Vzorová závěrečná práce na téma Politické procesy

Vzorová závěrečná práce na téma Politické procesy

Základní a mateřská škola Brno
Kotlářská 4
Politické procesy
(Závěrečná práce)
Vedoucí závěrečné práce: Mgr. Monika Svobodová
Brno 2011
Vypracoval/a: Jana Folková
Čestné prohlášení
Prohlašuji, že jsem závěrečnou práci zpracovala samostatně a použila jen literaturu uvedenou
v seznamu literatury, který je v práci uveden.
V Brně dne ……………………..
2
Obsah:
Úvod……………………………………………………………………………….…………4
1. Politické procesy ……………………………………..…………………….……...… 5
1.1. Únor 1948 …………………………………………………………………….……….…5
1.2. Politické procesy - obecně ……………………………………………………..………5
2. Vývoj věznic, pomocné technické prapory …………………….………….……7
2.1. Budování a vývoj věznic StB v období 1948 – 1952 ………..…………………………7
2.2.Pomocné technické prapory ……………………………………………………………..8
3. Oběti politických procesů …………………………………….……..…..………... 10
3.1. Heliodor Píka ……………………………………………………..……………..….…..10
3.2. Milada Horáková ...…………………………………………………………………….11
3.3 Rudolf Slánský …………………………………………………………………………..12
Závěr …………………………………………………………….……..…………….…….14
Použitá literatura..………………………..……………………………………….…….15
3
ÚVOD
Tohle téma jsem si vybrala, protože mám ráda dějepis a politické procesy mě zaujaly
z toho důvodu, že o nich nic moc nevím. Že jsem si vybrala něco, o čem nic nevím, byl i
trochu účel, jelikož jsem se chtěla dozvědět něco nového. Hlavně doufám, že se mi to povede
dobře zpracovat.
Práce je rozdělena do tří kapitol. V první kapitole se zmiňuji o politických procesech
v obecné rovině. Popisuji i dobu před zahájením politických procesů, především rok 1948 a
jeho následky. Snažím se vysvětlení toho, co to vlastně politický proces byl a co vedlo KSČ
k těmto krokům.
Druhá kapitola je zaměřena na budování vězeňského systému pro vězně vyšlé
z politických procesů. Zabývám se i tím, jakými dalšími způsoby se komunistická moc
zbavovala nepohodlných lidí.
V závěrečné kapitole popisuji tři vybrané a nejznámější politické procesy
s Heliodorem Píkou, Miladou Horákovou a Rudolfem Slánským.
4
1. POLITICKÉ PROCESY
1.1. Únor 1948
Únor 1948 (resp. Vítězný únor, což je výraz používaný zejména komunisty a jejich
příznivci) je pojmenování komunistického převratu v Československu, který proběhl mezi 17.
a 25. únorem v roce 1948. Dnes je vnímán jako přechod od vnějškové demokracie k totalitě,
připojení k sovětskému mocenskému bloku, počátek útlaku obyvatelstva a ekonomického
úpadku. V době totality byl 25. únor slaven jako významný den, „Vítězství československého
pracujícího lidu (1948) – významný den Československé socialistické republiky“, a v
omezenější míře je členy Komunistické strany Čech a Moravy každoročně připomínán i v
současné době.
Zejména v prvních letech po převratu docházelo k vykonstruovaným procesům, které
byly zaměřeny jednak proti opozici (Heliodor Píka, Milada Horáková), ale i proti
nepohodlným členům strany (Rudolf Slánský).
1.2. Politické procesy - obecně
Jako politický proces se označují soudní řízení, kde rozhodnutí a výsledek neleží v
rukou příslušné jurisdikce, ale je předurčeno či vymáháno ze strany politické moci. V tomto
smyslu se často hovoří hanlivě o demonstračních procesech.
Označení demonstrační proces se začalo používat v
souvislosti s procesy v SSSR a východní Evropě proti skutečným
či domnělým odpůrcům komunistického režimu, kde soud a
soudci byli buď loutkami moci, nebo přímo jejími zástupci. Jak v
případě východní Evropy, tak i soudů v nacistickém Německu, se
jedná o soudní jednání za podmínek diktatury.
Demokracie je náročný způsob vládnutí a předpokládá alespoň základní míru
občanské vyspělosti v tom smyslu, že žádný občan nebude ohrožovat svobodu svého bližního,
že tedy bude platit dobrovolná vzájemná snášenlivost. To všechno je prostor vnější svobody.
