stáhnout publikaci v

SALLAČOVA SBÍRKA JELENOVITÝCH
1
SALLAČOVA SBÍRKA JELENOVITÝCH
Kritický katalog
Miroslav Čeněk
Marie Voldřichová
Jan Robovský
4
5
na předcházející dvoustraně:
Sallačova sbírka, před r. 1913 (archiv NZM, OF V. Sallač)
Poděkování za vstřícnou spolupráci na přípravě textů patří Ing. Martinovi Ernstovi, Ph.D.,
který doplnil kapitolu o bílých jelenech informacemi o jejich současném výzkumu. Dále
bychom chtěli poděkovat oběma recenzentům RNDr. Janu Pluháčkovi, Ph.D. a prof. Ing. Jaroslavu
Červenému, CSc. za jejich precizní a erudované posouzení předloženého textu a věcné
připomínky, které přispěly ke zkvalitnění publikace, Jiřímu Köttovi, RNDr. Jiřímu Moravcovi, CSc.,
RNDr. Janu Pluháčkovi, Ph.D. a Ing. Martinovi Ernstovi, Ph.D. za poskytnutí fotografií. V neposlední
řadě bychom chtěli poděkovat prof. Colinu P. Grovesovi za pomoc s determinací některých
jedinců ze Sallačovy sbírky a všem, kteří nějakým způsobem přispěli ke vzniku této publikace.
Obsah
Úvod Koncepce katalogu
Proč se stále mění počty druhů a poddruhů?
Vilém Sallač
Další osudy Sallačovy sbírky
9
11
14
17
21
Jelenovití 33
Obři a trpaslíci z ostrovů
46
Jelení rekordy a kuriozity
53
Muntžak červený
64
Munžak sundský
64
Muntžak hnědý
65
Jelínek baveánský
66
Jelínek kalamiánský
67
Jelínek vepří
67
Axis indický
68
Barasinga70
Jelen Schomburgkův
71
Jeden, dva nebo tři jeleni Schomburgkovi?
74
Daněk evropský
75
Daněk mezopotámský
77
Jelen milu
79
Boxerské povstání
81
Jelen lyrorohý
82
Sambar indický
84
Sambar skvrnitý
86
Sambar luzonský
88
Sambar ostrovní
89
Jelen evropský
91
Jeleni v mytologii
96
Odkud pochází pořekadlo „nasadit někomu parohy?“ 100
Jeleni v medicíně a magii
101
Jelen berberský
106
Jelen korsický
107
Jelen mesolský
108
Jelen kavkazský
111
Živý poklad
114
Jelen kašmírský
118
Jelen mandžuský
119
Wapiti120
Wapiti sibiřský
124
Jelen bělohubý
127
Sika130
Los135
Srnec obecný
145
Srnec sibiřský
149
Srnčík152
Sob154
Domestikace jelenů
162
Jelenec běloocasý
169
Jelenec ušatý
171
Jelenec bahenní
175
Jelenec pampový
176
Huemul severní
178
Huemul jižní
180
Mazama182
Pudu severní
185
Pudu jižní
188
Ochrana přírody
190
Osobnosti výzkumu jelenovitých
193
Výzkum v ČR
197
Výsledky 200
Závěr214
Summary 215
Prameny a literatura
216
Rejstřík českých jmen živočichů
232
Rejstřík vědeckých jmen živočichů 236
Úvod
Naše planeta je nesmírně krásná, o její krásy ji však ochuzuje její aktivní obyvatel – člověk – mimochodem poměrně mladý
a značně přizpůsobivý druh lidoopa. Rozvoj naší civilizace stojí na našem důvtipu, štěstí, ale také využívání až drancování
přírodních bohatství Země. Mnohé krásy jsme uchovali či o ně dokonce pečujeme, o jiné jsme bohužel už nenávratně
přišli, například ve formě vyhubených druhů všelikých organismů.
Některé známe z několika fotografií, koster či vycpanin úzkostlivě opečovávaných ve světových muzeích. Tyto exempláře
jsou dokladem ztracené rozmanitosti života, ale i důkazem naší chamtivosti a lhostejnosti, ale též zdrojem poučení, o co
vše se můžeme do budoucna dále ochudit – život bez tygrů či nosorožců nebo naší vydry by byl mnohem chudší.
Pokud ještě před pár lety byla přírodovědná muzea vnímána některými lidmi jako instituce se zaprášenými vycpaninami
nebo krabicemi s motýly, které snad ani nepatří do moderního světa, tak dnes můžeme říci, že jejich význam je čím dál
důležitější. Především jsou zdrojem poučení, při zdařilém pojetí expozic až fascinace přírodními krásami (a bez zaujetí
pro přírodní krásy můžeme těžko předat štafetu ochrany přírody dalším generacím) a místy, kde je uchovávaný materiál
k dispozici rozmanitému vědeckému výzkumu. Nacházíme zde materiál k posouzení rozmanitosti přírody (biodiverzity)
a na základě ní můžeme činit aktivní ochranářské kroky ve prospěch ohrožených druhů či jejich dílčích populací.1
V ideálním případě přírodovědná muzea tedy rozšiřují naše znalosti, přitom vychovávají a formují návštěvníky všech generací, čím dál více k ochraně přírody a zodpovědnému životnímu přístupu. Muzea obecně jsou významnými kulturními
institucemi, která se sama mohou pochlubit zajímavou historií, lepšími a horšími etapami, a významnými osobnostmi
s rozlišnými životními osudy.2
Každé muzeum mívá expoziční část a depozitář, kde se nachází většina materiálu, který je využíván vědeckými pracovníky.
Nezřídka bývají nejvzácnější objekty uloženy také v depozitáři za specifických podmínek, aby se nám materiál uchoval
na co nejdelší dobu. Všechny položky jsou v muzeích evidovány a ošetřovány kurátory sbírek a dalšími spolupracovníky
(preparátoři). Navzdory základní dokumentaci není vždy zaručeno, že sbírky mají detailnější evidenci a že jsou zrevidované.
Obkekt může být označen např. jako „zubr, Kavkaz“, takže kurátor ví, že má ve sbírkovém fondu zubra, ovšem při revizi
se zkontrolují tyto dílčí informace, ověří parametry objektu (např. proměření lebky) a přiřadí se jméno taxonu, v tomto
případě by mohlo jít v závislosti na taxonomickém pojetí zubra kavkazského buď poddruh Bos bonasus caucasicus nebo
1
COTTERILL, F. P. D.: The Second Alexandrian tragedy, and the fundamental relationship between biological collections and scientific knowledge. Nudds
JR, Pettitt CW (eds) The value and valuation of natural science collections. Geological Society, London 1997, s. 227–241; TÝŽ, The future of natural science
collections into the 21st century. Conferencia de Clausura. Actas del I Simposio sobre el Patrimonio Natural en las Colecciones Públicas en España (Vitoria,
25–27 Septiembre 2001). Departamento de Cultura, Diputacio´n Foral de Alava, Vitoria 2002, s. 237–282.
2
DAMASCHUN, F.; HACKETHAL, S.; LANDSBERG, H.; LEINFELDER, R: Klasse, Ordnung, Art – 200 Jahre Museum für Naturkunde Berlin. Museum für Naturkunde,
Berlin 2010, 334 s; ŠTĚPÁNEK, O.: Stopadesát let zoologie Národního muzea v Praze (1818–1968) [Hundertfünfzig Jahre der Zoologischen Abteilung des
Nationalmuseums in Prag (1818–1968)]. Časopis Národního Muzea, Oddíl Přírodovědný 138–139, 1975, s. 1–159.
9
samostatný druh Bos caucasicus. Pro badatele je ideální, pokud muzeum vydává katalogy sbírek, tedy soupis materiálu,
kterým muzeum disponuje, neboť na jejich základě si může efektivně naplánovat sběr dat (například ví, že v konkrétním
muzeu je od zubra kavkazského kůže, lebka, kostra nebo dermoplastický preparát (vycpanina) a v jakém případném stavu
tyto položky jsou.
Tato publikace je komentovaným katalogem unikátní Sallačovy sbírky jelenovitých. Badatel by zde měl tedy nalézt výčet
uchovaného materiálu a jakýkoliv zájemce o tuto skupinu nebo přírodu obecně spletitou historii této sbírky a také informace o dokumentovaných taxonech (druzích, poddruzích). O mnohých druzích lze napsat mnoho stran, my jsme se snažili
informace k druhům pojmout výstižně a s důrazem na jejich zajímavosti.
Náš katalog tedy není a nechce být učebnicí či encyklopedií jelenovitých. Katalog jsme se snažili obohatit o boxy s obecnějšími informacemi (např. vysvětlení nestability taxonomických pohledů), nebo doplňujícími informacemi (o některých
badatelích, o ochraně v lidské péči apod.), aby katalog mohl čtenářům představit jelenovité v širším rámci. Doufáme, že
náš katalog představí nejen výjimečnosti Sallačovy sbírky, ale i samotných jelenovitých, jakož i potřebnost muzejní práce
a kroků k ochraně ohrožených taxonů a jejich prostředí.
Rozvoj muzeí šel ruku v ruce s budováním prvních zoologických zahrad a tedy s našimi rostoucími znalostmi o rozmanitosti této skupiny (to se týká hlavně exotických zástupců).
COTTERILL, F. P. D.: The Second Alexandrian tragedy, and the fundamental relationship between biological collections and
scientific knowledge. Nudds JR, Pettitt CW (eds) The value and valuation of natural science collections. Geological Society,
London 1997, s. 227–241.
COTTERILL, F. P. D.: The future of natural science collections into the 21st century. Conferencia de Clausura. Actas del
I Simposio sobre el Patrimonio Natural en las Colecciones Públicas en España (Vitoria, 25–27 Septiembre 2001). Departamento
de Cultura, Diputacio´n Foral de Alava, Vitoria 2002, s. 237–282.
DAMASCHUN, F.; HACKETHAL, S.; LANDSBERG, H.; LEINFELDER, R: Klasse, Ordnung, Art – 200 Jahre Museum für Naturkunde
Berlin. Museums für Naturkunde, Berlin 2010, 334 s.
EDWARDS, J.: London Zoo from old photographs 1852–1914. Eward Charles, London 1996, 241 s.
JAHN, I.: Zoologische Gärten – Zoologische Museen. Parallelen ihrer Enstehung. Bongo (Berlin) 24, 1994, s. 7–30.
OPPERMANN, J.:Tod und Wiedergeburt. Über das Schicksal einiger Berliner Zootiere. Bongo (Berlin) 24, 1994, s. 51–84.
ŠTĚPÁNEK, O.: Stopadesát let zoologie Národního muzea v Praze (1818–1968) [Hundertfünfzig Jahre der Zoologischen
Abteilung des Nationalmuseums in Prag (1818–1968)]. Časopis Národního Muzea, Oddíl Přírodovědný 138–139, 1975,
s. 1–159.
10
Koncepce katalogu
Jak již bylo v úvodu zmíněno, tato publikace je komentovaným a revidovaným katalogem unikátní Sallačovy sbírky.
Na jejích stránkách je postupně představen jak tvůrce této sbírky, tak výčet dochovaných položek s komentáři o zastoupených taxonech. Text je obohacen o boxy, které některé zmíněné aspekty a osobnosti více komentují.
U veškerého materiálu jsme se snažili revidovat určení, jak s ohledem k předchozí evidenci, tak novým taxonomických
pohledům, a to na základě morfologických charakteristik dochovaných exemplářů a dílčí původní evidence. Jak bude níže
zmíněno a vysvětleno, původní katalog prof. Sallače se ztratil, což revizi komplikovalo a v jisté míře neumožňuje ve všech
případech dokonalou revizi, např. sejít na poddruhovou úroveň apod. Limitující je často styl preparace, kdy u řady paroží
chybí lebka, která má pro taxonomická zhodnocení velký význam
Determinace taxonů jsme prováděli na základě této literatury podle všech dostupných parametrů (včetně měr):
AUGLARIER, S. et al.: Mammals of Europe, North Africa and the Middle East. A&C Black Publishers, London, 2009, 272 s.
BANFIELD, A. W. F.: A revision of the reindeer and caribou, genus Rangifer. National Museum of Canada, Bulletin n. 177,
Biological Series 66, 1961, 137 s.
BANWELL, D. B.: Identification of the Pannonian or Danubian, red deer. A. maraloid – Cervus elaphus pannoniensis. Deer 10,
1998, s. 495–497
BANWELL, D. B.: The Pannonians – Cervus elaphus pannoniensis – a race apart. Deer 10, 1997, s. 275–277
BOESKOROV, G. G.: Differentiation and a problem of moose (Artiodactyla, Cervidae, Alces) systematics. Zoologičeskij Žurnal
77(6), 1998, s. 732–744.
BUBENÍK, A. B.: Daněk mesopotamský, druhá žijící větev podrodu daňků. Živa (3), 1960, s. 104–106.
CZERNAY, S.: Spiesshirsche und Pudus. Die Neu Brehm-Bücherei. A. Ziemsen Verlag, Wittenberg Lutherstadt, 1987, 84 s.
DANILKIN, A. A.: Capreolus pygargus. Mammalian Species 512, 1995, s. 1–7.
DOBRORUKA, L. J.: Formosa-Sika, Cervus nippon taiouanous Blyth, 1860. Säugetierkundliche Mitteilungen 7, 1959, s. 172–173.
DOBRORUKA, L. J.: K problému systematiky východosibiřských jelenů druhu Cervus elaphus L. Lynx 5, 1965, s. 57–60
DOBRORUKA, L. J.: On the identity of Cervus nigricans Brooke, 1877, with remarks upon other deer from the Philippines.
Zoologische Mededelingen 46(7), 1971, s. 91–97.
DOBRORUKA, L. J.: Über Cervus nippon mantchuricus Swinhoe 1864. Zoologischer Anzeriger 165, 1960, s. 70–74.
DOLAN, J. M. Jr.: A deer of many lands. Zoo Nooz 62(10), 1988, s. 4–34.
FLEROV, K. K.: Fauna of USSR – Mammals. Vol. I, No. 2. Musk deer and deer. Academy of Sciences of the USSR, Moscow and
Leningrad 1952, 257 s.
FRÄDRICH, H.: Beobachtungen am Pampashirsch, Blastoceros bezoarticus (L., 1758). Zool. Garten N. F. 51(1), 1981, s. 7–32.
GEIST, V.: Deer of the world. Their evolution, behaviour and ecology. Stackpole Books, Mechanicsburg 1998, 326 s.
GROVES, C. P.: Geographic variation in the barasinga or swamp deer (Cervus duvauceli). J. Bombay Nat. Hist. Soc. 79, 1982,
s. 620–629.
11
GROVES, C. P.; GRUBB, P.: Muntiacidae, s. 134–168. BUBENÍK, G. A.; BUBENÍK, A. B.: Horns, pronghorns, and antlers. Evolution,
morphology, physiology and social signifikance. Springer-Verlag, New York, 1990, 562 s.
GROVES, C. P.; GRUBB, P.: Relationships of living deer, s. 21–59. Wemmer, C. M. – Biology and management of the Cervidae,
Smithsonian Institution Press, Washington and London 1987, 577 s.
GROVES, C. P.; GRUBB, P.: The species of muntjac (genus Muntiacus) in Borneo: unrecognized sympatry in tropical deer.
Zoologische Mededelingen 56(17), 1982, s. 203–216.
GROVES, C.; GRUBB, P.: Ungulate Taxonomy. The Johns Hopkins University Press., Baltimore 2011, 317 s.
GRUBB, P.: Cervidae of Southeast Asia, pp. 169–179. BUBENÍK, G. A.; BUBENÍK, A. B.: Horns, pronghorns, and antlers. Evolution,
morphology, physiology and social signifikance. Springer-Verlag, New York, 1990, 562 s.
GRUBB, P.; GROVES, C. P.: Notes on the taxonomy of the deer (Mammalia, Cervidae) of the Philippines. Zool. Anz. (Jena)
210(1/2), 1983, s. 119–144.
HALTENORTH, T.: Lebensraum, Lebensweise und Vorkommen des Mespotamischen Damhirsches, Cervus mesopotamicus
Brooke, 1875. Säugetierkundliche Mitteilungen 9, 1961, s. 15–39.
HALTENORTH, T.; DILLER, H.: Collins field guide Mammals of Africa including Madagascar. HarperCollins Publishers, London
1994, 400 s.
HEPNER, V. G.; NASIMOVIČ, A. A.; BANNIKOV, A. G.: Die Säugetiere der Sowjetunion. Band I: Paarhufer und Unpaarhufer. VEB
Gustav Fischer Verlag, Jena 1966, 939 s.
HERSHKOVITZ, P.: A new species of South American brocket, genus Mazama (Cervidae). Proceedings of the Biological Society
of Washington 72, 1959, s. 45–54.
HERSHKOVITZ, P.: Neotropical deer (Cervidae). Part I. Pudus, genus Pudu Gray. Fieldiana Zoology 11, 1982, 86 s.
HEUDE, P. M.: Catalogue révisé des cerfs tachetés (Sika) de la Chine cenrale. Mémoires concernant L´ historie naturele de
L´empire Chinois II, 1894, s. 146–163 +xxvi plates.
HEUDE, P. M.: Etudes sur les ruminants de L´Asie orientale. Cerfs des Philippines et de L´Indo-Chine. Mémoires concernant
L´ historie naturele de L´empire Chinois II, 1888, s. 1–67 +xix plates.
HROMAS, J.; LOCHMAN, J.; MACOUREK, J.: Lovecké trofeje českých zemí. SZN, Praha 1974, 274 s.
HUSÁK, F.; WOLF, R.; LOCHMAN, J.: Daněk, sika, jelenec. SZN, Praha 1986, 314 s.
CHOUDHURY, A.: The mammals of North East India. Gibbon Books and The Rhino Foundation for Nature in NE India, 2013,
432 s.
JACZEWSKI, Z.: Einige Angaben über den Weisslippenhirsch (Cervus albirostris Przewalski, 1883). Z. Jagdwiss. 32, 1986,
s. 75–83.
JACZEWSKI, Z.: Paroží jelenovitých. SZN, Praha 1983, 272 s.
JACZEWSKI, Z.; OSWALD, C.: Einige Bemerkungen über die Internationalen Formeln zur Vermessung und Bewertung von
Sumpfhirsch (Blastocerous dichotomus (Illiger), 1815) und Schomburgkhirsch (Cervus schomburkgi Blyth, 1863). Z. Jagdwiss.
31, 1985, s. 175–184.
KOCH, D.; SCHOMBER, H. W.: Beitrag zur Kenntnis der Verbreitung und des Bestandes des Atlashirsches (Cervus elaphus
barbarus) sowie eine Bemerkung zu seiner Geweihausbildung. Säugetierkundliche Mitteilungen 9, 1961, s. 51–54.
KŐTT, J.: Atlas jelenovitých. Vydáno vlastním nákladem, 2012, 264 s.
LISTER, A. M.: Subspecies differentiation among moose (Alces alces (L.)): geographical variation in cranial morphology.
Quaternaire (2), 2005, s. 31–37.
LISTER, A. M.; GRUBB, P.; SUMNER, S. R. M.: Taxonomy, morphology and evolution of European roe deer. 23–46, ANDERSEN, R.;
DUNCAN, R.; LINNELL, J. D. C. (eds.) – The European Roe Deer: The Biology of Success. Scandinavian University Press, 1998.
LOCHMAN, J.: Jelení zvěř. SZN, Praha 1985, 352 s.
LYDEKKER, R: The deer of all lands. A history of the family Cervidae living and extinct. Rowland Ward, London 1898, xx+329 s.
MATTIOLI, S.: Family Cervidae (deer). WILSON, D. E.; MITTERMEIER, R. A. (eds.): Handbook of the mammals of the World, vol.
2 – Hoofed mammals (s. 350–443). Barcelona 2011.
MOHR, E.: Biologie und Systematik der Sechsender-Hirsche. Gattung Rusa. Archiv f. Naturgeschichte Abt. A 84: 106143, 1920.
MOHR, E.: Haltung and Zucht des Schomburgk-Hirsches, Rucervus Schomburgki Blyth, 1863. Zool. Garten 36, 1968, s. 34–57.
MOLINA, M.; MOLINARI, J.: Taxonomy of Venezuelan white-tailed deer (Odocoileus, Cervidae, Mammalia), based on cranial
and mandibular traits. Can. J. Zool. 77, 1999, s. 232–245.
12
MOLINARI, J.: Variación geográfica en los venados de cola blanca (Cervidae, Odocoileus) de Venezuela, noc énfasis en
O. margaritae, la especie enana de la Isla de Margarita. Memoria de la Foundación La Salle de Ciences Naturales 167, 2007,
s. 29–72.
OSWALD, C.: Das Rotwild der Erde. Geschichte – Verbreitung – Formenvielfalt. Eigenverlag der OSSO e. K., Ebersberg 2010,
255 s.
POCECK, R. I.: The larger deer of British India. Journal of Bombay Natural History Society 43, 1942, s. 298–317
POCECK, R. I.: The larger deer of British India II. Journal of Bombay Natural History Society 43, 1943, s. 553–572
POCECK, R. I.: The larger deer of British India IV. Journal of Bombay Natural History Society 44, 1943, s. 27–37
POHLE, C.: Notizen zur Fortpflanzung und Geweihzyklus beim Weisslippenhirsch (Cervus albirostris) im Tierpark Berlin. Milu
(Berlin) 10, 2002, s. 540–544.
SALLAČ, W.: Die Geweihbildungen der jetzt lebenden Hirscharten der alten und neuen Welt. Prag 1908, 44 s.
SALLAČ, W.: Die Hirscharten auf der ersten internationalen Jagd-Ausstellung Wien 1910. Prag 1910, 38 s.
SALLAČ, W.: Die Kronenhirsche und die Mendel‘schen Gesetze. Prag 1912, 72 s.
SALLAČ, W.: Einige über das Wesen des Geweihes, seine Bedeutung und den wissenschaftlichen Wert für die Erforschung
lebender und ausgestorbener Hirscharten. Centralblatt für das gesamte Forstwesen. 39, 1913, s. 108–124, 164–176
SCHALLER, G. B.; VRBA, E. S.: Description of the Giant muntjac (Megamuntiacus vuquanensis) in Laos. Journal of Mammalogy
77(3), 1996, s. 675–683.
SUCHOMEL, J.; HEROLDOVÁ, M.: Sika v Japonsku. Svět Myslivosti 12, 2007, s. 10–12.
UNGERFELD, R. et al.: Antler size and weight in a herd of pampas deer (Ozotoceros bezoarticus). Mammalian Biology 73,
2008, s. 478–481.
WHITEHEAD, G. K.: Deer of the World. A Studio Book, The Viking Presss, New York 1972, 194 s.
Zvláštní postavení mezi položkami měly ty exempláře, které se nám podařilo přesně geograficky lokalizovat na základě
publikací prof. Sallače (viz níže), konkrétně díky jeho slovním popisům k fotograficky dokumentovaným parožím/sourožím.
Ačkoliv takto identifikovaných exemplářů byla menšina, můžeme odhadnout míru nepřesností u dalších položek, každopádně alespoň trochu zmírnit ztrátu původního katalogu.
V katalogu jsme použili spíše tradičnější taxonomické pojetí z nejnovějšího a nejkompletnějšího zpracování kopytníků –
Handbook of the mammals of the World (Wilson, D. E.Mittermeier, R. A., 2011), přičemž na základní posuny s použitím
fylogenetického konceptu (Groves a Grub 2011) upozorňujeme v textu. Pro více taxonomických informací lze doporučit
klasičtější – Grubb 20053, a nejprogresivnější – Groves a Grub 20114 zpracování kopytníků.
3
GRUBB, P.: Order Artiodactyla. WILSON, D. E.; REEDER, D. M. (eds): Mammal species of the World. The Johns Hopkins University Press, Baltimore 2005, 2142 s.
4
GROVES, C.; GRUBB, P.: Ungulate Taxonomy. The Johns Hopkins University Press., Baltimore 2011, 317 s.
13
Někteří zoologové tvrdí, že se má smysl bavit pouze o druzích a že poddruhy neexistují, že jde o naši umělou kategorizaci.
V jisté míře mají pravdu, ale protože u poddruhů nacházíme znatelnou míru fixace znaků (převážně morfologických, za kterými patrně stojí i jistá míra fixace genetické), tak se řada jiných zoologů domnívá, že má smysl se o nich bavit a snažit se
je zachovat. Z poddruhů se časem mohou vyvinutou druhy.
Proč se stále mění počty druhů a poddruhů?
Co se rodů týká, oproti druhům jde zjevně o naši umělou kategorizaci přírody. Evoluce pracuje s druhy, rod je iluzorní,
proto se vědci nemohou dohodnout, jestli nějaký taxon má mít samostatný rod nebo ne, každopádně platí, že by vymezované rody měly být evolučně přirozené (monofyletické) skupiny. Dnes se opět uplatňuje praktické kritérium, jež rody
přiděluje druhům/skupinám druhů, které jsou od sebe izolované dlouhou dobu, řekněme od miocénu, eventuálně pliocénu. Samostatný rod pro tapíra čabrakového i kudu malého může tedy mít své opodstatnění a naopak jelen bělohubý si
samostatný rod při stejném přístupu svůj vlastní rod nezaslouží, takže jej označujeme Cervus albirostris, ne Przewalskium
albirostris.
Systematická biologie v současnosti prožívá bouřlivý a v mnoha ohledech nevídaný rozkvět. Mnoho druhů bylo již morfologicky i geneticky revidováno a často zjišťujeme, že některé populace, popř. předchozí poddruhy, si zaslouží povýšení
na druhovou úroveň kvůli svým výrazným odlišnostem. Současně ale platí, že velkému počtu poddruhů a někdy i druhů
jejich status snížíme nebo dokonce zcela odebereme, protože nejsou naopak tolik odlišné, jak se dříve soudilo. V taxonomii
existují dva přístupy – štěpný, při kterém se dílčí odlišné formy vymezují jako odlišné druhy/poddruhy (zoologové s takovým
přístupem jsou tzv. spliteři) a slučovací, jenž upřednostňuje širší vnímání druhu (řekněme druhové komplexy a zoologové
z tohoto táboru jsou nazýváni lumpeři). V historii se vystřídalo již několik štěpných a slučovacích období, nyní spíše převažuje u obratlovců to štěpné spojené s fylogenetickým konceptem druhu (viz níže). Oproti předchozím štěpným obdobím
se zohledňují veškeré nashromážděné údaje, množství jedinců je v analýzách větší a každý popis či revize musí mít řadu
standardů, aby byly akceptovatelné kolegy – jsou tak věru kolegy mnohem více „proklepnuté“ a především, každá dnešní
kvalitní revize úrovně odlišností navíc i přímo testuje, což zvyšuje kontrolovatelnost takových objevů. Oproti určitému klišé,
že taxonom je výstředník posedlý popisováním nových druhů, platí, že taxonom je seriózní vědec věnující se diverzitě životních forem a pokud narazí na výraznou odlišnost, tak ji pochopitelně uveřejní. Opravdu neznáme nikoho ze svých kolegů,
který by se cíleně jal popisovat nové druhy jen proto, aby byl slavný či aby si popsal druhů co nejvíce. U popisovaných druhů
jde tedy o důsledek srovnávání variability studovaných zvířat, kdy na určité odlišnosti lze opakovaně zřetelně narazit.
Tu a tam se objevují hlasy, že je třeba (např. pro ochranářské účely) stability v taxonomii, ovšem tímto přístupem můžeme
naopak o řadu zajímavých forem (druhů, poddruhů) přijít, protože nevezmeme na vědomí jejich odlišnosti a připustíme jejich
vymizení. Taxonomické pohledy se tedy mění a měnit se budou v závislosti na míře našeho poznání. S rostoucí mírou poznání
lze očekávat rostoucí míru shody na posouzení odlišností populací, o které se snad dokážeme zavčasu řádně postarat.
Co je druh?
Vědci navrhli celou řadu konceptů pojetí druhů lišících se často jen v drobných detailech v jejich definicích. Dva koncepty
jsou nejvlivnější a to biologický a fylogenetický. První za druh považuje soubor populací, které mají nějaké společné znaky
a jedinci druhu se za normálních okolností mezi sebou plodně kříží, ne však s příslušníky jiných druhů. Tento koncept je
krásně definovaný, má však svá omezení (např. nelze jej aplikovat pro asexuální a fosilní druhy a podle něj také nemůže
existovat žádný hybridní druh, které ve skutečnosti z přírody známe). Pokud blízké taxony žijí v nějaké stejné oblasti (sympatricky) a nekříží se, jsou pokládány za odlišné druhy, což ale znamená, že blízké taxony, které se nepotkají, jsou spíše
považovány za poddruhy šířeji vnímaného druhu (řekněme kozorožec alpský a etiopský kozorožec walia). Oproti tomu
fylogenetický koncept od druhů vyžaduje jen to, aby měly nějaký unikátní znak vůči jiným druhům. Druh je tehdy, když
jsme schopni zvíře určitého věku a pohlaví bezchybně zařadit do daného druhu. Fylogenetický koncept tedy nezřídka
vymezuje allopatrické populace jako odlišné druhy, pakliže mají unikátní znak vůči jiným populacím. Fylogenetický koncept lze aplikovat na asexuální a fosilní druhy a podle něj mohou existovat hybridní druhy (stabilizované druhy vzniklé
křížením odlišných druhů) a u savců známe už celou řadu takových hybridních druhů (u kopytníků např. zubr, jelen milu,
kambodžský banteng coby hybridní „poddruh“).
14
15
Doc. PhDr. Vilém Sallač (NZM Ohrada)
Vilém Sallač
Doc. PhDr. Vilém Sallač se narodil 25. března 1852 v Poličce. V souvislosti s povoláním jeho otce, který byl komisařem politické
správy, se rodina přestěhovala do Prahy, kde Vilém Sallač ukončil středoškolská studia na malostranském gymnáziu. Dále studoval
na filosofické fakultě Karlovy univerzity; jeho rodiče se mezitím přestěhovali do Rakovníka, kde byl otec jmenován okresním
hejtmanem. Studia dokončil v roce 1878. Nejprve nastoupil jako středoškolský profesor na malostranském gymnáziu v Praze.
V roce 1882 získal konkursem místo učitele přírodních věd na dvouleté lesnické škole s vyučovacím jazykem německým v Bělé
pod Bezdězem.5 Nastoupil po botanikovi prof. dr. Emanuelu Purkyňovi,6 jenž byl v r. 1882 předčasně pensionován a v květnu téhož
roku náhle skonal. Přednášel botaniku, zoologii, mineralogii a geologii, vedl botanická a entomologická praktika, přičemž byl současně kustodem přírodovědeckých sbírek i botanické zahrady. Staral se o rozmnožování školních sbírek a budování arboret jak
v Bělé pod Bezdězem, tak i v Zákupech u České Lípy, kam byla škola v roce 1904 přeložena.7
Pamětníci ho líčí jako muže, jenž vynikal nejen hlubokými encyklopedickými znalostmi zoologie, nýbrž i dobrotou srdce,
ryzím charakterem a demokratickým jednáním. Jeho studenti na něj ještě po létech vděčně vzpomínali. Využíval všech
možností k vědeckému studiu zoologie, zpočátku především ornitologie. Pravidelně sledoval vodní avifaunu ptačí rezervace
Novozámecký rybník v Zahrádkách u České Lípy, navázal spolupráci s průkopníkem kroužkování ptáků Curtem Loosem.
Pomáhal MUDr. Alfredu Hořicovi při sestavování nejúplnější kolekce českého ptactva, která je nyní uložena v Národním
muzeu. Využil dobré spolupráce školy s Českou lesnickou jednotou a jejím prostřednictvím přiměl lesníky k účasti na ornitologickém průzkumu. Výsledky dotazníkové akce a vlastního bádání zveřejnil v letech 1897–1898 v rozsáhlé dvojjazyčné
studii „Fenologická pozorování z Čech“.
V roce 1902 napsal toxikologické pojednání „Die Bleivergiftung bei Fasanen“ a v letech 1911 a 1912 vydal rozsáhlou práci
„Einiges über die Lungenwurmseuche“ o nákaze plicními červy, díky níž bývá označován za zakladatele české parazitologie zvěře.8
Přibližně od počátku 20. století se Vilém Sallač věnoval hlavně studiu jelenovitých. Podnětem mu byla práce ředitele berlínského přírodovědného muzea prof. Paula Matschie o rozšíření jelenovitých ve světě z roku 1899.9 Podařilo se mu shromáždit
16
5
Böhmische Forstschule in Weisswasser, založená Českou lesnickou jednotou (Der böhmische Forstverein) v r. 1855 v budově zámku, který dal škole
k dispozici Christian Waldstein. V r. 1895 byla přeměněna na tříletý vyšší lesnický ústav (Höhere Forstlehranstalt) a v r. 1904 přeložena do prostornější
budovy bývalého cukrovaru v Zákupech.
6
Starší syn Jana Evangelisty Purkyně
7
Škola v Zákupech přešla v r. 1938 odtržením Sudet do německé říše, v r. 1940 se zde přestalo vyučovat a v r. 1945 byla přeložena do Trutnova jako Státní
vyšší lesnická škola s vyučovacím jazykem českým.
8
DYK, V.; KOKEŠ, O.: Zum Gedenken an Vilém Sallač, den Bergründer der böhmischen Wildkrankheitenforschung. Angewandte Parasitologie 16, Jena 1975,
s. 191–192.
9
Paul Matschie (1861–1926), od r. 1895 a od r. 1924 ředitel Přírodovědného muzea v Belíně (Museum für Naturkunde Berlin). MATSCHIE, P.: Die Verbreitung
der Hirsche. Sitzung-Berichte der Gesellschaft Naturforschenden Freunde zu Berlin. 1899, s. 130–137.
17
Paroží vystavené v Praze v r. 1908 (Sallač V.: Die Geweihbildungen der jetzt lebenden Hirscharten der alten und neuen Welt. Prag, 1908)
mimořádně rozsáhlou sbírku paroží jelenovitých z celého světa. Jako základ použil sbírku trofejí, kterou mu věnoval jeho
tchán, rytíř Ferdinand Fiscali.10 V Sallačově sbírce se dnes nachází 75 kusů srnčího paroží na vyřezávaných štítcích, zatímco
ostatní paroží a souroží jsou na jednotných nezdobených dubových štítcích. Je velmi pravděpodobné, že oněch 75 trofejí je Fiscaliho sbírkou. Je-li tomu skutečně tak, potvrzuje to názor Kokešův, že Sallač zařadil tento soubor do své sbírky
spíš z úcty ke svému tchánovi, než že by pro ni měl nějaký zásadní význam.11 Většinu exemplářů pro svou sbírku získal
dr. Sallač na základě bohatých osobních kontaktů z evropských zoologických zahrad a přírodovědných badatelských středisek, darem od šlechticů a velkostatkářů, kteří mu je přivezli z tehdy populárních loveckých výprav do exotických zemí, ale
také nákupem od preparátorských firem, často za velkých finančních obětí.12 Snažil se získat paroží se znaky typickými pro
jednotlivé rody a druhy, nikoli extrémně mohutné trofeje.13 Jedná se tedy o sbírku přírodovědnou, nikoli o sbírku loveckých
trofejí. Byla rozdělena na dvě části: systematickou, zahrnující téměř všechny tehdy známé druhy jelenovitých, a část znázorňující vývoj paroží našich jelenovitých.14 Dnes toto členění sbírky výrazně patrné není.
Velkou pozornost sbírka vyvolala na mezinárodní výstavě ve Vídni v roce 1910,17 neboť se ukázalo, že jde o jednu z nejvýznamnějších kolekcí paroží jelenovitých na světě. Sbírka byla umístěna v pavilonu „Jagdliche Unterricht, Alp-undWeidewirtschaft, Wildfutter“ a nesla název „Geweihbildungen jetzt lebender Hirscharten nach ihren Heimatsländern zusammengestellt von Prof. Dr. W. Sallač, Reichstadt.“
Poprvé svou sbírku Sallač představil veřejnosti na 60. valné schůzi České lesnické jednoty konané 25. srpna 1908 v Praze
na výstavišti. Přednesl zde referát na téma „Utváření parohů všech druhů jelenů nyní žijících ve Starém a Novém světě.“15
Původně měl záměr vystavit zde celou svou sbírku, pro nedostatek času na instalaci ale zvolil vystavení vždy jednoho
reprezentanta každého druhu, s výjimkou druhů evropských.16
10
Ferdinand Fiscali (1. 6. 1827–10. 11. 1907), zasloužil se o zvelebení lesnického školství, v roce 1883 povýšen do rytířského stavu.
11
KOKEŠ, O.: 120. výročí profesora Viléma Sallače. Vědecké práce Zemědělského muzea 13, 1973, s. 10
12
Sallač se např. zmiňuje o kapitálním paroží jelena Schomburgkova, které si mohl prohlédnout, ale pro vysokou cenu si nemohl dovolit koupit. SALLAČ, W.:
Einige über das Wesen des Geweihes, seine Bedeutung und den wissenschaftlichen Wert für die Erforschung lebender und ausgestorbener Hirscharten.
Centralblatt für des gesamte Forstwesen 39, 1913 s. 172.
13 Sám o tom píše: „Bei dieser Sammlung handelt sich also nicht um Schaustücke von besonderer Güte, sondern um Exemplare, die die charakteristischen
Merkmale der einzelnen Gattungen und Arten gut darstellen, was bei monströsen Geweihbildungen gewöhnlich nicht zum Ausdrucke zu kommen
pflegt.“ (SALLAČ,W.: Die Hirscharten auf der ersten internationalen Jagd-Ausstellung Wien 1910. Prag 1910, s. 4.
14
PROCHÁZKA, J. S.: Úmrtí. Věda přírodní, VIII., 1927, s. 224.
15
Jako koreferát k referátu vrchního lesmistra Julia Hampla z Hluboké „Sdělení z oboru veškerého lovectví.“
16
Protokol 60. valné schůze České lesnické jednoty v Praze dne 25. srpna 1908. Vereischrift für Forst-, Jagd- und Naturkunde. Spolkový časopis pro lesnictví,
myslivost a přírodovědu.1908/1909, s. 396
18
První mezinárodní lovecká
výstava ve Vídni 1910,
pavilon „Jagdlicher
Unterricht, Alp-undWeidenschaft, Wildfutter“
(Oesterreichische Forst-und
Jagdzeitung 28,
č. 41, 14. 10. 1910)
Jako průvodce měl sloužit již zmíněný referát z r. 1908 vydaný v podobě brožury v redakci Spolkového časopisu pro lesnictví a přírodovědu. V témže časopisu pak v roce 1910 vyšel rozsáhlý Sallačův článek „Die Hirscharten auf der ersten internationalen Jagd-Ausstellung Wien 1910,“ který byl rovněž vydán jako separátní výtisk.
17
Erste internationale Jagdausstellung Wien, konaná od 7. 5. do 16. 10. 1910.
19
Sbírku použil dr. Sallač i jako materiál pro vědeckou práci. Závěry svých rozsáhlých srovnávacích studií, v nichž se
zabýval genetikou tvorby parožní koruny, shrnul v knize „Die Kronenhirsche und Mendelschen Gesetze.“ (Praha 1912).
V archivu NZM se navíc nachází rukopis s názvem „Über den gesetzmässigen Zusammenhang verschiedenartiggestalteter Geweihkronen kapitaler Karpatenhirsche“ (87 stran rukou psaného textu), zabývající se stejnou problematikou
u karpatských jelenů.
Sallačova vědecká práce se setkala s příznivým ohlasem doma i v cizině, obšírně se o ní zmiňoval Wilhelm Kiessling
ve své známé lovecké monografii.18 Vysoce ji cenil také prof. ing. Antonín Dyk; snažil se ji uvést ve větší známost tím, že
stručně formuloval její obsah, hlavní myšlenky a výsledky.19 Později se objevovaly i hlasy kritické. Hlavním Sallačovým
odpůrcem byl Joachim Beninde. Na základě shozů jelenů chovaných v zajetí prokázal, že týž jedinec může v jednotlivých letech nasazovat velmi rozdílné typy korun, zatímco podle Sallače by měla být forma koruny geneticky determinována.20 Dr. Sallač při své vědecké práci vycházel z předpokladu, že na hmotnost a členění paroží lze uplatňovat
Mendelovy zákony. Na základě dnešních znalostí genetiky víme, že tento předpoklad byl chybný; jedná se o kvantitativní znaky podmíněné geny malého účinku. Jednoduché dědičné založení byť jen některého znaku paroží nebylo
prokázáno. Rovněž v taxonomii nemá stavba paroží tak velký význam, jak se dříve předpokládalo.
V roce 1900 převzal spolu s profesory bělského učiliště Bedřichem Steinbachem a Bedřichem Croyem redakci dvojjazyčného časopisu Vereinschrift für Forst- Jagd- und Naturkunde – Spolkový časopis pro lesnictví, myslivost a přírodovědu.
Po roce Steinbach odešel a Sallač a Croy vedli časopis až do roku 1913, kdy Sallač odchází na odpočinek.21 Po odchodu
do penze přerušil V. Sallač svou vědeckou činnost. Sallačovy odborné znalosti byly oceněny po I. světové válce, kdy
byl po šesti letech od svého penzionování povolán do Prahy, aby tam jako soukromý docent ČVUT pomáhal budovat
Vysokou školu zemědělského a lesního inženýrství. Přednášel dendrologii, vybrané kapitoly z biologie lovné zvěře a lesnické entomologie. Zemřel ve věku 75 let, 2. června 1927 v České Lípě. U profesora Sallače je nutno ocenit, že přestože byl nucen zabývat se přírodními vědami v plné šíři a navíc byl zaneprázdněn administrativními úkoly a veřejnou
angažovaností (byl kustodem školních přírodovědných sbírek a botanické zahrady, v letech 1899–1901 působil jako
prozatímní ředitel a v letech 1901–1912 jako zástupce ředitele školy), dokázal vytvořit dílo, kterému patří významné
místo v české zoologii a parazitologii.
Panel s parůžky jelenů rodu
mazama a pudu, Vídeň 1910
(Archiv NZM, OF V. Sallač,
zveřejněno též v: SALLAČ, W.:
Die Hirscharten auf der ersten
internationalen Jagd-Ausstellung
Wien 1910. Prag,1910)
Huemul severní, Vídeň 1910.
Tento exemplář z jižní Bolívie
získal Sallač od pana H. Findela
z města Oruro v červnu r. 1910
(SALLAČ, W.: Die Hirscharten
auf der ersten internationalen
Jagd-Ausstellung Wien 1910.
Prag, 1910)
20
Další osudy Sallačovy sbírky
Sbírku po Sallačově smrti zakoupila Československá myslivecká jednota a předala ji k trvalému vystavení Lesnickému a mysliveckému muzeu v Brně.22 Instalována byla v roce 1933 v jednom sále Hauptova paláce, budovy Československého zemědělského muzea v Brně, a byla označována za chloubu muzea. Zaujala i významného českého zoologa dr. Štěpána Soudka,
profesora na Vysoké škole zemědělské v Brně.23 Měl v úmyslu ji odborně zpracovat a přiblížit veřejnosti vyprávěním o jednotlivých druzích, kresbami, fotografiemi a mapami. Tyto záměry ale přerušil jeho předčasný skon; stačil bohužel vydat jen
dva články: o jihoamerických huemulech a o jelenu milu.24 Je velká škoda, že prof. Soudek nemohl své dílo dokončit, neboť
měl patrně k dispozici dnes již ztracené podklady a zmíněné články obsahují cenné údaje o konkrétních exemplářích sbírky,
např. o původu a okolnostech jejich získání. Brněnská pobočka Českého zemědělského muzea25 byla otevřena do roku
1943.26 Pak byla budova muzea nuceně pronajata německému svazu zemědělců. Sbírky byly z největší části přestěhovány
do Předklášteří u Tišnova, kde údajně značně utrpěly při bombardování. V roce 1948 byly sbírky z Předklášteří převezeny
v sedmi vagónech do Prahy, kde byly začleněny do připravovaných expozic zemědělského muzea v nové budově na Letné.27
18
KIESSLING, W.: Der Rothirsh und seine Jagd. J. Neumann in Neudamm, 1925. s. 387–389.
19
DYK, A.: Rozprava o paroží co variace na známé téma. Stráž myslivosti, XIII, 1935, s. 391–396.
20
JACZEWSKI, Z.: Paroží jelenovitých. Praha 1983, s. 116–120.
21
Časopisu se poté ujali dr. h. c. ing. Theodor Mokrý a ing. Stefan Schmidt a vedli ho až do jeho zániku v r. 1922.
22
Součást Lesnického muzea. To bylo od svého vzniku ve 20. letech těsně spojeno s Československým muzeem, později došlo k dohodě o společné činnosti
a ke propojení expozic (MAŇAS, J.: Zemědělské muzeum 1891–1991. Praha, 1991, s. 14).
23
Prof. dr. Š. Soudek, *8. 1889 v Hluboké n. Vlt., †20. 2. 1938, (Rusek, J.: Prof. Dr. Š. Soudek – 100 let výročí narození. Živa 3, 1990, s. 143).
24
SOUDEK, Š.: Huemal a taruga, dva jihoameričtí jelínci. Stráž myslivosti, XI., 1933, s. 13–15; SOUDEK, Š.: Čínský jelen Mi-lu, Stráž myslivosti, XIII., s. 673–675.
25
Po nacistické okupaci bylo Československé zemědělské muzeum přejmenováno na České zemědělské muzeum.
26
MAŇAS, J.: Zemědělské muzeum 1891–1991. Praha, 1991, s. 17.
27
STEINOVÁ, Š.: Osudový příběh Československého zemědělského muzea (1891) 1918–1952. Praha 2013, s. 81–83.
21
Expozice v Praze na Letné,
1949–1950 (archiv NZM,
OF V. Sallač)
Sallačova sbírka jako součást expozice Lesnického a mysliveckého musea v Brně v letech 1933–1943 (fotoarchiv NZM, i. č. 62 793)
Během války byl zničen původní katalog Sallačovy sbírky.28 O nové uspořádání se pokusili dr. ing. A. Bubeník29 a dr. ing. Karel
Šiman.30 V NZM Ohrada je uložen lístkový katalog Sallačovy sbírky a Šimanovy sbírky paroží domácí zvěře, vytvořený
dr. Šimanem v letech 1946/7. V Praze na Letné byla Sallačova sbírka vystavena celá ve 3. patře budovy. Byla doplněna
barevným vyobrazením jednotlivých druhů jelenovitých a turovitých. Dnes je tento soubor 32 zarámovaných barevných
reprodukcí uložen v NZM Ohrada.
Instalace byla dokončena v roce 1949.31 Ale již v roce 1950 musely být sbírky muzea z rozhodnutí dislokační komise
přestěhovány na zámky Konopiště a Kačina. Novým vlastníkem muzejní budovy v Praze na Letné se stal státní projektový ústav Stavoprojekt. Expozice byly přístupné do 27. března, pak nastalo stěhování. Sallačova sbírka spolu s ostatními lesnickými a mysliveckými sbírkami byla převezena na Konopiště. Urychlené stěhování způsobilo další poškození
a ztráty sbírek i výstavního mobiliáře. Dokončeno bylo 21. 5. 1950.32
28
KOKEŠ, O.: 120. výročí...,1973, s. 10.
29
Dr. ing. A. Bubeník, * 3. 1913 Jevíčko, †4. 2. 1995 Thornhill, Kanada, světový odborník na spárkatou zvěř, malíř a ilustrátor.
30
Dr. ing. K. Šiman (1882–1958), v letech 1923–39 generálním ředitelem Státních lesů a statků, významný český vědec a pedagog v oboru lesnictví.
31 SLABA, M.: Pobočka Zemědělského muzea na Konopišti. Příspěvek k dějinám českého muzejnictví v 50. letech 20. století. Sborník vlastivědných prací
z Podblanicka 48, 2008, s. 297–312.
32Tamtéž.
22
23
Barevné reprodukce neznámého
autora, použité při instalaci sbírky
v Praze na Letné
(NZM Ohrada, i. č. 62 205)
Barevné reprodukce
neznámého autora, použité při
instalaci sbírky v Praze na Letné,
sambar ostrovní
(NZM Ohrada, i. č. 62 231)
sambar indický
(NZM Ohrada, i. č. 62230)
sika japonský
(NZM Ohrada, i. č. 62 216)
Na Konopišti ihned začala reinstalace expozic a 1. dubna 1951 bylo muzeum otevřeno. Část Sallačovy sbírky byla vystavena v 1. poschodí zámku v místnosti č. 46, zbytek zůstal uložen v depozitáři. Větší část sbírky byla 24. září 1954 předána
nově vzniklému Státnímu výukovému muzeu pro myslivost v zámku Lednice. Z celkového počtu 420 ks (149 druhů) bylo
do Lednice převezeno 345 ks (128 druhů), na Konopišti zůstalo 75 ks (57 druhů), 5 ks srnčího paroží se nenašlo33. Dá se
předpokládat, že byly převezeny všechny nevystavené sbírkové předměty. Muzejní prostory na zámku Konopiště byly pronajaté od n. p. Československé státní lesy a nevyhovovaly z mnoha důvodů – stísněné prostory pro expozice a depozitáře,
chybějící prostor pro provoz muzea, vlhko a chlad a problémy s dodávkou elektřiny. Když se nepodařilo situaci na Konopišti
zásadně změnit a padly naděje na vrácení pražské budovy, rozhodlo vedení muzea o přestěhování do nového objektu.
Vybrán byl lovecký zámek Ohrada v Hluboké nad Vltavou, který muzeum získalo v roce 1961. Stěhování sbírek proběhlo
v letech 1961–1963.34
24
33
Předávací protokol z 24. 9. 1954, Archiv NZM, OF Vilém Sallač.
34
SLABA, M.: Pobočka Zemědělského muzea...2008.
25
V roce 1961 bylo Státní výukové muzeum pro myslivost v Lednici přičleněno k Zemědělskému muzeu, a tak se obě části
Sallačovy sbírky mohly opět sloučit. Soustředily se na zámku Ohrada; byla provedena katalogizace a jednotlivé sbírkové
předměty dostaly nová inventární čísla.35 Z původního Šimanova seznamu se 26 exemplářů ztratilo, definitivní počet byl
339 kusů paroží jelenovitých a 60 souroží turovitých.
Novou expozici Sallačovy sbírky připravili Ing. Jiří Andreska a doc. dr. ing. Josef Nečas v roce 1966. Instalovali ji v 1. patře
loveckého zámku v tzv. Africké chodbě (původně zde byla sbírka trofejí a etnografických předmětů z cest dr. Adolfa
Schwarzenberga a jeho choti Hildy po Africe.)36 Do stálé expozice byly vybráni zástupci jednotlivých druhů jelenovitých,
zbylá paroží a všechna souroží byla uložena v depozitáři. Vybrané druhy autoři rozdělili do 6 skupin podle geografických
oblastí. Vystavené exponáty byly doplněny mapami výskytu37 a originály perokreseb Jiřího Židlického.38 Od 80. let začala být
expozice využívána též ke krátkodobým výstavám obrazů a fotografií. To poněkud odvedlo pozornost návštěvníků od sbírky,
vytratil se i význam jejího geografického uspořádání. Několikrát byla sbírka prezentována menší kolekcí vybraných zástupců
(z kusů uložených v depozitáři) na výstavách v rakouském Freistadtu, v Českých Budějovicích a v Lysé nad Labem.
Sallačova chodba v zámku Ohrada v r. 1967
(fotoarchiv NZM, i. č. 102 444, foto J. Andreska)
Stav sbírky v roce 1993 (vlevo)
V 90. letech byla chodba využívaná i na krátkodobé výstavy. Jednou z nejúspěšnějších byla výstava z afrických cest ing. Josefa Vágnera
(vpravo)
Součástí Andreskovy a Nečasovy expozice byly
perokresby jelenovitých Jiřího Židlického.
muntžak hnědý (NZM Ohrada, i. č. 68 183)
26
35
Pod těmito čísly je sbírka zapsána v Centrální evidenci sbírek MK ČR.
36
SLABOVÁ, M.; SLABA, M.: Africké cesty Adolfa Schwarzenberga. NZM, Praha 2010, s. 16.
37
ANDRESKA, J.: Vývoj myslivosti. Průvodce expozicí. ÚVTIZ Praha, 1980.
38Tyto působivé perokresby může čtenář nalézt v knize Františka Vodičky Karpatský jelen a jeho rod, Praha 1942 a Po stopách posvátného jelena, Praha 1947
(v obou případech editoval či přímo některé kapitoly napsal i vynikající paleontolog a popularizátor paleontologie prof. Josef Augusta.)
27
byla vzata práce Jana Pluháčka, Petra Hrabiny a Jana Robovského z roku 2010,45 turovitých práce Miloše Anděry z roku
1999.46 Protože v názvosloví sudokopytníků byly velmi časté změny a nepanuje v něm jednota, byla uvedena i všechna
novější synonyma. Exponáty Sallačovy sbírky doplňují panely s texty, barevnými fotografiemi živých zvířat a mapami
výskytu jednotlivých druhů.47
Výstava v rakouském Stainzu v r. 2009
Sallačova sbírka na Světové
výstavě vývoje myslivosti
a lovectví v Brně v r. 2010
Souborně byla Sallačova sbírka vystavena v roce 2009 v Loveckém muzeu na zámku Stainz ve Štýrsku.39 Výstava nesla název
„Vom Elch bis zum Pudu“ a byla k ní vydána publikace.40 Ze Stainzu putovala sbírka do Brna, kde byla v roce 2010 představena
v expozici NZM na Světové výstavě vývoje myslivosti a lovectví.41 V téměř nezměněné podobě byla výstava spolu s výstavou
afrických sbírek přesunuta do Národního zemědělského muzea v Praze. Také k těmto výstavám byl vydán společný komentovaný katalog, ovšem bez výčtu exemplářů.42
Po skončení pražské výstavy byla Sallačova sbírka vrácena do NZM Ohrada a začala se připravovat její nová instalace. Ta byla
dokončena za finanční podpory Lesů České republiky, s. p. na konci roku 2013. Slavnostně otevřena byla 1. dubna 2014.
Mezitím se ještě menší kolekce ze Sallačovy sbírky zúčastnily 2 výstav v zahraničí: výstavy „Lovu zdar!“ Múzeu vo Svätom
Antone na Slovensku (2. 10.–31. 10. 2013) a výstavy „300 let loveckého zámku Ohrada“ v polském Muzeu Przyrodnieczolowieckim w Uzarzewie43 (31. 10. 2013–30. 7. 2014).
Nová expozice představuje nejen paroží jelenovitých, ale i ukázku ze sbírky souroží turovitých. Autoři44 se snažili zachytit
změny v taxonomii a nomenklatuře, které se odehrály od poslední instalace. Jako základ pro české názvosloví jelenovitých
39
Jagdmuseum Stainz, je součástí Universalmuseum Joanneum.
40
Hirsche weltweit. Landessmuseum Joaneum, Jagdmuseum Schloss Stainz, Graz 2008.
41
Scénář Ing. M. Čeněk, výtvarné řešení Ing. arch. E. Macholánová.
45 PLUHÁČEK, J.; HRABINA, P.; ROBOVSKÝ, J.: České názvy živočichů. Savci (Mammalia). Dodatek 2 – jelenovití (Cervidae), kabarovití (Moschidae) a kančilovití
(Tragulidae). Lynx, 42, 2010, s. 281–296.
42
ČENĚK, M.: Sallačova sbírka / SLABOVÁ, M.; SLABA, M.: Africké cesty Adolfa Schwarzenberga. NZM, Praha 2010.
46
ANDĚRA, M.: České názvy živočichů II. Savci (Mammalia). Praha 1999.
43
Součást Muzea narodowego rolnictva i przemyslu rolno-spożywczego w Szreniawie.
47
44
Scénář Ing. M. Čeněk, odborná spolupráce RNDr. J. Robovský, výtvarné řešení J. Kadlecová.
Jako podklad k vytvoření map byly použity publikace WILSON, D. E.; MITTERMEIER, R. A. eds.: Handbook of the Mammals of the World. 2. Hoofed Mammals.
Lynx Edicions, Barcelona 2011 a KÖTT, J.: Atlas jelenovitých. Vydáno vlastním nákladem, 2012. Mapy byly pro potřebu muzejní expozice zjednodušeny.
28
29
Současná expozice sbírky (2014)
30
31
Jelenovití
Jelenovití (čeleď Cervidae, podřád Ruminantia [přežvýkaví], řád Artiodactyla [sudokopytníci]) jsou druhově relativně
bohatá čeleď s cca 54 druhy (Mattioli 2011), což je navýšení o 13 druhů za posledních 30 let vlivem moderních molekulárně-generických a morfologických revizí potvrzujících existenci historicky popsaných druhů a popisem nových druhů
v tropech (objevy muntžaků, vyčlenění nových mazamů na základě genetických studií). V této skupině najdeme trpaslíky
(pudu) i obry (losy), takže rozptyl velikostí je obrovský: kohoutková výška 30–235 cm, váha 7–825 kg, délka hlavy s tělem
72–310 cm. Většinou jde o hnědá zvířata, některé druhy v závislosti na pohlaví či sezóně (v temperátní zóně je zimní srst
tmavší) bývají okrové až černé, popř. krásně červeně vybarvené. Většina druhů je takto monotónně zbarvena, několik
druhů se vyznačuje skvrnami v jedné (někteří sobi) nebo více řadách (s různou mírou pravidelnosti). Skvrnitost je různého
rozsahu, od řady skvrn podél páteře až po skvrnitost prakticky celého trupu.
Jejich asi nejcharakterističtějším znakem jsou parohy – kostěné útvary, většinou větvené, které jsou každoročně shazovány.
Tato vlastnost je všem dobře známá, až tak, že ji vnímáme jako obyčejný projev. Ve skutečnosti jde o naprosto fascinující
fenomén – které jiné zvíře každoročně zahodí tolik kostní tkáně? Vyrůstají pouze samcům, s výjimkou sobů, u nichž jsou
u obou pohlaví (vzácně se může vyskytnout i u dalších druhů, jako např. u srnek), a srnčíků, kterým paroží chybí. Vývin
parohů je řízen hormonálně. Růst parohů je velmi rychlý, parožní hmota je vůbec nejrychleji rostoucí tkání v živočišné
říši, denní přírůstek může být až 2 cm. Nové paroží je potaženo lýčím – bohatě prokrvenou a inervovanou kůží s jemnou
srstí – a v tomto stavu se paroh nachází 70 % času. Ukládáním solí vápníku paroh z chrupavky tvrdne a váha se tím navyšuje o 70%, po úplném zkostnatění lýčí odumírá (a snad v důsledku toho vyvolává pocit svědění) a jeleni se ho zbavují
vytloukáním o stromy a křoví. Těsně po vytlučení jsou parohy bílé jako každá jiná kost, barví se až zaschlými zbytky krve
a pryskyřicemi ze stromů (tmavší paroží například vzniká u zvířat z jehličnatých lesů, světlé je z lesů listnatých). Na povrchu
je často zdobené různě velkými výrůstky („perlení“) a rýhami, což jsou vlastně otisky cév, které paroh vyživovaly. Paroží je
znakem sociálního postavení samců, v době rozmnožování slouží k jejich vzájemným soubojům, při kterých si mohou
výsady paroží ulomit, aniž by to jelenům vadilo. Přesto paroží není zcela mrtvá hmota, jak se obecně tvrdí. V kosti jsou
zachovány živé buňky osteoblasty, které umožňují částečnou remodelaci vnitřní struktury parohu i po jeho vytlučení.
Základy parohů lze nalézt u embryí obou pohlaví, jejich vývoj pak řídí testosteron a další hormony. Mineralizace parohu
je vázána na dostatek minerálních látek, základní stavební složkou je hydroxyapatit, při jejich nedostatku parohy kolabují,
podobně bizarní je tzv. paroží parukářů při nízké hladině testosteronu (zranění, kastrace).
Konstrukce paroží jsou různé, jednostranné, oboustranné či dichotomické. Mohou být bodcovitá, s několika málo či naopak
s mnoha výsadami. Lopaty a výsady se zformují inhibicí při přiblížení cév v lýčí. Paroží nejstarších zástupců patrně bylo
křehké a nevyměňovalo se a bylo umístěno v blízkosti očnic, což naznačuje, že nebylo důležitým orgánem pro soupeření
samců. Tím se stalo až po posunu od očnic na čelní kosti. Oproti rohům má paroží zajímavou signalizační funkci – jeho
velikost je totiž v přímé souvislosti s velikostí, vyzrálostí a postavením jedince v konkrétní sezóně.
Jiří Židlický. jelen lyrorohý, perokresba, detail
(NZM Ohrada, i. č. 62 627)
32
Po skončení říje vlivem poklesu pohlavního hormonu dochází k přerušení kostní tkáně mezi pučnicí a parohem a následnému odlomení parohu – shazování. U jedné skupiny jelenovitých je shazování parohů vázáno na sezónní pokles hladiny
33
testosteronu; dochází k němu tedy krátce po říji. Sem patří jelenci, losi a sobi. Druhá skupina shazuje paroží až při poklesu
hladiny testosteronu na roční minimum, tedy dlouho po skončení říje. Tak je tomu u jelena, srnce, daňka, siky a jelena milu.
U této skupiny nastává ihned po shození intenzivní růst nového paroží. Obecně platí, že jeleni severní polokoule mají fixní
sezónu shazování paroží, tropičtí je mohou vyměňovat „benevolentněji“, což platí i pro samice, tropické druhy vstupují
do říje několikrát do roka, temperátní druhy mají na konci léta a v průběhu podzimu, nebo v zimě. Rána po odlomeném
parohu se zacelí polštářkem měkké tkáně, který se stane základem nového parohu. Do určitého věku nasazují samci
každým rokem stále mohutnější a členitější paroží, po několika letech kulminace se hmotnost i členitost paroží snižují.48
Dalším společným znakem jelenovitých je chybějící žlučník a čtyřkomorový žaludek. Samice mají dva páry mléčných bradavek. Chrup tvoří 32 nebo 34 zubů (zubní vzorce 0,0,3,3/3,1,3,3 nebo 0,1,3,3/3,1,3,3). Dolní špičáky přiléhají k řezákům
a mají stejný tvar a funkci jako řezáky, přičemž horní špičáky mohou být velké, např. u muntžaků a srnčíka, kde vyčnívají
z tlamy ven. Většina druhů jsou okusovači keřů, stromů a bylin, některé druhy jsou spásači (trav a bylin, třeba axis indický,
daněk) nebo býložravci přechodného typu, celkově mají oproti řadě turovitých zuby s nižší korunkou (brachyodontní
zuby). U většiny druhů jsou vyvinuty předoční, patní a meziprstní žlázy, sloužící k vymezení teritoria a ke vzájemné komunikaci. Pro jelenovité je typický i tzv. vlhký čumák, jaký známe třeba u psa, odborně se označuje rhinarium, jen někteří
jelenovití (např. sob) mají čumák zcela osrstěný. Ocas jelenovitých je spíše menší, výjimečně dlouhý je např. u jelena milu či
axise indického, naopak prakticky chybí u srnců, u kterých dojem ocasu v zimě vzniká díky štetce delších chlupů.
Hmotnost těla jelenovitých spočívá na 3. a 4. prstu, jež jsou zakončeny kopýtky – spárky, 2. a 5. prst tvoří tzv. paspárky, přičemž tvar kopyt bývá odlišný v závislosti na prostředí (např. široká kopyta na pohyb ve sněhu či v bažinách u soba a jelena
milu). Sir Victor Brooke rozdělil v roce 1878 jelenovité na 2 základní skupiny podle postavení rudimentů metakarpálních
kostí 2. a 5. prstu přední nohy49 na Telemetacarpalia a Plesiometacarpalia. 50
Kromě těchto znaků mají telemetakarpální jeleni celou nášlapnou plochu spárků měkkou, první paroží nasazují v prvním
roce života a má tvar paliček. Patří sem srnci, sobi, losi a jelenci. Plesiometakarpální jeleni mají přední část kopýtek rohovitou a jen zadní část měkkou a paroží nasazují až v druhém roce života. Sem se řadí všichni původní jeleni Starého světa
(podčeledi Cervinae). Toto rozdělení jelenů se potvrdilo v moderních fylogenetických analýzách a obě skupiny mají další
osobité vlastnosti. Například paroží plesiometakarpálních jelenů má krátkou lodyhu a některé další charakteristicky (např.
vyvinutý nadočník apod.)51 V Sallačově sbírce bylo toto dělení jelenovitých vyjádřeno preparáty kostí předních nohou srnce
a jelena na dřevěných stojáncích zhotovených ve stejném stylu jako štítky pod parožím. Tyto dva sbírkové předměty se
nedochovaly; chyběly již při soupisu sbírky po převozu na Ohradu.
Jelenovití mají rozmanité sociální systémy. Pro rozmnožovací chování je nejtypičtější soupeření samců o samice, se kterými se vítězný samec páří v časově omezené říji. Ačkoli se samicím jelenovitým rodí většinou jedno mládě, dvojčata jsou
častá u srnek, losic a jelence běloocasého, přičemž rekordmanem je srnčík až s 4 mláďaty. Doba březosti bývá mezi 6–9
měsíci, nejdelší (10 měsíců) má srnec, který má ale jako jediný známý jelenovitý zpožděnou implantaci oplozeného vajíčka.
Mláďata jsou vesměs odkládacího typu, proto je třeba „nezachraňovat“ opuštěná srnčata, neboť se k nim srna vrací. Většina
kolouchů je skvrnitá, výjimkou jsou někteří sambaři, sobi a los.
Jelenovití jsou jako skupina velice ekologicky přizpůsobiví, kupodivu ale v minulosti neosídlili subsaharskou Afriku. Dnes
jsou to dominantní kopytníci na 4 z 5 kontinentů obývaných kopytníky (chybí v Austrálii), a to druhově i početně. Mnohé
druhy uskutečňují větší či menší migrace, v případě sobů největší migrace v temperátní zóně ze všech kopytníků. Hodí
se také dodat, že jeleni jsou dobří plavci, proto se s nimi nezřídka setkáváme na ostrovech, byť v mnoha případech v tom
mohl sehrávat roli i člověk (především Středozemí a jihovýchodní Asie) a to často už dávno (neolit).
Původ a rozšíření jelenovitých
Nejstarší zástupci jelenovitých se na Zemi objevili před 20 miliony let, v teplém období třetihor zvaném raný miocén.
Jednalo se o malé jelínky rodu Procervulus a Acteocemas vzhledem podobné dnešním muntžakům, kteří obývali lesy
Evropy a živili se pravděpodobně smíšenou stravou sestávající z listů, ovoce i travin. Na rozdíl od moderních jelenů tato
zvířata své parůžky po nasazení pravděpodobně nikdy neshazovala, nebo jen jejich konce.
S postupným ochlazováním klimatu Eurasie, které započalo ve středním miocénu a vedlo ke vzniku výrazně odlišných
ročních období, se objevili první zástupci jelenů s pravým, periodicky shazovaným parožím, jako byl Dicrocerus. Před 7–8
miliony let se vzhled euroasijské krajiny dramaticky změnil. Začalo rozšiřování stepí a lesostepí na úkor pralesů a s nimi se
objevily nové formy jelenovitých, lépe adaptované na život v otevřenější krajině. Oproti původním menším lesním druhům
s vyklenutým hřbetem a jednodušším parožím, které nebránilo pohybu hustým porostem, se u těchto druhů zvětšila
kohoutková výška, vyrovnala linie hřbetu a vytvořilo se rozložité paroží (fáze tří a čtyřvýsadového paroží se objevuje až
ke konci třetihor) a s tím se i redukovaly původně šavlovité špičáky. Tento vývoj později kulminoval v pleistocénu, jakémsi
„zlatém období jelenovitých“, kdy v otevřené, vysoce produktivní krajině, zvláště v tzv. mamutí stepi v dobách ledových,
vznikaly gigantické formy jelenů, které byly součástí tzv. megafauny dob ledových a meziledových. Nejznámější z nich jsou
pravděpodobně zástupci rodu Megaloceros s největším druhem Megaloceros giganteus. Tento obrovský příbuzný dnešních daňků dosahoval v lopatkách výšky až 2,1 metru, rozpětí jeho paroží činilo až 3,65 metru a váha nějakých 680 kg.
Pozoruhodné bohatě větvené paroží měl i jeho pravděpodobný příbuzný Eucladoceros a v rámci bizarních pleistocénních
forem nelze opomenout obří losy s neuvěřitelně rozložitými lopatami (rod Cervalces).
Většina dnes žijících rodů jelenovitých je doložena už z období před 3–6 miliony let (konec miocénu a začátek pliocénu)
a na počátku čtvrtohor již žily druhy vyskytující se i dnes. Ze své evropské domoviny se jelenovití rozšířili do většiny Asie
a před zhruba 5 miliony let vydali přes pevninský most v místě dnešní Beringovy úžiny do Severní Ameriky. Z té pak před asi
2,5 miliony let přešli přes Panamský most do Jižní Ameriky a zhruba ve stejné době doputovali i do jihovýchodní části Asie.
Na čerstvě kolonizovaných územích vzápětí došlo k rychlému vzniku mnoha nových druhů. V současnosti obývají Evropu,
Asii, Severní a Jižní Ameriku a severní Afriku; člověkem byli vysazeni i v dalších oblastech (Austrálie, Nový Zéland, Nová
Guinea, jižní Afrika). Najdeme je v široké škále prostředí od bažinatých plání (barasinga, jelenec bahenní), pralesů (mazama,
muntžak) a stepí (jelenci) až po tundru (sobi) a vysokohorské louky (jelen bělohubý, huemulové).
Čeleď jelenovitých je relativně mladá a dále se vyvíjí. Dokazuje to i skutečnost, že mezi jednotlivými druhy může docházet
k plodnému mezidruhovému křížení.
DeMIGUEL, D.; FORTELIUS, M.; BEATRIZ, A.; MORALES, J.: Ancestral feeding state of ruminants reconsidered: earliest grazing adaptations claims a mixed condition for Cervidae. Evolutionary Biology 8(13) 2008, s. 1–13.
48
U srnců to platí jen omezeně, jsou citlivější na vlivy prostředí a tak se stává, že po sobě jdoucích letech různě střídají paroží silná a slabá.
49
Na zadních nohách tyto kůstky zanikly úplně.
50 BROOKE, V.: On the classification of the Cervidae with a synopsis of the existing species. Proceedings of The Zoological Society of London. London 1878,
s. 883–928
51
34
DUARTE, J. M. B.; GONZÁLES, S.: Neotropical Cervidology: Biology and medicine of Latin American deer. Jaboticabal, Brazil
2010, 393 s.
HOPKINS, D. M.: The Bering Land Bridge. Stanford University Press, Redwood City, 1967. 495 s.
PROTHERO, R. D.; FOSS, S. E.: The evolution of Artiodactyls. The Johns Hopkins University Press, Baltimore 2007. 384 s.
MATTIOLI, S.: Family Cervidae (deer). WILSON, D. E.; MITTERMEIER, R. A. (eds.), Handbook of the mammals of the World, vol. 2
– Hoofed mammals (s. 350–443). Barcelona 2011.
BUBENÍK, A. B. : Development of antlers. GRZIMEK, B.: Grzimek‘s Encyclopedia of Mammals. McGraw-Hill 1989, s. 129–130, 3250 s.
35
1.
2.
3.
4.
5.
9.
10.
6.
7.
8.
11.
13.
12.
14.
15.
16.
17.
27.
18.
20.
29.
22.
19.
23.
21.
26.
24.
25.
28.
Schematický nákres architektury paroží vybraných druhů jelenovitých.
Velikostní poměry nejsou zachovány.
1 – muntžak (Muntiacus sp.), pohled z boku a zepředu, chybějící očník u malých druhů, 2 – sambar (Rusa sp.), 3 – axis (Axis sp), pohled
z boku a zepředu, 4 – sambar skvrnitý (Rusa alfredi), 5 – jelen sika (Cervus nippon), dva typy větvení, 6 – asijské formy jelena evropského
(C. e. bactrianus, C. e. yarkandensis) – paroh a dva typy korunového větvení, 7 – evropská forma jelena evropského (Cervus elaphus elaphus), 8 –wapiti (Cervus canadensis), pohled z boku a zepředu, 9 –daněk evropský (Dama dama), 10 – daněk mezopotamský (Dama
mesopotamica), 11 – jelen bělohubý (Cervus albirostris), 12 – jelen lyrorohý (Cervus eldii), pohled z boku a zepředu, 13 – barasinga (Cervus
duvaucelii), 14 – jelen Schomburgkův (Cervus schomburgki), 15 – jelen milu (Elaphurus davidianus), 16 – pudu (Pudu sp.), 17 – mazama
(Mazama sp.), 18 – srnec evropský (Capreolus capreolus), pohled zepředu a z boku, 19 – srnec sibiřský (Capreolus pygargus), pohled
zepředu a z boku, 20 – huemul jižní (Hippocamelus bisulcus), 21 – huemul severní (Hippocamelus antisensis), 22 – jelenec běloocasý
36
(Odocoileus virginianus), 23 – jelenec ušatý (Odocoileus hemionus), 24 – jelenec bahenní (Blastocerus dichotomus), 25 – jelenec pampový (Ozotoceros bezoarticus), 26 – americká a východoasijská forma losa evropského (Alces alces sp.), 27 – evropská forma losa evropského (Alces alces alces), 28 – tundrová forma soba polárního (Rangifer tarandus), 29 – lesní forma soba polárního (Rangifer tarandus)
(Kresba Marie Voldřichová)
37
D.
h.
7.
g.
8.
5.
9.
f.
F.
6.
4.
3.
1.
e.
A.
2.
3.
4.
2.
1.
j.
l.
k.
d.
5.
c.
a.
p.
o.
B.
l.
b.
G.
1.
v.
s.
j.
C.
k.
i.
a.
E.
t.
k.
c.
2.
u.
j.
8.
1.
q.
d.
7.
b.
r.
m.
6.
a.
4.
b.
Názvy částí paroží:
A jelen evropský (Cervus elaphus), B daněk evropský (Dama dama), C srnec obecný (Capreolus capreolus)
a – pečeť, b – růže, c – očník, názvy výsad: d – nadočník, e – opěrák, f – vlčník (přítomen u karpatských populací jelena evropského),
g – koruna (nejméně tři výsady vyrůstající na vrcholu parohu z jednoho místa či v těsné blízkosti), h – koncová vidlice u zvířat bez koruny,
i – lodyha, j – rýhování, k – perlení, l – lišta, m – trn, o – hák, p – prsty, q – dlaň (lopata), r – krajkování, s – palec, t – přední výsada,
u – vrcholová (střední) výsada, v – zadní výsada
D – průřez rostoucím parohem:
1– čelní kost, 2 – kost pučnice, 3 – tvrdá kompaktní lamelární kost (substantia compacta), 4 – kostní trámčina (substantia spongiosa), lehká
houbovitá „porézní“ kost, 5 – mineralizovaná chrupavka, 6 – chrupavka v různém stadiu postupné mineralizace (směrem nahoru se míra
zkostnatění snižuje), 7 – dělivá mezenchymatická tkáň – růstová zóna na vrcholu parohu, 8 – okostice, 9 – osrstěná pokožka – lýčí
Podle: Price, J. S. et al.: Deer antlers: a zoological curiosity or the key to understanding organ regeneration in mammals? Journal of Anatomy,
207(5), 2005, s. 603–618, upraveno.
3.
2.
E – průřez vytlučeným parohem:
1 – lamelární kost, 2 – trámčitá (houbovitá) kost
F – schematizovaný vývoj paroží u jelena evropského (Cervus elaphus):
1 – první paroží – „špičák“ (nahoře vzácný „korunový špičák“), věk 1–1,5 roku (při nasazení paroží), 2 – druhé paroží – „vidlák“ (vlevo) se
u silných kusů nevyskytuje, častější je „šesterák“ (vpravo), věk 2 roky, 3 – třetí paroží – „osmerák“, může být i desaterák s jednoduchou korunou
(nezobrazen), věk 3 roky 4 – čtvrté až šesté paroží – „dvanácterák“, věk 4–6 let 5 – sedmé až deváté paroží – „čtrnácterák“, věk 7–9 let,
6 – desáté až 11 paroží – „osmnácterák“, věk 10–11 let, 7 – dvanácté a další paroží – „dvacaterák“, věk 12 let a více, 8 – čtrnácté a další paroží –
„zpátečník“, věk 14–15 let a více.
Jedná se o idealizovaný nákres. Celková délka paroží a počet výsad závisí na úživnosti prostředí a genetickém založení jedince. Slabí jeleni
mohou mít i v plné dospělosti výrazně méně výsad, než odpovídá jejich věkové třídě a naopak výjimečně silné kusy mívají větvení bohatší.
G – růst paroží u dospělého samce jelena evropského (Cervus elaphus):
1 – březen, 2 – duben, 3 – květen až červen, 4 – konec června až červenec
Starší zvířata nasazují a vytloukají paroží dříve než mladí jedinci. U nejmladších kusů začíná nové paroží vyrůstat v dubnu až květnu a vytloukají v srpnu.
(Kresba Marie Voldřichová)
38
39
Rhinaria
Rhinaria
Obřitky
Ploška lysé kůže mezi nozdrami se odborně nazývá rhinarium. U jelenovitých je výrazně vyvinuto a je jedním z charakteristických
rysů této skupiny. Jeho vlhký povrch umožňuje zvířatům zachycovat pachy s větší účinností. Tvar nosu a pysků a pozice nozder
často odhalí způsob života zvířete. Například zcela osrstěná plocha okolo nosních otvorů soba prozrazuje zvíře adaptované na nízké
teploty, zatímco převislý a vysoce pohyblivý pysk losa ukazuje na jelena s oblibou požírajícího vodní vegetaci. Rhinarium je navíc
velice nápadné a jeho vzhled v kombinaci s často přítomnými kontrastními odznaky na srsti v jeho okolí (labiální skvrny, bílé pysky) je
významným diagnostickým znakem druhů a zvířatům také slouží při vnitrodruhové komunikaci.
1 – wapiti (Cervus canadensis), obdobný tvar nosu má i jelen evropský (Cervus elaphus), 2 – srnec evropský (Capreolus capreolus),
obdobný tvar nosu má také jelenec (Odocoileus sp.), 3 – jelen milu (Elaphurus davidianus), 4 – sob (Rangifer tarandus),
5 – los (Alces sp.), 6 – jelen bělohubý (Cervus albirostris), 7 – muntžak (Muntiacus sp.)
1.
1.
6.
11.
Obřitky:
2.
2.
7.
3.
12.
Labiální skvrny
4.
3.
Stejně jako tvar rhinaria a doprovodná kresba hlavy jsou i obřitky (myslivecky „zrcátka“) druhově specifické a mohou být použity
k rozlišování jednotlivých druhů i poddruhů jelenovitých (v případě srnců také pohlaví). Mají zářivě bílou barvu ostře vystupující oproti
uniformně tmavěji zbarvenému tělu zvířete a tento kontrast je často ještě dále umocněn černým orámováním. Díky tomu jsou vysoce
nápadné a dobře viditelné i na značnou vzdálenost, přičemž obecně platí, že u zvířat z otevřenější krajiny výrazněji adaptovaných
k běhu jsou zrcátka větší a ornamentálnější. U druhů žijících v husté vegetaci zrcátko často chybí, nebo je velmi malé a viditelné pouze
při zvednutí ocasu. Jejich silně kontrastní vzhled není náhodný – ostré záblesky zrcátek prchajících zvířat slouží jako důležitý poplašný
signál. U některých druhů je tato funkce ještě posílena delšími chlupy, které může zvíře při úleku zježit a zvětšit tak plochu obřitku či
vztyčeným ocasem opět s ostře bílou spodinou.
1 – obřitek jelena evropského (Cervus elaphus) – primární bílé zrcátko je úzké a nevystupuje nad kořen ocasu. V dolní části je neostře
tmavě hnědě až černě lemované, rozsah a výraznost lemu se však liší mezi populacemi (na obrázku je typický „středoevropský“
jelen). Jeho plochu v horní části zvětšuje sekundární světle rezavé zrcátko zasahující až nad poměrně dlouhý, stejně zbarvený ocas.
2 – obřitek wapiti – široké bílé zrcátko vystupuje vysoko nad krátký ocas. V horní části je mírně rezavě zabarvené, avšak sekundární
a primární zrcátko není rozlišitelné. 3 – sob polární (Rangifer tarandus), letní srst. 4 – srnec obecný (Capreolus capreolus) v zimní srsti,
nahoře srna, dole srnec. Ocas srnců je velice krátký, u srny pod ním vyrůstá narezlý střapec srsti. 5 – jelen milu (Elaphurus davidianus).
Nápadný je dlouhý „koňský“ ocas, který je mezi jelenovitými unikátem. 6 daněk evropský (Dama dama), 7 – jelen sika (Cervus nippon)
– zrcátko v klidu a 8 – se zježenou srstí při poplachu (zimní srst). Síla a výraznost černého pruhu na ocase a okolo obřitku se může lišit
mezi populacemi. 9 – jelenec ušatý (Odocoileus hemionus), 10 – jelenec černoocasý (Odocoileus hemionus columbianus), 11 – jelenec
běloocasý (Odocoileus virginianus), obřitek u klidného zvířete, 12 – vztyčený, zježený ocas při poplachu
Labiální skvrny:
8.
Typickým rysem jelenovitých jsou tmavé, víceméně oválné skvrny po stranách spodní čelisti. U jednotlivých druhů a poddruhů jsou
různě výrazné, někdy též chybí. U některých taxonů se spojují s odznaky na horním pysku v jeden celek – tzv. uzdečku.
1 – jelenec ušatý (Odocoileus hemionus), 2 – jelen evropský (Cervus elaphus), 3 – wapiti (Cervus canadensis), 4 – jelen bělohubý
(Cervus albirostris) – nepřítomná či jen slabě naznačená labiální skvrna.
1.
(Kresba Marie Voldřichová)
5.
2.
4.
9.
3.
6.
7.
40
5.
10.
4.
41
a.
c.
d.
f.
1.
b.
2.
3.
e.
Srovnání anatomie dolní části končetiny jelenovitých žijících v odlišných biotopech
Kostra distální části přední končetiny
jelenovitých:
Pro zvířata pohybující se převážně po měkkém povrchu, ať už jde o sníh (a – sob) nebo bahnitou půdu (b – jelen milu) jsou typické výrazně
rozevřené, široké paznehty s dlouhými, silnými paspárky, které se díky prošlápnuté spěnce a roztaženým kopytům dotýkají země a poskytují
tak noze dodatečnou oporu. Toto uspořádání zvětšuje styčnou plochu končetiny se zemí, což vede k lepšímu rozložení váhy zvířete, které se
pak méně boří. U mokřadního jelena milu je navíc patrná rozšířená duplikatura mezi prsty, připomínající plovací blánu, která dále zvětšuje
povrch nášlapné plochy. Detaily vzhledu sobích kopyt (d – pohled zezdola, e – pohled seshora) ukazují rozšířené paznehty a husté osrstění,
které vytváří okolo kopyt jakési sněžnice (čímž stejně jako kožní blána u milu zvětšují plochu končetiny a zároveň zabraňují vzniku omrzlin).
Oproti tomu druhy běhající po tvrdém povrchu (c – jelenec ušatý, f – srnec obecný) mají výrazně užší, sevřená kopyta s méně vyvinutými
paspárky a krátkou srstí na spěnkách.
1 – 3 Telemetacarpalia
4 – 6 Plesiometacarpalia
(Kresba Marie Voldřichová)
(Kresba Marie Voldřichová)
4.
42
5.
6.
43
Muntiacus reevesi
muntžak malý
Fylogenetický strom jelenovitých
muntžak chocholatý
Tento fylogenetický strom podle práce Gilbert et al. 2006 zobrazuje příbuzenské vztahy mezi zástupci většiny druhů jelenovitých komplexně na základě
mitochondriálních a jadernách genů. Autoři pomocí mapování evoluce znaků
rekonstruovali vzhled vyhynulých předků.
