docObčanská válka v Tádžikistánu
download 
Stížnost Transkript
Občanská válka v Tádžikistánu
SSL LA AV VO OM MÍÍR RH HO OR RÁ ÁK K:: O VÁ ÁL LK KA AV VT TÁ ÁD DŽ ŽIIK KIISST TÁ ÁN NU U OB BČ ČA AN NSSK KÁ ÁV A A V TIIC CK KÝ ÝV VÝ ÝV VO OJJ V VL LE ET TE EC CH H 11999911--11999977 VN NIIT TR RO OPPO OL LIIT 1 O OB BSSA AH H Poděkování................................................................................................................................. 1 Úvod ........................................................................................................................................... 4 Cíl práce a metodologie ..................................................................................................................... 5 Kritika literatury ............................................................................................................................... 5 Základní údaje o zemi ............................................................................................................... 6 Politická geografie Tádžikistánu .............................................................................................. 7 Charakteristika jednotlivých oblasti ......................................................................................... 7 Severní Tádžikistán ........................................................................................................................... 7 Pamír................................................................................................................................................... 8 Centrální oblasti................................................................................................................................. 9 Chatlonská oblast............................................................................................................................. 10 Příčiny války ............................................................................................................................ 13 Regionalismus .................................................................................................................................. 13 Ekonomické faktory ........................................................................................................................ 13 Vnější faktory v konfliktu ............................................................................................................... 14 Hlavní politické strany ............................................................................................................ 15 Komunistická strana Tádžikistánu ................................................................................................ 15 Islámská strana obrody Tádžikistánu............................................................................................ 17 Další opoziční skupiny..................................................................................................................... 17 Demokratická strana Tádžikistánu ................................................................................................................ 17 Rastochez ...................................................................................................................................................... 18 Svaz pokrokových sil Tádžikistánu............................................................................................................... 18 Lale-i Badachšán........................................................................................................................................... 18 Historie konfliktu v Tádžikistánu ........................................................................................... 18 První známky neklidu ..................................................................................................................... 18 Vyhlášení samostatnosti a jejich vnitropolitické důsledky .......................................................... 19 Volby roku 1991............................................................................................................................... 20 „Dušanbské jaro“ 1992.................................................................................................................... 20 Počátek bojů a “vláda národního usmíření” ................................................................................. 22 Kuljóbsko-chodžentská vláda......................................................................................................... 26 Od války k příměří .......................................................................................................................... 28 Od presidentských voleb k mírové dohodě (1995-1997)............................................................... 30 Závěr ........................................................................................................................................ 35 Shrnutí konfliktu ............................................................................................................................. 35 Seznam pramenů a literatury.................................................................................................. 37 Prameny: .......................................................................................................................................... 37 2 Literatura: ........................................................................................................................................ 37 Knihy, publikace a ucelené práce na internetu.............................................................................................. 37 Články ........................................................................................................................................................... 37 Příloha 1............................................................................................................................................ 39 Protokol mezi presidentem republiky Tádžikistán E. Š. Rachmonovem a vedoucím představitelem Spojené tádžické opozice S. A. Núrím........................................................................................................................ 39 Všeobecná dohoda o ustavení míru a národního smíření v Tádžikistánu...................................................... 39 OBSAH ...................................................................................................................................... 1 3 A Auuttoorrsskkáá ppoozznnáám mkkaa Tento text byl vytvořen v roce 1999, tj. v době, kdy autorova empirická zkušenost s regionem nebyla na kvalitní úrovni. Odráží stav autorova poznání této doby. V současnosti by podobná práce byla patrně napsána jinak, avšak nechávám na laskavém čtenáři, aby úroveň textu zhodnotil dle svého vlastního kritického úsudku. (červen 2008). PPoodděěkkoovváánníí Autor této práce zvláště děkuje především panu Tichému z pražského sekretariátu OBSE za možnost badatelské práce v jejich archívech. Dále doktoru Literovi za kritické poznámky a v neposlední řadě i nadací Marie, Josefa a Zdeňka Hlávkových, kteří podpořili mou studijní cestu do Moskvy na podzim roku 1999. 4 Převzato z Perry Castaňeda Map Collection, University of AUstin, Texas 5 Ú Úvvoodd Cíl práce a metodologie Tato práce má za cíl ukázat vnitřní vývoj krvavého konfliktu v zapomenuté zemi střední Asie. Je samozřejmé, že není možné zjistit úplnou pravdu o žádném konfliktu. Zjistit přesnou genezi konfliktu není možné, protože zde selhává věrohodnost již primárních zdrojů informací. Problémem každého konfliktu současnosti je již zkreslení, které přináší úhel pohledu těch, kteří o něm informují. Proto i tato práce, která je navíc vypracovaná bez vlastní zkušenosti z oblasti, může být v některých směrech přinášet zkreslující informace tak, jak události popisovaly prameny a literatura, které byly použity. Z hlediska použitých metod je v celé práci patrná dominující progresivnost, která byla nutná k přiblížení vývoje konfliktu, což bylo hlavním cílem práce. V první kapitole, která se snaží uvést problémy pohledů na konflikt, příčiny konfliktu a především ukázat etnoregionální problematiku sledované oblasti je byla používána především analytická metoda. Kritika literatury Sledujeme-li historiografické, politologické, etnografické nebo antropologické práce k soudobé střední Asii, zjistíme, že značné procento z nich se alespoň částečně věnuje občanské válce v Tádžikistánu. Obvykle jsou to právě konflikty, okolo kterých se začíná psát nejvíce a hledají se nejvíce historické, etnografické a jiné kořeny tohoto konfliktu. Odborný svět se po rozpadu SSSR začal významně zajímat i o region střední Asie, předavším z hlediska surovinových zdrojů, ale i občanské války, která vypukla v Tádžikistánu. Tento zájem však rychle opadl a po roce 1995 již počet prací, které byly vydány ke střední Asii stagnoval. Pro tuto práci bylo využito v maximální možné míře především prací autorů, kteří se sledovanou oblasti permanentně zabývají. Bohužel knihovny v České republice nejsou dostatečně vybaveny potřebnou literaturou, z velké části se jedná o americké práce, které se věnují celé střední Asii a válku v Tádžikistánu sledují pouze jako jednu ze svých kapitol. Navíc zde zcela nejsou dostupná periodika, která se speciálně věnují dané oblasti (např. Central Asia Monitor, Central Asia Survey nebo Central Asia and Caucasus). V našich knihovnách je k dispozici prestižní ruský časopis Vostok, kde bylo možné najít některé články k dané problematice a namátkově Větší část používané bibliografie bylo možné najít na internetu, avšak zde je publikováno pouze omezené množství článků nebo prací. Ze serverů, kde bylo možné najít nejzajímavější literaturu byl například švédský http://www.ca-c.org, na kterém jsou publikovány články z prestižního časopisu Central Asia and Caucasus (např. všechny články manželů Olimovových). Pro genezi konfliktu jsem využil i výtahů ze zpráv OMRI (Open Media Research Institute, http://www.omri.cz) a Rádia Svobodná Evropa (http://www.rferl.org). Velice vyčerpávající přehled zpravodajství nabízí stránka http://www.angelfire.com/sd/tajikistanupdate. Z literatury, kterou jsem nejvíce použil byla práce ruských etnografů a antropologů Buškova a Mikulského1, která přináší antropologickou a politologickou analýzu konfliktu s kapitolou o genezi občanské války. Tato kniha však podrobně popisuje události do roku 1995, od tohoto roku bylo nutno se obrátit k jiné literatuře. Lze ji najít na internetu na straně http://www.communique.se/cac. Jeden z nejlepších zdrojů informací k dané problematice je archív OBSE, který je lehce dostupný pro českého badatele díky svému umístění v Praze. Tato organizace zřídila na 1 Buškov, D. I. – Mikulskij, D. V.: Anatomija graždanskoj vojny v Tadžikistaně. Institut etnologii i antropologii RAN, Moskva, 1996, http://www.communique.se/cac/ 6 počátku roku 1994 v Dušanbe svou misi a cca každých 14 byly zasílání Zprávy o činnosti mise, které zahrnovaly i analýzu událostí sledovaného období, což se stalo nakonec jedním z nejvýznamnějších pramenů poznání pro vývoj konfliktu od roku 1994 do současnosti. Podle dohody s pražským sekretariátem OBSE nejsou v textu přesně označeny konkrétní citované dokumenty, ale v poznámce je pouze uvedeno, že se jedná o prameny (materiály OBSE). Právě průzkum a zpracování konfliktu podle těchto archívních pramenů je největším přínosem celé práce. Pro analýzu konfliktu především ze sociálního hlediska byly články manželů Olimovových2, kteří působí na universitě v Dušanbe a publikují články především v časopisu Vostok a lze je najít i na různých stránkách internetu. Ve sbornících amerických universit, které se problematikou střední Asie zabývají, jsou prakticky všude články zabývající se problematikou analýzy a geneze tádžického konfliktu, ale většinou mi sloužily pro zcela nejzákladnější přehled. Tyto několikastránkové práce většinou obsahují základní fakta a snaží se o jistou analýzu, která však často vychází z neznalosti celkového kontextu středoasijských a tádžických dějin a společnosti. Co se týče českých prací k dané problematice, je tato práce zřejmě první svého druhu v češtině. v našich médiích byly publikovány některé kratší články, které se týkaly vývoje konfliktu, ale vždy to byly věci vytržené z kontextu.3 Jeden z mála českých novinářů, kteří se zúčastnili války v zemi, je Jaromír Štětina. Jeho zásluhou však mohli diváci České televize získat alespoň určitou představu o dění v zemi. Kromě napsal pro týdeník Respekt několikastránkovou přílohu Nadace člověk v tísni, kde uvádí poznatky ze svého pobytu v zemi na jaře roku 1999. 44 Z Záákkllaaddnníí úúddaajjee oo zzeem mii4 oficiální název: Republika Tádžikistán (Džumhuri-i Točikiston) rozloha: 143 100 km2 obyvatelstvo: Podle posledního celosvazového sčítání lidu žilo v roce 1989 v zemi 5 089 593 obyvatel (6 013 855 – červenec 1997), z čehož byly 3 188 193 (62,6%) Tádžikové, 1 197 091 (23.5%) Uzbekové, 386 630 (7,2%) Rusové, 63 831 (1,2%) Kyrgyzové, 32 493 (0,5%) Němci a 221 355 (4,4%) obyvatel jiných národností. Po vypuknutí občanské války vypukla značná emigrace obyvatelstva –především Rusové (zejm. Rusko, příp. jiné středoasijské země), Tádžikové (zejména tzv. „horští Tádžikové - uprchlíci do Afghánistánu) a současné počty obyvatel lze pouze hrubě odhadovat. Je také třeba dodat, že Tádžikové netvoří jednolitý národ, ale jsou dále rozděleni jazykovými a etnickými skupinami – zejm. v oblasti Pamíru5 hlavní město: Dušanbe (584 000 obyvatel – 1991) 2 Olimov, M. A. – Olimova, S. K.: Obščestvo i konflikt v Tadžikistane, In: Vostok, číslo 5, 1998, s. 40-55 Olimov, M. A. – Olimova. S. K.: Nězavisimyj Tadžikistan: Trudnyj puť peremen, Olimov, M. A.: Regionalism in Tajikistan: Its Impact on The Ferghana Valley, Perspectives on Central Asia, Vol. I. Number 3 (March 1996), The Center for political and strategic studies, Washington, http://www.cpss.org 3 Např. Abdullaev, Rašíd – Babachonov, Umed: Děkujeme Talibánu za mírovou dohodu v Tádžikistánu. In: Mezinárodní politika, 11/97, str. 22-23. Jedná se o kvalitní článek, který přináší určitý uhel pohledu na ukončení občanské války v zemi, ale neznalý čtenář nebude pravděpodobně znát souvislosti tohoto pohledu. 4 Většina údajů je převzata z Liščák, Vladimír – Fojtík, Pavel: Státy a území světa, Libri, Praha, 1998 nebo ze serveru CIA, http://www.odci.gov/cia/publications/usolo/factbook.html 5 Tádžičtina patří do východoíránské jazykové skupiny a je pouze jednou z větví tohoto jazyka (dělí se dále na severozápadní, centrální, jižní a jihovýchodní dialekt). Dalšími větvemi jsou jazyky Yaghnobi a jazyky Horského Badachšánu, kde můžeme ještě rozlišit jazykové skupiny Iškašemi, Wachi, Šughno-Rušani (ty mají ještě další rozdělení) a Jazgulemi. Každý z těchto jazyků také představuje jedno osobité etnikum. Podrobněji viz Bashiri, Iraj: The Languages of Tajikistan in Perspective, University of Minesota 7 další významná města: Chodžent (dříve Leninabad), Kuljób, Kurgan-Tyube, Ura-Tyube, Chorog, Garm aj. PPoolliittiicckkáá ggeeooggrraaffiiee T Tááddžžiikkiissttáánnuu Tádžikistán je hornatá země a její části byly vždy obývány více nebo méně autonomními kmeny, často pouze formálně závislými na panovníkovi, který ovládal zemi.6 To platí zejména u dodnes obtížně přístupných oblastí Horského Badachšánu nebo v údolích Garmu. Tradiční sociální struktura Tádžiků spočívá v kmenové struktuře, kdy jednotlivé kmeny žily a dosud žijí v tradičních uskupeních – avlodech7. Avlody jsou dobře organizované skupiny s tuhou disciplínou, silným vědomí náležitosti k příslušnému avlodu a bezmeznou důvěrou ve vedoucího představitele skupiny. Po rozdělení Turkestánu, vzniku Tádžické SSR ve 20. letech a příchodu nových vrstev obyvatelstva (zejména ruského) se etnoregionální situace značně vyostřila a důsledky politiky SSSR v oblasti se naplno projevily v první polovině 90. let. Když vznikala Tádžická SSR, bylo do ní začleněno několik značně nesourodých regionů s jinou sociálně-politickou organizací a ekonomickým potenciálem8. Přestože během 70 let Sovětského svazu byly původní avlody silně narušeny, vědomí příslušnosti k určitému avlodu se po rozpadu Sovětského svazu ukázaly jako velmi silné, zejména v autonomní oblasti Horský Badachšán, v Garmu, Kurgan-Tyube nebo Leninabadské oblasti9. Všechny výše jmenované faktory přispěly ke značné etnoregionalizaci regionu. Z tohoto hlediska můžeme vyčlenit následující oblasti – severní Tádžikistán, Pamírská oblast, Kuljóbská oblast, Kurgan-Tyubská oblast a oblast v okolí hlavního města Dušanbe. Každá z těchto oblastí začala po rozpadu SSSR hledat své tradiční vazby na své přirozené regiony, které však často neleží uvnitř Tádžikistánu. C Chhaarraakktteerriissttiikkaa jjeeddnnoottlliivvýýcchh oobbllaassttii Severní Tádžikistán Severní část země, oddělená od centra masívem fanských hor, patřila k nejrozvinutějším v celé republice. Žije zde také nejvíce obyvatel Geograficky více souvisí s Uzbekistánem a v současné době se také obyvatelé Leninabadské oblasti orientují právě na svého severního souseda – konkrétně na Taškent. Celá oblast je navíc silně energeticky závislá na dodávkách z Uzbekistánu.10 Nelze však pominout ani rozdělení tohoto regionu na další mikroregiony. Především je to Zarafšánské údolí (okolí města Pendžikent), které je historicky svázáno se samarkandským regionem a je nejslaběji spjata s centrem regionu v Chodžentu i s Dušanbe. Fergánská kotlina, 6 Např. V roklinách Darvázu. DOPLNIT. Avlod se lze překládat jako aul, aula (anglicky psaná literatura), mahalla (v Uzbekistánu) – v tradičním pojetí (Buškov – viz níže) rodová občina, která „sjednocuje živé i mrtvé příbuzné a určuje osudy a zájmy živých“. Podrobněji viz V. I. Buškov: Tadžickij avlod tysjačaletija spusťja, Vostok, 1991, číslo 5. K současnému vývoji avlodů podrobněji viz Olimov – Olimova: op. cit., 1998, s. 48-54. 