A tento prostor vnější svobody, nutný k uskutečňování života každého jedince, byl
komunistickým převratem zničen, tento individuální osobní prostor byl násilným způsobem
obsazen násilnou mocí. Jestliže je však člověk oloupen o tento vnější prostor své svobody,
nezbývá mu mnoho možností. Buď se pasivně podřídí násilné moci a časem se se svou situací
smíří nebo se uchýlí do světa vnitřní svobody jako do svého útočiště. Neboť svět vnitřní
5
svobody je zvenčí nedobytný. Člověk se do něho uchyluje při vážných osobních krizích nebo
je do ní zahnán vnější nesvobodou. A to je příklad všech
občanů, kteří se odmítli podřídit násilné moci rudého fašismu
a skončili ve vězení jako političtí vězni komunistického
režimu.
Hned po provedení státního převratu 25. února 1948
začala komunistická moc uplatňovat svoji vládu. Z parlamentu
bylo vyloučeno sedmdesát nekomunistických poslanců a byli
vydáni trestnímu stíhání. Asi čtyřiceti poslancům se podařil
útěk do zahraničí. V nekomunistických stranách probíhaly
čistky, které prováděly „akční výbory“. 10. března 1948
přijalo obměněné Národní shromáždění, zbavené odpůrců komunismu, program nové
Gottwaldovy vlády, nazvané vládou Národní fronty. Tento program se diametrálně lišil od
předvolebních slibů komunistů pro volby v roce 1946, kromě nové ústavy požadoval
pozemkovou reformu, znárodnění podniků nad padesát zaměstnanců a politickou očistu
veřejného života.
6
2. VÝVOJ VĚZNIC, POMOCNÉ TECHNICKÉ PRAPORY
2.1. Budování a vývoj věznic StB v období 1948 – 1952
V září 1948 byl schválen Zákon o táborech nucené práce. A byly zřízeny tábory
nucené práce při uranových dolech (Vojna u Příbrami, Rovnost, Svornost, Bratrství u
Jáchymova). 10. října byl vyhlášen Zákon na ochranu lidově demokratické republiky. Byly
též zřízeny pomocné technické prapory pro politicky nespolehlivé jedince jako kulaky, kněze,
západní letce atd. Odhaduje se, že jimi prošlo asi 22 000 tisíc lidí. Režim plánovitě likvidoval
své politické odpůrce, náboženské představitele a nekomunistickou inteligenci, snažil se
omezit vyšší vzdělání na politicky spolehlivé jedince.
Čeho se StB nedostávalo, byly vlastní věznice. Opatření představovala jen provizorní
řešení. Malou kapacitu většiny
věznic a oddělení bylo sice
možno v nezbytných případech
rozšířit, ale jen v některých
zařízeních
mohla
být
tato
oddělení izolována od ostatních
částí věznice. Správní věznice
byly v mnoha z tehdejších dvě
stě sedmdesáti okresních měst
Československa
„obecními
spíše
šatlavami“
v nevyhovujících budovách (zpravidla radnicích), se špatnými hygienickými podmínkami.
Vězni bývali „střeženi“ občas i domovníky, šoféry či správci budov. Jen málo věznic
stavebně vyhovovalo účelu vyšetřování, především proto, že počet společných cel převyšoval
počet samotek.
Důležitým mezníkem na cestě k vytvoření centralizované represivní moci byl vznik
Ministerstva národní bezpečnosti (MNB) dne 23. května 1950. Vězeňská agenda MNB byla
poté přidělena VI. samostatnému sektoru MNB, jehož velitelem byl jmenován škpt. Václav
Jiras. Dne 3. dubna 1951 byl tento sektor reorganizován v obor „V“ – vězeňský odbor MNB.
Tato součást měla od června 1951 na starosti především agendu táborů nucených prací.
V roce 1952 došlo k pronikavé změně. Tajným rozkazem ministra národní bezpečnosti č. 126
ze dne 11. září 1952 byla všechna vězeňská zařízení v Československu předána do správy
7
Ministerstva národní bezpečnosti, k MNB byl převeden rovněž Sbor vězeňské stráže. Jako
organizační útvar MNB pro správu vězeňství byla vytvořena Správa nápravných zařízení.