Muntiacini
Elaphodus cephalophus
Dama mesopotamica
daněk mezopotámský
Dama dama
daněk evropský
Rusa timorensis
sambar ostrovní
Cervinae
Rusa unicolor
sambar indický
Cervus elaphus
jelen evropský
Cervus nippon
sika
Cervus albirostris
jelen bělohubý
Cervini
Rucervus eldii
Elaphurus davidianus
jelen milu
Rucervus duvaucelii
barasinga
Axis porcinus
Cervidae
Axis axis
Rangifer tarandus
Mazama americana
Odocoileini
Odocoileus hemionus
Odocoileus virginianus
Blastocerus dichotomus
Mazama gouazoubira
Capreolinae
jelen lyrorohý
Pudu puda
Hippocamelus antisensis
jelínek vepří
axis indický
sob
mazama červený
jelenec ušatý
jelenec běloocasý
jelenec bahenní
mazama šedohnědý
pudu jižní
huemul severní
Capreolus capreolus
srnec obecný
Hydropotes inermis
srnčík čínský
Pro názvy taxonů vyšších než druh (podčeleď, tribus) použili formální klasifikaci, podobně jako např. Groves et Grubb 2011 (tam s rozdílem, že tribus
Odocoileini je na základě priority nahrazen tribem Rangiferini).
Z morfologických a molekulárních studií vyplývá, že se jelenovití ve svém
základu dělí na dvě velké skupiny (linie) - „jeleni Starého světa“ (Cervinae)
a „jelenci Nového světa“ (Capreolinae). Jeleni Starého světa se rozdělují na
muntžaky a zbylé jeleny, kteří se dále dělí na tři základní linie: daňky, axisy
s barasingou a skupinu zahrnující jelena lyrorohého, jelena milu, sambary
a odvozené jeleny typu jelen bělohubý, jelen evropský, wapiti a sika. Jelenci
Nového světa se jasně dělí na tři osobité skupiny, losy, srnce a zbývající
novosvětské druhy. Z této třetí linie se nejprve oddělují sobi a poté následuje
dělení mezi skupinou jelenců spolu s částí mazamů a druhou linií zahrnující
huemuly, jelínky pudu, druhou skupinu mazamů a jelence bahenního. Studie
Gilbert et al 2006, Pitra et al. 2004 nebo novější Hassanin et al. 2012 ukázaly,
že malí jelínci mazama vznikli několikrát nezávisle (tzv. konvergence) a také
ukončily dlouholetou otázku, zda je srnčík původní jelen nebo druhotně
výrazně pozměněný druh – je to příbuzný srnce, který přišel o parohy a místo
nich si vytvořil velké špičáky. Jeden gen (mitochondriální cytochrom b) ukazuje na pozoruhodnou příbuznost obra a trpaslíka, losa a srnce + srnčíka.
Hypotetický prajelen (poslední společný předek všech dnes žijících jelenů)
měl pravděpodobně tři výsady na parohu, byl větší (nad 65 cm v kohoutku),
samci byli mohutnější než samice a žil v otevřených biotopech. Zjednodušení
parůžků dodatečně proběhlo u muntžaků, nezávisle u obou skupin mazamů
a huemula, úplná ztráta u srnčíka, zvětšení počtu výsad naopak u předka
daňků, předka jelenů r. Cervus a pak izolovaně u jednotlivých druhů (barasinga, sob, los, jelenci). Zmenšení velikosti těla jde v ruce s vyrovnáním se
velikosti samců a samic. U skupin se zjednodušeným parožím i zmenšením
těla se nabízí spojitost s životem v zapojených porostech. Názor, že muntžak,
mazama či srnčík jsou žijící fosilie, celkově tedy neplatí, nicméně není u muntžaků vyloučeno, že nám naznačují, jak prajeleni mohli vypadat a že si část
prajelenovitosti mohli držet po miliony let. Dodejme, že naprostá většina hlavních linií má miocénní-pliocénní původ.
Capreolini
Alceini
44
Alces alces
los
45
stoupla hladina moří. Z Jersey se stal ostrov a jeho jelení obyvatelé na něm zůstali uvězněni. Období jejich izolace trvalo jen
okolo 5800 let, a přesto se, jak naznačují fosilní nálezy, stihla zvířata zmenšit na pouhou šestinu své původní velikosti. Jejich
hmotnost klesla z 200 kilogramů na neuvěřitelných 36 a po vzoru ostatních ostrovních forem se zjednodušilo i jejich paroží.
Stali se tak dalším důkazem známého faktu, že evoluce u ostrovních zvířat běží rychleji než u jejich kolegů na kontinentech. Bohužel celá jedinečná populace rychle zanikla, když se s opětovným poklesem hladiny moře vyvolaným následující
(a doposud poslední dobou ledovou – tzv. Würm) ostrov znovu propojil s pevninou. Zda se zvířata skřížila s pevninskými
jeleny, či je vyhubili predátoři, není známo, jisté však je, že nadobro vymizela. Zvláštní ostrovní formy jelenovitých se ale
v pleistocénu vyskytovaly i na středomořských ostrovech Korsice, Sicílii, Sardinii, Krétě, Karpathu, Maltě a Tilu. Jednalo se
o příbuzné či přímo zástupce rodu Cervus, Dama a různé megaloceridy.
Obři a trpaslíci z ostrovů
Když se zvířata dostanou z pevniny na izolované ostrovy, začnou se s nimi dít divné věci. Ptáci například mají redukovaná
křídla a ztrácejí schopnost letu, protože pokud na ostrůvku chybí jejich přirození nepřátelé, není potřeba zbytečně investovat energii do nepotřebných orgánů. Na pohyb stačí silné nohy a hnízda si mohou stavět na zemi, navíc proč zbytečně
riskovat, že vás při letu odfoukne vítr na volné moře. Postupně tak vznikly celé zástupy bizarních nelétavých ptačích druhů
(mimo jiné holub dronte mauricijský z ostrova Mauricius, ptáci moa, chřástal weka a papoušek kakapo z Nového Zélandu,
moa–nao, obří kachna z Havajského souostroví, obří čáp z ostrova Flores), které bohužel při následném kontaktu s člověkem a jeho věrnými zvířecími průvodci (potkany, prasaty, kočkami, psy apod.) většinou nedopadly vůbec dobře.
Ale ztráta schopnosti létat není jediná pozoruhodnost. Zvířata mají na ostrovech tendenci narůstat do obřích rozměrů či
se naopak zmenšovat na miniaturní zakrslíky. Podle jakého klíče se ty které druhy mění v giganty či trpaslíky není doposud
v mnoha případech zcela jasné (někdy se zástupci toho samého rodu a dokonce druhu na jednom ostrově zmenší a na vedlejším naopak povyrostou). Patrně záleží na složité kombinaci mnoha faktorů. Roli nehraje jen velikost ostrova, jeho poloha
a množství potravy na něm, ale také interakce nového kolonizátora se společenstvím druhů, které na ostrov dorazily před
ním a ekologické roli, kterou si nováček v důsledku toho zvolí. Velmi obecně se ale dá říct, že menší druhy se zvětšují
(výrazné sklony k tomu mají například hlodavci, hmyzožravci a do určité míry také plazi a ptáci, včetně výše zmíněných
nelétavých druhů), zatímco velké druhy naopak na velikosti ztrácí a vzniká tzv. ostrovní dwarfismus („zakrslost,“ ke zmenšování často tíhnou kopytníci a chobotnatci). Tomuto zobecnění se odborně říká tzv. ostrovní pravidlo. A tak postupem času
vznikla prapodivná plejáda ostrovních obrů (pliocénní králík Nuralagus z Minorky o váze 12 kilogramů a výšce půl metru,
obrovští lemuři z Madagaskaru, z nichž druh Archaeoindris fontoynontii byl velký jako samec gorily) na jedné straně a trpaslíků na straně druhé (malí mamuti z ostrova Saint Paul a Channel islands u Kalifornie vysocí jen okolo 150–190 centimetrů
či zakrslí sloni a hroši ze středozemních ostrovů).
Několik prapodivných ostrovních forem vytvořili i jeleni. Začali s tím už jejich třetihorní předchůdci, například zvláštní
jelínek Hoplitomeryx s pěti rohy. Ten vytvořil na přelomu miocénu a raného pliocénu hned několik velikostních vydání
(včetně pravých trpaslíků) na ostrově Gargano ležícím u Apeninského poloostrova. A nebyl tu sám, žil tu s ním například
hrozivý příbuzný ježka Deinogalerix koenigswaldi (Erinaceidae) s dvaceticentimetrovou lebkou, největší (a asi i nejděsivější)
zástupce hmyzožravců, který byl kdy nalezen. Ostrov sám už dnes bohužel nenajdete – stal se součástí východního pobřeží
jižní Itálie a s ním zmizela i jeho úžasná fauna.
Rozkvět endemických jelenů nastal především ve starších čtvrtohorách, kdy působením dob ledových a meziledových
docházelo k velkým výkyvům hladiny moří a tím také uvězňování zvířat na nově vzniklých či dříve lépe přístupných ostrovech. Jeden z nejlépe zdokumentovaných případů ostrovního dwarfismu jsou maličcí jeleni z ostrova Jersey, největším
a nejjižnějším ostrově z Normanského souostroví ležícím v Lamanšském průlivu mezi pobřežím Francie a Británie. Ti byli
klasickým příkladem takových trosečníků. V předposlední době ledové (tzv. Riss, 200–120 tisíc let před našim letopočtem)
byl ostrov Jersey součástí rozlehlých plání severozápadní Francie, po kterých se potulovala stáda jelenů obdobné velikosti
a váhy, jakou mají současní jeleni evropští. Pak ale přišla doba meziledová (tzv. Eem) a s oteplením klimatu radikálně
46
Právě jeleni z Kréty předvedli pozoruhodný evoluční kousek. Od středního pleistocénu zde žilo hned pět druhů jelenovitých.
Dva evolučně starší druhy byly malé, tři mladší druhy naopak výrazně větší. Ti velcí patřili do rodu Cervus (někdy jsou uváděny
jako jeho samostatný podrod Leptocervus), i když někteří badatelé v nich vidí příbuzné daňků a pojmenovali je Pseudodama.
Dvojice trpaslíků pak byla zařazena do rodu Megaceroides (další používaný název je Praemegalocerus či Candiacervus) a patřila
tedy do stejné skupiny jako slavný veledaněk Megaloceros. Někdy je ale rodem Candiacervus označováno všech pět druhů
najednou, což působí značný zmatek v názvosloví. Potíže s klasifikováním krétské pětky ukazují úskalí, s nímž se taxonomové
u ostrovních druhů potýkají často. V důsledku života (často velmi dlouhého) v izolaci jsou mnohá endemická zvířata z ostrovů
natolik podivná a unikátní, že tvrdošijně vzdorují jakýmkoliv pokusům o jasné zařazení do systému pomocí tradiční morfologie
a na řadu musí přijít analýza DNA. Zdaleka ne u všech druhů je ale genetický materiál k dispozici. Krétští jeleni si s taxonomií
naštěstí hlavu nelámali. Na ostrově se jim dařilo, a postupně vytvořili něco na způsob parohatých „Darwinových pěnkav“. Aby
omezili vzájemnou konkurenci a mohli koexistovat na značně omezené ploše souše, vytvořili radikálně odlišné ekologické
formy. Dva malé druhy měly mohutné tělo a nápadně krátké a natolik robustně stavěné končetiny, že si je archeologové
zprvu spletli s turovitými (přičítali jejich pozůstatky kozám). Naopak jejich velcí elegantní sousedé měli končetiny štíhlé a až
nepřirozeně dlouhé (dokonce delší než veledaněk). A zatímco vůbec nejmenší druh z pětice – Megaceroides ropalophorus
ozdobený dlouhým a bizarním, na konci pádlovitě zakončeným parožím měřil v lopatkách pouhých 40 centimetrů (byl tedy
vysoký jako středně velký pes), největší forma – Cervus major – byl s výškou 165 centimetrů v kohoutku naopak větší, než
jeho kolegové ze skupiny evropských jelenů na pevnině. Malí, podsadití a pevně stavění jelínci Megaceroides pravděpodobně
obývali neúrodný a neschůdný skalnatý terén porostlý ostnitými křovinami a v podstatě tak vytvořili jakousi jelení obdobu
dnešních divokých koz (a asi i stejně čile lezli po skalách). Zuby velkých forem naopak prozrazují, že se jednalo o okusovače
měkčí a kvalitnější potravy, především listí, výhonků a bylin (tzv. browsery), jejichž domovem byl les. V rámci těchto dvou
odlišných ekotypů pak nejspíše mezi jednotlivými druhy existovaly další, jemnější rozdíly ve stylu života. Odlišné ekologické
nároky tak umožnily všem pěti specialistům obývat různé typy prostředí na jediném kusu země uprostřed moře (jevu, kdy
se více druhů specializuje tak, aby co nejlépe využily určitý společný prostor a zároveň si navzájem co nejméně konkurovaly,
se říká sympatrická speciace). Jejich mírumilovné soužití bohužel nemělo dlouhého trvání. V pozdním pleistocénu se klima
postupně oteplovalo, v důsledku čehož stoupala hladina moří. Ostrov se neustále zmenšoval a jeho vegetace se měnila. Jeleni
začali jeden po druhém vymírat a poslední ránu jim nejspíš zasadil intenzivní lov lidmi.
Mimo evropský okruh měl své jedinečné jelenovité například ostrov Tchaj-wan a Japonské souostroví. Na velkých ostrovech
v severní části japonského souostroví a Tchaj-wanu žilo v pozdním pliocénu a raném pleistocénu hned několik zvláštních
endemických variant jelena milu, kterým v kolonizaci nových domovů snad pomohla jejich pro tento taxon tak typická
vodomilnost. Zatímco Japonsko obýval Elaphurus shikamai, Elaphurus akashiensis a Elaphurus tamaensis, na Tchaj-wanu žil
Elaphurus formosanus. Všechny tyto druhy měly relativně zjednodušené paroží a společnost jim dělali zakrslí mastodonti
stegodoni (příbuzní dnešních slonů). Krom těchto ostrovních typů vytvářel milu další odlišné formy i na kontinentu (dnešní
území Číny), dodnes se však z tohoto bohatství druhů dochoval pouze jeden jediný, a to Elaphurus davidianus. I ten je však
svým vzhledem mezi jeleny unikátem a jeho pozoruhodná minulost ho činí ještě zajímavějším.
Také řetězec drobných ostrůvků Rjúkjú tvořící jižní část japonského souostroví měl svého jelena. Doma tu byl velmi variabilní druh Cervus astylodon, který na každém ostrově vytvářel unikátní místní ekotyp výrazně se lišící velikostí. Došel tak
v podstatě ke stejnému řešení, jako jeleni z Kréty (nebo želvy z Galapág).
47
Dva endemičtí ostrovní jeleni milu z pozdního pliocénu
a raného pleistocénu:
1 – Elaphurus formosanus z Tchaj-wanu
2 – Elaphurus shikamai z Japonska
1.
(Kresba Marie Voldřichová)
2.
1.
Srovnání stavby těla a velikosti dvou extrémních ostrovních specialistů rodu Candiacervus ze středního
pleistocénu Kréty.
1 Candiacervus (Megaceroides) ropalophorus měl všecky rysy ostrovního trpaslíka – malá postava, výrazně zkrácené končetiny,
kompaktní robustní trup (celkovým vzhledem poněkud připomínal jelínka vepřího (Axis porcinus) a zjednodušené paroží (v tomto
případě do extrému) ve formě nápadně protažených pádel. Obýval skalní výchozy a ekologií připomínal dnešní horské kozy.
V kohoutku měřil pouze cca 40 cm. Naopak největší druh na ostrově – Candiacervus major (2) měřil v kohoutku až 165 cm. Typické pro
něho byly chůdovité končetiny se silně protaženou holenní částí, připomínající nohy žiraf. Díky této podivnosti byla dolní část jeho
končetiny od karpálního kloubu k zemi dokonce delší než u slavného „irského jelena“ tedy veledaňka druhu Megaloceros giganteus,
který byl jinak vysoký až okolo 2 metrů. Pravděpodobně se jednalo o adaptaci na zarostlý terén plný nerovností a překážek, který jelen
při pronásledování hbitě překračoval jako dnešní los.
Mezi těmito extrémy existovaly další přechodné druhy – Megaceroides (Candiacervus), cretensis obývající stepní plochy, lesní forma
živící se listy, trávou a větvičkami odpovídající ekologií dnešnímu jelenu evropskému (C. rethymnensis) a specialisti na měkkou potravu
a neschůdný terén (C. dorothensis a zmíněný C. major). Celkem tento ostrov obývalo 5 (někdy je ovšem udáváno i 6 či dokonce 8)
druhů.
Kromě Kréty žily další dva druhy tohoto rodu ostrovních jelenů i na ostrově Karpathos (velký Candiacervus pigadiensis a maličký
Candiacervus cerigensis, došlo zde k obdobnému velikostnímu rozrůznění jako na Krétě) a další na ostrůvku Kasos (opět udáván jako
Candiacervus cerigensis , je ale možné, že se jedná o jiný druh). Ostrovy Korsiku a Sardinii pro změnu obývali dva megaloceři, středně
pleistocénní Megaloceros sardus (ještě stále poměrně velký jelen ze Sardinie) následovaný pozdně pleistocénním Megaloceros cazioti
(u něhož došlo ke zmenšení kohoutkové výšky až na 1 metr), který po sobě kromě kostí zanechal velké množství stop ve zpevněných
píscích bývalých pláží na jihozápadním pobřeží Sardinie, kam ho snad lákaly solné depozity. Své jeleny měl i Rhodos.
Z exotičtějších destinací se jelení endemiti vyskytovali také v Japonsku (viz text) a na Filipínách (zde nejméně ve třech velikostních
vydáních) a v této pěkné tradici zde dodnes pokračují japonští sikové a filipínský sambar luzonský.
2.
(Kresba Marie Voldřichová)
48
49
Rekonstrukce přibližného vzhledu kopytníků rodu Procervulus (1) a Acteocemas (2).
1.
2.
3.
Oba jsou již řazeni do čeledi Cervidae a podčeledi Muntiacinae (Procervulus do tribu Lagomerycini a Acteocemas do tribu Dicrocerini)
a v současné době jsou považováni za nejstarší zástupce jelenovitých (ačkoliv jiní autoři je alternativně řadí spíše k jejich blízkým
příbuzným). První druhy těchto jelínků se objevily už v ranném miocénu. S jeleny je pojí protokonální záhyb na stoličkách horní čelisti
(u Acteocemas ovšem není dentice známa), dichotomické větvení paroží, zvrásněný povrch parůžků a naznačení růží.
Tato zvířata nasazovala paroží na dlouhých, mírně se rozbíhajících přímých násadcích (pučnicích), podobně jako muntžaci. Jejich délka
tvořila více než 2/3 celkové délky parůžku ale na rozdíl od moderních jelenů nebyla ještě kost pučnice a parohu zřetelně rozlišená,
zvířata tedy v podstatě neměla růži (Procervulus), nebo byla jen velmi slabě a neúplně vyvinutá (Acteocemas). Celková stavba tohoto
„protoparohu“ tak připomínala jakýsi morfologický přechod mezi parohem a rohem, jako je tomu u dnešního vidloroha amerického
(Antilocapra americana). Shazovány byly pouze vrcholové partie parůžků a to zprvu pouze nepravidelně. Vznik růží u Acteocemas
ale ukazuje na příklon k cyklické výměně parohů a také během další evoluce linie protocervulidů je patrná postupující tendence
k pravidelnějšímu shazování, pravděpodobně v korelaci s přechodem raně miocénního subtropického klimatu k mírnému klimatu
středního miocénu s rozlišenými ročními obdobími. U řady zástupců těchto primitivních skupin jelenů přitom vyrůstaly „parůžky“ nejen
samcům, ale často i samicím (prokázáno například u rodu Dicroceros z tribu Dicrocerini).
Typické pro ně také byly, stejně jako pro dnešní muntžaky a srnčíky, dlouhé, silné špičáky vyčnívající z tlamy. Zuby procervulidů již
měly selenodontní vzor dnešních jelenovitých, avšak mnohem nižší (brachyodontní) korunky. Byli to generalisté živící se okusem listí
a ovocem i spásáním travin.
Jednalo se o gracilně stavěné, v zásadě menší kopytníky, kteří vytvářeli několik druhů lišících se velikostí. Odhadovaná tělesná hmotnost
u jednoho ze starších zástupců tohoto rodu – Procervulus ginsburgi – byla zhruba 23,5 kilogramů a velikost tak odpovídala menšímu
srnci. Délka paroží u rodu Procervulus od okraje očnice po bázi vidlice činila u dospělých zvířat, opět v závislosti na taxonu, přibližně 7–15 cm.
(Podle: RÖSSNER, G. E.: Systematics and palaeoecology of Ruminantia (Artiodactyla, Mammalia) from the Miocene of Sandelzhausen
(southern Germany, northern Alpine Foreland basin). Paläontologische Zeitschrift 84.1, 2010, s. 123–162.
AZANZA, B.: Systématique et évolution du genre Procervulus, cervidé (Artiodactyla, Mammalia) du Miocène inférieur d‘Europe. Comptes
rendus de l‘Académie des sciences. Série 2, Mécanique, Physique, Chimie, Sciences de l‘univers, Sciences de la Terre 316.5, 1993, s. 717–723.
AZANZA, B., DeMIGUEL, D., ANDRÉS, M.: The antler-like appendages of the primitive deer Dicrocerus elegans: morphology, growth cycle,
ontogeny, and sexual dimorphism. Estudios Geol 67.2, 2011, s. 579–602.
Jordi Agustí, Mauricio Antón: Mammoths, Sabertooths, and Hominids: 65 Million Years of Mammalian Evolution in Europe., Columbia
University Press, 13. 8. 2013, 328 s.)
3 Rekonstrukce přibližného vzhledu raně pliocénního rodu Hoplitomeryx ze dnes již zaniklého ostrova Gargano, který ležel
u pobřeží u Itálie. Hoplitomeryx byl bizardním kopytníkem často nazývaným „rohatým či pětirohým jelenem“. Ve skutečnosti patří
do vlastní čeledi Hoplitomerycidae, jejíž zástupci pravděpodobně patřili do okruhu předků dnešních „pravých“ jelenovitých z čeledi
Cervidae. Někteří badatelé nicméně interpretují jeho vzhled jako mozaiku znaků typických pro turovité, jeleny i žirafy a považují ho tak
za pozůstatek bazálních přežvýkavých kopytníků neurčitého zařazení. Dnes však zřetelně převládá jeho řazení mezi rané „jelenoidy“.
Hoplitomeryx byl nápadný širokým, krátkým čenichem a hlavou, která nesla hned pět kostěných rohů – jeden na čele před očima a další
dva páry (jeden větší a druhý menší) za ním. Tato pozoruhodná výzbroj je někdy interpretována jako ochrana proti útokům dravých
ptáků. Další zvláštní rys kostry – protažená patella (čéška) zase svědčí o „přikrčeném“ pohybu. Stejně jako Procervulus a Acteocemas
měl i on výrazně prodloužené horní špičáky. Na izolovaném ostrově vytvářel hned několik morfologických forem (podle charakteristik
lebky 5, podle vzhledu zubů až 6 a podle velikosti 4), od miniaturních zvířat vážících jen 5–6 kilogramů, přes formu odpovídající
velikosti srnci s váhou 23 kg až po zvířata vážící 36–50 kg a vůbec největší, gigantickou formu, jejíž hmotnost sice nelze vzhledem
k fragmentální povaze kosterního materiálu a nedospělosti jedinců blíže odhadnout, dosahovala však pravděpodobně rozměrů blížícím
se severoamerickému jelenu wapiti (viz text). Zajímavé je, že pro největší zástupce rodu byly stejně jako pro velké jeleny z ostrova
Kréta nápadné až disproporčně dlouhé, štíhlé nohy s extrémně protaženými holeněmi, díky nimž jejich postava vzdáleně připomínala
nohaté velbloudy či žirafy. Další pozoruhodnou záhadou je, že oproti svým menším kolegům byli všichni doposud nalezení velcí
hoplitomeryxové mladá, nedospělá zvířata.
(Podle: VAN der GEER, A.: The effect of insularity on the Eastern Mediterranean early cervoid Hoplitomeryx: The study of the forelimb.
Quaternary International, 182(1), 2008, s. 145–159.
VAN der GEER, A. A.: The postcranial of the deer Hoplitomeryx (Mio-Pliocene; Italy): another example of adaptive radiation on Eastern
Mediterranean Islands. Monografies de la Societat d’Historia Natural de les Balears, 12, 2005, s. 325–336.
VAN den HOEK OSTENDE, L. W., MEIJER, H. J., VAN der GEER, A. A.: A bridge too far. Comment on “Processes of island colonization
by Oligo-Miocene land mammals in the central Mediterranean: New data from Scontrone (Abruzzo, Central Italy) and Gargano
(Apulia, Southern Italy)” by PPA Mazza and M. Rustioni [Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology 267, 2008, s. 208–215].
Palaeogeography, Palaeoclimatology, Palaeoecology, 279(1), s. 128–130).
(Kresba Marie Voldřichová)
50
51
Z dodnes žijících druhů můžeme výsledky působení ostrovního pravidla pozorovat u poddruhu jelena evropského z Korsiky,
různých ostrovních sambarů a axisů z Indonésie a Filipín (viz sekce druhy) formy jelence běloocasého z ostrovů Florida Keys
(Odocoileus virginianus clavium – nejmenší severoamerický jelenovitý vůbec) a nejmenšího soba špicberského (Rangifer
tarandus platyrhynchus) ze Špicberských ostrovů u Norska. Je dlužno dodat, že u sambarů i jelena korsického se o jeho
rozšíření na některé ostrovy přičinil také člověk. Oproti kontinentálním formám jsou to všecko typičtí trpaslíci povětšinou
charakterizovaní zjednodušeným a slabším parožím, kompaktním tělem a krátkýma nohama. Obři se bohužel nedochovali.
TYSON, P.: Gigantism &Dwarfism on Islands. 11.01.08
http://www.pbs.org/wgbh/nova/evolution/gigantism-and-dwarfism-islands.html
NAISH, D.:The seemingly endless weirdosity of the milu. http://blogs.scientificamerican.com/WSS/post.php?blog=33&post=985
GEER, van der A.; DERMITZAKIS, M.; VOS de J.: Crete before Cretans: The reign of dwarfs. Pharos: J. Neth. Instit. Athens, 13,
s. 119–130.
GEER, van der A.: The effect of insularity on the Eastern Mediterranean early cervoid Hoplitomeryx: The study of the forelimb. Quarternary International 182, 1989, s. 145–159.
GEER, van der A.; LYRAS, G.; VOS de J.; DERMITZAKIS, M.: Evolution of island mammals: Adaptation and extinction of placental
mammals on islands. Wiley-Blackwell, John Wiley & Sons 2011, s. 496.
RAIA, P.; MERI, S.: The Island rule in large mammals: Paleontology meets ecology. Evolution 60(8), 2006, s. 1731–1742.
LISTER, A. M.: Rapid dwarfing of red deer on Jersey in the Last Interglacial. Nature 342, 1989, s. 539–542.
Jelení rekordy a kuriozity
Přestože se to možná na první pohled nezdá, jeleni jsou v mnoha ohledech pozoruhodná zvířata a některé střípky a zajímavosti z jejich života zcela jistě stojí za zmínku.
Jedna z nejčastějších otázek týkajících se zvířat obecně je, jakého věku se ten který druh dožívá. O jelenech v tomto ohledu
dříve kolovala celá řada báchorek a pověstí, které jim přisuzovaly vpravdě metuzalémská léta. Mezi největší optimisty
patřili v tomto směru Keltové. Podle jednoho z jejich rčení se měli jeleni dožívat okolo 210 let a jiné prastaré pořekadlo jim
dokonce přisuzuje věk až 264 let. Realita však je, jak už to tak bývá, mnohem prozaičtější. Délka života velkých savců závisí
(krom štěstí při vyhýbání se predátorům a chorobám) především na stavu jejich chrupu. Jakmile se zuby opotřebují natolik,
že zvíře není schopné přijímat (u šelem usmrtit) a zpracovat potravu, začne rychle slábnout a uhyne, i když vzhledem
k celkové kondici by mohlo žít ještě o něco déle. Velmi nápadný je tento jev například u slonů. A jak si vedou jelenovití?
Nijak pozoruhodně. U menších a exotických jelenů sice existuje jen málo údajů o délce života, u běžných druhů je však
přibližná délka dožití poměrně známá a oproti starým mýtům trestuhodně krátká. Například jelenci viržinští mají v 10 a půl
letech stoličky a třenové zuby obroušené až k dásním a tuto věkovou hranici pravděpodobně překoná jen hrstka jedinců.
Jejich příbuzný jelenec ušatý je na tom podobně – ten oficiálně nejvytrvalejší to v londýnské zoo dotáhl do věku 12 let
a dvou a půl měsíců. Také srnec se ve volné přírodě nejspíše nedožívá více než 15 let a už 11–12 leté kusy jsou vzácné.
Obecně se dá říct, že středně velcí a větší jeleni se dožívají věku okolo 10–16 let, přičemž některé zvláště odolné kusy se
dožijí až 18–20 let. Z drobných jelenů zaslouží čestnou zmínku muntžak malý. Laň chovaná v zajetí se dožila 19 let. Nejstarší
samec stejného druhu, taktéž ze zoo, už tak odolný nebyl (jak to tak u samců bývá) a zesnul v 16 letech. Více než 20 let
se v zajetí někdy dožívají daňci, barasinghové, sikové a jelenec pampový a snad se takoví pamětníci občas najdou i mezi
velkými losy. Nejlépe si, alespoň podle oficiálních záznamů, vedou wapiti a jeleni evropští. Wapiti zastřelenému v roce 1937
v Arizoně muselo být podle ušní značky nejméně 25 let a oficiálně nejstarší jelen evropský uhynul 28. 6. 1954 v Milwaukee
Zoo v americkém Wisconsinu ve vpravdě požehnaném věku 26 let a 8 měsíců.52 Což je mimochodem stáří, kterého se při
dobré péči dožívá celá řada plemen domácích koní (vůbec nejstarší známý kůň, koník neznámého původu jménem „Old
Billy“, který celý život tahal v Anglii vory po kanálech, se prý dožil neuvěřitelných 62 let, za což mu byla udělena poněkud
morbidní pocta – jeho vycpaná hlava je k vidění v Bedfordském muzeu a lebka v Manchesterském muzeu).
Biblickým Matuzalémem není ani drobný srnčík, tento nedostatek ale plně nahrazuje počtem mláďat. Oproti jiným jelenovitým, kteří se typicky spokojí s jedním potomkem (starosvětští jeleni) či dvojčaty (novosvětští jeleni včetně našeho srnce),
není pro laň srnčíka nic neobvyklého přivést na svět trojčata a jedna laň v sobě měla dokonce sedm plodů, což je počet
typický spíše pro hlodavce a u kopytníků velmi neobvyklý (s čestnou výjimkou prasat). Srnčíci tak zaslouženě získávají
vítězství v kategorii nejplodnější jelen. Tím ale výčet jejich podivností zdaleka nekončí. Jsou rovněž jediným zástupcem
jelenů, který nemá ani to nejjednodušší paroží. Jejich hlavy jsou zcela holé a místo toho se přeorientovali na chrup. Samce
„krášlí“ hrozivé dlouhé špičáky, které mu v anglickém jazyce vysloužily výstižné označení „vampire deer“ (u samic jsou
52
52
WHITEHEAD, G. K.: The Encyclopedia of deer. Swan Hill Press 1993.
53
Srovnání evropských forem jelenů a jejich amerických protějšků:
1 –Severoamerické formy losů se od svého kolegy z Evropy losa evropského (Alces alces alces) 2 – liší mohutnější postavou, výrazněji
vyvinutým parožím a silně kontrastním zbarvením.
3 – Wapiti (Cervus canadensis) se od jelena evropského (Cervus elaphus) 4 – liší krom kontrastnějšího zbarvení a odlišné stavby paroží
i takovými detaily, jako je tvar úst při troubení – zatímco wapiti troubí s tlamou volně otevřenou a odhalenými spodními řezáky
i dásněmi v horní čelisti, jelen evropský stahuje při rozevření tlamy tváře a pysky k sobě, čímž vytváří v tlamě jakousi rezonanční
komoru. Díky tomu jeho zuby při otevřené tlamě neuvidíte.
Sobi vytváří množství forem a populací, jejichž taxonomický status je stále nejasný. Obecně se ale dá říct, že se dělí do tří
morfologických (i když ne monofyletických) typů, které paralelně existují na americkém i evropském kontinentu. Toto dělení ukazuje
schematický obrázek těchto tří variant.
5 – vysoce kontrastní tundroví sobi s dlouhými končetinami a parožím, 6 – světlí, podsaditější arktičtí sobi se zjednodušeným
parožím a 7 – nejméně kontrastní, tmaví „lesní“ sobi s kratším, plochým parožím
(Kresba Marie Voldřichová)
1.
2.
3.
4.
5.
7.
6.
54
55
výrazně kratší a nejsou při zavřené tlamě vidět). Mohou být 5–8 cm dlouhé a slouží jim jako bodné a sečné zbraně při
bojích o partnerky. Fungují podobně jako zavírací švýcarský nožík. Aby jelenům nepřekáželi při běžném životě, jsou nastavitelné – v alveolách jsou pouze volně ukotvené a zvíře je například při pasení může pomocí faciálních svalů sklopit více
nazad. Během potyček s rivaly je naopak při vykasání horního pysku vysune dopředu.
Jeleni možná nevynikají výjimečnou dlouhověkostí, zato jsou výbornými atlety a někdy bodují i ve zcela nečekaných sportovních odvětvích. Štíhlá, elegantní a dlouhonohá zvířata jsou stavěná k rychlému běhu, ať už prchají prudkými skoky,
bleskovým sprintem či sázejí na vytrvalost. Nejrychlejší zaznamenaný úprk předvedl vyplašený jelen evropský, kterému
policejní radar naměřil rychlost 67,5 km v hodině. Šampionem ve skoku dalekém a vysokém je jelenec viržinský. Při běhu
dokáže jedním skokem překonat vzdálenost až 8,8 m a vyskočit do výšky 2,4 m. Ani při odpalu z místa si nevede špatně
– překoná překážku vysokou 2,1 m. Nejvytrvalejším poutníkem je sob západogrónský. Při migraci mezi zimními a letními
pastvinami každoročně ujde až 1000 kilometrů a možná i více, stejně jako sobi z poloostrova Tajmyr.
Zatímco jelení afinita k běhání je z jejich vzhledu patrná na první pohled, jen málokdo by čekal, že jsou i výbornými plavci.
V nouzi nejvyšší dokáží nejspíše plavat všichni jeleni a celá řada z nich kupodivu pobyt ve vodě přímo vyhledává (viz popis
druhů). Přeborníky v této disciplíně jsou však zcela jednoznačně sobi a losi. Dokáží uplavat vzdálenosti přesahující 13 km
a u losa evropského měřila nejdelší známá uplavaná trasa dokonce 20 km. Sobi překonávají losa pohyblivostí – na krátkou
vzdálenost dokáží plavat rychlostí až 9,6 km v hodině (běžná rychlost je ale 3,2 km v hodině). Pomáhají jim v tom široká kopyta
a srst plná vzduchu, která funguje jako plovací vesta. Los však dotáhl svou vodomilnost ještě o krok dál, v případě nutnosti
je totiž zdatným potápěčem. Vzhledem ke své slabosti pro vodní vegetaci musí kvůli své pochoutce občas strčit hlavu pod
hladinu a v krajním případě i celé tělo. V písemných pramenech je zaznamenán případ losa, který se za potravou potopil až
do hloubky 5,5 m. Zálibu v extrémním prostředí má i jihoamerický jelínek huemul severní. Ten se v létě potuluje po vysokohorských loukách na svazích And a prakticky nesestupuje pod hranici 3 960 m n. m. (v rovníkových oblastech Peru se pohybuje se i ve výškách okolo 5000 m n. m.) a patří tak mezi nejvýše žijící jeleny (spolu s jelenem bělohubým či pudu severním).
Pod pojmem jelen si pravděpodobně nikdo nevybaví zvíře hýřící barvami, přesto zdání může někdy klamat. Krom přirozeného „divokého“ zbarvení se u jelenovitých stejně jako u ostatních druhů zvířat výjimečně objevují jedinci s poruchami
tvorby pigmentu – vznikají tak albinotická, leucistická (viz box „bílí jeleni“) či naopak tmavá až černá melanotická zvířata
(v Nizozemí je například nápadný zvýšený výskyt „černých“ srnců). Žádný jelen však nemá v záloze tak pestrou paletu
barev jako daněk, který je bezpochyby tím nejbarevnějším jelenem na světě. Mimo divoce zbarvených kusů existují zvířata
písková, bílá, albinotická, jedinci se zbarvením menil, kteří mají světlejší podkladovou barvu srsti než divoká forma, játrově
zbarvení „dun“ daňci (existuje ještě varianta „žlutá dun“ a „tmavá dun“), stříbřitě šedé až modravé a samozřejmě černé kusy.
Občas se objevují i jedinci s velkými bílými skvrnami na obličeji (u koní se těmto odznakům říká lysina až lucerna) či těle
nebo světlým sedlem na hřbetě. A to zdaleka není vše. Pokud vám tento výčet podivně zbarvených daňků nestačí, můžete
zajet do Mortimer forest u Ludlow ve Shropshiru a prohlédnout si ještě podivnější daňky dlouhosrsté. 53 Krom daňků dokáží
velice dekorativní a nápadné zbarvení vytvořit i jelenci viržinští (a vzácněji jelenci ušatí či výjimečně srnci). Někteří jinak
běžně divoce zbarvené kusy mají na těle nápadné, nepravidelné bílé skvrny různého rozsahu. Ty jsou u některých zvířat
omezené jen na hlavu, břicho a vysoké „ponožky“, často se ale objevují i na trupu. V krajním případě jsou zvířata vpodstatě
bílá jen s několika skvrnami původní barvy. Američané nazývají tento typ zbarvení „piebald“ podle podobného typu strakatosti u koní. Je zajímavé, že někdy bývá spojeno s kratšími končetinami a vyklenutým hřbetem. Vzhledem k nápadnosti
a zajímavosti jsou takto zbarvení jelenci chováni i v zajetí na farmách.54
Někteří jeleni ale nevynikají mezi ostatními jen barvou, ale i vzhledem. Celá řada jeleních druhů se mezi sebou ochotně
kříží a vzniklí jedinci vykazují mnohdy jedinečnou kombinaci rodičovských druhů a jsou tak skutečným unikátem. Doloženi
jsou například kříženci mezi jelínkem vepřím a axisem, sikou a jelenem a wapiti, jelenem evropským a jelenem milu, wapiti
či sambarem. Známa jsou také zajímavá křížení mezi axisem a barasingou nebo jelínkem vepřím a srncem (kolouši ze dvou
spojení uhynuli 8 dní po narození) a daňkem. Některé nepotvrzené zprávy hovoří i o kombinacích jelena s daňkem, wapiti
s axisem či dokonce losa s wapiti (zmíněné zvíře se prý páslo jako wapiti, ale jeho paroží vypadalo jako přechod mezi
losím a jelením). Naopak pokus o zkřížení jelena se sobem pomocí umělé inseminace selhal. Jiné historicky popisované
hybridizace jsou však natolik divoké, že patří spíše do říše bájí. Uváděn je například případ křížení losa a domácího tura.
Jediný drobný zádrhel byl v tom, že vzniklý jedinec vypadal až na poněkud odlišnou šířku pánevních kostí úplně stejně,
jako docela obyčejná kráva. V roce 1974 se zase objevila fotografie údajného výsledku spojení srnce a ovce, ani ona se ale
svému srnčímu rodiči v ničem nepodobala. V půlce 19. století se v Anglii narodila klisnička, která měla být hybridem jelena
a koně, konkrétně klisny plemene New Forest Pony (ta byla předtím několikrát pozorována ve společnosti jelenů samčího
pohlaví). Kobylka byla považována za takovou vzácnost, že se dokonce dochoval i její portrét od uznávaného malíře lidí
a zvířat George Landseera. Podle popisu i ilustrace měla kulaté čelo, štíhlé běhy (snad s paspárky?) a světlé břicho a skvrnu
pod ocasem (tedy zrcátko) jako jelen (na obrázku má také jelení ocas). Bohužel se nedochovaly žádné ostatky tohoto
výjimečného tvora, což je sice zvláštní, ovšem celkem pochopitelné. Kobyla ale nebyla jediným křížencem koně a jelena
známým z literatury. Jeleni zjevně museli mít klisny v oblibě, protože v historických pramenech se objevuje hned několik
zmínek o obdobných hybridech od středověku až do 19. století. Různí autoři se shodují na tom, že kříženci měli předek
koně a zadek jelena a byli tak rychlí, že je žádný obyčejný kůň nedokázal předstihnout (jeden z nich byl prý dokonce
darován francouzskému králi Ludvíku XII).55
Jelenovití patří ze zoologického hlediska mezi býložravce a všichni si je bezpochyby představujeme jako mírumilovné tvory
okusující zelené rostliny. Pravdou ale je, že jako většina rostlinožravých zvířat i jeleni si příležitostně rádi zpestří jídelníček
výživnou živočišnou složkou (obírají například mršiny). S oblibou také okusují shozené paroží svých soukmenovců, které
je pro ně cenným zdrojem vápníku (jež potřebují k růstu vlastních parohů). Pokud ale zvířata nenaleznou dostatek živin
ve své přirozené potravě, mohou si osvojit poněkud hrozivé dietní návyky. Na skotském ostrově Rum sužuje jeleny nedostatek již zmiňovaného vápníku, a proto si jej opatřují značně morbidním způsobem – zabíjením ptáčat na zemi hnízdících
buřňáků severních (Puffinus puffinus). Svým obětem jeleni ukousnou pouze kostnatou hlavu (a občas také nohy a křídla)
a zbytek nechají na pospas orlům, havranům a vránám, které následují v jejich stopách, aby se přiživili na zbytcích. Výzkum
dokonce prokázal, že místní jeleni jsou nejvýznamnějším predátorem mláďat buřňáků.56 Podobně se to ví o sobech a jejich
požírání (spíše v omezené míře) lumíků.
Asi nejnápadnějším rysem jelenů je jejich paroží, které je vysoce ceněnou a vyhledávanou trofejí. Mnoho lovců a myslivců
se navzájem předhání, kdo skolí většího paroháče. Tu nejkapitálnější trofej dnes kupodivu nosí na hlavě sobí býci, alespoň
vzhledem k jejich tělesné hmotnosti. Štíhlé lodyhy jejich paroží mohou mít délku až okolo 140 cm (u jedné kapitální trofeje
151 cm), což je vskutku úctyhodný výkon, kterému se nevyrovnají ani výrazně větší evropští jeleni a překonají ho pouze
ještě mohutnější američtí wapiti. V rozpětí parohů zase bezkonkurenčně kralují rozložité losí lopaty – jedna z rekordních
trofejí aljašského losa měla rozlohu 196,8 cm a největší zaznamenané rozpětí lopat činilo dokonce 210 cm.57 I tyto impozantní parametry losích trofejí ale blednou při srovnání s parohy vyhynulého megalocera, který svou tělesnou masou největším losům zhruba odpovídal. Tento statný daněk nasazoval vskutku širokorozchodné paroží s rozlohou až 365 cm (silné
trofeje měly rozlohu okolo 274–289 cm, největší zaznamenané rozpětí činilo za života jedince snad až 406 cm)58 a krom
toho bylo rovněž enormně těžké – s váhou 40 kilogramů překonávalo i losí trofeje. Aby samci takovou zátěž na hlavě vůbec
unesli, měli robustní krční obratle. Megaloceros giganteus je tak hrdým majitelem největšího známého paroží, které kdy
55 McCARTHY, E. M.: Deer x Domestic horse, Cervidae x Equs caballus. Mammalian hybrids.
http://www.macroevolution.net/deer-horse-hybrids.html#.U7_oP0B2HFw
56 FURNESS, R. W.: Predation on ground-nesting seabirds by island populations of red deer Cervus elaphus and sheep Ovis. J. Zool. 216, London, 1988,
s. 565–573, http://news.nationalgeographic.com/news/2003/08/0825_030825_carnivorousdeer.html
53Tamtéž.
57
RODGERS, A.: Moose. Voyager Press, 2001, s. 24–27.
54http://www.chestnutridgewhitetails.com/farm/piebald_deer.htm.
58
WHITEHEAD, G. K., 1993.
56
57
nějaký jelenovitý nosil. Bylo tak mohutné, že se staří badatelé dokonce kdysi domnívali, že to veledaněk zkrátka přepískl
a v důsledku své přebujelé trofeje vyhynul. Ve skutečnosti ale velikostí celkem odpovídalo jeho stejně gigantické postavě
a nejpravděpodobnější příčinou jeho vymizení byla změna klimatu možná s čilým přispěním našich předků – lovců.
V loveckých a mysliveckých kruzích ale panuje největší sháňka po paroží jelena evropského a amerických wapiti. Pořadí
nejsilnějších trofejí na světě se rychle mění, problémem je, že mnozí lovci a organizace v honbě za kapitální trofejí
nepoužívají vždy zcela etické metody. V některých případech jsou zvířata z linií speciálně šlechtěných pro produkci
enormní trofeje držena na farmách a krmena speciálními vysoce výživnými granuláty, které jim umožní maximálně
využít svůj potenciál. Poté se jako polokrotká na krátko přepustí do větších ohrad či přímo do volnosti, kde je lovec
toužící po obrovské ozdobě rodinného krbu složí. Jindy jsou tito jedinci ze šlechtitelských programů převáženi a vypouštěni do místních populací jelenů za účelem „zlepšení“ jejich krve. Přitom dochází k setření unikátního rázu místní zvěře.
Protože lov trofejové zvěře je velice lukrativní (například na Novém Zélandu můžete zaplatit za odstřel špičkového
farmového kusu až 250 000 dolarů, tedy 5 milionů korun a trofej vám také na místě ihned vypreparují a letecky dopraví
na místo určení)59 vznikají jakési krmivářské a zootechnické závody, které nemají s přirozeným stavem příliš společného.
Trofeje získané pomocí těchto umělých manipulací jsou sice stejně jako paroží z volnosti bodově ohodnoceny (různých
bodovacích systémů existuje hned několik, v Evropě se používá bodování CIC (Conseil International de la Chasse et de
la Conservation du Gibier), v Americe převážně SCI (Safari Club International), či například Boone and Crockett Club, ale
nejsou zařazovány do oficiálních žebříčků rekordních trofejí. Toto je uplatňováno například právě u gigantických paroží
jelena evropského z Nového Zélandu. Přestože se bodová hodnota nejsilnějších kousků pohybuje v rozmezí 270–280
bodů CIC (či více než 400 bodů SCI, který dává přibližně o třetinu vyšší hodnoty než CIC) a překonává tak platný oficiální
rekord, v mysliveckých tabulkách se s nimi nesetkáme. Pro tyto farmové trofeje je typický nepřirozeně vysoký počet
výsad, světlejší barva a abnormální členění očníků, opěráků, případně vlčníků. Bohužel někdy jsou takto získané trofeje
vydávány za přírodní, což je nelegální. Známý příklad je anulovaný světový rekord jelena z roku 2005 s hodnotou 278,
03 b. CIC. Jednalo se o nerovného dvaačtyřicateráka (s výše uvedenou podivnou architekturou parohů typickou pro
intenzivní chovy v zajetí), který měl být uloven v honitbě u bulharské Etropole, nicméně ve skutečnosti byl na zakázku
vykrmen na farmě v Rakousku a odsud následně dovezen na místo ulovení. Jeho odstřel přitom vyšel nic netušícího
lovce na 65 000 euro, tedy zhruba 1 625 000 korun.60
Samozřejmě že tyto neférové praktiky nejsou žádnou novinkou. Sbírky paroží svědčí o tom, že už naši předci posedlí
kultem trofejí v druhé polovině 18. století všelijak umně montovali a slepovali paroží, aby „vyrobili“ monstrózní paroháče.
A v Anglii již Jiří III. (1760–1820) štval jeleny, kteří byli na místo dopraveni ve speciálním „jelením“ přívěsu a vypuštěni před
čekající lovce. V tomto případě ale zvíře nebylo zabito, ba právě naopak. V průběhu honu mu nesměl být zkřiven ani vlásek
a po jeho skončení se jelen odchytil a úsporně použil znovu. Někteří „vyvolení“ jedinci se tak nedobrovolně zúčastnili až
deseti loveckých sezón, během nichž prchali před psy i více než 30 krát. Co na to říkali, není známo.61
Šestašedesáterák, zastřelený
18. září 1696 pruským králem
Friedrichem I.
(litografie H. Mentzler podle
rytiny J. E. Ridingera,
NZM Ohrada, i. č. 55 463)
Slavné paroží mělo mít rovných 66 výsad, ve skutečnosti se ale jednalo o lehké přikrášlení – podle starého německého a rakouského zvyku se spočítaly výsady na bohatší lodyze a vynásobily dvěma. Ve skutečnosti má trofej výsad
o něco méně, konkrétně 62 s 33 na pravé a 29 na levé straně. Ani toto impozantní číslo ale jelenovi nevydrželo – mnoho
z výstupků dříve označovaných za výsady je ve skutečnosti velice krátkých a protože podle moderního bodovacího systému CIC je za výsadu považován pouze výrůstek delší než 2 centimetry, oficiální množství výsad v trofeji značně pokleslo
a s ním i bodová hodnota a pozice paroží v žebříčcích, neboť jinak není celková síla parohů a jejich délka nikterak mimořádná.62 To ale nijak nemění fascinující historii, která se k paroží pojí. Pozoruhodné byly už okolnosti, za kterých byl jelen
zabit – podle záznamů se ho podařilo skolit jen proto, že ho dcera hajného jedoucí na krotkém losu nahnala Fridrichovi
do rány.63 Trofej byla svého času velice obdivovaná a to do té míry, že se zachovalo hned několik žánrových vyobrazení
zpodobňujících ji ještě na hlavě svého majitele i samostatně. Tím ale její příběh zdaleka neskončil. Nástupce Fridricha I.
na postu pruského krále, Fridrich Vilém I., byl pro svou velkou lásku k armádě, chronický odpor ke kultuře a spartánskou,
ne příliš hloubavou povahu zván „kaprálem na trůně“. Byl to právě on, kdo rozšiřováním vojska a důrazem na perfektní
disciplínu a výcvik zahájil známou militarizaci národa „prušáků“. Zvláštní slabost měl pro vysoké granátníky, a protože se
v jeho zemi nevyskytovalo dostatečné množství nadprůměrně urostlých mužů, které by pokrylo jeho poptávku, sháněl se
po nových rekrutech i v zahraničí (dokonce až v Asii). Štěstí se na něj usmálo při vyjednávání se saským králem Fridrichem
Augustem I. Ten opatroval na svém loveckém zámku v Moritzburgu rozsáhlou kolekci jeleních trofejí a projevil přání
obohatit ji o Fridrichův úlovek. Vlastně po výjimečném paroží toužil natolik, že byl ochotný vyměnit ho za celou rotu těch
nejvyšších granátníků, kteří byli v saském království k mání. A tak v podivném výměnném obchodu vojáci a parohy změnili majitele, ke spokojenosti obou stran. 64 I když dnes sláva legendárního šestašedesáteráka již poněkud pohasla, kvalitu
moritzburské sbírky to nijak nenížilo. K vidění je zde několik velice mohutných trofejí včetně nejsilnější trofeje jelena
evropského vůbec v hodnotě 298, 25 bodů CIC. Ani jemu se však nedostalo té cti stát se schváleným rekordem. Zvíře
59
JAMBOR, M.: „Kapitální“ jelení trofeje. Myslivost 12, 2009, s. 20; BLACKÝ, Z: Lov jelenů na Novém Zélandu. Myslivost 12, 2011.
62Tamtéž.
60
BLACKÝ, Z., 2011.
63Tamtéž.
61
WHITEAEAD, G. K., 1993.
64Tamtéž.
A které že jelení paroží je tedy oficiálně nejsilnější? Mezi kapitálními trofejemi dlouho kraloval jelen ze zámku Moritzburg,
s abnormálně vyvinutými talířovitými korunami zastřelený roku 1696 braniborským kurfiřtem Fridrichem III. (který se pod
jménem Fridrich I. rovněž honosil titulem pruského vévody a posléze prvního pruského krále).
58
59
Na Šumavě je velikou živou atrakcí mohutný jelen přezdívaný „Král lesa“, pravděpodobně nejsilnější samec na západní
straně Šumavy. V roce 2013 nasadil paroží nerovného čtyřiadvacateráka. Návštěvníci Šumavského parku jej mohou v zimních měsících spolu s ostatními jeleny sledovat z pozorovatelny přezimovací obůrky nedaleko Srní.69
Při vývoji a růstu paroží se může vyskytnout celá řada poruch, často s velice bizarními následky. Někteří samci jelenů, sobů
či jelenců nenasadí paroží nikdy (kupříkladu ve Skotsku tvoří tato zvířata přibližně necelé 1% populace jelena evropského).
Jejich pučnice buď zcela chybí, nebo jsou zakrnělé. V Anglii se těmto jedincům říká hummel, což je odvozenina od slova
„skromný“, v němčině zase Platkopf čili „plochá hlava“. Kupodivu pokusy s jeleny holci ukázaly, že jejich samčí potomci mají
zcela normální paroží a to i v případě, kdy se v rámci úzké příbuzenské plemenitby křížili tito abnormální samci s vlastními
dcerami (a byla tedy zvýšená pravděpodobnost pro přenos možných genů bezparožnatosti). Zdá se tedy, že příčina tohoto
jevu bude složitější a možná ne zcela vrozená. Další podivnou ozdobu nasadí samci, kterým jsou v průběhu růstu paroží
(tedy ještě v lýčí) odstraněna či silně poškozena varlata (ať už úmyslnou kastrací či nehodou). Paroží takového zvířete nikdy
nedozraje a není vytlučeno, naopak zůstane pokryté lýčím a pokračuje v růstu a bujení připomínajícím strukturou rakovinný tumor. Zvláště markantní je tento jev u srnců, kdy neforemná masa může zvířeti postupně zcela překrýt oči a tak ho
oslepit. Příklad srnčího parukáře je rovněž k vidění v zámku Ohrada.
Nerovný šestadvacaterák, 1730
(NZM Ohrada, i. č. 63 100)
bylo skolené už před rokem 1586 a kvůli chybějícímu přesnému datu zástřelu a neznámému lovci nemohlo být zařazeno
do oficiálních tabulek.65 A tak je dnes jako nejmohutnější trofej na světě oficiálně uznáván jelen z Bulharska zastřelený
Ch. Ivanovem roku 1988. Dosahuje hodnoty 273,6 bodů CIC, jeho paroží váží 16,20 kg, má 20 výsad (7+13) a delší z lodyh
dosahuje délky 126,6 cm (u toho vzhledem k podivnému větvení některých výsad pro změnu panuje podezření na jeho
ne zcela „přirozený“ původ, viz výše).
Krom myslivosti zasáhli jeleni velice významně i do jiné kulturní oblasti – v Anglii patří různá slovní spojení zahrnující
výraz „jelen“ (v podobě „hart“, „stag“, deer“ či „hind“ (laň)) popřípadě „srnec“ („buck“) mezi vůbec nejčastější názvy hospod.
Zdaleka nejoblíbenější je White Hart (tedy „Bílý jelen“). Jen různých hospůdek tohoto jména je v Anglii rovných 320 (v žebříčku popularity předstihl bílého jelena pouze Royal Oak („Královský dub“), Crown („Koruna“) a Red Lion („Červený lev“),
a naopak bílý jelen sám zdolal White horse („Bílého koně“). Čtyři hospody si připsal i tajemný „Bald faced stag“ (plus další
restaurační zařízení „Bald Hind“ a „Bald Face“, které patrně také odkazuje na stejný druh zvířete, a „Bald Buck“ snad věnovaný
památce srnce), čímž o dvě restaurační zařízení překonal počet hospod zasvěcených admirálu Nelsonovi a vyrovnal se
královně Alžbětě.70 Není divu, ulovení jelena (či srnce) s nápadným bílým odznakem na hlavě („bald“) je velkou vzácností
a jistě stojí za připomínku.
Rozmnožování srnců by zase mohlo zaujmout ufology. Během srnčí říje v červnu a červenci roztoužení samci intenzivně
pronásledují laně a honí je v kličkách a kruzích (často okolo větších trsů trávy, keříků nebo stromků, honička je nutná
k vyvolání ovulace samice), čímž vytváří v trávě i obilí zdupané tzv. čarodějné kruhy o průměru až několik metrů.
Nejsilnějším českým jelenem je v současnosti čtyřiadvacaterák z Poněšické obory u Hluboké nad Vltavou v jižních Čechách,
kterou založil roku 1853 rod Schwarzenbergů (její současné hranice však byly vytyčeny už v roce 1848). Zvíře bylo zastřeleno 14. 9. 2007, jeho paroží i s lebkou váží 17 kg a bodová hodnota je 262, 46 bodu CIC.66 Z Poněšické obory pochází
i druhý nejsilnější jelen z Čech (kterého současný jelen vystřídal na pozici české jedničky) s hodnotou 250,89 bodu. Ten byl
shodou okolností zastřelen ve stejný den v roce 2001. Kapitální trofej tak po 277 letech překonala bývalý národní rekord
jelena uloveného v roce 1730 Františkem Adamem Schwarzenbergem67 na panství Český Krumlov. Hodnota tohoto paroží
byla 246,40 bodu CIC a na výstavě v Berlíně roku 1937 byla dokonce vyhlášena nejsilnější trofejí světa a na této pozici
zůstala až do roku 1954.68 Toto výjimečné paroží je dnes k vidění v expozici loveckého zámku Ohrada.
65Tamtéž.
66http://ceskobudejovicky.denik.cz/zpravy_region/jelen_cb20080121.html.
67
Na zámku Ohrada se traduje, že skutečnou střelkyní byla jeho manželka Eleonora. Tato verze má oporu i v katalogu Der Fürst Schwarzenbergsche Pavillon.
Wien, 1910, s. 11–12.
69http://budejovice.idnes.cz/do-prezimovaci-oburky-za-jeleny-dovezou-turisty-sane-tazene-konmi-1dx-/
budejovice-zpravy.aspx?c=A140210_101747_budejovice-zpravy_khr.
68
HROMAS, J.: Nejsilnější trofeje na světě. Vydal Český myslivecký svaz ve Státním zemědělském nakladatelství v Praze, 1990. 104 s.
70
60
WHITEAEAD,G. K., 1993, http://www.dailymail.co.uk/home/moslive/article-1374494/Red-Lion-White-Hart-Most-popular-pub-names-England.html
61
Přibližme si tedy některé jeleny, kteří jsou součástí Sallačovy sbírky.
Čeleď: Cervidea – jelenovití
Podčeleď: Cervinae – jeleni
Tribus: Muntiacini – muntžaci
Muntžak malý Muntiacus reevesi
(ZOO Plzeň, foto M. Čeněk)
Muntžaci jsou malí jihoasijští jelínci žijící v hustých podrostech lesů, kde
nebývají daleko od vody. Ve svém vzhledu si pravděpodobně zachovali
mnoho rysů nejstarších forem jelenovitých, které obývaly obdobné prostředí. Jejich typickou potravou je pestrá směs listů, ovoce, semen, trav
a nepohrdnou ani kůrou ze stromů. Do svého jídelníčku nicméně zařazují
i živočišné bílkoviny. S oblibou si pochutnají na vejcích, na zemi žijících/
hnízdících ptácích, malých obratlovcích, které loví a ubíjejí předními končetinami a ostrými, dlouhými špičáky, a dokonce i mršinách. Toto chování
je výrazné zejména u muntžaka malého71 a červeného, kterého dokonce
některé zdroje uvádí jako všežravce.
Mumifikovaná hlava muntžaka sundského
Muntiacus muntjak v hinduistickém chrámu
na ostrově Bali
(foto M. Čeněk)
Klasická forma paroží je vidlák na nápadně dlouhých pučnicích s kratším
očníkem a hákovitě dovnitř zahnutým koncem lodyhy. U menších druhů
a slabších kusů se běžně vyskytují i jednoduché špice.
Velkou zvláštností muntžaků je nápadný rozdíl v počtu chromozomů u jednotlivých druhů. Zatímco například samice muntžaka červeného mají jen
6 chromosomů a samci 7, muntžak malý má 46 chromosomů stejně jako
člověk. Při redukci počtu se chromosomy neztrácí, ale splývají dohromady,
takže nedochází ke ztrátě genetické informace. Tato chromosomová plasticita je možná příčinou dnešní velké druhové pestrosti muntžaků, která
vznikla rychle a v poměrně nedávné době (cca 1 milion let).72
Muntžaci jsou samotáři a s ostatními příslušníky svého druhu se stýkají pouze
v období páření či náhodně v místech s obzvlášť bohatou nabídkou potravy.
Je však možné, že vytváří širší společenství, v němž jsou jedinci jeden o druhém
navzájem informováni pomocí sítě pachových značek.73 Díky výrazné teritorialitě (mezi jeleny spíše ojedinělé) mají jen malou populační hustotu.
Oproti většině jelenovitých se mohou pochlubit nejen parohy, ale i velkými
špičáky. Ty jsou vyvinuty u obou pohlaví, nicméně u samců jsou mohutnější a delší. Zvířata je spolu s parohy používají při vzájemných soubojích o samice a teritoria nebo při obraně proti predátorům, např. psům.
71
62
Ultimate ungulate. Url: www.ultimateungulate.com
Pro svůj hlas bývají nazýváni štěkajícími jeleny (barking deer). Původně
se toto jméno vztahovalo pouze na muntžaky červené, později přešlo
i na ostatní muntžaky. Štěkání může být velmi silné a trvat přes 20 sekund.
Jednotlivá štěknutí jsou přerušována pauzami trvajícími 1–2 sekundy.
Dalším v Británii užívaným jménem je rib-faced deer (jelen se žebry v obličeji), podle výrazných lišt na čelní kosti, na povrchu ještě zdůrazněných
tmavší srstí, takže vytvářejí na čele velké V.
72
PLUHÁČEK, J.: Vývojové vztahy mezi paroháči 1. Úvod a muntžaci. Živa 2/2012, s. 92.
73
MATTIOLI, S. 2011.
63
Muntžak červený Muntiacus vaginalis
Synonyma: muntžak indický, Muntiacus muntjak vaginalis
Muntžak zlatavý Muntiacus muntjak aureus
(NZM Ohrada, i. č. 61 792)
Žije na rozsáhlém území jižní Asie od Indie po Čínu a má tak vůbec největší areál rozšíření ze všech muntžaků. Původně obýval husté lesy až
do výšky 3 000 m n. m., jedná se ale o velice odolný a přizpůsobivý druh,
který dokáže přežívat i v zemědělsky silně pozměněné krajině.74 Vyznačuje
se nejmenším počtem chromozomů ze všech savců: samice 6 nebo 8
a samci 7 nebo 9. Mláďata se rodí nezávisle na roční době a samci shazují
parůžky rovněž kdykoli v průběhu roku. Na rozsáhlém území svého výskytu
vytváří barevné formy, kdy zvířata z jihu a západu jsou obecně světlejší
a uniformně zbarvená, zatímco jedinci z Indočíny a Číny jsou tmavší s kontrastně tmavými končetinami. Žije velice skrytě a ve svém teritoriu se pohybuje po síti vyšlapaných cestiček.75
Muntžaci červení byly okolo roku 1900 dovezeni do Anglie Vévodou
z Bedfordu, jenž choval ve své oboře Woburn mnoho druhů jelenovitých
a muntžaky vysadil do jejího okolí jako okrasnou zvěř. V roce 1925 se ale
rozhodl vyměnit je za muntžaky malé (Muntiacus reevesi), které do parku
vypustil již v roce 1894 a populaci muntžaka červeného vystřílel. Výzkum
Normy Chapmanové prokázal, že v současnosti v Anglii již nežijí žádní
muntžakové červení ani jejich kříženci, pouze muntžakové malí76. Ti byli
vysazeni i ve Francii, kde se ovšem neudrželi, a v Holandsku. Nejlépe se jim
ale daří ve Velké Británii, kde se jejich počet neustále zvyšuje.77 Muntžaci
malí se již objevili i v Irsku a předpokládá se, že zakrátko se stanou vůbec
nejhojnějším jelenovitým v Anglii. Zvířata introdukovaná do Evropy tráví
zimu pod sněhem v porostech ostružiníků, jejichž listy se živí.
Ačkoliv je muntžak červený ve své domovině stále poměrně hojným zvířetem, jeho celková početnost klesá a díky intenzivnímu legálnímu i ilegálnímu lovu jsou některé z jeho lokálních populací ohroženy. Muntžak je
loven především pro maso, které patří k vůbec nejběžnější a nejžádanější
zvěřině v jižní a jihovýchodní Asii a částečně také pro paroží.
Stupeň ohrožení: LC (málo dotčený)
Muntžak sundský Muntiacus muntjak
Synonyma: muntžak červený
Původně byli řazeni muntžak červený a sundský do jednoho druhu a jejich
taxonomický status doposud není zcela jasný.78 Oba jsou si velice podobní
vzhledem i způsobem života – samci a samice žijí odděleně a setkávají se
jen během říje, která probíhá celoročně. Muntžaci sundští obývají ostrovy
Velkých a Malých Sund (na Sumatře žije samostatný druh – muntžak sumaterský Muntiacus montanus). Od muntžaka červeného se liší počtem chromozomů, kratším parožím, morfologií nosních kostí a detaily ve zbarvení.79
Stupeň ohrožení: LC (málo dotčený)
Muntžak hnědý Muntiacus feae
Je rozšířen ve vyšších polohách západní části Thajska a přilehlém území
Myanmaru. Zprávy o výskytu v severním Myanmaru a jižní Číně jsou
nejisté.80 Zbarven je převážně hnědě s tmavými končetinami a výraznou
černožlutou kresbou na srsti na pučnicích. Žije v listnatých stálezelených
lesích, otevřeným plochám se vyhýbá. O jeho způsobu života je známo jen
velmi málo. Mláďata se rodí v husté vegetaci, kde zůstávají ukrytá, dokud
nejsou dostatečně vyspělá, aby mohla následovat matku.81 Místy může
být ohrožený ničením přirozeného prostředí zemědělskou činností a nadměrným lovem. Vědecké druhové jméno je odvozeno od italského zoologa
a cestovatele L. Fea.
Stupeň ohrožení DD (chybí údaje)
Muntžak hnědý Muntiacus feae
(NZM Ohrada, i. č. 61 794)
Za Sallačova života některé druhy muntžaků nebyly ještě známy a jejich
objevy se staly zoologickými senzacemi 20. století. Patří k nim muntžak
Rooseveltových (Muntiacus rooseveltorum) popsaný v roce 1932 ze severního Laosu, či muntžak žlutý (Muntiacus atherodes) z Bornea, objevený
v roce 1982. Tento druh je pravděpodobně jediný zástupce čeledi jelenovitých, který neshazuje pravidelně paroží. V roce 1990 následoval popis
muntžaka gongšanského (Muntiacus gongshanensis), žijícího v Myanmaru,
Bhútánu, Tibetu a severovýchodní Číně. Muntžak obrovský (Muntiacus
vuquangensis), objevený v roce 1994 v horských lesích národního parku
Vu Quang na hranicích Vietnamu, Laosu a Kambodži, dosahuje hmotnosti
až 37 kg. Muntžak puhoatský (Muntiacus puhoatensis) a muntžak černý
(Muntiacus truongsonensis) ze severovýchodního Vietnamu byli popsáni
v roce 1997. Nejmenším z muntžaků a druhým nejmenším jelenovitým
vůbec je muntžak listový (Muntiacus putaoensis), byl objeven v roce
1999 a žije v severním Myanmaru a severovýchodní Indii. Jméno pochází
od místních lovců, protože se před nimi tento druh ukrývá pod listy82 a také
tělo uloveného zvířátka lze zabalit do jediného listu rodu Phrynium.
Muntžak sundský Muntiacus muntjak
(NZM Ohrada, i. č. 61 788)
74 IUCN. (2008). 2008 IUCN Red List of Threatened Species. Url: http://www.iucnredlist.org/
details/136551/0
75
64
MATTIOLI, S. 2011.
79 Mattioli (2011) spojuje všechny tři uvedené druhy do jediného - Muntiacus muntjak s 10
poddruhy. Toto třídění je použito i v závěrečné tabulce; GROVES, C.; GRUBB, P. 2011
76 CHAPMANOVÁ, N.: Asijští muntžaci ve Velké Británii. Živa 5/1990, s. 233–235 (překlad
L. Bartoš).
80 MATTIOLI, S. 2011, IUCN. (2008). 2008 IUCN Red List of Threatened Species.
Url: http://www.iucnredlist.org/details/13927/0.
77
Deer Distribution Survey 2007 The British Deer Society. Retrieved 6 September 2011.
81
MATTIOLI, S. 2011.
78
MATTIOLI, S. 2011.
82
PLUHÁČEK, J.: Vývojové vztahy mezi paroháči 1. Úvod a muntžaci. Živa 2/2012, s. 92.
65
Tribus: Cervini – vlastní jeleni
Jelínek baveánský Axis kuhlii
Bawean-Hirsch
Bawean deer
Synonyma: jelen Kuhlův, axis baveánský; Hyelaphus (Cervus) kuhlii
Jelínek baveánský Axis kuhlii
(foto J. Pluháček)
Vzácný jelínek baveánský je středně veliký, krátkonohý hnědý jelen s nápadně
hustě ochlupeným ocasem a jednoduše stavěným parožím (šesterák) obývající sekundární lesy v kopcovitém terénu. Jeho areál rozšíření je velice malý,
zmenšený především kvůli týkovým plantážím. Jde o samotářská zvířata.
Kolouši jsou bez skvrn a vědecké jméno má návaznost na německého přírodovědce H. Kuhla, který působil v jihovýchodní Asii v letech 1820–1821.
Žije na malém území, na dvou izolovaných lokalitách na ostrově Bawean83
v počtu pouhých 300–500 jedinců, dříve žil i na Jávě.
Stupeň ohrožení: CR (kriticky ohrožený)
Jelínek kalamiánský Axis calamianensis
Calamian-Hirsch
Calamian deer
Synonyma: jelen culionský, axis kalamiánský; Hyelaphus (Cervus) calamianensis
Tento středně velký a poměrně dlouhonohý jelen s huňatým ocasem žije
na pěti ostrovech souostroví Calamian v rámci Filipín. Obývá planiny, rozvolněné lesy i sekundární pralesy a většinou se pohybuje v malých skupinkách.
Jeho hrubá srst84 má žlutohnědé zbarvení, končetiny jsou výrazně tmavší.
Kolouši se také jako u jelínka baveánského rodí jednobarevní, bez skvrn. Samci
mají výrazně dlouhé pučnice s kratším, slabším parožím ve formě šesteráka.
Patří mezi ohrožené druhy – v roce 1996 žilo ve volné přírodě pouze 550 kusů
a v důsledku lovu a rozšiřování zemědělské krajiny jeho počty i nadále setrvale
klesají.85 Nejsilnější populace se udržela na ostrůvku Calauit.86 Jedná se o druh
nejvíce ohrožený vyhubením v rámci celé čeledi. Naštěstí je chován v několika
zoologických zahradách, v Evropě je jediné chovné stádo v polské Poznani.
Stupeň ohrožení: EN (ohrožený)
Jelínek vepří Axis porcinus
Der Schweinshirsch
Hog deer, Indian hog-deer
Synonyma: axis (jelen) vepří, bojovný; Hyelaphus porcinus
Jelínek baveánský Axis kuhlii
(foto J. Kött)
Jelínek kalamiánský Axis calamianensis
(NZM Ohrada, i. č. 61 798)
Jelínek vepří Axis porcinus
(NZM Ohrada, i. č. 61 803)
Jelínek vepří je středně veliký, podsaditý jelen obývající vlhké vysoko-stébelné louky („sloní tráva“) a záplavové pláně v Přední i Zadní Indii.
Konkrétně jej tak můžeme nalézt na území táhnoucím se od východního
Pákistánu přes severní Indii po severní Myanmar, dále pak od východního
Thajska a Kambodže až po Laos a Vietnam (v těchto dvou státech byli již
možná vyhubeni). Dospělci jsou hnědě zbarvení se žlutým či rezavým
nádechem v létě a šedavým v zimě. Kolouši a někteří mladší jedinci jsou
skvrnití, jen v Kambodži a Vietnamu mají mláďata už od narození uniformní
zbarvení rodičů. Hlavu samců zdobí kratší, silnější paroží na delších pučnicích typicky ve formě šesteráka s koncovou vidlicí, v níž bývá jedna z výsad
zřetelně protažená, ale ne tak výrazně jako u axise indického. Rozlišují se
u něj tradičně dva poddruhy, přičemž jeden obývá indický subkontinent
(A. p. porcinus), druhý bývalou Indočínu (A. p. annamiticus). Jelínci jsou
83
Malý indonéský ostrov ležící v Jávském moři mezi Jávou a Borneem, o rozloze necelých 200 km2.
84
ŠÍPEK, P.; ŠÍPKOVÁ, H.: Axis, barasinga, sambar aneb za jeleny do Indie. Myslivost 10. 2011, s. 10–13.
85
MATTIOLI, S. 2011.
86 Calamian deer (Axis calamianensis). Arkive. Url: http://www.arkive.org/calamian-deer/axiscalamianensis/image-G34822.html.
66
67
samotáři a větší skupinky o 20–80 jedincích vytvářejí pouze náhodně
na místech s bohatou pastvou nebo v době páření. V pohybu působí
neohrabaným dojmem a při chůzi neustále nápadně pokyvuje hlavou.
Původně se jedná o soumračná zvířata, ale v místech, kde jsou člověkem
intenzivně loveni, přesunuli svou aktivitu do nočních hodin.
Od 50. let 20. století jeho početnost dramaticky poklesla z důvodu ztráty
přirozeného prostředí a nadměrného lovu (v Zadní Indii). Kvůli své vazbě
na úzký biotop (vysokostébelné louky bez stromů) jej ohrožují nejen
záplavy, ale i zarůstání těchto luk stromy. V polovině 80. let vyhynul v Laosu,
Vietnamu i Thajsku, kam byl zpětně reintrodukován. V současnosti se ocitla
v ohrožení rovněž populace v Kambodži a v severní Indii, zatímco populace
v severovýchodní Indii jsou dosud stabilní.
Jelínci vepří byli už před několika sty lety uměle vysazeni na Srí Lance
a dále také na jihu USA, na Havaji, v Austrálii a v jižní Africe87.
Stupeň ohrožení: EN (ohrožený)
Axis indický Axis axis
Axishirsch
Axis deer, chital, spotted deer
Axis indický Axis axis
(NZM Ohrada, i. č. 61 814)
Axis indický obývající Indický subkontinent a Srí Lanku patří mezi nejkrásnějších druhy jelenů vůbec. Vyznačuje se štíhlou, ladnou postavou a sytě červenohnědým zbarvením s kontrastními bílými skvrnami. Toto zdánlivě nápadné
zbarvení je v jeho přirozeném prostředí (rozvolněné lesy a vlhké pláně) dokonalou kamufláží. Někteří autoři považují skvrnitost jako doklad původnosti
axisů (což ale nevychází ve fylogenetických analýzách) nebo sociální signál
k utlumení konfliktů (juvenilním šatem). To je zapotřebí, neboť axisové jsou
hlavní kořistí tygra indického a levharta. Jejich nápadné paroží s dlouhými,
z boku výrazně lyrovitě prohnutými lodyhami je téměř hladké. Zdobí ho
pouze jemné rýhování a působí lehkým a elegantním dojmem. Typickou
Axis indický Axis axis
(foto M. Čeněk)
formou je pravidelný šesterák. Jedna z výsad koncové vidlice je oproti druhé
nápadně protažená a paroh je tak zakončen ostrou mečovitou špicí.
Výrazným znakem axisů je poplašné volání, které má podobu hlasitého,
hrubého štěknutí, které patří k typické kulise indické přírody.
Pozoruhodný vztah si axisové vytvořili k opicím hulmanům posvátným
(Semnopithecus (Presbytis) enellus). Axisové mají výborný sluch a čich, ale
relativně slabý zrak. Naopak hulmani vidí výborně a z korun stromů, kde
tráví většinu času, mají vynikající rozhled. Axisové proto vyhledávají jejich
společnost a vytváří s opicemi společné skupinky, ke kterým se predátoři
mohou jen velmi těžko nepozorovaně přiblížit. Navíc hulmanům při pastvě
v korunách stromů padají listy, drobné větévky a nakousané plody, které
slouží jelenům jako vítané obohacení jídelníčku.88
Jsou to vysoce společenská zvířata a na bohatých pastvinách a v blízkosti
napajedel často vytváří stáda až o 200 kusech. Při spásání listí a při značkování se často vztyčují na zadních nohách.
Jako vysoce dekorativní druh zvěře byl axis člověkem vysazen v Jižní
a Severní Americe, Austrálii i několika zemích Evropy, např. v Řecku, Ukrajině
a v Chorvatsku na ostrově Brioni, kde se podařilo vytvořit poměrně stabilní
populaci.89 Populace na Ceylonu je náchylná na sucha, která se zde projevují každých 7–10 let, kdy hynou žízní stovky až tisíce jedinců.
Stupeň ohrožení: LC (málo dotčený)
Axis indický Axis axis, laň (foto M. Čeněk)
88 NEWTON, P.: Associations between Langur Monkey (Presbytis entelus) and Chital deer (Axis
axis): Chance encounters or a Mutualism? Ethology 83(2), 1989, s. 89–120.
87
68
MATTIOLI, S. 2011.
89
ŠÍPEK, P.; ŠÍPKOVÁ, H., 2011.
69
Barasinga Rucervus duvaucelii
Barasingha, Zackenhirsch
Barasingha, Swamp deer
Barasinga Rucervus duvaucelii
(NZM Ohrada, i. č. 61 863)
Barasinga Rucervus duvaucelii (foto J. Kött)
Barasinga je velký druh jelena rozšířený v severní polovině Indie a jižním
až jihozápadním Nepálu. Jeho vlnitá srst má nápadné rezavohnědé až zlatavě hnědé zbarvení často s nevýrazným skvrněním v oblasti zad, v zimě je
šedavě hnědý. Je blízkým příbuzným vyhynulého jelena Schomburgkova,
což se odráží i na vzájemné podobnosti jejich paroží, které má značně
neobvyklý vzhled.90 Jméno barasinga pochází z hindštiny a znamená dvanáct rohů; to odpovídá obvyklému počtu výsad (10–15). Paroží má zajímavou architekturu – v horní třetině se větve vidličnatě štěpí na výsady,
které se samy opět vidličnatě větví. Ve svém areálu výskytu vytváří tři poddruhy nebo druhy. Dva z nich (R. d. ranjitsinhi a R. d. duvaucelii) jsou obyvateli mokřadů s pružnými, široce roztažitelnými kopýtky, třetí (R. d. branderi)
dává přednost lesům a suchým loukám. Všechny tři formy mají navíc říji
Barasinga na nepálské bankovce (20 rupií)
v různých obdobích. Samci a samice žijí v oddělených stádečkách, která
v období říje splývají do skupin tvořených až 250 jedinci. Dříve ale tvořili
tito jeleni stáda o stovkách kusů. Tak jako v Africe zvěř zbavují klíšťat a jiných
ektoparazitů ptáci klubáci, tak i barasingové a ostatní indičtí jeleni využívají
této služby ze strany špačkovité majny obecné (Acridotheres tristis). Vinou
lovu, ale zejména přeměny rozsáhlých ploch mokřadů na zemědělskou krajinu a konkurenci dobytka, se území obývané barasingy dramaticky zmenšilo a došlo k jeho rozdrobení. Přežívající jeleni jsou izolováni v několika
místních populacích, což není z hlediska zachování druhu ideální situace.
Všechny poddruhy, některými badateli považované za druhy, prodělaly
velké početní propady, např. východní assámská forma (ranjitsinhi) se
zvedla z 200–250 jedinců z 60. let 20. století na 750 v 70. letech a posléze
se propadla na současných 400–500 jedinců, jižní forma (branderi) čítala
v roce 1966 jen nějakých 50–65 jedinců, v roce 2004 činila sice už 300–350
jedinců, přesto to není mnoho. Západní forma (duvaucelii) jediná neprodělala výrazný pokles početnosti a dnes čítá mezi 3500–5100 jedinci.
Vědecké jméno odkazuje na francouzského přírodovědce A. Duvaucela.
Stupeň ohrožení: VU (zranitelný)
Jelen Schomburgkův Rucervus schomburgki
Schomburgk-Hirsch
Schomburgk‘s deer
Byl to elegantní jelen vnějším vzhledem podobný barasingovi, měl však
sytější tmavě hnědou barvu. Naopak břicho bylo světlejší než u barasingy.
Dospělí samci byli nápadní mohutným, košíkovitým, bohatě větveným
parožím s kratšími lodyhami a dlouhými výsadami, kterých mohlo být až 33.
Žil ve stádečkách sestávajících z jednoho samce, několika samic a jejich
potomků. Původně žil kromě centrálního Thajska i více na severu v Laosu
a v Yunnanu. Jeho domovem byly záplavové pláně porostlé vysokou trávou
a keři. V období záplav se skupiny shlukovaly do větších stád na zbylých
ostrůvcích suché země, což z nich bohužel činilo snadný terč pro lovce.91
Nadměrný lov pro dekorativní paroží, které bylo vyhledávanou trofejí
91
90
70
MATTIOLI, S. 2011.
Jelen Schomburgkův Rucervus schomburgki
(NZM Ohrada, i. č. 61 866)
ELLIS, R.: No Turning Back: The Life and Death of Animal Species. New York: Harper Perennial.
2004, s. 311–312.
71
Jelen Schomburgkův Rucervus schomburgki,
kresba T. F. Zimmermann, před r. 1865
(MOHR, E.: Haltung und Zucht des
Schomburgk-Hirsches, Rucervus schomburgki
Blyth, 1863. D. Zool. Garten (NF), 36, 1968,)
a zároveň důležitou surovinou východní medicíny, spolu s přeměnou
mokřin na pole pro komerční produkci rýže na konci 19. století představoval
pro druh katastrofu. V roce 1932 byl zastřelen poslední volně žijící jedinec.
Úplně poslední exemplář jelena Schomburgkova na světě byl samec chovaný jako „mazlíček“ v chrámu v thajské provincii Samut Sakhon, kterého
v roce 1938 zabil místní opilec.92 Po celém světě se z tohoto druhu dochovalo
jen několik trofejí a jediný vycpaný exemplář v Národním přírodovědném
muzeu v Paříži pocházející z kusu, který uhynul v roce 1868 v pařížské zoo.
V roce 1991 však bylo na tržišti v odlehlé části Laosu nalezeno paroží
později identifikované jako patřící jelenu Schomburgkovu,93 které údajně
pocházelo ze zvířete zabitého pouze rok předtím. Někteří přírodovědci
proto stále věří, že tento druh ještě přežívá v severním Laosu.
Stupeň ohrožení EX (vyhynulý)
Jelen Schomburgkův na kresbě Jiřího Židlického
(NZM Ohrada, i. č. 62 626)
Jelen Schomburgkův z berlínské zoo, jediný
fotografovaný živý jedinec tohoto druhu,
foto O. Heinroth, 1904 (MOHR, E.: Haltung und
Zucht des Schomburgk-Hirsches, Rucervus
schomburgki Blyth, 1863. D. Zool. Garten (NF) 36,
1968, 34–57)
92 HUFFMAN, B.: Schomburgk‘s deer, 2004. http://www.ultimateungulate.com/Artiodactyla/
Rucervus_schomburgki.html.
