Karpathos

KARPATHOS - větrná nostalgie
Rozhodnutí
Každý máme někde svoji pradávnou kolébku. Zažíváme jakési De ja vu, když přijedeme do země, kde na nás při
prvních krocích dýchne pocit, že jsme doma. Procestovala jsem mnoho zemí v Evropě i Asii, a věřím, že mne mnoho
zážitků ještě čeká, ale mojí kolébkou je Řecko, konkrétně Kréta. Zažila jsem to nadechnutí při první cestě na ni, a
mnoho let jsem nebyla schopna na otázku, „Kam pojedeme letos“, odpovídat jinak, než „Na Krétu, prosím“. Nicméně
Řecko celkově, ať ostrovy, nebo pevnina, je mojí velkou láskou. A tak jsme pro léto 2014 zvažovali několik málo
možností. Kréta? Tam jsme se potkali s mým druhým mužem, a je to velká láska . Korfu? Zelený ostrov s mnoha
zážitky. Lefkada, Santorini?... Na všech propagačních materiálech na vás vykouknou nejlepší fotografie z nejlepších
míst. Jak se rozhodnout?
Jeden známý a uctívaný muž řekl, že jednou do roka má člověk navštívit místo, kde ještě ve svém dosavadním životě
nebyl. Prohlížela jsem nabídky z cestovní kanceláře, kterou jsem poprosila o zprostředkování naší dovolené, a kromě
vhodného termínu a ceny rozhodovala i délka pobytu, protože týden na odpočinek v době, kdy máte pocit, že už se
vám nechce ani z postele, a potřebujete něco hodně silného, abyste se probrali (nemyslím tím ani kávu ani panáka,
ale pořádný skvělý zážitek) je uboze málo. Na konci sezóny delších pobytů v destinacích, které nás vábili, nebylo zase
tolik. Ve středu přišla mailem nabídka. Ze tří možností mne zastavila jedna, protože na ní bylo jméno ostrova, o
kterém jsem (byť zamilovaná do Řecka), nikdy neslyšela. KARPATHOS. 11 dní, cena s polopenzí slušná, výběr od
studia po hotel s několika hvězdami. Kde to je???
Nutno podotknout, že naši dovolenou měl vybrat můj muž Michal. Když jsem po několika desetiminutách brouzdání
na internetu (sláva jemu v těchto chvílích) měla, alespoň trochu, představu o ostrově, který má něco málo přes 50
kilometrů na délku, a o šířce se v některých místech mluvit ani nemusí, začala jsem ho směrovat k rozhodnutí pro
místo, které se u mne prodralo na první místo snad jen kvůli názvu. Na netu toho totiž moc nenajdete, kromě stokrát
opisovaného popisu z nějakého průvodce. Pro mne bylo lákavé jedno přirovnání. VĚTREM ŠLEHANÝ OSTROV na půl
cesty mezi Rhodosem a Krétou. Tedy i na konci září jedna výhoda – bude tam ještě teplo, ale vítr případné vedro
rozptýlí. Moje schopnost ovlivnit svého muže se ukázala dostatečnou, a bylo rozhodnuto. 23. září, pár dnů po
obdržení nabídky odlet.
Vlny
Cesta na Karpathos trvá o něco málo kratší dobu, než na Krétu. Ráno dáte kufr na pás u odbavovací přepážky na
letišti Václava Havla v Praze, v 11:40 se zavřou dveře letadla a o 2,5 hodiny později kroužíte nad ostrovem, kde první,
co uvidíte u přistávací dráhy (téměř vedle pláže), je ztroskotaná loď (o té později). Vystoupíte z letadla, a dýchne na
vás oproti podzimní teplotě 12 stupňů v Praze téměř tropické vedro. 28 stupňů. Ano, tohle jsme potřebovali!!!
Sedíme, bez dlouhého čekání na kufry (protože od letadla k pásu je to asi 100 metrů, a přistáli jsme jako jediné
letadlo), v autobuse a míříme jednou z možných tras do hlavního města Pigadia, neboli Karpathos. Cesta je dlouhá
asi 15 kilometrů, a míjíme při ní sluncem spálené kamenité kopečky, na kterých roste pro kozy trnitá potrava, v tuto
dobu už bez lístečků, které stačily spást za uplynulé léto. Když se to tak vezme, a jak poznáme později, na Karpathosu
se stále pohybujete mezi kopci a kopečky, rovina je jen u letiště. Pro nás, co hory milujeme, je to další potvrzení
přitažlivosti tohoto ostrova.
Vjíždíme do letoviska, postupně vystupujeme u několika ubytovacích zařízení, a my s mužem vytahujeme kufry u
našeho hotýlku. „Ať vidíme na moře alespoň ze strany“, přeji si v duchu, protože ve smlouvě máme poznámku „boční
výhled na moře“. Když se dívám na budovy (je jich víc, co k hotýlku patří), jsou i okna do okolních zahrad. Majitel
hotelu mne asi slyšel, jen přeslechl to „alespoň ze strany“. Stojíme v pokoji, před sebou balkón, a po pár krocích na
něj nás obejme pohled na moře, dva skalnaté ostrůvky blízko pláže, a šepot vln, jedna přes druhou… Dnes šepot, ale
v příštích dnech poznáme i to, že se umí pěkně překřikovat, zvlášť když se jim do toho vloží vítr.
