Mediální vzdělávání

Transkript

Mediální vzdělávání

Mediální komunikace
Vysoká škola mezinárodních a veřejných vztahů
PhDr. Peter Jan Kosmály, Ph.D.
22. 4. 2015
Mediální komunikace – okruhy přednášek:
1. Jazyk, znak, komunikace. Teorie komunikace, teorie informace,
informační proces a modely komunikace.
2. Znak a znakové systémy. Sémiotika. Sémiotická lateralita. Sémantický
trojuhelník a typologie znaků. Mystifikace v znakových systémech,
dekódování mýtu. Metatvorba.
3. Typy mediálních teorií a přístupy k médiím.
4. Předpoklady vzniku masová komunikace. Stručná historie vybraných
médií.
5. Média a kodifikace (skutečnosti). Zpravodajské hodnoty. Medializace a
mediální realita.
6. Teoretici a teorie médií.
7. Hyperrealita, virtuální realita, fikce.
8. Sociologie masové komunikace - školy a představitelé
9. Sociologie mediální komunikace - sociální konstrukce, realita, síť
10. Výzkum v oblasti mediální komunikace - základy vědeckého výzkumu
Mediální komunikace – okruhy přednášek:
11. Psychologie masové komunikace - školy a představitelé
12. Psychologie masové komunikace - neuro přístupy
13. Účinky mediální komunikace
14. Publikum masové a mediální komunikace
15. Systém (struktura) médií a mediální systém (aparát).
16. Nová média a digitalizace
17. Mediální antropologie, archeologie, studia.
18. Mediální etika a vzdělávání.
http://mediaanthropology.webnode.cz/kurzy/medialni-komunikace/
Zadání seminární práce
pro studenty kombinovaného studia letní semestr 2014
Téma: Pilotní šetření a prezentace seminární práce
1. Projekt pilotního šetření
2. Definování výzkumného problému, metod, technik, vzorku
a základního souboru
3. Zadání šetření
4. Vyhodnocení šetření
5. Prezentace výsledků (zpráva o šetření)
• Prezentace seminární práce ze ZS (snímky, nahrání, el.
podklady)
http://mediaanthropology.webnode.cz/kurzy/medialni-komunikace/
Pedagogika je věda o edukaci, tedy o výchově a vzdělávání. Pedagogika má svůj
předmět bádání, význam a úkoly, obsahovou strukturu , účel a poslání, výzkum
a jeho metody. Zahrnuje teorii i praxi, a zaobírá se jak plným rozvojem lidské
bytosti, tak získáváním dovedností. Předmětem pedagogiky je výchova a člověk
v situaci výchovy.
- normativní charakter – normy, vzory,
doporučení, cíle, jak realizovat edukaci
- explorativní charakter – poznatky
získané z výzkumu se využijí pro
novou metodiku vyučování
- explanativní charakter – vyhledání,
popis a vysvětlení různých jevů
edukační reality
obrázky: http://2.bp.blogspot.com/MsUe52AHD7g/UKK4d4ddZqI/AAAAAAAALuA/wIBJrihchM
Q/s1600/education21.jpeg;
http://3.bp.blogspot.com/_82LSUTbpTpw/SwL86S71LwI/A
AAAAAAAAUM/0FpiFRVgCm0/s1600/Pedagogy.gif;
http://www.rug.nl/gmw/images/gmw_tuin_460.jpg
Termín pochází z antického Řecka, kde byl slovem paidagógos označován
otrok, který pečoval o syna svého pána, doprovázel jej na cvičení a do
školy. Tento výraz se přesunul do antické latiny, paedagogus → učitel,
vychovatel.
pais=dítě, aigen=vésti
- základy systematické vědy o výchově mládeže i dospělých v
pedagogických spisech Jan Amos Komenského, jako vědní obor v 19. stol.
- je úzce spojena s ostatními vědními obory
Pedagogika: věda a výzkum zabývající se vzděláváním a výchovou v
nejrůznějších sférách života a společnosti. V zahraničí se ve významu
„pedagogika“ často užívá termín „pedagogická věda“.
Pedagogika: Obor vzdělávání na pedagogických fakultách a jiných
fakultách připravujících učitele, respektive předmět v rámci tohoto studia
PRŮCHA, J. – WALTEROVÁ, E. – MAREŠ, J. Pedagogický slovník
Pedagogika: věda o permanentní výchově, o celoživotní výchově dětí,
mládeže i dospělých
JŮVA, V. Úvod do pedagogiky
Význam studia pedagogických teorií
Teoretický: odhaluje zákonitosti výchovy a její úlohu v životě jedince a
společnosti, zabývá se výchovou v jednotlivých věkových obdobích a v
různých zařízeních
Praktický: poskytuje podněty pro edukační aktivity výchovným a
školským pracovníkům, rodičům i pracovníkům souvisejících profesí;
teoretické závěry jsou aplikovány v oblastech školství, mimoškolního
vzdělávání, ekonomického rozhodování, sociální politiky, pomáhajících
profesí a oblastech samotné vědy.