93
72
SCHOERING, W. B.: Swamp Deer resurfaces. Wildlife Conservation, vol 98, December 1995, s. 22.
73
Jeden, dva, nebo tři jeleni Schomburgkovi?
O tom jak došlo k záměně, se můžeme jen dohadovat. Podle naší hypotézy
se lebka s parožím při převozu uvolnila ze štítku a ten se ztratil. Poté byla
upevněna na štítek, který zbyl po huemulu severním, jenž byl pro špatný
stav ze sbírky vyřazen, a bylo jí přiděleno inv. číslo původně náležící huemulovi. Neidentifikovaný jelen byl následně určen jako barasinga (tomu
se příliš divit nelze; k záměnám obou druhů docházelo častěji a může to
být jedna z příčin, proč se jelena Schomburgkova nepodařilo zachránit alespoň chovem v zajetí)96 a tak byl i zapsán do inventární knihy. Při kterékoli
další inventarizaci se přirozeně jevilo vše v pořádku.
Případ je i varováním před podobnými nestandardními postupy při katalogizaci sbírkových předmětů a před nedostatečně dokumentovanými
zásahy, které ztíží pozdější nápravu (samozřejmě pokud je naše hypotéza
správná; nelze vyloučit, že se vše odehrálo trochu nebo zcela jinak).
Nyní se dostáváme k vysvětlení názvu kapitoly. Zatímco „ztracené“ paroží
je na celé lebce (bez dolní čelisti), druhý exemplář je výsledkem práce
preparátorské firmy Weise u. Bitterlich in Ebersbach-Georgswalde (dnešní
Jiříkov). Na cizí lebku (asi sambara Rusa unicolor equina) byly namontovány
shozy dvou různých jedinců jelena Schomburgkova.97 Při bližším pohledu
je ostatně vidět, že pravý paroh je o něco mohutnější. Takže se dá vlastně
říci, že v Sallačově sbírce jsou paroží od tří kusů jelena Schomburgkova.
Prof. Sallačovi se podařilo získat do své sbírky dva kusy paroží jelena
Schomburgkova. Vyplývá to ze seznamu pořízeného dr. Šimanem i z fotografií z expozice Lesnického a mysliveckého muzea v Brně. Větší paroží
patřilo rovnému šestnácteráku, menší, na celé lebce, rovnému dvanácteráku. V současné evidenci bylo ale vedeno pouze větší paroží, pod inv.
číslem 61 886. U druhého byl na přepisu Šimanova seznamu strohý nápis
tužkou: není z doby katalogizace sbírek, tedy ze 70. let 20. stol. Určité ztráty
a poškození při častém a většinou chvatném stěhování sbírky se daly očekávat, přesto nám bylo záhadou, kam se tento vzácný a poměrně nápadný
exponát poděl. S určitostí byla obě paroží vystavena v Brně i v Praze
na Letné. Odtud byla přemístěna na Konopiště. Větší paroží bylo v roce
1954 podle autentického zápisu o předání94 převezeno do Lednice, druhé
zůstalo na Konopišti. Stopy po ztraceném paroží tedy vedly na Konopiště.
Jaké však bylo překvapení jednoho z autorů této publikace, když při prohlížení fotografií zjistil, že se pod jedním z paroží označených jako barasinga
skrývá hledaný jelen Schomburgkův. Porovnáním sbírkového předmětu
s fotografií, zveřejněnou v článku prof. Sallače v roce 191395 jsme získali
jistotu – ano, je to pohřešovaný jelen Schomburgkův!
Daněk evropský Dama dama
Paroží mladšího jelena Schomburgkova
(ale již s trvalým chrupem) v původní úpravě
ze Siamu (Sallač, W.: Einige über das Wesen
des Geweihes, seine Bedeutung und den
wissenschaftlichen Wert für die Erforschung
lebender und ausgestorbener Hirscharten.
Centralblatt für das gesamte Forstwesen.
39, 1913, s. 172)
Totéž paroží jelena Schomburgkova
Rucervus schomburgki , v evidenci dříve
vedené jako barasinga
(NZM Ohrada, i. č. 80 139)
94
Jedná se nejspíše o pliocénní druh adaptovaný původně na savanovitý
a parkový typ krajiny. V dobách ledových našel útočiště v Anatolii, odkud
ho možná již v mladší době kamenné a bronzové prehistoričtí lidé vysadili
do Makedonie, Bulharska a Řecka. Ve starověku byl chován Féničany a Řeky
i Římany a rozvezen do dalších oblastí okolo Středozemního moře včetně
severní Afriky. Římané tento druh vysadili i ve Velké Británii.98 Ve středověku
byl dovezen do střední Evropy a Dánska, později do jiných částí Evropy,
na Nový Zéland, do Austrálie, Severní a Jižní Ameriky, jižní Afriky, Japonska,
Tasmánie a na Madagaskar. U nás byl od počátku 16. století do konce
19. století držen jen v oborách, dnes se vyskytuje kromě obor i ve faremních chovech a volných honitbách.
96
MOHR, E.: Haltung und Zucht des Schomburgk-Hirsches, Rucervus schomburgki Blyth, 1863.
D. Zool. Garten (NF) 36, 1968, 34–57.
97
SALLAČ, W.: Die Geweihbildungen der jetzt lebenden Hirscharten der alten und neuen Welt. Prag
1908, s. 29.
98
MATTIOLI, S. 2011.
Archiv NZM, OF V. Sallače.
95SALLAČ, W.: Einige über das Wesen des Geweihes, seine Bedeutung und den wissenschaftlichen Wert für die Erforschung lebender und ausgestorbener Hirscharten. Centralblatt für das
gesamte Forstwesen, 39, 1913, s. 172.
74
Europäischer Damhirsch
European fallow deer
Synonyma: daněk skvrnitý
Daněk evropský Dama dama
(NZM Ohrada, i. č. 61 886)
75
Samcům chybí hříva, ale v době říje jim výrazně otéká krk. Mají také výrazně
vystouplý ohryzek, který při říjném volání (tzv. „rochání“) sjíždí až k bázi krku
a tak propůjčuje samcům hlubší hlas. Nápadný je u nich také výrazný štětec
na prodlouženém penisovém pouzdru.99 U daňka je popsáno šest typů pářícího systému, přičemž nejpůsobivější je lekový typ, kdy se několik samců
(5–25) předvádí nad symbolickými teritorii o několika čtverečních metrech. Páří
se s tou samičkou, která za nimi do miniaturního teritoria přijde. Tento zvláštní
typ známe u savců třeba u vodušek r. Kobus, kaloňů r. Hypsignathus apod.
Jsou-li vyplašeni, běží zvláštním způsobem – odrážejí se všema čtyřma
nohama naráz, přičemž ocas je zvednutý.
Ve středověku se věřilo, že daňci zabíjí hady, a proto prý byli vysazeni
na ostrov Rhodos, který byl už od starověku proslulý vysokým počtem
těchto plazů. Zajímavé je, že dnes už hadi na ostrově opravdu nežijí
a daňci se stali zvířecím symbolem Rhodu. Socha daněly (samice) a daňka
dokonce zdobí vchod do starého rhodského přístavu.100 Ač je daněk
nepůvodní, genetická šetření101 prokázala, že tímto časným dovozem se
zachovaly v rámci tohoto výsadku takové genetické varianty (haplotypy),
které už na kontinentu vymřely, a proto si rhodoská populace jednoznačně
zaslouží ochranu. V Evropě žije hruba 530 000 daňků v oborách, farmách či
„na volno“ ve vhodných biotopech.
Stupeň ohrožení: LC (málo dotčený)
Daněk evropský Dama dama v letní srsti
(foto M. Čeněk)
Daněk mezopotámský Dama mesopotamica
Mesopotamischer Damhirsch
Persian (Mesopotamian) fallow deer
Daněk evropský Dama dama v zimní srsti
(foto M. Čeněk)
Daněk je velice nápadný a prakticky nezaměnitelný jelenovitý. Jeho paroží
se nad první výsadou (očník) rozšiřuje do širokých lopat lemovaných tzv.
krajkováním. Zbarvení je vysoce dekorativní. Boky jsou sytě červenohnědé
s kontrastními bílými skvrnami, které se slévají do bílého horizontálního
pruhu, který se táhne středem boků. Od temene po zádech běží černý pruh,
který přechází na horní stranu dlouhého ocasu a lemuje nápadné zrcátko
na zádi. Břicho, dolní část končetin a spodina krku jsou bílé. Kromě divoké
formy ale daňci vytvářejí celou řadu barevných variant, patrně díky rozvolnění variability při jeho chovu – i proto je vnímán jako jakýsi proto-domestikant. Vytváří například skvrnité, neskvrnité, světle nebo tmavohlavé varianty a najdeme mezi nimi tmavě černohnědé, bílé (nejde o albinismus)
i světle žlutohnědé formy. Zimní zbarvení je nenápadně šedohnědé. Pro
svůj jedinečný vzhled jsou oblíbenou parkovou zvěří.
76
Původně byl rozšířen od jižního Íránu přes Irák, Sýrii až po Egypt, dnes
obývá pouze několik malých lokalit v jižním a severním Íránu, v severním
Izraeli a ostrov v jezeře Urmia v severozápadním Íránu. Ve starověku byl
rovněž vysazen na ostrově Kypru. Dlouho byl považován za vyhynulého,
ale německý zoolog W. Trense jej v 60. letech 20. století objevil v údolí řek
Dez a Karchez na hranicích mezi Irákem a Íránem, v počtu mezi 200–400
jedinců, přičemž byl jeden pár dovezen do Evropy (hlavní institucí v tomto
směru byla farma George von Opela v Kronbergu). V původní Sallačově
sbírce proto zastoupen být nemohl; byl sem doplněn až v roce 1978.
Jednalo se o shozy, dar ze zoo v Kronbergu.102 Je mohutnější než daněk evropský, paroží nemá tak výrazně lopatovitě
rozšířené a je i jinak vybarvený (hlava, boky, oči a pysky), zvláště pak má
kratší a bílý ocas (daněk evropský má ocas černý) a chybí mu lem obřitku.
Preferuje otevřené lesy.
Daněk mezopotámský Dama mesopotamica
(NZM Ohrada, i. č. 76 385)
99Tamtéž.
100 The Fallow Deer of Rhodes.
http://www.rhodestouristguide.com/2012/01/the-fallow-deer-of-rhodes/.
101 MASSETI, M.; PECCHIOLI, E.; VERNESI, C.: Phylogeography of the last surviving populations
of Rhodian and Anatolian fallow deer (Dama dama dama L., 1758). Biological Journalof the
Linnean Society, vol. 93; 4, 2008, s. 835–844.
102 Georg von Opel – Freihege für Tierforschung e.V., Kronberg, pohoří Tanunus, Německo.
77
z úspěšných chovů v zoologických zahradách byli úspěšně reintrodukováni
na různá místa dvou vzájemně velmi znepřátelených států – Izreale a Íránu.
Pro Izraelce má reintrodukce daňka mezopotamského i náboženský význam,
neboť se snaží navrátit do přírody všechny druhy zvířat vyjmenované v Bibli,
které mezitím v Izraeli vyhynuly.103 V současné době žije v oborách nebo
semireservacích v Izraeli a na severu Íránu okolo 700 zvířat. Z doby před
8300 lety je zdokumentován z Kypru, kam byl dovezen člověkem (takto byla
rozvážená i další zvířata, záměrně nebo bezděčně, třeba mufloni na Sardinii
a Korsiku nebo kozy bezoárové na Krétu).104
Stupeň ohrožení: EN (ohrožený)
Jelen milu Elaphurus davidianus
Davidshirsch, Milu
Père David’s Deer
Jako poměrně velký (s kohoutkovou výškou 122–137 cm a váhou kolem 219 kg
u samců a 159 u samic) druh se objevil v pozdním pleistocénu Číny a Japonska,
jeho původ je však stále opředen tajemstvím. Dodejme, že náš zoolog Luděk
Dobrouka dokladoval jeho výskyt na Hainanu na základě kůže z roku 1869,
což bylo později potvrzeno na základě dalšího materiálu.105 Různé studie ho
střídavě řadí do rodu Cervus106 (do něhož patří i náš jelen evropský) či do příbuzenstva jelena lyrorohého,107 zatímco jiné ho považují za prastarého křížence
samce jelena wapiti a samice jelena lyrorohého nebo jejich prapředků.108
Ještě v neolitu se vyskytoval na většině území Číny a v historické době
obýval její východní část. Tlak lovců způsobil, že jeho počty rychle klesaly.
Poslední volně žijící jedinec byl zastřelen u Žlutého moře v roce 1932.109
Jeho vzhled je více než pozoruhodný. Číňané ho výstižně nazývají sibuxiang (nebo jiný přespis „sze fu shaing“), což znamená „Čtyři rozdílní (tvorové)“ a obvykle ho popisují jako zvíře s kopyty krávy, krkem velblouda,
ocasem (a případně tělem) osla a parožím jelena. Někdy ještě přidávají
hlavu koně. Toto přirovnání je též příznačné kvůli nezvykle dlouhé hlavě
s poněkud šikmýma očima; v rámci jelenovitých vybočuje též nápadně
dlouhým ocasem. Další výstředností je, že někdy nasadí paroží hned dvakrát v roce (menší zimní a větší letní).
Daněk mezopotámský Dama mesopotamica
(foto J. Pluháček)
Jelen milu Elaphurus davidianus
(NZM Ohrada, i. č. 61 940)
103 CHAPMAN, N. G.: The possible role of enclosures in the conservation of threatened deer.
Enclosures: A Dead-End?, 2010, s. 28–37. Symposium proceedings, Sopron.
104 GROVES, C. P.: Feral mammals of the Mediterranean islands: documents of early domestication,
46–58, CLUTTON –BROCK, J. (ed.): The walking larder. Patterns of domestication, pastoralism,
and predation. Undin Hyman, London 1989.
Daněk mezopotámský Dama mesopotamica
(foto J. Kött)
Ničení přirozeného prostředí spolu s konkurencí domácího dobytka vedlo
k dramatickému poklesu početnosti daňků a téměř k jejich vyhubení.
Svou roli možná sehrál i tlak predátorů, který výrazně zesílil, když se daňci
po destrukci svého habitatu neměli kam ukrýt.
Dnes žijí původní populace daňků pouze na dvou lokalitách v Íránu. Všechny
ostatní populace pochází z původního páru chovaného v Kronbergu. Daňci
78
105 CAO, K.: 1993. Selection of a suitable area for re-introduction of wild Pére David´s deer in
China, s. 297–300. OHTAISHI, N.; SHENG, H. I. (eds.): Deer of China. Elsevier Science Publishers.
Amsterdam, 1993, 418 s.
106 RANDI, E. et al.: A mitochondrial DNA control region phylogeny of the Cervinae: speciation
in Cervus and implications for conservation. Anim. Conser. 4, 2001, s. 1–11.
107 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
108 PITRA, Ch.; FICKEL, J.; MEIJAAED, E.: Evolution and phylogeny of old world deer. Molecular
Phylogenetics and Evolution 33(3), 2004, s. 880–895..
109 IUCN List of threatened species. Pere David‘s deer. http://www.iucnredlist.org/details/7121/0.
79
Jelen milu Elaphurus davidianus
(foto J. Pluháček)
Jeho paroží má bizarní tvar s velice krátkou lodyhou, z níž vyráží dvě dlouhé,
silné větve. Přední se opakovaně větví, zatímco ze zadní vyráží kratší výsady
podobné trnům.110 Zajímavé je také výrazné cvakání kloubů končetin, které
se ozývá při pohybu zvířete.
Je to obyvatel bažin a mokřin, kde je typicky spásačem vegetace (ne okusovačem), a na toto prostředí je výrazně adaptován. Má široká roztažitelná
kopyta, aby se nebořil v měkké půdě, výborně plave a s oblibou tráví dlouhý
čas ve vodě. V době rozmnožování vytváří harémy, pak se obě pohlaví rozdělí.
Při soupeření o samice svádí intenzivní boje s použitím zubů, parohů a také
boxování. Po nezvykle dlouhé březosti (288 dní) rodí 1–2 mláďata, ovšem
nebyla u něj prokázána jako u srnce embryonální diapauza (utajená březost).
Ačkoliv v přírodě byl vyhuben, v zajetí se podařilo uchovat jedno stádo
v císařské oboře u Pekingu, která byla od počátku 13. století izolovaná
od okolního světa a nepřístupná veřejnosti.111 Pro Evropu jej objevil francouzský misionář a přírodovědec Armand David, po kterém je tento
jelen v mnoha jazycích, včetně vědeckého, pojmenován. V roce 1865 se
mu podařilo otvorem ve zdi zahlédnout asi 120 kusů těchto podivných
zvířat, která zpočátku považoval za soby. Podařilo se mu získat i kůže ze
dvou kusů, které předal francouzskému velvyslanectví, aby je dopravilo
do Paříže. Tomu se ještě podařilo pro pařížskou zoologickou zahradu získat
pár živých zvířat. Jelen ale uhynul a na základě jeho lebky, parohů a kůže
byl nový druh popsán Henri Milne-Edwardsem v roce 1866. Ten rozpoznal,
že nejde o soba, ale zvíře z okolí jelena evropského, ale dopustil se chyby
s pojmenováním, neboť použil slovo „milu“, kterým se ale v čínštině označuje jelen sika. (Podle jiných pramenů se jednalo o tři zvířata a při přepravě
uhynula všechna). V letech 1869–1894 byl po diplomatických jednáních
dovezen určitý počet jelenů milu do evropských zoologických zahrad.
V oboře čínských císařů byli všichni jeleni milu, kteří přečkali ničivou
povodeň v roce 1894, vybiti drancujícími vojsky při potlačování boxerského povstání v roce 1900.
Boxerské povstání
Boxerské povstání v Číně (2. 11. 1899 – 7. 9. 1901) dostalo název podle hnutí
I-chetchuan – Pěst míru a spravedlnosti. Počáteční ojedinělé xenofobní akce
proti cizincům a čínským křesťanům přerostly po neúrodě a hladu v roce
1899 v otevřené povstání v celé severovýchodní Číně. Dne 4. srpna 1900
byla zahájena invaze osmi světových mocností pod vedením německého
maršála A. Waldersee, během 10 dní byl dobyt a vydrancován Peking.
Povstání skončilo totální porážkou, Čína musela platit vysoké finanční
náhrady a strpět v zemi přítomnost cizích vojsk. Vybití jelenů milu způsobila podle jedné verze rabující cizí vojska, podle jiné hladoví čínští rolníci;
nelze samozřejmě vyloučit, že se na něm podílely obě strany konfliktu.
Zásluhu na záchraně druhu měl vévoda z Bedfordu, který shromáždil
všechny zbylé jedince ze zoologických zahrad na svém panství ve Woburn
Abbey v Anglii. Zde se jelenům v parku o rozloze asi 700 ha dobře dařilo
a z původních 18 kusů se stádo rozrostlo na 88 ks v roce 1914 a v roce 1972
na více než 300 ks. Mezitím byly skupiny zvířat rozesílány do různých zoo.
Záchrana jelena milu nebyla ani zde vůbec snadná, především v chudých
válečných letech, kdy se vévoda z Bedfordu potýkal s nedostatkem sena
a stále bylo panství pod hrozbou bombardování.
V roce 1986 již bylo možno vypustit první zvířata do volné přírody. Jednalo
se o 22 kusů z woburnské obory, k nimž v roce 1987 přibylo dalších 18
laní z několika zoologických zahrad v Anglii. Všichni jedinci byli vysazeni
v přírodní rezervaci Beijing Milu Park na jižním předměstí Pekingu zřízené
na pozůstatcích císařské obory, v níž je poprvé spatřil Armand David.
Postupně byly jeleni z tohoto parku vypuštěni i do přírodní rezervace
Dafeng-Milu na pobřeží Žlutého moře a rezervací Tianezhou na břehu
řeky Jang-c’-ťiang a Yuanyang Yellow River na březích řeky Chuang-che.
110 MATTIOLI, S. 2011.
111 IUCN List of threatened species. Pere David‘s deer. ttp://www.iucnredlist.org/details/7121/0.
80
81
Dnes již žije v Číně okolo 2000 jelenů.112 Jelen milu je tak spolu s koněm
Převalského a zubrem snad jedním z nejznámějších případů úspěšné
záchrany druhu prostřednictvím chovu v zoologických zahradách.
Jelen vstoupil do čínské mytologie jako jízdní zvíře legendárního vojenského stratéga Jiang Ziya ve výpravném čínském románu ze 16. století
založeném na čínských mýtech a legendách.
Stupeň ohrožení: EW (vyhynulý v přírodě)
Jelen lyrorohý Rucervus eldii
Leierhirsch
Brown-antlered deer, Eld‘s deer
Synonyma: Cervus eldii, Panolia113 eldii
Jelen lyrorohý Rucervus eldii
(NZM Ohrada, i. č. 61 869)
Původní areál se rozkládal od východní Indie a jižní Číny až na Malajský
poloostrov, dnes však jednotlivé populace přežívají pouze na izolovaných
fragmentech tohoto území. Patří k poměrně pozdě objeveným velkým
savcům, poprvé byl popsán až v roce 1839 z indického Manipuru. Jedná
se o středně velikého jelena tvarem těla připomínajícího barasingu. Je
nápadný zvláštně formovaným parožím. Paroh má dlouhý očník, který
tvoří plynulou křivku s lodyhou. Ta směřuje nejprve přímo nazad a poté se
lyrovitě stáčí ven a zpátky dopředu. Z jejího tvaru je odvozeno české druhové jméno jelena. Její zadní stranu zdobí množství kratších výsad. Krom
Jelen lyrorohý Rucervus eldii, laň
(foto M. Čeněk)
paroží zdobí samce i výrazná hustá hříva, která jim narůstá v období říje.114
Z hlediska potravní specializace se jedná o spásače, nikoliv okusovače.
Jelen lyrorohý vytváří tři samostatné poddruhy,115 které jsou některými autory116
povyšovány na samostatné druhy. Prvním z nich je jelen manipurský (Rucervus
eldii eldii), zvaný v místních jazycích „sangai“. Patří mezi kriticky ohrožené (pod)
druhy, neboť v roce 1975 bylo v přírodě nalezeno pouhých 18 jedinců. V roce
2003 stoupl jeho počet na 180 kusů, celá populace se však nachází na jediné
lokalitě v jižním cípu jezera Loktak v provincii Manipur v severovýchodní Indii,117
kde se jeho stádečka pohybují na plovoucích ostrůvcích vegetace zvaných
phumdi118 (popř. se označuje jako„phung“) a kde byl v roce 1951 znovuobjeven
(neboť byl považovaný tou dobou za vyhynulého). Je to specialista na život
v bažinách a mokřadech. Má lysé spěnky 119 a široce roztažitelná kopýtka s polštářky zrohovatělé kůže na bázi paznehtů, které zvyšují jejich pružnost. Tyto
adaptace mu umožňují pohybovat se po měké půdě, aniž by se bořil.120
Druhý poddruh jelen indočínský (Rucervus eldii siamensis) obývá rozvolněné,
opadavé pralesy proložené pasekami. Vyskytuje se ve Vietnamu (kde však
Jelen lyrorohý Rucervus eldii (foto M. Čeněk)
114 MATTIOLI, S. 2011.
115Tamtéž.
116 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
117 IUCN List of threatened species. Rucervus eldii. http://www.iucnredlist.org/details/4265/0
118 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
82
112 IUCN List of threatened species. Pere Davids deer. ttp://www.iucnredlist.org/details/7121/0
119Tamtéž.
113 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
120 MATTIOLI, S. 2011.
83
již možná vyhynul), jižním Laosu, východním Thajsku, Kambodži a na ostrově Hainan, (místní forma je menší a požírá více listí než jeho kontinentální
protějšky).121 Oproti zbylým dvěma uniformně rezavohnědým taxonům je
světleji zbarvený s řadou skvrn podél hřbetní linie 122 a má menší postavu.
Třetím poddruhem je tmavě hnědý jelen barmský (Rucervus eldii thamin)
z Myanmaru, kterého najdeme v travnatých stepích.123 Oba tyto poddruhy
jsou hojnější než „sangai“, avšak kvůli lovu a ničení přirozeného životního prostředí i jejich počty setrvale klesají.124 Problémem jelena lyrorohého ve všech
oblastech jeho původního výskytu je skutečnost, že se jedná o druh obývající úrodné vlhké nížiny tedy oblasti, o něž je největší zájem i ze strany
zemědělství.
Stupeň ohrožení: EN (ohrožený)
Sambar indický Rusa unicolor
Sambar, Pferdehirsch
Sambar deer
Synonyma: jelen Aristotelův, koňský; Cervus unicolor, equinus
Sambar indický Rusa unicolor
(NZM Ohrada, i. č. 61 846)
Sambar indický Rusa unicolor
(NZM Ohrada, i. č. 61 836)
Charakteristickým znakem všech sambarů jsou výrazné předoční žlázy,
hrubá srst, chundelatý, dlouhý ocas, výrazně vyvinuté rhinarium (holý
čenich) zasahující daleko za nozdry, jednoduché, pouze třívýsadové
paroží,125 a absence hlasitých projevů při říji. Jedná se o jediné velké jeleny
vázané téměř výhradně na lesní prostředí.
Sambar indický vytváří ve svém přirozeném areálu nejméně pět obecně
uznávaných poddruhů,126 z nichž jeden, Rusa unicolor equuina, bývá někdy
povyšován na samostatný druh.127 Žije v jižní Asii, od západní Indie a jižní
Číny až k Malajskému poloostrovu a na ostrovech Cejlon, Sumatra, Borneo
a Hainan.128 Byl vysazen také v Austrálii, na Novém Zélandě a na jihu USA.
Obývá širokou škálu různých typů lesů od tropických opadavých pralesů až
po relativně chladné horské lesy.129 Vystupuje do nadmořské výšky až 3700 m.
Pro jeho pozoruhodnou velikost se mu také říká jelen koňský; po losu
a jelenu wapiti je to třetí největší druh jelena. Jedná se o mohutné, dlouhonohé zvíře s kratším a jednodušším, ale masivním a hrubým parožím
ve formě šesteráka se silnou koncovou vidlicí, jejíž zadní výsada bývá zpravidla delší. Dospělci jsou v létě rezavohnědí se žlutým nádechem. Zimní
zbarvení je nápadně tmavohnědé, u některých forem téměř černavé.
Sambar indický Rusa unicolor (foto J. Kött)
Sambar indický Rusa unicolor (foto J. Pluháček)
121 Tamtéž, IUCN List of threatened species. Rucervus eldii.
122 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011
123Tamtéž.
124 IUCN List of threatened species. Rucervus eldii.
125 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
126 MATTIOLI, S. 2011.
127 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
128 Čínský ostrov v Jihočínském moři o rozloze 35 000 km2.
129 MATTIOLI, S. 2011.
84
85
Břicho je přitom tmavší než boky. Kolouši jsou většinou skvrnití.130 Obě
pohlaví mají nápadnou hřívu, u samců ale výraznější, která tvoří jakýsi límec
horní části krku. U samců v říji a u samic ke konci březosti a při laktaci se
na spodině krku vytváří nápadná tmavě krvavá lysá skvrna pravděpodobně
vznikající v důsledku sekrece kožní žlázy o velikosti 20 x 12 cm, po tomto
období se „zahojí“ a zůstává po ní černá skvrna, která se později pokryje
chlupy.131 Jeho hlavními nepřáteli jsou tygři, levharti a divocí psi dhoulové.
Sambaři jsou velice bojovní. Často se predátorům aktivně brání a snaží se je
zastrašit výstražným postojem se skloněnou hlavou a zdviženým ocasem,
dupáním a hlasitým štěkáním. Jsou spíše okusovači a je o nich známo, že
žerou často i jedovaté rostliny (ve vyváženém množství, aby se jimi neotrávili). Žije v menších skupinkách (většinou do šesti zvířat) složených ze
samic a mláďat, samci jsou samotáři.
V posledních letech stavy sambarů výrazně klesají a na mnoha místech
svého areálu se stali vzácnými. Na vině je ničení jejich přirozeného prostředí a také nadměrný lov, a to i přesto, že se sambaři kvůli velice silné kůži
špatně stahují a jejich maso je považováno za hrubé a tužší.132
Stupeň ohrožení: VU (zranitelný)
K životu potřebují prostředí s dostatkem úkrytů, jinak jsou ale poměrně
přizpůsobiví. Žijí v původních i sekundárních deštných lesích stejně
jako na ruderálních stanovištích s hustým porostem vysoké trávy imperáty válcovité (Imperata cylindrica). S oblibou ale vycházejí i na mýtiny
a čerstvě vypálené plochy, aby se napásli. Dnes je najdeme především
na nepřístupných svazích, kam unikli před působením člověka a pravděpodobně ze stejného důvodu jsou aktivní především v noci. Zdá se,
že nejsou příliš společenští – samci bývají samotáři a laně se většinou
sdružují jen se svými potomky; v zoo jsou ale úspěšně chováni ve stádech.135 Je proto možné, že i toto chování je nepřirozené a vzniklo uměle
v důsledku malého počtu jedinců v divočině. Vzhledem k výše uvedeným
Sambar skvrnitý Rusa alfredi
Prinz-Alfred-Hirsch
Prince Alfred‘s deer, Philippine spotted deer
Synonyma: Cervus alfredi
Sambar skvrnitý Rusa alfredi
(atypické paroží, NZM Ohrada, i. č. 61 808)
Dříve byl považován pouze za trpasličí ostrovní formu sambara indického.
Jeho jméno odkazuje na prince Alfréda, syna královny Viktorie, který jako
první dodal jedince tohoto druhu k popsání zoologovi P. L. Sclaterovi.133
Sambaři skvrnití jsou filipínským endemitem (a za všech zdejších endemitů jsou vůbec největší134). To znamená, že je najdeme pouze na filipínském souostroví, konkrétně na Visajských ostrovech Panay a Negros
(dříve ale žili i na okolních ostrovech Biliran, Bohol, Cebu, Guimaras,
Leyte, Masbate, Samar a Siquijor), kde obývají pouze několik izolovaných lokalit. Patří k nejvzácnějším zástupců jelenovitých na světě.
130 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011; GEIST, V.: Deer of the world. Their evolution, behaviour and ecology.
Stackpole Books Mechanicsburg 1998, 326 s.
131 MATTIOLI, S. 2011.
okolnostem se dá v současnosti už jen těžko odhadnout, jaký byl původní
životní styl sambarů a které prostředí preferovali před tím, než byli
lidmi téměř vyhubeni a zatlačeni do posledních zbytků volné přírody.136
Sambaři skvrnití jsou středně velcí, krátkonozí jeleni s úzkou hlavou a špičatým čumákem. Oproti jiným druhům sambarů jsou porostlí hustou,
jemnou, měkkou srstí. Zbarvení je tmavě červenohnědé s bělavě béžovými skvrnami a černavým hřbetním pruhem. Hlava a krk jsou tmavohnědé, na bradě a spodním pysku je nápadná bílá skvrna. Paroží samců je
kratší, dlouhé pouze okolo 25 centimetrů, ale silné a hrubé. Typická forma
Sambar skvrnitý Rusa alfredi (foto J. Kött)
132 WODZICKY, K. A.: Introduced mammals in New Zealand. Dept. Sci. and Induct. Res. Bull.
(Wellington). no. 98, 1950.
86
133 MATTIOLI, S. 2011.
135 MATTIOLI, S. 2011.
134 Ultimate ungulate – http://www.ultimateungulate.com/Artiodactyla/Rusa_alfrediFull.html.
136 Ultimate ungulate – http://www.ultimateungulate.com/Artiodactyla/Rusa_alfrediFull.html.
87
je šesterák. Vzhledem k jejich vzácnosti a skrytému způsobu života není
biologie sambarů skvrnitých ve volné přírodě příliš známá. Ohrožuje je lov
a především kácení lesa. Přestože jsou zákonem chráněni, v praxi je jejich
ochrana často uplatňována nedostatečně. V současnosti byl vyhuben
na více než 95% svého původního areálu rozšíření a v přírodě žije pravděpodobně méně než 2500 kusů137, z toho méně než 300 jedinců na ostrově Negros, kde byl jelen znovu objeven v roce 2009 poté, co zde byl již
více než 25 let považován za vyhubeného.138 Naštěstí se je daří poměrně
úspěšně chovat v zoologických zahradách a chovných zařízeních a některá
zvířata narozená v zajetí již byla zpětně vysazena do volné přírody.
Stupeň ohrožení: EN (ohrožený)
Sambar ostrovní Rusa timorensis
Mähnenhirsch
Timor deer, Javan deer, Sunda sambar
Synonyma: jelen timorský, sambar hřívnatý; Cervus timorensis
Sambar luzonský Rusa marianna
Philippinenhirsch
Philippine deer
Synonyma: Cervus mariannus
Sambar luzonský Rusa marianna
(NZM Ohrada, i. č. 61 851)
Sambar luzonský Rusa marianna
(NZM Ohrada, i. č. 61 856)
Sambaři luzonští žijí na Filipínách na ostrovech Luzon a také Mindoro,
Mindanao, Basilan, Samar a Leyte, dále pak na ostrovech Guam, Sampai
a Rota v rámci Marian, kam byli vysazeni. Nepůvodní výskyt je rovněž
na ostrůvku Pohnpei v Karolínách. Ve svém areálu rozšíření vytváří tento
taxon tři poddruhy (R. m. marianna, R. m. barrandana, R. m. nigella), někdy
povyšované na samostatné druhy, lišící se znaky na lebce, velikostí a detaily
ve zbarvení.139 Obývá okraje pralesů a nevyhýbá se ani zalesněným svahům.
Jedná se o menšího sytě tmavě hnědého, na zádech až černavého jelínka se
světlejším břichem, tvářemi a spodní částí končetin.140 S kohoutkovou výškou
55–70 cm a váhou 40–60 kg je nejmenším z pravých jelenů (Cervinae). Samci
nasazují krátké, ale poměrně silné a hrubé paroží ve formě vidláka či šesteráka.
Sambaři luzonští jsou aktivní především v noci. Samice vytvářejí v období
říje malé skupinky čítající maximálně okolo osmi zvířat, zatímco agresivní
samci jsou po celý rok samotářští.141
V odlehlých regionech jsou doposud hojní; celkově ale jejich stavy klesají.142
Populace na ostrově Mindoro je z důvodu ničení přirozeného prostředí
druhu kriticky ohrožená a nelegální těžba dřeva a lov sambary ohrožují
i v místech, kde jsou oficiálně chránění. Naopak v mnoha oblastech, kde
byli uměle vysazeni, značně poškozují místní ekosystémy, neboť pastvou
zamezují přirozené obnově lesa.143
Stupeň ohrožení: VU (zranitelný)
137IUCN Rusa alfredi. http://www.iucnredlist.org/details/4273/0.
138 Powell Ettinger Wildlife Extra News – World’s rarest deer found alive and well on Philippine islands.
Retrieved 2009-07-29. http://www.wildlifeextra.com/go/news/visayan-deer009.html#cr.
139 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
Sambaři ostrovní jsou rozšířeni na četných indonéských ostrovech;
původně byli ale jen na ostrovech Jáva a Bali. Člověk se zasloužil ještě v prehistorické době o jejich rozšíření na ostrovy Sulawesi, Timor, a na některé
z Moluckých ostrovů, jakož i na Borneo nebo Novou Guineu. Později byli
vysazeni také v Austrálii, Nové Kaledonii, na Novém Zélandě, Madagaskaru
Mauritiu, Réunionu a ostrově Anjouan v Komorském souostroví, kde ale
zvířata následně vyhynula.144 Sambaři jsou nicméně výborní plavci, takže
je možné, že se alespoň na některé z ostrovů Indonésie dostali vlastními
silami.145
Je to velice přizpůsobivý druh obývající suché opadavé lesy, křovinaté
Sambar ostrovní Rusa timorensis
(foto M. Čeněk)
140Tamtéž.
141 MATTIOLI, S. 2011.
88
142 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
144 Tamtéž, IUCN Rusa timorensis; http://www.iucnredlist.org/details/41789/0.
143 MATTIOLI, S. 2011.
145 IUCN Rusa timorensis. http://www.iucnredlist.org/details/41789/0.
89
porosty, lesostepi i mokřady. V Austrálii se bez problémů adaptoval na život
v nehostinném buši a dnes ho můžete potkat i na okrajích velkých měst
jako je Sydney. Málokdo je ale zahlédne, neboť jsou velice opatrní a mají
výborný čich a sluch. V místech, kde jsou intenzivně loveni, se vyhýbají
větším otevřeným plochám a lovci často projdou těsně okolo ukrytých
zvířat, aniž by si jich všimli. Naopak v oblastech, kde nejsou rušeni, vycházejí v noci ve velkých stádech na travnaté planiny, aby se napásli.146 Při
poplachu se zvířata ozývají extrémně hlasitým houknutím.
Vzhledově se jedná se o jeleny s kratšími končetinami a delším tělem.
Oproti jiným ostrovním formám sambarů jsou větší a mají poměrně dlouhé
a slabší, méně hrubé paroží 147. Na různých ostrovech vytváří lokální formy
mírně odlišné zbarvením a velikostí.148 Obecně jsou uniformě tmavě hnědě
až šedohnědě zbarvení a ani kolouši nejsou skvrnití. U některých jedinců
je zřetelné světlé obočí. Samcům v období říje narůstá nápadná hříva.149
Kvůli ztrátě přirozeného prostředí a pytlačení stavy sambarů v jejich
původní domovině klesají. Naopak v místech, kde byli uměle vysazeni, se
jim často daří velice dobře a na Mauritiu, kde jsou více než hojní, představují veliký ekologický problém, neboť pastvou a okusem ničí místní
pralesní ekosystém. Požírají většinou trávu, mohou si jídelníček zpestřovat
chaluhami a dokáží pít i mořskou vodu.
Stupeň ohrožení: VU (zranitelný)
Sambar ostrovní Rusa timorensis
(NZM Ohrada, i. č. 61 817)
Sambar ostrovní na indonéské bankovce
(500 rupií)
146 OKA, G. M.: Factors affecting the management of Muntjac Deer (Muntiacus muntjak) in Bali
Barat National Park, Indonesia. University of Western Sydney, 1998, 426 s.
147 MATTIOLI, S. 2011.
148 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
149 MATTIOLI, S. 2011.
90
Jelen evropský Cervus elaphus
Rothirsch
Red deer
Synonyma: jelen lesní
Jelen evropský je rozšířený prakticky po celé Evropě a jeho areál výskytu
sahá až na Kavkaz, do Malé, západní a střední Asie a severní Afriky. Je to
majestátní zvíře, které se po vytlačení zubra z většiny jeho původního rozšíření stalo po losu druhou největší lovnou zvěří (není tedy divu, že byl člověkem vysazen třeba na Novém Zélandu, v Austrálii nebo Chile a Argentině).
Je ekologicky poměrně plastický, neboť může být okusovačem, ale i spásačem trav, přičemž v jeho potravě můžeme najít cca 100 druhů rostlin.
V zimě až polovinu potravy činí jehličí a v této době mají jeleni zmenšený
žaludek a odlišnou výstelku trávicího traktu. Kvůli dostupnosti potravy,
množství obtěžujícího hmyzu a počasí podniká sezónní migrace.
Jeleni jsou známí svou bouřlivou říjí, na kterou se samci cvičí už při otírání
lýčí na stromcích velikosti člověka. V době říje si jinak samotářští samci snaží
vytvořit harém samic, které jinak vytvářejí stádečka s hierarchií v počtu 4–7
(dcery zůstávají v teritoriu matek). Samec je na vrcholu svých sil v 7–10
letech a ačkoliv si vytváří harém často až o 20 laních, bývá otcem jen cca 4
potomků. Při soubojích zahyne ročně až 5% samců.
Ačkoliv jde o běžné a většině lidí důvěrně známé zvíře, ze systematického
hlediska představuje pro vědce tvrdý oříšek. Po celá desetiletí spadaly
pod zastřešující druh Cervus elaphus (česky vzhledem k jeho rozšíření se
mohlo znát poněkud nešťastné označení „jelen evropský“, ovšem po rozpadu na dvě níže uvedené linie – západní a východní – [jelen evropský x
wapiti] toto označení v zásadě má logiku, byť zůstává částečně nepřesné)
tři podle vzhledu a morfologie poměrně dobře vymezitelné skupiny. První
z nich tvořili evropští, afričtí, západoasijší a jeden čínský jelen, zatímco
druhá zahrnovala východoasijské a severoamerické wapiti (asijský C.
e. alashanicus, C. e. sibiricus, C. e xanthopygus, C. songaricus a americký
C. e. canadensis sám s velkým množstvím forem). Mezi nimi pak stála třetí,
středoasijská, skupina sdružující jakési „přechodné typy“ mezi oběma formami (C. e. wallichii, C. e. hanglu, C. e. macneilli, C. e. cansuensis C. e. bactrianus a C. e. yarkandensis). Výzkum DNA ale odhalil, že wapiti jsou zřetelně odlišnou linií rodu Cervus a mají ve skutečnosti blíže k sikům (Cervus
Jelen evropský Cervus elaphus
(NZM Ohrada, i. č. 61 898)
91
Jelen evropský Cervus elaphus
(foto M. Čeněk)
nippon), než evropským jelenům,150 od nichž se jejich společná větev
oddělila před několika miliony let (odhady značně kolísají od 0,8 milionu
let po patrně správnější 3,5–7 milionů let.)151 Proto byli vyčleněni jako
samostatný druh C. canadensis s východoasijskými a americkými poddruhy. Středoasijští jeleni pak byli rovněž povýšeni na samostatné druhy,
popřípadě jsou udáváni jako poddruhy v rámci C. wallichii. Zbytek „pravých“ jelenů zůstal pod názvem Cervus elaphus. Kořeny tohoto druhu leží
pravděpodobně v Asii a v Evropě se objevil poprvé před 900 000 lety
v období pleistocénu.152 Byla to mohutná zvířata s jednoduchým, pětivýsadovým parožím zakončeným vidlicí. Ve středním pleistocénu pak byla
nahrazena dnešní formou s korunou.153
150 POLZIEHN, R. O.; STROBECK, C.: A phylogenetic comparison of red deer and wapiti using
mitochondrial DNA. Mol Phylogenet Evol. 22(3), 2002, s. 342–356.
KUWAYAMA, R.; OZAWA, T.: Phylogenetic relationships among european red deer, wapiti,
and sika deer inferred from mitochondrial DNA sequences. Mol Phylogenet Evol. 15(1), 2000,
s. 115–123.
151 POLZIEHN, R. O.; STROBECK, C.: 2002, Pitra et al. 2004, LUDT, Ch. J., SCHROEDER, W.;
ROTTMANN, O.; KUEHN, R.: Mitochondrial DNA phylogeography of red deer (Cervus elaphus).
Molecular Phylogenetics and Evolution 31(3), 2004, s. 1064–1083.
154 BOTEZAT, E.: Gestaltung und Klassifikation des Geweihe des Edelhirsches, nebst einem
Anhange über die Stärke der Karpatenhirsche und die zwei Rassen erselben. Gegenbaurs
Morphologisches Jahrbuch 32, 1903, s. 104–158.
152 GEIST, V., 1998.
155 ZACHOS, F. E.; HARTL, G. B.: Phylogeography, population genetics and conservation of the
European red deer Cervus elaphus. Mammal. Rev. 41(2) 2011: str. 138–150.
153 MATTIOLI, S. 2011.
92
I bez wapiti a středoasijských jelenů stále panuje v systematice jelena
evropského určitý zmatek. Vytváří totiž řadu místních forem lišících se
velikostí, detaily ve zbarvení a morfologií paroží, které jsou často označovány a v mnoha publikacích uváděny jako samostatné poddruhy, přestože jejich popis je založen na často poměrně variabilních vnějších znacích a platnost těchto taxonů je tak diskutabilní. Jen z Evropy tak byly
v minulosti popsány následující jeleni: jelen skotský Cervus elaphus scoticus (Skotsko, část Anglie a Irska), jelen norský C. e. atlanticus (Norsko),
jelen skandinávský C. e. elaphus (Švédsko), jelen západní C. e. hippelaphus
(také C. e. germanicus, střední Evropa), jelen karpatský C. e. montanus
(východní Evropa, Karpaty, Botezat154 z něj vyčleňoval ještě C. campestris),
jelen iberský C. e. hispanicus (Španělsko), jelen korsický C. e. corsicanus
(Sardinie, Korsika, sardinští jeleni jsou někdy udáváni zvlášť), jelen krymský
C. e. brauneri a jelen kavkazský C. e. maral (okolí Kaspického moře, Kavkaz,
západní Asie). K nim se ještě přidává severoafrický jelen berberský
C. e. barbarus (pohoří Atlas v Alžísku, Maroku a Tunisku) a dva asijští jeleni
jelen bucharský C. e. bactrianus (pánve Syr Darya a Amu Darya v Íránu,
Afghanistánu a Turkestánu), a jelen středoasijský Cervus e. yarkandensis
(Tarimská pánev v čínské provincii Xinjiang). Nejasnost ohledně počtu poddruhů, jejich vzájemné příbuznosti a platnosti navíc zvyšují četné umělé
introdukce jelenů do nepůvodních oblastí výskytu a úmyslné (i nechtěné)
křížení zvířat ze vzdálených oblastí, které lidé už od pradávna prováděli
za účelem vylepšování své lovné zvěře a později k „vyšlechtění“ zajímavějších či mohutnějších trofejí (některé z těchto manipulací jsou velmi staré
a mohou pocházet už z pravěku). Většina z evropských populací jelenů je
tak alespoň do určité míry hybridní, například v některých oblastech Anglie
jsou místní jeleni výrazně přikříženi jelenem sika (a tento problém, byť
v omezenější míře, existuje i na jiných místech Evropy).155
Některé z otázek alespoň částečně vyřešily moderní metody založené
na analýzách genetického materiálu. Ukázalo se, že ve skutečnosti existují
pravděpodobně dvě základní linie jelenů, a to vzhledově původnější asijská
větev zahrnující poddruhy C. e. bactrianus a C. e. yarkandensis a evropská
skupina „pravých jelenů“ (zbytek poddruhů), které se oddělily zhruba před
3 miliony let. Tato evropská linie pak může být rozdělena do tří zřetelně
odlišných skupin. První z nich reprezentuje západoevropský Cervus elaphus
elaphus (do něj spadají všichni západoevropští jeleni, tedy i populace ze
Skandinávie, Skotska, Španělska a střední Evropy dříve popsané jako samostatné poddruhy), druhou východní Cervus elaphus pannoniensis (populace z východní až jihovýchodní Evropy včetně Balkánu, některými autory
ovšem nebývá rozlišován a spadá pod C. elaphus elaphus, jindy je uváděn
naopak jako samostatný druh C. pannoniensis, opět zahrnující řadu dříve
popsaných poddruhů), a třetí pak „africká“ linie jelena berberského a korsického (C. e. barbarus, C. e. corsicanus), kteří jsou si navzájem velmi blízce
93
Jelen evropský Cervus elaphus, laň
(foto M. Čeněk)
příbuzní. K těmto endemitům by mohla patřit i nedávno byla popsaná
další nová forma jelena z Evropy – tzv. jelen mesolský, jehož postavení
zatím není zcela jasné.156 Někteří autoři vydělují ještě čtvrtou, středně
východní linii Cervus elaphus maral (či alternativně C. maral), ta však podle
jiných spadá do východní linie, i když je částečně odlišná.157 Tyto tři linie
jsou zřetelně vymezené a pravděpodobně se oddělily během poslední
doby ledové, kdy byly zatlačeny do izolovaných refugií v oblasti Iberského
poloostrova až jižní Francie, Itálie, Balkánu a Karpat, přičemž většina Evropy
pak byl znovu osídlena západní linií.158
Přirozeným prostředím evropských jelenů jsou spíše rozvolněné lesy a parková krajina, než uzavřené lesní porosty, kam je zatlačili lidé. Dva asijské druhy
naopak žijí v hustých vlhkých lesích podél vodních toků protékajících pouští
a v chladnějších úsecích dne a v zimě se vydávají do polopouštních křovinatých porostů. Na rozdíl od wapiti nejsou příslušníci této skupiny specializovaní spásači, ale živí se spíše bylinami, výhonky a listím s podílem trávy.
Tělesnou konstitucí se jedná o středně velká až velká zvířata se středně
dlouhým ocasem (oproti krátkoocasým wapiti), rovným hřbetem a dlouhýma nohama, tedy tělesnou stavbou charakteristickou pro dobré
běžce.159 Jeleni z Evropy mají v létě rezavohnědé zbarvení s bělavým
břichem a šedavými končetinami (popřípadě i obličejem). Zrcátko je
poměrně malé, do různé míry černě orámované a v horních partiích
výrazně narezlé až oranžové. U některých lokálních populací se vyskytuje zřetelný černavý úhoří pruh a nevýrazné skvrnění. V zimě je srst
šedohnědá, u samců s výrazně černavě zbarveným břichem v důsledku
kropení („parfémování) těla močí v říji. Samci mají výraznou hřívu, u laní
chybí. Paroží je hrubé a robustní. Jeho základní plán je šestivýsadový,
běžný počet výsad obzvláště u silných kusů je však mnohem vyšší.
Typické je zakončení výraznou korunou, často s mnoha vrcholy. U populací ze střední a západní Evropy bývají koruny složitě větvené a rozloha
paroží se často rovná či přesahuje jeho délku. Východní populace („karpatští jeleni“) mají trofej jednodušeji větvenou, lodyhy jsou přímé a rozloha je menší než délka parohu.
Asijští jeleni mají elegantní, lehké, jednodušší paroží s dlouhými lodyhami a výsadami. Základní plán je pětivýsadový. Paroh je zakončen buď
jednoduchou třívýsadovou korunou či vidlicí.160
Jelen bucharský je v létě zbarvený světle rezavobéžově až béžově
s bělavým břichem. Podél hřbetu jsou často patrné nevýrazné skvrny.
V zimě je srst na trupu ocelově šedá až světle písková, u samců s tmavým
rezavohnědým zabarvením na krku a končetinách a černavým břichem.
Celkový vzhled tak připomíná wapiti. U uniformně zbarvených samic
tyto výrazné odznaky chybí. Od temene až na kohoutek se táhne tmavě
hnědý až černavý úhoří pruh (v letním šatu jen nevýrazný či nepřítomný),
který se v dalších partiích hřbetu ztrácí.
Jelen tarimský je v létě světle rezavohnědý (na kohoutku, horní části krku
a zádi až rezavý) s bílým břichem. Zimní zbarvení je pískové s tmavě rezavohnědými odznaky na zádech a kohoutku a úhořím pruhem obdobným
jako u jelena bucharského. Samci mají výrazně tmavý obličej, někdy je
tmavší i krk, a stejně jako ostatní druhy jelenů černavé břicho (a občas
spodní část krku). Zrcátko obou druhů má oproti jelenům z evropské
skupiny v partiích nad ocasem jen slabě rezavý nádech.161 Hříva je krátká
a nevýrazná, u laní stejně jako u evropské skupiny chybí.
Jeleni se již od doby kamenné těšili mimořádnému zájmu člověka; byli
loveni pro maso, kůži a parohy, z nichž se vyráběli nástroje a ozdobné
předměty. Ve středověku pak převládl lov pro zábavu. Vždy patřili mezi
nejoblíbenější a nejcennější lovnou zvěř a jejich obraz se tak výrazně promítl i do evropské kultury.
Jako druh ohrožen není, poddruh jelen korsický je ale chráněný stejně
jako mesolský jelen.
Stupeň ohrožení: LC (málo dotčený)
Jelen evropský Cervus elaphus
(NZM Ohrada, i. č. 61 896)
156 ZACHOS, F. E.; HARTL, G. B. 2011.
157 Ludt, Ch. J., Schroeder, W., Rottmann, O., Kueh, R.: Mitochondrial DNA phylogeography of
red deer (Cervus elaphus). Molecular Phylogenetics and Evolution 31(3), 2004, s. 1064–1083.;
GEIST, V.: GEIST, V. 1998.
158 SKOG, F. E. at all: Phylogeography of red deer (Cervus elaphus,) in Europe. Journal of
Biogeography 36, 2009, s. 66–77; ZACHOS, F. E.; HARTL, G. B.: Phylogeography…2011.
94
159 GEIST, V. 1998.
160 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011; GEIST, V.: Deer of the world… 1998.
161 GEIST, V. 1998.
95
V Řecku byl jelen spojován s panenskou bohyní lovu, zvířat a svobodných žen Artemis, jejíž zlatý vůz táhlo spřežení jelenů
ve zlatém postroji. Slavný lovec Aktaión, který v jeskyni nechtěně spatřil nahou Artemis koupající se v tůni, byl uraženou
bohyní za trest sám proměněn v jelena a rozsápán padesátičlennou smečkou vlastních psů. Héraklés v rámci jednoho ze
svých 12 legendárních úkolů chytil kyrenejskou laň, někdy též zvanou Zlatá laň. Podle mytologie to bylo obrovské zvíře
s měděnými či mosaznými kopyty, které dokázalo předstihnout šíp v letu a přestože se jednalo o samici, zdobilo její hlavu
zlaté paroží. Posvátná laň žila v Arkádii a patřila bohyni Artemis. Aby ji Héraklés nerozhněval, pustil polapené zvíře zpět
na svobodu. Syn Hérakla Telephos byl kojen laní, když byl opuštěn na hoře Parthenion. Zmíněné dochované mýty o jelenech táhnoucích vůz a lani s parožím naznačují, že Řekové mohli mít na mysli spíše soba, než jelena. Tomu by napovídalo
i to, že Hérakles štval laň přes zemi zvanou Hyperborea, která podle legend ležela na sever od Thrákie, snad až za polárním
kruhem. Jelen se zlatým parožím se objevuje i ve slovanských pohádkách.
Jeleni v mytologii
Jelen se objevuje už na jeskynních malbách z doby před 40 000 lety př. n. l. Pravěcí umělci ve svých obrazárnách věrně
zachytili nejen lovecké scény a každodenní výjevy ze života zvířat, která je obklopovala (včetně etologických prvků jako
jsou například výhrůžné postoje a mimika), ale také detaily jejich zbarvení a osrstění. Díky tomu si můžeme udělat poměrně
dobrou představu o tom, jak vypadaly i dávno zmizelé druhy, jako je veledaněk Megaloceros giganteus, lev jeskynní či
evropští divocí koně, sobi nebo vymřelý bizon/zubr Bison priscus. Megaloceros měl například jako správný daněk nejspíše
výrazný ohryzek a ornamentální zbarvení s tmavým kohoutkem, od něhož se táhly dva tmavé pruhy na krk a k tříslům,
a další tmavý pruh od uší k ohryzku.162 Vzhledem k regionálně odlišným vyobrazením koní, sobů a bizonů, mohla v Evropě
doby ledové existovat tzv. klinální variabilita u těchto zvířat, přičemž na jihu byli koně více pruhovaní na hlavě, krku
a nohách, sobi byli v jižním směru více skvrnití a bizoni ve stejném směru mnohem tmavší/kontrastnější. Je zajímavé,
že zobrazená zvířata často jakoby stojí na špičkách, což je některými badateli interpretováno jako důkaz, že obrazy byly
malovány podle již skolených jedinců ležících na zemi. Zdá se rovněž, že v různých částech jeskyní je druhové složení zobrazených zvířat snad záměrně odlišné, interpretovat význam těchto uměleckých děl je však vzhledem k uplynulému času
již nemožné. Jedním z nejpozoruhodnějších děl je postava „šamana“ z francouzské jeskyně Trois-Frères (jeskyně Tří Bratří)
zhotovená zhruba před 15 000 lety, antropomorfní figura s rytinou jeleního paroží na hlavě (ačkoliv podle některých kritiků
jsou „parohy“ jen náhodné trhliny v kameni, které nemají s obrazem nic společného). Toto dílo bývá interpretováno jako
božstvo (jakýsi „pán zvířat“) či kouzelník ve zvířecím převleku praktikující rituál.
V historických pohanských dobách byl jelen spojován s lesními božstvy. Keltové ho považovali za „vílí dobytek“, který pásly
a dojily obryně. Jelení paroží zdobilo boha Cernonna, který měl různá přízviska, například Pán lovu, Pán lesa či Pán zvířat.
Jeho role v keltské mytologii však není zcela jasná, neb se o něm nezachovaly žádné mýty. Jeho středověkou reinkarnací
by mohla být legenda o lovčím Hernovi, ochranném duchovi Windsorského lesa s jelením parožím, kterého ale v literatuře poprvé zmiňuje až Shakespeare. Důležité postavení měl jelen nejspíše také v kultuře Germánů. Postava dospělého
jelena se objevuje na žezlu objeveném na germánském pohřebišti v anglickém Sutton Hoo a v básni Beowulf s velká část
děje odehrává v slavnostní hodovní síni zvané Heorot, což znamená Jelení síň. Jeleni jsou zmiňováni i v severském eposu
Edda, kde se čtveřice paroháčů (jménem Dáinn („Mrtvý“), Dvalinn („Bezvědomý“), Duneyrr („Hřmící v uchu“) a Duraprór
(„Chrápající“) krmí listím ze světového stromu Yggdrasilu, který jako osa světa – axis mundi – prorůstá všemi devíti světy
severské kosmologie (země bohů Asů, země světlých álfů [elfů], svět lidí, země Vánů, země obrů, ohnivý svět [domov
ohnivých obrů], svět ledu [prvních obrů], sídlo trpaslíků [černých álfů], říše mrtvých). Symbolika čtveřice jelenů je nejistá.
Je možné, že představovali čtyři roční období, fáze měsíce či větry. Jelen jako takový byl snad v určitém spojení s nejvyšším
germánským bohem Odinem a skrz něj s královským majestátem (jak by naznačovalo zobrazení na žezlu).
Ve slovanském bájesloví se v jelena často měnili různí lesní bůžkové (čili běsi). Chetité vnímali jelena jako ochranitelské
božstvo a ostatní jejich bohové byli často zobrazováni stojící na hřbetech jelenů.
162 GUTHRIE, R. D.: The nature of Paleolithic Art. The University of Chicago Press, 2005, 520 s.
96
Rozšířené byly rovněž zkazky o dlouhém životu jelenů – Pausanias odhadoval věk jednoho posvátného jelena na rovných
200 let; 85 let se měl dožít kolouch, který obdržel obojek od Alexandra Velikého. I proto snad Římané říkávali „Cervinos
annos vivere“ (žiti jeleni věk).
Kočovní jezdci na koních Skythové původem z Íránu věřili, že rychlí a elegantní jeleni přenáší duše mrtvých, což by mohlo
vysvětlovat podivné masky s parožím na hlavách koní obětovaných na pohřebišti v Pazyryku. V kurganech (pohřebních
mohylách) je motiv jelena jedním z nejpoužívanějších. Velmi důležitý je jelen rovněž pro Maďary. Ti věří, že otcové všeho
maďarského lidu, bratři – dvojčata z předkřesťanských legend Hunor a Magor (synové krále Nimróda) spatřili na lovu nadpozemského bílého jelena (Csodaszarvas, v jiných zdrojích laň), který je zavedl do nové země zvané Skýtia ve střední Asii,
kde se usadili. Zemi pak obydleli jejich potomci pocházející ze sňatku místních hunských žen a maďarských mužů. Jelen
s mnoha větvemi paroží ohlížející se přes rameno je dodnes důležitým národním symbolem. O pohanském uctívání jelenů
se zmiňují i raní křesťanští učenci, například svatý Augustin (354 –430) si stěžuje na „odporný zvyk oblékání do kostýmů
koně či jelena. Také svatý Aldhelm (asi 639–709), biskup ze Sherborne v dopise příteli udává „...tam, kde dříve stály hrubé
pilíře patřící odpornému hadu a jelenu uctívané s primitivní hloupostí při bezbožných rituálech...“.
Jelena jako důležitý symbol čistoty a v některých případech znamení boží vůle přejalo i křesťanství. Objevuje se i v legendách o životě svatých. Jeden ze světců – svatý Jiljí žil podle legend dlouhá léta jako poustevník v lese u Nimes a společnost mu dělal pouze jelen, podle jiných zdrojů laň, jejíž mléko pil. Jiného světce – svatého Huberta, patrona lovců, který
měl rovněž moc léčit vzteklinu, přimělo vydat se na duchovní dráhu zjevení mohutného jelena s křížem mezi parožím.
Svatohubertská legenda ze 14. století vznikla ze starší legendy o sv. Eustachovi. Římský důstojník Placidus přijal křesťanství a jméno Eustach (Eustachius) poté, co se mu při lovu zjevil jelen s ukřižovaným Kristem mezi parohy. Jelen je spojen
i s mnoha dalšími světci, jako jsou Aidan, Blažej, Goar, Felix z Valois, Ida z Herzfeldu, Ida z Taggenburgu, Izidor, Ivan, Jan
z Mathy, Felix z Valois, Jenovéfa Brabantská, Julián Hospitátor, Kateřina Švédská, Kontingern, Ladislav Uherský, Lambert,
Makrina, Maxim Turinský, Meinulf, Notburgas, Osvald a Prokop. V křesťanství byl jelen též symbolem církve, ráje, křestu,
touhy duše po Bohu, zbožnosti, mírumilovnosti, nevinnosti, vítězství dobra nad zlem a zmrtvýchvstání.
Silný jelení kult ale existoval i v islámské Osmanské říši. V Hindské mytologii na sebe bere formu jelena zvaného Rohit
bohyně moudrosti, učenosti, výmlunosti a umění Sarasvatí. Mudrci proto často používají jelení kůži k odívání či jako podložku k sezení. V eposu Ramajana spatří Rámova žena Síta v lese zlatého jelena a žádá prince Rámu a jeho bratra Lakšmana,
aby ho pro ni chytili. Zlatý jelen je však ve skutečnosti rákšasa (démon) Máríča, ktrý chce muže odlákat od Síty, aby ji mohl
unést jeho synovec Rávana, démonický král Srí Lanky a hlavní antagonista v eposu.
Jelen evropský samozřejmě není zdaleka jediným jelenem s božskými aspiracemi. Mezopotamský reliéf z Nimrud Kalachu
zhotovený kolem roku 884 až 859 př. n. l. například zobrazuje okřídleného genia s daňkem a stromem v ruce, který pravděpodobně představuje ochranné lesní božstvo. V Japonsku a Číně se velké úctě těší stáda polokrotkých jelenů sika držená
v posvátných zahradách, parcích, hájích a klášterních komplexech, neboť místní lidé věří, že se do nich převtělují duše mrtvých lidí zde pochovaných. V Japonsku také slouží sikové jako prostředníci (tzv. kami) mezi drobnými bůžky rostlin a zvířat
a „velkými“ božstvy a jako takoví jsou opěvováni v mnoha básních a uměleckých dílech.
97
Také jihoameričtí Indiáni uctívají posvátné jeleny – výjev na keramické nádobě kultury Chimu představuje jelena napadajícího divoce pomalovaného démona a ze stejné doby pochází i nález kovových figurek jelenů. Asi nejznámějším „kouzelným“ jelenovitým je sob zapřažený do saní svatého Mikuláše (čili „Santa Clause“). Tato tradice má svůj původ v básni
pro děti Clementa C. Moorea z roku 1822 s názvem „A visit from St. Nicholas“, v němž se bájné spřežení poprvé objevuje.
Uctívání sobů je však mnohem staršího data. Rytiny sobů jakoby v letu zdobí více než 900 tajemných Jeleních kamenů,
megalitů z Mongolska. Je možné, že označují místa konání šamanských rituálů, nebo představovaly památky význačných
osobností.
Mezi myslivci koluje pověst, podle níž ten, kdo zastřelí bílého jelena, do roka zemře. Jejím potvrzením měl být i osud
knížete Sigismunda Schönburga – Wandenburga, majitele panství Kladská ve Slavkovském lese, který poté, co zastřelil
bílého jelena ve své oboře, skutečně 11. listopadu 1936 zemřel na selhání srdce. Podobná historka se traduje na zámku
Blatná o Františku Ferdinandovi d‘Este. Následník trůnu zde v zámeckém parku v roce 1913 v šeru omylem skolil bílého
daňka. Zámečtí myslivci znalí pověsti mu to raději ani neřekli. U večeře ale náhle spadl benátský lustr. František Ferdinand
nastoupil do auta a odjel. A co následovalo příští rok v Sarajevu, je všeobecně známo.
Severské národy používají soba jako důležité obětní zvíře a pro dávné norské lovce byl symbolem moci a síly. Jeho kůže
se napíná na buben, kterým Korjačtí šamani zahání zlé duchy a šamani lidu Sami navazují kontakt se spirituálním světem.
Sobi byli rovněž totemovým zvířetem Kyrgyzů a amerických indiánů Odžibvejů.
Ostatní bílí jeleni:
Bílý jelen wapiti, někdy snad možná i jelenec často nazývaný Velký bílý jelen se vyskytuje i v legendách amerických indiánů
Chickasawů, Seneků, Roanoků, Algonquinů, Nantikoků a Pokomoků.
Podle japonských legend vystoupilo božské stádo bílých siků při slavnostním otevření Zenového chrámu v Kamakuře, aby
naslouchalo modlitbám zakladatele chrámu (stavba pochází z roku 1282).
Mytologie bílých jelenů
Bílí evropští jeleni měli mezi svými druhy vždy významné místo. V keltské mytologii symbolizuje bílá barva svět nadpřirozených bytostí (tzv. Jiný svět). Bílý paroháč z Pwyll penduc Dyfed (legendární vyprávění z Walesu o přátelství lidského prince
Pwylla a Arawna, krále Jiného světa) měl bílé tělo a rezavé uši, což měla být typická barva zvířat z Jiného světa. Tento popis
ukazuje, že Keltové měli minimálně v tomto případě na mysli skutečně leucistické jedince, ne albíny. Podle jejich tradic
byli bílí jeleni poslové ze světa Bohů a duchů. V artušovských legendách jeho zjevení signalizuje rytířům, že se mají vydat
na dobrodružné výpravy za bohy a vílami. Ve stejných legendách rovněž vystupuje jako nepolapitelné zvíře a pokusy lidí
o jeho chycení symbolizují lidskou cestu za spirituálním poznáním (pronásledoval jej i samotný král Artuš). Bílý jelen se
zjevoval také jako varování při porušení zákona či tabu – například když Pwyll vnikl do loviště Arawna.
Symbolika bílých jelenů se ale vyskytuje i u jiných národů – například jelen, který dovedl bratry Hunora a Magora do pravlasti Maďarů, byl podle některých verzí legendy bílý. Jiné druhy jelenů pak vystupují v pověstech asijských a amerických
národů (viz „Ostatní bílí jeleni“)
Jones‘Celtic Encyclopedia. The White Stag
http://www.maryjones.us/jce/whitestag.html
The Lais of Marie de France Summary and Analysis
http://www.gradesaver.com/the-lais-of-marie-de-france/study-guide/section2/
HŮLOVÁ, S.: Brány jiných světů: Podoba hranice Jiného světa v keltských a staroseverských příbězích. Univerzita Karlova v Praze,
Filosofická fakulta, Ústav filozofie a religionistiky. Bakalářská práce 2013.
White Deer Culture and History
http://protectthewhitedeer.com/whitedeer-in-myths-and-legends
RULÍŠEK, H.: Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. AJG Hluboká n. Vlt. 2005, ISBN 80-85857-48-0
Slavkovský les – krok za krokem jeho úchvatnou historií.
http://www.slavkovsky-les.cz/zajimava-mista-slavkovskeho-lesa/areal-kladska
ŽMOLÍK, V.: Majstrštyk mistra Rejta. Týdeník rozhlas 27, 2014, s. 22.
V křesťanství symbolizuje bílá barva čistotu, a tak bílý jelen hrál významnou úlohu i v tomto náboženství. Vyskytuje se
například v legendě svatého Eustacha, kde zjevení bílého jelena (o bílém zbarvení však hovoří jen některé verze legendy)
s Kristem na kříži mezi parohy přimělo tohoto horlivého pronásledovatele křesťanů konvertovat k Bohu a stává se následně
symbolem Krista. Ve své úloze symbolu čistoty a znamení Krista se blíží jednorožci a v některých případech snad zastával
jeho roli. V křesťanské ikonografii bývá rovněž zobrazován se Sluncem mezi parohy.
Jako romantický prvek vystupuje v cyklu 12 krátkých povídek (tzv. lais) napsaných ve 12. století v Anglonormanštině básnířkou Marií de France, oslavující dvorskou lásku. Hrdinou hned první z nich je mladý šlechtic Guigemar, statečný a vážený
bojovník, který však nemá žádný zájem o lásku. Jednou při lovu patří bílou laň se zlatým parožím (podle jiných zdrojů
jelena). Guigemar po zvířeti vystřelí šíp a zabije jej, avšak střela se odrazí a poraní mu stehno. Umírající stvoření pak lovce
prokleje. Nenajde lék na svou ránu, dokud nevyhledá ženu, která pro něj bude ochotná trpět a on pro ni.
Bílý jelen pronikl i do heraldiky – byl znakem anglického krále Richarda II. a nádherný Wiltonský Diptych ze 14. století
věnovaný tomuto panovníkovi zobrazuje bílého jelena se zlatým řetězem okolo krku sedícího na rozmarýnové louce.
Někdejší důležitost bílého jelena pro Angličany už dnes připomínají pouze názvy hospod – slovní spojení White Hart (hart
je dospělý samec jelena) je prý čtvrtým nejoblíbenějším jménem těchto restauračních zařízení.
Bílý jelen je dodnes symbolem maďarských skautů a zakladatel skautingu Robert-Badell Powell ve své rozlučkové řeči
použil alegorii bílého jelena jako podstaty skautingu, která nutí jejich členy překonávat překážky na cestě za dosažením
vyšších cílů, které jsou podstatou tohoto hnutí.
98
99
Bavoráky na posměch jejich zvědavosti. Je proto možné, že nasazování parohů má opravdu prastarý původ už u indoevropských národů, jež byli předky většiny současné evropské populace. Přesný původ (ne)oblíbeného rčení se však už
pravděpodobně nikdy nedozvíme.
BARRINGER, J. M.: The Hunt in Ancient Greece. JHU Press, Baltimore 2003, 312 s.
DOLEŽAL, A.: Zakázaná slova, aneb, (ne)pikantní jazykověda. Granda, 2004, 202 s. VODIČKA, F.: Po stopách posvátného jelena. Nakladatelství Studentské knihtiskárny v Praze 1947.
Odkud pochází pořekadlo „Nasadit někomu parohy?“
Význam rčení nasadit někomu parohy jistě není třeba blíže vysvětlovat, zvláště nešťastným paroháčům. Kde se ale vzalo?
Paroží jelenů hrálo odjakživa důležitou roli v lidské mytologii. V Mongolsku, Tibetu, Koreji, Japonsku i Sibiři lze na návrších
vidět kamenné hromádky, do nichž jsou vetknuty jelení parohy. V Mongolsku a Tibetu se tyto mohyly nazývají Obo a poutníci na jejich paroží zavěšují plátýnka a pruhy papíru jako výraz modlitby k bohu průvodci či bohu hor a dobrého počasí.
Na hřbitovech v oblasti Kavkazu bylo paroží pokládáno na hroby jako pojítko duše nebožtíka s žijícími příbuznými (snad
díky vzhledu paroží připomínající strom, které byly odpradávna spojovány s uctíváním předků a přírodními božstvy). Kult
předků by také mohl být prapůvodním důvodem, proč se na Sibiři, Rusku, Kavkaze, Kamčatce, Severní Americe, Peru i u nás
v Čechách vyvěšují jelení lebky s parožím nebo jen paroží na domy. Krom toho jsou rohy a parohy (které od sebe nejsou
v mnoha jazycích – například řečtině, španělštině, francouzštině odlišována) mnoha současnými i dávnými národy (Řeky,
Babyloňany, Asyřany) obecně vnímané jako symbol síly a plodnosti. Podle Českého slovníku idiomatiky a frazeologie by
právě toto mohl být důvod označení podvedeného chotě jako paroháče. Jednalo by se tak vlastně o ironický posměšek.
Veselou historku o původu paroháčů uvádí ve své knize Zakázaná slova aneb (ne)pikantní jazykověda MUDr. Antonín
Doležal, DrSc. Kdysi prý žil jeden smilný feudál, který se až příliš zajímal o manželky svých poddaných. Protože však trpěl
po svých eskapádách špatným svědomím, dával podvedeným manželům jako cenu útěchy místa hajných i s hájovnami,
které měly, jak se na hájovny sluší a patří, průčelí ozdobená parožím. A tak ten, kdo měl na domě parohy, byl nejspíš
oklamaný manžel, tedy paroháč. Bohužel tento příběh byl vymyšlen až dodatečně jako vysvětlení již existujícího pojmu
paroháč.
Jiná, serióznější teorie, vychází z pradávné, již předkřesťanské asociace jelenů s hady, která se objevuje v mnoha mýtech.
Podle dávných bájí například staří jeleni požírali hady a zapíjeli je vodou, aby opět omládli. Laně samotné zase nebyly
plodné, dokud je do rodidel nekousl had a zase jindy hadi pili jejich mléko. A pokud jeleni sami nějakým způsobem přitahují hady, musí jelení parohy lákat zamilované lidi, neboť had a žena jsou už od pramáti Evy v neustálém spojení (koneckonců sama legenda o Evě snad může být jakýmsi pozůstatkem zmíněného pohanského spojení laně, plodnosti a hada
přešlým do křesťanského náboženství).
Některým badatelům se ale takový logický konstrukt nezdál příliš pravděpodobný a tak přišli s jinou hypotézou. Pojem
nasazování parohů znali už staří Byzantinci a neoblíbené rčení prý pocházelo z jejich pohádek inspirovaných antickými
legendami o nešťastném Aktaionovi. Toho podle jedné verze mýtu proměnila bohyně Artemis celého v jelena (viz sekce
Jeleni a mytologie), zatímco podle jiné schytal paroží za trest od mocného Dia, protože tajně brousil za jeho milenkou
Semelé. Aktaión jako prvotní patron všech paroháčů má však jeden malý háček. Semelé ani Artemis nebyli Aktaionovými
manželkami, a Byzantinci trvali na tom, že nechtěnou trofejí mohou postiženého muže okrášlit jen vlastní ženy.
Bohové se v nasazování parohů vůbec vyžívali. Velkou oblibu v tom měl nejen již zmiňovaný řecký Zeus, ale také například
božstva z indických bájesloví a stejnou dovednost ovládal i český kouzelník Žito, který mimo jiné takto ozdobil například
100
Jeleni v medicíně a magii
Jeleni byli jako důležitá lovná zvěř a nedílná součást života našich předků vždy opředeni různými mýty a pověrami. Není
proto divu, že byli považováni za tvory obdařené nadpřirozenou a také léčivou mocí. Rusové a Řekové zaříkávali do jelenů
bolení hlavy, neboť ti je prý trpělivě snáší, zatímco u nás byl jelen vzýván při zaříkávání zlomenin nohy. Různá slova a fráze
týkající se jelenů obsahovala i zaříkání a požehnání, která měla ochránit majetek před škodami způsobenými srnčí, černou
ale také samotnou jelení zvěří.163 Zatímco tyto praktiky byly pro zvířata neškodné, tradiční víra některých kultur v léčivé
účinky nejrůznějších částí jeleních těl je mnohem nebezpečnější (a to nejen pro zvířata samotná, ale kvůli kontaminaci
léků různými alergeny, toxiny a těžkými kovy i pro důvěřivé zákazníky). Poptávka po těchto zázračných všelécích často
vede k nadměrnému lovu či přímo nezákonnému pytlačení ohrožených druhů, nebo jsou zvířata kvůli komerční produkci
držena na farmách, což je alespoň pro divoké populace lepší řešení.
Vzhledem k síle, rychlosti a vitalitě jelenů není divu, že léky z částí jejich těl mají mít především ochranné a posilující účinky
(včetně blahodárného vlivu na potenci). Víra v léčivou moc jeleních produktů a všemožné pověry o nich byly dříve rozšířené i v Evropě včetně Čech a to do té míry, že ještě v roce 1725 vydal Ludvík Jiří hrabě z Baden Badenu a majitel panství
Vršovic u Loun výnos, ve kterém nabádal, aby bažantníci a polní myslivci vedli spořádaný život v souladu s křesťanskými
zásadami a pověrečné čarodějnictví a podobné neupotřebovávali. Ačkoliv se v evropském prostředí přípravky z jelenů
dodnes ve značně omezené míře používají (jedná se vesměs o inspiraci alternativní východní medicínou), hlavní těžiště
poptávky po tomto druhu léčiv dnes leží v Asii. Všelijaké jelení léky a tinktury jsou nedílnou součástí zdejší tradiční medicíny, jejich lukrativní výrobě se ale ve velkém věnuje například i Nový Zéland, který zásobuje asijské trhy nejen surovinami,
ale i hotovými léčebnými směsmi. A které že zázračné léky to jsou?
Asi nejznámějším a nejoblíbenějším jelením produktem jsou tzv. panty, čili nezralé paroží v lýčí, které se upravuje doslova
na 100 a jeden způsob. Můžete je koupit rozdrcené na prášek, pokrájené na tenké plátky, naložené v alkoholu (jelení
paroží ve víně (Lurongjiu) prý zvyšuje sexuální potenci a prohřívá tělo, čímž zlepšuje choroby kloubů), ve formě želatiny
(lujiaojiao, ta se nicméně vyrábí vyvařením proteinů z již osifikovaného paroží, které je levnější než pravé panty),164 v kapslích, v tinktuře se směsí ženšenu a mateřské kašičky, roztocích určených pro injekční použití, čajových sáčcích165 či celé
sofistikovaně zabalené v zdobených dárkových krabičkách. Dříve se pro ně jeleni lovili v divočině s tím, že bylo důležité
zabít zvíře v běhu, neboť se věřilo, že v tu chvíli má v sobě nejvíce energie a paroží je plné krve, které je nutné zachovat co
nejvíc.166 Dnes naštěstí (alespoň pro volně žijící jeleny) převažuje chov na farmách. Nejlepší panty jsou získávány od wapiti
163 VODIČKA, F., 1947.
164 The 5 Organs Network of Chinese Medicine – Kidney. http://www.itmonline.org/5organs/kidney.htm, DHARMANANDA, S.: Deer Antler to Nourish Blood,
Bone, and Joints http://www.itmonline.org/arts/antler.htm.
165 BUBENÍK, J.: Význam paroží v medicíně od orientální tradice k moderní farmakologii. Příspěvek na konferenci Antler Science and Product Technology,
9.–12. 4. 2000, Banff.
166http://hkhousewife.com/china/chinese-medicine/.
101
sibiřského, siků, axisů a jelenů kavkazských, méně tradičně pak od daňků, sambarů, jelena evropského či milu.167 Krom
původu ale záleží i na vzhledu pantu – zdravé, symetrické paroží se cenní mnohem více než to, které je nerovné či bylo
v průběhu růstu poškozené, neboť pokud prý jelen vypotřebuje více energie a „jarních hormonů“ na zhojení ran, nemůže
vyprodukovat tolik životabudivých látek jako jelen zdravý.168 Farmy produkující panty fungují zejména v Asii, ale také
na Novém Zélandu, USA, či v Rusku,169 kde jsou v ohradách držena až tisícihlavá stáda wapiti sibiřských.170 Panty se používají v orientální medicíně už více než 2000 let a v Rusku pochází první záznamy o jejich léčebném využití z 15. století, kdy
se pro svou velkou cenu nazývaly „zlaté rohy“. Původně se získávaly z ulovených divokých zvířat. Poptávka po nich dosáhla
vrcholu v 17. a 18. století, kdy se například v Číně cena pantů rovnala ceně zlata. Honba za parožím vedla k vyhubení jelenů
v mnoha oblastech střední Asie a Číny a odstartovala chov zvířat na farmách. Nejstarší maralníky (farmy chovající wapiti
sibiřské) vznikly v carském Rusku (údajně úplně první byla založena v roce 1872 v Kazachstánu bratry Sarapovovými). Dnes
je největším producentem pantů jižní Korea s ročním obratem okolo 1,6 miliardy dolarů.171 Při získávání léku se rostoucí
paroh odřízne poté, co dosáhl přibližně 2/3 své konečné délky a poté se mumifikuje ponořením do vroucí vody a vysušením, či moderně mrazovým vysušením ve vakuu. Protože léčivé účinky má mít především krev v lýčí, parohy při úpravě
visí špičkami dolů, aby nevytekla. Mumifikované paroží se poté upraví podle zamýšlené aplikace. Výsledný lék (označovaný
například jako Pantocrin/pantokrin či Rulondin) má podle tradičního přesvědčení léčit různé neduhy podle toho, jakou
část parohu obsahuje (špička se používá jako tonikum v dětské medicíně, horní a střední část zase tiší revmatickou artritidu
a zánět kostní dřeně, dolní část pomáhá při stařecké osteoporóze). Z lékařského a vědeckého hlediska je ale jejich skutečný
účinek sporný.172 Prášek z paroží (někdy v poněkud exotické směsi s račíma očima173) se používal i v Čechách – pokud
někdo trpěl posednutím, učarováním, měl sklony k hysterii, nebo ho zrovna uštkl had či ho sklátila padoucnice, pak byl pro
něho tou pravou volbou. Ovšem musel ho vypít v nápoji až večer. Krom toho vyvolával menstruaci (ovšem přidán do vína
menstruaci naopak zastavoval), vyháněl z těla červy, tišil krvácení a napravoval neplodnost a dokonce léčil žloutenku,
chrlení krve, úplavici, choleru, svrab, odstraňoval pihy a přibržďoval růst vlasů (pokud by někdo měl tento problém). Ze
všeho nejdůležitější však bylo, že chránil před zlými čaroději. Paroží jako ochranný prostředek používali i Hopiové – uzavírali
jím vstupy do svých tábořišť, neboť věřili, že přes tuto barikádu nikdo neprojde.174 Podle knihy The Poor Man´s Physician
Johna Moncriefa z roku 1716 měl dým z pálícího se paroží probouzet nemocné z letargie, hlubokého spánku či bezvědomí
(vzhledem k puchu to občas mohlo fungovat, dalším doporučovaným životabudičem drsnějšího kalibru byly pálící se kozí
chlupy).175 Rumunské „čarodějnice“ zase používaly nožů se střenkou obloženou parohovinou, aby „přilákaly, koho chtěly“.
Krom léku se ale ještě poměrně nedávno měkké parohy i pojídaly a nejen to – byly považovány za skutečnou lahůdku.
Na vídeňském císařském dvoře byl například vyhlášenou specialitou salát s panty. Nezralé paroží s oblibou pojídali i Indiáni
z oblasti okolo Velkého Otročího jezera (mimochodem jejich další oblíbenou pochutinou byly tlusté larvy střečků, které
vybírali z hltanu ulovených sobů a losů).176
Hned po paroží je druhou nejoblíbenější a nejužívanější jelení ingrediencí orientální medicíny penis. Jeho užívání má
bohatou a dlouhou tradici. Věří se, že podporuje potenci a jako tonikum ho pili už dávní čínští císaři vyčerpaní nadměrným
množstvím konkubín.177 Jelení penisy si ovšem opékali i staří Mayové a jeho konzumaci při sexuálních obtížích doporu-
167 BUBENÍK, J., 2000.
168 VODIČKA, F., 1947.
169 BUBENÍK, J., 2000.
170http://www.pantokrin.cz/cs/produkt/jelen-maral---cervus-elaphus-sibiricus.
