Řízení vysokého školství v Evropě

Transkript

Generální ředitelství pro vzdělávání a kulturu
Správa a řízení
vysokého školství v Evropě
Principy, struktury, financování a
akademičtí pracovníci
Evropská komise
EURYDICE
Správa a řízení vysokého
školství v Evropě
Principy, struktury, financování
a akademičtí pracovníci
Eurydice
Informační síť o vzdělávání v Evropě
Tuto publikaci vydalo Evropské oddělení Eurydice za finanční podpory Evropské komise
(Generálního ředitelství pro vzdělávání a kulturu).
Publikace vyšla tiskem v jazyce anglickém (Higher Education Governance in Europe. Policies,
structures funding and academic staff) a francouzském (La gouvernance de l’enseignement
supérieur en Europe. Politiques, structures, financement et personnel académique).
ISBN 978-92-79-08524-6 (anglická verze)
ISBN 978-92-79-0918180 (česká verze)
DOI 10.2766/29900 (anglická verze)
DOI 10.2766/51709 (česká verze)
Publikace je k dispozici na Internetu (http://www.eurydice.org).
Konečné znění textu: duben 2008.
© Eurydice, 2008.
© Ústav pro informace ve vzdělávání, 2009
Český překlad je publikován s laskavým svolením Komise Evropských společenství.
Odpovědnost za překlad plně spočívá na Ústavu pro informace ve vzdělávání.
Obsah publikace může být částečně reprodukován, s výjimkou reprodukce pro komerční
účely. Výňatku musí předcházet úplný odkaz: ‚Eurydice, informační síť o vzdělávání
v Evropě‘ s datem vydání publikace.
Žádosti o povolení reprodukovat celou publikaci je třeba adresovat Evropskému oddělení
Eurydice.
Fotografie na obálce: © Images.com/Corbis/Helen King, Brussels, Belgium
Eurydice
European Unit
Avenue Louise 240
B-1050 Brussels
Tel. +32 2 600 53 53
Fax +32 2 600 53 63
E-mail: [email protected]
Internet: http://www.eurydice.org
PŘEDMLUVA
Úloha vysokoškolského vzdělávání ve znalostní společnosti se
uznává jak na celoevropské úrovni, tak i v jednotlivých státech
Evropské unie. Od této vzdělávací úrovně se očekává, že významně
přispěje k dosažení lisabonských cílů, pokud jde o růst, prosperitu a
sociální soudržnost. Pracovní program Evropské unie ´Vzdělávání a
odborná příprava 2010´ klade zřetelný důraz na význam
modernizace vysokých škol a reforem doporučených v Boloňském
procesu, jejichž cílem je vybudovat Evropský prostor terciárního
vzdělávání.
Má-li vysoké školství tato očekávání naplnit, musí reagovat na několik základních úkolů: musí dosáhnout
kvality, která obstojí v mezinárodním srovnání, zlepšit systém své správy a řízení a veřejné odpovědnosti,
zvýšit objem svých finančních prostředků a diverzifikovat své finanční zdroje. Předpokladem dosažení těchto
hlavních cílů jsou změny v samotném systému terciárního vzdělávání, které se musejí stát prioritními úkoly
vzdělávací politiky a národních strategií evropských zemí.
Předkládaná publikace ukazuje, jak modernizace vysokého školství v Evropě probíhá. Zabývá se zejména
rozborem struktur jeho správy a řízení, metodami financování vysokých škol a jejich pravomocí vůči
akademickým pracovníkům. Ukazuje přitom široké spektrum různých modelů správy a řízení, jak se uplatňují
například při opatřování finančních prostředků ze soukromých zdrojů a ve skladbě rozhodovacích orgánů
uvnitř škol. Všímá si také závažných diskusí o strategických principech vysokoškolského vzdělávání, které za
účasti širokého okruhu aktérů v jednotlivých zemích právě probíhají.
Studie tohoto druhu tudíž prohlubuje naše znalosti o fungování systému správy a řízení vysokého školství a
je ojedinělá šíří svého geografického záběru, neboť se opírá o údaje získané šetřením ve 30 evropských
státech, které jsou členy sítě Eurydice. Chtěl bych proto národním oddělením a Evropskému oddělení
Eurydice srdečně poděkovat za jejich příspěvky, které, jak doufám, všem zúčastněným na vysokoškolském
vzdělávání pomohou při volbě prostředků umožňujících podílet se co nejúčinněji na uskutečňování
lisabonských cílů.
Ján Figel’
Komisař pro výchovu, vzdělávání, kulturu a mládež
3
OBSAH
Předmluva
3
Obsah
5
Shrnutí
7
Obecný úvod
11
1. kapitola: Národní vysokoškolské strategie
15
1.1. Strategické priority ve financování
17
1.2. Strategické priority personální politiky vůči akademickým pracovníkům
20
2. kapitola: Struktury správy a řízení vysokého školství
25
2.1. Externí správa
26
2.2. Vnitřní (institucionální) správa
33
2.3. Nezávislé soukromé vysoké školství
42
2.4. Problémy vnitřní správy
43
3. kapitola: Přímé veřejné financování vysokých škol
47
3.1. Mechanismy financování
50
3.2. Kontrola využívání finančních prostředků v institucích
64
3.3. Veřejné financování nezávislého soukromého vysokého školství
68
3.4. Modely veřejného financování: otázky a problémy
70
4. kapitola: Soukromé finanční prostředky získávané vysokými školami
73
4.1. Autonomie institucí ve využívání příjmů ze školného
75
4.2. Jiné povolené zdroje soukromého financování
76
4.3. Partnerství se soukromými podnikatelskými subjekty
79
4.4. Omezení a podmínky při získávání a využívání jiných soukromých finančních zdrojů a
partnerství
79
4.5. Veřejné pobídky k získávání soukromých finančních prostředků
81
4.6. Odpovědnost za hospodaření se soukromými prostředky
85
4.7 Problémy spojené s opatřováním finančních prostředků ze soukromých zdrojů
86
5
Správa a řízení vysokého školství v Evropě
5. kapitola: Akademičtí pracovníci vysokých škol
87
5.1. Aktéři a orgány odpovídající za nábor akademických pracovníků
88
5.2. Hlavní typy náborových metod
91
5.3. Zaměstnavatelé a pracovní smlouvy
93
5.4. Platy a kariérní postup
95
5.5. Pracovní povinnosti a pracovní doba
98
5.6. Hodnocení a společenská odpovědnost
99
5.7. Naléhavé úkoly v řízení akademických pracovníků
101
Závěry
103
Glosář
111
Odkazy
115
Titulky obrázků
117
Přílohy
119
Poděkování
143
6
SHRNUTÍ
Strategické záměry (1. kapitola)
V celé Evropě se všeobecně uznává potřeba zpracovávat strategické plány rozvoje vysokoškolského
vzdělávání na delší období. Ve většině zemí zapojených do této studie se již v praxi realizují nebo do praxe
uvádějí politické dokumenty stanovící národní strategické priority zaměřené na zabezpečení finanční
udržitelnosti vysokého školství. Konkrétní řešení navrhovaná v těchto dokumentech se sice v jednotlivých
zemích od sebe liší, v některých střednědobých cílech se však zřetelně shodují. Patří k nim:
•
zvýšit objem veřejných finančních prostředků pro vysoké školství;
•
poskytnout vysokým školám větší autonomii v hospodaření s finančními prostředky;
•
vytvořit přímou vazbu mezi objemem přidělených veřejných finančních prostředků a dosaženými
výsledky;
•
podporovat diverzifikaci finančních zdrojů a navazování partnerských vztahů s výzkumnými ústavy,
podnikatelskou sférou a regionálními orgány.
Zdá se, že ucelená strategie personální politiky vůči akademickým pracovníkům je méně častá než ucelená
strategie pro oblast financování. Pracovníci bývají častěji spíše subjektem než objektem jednotlivých
reforem. Trendy takového rázu, jako je propojování finanční podpory s dosaženými výsledky, mají ovšem
dopad i na akademické pracovníky. K hlavním úkolům personální politiky v akademické sféře patří:
•
dosáhnout vyváženější skladby pracovníků podle pohlaví a věku;
•
rozšířit autonomii institucí v oblasti personálního řízení a
•
zavést výkonová kritéria.
Struktury správy a řízení vysokého školství (2. kapitola)
Evropské vysoké školy jsou v právním ohledu autonomní subjekty. Jejich autonomie se uplatňuje v rámci
mechanismů vykazování veřejné odpovědnosti, jejichž primárním účelem je prohlubovat vzájemnou důvěru
mezi vysokou školou a společností. Strukturu správy a řízení a rozsah pravomocí veřejných a státem
dotovaných soukromých vysokých škol vymezují zákony jednotlivých zemí.
Nejvyšším vedoucím pracovníkem instituce bývá obvykle osoba odpovídající za strategické plánování,
rozvoj, organizaci, řízení a kontrolu. Asi v jedné třetině zemí vybírají tohoto pracovníka interní aktéři dané
vysoké školy, o jeho jmenování však rozhoduje externí orgán, například ministerstvo nebo hlava státu.
7
Rozhodovacím orgánem uvnitř instituce je správní/řídicí orgán odpovídající za dlouhodobé plánování a za
strategický rozvoj instituce. Asi v polovině zemí zahrnutých do šetření je rozhodovacím orgánem
akademický senát. Je přitom patrný trend zapojovat do správních/řídicích orgánů instituce externí aktéry
z průmyslového a obchodního sektoru a z občanské společnosti, hlavně jako členy poradních nebo
dozorčích orgánů. Ve většině zemí existuje dozorčí orgán složený převážně nebo výhradně z externích
aktérů. Z hlediska institucionální autonomie je hlavním účelem tohoto orgánu hájit zájmy instituce,
z hlediska společenské odpovědnosti je jeho úkolem dbát na to, aby instituce dodržovala zákony a předpisy.
Pokud jde o řídicí struktury v nezávislých soukromých vysokých školách, ve více než polovině zemí
zahrnutých do studie jsou regulovány stejným způsobem jako ve vysokých školách veřejných a státem
dotovaných.
Modely veřejného financování (3. kapitola)
Studie zjistila tyto hlavní charakteristiky financování evropských vysokých škol z veřejných zdrojů:
•
k přidělování (alokaci) veřejných finančních prostředků se téměř všude používají alokační vzorce;
•
součástí alokačních vzorců jsou ve většině zemí výkonové ukazatele vycházející ze studijních
výsledků;
•
ve dvanácti zemích se veřejné finanční prostředky přidělují na základě výkonové smlouvy;
•
pro přidělování veřejných finančních prostředků na výzkum se používají různé mechanismy.
Alokační vzorce, podle nichž se určuje objem finančních prostředků institucím přidělovaných, se obvykle
opírají o objem činnosti měřený nejčastěji počtem studujících. Místo, jaké v alokačních vzorcích zaujímají
výkonové ukazatele, se v jednotlivých zemích liší: zatímco v některých se podle výkonových ukazatelů
vypočítává jen nepatrná část přidělených veřejných prostředků, ve Spojeném království je výše celkové
dotace na výuku, provoz a výzkum plně závislá na výkonnosti instituce. Vedle objemu činností a studijních
výsledků se v některých zemích při přidělování veřejných peněz používají ještě další mechanismy, jimiž se má
zajistit určitá stabilita objemu prostředků, které má instituce z roku na rok k dispozici.*)
Výkonové smlouvy stanoví cíle v souladu s národními prioritami. Tyto smlouvy se mohou vztahovat na
většinu veřejných prostředků institucím poskytovaných, nebo jen na jejich malou část určenou pro konkrétní
projekty. Někdy objem veřejných prostředků přidělených instituci na základě smlouvy závisí na splnění
podmínek předešlé smlouvy, vyjádřených kvantitativními ukazateli, například počtem absolventů nebo
ukazateli celkové kvality řízení školy. V současné době probíhají v některých zemích reformy směřující
k zajištění těsnějšího sepětí mezi objemem finančních prostředků stanovených ve smlouvě na daný rok a
splněním kvalitativních cílů stanovených ve smlouvě předchozí.**)
Finanční prostředky určené na konkrétní výzkumné projekty či programy se ve všech zemích přidělují na
základě výběrového řízení. V řadě zemí už tento alokační mechanismus představuje (nebo se tak vbrzku
stane) hlavní nástroj financování výzkumu z veřejných zdrojů. Téměř všechny země poskytují vysokým
školám také základní dotace na výzkum, nezávislé na jednotlivých výzkumných projektech. Výše základní
*)
K pojmu alokační vzorec viz redakční poznámku v Glosáři.
**)
K pojmu výkonová smlouva viz redakční poznámku v Glosáři.
8
Shrnutí
dotace se vypočítává podle předpokládaných nákladů nebo podle výsledků výzkumu. Ve většině zemí se
přihlíží k oběma okolnostem, což může být jistou pobídkou k soutěži mezi jednotlivými školami.
Financování z veřejných zdrojů – autonomie a společenská odpovědnost (3. kapitola)
Prostředky z veřejných zdrojů dostávají vysoké školy téměř všude formou celkové dotace. Ta kryje výdaje
různého typu a o jejím konkrétním užití rozhoduje instituce sama. V některých zemích, zejména ve střední a
východní Evropě, však poskytnutí celkové dotace závisí na schválení předběžného rozpočtu. Ve většině zemí
zahrnutých do této studie lze veřejné finanční prostředky převádět z jednoho roku na rok následující.
Nakládání s veřejnými prostředky se vykazuje pomocí různých nástrojů, jako jsou finanční audity, výkonové
ukazatele, výroční zprávy, informace dodávané do databází, publikování výsledků vlastního hodnocení a jiné
metody šíření informací.
Přípustné soukromé finanční zdroje a pobídky (4. kapitola)
K nejvýznamnějším soukromým finančním zdrojům, které jsou vysoké školy oprávněny využívat, patří:
•
dary a odkazy od soukromých dárců,
•
partnerství založené na smlouvách o výzkumu mezi vysokou školou a soukromou smluvní stranou,
•
poplatky za poskytování služeb.
V mnoha zemích jsou povoleny a běžně se také jako zdroj příjmu využívají půjčky, výnosy z nemovitostí,
sponzorování pracovních míst, investování a zakládání obchodních společností; někde však zdroje tohoto
typu povoleny nejsou anebo podléhají různým omezením. Platí to zejména o půjčkách a investicích a o
zřizování společností, které je v některých zemích závislé na předchozím souhlasu odpovědného orgánu, tj.
vedení instituce, financujícího orgánu, příslušného ministerstva či jiného úřadu.
V naprosté většině evropských zemí se v praxi ujal aspoň jeden druh pobídek, jež mají vysoké školy přimět
k tomu, aby si opatřily soukromé finanční zdroje. Nejčastěji to bývají daňové úlevy poskytované dárcům a
soukromým partnerům, nejméně často daňové úlevy poskytované samotným vysokým školám. Asi v tuctu
zemí se uzavírání partnerských vztahů se soukromými společnostmi podporuje finančně i jinými způsoby a
vysoké školy mají ze zákona právo na intelektuální vlastnictví výsledků výzkumu.
Až na pár výjimek se nástroje, jimiž se vykazuje nakládání s finančními prostředky získanými ze soukromých
zdrojů, neliší od nástrojů používaných u prostředků z veřejných zdrojů. Výkazy o finančním hospodaření a
zprávy o finančních auditech, které jsou instituce povinny pravidelně předkládat nadřízeným orgánům,
zahrnují rovněž údaje o získaných soukromých finančních prostředcích a o jejich využití.
Akademičtí pracovníci (5. kapitola)
Nábor pracovníků se ve většině zemí opírá převážně o společné úsilí vysokých škol a ústředních orgánů.
Pouze v pěti zemích mají vysoké školy v náboru pracovníků značnou volnost.
Některé kroky náborového procesu jsou nicméně z valné části závazně stanoveny, a to na úrovni buď
centrální, nebo institucionální.
9
V naprosté většině zemí existují úřední předpisy vymezující jednotlivé zaměstnanecké kategorie a kritéria,
podle nichž se pracovníci do těchto kategorií zařazují.
Ve většině zemí je však valná část náborového procesu v kompetenci některého z orgánů samotné instituce
(akademického senátu nebo správní rady).
Přibližně v polovině zemí jsou součástí náboru konkursy. Konkursní postupy bývají často stanoveny na
centrální úrovni.
V naprosté většině zemí jsou vysoké školy zaměstnavateli akademických pracovníků.
Ve většině zemí jsou učitelé ve státních a státem dotovaných soukromých vysokých školách zaměstnanci
v pracovním poměru ve smyslu obvyklých zákonů upravujících pracovní vztahy (přičemž jejich smluvní
pracovní poměr může být uzavřen na dobu neurčitou nebo určitou). Ve čtrnácti zemích mají tito učitelé
postavení veřejných (státních) zaměstnanců. Leckde se však uplatňují oba režimy a učitelé jsou přijímáni
buď do služebního, nebo do pracovního poměru. V některých zemích je též patrná tendence k uvolňování
striktních předpisů týkajících se smluvního a/nebo státně služebního poměru učitelů.
Platová stupnice je ve většině zemí stanovena na centrální úrovni zákony a jinými úředními předpisy.
Asi ve dvanácti zemích stanoví centrální úřady také výši hrubého ročního platu. V jiných dvanácti zemích je
jeho výše výsledkem vyjednávání mezi státem a vysokou školou, v osmi zemích jsou vzdělávací instituce
v určování výše ročního platu do značné míry nezávislé. Kritéria pro poskytování příplatků a pro
pracovní/kariérní postup stanoví zřejmě většinou centrální orgán.
Pokud jde o pracovní povinnosti akademických pracovníků, zákony a jiné závazné úřední předpisy uvádějí ve
většině zemí pouze jejich hlavní úkoly. Konkrétní úkoly spojené s určitým pracovním zařazením stanoví
samotná instituce a běžně jsou uváděny v pracovní smlouvě.
Kritéria hodnocení akademických pracovníků si ve většině zemí stanoví samotná instituce. Někde se však
při hodnocení akademických pracovníků musí přihlížet i k obecně závazným ukazatelům vydaným na
centrální úrovni.
10
OBECNÝ ÚVOD
Širší souvislosti
Pod vlivem vnitřních i mezinárodních procesů, jakými jsou prudký růst počtu studentů, relativní pokles
objemu finančních prostředků z veřejných zdrojů a nedostatek prostředků ze soukromých zdrojů, rostoucí
význam výzkumu a inovací v globální a znalostní ekonomice a vzrůstající konkurence mezi vysokými školami,
probíhá v Evropě v posledních několika desetiletích rozsáhlá transformace vysokoškolských systémů (1). Jako
jeden z klíčových motorů urychlujících tuto změnu zapůsobil v poslední době na reformu studijních
programů, na zajišťování kvality a na mobilitu Boloňský proces.
Z potřeby reagovat na zmíněné hluboké změny a zlepšovat kvalitu evropského vysokého školství vyplynula
nezbytnost prozkoumat struktury systému správy a řízení vysokých škol v jednotlivých zemích. I když ve
většině evropských zemí dosud hrají v regulaci a v koordinaci vysokého školství ústřední úlohu veřejné
orgány, je v posledních letech patrný postupný přesun od detailního státního poručnictví směrem k vnějšímu
vedení prostřednictvím různých zainteresovaných aktérů. Uvnitř institucí se těžiště struktur správy a řízení
přeneslo od akademické samosprávy tradičního typu k novým, spíše manažerským způsobům řízení.
Evropská unie sdělením z 10. května 2006 vyzvala členské země, aby uspíšily modernizaci univerzit a tím
výrazněji přispěly k plnění cílů obsažených v Lisabonské strategii pokud jde o intenzivnější růst a o větší
počet a lepší kvalitu pracovních příležitostí (2). Na členské země se naléhalo, aby rozsáhlou zásobu znalostí,
talentů a energie v Evropské unii mobilizovaly k dosažení okamžité, hluboké a koordinované změny, počínaje
změnou regulace a řízení systémů vysokého školství a konče způsobem, jímž jsou spravovány jednotlivé
univerzity.
Na podporu těchto cílů a spolupráce ve vzdělávání požádalo Generální ředitelství pro vzdělávání a kulturu
Evropské komise síť Eurydice o sběr údajů pro studii o regulačních rámcích správy a řízení vysokého školství.
Tato studie doplňuje národní a srovnávací studie o vysokém školství, které Eurydice uveřejnila v roce 2007:
Key Data on Higher Education in Europe (česky Klíčové údaje o vysokém školství v Evropě, 2008) se soustřeďují na
sociální aspekty vysokoškolského vzdělávání (příspěvek studentů na krytí nákladů jejich výuky, půjčky atp.);
Focus on the Structure of Higher Education in Europe se zabývá trendy v jednotlivých zemích a opatřeními
vyplývajícími z Boloňského procesu; 5. svazek European Glossary on Education uvádí terminologii používanou
pro rozhodovací, poradní, řídicí a kontrolní orgány působící ve vysokém školství.
Tato studie se zaměřuje především na strategie, na úřední předpisy a na práva a povinnosti řídicích a
správních orgánů ve vysokoškolských institucích. Na pozadí obecného celoevropského trendu směřujícího
k méně preskriptivním regulačním rámcům, v závislosti na váze akademické samosprávy institucí, na jejich
povinnosti zodpovídat se navenek, na tlaku nových požadavků na vysoké školství a přetrvávajících národních
tradic vznikly rozmanité národní modely(3). Účelem této studie je poskytnout hlubší pohled na
normativní rámce vysokoškolského vzdělávání v jednotlivých zemích a zařadit jednotlivé tamní
situace do vztahu k celoevropským trendům.
(1) Viz například: Eurydice (2000). Two decades of reform in higher education in Europe: 1980 onwards. Česky: Dvacet let
reforem vysokého školství v Evropě po roce 1980. Praha: ÚIV 2000.
(2) Komise Evropských společenství (2006) Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě. Plnění programu
modernizace pro univerzity: vzdělávání, výzkum a inovace.
(3) K typologii modelů správy a řízení vysokého školství viz například: CHEPS (1994) Comparative Policy Studies in Higher
Education and Merrien, Fr-X. (eds) (1999) Towards a New Model of Governance for Universities? A Comparative View.
11
Pojmy a definice
V této studii rozlišujeme mezi správou (governance)(*) a řízením (management) vysokého školství. Správa
ve vysokém školství se týká pravidel a mechanismů, jimiž různí aktéři ovlivňují rozhodování, mechanismů,
jimiž se zodpovídají ze své činnosti, a subjektů, jimž se zodpovídají. Ve sféře vysokého školství spočívá správa
(governance) ve ´formálním a neformálním uplatňování autority v rámci zákonů, postupů a pravidel
vymezujících práva a povinnosti různých aktérů, včetně pravidel řídících jejich vzájemné vztahy´(4). Jinými
slovy, termín správa označuje ´rámec, v němž instituce soustavně a koordinovaně uskutečňuje své cíle,
záměry a strategie´, čímž se odpovídá na otázky ,Kdo je odpovědný za rozhodování a co je zdrojem legitimity
exekutivní pravomoci různých aktérů?´ Na rozdíl od toho se řízení (management) týká uskutečňování cílů,
které instituce terciárního vzdělávání podle stanovených pravidel sleduje. Odpovídá se tím na otázku, ´Jak se
pravidla uplatňují?´, což se týká účelnosti, efektivity a kvality služeb, jež instituce svým vnitřním a vnějším
aktérům poskytuje (5).
Přes rozdíl mezi správou (s důrazem na proces stanovování dlouhodobých cílů a záměrů a strategií k jejich
dosažení) a řízením (orientovaným akčně), nebudou v této studii přehlíženy rozmanité vazby, které je
navzájem propojují. Takže i když se tato studie zabývá hlavně regulačními nástroji, jež veřejné orgány při
správě vysokého školství uplatňují, obsahuje též a analyzuje informace o mechanismech tvorby vzdělávací
politiky, o rozhodování na úrovni centrální i na úrovni institucí, o pobídkách a o odpovědnosti institucí vůči
společnosti.
Veřejní nebo soukromí aktéři jsou vůči institucím v postavení aktérů externích (vnějších) nebo interních
(vnitřních) :
Externí aktéři: osoby, jimž z jejich vlastního zájmu záleží na funkci, činnosti a výsledcích činnosti vysokých
škol. Jsou to například: členové vlády a regionální či místní správy, zaměstnavatelé působící na trhu práce či
jiní představitelé průmyslu, odboráři, členové národních studentských sdružení, představitelé občanské
společnosti, absolventi dané školy, rodiče studentů atp.
Interní aktéři: vnitřní správní a řídicí orgány vysoké školy (správní rada, univerzitní rada, akademický senát
atp.) a osoby na vysoké škole zaměstnané nebo studující.
Orgány mohou působit na úrovni instituce nebo na úrovni regionální či celostátní. U orgánů činných na
úrovni instituce jde obvykle o správní radu, akademický senát, univerzitní radu apod. Jejich členy mohou být
aktéři (účastníci) interní nebo externí nebo obojí. Typickými příklady orgánů na regionální či celostátní úrovni
jsou výbory či odbory ministerstev, rady pro vysoké školství, rady pro vědecký výzkum a technický rozvoj,
nezávislé zastřešující organizace pro vysoké školství apod. Takový orgán mohou tvořit buď pouze externí
aktéři, nebo mohou být jeho členy i zástupci dané instituce.
Glosář zkratek, symbolů a nejčastěji používaných termínů se nachází na konci této studie.
(*)
Pozn. red.: Termín governance, který je v této publikaci pojmem stěžejním, nemá v češtině ustálený ekvivalent. Podle
kontextu používáme dále ekvivalenty správa (převážně), řízení, popř. obojí (např. pro governance bodies: správní a
řídicí orgány).
(4) Hirsch, Werner Z.; Weber, Luc E. (eds) (2001) Governance in Higher Education. The University in a State of Flux.
(5) Council of Europe; Fried, J. (2006) Higher education governance in Europe; autonomy, ownership and accountability –
A review of the literature In: Higher education governance between democratic culture, academic aspirations and market
forces.
12
Obecný úvod
Obsah a rozsah studie
Předkládaná srovnávací studie zachycuje stav v referenčním akademickém roce 2006/07 ve všech zemích
zapojených v síti Eurydice s výjimkou Turecka. Sleduje aktéry a orgány podílející se na vytváření strategií a na
rozhodování, a všímá si způsobů jejich interakce. Strategie, předpisy, pobídky a nástroje vykazování
společenské odpovědnosti se v této studii analyzují v jejich vztahu ke strukturám správy a řízení,
k financování a k akademickým pracovníkům. Výběr těchto témat se opíral o skutečnost, že jde o základní
prvky programů reformy vysokého školství a že bezprostředně souvisí s klíčovým požadavkem efektivního
využívání zdrojů (6).
Postupy používané k zajišťování kvality jsou rovněž důležitou složkou správy a řízení, v této studii však nejsou
podrobněji analyzovány vzhledem k tomu, že byly předmětem rozsáhlého zkoumání v jiné publikaci
Eurydice – Focus on the Structure of Higher Education in Europe 2006/07 (7).
Studie se zabývá problémy správy a řízení veřejných a soukromých vysokých škol zřízených podle zákonů a
předpisů příslušné země, které nabízejí studijní programy na úrovni ISCED 5 a 6. Zahraniční univerzity
působící v šetřených zemích nebyly do studie zahrnuty; ve studii se nepřihlíželo ani k předpisům vyplývajícím
z účasti na evropských programech. Mimo rámec studie zůstaly rovněž státní vzdělávací instituce resortů
bezpečnosti a obrany.
Studie se přednostně věnuje vysokoškolskému vzdělávání poskytovanému ve veřejných a státem
dotovaných soukromých institucích. Údajů týkajících se nezávislých soukromých vzdělávacích institucí je
poskrovnu, pokud však byly k dispozici, uvádějí se samostatně na konci jednotlivých kapitol. Týká-li se
předpis či postup pouze institucí určitého typu (například univerzit, technických institutů, profesně
zaměřených vysokých škol, institucí dalšího vzdělávání apod.), je příslušný typ uveden. Vztahují-li se údaje na
instituce všech typů, hovoří se v textu o vysokých školách.*)
Vrcholné školské orgány vyjadřují své požadavky v oficiálních dokumentech různým způsobem. V některých
zemích formulují svá doporučení tak naléhavě, že se prakticky rovnají předpisům. Jinde si instituce
zachovávají značný stupeň autonomie. Proto je termín ´úřední předpis´ třeba chápat v širokém smyslu, který
zahrnuje jak doporučení, tak zákony, vyhlášky nebo směrnice konzultativní povahy.
(6) European Commission (2003) Investing efficiently in education and training: an imperative for Europe.
Communication from the Commission.
(7) Eurydice (2007) Focus on the Structure of Higher Education in Europe – 2006/07. National Trends in the Bologna
Process.
*)
K pojmu vysoké školy viz redakční poznámku v Glosáři.
13
Pod pojem správa a řízení spadají také neformální postupy, jimiž vysoké školy uplatňují svou autoritu. Jelikož
tuto stránku věci nemohla studie vycházející z předpisů a strategických dokumentů získaných sběrem
ńormativních´ údajů v síti Eurydice podchytit, věnuje se těmto neformálním postupům jen málo prostoru.
Struktura
Kapitola 1 podává přehled národních strategií a hlavních evropských priorit, pokud jde o financování a
akademické pracovníky vysokých škol. Příloha k první kapitole obsahuje seznam národních strategických
dokumentů.
Kapitola 2 analyzuje strukturu a rozsah vnější regulace a vnějšího vedení, jakož i vnitřní manažerskou a
akademickou správu a řízení v evropských vysokých školách. Orgány vnější a vnitřní správy těchto institucí
jsou zkoumány z hlediska jejich kompetencí, rozhodovacích pravomocí a oblastí, v nichž mají povinnost
skládat účty. V příloze k této kapitole jsou popsány hlavní povinnosti vedoucích orgánů vnitřní správy a
řízení.
Kapitola 3 se zabývá mechanismy veřejného financování evropských vysokých škol. Analyzuje, v jaké míře se
opírají o výkonové ukazatele, do jaké míry podporují vzájemné soutěžení mezi institucemi a jak je motivují
k plnění prioritních národních cílů. Tato kapitola rovněž seznamuje s postupy používanými ke kontrole
účelného využití finančních prostředků z veřejných zdrojů a s některými aspekty autonomie vysokých škol
v hospodaření s veřejnými prostředky. V příloze této kapitoly jsou podrobně uvedena kritéria pro přidělování
podstatné části veřejných prostředků vysokým školám.
Kapitola 4 popisuje potenciální soukromé zdroje finančních prostředků a předpisy, které jejich využití
omezují, včetně partnerských dohod uzavíraných s podnikatelskou sférou. V kapitole se rovněž probírají
vnější pobídky k získávání soukromých finančních prostředků a některé aspekty autonomie vysokých škol při
vybírání školného.
Kapitola 5 pojednává o aktérech působících ve sféře personální politiky – při náboru pracovních sil, uzavírání
pracovních smluv, při odměňování a v kariérním postupu, při určování délky pracovní doby a při hodnocení
pracovníků.
Metody
Podkladové informace pro tuto studii byly získány pomocí dotazníku připraveného Evropským oddělením a
rozeslaného národním oddělením sítě Eurydice s návodem k vyplnění. Srovnávací analýzu zpracovalo
Evropské oddělení, národní oddělení se svými odborníky ji ověřovala. Seznam osob, které se jakýmkoli
způsobem na této kolektivní studii podílely, je uveden na konci této studie.
V textu studie se odkazuje na různé další studie a vědecké publikace, údaje o jednotlivých zemích jsou však
čerpány pouze z dotazníků vyplněných národními odděleními Eurydice. Příklady s konkrétními informacemi
z jednotlivých zemí jsou od ostatního textu graficky odlišeny. Slouží jako doklady k potvrzení obecných
závěrů odvozených ze srovnávací analýzy. Upozorňují však někdy také na výjimky z obecného trendu
zjištěného v ostatních zemích, případně na specifické detaily provázející obecný trend. Podrobnější
informace o stavu v jednotlivých šetřených zemích obsahují také přílohy ke kapitolám 1 až 3.
14
1. KAPITOLA: NÁRODNÍ VYSOKOŠKOLSKÉ STRATEGIE
Potřeba dlouhodobého strategického plánování vysokého školství se uznává v celé Evropě. V řadě zemí už
mají vlády k dispozici podrobný dokument vysvětlující jejich strategii v této oblasti (viz přílohu 1).
V ostatních zemích jsou vysokoškolské strategie součástí širších strategických záměrů podpory vědeckého a
technického rozvoje, jako je ´Technický plán – Portugalsko inovuje´ z roku 2005, francouzský ´Pakt pro
výzkum´ z roku 2006, a islandská ´Politika vědeckého a technického rozvoje 2006–2009´. Často se stává, že
reformní záměry původně formulované ve strategických dokumentech se následně stávají součástí
zákonných úprav a touto cestou jsou postupně uváděny do praxe na vysokých školách, což například platí
o Francii, Německu, Portugalsku, Řecku a Švédsku.
V některých zemích však rámcový dokument shrnující dlouhodobé cíle a nástroje k jejich uskutečňování
v oblasti vysokého školství dosud chybí.
V Bulharsku byl návrh strategie rozvoje vysokého školství předložen v březnu 2007 k veřejné diskusi a
v současné době se upravuje.
V Německu byla v rámci federální reformy z roku 2006 valná část odpovědnosti za vzdělávací politiku ve
vysokém školství přenesena na spolkové země. Zbývá však ještě podrobněji vymezit, které z nových úkolů
mají spolkové země a spolková vláda plnit společně.
Ve Španělsku ústřední vláda toho času pracuje na všeobecných zásadách financování vysokého školství,
přičemž však přímou odpovědnost za financování veřejných vysokých škol nese 17 autonomních
společenství. Ministerstvo školství a vědy nedávno navrhlo podstatné změny v personální politice týkající se
akademických pracovníků, definitivní strategie rozvoje však dosud chybí.
Na Maltě se o zásadách financování vysokého školství každoročně zmiňuje ministr financí při předkládání
návrhu rozpočtu. Národní komise pro vysoké školství, zřízená v roce 2006, předává vládě svá doporučení
k vládní strategii v této oblasti.
V Polsku se systém vysokého školství v současné době vyrovnává s požadavky vyplývajícími ze zákona
o vysokých školách z roku 2005, na jehož přípravě se aktivně podíleli i zástupci akademické obce. V zemi se
také právě začíná uplatňovat nová strategie financování vysokého školství. Změny v této sféře jsou součástí
postupné realizace zákona z roku 2005, která probíhá za trvale omezených rozpočtových zdrojů.
Tato kapitola se soustřeďuje na následující dvě otázky:
•
V čem spočívají strategické priority v oblasti financování vysokého školství?
•
V čem spočívají strategické priority personální politiky vůči akademickým pracovníkům?
15
PRACOVNÍCI
FINANCOVÁNÍ
PRACOVNÍCI
NFINANCOVÁÍ
Obr. 1.1: Národní strategické priority vysokého školství (financování a pracovníci), 2006/07
BE
fr
BE
de
BE
nl
BG
Zvýšení objemu veřejných prostředků O
P
O
P O O
O Q
O
O Q O O O :
Větší autonomie v hospodaření
P
s finančními prostředky
P
O
O O O
P Q
O
Q
Přímé propojení mezi financováním a
P
výsledky
P
O
O O O
P Q
O
O P P O Q :
Diverzifikace finančních zdrojů P
P
O
Q O O
O Q
O
O Q P O O Q
Uzavírání partnerských smluv P
P
O
O O O O Q
P O Q P O O Q
Vyváženost podle pohlaví P
P
Q
P P P
P Q
Q
P P P Q
Vyváženost podle věku P
P
Q
P O P
P Q
Q
P Q P O P :
Větší autonomie v řízení akademických
P
pracovníků
P
P
P Q O
O Q
O
O Q Q P P :
Zavedení výkonových kritérií P
P
Q
P Q O
O Q
O
P Q Q P P :
HU
MT
NL
AT
SI
FI
Zvýšení objemu veřejných finančních
O
prostředků
Q
O
Q O O O O Q
O Q O
O O Q Q
Větší autonomie v hospodaření
O
s finančními prostředky
P
Q O O O O Q
O Q O
O P Q O
Přímé propojení mezi financováním a
P
výsledky
P
O
Q O O O Q
Q
O O O
O O Q O
Diverzifikace finančních zdrojů O
P
O
Q O O O Q
O O O O
Uzavírání partnerských smluv O
Q
P Q O O O P O O O
O O Q O
Vyváženost podle pohlaví P
P
O
Q P P P O P Q O P
P P Q O
Vyváženost podle věku O
P
Q P P P P P Q P P
P P P O
Větší autonomie v řízení akademických
O
pracovníků
P
Q Q O O P P O P P
P Q
Zavedení výkonových kritérií O
P
O
Q O P O P Q
P P Q Q
CZ
PL
DK
PT
DE
RO
EE
IE
SK
EL
ES
SE
FR
IT
LV
LT
LU
Q P O Q :
UK-ENG/
WLS/NIR
O P P
CY
UKSCT
IS
O Q
O
Aktuální národní strategická
priorita
Q
Cíl nebo reforma netvoří součást celkové strategie
P
Mezi strategickými prioritami
neuvedeno
Strategická priorita decentralizovaná na regionální úroveň
:
Údaj není k dispozici
O :
LI
NO
P O
P O
Pramen: Eurydice.
Doplňující poznámky
Česká republika: Údaje se týkají pouze vysokých škol. Řízení vyšších odborných škol upravuje školský zákon.
Francie: Národní strategické priority vysokého školství byly vtěleny do zákona přijatého v srpnu 2007, uváděného jako
´zákon o univerzitní autonomii´. Poskytuje univerzitám nový systém správy a řízení a novou autonomii v hospodaření
s finančními a lidskými zdroji.
Irsko: V technologických institutech byla zavedena výkonová kritéria.
Kypr: Zvýšení objemu veřejných finančních prostředků souvisí s hlavním vládním cílem zvýšit počet studijních míst ve
vysokých školách a tím snížit vysoký podíl občanů studujících v zahraničí.
Lucembursko: Údaje nebyly ověřeny na národní úrovni.
Lotyšsko: Dva hlavní cíle jsou motivovat akademické pracovníky k větší účasti na výzkumných aktivitách a zvýšit počet
absolventů doktorských (Ph.D.) studijních programů.
16
Litva: Rozvíjí se program Ńávrat mozků a přísun mozků z ciziny´. Navíc se v roce 2007 zvýšily platy pedagogů a
výzkumných pracovníků a v budoucnosti se počítá s dalším zvýšením.
Portugalsko: V plánu je přijetí nových zákonů poskytujících vysokým školám větší autonomii a zároveň zajišťujících větší
odpovědnost při využívání finančních prostředků a v personálních otázkách.
Slovinsko: Pokud jde o lidské zdroje, existují ještě další priority: získat badatelské síly z výzkumných ústavů, z průmyslu a
ze zahraničí k účasti na univerzitních aktivitách; zajistit větší flexibilitu v zaměstnávání pracovníků tím, že nové předpisy
budou výrazněji omezovat používání trvalých pracovních poměrů.
Spojené království (ENG): Čtyři základní strategické cíle se týkají rozšíření účasti a rovného přístupu, studia a výuky,
výzkumu a příspěvku vysokého školství k národnímu hospodářství a společenskému rozvoji.
1.1. Strategické priority ve financování
Zvýšení objemu prostředků z veřejných zdrojů
Celkové veřejné výdaje na vysoké školství v 27 členských zemích EU představovaly v roce 2003 1,14 % HDP (1).
V Dánsku, Finsku, Švédsku a Norsku činily tyto výdaje v témže roce přes 2 % HDP.
V mnoha zemích je zvýšení objemu veřejných prostředků určených pro vysoké školství v současné době
jedním z cílů národních strategických programů či reforem.
Mezi země, které už mají celkové zvýšení veřejného financování v plánu, patří Vlámské společenství v Belgii,
které plánuje v období 2006–2009 devítiprocentní zvýšení; spolková vláda v Rakousku vydala v roce 2007 na
vysoké školství o 11 % více než v roce 2006 a další zvýšení plánuje na rok 2008. Objem veřejných finančních
prostředků na vysoké školství se zvyšuje také ve Spojeném království, přičemž například v Anglii se zvyšuje
o téměř 5 % proti předcházejícímu roku. V Irsku se veřejné financování v roce 2007 zvýšilo o 6 % ve srovnání
s předchozím rokem. Na Islandu by se měly veřejné výdaje na vysoké školy k roku 2010 zvýšit na 2 % HDP ve
srovnání s 1,59 % v roce 2005. Lotyšská vláda hodlá zvýšit počet státem podporovaných studijních míst
v oborech s vysokou poptávkou po pracovních silách.
V souladu s podporou vědeckého a technického rozvoje jako prioritním vládním cílem se v Portugalsku zvýšil
celkový rozpočet Ministerstva vědy, techniky a vysokých škol. Podobně se zvýšila finanční podpora výzkumu
ve vysokých školách i ve Francii. V Dánsku a na Kypru by financování výzkumu a vývoje z veřejných
prostředků mělo k roku 2010 dosáhnout 1 % HDP.
(1)
Průměrné celkové výdaje na vysoké školství a procentní podíly veřejných dotací z HDP za celou EU jsou uvedeny na
obr. C3 a C4 ve studii: Eurydice (2007) Klíčové údaje o vysokém školství v Evropě, česky Praha: ÚIV, 2008.
17
Rozšíření autonomie vysokých škol v hospodaření s finančními
prostředky
Ve většině zemí lze pozorovat zřetelnou tendenci k deregulaci a k poskytnutí větší autonomie vysokým
školám v jejich vnitřní politice a zejména v hospodaření s vlastním rozpočtem. V některých zemích, například
ve Spojeném království, jsou univerzity už tradičně značně autonomní, a to včetně finančních záležitostí.
V Nizozemsku se univerzity těší značné autonomii už déle než dvacet let, na Islandu jim byla plná autonomie
v disponování finančními prostředky poskytnuta v roce 1997. Ve většině ostatních zemí začaly vysoké školy
působit nezávisleji a samy rozhodovat o využití finančních prostředků podle aktuálních provozních potřeb a
strategických rozvojových plánů teprve v poslední době. Tento proces je nezbytně provázen zaváděním
různých mechanismů, jimiž se vykazuje odpovědnost za výsledky jako jsou výroční zprávy (viz kapitolu 2),
vnitřní a vnější audity atp. (viz kapitolu 3).
V Belgii (Vlámském společenství) vláda dříve veřejné vysoké školy přísně regulovala a kontrolovala. Dnes
mají jednotlivé instituce větší autonomii i ve finančních záležitostech, čímž se podstatně zvýšila i jejich
odpovědnost za vnitřní politiku a zároveň se do jejich vnitřního řízení těsněji zapojili akademičtí pracovníci
i studenti.
V Řecku parlament nedávno schválil nový zákon, který kontrolu Ministerstva pro národní školství a církevní
záležitosti nad hospodařením škol s finančními prostředky omezuje. Každá univerzita vypracuje vlastní
čtyřletý plán akademického rozvoje, s nímž bude financování z veřejných prostředků přímo propojeno.
Ve Francii poskytuje nový zákon ze srpna 2007 univerzitám autonomii v řízení a v hospodaření s finančními
prostředky; vedle finanční autonomie budou moci zakládat vlastní nadace a uzavírat partnerské dohody
s podniky.
Zákonem o vysokých školách z roku 2005 byl v Maďarsku zaveden do financování vysokých škol a do
přidělování prostředků nový mechanismus, jímž získaly mnohem větší volnost v hospodaření se svými zdroji.
Od akademického roku 2007/08 fungují vysoké školy v Portugalsku v novém režimu, který jim ze zákona
umožňuje, aby působily jako nadace, a poskytuje jim větší autonomii zejména ve finančních záležitostech.
Pracovní skupina zřízená finským Ministerstvem školství předložila počátkem roku 2007 návrh, podle něhož
by každá univerzita získala právní postavení nadace a zároveň větší autonomii, a to především finanční.
V Norsku, kde se stát už tradičně velmi silně uplatňuje jako koordinátor, poskytla ´Reforma kvality´ (2000–
2001) vysokým školám podstatně větší autonomii v řízení a vnitřní organizaci. Ústřední orgány přitom jejich
výkonnost bedlivě sledují.
Přímé propojení mezi výsledky a financováním
Ústřední orgány stále více usilují o dosažení optimálního poměru mezi finančními prostředky investovanými
do vysokého školství a celkovými výsledky práce tohoto školského sektoru. Zavádějí proto různé
mechanismy, které mají přidělování budoucích prostředků provázat s dosaženými výsledky či výstupy.
Obvykle to probíhá buď formou vyjednávání o výši rozpočtu s následným uzavřením smlouvy mezi vysokou
školou a příslušným ministerstvem či jiným centrálním finančním orgánem, nebo použitím systémů
financování založených na alokačních vzorcích, jejichž součástí jsou výkonové ukazatele (viz kapitolu 3).
V některých zemích byly už tyto postupy zavedeny plně (v Estonsku od roku 2002, ve Spojeném království od
roku 1986), jinde se příslušné reformy uskutečnily teprve nedávno (v Rakousku v roce 2007) nebo se právě
zaváději (Vlámské společenství v Belgii od r. 2008). Ve španělském parlamentu probíhá toho času diskuse
18
o úpravách systému financování, které ukazují stejným směrem, a v Rumunsku byla opatření toho druhu
vtělena do dlouhodobé strategie rozvoje vysokého školství.
Ústřední orgány věnují pochopitelně stále větší pozornost použití přesnějších a propracovanějších nástrojů
k monitorování vysokého školství a k vykazování jeho výsledků.
Ve Francii se po přijetí nového zákona o veřejných financích (LOLF) v roce 2006 posílila vazba mezi
financováním vysokého školství a jeho výsledky posuzovanými podle cílů a výkonnostních ukazatelů.
Ve Finsku bylo řízení prostřednictvím výsledků uvedeno do praxe koncem 80. let tím, že se do přidělování
prostředků univerzitám zavedly mechanismy založené na výkonnosti. S reformou systému financování se
však započalo až v polovině 90. let. Podle tohoto systému se cíle, jichž má vysoké školství dosahovat, a
prostředky k tomu potřebné stanoví cestou dohody mezi Ministerstvem školství a danou institucí.
Ve Spojeném království se finanční prostředky na podporu výzkumné infrastruktury přidělují selektivně
podle výsledků periodicky prováděného hodnocení kvality výzkumu (Research Assessment Exercise, RAE).
Tento systém byl zaveden v zájmu posílení výzkumné základny vysokých škol, zvýšení jejich mezinárodní
konkurenceschopnosti a zvyšování kvality výzkumu přidělováním největšího dílu prostředků na výzkum
institucím vykazujícím nejlepší výsledky. RAE se v podstatě opírá o porovnávání výkonu institucí se stejnými
výchozími podmínkami. Nejbližší hodnocení proběhne v roce 2008.
V norských vysokých školách se od roku 1990 uplatňuje plánování orientované na výsledky; při řízení
institucí se klade důraz na cíle činnosti a na měření dosažených výsledků. Prioritním vládním cílem je dále
zdokonalovat systém financování vysokých škol a orientovat ho na odměňování úspěšných výkonů a
výsledků při současném zabezpečení důležitých leč ohrožených akademických oborů a aktivit.
Podpora diverzifikace finančních zdrojů
Většina zemí podporuje diverzifikaci finančních zdrojů. Jejich ústřední orgány vyzývají vysoké školy, aby se
snažily získat nové finanční zdroje, například v podobě investic od soukromých společností, smluv o výzkumu
a jiných komerčních aktivit, darů, půjček atd. (viz 4. kapitolu).
Ve většině zemí mají veřejné vysoké školy povoleno vybírat školné, přičemž v některých případech mají i
určitý manévrovací prostor pro stanovení jeho výše. Tato politika je součástí opatření podporujících získání
dodatečných finančních prostředků a přenesení většího dílu finanční zátěže na úživatele´ univerzitních
služeb. Nový důraz na příspěvek ze strany studentů provázejí často opatření zaměřená na zajištění rovného
přístupu k vysokoškolskému vzdělávání, konkrétně na zmírnění finanční zátěže, jakou studijní poplatky
(školné) představují, a na rozšíření studijní účasti nedostatečně zastoupených skupin obyvatelstva (2).
Lotyšská vláda vysokým školám doporučila, aby zřizovaly stipendijní nadace, do nichž by vkládaly své
příjmy a dary.
V Maďarsku se předpokládá, že počínaje akademickým rokem 2008/09 se školného, které platí studenti na
státem dotovaných místech, použije zčásti na finanční pomoc a stipendia a část půjde do rozvojového fondu
školy. Od placení školného budou osvobozeni nejlepší studenti a studenti sociálně znevýhodnění.
V Portugalsku vláda zřídila systém záruk za půjčky poskytnuté studentům.
Ve Slovinsku je školné povinné u některých magisterských programů, od roku 2009 však vláda hodlá
veškeré studijní poplatky na vzdělávací úrovni ISCED 5 zrušit.
19
Na Slovensku se nejméně 40 % příjmů školy plynoucích z výběru školného musí použít na stipendia.
Ve Spojeném království (v Anglii a Severním Irsku) mohou školy od akademického roku 2006/07 vybírat
školné až do maximální výše 3 000 £ za rok. Tuto změnu, která se týká pouze tuzemských studentů, kteří se
s plnou studijní zátěží připravují v programech vedoucích k prvnímu diplomu (při stanovení výše školného
vybíraného od postgraduálních, distančních a zahraničních studentů měly vysoké školy volnou ruku vždy),
provázela opatření k zajištění a usnadnění rovného přístupu k vysokoškolskému vzdělávání zejména
uchazečům z nízkopříjmových a jinak znevýhodněných skupin.
Navazování vztahů se společností a zakládání partnerských sdružení
Vlády podporují rozvoj těsnějších vztahů mezi vysokými školami a společností jako celkem. Opatření
uplatňovaná v této sféře mají informovat širší veřejnost o výsledcích vědeckého bádání a o tom, co pro
společnost přináší, jedním z důležitých cílů je však přitom také propojení výuky a výzkumu s naléhavými
potřebami celostátního hospodářského a společenského rozvoje (včetně specifických potřeb regionálního
rázu). Ústřední státní orgány proto zjednodušují regulační postupy týkající se využití výsledků výzkumu a
finanční podporou umožňují vysokým školám uzavírat partnerské dohody rozmanitého druhu (bližší
informace o pobídkách, jichž na podporu partnerských sdružení používají, a o problematice práva na
intelektuální vlastnictví, která s tím souvisí, obsahuje 4. kapitola).
Ze zákonů o vysokých školách přijatých v Belgii (ve Francouzském a Vlámském společenství), v Nizozemsku,
ve Finsku, Švédsku a v Norsku vyplývá, že spolupráce se společností je tam vedle výuky a výzkumu chápána
jako jeden ze tří hlavních úkolů vysokého školství. V dánském zákonu o univerzitách se uvádí, že jedním
z úkolů univerzity jako ústředního producenta znalostí a studnice kulturních hodnot je spolupráce se
společností. Islandská vláda od univerzit požaduje, aby se aktivně podílely na předávání výsledků vědecké
práce a technického rozvoje společnosti jako celku.
Četné vlády podporují – i finanční spoluúčastí – zakládání multilaterálních partnerských sdružení a konsorcií
mezi vysokými školami, výzkumnými ústavy, regionálními správními orgány, případně I soukromými
společnostmi. Navíc ústřední orgány v řadě zemí (v Estonsku, ve Francii, v Itálii, Portugalsku, ve Finsku a
Švédsku) poskytovaly nebo dosud poskytují finanční a jiné výhody sloužící k podpoře spolupráce mezi
vysokými školami, společnostmi a místní správou i v jednotlivých regionech.
1.2. Strategické priority personální politiky vůči akademickým pracovníkům
Vyvážené zastoupení mužů a žen
Obecně platí, že v evropských zemích jsou ženy mezi akademickými pracovníky zastoupeny méně než muži.
Zvlášť nízký je podíl žen v nejvyšší věkové kategoriii, k níž obvykle náleží relativně značná část pracovníků
zaujímajících vyšší postavení. (3)
(2) Podrobnější informace o studentských příspěvcích a o podpoře studentů z veřejných prostředků obsahuje publikace:
Eurydice (2007) Klíčové údaje o vysokém školství v Evropě 2007, česky Praha: ÚIV, 2008.