V roce 1952 existovalo v ČSR celkem asi tři sta padesát vězeňských zařízení. Řada malých
věznic, především okresních, byla v letech 1953 – 1955 postupně rušena, především
usnesením politického byra ÚV KSČ ze dne 5. ledna 1954, kterým bylo zrušeno 150 malých
věznic v okresních městech, z nichž čtyřicet dva mělo deset až dvacet cel a sto šest jen méně
než deset cel. Ke dni 1. ledna 1957 bylo na území republiky již jen dvacet tři vyšetřovacích
věznic, především v krajských městech. Vyšetřovací věznice ztrácely postupně svoji
výlučnost a staly se součástí systému vězeňství pod Správou nápravných zařízení Ministerstva
vnitra ČSR.
2.2.Pomocné technické prapory
Problematika
vzniku
a
existence
pomocných
technických
praporů
(PTP)
v československé armádě byla až do
nedávné doby tématem, o němž se
s výjimkou krátkého období v roce
1968 mlčelo. Komunistický režim
neměl z pochopitelných důvodů zájem,
aby se veřejnost dozvěděla pravdu o
způsobech
pronásledoval
a
metodách,
své
jimiž
skutečné
i
vykonstruované odpůrce. Zařazování
do
PTP
patřilo
k formám
mimosoudních postihů a represí, které
neměly oporu dokonce ani v dobově chápavém a deformovaném právním řádu a byly
v příkrém rozporu s mezinárodními konvencemi. Armáda se stala nástrojem politické
perzekuce vůči celým skupinám obyvatelstva v zájmu jedné politické strany a její nadvlády –
byla zneužita k účelu, který neměl s jejím skutečným posláním garanta vnější bezpečnosti
státu nic společného.
Zájem PTP, jehož jsme v posledním zhruba desetiletí svědkem, přinesl na jedné straně
potupnou nápravu křivd a hlubší poznání vývoje těchto jednotek, na druhé straně vznikly a
mnohdy přetrvávají nepřesnosti či přímo legendy (inspirované zejména Černými barony od
Miroslava Švandrlíka, kteří se dočkali i své filmové a divadelní podoby), jež deformují
pohled veřejnosti na „pétépáky“ i vztah k nim a v konečném důsledku škodí úsilí o poznání
8
historické pravdy o jednom z nejtemnějších míst na naší poválečné historie1. Přetrvávají také
pokusy vydávat za příslušníky PTP ty, kteří jimi nikdy nebyli, a mnozí publicisté – nemluvě o
veřejnosti – považují dokonce za „pétépáky“ všechny vojáky využívané v letech 1948 – 1989
k hospodářským výpomocím armády či provádějící výcvik formou podílu na úkolech
civilního sektoru (ženijní, železniční a silniční vojsko).
9
3. OBĚTI POLITICKÝCH PROCESŮ
3. 1 Justiční vražda
Jako justiční vražda se označuje trest smrti udělený nevinnému člověku
prostřednictvím zinscenovaného soudního procesu, tedy de facto vražda spáchaná
prostřednictvím soudního systému. Na rozdíl od např. justičního omylu, při justiční vraždě
zástupci justice (soudci, žalobce, obhájce) vědí, že odsouzený nespáchal čin, za který má být
zbaven života, a že důkazy a svědecké výpovědi o jeho vině jsou falešné, nebo alespoň k
odsouzení nedostačující. Justiční vraždy jsou spojeny hlavně s diktaturami.
Pojem justiční vraždy (assassins juridiques) jako první použil pravděpodobně
osvícenský filozof Voltaire roku 1777 v dopise pruskému králi Fridrichovi. O pár let později,
pod dojmem švýcarského případu Anny Göldi, které se její zaměstnavatel, s nímž otěhotněla,
zbavil tak, že ji obvinil a nechal popravit za čarodějnictví, definoval justiční vraždu
(Justizmord) jiný osvícenský učenec, August Ludwig von Schlözer:
„Zavraždění nevinného, úmyslné, a s veškerou pompou svaté justice, spáchané lidmi, kteří
byli pověřeni tím, aby vraždě zabránili, nebo, jestliže se vražda stala, aby byla přiměřeně
potrestána.“
Mezi justiční vraždy v komunistickém Československu patří např. popravy Milady
Horákové, Rudolfa Slánského a Heliodora Píky.
3.1. Heliodor Píka
Generál
(armádní
generál
i. m.)
Heliodor
Píka
(3. července 1897 Štítina - 21. června 1949 Plzeň) byl
československý voják a legionář, významný představitel
zahraničního
československého
protinacistického
odboje
a oběť komunistického teroru.
V květnu 1945 se H. Píka vrátil do Prahy, kde byl
jmenován
náměstkem
náčelníka
generálního
štábu
Československé armády. V tomto období byl oceněn i dvěma
sovětskými vyznamenáními.