Úkoly pedagogiky:
Analytický: zkoumá aktuální výchovnou realitu
Verifikační: ověřuje, zda dosud platí určité poznatky
Prognostický: formuluje perspektivní výchovné cíle
Vzdělávání je sociální instituce, o kterou se sociologové velmi zajímají. is a
Zahrnuje to jak základní vzdělání a dovednosti, jako jsou psaní, čtení a
aritmetika, jako i vzdělání v jiných oblastech, např. v morálce, hodnotách a
etice. Vzdělávání připravuje mladé lidi na vstup do společnosti a proto je
jistou formou socializace. Sociologové poznávají, jak tato forma socializace
ovlivňuje jiné sociální struktury nebo zážitky a je nimi ovlivňována.
Sociologie vzdělávání je oblast, ve které se zaměřuje na dvě úrovně analýzy.
Na makro-úrovni sociologové zjišťují jak různé sociální síly, jako např.
politika, ekonomika, kultura, atd. vytváří změny ve školství. Jinými slovy, jaký
vliv mají jiné sociální instituce na vzdělávací systém. Na mikro-úrovni
sociologové zjišťují jak různé změny ve školní praxi vedou k odlišnostem v
jednotlivých úrovních studentských výstupů. To znamená, pokud mají školy
různé vzdělávací metody nebo různé přístupy, jak to ovlivňuje jednotlivé
studenty a jaké jsou jednotlivé výstupy?
zdroj: Crossman, Ashley. Sociology of Education. Studying The Relationship Between Education And Society.
[online] http://sociology.about.com/od/Disciplines/a/Sociology-Of-Education.htm
Příklad sociologické studie o vzdělávání
Klasická studie sociologa Jamese Colemana provedená v roce 1966 a
známá jako „Colemanova zpráva“ (Coleman Report) zkoumala výkon více
než 150 000 studentů a zjistila, že okolní prostředí studentů a
socioekonomický stav měly důležitější vliv na vzdělávací výstupy než rozdíly
ve školních zdrojích, jako jsou např. výdaje za studenta (per pupil
spending). Coleman také zjistil, že sociálně znevýhodnění černí studenti
toho využili a měli lepší školní výsledky ve školách, kde byli rasově smíchané
třídy oproti školám, kde měli třídy pouze s černými studenty.
Každý z hlavních sociologických proudů (funkční přístup, teorie konfliktů a
symbolický interakcionismus) má vlastní pohled na vzdělávání.
Funkční přístup tvrdí, že vzdělávání má mnoho důležitýmch funkcí ve
společnosti. Za prvé, socializuje děti a připravuje je na život ve společnosti.
To se neděje jen prostřednictvím učení se „knižnímu“ vzdělání, ale také
vyučováním o kultuře společnosti, včetně morálních hodnot, pravidel, víry,
zvyků a norem. Za druhé, vzdělávání nabízí profesní přípravu (occupational
training), zejména v industrializovaných společnostech jako jsou Spojené
státy. Naproti tomu v méně komplexnějších společnostech nebo v USA
před rokem 1900 se většina profesí a přípravy na ně dědí tradičně z otce na
syna, ale většina profesí a zaměstnání v USA dnes již vyžaduje minimálně
středoškolské vzdělání (high school education) a mnoho pracovních
pozic vyžaduje vyšší nebo postgraduální stupeň. Za třetí, vzdělávání podle
funkčních výzkumníků plní roli sociální kontroly nebo regulace deviantního
chování. Zavedením povinné školní docházky se mládež bude držet mimo
ulice a problémů.
Symbolický interakcionismus se zaměřuje na interakce probíhající ve
školním procesu a výstupy těchto interakcí. Například interakce mezi studenty
a učiteli mohou vytvářet očekávání na obou stranách. Učitel očekává určité
chování od studentů, co ve skutečnosti může právě toto chování vytvářet. Je to
„efekt učitelského očekávání“ (teacher expectancy effect).
Teorie konfliktů si všímá rozkladné a rušivé stránky vzdělávání. Vědci a
výzkumníci tvrdí, že vzdělávání je ve společnosti nerovnoměrně distribuované a
je využívané jednotlivými skupinami (založenými na třídní příslušnosti, pohlaví
nebo rase). Úroveň vzdělání je proto mechanizmus produkování a
reprodukování nerovnosti ve společnosti. Podle teorie konfliktů může být
úroveň vzdělání použita jako nástroj diskriminace, např. pokud potenciální
zaměstnavatel vyžaduje určité vzdělání, které může a nemusí být důležité pro
danou pracovní pozici nebo zaměstnání.
zdroje: Crossman, Ashley. Sociology of Education. Studying The Relationship Between Education And Society.
Giddens, A. Introduction to Sociology. New York: W.W. Norton & Company, 1991.
Anderson, M. L. - Taylor, H.F. Sociology: The Essentials. Belmont, CA: Thomson Wadsworth, 2009.
Pedagogická teorie a praxe
John Dewey, americký filosof, psycholog a reformátor vzdělávání je nazýván
instrumentalistou, experimentalistou, empirikem, funkcionalistou a
naturalistou. Pojem "transakční" nejspíš ale nejlíp vystihuje jeho pohled a je
to termín, který Dewey zdůrazňuje ve svých pozdních letech na
charakterizování svých teorií o vzdělání a zážitku.