(3)
Další informace o rozdělení akademických pracovníků podle pohlaví a věku lze nalézt na obr. C13 v knize: Eurydice
(2007) Klíčové údaje o vysokém školství v Evropě 2007, česky Praha: ÚIV, 2008.
20
Vzhledem k tomu, že ve většině zemí se ženy začaly mezi akademickými pracovníky ve větším počtu
vyskytovat poměrně nedávno, jsou v až nápadně velkém podílu zastoupeny v mladších věkových kohortách
a na nižších stupních kariérního žebříčku. Řada zemí se snaží tento nepoměr napravit různými opatřeními na
podporu ženské účasti ve výuce i ve výzkumu.
V Belgii (Vlámském společenství) existuje speciální univerzitní výzkumný fond, který se snaží situaci změnit
finančními pobídkami umožňujícími přijetí určitého počtu žen na nově vytvořená místa s tzv. definitivou.
V Rakousku mají podle univerzitního zákona z roku 2002 všechny vysoké školy usilovat o vyvážené
zastoupení mužů a žen na všech úsecích své činnosti. Od každé univerzity se konkrétně vyžaduje, aby
vypracovala a v praxi uplatňovala ´podpůrný plán pro ženy´, který má přispět k dosažení rovnováhy
v zastoupení mužů a žen mezi pracovníky (akademickými i neakademickými).
Ve Švédsku je rovnost mezi pohlavími jednou ze strategických priorit. Každá instituce musí mít vlastní
strategický plán jak získat větší počet žen jako akademických pracovnic. Většina institucí má také plány
vytváření rovných příležitostí a každoročně podávají vládě zprávu o dosaženém pokroku.
Rovněž v Norsku je rovnost mužů a žen mezi akademickými pracovníky jedním z hlavních cílů. Od všech
vysokých škol se požaduje vypracování akčních plánů na dosažení rovnováhy mezi pohlavími a konkrétních
opatření k získání většího počtu žen jako akademických pracovnic. Pro období 2004–2007 ustavilo
ministerstvo výbor nazvaný ´Ženy ve výzkumu´ a v roce 2007 jeho činnost prodloužilo o další tři roky. Výbor
má za úkol podporovat úsilí o rovnost mezi pohlavími ve vysokých školách a ve výzkumu a předkládat
náměty na konkrétní akce směřující k dosažení tohoto cíle. K povinnostem výboru patří také šířit povědomí
o celkově nedostatečném zastoupení žen mezi akademickými pracovníky. V únoru 2007 předal výbor
ministerstvu zprávu o své práci a jeho návrhy se v současné době zkoumají.
Vyváženost věkové skladby
Statistické údaje svědčí o tom, že akademičtí pracovníci patří spíše k vyšším než k nižším věkovým
skupinám (4). Velmi vysoké procento akademických pracovníků patřících do nejvyšší věkové skupiny může
mít záhy za následek nedostatek kvalifikovaných pracovníků v některých oborech, jelikož v poměrně blízké
budoucnosti lze počítat s masivními odchody do důchodu. Starší akademičtí pracovníci představují navíc
nákladné pracovní síly: zaujímají vyšší příčky na kariérním žebříčku a jejich platy a tudíž i náklady na ně jsou
vyšší.
V Belgii (Vlámském společenství) mají vzdělávací instituce v personální politice jen omezenou pravomoc.
Jelikož vedoucí akademické kádry mají tzv. definitivu, existuje málo pracovních příležitostí pro mladé
akademické uchazeče. A jelikož akademické kádry stárnou, mnozí z těchto pracovníků odejdou v nejbližších
letech do důchodu; jde ovšem o proces probíhající pomalu. Proto se vysokým školám občas povoluje, aby
svým starším pracovníkům nabídly dřívější odchod do důchodu (v 60 namísto v 65 letech). Rostoucí objem
soukromých prostředků na výzkum však umožňuje stále častěji přijímat mladé pracovníky. Naproti tomu
starší pracovníci jsou placeni z provozní dotace, a proto jejich počet nemůže růst podobným tempem. Aby se
univerzitám poskytl jistý manévrovací prostor, souhlasila vláda s tím, aby povolení k výuce dostali absolventi
doktorského studia. Se zvýšením počtu pracovních míst s definitivou lze počítat až po dalším zvýšení
příspěvku z veřejných zdrojů.
V České republice dochází ke změně kvalifikační a věkové struktury akademických kádrů v souvislosti
s tím, že vysoké školy získaly pravomoc k zavádění vlastních platových předpisů, které ministerstvo nadále
(4)
Další informace o rozdělení akademických pracovníků podle pohlaví a věku lze nalézt na obr. C13 v publikaci
Eurydice (2007) Klíčové údaje o vysokém školství v Evropě 2007, česky Praha: ÚIV, 2008.
21
sleduje. Ministerstvo bude podporovat vytváření příležitostí k dalšímu odbornému růstu a vzdělávání a
projekty osobního rozvoje akademických a administrativních pracovníků formou rozvojových programů
určených zejména pro mladé pracovníky.
V Itálii je hlavním tématem diskuse naléhavá potřeba vzniku nové generace vyučujících vzhledem
k pokročilému věku mnoha akademických pracovníků a k očekávanému vyvrcholení odchodů do důchodu
(kolem 40 % učitelů s definitivou) v nejbližších několika málo letech.
Stárnutí kádrů je jedním z hlavních problémů vysokého školství také ve Finsku. V rámci celkové reformy
důchodového systému byl důchodový věk pro pracovníky vysokých škol upraven pružněji a byly zavedeny
finanční pobídky ke zvýšení atraktivity pozdějšího odchodu do důchodu.
Větší pravomoc vysokých škol v řízení akademických pracovníků
Stejně jako ve financování získaly vysoké školy v posledních deseti letech více pravomocí i v řízení svých
akademických pracovníků. Jejich výběr, nábor, uzavírání pracovních smluv a kariérní postup jsou v rostoucím
počtu zemí ve větší míře než dříve v pravomoci samotných institucí.
V některých zemích mohou tato deregulační opatření bezprostředně souviset se změnou v úpravě
pracovních poměrů a s pružnějším přístupem v zaměstnávání akademických pracovníků. Obecně ubývá
služebních poměrů a přibývá zaměstnání na základě pracovní smlouvy (o metodách náboru a pracovních
smlouvách pojednává 5. kapitola). Stejně jako v případě zvýšené autonomie ve finančním hospodaření jsou i
tyto trendy zpravidla provázeny určitými procesy vykazování odpovědnosti za výsledky ve větším počtu a
s větší přísností.
V České republice mají jednotlivé vysoké školy v personálních záležitostech značnou pravomoc. Mohou
samy, bez jakékoli regulace, rozhodovat o počtu akademických pracovníků na všech stupních. Rozsah
přímého vyučovacího úvazku není zákonem stanoven, takže jednotlivé fakulty a dokonce i katedry se mohou
v tomto ohledu značně lišit. Jelikož není výslovně stanoven ani typ pracovních smluv, zákon umožňuje, aby
vysoké školy samy rozhodovaly o tom, zda své učitele zaměstnají na dobu určitou či neurčitou.
Součástí dánské vládní Strategie v globální ekonomice je poskytnout univerzitám větší volnost při získávání
vysoce talentovaných badatelů pomocí pružnější platové politiky. Kromě toho mají mít univerzity více volnosti
v zakládání kateder a v přijímání administrativních pracovníků.
Ve Francii poskytl nový zákon ze srpna 2007 univerzitám volnou ruku v řízení lidských zdrojů.
V Maďarsku se zákonem o vysokém školství z roku 2005 správní pravomoci a autonomie vysokých škol
rozšířily. I když jsou strategické cíle a pravidla týkající se akademických pracovníků vymezena několika
zákonnými opatřeními, instituce si mohou zavést i dodatečná pravidla vlastní. Do pravomocí vysokých škol
patří navíc i právo zavést si vlastní organizační strukturu, rozhodovat o zaměstnanosti, vybírat si pracovníky
a stanovit jejich pracovní povinnosti podle vlastních požadavků a nároků na výkonnost a kvalitu práce.
Také v Rumunsku se v současné době uplatňuje trend k větší autonomii vysokých škol v personální politice
(v náboru, hodnocení a kariérním postupu akademických pracovníků).
22
Zavádění výkonových kritérií
Rostoucí důraz na výsledky v celém prostředí obklopujícím vysoké školy se dotýká i akademického sboru, pro
nějž se zavádějí výkonová kritéria, což je trend, který se v Evropě prosazuje stále silněji. Opatření tomu
odpovídající poskytují příležitost k odměňování vynikajících pedagogických resp. badatelských výkonů
zvláštními příplatky nebo jinými pobídkami, případně zavedením platové soustavy zohledňující výkonnost.
Kritéria tohoto druhu mohou hrát důležitou úlohu i při náboru pracovníků.
V některých zemích se takových kritérií používá už delší dobu.
Na Islandu se soustava výkonových kritérií oficiálně používá při odměňování pracovníků vysokých škol a
k jejich motivování už desítky let. Jejich účelem je posuzovat badatelův přínos a vliv na mezinárodním a
domácím poli. Vysoké školy proto berou v úvahu badatelovy publikace v mezinárodně uznávaných
časopisech a v domácích časopisech srovnatelné úrovně, počet jeho uveřejněných knih a počet citací jeho
prací.
Podobně je tomu i v Nizozemsku a ve Švédsku.
V jiných zemích však zavedení výkonových kritérií jako nástroje hodnocení akademických pracovníků
představuje zcela nový krok a vyvolává značné spory.
Ve strategii dánské vlády se klade větší důraz na kvalitu výuky a pedagogické schopnosti učitelů. Příplatkem
se tudíž odměňují učitelé za kvalitní výuku, obdobně jako jsou badatelé odměňováni za kvalitní výzkum.
V Irsku se nyní ve všech technických institutech na základě dohody mezi vedením, pracovníky a odbory
zavádějí Performance Management Development Systems (Systémy výkonově orientovaného řízení).
Opírají se o ně také dohody uzavírané na celostátní úrovni, například dohoda ´Towards 2016´ o platech a
pracovních podmínkách.
V Itálii se o reformu právního postavení akademických pracovníků pokoušelo od roku 1996 do roku 2006 už
několik vlád po sobě. Úkolu se hodlá chopit i současná vláda, přičemž se počítá s tím, že nová zákonná
úprava se soustředí jak na zřízení Státní evaluační agentury, tak na další témata. Agentura by měla
vypracovávat také pracovní posudky pedagogických pracovníků jako podklad pro kariérní postup a uvést tak
do praxe systém finančních pobídek vázaných na pracovní výkon.
V Rakousku souvisí uzavírání dohod o zavedení výkonových kritérií s celkovou strategií personální politiky
vůči akademickým pracovníkům. Dohody obsahují zejména informace o tom, jakých opatření a motivačních
podnětů v oblasti rozvoje lidských zdrojů je zapotřebí k dosažení cílů vysoké školy, a co se očekává od
neakademických univerzitních pracovníků.
V Rumunsku byla výkonová kritéria zavedena jako nástroj hodnocení akademických pracovníků. Univerzity
mají uplatnit vyšší nároky na kariérní postup a zlepšit organizaci konkursů na vyšší funkce použitím nových
forem soutěže a větší průhledností.
Ve Finsku se nový platový řád zavedený v roce 2006 a zohledňující osobní výkonnost stal předmětem
rozsáhlých diskusí, v nichž jde, jak se zdá, hlavně o spor mezi tradičními akademickými hodnotami a
hodnotami spíše podnikatelského rázu.
23
2. KAPITOLA: STRUKTURY SPRÁVY A ŘÍZENÍ VYSOKÉHO ŠKOLSTVÍ
Tato kapitola se zabývá pravidly a mechanismy regulujícími činnost a plánování vysokých škol. Struktura
správy a řízení informuje o způsobech vzájemné komunikace mezi zúčastněnými aktéry (k nimž patří nejvyšší
vedoucí pracovník instituce, pracovníci, studenti, jejich rodiče, vláda, běžní občané atp.); informuje, kdo je
odpovědný komu a za co, a jaké způsoby vykazování odpovědnosti se při tom uplatňují. Na prudké změny,
k nimž dochází ve společnosti a v jejích vztazích k vysokoškolskému vzdělávání, a na obecně pociťovanou
potřebu revize a rekonstrukce řídicích struktur vysokých škol reagovaly evropské země rozmanitým
způsobem. Vysoké školy jako autonomní instituce převzaly četné řídicí kompetence, které dříve měla v rukou
vláda; vláda a vládní orgány však vysoké školy regulují dosud. Navíc dnes existuje řada nových nástrojů,
jejichž prostřednictvím musejí vysoké školy vykazovat svou činnost: musejí prokazovat, že náležitým
způsobem reagují na potřeby společnosti, že přidělené veřejné prostředky využívají odpovědně a že primární
úkoly vzdělávacích organizací – výuku a výzkum – plní vynikajícím způsobem. Zvýšená autonomie a s ní
spjatá povinnost skládat účty vedly k četným změnám svědčícím o posunu od tradičních forem akademické
samosprávy uvnitř uzavřené vzdělanecké komunity k novým modelům správy a řízení, v nichž jsou
odpovědnost, její vykazování a rozhodovací pravomoci přerozdělovány mezi jednotlivé vnitřní a vnější
aktéry. V sektoru vysokého školství existuje řada základních koordinačních a kontrolních mechanismů (1)
odpovídajících těmto novým strukturám správy a řízení:
•
Externí regulace: pravomoc státu resp. regionu stanovit pravidla fungování vysokých škol.
•
Externí vedení: řídicí a koordinační činnost prováděná externími aktéry, kteří působí jako členové
univerzitních rad (například správních nebo dozorčích rad), a na něž příslušné státní orgány, například
ministerstvo, přenesly určité pravomoci.
•
Manažerská interní správa a řízení: vrchní vedení a manažerský orgán (rektor či prezident, děkani), ti,
kteří stanoví cíle a rozhodují o strategii, profilu a aktivitách vysoké školy.
•
Akademická samospráva: řízení uskutečňované cestou konsensu dosahovaného uvnitř akademické
obce, mezi jednotlivými skupinami, které ji tvoří.
Tato kapitola pojednává o strukturách a rozsahu externí regulace a externího vedení a o způsobech
akademického a manažerského interního řízení v evropských vysokých školách. Jednotlivé orgány vládní
(externí) a institucionální (interní) správy a řízení jsou charakterizovány obsahem svých kompetencí,
rozsahem rozhodovací pravomoci a oblastmi, ve kterých skládají účty ze své činnosti. Kapitola se snaží
odpovědět na následující otázky týkající se struktury správy a řízení vysokého školství v Evropě:
•
Kteří hlavní aktéři resp. hlavní orgány se podílejí na správě a řízení vysokého školství na celostátní a
regionální úrovni? Jaké jsou jejich hlavní kompetence?
•
Kteří aktéři resp. útvary se podílejí na správě a řízení na úrovni jednotlivé vzdělávací instituce? Jaké jsou
jejich hlavní kompetence?
•
Jaké mechanismy vykazování odpovědnosti a předávání informací se v praxi uplatňují mezi vysokými
školami, státními orgány, externími aktéry, interními aktéry a veřejností?
(1) Jde o pojetí, k němuž dospěli badatelé zúčastnění na rozmanitých studiích o vysokoškolském vzdělávání. Přehled
mechanismů obsahuje publikace: Fried, J. (2006) Higher Education Governance in Europe; autonomy, ownership and
accountability – A review of the literature.
25
2.1. Externí správa
Národní a mezinárodní orgány
Celková odpovědnost za vysokoškolské vzdělávání spočívá ve všech evropských zemích na příslušném
ministerstvu. V Německém jazykovém společenství v Belgii, v Irsku a ve Spojeném království se vládní
ministerstva nazývají spíše ´department΄; v této studii se však nejvyšší státní (ústřední) orgán odpovídající za
vysokoškolské vzdělávání označuje jako ´ministerstvo´ (2).
V Dánsku se na odpovědnosti za jednotlivé typy vysokých škol podílejí tři ministerstva. V Irsku a ve Spojeném
království je mezi vládu a vysoké školy zařazen speciální orgán pověřený rozdělováním a kontrolou využití
veřejných prostředků; účelem tohoto opatření je zabránit přímé politické kontrole jednotlivých vysokých
škol.
Ministerstvo obvykle dohlíží na dodržování zákonů, ministerských nařízení a předpisů. Odpovídá za
vysokoškolskou vzdělávací politiku, z níž vycházejí strategické plány a rozvojové programy na celostátní
úrovni a v jednotlivých vysokých školách (viz 1. kapitolu). Kromě toho v některých zemích ministerstvo také
jmenuje externí (někdy i interní) aktéry za členy správních orgánů jednotlivých institucí (viz oddíl 2.2).
Významnou složkou externí správy a řízení vysokých škol jsou celostátní orgány dbající na zajišťování kvality.
Do jejich kompetence spadá nejčastěji stanovení kvalitativních výkonových standardů, provádění evaluací,
navrhování opatření a cílových standardů pro zlepšování kvality vzdělávání a jejich uvádění do praxe
v jednotlivých vysokých školách (3).
Na celostátní úrovni pomáhají obvykle ministerstvu poradní nebo konzultační orgány, zvané Rada pro
vysokoškolské vzdělávání, Poradní sbor, Rada pro výzkum a podobně. Rady, které tyto orgány poskytují, se
obvykle týkají vysokoškolské vzdělávací politiky, politiky vědecké a kulturní. Svá doporučení někdy opírají
o vlastní sledování a o analýzu evropských či širších mezinárodních trendů. Členy těchto celostátně
působících orgánů bývají někde i nejvyšší vedoucí pracovníci vysokých škol, zástupci jiných ústředních či
regionálních ministerstev, odborů, politických stran, představitelé místní resp. regionální správy, vysokých
škol a studentů.
V každé zemi působí také na celostátní úrovni orgán, jehož členy jsou nejvyšší vedoucí pracovníci všech
veřejných nebo státem dotovaných soukromých univerzit. Takový orgán se obvykle nazývá rektorská
konference či rektorská rada. V Nizozemsku se nazývá Sdružení univerzit a v Norsku Sdružení vysokých škol.
Ve Spojeném království jsou to Universities of UK a GuildHE. Ve Francii, v Litvě, v Nizozemsku a v Rakousku mají
podobný orgán i nejvyšší vedoucí pracovníci neuniverzitních, profesně zaměřených vysokých škol.
(2) Podrobnější informace o ministerstvech a jiných orgánech externí správy a řízení vysokých škol obsahuje studie:
Eurydice (2007) Decision-making, Advisory, Operational and Regulatory Bodies in Higher Education, 2007. European
Glossary on Education, volume 5.
(3) Informace o orgánech kontrolujících kvalitu vzdělávání podává studie: Eurydice (2007) Focus on the Structure of
Higher Education in Europe – 2006/07. National Trends in the Bologna Process.
26
Tyto orgány předkládají ministerstvu vlastní návrhy k rozvoji vysokoškolského vzdělávání a předkládají
návrhy nebo se vyjadřují k návrhům zákonů a jiných regulačních opatření v dané oblasti.
Ministerstvo si také může vyžádat rady a odborné posudky od zájmových organizací, jako jsou studentská
sdružení a jiné studentské organizace; umělecké, správní a hospodářské rady; sdružení vědeckých pracovníků
a doktorandů a odborové orgány.
Vedle organizací s celoevropskou působností (jako je například Evropská komise a EUA – European University
Association / Evropská univerzitní asociace) existuje několik mezinárodních rektorských konferencí, které
ovlivňují správu a řízení vysokého školství v rámci vymezené oblasti či regionu. Na půdě mezinárodních
společenství tohoto druhu se rozvíjí součinnost a spolupráce mezi činiteli utvářejícími vysokoškolskou
vzdělávací politiku a aktéry působícími uvnitř vysokých škol v různých zemích a občas i na různých
kontinentech. Přispívají rovněž k zavádění společných forem správy a řízení a společné vysokoškolské
vzdělávací politiky v Evropě i jinde. Jako příklady mezinárodních resp. regionálních sdružení tohoto rázu,
která ovlivňují řízení vysokého školství, lze uvést:
Agence universitaire de la Francophonie / Sdružení univerzit frankofonní oblasti (mezi členy patří
veřejné a soukromé univerzity v Albánii, Bulharsku, Francii, Gruzii, Rumunsku, Rusku, Španělsku a
v Turecku, jakož i v Africe, v Severní a Jižní Americe a v Asii – http://www.auf.org;
Association of the Carpathian Region Universities / Sdružení univerzit karpatské oblasti (Slovensko,
Polsko, Maďarsko, Ukrajina, Rumunsko a Srbsko – http://acru.tuke.sk/);
Danube Rectors’ Conference / Konference rektorů Podunají (Rakousko, Německo, Maďarsko, Bosna a
Hercegovina, Bulharsko, Chorvatsko, Česká republika, Polsko, Rumunsko, Srbsko, Slovensko, Slovinsko a
Ukrajina – http://drc.uni-mb.si);
Network of Universities from the Capitals of Europe / Univerzitní síť evropských hlavních měst
(Albánie, Rakousko, Belgie, Bulharsko, Chorvatsko, Kypr, Česká republika, Dánsko, Estonsko, Finsko,
Francie, Německo, Řecko, Maďarsko, Irsko, Itálie, Lotyšsko, Litva, Makedonie, Nizozemsko, Norsko, Polsko,
Portugalsko, Rumunsko, Rusko, Slovensko, Slovinsko, Španělsko, Švédsko, Švýcarsko a Spojené království
– http://www.ulb.ac.be/unica/);
Rectors’ Conference of the Alps Adriatic Universities / Konference rektorů alpsko-jaderské oblasti
(Rakousko, Chorvatsko, Německo, Maďarsko, Itálie a Slovinsko – http://www.alpeadria.org/).
Externí regulace struktury vnitřní (institucionální) správy
Podle zákonů jednotlivých zemí jsou evropské vysoké školy nezávislé instituce (v Nizozemsku, ve Spojeném
království a na Islandu má jejich autonomie delší tradici než jinde); jejich správní struktura je však uspořádána
podle celostátních nebo regionálních předpisů (v Belgii, v Německu a ve Španělsku bylo vysokoškolské
zákonodárství přeneseno na jednotlivá autonomní společenství či spolkové země). Ve většině zemí existují
předpisy stanovící, které vnitřní orgány se mají na správě školy podílet, jejich povinnosti a kompetence. Vedle
těchto obecně závazných předpisů se jednotlivé vysoké školy obvykle řídí ještě vlastními vnitřními předpisy;
ty obvykle uvádějí postupy, jež je třeba při volbě členů správních orgánů dodržovat.
V Rakousku jsou tyto volební postupy stanoveny už v zákonech o vysokém školství. V Portugalsku se musejí
řídit novým zákonem platným od akademického roku 2007/08; jejich struktura je vymezena především tímto
zákonem a za druhé statutem samotné školy.
27
V Řecku byl po zevrubných konzultacích s akademickou obcí navržen nový rámec pro regulaci vysokých
škol (´rámcový zákon´ z roku 2007). Zákon poskytuje univerzitám rozsáhlou autonomii v oblasti správní a
finanční a zabývá se i konkrétnějšími aspekty obecného fungování univerzit, např. postupy, jimiž se
konkretizuje povinnost univerzit dodržovat náležitou úroveň otevřenosti a informování veřejnosti o vlastních
aktivitách, o délce studia, o vytváření nového systému finanční pomoci studentům atp.
Ve Spojeném království jsou vysoké školy soukromé, státem dotované organizace různého profilu a
s různou tradicí, což se odráží v odlišnostech jejich vnitřního uspořádání. Lze je však zařadit do dvou
širokých skupin. Jednu tvoří instituce, jimž byl univerzitní status přiznán na základě zákona z roku 1992;
pravomoci jejich správních orgánů jsou legislativně vymezeny a omezeny spolu s nástroji a statuty, které si
vypracovala samotná škola a schválil je Privy council. Druhou skupinu představují instituce existující jako
univerzity už před rokem 1992; strukturu jejich správy stanoví jejich zakládací listina a stanovy, takže se
v tomto ohledu jedna od druhé značně liší. Lambertova zpráva z roku 2003 o spolupráci mezi
podnikatelským sektorem a univerzitami však už zjistila, že některé z těchto rozdílů, zvláště pokud jde
o strukturu managementu, se začínají stírat: “Starší univerzity byly tradičně řízeny jako komunity vzdělanců.
Jejich řízení a správa byly organizovány participačním způsobem: senáty a rady byly početné a
konzervativní. V posledních deseti letech však dochází k postupnému pohybu směrem k manažerskému
stylu řízení, v institucích zřízených po roce 1992 už běžnému. V mnoha univerzitách se zavádějí veskrze
manažerské struktury, které kolegiátní řízení nahrazují.“
V několika zemích se v současné době o reformě struktury správy a řízení vysokého školství ještě diskutuje.
V roce 2006 předložila litevská vláda plán rozvoje systému vysokého školství na období 2006–2010, jenž
počítá s podstatnými změnami v jeho vnější a vnitřní správě. K uskutečnění záměrů plánu je nezbytné
novelizovat zákon o vysokém školství a zákon o výzkumu a vysokém školství, což je předmětem rozsáhlých
diskusí v akademických i politických kruzích.
Ve Finsku je strukturální reforma vysokého školství jedním z nejdiskutovanějších témat. Je těsně spjata
s celostátním Programem produktivity, který probíhal od listopadu 2003 do prosince 2007 a vztahoval se na
celý veřejný sektor. Program, jehož cílem bylo zvýšení produktivity a zlepšení efektivity veřejných služeb,
bezprostředně zasahoval do personální politiky a do organizační struktury univerzit. Některé administrativní
funkce byly například přeneseny na společná Střediska služeb, zřízená několika spolupracujícími
univerzitami a v rámci regionálních dohod byly vypracovány alternativní produkční modely.
Externí regulace strategického plánování v institucích
Vysoké školy jakožto autonomní organizace jsou v prvé řadě odpovědné za svůj rozvoj, svou činnost a cíle. Za
neustále sílící konkurence na trhu vysokoškolského vzdělávání musejí jednotlivé školy co nejlépe reagovat na
potřeby a poptávku ze strany společnosti. Navíc se zvyšuje i vzájemná konkurence v získávání studentů.
Základním nástrojem definujícím hlavní cíle a usměrňujícím činnost jednotlivé školy je její strategický plán.
Strategický plán v zásadě stanoví dlouhodobé záměry a směr vývoje dané instituce. Pro jednotlivé vývojové
fáze určuje cíle, jichž se má dosáhnout, cesty k jejich uskutečňování a způsoby hodnocení dosažených
výsledků v každé z fází. Strategický plán se má vztahovat na instituci jako celek a mnohdy se v něm pamatuje
i na pobídky, jimiž se mají akademičtí i neakademičtí pracovníci motivovat k účasti na společném díle. Často
se ve strategickém plánu také uvádí, jakou cestou se opatří dodatečné finanční prostředky (jako doplněk
prostředků poskytnutých státem či náhrada za ně) a jak se budou rozdělovat prostředky přicházející od třetí
strany nebo ze soukromých zdrojů. Důležitou součástí strategického plánu jsou také údaje o postupech,
jakých bude použito k zajišťování kvality poskytovaného vzdělávání a k informování veřejnosti.
28
Je jen několik málo zemí, kde zpracování strategického plánu není úředně předepsáno (viz obr. 2.1).
V Belgii – Francouzském společenství jsou cíle a poslání vysoké školy uvedeny ve vyhlášce o vysokém
školství.
V Belgii – Německém jazykovém společenství nestanovila své poslání a strategické priority tamější
Autonome Hochschule, nýbrž úřední výnos z roku 2005.
V Belgii – Vlámském společenství si strategické plány či plány dlouhodobého rozvoje sestavují instituce
samy a je věcí jejich vlastního rozhodnutí, přihlížejí-li při tom i k vládním prioritám.
V Irsku mají vlastní strategický plán všechny technické instituty, i když to od nich zákon nevyžaduje.
Na Kypru neexistují úřední předpisy, které by od univerzit vyžadovaly sestavení strategického či rozvojového
plánu stanovícího dlouhodobé cíle a priority. V rámci nedávných úvah o univerzitních rozpočtech a jako
součást celkové vládní politiky bylo rozhodnuto požadovat od univerzit předložení rozpočtu na tříleté období.
V Polsku není strategie dlouhodobého rozvoje ze zákona pro vysoké školy povinná. Některé z nich si
takový program zpracovávají z vlastní iniciativy, jiné fungují podle krátkodobých plánů s perspektivou
několika málo let, nikoli na deset či ještě více let dopředu.
Ve dvou případech není vypracování strategického plánu povinné, ve skutečnosti se však vyžaduje, protože
přidělení veřejných finančních prostředků je do značné míry na existenci takového plánu závislé.
Le Code de lÉducation ve Francii ponechává institucím na vůli, uzavřou-li se státem výkonovou smlouvu
nebo ne; v praxi však všechny takovou čtyřletou smlouvu se státem uzavírají. Smlouva pokrývá všechny
sféry činnosti školy a její uzavření je nezbytnou podmínkou pro poskytnutí finanční dotace z veřejných zdrojů.
Úřední předpisy na Maltě vypracování strategického plánu od tamější univerzity nevyžadují; přidělení státní
dotace je však do značné míry na předložení takového plánu závislé.
Ve všech ostatních zemích je strategický plán pro všechny vysoké školy povinný a různým způsobem se
uplatňuje jako nástroj regulující vztah mezi institucí a státem. V Rakousku a ve Finsku uzavírají jednotlivé
vysoké školy se státem tříleté výkonové smlouvy, v nichž musejí uvést konkrétní cíle svého působení.
V Estonsku je předložení plánu komplexního rozvoje jednou ze závazných podmínek zřízení univerzity.
V Lotyšsku a na Islandu je strategický plán podmínkou získání státní akreditace. Počínaje akademickým
rokem 2007/08 je v Portugalsku strategický plán podmínkou zřízení nové vysoké školy a normálního
fungování každé již existující instituce.
Až donedávna se v Řecku vypracování strategického plánu od univerzit nevyžadovalo. Podle nového
zákona z roku 2007 jsou však univerzity povinny vypracovat nejen podrobný čtyřletý plán počtu pracovníků
ve výuce a výzkumu, nýbrž plán celkového ekonomického vývoje školy vůbec. Navíc musejí každoročně
zpracovávat výroční zprávy.
V Lucembursku vychází ministerstvo ze strategického plánu školy při určování množství prostředků, které jí
přidělí.
V Norsku používají výsledkově orientované plánování veškeré státní instituce už od roku 1990, kdy je jako
povinnost stanovil zákon, nebo ještě déle.
Ve většině zemí, kde je zpracování strategického plánu pro vysoké školy povinné, musí být plán v souladu
s národními prioritami či s oficiální státní politikou v oblasti vysokého školství. V takových případech se
národní či regionální strategická politika obvykle opírá jak o celostátní či regionální záměry a cíle, tak
29
o informace získané od samotných škol. A školy musejí naopak ve svých strategiích a rozvojových plánech
brát v úvahu nejen vlastní potřeby, zdroje a omezení, nýbrž i národní či regionální kontext. Ve většině zemí,
kde je strategický plán povinný, s výjimkou Dánska, Estonska, Španělska, Lotyšska, Nizozemska a Švédska,
úřední pokyny také stanoví, jak se má plnění plánu kontrolovat. Další informace o národních strategických
plánech obsahuje 1. kapitola.
Externí regulace poskytování informací a průhlednosti
I když jsou vysoké školy autonomní, jsou příjemci veřejných prostředků a poskytovateli veřejných služeb.
Veřejnost a zejména poskytovatele veřejných prostředků proto zajímá, co se ve školách děje. V každé zemi se
na jednotlivých vysokých školách požaduje, aby pravidelně předkládaly výkaz o své činnosti.
Ve většině zemí se od vysokých škol vyžaduje podávání výroční zprávy, kterou obvykle připravuje a předkládá
ministerstvu nejvyšší vedoucí pracovník . I když tyto výroční zprávy mnohdy obsahují informace
i o hospodaření školy, slouží především jako nástroj, jímž instituce skládá účet ze své činnosti vzdělávací a
z jiných činností (údaje o kontrole finančního hospodaření obsahuje 3. kapitola). Standardní součástí
výročních zpráv bývají informace o vzdělávacích a jiných činnostech, o službách poskytovaných studentům a
o studentských aktivitách, personální údaje a informace o mezinárodních stycích. V některých zemích výroční
zprávy obsahují i zhodnocení dosažených výsledků, informace o aktuálním stavu plnění strategického plánu,
o finančních zdrojích a o hospodaření s finančními prostředky.
Kromě výroční zprávy dodávají vysoké školy v Nizozemsku informace o vzdělávací činnosti (o nových
programech atp.), o výzkumných aktivitách, o studentech a o pracovnících školy, o míře graduace,
o systémech zajišťování kvality, o mezinárodních kontaktech, bydlení, fakultních nemocnicích (pokud
existují) a o finančních prostředcích.
V Rakousku předkládají univerzity ministerstvu každoročně zprávu o činnosti spolu se zprávou
o intelektuálním kapitálu, o sociálních cílech, záměrech a strategiích, jakož i o výstupech a výsledcích aktivit
zahrnutých do výkonové smlouvy.
Výroční zprávy vysokých škol v Portugalsku obsahují informace o rozvojových plánech a o jejich realizaci,
analýzu správy a finančního hospodaření, přehled disponibilních zdrojů a jejich využití, informace
o splněných cílech, popis změn ve skladbě akademických a neakademických pracovníků, údaje o počtu
studujících a nově přijatých studentů a o studijní úspěšnosti.
Výroční zpráva vysoké školy v Rumunsku je klíčový dokument, o nějž se opírá její financování; zahrnuje
informace o dosažených cílech, počtu studentů, počtu pracovních míst ve výuce a v administrativě,
o rozpočtu, vybavení, výzkumných projektech, publikacích, mezinárodních kontaktech, poradenských a
posudkových službách, experimentálních projektech atp.
Ve Spojeném království probíhá během určitého období každého roku výměna dokumentů a dialog mezi
vysokými školami a těmi, kdo je financují. Výměna se týká informací o auditu hospodaření, o plánování a
výkonnosti instituce.
V Norsku obsahuje výroční zpráva informace o výsledcích, o plnění plánu a o plánech do budoucnosti, a
slouží jako podkladový materiál pro každoroční konzultační porady mezi představiteli ministerstva a příslušné
instituce. Tyto porady jsou důležitým nástrojem kontroly systému a probírají se při nich záměry a cíle činnosti
v nadcházejících letech.
30
V řadě zemí musejí vysoké školy pravidelně dodávat do národní databáze čerstvé informace o svých
aktivitách, o akademických programech, pracovnících, počtu studujících, nákladech na jednoho studenta,
o počtu udělených akademických titulů atp. Ministerstva využívají národní databáze k plánování, ke kontrole
činnosti vysokých škol a k přípravě rozpočtu.
V Estonsku musejí všechny vysoké školy dodávat údaje o studentech do elektronické databáze (Systému
informací o estonském školství). Veškeré statistické přehledy a přidělování finančních prostředků od
Ministerstva školství a výzkumu se opírají o tento zdroj.
Ve Spojeném království je sběrem, analýzou a šířením kvantitativních údajů o terciárním vzdělávání
pověřena Agentura pro statistiku vysokého školství (Higher Education Statistics Agency – HESA). Slouží
všem veřejným vysokým školám, které ji také financují, a poskytuje i vládě a vládním orgánům informace, jež
potřebují jako podklad pro rozhodování o vzdělávací politice. HESA rovněž působí jako orgán veřejného
výkaznictví. Shromažďované údaje se týkají studentů a jejich uplatnění, pracovníků institucí a financování;
slouží k tvorbě různých výkonových ukazatelů, například ukazatelů rozšiřování účasti na studiu, míry studijní
úmrtnosti, míry graduace, výzkumných výstupů a zaměstnanosti absolventů.
V řadě zemí provádějí vysoké školy vlastní hodnocení své činnosti a jeho výsledky zveřejňují. K jiným
způsobům informování veřejnosti patří: setkávání představitelů školy se zástupci ministerstva, se zástupci
orgánů školu finančně podporujících a s představiteli relevantních aktérů na pracovním trhu; informování
prostřednictvím internetu; dodávání publikací do univerzitních knihoven; vydávání čtvrtletních přehledů
hospodaření, zpráv o studijních programech a zpráv o výsledcích vnějších evaluací.
V Belgii – Německém jazykovém společenství využívá vysoká škola pravidelných konzultací se
zaměstnavateli svých bývalých studentů k získávání informací užitečných při plánování dalšího vývoje.
V Dánsku vydalo Ministerstvo vědy, technologie a rozvoje soubor pokynů týkajících se veřejného
zpřístupňování informací o soukromém financování výzkumu ve veřejných výzkumných institutucích včetně
univerzit. Podle těchto pokynů musejí veřejné výzkumné instituce každoročně předkládat přehled
o soukromých finančních zdrojích výzkumu, který v nich probíhá. Výroční přehledy musejí být zpřístupněny
veřejnosti.
V Estonsku se na profesně zaměřených vysokých školách požaduje pořádání pravidelných konferencí,
seminářů a sympozií.
V Řecku musejí být výsledky vnitřních a vnějších hodnocení, potvrzené Národním úřadem pro kontrolu
kvality, zpřístupněny způsobem zajišťujícím maximální průhlednost. Ministerstvo je rovněž oprávněno
vyžádat si údaje o studentech a absolventech vysokých škol.
V Lotyšsku zpracovává každá vysoká škola samostatnou výroční zprávu o spolupráci s jinými vysokými
školami, se státními orgány a s orgány místní správy a se společností. Zprávy jsou uloženy v její knihovně.
V Rakousku může ministerstvo od univerzit požadovat zabezpečení průběžného automatického přístupu
k údajům nezbytným k plánovacím, kontrolním a statistickým účelům a k finančním kalkulacím.
Ve Slovinsku shromažďuje údaje o kvalitě vzdělávání prostřednictvím vnějšího hodnocení speciální
nezávislý útvar ministerstva – Úřad pro vysoké školství Slovinské republiky – a předává je Radě pro terciární
vzdělávání Slovinské republiky.
Na Slovensku jsou vysoké školy podle zákona o volném přístupu k informacím povinny poskytovat
informace na požádání každému jednotlivci nebo instituci. Každá fakulta také každoročně zpracovává vlastní
Studijní program s informacemi o studijních programech, kursech, přijímacích podmínkách, zkušebních
podmínkách, organizační struktuře a kalendář veškerých akademických činností.
31
BE fr
BE de
BE nl
BG
CZ (a)
CZ (b)
DK
DE
EE
IE (a)
IE (b)
EL
ES
FR
IT
CY
LV
LT
LU
HU
MT
NL
AT
PL
PT
RO
SI
SK
FI
SE
UK
IS
LI
NO
Úředně požadované
Nepožadované či bez regulace
Pramen: Eurydice.
Belgie (BE de): Údaje se týkají Autonome Hochschule.
Česká republika: (a) Údaje se týkají vysokých škol. (b) Údaje se týkají vyšších odborných škol.
Německo, Estonsko a Rakousko: Údaje se týkají univerzit.
Irsko: (a): Údaje se týkají univerzit. (b) Údaje se týkají technických institutů.
Lucembursko: Informace nebyly na národní úrovni ověřeny.
Malta: Údaje se týkají Maltské univerzity.
Polsko: Národní databáze obsahuje omezený počet informací; týkají se převážně vědy.
32
Setkávání /
internet / jiné
nástroje
Sebehodnocení
Národní databáze
Výroční zpráva
Strategický plán
Země
Setkávání /
internet /
jiné nástroje
Sebehodnocení
Národní databáze
Výroční zpráva
Strategický plán
Země
Obr. 2.1: Mechanismus institucionálního plánování a zveřejňování informací,
veřejné a státem dotované soukromé vysoké školy, 2006/07
2.2. Vnitřní (institucionální) správa
Správní orgány institucí
Téměř v každé zemi procházejí vysoké školy reformou s rozmanitými cíli a záměry, pokud jde o nové modely
jejich vnitřní správy. Jakožto autonomní subjekty jsou dnes vysoké školy v prvé řadě odpovědné za správu a
řízení (management) svých financí, aktivit a pracovníků. Vzdělávací organizace bývaly tradičně řízeny
akademiky, vědeckými pracovníky nebo experty na kolegiátní styl řízení. Poté, co ve většině zemí vysoké
školy převzaly mnohé z řídicích kompetencí, které dříve patřily ministerstvům, se podstatně změnila i
struktura jejich vnitřního řízení.
Obrázek 2.2 ukazuje hlavní správní orgány vysokých škol v jednotlivých zemích a jejich složení (vnitřní nebo
vnější aktéři nebo kombinace obou).
Ve všech evropských vysokých školách působí výkonný orgán, nazývaný často rektorát a vedený rektorem,
prezidentem či vicekancléřem jakožto nejvyšším vedoucím pracovníkem instituce.
Téměř ve všech institucích existuje také kolegiátní akademický orgán, obvykle nazývaný akademický senát
nebo akademická rada či výbor. Jeho pravomoci se vztahují především na vzdělávací a výzkumné služby
školy.
Za dlouhodobé strategické plánování odpovídá rozhodovací orgán, který také určuje celkové zaměření
instituce. Téměř v polovině zemí přejímá tyto úkoly na sebe akademický orgán, který tak působí jako orgán
rozhodovací. Ve většině zemí však akademický orgán v těchto důležitých záležitostech rozhodovací
pravomoc nemá.
V celé Evropě je patrný trend ke zřizování poradního či dozorčího orgánu, který kontroluje či sleduje
provozní, vzdělávací a finanční aktivity instituce; jeho členy jsou výhradně nebo většinou externí aktéři. Asi
v jedné třetině zemí je tento dozorčí orgán zároveň orgánem rozhodovacím.
33
Obr. 2.2: Orgány vnitřní správy ve veřejných a státem dotovaných
soukromých vysokých školách, 2006/07
Vedoucí pracovník
BE fr
BE de
BE nl
BG
CZ (a)
CZ (b)
DK
DE (a)
DE (b)
EE (a)
EE (b)
IE (a)
IE (b)
EL
ES
Rektor
Ředitel
Rektor
(Výkonný výbor)
Rektor
Rektor
Rektor
Rektor
Ředitel
Rektor
Rektor
Prezident/Provost
Prezident/Ředitel
Rektor
Rektor
FR
Prezident
IT
CY
Rektor
Rektor
Akademický orgán
Rozhodovací orgán
Poradní/dozorčí orgán
Rada pro řízení výuky
Správní rada
Akademická rada
Akademická rada
Správní rada
Akademická rada/Vědecká
Správní rada
rada
Akademická rada
Valné shromáždění
Kontrolní rada
Akademický senát
Správní rada
Ředitel
Akademická rada
Univerzitní rada
Univerzitní rada
Senát
Správní rada
Konference
Duální senát
Rada školy
Univerzitní rada
Řídicí rada
Rada
Poradní sbor
Akademická rada
Představenstvo
Akademická rada
Správní rada
Senát
Univerzitní senát
Řídicí rada
Sociální rada
Vědecká rada/Rada pro
Správní rada
studium a univerzitní život
Akademický senát
Správní rada
Senát
Univerzitní rada
-
Pouze interní
aktéři
Interní a externí
aktéři
Pouze externí
aktéři
Orgán
neexistuje
(*
)
Orgán není povinný
ve všech institucích
Pramen: Eurydice.
Belgie (BE fr, BE nl): Soukromé státem dotované univerzity si vnitřní strukturu, která se případ od případu liší, určují
samy. Běžně se však správní struktura opírá o spoluúčast představitelů všech kategorií pracovníků, studentů a externích
aktérů.
Belgie (BE de): Údaje se týkají řídicích orgánů Autonome Hochschule.
Česká republika: (a) Údaje se týkají vysokých škol. (b) Údaje se týkají veřejných vyšších odborných škol. Ve vyšších
odborných školách působících jako školské právnické osoby existuje též rada plnící funkci poradního orgánu.
Německo: (a) Údaje se týkají univerzit. V některých spolkových zemích byly univerzitní senát a univerzitní/akademická
rada nahrazeny jediným orgánem plnícím funkci jak rozhodovacího orgánu, tak akademického sboru. (b) Údaje se týkají
profesních akademií (Berufsakademien). Duální senát se skládá ze zástupců akademické obce a z představitelů firem a
institucí, které absolventy přijímají.
Estonsko: (a) Údaje se týkají univerzit. (b) Údaje se týkají institucí poskytujících vyšší odborné vzdělání.
Irsko: (a) Údaje se týkají univerzit. (b) Údaje se týkají technických institutů.
34
Obr. 2.2 (pokračování): Orgány vnitřní správy veřejných a státem dotovaných
soukromých vysokých škol, 2006/07
Vedoucí pracovník
Akademický orgán
Rozhodovací orgán
LV
LT
LU
HU
MT
Rektor
Rektor
Rektor
Rektor
Kancléř; rektor
Senát/Akademické shromáždění
Senát/Akademická rada
Univerzitní rada
Senát
Senát
Univerzitní rada
NL
Rector magnificus
Výkonná rada
AT (a)
AT (b)
PL
PT (a)
PT (b)
RO
SI
SK
FI(a)
FI(b)
SE
UK
IS
LI
NO
Rektor
Erhalter (zřizovatel)
Rektor
Rektor
Prezident
Rektor
Rektor
Rektor
Rektor
Rektor/zřizovatel
Vicekancléř
Vicekancléř
Rektor
Rektor
Rektor
Pouze interní
aktéři
Senát
Sbor poradců (*)
Rada univerzity
Řídicí rada
Finanční rada
Dozorčí rada/Konzultační rada
hlavních zástupců
Univerzitní rada
Správní rada (*)
Rada (*)
Univerzitní shromáždění
Správní rada
Kollegium
Senát
Univerzitní senát
Hlavní rada
Senát
Senát
Řídicí rada / Správní rada (*)
Akademický senát
Správní rada
Senát
Rada polytechniky / zřizovatel
Senát
Řídicí rada
Akademická rada/Senát
Správní rada/výbor
Court (*)
Senát
Shromáždění/Senát
Senát(*)
Interní a externí
aktéři
Rada
Rada
Pouze
aktéři
externí
Orgán
neexistuje
(*)
Orgán není povinný
pro všechny instituce
Pramen: Eurydice.
Doplňující poznámky (pokračování)
Lucembursko: Informace nejsou ověřeny na národní úrovni.
Malta: Údaje se týkají správních orgánů Maltské univerzity.
Rakousko: (a) Údaje se týkají univerzit. (b) Údaje se týkají technických vysokých škol (Fachhochschulen). Rektor je
předsedou kolegia/rady, nikoli nejvyšším vedoucím pracovníkem nstituce. Rektor a kolegium se účastní rozhodování.
Erhalter, subjekt, který instituci financuje a řídí, je obvykle nějaké sdružení, nadace, či společnost s ručením omezeným.
Dozorčí orgán nepůsobí ve všech Fachhochschulen.
Portugalsko: (a) Údaje se týkají univerzit. (b) Údaje se týkají technických vysokých škol.
Finsko: (a): Údaje se týkají univerzit. (b): Údaje se týkají polytechnických institutů.
Spojené království (ENG/WLS/NIR): Court (dozorčí rada, představenstvo) má omezené pravomoci a existuje jen
v některých institucích.
Spojené království (SCT): Court je vrcholným řídicím orgánem univerzit založených před rokem 1992.
35
Jednotlivé typy správních orgánů jsou podrobněji popsány níže (další informace o pravomocích správních
orgánů v jednotlivých zemích jsou uvedeny v příloze ke 2. kapitole). V každé zemi s výjimkou Řecka a
Rumunska jsou členy nejméně jednoho správního orgánu vysoké školy externí aktéři. V Německu, v Lotyšsku
a v Polsku některé vysoké školy externího aktéra ve správním orgánu nemají.
V rámci reformy terciárního vzdělávání došlo v německých spolkových zemích k částečné změně
organizační a administrativní struktury tamních vysokých škol. Hlavním cílem tohoto opatření je posílit
dělnost a rozvojový potenciál jednotlivých institucí převedením části rozhodovacích pravomocí z ministerstva
dané spolkové země a z jiných externích orgánů na vnitřní správní orgán instituce nebo na vedoucího
pracovníka oddělení (fakulty). Za účelem podpory vnitřní správy školy externími odborníky byla podle zákona
o vysokých školách téměř ve všech spolkových zemích zřízena jako správní orgán Vysokoškolská rada
(Hochschulrat), jejímiž členy jsou i externí aktéři se zkušenostmi v hospodářství a ve vědě. Tato rada vybírá
členy vedení vysoké školy (Hochschulleitung), dozírá na výkonnou radu a schvaluje školní řád.
V Lotyšsku nejsou poradní orgány složené z interních a externích aktérů povinné. Ministr však může
některým institucím zřízení správní rady nařídit. V současnosti existují téměř ve všech lotyšských vysokých
školách.
V Polsku je zřízení správní rady, složené výhradně z externích aktérů, ponecháno na vůli samotných
vysokých škol.
Nejvyšší vedoucí pracovník
Správní struktura vysokého školství zahrnuje funkci rektora, prezidenta či vicekancléře, který je nejvyšším
vedoucím pracovníkem instituce. Tradičně však byla ve většině evropských vysokých škol výkonná moc
rozdělena do dvou subjektů. V četných zemích měl dříve rektor poměrně slabé postavení a valnou část
rozhodovací pravomoci měly v rukou orgány vykonávající externí správu a profesorský sbor, který měl
většinu rozhodovacích pravomocí. Současně s tím, jak vysoké školy ve většině evropských zemí získávaly
stále větší autonomii, se postavení nejvyššího vedoucího pracovníka dramaticky zvýšilo; má nyní mnohem
více správních i rozhodovacích pravomocí než dříve.
Nejvyšší vedoucí pracovník zastupuje vysokou školu při právních úkonech a finančních smlouvách. Obvykle
je to on, kdo v prvé řadě odpovídá za strategické plánování veškeré činnosti instituce včetně sestavování
rozvojových programů, za organizaci, správu a kontrolu. Plní tyto povinnosti v úzké spolupráci s příslušnými
správními orgány.
Nejvyššímu vedoucímu pracovníkovi pomáhá v řízení běžného provozu instituce výkonný orgán, často
nazývaný rektorát. Jeho členy jsou obvykle zástupci rektora/prorektoři, mohou však jimi být i vedoucí
administrativy, kvestor a vedoucí finančního oddělení.
Ve většině zemí zahrnutých do této studie nejvyššího vedoucího pracovníka vybírá a potvrzuje akademický
orgán instituce. Ve Slovinsku ho však volí celý akademický sbor a studenti školy, v Řecku celý akademický
sbor, studenti a další vnitřní aktéři (představitelé administrativy, asistenti, vědečtí pracovníci apod.). V Dánsku
a ve Spojeném království jmenuje nejvyššího vedoucího pracovníka (rektora, vicekancléře) orgán příslušné
instituce (v Dánsku je to univerzitní rada, ve Spojeném království správní rada či výbor), v němž mají většinu
externí aktéři. V Rakousku a v Nizozemsku jmenuje nejvyššího vedoucího pracovníka orgán spjatý s institucí,
ale složený výhradně z externích aktérů.
36
V řadě zemí nejvyššího vedoucího pracovníka (rektora) vybírá nebo doporučuje orgán na úrovni instituce,
jmenování však musí schválit nebo provádí ministerstvo (v České republice a na Slovensku prezident
republiky) nebo (v soukromé státem dotované instituci) zřizovatel instituce.
Obr. 2.3: Způsob výběru nejvyššího vedoucího pracovníka (rektora)
ve veřejných a státem dotovaných soukromch vysokých školách, 2006/07
Výběr i jmenování provádí instituce
Vybírá instituce, jmenuje externí orgán
Externí orgán vybírá i jmenuje
Pramen: Eurydice.
Belgie (BE de): Prvního ředitele Autonome Hochschule vybral podle vládního návrhu řídicí výbor v roce 2005.
V budoucnosti ho bude vybírat na základě veřejného konkursu.
Belgie (BE nl): Pouze rektor Gentské univerzity byl vybrán univerzitním orgánem, ale jmenován ministrem.
Česká republika: Údaj se týká vysokých škol. Ředitele vyšší odborné školy vybírá a jmenuje externí orgán.
Itálie: Rektora volí interní aktéři a volbu formálně schvaluje ministr, její výsledek však nemá právo vetovat.
