stáhnout článek - Dějiny - Teorie

Transkript

stáhnout článek - Dějiny - Teorie
[ 176 ]
DĚJINY – TEORIE – KRITIKA
1/2008
Marína Zavacká, Kto žije za ostnatým drôtom?
Oficiálna zahraničnopolitická propaganda na
Slovensku, 1956-1962: teórie, politické smernice
a spoločenská prax,
Bratislava 2005, Veda, vydavateľstvo Slovenskej akadémie vied,
168 s.,
ISBN 80-224-0897-2
Před českou a slovenskou historiografií zůstávají v popisu a analýze komunistického režimu v Československu stále značné dluhy. Vedle témat, jimž byla doposud
věnována určitá pozornost (represe v 50. letech, kulturní politika, vývoj vědy, rok
1968 a nástup normalizace), existuje stále množství otázek, které na odpověď buď
čekají, nebo dokonce ještě ani nebyly vzneseny. Prozatím stále v samých počátcích
je výzkum režimní propagandy – tedy snahy výběrem, zveřejňováním a zamlčováním různých skutečností, argumentů i legend získat veřejné mínění doma i v zahraničí, vybudovat a posilovat vlastní legitimitu. Spolu s represivní stránkou režimu se jedná o další prostředek k jeho upevnění. Dnes je již dlouhou dobu známo,
že diktatury 20. století nevyužívaly pouze pronásledování a útlak obyvatelstva, ale
i mnohé formy „pozitivní motivace“, přísliby, sociální vymoženosti i uspokojení estetických potřeb. Kromě sociálních jistot hrála důležitou roli i záměrně pěstovaná
„jistota přesvědčení“ o tom, že na „naší“ straně stojí historie, že „naše“ směřování je
v souladu s historickým vývojem a pokrokem lidstva.
Propagandou nacházející se na pomezí mezi dvěma zmíněnými prostředky
ovládání a ovlivňování obyvatelstva se zabývá kniha slovenské historičky Maríny
Zavacké o oficiální zahraničněpolitické propagandě na Slovensku v letech 19561962. Navzdory prostorovému a (nepříliš jasně vysvětlenému časovému) omezení
skýtá přínos pro poznání toho, jak působila propaganda komunistické diktatury
v celém Československu i mimo uvedený úsek. Práce je rozdělena do tří oddílů.
Autorka vychází z obecného vymezení podstaty, obsahu a úkolů totalitní propagandy. Za její nástroje pokládá pečlivé třídění a rozvažování nad tím, co může být
uveřejněno, plánovitost a centrální rozhodování o pravidlech propagandistického
působení. I přes promyšlené užití těchto nástrojů se ale samozřejmě vyskytovaly
faktory, které mu bránily. I těch si autorka všímá a řadí sem především zřejmou
skutečnost, že celkový vývoj společnosti a potažmo lidstva nelze řídit v plném
rozsahu. V případě komunistických režimů pak překážku naprosté indoktrinace
představuje lidská paměť, jež nutně relativizuje některé změny kursu, ke kterým
docházelo. Druhý oddíl knihy popisuje rámec, v němž se propaganda odehrávala
– texty, které jí sloužily, osoby, jež se v ní vyskytovaly, pozitivní, negativní i ambiva-
PAVEL
JAN DOBEŠ
HIML
RECENZE
STUDIE
A REFLEXE
A ESEJE
[ 177 ]
lentní obrazy světa. Součástí tohoto oddílu jsou i konkrétní příklady kampaní vztahujících se k událostem pro komunistický režim mimořádně důležitým (XX. sjezd
KSSS, maďarské povstání, karibská krize). Poslední část se soustřeďuje na cenzuru
a způsob, jak její instituce určovaly celkovou tendenci i jednotlivé detaily informování o SSSR (možná překvapivě podléhalo cenzuře, podobně jako referování
o zemích západních), dalších příslušnících socialistického bloku, včetně jeho problematických členů ( Jugoslávie, Číny, Albánie), o tzv. třetím světě a pochopitelně
i o Západu.
Jakkoli to u práce věnované propagandě může působit překvapivě, její možný
dosah autorka posuzuje poměrně skepticky. Vyslovuje oprávněné přesvědčení, že
propaganda komunistického režimu nebyla a ani nemohla být dokonalá a že její
vykonavatelé nedokázali totálně a bez „skulin“ kontrolovat celou společnost. Stát
nebyl s to dohlížet nad veškerými komunikačními prostředky. Zavacká výslovně
odmítá koncept totalitarismu, a proto je jí cizí představa, podle níž by jednotné