Dewey tvrdí, že vzdělávání a učení jsou sociální a interaktivní procesy a proto
je škola sama osobě sociální institucí, prostřednictvím které se může a musí
dít i reforma společnosti.
Navíc věřil, že studenti žijí v prostředí, kde zažívají učební osnovy, pracují s
nimi a všichni studenti měli mít možnost podílet se na vlastním učení. Dewey
se stal jedním z nejznámějších zastánců praktického učení nebo zážitkové
pedagogiky ... Tvrdil, že "pokud poznání pochází z dojmů způsobenými
přírodními objekty, pak je nemožné obstarat poznání bez použití objektů, které
působí na mysl".
zdroje: http://en.wikipedia.org/wiki/John_Dewey a Dewey, J. Democracy and education: An introduction to
the philosophy of education. New York: WLC Books, 1916 (2009), s. 217-218.
Systém pedagogických věd – Základní disciplíny
OBECNÁ PEDAGOGIKA – systematizace výchovných problémů a poznatků,
formulování cílů výchovy, základních pedagogických kategorií a tvorba systému
pedagogických pojmů, obecně platných pedagogických norem
DĚJINY PEDAGOGIKY – historický vývoj výchovy, vývoj pedagogických idejí,
principů, typů škol; dějiny výchovy, národní dějiny výchovy a dějiny školství
DIDAKTIKA – teorie vzdělávání a vyučování, problémy efektivity vyučovacího
procesu; obecná didaktika (obecné cíle, obsah, metody, organizační formy) a
speciální didaktiky (daný obor; předmětové didaktiky)
FILOSOFIE VÝCHOVY – výchova ve vztahu k podstatě člověka a společnosti,
etické otázky výchovy, svět hodnot, komplexní nazírání na svět výchovy,
metodologické otázky zkoumání výchovných jevů
TEORIE VÝCHOVY – filosofická disciplína, empiricky založená teorie,
- složky výchovy: jazykové, vědecké, pracovní a technické, mravní, estetické a
tělesné; zkoumá a objasňuje cílevědomé ovlivňování potřeb, zájmů
METODOLOGIE PEDAGOGIKY – teorie metod pedagogického zkoumání nebo
výchovně-vzdělávacího procesu
zdroj: PRŮCHA, J. Moderní pedagogika. Praha, Portál 1997.
Systém pedagogických věd – Speciální metodologie a didaktika
1) SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKA – výchova a vzdělávání jedinců postižených
různými tělesnými, duševními, smyslovými vadami a poruchami chování;
dílčí subdisciplíny: etopedie , psychopedie, somatopedie, oftalmopedie,
logopedie, surdopedie, specifické vývojové poruchy učení: dyslexie, dysgrafie,
dysortografie, dyskalkulie, dysmuzie, dyspinxie, dyspraxie
2) SOCIÁLNÍ PEDAGOGIKA – výchova jako společensko-historický jev,
zkoumá využití volného času, sociální postavení, kulturní vzdělávací práci
3) PEDAGOGICKÁ DIAGNOSTIKA – zjišťování, charakterizování a hodnocení
úrovně rozvoje určitého žáka (žáků); diagnóza je prováděna hodnocením
(evaluace) za pomocí měření školního výkonu (didaktické testy)
4) PEDAGOGICKÁ PROGNOSTIKA – prognózuje vývoj školství a vzdělávání,
hledá optimální řešení; vytváří modely a strategie budoucího rozvoje
5) TEORIE ŘÍZENÍ ŠKOLSTVÍ (školní management) – plánovací,
organizační a kontrolní činnost institucí tvořících vzdělávací systém
zdroj: PRŮCHA, J. Moderní pedagogika. Praha, Portál 1997.
Systém pedagogických věd – Pedagogika v jiných diciplínach
a. Didaktika předmětu – Matematika, Jazyk, atd.
b. Didaktika jako specializace – vyučování matematiky, jazyka, atd.
c. Metodologie – Hudební výchova,Základy matematiky, atd.
d. Příslušný výzkum v:
Biologii – člověk jako žijící organizmus = školkní hygiena
Psychologii – lidské vědomí = pedopsychologie, učební psychologie,
psychologie osobnosti, atd.
Sociologii – struktura lidské společnosti a lidských vztahů
Filosofii – poslání člověka v přírodě (filosofie vzdělávání)
Logice – důležitý prvek v organizování školních osnov a při psaní učebnic a
odborných textů, je pilířem pedagogické terminologie
Estetice – krása v přírodě, estetická teorie a tělesná výchova
Etice – náuka o morálce a správném zacházení
Axiologii – vytváření a aplikace hodnot
Systém pedagogických věd – Interdisciplinární přístup
Pedagogika jako oblast společného zájmu
Psychologie vzdělávání
Sociologie vzdělávání
Antropologie vzdělávání
Futurologie vzdělávání (filosofické a esoterické predikce budoucího vývoje)
Vzdělávání a profesní příprava: Profesní příprava (vocational education and
training – VET) je forma vzdělávání, která připravuje lidi na zvláštní pozice,
pracovní úkoly a profese na různých úrovních od obchodníka, řemeslníka,
provozního zaměstnance, technika nebo jinou pracovní pozici.Řemesla
obvykle předpokládají manuální nebo praktické zručnosti, tradičně neakademicky, a souvisí se zvláštní obchodní oblastí, profesí nebo odborností.
