Beograd Kontiki

2
Ahoj kamarádky a kamarádi!
V roce 2010 jsme zahájili 7. ledna pravidelné členské sleziny opět
v restauraci Formanka na Smíchově, kde se scházíme od roku 2004 a jsme zde
spokojeni. Doufám, že i provozovatel a personál nám budou nadále příznivě nakloněni. O tom, co vše chystáme v 1. pololetí roku 2010, jsme už vás informovali
v čísle Plků 61 a nyní upřesníme data.
Merenda s tombolou byla 19.2. v Besední restauraci, kde hrál Melody band J.
Koudelky a kapela TCP.
Memoriál Jendy Kordy bude 26. března v Kulturním domě Barikádníků
(Barča) ve Strašnicích. Bližší údaje zjistíte na pozvánce uvnitř tohoto čísla.
A konečně do přírody.
Následují „Čarodějnice“ na Živohošti, kam se „slétneme“ již v pátek 23.
dubna, v sobotu bude hlavní rej a odletíme 25.4. v neděli. Hrát by měla TS Sešlost
a naše kapela.
28., 29. a 30. května jedeme na Festival trampské písně do Horního Jelení.
A už je tu červen, poslední měsíc klubové činnosti v tomto pololetí.
V červnu 14.6., v podělí bude v Kulturním domě Barikádníků - Barče pořad
k životnímu jubileu Štěpána Raka, o jehož organizaci byl oslavencem požádán
Rejža – šerif TCP, samozřejmě, že za asistence členů Tramp clubu Praha.
V tomtéž týdnu, v sobotu 19. června, budeme mít opět na Staré Živohošti
(Zátoka) oheň na ukončení jarní sezóny činnosti TCP. Většinou jezdíme již v pátek
a odjíždíme v neděli, užijeme si tak více hraní, zpívání a pobytu v lesích u jezera.
Poslední členská slezina bude 24. června v klubové místnosti restaurace
Formanka.
O prázdninách, v sobotu 10. července, se někteří členové TCP pravidelně setkávají s ostatními kamarády v Jílovém u Prahy na Muzejním potlachu, který má
v režii náš šerif.
Závěrem chci všem členům a příznivcům TCP, čtenářům a dopisovatelům
našich Plků poděkovat za podporu, za zaslané novoročenky (PF) a popřát do roku
2010 jen vše dobré.
Míla
3
EDUARD INGRIŠ – EPILOG
Uzavírám tímto vyprávění o Eduardovi, které jsem zpracovával více než dva
roky. Známý spisovatel a cestovatel Dr. Miloslav Stingl připsal na závěr Náplavovy
knihy „Několik slov na okraj.“
Z tohoto
doslovu
vybírám.
„Ing.
Miroslavu Náplavovi náleží dík za to, že v tomto
svém vyprávění představuje i dnešní generaci
život a dílo polozapomenutého Čecha – muže
mnoha zájmů i talentů – Eduarda Ingriše. A dík
patří i Ing. Miroslavu Zikmundovi a Mgr. Petru
Horkému, kteří při znovuobjevování Ingriše
s autorem knížky spolupracovali. Kdybychom
chtěli vypočítávat všechny jeho „profese“,
museli bychom napsat, že byl hudební skladatel,
dirigent, filmař, fotograf, mořeplavec i
amatérský etnolog.“
V další části Stingl vysoce hodnotí úžasné
mořeplavecké výkony, cesty na balzovém voru
z Jižní Ameriky do Polynésie, jimiž chtěl ověřit
názory slavného „muže z Kon-Tiki,“ norského
badatele Thora Heyerdahla.
Stingl se historií a kulturou původních obyvatel Oceánie a Ameriky zabývá
celý život. Vypráví, že s první vzpomínkou na Eduarda Ingriše se paradoxně setkal
až na druhém konci světa. Když v polovině šedesátých let pobýval v Polynésii, navštívil jediného účastníka z voru Kon-Tiki, který se natrvalo usadil v Polynésii,
Bengta Denielssona. Ten byl z posádky jediným graduovaným etnologem. Nebyl
Nor, ale Švéd a stal se diplomatickým zástupcem vlasti na Tahiti.
Stingl o tomto setkání vypráví: „Když jsem si s jeho excelencí telefonicky
dohodl schůzku, převlékl jsem se do svátečního černého obleku, jak jsem si myslel, že se sluší na návštěvu diplomatického úřadu. Jaké však bylo moje překvapení,
když mě na onom svérázném zastupitelském úřadě uvítala jeho excelence v šortkách a barevné kostkované košili.“
K svému úžasu jsem se dozvěděl, že není první Čech, kterého poznávám a
ani jediný, který se zajímá o etnologii Polynésie. A tak si dva etnologové na dalekém Tahiti vyprávěli i o jednom Čechovi a jeho vzdálené vlasti. O Eduardovi se
pak mnohé dozvěděl i při svých opakovaných cestách za Indiány v Peru. Navzdory
tomu, že o dobrodružném „emigrantovi“ nesmělo v tehdejším Československu padnout jediné slovo, rozhodl se ve své knize Poslední ráj, věnované Polynésii a Polynésanům, o Ingrišových plavbách, s obdivem hovořit.
Svůj doslov Stingl uzavírá: „Cestovatelům, mořeplavcům, jakým byl Eduard
Ingriš, bývá před vyplutím přáno šťastnou cestu. A já bych chtěl dnes popřát šťastnou cestu i této Náplavově knize, její šťastné a úspěšné putování k čtenářům.“
Výchozím materiálem je kniha Miroslava Náplavy „Plavby sebevrahů.“
Karel Horák- Kingston březen 2007
4
Motto: Vy stařenky,
co věčně jste zelené,
písničky smutné i veselé.
Navzdory času sláva Vám.
Počátky „Širáku sahají až do roku 1952. Tehdy
ještě jako kytarová skupina „Flamengo“,s úspěchem zastupovala Šluknovský výběžek ve všech
soutěžích Severočeského kraje i republiky.
