Když mi podáš ruku, Pane, poběžím a nebudu se bát

Září-Říjen 2011 - Číslo 5/47/ - Ročník 6
DVOUMĚSÍČNÍK FARNOSTÍ LAŠKOV, PŘEMYSLOVICE,
ČECHY POD KOSÍŘEM
Když mi podáš ruku, Pane, poběžím a nebudu se bát,
i když se mě noc tmavá bude dotýkat,
na nebe se budu dívat, s Tebou hvězdy počítat,
a když se v mé duši začne stmívat,
s Tebou- nebudu se bát,
Co vypráví nebe plné hvězd?
Možná říká, že jsou jako světla
a jejich zář dopadá až na dno lidské duše,
anebo jsou odrazem lidských srdcí…
a sám měsíc jim propůjčil svůj třpyt,
jaká je hloubka nebe, kdo jí může pochopit…
nebe je jako moře a každá hvězda v něm, jak odlesk perly,
který se odráží na vodní hladině…
anebo jako louka a každá hvězda je v ní podobná květině…
nebe je jako Ty … a sám měsíc, se Tvým pastýřem stal…
aby hvězdy, jako ovce na nebeskou pastvu vodíval…
když mi podáš ruku, Pane, můžeme spolu hvězdy počítat…
když mě budeš držet pevně ani tmavé noci - nebudu se bát.
A.K.
Malé křesťanské kalendárium…
Září
8. 9. Svátek Narození Panny Marie
Tento mariánský svátek má svůj původ na Východě.
Pravděpodobně se odvozuje od slavnosti posvěcení chrámu sv. Anny v
Jeruzalémě, který byl v 5. století postaven na údajném místě Mariina
rodného domku. Z hymnů Řeka Romana Meloda, který působil v
Konstantinopoli okolo roku 500 jako jáhen, lze odvodit, ţe v jeho době
byl tento den v lidu pevně zakořeněn jako den Mariiných narozenin. V
Římě jej lze doloţit v 7. století. Vedle slavnosti Narození Páně a
Narození Jana Křtitele je to v římském kalendáři třetí svátek tělesného
narození. Slavnostní mše svatá oslavuje Mariino narození především ve
vztahu k jejímu boţskému mateřství a k narození jejího Syna.
Evangelium (Mt 1,1-16,18-23) dnešní mše svaté přináší po Jeţíšově
rodokmenu rovněţ zprávu o zjevení, kterého se dostalo Josefovi o jejím
panenském mateřství. Starozákonní čtení z knihy proroka Micheáše
obsahuje známé zaslíbení dané Betlému, ţe z něho vzejde panovník nad
Izraelem, pastýř v síle Páně, v němţ bude pokoj.
13. 9. Sv. Jana Zlatoústého, biskupa a učitele církve (památka)
14. 9. Svátek Povýšení svatého kříže
Kříţ je pro mnohé znamením neštěstí, skutečností, při které se
derou slzy do očí, skutečností, která znamená utrpení a přináší smrt.
Mnozí však ţijí z naděje kříţe. Jeţíšův kříţ je pro ně znamením
bezmezné lásky Boţí k člověku, skutečností, která vítězí a zasazuje
smrt smrti: „Smrti, kde je tvůj bodec? Kde je tvé vítězství?“ Jeţíšovu
kříţi vzdáváme čest a klekáme před ním na kolena, neboť v tom
jediném kříţi je ţivot člověka. S vděčností voláme: „Klaníme se Ti,
Pane Jeţíši Kriste, a dobrořečíme Ti, neboť svatým kříţem jsi vykoupil
svět.“
Tak, jako u některých slov či proţitků se časem vytrácí jejich
pravý význam a smysl, tak se to stalo pro mnohé i se znamením kříţem.