Školní vzdělávání: institucionalizované vzdělávání a učení (se) vzhledem na
školní osnovy (kurikulum), které se vytváří s ohledem na předem určené
funkce a význam škol v systému.
zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Vocational_education, překlad PJK
Systém pedagogických věd – Školní systém
institucionalizované vzdělávání a učení (se) vzhledem na předem dané
osnovy, kurikulární zaměření
Školní systém:
rozsah: předškolní pedagogika, školní pedagogika, vysokoškolská
pedagogika, andragogika, gerontagogika
Předškolní výchova – školka
Základní vzdělání – základní školy
Povinné vzdělání – střední školy a odborná příprava
Autodidaktika, rodinné a praktické vzdělávání, anarchistické svobodné
školy, alternativní vzdělávání
Profesní a vyšší odborné vzdělávání, Speciální pedagogika, atd.
Vyšší vzdělávání – vysoké školy a univerzity
Vzdělávání dospělých (celoživotní vzdělávání, celoživotní učení)
zdroj: http://en.wikipedia.org/wiki/Education
Koncepce vzdělávání ve 20. století
Pedagogický reformizmus: kritické nové vzdělávací koncepty založenéch
na pediocentrismu, individuálních vzdělávacích cílech, psychologii,
integraci a globalizaci
• Ellen Key (1849-1926) – švedská feministická vědkyně
• Maria Montessori (1870-1952) – předškolní výchova
• Édouard Claparède (1873-1940)
Experimentální pedagogika: extaktní měření
• Alfred Binet (1857-1911) – IQ testy
Behaviorální pedagogika:
• Edward Lee Thorndike (1874-1949)
• Burrhus Frederic Skinner (1904-1990)
zdroje: KRATOCHVÍLOVÁ, E. a kol. Úvod do pedagogiky. Trnava, TU 2007. s. 37.
http://en.wikipedia.org/wiki/Ellen_Key;
http://en.wikipedia.org/wiki/Maria_Montessori;
http://en.wikipedia.org/wiki/Alfred_Binet ;
http://en.wikipedia.org/wiki/Edward_Thorndike; http://en.wikipedia.org/wiki/B._F._Skinner
Pedagogický esencializmus: základ, esence jsou systém a obsah, kritika
pedagogického reformizmu a behaviorizmu
Pedagogická rekonstrukce: vzdělávání jako transformace
Psychologická pedagogika, psychoanalytická psychologie,
pedagogická psychologie, individuální psychologická pedagogika:
• Sigmund Freud (1856-1939)
• Alfred Adler (1870 -1937)
Sociologie vzdělávání
• Emile Durkheim (1858-1917)
Paul Barth (1858-1922) Paul Natorp (1854-1924)
zdroje:
KRATOCHVÍLOVÁ, E. a kol. Úvod do pedagogiky. Trnava, TU 2007. s. 37-38.
http://en.wikipedia.org/wiki/Sigmund_Freud; http://en.wikipedia.org/wiki/Alfred_Adler;
http://en.wikipedia.org/wiki/Emile_Durkheim; http://en.wikipedia.org/wiki/Paul_Natorp
Kulturní pedagogika (německá spirituální pedagogika): hemeneutika
jako interpretace něčeho jědinečného, psychologie prožívání přímé
zkušenosti jako zážitku z dřívějších
• Wilhelm Dilthey (1833 -1911)
• Eduard Spranger (1882-1963)
• Theodor Litt (1880-1963)
• Wolfgang Klafki (*1927)
Existenciální pedagogika:
základní hodnota je lidskost,
vzdělávání jako sebe-růst
a seberozvoj jedince do vysoké úrovně kultury a sociální komunikace
Otto Friedrich Bolnow (1903-1991) and Wolfgang Brezinka (*1928)
http://en.wikipedia.org/wiki/Wilhelm_Dilthey; http://www.unimarburg.de/aktuelles/news/2010a/1001i/view
Křesťanská „neo-tomická“ humanistická pedagogika
(po Tomáši Akvinském)
• Jacques Maritain (1882-1973)
Sovětská pedagogika: marxismus-leninismus,
komunismus, jednotný školní systém, vzdělání slouží výchově občana
• Pavel Petrovič Blonskij (1884-1941) – behaviorální pedagogika
• Anton Semjonovič Makarenko (1888-1939)
• Vasilij Alexandrovič Suchomilskij (1918-1970)
• Sergej Leonidovič Rubinštejn (1889-1960)
Teorie aktivity je sjednocující pojem pro
sociálně-vědní teorie a výzkum s kořeny v sovětské
psychologii a pracích, kterou publikovali Alexei Leont'ev, Lev Semyonovich
Vygotsky a Sergei Rubinstein.
http://en.wikipedia.org/wiki/Jacques_Maritain; http://en.wikipedia.org/wiki/Anton_Makarenko;
http://en.wikipedia.org/wiki/Pavel_Petrovich_Blonsky;
Odškolění společnosti (deschooling) a svobodné vzdělávání
• Ivan Illich (1926-2002)
Deschooling Society (1971)
Anti-autoritativní pedagogika
nevylučuje vzdělávání a výchovu na rozdíl od anti-pedagogiky
(považuje výchovu za prostředek manipulace a deformace).
