Nezařazené poznámky

Rím - cisárstvo
1. února 2009
13:48
Rím - Doba cisárska
- dohromady na rímskom tróne 294 cisárov
- 1. dynastia na rímskom tróne - Juliovsko-claudiovská dynastia:
Augustus (Octavianus) (31 p. n. l. - 14 n. l.)
Tiberius (14 - 37)
Caligula (37 - 41)
Claudius (41 - 54)
Nero (54 - 68)
- forma vlády:
- po nastúpení Octaviana na trón bol proces postupný, ostal sám, nechcel to hned menit - zrušit republiku a
zaviest cisárstvo
- všetci slobodní obcania sú si rovní
- principát (princeps = prvý) - forma vlády, ked panovník je považovaný za prvého medzi rovnými, navonok
zachováva úrady republiky, ostáva senát, no popri nich vytvára vlastné cisárske úrady a postupne na seba
kladie všetky funkcie
- týmto spôsobom pristúpil k dôležitej veci - všetky úrady fungovali, no zároven založil cisárske úrady rozhodoval tu on sám
d tým naplnil, že bol prvý medzi rovnými
- až postupne si zacal udelovat tituly
27 p. n. l. - Octvianus si dal udelit titul Augustus (= vznešený)
- zacal sa považovat za samovládcu
- zacal tento titul používat ako svoje meno
- (niekt. historici tvrdia, že doba cisárska sa zacína až týmto rokom)
Augustus
- prvý rímsky cisár
- velmi úspešný
- za jeho vlády - výstavba Ríma (ked umieral: „Našiel som mesto z tehál a zanechal som mesto z
mramoru.")
- dal vystavat stred mesta (rímske námestie - Augustove fórum)
o výstavba
Ríma a ciest na Apeninskom polostrove
o stála armáda o pocte 1500 mužov (k vojakom bol nesmierne štedrý - vysoký žold, velký podiel na koristi) =
25 légií, na hraniciach pri Eufrate, Dunaji a Rýne
o donútil rímske provincie, aby s ním uzavreli Pax Romana = rímsky mier - mier nanútený vš. provinciám,
museli súhlasit s umiestením vojakov v provinciách => zabezpecil tam klud a mohol sa venovat samotnej
vláde v Ríme
o zriadil prétoriansku gardu - elitná osobná stráž rímskych cisárov, zvláštna zložka armády, využívali ju
všetci cisári od cid Augustových
o raz mesacne poskytoval prídely jedla (obilie, olej, obcas aj peniaze; nevdacní obcania ho požiadali, aby vo
vodovodoch tieklo víno a nie voda, povedal, že vodovod vybudovat dá, ale bude tiect voda)
o dal odhlasovat zákon o dedicnosti trónu - cisár za svojho života musel urcit, kto bude dedic a ak dedicapotomka nemal, musel ho adoptovat (on adoptoval svojho strýka)
- 2 x ženatý, dcéra a vnucka vyhnané, 2 vnuci, kt. adoptoval zomreli, 1 vnuk slabomyselný, nevlastný syn
zomrel, nemal mužského potomka
- neznášal slnko ani zimu
- kvôli bezpecnosti chodil v brnení
- láska: ženy a kocky
- v r.
14 zvolal priatelov a povedal im: „Nuž teda, ak sa vám táto komédia pácila. zatlieskajte a herca prepustite."
Tiberius
- 50-rocný nástupca Augusta, jeho strýko, ktorého si adoptoval
- nechcel nastúpit na trón, mal iné záujmy ako riadit štát
- prétorianska garda - dbala na dodržiavanie zákona o dedicnosti trónu
- rozhodol sa, že trón prijme
- štát bol v zlej situácii, prázdna pokladnica
- stihol ho zlý osud - ludia ho zacali nenávidiet (zakázal vš. hry a zábavy, zastavil vš. stavby, prísun potravín;
za Augusta - cisár každorocne organizoval zo št. prostriedkov hry a zábavy, bol oblúbený, prideloval
hudobným
- zacal šetrit a vš. ho zacali nenávidiet, neustále sa to stupnovalo (aj tým, že nenávist bola podnecovaná
vrchnostou)
- dal v senáte odhlasovat zákon u urážke majestátu - jeho obrana, každý, kto ho porušil, bol obetou,
podnietilo to vybavovanie osobných úctov
Nezařazené poznámky - stránka 1
podnietilo to vybavovanie osobných úctov
- r. 26 sa rozhodol opustit Rím a odchádza na ostrov
Capri (vila Jovis), dalších 10 rokov sa v Ríme neukázal a riadil ho zo svojej vily, žil tam absolútne izolovaný
a celý štát riadil písomnými príkazmi
- (historici si na neho vymysleli rôzne výmysly - zhadzoval chlapcov zo skaly, oberal panny o panenstvo)
- na Capri žil iba s prétorianskou gardou a najviac dôveroval jej velitelovi, no ten ho zradil a pripravil
spiknutie - zabili ho
- zomrel, bol dovezený do Ríma, zhromaždil sa 1 milión ludí a kricali: Tiberia do Tibera
- obet histórie, história nespravodlivá - všetko, co bolo príjemné, zrušil; urobili z neho nemravníka
Caligula
- (= vojenská topánocka) - túto prezývku získal už ako dieta vo vojenskom tábore
- r. 41 ho zabil clen jeho osobnej stráže
- celý Rím oslavoval jeho nástup
- najprv rozdával - delil majetky, prideloval výhody
- zbláznil sa, správal sa ako blázon
- „Nech si nás nenávidia, len nech sa nás boja." - bol si vedomý svojej neobmedzenosti
- mal dieta
so svojou sestrou, svojho kona priviedol do senátu a chcel ho dat vymenovat za konzula, dal si postavit
zlatú sochu a každý den ju obliekali do toho, co mal práve oblecené on (neskôr aj tak behal po Ríme nahý)
- jeho osobná stráž sa rozhodla, že ho zavraždí
- usporaduvával hry
(krvavé boje so zvieratami) v amfiteátroch, šiel sa obcerstvit, zavraždili ho
Claudius
- vyvraždili všetkých (celú Caligulovu rodinu - Juliovsko-claudiovskú dynastiu)
- zabudli na koktavého Claudia - krivý a koktal, jediný clovek, kt.
ho miloval bola jeho babicka Lýdia
- študoval dejiny, písal literárne práce
- pocas vraždenia sa schoval v paláci, našli ho tam a vyhlásili za cisára
- ukázal sa ako jeden z najschopnejších cisárov
- urobil v štáte poriadok (obnovil rozumné dávky obcanom, organizoval hry, rozhodol sa viest výpravy)
- uzavrel mier so senátom a vládol v súlade s ním
- vyberal si ludí schopných a vzdelaných, aj otrokov, ked zistil, že sú vzdelaní a múdri, nazývali sa
prepustenci, urobil z nich vysokých štátnych úradníkov
- jeho manželky mali milencov, všetkých ich pozval na veceru a otrávil ich
- jeho manželka Mesalina mala syna z prvého manželstva - Nera, donútila ho, aby ho adoptoval a urobil z
neho dedica; bolo o nej známe, že už predtým otrávila 1 rodiny, otrávila aj Claudia, ked dosiahla, co chcela
Nero
- dostáva sa na trón po Claudiovej smrti
- spociatku vládol s radcami (Lucius Annaeus Seneca) a senátom, potom zmena - absolutistické sklony,
intrigy a vraždy clenov cisárskeho dvora (otrávil aj vlastnú matku)
- mnohí boli donútení spáchat samovraždu - aj jeho vychovávatela Senecu prinútil otrávit sa (stoik) (ked ho
popravy omrzeli, prikazoval ludom páchat samovraždy)
- konfiškoval majetky prenasledovaných, obzvlášt velkostatkárov => nárast cisárovho bohatstva
- bol blázon
- r. 64 - požiar Ríma - legenda hovorí, že ho dal podpálit on, aby mohol na pozadí horiaceho Ríma recitovať
svoje básne; dodnes nevieme, ci ho dal podpáliť on alebo to bol náhodný požiar, ako podpalaci obvinení
krestania - kruté tresty
- zavraždili ho
- v obd. Neronovej vlády sa objavili prví krestania - nepriatelia (neuznávali cisára ako boha) =>
prenasledovanie krestanov (mácal ich v sude s horúcou smolou)
Rok troch cisárov (68 - 69)
Galba - vláda necelých 7 mesiacov, zabili ho
Otho - 3 mesiace, spáchal samovraždu
Vitellius - zabili ho vlastní vojaci
armáda sa rozhodla dať podporu Vespasianovi
Fláviovská dynastia
Titus Flavius Vespasianus (69 - 79)
Titus (79 - 31)
Domitianus (81 - 96)
Vespasianus
- výborný vojvodca i hospodár (sporivý, vedel sa postaviť proti nadmerným požiadavkám vojska)
- oblúbený, mal zmysel pre humor, (aj na smrtelnej posteli: „Beda, zdá sa mi, že sa stávam bohom.")
- nastolil v krajine klud a poriadok
- viedol légie proti Židom v Judei
- senát ho odvolal a predal vedenie Titovi
Nezařazené poznámky - stránka 2
- senát ho odvolal a predal vedenie Titovi
- obnovil výstavbu Ríma, dal postavit rímske Koloseum (po vítazstve nad Židmi r. 73, r.
70 dobytý Jeruzalem)
Titus
- Vespasianov starší syn
- odhalil sprisahanie proti svojej osobe, pozval zradcov na veceru
- vládol v zhode so senátom
- ked si pri veceri spomenul, že v ten den nevykonal nic dobré: „Priatelia, stratil som den."