vedení státu zcela ovládalo všechno obyvatelstvo a existoval by jednotný směr
působení odshora dolů, v němž by hotové myšlenky vůdce nebo nejvyššího vedení
sestupovaly po schodech tvořených jednotlivými stupni hierarchie a bez jakékoli
změny by „doputovaly“ až na rovinu nejnižší a do nejodlehlejších koutů. Správně
poukazuje na množství překážek, odboček i zpětných tahů, se kterými se propaganda musela vyrovnávat. Ve světle toho zní ale poněkud problematicky autorčino
tvrzení, že vybraná léta 1956-1962 jsou v Československu obdobím nehybnosti.
Stačí připomenout nakonec rychle utlumené vzrušení z roku 1956, následné
nové utužení režimu doprovázené například další vlnou kolektivizace, narůstající
ekonomické problémy na počátku 60. let, náznaky nových uměleckých přístupů
pozvolna se vzdalujících od dosud vládnoucí omezené doktríny socialistického
realismu nebo právě v těchto letech rovněž sice jen pomalu, leč přesto zřetelně
znovuožívající styky se zahraničím. Je paradoxní, že málo citliví vůči takovým posunům bývají obvykle právě zastánci teorie totalitarismu.
Velmi cenné jsou autorkou pečlivě snesené důkazy o tom, že vliv ideologie, ideologických změn, a tedy propagandy se projevoval i na stránkách společenských,
kulturních a vědeckých časopisů, a to nikoli jen v jejich angažovaných úvodnících,
sepisovaných obvykle u příležitosti určitého výročí. K určitě nejlepším částem
knihy patří rozbor propagandistického jazyka, jeho forem a nejčastěji využívaných
figur a jazykových kolokací. Jazyk propagandy (podobně jako všechny projevy
diktátorského režimu) měl dokládat jednotu národa, morální vítězství nad kapitalistickým protivníkem. Právě zdůraznění rozdílu mezi ním a vlastním světem
socialismu bylo dalším úkolem propagandy – my na čele pokroku, oni zaslepení
zpozdilci odsouzení k porážce, my opírající se o vědecký světový názor, oni o falešné ideologie sloužící k ohlupování vlastních lidí. Pojmy, k nimž se hlásili oba
soupeři (například svoboda nebo demokracie), musely být, vztahovaly-li se k realitě
[ 178 ]
DĚJINY – TEORIE – KRITIKA
1/2008
západních zemí, opatřeny úvozovkami, dehonestující předponou nebo zkratkou.
K vysvětlení těchto rozdílů se nepoužívala pouze slova, ale i obrázky, zejména karikatury. V této souvislosti je zajímavé, že na karikaturách mohli být vyobrazováni
jen představitelé západního imperialismu, jeho „oběti“ a také politici zemí tzv.
třetího světa, s nimiž socialistický blok sympatizoval. Karikatury s tvářemi politiků
spojeneckých zemí však byly zakázány.
Trvalým problémem komunistické propagandy byly časté změny kursu týkající
se vztahu k různým názorovým a politickým koncepcím (například specifické
národní cesty k socialismu), zemím nebo osobnostem. Jestliže si společnost po
několik let zvykala na obraz Josipa B. Tita jako jednoho z nejvěrnějších spojenců
Československa, musela vzniknout obava, jak zapůsobí jeho nařízená přeměna
v „krvavého psa“. Nešlo ani tak o to, že by se lidé k novému obrazu vnějškově
nehlásili, ale spíše o nebezpečí, že takové proměny povedou k oslabení autentické
důvěry, a že jejich důsledkem bude naopak čistě formální a vlastně pragmatický
příklon k heslům a obrazům novým. Za velice originální, byť snad zatím ještě
spíše nadhozený postřeh, pokládám autorčino vyzvednutí spojitosti mezi snahou
čelit této eventuální hrozbě a známými výzvami ke sběru starého papíru. Lidé se
měli zbavovat starých novin a časopisů, aby si kupříkladu v době, kdy byla Čína již
zavržena, tolik nepřipomínali doby, kdy se nad budovatelskými úspěchy čínských
komunistů muselo v Československu povinně jásat. Z podobných důvodů se měl
uplatnit režimem velebený sociální výdobytek, spočívající v rozdávání školních
učebnic zdarma, přičemž na konci školního roku se vracely. Ani ponechávání si
starých učebnic s texty, jež mohly odrážet některé dříve oficiální, během času však