Další významné osobnosti z psychologie a filozofie
• Teilhard de Chardin (1881-1955)
• Konrád Lorenz (1903 - 1989)
• Karl Raimund (1902-1994)
• Michel Foucault (1926-1984)
zdroje:
KRATOCHVÍLOVÁ, E. a kol. Úvod do pedagogiky. Trnava, TU 2007. s. 38.; http://en.wikipedia.org/wiki/Ivan_Illich;
KOHOUTEK, Rudolf . Filozofie, psychologie a pedagogika od r. 1776. [online] Dostupné elektronicky na:
http://rudolfkohoutek.blog.cz/0901/filozofie-psychologie-a-pedagogika-od-r-1776;
Yves Bertrand rozděluje pedagogické teorie podle reflexe 4 pólů
vzdělávání a výchovy (studenty, obsahem, společností a sociálními
interakcemi):
1. Spirituálně orientované teorie
2. Personalistické a humanistické teorie
3. Kognitivně-psychologické teorie
4. Technologické teorie
5. Sociokognitivní teorie
6. Sociální teorie
7. Akademické teorie
zdroje:
BERTRAND, Y. Soudobé teorie vzdělávání. Praha, Portál 1998.
http://4.bp.blogspot.com/_1WUmivmUkGg/Sn4kCUz6WKI/AAAAAAAADTA/qwUhi132Hto/s400/ele
arningpedagogy.jpg
Cíle, funkce a složky výchovy a vzdělávání
Cílem vzdělávání je vzdělání, znalost, vzdělaný jedinec
Cílem výchovy je vychovaný a slušný jedinec
Výchova a vzdělávání = dvě strany stejné mince
Osobní růst, osobní rozvoj, socializace, prevence
Formální vzdělávání –
institucionální, vzdělávací cíle,
certifikace, kvalita, atd.
Neformální vzdělávání – podporuje
základní vzdělání, kurzy, profesní
nebo oborové vzdělávání, atd.
Další vzdělávání – samovzdělávání
zdroj: http://www.jmlalonde.com/wpcontent/uploads/2012/10/coin-550x412.jpg
Etapy a fáze výchovného procesu
různé podle autorů
- vzdělání (ratio)+ výchova (morálka a hodnoty)
1. Heteronomní
2. Autonomní
3. Sociální konformita
zdroj: BLÍŽKOVSKÝ, Bohumír. Systémová pedagogika pro studium a tvůrčí praxi. Ostrava :
Amosium servis, 1992.
1.
2.
3.
4.
5.
Počáteční (vstupní) diagnóza: prostředí a stávající úroveň
Pedagogická analýza: analýza a využití obsahu
Pedagogická projekce: cíle a obsah, metody, formy, prostředky
Regulace učení žáka: kooperace, porozumění
Výsledná (výstupní) diagnóza: hodnotí cile, zpětnou vazbu
zdroj: SVOBODOVÁ, Jarmila. – ŠMAHELOVÁ, Bohumíra. Kapitoly z obecné pedagogiky. Brno :
MDS, 2007.
Etapy a fáze výchovného procesu
1. Počáteční pedagogická diagnóza
2. Pedagogické projektování a motivace
3. Regulace – fáze přípravy na aktivní osvojování učiva, seznamování se
s učivem, upevňování učiva
4. Výsledná, výstupní diagnóza
zdroj: VORLÍČEK, Chrudoš. Úvod do pedagogiky. Jinočany, HaH 2000.
1.
2.
3.
4.
Motivace
Fixace (uložení)
Expozice (vyjádření)
Verifikace (ověření)
zdroj: MOJŽÍŠEK, Lubomír – EDELSBERGER, Ludvík. Teoretické otázky pedagogické
diagnostiky. Praha, Academia 1987.
Zásady, metody a prostředky výchovy, činitelé výchovy
- metody, formy a konkrétní materiální zdroje
- učení: individuální, skupinové, masové, apod. (vliv pedagogicky
vytvořeného prostředí)
- masová komunikace a média
- práce
- hry a zábava
- umění
- sport
- skupina nebo tým
- materiální (hmotné) X nemateriální (nehmotné)
- Zdroje výchovy: vzdělávací autority (lidé, instituce, formy organizace),
obsah (kurikulum, programy), metody a prostředky, vzdělávací prostředí
Formy vzdělávání
Struktura, způsob, externí uspořádání fenoménů a procesů uvnitř vzdělávání
formy vzdělávání: heteronomní vzdělávání a autoedukace
1. Školní (kurikulární) vzdělávání
- vzdělání ve škole, vzdělávání podle státních osnov nebo kurikula, mimoškolní
aktivity, vliv školního prostředí, institucionální vzdělávání, specializované a
profesionální instituce, role integrace a systemizace
2. Mimoškolní vzdělávání
- vzdělání získané mimo školy, síť sociálních, kulturních organizací, médií;
funkce: poradní, propagační, vzdělávací, atd.