Malta: Kancléře jmenuje prezident republiky na základě doporučení předsedy vlády, který návrh konzultuje s vůdcem
opozice. Vicekancléře jmenuje kancléř po předchozím souhlasu ministra. Rektora volí Univerzitní rada.
Do funkce nejvyššího vedoucího pracovníka (rektora) je obvykle vybrán či jmenován některý z profesorů
příslušné vysoké školy (v Rumunsku se může stát rektorem pouze člen univerzitního senátu), v některých
zemích se však o tuto funkci mohou ucházet i kandidáti působící mimo danou instituci, mají-li příslušnou
kvalifikaci. Na základě veřejného konkursu se funkce nejvyššího vedoucího pracovníka obsazuje v Belgii –
Německém jazykovém společenství, v Německu, v Estonsku, v Lotyšsku, v Litvě, v Rakousku, v Portugalsku
(od akademického roku 2007/08), ve Finsku, ve Spojeném království, na Islandu a v Norsku.
Pokud jde o rozdělení moci uvnitř instituce, hlavní osobou kteréhokoli správního orgánu je jeho předseda.
V zemích, kde nejvyšším vedoucím pracovníkem vysoké školy je de facto předseda některého ze správních
orgánů, je jeho pravomoc uvnitř instituce zvlášť rozsáhlá. V belgickém Německém jazykovém společenství,
37
v Bulharsku, na Kypru, a ve Spojeném království je nejvyšším vedoucím pracovníkem předseda
akademického orgánu. Ve Španělsku je nejvyšší vedoucí pracovník zároveň předsedou akademického
orgánu i rozhodovacího orgánu. V Dánsku, Estonsku, Řecku, Maďarsku, Rakousku (senát), v Rumunsku a ve
Finsku je nejvyšší vedoucí pracovník instituce de facto předsedou orgánu, který je akademický i rozhodovací.
V Itálii je rektor rovněž předsedou orgánu současně akademického i rozhodovacího a zároveň předsedou
správní rady, která působí jako dozorčí orgán. V Norsku je rektor předsedou orgánu, který má jak
rozhodovací, tak kontrolní pravomoci.
Na Maltě je kancléř nejvyšším univerzitním úředníkem, zatímco vicekancléř je ze své funkce předsedou
rozhodovacího orgánu. Rektor je hlavní akademický a administrativní funkcionář univerzity; ze své funkce je
místopředsedou rozhodovacího orgánu a předsedou akademického orgánu.
Ve vysokých školách, jejichž nejvyšším vedoucím pracovníkem není předseda jednoho ze správních orgánů,
se na výkonné moci podílí několik funkcionářů. V Bulharsku a ve Spojeném království si rozhodovací orgán
vybírá či schvaluje svého předsedu sám. V České republice probíhá výběr předsedy správní rady (dozorčího
orgánu) a předsedy akademického senátu vysoké školy podle jejích vnitřních předpisů. Členové orgánu, který
je zároveň rozhodovací i kontrolní, si volí sami svého předsedu v Německém jazykovém společenství a ve
Vlámském společenství v Belgii a v Rakousku (univerzitní rada); v Portugalsku volí předsedu hlavní rady
polytechnických institutů z řad jejích externích členů. Předsedu rozhodovacího a zároveň dozorčího orgánu
technických institutů v Irsku jmenuje ministerstvo. Na Kypru jmenuje předsedu dozorčího orgánu prezident
republiky po předchozím souhlasu rady ministrů. V Nizozemsku jmenuje předsedu dozorčího orgánu
ministerstvo.
Ve Švédsku jmenuje rektora a předsedu řídicí rady vláda. V rámci reforem směřujících k posílení autonomie
univerzit byl školský zákon novelizován a zrušen dosavadní předpis, že její předseda musí být externí.
Univerzity si nyní mohou předsedou řídicí rady jmenovat rektora.
V Norsku je vnitřní správa vysokých škol tradičně rozdělena mezi akademické a administrativní orgány.
Radě vysoké školy je ponecháno na vůli, chce-li se přidržet tradice, kdy je rektor volen členy vysoké školy a
jakožto vedoucí akademický funkcionář je automaticky předsedou rady jako jeden ze čtyř jejích
akademických členů. Naopak jestliže je rektor jmenován radou, vykonává funkce manažerské a
administrativní a je sekretářem rady. V takovém případě jmenuje ministerstvo předsedou rady jednoho
z jejích externích členů.
Akademický orgán
Akademický orgán se skládá hlavně z akademických pracovníků pracujících jako zaměstnanci vysoké školy.
Obvykle jsou jeho členy také zástupci studentů a v některých zemí mohou být jeho členy i osoby, které
akademické povolání nevykonávají. Ve Francii musí deset až třicet procent členů akademického orgánu tvořit
externí aktéři. Členy akademického orgánu Maltské univerzity jsou také dva externí aktéři jmenovaní vládou.
Norsko je jedinou zemí, kde akademický orgán není povinnou součástí správní struktury vysoké školy;
některé instituce tento orgán mají, jiné ne.
Ve většině zemí býval akademický orgán tradičně kolegiátně rozhodující univerzitní orgán pod státním
vedením. V současnosti si akademický orgán ponechává své pravomoci převážně v záležitostech vzdělávání a
výzkumu. Ve více než polovině zemí zahrnutých do této studie má akademický orgán poměrně omezené
38
rozhodovací pravomoci a nenese přímou odpovědnost za politiku, zaměření či strategický rozvoj vysoké
školy.
V zemích, kde akademický orgán a rozhodovací orgán působí odděleně, poskytuje akademický orgán díky
svým odborným zkušenostem konzultace v záležitostech významných pro celou univerzitu. Obvykle si
nejvyšší vedoucí pracovník nebo rozhodovací orgán musí vyžádat souhlas akademického orgánu v otázkách,
které se týkají studijních programů, zkoušek a přijímání pracovníků na vedoucí či akademická místa.
Akademický orgán též kontroluje průběh evaluací kvality a dodržování vnitřních předpisů v základních
složkách instituce.
Ve třech zemích má akademický orgán dalekosáhlejší pravomoci než jinde. V Bulharsku a v Německu
rozhoduje o počtu studijních míst, které má daná škola nabízet. V těchto zemích a na Kypru odpovídá
akademický orgán také za rozpočet školy včetně rozdělení finančních prostředků, které má škola k dispozici.
Rozhodovací orgán
Rozhodovací orgán odpovídá za strategické plánování, za vzdělávací a výzkumnou politiku a za rozvoj
instituce jako celku. Do jeho pravomoci obvykle spadá schvalování nebo úprava statutu či stanov školy a jeho
souhlas bývá nezbytný u většiny rozhodnutí nejvyššího vedoucího pracovníka.
V České republice (na vysokých školách), v Dánsku, Estonsku, Itálii, Litvě, Lotyšsku, Maďarsku, Portugalsku,
Slovinsku a na Slovensku je akademický orgán současně i orgánem rozhodovacím. V Řecku, Lotyšsku, Polsku,
Rumunsku, ve Finsku a na Islandu, kde dozorčí orgán (zpravidla) chybí, byly na akademický orgán jakožto
rozhodovací orgán vysoké školy v souvislosti s poskytnutím autonomie přeneseny ještě další pravomoci.
Akademický senát tam posuzuje práci rektora a celé školy, sestavuje finanční plán a schvaluje zprávu o
finančním hospodaření. Ve Finsku a na Islandu zahrnuje akademický senát také několik externích aktérů,
jejichž pomoc jakožto externích poradců spočívá v tom, že do života instituce přinášejí cizí zkušenosti a
pohledy.
V Rakousku senát schvaluje rozvojové plány a organizační strukturu, většina rozhodovacích pravomocí
však náleží univerzitní radě (viz níže: Poradní/dozorčí orgán).
V řadě zemí má rozhodovací pravomoc orgán odlišný od akademického či dozorčího orgánu. Ve Francii a na
Maltě, kde dozorčí orgán neexistuje, řídí a kontroluje činnost školy a jejího rektora rozhodovací orgán, jehož
členy jsou i externí aktéři. Ve Vlámském společenství v Belgii jmenuje své externí členy rozhodovací orgán
samotný. Ve Francouzském společenství v Belgii a na Maltě jmenuje externí členy rozhodovacího orgánu
vláda, většina jeho členů však musí pocházet ze samotné školy.
V Estonsku, ve Španělsku a v Maďarsku jsou na podporu správní struktury vysokých škol zřízeny poradní
orgány. Zprostředkují externí poradenskou službu a vnášejí do vnitřní správní struktury externí pohledy;
rozhodování instituce však není na jejich schválení závislé a jejich úřední povinností také není sledování toho,
co se v instituci děje. K hlavním úkolům poradního orgánu tohoto typu patří podpora komunikace a
kooperace mezi vysokou školou a ministerstvem, zlepšování vazeb mezi institucí a společností a uplatňování
39
cizích zkušeností v řízení a strategii instituce. Vysoké školy v Lotyšsku, v Polsku a ve Slovinsku mohou poradní
orgány zřizovat, nejde však o povinnou součást jejich správní struktury.
V Maďarsku ve vysokoškolských institucích působí Finanční rada, která se vyjadřuje k různým záležitostem
a dohlíží na hospodárné využívání finančních prostředků a efektivitu nákladů. Zřizuje se v rámci celostátního
úsilí o zlepšení účinnosti a zvýšení společenské odpovědnosti ve vysokém školství. Vysokoškolský zákon
z roku 2005 svěřoval původně Finanční radě v některých finančních záležitostech rozhodovací pravomoc,
avšak po protestu ze strany vysokých škol, že jde o zásah do jejich autonomie, se její úloha rozhodnutím
ústavního soudu změnila a Finanční rada nyní působí jako poradní orgán univerzitního senátu ve finančních
záležitostech.
Kompetence dozorčích orgánů jsou v Evropě vesměs podobné, náplň jejich činnosti však jednotlivé země
přizpůsobují národním (či institucionálním) tradicím a strukturám. Z hlediska vysoké školy jako autonomní
instituce je obecným úkolem dozorčího orgánu zajišťovat její zájmy; z hlediska vnější odpovědnosti vysoké
školy je jejím úkolem dohlížet na to, aby instituce dodržovala zákony a předpisy. K jejím povinnostem
obvykle patří ověřování informací předkládaných ministerstvu (výroční zprávy, zprávy o výsledcích
hodnocení, finanční výkazy atp.) a dohled nad finančním auditem instituce. Dozorčí orgán je obvykle
právnická osoba, která jmenuje a odvolává nejvyššího vedoucího pracovníka instituce.
V Německém
jazykovém
společenství
v Belgii,
v Irsku,
na
Kypru,
v Lucembursku,
ve
Švédsku,
v Lichtenštejnsku a v Norsku působí dozorčí orgán zároveň jako rozhodovací orgán odpovědný za strategické
záměry a za plánování dlouhodobého rozvoje instituce.
V České republice existuje při vysokých školách správní rada, která působí jako poradní orgán při
sestavování dlouhodobých záměrů a rozpočtu, při přípravě výročních zpráv a jiných dokumentů
předkládaných rektorem nebo ministrem; její souhlas je nezbytný v takových záležitostech, jako je zakládání
nové organizace fungující jako právnická osoba, nakládání s majetkem vysoké školy a využívání dalších
aktiv. Úloha správní rady je v České republice v současné době předmětem diskusí, zvláště pokud jde o její
spoluúčast při strategickém plánování vzdělávací a výzkumné činnosti a celkového rozvoje instituce.
V Rakousku působí při vysokých školách univerzitní rada, která se s akademickým senátem podílí na
některých rozhodovacích pravomocích souvisících s plánováním organizační struktury a dlouhodobého
rozvoje instituce.
Ve všech dozorčí orgánech jsou jejich členy externí aktéři. V některých zemích – v Německém jazykovém
společenství v Belgii, v Bulharsku, v České republice (vysoké školy), v Německu (odborné vysoké školy –
Berufsakademien), v Lucembursku, Nizozemsku, v Rakousku, na Slovensku a v Lichtenštejnsku – se dozorčí
rady skládají dokonce výhradně z externích aktérů. V těchto zemích působí sice dozorčí rada jako externí
poradní orgán v interních záležitostech instituce, její působení však obsahuje jisté prvky externí regulace,
protože v některých speciálních záležitostech má tento orgán poměrně rozsáhlou pravomoc.
V několika zemích – ve Francouzském společenství v Belgii, v Německu (univerzity v některých spolkových
zemích), v Dánsku, v Irsku (technické instituty), v Itálii a ve Švédsku – tvoří sice externí aktéři v dozorčích
orgánech většinu, působí však v nich také aktéři interní. Jelikož tito interní účastníci mohou dozorčí orgán do
jisté míry bezprostředně ovlivňovat, vykazují správní orgány tohoto typu určité prvky manažerské
autoregulace, i když v prvé řadě slouží jako nástroje externího vedení.
40
Na Kypru, v Litvě, v Portugalsku, ve Slovinsku a v Norsku jsou mezi členy dozorčího orgánu interní a externí
aktéři zastoupeni buď stejným dílem, nebo většinu tvoří aktéři interní. Rady tohoto typu představují jakousi
kombinaci nástrojů externího vedení a interního manažerského řízení.
Složení správních orgánů a funkční období jejich členů
Externí členy dozorčích a poradních orgánů jmenuje obvykle ministerstvo nebo vláda. V Německém
jazykovém společenství v Belgii jmenuje několik jeho externích členů jedna nevládní organizace, na Kypru,
v Litvě, v Rakousku, na Slovensku a ve Spojeném království si jich několik vybírá samotná vysoká škola.
Pokud jsou v dozorčích orgánech interní aktéři, je jedním z nich obvykle rektor a/nebo jiný člen vedení.
Naproti tomu v České republice (na vysokých školách) je členství v dozorčí radě s povinnostmi rektora a
příslušníků vedení neslučitelné. Téměř ve všech případech, kdy členství v dozorčí radě zahrnuje i interní
aktéry, jsou jejími členy i zástupci akademického orgánu a studentů. Členy dozorčích rad v Dánsku, na Kypru,
v Portugalsku, ve Slovinsku a v Norsku bývají i zástupci neakademických pracovníků.
Délka funkčního období členů veškerých správních orgánů se v jednotlivých zemích a institucích pohybuje
mezi dvěma až pěti lety. Ve většině zemí činí čtyři nebo pět let s možností prodloužení o jedno další období.
V Bulharsku se obsazení rektorské funkce a složení správních orgánů mění současně, přičemž rektora volí valné
shromáždění a jeho funkční období končí automaticky s koncem funkčního období valného shromáždění.
Střední úroveň řízení
Správní struktura základních složek instituce (fakult, kateder, ústavů atp.) v zásadě odráží strukturu na
vrcholné úrovni. Děkani a orgány střední úrovně řízení hrají významnou úlohu na všech úsecích činnosti
školy. Se zaváděním nových správních struktur došlo k přesunu v pravomoci děkanů. Děkan byl tradičně
volen jako představitel akademických pracovníků dané základní složky a často měl značný vliv, ale malou
moc. Dnes mají děkani výkonnou funkci podobnou té, jakou má nejvyšší vedoucí pracovník, a do funkce jsou
spíše jmenováni než voleni. Plní různé manažerské funkce včetně rozpočtování a stále více úsilí musejí
věnovat tomu, aby udrželi v rovnováze svou tradiční úlohu ochránců zájmů akademických pracovníků a svou
zesílenou manažerskou roli.
V Itálii hrály klíčovou úlohu ve správě univerzit tradičně fakulty. Fakulta je na italských univerzitách faktickým
centrem moci. V pravomoci fakulty a jejího kolegiátního rozhodovacího orgánu je inovace vzdělávacích
programů, ustavování nových kateder, nábor pracovníků, kariérní postup a operativní řízení finančních
prostředků. Vnitřní proces rozdělování finančních prostředků probíhá ve formě (často neformálního)
vyjednávání mezi akademickými jednotkami a vnitřními správními orgány. Ve vyjednávání se odráží poměr
sil mezi jednotlivými fakultami a akademickými obory, i když některé zvlášť inovativní univerzity už používají
pro interní alokaci zdrojů podstatně objektivnější a průhlednější kritéria a matematické modely. U mnoha
rozhodnutí na vrcholné úrovni jde ve skutečnosti o úřední potvrzení rozhodnutí přijatých na fakultách. Fakulty
zaujímají privilegované postavení rovněž vůči Národní univerzitní radě.
Slovinské univerzity podporují kooperaci mezi svými základními složkami a akademickými pracovníky
obvykle tím, že založí společnou instituci pro postgraduální studium, univerzitní katedru, univerzitní kolej,
univerzitní knihovnu, společné ústavy, střediska či katedry. Ve vysokých školách jsou též vzájemně odděleny
manažerská funkce a funkce spočívající v péči o odborný růst a kariérní postup akademických pracovníků.
41
V Norsku je na úrovni základních složek (fakult) patrná tendence k propojování administrativní a akademické
funkce, přičemž čelní akademičtí pracovníci jsou pověřováni vedením kateder. Namísto fakultních rad se
zavádějí útvary s poradní funkcí, pracovní porady atp. V uspořádání správní struktury existují přitom mezi
jednotlivými katedrami a fakultami značné rozdíly; někde jsou představitelé akademického sboru voleni, jinde
jmenováni.
Namísto dosavadního ´kolegiátního řízení prostřednictvím výborů´ zaváději mnohé univerzity ve Spojeném
království pevné exekutivní struktury. Takový přístup, charakterizovaný přesně vymezenými kompetencemi
a pravomocí zřetelně přenesenou na soudržné manažerské týmy sdružující akademické a administrativní
pracovníky, zajišťuje dynamický způsob řízení v prostředí, v němž už nelze rozhodování odkládat na nejbližší
výborovou schůzi. Četné univerzity v zájmu zjednodušení struktury řízení rovněž zredukovaly počet
hierarchických stupňů. Trvalým tématem diskusí bylo také přenesení odpovědnosti na akademické útvary;
předání pravomoci jednotlivým školám, fakultám či katedrám může být mocným činitelem změny v institucích
usilujících o vytvoření pracovní kultury výrazněji podnikatelského rázu.
2.3. Nezávislé soukromé vysoké školství
V Portugalsku a v Norsku, kde je soukromý sektor vysokého školství vcelku vysoce ceněn, existuje celostátní
orgán, v němž se spolu scházejí nejvyšší vedoucí pracovníci soukromých vysokých škol, podobně jako se na
rektorských konferencích scházejí představitelé veřejných vysokých škol.
V jedenácti zemích – v Bulharsku, v České republice, v Itálii, Lotyšsku, Nizozemsku, Portugalsku (od roku
2007/08), v Rumunsku, Slovinsku, na Slovensku, ve Švédsku a ve Spojeném království – Anglii – jsou správní
orgány soukromých vysokých škol upraveny stejnými předpisy jako ve veřejných vysokých školách.
Existují však země, kde regulace správních orgánů v nezávislých soukromých vysokých školách probíhá jinak
než ve veřejných. Ve Vlámském společenství v Belgii, v Německu, ve Španělsku, ve Francii, v Litvě,
v Maďarsku, na Maltě a v Rakousku si soukromé vysoké školy mohou svou správní strukturu určovat samy,
přičemž v některých zemích vykazují nezávislé soukromé vysoké školy v daném ohledu řadu specifických
odlišností.
Ve Vlámském společenství v Belgii jsou ve struktuře vedení zastoupeny všechny složky pracovníků,
studenti a externí aktéři.
V Estonsku se v zákoně o soukromých školách hovoří o řídicích orgánech, nejsou však uvedeny oblasti, na
které se vztahují jejich rozhodovací pravomoci. Řídicími orgány jsou podle tohoto zákona rektor a rada,
přičemž chybí zmínka o správním orgánu, jehož členy by byli i externí aktéři; některé nezávislé soukromé
vysoké školy si však zřídily vlastní poradní orgán s účastí externích aktérů.
Zákonná úprava kyperského školství zahrnuje i předpisy o správních orgánech v soukromých vysokých
školách. První tři soukromé univerzity tam zahájily činnost v září 2007.
Na Maltě nepodléhají soukromé vysoké školy žádné regulaci vyjma předpisu, že každá škola si musí vyžádat
povolení k činnosti. V roce 2007 tamější Národní komise pro vysoké školství doporučila vydat předpisy pro
soukromý sektor.
V Polsku zákon zřízení senátu soukromým vysokým školám nepřikazuje, pokud jej však nemají, musejí zřídit
nějaký jiný řídicí kolektivní orgán a jmenovat rektora.
V Norsku je soukromým vysokým školám ze zákona předepsáno zřízení nejméně pětičlenné rady, zatímco
veřejné univerzity musejí mít v radě jedenáct členů; jinak platí pro oba sektory většinou stejné předpisy.
42
Obr. 2.4: Externí regulace správní struktury v nezávislých soukromých
vysokých školách, 2006/07
Nezávislé soukromé vysoké školy řízené
jinými předpisy než veřejné
Nezávislé soukromé vysoké školy řízené
stejnými předpisy jako veřejné
Nezávislé soukromé vysoké školy neexistují
Pramen: Eurydice.
Lucembursko: Údaj není ověřen na národní úrovni
Portugalsko: Od akademického roku 2007/08 se podle nového zákona struktura a zřizování vysokých škol soukromého a
veřejného sektoru navzájem neliší.
Spojené království (ENG): Veškeré vysoké školy se považují za soukromé instituce. Jejich správa je stejná bez ohledu na
to, jde-li o instituci na státě závislou nebo nezávislou, liší se však tím, že nezávislé vysoké školy nedostávají žádnou
podporu z veřejných prostředků, a nepodléhají proto finanční regulaci ze strany dotačního zdroje.
2.4. Problémy vnitřní správy
Podmínkou úspěšného fungování každé vysoké školy je vzájemná spolupráce mezi všemi jejími správními
orgány, předávání informací po volně přístupných komunikačních kanálech a průhledné, důvěryhodné
působení. Problémy při správě jednotlivé vysoké školy mohou nastat tehdy, jestliže ten či onen správní orgán
získá přílišnou převahu nad ostatními. Podmínkou je tudíž ´mocenská rovnováha´ mezi jednotlivými orgány
(Bargh et al 1996; Shattock 2003).
Někteří příslušníci akademické komunity zařazování externích aktérů do správních orgánů podporují
(například: Bargh et al 1996; Davies 1985; Fried 2006; Scott 2003). Externí účastníci vnášejí do vysokých škol
širší rozhled, odborné zkušenosti, posilují jejich průhlednost a působí zároveň jako spojovací články mezi
vysokým školstvím a společností jako celkem. Na druhé straně existence dozorčích orgánů s členstvem
složeným převážně nebo výhradně z externích aktérů může být z hlediska institucionální autonomie sporná.
43
Ve vzdělávacích organizacích se může externí vedení tohoto typu dostávat do konfliktu s tradičním
kolegiátním stylem řízení, zejména tehdy, má-li samotná škola a její profesorský sbor na vrcholnou úroveň
správy jen omezený či pouze nepřímý vliv. Za takových okolností může být pro vedení školy skutečně velmi
obtížné zajistit respektování rozhodnutí přijatých orgánem tak vysoké úrovně, jestliže chybí náležitá podpora
a spolupráce ze strany vlivných osobností uvnitř školy samotné (jejichž autorita se leckdy opírá spíše o jejich
odborné znalosti než o jejich postavení na žebříčku úřední hierarchie). Jako ve všech organizacích expertního
typu jsou i pracovníci vysokých škol rezistentní vůči pokynům jdoucím ´shora dolů´ (Pellert 2007).
V několika zemích se dozorčí orgán skládá rovným dílem z interních a externích aktérů, případně v něm
interní aktéři mají většinu. Takové orgány představují cosi jako kombinaci mechanismů vnějšího vedení a
interního manažerského řízení. V těchto případech vzniká mnohem méně sporů kolem institucionální
autonomie díky tomu, že do vedení je zapojeno více příslušníků instituce samotné. Přítomnost externích
aktérů může přitom přispívat k omezení vnitroinstitucionálního klikaření a politikaření, které by mohlo
ovlivňovat strategické plánování a rozhodování o alokaci finančních prostředků uvnitř školy. Na druhé straně
interní správní složka může škole dodávat pocit vlastnické moci nad procesy správy a řízení: namísto toho,
aby byla odpovědná (v prvé řadě) externímu orgánu, podržuje si hlavní odpovědnost za usměrňování,
plánování a monitorování vlastních aktivit.
Úředníci, vedoucí pracovníci, odborníci a výzkumní pracovníci působící ve vysokém školství vyjádřili své
obavy z nedostatku odborných manažerských zkušeností akademických pracovníků na vedoucích pozicích,
jak ukázalo hnutí za Ńové veřejné řízení´, které autonomii vysokých škol provázelo (Davies 1985; Pellert
2007; Zechlin 2007). Lze uvést řadu důvodů na podporu interní správy prostřednictvím akademických
odborníků jako aktérů, kteří jsou nejkvalifikovanější k rozhodování v záležitostech týkajících se zaměření
instituce a střeží dodržování tradičních hodnot vysokoškolského vzdělávání před potenciálně škodlivými
dopady globalizace a zmasovění. Nicméně akademická odbornost a osobní zaujetí pro vysoké poslání a
úroveň vysokoškolského vzdělávání nejsou automatickou zárukou schopnosti zvládnout nejrůznější úkoly,
před něž jsou dnes lidé pověření řízením vysokoškolského vzdělávání postaveni. S nezbytností zvýšit
odbornou manažerskou kompetenci vedoucích kádrů vysokoškolského vzdělávání se jednotlivé evropské
země vyrovnávají rozmanitým způsobem.
V Polsku mají vedoucí pracovníci v současné době několik příležitostí k získání odborné manažerské
kvalifikace. Polská rektorská nadace nabízí manažerům veřejných i neveřejných vysokých škol různé
příležitosti ke zvyšování kvalifikace, jako je například Letní škola strategického řízení, určená pro úřadující
i pro nově nastupující rektory a kancléře.
Ve Finsku je na univerzitách patrný tlak na zvýšení odborné manažerské kvalifikace vedoucích pracovníků,
zatímco senát se zvýšenou měrou soustřeďuje na strategické otázky. Jelikož univerzity rozšířily spektrum
svých služeb pro společnost a diverzifikovaly své finanční zdroje, musely zvýšit počet a profesionální
kvalifikaci personálu, který má na starost jejich vnější aktivity a správu externích finančních prostředků.
Obecně dochází ke změně v mocenském vztahu mezi individuálním vedením a kolegiátně rozhodujícími
radami, přičemž moc individuálních vůdců vzrůstá. V současné době se v dvoučlenném výboru, který se
zabývá problematikou finanční nezávislosti univerzit, diskutuje také o cestách ke zvýšení manažerské
kompetence vedení univerzit a řeší se otázka, mají-li se vedoucí pozice ve správních orgánech a
v akademickém sboru (rektoři, děkani) obsazovat volbou nebo jmenováním.
V Norsku začaly vysoké školy přijímat k přípravě manažerských rozhodnutí odborné administrativní síly už
v 90. letech. Měly tudíž dostatek času k posouzení výsledných zlepšení ve své administrativě.
44
Řízení (management) vysokých škol je od roku 1999 jedním ze studijních oborů na evropských vysokých
školách, většina studijních programů ovšem zahájila vyučování až v roce 2002 nebo ještě později.
Magisterské programy tohoto druhu nabízejí toho času některé univerzity v Německu, ve Španělsku,
v Nizozemsku, v Rakousku, ve Spojeném království a v Norsku.
45
3. KAPITOLA: PŘÍMÉ VEŘEJNÉ FINANCOVÁNÍ VYSOKÝCH ŠKOL
Většina evropských zemí sice dnes své vysokoškolské instituce přesvědčuje, aby si finanční prostředky
opatřovaly ve větší míře než dosud ze soukromých zdrojů (viz 4. kapitolu), podstatnou část rozpočtu těchto
institucí však i nadále kryje přímé financování z veřejných zdrojů. V roce 2003 (1) pocházelo z veřejných zdrojů
79,9 % prostředků v rozpočtech vysokých škol 27 členských zemí Evropské unie. V pěti zemích byl tento podíl
nižší než 70 %: v Polsku (69 %), na Kypru (65,8 %), v Litvě (61,8 %), v Bulharsku (55,2 %) a v Lotyšsku (44,9 %).
Metody, jichž veřejné orgány k přidělování (alokaci) finančních prostředků používají, si zaslouží podrobnější
analýzu, protože se dá předpokládat, že strategii vysokých škol významně ovlivňují.
Velmi obecně lze konstatovat, že jistý stupeň změny v tradičních mechanismech financování vysokých škol je
již v Evropě patrný. Tradiční mechanismus financování například zahrnoval vyjednávání mezi vysokou školou
a státem o výši dotace, přičemž výpočet požadované částky se opíral o skutečné náklady instituce a dotace se
přidělovaly podle jednotlivých výdajových kategorií. V posledních 15 letech však četné země přešly
k dotacím celkovou částkou; jejich výši určují za pomoci různých alokačních vzorců a používají různých
opatření, která umožňují rozsah poskytovaných veřejných finančních prostředků propojit s výkonem
instituce. Současně s tímto trendem se také mnohde začaly uplatňovat nové metody kontroly a veřejné
odpovědnosti.
Ve svém Sdělení o modernizaci univerzit z května 2006 (2) (Delivering on the Modernisation Agenda for
Universities: education, research and innovation) Evropská komise upozornila, jak je důležité, aby se při
financování vysokých škol vycházelo spíše z výsledků než ze skutečných výdajů, a aby se vysokým školám
poskytla opravdová autonomie spolu s tím, že budou společnosti za dosažené výsledky plně odpovědné.
Cílem této kapitoly je odpovědět na následující otázky týkající se jednotlivých evropských zemí:
•
Opírá se financování vysokých škol z veřejných prostředků o jejich výkony? Ke kterým dalším kritériím se
přitom přihlíží?
•
Působí výše poskytovaných veřejných prostředků jako pobídka k tomu, aby vysoké školy plnily
strategické cíle stanovené na celostátní úrovni – například prostřednictvím výkonových smluv?
•
Lze veřejné prostředky přidělované na výzkum použít také ke krytí nákladů na infrastrukturu a na běžné
aktivity, anebo lze dotace určené pro výzkum použít pouze na konkrétní výzkumné projekty?
•
Jakými způsoby vykazují jednotlivé vysoké školy odpovědnost za využití poskytnutých veřejných
finančních prostředků?
•
Mohou vysoké školy převádět nevyčerpané veřejné finanční prostředky z roku na rok?
•
Jsou veřejné finanční prostředky dostupné nezávislým soukromým vysokým školám?
(1) Eurydice (2007) Klíčové údaje o vysokém školství v Evropě 2007, kap. C, obr. C12. Česky Praha, ÚIV 2008.
(2) Komise Evropských společenství (2006) Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě. Plnění programu
47
Z rozdílů mezi řešeními, pro něž se vlády v problematice naznačené každou z uvedených otázek rozhodnou,
vyplývají i rozdíly v cílech, jichž se má financováním dosáhnout; patří k nim i zvyšování kvality a racionalizace
využívání zdrojů. Každé jednotlivé rozhodnutí může také vyvolat širokou diskusi o předpokládaných i
nezamýšlených důsledcích pro strategii vysokých škol (viz oddíl 3.4).
Dříve než se budeme zabývat jednotlivými mechanismy přímého veřejného financování (3) evropských
vysokých škol, je třeba zdůraznit, že školy většinou dostávají celkovou dotaci, ale ta je určena na krytí
rozličných výdajových kategorií.
Podrobné informace o kritériích používaných v jednotlivých zemích při přidělování veřejných prostředků
jednotlivým vysokým školám jsou uvedeny v příloze.
Typy dotací
Pouze v Bulharsku, v České republice (vyšší odborné školy), v Řecku, na Kypru a v Lotyšsku se veřejné
prostředky přidělují striktně podle jednotlivých výdajových kategorií. V Řecku mají vysoké školy od
akademického roku 2007/08 v tomto ohledu větší autonomii a v Lotyšsku se s podobným uvolněním počítá
od roku 2009.
V Řecku se toho času rozeznává pět výdajových kategorií: platy, provozní výdaje, stravování studentů, mzdy
na krátkodobé pracovní poměry a veřejné investice. Od roku 2007/08 mohou vysoké školy uskutečňovat jisté
převody v rámci provozních výdajů a veřejných investic. V Bulharsku existuje pět výdajových kategorií:
studium, výzkum, stipendia, výdaje na publikaci učebnic, výzkumných zpráv atp., investice. V Lotyšsku si
vysoké školy k převodům prostředků mezi platy, výdaji na nemovitosti a běžnými výdaji musejí vyžádat
povolení od státní finanční správy.
Ve všech ostatních zemích je rozdělování celkové dotace na jednotlivé kategorie výdajů spíše v pravomoci
dané instituce. V Belgii, v Irsku (technické instituty), ve Francii, v Litvě, v Maďarsku, v Polsku a ve Slovinsku
dostávají jednotlivé vysoké školy celkové dotace, musejí však z nich čerpat podle skupin výdajů uvedených
v rozpočtu, který předložily financujícímu či dozorčímu orgánu.
Ve Francii musí vysoká škola předložit dozorčímu orgánu návrh rozpočtu dříve, než podle něho začne
hospodařit. Dozorčí orgán jej může schválit nebo také zamítnout (v případě nedodržení rozpočtové
rovnováhy nebo nedodržení účelu, k němuž byly veřejné prostředky přiděleny). V Maďarsku mohou
z veřejných prostředků začít čerpat teprve po předložení návrhu ročního rozpočtu financující organizaci,
která si může vyžádat provedení úprav, jestliže podle jejího názoru návrh neumožňuje, aby instituce plnila
své základní cíle. V Polsku musí vysoké školy předkládat návrh svých finančních záměrů ministerstvu
financí, není však určen úřední orgán, který jej má schvalovat.
Ve většině případů mají celkové dotace sloužit ke krytí nákladů na vzdělávání a běžných provozních nákladů.
Jen výjimečně tam nejsou zahrnuty výdaje na platy. V polovině zemí lze z celkové dotace financovat i jisté
druhy výdajů na výzkum (viz oddíl 3.1.4).
(3) Nepřímým financováním (například převody veřejných prostředků do soukromého sektoru formou veřejných dotací,
veřejných půjček, daňových úlev atp.) se tato studie nezabývá.
48
V Německém jazykovém společenství v Belgii jsou platy hrazeny přímo z rozpočtu Společenství. Ve
Francii hradí platy stát. Platy některých kategorií smluvních zaměstnanců však vysoké školy hradí
z vlastních zdrojů. V Dánsku se z celkové dotace hradí pouze výdaje na vzdělávání.
Celkové dotace nejsou jedinou formou veřejného financování vysokých škol. Ve všech zemích dostávají
vysoké školy vedle toho veřejné prostředky na zvláštní účely, například na investiční akce související
s národními programy, na sociální účely, na konkrétní výzkumné účely atp.
Obr. 3.1: Typ hlavní veřejné dotace,
Celková dotace s rozsáhlou volností využití
Celková dotace na rozpočet schválený
veřejnými orgány
Dotace poskytovaná podle výdajových
kategorií
Financování v jednotlivých spolkových
zemích se liší
Pramen: Eurydice.
Česká republika: Údaj se týká vysokých škol. Vyšší odborné školy dostávají prostředky podle výdajových kategorií.
Německo: Každá spolková země určuje rozsah finanční autonomie svých vysokých škol sama.
Irsko: Údaj se týká univerzit. Návrhy rozpočtu technických institutů musí (počínaje rokem 2007/08) schválit financující
orgán (Higher Education Authority); před rokem 2007/08 jej schvalovalo Ministerstvo školství a vědy.
Lucembursko: Údaj není ověřen na národní úrovni.
Finsko: Údaj se týká univerzit. Polytechniky se řídí rozpočtovými pravidly stanovenými jejich zřizovateli.
49
3.1. Mechanismy financování
Obr. 3.2 ukazuje hlavní mechanismy financování vysokých škol z veřejných zdrojů v Evropě. V některých
zemích může nejčastěji používaný mechanismus (alokační vzorec) v sobě zahrnovat i jiné mechanismy,
k takovým případům se však na tomto obrázku nepřihlíží. Určitý mechanismus je na obrázku označen jako
´používaný´ pouze tehdy, používá-li se nezávisle na alokačním vzorci.
Obr. 3.2: Hlavní mechanismy přímého veřejného financování,
BE
fr
BE
de
BE
nl
BG
CZ
DK
DE
EE
IE
EL
ES
FR
IT
CY
LV
LT
LU
Vyjednávání s financujícím orgánem o rozpočtu
na podkladě návrhu předloženého institucí
Rozpočet stanovený financujícím orgánem na
základě výdajů v předcházejícím období
Alokační vzorec
Výkonová smlouva založená na strategických cílech
Smlouva založená na předem určeném počtu
absolventů jednotlivých oborů
Financování jednotlivých výzkumných projektů
podle výsledků výběrového řízení
:
HU
MT
NL
AT
PL
PT
RO
SI
SK
FI
SE
UK-ENG/
WLS/NIR
UKSCT
IS
LI
NO
Vyjednávání s financujícím orgánem o rozpočtu
na podkladě návrhu předloženého institucí
Rozpočet stanovený financujícím orgánem podle
výdajů v předcházejícím období
Alokační vzorec
Výkonová smlouva založená na strategických cílech
Smlouva založená na předem určeném počtu
absolventů jednotlivých oborů
Financování jednotlivých výzkumných projektů
podle výsledků výběrového řízení
Použitý mechanismus
Mechanismy se liší podle regionů
:
Údaje nejsou k dispozici
Pramen: Eurydice.
Belgie (BE de): Počínaje rokem 2009/10 bude zaveden nový systém přidělování prostředků na provozní výdaje, v němž
se vychází z návrhu rozpočtu předloženého danou institucí a přihlížejícího k veškerým příjmům a výdajům z předchozího
roku.
Belgie (BE nl): Alokační vzorec do jisté míry přihlíží k výši prostředků přidělených v minulosti.
Česká republika: Výkonové ukazatele a vyjednávání s nimi spojená jsou nástrojem financování pouze pro veřejné vysoké
školy. Veřejné vyšší odborné školy jsou financovány podle krajských normativů. Veřejným i státem dotovaným
soukromým vyšším odborným školám může ministerstvo školství přidělit prostředky k realizaci národních vzdělávacích
cílů.
Dánsko: V akademickém roce 2006/07 uzavíraly výkonové smlouvy pouze univerzity; počínaje rokem 2008 budou podle
výkonových smluv financovány i neuniverzitní vysoké školy, jejich počet se slučováním zredukuje z 22 na 8.
Německo: Metodu přímého financování z veřejných zdrojů si volí každá spolková země sama.
Irsko: Podle alokačního vzorce jsou financovány univerzity, zatímco financování technických institutů probíhá
prostřednictvím vyjednávání o rozpočtu. Na podporu činností souvisejících s realizací národních strategických cílů
mohou být univerzitám přiděleny prostředky na základě výběrového řízení (viz oddíl 3.1.2).
Řecko: Parlament nedávno schválil zavedení výkonových smluv k financování univerzit, opatření však dosud nebylo
v praxi realizováno.
Španělsko: Metodu přímého veřejného financování vysokých škol si volí každé autonomní společenství samo.
Lucembursko: Informace nebyly ověřeny na národní úrovni.
Rakousko: Výkonové smlouvy se u vysokých škol praktického zaměření (Fachhochschulen) nepoužívají.
50
Slovinsko: Vyjednávání se uplatňuje pouze u investiční části rozpočtu. Alokační vzorec přihlíží ve valné míře k výši výdajů
v předcházejícím roce.
Spojené království (ENG): Valná část dotací se sice přiděluje na základě vzorce zahrnujícího výkonové údaje, finanční
prostředky se ale přidělují i na základě dohody stanovící předepsaný objem vzdělávání Ten je vymezen sumárně vyjma
obory, pro něž jsou stanoveny kvóty, jako je lékařství a pedagogika a vyjma financování dodatečných studijních míst.
V těchto případech je v dohodě o financování uveden cílový počet studentů.
Island: Ve dvou vysokých školách spadajících pod ministerstvo zemědělství se alokační vzorce ani výkonové smlouvy
nepoužívají.
Lichtenštejnsko: Informace o financování výzkumu se týká pouze Hochschule Liechtenstein.
Vysvětlující poznámka
Alokační vzorce (viz oddíl 3.1.1) slouží k výpočtu výše veřejných dotací určených ke krytí výdajů na vzdělávání a/nebo
provozních výdajů, v některých případech i na výzkum. Kritéria používaná k rozdělování prostředků zahrnují vstupní
veličiny a/nebo výkonové ukazatele (podrobnější údaje viz v příloze).
Výkonové smlouvy (viz oddíl 3.1.2) uzavírané mezi institucemi a veřejnými orgány vycházejí ze strategických cílů, které
byly instituci stanoveny. Stupeň jejich plnění se hodnotí nástroji různého druhu.
Smlouvy založené na počtu absolventů v jednotlivých oborech nebo skupinách oborů (viz oddíl 3.1.3) se uzavírají mezi
vysokými školami a veřejnými orgány na stanovené období.
Údaje o mechanismech, jakými jsou vyjednávání o rozpočtu podle návrhu předloženého institucí, rozpočet stanovený na
základě výdajů v předcházejícím období, výkonová smlouva nebo financování výzkumných projektů, byly do obrázku
zařazeny pouze v případech, kdy se používají nezávisle na alokačním vzorci.
Téměř všechny evropské země s výjimkou Německa (některých spolkových zemí), Irska (technické instituty),
Kypru, Lucemburska a Malty používají k určení výše veřejné dotace na vzdělávání a/nebo na provozní výdaje
(někdy i na výzkum) alokačních vzorců.
V Irsku se až do roku 2007 výše rozpočtu technických institutů určovala vyjednáváním mezi institucí a
Ministerstvem školství a vědy. Poté, co v únoru 2007 vstoupil v platnost zákon o technických institutech
z roku 2006, připadla odpovědnost za přímé financování těchto škol Úřadu pro vysoké školství HEA, který
v tomto sektoru hodlá zavést podobný model financování, jaký se v současné době už postupně zavádí
v univerzitním sektoru. Na Kypru se výše různých veřejných dotací přidělovaných vysoké škole určuje
vyjednáváním, přičemž se vychází z návrhu předloženého školou. Při odhadu jeho výše se berou v úvahu
požadavky vyplývající z počtu studentů, rozšiřování existující infrastruktury, zřizování nových fakult a
zavádění nových programů. Univerzita v Lucembursku v současné době realizuje svou první víceletou
smlouvu. Předložila vlastní návrh rozpočtu ministrovi odpovědnému za vysoké školství, který jej dal schválit
vládě. Na Maltě se výše dotace z veřejných zdrojů určovala podle odhadu předloženého institucí, v němž
byly popsány finanční potřeby pro následující rok na základě počtu studujících a nově přijatých studentů.
Použití alokačních vzorců pro výpočet množství veřejných finančních prostředků určených vysoké
škole je v Evropě značně rozšířeno, relativní váha tohoto nástroje ve srovnání s jinými mechanismy
rozdělování veřejných peněz se přitom v jednotlivých zemích liší.
V Belgii (Francouzském společenství), v Litvě (4), v Maďarsku, v Rumunsku a v Lichtenštejnsku je financování
podle alokačních vzorců jedinou metodou výpočtu výše hlavní dotace z veřejných zdrojů pro vysokou školu.
V Irsku se podle vzorce určuje téměř veškerá každoroční dotace pro univerzity. Ve Spojeném království
(Anglii) se výše celkové dotace většinou vypočítává podle vzorce. V Bulharsku se podle vzorce kalkulují
náklady na vzdělávání, na něž připadá 80 % veřejných prostředků.
(4) V Litvě dostávají vysoké školy veřejné dotace pouze na schválené studijní programy.
51
V několika zemích se vedle alokačních vzorců používají i jiné metody výpočtu výše veřejné dotace, jejichž
parametry jsou odlišné od parametrů zahrnovaných do vzorců. Patří k nim například zachování stabilní výše
dotace z roku na rok (Vlámské společenství v Belgii, Nizozemsko), ohled na minulé výdaje (Dánsko, Itálie,
Polsko, Slovinsko, Norsko), případně respektování individuálních finančních potíží, v nichž se některé školy
ocitly (Francie). Cílem rozdělovacích mechanismů tohoto druhu může být například zajištění stability zdrojů
nebo nezávislosti výzkumu (Dánsko, Norsko).
V některých zemích se veřejné prostředky přidělují podle alokačních vzorců, ale vedle toho i na základě
výkonových smluv (viz oddíl 3.1.2), které jsou výsledkem vyjednávacího procesu a opírají se spíše
o kvalitativní a obecnější cíle než o kvantitativní kritéria používaná v alokačních vzorcích. Dotace získané na
základě těchto smluv někdy (například v Rakousku) značně vyrovnávají případné finanční újmy vzniklé
aplikací vzorců.
3.1.1. Alokační vzorce
Na alokační vzorce se nahlíží jako na nástroj k dosažení větší průhlednosti v přidělování veřejných
prostředků, jelikož jejich prostřednictvím jsou disponibilní prostředky rozdělovány mezi jednotlivé instituce
objektivně, s vyřazením silných politických tlaků na tento proces.
Prakticky všude jsou součástí vzorců vstupní kritéria charakterizující rozsah činností instituce (5). Tento rozsah
lze přibližně vyjádřit množstvím zdrojů (počtem zaměstnanců, zapsaných studentů, objemem platů,
kapacitou budov atp.), které má daná vysoká škola pro svou vzdělávací činnost k dispozici. Mnohdy jsou do
vzorců zahrnuta také výkonová kritéria vyjadřující výstupy činnosti instituce za předchozí období. To pro
vysokou školu působí jako pobídka k efektivnímu hospodaření s prostředky, protože se tím vytváří spojení
mezi množstvím přidělených veřejných prostředků a schopností školy využít těchto zdrojů během
příslušného období co nejúčelnějším způsobem.
Vstupní kritéria
Vstupní kritéria obsažená v alokačních vzorcích používaných k výpočtu výše veřejných dotací na vzdělávání a
na provozní výdaje se v jednotlivých zemích liší. Nejobvyklejší, všem společné kritérium, je počet studentů
zapsaných v běžném nebo předchozím roce, posuzovaný zvlášť za jednotlivé obory. V některých zemích je
počet studentů v každé škole oprávněné k podpoře z veřejných zdrojů stanoven předem státními orgány
nebo ve spolupráci s nimi. Jde buď o počet státem financovaných studijních míst v instituci (Bulharsko, Litva,
Maďarsko, Rumunsko, Lichtenštejnsko), nebo o počet disponibilních studijních míst, resp. o počet studentů,
které lze přijmout s ohledem na cílový počet absolventů stanovený ve smlouvě mezi institucí a veřejným
orgánem (Estonsko, Lotyšsko, Finsko).
Jiná kritéria než je počet studentů, který do modelu rozdělování prostředků vnáší jistý prvek stability, se
uplatňují daleko méně často. Jsou to například proměnné související s výdaji univerzit na nájemné (Finsko),
s plošnou výměrou budov (Francie), s lokalizací v hlavním městě (Spojené království – Anglie), s počtem
zaměstnanců (Řecko, Francie, Polsko – veřejné školy, Portugalsko), kritéria vyjadřující rozsah vzdělávacích
služeb (Francie, Slovensko) a jiná (podrobnější údaje v příloze).
(5) Chevaillier, Thierry; Eicher; J-Cl. (2002) Higher Education Funding: A Decade of Changes.
52
Obr. 3.3: Vstupní kritéria v alokačních vzorcích pro výpočet výše dotací na vzdělávání a provoz,
BE
fr
BE
de
BE
nl
BG
CZ
DK
DE
EE
IE
EL
ES
FR
HU
MT
NL
AT
PL
PT
RO
SI
SK
FI
SE
UK-ENG/
WLS/ NIR
IT
CY
LV
LT
LU
UKIS
SCT
LI
NO
Počet studentů zapsaných v předchozím nebo běžném
roce
Počet státem financovaných studijních míst, která jsou
v instituci k dispozici nebo jsou instituci předepsána
Jiné ukazatele rozsahu činnosti instituce
Počet studentů zapsaných v předchozím nebo běžném
roce
Počet státem financovaných studijních míst, která jsou
v instituci k dispozici nebo jsou instituci předepsána
Jiné ukazatele rozsahu činnosti instituce
z
Použité kritérium
Použití závisí na regionálním orgánu
Pramen: Eurydice.
Belgie (BE de): Do roku 2009/10 se u každoroční dotace vychází z počtu studentů zapsaných v akademickém roce
2004/05. Na studijní program pro zdravotní sestry se přiděluje pevná částka odpovídající provozním nákladům.
Belgie (BE nl): Výše celkové dotace závisí v současné době na počtu studentů zapsaných v roce 2000 na univerzitách a
v roce 2003 na neuniverzitních vysokých školách. K následným změnám v tomto počtu se prozatím až do roku 2008
nepřihlíží.
Česká republika: Údaj se týká vysokých škol. Do výpočtu se zahrnují pouze studenti, jejichž délka studia nepřesahuje
standardní délku o více než jeden rok.
Dánsko a Island: Alokační vzorec nezahrnuje vstupní kritéria.
Německo: Každá spolková země používá pro vysoké školy vlastní metodu přímého rozdělování veřejných prostředků.
Irsko (technické instituty), Kypr, Lucembursko a Malta: Vzorce se při financování nepoužívají.
Španělsko: Každé autonomní společenství používá k přímému rozdělování finančních prostředků pro vysoké školy
vlastní metodu.
Nizozemsko: Počet studentů uváděný v alokačním vzorci odpovídá u univerzit počtu zapsaných prvním rokem.
Rakousku: K počtu zapsaných studentů se přihlíží pouze při financování vysokých škol profesního zaměření
(Fachhochschulen). V alokačních vzorcích používaných ́pro financování univerzit jde vesměs o výkonové ukazatele (viz
obr. 3.4).
Polsko, Slovinsko a Švédsko: U počtu studentů se přihlíží ke studentům s plnou či přepočtenou studijní zátěží.
Finsko: Polytechniky: počet zapsaných studentů. Univerzity: počet studentů, který má instituce přijmout podle uzavřené
výkonové smlouvy.
Spojené království (ENG/NIR): Přihlíží se pouze k počtu studentů na konci roku. (WLS): Na počtu zapsaných studentů
závisí pouze nepatrná část dotací souvisících s jejich počtem. Valná část dotace závisí na počtu splněných studijních
kreditů.
Podrobnější informace o různých kategoriích kritérií používaných v jednotlivých zemích uvedených na obr. 3.3 obsahuje
příloha.
Všechna kritéria spjatá s počtem zapsaných studentů nebo počtem studijních míst osvobozených od školného se ‫׳‬váží‫׳‬
koeficientem jejich studijního oboru.
V alokačních vzorcích se u počtu studentů přihlíží k nákladům na jednoho studenta. Tyto náklady se všude
váží pomocí koeficientů příslušných oborů a stupňů studia a také podle toho, jde-li o studium s plnou či
částečnou studijní zátěží, případně podle dalších faktorů.
53
Například ve Vlámském společenství v Belgii jsou jednotlivým oborům studia na univerzitě přiděleny
koeficienty 1, 2 nebo 3, na neuniverzitních vysokých školách koeficienty 1; 1,2; 1,4 a 1,6. Společenské vědy
a humanitní studia mívají vesměs nejnižší koeficienty, technické obory a lékařství koeficienty nejvyšší.
V Norsku se výdaje na jednoho studenta váží výší nákladů na vědecké vybavení a složitostí výuky daného
studijního programu.
Jednotkové náklady na studenta mají v jednotlivých zemích různý vztah k faktickým nákladům té či oné
vysoké školy. Mohou odpovídat faktickým nákladům institucí na konci daného období (Řecko), nebo
průměrným nákladům podle celostátních statistických údajů, jak tomu bývá ve většině zemí. Mohou také
odpovídat normativním výdajům na jednoho studenta, stanoveným s ohledem na různé činitele, například
na optimální poměr mezi počtem studentů a zaměstnanců či na jiné standardizované ukazatele efektivity,
podle nichž se spíše vypočítává, jak vysoké by náklady na jednoho studenta být měly, než jak fakticky nebo
v průměru vysoké jsou (6). Vypočítávají se tak v Belgii – Francouzském společenství, v Bulharsku, v Rumunsku
a v Lichtenštejnsku. Jednotkové náklady opírající se o celostátní průměr nebo normativně určené mohou
působit jako podnět k racionálnějšímu využívání zdrojů.