Pigadia
Představte si hlavní město ostrova, který má rozlohu asi 320 km2. Z toho severní část ostrova je téměř neobydlená, a
celkem má ostrov asi 6 tisíc stálých obyvatel. Jestliže si najdete v průvodci popis, že hlavní město je moderní, ale
stylové město, kypící životem, raději si nic nepředstavujte, dokud si sami neuděláte názor. Je pravda, že jsme
v hotelu na okraji Pigadie byli na konci sezóny, a nevím, jak kypí (hlavně nočním životem) v plné sezóně, ale pokud se
vydáte do tohoto letoviska před nebo na konci sezóny, potkáte ranní snídaňovou atmosféru, denní klid, který je
občas v přístavu rozvlněný připlouvající lodí (a vzhledem k velikosti přístavu někdy až její velikostí udivující),
odpoledne oddechující u kávy nebo pivka, a večer s šumem a vůní v uličkách, které vedou do hlavní části s tavernami.
Ani tady jsme nezažili něco jako letovisko pulsující nočním rejem trvajícím až do rána. Ale znovu opakuji – byli jsme
mimo hlavní sezónu. A všem vyznavačům klidné, na ruch líné dovolené, to vřele doporučuji.
Když se dostanete do středu města, narazíte na poměrně blízko sebe rozmístěné bankomaty. Je jich celkem pět, a
jsou to jediné bankomaty na celém ostrově. Takže až si pojedete dát někam na pobřeží dobrou rybičku k večeři,
raději si peníze vezměte s sebou. Tedy – pokud nebude víkend a nenarazíte na některé z bankomatů dokonale
vyždímané od jakékoli hotovosti. Pak uvidíte bloudící turisty, stejně jako sebe, od jednoho bankomatu k druhému.
Stejně tak je dobře myslet na to, že u jedné ze tří čerpacích stanic je potřeba dotankovat, než se vydáte na toulky po
ostrově, protože v Pigadii jsou to jediné čerpačky z celého ostrova. Romantické, dobrodružné, ale tlačit auto bych
v těch kopcích nechtěla . Když je potřeba, dorazí k pláži na konci Pigadie tanker, blízko elektrárny, a pak můžete
pozorovat jeho napojení se na „rouru“ v moři, kam téměř celý den pouští onu potřebnou pohonnou hmotu.
Když jsme se druhý den pobytu procházeli po pláži Afoti Beach, která je na severozápadním konci Pigadie, došli jsme
k oné elektrárně, na konci pláže, a za ní jsme vystoupali dobře, bíle označené schody do skalnatých pobřežních míst.
Cestička vedla docela dobře prošlapaná asi necelý kilometr ke kostelíku. Na ostrově jich objevíte mnoho a mnoho.
Překvapí vás i tím, že velká část z nich je nová, postavená pro toho, kdo si stavbu zaplatil, a je vlastně na jeho počest,
nebo pro jeho pokání podobně. Nejsou tady tedy jen staré kostelíky, a navíc jsou někdy na místech, kde si řeknete,
že snad ani nikdo nechodí. Vysoko, strmé cestičky, ale k mnohým zase na druhou stranu vedou dobré cesty. Hledali
jsme takto cestu ke kostelíkům, které jsme viděli z naší pláže. Cesta ke dvěma z nich byla vidět celkem dobře, byly na
druhé straně, než je elektrárna, a najdete je, když projdete přístavem a vydáte se uličkami směrem vzhůru. Půjdete
kolem domků velmi dobře opravených, zdobených až netypicky pro Řecko hnědými dřevěnými dveřmi, sloupky,
balkonky, připomínajícími cosi z minulosti ostrova, kdy zažíval svoji slávu jako obchodní tepna. To bylo ještě před
válkou, ale o tom trochu později, protože to je hodně zajímavá historie. Takže – jděte stále podle moře, cestou mírně
vzhůru, a dojdete k prvnímu, lépe přístupnému kostelíku, který je na hřbitově. Všechny hroby s náhrobky z mramoru
jsou otočeny k východu. Od něj můžete cestičkou mezi keříky přeskakovat z nohy na nohu, abyste se moc
nepopíchali, a dojdete k druhému, který je na dohled. Do všech kostelíků na ostrově, ať jsou zasvěceny komukoli ze
svatých, a postaveny pro kohokoli dnes ještě žijícího, se dostanete. U žádného z nich jsme nenarazili na zavřené
dveře. A ve všech vás přivítá silná vůně směsi bylin, ve které jsem objevila i vůni šalvěje přeslenité, neboli babského
ucha, která roste téměř všude, i u silnice.
Pokud se vám podaří trefit se v jedné z ulic na směr z města, stále východně, přijedete silničkou k dalším kostelíkům
nad pobřežím kolem Pigadie (krásný je Ag.Kiriaki asi 1,5 kilometru za městem). Úžasné na tom je, že jsou vysoko nad
mořem, a vy máte pocit, že se dotknete té neuvěřitelné modré oblohy nad vámi (ale umí být i šedivá a
s fotogenickými mraky ), která se shlíží v mnoha odstínech dole, v zrcadle moře. Moře je tady okolo Karpathosu
opravdu modré v odstínech, kterým ani naše oči nechtějí věřit, že jsou „pravé“.