3. Rodinné vzdělávání
- rodina vzdělává své členy názory, obsahem rodinného života, estetikou,
kulturní a tělesnou výchovou, rozvojem morálních a pracovních návyků, atd.
4. Sebe-vzdělávání
- sebe-vzdělávání v užším smyslu (formování postojů a zájmů) a učení (se)
Pedagogické metody
- Způsob, jakým se dosahuje určitých cílů; vzdělávací metody, ale také
metody empirického výzkumu, exaktní a rozvinuté
1. Výchovné metody – vzdělávací a výchovné cíle, vytváření postojů,
potřeb a zájmů
2. Vzdělávací metody – učitel rozvijí znalost a dovednosti a kultivuje
návyky u studentů/žáků
3. Vědecké metody – obohacují pedagogiku novým poznáním
Metody přímého pedagogického působení (explanace, evaluace)
Metody nepřímého pedagogického působení (např. vliv učitele)
Rozdělení podle stádií vzdělávacího procesu:
a) motivace
b) expozice
c) fuze
d) diagnóza
Pedagogické metody
Podle zdroje vědomostí – způsobu předání:
a) slovní zprostředkování
b) přímý zážitek
Podle způsobu vyučování:
a) komparativní
b) analytické a syntetické
c) induktivní a deduktivní
d) genetické a ideologické
Základní metody:
a) intelektuální (popis vs. argumentace)
b) emocionální (vyvolání vs. potlačení)
c) návykové a vytvářející dovednosti (vytvářející, přetvářející, potlačující)
Pedagogické metody
Komplexní metody:
a) vliv osobnosti (autority)
b) vliv komunity (kolektivu)
c) vliv životního rytmu (režim)
Reflektované (přenesené) metody:
a) částečné (verbální, hudební, umělecké, pohybové)
b) kombinované (rozhlas, divadlo, televize, film)
Idea celoživotního vzdělávání (učení se): je "pokračující, dobrovolná, a
sebe-motivovaná" snaha o poznání buď z osobních, nebo profesionálních
důvodů. Přístup, který definuje celoživotní učení je heutagogie.
zdroje: Learning for Life: White Paper on Adult Education. [online] Dublin: Stationery Office.
Department of Education and Science, 2000. Dostupné na:
http://eric.ed.gov/PDFS/ED471201.pdf a http://en.wikipedia.org/wiki/Lifelong_learning
Soudobé komunikační technologie a jejich vliv na člověka, současný
stav společnosti a civilizace z hlediska výchovy
- digitální, vizuální a audio technologie: slouží automatizaci
- internet: odstraňuje hranice, urychluje učení (čas pro sebe-vzdělávání,
různé zdroje, e-univerzita, webstránky, blogy)
- software: větší dostupnost vědeckých metod, usnadňuje operace
Znalostní společnost?
- EU vyžaduje od členských států, aby se staly znalostními ekonomikami
Univerzity, otevřené a volné vzdělávání vs. (sebe)učící se organizace?
Státy nejsou dobrými managery a veřejné nebo státní univerzity hledají
podporu a členy v rámci virtuální univerzity/kurzů nebo nabízením volně
přístupných kurzů a certifikátů, organizace dobíhají sebe-učením.
Speciální pedagogika – problémy učení se (multisenzorická stimulace) –
mediální pedagogika, epistemické kompetence (jak symboly a koncepty
ovlivňují proces/zprostředkování vzdělání/znalostí)
Zánik mládeže = zánik pedagogiky?
Mýtus mládeže (Myth of Youth: Marie Jahoda, Warren Neil)
• různé skupiny, protiklad jednotnosti – rozptýlení (zájmů, a pod.)
• mládež jako subkultura?
P. Ondrejkovič: Moderní sociální pedagogika a sociologie vzdělávání
zahrnují koncept selhání/zániku mládeže (v sociologickém smyslu).
Industrializace nás dovedla k zániku tradičních mechanismů, jako jsou
výchova, vzdělávání nebo mládež.
Ondrejkovič, Peter. (ed.) Sociálna patológia ako predmet pozornosti sociálnej práce pedagogiky a
vychovávateľstva. PF UK, Bratislava. 1999. s. 25-26
Anthony Giddens
Giddens, A. Konsequenzen der Modeme. Frankfurt am Main 1995.
Giddens, A. Die Konstitution der Gesellschaft. Grundzüge einer Theorie der
Strukturierung, Frankfurt am Main, New York, 1995.
Pedagogika
Soudobé trendy pedagogiky
Kurikula a osnovy podle kritické pedagogiky:
• Problémově nebo úkolově zaměřené
• Kulturně relevantní a inkluzivní
• Flexibilní obsah a prostupné hranice (trans-disciplinarita)
• Ve centru se studentem (studenti produkují vzdělání)
• Učení (se) v rámci i mimo školy
• Umožňuje objevování a zkoumání neznámého
• Umožňuje výzkum morálních a etických otázek v rámci socio-kulturní
kritiky
Černá pedagogika: výchova je způsob manipulace a totality, vzdělání a
výchova slouží SuperEGU a zneužívání dítěte.
