Záměr skupiny Jihoženským okem (JO)

Transkript

Jihoženským okem (JO)
V roce 2007 byla založena umělecká skupina s názvem Jihoženským okem (JO). Jejím
hlavním cílem je podpora a propagace současné umělecké fotografie s úmyslem ukázat
specifika ženského pohledu v médiu fotografie.
Skupina JO realizovala tyto výstavy:
2007
Jihoženským okem (Gabriela Albrechtová, Mína Mládková, Radka Pavlíková), Galerie
Bazilika, České Budějovice
Jihoženským okem 2 (Mína Mládková, Radka Pavlíková, Věra Stuchelová), Radniční věž,
Třeboň
2008
Jihoženským okem 2 (Mína Mládková, Radka Pavlíková, Věra Stuchelová), Galerie Foma,
Hradec Králové
Jihoženským okem (Barbora Bálková, Mína Mládková, Radka Pavlíková, Věra Stuchelová),
České centrum, Bratislava
Fotojatka (JO, Mína Mládková, Radka Pavlíková, Věra Stuchelová), kino Aero, Praha, kino
Art, Brno, k. c. Bazilika, České Budějovice
Rodina (JO, Mína Mládková, Radka Pavlíková, Věra Stuchelová), Chebské dvorky, Cheb
Jihoženským okem 3 (Sylva Francová, Barbora Bálková, Mína Mládková, Radka PavlíkováDoležalová, Věra Stuchelová), Galerie Bazilika, c. k. Solnice, České Budějovice
Jihoženským okem 3 (JO3)
4 fotografky z jižních Čech a 1 z Jižního Města
Galerie Bazilika, c. k. Solnice, České Budějovice, 3. 11. – 29. 11. 2008
Barbora Bálková
Tvorba je pro mne formou jednosměrné komunikace se světem, vizuálním vyjádřením
myšlenky, stavu nebo pocitu.
Sylva Francová
Snažím se ve svých projektech zachytit čas a svět kolem sebe, fotím, i když se za fotografku
nepovažuji.
Mína Mládková
Ráda se dívám na fotografie aktu, ráda je pak sama fotím.
Radka Doležalová-Pavlíková
Fotografovaný sen, vysněná fotografie.
Věra Stuchelová
Jsou to především vzpomínky či „akty“ usmíření, které spojují mé fotografie s uplynulým
obrazem blízké i vzdálenější minulosti.
Kurátor vystavy: Miro Švolík
Profily autorek:
Barbora Bálková
Narozena: 4. 3. 1978 v Českých Budějovicích
Kontakt: +420 724 004 923, [email protected], http:// sweb.cz/barborabalkova
1992–1996: gymnázium
1996–2002: PF JU ZUŠ-Vv
2000–2006: AVU (škola vizuálních komunikací J. Davida, malířská škola V. Skrepla, škola
Nových médií V. Bromové)
2004: stáž v dílně studiové fotografie Ruda Prekopa na FAMU v Praze
2004: spoluzaložila tříčlennou uměleckou skupinu BaRaKa
2005: nominace na cenu Essl
2006: cena ateliéru Nových médií
2006: 1. místo ve fotosoutěži Tváře ženy v čokoládovém pojetí pod záštitou Roberta Vana
Ve výtvarné práci se věnuje malbě, kresbě, keramice, asambláži, fotografii a práci s novými
médii.