- za jeho vlády (79) - výbuch sopky Vezuv
- požiar, morová epidémia - zachoval sa ako otec vlasti, pomáhal, kde len mohol
- zomrel 42-rocný, všetci za ním smútili
Domitianus
- Vespasianov mladší syn
- prsný opak svojho brata
- krutý samovládca so sklonmi k šialenstvu
- bojov sa zúcastnoval z bezpecnej vzdialenosti na nosidlách, no dal sa oslavovat ako vítaz
- blázon
- napísal dielo „O pestovaní vlasov", ked oplešivel, dal ho spálit
- zaviedol siet donášacov
- zavraždili ho (požiadavka titulu dominus et deus)
Adoptívny cisári (alebo Antóniovci podľa Antónia Pia) - neboli priamy príbuzní
Marcus Cocceius Nerva (96 - 98)
Marcus Ulpius Traianus (98 - 117)
Publius Aelius Hadrianus (117 - 138)
Antonius Pius (138 161)
Marcus Aurelius (161 - 180) (Lucius Verus 161 - 169 - spoluvládca)
Commodus (180 - 192)
Nerva
- po Domitianovej smrti nebolo následníka trónu
- zvolil ho senát
- velitel rímskych légií, mal rešpekt
- Domitianus prekliaty, odstránené jeho sochy a mená z nápisov
- len co zasadol na trón, adoptoval si syna Trajána => zavedená adopcia = princíp urcenia nástupcu bez
ohladu na príbuzenský vztah, ale podla schopností vojenských a politických
- vládol len 2 roky, nic nepokazil, urobil poriadok
Traján
- 1. rímsky cisár neitalského pôvodu (z Hispánie)
- za jeho vlády dosiahlo rímske impérium najväcšiu rozlohu vo svojich dejinách
- priclenil k Rímu nové provincie: územie Dácie, Arábia, Mezopotámia, Asýria, Arménia
- chcel napodobnit Alexandra Macedónskeho, chcel sa dostat do Indie a rozširovat územie smerom na Z
- urobil poriadok vo financiách a zriadil tzv. alimentacný fond (uvedomil si, že spokojnost bude až vtedy, ked
nebudú velké rozdiely medzi bohatými a chudobnými) - pôžicka, kt. poskytoval chudobným na kúpu pôdy na
5% úrok (úroky išli na potreby vdov a sirôt) - moderná sociálna a financná politika
- uvedomil si, že impérium je najviac ohrozované zo S, preto sa rozhodol na S hraniciach postavit ochranný
val Limes Romanus - vojenská hranica tvorená prirodzenou prekážkou (obzvlášt riekou) i umele
vybudovaným valom a príkopom, opevnená hranica na S Ríma proti Germánom
pevnosti na našich hraniciach: Vindobona (Vieden), Carnuntum, Brigetio, Aquincum
v BA - Gerulata (Rusovce)
Milanovce, Stupava, Iža pri Komárne, Devín - vysunuté rímske posádky
d týmto sa naše krajiny dostali do blízkeho kontaktu s rímskym impériom (culé obchodné styky - na našom
území sa našlo vela rímskych mincí)
- zriadil na S 2 nové provincie: Noricum a Panónia
- ked urobil tieto obranné opatrenia, chcel sa vydat na cestu do Indie - vojaci odmietli tento dlhý pochod
- ochorel, zomiera
Hadrián
- nebolo územia v rímskom impériu, kt. by osobne nenavštívil
- všade ho vítali, no na jednom území nie
- r. 132 - protirímske povstanie Židov v Júdei - Bar Kochbu (= syn hviezdy)
- rímsky senát rozhodol, že na mieste zbúraného židovského chrámu (dal ho zbúrat Nabukadnezar, ostal iba
Múr nárekov) sa má postavit chrám rímskym bohom
- vzbúrenie Palestíny, židovského obyv. - trvalo 4 roky, kým sa ho podarilo utíšit
- vítazstvo Rimanov
- rozohnal Židov a zakázal im na území Judei bývat => 2. židovská diaspora
- urcité spory so senátom, odmietol sa mu úplne podriadit, niekt. rozhodnutia robil sám
- po smrti ho senát odmietol vyhlásit za boha, no jeho rodina si to presadila, dala mu vystavat Anjelský
hrad - jeho hrobka
Nezařazené poznámky - stránka 3
hrad - jeho hrobka
Antónius Pius
- (= zbožný)
- pokúsil sa o návrat k úcte k náboženstvu
- uvedomil si, že vš. problémy a spory sú preto, lebo ludom chýba zbožnost
- neviedol žiadne vojny, nezaviedol žiadne reformy, nepotlacil žiadne povstanie, neprenasledoval krestanov
- za jeho vlády obdobie rozkvetu, blahobyt, pokoj, žiadne vojny, tzv.
zlatý vek
Marcus Aurelius
- ozajstný filozof na tróne
- Pius ho poznal
- to, co hlásal to aj robil
- po nástupe na trón - všetko pridelil chudobným
- žil v absolútnej skromnosti obycajným životom
- jeho légie ho milovali - správal sa ako oni, zvýšil im žold
- bol stoik (ži život rozumný v súlade s prírodou - doslova to praktizoval)
- vlastného syna zle vychoval
- za jeho vlády vojnový konflikt - zo S na Rím zaútocili germánske kmene Markomani => markomanské
vojny (166 - 180) a zacali prenikat za s hranice impéria
zorganizoval výpravu, dostal sa za S hranice Ríma - na naše územie - Trencín = Laugaritio -> r. 179 - nápis
na trencianskej skale - vytesaný na oslavu vítazstva nad Markomanmi a Kvádmi rímskymi vojakmi II. légie
(o prezimovaní oddielu r. 179 - 180
- na našom území napísal filozof. dielo „Hovory k sebe samému" (1. kapitola sa koncí slovami „napísané na
rieke Granula" = Hron) - zozbierané múdrosti, návody, ako chápat nepriatela
- po skoncení bojov s Germánmi zomiera na mor
Commodus
- jeho skutocný syn
- vyhlásil sa za boha
- zaviedol teror
- bojoval v aréne ako gladiátor
- mier s Markomanmi, spor so senátom, vyžadoval božské pocty
- r. 1921 ho zabili, ked sa rozhodol íst na zasadanie senátu oblecený ako gladiátor
- po jeho smrti nastala taká istá situácia ako po Neronovej smrti -> za jeden rok sa vystriedali 3 cisári - volilo
ich vojsko, až nakoniec na trón nastúpila posledná velká dynastia, kt. vládla Rímu - Severovci
Severovská dynastia
Septimus Severus (193 - 211)
Caracalla (211 - 217)
Geta (211 - 212)
Alexander Severus (222 - 235)
Septimus Severus
- uvedomil si, že rímska armáda má málo obcanov, kt. sa hlásia do armády, a preto zacal prijímat aj
obcanov, kt. nemali rímske obcianstvo, mohli sa ženit, mohla s nimi rodina chodit na výpravy => negatívne
dôsledky - znížila sa disciplína a bojaschopnost
- v závete zanechal trón sv. 2 synom - Caracallovi a Getovi
- posledná veta závetu: „O nic a nestarajte, iba o armádu."
- Caracalla dal zavraždit Geta, aby mohol vládnut sám
Caracalla
- prezývka podla keltského vojenského velitela
- r. 212 vydáva Constitutio Antoniniana (= Antoniánovo nariadenie)
- touto listinou vš. byv. rímskej republiky bez výnimky dostali rímske št. obcianstvo
- obcan z ktorejkolvek provincie mohol vykonávat úrady
- zavraždili ho jeho vojaci na vojenskej výprave
- po jeho smrti:
Marcus Aurelius Marcin - zabili ho, chcel znížit žold
Basián - Heliogabalus - žil nerestne, zavraždili ho
Alexander Severus
- dosadený na trón ako 13-rocný
- vládu prevzala jeho matka
- vojaci ho nosili na vojenské výpravy, Germáni ho zabili
vojenská anarchia (235 - 284) = obd. vlády vojenských cisárov
Nezařazené poznámky - stránka 4
vojenská anarchia (235 - 284) = obd. vlády vojenských cisárov
- armáda ovplyvnuje politické osudy ríše, sleduje sv. záujmy
- za cisárov volení velitelia (28 cisárov, 1 zomrel prirodzenou smrtou, 2 padli ako vojaci na výpravách,
ostatní zavraždení)
Decius (249 - 251) - r. 249 vydáva dekrét o povinnej úcasti na obradoch podla oficiálnych kultov =>
prenasledovanie krestanov
Valeriánus (253 - 260) - r.
257 vydáva výnos o zákaze krestanských bohoslužieb, zákaz zhromaždenia veriacich a vstupu na
krestanské cintoríny; cirk. hodnostári trestaní smrtou; vedenie vojen, vyprázdnovanie pokladnice, prirodzená
smrt
za Gallienovej vlády (253 - 268) docasný rozpad impéria, vnútorný chaos; jednota ríše obnovená za
Aureliána (270 - 275)
- katastrofálna situácia - 80 mil. obyv. - Rím nedokázal uživit sám seba => vážna hosp. kríza
- otroci stratili záujem o prácu, všetko nicili => latifundisti sa rozhodli riešit to tým, že pôdu prenajímali
bezzemkom, nazývali ich kolóni => (colo = obrábam, pestujem) - prvok ranného feudalizmu, bezzemok si
prenajíma pôdu a cast úrody odovzdáva majitelovi (zacalo sa to v Ríme zavádzat už v 1. st. za cisára
Trajána)
- otrokov prepúštali na slobodu -> prepustenci - obmedzené osobné právo, no osobná sloboda
- zacali sa vytv. nové druhy velkostatkov -> domény - velkostatky, úplne sebestacné, všetko, co potrebovali
pre seba a sv. ludí si vyrobili, neobchodovali, vyrábali len pre svoju potrebu, uzavreté spolocenstvo, štát v
štáte, práca kolónov i otrokov
- mestá:
o municipie
- pôvodne nerímske mestá, kt. boli udelené vš. práva tak, ako mestu Rím -> vybrané mestá, kt. sa dostali na
úroven rímskeho mesta
- dovolili domácim obyv., aby obsadili úrady
o nerímske mestá
- väcšina
- bez rímskeho práva
- do št. pokladnice odovzdávali dane, nezastávali úrady
- privilegovaná vrstva - decurioni - mestskí úradníci, vyberaci daní, v nerímskych mestách, starost o mestské
záležitosti - zásobovanie, výstavba, slávnosti a správa polnohosp. r. 284 za cisára zvolený bývalý otrok,
prepustenec Dioklecián.
