české právní d ějiny i.

ČESKÉ PRÁVNÍ DĚJINY I.
Mgr. Jiří Staňa © 2012
Cyril a Metoděj



Svatí Konstantin (Cyril) a Metoděj ze Soluně jsou známí
jako apoštolové Slovanů nebo Slovanští věrozvěsti. Pro
misii na Velké Moravě vytvořili písmo hlaholici a prosadili
staroslověnštinu jako bohoslužebný jazyk.
Svatý Konstantin; zvaný též Konstantinos, Konstantin
Filosof (* 826 nebo 827 v Soluni, † 14. února 869 v
Římě). Byl profesorem filosofie, roku 855 vstoupil do
kláštera. Byl pouze mnichem ačkoliv celý středověk byli
oba považováni za biskupy. Znovu vstoupil do kláštera
před svou smrtí v Římě, kde přijal řeholní jméno Cyril
(Kyrillos) a je znám jako svatý Cyril nebo Cyril filosof. Byl
mladším bratrem svatého Metoděje, spolu s nímž je
označován jako apoštol Slovanů.
Svatý Metoděj (* 815 v Soluni, † 6. dubna 885 na
Moravě), starší bratr Konstantina, byl zpočátku
byzantským státním úředníkem, později mnichem,
diakonem a arcibiskupem Moravy a Panonie.
poč. 9. stol. – 906
Mojmír I.
830 – 846
Cyril a Metoděj 863 – 864
Vazalský – Manský systém
(ekvivalent – Hradského)
Zakon sudnyj ljudem (Soudní zákon pro laiky)
Dux (Rex)
Nomokánon
optimates (urození)
milites (bojovníci)
nestálé centrum
lokální správa – hrady (hradiště)
úřady: župan dvorský (správce dvora)
taverník
(správce financí)
číšník
stolník
Počátky církve:
svěcení kněží
není „vlastní“ správa
(působení při „hradech“, „dvorech“)
Na počátku roku 921 zemřel pán země, vládce Vratislav, ve věku 33
let. V okamžiku otcovy smrti nedosáhl ještě prvorozený syn Václav
zletilosti, a nebyl tudíž způsobilý k vládě.
Správu knížectví převzala proto po dobu jeho nedospělosti kněžna
vdova Drahomíra, výchova kněžiců Václava a Boleslava byla pak
svěřena Ludmile, kdysi manželce Bořivoje.
15. 9. 921. Dva ozbrojenci skandinávského původu (Vikingové Tunna
a Gommon) s doprovodem připravili na středočeském Tetíně o život
kněžnu Ludmilu.
Obecně se míní, že tak učinili z návodu panující kněžny Drahomíry,
obávající se Ludmiliných mocenských aspirací.
922. Vévoda Arnulf Bavorský vytáhl se svým vojskem do Čech.
kolem r. 925. Kněžic Václav dosáhl dospělosti a vykázal své matce
Drahomíře za vdovské sídlo středočeský hrad Budeč.
Ostatky své babičky, kněžny Ludmily, nechal převézt z Tetína do
Prahy a uložit je v posvěcené půdě chrámu sv. Jiří.
2. pol. 20. let 10. století. Kníže Václav založil na Pražském hradě
nový, okrouhlý chrám sv. Víta a získal pro něj od saského krále
Jindřicha ostatky saského národního patrona sv. Víta.
929. Saský král Jindřich a bavorský vévoda Arnulf společně táhli do
Čech.
Václav se poddal Jindřichovi a přislíbil platit Sasku tribut.
28. 9. 935. Podle nejnovějších výzkumů přišel právě tohoto dne zrána
po bohaté hostině na bratrově hradě Boleslavi o život kníže Václav,
zavražděn ozbrojenci z družiny hradního pána.
Nevíme bezpečně, byl-li Václav ženat a zanechal-li potomstvo,
pramenné údaje jsou v tom směru značně nejasné.
Na český knížecí stolec usedl Boleslav I.