čoval i slovutný řecký lékař Hippokrates (asi 460–370 př. n. l.). Asiaté věří, že aby měl lék z něj vyrobený patřičnou účinnost,
musí se pohlavní orgán vyříznout zaživa. Poté se pokrájí a většinou ženami je opečen a vysušen na slunci. Takto připravené
penisy konzumují na Taiwanu i těhotné ženy, neboť místní lidé jsou přesvědčeni, že penis podporuje váhový přírůstek
a matky i novorozenci jsou po něm silnější. Měl by také pomáhat při ledvinových obtížích. V Číně je penis nasáklý silným
alkoholem (stačí ponořit zhruba na dva týdny, často se k němu také kvůli povzbuzení přidává rostlinný efedrin) považován
za účinný prostředek urychlující regeneraci a hojení zranění způsobených při sportu (tzv. víno s jelením penisem) a proto
bylo jeho užívání atlety na olympiádě v čínském Bejjingu v roce 2008 promptně zakázáno (octl se tak na stejném seznamu
jako například steroidní přípravky). Někdy se k obdobným účelům používají i jelení varlata. Jelení penis byl dříve oblíbený
také v Čechách. Zaháněl plicní choroby a jeho výměšek léčil úplavici (na tu pomáhaly ale i usušené a rozdrcené jelení běhy,
které byly navzdory své zcela odlišné podstatě také poněkud zmatečně nazývané falus), píchání v boku a byl močopudný.
Jelení sperma přinášelo úlevu i impotentním mužům chtivým sexuálních hrátek, muselo ovšem pocházet z jelena, který
byl zabit přímo ve chvíli milostného aktu. Jelení semeno prý bylo vůbec velice mocné. Pokud jím jelen skropil v době říje
rostlinku zvanou kopytník evropský (Asarum europaeum), stala se z ní léčivka (i když prý stačilo, aby na ni roztoužený jelen
jen naslintal).178 Krom svých údajných léčivých účinků je ale penis v Číně, Taiwanu a Singapuru považován za kulinářskou
delikatesu (asi jako býčí žlázy ve Španělsku). V Singapuru se servíruje v chutné polévce.
Tím ale výčet „užitečných“ částí jeleního těla zdaleka nekončí. Dalším všelékem používaným často ve směsi s různými bylinami je jelení placenta. Tento vskutku originální potravinový doplněk má posílit organismus, povzbudit jeho regeneraci
a zlepšit vzhled a zdraví pokožky. Podle výrobců obsahuje vysoké množství zdraví prospěšné kyseliny hyaluronové, ta je ale
přítomná i v mnoha jiných potravinách, a tak je výsadní postavení jelení placenty poněkud nejasné.
Opět zejména ve východní Asii se jako nutriční doplněk kvůli vysokému obsahu železa a proteinů používá také jelení
krev. Ta projde nejprve procesem sterilizace, aby se zbavila potenciálních choroboplodných zárodků, a pak se mrazovým
sušením dehydruje na tmavě hnědý prášek. U nás měla kdysi využití jako originální způsob napravování alkoholiků – prý
totiž způsobovala odpor k vínu. Zapečená do bochníku mírnila účinky jedů a naopak čerstvá dodávala sílu, léčila hluchotu,
chránila před morem, epilepsií a závratí. Ve směsi s olejem se také podávala jako projímadlo.179 Někteří američtí lovci mají
dodnes ve zvyku pít krev či sníst část srdce svého prvního (životního nebo sezónního) jelena, aby tak vzdali svému úlovku
čest a stali se skutečnými lovci (a také na ně přešlo něco z ducha jelena).
Jako lék se používá i jelení ocas a to ze stejného důvodu, jako paroží – obsahuje totiž hodně krve. Jeho extrakt ve směsi
s mateří kašičkou a někdy též bylinami má posilovat organismus, zlepšovat metabolismus, léčit bolest bederní páteře a onemocnění ledvin.180 Měl rovněž ulevit od stresu a zbavit psychických obtíží (včetně zapomnětlivosti a roztržitosti).181 Používal
se také na zvýšení potence. Sušená kelka měla totiž zvyšovat libido, aneb jak květnatě píše Vodička – dráždila k pohlavnímu
obcování (a pokud to nevyšlo, alespoň zastavila průjem). Ovšem pozor – v říji byl ocas jedovatý. Pozorní lovci si také všimli,
že jelenům chybí žlučník a tak usoudili, že zásobník žluči se místo toho nachází v kelce, odkud zamořuje celé tělo.182
Léčivé účinky měla ovšem také samotná zvěřina – staré čínské knihy „Shi liao ben cao“ a „Yi lin zaun yao“ (věnovaná hlavně
bylinkám) uvádí, že jelení maso posiluje celý organismus a sílu Yang, zlepšuje funkci pěti hlavních orgánů – srdce, ledvin,
jater, plic a slinivky – a krom toho pomáhá i na žaludek a vyživuje krev. Urychluje také porod a zvyšuje produkci mateřského
mléka a samozřejmě podporuje potenci.183 Ačkoliv je prokázáno, že zvěřina je skutečně libovější a zdravější než maso
z komerčních chovů dobytka, tato očekávání jsou nejspíš přehnaně optimistická.
171 BUBENÍK, J., 2000.
172 BUBENÍK, J., 2000.
173 Pod tímto pojmem si ale nesmíme představovat skutečné oči; račí oči byl jiný výraz pro rakůvky (gastrolity) – 2 vápenatá tělíska čočkovitého tvaru ve výběžcích řačího žaludku, která rakovi slouží jako zásobárna minerálních látek při výměně krunýře.
178 VODIČKA, F., 1947.
174 HERSH, T. R.: The Deer as a symbol. Rock Art Papers, Volume 11. Ken Hedges, Editor. San Diego Museum Papers 31,1994, s. 145–156.
179Tamtéž.
175 HAND, D. W.: Magical medicine: The folkloric component of medicine in the folk belief, custom, and ritual of the peoples of Europe and America: Selected Essays of
Wayland D. Hand. University of California Press, 1980.
180http://www.houseofnubian.com/IBS/SimpleCat/Product/asp/hierarchy/0Z02/product-id/36986096.html.
176 VODIČKA, F., 1947.
182 VODIČKA, F., 1947.
177http://asiaobscura.com/2011/02/strange-tcm-3-eating-a-deers-penis-some-people-swear-by-it.html.
183http://www.pingminghealth.com/article/913/deer-meat-can-increase-qi-and-blood-to-balance-organs/.
102
181http://www.cervidor.com/index.php?cPath=7.
103
Značně morbidní je poptávka po nenarozených jeleních plodech, zejména samčího pohlaví.184 Prášek z embryí populární
na Dálném východě má po svém pozření umožnit neplodným ženám otěhotnět. Krom toho je jako všechny ostatní produkty všelék posilující celý organismus, a tak jej mohou používat i muži.185 Podle knihy Nová Materia Medica sepsané roku
1691 Chenem Shi-duo je dobrý zejména na ledviny a slinivku.
Oblíbené jsou též jelení šlachy z části končetiny mezi kopytem a hleznem (bývá nesprávně nazývána holeň, ačkoliv jde
vlastně o záprstí). Kvůli svému obsahu kalcia, fosforu a kolagenu mají údajně léčit klouby a kosti a také zmírňovat bolesti
končetin. Prodávají se buď rozmělněné v tabletách, nebo v celku. V tom případě se namáčí a poté použijí spolu se zeleninou a bylinami do polévky. Prakticky se také kvůli své pevnosti používaly k šití a výrobě tětiv k lukům či přípravě lepidla.186
Na prášek se drtí i jelení kosti, považované za cenný zdroj kalcia.187
Zakrnělé jelení špičáky (myslivecky tzv. kelce či grandle) se někdy v Evropě (především v Rakousku a Německu) zpracovávají do mysliveckých šperků. Tato tradice má snad původ v křesťanství, neboť jak se traduje „oko Boží“ zálibně spočívá
na hrotu kelce188 (vypálené a rozdrcené jelení zuby se dříve používaly k ozdravení a bělení zubů lidských). V Čechách nosily
těhotné ženy kolem pasu či zasazené do prstenu také jelení spárky, které měly ulehčovat porod. Seveřané zavěšovali
dětem trpícím epilepsií okolo krku řetízky z losích kopyt a v léčivé účinky spárků věřili i Indiáni.189
Srst laní daňků slouží v homeopatii k podpoření ženského principu (z praktického hlediska je také jelení a srnčí srst používána při vázání rybářských mušek) a jelení srst prý také zastavovala krvácení. V islámských zemích se magická formule
napsaná na jelení kůži používala jako ochrana před uřknutím a kouzly190 a v islámské Indonésii se na kusy jelení kůže
šafránovým inkoustem píší magická zaříkadla. Takový talisman pak svého majitele ochraňuje a má moc přičarovat mu
lásku nebo bohatství a úspěch v podnikání. Aby byl příliv peněz skutečně zaručen, vkládá se do peněženky, kabelky či
pokladny.191 Také Židé používají talismany z jelení kůže a první žalm vždy psali na jelení pergamen. Jemná jelenice sloužila v Číně také jako vůbec první materiál k výrobě bankovek, předtím, než byla nahrazena papírem. U nás se věřilo, že
pruhy z kůže pomáhají při těžkém porodu.192 V Severní Americe patřila jelenice mezi nejdůležitější vývozní artikly Indiánů
(a zároveň tvořila základ jejich oblečení, včetně odolných mokasín; vyráběly se z ní také krásně zdobené panenky pro děti),
především kmenů z oblasti jihovýchodu. Zatímco Čerokíové prodávali své jelení kůže hlavně Francouzům a Španělům,
Šóniové obchodovali s Angličany. Poptávka po kůžích byla v Evropě veliká – používaly se například na vázání knih, výrobu
jemných rukavic pro vyšší vrstvy či namáhané části oblečení (kalhoty a kabáty). Vrcholu dosáhla na počátku 18. století díky
módě nového typu kožených klobouků, která pobláznila Londýn. Indiánští lovci pronásledovali jeleny a jelence s takovou
vervou, že okolo roku 1750 už byli na jihovýchodě téměř vyhubeni.
Na Novém Zélandu v současnosti probíhají pokusy o komerční výrobu sýra z jeleního mléka, které je přirozeně bohaté
na živiny a proteiny. Výsledný výrobek by podle jeho tvůrců měl mít příznivé účinky na lidskou imunitu.193 O léčebných
účincích jeleního mléka hovoří už čínská legenda zasazená do období mezi lety 722 až 481 př. n. l. (tzv. Období jar a podzimů, též období Letopisů). Ta hovoří o muži jménem Tan Tzu, který léčil své staré rodiče postižené oční chorobou právě
jelením mlékem. V Rusku a Švédsku se na farmách dojí losi. Jejich mléko má údajně zmírňovat obtíže při chronických
onemocněních a urychlovat zotavování. Někteří ruští vědci doporučují podávat losí mléko dětem jako prevenci proti gastrointestinálním chorobám.194 Ve Švédsku se také vyrábí speciální losí sýr.
I v našich luzích a hájích měl jelen v domácí lékárničce široké uplatnění a naši prapředkové z něj využili takřka vše. Různé
části jeleního těla přitom neléčily jen lidi, ale i zvířata. Jelení jazyk se dával žrát dobytku, aby ho uchránil před infekčními
chorobami a rozleptaná kulka, která zabila jelena, měla léčit kopyta.
U lidí plíce zase tišily kašel a u starších lidí pomáhaly proti závratím. Mozek zmírňoval krvácení, srdce léčilo srdce, vyvolávalo potraty (těm naopak bránila sušená chrupavka z laní přezky (vulvy)) a v nápoji zabraňovalo záchvatům padoucnice.
Do panteonu magických orgánů se protlačil i žaludek, i když v poněkud záporné roli. Chtěl-li nějaký nepřející darebák
zkazit myslivci ránu, stačilo, aby žaludek spálil s košilí potřísněnou menstruační krví a dal oběti do kapsy. Rodičky chránil
i srdeční křížek (tzv. Hubertka, kůstka z osifikovaného vaziva tvořící oporu srdeční svaloviny), který krom toho též mírnil
„vzrušení srdce“, odháněl hady, odstraňoval neplodnost, léčil čtyřdenní horečku a mírnil účinky jedů. Dokonce prý kdysi
pomáhal alchymistům při výrobě tekutého zlata. Průjmů zbavoval popel z kůže, který kromě stolice stavěl i krvácení a opět
tišil neblahou padoucnici. Popel z lebky naproti tomu pomáhal proti jedům (a závrati a krvotoku). Ovšem pokud jste chtěli
skutečně zaručený lék na otravu, pak bylo nutné sáhnout po jelením pysku.
Proti neštovicím se podávaly rozemleté paznehty na špičce nože, musely ale pocházet z jelena zabitého mezi svátky
Nanebevzetí a Narození Panny Marie, jinak nefungovaly. Pokud se smísily s růžovou vodou a směsí se potřely spánky,
pomáhaly proti bolestem hlavy.
Morek z kostí posiloval kosti lidské a léčil nepříjemné opruzeniny pozadí (lidově zvané vlk). Krom toho zaháněl břišní
křeče, léčil boule a vředy, ulevoval bolavým nohám, vyvolával menstruaci, léčil neduhy rodidel, přidával se do nápojů lásky
a pomáhal proti nespavosti. Velmi zajímavé byly také účinky jeleního loje – ten měl totiž zvětšovat pohlavní údy. Krom
toho už poněkud přízemněji hojil rány, spáleniny, omrzliny, dnu, zlomeniny, tišil krvácení a léčil hadí uštknutí. Hubil také
vši a tlumil vyrážky. A pokud vám tento impozantní výčet nestačí, pak vězte, že jelení lůj chránil i před kouzly a učarování.
Nutno však přiznat, že při léčení některých typů kožních obtíží mohl být účinný stejně jako dnešní mastné krémy (a u balzámu na rty přežilo jeho jméno dodnes).
Poněkud zvláštní bylo i sbírání tukovitého, žlutohnědého sekretu slzníků. Ačkoliv se prý jednalo o vonnou látku (myslivecky
zvanou světlomast), nevzbuzuje zrovna touhu po její aplikaci. Přesto se přidával do léčivých jeleních mastí. Pozornosti
lékařů a léčitelů ovšem neunikly ani bezoáry – nahořkle chutnající oválné útvary vznikající v bachoru zvěře ze stmelených
spolknutých chlupů a rostlinného materiálu. Ty léčily úplavici, hadí uštknutí, pomáhaly při porodních komplikacích a jako
bonus byly močopudné. Tento impozantní výčet léčiv si nezadá se škálou účinků připisovaných jelením produktům v orientální medicíně.
Přestože se jedná jen o zběžné a zdaleka ne úplné nahlédnutí do předlouhého seznamu údajných „léčivých“ vlastností
těchto parohatých přežvýkavců, umožňuje udělat si představu o obrovském významu, který měli v životech našich předků.
184http://www.fao.org/docrep/004/x6529e/X6529E08.htm.
185http://asiaobscura.com/2011/02/strange-tcm-3-eating-a-deers-penis-some-people-swear-by-it.html.
186 Edholm, S., Wilder, T.: Buckskin: The Ancient Art of Braintanning. Paleotechnisc, 2001, 307 s.
187 http://www.cervidor.com/index.php?cPath=7.
188http://www.radsvatehohuberta.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=119:mytologie-jelen&catid=81:zver-mytologie&Itemid=160.
189 VODIČKA, F., 1947.
190http://www.imamreza.net/eng/imamreza.php?id=3112.
191 http://www.dukunindonesia.com/javanese-deer-skin-talisman/, http://www.suvrna.com/index.php?route=product/product&product_id=130.
192
VODIČKA, F., 1947.
193http://www.abc.net.au/news/2014-01-02/nz-pair-set-to-market-cheese-made-with-deer-milk/5181952.
104
194 DOROFEĭCHUK, V. G. et al.: Protective properties of moose's milk and perspectives of its use in pediatric gastroenterology, Vopr. Pitan (in Russian) (5), 1987,
s. 33–35, PMID 3439068.
105
Jelen berberský Cervus elaphus barbarus
Atlashirsch, Berberhirsch
Barbary stag, Atlas deer
Jelen berberský Cervus elaphus barbarus
(NZM Ohrada, i. č. 61 890)
Spolu s daňkem mezopotámským v Egyptě je jediným jelenem v Africe195
a pravděpodobně blízkým příbuzným jelena korsického. Podle studií DNA
se od zbytku evropských jelenů oddělil zhruba před 1 milionem let.196
Ve vlhkých dubových lesích197 Alžírska, Maroka a Tuniska dnes žije pouze
okolo 5 000 zvířat.
Jelen berberský je o něco menší než jeho evropští příbuzní. V létě je zbarven
sytě rezavohnědě, v zimě je srst tmavohnědá s nádechem do šeda. Nápadná
je jeho skvrnitost. Zatímco u evropských jelenů jsou skvrny typické jen pro
kolouchy a velmi mladá zvířata, jelen berberský si béžové skvrny zhruba
uspořádané do řad zachovává až do dospělosti. Nejvýraznější jsou v zadní
části boků a zádi a zcela mizí pouze u nejsilnějších samců starších čtyř
let.198 Nápadnost skvrn je pravděpodobně zdůrazněna i díky krátké srsti
berberských jelenů. Samci mají oproti svým evropským příbuzným rovněž
řidší hřívu. Na rozdíl od korsických jelenů mají africká zvířata jen slabě orámované užší zrcátko. Pro jejich paroží je typický chybějící nadočník (druhá
výsada paroží nad růží) a krátké výsady.199
Ještě v neolitu byl tento druh v severní Africe hojný, v historické době však
začaly vlivem lovu a kultivace krajiny jeho stavy klesat a došlo k izolaci jednotlivých populací ve zbytcích původního areálu. Do roku 1961 byl téměř
vyhuben. Příkladnou ochranou se podařilo jeho stavy stabilizovat, ve snaze
o zachování druhu ale prý došlo i k přikřížení španělských jelenů.200
Stupeň ohrožení: NT (téměř ohrožený)
195 Jelen berberský a jelen korsický jsou si navzájem velmi příbuzní. Nové studie je navrhují
řadit k jednomu poddruhu – Cervus elaphus corsicianus, přičemž není jasné, zda původně žili
na ostrovech Korsika a Sardinie a v pravěku či starověku byli dovezeni do severní Afriky, nebo
naopak byli severoafričtí jeleni dovezeni na zmíněné ostrovy (Grubb 2004, Groves et Grubb
2011).
Jelen korsický Cervus elaphus corsicanus
Korsischer Rothirsch
Corsican red deer
Jelen berberský Cervus elaphus barbarus, laň
(foto J. Robovský)
Původně žil na Korsice a Sardinii, kam byl pravděpodobně již v pozdním
neolitu vysazen lidmi.201 Zdrojová populace není zcela jasná. Mohlo by se
jednat o severoafrického jelena berberského, je ale rovněž možné, že jsou
oba taxony odvozené od tzv. mesolského jelena, prastaré formy evropského jelena, která dodnes přežila pouze v Mesolském lese v Národním
parku Bosco della Mesola na severovýchodě Itálie.202 Studie DNA nicméně
prokázaly i příbuzenské vazby jelena korsického se španělskými jeleny.
Ještě na počátku 20. století byli jeleni korsičtí na obou ostrovech zcela
běžnou zvěří, v důsledku masivního lovu ale jejich stavy rychle klesaly
a na začátku 70. let 20. století byla korsická populace zcela vyhubena.
Na Sardinii přežilo méně než 250 jedinců. Díky přísné ochraně se naštěstí
jejich počet postupně zvyšoval a v roce 1985 dorazilo 14 sardinských jelenů
196 PITRA et al. 2004
197 Le programme d‘espèces d‘UICN et la Commission UICN de la sauvegarde des espèces
et TRAFFIC. „Résumés des Analyses UICN/TRAFFIC des propositions d‘amendement aux
Annexes de la CITES pour la Quatorzième session de la Conférence des Parties“, Retrieved on
2008-12-28.
198 Inclusion of Cervus elaphus barbarus (Atlas deer) in Appendix I of CITES. http://www.cites.
org/eng/cop/14/prop/E14-P09.pdf
199 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
200 GEIST, V.: Deer of the world… 1998.
106
201 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011; PUDDU, G.; MAIORANO, L.; FALCUCCI, A.; CORSI, F.; BOITANI, L.:
Spatial – explicit asessmant of current and future conservation options for the endangered
Corsican Red deer (Cervus elaphus corsicanus) in Sardinia. Biodivers Conserv 18, 2009, s.
2001–2016.
202 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011; HMWE, S. S.; ZACHOS, F. E.; ECKERT, I.; LORENZINI, R.; FICO, R.;
HARTL, G. B.: Conservation genetics of the endangered red deer from Sardinia and Mesol
with further remarks on the phylogeography of Cervus elaphus corsicanus. Biological Journal
of the Linnean Society 88(4), 2006, s. 691–701.
107
Jelen korsický Cervus elaphus corsicanus
(NZM Ohrada, i. č. 61 894)
zpátky na Korsiku.203 Zde byli zpočátku chováni v zajetí ve speciálních ohradách. Chov se dařil, a když se v roce 1998 počet jedinců zvýšil na 106 kusů,
byli první jeleni vypuštěni zpět do volné přírody. Dnes čítá celá populace
jelenů korsických o něco více než 1000 jedinců,204 i nadále jsou však ohrožováni pytláctvím a pastvou koz. Na obou ostrovech je najdeme především
v hustých machiových porostech na svazích hor.
Jelen korsický je nejmenším poddruhem druhu Cervus elaphus a bývá
považován za tzv. „ostrovního trpaslíka“ (ostrovní nanismus),205 tedy zvíře,
které se v důsledku života na ostrově s omezeným zdroji potravy zmenšilo oproti svým pevninským příbuzným. Zatímco karpatský jelen může
vážit až 500 kilogramů, samci korsických jelenů dosahují váhy pouze okolo
80–100 kilogramů (podobný jev byl zaznamenán i u jiných druhů zvířat,
například v pleistocénu žil na Krétě trpasličí mamut vysoký pouze něco
málo přes metr). Je poměrně tmavě červenohnědě (v zimě šedohnědě)
zbarvený bez náznaku skvrnitosti u dospělých jedinců. Hlava a krk jsou
šedohnědé, středem hřbetu se táhne černavý pruh, který přechází na ocas.
Paroží samců je slabší a zjednodušené, jinak se ale neliší od trofejí zvířat
z pevniny. Bývá zakončeno vidlicí, u silných kusů pak korunou.
Bohužel drobnou skvrnou na jinak úspěšném příběhu záchrany jelena
korsického je fakt, že původní populace z Korsiky možná byla jiná než
sardinská. Korsičtí jeleni byli menší (dosahovali pouze velikosti daňka)
a relativně krátkonozí s krátkým parožím, které obvykle postrádalo korunu.
Samci drženému na počátku 20. století v berlínské zoo navíc chyběla hříva.
Sardinští jeleni oproti tomu proporcemi i zbarvením připomínají západoevropské jeleny a samci mají nápadnou, hustou hřívu.206 O původních jelenech z Korsiky toho víme jen velice málo, a tak je možné, že byla navždy
ztracena unikátní forma jelena, aniž bychom ji kdy lépe poznali.
Stupeň ohrožení: EN (ohrožený)
Jelen mesolský
Jeleni z Přírodní rezervace Bosco della Mesola v severovýchodní Itálii by se
mohli stát nejnovějším oficiálně uznávaným poddruhem jelena evropského
s navrhovaným vědeckým názvem Cervus elaphus italicus. Přestože vědci
navrhli uznání zdejší zvěře jako svébytné formy teprve v roce 2013 a z taxonomického hlediska se tedy jedná o žhavou novinku, ve skutečnosti by mohli
být jeleni z Mesoly naopak posledním dochovaným zbytkem původní,
starobylé formy italského jelena, která se od současné populace jelenů
(Cervus elaphus hippelaphus) obývající Apeninský poloostrov z genetického
203 Puddu G., Maiorano L., Falcucci A., Corsi F., BoitaniL.: Spatial – explicit asessmant of current
and future conservation options for the endangered Corsican Red deer (Cervus elaphus
corsicanus) in Sardinia. Biodivers Conserv 18, 2009, s. 2001–2016.
204 KIDJO, N.; FERACCI, G.; BIDEAU, E.; GONZALEZ, G.; MATTÉI, C.; MARCHAND, B.; AULAGNIER, S.:
Extirpation and reintroduction of the Corsican red deer Cervus elaphus corsicanus in Corsica.
Oryx 41(4), 2007, s. 488–494.
205 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011
206 GEIST, V.: Deer of the world…1998.
108
i morfologického hlediska výrazně liší. Doposud přitom není zcela jasné, zda
patří k některé ze dvou linií evropských jelenů (západoevropské a středo až
východoevropské), nebo je samostatným, svébytným italským endemitem,
který se vyvinul při severním okraji čtvrtohorních refugií střední a jižní Itálie.
Ještě v raném středověku byli jeleni v Itálii běžnou zvěří. Během pozdního
středověku a renesance se však v důsledku postupného odlesňování krajiny
začal jejich areál výskytu dramaticky zmenšovat a zvířata hledala poslední
útočiště v horách a dalších odlehlých, nepřístupných oblastech poloostrova.
Jedním z těchto refugií byl obrovský prales táhnoucí se podél severního
Adriatického pobřeží. Jeho nejsevernější cíp obehnaný 12 kilometrovou zdí
sloužil mezi lety 1583–1597 jako lovecká obora vévody Alfonsa II Este, v roce
1598 ale byla zrušena, zeď rozebrána a všichni místní jeleni vybiti. Zkáza
čekala i jejich soukmenovce z opačné, nejjižnější části lesního komplexu,
dnes zvaného Ravenské borovicové lesy, kteří byli zcela vyhlazeni počátkem
18. století. Zbytek pralesa označovaný jménem Gran Bosco byl ve vlastnictví
kláštera Pomposa a původně se rozkládal na ploše 5000 hektarů. V důsledku
odlesňování a rozšiřování mokřadních ploch se ale jeho velikost postupně
zmenšovala až na dnešní zbytek označovaný jako Mesolský les. Ten se spolu
se vzácnou jelení zvěří zachoval jen díky tomu, že ho ze tří stran po staletí obklopovaly nepřístupné bažiny promořené malárií. Zbytky populace
původních italských jelenů dlouho přežívaly také v Alpách a Apeninách,
i zde však byly počátkem 20. století vyhubeny, a tak se zvířata z Mesolského
lesa stala posledními zástupci svého poddruhu na světě. Dlouho však nepožívala žádných zvláštních výhod. Mesolský les byl lovecký revír a k místním
jelenům bylo přistupováno jako k obyčejné lovné zvěři. Každý rok bylo
odstřeleno 25–40 kusů, populace nicméně prosperovala a až do počátku 40.
let 20. století se její početnost pohybovala okolo 160 až 300 hlav. Mezi lety
1943–1947 se ale lov zvýšil nad únosnou mez a populace v minimu klesla
až na pouhých 10 zvířat. V roce 1954 byla proto nařízena přísná ochrana
zbývajících kusů a početnost zvířat začala, až na občasné výkyvy, stoupat.
Dnes žije v rezervaci přibližně 150 zvířat. Na zbytku italského poloostrova
byli tito původní jeleni postupně nahrazeni zvířaty středo a východoevropského poddruhu C. elaphus hippelaphus, která přišla na uvolněná území
z okolních zemí nebo sem byla uměle vysazena lidmi.
V tělesných rozměrech je mesolský jelen oproti průměru přibližně o 8–15%
menší a spolu s iberským, berberským, korsickým a skotským jelenem
patří mezi malé poddruhy jelení zvěře. Díky mírně, ale zřetelně zkráceným
končetinám se vyznačuje nízkou postavou. Paroží svou velikostí odpovídá
ostatním jelenům, je však zjednodušené s chudým větvením (celkový počet
výsad se pohybuje okolo šesti, opěráky jsou krátké, nadočníky obvykle chybí)
a malou rozlohou. Koruna je přítomná jen velice vzácně u plně vyspělých
samců a namísto pohárovitého tvaru typického pro evropské jeleny bývá
tvořena třemi výsadami nad sebou, jejichž rozmístění vzdáleně připomíná
wapiti. Zbarvením se neliší od ostatních evropských jelenů, v letní srsti je
však u jedinců všeho věku patrná skvrnitost, čímž se podobá jelenu berberskému (u něho jsou ale skvrny typické spíše pro mladé jedince). Krom
těchto charakteristik mesolští jeleni projevují typické vlastnosti zvířat žijících
v prostředí s omezenými potravními zdroji – malý rozdíl mezi samci a samicemi ve velikosti těla, pomalý růst a pozdější nasazování paroží.
109
Laň jelena iberského Cervus elaphus
hispanicus (foto J. Robovský)
Jejich genetická rozmanitost je v důsledku dlouhé izolace na malém území
a několika epizodám, kdy se muselo celé stádo obnovit jen z několika málo
kusů (tzv. bottleneck) extrémně nízká, což sebou nese vysoké riziko zatížení dědičnými chorobami, snížené odolnosti a schopnosti přizpůsobit se
změnám životního prostředí. Dalším krokem v jeho ochraně proto bude snaha
co nejvíce omezit příbuzenskou plemenitbu a zlepšit životní podmínky zvířat
v rezervaci tak, aby se zvýšila životaschopnost stáda. Možné uznání za původní
samostatný poddruh Itálie přitom značně zvyšuje hodnotu zdejších zvířat
a budoucnost pro tohoto unikátního jelena tak zatím vypadá nadějně.207
Za prastarou formu jelena byl dříve některými autory považován také jelen
iberský (Cervus elaphus hispanicus) ze severního Španělska.
Ten se od ostatních evropských jelenů liší detaily ve zbarvení a osrstění (krk
v barvě těla či dokonce mírně světlejší, hlava tmavá jako tělo s nevýraznou
tmavší maskou, zrcátko je v horní polovině výrazně narezlé, chybějící hříva
samců) a podivně tvarovanou pátou výsadou v koruně, která bývá často
oproti lodyze zalomena o 90 stupňů směrem dovnitř. Tato architektura
paroží přitom připomíná pravěkého jelena poddruhu Cervus elaphus angulatus, jehož pozůstatky z doby před 250 000 let byly nalezeny v Německu.
Mělo by se jednat o endemita z teplého Holsteinského interglaciálu
(230 000 let př. n. l.), který byl později v severnějších oblastech nahrazen
dnešními chladnomilnějšími jeleny. Moderní studie založené na genetice
ho však řadí pod západoevropského jelena C. elaphus elaphus.
Jelen kavkazský Cervus elaphus maral
Kaukasusmaral
Maral deer, Turkish/Persian red deer
Synonyma: maral
Obývá delty řek a nížiny okolo břehů Kaspického moře odkud zasahuje až
do severozápadního Íránu.208 Vystupuje rovněž na svahy Kavkazu a z něj
přechází na Anatolskou náhorní plošinu v centrálním Turecku a Arménskou
vysočinu. V Arménii byl však před několika desítkami let prakticky vyhuben
(krom jednotlivých potulných zvířat, která přecházela z okolních zemí) a nyní
zde probíhá jeho reintrodukce.209 Podél Černého moře zasahuje až na poloostrov Krym (zdejší menší forma je někdy popisována jako odlišný poddruh
C. e. brauneri podobný spíše zapadoevropskemu jelenu)210 a směrem dál
na západ postupně přechází do východoevropského jelena karpatského.
Žije ve vysoce produktivních ekosystémech, jako jsou nížinné mokřiny, submontánní louky a širokolisté horské lesy. Spolu s karpatským jelenem je to
největší forma druhu Cervus elaphus s velice výrazným pohlavním dimorfismem. Zatímco samci, kteří mohou vážit až 350 kg, se velikostí vyrovnají
americkým jelenům wapiti, samice jsou mnohem menší – jejich hmotnost
je 1,7 x menší než u samců. Oproti západoevropským formám jelenů mají
relativně širší čenich, neboť jsou více adaptováni na spásání trav.211
Vzhled jelenů kavkazských je v určitých ohledech mozaikou znaků wapiti
a jelena evropského. Paroží má stejný tvar a architekturu jako u jelena evropského, koruna však bývá poměrně chudá či chybí (typický počet výsad je
pět a druhá výsada (nadočník) bývá mohutně vyvinutá jako u jelenů wapiti).
U kapitálních kusů je velice mohutné a může vážit až 18 kilogramů.212
Říjné volání samců je obdobné jako u evropských jelenů. Zbarvení samců
v době říje je nápadně stříbřitě šedé, v zimě a v létě jsou narezle hnědí.
Hlava, končetiny a často také krk a břicho krom mediánní linie jsou tmavší.
Celkový typ zbarvení tak opět připomíná wapiti. Hříva je však poměrně
kráká a u laní může tmavé zbarvení břicha chybět (spodina těla může mít
bělavou barvu).213 Také zrcátko jelenů kavkazských stojí na pomezí mezi
wapiti a jeleny. Je větší než u jelenů evropských avšak stejně jako u nich
s rozlišeným malým, rezavohnědým sekundárním zrcátkem.214
Jelen kavkazský Cervus elaphus maral
(NZM Ohrada, i. č. 61 895)
Jelen kavkazský Cervus elaphus maral
(NZM Ohrada, i. č. 61 913)
208 GEIST, V., 1998.; MATTIOLI, S. 2011. (místo WILSON....)
209 http://wwf.panda.org/?210470/Caucasian-Red-Deer-will-be-reintroduced-in-Armenia-soon
210 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011
211 GEIST, V., 1998.
207 ZACHOS, F. E.; MATTIOLI, S.; FERRETTI, F.; LORENZINI, R.: The Unique mesola deer of Italy: taxonomic recognition (Cervus elaphus italicus nova ssp., Cervidae) would endorse conservaton.
Italian Journal of Zoology 81(1), 2014, s. 136–143.
110
212Tamtéž.
213Tamtéž.
214Tamtéž.
111
Jelen kavkazský Cervus elaphus maral
(foto J. Kött)
Jelen kavkazský by měl být alespoň částečně předkem slavného stáda
bílých jelenů chovaných v Žehušické oboře založené roku 1867.215
Na jihu Kavkazu a v Arménii patří ke kriticky ohroženým taxonům zejména
z důvodů pytlačení a ničení přirozeného prostředí. Celkově však zatím
ohrožen není.
Stupeň ohrožení DD (chybí údaje)
Kavkazští jeleni (foto M. Čeněk)
215 Plán péče o přírodní památku Žehušická obora.
www.stredni-cechy.cz/NR/.../PlánpéčeoPPŽehušickáobora20092018.doc
112
Živý poklad
Původní domovinou tajemných bílých jelenů z Čech byla pravděpodobně oblast někdejší Persie. Předpokládá se, že se
jedná o barevnou mutaci jelena kavkazského (Cervus elaphus maral) později už na našem území prokříženou s evropskými
jeleny. Na jejich původ odkazuje velikost těla, tvar paroží i nápadně vyvinutá hříva samců, která je na rozdíl od našich jelenů
patrná i u laní a špičáků. Navíc u jelenů kavkazských skutečně občas dochází k vyštěpování bílých jedinců. V současnosti
jsou u nás bílí jeleni drženi pouze v oborách, ve volné přírodě je nenajdeme.
Navzdory svému jménu nejsou albíni. Albíni nejsou schopni produkovat tmavý pigment melanin, zatímco produkce jiných
pigmentů (například žlutého v xantoforech) narušená není, takže pokud je žlutá barva součástí zbarvení zvířete, bude mít
jeho tělo žlutý nádech či žlutý vzor, jako je tomu například u albinotických hroznýšů (savci včetně lidí mají pouze melanofory produkující melanin, a proto jsou v případě albinismu skutečně čistě bílí). Typickým rozlišovacím znakem albínů jsou
jejich červené oči (díky viditelným krevním vlásečnicím). Žehušičtí jeleni však mají oči modré, hnědé či v kombinaci těchto
barev, jedná se tedy o tzv. leucíny. Při této formě poruchy dochází v různé míře k narušení vzniku pigmentových buněk či
jejich migrace z neurální lišty do kůže a následně srsti (peří) a proto bývá snížena produkce všech typů pigmentů (nejen
melaninu jako u albínů, vznikají proto například modré oči místo hnědých). V závislosti na rozsahu poškození jsou původní
barvy do různé míry zachovány například právě v očích a vznikat mohou i skvrnitá zvířata s bloky původního zbarvení.
Proto se leucíni často nesprávně označují jako částeční („parciální“) albíni. Mezi leucíny patří krom zmiňovaných jelenů
například i slavní bílí lvi a tygři. Vzácně se tento typ zbarvení objevuje také u divokých wapiti v USA a Kanadě. V Žehušicích
jsou zřetelně bílé jen asi 2/3 stáda, zbytek jedinců je divoce zbarvený. I tito „bílí“ jeleni jsou však čistě bílí jen vzácně – často
se mezi nimi vyskytují jedinci různým způsobem strakatí či do určité míry „nahnědlí“ a při výměně srsti jsou u mnoha zvířat
na kůži patrné tmavé pigmentové skvrny. Vzhledem k této barevné škále lze předpokládat, že výsledný typ zbarvení zvířete
je pravděpodobně určován vzájemným složitým působením hned několika genů, v jejichž rámci se pravidelně vyštěpuje
i původně zbarvená forma.
Do Čech byli bílí jeleni přivezeni již kolem roku 1780 jako dar významným šlechtickým rodům Schwarzenbergů, Valdštejnů,
Černínů a Kinských. Je však možné, že se k nám první kusy dostaly již mnohem dříve. Dochovaly se totiž písemné záznamy
o tom, že car Petr Veliký daroval císaři Karlu VI. šest „krásných bílých jelenů sibiřských“ (i zde se ovšem vzhledem k oblasti
původu jednalo spíše o maraly, než o skutečné wapiti sibiřské), kteří byli vypuštěni do lesů Brandýských, kde na ně měla
být při příležitosti Karlovy korunovace pořádána štvanice. O výskytu bílých (a s nad i krotce chovaných) jelenů v Rusku
hovoří také Moskevská kronika ze 16. století (i když se může v některých případech jednat o částečnou záměnu se soby).
Tento raný import by vysvětloval doloženou přítomnost bílých jelenů v Německu a potažmo Dánsku už před známým
dovozem z roku 1780. Zmíněné šlechtické rody začaly bílou zvěř chovat na svých pozemcích a následně došlo k rozšíření
bílých jelenů i do dalších českých obor. V té době byla stáda bílých krasavců úspěšně chována například u Brandýsa nad
Labem, Chlumci nad Cidlinou, Šťáhlavech u Plzně, na Konopišti, Sychrově a také v Hluboké nad Vltavou (26. 11. 1845 kníže
Schwarzenberg přikázal, aby byl převezen bílý jelen z Konopiště na Hlubokou – státní archiv v Třeboni). Většina chovů však
v důsledku degenerace způsobené příbuzenskou plemenitbou do konce 19. století zanikla. Chov se nedařil ani v chlumecké oboře rodu Kinských a tak v roce 1826 daroval hrabě Kinský svých 10 posledních jedinců hraběti Josefu Matyáši
114
Bílý jelen odchycený za účelem genetických výzkumů (foto M. Ernst)
Thunu-Hohensteinovi (1794–1868). Ten zvířata vypustil do dnes již zaniklé obory Vedralka v Železných horách. Brzy však
zatoužil chovat tuto krásnou zvěř blíže svému zámku v Žehušicích a tak přikázal vypustit rybník Kravinec v široké nivě řeky
Doubravy (k tomu došlo snad již v roce 1826) a oplotit jeho okolí. Takto vznikla v roce 1830 (některé prameny ale opět
udávají i rok 1826) stará Žehušická obora, kde vysušený rybník zabíral polovinu její plochy. Na jeho hrázi rostly statné duby,
které dodnes ve věku téměř 500 let tvoří dominantu současné obory. Pozoruhodné bylo i přehánění jelenů z 5 kilometrů
vzdálené Vedralky do nového domova. Poddaní hraběte prý podle vyprávění vytvořili živou uličku, kterou zvířata proběhla.
Kvůli posílení a ozdravení stáda byli s bílými jeleny do obory vypuštěni i běžně zbarvení jeleni evropští (k tomu došlo už
i ve Vedralce). Oba poddruhy se mezi sebou čile křížily a následnou přísnou selekcí na barvu a tvar paroží u kříženců byl
v oboře zachován původní typ bílého jelena. Tak došlo k osvěžení krve raritní zvěře a její zachování dalším generacím,
aniž by stádo ztratilo svůj původní ráz. Obora byla dále spravována a rozšiřována potomky Josefa Matyáše synem Josefem
Osvaldem I. (1817–1883) a vnukem Josefem Osvaldem II. (1849–1913). Svou současnou podobu ve stylu anglického parku
získala v roce 1867. Dnes má výměru přibližně 270 ha a nachází se ve středočeském kraji necelých 15 km od Kutné hory
mezi obcemi Žehušice a Bojmany. Josef Osvald Thun byl vášnivým milovníkem zahradnictví, a tak nechal oboru i přilehlý
zámecký park osázet vzácnými druhy dubů, buků a javorů a také liliovníky, platany, stříbrnými topoly, vrbami a jehličnany.
V roce 1877 byl do obory pro další osvěžení krve vypuštěn wapiti (snad bílý). Jeleni v Žehušicích prosperovali a koncem
19. století tak v oboře žilo až 200 kusů, na jejich stavech se však děsivě podepsaly obě světové války, během nichž byla
115
zvířata vybíjena pro maso, mnoho z nich ale také jednoduše pošlo hlady. Po 1. světové válce zůstalo podle pamětníků
v oboře pouhých 28 zvířat. Za druhé světové války sídlilo na žehušickém zámku německé velitelství a také Němci na jeleny
ohledy příliš nebrali. Na Vánoce roku 1943 například vojáci za pouhý půlden postříleli 23 laní, které poslali domů rodinám
jako dárek pod stromeček. Jejich řádění přežilo pouhých 20 zvířat (podle jiných pramenů okolo 40). Další pohroma nastala
v letech 1951 kdy s novým přírůstkem do obory – muflony – přišli nebezpeční paraziti: jaterní a bachorové motolice.
Mufloni byli sice po čtyřech letech z obory eliminováni, avšak pro jeleny byla nákaza cizopasníky v kombinaci s horšími
výživovými podmínkami (danými zamokřením luk následkem zanedbávání péče o drenážní kanály a slabším přikrmováním kvůli nedostatku personálu) katastrofou. V roce 1960 klesl jejich počet na pouhých 23 kusů a ani v roce 1967 nebyla
situace o mnoho lepší – v oboře zbývalo jen 37 jedinců, z toho pouhopouhých 11 kusů bylo bílých. Jeleni měli nadto
v důsledku příbuzenského křížení (a snad i jako vedlejší efekt některých kombinací genů podmiňujících bílé zbarvení) sníženou plodnost, špatně se množili a mnoho kolouchů se rodilo s různými typy postižení. Proto došlo k dalšímu přikřížení,
tentokrát karpatským jelenem, aby se obnovila vitalita stáda. V současnosti žije v oboře okolo 130 kusů jelení zvěře a spolu
s ní je zde k vidění i tmavá mutace daňka skvrnitého. Daňků je v oboře okolo 80 a i oni jsou živou raritou. Nejedná se totiž
o melanistickou formu (černí daňci), která se v populacích dančí zvěře objevuje poměrně běžně, ale o jinou, tmavě hnědou
barevnou variantu zvanou někdy též „dun“. Tito jedinci mají tmavě hnědá záda, která v zimní srsti přechází až do černa.
Na rozdíl od melanistických daňků ale jejich obřitek není bílý, ale světle hnědý.
Aby se předešlo dalším podobným ranám osudu, které by mohly snadno vyhubit celou populaci a zároveň se alespoň
částečně zamezilo úzké příbuzenské plemenitbě (jedinci v žehušickém stádu si byli vzájemně příbuzní z 50% až 80%),
bylo v roce 1967 rozhodnuto o vytvoření druhé samostatné linie bílých jelenů. Jako obora pro chov nově vytvořeného
stáda byly vybrány pozemky bývalé srnčí obory v lesním komplexu Háj, navazující na park státního zámku Žleby. V roce
1972 začalo oplocování území a v roce 1973 byly do nové obory vypuštěno prvních 6 kusů divoce zbarvené jelení zvěře
ze Žehušické obory, kde v té době žilo celkem 51 jedinců. K nim byl roku 1979 dovezen tehdy vůbec nejsilnější bílý samec
jelena z Žehušic jménem Bořivoj. V roce 1995 bylo v oboře Žleby celkem 118 jedinců této zvěře a bylo přistoupeno k založení třetího chovu v daňčí oboře Kopidlno na Lesní správě LČR Hořice. Na podzim roku 1995 sem bylo převezeno 30 kusů
a v letech 1997/1998 dalších 61 kusů jelení zvěře z obory Žleby. Tento značný zásah do početních stavů zdejší populace
měl za následek jejich pokles až na 41 kusů v roce 2000, z nichž bylo 34 jedinců bílé jelení zvěře. Jistá setrvačnost snižování
stavů byla dále způsobena odlovem většího počtu divoce zbarvených jedinců, kteří nebyli do přesunu zahrnuti. Chov se
však podařilo brzy úspěšně stabilizovat a v roce 2006 zde žilo již 70 jedinců bílých jelenů. V roce 1999 byla pro chov bílé
jelení zvěře vyčleněna i 20 hektarová část plochy obory Janovice u Heřmanova městce (okres Chrudim), kam byl převezen
jeden kmen opět z obory Žleby. Celkově tak dnes žije na území České republiky okolo 300 kusů bílé jelení zvěře a tato
populace je nejsilnější na světě.
K dalšímu rozvoji chovu této krásné a vzácné zvěře pak může přispět využívání moderních genetických metod při chovu
bílých jelenů. Pomocí těchto metod lze pozitivně ovlivňovat např. porodnost, přežívání kolouchů po narození nebo výskyt
morfologických anomálií u jedinců postižených příbuzenskou plemenitbou. Lze tedy udržovat, kontrolovat a působit
na tzv. genetickou variabilitu v konkrétní populaci. Tímto způsobem můžeme kladně ovlivnit kondici, zdravotní stav
a reprodukci, při zachování specifických, chovatelsky významných a jedinečných vlastností izolovaných populací bílé
jelení zvěře. Do budoucna se také nabízí možnost upravit management této zvěře, která bude chována jako tzv. genová
rezerva nebo využít poznatků při kontrole a sestavování genealogických linií kvalitní trofejové bílé jelení zvěře. Z těchto
důvodů také přistoupil státní podnik Lesy ČR k řešení projektu v letech 2004 až 2006, který využíval tzv. analýz mikrosatelitů, pomocí kterých lze identifikovat jedince, ověřovat rodičovství a příbuzenské vztahy v jednotlivých uzavřených chovech
Žleby, Kopidlno a Janovice u Heřmanova městce (bližší informace lze nalézt na webu Lesy ČR, s.p.). Z dalších novějších
metod, které by mohly do budoucna prospět ke zkvalitnění jednotlivých oborních chovů, k jejich stabilizaci a možnému
zvyšování počtu bíle zbarvených jedinců, pak mohou být prospěšné analýzy tzv. MHC genů, které úzce souvisí s imunitou
a životaschopností populací.
do Vídně vyvezena „běloučká laň“ se dvěma kolouchy (následně poslána do obory u Aspernu) a koncem 19. století bylo
z bývalého velkostatku knížete Rohana vyvezeno do Německa celé stádo bílých jelenů, jejichž matka pocházela z divoce
zbarveného polokrevného jelena wapiti. Ve většině těchto zemí systematický chov v zajetí následně zanikl, ale v USA byli
jeleni skříženi s wapiti a jedno stádo takových kříženců s malým wapiti kalifornským dodnes chová zoologická zahrada
v Catskillu ve státě New York. Další jsou drženi v zoo v Oklahomě. Pokračuje i chov na Novém Zélandu s jeleny pravděpodobně původem z Dánska. V Evropě se krom České republiky bílí jeleni dodnes v malém množství chovají na několika
místech v Dánsku, Německu a Rakousku. Nejstarší chov je v královské oboře v dánském Jaegersborgu, kde nepřetržitě drží
asi 20 bílých jelenů už od počátku 18. století. Bílým jelenům se dařilo i ve Velké Británii, kam byli v 19. století opakovaně
dováženi z Dánska a Německa. Byli zde drženi hned v několika oborách, z nichž nejslavnější byl Woburn, kde byli chováni
klasičtí bílí jeleni i albíni. I když jejich chov v zajetí v Anglii nakonec zanikl, bílí jeleni se občas dodnes objevují ve Skotsku
v Inverness-shire a lesích na západ od jezera Loch Ness. Jedná se pravděpodobně o potomky bílých jelenů, kteří byli přivezeni do skotského Glen Quoichu právě z Woburnu okolo roku 1875. Angličtí jeleni byli na počátku 20. století vyexportování
rovněž na Slovensko, kde byli chováni na velkostatku Javorina a oboře u Teplého vrchu, odkud se následně přesunuli
do Blhu v Gemrskej Župě. K jelenům z Blhu se váže zajímavý příběh – měli být totiž darem, jejž v roce 1906 poslala anglická
královna bulharskému caru Ferdinandu Koburgovi (jsou ale označováni, nejspíše mylně, „jako praví indičtí bílí jeleni“). Stádo
původem z Windsoru bylo drženo také v Čierne obore u Vyšného Balogu. Zvěř z tohoto stáda je pravděpodobně předkem
bílých jelenů dodnes chovaných v rakouské oboře Pax. Další jeleni byli chováni i ve Vihorlatu v Remetských Hámrech.
BARTOŠ, L: Bílí jeleni. Panorama, Praha 1987, 240 s.
ERNST, M.; KLIMENT, J.; LEVY, E.; KOURKOVÁ, L.; STEJSKAL, M.: Populace bílých jelenů – Využití mikrosatelitních analýz při
šlechtění populace bílých jelenů u LČR, s.p. 1. vyd. Hradec Králové: Edice Grantové služby LČR, 2008. 28 s. 03/07. ISBN
978-80-86945-01-9.
DOBRORUKA, L.; TUREK, A.: Weisse Marale (Cervus elaphus maral) im Freigehege von Schehuschitz (Žehušice), Böhmen.
Säugetierkundliche Mitteilungen 9, 1961, 49–51.
VELEK, J.; PÁV, J.: Minulost, současný stav a budoucnost chovu bílé jelení zvěře v ČSSR. Mammalogické informace 26–27,
1975, s. 1–5.
VELEK, J.: „White“ deer in Czechoslovakia. Communicationes Instituti Forestalis Čechosloveniane 10, 1977, s. 43–56.
VELEK, J.; PÁV, J., VOLF, J.: Die weissen Hirsche in der Tschechischen Republik. Der zoologische Garten 76, 2006, s. 1–6.
Bílí jeleni v oboře Žleby. http://oborazleby.cz/info/bili-jeleni
Obora s bílými jeleny. http://www.zehusice.cz/zehusice/obora.html
DRAHNÝ, S.: Za bílými jeleny. http://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/10583/za-bilymi-jeleny.html
HLOUPÝ, V.: Bílé království – http://www.halonoviny.cz/articles/view/2039438
Obora a mini ZOO (ukázková obora. http://www.zamek-zleby.cz/zleby-a-okoli/
White Red Deer. http://www.rarebreeds.co.nz/whitedeer.html
Na přelomu 19. a 20. století byl o bílé jeleny po celém světě veliký zájem, a díky tomu byli z Evropy vyváženi i do tak vzdálených zemí, jako je Indie, USA, Argentina či Nový Zéland. Jednou z exportních zemí byly i Čechy – například v roce 1865 byla
116
117
Jelen kašmírský Cervus wallichii hanglu
Kaschmirhirsch, Hangul
Kashmir stag
Synonyma: hangul; Cervus elaphus hanglu, Cervus canadensis hanglu,
Cervus hanglu
Jelen kašmírský Cervus wallichii hanglu
(NZM Ohrada, i. č. 61 885)
Původně žil na rozsáhlém území v severní Indii a Pákistánu, dnes obývá
jen přírodní rezervaci Dachigam v severovýchodním cípu Indie – Kašmíru.
V létě vystupuje nad hranici lesa do výšek 4 300–4 900 m n. m., v zimě se
stahuje do vlhkých, hustých lesů v nižších polohách a údolích.216
Jelen kašmírský je veliký zhruba jako evropský jelen. Zimní zbarvení je
tmavě játrově hnědé s tmavšími až černavými plecemi, končetinami a zádí
a naopak světlejší hlavou, krkem a zády. Chybí v něm narezlý tón evropských jelenů. Břicho je ve středové linii bělavé, avšak na hranici s boky
probíhá nápadný kontrastní tmavý pás. Letní zbarvení má stejný vzor, je
však světlejší s rezavohnědým nádechem a laně jsou často výrazně skvrnité.217 Zrcátko je úzké, olemované ve spodní části černými pásy a téměř
nezasahuje nad kořen ocasu. Pysky a brada jsou bílé. Charakter zbarvení
je tedy celkově podobný skupině jelenů wapiti, avšak s prvky typickými
pro jeleny evropské (relativně malé zrcátko, skvrnitost). Mezi pučnicemi
na hlavě je nápadná tmavá vlnitá kštice, nevýrazná hříva je jen o něco delší
než srst na těle.218 Říjné volání zahrnuje prvky typické pro jelena evropského i wapiti.219 Lehké, elegantní paroží u silných kusů odpovídá délkou
evropským jelenům a obvyklý počet výsad je 10–12.220 Očník je odsazený relativně vysoko nad růží.221 U některých kusů se objevuje zalomení
lodyh a koncová vidlice podobná jelenům wapiti, celkově se ale paroží
svým tvarem blíží spíše jelenům evropským s jednoduchou pohárovitou
korunou. Jeho postavení a vztahy k jiným jelenům jsou stále nejasné, jeho
pozice jako poddruhu jelena šu (Cervus wallichii) je poměrně netradiční.
Vzhledem k jeho vzácnosti toho víme o jeho způsobu života jen velmi
málo. V důsledku pytláctví, vypalování lesních porostů a pastvy dobytka
klesly jeho stavy od 50. let 20. století z 2 000 na pouhých 160 dospělých
kusů v roce 2008.222 Ochranu komplikuje i vleklý válečný konflikt o Kašmír
mezi Indií a Pákistánem.
Stupeň ohrožení: CR (kriticky ohrožený)
Jelen mandžuský Cervus canadensis xanthopygus
Goldsteiβhirsch
Manchurian wapiti
Synonyma: izjubr, jelen východosibiřský; Cervus elaphus xanthopygus,
Cervus xanthopygus
Jelen kašmírský Cervus wallichii hanglu
(Lydekker, R.: The deer of all lands. London
1898 – kolorovaná litografie J. Smita)
Žije na Sibiři východně od Bajkalu, v amurské oblasti, ve východním
Mongolsku, severní Číně a Koreji.
Je řazen již mezi primitivní wapiti, kterým odpovídá tvarem paroží,
výraznou hřívou (která ale na rozdíl od pokročilých wapiti chybí u samic)
a typem zbarvení, které je však celkově tmavší a ne tak kontrastní jako
u pravých wapiti. Samci jsou v zimě krémově plaví až pískově zbarvení
a v létě žlutohnědí s rezavým nádechem až sytě rezavohnědí. Končetiny
jsou tmavě hnědé, krk světleji hnědý s narezlými konci chlupů. Středem
hřbetu se táhne tmavý úhoří pruh. Zrcátko je veliké jako u wapiti, je však
narezle žlutavé (v zimě až oranžové, odtud také druhové jméno jelena), rozdělené úzkým rezavohnědým pruhem a ve spodní části tmavě orámované.
Jelen mandžuský Cervus xanthopygus
(NZM Ohrada, i. č. 61 915)
217Tamtéž.
218 Tamtéž; GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
219 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
220 GEIST, V.1998.
221 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
216 GEIST, V.1998.
118
222 Záchrana kašmírského jelena. Památky a příroda, 1, 1983, s. 63; BUBENÍK, J.: Význam paroží
v medicíně od orientální tradice k moderní farmakologii. Příspěvek na konferenci Antler
Science and Product Technology, 9.–12. 4. 2000, Banff, Kanada. Původní zdroj: Svět myslivosti:
měsíčník pro myslivce a přátele přírody 2 (10), 2000, s. 6–7.
119
Samice jsou zbarveny obdobně, pouze světleji a méně kontrastně. Srst
na krku a zbytku těla má žlutavé odstíny. U některých zvířat se v letním
šatu objevuje slabé skvrnění podél páteře.223 V zimě jsou zvířata tmavší
(hnědší), celkově ale stále se žlutavými tóny. Ve svém širokém areálu vytváří
řadu místních forem, které se liší detaily ve zbarvení a velikostí.224 Zvířata
s oblasti Mandžuska jsou s váhou až 250 kilogramů u samců výrazně menší
než jedinci z Jakutska, kde samci dosahují hmotnosti až 340 kilogramů.
Paroží má typicky šest výsad a podobá se tvarem trofejím mladých
samců amerických wapiti, ačkoli výjimečně se u některých jedinců
vyskytne koruna.225 Postavou je menší než američtí wapiti a obecně se ze
všech zástupců druhu C. canadensis nejvíce podobá jelenu evropskému
(C. elephus).
Stupeň ohrožení: DD (chybí údaje)
Wapiti Cervus canadensis
Wapiti
Wapiti, elk (v S. Americe)
Synonyma: jelen wapiti, wapiti východní; Cervus elaphus wapiti
Wapiti Cervus canadensis
(NZM Ohrada, i. č. 61 923)
Jeho předci pochází z Asie, kde dodnes žijí nejpůvodnější zástupci wapitoidní linie (alašanský a mandžuský wapiti), nicméně moderní typ wapitiho
ze Sibiře, Mongolska a severní Ameriky se snad vyvinul v pleistocénních
stepích Beringie (zaniklém pásu suché země (tzv. pevninským mostem)
mezi východní Asií a Severní Amerikou, který se rozprostíral v místě dnešního Beringova průlivu).226 Odtud se nejprve vydal zpět do asijské pravlasti
(na severovýchodní Sibiř pronikl před 50 000 lety) a pak, před pouhými
15 000 lety i do Ameriky.227 Je považován za glaciální prvek (zvíře typické
pro ledové doby), který se opakovaně dostal patrně i do evropské mamutí
stepi, kdy evropští jeleni žili v lesních a lesostepních refugiích nebo údolích
řek, naopak wapiti se v meziledové době spíše stahoval do hor a severských
oblastí. Patří mezi největší jelenovité, někteří samci západní formy (wapiti
západoamerický) dosahují hmotnosti až 550 kilogramů (kapitální jedinci
této populace reintrodukované na Aljašku však mohou vážit odhadem až
600 kilogramů). Jeho impozantní velikost byla zřejmě příčinou, proč jej
osadníci z Anglie poté, co ho v 15. století poprvé spatřili, pojmenovali „elk“.
Toto slovo totiž původně označovalo jiného jeleního obra – evropského
losa (Američané říkají svým losům „moose“).
Wapiti sdílí s jelenem evropským několik společných znaků, jako je celkový
tvar postavy, velký obřitek, kratší ocas, malé rhinarium, v drtivé většině
223 GEIST, V. 1998.
224 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011; GEIST, V.: Deer of the world…1998.
225 GEIST, V. 1998.
226 MATTIOLI, S. 2011; PETERSEN, D.: Racks: A natural history of antlers and animals that wear
them. Booktango 2014.
227 MEIRI, M. at all.: Faunal record identifies Bering isthmus conditions as constraint to endPleistocene migration to the New World. Proceedings of the Royal Society B, Biological
Sciences, 2014, s 281.
120
chybějící skvrnitost dospělců, přítomnost výsady nadočníku (což je nový
vynález těchto dvou jelenů) v paroží a očník odstupující od lodyhy téměř
v pravém úhlu. Proto byl dříve považován za jeho poddruh, současné studie
založené na mitochondriální DNA (tedy genetické informaci předávané
v samičí linii) ale ukazují, že by mělo jít o sesterský taxon jelenů sika, menších, podsaditých, výrazně skvrnitých jelenovitých s jednoduchým parožím
(bez nadočníku a s očníkem v ostrém úhlu k lodyze) od nichž se oddělil
zhruba před 0,57 miliony let. Podle Randiho et al. 2001 dokonce sikové
nejsou ani monofyletičtí – japonští sikové jsou sesterští wapitiům a této
linii jsou pak sesterští všichni ostatní sikové z Asie a Tchaj–wanu. V takovém
případě by sika byl nejspíše jakousi pedomorfní formou wapitiů, zrovna tak
je ale možné, že výsledky genetických analýz mohou být zkreslené hybridizací obou druhů, kdy se samci předchůdce dnešních wapitiů mohli křížit
s laněmi siků v oblasti Himálají a Tibetu a tato „kontaminace“ DNA se pak
přenesla na jejich potomstvo.228
Ať už je to s příbuzenstvím jakkoli, pravdou je, že zatímco některé znaky
wapitiho ho s evropskými jeleny spojují, v mnoha dalších se od nich
Wapiti manitobský Cervus canadensis manitobensis
(foto J. Kött)
228 GROVES, C.; GRUBB, P., 2011.
121
Wapiti zakrslý Cervus canadensis nannodes
(foto J. Kött)
zřetelně odlišuje a jedná se tedy o plnohodnotný samostatný druh. Hladké
paroží wapitiho je celkově i v poměru k jeho tělu delší než u evropských
jelenů (nejdelší známý paroh měřil 164 cm), váží ale méně, neboť je lehce
stavěné. Má rovněž odlišnou architekturu s lodyhami výrazně zalomenými
za třetí výsadou. Základní plán je šestivýsadový, ne pětivýsadový jako
u jelenů a bohatější větvení je i u kapitálních wapitiů neobvyklé. Paroh je
zakončen vidlicí (pohárovitá koruna evropského typu se u nich prakticky
neobjevuje, u nejsilnějších kusů se vyskytuje ploché lopatovité rozšíření
vrcholu lodyhy). Na rozdíl od jelena evropského také nenastává u wapiti
klidová fáze mezi shozením a počátkem růstu nového paroží.229 Má též
v průměru o několik dní delší březost.
Letní zbarvení je rezavohnědé s tmavěji hnědými končetinami, krkem
a hlavou. Zimní šat je nápadný a vysoce ornamentální, ne víceméně uniformní jako u evropských jelenů. Zvířata jsou žlutohnědá, plavá či světle
šedá s kontrastně tmavě hnědými až černavými končetinami, krkem
a hlavou. Dlouhá hříva vyrůstající od temene až ke kohoutku je u wapiti
silněji vyvinutá než u jelenů. V podobě „vousů“ zasahuje až na spodní čelist
229 GEIST, V. 1998.
122
a mají ji obě pohlaví včetně nedospělých kusů (ovšem s výjimkou mladých
zvířat a laní wapiti alašanského a jelena mandžuského, ti mají rovněž primitivnější, méně kontrastní zbarvení). Pohlavní dvojtvárnost ve velikosti těla je
celkově méně nápadná a samice močí ve stoje jako samci, bez přidřepnutí
jako u laní evropských jelenů (severoamerické laně mívají rovněž na lebce
častěji naznačené základy pučnic a odchylka nasazování paroží je u nich
běžnější než u jejich evropských družek). Jejich jméno pochází z jazyka
Indiánů Šóniů a Kríů, kde slovo waapiti znamená bílá záď, což odkazuje
na jejich další výrazný znak – veliké, čistě bílé, ve spodních partiích tmavě
olemované zrcátko zasahující vysoko nad kratičký, stejně zbarvený ocas.
Oba druhy se liší i způsobem troubení – zatímco tváře jelenů evropských
přiléhají při otevření tlamy k sobě a vytváří tak jakousi rezonanční komoru,
wapiti troubí s tlamou široce otevřenou, a proto mu jsou při troubení vidět
dolní řezáky, a jeho hlas je odlišný, troubí pištivě, jeleni hluboce. Při komunikaci s laněmi a rivaly během říje zaujímají samci obdobné, ale výraznější
pózy, než jeleni. Například při námluvách mají nížeji položený krk, takže
parohy jsou v linii těla. V Severní Americe existují různé ekotypy „lesních“
a „prériových“ wapiti, obecně však vyhledávají otevřenější krajinu (wapiti
manitobský obývá prérie v centrální oblasti kontinentu, tzv. Velké pláně)
a jsou specializovanými spásači, přičemž se v létě stahují do hor a v zimě
naopak do nižších poloh.
V současnosti jsou obecně uznávány čtyři poddruhy, z nichž tři – wapiti
alašanský (C. canadensis alashanicus), jelen mandžuský (C. canadensis xanthopygus) (a k němu blízce příbuzný wapiti ťanšanský (C. c. songaricus),230
který není vždy samostatně uváděn) a pokročilý wapiti sibiřský (C. canadensis sibiricus) (někdy už není samostatně vymezován a je zahrnován
mezi severoamerické wapiti) žijí v Asii a jediný poddruh wapiti východoamerický (C. c. canadensis) v Severní Americe. Tato forma byla rovněž
vysazena na Novém Zélandu, nicméně oproti jelenu evropskému se wapiti
u protinožců příliš nedaří.
Taxonomie wapiti není ale zcela vyjasněná, a to především u severoamerické populace. V minulosti totiž bylo z amerického kontinentu na místo
v současnosti udávaného jednoho popsáno hned šest poddruhů wapiti,
a to wapiti manitobský (C. c. manitobensis), wapiti Nelsonův (C. c. nelsoni),
wapiti západoamerický (C. c. roosevelti), wapiti zakrslý (C. nannodes), wapiti
východoamerický (C. c. canadensis) a wapiti arizonský (C. c. merriami).
Jednalo se o populace s odlišným geografickým rozšířením lišící se velikostí a tvarem paroží, tělesnými rozměry, detaily ve zbarvení a některými
aspekty rozmnožovacího chování, které se však často překrývaly. Jejich
víceméně navazující areály rozšíření pokrývaly téměř celý severoamerický
kontinent, avšak na konci 19. století byli na většině území vybiti. Wapiti
východoamerický a jižní wapiti arizonský byli zcela vyhubeni a ostatní
poddruhy přežily jen v počtu několika stád v nepřístupných a odlehlých
oblastech kontinentu. Z celé populace wapiti manitobského zůstalo
v roce 1906 pouhých 24 zvířat v Elk Island National Park a neznámý malý
230 Li, Y, Ba, H.; YaANG, F. : Complete mitochondrial genome of Cervus elaphus songaricus
(Cetartiodactyla: Cervinae) and a phylogenetic analysis with related species. In press.
123
počet kusů v Cypress Hills v Kanadě, v USA nepřežil jediný kus. Okolo
stovky posledních wapiti zakrslých ze střední a jižní Kalifornie našlo
v 70. letech 19. století útočiště na ranči Henryho Millera. Stádečka wapiti
západoamerických přežívala na poloostrově Olympic, ostrově Vancouver
a Kaskádovém pohoří v Oregonu. V nepřístupných partiích států Alberta,
Britská Kolumbie, Colorado, Wyoming a Montana se ukryly izolované skupinky wapiti Nelsonova (největší stádo čítající přes 1000 kusů se zachovalo
v Národním parku Yellowstone). Po zavedení ochrany došlo k obnovení
stavů wapiti a opětovné kolonizaci uvolněných území. Na tomto procesu
se podíleli především wapiti Nelsonovi a manitobští, kteří byli mnohdy
vysazováni na nepůvodní místa svého výskytu a křížili se se zbytky místních
stád. Moderní výzkumy založené na rychle evolvujících úsecích mitochondriální (D-loop neboli mitochondriální kontrolní region) a jaderné DNA
(mikrosatelity) prokázaly, že ze zbývajících čtyř přežívajících forem wapiti
by mohl být validním poddruhem pravděpodobně jen nejmenší, výrazně
světleji zbarvený wapiti zakrslý a nejmohutnější wapiti západoamerický
s masivním, ale kratším parožím, delšíma zadníma nohama a kontrastnějším zbarvením, než mají ostatní wapiti. Naopak wapiti Nelsonovi
a manitobští nejsou na základě genetických analýz spolehlivě rozlišitelní
pravděpodobně proto, že se mezi sebou výrazně kříží, anebo k jejich oddělení od společného předka došlo velice nedávno.231 Celková genetická
variabilita severoamerických wapiti je ale poměrně malá, a také studie
založené na morfologii nedokázali najít mezi výše zmiňovanými poddruhy
konzistentní rozdíly. To ukazuje na nedávné rozlišení poddruhů 232 a jejich
platnost proto mnozí autoři neuznávají.
V současnosti není wapiti jako druh ohrožen, avšak wapiti zakrslý je hodnocen jako kriticky ohrožený. V roce 1870 žilo již méně než 100 jedinců; díky
nadšencům se ho podařilo zachránit. Wapiti byli často používání k „vylepšení“ jelení zvěře, hlavně kvůli trofejím, dnes tyto pokusy hodnotíme jako
nežádoucí genetickou erozi původních populací. Indiáni si na wapiti cenili
především kvality kůže; maso prý není chutné.
Wapiti sibiřský Cervus canadensis sibiricus
Sibirischer Wapiti
Altai wapiti
Synonyma: wapiti (jelen) altajský, jelen sibiřský, altajský maral;
Cervus elaphus sibiricus
Wapiti sibiřský Cervus canadensis sibiricus
(NZM Ohrada, i. č. 61 922)
Wapiti sibiřský se často nesprávně nazývá maral, toto označení ale náleží
jelenu kavkazskému.233 Naštěstí jsou oba druhy vzhledově dost odlišné
231 POLZIEHN, R. O.; HAMR, J.; MALLORY, F. F.; STROBECK, C.: Phylogenetics status of North
American wapiti (Cervus elaphus) subspecies. Canadian Journal of Zoology, 76(6), 1998, s.
998–1010.
232 POLZIEHN, R. O.: Genetic studies of North American Wapiti subspecies. Doctor thesis.
University of Alberta. 2000, 130 s.
233 Sallač používal výraz maral pro jelena kavkazského, za což byl někdy neoprávněně kritizován
(VODIČKA, F.: Karpatský jelen a jeho rod. Praha 1942, s. 175, 271–277).
124
a geograficky vzdálené, takže se většinou dá z kontextu poznat, který
druh jelena měl autor na mysli. Obývá Altaj, pohoří Sajany, severozápadní
Mongolsko a území západně od Bajkalu. Je to velice houževnatý jelen
zvyklý na značné mrazy a za tuhých zim požírá i stromové lišejníky.
Jedná se o mohutného jelena zbarvením, architekturou paroží i říjným
voláním odpovídajícím wapiti východoamerickému, s nímž patří do jednoho druhu. Od svého amerického protějšku se liší pouze v detailech.
Zimní zbarvení je světle šedohnědé až žlutohnědé s výrazně tmavě
hnědou hlavou, končetinami, krkem a břichem. Samice jsou méně kontrastní bez tmavého břicha. Letní zbarvení obou pohlaví je uniformněji
rezavohnědé, bez tmavšího břicha, u samic s výrazným dorzálním pruhem.
Oproti severoamerické formě může být zbarvení wapiti sibiřského o něco
méně kontrastní a žlutavý nádech srsti někdy není tak výrazný. Rovněž
zrcátko se někdy mírně liší – u některých jedinců je olemováno tmavými
chlupy a v horní části rozdělené slabým tmavším proužkem srsti, který ale
nedosahuje ke kořeni ocasu. Ve východní části areálu se výjimečně vyskytují zvířata s parožím, u něhož chybí zalomení vidlice za čtvrtou výsadou, či
má zformovanou korunu.234 Jeho mohutná trofej je větší než u evropských
jelenů a plně srovnatelná s velkými formami amerických wapiti u rekordních kusů je rozměry dokonce převyšuje.
Wapiti sibiřský bývá často chován polodivokým způsobem ve velkých
oborách zvaných maralníky za účelem získávání pantů – nezralého paroží
Wapiti sibiřský Cervus canadensis sibiricus
(foto J. Kött)
Wapiti sibiřský Cervus canadensis sibiricus
(NZM Ohrada, i. č. 61 920)
234 GEIST, V. 1998.
125
Jelen bělohubý Cervus albirostris
Weiβlippenhirsch
Thorold‘s deer
Synonyma: jelen Thoroldův; Przewalskium albirostris
Tito krásní, impozantní jeleni jsou příbuzní wapiti a siků (wapiti částečně
připomínají svým troubením a krátkým ocasem),236 od nichž se oddělili
zhruba před 2,5 miliony let. Patrně se jedná o endemický pozůstatek pleistocénní chladnomilné fauny.237 Jsou to vysokohorští specialisté obývající
hory jižní Číny a východního Tibetu. V létě se při hledání potravy toulají jako
nomádi po hřebenech a strmých svazích porostlých alpínskými loukami
nad hranicí lesa ve výšce od 3 400 do 5 100 m n. m. a při hledání úkrytu
před nepřízní počasí zabloudí i do rododendronových a vrbových křovin
pod nimi. Na zimu sestupují do křovin a lesů v nižších, chráněných polohách na jižních svazích hor a při dostatku potravy se vydávají až na břehy
jezer.238
Jsou vysoce společenští a vytváří stáda o velikosti 25–35 kusů, i když občas
bývají pozorovány agregace čítající 100–170 (výjimečně až 800) jedinců.
Laně a jeleni žijí v létě odděleně, na podzim v období říje a v zimě vytvářejí
smíšená stáda. Staří samci bývají samotářští.
Wapiti sibiřský Cervus canadensis sibiricus
(foto J. Pluháček)
Jelen bělohubý Cervus albirostris
(NZM Ohrada, i. č. 61 914)
Jelen bělohubý Cervus albirostris (foto J. Kött)
v lýčí (název pochází z čínského výrazu pan-tui), kterému se přisuzují léčivé
a povzbuzující účinky (viz kapitola Jeleni v medicíně a magii).
Wapiti sibiřský se chová i v soukromých chovech v České republice a v rámci
pokusů o „vylepšení“ trofejí evropských jelenů byl několikrát vysazen
i na Slovensku. V roce 1898 a 1906 bylo z iniciativy knížete Hohenloheho
vypuštěno na Javorině celkem 49 kusů wapiti a v letech 1906 –1907 byla
zvířata stejného druhu (údajně dar od samotného ruského cara) vysazena
i do obory v Topolčiankách.235
Po wapiti sibiřském je pojmenována i rostlina parcha léčivá (Leuzea carthamoides), lidově maralí kořen, údajně proto, že za krutých sibiřských zim si
ji tito jeleni vyhrabávají jako zdroj potravy. Je to léčivka, která má povzbuzovat potenci a posilovat organizmus při vyčerpávajících chronických onemocněních jako je borelióza, mononukleóza či rakovina.
Stupeň ohrožení: DD (chybí údaje)
236 GEIST, V. 1998.
237Tamtéž.
235 Jelen maral – Cervus elaphus sibiricus http://www.pantokrin.cz/cs/produkt/
jelen-maral---cervus-elaphus-sibiricus
126
238 IUCN Red list of threatened species. White-lipped deeer http://www.iucnredlist.org/
details/4256/0
127
Jelen bělohubý Cervus albirostris
(foto J. Robovský)
Životu ve vysokohorském prostředí jsou výtečně přizpůsobeni. Mají
neobvykle prostorné nosní dutiny a velké množství červených krvinek
(které jsou ale menší než u savců srovnatelné velikosti). Tyto adaptace jim
umožňují efektivněji dýchat a vstřebávat kyslík z řídkého horského vzduchu.239 Při pohybu v rozeklaném, neschůdném terénu jim pomáhá jejich
robustní, podsadité tělo s mohutnou zádí, široká kopyta podobná spíše
kopytům skotu, kratší silné končetiny a jistý krok. Jsou ale také výborní
plavci. Samci jsou v průměru o 60% těžší než laně a mohou vážit až 220
kilogramů. Kromě postavy je jelen bělohubý nápadný i svýma výrazně
delšíma ušima, nápadně velkými a vystouplými metatarsálními žlázami
a zbarvením. Kolouši se rodí skvrnití, ale už v pouhém měsíci a půl o svůj
dětský šat přicházejí a zbarvují se uniformně hnědě. Dospělá zvířata jsou
sytě šedohnědá se žlutohnědým břichem, v tmavší zimní srsti mohou
být až černavá. S tmavou barvou těla ostře kontrastuje velké, narezle bílé
zrcátko a jasně bílý čumák a spodní čelist (bělavá barva částečně přechází
z čelisti také na horní část krku pod ní). Podle této bílé skvrny dostali jeleni
své jméno. Ostatně stejný název – bělohubý jelen – mají i v Čínštině
(angl. přepis „Baichunlu“, krom toho se jim zde říká i skalní jeleni). Okolo
očí jsou světlé brýle. Hříva není v letní srsti vyvinuta, u některých jedinců
se však objevuje v zimě a to na horní straně krku. Podél hřbetní páteře
probíhá pás zježené, opačně rostoucí srsti se středem víru na kohoutku
či v lumbální oblasti. Srst je delší, výrazně tuhá a hrubá, překvapivě však
bez podsady, jež by zvíře ochránila před studeným horským klimatem.
V zimě má jelen bělohubý kvalitnější srst než los.240 Elegantní, dlouhé
avšak lehce stavěné paroží je světle žlutošedé a hladké, přičemž lodyha
i výsady se směrem ke konci parohu postupně oplošťují. Typická forma
je desaterák s výše nasazeným očníkem, dlouhým opěrákem a koncovou
vidlicí.
Při pohybu vydávají klouby jejich předních končetin výrazné, ostré cvakání
slyšitelné až na několik desítek metrů. Tento pozoruhodný jev se objevuje i u sobů či jelena milu, mechanismus jeho vzniku ani účel však není
doposud přesně znám.
Ve svém přirozeném prostředí jsou jeleni bělohubí ohrožováni především
pytláky, kteří je loví kvůli využití paroží a orgánů v tradiční čínské medicíně241 a pastvou dobytka, jehož stáda jim potravně konkurují a vytlačují
je z jejich území. V současnosti se početnost jelena bělohubého ve volné
přírodě odhaduje přibližně na 7000 zvířat, především v Číně je ale území,
které obývá, značně fragmentované.242
Jeleni bělohubí byli dříve řazeni do samostatného rodu Przewalskium
na počest Nikolaie Michajloviče Prževalského, ruského geografa a cestovatele, který pro západ „objevil“ rozsáhlé oblasti střední a východní Asie a jako
první tohoto jelena popsal (a také slavného koně Převalského).
Protože tento jelen žije pouze na horských stepích v severovýchodním
Tibetu a jihozápadní části Číny (je tedy endemitem Tibetské plošiny)
o jeho existenci jsme se dověděli poměrně pozdě a je zajímavé, že byl
objeven vlastně dvakrát. Střední Asie byla mocenským a obchodním lákadlem pro velmoci, a proto sem směřovalo několik badatelských expedic,
především z carského Ruska a Britského impéria. Ačkoli byl tento jelen
poprvé zaznamenán už při tzv. třetí Prževalského expedici v roce 1876
a popsán Nikolajem Michajlovičem Prževalskim o sedm let později jako
Cervus albirostris, nedočkal se tento objev všeobecné publicity. Proto, když
byli o 15 let později v roce 1891 ve východním Tibetu zastřeleni dva kusy
W. G. Thoroldem, byli o dva roky později znovu popsáni a pojmenováni
tentokrát na počest tohoto Brita jako Cervus thoroldi. Tento případ nebyl
jediný, už předtím britští zoologové několikrát šli po podobné stopě, ale
Rusové byli často první. Ostatně nepřístupnost těchto končin po dlouhou
dobu neumožňovala o tomto zvířeti donedávna napsat více než popis
muzejního materiálu a pár nahodilých pozorování.
Stupeň ohrožení: VU (zranitelný)
240 GEIST, V. 1998.
239 Leslie, D.M.: Przewalskium albirostre (Artiodactyla: Cervidae). Mammalian Species 42 (1), 2010,
s. 7–18.
128
241 IUCN Red list of threatened species. White-lipped deeer http://www.iucnredlist.org/
details/4256/0.
242 MATTIOLI, S. 2011.
129
jako druh), C. n. kopschi (jihovýchodní Čína) a C. n. sichuanicus (severozápadní Čína, Groves & Grubb 2011 ho povyšují na druh).244 Groves & Grubb
2011 dále vymezují ze zvířat z jihu Japonska zahrnovanými ostatními
pod poddruh C. n. nippon ještě poddruhy C. n. mageshimae z Magešimy
a Tanegašimy, C. n. yakushimae z Jakušimy, a C. n. keramae z Keramských
ostrovů. Siky ze severní části souostroví uvádí jako jiný druh – Cervus aplodontus s poddruhy C. a. aplodontus (severní část ostrova Honšú, odpovídá
C. n. centralis v tradiční klasifikaci) a C. a. yesoensis (Hokkaidó, odpovídá C.
n. yesoensis). Dále vyčleňuje ještě siku cušimského C. pulchellus z ostrova
Cušima. Z pevninských siků slučují C. n. mantchuricus a C. n. grassianus
do nového druhu Cervus hortulorum. Ostatní autoři pak používají různé
kombinace obou typů klasifikací.
Moderní výzkumy založené na analýze mitochondriální DNA prokázaly, že
se všichni sikové dělí na dvě zřetelně rozpoznatelné linie – severní a jižní
– které jsou přítomné na kontinentu i ostrovech. Japonsko sikové pravděpodobně kolonizovali hned dvakrát. Jako první se na souostroví dostali
zástupci severní linie pravděpodobně přes Sachalinský pevninský most
a za nimi následovali příslušníci jižní větve, kteří překročili Korejský pevninský most. Hranice mezi nimi přitom probíhá v úžině v jižní části ostrova
Honšú v regionu Hyogo245 (jiné studie identifikovaly tři skupiny – severojaponskou, čínskou a jihojaponskou, z nichž poslední dvě jmenované jsou si
Sika Dybovského Cervus nippon hortulorum
(foto J Kött)
Sika Dybovského Cervus nippon hortulorum
(foto J Kött)
Sika Cervus nippon
Sikahirsch
Sika deer
Jelen sika se objevil na počátku středního pleistocénu v severní Číně, přičemž byl během dob ledových opakovaně zatlačován směrem na jih. Dnes
ho najdeme na ruském Dálném východě (ussurijský region proslulý svými
tygry), severní a severovýchodní Číně (a snad i sevení Koreji) a severním
Vietnamu (kde je však v současnosti držen pouze v zajetí). Ostrovní formy
obývají Taiwan a prakticky celé Japonské souostroví. Jeho areál rozšíření je
na mnoha místech fragmentovaný s mnoha izolovanými populacemi.243
Tradičně se uznává deset poddruhů. Jedná se o ostrovní siky z Japonska
Cervus nippon nippon (severní část ostrovů Rjúkjú, jižní část ostrova Honšú,
ostrovy Šikoku, a Kjúšú), C. n. centralis (severní a střední část ostrova Honšú),
C. n. yesoensis (ostrov Hokkaidó) a C. n. taiouanus (Groves & Grub 2011 jej
povyšují na druh z Tchaj-wanu a pevninské siky C. n. grassianus (severní
Čína – Shanxi, v divočině možná vyhuben), C. n. mandarinus (severní Čína,
v divočině možná vyhuben), C. n. mantschuricus (ruský dálný východ, severovýchodní Čína a snad Severní Korea), C. n. pseudaxis (severní Vietnam,
ve volné přírodě pravděpodobně vyhuben, Groves & Grubb 2011 ho udává
244 Tamtéž, GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
243 MATTIOLI, S. 2011.
130
245 MATTIOLI, S. 2011.; NAGATA, J. et al.: Two genetically distinct lineages of the sika deer,
Cervus nippon, in Japanese island: Comparison of mitochondrial D-loop region sequences.
Molecular phylogenetics and evolution 13, 1999, s. 511–519.