Samostatné výstavy:
2000 – Divadlo pod čepicí, České Budějovice
2000 – Galerie v Panské, České Budějovice
2001 – Schiza, Ambient, České Budějovice
2002 – Galerie Rubikon, České Budějovice
2003 – E-on, Praha
2004 – 4 tváře ženy, Galerie Louvre, Praha
2005 – i mag i ne, Galerie Měsíc ve dne, České Budějovice
2006 – Myst i fikace, Český rozhlas, Plzeň
2006 – Diplomová práce, Moderní galerie AVU, Praha
2007 – Ovocný koktail, Řehoř Samsa, Praha
2007 – Evě Adam, BKC, Galerie mladých, Brno
2008 – Vlčí máky, Galerie Doubner, Praha
Společné výstavy:
2000 – South Face, Galerie Měsíc ve dne, České Budějovice
2001 – První a poslední, Galerie Václava Špály, Praha
2003 – …m2, Galerie Václava Špály, Praha
2003 – Click, Městská galerie, Polička
2004 – BaRaKa, Dům umění, Opava
2004 – Memory styk, Divadlo komedie, Praha
2004 – BaRaKa, Mladé umění z Čech, Neunzehn grad Galerie, Kiel (Německo)
2004 – BaRaKa, Galerie Doubner, Praha
2005 – Contact points, Galerie AVU, Praha
2005 – Essl Award, Moderní galerie AVU, Praha
2005 – Desire, Galerie UMPRUM, Praha
2006 – Masky, BaRaKa, Scarabeus, Praha
2006 – Diplomanti AVU, Veletržní palác, Národní galerie, Praha
2006 – Amarant, Městská výstavní síň, Benešov u Prahy
2006 – Kalendáře, zámek Velhartice
2006 – Vybraní absolventi AVU, Městské muzeum, Polička
2006 – Tváře ženy v čokoládovém pojetí, salón Liběny Rochové, Praha
2006 – Šestka, Nová média, PHP, Praha
2007 – Praguebiennale 3, Karlin hall, Praha
2007 – AVU, Veletržní palác, Národní galerie, Praha
2007 – Mesiac fotografie, Bratislavský hrad, Bratislava
2007 – Ikony všedního dne, Galerie Trafo, Praha
2008 – Mladí a nadějní, Solnice, České Budějovice
2008 – Mladé české fotografky, Národní divadlo moravskoslezské Ostrava
2008 – Jihoženským okem, České centrum, Bratislava
2008 – Autoportrét, AJG, Hluboká nad Vltavou
2008 – Jihočeský výlov 1, Galerie Bazilika, České Budějovice
2008 – Identité, Lyon Septembre de la Photographie, Lyon
2008 – Jihoženským okem 3, Galerie Bazilika, c. k. Solnice, České Budějovice
Tvorba je pro mne formou jednosměrné komunikace se světem, vizuálním vyjádřením
myšlenky, stavu nebo pocitu. Podle obsahu, který chci sdělit, volím adekvátní médium.
Nejčastěji osciluji mezi malbou a fotografií. Rozostřuji jejich klasické hranice, takže ve
výsledku se pohybuji na jakémsi mediálním pomezí. Často v obou případech sama figuruji
jako model, přičemž tím v malbě nabízím své vnitřní světy, jsem zde autenticky sama za sebe,
ale prostřednictvím fotek expanduji ven, přemýšlím a vžívám se do cizích emocí, stavím se za
někoho jiného.
Kapesníčky
Historie kapesníku sahá až do starého Říma, ale předmětem obecnější potřeby se stal až v 18.
století. Předtím byl hlavně vizitkou osoby, která jej nosila. Krom toho, že kapesníčky zdobené
výšivkami s monogramem, osobní značkou, či dokonce rodovým erbem byly estetickým
doplňkem, vypovídaly i o sociálním statutu urozenosti a finančním zabezpečení jeho majitele.
V určitých situacích mohly posloužit jako dárek nebo prostředek, jak elegantně navázat
kontakt s osobou druhého pohlaví, například když jej dáma ledabyle upustila na zem, nebo jej
přímo darovala vyhlídnutému kavalírovi, aby vzpomínku na ni měl kdykoli „po ruce“.
V takové formě seznamování možná až moc romanticky spatřuji jemnou rafinovanost a
nechám se okouzlit skrytou intimní smyslností, obzvlášt v těch případech, byl-li kapesníček
navoněn.
Kapesník mne tedy zajímá jako kontaktní věc, která specifickým způsobem plnila funkci
vizitky. V dnešní době ale vyšitý monogram ani vůně konkrétního kapesníku nejsou schopny
tuto funkci efektivně plnit. Dnes je zapotřebí rozdávat telefonní čísla, mailové, případně
webové adresy.
Abych uspokojila své romantické fantazie, propojila jsem ve fotografii staré s moderním, tak
aby vzniklý rozpor nebyl na první pohled patrný, ale přeci jen jako paradox byl čitelný a snad
i zneklidňující. Volbou kostýmu, kapesníku i výšivky jsem se snažila o co neadekvátnější
dobovou stylizaci. Vzniklé záběry by tedy měly odkazovat na pět etap dvacátého století,
konkrétně na jeho počátek, 30. léta, 50. léta, 60. až 70. léta a současnost. Jednotlivým
kapesníkům jsem se snažila přizpůsobit charakter i sociální status.