Výkonové ukazatele
Přibližně v polovině zemí se k určení výše dotací na vzdělávání a na provoz vysokých škol používá
výkonových ukazatelů, které se vztahují k míře studentské úspěšnosti (viz obr. 3.4). Většina výkonových
ukazatelů vzdělávací činnosti školy měří studentskou úspěšnost počtem absolventů. V České republice,
v Itálii a v Rakousku ukazatele použité při financování univerzit akcentují mj. dodržení standardní délky studia
potřebné k jeho dokončení. Některé země k měření studentské úspěšnosti používají (spolu s počtem
absolventů) i další ukazatele.
V Dánsku, Rakousku a v Lichtenštejnsku se přihlíží k počtu studentů, kteří úspěšně složili zkoušky. Počet
získaných kreditů se jako ukazatel používá ve Švédsku (u studentů s plnou studijní zátěží) a v Norsku. Ve
Spojeném království (v Anglii a Severním Irsku) vzorec k výpočtu výše dotací nebere v úvahu počet
studentů, nýbrž pouze počet studentů, kteří ukončili ročník, a jejich počet je vážen koeficientem příslušným
oboru a typu studia. V Itálii a v Nizozemsku (u vysokých škol profesního zaměření) se výkonnost instituce
měří podílem neprospívajících na konci prvního roku, případně počtem studentů, kteří předčasně opouštějí
studium.
Ve Vlámském společenství v Belgii, v Irsku (u univerzit) a ve Spojeném království – Skotsku se v současné
době výkonová kritéria týkají pouze výzkumu (viz oddíl 3.1.4); ve Vlámském společenství a v Irsku lze však
počítat se změnou této praxe.
V roce 2008 byla výkonová kritéria tohoto typu použita ve Vlámském společenství Belgie k výpočtu výše
celkové dotace určené na vzdělávání a výzkum. V Irsku se počítá se zavedením druhého výkonového
kritéria spjatého se standardizací ńejlepších postupů´ na národní a mezinárodní úrovni a s posílením
významu stanovení cílů a hodnocení výsledků.
(6) Viz Salmi, J. and Hauptman A.M. (2006) Resource allocation mechanisms in tertiary education: a typology and an
assessment.
54
Obr. 3.4: Výkonová kritéria zahrnutá do alokačních vzorců pro financování vzdělávání a provozu,
BE
fr
BE
de
BE
nl
BG
CZ
DK
DE
EE
IE
EL
ES
FR
HU
MT
NL
AT
PL
PT
RO
SI
SK
FI
SE
UK-ENG/
WLS/NIR
IT
CY
LV
LT
LU
UKSCT
IS
LI
NO
Ukazatele vázané na úspěšnost studentů
Snížení personálních nákladů
Úroveň kvalifikace pedagogických
pracovníků
Výsledky hodnocení instituce
Kvalita infrastruktury, řízení a služeb
poskytovaných akademické obci
Ukazatele vázané na úspěšnost studentů
Snížení personálních nákladů
Úroveň kvalifikace pedagogických
pracovníků
Výsledky hodnocení instituce
Kvalita infrastruktury, řízení a služeb
poskytovaných akademické obci
Použité kritérium
Použití závisí na regionálním orgánu
Pramen: Eurydice.
Belgie (BE nl), Irsko (univerzity), Polsko (veřejné instituce) a Spojené království (SCT): Výkonová kritéria se týkají pouze
výzkumu (viz oddíl 3.1.4).
Česká republika: Údaj se týká vysokých škol.
Německo: Každá spolková země si sama volí metodu rozdělování přímých veřejných dotací.
Irsko (technické instituty), Kypr, Lucembursko a Malta: Vzorce se nepoužívají.
Řecko: Po přijetí nového univerzitního zákona v roce 2007 se při přidělování veřejných finančních prostředků používají
různé výkonové ukazatele.
Španělsko: Každé autonomní společenství si volí metodu rozdělování přímých veřejných dotací samo.
Francie: Smlouvy mezi státem a institucemi stanoví cíle, jichž se má dosáhnout, a výkonové ukazatele, jimiž se dosažené
výsledky hodnotí.
Rakousko: Údaj se týká pouze univerzit.
Portugalsko: Počínaje rokem 2007/08 je výše veřejných finančních prostředků přidělených vysokým školám ovlivněna
kvalitou jejího zařízení a vybavení pro vzdělávací a výzkumnou činnost.
Island: Výkon instituce se posuzuje podle počtu studentů skládajících zkoušky.
Podrobnější informace o různých kategoriích kritérií používaných v jednotlivých zemích a uvedených na obr. 3.4
obsahuje příloha. O výkonových kritériích pro výzkum pojednává oddíl 3.1.4.
Vzorec, který se používá k výpočtu výše každoroční státní dotace poskytované vysokým školám v Litvě,
výkonové ukazatele nezahrnuje. Při určování výše dotace však hrají určitou roli výsledky týkající se kvality
studijních programů nebo výzkumné činnosti (viz oddíl 3.1.4), převzaté z evaluace institucí nebo studijních
programů, uskutečněné při akreditačním řízení. V Portugalsku se při výpočtu výše veřejné dotace pro vysoké
školy berou vedle výkonových ukazatelů v úvahu také výsledky hodnocení uskutečněných Národní radou pro
evaluaci vysokého školství (7).
(7) Na podzim 2007 byl tento orgán nahrazen Agenturou pro hodnocení a akreditaci vysokého školství.
55
V Polsku a v Rumunsku se v současnosti používaná výkonová kritéria nezaměřují na studentskou úspěšnost,
nýbrž na kvalitu pracovníků a/nebo na řízení školy. V Rumunsku však strategie rozvoje vysokého školství pro
období 2002–2010 zahrnuje plány, podle nichž by se při přidělování veřejných dotací mělo brát v úvahu
umístění dané univerzity na žebříčku výkonnosti v národním systému klasifikace univerzit.
V Belgii – Německém jazykovém společenství, dále v Bulharsku, v Řecku a ve Španělsku se probíhající diskuse,
zpracovávané strategie a reformy orientují na použití výkonových ukazatelů při výpočtu celkové dotace
přidělované vysokým školám.
V Belgii – Německém jazykovém společenství se pro tamější jedinou vysokou školu chystá nový systém
financování provozních nákladů, který bude uveden do praxe počínaje rokem 2009/10. Při určení celkové
výše roční dotace pro Autonome Hochschule se bude přihlížet k úsilí, které tato škola od roku 2005 vyvíjí
v oblasti vzdělávání a výzkumu. V Řecku se po nedávném schválení nového univerzitního zákona bude při
rozdělování veřejných peněz přihlížet ke kvalitativním výkonovým ukazatelům. Ve Španělsku sice každé
autonomní společenství používá při financování vysokých škol vlastní mechanismus, všechny tyto
mechanismy se však opírají o nákladové údaje. V národním parlamentu probíhá toho času diskuse o žádoucí
úpravě systému financování univerzit, která by měla brát v úvahu i výsledky jejich činnosti.
Jednotlivé země se liší relativním významem, jaký se při určování výše dotací připisuje výstupovým či
´výsledkovým´ ukazatelům. V Estonsku závisí celá výše celkové dotace na výkonu, který je ve výkonové
smlouvě uzavřené s vysokou školou specifikován počtem absolventů (viz oddíl 3.1.3). Ve Spojeném království
– Anglii je výkon hlavním ukazatelem použitým v alokačním vzorci. Ve Švédsku závisí na ročních výsledcích
studia s plnou zátěží 45 % částky celkové dotace. V Nizozemsku závisí na výkonu 50 % ´vzdělávací´ složky
celkové dotace.
Ve Finsku (od roku 2007) a v Norsku závisí na výkonu vysokých škol přibližně jedna třetina celkové výše
dotace. Počínaje rokem 2006 byla v Norsku zvýšena úloha výkonových ukazatelů u části celkové dotace, která
je určena pro výzkum. V Litvě, v Maďarsku a v Rumunsku závisí na výkonnosti vysokých škol 12 až 20 %
celkové dotace na vzdělávání, provoz i výzkum. V Irsku (univerzity) a v Itálii činí tento podíl 5 % nebo méně.
V Dánsku a v Rakousku (univerzity) obsahuje vzorec financování pouze výkonové ukazatele, v Rakousku však
tento vzorec určuje výši celkové dotace jen zčásti.
Sociální a akademická kritéria
Některé vlády zařadily do vzorce k výpočtu výše veřejné dotace pro vysoké školy kritéria sloužící k podpoře
úsilí o dosažení různých národních sociálních či akademických cílů, případně působící jako pobídky v tomto
směru.
V Itálii alokační vzorec zohledňuje hospodářské a sociální podmínky oblasti, v níž se univerzita nachází,
takže více peněz dostávají univerzity přijímající studenty ze sociálně znevýhodněného prostředí, a
zohledňuje se také okolnost, byla-li instituce založena teprve nedávno. V Rakousku zahrnuje vzorec i údaje
o podílu žen mezi profesory a o jejich podílu mezi absolventy doktorských studijních programů. Ve
Spojeném království (Anglii) se v alokačním vzorci zohledňují zvýšené náklady institucí přijímajících
studenty ze znevýhodněného nebo netradičního prostředí, případně studenty jinak znevýhodněné.
Obdobným způsobem se ve vzorci přihlíží ke znevýhodněným studentům v Irsku. Mechanismus financování
používaný od roku 2008 ve Vlámském společenství v Belgii má podpořit studijní úspěšnost etnických a
socioekonomických skupin, které jsou na vysokých školách slabě zastoupeny.
56
3.1.2. Výkonové smlouvy
Ve dvanácti zemích je celý obnos přímé veřejné dotace nebo její část určena podmínkami stanovenými ve
´výkonové´ smlouvě mezi státem a danou institucí. Smlouvy tohoto druhu neslouží pouze k rozpočtovým
účelům, nýbrž specifikují rovněž strategické cíle jednotlivých vysokých škol. Mohou také sloužit jako nástroj
k posouzení, zda instituce svých cílů skutečně dosahují. Výkonové smlouvy tudíž představují účinný
mechanismus, který veřejným orgánům umožňuje usměrňovat strategii dlouhodobého rozvoje vysokých
škol.
Váha výkonové smlouvy při rozdělování veřejných dotací se v jednotlivých zemích liší. Smlouvy, které
ovlivňují podstatnou část veřejné dotace, se uzavírají na základě vyjednávání. To platí o Francii (8) (od roku
1989), Lucembursku (od roku 2003), Rakousku (od roku 2007), Rumunsku (od roku 1998, revidováno v roce
2006), Finsku (od poloviny 90. let) a o Islandu (od roku 1997). V Řecku se smlouvy tohoto typu uzavírají teprve
od zcela nedávné doby. V Dánsku byly výkonové smlouvy zavedeny nedávno a nejsou právně závazné; jsou
podmínkou získání veřejné dotace, neovlivňují však její výši.
Vzhledem k tomu, že ve Francii jsou učitelé v zásadě placeni státem, kryjí veřejné dotace přidělované na
základě smluv pouze 10–15 % univerzitního rozpočtu, přičemž mezi univerzitami existují v tomto ohledu
rozdíly. Celková dotace na krytí provozních výdajů se přiděluje podle vzorce. Účelem tohoto opatření je
zvýšit podíl prostředků přidělovaných na základě kvalitativního posouzení výsledků ve srovnání s prostředky
poskytovanými na základě čistě kvantitativních ukazatelů. V Rakousku se 80 % celkové dotace přiděluje
univerzitě na základě výkonové smlouvy a zbývajících 20 % je vypočteno podle alokačního vzorce.
V Rumunsku se veškeré veřejné dotace přidělují na základě každoročně uzavíraných smluv. Ve Finsku a
na Islandu se na základě výkonových smluv přidělují veškeré veřejné dotace s výjimkou dotací na konkrétní
výzkumné projekty. Ve Finsku je přitom 6,5 % z celkové částky přidělené na základě smlouvy určeno pro
projekty sledující prioritní celonárodní strategické cíle.
Jsou-li hlavním mechanismem pro přidělování veřejných prostředků výkonové smlouvy, jsou v nich uvedeny
strategické cíle, které si stanoví samotné vysoké školy, i strategické cíle stanovené na celonárodní úrovni (viz
1. kapitolu), jejichž plnění je věnována značná část činností instituce. V Rumunsku a na Islandu jsou tyto cíle
stanoveny pro každou jednotlivou instituci zvlášť. Smlouvy se v Rakousku a ve Finsku uzavírají na tříleté
období, v Dánsku na 3–4 roky, ve Francii na 4 roky, na Islandu na 5 let a v Rumunsku na 1 rok.
V Dánsku jsou ve výkonových smlouvách uvedeny strategické cíle univerzit a prostředky, které budou
přiděleny do cílových oblastí ve čtyřech stěžejních činnostech: vzdělávání, výzkumu, šíření znalostí a
výměně znalostí. Ve Francii jsou ve smlouvách uvedeny cíle univerzit týkající se kvality vzdělávání,
výzkumu, správy a řízení, boje s nerovností atp. Musejí vyjadřovat celonárodní požadavky na veřejné služby
v oblasti vysokých škol i strategické záměry a rozvojové cíle jednotlivých institucí. V Lucembursku se
smlouva mezi státem a univerzitou soustřeďuje na celkové záměry a strategické cíle, cíle a činnosti v oblasti
vzdělávání, výzkumu, studentské mobility, dokumentace a administrativy. V Rakousku má výkonová
smlouva uvádět strategické cíle univerzity, studijní programy a služby, plánovaný rozvoj a pobídky v oblasti
řízení lidských zdrojů, plány rozvoje ve výzkumu, přínosy k sociálnímu rozvoji (včetně opatření ke zvýšení
podílu žen ve vedoucích pozicích, kursů určených pro zaměstnané studenty, rozvoje kulturních a
výzkumných aktivit se sociálními dopady, přenosu poznatků a technologií), plánované mezinárodní činnosti a
projekty a plány meziuniverzitní spolupráce. V Rumunsku má strategický plán, který je základem smlouvy,
(8) Na základě smluv se přiděluje ve Francii převážná část veřejných finančních prostředků pro vysoké školy s výjimkou
učitelských platů.
57
uvádět strategické cíle instituce, její studijní programy a záměry v oblasti vzdělávání, výzkumu, řízení
lidských zdrojů, partnerských vztahů, financování, strategie v oblasti řízení a v oblasti zajišťování kvality.
Ve čtyřech zemích zajišťují výkonové smlouvy pouze malou část z celkového objemu veřejných dotací a
používají se spíše při financování konkrétních projektů nebo určitých cílů. V České republice, v Portugalsku a
na Slovensku se tyto smlouvy uzavírají na základě výběrových řízení, do nichž se školy přihlašují. Ve
Vlámském společenství v Belgii budou dotace plánované na základě těchto smluv přidělovány podle počtu
studentů v období 2008–2010. Do roku 2010 bude zpracována soustava výkonových ukazatelů a poté se
bude alokace finančních prostředků opírat o dosažené výsledky.
Ve Vlámském společenství Belgie jsou 4 % celkové přímé dotace přidělována na podkladě výkonových
smluv (2000–2007), které se týkají inovace výuky a učení a reformy obsahu vzdělávání. Počínaje rokem
2008 jsou 2 % celkové dotace přidělována na podkladě výkonových smluv zaměřených na zlepšení
dostupnosti vzdělávání a studijní úspěšnosti studentů z nedostatečně zastoupených skupin. V České
republice se vysokým školám na programy podporující kvalitativní rozvoj přiděluje zhruba 7,4 % celkové
dotace, a to na podkladě každoročních smluv (které lze prodloužit). Vysoká škola však může tyto prostředky
obdržet pouze za předpokladu, že její dlouhodobé záměry jsou v souladu s prioritami stanovenými
ministerstvem školství v Dlouhodobém záměru vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové, umělecké a další
tvůrčí činnosti pro oblast vysokých škol na období 2006–2010 (jimiž jsou internacionalizace, kvalita a
excelence akademických činností a kvalita a kultura akademického života), a že navrhovaný rozvojový
projekt je zkoordinován s prioritami aktualizovaného dlouhodobého záměru ministerstva na příslušný rok.
Kromě toho poskytuje ministerstvo školství dotace i vyšším odborným školám (prostřednictvím krajů) s cílem
podpořit je při uskutečňování celostátních záměrů v oblasti vzdělávání. V Portugalsku si vysoké školy
mohou pro své záměry rozvoje či zlepšování kvality vtělené do programových či rozvojových smluv zažádat
o finanční podporu. V těchto smlouvách jsou stanoveny krátkodobé a střednědobé strategické cíle
spočívající například ve zlepšování kvality, v rozvoji vzdělávacího programu, v rozšíření a zdokonalení
infrastruktury, v modernizaci řízení atp. Na Slovensku je poměr veřejných prostředků vydávaných na
rozvojové projekty k prostředkům vydávaným na financování vzdělávání podobný jako v České republice.
Podmínkou schválení roční nebo několikaleté smlouvy o projektu rozvoje v oblasti vzdělávací činnosti, je
soulad dlouhodobých strategických plánů (veřejné) vysoké školy s plány ministerstva školství.
Podobný mechanismus financování se uplatňuje také v Irsku, nemá však formální podobu výkonové
smlouvy. Dotace na projekty odpovídající národním strategickým prioritám poskytuje univerzitám Fond pro
strategickou inovaci prostřednictvím výběrových řízení. Tato dotace je zcela nezávislá na roční dotaci, kterou
univerzity běžně dostávají.
Výkonovou smlouvu lze použít jako druh pobídky v případech, kdy se veřejná dotace vzhledem k neplnění
cílů snižuje. V řadě zemí, kde se valná část celkové dotace instituci přiděluje na podkladě výkonové smlouvy,
se vztah mezi výší dotace a mírou splnění cílů, které si instituce vytkla, v současné době (znovu) upravuje.
K míře splnění cílů se přihlíží v případech, kdy jsou cíle vyjádřeny kvantitativními ukazateli, naproti tomu míra
dosahování cílů spíše kvalitativního rázu není (zatím) rozhodujícím činitelem pro výši přidělené dotace.
Výše dotace z veřejných zdrojů, kterou dnes v Dánsku univerzity dostávají, nezávisí na tom, do jaké míry
splnily cíle uvedené ve výkonové smlouvě. Součástí vládní strategie je však propojení mezi výší základní
veřejné dotace s výsledky celkového hodnocení práce univerzity a se stupněm dosahování ukazatelů kvality.
Mohou k tomu být použity výsledky dosažené u kvantitativních ukazatelů zahrnutých do smluv uzavřených
s univerzitami a týkajících se studentské mobility, počtu absolventů, získaných patentů, využití výsledků
výzkumu, počtu výzkumných publikací, zahraničních badatelů a získaných externích prostředků. Ve Francii
se v zákoně, který je základem pro zákony o financování z roku 2006, definuje výkonový systém ve veřejné
správě prostřednictvím obnovitelných výkonových smluv uzavíraných s vysokými školami (cílové smlouvy);
58
podle něho budou zvýšené dotace dostávat instituce s nejefektivnějším vedením. V Lucembursku se
výsledky první v praxi uskutečněné víceleté výkonové smlouvy teprve analyzují a je ještě třeba univerzitní
činnosti zhodnotit. Bez ohledu na výsledky však stát přislíbil zvýšení finančního příspěvku na tyto činnosti až
do roku 2009. V Rakousku musejí univerzity během prvního kola účinnosti smluv, která začalo v roce 2007,
podávat zprávy o plnění závazků ze smluv vyplývajících. K výsledkům se bude přihlížet při uzavírání příští
smlouvy. V Rumunsku se k výsledkům plnění roční smlouvy přihlíží pouze v alokačním vzorci, který
zahrnuje výkonové ukazatele. Ve Finsku se při výpočtu výše dotace určené ve smlouvě přihlíží k tomu, do
jaké míry univerzita splnila počet udělených diplomů plánovaný podle minulé tříleté smlouvy. Na Islandu jsou
smlouvy, v nichž cíle a strategie samotných vysokých škol hrají klíčovou úlohu, dosud předmětem zkoumání.
3.1.3. Smlouvy založené na předem určeném počtu absolventů
jednotlivých oborů
V Estonsku a v Lotyšsku se smlouvy mezi vysokými školami a veřejnými orgány uzavírají na objem
prostředků, za něž bude od instituce nakoupen stanovený objem vzdělávacích služeb. Tyto služby spočívají
v počtu studentů, kteří za dané období studium stanovené úrovně v určitém oboru či skupině oborů dokončí,
a v zajištění příslušného počtu studijních míst nepodléhajících placení školného. V Estonsku se v současné
době diskutuje o tom, má-li se ve smlouvě uvádět také poslání školy a její strategické záměry. V estonských
odborných vysokých školách není výše dotace uvedena ve smlouvě, ale ve směrnici Ministerstva školství a
výzkumu.
V obou uvedených zemích jsou výkonové smlouvy základem valné části (v Estonsku 70–80 %) celkové
veřejné dotace, třebaže existují i jiné veřejné dotace určené hlavně na podporu výzkumu a na investice.
V Estonsku musejí instituce o veřejnou finanční podporu na poskytování vzdělávací služby žádat.
Při rozhodování o rozdělení prostředků mezi jednotlivé instituce se Ministerstvo školství a výzkumu
v Estonsku opírá o dobrozdání zvláštního výboru složeného ze zástupců různých ministerstev, univerzit,
zaměstnavatelů, odborů a studentů. Návrhy mohou předkládat také různé profesní komory. Hlavní roli hraje
přitom význam oboru (zejména s přihlédnutím k situaci na pracovním trhu) podle názoru samotného výboru,
jakož i kvalita a efektivnost práce dané instituce.
Splnění cílů uvedených v předchozí smlouvě má vliv na výši finanční dotace, s níž se počítá ve smlouvě
následující.
Smlouvy stanovící předpokládaný počet absolventů byly v Estonsku uvedeny do praxe v roce 2002.
V současné době má ministerstvo právo výši finanční podpory v příští smlouvě úměrně snížit v případě, kdy
instituce nenaplní počet studijních míst stanovený v dosavadní smlouvě. Počínaje akademickým rokem
2009/10 bude ministerstvo přihlížet k několika výkonovým kritériím včetně přesného počtu absolventů
s magisterským titulem (v té době už by měli studium v normálním termínu absolvovat studenti přijatí v roce
2002) v poměru k počtu státem dotovaných studijních míst. Také v Lotyšsku má míra dodržení počtu
studijních míst a absolventů, plánovaného v dosavadní smlouvě, vliv na výši finanční dotace zahrnuté do
smlouvy na následující období.
3.1.4. Veřejné financování výzkumu
Veřejné finanční prostředky na podporu výzkumu a vývoje (VaV) se vysokoškolským institucím přidělují
s použitím různých mechanismů různým způsobem zohledňujících jejich výkonnost. Týká se to financování
výdajů spojených se základním i aplikovaným výzkumem probíhajícím ve vysokých školách, včetně výdajů
výzkumných ústavů a experimentálních jednotek institucemi přímo řízených, jimi spravovaných nebo k nim
59
přidružených. Ke stipendiím určeným na výzkum pro diplomované studenty se v této souvislosti nepřihlíží,
jelikož nejsou součástí přímého veřejného financování vysokých škol.
Ve veřejném sektoru vysokého školství existují dva hlavní způsoby financování výzkumu:
•
Základní dotace na výzkum, s nimiž instituce může disponovat podle vlastního uvážení. Tyto dotace
mohou být:
• přidělovány účelově na výzkum;
• připojeny k celkové dotaci kryjící i výdaje jiného druhu, a to na vzdělávání a/nebo provoz instituce.
•
Financování prostřednictvím výběrového řízení vypsaného na konkrétní projekty či výzkumné programy.
Téměř ve všech zemích se veřejné prostředky určené na podporu výzkumu poskytují systémem zahrnujícím
oba uvedené způsoby: základní dotaci na výzkum, jejíž výši určuje samotná vysoká škola, a dotaci přidělenou
podle výsledku výběrového řízení vypsaného na určitý výzkumný projekt. Pouze v Rumunsku probíhá
financování výzkumu výhradně cestou výběrového řízení na jednotlivé výzkumné projekty. V několika
zemích, jako v Bulharsku, ve Finsku a ve Spojeném království – Skotsku, je valná část finančních prostředků na
výzkum určena na konkrétní projekty.
Prostředky na jednotlivé výzkumné projekty poskytuje obvykle státní orgán pověřený řízením výzkumu a
vývoje (například státní fond vědy, národní akademie či vědecká rada), zatímco základní dotaci na výzkum
přiděluje orgán, který má na starosti i financování vzdělávání a provozu.
Základní dotace na výzkum umožňuje institucím zvolit si vlastní priority a financovat jejich infrastrukturu a
běžný provoz. Existence tohoto mechanismu alokace finančních prostředků ovšem ještě nic neříká o tom,
o kolik peněz přitom jde, ani z toho nevyplývá, zda veřejné prostředky k financování výzkumu stačí. Přibližně
v polovině zemí dostávají vysoké školy základní účelovou dotaci na výzkum (viz přílohu), jinde jsou peníze
určené na výzkum zahrnuty do celkové dotace, která kryje i výdaje jiného druhu. Ve Vlámském společenství
v Belgii a v Itálii se peníze na výzkum přidělují oběma uvedenými metodami.
60
Obr. 3.5: Kritéria pro přidělování základní veřejné dotace na VaV,
Vstupní kritéria
Výkonová kritéria
Kritéria určená pro výzkum neexistují
Základní veřejná dotace pro VaV neexistuje
Použité metody se v jednotlivých regionech
liší
Pramen: Eurydice.
Belgie (BE de): Vláda může výjimečně v určitých případech poskytovat navíc zvláštní doplňkovou dotaci z omezeného
rozpočtu.
Česká republika: Údaj se týká vysokých škol.
Německo: Metodu přímého financování vysokých škol z veřejných zdrojů si volí každá spolková země sama.
Španělsko: Metodu přímého financování vysokých škol z veřejných zdrojů si volí každé autonomní společenství samo.
Francie: Čtyřletá smlouva mezi státem a veřejnými vysokými školami, zejména univerzitami, obsahuje i zvláštní část
týkající se výzkumu. Obsahuje kritéria relevantní pro týmy, které dostávají dotace na výzkum, i které dostávají Bonus
Qualité Recherche (BQR), což je určitý druh ročního příspěvku, který může univerzita dostat na podporu svých
výzkumných záměrů. Tento bonus se čerpá z prostředků na běžný provoz a na vybavení, poskytovaných ministerstvem.
Portugalsko: Do základní dotace jsou zahrnuty také příspěvky na mezinárodní spolupráci, na rozvoj vědecké a technické
kultury, apod.
Lichtenštejnsko: Údaj se týká výhradně Hochschule Liechtenstein.
K určení výše základní dotace na výzkum se v některých zemích používají ukazatele vstupní (kritéria
vyjadřující náklady výzkumných činností dané instituce) nebo výstupní (kritéria vyjadřující výkonnost její
výzkumné činnosti), nebo ukazatele obojího druhu (podrobné údaje o jednotlivých zemích uvádí příloha).
Zohlednění výkonových ukazatelů může sloužit také jako nástroj motivující instituci k soutěži o dosažení
vyšší kvality výzkumu.
Země odvozující výši dotací na výzkum od vstupních činitelů používají jako ukazatel nejčastěji počet
studentů v doktorských programech a/nebo počet zaměstnanců pracujících ve výzkumu. Někde (Malta) se
61
jako ukazatel používá rozsah probíhajících výzkumných činností nebo náklady na předchozí činnost tohoto
druhu (Bulharsko, Dánsko, Island).
Francouzské společenství v Belgii, Bulharsko, Německo a Malta používají k určení objemu dotace na výzkum
v zásadě vstupní ukazatele; v Bulharsku však lze v blízké budoucnosti v tomto ohledu počítat se změnou.
V Bulharsku zahrnuje nová strategie pro vysoké školství také plány na vypracování alokačního vzorce, který
by se opíral o výkonová kritéria a byl by použit zejména při financování výzkumné činnosti vysokých škol.
V jiných zemích se při stanovení výše základní výzkumné dotace berou v úvahu – v různém vzájemném
poměru – jak náklady, které z výzkumné činnosti pro instituce vyplývají, tak výsledky jejich výzkumné
činnosti jako výkonový ukazatel.
Ve Švédsku a v Lichtenštejnsku se přidělování základní dotace na výzkum řídí v podstatě politickými zřeteli.
Na Kypru se při určování výše základní výzkumné dotace vychází z potřeb, jejichž uspokojení daná vysoká
škola požadovala během vyjednávání.
Ve Vlámském společenství v Belgii, v Estonsku, v Irsku (univerzity), v Maďarsku, Polsku a na Slovensku se výše
základní dotace na výzkum stanoví převážně na základě výkonu posuzovaného podle kvality výzkumné
činnosti instituce.
Pokud jde o výkonové ukazatele, nejčastěji se ve zmíněných zemích ke stanovení výše dotace na výzkum
používá:
•
počet vědeckých publikací, počet citací publikací ve vědeckých časopisech, rozsah výukových aktivit
akademických pracovníků;
•
počet magisterských nebo doktorských titulů udělených za předchozí období, počet obhájených
doktorských disertací;
•
množství finančních podpor z veřejných zdrojů získaných prostřednictvím výběrových řízení na
jednotlivé výzkumné projekty;
•
množství finančních podpor výzkumu získaných ze soukromých zdrojů;
•
počet a typ probíhajících výzkumných projektů;
•
využití výsledků výzkumu (licence, autorská práva, poskytované služby atp.);
•
získané ceny, vyznamenání, kvalifikační osvědčení;
•
počet vědeckých hodností, které instituce udělila;
•
účast na mezinárodních výzkumných projektech;
•
další vzdělávání výzkumných pracovníků.
Všechny země, v nichž se přihlíží k výkonům školy, používají jako ukazatel počet udělených magisterských či
doktorských titulů a/nebo počet vědeckých publikací o výsledcích výzkumu. Výše základní dotace na výzkum
závisí v některých zemích – v České republice (vysoké školy), v Dánsku, v Litvě a v Norsku – na schopnosti
instituce získat veřejnou podporu pro jednotlivé výzkumné projekty. V Dánsku, v Estonsku, v Irsku (univerzity)
a v Litvě ovlivňuje výši veřejné dotace také rozsah finanční podpory výzkumu, kterou získává instituce ze
soukromých zdrojů. V Estonsku, v Itálii a v Polsku slouží jako jeden z výkonových ukazatelů rozsah výzkumné
62
aktivity měřený počtem a typem výzkumných projektů. Poslední čtyři z výše uvedeného seznamu ukazatelů
se používají pouze v Litvě a v Polsku.
Jako ukazatel výkonnosti instituce pro určení výše základní dotace na výzkum může působit také kvalita
jejích strategických plánů posuzovaná podle toho, jak přispívají k uskutečňování celonárodních cílů. Proto je
například v České republice je výše dotace poskytnuté univerzitě na její výzkumný záměr (5–7letý) závislá na
kvalitě tohoto plánu hodnocené komisí složenou z domácích i zahraničních odborníků.
Ve Francii a na Islandu jsou v každé smlouvě uzavírané mezi institucí a státem uvedeny výzkumné výkony od
dané instituce očekávané.
Na Islandu se jako ukazatel může použit počet vědeckých publikací.
V Portugalsku a ve Spojeném království se výše základní dotace na výzkum vypočítává na základě výsledků
periodicky prováděných hodnocení vysokých škol. Také na Slovensku se výše základní výzkumné dotace řídí
výsledky evaluace, při němž se však vedle výsledků výzkumu posuzují i další oblasti.
V Portugalsku je každá výzkumná instituce jednou za tři roky podrobena hodnocení s použitím
mezinárodních standardů, při němž komise nezávislých mezinárodních expertů posuzuje publikování
v mezinárodních časopisech, počet patentových přihlášek, respektování doporučení z předchozího
hodnocení a náležité využívání poznatků získaných předchozím výzkumem. K výsledkům hodnocení a ke
klasifikaci, kterou na jejich základě instituce získala, se přihlíží také při přidělování dotací na výzkumné
projekty, které zvítězily ve výběrových řízeních.
Na Slovensku provádí periodické hodnocení a klasifikaci vysokých škol, jejich fakult a studijních programů
ARRA (Akademická rankingová a ratingová agentura), která posuzuje kvalitu jejich aktivit v oblasti
vzdělávání, výzkumu a technického rozvoje. K jejich výsledkům, jakož i k vědeckém, technologické a
výzkumné kapacitě instituce a k jejím vědeckým, technickým či uměleckým výkonům se přihlíží při udělování
základní dotace na výzkum, vývoj a uměleckou činnost.
Ve Spojeném království se hodnocení výzkumu (Research Assessment Exercise, RAE) soustřeďuje na
kvalitu výsledků předaných veřejnosti (publikací, uměleckých výtvorů a výkonů) a na kvalitu výzkumu
posuzovanou podle národních a mezinárodních standardů. Nálezy RAE z jednotlivých oborů potom
klasifikuje komise složená z odborníků daného oboru. Klasifikace slouží k určování výše dotace na výzkum,
kterou každá vysoká škola dostává od příslušné národní finanční rady. Například v Anglii instituce, která je
ohodnocena známkou 1, 2 nebo 3, neobdrží v současné době žádnou dotaci, zatímco ohodnocení známkou
5* přináší instituci čtyřnásobně větší dotaci než instituci ohodnocené známkou 4 při stejném objemu
výzkumné činnosti. Až dosud se hodnocení systémem RAE uskutečnilo v letech 1986, 1989, 1992, 1996 a
2001. Setkalo se s rozporným přijetím vzhledem k vysokým nákladům s ním spojeným a také k tomu, že
snaha vyhovět očekáváním hodnotitelů může ochromovat tvůrčí iniciativu mezi akademickými pracovníky. Po
nejbližším kole v roce 2008 má být RAE vystřídána novou metodikou používající přesnější měření.
Činnost instituce se hodnotí podle výkonových ukazatelů rovněž při přidělování veřejných prostředků na
jednotlivé výzkumné projekty na základě výběrových řízení.
Ve valné většině zemí působí mechanismy přidělování dotací na výzkum jako nástroj podporující konkurenci
mezi vysokými školami a usměrňující náplň výzkumné činnosti k celostátním prioritám. Dochází k tomu
především díky okolnosti, že veřejné dotace podporují projekty, které byly navrženy nebo aspoň schváleny
na celostátní úrovni a vysoké školy se o ně ucházejí přihláškou k soutěži, a za druhé vlivem výkonových
ukazatelů, které se v četných zemích používají k výpočtu výše základní dotace na výzkum.
63
3.2. Kontrola využívání finančních prostředků v institucích
Jak už bylo uvedeno, evropské vysoké školy mohou přidělené finanční prostředky používat do značné míry
podle vlastního uvážení, zejména obdrží-li je v podobě celkové dotace určené ke krytí výdajů rozmanitého
druhu. Existují však zároveň různé mechanismy, jimiž se využití přidělených veřejných prostředků kontroluje;
patří k nim opatření, která od vysokých škol vyžadují nést odpovědnost za výsledky své činnosti, a předpisy
regulující převádění nevyčerpaných finančních prostředků z jednoho roku na druhý.
3.2.1. Opatření k vykazování odpovědnosti za výsledky
Opatření, jimiž se vykazuje odpovědnost vysokých škol za využití přidělených finančních prostředků
z veřejných zdrojů, umožňují veřejným orgánům a/nebo jiným aktérům ovlivňovat finanční politiku a
strategické záměry a zároveň se mohou uplatňovat jako nástroj k regulaci autonomie vysokých škol. V daném
kontextu se budeme zabývat pouze zajišťováním kvality, která představuje důležitý aspekt správy vysokých
škol a vykazování jejich odpovědnosti za výsledky a mají přímý dopad na výši veřejné finanční dotace. (9)
(9) Podrobnější analýzu zajišťování kvality obsahuje: Eurydice (2007) Focus on the Structure of Higher Education in
Europe – 2006/07. National trends in the Bologna process.
64
Obr. 3.6: Opatření, jimiž se vykazuje odpovědnost za využívání veřejných finančních prostředků,
BE
fr
BE
de
BE
nl
BG
CZ
DK
DE
HU
MT
NL
AT
PL
PT
RO
EE
IE
EL
ES
FR
IT
SK
FI
SE
UK-ENG/
WLS/NIR
CY
LV
LT
LU
UKSCT
IS
LI
NO
Povinné externí finanční audity
Povinné interní finanční audity
Veřejné dotace vázané na výkonové ukazatele
Veřejné dotace vázané na splnění strategických
plánů (cílů) instituce
SI
Povinné externí finanční audity
Povinné interní finanční audity
Veřejné dotace vázané na výkonové ukazatele
Veřejné dotace vázané na splnění strategických
plánů (cílů) instituce
Použité opatření
Druh použitého opatření se v jednotlivých
regionech liší
Pramen: Eurydice.
Česká republika: Údaje se týkají vysokých škol.
Irsko: Výkonové ukazatele se týkají pouze univerzit.
Řecko: Po přijetí nového univerzitního zákona v roce 2007 závisí výše veřejné dotace na plnění závazků vyplývajících ze
strategických plánů instituce,
Španělsko: Každé autonomní společenství si volí metodu přidělování přímých veřejných prostředků vysokým školám
samo.
Lucembursko: Údaje nejsou ověřeny na národní úrovni.
Švédsko: Vnitřní finanční audity jsou povinné pro všechny univerzity a další dvě vysoké školy.
Finanční audity
Prakticky ve všech zemích existují státní systémy – případně systémy na nejvyšší úrovni školské správy –
provádějící audity využití veřejných finančních prostředků ve vysokém školství. Jde o postupy vnášející do
finančního hospodaření jednotlivých vysokých škol průhlednost. Itálie je jediný stát bez ústředního nebo
regionálního orgánu, jemuž univerzity vykazují, jak využívají veřejné finanční prostředky (s výjimkou dotací
na určité výzkumné projekty (PRIN a FIRB)).
Ve třinácti zemích si finanční audit musejí zajišťovat také instituce samotné. Něco podobného je zavedeno i
ve Švédsku, netýká se to ale všech vysokých škol. V Nizozemsku, v Rumunsku a ve Spojeném království –
Skotsku se každoroční audit provádí ve všech vysokých školách podle společné metodiky.
65
Výkonové ukazatele jako nástroj mechanismu veřejného financování
Téměř všechny země usilují o odpovědné hospodaření vysokých škol s přidělenými veřejnými prostředky
také tím, že množství přidělených peněz činí aspoň zčásti závislým na výkonnosti instituce. Za tímto účelem
zařazují výkonové ukazatele do vzorců používaných k výpočtu objemu celkové dotace nebo výše jednotlivé
dotace na výzkum (viz oddíly 3.1.1 a 3.1.4). V Litvě a v Portugalsku mohou obnos přidělený z veřejných zdrojů
ovlivňovat také výsledky externího hodnocení výkonnosti instituce. Každá ze zemí, v nichž veřejné
financování závisí na výsledcích, přisuzuje jednotlivým ukazatelům, kterými určuje výši dotace, různou váhu
(viz oddíl 3.1.1).
Plnění strategických plánů (cílů) jako nástroj mechanismu veřejného financování
Strategické plány, jejichž sestavování je v naprosté většině zemí pro vysoké školy povinné (viz 2. kapitolu), se
mohou uplatnit také jako nástroj, jímž lze posuzovat výkonnost instituce. V některých zemích může toto
posouzení ovlivnit objem veřejných prostředků instituci přidělených.
V Dánsku, ve Francii, v Lucembursku, v Rakousku (univerzity), v Rumunsku a ve Finsku (univerzity) jsou
strategické plány resp. cíle zahrnuty do výkonové smlouvy jakožto podkladu pro přidělení veřejných
finančních prostředků. Přitom však v těchto šesti zemích v současností chybí systém pravidel k určování
objemu přidělovaných prostředků podle plnění kvalitativních strategických cílů, i když některé ze zmíněných
zemí hodlají něco takového zavést v budoucnosti (viz oddíl 3.1.2). Ve Finsku se při určování výše veřejné
dotace přihlíží k plnění kvantitativních cílů uvedených ve strategickém plánu.
V České republice, v Itálii a ve Slovinsku může plnění strategického plánu ovlivnit objem přidělených
veřejných prostředků. V blízké budoucnosti s tím lze počítat i v Irsku.
V České republice poskytne Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy veřejné vysoké škole dotaci na
rozvojový program, pokud tento program odpovídá vybraným cílům stanovovaným každoročně na základě
aktualizovaného Dlouhodobého záměru vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové, umělecké a další tvůrčí
činnosti pro oblast vysokých škol na období 2006–2010 (viz oddíl 3.1.2). Úřad pro vysoké školství v Irsku
v současné době v souvislosti s postupně zaváděným novým modelem přidělování periodické dotace
uvažuje o tom, že jisté procento z této každoroční dotace by se univerzitě přidělovalo podle toho, jak
univerzita plní svůj tříletý strategický plán. V Itálii může být celková dotace univerzitě snížena v případě, že
hodnocení tříletého rozvojového plánu uskutečněné Národní komisí pro hodnocení univerzitního systému
odhalí, že reálné výsledky zdaleka nedosahují cílů stanovených plánem, anebo v případě, že z přidělených
peněz byla vyčerpána příliš malá část. Ve Slovinsku může ministerstvo vysokého školství objem přidělené
veřejné dotace snížit, dojde-li k závěru, že peněz nebylo využito náležitým způsobem, tzn. podle finančních
předpisů a ve shodě s cíli strategického plánu školy.
V Bulharsku a ve Spojeném království jsou v platnosti předpisy, podle nichž se při stanovení výše přidělených
veřejných prostředků má přihlížet k plnění strategických cílů.
Úřední předpisy v Bulharsku stanoví, že výše veřejných prostředků přidělených instituci musí odpovídat
výsledkům periodických hodnocení prováděných v rámci akreditačního řízení. Předmětem pravidelných
hodnocení, prováděných výborem Národní agentury pro hodnocení a akreditaci, je zejména plnění
strategických cílů, které si instituce v krátkodobé, střednědobé a dlouhodobé perspektivě v oblasti
vzdělávání, akademických pracovníků, uzavírání partnerských dohod a spolupráce s jinými institucemi sama
vytkla. Praxe je však taková, že při přidělování veřejných peněz se výsledky těchto hodnocení neberou
v úvahu. Ve Spojeném království (Anglii, Walesu a Severním Irsku) jsou podmínky a pravidla, která
66
musejí financující orgány dodržovat při přidělování dotací jednotlivým institucím, stanoveny ve finančním
memorandu a v dohodě o financování uzavírané s institucí, kde jsou uvedeny specifické cíle týkající se počtu
studentů, kteří dokončí svůj studijní rok (ve Walesu: získají příslušný počet kreditů). Dohoda je rámcová a
v určených mezích se může počet studentů měnit. Financující orgán sleduje dodržování těchto podmínek a
za jistých okolností, kdy instituce vytčené cíle neplní, jí může dotaci odebrat.
Vedle popsaných opatření, jimiž se využívání veřejných finančních prostředků vykazuje přímo, existují
opatření zaměřená na průhlednost činností dané instituce, zejména na předkládání výkazů financujícímu
orgánu, zveřejňování výsledků interních hodnocení, informování o výzkumné a výukové činnosti a o
finančním hospodaření (viz 2. kapitolu). Na opatřeních tohoto druhu se vedle veřejného orgánu podílí i širší
skupina odborníků.
3.2.2. Možnost převádět nevyčerpané veřejné prostředky na další rok
Důležitou složkou finanční autonomie některých vysokých škol je možnost převádět nevyčerpanou část
dotace z roku na rok. Flexibilita tohoto druhu instituci umožňuje, aby si stanovila střednědobou, případně
dlouhodobou strategii svého rozvoje, aby byla s to financovat dlouhodobé projekty a dokonce aby se
odhodlala k investování, které přináší příjmy. Každá země postupuje přitom vlastním způsobem. Údaje, které
zde předkládáme, se nevztahují na veřejné financování určitých projektů, jejichž financování, pokud jde
o převádění finančních prostředků z roku na rok, obvykle podléhá zvláštním předpisům.
V osmnácti zemích resp. regionech je vysokoškolským institucím povoleno převádět nevyčerpanou část
přidělené dotace do rozpočtu na následující rok a do rozpočtové kapitoly, kterou považují pro daný účel za
nejvhodnější. Množství nevyčerpaných prostředků nemá přitom na objem příští dotace z veřejných zdrojů
vliv.
V sedmi zemích resp. regionech mají vysoké školy převod finančních prostředků z roku na rok povolen,
způsob jejich využití však podléhá různým omezením.
Ve Vlámském společenství Belgie se peněz převedených na následující rok nesmí použít ke krytí trvalých
dlouhodobých závazků (například výdajů na platy stálých zaměstnanců). V Dánsku, Řecku, ve Francii a
v Polsku lze nevyčerpaných prostředků použít v následujícím roce pouze na stejnou rozpočtovou kapitolu
jako předtím. V Itálii lze nevyčerpaných peněz použít ke všem finančním transakcím souvisejícím
s provozem instituce. Na Maltě si instituce musejí od ministra školství vyžádat povolení k vložení
nevyčerpaných prostředků do rezervního fondu. Čerpání z tohoto fondu je rovněž závislé na povolení
ministra školství.
V ostatních zemích se nevyčerpané finanční prostředky musejí buď veřejným orgánům vrátit (v České
republice v případě vyšších odborných škol, v Lotyšsku, Litvě, ve Slovinsku), nebo si je instituce
ponechá a příslušný obnos se odečte od nejbližší příští veřejné dotace pro ni určené (Irsko v případě
technických institutů, Estonsko).
67
Obr. 3.7: Možnost převádět nevyčerpané veřejné prostředky z roku na rok,
Peníze lze převádět bez podmínek jejich
využití
Peníze lze převádět za určitých podmínek
jejich využití
Peníze nelze převádět
Praxe se v jednotlivých regionálních
orgánech liší
Pramen: Eurydice.
Česká republika: Převod peněz je povolen pouze vysokým školám a podléhá zákonným omezením.
Estonsko: Údaj se týká pouze soukromých univerzit závislých na státní podpoře. Státní vysoké školy profesního zaměření
mohou převádět na další rok 3 % z přidělené státní dotace.
Irsko: Pouze univerzity mají možnost převádět nevyčerpané peníze na další rok.
Španělsko: Každé autonomní společenství si volí metodu přidělování přímých veřejných prostředků vysokým školám
samo.
Finsko: U polytechnik podléhá převod nevyčerpaných prostředků na další rok regulaci ze strany příslušných orgánů.
Švédsko: Na další rok lze převádět maximálně 10 % z přidělené celkové dotace. Při překročení tohoto procenta se
rozpočet dané instituce na příští rok úměrně sníží.
3.3. Veřejné financování nezávislého soukromého vysokého školství
Za nezávislé jsou považovány soukromé vysoké školy, jejichž financování je z veřejných zdroje kryto z méně
než 50 %. Mechanismus a rozsah veřejného financování vysokých škol se v jednotlivých zemích liší. V tomto
oddílu se zabýváme otázkou, do jaké míry jsou předpoklady k získání finanční podpory z veřejných zdrojů
u nezávislých soukromých vysokých škol stejné či odlišné ve srovnání s veřejnými v zemích, kde je počet
studujících ve veřejných a v nezávislých vysokých školách přibližně stejný. Pro stručnost se nezávislé
soukromé vysoké školy budou v následujícím textu označovat jako ´soukromé instituce´. Předkládané údaje
68
se týkají pouze zemí, kde byly informace o soukromém vysokoškolském sektoru k dispozici: České republiky,
Estonska, Lotyšska, Maďarska, Rakouska, Polska, Portugalska, Slovinska a Slovenska.
V Estonsku a v Lotyšsku studuje v soukromých institucích významný podíl studentů. Podle údajů za rok 2003
(10) dosáhl jejich podíl v institucích úrovně ISCED 5A kolem 20 % a v institucích úrovně 5B 30 %. V těchto dvou
zemích je mechanismus financování z veřejných zdrojů u veřejných i soukromých institucí stejný: finanční
prostředky se přidělují na základě smlouvy a jejich objem odpovídá počtu absolventů jednotlivých oborů za
dané období (viz oddíl 3.1.3). V Estonsku se však veřejné dotace na podkladě smlouvy přidělují hlavně
veřejným institucím. Soukromé instituce tam však mohou dostat také zvláštní dotace ze státního rozpočtu
nebo od místní správy. V Lotyšsku lze veřejnou dotaci poskytnout také na jednotlivou výzkumnou studii.
Soukromý sektor vysokého školství se značně rozvinul i v Polsku a v Portugalsku: v roce 2003 (11) studovala v
soukromých institucích jedna čtvrtina studentů na vysokých školách úrovně ISCED 5A, na vysokých školách
úrovně ISCED 5B studovala v soukromých institucích v Polsku jedna pětina a v Portugalsku téměř polovina
studentů. V těchto dvou zemích soukromé instituce nemají na rozdíl od veřejných možnost získat z veřejných
zdrojů celkovou dotaci, mohou však dostat finanční podporu na určité konkrétní účely.
V Polsku mohou soukromé instituce, které splňují požadavky předepsané ministrem odpovědným za vědu a
vysoké školství, obdržet dotaci kryjící část školného placeného studenty s plnou studijní zátěží, jakož i jiné
dotace na krytí nákladů jiné činnosti než vzdělávání. V Portugalsku mohou soukromé instituce
prostřednictvím smluv dostat veřejné dotace na sociální služby, na kvalitní projekty, učitelskou přípravu,
investiční pobídky, výzkum a prospěchová stipendia.
V České republice, v Maďarsku, v Rakousku, ve Slovinsku a na Slovensku není soukromý sektor ve vysokém
školství příliš rozvinut (12). V každé z těchto zemí mají soukromé instituce odlišné možnosti jak získat finanční
podporu z veřejných zdrojů.
V České republice, v Maďarsku a na Slovensku mohou soukromé instituce za určitých okolností obdržet
celkovou dotaci podobnou té, jakou dostávají veřejné instituce.
V České republice mohou soukromé vysoké školy, které fungují jako obecně prospěšné společnosti,
obdržet od ministerstva školství v omezené míře dotaci na akreditované studijní programy a na programy
celoživotního učení, na umělecké a jiné tvůrčí činnosti, i na vzdělávací, výzkumné a vývojové činnosti, které
s uvedenými programy souvisejí. Tyto soukromé vysoké školy však dostávají finanční podporu jen zřídka.
V Maďarsku mohou soukromé instituce dostat dotaci na stejné výdajové kategorie jako veřejné instituce
(studentská stipendia, odbornou přípravu a výzkum), s výjimkou provozních nákladů. Stejně jako u veřejných
institucí odpovídá výše dotace počtu státem dotovaných studijních míst v dané vysoké škole. Na Slovensku
může soukromá instituce obdržet od ministerstva školství dotaci na akreditovaný studijní program, výzkum a
vývoj, uměleckou činnost a na celkový rozvoj.
V České republice a na Slovensku mohou soukromé instituce dostat veřejnou podporu na výzkumné projekty
a na jiné druhy projektů na základě výběrového řízení. Na Slovensku musí ministerstvo školství soukromým
institucím finančně přispívat i na péči o studenty.*)
(10) Viz Eurydice (2007) Klíčové údaje o vysokém školství v Evropě 2007, obr. A3. Česky Praha, ÚIV 2008.
(11) Op cit.
(12) Op cit.
*)
V současné době může ministerstvo poskytnout soukromé vysoké škole dotaci na určitá stipendia i v České republice.
69
V Rakousku a ve Slovinsku stát přiděluje soukromým institucím finanční prostředky na konkrétní vzdělávací
služby, které poskytují. Ve Slovinsku mohou soukromé instituce získat finanční dotaci také na výzkumné
projekty.
V Rakousku zákon spolkové vládě financování soukromých institucí zapovídá; vláda však může od
soukromých institucí nakupovat některé vzdělávací služby, například všeobecně vzdělávací kurzy jako
doplněk výuky na veřejných univerzitách. Ve Slovinsku mohou soukromé instituce dostat státní finanční
dotaci na určité vládou schválené programy. V takovém případě jde o celkovou dotaci na akademické
činnosti včetně výzkumu a přidružených činností a na investice a rozvoj. Mechanismus financování, kritéria a
postupy při vykazování odpovědnosti za výsledky jsou stejné jako u veřejných institucí.
3.4. Modely veřejného financování: otázky a problémy
Mechanismy veřejného financování vysokého školství v Evropě působí jako nástroje, jimiž ústřední
vlády prosazují své strategické cíle ve vzdělávacím sektoru, a hlavní současné trendy vyvolávají četné
diskuse. Přehled těchto trendů podává obr. 3.8.