8 Muzaffar Olimov: Ob etnopolitičeskoj i konfessionaľnoj situacii v Tadžikistane i verojatnosti mežetničeskich konfliktov. 9 Podle výzkumů se v celém Tádžikistánu hlásí k určitému avlodu 68,3% lidí v Tádžikistánu. Zajímavá jsou čísla pro jednotlivé regiony: Kuljób 82,2%, oblast Horského Badachšánu, Kurgan-Tyube okolo 78%, Centrální Tádžikistán – 75%, Leninabadská oblast 55% a Dušanbe 42,4%. Podrobnější rozbor daných čísle viz Olimov, M. A. – Olimova S. K.: op. cit., 1998, s. 49-50. 10 Podrobněji k Fergánskému údolí v Tádžikistánu viz Olimov, M. A. – Olimova, S. K.: Regionalism in Tajikistan: Its Impact on the Fergana Valley. Perspectives on Central Asia. číslo 3 (březen), 1996, Center for Post-Soviet Studies, New York, http://www.cpss.org. 7 8 která zasahuje do severního Tádžikistánu městy Isfara, Kanibadam a Ašt, tvoří další autonomní kulturní, ekonomickou a sociální jednotku. Centrem oblasti je město Chodžent (dříve Leninabad), které leží na strategických tranzitních trasách spojujících Fergánskou kotlinu a zbytek Uzbekistánu (vede tudy i železniční trasa z Fergány do Uzbekistánu). Tradiční místní rodové a klanové struktury jsou velmi těsně spjaty se sousedním Uzbekistánem, zejména v regionech Nau a Džarabasulovsk. Jeho tranzitní význam se však bezpochyby sníží po dostavbě lepších komunikací, které povedou z Fergánské kotliny do Taškentu mimo Leninabadský region. Ještě do Říjnové revoluce se v této oblasti vytvořila průmyslová základna a její rozvoj pokračoval i za doby Sovětského svazu. Centrem regionu je město Chodžent (dříve Leninabad). V období Sovětského svazu investice do tohoto regionu představovaly až 70% státního rozpočtu svazové republiky. Region dominoval zemi i v politické oblasti. Sovětská moc pouze využila „pozdně feudální struktury“11 a např. kolektivizace a budování kolchozů bylo přizpůsobeno strukturám místních avlodů. Vládnoucí elita v Tádžické SSR byla tvořena převážně lidmi z klanových struktur Leninabadské oblasti, s vyjímkou druhé poloviny 50. let12. Orgány sovětské moci, zejména KGB, se brzy úzce propojily s nejvyššími špičkami z Leninabadu a protěžování celého regionu mělo silný vliv na události v 90. letech. Po rozpadu SSSR měla tato část země nejvyšší podíl na tvorbě HDP (až 70%) a tvořila hlavní průmyslovou, zemědělskou a obchodní základu Tádžikistánu. Po rozpadu SSSR a vzniku hranic se právě v této severní části země ukázalo problematičnost celé situace. Pokud chce náklad jet například z Chodžentu do Pendžikentu, musí překročit hranici s Uzbekistánem, což znamená 4 hraniční kontroly a důsledkem je zpomalení dodávek zboží a obchodní výměny v rámci těchto mikroregionů. Povolení k volnému překročení hranic do Uzbekistánu mají navíc pouze etničtí Uzbekové, což tvoří živnou půdu pro další nepokoje, které mohou vypuknout na etnickém základu, což je známo již z uzbecko-kyrgyzských konfliktů právě ve Fergánském údolí v roce 1990. Obchodníci v Chodžentu (a s tím související klanové struktury) mají zájem na silné (autoritativní) vládě při zachování svobodného obchodu a zachováním mocenské kontroly nad zemí. Souvisí to s pevnou strukturou rodových klanů, které mají přesně stanovenou hierarchii, kde níže postavení členové mají vždy svého patrona. Proto se v tomto regionu mnozí obracejí spíše k sousednímu Uzbekistánu, kde tento systém rozvinul prezident Karimov. Faktorem, který ještě více přibližuje toto území severnímu sousedu je přítomnost značné části uzbecké menšiny v Tádžikistánu a Uzbekistán se i proto silně angažoval zejména v první fázi konfliktu a řešení tádžické otázky. Kritici však poznamenávají, že se tak děje pouze v rámci posílení klanových struktur, což může uvést celou oblast do ozbrojeného konfliktu.13 Pamír Hovoříme-li o tádžickém Pamíru, jedná se obvykle o autonomní oblast Horského Badachšánu, která je velmi obtížně dostupná a sama je rozdělena na množství samostatných údolí, kde vždy převládaly semiautonomní sociální struktury. Navíc jsou obyvatelé Pamíru příslušníky 11 Ibid. Prvním tajemníkem KS Tádžikistánu byl Uzbek z Leninabadu Tursunbej Uldžabajev (1956-61). V té době se podařilo rozdělit nejdůležitější funkce mezi zástupce jednotlivých regionů – Předsedou Nejvyššího Sovětu byl Mirzo Rachmatov z Garmu, představitelem Rady Ministrů byl jmenován Nazarno Dodchajev z Pamíru a vysoké pozice ve Nejvyšším Sovětu, Radě Ministrů i ve stranických špičkách se objevili i zástupci Kuljóbského regionu. V roce 1961 však byl Uldžabajev odvolán pro zfalšování údajů o produkci bavlny a nahradil jej Jabbar Rasulov, který opět soustředil většinu státních a stranických funkcí v rukou příslušníků leninabadského regionu. 13 Chudonazarov, Davlat: The Conflict in Tajikistan: Questions of Regionalism; Russia and Uzbekistan. In: Central Asia: Conflict, Resolution, Change, ed. Roald Z. Sagdeev, Susan Eisenhower, Center for Political and Strategic Studies, 1995, , http://www.cpss.org. 12 9 mnoha národností, hovoří také několika východoíránskými jazyky.14 Pamířané jsou také konfesionálně odlišní od zbytku Tádžikistánu – vyznávají ší´itský islám, avšak role tohoto faktoru je často velmi přeceňována, zejména u amerických autorů, kteří navíc často chybně spatřují právě zde kořeny islamismu. Přestože ve válce Pamířané podporovali Islámskou stranu obrody, sami netíhnou k islámskému fundamentalismu a extremismu. Existuje zde značný antagonismus vůči sousedním Afgháncům (především Paštunům) a naopak pocit spřízněnosti s afghánskými Tádžiky Oblast lze rozdělit na tři další regiony: Oblasti pod Pamírem – zejm. Darvaz a Vanč, které spojují Horský Badachšán s ostatními obastmi Tádžikistánu. Leží na prakticky jediné použitelné silnici, která protíná celý Pamír (Dušanbe – Kalai-Chumb – Chorog – Murgab – Kyrgyzstán) a tím roste jeho strategický význam. Navíc má tento mikroregion tradiční vazby na Karategin a afghánský Darvaz. Vlastní Badachšán, který je spjat s větším, ale ještě méně rozvinutým afghánským Badachšánem (v současnosti pod kontrolou Ahmada Šáha Mascúda, mj. se značným tádžickým osídlením). Tvoří jej oblasti podél Pamírské dálnice – tj. Rušan, Chorog a Šugnan a dále prakticky nedostupné a špatně kontrolovatelné oblasti při jižní hranici s Afghánistánem (Iškašim, Vachan) Murgabská oblast je nejodlehlejší částí Tádžikistánu, která se orientuje spíše na Kyrgyzstán (Ošská oblast), se kterou je také mnohem lépe svázán transportními cestami, které nebyly válkou dotčeny. Navíc zde žije významná menšina Kyrgyzů, kteří jsou svázáni s ošským regionem v Kyrgyzstánu. Právě tudy proudí největší množství narkotických látek z Afghánistánu (trasa Afghánistán – Badachšán – Oš – Moskva). Za sovětské éry došlo ke zvýšení životní úrovně, které však nebylo doprovázeno rozvojem infrastruktury a hospodářských celků v oblasti – lidé odcházeli do centrálních oblastí Tádžikistánu a vraceli se často jako vysoce kvalifikovaní a vzdělaní lidé. Proto lze v této oblasti i dnes hovořit o vysokém potenciálu vzdělaného obyvatelstva – inteligence. Avšak s rozkladem tradiční sociální struktury a poté rozpadem Sovětského svazu došlo k radikálními poklesu životní úrovně obyvatelstva, které se často zapojilo do obchodu a pašování narkotik z Afghánistánu, s čímž souvisela celá řada dalších kriminálních aktivit. Narkomafie v podstatě obnovily tradiční sociální struktury. Po skončení války však právě díky narkomafii došlo ke zhoršení vztahů s ostatními obyvateli Tádžikistánu, a to dokonce i s tradičním spojencem Karateginem. To vše může je záminkou ke značným separatistickým tendencím celé oblasti a orientaci na Rusko, což vyplývá z jejich role zprostředkovatelů mezi narkomafiemi z Afghánistánu a Pákistánu na jedné straně a ruskými mafiánskými strukturami na straně druhé. Současná ekonomická situace oblasti je více než katastrofální, chybí spojení s centrálními oblastmi a potraviny jsou rozdělovány ze zásilek humanitárních organizací z Kyrgyzstánu. Centrální oblasti V literatuře se označují také jako Oblasti pod kontrolou republiky (Rajony respublikanskogo podčiněnija) a dodává se, že to jsou jediné oblasti země, kde je vláda v Dušanbe schopna reálně uplatňovat svůj vliv. Jejich struktura je však velmi různorodá. Spadá sem především hlavní město země – Dušanbe, které bylo uměle ustanoveno ve 20. letech jako hlavní město Tádžické ASSR (později SSR) na místo tradičních kulturních center Tádžiků – Samarkandu a Buchary, které připadly Uzbecké SSR. Tím, že se jeho vzestup datuje do sovětského období, vytvořil se zde konglomerát lidí, kteří se přistěhovali z různých částí Tádžikistánu. Přestože v průběhu generační výměny došlo ke zpřetrhání kontaktů s původním regionem, bylo i Dušanbe rozděleno na čtvrti s větším podílem přistěhovalců z určité části země. Lze tedy konstatovat, že Dušanbe je jakýsi „Tádžikistán v malém“. Tento faktor dále komplikuje značný podíl ruských a uzbeckých přistěhovalců, kteří byli nejvíce 14 Viz pozn. 1 (hlavní soubor). 10 spjati s vládnoucími strukturami v Dušanbe. Toto členění se později projevilo i v tzv. Dušanbském jaru, kdy např. činitelé skupiny tzv. Mladých Dušanbanů pocházeli především ze čtvrtí, které obývali lidé s kořeny v Karateginu. K Dušanbe patří i značné zázemí s městy jako např. Ordžonikidzeabad (dnes Kofarnichon) a celé území Hissarské kotliny. Tento mikroregion sousedí na západě s Uzbekistánem (Surchandarinská oblast) a žije zde velké množství Uzbeků, kteří jsou klanově spojeni s uzbeckými strukturami. Region má značný strategický význam jako tranzitní oblast, kudy procházejí všechny důležité komunikace spojující centrální Tádžikistán (především Dušanbe) a Uzbekistán. Jsou zde i vazby na jih – do oblasti Kurgan-Tyube – přes polokočovné turecké obyvatelstvo, které ovládá hřeben Aktau s centrem v Koktaš. Ve východní části centrální oblasti leží Garmská oblast neboli Karategin. Ta se liší od centrálních oblastí okolo Dušanbe vysokými horami s údolími, ve kterých se vytvořily poloautonomní sociální struktury, které přežily v mnohem silnější podobě než v jiných regionech. Ekonomické podmínky a zejména shora nařízené deportace oblasti nutily obyvatele k odchodu na jiná místa. Díky těmto pohybům také v obyvatelích Karateginu vznikl pocit odporu vůči vládní straně a obyvatelé se klonili k většímu radikalismu. To se projevilo právě v době občanské války, kdy se Garm stal jednou z bašt opozičních sil. V průběhu 70 let komunistické nadvlády se však pozornost státních orgánů republiky obracela na bohatší oblasti, které se podílely nejvíce na produkci země. To umožnilo vznik alternativních mocenských struktur, které se kryly s tradičními avlody. V době počátku konfliktu právě tyto struktury z oblasti Garmu (Mladí Dušanbané) podnítily úsilí o změnu mocenských pozic v rámci celé země. Oblast tvoří okresy Džirgatal, Tavildara, Tadžikabad, Garm a Darband (dříve Komsomolabad), avšak hovořit v této horské oblasti o jistých přirozených centrech je přinejmenším pochybné. Další problém spočívá v množství vnějších a vnitřních uprchlíků (angl. Internally Displaced Persons), kteří byli v důsledku války nuceni opustit své domovy a dnes mnoho Karateginců žije např. v uprchlických táborech v Afghánistánu, někteří emigrovali do Ruska nebo jiných oblastí střední Asie. Spojnicí mezi hornatým Garmem a hlavním městem jsou města Fajzabad a Kofarnichon. Zejména Fajzabad je strategicky položen na Pamírské dálnici a tvoří spojnici mezi centrálními oblastmi, jižní Kuljóbskou oblastí a Horským Badachšánem. Oblast je osídlena poměrně řídce a tvoří ji místní usedlí Tádžikové, Uzbekové a část dalších národností. Chatlonská oblast Kurgan-Tyube je oblast, která se nachází na jihozápadě Tádžikistánu. Kromě Dušanbe je to nejsložitější region Tádžikistánu, kde neexistuje velká enkláva původního obyvatelstva. Místní obyvatelé jsou obvykle přistěhovalci z jiných částí Tádžikistánu. Nejvíce obyvatel je původem z Karateginu, částečně zde žijí Uzbeci, kteří mají své kořeny ve Fergánské kotlině. Původní obyvatelstvo tvoří zbytky polokočovných tureckých kmenů. Region lze rozdělit na horní část údolí řeky Vachš s převahou karateginských Tádžiků a Uzbeků. Nejjižnější oblast v okolí měst Šaartuz, Nižnyj Pjandž, Dust leží na hranicích s Afghánistánem. Zde je skladba obyvatelstva jedna z nejpestřejších v Tádžikistánu. Sídlí zde přistěhovalci z Karateginu, Kuljóbu, místní Arabové, polokočovné turecké a uzbecké kmeny, potomci přesídlených povolžských Němců a Rusů. Klanové struktury, které se věnují především nelegálnímu obchodu přes afghánské, případně uzbecké hranice, se vytvořily především v poslední době a každá skupina má své dobré kontakty v Afghánistánu, Uzbekistánu nebo Rusku. Nelegální obchod s Afghánistánem však ztěžuje poměrně přehledný a relativně rovinatý terén a pohraniční řeka Pjandž. Oblastí, která spojuje tuto oblast s centrem 11 je okolí města Javan. Zde se spojují staré cesty, které vedou z centrálních oblastí a Karateginu. Druhým velkým samostatným regionem Chatlonské oblasti je Kuljób. Oblast je známá pěstováním bavlny a k tomu je potřeba silné sociální struktury. Původní avlody zde byly transformovány do kolchozů, přičemž se při zachování sociální hierarchie přeměnila pouze ideologie. To umožnilo podporu Kuljóbů vládnoucím elitám z Leninabadu a následně i jejich účast na politickém životě v centru Tádžikistánu. Z jejich středu pochází i současný president republiky Emomali Rachmonov a Kuljóbové se snaží hrát roli „sjednotitelů republiky“,15 což se jim vzhledem k mocenským ambicím hissarských klanů, tlaku z Chodžentu a nepřátelství s východními oblastmi nemůže podařit. Navíc ekonomická situace, která nikdy nebyla nijak dobrá, se v důsledku velkých fyzických škod zaviněných válkou ještě zhoršila. Přestože Kuljóbové byli vždy schopni samostatně přežívat samozásobováním, nejsou schopni ekonomicky, a tím i mocensky, hrát ve státě významnější úlohu. Navíc zde neexistuje kromě možností pěstování bavlny ani žádná průmyslová základna – to znamená, že nemůže vznikat ani průmyslová oligarchie, která je již například v centrálních oblastech nebo Chodžentu a má významný vliv na dění v zemi. V Kuljóbu byl vždy vyzdvihován kult moci a síly a silný konservatismus, což přispělo k zachování silných sociálních a přísně hierarchizovaných struktur obyvatel, které se shromažďují okolo tzv. „bobo“ neboli pachana. Celý tento přehled regionálního členění Tádžikistánu umožňuje učinit si obrázek o problematické a často zcela protichůdné struktuře Tádžikistánu. Zemi chybí v podstatě jakýkoliv spojovací článek a jednota funguje spíše na formální úrovni. Různorodost zájmů každé oblasti lze udržet pod centrální mocí pouze na základě silné, autoritativní vlády, kterou však Dušanbe v současné době nemá. Slabost centrální vlády nadále posiluje autonomii místních mocenských struktur a lokální patriotismus. Regiony navíc mají vytvořeny silné vazby na oblasti sousední země (Leninabad – Taškent, Hissar – Surchandarijská oblast, Murgab – Ošská oblast aj.). Situace je v poválečném Tádžikistánu ještě horší díky zhoršení komunikačních možností mezi regiony, To vše přispívá k další regionalizaci země. 15 Olimov, M: op. cit., 1994. 12 Hlavní etnické skupiny v Tádžikistánu Převzato z Perry Castaňeda Map Collection, University of Austin, Texas. 