131
Sika mandžuský Cervus nippon
mantschuricus (foto J Kött)
blíže příbuzné, což by opět odpovídalo kolonizaci Japonského souostroví
dvěma nezávislými výsadky.)246 Mitochondriální DNA ale sleduje evoluci
pouze po samičí linii, a tak má její použití svá omezení, zejména pokud jsou
samice filopatrické („zůstávají doma“) a samci migrují. Na nižší, poddruhové
a populační úrovni, je však rozklíčování vzájemných taxonomických vztahů
a C. n. kopschi z genetického hlediska žádný rozdíl.248 Japonská zvířata
z ostrova Šikoku zase patří k oběma zřetelně odlišným liniím – severní
i jižní, jsou však klasifikována jako jeden poddruh C. n. nippon.249 Celou
situaci dále komplikuje fakt, že v Japonsku byli sikové po staletí považováni za posvátné (místní lidé je poeticky nazývají jelen – květ, kvůli jejich
skvrnitosti) a zároveň byli na mnoha místech Číny a Vietnamu drženi na farmách kvůli získávání pantů. To vedlo k přesunům a křížení různých populací a částečné umělé selekci některých rysů člověkem. Mnoho vzorků pro
genetické analýzy bylo navíc získáno z polokrotkých stád z farem a parků.250
V Japonsku vznikla současná genetická struktura populací původně jako
důsledek jejich izolace v různých refugiích během doby ledové, nedávno
ji však narušil náhodný genetický drift a efekt bottlenecku v důsledku
zmenšení a izolací populací následkem činnosti člověka, jehož vliv se začal
výrazně uplatňovat zhruba od poloviny 19. století.251 Vzhledem k těmto
obtížím je validita poddruhů v podobě uvedené výše diskutabilní.252
Krom svého přirozeného prostředí byl jako ozdoba parků či exotická lovná
zvěř vysazen na mnoha dalších místech světa. Pradávný výsadek je na filipínském ostrově Jolo (kde však pravděpodobně vyhynul) a na přelomu
19. a 20. století pronikl i na Britské ostrovy (zdejší populace pravděpodobně
pochází z Kjúšú),253 kontinentální Evropu (Rakousko a Německo [tito sikové
rovněž pochází z Japonska, pravděpodobně z Honšú, Kjúšú a přilehlých
ostrovů, do Německa je dovezl slavný obchodník se zvířaty Carl Hagenbeck
a do Rakouska přišli jako dar od japonského císař v letech 1893 a 1907],254
Dánsko, Finsko, Francie, Polsko, západní část Ruska, Ukrajina), do Arménie,
Ázerbajdžánu, USA i na Nový Zéland a Madagaskar. U nás jsou od konce 19.
století chováni v oborách a od 40. let 20. století se vyskytují i ve volnosti.
Ve své nové domovině se kříží s jelenem evropským, a i když je tato hybridizace krom některých oblastí Anglie a Skotska (v regionu West Loch Ave
bylo 43% jelení populace hybridní)255 poměrně omezená, je nežádoucí,
neboť narušuje genofond domácích populací jelenů a produkuje zvířata
se slabou trofejí. Sikové jsou navíc přes svou menší velikost agresivnější než
jeleni evropští a odhání je od krmelišť.
Sika kjúšúský Cervus nippon nippon
(NZM Ohrada, i. č. 61 882)
Sika tchajwanský Cervus nippon taiouanus
(NZM Ohrada, i. č. 61 878)
248 CHENGZHONG, Y. et al.: The complete mitochondrial genome of the Chinese Sika deer
(Cervus nippon Temnick, 1838), and phylogenetic analysis among Cervidae, Moschidae and
Bovidae. Journal of Natural History 46(27–28), 2012, s. 1747–1759.
siků mnohem složitější, neboť některé populace jsou jen obtížně zařaditelné a jejich genetika neodpovídá tradičně rozpoznávaným taxonům.247
U pevninských sik například recentní studie nenašla mezi C. n. sichuanicus
249 YAMADA, M. et al.: Distribution of two distinct lineages of sika deer (Cervus nippon) on
Shikoku Island revealed by mitochondrial DNA analysis. Mammal Study 31, 2006, s. 23–28.
250 GEIST, V. 1998.
251 HAI, L. et al.: Sequence variability of the mitochondrial DNA control region and population
genetic structure of sika deer (Cervus nippon) in China. Acta Zoologica Sinica 49(1), 2003,
s. 53–60.
252 O problematice systematiky japonských siků více na: SUCHOMEL, J.; HEROLDOVÁ, M.: Sika
v Japonsku. Svět Myslivosti 2007/12, s. 10–12.
253 HAI, L. et al., 2003.
132
246 HAI, L. et al.: Sequence variability of the mitochondrial DNA control region and population
genetic structure of sika deer (Cervus nippon) in China. Acta Zoologica Sinica 49(1), 2003,
s. 53–60.
254 PITRA, Ch.; REHBEIN, S.; LUTZ, W.: Tracing the genetic roots of sika deer Cervus nippon
naturalized in Germany and Austria. European Journal of Wildlife Research 51, 2005,
s. 237–241.
247 XIAOPING, L.; FUWEN, W.; GUANG, Y.; HAI, L.: Genetic diversity among Chinese sika deer
(Cervus nippon) populations and relationships between Chinese and Japanese sika deer.
Chinese Science Bulletin 51(4), 2006, s. 433–440.
255 SENN, V. H.; PEMNERTON, J. M.: Variable extent of hybridization between invasive sika (Cervus
nippon) and native red deer (C. elaphus) in a small geographical area. Molecular Ecology
18(5), 2009, s. 862–876.
133
Sika Dybovského Cervus nippon hortulorum
(NZM Ohrada, i. č. 61 880)
Sika jihočínský Cervus nippon kopschi
(NZM Ohrada, i. č. 61 881)
Jedná se o menší až středně velké, podsadité jeleny s mohutnou zádí
a mírně delšíma zadníma nohama (tchajwanští sikové mají oproti ostatním
poddruhům relativně delší trup).256 Stavba jejich těla odráží způsob pohybu
– sikové jsou sprinteři na krátké tratě a před nebezpečím prchají dlouhými
skoky, které mohou měřit až osm metrů (průměrná délka skoku je ale 3–4
metry a výška 1,7 metru). Nejmohutnější kusy se vyskytují v ussurijském
regionu, kde byl zaznamenán rekordní samec o váze 176 kilogramů, samci
nejmenších forem siků z jižních částí Japonska naopak mohou vážit jen
okolo 30 kilogramů.257
Zvířata jsou nápadná rezavohnědým až sytě červenohnědým zbarvením
s tmavým dorzálním pruhem a výraznou skvrnitostí, kde skvrny mají tendenci k uspořádání do nepravidelných řad. Zimní srst je šedohnědá až
tmavě hnědá, skvrny jsou méně nápadné či mizí. Bílé zrcátko je malé až
středně velké, kruhové, v zimním šatu černě olemované, obzvláště silně
v horních partiích okolo ocasu. Při poplachu jeleni ježí jeho srst. V letních
měsících je lem po stranách obřitku méně výrazný, případně téměř mizí.
Ocas je v barvě zrcátka s různě vyjádřenou černou mediální linií. Paroží
je jednoduché ve formě osmeráka bez nadočníku, s očníkem v ostrém
úhlu k lodyze a s koncovou vidlicí. U tchaj-wansjkých siků se vyskytuje
i forma desateráka, avšak jejich paroží je poměrně slabé.258 V tlamě jsou
jako původní znak přítomny rudimenty špičáků.259 Samci se v době říje
ozývají nočním vysokým, hvízdavím „troubením“, které připomíná hýkání
osla.260 Japonští sikové mají na obličeji světlou masku ve tvaru V a černé lýčí
(sikové z Tchaj-wanu mají lýčí růžové). V jižní části japonského souostroví,
Vietnamu, jižní Číně a na Tchaj-wanu jsou zvířata celkově tmavší, mají vyvinutou mohutnou hřívu a delší ocas, zatímco zvířata ze severních ostrovů
a pevniny mají ocas krátký stejně jako hřívu, která může i chybět. Jedinci ze
severní části Japonska mívají světlejší brýle.261
Sikové vyhledávají lesy s hustým podrostem blízkosti otevřených ploch.
Ohledně potravy nejsou příliš vybíraví a řídí se především její dostupností
– dokáží spásat hrubé traviny a tuhý bambus, nicméně nepohrdnou ani
ovocem či semeny a ve středním a jižním Japonsku se živí převážně širokolistou, stálezelenou vegetací. Jejich námluvy jsou stejně proměnlivé –
samci mohou hájit své teritorium proti sokům a čekat na příchozí laně,
vytvořit si harém, předvádět se na hromadných shromaždištích, tzv. lecích
(to je známé hlavně u evropské populace) nebo sledovat stáda a pronásledovat jednotlivé říjné samice.262 Mimo období říje zůstávají obě pohlaví
striktně oddělená – samci se potulují sami či v nestálých skupinkách
a samice vytváří malá rodinná stádečka.
Stupeň ohrožení: LC (málo dotčený)
Podčeleď: Capreolinae – jelenci
Tribus: Alceini – losi
Los evropský Alces alces
(NZM Ohrada, i. č. 61 993)
Los evropský Alces alces
(NZM Ohrada, i. č. 61 935)
Los Alces alces
Elch, Elentier
Elk, Moose
Los má holoarktické rozšíření a jeho areál se táhne v mírném až subpolárním pásmu od západní Evropy přes Asii do Ameriky. Má rád blízkost
vody – obývá mokřady, podmáčené lesy, delty řek a břehy vodních toků,
ale najdeme jej i na místech, kde laviny či sesuvy půdy smetly les a došlo
tak k rozvoji keřového a bylinného patra.263 Přes svůj vysoce odvozený
vzhled je poměrně mladým druhem jelenovitých. Nejstarší známí zástupci
losů se ve fosilním záznamu poprvé objevili zhruba před 3 miliony let (jiné
zdroje uvádí 2 miliony let) ve středním pliocénu Sibiře a to hned ve velkém
stylu. Nejranější zástupce losů – Libralces gallicus z teplých savan západní
a jihozápadní Euroasie (nejstarší nálezy jsou z Ruska nedaleko Rostova
a Tádžikistánu, ale nalezen byl také v jižní Francii – odtud jméno gallicus) sice
ještě postrádal typický losí nos (vzhledem trochu připomínal wapiti) a byl
o něco menší (150 cm v kohoutku),264 zato měl gigantické paroží s rozpětím
přesahujícím 2 metry, které se vyrovnalo i některým trofejím megalocera.
Pomáhaly mu v tom zejména dlouhé lodyhy, které se pak v další evoluci
losů zkracovaly na úkor rozšiřujících se lopat.265 Před zhruba 700 000 lety
byl v Evropě nahrazen už chladnomilným gigantickým Cervalces latifrons.
Ten se snad vyvinul v oblasti zahrnující Sibiř (sibiřské nálezy jsou z doby
okolo 1,2 milionu let) a Beringii (včetně Aljašky a Severozápadních teritorií)
odkud se rozšířil do Severní Ameriky266 a celé Eurasie, i když do nejjižnějších oblastí Evropy nikdy nepronikl. Byl to největší jelen, jaký kdy žil. Jeho
256 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
257 MATTIOLI, S. 2011.
134
258 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
263 GEIST, V. : Moose (Genus Alces).: GRZIMEK, B.: Grzimecks Encyclopedia of Mammals, vol. 5,
McGraw-Hill 1989, s. 229–242, 3250 s.
259 MATTIOLI, S. 2011.
264 GEIST, V. 1998.
260 BANWELL, D. B.: The Sika. Auckland: Halcyon, 1999, 160 s.
261 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
265 NIKOLSKY, P. A.; TITOV, V. V.,: Libralces gallicus Cervidae, Mammalia from the upper Pliocene of
the Northeast Azov region. Paleontological Journal 36(1), 2002, s. 87–93.
262 MATTIOLI, S. 2011.
266 HARRINGTON, C. R.: Giant Moose and Moose. Beringian research notes 18, 2007.
135
Los sibiřský Alces americanus pfizenmayeri
(NZM Ohrada, i. č. 61 996)
paroží dosahovalo rozpětí okolo 2,5 až 3 m,267 v kohoutku měřil přes 210 cm
a velikostí se vyrovnal americkému bizonu, přičemž vážil zhruba 2 x tolik,
co slavný Megaloceros a dnešní aljašský los.268 Některými autory je právě on
jeho euroasijská populace považována za předka dnešních losů, zatímco
v Severní Americe se z něj vyvinul druh Cervalces scotti, jediný výlučně
americký Cervalces s bizarním a složitě členěným trojlaločnatým parožím.
Charakteristickou nohatost losů dotáhl (snad díky intenzivní predaci)269
k pověstnému vrcholu – díky předlouhým končetinám měřil v kohoutku až
2,5 m, byl však lehčeji stavěný než C. latifrons a lépe přizpůsobený k běhu
než dnešní losi. Obýval ale podobný habitat jako oni a snad právě proto
před 11 500 lety zmizel – je možné, že ho vytlačili právě přicházející „praví“
losi r. Alces. s řádným čumákem, který zvířata rodu Cervalces postrádala
(z čehož lze usuzovat, že vodní rostliny ještě nebyly významnou součástí
jejich jídelníčku). První vzhledově moderní exempláře považované za příslušníky současného rodu Alces jsou známé z pozdně pleistocénních
nalezišť Evropy z doby před 100 000 lety (vzhledem k ne úplně spolehlivé
interpretaci neúplného fosilního materiálu je ale možné, že se současný
druh objevil až mnohem později – ostatně jeho možný předek C. latifrons
žil v Beringii ještě před 35 000 lety270 (podle Harringtona 25 000 lety).271
Do Ameriky pronikli losi teprve nedávno, zhruba před 10–15 000 lety těsně
před zaplavením Beringova pevninského mostu.272
Za asistence lidí se dostali i na Jižní ostrov Nového Zélandu. První pokus
z roku 1900 v oblasti Hokitika selhal, ale Novozélanďani se nevzdali
a roku 1910 vypustili v oblasti Fiordlandu čtyři býky a šest krav poddruhu
A. a. andersoni z provincie Saskatchewan v Kanadě.273 Losům se ale v pro
ně značně cizokrajném prostředí nedařilo (jejich početnost nikdy nepřesáhla 60–70 kusů)274 a živý los byl naposledy spatřen v roce 1952. Nicméně
v roce 1972 byl nalezen shozený paroh a v roce 2002 dokonce chumáč
267 GEIST, V., 1989.
268 BREDA, M.: Cervalces latifrons. http://www.nhm.ac.uk/nature-online/species-of-the-day/
evolution/cervalces-latifrons/, GEIST, V., 1989.
chlupů. Dodnes také bývají občas nacházeny zálehy, stopy okusu a teritoriální značky, takže je možné, že se zvířatům podařilo v nové zemi přežít
dodnes.275
Studie mitochondriální DNA prokázaly, že existují tři jasně vymezené genetické linie losů – asijská, evropská a americká.276 Ačkoliv jsou si tedy východoasijští a američtí losi podobní velikostí a i architekturou paroží a mají
samozřejmě společného předka, patří do dvou odlišných linií a nejedná
se o kontinuální populaci (blíže příbuzní jsou si kupodivu spíše s evropskými zvířaty), tedy patrně případ konvergence.277 Novější genetická práce
(Hundertmark et. al. 2004) nicméně dělí losy naopak na východopalearktické/východoeurasijské, což více odpovídá tradiční klasifikaci. Genetická
diverzita losů je nápadně nízká, což ukazuje na několik krizí, kdy zbylo zvířat
jen velmi málo a celkovou dlouhodobě malou početnost populace (pravděpodobně v důsledku opakovaných změn klimatu v dobách ledových),
která zažila dvě výraznější expanze teprve během oteplení v poslední době
ledové a na počátku současné doby meziledové (v níž žijeme i my).278 Zdá
se tedy, že u losů probíhá doba rozkvětu právě nyní.279 Největší rozmani-
Los evropský Alces alces (foto M. Čeněk)
269 GEIST, V. 1998.
270 GUTHRIE, R. D.: Mammalian evolution in response to the Pleistocene–Holocene transition
and the break-up of the mammoth steppe: Two case studies. Acta Zool. Cracov. 38, 1995,
s. 139–154.
271 MATTIOLI, S. 2011.
272 Tamtéž; HUNDERTMARK, K. J. et al.: Mitochondrial phylogeography of Moose (Alces alces):
Late Pleistocene divergence and population expansion. Molecular Phylogenetics and
Evolution 22(3), 2002, s. 375–387.
136
275 Story: Deer and deer farming. http://www.teara.govt.nz/en/deer-and-deer-farming/page-1
276 UDINA, I. G.; DANILKIN, A. A.; BOESKOROV, G. G.: Genetic diversity of Moose (Alces alces L.) in
Eurasia. Russian Journal of Genetic 38(8), 2002, s. 951–957, Hundertmark, K. J. et al., 2002.
277 HUNDERTMARK, K. J. et al.: Mitochondrial Phylogeography of moose (Alces alces) in North
America. Journal of Mammalogy 84 (2), 2003, s. 718–728.
273 GEIST, V., 1989.
278 HUNDERTMARK, K. J. et al., 2002, HUNDERTMARK, K. J.; Bowyer, R. T.: Genetics, evolution and
phylogeography of moose. Alces 40, 2004, s. 103–122.
274 WHITEHEAD, G. K.: Deer of the World. A Studio Book, The Viking Presss, New York, 1972, 194 s.
279 GUTHRIE, R. D., 1995.
137
Los evropský Alces alces (foto M. Čeněk)
tost mitochondriální DNA přitom byla nalezena u zvířat ze severovýchodní
Sibiře (Jakutsko a Dálný východ), což naznačuje, že právě zde by mohlo
ležet speciační centrum (tj. oblast vzniku) druhu a místo, odkud se losi
vydali na pouť do Evropy a Ameriky. Současné losí poddruhy jsou pravděpodobně velmi mladé, neboť podle molekulárních dat žil poslední společný předek všech dnešních losů nejspíše v poslední době ledové.280
Obecně je rozpoznáváno 9 poddruhů losů lišících se morfologií i chováním,
z nichž jeden – los kavkazský (Alces a. caucasica) z jihovýchodní Evropy,
Kavkazu a Ruska – byl počátkem 19. století vyhuben. Zbývající euroasijské poddruhy jsou los evropský (A. a. alces , rozšířený v severní Evropě
od Skandinávie, Finska, Pobaltí, Polska a Ruska až k řece Jenisej a dále ostrůvkovitě v částech střední Evropy [Polsku, Litvě, Bělorusku, České republice, Slovensku a Ukrajině, okrajově v Rakousku a Německu]), los kamčatský
(A. a. buturlini, severovýchodní Sibiř a Kamčatka, dříve začleňován do poddruhu A. pfizenmayeri), los mandžuský (A. a. cameloides, severní Mongolsko,
Ussurijsko, severovýchodní Mandžusko) a los sibiřský (A. a. pfizenmayeri,
centrální Sibiř až k Stanovému a Čerského pohoří a sever Mongolska).
Z Ameriky byl popsán los východokanadský (A. a. americanus, východní
Kanada od střední části Ontaria až po New Foundland los yukonský),
A. a. andersoni (jihovýchodní Aljaška281, Britská Kolumbie až Minnesota
a Ontario) los aljašský, A. a. gigas (Aljaška a Yukon los yellowstonský) a A. a.
shirasi (od Jižní Alberty až po Wyoming a Utah).282 Groves a Grub283 v souladu s řadou dalších autorů rozdělili losy hned na dva dva samostatné druhy
(v procesu rozdělení – tzv.semispecies) , a to na západopalearktického/západoeurasijského Alces alces, amerického a východopalearktického/východoeurasijského Alces americana, oba s nejistým počtem poddruhů, přičemž
hranice mezi nimi leží v Asii na řece Jenisej.
V rámci areálu losa Alces alces je rozlišováno devět podruhů.284 Zda jsou
popsané formy skutečně plnohodnotné podruhy je značně nejisté. Ačkoliv
se z morfologického a behaviorálního hlediska zřetelně liší, z genetického
hlediska jsou vzhledem k jejich mladosti prakticky nerozlišitelné a nemonofyletické. Jedná se tedy spíše o místní unikátní formy, jež prodělaly rychlou
adaptaci na lokální přírodní podmínky, nejde však o plně validní taxony.285
Z evropských losů vykazovaly zřetelnou odlišnost pouze losi ze Švédska a svébytná reliktní populace by snad mohla žít i v severovýchodním Polsku v údolí
Biebrza.286 Genetická struktura amerických losů vykazuje hvězdicovitý vzorec,
další důkaz nedávné kolonizace severoamerického kontinentu. Ta pravděpodobně proběhla občasným oddělováním losích výsadků z jediné centrální
populace (která předtím na novém území prodělala rychlou expanzi), které se
následně přesunuly na delší vzdálenost a usadily se v nové oblasti poměrně
vzdálené od původního místa výskytu, kde se následně přizpůsobily novým
podmínkám.287 V zabírání nových území přitom snad losi pokračovali ještě
na začátku 20. století (předtím, než je v dalším rozmachu zarazil střet s lidmi).288
Bez ohledu na svou poměrně krátkou historii je dnešní los jedinečný a fascinujícím zvířetem. Je považován za pozůstatek megafauny doby ledové
a s kohoutkovou výškou až 220 cm289 a váhou 600 kg (nejsilnější býci z Aljašky
a Sibiře dosahují hmotnosti přes 770 kg) je právoplatným držitelem titulu
největší ze všech jelenovitých. Tělesná velikost losů klesá od severu k jihu,
přičemž nejjižnější americké formy váží jen polovinu toho, co losi z Aljašky.
Nejmenším losem vůbec je los z Mandžuska. Jeho samci váží „pouhých“
200 kg, výjimečně 300 kg a mají jednoduché obvykle čtyřvýsadové paroží.
Krávy jsou (s výjimkou období říje) téměř stejně velké jako býci.290
281 HUNDERTMARK, K. J. et al.: Colonization history and taxonomy of moose Alces alces in
southeastern Alaska inferred from mtDNA variation. Wildlife biology 12(3), 2006, s. 331–338.
282 MATTIOLI, S. 2011.
283 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
284 HEPTNER, W. G.; NASIMOWITSCH, A. A.: Der Elch (Alces alces). A. Ziemsen Verlag Wittenberg
1967, 232 s.; HEPTNER, V. G. et al.: Mammals of the Soviet Union. Artiodactyla and
Perissodactyla. Smithsonian Institution Libraries and National Science Foundation,
Washington D. C. 1988, 1147 s., české názvy PLUHÁČEK, J. et al. 2011.
285 HUNDERTMARK, K. J., 2003.
286 http://www.teara.govt.nz/en/deer-and-deer-farming/page-1, ŚWISłOCKA, M. et al.:
Complex patterns of population genetic structure of moose, Alces alces, after recent spatial
expansion in Poland revealed by sex-linked markers. Acta Theriol 58, 2013, s. 367–378.
287 HUNDERTMARK, K. J., 2003.
288 PETERSON, R. L.: North American moose. University of Toronto Press, Toronto 1955.
289 WHITEHEAD, G. K., 1993.
280 UDINA, I. G.; DANILKIN, A. A.; BOESKOROV, G. G., 2002.
138
290 GEIST, V., 1989.
139
Krom rozměrů upoutá i svým trochu groteskním vzhledem, od předimenzované, lehce neforemné „koňské“ hlavy nasazené na neúměrně krátkém
krku přes kohoutek vytvářející na jeho zádech zřetelný hrb až k téměř neexistujícímu zakrnělému ocasu. Za jeho vytáhlou postavu můžou především
dlouhé nohy, které jsou adaptovány k originálnímu způsobu pohybu – los
je totiž mimochodník (při překonávání delších vzdáleností se jedná pro
velká zvířata o úspornější způsob pohybu a využívají ho například i žirafy
a při rychlém „běhu“ také sloni) a ke všemu ještě specializovaný klusák
– před predátory neuniká rychlým cvalem, ale právě prudkým klusem.
Během něho svými chůdovitými končetinami překračuje překážky před
ním vysoké až 1 metr, které musí jeho pronásledovatelé přeskakovat, a tím
se vyčerpávají. Losi jsou velice rychlí a vytrvalí, v nerovném terénu snadno
předstihnou koně.291 Jejich hlavní nepřátelé jsou medvědi hnědí, baribalové a vlci, kteří ohrožují především telata a starší kusy. Vlčí smečky jsou
pro losy nebezpečné především v zimě, kdy se těžcí losi nemohou v hlubokém sněhu tak dobře pohybovat. Proto se snaží zdržovat na otevřených
ofukovaných plochách, nebo naopak v hustých lesích s nižší sněhovou
pokrývkou, která jim umožňuje rychlý útěk a kopání předníma i zadníma
nohama, což je typická losí obranná technika. Nebojí se konfrontace se
šelmami a při střetu s nimi ježí dlouhou hřívu, pokládají uši nazad, skřípou
zuby a občas řvou „jako poraněný medvěd“. Většinou přitom zacouvají
do hustých křovin, aby si chránili zranitelné slabiny a záď, v létě se také
často brání v mělké vodě. Stává se, že vlk svůj střet s losem zaplatí životem
a bojovný kopytník dokáže zahnat i grizzlyho. Obzvláště nebojácné jsou
losice bránící mláďata. Byly zaznamenány případy, kdy se stavěly na zadní
a snažily se nakopnout nízko letící helikoptéry. Bylo rovněž zaznamenáno
několik případů, kdy losi zabili člověka a na Sibiři se lovci obávali zraněných
kusů více, než hnědých medvědů. Díky obzvlášť silné kůži na hlavě a krku
navíc není snadné složit útočící zvíře jednou ranou.292
Za zvláštní výraz vděčí rozšířenému, svalnatému převislému hornímu
pysku. Ten je velice pohyblivý s malou lysou skvrnou tvaru trojúhelníku mezi
nozdrami. Je porostlý velkým množstvím hmatových chlupů a tak svým
majitelům umožňuje pečlivě a precizně probírat větvičky a očesávat listí či
spásat vodní vegetaci. V létě se losi živí energeticky bohatou potravou z listí
a mladých výhonků (však také anglický výraz pro losa – Moose – pocházející z jazyka Algonkinů znamená „pojídač větviček“). Velmi významnou
složkou jejich jídelníčku jsou také vodní rostliny s vysokým obsahem sodných solí. Ty jsou potřebné pro dobrou činnost mikroflóry v bachoru, která
vytváří esenciální aminokyseliny nutné pro zdravý růst srsti, pojivových
tkání, rohů a parohů (ze stejného důvodu losi i jiní kopytníci navštěvují
solné lizy). Během vegetační sezóny se snaží nabrat co nejvíce tukových
zásob, aby přežili drsné severské zimy, kdy během bouří proleží celé hodiny
ukrytí v křovinách a živí se okusováním vrbových větviček.293
291 GEIST, V., 1989, 1998.
292GEIST, V.: Moose. Encyclopaedia Britannica. http://www.britannica.com/EBchecked/
topic/391631/moose
293 GEIST, V., 1989.
140
Od jara až do léta se formují samice bez mláďat a odstavený dorost
do malých stádeček, mladíci se někdy přidávají k dospělým býkům.
Samice s mláďaty jsou naopak samotářské a nesnášenlivé, protože jejich
telata ještě i několik dní po porodu neumí svou matku spolehlivě rozeznat
a následují jakéhokoliv losa v dohledu. Losi přivádí na svět neskvrnité jedináčky či poměrně běžně dvojčata. Vzácně se objevují dokonce i trojčata.
Telata ihned po narození následují krávu. Mléko, které pijí, je velice výživné
a mládě přibírá v průměru 1 kg denně.
Říje probíhá od září do listopadu a boje samců o hierarchické postavení
jsou nemilosrdné. Studie vyčiněných kůží odhalila, že býci na vrcholu sil
utrží ročně okolo 30–50 tržných ran parožím a 3% na následky zranění
v soubojích uhynou. Částečnou ochranu jim poskytuje až 2 centimetry
silná kůže na krku, která funguje jako jakýsi štít. Býci vyhledávají říjné krávy
a po zahnání rivalů s nimi vytváří pár. Když začne být býk po páření krávou
odmítán, najde si další partnerku. Pouze na aljašských planinách porost-
Los evropský Alces alces (foto M. Čeněk)
lých zakrslými břízami a vrbami vznikají harémy, tyto větší skupiny se ale
vytvářejí primárně díky tomu, že samice jsou hromadně přitahovány skupinami samců přicházejícími na tradiční shromaždiště, která jsou pravidelně
141
Los evropský Alces alces
(foto M. Čeněk)
142
využívána každý rok. Pokud si kráva zvolí svého favorita, odhání od něj
ostatní samice i mladší samce se slabou trofejí. Po říji se v oblastech s vyšší
hustotou losí populace samci shlukují do menších pánských skupin (až
18 kusů), často rozdělených podle věku. Tyto aliance ale nemají dlouhého
trvání – jakmile zvířata později v zimě shodí paroží, stádečka se rozpadnou
a samci se potulují samotářsky.
Los je zvíře, u něhož v historii proběhlo hned několik domestikačních pokusů
(viz box Domestikace) pro mléko, které je lehce viskózní a bohaté na tuky
a vitamíny, tuk a maso. Losi byli hodnoceni jako inteligentní, klidná zvířata,
jen velmi vzácně agresivní vůči člověku. Ročně je pro maso a trofeje uloveno
nějakých 300 tisíc losů, bez negativního vlivu na populace.
Evropská (+ západosibiřská) a americká (+ východosibiřská) forma losa
se od sebe v mnoha ohledech liší. Evropští losi jsou obecně menší (výška
vzrostlých býků se pohybuje okolo 183 cm a průměrná váha je 508 kg
(v Norsku okolo 600 kg) se slabšími parohy. Jejich paroží váží jen polovinu
váhy paroží jejich aljašských protějšků (okolo 10–15 kg) a je výrazně menší
(nejlepší kusy mají rozpětí přes 138 cm) se slaběji vyvinutými lopatami
(někdy prakticky chybí, tzv. forma „bidláč“, častá je například u zvířat ze
střední Evropy a středního a jižního Finska, opakem je „lopatáč“ s menším
počtem výsad, které jsou ale silné a dlouhé). Naproti tomu američtí losi
mají široké lopaty (někdy dokonce zdvojené s menší přední a velkou zadní
lopatou, typ „motýl“ [butterfly])294 a vysoký počet (i 30–34) kratších výsad.
Zbarvení evropských jedinců je uniformně tmavě hnědé až šedohnědé se
světlejšími šedobílými končetinami, zatímco americko–východosibiřské
formy jsou mnohem kontrastnější – barva trupu je černá se světlejším žlutohnědým sedlem (či celou svrchní stranou trupu) a světle hnědými končetinami. Obličej samic těchto forem je červenohnědý, samci mají černý
mulec. Rovněž krční lalok (zvaný v angličtině podle svého tvaru „rope and
bell“ – zvon a provaz) je výrazněji vyvinut u amerických losů (u evropských
jedinců může být jen několik centimetrů dlouhý, u amerických zvířat měří až
50 cm)295 a tato zvířata mají zároveň užší mezičelistní kosti, delší rostrum, širší
nozdry a jednodušší morfologii zubů. Liší se rovněž počtem chromozomů –
evropská zvířata jich mají 68, zatímco americká-východosibiřská 70.296
Anglický výraz pro losa – slovo Moose – pochází z jazyka Algonkinů a znamená „pojídač větviček“.297
V Českých zemích byl los vyhuben v průběhu 12.–15. století. Od roku
1957 se k nám začali zatoulávat mladí losi z Polska, hledající nová území
(putování prvního navrátilce bohužel skončilo neslavně – v Krušných
horách ho u Moldavy v září roku 1958 zastřelil nezodpovědný lovec a zvíře
skončilo v Národním muzeu, kde je vystaveno dodnes), kteří procházeli
naším územím směrem na jih. Jejich počet se postupně zvyšoval, až se zde
nakonec na přelomu 70. a 80. let začali usazovat (první na našem území
narozený los byl zaznamenán v roce 1974)298 a postupně zde vytvořili 3
stálé populace a to na Jindřichohradecku, v okolí Lipna (Národní park
Los americký Alces americanus
(NZM Ohrada, i. č. 61 938)
294 GROVES, C.; GRUBB, P., 2011.
295 WHITEHEAD, G. K., 1993.
296 BOESKOROV, G. G.: Chromosomal differences in moose (Mammalia, Artiodactyla, Alces alces
L.). Genetika 33 (7), 1997, s. 974–978.
297www.forestconservancy.com.
298 MAČÁT, Z.: Los evropský (Alces alces). http://www.naturabohemica.cz/alces-alces/
143
Shozy losa ze Znojemska z r. 1958
(NZM, 65 023)
Šumava) a na Nymbursku. V současnosti máme jen dvě dlouhodoběji
fungující populace, na Třeboňsku a v okolí Lipna. Protože ale losi s oblibou
migrují na dlouhé vzdálenosti, je možné je zastihnout i v poměrně vzdálených oblastech ČR. Losí samice byla například sražena autem u Hodkovic
nad Mohelkou v okrese Liberec.299 Lebka mladého losa špičáka, který se
v r. 1982 zamotal do drátěného plotu u Dolního Dvořiště a uhynul, je uložena v NZM Ohrada. Česká republika spolu s Rakouskem a Slovenskem
představuje v Evropě jižní hranici areálu rozšíření losa. Jedná se u nás
o silně ohroženého, zákonem chráněného živočicha s celoročním hájením.
Stupeň ohrožení: LC (málo dotčený)
Srnec obecný Capreolus capreolus
(foto J. Vogeltanz)
Tribus: Capreolini – srnci
Srnec obecný (Capreolus capreolus)
Europäisches Reh
Roe deer
Nejstarší nálezy v Evropě pochází z období pleistocénu zhruba před
600 000 let. Během dob meziledových a v teplejších periodách dob ledových se vyskytoval na většině kontinentu. Během vrcholu posledního
glaciálu se ale stáhl do několika refugií ve Středomoří a jihovýchodní
Evropě. Odtud se před asi 9600 lety začal šířit zpět na původní území.
Dnes ho najdeme prakticky v celé Evropě, ve Skandinávii dokonce zasahuje až za severní polární kruh.300 Chybí jen v Irsku, na Islandu, Blízkém
východě, Kavkazu, středomořských ostrovech a některých částech
Španělska a Itálie.301 Je to nejpočetnější zástupce jelenovitých a nejdůležitější lovná zvěř v Evropě.302 Za svou přizpůsobivost vděčí i tomu, že není
nijak náročný při výběru potravy. Spásá byliny, keře, trávy, listí stromů
i houby. K podzimu požírá lesní plody, žaludy či bukvice. V zimě okusuje
Srnec obecný Capreolus capreolus
(NZM Ohrada, i. č. 61 694)
300 GEIST, V. 1998.
301 MATTIOLI, S. 2011.
299 ANDĚRA, M.: Los evropský. 2003. http://www.rozhlas.cz/hlas/sudokopytnici/_zprava/
los-evropsky--62873.
144
302 KURT, F.: Roedeer (Genus Capreolus). In: Grzimek, B.: Grzimek‘s Encyclopedia of Mammals.
Mcgraw-Hill 1989, s. 201–212, 3250 s.
145
Srnec obecný Capreolus capreolus
(foto M. Čeněk)
pupeny, jehličnany, ale také ozimy na polích. Zkonzumuje i rostliny, které
jsou pro lidi jedovaté, jako je tis, hortenzie, nebo oměj.303
Od odlišného druhu srnce sibiřského se liší velikostí (sibiřští srnci jsou
až dvakrát tak těžcí),304 výrazně kratším, kompaktnějším parožím, detaily
ve zbarvení (sibiřští srnci mají světlejší obličejovou část, světlou metatarsální žlázu [srnci obecní ji mají tmavou] a po celý rok zřetelné bílé
zrcátko).305 V zimě je také zbarvení severních populací sibiřských srnců
více šedé. Rozdíl je i ve tvaru lebky. Ta je u srnce obecného kratší, širší
a vyšší než u srnce sibiřského. Hrot premaxily (mezičelisti) se nedotýká,
či jen v jednom bodě, nosních kostí, zatímco u C. pygargus je kontakt
výrazný306 a lebka má větší bubínkové výdutě. Oba druhy mají také
různý počet chromozomů – zatímco srnec evropský jich má 70, srnec
sibiřský má navíc dalších 10 mikrochromosomů. Samci pocházející
z tohoto křížení jsou neplodní, a pokud je matkou evropská srna, vede nadměrná velikost plodu nezřídka ke smrti matky i srnčete při porodu.307
Srnci obecní z východní Evropy jsou v průměru větší než ti ze západní
a na severu mají zase o něco kratší uši.308 Von Lehmann & Sagesser 309 u nich
rozlišili dva základní typy letního zbarvení: „atlantický“ z Belgie, Nizozemska
a dolnorýnského regionu se sytě rezavohnědým zbarvením a jemnou
srstí s bílou bází, a světlejší „kontinentální“ typ se žlutavě okrovým zbarvením a delšími, silnějšími chlupy s tmavošedou až černou bází. Ve Francii,
Španělsku a Skotsku se pak vyskytuje jakýsi přechodový typ. Na základě
svých pozorování tito autoři rozdělili evropské srnce na rovných 12 poddruhů, ty však nejsou většinou badatelů uznávány a dnes převažuje názor,
že se přes zmíněné drobné rozdíly jedná o monotypický druh. Výjimkou
by snad mohl být italský srnec Capreolus capreolus italicus ze střední Itálie,
který se od zbytku evropské populace podle genetických analýz částečně
liší.310 Jiná práce však tento výsledek nepotvrdila, a považuje předpokládaný poddruh za recentně oddělený výsadek z alpské srnčí populace.311
Jedná se o malého zástupce jelenovitých vysokého 65–84 cm s váhou
17–30 kg. Je zajímavý takřka neviditelným zakrnělým ocasem o délce
pouhého 1,5–3 cm. Má nezaměnitelnou postavu s dlouhým elegantním
krkem, relativně krátkým trupem a zádí vyšší než kohoutek To je způsobeno
zadníma nohama, které jsou delší než přední. Parůžky jsou ukloněné mírně
nazad a poměrně krátké. Tato sada adaptací umožňuje srnci snadný pohyb
v hustých křovinách, podrostu v mladých lesích, na okrajích vzrostlých lesů
či porostech raných sukcesních stadií, což je jeho původní přirozené prostředí. Je ale velice adaptabilní, a tak se objevuje i na skotských rašeliništích a v boreálních lesích Skandinávie. S příchodem neolitické revoluce se
přizpůsobil člověkem pozměněné kulturní krajině a jeho početnost ještě
vzrostla. Dnes ho najdeme i v moderních rozsáhlých polních monokulturách (tzv. „polní srnci“) a proniká také do zahrad u lidských sídel. V tom se
opět liší od sibiřského srnce, který stále obývá spíše jen okraje lesů odkud
vychází na mýtiny.312 U nás nebyl srnec dříve nijak zvlášť hojný. K silnému
nárůstu jejich stavů došlo v 19. a 20. století po úbytku jelenů, kteří se
s odlesňováním krajiny vypořádávají mnohem hůř než srnci.313
Zvířata mají černý mulec a bílé pysky a bradu. Letní zbarvení je popsáno
výše, zimní je šedavé až šedohnědé. V tomto období lze snadno rozeznat
samce od samic i po shození paroží. Srnci mají poměrně výrazné bílé
Srnec obecný Capreolus capreolus
(NZM Ohrada, i. č. 61 723)
307 GEIST, V. 1998.
308Tamtéž.
309 LEHMANN, E. von, SÄGESSER, H.: Reh. NIETHAMMER, J.; KRAPP, F.: Handbuch der Säugetiere
Europas.Band 2/II (Paarhufer), Aula – Verlag GmbH, Wiesbaden 1986, s. 233–268, 463 s.
310 RANDI, E.; PIERPAOLI, M., DANILKIN, A: Mitochondrial DNA polymorphism in populations of
Siberian and European roe deer (Capreolus pygargus and Capreolus capreolus). Heredity 80,
1998, s. 429–437.
303Tamtéž
311 VERNESI, C. et al.: The genetic structure of natural and reintroduced roe deer (Capreolus
capreolus) populations in the Alps and central Italy, with reference to the mitochondrial DNA
phylogeography of Europe. Molecular Ecology 11, 2002, s. 1285–1297.
304 KURT, F., 1989.
312 KURT, F., 1989.
305 GEIST, V. 1998.
313 ČERVENÝ, J.: Srnec obecný. http://www.rozhlas.cz/hlas/sudokopytnici/_zprava/
srnec-obecny--76241
306 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
146
147
Srnec obecný Capreolus capreolus
(foto M. Čeněk)
zrcátko ledvinovitého tvaru, zatímco obřitek srn má tvar srdce (v létě je
zrcátko malé a mnohem méně nápadné). Srnám se navíc u vulvy vytváří
delší střapec srsti myslivecky zvaný „sukýnka“, který připomíná skutečný
ocas. U samců je na čele mezi pučnicemi přítomná pachová žláza, kterou si
označují teritorium. Paroží má typicky formu šesteráka bez očníku (na rozdíl
od srnce sibiřského, kde je základním typem osmerák), je relativně lehké
s výrazným perlením a zřetelnými růžemi. U silných kusů může být perlení masivně vyvinuté, stejně jako mohutné růže a kapitální trofeje tak mají
velice robustní vzhled (a často též výsady navíc, objevují se i např. dva-
dorůstajícím samičkám (péče o srst, častější kopulace) a brání „své“ samice
s kolouchy před konkurencí cizích srn z okolí, které zahání. Říje probíhá
od druhé půli července do srpna a samice jsou na tak malého savce březí
neobvykle dlouho, 39–42 týdnů. Je to způsobeno jevem zvaným utajená
březost, kdy se po oplození začne zárodek vyvíjet až do stadia blastuly.
Od konce srpna až do konce prosince ale embryo plave volně v děloze
a jeho vývoj je značně zpomalen. K jeho zanoření do sliznice (nidaci)
dochází až na začátku ledna315 při velikosti cca 2 cm. Pak už růst i vývoj
plodu pokračuje normálně a k porodu dojde zhruba o 144 dní později. Je
tak zajištěno, že se srnče narodí do vhodných podmínek na jaře, a ne příliš
brzo v zimě. Samice obvykle přivádí na svět dvojčata, řidčeji trojčata. Pouze
výjimečně bylo zaznamenáno i narození čtyřčat. Nezkušeným potomkům
aktivně pomáhá nalézt vemínko a někdy si při kojení dokonce lehá na zem,
což je mezi přežvýkavci rarita. Pouto mezi samicí a mládětem kupodivu
není ještě celý první měsíc po porodu pevně vytvořeno – matka přijme
jakékoliv cizí mládě místo svého a její potomek se na oplátku pokouší sát
a připojit se k jakékoliv procházející srně. Když se matka potřebuje napást
či napojit, srnčata až do stáří několika měsíců zalehnou na zem většinou
na mýtině, louce či poli, kde je pro výchovu potomstva dostatečně teplo
a sucho. Spoléhají na své strakaté krycí zbarvení a bez hnutí čekají, až se
srna vrátí. Proto by si lidé nikdy neměli brát tato zdánlivě „opuštěná“ mláďata domů. Tyto úkryty se bohužel každý rok stanou značné části srnčat
osudnými, neboť jsou zabita stroji při jarním sečení trávy či sklizni pícnin.
Ocitne-li se kolouch v ohrožení, vydá vysoký, hlasitý výkřik, na který srna
okamžitě zareaguje a pospíchá bránit své mladé. Postaví se psům, liškám,
kočkám a někdy i lidem. Ostrými kopýtky přitom může způsobit napadenému těžká poranění. Dospělí vydávají při poplachu hluboké, drsné štěkavé zvuky.316 Před predátory prchají velkými skoky.
Stupeň ohrožení: LC (málo dotčený)
Srnec sibiřský Capreolus pygargus
nácteráci, tyto nadpočetné výběžky bývají ale umístěním i tvarem značně
nepravidelné a narušují původní architekturu parůžku). Pučnice jsou umístěné blízko u sebe, což může někdy vést až ke splývání parůžků na bázi.
Malí srnečci nasazují první paroží už ve věku 6–7 měsíců, jsou to však jen
malé kostní výrůstky (srnečkům se podle toho říká knoflíkáři), které zvíře
po dvou měsících shodí a nasadí formu špičáka.314
Srnci se od podzimu přes zimu shlukují do stádeček, v otevřené kulturní krajině až do poměrně velkých stád čítajících i 100 kusů. Na jaře se
skupiny rozpadají a zvířata se pohybují víceméně samostatně, nebo jen
v malých příbuzenských skupinkách „klanech“. Silní samci si zabírají teritoria, která si zpravidla na stejném místě udrží několik let, a čekají, až k nim
zavítají srny. Ty se snaží všelijak „přesvědčit“, aby zůstaly na jejich území
a poté se pravidelně vracely, například tím, že věnují zvýšenou pozornost
Sibirisches Reh
Asiati roe deer, Siberian roe deer
Původně byl považován za formu srnce evropského, nyní je však vyčleňován jako samostatný druh. K separaci obou taxonů přitom došlo zhruba
před 2–3 miliony let.317 Srnec sibiřský je rozšířený od Volhy a pohoří Ural přes
Sibiř a severní a východní Mongolsko až po Koreu s jižní hranicí v oblasti
Tibetské náhorní plošiny. Na západě dříve zasahoval až na východní
Ukrajinu a izolovaná populace se drží na severních svazích pohoří Kavkaz.
Se srncem evropským se jeho areál stýká podél řeky Volhy a Donu. Stejně
jako srnec obecný i on překračuje na východní Sibiři severní polární kruh
a jeho nejmenší forma C. p. melanotis obývá Tibetskou náhorní plošinu až
Srnec kavkazský Capreolus pygargus
caucasicus (NZM Ohrada, i. č. 61 785)
315 GEIST, V. 1998.
316 KURT, F., 1989.
314 MATTIOLI, S. 2011.
148
317 RANDI, E.; PIERPAOLI, M.; DANILKIN, A., 1998.
149
Srnec sibiřský Capreolus pygargus
(NZM Ohrada, i. č. 61 927)
do výšky 4000 m n. m.318 Je velice odolný vůči extrémním klimatickým podmínkám – snáší teploty od - 60° C (východní Sibiř) až po + 40° C (Střední
Asie).319 Obývá biotopy s hustou vegetací, ve které hledá úkryt, typicky
opadavé listnaté a smíšené lesy a lesostepi s dostatečným podrostem, či
vysokostébelné louky a záplavové pláně.
Jeho způsob života je obecně méně znám než u dobře prostudovaného
srnce evropského, ale v obecných rysech je podobný, jako u jeho příbuzného. Většinu roku je stejně jako srnec evropský samotářský a říje i péče
o mladé probíhá obdobným způsobem, samci však před pářením neprohání srny, jako jeho evropský protějšek. Během léta se jim na těle vytváří
zvláštní štít zesílené kůže, který je při soubojích o družky chrání před zásahy
parůžků soků.320 Srny jsou schopné oplodnění hned několikrát (jsou polyestrické) na rozdíl od monoestrických evropských samic.321 Od evropských
srnců se liší i prvky hlasové komunikace – mají „hlubší hlas“ – komunikují
zvuky o nižší frekvenci – a v jejich repertoáru chybí některé typy říjných
hlasových projevů evropské formy.322 Na podzim se zvířata shlukují do stád
čítajících až 500 zvířat a s prvním sněhem podnikají masové migrace mezi
letními a zimními pastvinami. V Amurském regionu je tato migrační trasa
dlouhá až 200 km a zvířata se během ní pohybují po tradičních, dlouhodobě používaných stezkách, jejichž průběh si zapamatují při prvním přesunu.323 Obecně jsou velice pohybliví, za jeden den dokáží v extrémních
případech urazit až 100 km.324
Taxonomie C. pygargus je relativně málo prozkoumaná. Geist rozlišuje
krom nejrozšířenější severní formy srnce ruského (C. pygargus pygargus)
obývající oblast od Uralu až k severnímu Přímořskému kraji325 hned několik
dalších poddruhů, a to jmenovitě srnce čínského (C. p. bedfordi) z Blízkého
východu, Mandžuska a jižní části areálu až po Shansi a Koreu (srnci z Koreje
bývají někdy vyčleňováni jako další poddruh srnec korejský, C. p. ochraceus), C. p. caucasicus z Kavkazu, srnce ťanšanského (C. p. tianschanicus)
z Ťan Šanu, C. p. melanotis ze Sečuánu a východního Tibetu (s pro srnce
netypickou kontrastně čistě bílou skvrnou na krku a bílým břichem, plecemi a vnitřní stranou končetin). Dnes jsou většinou autorů rozeznáváni
318 http://www.iucnredlist.org/details/42396/0
319 WILSON, D. E.; MITTERMEIER, R. A. 2011.
C. p. pygargus, C. p. tianschanicus a C. p. bedfordi. Jednotlivé uváděné
poddruhy se přitom od sebe primárně liší velikostí a detaily ve zbarvení.
Nicméně studie z roku 2008 založená na srovnání vybraných rozměrů
lebek srnců pouze z Dálného východu a přilehlých oblastí odhalila hned tři
možné odlišné skupiny, první odpovídající C. p. pygargus a další dvě nové
a neodpovídající známé taxonomii. Naopak uznávaný poddruh C. p. tianschanicus nedokázala rozlišit.326 Oproti tomu studie založená na mitochondriální DNA v rámci C. pygargus žádné jasně vymezené genetické jednotky
neodhalila.327
Srnec sibiřský je mnohem větší, než jeho evropský příbuzný. Velcí samci
váží až 50–59 kg a největší kusy z Jakutska mohou dosáhnout váhy až 65 kg
s kohoutkovou výškou 1 m.
Oproti evropskému srnci má dlouhé paroží bez výrazných růžic s poměrně
širokou rozlohou (a typicky lyrovitým tvarem) a rozbíhajícími se pučnicemi.
Lodyhy jeho parůžků jsou mnohem delší, u sibiřských jedinců přesahují
délkou i 40 cm (průměrná délka paroží evropských srnců je kolem 17 cm
s výjimečnou délkou 30 cm), mají sklony k větvení na vrcholu a běžně
dosahují většího počtu výsad než u evropských jedinců.
Stejně jako srnec evropský se snaží před nebezpečím nejprve ukrýt v podrostu, a pouze pokud je odhalen, prchá prudkými, dlouhými skoky. Oba
druhy jsou však málo vytrvalí sprinteři a například pro psy není nijak těžké
je uštvat.
V minulosti bylo provedeno několik pokusů o jejich vysazení do Evropy,
všechny však z dlouhodobého měřítka selhaly pravděpodobně vinou
toho, že jako obyvatel chladných oblastí má srnec sibiřský sníženou toleranci vůči chorobám, kterým se daří v teplejších a vlhčích oblastech.328
K těmto pokusům došlo i na našem území. Negativní dopad této praxe
se od počátku 20. století až zhruba do roku 1965 projevoval nevhodnou
hybridizací, kdy srny srnce evropského nakryté sibiřskými srnci hynuly
v důsledku přílišné velikosti srnčat (Scherer pers. com.329) Stejně jako srnec
evropský nemá rád vysokou sněhovou pokrývku, která mu brání dostat se
k potravě a vyčerpává ho při pohybu. Za tuhých zim je tak mortalita srnců
poměrně vysoká. 330
Přestože zůstává nadále poměrně hojný, v některých oblastech díky
příliš intenzivnímu lovu jeho stavy neustále klesají. Jedná se především
o Amurský poloostrov, Mongolsko a Korejský poloostrov.
Stupeň ohrožení: LC (málo dotčený)
320 SOKOLOV, V. E.; DANILKIN, A. A.: A skin shield in Siberian roe males Capreolus capreolus
pygargus Pall. Mammalia, 433, 1979, s. 391–397.
321 MATTIOLI, S. 2011.
322 SOKOLOV, V. E.; GROMOV, V. S.: The contemporary ideas on roe deer (Capreolus Gray, 1821)
systematization : morphological, ethological and hybridological analysis. Mammalia 54(3),
1990, s. 431–444.
323 DANILKIN, A. A. et al.: The social organization, behavior and ecological parameters of
a migrating population of Siberian roe deer (Capreolus pygargus Pall.) Izvestiia Akademii
Nauk. Seriia Biologicheskaia / Rossiiskaia Akademiia Nauk 1, 1995, s. 48–61.
324VOROBIEVA, N. V. et al.: Genotyping of Capreolus pygargus fossil DNA from Denisova Cave
reveals phylogenetic relationships between ancient and modern populations. PloS ONE (6)8,
2011, s. 1.
325 SHEREMETYEVA, I. N., SHEREMETYEV, I. S.: Skull variation in the Siberian roe deer Capreolus
pygargus from the Far East: a revision of distribution of the subspecies. European Journal of
Wildlife Research 54, 2008, s. 557–569.
150
326Tamtéž.
327 VOROBIEVA, N. V. et al., 2011.
328 GEIST, V., 1998.
329 Pavel Schrerer, autor knihy Srnčí zvěř, chovatel srnčí zvěře, myslivec, amatérský výzkumník.
330 ARGUNOV, A. G.; SAFRONOV, V. M.: Demographic structure of Siberian Roe Deer (Capreolus
pygargus Pall.) Population in Central Yakutia. Russsian Journal of Ecology 44(5), 2013, s.
402–407.
151
Srnčík korejský Hydropotes inermis argyropus
(foto J. Vogeltanz)
Srnčík Hydropotes inermis
Wasserreh
Water deer
Najdeme v mírném pásu Asie, tedy konkrétně na malém území u východního pobřeží Číny a západní straně Korejského poloostrova.331 Je blízkým
příbuzným srnce, jak napovídá i jeho jméno. Jeho původním domovem
jsou podmáčené rákosiny a jiné vysokostébelné porosty v blízkosti řek,
jezer a pobřeží, jejichž mladé listy a výhonky také spásá. Byl však vysazen
i v Anglii, kde se přeorientoval na jakýsi křovinatý přechod (ekoton) mezi
lesními porosty a lučinami, tedy podobné prostředí, jaké přirozeně obýval
(a stále z velké části obývá) náš srnec.
Podle svého výskytu jsou v současnosti rozlišovány dva poddruhy – srnčík
korejský H. i. argyropus z Korei a srnčík čínský H. i. inermis z Číny. Nicméně
analýza mitochondriální DNA z roku 2006 žádné rozdíly mezi těmito populacemi neodhalila.332
Tito drobní, jen asi 50–55 cm vysocí jeleni na dlouhých nohách s krátkým
pahýlem místo ocasu patří svým mezi nejpozoruhodnější zástupce jelenovitých. Srnčíci jsou totiž jediní jeleni na světě, kteří nemají vůbec žádné
paroží. Tuto zvláštnost odráží i jeho latinské jméno, které v překladu
znamená něco jako „Neozbrojený piják vody“. Ve skutečnosti mají srnčíci do bezbrannosti daleko. Samci používají v boji o postavení a samice
namísto parůžků velice dlouhé špičáky, kterými způsobují soupeřům
často i dosti vážná krvavá tržná zranění (více o těchto pozoruhodných
zbraních viz box „Jelení kuriozity“). Při vzájemných výhrůžkách jimi také
cvakají.333 Bezparožnatostí a velkými špičáky připomínají kabary z čeledi
Moschidae (příbuzní turovitých) a tak se dlouho spekulovalo, komu jsou
srnčíci vlastně příbuzní a zda je jejich holohlavost původním „primitivním“
znakem, anebo o typickou jelení ozdobu přišli sekundárně. Po prokázání,
že se jedná o nefalšované jeleny a příbuzné srnců je zřejmé, že správná je
druhá možnost. Bez parůžků o to více vyniknou jejich velké, široké slechy,
které dodávají srnčíkům jejich typický vzhled. Jsou také vysoce plodní
(opět box „Jelení kuriozity“). Není divu – během prvního měsíce zahyne
až 40% kolouchů. Mláďata se rodí skvrnitá a velice rychle vyspívají – samci
dosáhnou pohlavní zralosti už v 5–6 měsících, laně o měsíc či dva později. V polodivokých podmínkách bylo pozorováno, že kolouši sají hned
od několika laní naráz. Zbarvení dospělců je rezavohnědé se světlejším břichem, bradou a světle olemovaným mulcem. Zimní srst není tak sytě zbarvená a má šedavý nádech. Vzhledem k podmínkám panujícím v jejich přirozeném prostředí jsou výborní plavci a při hledání úkrytu či potravy běžně
plavou mezi ostrovy vegetace.334 Jsou to samotáři a ostatním zástupcům
svého druhu se vyhýbají. V oblastech s vysokoupopulační hustotou nicméně někdy vytváří páry či malé skupinky, ty ale vznikají jen nahodile
a zase se rozpadají. Samci si v době říje vytváří malá teritoria, která si značkují močí, výkaly a pachovými žlázami. V ohrožení se snaží ukrýt ve vegetaci a jsou-li odhaleni, prchají rychlými skoky jako králíci.
Srnčíci jsou považováni za zranitelné. Jejich areál výskytu se během několika posledních desítek let dramaticky zmenšil v důsledku pytlačení a ničení
jejich přirozeného prostředí. Naopak v Anglii se jim daří až příliš – první zvířata byla importována do Woburnské obory v roce 1896, během divokého
období druhé světové války se jim podařilo uprchnout a v roce 1945 už
byly pozorovány první kusy ve volnosti (ve 30. letech 20. století byli vypuštěni i do několika dalších parků a obor, ale nikde už takový úspěch s únikem
do volnosti nezaznamenali a vlastní populace nezaložili). Dnes zde žije
odhadem až 1500 kusů srnčíků, kteří mohou představovat až 10% jejich
celosvětové populace. Kromě Anglie byl v roce 1954 vysazen i ve Francii
v Parc de Ligaure a mezi lety 1960–1965 jich bylo několik vypuštěno přímo
do volné přírody jako trofej sportovních lovců.335
V současné Sallačově sbírce chybí, i když původně zřejmě lebku srnčíka
prof. Sallač měl. Její fotografie je zveřejněna v protokolu z valné schůze
České lesnické jednoty v roce 1908, kde také Sallač svou sbírku popisuje
a o srnčíkovi navzdory absenci paroží hovoří jako o jelenovi.336
Stupeň ohrožení: VU (zranitelný)
Lebka srnčíka korejského Hydropotes inermis
argyropus (NM Praha, i. č. P6V 48 996)
333 WHITEHEAD, G. K., 1993.
331 KIM, B. J. et al.: Distribution, density, and habitat use of the Korean water deer (Hydropotes
inermis argyropus) in Korea. Landscape and Ecological Engineering 7, 2011, s. 291–297.
332 HU, J.; FANG, S.; WAN, Q.: Genetic diversity of Chinese water deer (Hydropotes inermis inermis):
implications for conservation. Biochemical Genetics 44, 2006, s. 156–167.
152
334 NOWAK, R. M.: Walker’s Mammals of the World. The Johns Hopkins University Press, Baltimore
and London, 1991
335 WHITEAEAD, G. K., 1993.
336 Protokol 60. valné schůze České lesnické jednoty v Praze dne 25. srpna 1908. Vereinschrift für
Forst-, Jagd- und Naturkunde, 7. a 8. sešit, 1908/1909, s. 397–398.
153
Sob evropský Rangifer tatrandus tarandus
(NZM Ohrada, i. č. 61 925)
Tribus: Odocoileini – sobi a novosvětští jelenci
Sob (Rangifer tarandus)
Ren
Reindeer
Sobi obývají severní mírný, subpolární a polární podnebný pás na sever
Eurasie a Severní Ameriky. V roce 1771 byli rovněž vysazeni na Islandu
(zdrojová populace z Norska) a dále též na ostrově Jižní Georgia
a Kerguelenových ostrovech. Několik set sobů, pravděpodobně zdivočelých domácích zvířat, žije také v Číně. Severoameričtí sobi se nazývají
karibu (angl. caribou). Jméno bylo převzato z jazyka amerických Indiánů
Mikmaků, kde slovo xalibu znamená hrabáč nebo lopatáč, což odkazuje
na způsob, kterým si sobi v zimě obstarávají potravu – vyhrabávají ji
parožím a předními končetinami ze sněhu.337
Jeho typickým prostředím jsou tajgové porosty a tundra, ovšem zasahuje až do polárních pouští. V zimních měsících tvoří hlavní součást jeho
jídelníčku lišejníky, což je mezi savci unikátní zdroj potravy. Aby je mohl
strávit, přišel sob s jedinečným řešením – krom několika druhů měkkýšů
je jediným tvorem, který dokáže produkovat enzym zvaný lichenáza, jenž
štěpí lichenin (polyglukan zvaný též lišejníkový škrob) na využitelnou glukózu. Protože lišejníky obsahují málo bílkovin a minerálních látek, sobi se je
snaží nahradit požíráním hub, vytlučeného lýčí, hryzáním shozů a starých
kostí. Ale také požíráním laskomin jako je ptačí trus, mrtvé ryby a lumíci
(loví i živé). Na mořském pobřeží žerou řasy a pijí mořskou vodu. Milují
rovněž lidskou moč. Ve vegetační sezoně si neváhají obohatit svou dietu
o výhonky bříz a vrb, bylinami a trávou.
Pravděpodobně se vyvinul v Americe a následně kolonizoval eurasijský
kontinent. Představuje jeden z extrémů evoluce jelenů – je adaptovaný
na velice chladné klima a maximální mobilitu – je prakticky neustále
v pohybu a patří mezi velmi vytrvalé běžce. I mládě prakticky ihned
po narození následuje matku. Při přesunech mezi letními a zimními pastvinami překonává obrovské vzdálenosti čítající až tisíce kilometrů a je rovněž
výborným plavcem (viz box jelení kuriozity). V dobách ledových byl široce
rozšířen na většině území Evropy a tvořil jednu z hlavních kořistí tehdejších
lovců.338 Dokonce je možné, že snaha přesně předvídat pohyb a příchod
migrujících stád kopytníků přivedla lidi k vynálezu lunárního kalendáře.339
Právě v případě sobů se jednalo o obzvláště užitečný vynález, neboť přesuny jejich stád se řídí podle biologických hodin a opakují se tedy s velkou
Sob Rangifer tarandus
(foto M. Čeněk)
338 GEIST, V., 1998.
337 MATTIOLI, S. 2011.
154
339 GEIST, V.: Life strategies, human evolution, enviromental design. Springer Verlag, New York
1978.
155
Sob Rangifer tarandus
(foto M. Čeněk)
pravidelností nezávisle na aktuálním počasí či průběhu sezóny.340 Později
rovněž došlo k jeho domestikaci (viz box domestikace jelenovitých)
Nejstarší nálezy připisované tomuto druhu pochází z pozdního pliocénu
Aljašky před 2 miliony let. Na Sibiři a ve střední Evropě se objevil zhruba
před 650 000 lety.341 Na základě vnějšího vzhledu jsou rozdělováni do tří
velkých skupin – ve velkých stádech na kratší vzdálenosti migrující (či
prakticky nemigrující u zvířat uvízlých na ostovech), malí (průměrná váha
samců okolo 80 kg, samice jsou jako u ostatních sobů výrazně lehčí), světle
zbarvení, zavalitější a krátkonozí arktičtí sobi s chudším parožím (jejich
vzhled je často důsledek ostrovního dwarfismu), větší (typická váha samců
okolo 150 kg), na dlouhé vzdálenosti migrující tundroví sobi s dlouhým
a bohatě větveným parožím a vysoce ornamentálním zbarvením a největší
(i když nejmohutnější populace tundrových sobů z Aljašky se jim velikostně
vyrovnají), sedentární (přesunují se nejvýše na 50–100 km) a v menších stádech či solitérně žijící tmaví lesní sobi (samci této formy ze Severní Ameriky
mohou dosahovat váhy až 250 kg) s robustním, ale kratším a výrazně
plochým parožím s kratšími výsadami a slaběji zformovanou horní částí
parohů. Samozřejmě existují i vzhledově přechodné formy. Zatímco
ke zkracování končetin dochází plynule v souvislosti s ochlazováním klimatu napříč sobími populacemi od jihu směrem na sever, další rysy, jimiž
se liší především tundroví a lesní sobi (stavba těla, barva, tvar paroží) se
nezdají být na podnebí přímo závislé.342 V Americe nicméně dochází k překryvu areálů obou forem při severních okrajích boreálních lesů. Není však
známo, zda dochází k vzájemnému křížení.
Všechny tři typy sobů vytváří řadu místních variant klasifikovaných jako
poddruhy, jejichž status je však nejistý a různí autoři se v jejich výčtu často
liší. Studie založená na mitochondriální DNA odhalila tři odlišné genetické
linie sobů, které pravděpodobně vznikly během poslední doby ledové ze
tří oddělených populací. Hlavní populace obývala Sibiř a Beringii a a přispěla svou genetickou informací do všech dnes rozeznávaných poddruhů.
Další dvě výrazně menší populace žily v západní Evropě a na východě
Severní Ameriky.343 Výsledky ukazují, že genetická struktura sobí populace neodpovídá současně uznávaným skupinám a poddruhům. Znaky,
v nichž se liší, jsou pravděpodobně výsledkem adaptace na lokální podmínky po poslední době ledové, které nekorespondují s jejich evoluční
historií. V tomto přehledu se přesto prozatím podržíme tradiční klasifikace. Jako zástupce lesních sobů se udává sob karelský (Rangifer tarandus
fennicus) z Finska a severozápadního Ruska a sob karibu (R. t. caribou)
z jižní Kanady. K tundrovým sobům se řadí sob evropský (R. t. tarandus)
a sob Grantův (R. t. granti) z Aljašky se sobem západogrónským (R. t. groenlandicus) ze severní Kanady a západního Grónska. Mezi arktické soby
patří sob špicberský (R. t. platyrhynchus) z norského souostroví Svalbard
a sob Pearyův (R. t. pearyi) z kanadských arktických ostrovů a vyhubený
sob východogrónský (R. t. eogroenlandicus) z východního Grónska. K nim
se ještě někdy řadí sob novozemský (R. t. pearsoni) ze souostroví Novaja
Zemlja. Přestože vypadají velice podobně, pochází z různých populací.
R .t. platyrhynchus je podle genetických analýz odvozený z tundrového
evropského soba, zatímco R. t. pearyi se vyštěpil z R. t. groenlandicus. Dalšími
udávánými druhy jsou také R. t. sibiricus z tundry severní Sibiře a ruských
arktických ostrovů a R. t. valentinae z Mongolska a pohoří Ural a Altai.344
Jeden z poddruhů, tzv. karibu Dawsonův (R. t. dawsoni) ze souostroví
Haida Gwaii ležícím zhruba 80 km od pobřeží západní Kanady byl dlouho
považován za vzácnou formu vyhubenou lidmi ve 20.–30. letech 20. století. Vyznačoval se uniformním světlým zbarvením bez výrazných odznaků
(dobové fotografie z roku 1908 ale ukazují tmavě zbarvená zvířata, a tak
tato charakteristika může být dána „vyšisováním“ muzeálních kůží), malou
postavou (v kohoutku měřili jen asi 84 cm) a slabě vyvinutým, nepravidelným parožím, zatímco samice snad ani paroží neměly. Moderní studie
založená na analýze mitochondriální DNA však prokázala, že se z genetického hlediska nijak nelišil od sousedních populací R. t. caribou a R. t. granti
(a zároveň tedy není patrný genetický rozdíl ani mezi těmito dvěma udávanými poddruhy) a jeho unikátní vzhled tak byl důsledek fenotypové plasticity, tedy změny vzhledu v důsledku přizpůsobení se místním podmínkám
342 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
156
340 HENSHAW, J.: Antlers – bones of contention. Nature 244, 1969, s. 1036–37.
343 FLAGSTAD, Ø., RØED, K. H.: Refugial origins of reindeer (Rangifer tarandus L.) inferred from
mitochondrial DNA sequences. Evolution 57.3, 2003, s. 658–670.
341 MATTIOLI, S. 2011.
344 MATTIOLI, S. 2011.
157
Sob sibiřský Rangifer tarandus sibiricus
(NZM Ohrada, i. č. 61 936)
bez genetické diverzifikace.345 Ve skutečnosti se pravděpodobně jednalo
o ostrovního trpaslíka izolovaného od pevniny po poslední době ledové,
u něhož došlo k rychlému zmenšení těla (kosterní nálezy ze souostroví
staré přibližně 4000 až 6000 let ukazují ještě na soby se standardní velikostí). Jednalo by se tak o podobný případ jako u jelenů evropských z ostrova Jersey (viz box Obři a trpaslíci z ostrovů).346 Tato nápadná proměnlivost
a vysoká adaptabilita je pro soby typická (například telata tundrových sobů
narozená v tajze dorostla do větších rozměrů s proporcemi odpovídajícími lesním sobům. Dokázala tak přijmout fenotyp odpovídající prostředí,
do nějž byla přemístěna).347
Jako obyvatel studených oblastí má mnoho adaptací, které mu pomáhají udržet si tělesnou teplotu. Jedním z nich je například protiproudový
ohřívací systém v čenichu a končetinách – s odkysličenou studenou krví,
která se vrací z periferních částí těla zpět k srdci, vedou podél tepen, kterými protéká opačným směrem horká krev z tělesného jádra. Chladnější
krev se tak postupně ohřívá a nedochází k podchlazení těla jelena, i když
končetiny samotné jsou silně prochlazené, aby zvíře neztrácelo energii
jejich prohříváním (mohou mít i o 10 stupňů Celsia méně než tělesné
jádro). S tímto jevem se pojí i unikátní adaptace na molekulární úrovni –
aby sob mohl zásobovat i takto „studené“ tkáně kyslíkem a nedocházelo
k jejich odumírání, dokáže jeho krevní barvivo – hemoglobin – efektivně
vázat kyslík i za velmi nízkých teplot (na rozdíl od lidí a jiných teplomilnějších savců). V nosních dutinách s velkým povrchem teplé, prokrvené
sliznice je podobně ohříván vdechovaný ledový vzduch předtím, než
se dostane do plic a z vydechovaného se zde vysráží vodní pára, takže
zvíře zbytečně nepřichází dýcháním o vodu. Okolí nozder (tedy „čenich“)
je osrstěné, aby je v zimě při dobývání podtravy ze sněhové pokrývky
nestudil a uši a ocas jsou nápadně zkrácené a hustě osrstěné, takže neomrzají. Srst samotná je velmi hustá a pesíky jsou ploché a duté, aby dobře
izolovaly a rychle po nich stékala voda. Zimní srst je dlouhá, na bocích
dosahuje délky 5 cm, na zádech 9 cm, na kříži 10 cm a v hřívě až 30 cm.
Jejich izolační schopnost je natolik velká, že vytváří kolem těla teplou
vzduchovou kapsu dokonce i když zvíře plave ve vodě. Zimní období
nouze sobům pomáhají přežít veliké tukové zásoby, které se hromadí
především pod kůží na zádech. Jsou zdrojem energie i vitamínů.348 Jejich
kopyta jsou nápadně široká a nášlapnou plochu ještě zvětšují dlouhé,
silné chlupy okolo paznehtů. Fungují tak jako jakési sněžnice zabraňující
boření zvířat do závějí a protiskluzová obuv v jednom. Hodí se i lesním
sobům – v létě bývá jejich pralesní domov značně podmáčený s velmi
měkkou půdou. Každoroční změně podmínek se přizpůsobují i nášlapné
polštářky na bazi paznehtů – zatímco v létě jsou pružné a měkké, v zimě
se výrazně zmenší a ztvrdnou. Při pohybu vydávají klouby sobích končetin zvláštní ostré a zřetelně slyšitelné cvakání. O jeho funkci existuje
hned několik teorií. Může se jednat o poplachový signál – vzroste-li ve stádě frekvence cvakání, je to známka toho, že se zvířata dala
do pohybu a něco se děje. Cvakání možná také umožňuje stádu udržet
se pohromadě za sněhových bouří a v mlze, kdy na sebe zvířata dobře
nevidí. Není vyloučeno ani to, že se jedná o signál, kterým zvířata informují potenciální partnery a soky o své kondici. Je totiž možné, že větší
a těžší jedinci produkují kliky s nižší frekvencí, jak bylo například zjištěno
u rovněž cvakajících antilop losích.349
Tím však výčet jeho pozoruhodných znaků zdaleka nekončí. Sobi
dokonce umí měnit barvu očí – během léta jsou jejich duhovky zlatavě
žluté, zatímco v zimě, kdy může zvířata na celé měsíce pohltit tma, získají
modrý nádech. Způsobují to změny ve vrstvě zvané tapetum lucidum
ležící za sítnicí. Tato tkáň odráží paprsky světla již jednou prošlé okem
zpět na sítnici a tím zvyšuje efektivitu oka a umožňuje zvířatům lépe
vidět při zhoršených světelných podmínkách. Lidé ji nemají, je přítomna
například u kopytníků a šelem (proto jim ve tmě při ozáření svítí oči).
U sobů v létě tapetum přímo odráží většinu světla zpět. V zimě ale dojde
vzhledem k pobytu ve tmě k permanentnímu rozšíření zornic, což vede
ke zvýšení nitroočního tlaku a tím ke změně struktury kolagenových
vláken v tapetum lucidum. To nyní neodráží tolik světla ven z oka, ale
pomáhá rozptylovat fotony v sítnici. Díky tomu sice zvířata nevidí příliš
ostře, ale mohou snadno detekovat pohybující se predátory i v téměř
úplné tmě. Sob je zatím jediný savec, u něhož byl tento jev pozorován.
Sobi mají vzhledem ke své velikosti největší paroží ze všech jelenovitých (viz box jelení kuriozity) s podivuhodnou architekturou. Lodyhy
jsou obloukovitě prohnuté kupředu a v horní ploše rozšířené části z nich
vyrůstá řada výsad za sebou. Očníky jsou trojúhelníkovitě lopatovitě rozšířené (jeden z nich bývá zpravidla výrazněji vyvinutý než druhý). Funkce
tohoto útvaru je nejasná. Mohou sloužit jako lopata na sníh, štít chránící oči před sluncem či větvemi při nabírání vegetace parožím během
Sob karibu Rangifer tarandus caribou
(NZM Ohrada, i. č. 61 930)
345 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
346 BYUN, S. A., Koop, B. F. Reimchen, T. E.: Evolution of the Dawson caribou (Rangifer tarandus
dawsoni). Canadian Journal of Zoology 80.5, 2002, s. 956–960.
347 GEIST, V., 1998.
348Tamtéž.
158
349 STOKKAN, K. et al.: Shifting mirrors: adaptive changes in retinal reflections to winter darkness
in Arctic reindeer. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences 280, no. 1773, 2013,
BRO-JØRGENSEN; J., DABELSTEEN, T.: Knee-clicks and visual traits indicate fighting ability in
eland antelopes: multiple messages and back-up signals. BMC biology 6.1, 2008, s. 47.
159
ritualizovaného imponujícího chování samců.350 Je rovněž jediným
zástupcem jelenovitých, u nichž nasazují paroží (i když mnohem menší
a slabší než u samců a bez lopatovitých útvarů) i laně a nejen to – svou
ozdobu si ponechávají po celou zimu. Důvody jsou ryze praktické –
samice pomocí paroží vyhrabávají v zimě potravu a především s jejich
pomocí brání místa, odkud sníh odstranily před konkurencí, která by si
chtěla přivlastnit výsledky jejich práce. Tedy před plně vyspělými samci,
kteří v té době paroží již nemají (shazují je na začátku zimy a jsou tedy
oproti samicím v nevýhodě) a zejména mladými samci, kterým naopak
zůstávají parůžky na hlavě déle.351 To potvrzuje fakt, že laně lesních sobů,
kteří se živí stromovými lišejníky a nepotřebují tedy paroží jako hrabací
nástroj ani prostředek v boji o potravu (žijí v menších stádech) většinou
paroží nenasazují a pokud ano, je slabé a nepravidelné. Také pro soby
z Grónska s nízkou populační hustotou obývající oblast s poměrně slabou
sněhovou pokrývkou je typický malý počet samic s parožím.352
Základní tón zbarvení je šedý až šedohnědý. Zbarvení lesních sobů je
velice tmavé s končetinami a plecemi ještě tmavšími (až černavými) než
trup, ostře ohraničeným bílým zrcátkem (od něhož vede tmavošedý pruh
k šourku) a pruhem nad kopyty. Kontrastně bílý je i krk s krátkou křívou,
která někdy zcela chybí. Břicho je někdy s příměsí bělavých chlupů, typicky
je ale tmavé a na bocích je přítomen úzký nevýrazný světlý pruh, který
může chybět. Brýle okolo očí jsou zřetelné u evropských zvířat, u amerických jsou nevýrazné či rovněž chybí. Tundrový sob je středně tmavý
s tmavšími končetinami. Plece, břicho, vnitřní část zadních končetin, ostře
ohraničené zrcátko s náznakem sekundárního zrcátka nad ním, krk včetně
kohoutku a spodní čelisti, boční pás a široký pruh nad kopyty jsou bílé. Pod
světlým bočním pásem probíhá druhý, výrazně tmavý oddělující břicho
od boků. Brýle zpravidla chybí. Hříva je nápadně dlouhá. Arktičtí sobi mají
bílé břicho, plece, krk a končetiny s úzkým, nevýrazným tmavým proužkem
na přední straně. Bílé je rovněž velké, neostře ohraničené zrcátko, na které
navazuje stejně zbarvený boční pruh. Hřbet včetně kohoutku a boky jsou
světle ocelově šedé. Mulec a brýle okolo očí jsou tmavé (někdy s bílým
vnitřním kruhem), zbytek hlavy je v barvě těla. Celkově jsou sobi ve svém
zbarvení značně proměnliví a od těchto příkladů typických zbarvení existuje celá řada odchylek a různých přechodných typů. Mláďata nejsou
skvrnitá.
Samci tundrových sobů vytváří v době rozmnožování páry postupně
s několika samicemi, to vše uprostřed velkých smíšených stád. Vzhledem
k tomu, že musí sledovat svou družku, aby jim nezmizela mezi ostatními
zvířaty, nemají tolik času na vzájemné souboje a ty jsou podstatně kratší.
Aby se co nejvýce zvýšily šance na přežití kolouchů, je pářicí sezóna vysoce
synchronizovaná tak, aby došlo k masovému rození mláďat, jak je tomu
například i u afrických kopytníků. V takové situaci má jednotlivý kolouch
350 PRUITT, W. O.: The function of the brow-tine in caribou antlers. Arctic, 1966, s. 111–113.
351 HENSHAW, 1969.
352 SKOGLAND, T.: Comparative social organization of wild reindeer in relation to food, mates
and predator avoidance. Advances in Ethology 29, 1989, 74 s.
160
relativně menší šanci, že bude sežrán právě on a nadto se predátoři přesytí
a dají pokoj. Naproti tomu býci lesních sobů vytváří klasické harémy, o které
svádí tvrdé souboje a jejich rozmnožování je daleko méně sladěné.353
Základní sociální jednotkou jsou rodinná stáda samic s kolouchy a menší
pánské skupinky. Na otevených plochách a především v době migrace
ale jeleni vytváří obrovské agregace čítající 50 000–500 000 kusů. V létě
jsou jedním z největších nepřátel stád mračna komárů a jiného hmyzu,
která často sužují zvířata natolik, že se ani nemohou pást. Sobi se snaží
bránit tím, že se drží na větrných místech, jako jsou svahy hor či poloostrovy ve vodních plochách a staví se a pohybují proti větru. Je to také
jeden z důvodů, proč se drží ve stádech – uprostřed skupiny má jednotlivec menší šanci, že si moskyt sedne zrovna na něho. V zimě jsou pro ně
extrémně nebezpečné oblevy a následné vytváření ledových povlaků
na zemi, které jim zabraňují dostat se k potravě a vedou tak k masovým
úhynům obrovského počtu jedinců.
Ačkoliv sobi jako celek nejsou v systému IUCN považováni za ohrožený
druh, některé poddruhy jsou na tom hůř. Málo početný je sob karelský,
který byl ve Finsku na počátku 20. století zcela vyhuben. Populace byla
naštěstí obnovena migrací zvířat z ruské Karélie a vypouštěním zvířat ze
zajetí. Přestože jeho počet ve Finsku narůstá, je zde stále velmi vzácný
a celkový počet se pohybuje okolo 2200 kusů. Naproti tomu ruská populace stále klesá a snižují se také počty sobů novozemských. Ohrožujícím
faktorem může být globální oteplování způsobující náhlé výkyvy počasí
a ledovky.
Stupeň ohrožení: LC (málo dotčený)
353 GEIST, V 1998, FORBES, B. C.; MANFRED, B.; MULLER-WILLE, L.; HUKKINEN, J.; MULLER, F.;
GUNSLAY, N.; KONSTANTINOV, Y.: Reindeer Management in Northernmost Europe: Linking
Practical and Scientific Knowledge in Social-Ecological Systems. Springer Science & Business
Media, 2006. 419 s.
161
Domestikace jelenů
Z obrovského množství nejrůznějších savčích druhů obývajících naší planetu se člověku podařilo domestikovat jen docela
malou hrstku. Pravděpodobně proto, že má-li zvíře úspěšně projít procesem domestikace, je potřeba, aby mělo určitou,
velice specifickou, kombinaci vlastností. Jared Diamond navrhl rovnou šest předpokladů, které musí kandidát na domácí
zvíře splnit, aby se mohl stát užitečným partnerem člověka. Zvíře by mělo být nenáročné na krmení, tedy přizpůsobivý
žrout s širokým jídelníčkem, kterého nevyvedou z míry ani výrazné změny v dietě. Musí také ve srovnání s člověkem –
chovatelem dostatečně rychle růst a dospívat. Ze šlechtitelského hlediska je totiž nutné, aby se za života zemědělce či
pastevce stihl vystřídat dostatečný počet generací jeho svěřenců. Jen tak je možné provést rychlou a účinnou selekci
na požadovaný znak. Pokud by například zvíře dospívalo až ve věku dvaceti let, stihl by každý v řadě chovatelů odchovat
jen jednu generaci potomků a šlechtění na výhodnou vlastnost (třeba vysokou dojivost, ale i mírnou a snášenlivou povahu
domácích zvířat) by trvalo neúnosně dlouho. Nakonec by se takové zvíře ani ochočovat nevyplatilo – stačil by lov jedinců
z divoké populace. S tím souvisí další znak dobře domestikovatelných zvířat – snadné rozmnožování v zajetí. Druhy, které
mají příliš komplikované námluvy, jsou málo plodné nebo v říji vysoce teritoriální (takže potřebují spoustu místa a nemůžou
být drženy pohromadě na malém prostoru, což je ekonomičtější řešení umožňující snazší kontrolu a ošetřování) můžeme
z našeho seznamu rovnou vyškrtnout. Adept na domácí zvíře by měl mít rovněž snesitelný temperament, bez nadměrné
agresivity vůči lidem a okolí. To je nejspíš důvod, proč se nikdy nepodařilo domestikovat africké buvoly – jsou zkrátka příliš
choleričtí. Nesmí to ale být ani nervově labilní plašan, to je šestá podmínka. Z tohoto hlediska například zcela propadají
antilopy gazely. Staří Egypťané se sice pokoušeli o jejich chov, kvůli své tendenci panikařit a obrovskými skoky překonávat
ohrady se ale gazely mezi lidské oblíbence nikdy nezařadily. Poslední podmínkou je pružná sociální struktura – zvířata by
měla žít ve skupinách vedených vůdčím jedincem, kterého ostatní ochotně následují (a jehož roli může následně zaujmout
člověk-pastevec) a obývat překrývající se teritoria (takže spíše tolerují blízkost jiných stád, což je ve stísněných podmínkách
zajetí výhoda). Pokud jsou nesnášenliví individualisté, nebo jejich stáda (spíše agregace) postrádají jasného velitele a mají
sklony se rozpadat, ztěžuje to chovatelům jejich ovládání.354
V reálu nicméně existuje celá řada výjimek, které se od „ideálního“ uchazeče o zdomácnění diametrálně liší. Napříkad
prase domácí pochází z předka, který je známý svou agresivitou, a divoké kočky jsou založením samotáři. Naproti tomu
zdomácnělé micky vyhledávají kontakt s lidmi, a jejich zdivočelé komunity se dělí o teritorium i úlovek. Možná tedy ani tak
nejde o původní predispozice zvířat, jako o jejich schopnost přizpůsobit se novým podmínkám a „šlechtitelnost“. Stejně
tak je možné, že malý počet dnešních domácích zvířat je vlastně náhoda. Pokud nějaký již domestikovaný druh lidem
vyhovoval nebo předčil v užitkovosti místní variace na téma „dobytek“ (je možné, že euroasijská zvířata byla prostě lepší,
než jejich africké obdoby), nebyl už důvod experimentovat a pokoušet se o náročnou domestikaci dalších divokých zvířat,
nebo pokračovat v chovu těch méně vhodných. Bylo snazší převzít již prověřené pomocníky.355
Také jeleni, kteří se vyznačují poměrně velkou přirozenou plachostí, nejsou zrovna typičtí kandidáti na domácí zvířata.