Až na začátku roku 1970 se utvořilo jádro
TS „Širák“ ze zbylých členů Flamenga.
Začala se hrát jenom trampská písnička v původní úpravě.
Staré trampské písně byly nejblíže naturelu všech,
kteří ač již věkem dávno přes třicítku, zůstali věrni trampingu.
A tak tvořilo repertoár skupiny 90% klasické
trampské písně. Skupina „Širák“ nepodlehla vlivům
kántry ani blugrasové muziky a pokračovala dál v tradicích slavných
trampských sborů předválečné i poválečné éry.
Každou nazpívanou písničkou děkovali „Širáci“
všem skladatelům trampské písně za pohodu a radost.
T:S: „Širák“
5
Kronika trampské písničky
Na počátku byla písnička
1) Po první světové válce, když nebyly trampské písničky, zpívaly se mezi „divokými skauty“ písničky vojenské, Hvížďalkovy, Hašlerovy a také překlady některých amerických a anglických šlágrů.
Skauting byl průpravou, jenže já
jsem při svém krátkodobém
skautování měl stále pocit, že té
dobrovolné skautské výchově
něco chybí. V debatách jsme se
s některými z ostatních skautíků
shodli na tom, že to není naprostá volnost počínání, po které
jsme toužili. Proto jsem brzy
zběhl a stal se „divokým
skautem“ a pak tulákem – stanařem – trampem.
Jenda Korda
2) V říjnu 1918, po válce, jsem se stal skautem u tzv. „Halaburdovců“, kde jsem
se zdokonalil v základech táboření a vůbec ve všem, co potřebuje milovník přírody.
Záhy jsem vystoupil. Utvořili jsme menší skupiny kamarádů a stali se „divokými
skauty“.
První trampské písně měly původní jen texty, hudební motivy byly přejímány
z cizích šlágrů. Tyto písně se rychle šířily. Zpívaly se ve vlaku, na parníku, ozývaly
se v lesích, údolích, v horách, skoro po všech našich cestách. Mnoho těchto písní
trpělo zvláštní „nemocí“. Při poslechu té které písně, snad pro její rychlé zapamatování, byly buď text nebo melodie převzaty nesprávně, neúplně anebo vůbec chybně. Tyto převzaté písně byly přeneseny do skupin táborníků, do osad i do celé větší
skupiny pražských i mimopražských trampů.
U táborových ohňů jsem zpívali písně: „Z mlhy nad řekou šedý je závoj stkán“,
„Bando hraj“, „V temném pralese“, „John Brown“, „ Záře červánků“. Když byl
program z neznalosti jiných písní vyčerpán, zpívali se písničky z válečné doby:
„Madelon“, „Až pomašírujem“, „Já jsem si ten kvíteček“. To už jsme věděli o osadě „Ztracená naděje“ a byli jsme se tam podívat – ovšem jen zpovzdálí.
Alois Škach
3) Pustil jsem se taky na takový čundr sám bez kamarádů a byl strašně zvědav,
jaké to bude. Nabral jsem směr Štěchovice, pěšky, protože moje jmění bylo chabé,
celkem 3Kč. Na vlak to nestačilo a na černo jsem jezdit neuměl. A tak jsem tedy
v tu sobotu roku 1924 vyrazil. Do Štěchovic jsem dorazil kolem osmnácté hodiny.
Kam teď? Slyšel jsem od kluků z ulice, že za Štěchovicemi na břehu Velké řeky
mají tábor tihle trampové a že se jmenuje „Ztracená naděje“. Jo a taky, že jsou
6
strašně zlí a že po každém, kdo se objeví u jejich tábora, hned střílejí nebo ho přivážou u kůlu muk a ještě jiné strašné historky. No a tohle to mě právě lákalo.
Vydal jsem se tedy proti proudu řeky. Tehdy tam ještě nestála přehrada. U skály, která čněla hluboko do řeky, jsem si uvařil čaj, snědl kus chleba a chtěl jít dál.
Skála mi však v tom zabránila a já ji musel obejít. Bylo to v místech, kde jak jsem
se později dověděl, převážel legendární Fábera. Bylo už skoro tma, když jsem obešel skálu a sestupoval zpět k řece. Slyšel jsem hrozný kravál. Opatrně jsem se šel
podívat, co se děje. Uviděl jsem zakotvené hausbóty, táborový oheň a kolem seděli
ti strašní trampové a zpívali písničky, které jsem nikdy před tím neslyšel. Byly
strašně krásné a oni za doprovodu harmoniky je zpívali s takovým elánem, že jsem
od toho obrázku nemohl odtrhnout oči. Krčil jsem se v křoví a pozoroval dění kolem. Sem tam někdo vstal a za všeobecného veselí z něčeho vystřelil do vzduchu.
Rány to byly veliké a já se bál, aby mě něco nezasáhlo. Tak jsem se potichu odplížil a vydal se dál proti proudu. Byla to hrozná cesta a chvílemi vedla i vodou a už
byla dost velká tma. A tak jsem hledal kryté místo, kde bych mohl přenocovat,
abych se nedostal do spárů těch pirátů. Kousek dál jsem ho konečně našel a ulágroval se ku spánku. Ale do rozbřesku jsem oka nezamhouřil. Jednak proto, že
jsem měl na přikrytí tenkou deku a byla mi zima, ale víc ze strachu, aby mě nikdo
neobjevil. Usnul jsem až za svítání. Spal jsem asi tak dvě hodiny a pak jsem teprve
rozdělal ohýnek. Po snídani (čaj s chlebem) jsem uklidil ohniště a vydal se na další
cestu. Šel jsem dost dlouho, ale osadu „Ztracená naděje“ jsem nenašel. Bodejť také,
když byla na druhé straně řeky.
Pedro Mucha
4) To místo, které jsme později
podle amerického filmu pojmenovali
„Ztracenou nadějí“, našli skauti. Po
několik let tam také jezdil známý
sportovní průkopník Rössler – Ořovský a já jsem tam začal jezdit asi půl
roku před koncem první světové
války.