Když se začínalo stmívat, chodili jsme po opravdu vydatné večeři (na kterou vůbec nejsme doma zvyklí, protože byla
teplá, o několika chodech, a navíc nádherně řecká, takže se prostě musela dojíst) do světly ozdobené večerní Pigadie
na pivo. Nevím, jestli to máte taky tak, že když si oblíbíte hospůdku, do jiné se vám ani nechce. Dívali jsme se na spící
bárky a lodě v malém přístavu, do kopců, kde svítila světla vesniček, které lákaly přinejmenším je projet, a toužili
poznat celý ostrov. A i když je tak malý, věřte, že se to za 10 dnů nedá.
Cesta za bouřkou do Olymposu
Plánovaný výlet s CK připadl na pátek, a už od rána to vypadalo, že sluníčko zaspalo. Měli jsme dobré boty na cestu
do plánované soutěsky, sbalené větrovky, plavky, lehkou osušku z mikrovlákna, ale nepředpokládali jsme, že nám ten
den bude chybět celé náhradní oblečení…
Čekala nás cesta v podstatě přes celý ostrov, kam se dalo dojet autobusem. Přejížděli jsme hory ve výšce, kde za
vesnicí Spoa vidíte v nejužším místě ostrova na obou stranách moře. Tam také začíná silnice, která byla uvedena do
provozu po deseti letech výstavby prý v roce 2013, a je to ta silnice, kde se celých 18 kilometrů modlíte, aby právě
teď nespadl z výšky kámen, který se vám dostane do cesty, na přední sklo, nebo někam jinam na autobus (ten den;
za pár dnů jsme jeli autem a na motorkách tuto cestu CK prý vůbec nedoporučují). K otevření silnice se váže prý
historka, že ve vesnici kousek od místa, kde byla poslední hromada suti připravená ke slavnostnímu odklizení a
přestřižení pásky, byla den před tím svatba. Svatebčané obveselení vínem a ouzem zatoužili jet za přáteli do
Olymposu, a když dojeli k místu oné hromady, slavnostně ji odklidili a jeli dál. Druhý den byla delegace zástupců
z Karpathosu i EU, která na výstavbu poskytla finance, udivena tím, že nemají co slavnostně odklízet, a ceremoniál
trochu ztratil v tomto směru na symboličnosti. Podle mého názoru spadne ale zvláště v období zimy a větru suti dost,
okolní svahy nejsou ještě zasíťované, a možná dlouho potrvá, než budou. Obyvatelé ostrova jsou ale zvyklí na jiné
podmínky, než my, a nástrahy je nezaskočí.
Cestou na Olympos jsme se dozvěděli, že po válce byl ostrov naprosto vyjedený a vybydlený spojeneckými vojsky,
která tu byla. Lidé byli na pokraji přežití, a sedm mladých mužů se rozhodlo, že na nějakých bárkách doplují do
Alexandrie pro pomoc. Podařilo se jim to, a po týdnu připluly obrněné lodě se zásobami, a to obyvatele ostrova
zachránilo. Při líčení mi běhal mráz po zádech. Situace na ostrově byla ale taková, že stejně téměř osmdesát procent
obyvatel odjelo na kontinent, a to hlavně do Ameriky. To mi osvětlilo skutečnost, že téměř všichni Karpaťané mluví
velmi dobře anglicky. V Americe vydělali peníze, které investovali do výstavby na ostrově, a mnozí z nich, dnes už
nová generace, tam žije a vrací se domů jen na krátké pobyty. V zimě v podstatě na ostrově téměř nikdo nežije,
mnoho lidí jede na pevninu za prací po sezóně, kdy turisté čekají na další léto…
Asi dva kilometry před vesnicí se nám otevřel přímý pohled na ni, který je snad ještě hezčí, než když stojíte přímo
v ní. Historie Olymposu je prý taková, že lidé utíkali před piráty, a stavěli v horách domy z kamenů, které splývaly
šedí se skalami, a proto byly z moře téměř neviditelné. To obyvatele zachránilo. Dnes je Olympos bílý a modrý a
červený, v uličkách sedí ženy a háčkují okraje k šátkům, které tam tkají. Mužů moc nevidíte, pracují tam hlavně ženy.
Pekařka, která peče v sobotu pro celou vesnici (a asi uchovává zboží v mrazáku, protože podle mne celý týden
čerstvé nevydrží), ženy prodávající med (vynikající!), prodávající všechno možné zboží, provozující hospůdky…
Jednoho pracujícího muže jsme potkali. Obuvníka, který vyrábí z kůže od základu jejího vyčinění až po ozdobení boty
jako jediný v okolí. Botky krásné, ale drahé. Jako každá ruční práce. A vlastně druhý muž, co pracoval pro blaho
druhých, byl farář, co otevíral v 11 kostel pro turisty .
Brouzdali jsme vesnicí, zastavovali se u krámků, nakoupili si u pekařky, a dostali chuť na kávu. Vybrali jsme si
kavárnu, kde byla terasa na střeše, a výhled na moře nám umožnil začínající obavy z počasí. Vypadalo to, že někde
hodně v dálce začíná pršet. Za pět minut už bylo jasné, kde prší. Za deset minut, když jsme raději platili, už blýskalo
kousek od vesnice, a i když majitelka taverny tvrdila, že to půjde okolo vesnice a mine ji to, přešli jsme rychle na
plánovaný oběd do taverny kousek od kostela. Došli jsme včas. Venku začaly padat obrovské kapky deště, vítr je hnal
otevřenými okny dovnitř, a ohrožoval záda těch, kteří u oken seděli. Majitel se ženou (tedy spíš ona s pomocnicí)
začali nandávat okna, která měl připravená spíš na zimu, po sezóně, a jásal a slavil to, že po sedmi měsících prší.