13 PPřřííččiinnyy vváállkkyy V analýzách jednotlivých autorů existuje několik přístupů hodnocení příčin války v Tádžikistánu.16 Tato kapitola by se měla dotknout alespoň nejdůležitějších témat, které jsou spojovány se zahájením konfliktu. Jedním z těchto postojů, který zaujímají zejména američtí publicisté, ale i specialisté na střední Asii, je snaha hledat kořeny konfliktu v Huntingtonově teorii střetů civilizací, v tomto případě mezi světem ruského pravoslaví a islámem. Tento pohled vychází z charakteristiky válčících stran, kdy na jedné straně stojí vláda presidenta Rachmonova se značně proruskou orientací a podporou Moskvy a na druhé straně Spojená tádžická opozice, vedená Islámskou stranou obrody, která je mj. podporovaná i Saudskou Arábií. Problém je ovšem v tom, že ani Spojená tádžická opozice není složena pouze z islámských stran (viz kapitola politické strany) a náboženství v tomto konfliktu navíc hraje pouze marginální roli. Druhý přístup by se snad dal nazvat etnografickým, který vidí hlavní příčinu konfliktu v hluboké sociální krizi obyvatelstva, do kterého se dostala celá střední Asie, ale který se zároveň nejmarkantněji projevil právě v Tádžikistánu. Třetím přístup nazývá M. A. Olimov geopolitický. Vychází z předpokladu, že v Tádžikistánu nešlo pouze o vnitrotádžický konflikt, ale že se zde promítly zájmy několika zemí (možné geopolitické zájmy dalších zemí – viz dále). Svou roli hraje podle západních pozorovatelů nebo komunistů i ideologické hledisko, podle kterého se jedná o konflikt dvou koncepcí státního zřízení – jeden s orientací na islámský stát, proti kterému stojí idea pokračování budování socialistického státu, která více vyhovuje i kuljóbským elitám. Bohužel toto stanovisko se v průběhu války neukazuje jako nejdůležitější, přestože některé proudy v islámské opozici se k myšlenek islámského státu nezříkají (k takovým patřil i například i Ali Akbar Turadžonzóde). Regionalismus Jednou z nejdůležitějších příčin konfliktu se jeví regionalismus (viz kapitola politická geografie země). Tento regionalismus způsobuje také nízké vědomí národní identity Tádžiků (podle sčítání v roce 1989 bylo 62% obyvatel Tádžiků), navíc jsou zde značné jazykové a náboženské rozdíly (viz předchozí část o politické geografii), které jsou způsobeny především regionální rozdrobeností a faktorem národnostních menšin, které oproti Tádžikům tvoří mnohem kompaktnější a soustředěnější celky – především Uzbekové na severu a Rusové, kteří se koncentrují ve velkých městech. Navíc Tádžikové Ekonomické faktory Tádžikistán byl republikou s nejnižším HDP na osobu v rámci celého SSSR. Roku 1990 činil hrubý domácí produkt země v 1341 USD a 46,6% z příjmů republikové rozpočtu činily dotace z centra.17 Je tedy zcela logické, že po radikálním snížení podpory z centra, které dostával Tádžikistán, klesly i zdroje země. Největší průmysl je soustředěn v Leninabadské provincii a byl v rukou především Uzbeků a Rusů. Jih země byl především zemědělský, významným podnikem byla hliníkárna v Tursunzóde a některé menší podniky na zpracování bavlny. 16 V této stati uvádím pouze základní přehled těchto přístupů. Podrobněji viz: Olimov, M. A. – Olimova, C. K.: Obščestvo i konflikt v Tadžikistane, In: Vostok, 5/1998, s. 41-42. 17 Ve stejné době činil příjem např. Estonska 5 039 USD, Ruska 4224 USD, Kazachstánu 2706 USD a druhou nejnižší ekonomikou byl Uzbekistán (1579 USD), zdroj: World Bank, Statictical Handbook : Staes of the Former USSR, 1992 (Washington, D.C., 1992), In: Mandelbaum, Michael: op. cit. s. 209. 14 Vnější faktory v konfliktu Zájmy některých sousedních, ale i vzdálenějších zemí hrály v konfliktu významnou úlohu, byť často přeceňovanou. Zdá se, že v zahraničí nelze hledat příčiny rozpoutání konfliktu, ale spíše v podpoře jednotlivých válčících stran. Ze zemí, které měly největší zájem na vliv událostí v zemi je na jednom z čelních míst nesporně Rusko, které se ani v průběhu konfliktu, ani po jeho skončení netajilo svými mocenskými ambicemi a snahou o vliv alespoň v některých částech svého impéria. V Tádžikistánu šlo z ruské strany oficiálně o „zabezpečení hranice SNS, a tím i hranice Ruska proti islámskému fundamentalismu“ a o ochranu ruské menšiny, která však do konce války uprchla většinou zpět do Ruska. O zájmu Ruska svědčí také přítomnost vojenských jednotek v zemi. Částečně zde zůstává zbytek sovětské armády s přítomností 201. motostřelecké divize a po vypuknutí konfliktu byly povolány pohraniční jednotky pro střežení hranice s Afghánistánem.18 Rusko se nikdy netajilo podporou promoskevské kuljóbské elity v čele s presidentem Rachmonovem a vystupování ruských jednotek mělo daleko do „mírových sborů SNS“, jak byly obvykle nazýváni. Uzbekistán oficiálně deklaroval podporu severním oblastem země a lokalitám se silnou uzbeckou menšinou na jihu země. Podpora však často zůstávala pouze ve formě politických deklarací. Zcela jednoznačně se postoj Taškentu projevil v otázce vyslání vojsk do země, které bylo více než symbolické a mělo spíše demonstrovat mocenské ambice Uzbekistánu jako hegemona střední Asie. Uzbecký president Karimov také špatně nesl úlohu Ruska jako hlavní zahraniční sílu v zemi, ale bylo jasné, že Uzbekistán nemá prostředky, aby mohlo hrát podobnou roli. Ne zcela pozitivní postoj zaujal Taškent i k elitám presidenta Rachmonova, které fakticky odstavily spřízněné chodžentské klany od vlády. Na druhé straně však v postoji Uzbekistánu převládla politika „menšího zla“ v podobě silné přítomnosti Ruska, které bylo schopno zadržet „příliv islámského fundamentalismu.“ Významnou zásluhu na urovnání konfliktu si může připsat i Turkmenistán, byť zde šlo především o podporu mírového úsilí a snahu presidenta Nijazova o „zprostředkovatelskou diplomacii.“ Turkmenistán nutně potřebuje zajištění stability v regionu pro stavbu svých životně důležitých plynovodů, které mají zemi pomoci stát se středoasijským Kuvajtem. Jedna z tras plynovodu je plánována i přes Afghánistán (proto se Nijazov silně angažuje i v zajištění stability v Afghánistánu) a napětí v sousedních zemích by odlákalo zahraniční investory, které chudá země s velkým bohatstvím velice potřebuje. Další země středoasijského regionu se do konfliktu neangažovaly významnou měrou, přestože Kazachstán i Kyrgyzstán vyslaly do oblasti spíše symbolické vojenské zastoupení a angažovaly se i v mírovém procesu (mírová jednání v Almaty) a v humanitární pomoci (Kyrgyzstán posílal humanitární pomoc především do Kyrgyzy obývané východní části Badachšánu). Na „druhé straně barikády“, která vyjadřovala podporu opozici, se ocitly islámské země. Významnou úlohu zde sehrál Írán, který poskytl azyl představitelům opozice a Teherán byl místem jednání mezi opozicí a vládou. O Íránu se na počátku 90. let hovořilo o zemi, která by mohla nahradit velmocenské postavení Ruska v regionu a zejména v jazykově spřízněném Tádžikistánu. Ukazuje se však, že vnitřní problémy Íránu, postupná demokratizace země a nedostatek prostředků neumožňuje Íránu takovou roli hrát. Západní analytici varovali v době rozpadu SSSR před nebezpečím „islámského extremismu.“ Toto tvrzení se však naráží na 18 Blíže k této problematice např. Chodžibajev, Karim: Russian Troops and the Conflict in Tajikistan. In: Perspectives on Central Asia, listopad 1998, Centre for Political and Strategival Studies, http://www.cpss.org 15 fakt, že zatímco Írán je šíitský, středoasijské země vyznávají, s vyjímkou asi 5% obyvatel Tádžikistánu, islám sunnitský, a to nejliberálnějšího hanafijského směru.19 K řešení konfliktu nepřímo přispěly i události v sousedním Afghánistánu.20 Podporu mírovému konfliktu však vyjádřil i exilový president Rabbání a podporu uprchlíkům a opozičních ozbrojených sil, včetně výcvikového prostoru v okolí města Talikan na severu Afghánistánu, poskytl i ministr obrany Ahmad Šáh Mascúd. Materiální podporu opozičním jednotkám poskytly i země jako Pákistán (útočiště některých tádžických uprchlíků, stipendia v pákistánských školách) a Saudská Arábie, která se již od počátku 90. let snaží angažovat se ve střední Asii jako země, která usiluje o obrodu islámu v této oblasti. Ze saudských peněz je postaveno množství nových mešit a země se podílí i na poválečné obnově Tádžikistánu. Úloha dalších zemí je spíše marginální – do řešení konfliktu se výrazněji nezapojilo ani Turecko, které se jinak snaží o orientaci středoasijských států směrem k Ankaře, avšak tento program se spíše týká jazykově spřízněného turkického obyvatelstva. Z mezinárodních organizací se významnou měrou na řešení konfliktu podílela zvláštní mise UNMOT (United Nation Military Observers for Tajikistan), která byla vyslána již v roce 1993 a zvláštní vyslanec generálního tajemníka OSN Ramiro Piriz-Ballon má velkou zásluhu na mírových rozhovorech. Od roku 1994 působí v Tádžikistánu i mise OBSE, které se zúčastnily jako pozorovatelé i čeští občané. H Hllaavvnníí ppoolliittiicckkéé ssttrraannyy Jak vyplývá z předchozí, kapitoly, Tádžikistán je rozdělen na mnoho oblastí s různými zájmy. To se všechno projevuje i v politickém životě a má vliv i na formování politických stran. Etnoregionální struktury odpovídají často i strukturám politickým stran a politické špičky jsou provázány nebo jsou identické s příslušnými regiony. Situace po občanské válce je ještě více komplikovaná tím, že jednotlivé politické strany a etnoregionální struktury se cítí vítězi. Z jedné strany jsou faktičtí vítězové a tvoří současnou politickou elitu a na druhé straně jsou lidé, kteří se cítí také vítězi války, ale vládnoucí struktury jim neumožňují svobodně rozvíjet činnost.21 Na jedné straně se u moci drží komunistická strana, která je však v současné době díky mírové smlouvě nucena spolupracovat s částí opozičních skupin. Opoziční skupiny jsou spojeny v tzv. Spojené tádžické opozici, což je uskupení několika stran, které v průběhu války vytvořily koalici proti vládním vojskům. V nich má významné slovo Islámská strana obrody a Demokratická strana Tádžikistánu. Kromě těchto skupin existuje i několik dalších politických stran, které se však angažují převážně na regionální úrovni nebo nemohou plně rozvíjet svou činnost. Komunistická strana Tádžikistánu Komunistické strany v celé oblasti střední Asie plnily úlohu silné mocenské struktury, která je zde známá již po staletí a vždy tvořila záruku před destabilizací (Chivský chanát, Bucharský chanát). Spíše než tyto starší zkušenosti však převládá tradice silného centra z doby Sovětského svazu. Komunistická strana zde nebyla spjata ani tak s ideologií, ale spíše s osobností stranického vůdce. To se potvrdilo i po rozpadu SSSR, kdy se moci ujaly silné osobnosti a systém autoritativní vlády se obvykle upevnil. Proto dnes prezidenti Karimov v 19 O islámu ve střední Asii existuje v poslední době celá řada dobrých prací – např. Haghayeghi, Mehmed: Islam and Politics in Cenrtal Asia. DOPLNIT DALŠÍ ÚDAJE!!! 20 Podrobněji viz Abdullaev, Rašíd – Babachanov Umed: op. cit.; souvislosti s konfliktem – viz dále v textu při analýze vývoje událostí. 21 Olimova, S: Političeskije partii i mnogopartijnosť v Tadžikistane. Meterialy seminara „Novyje elity i političeskie elity i političeskie instituty v SNG (Novgorod, 25-30.1.1996 In: http://www.commuique.se/cac.html. 16 Uzbekistánu, Nijazov (Turkmenbaši) v Turkmenistánu nebo Nazarebajeva v Kazachstánu. Podobný vývoj lze vysledovat i v Tádžikistánu, kde se však díky značné míře tradiční autonomie v jednotlivých oblastech jednotná autorita prosazovala mnohem obtížněji. I zde byla komunistická strana spjata s vládnoucími etnoregionálními strukturami. Komunisté však měli výhodu, že měli z minulosti vybudovanou sociální a regionální strukturu, kterou druhé strany musely teprve budovat. Navíc sdružovala zájmy mnoha společenství, které měly významné postavení v rámci TSSR nebo se jejich situace po rozpadu Sovětského svazu značně zhoršila (ženy, důchodci, národnostní menšiny, zejména Uzbekové). Komunistická strana prošla v daném období složitým vývojem. Po moskevském puči v srpnu 1991 se Komunistická strana Tádžikistánu oddělila od centrálních struktur SSSR a následně se přetransformovala v Socialistickou stranu Tádžikistánu. Úřadující president Aslonov vydal 22. září 1991 dekret, kterým zakázal další činnost této strany a její majetek byl zabaven. Strana však nadále vyvíjela svou činnost pomocí poslanců Nejvyššího Sovětu Tádžikistánu, kteří formálně fungovali jako nezávislí, avšak sdružení neformálně pod hlavičkou komunistické strany. Listopadové presidentské volby ukázaly, že komunisté mají stále vysokou podporu, když zvítězil bývalý komunistický předák Rachmon Nabijev. Na počátku roku 1991, když byl Nabijev ustanoven do funkce, prohlásila KS Tádžikistánu na svém sjezdu obnovení své činnosti.22 Na tomto sjezdu byly značně utlumeny reformistické proudy, které se vytvořily ve druhé polovině roku 1991. Přes pokles členů přibližně na čtvrtinu se však udržela silná základna pasivních přívrženců. Navíc si udržela jisté pozice téměř ve všech regionech země. Přesto se i zde projevil fenomén regionalismu, a tak měli komunisté největší podporu v regionech, odkud se tradičně formovaly celorepublikové elity především v Kuljóbu, Hissaru, Dušanbe a částečně i v Leninabadu.23 Důležitým mezníkem pro činnost strany bylo její třetí plénum ÚV KS Tádžikistánu 22.5.1993, kde se vydělily tři proudy dalšího vývoje strany.24 První z nich prosazovaly „severní struktury“, které požadovaly tzv. „uzbecký model“, tj. prosadit celorepublikový monopol na moc po vzoru Turkmenistánu nebo Uzbekistánu. Tato cesta však měla svoje úskalí, především proto, že ve straně nebyl žádný silný vůdce, který by dokázal stranu sjednotit jako Karimov nebo Nijazov. Druhý proud prosazoval tzv. „severokorejský model“ - tj. vládu jedné strany na stalinistickém přístupu. Tuto myšlenku prosazovaly tradičně radikální zástupci z Kuljóbu a Kurgan-Tyube. Třetí směr, reprezentovaný převážně zástupci z Hissaru a Dušanbe, usiloval o postupné směřování k postupné obnově SSSR a obnovení socialismu. Všechny tyto směry v podstatě směřovaly k dalšímu provázání komunistické strany a státních struktur, včetně prohloubení orientace na Rusko. S tím následně souvisela i další politika oficiální vlády v Tádžikistánu, jak bude analyzováno v další části práce. V současnosti si komunistická strana udržuje nadále postavení jediné významné celorepublikově organizované politické strany. 22 K vývoji komunistické strany v další období podrobněji viz Olimova, S.: Kommuističeskaja partia Tadžikistana v 1992-1994 gg. Vostok, 2/1996, s. 52-62, http://www.comminique.se/cac.html. 23 Leninabadská oblasti, která byla za sovětské éry místem, odkud pocházela většina vládnoucích elit TSSR. Po jejím zákazu se v Leninabadu vytvořily autonomní struktury, které se distancovaly od KS Tádžikistánu. V průběhu války se však Leninabad přihlásil ke „koaliční vládě“, kterou kromě nich tvořili i Kuljóbové a Hissarové. 24 Olimova, S: Političeskije partii i mnogopartijnosť v Tadžikistane. Meterialy seminara „Novyje elity i političeskie elity i političeskie instituty v SNG (Novgorod, 25-30.1.1996 In: http://www.commuique.se/cac.html. 17 Islámská strana obrody Tádžikistánu25 V současnosti prakticky jediná strana, která je schopna být zdatným soupeřem komunistické straně, především svým vlivem v různých částech země. Její kořeny sahají do 60.-70. let, kdy se ilegálně formovaly maktaby, které se scházely v místních čajchánech a vyučovaly i předškolní děti Koránu, hadíthům, arabštině. Paradoxně se vše odehrávalo „pod portréty členů ÚV KSSS, které zdobily každý čajchán.26 Představitelé těchto „maktabů“ mohli začít relativně svobodně jednat až v 80. letech, kdy začaly vycházet první periodika s islámským zaměřením.27 V roce 1990 se strana pokusila poprvé o legalizaci svého statusu, avšak Prezídium Nejvyššího Sovětu vydalo 5. října 1990 prohlášení, ve kterém zakázalo ustavení Islámské strany obrody nebo jakékoliv strany islámského zaměření. S rozpadem SSSR se rozpadly i struktury, které se snažily sjednotit islámské organizace celého Sovětského svazu. Tak se 26. října 1991 ustavila na prvním sjezdu Islámská strana obrody v Tádžikistánu. Brzy po svém ustavení byla zaregistrována na ministerstvu spravedlnosti Tádžikistánu. Do jejího čela bylo zvoleno 17 členné předsednictvo, ve kterém zasedli později významní představitelé Spojené tádžické opozice - Himmatzode, davlat Usmon nebo Said Ibrahim Gado. Po událostech v květnu 1992 získala strana křeslo místopředsedy vlády, které zaujal dlouholetý činovník islámských organizací Davlat Usmon. Ani jemu nepodařilo zastavit první krvavé srážky v Kurgan-Tyube. V létě 1992 byl nucen rezignovat poté, co byl obviněn ze spolupráce z KGB. To však nemohlo zastavit rostoucí vliv strany a vedlo v lednu 1993 k obvinění vedoucích představitelů strany28 a 21. června 1993 k jejímu zákazu, které postihlo i další opoziční strany (viz dále). Nejvyšší soud v srpnu rozhodl o trestu smrti pro jednoho z čelních představitelů Adžika Alieva a uvěznění několika dalších členů strany. Islámská strana obrody přešla do ilegality a část vedení emigrovala - především do horských oblastí Afghánistánu, kam se přestěhoval i její současný hlavní představitel a vyjednávač Spojené tádžické opozice - Said Abdullo Núrí. Struktura strany je založena na tradičních tádžických strukturách - avlodech, který se obvykle díky svým strukturám hlásily k této straně jako celek. Ve městech se k islámské straně hlásili lidé s jistou příbuzenskou linií, avšak nebyla zde tak silná pouta jako v tradičních avlodových strukturách. Regionem, ve kterém má ISO tradiční vliv, je Karategin, kde jej podporuje významná část místních obchodních struktur. Tito lidé ji sice podporují finančně, ale vyskytly se i spekulace, že financování strany je tvořeno také zisky z obchodu s drogami z Afghánistánu, kde mají čelní představitelé strany dobré kontakty Další opoziční skupiny Demokratická strana Tádžikistánu Tato strana vznikla v rámci formování stran, které měly zaplnit vakuum, které vzniklo zákazem KS Tádžikistánu v září 1991. Jejími stoupenci byli především ruskojazyčná inteligence, která měla kontakty na ruské demokratické síly, nacionalisticky laděná tádžická inteligence a především stoupenci z Karateginu, kteří viděli v DST možnost vystřídat mocenské struktury Kuljóbů a Leninabadců v celorepublikových mocenských strukturách. Byly to předavším karateginské obchodní elity, které mohly stranu podporovat i finančně. V ní spatřovaly západní sdělovací prostředky garanta přechodu od totalitního systému k 25 Podrobněji viz Mikulskij, D. V.: op. cit. Ibid. 27 Prvním periodikem byl časopis Hidojat (Vedení), vydávaný od roku 1983 ilegálně, Ibid. 28 Takto byly postiženi např. Davlat Usmon, Ali Akbar Turadžonzóde a kroě toho např. i předseda Demokratické strany Tádžikistánu Jusuf. 