Kouzelné prostředí „Ztracenky“,
vytvořené partou vzácně dobrých
kamarádů, dalo vzniknout mnoha
mým písničkám. Ale můj vstupní
příspěvek se zrodil na Žofíně, kde na
nedělních koncertech hráli Piskáčkovu skladbu „Rej duchů“. Protože
se mi líbila, napsal jsem k ní vlastní
text. Zrodila se písnička „Záře červánků“, kterou jsem pak přivezl na
Ztracenku.
Jarka Mottl
7
Koncem prosince roku 2009 jsem dostala docela objemnou obálku. Podle
nálepky na obálce jsem poznala že dopis přišel ze Švýcarska. Zvědavě jsem ho
otevřela a zjistila jsem, že jde o článek pro naše Plky. Pozorně jsem přečetla jak
úvodní dopis, tak vyprávění o zážitcích třech českých trampů z roku 1968. Článek
je to obsáhlý, ale rozhodla jsem se ho otisknout v plném znění, třeba na pokračování. Věřím, že to pro mnohé kamarády bude zajímavé.
Jak se k nám tento dopis dostal?
Za to může Jimajz z Květinova, který zasílá Plky kamarádu Bidlovi – Antonu Maryskovi, autoru vyprávění „Trampem do emigrace.“
Míla
______________________________________________
Trampem do emigrace – 1. část
V podstatě nemám slovo emigrace rád, protože si myslím, že každý člověk by měl
mít právo svobodně vycestovat kamkoliv, buď se zase vrátit, a nebo se usadit kde se
mu zalíbí, tak jako to měli naši předkové. Konec konců nějak jsem to povídání musel nazvat a tenhle název mi připadá nejvýstižnější.
Psal se rok1968, Ludva se Sašou se snažili nasadit lidskou tvář něčemu, co
nikdy žádnou tvář nemělo a vůbec ne lidskou a národ nadšeně tleskal, netuše, jak
s ním politici zase vymetou. V naší „širákové“ osadě se léto toho roku ohlásilo, jako řadu let před tím, obrovským řevem. Volaly nás dálky, neboli bylo třeba začít
vymýšlet, kam letos vyrazit na velkej vandr. Republiku jsme protrampovali z dost
velké části a v živé paměti byl parádní předvojový velký vandr po Maďarsku.. A tak
jsme na slezinách diskutovali, kam vyrazit letos. Až letos se objevil na slezině Mecky a prohlásil, že na léto má typ od Rustonky, kde dělal, zaplacený zájezd do Bulharska. A bylo to. Balkán! Země, o které jsme věděli, že tam rostou melouny, že
Marici jsou docela dobré cigarety, a že balkánské „Sobranie“ chutná ve fajfce
podstatně líp než Taras Bulba (nejlevnější dýmkový tabák). Vycestovat v té době za
hranice bylo spojeno s řadou obtíží, i když se jednalo o spřátelenou zemi. Takže
vyřízení všech doložek, příložek a prohlášení si vzal na starost Lady, protože udržoval známost s jistou slečnou z Cestovní kanceláře mládeže a takové známosti jsou
užitečné. Sám se ale nezúčastní, protože chce tohle léto zajet na Lužici svoji novou
Vertexku. Ani ostatním se moc do tohohle dobrodružství nechtělo, a tak jsme nakonec zůstali jen tři. Já, Ivan a Kamzík. A tak se poslední sleziny točily jen okolo toho, co kdo vezme s sebou. Jen jedno bylo od začátku jasné. Jedeme s usárnou a
v batliku, jak se na pořádný trampy sluší. Kamzík sice vyjel v zánovní sportovní
bundě, takže mezi námi vypadal jako manažer nějakého basketbalového klubu, kazila mu to akorát ta ueska. Zjistit odjezd rychlíku Praha – Sofia, zakoupit lístky a
místenky, to už byla maličkost. Vlak odjížděl 9. srpna z Wilsonova nádraží, a jelikož
v ten den měla zrovna slezinu osada Miriany, dali jsme si sraz u Dlouhého Jefa na
slezině. Doma jsem pak seděl nad hromadou věcí a rozjímal, co si všechno vzít
s sebou. Celta, spacák, chlebník a ueska byly jasné a z ostatní haldy se po vytřídění
stala hromádka, která se už v pohodě dala srolovat do celty a spacáku a úhledně
zabalit do uesky. Náhradní košile, trenýrky, plavky, ponožky a tričko, do chlebníku
tradiční konzerva leča, lovecký salám, cukr, sůl, čaj a oblíbené hrachové polévky
8
v kostce, chleba a ještě pár drobností do ledvin – hotovo. Až tyhle dobroty
z domova dojdou, začneme žít z darů země Bulharska.
Na Jefovo slezině jsme se sešli v hospůdce na Žižkově, a když nás pan hostinský
okolo jedenácté vymetl, vyrazili jsme, doprovázeni několika kamarády ztichlým Žižkovem na Wilsonovo nádraží. Vyhledat příslušný vagon, uložit uesky před udivenými cestujícími a zasednout už byla hračka, a tak se rychlík Praha – Sofia po dvanácté vydal k maďarským hranicím s trojicí tuláků zmožených zpěvem a lahodným
pivkem do říše snů. Hraniční kontrola na maďarsko-slovenských hranicích nás zastihla za východu slunce a po nezbytném papírování mezi hromadou nacpaných
kufrů ostatních cestujících nad našimi skrovnými zavazadly, celníci jen vrtěli hlavou. A to už byl taky čas zakrojit kus lovečáku a otevřít lahvičku piva. Za okny zatím ubíhala maďarská krajina s domky krytými slaměnými došky, kukuřičnými poli
a vlak uháněl na Bělehrad, Nis a Sofii. Poslední celní kontrola v Dimitrovgradu
proběhla kromě jazykových, celkem bez obtíží a pozdě odpoledne nás pražský
„Midnight expres“ vysypal, značně vytřesené a unavené na sofijském nádraží. Velký vandr mohl začít! Tedy nejdřív se podle plánku města zorientovat, najít nějaký
větší park, kde by jsme mohli roztáhnout spacáky a zjistit výpadovku na východ do
přístavu Burgas, kam je to z hlavního města bratru 400 km. To první se podařilo
bez problému a na to druhé jsme měli čas ráno. Když nás v noci nevzbudí milicionáři, tak ráno putujeme směrem, kde vyleze puchejř, a tam už někde ta silnice k
moři bude. Zbytek dne jsme tedy strávili krátkou prohlídkou města, než utichne
ruch a budem moci zalehnout. Po celkem poklidné noci jsme za rozbřesku všichni
tři zarolovali spácáky, nahodili uesku na záda a vyrazili za vycházejícím sluncem.