Vloženo z <http://referaty-seminarky.sk/rim---doba-cisarska/>
Rím - Doba cisárska - Dominát
- 284 - 476
- nová forma vlády, cisár je neobmedzený pán
- cisár má titul „dominus et deus" = pán a boh
Dioklecián (284 - 305)
- uvedomil si, že cisár ako prvý medzi rovnými = anarchia
- zrušil vš. úrady, vyhlasuje sa za absolútneho vládcu, muselo sa pred ním kľakať a bozkávať lem jeho tógy
(= adorácia) (božské pocty, najvyšší veliteľ vojska, najvyšší sudca a jediný zákonodarca )
- vymenoval spoluvládcu - Maximianus
- ani 2 vládcovia si nevedeli poradiť, vymenoval ďalších 2 => tetrarchia (293)
2 starší cisári (Dioklecián a Maximianus) - hodnosť augustus
2 mladší cisári - hodnosť caesar - spoluvládcovia a nástupcovia augustov
- cieľ - zabránenie vojenskému násiliu
- zákony vydávali v mene vš. 4, no vlastnú zákonodarnú moc mal len augustus, kt. prináležalo 1. miesto
- spoluvládca Maximianus - Z časť impéria, sídlo: Mediolanum (dnešné Miláno)
- Dioklecián - V časť impéria, sídlo: Nikomedeia
- caesari - pre V časť sídlo: pannonské Sirmium, pre Z časť sídlo: galská Augusta Treverorum (dnes Trevír)
- Rím prestal byť cisárskym mestom - strácal na význame
- správna reforma - Rím rozdelený na 12 diecéz = 101 provincií
- daňový systém - uvádza 1. stálu daň, kt. museli platiť všetci bez výnimky - daň od hlavy (ešte aj
pozemková daň)
- dal raziť veľmi hodnotné mince (zlaté a strieborné), vš. staré mince stiahol z obehu (to sa mu nevydarilo,
ľudia ich schovávali)
- reforma armády
- zdvojnásobenie stavu (prijímali ja Germánov), 60 légií
- pohraničné vojsko - trvale umiestené na hraniciach
- pohyblivé vojenské oddiely - mobilné, keď vznikla vzbura, povstanie
Nezařazené poznámky - stránka 5
- pohyblivé vojenské oddiely - mobilné, keď vznikla vzbura, povstanie
- 1. mája 305 - odchádza do dôchodku, jediný cisár, kt. sa dobrovoľne vzdal trónu, odišiel do Dalmácie
(Splyt) a pestoval tam melóny, bol tam ďalších 15 rokov
- zároveň a vzdal vlády aj Maximianus, mali nastúpiť 2 mladší cisári, no na trón nastúpil Konštantín
Konštantín I. Veľký (306 - 337)
- za jeho vlády 2 významné udalosti
- uvedomil si, že hl. nepokoje vyplývajú z toho, že kresťania sú prenasledovaní, i on bol vyznávač rímskych
božstiev, no rozhodol sa urobiť zmenu
r. 313 vydáva Milánsky edikt - zrovnoprávnenie kresťanstva s ostatnými pohanskými kultmi (mohli stavať
chrámy, vyznávať sv. vieru) = sloboda náboženského vyznania
i on sám sa dal na smrteľnej posteli pokrstiť a stal sa kresťanom
- r. 325 zvoláva Nicejský koncil
- riešila sa ? rozdelenia kresťanstva
- po prvýkrát sa nastolila ?, či je Ježiš Kristus sv. podstatou Boh al.
človek
- Z kresťanstvo - katolíctvo (Athanasios, biskup z Alexandrie): Boh-Otec a Boh-Syn sú si svojou podstatou
rovní
- V kresťanstvo - ariánstvo (Areios, kňaz z Alexandrie): Boh-Syn nie je rovný Bohu-Otcovi; Areovo učenie
zavrhnuté
- viedlo to k rozdeleniu
- rozhodol sa postaviť nové hlavné mesto
r. 330 začalo fungovať nové hl. m. rímskeho impéria - Konštantinopolis
- dnešný Istanbul
- (pôvodný názov mal byť Byzantion, keď ho vystavali dostal názov Konštantinopolis, až do r. 1453, keď ho
dobyli Turci a premenovali na Carihrad a od 1923 hl. m. Ankara leží na ázijskom a európskom kontinente)
- bol postavený za 6 rokov
- rozhodol sa čo najskôr vybudovať nové hl. m., úplne podobné, ba ešte krajšie ako Rím
- Rimania mu to do dnešného dňa nezabudli, úplne ho vymazali, nepomenovali po ňom žiadnu ulicu ani
pamiatku
- to vš. bolo nákladné => pokladnica prázdna => vymáhanie vš. daní aké len išli
- keď zomrel odkázal ríšu sv. 3
synom (Konstantinov, Konstantius, Konstantov)
- dali povraždiť sv. bratrancov a vš. ostatných príbuzných, po 14 rokoch vojny zvíťazil Konstantius,
prostredný syn, stal sa cisárom
Julianus Apostata (361 - 363)
- = Odpadlík
- chcel zachrániť impérium tým, že zakázal kresťanstvo, veril, že vš. zlé zavinili kresťania
- pokus o obnovu tradičného antického náboženstva - neúspech, po 2 rokoch vlády zavraždený
Theodosius I. Veľký (379 - 395)
- katolícka forma kresťanstva - štátne občianstvo (380)
- uvedomil si, že neudrží impérium nech robí, čo robí =>
r. 395 vo svojom závete rozdelil impérium na 2 časti a odkázal ich svojim synom
-> Východorímska ríša
- V oblasti vrátane Grécka a Macedónie
- hl. m.: Konštantinopolis
- vládol jeho starší syn Arcadius (395 - 408)
- menej barbarských útokov, menej zasiahnuté hosp. krízou, zachovanie práce
slobodných roľníkov a remeselníkov, udržaná vnút. stabilita, rozvoj obchodu
- mier s Perziou
-> Západorímska ríša
- Apeninský polostrov + Z provincie + provincia Afrika
- hl. m.: Rím
- vládol jeho mldší syn Honorius (395 - 423)
- moc mal v rukách veliteľ vojska Stilicho, urodzený vandal (jednanie a Alarichom,, snaha získať barbarov
pre vojenskú službu a spojenectvo)
- ukázalo sa, že žiadne rozdelenie ríše nepomohlo
- zánik ríše spôsobili Barbari = všetky kmene, kt. žili za hranicami rímskeho impéria a nepoznali jeho kultúru
a ani otroctvo (Slovania, Húni, Germáni)
Príčiny zániku rímskeho impéria
- nápor Barbarov
- neschopnosť vlády a riadenia impéria z 1 centra
- neschopnosť rímskej armády brániť št. (otroci, barbari) - stala sa nespoľahlivou
- klesla výroba, problém zo zásobami, roľníci nedokázali pokryť potrebu Ríma
- v 2. pol. st. (375) sa Húni (z mongolských stepí) dali do pohybu a tlačili vš.
ostatné kmene (aj Slovanov), ich vodca: Atilla (434 - 453), nebolo ich viac ako 20 tis.
Nezařazené poznámky - stránka 6
ostatné kmene (aj Slovanov), ich vodca: Atilla (434 - 453), nebolo ich viac ako 20 tis.
Sťahovanie národov (4. - 6. st.)
- spôsobili ho Húni, kt. postupovali do Z Európy, dali do pohybu Slovanov a Germánov, dostali sa až do Z
Európy
r. 451 - bitka na Katalánskych poliach (v Galii)
- Atilla x rímsky vojvodca Aetius
- Európa sa zbavila húnskeho nebezpečenstva (no pohyb sa už zastaviť nedal)
Germáni, kt. dali Húni do pohybu:
Vizigóti
- Západní Góti
- osídlili Thráciu pri dolnom Dunaji, získali pôdu, usadili sa ako foederati (spojenci)
Ostrogóti - Východní Góti
Vandali
- r. 410 - Rím dobytý Vizigótmi (v čele Alarich), usadili sa v JZ Galii
- r. 455 - Rím dobytý germánskymi Vandalmi zo S Afriky, vyplienený (zanechávali za sebou len zhorenisko a
púšť, úplne zničili Rím; -> vandalstvo), vrátili sa späť do Afriky a tam vytv. ríšu
- ďalšie útoky Burgundov, Ostrogótov, Frankov…
- r. 476 - Ostrogóti, vodca Odoaker - zvrhli posledného rímskeho cisára Romula Augusta (8-ročný chlapec)
đ r. 476 - končia dejiny Ríma, definitívny zánik Západorímskej ríše
V časť ďalej existuje pod názvom Byzantská ríša
Húni
- dnešní Maďari nie sú potomkovia Húnov
- mongolský pôvod, divoký, kočovný, naháňali strach
- rímske kroniky o nich: na polovičku ľudia, na polovičku kone
- šikmookí, mastné vlasy, nohy do O (stále sedeli na koni), jedli ľudské mäso
- ich sila zomrela s Atillom - nazhromaždil obrovský majetok, archeológovia a dobrodruhovia dodnes hľadajú
Atillov hrob a v ňom obrovský poklad.
Vloženo z <http://referaty-seminarky.sk/rim---doba-cisarska---dominat/>
Moja úvaha - PRINCIPÁT a DOMINÁT
Rímska ríša patrí k najvýznamnejším svetovým ríšam, ale jej dejiny sa mi vôbec nepáčia. V tomto období
bolo veľa vojen a vzťahy ľudí, ktoré vôbec nechápem (napríklad ako navzájom zabíjali otcovia synov alebo
ostatných ľudí len aby sa zmocnili vlády
alebo ako sa bavili panovníci na gladiátorských hrách krvavým zabíjaním). Obdobie Rímskej ríše sa mi zdá
byť kruté a krvavé. Rím zažil obdobie kráľovstva, republiky a cisárstva. Cisárstvo delíme na dve obdobia:
principát (27 pred n.l.- 284) a dominát (284 – 476).