„Tati, kdo je to?“ – ukazuje dítě na kříţ. „Já nevím, zeptej se
maminky.“
2
Je třeba si stále uvědomovat, ţe díky Jeţíši Kristu, můţeme-li to
tak říci, kříţ udělal obrovskou kariéru ve své historii, prošel nezvyklým
vývojem. Ve Starém zákoně byl kříţ znamením prokletí, odmítnutí
člověka Bohem. Proto musel odsouzený umírat za městem. K smrti na
kříţi byli odsuzováni ti největší zločinci. Před kříţem člověk utíkal a
odvracel se. Od Jeţíšova kříţe však neutíkáme a neodvracíme od něho
svůj pohled. Jeho kříţ nebyl námi zapomenut. Joseph Flavius píše o
tom, ţe po dobytí Jeruzaléma bylo tolik ukřiţovaných, ţe ve městě jiţ
chybělo dřevo na kříţe. A přece, kdo na tyto kříţe vzpomene? Přitom,
jak bychom mohli pochopit tyto i jiné kříţe v historii lidstva, kdyby tu
nebyl Jeţíšův kříţ? V čistě lidském pohledu Jeţíšův kříţ není ničím
zvláštním. Ve světle víry je však čímsi výjimečným: ze znamení smrti
se stává znamení ţivota, ze znamení, které leká a děsí, se stalo znamení
vzácné a svaté. Kříţ uţ není stavěn „za hradbami města“, ale je stavěn
na čestná místa. Díky Jeţíšovu kříţi jiţ není kříţ znamením prokletí,
ale znamením poţehnání: ţehnáme kříţem chléb, neţ jej nakrojíme;
rodiče ţehnají kříţem své dítě, které odchází z domova na studia, do
práce; znamením kříţe začínáme a končíme kaţdou modlitbu, kaţdou
práci, kaţdý den. Díky Jeţíši Kristu zaujal kříţ centrální místo v našem
ţivotě.
Jeţíšův kříţ není proti člověku, ale pro ţivot člověka, aby
člověk vpravdě ţil. Naše víra by byla nelidská, kdybychom ve chvíli
smrti museli nechat umírajícího člověka sobě samému. Kdybychom
všechno museli ponechat jen jeho vlastní síle a schopnosti.
Jeţíšův kříţ je znamením poţehnané přítomnosti Boţí v
dějinách člověka. Náš Bůh je Bohem ţivota: „Skrze kříţ vidí člověk
perspektivu svého osudu, svého bytí na zemi. Vidí, jak jej Bůh miluje.
Vidí, jak veliká je jeho vlastni velikost, kdyţ „Bůh tak miloval svět, ţe
dal svého jednorozeného Syna, aby kaţdý, kdo v něho věří, nezahynul,
ale měl ţivot věčny.“ – tak to při jedné promluvě připomněl Svaty otec
Jan Pavel II. Křiţ je důkazem toho, ţe Bůh „nevykoupil“ člověka
lacino, ale ţe se o náš ţivot rozpoutal nelítostný a smrtelný boj se smrtí.
Jeţíšův křiţ je spojnici mezi nebem a zemi, břevnem příčným
objímá všechny naše lidské starosti, těţkosti a bolesti, zármutky i
radosti a břevnem svislým všechno předává do nebe. A jako tehdy na
těchto břevnech bylo Srdce Jeţíšovo otevřeno pro kaţdého, rozpjaté
3
ruce s kříţe objaly kaţdého, tak i dnes kaţdý můţe zakoušet velikost
Boţi lásky, která byla dosvědčena a vyvrcholila pravě na kříţi.
Svatek Povýšeni svatého Kříţe je pro mě vpravdě veliký svátek.
I pro tebe, bratře, sestro? (P. Milan Kouba)
15. 9. Panny Marie Bolestné (památka)
16. 9. Sv. Ludmily, mučednice (památka)
20. 9. Sv. Ondřeje Kim Taegona, kněze, Pavla Chong Hasanga
a druhů, mučedníků (památka)
21. 9. Svátek sv. Matouše, apoštola a evangelisty
23. 9. Sv. Pia z Pietrelciny, kněze (památka)
27. 9. Sv. Vincence z Paula, kněze (památka)
28. 9. Slavnost sv. Václava, mučedníka, hlavního patrona českého
národa
29. 9. Svátek sv. Michaela, Gabriela a Rafaela, archandělů
30. 9. Sv. Jeronýma, kněze a učitele církve (památka)
Říjen
1. 10. Sv. Terezie od Dítěte Ježíše, panny
4. 10. Sv. Františka z Assisi, zakladatele řádu (památka)
7. 10. Panny Marie Růžencové (památka)
„Lidé se mě často ptají, jestli se modlím růţenec. Myslí si, ţe já
jako moderní kněz, co jde s dobou, to přenechávám, bigotním
ţenským‘. Modlím se ho kaţdý den a rozjímám o něm. Růţenec mám
nesmírně rád. Modlím se ho na malinkém kulatém růţenci - je to
praktické a přitom nenápadné.“ Růţenec je rozjímání o dvaceti
zásadních okamţicích Jeţíšova ţivota, které proţívá také jeho Matka.
S růţencem můţeme rozjímat o Kristově ţivotě a o nejzávaţnějších
momentech v ţivotě jeho Matky. Je to skvělé rodinné album. Střídá se
v něm radost s utrpením a končí nádherným oslňujícím světlem:
vzkříšením. Otevřme rodinné album Panny Marie a uvaţujme o
velkých okamţicích jejího ţivota! Vzývejme ji v modlitbě růţence.