Když jsme po pár hodinách konečně dorazili na okraj města, zjistili jsme, že cestování na zdvižený palec v táhle zemi, kde lidi při přitákání vrtějí hlavou a při záporu
s ní kývají, nebude nijak lehké. Tak po krátké poradě bylo dohodnuto, že když se
nechytneme všichni, pocestujeme každý zvlášť a sejdeme se vždycky u cedule toho
města nebo vesnice, kam se prvnímu z nás podaří chytit stopa. Přičemž se budeme
snažit udělat jednotlivé etapy co nejdelší. První vytčený cíl byla cedule u města Kazanlâk, který leží v údolí růží. V tomhle údolí, které na severu ohraničuje pohoří
Planina a na jihu řeka Tunza, která se vlévá do jezera Zrebceva, se pěstují růže, ze
kterých se pak lisuje známý bulharský růžový olej. Tedy údolí veskrze voňavé, ale
bez lesa. Ale konec konců, proč by nemohl český trampíř v zemi bulharské mít na
růžích ustláno? Jenže člověk míní, a pak je všecko úplně jinak. Nevím už, kdo se
utrhl první, ale večer jsme se sešli slabých 80 km za Sofií ve vesnici Zlatica. Tam
stál na ulici takovej kiosk a v něm kníratý Bulhar prodával za babku „kebabsta“,
neboli čevabčiči. Laciná pochoutka s celkem dobrým chlebem, a tak jsme se po nasycení začali shánět po nějaké občerstvovně. Ta první, která se naskytla, silně připomínala nejzapadlejší putyky z malých vísek českého pohraničí.
Na dřevěných stolech s kroužky po sklenicích poletovala hejna much a živila
se ze zbytku různých nápojů a drobků a na rozviklaných židlích posedávalo pár kníratých bulharských chasníků a podřimovali jeden nebo dva místní opilci. Tak jsme
zasedli u prázdného stolu v poloprázdné hospodě a směsí lámané ruštiny, míchaje
v to slova česká, se dožadovali lahváče. Byla to rána. Jak ta chuť, tak ten obal. No,
ale nakonec jsme i tohle zmákli a vydali se hledat nocleh. Asi kilometr za vsí bylo
9
obrovské pole rajčat a u něj na kraji přístřešek, snad pro hlídače. Široko daleko ani
človíčka, slunce zapadlo, krajina zlátla, a co víc si může vandrák přát, než střechu
nad hlavo a hojnost rajských plodů okolo sebe k snídani. Za chvilku po setmění se
z přístřešku ozývalo trojí vydatné chrápání v různých tónech. Ráno po šťavnaté snídani nám už slunko svítilo do tváří na silnici na Kazanlâk. Šlapali jsme pár hodin,
až nám zastavil šofér nákladního Zilu, který nás nacpal všechny tři do kabiny k sobě a během jízdy nás pozval k sobě domů. Jeho paní, když viděla tři zaprášené postavičky s podivnými ranci, sice moc nadšeně nevypadala, nicméně odběhla do zahrady a za chvíli byl na stole na věnci z opečených paprik parádní salát z cibule,
rajských a okurek. Když pak její milý choť otevřel asi dvoulitrovou láhev Rakije a
začal si s námi připíjet na zdorovje, neznalo její nadšení meze. A za hodinu, když
půl flašky ubylo, jsme už byli jak jedna rodina. Ale všechno má svůj konec, a tak,
když v lahvi opět ubylo, rozloučili jsme se s milými hostiteli a vyvrávorali do letní
noci vonící růžemi. To ráno za Kazanlâkem bylo bolestivé. Mezi ušima nás pobolívalo všechny tři a nikdo z nás si nebyl jistej, jestli je to z Rakije nebo z těch růží.
Přístav Burgas vypadá jako většina přístavů na celém světě. Špinavé moře, kouř,
jeřáby a spousta lodí, které buď vykládají, nakládají, a nebo připlouvají, či odplouvají. Prošlapat takové přístavní město dá při tom frmolu v pracovním dnu docela
zabrat. Ale zas kousek za městem jsme objevili parádní nocleziště. Dřevěný sroubek
z jedné strany otevřený sliboval nerušenou noc. Nikde na blízku i v dáli žádná
známka po obydlích ani ničem jiném. Omyl! Ráno se vzbouzíme v davu lidí čekajících na autobus. Naštěstí jsou bulharští občané z našince tak vykulení, že máme
možnost rychle zabalit a vyrazit pomalu po pobřeží směrem na turecké hranice.