Pro lepší dobové dokreslení počátku století doplňuji ukázku z třídílné encyklopedie Domácí
vševěd z roku 1925, kde se pod heslem kapesník náchází následující text:
Kapesník
šátek, výhradně k udržování čistoty obličeje určený, zpravidla bílý, řidčeji barevnými kraji nebo vzorky
zdobený. Barevné kapesníky bývaly obyčejem dříve a zachovaly se téměř jen u šňupáků, v novější době
pestrobarevné, zcela malé batikované nosí muži v náprsních kapsách pro parádu, jako bývaly kapesníky ženské
tzv. facality honosnou součástí kroje do poloviny 16. století. Také ženy nosí kapesníčky jen parádní, navoněné,
jež ukládají do sáčku sachetu. Co do látky jsou plátěné, bavlněné, výjimečně batistové, hedvábné, pravidlem jest
jednoduchá obruba stehy lemujícími, výjimkou zoubkování nebo vyšívání okolků, dokonce zdobení krajkou,
mřížkou, aplikací. V takových případech přestává kapesník býti prádlem užitkovým a stává se ozdobou.
Znamenání děje se číslem, známkou, písmenou nebo monogramem vždy jen v rohu. Ozdobné kapesníky ukládají
se obyčejně do zvláštních šátků nebo kabelek. Obyčejné kapesníky perou se jako jiné prádlo, avšak z důvodů
zdravotních doporučuje se po namáčení vyvařovati je zvlášť, aby se provedla náležitá desinfekce, nežli přejdou
do ostatního prádla. Japonské kapesníky z bílého hedvábí vyžadují opatrného vypírání ve vlažné vodě mýdlové,
pak máchání ve vlažné vodě, mírně modřené a pak se prostě vytřepou, vymačkají a suší na bílých plátnech 4-5
hodin, načež se po rubu žehlí. Používání kapesníku je nezbytností každého vzdělaného člověka, a nikomu
nenapadá diviti se, vezme-li kdo před svědky šátek tento do ruky, druhdy bývalo již pouhé slovo „kapesní šátek“
něčím v slušné společnosti nepřípustným a upotřebení jeho bylo dovoleno jen venku, takže bylo dovoleno
opustiti místnost jako za jinou tělesnou potřebou. Ostatně ještě dnes najdeme mnoho lidí, kteří ocitají se při
použití kapesníku v náramných rozpacích, nevědouce, co a jak by učinili, mnozí v pravém slova smyslu zmizejí
při té příležitosti pod stolem, chtějí-li si nos očistiti, jen aby nikdo jejich kapesníku nespatřil nebo pro jeho
použití se nepohoršil. Naproti tomu moderní doba se stanoviska zdravotního přikládá šátku kapesnímu velkou
důležitost přikazujíc používati ho zejména k zachycování všech chrchlů a slin, kde není po ruce zdravotních
plivátek - která, jak snadno pochopitelno, tak leckde scházejí, kam se do společnosti přichází. Je tedy kapesník
jakýmsi nutným zlem, s kterým se moderní společnost dokonale spřátelila a dokonce by pokládala člověka, který
by kapesníku nepoužíval, za společensky nezpůsobilého. Avšak zdravotní stránka kapesníku má ještě své stíny.
