Vitia_PDF

VITIA CONCIONATORUM
TO JEST
VADY KAZATELŮV
1
[1r]
VITIA CONCIONATORUM1
to jest
Vady kazatelův
Práce dobré paměti
B. Jana BlahoslavaI|
[2r]
PŘEDMLUVA
Prvé neţli počnu vyčítati vitia, t. vady, chyby a vášně, kterýchţ se kazatelé bedliví pilně mají
varovati, vidí mi se za potřebné, abych nějakou omluvu napřed postavil a tou se před
některými ke mně snad nevelkou chuť majícími jako štítem zastřel, aby mi jejich zůřivá
nedůtklivost a některých snad i vysokomyslná zarputilost škoditi nemohla. Nebo vím, ţeť
někteří na zlechčení této mé maličké práce mohou říci: Objectio:2 „Poslouţil tím svým
uštípným a přemítavým psáním čeládkám i hospodářům3 mnohým k tomu, aby jedni i druzí
starší4 své přemítali a potvořili,5 tudy sluţbu Boţí lechčili i práce dobré jedni druhým ošklivili
a z rukou vyráţeli, tak aby se potom při přítomnosti takových převrhlců slova říci nechtělo.“
Ale takovým lidem nechť kratičké osvědčení učiním toto: Responsio.6 Ţe já vším tímto
psáním ne k tomu slouţiti umyslil jsem kazatelům milým, v Krystu Pánu Bratřím a v té práci
tovaryšům, aby jedni druhé přetřásali, ale aby jedni druhým toho příčinou býti hleděli, aby
v jejich řečech a spůsobích nebylo co přetřásati, čemu se smáti, zač se před rozumnými a nebo
i chytrými posluchači styděti a nebo někdy buď hněvem, |[2v] buď lítostí se kormoutiti, a tak
summou, aby příčiny toho, coţ i lásku ruší, i dobré práce zohyţďuje, odjaty byly, t. kdyby tak
hrubých a patrných vad a chyb a jakýchkoli nespůsobů v poboţných řečech a sluţbách jejich
nebylo. Jestliţeť pak mé upřímným oumyslem věrně vykonané práce kdokoli k zlému uţívati
bude, ne k vzdělání, ale k zkáze bliţních, ten nechť z toho potom počet dává tomu, jenţ opilce
nekající i jiné dobrých Boţích stvoření zlé uţivatele souditi bude. Na mně se, za to mám,II
ţádný rozumný spravedlivě horšiti nemá proč. Nebo zdaţ jsem tuto co tak nového a
nebývalého učinil? Zdaliţ toho někteří prvé v jazyku latínském neučinili? Jednoho toliko
připomenu, Erasma Roterodamského,7 kterýţ ač nebyl kazatelem, avšak nemalou knihu
kazatelům napsal,8 v níţ některé věci i kratochvilné, i velmi směšné poloţil.
Ale dí mi někdo: „Kýţ si psal radějí de Virtutibus9 Concionatorum,10 III a byloť by se
to samo ukázalo, čeho nemá býti při kazateli, kdyţ by to, co býti má, světle a srozumitedlně
I
Připsáno jinou rukou.
Následují škrtnutá slova proč. Nebo
III
Ponecháno psaní velkých písmen podle rukopisu, protože může jít o název nedochovaného díla.
II
2
bylo předloţeno, totiţto čemu by se měl kazatel učiti, več se uvoditi, čemu zvykati etc., aby
tak non formidine pænæ, sed virtutis amore11 růsti mohl, jako tak učinil Cicero De oratore i
jinde.“12 Odpovímť: I toho jsem byl předešlých let nětco učinil, naučení jakés a nebo zprávu
jednomu z prostných kazatelův napsav,13 čehoţ, mám za to, i ne zle uţito bylo. Ale ţe jsem
některé prosté a hloupé mládence tak neprozřetedlné býti poznal, ţe těch ctností a spůsobů
ušlechtilých chápati nemohouce, někde místo ctností a pravých ozdob chápali se nespůsobů, a
jichţ |[3r] se varovati měli, vášní a vad, a to dobrým oumyslem a snaţnou myslí, protoţ tak za
to mám, ţe takovým prostákům bude tímto psáním velmi srozumitedlná sluţba učiněna, kdyţ
se jim obé jako holubům zrno14 předloţí, i čeho následovati, i čeho se varovati a utíkati mají:
Contraria nempe juxta se posita magis elucescunt.15 A také mi se nevidělo některých dobrých
a šlechetných přátel slušné ţádosti odepříti, od nichţ jsem za to byl mnohokrát prošen; zvláště
poněvadţ jsem povinen jim všelijak pomáhati a v slovu i v skutku dobrým býti příkladem. A
ţe sám častých kázaní před nimi v zbořích Páně činiti pro tesklivý zdraví mého nedostatek
nemohu, i nechaţť tímto aspoň jim to poněkud vynahradím, abych tak prostým a hloupým
jakouţ takouţ pomůcku učině také nějaký potom v slávě za jejich věrnou práci (při vzkříšení
spravedlivých) odplatě díl a částku měl.
A však toto vţdy světle vyměřuji, ţeť já tímto psáním svým toho chvalitebného a
svatého způsobu lechčiti, nadto vypraţdňovati nemíním,16 k němuţ Duch svatý napomíná řka:
„Zdětiní-liť otec, nezlechčůj ho sobě.“17 Čehoţ výborný příklad na oněch dvou synech
patryarchy svatého Noë:18 Povinenť jest kaţdý věrný syn otce svého vzlaště <v> sešlostiIV
jeho ochraňovati a jako hůl starosti jeho býti, na kterouţ by se bezpečně opříti a zpolehnouti
mohl. Vidí-liť syn kde co při otci nezpůsobného, pěkně ho v tom a uctivě ochrániti má. Od
duchovního pak otce všelikou Boţí sluţbu jakoţ vděčně, tak |[3v] i dověrně přijíti a jí
k svému vzdělání uţiti má, nic sobě ţádným nezpůsobem přitom, byl-li by kde jaký,
nepřekáţeje; ale vše na dobrou vykládaje stranu i u sebe sám, i před jinými potom, i k sobě
věrným spolusluţebníkům Páně kdo neví, ţe jest povinen naleţitou zachovati uctivost a
váţnost, chce-li proti raddě a učení Ducha svatého nehřešiti. Nebo známa jsou slova
apoštolova: „Snášejte se vespolek,“19 „láska spaluje mnoţství hříchův,“20 „kaţdý jeden
druhého za důstojnějšího sebe měj.“21 Ano i samo přirození člověka mělo by k tomu
přídrţeti,22 čehoţ sobě nechce, aby jinému nečinil:23 Ale co jest to, čeho by člověk, aby od
bliţních činěno bylo, nechtěl, bezpochyby toho, coţ by jemu k zahanbení a nebo k nějaké
škodě bylo. Toho pak, coţ by bylo k uţitku a tak k vzdělání jakémukoli, kdoţ by nechtěl, za
nemoudrého hodně a spravedlivě drţán by byl.24 Ale bývajíť někteří lidé tak nedůtkliví, aby
bez bedlivého usouzení věc některou pro samou trpkost, kteráţ někdy k ní připojena bývá,
hned ji za ošklivou soudili, na to, v čem jest uţitečná, nemnoho se ohlédajíce. Příklad toho na
jednom znamenitém a velikém pánu, kterýţ od rodičův svých tak byl milován, ţe ani čísti
nedopustili se jemu naučiti, proto, aby snad někdy nemusil synáček od mistra svého šilinku
některého míti. I takţ jim zůstal pouhým a dostatečným lejkem, aţ do smrti na odivu i
posměch jiným pánům, mezi nimiţ v soudech, |[4r] jednáních rozličných etc. bývati musil. A
tak také někteří kazatelé rozličnými vášněmi a zlými obyčeji nebo zvyklostmi pozohyzdění aţ
podnes zůstávají, protoţe z mladosti v počátcích svých nebo neměli, od koho by retováni a
zpraveni v tom byli25 (a těmť není co za zlé míti), a nebo pro nedůtklivost toho strpěti
nemohše, poboţnými naučeními, napomínáními a vejstrahami pohrdše, radějí tak
v nespůsobích a vadách škodných zůstali, nemajíce snad někteří rozdílu mezi věrným a milým
pravé lásky ovocem a mezi ratolestmi nenávisti osobné, závisti vraţedlné, převrhlosti
lehkomyslné, všetečnosti neváţné etc.
Hrubý a tlustý tělesný příklad26 měl by takovým oči otevříti, aby prozřeli, ţe kdyby
sobě někdo lţičku příhodnou, kterouţ by hrách jedl, udělati chtěl, tehdy by musil, nejprv
IV
vzlaště <v> sešlosti ] wzlaſſtě ſeſſloſtj
3
dřevo příhodně k tomu nalezna, je otesati, potom se s ním dlouho a rozličně strouhati a hladiti,
neţli by lţičku k uţívání spůsobnou udělal. Pročeţ tehdy chtí i hned pojednou bez cvičení
potřebného kazatele tak, jakţ Bůh obrodil, míti. Proč i štěpy oklešťují a nepotřebné věci
vytínajíce uţitečným ratolestem tím k většímu se zmocnění a k zpanilejšímu zrůstu
napomáhajíce?
A protoţ my, nedbajíce na jakous nepatrnou vysokomyslných lidí nedůtklivost,
usilůjme předce dobrých následovati hospodářův,27 kteříţ kazící se věci k nápravě
při|[4v]vozují, porušené pilně napravujíce a obnovujíce, nespůsobné odtínajíce etc. Cvičme
jedni druhé a sobě vespolek k vzrůstu sluţme, všelikou lehkomyslnost, neváţnost, všetečnost,
doskočnost, převrhlost, eutrapiliam,28 jakţ k Efezkým napsal apoštol,29 odmítati vţdy
usilůjme, tak jedni druhým věrně prospěti a k vzdělání poslouţiti ţádostivi jsouce. Starší
mladšího jako otec syna laskavě pouč. Tovaryš tovaryši z nezpůsobilosti bratrsky a přívětivě
vyjíti pomáhej. Mladší staršího jako syn otce ochraň, vymluv a soukromě toliko, poddaně,
s poníţeností nezpůsob jeho oznam30 i za proměnu přitom uctivě pros. Ale však toto já
všeckno těm prostějším a hloupějším kazatelům a nebo kazatelův pomocníkům jiných cizích
bohatších jazykův neumějícím píši. Nechaţť jim toho ti, jenţ mého cvičení nepotřebují (hojně
za svých let měvše a i nyní majíce pomoci), přejí a těchto prostých zpráv tak prostě sepsaných
prostým neoškliví, za to důvěrně ţádám. A poněvadţ ty věci, o nichţ jsem tuto psáti umínil,
jsou rozličné a drobné, kteréţ nevelmi snadně jedny k druhým připojovány budou, ero nempe
feré similis ex harena funiculos nectere volenti.31 Protoţ vidí mi se, abych tu všecknu Materii
takto rozdělil: #|
[5r]
I. V věcech, In rebus, tj. v ratolestech
v nalezení jich
kázání větších nebo menších předa to a
nějších nebo poslednějších,
v zpořádání
Slova
Vitia jsou II. V řeči, a tu se zdrţují
Frases32
některá
Hlahol
Pronunciatio.33
III. V způsobích některých, jimţ říkají gestús,
t. hnutí (gestus, vultus, motus, manus etc.34)
a jiné k tomu podobné případnosti.|
4
[5v]
LIBER PRIMUS
qui continet
vitia in rebus.35
Vášně a chyby při věcech hlavních a předních, potom i prvnějších,
t. quantum ad inventionem.36
Věci, o nichţ kazatel mluviti a kteréţ lidu předkládati má, ne nesnadně mohou býti
vyhledány; nebo není potřebí tak velmi hluboko kopati kazatelům (zvláště našim v Jednotě)
jako filosofům a těm všechněm, kteříţ teprv musejí nětco nového vymýšleti. Jiţ prvé hojní
základové poloţení jsou a jako dům, v němţ nejčistčí pokladové jsou sloţení v svých
hromadách, svazcích neb palících a truhlách, sklepích i komorách, jedné aby tam člověk
zřízeně všel, klíče měl, do všeho, pokudţ komu náleţí, pohleděl a to, čehoţ by kdykoliv
potřeboval, aby vzal; a z toho podobně jako dobrý a rozšáfný i kuchmistr, i lékař aby pokrm i
lékařství příhodné přistrojil.
Písma svatá Starého i Nového zákona jsou jako veliké hory Boţí37 a jako studnice
izraelské čerstvých a nejčistčích vod,38 ustavičně vzdycky z nich vyplévající, plné,
z kterýchţto hor a studnic potom přeneseno jest do domu všeckno to, coţ se |[6r]
hospodářům39 vidělo předně a gruntovně potřebného. A to jsou svatá Čtení a epištoly
přiloţené k jistým časům a dnům přes celý rok40 a i jiné řečí Boţí, o nichţ o všech <apoštol>
dí: „Všeliké Písmo Bohem vdechnuté uţitečné jest,“41 a z těch studnic bývá přenešena ta
výborná voda, nad křištál čistčí, k svlaţování při tom domu všeho toho, coţ vláhy potřebuje.
A toť jsou rozliční a velmi mnozí spisové muţů duchem Krystovým osvícených, kteříţ jsou
jako nádoby a nebo sudové toho rozkošného nápoje vzatého z těch studnic izrahelských
plní.42 I beřiţ tehdy z toho ze všeho, coţ chceš, aby mohl vlastně podoben býti koflíku
zlattému nebo stříbrnému nejdraţší nápoj zdrţujícímu; a beř tak, jakţ náleţí a potřebí jest, t. j.
jak knihy ţivé před tebou ukazují a jakţ tě tvá povinnost v pravdě víry a lásky svaté,
jednomyslnosti a řádu víţe.V Ale přitom běţí vitia tato:
PrimumVI vitium.43
Nejprvé to: Někdo nepomyslí částky44 na to, co by lidu Páně předkládati měl, moha, hojně
času maje, nejsa nesnázemi, bídami, pracemi přilíš zaměstknán, osut a zmoţen a neb z svého
přirozeného dobrého spůsobu vyraţen; ale samou nepracovitostí, nepečlivostí a lenivostí
ducha jsa veden, leccos vezme z řeči Boţí tak povrchního, coţ jej téměř v ůči ubodne, |[6v] a
to popliští a povrţe45 před lid Páně, okolo toho potom se rozličně toče, ty i ony věci uţitečné
nebo neuţitečné roztřásá a pilně vypravuje, nemnoho toho šetře, čeho ten lid přítomný
potřebuje.46 Ješto kdyby chtěl tak, jakţ povinen byl, v přemyšlování poboţném chvilku
nějakou stráviti a povyhledati toho, kterých by věcí kteří v tom shromáţdění oudové
potřebovali a nebo ten všecken zbor Boţí, nalezl by jistě nemalo nedostatkův a nezpůsobilostí
při lidech se nalézajících a běţících, menších i větších, v nichţ aby se náprava dála, bedlivé
sluţby zprávce věrného jest potřebí.
Na druhou pakVII stranu, kdyby tu řeč Boţí, na niţ kázáno býti má, nejednou nejprvé
přečta s pilností soudil, uzřel by v ní netoliko ty povrchní věci (kteréţ také i oslové
V
VI
víţe ] ſtoge: místo přeškrtnutého slova dodatečně připsáno pod řádek wjţe
Primum ] Im
5
Antykrystovi47 i hovádka tohoto světa48 viděti a jako s škořepinou se obírati mohou), ale
pronikl by myslí svou hloubě a uzřel by, rozloupě škořepinu, pravé jádro, jehoţ by netoliko
způsob vzlaštní spatřil, ale i vůně a chuti jeho zakoušeje utěšené líbosti a sladkosti čitedlen by
byl;49 a tuť by se bezpochyby našla některá ta věc, kteráţ lidem těm přítomným a i tobě
samému velmi by uţitečná byla, a kdyţ by to z té řeči, ne kterouţ by ty sobě vzal sám, ale
kteráţ by podlé starého zvyku předloţena byla50 k tomu času,51 způsobně by|[7r]la vzata, čistě
bylo by velmi i lidem příjemno, nesamým toliko sprostným a upřímným, ale i těm, jenţ
domnívaví a podhledavíVIII bývají, nebo nemohli by říci, ţes sobě to na ně vyhledal a
přistrojil.
SecundumIX vitium.52
Někteří téţ nepracovití a nebo pracovati odvyklí a pakli snad pracem nikdý nepřivyklí naučili
se cizího nadělání uţívati, ale neuměle,53 s nemalou svou i posluchačův svých škodou. Kdyţ
na řeč Boţí některou kázaní učiniti mají, nevyhledávají pečlivě, coţ by z té řeči posluchačům
dětem dávati měli, ale dadí se do škaret nějakých,54 t. do kázaní sepsaných, kteráţ buď sami,
poslouchajíce jiných, někdy sepsali, a nebo od jiných písařů takových vypůjčili. A tu
vyhledávají, co jest <ten> nebo onen na to Čtení svaté a nebo kteroukoli Boţí řeč kázal, jaké
artykule poloţil,55 t. co za věci hlavní vyzdvihl, co při nich mluvil etc. I chopíX se toho, a
vloţe sobě ty věci v pamět, jakţ můţe, cele nebo necele, rozuměje jim sám nebo nerozuměje,
i káţe a mluví čistě směle, jsa bezpečen tím, ţe jest to všeckno, coţ onen tam někdy kázal,
věrná pravda; a podlé toho mysle, ţe samo čisté zlatto a nebo drahé perly sype, nic na to
nemysle, kdo jest onen kazatel byl, jehoţ on následuje (a v jehoţ se škorně |[7v] obouvá, any
mu se nic netrefují56), jemu-li rovný byl, čili vyšší, čili niţší; jaké příčiny měl k tomu kázaní,
obecné-li, či obzvláštní, musiv snad šetřiti posluchačů, času, osoby své nebo některých jiných
jemu a ne jiným lidem známých příčin. Na to na vše nic se neohlédaje, denotat hic magno
spiritû:57 tento mluví tuze, horlivě a mocně, pravého cíle kázaní svého nebo nevěda, nebo
hned nesoudě (t. co tím kázaním přitom lidu učiniti chce, na to se málo ohlédaje). A pakli,
jakţ Antykrystových oslů58 obyčej, lidem se zalíbiti usiluje, aby ne za toho jiným byl, čímţ
jest, ale za cosi jiného, t. jsa vlček, aby za beránka nebyl.59 A tuť se jiţ právě ne z svědomí,
ale bez svědomí mluví, ne z pravdy a neb k pravdě, jakţ náši staří měli obyčej říkati: atque
hic videres arborem illam, t. kazatele. Fronde virere novâ quam non sua seminat arbos, ut
Virgiliis verbis utar.60 Rovně jako kdyţ straka a neb papoušek lidským hlasem mluví. Ale dí
mi někdo: „I kterakţ tehdy svatých prací dobrých muţů, t. j. sepsaných formulí neb kázaní,
uţívati máme?“ Odpovímť: Jistě ne tak, aby se tomu, coţ sepsáno máš, všemu slovo od slova
zpaměti naučil; ano ani tak, aby všeckny ty hlavní věci tak těmi slovy, jakţ napsány jsou,
předloţil: ale tak, aby posluchači i kazatel, byl-li by kterýXI |[8r] přítomen, ne za cizí, ale za
tvé vlastní to měli. A protoţ potřebí jest, aby ty, kázaní to pilně s bedlivým soudem čta,
nejprvé: ducha Krystova mluvicího skrze ten nástroj, t. toho kazatele, rozsuzoval ty věci, o
nichţ se mluví, spatřoval jejich vyhledání, sloţení i předloţení, a jaké by bylo, spytoval. Ale o
tom jsem nemalo předešle v přídavcích k Muzice61 na zad při zavírce napsal, nyní téţ věci62
kratičce namítám. Sudiţ potom ty prvé všeckny ty věci v té řeči Boţí se zdrţovati, tak jakţ
onen dobrý muţ kázal, čili tolikos některé spatřoval a na některés snad nikdý nemyslil?
VII
Slova Na druhau pak jsou v rukopise podtržena.
Úsek domniwawj a pod jsou v rukopise podtržena.
IX
Secundum ] IIm
X
Slovo přepisováno, čtení nejisté.
XI
Následuje škrtnuté przi | ry
VIII
6
Srovná-liť se to kázaní s tím, cos ty jiţ prvé za hodné z předloţení usoudil,63 máš tomu rád
býti i potěšen z toho, vida, ţe ten duch, kterýţ skrze onoho sluţebníka svatého mluvil, téţ věci
i při tobě vnuká.64 Pak-liť se nesrovnává, sudiţ příčiny toho bedlivě a tu se jiţXII tajemství
uţitečného dohrabeš.
Jestliţeť jest to kázaní nějaké pěkné a gruntovní, líbí-li se a rád je čteš, hlediţ je
nejprvé k svému vlastnímu uţitku obrátiti, v čemţ a jakţ nejvíce můţeš, buď aby v něčem
soud a rozum tvůj byl osvícen, buď v něčem potvrzen, probuzen k pracovitosti, k snaţnému
slouţení Bohu a bliţním a summou aby v pravé ţivosti se obnovil a jako pookřál a pozaţţen
byl v duchu. A tak jsa jiţ horlivější a způsobnější, usilůjţ nětco podobného tomu, coţs četl,
sám také sobě buď v mysli sloţiti, nebo i |[8v] smysliti a na škartě znamenati a v tom bedlivě
popracovati. A potom, coţ by se toběXIII dobře trefiti a lidu uţitečné býti mohlo, to vzíti, buď
všeckno z svého, buď nětco také z jiných, aţ třebasi i z toho kázaní, jedné to potom pěkně
sebera sloţ a zpořádej náleţitě. Tak cizí práce kázaní t. sepsaného dobře k přítomné potřebě
své uţiveš a rozumní posluchači neřeknou, ţe jsi cacozylos, ale de cacozylia ÷ imitatione
laudabilis.65 XIV O zlém a dobrém následování potom níţe snad napíši více. Avšak nechaţťXV
i to přidám: Jsou tu některá kázaní tak velmi nezpůsobně sepsána, ţe by nejlépe bylo, aby
jako jiné neuţitečné škarty spálena byla; aby mládenci přebírajíce se v nich škodlivě se
zanepraţdňovali,66 nebo velmi málo jest těch písařů, kteříţ by kázaní uměle spisovati mohli:
1. Pro nespěšnost, ţe nemohou postačovati všeho toho napsati, coţ kazatel mluví, a vzlaště
mluví-li spěšně, jakţ některých škodný obyčej jest.
2. Pro nesnadnost, ţe neví, co můţe a má opustiti a nebo vypustiti a co napsati, čeho t. pilně
šetřiti,67 aby mu neuteklo, neţ tak píše a napíše leccos, co se jemu nahodí a co můţe postačiti i
pamětí zdrţeti i perem napsati.
3. ProXVI nešetření slov a způsobů mluvení, frasium kazatele, t. aby těmi slovy jeho spisoval
ty věci, o nichţ kazatel ten mluví tak, jakţ slyšíš, a |[9r] ne svými, sobě a jemu neobyčejnými
slovy, jimiţ ty mluvíváš.
Nebo jsem ne jedna kázaní znamenitých a slavných muţův tak sepsaná viděl, ţe by
se ten, jenţXVII mluvil, k nim nijakţ nepřiznal. A kteříţ ho mluviti slýchali, ţádný by neřekl,
aby ta řeč byla toho muţe, ale spíše by ji přičetl tomu písaři neţli komu jinému. Ale o
neumělém spisování řečí kazatelů nyní nebudu více vypravovati. Měl by pak býti XVIII i v tom
rozdíl delectus68 neleččís (leč kteréhos t. kazatele) kázaní spisovati a nebo sepsané čísti.
Poněvadţ někdy i slovuttní kazatelé nebývají vţdycky sobě similes,69 způsobní, quandoque
bonus dormitat Homerus.70 Překáţkyť i ti mívají rozličné, roztrhání mysli sem i tam, starosti,
skormoucení ducha, zaměstknání tesklivá, mysli ustalost a jiné rozličné nezpůsobilosti.71 A
protoţ ne všeckna i takových lidí mluvení následována býti mají, ovšem pak niţších i
špatnějších, neopatrných, neprohlédavých neb prudkých, nepokorných a vysoko hledících
mladých, ještě neskušených a nevyspělých kazatelův kázaní netoliko nemají býti spisována a
od jedněch druhým dodávána a tak potom následována,XIX ale radši v zapomenutí pěkně
uvozována.72 Nebo byť i nejumělejší písař jejich řeči spisoval, nebudouť neţ neslané a
XII
Přepsáno ze slova týţ.
Následuje škrtnuté slovo potō a slova treffitj dobře, u nichž je nadepsanými číslicemi naznačena oprava
slovosledu.
XIV
laudabilis ] laudabilj
XV
Slova A| wſſak nechaţtť jsou v rukopise podtržena.
XVI
Všechny tři výskyty slova Pro po číslicích jsou podtrženy.
XVII
Následuje škrtnuté slovo wnich.
XVIII
Slova Mělby pak bytj jsou podtržena.
XIX
Přepsáno z naſledowal.
XIII
7
nemastné kroupy, kteréţ se nehodí neţXX na holuby a na troupy;73 a nebo mizerná rohoţe,
pakli <z> rozličných a mnohých flekův mistrně splácený chodcovský plášť!74|
[9v]
TertiumXXI vitium.75
Někteří chtíce ze Čtení svatého a neb z kterékoli řeči Boţí artykule bráti, tak jakţto někdy od
umělých kazatelův činiti slýchávali, i zpletou sobě všeckno, někdy znadívají tu řeč; a
rozličnými věcmi velmi nepříleţitě leccos sobě za hlavní věci i staví, na slovích třebas
některých se zastavíce ne nejpřednějších. A kdeţ jest pravá věc jako perla v hrudě, nevidouce
jí, pominou tu všecku sentencí, mohše jí k své potřebě velmi případně uţiti. Takoví
neprozřetedlní a tupého soudu kazatelé jsou podobní člověku, který by, přijda k řezníku a
hovado oddělané koupě, nečekal, aţ by mu to řezník náleţitě rozrušil a rozsekal obyčejně, neţ
pochytě sekeru, sám by sekal, někde menší, jinde leckdes větší kus čině, nic ani kloubů a
svazů a tak sloţení massa a kostí v hovadu nešetře, neţ leda to jen rozsekal,76 jakkoli tref se
nebo netref.77 Jako jeden muţ, B. Jan Konstanský78 ač poboţný, ale divných a mistrných
duchův a smyslu plný,79 kdyţ Čtení obyčejné, na něţ kázati měl, přečetl, přístup sobě dvorný
učinil,80 někdy neslýchané a velmi potvorné artykule za základ poloţil, jichţ některých ani
Čtení svaté ani všeckna theologia v sobě neměla a nemá. Příklad na jednom artykuli, který
sobě těmito slovy byl předloţil, dám: „Tato řeč nám k společnému rozjímaní předkládá tyto
věci: Jedno: Kterak Bůh z stvoření Bohy činí?“ Není-liţ to potvorné mluvení? Kdoţ jest to
rozumný jak ţiv kázati |[10r] slyšel a nebo kázal? Ašak več se nedá81 novinek a velikého
jména ţádost?
QuartumXXII vitium.82
Jiní nenejzadnější z slavných kazatelův,83 a zvláště tohoto nynějšího věku, téměř nejvíce to při
svých kázaních na péči mají, aby té řeči, kterouţ kdy před sebe vezmou, dosti učinili,84 t.
všeckny ty věci v řeči té svaté se zdrţující vysvětlovali, ţádné nepomíjejíce, obávajíce se,
kdyby toho nečinili, aby za neprozřetedlné a nesoudné jmíni nebyli. 85 Nebo někteří posluchači
tomu chtí. Takoví lépe by se do škol a kollejí neţli do kostela trefili, aby místo kázaní lekcí
čtli ţákům nebo studentům, ubi ingenii acumen aut memoriæ felicem tenacitatem, aut linguæ
volubilitátem ostentare possent.86 Kdyby kazatel nebyl plným zprávcem a pastýřem
posluchačů svých,87 ale toliko pomocníkem, mohlo by se to na něm snésti, podobně jako na
těch, kteří učitelé jsou u luteryanů doktoři nebo mistří, nic jiného za práci nemajíce neţli
kázati, kdyţ čas obyčejné hodiny přijde.88 Ale věrný duši posluchačů zprávce ne k knihám
papírovým přivázán býti má, ale k ţivým, jakţ staří náši říkávali: „Ne knihám, ale svědomím
synů a dcer Boţích vyměřený pokrm dávati pilnost maje a věrně usiluje.“
XX
Následuje zaškrtané slovo neſlane .
Tertium ] IIIn
XXII
Quartum ] IVn
XXI
8
Znal jsem jednoho znamenitého muţe a jistě výborného kazatele, kterýţ měl obyčej
pilně toho šetřiti,89 aby tu věc, kterouţkoli před sebe vzal, t. kterýkoli hlavní artykul tak
předloţil lidu, aby kaţdý rozumný posluchač mohl spravedlivě říci, ţe jest dosti učiněno věci
té, t. dostatečně ţe jest |[10v] vysvětlena i utvrzena etc., neţ řeči té Boţí, na kterouţ kázal,
netak pilně šetřil. Ale ţe byl člověk mluvný, horlivý a mnohých věcí povědomý, přišel
v prodlení času na to,90 ţe příliš dlouhými kázaními lid v svátek i v den všední, v létě i v zimě
obtěţoval, protoţ byl mnohým nepříjemný a tesklivý kazatel; a pro tu příčinu i méně uţitečný,
neţli jest býti mohl, kdyby byl míru a slušnost v tom zachoval. Neníť to tedy malé umění
příhodnou řeč k tomu, coţ lidu předkládati chceš, sobě nalezti a nebo z té řeči, kterouţ čísti
máš a musíš (staré obyčejnosti šetře), to vzíti, coţ by i lidu bylo uţitečné, i k tomu umyslu
dobře se trefující. A tak mnoho a ne více věcí vzíti, aby jim proto dosti učiniti mohl i lidu
nemírnou dlouhostí uţitečně předloţených věcí z mysli nevyrazil.91 A jestiť vpravděXXIII
taková Boţí řeč jako nějaká bašta, z níţ by mohl, kamţ by chtěl, bezpečně stříleti, t. mocně
ukazovati věci proti Bohu a pravdě jeho čelící, jichţ kaţdému věrnému křesťanu utíkati, pilně
se jich varovati, a kdoţ by pak v nich byli, z nich vycházeti,92 pokání činiti a napravovati
potřebí jest. Jistě, kdoţ jest ţivého svědomí, nebudeť bez čitedlnosti takového mluvení
v duchu svém; jest-liť čím vinen, ulekneť se srdce jeho a zarmoutí, poníţíť se a jako ze sna
procítí a obhledna se uzří, ţe jest nad samou jámou zatracení,93 budeť rychle mysliti v jiné
přitknouti. Pak-liť bude svědomí dobré a v něm nevinnost, potěší se a okřeje, pomysle: „Aha,
dobře jsem se varoval, Bůh mne od toho zachoval;94 aj jak jest dobrá zdrţelivost etc.,“ i posilí
se ještě více v tom etc. |[11r] Ovšem bude-liť kazatel za příčinou řeči Boţí některé ctnosti
schvalovati, k následování ţivota Krystova probuzovati a odplaty zdejšího i věčného ţivota
slavně vypravovati,95 i hříšný, i spravedlivý probuzen bude k dobrým pracem a snaţnému
bojování i k modlitbám za pomoc etc.
A poněvadţ jsem nyní dotekl dlouhých kázaní, vidí mi se ještě přitom něco tuto
doloţiti. Dlouhá kázaní kdyţ činí umělí a zvyklí kazatelé před posluchači těmi, kteříţ jich
uţívati dobře mohou a umějí, jsou cosi velikého před právě poboţnými lidmi96 nad zboţí
vzáctnější.97 Nebo jest bohatství moudrosti a umění ducha Páně jako studnice nepřeváţené,98
ano moře krajů a nebo břehů ţádných nemajícího,99 nejdraţší a nejrozkošnější krůpěje a
potůčkové. Není tu teskno posluchačům ve dne i v noci třebas slyšeti, jako jsou Pána samého
slýchali zástupové dva, tři dni, i více,100 a jako apoštolé celý den i celou noc v zbořích svatých
kázávali, ač mezi tím taky někdo uspal, udřímal, aţ onen mládenec i s paláce dolů spadl.101
Tak jsou i předkové náši, osvícení a horliví muţí, podobně činívali na sněmích, t.
v shromáţděních společných sluţebníků kněţí Páně nebo pomocníkův jejich, jahnů a
učedlníkův.102 Takových Boţích sluţeb, buď oni dlouhé, jak chtě, jakţ se kdy Duchu svatému
a starším milým otcům líbí, kdoţ by sobě neliboval a je štrafovati směl, ba kdo by toho všeho
s líbáním (jako říkaje) ruku ochotně nepřijímal, Bohu neděkoval, čeho by ten hoden byl,
hrozné jest i jmenovati etc. Ale mnohemť jest toto jiná věc, kdyţ náši někteří, |[11v] jimţ není
ještě pravá a plná péče poručena a nebo kteří ještě málo Boţího umění nabyli, v dlouhá se
vydávají mluvení a lidských myslí mimo obyčej zvyklý déle neţli jemu náleţí zdrţování? A
hádej, při čem co rozsiv ten kazatel, jakou pšenici,103 jak zdařilý předkládá synům Páně
chléb,104 jak lačným, jakým pokrmům jiţ prvé přivyklým. Jednoho,XXIV Exemplum ač
poboţného, však ještě opatrnosti čelednímu otci náleţité málo zvyklého105 a naučeného
připomenu. Ten obyčejně, kdyţ na něj přijde pořádka večerního zboru odbývati,106 malý
pozor, krátkého soudu ovoce, přitom ukazuje, t. co ten den prvé lid slyšel, čím jest srdce jejich
jiţ prvé naplněno, jakého měli ráno i na nešpoře kazatele, neptaje se mnoho na to, dopadna na
XXIII
XXIV
Slova geſtit wprawdě jsou v rukopise podtržena.
Slovo Gednoho je v rukopise podtrženo.
9
témdni,XXV coţ on sobě v mysli své sloţil, přece on to lije podlé svýho nevšem obyčejnýho
spůsobu dlouhýho, nemnoho na to dbaje, jak toho kteří rádi poslouchají, jak mysl jest ochotna
k přijímaní těch jeho řečí, nejsou-li tu někteří více samým tělem neţli myslí a duchem
přítomní, nevyrazí-li tím předešlých zdařilejších a uţitečnějších od umělejšího, neţli jest on,
jiţ prvé obšírně předloţených věcí a neobtěţuje-li ustalých prv uší a tak nemaří-li v té částce
slov Páně a sebe marnou prací nezaměstknává-li?107 Potřebí jest tedy takovým neprohlédavým
kazatelům pilnějí se učiti Boţí a Krystově opatrnosti.
Toto někdo čta domnívati by se mohl, ţe já snad příliš krátkou libuji a |[12r]
schvaluji řeč: In medio consistit virtus.108 Prostředek v tom chválím, tak jakţ hodné jest.109 A
protoţ jakţ příliš dlouhá kázaní našeho tohoto času lidem vůbec činěná nechvalitebna býti
pravím, tak rovně příliš krátká. Jakáţ by to slušnost byla, aby110 kazatel, k rozsívaní slov Páně
na místě náleţitým se postavě, lidu, kterýţ obyčejně pro takovou vlastně duše své potřebu se
shromáţdil, tak lecjaks odbyl a je s malým uţitkem a některé snad i s reptáním rozpustil.
V: Vitiosa applicatio111 řečí Božích.112
Ale dopouštějí se v svých kázaních někteří šeredné neslušnosti, t. osobného dotýkaní, tak
hned sprosta jmenovaní osob113 a nebo jednot některých podobně jako řečníci před právem,
ac fiunt non ecclesiastæ sed rabulæ dicaces:114 Jako by nemohli jinak k cíli naměřenému
svých řečí jako lodí k břehu bez podrbnutí jiných přitáhnouti. Onej Osiander115 měl ten
obyčej, aby na kaţdé lekcí své vţdy někoho z znamenitých doktorův starých i nových dobře
zmyl. Coţ i nyní jiţ Illirikus116 statečně zpravuje, i lţí, i lstí a jiných jim podobných ctností na
pomoc povolav, ţádné jednotě pokoje nedá, všeckny mustruje a spravuje, obírá, škube,117
nedostatky ukazuje, děkůjte jemu za to, nebo lajte, kdo chcete, nic nedbaje na to, nebo |[12v]
on sobě to za velikou k onomu Eliášovi podobnou horlivost118 pokládá, t. by ţádnému pokoje
nedal, jedny proti druhým bouřil a tak právě byl faxXXVI concordiæ:119 mezi tím samého sebe
jako nějakou modlu nade všecky nepatrně a chytře zvyšuje a všechněm představuje a mnozí
ho za to mají, invenerunt nempe similes labia lactucis:120 Ale ţe Illiricus není kazatel, protoţ
k kazatelům (jeho u všech neštěstí jako lstivého a pyšného člověka nechaje) se navrátím.
Tesklivá věc jest rozumným a pokojným a poboţným lidem takového kazatele, který
se rád po lidech vozí, slyšeti; i milosti k němu, i ţádostivosti sluţeb jeho musí v srdcích
lidských ubývati,121 ano někteří za něj a jeho takový nerozum se stydí, jiní na něj hněvají, jiní
ho sobě rozličně vykládají, buď za vysokomyslného Filaxina,122 mnoho a víc neţ sluší o
osobě své smejšlejícího, ješto apoštol zapovídá hyperfronian,123 XXVII nepochopitedlný smysl
jej majíce, jiným se zdá, ţe musí býti z přirození zlostný a virulentus,124 mstivý, domnívaje se
a chtě vidín býti osvícený, horlivý, mocný, opravdový, i jest neopatrný, vášně své přivodí a
tak podlé těla, ţe chodí jako doskočný, všetečný, smělý, neváţný, lehkého soudu, na své
uvázané nohy pro slepotu hleděti nemoha.125 Ješto kdyby ten kazatel, nechaje osobného
dotýkaní (kteréţ rádo z osobné nenávisti plyne), samé věci, kteréţ před sebou má za příčinami
hodnými, předkládal a vysvětloval, po|[13r]tom k lidem vůbec je obracel,126 také i sebe
připojuje k nim a říkaje: „Nám jest potřebí k sobě prohlédati a svědomí své souditi, my
nechceme-li hněvati Boha, pokut sobě hrozných hromáţditi, potřebí jest, abychom pokání
činili, napravovali.“ To kdyby činil kazatel, samať by applikací, t. obracení toho kázaní a
připojení jeho k své osobě u kaţdého v srdci se dělala, nemyslil by ţádný, ţe na něj káţeš127 a
ţe z pomsty mluvíš, ale viděli by všickni, ţe je v duchu tichosti laskavě napravuješ. Neţ
XXV
na témdni ] nate|dnj
fax ] pax Opraveno podle smyslu.