A přesto se lidé pokusili zdomácnit či alespoň ochočit hned několik druhů. Jelenovití doprovází člověka již od počátku
jeho dějin. Pro naše předky byli od nepaměti uctívanou a nepostradatelnou lovnou zvěří, která jim poskytovala kvalitní
maso, materiál na oděvy a předměty každodenní potřeby i tradiční léčiva. Není proto divu, že se lidé pokoušeli postoupit
ještě o krok dál a některé jeleny si ochočit. V Asii jsou dodnes chováni sikové v polodivoké formě jako posvátná zvířata
v zahradách chrámů a řada dalších druhů jelenů (sikové, wapiti, jeleni evropští, jelenci) byla a doposud je držena
v ohradách na farmách k získávání všemožných produktů z jejich těl. Tato zvířata mají sníženou plachost a díky nejrůznějším
nesystematickým přesunům se často jedná o křížence hned několika poddruhů a forem v rámci daného druhu. Někdy také
dochází ke spontánnímu vyštěpení a pak záměřnému chovu různých barevných mutací, jak je to například dodnes vidět
u oborových daňků. Po dlouhá léta se však tato zvířata chováním, stavbou těla ani produkcí od svých divokých souputníků
nijak výrazně nelišila. Až ve 20. století začala být produkce zejména pantů a trofejí uměle zvyšována podáváním speciálních
koncentrovaných krmiv a především u jelenů evropských a jelenců byla později zahájena cílená selekce zvířat s využitím
známých rodokmenů vynikajících jedinců a umělé inseminace.
Krom poměrně moderních polodivokých farmových chovů proběhlo v historii několik dalších starších pokusů o domestikaci
jelenů, tak však nikdy nepřekročila počáteční stádium krotkých, ale jinak od divokých forem jen málo odlišných zvířat. K plné
domestikaci, která by výrazně pozměnila vzhled a chování jedinců a vedla k vyšlechtění odlišných domácích plemen (jak je
tomu například u krav či koní) u jelenovitých nikdy nedošlo. Nejdůležitějšími druhy byli v tomto ohledu sobi a a losi, kteří
se díky svému nedokonalému zdomácnění označují jako tzv. protodomestikanti.
Bez sobů by byl život dnešních severoevropských domorodých kmenů nemožný. Sobi byli masově loveni přinejmenším
již od počátku svrchního paleolitu před 45 000 lety. V té době došlo k ochlazení, které vedlo v lidské kultuře k přechodu ze
střední ke svrchní starší době kamenné . Na tomto rozhraní (zhruba 45–35 000 let př. n. l.) se poprvé objevují prvky typické
pro celý svrchní paleolit, jako je zvýšení počtu a rozmanitosti nástrojů z kostí, první figurativní tvorba, vysoce ritualizovné
pohřby, jeskynní malby a další umělecké předměty jako talismany apod. Existují rovněž důkazy o transportu materiálů
na dlouhé vzdálenosti. Někteří vědci se domnívají, že jde o projevy vzniku „moderního způsobu myšlení“ u našich předků
a proto daný časový úsek nazývají mladopaleolitická revoluce. Sob byl pro mladopaeolitického člověka jedním z hlavních
lovných zvířat a to do té míry, že tato zdánlivá úzká lovecká specializace byla považována za další charakteristický jev
svrchního paleolitu a lidé z konce tohoto období (kultura magdalenienu, 17–11 000 [konec poslední doby ledové] let př.
n. l.) byli dokonce označováni jako „lovci sobů“ (a tato perioda byla nazývána „L‘âge du renne“, Věk soba). Dnes víme, že toto
zjednodušení je nesprávné. Naši předkové lovili široké spektrum kořisti a k nápadné dominanci sobů v určitých oblastech
(na nalezišti v Dordogne ve Francii patřilo 94% všech kosterních pozůstatků právě jim, na dalších místech jihozápadní
Francie se pak objevují místa s až 99% podílem sobích kostí) docházelo možná spíše díky klimatickým podmínkám,
které podporovaly nárůst sobích stád, než kvůli úporné snaze lovců vyhledávat právě je.356 Avšak sobi bezpochyby patřili
k stěžejním zdrojům potravy a to nejen kvůli své početnosti, ale také proto, že například na rozdíl od koní (další oblíbené
kořisti) se z nich dá získat velké množství výživného tuku. Zvířata byla pravděpodobně nejvíce lovena při podzimní
migraci.357 Lovci využívali přirozených překážek a pastí vytvořených reliéfem krajiny, jako byly srázy, úzké kaňony či slepá
údolí, kam zaháněli celá stáda, aby je zde následně ubili.358 Používali ale i umělé pasti sestávající z řady hlubších jam
zakrytých větvičkami a vykopaných na úzkých pruzích země v bažinách či mezi vodními plochami nebo skalnímí hřebeny,
k nimž byla zvířata těmito přirozenými koridory natlačena tak, aby do nich spadla.359 Největší známá soustava těchto pastí
356 GRAYSON, D. K.; DELPECH, F.: Specialized early Upper Palaeolithic hunters in southwestern France? Journal of Archaeological Science 29/12, 2002, s. 1439–
1449; GRAYSON, D. K. et al. Explaining the development of dietary dominance by a single ungulate taxon at Grotte XVI, Dordogne, France. Journal of
Archaeological Science 28/2, 2001, s. 115–125; MELLARS, P. A. Reindeer specialization in the early Upper Palaeolithic: the evidence from south west France.
Journal of Archaeological Science 31/5, 2004, s. 613–617.
357 GAUDZINSKI, S.; ROEBROEKS, W.:. Adults only. Reindeer hunting at the middle palaeolithic site Salzgitter Lebenstedt, northern Germany. Journal of Human
Evolution 38.4, 2000, s. 497–521.
354 WHITEHEAD, G. K., 1972.
358 STRAUS, L. G.: Upper Paleolithic hunting tactics and weapons in Western Europe. Archeological Papers of the American Anthropological Association 4.1, 1993,
s. 83–93.
355 DIAMOND, J.: Guns, Germs, and Steel. Vintage, 1998, s. 169–174.
359 HANSEN, L. I.; OLSEN, B.: Hunters in Transition: An Outline of Early Sami History. Brill, 31. 10. 2013, 416 s.
162
163
sestávající z rovných 550 prohlubní leží v západním Norsku v Gollevári na pevninské šíji mezi poloostrovem Varangerem
a řekou Tana. Na severu Evropy lov sobů pokračoval a pokračuje až do moderních časů. Zdejší lovci se tak postupně
dopracovali k novějšímu a ještě důmyslnějšímu systému valů a ohrad. Dvě z těchto zařízení pocházející ze středověku
(Sámové je nazývají vuopman) byla opět objevena na poloostrově Varanger a svůj úkol plnila až do 17. století. Sestávají
z kruhové ohrady, z níž vybíhají dva rozbíhající se kamenné valy ve tvaru V dlouhé 1100 až 1200 m. Lovci hnali soby tímto
dlouhým zužujícím se trychtýřem až do ohrady, kde je uzavřeli a podle potřeby poráželi.360
Ve Skandinávii je víc domácích sobů než divokých. Zatímco v Norsku se zachovaly i zbytky divoké populace soba evropského
(Rangifer tarandus tarandus) a ve Finsku přežívá sob karelský (R. t. fennicus), ve Švédsku dnes žijí prakticky jen zdomácnělá
zvířata.
K domestikaci sobů došlo oproti tradičním domácím zvířatům (kozám, ovcím, krávám, psům, kočkám, koním a prasatům)
relativně nedávno, zhruba před 3000 lety, přičemž tento proces proběhl nejméně dvakrát a možná i třikrát a to
ve Skandinávii a Rusku (případně ve Skandinávii, západním Rusku a východním Rusku).361 V těchto zemích jsou tradičně
chováni především pro maso, Dalším ceněným produktem je morek (oblíbený už v paleolitu), krev a kůže a v menší míře
mléko (dojí se od pozdního léta do podzimu je bohaté na proteiny, tuk a vitamíny, ale jeho množství je jen malé). Sobi se
uplatňují také jako pracovní zvířata, ponejvíce v tahu. K tomuto účelu se nejčastěji používali vykastrovaní samci, protože
si drželi stabilní kondici i přes zimu, zatímco býci po vyčerpávající říji obvykle znatelně pohubli. Kastrace se ale používala
i ke zklidnění zvířat. Na poloostrově Jamal pastevci dodnes kastrují polovinu všech samců a to tak, že jim rozdrtí varlata
zuby. Také Sámové uplatňují speciální kousací metodu, při níž dochází k jakési poloviční kastraci – samec je sterilní, ale jeho
pohlavní orgány stále produkují určitou hladinu testosteronu, který podporuje růst svaloviny.362 Sobi mohou sloužit i jako
soumaři a jízdní zvířata. K jízdě se využívali především na Sibiři, neboť zdejší zvířata jsou mohutnější než skandinávská.
Domácí sobi mají kratší nohy a bývají v průměru o něco menší, než divoká zvířata.363 Důvodem může být to, že sobi držení
pastevci v umělých, velkých a sevřených stádech mají zhoršený přístup ke kvalitní potravě.364 U některých jedinců se rovněž
objevují odlišné vzorce zbarvení (bílí a strakatí sobi), avšak ve své podstatě se nejedná o plně zdomácnělá zvířata v pravém
smyslu slova – většinou se běžně kříží s divokými soby (i když ne se všemi populacemi),365 jsou jen částečně ochočení
a pohybují se zcela volně a přirozeně po tradičních migračních trasách. Pastevci přitom následují za nimi, ne naopak
(anebo moderněji sledují pohyb svých stád na satelitních mapách díky zvířatům opatřeným obojky s vysílači). Pokud chtějí,
aby zvířata zůstala ochočená a byla použitelná například do zápřeže, musí být stádu neustále nablízku a udržovat se zvířaty
těsný kontakt, což vyžaduje kočovný způsob života a v minulosti časté přesuny celých komunit. Tato pastevecká strategie
byla typicky uplatňována v Rusku, dnes už se ale vzhledem k velkým nárokům na pastevce příliš nepoužívá. Zvířata chovaná
jen na maso jsou obvykle po většinu času ponechána svému osudu v oblastech vymezených přírodními hranicemi. Shání
se pouze jednou ročně a jsou proto prakticky divoká. Tento způsob držení stád sobů je tradičně praktikován ve Skandinávii
a Severní Americe. Některá malá chovná zařízení drží málopočetné skupiny sobů v ohradách.366
Na konci 19. století byli polokrotcí sobi ze Sibiře a Norska importováni také do Severní Ameriky jako nový zdroj obživy
původních Američanů. Jedno polokrotké sobí stádo čítající přibližně 150 hlav najdeme také v Cairngormském pohoří
ve Skotsku. Slouží pro masnou produkci a jako turistická atrakce.367
Nejspíše to byl právě chov sobů, který umožnil lidem po ústupu ledovce po poslední době ledové obsadit rozsáhlé
prostory v subpolárním a polárním podnebném pásu Euroasie. Nejproslulejšími chovateli sobů jsou skandinávští Sámové
(nesprávně někdy označovaní jako Laponci) a Evenkové ze severního Ruska, Číny a Mongolska. Sobímu pastevectví se však
věnuje i celá řada jiných severských etnik. Jen ve Finsku je okolo 6 000 registrovaných chovatelů sobů, kteří si ale většinou
drží jen malá stádečka čítající okolo 50 kusů jako formu přivýdělku. Některá polodomestikovaná stáda však mohou čítat
i více než 1000 zvířat.
Lidmi chovaná stáda dnes tvoří více než 50% z celkové zhruba 3 milionové starosvětské sobí populace a jen v roce 2005 se
celosvětově porazilo 159 589 kusů určených pro komerční zpracování na maso.
Problémem chovu sobů jsou vysoké náklady na sledování pohybu volně se potulujících stád (provoz helikoptér, sněžných
skútrů a různých sledovacích zařízení), klimatické změny ústící v zimní oblevy a následné umrznutí sněhu, které zvířatům
brání dostat se k potravě, potřeba rozlehlých pastvin a někdy nevypočitatelné chování polodivokých stád, které může
pastevcům způsobit obrovské škody.
Dalším jelenovitým, u něhož došlo hned k několika pokusům o domestikaci, byl los. Lidé se o něj zajímali především
z hlediska jeho využití v saňových potazích, používali se ale rovněž jako soumaři a jízdní zvířata. Dospělý jedinec dokáže
unést náklad o váze až 125 kg, na saních utáhne 300, výjimečně až 900 kg a během čtyř až šestihodinové pracovní směny
ujde v průměru okolo 20 km, v případě nutnosti však losi zvládnou i mnohem delší trasy. Jejich velkou výhodou je veliká
obratnost v terénu – padlé stromy prý sami opatrně podlézali či přeskakovali tak, aby neponičili náklad. Ve Švédsku pochází
nejstarší záznamy o zapřahání losů ze 17. století, je však pravděpodobné, že se tak dělo již mnohem dříve. Jejich autoři uvádí,
že zvířata mohou v postroji urazit během jediného dne až 320 km.368 Není divu, vždyť v klusu snadno předstihnou koně
a proto je kupříkladu Karel VI. v zimě využíval jako spolehlivé tahouny pro lehké saně kurýrní služby. Založil rovněž armádní
jízdní losí oddíly. Ty se však v bitvách příliš neosvědčily – losi měli více rozumu než jejich páni a jakmile vycítili nebezpečí,
udělali čelem vzad a prchali z bitevních polí nejkratší cestou do bezpečí lesa.369 Ochočení tažní losi byli nicméně v severských
zemích natolik běžný jev, že v Estonsku byli dokonce úředním nařízením vykázáni z města Tartu, protože svým zjevem plašili
koně (ti mívají z losů poměrně strach).
Se střídavými úspěchy se o zapřahání losů pokoušeli také v Severní Americe. Podle amerického spisovatele a znalce přírody
E. T. Setona (1910) jsou losi mnohem cennější pracovní síla než výrazně menší sobi, neboť se snadno cvičí, mají mírnou
povahu, jsou velice rychlí a pohotoví. Navíc je jejich přirozeným způsobem pohybu klus, což z nich dělá ideální zvířata
do lehké zápřeže. Jak ale uvádí Merill,370 v 19. století vlastnil jeden gentleman u Houltonu v Maine pár losů k tahání saní.
Přestože byli rychlí a šikovní, měli jednu podstatnou charakterovou vadu – pokud náhodou procházeli kolem jezírka či řeky
a pojali touhu zchladit se ve vodě, nic na světě je nedokázalo od jejich nápadu odradit.
Podle Geista371 je povaha krotkých losů obdobná věrnému, přátelskému psu. Proto v historii proběhlo hned několik pokusů
o domestikaci losa, nejrannější z nich již nejméně v neolitu (soudě podle petroglyfů, rytinách na skalách). Nedokáží pracovat
za parných letních dnů ani v pozdějších zimních měsících, kdy jsou přirozeně značně zesláblí. Pokusy zlepšit jejich kondici
energetcky bohatým krmivem jim působila zažívací potíže. Mohou být také dojeni, jejich mléko obsahuje vysoké množství
proteinů, tuku a vitamínů a je mírně viskózní.
360Tamtéž.
361 RØED, K. H. et all: Genetic analyses reveal independent domestication origins of Eurasian reindeer. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences
275(1645), 2008, s. 1849–1855.
362http://www.reuters.com/article/2011/01/26/us-climate-castration-idUSTRE70P42820110126
363 SUOMINEN, O.; OLOFSSON, J.: Impacts of semi-domesticated reindeer on structure of tundra and forest communities in Fennoscandia: a review. Annales
Zoologici Fennici. Vol. 37. No. 4. Helsinki: Suomen Biologian Seura Vanamo, 1964, s. 2000.
367 HUMPHRIES, J. E., 2007
364 GEIST, V., 1998.
368 WHITEHEAD, G. K., 1972.
365 RøED, K. H. et all., 2008.
369http://www.moosefarm.newmail.ru.
366 HUMPHRIES, J. E.: Reindeer Markets in the Circumpolar North: An Economic Outlook. University of Alaska, Anchorage Institute for Social and Economic
Research, 2007, 20 s.
370 MERRILL, S.: The Moose book: Facts and stories from northern forests. E. P. Dutton & Co, New York. 1916. 400 s.
164
371 GEIST, V., 1998.
165
Tento památný okamžik byl zvěčněn na slavné fotografii, bohužel se ale ukázalo, že se jedná o podvrh. Roosevelt
ve skutečnosti seděl na mnohem obyčejnějším zvířeti – koni – a do fotografie plujícího losa byl vložen až dodatečně.
Asi nejsystematičtěji se domestikaci losů věnovali a dodnes věnují v Rusku. Na Sibiři byli losi běžně využíváni jako jízdní
zvířata až do 16. století, kdy tuto tradici ukončil náčelník kozáků Jermak Timofejevič. Tomu car Ivan Hrozný přikázal dobýt
území Sibiře, a protože v náročném terénu jezdci na losech kozáckým oddílům na koních snadno unikali, bylo ježdění
na losech a jejich ochočování zakázáno.372 První moderní pokusy o zdomácnění losů započaly ve 30. letech 20. století,
kdy sovětští činitelé po vzoru Švédů usoudili, že losi by mohli být vhodnými armádními jezdeckými zvířaty do hlubokého
sněhu. Vládním nařízením proto bylo vybudováno hned několik zařízení, jako byla například farma v rezervaci Buzulukski
Bor a Experimentální farma pro chov zvěře v Serpuchově (Serpukhov Experimental game farm). V tajných výcvikových
střediscích byli losi trénováni, aby na zádech strpěli ozbrojeného jezdce a nebáli se hluku střelby.373 Bohužel cíl vytvořit
schopnou losí kavalerii se do vypukutí 2. světové války splnit nepodařilo, a tak byl nápad použít losa jako náhradu válečného
oře zavržen. Už v roce 1949 ale byla v rámci sovětské snahy o „ovládnutí tajgy“ založena nová farma v rezervaci Pečora-Iljič
s cílem využít losy jako odolná hospodářská zvířata a dopravní prostředek geologů a dřevorubců v neschůdném terénu
subpolárních krajů. Tento chov byl založen na telatech odchycených v divočině ve věku maximálně tří dnů (zatímco
novorození kolouši byli poddajní a snadno cvičitelní, starší telata již byla natolik divoká a silná, že se ochočovala jen velice
těžko). Zvířata byla poté rozdělena do tří skupin – kusy určené na masnou produkci, dojnice a pracovní zvířata. Laním
určeným k produkci mléka byl od počátku vštěpován respekt z člověka a byly zvykány na dotyky (především v oblasti
vemene) a úzký kontakt s lidmi.374 Po zapuštění a porodu jim byla telata odebrána ve stáří 2–3 hodin a dokrmena uměle,
aby si vytvořila silnou vazbu na lidi jako své „rodiče“. Samice pak přijaly dojičky jako své náhraní „kolouchy“ a nechaly se
od nich dojit po celé období laktace. Ke svým opatrovatelům si vytvořily tak silný vztah, že své skutečné potomky samy
odmítaly.375 Práce s nimi přitom nebyla o nic nebezpečnější než dojení domácího skotu. Druhá část stáda byla používána
jako soumaři a tažná zvířata a někteří z nich byli dokonce schopni pracovat i pod sedlem. Ve svých rolích se osvědčili,
bylo však nezbytně nutné vybírat pro tuto činnost pouze nejklidnější kusy za stáda a samce vykastrovat.376 Na pohodlí
pracantů se v těchto dobách ale příliš nehledělo – v oblibě byla hrubá udidla, biče a žádný důchod za zásluhy – ve věku
deseti let byly všecky kusy poraženy na maso. Přesto se Rusové s Američany shodli na tom, že losi jsou milá, krotká, v mládí
vysoce učenlivá a až na samce v říji vcelku „bezpečná“ zvířata. Jsou také méně bojácí a celkově poslušnější než domácí
koně. V zajetí narozené kusy si vytvářely velice silná, celoživotní pouta ke svým lidským „rodičům“, což je snad následek
jejich pozoruhodné sociální struktury. Je pravděpodobné, že losice po celý život rozpoznávají své potomky a umožňují jim
například využívat části jejich teritoria a snad mezi sebou i vytvářejí a udržují jakési přátelské aliance z mládí.
úsměvné pokusy sovětských odborníků vštípit losům bez jakéhokoliv genetického šlechtění stádový efekt jednoduše tím,
že je opakovaně natlačovali pomocí koní a bičů do skupin (jakýsi lamarckistický, či spíše lysenkovský přístup) se tento
zádrhel nikdy nepodařilo vyřešit (selhaly rovněž radikální pokusy s dálkovým ovládáním zvířat pomocí elektrických obojků,
jednoduše proto, že losi díky velice husté srsti výboje naštěstí necítili). Zajistit losům vhodnou píci je rovněž velice těžké
a nákladné, neboť jsou velice vybíraví jedlíci a například nepozřou větvičku silnější než 10 mm. Jediný vhodný způsob chovu
je proto pastevní odchov ve volnosti s neomezenou potulkou zvířat (kdy krávy jsou často pářeny divokými býky), která se
na farmu vrací pro příkrmy a také v důsledku zmiňovaného imprintingu na lidi.377 Protože však bez ohrad samozřejmě nelze
pohyb zvířat nijak kontrolovat, není tento způsob farmaření možné provádět v klasické zemědělské, či hustěji osídlené
krajině (losi s totiž rádi napasou i na okolních polnostech). V současnosti se nové losí farmy krom tradiční Skandinávie
objevují v Severní Americe a dokonce i v Thajsku. Pokud ale mají být zvířatům zajištěny optimální podmínky umožňující
skutečný chov a jeho dlouhodobé udržení, pak se losí farmaření z ekonomického hlediska nevyplatí.378 Problematické je
i jejich pracovní využití. Kvůli velkým sezónním výkyvům v kondici nemohou být využíváni trvale. Práceschopní jsou jen asi
60 % času z celého roku a to v chladnějších obdobích.379
Krom sobů a losů zaznamenala historie i několik případů krotkých jelenů evropských a wapiti, vždy se však jednalo spíše
o ojedinělé výstřelky extravagantních jednotlivců, než seriózní pokusy o domestikaci. Svatý Kentigern zvaný též Mungo
(tradičně považovaný za prvního biskupa v Glasgow) podle legend zapřahal jelena do pluhu a ve 14. století zaznamenal
John Fisher ve své Historii Berkeley, že po smrti krále Edwarda II bylo jeho tělo z Berkleyského hradu do Gloucesterské
katedrály převezeno v jeho osobním voze taženém jeleny. V 18. století vlastnil George Walpole, 3. hrabě z Orfordu čtyřspřeží
samců jelena evropského které zapřahal do svého kočáru místo koní a poskytoval tak obyvatelům Newmarketu a okolí
pozoruhodnou podívanou. Jeho americký protějšek jistý pan Courtland Du Rand se zase projížděl po pozemcích svého
ranče v Montaně ve voze taženém párem wapiti a další čtyři dokonce nosili na hřbetě soumarské sedlo. V roce 1817
zase excentrický podivín jménem Margat nasedl v Paříži na svého krotkého jelena jménem Coco a spolu s ním nastoupil
na plošinu zavěšenou pod horkovzdušným balónem. Tato jedinečná událost je dokonce zachycena na několika ilustracích.
Je zajímavé, že na jednom kolorovaném obrázku má Coco bílou barvu. Ještě zajímavější je, že při nástupu na plošinu
nejevil žádné známky strachu, ovšem když se balón vznesl, začal být poněkud nervózní. Bohužel blížící se bouře donutila
M. Margata k sestupu a celé divadlo předčasně ukončila. I tak byl ale za velkého potlesku předveden před samotného
starostu.380
Dnešním pokračovatelem ruské tradice chovu losů je Kostromská losí farma (Kostroma moose farm) založená v roce 1963.
Je zaměřena na produkci mléka (vhodným systémem dojení se dá od jedné krávy získat za rok až 429 litrů mléka, přičemž
nejlepší dojnice jménem Lucy dokázala dát 6 litrů mléka denně (a krom toho se dožila 20 let a 4 měsíců), ale dnes zároveň
funguje i jako turistická atrakce a producent pantů. Ovšem její počátky byly poměrně divoké – celá operace začala se
dvěma krotkými mláďaty, následující rok se ale Nikita Chruščov rozhodl, že oba losy pošle do Jugoslávie jako dar Josipu
Titovi. Ředitel farmy se pokusil pár ročků ukrýt v hlubokém lese, ale oba byli nakonec chyceni pomocí armádních helikoptér.
Při pokusech o domestikaci losa se bohužel poměrně záhy objevilo hned několik problémů, které i přes vhodný charakter
možnosti jeho zdomácnění značně omezují. Losi nemohou být dlouhodobě drženi na oplocených pastvinách či dokonce
ustájeni, protože časem dochází ke zhoršování jejich zdravotního stavu. Pravděpodobnou příčinou je nedostatek určitých
specifických prvků a živin, které si jinak zvířata při svých dlouhých potulkách sama hledají. Z tohoto důvodu selhává
i kontrolovaná pastva pod dohledem a vedením pastýře, navíc dospělé losy je prakticky nemožné udržet ve stádě. Přes
372Tamtéž.
373http://www.moosefarm.newmail.ru.
377http://www.moosefarm.newmail.ru.
374 WHITEHEAD, G. K., 1972.
378Tamtéž.
375 GEIST, V., 1998.
379 GEIST, V., 1998.
376Tamtéž.
380 WHITEHEAD, G. K., 1972, http://atouchofvaudeville.typepad.com/a_touch_of_vaudeville/2010/01/-ascension-dun-a%C3%A8ronaute-et-dun-cerf.html
166
167
Jelenec běloocasý Odocoileus virginianus
Weisswedelhirsch
White-tailed deer
Obývá Severní Ameriku (od jižnějších oblastí Kanady přes USA až
do Mexika) a zasahuje až do Peru v Jižní Americe za rovník k 18. stupni jižní
zeměpisné šířky. Má největší areál rozšíření ze všech amerických kopytníků a krom toho byl uměle vysazen na Novém Zélandu, Kubě, Závětrných
ostrovech (Malé Antily), Jamajce, Haiti, Portoriku, Dominikánské republice
a Grenadě. Stranou nezůstaly ani evropské státy: Finsko, Švédsko, Česká
republika a Chorvatsko. Jedná se o přizpůsobivého oportunistu, kterého
najdeme v celé řadě prostředí od temperátních lesů až po tropické pralesy. Obyčejně se zdržuje v lesních porostech v blízkosti mýtin a vody, kde
bývá dostatek šťavnaté pastvy. Dokáže se ale přizpůsobit i životu v savanovité krajině či dokonce prérii. Floridští jelenci obývají podmáčené porosty.
V místech s drsnějším klimatem podnikají sezonní migrace na chráněná
místa s hustým porostem, jako jsou cedrové či jehličnaté bažiny. Ani co
se týká potravy nejsou nijak vybíraví a skonzumují veškerý dostatečně
výživný rostlinný materiál. Jídelníček si občas zpestří i mrtvými rybami,
ptáky a beruškami.381
Na území severoamerického kontinentu se forma velice podobná jelenci
běloocasému objevila už před 3–4 miliony let.382 Z taxonomického hlediska
se jedná o velice zapeklitou skupinu. Vlastně není ani jisté, zda se jedná
o jediný druh nebo spíš komplex druhů. Tradičně je popisováno až 38-40
různých poddruhů383 (!) lišících se velikostí, detaily ve zbarvení a také sílou
trofejí, avšak analýzy mitochondriální DNA ukazují, že genetická variabilita tomuto rozdělení neodpovídá. Například u venezuelských jelenců byly
odhaleny hned čtyři odlišné genetické linie namísto tří popisovaných poddruhů a podobně dopadl i výzkum floridských jelenců,384 (je však otázka,
co by prokázala analýza i jiných genů).385 Studie založená na morfologii
lebek a spodních čelistí zase odhalila, že venezuelští jelenci se od severoamerických liší více, než severoamerické formy mezi sebou. O samostatný
druh se z genetického hlediska nicméně nejedná.
Jená se o štíhlého, elegantního středně velkého jelena. Jehož tělesné rozměry se směrem na jih postupně zmenšují od rekordních kusů z Minesoty
a Ontaria vážících více než 180 kg (průměrná váha je ale okolo 136 kg
a výška 102 cm) až po miniaturního O. v. clavium z ostrovů Florida Keyes
s váhou pouhých 35–50 kg (některé laně mohou vážit jen 25,5 kg a některé
jihoamerické formy sotva dosahující hmotnosti 20 kg, např. jelenec
Jelenec běloocasý Odocoileus virginianus
(NZM Ohrada, i. č. 61 946)
Jelenec běloocasý Odocoileus virginianus
(NZM Ohrada, i. č. 61 991)
381 GEIST, V., 1998.
382Tamtéž.
383Tamtéž.
Jelenec běloocasý Odocoileus virginianus (foto J. Vogeltanz)
Jelenec běloocasý Odocoileus virginianus
(NZM Ohrada, i. č. 61 956)
384 MOLINA, M.; MOLINARI, J.: Taxonomy of Venezuelan white-tailed deer (Odocoileus, Cervidae,
Mammalia), based on cranial and mandibular traits. Can. J. Zool. 77, 1999, s. 632–645.
MOSCARELLA, R. A.; AGUILERA, M.; ESCALANTE, A. A.: Phylogeography, population structure,
and implications for conservation of white-tailed deer (Odocoileus virginianus) in Venezuela.
Journal of Mammalogy 84.4, 2003, s. 1300–1315.
385 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
168
169
Jelenec běloocasý Odocoileus virginianus
(NZM Ohrada, i. č. 64 837)
margaritský O. v. margaritae (jedná se o projev tzv. Bergmannova pravidla,
podle něhož se teplokrevní živočichové směrem od tropů na sever zvětšují).386 Letní zbarvení je sytě rezavohnědé až světleji narezle žlutohnědé
(nejtmavší kusy se obecně vyskytují ve vlhkých tropech, svělejší v sušším
prostředí – další, tzv. Glogerovo pravidlo) s tmavším, našedlým obličejem,
s bílou skvrnou na hrdle, vnitřkem uší, břichem, spodinou ocasu a vnitřní
stranou stehen. Zimní zbarvení je šedohnědé až šedé.387
Lodyhy paroží jsou silně zakřivené směrem dopředu a dovnitř, čímž vytváří
nápadný košíkovitý tvar paroží. Počet výsad je vysoce variabilní v závislosti na populaci, ale obecně je klasickou formou osmerák. U rekordních
netypických trofejí je však tento počet mnohem vyšší – například samec
zastřelený roku 1892 v Texasu měl rovných 49 výsad a extrémně členité až
neforemné jsou i parohy jedinců z farmových chovů.
Při poplachu prchá vysokými skoky (viz box jelení kuriozity) a zvedá
nápadně dlouhý ocas a odhaluje jeho zářivě bílou spodinu a stejně zbarvené zrcátko (odtud jeho anglický název „whitetail“ – bílý ocas). V zimě
vytváří početná smíšená stáda. Počty jelenců v Mexiku a Jižní Americe
klesají kvůli nadměrnému lovu, ztrátě přirozeného prostředí a predaci zdivočelými psy. Na pokraji vyhubení se na konci 40. a v 50. letech 20. století
ocitl drobný jelenec mangrovový (Odocoileus virginianus clavium) obývající 25 floridských ostrůvků v souostroví Florida Keyes. V té době zbývalo
v přírodě posledních 50 jedinců (některé zdroje uvádí pro rok 1955 pouhých 25 kusů). Díky přísné ochraně stoupla jeho početnost v roce 1974
na 300-400 kusů a v roce 2000 na zhruba 700-800 zvířat, kvůli pomalé
reprodukci a hustému silničnímu provozu (v kombinaci se ztrátou plachosti jelenů zvyklých na přítomnost lidí), který zůstává hlavní příčinou
mortality, je však jeho budoucnost nejistá. IUCN ho klasifikuje jako ohrožený druh a ve stejné kategorii je veden i v Severní Americe stejně jako
jelenec oregonský (O. virginianus leucurus), jehož stavy dnes dosahují více
než 6000 zvířat.
Celkový vývoj početnosti druhu je však přesně opačný. Během výrazné
expanze evropských kolonistů do vnitrozemí amerického kontinentu
od 50. let 19. století začalo jelenců dramaticky ubývat a na počátku 19. století jich zbývalo zhruba 300-400 000 (není divu, jen mezi lety 1900–1933
bylo jen z Kostariky vyvezeno 86 400 kůží jelenců. Díky přísným omezením
lovu, rozšíření kulturní krajiny (která jelencům svědčí) a s tím spojené eliminaci přirozených predátorů se vývoj zvrátil a jelenců začalo rapidně
přibývat. Na počátku 90. let v Severní Americe žilo neuvěřitelných zhruba
28,5 milionu kusů, přičemž ročně bylo odstřeleno okolo 6 milionů zvířat
a za oběť dopravním nehodám jich padlo dalších 700 000. V současnosti
jsou považováni za silně přemnožené se všemi negativními důsledky pro
lidi i habitat (škody na polnostech, destrukce lesních bylinných pater a podrostů (+ změny jejich druhového složení), což zabraňuje jejich přirozenému
zmlazování, srážky s automobily, rezervoár boreliózy). Dle některých autorů
je dokonce jejich početnost nejvyšší za poslední staletí. Jiní ale odhadují, že
v prehistorii bylo množství jelenců dokonce ještě vyšší. Vysoká populační
hustota se odráží i na velikosti jejich těla – například u formy O. c. texanus je
patrné zmenšení tělesné velikosti pravděpodobně jako důsledek zvýšené
vnitrodruhové potravní konkurence a zároveň úbytku predátorů. Celkově
tedy druh jako takový ohrožený není.
Jelenci se stali nejpočetnějším velkým savcem Severní Ameriky a jako takoví
jsou také jedním z nejlépe prostudovaných jelenovitých vůbec. Naproti
tomu o jihoamerických populacích se ví poměrně málo.
Do Čech byl poprvé dovezen roku 1853 (7 kusů) na dobříšské panství
Colloredo-Mansfeldů do obory Královská Stolice. Dnešní populace však
pochází z importu z roku 1884, kdy bylo 6 zvířat původem z Kanady vypuštěno do obory Opočno a později opět na Dobříši (1893). Po opakovaném
doplnění stavů v letech 1896 a 1906 (celkem 16 kusů) se podařilo vytvořit
prosperující stádo. Po zániku obor mezi světovými válkami zvířata unikla
do volnosti a v roce 1936 už žilo v naší přírodě okolo 240 kusů jelenců.
V roce 1977 byla na Dobříšsku založena obora Aglia (dokončena byla o 3
roky později), kde část její zvěře tvořili již z volnosti pochytaní „čeští“ jelenci.
V r. 1988 v ní bylo drženo stádo o počtu 301 kusů (část z nich byla pochytána z přírody), později však chov zkolaboval a v současnosti zde přežívá jen
zlomek bývalé populace. V oblasti Brd se jelenci vyskytují ve volnosti dodnes
(zejména okolí Dobříše a Rožmitálu pod Třemšínem). Později byli dovezeni
jelenci z Finska i do dalších obor, například na Jičínsku, Benešovsku, Zlínsku
či Prostějovsku, odkud opět pronikají do přírody. Jejich masovému rozšíření
patrně brání potravní konkurence domácích jelenů a parazitózy.
Stupeň ohrožení: LC (málo dotčený)
Jelenec ušatý Odocoileus hemionus
Maultierhirsch
Mule deer
Vyskytuje se v západní části Severní Ameriky od středního Mexika až
po jihozápadní Kanadu a jih Aljašky. Vysazen byl na Hawai (forma jelenec
černoocasý) a neúspěšně také na Novém Zélandu.388 Jelenec ušatý je dobře
adaptovaný na život na příkrých srázech. I on obývá širokou paletu prostředí
od vysokých hor přes lesy a chladné pobřežní jehličnaté mlžné pralesy až
po prérie a pouště. V horách tráví léto ve výškách až 2300 m n. m., kde se
pase na bohatých alpínských loukách, přičemž preferuje sluncem ozářené
vyhřáté jižní svahy. Na zimu sestupuje do údolí do chráněnějších poloh
s nižší sněhovou pokrývkou. Celkově je však více přizpůsoben k životu v otevřené krajině než jelenec běloocasý. Stejně jako on je ale, co se potravy týče,
nevybíravý strávník. Vědecká studie odhalila, že jen populace ze Skalistých
Jelenec ušatý Odocoileus hemionus
(NZM Ohrada, i. č. 61 959)
386 WHITEHEAD, G. K., 1972.
387Tamtéž.
170
388Tamtéž.
171
Jelenec ušatý Odocoileus hemionus
(Lydekker, R.: The deer of all lands. London
1898 – kolorovaná litografie J. Smita)
hor konzumuje nejméně 788 různých druhů bylin, travin, keřů, stromů (listí
a výhonky) a nižších rostlin. Požírají přitom i odumřelé rostliny.389
Od jelence viržinského se krom morfologie paroží, kratšího ocasu a zbarvení liší, jak jeho jméno napovídá, také většími slechy (až 2/3 délky hlavy)
a mohutnější postavou s výškou v kohoutku okolo 102 cm a váhou až
213 kg (průměrná hmotnost je však 114–136 kg). Nevytváří výrazně velikostně odlišné formy. Jedinou výjimkou je zřetelně menší O. h. sitkensis
s váhou samců okolo 54,5 kg. Rozdílné je rovněž rozmnožovací chování
(mimika) a styl úniku před nepřítelem.
Na rozdíl od předchozího druhu má také výrazně vyvinutou metatarsální
žlázu a na lebce je patrná hlubší jamka pro předoční žlázu.390 V přírodě občas
dochází k hybridizaci obou druhů.391 Potomci samičího pohlaví jsou plodní,
avšak samci nikoliv. Tito hybridi jsou však poměrně vzácní a v přírodě nebyli
389 KUFELD, R. C.; WALLMO, O. C.; FEDDEMA, Ch.: Foods of the Rocky Mountain mule deer. Res Pap
RM-111. Fort Collins, CO: U.S. Department of Agriculture, Forest Service, Rocky Mountain
Forest and Range Experiment Station [now Rocky Mountain Research Station], 1973, 31 s.
nalezeni žádní kříženci pokročilého věku, a tak je možné, že mají sníženou
životaschopnost, nejspíše kvůli nevhodné útěkové reakci. Jelenec viržinský
se snaží před nepřítelem do poslední chvíle ukrýt. Pokud je odhalen, utíká
velice rychle a vytrvale po dobře průchodných, čistých únikových cestách,
přičemž prudce obíhá překážky. Jelenec ušatý naproti tomu na nic nečeká
a prchá dlouhými, klikatými skoky přes nejrůznější překážky, které ztěžují
lovci jeho pronásledování. Na rozdíl od jelence viržinského se také, když jde
do tuhého, neváhá postavit svému nepříteli na odpor. Může si to dovolit
díky své mrštnosti. Jejich kříženci v tom mají zmatek – v pokusných zařízeních při experimentu se psy neutíkali jako jelenci viržinští ani neútočili
jako jelenci ušatí, ale zůstali stát na místě. Pokud byli donuceni k útěku
přes překážkovou dráhu, jelenci viržinští se nástrahám obratně vyhýbali,
jelenci ušatí je přeskakovali a hybridi váhali, co mají dělat. Únikové strategie
rodičů kříženců jsou zjevně ve své podstatě opačné a nedají se účinně
zkombinovat. Jedna z těchto hybridních zón leží v západním Texasu.
Přeživší kříženci zde zpětným křížením s jelencem ušatým vytvářejí populaci nerozlišitelnou od tohoto druhu, avšak s mitochondriální DNA jelence
běloocasého, což znamená, že vznikla zapuštěním samic jelence běloocasého samcem jelence ušatého.392
Taxon se rozděluje na dva základní morfotypy – „černoocasé jelence“
jelence černoocasého (Odocoileus hemionus columbianus) a pobřežního
(O. h. sitkensis) ze severozápadního pobřeží s černou, bíle lemovanou
svrchní stranou ocasu a středně velkou metatarsální žlázou a „pravé“ jelence
ušaté, což je zbytek poddruhů Odocoileus hemionus, které spojuje přítomnost nápadnějšího zrcátka, bílý ocas s černou špičkou a velká metatarsální
žláza. To je ve shodě s moderními studiemi založenými na analýze DNA,
které naznačují, že poddruh označovaný jako O. h. columbianus by ve skutečnosti mohl být samostatným druhem, zatímco zbytek všech vymezovaných poddruhů tvoří druhý druh O. hemionus, ovšem ten oproti klasické
taxonomii založené na morfologii nevytváří žádné zřetelné podjednotky
(poddruhy). Místo několika poddruhů jednoho druhu by tak vznikly dva
monotypické druhy, které se rozdělily zhruba před 18 000 lety, kdy je nejchladnější období poslední doby ledové (tzv. glaciální maximum) zatlačilo
do odlišných refugií. Jelenci ušatí se stáhli do oblastí na jih od ledového
příkrovu, zatímco jelenci černoocasí přežili v menší populaci v jediném
útočišti na severozápadním pacifickém pobřeží, což vedlo ke snížení jejich
genetické variability.
Cronin (1986, 1988) při studiu mitochondriální DNA jelenců ušatých ze
Skalnatých hor objevil, že tito byli více příbuzní s jelenci běloocasými
z Montany než s jelenci černoocasými. Rovněž někteří jelenci běloocasí
z Georgie byli bližší jelencům ušatým než svému druhu (srovnávací zvířata byla z Montany). Geist na základě tohoto zjištění vyslovil hypotézu,
že jelenec ušatý mohl vzniknout až po konci poslední doby ledové (tedy
velice nedávno, zhruba před 12 500 lety), kdy se na sever postupující jelenci
běloocasí setkali s jelenci černoocasými putujícími na jih a došlo k vzájemnému křížení, kdy jelenci černoocasí nakrývali laně jelenců běloocasých.
390 GEIST, V., 1998.
391 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
172
392Tamtéž.
173
Jelenec ušatý Odocoileus hemionus
(NZM Ohrada, i. č. 61 960)
Této teorii však odporují práce založené na analýze jaderné DNA (včetně
Y chromosomu), které prokázaly, že jelenci černoocasí jsou sesterští
jelencům ušatým a výrazně se liší od jelenců běloocasých. Výsledky analýz
mtDNA byly pravděpodobně způsobeny hybridizací mezi jelenci ušatými
a běloocasými, ke které dochází dodnes (viz výše).
Jelenci ušatí se však v zóně mezi východními a západními svahy
Kaskádového pohoří čile kříží i s jelenci černoocasými (přičemž na rozdíl
od předchozího je toto křížení symetrické, zahrnuje laně i samce obou
druhů) a hybridi se dále množí, což je jeden z důvodů, proč je jelenec ušatý
doposud tradičně uváděn jako jediný taxon (tedy navzdory výsledkům
studií není dělen na dva druhy) s následujícími 11 poddruhy:
1. jelenec horský (O. h. hemionus) – západní až střední část Severní Ameriky,
2. jelenec pobřežní (O. h. sitkensis) – pobřežní oblasti a ostrovy u Britské
Kolumbie a Aljašky,
3. jelenec černoocasý (O. h. columbianus) – Britská Kolumbie až severní
Kalifornie,
4. jelenec kalifornský (O. h. californicus) – střední Kalifornie,
5. O. h. inyoensis – Kalifornie,
6. O. h. fuliginatus – Kalifornie,
7. O. h. eremicus – severozápadní Mexiko a Arizona,
8. O. h. crooki – severní Mexiko,
9. O. h. peninsulae – Baja California,
10 O. h. sheldoni – ostrov Tiburón,
11 O. h. cerrosensis – ostrov Cerros, Baja California.
Zimní šat je uniformně šedohnědý jemně černě stříkaný díky černým
špičkám a kroužkům na jednotlivých chlupech. Vnitřek končetin, břicho
a zrcátko jsou bílé. Hrdlo nese bílou skvrnu a obličej je bělavý s černou
skvrnou na čele a černou uzdičkou na bradě. Letní zbarvení je rezavohnědé.
Kolouši se rodí skvrnití jako u O. virginianus. Paroží je rozložité s vidličnatým
větvením. To znamená, že se dělí na vidlice vždy se stejně silnými rameny,
ne na silnější pokračování lodyhy a slabší výsadu. Očníky jsou krátké a vzpřímené. Typická forma je desaterák, u O. h. columbianus osmerák. Jsou však
známa netypická paroží i s více než 40 výsadami. Výsady jsou delší a nestáčí
se tak výrazně dovnitř jako u jelence běloocasého.
Samice bez mláďat žijí v rodinných skupinkách s vlastními domovskými
okrsky, které se ale překrývají. Pouze laně s kolouchy se drží od stádeček
stranou. Od zimy do jara se shlukují do velkých stád s přítomností obou
pohlaví.
174
CRONIN, M. A.: Genetics relationship between white-tailed deer, mule deer
and other large mammals interferred from mitochondrial DNA analysis.
Master Thesis, Montana State Univ. 1986.
CRONIN, M. A.; VYSE, E. R.; CAMERON, D. G.: Genetics relationships betwen
mule deer and white-tailed deer in Montana. Journal of Wildlife Management
52, 1988, s. 320–328.
GAVIN, T. A.; MÅY, B.: Taxonomic status and genetic purity of Columbian
white-tailed deer. Journal of Wildlife Management 52, 1988, s. 1–10.
LATSCH, E. K.; Reding, D. M.; Heffelfinger, J. R.; Rhodes, O. E.; Alcalá-Galván,
CH.: Range‐wide analysis of genetic structure in a widespread, highly
mobile species (Odocoileus hemionus) reveals the importance of historical
biogeography. Molecular ekology 23, 2014, s. 3171–3190.
Stupeň ohrožení: LC (málo dotčený)
Jelenec bahenní Blastocerus dichotomus
Sumpfhirsch
Marsh deer
Žije v severní Argentině, v Paraguayi, Bolívii, východním Peru a jižní Brazílii.
Jeho domovem jsou sezónně zaplavované pláně a savany, mokřady a bažinaté louky s hustou vysokostébelnou vegetací v povodí řek. Na zalesněné plochy proniká málokdy. Při výběru potravy dává přednost měkkým
a výživným výhonkům a mladým listům. Konzumuje především mokřadní
a vodní rostliny a do určité míry také zelené větvičky a listí dřevin. Vzhledem
ke svému specializovanému jídelníčku jeleni následují stoupající a klesající
hladinu vody a jsou závislí na pravidelném cyklu sezónních záplav.
Je považován za monotypický druh bez poddruhů, nicméně analýza mitochondriální DNA čtyř populací z La Platské nížiny mezi nimi odhalila zřetelné rozdíly. Nejvíce odlišná byla zvířata z delty Paraná, která se od ostatních oddělila snad již před 200 000 lety. Je tedy možné, že jelenec bahenní
vytváří doposud nerozlišené poddruhy.393
S výškou 110–127 cm a váhou 80–150 kg je největším jelenovitým Jižní
Ameriky. Od ostatních jihoamerických jelenovitých je snadno odlišitelný
nejen velikostí, ale také dlouhou a úzkou hlavou s velkýma ušima, nápadně
chlupatým ocasem a dlouhými, štíhlými končetinami. Krom postavy se
tento krásný jelen liší od ostatních i svým osrstěním. Jeho srst je na první
pohled delší než u ostatních druhů. Letní zbarvení je sytě rezavohnědé,
zimní narezle hnědé se světlejší zádí, krkem a plecemi. Ocas má výraznou
černou špičku. Mulec a končetiny jsou kontrastně černohnědé, oči zvýrazňují bílé brýle a bílá je rovněž spodní čelist s navazující hrdelní skvrnou
Jelenec bahenní Blastocerus dichotomus
(NZM Ohrada, i. č. 61 963)
393 MÁRQUEZ, A.et al.: Phylogeography and Pleistocene demographic history of endangered
marsh deer (Blastocerus dichotomus) form the Río de la Plata Basin. Conservation Genetics 7,
2006, s. 563–575.
175
a pruh okolo mulce. Mláďata se rodí beze skvrn. Jeho prodloužená kopýtka
jsou přizpůsobena pobytu v prostředí s měkkou, podmáčenou půdou –
na spodní straně mají pružné polštářky spojené silnou kožní membránou,
díky které se paznehty mohou rozestoupit až na 10 cm. Je také výborným
plavcem.394
Paroží je dlouhé 40–45 cm (může však měřit až 60 cm) s rozlohou až 50 cm.
Je značně robustní a hrubé s podélným rýhováním a hřebínky. Klasickou
formou je osmerák až desaterák; silná, plně vyspělá zvířata však mají běžně
vyšší počet výsad (i 28). Oproti jelencům běloocasým se jejich špičky nikdy
nestáčejí dovnitř. Lodyha se nad bází větví na dvě ramena, z nichž se každé
opět vidličnatě větví (toto tzv. dichotomické větvení se odráží i v jeho druhovém jménu). Tato architektura je pro příbuzný druh Ozotoceros netypická.
Jedná se o málo společenský druh, i když někdy vytváří malé rodinné skupinky tvořené párem dospělých zvířat a jejich potomky. Samci jsou ale většinou samotářští a snad i teritoriální. Stejně jako jelenec pampový rodí laň
jen jediné mládě, což je mezi novosvětskými jelenci spíše výjimka.
Jelenci bahenní původně obývali veškeré vhodné biotopy na rozsáhlém
území ve vnitrozemí Jižní Ameriky a na několika místech zasahovali svým
výskytem až k pobřeží. Ačkoliv se samotná velikost jejich areálu nezměnila, nadměrný lov a ničení přirozeného habitatu (vysušování krajiny kvůli
zemědělství a pastvě, konstrukce přehrad, které narušují křehkou stabilitu
mokřadních ekosystémů) vedlo k jeho výrazné fragmentaci a vzniku izolovaných populací. Jen stavba jediné přehrady Yacyretá na řece Paraná vedla
k vyhynutí celé populace jelenců bahenních v mokřadním ekosystému
o rozloze 10 000 km2.395 Vzhledem k setrvale klesajícím počtům je považovaný za zranitelný taxon.
Stupeň ohrožení: VU (zranitelný)
Jelenec pampový Ozotoceros bezoarticus
Pampashirsch
Pampas deer
Jelenec pampový Ozotoceros bezoarticus
(NZM Ohrada, i. č. 61 979)
Latinské druhové jméno pochází od tzv. bezoáru, který se měl vyskytovat
v žaludcích těchto jelenů a pro který byli dříve hojně loveni.396 Bezoár je
útvar podobný kameni většinou okrouhlého tvaru, který typicky vzniká
v zažívacím traktu přežvýkavců, méně často i ostatních druhů zvířat (například koní, nebo i lidí se sníženou pohyblivostí zažívacích orgánů). Jedná
se o nestravitelné zbytky potravy (tuhá vlákna, kůra, semena) a jiného
materiálu, jako jsou spolykané chlupy či hlína, které jsou pohybem zažívacího ústrojí stmeleny do kompaktní masy často ještě druhotně zpevněné
procesem zvaným kalcifikace. Tyto útvary byly dříve vyhledávaným lékem
– věřilo se totiž, že jsou univerzálním protijedem, a tak se například vhazovaly do číší jako ochrana před otrávenými nápoji. Stejně přišla ke svému
jménu i dobře známá koza bezoárová. Dalším charakteristickým znakem
jelence pampového je výrazně vyvinutá předočnicová pachová žláza, která
vydává zvláštní zápach připomínající česnek. Ten je tak pronikavý, že jelencovi vysloužila v domorodém jazyce označení Yoam-shezee,, což znamená
páchnoucí (smradlavý) jelen.
Jelenec pampový obývá otevřené travnaté plochy (pampy) až savany
a do určité míry též záplavové pláně (například Pantanal) a slané mokřady397
Jižní Ameriky. Najdeme ho v Brazílii (a přilehlém ostrově Marajó), Bolívii,
Uruguayi, Paraguayi a Argentině. Je velice odolný ke klimatickým výkyvům
– snese teploty od -15 až po + 42 °C. Živí se směsí travin, bylin a výhonků
keřů. Při pastvě se k nim často připojují nandu pampoví. Obecně je uznáváno
hned několik poddruhů, a to jmenovitě O. b. bezoarticus (střední Brazílie na jih
od Amazonie), O. b. arerunguaensis (západní Uruguay), O. b. celer (provincie
San Luis a Buenos aires v Argentině), O. b. leucogaster (Bolívie, západní Brazílie,
Paraguay, provincie Santa Fe a Corrientes v severní Argentině) a O. b. uruguayensis (východní Uruguay). Tyto formy se mezi sebou liší rozměry lebky,
celkovou velikostí a detaily zbarvení, avšak v několika z těchto parametrů
se do různé míry překrývají a jejich platnost tak není zcela jasná.398
Jelenec pampový Ozotoceros bezoarticus
(Lydekker, R.: The deer of all lands. London
1898 – kolorovaná litografie J. Smita)
394 MATTIOLI, S. 2011; DUARTE, J. M. B.; GONZÁLES, S. (eds), 2010.
176
395 DUARTE, J. M. B.; GONZÁLES, S. (eds), 2010.
397 DUARTE, J. M. B.; GONZÁLES, S. (eds), 2010.
396 MATTIOLI, S. 2011; DUARTE, J. M. B.; GONZÁLES, S. (eds), 2010.
398 GROVES, C.; GRUBB, P. 2011.
177
Jedná se o menšího, lehce stavěného elegantního jelena s kohoutkovou
výškou 60–70 cm (samci jsou v průměru o něco vyšší než samice). Postavou
i velikostí se podobá našemu srnci. V závislosti na populaci má jeho srst
světle narezle žlutohnědou až sytě rezavohnědou barvu s bělavým břichem, plecemi a vnitřní částí končetin v jejich horních partiích. Na zádi
je nápadné úzké, čistě bílé zrcátko s kontrastně černohnědým, bíle orámovaným ocasem. Pysky a oči jsou bíle olemované, laně mají navíc dvě
bílé skvrny na čele v místě, kde samcům vyrůstají pučnice.399 Bílá skvrna
někdy vystupuje také na hrdle. Mláďata se rodí skvrnitá. Přímé, štíhlé paroží
samců je prakticky bez perlení, jen se slabým rýhováním. Měří okolo 30 cm
a typickou formou je pravidelný šesterák s výrazně vyvinutým očníkem
a dlouhými výsadami koncové vidlice.
Jelenci pampoví jsou věrní svému domovskému okrsku a nepodnikají
dlouhé přesuny. Vytváří malé nestabilní skupinky, mezi kterými obě pohlaví
volně přechází. Samci někdy vytváří „pánské“ skupiny. Tato stádečka mají
zřídkakdy více než šest členů, pouze na bohatých pastvinách se někdy
vytvářejí náhodná shromáždění až 50 zvířat. Během námluv samec následuje samici s nataženým krkem a vydává při tom jemné zvuky, které patrně
napodobují volání mláděte v ohrožení.
Původně se vyskytoval v souvislém a rozsáhlém areálu obývaném až
miliony jedinců tohoto druhu400 a tak není divu, že v životě a kultuře jihoamerických Indiánů hrál podobnou roli jako bizon v Severní Americe.
V současnosti je bohužel ze svého původního území vytlačován zemědělstvím a pastevním chovem ovcí a skotu. Často se také stává obětí lovců
a zdivočelých psů, což v konečném součtu vede k postupnému poklesu
jeho stavů, fragmentaci biotopu a vzájemné izolaci jednotlivých populací,
které spolu vzhledem k omezené schopnosti migrace jelenů jen málo
komunikují.401 Dnešní území obývané jelenci pampovými tvoří méně než
1% areálu, na němž se vyskytovali ještě okolo roku 1900 a z milionů zvířat
jich zbylo jen asi 45 000 s mnoha lokálními minipopulacemi ohroženými
vyhynutím.402
Stupeň ohrožení: NT (téměř ohrožený)
Huemul severní Hippocamelus antisensis
Der Nordandenhirsch
North Andean huemul, Peruvian guemal, taruka
Huemul severní Hippocamelus antisensis
(NZM Ohrada, i. č. 61 974)
Jeho areál rozšíření sleduje vlhké východní svahy pohoří And od severního
Peru přes Bolívii do severozápadní Argentiny. Je to vysokohorský specialista,
který v Peru a Bolívii vystupuje až do výšky 4000–5000 m n. m. Ve zbytku
399 DUARTE, J. M. B.; GONZÁLES, S. (eds), 2010.
400 GONZÁLES, S. et al.: Conservation genetics of the endangered Pampas deer (Ozotoceros
bezoarticus). Molecular Ecology 7(1), 1998, s. 47–56.
401Tamtéž.
402 GONZÁLES, S.; MERINO, M. L.: Ozotoceros bezoarticus. The IUCN Red List of Threatened
Species. Version 2014.2. http://www.iuncredlist.org/details/15803/0.
178
areálu se obvykle pohybují spíše ve výškách okolo 2900–3900 m n. m.
Během rána a dopoledne se přitom putují po svazích nahoru a v pozdním
odpoledni a navečer se vracejí do nižších poloh. Zdržují se nad hranicí lesa
na balvanitých polích prorostlých řídkou vegetací alpínských luk či nízkými křovinami (i trnitými). Důležitá je pro ně blízkost vody, ať už se jedná
o mokřinu či malou tůňku ve skalní prohlubni. Živí se především malými
dvouděložnými bylinami často rostoucími ve spárách kamenů s příměsí
trav. Těm dává přednost spíše v období dešťů. Občas si bohužel pochutná
i na plodinách zemědělců a dostává se tak do konfliktu s lidmi.
Jedná se o středně velikého, robustně stavěného jelena s kratšími, silnými
končetinami, vysokého 69–80 cm (samci jsou o něco větší než samice
a krom toho mají zřetelně silnější krk). Svou kompaktní stavbou těla je přizpůsoben pohybu ve skalnatém horském terénu. Srst je hrubá s vlnitou
podsadou a dutými pesíky, které jsou v koncové třetině délky tmavě pruhované. Svou strukturou zaručuje zvířeti vysoce účinnou tepelnou izolaci. Zbarvení přechází od pískově šedé až do šedohněda s bělavým až
bílým hrdlem, přední částí horního pysku, spodní čelistí a vnitřní stranou
běhů. Bílá je i spodina ocasu, který zvíře při útěku zvedá a odhaluje tak
stejně zářivě bílé zrcátko. Dolní část končetin je světlá. Na obličeji vystupují různě výrazné tmavé odznaky, jejichž tvar a detailní uspořádání je pro
Huemul severní Hippocamelus antisensis
(Lydekker, R.: The deer of all lands. London
1898 – kolorovana litografie J. Smita)
179
každého jedince individuální stejně jako rozsah černého zbarvení mulce
a světlého lemu okolo něj (někdy zcela zaniká). U samců má tmavá maska
obecně tvar zhruba připomínající V či Y, které hrotem navazuje na tmavý
mulec. U samic vystupuje na čele tmavší skvrna různého tvaru s černavými okraji po stranách. Nápadná je výrazně zvětšená předočnicová žláza.
Jednoduché, přímé paroží má tvar silného vidláka jen s jedinou výsadou
– dlouhým očníkem. Je víceméně hladké, pouze s rýhováním ve spodních
partiích a slabou, řetízkovitou růžicí.
Huemul severní je monotypický druh bez poddruhů a výrazných variací
ve vzhledu či velikosti mezi jednotlivými populacemi.
Zajímavá je jejich sociální struktura. Jednotliví jedinci si vytváří stabilní
domácí okrsky, které se překrývají a zvířata tak vytváří malá stádečka
s počtem okolo 30 hlav (v minulosti byla pozorována i 40 členná stáda)
v nichž se zdržují obě pohlaví. V období kladení kolouchů byla ale zaznamenána i oddělená samičí a samičí stáda.403 Tyto skupinky sice nejsou stabilní a zvířata se v nich většinou po několika dnech prostřídají, vzhledem
k systému teritorií se ale vždy jedná o různé kombinace těch samých zvířat
(anglicky se tomuto sociálnímu systému říká fission-fusion a je charakteristický například i pro šimpanze).
Je možné, že areál rozšíření huemula severního dřív sahal o něco dále
na sever a na jih, i když pravděpodobně nikdy nebyl výrazně větší než
v současnosti. Dnes ovšem dochází především v okrajových částech areálu
k jeho fragmentaci a izolaci jednotlivých populací v důsledku devastace
jejich biotopu a nedměrnému lovu. Celkové počty huemulů navíc setrvale
klesají. Dnes žije ve volné přírodě odhadem 12–17 000 jedinců.404
Stupeň ohrožení: VU (zranitelný)
Huemul jižní Hippocamelus bisulcus
Der Südandenhirsch
South Andean huemul, Patagonian huemul
Synonyma: huemal
Huemul jižní Hippocamelus bisulcus
(NZM Ohrada, i. č. 61 972)
Obývá část řetězce And probíhajícího Argentinou a jižním Chile. Jde
o chladnomilný relikt dob ledových. Jeho oblast výskytu spadá do vegetačních společenství jihoamerických temperátních a subantarktických
notofágových lesů a stepí. Pohybuje se ve výškách u hladiny moře až
do 2000 m n. m., přičemž v jižní části území výskytu a také v zimě preferuje
nižší polohy.405 Je velice přizpůsobivý a v závislosti na místním reliéfu a klimatických podmínkách se mu daří v širokém spektru biotopů. Typicky je
asociován se svahy a neschůdným kamenitým terénem. Zdržuje se ve stálezelených notofágových lesích s řídkým porostem, křovinách, sukcesních
Huemul jižní ve státním znaku Chile
porostech na spáleništích i na alpínských loukách. Ve východní části
areálu ho najdeme také v opadavých lesích pabuku jižního (Nothofagus
antarctica). Při pobřeží ho najdeme i v mokřadních biotopech a na jihu
zasahuje do patagonské stepi. Lesní porosty jsou pro něj důležité především v zimě, kdy v nich hledá úkryt.406 Jako ostatní malí jeleni žijící v nehostinném prostředí se zaměřuje na konzumaci snadno stravitelné a energeticky bohaté potravy. Jeho úzké čelisti mu umožňují sbírat listí, pupeny,
mladé byliny a čerstvé výhonky stromů. Protože tato potrava obsahuje
jen málo tuhých vláken a abrazivního materiálu, má huemul tzv. brachyodontní stoličky s nízkými, širokými korunkami (na rozdíl od vysokých a všelijak zpevněných hypsodontních zubů požíračů tuhých trav).407
Postavou a velkými předočnicovými žlázami se podobá huemulovi severnímu, s kohoutkovou výškou 85–90 cm a váhou 70–75 kg (laně jsou menší
a lehčí) u samců je však o něco větší a také tmavěji zbarvený.408 Srst je
poměrně dlouhá a jako u huemulů severních hustá, drsná a tvrdá. Letní
zbarvení je sytě rezavohnědé až tmavě kávově hnědé. Zimní šat je světlejší
se žlutošedým nádechem.409 Vnitřek uší, oblast třísel a spodní strana ocasu
jsou bílé stejně jako drobné odznaky okolo očí a tlamy, které jsou individuálně variabilní.410 Pro samce je typická černavá, vysoce kontrastní maska
ve tvaru Y běžící od mulce s rameny končícími nad očima. Je zřetelně výraznější než u předchozího druhu. Díky svému zbarvení jsou zvířata ve svém
406 MATTIOLI, S. 2011.
407 PÉREZ-BARBARÍA; F. J., GORDON, I. J.: Relationship between oral morphology and feeding
style in the Ungulata: a phylogenetically controled evaluation. Proceedings of the Royal
Society of London Series B – Biological Sciences 268, 2001, s. 1023–1032, Shackleton, D. M.:
Hoofed mammals of British Colombia. UBC Press, Vancouver, 1999.
408 MATTIOLI, S. 2011.
403 MERKT, J.: Reproductive seasonality and grouping patterns of the north Andean deer or
taruca (Hippocamelus antisensis) in southern Peru, s. 388–401, WEMMER, C., (ed): Biology and
management of the Cervidae. Smithsonian Institution Press, Washington D. C. 1987. 577 s.
404 DUARTE, J. M. B.; GONZÁLES, S. (eds), 2010.
405 GILL, R. C. et al: Ranging behaviour of huemul in relation to habitat and landscape. Journal of
Zoology 274, 2008, s. 254–260.
180
409 REDFORD, K. H.; EISENBERG, J. F.: Mammals of the Neotropics: The Southern Cone. The
University of Chicago Press, Chicago. 1992, 430 s.
410 DROUILLY, P.: Recopilación de antecedentes biológicos y ecológicos del huemu chileno
y consideraciones sobre su manejo. CONAF. Santiago, Chie. Boletín Técnico 5, 1983,
s. 1–57; POVILITIS, A.: The Chilean huemul Project.: huemul ecology and coservation.
Ph.D. dissertation, Colorado State University, Fort Collins, Colorado, 1979.
181
přirozeném prostředí velmi nenápadná. U silných jedinců dosahují parůžky
stejně jako u huemula severního délky 25 cm (největší zaznamenaná délka
lodyhy činila 32,6 cm) a mají stejnou architekturu. Základ je vidlák s kratším
očníkem, ale výsady navíc nejsou vzácností.411 U pobřežních populací obývající chudá ledovcová údolí se často objevuje forma špičáka s krátkým
parožím, zřejmě jako důsledek nedostatku minerálů a živin.412
Huemulové jsou věrní svým malým až středně velkým domovským okrskům
a jen málokdy migrují na větší vzdálenosti. V době rozmnožování se samec
snad páruje postupně s několika samicemi za sebou a mimo období říje se
jelínci často pohybují v malých smíšených skupinkách sestávající obvykle
z páru dospělců a potomků laně. V minulosti však byla vídána zimní stáda
čítající více než 100 kusů.413
Původně byl jeho areál výskytu větší (zasahoval dále na východ a na sever),
kompetice s dobytkem, přeměna biotopů na zemědělskou krajinu a intenzivní lov ho však zatlačily na dnešní nehostinné, jen řídce osídlené území,
kde prozatím netrpí tak výrazně rušivými jevy způsobenými člověkem.
Protože s narůstající lidskou populací výše zmíněné hrozby stále přetrvávají, stavy huemulů klesají (dnes se početnost druhu odhaduje na 1048–
1500 jedinců) a dochází k fragmentaci populace, je tento taxon IUCN klasifikován jako ohrožený druh.414
Stupeň ohrožení: EN (ohrožený)
Kolumbie a západní Venezuely. Do druhé skupiny „šedých“ mazamů
se základním hnědým až šedým zbarvením patří mazama šedohnědý
(Mazama gouazoubira – bylo popsáno až šest poddruhů, jedná se však
pravděpodobně jen o přirozenou variabilitu mezi populacemi)415 z jihovýchodní Brazílie, Uruguaye, Paraguaye, východní poloviny Bolívie a severní
Argentiny, mazama amazonský (M. nemorivaga – udáváno až sedm pod-
Rod Mazama (Mazama)
Gattung Spiesshirsche
Brocket
Mazama Mazama
(NZM Ohrada, i. č. 63 021)
Mazamové jsou rozšířeni na většině území střední a severní části Jižní
Ameriky a zasahují až do Ameriky Střední a na severoamerický kontinent.
Podle typu zbarvení se dělí na dvě skupiny, z nichž každá zahrnuje hned
několik druhů. Do skupiny “červených“, či „rezavých“ mazamů (anglicky red
brocket deer) s typicky rezavohnědým základním zbarvením patří mazama
červený (Mazama americana) s širokým areálem výskytu (a několika udávanými poddruhy) zahrnujícím východní část Kolumbie, Peru a Bolívie
mimo Andy, Brazílii, Paraguay a severní Venezuelu, Guyanu, Francouzskou
Guyanu, Surinam a severní okraj Argentiny. Dále pak mazama bororo
(M. bororo) z jihovýchodního pobřeží Brazílie, mazama malý (M. nana)
z nejjižnějšího výběžku Brazílie a cípu severní Argentiny, mazama středoamerický (M. temama) rozšířený od jižního Mexika přes Střední Ameriku až
do severní Kolumbie, mazama horský (M. rufina) z And Kolumbie, Ekvádoru
a snad i severního Peru a mazama venezuelský (M. bricenii) z hor severní
411 ALDRIDGE, D.: Proyecto Conservation del huemul (Hippocamelus bisulcus) en Chile. Medio
Ambiente 9 (1), 1988, s. 109–116.
druhů) z centrální Brazílie, Surinamu, Guyany, jižní a severní části Venezuely,
střední části Kolumbie, severovýchodního Peru a východní poloviny
Ekvádoru a mazama jukatánský (M. pandora) žijící na Yucatánském poloostrově na území států Mexiko a severního okraje Belize. Dalším často
uváděným druhem mazamů je mazama zakrslý (Mazama chunyi) obývající východní pás And v Peru a Bolívii. Výčet druhů a poddruhů se může
v jednotlivých publikacích lišit, neboť žádná detailní moderní revize pokrývající celkovou variabilitu mazamů založená na analýze dostatečného
množství materiálu nebyla doposud provedena, a tak je validita některých
Mazama šedohnědý Mazama gouazoubira
(foto J. Moravec)
412 DUARTE, J. M. B.; GONZÁLES, S. (eds), 2010.
413 WILSON, D. E.; MITTERMEIER, R. A. 2011.
414 IUCN Red list of threatened Species. Hippocamelus bisulcus. http://www.iucnredlist.org/
details/10054/0
182
415 ROSSI, R. V.: Taxonomia de Mazama Rafinesque, 1817 do Brasil (Artiodactyla, Cervidae). M. Sc.
thesis, Universidade de São Paulo, S ão Paulo, Brasil, 2000.
183
taxonomických jednotek nejistá.416 Jednotlivé taxony se od sebe liší detaily
ve zbarvení, tělesnými rozměry a některými habitatovými nároky.
Evoluční historie mazamů je fascinující – přestože se od sebe jednotlivé
formy liší jen málo, patří ke dvěma zřetelně odlišným liniím jihoamerických
jelenů. Fylogenetické analýzy založené na mitochondriální DNA odhalily, že
zatímco skupina „rezavých“ mazamů (konkrétně zkoumané druhy M. americana, M. bororo, M. nana a M. temama) jsou blízkými příbuznými jelenců,
„šedí“ mazamové patří do příbuzenstva velkých jihoamerických jelenovitých jelence pampového, jelence bahenního a huemulů. Obě větve se
od sebe oddělily již před pěti miliony let, což znamená, že rod Mazama je
v tradičním pojetí rodem parafyletickým (nezahrnuje potomky jednoho
společného předka, ale více různých linií) a jelínci by ve skutečnosti měli
patřit do dvou odlišných rodů. A to zdaleka není vše – zdánlivě uniformní
druh Mazama americana jen s malými rozdíly mezi populacemi je ve skutečnosti pravděpodobně komplexem hned několika tzv. kryptických (utajených) druhů. Jde o biologický jev, kdy na první pohled zdánlivě totožná
zvířata jsou od sebe z genetického hlediska výrazně odlišná a to natolik, že
se nejedná o poddruhy, ale přímo druhy. Zajímavý je také nápadný rozdíl
v počtu chromozomů nejen mezi jednotlivými druhy mazamů (od až
70 chromozomů u M. gouazoubira po 32 chromozomů u části jedinců
M. bororo), ale i v rámci jednotlivých populací jednoho druhu. Tak například v rámci samotného taxonu Mazama americana existuje nejméně šest
různých karyotypů v závislosti na populaci, což je dalším důkazem, že se
ve skutečnosti jedná hned o několik druhů.417
Jedná se o menší až středně velké jelenovité. Největší zástupce mazamů
– mazama červený – dosahuje v kohoutku až 80 cm a váhy až 65 kg
(ovšem tělesné parametry se v mezi populacemi liší a průměr je okolo 30
kg). Nejmenší mazama – mazama venezuelský – naproti tomu váží jen
10–13 kilogramů a je vysoký jen 45–50 cm (mazama zakrslý je nejspíše
ještě o chlup menší, u toho ale chybí přesné údaje). Mazamové se vyznačují kompaktní stavbou těla, delšími zadními končetinami, vyklenutým
hřbetem a krátkými, jednoduchými parůžky ve tvaru špic, které se jen
málokdy větví (ačkoli výjimečně silní jedinci mazamy červeného mohou
mít na jednom parůžku až 4 výsady).418 Jejich štíhlé lodyhy se často mírně
prohýbají směrem dopředu, tedy přesně opačně než „kozí“ parůžky puduů.
V dolní polovině bývají zřetelně, ale ne výrazně rýhované s perlením, horní
partie jsou hladké. Dosahují délky okolo 10 cm, u menších druhů okolo
8 cm a méně. Shazování je nepravidelné a samci je mohou nosit i déle než
jeden rok. Svou postavou připomínají africké antilopy chocholatky, neboť
jsou stejně jako ony uzpůsobeni k prodírání se hustým podrostem. Jejich
typickým prostředím jsou různé formy tropických deštných lesů od nížinných až po mlžné horské pralesy. Nevyhýbají se ale ani sekundárním,
ruderálním porostům a některé druhy pronikají i do opadavých a suchých
lesů či na okraje savan. Nejpřizpůsobivější je v tomto ohledu mazama jukatánský, typický generalista využívající širokou paletu dostupných prostředí
bez zřetelné preference pro určitý habitat. Horští mazamové mazama
zakrslý, venezuelský a horský vystupují až do oblasti vlhkých alpínských luk
nad hranicí lesa zvaných páramo, přičemž mazama zakrslý byl pozorován
ve výškách až 3100–4000 m n. m. Živí se listy, bylinami, měkkými výhonky,
ovocem a v menší míře také semeny a houbami. V hustém podrostu si
jelínci často vytváří čisté stezky a razí „tunely“, jako únikové cesty, po nichž
se mohou rychle pohybovat. Z tohoto důvodu využívají jako cesty i malé
lesní potůčky.419 Umí také dobře plavat..420 Jsou vysoce ostražití a kupředu
postupují tiše a pomalu s hlavou nízko na dopředu nataženém krku. Při
poplachu prchají s vysoko zdviženým ocasem. Zbarvení je uniformní
s trupem barvy uvedené výše v různých odstínech sytosti podle druhu.
Končetiny, obličej a podle druhu případně krk a svrchní strana ocasu bývají
tmavší než tělo s tmavohnědým až černavým zbarvením. Hrdlo, vnitřek uší
a vnitřní strana stehen a předloktí bývá světlejší až bělavá, pod čelistí se
někdy nezřetelně vystupuje světlá hrdelní skvrna. Bělavá je rovněž spodina
relativně dlouhého ocasu. Kolouši se rodí po celý rok a jsou skvrnití.
Jedná se o plaché samotáře, pouze výjimečně bývají pozorovány samice
s kolouchem doprovázené dalším odrostlým mládětem či páry. Jsou teritoriální a svůj domovský okrsek si značí výkaly (někdy vytváří tzv. latríny)
a rozhrabanými kusy země. Svůj nárok na dané území dávají najevo i hlasovými projevy a imponujícími postoji.
Mazama jukatánský, zakrslý, venezuelský a horský je považován za zranitelný druh. Tyto taxony i ostatní mazamy ohrožuje zejména nadměrný lov
a ztráta přirozeného prostředí vedoucí k fragmentaci jejich areálů.
Pudu severní Pudu mephistophiles
Nordpudu
Northern pudu
Pudu severní se vyskytuje se v Andském pohoří Kolumbie, Ekvádoru
a Peru při západním pobřeží severní části Jižní Ameriky. Obývá chladnější temperátní a mlžné pralesy na svazích hor od 1700 m n. m.
a vystupuje až nad hranici lesa do zóny vlhkomilné vysoké vegetace
zvané páramo ve výšce 4500 m n. m., kde v noci teploty padají pod
bod mrazu. Populace Kolumbie a Ekvádoru jsou v důsledku toho oddělené od peruánských zvířat pásem suchého pralesa v Huancabambské
propadlině, která pohoří And přerušuje a dělí ho na Střední a Východní
Kordillery. Tyto populace však nemají status poddruhů a pudu severní je
tak považovaný za monotypický druh. Oba druhy puduů jsou vybíraví
jedlíci a největší část jejich jídelníčku tvoří listí různých druhů rostlin
a také mladé výhonky a ovoce. Domorodci tvrdí, že pudu severní dokáže
416 DUARTE, J. M. B.; GONZÁLES, S. (eds), 2010.
184
417 CURSINO, M. S. et al.: The role of chromosome variation in the speciation of the red brocket
deer complex: the study of reproductive isolation in females. BMC Evolutionary Biology 14.1,
2014, s. 40.
419 DUARTE, J. M. B.; GONZÁLES, S. (eds), 2010.
418 GEIST, V., 1998.
420 GEIST, V., 1998.
185
Pudu severní Pudu mephistophiles
(Lydekker, R.: The deer of all lands. London
1898 – kolorovaná litografie J. Smita)
za potravou šplhat i na stromy (a občas také podniká nájezdy na úrodu
zemědělců).421
Puduové patří k nejdrobnějším zástupcům jelenovitých a krom velikosti
mají oba druhy typický, mezi jeleny zcela nezaměnitelný vzhled s kulatým
hřbetem, kratším krkem, mohutnou zádí a podsaditým, kompaktním
tělem sedícím na štíhlých, krátkých nohách. Na hlavě jsou nápadné široké
a kulaté uši. Jejich ocásek je silně zkrácený, měří jen okolo 3–4,4 cm a tvoří
ho pouhých 8 ocasních obratlů (na rozdíl od 10–11 u ostatních jelenů).422
Samice nemá parůžky, jinak se však pohlaví od sebe velikostí, tvarem těla
ani zbarvením nijak výrazně neliší.423
Stejně jako u rodu Muntiacus a Elaphodus splývají u pudu zánártní kosti
(krychlová, člunkovitá a středová a vnější klínovité kosti) do jednoho celku,
čímž se tyto druhy liší od všech ostatních jelenovitých.424 Pro svou povrchní
podobnost s mazamy (a někdy udávané možné křížení s nimi) byli dříve
považovaní pouze za jakousi chladnomilnější odnož těchto jelínků.425
Situace je ale mnohem složitější. Výzkumy DNA odhalily, že mazamové
jsou parafyletičtí. Část z nich je příbuzná jelencům a představují o něco
mladší taxony, zatímco miniaturní puduové jsou sesterská skupina starších
jihoamerických jelenů jelence bahenního a pampového a huemulů, kteří
jsou staří zhruba 2–3,5 miliony let.426 Podle Duarte et. al. (2008) patří k této
skupině také druhá část mazamů.
Pudu severní je nejmenší zástupce jelenovitých na světě, jen o málo větší
než zajíc. V kohoutku měří 25–38 cm a s váhou pouhých 3,3 až 6 kg je
o polovinu lehčí než jeho jižní protějšek. Jeho kolumbijské jméno „králičí
jelen“ dobře vystihuje jeho zakrslou postavu a vzhled. Od příbuzného
pudu jižního se krom velikosti liší malými předočními žlázami (pudu jižní
je má výrazně velké) a užšími, ostřejšími kopýtky. U kolouchů jsou běžně
přítomné mléčné špičáky, někdy jsou i v trvalém chrupu dospělců, zatímco
u pudu jižního je u mláďat jejich výskyt vzácný a do dospělosti nepřetrvávají. Počet chromosomů u pudu severního je 69, u pudu jižního 70. 427
Pro oba druhy puduů jsou typické krátké, hladké, šavlovité parůžky bez
perlení a výrazné růžice, jen s různě zřetelným rýhováním. Za normálních
okolností jsou částečně až téměř úplně ukryté v chocholce prodloužených
chlupů a vyznačují se mezi jelenovitými unikátním tvarem – mají podobu
štíhlých nevětvených špic, které se často obloukovitě ohýbají nazad jako
rohy kozy. Nejsou však odkazem na primitivní jednoduché paroží prvních
předků jelenů, ale naopak jsou druhotně zjednodušené následkem miniaturizace svých nositelů. První parohy vyrůstají samečkům okolo 9–12
měsíce (pučnice rostou již od 3. měsíce) a jsou následně pravidelně shazovány stejně jako u mnohem většího paroží jiných jelenovitých. U pudu
jižního jsou dlouhé 5,3–9 cm, u pudu severního okolo 6 cm. Novorození
kolouši se rodí po celkem dlouhé sedmiměsíční březosti a jsou jen 15 cm
vysocí. Rostou však velice rychle a brzy dospívají – už v půl roce jsou stejně
velcí jako dospělci a v roce jsou schopni rozmnožování.428 Zbarvení je sytě
narezle hnědé, avšak celkově světlejší než u pudu jižního. Nápadná je černohnědá maska hlavy ostře kontrastující se světlejším okrovým krkem.
Kolouši jsou jednobarevní beze skvrn. Srst obou druhů je hrubá a hustá.
Jedná se o adaptaci, na relativně chladné prostředí, v němž žijí, a tak jim ani
v zoologických zahradách nečiní potíže přizpůsobit se pobytu v mírném
podnebném pásu.
Pudu severní jsou samotářští, jen občas jsou viděni v párech. Pravděpodobně
jsou stejně teritoriální, jako pudu jižní (bylo u nich pozorováno značkování
domovského okrsku).429 V ohrožení oba puduové strnou a snaží se „zneviditelnit“ ve vegetaci. Jsou-li přesto odhaleni, prchají prudkými skoky (pudu
425 GEIST, V., 1998.
186
421 MATTIOLI, S. 2011.
426 CARR, S. M. et al.: A molecular phylogeny of the evolutionary radiation of New World deer
(Odocoileinae, Cervidae): Implications for biogeography and the evolution of antlers. Prezentace
na Advances in Deer Biology, 2006.
422 DUARTE, J. M. B.; GONZÁLES, S. (eds), 2010.
427 GEIST, V., 1998.
423 GEIST, V., 1998.
428 DUARTE, J. M. B.; GONZÁLES, S. (eds), 2010.
424 DUARTE, J. M. B.; GONZÁLES, S. (eds), 2010.
429 GEIST, V., 1998.
187
severní často do svahu a nepřístupného terénu, pudu jižní v nouzi do vody),
jsou však velmi málo vytrvalí, a tak se jen těžko brání např. útokům domácích
psů. Ti jsou pro ně obzvláště nebezpeční, neboť vytrvale sledují pachovou
stopu a kamufláž je neoklame. Navíc se na jelínky jako snadno ulovitelnou
kořist specializují celé smečky toulavých či polodivoce chovaných psů.
V současnosti jsou puduové klasifikovaní jako zranitelní s klesajícími počty
kvůli nadměrnému lovu a ztrátě přirozeného prostředí. Více ohroženým je
pravděpodobně pudu jižní, který v Chile přišel už o 90% přirozeného habitatu a v přírodě zbývá pravděpodobně méně než 10 000 kusů.430
Pudu severní není chován v zoologických zahradách a ani jedinci odchycení domorodci v zajetí dlouho nepřežívají.431
Stupeň ohrožení: VU (zranitelný)
teritoria (přičemž ta samčí se obvykle částečně překrývají s několika samičími),435 v nichž se pohybují po vyšlapaných stezkách. Své území pečlivě
značkují trusem (kálí na předem vymezených místech zvaných „latríny“),
močí, výměškem pachových žláz a drhnutím vegetace parůžky. Vůči
zástupcům svého druhu (zejména stejného pohlaví) jsou značně agresivní
a v zoologických zahradách při pokusech o sestavení nových párů několikrát došlo k zabití zvířat.436 Samci při námluvách zaujímají zvláštní skrčený
postoj, při němž se téměř dotýkají břichem země. Příčiny ohrožení jsou
Pudu jižní Pudu puda (foto J. Pluháček)
Pudu jižní Pudu puda
Südlicher Pudu, Südpudu
Southern pudu
Vyskytuje se v jihozápadním Chile, jihozápadní Argentině a ostrově Chiloé.