Stručný přehled různých studií z nedávné doby a mezinárodních údajů o problémech spojených s veřejným
financováním vysokého školství ukazuje, že existující modely financování vyvolávají řadu otázek o jejich
výhodách a nevýhodách. V některých případech se v těchto studiích také diskutuje o opatřeních sloužících
k nápravě nežádoucích následků.
Použití vzorců jako nástroje k rozdělování veřejných finančních dotací mezi vysokoškolské instituce (viz
oddíl 3.1) je velmi rozšířeno a často se ho využívá také k zajištění větší průhlednosti tohoto distribučního
procesu. Některé aspekty vzorců jsou však předmětem diskusí.
Alokační vzorec operující s počtem zapsaných studentů dané instituce může působit jako podnět
k racionálnějšímu využití zdrojů. Platí to zvláště v případě, kdy se náklady na jednoho studenta odvozují
z celostátního průměru nebo z normativu nákladů, v němž se přihlíží k různým činitelům; v takovém případě
jde o výpočet nákladů na studium za jakési ideální situace a nikoli faktických nákladů v reálném životě, jak na
to upozornili Salmi a Hauptman (13). Naproti tomu odpovídají-li jednotkové náklady na studenta, s nimiž se
počítá ve vzorci, skutečným nákladům, které instituci vznikají, není tlak na hospodárnost ve využívání zdrojů
tak silný.
Používání vzorce operujícího s počtem zapsaných studentů vystavuje instituci riziku vyplývajícímu z kolísání
tohoto počtu, což má nezbytně přímý dopad na její příjmy. Některé ze základních nákladů instituce
(například na infrastrukturu) nelze z roku na rok snižovat (14). Aby se instituce s takovou situací vyrovnaly,
změní typ nabízených studijních oborů tak, aby vyšly vstříc studentským preferencím a přilákaly více
studentů (15). Taková strategie sice může zajistit, aby nabídka studijních oborů odpovídala krátkodobým
vzdělávacím potřebám společnosti, může však také vést ke zúžení rozmanitosti jejich nabídky a k vymizení
některých významných, leč méně atraktivních akademických oborů z programu vůbec. Z tohoto hlediska by
(13) Salmi, J. and Hauptman A.M. (2006) Resource allocation mechanisms in tertiary education: a typology and an
assessment, p. 74.
(14) OECD/IMHE-HEFCE project on financial management and governance of higher education institutions report. On the
edge: securing a sustainable future for higher education, 2004, p. 40.
(15) OECD (2007) Strehl, F.; Reisinger, S.; Kalatschan, M. Funding Systems and their Effects on Higher Education Systems.
70
bylo žádoucí, aby alokační vzorec zahrnoval ukazatele motivující k zachování ohrožených akademických
oborů.
Obr. 3.8: Přehled mechanismů financování,
Alokační vzorec
Vyjednávání o návrhu rozpočtu
Rozpočet vycházející z minulých nákladů
Výkonové smlouvy
Použití závislé na regionálním orgánu: DE, ES
Pramen: Eurydice.
Estonsko a Lotyšsko: Ve veřejném financování vysokých škol se používají smlouvy operující s předem určeným počtem
absolventů.
Informace vycházejí z údajů na obr. 3.2.
Další otázka vznikající v souvislosti s alokačními vzorci se týká manévrovacího prostoru, jaký mají veřejné
orgány k dispozici pro úpravu rozpočtu vysokých škol v případě, že se počet studentů významně zvýší.
Jestliže se na náhlé prudké zvýšení jejich počtu nereaguje, částka připadající na jednoho studenta klesne, což
má pro instituci negativní finanční následky.
Jednotkové náklady na studenta se v alokačních vzorcích velmi často násobí váhovými koeficienty, které jsou
u jednotlivých studijních oborů odlišné. V řadě zemí je tento systém předmětem sporů vzhledem k
nedůslednosti a nevyváženosti přístupu k oborům v některých vzorcích (16).
(16) Ibid.
71
Podle zprávy, kterou CEGES předložil Evropské komisi (17), je použití výkonových ukazatelů v alokačních
vzorcích, zejména počtu studentů, kteří úspěšně složili zkoušky, nebo počtu absolventů, pobídkou ke
snižování podílu studentů, kteří nedokončili studium a ke zkracování doby studia. Mohlo by však také vést ke
snižování akademických požadavků následkem snahy institucí o vylepšení obrazu o kvalitě jejich práce. Za
takových okolností hrají rozhodující úlohu systémy zajišťování kvality, například externí hodnocení. Jak
uvádějí Salmi a Hauptman (18), přidělování veřejných dotací by se mělo opírat o výkonové ukazatele instituce
jen v malé míře a mělo by je kombinovat s počtem studentů. Jak velká část celkové dotace je ovlivněna
výkonovými ukazateli dané instituce je ovšem důležitá otázka sama o sobě.
Výkonové ukazatele mohou být účinnou pobídkou ke zlepšení efektivity ´vzdělávací produkce´ (pokud jde
o počet absolventů, studijní ´úmrtnost´, opakování ročníku apod.), nemusí to však být ten nejvhodnější
mechanismus financování, má-li se zvýšit kvalita ´produkce´. Vzhledem k tomu mohou být výkonové
smlouvy, v nichž je stanoven soubor cílů, přesnějším nástrojem k posouzení výsledků, jichž instituce
v jednotlivých oblastech dosáhla. Jako pobídka ke zlepšování kvality se může uplatnit také přidělování
finančních prostředků na základě soutěže, následně po hodnocení kvality projektů a instituce jako takové.
Četné otázky vyvolává také mechanismus, jímž se řídí přidělování veřejných dotací na výzkum. Dotace,
které se přidělují na jednotlivé projekty na základě soutěže přihlížející ke kvalitativním a kvantitativním
kritériím, působí na jejich kvalitu nejspíše pozitivně. Na druhé straně přidělují-li se veřejné dotace na výzkum
pouze na základě soutěže, může to vést k tomu, že se přitom stále více přihlíží k aktuálním politickým
prioritám na úkor základního výzkumu. Podle Truffina (19) mohou jiné aktivity, například základní výzkum a
vzdělávání, trpět, jestliže se při financování výzkumu preferují krátkodobé výzkumné projekty zabývající se
tématy, která určili političtí činitelé.
Řada studií poukázala na to, že poskytne-li se instituci základní dotace na výzkum (namísto dotací na
jednotlivé projekty), instituci se tím umožní, aby pokračovala v základním výzkumu a vypracovala si
dlouhodobé plány své výzkumné činnosti. Má-li však působit jako pobídka ke zlepšování, musí se základní
dotace na výzkum opírat o výkonové parametry (nikoli především o minulé náklady).
(17) CEGES (2007) Rates of return and funding models in Europe. Final report to the Directorate-General for Education and
Culture of the European Commission.
(18) Salmi, J. and Hauptman A.M. (2006) op.cit., p. 75.
(19) Truffin C. (2006), L’université déchiffrée: le financement des universités en Communauté française de Belgique, p. 19.
72
4. KAPITOLA: SOUKROMÉ FINANČNÍ PROSTŘEDKY ZÍSKÁVANÉ VYSOKÝMI ŠKOLAMI
Jak ukázala 1. kapitola pojednávající o národních strategiích, nedávné reformy uskutečněné na tomto poli
přispěly v mnoha zemích ke zvýšení autonomie vysokoškolských institucí v hospodaření s finančními
prostředky, a zejména v opatřování a využívání prostředků ze soukromých zdrojů. V mnoha zemích jsou
veřejné vysoké školy dosud financovány převážně z veřejných zdrojů a podíl soukromých zdrojů zůstává
nízký. V posledních deseti letech se však mnohé země snažily finanční zdroje svých vysokoškolských systémů
diverzifikovat.
Jak ukazuje obr. 4.1, na úrovni EU-27, výdaje domácností na instituce terciárního vzdělávání (v nichž školné a
jiné studijní poplatky představovaly největší položku) vzrostly mezi lety 1999–2004 ze 7 % na 13 %. Největší
zvýšení podílu tohoto zdroje financování bylo zaznamenáno ve Francii (z 2,5 % na 9,7 %), v Itálii (z 2 % na
18 %) a v Lotyšsku (z 35 % na 48 %). V Bulharsku, v Lotyšsku, v Litvě a v Polsku představovaly platby od
domácností čtvrtinu až polovinu veškerých finančních zdrojů vysokých škol během uvedeného období.
Objem finančních prostředků z jiných soukromých zdrojů (viz obr. 4.1, vysvětlující poznámku) se mezi léty
1999–2004 mírně zvýšil ve Francii, v Itálii a na Slovensku. V Bulharsku, v Irsku, v Řecku, na Kypru, v Lotyšsku,
na Maltě a v Rakousku představovaly v roce 2004 tyto zdroje méně než 3 % celkového rozpočtu vysokého
školství, v Nizozemsku, ve Švédsku a ve Spojeném království kolem 10 % a v Maďarsku něco přes 15 %.
Orgány školské správy – bez ohledu na faktický podíl soukromého financování v jednotlivých zemích – nové
způsoby financování vysokého školství vesměs podporují.
Tato kapitola se zabývá následujícími otázkami:
•
Jak daleko sahá autonomie vysokých škol, pokud jde o zavádění školného (1)?
•
Jaké možnosti se vysokým školám nabízejí, pokud jde o získávání soukromých finančních prostředků a
uzavírání partnerských vztahů se soukromým sektorem? Jaká omezení a kontrolní opatření v tomto
ohledu existují?
•
Jaké regulace existují ve využívání soukromých finančních prostředků? Smějí je vysoké školy použít
k obchodním činnostem anebo pouze k výuce a k výzkumným účelům? Jak daleko sahá povinnost
vysokých škol vykazovat využití soukromých finančních prostředků?
•
Jakých pobídek užívají jednotlivé země k podpoře vysokých škol v jejich úsilí o získání soukromých
finančních prostředků?
(1) Podrobnější údaje o příspěvcích studentů a jejich rodičů obsahuje studie Eurydice (2007) Klíčové údaje o vysokém
školství v Evropě 2007, kap. C. Česky Praha, ÚIV 2008.
73
Obr. 4.1: Podíl výdajů domácností a ´jiných soukromých subjektů´
v procentech celkového objemu výdajů na instituce terciárního vzdělávání, 1999–2004
Domácnosti
Jiné soukromé subjekty
Pramen: Eurostat, UOE.
Belgie: Do výdajů nejsou započítány výdaje na nezávislé soukromé vysoké školy a na vysoké školy v Německém
jazykovém společenství.
Dánsko: Výdaje na instituce postsekundární neterciární úrovně vzdělávání (ISCED 4) jsou zčásti zahrnuty do výdajů na
instituce vyšší sekundární úrovně a zčásti na instituce terciární úrovně.
Irsko, Španělsko, Portugalsko, Spojené království a Island: Údaje o výdajích na služby doplňkové ke službám
vzdělávacím nejsou k dispozici.
Řecko: Údaje o výdajích na úrovni místní správy nejsou k dispozici.
Nizozemsko a Island: Údaje o výdajích na instituce úrovně ISCED 5B nejsou k dispozici.
Portugalsko: Údaje o výdajích na instituce postsekundární neterciární úrovně (ISCED 4), o předpokládaných výdajích na
důchody a o výdajích na instituce na místní a regionální úrovni nejsou k dispozici.
Slovensko: Výdaje na vzdělávání na úrovni ISCED 5B jsou součástí výdajů na vyšší sekundární školy.
74
Tento ukazatel informuje o relativním rozsahu prostředků, které instituce terciárního vzdělávání (tj. instituce poskytující
vzdělávání na úrovních ISCED 5 a 6) dostávají od domácností a od ostatních zdrojů soukromého financování. Ukazatel
vychází z konceptu konečného zdroje financování, který postihuje podíl výdajů na vzdělávání financovaný přímo daným
zdrojem financování. Ostatní soukromé výdaje na terciární vzdělávání zahrnují výdaje firem, náboženských institucí a
jiných neziskových organizací (nikoli však vzdělávací instituce). Výdaje soukromých domácností zahrnují výdaje studentů
a jejich rodin.
Celkové výdaje za EU-27 jsou vypočteny z disponibilních údajů za jednotlivé země a z odhadů za země, odkud nebyly
takové údaje k dispozici.
4.1. Autonomie institucí ve využívání příjmů ze školného
Přibližně ve dvou třetinách zemí (viz obr. 4.2) mohou vysoké školy od studentů zapsaných k získání první
vysokoškolské kvalifikace požadovat školné. V Estonsku, Lotyšsku, Litvě, Maďarsku a Rumunsku se to týká
pouze studentů, kteří nedostávají státní pomoc. Ve Francouzském společenství v Belgii, v Bulharsku, ve
Španělsku, ve Francii, v Nizozemsku, v Rakousku, na Slovensku a ve Spojeném království – Skotsku určují výši
školného ústřední školské orgány. V ostatních zemích, kde je pro studenty připravující se k první
vysokoškolské kvalifikaci zavedeno školné, může jeho výši určovat v mezích stanovených ústředními orgány
sama vysoká škola.
Přibližně v deseti zemích nemohou vysoké školy od studentů požadovat školné vůbec, případně pouze od
studentů s částečnou studijní zátěží, studujících v programech pro získání druhé vysokoškolské kvalifikace,
účastníků kursů, které nejsou součástí studijních programů, studentů přesáhnuvších normální dobu studia
atp. (2).
V polovině zemí, kde vysoké školy mohou od studujících připravujících se s plnou studijní zátěží k získání
první vysokoškolské kvalifikace požadovat školné, mají v určování jeho výše značný manévrovací prostor.
Autonomie tohoto druhu může být zvlášť významná v případech, kdy výdaje domácností, k nimž patří i jiné
složky než je školné samotné, tvoří značný podíl finančních zdrojů vysokých škol (viz obr. 4.1). Platí to
o Bulharsku, Itálii a Spojeném království (Anglii, Walesu a Severním Irsku). V Itálii a ve Spojeném království činí
tento podíl kolem 20 % a v Bulharsku 40 %. V ostatních zemích, kde mají vysoké školy možnost vybírat od
studentů školné, činil tento podíl v roce 2004 10 % nebo méně.
V osmi zemích musejí vysoké školy podle zákona příjmy pocházející ze školného od studentů, kteří se
připravují s plnou studijní zátěží k získání první vysokoškolské kvalifikace, použít k úhradě nákladů na výuku a
jiné základní činnosti instituce nebo na finanční podporu studentů.
V Litvě musejí vysoké školy příjmy ze školného použít na vlastní speciální finanční program určený
k realizaci záměrů a cílů uvedených ve statutu instituce. V Rakousku mohou o použití peněz získaných ze
školného rozhodnout sami studenti výběrem ze seznamu možností předloženého univerzitním senátem.
Ve dvou zemích (Litva a Lotyšsko, viz obr. 4.1), kde výdaje domácností v roce 2004 představovaly 25 až 50 %
celkových finančních prostředků, které měly vysoké školy k dispozici, musely být prostředky z tohoto zdroje
použity k realizaci základních cílů instituce. Něco podobného plánuje Maďarsko zavést od roku 2008/09, kdy
by se školné placené studenty mělo podstatně zvýšit (viz 1. kapitolu).
75
Obr. 4.2: Autonomie v použití školného placeného studenty s plnou studijní zátěží v programech vedoucích k
získání první vysokoškolské kvalifikace, veřejné a státem dotované soukromé instituce, 2006/07
Školné
placené studenty s plnou studijní zátěží
v programech vedoucích k získání první
vysokoškolské kvalifikace
Autonomie v použití
Omezení v použití
Školné není zavedeno
u studentů s plnou studijní zátěží
v programech vedoucích k získání první
vysokoškolské kvalifikace
Různé v závislosti na regionálních orgánech
Pramen: Eurydice.
Česká republika: Údaj se týká pouze veřejných vysokých škol.
Německo: V některých spolkových zemích vysoké školy školné od studentů s plnou studijní zátěží v programech
vedoucích k získání první vysokoškolské kvalifikace vybírají, pro jejich použití však existují různá omezení. V ostatních
spolkových zemích studenti školné neplatí.
Estonsko, Lotyšsko, Litva, Maďarsko a Rumunsko: Za studium s plnou studijní zátěží vedoucí k získání první
vysokoškolské kvalifikace platí školné pouze studenti, kteří nepobírají státní pomoc.
Situace, kdy se školné za studium s plnou studijní zátěží v programech vedoucích k získání první vysokoškolské kvalifikace
platí pouze v některých státem dotovaných soukromých vysokých školách, nebo za některé druhy studia s částečnou
studijní zátěží, za studium k získání další kvalifikace, za studium předmětů, které netvoří součást studijního programu,
nebo v případě, že student překročil standardní dobu studia, jsou na obrázku uvedeny pod označením ´školné není
zavedeno u studentů s plnou studijní zátěží v programech vedoucích k získání první vysokoškolské kvalifikace´.
4.2. Jiné povolené zdroje soukromého financování
Kromě školného mají vysoké školy potenciálně k dispozici poměrně širokou škálu dalších zdrojů financování
ze soukromých zdrojů. Mohou z nich však čerpat jen v některých zemích, protože jinde se některé ze zdrojů
nevyskytují nebo jejich využití není povoleno.
(2) Viz Eurydice (2007) Klíčové údaje o vysokém školství v Evropě 2007, ukazatele C9 a C11. Česky Praha, ÚIV 2008.
76
Obr. 4.3: Zdroje soukromých finančních prostředků dosažitelných pro veřejné vysoké školy
a omezení jejich použití, 2006/07
BE fr
BE de
BE nl
LU
HU
MT
BG
CZ
DK
DE
EE
IE
EL
ES
FR
IT
CY
LV
LT
PL
PT
RO
SI
SK
FI
SE
UK
IS
LI
NO
Dary/odkazy
Půjčky
Nájemné/příjmy z nemovitostí
Sponzorovaná funkční místa
Využití výsledků výzkumu/
smluvní výzkum
Poplatky za poskytované
služby
Úroky z investic
Vlastní obchodní společností
NL
AT
Dary/odkazy
:
Půjčky
Nájemné/příjmy z nemovitostí
Sponzorovaná funkční místa
Využití výsledků výzkumu /
smluvní výzkum
Poplatky za poskytované
služby
Úroky z investic
:
Vlastní obchodní společností
Povoleno bez omezení
Nepovoleno
Povoleno s omezením nebo s podmínkami
Zdroj dosud neuplatněn
:
Pramen: Eurydice.
Česká republika: Údaj se týká pouze vysokých škol.
Estonsko: Pro odborné vysoké školy platí přísnější omezení využívání soukromých finančních zdrojů než pro univerzity.
Mohou pouze přijímat peníze za své hlavní služby (další vzdělávání, odborné konzultace atp.).
Španělsko: O využití některých finančních zdrojů rozhoduje autonomní společenství.
Maďarsko: Podle rozhodnutí ze září 2007 nesmějí vysoké školy sjednávat půjčky.
Finsko: Polytechniky nesmějí zakládat obchodní společnosti.
Sponzorovaná funkční místa: učitelské místo nebo místo ve výzkumu financované soukromým sponzorem.
Poplatky za poskytnuté služby: například za soustavnou výuku pro soukromé společnosti, konzultace, lékařské a jiné
služby.
Úroky z investic: zisk pocházející z finančních investic veškerého druhu.
Zdroj dosud neuplatněný: daný druh soukromého finančního zdroje není zatím v praxi k dispozici a úřední regulace
v tomto směru neexistuje.
Zatímco v několika málo zemích v Dánsku, Irsku, na Kypru, v Lotyšsku, Rakousku, Rumunsku, ve Slovinsku, ve
Spojeném království) je povoleno využívat všechny nebo téměř všechny soukromé zdroje financování
77
uvedené na obr. 4.3 a u žádného není čerpání výslovně zakázáno, ve většině zemí je využívání nejméně dvou
zdrojů omezeno (o omezeních a podmínkách jejich využívání pojednává oddíl 4.4).
V několika zemích se některé soukromé zdroje financování vysokých škol dosud neuplatnily, nevyužívají se a
neexistují ani předpisy, které by jejich využívání regulovaly.
Prakticky všude mají vysoké školy povoleno přijímat od soukromých fyzických či právnických osob dary a
odkazy.
Vedle nich jsou bezpochyby nejvyužívanějším soukromým zdrojem financování využívání výsledků
výzkumu a výzkumné kontrakty ve formě společných výzkumných projektů, uzavírané mezi vysokými
školami a soukromými subjekty.
Poskytování služeb, jako jsou například kursy pro dospělé jednotlivce či (zejména) školení zaměstnanců
společností, konzultace a pořádání konferencí, je rovněž důležitým soukromým zdrojem financování. Patří
k tomu i zdravotnické služby, například vysoce specializovaná diagnostické a rehabilitační služby v Polsku.
Poplatky za lékařskou péči kryjí v Německu kolem dvou třetin nákladů univerzitních nemocnic.
V mnoha zemích jsou zdrojem příjmů nájmy budov či jiných zařízení a obecně příjmy z nemovitostí. Vysoké
školy mohou také ve většině zemí s výjimkou Německého jazykového společenství Belgie, Německa, Litvy,
Portugalska a Islandu zakládat vlastní obchodní společnosti. Ve Finsku je to povoleno od roku 2006, zatím je
ale žádná univerzita nezaložila.
Ve většině zemí mají vysoké školy povoleno sjednávat půjčky. Ve Spojeném království si mohou půjčovat
peníze téměř všechny vysoké školy, a jelikož se řídí spíše vlastními stanovami než státními předpisy, mohou
se postupy, které při tom používají, občas lišit. Existují rozmanité typy půjček, od prostého bankovního úvěru
k důmyslnějším formám včetně smluv o partnerství se soukromými subjekty.
V mnoha zemích jsou pro vysoké školy zdrojem příjmů úroky z finančních investic.
Ve Švédsku mají vysoké školy zakázáno sjednávat půjčky, v Bulharsku, na Slovensku, ve Finsku, na Islandu a
v Norsku nesmějí sjednávat půjčky ani finančně investovat.
Sponzorování pracovních míst (pokud se vyskytlo) je povoleno všude kromě Řecka, často se uplatňuje ve
Spojeném království. Ve Francouzském a ve Vlámském společenství v Belgii obchodní společnosti sponzorují
některé katedry, není to však běžná praxe. Podobně je tomu v Nizozemsku, v Rakousku a ve Finsku. V Norsku
je to povoleno, vyskytuje se to však krajně zřídka. Ve Slovinsku se podporuje najímání výzkumných
pracovníků soukromými společnostmi a finanční podílení soukromých společností na výuce mladých
výzkumných pracovníků. V ostatních zemích se sponzorování pracovních míst nezdá být příliš rozšířeno.
Předchozí souhlas nadřízeného orgánu bývá podmínkou využití soukromého zdroje financování nejčastěji u
půjček, investic a při zakládání společností (viz oddíl 4.4 o omezeních a podmínkách).
78
4.3. Partnerství se soukromými podnikatelskými subjekty
Pro vysoké školy aktivně usilující o získání peněz ze soukromých zdrojů jsou partnerské vztahy navazované
s podnikatelským světem jednou z důležitých příležitostí jak rozšířit možnosti financování. Velice se osvědčily
jako nástroj přenosu výsledků výzkumu do praxe a jejich komerčního využití.
K nejčastějším formám spolupráce ve výzkumu patří společné výzkumné projekty či výzkumné
zakázky, a jak už bylo uvedeno, jde o nejdůležitější soukromý zdroj finančních prostředků vůbec.
V některých zemích (Francouzské a Vlámské společenství v Belgii, Česká republika – vysoké školy, Polsko)
působí obdobně ceny, jimiž se odměňují vynikající výsledky výzkumu. V celé řadě zemí (Francouzské a
Vlámské společenství v Belgii, Bulharsko, Česká republika – vysoké školy, Francie, Itálie, Litva, Maďarsko,
Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Finsko, Švédsko, Norsko) se mnohdy ve spolupráci s místními nebo
regionálními orgány a soukromými společnostmi jako partnery zřizují inovační parky a technologická centra.
V Itálii je součástí partnerských dohod mezi univerzitami a zaměstnavatelskými sdruženími sponzorování
magisterských studijních míst zaměřených na cíle sledované sdružením; stejnému účelu slouží také ceny
vypisované na magisterské projekty tematicky odpovídající zájmové oblasti zaměstnavatelského sdružení. Ve
Vlámském společenství v Belgii lze na doktorských výzkumných projektech, zejména technického rázu,
pracovat ve spolupráci se soukromým podnikem.
V Bulharsku zakládají některé vysoké školy vlastní výzkumné sektory či střediska, které připravují návrhy
výzkumných projektů a předkládají je Národnímu vědeckému fondu. Kromě drobného příspěvku na krytí
provozních nákladů nedostávají tato střediska z veřejných zdrojů žádnou finanční podporu. Jsou-li jejich
výzkumné projekty úspěšné a finančně výhodné, příjmy a vlastnická práva z nich plynoucí zůstávají jejich
majetkem.
4.4. Omezení a podmínky při získávání a využívání jiných soukromých
finančních zdrojů a partnerství
Existuje mnoho zemí, v nichž se v posledních deseti letech předpisy regulující opatřování a využívaní
soukromých finančních zdrojů uvolnily do té míry, že se institucím už v tomto ohledu nekladou žádné
překážky.
V několika jiných zemích však musejí být v tomto ohledu předem splněny určité všeobecné podmínky;
plánované obchodní aktivity musejí především odpovídat základním úkolům a vzdělávacím cílům dané
instituce (Estonsko, Francie, Lucembursko, Nizozemsko, Polsko, Lotyšsko) nebo respektovat její postavení
veřejné vysoké školy (Německo). V Dánsku, ve Francii, ve Finsku a v Norsku se všeobecná podmínka tohoto
druhu vztahuje zejména na zakládání společností.
Účelem společností zakládaných vysokými školami ve Francii je výroba, propagace, prodej zboží a služeb
z oblasti hospodářské, vědecké či kulturní odpovídající poslání příslušných institucí jako poskytovatelů
veřejných služeb. Podobně je tomu v Lucembursku.
V Nizozemsku odpovídá za uskutečňování stěžejní části vzdělávacího programu výhradně příslušná vysoká
škola a nelze je svěřit externímu partnerovi.
79
Ve Finsku mohou univerzity zakládat společnosti pouze v případě naléhavé potřeby, jde-li o poskytování
vzdělávacích, výzkumných a uměleckých služeb se značným společenským dopadem. Podobně je tomu
v Norsku.
Mnohdy musejí vysoké školy při opatřování prostředků ze soukromých zdrojů dodržovat ještě různé zvláštní
požadavky a kromě toho pro ně existují různá omezení týkající se druhu takových prostředků.
V Belgii – Německém jazykovém společenství, v České republice, v Německu, v Irsku, ve Francii, v Maďarsku,
na Maltě, v Nizozemsku, Slovinsku a ve Spojeném království podléhá omezením sjednávání půjček. Vysoké
školy musejí dodržovat obecné úředně stanovené postupy a kromě toho si často musejí předem vyžádat
souhlas ministerstva.
Na Maltě je písemný souhlas ministra školství nezbytný v případě, že jde o půjčku přesahující třicet tisíc lir
(přibližně 69 730 euro).
V Nizozemsku si vysoké školy mohou půjčit peníze pouze od finančních ústavů s nejvyšším (A) ratingem.
Ve Spojeném království musí vysoké školy dodržet při vypůjčování peněz veškeré požadavky dohodnuté
s orgánem, který ji financuje, avšak ani při jejich plném dodržení nepřebírá vláda ani financující orgán
odpovědnost za její finanční závazky.
V Belgii – Německém jazykovém a Vlámském společenství, v České republice, v Maďarsku, na Maltě,
v Nizozemsku, Polsku a Švédsku je různým způsobem omezeno investování.
V Belgii – Francouzském a Vlámském společenstvím nesmějí vysoké školy samy přímo finančně
investovat, mohou ale ve spolupráci s některou soukromou bankou založit finanční společnost, která může
investovat peníze do dceřinných společností.
V České republice nejsou veřejné vysoké školy oprávněny nemovitá aktiva, dotace a granty získané od
státu investovat do obchodních společností či družstev.
V Maďarsku a Polsku mohou vysoké školy své momentální přebytky investovat pouze do státních cenných
papírů a dluhopisů, na burze investovat nesmějí.
Ve Švédsku si vysoké školy nesmějí vydělávat soukromým financováním a mohou tudíž investovat pouze
v souvislosti s plněním svých základních činností.
Další speciální omezení se týkají příjmů z nemovitostí, ze sponzorování funkčních míst a z poplatků za
poskytované služby.
V Belgii – Vlámském společenství musejí vysoké školy příjem z nájmu nemovitostí použít k údržbě budov
a k investování do nich. V Norsku může vysoká škola nemovitosti pronajímat, avšak nesmí to být na úkor
jejího řádného fungování.
Na Slovensku se sponzorování funkčních míst musí opírat o dohodu stanovící závazky obou právních
subjektů (vysoké školy a soukromé podniky).
Ve Švédsku se za poskytování služeb rázu dalšího vzdělávání nesmí od jednotlivých studentů požadovat
placení školného, může se však vybírat poplatek od soukromých společností a organizací za kursy, které si
objednaly. V Nizozemsku se spolupráce mezi univerzitou a její nemocnicí musí opírat o dohodu přesně
vymezující podmínky pracovníků a financování.
Pokud jde o zakládání vlastních společností, povolení v řadě zemí závisí na splnění různých podmínek.
V Belgii – Francouzském a Vlámském společenství je účast vysoké školy na dceřinné společnosti
podmíněna uzavřením dohody, v níž vedení instituce garantuje návratnost vložených finančních a jiných
80
příspěvků. Podobné záruky předepisuje zákon také pro účast vysoké školy na inkubačních a inovačních
střediscích a výzkumných parcích.
V České republice je k založení samostatné součásti jako právnické osoby nezbytný předchozí souhlas
správní rady vysoké školy. Veřejné vysoké školy nejsou oprávněny poskytovat finanční záruky za dluhy
jiných právních subjektů a nemají zástavní právo na nemovité věci. Nemohou se stát partnery veřejných
obchodních společností anebo generálními partnery komanditních společností
V Dánsku může univerzita založit pouze jednu akciovou společnost, může však být společným vlastníkem
podobných společností založených jinými veřejnými výzkumnými institucemi. Její kapitálový příspěvek nesmí
přesahovat 5 milionů DKK nebo 3 % obratu na výzkum a vývoj.
V Řecku mohou vysoké školy zakládat pouze společnosti s ručením omezeným, jejichž jediným účelem je
další zvyšování příjmů a aktiv vysokých škol.
V Maďarsku musejí vysoké školy dodržovat předpisy, podle nichž začínající firmy nesmějí zakládat další
společnosti, jejich ručení je omezeno a vysoké školy musejí být jejich většinovým vlastníkem.
V Polsku instituce veřejného sektoru včetně vysokých škol nesmějí nabývat či nakupovat podíly
v soukromých obchodních společnostech.
Ve Švédsku je k založení soukromé společnosti nezbytný předchozí souhlas vlády.
Na Slovensku se založení společnosti opírá o dohodu obou právních subjektů (soukromé společnosti a
vysoké školy) specifikující smluvní podmínky.
4.5. Veřejné pobídky k získávání soukromých finančních prostředků
Jako nástroje napomáhajícího k realizaci strategií a konkrétních opatření, jejichž cílem je diverzifikace
financování vysokého školství a zejména zapojení jiných soukromých finančních zdrojů než individuálních
domácností, téměř všechny evropské země používají nějakou pobídku, s níž se obracejí k vysokým školám
a/nebo k jejich potenciálním soukromým partnerům (viz obr. 4.4).
81
Obr. 4.4: Veřejné pobídky k získávání soukromých finančních prostředků,
BE
fr
BE
de
BE
nl
BG
CZ
DK
DE
EE
IE
EL
ES
FR
HU
MT
NL
AT
PL
PT
RO
SI
SK
FI
SE
UK-ENG/
WLS/NIR
IT
CY
LV
LT
LU
UKSCT
IS
LI
NO
Zohlednění soukromých podpor při přidělování
veřejných dotací a při externím hodnocení
Daňové úlevy pro vysoké školy
Daňové úlevy pro dárce/sponzory/soukromé
partnery
Finanční či jiná podpora partnerství se
soukromým sektorem
Právo vysoké školy na vytvořené intelektuální
vlastnictví
Zohlednění soukromých podpor při přidělování
veřejných dotací a při externím hodnocení
Daňové úlevy pro vysoké školy
Daňové úlevy pro dárce/sponzory/soukromé
partnery
Finanční či jiná podpora partnerství se
soukromým sektorem
Právo vysoké školy na vytvořené intelektuální
vlastnictví
Využívaná pobídka
Pramen: Eurydice.
Řecko: Nový zákon přijatý v březnu 2008 přiznává univerzitám právo na intelektuální vlastnictví výsledků výzkumu
prováděného jejich pracovníky.
Itálie: Daňová úleva dárci není běžnou praxí.
Za soukromé financování se zde nepokládá placení školného a jiných studijních poplatků.
Zohlednění získaných soukromých prostředků při přidělování veřejných dotací a při hodnocení
Jen ve velmi málo zemích se při určování výše veřejné dotace přihlíží ke schopnosti instituce získat
soukromou finanční podporu. V Dánsku, v Estonsku, v Irsku (univerzity), v Litvě a v Polsku se k ní přihlíží při
přidělování dotací na výzkum (viz 3. kapitolu). V Dánsku jsou navíc ve výkonových smlouvách uzavíraných
s univerzitami uvedeny mezi cíli nejen ty, které se týkají využití výsledků výzkumu, nýbrž i spolupráce
s třetími stranami včetně podnikatelského sektoru. K tomu, do jaké míry instituce vytčených cílů dosáhla, se
však při hodnocení instituce nepřihlíží a nemá to vliv ani na přidělení veřejné dotace. V Belgii – Vlámském
společenství je však objem prostředků získaných ze soukromých zdrojů na základě výzkumné smlouvy
jedním z kritérií pro přidělení veřejné dotace na přenášení výsledků výzkumu do praxe.
82
V Portugalsku a ve Finsku může okolnost, zda vysoká škola dostává podporu ze soukromých zdrojů, příznivě
ovlivnit výši dotace přidělené na výuku a provoz.
V Portugalsku je jedním z kritérií používaných k hodnocení vysoké školy význam jejích vztahů s místní
komunitou, zejména poskytování služeb a uzavírání partnerských vztahů. Výsledky tohoto hodnocení mají
vliv na výši základní dotace na provoz vysoké školy. Ve Finsku je plánovaný objem financí získaných ze
soukromých zdrojů jedním z cílů zahrnutých do výkonové smlouvy uzavřené s univerzitou a jeho splnění má
vliv na výši veřejné dotace v následujícím roce.
V Bulharsku, Estonsku, Lotyšsku a Slovinsku se při hodnocení vysoké školy přihlíží také k tomu, jak dokáže
získat finanční prostředky ze soukromých zdrojů.
Daňové úlevy poskytované institucím
Sedm zemí poskytuje institucím daňové úlevy u darů a jiných prostředků získaných ze soukromých zdrojů.
V Belgii – Vlámském společenství dostávají vysoké školy daňovou úlevu na personální náklady na
výzkum. V České republice (vysoké školy) a v Polsku závisí poskytnutí daňové úlevy na způsobu využití
získaných finančních příspěvků – jsou-li použity na výuku a výzkum (Česká republika) nebo investovány do
speciálních fondů – například do sociálního nebo do rozvojového fondu. V Lotyšsku jsou vysoké školy
jakožto neziskové organizace osvobozeny od některých daní. V Maďarsku mohou vysoké školy v určitých
případech provozovat komerční činnost, aniž platí daně. V Nizozemsku jsou vysoké školy v určitých
případech osvobozeny od daňové povinnosti za finanční prostředky získané ze soukromých zdrojů. Od ledna
2006 nemusejí platit daně za dary od soukromých dárců.
Ve Spojeném království mají veškeré vysoké školy statut dobročinných organizací a z toho titulu jsou
osvobozeny od placení určitých druhů daní. V Anglii se v jedné vládní zprávě uveřejněné v roce 2004
konstatovalo, že navýšením svých příjmů dary od soukromých dárců by vysoké školy mohly zvýšit kvalitu své
práce a získat větší nezávislost na státu. Vláda potom zřídila podpůrný program, který fungoval v letech
2005–2008 a pomáhal institucím získat zkušenosti s opatřováním peněz.
Daňové úlevy pro dárce, sponzory a soukromé partnery
V Belgii – Francouzském společenství, v České republice (vysoké školy), ve Španělsku, ve Francii, v Lotyšsku,
Lucembursku, Maďarsku, Rumunsku, na Slovensku, ve Finsku a ve Spojeném království může získat úlevu na
daních ten, kdo instituci něco daruje. V Lotyšsku, v Litvě a v Rumunsku to platí i o sponzorech.
V Belgii – Vlámském společenství, v Dánsku, v Řecku, ve Španělsku, ve Francii, v Itálii, v Lotyšsku,
v Portugalsku a v Norsku získávají daňovou úlevu podniky, které se v rámci partnerství s vysokými školami
účastní na společných výzkumných projektech.
V Dánsku mohou soukromé společnosti získat 50% slevu na daních za výdaje spojené s výzkumnými a
vývojovými projekty, které financují společně s veřejnými výzkumnými ústavy včetně univerzit. Podle zákona,
který vstoupil v platnost v lednu 2007, mohou v Itálii soukromé společnosti a podnikatelé, kteří se podílejí na
společných výzkumných projektech v rámci partnerství s univerzitami, získat slevu na daních ve výši
odpovídající až 15 % prostředků vložených do projektu. V Portugalsku si soukromé společnosti mohou ze
zdanitelných příjmů odečíst značnou část svých výdajů na výzkum a vývoj včetně výdajů na činnosti
uskutečněné v rámci partnerství s univerzitami. V Norsku poskytuje vláda daňové úlevy malým a středně
velkým firmám, které se podílejí na výzkumných a vývojových projektech v rámci spolupráce s vysokými
školami a veřejnými výzkumnými ústavy.
Finanční a jiná podpora partnerství se soukromým sektorem
83
Přibližně polovina zemí používá (často teprve odnedávna) nebo se chystá používat rozmanité pobídky
k uzavírání partnerství mezi vysokými školami a soukromým sektorem. Hlavně prostřednictvím Národní
agentury pro výzkum (Agence nationale pour la recherche), založené v roce 2005, se ve Francii veřejné
prostředky na výzkum poskytují přednostně projektům, na nichž se partnersky podílí soukromý sektor.
Obdobně jsou zaměřeny také podpůrné priority finské vlády. Litevské Ministerstvo školství a vědy plánuje
vyhlášení několika rozvojových programů, z nichž by se financovaly výzkumné projekty realizované
v partnerství se soukromým sektorem.
V Belgii – Vlámském společenství a ve Finsku (od roku 2006) může vláda vysokoškolským institucím
poskytovat dotace k zakládání mezičlánků umožňujících rozvíjení partnerských vztahů se soukromým
sektorem. Ve Finsku zatím organizační struktury tohoto typu neexistují. Ve Francii a v Portugalsku se v roce
2007 uvolnily předpisy, které až dosud vznik takových útvarů brzdily. V Itálii vláda zjednodušila předpisy pro
zakládání dceřinných společností univerzitami a navíc univerzitám poskytuje k danému účelu finanční
podporu.
Finsko, Švédsko a Norsko podporují vytváření partnerství se soukromým sektorem nejrůznějším způsobem
včetně finančních příspěvků. V Bulharsku jsou různé pilotní programy na podporu partnerských dohod mezi
univerzitami a malými a středně velkými firmami součástí akčního plánu vysokého školství, který probíhá a
potrvá do roku 2010.
Ve Švédsku různé státní orgány, vědecké rady a nadace poskytují granty jako pobídku k rozvoji spolupráce
mezi vysokými školami, soukromými společnostmi a orgány místní správy. Ve Finsku přispěly nově zřízené
národní a regionální inovační systémy svými organizačními strukturami, podpůrnými programy a praktickými
opatřeními k vytvoření rozsáhlé infrastruktury potřebné k rozvoji partnerství. V Norsku se uskutečnila
rozmanitá opatření na podporu spolupráce na výzkumu a vývoji mezi vysokými školami a průmyslovými
podniky. Tato opatření mají například přimět akademické pracovníky k tomu, aby při výzkumné práci a při
šíření výsledků výzkumu dbali na snazší praktické využití těchto výsledků ve výrobě nebo k tomu, aby
věnovali větší pozornost možnému komerčnímu využití výsledků výzkumu. Některá opatření mají také zvýšit
kompetence soukromých společností ve sféře výzkumu a vývoje.
V Rumunsku byla zřízena národní agentura na podporu partnerských vztahů a předávání znalostí mezi
vysokými školami, společností a soukromým sektorem. Ve Spojeném království probíhá od roku 1998 řada
podpůrných akcí sloužících k tomu, aby se vysoké školy naučily komerčně využívat výsledků své výzkumné
práce. Jako příklady takových finančně dotovaných programů lze uvést Fond pro inovaci vysokého školství
(Higher Education Innovation Fund) v Anglii a Grant pro předávání znalostí (Knowledge Transfer Grant) ve
Skotsku. Řecko podporuje partnerství mezi vysokými školami a soukromým sektorem rozvíjením
informačních služeb pro potenciální partnery.
Regulační nástroje na podporu práva na intelektuální vlastnictví
Důležitým činitelem, který může podpořit soukromé financování vysokých škol, je přístup státních orgánů
k problematice intelektuálních vlastnických práv. Ve třinácti zemích (viz obr. 4.4) náleží intelektuální
vlastnická práva na výsledky výzkumné práce jejich pracovníků ze zákona vysokým školám, a ty mohou
vytvářet prodejem těchto výsledků vlastní příjem. Jde o opatření, která se začala realizovat teprve koncem 90.
let nebo ještě později. V Dánsku a ve Finsku existují předpisy stanovící, za jakých podmínek náleží podíl na
příjmech vyplývajících z prodeje výsledků výzkumu příslušnému výzkumnému pracovníkovi.
84
V Estonsku je v pracovní smlouvě uvedeno, komu náleží právo na intelektuální vlastnictví výsledků
výzkumu, na němž se zaměstnanec podílí. Ve většině vysokých škol existují také vnitřní předpisy týkající se
intelektuálních vlastnických práv a v pracovních smlouvách uzavíraných s výzkumnými pracovníky se na ně
odkazuje. Ve Finsku je právo na intelektuální vlastnictví zakotveno v zákoně o vynálezech z roku 2007.
Zákon zavazuje badatele působící na univerzitě nebo polytechnice k tomu, aby instituci informovali o svých
vynálezech. Vnitřní předpisy instituce potom specifikují, komu náleží právo na intelektuální vlastnictví. Ve
Švédsku náleží toto právo jednotlivým badatelům, kteří je však mohou převést na instituci. V Norsku zákon
z roku 2003 odňal akademickým pracovníkům vlastnické právo k výsledkům výzkumu a právo na jejich
obchodní využití svěřil vysokým školám. Výzkumným pracovníkům je vyhrazeno právo na publikování
výsledků, nemohou si ale nechat patentovat. V Rumunsku náleží vlastnická práva k výsledkům výzkumu
financovaného z veřejných prostředků dané instituci a Ministerstvu školství a výzkumu, neobsahuje-li
uzavřená smlouva o výzkumu nějaké jiné ustanovení.
Je-li výzkum financován soukromým partnerem, je vlastnictví jeho výsledků vymezeno smlouvou mezi
oběma partnery, která se v tomto směru může případ od případu lišit. Ve dvou zemích existují opatření, která
v tomto ohledu postavení vysokých škol podporují.
V Belgii – Vlámském společenství je partnerství mezi vysokou školou a soukromým podnikem upraveno
předpisem chránícím zájmy vysoké školy. Podle něho musejí partneři uzavřít dohodu o využití výsledků a
o právech na intelektuální vlastnictví, která zajišťuje spravedlivé rozdělení výnosu z prodeje. Ve Spojeném
království – Anglii uveřejnilo tehdejší Ministerstvo pro vzdělávání a kvalifikace a tehdejší Ministerstvo
obchodu a průmyslu v roce 2003 studii Lambert Review of Business-University Collaboration, v níž se
upozorňovalo na potíže s vymezením vlastnictví výsledků výzkumu financovaného společně univerzitami a
soukromými partnery. V květnu 2004 byla ustavena pracovní skupina složená ze zástupců univerzit a
obchodní sféry s úkolem vypracovat vzorové dohody o spolupráci při výzkumu, které by usnadnily jednání
mezi potenciálními partnery.
4.6. Odpovědnost za hospodaření se soukromými prostředky
Téměř ve všech zemích se nástroje, jimiž se vykazuje odpovědnost za hospodaření s finančními prostředky ze
soukromých zdrojů, neliší od nástrojů používaných v případě prostředků z veřejných zdrojů (viz 3. kapitolu).
Ve finančních zprávách, které musejí vysoké školy nadřízeným orgánům pravidelně předkládat, se stejně jako
v pravidlech pro audity pamatuje také na opatřování a využívání finančních prostředků ze soukromých
zdrojů.
Existují však jisté výjimky souvisící s tím, jak se kontrola odpovědnosti organizuje.
Na Islandu nemusejí vysoké školy vzhledem ke své rozsáhlé autonomii žádnému orgánu předkládat výkazy o
svých soukromých finančních zdrojích (což neplatí o hospodaření s veřejnými prostředky).
Ve čtyřech zemích se odpovědnost za hospodaření s finančními prostředky ze soukromých zdrojů řídí
vlastními pravidly a kontrolní opatření jsou přísnější.
V Dánsku se dary a dotace od třetí strany musejí ve výroční bilanci vykazovat jednotlivě a zvlášť. Musí se
rovněž předkládat samostatné vyúčtování příjmů a výdajů společností vlastněných univerzitou nebo
společností, na nichž se univerzita vlastnicky podílí. Ministerstvo vědy, techniky a inovací vydalo směrnice
poskytující veřejnosti přehled o hospodaření se soukromými dotacemi na výzkum ve veřejných institucích
včetně univerzit. Podle těchto směrnic musejí veřejné výzkumné instituce každoročně předkládat přehled
o soukromých finančních zdrojích výzkumu, který v instituci probíhá. Zároveň je nutné zajistit veřejnou
dostupnost těchto přehledů.
85
V Itálii nejsou univerzity v současné době za využívání prostředků ze soukromých zdrojů odpovědné
žádnému externímu orgánu. Neplatí to však o zakládání inkubačních center, dceřinných společností (spinoff) a partnerství mezi univerzitami a průmyslem. Existuje nařízení, podle něhož se monitorováním a
hodnocením výzkumné činnosti a jejích výsledků pověřuje ministerstvo a Výbor pro evaluaci výzkumu, který
musí ministerstvu nejméně jednou za čtvrt roku podávat zprávu o dosažených výsledcích. Akademické
útvary zúčastněné na partnerství odpovídají vedení univerzity v případech, kdy se univerzita na financování
partnerství spolupodílela.
V Litvě jsou vysoké školy podle vysokoškolského zákona odpovědné rovněž institucím, od nichž dostávají
finanční podporu.
V Norsku vysoká škola předkládá ministerstvu výroční zprávu o účasti na partnerstvích a o tom, jaký význam
má tato účast pro jiné aktivity vysoké školy. Ministerstvo může instituci nařídit, aby účast na partnerství
přerušila, dojde-li k názoru, že to neprospívá plnění jejích hlavních úkolů.
4.7. Problémy spojené s opatřováním finančních prostředků ze soukromých
zdrojů
Finanční zdroje ze soukromého sektoru nepochybně přispívají k užšímu spojení vysokého školství se životem
společnosti. Právě pod tímto zorným úhlem by podle Escoteta (3) partnerství uzavíraná se soukromým
sektorem měla jako spoluúčastníky programů základního a aplikovaného výzkumu vysokých škol zahrnout:
všechny resorty národního hospodářství; experty z průmyslových odvětví jako přednášející v kursech
veřejných vysokých škol; financování programů výměnou za patenty a autorská práva; sdílení společné
vědecké a technické infrastruktury a urychlení přenosu technologií; poskytování finančních prostředků
soukromými společnostmi vysokým školám podle počtu absolventů, které zaměstnávají.
Z tohoto posledního bodu vyplývá názor, že vysokoškolské vzdělávání by měli financovat ti, kteří z něho mají
užitek. Soukromé společnosti by tudíž měly přispívat na vzdělávání svých pracovních sil financováním
vysokoškolského vzdělávání, mj. též prostřednictvím fiskálních nástrojů. Takovýto zajímavý model se zřejmě
neobejde bez velmi těsné spolupráce mezi odpovědnými orgány, vedením vysokých škol a podniky.
Zatímco politika zaměřená na podporu uzavírání partnerství mezi vysokými školami a podnikatelským
sektorem je v ekonomice založené na znalostech nezbytná, nemělo by se zapomínat na skutečnost, že
vysoké školy a podniky jsou organizace s odlišnou kulturou a s odlišnými cíli.
Z toho vyplývá, že podporují-li odpovědní představitelé rozvoj úzké spolupráce, neměli by připustit, aby
principy zcela volného trhu prostoupily celý veřejný sektor vysokého školství, a měli by sáhnout k opatřením
chránícím akademickou svobodu – například tím, že zabrání převládnutí finančních kritérií při volbě
výzkumných témat.
Jak jsme se v této kapitole již zmínili, v některých zemích nadřízené orgány určité formy soukromého
financování veřejných vysokých škol výslovně zakazují a opatřování a využívání prostředků ze soukromých
zdrojů regulují různými omezeními a podmínkami. Jsou-li tato omezení a podmínky dostatečnou zárukou
kvality veřejné služby či naopak prvkem brzdícím širší využití soukromých zdrojů financování, zůstává
otevřenou otázkou.
(3) Escotet, Miguel Ángel (2006) University Governance, Accountability and Financing.
86
5. KAPITOLA: AKADEMIČTÍ PRACOVNÍCI VYSOKÝCH ŠKOL
V mnoha zemích získaly vysoké školy v posledních deseti letech v řízení svých akademických pracovníků větší
autonomii (viz 1. kapitolu).
Mezi akademické pracovníky řadíme jak kvalifikované pracovníky bezprostředně zapojené do výuky (tj.
pedagogické a výzkumné pracovníky s výukovou povinností), tak zaměstnance zastávající nějakou funkci ve
vedení instituce a/nebo zaujímající odpovědné postavení v řízení a/nebo v koordinaci práce všech
zaměstnanců instituce. Nezařazujeme tudíž mezi ně administrativní zaměstnance (sekretariátu, účtárny,
finanční správy atp.) ani pracovníky zabývající se pouze výzkumem.
Tato kapitola se bude zabývat hlavně vyučujícími, jelikož různé aspekty manažerských funkcí (především
volba a jmenování rektorů) se probíraly už v 2. kapitole.
Pokud jde řídící pracovníky, ve většině zemí k nim patří rektor či prezident, prorektor, děkan a vedoucí
katedry; k vyučujícím patří profesor, docent a asistent (1).
Tato kapitola pojednává výhradně o situaci ve veřejných a státem dotovaných soukromých institucích.
Kapitola se snaží nalézt odpověď na následující otázky:
•
Kteří aktéři či orgány odpovídají za nábor akademických pracovníků a jak daleko sahá jejich
pravomoc v takových záležitostech, jako je určování počtu zaměstnanců a definování kritérií a jiných
podmínek pro výběr a zařazování pracovníků na jednotlivá místa na fakultách a katedrách.
•
Jaký prostor pro vlastní rozhodování institucím zbývá, jsou-li pravidla pro přijímání zaměstnanců
stanovena v úředních předpisech?
•
Kdo je zaměstnavatelem akademických pracovníků a který orgán s nimi uzavírá pracovní smlouvy?
•
Jak daleko sahá autonomie vysokých škol, pokud jde o odměňování a kariérní postup zaměstnanců?
•
Jak daleko sahá autonomie vysokých škol v určování pracovních úvazků a úkolů?
•
Kdo stanoví kritéria pracovního hodnocení?
(1) Podrobnější údaje o kritériích pro přijímání zaměstnanců (kvalifikace atp.) a charakteristikách jednotlivých kategorií
zaměstnanců obsahují studie: Eurydice (2001) Teaching staff. European glossary on education, Volume 3 a Eurydice
(2002) Management, monitoring and support staff. European glossary on education, Volume 4.