XXVII
hyperfronian ] Hyperfronīa
XXVI
10
někteří mladí, špatně vyspělí, v pokušení a v půtkách nebývalí, nemoudrou horlivostí zaţţení
kdyţ nětco toho při svých starších spatří, byť dosti skrovně to učinil, zprávce hodné toho maje
a sobě toliko známé příčiny, jako pastýř bedlivý128 i hneď sobě na Ţiškovu sudlici odměří,129
uslyší,XXVIII a on snad někdy nevěda, co jiného kázati a nebo pro přílišnou ţvatornost nemoha
s tím mlčeti, zůřivě tresce, sám jsa nedotrestán, přítomné posluchače zpravuje a češe.
Novokřtěnce,130 Mikulášence131 drbne, také Habrovanských,132 ba i starými kacíři, o nichţ
málo více neţli nic ví, štěká, nemnoho na to mysle, k čemu jest to dobré a jaký uţitek toho
bude při posluchačích, bude-li to komu k jakému vzdělání, čili k něčí zkáze.
A protoţ dobré jest pamatovati na ona slova apoštola: „Pokudţ na vás jest, se všemi
pokoj mějte,133 ctí se vespolek předcházejíce.“134 A Pán dí: „Blahoslavení pokojní.“135 |[13v]
Ne v bouřiť jest zajisté Pán,136 Bůh jest Bůh pokoje.137 Ale ţeť praví také Pán: „Nepřišel jsem
pokoje pustiti na Zemi.“138 Protoţ kdo tomu dobře rozuměti umí, i potom v nějaké poblouzení
nepřijíti, viz příklady svatých a samého Pána a uč se od něho, jakţ on sám dí: „Ţeť jsem tichý
a pokorný srdcem.“139
Vitia při menších věcech.
V tom, coţ se má při hlavních artykulích nebo věcech mluviti, také rozličná běţí vitia. Měl by
se kaţdý ten hlavní kus povysvětliti nejprvé tak povrchu, aby se slovům dobře rozuměti
mohlo, a potom věda kazatel, čeho potřebují posluchači ti, jenţ jej slyšeti mají, a k čemu se
v té Boţí řeči i v těch artykulích z ní vzatých příčina dává,140 i měl by se pěkně do těch věcí
vebrati.141 Ale jakţ potřebí jest buď vysvětlovati, buď utvrzovati nebo amplifikovati (t. j.
rozšiřovati),142 buď v mravná (jako říkají) napomínání obraceti a tudy k opravdovosti a
k ţivosti lid přivozovati.143 A taky měl neb mohl činiti buď rozebráním definicí, t. věcí a slov
v ní se zdrţujících, buď učením divisi144 (t. čehokoli na částky příleţité145 rozdělení) a
pořádným těch dobrých věcí předloţením nebo přeběhnutím,146 buď některých Písem
shledáním,147 jich jednech s druhými srovnáváním a jednech druhými vysvětlováním; buďto
příkladu nějakého příhodného přivedením a jeho příjemně vysvětlením i z něho té věci uměle
světla přidáním. Ale řídcí se přitom tak chovají.|
[14r]
I.
Někdo, nedbalý a nepečlivý jsa člověk, nebedlivý zprávce a nebo jeho pomocník, a
předešlého času maličkého nabyv světla a umění při duchovních věcech, curtam habens
supellictilem,148 kdyţ artykule poloţí a potom před sebe vezme jeden, i mluví leccos, co se
mu nahodí, a jako říkají, co slina k ustům přinese, sem i tam se motaje a okolo toho se toče
jako lodí v vlnách mořských okolo kotvy, k níţ přivázaná jest, i těch, i oněch věcí drbá,
vonam i vonam se obrací a ničeho se čacky neujme,149 ničehoţ světle, jakţ by rozumíno a
dobře uţito býti mohlo, nepředloţí, neţ tak ze všeho divnou rohoţ plete.
II.
Jiný, ač něco někdy poví při artykuli prvním, ţe by mohlo tak státi, velmi sic sprosta, někdy i
zhloupa, však kdyţ bude při druhém artykuli míti také něco promluviti a nebo i při třetím etc.,
XXVIII
uslyší, ] v ſliſſiſs, poslední dvě písmena škrtnuta
11
i bude to téţ tesklivě po druhé znovu mluviti, tak ničemně jako kdy prvé a nebo ještě drobet
hůře a zpletenějí.
III.
Některý zhloupa moudrý mládenec mluví při artykuli některém rozličné věci, magno
spiritu,150 byť se pak k tomu přítomnému času nebo místu nebo příčinám nic netrefovaly,
dosti na tom maje, kdyţ to, coţ nedávno koupil, dobře prodá, ac consequetur ingenii et
eruditionis laudem,151 |[14v] nětco slyšel od svého staršího a nebo správce, líbilo se mu,
protoţ nemohlo to v něm dlouho tejno býti ani růsti ani uzrati a nebo dobře zaţito býti, i
vyprýštilo se. Ale psotu lidé předce někteří poznají, jaké lístí a ovšem ovoce na kterém stromě
roste, a někdo zhejralý nedí-li, ale pomyslí: „Ba pohle ho,152 k čemu jest to přistrčil?“
IV.
U vysvětlování dosti pilné světlých a k srozumění kaţdému téměř snadných, a ať tak dím
zprosta, nic tak vzlaštně potřebných věcí někdo se všecken vydá a s horlivostí vypravuje.
(Příklad dám,) kterak jsou Ţidé veliké chytrosti proti Pánu uţili, kdyţ k němu poslali své
učedlníky s Herodesovými sluţebníky.153 I vysvětluje tak i onak, co kteří myslili a nebo
obmejšleli, k čemu Pána přivesti chtěli a co by z toho bylo pošlo, kdyby Pán jejich myšlení
byl nepoznal. A tak summou daleko více káţe Satana a jeho nástroje, ty zlotřilé lidi, neţli
Krysta Pána a skutky jeho. Ač kdyby co toho střídmě učiněno bylo154 a nedlouze pro ukázaní
tím prozřetedlnější moudrosti a umění Krysta Pána, a potom aby applikací náleţitá byla
udělána, t. z toho ponavrţeno bylo posluchačům nějakého naučení nebo vejstrahy, mohlo by
to své místo míti.155 Utěšená jest od našich předkův často uţívaná sentencí kazateli a zvláště
správci, ţe více sluší svě|[15r]domí krmiti neţli smysly (a nech ať přidám) i své, i lidské. Na
čeţ by vlastně slušelo pomejšleti těm, o nichţ hned etc.156
V.
Kteří rozličnými hystoryemi (ať nedím básněmi a rozprávkami157 málo uţitečnými a někdy
snad i škodlivými) i sami se rádi zaměstknávají, i jiným je s chutí, nětco také někteří
zvláštního tím obmejšlejíce, vypravují, uši některých novinek ţádostivy lekcíce.158 Jako jeden
moudrý kazatel Štěpán Felix159 rád římských kronik příklady brával a ty hystorye vypravoval
obšírně, často i vysokými, ale nepříleţitými slovy, pravě: Toto neb jiné římští senatoři učinili
neb ustavili. Item. Bohyně tři ţe v závod běţely, z nichţ jedna jablko zlatté jiným povrhši,
sama před seXXIX běţela i vyhrala závod.160 Slyšel jsem, ţe některéhoXXX času šenkýřka
nějaká také šla do kostela ke mši, jakţ obyčej. A toť kněz kázal a v svém kázaní příklad
nějaký velmi potřebný, ale šenkýřce příjemný přivedl. Po kázaní šenkýřka vrátivši se domů
chválila kázaní toho, pravěci, ţe jest nikdý tak uţitečného kázaní neslyšela. Toto pak bylo,
coţ a pročeţ kněze chválila: Dával kněz příklad, jak jsou lidé mnozí falešní, neupřímní a
bliţní své škrabí,161 jako pry šeňkýřky, kdyţ pivo zlé mají, tak ţe ani pěny drţeti nechce;162
tedy na|[15v]mydlí nětco toho piva a vlejí do sudů. A takţ se to pivo velmi pění. I naučila se
ta šenkýřka od toho kněze z toho příkladu, jak by pivo opravovala, aby ho snáze vybýti
mohla.163 Neţ kdoţť jest i těch hystorií, ktereţ jsou v svatýchXXXI Písmích nám pozůstaveny i
XXIX
před se ] přece
některého ] některe
XXXI
Následuje přeškrtnuté slovo ſwatych.
XXX
12
jiných k pravdě podobných dobře povědomý, můţeť mnoho slušným a opatrným jich
připomínaním mluvení své ozdobiti et auditores retinere benevolos et attentos;164 někdy celé
hystorye předloţením a z ní jako jádra a pravého cíle k svému mínění obracením; někdy
známé hystorye, jako o Davidovi, Saulovi, Achabovi,165 jedním téměř slovem navrţením; ale
vše, co vhod, dobro,166 kde mnoho plev a málo zrna v pytli, nechvátají kupci na to, radši
chválí čistou, zdařilého zrna a dobře vyvátouXXXII pšenici.167
VI.
Aniţ jsou ti mnoho uţitečnější oněch prvních,168 kteříţ něco málo více neţ nic latínou sobě
pysky omočivše často na kázaní latínskými, řeckými nebo i ţidovskými slovy prskají.
Váţnému muţi a šlechetnému, ţe by někdy nětčeho toho dotekl, byť pak i latíně neuměl, ale
sic jináče hodný a umělý, pracovitý a pilný správce lidu Páně byl a tomu, coţ praví, dobře
rozuměl, nic bych za zlé neměl ani co toho za věc nenáleţi|[16r]tou pokládal. Ale
mladýmXXXIII všetečným, velikého jména chtivým etc. všechněm bych pravil, aby se to
přihodilo, co onomu kazateli, jemuţ po kázaní soudcové169 za tak slavné kázaní (v němţ byl i
řečkého i ebrejského jazyku dotýkal) děkujíce i toho doloţili, ţe jsou tomu velmi rádi, ţe tak
správce mají učenýho, aby řecký i ebrejský jazyk jemu nebyl neznámý. Mohlo by se takovým
říci: Ne sutor ultra etc.170 Čistá věc,171 čemu kdo nerozumí, dáti tomu pokoj. Nevíš, kdo mezi
posluchači býti by mohl, snad i ten, kterýţ by se tvému neumění a smělosti172 podivil. Jako se
stalo jednomu v jazycích rozličných nezběhlému kazateli, kdyţ vykládal to slovo
Emmanuel173 na tento rozum:174 „Emma“ (pry) jest, jako by řekl „Bůh“, a „nuel“ jest
„s námi“. Byli tu na kázaní jistě čačtí lidé i mistr jeden znamenitý, kterýţ v latínském, řeckém
i ţidovském jazyku mimo jiné mnohé mistry velmi učený a zběhlý byl. Styděl sem se jistě za
toho mluvitele, a bylo zač, ačkoli sic jináče nebyl hloupý.
VII.
Času zmrhaní.175 Z těch jiţ dotčených vad pochází také obyčejně i tato vada a škoda: Kdoţ
ten čas k společnému slova Boţího rozjímaní posvěcený v neuţitečných jakýchkoli řečí
rozmnoţování stráví a lidské uši i srdce těmi plevami nebo mlátem |[16v] (jakţ světa
pochlebníkův obyčej) nakrmí, jiţ potom nemaje ku potřebnému promluvení času, udělá konec
a lidé rozejdouce se takoví zůstanou jako prvé. Mnohý z nich jestli něčemu poučen, jestli
napomenut čili potěšen a nebo zarmoucen čili vystřeţen od něčeho čili snad pokárán pro něco,
nic neví, ba snad i kazatel kdyţ vstoupil na katedru i sstupoval s ní, sám nevěděl, co toho má
býti a nebo co jest jiţ učiněno.
VIII.
Písem vedení, t. připomínaní některých míst z Písem svatých, bylo někdy velmi nezpůsobně
činěno. Někdo pamět maje dobrou mnoho připomíná Písem a z jednoho na druhé skáče jako
straka s kolu na kůl. A ţádného téměř Písma nevysvětlí a pěkně k jiné řeči nepřipojí, neudělá
decentem metasthasin,176 neţ tak je jen jako nějaká drva na hromadu mece. Ješto častokrát
nevelmi se trefují177 a nebo někdy utěšených míst vlastně k tomu přináleţitýchXXXIV
XXXII
vyvátou ] wywytau druhé y přepsáno na a
Maudrym přepsáno na Mladym.
XXXIV
přináleţitých ] přinaleţegicych přepsáno na přinaleţjtych
XXXIII
13
zanechaje, natahuje sobě dosti zdaleka jiná Písma,178 ana mu jako ploskou připadají,179 však
on myslí, ţe se tak čistě a pěkně kázaní jeho těmi Písmy vyplňuje: a vono velmi utěšeně, jako
by sekaninou a nebo senem zed ţibroval.180 Lépe by bylo, aby málo Písem vedl, neţ které by
koli připomenul Písmo, aby bylo čacké a k té věci, o níţ |[17r] mluvíš, vlastně se trefilo,181 tak
aby rozumného posluchače mysl zřetedlně toho chopila,182 s chutí to slyšela i toho v sobě
potvrzovala183 a aby se jí zdálo, ţe to nijakţ nemohlo vlastnějí vyloţeno a nikam jinam
obráceno býti.184 Vzdycky-li pak sluší a náleţí cele Písma, t. místa některého v Písmě svatém
celý smysl, by i obšírnými slovy poloţen byl, připomenouti, recitare,185 čili někdy díl nějaký
toliko, někdy jen navrci nětco málo slova některého, někdy toliko toho, jenţ píše, jmenovati
bez připomínaní jeho slov, někdy jedno říci, ţe Duch svatý praví, někdy slova z Písma toho
vzíti a tak jako od sebe sám mluviti (t. j. písemně mluviti, slov i frazí z Písem svatých vzatých
uţívaje), to se vše opatrnosti kazatele pilného a bedlivého poručiti musí. Nebo dlouho by bylo
o těch všech věcech všeckno vypisovati; rozumný a mluvení takovému pozvyklý kazatel,
jakoţ Písem, tak i posluchačův jsa povědom a maje k velikomyslnosti připojenou velmi před
Bohem vzáctnou ctnost pokoru, bude se v tom věděti jak chovati, aby ani sobě lehkosti, ani
posluchačům překáţky nespůsobil.186 Já toliko totoXXXV pravím, kdyţ jeXXXVI nějaká sentencí
znamenitá187 slovy jadrnými pěkně pověděna a věc v sobě obsahuje velikou a vzlaštní, slušíť
to Písmo i cele připomenouti, i pěkně zdařile vysvětliti a k své řeči uměle připojiti, aby
byloXXXVII jako drahý kámen v prstenu |[17v] nebo v ušlechtilé záponě příslušně sedělo a
stkvělo se.188 Ale někteří jsou v tom velmi nebedliví, lecjakýmis slovy Písmo přivedené tak
připojujíXXXVIII k své řeči leda bylo, a tudy slouţí posluchačům, aby také i oni tak neţivě a
neopravdově slyšeli; attentio et benevolentia evanescit,189 ţivost, ochotnost a opravdová
v poslouchaní bedlivost a chut kamsi se děje, tak ţe budou seděti jako nějaké mrtvolky a mezi
tím slovo Boţí jde kazateli nezpůsobilému z oust, posluchačům pak napoly marným190 mimo
vnitřní a někdy i tělesné uši šoust,191 bez uţitku v zmaření, coţ jistě nemůţe býti bez
nemalého hříchu. Někteří mladí vidouce muţe váţné, umělé a dlouhým skušením vyučené
buď Písma svatá slovy svými váţnými, však i vlastními připomínati192 a nebo některé z jiného
jazyku latínského neb německého čísti, i hned tolikéţ činiti chtí, ale cizí škorně nehned se
kaţdému trefí.193 Mně se takXXXIX zdá, ţe by ti mládenci povinni byli v to se uvoditi, aby
taková Písma, sentencí z Písem z paměti uměli a v kázaní slovy těmi, tak jakţ jsou do češtíny
vyloţena, je přivodili neb recitovali. A vzlaště z Nového zákona, kterýţ (nechať se maličko
pochlubím tím, v čem jsem dobrý díl věku svého strávil) s takovou velikou a pilnou prací,
jakţ nejvlastnějí na ten čas býti mohlo, do češtiny jsem přeloţil.194 Ješto mně se tak |[18r]
vidí, ţe toho ţádný z mně rovných, ovšem pak některých mládenečkův, z latíny a
z kteréhokoli jazyku, ex tempore,195 tak hned pojednou bez mnohého na to myšlení lépe neţli
já (præmeditatè196 s mnohou prací volný čas sobě k tomu obrav a nejednou to od počátku aţ
do konce korrygovav) vlastnějí a jadrnějí neučiní. Nedotýkámť pak tuto moudrých a váţných
muţův, kteříţ svaté opatrnosti někdy uţívajíce, některým slovům v textu Písem svatých
vyhýbajíce, circumlocutione potius utentes,197 jako proroka onoho slova připomenouti majíce,
jenţ k církvi Izraelské příkladně mluvě, dí: „Ty si se, kurvo, pod kaţdým dřevem ratolestným
na pahrbcích frejířům svým etc.,“198 tejţ smysl slovy jinými povědíti takto neb na týţ smysl
jinak: „Ty si, šlundro nepoctivá neb poběhlá, milovníkům svým zjevněs se propůjčovala a
nebo s smilníky svými zle ţiva byla, mněs se spronevěřila.“ Dí-li mi pak někdo z těch ráno
moudrých:199 „I coţ ty tedy chceš, abychomXL my měli poctivější uši neţli Duch Boţí usta?“
XXXV
Slova Ya toliko toto jsou v rukopise podtržena.
je ] ſe
XXXVII
Slovo bylo je vepsáno interlineárně tenkým perem se znamením vsuvky.
XXXVIII
připojují ] připugugj
XXXIX
Slova Mně ſe tak jsou v rukopise podtržena.
XL
Koncovka chom vepsána interlineárně tenkým perem se znamením vsuvky.
XXXVI
14
odpovímť takovému: Nevše sluší sluţebníku co pánu, nevše v kaţdý čas, nevše před kaţdým
a všechněm.200 Onen massa chtěl nejísti nikdý třebas, jen abyXLI k vzdělání a ne k zkáze
bliţním byl lidem jako hříchem zkaţeným. A zvláště některým všetyčkám |[18v] mohlo by se
říci: „Srdce blázna jest v ustech jeho.“201 A protoţ coţ jest v oustech, rozumí se, ţe toho s
těţkem i srdce jest prázdné,202 co kdo miluje, o tom rád i mluví.203 Poněvadţ onen veliký muţ
pověděl, ţe oko nepoctivé jest nepoctivého srdce posel, co pak díš o slovích špinavých?204
Viz, co apoštol praví de eutrapelia.205 Neţ jestliţe se kdy některému poboţnému a u lidí
vůbec známému i v příjemnost a milost uvedenému starci206 nětco toho přihodí, ţe z horlivosti
nějaké verbum obscœnius, trochu nespůsobné excidit,207 se propoví, ut solent senes quidam
audaciores et cetera,208 drobet prostořecí etc., na takovýchť muţích rozumní a poboţní
posluchači to rádi snesou bez mnohého se na ně uraţení, tak jakţ synům se sluší míti
k otcům.209 Ale nad toto nadevše mnohem horší jest vada přitom svatých Písem přivozování
nevlastnost a netrefování se smyslu210 Písma toho, kteréţ připomínáš k tomu a nebo s tím,
k čemuţ je přivozuješ a čehoţ jím dovoditi chceš, t. nahybování Písem sem i tam211 podlé
líbosti mozku tvého a vlastního ducha Páně. O tom, kdoţ dostatečnou vědomost míti chce, čti
(jestliţe smíš a jsi-li prvé dobrým dryákem opatřen,212 pro nějţ by jed litých bazališkův213
škoditi nemohl) psání kacířů některých; uzříš, jak jest chytrý a lstivý Satan. Avšak také se
přihází toho |[19r] vitium dopustiti214 dobrým a šlechetným někdy lidem z hlouposti a nebo
z prostnosti jejich a neprozřetedlnosti,215 zvláště kteří nejsou pilní čítaní etc.216 Těmť by
náleţelo na péči se míti,217 aby v nějaká osidla Satanův přitom (třebasi prvé neţli by zvěděli)
nepřišli. Nebo i toho jsme jiţ nětco za našich časů v skutku spatřili. A protoţ potřebí
bedlivého soudu a pilného zpytování toho, t. kterak jsou apoštolé svatí, ba i sám Krystus Pán
Písma prorocká přivodili a jak jsou pak staří učitelé purior antiquitas218 obojích Písem, t.
Starého i Nového Zákona, uţívali. Jak teď za našich časův i málo předtím ti, kteréţ Bůh sobě
k obnovení církve své za zvláštní nástroje a rozkošné drahých darů svých nádobky postavil,
ostatek pravda zřízeného spasení, jakţ otcové náši říkali, naučí, to jest to zvláštní Boţí
pomazání, jakţ napsal svatý Jan.219
VIIII.
Takţ podobně se děje i při uţívání příkladů, kteříţ jsou non postrema pars
amplificationum;220 bez soudu některý kazatel lecjakýs a na lecčems příklad dá, jakţ mu na
mysl přijde. 1. Někdy bude lehká věc a tak lehkomyslný příklad.221 2. Někdy jakýs drobet
nespůsobný, tak ţe se zdá někdy meze stydlivosti |[19v] přebíhati. 3. Některý se pak málo
trefuje k věci předsevzaté, anobrţ více odporné namítá k zkáze, t. toho cíle,222 k němuţ
kazatel směřuje. Jest-liť příklad jako meč na obě strany ostrý, příklad před nepřítelem přivesti
jest se mečem tím brániti. Budeš-li jím uměti šermovati, můţeš se dlouho brániti, pakli jím
nebudeš uměti mocně a čerstvě hejbati, jakţ náleţí, tehdy neţ zvíš, anť bedlivý a chytrý
nepřítel, kdyţ ty se zamítati budeš,223 přirazí tobě meče druhou stranuXLII (kteráţ téţ ostrá
jest) k hlavě, tak ţe ty sám sobě svou braní spůsobíš škodnou ránu. Přivedeš příklad, kterýţ se
v něčem a poněkuď netrefuje224 k tvé věci, ale jí velmi odporuje. Jako kdyby někdo důstojně
o někom chtěje mluviti, i připodobňoval by ho k orlici, kterak on, t. v své ušlechtilosti ducha a
mysli, jest bystrý a subtylný225 rozličných věcí spatřováním a tam v mysli daleko se a vysoko
k nebeským věcem se vznášením jako orel v povětří, tak sobě spatřile létá a pohrává, aţ
někdy i zraku lidskému pro přílišnou vysokost nespatřitedlný jest. A protoţ jakţ orel nad jiné
mnohé ptactvo ušlechtilejší a vzáctnější jest, tak i ten muţ pro takovou bystrou mysl i jiné
XLI
XLII
Následuje škrtnuté lidem.
stranu ] Stranau opraveno na Stranu
15
dání Boţí, jimiţ duch jeho obdařen jest, an se v nich před jinými stkví, za důstojnějšího mimo
jiné hodně jmín226 i nad jiné velmi váţen býti má. Odpoví někdo (meč tvůj přiraziti k hlavě
chtě|[20r]je): „A ty jej neškodně chválíš, kdyţ jej připodobňuješ k tomu pyšnému a
zkrvavělému tyranskému ptáku, jehoţ rozkoš jest i smrdutým mrchám pokoje nedati, i před
očima jiných prostějších vysokostí přílišnou se zakrýti, a to vše lstivě, ne aby tam co
subtylného sobě k stravě hledal, ale aby nebo ohyzdnou pastvu spatřiti z tak vysoka lépe
mohl,227 a nebo o jiných ptáčkův bezhrdlé, jichţto nevinné krve nešlechetnou ţíţní prahne,
tím podvodně ukládal, na ně jako šíp z oblaku vystřelený připadnouti, v okamţení na zem
sraziti a svými ukrutnými pazoury rozsapati jsa hotov. Jestliţe jest taková mysl, takové
usilování, taková i práce toho tvého vzáctného muţe (jaká ptáka toho) nad vylitím krve lidské,
neb i hovadí libost a zvláštní kochání své v tom majícího,228 mohls radče s takovým jeho
vychvalováním pomlčeti.“ Ale kdoţ by uměl s příklady zacházeti, mohl by odporníku tomu
takto odpovědíti: „Jakoţ ušlechtilý pták orel divnou v vysokém povětří má rozkoš,229 pilen
jsa, aby pastvu sobě, jakouţ by mu kde Bůh zdařil, našel, kdeţ a jakţ můţe, tak také i ten
dobrý a šlechetný muţ, rozkoš svou v svatých přemyšlováních o věcech nejvyšších divnou
maje, obmejšlí230 celému ţivotu svému, duši i tělu, to místo, ten pokrm a tu všecku posilu od
Boha zřízenou, kteréţ by v poţehnání jeho zde i potom věčně k dobrému uţívati mohl. |[20v]
Jakoţ i sám náš nejvyšší země ţivých i té budoucí pravé a věčné monarchye pán a král své
vyvolené, kdyţ rychle svrţene [sic!]XLIII s sebe všecku hrubost a strastí čitedlnost231
v duchovní a nejsubtylnější spůsob proměnění budou, k orlicem na pastvu chtivě letícím
připodobňuje232 a praví, ţe k němu v ten čas poslední všickni věrní z oudolí zdejších hrozných
bíd233 hned pojednou vytrţení a vzhůru v povětří vychvácení jsouce234 shromáţdění
s nesmírným potěšením a vesselím jakoţto k nevymluvnému andělského toho pokrmu
zakušení půjdou;235 a tak kdyţtě se Pánu ten příklad líbil, i proč by se mně jeho uţití k tomu
nelíbiti mělo?“ Ale to tam. Kdyţ příkladu dobře uţito býti má, tehdy není-li příklad všelijak
se dobře trefující, nemeškati se dlouho na něm,236 někdy málo ho jen navrci, jako Pán Krystus
v řeči své podobenství předloţil237 v tom, v čem byla podobnost, hned zavřel napomenutím,238
aby se věrní jeho učili opatrnosti od synů světa. Nebo (pry) oni jsou opatrnější v svých věcech
neţli synové světla v svých.239 Item prorok dí: Všeliké tělo, t. člověk, jest jako seno a sláva
jeho jako květ polní etc.240 Těch pak příkladův, jenţ stydlivým uším nejsou příjemní,241 sluší
se varovati pro mnohé příčiny; jako jeden dobrý muţ Smlouvu novou, kterouţ Pán Bůh
s lidmi činí,242 vysvětliti a před očima |[21r] posluchačů zveličiti chtěje, přivedl příklad
příhodný jistě a velmi vlastní, ale nevelmi uměle mluvil, protoţ zhejralejším myslem243 téměř
k smíchu poslouţil, pravě: „Jakoţ tak se muţ ţeně dává se vším a ona jemu téţ, aby coţkoli
má muţ, to vše ne jeho samého bylo, ale bylo to ţeny jeho, a téţ zasse co ţena má, aby to
bylo muţovo, tak jakţ jest při smlouvě Boţí.“244 Drobet neokrouchaně, čili mám říci
neopatrně245 mluveno, nebo sic ten příklad mimo jiné příklady téměř všecky k té věci
případnější a v Písmích svatých velmi se ho často uţívá. Ale potřebí k tomu prohlédavosti
rychlého soudu,246 aby i maje hojnost řeči jako vody, tak jí uměl a mohl vésti jako potůček
sem i tam rozličně, aby nikdeţ v nic neslušného nezavadil, časté se cvičení, dlouhý zvyk a
mnohé skušení nesnadně to všeckno při poboţném, pilném a netesklivém muţi spůsobí,247 tím
kaţdý jist buď. Ale pracnéť jest v tvrdém vrtati,248 difficilia quæ pulchra.249 Snázeť jest
mnohem směle, odloţe i studu na stranu, třískati,250 řekna lidem: „Varůjte očí, nevíte kam
skočí,“251 nebo kazateli všeckno sluší,252 aniţ kdo smí na kázaní knězi v kostele odpovědíti,
licet igitur impurè quidvis garrire253 nestoudných bezboţníků obyčejem, kteříţ na větším díle
Epikureové254 jsouce a nebo Sadduceové255 ani o pekle ani o nebi nic nevěří, samému toliko
břichu svému i řečí, i myšlením, i sku|[21v]tky s velikou slouţíce pilností,256 z nichţ jednoho,
ač nerad a dosti oţahavě257 (věře, ţe mi i čtenář i ovšem Pán sám odpustí) připomenu. Ten
XLIII
svrţene ] ſwrţene asi omyl opisovače; pravděpodobný smysl: „kdyţ rychle svrhnou“
16
hovadný jsa člověk a jako slepý o barvách před hovádky v kázaní laškuje,258 vychvaloval
nebeské království a příklady rozličnými, kterak by ono bylo dobré, to vysvětloval, aţ
naposledy jako neváţný troup pověděl, ţe jest tak dobré jako tuším dobrá řípa s tučným
skopovým massem. Hoden byl zajisté lotr za takové kázaní po uhersku harum palcat259 na
rytířstvo pasován býti.
10 Vitium
est non alludere ad locos communes. Ovšem pak non habere locos communes.260 O tom
vitium nyní psáti zanechám radše o té věci, t. de locis communibus. Obzvláštně nětco před
zavírkou všeho povím. Nebo málo něco o tom dotknouti toliko škoda by byla.261 A tuto
mnoho hned o tom psáti nepřípadno, radče aţ se jiné věci menší a drobnější odbudou.|
17
[22r]
SECUNDUS LIBER.
Druhý díl vášní, vitiorum,
jenž jest nezpořádaní a nebo nepořádnost
menších neb větších věcí.262
Jsou někteří kazatelé, kteříţ aby sobě ty věci nalezené a odkudkoli vzaté, kteréţ lidu Boţímu
mluviti mají, některak zpořádali v mysli a potom pěkně pořádně jedny po druhých
předkládali, o to nic nestojí, ale tak lecjaks, coţ prvé na mysl přijde, a potom třebasi dvé, tré
spolu mluví a pletou. Nejedni tak velmi pletou, ţe téměř ţádného cíle, k němuţ by směřovali,
v řeči jejich nemůţe se spatřiti; neţ tak bude jejich mluvení jako prostopašné a rozběhlé
stádo263 sem i tam se motající; budou mnohé dobré věci i slova někdy případná a vlastní a při
někom i hlaholu ne nelibého dosti i postavy slušné a příjemné264 etc. A kdyţ není slušného
pořádku, prostí posluchači nemnoho toho uţivou265 a rozumnějším bude velmi nepříjemné.
Jeden kazatel měl obyčej spořádati sobě věci i veliké jako artykule přední nebo hlavní i potom
při nich věci menší velmi nezpůsobné (t. nerozuměje, co napřed státi a co po čem jíti má) a jiţ
tak kázal, nadělaje dosti částek aţ příliš. |[22v] Bývalo to jeho vzdělávání a pořádaní věcí
takové, jako kdyby řezník, poloţe skopce na štok, tak jej lecjaks na kusy sekal, ţádných příhbí
a kloubův a jiných regulí a obyčejův řeznických nic nešetře.266 A nebo jako by pěkného
lístíčka a kvítků rozličných drahný košíček267 někdo měl, ale z toho všeho ani věnce
křtaltovného268 uviti, ani nějaké pěkné a slušné kytky269 sloţiti neuměl, neţ tak nepořádně to
kvítíčko rukou bera rozdával, a aby všechněm vonělo, před sebou roztrušoval a po stole nebo i
lavicích rozkládal. Nalézají se muţí, ţe pěkná slova, frases, sententias etc. mají, tak ţe jest
mílo jich poslouchati; jako jeden byl, kterýmu se čistě ochotně sypalo270 a teklo v hojnosti, ale
bez pořádku; a mnozí i dobře uţili těch jeho sluţeb, t. okřáli, rozhorlili se, posilnili, potěšili.
Ale však taková kázaní nemohou neţ býti k spamatování velmi nesnadna. Adjuvat nempe
memoriam ordo rerum.271 Nebo to rozum a soud, by i pěkný byl a osvícený, zatemňuje a
pamět u mnohých dosti lidí mdlá a krátká byla. A protoţ mnoho se tu slova Boţího zmaří a
kazatel někdy marně se mnoho natrápí a ustane. Tak jest podobně i v některých písničkách, ţe
pořádek veršů non coaluit, nec fluit alter ex altero,272 jest nešetřen, |[23r] mohl by je, kdyby
kdo chtěl, bez předělávaní přesaditi sem i tam rovně jako artykule základní273 kazatele napřed
řečeného etc. Takovým písničkám pracno a nesnadno jest zpaměti se učiti. Někteří chtí,
učených a umělých muţův neuměle následujíce,274 kázati podlé pořádku rhetoryckýho, juxta
methodum275 poloţí napřed definicí. Druhé rozdíly, partes. Třetí příčiny toho neb uţitky,
causas etc.276 A potom mezi tím neumějíce ani definicí udělati, ani divisí,277 t. částek nebo
stránek,278 neb rozdílu sebrati,279 divně se pletou a motají. Jako tkadlci osnovu navinouce,
potom místo outku náleţitého vytkávali by konopěmi, vlnou, kozími srstmi, senem,
strništěm,280 slamou a rozličnou chamradí, bylo by to divné plátno nebo sukno. Jako jeden
kázal o pokání a artykule poloţiv, první před sebe k vypravování vzal, co by bylo pokání, i
definyoval, ţe jest dar Boţí, nebo pry dí Písmo: „Budeme pokání činiti, dá-li je nám Bůh,“281 i
jakţ to vysvětloval a okolo toho vţdy chodil, pilně důvody shledávajeXLIV a potvrzuje své
definicí, aţ bylo tesklivo poslouchati, nebo nic čackýho nepověděl o tom pokání, aby
posluchači rozuměti mohli: co jest pokání, jaký věci v sobě zdrţuje etc., aby tak mohli sami
sebe porozsouditi,282 také-li sou oni to pokání činili a neb nečinili a mohou-li je činiti. Jiný
rovně takovýţ283 kázaní |[23v] činil o víře a definicí téţ učinil, ţe víra jest dar Boţí,284 potom
toho široce z Písma na Písmo jako z kola na kůl285 velmi nepříjemně dovodil286 a nemalo času
XLIV
shledávaje ] shledawagj přepsáno na shledawage
18
výborného zmařil i posluchače z dobrého dalších Boţích sluţeb uţívání téměř vyrazil. Avšak
kazatel ten mluvil směle, mocně, zmuţile, jako znamenitá hrdina, horlivě a vroucně, jako by
výborného nápoje měl plný zlattý koflík, a ono nebylo neţ řidkého, zvětralého a neučištěného
piva prostý měděnný kotlík, a to ještě při přítomnosti znamenitých muţů, výborných
kazatelův a mnoho lidu i předních toho kraje osob. Protoţ vidí mi se, abych o tom pořádku a
těch pořádnostech287 nětco tuto pro mladší prostáky nedlouze pověděl, nebo jsem při
nejednech mluvitelích to poznal, ţe o ţádném pravém pořádku288 nic téměř nevěděli, a ne
často pořádek a nebo pořádnost za nepořádek měli.289
I.
Nejsnadnější a nejprostější pořádek jest bráti z řečí Boţích věci tak, jakţ tam jedny po
druhých stojí, a prostým kazatelům jest to nejbezpečnějí. Příklad dám: Kdyby kdo na
evanjelium o králíkovi290 kázati maje chtěl nejvíce o víře mluviti, mohl by předloţiti tímto
spůsobem rozdíly víry:
I. Víru o Krystu Pánu, |[24r] kterouţ maje, králík šel k Krystu Pánu, aby s ním o uzdravení
syna jednal.291
II. O víře k Krystu Pánu, kterouţ evanjelista připisuje králíkovi: Uvěřil, prý, člověk řeči a
šel.292
III. O víře v Krysta Pána za Spasitele přijal dověrně293 i dům svůj všecken k témuţ přivedl.294
II.
Přirozený pořádek, naturalem ordinem, chtěl-li by kdo zachovati, mysle na totéţ evanjelium
kázati, mohl by takto věci spořádati:
1. Artykul aby byl o víře a rozdílích jejich.
2. O mocech a tak i ovoci té víry, t. j. o skutcích, kteří právě dobří skutkové slouti mohou.
3. O uţitcích té víry, kteří se nalézají při těch, jenţ ji mají, a naodpor o velikých škodách
nevěry.
Takový artykule kaţdý snadně spamatuje. Nebo přirozený rozum pomáhá paměti
jejich zdrţovati, vida to zřetedlně, ţe nejprvé musí povědíno býti nětco o tom místného, co má
býti předkládáno, t. jaké jest to: jedno-li jest, čili několiktero etc. A potom zatím teprv jiţ
snáze bude rozuměti, jaké jsou moci toho, co pochází z toho a plodí se odtud. Naposledy téţ
rozum soudí: Co pak jest po tom po všem; uţitečné-li jest to, čili škodlivé; a jak velmi, máloli, čili mnoho? A z toho přirozeného soudu pořád hned295 ukazuje napomenutí nebo |[24v]
vejstrahu, t. jestliţeť jest věc pořádná, tehdy jí sobě váţně nabývejme a hledejme etc. Pakli zlá
a škodlivá, tehdy jí utíkejme. A ještě dále předce přirozený pořádek hned vede k hledání
pomoci k tomu a příčin příhodných. Můţeš pak tím přirozeným pořádkem jíti od větších věcí
k menším, od summovních k drobnějším, a to bude analytica methodus.296 XLVA nebo počna
jako od konce jíti ku počátku, od poslednějších věcí k prvotnějším, od menších k větším, od
drobných k summovním, a to slove methodus synthetica.297 Na ten spůsob kázaní zpořádané a
sloţené jest jako strom spanile vzhůru zrostlý, jehoţ ratolesti čistě pořádně298 jedny z druhých
jdou velmi příslušně. Ale rozuměj tak, kdyţ i po těch menších věcech také toho pořádku
šetřiti budeš, jinak sic nětco tak, něco jinak (t. nepořádně a nezpůsobně299) dělaje, nejspíš
chodcovský plášť ulepáš.300
XLV
analytica ] Analjtyca
19
III.