26 18 demokratickému zřízení. Straně však nebyla dána možnost, aby své myšlenky mohla prosazovat. V rámci konfliktu se spojila s Islámskou stranou obrody a dalšími ve spojenou tádžickou opozici. Rastochez Historicky první opoziční stranou, která byla oficiálně povolena, se stalo roku 1989 Lidové hnutí Rastochez (Znovuzrození, Obroda). Jejím hlavním programem byla obnova suverenity republiky, rozvoj národní kultury a uznání tádžičtiny jako národního jazyka. Ten byl schválen roku 1989. Odpovídalo jiným nacionálně laděných hnutím, které vznikaly po celém Sovětském svazu. Svaz pokrokových sil Tádžikistánu Kromě výše uvedených mají nezanedbatelný vliv i strany, které zastupují zájmy především podnikatelských vrstev země. Jejich centrum se obvykle nachází v Leninabadské oblasti. Tyto zájmy hájí zejména Svaz pokrokových sil Tádžikistánu, který vznikl v červenci 1994 a zastupuje podnikatele ze severu nebo „seveřany“, kteří žijí v Dušanbe. Její politikou je demokracie a nastolení ekonomických reforem. Hlavním představitelem je bývalý premiér a neúspěšný kandidát na prezidentské křeslo ve volbách roku 1994 – Abdullodžonov. Lale-i Badachšán V oblasti Horský Badachšán vykazuje činnost místní stranická organizace Lâle-i Badachšon, která však nemá výraznější vliv v celotádžickém měřítku. V této oblasti dále působí místní organizace – např. místních Ismailitských skupin pod vedením svého vůdce Aga-Chána, který se snaží zajišťovat alespoň jistou humanitární pomoc v regionu. H Hiissttoorriiee kkoonnfflliikkttuu vv T Tááddžžiikkiissttáánnuu První známky neklidu Postupný rozpad Sovětského svazu, který začal ve 2. polovině 80. let a vyvrcholil roku 1991, přinesl řadu změn i do jednotlivých republik. Ve střední Asii se často jednalo o výměnu stranických a „státních“ kádrů od ruskojazyčného obyvatelstva k místním lidem, kteří však byli alespoň částečně spjati v vládnoucí linií celé země. V Tádžikistánu vládla prakticky po celé sovětské období elita, tvořená převážně ze zástupců nejrozvinutějšího regionu země Leninabadské oblasti. V 80. letech však začal růst vliv dalších hnutí, které dříve nemohly rozvíjet svou činnosti. Především to byly islámské síly a intelektuálské kruhy s orientací na demokracii a tržní ekonomiku. Koncem 80. let proběhlo několik demonstrací aktivistů, kteří požadovaly větší míru autonomie, svobodu - zejména projevu, náboženství (není náhoda, že na většině těchto akcí participovala i islámská strana) a svobodné volby, které se měly konat 25. února 1990. Tyto první spontánní nepokoje však měly svou údajnou příčinu v souvislosti s možností přijetí uprchlíků z Arménie. Demonstrací proti jejich přistěhování, které podle domněnek demonstrantů mělo zhoršit rostoucí nezaměstnanost a ekonomický pokles Tádžikistánu. Tyto protesty nebyly nijak organizovány a velmi rychle přerostly v krvavé střety s jednotkami bezpečnostních sil, vyslaných 1. tajemníkem ÚV KS Tádžikistánu a bývalým presidentem Kacharem Machamovem. Původní protesty proti arménským uprchlíkům se změnily na protesty, které požadovaly radikální politické i ekonomické reformy. Demonstrace nakonec byly násilně potlačeny jednotkami ministerstva vnitra SSSR. Podle opozičních stran byl výsledkem 22 mrtvých a 565 zraněných.29 29 Haghayeghi, Mehrdad: Islam and Politics in Central Asia. St. Martin´s Press, New York, 1995, s. 142. 19 Demonstrace vnesly rozpor i mezi členy komunistické strany, které však byly vyřešeny běžnou stranickou výměnou kádrů.30 Tyto akce ještě více vyostřily vztahy vůči opozičním silám, zejména vůči hnutí Rastochez, které stálo v čele únorových nepokojů, a Demokratické straně Tádžikistánu, které se nemohly zúčastnit voleb do Nejvyššího Sovětu, kde tak získala drtivou většinou opět komunistická strana. V kontextu rozpadu SSSR byla vyhlášena svrchovanost Tádžikistánu (24.8.1990) a na podzim byla ustavena funkce presidenta, kterým byl zvolen téměř jednomyslným hlasováním Nejvyššího Sovětu dosavadní první tajemník ÚV KS Tádžikistánu Machamov. Když v srpnu 1991 vyhlásily protigorbačovovské síly puč, Machamov se přidal na jejich stranu a to se mu v dalším vývoji stalo osudným. Proti jeho postoji vypukly v Dušanbe opět mohutné demonstrace opozičních sil, organizovaných především Islámskou stranou obrody, hnutím Rastochez a Demokratickou stranou Tádžikistánu. Tyto politické síly však nebyly schopny vytvořit celostátní stranickou síť a shodnout se na jednotné názorové platformě a tím se nemohly ani vyrovnat komunistické straně. Navíc se často nedokázaly přenést přes regionální rozdíly v jiných částech republiky, vzhledem ke své profilaci v rámci pouze omezených částí země. Přesto pod tlakem opozičních demonstrací a po vyjádření nedůvěry Nejvyšším Sovětem 31. srpna 1991 Machamov odstoupil31 a byl nahrazen po nomenklaturním kádrem Adriddinem Aslonovem, který nebyl příslušníkem chodžentské nebo kuljóbské reprezentace a jako příslušník klanů z Garmu byl přijatelný i pro opoziční strany. Aslonov se pokusil rozbít tradiční klanovou strukturu v komunistické straně ovládané Chodžentem (tehdy ještě Leninabadem) s podporou kuljóbských klanových struktur. Vyhlášení samostatnosti a jejich vnitropolitické důsledky Události v celém SSSR však na určitý čas odložily tento plán a po vzoru ostatních zemí, včetně střední Asie, byla v 9. září Nejvyšším Sovětem Tádžikistánu vyhlášena nezávislost. Toto vyhlášení však mělo své důsledky, které lze v mnohém přirovnat k vývoji v postkoloniálních zemích – Tádžikistán byl bez jasně vyhraněné národní identity, slabé ekonomiky. Tento vývoj ovšem lze zařadit do souvislosti s předchozími událostmi v rozpadajícím se SSSR. Ve středoasijských republikách byla největší podpora zachování Sovětského svazu na rozdíl od rostoucího separatismu „západních oblastech“ (především pobaltských zemích, na Ukrajině, ale i na Kavkaze). Opozice využila vyhlášení nezávislosti k dalším požadavkům - především zákazu Komunistické strany. V tom byl její oporou úřadující president Aslonov, který spolu s dušanbským starostou Ikrarovem nechal mj. strhnout velkou sochu Lenina na stejnojmenném náměstí v Dušanbe. D“ležitější však byl jeho zákaz komunistické strany 23. září, na který komunistický Nejvyšší Sovět odpověděl odvoláním Aslonova z funkce a vyhlásil v Dušanbe vyjímečný stav. Do čela Nejvyššího Sovětu a presidentem se stal bývalý náměstek 1. tajemníka ÚV KS Tádžikistánu v době Machamova – Rachmon Nabijev. Jeho jmenování vyvolalo novou vlnu opozičních demonstrací, která dovedla Nabijev k jednacímu stolu s opozičními skupinami. Dohoda předpokládala nepronásledování opozičních představitelů a uspořádání voleb na podzim roku 1991 a opozice se zavázala, že nebude organizovat žádné „protistátní“ akce. Zároveň byl stanoven termín prezidentských voleb na podzim 1991. Tím byla ustavena jistá 30 Z postu místopředsedy Rady ministrů Tádžikistánu byl odvolán Buri Karimov a z funkce ministerstva školství Nur Tabarov, Ibid s. 142. 31 Ve vnitrostranické diskusi byl označen za neschopného orientovat se v nastalé politické situaci. Buškov, D. I. – Mikulskij, D. V.: Anatomija graždanskoj vojny v Tadžikistaně, kapitola Graždanskaja vojna v respublike: obščij chod sobytij. Institut etnologii i antropologii RAN, Moskva, 1996, http://www.communique.se/cac/ 20 forma „prozatímní koaliční vlády“, kdy reálnou moc měli komunisté, vládnoucí s „tichou“ podporou opozice, která však neměla žádné pozice ve správě státu. Volby roku 1991 24. listopadu se v Tádžikistánu konaly prezidentské volby. Zvítězil v nich prezident Rachmon Nabijev, představitel znovuobnovené Komunistické strany Tádžikistánu.32 Opoziční kandidát Davlat Chudonazarov, podporovaný opoziční Demokratickou stranou a Islámskou stranou obrody, a pozorovatelé z republik bývalého SSSR však označili volby za zmanipulované a výsledky neuznali. Šadmon Jusuf, vůdce Demokratické strany Tádžikistánu prohlásil že „s volbou Rachmona Nabijeva a Safaraliho Kendžajeva se posílily síly, které jsou proti sjednocení tádžického národa a pouze staví každého proti každému“.33 Míra represí proti stoupencům opozice ze strany vládního aparátu se po volbách opět zvýšila a napjatá situace vyústila později v otevřený konflikt. Na „ochranu“ prezidenta Nabijeva byly povolány polovojenské jednotky, často sestavené z propuštěných kriminálníků nebo z radikálními bojovníky z Kuljóbské oblasti (nazývanými „Ščerbačacho“). Základní ideologickou platformou komunistů se v této době stal boj proti „islámskému fundamentalismu“. Takto ovšem byli hodnoceni všichni, kteří jakýmkoliv způsobem kritizovali vládu. Vláda navíc hledala záminku, jak ukončit „koalici“ s opozičními silami a převzít plnou a legitimní kontrolu nad správou státu. Záminku nebylo obtížné najít, vzhledem k vystupování některých opozičních předáků, kteří nebyli ochotni uznat žádné spojenectví s vládnoucí klikou a požadovali sesazení Nabijeva a odstavení komunistické strany od moci. Mezitím došlo k definitivnímu rozpadu SSSR a 12. prosince podepsal Tádžikistán AlmaAtskou dohodu, kterou se připojili k SNS. O úplné nezávislosti se však zcela hovořit nedalo. V zemi nadále zůstávala sovětská vojska a ruská politika aktivně vystupovala na podporu komunistických vládních struktur. V zemi navíc zůstala 201. motostřelecká divize, která byla požádána o „dočasné“ setrvání v zemi. „Dušanbské jaro“ 199234 Na jaře 1992 začala snaha o právní a administrativní likvidaci opozice. Kendžaev, volební manažer Nabijeva ve volbách, po kterých byl jmenován předsedou Nejvyššího Sovětu, zahájil kampaň proti vedoucím činitelům hnutí Rastochez (Mirbobo Mirrahimov) a Demokratické straně Tádžikistánu (Šadmon Jusuf). Byl přijat i nový tiskový zákon, který značně omezoval svobodu tisku. Byla znovuobnovena cenzura a ustavena zvláštní komise pro dohled nad tiskovinami a televizním a rozhlasovým vysíláním. Další velké protesty vypukly v březnu, když byl 6. března odvolán populární starosta Dušanbe Maksad Ikrarov, který nechal v září předchozího roku, spolu s presidentem Aslonovem, zničit sochu Lenina, byl odvolán údajně kvůli korupci. Protesty ještě zesílily, když byl 25. března v přímém televizním přenosu ze zasedání Nejvyššího Sovětu odvolán opoziční ministr obrany Mamadaez Navžuvanov, rodák z Pamíru, také obviněný z korupce a překročení svých pravomocí. Spolu s ním byli na etnickém základě (všichni, kteří pocházeli z Pamíru) odvoláni i jeho spolupracovníci. Navžuvanov poté obvinil Kendžaeva z diskriminace horských Pamířanů. 32 Nabiev získal 57% hlasů, proti 30% Chudonazarova. Chudonazarov, Davlat: The Conflict in Tajikistan: Questions of Regionalism; Change in Regional Politics and the Establishment of the Clan Systém. In: Central Asia: Conflict, Resolution and Change, Center for Political and Strategic Studies, 1995, http://www.cpss.org. 34 Tento termín byl použit novinářem Dododžoni Atovulloem v rozhovoru pro Respekt. Klusáková, Jana: Nemám co ztratit, říká Dododžoni Atovullo, tádžický novinář odsouzený k smrti. Respekt, 5.11.5.1997, s. 16. 33 21 Odpovědí byla spontánní série demonstrace, která vypukla 26. března 1992 shromážděním asi 500 lidí na náměstí Šochidon před budovou ústředního výboru, organizované především Islámskou stranou obrody, kteří měli podle předsedy hnutí Rastochez největší vliv.35 Tyto demonstrace pokračovaly téměř dva měsíce. Jejich požadavkem byla demokratizace, nová ústava, pluralitní volby do nového parlamentu, rezignace Kendžaeva, který organizoval většinu zatčení a naplnění vládního slibu o občanském míru a usmíření. Situace se však nadále vyostřila po smrti dvou demonstrantů. Kendžaev se odmítl setkat s představiteli opozičních hnutí Nabijev hodlal demonstrace násilím potlačit, avšak armáda se k tomuto sporu postavila neutrálně, především díky osobnosti odvolaného ministra obrany Navžuvanova. Nabijev se proto snažil pro zachování vlastní moci lavírovat mezi oběma stranami – na jedné straně slíbil opozici určité ústupky, které však nikdy nebyly splněny a na straně druhé se snažil vyprovokovat opozici k „protistátním“ činům. Podařilo se mu zatknout několik opozičních novinářů, zaútočit na sídlo Islámské strany Obrody apod. Situace se vyostřila i regionech. V Kuljóbu, který byl tradičně spjat s vládnoucí nomenklaturou a presidentem Nabijevem, začalo vyhánění lidí, kteří se hlásili k opozičním silám – především příslušníci garmských a pamírských klanů. 10. dubna byla na zasedání Rady Autonomní republiky Horský Badachšán vyhlášena svrchovanost tzv. „Pamírsko-badachšánské autonomní republiky“ v rámci Tádžikistánu Bylo svoláno zasedání parlamentu, ale i ten potvrdil vládní linii a podpořil svého předsedu Kendžaeva. Ani poslanci nebyli ochotni se setkat s demonstranty před budovou. Napětí vyvrcholilo, když demonstranti na náměstí vyvlekli deset poslanců na náměstí a donutili je čelit otázkám lidí na náměstí. Období těchto dvou měsíců je také nazýváno „dušanbské jaro“, které přineslo mj. nebývalé možnosti svobody tisku a projevu, svobody shromažďování a dalších zásadních demokratických práv. Krize se však nadále prohlubovala a vláda se připravovala k ozbrojenému střetu – 20. dubna 13. zasedání Nejvyššího Sovětu udělilo Nabijevovi pravomoci vrchního velitele armády a opozici byla tlumočena hrozba násilného ukončení demonstrací. Opoziční síly reagovaly vyhlášením ultimativního požadavku na odstoupení Kendžaeva, který měl vypršet další den, tedy 21. dubna, ve 14.00. Parlament však znovu potvrdil podporu Kendžaevovi a po vypršení ultimáta začali demonstrující formovat jednotky, které měly zaútočit na budovu Nejvyššího Sovětu, který měl proběhnout po vyhlášení dalšího ultimáta do druhého dne do 12.00. Tato akce přinesla své ovoce. Na novém celonočním zasedání Nejvyššího Sovětu byl odvolán Kendžaev a zrušen tiskový zákon. Do vedení Sovětu byly zvoleni Akbar Turadžonzóde, místopředseda demokratické strany Sahibnazarov36 a představitel podnikatelských kruhů z Leninabadu Sajfuddín Turaev. Nabijev zorganizoval novou protestní akci, která měla podpořit presidenta Nabijeva. Na tuto demonstraci nechal svést autobusy z Kuljóbu i Leninabadu své stoupence, kterým byla zaplacena „služební cesta“. Zde zazněly požadavky na opětné jmenování Kendžaeva do funkce předsedy Nejvyššího Sovětu, zastavení akcí opozice a zatčení jejich nejvyšších předáků. Tím se město rozdělilo na tzv. „zelené dmonstrace“ se stoupenci Aliho Akbara Turadžonzódy a jeho Islámské strany obrody a „rudé demonstrace, vyjadřující podporu Nabijevovi a Kendžaevovi. Masívní vládní propaganda označila vůdce islámské opozice Turadžonzódu za nepřítele lidu, čímž ovšem dosáhla zcela opačného efektu – jeho vliv nadále vzrůstala. Na 35 rozhovor s předsedou hnutí Rastochez Tochirem Abdužaborem, Izvjestija, 27.4.1992. In: Hetmanek, op. cit., s. 368. 36 Bývalý náměstek ministra zemědělství a později předseda Celního úřadu Tádžikistánu. 22 náměstí Ozodi byly rozdávány letáky, které vyjmenovávaly zločiny Turadžonzódy a byly veřejně páleny knihy opozičních autorů. Nabijev jmenoval 24. dubna Kendžaeva šéfem Komise pro národní bezpečnost (bývalou KGB). Tento krok opozice interpretovala jako snahu o znovuobnovení represí. O 5 dní později byl Kendžaev opět jmenován předsedou parlamentu a president Nabijev ohlásil zostření linie proti opozici. 