Po únoru 1948 byl zatčen a obviněn ze zrady a ve
10
vykonstruovaném soudním procesu byl odsouzen k trestu smrti oběšením, který byl vykonán
21. června 1949 na dvoře plzeňské věznice Bory. Tato poprava byla první politickou justiční
vraždou v socialistickém Československu.
Ve stejné věznici, kde H. Píka čekal smrt, byl ve vazbě i jeho syn Milan, který byl za
války u Britského královského letectva. Jeho pronásledování bylo však na nátlak L. Svobody
pro nedostatek důkazů zastaveno.
V roce 1968 byl s pomocí prezidenta L. Svobody proces s Píkou obnoven a vojenský
soud v Praze konstatoval jeho nevinu a plně ho rehabilitoval. Přesto socialistický režim odmítl
uznat jeho zásluhy a veřejnost se s jeho životem mohla seznámit až po roce 1989. V 90. letech
20. století pak vznikl dokument České televize Proč vás zabili, generále? a bylo o něm
napsáno několik knih.
Roku 1991 udělil H. Píkovi prezident Václav Havel in memoriam Řád Milana
Rastislava Štefánika za mimořádné zásluhy v boji za osvobození vlasti v době druhé světové
války, byl mu odhalen památník v Plzni i v rodné Štítině. Po Píkovi je pojmenována
i 53. brigáda PS a EB Armády České republiky v Opavě.
3.2. Milada Horáková
JUDr. Milada Horáková (25. prosince
1901 – 27. června 1950) byla česká politička,
oběť justiční vraždy během komunistických
politických
procesů
v 50. letech
minulého
století za vykonstruované spiknutí a velezradu.
Byla jedinou ženou popravenou v rámci těchto
soudních řízení. Díky své neústupnosti během
svého soudu se stala symbolem odporu proti
totalitě vládnoucí komunistické strany.
Proces s Miladou Horákovou a s jejími dvanácti kolegy, řízený JUDr. Karlem
Trudákem, probíhal od 31. května do 8. června 1950 a byl zinscenován jako veřejný
„politický proces“ po vzoru sovětských velkých čistek ve 30. letech na přímý příkaz
Klementa Gottwalda. Osm dní trvající proces měl svůj vynucený „scénář“, podle kterého se
měli a byli donuceni obžalovaní chovat, ale v některých momentech přesto jednali proti režii.
Obzvláště Horáková, která byla vyslechnuta první den, se nepoddala a přes vynucenou
režii se jí místy podařilo bránit sebe a své ideály, i když věděla, že tím svoje šance na mírnější
11
trest jen snižuje. Během procesu byly nošeny do soudní síně koše s tisíci rezolucemi lidí
žádajících nejvyšší tresty pro obviněné.
Osmý den procesu, 8. června 1950, po závěrečné řeči státních zástupců Juraje Viesky,
Josefa Urválka a Ludmily Brožové-Polednové a poslední řeči všech odsouzených, která byla
mediím cenzurována, se Horáková statečně staví za svoje ideály.
Následně byly vyneseny rozsudky: čtyři tresty smrti oběšením včetně Horákové, čtyři
tresty doživotního vězení a pět trestů od dvaceti do dvaceti osmi let.
Horáková odmítla žádat o milost, ale její dcera i advokát tak učinili. Přestože se
mnohé významné osobnosti, například Albert Einstein, Winston Churchill nebo Eleanor
Rooseveltová, snažili svými dopisy získat pro odsouzené milost u prezidenta, tak Gottwald,
formálně na doporučení ministra spravedlnosti, rozsudky k trestu smrti podepsal.
Svůj poslední dopis určený především rodině napsala v den popravy ve 2:30 ráno, ve
kterém mimo jiné napsala:
„Je to zvláštní shoda okolností; když se měla narodit Jana, udělala jí místo na světě naše
máma. Teď dělám tu výměnu životů zase já. … Jdu s hlavou vztyčenou – musí se umět
i prohrát. To není hanba. I nepřítel nepozbyde úcty, je-li pravdivý a čestný. V boji se padá,
a co je jiného život než boj.“
Poprava byla vykonána oběšením na dvoře pankrácké věznice 27. června 1950 v 5:35
ráno, jako poslední ze všech čtyř odsouzených. Na Pankráci byla používána primitivní forma
oběšení dlouho trvajícím škrcením. Ostatky byly zpopelněny a dosud se nenalezly.