Hlavný rozdiel týchto dvoch období bol v politike. V období principátu vládol len jeden cisár, ktorý vládol
spolu so senátom. Aj keď niektorí cisári ho prenasledovali a snažili sa ho zhodiť, až do dominátu vládol
spolu so senátom. V období dominátu bola neobmedzená vláda panovníka. Diocletianus sa snažil upevniť si
svoju moc, preto si vybral spoluvládcov, aby sa iní schopní velitelia nenechali vyhlásiť za cisárov. V Ríme
vládli štyria cisári súčastne – tetrarchia. Za tejto vlády stratil Rím postavenie v ríši a dôsledkom toho bolo
rozdelenie na Východorímsku a Západorímsku ríšu. Zánikom Západorímskej ríše v roku 476 sa označuje
koniec staroveku a začiatok novoveku. Myslím, že vláda jedného panovníka a senátu je rozumnejšia ako
tetrarchia. Síce bolo územie chránené zo všetkých strán, ale ťažšie sa dohodnú štyria panovníci ako keď má
hlavné slovo len jeden. Možno práve preto strácal Rím postavenie, pretože sa panovníci nevedeli dohodnúť.
Aj keď cisár nebol vždy volený demokraticky - senátom, ale stal sa cisárom, lebo pochádzal z
cisárskej rodiny
. A to tiež veľmi nieje dobré, lebo nie každý vládol správne a často bol prenasledovaný senátom. Napríklad
Nero dal podpáliť Rím lebo potreboval inšpiráciu k básni. V tomto smere sa mi táto politika nepáči, pretože
starať o štát by sa mal starať ten, s ktorým ľudia súhlasia, ktorý sa do toho rozumie a je dosť skúsený. V
tomto období sa vystriedali štyri dynastie – julsko-klaudiovská, flaviovská, antoniovská a severovská. V
principáte sa rozvíjalo umenie, vytvorila sa prétoriánska garda, Augustus sa snažil obnoviť tradičnú morálku
a náboženstvo, starať sa o chudobné obyvateľstvo. Podľa mňa sa za jeho vlády zvíšila úroveň Ríma. V celej
rímskej ríši bolo 25 légií. Úlohou vojska bolo chrániť územie, prípadne ho ďalej rozširovať. Po smrti Augusta
si nechávali cisári udeľovať titul – cisár - podľa jeho otca Juliusa Ceasara, ktorého po smrti vyhlásili za
boha.
Nezařazené poznámky - stránka 7
Po Comodusovej vláde sa cisári veľmi rýchlo striedali a nastala kríza ríše, ktorá sa prejavila najmä v
hospodárstve a ktorou skončilo obdobie principátu.
Myslím, že najúspešnejším politikom bol Diocletianus, ktorý bol prvým cisárom dominátu. Najvyššie
veliteľské hodnosti dosiahol vlastnými schopnosťami. Diocletianus spracoval reformy – organizácia štátu,
reformu hospodárstva, systém tetrarchia atď. Organizácia štátu bolo podľa mňa najúspešnejšia. Zaistil si
tým aj upevnenie moci, pretože na čelo jednotlivých častí provincií dosadzoval úradníkov cisár. Úradníci
mali len civilnú moc a tak mal všetko pod kontrolou. V domináte bol veľmi významný aj cisár Konštantín.
Porazil všetkých súperov, vládol ako jediný cisár, postavil Konštantínopol a ako prvý neprenasledoval
kresťanov. Spísal „milánsky edikt“, podľa ktorého sa stalo kresťanstvo povoleným náboženstvom. Úlohou
vojska bolo chrániť hranice pred útokom barbarských kmeňou, ktoré spôsobili pád Rímskej ríše.
Vloženo z <http://referaty-seminarky.sk/principat-a-dominat/>
Pozdní doba Říma a jeho zánik
Po Konstantinově smrti nastává pozdní období Říma, které se vyznačuje krizí vnitřní i
zahraniční – dotírání a tlak germánských kmenů na římské území. Vnitřní krize je dána
především problémem nástupnictví. Po krátkou dobu vládli tři Konstantinovi synové,
nakonec se vlády ujal Constantius II., který pokračoval v otcově politice. Po něm vládl
Konstantinův synovec Julianus, který byl křesťanskou tradicí označován jako Apostata
= Odpadlík, protože se vzdálil podpoře křesťanské tradice.
Ještě před svou smrtí, v r. 395 Theodosius správně, politicky i mocensky rozdělil
římskou říši na východní a západní. Ve východní vládl jeho starší syn Arcadius a v
západní Honorius (teprve jedenáctiletý). Velitelem římského vojska se stal Stilicho –
svým počínáním nevedl římskou říši k jejímu upevňování, ale naopak k rozdvojování.
Vznik kolonií: jednotlivým kolónům byla pronajímána půda a oni za její vlastnictví
museli jejím vlastníkům odvádět dávky (nájem), čímž se začal rodit obraz feudální
společnosti, protože zapůjčení půdy = feudum bylo základním principem středověké
společnosti po pádu antiky. Počátky feudální společnosti jsou už v antickém kolonátu,
který posloužil jako jeden ze zdrojů příští společenské krize.
Druhý hlavní a rozhodující tlak proti římské říše šel ze zahraničí v důsledku
opakovaného tlaku germánských kmenů. Na sklonku 4. stol. bojují Visigóti u
Hadrinopole. V r. 378 uštědřili Římanům citelnou porážku. Císař Theodosius musí
vynaložit velkou sílu, aby je v r. 382 přiměl ke sjednání míru. Visigóti na poč. 5.stol.
bojují znovu, a to pod vedením Alarichovým. V r. 408 bojují v Pannonii a r. 410 se
Alarichos objeví v Římě. Řím vyplení, ale prozatím Visigóti Řím opustí.
Dalším kmenem ohrožujícím integritu římské říše byli Vandalové, kteří se v r. 409
objevili v Hispánii. Byli pro Řím nebezpečím proto, že se o dvacet let později dostali do
Afriky a vytvořili si tam svou rozhodující základnu. Severní Afrika se stala Vandalským
panstvím. Vandalové se vyznačovali svým ničivým přístupem, z toho vznikl pojem
vandalismus. V r. 455 se Vandalové útokem ze severní Afriky zmocnili Sardinie a
Korsiky. Při tomto tažení zasáhli i Itálii, vyplenili Řím a odtáhli s bohatou kořistí.
Důležitým činitelem byli i Hunové. Byly to východní kmeny, které v r. 375 přišly do
Evropy. Byly to kmeny, které rozpoutali stěhování národů, kmeny bojovné a kočovné.
Mohutného bojovného rozmachu doznali na poč. 5. stol., kdy v jejich čele stál
vojevůdce Attila. Tehdy byli zvláště nebezpeční. V r. 451 prohráli na jihu Francie na
Katalaunských polích, poté byla jejich moc a vliv oslabena.
V té době byl Řím v krizi. V letech 455 – 475 se v Římě vystřídalo osm císařů. V r. 475
byl v Ravenně prohlášen císařem Romulus, šestiletý syn předního hodnostáře říše
Oresta.
V r. 476 Germáni s definitivní platností Řím porazí, přežije pouze východní Byzantská
říše. R. 476 s pádem Západořímské říše končí v lidských dějinách starověk.
Vloženo z <http://dejepis.info/?t=144>
V r. 284 nastupuje nová forma vlády – dominát. Představitelem je císař Dioklecián, syn
propuštěného otroka. Vládne v duchu „dominus et deus“ – povýšení panovníka na
Nezařazené poznámky - stránka 8
propuštěného otroka. Vládne v duchu „dominus et deus“ – povýšení panovníka na
boha. Po vzoru despotických panovníků před ním lidé museli poklekat a líbat mu lem
roucha.
V 90. letech zavedl nový systém správy římské říše, administrativně území rozdělil na
východ a západ. Jmenoval druhého císaře Maximiana (oba měli titul Augustus),
kterému byla svěřena správa západní části říše. Oba císařové měli své zástupce s
titulem Caesar. Diokleciánovým sídlem byla Níkomédeia, východní Caesar působil v
pannonském Sirmiu. Maximian sídlil nejprve v Miláně a poté v Ravenně, západní Caesar
v Trevíru. Tak se vytvořila tzv. tetrarchie = čtyřvládí.
Dioklecián nechal vybírat daň z půdy – na vesnici, daň z hlavy – ve městě. Armádu
rozdělil na dvě skupiny, na oddíly vojáků usazených na hranicích a na pohyblivé
vojenské sbory, které bránily římské území na kterémkoli jeho místě. Jsou přesně
stanoveny mzdy, honoráře za práci a ceny. V této době pronásledování křesťanů, a to
hlavně ve východních oblastech, kde dosahuje svého vrcholu. Křesťané jsou
předhazováni v arénách hladovým šelmám, trháni a zabíjeni.
Když se Dioklecián 1.5.305 vzdal funkce císaře, předpokládalo se, že jeho nástupcem
bude Konstantin, který vyrůstal na jeho dvoře. On ale jmenoval Valeria. Konstantin
odchází za otcem do Galie, kde buduje armádu. V r. 312 se vrátí do Říma a u
Milnijského mostu svede rozhodující a vítězný boj s římskou posádkou. Večer před
střetem má zjevení v duze – vidí kříž, na němž je nápis „v tomto znamení zvítězíš“.
Když přišel do Říma, vzal to znamení a jeho výzvu a v letech 312 – 337 provádí zásadní
politicko-náboženský obrat.
První změnou byl edikt milánský z r. 313, který zrovnoprávňoval všechna náboženství v
Římě. Na praporech římského vojska se objevuje kříž jako symbol římské říše. Jsou
zakázány popravy ukřižováním a haluspicie – předpovídání budoucnosti na základě
tvaru zvířecích vnitřností. Od r. 321 se slaví neděle jako den náboženský. Palác v
Lateránu věnuje římské církvi. Na místě, kde byl popraven sv. Petr (Vatikánský
pahorek) nechal vystavět baziliku a nové chrámy postaví i v Jeruzalémě nad Kristovým
hrobem a v Betlémě nad místem Kristova narození. Založí Konstantinopolis – místo
střetávání světové civilizace.