Jemu se nedivím. Nám se ale o několik minut později moc slavit nedařilo.
Domluvený sraz na parkovišti v autobuse a odjezd do dalšího místa zájezdu byl v 13:30. Do vesnice se autem
nedostanete, a tak je parkoviště asi 300 metrů od prvních budov. Neradi chodíme pozdě, a víme, jak je nepříjemné,
když se čeká na opozdilce. Na chvíli přestalo lejt, a začalo pršet, takže jsme v naději, že doběhneme jakžtakž suší,
vyrazili z taverny. Naděje je něco, co se ne vždy naplní. Po sto metrech jsme raději vběhli do jedné z kaváren na
rychlou kávu, ale pak už byl opravdu čas vyrazit. V půlce cesty jsme to schytali naplno. Vítr nám do zad hnal pichlavé
proudy vody takovou silou, že jsem se stěží stačila nadechovat, běželi jsme kalužemi hlubokými po kotníky, a cestou
se mi hlavou honilo, ať už je to za námi a kam si asi v autobusu sednu a jak. Přibíhali jsme k němu a řidič nám otevřel
dveře. Nejdřív na nás chvíli překvapeně koukal, když jsem zula boty a vylévala z nich ze zadních dveří vodu, a pak se
začal smát. Smál se dlouho, a já dodnes nevím, co ho tak pobavilo. Jestli to, že jsem se převlékla do jediného
suchého, co jsem měla – plavek, a na sebe si natáhla Michalovu mikinu, co mu zůstala v autobusu, nebo jak jsem
vypadala, i když šťastná, že na mne v tu chvíli už neprší. Dokonce mi půjčil svoji velkou osušku, abych se měla čí
přikrýt na nohách. Jediné, co mne v tu chvíli utěšilo, že i paní vedle mne se svlékala do kalhotek, i když je pravda, že
její kalhoty v autobuse uschly do další zastávky docela dobře. Než jsme večer dojeli zpět do Pigadie, měla jsem nohy
jako led a modlila se, abych v řeckém teple nenastydla…
Původně plánovaná zastávka pro milovníky soutěsek kousek od Diafani byla zrušena, protože by byla chůze po
kamenech a v mokru nebezpečná. Dojeli jsme do tohoto přístavu a velké vlny na moři nás ani nepřekvapili, jen jsme
trochu litovali turisty, které čekala cesta lodí do hlavního města. V taverně, kam jsme namířili, nešel proud, stejně
jako v celé Diafani, a důvod byl prostý. Díky bouřce mají v elektrárně v hlavním městě problém. Řidič autobusu začal
být za necelou hodinku našeho sušení se u čajů a ouza nervózní, protože věděl, že voda a vítr není pro silnici od
Olymposu zpět nic dobrého, a že budou asi padat kameny. Poprvé se zapotil už u výjezdu z Diafani, kde na prudším
kopečku prokluzovala kola autobusu tak, že jsme se rozjeli za modlení se osazenstva a řidičova hlasitého pokřikování
na autobus až na potřetí. Cestou musel vylézt ven jen jednou, aby odvalil ze silnice velký kámen, a když jsme dojeli na
křižovatku za vesnicí Spoa, všichni jsme si vydechli, protože 19 kilometrů nebezpečný úsek cesty byl za námi.
Ten den jsme šli hned po večeři spát. Před ní jsme dlouho stáli v horké sprše a blahořečili tomu, že něco takového
existuje. Až druhý den jsme dokázali přemýšlet o zajímavosti místa, kde jsme zažili „sedmiměsíční“ řeckou bouřku.
Přes hory a doly za rybami
První den (neděle), kdy jsme si půjčili auto a koupili mapu (bez které se dost dobře neobejdete, nebo nenajdete
mnoho hezkých míst), jsme vzhledem k zachmuřené obloze zvolili spíš vyhlídkovou jízdu, než koupání v 17- ti
stupních. Bouřky a déšť udělaly své, promíchaly nám moře, a tak jsme se rozhodli vyčkat. Navíc se nám po mokrém
výletu z předchozího dne nechtělo ani brzy stávat, a tak jsme vyjeli téměř před polednem. Přesto jsme udělali dobře.
Kdo znáte Řecko, znáte i hory, které se na většině ostrovů vyskytují. Sluncem vysáté, pokryté keříky, kameny jsou
všudypřítomné. Slyšíte mečení koz a bečení ovcí s jejich rolničkami, ale nevidíte je, jak se dokážou pohybovat po
skalách, splývajících s jejich barvami. Jen když vám přebíhají silnici, zastavíte a dáváte jim přednost. Karpathos není
výjimkou, a navíc se po něm stále prohání vítr, který si bere to, co se mu právě líbí a není připoutané k zemi. Stromů
na ostrově není moc, jsou to většinou pinie, které ale za odměnu voní celý den, a olivovníků tu vidíte daleko méně,
než například na Krétě, nebo Korfu. Když o tom přemýšlím, je to asi proto, abychom byli odměněni nezakrývanými
pohledy na všechny strany.