1. května byla přivolána na podporu provládních kruhů vojska tzv. Národní gardy a stoupencům Nabijeva na náměstí Ozodi bylo vydáno 2000 zbraní. Na stoupající ozbrojení odpověděli opoziční demonstranti vytvářením domobran a polovojenských jednotek. Rozhodujícím dnem, který by bylo možné označit jako začátek války, se stal 5. květen, kdy president Rachmonov vyhlásil vyjímečný stav, který zakazoval opoziční politické strany a shromáždění. Opozice, která již ovládala televizi prohlásila, že hodlá svrhnout vládnoucí režim, směřující ke komunistické diktatuře.37 Opoziční domobraně se podařilo získat pod kontrolu letiště, vlakové nádraží a zejména prezidentský palác. Na třídě směřující k náměstí Ozodi se tyto paravojenské jednotky pokusily zastavit kolony aut s Kuljóby, které směřovaly podpořit vládní struktury. Tento pokus skončil přestřelkou, který skončil zastřelením dvou demonstrantů. Na druhé straně byli zastřeleni dva vojáci z provládních Národních Gard. To vyvolalo sérii vražd opozičních stoupenců38. Eskalace násilí byla již nevyhnutelná a projevily se zde naplno etnoregionální rozpory, když na obou stranách byl tento boj prezentován jako boj mezi Pamírem a Kuljóbem. Boj se naplno rozhořel v dušanbských čtvrtích, které byly ovládány provládními nebo proopozičními etnoregionálními skupinami. Boje se však soustředily i na strategicky významné objekty. Ve snaze řešit vzniklou situaci byl Nabijev nucen sejít se s představiteli opozice. Schůzka se konala za asistence velitelů vojsk SNS (bývalých sovětských vojsk dislokovaných v Tádžikistánu). 7. května ve 3.00 ráno byla podepsána dohoda mezi vládou a opozicí, ve které Nabijev přistoupil na požadavky opozice – zejm. sesazení Kendžaeva a dalších osobností vysoké politiky, kteří zastávali tvrdou protiopoziční linii, rozdělení moci ve státě – opozice měla zaujmout 8 ze 24 ministerských křesel. 11. května byla ustavena „koaliční vláda národního usmíření“ s premiérem Mirzoevem, kde zasedli například vedoucí představitel Islámské opozice Davlat Usmon (místopředseda). Podle dohody byl také založen prozatímní 80členný Madžlis, ve kterém zasedli poslanci bývalého Nejvyššího Sovětu a zástupci všech opozičních stran. Příslušníci kuljóbských klanů, kteří se zúčastnili demonstrací na náměstí Ozodi, odjeli zpět do Kuljóbu. Zdálo se, že situace se uklidňuje Počátek bojů a “vláda národního usmíření” Kuljóbské klany, které byly zastánci tzv. tvrdé linie, se však nesmířily s touto situací, která byla pro ně porážkou. Po podpisu dohody sice odjely zpět do Kuljóbu, ale ne všechny zbraně, které Nabijev nařídit vydat, byly vráceny. Přestože ještě nebyla ani jmenována vláda, jednotky KNB, Ministerstva vnitra a 201. motostřelecké divize dislokované v Dušanbe uzavřely dohodu o společné obraně při napadení jedné z posádek. Ve stejný den, 10. května, dav shromážděný na náměstí Šochidon se vydal na pochod směrem k budově KNB, kde se měl údajně skrývat president Nabijev- Plukovník Zabolotnyj, přes rozkaz ruské vlády zachovat neutralitu, nařídil zastavit dav. Po krátkém boji se dav opět vydal na pochod zpět na náměstí Šochidon. Tato akce byla ze strany opozice interpretována jako vměšování států SNS do vnitřních záležitosti suverénního státu. Stoupenci opozice se ještě více radikalizovali a jednoznačně požadovali převzetí moci Islámské strany obrody a vyhlášení islámského státu, což však posloužilo opět jako záminka k další reakci 37 38 Buškov, op. cit. 1995. Juraeva, Gavhar: op. cit., s. 266. 23 komunistického vedení pro boj s „islámským fundamentalismem“. O den později měly tyto události vliv i na jednání a sestavování nové vlády. Ze stany opozice zazněl požadavek na stažení vojsk SNS z Tádžikistánu. Po jmenování vlády začalo stahování demonstrantů z Dušanbe do rodných vesnic (většina pocházela z Garmu nebo Horského Badachšánu). Další fáze občanské války se přesunula z centra do regionů39. To prakticky znamenalo rozklad státu. Kromě separatistických tendencí Leninabadské oblasti se boje v Kuljóbu zcela vymkly vládní kontrole. Jih Tádžikistánu ovládly jednotky domobrany jak z kuljóbských klanů, tak z přívrženců opozice. Kuljóbové měli díky tradičnímu spojenectví alespoň formální podporu leninabadských klanů. Protože však byl sever země od Kuljóbu izolován, byla podpora z Leninadaské oblasti spíše teoretická. Mezitím začaly vojenské operace v oblasti Kuljóbu a Kurgan-Tyube. Etnoregionální skupina Kuljóbů začala zřejmě napadat příslušníky opozičních skupin a byly zahájeny vojenské operace na obou stranách. Do čela kuljóbských skupin se postavil tzv. „rudý mollá“ Šarifov a především kriminálník Sandžak Safarov,40 který stál u zrodu tzv. Národních gard, později nazývané Národní fronty. Opoziční skupiny i „vládní jednotky“41 se rozmístily na kontrolní stanoviště. Opoziční jednotky začaly využívat hranic s Afghánistánem k ilegálním přechodům hranic, které měly zajistit dodávky zbraní, ale i narkotik (především v oblasti Horského Badachšánu) nebo přizvání několika stovek afghánských mudžáhidů.42 V důsledku těchto bojů začaly první vlny uprchlíků, do jiných oblastí Tádžikistánu, ale i do sousedního Afghánistánu. Uprchlíci hledali ochranu u „svých“ etnoregionálních skupin. Kuljóbští uprchlíci odcházeli do jiných částí Kuljóbu a stoupenci opozice, kteří měli své kořeny v Garmu nebo Badachšánu, prchali do těchto příslušných oblastí. Předpokládalo se, že do konce července bylo nuceno opustit své domy okolo 130 000 uprchlíků.43 Počátek bojů znamenal také kolaps tádžické ekonomiky. Jedinou oblastí, která nezastavila výrobu byl průmyslově-zemědělský sever země a některé další továrny (například továrna na hliník v Tursunzóde. V Horském Badachšánu, který byl do války ekonomicky nejslabší oblastí Tádžikistánu, nastal úplný rozvrat ekonomiky. Brzy se však vytvořily alternativní ekonomické skupiny, které se soustředily zejména na pašování drog z Afghánistánu do Kyrgyzstánu a dále do Moskvy. Ekonomiku definitivně ovládly mafiánské struktury, které převzaly kontrolu nad většinou ekonomicky výnosných aktivit v zemi.44 39 O průběhu bojů existují rozporuplné komentáře a dnes, podobně jako v mnoha jiných, podobných konfliktech (Čečensko, Karabach, Rwanda), se lze pouze velmi těžko dopátrat pravdy. Zatímco situaci v centru ověřovalo množství novinářů a informací z vládních nebo jiných kruhů byl relativní dostatek (byť často zkreslený podle různých interpretací), z regionů přicházely velmi rozporuplné zprávy od uprchlíků nebo polních velitelů jedné nebo druhé strany, které často neměly zdaleka globální přehled. 40 Tento muž byl odsouzen k 23 letům vězení za několikanásobnou vraždu a další těžké kriminální delikty. Po propuštění se z něj stal klasický žoldnéř, který stál a straně Kuljóbů, s nimiž jej spojoval jeho původ. patřil vždy k zastáncům nejtvrdší linie proti „islamistům“ a jiným protivádním strukturám. Byl zabit 29.3.1993. 41 Tyto vládní jednotky rozhodně nebyly pod kontrolou centrální vlády v Dušanbe. Jednalo se spíše o paravojeneské oddíly zformované obyvateli a představiteli v Kuljóbu. Zcela jednotně nelze hovořit ani o opozičních skupinách, které také nebyly pod kontrolou halvních opozičních skupin. V celé válce se na obou stranách jednalo často o pouhé oddíly opd vedením polních velitelů, kteří se ideologicky hlásili k provládním nebo opozičním jednotkám. 42 Tito mudžáhidové odjížděli bojovat údajně se souhlasem afghánského vlády presidenta Rabbáního a ministra obrany Ahmada Šáha Mascúda, přestože ve stejné době vedla Rabbáního vláda rozhovory s vládou v Dušanbe o stabiliziaci afghánskotádžické hranice. 43 Celkový počet uprchlíků byl odhadnut asi na 500 000 lidí, z toho 60 000 v Afghánistánu a 300 000 v jiných zemích SNS, především Rusku. Zbytek tvořily tzv. vnitřní vyhnanci (Intrenally Displaced Persons). Zdroj: OBSE. 44 Odhaduje se, že v zemi působilo v roce 1992 asi 22 mafiánských struktur. Většina mafiánských gangů se soustředila na obchod s drogami a vývoz surovin a materiálu (např. bavlna – zejm. Kuljóbské klany – nebo hliník – Hisssrské klany; dále se většina klanů soustředila na tzv. racketeering – tedy vydírání a vymáhání vápalné. Podrobněji o mafiánských praktikách viz. Nourzhanov, Kirril: op. cit. 24 Zároveň s pokračováním bojů v Kuljóbu se začaly projevovat separatistické tendence na severu země a Leninabadský oblastní sovět vyhlásil ustanovení o přechodu všech podniků v oblasti pod vlastní kontrolu. Presidentu Nabijevovi bylo údajně nabídnut post presidenta oblasti. Leninabadské klany žily v koalici s Kuljóbskými a podílely se na vládě. Po vypuknutí občanské války se projevila snaha kuljóbských klanů o omezení vlivu severních částí země. Klany z Leninabadu (Chodžentu) odpověděly rostoucím separatismem a pozdějším příkonem k urychlenému mírovému řešení válečného konfliktu a zaujetím jisté neutrální pozice mezi vládou a opozicí.45 V této fázi války však Leninabad neuznal centrální vládu a ustanovil své vlastní mocenské struktury a bylo zahájeno období tzv. dvojvládí, které v jisté formě přežívá dodnes, přestože byla uznána současná vláda se zástupci opozice. Leninabadské klany však dosud nemají plný přístup k moci, kterou měly do války. Vzhledem k rostoucí intenzitě bojů na jihu země vláda požádala ministerstvo obrany Ruska o využití dosud (s vyjímkou zásahu v Dušanbe) neutrální 201. motostřelecké divize na území Tádžikistánu, která měla pomoci při ochraně a zabezpečení strategických objektů – např. Nurecké hydroelektrárny, Javanského elektromechanického kombinátu, Vachšského závodu na dusičná hnojiva nebo objektů vojenského charakteru. Pro opoziční síly to však byla pouze další záminka pro „zasahování Ruska a zemí SNS do vnitřních záležitostí země“. V Dušanbe se mezitím vyostřil konflikt mezi částí Nejvyšším Sovětem, který neuznal nově vzniklé národní shromáždění (především to byli radikální zástupci Kuljóbských a Leninabadských oblastí), a presidentem Nabijevem. President se podle nich spojil s „islamisty“ a tím opustil linii strany. Nutno říci, že pozice Nabijeva v té době nadále klesala, protože ztrácel podporu všech stran, a to především pro neschopnost řešit vzniklou situaci. Pokus o zastavení konfliktu byl učiněn při úsilí umírněného demokratického činitele Davlata Chudonazarova46, který se pokusil o dohodu obou znepřátelených táborů. V badachšánském Chorogu se 26.-27. července sešli představitelé Kuljóbské, Kurgan-Tyubské a Garmské oblasti, spolu s představiteli Demokratické strany. Setkání se však zúčastnily pouze politické špičky jednotlivých stran. Situace však nyní již byla pod kontrolou polovojenských složek, které nebyly ochotny se podřídit jakémukoliv centrálnímu dohledu I proto přijaté prohlášení o zastavení palby nebylo ani uvedeno v platnost. Tentýž den, kdy se konalo setkání v Chorogu, vzplály těžké boje především v oblasti Kurgan Tyube (okres Kujbyšev). Vojenské struktury, věrné Kendžaevovi (kuljóbská domobrana), podporované silami ministerstva vnitra, zapálily a srovnaly se zemí několik vesnic, ve kterých bylo především obyvatelstvo z Garmu. Ti, kteří nestačili včas utéci, byli zastřeleni. Výsledkem byla další uprchlická vlna, která tentokrát směřovala zejména do Afghánistánu. Začátkem srpna se začal naplňovat osud presidenta Nabijeva. Na zasedání Nejvyššího Sovětu 11. srpna byla otevřena otázka dalšího setrvání Nabijeva ve funkci a vyjádřen nesouhlas s fungováním, lépe řečeno nefungováním, vlády národního usmíření. Koncem srpna došlo k událostem, které znamenaly definitivní pád Nabijeva i vlády národního usmíření. Nejprve byl opozičními bojovníky zavražděn generální prokurátor Tádžikistánu, původem z PangazAštského okresu v Laninabadské oblasti. Jeho pohřeb vyvolal vlnu protestů proti fungování státní správy. V souvislosti s událostmi a demonstracemi v Dušanbe byla v Leninabadské oblasti založena tzv. Národní garda na „obranu pořádku“, do kterých bylo v první fázi začleněno 2000 ozbrojených mužů a na jejich potřeby bylo tehdy vybráno asi 24 mil. rublů (přibližně 10 000 USD). 45 Podrobněji k tématice severu viz: Tajikistan Leninabad: Crackdown in the North. In: Human Rights Watch, April 1998, Vol. 10, No. 2 (D). http://www.hrw.org/hrw/reports98/tajikistan/. 46 Davlat Chudonazarov důležitou osobností Tádžikistánu na konci sovětského období, kdy byl zvolen poslencem Nejvyššího Sovětu SSSR a později byl poslancem Sjezdu Lidových Poslanců. V prezidentských volbách roku 1991 byl neúspěšným nezávislým kandidátem a poté se pokoušel o urovnání konfliktu. Roku 1993 odjel do USA, kde byl hostujícím profesorem v Kennanově Institutu ruských studií pčři Centru Woodrowa Wilsona. 25 Definitivní pád Nabijeva začal 31. srpna, když se před presidentským palácem shromáždily zástupy uprchlíků z ohrožených oblastí a požadovaly jeho odstoupení. President však včas uprchl pod ochranu 201. motostřelecké divize a demonstranti obsadili palác. Nejvýznamnější událostí se stalo vyslovení nedůvěry Nabijevovi a ten musel 7. září podepsat veřejně své odstoupení. Úřadujícím presidentem se stal podle ústavy předseda parlamentu Akbaršo Iskandrov, který 24. září jmenoval novou koaliční vládu v čele s premiérem Abdulmalikem Abdullodžonovem. V ní zasedlo i několik ministrů z řad islámské opozice. Islámská strana obrody byla v tu dobu jediná akceschopná síla opozice.47 Moc vlády však byla již pouze omezená – nebyla uznávána ani v Kuljóbu, ani na severu země. Mezitím se však pokračovaly boje v Kurgan-Tyube a Kuljóbu. Významné město KurganTyube, které bylo pod kontrolou Kuljóbů, dobyly 2. září opoziční jednotky, když obklíčily demonstraci, která podporovala Sandžaka Safarova a v nastalém zmatku se zmocnily kontroly nad městem. Opozice zahájila masovou antiruskou propagandu, protože ruské jednotky se podílely i na okupaci v Kurgan-Tyube a evidentně stály na straně Kuljóbů. Za hlavu nového velitele 201. motostřelecké divize byla vypsána odměna 5 miliónů rubů (tehdy asi 2000 USD). Tato podpora však nebyla zcela vzájemná, protože podle údajných zpráv se Sandžak Safarov probil přes ruské jednotky přes průsmyk Čormazak na pravý břeh řeky Vachš a zaujal pozice na strategické silnici z Kuljóbu do Dušanbe a chystal se napadnout Dušanbe. Na zasedání prezídia Nejvyššího Sovětu a kabinetu ministrů v Chodžentu 21. září, kde byly ze strany zástupců z Kuljóbu vzneseny takové požadavky, které měly odstavit od vlády představitele opozice a opět navázat na koalici Leninabadu a Kuljób. V té době fakticky nezávislý Oblastní sovět v Leninabadu vyhlásil snahu o dohodu s Dušanbe48 a jmenoval návrh na nového premiéra, kterým se měl stát Abdulmalik Abdullodžonov.49 Tento návrh byl přijat a úřadující president a předseda Nejvyššího Sovětu jej 24. září jmenoval premiérem. Koncem září však pokračovaly i boje na jihu země v Kuljóbu mezi stoupenci Sandžaka Safarova jeho paravojenských oddílů a stoupenci opozice, ve které již zcela jednoznačnou roli hrála Islámská stana obrody. Proto bylo velmi jednoduché v prokuljóbských kruzích hovořit o nebezpečí islámu. Když kuljóbské jednotky znovu obsadily Kurgan-Tyube, vyhlásil Ali Akbar Turadžonzóde svatou válku, avšak toto prohlášení pouze nahnalo vodu na mlýn prokuljóbským a prochodžentským ideologickým záměrům, které odmítaly jakoukoliv spolupráci s „islámskými fundamentalisty“. Tento krok spíše opozičním silám uškodil než pomohl, což mělo být zřejmě v této cílem tohoto prohlášení. Na základě vojenských úspěchů se na počátku října mohli sejít v Chodžentu představitelé chodžentských a kuljóbských klanů,50 aby rokovaly o dalším vývoji v zemi, zastavení bojů a návrhu na zformování nové vlády. Bylo také rozhodnuto o založení Národní Fronty a jejím vyzbrojení s pomocí Ruska a Uzbekistánu. Základními silami těchto jednotek měly být kuljóbské oddíly Sandžaka Safarova. Jednotkám Národní Fronty se také podařilo načas 47 Demokratická strana Táddžikistánu zaujala ústy svého předseda šadmona Jusufa v důsledku pokračujících bojů značně nekompromisní postoj a díky její kriminalizaci se jí podařilo ztratit prakticky všechny pozice na jihu země. Hnutí rastochez se v tu dobu prakticky rozpadlo. 48 Fakticky tím byly myšleni zástupci Kuljóbu. 49 Abdulmalik Abdulodžanov (*1949 v Leninabadu) – roku 1983 se rozvedl se svou osetskou manželkou a oženil se s dcerou důstojníka KGB v okrese Nau. Díky tomu se stal ředitelem pekárny v Nau. Styky s KGB mu pomohly při skandálu v pekárně, kdy byla zjištěna zpronevěra peněz. Abdulodžonov se vyhnul vězení a byl jmenován nejprve náměstkem ministra obilného prlmyslu a poté i ministrem (1986-1991?). Od března 1992 působil jako ředitel obilného kombinátu Non (Chléb) a od září 1992 do roku 1993 premiér tádžické vlády. Odstoupil ze své funkce kvůli kritice presidenta Rachmonova. Poté založil opoziční Stranu Lidové Jednoty, která byla silně regionálně zaměřena na „jeho“ Chodžent a Leninabdaskou oblast. Roku 1996 se neúspěšně pokoušel kandidovat na funkci presidenta. 