Maličký náklaďáček nás všechny tři dovezl za Sozopol a tam jsme došlapali ke
krásné pláži. Počasí se sice trochu zhoršilo, začal foukat vítr a koupající se pomalu
vytráceli. To nám nevadilo. Poprvé u moře, tak honem do plavek a do vody. Byla
teplá a opravdu slaná. Na pláži byl takový nějaký posed a na něm seděl jakýsi pán,
asi hlídal. Po čase pověsil na stožár černý prapor a šel domů. Teprve později jsme
se dozvěděli, co to znamená. ZÁKAZ KOUPÁNÍ! Byli jsme tedy ve vodě, pláž byla
liduprázdná, naše ranečky jsme také viděli, ale dostat se k nim, to byla jiná. Pokaždé, když se člověk už dotýkal špičkami prstů písku na dně, velká vlna nás stáhla
zpět do moře. Plavali jsme o život. Když už jsme v zoufalém úsilí dostat se na břeh
začali propadat panice, dostal někdo nápad plavat podle břehu až tam,kde se
v malé zátoce okraje vln valily s burácením na břeh. Bylo to asi sto metrů, ale konečně se nám, už značně vysíleným, podařilo vydrápat se na břeh. Samozřejmě o
zkušenost bohatší. Když ten mořskej hajnej sleze s toho posedu a nechá tam ten
černej prapor, tak už do vody nelez! Nebudu se rozepisovat o dalších koupacích
zážitcích a lenošení v teplém písku, ten čas uběhl jako voda a bylo potřeba zasednout nad silniční mapou a zauvažovat o cestě zpět do Sofie na vlak.Cestou jsme
chtěli zatrampovat do Rodop, bulharského pohoří připomínající Nízké Tatry, to
znamenalo z přímořského Mičurina se stopem a pěšky dostat do Slivena a potom
přes Novou a Starou Zagoru do Plovdivu, odkud snad pojede něco do Rhodopského
pohoří. Takže příští dny jsme se opět plahočili po bulharských silnicích. Buď ve
třech , ve dvou a nebo sólo, jak to šlo. Šlo to poměrně dobře a za pár dní už jsme
stopovali na okresce ze Slivenu na Plovdiv. Jelikož na těchto okreskách moc provoz
10
není, šlo to pomalu. Když se takhle chystáme jednou zvečera roztáhnout spacáky
kus od silnice na něčem, co vypadalo jako louka, najednou se ze šera vyloupnou
dva chlapíci s brokovnicí a na nás. Všichni tři jsme se pořádně vyděsili. Nakonec se
ukázalo, že ti dva mládenci na tom byli o něco líp jen díky tomu, že měli tu brokovnici. Byli to totiž dva ovčáci, a když za soumraku slyšeli naše hlasy, domnívali se,
že jim v té liduprázdné krajině někdo jde krást ovce. Vše se brzy vysvětlilo a oba
svorně trvali na tom, že přece nemůžeme spát jen tak venku, že musíme k nim do
salaše a venku, že budou spát oni, že jsou na to zvyklí být u ovcí přes noc. Salaš
byla z vepřovic postavená chajda s doškovou střechou, nabílená a vevnitř široká
postel a kamna. Ovčáci nás, z toho mála co měli, pohostili a zmizeli do tmy. No a
tři zmožení trampové se po mnoha dnech vyvalovali na loži na ty poměry vskutku
královské. Ráno se ti dva zase objevili, posnídali s námi, dokonce nám i brokovnici
půjčili. Loučili jsem se s těmi pohostinnými pastýři až pozdě dopoledne a vyrážíme
zpátky na silnici. Štěstí nám nepřálo, a tak vesnicíi Čirpan procházím sám. Kluci
jsou někde ve předu a bulharští rolníci v plandavých kalhotách mne pozorují se
zájmem. Takovou figurku u nich na vsi ještě neviděli. Do Plovdivu je to bratru 50
km, a když jsem se konečně po kouskách dostal na hlavní silnici na Plovdiv, kousek
za Popovicí mi zastavil gazik se dvěma rozesmátými zemědělci. Po pár kilometrech
zapínají rádio a ze zpráv se dozvídám, že se v Československu něco děje. Ale to už
se mi oba chasníci snaží vysvětlit, že v Čechách je kontrarevoluce a že oni se Sověty a východními Němci nás přijeli osvobodit. Ničemu z toho nerozumím, a jelikož
jsme skoro v Plovdivu, nechávám se vysadit, že ten kousek už dojdu. Musím si srovnat myšlenky. A tak šlapu silnicí poslední kilák k městu, kde určitě čekají kluci.
Konec 1. části
Chicago Bar
Slavnou trampskou hospodu Chicago Bar najdete ve vísce Podkozí, nedaleko
Kačáku, jako takový středobod trampských osad z okolí. Pro mnohé se stala za desítky let druhým domovem a dodnes se v ní pořádají různé akce a setkání.
Hospodu postavil pan Seidler krátce po návratu z Ameriky po první světové válce.
Šťastnou náhodou v nedalekém údolí Bonanzy založil brzy šerif Dědek s kamarády
osadu Lone Star - a od té doby Chicago Bar nepřetržitě slouží především trampům
a jejich kamarádům. V jejích stěnách zůstala zakleta jména slavných osad Ascalona, Batalion, Dědkův vrch, Údolí mlhy, Příboj, Starý Potok i mnoha dalších ve
vzpomínkách pamětníků starých trampských tradic.
Až donedávna ji vedl "starý " tramp Áťa Vrtiška. Do Chicaga
jezdili za jeho tátou, "trampským slavíkem" Oldou Vrtiškou,
různé slavné trampské postavičky, jako Bob Hurikán, Jarda
Štercl (i když jeho domovskou osadou byla osada Ztracené
naděje), Pepa "Buřt" Braun nebo třeba Jenda Korda. Dnes za
pultem Chicago Baru najdeme Blanku, která udržuje dobrou
tradici, že když se zpívá a pije, tak se nezavírá...
11
U Taterů 29.12.2009
Přišla jsem na sraz k autobusu na Smíchovské nádraží. Rozhlížím se kolem a
vidím, že už na mě mávají. Zdálo se mi, že je nás málo, ale to jsem neviděla kamarády, kteří hráli v hale kuličky, necvrnkali, ale nohou posouvali sotva viditelnou
kuličku na označené místo. Lidé procházející halou po nich udiveně koukali, někteří
kroutili hlavou. Samozřejmě, že nás to nepřekvapilo, neboť víme, že trampové jsou
národ hravý a svérázný. Přijel autobus , řadíme se , nastupujeme. Řidič se chystá
startovat, když se někdo ozval: „A kde je Jirka?“ Nikdo nevěděl, vybíháme, abychom ho upozornili na odjezd. Mezitím řidič odbavil další tři opozdilé cestující.