Za Konstantinova života se konaly dva slavné koncily: v r. 314 v Arle a potom v Níkai –
došlo k zásadnímu střetu mezi biskupem Athanasiem a knězem Areiem. Athanasius
tvrdil, že Ježíš Kristus je Bůh a Areios tvrdil, že Kristus je svému božskému otci pouze
podobný. Zvítězil Athanasiův názor.
Konstantinův život vrcholí v r. 337 na smrtelném loži, když se nechá pokřtít a
purpurový šat vymění za bílý šat novokřtěnce.
Vloženo z <http://dejepis.info/?t=143>
Kresťanstvo medzi starovekom a stredovekom
Největší hodnotou Říma a jeho nechtěným odkazem je křesťanství jako nové
náboženství lásky nejen člověka k Bohu, ale i člověka k člověku. Jeho základní
hodnotou je mravní přikázání člověku a jeho výzva „miluj svého bližního jako sebe
samého“. Pro tento civilizační mravní patos se stalo křesťanství ukazatelem pro věky
příští celého lidstva a pro středověk zvlášť. Historicky je třeba vidět, že křesťanství není
náboženství, které by navazovalo na různé typy starých náboženství a přírodní síly. Je
to systém, který navazuje na tradici židovskou, v jejímž pojetí je Bůh Hospodin a má
svůj duchovní přesah mimo pozemské rozměry.
Zvěstí křesťanství se stal Ježíš Kristus, který se narodil v r. 4 př.n.l. v Betlémě a jeho
narození zvěstovala hvězda betlémská. Narodil se chudým rodičům Marii a Josefovi.
Když dozrál do věku 30 let, stal se hlasatelem nového náboženství. Bylo na něj
pohlíženo jako na člověka vyvoleného a po něm se toto náboženství nazývá křesťanství.
Nezařazené poznámky - stránka 9
pohlíženo jako na člověka vyvoleného a po něm se toto náboženství nazývá křesťanství.
Činnost jeho osobnosti se vyznačovala zvláštnostmi – uzdravoval nemocné, dělil se o
jídlo s početnými davy, činil zázraky. Ve 33 letech o květné neděli přichází do
Jeruzaléma, kde je vítán ratolestmi (proto se o této neděli světí v kostelech kočičky).
Během týdne se proti němu postaví židovský patriciát. Poslední večeře Páně se
odehraje v zahradě getsemanské. Je zrazen Jidášem a vydán soudu Piláta Pontského,
odsouzen k smrti a na Velký pátek popraven ukřižováním na Golgotě. Podle tradice po
třech dnech vstane z mrtvých, 40 dní pobývá mezi svými učedníky a potom je Bohem
vzat na nebesa. Do deseti dnů přichází na zem Duch svatý, na jeho počest jsou slaveny
svatodušní svátky = letnice.
Po Kristově smrti se křesťanská tradice rozvíjela prostřednictvím dvanácti apoštolů a
poté 72 mučedníků. Zpočátku se zdálo, že tato církev bude pouze duchovní = „eklesia
spiritualis“, ale stala se zní i instituce společenská. Dodnes se křesťanské hnutí rozrostlo
na největší hnutí světa a čítá více než miliardu lidí.
Základním dokumentem je Nový zákon, který byl napsán v prvních dvou stoletích po
Kristu. Obsahuje čtyři evangelia – Matouše, Marka, Lukáše a Jana, dále skutky
apoštolské a apokalypsu sv. Jana. Ta byla napsána na ostrově Patum a je popsána
obrazem údajného zániku světa. Jednotlivé části Nového zákona jsou napsány v
metaforách a právě z metaforických řádků je nutno číst poučení pro život. Nový zákon
je součástí širší památky, Bible. Její první částí je Starý zákon – památka židovská,
vznikl v 1. tisíciletí př.n.l. Skládá se z pěti knih Mojžíšových, z prorockých vystoupení a
obsahuje i texty umělecké. Oby zákony jsou vrcholným symbolem židovsko-křesťanské
tradice.
Z historického hlediska křesťanství navazuje na středověké židovství a stojí svým
historickým zařazením mezi starověkem a středověkem, přičemž středověku dodalo
skutečné téma a obsah jeho života. Z obecného evropského hlediska tato židovskokřesťanská tradice tvoří jeden ze dvou pilířů evropského života vedle odkazu antického
= řecko-římského.
Vloženo z <http://dejepis.info/?t=146>
Úvod do stredoveku
Středověk je tisíciletá epocha mezi léty 476 – 1453 nebo 1492. V prvním případě je za
konec považován rok zániku Byzantské říše a smrti posledního byzantského sultána na
cařihradských hradbách. R. 1492 je rokem objevení Ameriky. Středověk nebyl svými
současníky považován za středověk, ale za dobu novou. Název středověk dostalo toto
období až v 19. stol.
Principy vzniku středověku
• vyvinul se z antiky
• rozvinul se pod vlivem germánských kmenů
• principem je křesťanství, křesťanská věrouka a mravouka; podílelo se na výchozím
charakteristickém rysu středověku
Znaky středověku
• duchovnost, náboženskost, duchovní universalismus - duchovní univerzální
hodnota Boha je v každém ohledu středověku vlastní
• druhým znakem je skutečnost, že dějinotvorná iniciativa se přenesla z jihu do
střední a severní Evropy a přestalo platit, že civilizační aktivity se mohou dít pouze
v oblastech jižních
• středověk si vytvořil zvláštní strukturu společnosti. Nejvyšší vrstvou byla vrstva
urozených šlechticů – tato vrstva ve společnosti vládla. Dále tu byli duchovní –
významná vrstva, jejím úkolem a posláním bylo modlit se za společnost. V první
polovině středověku byli ale duchovní zároveň tvůrci veškerých hodnot kulturních.
• feudální charakteristika, feudum jako zapůjčení vlastnictví půdy určovalo podstatu
feudální společnosti, z pronájmu půdy se platila renta.
• ve středověké společnosti byl zvláštním způsobem řešen vztah moci církevní a
světské. Na východě dochází k propojování moci církevní a světské, panovník je v
Byzanci zároveň nejvyšším knězem = césaropapismus. Oproti tomu ve střední a
západní Evropě funguje spolužití mezi mocí církevní (sakrální) a světskou
(sekulární), které někdy více a někdy méně funguje.
Nezařazené poznámky - stránka 10
(sekulární), které někdy více a někdy méně funguje.
Dvě tendence vzniku středověku
Počátky středověku jsou ve znamení dvou tendencí
1. barbarské kmeny si vytvářejí své počáteční říše – v severní Itálii Ostrogóti, v
oblasti Pávie Longobardi, v Hispánii Visigóti, na severozápadě Evropy Frankové.
2. šíření christianizace, křesťanství, které přinášelo překonávání romanizace a vznik
germánských společenství. Snadněji šel tento proces na venkově, města zůstávala
románská. Rozhodujícím rokem tohoto procesu je r. 496, kdy se v Remeši nechá
pokřtít francký král Chlodvík a Evropa se začíná christianizovat zcela systematicky.
V prvních letech se objevují snahy patristické. Duchovní otcové přicházejí s
obrannými snahami – Tertulianus, sv. Augustin – biskupové.
Augustin je autorem spisku O státě Božím. Ve svých Vyznáních vystihl podstatu vztahu
člověka k Bohu a tím i idea celého středověku zní: Bože, ty, který jsi stvořil člověka ku
své podobě víš, že jeho srdce je neklidné, dokud v tobě nespočine.
Potřeby středověku stále více vyžadovaly vytvoření větší, mohutnější říše, která by
křesťanství zaštiťovala a tou se stala Francká říše.
Vloženo z <http://dejepis.info/?t=147>
Franská ríša
Francká říše je prvním větším systémovým státním středověkým útvarem. Liší se od
germánských říší svými strukturami a novým fungováním. Francká říše se ustavila ze tří
částí, a to z Austrasie – oblast kolem Remeše, z Neustrie – oblast kolem Paříže a z
Burgundska – hl. město Orleans.
Francká říše trvala v letech 482 – 843. Přelomovými roky byl r. 496, kdy byl Chlodvík
pokřtěn Remidiem v Remeši a r. 800, kdy je král Karel Veliký jmenován císařem.
V počátcích stáli v čele říše králové Theodorich, Chlodvík, Dagobert a jiní. Od počátku
8.stol. rozhodující moc přebírají hlavně majordomové = vysocí úředníci královského
dvora – Pipin II., Karel Martel (říkalo se mu kladivo). Karel Martel se proslavil tím, že v
r. 732 u Poitiers zastavil útok Muslimů do západní Evropy a tím zachránil evropskou
civilizaci před muslimským vlivem. K tomu, aby majordomové mohli převzít moc,
museli získat podporu Říma. Karel Martel nechal svého syna Karlmana poslat do
benediktýnského řádu. Druhý syn, Pipin III. Krátký tak mohl převzít moc a nastolil tak
linii a tradici majordomských králů.
Ta vyvrcholila v postavě Karla Velikého 768 – 814. Byl to sjednotitel a zakladatel
Evropy, bylo tak na něj pohlíženo. Velikost Francké říše docílil mocenskými zásahy –
bojoval se Sasy, Slovany, dostal se až k Salzburgu, bojoval se Španěli a Basky.
Rolland – jeden z Basků – se proti Karlu Velikému postavil a vyznamenal.
Karel Veliký provedl reformy. Země rozdělil na království – do jejich čela postavil
hrabata, pohraniční území rozčlenil na správně-vojenské jednotky – v jejich čele stáli
vévodové; tyto jednotky se nazývaly marky.
Platil Salzský zákoník. Hlavním městem se staly Cáchy – měly velmi volný status,
protože Karel Veliký se svou družinou často odjížděl a pouze se do Cách vracel. Je
pochován v kostele v Cáchách. Karel Veliký byl oslavovatelem antických hodnot.