Vykonaný rozsudek smrti v justiční vraždě nad ženou je, mimo SSSR, v sovětizované
Evropě srovnatelný pouze s obdobným za diktátora Hodži v Albánii. Následný zahraniční
ohlas byl očekávaný, např.: „Plně sdílím zármutek a rozhořčení, které cítíte při krutých
soudních vraždách v Československu…“ Winston Churchill, britský premiér.
3.3. Rudolf Slánský
Rudolf Slánský (31. července 1901 Nezvěstice – 3. prosince
1952 Praha) byl český komunistický politik, dlouholetý člen ÚV
KSČ a generální tajemník KSČ (1945–1951).
Po neúspěšném pokusu SSSR zasahovat do politiky nově
vzniklého Izraele, zaujal SSSR a potažmo celý východní blok pro
arabskou a antisionistickou politiku. Tento fakt ovlivnil výběr
obžalovaných v tzv. "Procesu se Slánským".
12
Dne 23. listopadu 1951 v pozdních večerních hodinách byl zadržen a předán do
ruzyňské věznice. Dožadoval se setkání s Gottwaldem, ale nebylo mu vyhověno. Proto se
koncem ledna 1952 pokusil oběsit. O neúspěšnou sebevraždu se pokusil ještě jednou, když
hlavou narážel o topení. Celkově bylo obžalováno v procesu 14 lidí, většinou vysoce
postavených členů KSČ. Drtivá většina byla židovského původu (např. London, Hajdů, Löbl,
Margolius, Simone, Fischl a samozřejmě Slánský). Všichni věznění se museli naučit
nazpaměť výpověď, kterou před soudem doslova zopakovali. Hlavním žalobcem tohoto
největšího vykonstruovaného procesu v českých dějinách byl Josef Urválek a Slánského
advokátem se stal Vladimír Bartoš, který byl spolupracovník státní bezpečnosti. Slánský byl
obžalován z špionáže, velezrady, sabotáže a z prozrazení vojenského tajemství. Ke všem
obviněním se přiznal, přiznání však bylo vynucené mučením. Celkově bylo odsouzeno ke
smrti oběšením 11 z celkových 14 obžalovaných. Žádost o milost byla prezidentem
Gottwaldem odmítnuta. Rudolf Slánský byl se všemi ostatními odsouzenými popraven
oběšením 3. prosince 1952 v pankrácké věznici. Zpopelněni byli v lednu 1953 a jejich popel
byl vysypán někde severně od Prahy.
Soud Rudolfa Slánského rehabilitoval v roce 1963 a strana v roce 1968.
13
ZÁVĚR
Politické procesy byly nutným důsledkem únorového převratu v roce 1948. Docházelo
k nim zejména v padesátých letech, i když v menší míře se objevovaly po celou dobu
komunistické vlády. Politický proces je soudní řízení, při němž je výsledek již dopředu dán,
nemohlo se tedy nikdy stát, že by člověk z tohoto procesu vyšel bez trestu. Systém
politických procesů byl převzat ze SSSR, kde již několik desítek let fungovaly tábory
nucených prací na Sibiři. Tak vznikaly i u nás tyto tábory, jejichž pracovní náplň tvořilo
dolování uranové rudy.
Pro nespolehlivé osoby, které buď vyšly z těchto pracovních táborů nebo byly pro
režim nepohodlné a musely splnit povinnou vojenskou službu, byly zřizovány Pomocné
technické prapory (armáda bez zbraní, hlavní náplní byla práce v dolech).
Mezi významnými osobnostmi, které byly odsouzeny v těchto procesech patří armádní
generál Heliodor Píka, politička Milada Horáková (jediná žena popravená v těchto procesech)
a generální tajemník KSČ Rudolf Slánský.
Jsem ráda, že jsem si vybrala zrovna tohle téma. Občas sice bylo těžké najít správné
informace a dobře je zakomponovat do textu. Na druhou stranu jsem se dozvěděla spoustu
nových věcí a skutečností o kterých jsem dříve neměla ani ponětí.
14
POUŽITÁ LITERATURA
KRATOCHVÍL, J. a kol.: Český a slovenský exil 20. století. Praha 2003.
KŘIVKA, Z. a kol.: Komunismus ve dvacátém století očima jeho obětí. Brno 2010.
www.wikipedie.cz
www.vlada.cz
www.ksc.cz
www.nezapomente.cz
www.osobnosti.net
www.ct24.cz
www. menetekel.cz
15