Typicky obývá primární temperátní deštné pralesy s hustým podrostem,
ale vyskytuje se i v sekundárních lesních porostech a ruderálních křovinách. Pohybuje se především při okrajích zarostlých ploch, kde si také
hledá potravu. Na rozdíl od pudu severního zůstává v nižších a středních
polohách a nevystupuje výše než 1 700 m n. m. (v rámci tohoto rozsahu ale
preferuje vyšší nadmořské výšky) pravděpodobně kvůli sněhové pokrývce.
Pro svůj častý výskyt ve svažitém terénu si od místních lidí vysloužil přezdívku chilská horská koza. Výzkumy DNA odhalily, že populace z ostrova
Chiloé byla od té pevninské izolována na začátku poslední doby meziledové před necelými 500 000 lety a z genetického hlediska jsou rozdíly
mezi nimi natolik výrazné, že by ostrovní forma mohla být plnohodnotným
poddruhem.432
Dospělá zvířata jsou v kohoutku vysoká 35–45 cm a váží 6,4 až 13,4 kg,
přičemž jedinci z ostrova Chiloé jsou o něco větší než zvířata na pevnině
(z ostrova jsou také známí jediní tři albíni pudu jižního).433 Jejich chlupy
jsou duté, a tím poskytují tělu lepší tepelnou izolaci od okolního prostředí.
Je uniformně rezavohnědě zbarvený (v zimě tmavohnědě) bez zřetelných
kontrastů, avšak končetiny jsou obvykle světlejší než tělo. Kolouši mají
na bocích dvě řady skvrn, které jim vydrží až do věku tří měsíců.434 Stejně
jako pudu severní je samotář, jen občas vytváří páry. Obě pohlaví si hájí
stejné jako pudu severního, navíc je jich ale velká část také ilegálně lovena
pro černý obchod s domácími mazlíčky. Na ostrově Chiloé bylo z tohoto
důvodu jen mezi lety 1983 a 1986 odloveno 600 kusů pudu.437 Stupeň ohrožení: VU (zranitelný)
430 MATTIOLI, S. 2011, Pudu mephistophiles IUCN Red List of endangered species, http://www.
iucnredlist.org/details/18847/0 Pudu puda IUCN Red List of endangered species, http://
www.iucnredlist.org/details/18848/0
431 DUARTE, J. M. B.; GONZÁLES, S. (eds), 2010.
188
432 FUENTES-HURTADO, M. et al.: Molecular divergence between insular and continental Pudu
deer (Pudu puda) populations in the Chilean Patagonia. Studies on Neotropical Fauna and
Environment 46(1), 2011, s. 23–33.
435 DUARTE, J. M. B.; GONZÁLES, S. (eds), 2010.
433 DUARTE, J. M. B.; GONZÁLES, S. (eds), 2010.
436 GEIST, V., 1998.
434 MATTIOLI, S. 2011.
437 DUARTE, J. M. B.; GONZÁLES, S. (eds), 2010.
189
myší“); e) velice dbát na to, aby běžné, v přírodě početné taxony (plus domácí zvířata a různí kříženci, kteří mají z ochranářského hlediska jen malou cenu), nezabíraly při omezených kapacitách zoologických zahrad místo těm ohroženým
(např. mufloni kozorožcům kavkazským a dagestánským, hybridní jeleni sika jelenům bělohubým či sambarům skvrnitým,
domácí velbloudi lamám vikuním nebo dalším kopytníkům, hybridní lvové lvům berberským apod.). Jinak se Noemovy
archy ve formě zoologických zahrad začínají potápět.
Ochrana přírody
Druhy můžeme chránit v jejich domovině (tzv. in situ ochrana) nebo v náhradní domovině (zoologická zahrada, semirezervace; tzv. ex situ ochrana). První typ ochrany je samozřejmě komplexnější, protože kromě chráněného druhu
chráníme celý biotop se vší jeho složitostí – to ovšem není nic jednoduchého, ani když si najdeme vhodný vlajkový/
deštníkový druh typu pandy velké, tygra nebo nosorožce. Druhý typ chrání „jen“ konkrétní druhy, což ale také není
vždy jednoduché, zvláště když chceme (za)chránit specialisty nebo jakkoliv jinak „složité“ druhy. Chceme-li v rámci
našich možností chránit diverzitu přírody nejefektivněji, je třeba oba přístupy propojovat. Někteří rádoby milovníci přírody se tváří, že ex situ ochranu (např. v podobě zoologických zahrad) nepotřebujeme, zapomínají ale na čtyři závažné
okolnosti, 1) ex situ chovem často taxony opravdu zachráníme (např. zubr, kůň Převalského, levhart mandžuský, tygr
ussurijský, přímorožec šavlorohý, antilopa adax, kondor kalifornský, berneška havajská, majna Rothschildova, ibis skalní,
holub růžový apod.); 2) návštěvník ex situ zařízení k ohroženým taxonům získává vztah (nejsou mu tolik nebo vůbec
lhostejní); 3) ex situ zařízení podporují in situ projekty např. zapojením do repatriačních a posilovacích programů (měla
by tak činit každá moderní zoo); 4) v ex situ zařízeních lépe poznáme základní biologii a specifika druhů, přičemž získané
znalosti a zkušenosti můžeme později zúročit ve prospěch volně žijících jedinců (např. při taxonomickém určování,
očkování, řízeném přemisťování jedinců). Někteří lidé oponují, že ex situ zařízení zachránila málo taxonů, ovšem zde
hodně závisí na osobním pocitu. Pro někoho je to málo pro jiného hodně. Analogicky by některé osoby při volbě „žádný
tygr“ (tj. spoléhat jen na ochranu v přírodě; varianta žádný tygr hrozí, pokud bude úbytek tygrů v přírodě postupovat
tempem posledních desetiletí) nebo „tygr alespoň v zoologických zahradách“ v naivitě upřednostnily první možnost.
Upřímně ruku na srdce, chceme svět bez tygrů?
Chov ohrožených druhů v ex situ zařízeních by se měl snažit stavět chovanou populaci na co největším počtu zakladatelských jedinců a měl by se snažit variabilitu udržet na co nejvyšší možné úrovni v delším časovém horizontu, samozřejmě
při splnění chovatelské pohody konkrétních jedinců (tzv. welfare). Pohodu lze docílit různým způsobem, například respektováním sociálního způsobu života (vlk potřebuje smečku), umožněním klidu od návštěvníků a udržováním aktivity (nesmí
moc zlenivět). Obohacování života chovaných zvířat hračkami či úkoly (např. získáváním potravy z umělých termitišť u šimpanzů), by logicky mělo odrážet biologická specifika druhu – např. medvědům je dobré dávat krmení na vyvýšená místa,
kam šplhají nebo se natahují na zadních, masožravé šelmy zase ocení, pokud je potrava neoškubaná/nestažená z kůže.
Levhart při její konzumaci zabaví a zároveň i přirozeně zapojí instinkty, čímž bude lépe připraven na život v přírodě.
Chov vzácných druhů řídí koordinátor, přičemž chov v různém rozsahu začíná tlumit při počtech kolem cca 500 jedinců.
V chovu ohrožených taxonů je třeba užívat zdravého selského rozumu, např. a) neodrazovat chovatele striktním zákazem
rozmnožování; b) nepřerušovat reprodukci antikoncepcí (zvíře po jejím vysazení už často „nenaskočí“ a není schopné dalšího rozmnožování) ale používat alternativní postupy jako např. ponechání mláďat s matkou přirozeně dlouhou dobu
a případně přistoupit i na extrémní utracení nadbytečných jedinců; c) nepřipouštět umělé odchovy (vznikají vykolejení
jedinci, kteří bývají vůči svým soukmenovcům agresivní či jinak nekompatibilní); d) příliš nepodléhat módám v chovu
a v rámci možností nepřistoupit zcela na návštěvnický vkus (aby v každé zoo byla žirafa nebo slon) – i relativně obyčejný
druh lze dobře propagovat (Gerald Durrell knižně, každá dobrá expozice dokáže strhnout pozornost třeba i na „obyčejnou
190
Za účelem koordinace a rozvoje svého chovu tímto žádaným směrem se zoologické zahrady a akvária spojují do větších,
často regionálně specifických, uskupení, např. WAZA (Světová asociace zoologických zahrad a akvárií), AZA (Americká asociace zoologických zahrad a akvárií), EARAZA nebo v rámci Evropy EAZA (Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií).
EAZA spojuje odborníky zabývajícími se všemi aspekty ochrany zvířat v lidské péči, od chovu, přes veterinární, legislativní
problematiku, až po ochranu volně žijících populací a prostředí. V rámci EAZY jsou velice důležité a efektivní tzv. Poradní
skupiny pro taxon(y) – TAG (Taxon Advisory Group) – přičemž skupina pro jelenovité pod koordinací Noama Wernera
(Jerusalem) je jednou z nejlepších a nejvýkonnějších se zvláštním důrazem na ohrožené taxony.
V rámci důležitých Evropských záchovných programů jelenovitých jsou řízeny tyto taxony: jelen barmský (Rucervus eldii
thamin), sambar skvrnitý (Rusa alfredi), sika vietnamský (Cervus nippon pseudaxis), jelen bělohubý (Cervus albirostris),
jelen bucharský (Cervus elaphus bactrianus), daněk mezopotamský (Dama mesopotamica), jelínek vepří (Axis porcinus),
sob karelský (Rangifer tarandus fennicus) a pudu jižní (Pudu puda). Poradní skupiny pro taxon(y) by měly řešit všechny
důležité aspekty chovu daného druhu, vytyčit prioritní taxony a také podporovat in situ projekty. V rámci Unie českých
a slovenských zoologických zahrad máme ekvivalentní odborné skupiny (ne vždy musí odpovídat TAGům), jedna z nich
je věnována kabarům, kančilům a jelenům – jejím koordinátorem je Jan Pluháček ze Zoo Ostrava. Opět platí, že tato
skupina je velice aktivní a za poslední roky se podařilo oživit chov těchto skupin (kromě problematických kabarů) se
zvláštní pozorností k ohroženým druhům. Jan Pluháček vede i Evropskou plemennou knihu wapiti sibiřského, Jana
Pluháčková (Zoo Ostrava) evropskou plemennou knihu siky vietnamského a navíc řídí i Evropský záchovný program pro
tento druh a je potěšitelné, že Evropský záchovný program pro jelena bucharského vede další zoolog z UCSZOO Pavel
Krásenský (Zoopark Chomutov).
Kam tedy vyrazit za jeleny
Unie českých a slovenských zoologických zahrad má dlouhodobou tradici chovu jelenovitých, i díky tomu, že přes nás
do západní Evropy a Severní Ameriky směřovala zvířata z východoevropských a asijských zoo. Během let nicméně řada
druhů a forem jelenů z našich zoologických zahrad vymizela, bohužel třeba barasingy (Rucervus duvaucelii), bohudík
některé neohrožené taxony nebo zvířata neznámého až hybridního původu. Pokud se zaměříme na ohrožené taxony
nebo pěkné chovné skupiny, pak můžeme doporučit pohádkovou (u zoo je nádherný zámek) a i jinak pěknou Zoo Bojnice
(daněk mezopotámský, jelen bělohubý, sika Dybovského), Zoo Brno (wapiti sibiřský, los, sob, jelen milu), Zoo Chomutov
(jelen bucharský, jelen milu, los), Zoo Plzeň (sambar ostrovní – wapiti zakrslý, muntžak malý – k edukačním účelům), Zoo
Praha (jelen lyrorohý, wapiti manitobský, los, sob karelský. Zoo Ústí nad Labem chová dlouhodobě a úspěšně a navíc
v úžasném výběhu jeleny bělohubé a zooograficky orientovaném výběhu siky vietnamské. Zoo Děčín má sice jen jeden
taxon, sambara skvrnitého, o to však vzácnějšího. Podobně je na tom Zoo Liberec, která má kromě sambara skvrnitého
i dlouhonohé a v této čistokrevné formě velmi vzácné soby karelské a k didaktickým účelům pěknou skupinku muntžaků
malých. Naším česko-slovenským „tierparkem“ (podle na jeleny bohatého Tierparku Berlin) je Zoo Ostrava, která v posledních letech chov jelenovitých velmi rozvíjí. V zoogeografickém konceptu chová například tyto druhy – axis indický, jelínek
vepří, daněk mezopotámský, jelen milu, wapiti sibiřský, sika vietnamský a další jelenovití se plánují.
Pokud čtenář projede naše zoologické zahrady, uvidí velkou část ohrožených a unikátních jelenů chovaných v Evropě, jistě
lze ale doporučit návštěvu obou berlinských zoo, zvláště pak Tierparku Berlin, kde je chována celá řada jeleních taxonů,
třeba jelen bělohubý, sika vietnamský, jelen bucharský, sambar indický (forma malaccensis) nebo nově i pozoruhodný jelen
berberský. Z historického hlediska lze také doporučit panství Woburn Abbey (Velká Británie) a Kronberg (Německo) kvůli
záchraně jelena milu a daňka mezopotámského.
191
„Sběratelům“ pozorování co nejvíce taxonů lze jistě doporučit i zoologické zahrady v San Diegu, Moskvě nebo Pekingu.
Dodejme, že ochranou ve volné přírodě i zajetí jelenovitých se zabývá odborná skupina při IUCN, více informací může
čtenář najít na http://www.icneotropical.org/home.htm).
Rozsáhlé sbírky jelenovitých a turovitých jsou obsaženy ve velkých světoznámých přírodovědných muzeích, jistě lze doporučit v Evropě přírodovědná muzea v Londýně, Paříži, Berlíně, St. Peterburgu, ale na řadu zajímavých exemplářů či ideálně
srovnávací série lze narazit téměř v každém větším muzeu. Pro velká muzea, zvláště bývalých koloniálních velmocí, je
typické, že mají ve svých sbírkových fondech typové jedince, tj. ty exempláře, na základě kterých byl daný druh či poddruh
pojmenován. Porovnání takových jedinců má velký vliv na taxonomii studované skupiny, neboť jde o zásadní srovnávací
materiál. Je jasné, že takový materiál bývá uložen za speciálních podmínek v depozitářích a jen malá část materiálu bývá
vystavena i v expozicích. Z tohoto hlediska je třeba působivá jediná dochovaná vycpanina jelena Schomburgkova v pařížském přírodovědném muzeu.
Muzeí zaměřených na jelenovité je poskromnu, z tohoto hlediska jsou sbírky NZM Ohrada v Hluboké nad Vltavou výjimečné, i mírou ukazovaných jedinců. Podobně zaměřeným muzeem je např. Oswaldovo muzeum jelenovitých – CervidenMuseum, které obsahuje velice hodnotný vědecký materiál převážně asijských jelenů z okruhu wapiti. Na trofeje jelenovitých je u nás bohaté Konopiště nebo na Slovensku muzeum asociované s inseminační stanicí pro jeleny, daňky a muflony
– Xcell Slovakia Breeding Services vedený Dr. Jaroslavem Pokorádi.
Osobnosti výzkumu jelenovitých
Vědecké poznání (v našem případě u obou skupin) se vyvíjí a za dosavadními znalostmi stojí úsilí mnoha nadšených jednotlivců řady profesí (cestovatelé, zoologové a jiní vědci, ale také koloniální úřednici nebo misionáři) a také velký počet institucí
vyvíjených po celá staletí. Popularizace nebo líčení historie vědy občas sklouzává ke stereotypu, že se zpřesnění našich znalostí
děje formou cíleného výzkumu, což může být často pravda, ale za řadou objevů stála a stojí nezřídka náhoda, štěstí a souhra
okolností. Historie poznávání jelenovitých a turovitých je bohatá, inspirující a podmaňující, například u objevů nových druhů
z posledních 100–150 let s nádechem dobrodružství, a má i širší přesah do obecného vývoje biologie a přírodních věd.
Náš pokus o uchopení historie výzkumu jelenovitých je s vědomím výše zmíněného spíše předložením jen některých
střípků mozaiky našeho poznání – spočívajícím v představení některých osobností, vysvětlení některých eponym jelenovitých tj. vědeckých jmen vázaných na nějakou osobnost, a krátkém zmínění našich vědců zabývajícími se kopytníky.
Výběr osobností a některých níže uvedených zdrojů při rozsáhlosti výzkumu kopytníků je střípkovitý, náchylný k subjektivnímu výběru a bohužel i nechtěnému možnému opomenutí některých významných osobností a důležitých dějinných momentů, za což se dotyčným a čtenářům omlouváme. Cílem této podkapitoly je především zmínění zásadnějších zdrojů informací a význačných badatelů, i s ohledem k rozsahu katalogu půjde spíše o zkratkovitá a zjednodušená
přiblížení. Dodejme, že u všech osobností neuvádíme vědecké a akademické tituly a u již nežijících osob udáváme rok
narození a úmrtí. Protože se většina zmiňovaných osobností zabývala mnoha tématy, zmiňujeme jen ty, které se vážou
na jelenovité.
Už jen když si přečteme vědecká jména jelenovitých, narazíme na celou řadu známých vědců, jako je např. Allen, Ameghino,
Blyth, Boddaert, Brooke, d´Orbigny, Erxleben, Cuvier, Gray, Groves, Hershkovitz, Heude, Hollister, Lesson, Linnaeus (Linné),
Lydekker, Merriam, Milne-Edwards, Ogilby, Pallas, Pocock, Przewalski, Rafinesque, Sclater, Seton, Swinhoe, Temminck, Thomas.
Někteří z nich byli přírodovědně nadšení cestovatelé a badatelé, ale velká část i kabinetní zoologové z největších světových
muzeí, kteří zpracovávali bohatý materiál posílaný doslova ze všech koutů světa a od světoznámých, ale i téměř neznámých,
ale stejně nadšených, sběratelů/lovců. Řada objevů byla tedy v jisté míře odrazem soupeření a prestiže koloniálních velmocí.
Zatímco pro cestovatele, lovce a případně přírodovědně založené koloniální úředníky je sběr vědeckého materiálu v jisté
míře přirozený, od misionářů větší vliv na zoologická poznávání naopak příliš neočekáváme. Přesto nejméně dva z nich
výrazně ovlivnili naše znalosti o jelenovitých.
Relativně známý je francouzský kněz Otec Père Jean Pierre Armand David (1826–1900), který se podílel na objevení
jelena milu (pro podrobnosti viz pasáž věnovanou tomuto jelenovi), ale třeba i neméně charismatické pandy velké. Jeho
jméno je obsaženo v anglickém nebo vědeckém jméně řady savců – veverky skalní (Sciurotamias davidianus, agl. Père
David‘s rock squirrel), makaka tibetského (Macaca thibetana, angl. Père David‘s macaque), hraboše Davidova (Eothenomys
melanogaster, angl. Père David‘s vole) a krtka perského (Talpa davidiana, angl. Père David‘s mole). Je to výsledek jeho vášně
pro sběr přírodnin všeho druhu, které následně posílal do pařížského muzea. Sám s ornitologem Oustaletem napsal knihu
o ptácích Číny.
192
193
Méně známý je jezuitský misionář Pierre-Marie Heude (1836–1902), opět Francouz, který působil v Číně, Indočíně,
na Filipínách, Dálném východě a dokonce až v Japonsku. Svému koníčku, zoologii (začínal s měkkýši, ale pak se zaměřil
na savce), se věnoval s takovým úsilím, že je otázkou, zda nebyl ve své sběratelské misi aktivnější při své misionářské
činnosti. Založil dokonce své muzeum, kde shromáždil bohatý materiál – jeho sbírka byla jeden čas považovaná za ztracenou, než byla řádně zkatalogizována Anjou Braunovou, Colinem Grovesem a Peterem Grubbem (Braun et al. 2001).
V pracích doprovázených nádhernými kresbami konkrétních exemplářů Heude popsal velké množství nových živočichů,
často ovšem s nadměrným štěpením vnitrodruhové variability. Oba misionáři tak měli velký vliv na poznání asijské fauny.
Někteří z těchto badatelů bývají zkresleně až mylně vnímáni a také karikováni jako výstřední vědci chorobně posedlí popisem
nových druhů. Proto je nezbytné jejich přínos vnímat v historickém kontextu a s ohledem k dobovému typu taxonomického
pojetí druhů (tj. zda bylo slučovací – lumperské – nebo štěpné, tzv. splitterské). Je dobré mít dále na paměti, že míra poznání
vnitrodruhové variability (např. rozdíly ve zbarvení vázané na věk a pohlaví zvířete) se logicky zlepšuje směrem k dnešku a že
dnes máme mnohem sofistikovanější statistické nástroje a také možnost rozdíly posuzovat z pohledu genetiky. Nicméně
musíme také přiznat, že někteří badatelé byli již za svého života a i při zohlednění dobové atmosféry za excentriky považováni,
především německý zoolog Paul Matschie (1861–1926) a jeho následovník Ludwig Zukowsky (1888–1965). Oba jistě měli
smysl pro detail, ale rozlišování odlišností různých jedinců se u nich čím dál více řídilo jistými arbitrálními předpoklady, např.
že asymetrie musí značit hybridizaci druhů (takže na základě jedné lebky buvola s výrazně nesouměrnými rohy byl Zukowsky
schopen rozlišit dva nové druhy buvolů), nebo že každý oddělěný říční systém musel mít své vlastní nové druhy kopytníků.
Oba tak zahltili taxonomii kopytníků mnoha zbytečnými jmény s často velmi vágním popisem, popř. ne zcela kvalitními fotografiemi. Vyladění taxonomie nějaké skupiny, na které se tito dva badatelé dříve podíleli, tak může být „za trest“ či „zlým snem“.
Na druhou stranu se musí jedním dechem přiznat, že Paul Matschie za své působení v berlínském přírodovědném muzeu díky
kontaktům s mnoha sběrateli nesmírně obohatil zdejší sbírkové fondy a že se oba podíleli na řadě zajímavých zjištění.
Obrovský dobový a trvanlivý inspirativní význam měly komentované katalogy a monografie určitých skupin kopytníků, především pak ty vydávané zoology Britského impéria, konkrétněji londýnského přírodovědného muzea, např. od Oldfielda
Thomase nebo Richarda Lydekera. Z těchto odborných textů zmiňme alespoň Lydekkerovy práce „Wild oxen, sheep &
goats of all lands, living and extinct“ (1898) a „The deer of all lands : a history of the family Cervidae, living and extinct“ (1898).
Obě tyto knihy zůstávají klasikou, i díky úžasnými kolorovaným litografiím. K poznání anatomie kopytníků výrazně přispěl
i další britský zoolog, Reginald Pocock, který popisoval vzhled a anatomii (např. žlázy) u mnoha zvířat, která prošla londýnskou zoologickou zahradou.
Další dva Britové, Peter Grubb a Colin P. Groves v posledních 60 letech výrazně revidovali s použitím moderních přístupů
taxonomii kopytníků a konzistentním výstupem je jejich „Ungulate taxonomy“ (2011), kde si čtenář může o taxonomickému výzkumu udělat velmi dobrý přehled, jak po textové, tak bibliografické stránce. Rádi bychom dodali, že Colin Groves
byl kolegou a přítelem našeho vynikajícího zoologa Vratislava Mazáka a kromě řady společných projektů popsali nový
poddruh asijského divokého osla, kulana (Equus hemionus kulan), a fosilního člověka zásadního pro naši vývojovou větev
– člověka dělného (Homo ergaster).
Z hlediska jelenovitých byly vlivné publikace např. Kennetha Whiteheada (Deer of the World – 1972, The Whitehead
encyklopedia of deer – 2008), jakož i knihy etologů kopytníků Georga B. Schallera (např. The deer and the tiger, Wildlife
of the Tibetian steppe) nebo LudValeria Geista (Deer of the World, 1999). Momentálně asi nejobsáhlejší a jistě nejaktuálnější je druhý svazek z edice „Handbook of the mammals of the World“, který kopytníky kromě nashromážděných informací
představuje v celé své kráse podmanivými fotografiemi a mnoha kresbami.
Eponyma
Pokud si projedeme soupis poddruhů a druhů jelenovitých, zjistíme, že se do vědeckých nebo národních názvů promítla jména celé řady osobností – někdy objevitelů, jindy význačných osobností, které autoři popisu zahrnuli do jmen
na základě jejich zásluh. V některých případech tedy nemá dotyčný druh na daného člověka žádnou bezprostřední vazbu.
Uveďme alespoň některé takové osobnosti (viz Beolens et al. 2009):
194
Salomón Briceńo Gabaldón (1826–1912) – venezuelský sběratel přírodnin, např. pro lorda Waltera Rotshschilda, jeho
jméno je obsaženo u mazamy venezuelského (Mazama bricenii)
Elliott Coues (1842–1899) – chirurg americké armády a nadšený ornitolog, jeho jméno je obsaženo u jelence Odocoileus
virginianus couesi.
George Mercer Dawson (1849–1901) – kanadský geolog, botanik, etnograf, který se odborně prosadil navzdory poškození páteře v dětství. Na ostrovech Královny Charlotty (Britská Kolumbie) nalezl soba, kterého později popsal jako Rangifer
dawsoni jiný známý a talentovaný přírodovědec Ernest Thompson Seton. Tento sob – sob Dawsonův (Rangifer tarandus
dawsoni) – vyhynul bohužel kolem roku 1935.
Alfred Duvaucel (1792–1824) – francouzský přírodovědec působící především na indickém subkontinentu, byl mimochodem synem i známého paleontologa a zoologa George Cuviera. Navzdory veškerému přínosu je také nechvalně znám
tím, že s francouzským kolegou Diardem odcizili část vědeckého materiálu ze Sumatry ze sbírek britského přírodovědce
sira Thomase Stamforda Rafflese. Jeho jméno nese barasinga (Rucervus duvaucelii).
Benedykt Dybowski (1833–1930) – polský biolog, profesor zoologie ve Varšavě, který byl po neúspěšné revoluci z roku
1863 poslán na Sibiř. Zde přispěl k poznání přírody kolem jezera Bajkal, Dálného východu a Kamčatky. V roce 1877 byl
propuštěn, i za zásluhy o poznání přírody Ruského impéria.
Lionel Percy Denham Eld (1808–1863) – plukovník bengálské armády, který v roce 1838 objevil v Údolí Manipuru jelena
lyrorohého (Rusa eldii). Autorem popisu byl MacClelland v roce 1842.
Henry Charles Joseph Kopsch (data nenalezena) – byl úředník Britského impéria v Číně, kde také zakoupil pro přírodovědce Swinhoe(a) na trzích přírodniny, včetně materiálu siky jihočínského (Cervus nippon kopschi), kterého Swinhoe
vymezil v roce 1873.
Heinrich Kuhl (1797–1821) – německý zoolog, který spolupracoval s přírodovědci holandské východoindické společnosti, zemřel na Jávě na tropickou nemoc. Jeho jméno nese jelínek baveánský (Axis kuhlii).
Malcolm McNeill (data nenalezena) – kapitán britské armády, který získal pro Britské museum typový exemplář jelena
sečuánského (Cervus wallichii/canadensis macneilli).
Alexander Michie (1833–1902) – obchodník, geograf, spisovatel a editor „Chinese Times“. Žil v Číně, jeho jméno nese
poddruh muntžaka chocholatého – Elaphodus cephalophus michianus.
Princ Alfred Ernest Albert, vévoda z Edinburghu a Saxe-Coburg Gotha (1844–1900) – druhý syn královny Viktorie, který
projevoval velký zájem o geografii a oceánografii. Při svých častých zahraničních cestách sbíral přírodniny. V roce 1868 byl
postřelen při návštěvě Austrálie irským nacionalistou, ale útok přežil. Jeho jméno je obsaženo v anglickém i vědeckém
jméně sambara skvrnitého (Rusa alfredi).
Theodore Roosevelt (1858–1919) – 26. prezident Spojených států amerických, lovec, ale i iniciátor ochrany přírody.
Podnikl řadu loveckých/sběratelských expedicí – z východoafrické dovezl např. 5013 savců, 4453 ptáků, 2322 plazů
a obojživelníků a podobný počet ryb a dalších skupin. Jeho jméno nese wapiti západoamerický (Cervus canadensis
roosevelti). Existuje i muntžak Rooseveltových (Muntiacus rooseveltorum), ten má ale návaznost na jeho syny, Theodora
Roosevelta Jr. a Kermita Roosevelta, kteří ho často doprovázeli na jeho expedicích. Tento muntžak byl uloven v Laosu
v roce 1929 a pak zmizel na nějakých 60 let „z očí“, než byl i na základě genetických šetření znovu objeven.
195
Christian Carl Wilhem Sartorius (1796–1872) – německý přírodovědec, který působil v letech 1826–72 v Mexiku, jeho
jméno nesl mazama Mazama sartorii.
Sir Robert Hermann Schomburgk (1804–1865) – anglický cestovatel a průzkumník německého původu, který se
zabýval především výzkumem severní části Jižní Ameriky (Venezuela, Guyana), přesto se podílel i na objevení charismatického a bohužel už vyhynulého jelena Schomburkgova, neboť sbíral též rostliny a živočichy Siamu během své diplomatické
služby v těchto končinách..
Robert Swinhoe F. R. S. (1836–1877) – tento Brit působil v Číně v konzulárních službách a ačkoliv svou největší pozornost věnoval ptákům, sbíral a popsal celou řadu dalších zvířat, např. siku Dybovského, siku jihočínského, s. mandžuského
a srnčíka. Jeho jméno bylo zahrnuto Sclaterem do vědeckého jména sambara z ostromu Formosa – Rusa unicolor swinhoii.
W. G. Thorold (data nenalezena) – lékař britské armády, cestovatel a přírodovědec. Při své tibetské cestě narazil na jelena
bělohubého, který je v angličtině často nazýván jako Thorold´s deer . Prioritu objevu tohoto jelena měl ovšem generál
Nikolaj Michajlovič Prževalskij, který uskutečnil celkem pět expedicí na Sibiř a do střední Asie. Ačkoliv popsal jelena
bělohubého jako Cervus albirostris, pro jeho odlišnost mu byl jeden čas vymezován rod Przewalskium. Jeho jméno
do vědeckých jmen začlenila řada autorů popisů, nejznámější je kůň Převalského nebo gazela Převalského.
Johann Jacob von Tschudi (1818–1889) – baron, švýcarský cestovatel, který působil v Peru, Brazílii, Argentině a Chile.
Byl lékařem, diplomatem, přírodovědcem, antropologem, lingvistou a i státníkem. Jeho jméno nese mazama peruánský
(Mazama nemorivaga tschudii).
Nathaniel Wallich (1786–1854) – dánský přírodovědec (botanik) a lékař, který byl poslán dánskou vládou do Bengálska,
později působil ve službách Východoindické společnosti. Založil muzeum v Kalkatě, kde shromáždil velké množství přírodnin. Jeho jméno nese jelen šu (Cervus wallichii).
Stran eponym je u některých taxonů tajemný původ jmen (nezdůvodněný v originálním popisu), to je třeba případ
O. Thomase a jeho mazamů Mazama sheila nebo Mazama zetta.
Výzkum v ČR
Výzkum kopytníků obecně je u nás rozmanitý a má dlouhou historii, částečně díky samotné tradici výzkumu, řadě vynikajících osobností a prolínání různých pohledů a přístupů (např. klasický zoologický výzkum ve volné přírodě, zoologických
zahradách nebo oborách a propracovaná myslivecká praxe). Zájemcům o dějiny české (československé) zoologie doporučujeme především tyto monografie „Dějiny české zoologie“ (Opatrný a Petruška, 1998), „Atlas rozšíření savců v České republice“ (Anděra a Hanzal 1995), „Savci v České republice – rozšíření, historie a ochrana“ (Anděra a Červený, 2009), přičemž
výzkum kopytníků byl přímo zhodnocen ve speciálním svazku časopisu Lynx v roce 1973 pod názvem „Výzkum kopytníků
v Československu“ (Stolinová a kol.). Výzkum se v určité míře týká jednak vztahu ke zvířatům obecně, ale také metodologií
vědy. Stran prvního bodu si dovolíme doporučit publikace o vývoji a našem aktuálním vztahu ke zvířatům alespoň tyto
knihy – „Člověk a zvíře“ (Veselovský 2000), „Ochlupení bližní“ (Komárek 2011), „Encyklopedie Ottova – Myslivost“ (Červený
a kol. 2009) nebo „Tisíc let myslivosti“ (Andreska a Andresková, 1993). K vývoji zoologického poznání a obecné metodologii
vědy doporučujeme tyto knihy – „Primate taxonomy“ (2001), „Extended family: Long lost cousins“ (Groves 2008), „Ungulate
taxonomy“ (Groves a Grubb 2011), „The growth of the biological thought“ (Mayr 1982), „Dějiny biologického myšlení“
(Komárek 1997), ale i „starší“, ale neméně zajímavé „Dějiny biologických teorií novověku“ (Rádl 2006).
Mimořádné postavení mezi našimi odborníky na jelenovité zaujímá Julius Komárek (1892–1955), osobnost hlubokých
a mnohostranných znalostí zoologie, vědec, popularizátor a učitel, který ovlivnil mnoho dalších generací vynikajících zoologů. J. Komárek hodnotil například exteriér středoevropských forem jelena evropského a napsal řadu odborně velice
kvalitních a přitom čtivých populárně vědeckých knih, např. Lovy v Karpatech, Myslivost v českých zemích, Česká zvířena,
Lesnická zoologie.
Český čtenář má to štěstí, že si může v rodném jazyce přečíst i velmi kvalitní monografie o dílčích skupinách lovné zvěře
od dalších odborníků z oboru myslivosti – např. „Jelení zvěř“ a „Srnčí zvěř“ (1959, 1963, obojí Josef Nečas), „Lovecké trofeje českých zemí“ (1974, Josef Hromas, Josef Lochman, Josef Macourek), „Dutorohá zvěř“ (1979, Josef Lochman, Alois
Kotrlý, Josef Hromas) a „Daněk, sika, jelenec“ (1986, František Husák, Robert Wolf, Josef Lochman). Význačným odborníkem
na myslivost, parazitologii a další obory zoologie byl i Václav Dyk (1912–1995).
Morfologii, parožní a pohlavní cyklus jelenovitých studoval Zdeněk Frankenberger (1892–1966) a dále velmi intenzivně
Antonín Bubeník (1913–1995), který byl autorem nebo spoluautorem cca. 290 vědeckých prací a řady knih, např. „Das
Geweih“ (1966), „Elk of North America“ (1982), „The big game of the World“ (1989), „Horns, proghorns and antlers“ (1990),
navíc byl i nadaným výtvarník, který své práce doplňoval svými zdařilými kresbami/malbami.
Zakladatelem etologie, všestranným zoologem a velmi úspěšným popularizátorem zoologie byl Zdeněk Veselovský (1928–
2006), pro připomenutí tohoto zoologa viz 23. sborník etologické společnosti, a bibliografii (Robovský 2013), etologií
přímo jelenovitých se dlouhodobě zabývá Luděk Bartoš, čtenářům dobře známý díky knize „Bílí jeleni“ (1987), který se také
zaměřil detailně na hybridizaci jelena evropského a siků. Tuto problematiku, jakož i další genetické šetření našich kopytníků, řeší například Jan Zima, Petr Koubek nebo Martin Ernst, který analyzoval právě i genetickou stránkou bílých jelenů.
196
197
Ekoetologii srnce a ekologii dalších druhů lovné zvěře studuje Jan Zejda, potravní ekologii kopytníků Marta Heroldová
nebo Miloslav Homolka.
Faunistická pozorování shromáždil a zhodnotil Miloš Anděra s Vladimírem Hanzalem – „Atlas rozšíření svců v České republice“ (1995) a Jaroslavem Červeným – „Velcí savci v České republice“ (2009).
Popularizací paleontologických objevů a odbornou spoluprací s akademickým malířem Zdeňkem Burianem (1905–1981)
při tvorbě neuvěřitelného množství umělecky a odborně naprosto dokonalých rekonstrukcí proslul u širší veřejnosti všestranný paleontolog Josef Augusta (1903–1968). Jmenujme alespoň tyto knihy – „Divy prasvěta“ (1942), „Ztracený svět“
(1960), „Zavátý život“ (1967), „Z hlubin pravěku“ (1968), „U pravěkých lovců“ (1971). Před produktivní spoluprací se Zdeňkem
Burianem pořídil mnoho kreseb jelenů pro jeho knihy nebo knihy Františka Vodičky Jiří Židlický (1895–1950).
Po smrti J. Augusty byli Zdeňku Burianovi vědeckými spolupracovníky/konzultanty tito paleontologové, zoologové a antropologové – Zdeněk Špinar, Vratislav Mazák, Josef Wolf, Josef Beneš a Bořivoj Záruba (viz Prokop 2005).
KOMÁREK, S.: Dějiny biologického myšlení. Medusa, Praha, 1997, 144 s.
KOMÁREK, S.: Ochlupení bližní. Zvířata v kulturních kontextech. Academia, Praha, 2011, 279 s.
MAYR, E.: The growth of the biological thought. Harvard University Press, Cambridge, 1982, ix + 974 s.
OPATRNÝ, E.; PETRUŠKA, F.: Dějiny české zoologie. Stručné dějiny naší systematické zoologie a životopisy našich systematických
zoologů. Přírodovědecká fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, 1998, 177 s.
PROKOP, V.: Zdeněk Burian. Gallery, 2005, 230 + xlvii.
RÁDL, E.: Dějiny biologických teorií novověku. Academia, Praha, 2006, 1014 s.
SCHALLER, G. B.: The deer and the tiger. A study of wildlife in India. The University of Chicago Press, Chicago and London,
1967, 370 s.
STOLINOVÁ, V.; KOKEŠ, O.; HORÁČKOVÁ, J.; HERÁŇ, I.; ŠKULTÉTY, J.: Výzkum kopytníků v Československu. Lynx n. s., suppl. III,
1973, s. 3–80.
VESELOVSKÝ, Z.: Člověk a zvíře. Academia, Praha, 2000, 247 s.
WHITEHEAD, G. K.: Deer of the World. A Studio Book, The Viking Presss, New York, 1972, 194 s.
Paleontologií savců se u nás dlouhodobě zabývá Oldřich Fejfar, Rudolf Musil, dříve například Josef Beneš, archeozoologií
dříve Zdeněk Kratochvíl, aktuálně například Lenka Kovačiková, René Kyselý, Myriam Nývltová-Fišáková a Zdeňka Sůvová.
Luděk Dobroruka (1933–2004) byl spolu s jiným vynikajícím zoologem Vratislavem Mazákem (1937–1987) jedním z mála
našich taxonomů velkých savců. Oba zoology spojovala pečlivost, taxonomický cit a sečtělost, a proto jejich studie měly
a stále mají veliký ohlas v zahraničí. Pro biografii a bibliografii viz Zprávy ČSEtS č. 20 (v případě L. Dobroruky) a časopis Lynx
z roku 2007 (v případě V. Mazáka).
L. Dobroruka byl prakticky (působil v Zoo Praha a Zoo Dvůr Králové) i teoreticky zaměřený zoolog, přičemž komentoval
například znaky a variabilitu siků, filipínských jelenů, karpatského jelena, našich bílých jelenů, východosibiřských jelenů
r. Cervus, ale třeba i mazamy zakrslého Mazama chunyi či dokladoval výskyt jelena milu na ostrově Hainan. Též studoval
chlupové víry a zmapoval rozdílnosti v línání u jelenovitých a některých dalších skupin kopytníků.
K dalšímu čtení
ANDĚRA, M.; HANZAL, V.: Atlas rozšíření savců v České republice. Předběžná verze I. Sudokopytníci (Artiodactyla), zajíci
(Lagomorpha). Národní muzeum, Praha 1995, 64 s.
ANDĚRA, M.; ČERVENÝ, J.: Velcí savci v České republice – rozšíření, historie a ochrana. 1. Sudokopytníci (Artiodactyla). Národní
muzeum, Praha 2009, 88 s.
ANDRESKA, J.; ANDRESKOVÁ, E.: Tisíc let myslivosti. Tina, Vimperk 1993, 443 s.
ANGERMANN, R.: Anna Held, Paul Matschie und die Säugetiere des Berliner Zoologischen Gartens. Bongo (Berlin) 24, 1994, s.
107–138.
AUGUSTA,J.: Divy prasvěta. Kronika pravěké přírody a tvorstva. Toužimský a Moravec, Praha, 1942, 759 s.
BEOLENS, B.; WATKINS, M.; GRAYSON, M.: The eponym dictionary of mammals. The Johns Hopkins University Press, Baltimore,
2009, 574 s.
BRAUN, A.; GROVES, C. P.; GRUBB, P.; YANG, Q-s.; XIA, L.: Catalogue of the Musée Heude collection of mammals skulls. Acta
Zootaxonomica Sinica 26, 2001, s. 608–660.
ČERVENÝ, J.; KAMLER, J.; KHOLOVÁ, H.; KOUBEK, P.; MARTÍNKOVÁ, N.: Ottova encyklopedie – Myslivost. Ottovo Nakladatelství,
Praha, 2009, 592 s.
Primate Taxonomy. Washington D.C.: Smithsonian Institution Press. Groves, C.: 2001, 350 s.
GRIVES, C.: Extended family: Long lost cousins. A personal look at the history of primatology. Conservational International,
Arlington, VA, USA, 2008, 227 s.
GROVES, C.; GRUBB, P.: Ungulate Taxonomy. Baltimore: Johns Hopkins University Press. 2011, 317 s.
HANÁK, V.: Vzpomínka na Vratislava Mazáka, Lynx, nová serie 38, 2007, s. 161–170
198
199
Výsledky
Použité zkratky: inv. č. = inventární číslo, K = údaje z kartotéky K. Šimana, cf. = podobnost k nějakému taxonu, KL = krátká
lebka, DL = dlouhá lebka, CL = celá lebka bez dolní čelisti, UL = umělá lebka, DB = dubový štítek, V = vyřezávaný štítek)
Česká jména ve 3. sloupci odpovídají názvosloví Pluháček a kol. 2010
Inv. č.
Vedeno jako
Taxon podle monografie
Revize
Mattioli in Wilson
(nové určení)
a Mittermeier 2011
Lokace, datace a další
údaje (podle prací
V. Sallače a ostatních
uvedených zdrojů)
Úprava
trofeje,
štítek
61 715
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 716
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 717
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 718
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 719
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
špičák
61 720
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, kulatý
parohy
shozeny
Pozn.
levý paroh
shozený
61 694
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 721
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
61 695
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 722
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 696
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, malý
hnědý
61 723
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
61 697
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 724
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 698
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 725
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
61 699
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 726
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 700
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 727
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 701
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 728
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 702
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 729
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
61 703
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 730
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
61 704
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 731
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 705
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
kulatý
61 732
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
61 706
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
kulatý
pouze štítek,
paroží chybí
61 733
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
61 707
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
kulatý
vidlák
61 734
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
61 708
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
špičák, vývrtkovité
paroží
61 735
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
pouze štítek,a
rudiment lebky
paroží (špičák)
chybí
61 736
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
61 737
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
špičák
61 738
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
špičák,
vývrtkovité paroží
10. 8. 1906, 19 kg (K)
prasklá lebka
chybí,
nahlášeno 2007
špičák, zpátečník
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 710
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
kulatý
61 711
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
kulatý
61 739
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
zpátečník
61 712
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 740
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
pouze štítek,
paroží chybí
61 713
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 741
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 714
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 742
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 709
200
pravá pučnice
poškozená
201
61 771
Srnec sibiřský mandžuský
Capreolus pygargus
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
tianschanicus
CL +
dolní
čelist, DB
61 772
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
DL, DB
61 773
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
DL, DB
61 774
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
DL, DB
61 775
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
Central Asien (K)
KL, DB
61 776
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
Central Asien (K)
KL, DB
61 777
Srnec kavkazský
Capreolus pygargus
kaukaensis
Srnec ruský
Capreolus pygargus
pygargus
Westlichen Kaukasus (K)
KL, DB
61 778
Srnec kavkazský
Capreolus pygargus
Srnec ruský
Capreolus pygargus
pygargus
Westlichen Kaukasus (K)
KL, DB
KL, V
61 779
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
KL, DB
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 780
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
KL, DB
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
levá lodyha
ulomená
61 781
Srnec kavkazský
Capreolus pygargus
caucaensis
Srnec ruský
Capreolus pygargus
pygargus
KL, DB
61 755
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
špičák
61 782
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
KL, DB
61 756
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
špičák
61 783
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
61 757
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
mladý špičák
61 784
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
Srnec sibiřský
Capreolus pygargus
KL, DB
61 758
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
špičák, lodyhy
vyhnuté dozadu
a dopředu
61 785
Srnec kavkazský
Capreolus pygargus
caucaensis
Srnec ruský
Capreolus pygargus
pygargus
KL, DB
61 759
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
vidlák
61 786
Muntžak červený
Muntiacus muntjak vaginalis
DL, DB
Srnec obecný
Capreolus capreolus
Muntžak javanský
Muntiacus vaginalis
61 760
Srnec evropský
Capreolus capreolus
KL, DB
61 761
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, kulatý
černý
zpátečník
61 762
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
kulatý
zpátečník
61 763
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
mladý
61 764
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, kulatý
vidlák, lebka
nalomená
61 765
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
DL, V
61 766
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
DL, V
61 767
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
Bez lebky,
shoz,V
61 768
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 769
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
61 770
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 743
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 744
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 745
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 746
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 747
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 748
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 749
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, V
61 750
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
61 751
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
KL, DB
61 752
Srnec evropský
Capreolus capreolus
Srnec obecný
Capreolus capreolus
61 753
Srnec evropský
Capreolus capreolus
61 754
202
KL, V
2. 5. 1885 (K)
zpátečník
pravá lodyha
ulomená
nerovný vidlák
levá pučnice
poraněná
Oberes Kamtschak
Quuellengebiet (K)
KL, DB
vidlák
pouze levý
parůžek
Muntžak obrovský
Muntiacus vuquangensis
(cf )
61 787
Mundžak indický
Muntiacus
Muntžak sundský
Muntiacus muntjak
61 788
Mundžak indický
Muntiacus
Muntžak sundský
Muntiacus muntjak
KL, DB
61 789
Mundžak indický
Muntiacus
Muntžak sundský
Muntiacus muntjak
KL, DB
61 790
Muntžak
Muntiacus
Muntžak
Muntiacus sp.
Muntžak jihoindický
Muntiacus muntjak
malabaricus
61 791
Muntžak tenesserimský
Muntiacus tenesserimus
Muntžak sundský
Muntiacus muntjak
Muntžak obrovský
Muntiacus
vuquangensis (cf )
61 792
Muntžak zlatý
Muntiacus aureus
Muntžak zlatavý
Muntiacus m. aureus
Muntžak jihoindický
Muntiacus muntjak
malabaricus
61 793
Muntžak
Muntiacus
Muntžak
Muntiacus sp.
Muntžak jihoindický
Muntiacus muntjak
malabaricus
KL, DB
Ceylon
enormní,
většinou
parametrů
(Schaller et Vrba
1996) odpovídá
M. vuquangensis
KL, DB
KL, DB
enormní,
většinou
parametrů
(Schaller et Vrba
1996) odpovídá
M. vuquangensis
Ceylon
DL, DB
lebka se srstí
Ceylon
KL, DB
203
61 794
Muntžak siamský
Muntiacus feae
Muntžak hnědý
Muntiacus feae
KL, DB
61 821
Jelen molucký
Rusa hippelaphus moluccensis
Sambar ostrovní
Rusa timorensis
61 795
Muntžak siamský
Muntiacus feae
Muntžak hnědý
Muntiacus feae
KL, DB
61 822
Jelen molucký
Rusa hippelaphus moluccensis
Sambar ostrovní
Rusa timorensis moluccensis
KL, DB
61 796
Jelen Kuhliův
Hyelaphus kuhli
Jelínek baveánský
Axis kuhli
KL, DB
61 823
Jelen molucký
Rusa hippelaphus moluccensis
Sambar ostrovní
Rusa timorensis moluccensis
KL, DB
61 797
Jelen Kuhliův
Hyelaphus kuhli
Jelínek baveánský
Axis kuhli
KL, DB
61 824
Jelen molucký
Rusa hippelaphus moluccensis
Sambar ostrovní
Rusa timorensis moluccensis
KL, DB
61 798
Jelen kalamienský
Hyelaphus calamianensis
Jelínek kalamiánský
Axis calamianensis
KL, DB
61 825
Jelen molucký
Rusa hippelaphus moluccensis
Sambar ostrovní
Rusa timorensis moluccensis
KL, DB
61 799
Jelen vepří
Hyelaphus porcinus
Jelínek vepří
Axis porcinus
Jelínek baveánský
Axis kuhlii
Bavean Isl.
KL, DB
61 826
Jelen molucký
Rusa hippelaphus moluccensis
Sambar ostrovní
Rusa timorensis moluccensis
KL, DB
61 800
Jelen vepří
Hyelaphus porcinus
Jelínek vepří
Axis porcinus
Jelínek indočínský
Axis porcinus
annamiticus
Siam
KL, bukový
61 827
Jelen molucký
Rusa hippelaphus moluccensis
Sambar ostrovní
Rusa timorensis moluccensis
DL, DB
61 801
Jelen vepří
Hyelaphus porcinus
Jelínek vepří
Axis porcinus
KL, DB
61 828
Jelen molucký
Rusa hippelaphus moluccensis
Sambar ostrovní
Rusa timorensis moluccensis
KL, DB
61 802
Jelen vepří
Hyelaphus porcinus
Jelínek vepří
Axis porcinus
KL, DB
61 829
Jelen sambar
Rusa hippelaphus moluccensis
Sambar ostrovní
Rusa timorensis moluccensis
KL, DB
61 803
Jelen vepří
Hyelaphus porcinus
Jelínek vepří
Axis porcinus
KL, DB
61 830
Jelen sambar malajský
Rusa hippelaphus moluccensis
Sambar ostrovní
Rusa timorensis moluccensis
KL, DB
61 804
Jelen vepří
Hyelaphus porcinus
Jelínek vepří
Axis porcinus
61 831
Jelen malajský
Rusa hippelaphus moluccensis
Sambar ostrovní
Rusa timorensis moluccensis
KL, DB
61 805
Jelen vepří
Hyelaphus porcinus
Jelínek vepří
Axis porcinus
KL, DB
61 832
Jelen sambar
Rusa hippelaphus moluccensis
Sambar ostrovní
Rusa timorensis moluccensis
KL, DB
61 806
Jelen vepří
Hyelaphus porcinus
Jelínek vepří
Axis porcinus
KL, DB
61 833
Jelen javanský
Rusa hippelaphus javanensis
Sambar ostrovní
Rusa timorensis
KL, DB
61 807
Jelen vepří
Hyelaphus porcinus
Jelínek vepří
Axis porcinus
KL, DB
61 834
Jelen sambar indický
Cervus unicolor
Sambar indický
Rusa unicolor
Rusa unicolor unicolor
61 808
Jelen Alfredův
Axis alfredi
Sambar skvrnitý
Rusa alfredi
61 835
Jelen koňský sambar
Rusa unicolor equinus
Sambar indický
Rusa unicolor
Rusa unicolor cambojensis
nebo Rusa u. equina
KL, DB
61 809
Jelen axis-čital
Axis ceylonensis
61 836
Jelen koňský
Rusa unicolor equinus
Sambar indický
Rusa unicolor
Rusa unicolor cambojensis
nebo Rusa u. equina
DL, DB
61 810
61 837
Jelen koňský
Rusa unicolor equinus
Sambar indický
Rusa unicolor
Rusa unicolor unicolor
61 838
Jelen koňský sambar
Rusa unicolor equinus
Sambar indický
Rusa unicolor
Rusa unicolor cambojensis
nebo Rusa u. equina
KL, DB
61 839
Jelen koňský
Rusa unicolor equinus
Sambar indický
Rusa unicolor
Rusa unicolor cambojensis
nebo Rusa u. equina
KL, DB
61 840
Jelen sambar
Cervus unicolor
Sambar indický
Rusa unicolor
KL, DB
61 841
Jelen malajský
Rusa hippelaphus moluccensis
Sambar ostrovní
Rusa timorensis moluccensis
KL, DB
61 842
Jelen koňský sambar
Rusa unicolor
Sambar indický
Rusa unicolor
Rusa unicolor unicolor
Vorder Indien
KL, DB
61 843
Jelen koňský sambar
Rusa unicolor equinus
Sambar indický
Rusa unicolor
Rusa unicolor cambojensis
Kochinchina (K)
KL, DB
61 844
Jelen koňský sambar
Rusa unicolor equinus
Sambar indický
Rusa unicolor
Rusa unicolor cambojensis
nebo Rusa u. equina
KL, DB
61 845
Jelen koňský sambar
Rusa unicolor equinus
Sambar indický
Rusa unicolor
Rusa unicolor cambojensis
nebo Rusa u. equina
KL, DB
61 846
Jelen koňský sambar
Rusa unicolor equinus
Sambar indický
Rusa unicolor
Rusa unicolor brookei
61 847
Jelen koňský
Rusa unicolor equinus
Sambar indický
Rusa unicolor
Rusa unicolor cambojensis
nebo Rusa u. equina
61 848
Jelen sambar
Rusa unicolor equinus
Sambar indický
Rusa unicolor
Rusa unicolor cambojensis
Vorder Indien
Velmi atypický, spíš
podobný axisovi
KL, DB
Philippinen
KL, DB
Axis indický
Axis axis
Ceylon (K)
KL, DB
Jelen axis-čital
Axis ceylonensis
Axis indický
Axis axis
Ceylon (K)
KL, DB
61 811
Jelen axis-čital indický
Axis
Axis indický
Axis axis
KL, DB
61 812
Čital indický
Rusa axis
Axis indický
Axis axis
KL, DB
61 813
Čital indický
Cervus axis
Axis indický
Axis axis
KL, DB
61 814
Jelen axis-čital
Rusa axis
Axis indický
Axis axis
KL, DB
61 815
Jelen hřivnatý javanský
Rusa hippelaphus
Sambar ostrovní
Rusa timorensis
Rusa timorensis russa
61 816
Jelen hřivnatý javanský
Rusa hippelaphus
Sambar ostrovní
Rusa timorensis
Rusa timorensis russa
KL, DB
61 817
Jelen hřivnatý javanský
Rusa hippelaphus
Sambar ostrovní
Rusa timorensis
Rusa timorensis russa
KL, DB
61 818
Jelen hřivnatý
Rusa hippelaphus
Sambar ostrovní
Rusa timorensis
Rusa timorensis russa
KL, DB
mladý
61 819
Jelen hřivnatý
Rusa hippelaphus
Sambar ostrovní
Rusa timorensis
Rusa timorensis russa
KL, DB
mladý
61 820
Jelen molucký
Rusa hippelaphus
moluccensis
Sambar ostrovní
Rusa timorensis
moluccensis
204
Java
KL, DB
KL, DB
Rusa timorensis
macassarica
Celebes
Ceylon
Vorder Indien
Borneo
Siam
KL, DB
DL, DB
poškozená lebka
KL, DB
špička lebky
sádrová
KL, DB
KL, DB
naštípnutá lebka
KL, DB
prasklá lebka
205
61 849
Jelen sambar koňský
Cervus unicolor
Sambar indický
Rusa unicolor
KL, DB
61 877
Jelen sika japonský
Pseudoaxis sika
Sika
Cervus nippon
KL, DB
61 850
Jelen filipinský
Rusa unicolor philippina
Sambar luzonský
Rusa marianna
CL, DB
61 878
Jelen sika formosanský
Pseudoaxis sika
Sika tchajwanský
Cervus n. taiouanus
KL, DB
61 851
Jelen koňský mariánský
Rusa unicolor
Sambar luzonský
Rusa marianna
KL, DB
61 879
Jelen sika mandžuský
Pseudoaxis sika
Sika mandžuský
Cervus n. mantschuricus
KL, DB
61 852
Jelen koňský filipinský
Rusa unicolor philippinus
Sambar luzonský
Rusa marianna
KL, DB
61 880
Jelen sika čínský
Pseudoaxis hortulorum
Sika jihočínský
Cervus n. kopschi
61 853
Jelen koňský sambar
Rusa unicolor
Sambar indický
Rusa unicolor
KL, DB
61 881
Jelen sika čínský
Pseudoaxis kopschi
Sika jihočínský
Cervus n. kopschi
61 854
Jelen koňský filipinský
Rusa unicolor philippinus
Sambar luzonský
Rusa marianna
KL, DB
61 882
Jelen sika japonský
Pseudoaxis sika
Sika
Cervus nippon
61 855
Jelen koňský filipinský
Rusa unicolor philippinus
Sambar luzonský
Rusa marianna
KL, DB
61 883
Jelen amurský sika
Pseudoaxis hortulorum
61 856
Jelen koňský filipinský
Rusa unicolor philippinus
Sambar luzonský
Rusa marianna
KL, DB
61 884
61 857
Jelen koňský filipinský
Rusa unicolor philippinus
Sambar luzonský
Rusa marianna
KL, DB
61 858
Jelen koňský filipinský
Rusa unicolor philippinus
Sambar luzonský
Rusa marianna
Rusa marianna marianna
Batangas (K)
61 859
Jelen koňský filipinský
Rusa unicolor philippinus
Sambar luzonský
Rusa marianna
Sambar mindanajský
Rusa marianna nigella
Basilan (K)
61 860
Jelen bahenní
Rucervus duvauceli
Barasinga
Rucervus duvaucelii
Barasinga jižní
Rucervus d. branderi (cf.)
61 861
Jelen bahenní
Rucervus duvauceli
Barasinga
Rucervus duvaucelii
Barasinga západní
Rucervus d. duvaucelii (cf.)
61 862
Jelen bahenní
Rucervus duvauceli
Barasinga
Rucervus duvaucelii
Barasinga východní
Rucervus d. ranjitsinhi (cf.)
61 863
Jelen bahenní
Rucervus duvauceli
Barasinga
Rucervus duvaucelii
Barasinga jižní
Rucervus d. branderi (cf.)
61 864
Jelen barasingha
Rucervus duvauceli
Barasinga
Rucervus duvaucelii
61 865
Jelen bahenní
Rucervus duvauceli
Barasinga
Rucervus duvaucelii
61 866
Jelen Schomburgův
Rucervus schomburgki
Jelen Schomburgkův
Rucervus schomburgki
61 867
Jelen lyrovitý
Rucervus eldi
Jelen lyrorohý
Rucervus eldii
Jelen indočínský
Rucervus eldii siamensis (cf.)
61 868
Jelen lyrovitý
Rucervus eldi
Jelen lyrorohý
Rucervus eldii
Jelen indočínský
Rucervus eldii siamensis
61 869
Jelen lyrovitý
Rucervus eldi
Jelen lyrorohý
Rucervus eldii
Jelen indočínský
Rucervus eldii siamensis
61 870
Jelen lyrovitý
Rucervus eldi
Jelen lyrorohý
Rucervus eldii
ne R. e. siamensis
61 871
Jelen lyrovitý
Rucervus eldi
Jelen lyrorohý
Rucervus eldii
ne R. e. siamensis
61 872
Jelen sika japonský
Pseudoaxis sika
61 873
Rusa unicolor cambojensis
nebo Rusa u. equina
Rusa unicolor cambojensis
nebo Rusa u. equina
Süd-Ost China
dvouletý, špičák,
poškozená lebka
KL, DB
KL, DB
KL, UL, DB
Tiergarten
(zvíře ze zajetí)
Sika mandžuský
Cervus n. mantschuricus
KL, DB
prasklá lebka
Jelen sika
Pseudoaxis hortulorum
Sika mandžuský
Cervus n. mantschuricus
KL, DB
61 885
Jelen kašmírský
Cervus affinis hangul
Jelen kašmírský
Cervus wallichii hanglu
KL, DB
61 886
Daněk obecný
Dama dama
Daněk evropský
Dama dama
DL, DB
KL, DB
61 887
Daněk obecný
Dama dama
Daněk evropský
Dama dama
DL, DB
KL cizí, DB
61 887A
Daněk obecný
Dama dama
Daněk evropský
Dama dama
KL, DB
KL, UL, DB
61 888
Daněk obecný
Dama dama
Daněk evropský
Dama dama
KL, DB
vařečkář
KL cizí, DB
61 889
Daněk obecný
Dama dama
Daněk evropský
Dama dama
DL, DB
špičák
KL, UL, DB
61 890
Jelen atlaský
Cervus elaphus barbarus
Jelen berberský
Cervus elaphus barbarus
KL, UL, DB
shozy
Barasinga východní
Rucervus d. ranjitsinhi (cf.)
KL, DB
61 891
Jelen berberský
Cervus elaphus barbarus
Jelen berberský
Cervus elaphus barbarus
KL, UL, DB
shozy
Barasinga jižní
Rucervus d. branderi (cf.)
KL, UL, DB
61 892
Jelen africký berberský
Cervus elaphus barbarus
Jelen berberský
Cervus elaphus barbarus
KL, UL, DB
shozy
61 893
Jelen evropský korsický
Cervus e. corsicanus
Jelen korsický
Cervus e. corsicanus
KL, UL, DB
shozy
CL, DB
61 894
Jelen evropský korsický
Cervus e. corsicanus
Jelen korsický
Cervus e. corsicanus
CL + d.
čelist., DB
KL, DB
61 895
Jelen evropský maral
Cervus elaphus maral
Jelen kavkazský
Cervus e. maral
Őstlicher Kavkaz
DL, DB
KL, DB
61 896
Jelen evropský
Cervus elaphus
Jelen evropský
Cervus elaphus
Grauer Gegend
KL, UL, DB
shozy
Burmah
KL, DB
61 897
Jelen evropský
Cervus elaphus
Jelen evropský
Cervus elaphus
KL, DB
chybí pravý
opěrák
Burmah
KL, DB
61 898
Jelen evropský
Cervus elaphus
Jelen evropský
Cervus elaphus
KL, DB
levý opěrák
ulomený
Sika
Cervus nippon
Japan
CL, DB
61 899
Jelen evropský
Cervus elaphus
Jelen evropský
Cervus elaphus
KL, DB
vidlák
Jelen sika japonský
Pseudoaxis sika
Sika
Cervus nippon
Japan
KL, DB
61 900
Jelen evropský
Cervus elaphus
Jelen evropský
Cervus elaphus
KL, DB
špičák
61 874
Jelen sika japonský
Pseudoaxis sika
Sika
Cervus nippon
Japan
KL, DB
atypický počet
výsad – 5/5
61 901
Jelen evropský
Cervus elaphus
Jelen evropský
Cervus elaphus
KL, DB
špičák, pórovité
hroty
61 875
Jelen sika japonský
Pseudoaxis sika
Sika
Cervus nippon
Japan
KL, DB
poškozená lebka
61 902
Jelen evropský
Cervus elaphus
Jelen evropský
Cervus elaphus
KL, DB
špičák, pórovité
hroty
61 876
Jelen sika japonský
Pseudoaxis sika
Sika
Cervus nippon
Japan
KL, DB
špičák
61 903
Jelen evropský
Cervus elaphus
Jelen evropský
Cervus elaphus
KL, DB
206
China
Bengalien
KL cizí, DB
Siam
shozy dvou
různých jedinců
vidlák
Japan
Od Eust. von Waldsteina
z himálajské výpravy
Köln, 26. 3. 1908 (K)
KL, DB
atypický, malý
počet výsad
207
61 904
Jelen evropský
Cervus elaphus
Jelen evropský
Cervus elaphus
KL, DB
61 931
Sob kanadský karibu
Rangifer caribou
Sob karibu
Rangifer t. caribou
61 905
Jelen evropský
Cervus elaphus
Jelen evropský
Cervus elaphus
KL, DB
61 932
Sob karibu
Rangifer caribou
Sob karibu
Rangifer t. caribou
KL, DB
špičák
61 906
Jelen evropský
Cervus elaphus
Jelen evropský
Cervus elaphus
KL, DB
špičák
61 933
Los evropský
Alces alces
Los evropský
Alces a. alces
KL, DB
bidláč
61 907
Jelen evropský
Cervus elaphus
Jelen evropský
Cervus elaphus
KL, DB
zakrnělé paroží
61 934
Los evropský
Alces alces
Los evropský
Alces a. alces
CL, DB
bidláč
61 908
Jelen evropský
Cervus elaphus
Jelen evropský
Cervus elaphus
KL, DB
uříznuté paroží
61 935
Los evropský
Alces alces
Los evropský
Alces a. alces
KL, DB
lopatáč
61 908A
Daněk evropský
Dama dama
Daněk evropský
Dama dama
DL, DB
61 936
Los sibiřský
Alces alces
Los evropský
Alces a. alces
61 909
Jelen evropský
Cervus elaphus
Jelen evropský
Cervus elaphus
KL, bez
štítku
špičák
61 937
Los evropský
Alces alces
Los evropský
Alces a. alces
CL, DB
61 910
Jelen evropský
Cervus elaphus
Jelen evropský
Cervus elaphus
KL, bez
štítku
špičák
61 938
Los americký kanadský
Alces americanus
Los
Alces alces
CL + d.
čelist, DB
61 911
Jelen evropský
Cervus elaphus
Jelen evropský
Cervus elaphus
KL, bez
štítku
špičák
61 939
Jelen milu (Davidův)
Elaphus davidianus
Jelen milu
Elaphurus davidianus
Zoo Berlín
KL, UL, DB
shozy
61 912
Jelen evropský maral
Cervus elaphus maral
Jelen kavkazský
Cervus e. maral
Babuk, západní Kavkaz (K)
DL, DB
61 940
Jelen milu (Davidův)
Elaphus davidianus
Jelen milu
Elaphurus davidianus
Zoo Berlín
KL, UL, DB
shozy
61 913
Jelen evropský kavkazský
Cervus elaphus maral
Jelen kavkazský
Cervus e. maral
Maikop, von Berge Fischla,
Gub. Kuban, západní
Kavkaz (K)
Hlava se
srstí, DB
61 941
Jelen virginský
Odocoileus virginianus
Jelenec mexický Odocoileus
virginianus mexicanus
61 914
Jelen bělohubý Thoroldův
Cervus albirostris
Jelen bělohubý
Cervus albirostris
Od firmy Umlauf, původ
neznámý
KL, DB
61 942
Jelen virginský
Odocoileus virginianus
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
Durres Gebiet
CL, DB
61 915
Jelen mongolský
Cervus xanthopygus
Jelen mandžuský
Cervus c. xanthopygus
KL se srstí,
DB
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
Fluss Gebiet
CL, DB
61 916
Jelen mongolský ussurijský
Cervus xanthopygus
Jelen mandžuský
Cervus c. xanthopygus
KL se srstí,
DB
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
Fluss Gebiet
CL, DB
61 917
Jelen mandžuský
Cervus canadensis luhdorfi
Jelen mandžuský
Cervus c. xanthopygus
61 918
Jelen wapiti zabajkalský
Cervus canadensis sibiricus
Wapiti sibiřský
Cervus c. sibiricus
Irkutsk, Transbaikalia (K)
Hlava se
srstí, DB
61 919
Jelen wapiti zabajkalský
Cervus canadensis sibiricus
Wapiti sibiřský
Cervus c. sibiricus
Irkutsk, Transbaikalia (K)
Hlava se
srstí, DB
61 920
Jelen wapiti sibiřský
Cervus canadensis sibiricus
Wapiti sibiřský
Cervus c. sibiricus
CL, DB
61 921
Jelen wapiti sibiřský
Cervus wapiti
Wapiti sibiřský
Cervus c. sibiricus
CL, DB
61 922
Jelen wapiti sibiřský
Cervus canadensis sibiricus
Wapiti
Cervus e. canadensis
CL, DB
61 923
Jelen wapiti kanadský
Cervus canadensis
Wapiti
Cervus canadensis
KL, DB
61 924
Sob evropský
Rangifer tarandus
Sob
Rangifer tarandus
Tundrová forma (cf )
KL, DB
mladý
61 925
Sob evropský
Rangifer tarandus
Sob
Rangifer tarandus
Lesní forma (cf )
KL, DB
lopatkovité
parohy
61 926
Sob evropský
Rangifer tarandus
Sob sibiřský
Rangifer t. sibiricus
Tundrová forma (cf )
KL, DB
61 927
Sob tundrový sibiřský
Rangifer tarandus
Sob sibiřský
Rangifer tarandus sibiricus
Tundrová forma (cf )
CL, DB
61 928
Sob tundrový sibiřský
Rangifer tarandus sibiricus
Sob sibiřský
Rangifer tarandus sibiricus
Lesní forma (cf )
61 929
Sob tundrový sibiřský
Rangifer tarandus sibiricus
Sob sibiřsky
Rangifer tarandus sibiricus
Tundrová forma (cf )
KL, DB
61 930
Sob kanadský karibu
Rangifer caribou
Sob karibu
Rangifer t. caribou
Tundrová forma (cf )
DL, DB
208
poněkud
atypický
61 943
61 944
61 945
KL, DB
Waldgebiet
KL, DB
61 946
61 947
61 948
lopatkovité
parohy
Jelen virginský
Odocoileus virginianus
mexicanus
Jelen virginský
Odocoileus virginianus
mexicanus
Jelen virginský
Odocoileus virginianus
mexicanus
Jelen virginský
Odocoileus virginianus
mexicanus
Jelen virginský
Odocoileus virginianus
mexicanus
Jelen virginský
Odocoileus virginianus
mexicanus
Tundrová forma (cf )
KL, DB
Ural
CL + d.
čelist, DB
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
KL, DB
CL, DB
Durres Gebiet
CL, DB
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
CL, DB
Jelenec mexický
Odocoileus virginianus
mexicanus
CL, DB
61 949
Jelen virginský
Odocoileus virginianus
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
CL + d.
čelist, DB
61 950
Jelen virginský
Odocoileus virginianus
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
DL, DB
61 951
Jelen virginský
Odocoileus virginianus
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
DL, DB
61 952
Jelen virginský
Odocoileus virginianus
Jelenec virginský
Odocoileus v. virginianus
61 953
Jelen virginský
Odocoileus virginianus
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
KL, DB
61 954
Jelen virginský
Odocoileus virginianus
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
KL, DB
61 955
Jelen virginský
Odocoileus virginianus
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
KL, DB
61 956
Jelen virginský
Odocoileus virginianus
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
KL, UL, DB
61 957
Jelen virginský, záp. forma
Odocoileus virginianus
Jelenec oregonský
Odocoileus virginianus
leucurus
DL, DB
61 958
Jelen virginský
Odocoileus americanus
leucurus
Jelenec oregonský
Odocoileus virginianus
leucurus
Őstlich. Nordamer.
Waldgebiet
KL, DB
DL, DB
209
61 959
Jelen ušatý
Odocoileus hemionus
Jelenec ušatý
Odocoileus hemionus
KL, DB
61 985
Jelen peruánský
Odocoileus peruvianus
Jelenec andský Odocoileus
virginianus peruvianus
KL, DB
61 960
Jelen ušatý
Odocoileus hemionus
Jelenec ušatý
Odocoileus hemionus
KL, DB
61 986
Jelen peruánský
Odocoileus peruvianus
Jelenec andský Odocoileus
virginianus peruvianus
KL, DB
61 961
Jelen ušatý
Odocoileus hemionus
Jelenec ušatý
Odocoileus hemionus
CL, DB
61 987
Jelen columbijský
Odocoileus columbianus
61 962
Jelen ušatý
Odocoileus hemionus
Jelenec ušatý
Odocoileus hemionus
61 988
Jelen lysonohý
Odocoileus gymnotis
61 963
Jelen bahenní
Odocoileus dichotomus
Jelenec bahenní
Blastocerus dichotomus
KL, DB
61 989
Jelen lysonohý
Odocoileus gymnotis
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
Kolumbien
KL, DB
61 964
Jelen bahenní
Odocoileus dichotomus
Jelenec bahenní
Blastocerus dichotomus
KL, DB
61 990
Jelen lysonohý
Odocoileus gymnotis
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
Südl. Centralamer.
KL, DB
61 991
Jelen savanský
Odocoileus savanoensis
61 992
Jelen savanský
Odocoileus savanoensis
61 993
Jelen virginský
Odocoileus virginianus
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
61 994
Jelen
Odocoileus
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
61 995
Jelen
Odocoileus
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
KL, DB
61 996
Jelen čilský
Cariacus brachyceros
Huemul jižní
Hippocamelus bisulcus
KL, DB
61 998
Jelínek subullo
Odocoileus alacuensis
Jelenec mexický
Odocoileus virginianus
mexicanus
KL, DB
Celá hlava
a krk, DB
61 999
Jelen
Odocoileus
Jelenec
Odocoileus sp.
KL, DB
Jelenec horský
Odocoileus hemionus
hemionus
West. Nordamer.
KL, DB
61 965
Jelen bahenní
Odocoileus dichotomus
Jelenec bahenní
Blastocerus dichotomus
KL, DB
61 966
Jelen bahenní
Odocoileus dichotomus
Jelenec bahenní
Blastocerus dichotomus
CL, DB
61 967
Jelen bahenní
Odocoileus dichotomus
Jelenec bahenní
Blastocerus dichotomus
CL, DB
61 968
Jelen bahenní
Odocoileus dichotomus
Jelenec bahenní
Blastocerus dichotomus
KL, DB
61 969
Jelen bahenní
Odocoileus dichotomus
Jelenec bahenní
Blastocerus dichotomus
KL, DB
Jižní Bolivie
od H. Findela z Oruroa,
zetě řed. Steppeho, 1910
(Soudek 1933)
Jelenec černoocasý
Odocoileus hemionus
columbianus
Jelenec venezuelský
Odocoileus virginianus
gymnotis
CL, DB
KL, DB
Jelenec venezuelský
Odocoileus virginianus
gymnotis
Jelenec venezuelský
Odocoileus virginianus
gymnotis
KL, DB
KL, DB
KL, DB
Kolumbien
KL, DB
Jelen peruánský huemal
Hippocamelus antisensis
Huemul severní
Hippocamelus antisensis
61 971
Jelen čilský huemal
Hippocamelus bisulcus
Huemul jižní
Hippocamelus bisulcus
61 972
Jelen čilský huemal
Hippocamelus bisulcus
Huemul jižní
Hippocamelus bisulcus
Südl. Chile
KL, DB
62 000
Jelínek
Cariacus
Jelenec
Odocoileus sp.
KL, DB
61 973
Jelen čilský huemal
Hippocamelus bisulcus
Huemul jižní
Hippocamelus bisulcus
Valparaisa, Chile, od bratra
stát. lesmistra Adamce
(Soudek 1933)
KL se srstí,
DB
63 001
Jelínek
Cariacus
Jelenec
Odocoileus sp.
KL, DB
61 974
Jelen peruánský
Hippocamelus antisensis
Huemul severní
Hippocamelus antisensis
Jižní Bolivie od H. Findela
z Oruroa, zetě řed.
Steppeho, 1910 (Soudek)
KL, DB
63 002
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp.
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
61 975
Jelen pampový
Odocoileus bezoarticus
Jelenec pampový
Ozotoceros bezoarticus
KL, DB
63 003
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp.
Jelenec
Odocoileus sp.
61 976
Jelen pampový
Odocoileus bezoarticus
Jelenec pampový
Ozotoceros bezoarticus
KL, DB
63 004
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp.
Jelenec jukatánský
Odocoileus virginianus
yucatanensis
Nicaragua
Odocoileus jucatanensis
KL, DB
61 977
Jelen pampový
Odocoileus bezoarticus
Jelenec pampový
Ozotoceros bezoarticus
KL, DB
63 005
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp.
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
Odocoileus clavatus
KL, DB
61 978
Jelen guazuy
Blastocerus campeshis
Jelenec pampový
Ozotoceros bezoarticus
KL, DB
Jelenec pampový
Ozotoceros bezoarticus
63 006
Jelínek subullo
KL, DB
Mazama
Mazama sp.
Jelenec jukatánský
Odocoileus virginianus
yucatanensis
Nicaragua
Odocoileus jucatanensis
KL, DB
61 979
Jelen guazuy
Blastocerus campeshis
61 980
Jelen pampový
Odocoileus bezoarticus
Jelenec pampový
Ozotoceros bezoarticus
KL, DB
63 007
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp.
61 981
Jelen guazuy
Odocoileus bezoarticus
Jelenec pampový
Ozotoceros bezoarticus
KL, DB
63 008
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp.
61 982
Jelen guazuy
Odocoileus bezoarticus
Jelenec pampový
Ozotoceros bezoarticus
KL, DB
63 009
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp.
61 983
Jelen peruánský
Odocoileus peruvianus
Jelenec andský Odocoileus
virginianus peruvianus
CL, DB
63 010
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp.
Mazama středoamerický
Mazama t. reperticia
Subulo sartorii,
Nicaragua
KL, DB
61 984
Jelen peruánský
Odocoileus peruvianus
Jelenec andský Odocoileus
virginianus peruvianus
KL, DB
63 011
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp.
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
Odocoileus clavatus
KL, DB
61 970
210
Celá
hlava, DB
Odocoileus (Caryacus)
nemoralis
KL, DB
KL, DB
KL, DB
Mazama středoamerický
Mazama t. reperticia
Subulo sartorii,
Nicaragua
KL, DB
KL, DB
211
63 012
Jelínek subullo
Mazama
Mazama
Mazama sp.
63 013
Jelínek subullo
Mazama
Mazama
Mazama sp.
63 014
Jelínek subullo
Mazama
Mazama
Mazama sp.
KL, DB
63 015
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp.
KL, DB
63 016
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp.
KL, DB
63 017
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp.
63 018
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp.
KL, DB
63 019
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp.
KL, DB
63 020
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp.
Mazama středoamerický
Mazama t. reperticia
Subulo sartorii,
Nicaragua
KL, DB
63 021
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp.
Mazama šedohnědý
Mazama gouazoubira
Doryceros tschudi Fitz
Subullo simplicicornis
major Wagner
KL, DB
63 022
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp.
KL, DB
63 024
Jelínek
Cariacus nemoralis
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
KL, DB
63 025
Jelínek argentinský
Mazama argentinia
Mazama červený
Mazama americana
Guasancho, Argentina,
1908 (K)
CL, DB
63 026
Jelínek hnědý
Mazama simplicicornis
Mazama amazonský
Mazama nemmorivaga
Venezuela (K)
KL, DB
63 027
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp
KL, DB
63 028
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp
KL, DB
63 029
Jelínek subullo
Mazama
Mazama sp
KL, DB
63 030
Jelínek andský
Mazama tema
Mazama červený
Mazama americana
Guasancho, Argentina (K)
KL, DB
63 031
Jelínek brazilský
Doryceros inornatus
Mazama středoamerický
M. temama reperticia
Nikaragua (K)
KL, DB
63 032
Jelínek brazilský
Doryceros inornatus
Mazama červený
Mazama americana
KL, DB
64 836
Jelenec virginský
Odocoileus virginianus
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
KL, DB
64 837
Jelenec virginský
Odocoileus virginianus
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
KL, DB
64 838
Jelenec virginský
Odocoileus virginianus
Jelenec běloocasý
Odocoileus virginianus
KL, DB
76 385
Daněk mezopotámský
Dama mesopotamica
Daněk mezopotámský
Dama mesopotamica
Zoo Kronberg, 1978
Shozy
na desce
není součástí
původní
Sallačovy sbírky
80 139
Jelen Schomburgkův
Rucervus schomburgki
Jelen Schomburgkův
Rucervus schomburgki
Thajsko
CL, DB
mladý
212
KL, DB
Mazama středoamerický
Mazama t. reperticia
Mazama středoamerický
Mazama t. reperticia
Subulo sartorii,
Nicaragua
Subulo sartorii,
Nicaragua
KL, DB
KL, DB
rozlomená
lebka
pouze štítek
a část lebky
bez paroží
Závěr
Summary
V současné době je v Sallačově sbírce paroží jelenovitých evidováno 344 sbírkových předmětů, z toho 1 chybí (61 843 –
jelen evropský, ztráta hlášena v r. 2007) a u 3 je uchován pouze štítek (61 706, 61 722 a 61 740 – srnec obecný). Ve většině
případů byla původní determinace správná, ale pod dnes již neplatnými jmény (českými i vědeckými). Některá určení se
podařilo rozšířit až na úroveň poddruhu a některá byla redeterminována. S ohledem na variabilitu paroží nešlo vždy jednoznačně rozhodnout, zda jde o atypické paroží či chybu určení. V 80 případech (což je více než 23 % sbírky) se podařilo
podle prací V. Sallače a dalších zdrojů dohledat původ paroží. Přesto, že jsou to mnohdy údaje neúplné či málo konkrétní
(např. západ Sev. Ameriky), představují značné zhodnocení sbírky.
V tabulce jsou uvedena vedle navržených změn i všechna původní data, což usnadní práci při příštím zpracování sbírky.
Vilém Sallač´s collection of cervids
214
At the beginning of the 20th century, a unique collection comprising deer antlers from all over the world and smaller
number of horns was meticulously assembled by high school teacher and Doctor of Philosophy Vilém Sallač (1852–
1927), who later in life received the title of docent. It was first exhibited in 1908 in Prague and two years later, in 1910,
the collection made a great impression at The First International Exhibition of Game keeping in Vienna. Since year
1967 the collection is stored in hunting castle Ohrada as a part of the large collection of The National Museum of
Agriculture in Prague. In this publication we describe the life of Vilém Sallač and history of his collection and provide the
commentary on taxons it contains. The publication also includes additional chapters containing general information
about deer and their evolution as well as text covering some of the deer peculiarities. The scientists who study the
family Cervidae are also mentioned as well as their historical predecessors. All specimens from collection are listed
in the table together with suggested changes in their scientific naming and taxonomic position. The book comes
complete with photographs and illustrations.
215
Prameny a literatura
Prameny
Archiv NZM, OF Vilém Sallač
NZM Ohrada, Hluboká n. Vlt.: Inventární knihy, přírůstková kniha, kartotéka sbírkových předmětů, kartotéka Sallačovy
a Šimanovy sbírky
Literatura
Aldridge, D.: Proyecto Conservation del huemul (Hippocamelus bisulcus) en Chile. Medio Ambiente 9 (1), 1988, s. 109–116.
ANDĚRA, M.: České názvy živočichů II. Savci (Mammalia). NM, Praha 1999.
Anderson, A. E.; Wallmo, O. C.: Odocoileus hemionus. Mammalian species 1984, s. 1–9.
ANDRESKA, J.: Vývoj myslivosti. Průvodce expozicí. ÚVTIZ Praha, 1980, 70 s.
Argunov, A. G.; Safronov, V. M.: Demographic structure of Siberian Roe Deer (Capreolus pygargus Pall.) Population in
Central Yakutia. Russsian Journal of Ecology 44(5), 2013, s. 402–407.
Auglarier, S.; HAFNER, P.; MITCHEL-JONES, A. J.; MOUTOU, F.; ZIMA, J.: Mammals of Europe, North Africa and the Middle East.
A&C Black Publishers, London, 2009, 272 s.
BANFIELD, A. W. F.: A revision of the reindeer and caribou, genus Rangifer. National Museum of Canada, Bulletin n. 177, Biological
Series 66, 1961, 137 s.
Banwell, D. B.: Identification of the Pannonian or Danubian, red deer. A. maraloid – Cervus elaphus pannoniensis. Deer 10,
1998, s. 495–497.
Banwell, D. B.: The Sika. Auckland: Halcyon, 1999, 160 s.
BANWELL, D. B.: The Pannonians – Cervus elaphus pannoniensis – a race apart. Deer 10, 1997, s. 275–277.
Barringer, J. M.: The Hunt in Ancient Greece. JHU Press, Baltimore 2003, 312 s.
Bartoš, L: Bílí jeleni. Panorama, Praha 1987, 240 s.