50 Oficiálně bylo toto setkání nazváno „Usmiřující zasedání Nejvyššího Sovětu Tádžikistánu“ (Buškov: op. cit., 1996) 26 kontrolovat Dušanbe, když 12. října vstoupily do města. Během několikadenních bojů se je však podařilo vytlačit, především díky obraně příslušníků pamírských klanů - obyvatel Dušanbe nebo jejich soukmenovců z Pamíru, kteří přijeli do hlavního města na pomoc. Po vojenské stránce však bylo toto vítězství pouze dočasné. V polovině listopadu Iskandarov svolal Nejvyšší Sovět ve snaze vyřešit občanskou válku. Vláda i s opozičními ministry rezignovala a tímto krokem si slibovala cestu k řešení situace. Toho však využil Nejvyšší Sovět ovládaný příslušníky chodžentských a kuljóbských klanů k definitivnímu odstavení opozice od moci. Nová vláda Abdulmalika Abdullodžonova byla tvořena již pouze zástupci z Chodžentu a Kuljóbu..51 Zástupci Nejvyššího Sovětu zvolili do čela státu jako nového presidenta kuljóbského předáka Emomali Rachmonova52 26. listopadu bylo dosaženo dohody s kuljóbsko-chodžentského parlamentu s opozicí o zastavení palby, ale toto příměří vydrželo pouze několik dní. Opozice již nebyla schopna udržet si nadále vliv v centrálních oblastech, a to jak v oblasti politické (odchod z vlády), tak v oblasti vojenské. Lépe vyzbrojená a vládou, Uzbekistánem a Ruskem podporovaná Národní Fronta získala důležité pozice v oblasti Garmu a Davrazu (Tavildara). Definitivní hřebík do rakve opozice v centrálních oblastech zatloukla Národní Fronta útokem na Dušanbe 6. prosince 1992. O postupné dobytí města se nejvíce zasloužily hissarské jednotky, které po několika dnech pouličních bojů s opozičními silami převzaly 11. prosince kontrolu nad hlavním městem. O tři dny později se nově zvolený president Rachmonov ujal svého úřadu, a tím dovršil získání kontroly nad centrálními oblastmi Tádžikistánu. Kuljóbsko-chodžentská vláda První dva měsíce vlády Národní Fronty a kuljóbsko-chodžentské vlády přineslo etnické čistky především v hlavním městě, kde byly systematicky vyhledáváni a vyvražďováni všichni obyvatelé původem z Garmu nebo Pamíru. Podobná situace byla i v regionech, přičemž nejmasívnější etnické čistky probíhaly v okolí Dušanbe – Hissaru.53. Následkem těchto akcí Národní Fronty se počet uprchlíků nadále zvětšoval. Nejčastějším místem pobytu Tádžiků se stal sousední Afghánistán. Mnozí Rusové, Uzbeci nebo příslušníci jiných národností se rozhodli „vrátit“ se do Ruska nebo jiné země SNS. 54 V době vojenských neúspěchů opozice byl 29. března zabit Sandžak Safarov, údajně z rukou islámských bojovníků. V prvních třech měsících 1993 však obě strany více méně držely své pozice a pokračovaly především čistky na území ovládaném kuljóbskými jednotkami Národní 51 Většinu ministerských postů však získali zástupci Kuljóbu, což se stalo poprvé v dějinách. Tento stav má své vnější i vnitřní příčiny. Ve vnitropolitickém vývoji to bylo pouze odrazem vojenských úspěchů Kuljóbů v posledních týdnech, oproti Chodžentu, který měl od počátkku konfliktu značně rezervovaný přístup k oběma soupeřícím stranám. Navíc zde byly i zahraničně-politické faktory. Rusko změnilo poněkud sůvj přístup k rozložení sil v Tádžikistánu a začalo podporovat kuljóbské síly a tím omezit vliv Uzbekistánu, který se projevoval podporou chodžentských (leninabadských) klanů na severu země. C9lem bylo omezit mocenské snahy Uzbekistánu v celé střední Asii. To byla další změna v politice Ruska, které po rozpadu SSSR nadále dávalo přednost spolupráci s Uzbekistánem jako s nejdůležitějším hráčem v oblasti (Gretsky, Sergej: Civil War in Tajiistan: Causes, Developments and Prospects for Peace, kapitola Disintegration of Power. In: Central Asia: Conflict resolution Change. http://www.cpss.org. 52 Rachmonv Nabiev - DOPLNIT 53 Předpokládá se, že v Hissaru bylo v tomto odbobí takto „vyčištěno“ území zasřtelením asi 500 lidí. (Buškov, V. I.: op. cit., 1996) 54 Předpokládá se, že na jaře 1993 bylo v severním Afghánistánu okolo 60 000 uprchlíků. Zdroj: Central Asia and the World, s. 216. Podle některých zdrojů (Buškov, op. cit. 1996) bylo koncem na počátku dubna v uprchlických táborech okolo 100 000 lidí. Ze země dále podle údajů Ruské federální imigrační služby odešly téměř 3/4 ruskojazyčné populace (zrdoj, Buškov, op. cit. 1996). Zdroje OBSE a UNHCR uvádí, že celkem bylo válkou postiženo asi 370 000 lidí, z toho 20 000 mrtvých a 350 000 vnějších i vnitřních uprchlíků. Některří autoři hovoří až o 50 000 mrtvých a 500 000 raněných. Ještě vyšší číslo se objevilo v Nezavisimoj Gazetě (4.11.1993) – celkem asi 779 000 uprchlíků, z toho jen v Rusku asi 145 000. 27 fronty. Od dubna se však objevily první ozbrojené výpady opozičních vojsk z Afghánistánu, které se mezitím zformovaly pod vedení Islámské strany obrody. Koncem června se opozice pokusila o rozsáhlou ofenzívu v oblasti Garmu, která se později rozšířila i a další území. Začátek této ofenzívy koresponduje se zákazem čtyř opozičních stran, které byly obviněny z formování ilegálních ozbrojených skupin a rozpoutání občanské války. Souvislost těchto dvou událostí však není dostatečně prokázána a je tudíž pouze spekulativní. Faktem ovšem zůstává, že 12. července zahájily oddíly pod vedením Šodmona Jusufa a polního velitele afghánským mudžáhidů Hamidulló nejrozsáhlejší útok opozičních sil z Afghánistánu, který měl za úkol proniknout přes řeku Amudarju na území Kuljóbu. Ruské pohraniční jednotky na tento atak odpověděly posílením svých vojsk na hranici až na celkový počet 15 000 osob. V té době také byla zahájena protiofenzíva v oblasti Tavildara pod vedením polního velitele Mulló Abuldžafara Chudojdodova. Tím bylo přerušeno spojení mezi Dušanbe a oblastí Garmu. Opozičním silám se také podařilo vytlačit provládní i ruské jednotky z Obigarmu a města Rogunu. Značné úspěchy dosáhla opoziční vojska v bojích o strategický průsmyk Chaburabod, který vedl do oblasti Horského Badachšánu. Byly hlášeny další narušení hranic ze strany opozičních sil, které podporovaly jednotky ministra obrany Afghánistánu Ahmada Šáha Mascúda. Ruské jednotky 201. motostřelecké divize a jednotky Národní fronty reagovaly na poslední vývoj událostí protiakcí v pohraničním městě Kalai-Chumb, které bylo kontrolováno badachšánskou domobranou. V reakci na tyto události se v Moskvě sešli představitelé zemí střední Asie a Ruska a předseda nejvyššího Sovětu I. Rachmonov se ocitl pod tlakem presidenta Ruska a Uzbekistánu Borise Jelcina resp. Islama Karimova, kteří požadovali zahájení vyjednávání s opozicí. Avšak ani tyto rozhovory nezabránily dalšímu pokračování bojů v Garmské oblasti, kde provládní jednotky opět získaly kontrolu nad průsmykem Chaburabod a opoziční diverzní skupiny naopak patrně stály za požárem v několika skladištích ve vesnicí Laur, asi 30 km na východ od Dušanbe. Navíc se tádžičtí bojovníci zmocnili několika pohraničních postů v Badachšánu a zajali několik vojáků a důstojníků ruských pohraničních sil. V této době se na základě pokračujících bojů a faktickému kolapsu ekonomiky opět projevily separatistické tendence v Leninadadské oblasti, která pod záminkou ochrany území před islamisty zničila dva strategické mosty, které přerušily jedinou silnici z Dušanbe do Chodžentu. Faktický rozpad kuljóbsko-chodžentské koalice završil svým ostrým dopisem bývalý vedoucí představitel Nejvyššího Sovětu Kendžaev, který obvinil kuljóbské vedení v Dušanbe z neschopnosti spravovat zemi a naznačil možnost ekonomického i politického oddělení Leninabadské oblasti od zbytku země. Tato separace však již fakticky fungovala, protože neexistovala téměř žádná výměna mezi severem země a dušanbským centrem. To způsobilo katastrofu jižní části země, která byla závislá na zdrojích ze severu. Vláda v Dušanbe se těmto snahám snažila postavit silou a na sever byl vyslán vrtulníkový výsadek, který měl donutit chodžentské představitele ke spolupráci s centrální vládou. Tato akce byla záminkou pro odvolání premiéra Abdullodžonova (19.12.), původem z Chodžentu, který odstoupil „na vlastní žádost.“55 Novým premiérem byl jmenován Abdudžalil Samadov, který se pro další vývoj v zemi ukázal jako značně nevýrazná postava. Odvolání Abdullodžonova bylo doprovázeno odstavením dalších lidí z Leninabadského regionu od moci. Tak byl například odvolán bratr Abdullodžonova, který byl starostou Chodžentu, dále byli nahrazeni lidé z Chodžentu stoupenci Rachmonova na místa vedoucích místních velitelství KGB a oddělení ministerstva vnitra. Celý tento mocenský přesun potvrdil snahu kuljóbských klanů o úplné převzetí vlády kontroly nad zemí a definitivní zánik „severo-jižní“ koalice. Rachmonov se mohl spoléhat i na podporu Moskvy, která ztratila zájem kontrolovat Tádžikistán přes 55 Buškov: op. cit., 1996 28 leninabadské klany a Uzbekistán, když se v této prosincové vládní krizi jednoznačně postavila na stranu kuljóbské vlády. Situace na frontě v době vrcholící občanské války Převzato z publikace: Cross, P.: Regional Peacekeepers: The paradox of Russian Peacekeeping. UN University, Tokyo – New York – Paris, 2003. Od války k příměří56 Začátkem roku 1994 se opět vyostřilo napětí uvnitř provládních oblastí, především v Dušanbe a v Hissaru. Důvodem bylo rozhodnutí generálního prokurátora Mamanazara Salihova, kterým stavěl mimo zákon všechny polovojenské jednotky, včetně mocných ozbrojených mafiánských skupin a jednotek Národní fronty. Reakce těchto sil byla rychlá – došlo k pokusu o atentát na Salihova a odmítnutí tohoto kroku ze strany předsedy okresního sovětu v Tursunzóde Iboda Bojmatova. Na jihu země začaly etnické rozepře i mezi bývalými spojenci z řad vládních sil a uzbeckého obyvatelstva. Nadějí na zahájení dialogu mezi všemi znesvářenými stranami přineslo jmenování nového náměstka premiéra Nazaršoeva, původem z Pamíru, který měl dobré vztahy s mnoha představiteli umírněné opozice, především Demokratické strany. Díky aktivitě a nátlaku 56 K vývoji mírového uspořádání podrobněji viz například: Gretsky, Sergej: Civil War in Tajikistan: Causes, Developments and Prospects for Peace. The Peace Process in Tajikistan. In: Central Asia: Conflict, Resolution and Change. Center for Political and Strategic Studies, Washington, 1995. http://www.cpss.org 29 Ruska byla zorganizována schůzka opozice a vlády v Moskvě. Lví podíl na tom měl náměstek ministra zahraničí Alexej Adamyšin. Obě hlavní strany konfliktu se v tu dobu dostaly do situace, kdy byly schopné zasednout společně ke stolu. Příčiny lze spatřovat především ve vyčerpanosti obou stran, ale také kvůli stálému tlaku zprostředkovatelských států.57 Několik dní před začátkem rozhovorů byl však za neznámých okolností zastřelen vicepremiér Nazaršoev a mírová jednání byla odložena, a to i přes intenzivní diplomatickou aktivitu ministra zahraničí Ruské federace Kozyreva. Následné plánované vojenské cvičení sil SNS, které proběhlo koncem března na jihu Tádžikistánu lze interpretovat dvojím způsobem – jako podporu „mírových jednotek“ SNS vládě a hrozby opozičním silám nebo jako nátlak na obě znesvářené strany. 5. dubna 1994 začalo první kolo mírových rozhovorů. Značně odlišná stanoviska a zájem o rozhovory projevily obě strany již jen složením svých delegací, které tvořili politici „druhé kategorie“.58 Cílem tohoto prvního kola byla snaha o vyřešení otázky uprchlíků, které UNHCR začala repatriovat z Afghánistánu. Nejvýraznějším výsledkem setkání však byla dohoda o dalším pokračování rozhovorů, které měly proběhnout v Teheránu. Mezitím se situace v zemi zklidnila natolik, že mohla začít repatriace uprchlíků, především do okresů Šahrituz a Kabodian. Přestože na jihu vládlo napětí, eskalované dalším násilím ze strany kuljóbských paravojenských sil především na uzbeckých usedlících. Navíc byly hlášeny další pokusy o útoky na posty ruských pohraničních vojsk, které se soustředily na třech frontách – badachšánské, pjandžské a moskovské.59 Situaci vyhrotil i pokus o atentát a ministra dopravy Dustova, který se výrazně angažoval v provládních demonstracích na náměstí Ozodí. Opozice se od těchto útoků distancovala a prohlásila, že se jedná o tzv. „třetí sílu“ nebo stoupence „tvrdé linie“, kteří neuznávali vedení předáků opozice. Další akce v okolí Dušanbe, které se odehrály mezi hissarskými a kuljóbskými mafiemi a symbolizovaly postupné odstavení Hissarců od moci a její větší soustředění v rukou klanů z Kuljóbu. Čistky probíhaly i v oblasti Garmu, kde byl podle zpráv ministerstva obrany zlikvidován výcvikový tábor opozice na sever od města Chajt. Přes všechny rozpory se však podařilo uspřádat druhé kolo mírových rozhovorů, které se konalo koncem června v Teheránu, tentokrát však bez účasti Moskvy. Po několikadenním jednání se obě strany rozešly prakticky bez viditelných výsledků. Shoda panovala pouze v názoru na další pokračování rozhovorů v červenci v Islámábádu, na nutnosti sjednání příměří. Obě strany se však zásadně rozcházely v názoru na rozsah uzavřeného příměří.60 Dalším sporným bodem se stala otázka „mírových sborů“ SNS, které měly zůstat podle vlády v zemi, což bylo pro opozici zcela nepřijatelné vzhledem k roli, kterou tyto jednotky hrály v průběhu konfliktu. V Tádžikistánu v té době panoval relativní klid, který však byl narušován vývojem v Afghánistánu, kde jednotky uzbeckého generála Dostúma obsadily severní část Afghánistánu, včetně několika uprchlických táborů. UNHCR proto zintenzívnila repatriaci uprchlíků, ale počet lidí, kteří zatím museli zůstat v Afghánistánu stále daleko převyšoval počet repatriovaných. 57 Na straně vládních kruhů byli Rusko, Uzbekistán, na opozici především tlačil Írán, kam se uchýlily nejvyšš íšpičky opozičních stran. Od podzimu 1993 lze vysledovat i kontakty mezi ruskou vládou a představitelů opozice. 58 Vedením vládní delegace byl pověřen minitr práce Zuchorov a na straně opozice zástupci všech opozičních stran, avšak nikoliv vysocí představitelé stran, především vysocí představitelé Islámské strany Obrody Ali Akbar Turadžonzóde a předseda strany Muhammad Šerif Himmetzóda. Jednání se dále zúčastnil Zvláštní vyslanec OSN pro Tádžiksitán Ramiro Piriz-Ballon a pozorovatelé z Ruska, Íránu, Pákistánu a USA. 59 Podle pozorovatelů OBSE se však hlášení o těchto útocích ne vždy zakládalo na pravdě. Často se objevovaly střety mezi opilými ruskými vojáky, pramen: OBSE. 60 Vládní návrh byl pouze zastavení palby, naproti tomu opozice požadovala příměří včetně propuštění zajatců, svobodné působení politických stran s myšlenkou svobodných voleb. 30 Na politické scéně dominovala diskuse o nové ústavě, jejíž návrh byl předložen v květnu a měla být po veřejné diskusi schválena referendem. Tato ústava byla založena na presidentském systému s přímou volbou presidenta a jednokomorovým parlamentem61. Návrh textu byl přijat Nejvyšším Sovětem 20. července 1994, který zároveň stanovil datum referenda a konání presidentských voleb na 25. září. Tento termín však byl však v září odložen na listopad na nátlak Zvláštního vyslance OSN pro Tádžikistán Ramiro PirizBallona.62 Nejvyšší Sovět také stanovil termín nových presidentských voleb, kterých se však neměly zúčastnit opoziční strany Spojené tádžické opozice, které byly zakázány, což bylo důvodem značné kritiky z těchto pozičních kruhů. Jediným protikandidátem těchto voleb byl bývalý premiér Abdulmalik Abdullodžonov, navržený z leninabadské provincie. Objevily se spekulace o kandidatuře Safaraliho Kendžaeva z Hissaru, kterému se však nepodařilo nasbírat potřebný počet podpisů.63 V létě 1994 však vypukly nové boje, především na jihu země (Kalaichumb a oblast Darvaz), ale bombardování zažil i Badachšán. Tyto boje však zdaleka nedosahovaly takové intenzity jako v letech 1992-1993. Spíše se jednalo o jednotlivé incidenty na omezeném území. Obě významné strany konfliktu se tak mohli sejít na dalším kole rozhovorů v Islámábádu, které začaly 21. října. Podařilo se dosáhnout alespoň formálního příměří,64 což lze hodnotit jako významný posun v jednáních. Tato dohoda však byla z obou stran soustavně porušována po vypuknutí incidentů v Kuljóbu, Kalaichumbu a Badachšánu. Od presidentských voleb k mírové dohodě (1995-1997) 6. listopadu 1994 proběhly v Tádžikistánu volby presidenta země, kterým se stal dosavadní předseda Nejvyššího Sovětu Emomali Rachmonov se ziskem 58,32% hlasů. Jeho soupeř Abdullodžonov získal 35%65, při celkové časti voličů asi 90%. Pozorovatelé OBSE a jiných mezinárodních organizací označily tyto volby za nedemokratické, ale vládnoucím vrstvám z oblasti Kuljóbu šlo především o potvrzení legitimity jejich moci, což se zdařilo dokonale. Nový premiérem byl jmenován Džamšíd Hilolovič Karimov, který přes svůj původ z Leninabadu zůstal loyální vůči novému presidentovi, jemuž dělal ekonomického poradce. Do čela resortu zahraničí byla jmenována uznávaná osobnost Talbaka Nazarova66 a další posty zaujali další lidé, hlásící se ke kuljóbské vládě. Jejich další posílení mělo přijít 61 Plný text návrhu – OBSE. Presidentský systém zcela logicky vycházel z komunistického systému silné centrální moci. 62 Mezinárodní organizace v čele s OSN a KBSE se chtěly pokusit vyjednat možnost zapojení i kandidátů Spojené tádžické opozice. 63 Podle tehdy platných zákonů bylo nutno na presidentskou kandidaturu nasbírat podpisy alespoň 5% voličské zákaldny (v roce 1994 asi 133 000 podpisů). Silový nátlak na voliče byl zcela běžný, když lidé byli nuceni pod různými hrozbami podpořit Rachmonova (tyto akce se však ukázaly spíše jako nelogické, protože Rachmonov by potřebný počet podpisů sebral i bez násilných akcí). Na sever země, kde měl největší podporu Abdulmalik Abdulodžonov, byl dokonce vyslán ozbrojený kontingent ministerstva vnitra pod vedením ministra Salimova, bývalého mafiánské bosse a známého „racketeera“. 