936. Proti Boleslavovi se vzbouřilo jakési "knížátko ze sousedních
oblastí", jež si vyžádalo od nového saského krále Oty I. vojenskou
pomoc. Boleslav rozdělená říšská vojska na pochodu porazil a poté
jeho jednotky dobyly ztečí hrad onoho "knížátka" a zničily ho.
936–950. Saský král Ota I. a český kníže Boleslav I. vedli
dlouhodobou válku. Její průběh podrobně neznáme, ani jedna
z válčících mocností nebyla však zjevně schopna docílit strategické
převahy. Říše byla onou dobou válečně angažována i jinde.
Snad 4. 3. 938. Václavovy ostatky byly přeneseny z Boleslavi do
pražského chrámu sv. Víta.
• Založil v roce 973 v Čechách
biskupství čímž částečně
demonstroval nezávislost na
Říši.
• Snaha o vzájemnou podpora
knížete a biskupů (první
biskup Dětmar, druhý biskup
Vojtěch).
• Nechal vyvraždit konkurenční
rod Slavníkovců roku 995.
Časová osa
1197
Přemysl
Otakar I.
1230
Václav I.
1253
Přemysl
Otakar II.
1283
Václav II.
1305
1306
Václav III.
Brakteát Přemysla Otakara II.
Když v létě 1249 přitáhl k Praze král Václav I., aby potlačil
vzpouru svého syna Přemysla, doprovázeli jeho vojsko, jak uvádí
letopisec, "bezbožní" horníci z Jihlavy, kteří se neostýchali Hrad
ohrožovat.
A když pak došlo mezi Václavem a Přemyslem ke smíru, musel
Přemysl jako markrabě moravský postoupit svému otci podíl na
jihlavské urbuře.
To jsou nejstarší konkrétní zprávy, které dosvědčují, že se na
Jihlavsku dolovalo a že panovníkovi plynul z jihlavské těžby
stříbra značný zisk.
Dnes se na základě kombinace zpráv domníváme, že na
Jihlavsku začala intenzivní těžba stříbrné rudy v třicátých letech
13. století.
Pražský groš Václava II.
České horní právo za Václava II. mělo mimořádnou úroveň. Nebylo
pouze souhrnem různých článků odrážejících soudní praxi, nýbrž
komplexním a právně kultivovaným dílem. Jeho spoluautorem byl
italský právník Gozzio z Orvietu.
Bylo později nazýváno Ius regale montanorum (Královské horní
právo).
Bylo vydáno asi v roce 1300 (nebo později do r. 1305) pro Kutnou
Horu, která si stěžovala, že nemá přístup k právům jihlavským, která
jsou Jihlavou zatajována. Václavovo právo ale mělo zcela odlišnou
strukturu.
Vycházelo formálně z Justiniánových Konstitucí (čtyři knihy), bylo
ovlivněno postupy římského práva a mělo výrazně didaktický ráz.
Systematicky řešilo různé souvislosti života horního města a bylo
výkladovým vzorem pro právní kulturu českých zemí.
Člení se na čtyři knihy: I. právo všeobecné a věcné, II. Poměr k věcem,
III. právo závazkové, IV. právo procesní.
V 15. století bylo přeloženo do češtiny a stalo se jedním ze zdrojů právní role
Kutné Hory jako jazykově českého města. V konkrétních záležitostech vlastnictví,
řízení a organizace dolování se opíralo o náročnou kutnohorskou tradici.
Podnikatelskou vrstvu tehdy představovali kverkové. Podíly na zisku označoval
termín kuks a byl propočten v šestnáctinové soustavě (zpravidla 128 podílů).
/I., kap. XIV/ "Jsúť kverkové, to jest těžaři prvotní, druzí i třetie. Prvotní jsou,
jejichž nákladem dělají se hory lénové neb štoly, kteréžto od urburéřův přijali jsú.
Kteříž pak od těch některý lán neb propojičku přijmú, druzí kverkové slovú... A
slovúť kverkové neb těžaři od těženie, jako sedláci těžie dědiny, též tito hory."