Vytvořil karolinskou renesanci – Alcuin z Yorku zde působil; popisovány slavné antické
texty. Vrchol jeho činnosti se dostavil v r. 800 na půlnoční vánoční mši v Římě. Papež
mu na hlavu posadil císařskou korunu – obnovil tak tradici císařství v Evropě. Karel
Veliký chápal své poslání nikoli politicky, ale jako boží poslání.
Po jeho smrti v r. 814 dochází k úpadku Francké říše. Po nějakou dobu vládne jeho syn
Ludvík Pobožný, ale krize pokračuje dál. V r. 843 je verdunskou dohodou Francká říše
rozdělena mezi jeho tři syny: jih získal Lothar (území příští Itálie), východní část získal
Ludvík Němec (po něm se území nazývá Německo) a západní část získal Karel Holý
(jméno této oblasti je historické – Francie).
Vloženo z <http://dejepis.info/?t=148>
Góti
Nezařazené poznámky - stránka 11
Keď boli Góti vyhnaní so svojej vlasti v Pobaltsku, Hunmi, presunuli sa na juh a rozdelili sa na dve skupiny.
Tí, čo sídlili na západ od rieky Dnester (Boristhenis) sa nazývali Vizigóti, tí na východ od Dnestra
boli Ostrogóti. Ešte v treťom storočí začali útočiť na Rimanov. Podarilo sa im vyplieniť viacero bohatých
gréckych miest v Malej Ázii, ako Antiochia, či Efesos. Preplavovali sa od Chersonézu.
Nakoniec ich porazil cisár Claudius II. Gothicus (gótsky). Ani to však nebol ich koniec. V 4. storočí Vizigóti
prosili cisára Valensa o povolenie vstupu na trácke územie. Cisár im pridelil pôdu a určil ich za foederátov.
Góti však nevedeli obrábať pôdu a tak prepukol hlad. Rimania ich začali vykorisťovať prehnanými cenami.
Vizigóti sa vzbúrili a pribrali roľníkov a kolónov, ktorí neboli spokojní s rímskou vládou. Góti pustošili kraj a
plienili statky a vily latifundistov, ktorí vykorisťovali kolónov. Proti nim vyslal Valens celú východnú rímsku
armádu, aj posily zo západu. Stretli sa v bitke pri Hadrianopole(dn. Edirne, Turecko). Tu bola zničená celá
rímska armáda. Rimania už nikdy nezostavili užitočnú armádu a skutočná sila ríše spočívala v neistých
barbarských spojencoch.
V bitke padol aj cisár Valens. Nový cisár Theodosius porazil opitých gótov a zjednal mier. Nový úder Gótov
nastal, keď Stilicho rokoval s vizigótskym kráľom Alarichom. Po vzájomných nezhodách Alarich obsadil
Panóniu a tiahol na Rím. Ten sa dvakrát zachránil za cenu obrovského výkupného. Keď Alarich obľahol Rím
tretí raz, mal jasný úmysel vyplieniť ho. To sa mu podarilo. V auguste 410 Góti vyplienili Rím. Alarich v Itálii
zomrel a Vizigóti opustili Itáliu a bola im pridelená časť Galie, v ktorej mali žiť ako spojenci Rimanov
(foederati). Vládli si tam však posvojom. Pri vpáde Vandalov do Hispánie Rimania Vizigótov presídlili do
Galie a Hispánie, aby proti nim bojovali. Vizigóti si tu vytvorili kráľovstvo, spojené s Rimanmi. Hlavné mesto
bola Tolosa (Toulouse). Počas 5. storočia mali Rimania a Vizigóti niekoľko menších stretov. Rimania
viackrát zastavili Vizigótov v ich expanzii. V bitke na Kataulánskych poliach vizigótsky kráľ Theodorich
bojoval za Rimanov. Zatiaľ Ostrogóti boli spojení s Hunmi. Vizigóti a Ostrogóti tak bojovali proti sebe, a
dokonca na Kataulánskych poliach Ostrogót zabil kráľa Theodoricha. Ostrogóti po rozpade Hunskej ríše
obsadili Panóniu. Po rozpade Západorímskej ríše (476) vládol v Itálii Skyr Odoakar. Na jeho ríšu zaútočili
práve Ostrogóti z Panónie. Ovládli Itáliu. Najznámejší ostrogótsky kráľ bol Theodorich I. Veľký. Ríšu
Ostrogótov zničil východorímsky cisár Iustinianus. Začala sa tak grécka nadvláda nad Itáliou. Expanzie
Iustiniana zasiahli aj ríšu Vizigótov, no nezničil ju. Tú zničili až Arabi v nasledujúcom 7. storočí. Góti boli
definitívne porazení a začali upadať. Hovorí sa, že ich germánska reč sa v okolí Čierneho mora udržala až
do 15. storočia, čo nám aj hovorí historik Edward Gibon.
Vloženo z <http://sk.wikipedia.org/wiki/Vizig%C3%B3ti>
Arabská ríša
Arabská říše je dalším státním útvarem z dob počátku středověku. Vznikla na arabském
poloostrově, ale vlivem válek se rozšířila a muslimství zapustilo kořeny od Indie až po
Hispánii (dnešní Španělsko). Muslimové své výpravy podnikali v rámci tzv. „svaté
války“.
Říše se formovala s obtížemi, protože je to hornatá země pokrytá pouští – zemědělství
šlo proto realizovat jen obtížně. Tamní obyvatelé = beduíni chovali pastevecká stáda;
bylo nutné živit se pouze touto formou. Za těchto podmínek se proces sjednocení jevil
jako obtížný, jedinou nadějí bylo náboženství. Zprvu v oblasti arabského poloostrova
převládly mytologické názory – nevzdělaní beduíni se klaněli černému kameni –
meteoritu v chrámu Kaaba v Mekce. Náboženské pojetí nemohlo přispět ke
sjednocovacímu procesu.
Ten byl odstartován až při objevení proroka Mohameda. Mohamed pocházel ze
šlechtického rodu Kurajšovců. Narodil se r. 570, za manželku si vzal Chadídžu. Ta ho
ekonomicky zajistila. Když dospěl, v náboženském smyslu prozřel a začal vytvářet
soustavu mohamedánského náboženství. Jeho prozření mělo údajně spíš charakter
epileptických záchvatů a zjevení. Jisté je, že s hlásáním náboženství uspěl, stal se
vlivnou osobou v arabském světě. V r. 622 proti němu v Mekce vznikla opozice.
Mohamed musí Mekku opustit a odchází do Medíny (=Jathribu). Tato jeho památná
cesta se nazývá hidžra. Také v Medíně se dopracuje vlivu a moci. V r. 630 se vrací do
Mekky, znovu se zde stane duchovním vládcem. V r. 632 umírá.
Jeho nástupcem je Abú Bakr. Rozhodujícími rody jsou v příštích staletích Abbásovci a
Umajjovci. Ti se stanou organizátory muslimských výprav, které směřovaly
Středozemním mořem podél afrického pobřeží do Španělska. Jejich cílem byla Francie.
V r. 732 byli zastaveni Karlem Martelem u Poitiers. Cílovým místem se proto stala
Cordoba ve Španělsku. Druhý útok vedl na Balkán a do střední Evropy a byl
reprezentován osmanskými Turky.
Principy muslimského náboženství
Nezařazené poznámky - stránka 12
Principy muslimského náboženství
1. Všichni za boha považovali Alláha. Jedná se o jednobožský princip, prorokem na
zemi je Muhamád.
2. Každý mohamedán se musí 5x denně modlit a být přitom obrácen k Mekce.
3. V rámci islámu existuje zákaz jedení vepřového masa.
4. Svátečním dnem je pátek.
5. Hlavní náboženskou literaturou je Korán. Skládá se z jednotlivých kapitol = súry.
Má i svou doložku = sunna. Muslimové se dělí na sunnity a šíity podle toho, zda
sunnu uznávají nebo ne. 10 % jsou Šíité – fundamentální (trvají na tom, aby žena
chodila zahalená).
6. Každý Muslim je povinen alespoň jednou za život projít hidžru.
7. Žena nemá v muslimském světě rovnoprávné postavení a je závislá na muži; muž
je ženě vybírán.
8. Součástí jejich náboženských nástrojů je džihád = svatá válka. Jsou velmi
netolerantní k ostatním náboženstvím a ke svým politickým oponentům.
Kultura
Arabský svět si vytvořil vlastní zázemí a atributy. Kromě Koránu je autorem
trigonometrických tabulek, mozaikové výzdoby chrámů = arabesky, arabských čísel.
Arabským zvířetem je kůň. Nejtypičtější památkou jsou chrámy = mešity a věže =
minarety. Většinou se nacházejí v jednotném komplexu, ale není to pravidlem.
V současné době se k arabskému náboženství hlásí skoro miliarda lidí. Je to druhé
nejpočetnější náboženství za křesťanstvím. Muslimské náboženství ale není ani zdaleka
tak tolerantní jako křesťanství. Ve své základně má svatou válku.
Vloženo z <http://dejepis.info/?t=197>
Bitka pri Adrianopole - 378 AD
9.8. 378 AD vyrazil východorímsky cisár Valens z Adrianopola s armádou 25 000 pešiakov
aby zničil vojsko gótskeho rebela Fritigerna ( gótsky Frithugairns). Večer toho istého dňa
ležal na bojisku, spolu s tretinou svojej armády. Ammianus Marcellinus túto porážku nazval
najhoršou od Hanibalovho víťazstva pri Cannae. Ako mohli gótski utečenci spoza Dunaja,
ktorí až do tejto chvíle boli v defenzíve poraziť dobre vyzbrojenú a vycvičenú rímsku
armádu?
Nepokoje na východe
Udalosti toho dňa majú počiatok v pohyboch nomádskych kmeňov na hraniciach ríše.