Kapesník používaný při nakažlivé chorobě (chřipce, rýmě, angině, tuberkulose) není jen sám nákazou nasycen,
nýbrž šíří tuto nákazu i do kapsy, ba i několika kapes, neboť mnozí vystřídají kapesníkem všechny kapsy. Měla
by proto býti pro něj zařízena kapsa vyměnitelná, nejlépe kožená, na knoflík uzavřená. Prakticky je věc vyřešena
u žen, které nosí kapesník v příruční kabelce, která může býti desinfikována. Také se zřizují zvláštní kabelky jen
na kapesník. Ovšemže také dobrý tón předpisuje, jaký asi takový šátek býti má a jak se ho používati může. Muži
mají kapesní šátky prostřední velikosti, plátěné, nechť již hrubší nebo jemnější, ale vždy především dokonale
čisté, hladce obroubené a nikdy děravé. Má-li býti šátek označen nějakou prádelní značkou, monogramem nebo
podobně, budiž to na něm úhledně, ale vždy jen bíle vyšito v některém rohu dosti drobně a nenápadně. Všeliké
pestře barevné vyšití také potištění šátků širokými pestrobarevnými okraji nebo dokonce vzorky, koňskými
hlavami, podkovami apod., jak si v tom někteří sportovníci nebo lidé málo vzdělaní libují, je prohřeškem proti
dobrému vkusu a tónu. Ještě hrubším poblouzněním vkusu je dávati kapesníku v čase smutku černé okraje, nebo
nositi dokonce šátky černé. Člověk tak činící stává se snadno směšným, místo aby smutek svůj dával důstojně
najevo, k čemuž jistě stačí oděv toho způsobu, jak jej mrav a zvyk předpisují. U žen připouští se, aby nosily
šátek jemnější, např. batistové, také s vyšitými okraji a jinou zdobou, ale i zde žádá se, aby vyšití bylo bílé,
úhledné a nikoli pestré, nápadné a ovšem také vždy bezvadně čisté. Zlozvyk šňupání naštěstí v moderní
společnosti se vytrácí a s ním i používání obrovských kapesníků barevných, jež bývaly postrachem každé slušné
společnosti, jako se jím šátek umouraný, o který si jeho majitel třeba také ušpiněné ruce otíral, nebo šátek dlouho
používaný, chrchly a slizy slepený. Nikdy se nemá kapesníku používati k jinému účelu, nežli pro který je určen,
např. k oprašování obuvi (otírání botek u dětí), k čištění rukou ať za sucha nebo vlhka, k otírání příručních
předmětů apod.. Je to nejen nečisté, ale i zdravotně závadné, použije-li se pak takového kapesníku opět na nos,
ústa apod. Krátce, jdete-li do společnosti, neopomeňte nikdy vzíti šátek svěží, úplně čistý, hladce vyžehlený,
trpíte-li snad rýmou, kašlem apod. a musíte i za těch okolností do společnosti, vezměte si raději jeden nebo dva
šátky čisté do zásoby, abyste nečistotou jednoho nepřišli sami do rozpaků a neuváděli do nich jiné. Jakkoli
moderní společnost nežádá, aby se kdo při používání šátku kapesního odstraňoval, předpisuje přece dobrý tón,
aby se to dělo způsobem slušným, mírným, nikoho nevyrušujícím a neurážejícím. Jeť právě čistý kapesník k
tomu určen, aby vykonání nutné potřeby zastřel způsobem nenápadným, všeliké roztahování šátků do plochy
(jak to šňupáci zvlášť mívají ve zvyku), hlasité frkání, dlouhé otírání nosu apod. jsou vesměs nepřístojností.
Výkon takový, když je nutný a nelze jej oddalovati, vykonán budiž rychle, nehlasitě, nenápadně, a je-li snad při
rýmě nebo kašli obtížnější, zdlouhavější, stačí se obrátiti se nenápadně stranou nebo vykonati tuto potřebu
příležitostně v ústraní, před vejitím do společnosti apod. Vůbec je pravidlem slušnosti tělo své před vcházením
do společnosti vyčistiti nejen povrch, nýbrž i uvnitř, takže pak tak snadno nepřijde se do rozpaků, aby toho bylo
potřebí např. právě v okamžiku, jsme-li někomu představeni, mluvíme-li s vyšším představeným apod.
Kapesníky poškozují se nejvíce na okraji. Po odstřižení poškozených okrajů možno obháčkováním, připevněním
jiného okraje ozdobného, aplikovaného apod. učiniti zase kapesník způsobilým, stojí-li jeho látka za tuto opravu.
1.
2.
3.
4.
5.
z cyklu Kapesníčky, (1900), mail, 2008, digitální fotografie
z cyklu Kapesníčky, (1930), web, 2008, digitální fotografie
z cyklu Kapesníčky, (1950), mobil, 2008, digitální fotografie
z cyklu Kapesníčky, (1960), skype, 2008, digitální fotografie
z cyklu Kapesníčky, (2000), vizitka, 2008, digitální fotografie
Sylva Francová
Narozena: 9. června 1973 v Praze, žije v Praze
Web: www.sylvafrancova.com
Studia:
1998–2004: Akademie výtvarných umění (AVU), Praha (MgA.)