Jirka stále nikde. Obdivujeme trpělivost řidiče, který stále čeká. V tom někdo prohodil: „A nešel napřed?“ To bylo míněno k další zastávce u Smíchovského nádraží.
A přesně tak to bylo. Jiří spokojeně dojídal svačinu a čekal, až autobus dojede.
Vyjeli jsme z Prahy a ve Štěchovicích na nás čekalo další překvapení. Nikdo
tam nebyl. V Třebenicích jsme si zjistili zpáteční autobusy a vydali jsme se po cestě
vzhůru k cíli. I v hospůdce bylo docela volno, pohodlně jsme se usadili a pochvalovali si, že tam není příliš „nabito“.
Než jsme si objednali jídlo a pití začala se hospoda zaplňovat. Ještě , že jsme
si vzpomněli na Gustu a drželi jsme jim místa.
Záhy se začalo hrát. Zahájil Franta Hacker sérií písní. Po něm nastoupili
kamarádi, co přišli s Edou Wildem. Přidal se k nim i šerif Ztracenky. Bylo příjemně, hezké písničky, zpívalo se a hrálo. Nechybělo ani popovídání s kamarády, které
jsme rok neviděli. Potom přispěl se svými písničkami i Standa Chmelík a potěšil
nás svou produkcí.
Čas utíkal, bylo nám příjemně, obsluha a občerstvení (jídlo a pití) k plné
spokojenosti. Když už se schylovalo k šestnácté hodině, začalo placení a loučení se,
byl čas jít na autobus.
V tuto chvíli se otevřely dveře a v nich Baron s manželkou. Hodně kamarádů
už odešlo. My s šerifem jsme svorně prohlásili, že jedeme až v osmnáct hodin čtyřicet minut. S námi zůstalo ještě několik kamarádů. Bylo to hezké zakončení při písničkách Kamarádů Staré řeky.
Takže tradičně, U Taterů je 29. prosince vždycky fajnově a letos ještě lépe.
Ahoj Míla
Informace pro kamarády.
Kdo nemáte předplacené poštovné
a neposlali jste známky na tento rok, platí jako loni:
4ks známky á 10Kč pro ČR
4ks známky á 21Kč pro SR
12
Oregonská stezka
v druhé polovině 19, století
Proč Oregonská stezka?
Kombinace dvou náhod uspíšila osidlování státu Oregon. V pozdních 30.letech 19.
století Velká Británie udělala rozruch ohledně jejího vlastnictví Pacifik Northwest.
Američtí představitelé věřili, že příliv osadníků do oblasti by upevnil požadavek
Spojených států na toto území a zabránil by pozdějšímu konfliktu s Anglií.
Ve stejné době byly Spojené státy otřásány depresí. Peněz bylo málo, nezaměstnanost vysoká a životní podmínky byly nejtěžší pro střední a nižší sociální
vrstvy. V roce 1838 bývalý misionář v Oregonu Jason Lee objížděl východní státy,
vychvalujíc přitom klady a ctnosti Západu – především Oregonu. Pro strádající lid
znamenala jeho slova příslib nového života.
Na jaře roku 1841 se shromáždilo přibližně 500 lidí v osadě Independence,
v Missouri, posledním místě na západní hranici osídlení, připraveni na cestu do
Oregonu. Nebyli dobře organizováni, někteří měli vozy tažené voly, jiní tažené mulami či koňmi, několik z nich šlo dokonce pěšky. Bez dobře informovaného průvodce brzo ztratili odvahu a většina ukončila cestu. Pouze přibližně 30 z nich konečně dorazilo do Oregonu, doprovázeni lovci kožešin a skupinou jezuitských misionářů.
Cesta začíná
První organizovaná cesta do Oregonu byla podniknuta na jaře 1842 pod vedením Dr. Elijah White. Sto lidí se shromáždilo opět v Independence a s profesionálním průvodcem z Fort Hall (v dnešních dnech Idaho) vydali se na cestu do
Willamette Valley v západním Oregonu po cestě, kterou jako první prošli lovci kožešin John Jacob Astorovy Pacifické kožešinové společnosti.
13
O dva tisíce mil dále, přes prérie, nebetyčné hory a vyprahlé pouště, Whiteova skupina dokončila svůj neuvěřitelný kus cesty. Polovina ze skupiny se usídlila
v Oregonu, zatím co druhá polovina se následující rok přesunula do Kalifornie. I
přes strádání, Elijah White a jeho skupina dokázali, že cestu lze uskutečnit. Byli
průkopníky nové cesty a zažehli naděje tisíců dalších.
Stavidla se otevřela. V roce 1843 téměř 900 lidí vyrazilo na cestu vozy do
Oregonu. V roce 1844, 400 lidí započalo cestu na západ podél Oregonské stezky.
V následujících dvou letech více než 5 000 lidí dokončilo cestu. Poté přišli Mormoni, hledající útočiště před církevní perzekucí a následovala exploze hledačů štěstí, když se Východ dozvěděl o kalifornské zlaté horečce. Jen v samotném dubnu
1849 více než 20 000 jich odešlo do Oregonu a Kalifornie.
….“Emigranti by se měli snažit přijet do St. Joseph na počátku dubna, tak aby
byli připraveni nastoupit na pochod v polovině dubna….“
Po těchto jednoduchých instrukcích z Joel Palmerova Journal of Travels Over the
Rocky Mountains ( Časopis o cestách přes Rocky Mountains) začaly tisíce lidí něco, co se později stalo jednou z nejmasovějších suchozemských imigračních cest –
Oregonskou stezku.