Mějme stále v kapse „růţencové kolečko“, které nám ulehčí kdykoliv a
kdekoliv říkat prostě jako dítě: „Zdrávas Maria…“
Jednou z námitek proti růţenci je tvrzení, ţe je to „omílání stále
stejné modlitby, coţ unavuje a člověk přitom pak myslí na jiné věci“.
Myslím si ale, ţe opakuješ-li modlitbu „Zdrávas Maria“ soustředěně,
pak, i kdyţ se občas v mysli odchýlíš, zůstáváš v proudu, v dechu
4
lásky, který tě nese a oţivuje. Růţenec tě tak uvádí do povznášejícího
ovzduší. Modlitba totiţ nepřitahuje nebesa k zemi. Je to povznesení
tvého srdce k Bohu, který ví lépe neţ ty, co potřebuješ.“
podle knihy „Setkání s Marií“ od Guy Gilberta
15. 10. Sv. Terezie od Ježíše, panny a učitelky církve (památka)
16. 10. Památka sv. Ignáce Antiochijského, biskupa a mučedníka
18. 10. Svátek sv. Lukáše, evangelisty
23. 10. Slavnost VÝROČÍ POSVĚCENÍ KOSTELA
28. 10. Svátek sv. Šimona a Judy, apoštolů
Víš, že …
Sto padesát metrů od Petrova stolce
Střípky ze života papeže Jana Pavla II.
/VIII. pokračování/
Za téměř dvoutisícileté trvání katolické
církve se všeobecné neboli ekumenické koncily
sešly celkem dvaadvacetkrát: v Římě, Malé Asii,
severní Itálii, Německu a jinde. Trvaly od
několika měsíců aţ po nejdelší osmnáctý
Tridentský koncil (1545-1563). Proto kdyţ 2. ledna 1959 v Římě papeţ
Jan XXIII. dosti nezřetelným hlasem s nevinnou tváří prohlásil k uţaslé
a ohromené skupině kardinálů, ţe oznamuje svým biskupským bratřím
velkou radost, ţe svolá koncil, zavládlo vzrušení. Dne 25. ledna potom
ohromil církev a celý svět veřejným oznámením o svolání II.
vatikánského koncilu.
Kardinál Giovanni Battista Montini – který se po Janu XXIII.
stane sám papeţem a dovede onen koncil ke zdárnému konci –
zatelefonoval svému příteli, ţe si zřejmě neuvědomuje, „ţe strká prsty
do vosího hnízda“. Papeţ Jan XXIII. měl totiţ na mysli koncil, jaký
ještě církev neviděla. Chtěl církevní sněm, který by byl více pastorační
a evangelizační neţ právnický a dogmatický. Představoval si otevřenou
diskuzi, která by vyústila v to, jak obnovit křesťanskou víru jako
způsob ţivota, jak navázat dialog s moderním světem, jak šířit v
moderní technické době pravé poselství evangelia – prostě ač to zní
jako klišé – otevřít okna církve modernímu světu.
5
Po obtíţném přípravném období od 2. ledna 1959 do zahájení II.
vatikánského koncilu 11. října 1962 skončila první ze čtyř částí
zklamáním. Mnozí se domnívali, ţe konec koncilu je blízký, a zatím to
byl pouhý začátek. Zjednodušený výklad, jak tato část dopadla, je ten,
ţe dělicí čára koncilních sporů oddělovala „liberály“ a „konzervativce“.
„Liberálové“ nakonec zvítězili i přes neústupnost „konzervativců“.
Navzdory zjednodušení se prosadila slova papeţe Jana XXIII. ze
zahajovacího projevu a byla v dalších částech rozvíjena.
„Katolicismus“, uvedl papeţ, „léčil přístup k modernímu světu příliš
mnoho odsuzováním a příliš málo milosrdenstvím. Teologii církve, její
studiu Písma svatého, její způsob uctívání a její přístup k dnešní
politice je nutno posunovat vpřed“. Potom Jan XXIII. zemřel na
svatodušní neděli (3. 6. 1963, dnes jiţ blahoslavený – pozn. aut.) Pak
přišla volba nového papeţe Pavla VI. (kardinála Montiniho – 21. 6.
1963) jiného člověka, velmi vnímavého, intelektuálního,
obeznámeného s kurií i její diplomacií, člověka, který věděl, co se
započatým koncilem a pro co se rozhodnout. A tak koncil pokračoval
29. 9. 1963 – 4. 12. 1963 druhým zasedáním.