Katharina Rutschky Schwarze Pädagogik (1977), „Jedovatá pedagogika“ je
pojem s negativním významem a odsuzuje nehumánní zacházení (např.
tělesné třesty)
Pedagogika
Soudobé trendy pedagogiky
Transformativní pedagogika – podobná kritické pedagogice (Giroux, 1997,
Giroux et al., 1999) a radikální pedagogice (Gore,1993; McWilliams, 1997;
Parkes, 2000ab), má kořeny v neo-marxistické teorii Frankfurtské školy.
Dílo Paola Freire, známe jako pedagogika utiskovaných (pedagogy of the
oppressed, 1970) je nejznámějším příkladem použití kritické teorie.
Transformativní pedagogika uvažuje o vzájemně se rozvíjejících sociálních a
technologických procesech z pohledu systému a evoluční perspektivy,
umožňujíc vytváření znalostí a zdrojů rozvojem komunity, spolupráce a
propojování Předmětem transformativních pedagogik jsou inovativní y
metodologie a formy (konceptuální artefakty), které slouží přechodu mezi
hranicemi instrukce a řízení využitelných tranformací na tří úrovních:
individuální, skupinové a institucionální.
podle: http://edutechwiki.unige.ch/en/Transformative_pedagogy, překlad PJK
Pedagogika
Soudobé trendy pedagogiky – Systémová pedagogika
Jednotky, které charakterizoval Lev Vygotsky jako zóny proximity jsou
příkladem systémového uvažování. Skupinová dynamika je metoda, kde
systémové uvažování pomáhá porozumět sociálním interakcím zkoumáním
rozdílů. Základné charakteristiky systému podle Batesona:
- Systém pracuje s rozdíly definovanými jako odchylky od hranice, za kterou
se už tvoří informace;
- Systém se skládá z „uzavřených smyček“ nebo obvodů, podél kterých
fungují rozdíly nebo transformace;
- Události v systému jsou spíš napájeny v rámci systému než vlivem
spouštěce (když se dotknete šneka, děsí vás to spíše díky vlastní energii než
energii z vašeho kontaktu);
- Systémy vykazují rekurzivitu nebo kruhovou příčinnost, co znamená, že
systém využívá výsledky svých vlastních operací jako základ dalších operací.
zdroj: Bateson, G. (ed.) A sacred unity: Further steps to an ecology of mind. Rodney Donaldson. San
Francisco: Harper Collins. 1991. s. 212.
Žurnalistické žánry:
1. ZPRAVODAJSKÉ
ZPRÁVA (krátká: noticka, fleš, avízo, a rozšířená: doplňující, pokračující)
• stručná, aktuální, nestranná objektivní
• neutrální, neosobní, 3. osoba, pasiv – trpný rod, vložené
přívlastkové a přístavkové konstrukce
• otázky – základní (kdy, kde, kdo, co) a rozšířené (jak a proč)
(5W: what, who, when, where, why; 6W: was, wer, wann, wo, warum, wie)
ZPRAVODAJSKÉ INTERVIEW (z francouzského slova entreveir schůzka, rozhovor)
• monolog, anketa, rozprava-dialog, autointerview
2. ANALYTICKÉ ŽÁNRY
analýza: rozbor, rozklad, rozložení zkoumaného jevu a na jednodušší
složky za účelem vytyčení podstatných znaků
ÚVODNÍK – vyjadřuje názor redaktora, redakce či vydavatele, publikuje
se na titulní straně; EDITORIAL – forma úvodníku, kde se čtenář
obeznamuje s obsahem čísla
KOMENTÁŘ – předpokládá specialistu, odborníka, a vysokou úroveň
jazykového zpracování, publikuje se na pravidelném místě v pravidelné
rubrice, může ho psát externista – odborný spolupracovník redakce
GLOSA – vychází z událostí, o kterých aktuálně referuje zpravodajství,
hledá souvislosti, hlubší příčiny a ústí v zobecňující závěr
používá se úvahový styl a nápaditost, osobitost, ironii, sarkasmus,
metaforu, vtipnou pointu...
2. ANALYTICKÉ ŽÁNRY
ANOTACE – krátké pojednání o obsahu určitého díla
RECENZE – Kosmály: informativní, beletristická, odborná (posudek),
její funkce je orientovat (informovat a hodnotit), recenzní kompetence
KRITIKA – odborná studie, člnek, obsahuje interpretaci a rozbor
problému, zařazuje jej do určitého kontextu, srovnává jej, posuzuje
kvalitu, ukazuje důvody vzniku, zasazuje do souvislostí
3) BELETRICKÉ ŽÁNRY
REPORTÁŽ (lat. reporto – zprávu přinésti, hlásiti; angl. report – zpráva;
fr. reportage – rozvinutí zprávy), podává nejen informace, ale i osobní
názory, svědectví, popis děje (infotaiment – zábavná žurnalistika),
hledá souvislosti, informace (dotazováním, rešerší, hledáním) a
ověřuje je, pátrá po pravdě, často za použití technik na hraně zákona
(skrytá kamera, diktafon),
FEJETON (franc. feuilleton – lístek), původně nazýván podčárník či
podval (oddělen tlustou čarou v listu Journal des Débats), subjektivní
publicistika, dominuje názor tvůrce, postupně graduje do pointy,
využívá ironie a sarkasmu, problém prezentuje z nečekaného úhlu
- odlišuje se např. typem písma (např. kurzíva), barvou, oddělením od
zbytku textu či grafickým tvarem
Existence mediální reality dokazuje potřebu vzdělávat se
v zacházení s médii.