2003: Ohio State University, Columbus, Ohio (USA)
2001: Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem, ateliér fotografie doc. Pavla Baňky
2000: Middlesex University (School of Art, Design and Performing Arts), London
1995–2001: Univerzita Karlova, Pedagogická fakulta, Praha, obor výtvarná výchova (Mgr.)
Ceny:
2007 – vítězka 8. Portfolio Review, Měsíc fotografie, Bratislava
2005 – grant města Brna na výstavu „Portréty žen“ v Galerii Mladých v Brně
2004 – ateliérová cena, ateliér MgA. Veroniky Bromové, AVU
2004 – Nadace pro současné umění – Praha, doplňkový grant
2004 – Kodak – fotografie roku 2003, speciální ocenění
2001 – ateliérová cena, ateliér doc. Jiřího Lindovského, AVU
2001 – Cena Josefa Hlávky pro nejlepší studenty vysokých škol
Samostatné výstavy (výběr):
2008 – Views, Galerie Artotéka, Měsíc Fotografie, Bratislava
2007 – Portréty žen, Dům umění města Opavy, Opava
2006 – Rodinný deník 2004–2006, Nablízko/Malé Nosticovo divadlo, Praha
2005 – Portréty žen, Galerie mladých, Brno
2003 – Zmizelé světy, galerie Velryba, Praha
2002 – „S + V“, Galerie C14, Praha (s V. Stuchelovou)
2002 – Bazar, Galerie Spejsovna, Praha (s V. Stuchelovou)
2001 – Underground, Rock Café, Praha
2001 – První městská banka, Praha (s M. Olmerem)
1999 – Galerie Maron, Praha
1991 – Galerie RH faktor, Vyšehrad, Praha
Společné výstavy (výběr):
2008 – Blatenský fotofestival, Zámek, Blatná
2008 – Young Czech Photographers, Photography Biennale Lyon, Lyon
2008 – Mladé české fotografky, Galerie Opera, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava
2008 – Jeden den v České republice, Galerie Mánes, Praha
2007 – Festival Měsíc fotografie, Bratislava
2007 – Akademie výtvarných umění, Národní galerie – Veletržní palác, Praha
2007 – Rodina/Family, Funkeho Kolín – fotografický festival, Městské divadlo Kolín
2007 – Prague Biennale 3, Karlínská hala, Praha
2006 – Šestka (výstava fotografických škol), Pražský dům fotografie (PHP), Praha
2006 – Umění nad městem, happening a Galerie české kultury, Český Krumlov
2004 – Výstava AVU, Galerie města Polička
2004 – Fresh Film Festival, Karlovy Vary
2004 – Haus am Schuberg, Festival – Sommer Schleswig, Ammersberk (Německo)
2004 – Diplomanti AVU 2004, Moderní galerie, Výstaviště, Praha
2003 – Jury show, Gallery Ohio State University, Columbus (USA)
2003 – Grafika roku 2002, Staroměstská radnice, Praha
2002 – Hosté, Západoslovenské muzeum v Trnavě, Trnava
2001 – Talentinum 2001: mladá fotografie, České centrum fotografie, Praha
2001 – 007, Galerie U Prstenu, Praha
2001 – Grafika roku 2000, Staroměstská radnice, Praha
2000 – Consume, Galerie Middlesex University, Londýn
2000 – Výstava studentů AVU, Galerie Mánes, Praha
1999 – Výstava studentů ateliéru Grafiky I., AVU, Votice
1998 – Iniciace (Učitel a žák), Galerie Hollar, Praha
…Ve fotografiích Sylvy Francové se odráží její klasické výtvarné vzdělání. Je více grafičkou
a malířkou, sama sebe nepovažuje za fotografku. Témata pro svou práci nachází vždy ve
svém bezprostředním okolí – ať je na zahraničních cestách či doma na Jižním Městě.
Nejčastěji fotografuje blízké lidi a městskou architekturu. Vyhovuje jí metoda časosběrných
fotografií, do kterých posléze různými způsoby zasahuje, posunuje jejich význam či vrství
časové momenty […] Fotografické projekty Sylvy Francové se různým způsobem dotýkají
fenoménu času. Zajímá ji určité napětí mezi pomíjivostí a trváním. Manipulací s původními
snímky ráda akcentuje proměnu, záměnu nebo úplné zmizení….
Kamila Balcarová, časopis Ateliér, 8. 2. 2007 (výběr části textu)
1.
2.
3.
4.