Oregonská stezka je symbolem Západu. Lovci kožešin, horalové, obchodníci – ti
všichni se přičinili k prozkoumání a zmapování stezky. Ke konci migrace Overland
Stage a Pony Expres používaly značnou část stezky a nakonec i první transkontinentální železnice Union Pacifik sledovala části stejné cesty. Oregonská stezka byla
hlavní cestou západní expanze, byl to koridor západní historie.
A důvod pro vznik Oregonské stezky byl prostý: naděje v lepší život a svobodu a
odhodlání zkrotit kousek divoké země a budovat budoucnost.
Zpátky v čase
(Pro ilustraci) Vzdálenost, kterou nyní překonáme automobilem za hodinu,
mohla zabrat týden i více průkopníkům na Oregonské stezce. Nebylo tu však jen
nepohodlí, úmorné tempo cestování ve vozech a mučivá námaha 2000 mil dlouhé
cesty. Tato cesta mohla končit i smrtí. Vodní zdroje v létě vysychaly, dobytek strádal a rodiny, které si již nenakoupily barely s vodou umíraly žízní. Jiné karavany
čelily hladovění v okamžiku, kdy bylo zřejmé, že pouhé dary země je neuživí – i
když to zpočátku jako nezkušení cestovatelé považovali za možné. Také rodinný
nábytek se mohl stát osudným luxusem, pokud se rodina rozhodla vzít si ho
s sebou namísto doporučených 1 0000 liber (454 kg) mouky. Cesta Oregonskou
stezkou byla pak znečištěna věcmi, kterých se rodiny při putování zbavovaly. Jeden z cestovatelů si zapsal: „Mohl jsem rozjet obchod s nábytkem a kompletně ho
vybavit z odložených kusů, které se táhly v úseku 10 mil.“ Tím největším strašákem byla však cholera. V roce 1849 více než 5 000lidí zemřelo v samotném St.
Louis na tuto nemoc a dál se rychle rozšiřovala kolonami vozů směřujících k západu. Tajemný průběh této choroby děsil lidi ještě více: silný zdravý člověk se
14
mohl ráno probudit s malou horečkou, upadnout do bezvědomí v poledne a večer
být mrtvý.
Nejméně 20 000 lidí zemřelo podél Oregonské stezky, přibližně 10 mrtvých
na jednu míli cesty. Většina z hrobů je bezejmenných. Památník, umístěný vysoko
v Blue Montains ve východním Oregonu připomíná památku neznámého muže,
ženy a dítěte pohřbených v modré bedně jejich vozu.
Odkaz průkopníků
Plno naděje a kuráže , přibližně 300 000 lidí opustilo svazující Missouri směrem na západ mezi lety 1841 a1869. Někteří se vrátili zpět, jiní jsou pohřbeni podél
cesty. Ostatní však vytrvali a byli mezi prvními obyvateli Oregonu, kteří spojili
horní třetinu národa se zbytkem Spojených států.
Zajisté nikdo z těch, kdo podnikli 4 až 6 měsíců trvající cestu, nezůstal již
stejným člověkem. To, čeho dosáhli, bylo neuvěřitelné. Svým odhodláním, potem a
krví, zanechali nám odkaz plný odvahy a rozhodnosti, který je stále živoucí součástí americké historie.
„Naše ubohá skupina nemá nic než vodu na večeři, máme taky sušenky a mléko. Na
ranči, kde jsme, prodávají hovězí, brambory a tykve za následující nehorázné ceny…. Hovězí 25 centů za libru, brambory 50 centů za libru, tykve 2 dolary každá….
Mají v záměru nás podvést a nechat vyhladovět. Ale my od nich nic nekoupíme. Necháme si naše peníze a vydržíme to ještě chvíli se slaninou.“
14. září 1864 J. Mernill
Správa emigrantské stezky
Rozvoj 20. století a pokrok ve stavbě dálnic v blízkosti nebo podél cesty emigrantů, přeměnily mnoho mil původních cest. Nicméně další rozvoj a výstavba železnic posunuly dopravu a osvětlení dál od mnoha těchto starých emigrantských
míst, takže některé části zůstaly jako opuštěné nebo rozvíjející se silnice. Pokud
půjdete po Oregonské stezce dnes, chovejte se s respektem a nezanechávejte stopy
vaší návštěvy. Veřejný pozemek podél starých emigrantských cest je spravován
Úřadem zemské správy (Burealu of Land Managment BLM). BLM pracuje na vyznačení a ochraně nejen Oregonské stezky, ale také dalších cest využívaných dříve
emigranty. BLM se připojil k úsilí mnoha soukromých organizací a stovek obyvatel, kteří nechtějí, aby historie a památka této pozoruhodné události amerických dějin byla kdy zapomenuta.
15
Dopis šerifovi TCP
Zdravím Tě i další kamarády z Tramp Clubu a posílám upomínku na Jožku Slavíka,
mého manžela. S kamarády z naší osady se už nesejdeme. Osada Kamarád, po své
73 leté nepřetržité činnosti skončila 31.12.2009 své hraní a jakoukoliv činnost. Tím
ale nekončí mé přátelství s Tebou nebo i s některými trampy kamarády, ani můj
zájem o různé trampské události.
S kamarádským Ahoj Lidla Slavíková
______________________________________________________________________________
Vzpomínáme na kamarády a čestné členy Tramp clubu Praha, kteří by
se v roce 2010 dožili více než 100let:
Jaroslav Mottl, trampský písničkář se narodil
2.2.1900 a dožil by se 110let.
Jenda Korda, trampský písničkář, se narodil
22.1.1904 a dožil by se 106 let.
Mudr. Jiří Votava – Fixín, který navštěvoval naše
sleziny se narodil 14.9.1908 dožil by se 102let.
Jaroslav Foglar - Jestřáb narozen 6.7.1907
dožil by se 103 let.
16
Z historie T.O. Albatros Ostrava
Trampská osada Albatros vznikla v roce
1931 odtržením čtyř členů od osady Silverádo.