Společenství osob, které se podílely na kutnohorském zázraku, od veřejných
úředníků po specializované profese, bylo velmi pestré. /I. kap. II./ "A jsúť přednie
osoby urburéři - přísežní, konšelé a pergmistři ("mistři hor"), majíce moc od Naší
Královské Velebnosti (majestátu). Potomť jsú písařové urburní. Jiné osoby přední,
jakožto lezci, již obyčejně slovú štajgeři nebo přihledači, měřiči, tesaři
(cimrmané) a strážní hutmanové ..."
Zákoník zakazoval sice shromažďování zaměstnanců, ale zároveň jim zajišťoval
určité sociální jistoty. Patřila k nim šestihodinová pracovní doba, předpisy o
bezpečnosti, větrání a odvodnění.
Kutnohorské právo bylo záhy subsidiárně využíváno i Jihlavou, jejíž práva byla
pokládána za významnější.
• Vládli více než 420 let, počítáno od vlády knížete
Bořivoje v osmdesátých letech 9 stol.).
• Na pražském trůnu se jich vystřídalo celkem třicet.
• První a poslední naše domácí dynastie.
• Zůstaly čtyři Přemyslovny (sestry princezny Eliška
a Anna a královny vdovy Eliška Rejčka a Viola
Těšínská), levoboček Přemysla Otakara II.
Mikuláš Opavský zemřel v roce 1318 a další
přemyslovský levoboček vyšehradský probošt a
olomoucký biskup Jan Volek syn Václava II.
zemřel roku 1351.
• Roku 1521 umírá poslední potomek opavské
větve Přemyslovců kníže ratibořský Valentin…
a tím se historie slavného rodu definitivně uzavírá.
Lucemburkové
Jan Lucemburský vládl
od roku 1310 – 1346
Karel IV. vládl od roku
1346 – 1378
Václav IV. vládl od roku
1378 – 1419
Zikmund vládl od roku 1419 – 1437
1437 vymírají Lucemburkové po meči
Karel IV. byl celkem čtyřikrát ženatý
1. manželka – Blanka z Valois
Byla to jemná a velice
krásná dívka.
Byla to dětská svatba
neboť v době sňatku
měli oba 7 let.
V Čechách velice
oblíbená, zemřela v 32
letech.
2. manželka – Anna Falcká
Dala králi syna
Václava, který
bohužel záhy po
narození zemřel.
Brzy po něm
umírá i mladičká
královna.
3. manželka – Anna Svídnická
O 23 let mladší
královna porodila
následníka trůnu
Václav IV.
4. Manželka – Eliška Pomořanská
O 31 let mladší
manželka, která prý
dokázala ohýbat
rukama kovové
pruty a meče.
Porodila králi šest
dětí (dva syny
Zikmunda a Jana
„Zhořeleckého“) a
přežila ho o 15 let.
Český stát za vlády Karla IV.
Římsko-německá říše
Zlatá bula Karla IV., základní zákon (ústava) Svaté říše
římské, platný v řadě ustanovení do roku 1806.
Obsahuje 31 kapitol, zpracovaných v intencích
politických záměrů Karla IV.
Byla vyhlášena na říšských sněmech a to v roce 1355
v Norimberku a v roce 1356 v Metách.
Stanovila většinový princip při volbě římského krále,
určovala hlasovací řád při volbě, českému králi
zajišťovala první místo mezi KURFIŘTY.
Zaručovala soudní svrchovanost Českého království,
zakazovala zcizování kurfiřtských území.
Původně úředník odpovědný za správu, bezpečnost a
vojenské síly hradu Karlštejna, kam Karel IV. uložil
říšské korunovační klenoty.
Od 2. pol. 15. stol. zastávali tuto funkci dva zemští
úředníci (jeden z panského, druhý z rytířského stavu),
odpovědní za ochranu českých korunovačních
klenotů uschovaných na hradě.
V roce 1625 byl úřad zrušen poté, co byly české
korunovační klenoty uloženy v chrámu sv. Víta.
Jan Hus
Jan Hus se narodil kolem roku 1371 v
Husinci u Prachatic. Od roku 1390
studoval na Karlově univerzitě v Praze.
V roce 1393 získal titul bakaláře a v roce
1396 titul mistra svobodných umění.