Brown, W. K.; Theberge, J. B.: The effect of extreme snowcover on feeding-site selection by woodland caribou. The
Journal of Wildlife Management, 1990, s. 161–168.
Bubeník, A. B.: Daněk mesopotamský, druhá žijící větev podrodu daňků. Živa (3), 1960, s. 104–106.
Bubeník, A. B.: Development of antlers. In: Grzimek, B.: Grzimek‘s Encyclopedia of Mammals. Mcgraw-Hill 1989, s. 129–130, 3250 s.
BUBENÍK, J.: Význam paroží v medicíně od orientální tradice k moderní farmakologii. Příspěvek na konferenci Antler Science
and Product Technology, 9.–12. 4. 2000, Banff, Kanada. Původní zdroj: Svět myslivosti: měsíčník pro myslivce a přátele přírody
2 (10), 2000, s. 6–7.
Byun, S. A.; Koop, B. F.; Reimchen, T. E.: Evolution of the Dawson caribou (Rangifer tarandus dawsoni). Canadian Journal of
Zoology 80.5, 2002, s. 956–960.
Cao, K.: Selection of a suitable area for re-introduction of wild Pére David´s deer in China, s. 297–300. In: Ohtaishi, N.,
Sheng H. I. (eds.): Deer of China. Elsevier Science Publishers, Amsterdam, 1993, 418 s.
Cathey, J. C.; Bickham, J.; Patton, J. C.: Introgressive hybridization and nonconcordant evolutionary history of maternal
and paternal lineages in North American deer. Evolution 52, 1998, s. 1224–1229.
Cotterill, F. P. D.: The future of natural science collections into the 21st century. Conferencia de Clausura. In: Actas del
I Simposio sobre el Patrimonio Natural en las Colecciones Públicas en España (Vitoria, 25–27 Septiembre 2001). Departamento de
Cultura, Diputacio´n Foral de Alava, Vitoria 2002, s. 237–282.
Cotterill, F. P. D.: The Second Alexandrian tragedy, and the fundamental relationship between biological collections and
scientific knowledge. In: Nudds J. R.; Pettitt, C. W. (eds) The value and valuation of natural science collections. Geological
Society, London 1997, s. 227–241.
Cursino, M. S.; SALVIANO, M. B.; ABRIL, V. V.; ZANETTI, E. S.; DUARTE, J. M. B.: The role of chromosome variation in the
speciation of the red brocket deer complex: the study of reproductive isolation in females. BMC evolutionary biology 14.1,
2014, s. 40.
Czernay, S.: Spiesshirsche und Pudus. Die Neue Brehm-Bücherei, A. Ziemsen Verlag, Wittenberg Lutherstadt, 1987, 84 s.
ČENĚK, M.: Sallačova sbírka / SLABOVÁ, M., SLABA, M.: Africké cesty Adolfa Schwarzenberga. NZM, Praha 2010 (tištěno zvratmo),
15 + 17 s.
Damaschun, F.; Hackethal, S.; Landsberg, H.; Leinfelder, R. (eds.).: Klasse, Ordnung, Art – 200 Jahre Museum für
Blacký, Z: Lov jelenů na Novém Zélandu. Myslivost 12, 2011.
Naturkunde Berlin. Museum für Naturkunde, Berlin 2010, 334 s.
Boeskorov, G. G.: Chromosomal differences in moose (Mammalia, Artiodactyla, Alces alces L.). Genetika 33 (7), 1997,
s. 974–978.
Danilkin, A. A.: Capreolus pygargus. Mammalian Species 512, 1995, s. 1–7.
Boeskorov, G. G.: Differentiation and a problem of moose (Artiodactyla, Cervidae, Alces) systematics. Zoologičeskij Žurnal
77(6), 1998, s. 732–744.
Danilkin, A. A.; Darman, Iu. A.; Minaev, A. N.; Sempere, A.: The social organization, behavior and ecological parameters of a migrating population of Siberian roe deer (Capreolus pygargus Pall.) Izvestiia Akademii Nauk. Seriia Biologicheskaia /
Rossiiskaia Akademiia Nauk 1, 1995, s. 48–61.
Botezat, E.: Gestaltung und Klassifikation des Geweihe des Edelhirsches, nebst einem Anhange über die Stärke der
Karpatenhirsche und die zwei Rassen derselben. Gegenbaurs Morphologisches Jahrbuch 32, 1903, s. 104–158.
DeMiguel, D.; Fortelius, M.; Beatriz, A.; Morales, J.: Ancestral feeding state of ruminants reconsidered: earliest grazing adaptations claims a mixed condition for Cervidae. Evolutionary Biology 8(13) 2008, s. 1–13.
Bro-Jørgensen, J.; Dabelsteen, T.: Knee-clicks and visual traits indicate fighting ability in eland antelopes: multiple
messages and back-up signals. BMC biology 6.1, 2008, s. 47.
Der Fürst Schwarzenbergsche Pavillon. A. Hoschna,Wien, 1910, s. 11–12.
BROOKE, V.: On the Classification of the Cervidae with a Synopsis of the existing Species. In: Proceedings of The Zoological
Society of London. London 1878, s. 883–928.
216
Der Pavillon „Jagdlicher Unterricht, Alp-und-Weidenschaft, Wildfutter“ in der Jagdausstellung. Oesterreichische Forst-undJagd-Zeitung 28, č. 41, 14. 10. 1910, s 375–376.
Diamond, J.: Guns, Germs, and Steel. Vintage, 1998, s. 169–174.
217
Dobroruka, L. J.: K problému systematiky východosibiřských jelenů druhu Cervus elaphus L. Lynx 5, 1965, s. 57–6.
Dobroruka, L. J.: On the identity of Cervus nigricans Brooke, 1877, with remarks upon other deer from the Philippines.
Zoologische Mededelingen 46(7), 1971, s. 91–97.
Dobroruka, L. J.: Formosa-Sika, Cervus nippon taiouanous Blyth, 1860. Säugetierkundliche Mitteilungen 7, 1959, s. 172–173.
Dobroruka, L. J.: Über Cervus nippon mantchuricus Swinhoe 1864. Zoologischer Anzeriger 165, 1960, s. 70–74.
Dobroruka, L.; Turek, A.: Weisse Marale (Cervus elaphus maral) im Freigehege von Schehuschitz (Žehušice), Böhmen.
Säugetierkundliche Mitteilungen 9, 1961, 49–51.
Dolan, J. M. Jr.: A deer of many lands. Zoo Nooz 62(10), 1988, s. 4–34.
Doležal, A.: Zakázaná slova, aneb, (ne)pikantní jazykověda. Granda, 2004, 202 s.
Dorofeĭchuk, V. G.; Kelekeeva, M. M.; Makarova, I. B.; Tolkacheva, N. I.: Protective properties of moose‘s milk and
perspectives of its use in pediatric gastroenterology, Vopr. Pitan. (in Russian) (5), 1987, s. 33–35.
Drouilly, P.: Recopilación de antecedentes biológicos y ecológicos del huemu chileno y consideraciones sobre su manejo.
CONAF. Santiago, Chie. Boletín Técnico 5, 1983, s. 1–57.
Duarte, J. M. B.; Gonzáles, S. (eds): Neotropical Cervidology: Biology and medicine of Latin American deer. Jaboticabal, Brazil,
2010, 393 s.
FUENTES-HURTADO, M.; Marínb, J. C.; González-Acuñac, D.; Verdugod, c.; Vidal, F.: Molecular divergence between
insular and continental Pudu deer (Pudu puda) populations in the Chilean Patagonia. Studies on Neotropical Fauna and
Environment 46(1), 2011, s. 23–33.
Gaudzinski, S.; Roebroeks, W.: Adults only. Reindeer hunting at the middle palaeolithic site Salzgitter Lebenstedt, northern Germany. Journal of Human Evolution 38.4, 2000, s. 497–521.
Gavin, T. A.; May, B.: Taxonomic status and genetic purity of Columbian white-tailed deer. Journal of Wildlife Management
52, 1988, s. 1–10.
Geer van der A.: The effect of insularity on the Eastern Mediterranean early cervoid Hoplitomeryx: The study of the forelimb. Quarternary International 182, 2008, s. 145–159.
Geer, van der A.; Dermitzakis, M.; Vos, de J.: Crete before Cretans: The reign of dwarfs. Pharos: J. Neth. Instit. Athens, 13,
2006, s. 119–130.
Geer, van der A.; Lyras, G.; Vos, de J.; Dermitzakis, M.: Evolution of island mammals: Adaptation and extinction of placental
mammals on islands. Wiley-Blackwell, John Wiley & Sons 2011, s. 496.
Geist, V.: Deer of the world. Their evolution, behaviour and ecology. Stackpole Books, Mechanicsburg 1998, 326 s.
Geist, V.: Life strategies, human evolution, enviromental design. Springer Verlag, New York 1978.
DYK, A.: Rozprava o paroží co variace na známé téma. Stráž myslivosti, XIII, 1935, s. 391–396.
Geist, V.: Moose (Genus Alces). In: Grzimek, B.: Grzimecks Encyclopedia of Mammals, vol.5, McGraw-Hill 1989, s. 229–242,
3250 s.
DYK, V.; KOKEŠ, O.: Zum Gedenken an Vilém Sallač, den Bergründer der böhmischen Wildkrankheitenforschung. Angewandte
Parasitologie 16, Jena 1975, s. 191–192
Gilbert, C.; Ropiquet, A.; Hassanin, A.: Mitochondrial and nuclear phylogenies of Cervidae (Mammalia, Ruminantia):
Systematics, morphology, and biogeography. Molecular Phylogenetics and Evolution 40, 2006, s. 101–117.
Edholm, S.; Wilder, T.: Buckskin: The Ancient Art of Braintanning. Paleotechnics, 2001, 307 s.
Gill, R.; Saucedo Galvez, C.; Aldridge, D.; Morgan, G.: Ranging behaviour of huemul in relation to habitat and landscape. Journal of zoology 274, 2008, s. 254–260.
Edwards, J.: London Zoo from old photographs 1852–1914. Eward Charles, London 1996, 241 s.
ELLIS, R: No Turning Back: The Life and Death of Animal Species. New York: Harper Perennial. 2004, s. 311–312.
GONZÁLES, S.; Maldonado, J. E.; Leonard, J. A.; Vilà, C.; Duarte, J. M.; Merino, M.; Brum-Zorrilla, N.; Wayne, R. K.:
Conservation genetics of the endangered Pampas deer (Ozotoceros bezoarticus). Molecular Ekology 7(1), 1998, s. 47–56.
Ellsworth, D. L.; Honeycutt, R. L.; Silvy, N. J.; Bickham, J. W.: Historical biogeography and contemporary patterns of
mitochondrial DNA variation in white-tailed deer from the southeastern United States. Evolution,1994, s. 122–136.
Grayson, D. K.; DELPECH, F.; RIGAUD, J-P.; SIMEK, J. F.: Explaining the development of dietary dominance by a single ungulate taxon at Grotte XVI, Dordogne, France. Journal of Archaeological Science 28/2, 2001, s. 115–125.
Ernst, M.; Kliment, J.; Levý, E.; Kourková, L.; Stejskal, M.: Populace bílých jelenů – Využití mikrosatelitních analýz při šlechtění populace bílých jelenů u LČR, s. p. 1. vyd. Hradec Králové: Edice Grantové služby LČR, 2008. 28 s. 03/07.
Grayson, D. K.; Delpech, F.: Specialized early Upper Palaeolithic hunters in southwestern France? Journal of Archaeological
Science 29/12, 2002, s. 1439–1449.
Flagstad, Ø.; Røed, K. H.: Refugial origins of reindeer (Rangifer tarandus L.) inferred from mitochondrial DNA sequences.
Evolution 57.3, 2003, s. 658–670.
Cronin, M. A.: Genetics relationship between white-tailed deer, mule deer and other large mammals interferred from
mitochondrial DNA analysis. Master Thesis, Montana State Univ. 1986.
Flerov, K. K.: Fauna of USSR – Mammals. Vol. I, No. 2. Musk deer and deer. Academy of Sciences of the USSR, Moscow and
Leningrad 1952, 257 s.
Cronin, M. A.; Vyse, E. R.; Cameron; D. G.: Genetics relationships betwen mule deer and white-tailed deer in Montana.
Journal of Wildlife Management 52, 1988, s. 320–328.
Forbes, B.; Lter M. B.; Ller-Wille, L. M. (eds): Reindeer Management in Northernmost Europe: Linking Practical and Scientific
Knowledge in Social-Ecological Systems. Springer Science & Business Media, 2006, 419 s.
Groves, C. P.: Feral mammals of the Mediterranean islands: documents of early domestication, s. 46–58, in: CluttonBrock, J. (ed.): The walking larder. Patterns of domestication, pastoralism, and predation. Undin Hyman, London 1989.
Frädrich, H.: Beobachtungen am Pampashirsch, Blastoceros bezoarticus (L., 1758). Zool. Garten N. F. 51(1), 1981, s. 7–32.
Groves, C. P.: Geographic variation in the barasinga or swamp deer (Cervus duvauceli). J. Bombay Nat. Hist. Soc. 79, 1982, s.
620–629.
FURNESS, R. W.: Predation on ground-nesting seabirds by island populations of red deer Cervus elaphus and sheep Ovis.
Journal of Zoology 216, London, 1988, s. 565–573.
218
Groves, C. P.; Grubb, P.: Muntiacidae, s. 134 - 168. In: Bubeník, G. A., Bubeník, A. B.: Horns, pronghorns, and antlers. Evolution,
morphology, physiology and social signifikance. Springer-Verlag, New York, 1990, 562 s.
219
Groves, C. P.; Grubb, P.: Relationships of living deer, s. 21–59. In. Wemmer, C. M.: Biology and management of the Cervidae,
Smithsonian Institution Press, Washington and London 1987, 577 s.
Heude, P. M.: Catalogue révisé des cerfs tachetés (Sika) de la Chine cenrale. Mémoires concernant L´ historie naturele de
L´empire Chinois II, 1894, s. 146–163 +xxvi plates.
GROVES, C. P.; GRUBB, P.: The species of muntjac (genus Muntiacus) in Borneo: unrecognized sympatry in tropical deer.
Zoologische Mededelingen 56(17), 1982, s. 203–216.
Heude, P. M.: Etudes sur les ruminants de L´Asie orientale. Cerfs des Philippines et de L´Indo-Chine. Mémoires concernant L´
historie naturele de L´empire Chinois II, 1888, s. 1–67 +xix plates.
GROVES, C.; GRUBB, P.: Ungulate Taxonomy. The Johns Hopkins University Press., Baltimore 2011, 317 s.
Hirsche weltweit.Vom Elch bis zum Pudu. Landessmuseum Joaneum, Jagdmuseum Schloss Stainz, Graz 2008, 165 s.
Grubb, P.: Cervidae of Southeast Asia, s. 169–179. In: Bubeník G. A., Bubeník A. B.: Horns, pronghorns, and antlers. Evolution,
morphology, physiology and social signifikance. Springer-Verlag, New York, 1990, 562 s.
Hogg, Ch.; Neveu, M.; Stokkan, K-A.; Folkow, L.; Cottrill, P.; Douglas, R.; Hunt, D. M.; JEFFERY, G.: Arctic reindeer
extend their visual range into the ultraviolet. The Journal of experimental biology 214. 12, 2011, s. 2014-2019.
GRUBB, P.: Order Arctiodactyly. In: Wilson, D. E., Reeder, D. M. (eds): Mammal species of the World. The Johns Hopkins
University Press, Baltimore 2005, 2142 s.
Hopkins, D. M. (ed.): The Bering Land Bridge. Stanford University Press, Kalifornie, 1967. 495 s.
GRUBB P.; GROVES, C. P.: Notes on the taxonomy of the deer (Mammalia, Cervidae) of the Philippines. Zool. Anz. (Jena)
210(1/2), 1983, s. 119–144.
Hmwe, S. S.; Zachos, F. E.; Eckert, I.; Lorenzini, R.; Fico, R.; Hartl, G. B.: Conservation genetics of the endangered red
deer from Sardinia and Mesol with further remarks on the phylogeography of Cervus elaphus corsicanus. Biological Journal of
the Linnean Society 88(4), 2006, s. 691–701.
Grzimek, B.: Grzimek‘s Encyclopedia of Mammals. Mcgraw-Hill 1989, 3250 s.
Hromas, J.: Nejsilnější trofeje na světě. Vydal Český myslivecký svaz v SZN, Praha, 1990. 104 s.
Guthrie, R. D.: Mammalian evolution in response to the Pleistocene–Holocene transition and the break-up of the mammoth steppe: Two case studies. Acta Zool. Cracov. 38, 1995, s. 139–154.
Hromas, J.; Lochman, J.; Macourek, J.: Lovecké trofeje českých zemí. SZN, Praha 1974, 274 s.
Guthrie, R. D.: The nature of Paleolithic Art. The University of Chicago Press 2005, 520 s.
HU, J.; FANG, S.; WAN, Q.: Genetic diversity of Chinese water deer (Hydropotes inermis inermis): implications for conservation.
Biochemical Genetics 44, 2006, s. 156–167.
Hai, L.; Xiaoping L.; Fuwen, W.; Ming, L.; Guang, Y.: Sequence variability of the mitochondrial DNA control region and
population genetic structure of sika deer (Cervus nippon) in China. Acta Zoologica Sinica 49(1), 2003, s. 53–60.
Hůlová, S.: Brány jiných světů: Podoba hranice Jiného světa v keltských a staroseverských příbězích. Univerzita Karlova v Praze,
Filosofická fakuta, Ústav filozofie a religionistiky. Bakalářská práce. 2013.
Haltenorth, T.: Lebensraum, Lebensweise und Vorkommen des Mespotamischen Damhirsches, Cervus mesopotamicus
Brooke, 1875. Säugetierkundliche Mitteilungen 9, 1961, s. 15–39.
Humphries, J. E.: Reindeer Markets in the Circumpolar North: An Economic Outlook. University of Alaska, Anchorage Institute for
Social and Economic Research, 2007, 20 s.
Haltenorth, T.; Diller, H.: Collins field guide Mammals of Africa including Madagascar, HarperCollins Publishers, London
1994, 400 s.
Hundertmark, K. J.; Bowyer, R. T.: Genetics, evolution and phylogeography of moose. Alces 40, 2004, s. 103–122.
Hand, D. W.: Magical Medicine: The Folkloric Component of Medicine in the Folk Belief, Custom, and Ritual of the Peoples of Europe
and America: Selected Essays of Wayland D. Hand. University of California Press, 1980, 345 s.
Hansen, L. I.; Olsen, B.: Hunters in Transition: An Outline of Early Sámi History. Brill, 31. 10. 2013, 416 s.
Harrington, C. R.: Giant Moose and Moose. Beringian research notes 18, 2007.
Henshaw, J.: Antlers - bones of contention. Nature 244, 1969, s. 1036–1037.
Hundertmark, K. J.; Bowyer; R. T. Shields, G. F.; Schwartz, Ch. C.; Smith, M. H.: Colonization history and taxonomy
of moose Alces alces in southeastern Alaska interferred from mtDNA variation. Wildlife biology 12(3), 2006, s. 331–338.
Hundertmark, K. J.; Shields, G. F.; Udina, I. G.; Bowyer, R. T.; Danilkin, A. A.; Schwartz, C. C.: Mitochondrial phylogeography of Moose (Alces alces): Late Pleistocene divergence and population expansion. Molecular Phylogenetics and
Evolution 22(3), 2002, s. 375–387.
Hundertmark, K. J.; BOWYER, R. T.; SHIELDS, G. F.; SCHWARTZ, CH. C.: Mitochondrial Phylogeography of moose (Alces
alces) in North America. Journal of Mammalogy 84 (2), 2003, s. 718–728.
Heptner, V. G.; Nasimovič, A. A.; Bannikov, A. G.: Die Säugetiere der Sowjetunion. Band I: Paarhufer und Unpaarhufer. VEB
Gustav Fischer Verlag, Jena 1966, 939 s.
Husák, F.; Wolf, R.; Lochman, J.: Daněk, sika, jelenec. SZN, Praha 1986, 314 s.
Heptner, W. G., Nasimowitsch, A. A.: Der Elch (Alces alces). A. Ziemsen Verlag Wittenberg 1967, 232 s.
Chapman, N. G.: The possible role of enclosures in the conservation of threatened deer. Enclosures: A Dead-End?, 2010,
28–37. Symposium proceedings, Sopron.
Hersh, T. R.: The Deer as a symbol. Rock Art Papers, Volume 11. Ken Hedges, Editor. San Diego Museum Papers 31,1994,
s. 145–156.
CHAPMANOVÁ, N.: Asijští muntžaci ve Velké Británii. Živa 5/1990, s. 233–235 (překlad L. Bartoš).
Hershkovitz, P.: A new species of South American brocket, genus Mazama (Cervidae). Proceedings of the Biological Society
of Washington 72, 1959, s. 45–54.
Chengzhong, Y.; Peng, L.; Xiuyue, Z.; Yanshu, G.; Yimin, G.; Yuanqing, X.; Linbo, W.; Wenhua Q.; Bisong, Y.: The
complete mitochondrial genome of the Chinese Sika deer (Cervus nippon Temnick, 1838), and phylogenetic analysis among
Cervidae, Moschidae and Bovidae. Journal of Natural History 46(27–28), 2012, s. 1747–1759.
Hershkovitz, P.: Neotropical deer (Cervidae). Part I. Pudus, genus Pudu Gray. Fieldiana Zoology 11, 1982, 86 s.
220
CHOUDHURY, A.: The mammals of North East India. Gibbon Books and The Rhino Foundation for Nature in NE India, 2013,
432 s.
221
Christie, A. H. C.; Andrews, J. R. H.: Introduced Ungulates in New Zeland (b) Virginia deer. Tuatara: Journal of the Biological
Society 13 (1), 1965, s. 1–9.
Lister, A. M.: Subspecies differentiation among moose (Alces alces (L.)): geographical variation in cranial morphology.
Quaternaire (2), 2005, s. 31-37.
JACZEWSKI, Z.: Einige Angaben über den Weisslippenhirsch (Cervus albirostris Przewalski, 1883). Z. Jagdwiss. 32, 1986,
s. 75–78.
Lister, A. M., Grubb, P., Sumner, S. R. M.: Taxonomy, morphology and evolution of European roe deer, s. 23-46, in:
Andersen, R.; Duncan, R.; Linnell, J. D. C. (eds.): The European Roe Deer: The Biology of Success, Scandinavian University
Press, 1998.
Jaczewski, Z.: Paroží jelenovitých. SZN Praha 1983.
Jaczewski, Z.; Oswald, C.: Einige Bemerkungen über die Internationalen Formeln zur Vermessung und Bewertung von
Sumpfhirsch (Blastocerous dichotomus (Illiger), 1815) und Schomburgkhirsch (Cervus schomburkgi Blyth, 1863). Z. Jagdwiss.
31, 1985, s. 175–184.
Jahn, I.: Zoologische Gärten – Zoologische Museen. Parallelen ihrer Enstehung. Bongo (Berlin) 24, 1994, s. 7–30.
Jambor, M.: „Kapitální“ jelení trofeje. Myslivost 12, 2009, s. 20.
Kidjo, N.; Feracci, G.; Bideau, E.; Gonzalez, G.; Mattéi, C.: Extirpation and reintroduction of the Corsican red deer
Cervus elephus corsicanus in Corsica. Oryx 41(4), 2007, s. 488-494.
Kiessling, W.: Der Rothirsch und seine Jagd. 2. vydání, J. Neumann in Neudamm, 1925 (1. vydání 1913).
KIM, B. J.; Oh, D. H.; Chun, S. H.; Lee, S. D.: Distribution, density, and habitat use of the Korean water deer (Hydropotes inermis
argyropus) in Korea. Landscape and Ecological Engineering 7, 2011, s. 291–297.
Koch, D.; Schomber, H. W.: Beitrag zur Kenntnis der Verbreitung und des Bestandes des Atlashirsches (Cervus elaphus
barbarus) sowie eine Bemerkung zu seiner Geweihausbildung. Säugetierkundliche Mitteilungen 9, 1961, s. 51–54.
Kokeš, O.: 120. výročí profesora Viléma Sallače. Vědecké práce Zemědělského muzea 13, 1973, 7–13.
Kött, J.: Atlas jelenovitých. Vydáno vlastním nákladem, 2012, 264 s.
Kufeld, R. C.; Wallmo, O. C.; Feddema, Ch.: Foods of the Rocky Mountain mule deer. Res Pap RM-111. Fort Collins, CO: U.S.
Department of Agriculture, Forest Service, Rocky Mountain Forest and Range Experiment Station [now Rocky Mountain
Research Station], 1973, 31 s.
Kurt, F.: Roedeer (Genus Capreolus). In: Grzimek, B.: Grzimek‘s Encyclopedia of Mammals. Mcgraw-Hill 1989, s. 201–212, 3250 s.
Kuwayama, R.; Ozawa, T.: Phylogenetic relationships among european red deer, wapiti, and sika deer inferred from mitochondrial DNA sequences. Mol Phylogenet Evol. 15(1), 2000, s. 115–23.
Latch, E. K.; Reding, D. M.; Heffelfinger, J. R.; Alcalá‐Galván, C. H.; Rhodes, O. E.: Range‐wide analysis of genetic
structure in a widespread, highly mobile species (Odocoileus hemionus) reveals the importance of historical biogeography.
Molecular ekology 23, 2014, s. 3 171–3 190.
Lehmann, E., von, Sägesser, H.: Reh. In: Niethammer, J.; Krapp, F.: Handbuch der Säugetiere Europas.Band 2/II (Paarhufer),
Aula – Verlag GmbH, Wiesbaden 1986, s. 233–268, 463 s.
LOCHMAN, J.: Jelení zvěř. SZN, Praha 1985, 352 s.
Ludt, CH. J.; Schroeder, W.; Rottmann, O.; Kueh, R.: Mitochondrial DNA phylogeography of red deer (Cervus elaphus).
Molecular Phylogenetics and Evolution 31(3), 2004, s. 1064–1083.
Lydekker, R.: The deer of all lands; a history of the family Cervidae living and extinkt. Rowland Ward, limitované vydání 500 kopií,
London 1898.
MAŇAS, J.: Zemědělské muzeum 1891–1991. Praha, 1991, 49 s.
Masseti, M.; Pecchioli, E.; Vernesi, C.: Phylogeography of the last surviving populations of Rhodian and Anatolian
fallow deer (Dama dama dama L., 1758). Biological Journalof the Linnean Society, vol. 93; 4, 2008, s. 835–844.
Mattioli, S.: Family Cervidae (deer). In: Wilson, D. E. Mittermeier, R. A. (eds.): Handbook of the mammals of the World,
vol. 2 – Hoofed mammals (s.. 350–443). Barcelona 2011.
McCabe, T. R.; McCabe, R. E.: Recounting whitetails past. In McSHEA, W. J., Underwood, H. B., Rappole, J. H. (eds): The
science of overabundance: Deer ecology and population management. Smithsonian Press, Washington, DC, 1997, s. 11–26.
Meiri, M.; Lister A. M.; Collins, M. J.; Tuross, N.; Goebel, T.; Blockley, S.; Zazula, G. D.; van Doorn, N.; Dale
Guthrie, R.; Boeskorov, G. G.; Baryshnikov, G. F.; Sher, A.; Barnes, I.: Faunal record identifies Bering isthmus conditions as constraint to end-leistocene migration to the New World. Proceedings of the Royal Society B, Biological Sciences,
2014, s. 281.
Mellars, P. A.: Reindeer specialization in the early Upper Palaeolithic: the evidence from south west France. Journal of
Archaeological Science 31/5, 2004, s. 613–617.
Merkt, J.: Reproductive seasonality and grouping patterns of the north Andean deer or taruca (Hippocamelus antisensis)
in southern Peru, s. 388–401, in: Wemmer, C., (ed): Biology and management of the Cervidae. Smithsonian Institution Press,
Washington D. C. 1987. 577 s.
Merrill, S.: The Moose book: Facts and stories from northern forests. E. P. Dutton & Co, New York. 1916, 400 s.
MOHR, E.: Biologie und Systematik der Sechsender-Hirsche. Gattung Rusa. Archiv f. Naturgeschichte Abt. A 84: 106143, 1920.
Mohr, E.: Haltung und Zucht des Schomburgk-Hirsches, Rucervus schomburgki Blyth, 1863. D. Zool. Garten (NF) 36, 1968,
s. 34–57.
Leslie, D. M.: Przewalskium albirostre (Artiodactyla: Cervidae). Mammalian Species 42 (1), 2010, s. 7–18.
MOLINA, M.; MOLINARI, J.: Taxonomy of Venezuelan white-tailed deer (Odocoileus, Cervidae, Mammalia), based on cranial
and mandibular traits. Can. J. Zool. 77, 1999, s. 632–645.
Li, Y.; Ba, H.; Yang, F.: Complete mitochondrial genome of Cervus elaphus songaricus (Cetartiodactyla: Cervinae) and a phylogenetic analysis with related species. In press.
MOLINARI, J.: Variación geográfica en los venados de cola blanca (Cervidae, Odocoileus) de Venezuela, noc énfasis en O. margaritae, la especie enana de la Isla de Margarita. Memoria de la Foundación La Salle de Ciences Naturales 167, 2007, s. 29–72.
Lister, A. M.: Rapid dwarfing of red deer on Jersey in the Last Interglacial. Nature 342, 1989, s. 539–542.
MOSCARELLA, R. A.; AGUILERA, M.; ESCALANTE, A. A.: Phylogeography, population structure, and implications for conservation of white-tailed deer (Odocoileus virginianus) in Venezuela. Journal of Mammalogy 84.4, 2003, s. 1300–1315.
222
223
Nagata, J. Masuda, R.; Tamate, H. B.; Hamasaki, S.; Ochiai, K.; Asada, M.; Tatsuzawa, S.; Suda, K.; Tado, H.;
Yoshida, M. C.: Two genetically distinct lineages of the sika deer, Cervus nippon, in Japanese island: Comparison of mitochondrial D-loop region sequences. Molecular phylogenetics and evolution 13, 1999, s. 511–519.
Prisco, G. di; Giardina, B.; Weber, R. E.: Hemoglobin Function in Vertebrates: Molecular Adaptation in Extreme and Temperate
Environments. Springer Science & Business Media, 2000, 123 s.
Procházka, J. S.: Úmrtí. Věda přírodní, roč. VIII., Praha 1927, s. 224.
Newton, P.: Associations between Langur Monkey (Presbytis entellus) and Chital deer (Axis axis): Chance encounters or
a Mutualism? Ethology 83(2), 1989, s. 89–120.
Prothero, R. D.; Foss, S. E. (eds): The evolution of Artiodactyls. The Johns Hopkins University Press, Baltimore 2007. 384 s.
Nikolsky, P. A.; Titov, V. V.: Libralces gallicus Cervidae, Mammalia from the upper Pliocene of the Northeast Azov region.
Paleontological Journal 36(1), 2002, s. 87–93.
Spolkový časopis pro lesnictví, myslivost a přírodovědu.1908/1909, s 315–451.
Protokol 60. valné schůze České lesnické jednoty v Praze dne 25. srpna 1908. Vereinschrift für Forst-, Jagd- und Naturkunde.
NOWAK, R. M.: Walker’s Mammals of the World. The Johns Hopkins University Press, Baltimore and London, 1991, 1936 s.
Pruitt, W. O.: The function of the brow-tine in caribou antlers. Arctic, 1966, s. 111–113.
Oppermann, J.:Tod und Wiedergeburt. Über das Schicksal einiger Berliner Zootiere. Bongo (Berlin) 24, 1994, s. 51–84.
Puddu, G.; Maiorano, L.; Falcucci, A.; Corsi, F.; BoitaniL.: Spatial – explicit asessmant of current and future conservation options for the endangered Corsican Red deer (Cervus elaphus corsicanus) in Sardinia. Biodivers Conserv 18, 2009,
s. 2001–2016.
Oswald, C.: Das Rotwild der Erde. Geschichte – Verbreitung – Formenvielfalt. Eigenverlag der OSSO e. K., Ebersberg 2010, 255 s.
Pérez-Barbería, F. J.; Gordon, I. J.: Relationship between oral morphology and feeding style in the Ungulata: a phylogenetically controled evaluation. Proceedings of the Royal Society of London Series B – Biological Sciences 268, 2001, s. 1023–1032.
Petersen, D.: Racks: A natural history of antlers and Animals that wear them. Booktango 2014, 216 s.
Pitra, CH.; Rehbein, S.; Lutz, W.: Tracing the genetic roots of sika deer Cervus nippon naturalized in Germany and Austria.
Raia, P.; Meri, S.: The Island rule in large mammals: Paleontology meets ecology. Evolution 60 (8), 2006, s. 1731–1742.
RANDI, E.; Mucci, N.; Claro-Hergueta, F.; Bonnet, A.; Douzery, E. J. P.: A mitochondrial DNA control region phylogeny
of the Cervinae: speciation in Cervus and implications for conservation. Anim. Conser. 4, 2001, s. 1–11.
European Journal of Wildlife Research 51, 2005, s. 237–241.
Randi, E.; Pierpaoli, M.; Danilkin, A: Mitochondrial DNA polymorphism in populations of Siberian and European roe
deer (Capreolus pygargus and Capreolus capreolus). Heredity 80, 1998, s. 429–437.
PITRA, CH.; FICKEL, J.; MEIJAARD, E.: Evolution and phylogeny of old world deer. Molecular Phylogenetics and Evolution 33 (3):
str. 880–895.
Redford, K. H.; Eisenberg, J. F.: Mammals of the Neotropics: The Southern Cone. The University of Chicago Press, Chicago.
1992, 430 s.
Pluháček, J.; Hrabina, P.; Robovský, J.: České názvy živočichů. Savci (Mammalia). Dodatek 2 – jelenovití (Cervidae),
kabarovití (Moschidae) a kančilovití (Tragulidae). Lynx, 42, 2010, s. 281–296.
Rodgers, A.: Moose. Voyager Press, 2001, s. 24–27.
PLUHÁČEK, J.: Vývojové vztahy mezi paroháči 1. Úvod a muntžaci. Živa 2, 2012, s. 90 – 92, 2. Jeleni – dlouhonozí a početní. Živa
3, 2012, s. 141–144, 3. Jelenci – největší a nejmenší. Živa 5, 2012, s. 257–260.
Røed, K. H.; Flagstad, O.; Nieminen, M; Holand, O.; Dwyer, M. J.; Røv, N.; Vilà, C.: Genetic analyses reveal independent domestication origins of Eurasian reindeer. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences 275(1645), 2008,
s. 1849–1855.
Pocock, R. I.: The larger deer of British India. Journal of Bombay Natural History Society 43, 1942, s. 298–317.
Rooney, T. P.: Deer impacts on forest ecosystems: A North American perspective. Forestry 74, 2001, s. 201–208.
Pocock, R. I.: The larger deer of British India II. Journal of Bombay Natural History Society 43, 1943, s. 553–572.
Rossi, R. V.: Taxonomia de Mazama Rafinesque, 1817 do Brasil (Artiodactyla, Cervidae). M. Sc. thesis, Universidade de São Paulo,
São Paulo, Brasil, 2000.
Pocock, R. I.: The larger deer of British India IV. Journal of Bombay Natural History Society 44, 1943, s. 27–37.
Rulíšek, H.: Postavy, atributy, symboly. Slovník křesťanské ikonografie. AJG Hluboká n. Vlt. 2005.
Pohle, C.: Notizen zur Fortpflanzung und Geweihzyklus beim Weisslippenhirsch (Cervus albirostris) im Tierpark Berlin. Milu
(Berlin) 10, 2002, s. 540–544.
Rusek, J.: Prof. Dr. Š. Soudek – 100 let výročí narození. Živa 3, 1990, s. 143.
Polziehn, R. O.: Genetic studies of North American Wapiti subspecies. Doctor thesis. University of Alberta. 2000, 130 s.
Sallač, W. Die Geweihbildungen der jetzt lebenden Hirscharten der alten und neuen Welt. Prag 1908, 44 s.
Polziehn, R. O.; Hamr, J.; Mallory, F. F.; Strobeck, C.: Phylogenetics status of North American wapiti (Cervus elaphus)
subspecies. Canadian Journal of Zoology, 76(6), 1998, s. 998–1010.
Sallač, W.: Die Hirscharten auf der ersten internationalen Jagd-Ausstellung Wien 1910. Prag 1910, 38 s.
Polziehn, R. O.; Strobeck, C.: A phylogenetic comparison of red deer and wapiti using mitochondrial DNA. Mol Phylogenet
Evol. 22(3), 2002, s. 342–56.
Povilitis, A.: The Chilean huemul Project.: huemul ecology and coservation. Ph.D. dissertation, Colorado State University, Fort
Collins, Colorado, 1979.
Price, J. S.; Allen, S.; Faucheux, C.; Althnaian, T.; Mount, J. G.: Deer antlers: a zoological curiosity or the key to understanding organ regeneration in mammals?. Journal of anatomy, 207(5), 2005, s. 603–618.
224
Sallač, W.: Die Kronenhirsche und die Mendel‘schen Gesetze. Prag 1912, 72 s.
Sallač, W.: Einige über das Wesen des Geweihes, seine Bedeutung und den wissenschaftlichen Wert für die Erforschung
lebender und ausgestorbener Hirscharten. Centralblatt für das gesamte Forstwesen. 39, 1913, s. 108–124, 164–176.
Senn, V. H.; Pemberton, J. M.: Variable extent of hybridization between invasive sika (Cervus nippon) and native red deer
(C. elaphus) in a small geographical area. Molecular Ecology 18(5), 2009, s. 862–876.
Shackleton, D. M.: Hoofed mammals of British Colombia. UBC Press, Vancouver, 1999, 272 s.
225
Sheremetyeva, I. N.; Sheremetyev, I. S.: Skull variation in the Siberian roe deer Capreolus pygargus from the Far East:
a revision of distribution of the subspecies. European Journal of Wildlife Research 54, 2008, s. 557–569.
ŠTĚPÁNEK, O.: Stopadesát let zoologie Národního muzea v Praze (1818–1968) [Hundertfünfzig Jahre der Zoologischen
Abteilung des Nationalmuseums in Prag (1818–1968)]. Časopis Národního Muzea, Oddíl Přírodovědný 138–139, 1975, s. 1–159.
Schaller, G. B.: The Deer and the Tiger. The University of Chicago Press, 1967. 384 s.
Udina, I. G.; Danilkin, A. A.; Boeskorov, G. G.: Genetic diversity of Moose (Alces alces L.) in Eurasia. Russian Journal of
Genetic 38(8), 2002, s. 951–957.
Schaller, G. B.; Vrba, E. S.: Description of the Giant muntjac (Megamuntiacus vuquanensis) in Laos. Journal of Mammalogy
77(3), 1996, s. 675–683.
Schoering, W. B.: Swamp Deer resurfaces. Wildlife Conservation, vol 98, December 1995, s. 22.
Schomber, H. W.: Beiträge zur Kenntnis der Giraffengazelle. Säugetierkundliche Mitteilungen 11(1), 1963, s. 1–44.
SKOG, F. E.; Zachos, F. E.; Rueness, E. K.; Feulner, P. G. D.; Mysterud, A.; Langvatn, R.; Lorenzini, R.;Hmwe, S. S.;
Lehoczky, I. Hartl, G. B.;Stenseth, N. C.; Jakobsen, K. S.: Phylogeography of red deer (Cervus elaphus) in Europe.
Journal of Biogeography 36, 2009, s. 66-77.
Skogland, T.: Comparative social organization of wild reindeer in relation to food, mates and predator avoidance. Advances
in ethology 29, 1989, 74 s.
SLABA, M.: Pobočka Zemědělského muzea na Konopišti. Příspěvek k dějinám českého muzejnictví v 50. letech 20. století.
Sborník vlastivědných prací z Podblanicka 48, 2008, s. 297–312.
Sokolov, V. E.; Danilkin, A. A.: A skin shield in Siberian roe males Capreolus capreolus pygargus Pall. Mammalia, 433, 1979,
s. 391–397.
Sokolov, V. E.; Gromov, V. S.: The contemporary ideas on roe deer (Capreolus Gray, 1821) systematization: morphological,
ethological and hybridological analysis. Mammalia 54(3), 1990, s. 431–444.
Ungerfeld, R.; GONZÁLES-PESADO, S.; BIELLI, A.; OLAZABAL, D.; PÉREZ, D.: Antler size and weight in a herd of pampas
deer (Ozotoceros bezoarticus). Mammalian Biology 73, 2008, s. 478-481.
Velek, J.: „White“ deer in Czechoslovakia. Communicationes Instituti Forestalis Čechosloveniae 10, 1977, s. 43–56.
Velek, J.; Páv, J.: Minulost, současný stav a budoucnost chovu bílé jelení zvěře v ČSSR. Mammalogické informace 26–27,
1975, s. 1–5.
Vernesi, C.; Pecchioli, E.; Caramelli, D.; Tiedemann, R.; Randi, E.; Bertorelle, G.: The genetic structure of natural
and reintroduced roe deer (Capreolus capreolus) populations in the Alps and central Italy, with reference to the mitochondrial DNA phylogeography of Europe. Molecular Ecology 11, 2002, s. 1285–1297.
VODIČKA, F.: Karpatský jelen a jeho rod. Nakladatelství V. Pavlík v Praze 1942, 389 s.
Vodička, F.: Po stopách posvátného jelena. Nakladatelství Studentské knihtiskárny v Praze 1947.
Volf, J.: Die weissen Hirsche in der Tschechischen Republik. Der zoologische Garten 76, 2006, s. 1–6.
Volf, J.: Zvířata celého světa 11. Tuři. SZN Praha, 1987, s. 124.
SOUDEK, Š.: Huemal a taruga, dva jihoameričtí jelínci. Stráž myslivosti, XI., 1933, s. 13–15.
Vorobieva, N. V.; Sherbakov, D. Y.; Druzhkova, A. S.; Stanyon, R.; Tsybankov, A. A.; Vasil‘ev, S. K.; Shunkov, M.
V.; Trifonov, V. A.; Graphodatsky, A. S.: Genotyping of Capreolus pygargus Fossil DNA from Denisova Cave Reveals
Phylogenetic Relationships between Ancient and Modern Populations. PLoS ONE (6)8, 2011, s. 1.
SOUDEK, Š.: Čínský jelen Mi-lu, Stráž myslivosti, XIII., 1935, s. 673–675.
Whitehead, G. K.: Deer of the World. A Studio Book, The Viking Presss, New York, 1972, 194 s.
STEINOVÁ, Š.: Osudový příběh Československého zemědělského muzea (1891) 1918–1952. Praha 2013, 183 s.
Wilson, D. E.; Mittermeier, R. A. (eds.): Handbook of the Mammals of the World. 2. Hoofed Mammals. Lynx Edicions, Barcelona
2011. 885 s.
Stokkan, K., Folkow, L., Juliet Dukes, J., Neveu, M., Hogg, CH., Siefken, S., Steven C. Dakin, S. C., Jeffery, G.:
Shifting mirrors: adaptive changes in retinal reflections to winter darkness in Arctic reindeer. Proceedings of the Royal
Society B: Biological Sciences 280, no. 1773, 2013.
Straus, L. G.: Upper Paleolithic hunting tactics and weapons in Western Europe. Archeological Papers of the American
Anthropological Association 4.1, 1993, s. 83–93.
WODZICKY, K. A.: Introduced mammals in New Zealand. Dept. Sci. and Induct. Res. Bull. (Wellington) 1950, no. 98.
WOLVERTON, S.; KENNEDY, J. H.; CORNELIUS, J. D.: A Paleozoological Perspective on White-Tailed Deer. Environ Manage, 39,
2007, s. 545–552.
Suchomel, J.; Heroldová, M.: Sika v Japonsku. Svět Myslivosti 12, 2007, s. 10–12.
Xiaoping, L.; Fuwen, W.; Guang, Y.; Hai, L.: Genetic diversity among Chinese sika deer (Cervus nippon) populations and
relationships between Chinese and Japanese sika deer. Chinese Science Bulletin 51(4), 2006, s. 433–440.
Suominen, O.; Olofsson, J.: Impacts of semi-domesticated reindeer on structure of tundra and forest communities in
Fennoscandia: a review. Annales Zoologici Fennici. Vol. 37. No. 4. Helsinki: Suomen Biologian Seura Vanamo, 1964, s. 2000.
Yamada, M.; Hosoi, E; Tamate, H. B.; Nagata, J.; Tatsuzawa, S.; Tado, H.: Distribution of two distinct lineages of sika deer (Cervus
nippon) on Shikoku Island revealed by mitochondrial DNA analysis. Mammal Study 31, 2006, s. 23–28.
Świsłocka, M.; Czajkowska, M.; Duda, N.; Danyłow, j.; Owadowska-Cornil, e.; Ratkiewicz, m.: Complex
patterns of population genetic structure of moose, Alces alces, after recent spatial expansion in Poland revealed by sex-linked markers. Acta Theriol 58, 2013, s. 367–378.
Zachos F. E.; Hartl, G. B.: Phylogeography, population genetics and conservation of the European red deer Cervus elaphus. Mammal. Rev. 41(2), 2011, s. 138–150.
ŠÍPEK, P.; ŠÍPKOVÁ, H.: Axis, barasinga, sambar aneb Za jeleny do Indie. Myslivost 10/ 2011, s. 10–13.
Zachos, F. E.; Mattioli, S.; Ferretti, F.; Lorenzini, R.: The Unique mesola deer of Italy: taxonomic recognition (Cervus
elaphus italicus nova ssp., Cervidae) would endorse conservaton. Italian Journal of Zoology 81(1), 2014, s. 136–143.
ŠTĚPÁNEK, K.: Lesnické a myslivecké museum. Brno 1940.
Záchrana kašmírského jelena. Památky a příroda, 1, 1983, s. 63.
Žmolík, V.: Majstrštyk mistra Rejta. Týdeník rozhlas 27, 2014, s. 22.
226
227
Elektronické zdroje
Hloupý, V.: Bílé království. [cit. 10. 6. 2014]. Dostupné na: http://www.halonoviny.cz/articles/view/2039438
Anděra, M.: Los evropský. 2003 [cit. 17. 7. 2014].
Dostupné na: http://www.rozhlas.cz/hlas/sudokopytnici/_zprava/los-evropsky--62873
Hlubočtí lesáci mají druhý jelení rekord. Českobudějovický deník.cz 21. 1. 2008. [cit. 17. 7. 2014].
Dostupné na: ceskobudejovicky.denik.cz/zpravy_region/jelen_cb20080121.html
Ascesion d‘un aèronaute et d‘un cerf [cit. 21. 8. 2014].
Dostupné na: http://atouchofvaudeville.typepad.com/a_touch_of_vaudeville/2010/01/-ascension-dun-a%C3%A8ronaute-et-dun-cerf.html
HRDINA, K.: Do přezimovací obůrky za jeleny dovezou turisty saně tažené koňmi. [cit. 17. 7. 2014].
Dostupné na: http://budejovice.idnes.cz/do-prezimovaci-oburky-za-jeleny-dovezou-turisty-sane-tazene-konmi-1dx-/
budejovice-zpravy.aspx?c=A140210_101747_budejovice-zpravy_khr
A thousand rather popular pubs…Where‘s yours? [cit. 17. 7. 2014].
Dostupné na: http://www.dailymail.co.uk/home/moslive/article-1374494/Red-Lion-White-Hart-Most-popular-pubnames-England.html
Huffman, B.: Schomburgk‘s deer, 2004. [cit. 30. 4. 2014].
Dostupné na: http:// http://www.ultimateungulate.com/Artiodactyla/Rucervus_schomburgki.html.
Bílí jeleni v oboře Žleby [cit. 10. 6. 2014]. Dostupné na: http://oborazleby.cz/info/bili-jeleni
Chinese water deer Hydropotes inermis [cit. 17. 7. 2014].
Dostupné na: http://www.arkive.org/chinese-water-deer/hydropotes-inermis/
Breda, M.: Cervalces latifrons [cit. 17. 7. 2014].
Dostupné na: http://www.nhm.ac.uk/nature-online/species-of-the-day/evolution/cervalces-latifrons/
Caucasian Red Deerwill be reintroduced in Armenia soon. [cit. 10. 6. 2014]. Dostupné na: http://wwf.panda.org/?210470/
Caucasian-Red-Deer-will-be-reintroduced-in-Armenia-soon
Calamian deer (Axis calamianensis). Arkive [cit. 29. 4. 2014].
Dostupné na: http://www.arkive.org/calamian-deer/axis-calamianensis/image-G34822.html
Červený, J.: Srnec obecný. [cit. 19. 7. 2014].
Dostupné na: http://www.rozhlas.cz/hlas/sudokopytnici/_zprava/srnec-obecny--76241
DEEMER, A.: Why chinese people eat deer penis. [cit. 30. 6. 2014].
Dostupné na: http://asiaobscura.com/2011/02/strange-tcm-3-eating-a-deers-penis-some-people-swear-by-it.html
Deer Distribution Survey 2007 The British Deer Society. Retrieved 6 September 2011 [cit. 10. 6. 2014].
Dostupné na: http://www.bds.org.uk/hres/muntjac.pdf
Deer products. [cit. 30. 6. 2014]. Dostupné na: http://www.fao.org/docrep/004/x6529e/X6529E08.htm.
Deer Sinews. [cit. 30. 6. 2014]. Dostupné na: http://www.cervidor.com/index.php?cPath=7
Deer‘s Tail Extract (Oral Solution). [cit. 30. 6. 2014].
Dostupné na: http://www.houseofnubian.com/IBS/SimpleCat/Product/asp/hierarchy/0Z02/product-id/36986096.html
Dharmananda, S.: Deer Antler to Nourish Blood, Bone, and Joints. [cit. 30. 6. 2014].
Dostupné na: http://www.itmonline.org/arts/antler.htm
Doyle, A.: Castration seen as climate change aid for reindeer. [cit. 21. 8. 2014].
Dostupné na: http://www.reuters.com/article/2011/01/26/us-climate-castration-idUSTRE70P42820110126
Drahný, S: Za bílými jeleny [cit. 10. 6. 2014].
Dostupné na: http://www.abicko.cz/clanek/precti-si-priroda/10583/za-bilymi-jeleny.html
Chinese medicine. [cit. 30. 6. 2014]. Dostupné na: http://hkhousewife.com/china/chinese-medicine/
Inclusion of Cervus elaphus barbarus (Atlas deer) in Appendix I of CITES [cit. 9. 6. 2014].
Dostupné na: http://www.cites.org/eng/cop/14/prop/E14-P09.pdf
Islamic Deer Skin Talisman Tilasim Taswis Wealth Protection (order now). [cit. 10. 6. 2014].
Dostupné na: http://www.suvrna.com/index.php?route=product/product&product_id=130
IUCN. (2008). IUCN Red List of Threatened Species [cit. 10. 6. 2014].
Dostupné na: http://www.iucnredlist.org/details/136551/0
IUCN. (2008). IUCN Red List of Threatened Species [cit. 29. 4. 2014].
Dostupné na: http://www.iucnredlist.org/details/13927/0
IUCN Red List of Threatened Species. Hippocamelus bisulcus [cit. 22. 8. 2014].
Dostupné na: http://www.iucnredlist.org/details/10054/0
IUCN Red List of Threatened Species. Pere Davids deer [cit. 5. 5. 2014].
Dostupné na: http://www.iucnredlist.org/details/7121/0
IUCN Red List of Threatened Species. Capreolus pygargus [cit. 10. 6. 2014].
Dostupné na: http://www.iucnredlist.org/details/42396/0
IUCN Red List of Threatened Species. Rucervus eldii [cit. 30. 4. 2014].
Dostupné na: http://www.iucnredlist.org/details/4265/0
IUCN Red list of Threatened Species. White-lipped deeer [cit. 10. 6. 2014].
Dostupné na: http://www.iucnredlist.org/details/4256/0
IUCN Rusa alfredi [cit. 30. 4. 2014].
Dostupné na: http://www.iucnredlist.org/details/4273/0
IUCN Rusa timorensis [cit. 30. 4. 2014].
Dostupné na: http://www.iucnredlist.org/details/41789/0
Geist, V.: Moose. Encyclopaedia Britannica. [cit. 17. 7. 2014].
Dostupné na: http://www.britannica.com/EBchecked/topic/391631/moose
Javanese deer skin talisman. [cit. 30. 6. 2014]. Dostupné na: http://www.dukunindonesia.com/javanese-deer-skin-talisman/
GONZÁLES, S., MERINO, M. L.: Ozotoceros bezoarticus. The IUCN Red List of Threatened Species. Version 2014.2. [cit. 5. 8. 2014].
Dostupné na: http://www.iuncredlist.org/details/15803/0
Jelen maral – Cervus elaphus sibiricus [cit. 10. 6. 2014].
Dostupné na: http://www.pantokrin.cz/cs/produkt/jelen-maral---cervus-elaphus-sibiricus
228
229
Jones‘Celtic Encyclopedia. The White Stag [cit. 30. 4. 2014]. Dostupné na: http://www.maryjones.us/jce/whitestag.html
Story: Deer and deer farming. [cit. 17. 7. 2014]. Dostupné na: http://www.teara.govt.nz/en/deer-and-deer-farming/page-1
Le programme d‘espèces d‘UICN et la Commission UICN de la sauvegarde des espèces et TRAFFIC. „Résumés des Analyses
UICN/TRAFFIC des propositions d‘amendement aux Annexes de la CITES pour la Quatorzième session de la Conférence des
Parties“, Retrieved on 2008-12-28 [cit. 30. 4. 2014]. Dostupné na: http://www.en.wikipedia.org/wiki/Barbary_stag
Svět myslivosti. Myslivost u lesního závodu Dobříš, LČR, s. p. [cit. 5. 9. 2014].
Dostupné na: http://www.silvarium.cz/svet-myslivosti-c-12-06/myslivost-u-lesniho-zavodu-dobris-lcr-s-p
Mačát, Z.: Los evropský (Alces alces). [cit. 17. 7. 2014].
Dostupné na: http://www.naturabohemica.cz/alces-alces/
McCarthy, E. M.: Deer x Domestic horse, Cervidae x Equus caballus. Mammalian hybrids. [cit. 17. 7. 2014].
Dostupné na: http://www.macroevolution.net/deer-horse-hybrids.html#.U7_oP0B2HFw
The Fallow Deer of Rhodes. [cit. 30. 4. 2014].
Dostupné na: http://www.rhodestouristguide.com/2012/01/the-fallow-deer-of-rhodes/
The Lais of Marie de France Summary and Analysis. [cit. 30. 4. 2014].
Dostupné na: http://www.gradesaver.com/the-lais-of-marie-de-france/study-guide/section2/
MINAEV, A., Severtzov, A. N.: Moose farm. [cit. 21. 8. 2014]. Dostupné na: http://www.moosefarm.newmail.ru
The 5 Organs Network of Chinese Medicine – Kidney. [cit. 30. 6. 2014].
Dostupné na: http://www.itmonline.org/5organs/kidney.htm
NAISH, D.: The seemingly endless weirdosity of the milu. [cit. 10. 6. 2014].
Dostupné na: http://blogs.scientificamerican.com/WSS/post.php?blog=33&post=985
TYSON, P.: Gigantism &Dwarfism on Islands. 11. 1. 2008 [cit. 10. 6. 2014].
Dostupné na: http://www.pbs.org/wgbh/nova/evolution/gigantism-and-dwarfism-islands.html
Obora a mini ZOO (ukázková obora. [cit. 10. 6. 2014]. Dostupné na: http://www.zamek-zleby.cz/zleby-a-okoli/
Ultimate ungulate - [cit. 29. 4. 2014]. Dostupné na: http://www.ultimateungulate.com/Artiodactyla/Rusa_alfrediFull.html
Obora s bílými jeleny. [cit. 10. 6. 2014]. Dostupné na: http://www.zehusice.cz/zehusice/obora.html
Ultimate ungulate. [cit. 29. 4. 2014]. Dostupné na: http://www.ultimateungulate.com
On Islamic Discussion on Magic. [cit. 30. 6. 2014]. Dostupné na: http://www.imamreza.net/eng/imamreza.php?id=3112
Venison, organ weakness and fatigue syndrome. [cit. 30. 6. 2014].
Dostupné na: http://www.pingminghealth.com/article/913/deer-meat-can-increase-qi-and-blood-to-balance-organs/
OWEN, J.: Scotish Deer Are Culpritz in Bird Killings. [cit. 17. 7. 2014].
Dostupné na: http://news.nationalgeographic.com/news/2003/08/0825_030825_carnivorousdeer.html
Piebald Deer. [cit. 17. 7. 2014]. Dostupné na: http://www.chestnutridgewhitetails.com/farm/piebald_deer.htm
Plán péče o přírodní památku Žehušická oborana období 2009–2018. [cit. 10. 6. 2014].
Dostupné na: https://www.google.com/search?q=Pl%C3%A1np%C3%A9%C4%8DeoPP%C5%BDehu%C5%A1ick%C3%A1obora20092018.&ie=utf-8&oe=utf-8&aq=t&rls=org.mozilla:en-US:official&client=firefox-a&channel=sb
Walliser Schwarzhalsziegen [cit. 11. 6. 2014]. Dostupné na: http://www.schwarzhalsziegen.at/49.html
White Deer Culture and History. [cit. 30. 4. 2014].
Dostupné na: http://protectthewhitedeer.com/whitedeer-in-myths-and-legends
White Red Deer. [cit. 11. 6. 2014]. Dostupné na: http://www.rarebreeds.co.nz/whitedeer.html
White river Natonal forest [cit. 30. 6. 2014]. Dostupné na: http://www.forestconservancy.com
Powell Ettinger Wildlife Extra News – World’s rarest deer found alive and well on Philippine islands. Retrieved 2009-07-29.
[cit. 30. 4. 2014]. Dostupné na: http://www.wildlifeextra.com/go/news/visayan-deer009.html#cr
Přírodaifo.cz [cit. 5. 9. 2014]. Dostupné na: http://www.prirodainfo.cz/karta.php?cislo=3083.00
Pudu mephistophiles IUCN Red List of endangered species, [cit. 5. 8. 2014].
Dostupné na: http://www.iucnredlist.org/details/18847/0
Pudu puda IUCN Red List of endangered species, [cit. 5. 8. 2014]. Dostupné na: http://www.iucnredlist.org/details/18848/0
RAKUŠAN, C.: Jelen v křesťanské a jiné symbolice. [cit. 30. 6. 2014].
Dostupné na:http://www.radsvatehohuberta.cz/index.php?option=com_content&view=article&id=119:mytologie-jelen&catid=81:zver-mytologie&Itemid=160
SCHWARTZ, D.: New Zealand farmers John Falkner, Simon Berry set to market cheese made with deer milk. [cit. 30. 6. 2014].
Dostupné na: http://www.abc.net.au/news/2014-01-02/nz-pair-set-to-market-cheese-made-with-deer-milk/5181952
Slavkovský les – krok za krokem jeho úchvatnou historií. [cit. 10. 6. 2014].
Dostupné na: http://www.slavkovsky-les.cz/zajimava-mista-slavkovskeho-lesa/areal-kladska
Soppela, P.: Arctic Flora and Fauna. Conservation of Arctic Flora and fauna Arctic Centre, University of Lapland, Rovaniemi,
Finland [cit. 3. 8. 2014]. Dostupné na: http://digital.library.unt.edu/ark:/67531/metadc11844/m1/38/
230
231
Rejstřík českých jmen živočichů
A
I
adax 190
altajský maral 124
axis 36, 52, 57, 102
axis baveánský 66
axis indický 34, 45, 68, 69, 191, 204
axis kalamiánský 67
axis vepří 67
ibis skalní 190
izjubr 119
B
banteng 15
barasinga 45, 53, 70–71, 191, 195, 206
berneška havajská 190
bizon 96, 136, 178
buřňák severní 57
buvol 162, 194
Č
čital indický204
D
daněk 33, 34, 47, 53, 56, 57,97, 99, 102, 104, 116, 163, 197
daněk evropský 38, 40, 45, 75–77, 76, 207, 208
daněk mezopotámský 45, 77–79, 106, 191,
daněk obecný 207
daněk skvrnitý 75
dronte mauricijský 46
G
gazela 162
gazela Převalského 196
gorila 46
grizzly 140
H
hangul 118
holub růžový 190
hraboš 193
hroch 46
huemal 180
huemul 21, 35, 75, 184,187
huemul jižní 36,180–182, 210, 211
huemul severní 20, 36, 45, 56, 75, 178–179, 181, 210
hulman posvátný 69
CH
chřástal weka 46
232
J
jelen africký berberský 207
jelen Alfrédův 204
jelen altajský 124
jelen Aristotelův 84
jelen atlaský 207
jelen axis–čital 204
jelen bahenní 206, 210
jelen barasingha 206
jelen barmský 84, 191
jelen bělohubý 15, 35, 40, 127–129, 191, 196, 208
jelen bělohubý Thoroldův 208
jelen berberský 93, 106, 107,109, 191, 207
jelen bojovný 67
jelen bucharský 93, 95, 191
jelen columbijský 211
jelen culionský 67
jelen čilský 211
jelen čilský huemal 210
jelen Davidův 209
jelen evropský 36, 38, 39, 45, 46, 47, 48, 49, 52, 53, 54, 56,
57, 58, 61, 81, 91–95, 97, 98, 102, 106, 108, 111, 115, 119,
122, 126, 133, 163, 187, 197, 207, 208
jelen evropský korsický 207
jelen evropský maral 208
jelen filipínský 206
jelen guazuy 210
jelen hřívnatý
jelen iberský 93, 109, 110
jelen indočínský 83
jelen javanský 205
jelen kalamienský 204
jelen karpatský 93, 108, 111, 198
jelen kašmírský 118–119, 207
jelen kavkazský 102, 111–112, 114, 121, 124, 207, 208
jelen koňský 84, 205
jelen koňský filipínský 206
jelen koňský mariánský 206
jelen koňský sambar 205
jelen korsický 95, 107–108, 207
jelen krymský 93
jelen Kuhliův 204
jelen Kuhlův 66
jelen lesní 91
jelen lyrorohý 32, 45, 79, 82–84, 206
jelen lyrovitý 206
jelen lysonohý 211
jelen mandžuský 119–120, 123, 208
jelen manipurský 83
jelen mesolský 94, 95, 107, 108–111
jelen milu 15, 21, 33, 34, 36, 40, 42, 47, 48, 57, 79–82, 102,
191, 193, 198, 209
jelen molucký 205
jelen mongolský 208
jelen mongolský ussurijský 208
jelen norský 93
jelen pampový 210
jelen peruánský 210, 211
jelen peruánský huemal 210
jelen sambar 205
jelen sambar indický 205
jelen sambar koňský 205, 206
jelen sambar molucký 205
jelen savanský 211
jelen sečuánský 195
jelen Schomburgkův 36, 70, 71–75, 196, 206, 212
jelen sibiřský 124
jelen sika 36, 40, 121, 207
jelen sika amurský 207
jelen sika japonský 206, 207
jelen sika čínský 207
jelen sika formosanský 207
jelen sika mandžuský 207
jelen skandinávský 93
jelen skotský 93, 109
jelen středoasijský 93
jelen šu 196
jelen Thoroldův 129
jelen timorský 89
jelen ušatý 210
jelen vepří 204
jelen virginský 211
jelen východosibiřský 119
jelen wapiti 79, 84, 126
jelen wapiti kanadský
jelen wapiti sibiřský 208
jelen wapiti zabajkalský 208
jelen západní 93
jelen západoevropský 93
jelenec 33, 35, 40, 99, 195, 211
jelenec andský 210, 211
jelenec bahenní 45, 163, 175–176, 184, 187, 210
jelenec běloocasý 34, 36, 40, 45, 168, 169–171, 173, 209,
211, 212
jelenec černoocasý 40, 173, 174, 211
jelenec horský 174, 210
jelenec jukatánský 211
jelenec kalifornský 174
jelenec mangrový 170
jelenec margaritský 170
jelenec mexický 209, 211
jelenec oregonský 170, 209
jelenec pampový 36, 53, 176–178, 184, 187, 210
jelenec pobřežní 173, 174
jelenec ušatý 36, 40, 45, 42, 171–175, 210
jelenec venezuelský 211
jelenec virginský 209
jelenec viržinský 56, 212
jelínek 211, 212
jelínek andský 212
jelínek argentinský 212
jelínek baveánský 66, 195, 204
jelínek brazilský 212
jelínek hnědý 212
jelínek indočínský 204
jelínek kalamiánský 67, 204
jelínek subullo 211, 212
jelínek vepří 45, 57, 67–68, 191, 204
K
kabar 153, 191
kakapo 46
kaloň 77
kančil 191
karibu157, 159, 191
karibu Dawsonův 157
kočka 46
kočka divoká 162
kondor kalifornský 190
koza bezoárová 79, 177
kozorožec alpský 14
kozorožec dagestánský 191
kozorožec kavkazský 191
kozorožec walia 14
krtek perský 193
kudu malý 15
kulan 194
kůň 16, 96, 163, 166
kůň Převalského 190, 196
233
L
lama vikuňa 191
lev 191, 114
lev berberský 191
lev jeskynní 96
levhart 68
levhart mandžuský 190
lemur 46
liška 149
los 33, 34, 40, 45, 54, 56, 57, 59, 84, 104, 105, 129, 135–144,
163, 165, 166, 167, 191
los aljašský 57, 136, 139
los americký 143, 209
los americký kanadský 209
los evropský 36, 54, 120, 135, 137, 138, 141, 142,
149, 209
los kamčatský 138
los kavkazský 138
los mandžuský 138
los sibiřský 136, 139
los východokanadský 138
los yellowstonský 139
los yukonský 138
lumík 57, 154
muntžak červený 64, 203
muntžak gongšanský 65
muntžak hnědý 26, 65, 204
muntžak chocholatý 45, 195
muntžak indický 64, 203
muntžak javanský 203
muntžak jihoindický 203
muntžak listový 65
muntžak malý 45, 53, 62, 63, 191
muntžak obrovský 65, 203
muntžak puhoatský 65
muntžak Rooseveltových 65, 195
muntžak siamský 204
muntžak sumaterský 65
muntžak sundský 63, 64–65, 203
muntžak tenesserimský 203
muntžak zlatavý 64, 203
muntžak zlatý 203
muntžak žlutý 65
N
nandu pampový 177
nosorožec 9, 190
O
M
majna obecná 71
majna Rothschildova 190
makak tibetský 193
mamut 46, 108
maral 109, 111, 121
maral altajský
mazama 20, 33, 35, 182–185, 186, 187, 190, 211, 212
mazama amazonský 183
mazama bororo 182
mazama červený 45, 182, 184, 212
mazama horský 182, 185
mazama jukatánský 183, 185
mazama malý 182
mazama středoamerický 182, 211, 212
mazama šedohnědý 45, 183, 212
mazama venezuelský 182, 184, 185, 195
mazama zakrslý 183, 185, 198
medvěd 140, 190
moa 46
moa–nao 46
muflon 116, 191
muntžak 33, 34, 35, 36, 40, 62, 63, 203
muntžak černý 65
234
orangutan bornejský 15
orangutan sumaterský 15
P
panda velká 190, 193
pes 46, 188
potkan 46
prase 46, 162
přímorožec šavlorohý 190
pudu 20, 33, 36
pudu jižní 45, 187, 188–189, 191
pudu severní 185–188, 189
S
sika japonský 24, 45, 48, 191
sika jihočínský 134, 195, 196, 207
sika kjúšský 133
sika mandžuský 132, 196, 207
sika tchajwanský 133, 137, 163, 164, 165, 167
sika vietnamský 191
slon 46, 47, 53, 140
sob 33, 34, 35, 40, 42, 45, 54, 56, 60, 81, 96, 97, 98, 154–
161, 191, 208
sob evropský 154, 157, 208
sob Dawsonův 195
sob Grantův 157
sob kanadský karibu 208, 209
sob karelský 157, 161, 191
sob karibu 159, 208
sob novozemský 157, 161
sob Pearyův 157
sob polární 37, 40, 42
sob sibiřský 158, 208
sob špicberský 52, 157
sob tundrový sibiřský 208
sob východogrónský 157
sob západogrónský 56, 157
srnčík 34, 152–153
srnčík čínský 45, 53, 152
srnčík korejský 152
srnec 34, 53, 56, 57, 61, 152
srnec čínský 150
srnec evropský 36, 40, 149, 150, 151, 202
srnec kavkazský 149, 203
srnec korejský 150
srnec obecný 38, 42, 45, 145–149, 202
srnec sibiřský 36, 146, 149–151, 203, 203
srnec ruský 150, 203
srnec ťanšanský 150
T
Š
Ž
šimpanz 180
žirafa 51, 140, 190;
tapír čabrakový 15
tygr 9, 190
tygr indický 68
tygr ussurijský 190
V
velbloud 51
veledaněk 47, 58, 96
veverka skalní 193
vidloroh americký 51
vlk 140, 190
voduška 77
vydra 9
W
wapiti 36, 40, 53, 54, 57, 58, 91, 93, 95, 99, 111, 114, 115,
117, 119, 120–126, 163, 167, 208
wapiti alašanský 123
wapiti altajský 124
wapiti arizonský 123
wapiti kalifornský 117
wapiti mandžuský 123
wapiti manitobský 121, 123, 124, 191
wapiti Nelsonův 123, 124
wapiti sibiřský102, 123, 124–126, 191, 208
wapiti ťanšanský 123
wapiti východní 126
wapiti východoamerický 123, 125
wapiti zakrslý 122, 123, 124,191
wapiti západoamerický 123, 124, 195
Z
zubr 9, 96, 190
zubr kavkazský 9, 10, 15
sambar 34, 36, 52, 57, 75, 102
sambar hřívnatý 89
sambar indický 24, 45, 84–86, 205, 206
sambar luzonský 48, 88, 206
sambar ostrovní 25, 45, 89–90, 191, 204, 205
sambar skvrnitý 36, 86–88, 191, 195, 204
sika 34, 53, 57, 91, 97, 99, 102, 130–134, 163, 196, 198,
206, 207
sika cušimský 131
sika Dybovského 130, 131, 134, 196
235
Rejstřík vědeckých jmen živočichů
A
Acridotheros tristis 71
Acteocemas 35, 50
Alces 36, 40, 54, 136
Alces alces 44, 135–144, 137, 138, 141, 142, 209
Alces alces alces 36, 54, 138, 209
Alces alces americanus 138
Alces alces andersoni 136, 139
Alces alces buturlini 138
Alces alces cameloides 138
Alces alces caucasica 138
Alces alces gigas 139
Alces alces pfizenmayeri 136, 138, 139
Alces alces shirasi 139
Alces americana 139
Alces americanus 209
Alces americanus pfizenmayeri 136
Antilocapra americana 51
Archeoindris fontoynontii 46
Axis 36, 204
Axis alfredi 204
Axis axis 44, 65–69, 204
Axis calamianensis 67, 204
Axis ceylonensis 204
Axis kuhlii 66–67, 204
Axis porcinus 44, 67–68, 191, 204
Axis porcinus annamiticus 67, 204
Axis porcinus porcinus 67
B
Bison priscus 96
Blastocerus campeshis 210
Blastocerus dichotomus 37, 44, 175–176, 210
Bos bonasus caucasicus 9
Bos caucasicus 10
C
Candiacervus 47, 48
Candiacervus cerigensis 48
Candiacervus cretensis 48
Candiacervus dorothensis 48
Candiacervus major 48
Candiacervus pygadensis 48
Candiacervus rethymnensis 48
Candiacervus ropalophorus 48
Capreolus capreolus 36, 38, 40, 44, 145–149, 202
Capreolus capreolus italicus 147
236
Capreolus pygargus 36, 147, 149–151, 203
Capreolus pygargus bedfordi 150, 151
Capreolus pygargus caucasicus 149, 150
Capreolus pygargus kaucaensis 203
Capreolus pygargus melanotis 149, 150
Capreolus pygargus ochraceus 150
Capreolus pygargus pygargus 150, 151, 203
Capreolus pygargus tianschanicus 151, 203
Cariacus 211
Cariacus brachyceros 211
Cariacus nemoralis 211, 212
Cervalces 35, 136
Cervalces latifrons 135, 136
Cervalces scotti 136
Cervus 46, 79, 91
Cervus affinis hangul 207
Cervus albirostris 15, 36, 40, 44, 127–129, 191, 196, 208
Cervus alfredi 86
Cervus aplodontus 131
Cervus aplodontus aplodontus 131
Cervus aplodontus yesoensis 131
Cervus astylodon 47
Cervus axis 204
Cervus calamianensis 67
Cervus canadensis 36, 40, 54, 92, 120–124, 208
Cervus canadensis alashanicus 123
Cervus canadensis canadensis 123
Cervus canadensis hanglu 118
Cervus canadensis luhdorfi 208
Cervus canadensis macneilli 195
Cervus canadensis manitobensis 121, 123
Cervus canadensis merriami 123
Cervus canadensis nannodes 122
Cervus canadensis nelsoni 123
Cervus canadensis roosevelti 123, 195
Cervus canadensis sibiricus 123, 124–126, 191, 208
Cervus canadensis songaricus 123
Cervus canadensis xantopygus 119–120, 123, 208
Cervus duvauceli 36
Cervus elaphus 38, 39, 40, 44, 54, 91–95, 111, 207, 208
Cervus elaphus alashanicus 91
Cervus elaphus angulatus 110
Cervus elaphus atlanticus 93
Cervus elaphus bactrianus 36, 91, 93, 191
Cervus elaphus barbarus 93, 106, 107, 207
Cervus elaphus brauneri 93, 111
Cervus elaphus campestris 93
Cervus elaphus canadensis 91
Cervus elaphus cansuensis 91
Cervus elaphus corsicanus 93, 107–108, 207
Cervus elaphus elaphus 36, 93, 111
Cervus elaphus germanicus 93
Cervus elaphus hanglu 91, 118
Cervus elaphus hippelaphus 93, 108, 109
Cervus elaphus hispanicus 110
Cervus elaphus italicus 108
Cervus elaphus macneilli 91
Cervus elaphus maral 93, 94, 111–112, 114, 207, 208
Cervus elaphus montanus 93
Cervus elaphus pannoniensis 93
Cervus elaphus scoticus 93
Cervus elaphus sibiricus 91, 124
Cervus elaphus songaricus 91
Cervus elaphus wallichii 91
Cervus elaphus wapiti 120
Cervus elaphus xanthopygus 91, 119,
Cervus elaphus yarkandensis 36, 91, 93
Cervus eldii 36, 44, 82
Cervus hanglu 118
Cervus hortulorum 131
Cervus kuhli 66
Cervus major 47
Cervus maral 94
Cervus mariannus 88
Cervus nippon 36, 40, 44, 91, 130–134, 206, 207
Cervus nippon centralis 130
Cervus nippon grassianus 130
Cervus nippon hortulorum 130, 131, 134
Cervus nippon keramae 131
Cervus nippon kopschi 131, 133, 134, 195
Cervus nippon mageshimae 131
Cervus nippon mandarinus 130
Cervus nippon mantschuricus 130, 132, 207
Cervus nippon nippon 36, 130, 131, 133
Cervus nippon pseudaxis 130, 191
Cervus nippon sichuanicus 132
Cervus nippon taiouanus 130, 133, 207
Cervus nippon yakushimae 131
Cervus nippon yesoensis 131
Cervus pannoniensis 93
Cervus pulchellus 131
Cervus timorensis 44, 89
Cervus thoroldi 129
Cervus unicolor 44, 84, 205, 206
Cervus unicolor equinus
Cervus wallichii 92, 119, 195
Cervus wallichii hanglu 118–119, 207
Cervus wallichii macneilli 195
Cervus wapiti 204
Cervus xanthopygus 119, 208
D
Dama 47
Dama dama 36, 38, 44, 75–77, 207, 208
Dama mesopotamica 36, 44, 77–79, 191, 212
Deinogalerix koenigswaldi 46
Dicrocerus 35, 51
Doryceros inornatus 212
Doryceros tchudi 212
E
Elaphodus 186
Elaphodus cephalophus 44
Elaphodus cephalophus michianus 195
Elaphurus akashiensis 47
Elaphurus davidianus 36, 40, 44, 47, 79–82, 209
Elaphurus formosanus 47, 49
Elaphurus shikamai 47, 49
Elaphurus tamaensis 47
Elaphus davidianus 209
Eothenomys melanogaster 193
Equus hemionus kulan 194
Eucladoceros 35
H
Hippocamelus antisensis 36, 44, 178–180, 210
Hippocamelus bisulcus 36, 180–182, 210, 211
Hopliomeryx 46, 50
Hydropotes inermis 44, 152–153
Hydropotes inermis argyropus 152, 153
Hydropotes inermis inermis 152
Hyelaphus calamianensis 67
Hyelaphus calamiensis 204
Hyelaphus kuhli 66, 204
Hyelaphus porcinus 67, 204
Hypsignathus 77
K
Kobus 77
L
Leptocervus 47
Libralces gallicus 135
237
M
Macaca thibetana 193
Mazama 36, 182–185, 211, 212
Mazama americana 44, 182, 184, 212
Mazama argentinia 212
Mazama bororo 182, 184
Mazama bricenii 182, 195
Mazama gouazoubira 44, 183, 184, 212
Mazama chunyi 183
Mazama nana 182, 184
Mazama nemorivaga 183, 212
Mazama nemorivaga tschudii 196
Mazama pandora 183
Mazama rufina 182
Mazama sartorii 196
Mazama sheila 196
Mazama simplicicornis 212
Mazama temama 184, 212
Mazama temama reperticia 212
Mazama temama temama 211, 212
Mazama zetta 196
Megaceroides 47, 48
Megaceroides ropalophorus 47
Megaloceros 35, 47, 96, 136
Megaloceros cazioti 48
Megaloceros giganteus 35, 57, 96
Megaloceros sardus 48
Muntiacus 36, 40, 186, 203
Muntiacus aureus 64
Muntiacus atherodes 65
Muntiacus feae 65, 204
Muntiacus gongshanensis 65
Muntiacus montanus 65
Muntiacus muntjak 63, 64, 65, 203
Muntiacus muntjak aureus 64, 203
Muntiacus muntjak malabaricus 203
Muntiacus muntjak vaginalis 203
Muntiacus puhoatensis 65
Muntiacus putaoensis 65
Muntiacus reevesi 62, 44
Muntiacus rooseveltorum 65, 195
Muntiacus tenesserimus 203
Muntiacus truongsonensis 65
Muntiacus vaginalis 76, 203
Muntiacus vuquangensis 65, 203
N
Nuralagus 46
238
O
Odocileus 40, 211
Odocoileus alacuensis 211
Odocoileus americanus leucurus 209
Odocoileus bezoarticus 210
Odocoileus clavatus 211
Odocoileus columbianus 211
Odocoileus dichotomus 210
Odocoileus gymnotis 211
Odocoileus hemionus 37, 40, 44, 171–175, 210
Odocoileus hemionus californicus 174
Odocoileus hemionus cerrosensis 174
Odocoileus hemionus columbianus 40, 173, 174, 211
Odocoileus hemionus crooki 174
Odocoileus hemionus eremicus 174
Odocoileus hemionus fuliginatus 174
Odocoileus hemionus hemionus 174, 210
Odocoileus hemionus inyoensis 174
Odocoileus hemionus peninsulae 174
Odocoileus hemionus sheldoni 174
Odocoileus hemionus sitkensis 173, 174
Odocoileus nemoralis 211
Odocoileus peruvianus 210, 211
Odocoileus savanoensis 211
Odocoileus virginianus 37, 40, 44, 168, 169–171, 174, 209, 211, 212
Odocoileus virginianus clavium 52, 170
Odocoileus virginianus couesi 195
Odocoileus virginianus gymnotis 211
Odocoileus virginianus leucurus 170, 209
Odocoileus virginianus margaritae 170
Odocoileus virginianus mexicanus 209, 211
Odocoileus virginianus peruvianus 210, 211
Odocoileus virginianus texanus 171
Odocoileus virginianus virginianus 209
Odocoileus virginianus yucatanensis 211
Ozotoceros bezoarticus 36, 176–178, 210
Ozotoceros bezoarticus arerunguaensis 177
Ozotoceros bezoarticus bezoarticus 177
Ozotoceros bezoarticus celer 177
Ozotoceros bezoarticus leucogaster 177
Ozotoceros bezoarticus uruguayensis 177
Przewalskium 129, 196
Przewalskium albirostris 15, 127
Pseudoaxis hortulorum 207
Pseudoaxis kopschi 207
Pseudoaxis sika 206, 207
Pseudodama 47
Pudu 36
Pudu mephistophiles 185–188
Pudu puda 44, 188–189, 191
Puffinus puffinus 57
R
Rangifer caribou 208, 209
Rangifer dawsoni 195
Rangifer tarandus 37, 40, 44, 154–161, 208
Rangifer tarandus dawsoni 157, 195
Rangifer tarandus caribou 157, 159, 208, 209
Rangifer tarandus eogroenlandicus 157
Rangifer tarandus fennicus 157
Rangifer tarandus granti 157
Rangifer tarandus groenlandicus 157
Rangifer tarandus pearsoni 157
Rangifer tarandus pearyi 157
Rangifer tarandus platyrhynchus 52, 157
Rangifer tarandus sibiricus 157, 158, 208
Rangifer tarandus tarandus 157
Rangifer tarandus valentinae 157
Rucervus duvaucelii 44, 70–71, 195, 206
Rucervus duvaucelii branderi 70, 71, 206
Rucervus duvaucelii duvauceli 71
Rucervus duvaucelii ranjitsinhi 71, 206
Rucervus eldii 82–83, 206
Rucervus eldii eldii 83
Rucervus eldii siamensis 83, 206
Rucervus eldii thamin 84, 191
Rucervus schomburgki 71–75, 206, 212
Rusa 36
Rusa alfredi 36, 86–88, 191, 195, 204
Rusa axis 204
Rusa hippelaphus 204
Rusa hippelaphus javanensis 205
Rusa hippelaphus moluccensis 204, 205
Rusa marianna 88, 206
Rusa marianna barrandana 206
Rusa marianna marianna 206
Rusa marianna nigella 206
Rusa timorensis 44, 89–90, 204, 205
Rusa timorensis macassarica 205
Rusa timorensis moluccensis 204, 205
Rusa unicolor 44, 84–86, 205, 206
Rusa unicolor brookei 205
Rusa unicolor cambojensis 205, 206
Rusa unicolor equina 75, 205, 206
Rusa unicolor equinus 84, 205
Rusa unicolor philippina 206
Rusa unicolor philippinus 206
Rusa unicolor swinhoii 196
Rusa unicolor unicolor 205
S
Sciurotamias davidianus 193
Semnopithecus entellus 69
Subullo sartorii 211
Subullo simplicicornis major 212
T
Talpa davidiana 193
P
Panolia eldii 82, 83, 195
Praemegalocerus 47
Presbytis entellus 69
Procervulus 35, 50
Procervulus ginsburgi 51
239
Sallačova sbírka jelenovitých
Kritický katalog
Autoři: Ing. Miroslav Čeněk, Mgr. Marie Voldřichová, RNDr. Jan Robovský, Ph.D.
Odborná oponentura: prof. Ing. Jaroslav Červený, CSc., RNDr. Jan Pluháček, Ph.D.
Ilustrovala: Mgr. Marie Voldřichová, (dále byly použity kresby Jiřího Židlického
a litografie Josepha Smita)
Fotografie: Ing. Miroslav Čeněk, Ing. Martin Ernst, Ph.D., Jiří Kött,
RNDr. Jiří Moravec, CSc., RNDr. Jan Pluháček, Ph.D.,
RNDr. Jan Robovský, Ph.D. Jaroslav Vogeltanz, archiv a fotoarchiv NZM
Jazyková korektura: Bc. Eva Halanová
Grafické řešení a sazba: Petr Liška, ViaGaudium s.r.o.
Národní zemědělské muzeum Praha
ISBN 978-80-86874-51-7
ISSN 0862-8483