Biskup Karol Wojtyla byl v Římě ubytován u polských biskupů
na vysokoškolské koleji. Část celé delegace ale bydlela v Polském
institutu na Via Pietro Cavallini, kde měl apartmá i polský primas
kardinál Stefan Wyszyński. Karol, bydlící na koleji, zpočátku neměl ani
stálý pokoj. Bydlil jednou zde, podruhé tam. Teprve ke konci koncilu
měl trvalé apartmá v Polském institutu i on. Wojtyla se zúčastnil všech
zasedání II. vatikánského koncilu jako aktivní účastník, který veřejně
vystupoval na zasedáních, byl členem pracovních skupin, které
redigovaly koncilní dokumenty a hovořil do Radia Vaticana. Měl i
příleţitost setkat se s přáteli, z nichţ například Jerzyho Klugera,
bývalého spoluţáka z Wadowic, neviděl od chvíle, kdy vypukla druhá
světová válka. Jerzy Kluger nyní pracoval jako inţenýr v Římě.
Wojtyla se tak během koncilu seznámil opravdu důkladně s Římem, ale
navštívil i Svatou zemi. Celkem 10 dnů se procházel po stezkách, kudy
chodil Jeţíš, sedával na úbočích, kde Jeţíš kázal a modlil se na místě,
kde Jeţíš umíral. Karol udrţoval písemný styk se svou diecézí,
například z Betléma psal krakovským kněţím, jak „zazpívali polští
biskupové několik koled u jeskyně Narození Páně.“ Prostřednictvím
„Tygodnika powszechného“ to vešlo v Polsku ve známost. Procházka
6
podle galilejského pobřeţí, odkud se vydal na cestu za Pánem apoštol
Petr, udělala na Wojtylu jedinečný dojem. Teď, kdyţ na koncilu
pracoval nejdříve s papeţem Janem XXIII. a potom s Pavlem VI. a
trávil hodiny v bazilice sv. Petra, jen pár kroků od apoštolova hrobu, si
ve vší hloubce uvědomil, co Petrův úřad pro církev znamená – a co
tento úřad vyţaduje od člověka, který jej zastává.
11. října 1962 byl střední uličkou největší světové křesťanské
baziliky sv. Petra (pojme aţ 60 tisíc věřících – pozn. aut.) na
papeţských nosítkách sedia gestatoria přinesen papeţ Jan XXIII., aby
zahájil II. vatikánský koncil.
Po obou stranách uličky se zvedalo deset řad sedadel, které
pojaly všech 2540 biskupů, účastnících se zahájení koncilu. Jak
příslušelo Wojtylovu mládí a relativně nízké církevní hodnosti, titulární
biskup z Ombi a kapitulní vikář z Krakova seděl hned vedle hlavního
vchodu ve střední řadě, tedy asi 150 metrů od papeţského oltáře, od
stolce sv. Petra. Tyto jakési tribuny s ţidlemi, potaţené tmavě zelenou
látkou, měly u kaţdé ţidle pult a klekátko. Kaţdý koncilní otec měl své
pevné místo. Pořadí se určovalo podle důstojnosti a věku v úřadě, takţe
všechny národy i národnosti zde byly promíchány. Například vedle
Karola seděl obr s vousy a černou kapucí, černí biskupové Afriky a jiní,
píšící na kartičky arabským písmem. Biskupové evropských zemí
tvořili jen třetinu delegátů, ze Severní a Jiţní Ameriky pocházela asi
třetina a poslední část tvořili příslušníci jiných zemí a světadílů.
Přítomni byli i pozorovatelé odloučených křesťanských církví.
Plenární zasedání začínalo denně v 9 hodin mší svatou, potom
byla přinesena vzácná evangelní kniha a vystavena po celou dobu
jednání. Všichni se pomodlili koncilní modlitbu: „Adsumus – Zde
jsme, Pane, a prosíme: Přijď.“ Generální sekretář vyzval všechny osoby
bez práva účasti, aby opustily baziliku. Začaly referáty, intervence,
hlasování. Kaţdý řečník měl k dispozici 10 minut, slovní znění musel
dodat jiţ 3 dny předem. Svoboda výměny názorů byla neomezená.
V 11 hodin byla krátká přestávka. Jednání končilo kolem poledne
modlitbou Anděl Páně a dvouapůltisícihlavý zástup biskupů se rozlil
přes schody na náměstí sv. Petra jako moře fialových, bílých a tu a tam
zcela tmavých květin. Podstatná část jednání a upřímná mezilidská
komunikace se odehrávala ihned nato ve dvou kavárnách naproti sv.