87
5.1. Aktéři a orgány odpovídající za nábor akademických pracovníků
Na náboru pracovníků v jeho celku se ve většině států podílejí společně vysoké školy a orgány na centrální
úrovni.
V Dánsku stanovují univerzity počet nabízených akademických míst samostatně, musejí však přitom dodržet
ustanovení Ministerstva financí o maximálním přípustném počtu profesorů. Ty pak jednotlivým univerzitám
přiděluje Ministerstvo vědy, techniky a inovací. Obecně lze konstatovat, že ministerstva stanoví pravidla,
zatímco přijímání zaměstnanců je v pravomoci jednotlivých univerzit.
V Estonsku a v Lotyšsku je přijímání zaměstnanců v kompetenci institucí (rozhodování o počtu
zaměstnanců jednotlivých kategorií a jejich přidělování katedrám), zatímco úřední předpisy stanoví pro
každou zaměstnaneckou kategorii obecné a specifické podmínky přijetí (osobnostní profil, úroveň vzdělání,
dosavadní odborné zkušenosti atp.).
Ve Španělsku univerzity rozhodují o počtu svých pracovních míst (učitelských a jiných) samy, přičemž
kritéria výběru uchazečů a podmínky přijetí na trvalé pracovní pozice jsou stanoveny v celostátně platných
úředních předpisech. Veřejné univerzity mají přitom větší pravomoci v přijímání administrativních a
nepedagogických pracovníků.
Na Maltě spočívá podle vysokoškolského zákona odpovědnost za určení počtu požadovaných pracovních
míst na univerzitě a Malta College of Arts, Science and Technology (MCAST), přičemž MCAST si stanovila
vlastní kritéria požadavků na jednotlivé kategorie zaměstnanců.
Bližší pohled na jednotlivé kroky přijímacího procesu (obr. 5.1) však naznačuje, že některé z nich jsou spíše v
kompetenci centrálních orgánů, jiné v kompetenci samotné instituce.
Například počet zaměstnaneckých kategorií a podmínky zařazení do každé z nich (kvalifikace, předchozí
odborné zkušenosti atp.) jsou ve většině států vymezeny v úředních předpisech. Ve dvanácti zemích nebo
regionech se na jejich vypracování podílely společně centrální orgány a vysoké školy.
Na rozdíl od toho rozhodování o druhu a počtu pracovních míst, přidělování pracovníků jednotlivým
fakultám a katedrám, a – v poněkud omezenějším rozsahu – jejich jmenování je ve většině zemí v pravomoci
vysokých škol. Pouze v Belgii – Německém jazykovém společenství, v Dánsku, ve Francii a na Kypru se na
dvou či několika těchto krocích podílejí společně vysoké školy a centrální orgány.
Jen v pěti zemích (Česká republika, Řecko, Nizozemsko, Slovinsko, Spojené království) je pravomoc vysokých
škol v přijímání pracovníků pozoruhodně rozsáhlá.
V České republice zákon o vysokých školách uvádí, že stanovení přijímacích podmínek, kategorií
zaměstnanců a jejich zařazování je v kompetenci škol. S výjimkou státních vysokých škol, v nichž je
pravomoc rektora omezená, je úloha rektora při přijímání pracovníků velmi důležitá. Významnou úlohu mají
přitom také děkani jednotlivých fakult.
V Nizozemsku je přijímání akademických pracovníků vesměs v pravomoci vysokých škol, protože žádné
úřední předpisy v tomto ohledu neexistují.
Ve Slovinsku má pravidla přijímání zaměstnanců pro celou univerzitu stanovit rektor. Samotné přijímání
(včetně požadavků kladených na každou kategorii zaměstnanců) je v pravomoci děkanů.
Ve Spojeném království jsou přijímání, propouštění a kariérní postup zaměstnanců v pravomoci vysokých
škol. Každá instituce také sama rozhoduje o počtu akademických pracovníků a o kvalifikačních a jiných
podmínkách pro jejich pracovní zařazení.
88
5. kapitola: Academičtí pracovníci vysokých škol
Obr. 5.1: Dělba odpovědnosti mezi aktéry zúčastněnými na náboru zaměstnanců,
BE BE BE
D
BG CZ
fr de nl
K
DE EE IE
EL ES FR IT
CY LV LT
Vymezení zaměstnaneckých kategorií a
příslušných podmínek přijetí (zvolení)
Počet akademických pracovníků resp.
pracovních míst
Rozdělení akademických pracovních míst
mezi fakulty a katedry
Jmenování (dosazování) na pracovní místo
LU
H
U
M
T
NL AT PL PT
R
O
SI
SK FI
SE
U
K
IS
LI
N
O
Vymezení zaměstnaneckých kategorií a
příslušných podmínek přijetí (zvolení)
Počet akademických pracovníků resp.
pracovních míst
Rozdělení akademických pracovních míst
mezi fakulty a katedry
Jmenování (dosazování) na pracovní místo
Centrální úroveň
Institucionální úroveň
Pramen: Eurydice.
Francie: V srpnu 2007 byl přijat zákon o svobodách a odpovědnosti univerzit (tzv. LRU), který mimo jiné poskytuje
institucím větší rozhodovací pravomoc v personálních záležitostech. Přijímání pracovníkům s výukovou a výzkumnou
povinností zajišťuje výběrová komise, jejíž členy jmenuje správní rada vysoké školy, přičemž prezident vysoké školy má u
každého případu právo veta. Zákon umožňuje přijímat zaměstnance na dobu určitou nebo neurčitou. Nový zákon kromě
toho opravňuje prezidenta univerzity přijímat pracovníky včetně pedagogických a výzkumných ve smlouvě na dobu
určitou nebo neurčitou v mezích procentního podílu úhrnu mezd stanoveného v několikaleté smlouvě.
Maďarsko: Univerzitní profesoři tvoří výjimku, protože je jmenuje prezident republiky nebo ministerský předseda.
Už v 2. kapitole se zdůrazňovalo, že v posledních několika desítkách let se úloha a pravomoci nejvyšších
představitelů vysokých škol (rektorů, prezidentů apod.) ve většině zemí značně zvýšily, takže nyní patří
k nejvlivnějším aktérům vnitřní správy vysokých škol.
Pokud jde o úlohu při náboru učitelů, vedoucí představitel instituce (rektor, prezident apod.) obvykle dává
podnět k zahájení celého řízení (například v České republice ve vyšších odborných školách a v Dánsku), a
v míře v jednotlivých zemích odlišné se podílí i na dalších fázích celého procesu, včetně uzavírání pracovních
smluv (Česká republika, Lotyšsko, Polsko, Slovinsko, Lichtenštejnsko) a vnitřního rozdělování a zařazování
(Dánsko, Francie, Malta, Lichtenštejnsko) přijatých pracovníků.
Ve většině zemí je však většina kroků náborového procesu svěřena jednomu z existujících kolegiátních
orgánů (senátu, správní radě) nebo se jimi případ od případu zabývá nějaká přijímací komise, zvláštní výbor
či něco podobného, za účasti vedoucího řídícího pracovníka jako jednoho z členů. Podrobněji se o orgánech
vnitřní správy zmiňuje 2. kapitola.
89
V Dánsku pro přijímání profesorů nebo docentů, zřídí rektor posudkovou komisi, který má předsedu a dva až
čtyři další členy (většina členů musí být externí a doporučuje se účast zahraničních odborníků). Při přijímání
zaměstnanců jiných kategorií zřídí rektor k takovému účelu dočasnou komisi anebo k posouzení kandidátů
povolá odborníky.
V Německu odpovídá za přijímací řízení rektor, jemuž při tom pomáhá senát a děkan příslušné fakulty jako
člen přijímací komise. Jde o postup dodržovaný při přijímání pedagogů jakékoli kategorie.
Na Kypru zřizuje senát k tomuto účelu zvláštní výbor, který musí pořídit záznam všech přijímacích pohovorů
vedených s jednotlivými uchazeči a předat jej fakultní radě. Poté se sejde výběrová komise zahrnující členy
fakultní rady, akademické pracovníky a vedení instituce, která svůj návrh předloží senátu. Konečné
rozhodnutí o přijetí je v rukou univerzitní rady.
V Lucembursku děkan příslušné fakulty předkládá návrh na přijetí rektorátu, který k danému účelu zřídí
přijímací komisi, obvykle pětičlennou, přičemž nejméně dva z jejích členů musejí být externí. Komise
posuzuje došlé přihlášky a navrhne pořadí uchazečů.
Na Maltě je přijímání pedagogických pracovníků v kompetenci univerzitní rady, která přihlíží k doporučením
výběrové komise; tu tvoří rektor, tři vyučující a jeden externí člen.
V Polsku rozhoduje o přijetí řádných profesorů rektor, často na základě děkanova návrhu schváleného
fakultní radou nebo senátem.
Na Islandu rozhoduje o počtu volných pracovních míst rektor a senát.
V některých zemích se složení a samotný charakter přijímacího orgánu liší podle zaměstnanecké kategorie,
pro niž se vybírají uchazeči. V Estonsku, v Lotyšsku, v Lucembursku a v Lichtenštejnsku vybírá například
profesory jiný orgán než pracovníky ostatních kategorií.
V Estonsku vybírá profesory rada příslušné instituce, všechny ostatní kategorie akademických pracovníků
volí kolektivně rozhodující orgán, jímž je obvykle nejvyšší rozhodovací orgán dané akademické struktury
(fakulty apod.).
V Lotyšsku vybírá uchazeče o profesorská místa profesorská rada, ostatní kategorie zaměstnanců přijímá
fakultní shromáždění nebo rada příslušné instituce.
V Lucembursku je přijímání docentů v kompetenci rektorátu, profesory vybírá správní rada.
V Lichtenštejnsku přijímá profesory Univerzity humanitních věd a Mezinárodní filozofické akademie rektor a
senát. Na výběru docentů spolupracují rektor a příslušná fakulta.
V jiných zemích se výběr uchazečů stejné zaměstnanecké kategorie může značně lišit podle typu vysoké
školy. Platí to zejména o Estonsku, kde se v daném ohledu liší vysoké školy akademického a profesního
zaměření.
90
5.2. Hlavní typy náborových metod
Z hlavních metod náboru akademických pracovníků, které jsou uvedeny na obr. 5.2, se ve všech zemích daleko
nejčastěji používají inzeráty (na centrální úrovni v úředním listě, v domácím a zahraničním tisku, na webových
stránkách atd.). Zadávají je tam často samotné školy, musejí však přitom dodržovat určitá centrálně určená
pravidla.
V Belgii se nabídka volného místa ve veřejném vysokém školství musí ohlašovat formou veřejného inzerátu,
v Německém jazykovém společenství se však obsazování místa vedoucího katedry vyhlašuje interně.
V Německu mohou veřejné nabídky volných míst akademických pracovníků střední úrovně obsahovat
omezení (předepsané na spolkové úrovni), že o místo se mohou ucházet pouze osoby ve věku 35 let nebo
vyšším.
V Švédsku musejí vysoké školy k ohlášení učitelských míst volných na dobu delší než šest měsíců použít
veřejné inzerce.
Veřejná inzerce je hlavním nástrojem náboru akademických pracovníků (financovaných z veřejných zdrojů)
v Belgii – Vlámském společenství, v Dánsku, v Maďarsku, v Polsku (u pracovních poměrů na dobu neurčitou) a
zejména ve Švédsku. Úřední předpisy přitom stanoví, jaké podmínky týkající se obsahu a/nebo formy inzerce
musejí instituce dodržovat.
V Řecku musí nabídku volného místa nejprve schválit a podepsat Ministerstvo školství, poté se nejprve
uveřejní v úředním listě a potom ji příslušná vysoká škola musí uveřejnit v domácích denících.
Zatímco oznamování volných míst prostřednictvím inzerce je pro vysoké školy ve většině zemí povinné, někde je
výběr metod náboru volnější v závislosti buď na druhu pracovního místa, nebo na typu instituce.
V Belgii – Vlámském společenství se veřejnou inzercí ohlašuje pouze první obsazování nového místa ve
veřejné vysoké škole. Přijímání zkušenějších akademických pracovníků je v pravomoci vedení instituce.
Ve Finsku se metody náboru liší podle typu instituce a podle kategorie zaměstnanců. Nábor univerzitních
profesorů podléhá například přísnějším pravidlům.
Inzeráty na volná místa se uveřejňují běžně v tuzemských časopisech, v Dánsku (na místa profesorů a docentů),
na Kypru, na Maltě, v Rakousku a občas i ve Finsku se uveřejňují i v zahraničí.
Obr. 5.2: Hlavní typy náborových metod, veřejné a státem dotované soukromé vysoké školy, 2006/07
BE fr
BE
de
BE nl BG
CZ
DK DE
EE
IE
EL
ES
FR
IT
CY
LV
LT
LU
HU
MT
AT
PL
RO SI
SK
FI
SE
UK
IS
LI
NO
Veřejná inzerce
Konkurs / Výběrové řízení
NL
PT
Veřejná inzerce
Konkurs / Výběrové řízení
Ústřední úroveň
Pramen: Eurydice.
91
Nepoužívá se
Belgie (BE de): I když se teoreticky mají na náboru podílet společně centrální orgány a instituce, Autonome Hochschule
má v daném ohledu velmi malou pravomoc.
Lotyšsko: Údaj o konkursu se vztahuje pouze na přijímání profesorů a docentů.
Lucembursko: Údaj o veřejné inzerci se vztahuje pouze na přijímání profesorů a docentů. (Údaj není ověřen na národní
úrovni.)
Lichtenštejnsko: Údaj o veřejné inzerci se vztahuje pouze na Hochschule Liechtenstein.
´Konkurs / Výběrové řízení´ označuje řadu testů zkoumajících osobnostní profil a schopnosti potřebné pro zastávání
funkce, která je předmětem konkursu.
Ze zemí používajících k náboru akademických pracovníků veřejnou inzerci organizuje konkursy nebo
výběrová řízení méně než polovina.
Centrum obvykle stanoví pravidla, podle nichž se má při těchto řízeních postupovat, zatímco instituce řízení
organizují a uchazeče na uvolněná místa přijímají.
V České republice je zákonem stanoveno, že výběr uchazečů o volná místa pro akademické pracovníky ve
veřejných a státních vysokých školách (přinejmenším na místa nově vzniklá) musí probíhat formou
výběrového řízení. Jeho konání se ohlašuje inzerátem v celostátně šířených novinách, který musí být otištěn
nejpozději 30 dní před uzávěrkou příjmu přihlášek. Zkušební podmínky stanoví a výběrové řízení organizuje
škola.
V Estonsku zákon o univerzitách stanoví, že výběr uchazečů na veškerá učitelská místa musí probíhat
prostřednictvím konkursů. Podmínky a postup při organizaci konkursu stanoví univerzitní rada. Formou
konkursu probíhá také výběr uchazečů na akademická místa (včetně rektora) na odborných vysokých
školách neuniverzitní úrovně; pravidla, která je třeba v tomto případě dodržovat, jsou však přísnější. Jsou
jasně stanovena ministerským předpisem, podle něhož musí rektor konkurs vyhlásit v celostátních novinách
inzerátem a postupovat způsobem uvedeným v předpise.
V Rumunsku organizuje konkurs skupina učitelů (Catedra) pro daný předmět nebo skupinu předmětů či
tematickou oblast. Organizační pravidla konkursu a výběrová kritéria jsou stanovena celostátně v zákoně
o postavení pedagogických pracovníků. Přijímací řízení s uchazeči o místa asistentů a lektorů provádí
komise ustavená ad hoc fakultní radou a senátem. Uchazeče o místa ve vedení školy volí pedagogický sbor
instituce a schvaluje je senát (s výjimkou rektora, který je jmenován ministerským výnosem).
Někde, například v Itálii, jsou konkursy organizovány způsobem, při němž téměř na každém kroku zasahují do
rozhodování dva aktéři: stát a instituce.
V Itálii je postup při konkursech stanoven zákonem. Instituce konkurs navrhne a její návrh musí schválit
správní rada a potvrdit rektor. Oficiální žádost o povolení konkursu se poté předkládá ministerstvu, které
oznámení otiskuje v úředním listě po dobu 60 dnů. Instituce ustaví výběrovou komisi složenou z interních
i externích členů, z nichž některý zastupuje centrální orgány. Postavení takto vybraných uchazečů má
stejnou platnost v celém státě.
Ve Španělsku a ve Francii musejí instituce dodržovat postupy stanovené na centrální úrovni a toto
dodržování kontrolovat.
Ve Španělsku je podmínkou přijetí do akademického zaměstnání ve státní službě získání státní habilitace,
které závisí na úspěšném absolvování konkursu (organizovaného koordinačním výborem univerzity). Teprve
po získání této habilitace se lze ucházet o místo ve státní službě.
92
Ve Francii se konkursu na místa docentů nebo profesorů mohou účastnit pouze lidé, jejichž jméno je
uvedeno aspoň na jednom ze seznamů kvalifikovaných uchazečů o toto místo, vedených státní univerzitní
radou a platných 4 roky.
V Portugalsku je přijímání prostřednictvím konkursu předepsáno pro určité zaměstnanecké kategorie, a to
pro profesory (řádné i mimořádné) a pro asistenty na univerzitách, a pro koordinující profesory, mimořádné
profesory a asistenty polytechnických institutů. Tato metoda se však nepoužívá ve všech případech u
univerzitních profesorů, kteří mohou přejít z jedné vysoké školy na jinou přímo, tj. bez absolvování konkursu.
5.3. Zaměstnavatelé a pracovní smlouvy
I když se rozsah rozhodovací pravomoci vysokých škol, pokud jde o pravidla, která je třeba při náboru
pracovníků dodržovat, v jednotlivých zemích liší a je vcelku závislý na úředních předpisech; ve své úloze
zaměstnavatele a sjednavatele pracovních smluv jsou tyto školy nepochybně autonomní.
Údaje na obr. 5.3 ukazují, že ve všech zemích s výjimkou Řecka, Francie a Islandu jsou oficiálně
zaměstnavatelem akademických pracovníků vysoké školy. Platí to vcelku o všech kategoriích akademických
pracovníků ve všech zemích kromě Estonska, kde zaměstnavatelem rektora na odborných vysokých školách
je ministerstvo odpovědné za vysoké školství.
Existují však země, v nichž jako zaměstnavatel vystupuje jeden z vnitřních aktérů školy. To je případ
Bulharska, kde je zaměstnavatelem rektor. Podobně v dánských veřejných univerzitách zastává tuto funkci
vedoucí pracovník fakulty nebo katedry.
Jak už bylo uvedeno v 1. kapitole, dochází v tomto ohledu k jisté deregulaci, která se projevuje zvýšenou
pružností při uzavírání pracovních smluv a omezením počtu míst státních zaměstnanců.
Trend patrný v některých zemích tudíž směřuje k uvolňování pracovněprávních předpisů a/nebo profesního
postavení akademických pracovníků.
Zákon z roku 2005 přinesl v Belgii – Německém jazykovém společenství změnu především v profesním
postavení zaměstnanců, která měla umožnit zaměstnávání hostujících pedagogů (Gastdozenten) a hlavně
přijímat ředitele (Direktor) a vedoucí oddělení (Fachbereichleiter) na pětiletou pracovní smlouvu s možností
obnovení.
Ve Francii byl v srpnu 2007 přijat zákon vymezující svobody a odpovědnost univerzit, který rozšiřoval
pravomoci těchto škol v personální politice.
V Rakousku bylo v roce 2001 novelizací Služebního řádu univerzit u nově přijímaných pedagogických
pracovníků zrušeno uzavírání pracovních smluv na veřejnoprávním základě a smlouvy se uzavírají podle
stejných zákonů jako u všech smluvních zaměstnanců. Podle zákona o univerzitách z roku 2002 mají být na
soukromoprávní bázi převedeny také pracovní smlouvy uzavřené s dosavadními zaměstnanci už dříve.
Podobně je tomu v několika zemích, kde zaměstnanci uzavírají pracovní smlouvu přímo s institucí. Platí to o
Dánsku, Estonsku (u univerzit), Maltě, Nizozemsku, Rumunsku, Slovinsku, Lichtenštejnsku a Norsku.
V Estonsku (na univerzitách), v Lotyšsku, na Maltě, ve Slovinsku a v Norsku sjednávají zaměstnanci pracovní
smlouvu s rektorem nebo s jiným nejvýše postaveným funkcionářem.
V Estonsku uzavírají zaměstnanci pracovní smlouvu s rektorem. Uzavření smlouvy může být zamítnuto
v případě, že nebyly dodrženy podmínky či postupy předepsané u konkursů. Zákon také stanoví, že smlouvu
na dobu neurčitou lze uzavřít s profesorem vyučujícím na téže univerzitě nejméně 11 let. S uchazečem
93
vybraným na funkci rektora sjednává pracovní smlouvu funkčně nejstarší člen univerzitní rady. Jde-li
o odbornou vysokou školu, uzavírá takovou smlouvu ministerstvo.
Na Maltě uzavírají akademičtí pracovníci pracovní smlouvu na základě kolektivní smlouvy s institucí
reprezentovanou zákonnými představiteli, jimiž jsou v případě univerzity předseda rady a rektor, v případě
MCAST prinicipal a předseda správní rady.
V České republice (vysoké školy) a ve Švédsku (s výjimkou funkce vice-chancellor, s nímž sjednává smlouvu
vláda) uzavírají akademičtí pracovníci pracovní smlouvu přímo se školou, za případné spolupráce
s odborovou organizací.
Ve většině zemí jsou učitelé veřejných a státem dotovaných soukromých vysokých škol zaměstnáváni ve
smlouvě uzavřené podle obecných pracovněprávních předpisů (ať už jde o smlouvu na dobu určitou nebo
neurčitou). Ve čtrnácti zemích resp. regionech je manévrovací prostor vysokých škol v tomto ohledu zřetelně
zúžen tím, že jejich učitelé mají postavení státních zaměstnanců (zákony upravující pracovní poměry jsou ve
veřejném a v soukromém sektoru odlišné) nebo kariérních státních zaměstnanců (v Portugalsku a v Norsku).
V polovině těchto zemí nicméně lze přijímat pracovníky do zaměstnaneckého poměru obojího druhu (do
státní služby nebo na pracovní smlouvu). Platí to o Belgii – Francouzském a Vlámském společenství,
Německu, Španělsku, Francii, Itálii a Slovinsku.
Obr. 5.3: Zaměstnavatel a typy postavení pedagogických pracovníků,
Zaměstnavatel
Centrální
orgán
Typy postavení
Údaje nejsou
k dispozici
Státní zaměstnanci
Zaměstnaní na základě pracovní
smlouvy
Instituce
Pramen: Eurydice.
Pramen: Eurydice.
94
Belgie (BE de): Na základě výnosu z roku 2005, jímž se zřizovala Autonome Hochschule, byly dosud tři nezávislé instituce
fungující jako zaměstnavatelé spojeny a jediným zaměstnavatelem se stala Autonome Hochschule jako samostatná
právnická osoba veřejnoprávní povahy.
Německo: Profesoři jsou přijímáni do zaměstnání s definitivou, ostatní pracovníci nikoli.
Španělsko: I když jsou učitelé zaměstnanci instituce, do zaměstnání mohou být přijati pouze uchazeči s aprobací pro
vysokoškolskou výuku od centrálního školského úřadu.
Irsko: Akademičtí pracovníci mají postavení zaměstnance veřejného sektoru.
Itálie: Pracovní smlouvy jsou veřejnoprávní povahy. Akademičtí pracovníci jsou státní zaměstnanci a jejich postavení je
v celém státě stejné.
Lotyšsko: S uchazečem vybraným do akademické pozice (profesor, mimořádný profesor, docent, lektor nebo asistent)
uzavírá rektor pracovní smlouvu na dobu 6 let.
Lucembursko: Údaje nejsou ověřeny na národní úrovni.
Island: Akademičtí pracovníci ve státem dotovaných soukromých vysokých školách jsou zaměstnanci instituce,
akademičtí pracovníci ve státních vysokých školách jsou zaměstnanci státních orgánů.
Jako státní (veřejní) zaměstnanci jsou označovány osoby pracující ve státních (veřejných) orgánech na centrální nebo
regionální úrovni v zaměstnaneckém poměru právně odlišném od zaměstnání ve veřejném nebo soukromém sektoru na
základě pracovní smlouvy. Jako kariérní státní zaměstnanci jsou označováni učitelé přijatí do celoživotního trvalého
služebního poměru (tzv. definitiva) příslušným centrálním nebo regionálním orgánem, který je zároveň nejvyšším
úředním orgánem školské správy.
5.4. Platy a kariérní postup
Mzdové podmínky (včetně detailů týkajících se platových stupnic (2), výše hrubého ročního platu a prémií)
jsou další oblastí, do níž mohou vysoké školy zasahovat. Ve většině zemí si však centrální orgány ponechávají
v mnoha důležitých aspektech výhradní pravomoci pro sebe.
Jak je patrné z údajů na obr. 5.4, v naprosté většině zemí jsou platové stupnice ve školství (umožňující, aby
učitel začínající svou pracovní kariéru nejnižším základním platem dosáhl postupně platového maxima)
většinou stanoveny v zákonech a jiných závazných úředních předpisech.
V některých zemích (Irsko, Malta, Portugalsko, Slovinsko, Finsko) jsou však platové stupnice výsledkem
vyjednávání mezi státem a institucemi, resp. odbory.
Ve Spojeném království se mzdovým vyjednáváním zabývá zvláštní orgán – JNCHES (Joint Negotiating
Committee for Higher Education Staff).
Pouze v České republice (vysoké školy), v Estonsku, v Rakousku a v Lichtenštejnsku je stanovení platových
stupnic v pravomoci samotných vysokých škol.
Ve Švédsku platové stupnice neexistují a každý zaměstnanec je placen individuálně podle výkonu.
Pokud jde o výši základního hrubého ročního platu, z nálezů vyplývá, že situace je rozmanitější.
Přibližně v polovině zemí je výše hrubého ročního platu stanovena převážně na centrální úrovni (zákony a
úřední výnosy). Ve většině z nich mají akademičtí pracovníci postavení státních (veřejných) zaměstnanců.
(2) Existují dva typy platových stupnic. Nejčastější je lineární, který zahrnuje pevný počet vzestupných úrovní. Druhý typ
je maticový; platové tabulky zohledňují vývoj více faktorů, například délku služby a kvalifikaci. Pracovník tak může
postupovat podle jednoho nebo více činitelů a úroveň platu si tím zvyšovat.
95
V druhé polovině zemí je výše hrubého ročního platu výsledkem dohody dvou rozhodovacích aktérů – státu
a vysokých škol.
V Lotyšsku určuje platy instituce, která je přitom nesmí stanovit níže, než je úředně stanovené minimum.
V Lucembursku navrhuje mzdovou stupnici univerzita, návrh však podléhá schválení ministrem vysokého
školství.
Na Maltě stanoví výši hrubého ročního platu univerzitní rada nebo správní rada MCAST spolu s ministrem
školství. Jejich rozhodnutí se stane součástí kolektivní smlouvy uzavřené s odbory jako zástupci
akademických pracovníků.
Ve Slovinsku mohou vysoké školy rozhodovat o platech samy v rámci zákonných ustanovení o veřejném
školství a dvou typů kolektivních smluv.
Ve Španělsku, v Litvě a ve Finsku existuje něco takového jen u určitých typů institucí nebo zaměstnaneckých
kategorií.
Ve Španělsku určují platy zaměstnanců pracujících na základě pracovní smlouvy stát a vysoké školy
společně.
V Litvě se to týká pouze hostujících výzkumných pracovníků.
Ve Finsku se na polytechnikách vyskytují rozmanité platové řády odpovídající právnímu postavení instituce
a smlouvám uzavřeným na základě kolektivních smluv.
Obr. 5.4: Aktéři/orgány odpovídající za platové podmínky a kariérní postup,
BE BE BE BG CZ CZ DK DE EE
fr de nl
(a) (b)
IE
EL
ES
FR IT
CY LV LT
LU HU MT NL AT PL PT RO SI
SK FI
SE
UK
IS
Zavedení platové stupnice
Stanovení individuálního
základního hrubého ročního platu
Stanovení prémií a příplatků
Vymezení kritérií pro kariérní
postup
Zavedení platové stupnice
Stanovení individuálního
základního hrubého ročního platu
Stanovení prémií a příplatků
:
Vymezení kritérií pro kariérní
postup
Centrální
úroveň
Institucionální
úroveň
Nevyskytuje se
Pramen: Eurydice.
96
:
Údaje nejsou
k dispozici
LI
NO
Bulharsko: Platovou stupnici pro akademické pracovníky stanoví vysoké školy, odměňování zaměstnanců reguluje stát
na centrální úrovni.
Česká republika: (a): Vysoké školy: platovou stupnici si stanoví veřejné vysoké školy a je součástí jejich vnitřních
předpisů. Pokud není mzda stanovena v kolektivní smlouvě, musí její výše dosahovat aspoň výše minimální vládou
stanovené mzdy. Příplatky poskytované vysokoškolským učitelům jsou plně v pravomoci vysokých škol (například
odměna za úspěšný výzkum). (b): Vyšší odborné školy: příplatky se vyplácejí jednotlivcům za vynikající výkon (například
za vedení studijních skupin, za manažerské funkce,za mimořádné aktivity, za trvale kvalitní výkon atp.).
Dánsko: Platy podle platové stupnice se stanoví na centrální úrovni kolektivní dohodou mezi konfederací profesních
sdružení a Ministerstvem financí.
Německo: V budoucnosti se budou vyplácet i výkonové prémie.
Estonsko: Vnitřní institucionální kritéria pro kariérní postup musejí být ve shodě se všeobecnými požadavky, které se
vztahují na některé akademické kategorie (pokud jde o pedagogickou kvalifikaci a dosavadní pracovní zkušenosti).
Španělsko: Výše základního platu a příplatků se určuje každoročně na centrální úrovni. Autonomní společenství však
mohou zavést odlišné platové řády. Údaje na obrázku se týkají učitelů – státních zaměstnanců.
Itálie: Jediný druh příplatků se týká přesčasových hodin výuky.
Lotyšsko, Maďarsko a Polsko: Pojem základního hrubého ročního platu se už nepoužívá a nahradil jej měsíční plat.
Lucembursko: Údaje nejsou potvrzeny na národní úrovni.
V některých zemích jsou platy výsledkem dohod mezi centrálními úřady a odborovými organizacemi
zastupujícími akademické pracovníky.
V Dánsku jsou platy výsledkem kolektivní smlouvy mezi dánskými odbory, profesní akademickou organizací
(Akademikernes Centralorganisation) a ministerstvem financí.
V Norsku jsou platy akademických pracovníků výsledkem vyjednávání mezi státem a odborovými
organizacemi.
Pouze v Nizozemsku, ve Švédsku a ve Spojeném království jsou vysoké školy v určování výše zakladních platů
do značné míry autonomní.
Ve Švédsku platy stanoví každá vysoká škola individuálně, přičemž vychází z rámcové dohody mezi
švédskou Agenturou státních zaměstnavatelů (Arbetsgivarverket) a švédskými odbory. Instituce stanoví výši
všech platů s výjimkou platu vicekancléřů, které stanoví vláda.
Ve Spojeném království si každá vysoká škola určuje platy sama, i když většinou jich několik spolupracuje
na společné platové stupnici pro všechny kategorie s výjimkou vedoucích pracovníků. Mzdové stupnice se
dojednávají na centrální úrovni prostřednictvím JNCHES mezi univerzitním zaměstnavatelským sdružením
(Universities and Colleges Employers Associations – UCEA) a odbory zastupujícími pracovníky vysokých
škol.
Ve většině zemí s výjimkou Francouzského a Německého jazykového společenství v Belgii, Irska, Švédska a
Norska mohou učitelé vedle platů obdržet příplatky (obvykle za počet odpracovaných let a/nebo pracovní
zásluhy).
Z údajů o aktérech resp. orgánech rozhodujících o kritériích, jimiž se poskytování příplatků řídí, vyplývá, že
s jejich vyplácením je to obdobné jako se stanovením výše platů. Ve většině zemí, kde je výše platů
výsledkem vyjednávání mezi státem a vysokou školou nebo odbory, platí totéž i o podmínkách, jimiž se řídí
vyplácení příplatků. V zemích, kde je výše platů stanovena zákony a úředními předpisy, platí totéž i o
vyplácení příplatků.
Pokud jde o vymezení kritérií pro kariérní postup, v polovině zemí jsou určována na centrální úrovni a
v polovině si je stanovují instituce samy.
97
5.5. Pracovní povinnosti a pracovní doba
Prakticky ve všech zemích jsou v zákonech anebo jiných úředních předpisech uvedeny pouze hlavní úkoly,
jimiž se mají akademičtí pracovníci zabývat. Z toho vyplývá, že i když existuje rámcový popis úkolů
jednotlivých kategorií či úrovní akademických pracovníků, tyto úkoly lze přizpůsobit konkrétním podmínkám
jednotlivých institucí.
Konkrétní úkoly spojené s určitým pracovním zařazením jsou obvykle uvedeny v pracovní smlouvě a
rozhoduje o nich sama instituce.
V Belgii jsou pracovní povinnosti pracovníků vysokých škol popsány v zákonech jen obecně jako výzkum,
výuka a poskytování služeb.
V Maďarsku jsou s vyššími akademickými pozicemi spojeny také vyšší pořadavky a jejich úkoly jsou na
centrální úrovni rozepsány podrobněji. Vysoké školy k nim mohou připojit ještě vlastní požadavky a úkoly
vyplývající ze statutu.
V Rakousku je podle univerzitního zákona z roku 2002 povinností profesorů výzkum a výuka, rozvoj a
hodnocení umění a umělecká výchova.
Ve Švédsku se každá instituce snaží zajistit, aby učitelé všech kategorií vyučovali v pregraduálních
studijních programech. Pracovníci odpovědní za výzkum nebo v něm zúčastnění by se však měli zabývat
především výzkumem.
Pracovní doba jednotlivých kategorií zaměstnanců je značně odlišná a její délka je obvykle výsledkem
kolektivní smlouvy a/nebo je určena v celostátně závazných nařízeních. V některých zemích (Německo, Itálie,
Polsko, Rumunsko, Slovinsko a Slovensko) stanoví celkový roční pracovní úvazek samotné instituce, přičemž
nesmějí překročit maximální délku stanovenou na centrální úrovni.
Rozdělení pracovní doby na výuku, výzkum a administrativní úkoly je většinou v kompetenci samotných
vysokých škol. Někde jsou však v tomto ohledu patrné určité celostátně se prosazující tendence.
V České republice (vysoké školy) se průměrné časové podíly výzkumných, výukových a ostatních (např.
administrativních) aktivit odhadují na 40:50:10, mezi jednotlivými studijními obory i institucemi však existují
v tomto ohledu značné rozdíly.
V Lucembursku jsou pracovní činnosti profesorů ve výzkumu časově rozděleny v poměru: 50 % výzkum,
40 % výuka, 10 % ostatní.
V Maďarsku stráví docenti nejméně deset z celkového počtu pracovních hodin týdně výukou. Kromě toho
pracují výzkumně a další hodiny věnují jiné školní činnosti, předepsané zaměstnavatelem. Dobu věnovanou
výuce může zaměstnavatel o 70 % prodloužit nebo o 25 % zkrátit. Výzkumní pracovníci věnují nejméně 90%
své celkové pracovní doby vědecké činnosti, zbytkem přispívají k výuce.
Na univerzitách v Norsku smějí akademičtí pracovníci na trvalých pracovních pozicích už tradičně věnovat
50 % svého pracovního času výzkumu. Nejde však o něco, na co by měli právní nárok. Instituce může dobu
určenou na výzkum zahrnout do pracovní smlouvy. Dnes to tak dělají i na jiných typech vysokých škol kde
mají akademičtí pracovníci tradičně daleko méně času na výzkum než na výuku.
98
5.6. Hodnocení a společenská odpovědnost
Zajišťování kvality vysokého školství, důležitá součást boloňského procesu, bylo v posledních deseti letech v
četných evropských zemích zařazeno mezi cíle národních reforem a programů.
Individuální hodnocení každého akademického pracovníka je ve většině zemí nedílnou součástí vnitřních
nástrojů, jimiž jednotlivé školy ověřují kvalitu své činnosti. Často je nařizují nadřízené správní orgány
institucím jako povinnost, přičemž způsob, jakým ji uskutečňují, je obvykle věcí institucí samotných. Často
jim v tom pomáhají nezávislé domácí agentury specializované na kontrolu kvality a obdobně působící
mezinárodní sdružení. Tyto orgány také dbají na to, aby se při této činnosti dodržovaly příslušné mezinárodní
standardy (3).
Obr. 5.5: Rozhodovací úroveň orgánů stanovících kritéria hodnocení akademických pracovníků,
BE BE BE BG CZ DK DE EE IE EL ES FR IT CY LV LT LU HU MT NL AT PL PT RO SI SK FI SE UK IS LI NO
fr de nl
z
Centrální úroveň
Pramen: Eurydice.
Belgie (BE fr): Instituce nepodléhající orgánům tohoto společenství si volí hodnotící kritéria samy, ostatním institucím je
předepisují nadřízené orgány.
Lucembursko: Hodnotící procedury se právě uvádějí do praxe. (Údaj není ověřen na národní úrovni.)
Kritéria používaná při hodnocení akademických pracovníků si ve většině zemí volí samy vysoké školy. Někde
však centrální úřady vydávají pokyny týkající se faktorů, které se při hodnocení musejí brát v úvahu.
V Estonsku je například jednou z podmínek akreditace, kterou vláda vysokým školám uděluje, povinnost
vypracovat vhodná kritéria a metody hodnocení pedagogických pracovníků, přihlížející ke všem sférám jeho
činnosti (výuka, pomoc jednotlivým studentům, výzkumná činnost a různé úkoly v rámci školního provozu).
V Rumunsku sice kritéria personálního hodnocení v jejich obecné podobě stanoví centrální orgán, váhu
každého kritéria pro jednotlivé kategorie pracovníků a počet služebních let však přiřazuje univerzitní senát
podle rozvojových plánů dané instituce. Z téhož důvodu může senát do hodnocení zahrnout i další kritéria.
V Lotyšsku a v Litvě je formou hodnocení také konkurs.
V Lotyšsku jsou akademičtí pracovníci hodnoceni před přijetím. Pracovní místa, o něž se ucházejí, se
obsazují na šest let, takže po této době jsou hodnoceni znovu, pokud mají zájem pracovat na témže místě
i nadále. Kritéria jejich hodnocení jsou obsažena v dokumentu nazvaném ´Postupy při hodnocení vědeckých
a pedagogických schopností uchazeče o místo profesora nebo mimořádného profesora´, vydaném vládou.
Pokud jde o další akademická pracovní zařazení (docenti, lektoři, asistenti), kritéria jejich hodnocení si stejně
jako ve většině evropských zemí volí vysoké školy samy.
(3) Informace o těchto agenturách obsahuje studie: Eurydice (2007) Focus on the Structure of Higher Education in
Europe – 2006/07. National Trends in the Bologna Process.
99
V Litvě se pracovní místa profesorů ve výuce a ve výzkumu obsazují pouze na dobu pěti let, po jejím
uplynutí se obsazují opět konkursem, jehož se může zúčastnit dosavadní držitel. Uchazečova schopnost
zastávat příslušné místo na vysoké škole se ověřuje při jeho přijímání a během pětiletého působení znovu při
jeho pracovním hodnocení. Podle vládního usnesení z roku 2005 o revizi minimálních kvalifikačních
požadavků na pracovní zařazení ve funkci vědeckých pracovníků, jiných výzkumných pracovníků a
pedagogů ve veřejných vysokých školách a výzkumných ústavech měly školy do 1. ledna 2006 vypracovat
nové popisy požadavků na jednotlivé kategorie pracovníků, metod pracovního hodnocení a organizace
konkursního řízení.
V Rumunsku a ve Finsku je pracovní hodnocení nezbytnou součástí platového zařazení a platových úprav
vázaných na pracovní výkon.
Kvalita výuky a výzkumné činnosti, ověřená hodnocením akademických pedagogických pracovníků, je
v Rumunsku podle zákonných ustanovení jedním z kritérií, podle nichž se na vysokých školách určuje výše
platu. Metodické standardy každoročního hodnocení stanoví Ministerstvo školství a výzkumu a schvaluje je
vláda. Váhu každého kritéria pro danou pracovní pozici a počet odpracovaných let určuje každým rokem
univerzitní senát, který může do hodnocení zahrnout i další kritéria a výkonové ukazatele prospěšné
z hlediska rozvoje a zvyšování konkurenceschopnosti dané vysoké školy.
Mzdová soustava ve Finsku se opírá o pracovní výkonnost posuzovanou podle dvou složek: podle toho, jak
splňuje požadavky odpovídající danému pracovnímu zařazení, a podle individuálních zásluh. Výkonnost
z hlediska požadavků se měří za použití celostátně dohodnutých kritérií, individuální zásluhy se posuzují
nejprve zvlášť za výuku, výzkumnou činnost a služby pro instituci, poté se vypočítá průměrná hodnota podle
počtu hodin věnovaných uvedeným třem druhům činnosti.
V Itálii a na Islandu je předmětem samostatného hodnocení akademického pracovníka jeho výzkumná
činnost.
V Itálii zákon od akademických pracovníků vyžaduje, aby každým rokem podávali o své výzkumné činnosti
zprávu. Obsahuje také pokyny ke kárným opatřením v případě nízké výkonnosti. Nevykáže-li například
žádné výsledky pracovník, který dostal od univerzity dotaci na výzkum, je prakticky vyloučeno, aby se
ucházel o dotaci další.
Ve všech zemích se na hodnocení akademických pracovníků podílejí studenti, hlavně prostřednictvím
dotazníků. V Itálii je to v současnosti jediný nástroj hodnocení kvality vysokoškolských učitelů.
Ve Francii se tento způsob hodnocení teprve experimentálně ověřuje na některých univerzitách, které – často
se souhlasem pedagogického sboru – dovolují studentům, aby se na něm podíleli prostřednictvím dotazníku.
Jinak se však tato praxe zatím příliš nerozšířila.
Většinou se tato hodnocení konají jednou za čtyři až šest let. Jsou však některé výjimky, například
v Rumunsku, ve Finsku a v Lichtenštejnsku se konají každým rokem, v Belgii – Německém jazykovém
společenství každým druhým rokem, ve Francouzském společenství v Belgii jsou nově přijatí zaměstnanci
hodnoceni jednou za tři roky.
100
5.7. Naléhavé úkoly v řízení akademických pracovníků
Učitelé jsou klíčem k úspěchu školy, což platí i o školách vysokých. Univerzity potřebují navíc vysoce
kvalifikované výzkumné pracovníky. Je proto ve vlastním zájmu vysokých škol, aby získaly a aby si udržely
kvalitní akademické pracovníky. V 1. kapitole pojednávající o strategiích vysokoškolské politiky již byl zmíněn
problém, jaký v některých zemích představuje stárnutí akademických pracovníků, a potíže spojené se
získáváním mladých pracovních sil pro práci v sektoru vysokého školství. Tyto potíže však mohou vyplývat
z odměňování: přinejmenším v některých oborech mají dnes potenciální učitelé a výzkumní pracovníci více
než dříve možnost pracovního uplatnění s lepším platem jinde než ve (veřejném) vysokém školství. Jako
pobídka mohou sloužit také vyhlídky na strukturovanější kariéru nabízející odborný růst a příležitosti ke
kariérnímu postupu. V některých zemích jsou to evidentně krajně nízké platy ve veřejném vysokém školství,
co táhne potenciální pracovníky do jiných odvětví (4).
Se změnou organizace a financování systému vysokého školství se v Evropě změnily i podmínky výuky a
výzkumu – tradičních úkolů akademických pracovníků. Opakovaně už bylo konstatováno, že úkoly, jimiž se
dnes akademičtí pracovníci zabývají, jsou rozmanitější než dříve (5) a zahrnují takové funkce, jako je vedení,
řízení a poradenství. Někteří z nich jsou stále více zapojeni do časově a pracovně náročných úkolů souvisích
se zajišťováním kvality a s odpovědností za výsledky.
V souvislosti s rozšiřováním pravomocí vysokých škol v hospodaření s finančními a lidskými zdroji vyvstává
zřejmě naléhavá potřeba zajistit řádné vzdělávací programy v oboru managementu a vedení pro pracovníky,
kteří ve vysokých školách za personální politiku bezprostředně odpovídají.(6) Ke splnění nároků spojených
s náborem kvalitních pracovních sil je nesporně zapotřebí tak speciální kvalifikace, že to vyvolává otázku,
mají-li funkci personálních vedoucích na vysokých školách zastávat lidé s vědeckou kvalifikací anebo spíše
speciálně vzdělaní personální manažeři (viz též 2. kapitolu).
Bez strategie a dlouhodobého plánu pro řízení lidských zdrojů ve vysokém školství se to neobejde.
Dunkinův (7) návrh základní strategie zahrnuje následující opatření:
•
určit celkový počet potřebných lidí;
•
zjistit existující nedostatky a potřebné kvalifikace;
•
získat a udržet pracovníky;
•
řídit výkony zaměstnanců;
•
vypracovat systém odměňování;
•
vytvořit předpoklady pro odborný růst pracovníků.
(4) Podle zpráv, které jsou k dispozici, to platí o Polsku a Rumunsku. Viz například: Chmielecka, E. (2006) Multiple
employment as an additional source of revenue: under what conditions can it be of advantage to both academics
and universities?, a Agachi, P. S. (2006) Multiple employment issues at the ‘Babes-Bolyai’ University in Cluj-Napoca,
Romania: a case study.
(5) Gordon, G.; Whitchurch, C. (2007) Managing human resources in higher education: the implications of a diversifying
workforce.
(6) Gordon, G.; Whitchurch, C.: op. cit. p. 149.
(7) Dunkin, R. (2005) The HR Challenge: some more thoughts. Response to keynote address at the conference on ‘Trends
in the Management of Human Resources’.
101
Bez ohledu na to, je-li zpracování strategie řízení lidských zdrojů ve vysokém školství úkolem centrálních
orgánů, jednotlivých vysokých škol nebo věcí jejich společného úsilí, otázkou co nejlepšího využití zdrojů je
nutné se zabývat.
102
ZÁVĚRY
V doporučeních pracovní skupiny Rady Evropy pro správu a řízení vysokých škol z roku 2006 se zdůrazňovalo,
že ´je nezbytné podrobněji určit, v čem autonomie vysokoškolských institucí v moderní době spočívá, a to jak
pokud jde o její náplň (právní, finanční atp.), tak pokud jde o orgány a aktéry´ (Kohler and Huber, 2006).
Předkládaná studie Eurydice o regulačních mechanismech správy a řízení vysokého školství přináší odpovědi
na otázky položené v citovaných doporučeních Rady Evropy. Vedle toho se studie zabývá prioritami
vzdělávací politiky jednotlivých zemí ve vysokém školství. Následující závěry shrnují situaci, pokud jde
o správu a řízení, o financování a o pracovníky vysokých škol, pod zorným úhlem hlavních modelů správy a
řízení, s nimiž se lze v literatuře setkat (1).
Osnovu analýzy situace na státní úrovni tvořily dva modely – model státu-regulátora a model státudohlížitele. V prvním z obou modelů vysoké školy čerpají své finanční prostředky převážně z veřejných
zdrojů. Jde o model, v němž jsou pravidla, jimiž se provoz vysokých škol řídí, podrobně stanovena veřejnými
orgány a jejich dodržování se zajišťuje prostřednictvím mechanismů inspekce a úředních předpisů.
Opakem modelu státu-regulátora je model státu-dohlížitele (či model vnějšího vedení). V rámci tohoto
modelu mají instituce v řadě různých oblastí rozsáhlou autonomii. Kontrola se opírá o vymezení národních
cílů, které musejí instituce plnit, o průhlednost veškeré činnosti instituce, a o rozmanité nástroje posuzující
odpovědnost instituce nebo jejích pracovníků za výsledky. Externí vedení je patrné také z toho, že vzrůstá
vliv externích aktérů, zejména těch, kteří působí ve vedoucích orgánech institucí. Pro model státu-dohlížitele
je charakteristický také častý důraz na podporu soutěžení mezi institucemi.
Analýza situace na institucionální úrovni se opírala o tři typy správy a řízení. Patří k nim: model vnitřní správy
vykonávané převážně akademickou samosprávou, dále model vnitřní správy manažerského typu, v němž
management zaujímá klíčové postavení tím, že definuje cíle instituce a funguje jako rozhodovací orgán, a
posléze model univerzity jako podnikatele, v němž instituce čerpá své finanční prostředky z různých zdrojů a
rozvíjí partnerské vztahy se soukromým sektorem.
Z analýz provedených v rámci této studie zřetelně vyplývá, že pro konkrétní situaci v mnoha evropských
zemích je charakteristická současná přítomnost jednotlivých prvků všech tří modelů. Existuje však také
několik případů, kdy se v určité zemi uplatňuje víceméně všeobecně jeden z nich.
1. Struktury správy a řízení ve vysokém školství
Institucionální autonomie vs. odpovědnost: vyváženost mezi centralizovaným
vedením, účastí externích aktérů a akademickou vnitřní správou
Dosáhnout vyváženého poměru mezi autonomií a odpovědností ve vysokém školství bývá někdy obtížné.
Vysoké školy v Evropě jsou po právní stránce vesměs plně autonomní subjekty a zároveň podléhají externím
regulacím, které dopodrobna stanoví meze jejich autonomie, pokud jde o jejich poslání, činnost a strukturu.
Prostřednictvím těchto regulací může vláda a veřejnost činit vysoké školy odpovědnými za služby, které
poskytují, a za finančních prostředky, které dostávají.
(1) Přehled hlavních modelů správy a řízení ve vysokém školství podává studie Kohler and Huber 2006.
103
Vnitřní správní strukturu vysokých škol vymezují zákony; platí to o všech zemích zúčastněných na této studii
s výjimkou Spojeného království, kde je vnitřní struktura univerzit založených před rokem 1992 vymezena
jejich vlastními řády a stanovami. Závazné předpisy stanoví, které vnitřní správní orgány v instituci působí,
vymezují jejich práva, úkoly a rozsah odpovědnosti. Vedle úředních předpisů se instituce řídí ještě vnitřními
předpisy uvedenými v zakládací listině nebo ve stanovách; obvykle se týkají postupů při volbě nebo
jmenování členů správních orgánů instituce. V Řecku a v Rakousku jsou zákonem předepsány i postupy při
volbě členů vnitřních správních orgánů.
Trend k vyšší účasti externích aktérů
O žádném z modelů správy a řízení vysokého školství nelze říci, že by v Evropě převládal: charakteristickým
rysem evropského vysokého školství zůstává jeho rozmanitost. Na druhé straně je patrné, že externí aktéři
dnes hrají ve vnitřním fungování vysokých škol významnou úlohu (viz obr. 2.2). Skutečně existují pouze dvě
země (Řecko a Rumunsko), kde ve vnitřních správních orgánech vysokých škol externí aktéři nezasedají.
Úloha, jakou externí aktéři zastávají, jejich charakteristiky a metody jejich výběru stejně jako stupeň jejich
vlivu se v jednotlivých zemích liší, přesto lze identifikovat jisté společné rysy a trendy: do vnitřních správních
orgánů jsou přibíráni lidé se zkušenostmi z průmyslové nebo obchodní sféry v očekávání, že škole pomohou
navázat spolupráci s podnikatelským světem a přitom zlepšit i vnitřní efektivitu jejího fungování (OECD,
2003). Členy vnitřních správních orgánů se stávají také představitelé občanské společnosti, kteří v nich mají
hájit regionální a kulturní zájmy a napomáhat ke zvýšení příspěvku instituce k místnímu hospodářskému a
společenskému rozvoji (Eurydice, 2000).
Ve většině zemí působí při každé vysoké škole poradní či dozorčí orgán, jehož členy jsou také či výhradně
externí aktéři. Jde o orgán působící obvykle v dvojí funkci: ve funkci ochránce autonomie, kdy střeží zájmy
instituce před přímým vměšováním politických sil včetně nadřízeného ministerstva, a ve funkci orgánu
dohlížejícího na společenskou odpovědnost instituce, kdy střeží její morální a politickou bezúhonnost, stará
se o hodnocení její výkonnosti a o to, aby veřejnost byla informována o výsledcích hodnocení, a především
dbá na to, aby vysoká škola dodržovala úřední předpisy.