V roce 1400 byl vysvěcen na kněze.
V letech 1401–1402 byl děkanem
artistické fakulty, od roku 1402 kázal v
Betlémské kapli v Praze na Starém Městě.
Od roku 1409 byl rektorem Univerzity
Karlovy v Praze.
Jan Hus je především znám jako snad největší český
reformátor, který usiloval o nápravu křesťanské církve
a společnosti.
Za svůj vzor považoval anglického myslitele Jana
Viklefa, od kterého převzal učení o zbavení církve
pozemkového majetku zásahem světské moci a
obnovení jejího apoštolského poslání.
Je rovněž reformátorem českého pravopisu a
zasloužil se o překlad bible a o vydání Kutnohorského
dekretu, jímž zrušil král Václav IV. převahu
německých profesorů na Karlově univerzitě.
Zejména od roku 1408 se Jan Hus i jeho příznivci
stále častěji dostávali do sporů s ideovými protivníky,
zejména s německými mistry na univerzitě v Praze a
českou církevní hierarchií.
Po klatbě, která nad ním byla vynesena roku 1412
odešel Jan Hus z Prahy a žil nejprve na Kozím Hrádku
a v Sezimově Ústí, poté na hradě Krakovci u
Rakovníka.
Získal sice zpočátku podporu vlivných kruhů, včetně
předních osobností královského dvora, mezi jinými i
krále Václava IV. Ten se od něj ale později na rozdíl od
královny odklonil.
Roku 1412 Hus vystoupil proti prodávání odpustků.
Dva roky nato odjel na pozvání císaře Zikmunda do
Kostnice na koncil, aby zde obhajoval své učení. Po
několika slyšeních u koncilu byl Jan Hus prohlášen za
kacíře, zbaven kněžské hodnosti a odsouzen k smrti
upálením. Své učení odmítl odvolat.
Jan Hus byl popraven dne 6. července 1415. Jeho
popel byl hozen do řeky Rýna, aby po něm nezbyla
žádná památka. Jeho smrt posílila v českých zemích
reformní hnutí, jež přerostlo v období husitských válek.
Jan z Pomuku
(* kolem 1345 – † 20. 3. 1393)
Kněz a generální vikář pražské arcidiecéze za arcibiskupa
Jana z Jenštejna.
Patrona zpovědního tajemství (měl prý být zpovědníkem
královny Žofie a odmítat Václavovi prozradit obsah její
zpovědi) z něj učinil až pozdější omyl.
Kronikář Václav Hájek z Libočan zkomolil Johánkovo jméno
na Jana Nepomuckého a datum jeho smrti posunul o deset
let dříve, do roku 1383 až nakonec „stvořil“ dvě osoby.
Po Bílé hoře byl kult takto pozměněného Jana Nepomuckého
vzkříšen a v roce 1729 doveden k barokně bombastickému
svatořečení.
Z původně nenápadného Johánka se tak stal nejslavnější a
ve světě nejznámější český světec.
Kanonizace Jana Nepomuckého
(9.–16. říjen 1729)
31. října 1517
Martin Luther
uveřejnil svých 95
tezí proti
odpustkům.
Thomas Müntzer
20. květen 1521 v rámci svého agitačního
turné přijel do Prahy přes Jáchymov a
Žatec Thomas Müntzer, německý radikální
kazatel, jenž měl blízko k utopickému učení
tzv. cvikovských proroků, kteří spojovali
šíření reformace s komunistickými
představami o odstranění společenských
rozdílů ve společnosti.
V Praze byl zprvu pražskou univerzitou
vítán jako představitel Lutherova učení a
byla mu tu umožněna řada kázání (mj. v
Betlémské kapli a Týnském chrámu). Pod
názvem Pražský manifest sepsal v Praze
další ze svých agitačních děl. Svým
radikalismem však od sebe odradil své
hostitele, byl zajat a vypovězen.
Jan Žižka
(* kolem 1360 – † 11. 10. 1424)
Zikmund Lucemburský
(* 14. 2. 1368 – † 9. 12. 1437)