Petru, kterým se okamţitě začalo říkat Bar-Jon a Bar-Micva. Obědy,
7
večeře, různé přednášky a jednání z očí do očí se konaly zde nebo
potom v církevních domech a římských seminářích, kde většina
biskupů bydlela. Byla tedy další příleţitost diskutovat o věcech tak, jak
by se v aule jen málokdo odváţil. To vše dotvářelo neformálně koncilní
jednání.
A co biskup Wojtyla? Na prvním
zasedání koncilu na podzim roku 1962 se
zapojil krátkou intervencí, která odráţela jeho
osobní pastorační zkušenosti. Naléhal, aby
přepracovaní liturgie křtu vyzdvihovala
povinnost rodičů a kmotrů vést dítě k víře. Ve
vztahu k mariánské teologii tvrdil, ţe musí
přispívat k tomu, aby církev byla více
představována jako učitelka neţ matka. Na
druhém zasedání koncilu na podzim roku 1963
Wojtyla promluvil během debaty o církvi jako
o „Boţím lidu“. Řekl, ţe kaţdý pokřtěný křesťan je povolán ke svatosti,
coţ není výsada duchovenstva či církevní hierarchie, nýbrţ určení
všech, jeţ Kristus posvětil pravdou, aby mohli být posláni do světa. V
té době jiţ stanovil papeţ Pavel VI. jmenování Karola Wojtyly
arcibiskupem na 30. prosince 1963, veřejně pak to oznámil 20. ledna
1964. Wojtylovo jmenování a schválení v Polsku totiţ ovlivňovali jistí
lidé. Jak? Třeba tak, ţe mělo celkem osmnáctiměsíční zpoţdění…
(pokračování příště)
připravil R.D.
Úvaha k zamyšlení…
Karmelitánská rodina
Karmel je jméno pohoří v Izraeli. Je významným místem
poustevnické a prorocké tradice. V Bibli je symbolem krásy a kypícího
ţivota. Nejznámější událostí, jeţ se k tomuto pohoří v Bibli váţe, je
zápas o pravou víru Izraele v době proroka Eliáše (9. století před
8
Kristem). Tehdy Hospodin před očima Izraelitů zapálil ohněm z nebe
oběť, kterou mu tento prorok připravil (1 Král 18).
Koncem 12. století se v jednom z údolí pohoří usadil hlouček
křesťanských poustevníků. Pocházeli z Evropy a do Svaté země přišli
se zástupy třetí kříţové výpravy. Z této malé skupiny se postupně
vytvořilo nové řeholní společenství katolické církve: Řád
karmelitánů (bratří Panny Marie Karmelské). Společenství mnichů
se řídilo pravidly sv. Alberta, jeruzalémského patriarchy. Tato pravidla
byla v r. 1247 schválena papeţem Inocencem IV. jako karmelitánská
řehole. Bratři jsou v ní vybízeni, aby „dnem i nocí rozjímali nad
zákonem Páně a bděli na modlitbách“. Toto základní poslání řádu bylo
během 13. století, po příchodu do Evropy, rozšířeno také o aktivní
apoštolát. Řád, který má své kořeny v poustevnické tradici, se vydal
cestou proměny v řád ţebravý. Ţebravé řády neboli mendikanti je
označení mnišských řádů, které se zřekly vlastnictví na úrovni
jednotlivců i společenství. Nedisponují majetkem, ale jsou závislé na
vlastní práci a darech dobrodinců. Kladou důraz na asketický způsob
ţivota, chudobu, odříkání, ale také na sluţbu bliţním jak hmotnou, tak i
duševní a duchovní.
Vedle muţské větve řádu vznikaly také kláštery řeholnic. V
15. století proběhlo několik reformních hnutí. Nejznámější řádová
reforma je spojena se jménem španělské světice Terezie od Jeţíše, která
zaloţila klášter sv. Josefa v Aville a přijala prvotní řeholi sv. Alberta.
Papeţ Pavel VI. ji 29.září 1970 jako první ţenu jmenoval učitelkou
církve. Přispěním sv. Jana od Kříţe, tradicí nazývaného Mystický
učitel, se od roku 1568 rozšířila reforma také na muţskou větev. Jelikoţ
nebyla původním řádem pochopena a přijata, musela poţádat Řím
o právní osamostatnění. Od té doby existují dvě řeholní rodiny,
karmelitáni původní observance (O. Carm.) a tzv. bosí či tereziánští
karmelitáni (OCD), kaţdá s vlastními stanovami a vlastním řádovým
vedením.
Dnes patří k široké Karmelitánské rodině také Třetí řád, který
sdruţuje katolické laiky ţijící „ve světě,“ kteří chtějí ţít podle
spirituality Karmelu. Volnějším poutem je připojeno Škapulířové
bratrstvo, které tvoří všichni, kdo nosí škapulíř Panny Marie
Karmelské.