Někdy, byť méně často, se externí aktéři stávají členy rozhodovacího orgánu školy, odpovědného za
dlouhodobé strategické plánování. V Belgii – Německém jazykovém společenství, v Lucembursku a
v Lichtenštejnsku, s nevelkým rozsahem jejich vysokého školství, se rozhodovací orgán vysoké školy skládá
výhradně z externích aktérů. V Rakousku se o kompetence rozhodovacího orgánu univerzity dělí univerzitní
senát a univerzitní rada; ta se skládá pouze z externích aktérů a má ve své pravomoci většinu rozhodovacích
úkolů. I když externí účastníci mohou zajistit propojení strategických záměrů a plánů školy s širšími
hospodářskými a společenskými zájmy, zřizování rozhodovacích orgánů složených výhradně z externích
aktérů je s ohledem na autonomii vysokých škol diskutabilní. Rozhodují-li o strategických plánech instituce
pouze lidé, které zaměstnává nebo jmenovala vláda a kteří v instituci nepracují, lze takovou instituci pokládat
za autonomní?
V roce 2005 došla pracovní skupina Rady Evropy pro správu a řízení vysokého školství k závěru, že ´správu a
řízení (governance) je třeba chápat jako proces, jímž se určí dlouhodobé cíle a stanoví strategie vedoucí
k jejich dosažení´ (Vukasovic, 2005). Jak vyplývá z obr. 2.2, v přibližně dvou třetinách evropských zemí
odpovídají za určení cílů a za strategické plánování správní útvary složené výhradně z interních aktérů.
104
Závěry
Přitom má být strategický plán vysoké školy téměř v každé zemi koordinován s národními programy rozvoje
vysokého školství. Národní programy a priority v nich vytčené slouží jako rámcové směrnice závazné pro
řídicí proces na institucionální úrovni a vysoké školy jsou odpovědné za jejich dodržování.
Problematika akademické samosprávy a manažerských kompetencí
Ve více než polovině zemí zúčastněných na studii se pravomoci akademických orgánů omezují na
akademické záležitosti. Akademické orgány také poskytují podporu nebo radí rozhodovacím orgánům a
dozorčím útvarům (v zemích, kde působí nezávisle na instituci). Ve Francii, na Maltě, v Portugalsku
(polytechnické instituty), ve Finsku a na Islandu mohou vysoké školy do akademického orgánu přijímat
externí aktéry, v ostatních zemích mohou být jejich členy pouze interní aktéři.
Členové akademické obce uvádějí množství důvodů pro to, aby se vnitřní správa instituce podpořila účastí
interních aktérů jakožto osob nejkvalifikovanějších k rozhodování o směru, jímž se má instituce vyvíjet. Postoj
vysokých škol, vnímaný často jako odpor vůči změně, však nemusí být vždy negativní: změny, které se
dotýkají kvality, hodnot a zvyklostí vysokého školství, by se neměly uskutečňovat bez náležité rozvahy. Navíc
akademická samospráva dodává pracovníkům instituce pocit, že mají v rukou vládu nad tím, co se v instituci
děje. Namísto skládání účtů nějakému v podstatě externímu orgánu jsou to interní členové, kdo je v prvé
řadě odpovědný za řízení, plánování a monitorování činnosti instituce. I když účast externích aktérů ve
správních orgánech instituce poněkud omezuje relativní váhu akademických zájmů, neznamená to, že by
v nich vnější zájmy musely převládnout.
Přitom požadavky, jaké dnes moderní společnost na vysokoškolské instituce klade, vyžadují, aby instituce
byla řízena co nejúčelněji a nejefektivněji. Experti v otázkách vysokého školství vyjádřili své starosti nad
nedostatkem manažerských zkušeností akademických pracovníků dosazených do vysokých funkcí ve vedení
institucí pod vlivem hnutí za Ńové veřejné řízení´, které autonomii vysokých škol prosazovalo (Pellert, 2007;
Zechlin, 2008). Instituce a sdružení vysokých škol po celé Evropě se s tímto problémem snaží vypořádat
organizováním programů personálního rozvoje akademických a ostatních pracovníků, nabídkou školení,
kursů a seminářů o řízení vysokých škol.
Význam centralizovaného vnitřního vedení
Význam rovnováhy mezi autonomií a odpovědností instituce je patrný z obecné snahy o posílení autority
nejvyššího vedoucího pracovníka. Posílení jeho úlohy může přispět ke zřetelnějšímu vymezení dělby
odpovědnosti uvnitř instituce a ke zlepšení strategického potenciálu, čímž se zlepší její celková vnitřní
koordinace a výkonnost v konkurenčním prostředí (OECD, 2003).
S reformou institucionálních správních a řídicích struktur se změnila také úloha nejvyššího vedoucího
pracovníka. Jeho úkolem je zajišťovat rovnováhu v dělbě pravomocí uvnitř instituce a je v prvé řadě
odpovědný za veškerou její činnost. Vědecké schopnosti jsou i nadále hlavním kvalifikačním předpokladem
pro zastávání funkce nejvyššího vedoucího pracovníka, hlavně vzhledem k specifickým úkolům a službám
vysokých škol. Za další schopnosti kvalifikující vědeckého pracovníka k zastávání funkce nejvyššího
vedoucího pracovníka jsou dnes pokládány schopnost vést kádry a manažerská zdatnost, jelikož samotná
vědecká kompetence pracovníka nezaručuje, že je také dobrým vedoucím, diplomatem či stratégem.
105
2. Financování vysokoškolských institucí se neustále vyvíjí
Vzrůst finanční autonomie institucí
Klíčovým prvkem současných trendů ve správě a řízení vysokého školství je autonomie finančního řízení. Jde
při ní o to, aby se institucím umožnilo sledovat vlastní strategii zaměřenou na dosahování cílů, které si
instituce stanovila sama, a zároveň na realizací národních priorit v sektoru vysokého školství. Pouze ve
čtyřech zemích – v Bulharsku, v České republice (vyšší odborné školy), v Řecku do roku 2007/08, na Kypru a
v Lotyšsku do roku 2009 – se veřejné finanční prostředky přidělují institucím podle jednotlivých výdajových
kategorií, což se musí přísně dodržovat. V ostatních zemích se používají celkové dotace, avšak v některých
zemích střední a východní Evropy a v Belgii a ve Francii musejí instituce dodržovat jejich rozdělení podle
výdajových kategorií schválené nadřízenými orgány (viz obr. 3.1).
V ostatních zemích je finanční autonomie vysokých škol při využívání celkových dotací plně zajištěna.
V Estonsku, v Itálii, v Nizozemsku, v Portugalsku, ve Spojeném království (v Anglii, Walesu a Severním Irsku) a
v Lichtenštejnsku mají instituce rozsáhlou autonomii i ve využívání přijatého školného.
Ve většině zemí mají vysoké školy povoleno převádět nevyčerpané veřejné prostředky z jednoho roku na
druhý a jsou autonomní co do způsobu využívání tohoto rozpočtového přebytku (viz obr. 3.6), a to nejen
v těch zemích, kde mají instituce ve využívání celkové dotace rozsáhlou autonomii.
Řízení prostřednictvím přidělování veřejných prostředků v závislosti na
plnění cílů
Přidělování veřejných finančních prostředků prostřednictvím mechanismů zavazujících instituce k plnění cílů
vymezených na národní úrovni se v Evropě používá běžně; jak patrno, model státu-dohlížitele se uplatňuje
v různých konkrétních podobách. Přidělování veřejných peněz na konkrétní výzkumné projekty související
s národními cíli existuje ve všech státech jako jeden z typů řízení prostřednictvím cílů.
V sedmi státech (Dánsko, Francie, Lucembursko, Rakousko, Rumunsko, Finsko, Island) je valná část veřejných
peněz přidělovaných institucím, ne-li všechny, vázána na výkonovou smlouvu. Smlouva, jejíž uzavření je
výsledkem vyjednávání mezi nejvyšším vedoucím pracovníkem instituce a veřejnými orgány, stanoví cíle
hlavních oblastí činnosti a rozvoje instituce, obvykle na několik let dopředu. Výkonové smlouvy představují
mocný finanční nástroj, který veřejným orgánům umožňuje usměrňovat plány a strategické kroky institucí.
Okolnost, do jaké míry jsou kvalitativní cíle zahrnuté v předchozí smlouvě skutečně splněny, má však zatím
jen malý vliv na objem peněz přidělených instituci ve smlouvě následující. V některých ze států, jichž se to
týká, se situace možná změní.
Jiný nástroj, jak spojit plnění národních cílů s přidělováním veřejných finančních prostředků, je poskytování
dotací na konkrétní projekty zaměřené na priority stanovené na národní úrovni, přičemž těmito prioritami
bývá obvykle zvýšení kvality akademické činnosti nebo rozvoj institucí. Jde o postup, který se uplatňuje jen
u malého podílu veřejných finančních prostředků přidělovaných v Belgii – Vlámském společenství, v České
republice, v Irsku, v Portugalsku a na Slovensku.
106
Závěry
Konečně v Belgii – Vlámském společenství (v roce 2008), v Irsku, v Itálii a ve Spojeném království – Anglii byly
do používaných alokačních vzorců vtěleny různé mechanismy, jejichž cílem je zajišťovat dostupnost
vysokoškolského vzdělávání studentům pocházejícím ze znevýhodněného prostředí.
Stimulace soutěžení mezi institucemi
Mnoho evropských státu podporuje prostřednictvím mechanismu financování jiný charakteristický prvek
modelu státu-dohlížitele: konkurenci mezi vysokými školami. Prakticky všude se k rozdělování omezeného
objemu veřejné dotace používá alokační vzorec pracující s počtem zapsaných studentů a/nebo s mírou jejich
studijní úspěšnosti. V Belgii – Francouzském společenství, v Irsku (univerzity), v Litvě, v Maďarsku, v Polsku,
v Rumunsku, na Slovensku, ve Švédsku, ve Spojeném království a v Lichtenštejnsku je objem přidělené
dotace z valné části nebo plně závislý na výsledku výpočtu pomocí alokačních vzorců. V jiných zemích, kde se
snaží o udržení jisté stability v množství každoročně přidělovaných prostředků, se při určování výše dotace
přihlíží k potřebám dané instituce také tím, že se jí přiděluje určité fixní množství peněz nebo se bere v úvahu
výše dosavadních výdajů. Alokační vzorce se nepoužívají pouze ve státech s malým počtem vysokých škol
(Kypr, Lucembursko, Malta) a toho času i v Irsku u vysokých škol neuniverzitního typu.
V některých státech (Česká republika, Irsko, Portugalsko, Slovensko) se veřejné prostředky na projekty
související s výukou nebo s provozem přidělují na základě výsledků výběrového řízení organizovaného mezi
institucemi.
Pokud jde o financování výzkumu, ve většině států se při výpočtu výše základní dotace na výzkum vychází
z výzkumné výkonnosti instituce. Všude se také při přidělování dotací na výzkumné projekty používá
výběrového řízení. V Rumunsku je to jediný způsob přidělování veřejné dotace na výzkumnou činnost.
Různé způsoby vykazování odpovědnosti za hospodaření s veřejnými
prostředky
Vysoké školy jsou společnosti a především veřejným orgánům plně odpovědné za hospodaření s přidělenými
veřejnými prostředky; jejich odpovědnost v daném ohledu se vykazuje různými metodami. V celé Evropě se
například používá externích finančních auditů. Velmi rozšířeným nástrojem je také povinnost předkládat
finanční zprávy orgánu, který instituci financuje, a předávat informace do veřejně přístupných databází (viz
obr. 2.1).
Odpovědnost za výsledky se zkoumá i ve vztahu k alokaci veřejných finančních prostředků; ve většině
evropských států se to děje za pomoci výkonových ukazatelů, jimiž se posuzuje studijní úspěšnost nebo
výzkumná činnost institucí.
Situace v jednotlivých zemích je však značné odlišná v tom, jak důležitou úlohu hrají výkonové ukazatele při
určování výše veřejné dotace. V Estonsku a v Lotyšsku je dosažení výsledků vlastním účelem poskytování
veřejné podpory, jejíž výše je závislá na předem určeném počtu absolventů jednotlivých oborů uvedeném ve
smlouvě uzavřené s jednotlivou institucí. Spojené království – Anglie je bez nejmenší pochybnosti jednou ze
zemí, kde je objem prostředků přidělených instituci závislý z největší části na její výkonnosti měřené počtem
studentů dokončivších ročník a kvalitou výzkumu. V Dánsku je výše dotace na výuku závislá výhradně na
107
studijní úspěšnosti. V Belgii – Francouzském společenství, v Estonsku, v Irsku (univerzity), v Maďarsku, v
Polsku a na Slovensku se při určování výše základní dotace na výzkum přihlíží především k výkonu instituce.
Některé okolnosti však naznačují, že úsilí o maximální provázanost mezi financováním instituce a jejími
výsledky není všude stejně intenzivní. Pokud jde o podíl na celkovém objemu veřejné dotace, výkon instituce
byl směrodatný nanejvýše u 5 % z částky, kterou instituce dostala v Irsku (univerzity) a v Itálii. Některé země
činí výši dotace závislou na výkonu pouze u výukových činností (Slovinsko a Švédsko) nebo u dotací na
výzkum (Belgie – Vlámské společenství, Irsko, Polsko, Rumunsko, Spojené království – Skotsko), ale ne u obou.
Ve Vlámském společenství a v Rumunsku však budou v dohledné době při přidělování veřejné dotace
přihlížet i ke studijním výsledkům.
Ve většině zemí, kde financování vysokých škol závisí na výkonu posuzovaném podle výsledků studentů
nebo výsledků výzkumu zatím jen nepatrně nebo vůbec ne, už reformy probíhají (Belgie – Francouzské a
Německé jazykové společenství, Bulharsko, Řecko, Španělsko, Kypr, Malta).
Pobídky a meze partnerství a soukromého financování
Diverzifikace finančních zdrojů, klíčový prvek modelu univerzity-podnikatele, je silně závislá na strategických
záměrech vysokých škol a na tom, jaký model správy a řízení nadřízené orgány zvolí. Lze počítat s tím, že
objem finančních prostředků, které instituce získá ze soukromých zdrojů, závisí jak na pobídkách ze strany
veřejných orgánů, tak na stupni autonomie vysokých škol a na omezeních, jimiž jsou při využívání
soukromých zdrojů vázány.
V tomto ohledu lze Estonsko, Kypr, Lotyšsko, Rakousko a Rumunsko zařadit mezi země, kde mají vysoké školy
rozsáhlou autonomii při zakládání vlastních obchodních společností, ve finančním investování a při
vypůjčování peněz. Podobně je tomu v Irsku, ve Slovinsku a ve Spojeném království, až na to, že nadřízené
orgány stanovily přesná pravidla pro sjednávání půjček. Naproti tomu Bulharsko, Slovensko a skandinávské
země (s výjimkou Dánska) postupují vůči uvedeným třem způsobům využívání soukromých finančních zdrojů
poměrně přísně.
Naprostá většina evropských zemí podporuje vysoké školy různými pobídkami v jejich snaze získávat finanční
prostředky ze soukromých zdrojů a uzavírat partnerská sdružení se soukromým sektorem. Pouze pět zemí
pobídky tohoto druhu nepoužívá (viz obr. 4.4). Všechny ostatní země používají aspoň jeden typ pobídek,
přičemž nejčastěji jsou to daňové úlevy poskytované dárcům a soukromým partnerům. Uzavírání
partnerských dohod se soukromými společnostmi (zejména u výzkumných projektů), které je významným
soukromým finančním zdrojem, podporuje různými přímými finančními pobídkami a jinými typy podpory asi
dvanáct zemí (viz 4. kapitolu).
Pokud jde o stupeň autonomie vysokých škol a o pobídky, které jim stát nabízí při uzavírání partnerských
dohod se soukromým sektorem o spolupráci při výzkumu, za zmínku stojí Belgie – Vlámské společenství,
Francie, Finsko a Spojené království jako jediné země, kde existuje zákonný rámec poskytující institucím
právo na intelektuální vlastnictví výsledků výzkumu prováděného jejich zaměstnanci; kromě toho institucím
povolují – někdy za určitých podmínek – zakládání vlastních společností a podporují, zejména přímým
financováním, uzavírání partnerských dohod se soukromým sektorem o spolupráci ve výzkumu.
108
Závěry
Na celoevropské úrovni se však jen zřídka vyskytne silná korelace mezi liberálním přístupem k soukromému
financování jako nástrojem diverzifikace finančních zdrojů vysokých škol a štědrostí v nabídce pobídek
k témuž účelu.
3. Akademičtí pracovníci ve vysokoškolských institucích
Některé aspekty centrálně zavedených postupů při náboru pracovníků
Na náboru vysokoškolských pedagogů se podílí několik úředních úrovní s různým stupněm odpovědnosti.
Proces končící jmenováním či jinou formou zařazení do funkce probíhá v několika odlišných fázích (jednou
z nich je i stanovení funkční stupnice a kritérií pro zařazení pracovníků na jednotlivé stupně, určení počtu
potřebných míst a rozhodnutí o jejich obsazení). Zajímavé je to, že v některých fázích se uplatňují převážně
rozhodnutí přijatá na centrální úrovni, zatímco v jiných fázích mají rozhodovací pravomoc autonomní
instituce.
Při stanovení funkční stupnice a kritérií pro zařazení na jednotlivé stupně se v naprosté většině zemí plně
uplatňuje model státu-regulátora. Pravidla postupu v dalších fázích náborové procedury jsou spíše
v kompetenci jednotlivých institucí. Pouze v pěti zemích (Česká republika, Řecko, Nizozemsko, Slovinsko,
Spojené království) mají jednotlivé instituce značnou až naprostou pravomoc nad celým procesem. Lze tudíž
konstatovat, že ve většině států se nábor jako celek (včetně všech fází) řídí podle modelu státu-dohlížitele.
Instituce jako zaměstnavatelé vyučujících ve většině zemí
Posun od státu-regulátora ke státu-dohlížiteli je patrný z toho, co se dovídáme o aktérovi považovaném za
zaměstnavatele vyučujících. Jelikož v naprosté většině zemí, o nichž je příslušná informace k dispozici (často
díky zákonům či jiným úředním dokumentům), je za faktického zaměstnavatele pracovníků považována
instituce samotná, svědčí to o dominantní úloze státu-dohlížitele v dané sféře.
Diferencovaněji se tentýž trend projevuje v tom, jak se v evropských zemích uplatňují dva typy statusu
pracovníka – postavení státního (veřejného) zaměstnance a zaměstnance přijatého na základě pracovní
smlouvy. Ve více než polovině zemí jsou učitelé vysokých škol přijímáni na základě pracovní smlouvy
(s náležitostmi stanovenými v příslušných zákonech). Naproti tomu ve čtrnácti zemích či regionech mají
vysokoškolští učitelé postavení státních (veřejných) zaměstnanců. V této skupině zemí je však patrná
tendence k rozvolnění hierarchické struktury profesních statusů, protože v polovině z nich se uplatňují i
různé typy smluvního zaměstnávání.
Rozdíly v platech a v zásadách kariérního postupu
Rozhodovací procesy týkající se platů a kariérního postupu jsou v jednotlivých zemích odlišné do té míry, že
lze stěží identifikovat tendenci, která by svědčila o vývoji směrem k jednomu či druhému modelu. Je však
patrné, že pokud jde o platové stupnice, jejich stanovení spadá asi v polovině zemí do kompetence státu-
109
regulátora, zatímco v osmi jiných zemích se blíží spíše modelu státu-dohlížitele. Pouze v České republice
(vysoké školy), v Estonsku, v Rakousku a v Lichtenštejnsku mají instituce v tomto ohledu rozsáhlou pravomoc.
***
I když informace získané pro účely této studie se opírají téměř výhradně o úřední předpisy, pokusíme se
závěrem načrtnout v hlavních rysech celkový obraz současného stavu správy a řízení vysokých škol v Evropě.
Pokud jde o autonomii vysokých škol, její posilování se v jednotlivých zemích projevuje zejména v řízení
finančního hospodaření. Podobná, ale méně výrazná je tendence u manévrovacího prostoru poskytovaného
vysokým školám v řízení lidských zdrojů. Přitom ale země, které ponechávaly vysokým školám širokou
autonomii ve finančních záležitostech, nepostupovaly vždy vůči vysokým školám stejně velkoryse
i v záležitostech personálních. Pokud jde o struktury vnitřní správy, stupeň jejich regulace byl téměř ve všech
státech stejný.
V celé Evropě se stále více uplatňuje řízení prostřednictvím cílů a výkon. Téměř všude mají vysoké školy
povinnost sestavovat strategické plány odrážející národní priority. Při určování výše veřejné dotace se
v naprosté většině států v různé míře přihlíží k výkonu. Řízení tohoto typu, orientované na cíle a výkon, je
koneckonců možná výsledkem postupného vývoje rolí zastávaných nejvyšším vedoucím pracovníkem
instituce, který je nyní odpovědný za strategická opatření nezbytná k dosažení cílů a za dosažené výsledky.
V tomto ohledu je však záhodno připomenout, že v současnosti se kontrola výkonů instituce většinou
soustřeďuje na kvantitativní ukazatele, zatímco ukazatele spíše kvalitativního rázu a plnění sociálních cílů je
předmětem hodnocení méně často.
Pro vývoj vztahů mezi vysokými školami a jejich vnějším světem, zejména vztahů s podnikatelským sektorem,
je charakteristická přítomnost externích aktérů v některých správních orgánech vysokých škol. Pokud jde
o jejich počet, existují mezi jednotlivými zeměmi rovněž značné rozdíly. Instituce jsou vystaveny tlaku nejen
na to, aby navazovaly těsnější vztahy s představiteli podnikatelské sféry, nýbrž i aby rozšiřovaly zdroje svého
financování, přičemž podíl finančních prostředků čerpaných ze soukromých zdrojů se má zvyšovat. Jde o cíl,
na nějž jsou soustředěny strategické záměry a/nebo reformy ve značném počtu zemí využívajících jako
nástroje k získání soukromých příspěvků nejrůznějších pobídek. I v této oblasti však existují regulace kladoucí
vztahům se soukromým sektorem různá omezení.
110
GLOSÁŘ
Kódová označení zemí
EU-27
Evropská unie
NL
Nizozemsko
AT
Rakousko
BE
Belgie
PL
Polsko
BE fr
Belgie – Francouzské společenství
PT
Portugalsko
BE de
Belgie – Německé jazykové společenství
RO
Rumunsko
BE nl
Belgie – Vlámské společenství
SI
Slovinsko
BG
Bulharsko
SK
Slovensko
CZ
Česká republika
FI
Finsko
DK
Dánsko
SE
Švédsko
DE
Německo
UK
Spojené království
EE
Estonsko
UK-ENG
Anglie
EL
Řecko
UK-WLS
Wales
ES
Španělsko
UK-NIR
Severní Irsko
FR
Francie
UK-SCT
Skotsko
IE
Irsko
IT
Itálie
CY
Kypr
Země
ESVO/EHP
LV
Lotyšsko
Tři státy Evropského sdružení volného obchodu,
které jsou členy Evropského hospodářského
prostoru
LT
Litva
LU
Lucembursko
IS
Island
HU
Maďarsko
LI
Lichtenštejnsko
MT
Malta
NO
Norsko
Statistické značky
:
HDP
Hrubý domácí produkt
111
Definice
Akademický orgán: obvykle nazývaný (akademický) senát, akademická/univerzitní rada nebo akademický
výbor. Jde o útvar odpovědný především v záležitostech, které se týkají vzdělávacích a výzkumných služeb
poskytovaných institucí. Skládá se hlavně z akademických pracovníků instituce. V některých zemích bývají
členy akademického orgánu rovněž zástupci studentů a pracovníci bez akademické kvalifikace.
Alokační vzorec*): zahrnuje standardní kritéria a používá se k výpočtu výše veřejné dotace přidělované
vysoké škole na výuku a/nebo krytí běžných provozních výdajů, v některých případech také na výzkum.
Používá vstupní kritéria a/nebo výstupní kritéria (výkonové ukazatele).
Celková dotace: dotace určená ke krytí několika různých výdajových kategorií, například výuky, běžných
provozních nákladů a/nebo výzkumu.
Doporučení: oficiální směrnice poradního charakteru vydaná vrcholným orgánem školské správy, která
nemá sílu zákonného předpisu.
Dotace na konkrétní výzkumný projekt: finanční částka poskytnutá vysoké škole na určitý výzkumný
projekt na základě výsledku výběrového řízení.
Dozorčí orgán: orgán kontrolující či monitorující provoz, výuku a finanční hospodaření instituce. Obvykle
odpovídá za schvalování informací předkládaných ministerstvu (výroční zprávy, zprávy o výsledcích
hodnocení, zprávy o hospodaření atp.) a dohlíží na finanční audit instituce. Orgán má obvykle statut
právnické osoby, která přijímá a propouští nejvyššího vedoucího pracovníka instituce. Veškeré dozorčí
orgány mají mezi svými členy externí aktéry, mnohé se skládají pouze z nich.
Externí (vnější) aktéři: lidé přímo zainteresovaní na fungování, provozu a výsledcích činnosti
vysokoškolských institucí (mohou to být členové vlády a orgánů regionální a místní správy, zaměstnavatelé
na trhu práce nebo jiní zástupci průmyslového sektoru, členové odborů, národních studentských sdružení,
představitelé občanské společnosti, absolventi instituce, rodiče studentů aj.).
Interní (vnitřní) aktéři: osoby zaměstnané nebo zapsané ke studiu ve vysokoškolské instituci.
Mezinárodní standardní klasifikace vzdělávání (ISCED 1997)
Mezinárodní standardní klasifikace vzdělávání (ISCED) je nástroj pro sběr statistických údajů o vzdělávání
v jednotlivých zemích. Podrobnější informace o ISCED 97 lze obdržet na oficiální webové stránce:
http://unescostat.unesco.org/en/pub/pub0.htm.**)
*)
**)
Pojem alokační vzorec byl v tomto překladu zvolen jako ekvivalent anglického pojmu funding formula. Dosud byl takto
použit jen ojediněle. V pracovních materiálech o financování vysokých škol inspirovaných anglickou terminologií se
vyskytuje termín formule. K tomu odvozeně: formula funding / formulové financování, tedy to, co si širší odborná
veřejnost zvykla nazývat normativní financování. Ale to je (v souladu s vysvětlením v kap. 3.1.1) jen podskupinou či
druhem financování pomocí alokačního vzorce.
Česky http://www.uiv.cz/clanek/102/432.
112
Glosář
Tato publikace pojednává o institucích na následujících úrovních ISCED 97:
•
ISCED 5: Terciární*) vzdělávání – první stupeň
Pro vstup do těchto programů se obvykle vyžaduje úspěšné ukončení programu na úrovni ISCED 3
nebo 4. Studium na úrovni ISCED 5 zahrnuje terciární programy akademického charakteru, výrazně
teoreticky zaměřené (ISCED 5A) i programy profesně zaměřené (ISCED 5B) určené pro vstup na
pracovní trh, jejichž doba studia je obvykle kratší než v akademických programech.
•
ISCED 6: Terciární vzdělávání – druhý stupeň.
Tato úroveň je vyhrazena pro programy vedoucí k dosažení vědecko-výzkumné kvalifikace (Ph.D.
nebo doktorát).
Nejvyšší vedoucí pracovník: rektor, prezident, vice-kancléř, kancléř či ředitel vysokoškolské instituce.
Zastupuje ji při právních úkonech a při uzavírání dohod o financování. Obvykle je hlavní osobou odpovědnou
za strategické plánování činnosti instituce včetně sestavování programu jejího rozvoje, za organizaci a řízení
instituce a za monitorování jejích činností. Nejvyšší vedoucí pracovník je osoba v prvé řadě odpovědná za
činnost instituce.
Nezávislé soukromé vysokoškolské instituce: instituce přímo nebo nepřímo řízené nevládními
organizacemi (církví, odbory, soukromým podnikem nebo jinou organizací), které čerpají z veřejných zdrojů
méně než 50 % svého rozpočtu.
Poradní orgán: podporuje správní a řídicí struktury instituce a vnáší do přístupu k projednávaným
záležitostem pohled zvenčí; souhlas tohoto orgánu však není podmínkou přijetí jakéhokoli rozhodnutí a sbor
také nepůsobí jako oficiální dozorčí orgán instituce. Jeho členy jsou vždy a někdy výhradně externí aktéři.
Regulace: zákon, předpis či jiný úředně závazný dokument vydaný vrcholným orgánem školské správy.
Rozhodovací orgán: správní orgán instituce, odpovědný za dlouhodobé a strategické plánování a za
celkové zaměření instituce. V některých zemích je rozhodovacím orgánem akademický orgán nebo dozorčí
orgán, v jiných zemích jde o samostatný útvar odlišný od obou zmíněných.
Soukromé státem dotované vysoké školy: instituce přímo nebo nepřímo spravované nevládní organizací
(církví, odbory, soukromým podnikem či jinou organizací); jejich dotace od veřejných orgánů přesahuje 50 %
celkových finančních zdrojů instituce.
Strategický plán: dokument, který vymezuje poslání a strategické záměry vysokoškolské instituce a
propojuje tyto záměry s podrobnými cíli a aktivitami v budoucích obdobích různé délky.
Školné: roční poplatek placený studenty, z něhož se hradí veškeré náklady nebo část nákladů
vysokoškolského vzdělávání.
Veřejné vysoké školy: instituce přímo nebo nepřímo spravované veřejným orgánem školské správy.
*)
Pozn. red.: Pojem terciární (vzdělávání, instituce…), který byl prosazován v období, kdy se tato úroveň vzdělávání začala
vnitřně členit, se v anglickém originále této publikace vyskytuje jen ojediněle; vesměs je nahrazován pojmem higher
education, který překládáme vysokoškolské (vzdělávání, instituce…).
113
Vstupní kritéria: různé ukazatele související s objemem činností instituce, například: počet zapsaných
studentů v minulém nebo běžném roce, počet zaměstnanců, počet subvencovaných studijních míst. Používá
se jich jako složek alokačního vzorce.
Výkonová kritéria: ukazatele výkonu instituce během předchozího období. Zprostředkují vazbu mezi výší
veřejné finanční dotace poskytnuté instituci a schopností instituce optimálně využívat přidělených
prostředků během daného období. Tato schopnost se měří například počtem úspěšných studentů za jeden
ročník studia nebo počtem studentů, kteří získali diplom. Výkonová kritéria jsou často součástí alokačních
vzorců používaných pro financování a obecně jsou považována za pobídku k racionálnímu hospodaření
s prostředky.
Výkonová smlouva: smlouva uzavřená mezi vysokoškolskou institucí a veřejným orgánem, která je založena
na definovaných strategických cílech, jež má instituce plnit. Stupeň plnění cílů se měří různými výkonovými
ukazateli.*)
Vysoké školy: státem uznané veřejné a soukromé instituce, které poskytují studijní programy úrovně ISCED
5 a 6 a jejichž fungování odpovídá zákonům příslušné země. Do studie nebyly zařazeny zahraniční univerzity
působící v dané zemi ani státní vysoké školy připravující pro oblast národní bezpečnosti, obrany a policie.**)
Zajišťování kvality: souhrnné označení pro trvale a souvisle probíhající proces hodnocení (posuzování,
monitorování, zajišťování, udržování a zlepšování) kvality systému vysokoškolského vzdělávání, instituce
nebo programu.
Základní dotace na výzkum: dotace poskytovaná na výzkumnou činnost vysoké školy, která není určena
pro konkrétní projekty. Může být přidělována na základě nákladů na výzkumnou činnost instituce, na základě
výkonů instituce nebo na základě politické úvahy. Při určení její výše se přihlíží k nákladům na výzkumnou
činnost instituce, k výkonům instituce nebo k hlediskům politické povahy. Základní dotace může být
připojena k dotaci na výuku a na provoz nebo je vyhrazena pouze pro výzkum.
*)
**)
Pozn. red.: Pojem výkonová smlouva byl v překladu zvolen jako ekvivalent termínu performance contract. Výraz není
v češtině běžně používán, zato však se v pracovních materiálech o financování vysokých škol vyskytuje pojem
kontraktové financování, které označuje financování založené právě na výkonové smlouvě, tedy smlouvě o tom, že
příslušná vysoká škola zajistí určitý druh a objem výkonů, ať v oblasti výuky či výzkumu.
Pozn. red.: Do kategorie vysoké školy jsou zde zařazovány i instituce zařazované v klasifikaci ISCED na úroveň 5B, tedy
instituce zaměřené nikoli akademicky, nýbrž prakticky (profesně). Ve většině zemí jsou totiž už mezi vysoké školy
řazeny, a to i v případech, kdy jsou spravovány jinými předpisy než ostatní vysoké školy, nebo dokonce i jiným
ministerstvem. Proto tato publikace sem řadí i české vyšší odborné školy (podobně jako rakouské Fachhochschulen a
další obdobné instituce jiných zemí), byť u nás je vysokými školami nenazýváme.
114
ODKAZY
Agachi, P. S. Multiple employment issues at the ‘Babes-Bolyai’ University in Cluj-Napoca, Romania: a case
study. In: Higher Education in Europe, Vol. 31, No. 3, October 2006.
Bargh, C.; Scott; P.; Smith, D. Governing Universities: changing the culture? - Buckingham: SRHE and Open
University Press, 1996. – s. 1-40, 152-180.
Center for Higher Education Policy (CHEPS); Goedegebuure, L.; Van Vught, Fr. (eds). Comparative Policy
Studies in Higher Education. - Utrecht: Lemma, 1994. - 303 s. - (Management and Policy in Higher Education).
Centre for the Study of Higher Education Management (CEGES). Rates of return and funding models in
Europe. Final report to the Directorate-General for Education and Culture of the European Commission.
- Valencia: CEGES, 2007. - 141 s.
Chevaillier, Thierry; Eicher, J. Cl. Higher Education Funding: A Decade of Changes. In: Higher Education in
Europe, 2002, Vol. 17, No. 1-2, 2002. - s. 89-99.
Chmielecka, E. Multiple employment as an additional source of revenue: under what conditions can it be of
advantage to both academics and universities? In: Higher Education in Europe, Vol. 31, No. 3, October 2006.
Commission of the European Communities. Investing efficiently in education and training: an imperative for
Europe. Communication from the Commission, COM(2002) 779 final. - Brussels: Commission of the European
Communities, 2003. - 31 s.
Commission of the European Communities. Communication from the Commission to the Council and the
European Parliament. Delivering on the modernization agenda for universities: education, research and
innovation, COM(2006) 208 final. Brussels: Commission of the European Communities, 2006. - 18 s. Česky
Komise Evropských společenství. Sdělení Komise Evropskému parlamentu a Radě. Plnění programu
Council of Europe; Vukasovic’, M. (2006) General report. In: Higher education governance between democratic
culture, academic aspirations and market forces, s. 203-212.
Council of Europe; Fried, J. (2006) Higher education governance in Europe, autonomy, ownership and
accountability – A review of the literature. In: Higher education governance between democratic culture,
academic aspirations and market forces, s. 79-116.
Council of Europe; Kohler, J.; Huber, J. (eds). Higher education governance between democratic culture,
academic aspirations and market forces. - Strasbourg: Council of Europe Publishing, 2006. - (Council of Europe
higher education series No. 5).
Davies, J. The agendas for University Management in the next Decade. In: Universities: the Management
Challenge. - Windsor: The NFER-NELSON Publishing Company Limited, 1985.
Dunkin, R. The HR challenge: some more thoughts. Response to keynote address at the conference on
‘Trends in the Management of Human Resources’. In: Higher Education, 25-26 August 2005, OECD, Paris, s. 5.
Escotet, M. Á. University Governance, Accountability and Financing. In: Higher education in the World 2006. The
Financing of Universities, s. 24-38.
Eurydice. Two Decades of Reform in Higher Education in Europe: 1980 Onwards. - Brussels: Eurydice, 2000. 196 s. Česky Dvacet let reforem vysokého školství v Evropě po roce 1980. - Praha: ÚIV, 2000. 189 s.
Eurydice. Teaching staff. European glossary on education, Volume 3. - Brussels: Eurydice, 2001. - 224 s.
115
Eurydice. Management, monitoring and support staff. European glossary on education, Volume 4. Brussels:
Eurydice, 2002. - 224 s.
Eurydice. Decision-making, advisory, operational and regulatory bodies in higher education. European
glossary on education, Volume 5. - Brussels: Eurydice, 2007. - 248 s.
Eurydice. Focus on the structure of higher education in Europe – 2006/07. National trends in the Bologna
Process. - Brussels: Eurydice, 2007. - 350 s. - (Focus).
Eurydice. Key data on higher education in Europe - 2007 Edition. - Brussels: Eurydice, 2007. - 176 s.
- (Key Data). Česky Klíčové údaje o vysokém školství v Evropě. – Praha, ÚIV, 2008. 173 s.
Gordon, G.; Whitchurch, C. Managing human resources in higher education: the implications of a diversifying
workforce. In: Higher Education Management and Policy, Vol. 19, No. 2, 2007, s. 131-153.
Merrien, Fr-X. (eds). Towards a New Model of Governance for Universities? A Comparative View. - London:
Jessica Kingsley, 1999. - (Higher Education Series, 53).
OECD (2007) Strehl, F.; Reisinger, S.; Kalatschan, M. Funding Systems and their Effects on Higher Education
Systems. - Paris: OECD Publishing. - OECD Education Working Papers, No. 6.
OECD project on education policy analysis, Chapter 3: Changing Patterns of Governance in Higher Education,
report, 2003.
OECD/IMHE-HEFCE project on financial management and governance of higher education institutions
report. On the edge: securing a sustainable future for higher education, 2004.
Pellert, A. Human Resource Management at Universities. In: Higher Education Management and Development
in Central, Southern and Eastern Europe. - Münster: Waxmann Verlag GmbH, 2007.
Report on ‘University Governance’. European Union Education and Training 2010 Work Programme, Cluster
‘Making the best use of resources’ – Peer learning Activity, Copenhagen, April 19-21, 2006.
Sadlak, J.; de Miguel, J. M. Regional perspectives: Europe. In: Higher education in the World 2006. The Financing
of Universities, s. 198-222.
Salmi, J.; Hauptman, A.M. Resource allocation mechanisms in tertiary education: a typology and an
assessment. In: Higher education in the World 2006. The Financing of universities, s. 60-81.
Scott, P. Challenges to Academic Values and the Organisation of Academic Work in a Time of Globalisation.
In: Higher Education in Europe, Vol. XXVIII, 2003, No.3, s. 295-306.
Shattock, M. Managing Successful Universities - Maidenhead: SRHE and Open University Press, 2003.
Truffin, C. L’université déchiffrée: le financement des universités en Communauté française de Belgique.
- Bruxelles: Éditions de l’Université Libre de Bruxelles, 2006.
Werner, Z. Hirsch; Weber, L. E. (eds). Governance in Higher Education. The University in a State of Flux.
- Paris: Economica, 2001. - 204 s.
Zechlin, L. Strategic Planning in Higher Education. In: International Encyclopedia of Education, 3rd Edition.
- Amsterdam: Elsevier, 2008.
116
TITULKY OBRÁZKŮ
Obr. 1.1:
Národní strategické priority vysokého školství (financování a pracovníci),
2006/07
16
Obr. 2.1:
Obr. 2.2:
Obr. 2.3:
Obr. 2.4:
Mechanismus institucionálního plánování a zveřejňování informací,
32
Orgány vnitřní správy ve
veřejných a státem dotovaných soukromých vysokých školách, 2006/07
34
Způsob výběru nejvyššího vedoucího pracovníka ve
veřejných a státem dotovaných soukromých vysokých školách, 2006/07
37
Externí regulace správní struktury v nezávislých
soukromých vysokých školách, 2006/07
43
Obr. 3.1:
Obr. 3.2:
Obr. 3.3:
Obr. 3.4:
Obr. 3.5:
Obr. 3.6:
Obr. 3.7:
Obr. 3.8:
Typ hlavní veřejné dotace,
49
Hlavní mechanismy přímého veřejného financování,
50
Vstupní kritéria v alokačních vzorcích pro výpočet výše dotací na vzdělávání a provoz,
53
Výkonová kritéria zahrnutá do alokačních vzorců pro financování vzdělávání a provozu,
55
Kritéria pro přidělování základní veřejné dotace na VaV,
61
Opatření, jimiž se vykazuje odpovědnost za využití veřejných finančních prostředků,
65
Možnost převádět nevyčerpané veřejné prostředky z roku na rok,
68
Přehled mechanismů financování,
71
117
Obr. 4.1:
Podíl výdajů domácností a ´jiných soukromých subjektů´
na vysoké školy v procentech celkového objemu výdajů
na instituce terciárního vzdělávání, 1999–2004
Obr. 4.2:
Autonomie v použití školného placeného studenty s plnou studijní zátěží v programech
vedoucích k získání první vysokoškolské kvalifikace,
Obr. 4.3:
Obr. 4.4:
74
76
Zdroje soukromých finančních prostředků dosažitelných pro
veřejné vysoké školy a omezení jejich použití, 2006/07
77
Veřejné pobídky k získávání soukromých finančních prostředků,
82
5. kapitola: Akademičtí pracovníci vysokých škol
Obr. 5.1:
Obr. 5.2:
Obr. 5.3:
Obr. 5.4:
Obr. 5.5:
Dělba odpovědnosti mezi aktéry zúčastněnými na náboru zaměstnanců,
89
Hlavní typy náborových metod,
91
Zaměstnavatel a typy postavení pedagogických pracovníků,
94
Aktéři/orgány odpovídající za platové podmínky a kariérní postup,
96
Rozhodovací úroveň orgánů stanovících kritéria hodnocení akademických pracovníků,
99
118
PŘÍLOHY
1. kapitola
Dokumenty o národních vysokoškolských strategiích , 2006/07
119
2. kapitola
Orgány institucionální správy a řízení, veřejné a soukromé
státem dotované vysoké školy, 2006/07
120
3. kapitola
Kritéria pro přidělování veřejných dotací veřejným a státem dotovaným
soukromým vysokým školám, 2006/07
131
Dokumenty o národních vysokoškolských strategiích, 2006/07
(1. kapitola)
BE nl
Dokument o politice vzdělávání a odborné přípravy (2004-2009)
CZ
Dlouhodobý záměr vzdělávací a vědecké, vývojové, umělecké a další tvůrčí činnosti pro oblast
vysokých škol (2006-2010) (ISCED 5A).
Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje výchovně vzdělávací soustavy České republiky
DK
Vládní strategie v globální ekonomice
EE
Strategie vysokoškolského vzdělávání 2006-2015
CY
Strategické plánování ve školství (Strategikos Shediasmos gia tin Ekpaidefsi) (2007)
LV
Základní záměry rozvoje vzdělávání 2006-2010 a Prohlášení ministerské rady.
LT
Plán rozvoje soustavy vysokoškolského vzdělávání (2006-2010)
HU
Maďarský program Universitas (2004)
NL
Plán vysokoškolského vzdělávání a výzkumu 2004 a nový střednědobý program do roku 2020
RO
Strategie vysokoškolského vzdělávání na období 2002-2010
SI
Komplexní plán rozvoje vysokoškolského vzdělávání (2002)
FI
Zákon o rozvoji systému vysokoškolského vzdělávání (2005) a Plán rozvoje vzdělávání a výzkumu
UK
Bílá kniha o ´Budoucnosti vysokoškolského vzdělávání´ (2003)
NO
Reforma kvality vysokoškolského vzdělávání (2002)
BE fr, BE de, BG, IE, EL, FR, IT, MT, AT, PL, PT, SK, SE, IS a LI: dokument o národním strategickém programu neexistuje.
119
Ředitel
Rektor (výkonný výbor): odpovědný
za správní a finanční záležitosti
univerzity a za její pozemkový a jiný
nemovitý majetek; připravuje
rozpočet a výroční zprávu,
uskutečňuje rozhodnutí správní
rady a reprezentuje unverzitu.
Rektor: reprezentuje vysokou školu,
má rozhodovací pravomoc
v záležitostech týkajících se
studentů; sestavuje výroční zprávu
o činnosti a o finančním
hospodaření, předkládá výsledky
interních hodnocení a systémů
zajišťování kvality.
BEde
BE nl
BG
Rektor
BE fr
Země
Rozhodovací orgán
Rada pro řízení výuky
Správní rada
Akademická rada – odpovědná
v záležitostech studia a výzkumu;
rozhoduje o náplni vzdělávací a
výzkumné činnosti, organizuje a
monitoruje systém hodnocení a
kontroly kvality, rozhoduje
o oborech a o formě studjiních
programů a o akademických
hodnostech, navrhuje počet nově
přijatých studentů, schvaluje
podmínky zaměstnávání, hodnocení
akademických pracovníků a
rozpočet, dbá na odpovědné
hospodaření s finančními
prostředky. Stanoví vnitřní předpisy
základních součástí vysoké školy a
schvaluje dohody o mezinárodní
spolupráci a mezinárodních
vztazích.
Vědecká rada – poradní orgán
výkonného výboru a správní rady
v otázkách výzkumu.
Akademická rada – poradní orgán
výkonného výboru a správní rady
v záležitostech týkajících se
výuky/vzdělávání.
Valné shromáždění – schvaluje či
zamítá pravidla vnitřní správy a řízení
vysoké školy, posuzuje a schvaluje
rektorovu výroční zprávu. Zřizuje
kontrolní radu – samostatný orgán
dohlížející na činnosti instituce a
organizující interní audit.
Správní rada – nejvyšší řídicí orgán
univerzity; stanoví vnitřní pravidla a
postupy týkající se výuky, výzkumu a
studentských záležitostí; stanoví
vnitřní strukturu a organizaci
univerzity, schvaluje rozpočet a
výroční zprávu, jmenuje profesory a
členy vedení, určuje celkovou politiku
univerzity.
Kontrolní rada – samostatný orgán
zabývající se vnitřní
kontrolou/dohledem nad
celkovou činností vysoké školy.
Členy této rady nemohou být
členové akademické rady,
prorektoři, děkani nebo ředitelé
hlavních součástí a přidružených
útvarů vysoké školy. Rada
odpovídá za dodržování úředních
předpisů v činnosti instituce, a o
svých nálezech musí informovat
akademickou radu. Každoročně
sděluje své stanovisko
k odhadovaným nákladům a
k návrhu rozpočtu akademické
radě a valnému shromáždění.
Nejméně jednou za rok podává o
své činnosti a zjištěních zprávu
valnému shromáždění.
9
Akademická rada – odpovědná
Správní rada – vybírá ředitele, členy akademické rady a odpovídá za
hlavně za poskytování doporučení a předání pravomocí členům rady nebo řediteli, rozhoduje o studijním
rad správní radě.
programu a vnitřní organizaci instituce.
Akademická rada
Akademický orgán
Orgány institucionální správy a řízení,
veřejné a soukromé státem dotované vysoké školy, 2006/07 (2. kapitola)
120
Rektor: zajišťuje běžné řízení, je
odpovědný za zaměstnávání
výkonného managementu,
navrhuje rozpočet a schvaluje účty;
určuje pravidla disciplinárního
řízení.
Rektor nebo prezident; kromě toho
mají vysoké školy kancléře jako
vedoucího správního úředníka,
který odpovídá za rozpočet.
Ředitel
DK
DE (a)
DE (b)
121
Konference
Univerzitní rada – volena správní
radou; schvaluje stanovy instituce.
Duální senát
Senát – schvaluje volbu rektora
akademickým sborem a rozhoduje o
rozpočtu instituce, počtu přijímaných
studentů, zřizování základních
jednotek, klíčových otázkách
výzkumu, o mladých akademických
pracovnících, o zkušebních
předpisech a o návrzích fakult na
jmenování profesorů.
Akademická rada – vyjadřuje se k internímu rozdělování finančních
prostředků, ke strategickým otázkám výzkumné a vzdělávací činnosti,
předkládá doporučení pro akademické výbory a uděluje diplomy Ph.D. a
další doktorské tituly.
Ředitel školy – představitel školy jako právního subjektu; pokud není stanoveno jinak, rozhoduje o všech
záležitostech týkajících se dané školy.
CZ (b)
Rozhodovací orgán
Akademický senát – rozhoduje o organizační struktuře vysoké školy,
schvaluje rozhodnutí rektora o vnitřních předpisech, o rozpočtu, výroční
zprávu o činnosti a o hospodaření, dlouhodobé záměry atp.; prezidentu
republiky doporučuje kandidáty na funkci rektora.
Akademický orgán
Rektor: hlavní hlavní představitel
s výkonnými pravomocemi, ve
většině záležitostí však jeho
rozhodnutí vyžadují schválení
akademickým senátem.
CZ (a)
Země
Správní rada
Správní rada (Kuratorium)
Univerzitní rada – nejvyšší orgán
univerzity a orgán dozorčí;
vypracovává organizační
směrnice, stanovuje dlouhodobé
plány činnosti a rozvoje, spravuje
finanční prostředky, uzavírá
smlouvy s minister-stvem,
schvaluje rozpočet, jmenuje
rektora a přijímá pracovníky
výkonného managementu.
9
Správní rada – schvaluje výroční
zprávu rektora, vyjadřuje se
k dlouhodobým záměrům a
k jiným materiálům předloženým
rektorem nebo ministrem. Její
schválení je nutné i u některých
dalších záležitostí, jako je zřízení
nové součásti vysoké školy,
nakládání s jejím nemovitým a
dalším majetkem.
Přílohy
122
EL
Senát – rozhoduje o celkové vzdělávací a výzkumné politice instituce,
obsazuje učitelská a vědecká místa po schválení ministerstvem.
Rektor
IE (b)
Představenstvo
Prezident/ředitel: nejvyšší úředník a Akademická rada – pomáhá správní Správní rada – řídí a kontroluje činnost instituce.
vedoucí pracovník pověřený řízením radě v plánování, koordinaci, rozvoji
běžného provozu
a kontrole vzdělávací činnosti, a
v ochraně, udržování a rozvíjení
akademických standardů.
Akademická rada
Prezident/Provost
9
Poradní sbor – jeho úlohu
rámcově stanoví zákon o
univerzitách a institucích
profesního vysokoškolského
vzdělávání; podrobně se zmiňuje
o oblastech, na něž se vztahuje
pravomoc rady a rektora, jimž
navíc přiznává další pravomoci,
které radě nebo rektorovi
vyplývají z vnitřních univerzitních
řádů a stanov.
Řídicí rada – působí jako spojnice
mezi ministerstvem a vysokou
školou. Může předkládat návrhy
jak ministru školství a výzkumu,
tak univerzitní radě v záležitostech
rozvoje instituce. Nejméně jednou
za rok musí veřejnosti předkládat
své hodnocení univerzity. Jeden
její zástupce má právo zúčastnit se
a ujmout se slova na zasedáních
univerzitní rady.
IE (a)
Rektor: schvaluje vnitřní předpisy a Rada – sestavuje rozvojový plán instituce, vybírá členy učitelského sboru,
stanovy součástí instituce, schvaluje rozhoduje v záležitostech týkajících se státního majetku, k němuž má
její rozpočet a zajišťuje jeho
instituce právo užívání atd.
dodržení, kontroluje rozpočtové
zdroje. Rektor odpovídá radě a
ministrovi resortu, pod nějž
instituce spadá.
EE (b)
Rozhodovací orgán
Univerzitní rada – schvaluje stanovy univerzity a jejích součástí, zpracovává
plány rozvoje, schvaluje rozpočet, určuje pravidla konkursů na běžná
pracovní místa ve výuce a výzkumu, jmenuje řádné profesory (ordinaria),
uděluje tituly professor emeritus, rozhoduje v majetkových záležitostech
univerzity atd. Rozhoduje rovněž v jiných otázkách spadajících do její
kompetence podle zákona a podle vnitřních předpisů univerzity.
Akademický orgán
Rektor: odpovídá za současný stav a
vývoj vysoké školy, za vyu-žití
finančních zdrojů, které je účelné a
v souladu se zákonem; nejvyšší
správní a kázeňský orgán.
EE (a)
Země
IT
Prezident: odpovídá za celkovou
správu a řízení univerzity.
FR
Rektor: jako představitel univerzity
odpovídá ve spolupráci
s akademickým senátem a se
správní radou (jimž předsedá) za
strategické plánování.
.
Rektor: odpovídá za vedení, řízení a
správu univerzity, za uskutečňování
záměrů schválených kolektivními
orgány, realizuje smlouvy. Předsedá
senátu a řídicí radě.
ES
Země
Správní rada – schvaluje stanovy a
vnitřní strukturu instituce; hlavní
poradní orgán univerzity.