1. z cyklu Portréty žen, sestra Jindra, 2003–2004, digitální tisk 80 x 230 cm
2. z cyklu Portréty žen, babička, 2003–2004, digitální tisk 80 x 240 cm
3. z cyklu Daily stories, Sedláček family day, 2007, animovaná projekce, rozměr variabilní
4. z cyklu Panelstory, paní Jana Š., 2007, fotografický tisk
Mína Mládková
Narozena: 30. 10. 1969 v Českých Budějovicích
Žije: v Českých Budějovicích
1984–1988: SOU polygrafické, maturitní obor reprodukční grafik–fotograf, Praha
1989–1996: FTVS UK, učitelský obor tv–geografie (magisterské studium), Praha
1996–1998: pobyt v USA
1997: Cuyahoga Community College (Photography class), Cleveland, Ohio
1998–2003: Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě (Bc.A.)
Od r. 1999 je provozovatelkou oděvní galerie Mata Hari v Českých Budějovicích.
Samostatné výstavy:
1998 – Neopiktorialismy (spolu s Martinem Říhou), Galerie kavárna Medúza, Praha
1998 – Femme Fatale, Galerie Rubicon, České Budějovice
2004 – Sny a dny, Galerie Caffe Ambient, České Budějovice
2005 – Fragmenty (spolu s Janem Brančem), Galerie Caffe Ambient, České Budějovice
Společné výstavy:
1999 – Portréty, Galerie Pod kamennou žábou, České Budějovice
2000 – Seznam, Galerie Solnice, České Budějovice
2004 – Vnitřní světlo krajiny, festival Sgrafitti Open, Německý spolkový dům, Slavonice
2005 – Okno do divočiny, Březník, Šumava
2007 – Jihoženským okem, Galerie Bazilika, České Budějovice
2007 – KontAKTfoto, Galerie Brömse, Františkovy Lázně
2007 – Vnitřní prostor ženy, Chebské dvorky, Galerie G4, Cheb
2007 – Jihoženským okem 2, Radniční věž, Třeboň
2008 – Fotojatka, Praha, Brno, České Budějovice
2008 – Rodina, skup. výst. Jihoženským okem, Chebské dvorky, Cheb
Odjakživa sama sebe nazývá „Pozorovatelkou a Vnímatelkou“.
Pozorování je pro ni reflexí. Vnímá různé lidské bytosti v různých rovinách.
Fotografická tvorba Míny Mládkové obsahuje hlavně portréty a akty.
Její portrétovaní žijí svojí vlastní intimitou, která je podstatnou částí jejich výrazu.
Pracuje s jednotlivými fragmenty těla, které zachycuje v různých postojích a úhlech.
Pokouší se ve svých fotografiích najít způsob, který je na pomezí výtvarné inscenované
fotografie a subjektivního dokumentu.
Pracuje s klasickou i digitální technikou.
Ve výsledném díle kombinuje často rozostřování obrysu, fotomontáže, kolorování.
1. Markéta, 1999
3. Culie, 2004
2. Culie, 2004
4. Culie – Markéta, 1999
Radka Pavlíková
Narozena: 28. 1. 1979 ve Strakonicích
1997–2001: ZČU Plzeň – Manažerství výtvarné kultury, zakončeno bakalářskou zkouškou
1999–2005: studium FF UK Praha – Dějiny umění
2002–2003: roční zahraniční studijní pobyt (Moll Stiftung na Ludwig-Maxmilians-Universität
München, součástí dvouměsíční praktikum na odd. památek při stavebním úřadu)
2003–současnost: Institut tvůrčí fotografie FPF Slezské univerzity v Opavě, Tvůrčí fotografie
2004–2006: koordinátorka práce s dětmi v občanském sdružení R-Mosty (organizace
zabývající se sociální problematikou, zvláště situací Romů)
2004–současnost: kurátorka výstav v klubu c. k. Solnice České Budějovice
2004–2005: externí spolupráce s organizací Bazilika o. p. s. v Českých Budějovicích
2005–současnost: externí spolupráce s redakcí časopisu Ateliér a redakcí Exu – kulturní
přílohy časopisu Reflex
2005–současnost: kurátorka výstav a fotografka v organizaci Bazilika o. p. s. v Českých
Budějovicích
2006: organizace a vedení workshopu fotografování s žadateli o azyl v Přijímacím středisku
Praha–Ruzyně a výstavy S odhalenou tváří v kavárně Francouzského institutu v Praze
Skupinové výstavy:
2006 – 14 studentů ITF, Galerie české plastiky, designové centrum Atmosféra v Praze
2006 – Skupinová výstava fotografií studentů ITF v Opavě, Pražský dům fotografie, Praha
2007 – Jihoženským okem, Galerie Bazilika, České Budějovice
2008 – Fotojatka, mezinárodní fotografický festival, Praha, Brno, České Budějovice
2008 – 8 GEN, Trafačka, Praha
Jaké náměty, témata si ve své tvorbě vybíráš?