Začiatkom 70 tych rokov tretieho storočia si Húni úspešne podrobili Alánov, iránsky
nomádsky kmeň žijúci východne od Donu. Spolu s nimi potom začali vyvíjať tlak na
kráľovstvo gótskeho kráľa Ermanarica. Ten bol mocným kráľom, a jeho vplyv siahal až za
ukrajinské stepi, na ktorých sídlil jeho ľud. Existujú dôkazy, že jeho moc siahala až k Baltu,
do miest, odkiaľ Góti pred 200 rokmi odišli. Greuthungianski Góti, ktorí neskôr sformovali
jadro národa zvaného Ostrogóti prijali mnoho zvykov od susedov (Alánov a
Sarmatov). Prebrali používanie jazdy, ťažkej jazdy s dvojručnými kopijami a veľa zo
sarmatského odevu a dekorácií. Napriek tom zostávali Germánmi a pamätali na svoje
príbuzenstvo s Tervingianskými Gótmi (neskôr známymi ako Visigóti).
V polovici 70 tych rokov, bol Ermanaric starý a tlak Húnov a Alánov už bol
neudržateľný. Góti utrpeli porážku a podľa jednej legendy spáchal Ermanaric
samovraždu. Na trón nastúpil Vithimer (Winithamers), ktorý urobil niekoľko pokusov
zastaviť Húnov. Zdá sa, že uzavrel spojenectvo s vybranými kmeňmi medzi Húnmi a Alánmi
a na chvíľu odvrátil nebezpečenstvo.
V tom čase si boli Tervingianskí Góti vedomí nebezpečenstva z východu a ich vodca
Athanaric (Athanareiks) vyslal vojsko brániť hranicu proti Húnom a zároveň zabrániť
ustupujúcim Greguthungianskim Gótom vpadnúť na jeho územie. Niekedy v to čase
Vithimer padol v boji a väčšina jeho ľudu sa stala hunskými poddanými. Jeho nástupca a
syn Videric zostal v opatere dvoch velitteľov Althea a Saphraxa (čo bol Sarmat a Alán alebo
mužno aj Hún) a tí viedli zvyšok Vithimerovho ľudu a vojska na západ, hľadať útočisko v
Rímskej ríši.
Boj s Húnmi teraz pripadol Tervingianským Gótom. V lete 376 Athanaric viedol armádu k
Nezařazené poznámky - stránka 13
Boj s Húnmi teraz pripadol Tervingianským Gótom. V lete 376 Athanaric viedol armádu k
Dnestru a opevnil sa tam. Dvaja z jeho veliteľov, Munderic a Lagariman vyrazili na východ
pátrať po Húnoch. Tí však v noci prekročili rieku a priblížili sa od chrbta k Athanaricovej
armáde a zatlačili ju do Bessarabianskeho lesa. Athanaric všek pred nedávnom dokázal, že
je majstrom taktického ústupu (proti Rimanom) a tak jeho armáda zostala vpodstate
nedotknutá. Začal teda budovať sériu opevnení a pravdepodobne prebudoval rímsku Limes
Transalutanus, ktorá bola severne od Dunaja.
Táto stratégia sa tiež nevyplatila, Húni obišili jeho opevnenia a vyrabovali gótske sklady
potravín. Athanaric začal strácať politickú podporu. Opozícia vedená Fritigernom a Alavivom
začala rozprávať o hľadaní útočiska pred nesmierne pohyblivým útočníkom niekde v Európe.
Athanaric ustúpil do transylvánskych hôr so skupinou loajálnych nasledovníkov a Alaviv s
Fritigernom viedli zvyšok národa k rímskej hranic, k Dunaju.
Na konci leta 376, keď cisár Valens pobýval v Antiochii , prišla do Konštantinopolu správa,
že niekoľko stoviek tisícov utečencov, Gótov, Sarmatov, Alánov a Taifalianov žiada
povolenie prekročiť Dunaj a vstúpiť na rímske územie. Rozhodnutie nechať ich prejsť malo
vážne dôsledky pre Valenta a aj pre Rímsku ríšu.
Gótska vzbura
Niekedy na jeseň 376 dostali Góti povolenie usadiť sa v Rímskej ríši. Takýto jav nebol ničím
nezvyčajným. V prvom rade boli Fritigernovi Góti narozdiel od Athanaricových kresťania, v
druhom rade ariáni ako bol aj Valens, ďalej hľadali miesto kde žiť a Valens im dal prázdne
územia v Thrákii a nakoniec to bol národ vojakov, ktorí by doplnili Valentove légie. V tom
čas sa pripravoval na vojnu s Perziou o Arméniu a už mal skúsenosti s Gótskymi žoldniermi.
Tak sa Góti usadili v ríši ako colonii. Nie je jasné či boli odzbrojení, ale predchádzajuce
priklady podobného usadenia sa naznačujú že asi áno. Krátko nato dorazili k Dunaju
Greuthungianski Góti pod Alatheom a Saphraxom a skupina germánskych Taifalianov a ich
húnskych spojencov a tiež žiadali o povolenie usadiť sa v ríši. Nedostali ho a Valens nariadil
Fritigernovi, aby ich udržal za hranicami Thrákie. Jednanie s Fritigernovými ľuďmi bolo doť
problematické. Podľa dohody dostali územie, ktoré mali obrábať a kultivovať, ale nesmeli
čerpať z imperiálnych zdrojov, takže boli vlastne odsúdení hladovať, kým nepozbierajú prvú
úrodu.
Valens tiež hľadal možnosť, ako zabrániť potenciálnemu spojeniu dvoch gótskych skupín na
oboch brehoch Dunaja. Možno práve preto rímsky veľiteľ Thrákie Lupicinus, nechal zajať
skupinu gótskych šľachticov vrátane Fritigerna a Alaviva na hostine, ktorú poriadal v
Marcianopoli. Vypukol boj, v ktorom bola väčšina rukojemníkov zabitá. Fritigern si však
prebil cestu von a krátko nato medzi pobúrenými a vyhladovaným Tervingianskýmí Gótmi
vypuklo povstanie. Lupicinus v snahe dostať situáciu pod kontrolu stiahol z Dunaja veľa
jednotiek, čím otvoril cestu Gótom čakajúcim za Dunajom.
Jeho hlavným problémom však bol Fritigern. Rimania boli výrazne prečíslení, Góti však
neboli dobre vyzbrojení a Lupicinus chcel rýchlym víťazstvom poraziť vzbúrencov, aby
mohol vytlačiť valiace sa hordy späť za Dunaj. Napriek tomu však bol porazený a jeho
armáda zmasakrovaná.
Valens bol stále zamestnaný s väčšinou armády v Arménii. Thrákia bola teraz v rukách
gótskej armády, ku ktorej sa pridávali gótski otroci a dokoncia gótske jednotky z rímskej
armády.
Vojna v Thrákii
Valens podcenil nebezpečenstvo, ktoré znamenala gótska vzbura. Stále zotrvával na
východe zaujatý vojnou s Peržanmi, takže akcie proti Gótom boli nekoordinované a
nevýrazné. Už v rokoch 367-369 bojoval s Gótmi pod Athanaricomvým velením a pretože tí
stále ustupovali, nemal o ich vojenskom umení dobrú mienku. Dôverujúc tomu, že ich ľahko
porazí a zničí nechal vedenie vojny proti Gótom svojim veliteľom Traianovi (pechota) a
Profuturovi (jazda). Cisár západnej ríše Gratianus, Valentov synovec poslal ako pomoc
Frigerida s podstatnou časťou pannónskej armády. Títo velitelia zaznamenali prvé úspechy a
uzavreli Gótov v regióne Dobrudje, kde dúfali, že hlad naruší Fritigernov vplyv na vojsko a
to sa začne drobiť. K Rimanom sa pripojili galské jednotky pod vedením Richomera. V lete
377 sa Rimania domnievali, že napriek výraznému oslabeniu dokážu Gótov poraziť.
Legionári tejto doby boli na míle vzdialení povestným vojakom Augustovým a
Nezařazené poznámky - stránka 14
Legionári tejto doby boli na míle vzdialení povestným vojakom Augustovým a
Trajánovým. Zbroj s čias Augusta či Trajána bola príliš drahá a príliš náročná na výrobu.
Prilby boli nahradené velmi jednoduchými modelmi, plátové brnenia neexistovali, vojaci
používali drôtenné košele alebo žiadne brnenie. Krátky bodný meč gladius nahradil dlhý
sečný (spatha) a zahnutý oválny štít jednoduchý plochý a okrúhly. Pretože, légie už dlhú
dobu verbovali predovšetkým Germánov, ich zvyky a spôsob boja sa stále viac a viac
prejavoval aj v légiach. Na oboch stranách bojiska stáli teda Germáni.
Priemerný Gót bol pešiak, s niekoľkými oštepmi, chránený iba štítom. Napriek tomu, že Góti
disponovali množstvom ukoristených zbraní, Rimania mali stále disciplinovanú a dobre
vycvičenú armádu.
Frigedirus a Richomeres našli Fritigerna utáboreného ad Salices (nie je známe kde to
bolo). Góti boli v defenzíve a uzatvorení za vozovou hradbou, tak sa Rimania rozhodli ich
vyhladovať. Fritigern zaútočil mocným protiútokom, ale napriek veľkým stratám ani jedna zo
strán nezvíťazila. Rimania dobre zásobení zablokovali cesty na Balkán a znova sa pokúsili
nepriateľa vyhladovať.
Valens, stále veriaci v ľahké víťazstvo poslal časť svojej jazdy pod velenim Saturnina na
pomoc. Fritigern sa však spoji s Alatheom a Safraxom a tí sa k nemu pridali. Rimania neboli
schopní ubrániť svoje pozície na dvoch frontoch a Thrákia sa ocitla v gótskych rukách, čo
znamenalo, lúpenie, vypaľovanie a rabovanie.
Tervingiani bojovali tradične ako pešiaci, ale posily pod Saphraxom a tiež germánski
Taifaliani boli jazdci a Sarmati dokonca jazdeckí lučištníci. Spojenie dvoch gótskych kmeňov
začalo byť vážnym problémom.