Z výletu na Olympos jsme věděli, kudy asi vyrazit, abychom viděli i jiné kousky ostrova, nicméně on je opravdu
takové rozlohy, že se nevyhnete projíždění jedné křižovatky i párkrát za den. Vyrazili jsme známou silnicí směrem na
Aperi, a v ní chvíli pobloudili, než jsme našli ani ne silničku, spíš ulici, vedoucí přes hory. Silnice ale brzy přišla širší, a
nutno říct, že nás stav a šířka leckde udivovala, a leckde působila naopak lechtání kolem žaludku, jestli za zatáčkou
něco vyjede, a my budeme třeba couvat. Na druhou stranu, tohle je přesně to, co nás na cestování láká . Kolem
silnice rostlo velké množství šalvěje přeslenité, která má silně omamnou vůni, a hlavně léčivé účinky. Nevím, jestli ji
ta zvířata spásají, ale je pravda, že maso zvířat v Řecku má díky bylinám jinou chuť.
Projížděli jsme nad vesnicemi Mirtonas a Kira Panagia směrem na Spoa. Až tam jsme nedojeli, nechávali jsme si
tento kus cesty na další výlet, a to na nejvyšší horu ostrova. Odbočili jsme směrem na Messochori, a hned u
křižovatky nás čekala příjemná zastávka kávovo-naučná. Káva byla až po prohlídce pětice pozůstatků větrných mlýnů
(anemomylos). Zbytky staveb jsou po celém ostrově, nejvíc ale tady a potom v Olymposu. Pouze tady jsme ale mohli
vidět jeden z nich restaurovaný, poháněný opravenými lopatkami z plátna, a vevnitř se semílala zrna na mouku.
Zkuste si představit tu práci, kterou bychom do toho dnes museli dát. Pro obyvatele ostrova dřív běžná záležitost.
Dnes dováží mouku z pevniny, ale určité kouzlo na turistu určitě dýchne i dnes… Můj muž Michal byl nadšený, že
může vidět dřevěná ozubená kolečka v práci, pohánějící celé soukolí. Klukům to prostě zůstává . Mně asi víc
nadchla dobrá řecká káva, a fotky jsou z toho místa opravdu pěkné.
Poděkovali jsme po řecku i penězi za kávu a odjeli směrem na Lefkos. Až tudy pojedete, zajeďte si alespoň na
vyhlídku na vesnici Messochori. V podstatě všechny vesnice s výhledem na moře (což jsou skoro všechny, a jsou tím
dokonale fotogenické ) jsou hezké, líbilo se nám jejich uspořádání, často přitisknuté k útesům působily, že z nich
vyrostly. Do Lefkosu jsme nezajížděli, znali jsme ho z předchozího dne, kdy jsme tam cestou na Olympos přibírali
spoluvýletníky. Je to vesnička rozložená kolem pláže, a kdesi je tam ukrytý starý románský vodojem, který je ale asi
ukrytý velmi dobře. Neviděli jsme ho. Možná to bylo i tím, že jsme si udělali chuť na ryby ve vesničce Finiki, která je
tím vyhlášená. V noci a brzy ráno vyjíždějí místní muži na moře, a vracejí se s rybami, které jejich manželky a dcery
připravují pro turisty, a možná zbude i na ně a na všudypřítomné kočky jejich kostičky. Mezi Lefkosem a Finiki jsou
další pláže, které jsme ale nenavštívili ani při putování za plážemi následující den. Jsou většinou kamenité, občas i
hodně divoké, a myslím, že je na západním pobřeží využívají surfaři, protože jsou podle mne ještě víc větrné, než
východní část ostrova. Do Finiki vedou dvě cesty, lepší je směrem od Lefkosu druhá, dojeli jsme jí přímo do přístavu.
Na molo dorážely vlny, moře už se trochu zklidnilo, ale vítr foukal stále. Na konci přístavu dostávaly kameny
pořádnou sprchu. Vybrali jsme si doporučenou tavernu, a uvědomili si, že jsme nevybrali peníze v bankomatu. Karty
samozřejmě nepřijímali, a tak jsme vysvětlili majiteli taverny situaci, řekli mu sumu, kterou mu můžeme z peněženky
vysypat, a on nás zavedl do kuchyně. Na talíři nám po nějaké době přinesl dvě úžasné ryby s hranolkami, řecký salát a
předkrm z lisovaných černých oliv. Božínku, když si na to nyní vzpomenu, cítím vůni těch čerstvých ryb… Když sedíte
u dobrého jídla a hraje vám k tomu řecká hudba, nikam se vám nechce.
My jsme ale chtěli zajet na výběžek u Arkassy, kde se nachází na kopci vykopávky z doby římských osídlenců (Arkasa
Ancient Acropolis).
Výběžek je z pravé strany s kamenitou, a z levé strany s písčitou pláží. Zajímavé. Na kamenité pláži „přistál“ surfař,
kterého jsme dost dlouho sledovali, a který byl podle nás borec, protože vítr a vlny, které tam kralovaly, byly dost
děsivé, a on se v nich dokázal znovu a znovu zvednout, když ho hodily „do hlubin“. Zaparkovali jsme auto u
zavřeného muzea vedle vykopávek, obešli plot a po úzké cestičce se vydali vzhůru. Cloumal s námi vítr, a naznačoval,
že nahoře se bez kapuce a pevných nohou neobejdeme. Je pravda, že na jedné z fotografií u sloupu, kterého se
Michal držel, z něj vítr udělal v jeho bundě statného panáčka Michelina. Celý prostor starého obydlí, které je nazváno
v mapě Akropolí Arkasy, je úctyhodný velikostí se zachovalými pozůstatky, i výhledy do všech stran. Cestou dolu jsme
se snažili dostat na písečnou pláž na druhé straně, ale museli bychom přelézt plot, protože pláž jím byla celá
obehnaná. Dostali jsme se k ní jinou cestou v den, kdy jsme lezli na Kali Limni. Ale to bude až za dva dny… Takže –
jedeme zpět do Pigadie. Kolem letiště, a až zítra zjistíme, že je ještě jedna zajímavá cesta. Ale až zítra.