Artificialis ordo301 jest velmi zvláštní, nepatrné věcí větších nebo menších mistrovské, však
umělé zpořádaní podlé vůle a líbosti mluvitele, kterýţ počne, odkuď chce, zavře, čím chce.
Připojí ku počátku, a tak udělá prostředek, z čeho chce, a jako naděje a rozšíří to, avšak, jakţ
řečeno, tak, |[25r] aby to všeckno se zdálo pěkně, slušně a mistrovsky býti sloţeno, jako by to
tak narostlo. Ano aby se prostým posluchačům zdálo, ţe jest to podlé pravého přirozeného
pořádku sloţené a jako srostlé. Takové promluvení podlé toho způsobu jest podobné věnci a
nebo koruně mistrným způsobem uvitý,XLVI tak aby se čistě všeckno jedno k druhému
trefovalo vůkol, jednostejnost částek větších vidína byla zde, onde nětco zvláštního aby se
stkvělo jako v koruně drahý kámen, perla, a i to zvláštním rozkládané pořádkem,302 ut ne
quicquam temeré factum videatur, aut incogitanter.303 Mezi tím tyţtyţ kvítek z lístí spojeného
a rozvíjejícího z barvy červené neb ţluté neb modré, ušlechtilou mající patrnost, se vyskytoval.304 Na taková promluvení v našem jazyku lepšího mistra sem nikdý neslyšel přes B.
Matěje Červenku;305 před naším věkem B. Prokop306 a B. Jan Klenovský307 nebyli v tom
zadní. Ale všickni ti následovníci byli svatého Cypryana,308 mučedlníka Krystova. Viţ kníhy
jeho,309 a zvláště epištolu druhou v druhé kníze, kteráţ se počíná: „Bene admones, Donate.“310
Ale potřebíť jest při uţívání takového pořádku veliké opatrnosti, nechce-li kdo zplésti se a
zmotati, aby snad potom nevěděl, kam dále, a tak aby před některými posluchači smíchu
nesvalil311 a sobě hanby neučinil. Kdoţť neumí pěkných metastasí312 vtipně, a to hned
pojednou rychle nalezených |[25v] dělati, kdo nemůţe o vysokých věcech nízkým spůsobem
pokorně a poníţeně a o nízkých vysoce a důstojně mluviti, kdo nezná (ať příkladně dím313),
kde která ozdoba, kde který kvítek a nebo jako přikládání a nebo rozvíjení314 a jiné tomu
podobné věci vlastně státi mají, nic v tom pořádku nesvede. Mají tu někdy nejvzáctnější (jako
třebas i nejmocnější důvodové) nejpřednější místo. Někdy k posledkům to, coţ nejčistšího
jest, chováno bývá,315 někdy pak za jinou příčinou musí jako kvítek z lístí ne cele rozkvetlý
nepatrně vykoukati, aby ne o<d> všech spatřín byl. V těch věcech kdo není prošlý a
popřivyklý,316 velmi snadno sám se co kuře v koudeli zamotá,317 tak ţe mu nebude snadno bez
nějakéhoXLVII artificium318 z toho, coţ před sebe vzal, vybřesti. Jako vím, ţe předešlých let
některým se přiházelo. Někdo, zvláště byl-li paměti drobet mdlé,319 přišel na to, ţe tu, kdeţ
slušelo, třebas se málo zastavil, a jinde bez potřebí dlouho se meškal. A tak snad ex parergis
erga, ex ergis vero parerga dělal.320 Podobně jako by někdo na nepřítele čepičkou neb
rukavicí z kuše střelil, a potom kuši povrha,321 šípem z ruky hodil. A kdyţ pak k tomu některý
z mladých kazatelů ještě necele stvrzených322 předce ten dobromyslný a horlivý spůsob, aby
de parergis non adeó uti libenter magno spiritu grandi orationis genere323 vysoce mluvil a
tak plevy meškavé, lehké, |[26r] a zatemňující místo drahého pokrmu lvům sypal. 324 Cicero
ad Herennium 3325 praví, ţe v potvrzování věci a nebo neodpovídání k odporům326 a
přemáhaní jich in confirmatione et confutatione327 náleţí tento zachovati pořádek.
NejprvnějšíXLVIII a nejmocnější důvody zpředu a zzadu stavěti, prostřední pak nepříliš silný.
Však také neuţitečný, mezi tím slušně po místech postavení, podlé jiných čackýchXLIX dosti
pevní budou. A kdyby se měla pravda povědíti, také se tam někdy příčinou mdloby paměti
dosti umělých a zvyklých kazatelů mysl octne, aby se v rozmatených přadenách zamotající
rozřezovati a nevyplétati věcí musila a tudy děliti,328 kdeţ ţádných kloubův není. Slýcháno o
B. Lukášovi,329 starém muţi svatém, kterak se mu přiházívalo, zvláště jiţ k starosti, ţe hned
XLVI
uvitý ] V|wjti,
nějakého ] nakého přepsáno pak na nekého a ga nadepsáno interlineárně
XLVIII
Slovo Neyprwněgſſy je v rukopise podtrženo.
XLIX
čackých ] čaſtzkych
XLVII
20
tak na kázaní řekl: „Płetu,“L Pletu330 a poznovu touţ věc před sebe vzal331 a při ní to, coţ mu
se vidělo, promluvil. Avšak přece takového pořádku povědomost a v něm prošlost mnohý
uţitek přináší kazateliLI nebo i v kázaní, kteréţ by sobě někdy podlé jiného pořádku, o nichţ
svrchu, sloţil. Jestliţe by duch Krystův nětco zvláštního a uţitečného (snad některé tu
přítomné duši, o čemţ i někdy neví mluvitel, velmi potřebného) v mysl kazateli vnukne, bude
to umětiLII ten dobrý muţ pěkně k tomu a příslušně,332 coţ v rukou má, připojiti a na tom se,
jakţkoli dlouho bude chtíti, pozastaviti. |[26v] Podobně jako jakýs hospodář mezi jiné hrušky
drahnou tykvici k hrušce podobnou pěkně nepatrně přivázal, a potom hostem se pochlubiti
chtěje, mezi jinými pěknými hruškami tu velmi a nadmíru zrostlou hrušku zdaleka na
straně333 tam ukazoval; tak ţe jednoho drobet všetečného, ačkoli hrubostí těla334 a sadlem
nemalo obtíţeného nabízel, aby tam na ten strom vleza, tu sobě hrušku utrhl, kterýţto
přivázanou tykvici nalezna, jiným způsobil smích a sobě pro daremné a dosti pracné na ten
strom lezení hanbu. Ale co pak kdyby někdo slyše takového kazatele umělého a zvyklého,
jehoţ by sobě i mluvení, i jiné způsoby liboval, ano i jemu se připodobniti ţádostiv byl, a
nemoha postihnouti pořádku těch jeho libých řečí, ano domnívaje se, ţe v nich není ţádného
šetření pořádnosti,335 ale také ţe se lije ušlechtilá jeho řeč, jako by kvítíčkem prosejpal. I takţ
by sobě také svobodu pustil,336 na ţádný pořádek ţádného v svých mluveních nemíti pozoru,
a tudy sobě nemalo práce i pečlivosti umenšiti. I učinil tak a mluvíval i podnes ještě mluví,
nešetře ţádné věcí menších neb větších pořádnosti, leč samých toliko artykulů, aby z prvního
neučinil druhého a nebo z posledního prvního. Ačkoli někdy nemalo dobrých a uţitečných
věcí dotýká,337 buď šíře nebo kratčeji, jakţ se jemu |[27r] kdy přihodí a jakţ příčinami tu
nahodilými mysl jeho do toho neb do onoho uvedena. A takovíť rádi zpravují hned tu na
kázaní šaty posluchačů, roušky, střevíce, premy, faldy a jiné háby,338 nebo zavedením se na ty
věci339 někomu (jenţ neměl kdy pro nepracovitost, pro lakomství etc. k kázaní se včera neb
onehdy přistrojiti) drahně kázaní přibude a zatím hodina vyprší a roboty se odbude.340 Ačkoli
věrným otcům, pastýřům stáda Páně341 bedlivým, jestliţe by kdy co toho podlé povinnosti své
učinili včas slušně, váţně, otcovsky a mírně, ţádný věrný křesťan za zlé míti nemá. Ale ne
vše kusá jako s ocasem.342 Nebo jiné příčiny toho při dobrých a rozumných muţích a otcích
bývají neţli při některých k otcovskému i věku, i váţnému spůsobu ještě nepřešlých kazatelů.
A takţ podobně na některých starých lidech jiţ zpracovaných, zmoţených a sešlých, a nebo i
nezbědovaných, kdyţ jiţ i pamět uchází, i soudu někdy bystrému a rychlému pomaličku se
vším odLIII zatalené krve, a nezpůsobilých (jakţ říkají) duchaLIV děje se jakýmsi bystré
duchovního zraku pronikavosti zastíněním překáţka, ano i všeckna někdejší udatnost
poušla.343 Od takovýchť musí přijato býti, seč oni býti mohou,344 neţádati jim jiţ nesnadných
a téměř nemoţných věcí345 i skrze ně konaných svatých sluţeb nelehčiti. Nebo někdy i jejich
taková |[27v] promlouvání bývají netoliko neuţitečná, ale jakoţ právě poboţnosti dobrým
způsobem, tak i mnohými velikými a uţitečnými věcmi dobře, jakţ dí Písmo, vosolená
krmě,346 tak ţe mílo bývá takových starců poslouchati i je sobě přítomné a věk svůj budoucí
na nich vymalovaný viděti. Z toho pak obšírného rozdílu pořádkův et contra navrţení347
snadno kaţdý čtenář porozumí, ţe nepořádného mluvení a nebo pořádku potřebného v řeči
pozpletení často největší příčina bývá mdlá pamět a nebo krátká pamět a nebo, ať tak zprosta
dím, nepamět, aut abstractè nepamětlivost, velmi jest vicium nedostatek a vášeň škodlivá,348
ano hned matka jiných mnohých vad a škod. Jsouť někteří, ale řídcí, ješto dobrou pamět mají,
kdyby jen jako do nějaké dobré, pevné a bezpečné truhlice mnoho nakladli, aby v čas potřeby
L
Slovo Płetu je v rukopise podtrženo.
kazateli ] kazatelum přepsáno na kazatelj
LII
uměti ] Vmět
LIII
Následují písmena kr, která jsou asi záměrně rozmazána.
LIV
Poslední dvě písmena slova jsou téměř nečitelná.
LI
21
měli co bráti a předkládati. Ale ţeť takoví rádi bývají nebo nepracovití a jiţ o své
dostatečnosti mnoho smejšlející, kteréţto smyšlení, ačkoli někdy bývá velmi marné a mylné,
však potřebného se k svatým sluţbám připravení nemalou bývá překáţkou. A nebo bývají
nullius aut certè obtusi sive tardi ingenii,349 tak ţe sami od sebe s málo mohou býti,350 řídko
kdy sobě jaké kázaníčko čacké sformovati mohou sua arte,351 neţ jiných v tom uţívati
musejí,352 a ti se tak nesnadně při té věci psanými kázaními a postyllemi vydanými |[28r]
vůbec ţiviti musejí. Nebrzy toho obého spatříš, t. aby i vtip ostrý, ingenium acre,353 tu
zdárnou jakous důmyslnost přímo k pravému cíli v věcech také i nesnadných směřující
perspicaciam et dexteritatem ÷ judicium acutum,354 a spolu s tím také tenacem fidelemque
memoriam355 měli. Avšak u některých lidí to obé jednostejně prostřední bývá, talis fuit meo
judicio Filippus Melanchthon.356 LV V tomto pak nejedni zle činí, nemajíce z přirození paměti
nějaké zvláštní, jíţ by jiné převyšovali. I nechtějí sobě té, kterouţ mají někdy i nejhorší,
cvičiti. Ješto jest shledáno a skušením toho potvrzeno,357 ţe časté zvláště v věku mladém
zpaměti se potřebným věcem učení a potom i časté toho, coţ paměti jest svěřeno,
repetování,358 připomínaní sobě a recitování, sedula et frequens exercitio,359 velikou pomoc
paměti k drţebnosti i k snadnému věcí v se přijímaní i jich dlouho drţení činí. O jiných
pomocech paměti, kterýchţ někteří učení lidé, ač našeho tohoto věku velmi řídcí, uţívají, buď
skrze lékařství, jako jsem slyšel o Pealovi, Witterberském doktoru,360 a nebo skrze jakési
vymyšlené regule, od nichţ pamět slove artificiosa memoria.361 O čemţ Cicero Ad
Herennium, liber 3 obšírně napsal,362 to vše vidí mi se, abych mlčením pominul, radče povím
nětco de metastasi.363 Jest figura velmi potřebná, nebo skrze ni výborně se věci, zvláště hrubší
a větší, jedny s druhými spojují, byť od sebe dosti da|[28v]leko byly. A kdoţ to pěkně udělati
umí, tedy bude se zdáti, jako by se tak ty věci srostly. Při vstupování z jednoho artykule na
druhý i v menších věcech s jedné na druhou, někdy v potřebě364 z Písma na Písmo, s důvodu
na důvod vlastní místo své ta figura má.365 Ano tu figuru i veverky umějí, kdyţ s jednoho
stromu na druhý opatrně po ratolestech skáčí. Hejduci366 a ti horní pastýři neb horáci, na vrch
dřeva vleza některý, zaklátí stromem i s sebou a přiblíţe se k druhého stromu ratolestem, chytí
je a tak se rychle přesmekne z stromu na strom. Ale někteří k svému nepořádku v mluvení i to
přidávati obyčej mají, aby s věci jedné na druhou nelibě a jaks tvrdě, co s patra spadl,367 a o
takových říkával B. Matěj Červenka,368 ţe kázaní jich jsou fleky a jako špalkové svalení na
hromadu tak i onak, jakţs se trefilo. Hloupějším mládencům mohl bych příklad snad ne
nejhorších metastasí369 dáti na těch kratičkých přístupích s artykulu pořádku kázaní ročního
na víru ke Čtení neb Epištolám nedělním obecním. Sunt velut exordia quædam, quæ ego antè
aliquot annos in gratiam sancti viri Nigrini nostri festinanter effuderam.370
LV
Melanchthon ] Melanthon
22
[29r]
LIBER TERTIUS.371
Vicia k samé toliko řeči kazatele náležející.372
Ačkoli o slovích, de vocibus,373 a spůsobích skládání slov, de frasibus374 v Grammatice375
mnoho sem psal,LVI avšak také tuto některých věcí krátce dotknouti musím, nebo vidím toho
býti zvláštní velikou potřebu. Ale toliko tak, jakţ kazateli a právě theologiæ milovníku náleţí.
Non ut grammaticus sicut anteà, sed velut theologiæ studiosus.376
Znám některé nezadní muţe, kteříţ v svých mluveních a vypsáních českých ţádné
péče na slova a frases a téměř na všeckno na to, coţ slove elocutio,377 míti nechtí, vlastnosti a
ušlechtilosti řeči své přirozené a nebo mrzutosti a zprznilosti nic nešetříce,378 jako by jim dosti
bylo, kdyţ oni věci hlavní vyhledají a nebo zberou a je sobě zpořádají, jakţ se jim vidí, jiţ pak
potom pověz se to, jak pověz, po selsku, po městsku, po charvatsku etc., vše dobře, kdyţ se
jedno to, čehoţ se v hlavu nabralo, vymele, tak ţe u těch kazatelů ţádného téměř rozdílu
patrného není mezi obecním mluvením379 a kázaním Boţího slova,380 quod mihi turpe vitium
videtur.381 A ne zle mi se líbí, coţ napsal Cicero de oratoribus: Neque nempe refert videre
quid etc.,382 t. j. není na tom, ţe by věděl383 a jako v mysli své na to hleděl, co mluviti máš, ale
aby to způsobile a utěšeně384 pověděl: Ano i na tom ještě není dosti, ale náleţíť, aby to i hlas,
postavu (neb tvářnost) a hnutí (gestus) k své ozdobě vlastní náleţité mělo.
A nikoli u nás křesťanů nemá na slovích a tak na samém ozdobném mistrovském
mluvení a nebo vypravování a vykládaní věcí a jako malování jich jazykem více neţ sluší
zakládáno býti,385 ne ab ergis ad parerga consideranda convertamur, |[29v] animumque
transferamus.386 Pročeţ i apoštol napsal: „Nepřišel sem k vám v moudrosti řeči, aby (prý) víra
váše nebyla zaloţena v moudrosti lidské.“387 A snad se i tu ono povědění poněkuď, ačkoli
nevelmi vlastně trefiti můţe: „Forma virum neglecta decet,“388 coţ při muţích starých a
sešlých, mnohými pečlivostmi389 i pracemi zaměstknaných, má své místo. Ale mladíť sobě
toho nemají osobovati a tak svobodně uzdy pouštěti, aby bez pečlivosti, jakýmiţ se kdy
nahodí slovy, před kterými koli osobami a na kterém koli místě mluviti, neb jim vlastně náleţí
se učiti a zvykati jakoţ v skutcích, tak i v řečech opatrnosti a pravému způsobu sluţebníka,
aby tak potom sluţba jejich byla (jakoţ náši staří říkali) v poslouţení. Viz, co Ecclesiàsticus
praví o poctivých a moudrých řečech lidí, ač mladých, ale opatrných a duchem moudrosti
Boţí osvícených.390 Neţ já jsem při mnohých tyto odporné těm věci zřetedlně spatřil:
1. Ţe slov a frazí lecjakýchs sinè delectu et judicè391 uţívají, jakţ se tam doma mnozí při
svých rodičích a tovaryšstvu mladém392 naučili.
2. Hlaholu téţ uţívají nezohýbaného, a aniţ, jak by jej sobě formovati měli, vědí a také se na
to neptají, kdyţ se jen přece mluví a nemlčí, jako by z sudu ustavičně bez zástavy voda tekla,
jíţť jest hned dosti, buď hlahol nebo zvuk slov jaký chce.
3. Pronunciatio téţ beze vší se děje pečlivosti, a protoţ beze všeho umění nebo jednostejná
při všem, buď jakékoli schema orationis,393 spůsob nebo figura řeči, a nebo neokrouchaná,
jakţ sedlských rychtářů a ţákovských rybaltů394 obyčej.
4. Přidávají se k tomu také i gestus, kterýmţ by se někdo zasmáti a jiný naláti mohl.|
[30r]
O prvních, t. j. de vitiis při slovích.395
LVI
Úsek Ačkoli ... ſem pſal zapsán rukou jiného písaře.
23
Slova kazatele měla by býti vlastní, srozumitedlná, kazatelům slova Páně dávno obvyklá,
váţná a jadrná, kterýchţ ti, jenţ o věcech duchovních, bozských, spasitedlných psali a píší a
téţ i mluví, rádi uţívají a obvykli uţívati. Ale někteří tak, jakţ z mládi a nebo i potom s těmi,
s nimiţ rostli, o věcech časných,396 běţných, lehkých mluviti zvykli a jakţ od pacholků,
děvek, sedláků, a sousedů slýchali, tak také o věcech duchovních velikých a před Bohem i
svatými jeho důstojných, před lidem Páně čistě, svobodně a někdy snad drobet nestoudně
mluví a tajemství Boţí nestíhlá vypravovati a vysvětlovati, sami tomu špatně velmi
vyrozuměvše, prostému lidu usilují.397
Jakoţ ne zlý příklad máme na těch, jenţ v světě opouštějíce ţivnosti své, kdyţ s nimi
vůkol jíti neuměli a nebo pracovati nechtěli, prvé nikdý věcem theologickým se neučivše ani
bedlivě kazatelů věrných poslouchavše, na knězství se pro ţivnost dadí a hned pojednou (prvé
neţ srozumějí, co jest to, k čemu přistoupili) kazatelé, t. v kostele jacíkoli mluvitelé, učiněni
bývají. Takoví kazatelé podobně tak činí, jako by někdo v znamenitém a velikém místě
nejpřednějšího senatora398 a neb prymasa399 v raddě na předním místě seděti a soud zpravovati
majícího v šerou, otřelou, pozedralou, sedlskou, chatrnou i v smetech uválenou sukni400
oblékl, aby tak mezi poctivými pány konšely jako jiný chatrný stupka401 |[30v] mezi
lehkomyslnými lotříky práva ortele vypovídal. Protoţ dobře onen Cicero (de claris
oratoribus) napsal: „Magniculos esse quos quisque audiat quottidie domi quibuscum loquatur
à puero, quemadmodum patres, pædagogi, matres etiam loquuntur“ 402etc.
Někteří pak přílíš prostí a snad hlupci, ozdobovati svá mluvení neb kázaní chtíce, i
vybírají sobě slova obzvláštní veliká a formule oratorské řečníků světských, juridicum,403 a
tak je přilepují leckdes tref se jak tref, jako jeden, jistotu a pevnost slibů boţských horlivě, ac
insulsè404 ukazovati chtěje, řekl tak: „Hle, Pán Bůh to tvrdil, ţe na svou svatost přisahal; a na
to svůj boţský erb k zaslíbením svým přivěsil.“ Jiní ne tak zhruba nemoudře to dělají, ale pod
zámyslem evanjelitských světlých405 a jiţ nyní i kněţím světským obyčejných slov křepí,
kdyţ ostře a křepce libým hlaholem často jmenují svaté evanjelium, nebeské učení, cesta,
pravda Páně; staří říkali svaté Čtení, pravda Boţí, slovo Boţí. Item majíce říci „Pán Bůh“, i
řeknou „Pán náš“ a nebo „Pan Pán“ a někdo ani toho „a“ dobře nedořekne, a to téměř z něho
udělá „Pan“ a dí „Pen“, maje říci „věrní“, dí „vyvolení“. Jiní směšně při slovích mudrují,
chtíce takovými bystrými obzvláštními a křepkými slovy řeči své ozdobovati, jakţ někdy
starší své kazatele uměle mluviti slýchali, i polepí ta slova leckdes bez soudu, kdeţ ani
vlastně, ani případně, ani snesitedlně, tolerabiliter406 neslouţí.
Jeden, mluvě, ač velmi nespůsobně, však směle i <o> dosti ne|[31r]malých a
hlubokých věcech, řekl: „Jakoţ nám to vše výborně známé jest,“ ješto dosti bylo říci „dobře
známé“, „ne neznámé jest“. Ale on tím slovíčkem „výborně“ řeč svou jako kvítkem nějakým
ozdobenou míti chtěje, předce je tu, dokudţ by na ně nezapomenul, ačkoli bez potřeby je a
nenáleţitě vstrčil.
Takoví kazatelé prokazují na sebe,407 ţe mají ducha lidí těch, o nichţ se vůbec
říkává, ţe nemají všech doma a nebo ne všech přitrhli.408 A nevím, nemohli-liť by i ti k nim
přičteni býti, kteříţ beze vší potřeby těch převýšených slov uţívají: „přesvatá, přečistá,
přeblaţená Panna Marya“. A zdať jest kdy která byla čistá panna těhotná, aby tato byla
přečistá. Tolikéţ přesvaté, předobré, přečisté, přespravedlivé etc., ač někdy in loco409 ne často
i toho spůsobu můţe uţito býti, a zvláště pak in carmine,410 v písničce.Velmi k těm podobní
jsou, kteříţ beze vší potřeby verba proměňují in participia.411 „Abychom byli Pána Boha se
bojící, jej milující a právě ctící, a zlých věcí utíkající.“
Měli by mladší pilně šetřiti412 nejprvé, jakých slov a frasí Duch Páně uţívá, kterýţ
mluvil skrze proroky a apoštoly, coţ máme v Písmích svatých, potom jak jsou mluvívali staří
svatí muţí a předkové náši, purior ac erudita antiquitas,413 a tak předešlí theologové. Duch
svatý skrze nádoby své414 mluvil někdy prostě, někdy pak veliké opatrnosti uţíval. Nebo tomu
chtěl Pán, aby mnozí slyšíce nerozuměli, aby tak nestihlá Boţí moudrost jako perla v hrudě
24
hlíny,415 jádro v škořepině, zrno v plevách416 ukryto bylo. Pročeţ svět plevy, mláto, škořepiny,
jí, pomyje pí, jakţ |[31v] nečistých hovad obyčej. Synům tedy perly prosejpati, a to tak, aby
ne svině, ale dítky Páně jich se dohrabati mohli.417 Nebo tak i svatý Pavel, Moudrost mezi
dokonalými mluvil.418 Po němţ kdyby pilně s bedlivým soudem Písma svatá čtouce šetřili
slov a frazí jejich419 a potom jich také uţívali v mluveních našich i psáních, i nesměl by a
nemohl spravedlivě ţádný nás v řečích našich štrafovati. Ale nechať pro někoho hrubě
prostého světlejí toho, nač míním, příkladem navrhu.
Toto jsou slova a frases obecná v Písmích:420 „smlouva Boţí stará“,421 „smlouva
422
nová“, „obřízka jest smlouva Páně“,423 „budeť smlouva má na těle našem“,424 „Beránek425
jití Páně“ (t. jenţ jest jití Páně),426 „z víry ţivu býti“,427 „víra ospravedlňuje“,428 „víra tě
uzdravila“, salvavit,429 „Jísti tělo Krystovo“,430 „Víno jest krev“,431 „Kdo jí mne, ţiv bude pro
mne“,432 „To jest tělo mé“,433 „Tělo mé jest pokrm“,434 „Spaseny nás činí křest“,435
„Pomazání nedá hřešiti“,436 „I sebe spasíš, i jiné“,437 „slovo království“, Matth. 13,438 „kvas
faryzejský“, t. učení jejich, Matth. 16 A,439 „slova ţivota“, Actor. 7440 i napřed,441 „zprávce a
apoštol“, Filip. 2 D,442 „skutek víry“, 1 Thessal. 1., 2 Thess. 1,443 „synové noci, tmy, světla,
dne“, 1 Thessal. 5 B,444 „Ostříhati se v lásce Boţí“, t. j. v dobrém svědomí a v naději dobré ku
Pánu Bohu, Judas,445 „Zlé míti svědomí“, Malam conscïentiam, „Nebýti bez svědomí“, Hebr.
10,446 „Krystus přišel novou cestou“, Heb. 10,447 „Viscera mea“, Ad Philemonem,448 „Pater
spirituum“, Heb. 12,449 „Imputatio iustitiæ“, Jac. 2,450 „slovo trpělivosti“, Zjev. 3,451
„Království Boţí“, Ac. 21,452 „Cestu spravovati“, Matth. 21.453 |[32r] Ale ţeť takových
spůsobův mluvení můţe snadno zle uţíváno býti, jakoţ sic se tak děje. Nebo někdo tříská
předce, coţ mu na mysl přijde, et sine judicio, res diversissimas adeoque cœlum terræ
commiscet,454 kdyţ jedno písemné mluví,455 t. j. těch slov a způsobů uţívá, kteříţ jsou
v řečech Boţích. Ale nešetří,456 v tom-li jejich vlastním smyslu, čili nic, zavíraje457 v slovu
tom nebo onom ne to, coţ náleţí, ale to, coţ sobě v své hlavě vyformoval, concepit,458 podlé
svých neznalých smyslů. A protoţ staří otcové, opatrní a svatí muţí, od rozličných kacířů
pošetilých a potvorných hlav k tomu dohnáni byli, aby některá zvláštní slova a frases vybírali
a v nich, coţ se jim vidělo, zavřeli459 a to všechněm všudy vyhlásili, aby věděli i prostí, i
učení, jak jistotně bez omylu a lstivého šejdířství i kterými slovy víru svou a její pravý a
vlastní smysl, od všelikého kacířského jedu vzdálený, vůbec vyznávati, a tím ode všech
postranních smyslů460 se obhajujíce, jako praví církve Krystovy catholicæ ecclesiæ oudové.461
Taková slova tato jsou: „Trinitas“, Trojice svatá, tři osoby, personæ hypostates,462 bytnost,
essentia jedna. Tři osoby sobě rovné. „Homousíon“463 jedno podstatný, spolu podstatný, téţ
podstaty Syn jako Otec, jako i Duch svatý, pravý Bůh, a jakoţ někteří říkávali, přirozený, a
tak všickni ti tři, t. ty tři osoby jediný Hospodin poţehnaný na věky. Item to slovo
„Theotokos“464 Bohorodice (staří Čechové tak říkali). To jest Panna Marya, ţe Boha a člověka
pravého, t. j. Messiáše porodila. Odtud jest původ i těch některých kratičkých confessí, kteréţ
slovou symbola,465 |[32v] jako jest Nycenské,466 Athanasiovo,467 Antyochenské,468 ano i
zpěvové někteří takoví děláváni bývali od starých, quæ judicia pia, et utiles ordinationes
(sentio veræ ac catholicæ scriptiones) antiquitatis non sunt temerè contemnendæ, ut quidam
filauti<a> corrupti solent.469 A takţ na odpor o slovích odsouzených, jichţ kteří uţívali,
v nich své divné obrtlíky, ouskoky a skrejše, latibula scelerata470 majíce, jako nynější
tritheitæ471 v těch a těm podobných slovích „substantiales, substantiatus Deus“,472 a někteří to
slovo etc. Item náš onen dobrý muţ: „v byt vplynouti“ et similia multa eaque insulsissima.473
Výborně o takových lidech onen dobrý muţ pověděl, eos semper monstrosum genus dicendi,
ut et monstrosas opiniones amavisse, aluisse.474 Ačkoli takoví lidé mnoho se Písmy svatými a
slovy z nich vzatými tarasovali, nadívajíce je sobě podlé své líbosti, podobně jako někteří
alchymistové pro lapidem angularem lapidem chymicum intelligentes.475 Náleţitéť jest tedy,
jakoţ nepečlivosti, smělosti, všetečnosti, prostopášnosti při slovích se varovati, tak zasse i
všelijakých slov kacířských, jedem naprzněných, ovšem od nich vymyšlených, dávno i
25
nedávno od církve potupených se varovati a učiti se i zvykati slov těch uţívati, jichţ svatí
muţí, nástrojové Ducha Páně, i v řečech, i v psáních uţívali, nic sobě tím ţádný překáţeti
nedopouštěje, ţe někteří jsou filautia corrupti,476 jimţ se zdá, ţe jsou oni sami theodidacti,477
LVII
ale vlastnějí by a právě slouti měli autodidàcti,478 samorostlí, vlastním smyslem svým
nadutí,479 qui quondam ex |[33r] parte illotis manibus ad maximas res accesserunt, nempè non
satis præparati abjecta ferè verecundia,480 mnoho oLVIII velikých věcechLIX theologicských
psali, nic toho, o čemţ napřed praveno, nešetříce,481 nýbrţ to hanějíce, magno spiritu ac
impudenter, jako regulam illam theologicam, sane utilissimam, de communicatione
idiomatum,482 „obcování jmen“, a jiné k tomu podobné věci. Ješto náš milý otec B. Lukáš,483
starý muţ osvícený, doctus et sapiens, aptissimus vir,484 věcí církevních a starých učitelův
eruditæ antiquitatis485 velmi povědomý, netoliko toho nehaněl, ale toho v svých spisích, quæ
publicè extant,486 pilně šetřil487 a mnoho uţíval i často těch věcí dotýkal. Ale však co nečiní
pejcha, kteráţ takovým lidem nedá obecnými, snadnými a proklusanými cestami jíti s jinými
spolu? Protoţ dobře jim ono povědění trefí: „Aude aliquid, si vis esse aliquid.“488 Jichţ my
nechtějme následovati, ale radějí
I. buďme s jinými nástroji Krystového ducha jednomyslní, jednostejně i mluvme;
II. ctěme dary Boţí v předcích našich svatých muţích;
III. vaţme sobě draze svaté práce jejich a mějme pozor na dobrá a svatá vyměření a vymezení
jejich, kteráţ jsou s modlitbami horlivými ku Pánu Bohu činili;
IV. konejme to s chutí, coţ praví Duch Páně: „Sapientiam omnium sapientium, cognoscet
sapiens, et in prophetis vacabit,“ amemus puriorem antiquitatem;489
V. nízce o sobě smyslme, vědouce, ţe sme jako pohlodkové světa,490 předkovéť jsou náši
prvotiny Ducha Páně měli,491 a |[33v] protoţ my posledci nepředejdeme a nepřevýšíme jich
v tom.
Ale dí mi sna<d> někdo: Objectio:492 „Cizí oheň obětuješ, cizí oheň do Jednoty uvodíš, čehoţ
jsou se dávno předkové náši velmi pilně varovali.“ Odpovímť: Čeho se při tom varovati a
čeho s chutí nabývati sluší, nemalo sem jiţ o tom pověděl.493 Čemu sou předkové náši
vyhejbali a čeho se obávali, a kteří předkové, a vţdycky-li dobře, i co sami potom po dlouhém
skušení o tom zapsali, není tuto ani místa, ani času mnoho o tom vypravovati. To toliko krátce
povím: 1. Co někteří za cizí oheň mají? 2. Co pak vlastně a právě my za ten oheň míti máme?
Nejsouce někteří povědomí běhu církve ani slov a způsobů mluvení Písem svatých, bedlivě
soudivše (poněvadţ těch jazyků, jimiţ psali svatí apoštolé a proroci, neumějí, ano ani
latínského, v němţ se o tom od mnohých vypravuje) sami toliko spisy bratrské, t. psání B.
Lukášova tištěná čítavše a těm slovům a mluvení formulím494 popřivykše, i majíLX to toliko za
domácí Boţí oheň; čehoţkoliv tuto nenaleznou, to všeckno sobě ošklivíce a jako cizí oheň
zamítajíce. Dobře-li jest pak to, čili zle, z níţe poloţených věcí <ne>nesnadněLXI se srozumí.
Škodlivý Bohu a Duchu jeho nemilý cizí oheň, rozdílný od domácího svatého ohně, jestiť
slova a formy mluvení a téţ ovšem i smyslové při kterýchkoli místech Písem svatých
nevlastní, s slovyLXII a frazemi Ducha svatého v Písmích svatých i v předcích našich dávních i
nedávních mluvícího se nesrovnávající, ale jemu naprosto odporný, jemu neznámý,
neobvyklý, |[34r] a hned právě cizí, kteréhoţ buďto zjevní nepřátelé a protivníci církve, buďto
falešní bratří a falešní apoštolé uţívali, a nebo ţádný z pravých sluţebníků Krystových
předešlých, prvotiny ducha Páně ozdobených, nikdý neuţíval. A kteréhoţ věrní učedlníci a
následovníci Krysta Pána a jeho svatých apoštolů i šlechetných potomků jejich vţdycky jako
LVII
theodidacti ] Theodjcatj; srov. vysvětlivku 477.
Předložka o vepsána interlinárně.
LIX
věcech ] wěcy
LX
popřivykše, i mají ] poprjwykſſe. Y magj
LXI
nenesnadně ] neſnadně Zřejmá haplografie, opraveno podle smyslu.
LXII
s slovy ] zSlowy
LVIII
26
věcí jedovatých varovati obyčej měli. Prohlédněmeţ tedy a suďme, cizí-li oheň ti obětují,
kteříţ řečí Ducha Páně i smyslu v tejchţ řečech zavřeného následují. Vizme, čí učedlníci a
následovníci jsme, k komu se hlásati máme, zdaliţ ne Krystus a duch jeho mistr náš jest, a ne
některý prostý člověk a jeho myšlenky? Opiniones, figmenta cujuscunque hominis pii, multo
minus impii.495 Neţ ti, jenţ ani na spůsoby slov a mluvení svatých Písem, ani na předky své,
učedlníky svatých apoštolů a tak na předešlou církev puriorem illam dico antiquitatem496 se
ohlédajíce, ani na to, co tomu ti, jenţ Ducha svatého mají, jejich mudrování říkají a zač to
mají, co dbajíce, své vlastní způsoby, slova, frazes, smysly, výklady za pravé Ducha svatého
poklady admirantur,497 mezi lidem Páně rozprostírají, ecclesiæ obtrudunt,498 ti nechaţť se o to
starají, aby snad cizí oheň obětujíce více před obličej Páně jeho svaté říše smradu neţli vůně
nepřinášeli. Ještě pro některého mladého prostáka nechaţť i toto povím, na čtvero sobě toto
vše, o čemţ se nyní píše, rozděle; kdo by chtěl, mohl by se v tom uţitečně pocvičiti,
povědomosti dosáhna onoho prvního věku, v němţ ještě církev k tak hroznému pádu byla
|[34v] nepřišla, t. za časů oněch svatých doktorů Cypriana,499 Tertulliana,500 Ambroţe,501
Augustina502 a jim podobných (k čemuţ prostákům dobrou pomoc učinil Musculus,503 a prvé
jiní). Potom vyrozuměti:
I. způsobů církve římské504 a jejích poslednějších učitelův, o čemţ viz Mistra hlubokých
smyslů, t. Lombarda, qui vocatur Magister sententiarum505. A pohleď do kníhy Erasma
Sarceria,506 kteráţ má tytul „De Vanitate Theologiæ Scholasticæ“.507 Pakli se vidí komu dáti,
do té kameryny508 jako do bahnivého jezera aby nahlédl, do tomistů509 a jiných škotyských,510
či měl jsem říci školastyckých učitelů,511 kterouţ nyní pohybují512 jesuvítové, tuť uzří
všecknu římskou supellectilem, apateku513 a celé hospodářství se všemi nevelmiLXIII vonnými
poklady.
II. Prohlédnouti bedlivě spůsob evanjelíků těch, kteří vůbec lutheryani514 slovou, a
vyrozuměti i vystihnouti, mnoho-li jest u nich ještě zanecháno papeţského kvasu515 a téţ
mnoho-li z oné prvotní církve staré vzali a potom co zvláštního svého mají, t. coţ Luther,516
Filip517 a po nich potomci jejich, nynější præceptores,518 kněţí evanjelistů přidali a přidávají,
to vše kdoţ věděti chce, Locos Communes Filippi519 a jiná některá Luterova psání i jeho
Confessionem Augustanam520 a druhou poslanou do Tridentu,521 Examen522 jeho kněţí etc.
III. Posuď pilně, mnoho-li jsou od luteryanů rozdílní v slovích, in modis ac formúlis
loquendi,523 i v smyslích524 ti, jenţ cvingliani,525 nyní jiţ calviniani526 a tam v Frankrejchu,
per contemptum,527 z nenávisti na potupu hagonoti528 slovou; kdoţ čte Institu|[35r]tiones
Calvini,529 locos communes Musculi,530 a nyní jiţ psání Bezova,531 ovšem Viretova,532 et
Martyris,533 nenesnadněLXIV srozumí.