odsouzené názory, se nejevilo jako žádoucí.
Z hlediska dosahu propagandy je zajímavý autorčin postřeh, že pro režim představovali stejné nebezpečí jako nepřátelé i naivní idealisté, kteří všem propagandistickým tvrzením věřili doslova a nedokázali poznat situace, kdy na ně bylo lépe
zapomenout a neřídit se jimi. K charakteristickým rysům patřila též podezřívavost
vůči ironii a velká ostražitost před uveřejňováním zpráv, které by mohly nabýt nežádoucího nebo opačného smyslu, než bylo zamýšleno.
Jistě překvapuje zjištění, ke kterému autorka dochází ve třetím oddíle. Ve snaze
postihnout obecná východiska působení správy tiskového dozoru dokládá, že cenzura zasahovala jen v malé míře proti vědomým aktivitám, jež mohly mít opoziční
nádech, nebo proti útokům na oficiální ideologii, a místo toho se zaměřovala spíše
na náhodná, neúmyslná vyjádření. Podezírala také doslovné přijímání pravd posvěcených nejvyššími místy a nedostatečně „pružné“ reakce na změny oficiální linie
strany a státu.
Právě na poslední velké kapitole se ale projevuje zřejmě nejvýraznější slabina
celé práce. Kniha postrádá pokus o vymezení celkové šíře režimní propagandy a ve
čtenáři postupně vytváří dojem, že se odehrávala pouze prostřednictvím textů v de-
PAVEL
JAN DOBEŠ
HIML
RECENZE
STUDIE
A REFLEXE
A ESEJE
[ 179 ]
nících a časopisech a že ji lze redukovat na cenzurní zásahy. Autorka se omezuje na
vrchní, nejviditelnější rovinu propagandistického působení. Pomíjí ale propagandu
rozvíjenou v uměleckých dílech nebo, což je snad ještě závažnější, na masových
shromážděních a rituálních slavnostech konaných zejména u příležitosti stěžejních výročí nebo svátků, ke kterým se komunistické hnutí hlásilo. Bez oslav 1. máje,
vítězného února, osvobození ČSR sovětskou armádou nebo ruské říjnové revoluce
si lze propagandu komunistického režimu sotva představit. Na jejich příkladu se
zřetelně ukazuje, že režimní propagandu netvořila jen pravidla výběru jazykových
prostředků užívaných k informování nebo manipulování veřejnosti ani kontrola jejich dodržování. Minimálně stejně důležitá byla historická argumentace, na jejímž
základě vznikla konstrukce českých a slovenských dějin, která se opírala o uvedené
mezníky, diktatuře komunistické strany dodávala vyšší legitimitu a obyvatelstvo
ujišťovala o tom, že stávající systém není výsledkem nahodilé a pomíjivé konstelace, nýbrž přirozeného a logického historického vývoje. Lidé se měli nechat poučit,
že případnému odporu proti němu proto chybí reálná vyhlídka na úspěch i morální
oprávněnost. Jestliže bylo cílem propagandy působit na veřejné mínění ve prospěch
režimu, pak tento „historický“ prvek tvořil její nepominutelnou součást.
Omezila-li autorka svá zkoumání léty 1956-1962, pak by bylo na místě alespoň
stručně vysvětlit, v čem se od nich lišila propaganda období předcházejícího i následujícího.
Navzdory těmto nedostatkům (zčásti snad způsobeným relativně malým rozsahem knihy) přispívá práce Maríny Zavacké k poznání té fáze komunistické diktatury, která se nachází mezi stalinskými represemi a rodícími se reformami.
Jan Dobeš

Podobné dokumenty

DUBEn 2016

DUBEn 2016 Když do města Zootropolis dorazí optimistická strážnice Judy Hopkavá, zjistí, že být prvním králíkem v policejním sboru velkých a drsných zvířat není žádná legrace. A protože chce všem dokázat, že ...

Více

JOSEFU HARNOVI K SEDMDESÁTINÁM ARMÁDA AKO FAKTOR

JOSEFU HARNOVI K SEDMDESÁTINÁM ARMÁDA AKO FAKTOR Zlatica Zudová-Lešková: Cesty k sebe. Česi v odboji na Slovensku v rokoch 1939–1943. Praha, Historický ústav AV ČR 2009 (Ivan Kamenec) ---------------------- 435 Jan Rychlík (ed.): Korespondence. T...

Více

Program ke stažení

Program ke stažení Štěpán, Kendy a Karas zůstali i po dvanácti letech sami sebou. Jsou to nerozluční kamarádi s nevyčerpatelným smyslem pro humor i schopností sebeironie, i když už s lehkým nádechem skepse. V něčem j...

Více