Cesta za plážemi
Prostě nám to nedalo. Pláží je na ostrově několik, které jsou známé a popsané v mapě. Určitě se najdou i takové,
které označené nejsou, ale myslím, že vzhledem k divokosti pobřeží a cestám, které k nim vedou, to vůbec nevadí.
Pěšky se dá ale vlézt na mnohá divoká místa. My jsme volili na cestování vzhledem k délce pobytu motorizovanou
variantu. První pláží, kterou jsme navštívili už na skútru v den, kdy jsme obdivovali kostelíky, byla Achata Bay.
V podstatě ke všem plážím, kde jsme byli, se dá dojet autem, ani nemuselo být terénní, ani to nebyla čtyřkolka. Záleží
na tom, jestli chcete zažít řízení jiného vozidla, než se kterým běže jezdíte. Ale nutnost to podle našich zkušeností
není. A nakonec to vyjde i levněji, čímž nechci podezřívat půjčovny aut ze záměru .
K Achatě se tedy dostanete jakýmkoli motorizovaným dopravním prostředkem. Jasně, že i na kole, ale šlapejte to pak
zpátky! Z Pigadie jsme jeli asi 7,5 kilometrů kolem dvou zmíněných čerpacích stanic do vesnice Aperi. Po dobře
označené odbočce jsme se ocitli na úzké silničce, vedoucí voňavým rájem soutěsky, kde jeden výhled dolu k moři
předháněl svými barvami a výhledy na skály druhý. Museli jsme zastavit na několika místech, protože jsem měla
pocit, že tenhle skvělý pohled ještě na kartě foťáku nemám (až při třídění toho množství mi dalo zabrat, který z těch
„stokrát jinak“ mám nechat). Sjeli jsme až ke kostelíku těsně nad pláží, a při sjezdu se nám otevřela malá, příjemná
pláž obemknutá náručí útesů, s písečným kobercem a parádním vstupem do moře. I v pozdější odpoledne tu bylo
příjemně, v malé taverně vám uvaří kdykoli, a to skoro všechna jídla, která z řeckých máte rádi. Tohle je něco, co mne
fascinuje v podstatě v celém Řecku. I sebemenší taverně vám uvaří teplé místní jídlo. A když si můžu před ním dát
řeckou kávu, jsem blahem bez sebe. K Achatě Bay jsme zavítali ještě jednou, v den, kdy jsme chtěli zmapovat ty
důležité ostatní, zanesené v mapě. Čekalo nás překvapení, ale o tom později.
Ráno jsme vyrazili nejprve k nejbližší pláži za Pigadií, směrem jižním, která je v podstatě přes kopec. Pláž Ammopi je
v blízkosti dalších dvou malých plážiček, a vypadá to, že ať je na ostrově vítr jakékoli síly (a že umí být!), tady je klid a
bezvětří, a místo vln dorážejících na zbytek pobřeží se tu hladina nehne. Možná i to je důvod, proč jsou lehátka i
mimo sezónu už od brzkého rána obsazená. Po vykoupání se (už jsem psala, že moře je tu dostatečně slané na to, že
ani nemusíte moc plavat, a hladina vás nese?)jsme otestovali řeckou kávu v taverně (to byl náš každodenní rituál,
zjišťovat kvalitu kávy ve vesnicích, a po celém pobytu jsme měli jednoznačného favorita ). Navíc jsme se na dotaz k
jedné z fotografií, které tavernu zdobí, dozvěděli příběh oné lodi potopené u letiště. Byla to obchodní loď, proč
ztroskotala, si už moc nepamatuji, ale pobavila nás informace od provozovatele taverny, že po jejím potopení ji
místní vyrabovali, a jeho babička tenkrát jedla poprvé v životě banány. Den je krátký, jedeme dál.
Achata bay jsme cestou po východní části ostrova minout nemohli. Musím ještě napsat, že jsme cestu naplánovali po
dvou nocích prudkého deště a dvou dnech zamračené oblohy, což obojí doprovázel silný vítr, až bych napsala, že na
české poměry hurikán. Po sjezdu onou krásnou soutěskou nás po příjezdu k pláži čekalo překvapení. Lehátka byla
buď odnesená, nebo nebyla pod naplaveným pískem vidět, slunečníky z bezpečnostních důvodů stažené, a do vln se
odvážili jen dva blázni. Jednoho z nich jsem neznala, tím druhým byl můj muž. Měl pravdu, když potom později
vyprávěl, že jsem ho tam pustila jen proto, že jsem viděla, že první hazardér vylezl živý na pláž. Otestovali jsme opět
kávu, a cestou zpět vyfotili několik dalších jedinečných výhledů (no a co, že stejných jako poprvé?).