V krátké době se osada rozrostla na 12 lidí.
Prvním jejích campem se stal Jilešovský lom,
kde si se svolením dělníků trochu upravili a
vylepšili boudu na nářadí. Od samého počátku se v osadě zpívalo. Z počátku jen živelně,
ale od roku 1933 se začal zpěv nacvičovat ve
čtyřhlasé úpravě s doprovodem jedné kytary.
Byla to doba velké popularity trampských
písní, a tak se sbor Albatrosu zúčastňoval soutěží trampských sborů, vystupoval na trampských večerech, tanečních zábavách, večírcích, ale především u táboráků. Mimo zpěv se
v osadě hodně sportovalo. Nejoblíbenějšími
sporty bylo lyžování, lukostřelba, ale lákalo je také vodáctví. Dva členové osady, kteří byli v době nezaměstnanosti na vandru do Prahy, dostali
úkol přinést plánky na stavbu canoe, kterou už pražští kamarádi měli postavenou. To se podařilo a první canoe na Ostravsku byla osadníky vyrobena v roce 1934. O rok později si osadníci sestrojili šestisedadlové boby.
Válka, která se přihnala, znamenala velké omezení trampování a
zpěvu trampských písní. Camp osady zůstal na německém území. V této
době jezdili osadníci nejvíce do Beskyd. Několik členů se zapojilo do
odboje proti okupantům.
Hned po skončení války se osadníci pustili do stavby chaty u řeky
Opavice pod osadou Bobrovníky. Také sborový zpěv se vrátil a těžil
hlavně z písní předválečných. Znovu se jezdilo na potlachy a veřejně vystupovalo. Tato doba však byla krátká a trampské hnutí i písnička se stala nežádoucí. Osada začala žít skoro jen pro sebe Osadníci postavili sérii
pěti canoí, na kterých sjížděli řeky celé naší vlasti, ale i v zahraničí. Vodáci z Albatrosu se stali spoluzakladateli vodáckého oddílu TJ NHKG
Ostrava a někteří jezdili v tomto oddíle i závodně.
Synové šerifa Ládi a Elišky, kteří v tomto oddíle vyrostli (bratři
Měšťanové), byli mnohaletí reprezentanti ČSSR a dovezli mnoho medailí ze soutěží v canoi dvojic na divoké vodě. Dvakrát byli mistři světa.
V roce 1965, kdy sportovní aktivita na osadě upadla, někteří členové
osadu opustili, protože se odstěhovali a dva si povolal Manitů, byla osa17
da objevena mladými trampy a zatažena opět do rozdýchaného trampského hnutí. Zase se nacvičovalo, zpívalo, jezdilo na vandry a začínalo
se zpívat i na veřejnosti. Popularita starých trampských písní, které Albatros převážně zpíval, neupadla, a tak nebyla nouze o účinkování sboru.
V roce 1977 zemřel kapelník Ada Třuslo, který vedl velmi úspěšně
osadní sbor od samého počátku. Jeho místo zastoupili osadníci Alonzo a
Pavel, kteří již dříve hráli ve skupinách, které působily v osadě souběžně
se starým sborem. Začalo se zpívat v kvintetu za doprovodu dvou kytar.
V tomto složení Albatros účinkoval zase úspěšně po dobu deseti let.
V roce 1985 vzniklo v osadě Trio, které zpívalo převážně novější písně v
modernější úpravě a doplňovalo vhodně starý sbor při vystoupeních. Vypočítávat úspěchy Albatrosu by bylo dlouhé. Nejvíce si však ceníme
účasti na národních Portách v roce 1972, 1973, 1986 a 1988, Svojšickém slunovratu 88, desetkrát účast na Dostavníku ve Valašském Meziříčí, v Lucerně na 50 letech T.O.Utah, Kordův memoriál 1988, čtyřikrát
Mohelnický dostavník atd. Rok 1988 byl nejúspěšnějším rokem sboru,
byl však také od měsíce září z nejsmutnějších. Zesnul šerif osady Láďa,
vynikající člověk, kamarád a duše osady. Jeho místo převzala jeho manželka Eliška. Došlo ke spojení starého sboru a tria a zdá se, že bylo naplněno jedno z populárních osadních „Všeho do času – Albatros navěky“.
Prožily se časy dobré i zlé, vždy však s optimismem, kamarádstvím a
trampskou písní na rtech.
18
19
Vás zve na
XXVI.
MEMORIÁL JENDY KORDY
v
TRAMPSKÉ PÍSNI,
který se koná v pátek 26. března 2010 od 19 hodin
v sále Kulturního domu Barikádníků (Barče),
v Praze 10.
Účinkování přislíbili:
Večerem bude provázet:
Jitka Vrbová a Standa Chmelík
Kati - Brno
Ota Šantrůček TO Rewaston
Eldorádo - Praha
Šmidli boys - Praha
Kamarádi Staré řeky - Beroun
Ivan Doležal
Předem se omlouváme za možné změny v programu.
Sál Barikádníků se nachází v ulici Saratovská 1, v Praze 10 – Strašnicích. Dopravní spojení tramvajemi 7, 19, 26 a metrem „A“ do stanice Strašnická.
20
1
2
3
4
5
6
7
2010
8
9
10
11
12
13
14
15
16
17
18
19
20
21
22 29
23 30
24 31
25
26
27
28
Na vzniku tohoto 62. čísla PLKŮ se podíleli:
Míla Chládková, Zdeňka Vaňková, Ota Váňa.
Zároveň děkujeme všem, kteří nám poslali
a budou nám dále posílat příspěvky na další čísla.
Adresa: Míla Chládková, Bachova 1584, 149 00 Praha 415
1. 3. Léta Páně 2010
TCPlky jsou neprodejné, kamarádi je mohou mezi sebou rozšiřovat, ovšem bez finanční úhrady.
www.TCPraha.estranky.CZ
21
22
23