IV. Zatím obrátiţ se na mizerné pleticháře Čechy, zbor lidu i kněţí takový, jakţ se sami
eleganti dramate534 vymalovati dali na onom voze, na němţ se vesměs perou a koně s předu i
s zadu zapřeţené majíce jedou, a jakţkoli zapřahli, tak táhnou, z místa nikam leč k roztrhání a
k rozsapaní všeho.535 Jakých pak ti formulí536 uţívají a slov jaký při čem mají smysl, přitom
zprav se těmito slovy z oné písničky: „Kolik mlynářů tolik měr, kolik farářů tolik věr“.537 Jen
poslechni kázaní praţských kněţí a suď jejich obecná mluvení.538 Uslyšíš to, čemuţ se budeš
moci hodně i zasmáti, i nad čím povzdechnouti, spatříš, jakť volové i jeleni prosté plevy jedí a
koňové prostou sekaninou ţivi jsou a touţ se i vepřové krmí.539 A ještě i toho nesnadně
dostávajíce leknouti by se mohl, jakť se tu velebné a důstojné svátosti a pravda těch svátostí
velmi poníţeně540 a chatrně ukazuje, jak tělo Boţí a krev Boţí mrtvé duše k ţivotu, a
k jakému ţivotu, přivodí a ním posiluje. Na ty na všecky věci kdoţ by pohleděl a potom očí
domů obrátě bedlivě vůkol sebe popatřil (na samy oudy Jednoty míním, a zvláště na kazatele
LXIII
LXIV
Následuje nečitelné škrtnuté slovo, asi wolnymj.
nenesnadně ] neſnadně Zřejmá haplografie, opraveno podle smyslu.
27
mladé i nemladé), ten by mohl výborně bedlivěLXV vyrozuměti tomu, coţ napřed o cizím ohni
praveno. Ale někteří (ut de nucibus loquar quod in principio libelli sum pro|[35v]fessus541)
tak slepě, jakţ prvé napřed řečeno, ani sem, ani tam se neohlédajíce, samo to za domácí svatý
oheň, pravý Jednoty smysl, coţ v spisích, zvláště tištěných, od B. Lukáše sepsaných542 se
pokládá. Nedopatřili se toho ti dobří muţí, coţ za velikou a zvláštní věc má býti jmíno:543 ţe
Jednota tato začala se tedaţ, kdyţ theologia papeţská, škotystská a školastycká544 i kvetla, i
v podezření mnohým dobrým a šlechetným (skrze něţ bych obnovovati svou církev začínal)
přišla, ačkoli tehdaţ byla nostra messis in herba,545 jako poklad rozličnými zříceninami a
smetmi546 zahrabaný a nebo zasutý. A protoţ začínatelé Jednoty sama Písma svatá
přijímavše,LXVI potom také i tomu všemu, coţ se kdekoli nalézalo (buď při říšskéLXVII církvi,
buď při těch, jenţ proti ní psali) dobrého, tomu místo dali: Ano víc i toho všeho (dobře před
lidmi i Bohem obmejšlejíce547), čehoţ by koli mohlo dobře uţíváno býti k vzdělání církve,
nechtěli zamítati, ale je, kde potřebí bylo, očišťujíce, pomalu uţívali548 s ochotností vděčně.
Pročeţ i B. Lukáš, muţ učený a opatrný, v svých spisích mnohé i slov, i formulí definitiones,
divisiones549 těch uţíval, kterýchţ i staří učitelé římští i nevelmi staří uţívali. Odkudţ
vyploula ta slova „svátost, sedm svátostí,550 pokání, posvátné, z strany Boha, z strany lidí,
podstatně, sluţebně,551 případně,552 na pravo, na levo, posvátně, duchovně, mocně a právě“;553
ač sic ta, t. slova, od táborů vzali Bratří a táboři od Wyglefa.554 Potom kdyţ povstal |[36r]
Luter, theologii papeţskou zavrhl, zhaněl a jako nohama pošlapal.
I takţ některým obnovení díla Boţího v Jednotě počala se nelíbiti pro ty některé
způsoby z staré theologiæ vzaté. Aţ i potomci B. Lukášovi, dobří a šlechetní muţí, vydadouce
se znovu v spisování kněh, počali těch starých způsobů opouštěti a těchto nových od Lutera a
pomocníků jeho začatých se chápati, nejiný smysl a nejinou pravdu neţ tu touţ jako i
předkové jejich obyčejnějšími a jiţ lidu srozumitedlnějšími slovy předkládajíce; viz
katechysmus,555 Confessí,556 Čtyř bratrů rozmlouvání,557 spis bez tytule o spasení558 etc. Tu se
začaly nové frases: „mocí zaslouţení svého Krystus sstoupil do pekel?“ „přítomnost
přirozeného těla“, „nepřirozené“ etc. Tak potom i teď za našeho času, kdyţ tak velmi vzešel
Kalvínus,559 aţ i jméno Cvingliovo obscuravit,560 a téměř zmizelo, a Jednota náše předce zde
v našich těchto koutech stojí, také nám nenáleţí tím pohrdati, coţ i oni kde dobrého mají,
ješto toho neodjinuď došli neţli téţ odtuď jako prvé Jednota náše, t. od Ducha Páně.
Zle tedy činí, kteříţ dobrých otcův svých v takové bedlivé pečlivosti nenásledují, t.
nešetří, jakých by měli slov uţívati, která jsou kterému věku v zvyku a v uţívání byla, která
byla pomalu vypuštěna, která k uţívání obecnému uvozována, jakţ kdy čeho příčiny a čas i
potřeby přítomné buďto ţádali, buď dopouštěli.
A tak ať ten artykul jiţ |[36v] zavru, hleď kaţdý z nás míti slovo zdravé, bez ouhony,
pilně se přídrţející věrné řeči in doctrina,561 aby právě slovo pravdy rozdělovali, jakoţ dí
Pavel svatý k učedlníku:562 LXVIII„Mějţ jistý příklad zdravých řečí, kteréţ jsi slýchal ode
mne.“563 Ačkoli napomenutí to apoštolovo vlastně k věcem a smyslu zdravému se vztahuje,
však i k slovům a zevnitřnímu zdravých řečí způsobu uţitečně můţe obraceno býti, nebo za to
mám, ţe všeckno to společně, smyslové i slova, zavírají se v onom propovedění svatého
Lukáše Actorum 2: „Jakţ Duch svatý dával jim vymlouvati.“564
Dosti buď jiţ o slovích a frasibus nyní povědíno, nebo sem i jinde o tom více a šíře
psal, netoliko v přídavcích k Grammatice,565 ale také i v naučení mladým kazatelům.566
LXV
Následuje škrtnuté wukol ſebe.
přijímavše ] přjgimame Opraveno podle smyslu.
LXVII
Slovo říšské je zde asi písařským omylem místo náležitého římské.
LXVIII
k učedlníku ] kvcědlnjkum
LXVI
28
De vitiis při hláholu.567
Hlahol nebo zvuk slov při mluvení lidském rozličný jest, tak ţe řídko kdy se trefí, aby dva
nalezeni byli, kteříţ by jednostejný spůsob hlasu měli. Pročeţ i lidé slepí tak snadně po
hlaholu nebo po hlasu člověka poznají jako ti, jenţ dobrý zrak mají, po tváři; to od přirození,
co pak z nabytí, t. naučení se a nebo i z zvyknutí rozličnými příčinami přišlého buď následování |[37r] jiných nehodných k následování, buď neumělým i dobrých a umělých mluvitelů
následováním. Někteří mluví tlustě a hrubým dubovým hlaholem, nemohouce jinak pro
způsob svůj přirozený. B. Pet<r> Kramplíř,568 onen zlé paměti p<a>duška kněz.LXIX Ano
panny krásné některé slýcháme takovou řečí a nebo hlasem hrubým velmi nepřípadně mluviti,
ačkoli i nerady jsou tomu ony, i mnoho proti tomu usilují, ale naturam expellas furca tamen
usque recurret.569
Naodpor zasse někteří čistí muţí velicí a plní nebo i tlustí tenký hlásek mají, více
děvkám neţli muţskému pohlaví příhodný. D. Luter dosti těţký hlas měl. Čehoţ předělati a
napraviti nějak není jim moţné, protoţ se to snášeti a mlčením pomíjeti musí. Ale někteří
z přirození nezpůsobný hlas majíce, sami jej sobě naschvál kazí jako nerozumní a ne soudní.
Jedni mluvíce vysoce, jako říkají kozmicí, t. polouhlasím po pacholetsku, co by discant570 zpívati měli. Jiní pak hrozný, hromový hlas sobě formujíce, jako by se v babáka571 obrátiti a děti
strašiti chtěli. Veliká jest škoda při některých muţích a mládencích, ţe sobě hlasu svého,
pokudţ moţné jest, nějak neohejbají a nenapravují jen proto, aby s tím práce aLXX na to péče
při svých mluveních za některý čas nepojměli.572 Nadto pak jest veliká škoda při těch, ješto
dobrý |[37v] hlas majíce od přirození, nic ho sobě pro samou toliko lenost a rozmařilost mysli
neformují, neţ tak ho nechávají, aby jim z hrdla hlahol se valil, podobně jako by z sudu dno
vyrazil, a nebo, ať středmějí dím, jako by čep vytrhl.
Kteříţ pak práci vedou i s tím573 a rádi by tu vadu přirozenou napravili, avšak
nemohou tak, jakţ by chtěli, jako ti, jenţ drsnatý hlahol a nebo rozštípení,574 a tam hned
hluboko se dělící, zvláště v obdluţném mluvení,575 mají. Těmť posluchači spravedlivě
nemohou za zlé míti ani sluţeb slova Páně pro ten jejich nezpůsob oškliviti. Ti pak muţí měli
by, pokudţ moţné, aspoň nějakými lékařstvími pomoc svému hlaholu a hrdlu k lepší
hladkosti a volnosti činiti, jako jsouť uţívání často líkořice, cukrkandí576 etc., nepití na noc,
nejídáním kyselého a nebo studeného a syrového ovoce etc. Ale poněvadţ hlahol skrze
umělou pronunciací měl by býti i formován, i napravován, tou příčinou, nechaje širšího
netrefností hlaholu obzvláštně ukazování, o pronunciací něco povím. Při témţ i toho, coţ
k hlaholu náleţí, nemalo musí dotejkáno býti.
De vitiis577 při tom, což v sobě zdržuje pronunciatio.
Zlé a šeredné pronunciatí ţádného není konce. Protoţ mohlo by se o tom mnoho psáti, ale
snad |[38r] s nevelikým uţitkem, krátce jsem toho dotekl v Grammatice.578 Musím však tuto,
ač dosti nerad, nětco se s tím více poobírati. Pořádku přitom šetřím, nemnoho se
zaměstknávaje,579 kdy bych jen při tom něco uţitečného více neţli směšného povědíti mohl. A
začnu od začátku mluvení, ab exordiis.580 Někteří, jichţ bych drahně vyčísti mohl, dobrého a
osvíceného muţe B. Matěje Červenky následovati chtíce præposterè vitia præceptoris pro
virtutibus.581 Jakţ Bucerus582 napsal, velmi tichým hlasem (ano téměř nehlasem) mluviti
vůbec v církvi v přítomnosti velikého mnoţství lidu počínajíce, váţnou a důstojnou
prokazovati a vykonávati obyčej měli marnost. Nebo jejich řeči začátku, a tak s některé částky
LXIX
LXX
Interpolována písmena chybějící v důsledku oříznutí listu.
a ] anebo
29
základu, netoliko lid mnohý s hotovýma ušima přítomný a Boţí slovo slyšeti ţádostivý
neslyšel, ale ani ti, kteříţ tu vůkol něho seděli, pilně co mluví pozorujíce, chopiti nemohli, aţ
vţdy čím dále, tím více hlaholu svého poniţuje, i dobře ode všeho mnoţství byl slyšán, i tudíţ
uši těch kteréţ nedaleko sebe měl tak obráţeti počal, aţ sme se tomu někteří i zasmáti musili.
Ješto jakoţ583 proto na místo vyšší vstoupil, aby ode všech slyšán a poslouchán byl, tak ne
proto se lidé v to místo sešli, aby se někdo s nimi vypaře,584 křikem uši jejich |[38v]
naplňoval, ale aby jim slova pravdy volným a příhodným hlasem předkládána a k společnému
rozjímaní vzdělavatedlně podávána byla.
Nechaţť se tedy upamatují buď ti přílíš nízcí, tiší a neuměle váţní mluvitelé, buď i
nemírní a křiklaví volavci. A přičiní se mezi těmi dvěma sobě odpornými nemírnostmi pravý
zachovati prostředek, nebo medio tutissimus ibis.585 Nemalo sem pak spatřil i čistých mladých
a ne hloupých jonáků, kteříţ v pronunciací téměř ţádného rozdílu nezachovávajíLXXI mezi
spůsoby při čtení řečí Boţích obyčejnými a potom při kázaních na ty řeči, a protoţ zdálo se
posluchačům, ţe ne kazatele, ale čtenáře poslouchají. Škodlivé jest to vicium, nebo takový
kazatel, by nejčistší věci výbornými slovy vypravoval i ušlechtilými figurami řeč svou barvil,
špatně lidskými srdci pohne. Mrtví křesťané nejspíše takových kázaní povolným se vyspáním
uţivou a jiní tesklivým posloucháním (zvláště bude-li se prodlévati), by i co dobrého uchopili,
nepokoj mysli majíce, ano někdy animus est impatiens,586 vše sobě to jako zoškliví a potom
roztratí; a ţivého srdce lidé, nerozumějíce, by tu co věrnou pravdu předkládajícím kazatelem
scházelo, nad svou zpozdilostí a nespůsobilostí truchlivě naříkajíce, místo nasycení, potěšení,
posil|[39r]nění (čehoţ se z slyšeného Boţího slova dochází) téměř bez uţitku (jako u přísloví
oni chudí bez peněz na trh, bez soli domů587) se navracují. Takový zprávce neb kazatel jest
podoben formanu, kterýţ jak se na koně dostane, tak veze, jako by spal, an pod ním koni jako
nějací zmrzlí sotva se co mouchy z pomyjí,588 aţ na ně teskno hleděti, vlekou. Ale velmi
opatrně onen hejtman takového formana i s koňmi k čisté ochotné ţivosti a čerstvosti589
přivedl, kdyţ přiběhna k němu s svým kyjem, i okřikl ho, i kyjem jednou, podruhé koní a
potřetí i formana přetáhl, tak ţe to vše, coţ se spolu drţelo, pojednou jiný způsob na sebe
vzalo. Takť by podobně i posluchači, jako by nové a čerstvé vody na zemdlené ryby nalil,
okřáli, kdyby na katedru ten člověk se dostal, kterýţ by vlastní a pravý rozdíl mezi čtením
Boţích řečí, mezi kázaním Boţího slova a obecním familiaris mluvením590 náleţitě a vlastně
zachovati uměl. Neţ přenesnadno jest v tom zvláště lidem jiţ nemladým se proměňovati a
napravovati, nebo jakýmţ spůsobůmLXXII který kazatel přivykl, takovýchţť se drţí a neví,
kterak od nich.
Avšak mladí mají a povinni jsou jakoţ svou vůli, tak také i zlé zvyklosti, kdyţ je při
sobě poznají, přelamovati a proměnovati a učiti se ţivě mluviti, z pravdy k pravdě, jakţ staří
náši říkávali, příjemné pronunciací |[39v] zvykati, řeči hlahol proměňovati, jakţ kde náleţí i
zachovávati i schemata orationis,591 t. někdy tak, jako by s přítelem mluviti měl, jemu pěkně,
snaţně a opravdově dobré věci jeho předkládati, někdy vejstrahu dávati, někdy budoucími
strašlivými věcmi pohrůţku s tuţebným naříkaním činiti etc. Ale někdo, ačkoli k kazateli, a
ne čtenáři jest podoben, však jinými vášněmi a nezpůsoby řeč svou zohyţďuje, mluvě fukavě,
jako by se s někým vadil, hadroval a neb jako by nějaký zeman na své sedláky fukal a
křikal,592 pyšně jako hrdina před nimi sobě počínaje a jim rozkazuje. Coţ na sluţebníka
Krystova tichého, pokorného, otcovské lásky a milosti dokazovati majícího nesluší. Velmi
směšné bylo kázaní jednoho dobrého muţe o onom hodovníku, jenţ neměl roucha
svadebního,593 jemuţ posluchač Slovák nějaký řekl: „Milý pane, však já mám doma lepší
šaty.“ A Slovenka potom vyjdouci ven, řekla: „<Ja, čuduj sa, baťko>,LXXIII však ten fuká co
LXXI
nezachovávají ] nezachowawaj
spůsobům ] Spuſobem Opraveno podle smyslu a gramatické shody.
LXXIII
Ja, čuduj sa, baťko, ] yà cutu zabaytko; emendováno námi (M. Č.)
LXXII
30
vepř.“ Ovšem jestliţeť by tak zpočátku zprudka začal kazatel, ex abrupto,594 pojednou, jako
říkávali: „Hrr na ně z konopí.“595 Jiní pak jakoţ v slovích, tak i v pronunciací mysli a ducha
svého smělost, všetečnost, nepokojnost prokazuje. Ten tříská svobodně, ţádného nešetře,596
jen aby někdo zkřikl: „Varůj očí, nevíte kam skočí,“597 a zvlá|[40r]ště kdyby se trefil, bez
svědomí, cornicula Æsopica,598 jako říkával Philipp Melanchthon.599LXXIV Jiný pochlebníků
lísavých způsob jakţ v jiném, tak i v hlaholu prokazuje, rozličně se umíleje, lísaje, lahodě,
někdo i s potvornou jakous čackým lidem nemilou skouklavostí; nevěstčím téměř obyčejem, a
jako přísloví jest nemravné o oné mlejnské tístě oblízané etc.600 Vejmluvny sluší míti601
některé poboţné muţe, kteříţ od přirození ten způsob mají jakýs ochotný a jako drobet lísavý,
tak ţe někdy drobet mluví humiliter,602 méně neţli sluší váţně, jako by s dětmi milostně
rozprávěli co nějací tatíkové staří, ale jedné absint filautiana consilia, nebo quicquid est
affectatum piis et gravibus viris sordet.603 Pročeţ i u čackých muţův té rozmazanosti,
muliebrem molliciem in sermone, a lísavosti nepřípadné604 nespatříš. Ba i plačících děvek
tvárnost někdo zachovav, divnými a potvornými finali605 svá slova zaostřuje, téměř po
ţidovsku.606 Smíchu plná usta někdo míti se zdá, kdyţ mluví. Ano hned hlahol smějícímu se
vlastní v slovích jeho jest, tak jakţ v obyčejném mluvení vzdyckny se lízati přivykl. Velmi
nevzdělavatedlná taková kázaní jsou, aniţ ta lehkomyslnost a neváţnost troupská na
sluţebníka Páně, proroka Boţího, veliké věci Boţí svatým zvěstujícího náleţí. Ovšem jakţ při
některých bývá risus sardonius,607 |[40v] jakési ulejzání hrozné, jakýsi studený, jakţ říkají,
smích,608 jako při šermířích, athleticis609 vídali sme, kterýţ jest ne nějaké dobré a vesselé
mysli, ale ukrutnéhoLXXV hněvu; a myslí rozličné proti odporníku zranění,610 coţ od kazatele
vzdáleno má býti, nebo srdce jeho věrou a osvícením jejím, láskou a rozkošnou vůní její, pokorou pravou, udatností ducha posilující hořeti a plápolati má. Chvátá někdo příliš, tak ţe
bude jeho pronunciací jako by sekal, a zvláště při zavírkách sentencí611 někdy jakés bude
zabreptání, ţe posluchači nemohou dobře těch slov posledních pochopiti. Přiházíť se to
někomu, kdyţ se rozmluví a rozhorlí a nebo snad někdy rozhněvá na toho nebo na ty, na
kohoţ vlastně míří, ačkoli slovy obecnými, generaliter,612 mezi všeckny mluviti se zdá. Neţ
někdo takové spěchy velmi nezpůsobné působí,613 zvláště přidává-li gesta, a ovšem i slova
nějaká téţ nespůsobná, jakoţ se to rádo jedno druhého drţí.
Naodpor pak někteří velmi aţ neslušně roztahují, příliš rozvláčně mluvíce, aţ
posluchačům teskno poslouchati. Někdo by se domníval, slyše ho, ţe se prvé k kázaní
nestrojil,614 neţ tu teprva, co by měl mluviti, sobě skládá a smejšlí nebo vymejšlí. |[41r]
Jednoho znám, ješto některé syllaby toliko protahuje a jiné dosti spěšně vyříká, příklad dám:
Pána
Jeţíše
prosíme
A toho nedělá v mluvení neb v kázaní, neţ toliko ve čtení řečí Boţích. Neb v mluvení
obecném615 i v kázaní má nezlou pronunciací i hlahol.
Někdo pronunciat, vynáší hlahol slov616 jaks násilně, jako by z sebe bezděk tiskl,617
aţ se mu z toho hlahol kazí, tak ţe místo muţského příslušného způsobu jakási vřesklavost
velmi veliká z řeči jeho se vyskejtá, ale můţe to člověk ten ne nesnadně napraviti, bude-li jen
chtíti. Svatý muţ jeden obyčej měl v svých dlouhých, často posluchačům tesklivých kázaních
velmi často finali dělati, tak ţe ve čtyrech, v pěti slovích někdy final a opět final byl takový:
LXXIV
LXXV
Philipp Melanchthon ] Phil: Mel:
ukrutného ] Vkrutneho
31
Abychom se Pánu Bohu líbili a jemu se často modlili.
Jiný ne nejzadnější kazatel také má svůj, kterýţ téţ velmi často bez potřeby dělává, finál
takový:
A tak předce jednostejně velmi dlouhou chvíli mluví, podobně jako by na dva vlaské bubny618
bubnoval, |[41v] nebo i velmi a škodně pospíchá, kdyţ se rozmluví. Tomu člověku škoda by
byla neodučovati se takovému nezpůsobnému způsobu, nebo i slova, jichţ nabyl, jadrná,
dobře jichţ uţívá, ba i figury pěkné, jichţ v řeči jeho jest dosti mnoho, takovou zlou
pronunciací zohyţďuje. Neţ vyjde-liť z toho, bude z něho znamenitý a velmi příjemný i
uţitečný kazatel. Vím a znám některé mladé kazatelů znamenitých učedlníky, jejichţ
pronunciací divně jim jejich bujnost, juvenilis sangvis,619 formuje, mistrně jasají, rozličně
drsají620 jako vysycení koníkové, jako by přiřechtávali, zůstávati v obecném, prostém,
mládencům náleţitém způsobu nemohouce. Zapomínají takoví, kdo jsou, před kým mluví i od
koho etc. Bylo by takových potřebí poskrotiti, aby nepřekřepčovali, nevyskakovali před
časem na plac,621 chovali kaše pro děti,622 koření stulkvik tyţ tyţ hryzli.623 Coţ stane-li se jim,
budou z nich bohdá čistí muţí i umělí kazatelé a hodní církve sluţebníci. Zpívavě někteří
mluví, tak ţe by se jim trefilo ono povědění: Si legis non legis, si cantas malè cantas.624 I
přihuhňávají drobet per cacozylium,625 ţe někdy nětco toho zaslechli při znamenitých muţích,
a tu opět vicia præceptorum imitantur pro virtutibus.626 Jako čeští kněţí v Praze, někteří
následovníci onoho výborného mluvitele, ale zlého poně činitele, Šídly627 kazatele a faráře
v Tejně,628 předešlého jiţ míje|[42r]jícího věku.
Takéť i prokašlávání některých příliš časté, bezpotřebné a jakés jalové naprosto k zlé
pronunciací přináleţí a bývá téměř jakés panské, kteréţ v sobě tyto littery a nebo jiné k těm
podobné zdrţuje: ahm, khm, hm, jakýmsi vzhůru trhnutým finálkem.629 Tolikéţ se můţe říci o
bezpotřebném chrkání, odplívaní a jiných podobných nezpůsobích; a tímť někteří velmi
naplňují svá kázaní, aţ ouzko; to jsou, jakţ staří říkávali, nevycvičených kazatelů stoličky,
z nichţ tato jest jedna. Viţ o tom v Grammatice české při těch slovích, kdeţ ano, ano také,
jakoţ etc.630 Tu litteru m téměř po kaţdém slovu, ovšem sentencí631 přidávali: „Protoţm
abychomm Pánum Bohum se modlilim“ etc. Jiní pak napřed litteru aaa vţdyckny vopálají,
třebas i v obecném mluvení. Dokládá někdo ddadada. A toť jiţ bude pravá stolička, na níţ se
můţe chvilku poseděti a mezi tím slovem jadrného a čackého v mysli pohledati, aby
posluchači věděli, ţe si dobrý latíník a nebo Čech etc. a nelecjakýchs slov nebo frazí, ale
vlastních a bystrých uţíváš. Můj pak pomocník jeden litteru n k slovům prvním při začátcích
řeči své přidavá: „Protoţ nabychme na pamatovali na to nn, coţ nám slovo Boţí praví.“
Někteří nedobře sobě pysků zohejbali, nesvírají jich právě a cele, kdeţ náleţí, protoţ mluví
velmi neostře, nejadrně, aţ jim někdy nesnadno rozuměti, a činí to při nich |[42v] jakýs
způsob k lenosti podobný a rozmařilosti, jako by pro velikou čerstvost, ţivost a opravdovost
sotva usta otvírati mohli; škodlivá vášeň. Měli by takoví, svou řeč pilně soudíce632 a pysky i
všeckna usta svá na péči majíce, usilovati kaţdou syllabu čistě, ostře, cele a plně vyřknouti,
32
by pak z těch pysků krve něco vytéci mělo. Nebo někteří je řídko kdy zdravé, bez rozpadlin,
neštovic a nebo nejníţe bez vyprahlosti mají, čehoţ příčina někdy nešvara jejich, zacpání
naryum,633 vlhkosti v hlavě plnost bývá,634 a oni neumějíce sobě toho včas lékařstvím zpraviti
a nebo středmostí a potom šetřením se náleţitým, i tak co s nevyklizenými maštalemi635
v noci spíce, i ve dne snad někteří nevţdycky bdíce, usty toliko se dýchati naučí a přivyknou
(podobně jako ti, kteříţ pollippum636 mají). Protoţ je vţdyckny otevřena, i sem i tam chodíce
a mluvíce, co nějací kapři a nebo jako onen král hřebík637 drţí, aţ na ně nekaţdému mílo a
někomu i směšno hleděti. I takţ duch, kterýţ jest horký z plíc, okolo díry, kudyţ vychází ven,
t. na pyscích, horkostí svou odpaří a odpraţí.638 A protoţ nechaţť se učí lepšímu způsobu,
nechtí-li za nešvarné, nejápné, nešetrné a téměř nemravné lidi jmíni býti.639 Ale ať se s tím
nematli a nešetřím, nechť jest dosti nyní o tom povědíno.
Jednoho jsem takového znal (a jsouť i ještě jemu podobní), ţe |[43r] jeho řeč nebyla
podobná potůčku pěkně povolně od studnice tekoucímu, ale byl způsob její jako krůpějí od
ţlabu a nebo z střechy pomalu jedněch po druhých padajících, netekla, ale pršela a kapala
slova jeho, non fluit sed pluit sermo ejus,640 a drobet breptavě, tak ţe se zdálo, jako by
vzdyckny přidával k prvním řečem něco, a opět nětco, jako by hrušek přisejpal. Podobně tak
pták datel na dřevo klube, ineptissima est hæc forma pronunciationis et noxia.641 Takovíť
právě uspí své posluchače, jako by jim vískal;642 byť opak nejčistší věci nejjadrnějšími slovy
vypravoval,643 budeť jako by nejkraţší,644 vonné a ušlechtilé kvítky do nejčatčtějšího645
ţidkého a smrdutého bláta roztrušoval. Povyšovati sobě tonu v mluvení646 jeden nezadní
kazatel podobně jako kantor zpěváků obyčej měl, a někdy velmi nepřípadně, nebo tak vylezl
nahoru, tyţ tyţ horlivému mluvení svého způsobu udidl včas vloţiti neuměje, aţ jiţ neslušno
bylo déle tak mluviti, pročeţ popřestati, dolů hlaholem spadnouti647 a níţe počíti mluviti ne
bez nějakého se téměř pozastydění musil. Kdyby to včas činil, bylo by netak patrné, a protoţ
netak škodné vicium, t. dokonaje jeden nebo druhý artykul další, drobet hlaholu poníţe, někdo
z posluchačů domníval by se, ţes ty to naschvál tak učinil, a snad by to i za ozdobu kázaní
tvého zevnitřní a povrchní měl. Nechať |[43v] i toto přidám, čehoţ jsem napřed při slovích byl
pominul: Jest jeden kazatel, jehoţ jsem jiţ dávno neslyšel, kterýţ před 15 lety často slovce
toho v svých posluchačům nepříjemných kázaních uţíval, zvláštní jadrnou, ostrou k němu
přidada pronunciací, na tento způsob:
také také
také
tak ţe toho „také“ veliké mnoţství, ne na desátky, ale na kopy, neţli se jedno kázaní jeho
skonalo, byli sme načtli. A k tomu podobně i jiní někteří jiná slova sobě vezmouce a jich
často bezpotřebné i ne včas užívání,LXXVI prvé neţli zvědí,648 pozvyknouce, potom jimi svá
uţitečná a utěšená mluvení naprţnují a posluchačům, zvláště novotným, oškliví: „ano opět“,
„ano“, „ano ano“, „také“, „ano tak“, „a tak ano“, „protoţ a opět“, „protoţ“, „protoţ jistě“, „jiţ
pak“, „nu pak“, „tedy“ etc.
De gestibus.649
LXXVI
uţívaní ] uţiwan/
33
Zato mám ţe nyní vlastně a náleţitě o tom něco a snad i ne bez uţitku povědíti mohu.
MnišstvoLXXVII a jiní jich následovníci, jako rabulæ, qui sibi omnia licere putant (talem
nempe imperitiam peperit audacia),650 divný gestus působí,651 rozličně se roztahujíce, sem i
tam sebou kydajíce,652 někdy vzhůru ruce zdvíhajíce, spínajíce, rozkládajíce, někdy k srdci
přiměřujíce, tak ţe by o některém z nich spíše říci mohl, ţe k nějakému talašovi
šaškovnému653 neţli k kazateli slova Boţího jest podoben. Oni |[44r] tím (na větším díle) své
pokrytství přikrývají, nejvíc o to usilujíce, aby za lidi nejpoboţnější, od světských věcí
oddělené a vzdálené a s Bohem i zázračně spojené (kteříţ nebeské toliko věci čenichají654) od
lidí prostých jmíni, drţáni a vyhlašováni byli, jako i onen enthusiasta655 někdejší.656
Ale i nyní někteří z našich mladých v rozličné gestus se vydávají, kteréţ budu hned
vyčítati, i dobrá i chvalitebná, i ovšem (ut potè vicia) zlá.657 Stojí některý kazatel čistě,
slušně, váţně, pokojně na katedře, tak ţe jest poboţným posluchačům mílo a vděčno viděti
jeho způsobné, tiché, od neslušné prudkosti vzdálené z místa svého vyvstání a k katedře přijití
i příslušné in loco publico se postavení, vultu et omnibus membris decenter compositis.658 Ale
hanba bývá za ty, jenţ všeckna svá hnutí prudká a spěšná majíce, kdyţ mají jíti kázat,
pojednou z místa svého se trhne, jako by ho někdo z přísedících jehlou zabodl. Spěšně a
chvátavě táhne, by se i mezi jiné s nesnadností tisknouti měl,659 nemoha dočkati, aţ by mu
z cesty varovali nebo ustoupili. A potom se postaví co nějaký kuţílek660 dole a okáţe lidem
oblíčej svůj. Nebo k šaškovi fantovnému a směšnému a neváţnému lotříku podobný; a někdo
přitom přijda, ještě ţe pojednou k modlení ex abrupto661 napomene a klekne dosti plaše, a téţ
od modlitby se schytí plaše, jako by jej někdo studenou vodou pokropil. Jiný pak velmi
znenáhla se velebí662 a béře se co krůta v lepě663 a nebo pavím krokem, pohybuje hlavou a
pečlivě kráčeje, |[44v] jako by se kradl k sejtkám, a aby kačátek nepodávil.664 A takţ potom
mluví, i všeckno koná co nějaká kmotra Dorota nešvarně a nevlastně.
Nevšechněmť se to líbí, aby kazatel beze všech gestů tak mluvě stál, téměř sebou
nepohna, jako by jej namaloval, a řeč jeho aby se lila, jako by někdo v lázni čep z sloupu,
skrze nějţ vodu vedou,665 vytrhl, jednostejně; jako takový byl onen veliký a slavný (kdyby
jedem kacířským nakaţen nebyl) muţ Oziander,666 výborný i německý, i latínský kazatel,
ačkoli jeho oči i všeckna hlava nebyla všelikterak bez gestů a někdy také, ač velmi zřídka,
maličké jakés pohnutí ţivotem celým667 spatřovaly se. Nebyla pak ta pokojnost na něm
(viciosum aliquid) škodná ani zohyzďující,668 ale zdálo se, ţe všeckna mysl jeho právě a cele
v tom byla, coţ od něho mluveno bylo, vpojena a všudy všechna tím prošla,669 tak mluvení
jeho bylo opravdové a gruntovní. Maličkou tuto vadu zdál se míti, ţe v mluvení jaks lícem
pod okem jedním pohyboval vzdyckny často přes všeckno kázaní, ale drţím, ţe snad v to
místo někdy byl uraţen670 a nebť něco tomu podobného se jemu stalo, ale to tam.
Mohlť by pak někdo špalkovým obyčejem671 tak beze všech sebou hejbaní státi, aby
více k obrazu malovanému neţli k člověku ţivému podoben byl. Hnutí tehdy a gestus
pokojní,672 váţní, příslušní při obvyklém kazateli nemohou býti haněni, pohlednouti sem i
tam, na tu i jinou stranu, bez prudkého očima házení, rukou hnutí, i vším ţivotem, |[45r] jakţ
se kdy příčina dá,673 ita ut gestus, motus, vultus ipse verbis et rebus respondeat, hoc videlicet
non vitium, sed decorum est,674 slušnost jest a ozdoba znamenitá. Ale obyčejem ztřeštěných
lidí očima zprudka sem i tam metati i hlavou jako fučidlo675 nebo potřásati a nebo jako
obrtlíkem vrtěti, ovšem někam vzhůru nebo na kteroukoli stranu v jedno místo (jakoť by tam
zrak uvázl) níţe hleděti, jako by k tomu místu, na něţ vztekle, bezpotřebně a dlouho patříš,
své mluvení obracel, dirigeres.676 Nadto k osobám ţenským zrak obracejí, tak jako by k jedné
některé osobě mluvil, a ne k jiným, nepamětlivě se a neopatrně; šeredné jest vicium.
LXXVII
mnišstvo ] Mniţſtwo
34
Některého člověka všickni téměř způsobové jako i gestus jsou jacís milostní,
příjemní a vše při něm milostí a láskou otcovskou zdá se býti naplněné, tak ţe i vicia jeho, ač
by kde která byla, posluchačů neuráţí; ale všeckno to jakous vůni poboţnosti, pokory a
hotového nesení677 pravého Krystova učedlníka, sluţebníka a naměstka způsobům mnozí
mládenci učiti chtějí. Někdo pyšný dí: „Musí pták tak zpívati, jakţ mu nos vyrostl, a já tak
mluviti a takové gestus míti, jakţ mi přirození dalo a tak, jakţ mne Bůh stvořil; nemíním po
Pánu Bohu opravovati a neb předělávati, mám dosti s jiným bídy a práce.“ A protoţ pohleď,
jakť bude všeckno směle dělati, pustě plnou svobodu svému přirození, jako s koně
nezpraveného sejma uzdu. I hlediţ, anť stojí na katedře jako v síti, sehna hlavu |[45v] pod se
hledí, nikam na lidi přítomné očí neobrátě, a tak mluví, jako by Maniā correptus678 rozprávěl,
to těch zpurných a tvrdých hlav obyčej. Někdo i zamţí oči téţ téţ dobrou chvíli a předce
mluví,679 šeredně hledí, jiný čelo zbírá, obličej zamračí, neochotný se zdá. JinýLXXVIII
malátnost svou i ducha snad i těla lenivost nehbitým hlavy sem i tam nahýbaním,680 na
katedru lehnutím a sotva usta otvíráním prokazuje; pase oči některý nestoudně, téměř kamţ
mu se líbí vzhlédaje, kadeře protřásá,681 se vším hrá, šátek v ruce sloţený, pěkný, bílý
s znamením svým ukazuje, sem i tam ním oháněje a nebo se bezpotřebně utíraje etc. Takť
některé to Antykrystovo popstvo682 činí, o nichţ dobře napsáno 2. Petri 2, ţe oči mají plné
cizoloţstva.683 Jeden se divně schejtal,684 ssápal a trhal sebou, hněvivě křičel, i v katedru
někdy pral.685 Druhý za stolem kázal, protoţ i v stůl velmi často tloukl, nohou dupal,
rozkládal ruce a někdy se dobrý člověk tak velmi bez poroka686 rozhorlil, aţ téměř i bez
paměti687 leccos pověděl. Jako v jeden čas taková ho podjala mha688 nad těmi, kteříţ jeho
kázaní nevelmi pilně poslouchali a tak pomalu přispávali, ţe tě on se v duchu rozhřel a přísná
slova vypouštěl, pravě, jak mnoho ten hřeší, kdo by na kázaní spal, jako by se přivoţral, ještě
přidal: „Ba hřeší tak, jako by někoho zabil.“ Co sou pak tomu někteří přítomní posluchači
říkali, nepovím, abych k smíchu příčiny nedal. Jiný hlavou vil a rameny jako |[46r] by někoho
dobýval, pohyboval a rukou ven nevystrčil, nebylo mu jich nic z katedry viděti, tak ţe se
zdálo, jako by bez ruky byl. Rukou kdoţ z mladých mnohý gestus dělal, někdy jí klátě a
někdy ji vztahuje a ji posluchačům a nebo nětčeho na jarmarku kupujícím z krámu podával,
aţ i palci točil, jeden jako by mlel, a předce mu se nedařilo. A nakrátce tak jsou někteří pilní
rozličných a potvorných gestů, ţe, jakţ Erasmus napsal, i ušima hotovi by je byli vykonávati,
et auriculas motura nisi natura dedisset immobiles.689 Ješto mnozí z těch kdyby jen chtěli
pracovati, pečlivější býti a netak příliš poctiví měli umysl napravovati a dali sobě říci, mohli
by pomalu ty své nezpůsoby z přirození a nebo z nepečlivosti tak zašle proměňovati, neţ při
mnohýchť nebude nic, nebo nejedni bez soudu netoliko vášně své milují a jich zastávají, ale
ještě při jiných lidech (dosti nelibě rozumným muţům) nezpůsoby vidouce, jim se naschvál
učí a zvykají, jako jeden přihuhňávaní, jiný nelepému sobě počínaní, zívaní, dlouhému mlčení
etc. Směšný způsob téměř, mně však velmi nelibý, při jednom dosti čackém, nestarém,
v duchu i v těle vroucím, horlivém a tuhém i v nevymluvném muţi jsem spatřil, čerstvá a
křepká řeč jeho byla k tomu hnutí způsobilá, přečerstvá křepkost, v mluvení svém
k plynoucímu byl podoben.690 Nebo i přibliţoval se, i nakloňoval, i zas se odnášel a jako
povzdaloval od posluchačů, jednak na prsty vstupuje a se pozvýšuje, jednak sniţuje |[46v] a
na paty spouštěje. Takové jasání a téměř poskakování a dyndování mnohem lépe dětem někde
na rynku hrajícím neţli váţným muţům, prorokům a apoštolů náměstkůmLXXIX přísluší, a
však sem některé i toho následovati spatřil, jakoţ i v jiných nezpůsobilostech jest nyní dosti
cacozylů.691
Ale na zavírku těchto věcí, t. tercii libri,692 ještě mi se vidí některý příklad velmi
nestydaté smělosti mladých některých připomenouti. Jeden u sebe moudrý jonák míval obyčej
LXXVIII
LXXIX
Následuje škrtnuté slovo mlada.
apoštolů náměstkům ] Apoſſtolum naměſtkum
35
i na kázaní někdy přimlouvati někomu, pozanechaje drobet té věci, o níţ mluviti začal.