Na křižovatce u Aperi jsme odbočili vpravo přes hory, a jeli úžasnou cestou ke Kira Panagia Bay. Je potřeba se
připravit při cestování po Karpathosu na to, že vás cestou zpomalí (ale zase si to lépe vychutnáte) dva jevy. Ony
zmíněné neskutečné výhledy, a potom kameny na silnicích, které padají téměř všude, kde jedete podél skal. A to
vzhledem k podstatě ostrova jedete skoro pořád. Takže tato silnice ke Kira Panagia patří k nim. Občas jsme míjeli
úseky, kde dobré duše místních podél krajnic, kde nejsou (a jako že nejsou v podstatě nikde) patníky, nebo svodidla
(ta, na druhou stranu, na mnoha místech být musí), vytvořili dlouhé šňůry z bíle natřených kamenů, které asi svítí i
v noci. Sjezd k pláži umístěné pod několika domky a kostelíkem přímo nad ní, je poměrně prudký, a většina aut, která
parkovala na konci silnice, měla podložená kola kamenem. Pláž nás přivítala v poledním čase lehátky vykukujícími
z náplavy písku (jev viditelný v ty dny asi všude, kde byly pláže písečné, protože na kamenitých jsme lehátka hledat
nemuseli), rozvernými vlnami pohazujícími svoje vlasy z pěny až k ležícím tělům, a výbornou kuchyní v taverně. Při
donesení objednaného malého řeckého salátu, který by stačil pro tři, mi na dotaz, jak vypadá velký salát, ukázal
číšník k vedlejšímu stolu na mísu, na kterou dávám na Silvestra chlebíčky pro šest lidí. Tentokrát jsme vynechali kávu,
mému muži stačila pěna z vln v ústech i nose, a stejnou cestou jsme vyjeli vzhůru k hlavní silnici. Čekala nás cesta
k pláži označené našimi sousedy v hotelu jako nejkrásnější. Uvidíme.
Cesta poměrně vysoko nad hladinou moře pokračovala i dál mezi občas spadanými kameny, voněla pryskyřicí
z borovic, a vedla nás po východní části ostrova ještě víc na sever. Téměř v půlce ostrova jsme pár kilometrů před
vesnicí Spoa odbočili k pláži Apella Bay. Podle množství aut parkujících vedle silnice už kus nad sestupem k pláži se
dalo očekávat, že bude stát za to. Úzkou stezkou jsme přišli na okraj pláže, která i když byla kamenitá, byla zasazená
do lesního porostu, nad ní se tyčily skály, a délka byla přívětivá pro to množství lidí tím, že jsme si s nikým
nepřekáželi. Vlny, jako po celý den kromě jedné pláže všude, pomalu ubíhající odpoledne, ani se nám nechtělo se
sbalit. Ale čekaly nás ještě pláže na západní části.
Od Apella Bay jsme vyšplhali s autem nahoru na cestu podél skalisek a jeli kousek na sever, ke známé křižovatce přes
Spoa, směr Messochori a Lefkos. Tam jsme se na plážích nezastavovali, nicméně jsou asi oblíbené, alespoň podle slov
spoluvýletníků do Olymposu, kteří v Lefkosu bydleli. My jsme zastavili kousek dál, u pláže Adia Bay, která je ale dost
divoká, otevřená směrem k silnici (není chráněná před pohledy okolí ani před větrem), a jsou na ní dost ostré kameny
a vyplavené řasy. Usoudili jsme, že je možná dobrá pro surfaře, i když navečer už tam nikdo nebyl. Kousek po silnici
na Arkassu je za touto pláží ještě jedna, kde jsme se chtěli zastavit, pláž Proni, ale asi jsme špatně koukali a nenašli
k ní odbočku, byť je na mapě značená. Byli jsme už dost unavení, a těšili jsme se na večeři, takže jsme náš trek za
plážemi ten den uzavřeli pocitem, že to bylo fakt dobrý.
Kali Limni – svět u nohou
Jsme nejen toužící po moři, ale lákají nás hory a kopce, a to jsme si nedali ujít ani na Karpathosu. Nejvyšší horou je
Kali Limni, a po informaci od sousedů z hotelu, že je to asi na hodinu, ale že se vrátili po 200 metrech kvůli zimě (to
bylo v den našeho putování za rybami) jsme to vzali tak trochu jako výzvu. V poslední den pronájmu auta jsme
vyrazili směr Aperi a Lastos. Moc jsme nekličkovali, a jeli přímo, protože jsme si řekli, že na konci dne zajedeme ještě
jednou k Olymposu a do nejvzdálenější vesnice na severu, kam vede ještě silnice. Takže – nabitý den.
Bylo nádherné počasí, a slibovalo teplo a čisté výhledy. Přijeli jsme k taverně v Lastosu před desátou, kdy majitel
ještě asi spal, protože prý rád a často diskutuje s návštěvníky při sklence, a tak asi i do noci. Vyrazili jsme tedy bez
ranní kávy, a na cestu se zeptali u jednoho domu, protože nebyla nijak zvlášť označená. V tuto hodinu to vypadalo, že
jsme na cestě nahoru sami, ale před námi se objevilo barevné oblečení dvojice, která celkem svižným tempem mířila
na vrchol. Měli trekové hole, a tak se jim šlo o něco lépe, ale nenechali jsme se zahanbit. Cesta nahoru je značená
jednak značkou, kterou jsme objevili na kamenech, a jednak celkem hustou sítí mužiků, tedy pyramid na sebe
naskládaných kamenů. Výstup trval déle, než hodinu, ale za tak krásného počasí nám to nevadilo. Občas jsem si
říkala, že není možné, aby dál někde byla cesta, protože je mezi kameny a trnitými keři opravdu neviditelná, ale když
jsme byli asi sto metrů pod vrcholovým sedlem, zažívala jsem místo pocitu poškrábaných nohou to malé vítězství,
které má každý, kdo zdolá nějaký větší kopec nebo horu. Ze sedýlka ještě 50 metrů – a nádhera… Protože dvojice
před námi už se kochala výhledem, nezařvala jsem tak nahlas, jako třeba v Nepálu na Kala Pathar, kde jsem na to
měla téměř poslední výdech, ale hlasitý zvuk se ozval. Švýcaři (ona dvojice) mi to jen potvrdili úsměvem, s tím, že
jsou tam asi už po desáté, pokaždé když jsou na Karpathosu, sem zajdou. Několikrát jsem se otáčela kolem své osy a
obdivovala moře na několika stranách a pohoří na dalších stranách . Tohle se ti Bože taky povedlo. Svět nám ležel u
nohou v barvách, které má pozdní léto na jihu Evropy.