Mediální vzdělávání je poměrně mladá disciplína, odvíjí
se však z výzkumů recepce, literárního vzdělávání a také
mediální gramotnost se pojímá podobně jako
v literárním systému.
Mediální kompetence, schopnosti zacházet s médií se
většinou charakterizují jako znalosti a příslušné dovednosti,
jako nadstavba gramotnosti. Od komunikačních dovedností
můžeme odvodit příslušné kompetence mediálního
vzdělávání:
• čtení – interpretace, porozumění, dekódování
• psaní – publikování, tvořivost, kódování
• mluvení – argumentace a persuaze (ovlivňování), kultura
• poslouchání – „ne-poslouchání“ (inter dikce, selekce)
• myšlení – kritická interpretace
Otázkou příjmu, zprostředkování a překladu se zabývá
i tzv. mediační paradigma v kognitivních vědách. Pro
didaktiku jsou klíčové otázky terminologického překladu
i formování epistemické kompetence. To podstatné
vyjadřuje citace ze studie českého didaktika Stanislava
Štecha Psychodidaktika jako obrat k tématu účinného
vyučování... Didaktika a její vztah k pedagogické
psychologii:
„spojením procesů vyučování a učení ještě nemusíme
zajistit jejich validní poznání (účinné pro praxi vyučování).
,Kontext‘ je totiž třeba chápat nejen jako kurikulární, ale
zejména v duchu ,mediačního paradigmatu‘, tzv. kulturní
psychologie, jako systém zprostředkování.“
ŠTECH, Stanislav. Psychodidaktika jako obrat k tématu účinného vyučování: Komentář
na okraj Kansaneovy úvahy Didaktika a její vztah k pedagogické psychologii, s. 60.
Proces zprostředkování – didaktické komunikace – je důležitý
článek mezi formalizovaným jazykem oboru a jazykem
„každodenním“. V didaktické komunikaci jde o překlad nejen
lingvistický, ale také instrumentárno-epistemický:
„Mediační přístup se ovšem neuspokojuje s pouhým vyjmenováním
jednotlivých ,prvků‘. Klade důraz na sledování právě procesů
zprostředkování. Pro didaktiku je tedy podstatné, že musíme na
konkrétních případech sledovat, jak povaha artefaktu (napr.
metafory koloběhu vody v přírodě, pojmu trojúhelník nebo
dovedenosti zvládnou grafickou linii) ,diktuje‘ nebo naopak svou
neurčitostí neoslovuje žáka s jeho konkrétními představami,
očekáváními, dosavadními zkušenostmi a poznatky. Ty mohou
vystupovat jako překážky, ale i jako facilitátory.“
ŠTECH, Stanislav. Psychodidaktika jako obrat k tématu účinného vyučování: Komentář na
okraj Kansaneovy úvahy Didaktika a její vztah k pedagogické psychologii, s. 60.
A výsledkem iniciace do metody myšlení oboru
(epistemologické analýzy), jak tvrdí Stanislav Štech, je
epistemická kompetence – dovednost zacházení s obsahem,
schopnost jej interpretovat a dál vysvětlovat (orientovat sebe
i jiných: orientovat, to je základní funkce recenze).
Recenzní kompetence odpovídá i klíčovým pojmům
v didaktické koncepci, která vznikla už v roku 1955.
Je to taxonomie výchovných cílů od amerického kognitivního
vědce Benjamina Blooma a jeho kolegů. Tento didaktický
koncept pozná a používá celý svět již 50 let a v 90. letech 20.
století díky inciativě vydavatelství LONGMAN došlo k
rozsáhlému revidování Bloomovy taxonomie. V roku 2001 se
objevil upravený koncept pod názvem Taxonomie pro učení,
vyučování a hodnocení vzdělávacích cílů.
Hlavní rozdíly jsou v tom, že původní taxonomie obsahovala 3
oblasti (emocionální – afektivní, psychomotorickou a
kognitivní – vzdělávací) a 6 hierarchicky podmíněných
kategorií.
Nová taxonomie je dvoudimenzionální: má znalostní dimenzi
a dimenzi kognitivních procesů.
Zásadní je i terminologická změna: k znalostní dimenzi se váže
substantivní tvar a k dimenzi kognitivní verbální tvar:
Taxonomie pro učení, vyučování a hodnocení vzdělávacích cílů
Příklady vzdělávacího cíle: „analyzovat situaci...“, „vytvořit schéma...“,
„zapamatovat si...“
dimenze
kognitivních
procesů
znalostní
dimenze
znalost faktů
konceptuální
znalost
procedurální
znalost
metakognitivní
znalost
zapamatovat rozumět
aplikovat
analyzovat
hodnotit
tvořit
Děkuji za pozornost!
PhDr. Peter Jan Kosmály, PhD.
V případě nejasností mě kontaktujte na: [email protected]

Mediální vzdělávání

Transkript

Podobné dokumenty

Kapitoly z obecné pedagogiKy - Další vzdělávání pedagogických