Nepřišel člověk jeden prostý dlouho na kázaní, i dal se on v něj:693 „Jakţ tak dlouho
nechodíš? Cos krávy dojil? Povyspals se? Vleče se teprva na kázaní co mucha z pomyjí“694
etc. Bylo lépe tomu mladému člověku zanechati takového nevčasného a neřádného trestání a
poručiti to hospodáři695 a staršímu svému,696 aby on podlé řadu Krystem Pánem vyměřeného
nejprvé sám potrestal bratra toho, potom soudci,697 a potom teprva přede vším shromáţděním;
neposlechl-liť by prvnějších napomenutí, mohl by ho on jako otec, i chléb, i metlu mající
v ruce, potrestati a pozahanbiti, jakţ by toho potřebu uznal. Ale chtěl ten prudký jonák chválu
obdrţeti u přítomných a jim se ukázati, kterak jest on horlivý, jak umělý, jak pilný, pečlivý,
proti hříchům přísný a tak náboţný, ţe i hospodáře svého převyšuje. Jiný rozhorliv se řekl: „A
vy spíte a klátíte se |[47r] co jiní visel<ci> na šibenici.LXXX Drobet ztlusta přede,698 urazil tím
některé posluchače. Nevzdělavatedlný, hrozný a ošklivý tento příklad netrefí se theologu, tam
šprochýřům do verštatu699 mezi ševce lépe by se hodil. Veliká smělost jest na kázaních haněti
jiné téměř všecky, sebe toliko chváliti. Proto na katedru vstoupil, aby slovo Boţí kázal, pokrm
duchovní čeládce Páně předkládal a tím jich poděloval. On pak vydá se v to,700 aby - jako
nepoctivé701 říkají - po jiných se vozil, před cizím domem metl smeti, v hojnosti jich před
svým zanechaje,702 snad komáry cedil a velbloudy poţíral.703
Shledáno jest i toto, ţe někteří neprohlédavou horlivostí poboţní i skuteční lidé704 to,
coţ jim Pán Bůh v Jednotě této nalezti a dojíti dal, draze sobě, jakţ hodné jest, váţíce, jiným
téhoţ přejíce, ano i dopomáhati k tomu hotovi jsouce, někdy drobet převýšeně705 mluví,
všeckny ty, kteříţ s Jednotou nejsou spojeni, nerozumně odsuzujíce, tudy nejedněm dobrým a
šlechetným lidem příčiny k nelásce i k zhoršení dávajíce. Ješto jsou Bratří správcové Jednoty
této nikdý tak nesmyslili, ovšem nevyznávali, ale mnohem jinače, ne za církev obecnou sebe,
jako novokřtěnci,706 ale za částku toliko obnovené církve svaté pokládajíce. Protoţ sluší, aby
mladí a prostí takové hanění poroučeli svým starším, oni mají |[47v] věděti, koho kdy a v čem
a nebo pokudţ i s jakými vejmínkami haněti a nebo pochváliti sluší, tak aby i to bylo
k vzdělání. Čehož a kohož komu neporučil Bůh, nejlépe jest v to se <bez> nevyhnutedlné
potřeby <nepouštěti. Pokudž by> chtěl <, může> to, což již prvé vůbec jest od starších vydáno, připomenouti.LXXXI Jako tuto list ten jiţ dvakrát tištěný usouzený,707 kterak by se
k dobrým kněţím chováno býti mělo.708 Někteří rádi papeţe a římskou církev, mnichy,
biskupy, kněţí etc. obírají, ješto jiţ nyní více něco v Jeruzalemě stavěti,709 neţli Babilona710
v myslích lidských bořiti potřebí. Předešlého věku mohli (!) státi lépe takové věci. Protoţ i
Pán Bůh vzbudil byl tomu věku takové sluţebníky, Luthera, Cvinglia711 a jiné, v Čechách pak
Rokycana,712 kterýţ se potom převrátil, pokloniv se Antykrystu,713 Chelčického714 a jiné
mnohé.
Někdo se pak tu na katedře (kdeţ toho není místo, ale ohavnost na místě svatém
stavěje) nad některými osobami vymstiv, non publicum negocium sed prìvatum agens,715 jich
rozličně podrbav v příslovích v povrtlých slovích,716 i jinak mysl svou ukrývaje i zjevuje.
Bezboţní rybaltské717 knězstvo tak často činí, někdy rychtáře, jindy purgkmistra, někdy
někoho jiného, k němuţ nemá chuti, rozličnými podmrsky vytřepávaje. Ba i nestydatější
předce ze jména třískají tu hned na kázaní, i ouřadné, i obecné osoby718 s katedry mecí719 jako
lidé neváţní. Ještě více mnozí, ani pánům, ani |[48r] kníţatům i králům neodpouštějíce, dosti
lehkomyslná slova někdy velut furiosi720 vypouštějí. Nebo tak náleţí na ty, kteříţ oba meče
LXXX
Poškozeno. Emendace co jiní viselci na šibenici [= jako nějací oběšenci na šibenici] je podepřena
Blahoslavovým výkladem o užití slova jiný v takovém kontextu; viz Gram. fol. 236a: „Mrzí mne jako pes, mrzí
mne co pes. Přidává se k tomu, ut plenior et vehementior efficiatur oratio [aby se řeč stala výraznější a
naléhavější], jiný: Mrzíš mne co jiný pes.“
LXXXI
V rukopise je tento text: aby y to bylo k wzdělanj, čehoţ a kohoţ komu neporučjl B. neylepe gt wto ſe
newyhnu|tedlne potřeby chtěl to coţ giţ prwe wubec geſt od ſtarſſjch wydano přjpomenautj. Je to zřejmá
písařská koruptela; naše emendační hypotéza se opírá pouze o kontext.
36
sobě osobivše,721 toho, aby všemu světu byli formidabiles,722 ţádají a také z toho pánu
svému,723 jemuţ se oddali a poklonili, slouţí. Ale v Jednotě, in nostro Coetu,724 takových věcí
býti nemá. Nebo i svatí muţí, otcové a předkové, náši zprávcové toho nedopouštěli, nýbrţ to
společně a jednomyslně potupili a zapověděli všechněm kazatelům domácím leta 1499.725 O
čemţ viz zprávy knězské tištěné,726 list 89. Někteří, aby se zdáli učení, připomínaním těch i
oněch doktorů a učitelů starých, velmi malou povědomost jich majíce, mluvení svá
okrašlovati chtí. Dobře o takových jeden, rozumný sic, ale prostý a neučený laik pověděl: Ti,
pry, někteří mladí navykládají sobě z doktorů jakýchs flíčků i takţ je v svých kázaních po
místech, kdeţ se jim vidí,727 přilepují, a zdať o nich nevíme, ţe jsou také jako i my lajci, nic
latíně neumějíce etc. A ač někteří latíně umějí, nevšickni dostatečně (někteří tuším horší
polovici). Však by jim dobré bylo ne se vším hrr na plac, šetřiti jiných, jak starších svých, tak
také i posluchačů. Maličko onen získal, ţe svatého Gregoria728 sedlákům hned nejprvé na počátku kázaní připomenul řka: „Svatý Řehoř v káza|[48v]ní svém na toto evanjelium takto
pověděl“ etc. Jiný chtěje prokázati, ţe jest tak hodný obecní poctivosti729 jako jeho
hospodář,730 a snad ještě nětco etc., i dal se v doktorů připomínaní a čistým jadrným hláskem
vřesklavým i přihuhňávaje, jako by mlátem řezaniny přimašťoval,731 kadeře protřásal,732 aţ
někteří mohli říci: „I nechteţ ho u všech“ etc.733 „Však jest do čerta učený, z tohoť bude
muţ.“ A takť jsou vzali odplatu svou.
Avšak rozumných, dobrých a váţných muţů nic nedotýkám, vědí ti dobře, co kdy
činiti, co jak připomenouti, byť i neuměli latíně. Protoť oni mohou poctivě, kdyţ příčiny
hodné vidí,734 i doktory, učitele, concilia stará735 a jiné věci připomenouti, ne chloubou a nebo
ţádostí marné chvály, ale potřebností k tomu přivedení jsouce, a snad někteří více vědouce a
tomu rozumějíce, jako muţí skušení, neţli mnozí latíníci a zvlášť vejstřelkové mladí a nováci,
o nichţ apoštol, víme, co píše.736 Ale snad by někdo z těch smělých a všetečných, prvé neţli
se vopeří a brky odrostou, vysoko létati ţádostivých mládenců příkladem starých oněch
svatých proroků mne pleštiti mohl, navrha toho, kterak oni divných gestů uţívali příklady
dávajíce a exclamací divné činíce,737 řetězy se nekteří svázali, města, hrady a věţe na zemi
vůkol sebe malovali, rohy někteří na sebe stavěli. |[49r] Takovému toto krátce dím: Kdyţ tě
Pán Bůh sám obvzlaštními slovy, věcmi, příklady, gesty etc. pošle, cum habueris immediatam
vocationem,738 tedy můţeš všeckno to, coţť a jakţť poručeno bude, konati, neţ dokudţ se
toho nestane, pobuď v obecních regulích, cancellis,739 s jinými, ať by se nestalo jako
Sedechyášovi,740 Annanyášovi741 a jiným.
Takéť i toto jest všetečné a neprohlédavé smělosti jistý důvod, s čistou chutí k tomu,
aby o velikých, hlubokých a nesnadných věcech mluvil a kázal, jako o Trojici svaté, osobách
Boţských, spůsobu a rozdílích jejich, podstatě Boţské, o vyvolení, předzvědění Boţím, o
ţivotu věčném, o nebi, o pekle, o duchovních stvořeních, potom i o počtu svátostí,742 i o
přítomnosti a nebo bytu těla a krve Krysta Pána v svátosti a jiných těm podobných
theologických znamenitých artykulích, o něţ nyní mezi křesťany s velikou zkázou a se
škodou lásky a svaté jednomyslnosti mnohé a divné nesnáze a dysputací jsou, do nichţ
Jednota tato, zprávcové její, přední a starší, i první, i nynější, nikdý se pustiti nechtěli, ale
vyhejbatiLXXXII (pokudţ jim kdy nejvýše moţné bylo tomu jako bezpotřebným a více ku
překáţce neţli k vzdělání ţivota Krystova při věrných církve oudech slouţícím věcem) pilně a
opatrně usilovali, na obecném smyslu, slovích a mluvení způsobích, phrasibus, |[49v] pokudţ
jen s ublíţením pravdy nebylo, rádi přestávajíce.743 Ne ţe by i těm hlubokým věcem pro
subtylnost jejich cele a právě i gruntovně rozuměti nemohli, ale proto, aby i marných otázek
od Ducha Páně zapověděných a hádek s lidmi nestřídmými,744 jichţ by tím jistě nezejskali,
snáze se uvarovali a lidu sobě ode Pána svěřenému k lásce a ku pokoji Boţímu tím snázejí
slouţili bez zaměstknávaní se na povolání své nepříslušejícími.745 Pročeţ by ode všech nás
LXXXII
Slovo wyhegbatj je v textu podtrženo.
37
synů a potomků svých hodně milováni i věrně následováni býti měli. Ale někdo
z nedorostlých v duchu nětco od staršího svého některého uslyše a nebo někde sobě přičta a
v pamět vloţe, ani tomu právě nevyrozuměv, ovšem ani toho rozšířiti a ozdobiti neuměje, i
hned myslí na to, aby to při nejprvnější nahodilé příčině prodal, dokudţ by to z mysli
neuteklo, snad podlé onoho propovědění chovati se chtěje: Scire tuum nihil est, nisi te scire
hoc sciat alter.746 Coţ by po tom bylo, ţe ty to víš nebo umíš, kdyţ by o tom tvém umění také
jiní nevěděli? Duch Páně v Eklesiastiku747 pěkně takové vymaloval:748 Jest, pry, u nich slov (t.
věc jim svěřená, podobná střele v stehno psa střelené749). A naučení |[50r] potřebné dávaje,
velí zachovati tajnost, t. tak, aby ne se vším na plac, však tě to, pry, coţ víš, neroztrhne.750 A
velmi utěšené jest povědění Antonii Eremitæ,751 kterýţ takto o mladých theologích praví: „Si
quis audiret juvenem, de arduis rebus disputantem, etiam si alter<n>o pede cœlum
conscendisset, detrahendum esse tamen in terram censeo.“752 Středmě mladí lidé takových
věcí vysokých (a ještě kdyţ by nevyhnutedlnou příčinou k tomu dohnáni byli) v svých řečech
dotýkati mají. O veliké váţnosti a pokoře při učedlnících předkův našich slejcháme, kterak
v zboru bratřím a sestrám kázaní nebo k modlitbám napomínání činíce říkávali: „Tak nás
bratří,“ „Tak sme předešle slyšeli od bratra,“ etc. Nyní starší své takovým během753
připomenouti, cti na sebe netáhnouti (cum honor fugiat sequentem),754 ale pokoru a synovské
milování prokazovati ne u všech se za ctnost drţí, ale takť jest po hříchu zkaţený člověk, ţe
hned od mladosti cosi jest přivázano k srdci jeho; pročeţ nejradčí se k tomu obrací, seč býti
nemůţe;755 seč by býti měl i mohl,756 tím jako ničemným a neslavným pohrdaje. Ano i
předešle za příčinou Kalvínova jakéhos drobet neobyčejného a zhruba předeného učení de
prædestinatione,757 kdyţ tak mnoho se někteří s tím obírali, ţe by snad mladé zoubky rozumu
svého je|[50v]ště nedospělého a nestvrzeného sobě byli nebo přitřeli, a nebo snad i vylámali.
Pročeţ já za své se boje učedlníky a čeládku, musil sem byl quosdam cancellos,758 meze
jakés, jichţ by přitom myslí ani řečí nepřekračovali, sepsati.759
38
QUARTUS LIBER760
zdržující v sobě nějaké pomoci k utíkaní
a nebo k uvarování se těch všech
napřed již položených vášní
a nezpůsobův etc.
Nepochybujiť pak o tom, ţe poboţný a bedlivý čtenář také i při sobě nejednu vášeň a nebo
vadu nevzdělavatedlnou můţe poznati. Nebo kdo z lidí můţe říci, ţe by při něm v myšleních,
v řečech i v skutcích jeho ţádné vady nebylo, nýbrţ jest-liť opravdově rozmnoţení cti Boţí a
vzdělání bliţních ţádostivý, i chuti k tomu mohl nabýti, aby se, pokudţ nejvýše moţné, z těch
vášní svých vyvodil761 a nabýval dobrých, z dobrého Ducha Páně původ majících spůsobů.
Jako sem tedy ku porozumění vášněm pilným předkládáním i obšírným jich vysvětlováním
nápomocen býti usiloval, tak bych |[51r] nyní jiţ rád prostým a upřímým zrůstu a prospěchu k
osvícení také snaţnému utíkaní těch poznalých vášní, pokudţ bych mohl, nějakou pomůcku
učiniti chtěl. Nic sobě tím nepřekáţeje, ţe sem i prvé při ukazování vášní také téţ i téţ
contraria,762 t. ctností a ozdob nemalo dotýkal i cesty k nim ukazoval. A byť se pak něco i
více neţli jednou předloţilo, zdaliţ to jakou znamenitou škodu ponese? Ano onen svatý
pověděl, ţe jemu není tesklivé763 nejednou o těch věcech psáti, poněvadţ to jest těm, jimţ
psáno bylo, uţitečné. Velikáť pak pomoc kaţdému poboţnému muţi a mládenci jest
prohlédati a pamatovati na to i často to sobě v mysli obnovovati, kdo si, čí sluţebník, kterého
pána místo drţíš, s čím jsi poslán a k komu. Vzat jsi jako David od pastvy, ex humīli loco,764
Krystů sluţebník jsi, šafář tajemství Boţích k čeládce jeho jsi poslán, aby jim pokrmy ode
Pána jako synům a dcerám nařízené rozděloval, jsa povinen časem svým ze všeho Pánu
svému počet učiniti.765 Pakli nejsi ještě cele ten, tedy jsi toho pomocník jeho a spolu s ním
Krystů učedlník a sluţebník většíLXXXIII nebo menší, a neb i nejmenší. Protoţ aby nepejchal,
nenadýmal se, nezhejral se, nemyslil o sobě vysoce, původ tvůj nechaţť tebe, tebe napomene,
t. kdyţ pomyslíš, odkuds přišel, jakéhos rodu etc. |[51v] A copak kdo jsi, jaký si, zkaţený,
umazaný, zmotaný, ke všelikému skutku dobrému sám od sebe nezpůsobný, nádoba
zašpiněná, nevonná, smrdutým tukem Satanovým prošlá, tím vţdycky zapáchající, nehodná,
by jí k čemu dobrému mělo uţito býti. Kdo jsou pak ti, kterýmţs představen,766 zdali ne tobě
rovní bratří tvoji, tak dobří jako ty, snad i lepší v něčem. Nemáš přes ně nic, neníť proč se nad
ně výšiti, jimi pohrdati, čeládka Páně témuţ jako i ty Pánu a snad někdy lépe, platnějí, mílejí
slouţící neţli ty. Pročeţ dobře dí Duch moudrosti Boţí: Správcím tě ustanovili, nevyvyšůj se,
ale buď jako jeden z nich,767 t. ţádnými spůsoby ani v řeči, ani v skutcích vysoké mysli
neprokazůj. Svěřenyť jsou věci veliké, i kterakţ se v nich a s nimi probírati smíti budeš,
neváţnějí, nebázlivějí768 i nepoctivějí neţli lakomci s malými zdejšími na kratičko trvajícími
zboţími a statky? Zdaliţ zdejší marné téměř chvály ţádostiví lidé mnoho pro ni nepracují,
nepovaţují se, necvičí se? I coţ pak ty nepomyslíš na to, ţe ruce tvé drahých perel plné jsou,
nestihlá bohatství svěřenať jsou? Šafářem |[52r] učiněn jsi převelikých věcí nad zlatto i nad
všeliké drahé kamení, stkvělejších, draţších a vzáctnějších výmluvností, o nichţ příkladně
mluví Ţalm XI: Eloquià domini, eloquia casta etc.769 Výmluvnosti Páně jsouť výmluvnosti
přečisté, t. j. vyčištěné, od vší poškvrny vzdálené, jako stříbro ohněm zkušené, třikrát
vyprubované, vyčištěné po sedmkrát.770 A i co předkládati a o čem mluviti máš, suď, jak to
jest nejpravější pravda. Ano samo to toliko jest pravda, jiná všecko pouhá marnost a nebo ošal
a oklamání.771 Jsou-liţ oudové tvoji hodné nádobky těch drahých pokladů, nepoškvrní-liţ
ušpinění tvé tak čistotných a stkvělých klenotů? A co kdyţ popatříš k cíli všeho toho, jenţ jest
nevypravitedlná na věky trvajícího ţivota sláva, kteréţ i s posluchači svými očekávaje, zdali o
LXXXIII
větší ] wetſſj
39
rozmnoţení jí pilně a věrně i neustále pečovati, kratičký sobě k tomu čas propůjčený maje,
nebudeš? Ovšem poněvadţ se na tebe tvůj Pán a snad větčí díl říše, rytírstva nebeského dívá,
srdce tvé, jeho přímost, věrnost, opravdovost, horlivou vroucnost on sám přejasně spatřuje,
potom i tvé zevnitřní |[52v] sluţby před očima jeho se dějí, zniknouti přítomnosti jeho i
svatých jeho anjelů nemůţeš nijakţ, i coţ se tedy ne jako při přítomnosti Pána svého míti
budeš?772 Zapomeneš, ţe si jeho orator,773 poručení jeho konáš, coţ se k tomu nepřipravíš,
nepoučíš bedlivě, mysliti na to nebudeš pečlivě, kterak by to příslušně, váţně, uţitečně, aby se
i Pánu tvému líbilo, i čeládce jeho uţitečné bylo, vykonal? Pohleď někdy, jak se ti mají774 a
jak mluví, jak se k tomu připravují, kteříţ od svých pánův ku poddaným nebo k dvorstvu
jejich, k sluţebníkům při přítomnosti jich mluví, jaká na nich pečlivost, snaţnost i bázeň
zřetedlně znáti jest. Coţ pak tedy před králem všech králů, Pánem všeho stvoření? Pomysli,
jak se míti budeš,775 aby se nějaké neslušnosti nedopustil a tudy v pokutu Pánu svému, v jehoţ
zuřivé ruce upadnouti dosti jest hrozné, neupadl. A na druhou stranu pohledě, viţ spůsob Pána
svého, z milosti a lásky tebe zvolil, v milosrdenstvích svých korunuje tě, pomáháť, posiluje tě,
vnuká tobě vůli svou, přijímá od tebe i nedostatečné sluţby, ţehná jim, ochraňuje tě před
protivníky a summou s tebou jest v neumění tvém moudrostí svou, v nemoci tvé moc svou
divně provodí.776 |[53r] Hádej, k čemu tě taková nesmírná dobrota Boţí vede a ponouká? Ano
viz, co taková na svrchu dotčené věci prozřetedlnost v prvotních svatých zplodila.
V Skutcích apoštolských se vypravuje, jak sou oni se modlili Pánu Bohu, s jakou horlivostí,
zato aby pohrůţkami bezboţníků Páně i pravdy jeho litých nepřátel nebyli z opravdového
povinnosti své vykonávaní vyraţeni a k nějaké škodlivé choulostivosti nesmělostí, bázní,
přivedeni.777 Svatý Pavel i jiných zborů za sebe k modlitbám napomínal, aby Pán jemu podlé
svého slibu dal ducha a moudrost takovou, z níţ by mluvil tak právě, jakţ mluviti udatnému
sluţebníku Páně sluší a kterýmţto by řečem nepřátelé pravdy odolati nemohli.778 Pamatůjmeţ
tedy i my, ţeť ne nadarmo jest napsáno: Člověk připravuje srdce své, ale Pán zpravuje,779
gubernat,780 t. vede a jako v rukou drţí i k pravému cíli napravuje781 jazyk, Amen.
Sit laus DEO.782
Ad finem perductum ipsa die Sancti Simonis Judæ
Gesennii, tempore exilii / 1632.783
VYSVĚTLIVKY A POZNÁMKY
1
Latinského výrazu vitium uţíval Blahoslav v klasickém významu, který byl mnohostrannější neţ běţně uţívaný
český ekvivalent vada. Jeho významový okruh se týkal jakýchkoli vlastností, které brání úspěchu, zdokonalení
atd., a sahal od materiálních a technických vlastností (neúplnost, defekt, závada, nedostatek, kaz, přestupek,
chyba, nedokonalost, stinná stránka, prohřešek, formální chyba) přes jakoukoli nezdravou, pokaţenou,
narušenou formu nebo substanci aţ po charakterové, morální, právní a jazykové vlastnosti lidí, nedostatek v
zákoně, proceduře, postupu atd., a aţ po technické, jazykové, gramatické chyby či poklesky, jakékoli poruchy a
narušení řádu, špatné, vadné fungování těla či schopností, charakterové a morální vady, chyby, nezpůsoby,
slabosti. ▪ Výraz contionator/concionator je doloţen poprvé aţ r. 1401 a označoval původně řečníka vůbec (také
veřejného, popř. lidového orátora) a nabyl pak i speciálních významů 1. „náboţenský kazatel“, 2. „řečník před
právem“, tj. u soudu.
2
»Námitka:«
3
Hospodář se svou rodinou a čeledí tvořili od zaloţení Jednoty bratrské základní jednotku bratrských
společenství ve smyslu společenskoekonomickém i církevně náboţenském. Hospodář byl hlavou vlastní rodiny a
představeným celé domácnosti i s čeledí; byl odpovědný za duchovní i hmotný prospěch domácnosti a dobrý řád
v ní. Podle tohoto modelu byl na duchovní úrovni hospodářem vlastně i kněz se svou čeledí (učedníky a jáhny).
4
Jako starší byli označováni jednak starší řádu kněžského, stojící na nejvyšších místech v hierarchii, tedy tzv.
„první sluţebníci“ (senioři, konsenioři, biskupové), jednak laičtí starší, tj. vybraní hospodáři, tzv. soudcové, kteří
byli pomocníky kněţí a kteří sledovali dobrý řád a pokoj v bratrských domácnostech.
40
5
»aby ... své starší kritizovali a pošklebovali se jim«
»Odpověď.«
7
Desiderius Erasmus zv. Rotterodamus, vl. jm. asi Gerhard Gerhards (*1466/67/69 - † 1536), nejvýznamnější
představitel evropského humanismu, básník, filolog, teolog, filosof, pedagog.
8
Ecclesiastes, seu de ratione concionandi [Kazatel, aneb o umění kazatelském] (1. vyd. 1535, 2. vyd. 1539);
poslední větší dílo Erasmovo, týkající se hlavně homiletiky a pastorální teologie; srov. i Gram. fol. 165b-166a.
9
Latinský výraz virtus je v mnoha ohledech antonymem výrazu vitium (viz pozn. 1). Blahoslav i u něho vychází
z klasického významu, který opět namnoze přesahuje obsahovou sloţku jeho českého ekvivalentu ctnost.
Významový okruh latinského slova zahrnoval nejrůznější pozitivní vlastnosti nebo vynikající hodnoty od
kladných muţských kvalit, muţnosti vůbec, rozhodnosti, důslednosti, vitality, vegetační síly, mohutnosti a
vysoké kvality charakteru nebo ducha, zásluh a schopností, morálních kvalit vůbec aţ po jakékoli pozitivní
kvality, schopnosti a hodnoty osobní i technické, jazykové, řečnické, stylové či věcné, a to ať přirozené, nebo
získané, jakékoli kladné potence a efektivitu.
10
»o ctnostech kazatelů«
11
»ne z bázně před trestem, ale z lásky k ctnosti«
12
Ciceronův spis De oratore ad Quintum fratrem libri III (O řečníkovi pro bratra Quinta tři knihy) byl fingovaný
dialog tří řečníků (Antonia, Crassa a Gaia Iulia Cæsara Strabona) o systému rétoriky. Dalšími spisy jsou míněna
zřejmě tato díla: M. Tulli Ciceronis Brutus sive de claris oratoribus; M. Tulli Ciceronis Orator ad M. Brutum;
Ciceronovi se připisovala i Rhetorica ad Herennium (viz pozn. 325).
13
Uvedený Blahoslavův spis je znám pouze z této naráţky.
14
Srov. Gram. fol. 290b: „Teď holube zrno.“
15
»Protiklady vedle sebe postavené se totiţ lépe vyjeví.«
16
»já tímto svým psaním ten chvalitebný a svatý způsob nemíním zlehčovat, a tím méně (jej) mařit«
17
Srov. Sír 3,13: Pozbývá-li [otec] rozumu, ber na něho ohled a nepohrdej jím, když ty jsi v plné síle. Vulg. Eccli
3,15: Et si defecerit sensu, veniam da, et ne spernas eum in virtute tua ...
18
Srov. Gn 9,22-23: Chám, otec Kenaanův, spatřil svého otce [Noeho] obnaženého a pověděl to venku oběma
svým bratřím. Ale Šém a Jefet vzali plášť, vložili si jej na ramena a jdouce pozpátku přikryli nahotu svého otce.
Srov. také Gram. fol. 319b. ▪ Ve SZ se za patriarchy označují nejstarší hlavy rodin a zakladatelé rodů.
19
Slova apoštola Pavla Ef 4,2-3; BlahNZ: [abyste chodili] ... se vší pokorou, tichostí, i cs snášelivostí snášejíce
se vespolek v lásce, usilujíce zachovávati jednotu ducha v svazku pokoje. Pozn. c: povolností, okroceností.
Ekum.: ... vždy skromní, tiší a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat jednotu Ducha,
spojeni svazkem pokoje.
20
Srov. 1 Pt 4,8; BlahNZ: ... především pak lásku jedni k druhým nakloněnou mějte: nebo láska přikryje
množství hříchů.
21
Srov. Fp 2,3; BlahNZ: Nic [nečiňte] skrze svár, a nebo marnou chválu: ale v pokoře jedni druhé za důstojnější
sebe majíce, nehledajíce jedenkaždý svých věcí, ale také i toho, což jest jiných.
22
»Vţdyť i sama přirozená povaha by k tomu měla člověka přimět«
23
Tzv. „stříbrné pravidlo“ lidské morálky; jeho pozitivní, „zlatá“ verze je vyjádřena slovy Jeţíšovými (podle Mt
7,12, synopticky L 6,31); BlahNZ: A protož všecko, což byste chtěli, aby vám lidé činili, to i vy čiňte jim. Toť
zajisté jest Zákon i Proroci.
24
Srov. 2 K 11,19-20; BlahNZ: Rádi snášíte nemoudré, jsouce [sami] moudří. Nebo dsnesete [i to], by vás kdo
v službu podrobil, by kdo zžíral, by kdo bral, by se kdo vyzdvihoval, by vás kdo ev tvář bil. Pozn. d: strpíte; e:
poličkoval. Ekum.:Vy, kteří jste tak rozumní, rádi snášíte nerozumné. Ochotně snášíte, když vás někdo zotročuje,
když vás někdo vyjídá, když vás obírá, když vás přezírá, když vás bije do tváře.
25
»nedostalo se jim v tom od nikoho pomoci ani nápravy«
26
»Pádný a důrazný smyslově názorný příklad«
27
Rozumí se: duchovních správců Jednoty bratrské; viz pozn. 3.
28
Písařská koruptela řeckého slova (acc.). Toto slovo znamenalo v hovorové řečtině apoštolských
dob jednak všeobecnou obratnost v chování, návyk pohybovat se snadno v prázdných formách vysoké
společnosti, na druhé straně i to, co na takové půdě zpravidla vyrůstá, totiţ ten způsob řeči, při němţ pod
pláštíkem zdvořilosti a společenské korektnosti a se zdánlivě nevinnou a úsměvnou tváří říkají se druhému do
očí ty nejnepříjemnější a nejošklivější věci.
29
Apoštol Pavel, srov. Ef 5,3-4; BlahNZ: Smilstvo pak, a všeliká nečistota, neb lakomství, aniž jmenováno buď
mezi vámi, jakož sluší na svaté: a [tolikéž] mrzkost, ani bláznové mluvení, ani cšprymování, kteréžto věci jsou
nenáležité: ale raději [ať jest] díkův činění. Pozn. c: t. dojímavé neb oplzlé. (Srov. také Gram. fol. 221a.)
30
vymluv ... oznam: »omluv a (někde) stranou, jen pokorně, s poníţeností jeho slabost (mu) vysvětli«
6
41
31
»Budu se totiţ skoro podobat tomu, kdo chce splétat provázky z písku.« Srov. ut, quod aiunt Græci, ex
inconprehensibili parvitate harenæ funis effici non possit, L. Iunius Moderatus Columella, De Re Rustica 10, pr.
4.
32
»věty«
33
»výslovnost«
34
»gesta, mimika, pohyby těla, rukou atd.«
35
»Kniha první, která obsahuje vady ve věcech.«
36
»pokud jde o nalezení [látky ke kázání]« ▪ Inventio je podle klasické aristotelovsko-ciceronské rétoriky první
fáze přípravy řeči. Jde o proces hledání myšlenek vhodných pro dané téma, přičemţ jsou hlavní pomůckou loci
(ř.  tj. strukturní abstraktně univerzální argumentační vzorce, zaloţené na uznávaných pojmech a
stanoviscích; k nim se řadí i loci communes, tj. na konkrétní dobu vázané deskriptivní a zdůvodňovací kategorie
a ustálené argumentační formule). Jako loci communes se v klasické latině označovaly řečové úseky, které se
netýkaly aktuálního tématu a měly obecnější uplatnění.
37
Sdělení základních učení Starého i Nového zákona člověku je v Bibli spojeno s představou hor: Desatero dal
Bůh Ţidům prostřednictvím Mojţíšovým na hoře Sínaj (srov. Ex 19 a Ex 20); základní principy svého učení
vyloţil Jeţíš lidu v kázání na hoře (srov. Mt 5 aţ 7).
38
Motiv studny a pramene s čistou vodou se mnohokrát opakuje ve Starém i Novém zákoně: srov. např. Pís
4,15: [sestro má, nevěsto, ...] jsi pramen zahradní, studna vody živé, bystřina z Libanonu. U studny se setkává
Jákob se svou budoucí ţenou Ráchel (Gn 29,2-10). U Jákobovy studny rozmlouvá Jeţíš se samařskou ţenou o
vodě ţivé; srov. Kdybys znala, co dává Bůh, a věděla, kdo ti říká, abys mu dala napít, požádala bys ty jeho, a on
by ti dal vodu živou. (J 4,10). Ve SZ je příznačný příběh krále Davida; srov. 2 S 23,15-17 (také 1 Pa 11,17-19):
Kdyţ král David bojoval s Pelištejci, byl Betlém v rukou nepřítele. Král zatouţil napít se vody z betlémské
studny. Tři jeho bojovníci mu ji přinesli. On ji však nepil, ale obětoval ji Bohu: Hospodine, nechť jsem dalek
toho, abych udělal něco takového. Což to není krev mužů, kteří šli s nasazením života?
39
Viz pozn. 3.
40
»A to jsou evangelia a epištoly (tj. listy apoštolů v NZ) přiřazené k jistým (vhodným) příleţitostem a datům v
průběhu celého roku«
41
Srov. 2 Tm 3,16-17: BlahNZ: Všeliké [zajisté] Písmo od Boha jest vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání, k
napravování, k zprávě, kteráž náleží k spravedlnosti ...
42
Naráţka na Kristův zázrak na svatbě v Káně Galilejské, kdy proměnil vodu ve víno (srov. J 2,1-12).
43
»Vada prvá.«
44
»nepomyslí ani trochu«
45
»[vezme,] coţ mu přímo padne do očí, a to pleskne a pohodí (před lid Páně)«; srov. přísloví v Gram. fol. 299b:
„Kam kydeno tam plištěno, lecos leckams, kdyţ se co bez soudu dělá tref se nebo nech, padni kam padni“
46
»nedbaje příliš na to, co ten lid přítomný potřebuje«
47
Posměšná, hanlivá přezdívka římských katolíků, stoupenců římské církve, zejména kněţí; podobně se
vyjadřoval i Luther.
48
»světští, přízemní lidé«
49
»byl by schopen vnímat půvabné potěšení a sladkost«
50
»ale která by podle starého zvyku byla uvedena úvodem«
51
Viz pozn. 40.
52
»Vada druhá.«
53
»naučili se vyuţívati výsledku cizí práce, ale nekultivovaným způsobem (neumějíce to)«
54
»zahrabou se do nějakých papírů (poznámek)«
55
»jaké články předloţil jako teze«
56
»a do jehoţ botů se obouvá a ony se pro něho vůbec nehodí «; srov. Gram. fol. 222a: „... a zvlašť mladým
lidem dobré jest neobouvati se v škorně někoho velikého, ano nohy k tomu ještě malé.“
57
»tento [kazatel] to hlásá s velkým sebevědomím«
58
Viz pozn. 47.
59
Srov. Mt 7,15; BlahNZ: Pilně se pak varůjte falešných proroků, kteříž přicházejí k vám v brouše ovčím, ale
vnitř sou vlci chltaví: po ovoci jejich poznáte je. Pozn. b: oděvu; c: uchvacující.
60
»A tu bys viděl onen strom (t. kazatele) zelenati se novým listím, jeţ nevzrostlo ze svého stromu, abych uţil
slov Vergiliových« (Srov. Verg. Æneis VI, 205-206: Quale solet silvis brumali frigore viscum / fronde virere
nova, quod non sua seminat arbos, ...). Tímto zelenajícím se listím se tedy rozumí viscum, tj. jmelí, které
parazituje na jiném stromě.
61
Musica to jest Knížka zpěvákům náležité zprávy v sobě zavírající. [...] Nyní znovu pilně skorygovaná a
vytištěná. Přidány sou Regule a naučení potřebné Kantorům i Písní skladatelům. Ivančice (tisk Českých bratří)
1569, 2. vyd., Knihopis 1161; 1. vyd. Muziky vyšlo v Prostějově-Olomouci (Günther) 1558, Knihopis 1160.
42
62
»tytéţ věci, stejné věci«
»o čem ty jsi jiţ dříve usoudil z počátečního výkladu, ţe je náleţité (patřičné)«
64
»i tobě vnuká stejnou věc«
65
Lat. cacozylos (z ř.  = „špatný napodobitel; ten, kdo se po někom horlivě opičí“; cacozylia (z ř.
 = „špatné napodobování, opičení se“; smysl lat. věty: »(posluchači neřeknou, ţe jsi) špatný
napodobitel, (ale) za [dobrou] nápodobu = napodobování (ţe jsi) hoden chvály.« ▪ Srov. Quintilianus VIII, 3, 56:
Kakozélon vocatur quidquid est ultra virtutem, quotiens ingenium iudicio caret et specie boni fallitur, omnium in
eloquentia vitiorum pessimum. („Kakozélon“ se nazývá cokoli, co přesahuje schopnosti, kdykoli nadání postrádá
úsudku a dá se oklamat vnějším zdáním dobrého, je ze všech vad výmluvnosti tou nejhorší.)