9
Říká se, ţe generální převor karmelitánského řádu sv. Šimon
Stock (1256 – 65) prosil Patronku Karmelu Pannu Marii, aby
zprostředkovala řádu nějaké privilegium. Maria se mu zjevila, ukázala
mu na škapulíř a řekla: Hoc tibi et tuis privilegium: in hoc moriens
salvabitur - To je privilegium tobě a tvým. Kdo zemře oděn tímto
oděvem, bude spasen. Po staletí byl škapulíř velmi rozšířeným
znamením mariánské úcty, srovnatelným co do obliby jen s růţencem.
Protoţe jde o svátostinu, víra církve v něm vţdy spatřovala zdroj
hojného duchovního poţehnání. Kaţdý, kdo přijme posvěcený škapulíř,
je začleněn do široké karmelitánské rodiny a má přístup k duchovnímu
ovoci, které je s tím spojeno. Škapulíř (od latinského slova scapula lopatka) označuje původně část oděvu - pruh látky splývající přes prsa
dolů jako zástěra a na zádech přes lopatky. Je to běţná součást
řeholního šatu nejen u karmelitánů.
Karmelitánská
rodina
při
farnosti Laškov vznikla 8.12.2005.
Tento den byl významný také tím, ţe
byl
papeţem
stanoven
dnem
mimořádných plnomocných odpustků
z důvodu 40. výročí vyhlášení Panny
Marie Matkou Církve. V průběhu let
se uskutečnilo několik setkání, ve
kterém se tato rodina rozrostla o další syny a dcery. V současné době se
toto společenství formuje a nabývá zcela konkrétní podoby a duchovní
aktivity.
Vidíme, ţe jméno Karmel se
přeneslo z významu zeměpisného na
široký okruh těch, kdo se různým
způsobem hlásí k charismatu a
odkazu
onoho
společenství
poustevníků, jeţ se postupně
rozvinulo
v bohatou
duchovní
tradici – karmelitánskou spiritualitu.
Tito všichni tvoří duchovní rodinu,
nazývanou tímtéţ jménem: Karmel.
Olga Wiedermanová
10
Z našeho putování …
Děkanátní pouť za obnovu rodin
a nová kněžská a řeholní povolání
V letošním roce jsme na děkanátní
pouť za obnovu rodin a kněţské a řeholní
povolání jeli do Choliny. Musím říci, ţe
nikdo z naší skupinky dosud v Cholině
nebyl, ani jsme nevěděli, kde se tato vesnice
nachází. Věděli jsme pouze, ţe tam byla
ukradena socha Panny Marie a po letech byla
opět vrácena.
Byli jsme velmi překvapeni nádherným kostelem a milým
přivítáním otce Josefa, tamnějšího duchovního správce. Provedl nás
sakristií, kostelem, stručně nám vysvětlil historii a domluvili jsme se na
určitých organizačních záleţitostech.
Cholinský chrám Nanebevzetí Panny Marie byl aţ do roku 1632
poutním místem celé Hané. V tom roce byl nalezen mariánský obraz v
dobudované kapli na Svatém Kopečku u Olomouce, takţe poutníci
začali hojně navštěvovat Svatý Kopeček.
Půdorys dnešního kostela v Cholině má podobu kříţe. Ramena
kříţe tvoří boční kaple sv. Josefa a sv. Filomény. Loď i kaple mají
kříţovou klenbu. Tento kostel prošel mnoha změnami.
V září 1995 byl jmenován cholinským farářem P. Josef Trtík a
to byl právě ten kněz, který nás tak mile přivítal a provedl.
Za necelý rok po jeho nástupu do farnosti došlo ke krádeţi milostné
sochy Panny Marie. Je to gotická socha z počátku 15. století. Přestoţe ji
tehdy takzvaně "restaurovali", byla nalezena ve Vídni a po dlouhých
soudních průtazích, o kterých by mohl vyprávět otec Josef, byla 26.
ledna 2009 vrácena a těší se velké úctě věřících. Tehdy, při převzetí
Madony se o ní vyjádřil historik umění Milan Togner, ţe socha je na
Olomoucku ojedinělým exponátem.
11
Právě před touto sochou jsme klečeli, modlili se rozjímavý
růţenec, který měli na starost farníci ze Ptení. Následně byla adorace
před vystavenou Nejsvětější Svátostí a tu jsme měli zajistit my.