64 Dohoda o dočasném zstavení bojů byla podepsána s platností do 6. února 1995 s možností jejího prodloužení. Zcela jednoznačně směřovala tato dohoda ke klidnému průběhu voleb a referenda, které měly proběhnout 6. listopadu. Toto příměří bylo několikrát obnoveno až do podpisu mírové smlouvy v roce 1997. 65 Několik dní po nevydařené kandidatuře bývalého premiéra prohlísili jeho stoupenci založení nové strany – Strana Lidové Jednoty (The Party of Popular Unity). 66 Talbak Nazarov (*1938) – původem z Dušanbe, vystudoval VŠE v Leningradu a působil na Akademii věd Tádžické SSR a pozdější děkan ekonomické fakulty a od roku 1982 rektorem Tádžické státní university. Později se aktivně zapojil do politického hnutí, nejprve jako předseda Nejvyššího Sovětu Tádžické SSR, později ministr vzdělání a na počátku 90. let byl dvakrát zvolen členem Sjezdu lidových poslanců. Loyální kuljóbskému vedením, ale udržoval si dobré kontakty i s leninabadskou olastí a dokonce i s ěnkterými členy Spojené tádžické opozice. Roku 1997 byl jedním ze strůjců mírové dohody s opozicí. 31 v únorových presidentských volbách, které byly vyhlášeny v prosinci. Vláda Rachmonova tak použila zcela standartní metody „demokratických voleb“, které jsou vyhlášeny narychlo tak, aby opoziční strany neměly čas na jejich přípravu. Tato metoda byla s úspěchem používána i v jiných zemích nejen střední Asie.67 Jedinou opoziční stranou byla Strana lidové jednoty pod vedením Abdulmalika Abdullodžonova, kterému však byla „z důvodů formálních chyb ve volební registraci“ volební kandidatura zamítnuta. Voleb, které se konaly 26. února 1995, přinesly pouze potvrdily postavení kandidátů z okolí presidenta Rachmonova. Do nového parlamentu (Madžlis-i Oli) byly zvoleni pouze 2 zástupci „opoziční“ Strany lidové jednoty bývalého premiéra Abdullodžonova.68 Neúčast stran Spojené tádžické opozice přispěla k dalšímu rozdělení země a zvýšení antipatií vůči dušanbskému režimu. Představitel Islámské strany Obrody Ali Akbar Turadžonzóde prohlásil v rozhovoru pro Financial Times, že „lekcí pro nás, a pravděpodobně i pro Čečence“ je IRA. Ta bojovala po 30 let a poté donutila britskou vládu ke kompromisům. Doufám, že to zvládneme za kratší dobu.“69 V té době ještě však zřejmě nebyly připraveny plány na další vypuknutí bojů. Nové ozbrojené srážky začaly 7. dubna 1995, kdy opoziční síly zřejmě zaútočily na pozice ruských pohraničních vojsk v oblasti Kalaichumb v místech, které byly napadeny i v létě roku 1994. Ruská vojska odpověděla leteckými údery nejen na území Kalaichumbu, ale zaútočila na pozice opozice asi 30 km ve vnitrozemí Afghánistánu. Ve stejné době začal v Afghánistánu postup jednotek Talibanu. Tyto události měly s rostoucími úspěchy tohoto hnutí svůj odraz i v Tádžikistánu, kdy mezi lidmi i oficiálními představiteli převládla obava z možnosti útoku talibanských jednotek na zemi. Často se však přeceňuje vliv, který měly tyto události na mírový proces v Tádžikistánu.70 Přes tyto vojenské střety se Zvláštnímu vyslanci OSN Ramiro Piriz-Ballonovi podařilo vyjednat mezi oběma stranami datum konán 4. kola rozhovorů, které po několika přesunech místa a času začaly 22. května v Almaty. Obě strany se shodly na dosažení dohody především v otázkách uprchlíků, dalšího prodloužení příměří,71 výměny válečných zajatců a stažení vládních jednotek z horského Badachšánu. Opozice vystoupila dále s návrhem vytvoření společné Komise Národního usmíření, v níž by opozice i vláda v Dušanbe byly zastoupeny 40% a další etnické a regionální skupiny po 20%. Na jednáních, ktera trvala necelý týden, nebylo dosaženo žádné významnější shody. V zemi naopak opět rostlo napětí, vyvolané srážkami opozičních vojsk s tádžickými policejními sbory v Garmu. Obě znepřátelené strany se navzájem obvinily z podněcování útoků. V té době však sílily rozpory i uvnitř opozice. Militantní vůdce Demokratické strany Šadmon Jusuf byl obviněn vůdcem Islámské strany obrody a celé Spojené tádžické 67 Naposledy ve zmíněném regionu to bylo v souvislosti s presidentskými volbami v Kazachstánu v lednu 1999, kdy president Nazarbajev vyhlásil termín konání voleb asi 2 měsíce před jejich konáním. 68 Ruští pozorovatelé označili volby za demokratické a zcela odpovídající demokratickým zásadám, zatímco pozorovatelé OBSE zaznamenali několik porušení voebního zákona a kritizovali již samostnou přípravu voleb. 69 Financial Times, 3.2.1995. In: Tajikistan Asks for Peacekeeping Extension. Omri Daily Digest , 3.2.1995. http://www.omri.cz. 70 Např. Abdullaev, Rašíd – Babachanov Umed: Děkujeme Talibánu za mírovou dohodu v Tádžikistánu. In: Mezinárodní politika, 11/97, str. 22-23. Tento vliv nelze podcenit, ale v době nástupu Talibanu již byla uskutečněna jednání mezi vládou a opozicí a navíc nové boje, které se rozhořely ještě v roce 1995 a 1996 neodpovídají snahám o zastavení palby, ke kterým mělo dojít po nástupu Talibanu. Příčiny těchto snah lze spíše spatřovat ve značném materiálním i psychickénm vyčerpání na obou stranách. Vliv událostí v Afghánistánu je patrný až na jaře roku 1997, kdy se vojska Talibanu blížila ke hranicím s Tádžikistánem a obsadila město Mazar-e Šaríf, kde se nacházel uprchlický tábor Tádžiků. 71 Příměří podepsané v říjnu roku 1994 bylo prodlouženo do té doby již třikrát – od 6.2.1995 do 6.3.1995 (konec ramadánu), poté do 26.4. a 26.5. v souvislosti s přípravami 4. kola mezitádžických rozhovorů. Poslední prodloužení proběhlo na summitu Núrí-Rachmonov v Kábulu, těsně před konáním 4. kola rozhovorů a znamenalo prodloužení příměří do 26.8.1995. 32 opozice.Núrím z „vrážení klínu mezi opozici.72 Jusuf byl navíc na kongresu strany v Almaty, konaném krátce před mírovými rozhovory sesazen umírněným představitelem strany Jumambajem Niyozovem. Jusuf se odštěpil od Demokratické strany a se svými přívrženci „tvrdé linie“ vyhlásil, že bude nadále pokračovat v ozbrojeném boji. V srpnu se konaly další rozhovory s vládou, které posunuly jednání o významný krok dopředu. Núrí a Rachmonov podepsali v Ašchabadu 17. srpna 1995 dohodu o hlavních zásadách míru a národního usmíření. Obě stany se zavázaly, že povedou nepřetržitý dialog až do podepsání mírové smlouvy (Všeobecné dohody o nastolení míru a národního usmíření v Tádžikistánu), která se bude sestávat ze separátních protokolů k politickým problémům, vojenským otázkám, repatriaci a reintegraci uprchlíků, komisi na dohled a kontrolu, garance splnění dohody a konferenci garantů pro financování programu reintegrace. Všechny tyto dohody měly být do budoucna splněny. O skutečném chaosu v zemi však nejlépe vypověděly nové střety, které vypukly na počátku září uvnitř tádžické armády mezi 1. a 11. zvláštní brigádou ministerstva obrany. Velitel 1. brigády plukovník Chudoberdyjev se zmocnil kontroly nad osádkou a kasárnami v KurganTyube a fakticky tak ovládl celé město a okolí. Spolu s dalším odbojným velitelem Ibadullo Bojmatovem obklíčili Dušanbe ze západu a u jihu. Podařilo se jim dosáhnout odstoupení několika lidí z Rachmonovova okolí a později si rozdělili kontrolu nad jihem Tádžikistánu s velitelem Chudoberdyjevem a na západě, kde okolí města Tursunzóde s největší hliníkárnou ve střední Asii ovládl Bajmatov. Situaci se podařilo stabilizovat až za měsíc, když byl zachován status quo dosažený plukovníkem Chudoberdyjevem a Bajmatovem. Na podzim byly znovu obnoveny boje v Tavildaře a několik incidentů mezi opozičními ozbrojenci a vládními jednotkami se odehrály i v Garmu. Přitom se obě strany vzájemně obvinily z podněcování násilí. Saíd Abdulló Núrí nařídil opozičním silám zastavení palby, ale jeho rozkaz nebyl vyplněn. Přes toto napětí se postupně pod dohledem UNHCR a OBSE začaly vracet uprchlíci z Afghánistánu. Mnozí byly podrobeni výslechům KNB (nástupnické organizace KGB v Tádžikistánu), která se zajímala o jejich styky v zahraničí (uprchlíci měli možnost studovat na pákistánských universitách a setkávat se s úředníky OBSE). Mnozí lidé také před válkou prodali své domy a nyní je za jejich výkup požadována mnohem vyšší suma, která má „krýt“ růst cen v důsledku inflace. Mnozí uprchlíci počítali s brzkým návratem a zanechali doma velkou část dokladů od vlastnictví bytů a nyní jim tyto dekrety chybí v důsledku zabavení nebo vypálení domu. V této atmosféře se konalo další kolo mezitádžických rozhovorů v Ašchabadu (únor 1996), které však nepřineslo prakticky žádné výsledky. Nedošlo k ústupkům prakticky v žádném bodu jednání. Kontrola centrální vlády nad Tádžikistánem zůstávala nadále teoretická. Jižní oblasti ovládal plukovník Chudoberdyjev a na východě zasahoval vliv opozice, jejíž ozbrojené jednotky se snažily vybudovat si opěrné body v Garmu a Tavildaře V květnu 1996 se jim podařilo obsadit strategicky položené město Komsomolabad. Vládní protiofenzíva proti Tavildaře ztroskotala a základny opozice byly opět posíleny. Napětí bylo hlášeno i z Horského Badachšánu. Na severu navíc propukly v květnu 1996 nové demonstrace za odvolání Kuljóbů z vlády. I v Leninabadu propukla krize z nedostatku jídla (snižování sklizně)73, přerušovaných dodávek elektřiny. 72 Materiály OBSE. Provincie již nadále nebyla schopna se zásobovat sama zemědělskými produkty a navíc se značně snížily její odvody do státního rozpočtu. Celková ekonomická situace v Tádžikistánu byla více než katastrofální. Platy, pokud byly vypláceny, činily asi 1/36 průměrného výdělku v Rusku (ca 1,47 USD na měsíc, státní úředníci ca 6 USD na měsíc) a pokrývaly asi 2-3% potřeb domácnosti. Pramen OBSE. 73 33 Proti kuljóbské vládě se začali bouřit i někdejší uzbečtí spojenci z Hissaru a Tursunzóde. Vláda zavedla postupně násilné odvody do armády a sbírala bojeschopné muže po vesnicích a tito lidé byli okamžitě, bez dalšího výcviku posíláni na frontu. Důsledkem izolace vlády byla její snaha o dohodu s polními veliteli v Karateginu, která byla podepsána 16. září 1996. Tato dohoda poprvé uznávala existenci opozičních ozbrojených skupin na území Tádžikistánu a de facto legalizovala jejich pobyt. Toto příměří však vydrželo necelý měsíc a opět se rozhořely boje především v Garmu a Tavildaře, ve kterých postupně získávala navrch opoziční vojska. Kromě vojenských neúspěchů v Tavildaře a Garmu, ztratila vláda politický vliv i na severu, kde byly vidět zřetelné snahy o bližší kontakty mezi představiteli Spojené tádžické opozice a sil tzv. „vnitřní opozice“74, která je složena převážně z odstavených umírněných politiků, především z Leninabadské oblasti. Hlavní silou zde byl Blok národní obrody v čele s někdejším premiérem Abdullodžonovem. Ten usiloval o zapojení své strany do probíhajícího mezitádžického dialogu a v opozičních řadách našel významnou podporu u Alího Akbara Turadžonzódy, který prohlásil, že „Abdullodžonov je rozhodujícím faktorem v procesu národního usmíření.75 Další síly opozice však byly mnohem slabší a nedokázaly se shodnout na společné politice. K těmto silám se proti vládě přidala i část někdejších polních velitelů Lidové fronty, z nichž nejvýznamnějším byl již několikrát zmíněný plukovník Mahmud Chudoberdyjev. Na podzim 1996 se zastavil i proces mezitádžických rozhovorů. Komentátoři tvrdí, že ve Spojené tádžické opozici došlo k rozkolu ohledně dalšího pokračování rozhovorů.76 Radikálnější členové opozice chtěli zachovat status quo, který jim umožňoval čerpat pomoc od některých islámských států. Mj. i proto bylo další kolo rozhovorů, které se mělo konat v říjnu 1996 v Moskvě, odloženo. A tak jedním z mála trumfů vlády zůstávala vojenská přítomnost ruských vojsk, na kterých měla zájem i Moskva v rámci své zahraniční politiky ve vztahy k „blízkému zahraničí.“ Přesto nakonec obě strany souhlasily s vyhlášením dalšího příměří, které bylo podepsáno 11.12.1996 mezi presidentem Rachmonovem a Núrím v severním Afghánistánu za zprostředkovatelské mise oficiálního presidenta Afghánistánu Rabbáního. Ani toto příměří však nepřineslo reálné výsledky a ukončení bojů. Zásadní posun pro mírové rozhovory a politický proces mezitádžického usmíření měly dlouho odkládané rozhovory presidenta Rachmonova a Saida Abdullo Núrího v Moskvě, jejíž závěrečný protokol z 23.12.1996 potvrdil zahájení „nové etapy na cestě k míru a národnímu usmíření.“77 Tato politická formulace však již byla doplněna některými praktickými opatřeními – především v konkrétních jednáních o ustavení tzv. Komise národního usmíření, která měla být garantem naplňování mírových dohod a vytvořit podmínky pro úplný návrat uprchlíků a jejich aktivní zapojení do společenského života. Dále měla tato komise připravit návrhy na reformu Ústavy a právního systému. Dále se v Moskvě obě strany zavázaly, že podepíší mírovou smlouvu do 1.7.1997. 78 Konkrétní cíle a pravomoci Komise pro národní usmíření byly rozpracovány a dohodnuty na lednovém jednání obou stran v Teheránu. V Teheránu byl také přijat jeden z pilířů budoucí mírové dohody podle protokolu podepsaného 17. srpna 1995 v Ašchabadu – Akt o vzájemném odpuštění a zákonu o amnestii. Bylo stanoveno i proporční zastoupení opozice ve správních orgánech země a stanoveny pravomoci Komise národního usmíření. 74 Said Abdullo Núrí prohlásil 10. října 1996 v Teheránu, že Spojená tádžická oopzice je připravena k dialogu a spolupráci s Abdullodžonovem. prohlášení – viz materiály OBSE 75 Prameny OBSE. 76 Ibid 77 Ibid 78 Ibid. 34 V době těchto jednání však vláda musela čelit dalšímu ozbrojenému útoku odbojného polního velitele plukovníka Chudoberdyjeva, který získal pod kontrolu město Tursunzóde se strategickou hliníkárnou, jedním z mála fungujících podniků na jih od Fanských hor. Do léta roku 1996 jej kontroloval Ibodullo Bajmatov, kdy byl odstraněn mafiánskými strukturami blízkými presidentu Rachmonovovi vedených Kadirem Abdullaevem. Chudoberdyjev dobyl město pod záminkou získat zpět pro centrální vládu kontrolu nad tímto městem. Bylo však jasné, že zcela sleduje vlastní cíle na ovládnutí země vojenskou cestou. Později zcela ovládl jih a západ země a jeho „centrem“ se stalo město Kurgan-Tyube. V současných střetech opět převzal kontrolu nad městem plukovník Chudoberdyjev. Nakonec však došlo ke kompromisu, když byly odzbrojeny jednotky ministerstva vnitra a část Chudoberdyjevovy brigády. V okolí města Kofarnichon navíc operovali další významní nezávislí polní velitelé tádžických vládních vojsk (v této době spíše mafiánských skupin) – bratři Sadirovové. V nepokojích, které vypukly v okolí města Kofarnichon a Obigarm na konci února 1997, se podařilo silám tádžické opozice a vládním vojskům věrným presidentu Rachmonovovi vytlačit tyto skupiny, ale vzhledem k hornatému terénu v oblasti se bratry Sadirovovi nepodařilo odstranit zcela. Na druhé straně se však již projevil účinek mírových jednání mezi opozicí a vládou a došlo k významnému zmírnění napětí v oblastech Karategin a Tavildara. Byla zahájena spolupráce mezi polními veliteli STO a Bezpečnostní radou Tádžikistánu – tj. vládními a opozičními skupinami. Napětí však přesto zůstává na nižších úrovních, protože se dosud nepodařilo zajistit ustanovení orgánů vládní moci, vynutitelnost zákona. Jaro 1999 je již plně ve znamení snah o dokončení mírových rozhovorů. Zlomovým bodem bylo zřejmě jednání v Moskvě na přelomu února a března 1997, kde došlo k podpisu proporční dohody, která zaručuje STO 30% zastoupení ve vládě, místních zastupitelstvech a dalších postech ve správě státu. Významným dokumentem byl podpis Charty Komise národního usmíření, která doplňovala protokol o Pravomocích komise pro národní usmíření z Teheránu, a zejména Protokol o vojenských otázkách, kterým se stanovoval průběh odzbrojení vojenských jednotek opozice a jejich začlenění do pravidelných vojenských sil Republiky Tádžikistán. Zároveň byla tímto protokolem schválena reforma a prověření vládních vojsk a rozpuštění všech paravojenských struktur. Tím byla odstraněna poslední překážka k podpisu závěrečného protokolu, který byl naplánován na konec června do Moskvy. Na počátku června však opět propukla ofenzíva plukovníka Chudoberdyjeva, který obsadil oblast Javan na strategické cestě z Dušanbe do Kurgan-Tyube. Chudoberdyjev se zmocnil kontroly i nad vlastním městem Kurgan-Tyube, když nechal odstranit guvernéra provincie Davlata Šaripovaa další představitele místní správy. Slovní protesty se opět ozvaly i ze severu, kde Blok národní obrody Abdullodžonova sice přivítal blížící se podpis mírové dohody, ale požadoval účast všech politických složek, polních velitelů opozice a velitelů Národní Fronty (vč. např. plukovníka Chudoberdyjeva) na závěrečném aktu. Tento návrh však nebyl schválen. 27. června byl v Moskvě podepsán závěrečný akt mírových jednání „Všeobecná dohoda o ustavení míru a národního smíření v Tádžikistánu“, která formálně ukončila občanskou válku mezi tádžickou opozicí a vládou presidenta Rachmonova. Jednota však zdaleka nezavládla v celé zemi, když plukovník Chudoberdyjev a někteří další polní velitelé prohlásili, že se dohodě nepodřídí. Dohoda nebyla plně uznána ani v Chodžentu a i v této oblasti zavládlo napětí sám Abdullodžonov prohlásilo, že lidé „bojkotují volby na znamení protestů.