66
»aby ... se jimi mládenci nezabývali«
67
»čeho si má totiţ bedlivě všímat«
68
»ve výběru«
69
»sami sobě podobní«
70
»někdy podřimuje i dobrý Homér« (Horatius, Epistula ad Pisones [De arte poetica], v. 359)
71
»nepříjemné činnosti, únavu ducha a jiné rozličné slabosti«
72
»do zapomnění pěkně ukládána«
73
Srov. přísloví v Gram. fol. 296b: „Není neţ hovado, krev a kroupy, i to nemastné, pravá kráva, pravé telátko,
čisté telátko [...] Do chomoutu nepotřebí neţ slámy /[297a] kroupy na troupy“; dále srov. přísloví v Gram. fol.
299b: „Na holuby nepotřebí neţ necky“; troup = špalek, pařez, přeneseně „hlupák“ (312a: „Verpant [= pařez,
neotesanec] poně půl druhého troupa platí. Nevypulerovaný [= nekultivovaný]“). Srov. také Gram. fol. 221a:
„Umíť on [ďábel], jako holuby pod necky, na dosti špatnou vnadu, světská hovádka lapati.“
74
»Ne-li pak dokonce z rozmanitých a mnohých záplat mistrně sflikovaný tulácký plášť!«
75
»Vada třetí.«
76
»jen tak, aby to nějak rozsekal«
77
»padni kam padni«
78
Zřejmá čtenářská a písařská chyba za Jan Korytanský. Tento kazatel († 1582) byl původem z Klatov, 1549
vysvěcen na kněze, doprovázel jako pomocník B. Izraele do Poznaně, pak působil v Čechách a v letech 15581565 v Poznani jako stálý německý kazatel.
79
»neobyčejných a mistrných duševních sil a myšlenek plný«
80
»dopřál si pěkné moţnosti«
81
»Avšak k čemu všemu se nepropůjčí«
82
»Vada čtvrtá.«
83
»Jiní nikoli ti nejposlednější z kazatelů«
84
»aby té řeči, které se kdy podejmou, učinili zadost« (tj. aby splnili, co si předsevzali)
85
»aby nebyli povaţováni za ukvapené a neuváţlivé«
86
»kde by mohli předvést pronikavost intelektu nebo neomylnou spolehlivost paměti nebo hbitost jazyka« Srov.
acumine ingenii M. Tullius Cicero, Lucullus 16; linguæ volubilitas M. Tullius Cicero pro Plancio 62.
87
Pastýř jako metafora kněze a ovce jako metafora věřícího křesťana pramení jiţ z tradice SZ; v NZ je
nejvyšším pastýřem Jeţíš (srov. J 10); srov. i Kristova slova Petrovi podle J 21,15-17; BlahNZ: ... Pasiž berany
mé. ... Pasiž ovce mé.
88
»kdyţ nastane obvyklý čas ke kázání« ▪ Zřejmě Blahoslavova vzpomínka na studijní pobyt ve Wittenbergu.
89
»měl zvyk horlivě na to dbáti«
90
»dospěl během doby k tomu«
91
»věcí vhodně uvedených na počátku z mysli nevypudil«
92
»jimţ se kaţdý věrný křesťan má vyhýbat, bedlivě se jich varovat a ... dostávat se z nich«
93
»nad pekelnou propastí«
94
»Hle, vyvaroval jsem se toho dobře, Bůh mne před tím uchránil«
95
»oslavně vykládat o něčem, slavně něco líčit«
96
Srov. 1 K 11,19 v BlahNZ (1568): Neboť musejí i kacířstva mezi vámi býti, aby právě c pobožní d zjevní byli
mezi vámi. Pozn. c:. zkušení a praví křesťané. d: t. aby vědomo bylo kteří z vás sou pobožní, a poslušní.
97
»vzácnější neţ (veškerý) majetek«
98
Odkazuje se na místo v Iz 12,3; Kral.: I budete vážiti vody s radostí z studnic toho spasení; Ekum.: S veselím
budete čerpat vodu z pramenů spásy. Téma bylo zpracováno i v písni z kancionálu amsterodamského Studně
nepřevážená (Zpěvník českobratrský č. 122).
99
»ba jako moře, které nemá ţádných mezí nebo břehů«
100
Míní se Jeţíšova kázání zástupům se zázrakem „nasycení pěti tisíců“ a „nasycení čtyř tisíců“; srov. Mk 6,3044, synopticky Mt 14,13-21, L 9,10-17, J 6,1-14; Mk 8,1-10 a Mt 15,32-39.
63
43
101
Srov. Sk 20,7-9: Tedy dprvní den po sobotě, když se učedlnící sešli k lámaní chleba, Pavel emluvil k nim maje
nazejtří jíti pryč, i prodlil řečí až do půl noci. A bylo mnoho světel tu na té síni, kdež byli shromážděni. Jeden pak
mládenec jménem Eutychus, sedě na okně, jsa obtížen hlubokým snem, když tak [dlouho] Pavel kázal, fspě spadl
s třetího ponebí dolů: a vzat jest mrtvý. Pozn. d: v neděli; e: kázal jim, promlouval; f: tak jsa utrápen snem.
102
Kněz byl v Jednotě chápán jako sluţebník (podle lat. minister) Kristův. Jeho hlavními funkcemi byla sluţba
kazatelská a učitelská. V hierarchii byl chápán jako „prostřední sluţebník“. Jáhen byl pomocníkem kněze v
duchovenské práci a v některých funkcích ho zastupoval (v hierarchii byl „posledním sluţebníkem“). Pomocníky
se nazývají jáhnové a soudci. Učedlníky (akoluty, podjáhny, „mládenci“) byli hoši z bratrských rodin, kteří se
pod vedením kněze vzdělávali a byli vychováváni k duchovenské práci a kteří jiţ vykonávali drobnější
bohosluţebné úkony.
103
Naráţka na Jeţíšovo podobenství o rozsévači; srov. Mt 13,1-9, synopticky Mk 4,1-9, L 8,4-8.
104
Srov. Jeţíšovo kázání o chlebu ţivota v J 6,22-59 (verš 35; BlahNZ: I řekl jim Ježíš „Jáť sem ten chléb života.
Kdož přichází ke mně, enebude lačněti: a kdo věří ve mne, nebude žíznit nikdý.“ Pozn. e: nikoli nezlační).
105
»málo přivyklého tomu, aby bral náleţitý zřetel na hlavu rodiny (hospodáře)«
106
»kdyţ na něj přijde řada, aby konal ve sboru večerní poboţnost«
107
»nepřetěţuje-li uši uţ dříve unavené a nemaří-li tak v tomto ohledu slova Páně a nezaměstnává-li se
zbytečnou prací?«
108
»Uprostřed spočívá ctnost.« Viz Horatius, Epistulæ I, 18, 19. Rčení oblíbené od antiky v několika verzích;
srov. In medio sedet inclita virtus. (= Proslulá ctnost uprostřed sedí; Walther 11840b); nejznámější jsou dvě
antické verze z Ovidia (Proměny 2, 137 a 140): Medio tutissimus ibis (= Středem půjdeš nejbezpečněji) a Inter
utrumque tene (= Drţ se mezi oběma krajnostmi); srov. Gram. fol. 95a, 319a
109
»tak, jak je to vhodné«
110
»jak by to bylo důstojné, kdyby ...«
111
»Vadné uţití«
112
Srov. stručnou charakteristiku tématu této kapitoly v Gram. fol. 305a-b: „Shodil ho s kadedry = provolal ho
na kázání. Est autem hæc insignis impudentia rabularum. [Toto je obzvláštní nestydatost tlučhubů.] A však se
některým kazatelům zdá, ţe by nebyli věrní a celí pravdy hlasatelé kdyby se po lidech nevozili; protoţ dotýkají
osob více neţli věcí, na své více neţli na pravdy protivníky dotloukajíce; přičemţ poboţný a soudný múţ, více
vymstívání se těch rabulí [tj. ţvanilů] neţli osvědčování pravdy, snadně spatřiti můţe. A nevímť aby se toho v
které sektě více dálo, jako mezi přenezbednými illyrykány.“
113
»dopouštějí se ... ošklivé nepatřičnosti, totiţ napadání jednotlivých lidí, přímého jmenování osob bez
jakýchkoli okolků«
114
»a stávají se nikoli kazateli, nýbrţ prostořekými ţvanily« ▪ Slovo ecclesiastæ je doloţeno teprve v polovině
16. století, a uţívá se ho speciálně pro lutherské kazatele.
115
Andreas Osiander, vl. jm. Andreas Hosemann (1498 - 1552), německý lutherský teolog, polemický protivník
Melanchthonova učení o ospravedlnění (viz pozn. 356). Působil v Královci v době, kdy tam studoval Blahoslav
(od r. 1549). Několik bratrských kazatelů se k Osiandrovi přiklonilo, ale většina Jednoty s ním nesouhlasila. Byl
proto za ním vyslán r. 1552 B. Jan Červenka, který německému teologovi vysvětlil bratrský názor, ke sblíţení
však nedošlo.
116
Matthias Flacius, vl. jm. Matija Vlačić, zv. Illyricus (1520-1575), německý evangelický teolog charvátského
původu; hlavní představitel bojovného reformačního křídla (tzv. gnésilutherského směru), které bylo v opozici k
filipistům (tzv. synergistickému směru), tj. stoupencům Melanchthonovým (viz pozn. 356), názorově blízkým
Jednotě bratrské; bratří, zejm. Jan Blahoslav, polemizovali s Flaciem hlavně o původu Jednoty bratrské.
117
»všechny kárá a pomlouvá, bije, trhá«
118
Starozákonní Elijáš (jméno znamená „Bohem je Hospodin“) je první velký prorok Izraele; působil v
Severním království za časů krále Achaba. V podání 1 Kr 17-21 a 2 Kr 1-2 vystupuje Elijáš jako militantní
zastánce Hospodinův proti vyznavačům Baalovým a přímo jako „nový Mojţíš“, který se podle pozdější ţidovské
tradice měl znovu zjevit spolu s očekávaným Mesiášem (srov. L 9,30).
119
»a tak vlastně byl podněcovatelem [dosl. „podpalovačem“] svornosti«
120
»podobní si zajisté našli hubu pro salát«; je to obdoba staršího latinského úsloví Similes habent labia lactucas
[Mají salát právě takový jako hubu], které se připisuje podle tradice vojevůdci a politiku Crassovi z 1. pol. I. stol.
př. Kr.; tato slova prý řekl, kdyţ viděl, jak osel s chutí ţere bodlák.
121
»Pro rozumné a snášenlivé a zboţné lidi je mrzuté slyšet takového kazatele, který rád lidi pomlouvá, a lásky k
němu a ţádoucnosti (potřeby) jeho sluţeb musí v lidských srdcích ubývat.«
122
Zřejmě chybný zápis řeckého vlastního jména Φιλοξενορ ~ Filoxenos. Je to asi naráţka na Filoxena z Kythéry
(435/34 380/79 př. Kr.), představitele tzv. »nové hudby«; vytvořil 24 dithyrambů včetně známého Kyklóps;
parodoval ho Aristofanés ve hře Plútos. Kolovaly anekdoty o jeho působení na dvoře Dionýza I. ze Syrakus a z
jeho pobytu v Efezu. - Slavík mylně upravuje na filautia a vykládá »ze samolibosti«; filautia, z ř. =
44
sebeláska, sobectví (popř. člověk trpící sebeláskou, sobec, narcista); srov. 2 Tm 3,2: Lidé budou sobečtí ...

123
Ř.  = namyšlenost, přílišná hrdost; srov. Ř 11,20: Nepovyšuj se, ale boj se! Podobně Ř 12,16:
Mějte porozumění jeden pro druhého. Nesmýšlejte vysoko, ale věnujte se všedním službám. Nespoléhejte na svou
vlastní chytrost.
124
»musí být od přírody zlostný a plný jedu«
125
»I jest nerozváţný, projevuje své choutky a je tak zaměřen na tělo, ţe chodí jako drzý, všetečný, opováţlivý,
neváţný, lehkého soudu, na svou vlastní omezenost pro slepotu hleděti nemoha. (Coţ kdyby ten kazatel ...
předkládal a vysvětloval)«
126
»k lidem bez rozdílu je zaměřoval«
127
»ţe proti němu káţeš«
128
Viz pozn. 87.
129
Sudlice byla husitská bodná zbraň s dvojitým nebo trojitým hrotem; tedy »vezme si míru podle Ţiţkovy
sudlice«, přeneseně: »začne napodobovat Ţiţkovu bojovnost, radikálnost.«
130
Novokřtěnci představovali vedlejší a brzy potlačená radikální reformační hnutí se specifickými názory na
politickou etiku a učení o církvi (Sebastian Franck [Frank z Wördu], Kaspar ze Schwenckfeldu, mennonité,
Thomas Müntzer, Bernt Knipperdolling). U nás vznikl jejich silný sbor po r. 1526 nejdříve mezi německými
usedlíky na mikulovském panství, později se novokřtěnci rozšířili i dále na Moravu.
131
Mikulášenci (tzv. rota košátská, Bratří a Sestry svobodného ducha) byli česká spiritualistická sekta, jejímţ
zakladatelem byl sedlák-vizionář Mikuláš z Vlásenice († 1495); zdůrazňovala prostotu a neučenost, aţ
negramotnost; patřil k ní v mládí i Jan Augusta. Blahoslav se o nich vyslovuje kriticky několikrát, nejostřeji ve
svém přípisku v Aktech Jednoty bratrské Corollarium additum anno 1567 die 15. Februarii = Filipice proti
misomusům (viz Amedeo Molnár (ed.): Českobratrská výchova před Komenským. Praha 1956, s. 147-157; srov.
také Gram. fol. 312b a zde v tomto výboru na str. #).
132
Jako Habrovanští nebo Lilečtí Bratří byla podle vesnic Habrovany a Lileč (dnes Luleč) východně od Brna
označována malá sekta zaloţená Janem Dubčanským ze Zdenína, Matějem Poustevníkem a Václavem z Lilče,
která pod vlivem zwingliánů zamítala kněţstvo a která za své vodítko uznávala jedině Bibli; přidali se později
většinou k Novokřtěncům.
133
Srov. Ř 12,18; BlahNZ: ... jestliže jest možné, pokudž na vás jest, se všemi lidmi pokoj majíce.
134
Srov. Ř 12,10; BlahNZ: ... láskou bratrskou jedni k druhým nakloněni jsouce, poctivostí se vespolek
předcházejte ...
135
Srov. Mt 5,9; BlahNZ: Blahoslavení pokojní: nebo oni synové Boží slouti budou.
136
Srov. 1 Kr 19,11-12; Ekum.: A hle, Hospodin se tudy ubírá. Před Hospodinem veliký a silný vítr rozervávající
hory a tříštící skály, ale Hospodin v tom větru nebyl. Po větru zemětřesení, ale Hospodin v tom zemětřesení
nebyl. Po zemětřesení oheň, ale Hospodin ani v tom ohni nebyl. Po ohni hlas tichý, jemný.
137
Srov. 2 K 13,11; BlahNZ: ...a Bůh lásky a pokoje budeť s vámi.
138
Srov. Mt 10,34; BlahNZ: Nepřišelť sem, abych pokoj uvedl, ale meč.
139
Srov. Mt 11,29; BlahNZ: ... vezměte jho mé na se a učte se ode mne, neboť sem [Já] tichý a pokorný srdcem,
a naleznete odpočinutí dušem vašim.
140
»k čemu se ... podnět dává«
141
»měl by pěkně do těch věcí proniknout«
142
Amplifikace (z lat. amplificatio „zvětšování, rozšiřování, rozhojňování, zmnoţování“) je rétorický prostředek
spočívající v umném, ozdobném a obrazném rozvinutí nějaké výpovědi za hranice nezbytné pro bezprostřední
pochopení smyslu.
143
»k (pravému) ţivotu lid přiváděti«
144
Lat. termín divisio („oddělení od sebe, rozdělení na části“) znamená zde roztřídění, klasifikaci látky, osnovu
jako součást třetího stadia řečníkovy činnosti (tzv. dispositio); je to rétorický termín pro část řečníkovy řeči,
která obsahuje stručné a přehledné rozdělení, uspořádání látky, aby další obšírná řeč byla pro posluchače
srozumitelná a přístupná.
145
»na patřičné sloţky«
146
»předběţným probráním nebo prozkoumáním«
147
»vyhledáním některých spisů (popř. citátů z Písma)«
148
»maje ubohé (chatrné, skrovné) vybavení« (z lat. supellex, gen. supellectilis, f. „vybavení domu, pracoviště,
nábytek; přen. intelektuální prostředky, které má jistý člověk k dispozici“)
149
»a ničeho se ani hezky nechopí«
150
»s velkým nadšením«
151
»a bude pochválen za své schopnosti a znalosti«
152
»Ale podívej se na něho!« Srov. Gram. fol. 265a: „Pohleho, hereho; hle neb hleď, v běţném domácím
mluvení u mnohých Čechů usitatum [= obvyklé].“
45
153
Jde o spor týkající se daně císaři podle Mt 22,15-22; Ekum.: Tehdy farizeové šli a radili se, jak by Ježíšovi
nějakým slovem nastražili léčku. Poslali za ním své učedníky s herodiány, aby řekli: „[...] Je dovoleno dávat daň
císaři, nebo ne?“ Ale Ježíš poznal jejich zlý úmysl a řekl: „Co mě pokoušíte, pokrytci? Ukažte mi peníz daně!“
Podali mu denár. On jim řekl: „Čí je tento obraz a nápis?“ Odpověděli: „Císařův.“ Tu jim řekl: „Odevzdejte
tedy, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu.“ Když to slyšeli, podivili se, nechali ho a odešli.
154
» Pokud by něco z toho bylo střídmě učiněno«
155
» bylo by to oprávněné«
156
»O tom by vskutku měli uvaţovat ti, o nichţ hned bude řeč atd.«
157
»různými příběhy, neřku-li báchorkami a pohádkami«
158
»vzrušujíce uši prahnoucí po nějakých novinkách«
159
Štěpán Felix († 1587) působil v bratrských sborech v Poznani a v Marszewu u Kalisze.
160
Jde o jistou variantu řeckého mýtu o tzv. Paridově soudu. Paris, syn trojského krále Priama, rozsoudil spor
mezi bohyněmi Hérou, Athénou a Afroditou (v římské mytologii Junonou, Minervou a Venuší), která z nich je
nejkrásnější, tím, ţe dal zlaté jablko, jeţ jim hodila bohyně sváru Eris, Afroditě (bohyni lásky, tj. Venuši).
161
»jak jsou mnozí lidé podvodníci a se svými bliţními jednají poťouchle«
162
Srov. Gram. fol. 326b: „Divu tě býti aby pivo zdrţelo pěnu přes noc, nebo do druhého dne.“
163
»jak by pivo ošetřovala, aby jí šlo snáze na odbyt«
164
»a udrţet posluchače sobě příznivě nakloněné a pozorné«
165
Příběh izraelských králů Davida (asi 1010-970 př. Kr.) a Saula (1030-1010 př. Kr.) jsou vylíčeny v První a
Druhé knize Samuelově (1 S, 2 S) a v První knize Paralipomenon (1 Pa), příběh krále Achaba (875-854 př. Kr.)
v kap. 16-22 První knihy Královské (1 Kr 16-22).
166
»Vše, co má pravou míru [tj. ani málo, ani mnoho], je dobré.« Oblíbené Blahoslavovo přísloví; srov. Gram.
fol. 311a: „Co příliš to mnoho, co vhod dobro, mnoho nezdravo“; podobně fol. 115b, 225b; srov. Kom. Moudr.
1904.
167
»pěknou pšenici ušlechtilého zrna a dobře vyčištěnou«
168
»A nejsou o mnoho uţitečnější neţ ti předcházející«
169
Za soudce byl označován vybraný hospodář (viz pozn. 3), který byl pomocníkem kněze a který sledoval
dobrý řád a pokoj v bratrských domácnostech (viz pozn. 4); patřil mezi tzv. pomocníky v Jednotě.
170
Ne sutor ultra crepidam »Švec ať neposuzuje víc neţ střevíc!« [„Ševče, drţ se kopyta!“] Výrok prý pronesl
slavný řecký malíř Apelles na adresu nepovolaných kritiků (Plinius, Natur. hist. XXXV, 36, 12). Srov. Gram
fol.12a.
171
»krásná (tj. jasná, zřejmá) věc«, »To je jasné, ...«
172
»hlouposti a drzosti«
173
Hebrejská podoba jména Emanuel je ‫‘ עִמָּנּו אֵּל‬immānû ’ēl, coţ znamená „s námi Bůh“ (’ēl = bůh); podle Mt
1,22-23 (s odkazem na proroctví Iz 7,14) je sdělil anděl Páně před narozením Jeţíše Josefovi, zákonnému
manţelu Marie a pěstounu Jeţíšovu; BlahNZ: Toto pak všecko [tj. neposkvrněné početí Marie] stalo se: aby se
naplnilo, což povědíno bylo ode Pána skrze Proroka řkoucího: „Aj Panna, těhotná bude, a porodí Syna, a
c
nazváno bude jméno jeho Emanuel“, jenž se vykládá „S námi Bůh“. Pozn. c: nazůveš.
174
»v tomto smyslu«
175
»Plýtvání časem«
176
»náleţitou metastasi« ▪ ř. přestavení, přechod, přesun; v rétorice figura, s jejíţ pomocí řečník
přenáší odpovědnost za nějakou věc ze sebe na někoho jiného.
177
»nejsou příliš vhodné«
178
»přibírá si citáty z míst dosti vzdálených« (tj. spisů smyslem, obsahem nepříliš vhodných)
179
»bere je v širokém záběru (tj. plošně, nahrubo, se vším všudy, bez rozlišování, jak mu přijdou pod ruku)«
180
»jako by řezankou (nasekanou slámou) nebo senem stěnu čistil („pucoval“).«
181
»aby bylo případné«
182
»aby to jasně pochopila«
183
»v sobě to upevňovala«
184
»ani být nějak jinak pouţito«
185
»přečíst nahlas, ocitovat«
186
»aby sám sebe neuvedl v neváţnost ani aby nezpůsobil posluchačům nesnáze«
187
»důleţitá, pozoruhodná myšlenka«
188
»aby se ... v ušlechtilé sponě ladně vyjímalo a skvělo se.«
189
»pozornost a dobrá vůle (naslouchat) vyprchá«
190
»napůl k ničemu«
191
»kolem uší přeletí«; srov. Kom. Moudr. 1886: „Mně z úst a tobě (jemu) mimo uši šust (t. o neposlušných)“
192
»svými slovy obsaţnými, ale i výstiţnými připomínat«
46
193
Viz pozn. 56.
Nový Zákon vnově do češtiny přeložený, Ivančice (českobratrská tiskárna) 1564, Knihopis 17110; Nový Zákon
vnově do češtiny přeložený. Secunda editio diligenter recognita. Ivančice (Českobratrská tiskárna) 1568,
Knihopis 17112
195
»hned, kdyţ je potřeba; bez přípravy, spatra«
196
»po předběţném zváţení«
197
»uţívajíce místo toho opisu«
198
Prorok Jeremiáš pronáší soud nad zpronevěřilým Judskem a přirovnává je k nevěstce; srov. Jr 2,20.
Ekum.:[Řekla jsi:] „Nebudu sloužit modlám.“ Ale na každém vysokém pahorku, pod každým zeleným stromem
se, nevěstko, rozvaluješ. Moţnosti překladu tohoto místa a míst podobných komentuje Blahoslav analogicky
v Gram. fol. 221b-222a.
199
»z těch předčasně zmoudřelých«
200
Srov. Gram. fol. 186b (Corollarium).
201
Srov. Sír 21,26; Ekum.: Ústa hlupáků odhalují jejich srdce, srdce moudrých ovládá jejich ústa. Vulg. Eccli
21,29: In ore fatuorum cor illum, et in corde sapientium os illorum.
202
»těţko by toho nebylo v [jeho] srdci«
203
Srov. Mt 12,34 (L 6,45); BlahNZ: bPokolení ještěrčí, kterak můžete cdobré věci mluviti jsouce zlí? nebo
z hojnosti srdce usta mluví. Dobrý člověk z dobrého pokladu srdce, vynáší dobré, a zlý člověk ze zlého pokladu
vynáší zlé. Pozn. b: plemeno; c: dobře.
204
»Jestliţe onen veliký muţ pověděl, ţe..., co pak teprve řekneš o ...« - Sv. Augustin v dopise č. 211 (jeptiškám,
které nabádá k svornosti): „Nec dicatis vos habere animos pudicos, si habeatis oculos impudicos: quia impudicus
oculus impudici cordis est nuntius.“ (S. Aurelii Augustini, Hipponensis Episcopi, Epistolæ. MPL, vol. 33, col.
961.) Viz i Blahoslav, Spis o zraku. (Zde v tomto výboru na str. #) Vyd. František Chudoba. Praha (Reichel)
1928, str. 55.
205
Sv. Pavel v Ef 5,4; viz pozn. 28. (V rkp. je pro opisovačovu neznalost řečtiny zapsáno decōtrapelia.)
206
»všeobecně známému starci, který dosáhl respektu a přízně«
207
»z horlivosti mu uklouzne nějaké to neslušnější slovo«
208
»jak uţ bývají někteří starci přisprostlí atd.«
209
Celý tento úsek má paralelu v textu Gram. fol. 220b-222b.
210
»nevhodnost a nepřípadnost významu«
211
»k čemu je uvádíš a čeho jím dokázat chceš, totiţ ohýbání (překrucování) Písem sem a tam«
212
»jsi-li uţ dříve vybaven protijedem« ▪ dryák = bylinný protijed proti hadímu uštknutí nebo zvířecímu
kousnutí. Je to zřejmá naráţka na Tertullianův spis Scorpiace [Lék proti uštknutí škorpiónem], zaměřený proti
učení gnóstiků.
213
Bazilišek byl podle dobových představ zlý jedovatý ještěr s hadími ocasy a kohoutí hlavou. Srov. Ř 3,13;
BlahNZ: Hrob otevřený hrdlo jejich, jazyky svými clstivě mluvili: jed [litých] hadů pod rty jejich. Pozn. c:
chytrovali, lest působili. Je to odkaz na Ţ 139(140),4; Kral.: Naostřují jazyk svůj jako had, jed litého hada jest
ve rtech jejich.
214
»přihodí se, ţe se této chyby dopouštějí (dobří ... lidé)«
215
»pro jejich prostoduchost a nedůvtipnost«
216
Srov. 1 Tm 4,13; BlahNZ: Dokudž[k tobě] nepřijdu, budiž pilen čítaní, a napomínaní, i dučení. Pozn. d:
kázaní. Viz ve Filipice: „A sv. Pavel k Timotheu píše: »Buď pilen čítaní«, a tak napomíná k učení se.“ (Zde v
tomto výboru na str. #, Molnár, o. c., str. 153.)
217
»ti by měli dbát na to«
218
»ryzejší starobylost« Viz zde fol. 32b, pozn. 469; na fol. 33a, pozn. 489, odkaz na Eccli (Sír) 39,1.
219
1 J 2,20.27; BlahNZ: Vy pak máte fpomazání od Svatého, a gznáte všecko [...] A pomazání to, kteréž vzali ste
od něho, zůstává v vás: a aniž potřebujete, aby kdo učil vás, ale jakž pomazání to učí vás o všech věcech, a
i
pravéť jest, a kneoklamavatedlné: ... Pozn. f: t. dar Ducha; g: víte; i: pravdy plné; k: nelživé. ▪ Slovo pomazání v
BlahNZ a Kral. je synonymem slova zasvěcení; zasvěcením se rozumí Duch svatý a křest; učitelská autorita není
zbytečná, ale spolu s ní působí v církvi niterné vyučování Ducha svatého (posvěcení).
220
»nikoli poslední (tj. nezanedbatelná) součást amplifikace« (tj. rozmnoţení, rozhojnění řeči)
221
»Někdy bude neváţná věc, a tedy i lehkováţný příklad.«
222
»ba dokonce více staví před oči něco opačného na újmu totiţ toho cíle ...«
223
»a (uţ) bedlivý a lstivý nepřítel, kdyţ ty se budeš zaštiťovat«
224
»do jisté míry neodpovídá«
225
»kdyţ on je totiţ ve své ušlechtilosti ducha a mysli bystrý a důvtipný«
226
»více neţ jiní má být po zásluze povaţován (za důstojnějšího)«
227
»aby buď ohavnou potravu (kořist) mohl lépe spatřit z tak velké výšky«
194
47
228
»majícího v tom zvířecké potěšení a svou zvláštní rozkoš«
»má zvláštní zálibu v oblačných výšinách«
230
»maje svou podivuhodnou zálibu v svatých meditacích o věcech nejvyšších, promýšlí ...«
231
»kdyţ rychle po odvrţení veškeré hrubosti a smyslovosti pozemských lopot«
232
Srov. Mt 24,28 (L 17,37); Ekum. má supi (Kde je mrtvola, slétnou se i supi.); BlahNZ (i Kral.) má ještě
orlice: Nebo kdežkoli bude atělo, tuť se sletí i orlice. Pozn. a: pastva.
233
Oudolí zdejších hrozných bíd je ekvivalentem k „oudolí pláče“; je to naráţka na výraz „slzavé údolí“ v
modlitbě Zdrávas, královno; označuje zemi a slzy utrpení nebo pokání, které prolévá hříšník v očekávání štěstí v
ráji.
234
»vzhůru do vzduchu uchvácení, vynešení«
235
Naráţka na místo v Mt 24,27-31 (příchod Syna člověka, synopticky Mk 13,24-27 a L 21,25-28).
236
»nezdrţovat se u něho dlouho«
237
Jde o podobenství o nepoctivém správci; viz L 16,1-9.
238
»vyvodil z toho napomenutí«
239
srov. L 16,8; BlahNZ: I pochválil Pán vládaře nepravého, že je [sobě] opatrně učinil. Nebo synové tohoto
světa opatrnější sou nežli synové světla cv svých věcech. Pozn. c: v pokolení svém. ▪ „Syny tohoto světa“ jsou
míněni ti, kteří nedbají o naději budoucího věku, „syny světla“ ti, kteří přijímají Boţí světlo; srov. Ef 5,8 a 1 Te
5,5. Metafory „tma, noc“ vs. „světlo, den“ jsou vysvětleny v Ř 13,11-14.
240
Srov. 1P 1,24-25; BlahNZ: Nebo všeliké tělo [jest] jako tráva, a všeliká sláva člověka jako květ trávy. Uvadla
tráva a květ její spadl: ale slovo Páně zůstává na věky. Je to odkaz na Iz 40,6-8; Kral.: ... všeliké tělo jest tráva, a
všeliká vzácnost jeho jako květ polní. Usychá tráva, květ prší, jakž vítr Hospodinův povane na něj. V pravděť
jsou lidé ta tráva. Usychá tráva, květ prší, ale slovo Boha našeho zůstává na věky.
241
»jeţ pro cudné uši nejsou přijatelné«
242
Na rozdíl od Staré smlouvy, kterou uzavřel Hospodin s Mojţíšem, Nová smlouva se realizuje pro křesťany v
Jeţíšovi; srov. Mt 26,27-28 (synopticky Mk 14,23-24); BlahNZ: A vzav kalich a díky činiv dal jim řka: „Píte z
toho všickni: neb to jest krev má nového bzákona, kteráž za mnohé vylévá se, na odpuštění hříchův.“ Pozn. b:
Smlouvy, kšaftu; srov. také 1K 11,25.
243
»pro nestydatější duše«
244
Uvedený příklad je rozvedením místa podle Mt 19,5-6 s odkazem na Gn 2,24; BlahNZ: ... a řekl [Stvořitel]:
„cProtož opustí člověk otce i matku a připojí se manželce své, i budou dva djedno tělo“: a tak již nejsou dva, ale
jedno tělo. A protož co jest Bůh espojil, člověk nerozlučůj! Pozn. c: z té příčiny; d: v tělo jedno; e: spřáhl,
sjednotil. Tuto myšlenku dále rozvíjí a aplikuje na vztah mezi církví a Kristem sv. Pavel, srv. Ef 5,21-33 a Ko
3,18-19.
245
»trochu neohrabaně, či jiným slovem neuváţeně«
246
»prozíravosti rychlého úsudku«
247
»a velká zkušenost nikoli nesnadně (tj. poměrně snadno) to všecko u poboţného, pilného a nikoli
mrzoutského (popř. nikoli nudného) muţe umoţní«
248
Srov. Gram. fol. 290b: „Nerad vrtá v tvrdém = lenoch nepracovitý.“ Podobně Kom. Moudr. 1356.
249
»co je krásné, je nesnadné«
250
»Mnohem snazší jest drze ... ţvanit, ...«
251
Srov. Gram. fol. 299b: „Varyte oči, nevíte kam skočí; tak bývá kdyţ blázen dostane meče, t. nerozumný
člověk moci.“
252
»u kazatele je přípustné všechno«; ironická naráţka odkazující na slova sv. Pavla v 1 K 6,12-13; BlahNZ:
Všecko mi sluší, ale ne všecko bprospívá: všecko mi sluší, ale Jáť pod žádné [té věci] cmoc poddán nebudu. Pozn.
b
: vzdělává; c: ničímž nechci svázán býti.
253
»můţe tedy nestoudně ţvanit, co ho napadne«
254
Podle Sk 17,18 setkal se sv. Pavel v Athénách s filosofy, mezi nimiţ byli především epikúrejci a stoikové.
Epikúrejce zvláště udivovalo a odpuzovalo Pavlovo učení o vzkříšení a posmrtném ţivotě, neboť podle jejich
pojetí smrt přináší konečné rozptýlení atomů, z nichţ se skládáme.
255
Sadduceové byli příslušníci vlivné aristokratické politickonáboţenské strany v Jeţíšově době (aţ do zničení
chrámu r. 70 po Kr.). Zastávali konzervativní náboţenské názory, odmítali novější učení o duši a jejím
posmrtném ţivotě, vzkříšení, odměnách a trestech, andělech a démonech.
256
Naráţka na 1 K 6,13; BlahNZ: Pokrmové břichu[náležejí] a břicho pokrmům: Bůh pak i pokrmy i břicho
d
zkazí. Pozn. d: zahladí.), volně navazující na naráţku v pozn. č. 252.
257
»dosti s nevolí, diskrétně«
258
»před světskými prosťáky při kázání ţertuje«
259
Maďarsky három pálcát (acc.): »třemi palicemi«.
229
48
260
»10. vadou je nedělat naráţky na obecně známé citáty (okřídlená slova), tím spíše pak neuţívat okřídlených
slov.« ▪ O termínu loci communes viz pozn. 36.
261
»O této chybě nyní psát nebudu, raději o té (zmíněné) věci, totiţ o okřídlených slovech, speciálně ještě něco
řeknu před celkovým závěrem, neboť bylo by škoda zmínit se o tom jenom maličko.«
262
Tento oddíl se obecně zabývá principy, jimţ se v klasické rétorice říká dispositio. Jde o výběr z myšlenek a
prostředků nalezených podle principů tzv. inventio (viz pozn. 36) a jejich uspořádání vzhledem k cíli řečnického
projevu. Další tematický okruh se zaměřuje na principy kategorie zvané memoria; soustřeďuje se na techniku
zapamatování, prostředky mnemotechniky apod.
263
»splašené a rozptýlené stádo«
264
»i způsobu řeči nikoli nepříjemného i důstojného a přijatelného způsobu chování«
265
»kdyţ není náleţitého řádu, prostí posluchači z toho mnoho nevyuţijí«
266
»a vůbec přitom nedbal jiných řeznických pravidel a zvyklostí«
267
»značně veliký košíček«
268
»věnce pěkné formy«
269
»pořádné kytice«
270
»kterému se hezky vlídně řinulo z úst«
271
»pořádek ve věcech totiţ napomáhá paměti«
272
»pořadí verše následujícího nevyrůstá ani neplyne z verše předcházejícího«
273
»stejně jako základní články«
274
»následujíce učených a zkušených muţů, aniţ by to sami uměli«
275
»podle řečnických zásad, v souladu s metodou, metodicky«
276
»předně předloţí definici, zadruhé dílčí úseky, zatřetí důvody pro takové rozdělení a jeho výhody atd.«
277
Viz pozn. 144.
278
»dílů, úseků«
279
»dát dohromady oddíl, sestavit kapitolu«
280
»stébly« (od země pod klas)
281
Pojetí pokání jako daru Boţího je v NZ zdůrazněno na několika místech; viz Ř 2,4; 2 Tm 2,25; Ţd 6,3; 2 K
7,9-11; 2 Pt 3,15; odkazuje se zde i na SZ, zejm. na Iz 6,9-10.
282
»sami sebe lépe poznati«
283
»Jiný úplně stejný«
284
Myšlenku víry jako daru Boţího zdůrazňuje sv. Pavel, viz Ř 5,1; 1 K 12,9; srov. 2 K 9,8-15
285
Viz fol. 16b.
286
»velmi nepřijatelně dokazoval«
287
»o tom uspořádání a těch posloupnostech«
288
»o patřičném správném uspořádání«
289
»ba často i uspořádání nebo posloupnost povaţovali za nepořádek.«
290
králík = malý, bezvýznamný král; zde „královský sluţebník“; jde o příběh o uzdravení syna královského
sluţebníka v J 4,46-53. V řeckém textu evangelia je  (patřící králi) = královský úředník; Vulgáta má
regulus, coţ je deminutivum od rex = král, pouţívané i ve významu „kníţe, králevic, princ“.
291
Verše J 4,46-49; BlahNZ: I byl jeden fkrálík, jehožto syn nemocen byl v Kafarnaum: Ten uslyšev, že by Ježíš
přišel z Jůdstva do Galilee, šel k němu a prosil ho, aby sstoupil a uzdravil syna jeho, nebo počínal umírati. I řekl
k němu Ježíš: „Neuzříte-li divů a zázraků, neuvěříte.“ Dí jemu králík: „Pane, podiž prvé, nežli umře syn můj.“
Pozn. f: Dvořenin. [Jeţíš zde mluví o niţším stupni víry, která je závislá na vidění zázraku.]