Po všech těchto rozjímáních a chvílích ticha, kdy jsme otevřeli
svá srdce Bohu, začala mše svatá, ve které jsme vyprošovali milosti
našim rodinám a vkládali Bohu své prosby za nová kněţská a řeholní
povolání. Uţ jenom přítomnost deseti kněţí a otce biskupa Josefa
Hrdličky nám dávala tušit, jak velmi a zvláště v dnešní době, kdy tolik
schází těchto povolání, jsou tyto prosby tak naléhavé. Není to proto, ţe
by Pán neposílal své dělníky na ţeň, ale proto, ţe tak málo srdcí je
otevřeno tomuto volání a nedokáţe je přijmout.
Naše přítomnost na těchto modlitbách byla vlastně tím, ţe nám
záleţí na tom, aby v našich farnostech Pán otevřel srdce mladých lidí,
které povolává ke své sluţbě. Aby jim udělil všechny milosti, které
potřebují k následování Krista a naplnil je svým poţehnáním.
Kdy Pán povolává člověka ke své sluţbě, stále mu poukazuje na
cestu k sobě. Pokud je člověk k tomuto volání otevřený, vnímavý a
přijímá hlas, který ho povolává, vnáší do svého srdce poţehnání pro
sebe a pro lidi kolem sebe. Pamatujme, ţe „promarněné povolání je
potom ţádné povolání“.
Ale k tomu, aby v našich
farnostech vyrůstala nová povolání
ke kněţství, a zasvěcenému ţivotu je
velmi důleţitá rodina. Proto naše
prosby směřovaly k Pánu Bohu i
skrze naše rodiny, kdy jsme pro ně
vyprošovali
hojnost
Boţích
poţehnání. Ony jsou takovou
„malou“ půdou, ve které dozrávají plody - tedy srdce mladých lidí,
které Pán potom povolává ke své sluţbě. Kdyţ budeme mít dobrou
půdu v rodinách, můţe být do ní zasazeno dobré semeno duchovního
povolání, které potom dozraje k tomu, ţe je Pán pošle na svou ţeň.
Věříme, ţe Pán nás obdaroval spoustou milostí, zároveň jak
poţehnáním pro rodiny, tak i milostmi pro srdce svých vyvolených.
Kéţ tato malá semínka, která nám dal, vydají v našich ţivotech
stonásobné plody.
Alena a Dana
12
Vzdejme Bohu díky …
Prázdniny a co dále…?
Dříve neţ se pustíme naplno do dalšího školního roku, je třeba
se zeptat – jak jsme vyuţili prázdniny? Čemu jako lidé věřící jsme dali
přednost? Uvědomujeme si totiţ, ţe můţeme mít prázdniny od všeho,
ale ne od Pána Boha a všeho, co je s Ním spojeno. Nepochybně jednou
s moţnosti odpočinout si a přiblíţit k Pánu Bohu byly „Prázdniny
s Pánem Bohem ve Skorzecinie“, kterých tématem v tomto roce bylo:
„Blahoslavený Jan Pavel II. – příklad, vzor přímluvce.“
Otevírá se tady před námi zde moţnost zamyslet se nad tím - co
vlastně o Janu Pavlovi II. víme? Je to moţnost pro kaţdého, neboť
nejčastěji si myslíme, ţe se ani vlastně nepotřebujeme v ničem
vzdělávat, neboť všechno víme.
Během letošních prázdnin s Pánem Bohem jsme se tedy
zabývali ţivotem Jana Pavla II., který je pro nás obrovským příkladem
v tom, jak má vypadat opravdová víra a jak jí ţít. Prázdniny v Polsku
trvaly od 31. července do 12. srpna. I přes to, ţe jsme na jiţ známém
místě byli jiţ po desáté, stejně nás to neodrazuje, ale naopak - letos nás
i přibylo. Je třeba zde podotknout, ţe jezdí, dalo by se říci, pořád ti
samí, ale i přibývají noví, ať uţ to z Laškova, z Přemyslovic, z Konice
či z Čech pod Kosířem - je důleţité, ţe přibývají. Je zde vidět, ţe
prázdniny vydávají plody a to, co se děti na těch prázdninách v Polsku
naučí, tím mohou potom po zbytek svého ţivota ţít. Myslím, ţe si na
takových prázdninách člověk uvědomí různé věci. Mimo jiné v tomto
roce jsme si např. zvlášť uvědomovali třeba i hodnotu času. Času,
kterého si dnes málokdo dokáţe váţit. A hlavně málokdo se zamyslí
vůbec nad tím, co to ten čas vlastně je?