Hodně se to točí kolem mých vnitřních světů, které považuju za víc reálné, než je ten svět,
který jsme za reálný zvyklí považovat.
Vycházíš hodně ze svého života, z toho, co aktuálně prožíváš?
Jedině z toho, už jsem si vyzkoušela, že pokud fotím něco, co mi připadá zajímavé, ale
necítím to jako velmi aktuální, a pokud tím zrovna nežiju, nikdy ty fotky za nic nestojí.
Máš tedy jedno stěžejní téma, na kterém stále pracuješ?
Asi ano, ale takhle zblízka, jak na to koukám já, to nedokážu posoudit. Například až po
vytvoření Fází rozpouštění světa jsem si vzpomněla, že už jsem jedno takové násobení obrazu
fotila, bylo to ale na čb kinofilm a šlo o několikanásobnou expozici, byly to fotky krajiny.
Jak pracuješ s formou? Vycházíš z obsahu, nebo máš určitý, pro tebe typický formální styl?
Myslím, že formu ještě stále hledám, obsah je určující a forma – ta je vymezena mojí
technickou zdatností.
Myslíš si, že je dobré mít svůj jasně rozpoznatelný styl, anebo je lepší přizpůsobovat formu
obsahu díla?
O tom moc nepřemýšlím. Nepracuju na stylu, ale na fotografiích. U mě by násilná tvorba
nějakého stylu byl začátek konce fotografování.
Zabýváš se autoportrétem. Je pro tebe důležité sdělovat své myšlenky prostřednictvím
vlastního těla – tváře?
Zjistila jsem, že jo. Já jsem pro sebe nejsnazší a nejznámější model. Neumím moc aranžovat
někoho jiného, tak je to taková z nouze ctnost, ale jasně, že jsem i žensky zvědavá, jak na těch
fotkách vypadám, to musím přiznat.
Proč jsi se po studiu dějin umění rozhodla studovat fotografii?
Od teorie k praxi, ne? Ze studia dějin umění jsem byla dost unavená a chtěla jsem se vrátit k
„životu“, ale to mé studování fotky byla náhoda. Prostě jsem se vsadila s přítelem, že mě tam
taky přijmou.
Vyhovuje ti více role tvůrce než teoretika a interpreta?
Myslím, že obojí je pro mě zajímavé, ale tvoření si považuju víc.
Od kdy se zabýváš fotografií? Proč jsi začala fotit?
Fotím teprve několik let a necítím se jako velký odborník. Baví mě to a vždycky jsem měla
blízko k vizuálnímu umění a k vyjadřování tímto způsobem. Focení je příjemné, protože je to
pro mě taková chvilka, kdy se sejdou správné věci v mém zorném poli, k tomu je moje
naladění a prolnutí s tou situací. Je to příjemná chvíle, a netrvá zas tak dlouho...
(Rozhovor Věry Kuttelvašerové s Radkou Pavlíkovou)
1. Autoportrét, 2007
2. Mirka, 2004
3. Cyklus soustředění (portréty osobností Českých Budějovic), 2005
4. Fáze rozpuštění světa, 2005
5. Fáze rozpuštění světa, 2005
Věra Stuchelová
Narozena: 26. 5. 1973 v Prachaticích
1997–2003: Akademie výtvarných umění v Praze
1999: International Summer Academy of Fine Arts, Salzburg
2001: Univerzita J. E. Purkyně, Ústí nad Labem (doc. Pavel Baňka)
2002: Academia Di Belle Arti, Milano
2004: Univerzita Karlova v Praze, Pedagogická fakulta, rigorózní zkouška
2004–2007: Akademie výtvarných umění v Praze, doktorandské studium
Od roku 2003 pracuje jako odborná asistentka v Ústavu umění a designu Západočeské
univerzity v Plzni.