292
Verše J 4,50-52; BlahNZ: Dí jemu Ježíš: „Jdi, syn tvůj živ jest!“ I uvěřil člověk řeči, kterouž mluvil k němu
Ježíš: a šel. Když pak on již šel, potkali se s ním služebníci jeho, a zvěstovali[ mu] řkouce: „Syn tvůj živ jest.“
Tedy otázal se jich na hodinu, v kterou by se lépe měl? I řekli jemu: „Včerá v hodinu sedmou přestala mu
zimnice.“ [Královský sluţebník dosáhl tedy víry vyššího stupně, neboť uvěřil Jeţíšovu slovu.]
293
»sám za sebe uvěřil«
294
Verše J 4,53-54; BlahNZ: Tedy poznal otec, že právě v tu hodinu [to se stalo], v kterouž řekl byl jest Ježíš:
„Syn tvůj živ jest.“ I uvěřil on i gčeled. Pozn. g: dům. [Víra tu jiţ přesahuje jednotlivce, který byl ve styku s
Jeţíšem a sám uvěřil.]
295
»hned bezprostředně potom«
296
Analytická metoda byla jiţ u Aristotela propracována jako postup logického důkazu.
297
Syntetická metoda je postup uţ z aristotelovské logiky, protikladný metodě analytické.
298
»hezky po pořádku«
299
»nebudeš dbát na uspořádání«
300
»tulácký plášť sflikuješ.«
301
»umělý pořádek«
49
302
»vyloţené podle specifického uspořádání«
»aby se nic nezdálo uděláno jen tak nahodile a bezdůvodně nebo bez rozmyslu.«
304
»(kvítek) se výrazně odlišoval«
305
Matěj Červenka Čelákovský, zv. Erithacus n. Erythræus (1521-1569), přítel Blahoslavův, senior a protonotář
Jednoty bratrské; studoval ve Wittenbergu, byl pomocníkem Jana Augusty a vyrůstal pod jeho vlivem. Jménem
Jednoty navázal styky s Bucerem (viz pozn. 582), Capitonem, Kalvínem (viz pozn. 526), Osiandrem (viz pozn.
115) a Melanchthonem (viz pozn. 356). Srov. Gram. fol. 280b-282a
306
Prokop Ryšavý (Rufus) z Jindřichova Hradce (před 1450-1507), bakalář, autor teologických spisů, sudí a
předseda Úzké rady Jednoty bratrské. Významný byl jeho věroučný Spis o dobré vůli z r. 1489 (nedochovaný) a
ostře protikatolický Spisek o hanebném hříchu, těchto časův již lidem ne velmi známém, totižto o modlářství
(1496). Rkp. SÚAr Praha, AUF V. ff 227-234, vyd. Časopis historický se zvláštním zřetelem k duchovnímu
vývoji našeho lidu (Dobiáš) 1 (1881), s. 128-138 . Srov. Gram. fol. 279a-b.
307
Jan Klenovský (* kolem 1430 - † 1498) byl s Řehořem Krajčím a Prokopem Ryšavým jedním ze zakladatelů
Jednoty bratrské. Blahoslav si váţil jeho zboţnosti, štědrosti, učenosti a bystrého vtipu. Jeho přípovídky, přísloví
a epištoly se nedochovaly. Je autorem bratrské konfese (sepsané pro syna Jiřího z Poděbrad před r. 1498).
308
Thascius Cæcilius Cyprianus (* kolem 200 - † 258), biskup karthaginský, církevní autor, učitel řečnického
umění, stoupenec papeţe Kornelia; popraven při pronásledování křesťanů za císaře Valeriana.
309
Sv. Cyprian napsal řadu apologetických spisů a traktátů obsahujících pokyny pro správný ţivot křesťana; pro
poznání církevních dějin a základů církevního práva jsou významné dopisy uchované v jeho Epistolariu
(Listáři).
310
»Správně připomínáš, Donáte«. Jde o rozsáhlý dopis Ad Donatum z r. 246 (Epistolæ 59, 10), v němţ Cyprián
píše o své konverzi a v němţ je mistrovsky vykreslen obraz mravního úpadku tehdejší římské společnosti.
(Pochopitelně není tento Donát totoţný s gramatikem Æliem Donatem z 5. stol., jak se mylně domnívá Slavík;
jde o kartaginského biskupa Donáta, předchůdce Cyprianova na biskupském stolci.)
311
»aby nebyl někomu na smích«
312
Viz pozn. 176.
313
»jako příklad uvedu«
314
»buď jako příměr nebo jako rozvíjení (tématu)«
315
»někdy to, co je nejlepší, bývá ponecháno aţ ke konci«; naráţka na místo v J 2,10 (po zázračném proměnění
vody ve víno na svatbě v Káně galilejské); BlahNZ: „Povolal ženicha [ten] vrchní zprávce, a řekl mu: „Každý
člověk nejprvé dobré víno adává, a kdyby se bpodnapili, tehdy to, kteréž chorší jest: [ale] ty zachoval si víno
dobré až dosavád.“ Pozn. a: staví; b: hojně napili; c: lehčejší.
316
»zběhlý a trochu jiţ přivyklý«
317
Srov. Gram. fol. 286b: „Rané ptáče, neuletí-li ale uskáče, to jest, kdoţ má před kým nětco napřed, fortel
nějaký, kdyţ jiní v nětčem zaváznou jako kuřata v koudeli, tedy on předse svou vyvede.“
318
»triku, chytré kličky, mazanosti«
319
»paměti trochu slabé«
320
Ř. = výtvor, (umělecké) dílo,  = vedlejší věc, detail; smysl rčení: „A tak snad by dělal z
maličkostí věci veliké a z velikých věcí vpravdě maličkosti.“
321
»odhodiv samostříl«
322
»(ve víře) ještě neúplně utvrzených, pevných«
323
»aby nikoli aţ tak rád mluvil o podruţnostech s nadšením ve stylu vznešené řeči«
324
Srov. Iz 11,7; Kral.: ...lev pak jako vůl plevy jísti bude; podobně Iz 65,25.
325
»3. kniha díla Cicero pro Herennia.« Jde o spis De ratione dicendi ad C. Herennium libri IV, sepsaný mezi
lety 86-82 př. Kr. neznámým přívrţencem Mariovým a dlouho mylně připisovaný Ciceronovi. Byla to nejstarší
latinská učebnice rétoriky, velmi oblíbená aţ do 17. stol.; je známá pod jménem Rhetorica ad Herennium
(Rétorika pro Herennia). Pojednává o hlavních sloţkách řečnického umění (vyhledávání látky, roztřídění,
zpracování, naučení nazpaměť, přednesu). Byla jedním ze vzorů i pro Blahoslavovy Vady kazatelů (srov. i pozn.
12 a 382). Odkazuje se zde na Liber III, § 8-15 o tvrzení a vyvracení.
326
»nevyvracení rozporů«
327
»v (po)tvrzení a vyvracení«; srov. in confirmatione et confutatione argumentationum, Rhetorica ad
Herennium 3.18
328
»na těch místech děliti«
329
Lukáš, zv. Praţský (* kolem 1460 - † 1528), tzv. druhý zakladatel Jednoty bratrské, její biskup a sudí;
významný teolog a organizátor, vybudoval v Mladé Boleslavi středisko Jednoty. Viz i Gram. fol. 279a.
330
Přípiskem na okraji (cizí rukou) se opravuje zápis slova Płetu s tvrdým ł na standardní Pletu se středním,
popř. palatálním l.
331
»znovu se pustil do téţe věci«
303
50
332
»ve shodě s tím (co v rukou má)«
»stranou, opodál«
334
»otylostí«
335
»ţe se v nich vůbec nedbá na pořadí«
336
»dopřál si volnosti«
337
»zmiňuje se o mnoha dobrých a prospěšných věcech«
338
»(posuzují) šátky na hlavu, střevíce, lemování, sklady na látce a jiné části oděvu«
339
»neboť odbočením k těmto věcem«
340
»namáhavé práce se zbaví«
341
Viz pozn. 87.
342
Viz Gram. fol. 172b; fol. 291a: „Ne vše kusá jako s ocasem = ne kaţdému vše sluší“; také Kom. Moudr. 413:
„Ne vše kusá, co s ocasem. (Kusá jest opice, s ocasem liška. Tato k činům svým opatrná vţdycky, onano jen se
po jiných přetváří jako sic někteří hlupci neb chlubci.)“; viz také Kom. Moudr. 2212.
343
»(u některých starých lidí) ... i nezbědovaných, kdyţ jiţ i pamět odchází, i pro kdysi bystrý a rychlý úsudek
vzniká postupně překáţka jakýmsi zastíněním bystré pronikavosti duchovního zraku v důsledku zcela hnisem
otrávené a zkaţené krve, a nevládnoucích (jak se říká) duchem, ba (kdyţ jiţ) do jisté míry odešla i všechna
dřívější smělost.«
344
»co je v jejich silách«
345
»neţádat od nich věcí pro ně jiţ nesnadných a tak jako tak nemoţných«
346
Srov. Ko 4,6 ; BlahNZ: Řeč váše vždycky budiž příjemná, aozdobená solí: tak abyšte věděli, kterak byšte měli
jednomu každému odpovědíti. Pozn. a: tak, aby ji bylo mílo slyšeti. Naráţka na výrok Jeţíšův o soli v Mt 5,13;
BlahNZ: Vy ste sůl země, jestliže sůl ezmařena bude, čím bude fosolena? k ničemémuž se nehodí více, než aby
byla ven vyvržena, a od lidí potlačena. Pozn. e: porušena, slanost potratí; f: napravena k své slanosti. A nebo:
čím budeme soliti, jestli že by se sůl zkazila, to jest moc svou potratila? (Synopticky Mk 9,50; L 14,34-35.)
347
»Z této pak rozsáhlé kapitoly o uspořádání a z navrţených opačných podnětů«
348
»špatná paměť nebo volně řečeno zapomnětlivost jest chyba, nedostatek a vlastnost velmi škodlivá«
349
»bývají buďto zcela bez ducha, anebo co do duševních schopností v kaţdém případě alespoň tupí a
těţkopádní«
350
»sami od sebe toho málo dokáţí«
351
»po svém (tj. těmi prostředky, které znají)«
352
»ale musejí k tomu uţívat jiných (lidí)«
353
»břitkého ducha«
354
»jasný vhled a pohotovost i bystrý úsudek«
355
»trvalou a spolehlivou paměť«
356
»Takový byl podle mého soudu Filip Melanchthon.« ▪ Philipp Melanchthon, vl. jm. Philipp Schwarzert
(1497-1560), humanistický učenec, teolog a pedagog; profesor ve Wittenbergu, spolupracovník Lutherův; hlavní
představitel umírněné větve lutherství (tzv. filipistů), která byla blízká i Jednotě bratrské.
357
»Protoţe je zjištěno a zkušeností potvrzeno, ţe ...«
358
»opakování«
359
»pečlivé a časté cvičení«
360
Písařský omyl; jde zřejmě o D. Benedikta Pauliho, který přednášel na universitě ve Wittenbergu ve 30. letech
16. stol., jak dosvědčuje Johannes Mathesius, Historien von Luthers Anfang, Lehre, Leben und Sterben
(Nürnberg 1566, str. 81-85); srov. Amedeo Molnár, Českobratrská výchova před Komenským (Praha 1956, str.
197-198).
361
»umělá paměť« ▪ V 16. století se velkému zájmu těšily pokusy konstruovat umělé mnemotechnické
sémiotické aparáty, které by na základě analogie a podobnosti opírající se o jeden systém jevů (loci) podporovaly
zapamatování v oblasti jiného sytému jevů (např. systém gramatických kategorií s pomocí systému orgánů a
částí lidského těla; např. Romberchův Congestorius artificiosæ memoriæ z r. 1520).
362
Viz pozn. 325; odkazuje se na Liber III, § 28-40; rozlišují se zde dva druhy paměti: „přirozená paměť je ta,
která je lidským duším vrozena a narodila se spolu s [naším] myšlením“, kdeţto „umělá paměť je ta, kterou
potvrzuje nějaká indukce a teorie [nějakého] učení stálosti, pevnosti“.
363
Viz pozn. 176.
364
»kdyţ je třeba (dostat se)«
365
»je ta figura vhodná; hodí se«
366
Hejduci (hajduci) byli ozbrojení pastevci a ţoldnéři zejména v 16. stol., chránící uherskou hranici proti
Turkům; název byl rozšířen i na různé povstalce ukrývající se v lesích.
367
Viz Gram. fol. 312b: „Co by z patra spadl.“ ▪ patro: „místo ve stodole nad mlatem, kam se skládá obilí“
368
Viz pozn. 305.
333
51
369
Viz pozn. 176.
»Jsou to něco jako úvody, které jsem před několika lety v rychlosti vyplodil na počest svatého muţe Nigrina
našeho.« ▪ Jan Černý zv. Nigrinus / Nigranus (* asi 1508 - † 1565) byl Blahoslavův spolupracovník a nadřízený
při jeho práci v bratrském archivu v Mladé Boleslavi (1548-1558) a spolu s Blahoslavem a Adamem Šturmem
od r. 1555 redaktor bratrského kancionálu. Po r. 1547 to byla jedna z nejvíce pronásledovaných osobností
Jednoty bratrské; skrýval se aţ do r.1558, kdy byl zvolen sudím Jednoty.
371
»Kniha třetí.«
372
Oddíl je věnován v první části otázkám rétorické kategorie zvané elocutio, tj. vtělení myšlenek do slov; v
klasické rétorice se kladl důraz na čistotu a jasnost jazykového výrazu a přiměřenost myšlenek a řeči. Závěrečná
část oddílu se věnuje rétorické kategorii pronunciatio / actio. (Viz zde odd. De vitiis při hlaholu na fol. 36b a
násl.)
373
»o slovech«; lat. vox, gen. sg. vocis = zvuk, hlas, slovo, mluvená výpověď vůbec, přímá řeč; srov. Gram. fol.
167a-189b (První kniha aneb artykul základní o vlastnosti [O vlastnosti slov])
374
Z ř. φπάσιρ „dikce, styl, vyjádření, výraz“. Srov. Gram. fol. 190a-219a (První kniha aneb artykul základní o
vlastnosti, O druhém dílu vlastnosti, jenţ jest proprietas phraseon)
375
Grammatica česká od kněza Beneše Optáta, a od kněze Václava Filomátesa předešlých let vydaná, a nyní od
J[ana] B[lahoslava] P[řerovského] povysvětlená, nemalo i napravená a porozšířená. (Rukopis, 1571; Moravská
zemská knihovna, Brno, sign. Rkp 114). Kritické vydání: Mirek Čejka, Dušan Šlosar, Jana Nechutová,
Gramatika česká Jana Blahoslava. Brno 1991. Blahoslav má na mysli především své pojednání v první knize
Přídavků (o vlastnosti), o čtvrtém způsobu (Verba et eorum positus seu phrases vitandæ) na fol. 215a-217b a
knihu šestou (Liber sextus, qui continet farraginem vocum et phraseon elegantissimarum), zejména fol. 271b274a.
376
»ne jako gramatik stejně jako předtím, nýbrţ jako odborník v teologii«; naráţka na místo v Gram. fol. 339a:
„Protoţ musím tuto soud svůj také o té knize [tj. o Summovníku Jana Augusty] napsati; non ut theologus, sed ut
grammaticus; to jest, ne o věcech v té knize se zdrţujících, quod non est huius loci, ale toliko o způsobu řeči, de
genere sermonis, de stilo, de verbis et phrasibus; [...]“
377
(volně přeloţeno:) »řečnický sloh s vhodným stylistickým výběrem«; srov. elocutio est idoneorum verborum
et sententiarum ad inventionem adcommodatio, Rhetorica ad Herennium 1.3 („elocutio je adaptace příhodných
slov a vět ke zkonstruování argumentace/obsahu řeči“)
378
»nevšímajíce si ošklivosti a ohavnosti«
379
»běţnou kaţdodenní řečí«
380
Srov. Gram. fol. 120b-121a, 167b, 186b-189b, 220b-225a.
381
»coţ pokládám za ošklivý nedostatek«
382
Citát v díle M. Tulli Ciceronis Brutus sive de claris oratoribus, kap. 29, § 110 má toto znění: neque enim
refert videre quid dicendum sit, nisi id queas solute et suaviter dicere; ne id quidem satis est, nisi id quod dicitur
fit voce voltu motu que conditius. „Nestačí totiţ jen vědět, co je třeba říci, jakmile to člověk nedovede podat
plynule a příjemně; a ani to není dost, pokud to, co se říká, není učiněno lahodnějším jeho hlasem, výrazem tváře
a gesty.“
383
»nejde o to, abys věděl«
384
»formálně dokonale a půvabně«
385
A nikoli ... nemá na slovích ... zakládáno býti = »A v ţádném případě ... nemá být na slovech ... stavěno jako
na základu«
386
»abychom v tom, o čem máme uvaţovat, neobraceli veliké věci na maličkosti a ducha abychom nezaměřili
jinam«; viz pozn. 320.
387
Srov. 1 K 2,3-5; BlahNZ: A byl sem Já u vás bv mdlobě a v bázni i v strachu mnohém: a řeč má a kázaní mé
ne[bylo] cv slibných lidské moudrosti řečech, ale v dokázaní Ducha [svatého] a moci, aby víra váše nebyla
založena v moudrosti lidské, ale v moci Boží. Pozn. b: nevyssokomyslný, středmý, choulostivý; c: důvodných,
mistrovsky složených.
388
»Muţi se sluší nedbat formy«
389
»starostmi«
390
Srov. Sír 28,22.25-26; Ekum.: Zbožné zlý jazyk neovládne, nevzplanou v jeho plameni ... Svá slova važ a
odměřuj a ústa zavři dveřmi na závoru. Dej pozor, abys neuklouzl jazykem a nepadl do rukou tomu, kdo na tebe
číhá.
391
»bez výběru a soudce (= posouzení)«
392
»ve společnosti mladých přátel«
393
»řečnická figura« ▪ ř.  „podoba, vzorec“; lat. oratio „řeč, jazykový projev“
394
Rybalt byl pohrdlivý výraz pro kostelní zpěváky, studenty (tj. žáky), ţalmisty a potulné herce, popř. bakaláře,
pro něţ bylo příznačné, ţe mluvili jakýmsi slangem s příměsí špatné, neklasické latiny.
370
52
395
Rozumí se O prvních [vadách], tedy: O prvním nedostatku, tj. o vadách u slov.
»o věcech vezdejších, pomíjivých, světských«
397
Srov. Gram. fol. 120b-121a.
398
Za senátory byli jmenováni starší radní v městské správě (starší členové městské rady).
399
primas = první konšel v městské správě
400
»svrchní šat«
401
»jako jakýsi zchátralý pobuda«
402
Citát v díle M. Tulli Ciceronis Brutus sive de claris oratoribus, kap. 58, § 210 zní takto: „sed magni interest
quos quisque audiat cotidie domi, quibus cum loquatur a puero, quem ad modum patres pædagogi matres etiam
loquantur; „je velice důleţité, koho člověk doma kaţdodenně slyší, s kým od dětství hovoří, jak mluví otcové,
vychovatelé, matky“.
403
»soudců, právníků«
404
»ba aţ nejapně«
405
»pod záminkou evangelijních jasných ... (slov)« ( tj. slov vzatých z evangelií)
406
»přijatelně, snesitelně«
407
»o sobě samých dokazují«
408
Viz Gram. fol. 310b: „Ne všech přitrhl [= chytil, polapil], nemá všech doma = semistultus [= přihlouplý],
nábzdí, třeštidlo, fanta, fifidlo.“
409
»na pravém místě«
410
V 16. století se proti rytmům, tj. básním rýmovaným, stavěly do protikladu písně - carmina, tj. básně
časoměrné; srov. Jan Blahoslav, Musica, Přídavkové, fol. 91b; viz zde pozn. 61.
411
»v příčestí« (tj. v slovesná adjektiva odvozená od příčestí)
412
»horlivě dbáti (tohoto):«
413
»čistší a vzdělaný starověk«; viz pozn. 489.
414
»své nástroje« (tj. apoštoly, patriarchy, proroky, světce atd.)
415
Naráţka na podobenství o pokladu v poli a o perle u Mt 13,44-46.
416
Naráţka na podobenství u Mt 3,12 (L 3,17) o oddělení pšenice od plev.
417
Srov. Jeţíšovo napomenutí o posuzování druhých u Mt 7,6; BlahNZ: Nedávejte svatého bpsům: aniž mecte
perel svých před svině, ať by snad nepotlačily jich nohama svýma, a [psi] obrátíce se aby neroztrhali vás. Pozn.
b
: Lidem nenapravitedlným a zlobivým, kteří v žádostech tělesných chtí se káleti a tonouti.
418
Viz 1 K 2,6; BlahNZ: Moudrost pak mluvíme mezi dokonalými; Ekum.: Moudrosti sice učíme, ale jen ty, kteří
jsou dospělí ve víře .... Srov. také 1 K 2,1; BlahNZ: I Já přišed k vám, bratří, nepřišel sem s důstojností řeči,
nebo moudrostí, zvěstuje vám svědectví Boží. Ekum.: Ani já, bratří, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám
hlásat Boží tajemství nadnesenými slovy, nebo moudrostí. Viz i pozn. 387.
419
»dbali na jejich slova a slovní spojení«
420
»slova a slovní spojení běţná v Písmech« (tj. v SZ a v NZ)
421
Smlouva Hospodina s Izraelem; zejména smlouva s Mojţíšem na hoře Sínaji (srov. Ex 19-24; Ţd 8,9-13).
422
Smlouva mezi Bohem a lidmi skrze Jeţíše, zpečetěná jeho krví (srov. Mt 26,27-28; 1 K 11,25; Ţd 9,15).
423
Srov. Sk 7,8.
424
Srov. Ef 2,11.
425
Slova „beránek“ se uţívá jak v SZ, tak zejména v NZ zástupně, zde především ve spojení „Aj, beránek Boží,
kterýž snímá hhříchy světa“ (J 1,29; BlahNZ, pozn. h: hřích); je tím zřejmě míněn obětní beránek jako metafora
trpícího sluţebníka Boţího (v NZ se zřetelem k Jeţíšově oběti).
426
»chůze, kráčení, cesta, průchod, průvod«; srv. Ex 12,11 (Kral.: nebo Jití jest Hospodinovo); Ţ 67(68),25
(Kral.: Spatřili slavné jití tvé, Bože, jití silného Boha mého a krále mého v svatyni.)
427
Srv. Abk 2,4; Ř 1,17; Ga 3,11; Ţd 10,38.
428
Srov. Ga 2,16; Ga 3,24; Ř 5,1; Sk 13,39.
429
Vulg. Mt 9,22: ... fides tua te salvam fecit; podobně Mk 5,34; Mk 10,52; L 7,50; L 8,48; L 17,19; L 18,42.
430
Srv. J 6,52-54.56.
431
Srov. Mt 26,28; Mk 14,24; J 6,53-55; 1 K 11,25-27.
432
Srov. J 6,57.
433
Srov. Mt 26,26; Mk 14,22; L 22,19; 1 K 11,24.
434
Srov. J 6,55.
435
Srov. Mk 16,16; 1 Pt 3,21.
436
Srov. 1 J 3,9 s odkazem na 1 J 2.
437
Srov. 1 Tm 4,16.
438
Srov. Mt 13,19; BlahNZ: Každý, kdož slyší slovo království a nerozumí, přichází ten azlý a uchvacuje to, což
jest vsáto v srdce jeho ... Pozn. a: zlostník.
396
53
439
Srov. Mt 16,6.11-12 (také Mk 8,15; L 12,1). Ř.  = chlebový kvásek; přeneseně: vnitřní podstata
stimulující veškeré učení farizeů; také: skryté špatné lidské pudy nebo špatná smýšlení, potměšilá nenávist.
440
Sk 7,38; BlahNZ: ... kterýž přijal dslova života... Pozn. d: výmluvnosti živé. Srov. také Fp 2,16; 1 J 1,1; Sk
5,20.
441
Sk 5,20; BlahNZ: Jděte, a postavíce se mluvte lidu v chrámě všecka slova života tohoto.
442
Srov. Fp 2,25. Viz také 1 K 12,28.
443
Srov. 1 Te 1,3; BlahNZ: ... bezpřestání pamatujíce na skutek víry vaší ...; 2 Te 1,11; BlahNZ: aby ... vyplnil ...
c
skutek víry mocně. Pozn. c: dílo.
444
1 Te 5,5; BlahNZ: všickni vy synové světla jste, a synové dne: nejsmeť [synové] noci ani tmy. (Srov. i verš 1
Te 5,8). Srov. také L 16,8; J 12,35-36; Ef 5,8.
445
Srov. Ju 21; BlahNZ: ... modléce se, ostříhejte nse v lásce Boží ... Pozn. n: jedni druhé.
446
Srov. Ţd 10,22; BlahNZ: ... fskropená majíce srdce od svědomí zlého... Pozn. f: očištěná. Srov. také Ţd 13,18.
447
Ţd 10,20; BlahNZ: ... tou cestou, kterouž prošel nám novou a živou, skrze dzástěru, to jest tělo své ... Pozn. d:
oponu, zakrytí.
448
Srov. Fm 12, Vulg.: Tu autem illum, ut mea viscera, suscipe (BlahNZ: Protož ty jej (totiž estřeva má) přijmi).
Pozn. e: jakožto mého vlastního. Fm 20, Vulg.: refice viscera mea in Domino. (BlahNZ: ... ločerstviž ducha mého
v Pánu. Pozn. l: rozvlažiž střeva.)
449
Srov. Ţd 12,9, Vulg.: ... non multo magis obtemperabimus Patri spirituum, et vivemus? (BlahNZ: ... i zdaliž
nemáme mnohem více poddáni byti otci duchův, dabychom živi byli? Pozn. d: a živi budeme.)
450
Srov. Jk 2,23, Beza: ... et imputatum est ei ad justitiam...; (BlahNZ: ... a počteno jest jemu [to] za
spravedlnost ...). Viz také Ez 33,16; Ř 4,3-8; Ř 5,13.
451
Srov. Zj 3,10; BlahNZ: Nebo jsi ostříhal slova gtrpělivosti mé ... Pozn. g: snášelivosti.
452
Pravděpodobně písařským omylem uvedeno Ac. 21, má být Ac. 1; srov. Sk 1,3; BlahNZ: ... a mluvě o
království Božím.
453
Písařskou chybou zapsáno Cestu Spravovati, Math: 21. V 21. kapitole Matoušova evangelia je zněním textu
nejblíţe Mt 21,32: BlahNZ: Nebo přišel k vám Jan cestou spravedlnosti ...
454
»a bez soudu směšuje nejrůznější věci, ba i nebe se zemí«; srov. Vergilius, Æneis 1,133 (Terram coelumque
miscere = „Pomíchat nebe a zemi“)
455
»říká jenom to, co je vzato z Písma«
456
»ale nedbá na to, (zda jsou)«
457
»zahrnuje (do toho slova)«, »dávaje (tomu slovu) obsah«
458
»co si vymyslel«
459
»a z nich, coţ se jim zdálo, vyvodili«
460
»ode všech postranních myšlenek, pojetí«
461
»členové všeobecné církve Kristovy«
462
Ř. = základ, podstata, látka
463
Termín  [ř.  „spolu, zároveň“ +  „bytnost, podstata, jsoucnost“, tedy: „svou podstatou
stejný, soupodstatný“] označoval ústřední pojem christologických sporů 2.- 3. stol., který vypovídá o identitě
podstaty Boha Otce a Boha Syna (a od 1. koncilu konstantinopolského r. 381 také třetí Boţské osoby Ducha
svatého). 1. koncil nicejský r. 325 přejal tento pojem do Vyznání víry. Proti tomuto pojetí jako protiklad stojí
učení alexandrijského teologa Areia (asi 260-336) o nerovnocennosti osob boţské trojice. Ve 4. století se znovu
šířilo učení blízké ariánství, tzv. semiariánství, které vycházelo z předpokladu, ţe Kristus je s Bohem Otcem
nikoli stejné, nýbrţ jen podobné podstaty ().
464
Ř.  = Bohorodička.
465
Termíny ř. , lat. symbolum, confessio, credo se uţívají jako ekvivalenty českého vyznání víry.
466
Symbolum Nicænum je starokřesťanské oficiální ekumenické vyznání víry přijaté na koncilu nicejském r. 325
v souvislosti s bojem proti ariánskému učení o nestejné podstatě Boha Otce a Boha Syna.
467
Symbolum Athanasianum (zv. téţ Quicumque) je křesťanské vyznání víry připisované mylně patriarchovi
Athanasiovi, které bylo v 13. století postaveno na roveň oficiálnímu tzv. apoštolskému vyznání (Symbolum
Apostolorum) a vyznání nicejskému; později bylo přejímáno reformovanými církvemi.
468
Vyznání víry o čtyřech článcích, které bylo přijato na synodu v Antiochii r. 341.
469
»kterýmiţto zboţnými úsudky a prospěšnými ustanoveními (mám na mysli pravé a obecně platné spisy)
starověku [viz pozn. 489] nemá se nerozváţně pohrdat, jak mají někteří sebeláskou zkaţení lidé ve zvyku.«; ř.
 = sebeláska, sobectví; srov. 2 Tm 3,2; BlahNZ: Nebo nastanou lidé sami isebe milující ... Pozn. i: se
sobě zalibující.  = milující sebe sama]. Srov. také pozn. 489 na tomto listu. Viz i fol. 19a, 31a, 33a,
34a.
470
»prokleté skrýše«
54
471
Tritheismus je učení o třech (různých) přirozených boţských podstatách, které bylo jako hereze zavrţeno jiţ
ve 3. století. V 16. století byl tento termín souhrnným označením pro antitrinitáře, tedy pro ty, kdo popírali
oficiální křesťanské učení o sv. Trojici, tj. hlavně pro tzv. sociniány a unitáře. Tyto postreformační směry se
vyskytovaly v 16. a 17. století v různých částech Evropy. Sociniáni byli zvláště podporováni polskou šlechtou a
své středisko měli v jiţním Polsku (Raków, „Polští bratří“). Byli v kontaktu (převáţně polemickém) i s Jednotou
bratrskou v Čechách a na Moravě. [viz pozn. 463]
472
»bytelní [tj. bytnost svou mající], bytelný Bůh«
473
»a podobná mnohá stejně nejapná«
474
»ţe vţdycky pěstovali obludný způsob řeči, jako by rovněţ milovali obludné názory«
475
»rozumějíce kamenem úhelným kámen mudrců«; Lapis angularis „kámen úhelný“ je biblický výraz ze SZ (Iz
28,16; Ţ 118(117),22; Jb 38,6), který je v NZ vztaţen na Jeţíše (1 Pt 2,6-7; Mt 21,42); lapis chymicus „kámen
alchymický“, tj. „kámen mudrců“ neboli „elixír“, který se pokoušeli vyrobit alchymisté, aby jím mohli
přeměňovat (transmutovat) kovy méně vzácné na vzácnější (např. stříbro na zlato).
476
»sebeláskou zkaţení« (viz pozn. 469)
477
Ř.  = bohem poučený, bohem inspirovaný.
478
»měli by se výstiţněji a náleţitě jmenovat samouky« (ř.  = samouk; ten, kdo se sám vyučil)
479
Naráţí se zde na slova 2 Tm 3,16; BlahNZ: Všeliké [zajisté] Písmo od Boha jest vdechnuté. Vulg.: Omnis
Scriptura divinitus inspirata. Tak se překládá řecké adjektivum  „od Boha vdechnutý“,
„inspirovaný“. Proti tomu Blahoslav ironicky staví české nadutý (tj. „nafouknutý“), tedy naplněný nikoli
Duchem svatým, nýbrţ vlastní hloupostí.
480
»kteří mnohdy přistoupili k největším věcem částečně s nemytýma rukama, zřejmě ne dost připraveni,
odvrhnuvše téměř slušnost«
481
»vůbec se na to, ... , neohlíţejíce«
482
»velmi sebevědomě a nestydatě jako onu theologickou doktrínu, opravdu velmi uţitečnou, o sdílení
vlastností« ▪ Communicatio idiomatum et naturarum je učení (uznávané zejm. v evangelické církvi
augsburgského vyznání) o spojení a sdílení obou přirozeností Kristových (boţské i lidské); podle něho se oba
příznaky vzájemně pronikají a své vlastnosti si navzájem sdílejí.
483
Viz pozn. 329.
484
»učený a moudrý, muţ mimořádně schopný«
485
Viz fol. 32b, pozn. 469.
486
»které jsou zveřejněny«
487
»horlivě toho dbal«
488
»Chceš-li být někým, musíš se něčeho odváţit!«
489
Eccli 39,1; Vulg.: Sapientiam omnium antiquorum exquiret sapiens, et in prophetis vacabit. Ekum.: Sír 39,1:
Naproti tomu ten, kdo se cele oddává přemítání v zákoně Nejvyššího, bude vyhledávat moudrost všech předků a
bude se zabývat proroctvími, (následují Blahoslavova slova:) milujme čistší starobylost. Viz fol. 32b, pozn. 469.
490
Pohlodek je koláč nebo placka z hrubé mouky, popřípadě ze zbytku těsta vyškrabaného z díţe. Je to zde
zřejmá naráţka na mýtus o stvoření člověka z hlíny; srov. Gn 2,7; Kral.: I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu
země,...
491
Srov. Gn 2,7 ; Kral.: I učinil Hospodin Bůh člověka z prachu země, a vdechl v chřípě jeho dchnutí života, i byl
člověk v duši živou. Ekum.: ... Tak se stal člověk živým tvorem.
492
»Námitka:«
493
Blahoslav v ostrých polemikách s Janem Augustou a některými následovníky Augustovými hájil potřebu
vyššího vzdělání v Jednotě. R. 1567 zapsal do IX. svazku Akt Jednoty bratrské velmi emotivní a břitký protest
proti nedoceňování vzdělanosti Corollarium additum anno 1567 die 15. Februarii [později označovaný jako
Filipika proti misomusům, v tomto našem výboru na str. #]; argumentoval vţdy velkým vzděláním jedné z
nejvýznamnějších osobností Jednoty vůbec - Lukáše Praţského. Důleţitým argumentem Blahoslavovým je, ţe
Lukáš dal do sluţeb Jednoty právě svou velkou teologickou učenost, které dosáhl intenzívním kniţním studiem.
494
»ustáleným spojením v řeči«
495
»Názory, vymyšlené představy kteréhokoli člověka zboţného, tím méně pak bezboţného.«
496
»onu čistší dobu předků, jak pravím«; viz fol. 32b, pozn. 469.
497
»jako pravé Ducha svatého poklady obdivují«
498
»vnucují církvi«
499
Thascius Cæcilius Cyprianus († 258), církevní autor, od r. 248 biskup kartaginský.
500
Quintus Septimius Florens Tertullianus (*kolem 160 - † po r. 220) nejprve řečník v Římě, po konverzi na
křesťanství a návratu do rodného Kartága významný starokřesťanský učitel a autor.
501
Sv. Ambrosius (333/340-397), církevní otec; milánský biskup, autor mnoha exegetických, moralistickoasketických a dogmatických spisů, skladatel církevních hymnů.
55
502
Sv. Augustinus, Aurelius (354-430), církevní otec, křesťanský filosof a teolog, kartaginský biskup.
Wolfgang Musculus (1497-1563), vl. jm. Wolfgang Müslin, lotrinský evangelický teolog, reformátor a
kazatel v Augsburgu, v Curychu a v Bernu; napsal řadu komentářů k SZ a NZ; hlavním dílem jsou Loci
communes theologiæ sacræ (1554, 1599).
504
»církve římskokatolické«
505
»Lombarda, který se nazývá Mistrem sentencí« ▪ Petrus Lombardus (kolem 1095-1160), italský theolog, ţák
Abélardův, od 1159 biskup paříţský; jeho hlavní dílo Sententiarum libri IV (podle něho zván „Magister
sententiarum“) obsahuje rozsáhlou a systematicky uspořádanou teologickou látku; toto dílo ovlivňovalo
evropské teologické myšlení aţ do konce 16. stol.
506
Erasmus Sarcerius (1501-1559), německý lutherský teolog a reformátor, kazatel v Lipsku, Eislebenu a
Magdeburku, autor řady církevněprávních pojednání, kázání a populárně exegetických spisů.
507
»O pomíjivosti scholastické theologie«
508
»do toho záchoda«
509
»stoupenců scholastické filosofie sv. Tomáše Akvinského« ▪ Thomas Aquinas (1225/1226-1274), zvaný také
Doctor communis n. Doctor angelicus; dominikánský mnich, ţák Alberta Magna; byl nejvýznamnějším
scholastickým filosofem a theologem.
510
»pokračovatelů filosofa J. Dunse Scota«. ▪ Johannes Duns Scotus (asi 1266-1308), zv. Doctor subtilis; byl
františkánský mnich, teolog a jeden z významných scholastických filosofů.
511
Blahoslav a jiní stoupenci Jednoty bratrské se stavěli nepříznivě k scholastické filosofii a teologii a k jazyku
tohoto směru; srov. také Gram. fol. 57b, 73a, 179a, 213a.
512
Srov. Gram. fol. 298b: „Aú nehejbej těmi záchody, ne moveas hanc camarinam.“
513
»tu spatří veškerou tu římskokatolickou výstroj (výbavu, nářadí), komoru (spiţírnu, lékárnu)«
514
Stoupenci reformátora Martina Luthera; luteráni, členové lutherské evangelické církve (augsburského
vyznání); viz pozn. 520.
515
»věcí společných s římskou církví katolickou«; naráţka na farizejský kvas u Mt 16,6; srov. pozn. 439.
516
Martin Luther (1483-1546), nejvýznamnější německý reformátor 16. století. Jednotu bratrskou respektoval,
ale byl vůči ní a jejímu učení zdrţenlivý zejména v pojetí svátostí, víry a poměru k světské moci. Ze strany
Jednoty se původní distance vzhledem k Lutherovi (hlavně v okruhu B. Lukáše) postupně zmenšovala.
517
Rozumí se Filip Melanchthon. Srov. pozn. 356.
518
»učitelé«
519
Melanchthonovy Loci communes rerum theologicarum (1521), dílo formálně a dialekticky vysoce vzdělaného
a talentovaného autora, jsou významné především jako první systematika lutherství. Viz i pozn. 356.
520
Augsburgské vyznání víry (Augsburger Bekenntnis) sepsal Melanchthon pro říšský sněm v Augsburku r.
1530; stalo se nejvýznamnějším konfesijním textem lutherské reformace. Augustana podle lat. jména Augsburku
= Augusta Vindelicum.
521
Tridentský koncil (podle závěrečného zasedání v severoitalském Trentu, tzv. Tridentinum) se konal v letech
1545-1563 a měl za svůj cíl obnovu katolické církve v období reformačního kvasu. Na koncil se dostala některá
z pozdějších variant Melanchthonovy Confessio Augustana (tzv. Variata, 1540). Viz také pozn. 520.