Proto povzbuzuji všechny, nejen děti, ale i dospělé, aby si
zkusili doplnit tajenku a popřemýšlet - co vlastně vědí o nám tak
blízkém papeţi. Jestli toho někdo neví mnoho, není to důvod k zoufání,
ale je to důvod k tomu, aby se naplno člověk pustil do úryvků, které
bývají v kaţdém vydání naší kapky o Janu Pavlu II.. Povzbuzuji tedy vyuţijte tuto moţnost získání informací, a kéţ si tím způsobem pořádně
všichni uvědomíme, co všechno vnesl Jan Pavel II. do našich ţivotů.
13
V případě těţších otázek jsou v závorkách uvedené nápovědy,
kde je moţné danou otázku najít, tzn. v které části pokračování o Janu
Pavlu II.
anim. Jana Ošťádalová
Dětský koutek …
1.
2.
3.
4.
5.
6.
7.
8.
9.
10.
11.
12.
13.
14.
15.
16.
17.
18.
19.
20.
21.
14
1. Jan Pavel II. nás učí, ţe nejhorší je volba mezi
dvěma ....
2. Jak říkali Karolovi, kdyţ byl malý?
3. Co rád dělal Karol ve svém volném čase?
Hrál ....
4. V současné době je Jan Pavel II. prohlášený za ...
5. Jak uctíval Jan Pavel II. zemi, kdyţ ji přijel navštívit?
6. Na co zemřel Karolův bratr? Na ....
7. Co dělal Jan Pavel II. proto, aby neustále pamatoval na všechny lidi,
co mu byli blízcí?
8. Kde studoval Karol gymnázium? Ve ....
9. Otec učil Karola důvěře a ....
10. Jak se jmenoval Karolův bratr?
11. Kdo je nazýván člověkem pro jiné?
12. První duchnovní funkce otce Karola Wojtylu byl ..... kaplan.
(V. pokračování o Janu Pavlu)
13. Jaké bylo druhé Karolovo jméno, které obdrţel při křtu?
(Dětství Karola)
14. Který den byl Karol vysvěcen na biskupa? V den svatého...
(VII. pokračování o Janu Pavlu)
15. Jak se jmenoval křestním jménem polský primas v době Jana
Pavla II? (VIII. pokračování o Janu Pavlu)
16. Koho prosil Jan Pavel II. o modlitby? Padra...
(VII. pokračování o Janu Pavlu)
17. Kým byl Karolův bratr?
18. Otec Wojtyla tvrdil, ţe cílem zpovědi je posvěcení…
(VI. pokračování o Janu Pavlu)
19. Jan Pavel II. nás učí, ţe jestli chceme, aby náš ţivot byl hodnotný
musíme setrvávat s…
20. Znal Karol svoji sestru?
21. Kdy zemřel Jan Pavel II.? (rok)
15
Co se chystá? …
 4. září /neděle/ - rodičů děti, kterou budou chodit do náboženství
– kostel v Laškově – 15.00 hod.
 11. září /neděle/- náboženství pro mládež a dospělé – klubovna
v Laškově – 18.00 hod.
 13. září /úterý/ – fátimská pobožnost na Krakovci - mše svatá
v 18.00 hod., adorace Nejsvětější svátosti a průvod se sochou
Panny Marie Fátimské a světlem
 25. září /neděle/ – náboženství pro mládež a dospělé – klubovna
v Laškově – 18.00 hod.
 29. září - 1.října – exercicie pro Karmelitánskou rodinu v Kalwarii
Zebrzydowskiej v Polsku
 9. října /neděle/ – náboženství pro mládež a dospělé – klubovna
v Laškově – 18.00 hod.
 13. října /čtvrtek/ – poslední fátimská pobožnost v roce 2011 na
Krakovci - mše svatá v 18.00 hod., adorace Nejsvětější svátosti a
průvod se sochou Panny Marie Fátimské a světlem
 16. října /neděle/- setkání rodičů děti, které budou chodit do
náboženství
 23. října /neděle/- náboženství pro mládež a dospělé – klubovna
v Laškově – 18.00 hod.
* o plánech
Jak rozesmát Pána Boha?
- Vyprávět Mu o svých plánech…
* o křesťanském životě
Jistý sotva co obracený mládenec táţe se kněze:
- Otče, zda teď budu se muset odříct úplně světa?
- Neboj se – odpověděl kněz – Jestli Tvůj ţivot bude opravdu
křesťanský, svět se ihned odřekne tebe.
Vydává Římskokatolický farní úřad v Laškově pod záštitou otce Janusze Łomzika
Podněty, příspěvky a informace k otištění lze odevzdat na faře nebo animátorům farnosti.
Náklady na 1 ks výtisku: 8,- Kč. Proto prosíme o dobrovolný příspěvek. Předem děkujeme za pochopení.
www.farnost-laskov.cz
email: [email protected]
tel. 739523415
16