Řídicí rada – zpracovává strategické
plány, vydává směrnice, předpisy a
pokyny, organizuje výuku a výzkum,
stará se o financování a rozpočet.
Pomocný orgán rektora.
Rozhodovací orgán
123
.
Akademický senát – radí rektorovi a správní radě, odpovídá za plán rozvoje
univerzity, za rozhodnutí týkající se změn stanov, akademických předpisů, za
finanční hospodaření včetně rozdělování příspěvků jednotkám a
jednotlivcům, za řízení lidských zdrojů, za stanovení výše školného a za
strukturální změny ve výzkumu.
Vědecká rada / Rada pro studium a
univerzitní život – podle svých
kompetencí poskytují správní radě
konzultace k celkovému zaměření
univerzity.
.
Univerzitní senát – představitel
univerzitní obce; vyjadřuje se
k univerzitní politice, řídí personální
záležitosti, předkládá podněty jiným
řídicím orgánům, může též zřizovat
různé komise.
Akademický orgán
Správní rada – řídí a kontroluje
hospodaření se zdroji, vydává
správní, finanční a účetní předpisy,
schvaluje rozpočet a závě-rečný
účet, určuje výši studentských
příspěvků. (Jde o orgán, jehož
úkoly se v jednotlivých institucích
liší.)
9
Sociální rada – externí orgán
zastupující na univerzitě zájmy
širší společnosti. Spolupracuje
s univerzitou na kritériích a
prioritách jejího strategického
plánu. Předkládá doporučení
k plánování a řízení, k financování
a rozpočtu, k péči o majetek a
k jiným záležitostem univerzitní
obce. V radě jsou tři externí a tři
interní aktéři, kteří jsou
delegováni řídicí radou, v níž
rovněž zasedají.
Přílohy
Rektor
Rektor: nejvýše postavený úředník
odpovědný za celkovou správu, za
zákonné a účelné hospodaření
s veřejnými finančními prostředky a
s majetkem, podporuje další
vzdělávání pracovníků a střeží
akademickou svobodu.
LV
CY
Země
124
Zřizuje se z podnětu senátu nebo
na žádost ministra školství a vědy.
Členy volí senát, ministr dosazuje
předsedu v případě, že sbor byl
zřízen na jeho žádost.
Sbor poradců (*) – poskytuje
konzultace senátu a rektorovi
k strategickým otázkám rozvoje
instituce. Má právo předkládat
témata k projednání v senátu a
v akademickém shromáždění.
Univerzitní rada – řídí a kontroluje správní a finanční záležitosti univerzity,
odpovídá za její majetek a zejména za každoroční rozpočet, určuje úroveň
platů a jiných odměn univerzitních pracovníků, přiděluje prostředky na
stavební infrastrukturu univerzity. Do její pravomoci patří také schvalování
přijímání a kariérního postupu akademických pracovníků i
administrativních zaměstnanců univerzity.
Rozhodovací orgán
Senát/Akademické shromáždění – schvalují jednací řády a nařízení, regulují
činnost všech oddělení, kontrolují a schvalují studijní programy.
Akademické shromáždění, u něhož je nutná širší účast a zastoupení členstva
než v senátu, rozhoduje o změnách stanov, schvaluje interní předpisy a volí
členy všech správních útvarů.
Senát – kromě jiného odpovídá za
práci akademického sboru
univerzity ve výuce i ve výzkumu.
Schvaluje rozhodnutí rektora týkající
se akademických programů,
požadavky na přijímací a
semestrální zkoušky, na hodnocení
a klasifikaci, na studijní postup a na
udělování diplomů a akademických
hodností; tlumočí požadavky
univerzity na stavbu budov a na
zařízení, rozděluje rozpočet uvnitř
instituce, řídí vztahy univerzity
k jiným institucím, doporučuje
Univerzitní radě zřízení či zrušení
fakult či kateder a počet studentů,
které má univerzita přijmout.
Akademický orgán
125
Rozhodovací orgán
Univerzitní rada – složená ze
zástupců univerzity, radí a pomáhá
rektorovi s přípravou dokumentů
předkládaných ke schválení správní
radě.
Rada univerzity / neuniverzitní
instituce – vyjadřuje se k dlouhodobému plánu rozvoje,
předkládá návrhy k studijním a
výzkumným programům a
strukturálním změnám, dohlíží na
poskytování finančních
prostředků instituci, vyhlašuje
volby rektora a do senátu,
připravuje závěry výroční zprávy
zpracované rektorem, hodnotí, jak
instituce plní vytčené cíle, hodnotí
využívání majetku, navrhuje
audity a informuje o jejich
výsledcích.
Finanční rada – předkládá svá
stanoviska a podílí se na přípravě
strategických rozhodnutí,
spolupracuje při kontrole realizace
strategických plánů, pomáhá
instituci při zdůvodňování úkolů a
využití finančních prostředků a
aktiv, kontroluje odbornou
zdatnost a efektivitu práce
ředitelství, pomáhá senátu při
přípravě rozhodnutí a vyjadřuje se
k finančním a investičním
činnostem senátu.
Řídicí rada – zpracovává komplexní strategii a kontroluje činnost instituce,
schvaluje dokumenty připravené rektorátem a doporučené ke schválení
univerzitní radou.
Senát/Akademická rada – připravují a předkládají Seimasu ke schválení
statut univerzity a jeho změny, jmenuje členy rady, volí a může odvolávat
rektora, schvaluje přijímání zaměstnanců rektorátu a akademických
pracovníků, řídí hodnocení výkonu a zkoušky, sleduje kvalitu výuky a
přípravy výzkumných pracovníků, schvaluje studijní programy a výzkumné
projekty a strukturální změny, předkládá vládě návrhy.
Akademický orgán
Rektor: nejvyšší představitel a řídicí Senát – schvaluje plán rozvoje instituce, strategii výzkumu, vývoje a inovací,
orgán instituce; je formálním
zadává úkoly pro vzdělávací a výzkumnou činnost a kontroluje jejich plnění.
zaměstnavatelem, garantuje
legálnost fungování instituce,
pečuje o zdravé a bezpečné
pracovní prostředí pro výuku a
výzkum, rozhoduje v záležitostech,
které nejsou svěřeny do
kompetence určitého orgánu
instituce, dbá na účelné využití
aktiv, věnuje se činnostem
předepsaným zákonem a stanovami
instituce, předkládá předepsané
zprávy, zavádí vhodné metody
řízení, dodržuje pravidla řádného
účetnictví a plní i další požadavky
stanovené v zákoně o
vysokoškolském vzdělávání.
Rektor
LU
HU
Rektor: odpovídá za dodržování
zákonů, statutu univerzity a jiných
právních závazků; přijímá a
propouští zaměstnance, podává
podněty a nařizuje disciplinární
řízení, odpovídá za finanční
hospodaření, za řízení provozu, za
využívání majetku, za kvalitu a
úroveň vzdělávání, výzkumu a
kulturních (uměleckých) činností;
připravuje výroční zprávu.
LT
Země
Přílohy
Rektor: dohlíží na všechny fakulty;
navrhuje rozvojové plány a
organizační strukturu a výkonové
smlouvy.
Rector magnificus
NL
AT (a)
Kancléř: nejvyšší úředník
odpovědný za to, že instituce
působí v souladu se zákonem.
Vicekancléř: v zákonem
stanovených případech plní funkce
kancléře. Rektor: hlavní akademický
a administrativní úředník,
odpovědný za běžný provoz;
předseda senátu a fakultní rady;
právní zástupce univerzity,
odpovědný za pracovněprávní
záležitosti; má značnou rozhodovací
pravomoc.
MT
Země
Senát – vyhlašuje univerzitní stanovy, schvaluje
rozvojové a organizační plány navržené rektorem, volí
členy univerzitní rady, vydává studijní plány
postgraduálních programů, rozhoduje o
akademických titulech udělovaných univerzitou,
projednává odvolání ve studijních záležitostech,
univerzitní radě předkládá jména tří kandidátů na
funkci rektora, podílí se na některých pravomocích
v záležitostech přijímání pracovníků rektorátu,
členství v univerzitní radě a přijímání akademických
pracovníků.
126
Univerzitní rada – schvaluje rozvojový plán, organizační
strukturu a návrhy výkonových smluv, organizuje externí
hodnocení, podílí se na rozhodnutích týkajících se
studijních programů a jejich obsahu. Dohlíží na
dodržování zákonů a efektivitu v hospodaření
finančními prostředky, připravuje zprávu o výkonnosti
instituce a závěrečný účet. Odpovídá za jmenování a
propuštění rektora a jeho náměstků.
Konzultační rada hlavních
zástupců – hlavní poradní orgán ,
jehož členy jsou zástupci
zaměstnanců a studentů; některá
rozhodnutí a předpisy výkonné
rady vyžadují její souhlas,
například strategický plán a
mechanismy zajišťování kvality.
Dozorčí rada – kontroluje vedení
instituce, dodržování zákonů a
předpisů ze strany výkonné rady;
je odpovědná ministrovi, vybírá a
jmenuje členy a předsedu
výkonné rady.
9
Univerzitní rada– spravuje veškerý
majetek a dohlíží na jeho využití;
zřizuje a ruší akademická a jiná
pracovní místa, instituty, katedry,
fakulty a jiné útvary; vydává stanovy,
vyplácí mzdy veškerým
zaměstnancům, podle doporučení
kateder jmenuje jejich šéfy, jmenuje a
platí examinátory.
Rozhodovací orgán
Výkonná rada – odpovídá za vedení instituce v právních záležitostech,
schvaluje strategický plán, je odpovědná za vnitřní zajišťování kvality.
Senát – odpovídá za celkové řízení
akademického provozu: řídí výuku,
výzkumnou činnost, dokumentaci a
zkoušky; uděluje akademické tituly,
diplomy atp., stanoví podmínky pro
přijímání, nostrifikuje zahraniční
certifikáty, hodnosti a tituly;
poskytuje konzultace Univerzitní
radě v akademických záležitostech a
vládě v záležitostech studia, rozvoje
vědy a techniky.
Akademický orgán
Rektor: reprezentuje a řídí
univerzitu, předsedá kolektivně
rozhodujícím orgánům, navrhuje
celkové zaměření univerzity,
odpovídá za akademické, správní a
finanční činnosti.
Prezident
PT (a)
127
PT (b)
Hlavní rada
Univerzitní senát – schvaluje celkové zaměření univerzity, rozvojové plány a
návrh rozpočtu, schvaluje výroční zprávu o činnosti a výroční finanční
zprávu, zřizování nebo rušení součástí univerzity, uděluje akademické tituly
a hodnosti, stanoví výši školného a vykonává kázeňskou pravomoc. Stálý
útvar senátu odpovídá za univerzitní disciplinární řízení.
Senát – schvaluje stanovy instituce, předpisy o studiu, pravidla pro přijímání;
schvaluje plán činností a jejich financování, schvaluje výkaz o finančním
hospodaření, stanoví pravidla pro nákup a prodej nemovitostí, zřizování
partnerských sdružení a nadací, vymezuje oblasti pravomocí, zpracovává
pokyny pro fakultní rady, hodnotí výkonnost instituce a rektora a schvaluje
výroční zprávu rektora; vyjadřuje názor akademické obce, zaujímá
stanovisko k otázkám předkládaným rektorem, fakultní radou nebo členy
senátu.
Rektor: řídí a navenek zastupuje
instituci; spravuje majetek a řídí
provoz instituce, dohlíží na vzdělávací a výzkumnou činnost,
administrativní a finanční záležitosti,
dbá na dodržování zákonů a
bezpečnostních předpisů; odpovídá
za jakékoli nezákonné hospodaření
s veřejnými prostředky.
Rozhodovací orgán
PL
Akademický orgán
Erhalter (zřizovatel) – právnická
Collegium – rozhodovací samosprávný výkonný orgán. Jeho předsedou je
osoba, obvykle nějaké sdružení,
rektor.
nadace, u většiny z celkem 18
případů společnost s ručením
omezeným. (V takovém případe,
vzhledem k dvojitému postavení
Fachhochschule jako veřejné a
soukromé instituce, není v jejím čele
rektor).
AT (b)
Země
Správní rada
Univerzitní shromáždění –
projednává a schvaluje univerzitní
stanovy a jejich změny, jmenuje
rektora a stanoví výši jeho platu.
Rada (*) – způsob působení a
rozsah jejích pravomocí vymezují
stanovy instituce; někdy jde také o
společné pravomoci rady a
senátu. Členy rady mohou být
zástupci státních úřadů, územních
a profesních samosprávných
orgánů, vědeckých, profesních a
uměleckých institucí a sdružení,
zaměstnavatelských organizací,
samosprávných hospodářských
organizací, obchodních a
finančních společností. Jde-li o
neveřejné, státem dotované
odborné instituce, mohou být
členy rady také představitelé
akademických institucí, s nimiž
instituce spolupracuje.
Správní rada (*) – Fachhoch-schule
může mít orgán obdobný
univerzitní radě; její zřízení závisí
na právní formě zřizovatelské
organizace. Pro společnost
s ručením omezeným je její zřízení
předepsáno zákonem o vedení
soukromých společností, nikoli
zákonem, který se týká
Fachhochschulen.
Přílohy
128
Rektor: předseda senátu, odpovídá
za celkové vedení instituce.
Rektor: předseda rady jako orgánu
vnitřní správy instituce.
FI (a)
FI (b)
Zřizovatel: strategické plánování,
ekonomické plánování.
Rektor: reprezentuje a řídí vysokou
školu, odpovídá senátu a ministrovi
vysokých škol.
Rektor: odpovídá za fungování
instituce, koordinuje vzdělávací,
vědecké a umělecké činnosti,
předkládá zprávu o své činnosti,
spolu se senátem schvaluje kritéria
pro hodnocení kvality, zastupuje
vysokou školu při uzavírání
pracovních smluv, podle návrhů
děkanů přijímá akademické
pracovníky.
SI
SK
Rektor
RO
Země
Rozhodovací orgán
Správní rada (*) – pracovní orgán
řídicí rady, který pečuje o rozvoj
spolupráce mezi institucí a širší
společností a poskytuje
neformální rady vedení instituce.
Řídicí rada – vydává kritéria a
pokyny k hospodaření s majetkem
a finančními zdroji instituce,
posuzuje finanční důsledky
činností, určuje výši školného a
jiných poplatků.
9
N.B. Správa polytechniky je v zákoně zakotvena jen rámcově a je většinou
ponechána v rukou zřizovatele.
Zřizovatel – rozhoduje o strategickém rozvoji, schvaluje plán činnosti a
ekonomický plán a rozpočet.
Rada polytechniky – odpovídá za celkový rozvoj instituce. Navrhuje
zřizovatelské organizaci plán rozvoje, roční rozpočet a změny ve vzdě-lávací
činnosti; rozhoduje o zásadách vnitřní alokace prostředků, schvaluje vnitřní
předpisy instituce. Autonomie instituce závisí převážně na rozhodnutích
zřizovatelské organizace ve věci financování a hlavních cílů.
Senát – odpovídá za rozvoj instituce, schvaluje finanční plány a plány
činnosti, rozhoduje o alokaci rozpočtových prostředků, schvaluje vnitřní
předpisy, určuje organizační strukturu instituce.
9
9
Akademický senát – vyjadřuje se k zavádění nových studijních programů, ke Správní rada –schvaluje výroční
změnám ve vrcholném vedení a rozhodnutí potom schvaluje; volí rektora,
zprávu a dlouhodobý záměr.
schvaluje rektorovy návrhy týkající se součástí vysoké školy, vnitřních
předpisů, jmenování prorektorů a členů vědecké rady, rozpočtu a
hospodaření s financemi, stanov správní rady, schvaluje rektorem navržené
kandidáty na členství ve správní radě, dlouhodobý záměr, výroční zprávu a
požadavky na přijetí ke studiu; volí zástupce do Rady vysokých škol.
Senát – schvaluje studijní programy, přispívá k tvorbě národní politiky
vysokoškolského vzdělávání, sestavuje plány instituce a kontroluje jejich
plnění, stanoví kritéria pro vnitřní hodnocení instituce, habilitační
podmínky, hodnocení studijních výsledků, vydává právně závazné pokyny
k fungování instituce.
Senát – schvaluje strategický plán, provádí změny stanov a předpisů
instituce, podle akreditačních kritérií organizuje studijní programy a kursy,
podává žádosti o přidělení státem dotovaných studijních míst, odpovídá za
správní organizaci instituce, potvrzuje do funkce volené činitele řídicích
orgánů, schvaluje důležitá rozhodnutí fakultních rad, potvrzuje dohody o
spolupráci navržené fakultami.
Akademický orgán
129
Rektor
Rektor: reprezentuje a řídí instituci,
uskutečňuje přijatá rozhodnutí a
zavádí a koordinuje jednotlivé prvky
strategického plánu.
LI
Vicekancléř
UK
IS
Vicekancléř
SE
Země
Shromáždění/Senát – odpovídá za
výuku a výzkumnou činnost
instituce, uskutečňuje rozhodnutí
Rady a poskytuje konzultace
rektorovi a radě.
9
Rada – dozorčí a monitorující orgán. Jejím členem je též jeden zástupce
vlády, vedle dalších představitelů vědeckého a ekonomického sektoru a
veřejné správy.
Senát – hájí zájmy a podporuje záměry univerzity a jejích ústavů.
Instituce založené před rokem 1992: Výbor – odpovídá za financování a
Senát – odpovědný za správu, řízení investiční činnost instituce, za správu
a kontrolu akademické činnosti a za pozemků a budov, z pověření
udělování diplomů.
instituce uzavírá smlouvy, mnohdy
také dohlíží na studium, výuku a
výzkumné činnosti.
Instituce vzniklé po roce 1992:
Řídicí rada – odpovídá za veškeré dění uvnitř instituce; rozhoduje
o celkovém zaměření její činnosti a o její organizaci, odpovídá za výroční
zprávy, za informování o hospodaření, za plánování auditů a informování
o jejich výsledcích, za vnitřní alokaci finančních prostředků, za ukončení
pracovních poměrů, kázeňská řízení, přijímací řízení, systém jmenování do
funkce.
Rozhodovací orgán
Court ( *) - existuje jen v některých
Akademická rada – radí představiteli Správní rada – rozhoduje o charakteru institucích. Původně odpovídal za
instituce a správní radě v otázkách
a poslání instituce, sleduje její činnost veškerou činnost instituce, později
se jeho úloha zúžila. Na
rozvoje akademické činnosti a
a dohlíží na efektivní a účel-né
rozhodovacím procesu se již
potřebných zdrojů. Stanoví kritéria využívání prostředků, zabezpečuje
nepodílí, avšak poskytuje širší
pro přijímání studentů, obsah
majetek instituce, schvaluje odhady
fórum, na němž mohou členové
studijních programů, studijní
každoročních příjmů a výdajů,
vznášet dotazy ke všem otázkám
standardy, hodnocení výuky,
jmenuje nejvyššího vedoucího
týkajícím se instituce.
postupy při hodnocení kurzů a
pracovníka a další vedoucí
zkoušení, přijímání a propouštění
pracovníky, stanoví mzdové a jiné
interních a externích examinátorů,
pracovní podmínky ostatních
postupy při udělování hodností a
zaměstnanců, jmenuje externí
čestných titulů, postupy při
auditory.
vylučování studentů.
Instituce založené před rokem 1992:
Instituce vzniklé po roce 1992:
Senát – poradní sbor v otázkách
týkajících se výuky a výzkumu.
Akademický orgán
Přílohy
(*)
Akademický orgán
Rektor: je-li jmenován Radou,
Senát (*)
odpovídá za běžné řízení
akademického a administrativního
provozu. Je-li volen, zastává zároveň
funkci předsedy Rady a o správu a
řízení instituce se dělí akademický a
administrativní orgán.
Orgán není povinný pro všechny vysokoškolské instituce.
9Orgán neexistuje
NO
Země
Rada – dbá na dodržování vysokých standardů akademické činnosti,
zákonů a efektivnosti. Rozhoduje o strategii instituce, sestavuje
hospodářské plány a celkově odpovídá za akademickou a administrativní
činnost instituce.
Rozhodovací orgán
130
2006/07: počet studentů přijatých v roce
2000 vážený náklady na studenta podle
studijního oboru.
Od roku 2008:
- pevná částka určená podle velikosti a profilu
instituce (mezi 6-15 % této částky v nepřímé
úměrnosti k velikosti instituce)
- počet přijatých studentů vážený náklady na
studenta podle studijního oboru.
Na jeden ze studijních programů (příprava
učitelů): počet studentů přijatých v letech
2004/06; na druhý studijní program (příprava
zdravotních sester): pevná částka, jež má
odpovídat provozním nákladům.
Počet dotovaných studentských a
doktorských míst vážený náklady na studenta
podle studijního oboru.
Výzkumná složka. Vzorec se nepoužívá. Výše
se obvykle určuje podle nákladů v minulých
letech, schopnosti univerzity k výzkumné
činnosti, podle charakteru instituce a jejích
předpokladů k rozvoji daného oboru.
BE nl
131
BG
BE de
Počet řádně zapsaných studentů vážený
náklady na studenta podle studijního oboru.
Alokační vzorec aspoň zčásti přihlíží ke
kolísání počtu studentů.
BE fr
Vstupní kritéria
Výsledky hodnocení a
akreditace vysoké školy.
2006/07: počet udělených
doktorských diplomů.
Od roku 2008: počet kreditů
získaných studenty a počet
udělených diplomů.
Dotace na výuku a provoz
(a na výzkum: BE nl, BG, DE, IE, EL, IT, LT, HU, MT, NL, AT, SI, FI, UK, LI, NO)
Pevná částka + jisté procento
jejího zvýšení u dotací
poskytovaných na provoz tří
největších univerzit a
univerzitních akademií.
Vstupní kritéria
(Univerzity)
Počet udělených magisterských
a doktorských diplomů, počet
vědeckých publikací a odkazů
ve vědeckých časopisech.
Zapojení univerzity do podpory
účasti žen na výzkumu a na
mobilitě akademických
pracovníků.
Základní dotace určená pouze na výzkum
Kritéria pro přidělování veřejných dotací veřejným a státem dotovaným soukromým vysokým školám,
2006/07 (3. kapitola)
Přílohy
132
Různá v jednotlivých
spolkových zemích.
Různá v jednotlivých spolkových zemích.
DE
Vysoká škola
Studenti, kteří standardní
dobu studia přesáhli o více
než jeden rok, se do
celkového počtu studentů
nezahrnují.
Počet absolventů vážený
náklady na příslušný studijní
obor a stupeň studia.
Počet studentů s plnou
studijní zátěží, kteří složili
zkoušky, vážený náklady na
studenta podle studijního
oboru.
Vyšší odborné školy (ISCED 5B)
Způsob financování si určuje každý kraj
samostatně podle pravidel stanovených
centrem.
Vysoká škola
Počet studentů přijatých v minulém
kalendářním roce vážený náklady na
příslušný akreditovaný studijní program.
Studijní programy jsou podle výše nákladů
rozděleny do sedmi kategorií. Zvýšení počtu
přijatých studentů pro daný rok si každá
vysoká škola vyjednává s Ministerstvem
školství, mládeže a tělovýchovy.
DK
CZ
Vstupní kritéria
Instituce úrovně ISCED 5A
Základní dotace na výzkum:
Podle nákladů minulých let.
Vedlejší dotace na výzkum
50 % celkové částky se uděluje
úměrně výši dotace, který
dostala univerzita na výuku.
Vysoká škola
Dotace na výzkum přímo
spojený s výukou:
Počet profesorů a docentů a
počet studentů magisterských a
doktorských studijních
programů.
Dotace na výzkumné projekty
instituce:
Kvalita dlouhodobého (57letého) výzkumného záměru
instituce hodnocená komisí
složenou z domácích a
zahraničních odborníků.
Vstupní kritéria
Instituce úrovně ISCED 5A
Vedlejší dotace na výzkum:
40 % částky se uděluje podle
schopnosti instituce opatřit si
jiné (veřejné či soukromé)
finanční zdroje výzkumu a
10 % částky podle počtu
absolventů s doktorským
diplomem.
Vysoká škola
Dotace na výzkum přímo
spojený s výukou:
Počet absolventů.
Výše veřejných prostředků
získaných na výzkumné
projekty ve výběrovém řízení.
Dotace na výzkumné
projekty instituce:
Kvalita dlouhodobého (57letého) výzkumného záměru
instituce hodnocená komisí
složenou z domácích a
zahraničních odborníků.
Univerzity
95 % celkové dotace: počet přijatých
studentů vážený náklady na studenta podle
čtyř širokých studijních kategorií. Přihlíží se
též k dalším charakteristikám: počtu studentů
ze sociálně znevýhodněného prostředí,
studentů handicapovaných a dospělých.
Technické instituty
Vyjednávání o rozpočtu s financujícím
orgánem vycházející z návrhu rozpočtu
předloženého institucí.
Počet studentů vážený studijní oborem,
počtem učitelů, počtem kateder, počtem
učitelů s výzkumnými úkoly.
+ Vyjednávání s financujícím orgánem,
přičemž se vychází z návrhu rozpočtu
předloženého institucí s přihlédnutím
k nákladům v minulosti.
Různá v jednotlivých autonomních
společenstvích.
IE
133
ES
EL
Naplnění plánovaných studijních míst a
výsledky přijímacího řízení na univerzitu.
EE
Vstupní kritéria
autonomních společenstvích.
Podle nového zákona
o univerzitách se používá
různých kvalitativních
ukazatelů.
Univerzity
5 % celkové dotace podle
počtu absolventů
s magisterským a doktorským
titulem (75 %) a podle
prostředků na výzkum
získaných ze soukromých
zdrojů (25 %)
Počet absolventů
jednotlivých studijních
stupňů podle širších
oborových skupin, případně
oborů nebo programů,
stanovený ve smlouvě
uzavřené mezi vysokou
školou a Ministerstvem
školství a výzkumu.
Vstupní kritéria
Různé ukazatele.
Publikace, licence, rozsah
výzkumných projektů a počet
obhájených doktorských
disertací.
Přílohy
CY
IT
FR
134
Vyjednávání o výši dotace s financujícím
orgánem vycházející z návrhu rozpočtu
předloženého institucí.
Dotace, jejíž výše závisí na studijních
oborech, které instituce poskytuje
Standardní náklady na studenta v jednotlivých studijních oborech a počty studujících.
Doplňkové dotace
Podle hospodářských a sociálních podmínek
oblasti, v níž se instituce nachází; podle data
založení instituce.
Dotace na provozní výdaje
Počet studentů zapsaných ke studiu připravujícímu na některý z národních diplomů nebo
ke konkursu (s výjimkou studentů učitelství
pro školy sekundární úrovně na IUFM), počet
učitelů, plocha instituce, typy nabízených studijních programů. Vypočítává se vyučovací
úvazek v hodinách na jednoho studenta,
který se liší podle typů nabízených studijních
programů. Tento velmi detailně propracovaný systém zahrnuje navíc různé korekční
koeficienty a kompenzační mechanismy.
75 % celkové částky odpovídá minulým
nákladům.
Vstupní kritéria
Doplňkové dotace
Pokles počtu studentů, kteří
opouštějí studium na konci
prvního roku; zvýšení počtu
absolventů váženého počtem
roků nutných k dosažení dané
kvalifikace; aktivní účast
instituce na vysokoškolském
či vědeckém výzkumu;
snížení personálních nákladů.
Dotace na provozní výdaje
Smlouva uzavřená mezi
státem a institucí stanoví cíle,
jichž se má dosáhnout, a
obsahuje ukazatele
umožňující hodnotit
dosažené výsledky.
Vyjednávání vycházející
z univerzitních potřeb.
Počet osob aktivně
zúčastněných na výzkumu,
počet doktorských výzkumných
programů.
Cíle výzkumu jsou uvedeny ve
čtyřleté smlouvě uzavřené se
státem, která obsahuje příslušné
vstupní ukazatele.
Vstupní kritéria
Produktivita výzkumu (počet
výzkumných projektů a
vědeckých publikací).
Cíle výzkumu jsou uvedeny ve
čtyřleté smlouvě uzavřené se
státem, která obsahuje
příslušné výkonové ukazatele.
135
Počet státem dotovaných studijních míst
vážený náklady na studenta podle studijního
oboru a formy studia (s plnou či částečnou
studijní zátěží).
Počet akademických pracovníků
zaměstnaných jako vědečtí pracovníci nebo
přednášející a počet doktorandů na státem
dotovaných místech.
Vyjednávání vycházející z předběžného
rozpočtu se zohledněním počtu studentů,
počtu akademických a administrativních
pracovníků, počtu poskytovaných studijních
programů a výzkumné činnosti.
MT
(:)
LU
v instituci a odhadované náklady studijního
oboru, cyklu a formy studia; počet
doktorandů.
.
LT
HU
Počet státem dotovaných studijních míst,
instituci přidělený, vážený jednotkovými
náklady na studenta podle oboru studia.
LV
Vstupní kritéria
Počet absolventů.
12,5 % celkové dotace na
základě různých výkonových
ukazatelů, např. počtu
udělených diplomů, typu
kursů nebo ukazatelů
výzkumné aktivity.
Míra splnění minulé smlouvy,
pokud jde o počet
nabízených studijních míst a
počet absolventů.
15 % z celkové dotace na
základě různých ukazatelů
výzkumné produktivity
instituce: počet statí
v mezinárodních časopisech;
počet udělených vědeckých
hodností; účast
v mezinárodních výzkumných
projektech a programech;
uzavřené výzkumné smlouvy,
zakázky od průmyslových
podniků atp.
(:)
(:)
Počet studijních míst nabízených
institucí, počet pracovníků
s vědeckou hodností.
Vstupní kritéria
(:)
Počet bakalářských,
magisterských a doktorských
diplomů udělených
v předchozím roce.
Přílohy
Univerzity
80 % celkové dotace je výsledkem
vyjednávání končícího uzavřením výkonové
smlouvy.
AT
Odborné vysoké školy (Fachhochschulen)
Počet studujících a náklady na studenta
v závislosti na ročníku a programu.
Univerzity
Počet studentů prvního ročníku (13 % částky),
pevná dotace (37 %), počet doktorandů.
Odborně (profesně) zaměřené instituce
Počet studujících (20 %).
NL
Vstupní kritéria
Odborně (profesně)
zaměřené univerzity
Počet absolventů a počet
studentů, kteří předčasně
ukončili studium (80 %).
Univerzity
Počet studujících
v bakalářském a
magisterském studiu v rámci
standardní délky studia;
počet udělených diplomů
vážený studijním oborem;
počet bakalářských a
magisterských diplomů
získaných v rámci standardní
délky studia; počet
doktorských diplomů
(vážený studijním oborem),
objem příjmů z výzkumných a
vývojových projektů a
z uměleckých projektů.
Podíl žen mezi profesory,
počet žen mezi absolventy
doktorských programů, počet
studujících magisterského
nebo doktorského studia,
kteří absolvovali pregraduální
studium mimo Rakousko.
Univerzity
Počet absolventů (50 %).
Vstupní kritéria
136
Počet studujících s plnou studijní zátěží,
počet doktorandů s plnou studijní zátěží,
počet akademických pracovníků, zohlednění
nákladových indexů jednotlivých studijních
oborů.
Zohlednění minulých nákladů.
Počet studujících ve všech státem
dotovaných kursech; průměrné personální
náklady (jako nepřímý ukazatel kvalifikace);
počet studentů na učitele; poměr
akademických a neakademických pracovníků;
financování závisí na referenčních nákladech
vypočtených pro každou instituci za použití
stejných kritérií založených na předem
určeném poměru mezi ostatními běžnými
náklady a personálními náklady (15/85).
+ Vyjednávání s financujícím orgánem o výši
rozpočtu na základě návrhu předloženého
institucí.
PL
PT
Vstupní kritéria
Úroveň kvalifikace
akademických pracovníků
(podíl akademických
pracovníků s titulem Ph.D.);
studijní úspěšnost v 1. cyklu
studia; úspěšnost
magisterského a doktorského
studia. Hodnocení instituce
prováděné CNAVES včetně
výkonové klasifikace.
Toto hodnocení se týká
výkonnosti instituce
posuzované např. podle
výukové aktivity, kvalifikační
úrovně učitelů, výzkumné
aktivity, vybavení pro výuku a
vědeckou činnost, úspěšnosti
absolventů na pracovním
trhu, efektivnosti řízení a
organizace.
Úroveň kvalifikace
akademických pracovníků.
Počet výzkumných pracovníků.
.
Počet učitelů s výzkumným
úvazkem.
Vstupní kritéria
Růst úrovně akademických
pracovníků, právo udělovat
vědecké tituly, získané
certifikáty kvality, počet
publikací a počet probíhajících
výzkumných projektů,
přednášková činnost
akademických pracovníků,
ceny a vyznamenání za
vynikající výsledky výzkumu,
využití výsledků výzkumu
(licence, poskytované služby,
autorská práva atp.).
Výsledky hodnocení
prováděného každý třetí rok
komisí nezávislých
mezinárodních odborníků a
výsledná klasifikace instituce.
Hodnocení na základě
mezinárodních standardů,
včetně publikací
v mezinárodních časopisech,
počtu žádostí o udělení
patentu, respektování
doporučení a účelné využití
předchozích finančních dotací.
Přílohy
137
Pro 80 % celkové dotace:
počet státem podporovaných studentů na
jednotlivých úrovních a typech studijního
programu, vážený koeficienty ekvivalence,
které vyjadřují finanční náročnost dané
specializace a typu studia.
Skutečné výdaje za minulý rok (75 % celkové
dotace) + dotace vypočtená na základě počtu
studujících s plnou studijní zátěží a nákladů
na studenta vážených podle studijního
programu (25 %).
Veřejné vysoké školy
Počet studentů, náklady potřebné k realizaci
studijních programů, klasifikace vysokých
škol (univerzitní – neuniverzitní) a jiná kritéria
související s výukou.
RO
SI
SK
Vstupní kritéria
Vědecká a technická kapacita
institucí, jejich předpoklady
pro výzkum, výsledky vědecké,
technické a umělecké činnosti,
výsledky hodnocení v těchto
oblastech, pozice instituce na v
klasifikaci na tomto hodnocení
postavené.
Počet absolventů.
Vstupní kritéria
kvalita učitelského sboru,
úroveň výzkumné kapacity,
kvalita infrastruktury,
knihovních a informačních
center, řízení a sociálních
služeb.
Počet studujících
v jednotlivých programech,
kteří v minulém kalendářním
roce získali diplom, vážený
poměrem počet
studentů/počet absolventů
pro příslušný studijní
program.
138
SE
FI
Pro 32,5 % celkové dotace:
Počet studujících jednotlivých oborů.
139
Počet studujících s plnou studijní zátěží,
násobený jednotkovými náklady příslušného
oboru studia.
počet studentů s plnou
studijní zátěží, kteří složili
zkoušky, násobený
jednotkovými náklady
příslušného oboru studia.
Studijní programy prvního
a druhého cyklu
Studijní programy prvního a druhého
cyklu
průměrný počet udělených
bakalářských a následných
diplomů za předchozí dva
roky.
Polytechniky
Polytechniky
počet magisterských a
doktorských diplomů
udělených za období
uvedené ve výkonové
smlouvě; počet vědeckých
publikací a jiné ukazatele
měřící kvalitu, efektivitu a
společenské dopady.
Univerzity
Předpokládaný počet magisterských a
doktorských diplomů, které budou uděleny
v období uvedeném ve výkonové smlouvě,
násobený jednotkovými náklady, které
vyjadřující rozdíly mezi obory a v politických
prioritách.
Univerzity
Vstupní kritéria
Politické rozhodnutí (bez
standardních kritérií).
Vstupní kritéria
Přílohy
140
UK-SCT
UKENG/WLS/
NIR
UK-WLS
UK-ENG/
NIR
Počet studujících, náklady odlišné podle
oboru, počet studentů pocházejících ze
sociálně znevýhodněného prostředí.
Dotace na výuku
Posuzuje se pro každý obor zvlášť v závislosti na kvalitě a rozsahu výzkumné
činnosti. Kvalita se posuzuje systémem RAE (viz oddíl 3.1.4). Rozsah se měří
počtem aktivních výzkumných pracovníků nahlášených RAE. Celkové
prostředky přidělené každému z oborů jsou mezi instituce rozdělovány
v závislosti na rozsahu výzkumné činnosti v daném oboru násobeném
ukazatelem kvality v dané instituci. Pokud je kvalita klasifikována známkou 1, 2
nebo 3, dotace se nepřiděluje vůbec. Váhové koeficienty kvality hodnocené
*
známkami 4, 5 nebo 5 se v Anglii, Walesu a Severním Irsku liší; například
v Anglii vyplývá z kvality ohodnocené známkou 5* čtyřnásobně vyšší dotace
než při kvalitě v kategorii 4, při stejném rozsahu výzkumu.
Dotace na výzkum
Počet kreditů získaných studenty a vážený koeficienty podle příslušného
předmětu. Velmi malá část dotace se přiděluje podle jiných koeficientů: za
dodatečné náklady vznikající přijímáním a podporou studentů pocházejících
ze znevýhodněného a netradičního prostředí, postižených studentů, prémie za
výuku ve velšštině a malá částka podle počtu aktivních zapsaných studentů.
Dotace na výuku
Počet studentů, kteří úspěšně dokončili ročník, vážený specifickými koeficienty
podle oboru, druhu studia (vyšší náklady kursů pro distanční studium a kursů,
na nichž se podílejí partnerské dohody uzavřené se zaměstnavateli) a
koeficienty specifické pro danou univerzitu (vyšší náklady univerzit v Londýně,
specializovaných institucí, malých institucí a historických budov). Další
koeficienty přihlížejí k dodatečným nákladům na získávání a podporu studentů
ze znevýhodněného a netradičního prostředí, postižených studentů, čímž se
oceňuje úspěch univerzity v získání a udržení takových studentů.
Dotace na výuku
Vstupní kritéria
Vstupní kritéria
LI
IS
UK-SCT
141
Podle politických hledisek.
instituci přidělených.
Dotace na výzkum
(= 60 % celkové dotace
přidělené instituci):
Odhadované náklady na
přepočteného studenta (tj.
studenta s plnou studijní
zátěží, který skládá písemné
zkoušky), které se berou v
úvahu veškeré náklady
související s výukou, tj. platy
učitelů a asistentů, celkové
provozní náklady a vnitřní
stavební náklady instituce
vážené koeficientem
příslušného oboru.
Počet předmětů zapsaných
studenty, počet
absolvovaných zkoušek,
počet obhájených disertací
na Hochschule Liechtenstein.
Dotace na výuku
Posuzuje se pro každý obor zvlášť v závislosti na kvalitě a rozsahu výzkumné
činnosti. Kvalita se posuzuje systémem RAE (viz oddíl 3.1.4). Rozsah se měří
počtem aktivních výzkumných pracovníků nahlášených RAE. Celkové
prostředky přidělené každému z oborů jsou mezi instituce rozdělovány
v závislosti na rozsahu výzkumné činnosti v daném oboru násobeném
ukazatelem kvality v dané instituci. Pokud je kvalita klasifikována známkou 1, 2
nebo 3, dotace se nepřiděluje, na rozdíl od úrovní 4, 5 a 5*.
Dotace na výzkum
Vstupní kritéria
Minulé náklady na výzkum.
Vstupní kritéria
Výše dotací závisí na
výkonových ukazatelích, které
se liší podle výkonové smlouvy
uzavřené danou institucí a
mohou se například týkat
počtu vědeckých publikací.
Přílohy
Kvalita a strategické posuzování, včetně
financování míst pro doktorandy.
50 % dotace na výzkum
+ Minulé náklady.
Náklady na studenta vážené koeficientem
studijního programu, který závisí na
nákladnosti vědeckého vybavení a zařízení a
na náročnosti poskytování výuky; počet
zahraničních studentů.
Výuková složka celkové dotace
142
50 % dotace na výzkum
Počet absolventů
doktorského studia,
vědeckých publikací, dotací
získaných od EU a od norské
Rady pro výzkum.
Počet kreditů získaných
studenty (40 % výukové
složky dotace) a počet
zahraničních studentů.
Výuková složka celkové
dotace
Vstupní kritéria
Vstupní kriteria se vztahují na rozsah činností vysokých škol, například: počet zaměstnanců, platy, počet studentů apod. Výkonová kritéria se týkají výstupů činnosti
instituce za určité období.
Německo: Každá spolková země používá vlastní metodu přidělování přímých veřejných dotací vysokým školám.
Španělsko: Každé autonomní společenství používá vlastní metodu přidělování přímých veřejných dotací.
Francie: S výjimkou některých kategorií zaměstnaných na smlouvu jsou pracovníci vysokých škol placeni přímo státem.
Portugalsko: Od roku 2007/08 nahradila CNAVES Agentura pro hodnocení a akreditaci vysokoškolského vzdělávání. Výše dotací je ovlivněna výsledky evaluace
přihlížející k výkonům instituce.
Spojené království: V případech, kdy se vstupní kritéria uplatňují pouze při splnění výkonových kritérií, dvojice sloupců splývá..
Lichtenštejnsko: Údaje se týkají pouze Hochschule Liechtenstein.
Pramen: Eurydice.
NO
Vstupní kritéria
PODĚKOVÁNÍ
SÍŤ EURYDICE
A. EVROPSKÉ ODDĚLENÍ EURYDICE
Avenue Louise 240
B-1050 Brussels
(http://www.eurydice.org)
Odpovědná redaktorka
Arlette Delhaxhe
Autoři
Isabelle De Coster (koordinace), Bernadette Forsthuber,
Stéphanie Oberheidt, Teodora Parveva,
Anna Glass (externí odborník)
Academický poradce pro nástroj na sběr dat
Jochen Fried (ředitel Pedagogických iniciativ, Salzburský globální seminář)
Překlad do češtiny
Lubomír Kotačka
Redakce českého překladu
Květa Goulliová, Stanislava Brožová
Koordinátorka výroby
Gisèle De Lel
Design a grafika
Patrice Brel
143
B. NÁRODNÍ ODDĚLENÍ EURYDICE
BELGIQUE / BELGIË
DEUTSCHLAND
Unité francophone d’Eurydice
Ministère de la Communauté française
Direction des Relations internationales
Boulevard Léopold II, 44 – Bureau 6A/002
1080 Bruxelles
Příspěvek oddělení: společná odpovědnost; Chantal Kaufmann,
Bernard Miller (Ředitelství pro nepovinné vzdělávání a vědecký
výzkum)
Eurydice-Informationsstelle des Bundes
EU-Büro des Bundesministeriums für Bildung und Forschung
(BMBF)
Heinrich-Konen Str. 1
53227 Bonn
Eurydice-Informationsstelle der Länder im Sekretariat der
Kultusministerkonferenz
Lennéstrasse 6
53113 Bonn
Příspěvek oddělení: Brigitte Lohmar
Eurydice Vlaanderen / Internationale Projecten
Ministerie Onderwijs en Vorming
Hendrik Consciencegebouw 7C10
Koning Albert II – laan 15
1210 Brussel
Příspěvek oddělení: Noël Vercruysse, Els Barbé, Erwin Malfroy
(Divize pro vysoké školství), Kurt De Wit (výzkumník, Služba
vzdělávací politice, Katolická univerzita v Lovani)
EESTI
Eurydice Unit
SA Archimedes
Koidula 13A
10125 Tallinn
Příspěvek oddělení: Heli Aru (poradce, Ministerstvo školství a
výzkumu)
Unité Eurydice
Agentur für Europäische Bildungsprogramme VoG
Gospertstrasse 1
4700 Eupen
Příspěvek oddělení: Leonhard Schifflers
ÉIRE / IRELAND
Eurydice Unit
Department of Education and Science
International Section
Marlborough Street
Dublin 1
Příspěvek oddělení: společná odpovědnost
BULGARIA
Eurydice Unit
European Integration and International Organisations Division
European Integration and International Cooperation
Department
Ministry of Education and Science
2A, Kniaz Dondukov Blvd.
1000 Sofia
ELLÁDA
Eurydice Unit
Ministry of National Education and Religious Affairs
Directorate of European Union
Section C ‘Eurydice’
37 Andrea Papandreou Str. (Office 2168)
15180 Maroussi (Attiki)
Příspěvek oddělení: Ředitelství pro Evropskou unii
ČESKÁ REPUBLIKA
Eurydice Unit
Institute for Information on Education
Senovážné nám. 26
P.O. Box č.1
110 06 Praha 1
Příspěvek oddělení: Helena Pavlíková; Věra
(Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy)
ESPAÑA
Unidad Española de Eurydice
CIDE – Centro de Investigación y Documentación Educativa
(MEC)
c/General Oraa 55
28006 Madrid
Příspěvek oddělení: Flora Gil Traver;
odborníci: María Soledad González Iglesias, Javier M. Valle
López
Šťastná
DANMARK
Eurydice Unit
CIRIUS
Fiolstræde 44
1171 København K
144
Poděkování
FRANCE
LIECHTENSTEIN
Unité française d’Eurydice
Ministère de l’Éducation nationale / Ministère de
l’Enseignement supérieur et de la Recherche
Direction de l’évaluation, de la prospective et de la
performance
Mission aux relations européennes et internationales
61-65, rue Dutot
75732 Paris Cedex 15
Příspěvek oddělení: Thierry Damour; odborník: Françoise
Stoeffler-Kern (Univerzita Louise Pasteura ve Štrasburku,
konzultant Ředitelství pro hodnocení, prognózování a výkon,
Ministerstvo vysokého školství a výzkumu)
Informationsstelle Eurydice
Schulamt
Austrasse 79
9490 Vaduz
Příspěvek oddělení: Marion Steffens-Fisler ve spolupráci s
Helmutem Konradem a Christophem Jennym
LIETUVA
Eurydice Unit
Ministry of Education and Science
A. Volano g. 2/7
01516 Vilnius
Příspěvek oddělení: Jolanta Spurgienė (koordinace); odborník:
Jūratė Devižienė (vedoucí Divize mezinárodních výzkumných
programů, Odbor vědy a techniky, Ministerstvo školství a vědy)
ÍSLAND
Eurydice Unit
Ministry of Education, Science and Culture
Office of Evaluation and Analysis
Sölvhólsgötu 4
150 Reykjavik
Příspěvek oddělení: Einar Hreinsson
LUXEMBOURG
Unité d’Eurydice
Ministère de l’Éducation nationale et de la Formation
professionnelle (MENFP)
29, Rue Aldringen
2926 Luxembourg
ITALIA
Unità italiana di Eurydice
Agenzia Nazionale per lo Sviluppo dell’Autonomia Scolastica
(ex INDIRE)
Ministero della Pubblica Istruzione
Ministero dell’Università e della Ricerca
Palazzo Gerini
Via Buonarroti 10
50122 Firenze
Příspěvek oddělení: Simona Baggiani;
odborník: Dr. Massimiliano Vaira (Università degli Studi di Pavia,
Centro Interdipartimentale di Studi e Ricerche sui Sistemi di
Istruzione Superiore – CIRSIS)
MAGYARORSZÁG
Eurydice Unit
Ministry of Education and Culture
Szalay u. 10-14
1055 Budapest
Příspěvek oddělení: Dóra Demeter; odborníci: Erika Cser, Judit
Győri, Tamás Móré
MALTA
KYPROS
Eurydice Unit
Planning and Development Department
Education Division
Ministry of Education, Youth and Employment
Floriana CMR 02
Příspěvek oddělení: Raymond Camilleri (koordinace); odborník:
Jacques Sciberras (Národní komise pro vysoké školství CEO)
Eurydice Unit
Ministry of Education and Culture
Kimonos and Thoukydidou
1434 Nicosia
Příspěvek oddělení: Christiana Haperi;
odborníci: Efstathios Michael, Despina Martidou, Erato
Ioannou (Odbor pro vysoké a terciární školství)
NEDERLAND
LATVIJA
Eurydice Nederland
Ministerie van Onderwijs, Cultuur en Wetenschap
Directie Internationaal Beleid
IPC 2300 / Kamer 10.130
Postbus 16375
2500 BJ Den Haag
Příspěvek oddělení: Raymond van der Ree; Wim van Niekerk a
Trinh Ngo (Odbor pro vysoké školství, Ministerstvo školství,
kultury a vědy)
Eurydice Unit
Academic Programmes Agency
Blaumaņa iela 22
1011 Riga
Příspěvek oddělení: Zane Birzniece, Viktors Kravčenko;
odborník: Marina Mekša (vedoucí oddělení pro finanční
plánování a kredity, Odbor vysokého školstv,í Ministerstvo
školství a vědy)
145
NORGE
SLOVENSKÁ REPUBLIKA
Eurydice Unit
Ministry of Education and Research
Department of Policy Analysis, Lifelong Learning and
International Affairs
Akersgaten 44
0032 Oslo
Eurydice Unit
Slovak Academic Association for International Cooperation
Staré grunty 52
842 44 Bratislava
Příspěvek oddělení: společná odpovědnost s externími
odborníky Danielou Drobnou a Vladislavem Rosou
SUOMI / FINLAND
ÖSTERREICH
Eurydice Finland
Finnish National Board of Education
P.O. Box 380
00531 Helsinki
Bundesministerium für Unterricht, Kunst und Kultur,
Ref. I/6b (EURYDICE, BIFODOK, EERA)
Österreichische Informationsstelle
des EU-Bildungsinformationsnetzes EURYDICE
Minoritenplatz 5
A – 1014 Wien
Příspěvek oddělení: Anna Glass, Florian Pecenka (odborník)
SVERIGE
Eurydice Unit
Ministry of Education and Research
Utbildningsdepartementet
103 33 Stockholm
POLSKA
Eurydice Unit
Foundation for the Development of the Education System
Mokotowska 43
00-551 Warsaw
Příspěvek oddělení: Magdalena Górowska-Fells; odborník:
Professor Jerzy Woźnicki
TÜRKIYE
Eurydice Unit
MEB, Strateji Geliştirme Başkanliği (SGB)
Eurydice Birimi Merkez Bina Giriş
Kat B-Blok NO 1 Kizilay
06100 Ankara
PORTUGAL
Unidade Portuguesa da Rede Eurydice (UPRE)
Ministério da Educação
Gabinete de Estatística e Planeamento da Educação (GEPE)
Av. 24 de Julho, 134 – 4.º
1399-54 Lisboa
Příspěvek oddělení: Isabel Almeida, Margarida Leandro, Marieta
Fonseca; odborník: Vera Palma (Ministerstvo vědy, techniky a
vysokého školství)
UNITED KINGDOM
Eurydice Unit for England, Wales and Northern Ireland
National Foundation for Educational Research (NFER)
The Mere, Upton Park
Slough SL1 2DQ
Příspěvek oddělení: Sigrid Boyd, Karen Whitby; odborník: Mario
Ferelli (Rada pro financování vysokého školství pro Anglii –
HEFCE)
ROMÂNIA
Eurydice Unit
National Agency for Community Programmes in the Field of
Education and Vocational Training
Calea Serban Voda, no. 133, 3rd floor
Sector 4
040205 Bucharest
Příspěvek oddělení: Alexandru Modrescu, Tinca Modrescu, Julie
Rozé
Eurydice Unit Scotland
International Team
Schools Directorate
2B South
Victoria Quay
Edinburgh
EH6 6QQ
Příspěvek oddělení: Elaine Provan (Ředitelství celoživotního
učení, Skotská vláda)
SLOVENIJA
Eurydice Unit
Ministry of Education and Sport
Office for Development of Education (ODE)
Kotnikova 38
1000 Ljubljana
Příspěvek oddělení:: Božena Kenig, (Ministerstvo vysokého
škoství, vedy a techniky); odborník: Alen Balde (Primorská
Univerzita)
146
Eurydice
Správa a řízení vysokého školství v Evropě. Principy, struktury, financování a akademičtí
pracovníci.
Brusel: Eurydice
2009 – 148 p.
ISBN 978-92-79-08524-6 (anglická verze)
ISBN 978-92-79-0918180 (česká verze)
DOI 10.2766/29900 (anglická verze)
DOI 10.2766/51709 (česká verze)
Deskriptory: správa věcí veřejných, vysokoškolské vzdělávání, financování vzdělávání, přidělení
prostředků, soukromé zdroje, veřejné prostředky, odpovědnost za výsledky, školský orgán,
institucionální autonomie, učitel, přijímání zaměstnanců, hodnocení učiteli, řídící pracovníci,
poradní orgán, řídicí orgán, srovnávací analýza, Evropa

Řízení vysokého školství v Evropě

Transkript

Podobné dokumenty

Kronika – Chronicle

Současná role vysoké školy při formování občanské společnosti

zde

CAFIN startuje svoji činnost