522
»zkouška«
523
»ve způsobech mluvení a řečových vzorcích«
524
»i ve významové stránce [slov]«
525
»stoupenci Zwingliho« ▪ Ulrich Zwingli (1484-1531), švýcarský náboţenský reformátor, který poţadoval
odstranění z církve všeho, co nebylo zdůvodnitelné přímo z Bible; ve věroučných otázkách se značně rozcházel i
s Lutherem a polemizoval s ním. Zwingliánství pronikalo od r. 1525 do Čech a ještě více na Moravu (srov. pozn.
132). Jednota bratrská se brzy od zwingliánů distancovala polemicky, zejména Spisem, v němžto nynějších
novověrcuov neplná a necelá, anobrž kusá viera s mnohými a jistými duovody Písem svatých a zákona Božieho
se ukáže B. Lukáše (1527), Knihopis 5053.
526
»stoupenci Kalvínovi« ▪ Johannes Calvinus (1509-1564), vl. jm. Jean Caulvin, francouzsko-švýcarský
reformátor, který vtělil svou reformační dogmatiku do díla Institutio Christianæ Religionis (1535); jde v něm o
zdůraznění suverenity a cti Boţí, jedinečnosti Kristovy, slova Boţího jako výhradního kritéria pravdy a
spravedlnosti, podle něhoţ je třeba poměřovat církev, a zdůraznění myšlenky predestinace. Jeho vliv přesáhl ze
Švýcarska daleko do západní i východní Evropy (do Francie, Skotska a Nizozemí, jakoţ i do Polska, Uher a
Sedmihradska). Čeští bratří společně s Melanchthonovým směrem tzv. filipistů sympatizovali s Kalvínovým
učením, jeţ jim bylo bliţší neţ tzv. gnésiolutherský směr vycházející z raného Luthera a reprezentovaný hlavně
Flaciem - Vlačićem (viz pozn. 116).
527
»s pohrdáním«
503
56
528
Hugenoti, doslovně „spříseţenci, lidé spjatí vzájemnou přísahou“; označení francouzských protestantů poté,
co se do Francie začal od poloviny 16. století šířit kalvinismus. V době Blahoslavově byla hugenotům zajištěna
ediktem z Amboise (1563) na jistých vymezených místech kultovní svoboda.
529
Viz pozn. 526.
530
»Musculovy Loci communes [theologiæ sacræ]« (viz pozn. 503)
531
Theodore de Bèze (1519-1605), švýcarský reformační teolog, spolupracovník, pokračovatel a ţivotopisec
Kalvínův. Z jeho latinského překladu NZ vycházel zřejmě Blahoslav při svém českém překladu NZ (který se pak
stal podkladem překladu NZ v bibli Kralické).
532
Pierre Viret (1511-1571), švýcarský reformátor, ţák humanisty Jacquese le Fèvre d'Estaples (Stapulensis);
hlavním dílem je Instruction chrestienne (1569).
533
Pier Martire Vermigli, Petrus Martyr Vermilius (1500-1562), pův. augustinián, italský reformační teolog
kalvínského raţení; protoţe byl pronásledován inkvizicí, uprchl do Štrasburku, kde (po krátkém působení v
Anglii) vyučoval SZ; od 1556 ţil v Curychu. Je autorem biblických komentářů a ve své době velmi rozšířených
kontroverzních teologických spisů.
534
»jako hezké zobrazení«.
535
Srov. Jan Blahoslav, O původu Jednoty bratrské, fol. 79b-80a: „ ... pan Vaněk Valečovský, podkomoří
království českého, ... na svém domě v Praze v Dlouhé střídě dal sobě namalovati vůzek, kterýţ měl voje v zadu
i spředu, a před kaţdou vojí čtyři koňové, na nichţ kněţí s pleší seděli formaníce, kaţdý na svou stranu táhnouce,
a vůz plný lidí, ani se rují, bijí, sekají etc. A tím malováním ukazoval to, coţ se bylo stalo, to jest, ţe kněţí s
vojsky proti sobě leţeli, kaţdý svými troštíky dobrými je štemflujíce, poţehnání dávali etc.“
536
»formálních vzorců vyjadřování«
537
Viz Gram. fol. 61a, 300a.
538
»běţné promluvy«
539
Srov. Gram. fol. 170b.
540
»uboze«
541
»abych promluvil o ořeších, coţ jsem slíbil na začátku knihy«; viz výše fol. 6b a 31a.
542
Seznam spisů B. Lukáše je uveden v díle Jos. Th. Müllera Geschichte der Böhmischen Brüder, díl I.,
Herrnhut 1922 (český překlad Dějiny Jednoty bratrské I, přeloţil a upravil F. M. Bartoš, Praha 1923).
543
»má být povaţováno«
544
»theologie Johannese Dunse Scotta a theologie scholastická«; viz pozn. 509, 510, 511.
545
»vpravdě obilí ještě zelené«; srov. adhuc tua messis in herbast (Ovidius, Epistulæ [Heroides] 16.263
546
»sutinami a smetím«
547
»na dobré ... myslíce«
548
»pouţívali střídmě«
549
Viz pozn. 144.
550
Překlad lat. sacramentum „tajemství, mystérium“; ve středověku má význam liturgické skutečnosti jako
viditelného znamení aktivní přítomnosti Boha uprostřed svého lidu, přinášející spásu. Sedm svátostí zdůraznil
hlavně Petrus Lombardus (viz pozn. č. 505) a sv. Tomáš Akvinský (viz pozn. č. 509): 1. křest, 2. eucharistie
(svátost oltářní, večeře Páně), 3. pokání, 4. biřmování / konfirmace, 5. svěcení jáhnů, kněţí a biskupů, 6. sňatek,
7. poslední pomazání nebo svátost udělovaná nemocným. (Reformovaní evangelíci uznávají pouze křest a
eucharistii.)
551
»nepodstatně, nahodile«
552
»náhodou (podle lat. accidentaliter); vhodně, příhodně (lat. commode)«
553
»spravedlivě, pravdivě«
554
John Wyclif (1320/1326-1384), anglický filosof, teolog a církevní reformátor. Odsuzoval bohatství církve a
mnišských řádů a stavěl jim do protikladu raně křesťanský ideál chudoby. Papeţi upíral jakýkoli nárok na
politickou moc (De civili dominio, 1376; zavrţeno papeţem Řehořem XI.). Teologicky a filosoficky zastával
stanovisko radikálního augustinianismu a odmítal učení o transsubstanciaci. Jeho učení mělo nesmírný vliv na
M. Jana Husa a Jeronýma Praţského a bylo odsouzeno na koncilu Kostnickém r. 1415.
555
Nejznámějšími bratrskými katechismy jsou katechismy B. Lukáše Praţského ze začátku 16. století, upravené
pro trojí stupeň dospělosti.
556
Confessio, to jest počet z víry a z učení i náboženství křesťanského, Ivančice (tisk Českých bratří), 1561,
1564, Knihopis 1601, 1602. Text těchto vydání byl zpracován a upraven B. Matějem Červenkou.
557
Rozmlúvánie společné čtyř Bratří o pravém a gruntovním poživaní jistého spasenie v pokoji svědomie
dobrého, Litomyšl? (P. Olivetský) 15311, Praha (Jiřík Dačický) 15632, Knihopis 1009, 1010; Blahoslav v Gram.
fol. 279a jmenuje jako autora bratra Beneše, tj. Benedikta Bavoryňského z Bavoryně a z Vlčího Pole († 1535),
ţáka Lutherova a Melanchthonova (viz pozn. 356) a biskupa Jednoty bratrské.
57
558
Asi rukopisný text Benedikta (Beneše) Bavoryňského z Bavoryně a z Vlčího Pole Psaní jisté paní o spasení
(1529), popř. Napomenutí pobožné jisté paní, aby, opustíc marnosti, pravdu spasitedlnou zamilovala (1531)
nebo Psaní, jak by člověk zatracení ujíti a skrze koho spasení dojíti mohl (1534).
559
Viz pozn. 526.
560
»zastínil«; viz pozn. 525 a 526.
561
»horlivě se drţící pravdivé řeči víry v [církevním] učení«
562
Učedlníkem je míněn Timoteus, který byl splupracovníkem a průvodcem sv. Pavla od jeho druhé misijní
cesty v letech 50-52.
563
Srov. 2 Tm 1,13; BlahNZ: Mějž jistý kpříklad zdravých řečí, kteréž si slýchal ode mne u víře a v lásce, kteráž
jest v Kristu Ježíši. Pozn. k: t. měj summu a nebo formu mluvení o pravdě Boží tak, aby se nezdál jiné Evanjelium
kázati.
564
Sk 2,4. Odkazuje se na obsah 2. kapitoly Sk (Actorum 2), v níţ se popisuje zázrak letnic, kdy byl na apoštoly
seslán Duch svatý a oni začali mluvit různými jazyky k příslušníkům různých národů. Další součástí kapitoly je
Petrovo kázání, obsahující základní prvky prvokřesťanské věrouky.
565
Viz Gram. fol. 162a-363b: Přidání některých věcí k Grammatyce české příhodných; tomu kdož chce dobře,
totiž vlastně, pravě, a ozdobně česky mluviti i psáti užitečných.
566
Buďto jde o nedochovaný spis uvedený na začátku textu (viz pozn. 13), nebo o rukopisnou verzi stručného
poučení o kazatelství připisovaného Blahoslavovi Naučení mládencům k službě Krystu a církvi jeho se
oddávajícím v Jednotě bratrské, které vyšlo tiskem aţ po jeho smrti. Kralice (tiskárna Českých bratří) 1585,
Knihopis 1163; Ivančice (tiskárna Českých bratří) 1609 , Knihopis 1162.
567
»O vadách týkajících se hlasu.« Pododdíl je věnován rétorické kategorii zvané pronuntiatio nebo actio. Důraz
klade klasická rétorika na působivou hlasovou realizaci při přednesu projevu.
568
Petr Kramplíř († 1554 v Zábřehu), bratrský kněz (od r. 1534) a správce bratrského sboru v Zábřehu.
569
»Vyháněj přírodu vidlemi, ona se přece zas vrátí.« (Horatius, Epistulæ [Listy] 1,10,24)
570
diskant, dyškant; v 15.-17. stol. označení pro nejvyšší hlas ve vícehlasé vokální skladbě a v tomto rámci
totoţný se superiem, sopránem.
571
»v bubáka«
572
»aby s tím při svých mluveních neměli o to na nějaký čas práci a starost «
573
»dají si s tím i práci«
574
»přeskakující hlas«
575
»při delší řeči«
576
»časté uţívání lékořice, kandysu«
577
»O vadách«
578
Viz Gram. fol. 357b-361b: De pronunciatione.
579
»dávaje si při tom trochu záleţet, (pokud bych ...)«
580
»od počátků«
581
»nenáleţitě chtíce následovati učitelových vad místo ctností«
582
Martin Butzer, popř. Bucer, Buccerus (1491-1551), něm. reformátor, nejprve stoupenec Lutherův, pak
Zwingliho; pokoušel se dělat mezi oběma směry německé reformace prostředníka; velký vliv měl hlavně v
jiţním Německu. Jan Augusta, Jan Blahoslav a Arnošt Krajíř z Krajku s ním vedli korespondenci, Matěj
Červenka ho r. 1540 navštívil ve Štrasburku s poselstvím Jednoty bratrské. Pro blízkost Bucerových názorů
Jednotě přeloţili Čeští bratří dva jeho spisy do češtiny.
583
»Neboť jakmile ... «
584
»vrhaje se na ně«
585
»zlatá střední cesta« Viz pozn. 108.
586
»duch není schopen to snášet«
587
Srov. Gram. fol. 308a: „Bez peněz na trh, bez soli domů.“
588
Srov. Gram. fol. 220a, 290b.
589
»k pěkné veselé ţivosti a svěţesti«
590
»běţným neveřejným mluvením«
591
»řečnické figury«; viz pozn. 393.
592
»hrdopyšně, nafoukaně se choval a okřikoval«
593
Srov. Mt 22,11-12.
594
»náhle, prudce, znenadání, z ničeho nic«
595
Srov. Gram. fol. 294b: „Hr na ně z konopí. Poně Kopidlanského [vzbouřence proti králi a Praţanům ze
začátku 16. stol.] bylo přísloví.“
596
»Ten ţvaní bez jakýchkoli omezení, nebera přitom na nikoho ohled«
597
Viz pozn. 251.
58
598
»kavky z ezopské bajky« ▪ Jde zřejmě o bajku o orlu, kavce a pastýři, srov. Corpus fab. æsop. I, 1,2: „Orel
sletěl z vysoké skály a uchvátil jehně. Viděla ho přitom kavka, záviděla mu a chtěla ho napodobit. Ihned se
snesla s velkým krákáním a vrhla se na berana. Drápy jí však uvázly v jeho rouně, takţe se nemohla vznést, jen
mávala křídly, aţ si pastýř všiml, co se stalo, přiběhl, chytil ji, přistřihl jí křídla a večer ji donesl svým dětem.
Kdyţ se ho ptaly, co je to za ptáka, řekl: ‚Kavka, to vím bezpečně, kdyby to však záleţelo na její vůli, byl by to
orel.‘ Tak soupeření s lidmi, kteří stojí výš, nevede k ţádnému dobrému výsledku a kromě neštěstí ještě přináší
posměch.“ (Přeloţil V. Bahník.) Srov. Gram. fol. 158a, 219a.
599
Viz pozn. 356.
600
Srov. Gram. fol. 308a: „Jakť se ulízá [= usmívá se] a oblízá [= olizuje se] co mlejnská tísta [= fena].“
601
»Za omluvené je třeba povaţovat«
602
Doslovně: »poníţeně, submisivně« (ve významu „sniţujíce se, poněkud nedůstojně“)
603
»ale jen ať tu nejsou samolibé záměry, (neboť) cokoli je afektované, zboţným a váţným muţům páchne«;
filautiana je adjektivum z ř.  = sebeláska, sobectví; srov. 2 Tm 3,2; BlahNZ: Nebo nastanou lidé sami
i
sebe milující ... Pozn. i: se sobě zalibující.  milující sebe sama]. Srov. zde fol. 32b, pozn. 469 a 476.
604
»té rozmazlenosti, zţenštilé změkčilosti v řeči a nevhodné úlisnosti«
605
»bizarními koncovkami; koncovými částicemi«
606
Blahoslav v Gramatice na několika místech srovnává pouţívání koncových částic -ť, -ž v češtině s příponami
v hebrejštině (má na mysli zřejmě hebrejské pronominální sufixy u substantiv a sloves) a upozorňuje na jejich
zdůrazňovací funkci; srov. Gram. fol. 48b-49a: „Obláštníť jest to české řeči vlastnost, podobná k tomu, coţ u
Ţidův slove affixum. Nebo kdyţ napíšeš dámť, tolikéţ jest jako by napsal dám tobě. Ač někdy obé to se předce
klade, pro zvostření a ztuţení affirmationis in hac voce comprehensæ, jako dámť tobě...“ (srov. také Gram. fol.
213b-214a, 262a)
607
»sardonický (tj. křečovitý, zlý, zatrpklý) smích«; srov. Gram. fol. 304a: „Není ten jeho pláč z srdce, z plic jest
to; de ficto fletu, ovšem de sardonio dicitur. (říká se to o předstíraném pláči, ovšem [= tím spíše] o sardonickém
[smíchu])“ ▪ Latinské sousloví sardonius risus je kalkem řeckého s významem
„trpký, pohrdavý smích“; v řečtině je to ovšem kontaminace se slovem  „bylina ze Sardinie“ (která
působila křečovité zkřivení obličeje podobající se sardonickému smíchu, po němţ zpravidla následovala smrt).
608
Srov. Gram. fol. 307a: „Jest to studený smích = neopravdový.“
609
»při zápasnících«
610
»a zamýšlí proti soupeři [tj. uštědřit soupeři] rozličná zranění«
611
»na konci větných celků«
612
»v obecném smyslu, povšechně, všeobecně«
613
»Avšak někdo dosahuje takových účinků velmi nepatřičným způsobem ...«
614
»ţe se předem na kázání nepřipravoval«
615
»v běţné řeči«
616
»někdo artikuluje, vyslovuje zvuk slov« (tj. artikuluje hlásky, z nichţ se slovo skládá)
617
»proti své vlastní vůli vymačkával«
618
»kotle, tympány«
619
»mladická krev«
620
»vzpínají se«; srov. Gram. fol. 226b: „Nebo to jest těch lidí, jenţ chtí vidíni býti, jichţ se řeč třpytí, a jako
bújný kůň, bez potřeby plésá a drsá, pro vysycení přílišné nevěda jak sobě počínati má.“
621
»aby nepřeháněli, nevystupovali předčasně na veřejnost«
622
»chovali se zdrţenlivě«
623
»aby občas ţvýkali koření stulkvik«; slovo stulkvik (srov. stul kvik = drţ hubu) označuje vymyšlenou rostlinu,
která zavírá ústa; srov. Gram. fol. 293b: „Nemáš v zahrádce stulkviku, mívej aspoň jazyk za zuby“; fol. 312b:
Dobrý jest někdy stulkvik.“
624
»jestliţe čteš, pak nečteš, jestliţe zpíváš, pak špatně zpíváš«
625
»špatným napodobováním«, »v důsledku špatného napodobování«; z ř.  (= špatný) +  (= horlivé
napodobování); srov. Quintilianus, Institutio Oratoria 8. 3. 56: Cacozélon vocatur quicquid est ultra virtutem,
quotiens ingenium iudicio caret et specie boni fallitur, omnium in eloquentia vitiorum pessimum. („Kakozélon“
se nazývá cokoli, co přesahuje schopnosti, kdykoli nadání postrádá úsudku a dá se oklamat vnějším zdáním
dobrého, je ze všech vad výmluvnosti tou nejhorší.)
626
»opět jsou napodobovány chyby učitelů místo ctností«; viz také pozn. 581.
627
Kazatel Václav Šídlo (Subula), 1532 vypovězen na rok z Prahy pro názory blízké katolicismu.
628
tj. v Týnském chrámu na Starém Městě praţském.
629
»se stoupavou koncovou intonací«
630
Srov. Gram. fol. 122ab, 125ab, 136a-137a.
631
»tím spíše pak po větě«
59
632
»svou řeč ustavičně posuzujíce«
»nozder, nosních dírek«
634
»Neboť někteří je mají zřídkakdy zdravé, bez trhlin (puklin, popraskání), vřídků anebo přinejmenším bez
vyprahlosti, čehoţ příčinou bývá někdy jejich nečistota, ucpání nozder a mnoţství hlenů v hlavě«
635
»jako s nevyčištěnými konírnami« (tj. s ucpanými nosními dutinami)
636
lat. polypus z řeckého  »polyp, nosní mandle« - benigní slizniční výrůstek v nose
637
král hřebík = svorník s velkým kulatým očkem, závlačka u pluhu k upevnění vah
638
»způsobí opar a osypání rtů«
639
»nechtějí-li být povaţováni za ošklivé, neschopné, nedbalé a téměř zpustlé lidi«
640
»jeho řeč neteče, ale prší«
641
»takový způsob výslovnosti je velice nejapný a škodlivý«
642
»jako by se jim přebíral ve vlasech« (tj. jako by je uspával)
643
»a kdyby i naopak nejpěknější věci vyprávěl těmi nejjadrnějšími slovy«
644
»nejkrásnější«
645
»do nejkrásnějšího« (ironicky), tedy »do nejošklivějšího«
646
»zvyšovat hlas při řeči«
647
»klesnout hlasem«
648
»dřív neţ si to uvědomí«
649
»O gestech«
650
»ţvanilové, kteří si myslí, ţe si mohou dovolit všechno (takové ignorantství totiţ zplodila drzost)«
651
»dělají podivná gesta«
652
»sem a tam se vrhajíce«
653
»šaškovskému tajtrlíkovi«
654
»nebeské věci tuší«
655
»nadšenec«; z řec.  „nadšenec, snílek“
656
Moţná míněn Jan Künzel, novoutrakvistický kanovník a kazatel v Olomouci; srov. Gram. fol. 355b.
657
»i ovšem (pochopitelně tedy vady) [gesta] špatná.«
658
»i takový postoj, jaký je vhodný pro místo na veřejnosti, s tváří a celým tělem ve způsobném souladu«
659
»i kdyby se měl mezi ostatními s nesnázemi protlačovat«
660
Kazatel v nehybném postoji se přirovnává ke kuţelu na horní části přeslice, na nějţ se navíjel len.
661
»z ničeho nic, náhle, prudce«; srov. pozn. 594
662
»velmi zvolna a pyšně se nese«
663
»jako krůta v ptačím lepu«
664
»aby kachňátka nepošlapal«
665
»z vodovodní trubice, z přívodní roury«
666
Viz pozn. 115.
667
»pohyb celým tělem, celým trupem«
668
»nebyl ten klid u něho ([sice] poněkud defektní) ani škodlivý, ani nepůsobil ošklivě«
669
»celá jeho mysl ... to prostoupila«
670
»na tomto místě byl kdysi poraněn«
671
»docela jako špalek«
672
»klidné tedy pohyby a gesta«
673
»podle příleţitosti, jak se kdy naskytne«
674
»tak, aby gesta, pohyby i tvář sama odpovídaly slovům a věcem; toto zajisté není vada, nýbrţ ozdoba«
675
»blázen, potrhlý člověk«; srov. Gram. fol. 297b: „Pravé fučidlo, co vicher zavrtě se tu běţel zase.“
676
»(jako bys) zaměřoval«
677
»pravého, skutečného chování«
678
»posedlý zuřivostí, šílenstvím«, tj. jako jurodivý ▪ byla řeckou personifikací zuřivosti, šílenství, i
náboţenského.
679
»Někdo i zamhouří občas oči na hodnou chvíli a stále mluví«
680
»těţkopádným nakláněním hlavy sem a tam«
681
Srov. Gram. fol. 292b: „Protřásá kadeře. Protřásá co páv ocasem = sobě se zalibuje, na schloubu [= pyšně,
nadutě] dělá, jasá, drsá jako bújný koník. Neví, kde mu řiť sedí (tak říkají někteří nemravní).“
682
»kněţstvo římské církve«
683
Srov. 2 Pt 2,14; BlahNZ: ... oči majíce plné cizoložstva, a bez přestání hřešící ...
684
»Jeden [kazatel] se hrozně vzpínal«
685
»do řečnického pultu tloukl«
633
60
686
»bez uráţky, bez pohany«; tohoto výrazu se pouţívá ve smyslu „s prominutím“, „s odpuštěním“; srov. také
Blahoslavův výklad v Gram. fol. 174b.
687
»bez rozmyslu«
688
»takový se ho zmocnil hněv«
689
»hýbali by i ušima, kdyby nebyly uši od přirozenosti nehybné« (Erasmus, Ciceronianus)
690
»nadto ještě krásná gesta, velice svěţí hbitost, kdyţ mluvil, vypadalo to, jako by plaval«
691
»horlivých špatných napodobitelů«; viz pozn. 65.
692
»na závěr ... třetí knihy«
693
»pustil se do něho«
694
Srov. Gram. fol. 220a, 290b; viz také pozn. 588.
695
Viz pozn. 3.
696
»staršímu sboru«
697
»pomocníku kněze ve sboru«
698
»Je to poněkud obhroublé«. Srov. Kom. Moudr. 1550: „Tlustě přede.“
699
»ţvanilům do dílny«
700
»on pak se do toho pustí«
701
»nemravné [ţeny]«
702
Srov. Gram. fol. 295a: „... dobré jest před svými umesti; fol. 310b: Umeť nejprvé před svými. Tua vicia
primum corrige. [Napřed napravuj své vlastní chyby.] Pán řekl: Vyvrz prvé břevno z oka tvého. [srov. Mt 7,5; L
6,42] Turpe est doctori dum culpa redarguit ipsum.“ [Potupu učitel má, kdyţ můţe být usvědčen z viny. Disticha
Catonis 1, 30, 2]. Viz také Kom. Moudr. 1378, 1379.
703
Srov. Mt 23,23-24; BlahNZ: Běda vám, zákonníci a farizeové pokrytci, nebo dáváte desatky z máty a z kopru
a z kmínu, a opouštíte to, což dtěžšího jest v Zákoně, [totiž] soud a milosrdenství a věrnost. Tyto věci měli ste
činiti, a oněch neopouštěti. Vůdcové slepí, kteříž cedíte komára, a velblouda požíráte! Pozn. d: nesnadnějšího.
704
»opravdoví lidé« (tj. ti, kteří obracejí slova ve skutky)
705
»povýšeně«
706
Viz pozn. 130.
707
»schválený Úzkou radou«
708
Míní se asi Napomenutí stálé ke všechněm věrným, poprvé vytištěné asi r. 1553 a častěji
přetiskované.Knihopis 6012.
709
Naráţí se zde na představu nebeského světa po druhém příchodu Kristově podle Zj 21,2; BlahNZ: A Já Jan
viděl sem město svaté Jeruzalém nový sstupující od Boha s nebe, připravený jako nevěstu bokrášlenou můži
svému. Pozn. b: ozdobenou, přistrojenou. (Srov. také Zj 21,10.)
710
Babylon symbolizoval všechny říše, které se stavěly proti Hospodinovi a jeho lidu. Sv. Augustin v díle De
civitate Dei (kniha XIX) staví tento bezboţný Babylon do protikladu posvátnému Jeruzalému.
711
Viz pozn. 516 a 525.
712
Jan z Rokycan, zvaný Rokycana (*po r. 1390 - †1471), kazatel, volený husitský arcibiskup praţský. Usiloval
o smír s římskou církví. Pro svůj kompromisní postoj se rozešel v učení i v praxi s Jednotou bratrskou.
713
»římské církvi a papeţi«
714
Petr Chelčický (*kolem 1380 - †po 1452), předhusitský a husitský laický theolog a společenský teoretik,
duchovní otec Jednoty bratrské. Zavrhoval mnišstvo a válečnou vojenskou sluţbu. Odmítal jakoukoli světskou
vrchnost a politickou organizaci a stavovský systém v soudobé společnosti.
715
»jednaje nikoli ve věci veřejné, nýbrţ v soukromé«
716
»opovrţlivými slovy«
717
Viz pozn. 394.
718
»i úřední osoby, i prosté lidi«
719
Viz pozn. 112.
720
»jako blázni«
721
»přivlastnivše si oba meče« (tj. duchovní i světský)
722
»hroziví, strašní«
723
„Pánem“ se zde rozumí ďábel.
724
»v naší Jednotě« ▪ lat. coetus znamenalo „schůze, shromáţdění, sjednocení“, za Blahoslava se tímto výrazem
překládal do latiny termín Jednota (bratrská).
725
R. 1499 bylo hlavně z iniciativy B. Lukáše Úzkou radou projednáno a revidováno bratrské zřízení v Jednotě,
dále moc církve a vztah k moci světské.
726
Zprávy při službách úřadu kněžského v Jednotě bratrské, předloţené B. Lukášem Praţským Úzké radě r.
1518 a vytištěné r. 1527 (Knihopis 5059), byly v jistém smyslu příručkou praktické teologie, obsahující
61
agendární oddíly s návody, pokyny, předpisy a texty pro rozmanité kněţské úkony. Textově zčásti odpovídají
příslušným dekretům Jednoty bratrské.
727
»kde se jim zlíbí«
728
Papeţ Řehoř I., zv. Veliký, lat. S. Gregorius (* kolem 540 - † 640), světec, jeden ze čtyř latinských církevních
otců a učitelů, autor četných listů, kázání, dialogů, homilií; reformátor liturgie a církevního zpěvu.
729
»ţe si tak zaslouţí všeobecné úcty«
730
Viz pozn. 3.
731
»jako by vylepšoval řezanku mlátem«; smysl: „jako by zlepšoval něco nekvalitního něčím stejně
nekvalitním“
732
Viz pozn. 681.
733
Srov. Gram. fol. 295b: „ ... chasa říká Nech ho u čerta; a bezboţníci řkou: Nechte ho u všech čertův.“
734
»kdyţ vidí, ţe je pro to vhodná příleţitost«
735
»staré církevní sněmy, koncily« (zřejmě jde o první koncily ekumenické)
736
Srov. 2 Tm 2,22-24; BlahNZ: Mládenčích pak žádostí utíkej: ale následůj spravedlnosti, víry, lásky, pokoje
s těmi, keříž vzývají Pána z srdce čistého. Bláznivých pak a bnevzdělavatedlných otázek varůj se, věda, že plodí
toliko csváry. Na služebníka pak Božího nesluší dvaditi se, ale aby byl přívětivý ke všem, spusobný k učení,
e
trpělivý, a kterýž by v tichosti vyučoval ty, kteříž se [pravdě] protiví ... Pozn. b: kteréž neslouží k vyučování se; c:
boje, vády; d: bojovati; e: snášelivý k zlým.
737
»vydávajíce hrozné výkřiky«
738
»kdybys měl bezprostřední povolání (tj. Boţí poslání)«
739
»ve vymezené oblasti«
740
Sidkijáš (asi 597-587 př. Kr.), poslední judský král; odmítl poslechnout proroka Jeremjáše, který pranýřoval
modlářství v chrámu a bezpráví a vyzýval krále, aby se dobrovolně podrobil poţadavkům babylónského krále
Nebúkadnesara. Sidkijáš se však vzbouřil proti králi a na konci obléhání uprchl z Jeruzaléma. Byl chycen a
souzen Nebúkadnesarem, přinucen účastnit se popravy svých dvou synů, potom oslepen; zemřel v zajetí v
Babylónu. Srov. Jr 21,11-12, Jr 27; 2 Kr 24-25.
741
Ananiáš, syn Nedebeův, v letech 47-58 po Kr. velekněz, předseda velerady, která vyslýchala apoštola Pavla.
R. 66 byl tento hrabivý člověk zabit zélóty kvůli svým prořímským postojům. Srov. Sk 23,2; Sk 24,1.
742
Viz pozn. 550.
743
»rádi se s tím spokojili«
744
»výstředními«
745
»aniţ by se zaneprazdňovali věcmi pro jejich povolání nepříslušejícími«
746
»vědět pro tebe není ničím, pokud nevíš, ţe o tom ví někdo jiný« (Aulus Persius Flaccus, Satiræ, 4)
747
Starozákonní deuterokanonická kniha Sírach (Moudrost Jesúse Síracha) se ve Vulgátě nazývá Ecclesiasticus.
748
Srov. Sír 19,6-12.
749
Sír 19,12; Ekum.: Šíp vězící hluboko ve stehně, to je slovo v nitru hlupáka. Vulg.: Sagitta infixa femori carnis,
sic verbum in corde stulti. Blahoslav čte slova femori carnis [= v mase stehna] omylem jako femori canis [= ve
stehně psa].
750
Sír 19,10; Ekum.: Vyslechl jsi něco? Ať to zemře zároveň s tebou! Buď klidný, ono tě to neroztrhne.
751
Sv. Antonius Veliký (* 251/52 - † kolem 356), pocházel z bohaté křesťanské rodiny, stal se poustevníkem [=
eremita] v egyptské poušti, kde kolem sebe shromáţdil skupinu ţáků. Koncem ţivota kázal na ţádost svého
přítele Athanasia v Alexandrii proti ariánům (viz pozn. 463).
752
»Kdyby někdo slyšel mladíka, jak disputuje o nesnadných věcech, domnívám se, ţe je ho přece jen třeba
stáhnout na zem, i kdyby uţ jednou nohou vstoupil do nebes.« ▪ naráţka na verš Gratiæ decentes alterno terram
quatiunt pede, Horatius, Carmina 1. 4. 7.
753
»takovýmto způsobem«
754
»čest si pro sebe neprávem přisvojit (ačkoli čest prchá před tím, kdo se za ní ţene)«
755
»na co nestačí«
756
»nač by stačiti měl a mohl«
757
»o předurčení« ▪ Predestinace (lat. „předurčení“) spočívá ve vyvolení nebo zavrţení člověka, které vyvěrá
výhradně z osobní vůle Boha a je nezávislá na lidském jednání a konání; toto pojetí vyplývá z víry v absolutní
suverenitu Boha. Srov. Ř 8,29-30; BlahNZ: Nebo kteréž [Duch] jest předzvěděl, ty i předzřídil, aby byli
připodobněni obrazu Syna jeho, aby tak on byl prvorozený mezi mnohými bratřími. Kteréž pak opředzřídil, těch i
povolal: a kterýchž povolal, ty i ospravedlnil: a kteréž ospravedlnil, ty i oslavil. Pozn. o: t. o kterýchž bylo tajné
jeho uložení. Pro Zwingliho je Bůh příčinou všeho dění; predestinuje spásu bez zprostředkování skrze církev a
svátost. Lutherovo pojetí predestinace je spjato s myšlenkou ospravedlnění, která reflektuje napětí mezi
spravedlností a milostí. Kalvínovo učení o predestinaci je zaloţeno na pojetí věčného vyvolení, které se stává
zřejmým jedině v Kristovi a které stojí v protikladu k určenosti na zavrţení.
62
758
»nějaké meze«
Ve spisku O vyvolení Božím (1562) varoval Blahoslav mladé kazatele hloubající nad kalvínským pojetím
predestinace zejména před spekulativní logikou učení o dvojí predestinaci, které má svoje východisko uţ ve
středověkém scholastickém pojetí. V predestinačním učení středověké scholastiky se totiţ dělá rozdíl mezi
boţskou predestinací a prozřetelností, čímţ se integruje svobodná vůle lidí do Boţích záměrů a predestinace se
zdůvodňuje nepodmíněnou svobodou a milostí Boţí. Blahoslav poukazoval k prosté víře obrácené bez
všetečných otázek k Boţímu slovu.
760
»Čtvrtá kniha«
761
»aby se těch svých nedostatků zbavoval«
762
»opačné, protikladné věci«
763
»není zatěţko«
764
»ze skromného místa« (tj. z venkovského kraje a nízkého postavení, srov. quem Cæsar…ex humili loco ad
summam dignitatem perduxerat, Cæsar, de Bello Gallico, 7. 39. 1.); srov. 1 S 16,11; Ekum.: A Samuel se Jišaje
otázal: „To jsou všichni mládenci?“ Jišaj odvětil: „Ještě zbývá nejmladší, ten však pase stádo.“ Samuel Jišajovi
poručil: „Pošli pro něj! Nebudeme stolovat, dokud sem nepřijde.“
765
Srov. Mt 12,36-37; BlahNZ: Ale pravím vám, že z každého slova dprázdného, kteréž mluviti budou lidé,
vydadí počet v den soudný. Nebo z slov tvých spravedliv budeš učiněn, a z řečí tvých budeš odsouzen. Pozn. d:
marného.
766
»před které jsi postaven«
767
Srov. Ř 12,3-5; BlahNZ: Neboť apravím (bskrze milost, kteráž dána jest mi) každému [z těch], jenž sou mezi
vámi, aby cne více smyslil, než sluší smysliti: ale aby smyslil dv středmosti, tak jakž jednomu každému Bůh eudělil
míru víry. Nebo jakož v jednom těle mnohé oudy máme, ale nemají všickni oudové jednostejného fdíla: tak mnozí
jedno tělo sme v Kristu, a obvlaštně jedni druhých oudové. Pozn. a: tuto výpověd činím; b: pod milostí, jako by
řekl pod svou ctí; c: t. ne ve vše hloubaje, nežť náleží, a o sobě sám nízce a středmě smysl, nepřipisuj sobě, čehož
nemáš, a což máš, tím se nechlub; d: středmě; e: odměřil; f: práce.
768
»troufaleji«
769
Ţ 11(12),7; Vulg.: Eloquia Domini, eloquia casta; argentum igne examinatum, probatum terræ, purgatum
septuplum.
770
Ţ 11(12),7; Ekum.: Co vysloví Hospodin, jsou slova ryzí, stříbro přetavené v kadlubu v zemi, sedmkráte
protříbené. Kral.: Výmluvnosti Hospodinovy jsou výmluvnosti čisté, jako stříbro v hliněné peci přehnané a
sedmkrát zprubované.
771
»pomíjivost anebo šalba a klam«
772
»budeš si počínat«
773
»vyslanec, pověřenec«
774
»jak si ti počínají«
775
»jak si budeš počínat«
776
»ve tvé slabosti sílu svou podivuhodně projevuje«
777
Odkazuje se na místo ve Sk 4 o utvrzení církve, kde se vypráví, jak se mezi apoštoly vrátili Petr a Jan, kteří
byli právě propuštěni z vězení a vyslýcháni před radou, kde se velmi statečně bránili. Srov. Sk 4,23-31; BlahNZ:
A [Petr a Jan] jsouce propuštěni, přišli k svým, a pověděli jim, co k nim biskupové a starší mluvili. Kteříž
uslyševše to, jednomyslně pozdvihli hlasu ku Pánu Bohu a řekli: „Hospodine, ty jsi Bůh, kterýž si učinil nebe i
zemi i moře, i všecko, což v nich jest: kterýž si skrze usta Davida, služebníka svého, řekl: ‚Proč sou se bouřili
národové, a lidé myslili marné věci? postavili se králové zemští vespolek proti Pánu, a proti pomazanému jeho.‘
Právěť sou se jistě sešli proti svatému Synu tvému Ježíšovi, kteréhož si pomazal, Heródes a Pontský Pilát, s
pohany a lidem Izrahelským, aby učinili to, což ruka tvá a rada tvá před uložila, aby se stalo. A nyní, Pane,
pohlediž na pohrůžky jejich, a dejž služebníkům svým mluviti slovo tvé svobodně a směle, vztahuje ruku svou
k uzdravování a k činění divů a zázraků skrze jméno svatého Syna tvého Ježíše.“ A když se oni modlili, zatřáslo
se místo [to], na kterémž byli shromážděni, a naplněni sou všickni Duchem svatým a mluvili slovo Boží směle a
svobodně.
778
Srov. Ko 4,2-4; 1 Te 5,25; Ţd 13,18-19.
779
Srov. Př 16,9; Kral.: Srdce člověka přemýšlí o cestě své, ale Hospodin spravuje kroky jeho.
780
»řídí, kormidluje«
781
»vede«
782
»Budiţ Bohu chvála!«
783
Písařský kolofón: »Dovedeno do konce na den sv. Šimona a Judy [28. října] v Jasieni v době exilu 1632.« ▪
Jesień, něm. Gassen, město ve Slezsku v nynějším vojvodství Zielona Góra; srov. i marginální přípisek v Gram.
fol. 355a: „Spectat Domini Comiti de Gassin in Silesia [Má na mysli (ves) pana hraběte z Jasieně ve Slezsku].“
759
63