Cesta dolu byla rychlejší, i proto, že jsme se těšili do taverny na něco k pití, a jak se ukázalo, i na dobré jídlo. Majitel
byl muž, který tam žije a vaří a hospodaří přes sezónu sám, jinak má bydlení, jako většina Karpaťanů, někde jinde. Byl
srdečný, a tak jsme tam strávili víc jak hodinu v naprosté pohodě slunečného dne, po slušném treku. Nicméně – plán
na zbytek dne ještě byl, takže odjezd.
Jeli jsme známou silnicí směr Olympos. Z autobusu, když neřídíte, to vypadá přeci jen jinak, a tak jsem kromě
opravdu nádherných výhledů zažívala i strach z padajících kamenů, i když počasí bylo ten den úplně jiné než ve
zmíněný pátek. Kousek před vesnicí jsme do auta naložili nestopující stopařku – starou ženu táhnoucí na zádech pytel
s čímsi, z něhož pro nás při vyložení vytáhla i zralé fíky jako poděkování. Olympos byl dnes ospalý v odpoledním
slunci, bez turistů, a možná o to příjemnější. Staronové fotky, procházka uličkami, a bez deště v zádech zpět na
parkoviště a odjezd. Tentokrát jsme nezajížděli do Diafani, ale na křižovatce jsme odbočili doleva, do vesnice Avlona.
Je to poslední vesnice, kam vede ještě silnice, která sice pokračuje někam dál, ještě asi 4 kilometry, ale cesta ještě
dál, směrem do Tristomy by už byla spíš na jízdu na čtyřkolce nebo jeepem. Škoda, protože by bylo hezké si objet
ostrov dokola, nicméně pro ty, kteří si půjčí terénní vozidlo, to bude určitě zážitek.
Avlona je vesnice rozesetá po stráni pod skalnatými kopci, a podle našeho odhadu je v ní asi 50 domů. Zajímavé je, že
jsou hodně opravené, a dlouho jsme přemýšleli, co tam lidí, kteří tam žijí, mohou dělat. Napadalo nás, že jsou možná
domy opravované pro turisty, kterým nevadí, že nejsou u moře, ale k nějakým hezkým plážím je to tady z hor z ruky.
Navíc – vesnice se nachází už v oblasti rezervace, kde jsou dokonce zátoky s lachtany, mnoho ptactva a rostlin, které
jsou chráněné… Okolo vesnice bylo pár malých políček, slyšeli jsme halas z taverny, ale dál za ni jsme nejeli. Možná
příště.
Čekala nás silnice zpět, tedy naprosté soustředění na kameny, abychom nepřišli o některou z pneumatik, a chtěli
jsme se ještě zastavit na písečné pláži v Arkasse, kam jsme se minule nedostali. Blížil se západ slunce, a tak jsme si ho
vychutnali v taverně přímo u pláže, u poslední kávy ten den, a když jsme se otočili za zážitky od rána, nemohli jsme si
nic víc přát…
Chvíle odpočinku na závěr
Vrátili jsme auto a tak nám zbývaly dva dny skutečného nicnedělání. Nejsme na to moc stavění, ale zpestřili jsme si je
procházkami po dlouhé pláži Afoti, a nakupováním dárečků pro rodinu. Taky zbylo trochu času na přemýšlení o
místu, kam jsme se na dovolenou dostali.
Karpathos je kousek Řecka, kam může jet ten, kdo nevyhledává pulsující letoviska s komfortem čtyř a pěti
hvězdičkových hotelů. Noční život je asi v Pigadii rušnější, ale my jsme to na okraji moc nepoznali. Ostrov je
romantický, rozeklaný, větrný, nabízející mnohá místa, kde si jen sednete a vnímáte, že jste někde trochu „na konci
světa“, ale máte to, co potřebujete, abyste si dopřáli čas na cestování, nebo ležení mezi skalami na některé
z romantických pláží. Není moc zelený, i když vidět ho na jaře by byla asi nádhera. Stejně jako na Krétě, nebo i
v jiných jižních zemích, kde slunce udělá své. Zvlášť, když prší jednou za sedm měsíců .
Jsme doma už víc než měsíc (vraceli jsme se 3. 10.), ale mám ho pořád před očima. Vítr a vlny, kopce, vůně šalvěje, a
spousta kostelíků. Nesnadný život místních, a přesto jsou milí a usměvaví. Pro nás to byla ta pravá dovolená.