“79 Uzbecký president Karimov v reakci na protesty v severním 79 Itar-Tass, 27.6.1997. In: Zviagelskaja, Irina: The Tajik Conflict, Russian Center for Strategic Research and International Studies and Ithaca Press, Reading, 1997 35 Tádžikistánu prohlásil, že Uzbekistán nemůže být garantem mírového řešení, pokud nebudou do mírového procesu zapojeny všechny regiony země.80 Z Záávvěěrr Přestože válka v Tádžikistánu formálně skončila dohodou mezi opozicí a vládou, reálná situace vypadala zcela jinak. Centrální vláda a opozice nekontrolovala celou zemi a polní velitele, kteří nesouhlasili s dohodou. A tak již v létě 1997 vypukly další boje mezi vládními jednotkami a Chudoberdyjevem, podporovaným z Uzbekistánu. Polní velitelé hlásící se k opozici zahájili svůj nástup až na jaře roku 1998. Přes tyto neúspěchy se podařilo v zásadě plnit mírové dohody, počátkem září začala pracovat Komise národního usmíření a mír mezi vládními a opozičními jednotkami, které podléhali vedení obou stran, byl udržen. Přestože plnění některých dohod dosud vázne, část bodů, jejichž splnění předpokládá mírová smlouva. V průběhu roku 1998 došlo k naplnění 30% kvóty pro členy opozice do vlády, zejména s příletem představitele islámské strany Alího Akbara Turadžonzóde, který zasedl do vlády jako první vicepremiér. Reálná situace v zemi však zůstává nadále napjatá, není dostatek zboží, u moci jsou fakticky místní mafie a s tím souvisí i vysoká kriminalita ve městech, nedostatek zboží a sociální nejistoty. V oblastech se místy objevují přestřelky mezi vládními vojsky a polními generály a spolupráce stran, které podepsaly mírovou smlouvu, není ani zdaleka ideální.81 Krizovým se stal rok 1999, kdy proběhly volby president republiky. Opozice se po dlouhých jednáních shodla na jednom společném kandidátu - Davlatu Usmonovi, který však nanasbíral potřebný počet podpisů. Opozice obvinila vládu, že jejímu kandidátu byl sběr podpisů komplikován ze strany úřadů a nebyl mu v dostatečné míře umožněn přístup do sdělovacích prostředků. Volební komise nakonec na nátlak ze zahraničí přes nedodržení ústavy Usmona zaregistrovala, ale volby drtivou převahou vyhrál dosavadní president Imomali Rachmonov. Ústava se stala dalším sporným bodem. Podle opozice nebyly změny, které proběhly před presidentskými volbami a týkaly ze přibližně 1/3 článků, dostatečně diskutovány ani s opozičními stranami, ani s veřejností. Nová ústava výrazně posiluje postavení presidenta. Nekontrolovanost některých oblastí se rovněž projevila na podzim, kdy ozbrojený oddíl jednoho z polních velitelů a narkobossů Džumambaje Namanganího vtrhl do Batkenské oblasti v Kyrgyzstánu. Namanganí kontroloval obchod s narkotiky z Afghánistánu do Kyrgyzstánu a jeho základna blízko Džirgatalu v údolí Karategin ležela na jedné z hlavních narkotras ve střední Asii a samo údolí Karategin je de facto mimo kontrolu Dušanbe. Shrnutí konfliktu Občanská válka v T8džikistánu znamenala de facto rozvrat celé země, která již před tímto konfliktem patřila k nejchudším oblstem bývalého SSSR. Projevily se zde především po dlouhá léta skryté tradiční etnoregionální struktury, jejichž klany měly v do revoluce v roce 1917 významný vliv v oblasti. Tyto struktury se jevily jako poloautonomní na vládci a tento regionální separatismus se slabými vztahy k centru se naplno projevil zejména a apočátku války, ale i po podpisu mírové dohody. Právě vývoj po červnu roku 1997 ukázal hloubku těchto problémů. Přestože vláda podepsala s opozicí smlouvu, ukázalo se, že tato iniciativa 80 Central Asia and Caucasus Update, August 1997. In: Center for Political and Strategic Studies, http://www.cpss.org 81 K aktuální situaci v Tádžikistánu blíže například Respekt, 14/99, 12.-18.4.1999, Příloha Nadace Člověk v tísni Olimova, S. - Olimov, M.: Tadžikistan na poroge peremen, Centr Stratěgičeskich i političeskich issledovanij, Moskva - Naučno-analitičeskij centr „Šark“, Dušanbe, 1999. Buškov, V. I. - Abašin, S N.: Tadžikistan: někotorye posledstvija tragičeskich let. Institut etnologii i antropologii RAN, Moskva, 1998. 36 zdaleka nestačí k celostátnímu usmíření a fakt, že vláda vzniklá v průběhu roku 1998 zdaleka nekontroluje celé území, tuto skutečnost pouze potvrzuje. Geneze konfliktu, naznačená v této práci, jednoznačně ukázala regionalizaci země a hlubokou nedůvěru především mezi kuljóbskými a garmskými (případně badachšánskými) klany. V průběhu války kolísal vztah Hissarů, kteří se nakonec přiklonili k odmítnutí mírové dohody z Moskvy, a leninabadských regionálních skupin, které nakonec, vzhledem ke svému nezapojení do Problémem bylo nezapojení všech složek a regionálních struktur do mírového procesu (kalsickým příkladem se v tomto směru jeví severní Tádžikistán a nezapojení Abdullodžonova nebo jiné regionální struktury do mírových jednání. 37 SSeezznnaam m pprraam meennůů aa lliitteerraattuurryy Prameny: • Archívní prameny OBSE Literatura: Knihy, publikace a ucelené práce na internetu. • • • • • Anderson, John: The International Politics of Central Asia: Manchester University Press, 1997, str. 165-188 (Islam, ethnicity and regional conflict: the case of Tajikistan) Buškov, D. I. – Mikulskij, D. V.: Anatomija graždanskoj vojny v Tadžikistaně. Institut etnologii i antropologii RAN, Moskva, 1996, http://www.communique.se/cac/ (ověřeno [1999]) Central Asia: Conflict, resolution and Change. ed. Roald Sagdeeev, Susan Eisenhower, The Center for political and Strategic Studies, 1995, http://www.cpss.org ověřeno [2001] Constitution of Tajikistan, http://www.angelfire.com/sd/tajikistanupdate (ověřeno [2000] Kuzněcova, S. I.: Etnosociaľnyje problemy gosudarstv Centraľnoj Azii, RAN, Moskva, 1995, Články • • • • • • • • • • • • • • • ••• • • • • A Sort of peace. In: The Economist, 20.-27.9.1998, str. 74 Abdullaev, Rašíd – Babachanov Umed: Děkujeme Talibánu za mírovou dohodu v Tádžikistánu. In: Mezinárodní politika, 11/97, str. 22-23 Aioubov, Salimjon: Central Asia: Assassination Affects Politics (An Analysis), Radio Free Europe/Radio Liberty, Prague, 24 July 1998. http://www.rferl.org/nca/features/1998/07/F.RU.980724130805.html ověřeno [1999] Bashiri, Iraj: Muslims and Communists View for Power in Tajikistan. Association for the advancement of Central Asian Research (AACAR) Bulletin, Vol. VI. No. 1, Spring 1993, http://www.ilasll.umn.edu/bashiri/Muslims%20Comm%20Taj%20folder/frame.html (ověřeno [1999] Bashiri, Iraj: The Languages of Tajikistan in Perspective, University of Minnesota, 1997, http://www.ilasll.umn.edu/bashiri/iraj.html. (ověřeno [1999]) Bečka, Jiří: Tam, v Tádžikistánu. In: Přítomnost, 3/1992, str. 16-17 Central Asia Update. Monthly published by the Center for Political and Strategic Studies. http://www.cpss.org. (ověřeno [2001]) BBC. www.bbc.com. (ověřeno [2001]) Radio Free Europe (search), www.rferl.org. (ověřeno [2001]) Nězavisimaja gazeta, www.ng.ru (ověřeno [2001]) Izvestija (ověřeno [2001]) OSN – DOPLNIT – mise UNMOT (ověřeno [2002]) Derluguan, Georgi – Tabyshalieva: Religious Factor in Central Asia and the Southern Caucasus, Perspectives on Central Asia, díl II, číslo 3 (June 1997), The Center for political andstrategic studies, Washington, http://www.cpss.org (ověřeno [2001]) Fogelquist, Alan F.: Dictatorship and Civil War in Central Asia: Tajikistan, Eurasia Research Center, 11.8.1998, http://eurasianews.com/taj0811.htm (ověřeno [1999]) Hetmanek, Allen: Islamic revolution and jihad come to former Soviet Central Asia; the case of Tajikistan. In: Central Asian Survey, 1993, číslo 3, str. 365-379 Hiro, Dilip: The Emergence of Multi-Party Politics in Central Asia: Contrasting Cases. Perspectives on Central Asia, díl II, číslo 10 (leden 1998), The Center for political andstrategic studies, Washington, http://www.cpss.org. (ověřeno [1999] Central Asia and Caucasus www.ca-c.org. (ověřeno [2002]) Interview with Qadi Akbar Turajonzoda, Central Asia Monitor, číslo 2, 1995, On-Line Supplement, http://chalidze.com/camkadi.htm (ověřeno [2000]) Juraeva, Gavhar – Lubin, Nancy – Ethnic conflict in Tajikistan. In: Ethnic Conflict in the Post Soviet World. ed. Leokadia Drobizheva, Sharpe, New York, 1996, str. 255-269 Khodjibaev, Karim: Russian Troops and the Conflict in Tajikistan. In: Perspectives on Central Asia, díl II, číslo 8 (listopad 1997), The Center for political and strategic studies, Washington, http://www.cpss.org (ověřeno [2001]). 38 • • • • • • • • • • • • • • • Khudonazar, Davlat: Islam: Is it a Threat to Central Asia? Focus, díl 2, číslo 8, srpen 1995, The Center for political andstrategic studies, Washington, http://www.cpss.org/focus.htm (ověřeno [2001]) Klusáková, Jana: Nemám co ztratit, říká Dododžoni Atovullo, tádžický novinář odsouzený k smrti. In: Respekt, 5.-11.5.1997, str. 16 Müller, Zdeněk: Střední Asie: Islámská revoluce v nové fázi. In: Přítomnost,, 3/1992, str. 16-17 Nourzhanov, Kirill: Alternative Social Institutions and the Politics of Neopatrimonialism in Tajikistan. Central Asia Monitor, on-line supplement, 1996, http://chalidze.com/camkadi.htm (ověřeno [2000]) Olimov, M. A. – Olimova, S. K.: Obščestvo i konflikt v Tadžikistane, In: Vostok, číslo 5, 1998, s. 40-55 Olimov, M. A. – Olimova. S. K.: Nězavisimyj Tadžikistan: Trudnyj puť peremen, Olimov, M. A.: Regionalism in Tzajikistan: Its Impact on The Ferghana Valley, Perspectives on Central Asia, Vol. I. Number 3 (March 1996), The Center for political andstrategic studies, Washington, http://www.cpss.org. (ověřeno [2001]) Open Media Research Institute, zprávy 1995-1997, http://www.omri.cz/publications/index.html. (ověřeno [2001]) Report of the Personal Represantative of the Chairman-in-Office to the Republic of Tajikistan. CSCE Communication No. 126, Prague, 23.4.1993 Rybář, Jan: Tádžikistán je zmítán krvavými sváry o moc. In: MF DNES, 13.8.1997, str. 7 Salihov Farrukh: State administration in Tajikistan: Understanding reality. 1998, http://www.geocities.com/Paris/9305/farrukh.html. (ověřeno [2001]) Still Fighting. In: The Economist, 23.-30.8.1997, str. 46-47 Tajikistan Leninabad: Crackdown in the North. Human Rights Watch, Vol. 10, No. 2 (D), April 1998. http://www.hrw.org/hrw/reports98/tajikistan/, (ověřeno [2000]) Transcaucasia and Central Asia, Reports on Tajikistan. Radio Free Europe/Radio Liberty, http://search.rferl.org (search - Tajikistan). (ověřeno [2000]) Rubin, Barnett R.: Tajikistan: From Soviet Republic to Russian-Uzbek Protectorate. In: Central Asia and the World, ed. Michael Mandelbaum, Sharpe, New York, 1994, str. 207-224 39 Příloha 1 Protokol mezi presidentem republiky Tádžikistán E. Š. Rachmonovem a vedoucím představitelem Spojené tádžické opozice S. A. Núrím President Republiky Tádžikistán E. Š. Rachmonov a vedoucí představitel Spojené tádžické opozice S. A. Núrí uskutečnili v Moskvě 27. června 1997 separátní setkání pro vyjasnění otázek souvisejících s posílení míry důvěry mezi stranami v zájmu rozvoje procesu národního usmíření v Tádžikistánu. Na setkání byly dosaženy tyto dohody: Sezvat 7. července 1997 do Moskvy první zasedání Komise pro národní usmíření pro posouzení a předání návrhu zákona o všeobecné amnestii k jednání Parlamentu Tádžikistánu. Ke splnění závěrů Biškekského memoranda z 18. května 1997, týkající se otázek řešení problému výměny válečných zajatců a zadržených jako akt dobré vůle provést do 15. července výměnu 50 zajatců a zadržených na obou stranách, včetně všech zadržených po únoru 1997. Důrazně odsoudit terorismus a potvrdit neměnnost pozic při společném boji s ním. Strany se dohodly nepoužívat pro vzájemnou politickou diskreditaci známá fakta a podezření. President Republiky Tádžikistán E. Š. Rachmonov Vedoucí představitel Spojené tádžické opozice S. A. Núrí za účasti Zvláštního představitele generálního tajemníka OSN pro Tádžikistán G. D. Merrema Ministra zahraničí Ruské federace E. M. Primakova Ministra zahraničí Íránské islámské republiky A. A. Velajatího Moskva 27. června 1997 27. června 1997 Moskva Všeobecná dohoda o ustavení míru a národního smíření v Tádžikistánu V úsilí o dosažení míru a národního usmíření v Tádžikistánu a překonáním důsledků občanské války byly provedeny od 5. srpna 1994 do současné doby mezitádžické rozhovory pro národní usmíření pod dohledem OSN. Během osmi kol rozhovorů mezi delegacemi Vlády Republiky Tádžikistán (RT) a Spojené tádžické opozice (STO) – dále jen strany – a šesti setkání Presidenta RT a Vedení STO a také tří kol konzultací delegací stran, které se uskutečnily v Alma-Atě, Ašchabadu, Biškeku, Islámábádu, Kábulu, Mašhadu (Írán), Moskvě, Teheránu a Chozdechu (Afghánistán) byl odsouhlaseny a podepsány protokoly a jiné dokumenty, které společně s tímto dokumentem sestavují Všeobecnou dohodu o ustavení míru a národního usmíření v Tádžikistánu (Všeobecná dohoda). Zahrnuje následující dokumenty: Protokol o základních principech ustanovení míru a národního usmíření v Tádžikistánu ze 17. srpna 1995 (Příloha 1) Protokol o politických otázkách z 18. května 1997 (Příloha 2) a k němu se vztahující Dohoda Presidenta Republiky Tádžikistán Emomali Šaripoviče Rachmonova a vedoucího představitele Spojené tádžické opozice Saida Abdullo Nurího podle závěrů setkání v Moskvě z 23. prosince 1996 (Příloha 3); Protokol „O základních funkcích a pravomocích Komise pro národní usmíření“ z 23. prosince 1996 (Příloha IV); Usnesení ke Komisi pro národní usmíření z 21. února 1997 (Příloha 5); 40 Doplňující protokol k Protokolu „O základních funkcích a pravomocích Komise pro národní usmíření z 21. února 1997 (Příloha 6) Protokol o vojenských problémech (Příloha 7) Protokol o otázkách uprchlíků z 13. ledna 1997 (Příloha 8) Protokol o garancích splnění Všeobecné dohody o ustanovení míru a národního usmíření v Tádžikistánu z 28. května 1997 (Příloha 9). President RT a Vedoucí představitel STO se dohodli, že od okamžiku podpisu této Všeobecné dohody začíná období splňování dosažených výsledků v jejich plné míře a vzájemného vztahu, který navždy učiní konec bratrovražednému konfliktu v Tádžikistánu, zabezpečí vzájemné odpuštění a amnestii, navrátí uprchlíky k rodným krbům, ustanoví podmínky pro demokratický rozvoj země, provedení svobodných voleb a zlepšení ekonomiky země, zničené mnohaletým konfliktem. Nejvyššími národními zájmy země jsou mír a národní jednota všech Tádžiků (v originále Tádžikistánců) nehledě na jejich národnost, politickou orientaci, náboženské vyznání a regionální příslušnosti. President RT a vedoucí představitel STO se dohodli, že se obrátí se žádostí Generálnímu tajemníku OSN o poskytnutí pomoci a spolupráce při komplexním naplňování Všeobecné dohody. Dohodli se také obrátit se také na Úřadujícího předsedu Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE). Organizace ve věci naplňování Dohody upevňuje naše přesvědčení, že všechny povinnosti v ní obsažené budou uvedeny v život v plném rozsahu a v termínu. Vysoce si vážíme role Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě a Organizaci islámské konference v mezitádžickém jednacím procesu a vyjadřujeme naději, že také prokáží spolupráci při naplňování dohodnutého. Při vstupu do nové odpovědně etapy uvedení závěrů Všeobecné dohody do života ještě jednou prohlašujeme o svém úsilí k co nejrychlejšímu dosažení míru a národního usmíření v naší zemi. E. Rachmonov – President Republiky Tádžikistán Núrí – Vedoucí představitel Spojené tádžické opozice G. Merrem – Zvláštní vyslanec generálního tajemníka OSN
Podobné dokumenty
Horský Tádžikistán na horké půdě
k vytvoření do jisté míry umělého a nesourodého celku, jenž se měl stát vlastí Tádžiků. Na jedné straně byla od něj oddělena tradiční centra perské a tádžické kultury
jako Samarkand nebo Buchara, n...
Střední Asie
• velmocenské ambice v rámci regionu – možnost rozpoutání konfliktu
v zájmu zachování moci
from webnode.cz
již Nazarbajev, alespoň teoreticky, nemůže kandidovat. V zásadě existuje možnost
jmenování následníka, který bude s největší
pravděpodobností pocházet ze Semji. Jeho
identita by měla být v takovém ...
pronásledování křesťanů v dnešním světě
Náboženství: 78,70 % křesťanů, 21,30 % bez vyznání
Hlavní ideologický proud: komunismus (přetrvávající vliv)
Hlava státu: prezident Alexandr Lukašenko
Pronásledování: V roce 2002 začal v této zemi ...
Ke stažení zde
lázeňství představí Lázeňským festivalem. Karlovarský týden se stále více otevírá veřejnosti. Tourfilm, který byl dříve doménou především profesionálů, se
stále více stává přehlídkou zajímavých
ces...
Drogová Hedvábná stezka
Podle neoficiálních zpráv byl do tohoto procesu zapojen i bývalý prezident
Turkmenbaši a zisky z narkotik jsou
v rámci turkmenské politické elity tradičně jedním z významných nezákonných
příjmů. V ...
politický islám ve střední asii: radikální islamisté nebo
jednotné svazové organizace a od roku 1983 začal být vydáván náboženský časopis
Hidojat (Vedení).
Významný vliv na islám v tomto regionu měla sovětská okupace Afghánistánu.
Když na 26. sjezdu KSSS ...