Samostatné výstavy (výběr):
1999 – Body and Colors, Rubicon, České Budějovice
2002 – „S+V“, Galerie C14, Praha
2002 – Bazar, Galerie Spejsovna, Praha
2004 – Soukromý prostor, Měsíc ve dne, České Budějovice
2004 – Soukromý prostor, Galerie mladých, Brno
2004 – Soukromý prostor, Univerzitní galerie, Plzeň
2005 – Autoportréty, Esthé, Praha
2005 – Obrazy, Hellge-Klinik, Passau
2006 – Zpaměti, Galerie Felixe Jeneweina města Kutné Hory
2006 – Ztracené ráje, Esthé, Praha
2008 - Soukromý prostor, Umělecká galerie Vladimira Dimitrova-Majstora, Kjustendil
(Bulharsko)
2008 - Soukromý prostor, Historické muzeum v Ruse
2008 - Soukromý prostor, Umělecká galerie R. Karabiberova, Nova Zagora (Bulharsko)
2008 – Autoportrét (společně s Katarínou Bričovou), Galerie Bazilika, České Budějovice
2008 – Soukromý prostor, České centrum, Sofie
Skupinové výstavy (výběr):
1999 – Atelier Rona Pondick, Hallein (Rakousko)
2000 – Portrét 2000, U Bílého jednorožce, Klatovy
2000 – „South Face“, Měsíc ve dne, České Budějovice
2000 – Figura(ce), Galerie Pod kamennou žábou, České Budějovice
2000 – Sýpka 2000, Sýpka, Brno
2000 – Vox humana, Nová radnice, Ostrava
2001 – První a poslední, Galerie V. Špály, Praha
2001 – Éterem, AVU, Praha
2001 – Za zrcadlem, AVU, Praha
2002 – Cris cross, Kulturní centrum, Broumov
2003 – Diplomanti AVU 2003, Národní galerie, Praha
2003 – Kresby od roku 1960 do současnosti, Galerie La Femme, Praha
2003 – Prezentace ateliéru V. Bromové, Rudolfinum, Praha
2004 – Kaunas Photo, International Exhibition, Kaunas (Litva)
2004 – TOPFOTO, Palác Langhans, Praha
2005 – Salón de Arte Digital – Maracaibo 2005
2005 – Grafika roku 2004, Praha
2007 – Jihoženským okem 2, Galerie Foma, Hradec Králové
2007 – Moderní a poválečné umění, současné umění, fotografie, Galerie Louvre, Praha
2007 – Ikony všedního dne, Galerie Trafačka, Praha
2008 – Fotojatka, Praha, Brno, České Budějovice
Práce Věry Stuchelové tematizují především vzpomínky či akty usmíření, které spojují
fotografie s uplynulým obrazem blízké i vzdálenější minulosti. Její fotografie představují
zkušenost jako postupné zakládání střípků každodenních pohledů do útulných rámečků černobílé fotografie.
Minulost je zde přítomná jako právě ukončený spánek, kde předmět jako by čekal na to, až
bude fotografován. Včerejší život a smysl objektů se obnovuje již tím, že je na vteřinku
spatřen, není třeba čekat na to, až se navrátí s jejich funkcí v rukou člověka. V tomto příběhu
čteném na přeskáčku, kde je pozorovatel uváděn do intimity jako voyeur „důležitých“ věcí,
nejde o to, pohledem zažít něco nového, vše se již nějak navrací, před divákem se obnovuje
dávno známá figura. Světlo, které začíná pronikat před fotoaparát, tak krášlí jizvy
probuzeného rána, ambivalentní obraz viděného se mění ve „sladký“ moment procitnutí.
(P. Koziol, text pro časopis Fotograf 3/2003)
1.
2.
3.
4.
1.
2.
3.
4.
z cyklu Intimita, 2008
z cyklu Intimita, 2008
z cyklu Dopisy, 2005–2008
z cyklu Dopisy, 2005–2008
Kontakt na skupinu JO:
E-mail: [email protected]
Web: www.bazilika.cz/galeriebazilika
Poštovní adresa: Galerie Bazilika, Jihoženským okem, Česká 66, České Budějovice, 370 01
Tel: 777 753 772

Záměr skupiny Jihoženským okem (JO)

Transkript

Podobné dokumenty