Gratianus poslal Valentovi znova pomoc ale keď videl, že proti novej mobilnej a všestrannej
gótskej armáde je bezmocný, stiahol svoje posily naspať na západ. Ako ustupoval, narazil
na skupinu germánskych bojovníkov, hlavne Taifalianov, ktorých rozdrtil, a zajatcov usadil v
severnej Itálii.
Zima 377/378 bola pre Rimanov frustrujúca. Gratianus nemohol poslať posily, pretože boli
viazané útokom Alamánov na ktorý odpovedal masívnym protiútokom. Nová porážka
Rimanov v Thrákii donútila Valenta uzavrieť s Perziou mier a vrátiť sa do Konštantinopolu
vysporiadať sa z Gótmi raz a navždy.
K dobre opevnenému Adrianopolu dorazil v polovici júla 378 s hruba 20-25000 vojakmi a
bol privítaní dobými správami. Jeho veliteľ Sebastianus zničil veľký oddiel Gótov vracajúcich
sa z rabovania z juhy Thrákie a Gratianus skončil vojnu s Alamánmi a už bol v Bulharsku s
veľkou armádou. Narazil však na oddiel Alánskych jazdcov a utrpel prekvapivo veľké
straty. Valens však bol dychtivý vyraziť a poraziť Gótov.
Okolo 8. augusta hlásili vyzvedači, že Fritigern s 10 000 mužmi smeruje k Nike. Valens sa
rozhodol, že to využije a zasadí vzbure rohodujúcu ranu. Pripravil vojsko a vyrazil. Bol si
istý, že porazí Gótov aj bez pomoci svojho synovca.
Bitka pri Adrianopole
Ráno, 9. augusta 378 vyrazil cisár Valens zo svojho tábora s 20 000 mužmi nájsť a zničiť
Fritigerna, ktorý údajne táboril jedenásť míľ ďalej s iba 10 000 mužmi. Cesta však bola
ťažká, pretože cesta nebola v dobrom stave a bolo krátko popoludní, keď Rimania narazili na
gótske oddiely utáborené za vozovou hradbou. Góti boli zastihnutí nepripravení. Gótska
jazda bola vyslaná zháňať potraviny a tak Fritigern poslal rýchlych jazdcov aby ich povolal
späť. Prekvapený však bol aj Valens, keď zistil, že Gótov nie je 10 000, ale že narazil na
jadro gótskych síl. Údaje o ich počte sa rôznia (moderní autori tvrdia, že ich bolo až 150
000 ale je nepravdepodobné, že sa rímski špehovia pomýlili v pomer 1:15 ), pravdepodobne
rimanov mierne prečislili.
Rimanom chvíľu trvalo nastúpiť na bojisko, ale Fritigern vedel, že potrebuje viac času a
snažil sa zdržovať vyjednávaním, ale Valens odmietol. Rimania však boli unavení pochodom
na horúcom slnku a Góti dokonca podpálili suchú trávu takže sa Rimania dusili dymom a
teplom. Na pravom krídle sa zoradila jazda a väčšina pechoty už tiež bola nastúpená.
Lučištníci a ľahké jednotky vpredu v rímskom vojsku napadli Gótov aby získali čas na
zoradenie ľavého krídla. Nie je jasné čo sa udialo, ale zdá sa, že Bacurius, veliteľ ľahkých
oddielov sa nechal príliš strhnúť a útočil príliš silno, takže Góti odpovedali protiútokom a
čoskoro bola celá pechota v boji, pričom Rimania ešte stále neboli zoradení. V tom okamihu
Nezařazené poznámky - stránka 15
čoskoro bola celá pechota v boji, pričom Rimania ešte stále neboli zoradení. V tom okamihu
sa znenazdania (čo bolo skor veľké šťastie ako presný plán) zjavila gótska jazda vedený
Alatheom a Saphraxom a vpadla Rimanom do pravého boku. Jazda na pravom krídle bola
rozmetaná náhlym útokom. Potom sa poza rímsky chrbát prešmykli Góti na ľavé krídlo a
napadli rímsku jazdu, ešte stále nenastúpenú a zahnali ju na útek. Opustená pechota
obkľúčená zo všetkých strán začal bojovať o prežitie.
Význam gótskej jazdy v tejto bitke bol často diskutovaný a je pokladaný za
predzvesť nástupu stredovekej jazdy. Je zrejmé že netvorila podstatnú časť gótskeho
vojska a po rozohnaní rímskej jazdy víťazstvo zabezpečila gótska pechota nie jazda. Napriek
tomu je však tento úspech veľmi pôsobivý. Neskôr význam jazdy ešte viac zdôraznia
úspechy Húnov, Tatárov a iných kočovníkov. V rímskej armáde jazda nikdy nezastávala
dôežitú úlohu a ťažisko boja ležalo na pechote. Jazdci prenasledovali utekajúce jednotky,
vyvolávali šarvátky, či zháňali zásoby. Už vojny s Parthmi, kde padol M. Crassus a kde
neuspel M. Antonius ukázali, že je ťažké bojovať proti vysoko mobilným jazdeckým
jednotkám, i keď v tej dobe bola aj v parthskej armáde jazda len podporou pechoty.
Frigitern videl šancu získať rozhodujúce víťazstvo a Rimania vedeli že musia bojovať, aby sa
z bojiska dostali živí. Jazda bola zničená alebo rozutekaná a záložné jednotky takisto
zmizli. Tak ako stáli v padali po tisícoch a Ammianus popisuje jazerá krvi a kopy mŕtvych.
Ako nastával súmrak, Valens začal ustupovať a spolu s hŕstkou živých veliteľov opustil
bojisko. Tí čo sa mohli z boja vyšmyknúť a utiecť ich nasledovali, ostatných od smrti
zachránila iba temná noc. Pramene uvádzajú, že padla tretina rímskej armády, moderné
zdroje tvrdia, že to bolo 10- 15 000. Medzi mŕtvymi ležal aj cisár Valens, zabitý pri
chaotickom ústupe. Legenda hovorí, že našiel útočisko v chatrči blízko bojiska a tam ho Góti
za živa spálili.
Dôsledky
Gótske víťazstvo bolo strašným psychologickým úderom pre obe polovice ríše ale Rimania
sa relatívne rýchlo zotavili. Fritigern sa stal obeťou vlastného víťazstva a po odstránení
rímskej hrozby už nedokázal udržať alianciu pokope. Alatheus a Saphrax vyrazili na západ,
kde ich rozdrvil Gratianus. Na východe nový cisár Theodosius utrpel ťažkú porážku od
Tervingianov v roku 380 a takmer padol do Fritigernovho zajatia. Kampaň proti Gótom
trvala ešte dva roky keď Theodosius uznal nevyhnutné a 3. októbra sa spojil s
Tervingianskými Gótmi. Stali sa z nich foederati - spojenci ktorí na oplátku za vojenské
služby získali od ríše pôdu. Usadili sa ako štát v štáte na sever Dácie a Thrákie a boli to oni,
ktorí neskôr dobyli Rím a založili kráľovstvá v Galii a Hispánii.
Vloženo z <http://www.valka.cz/clanek_1170.html>
Rímsky kalendár ako základ dnešného
V tomto článku se budu zabývat římským kalendářem ve vztahu ke kalendáři dnešnímu.
Cílem není poskytnout vyčerpávající popis římského kalendáře, nýbrž pokusit se vysvětlit
původ některých věcí, které považujeme za tak samozřejmé, že nad nimi jen těžko
zapřemýšlíme - například proč rok začíná prvním lednem, proč se měsíce v mnoha
světových jazycích nazývají tak, jak se nazývají, proč má únor 28 dní, proč má naopak
červenec i srpen dní 31, přestože jsou v kalendáři hned za sebou, proč se přestupný den
jednou za čtyři roky připojuje právě k únoru...
Hned v úvodu předesílám, že prameny se v některých podrobnostech ohledně římského
kalendáře rozcházejí, jinde mlčí úplně. Vybíral jsem většinou verzi, která mi připadala
pravděpodobnější či lépe zapadala do kontextu, nicméně na absolutní přesnost si tento s
mírným nadhledem sepsaný článek nárok nedělá.
Začněme tedy římským kalendářem. Římský rok byl lunární (odvozený od cyklického
střídání měsíčních fází) a měl původně 10 měsíců (tzv. Romulův rok). Dohromady čítal 304
dní, začínal na jaře a končil s příchodem zimy. Zima pak byla období, které Římané do
standardního kalendáře nezapočítávali (neválčilo se). Původní římský kalendář vypadal tedy
takto:
Martius (31 dní)
Aprilis (30)
Maius (31)
Iunis (30)
Nezařazené poznámky - stránka 16
Iunis (30)
Quintilis (31)
Sextilis (30)
September (30)
October (31)
November (30)
December (30)
Avšak již druhý římský král, Numa Pompilius, kalendář pozměnil tím, že přidal na jeho
konec dva měsíce, čímž pokryl "nezaplněné" zimní období. Potřeboval se však dostat na
délku klasického lunárního roku, která činí 354 dní. Poslední dva měsíce by tedy musely mít
každý pouze 25 dní, což se králi zdálo být "nesystémové". A tak od všech dosavadních
měsíců s délkou 30 dní jeden den odebral, čímž získal šest dní navíc. Ty rozdělil mezi "své"
dva nové měsíce, a reformovaný kalendář vypadal tedy takto:
Martius (31 dní)
Aprilis (29)
Maius (31)
Iunis (29)
Quintilis (31)
Sextilis (29)
September (29)
October (31)
November (29)
December (29)
Ianuaris (29)
Februaris (28)
Pokud jste četli a počítali dostatečně pozorně, jistě vám v měsíci ianuaris jeden den
přebývá. Pro Římany byla totiž silnějším motivem jejich pověrčivost (odpor k sudým číslům)
než touha mít přesný kalendář, a tak nový lunární rok zavedli údajně právě z tohoto důvodu
raději o jeden den delší, tedy v délce 355 dní.
Nechme nyní na chvíli astronomie a počítání a přejděme ke slíbeným souvislostem s
dnešním kalendářem. Na první pohled je vidět podobnost většiny latinských názvů měsíců s
dnešními - nikoliv ovšem v češtině, nýbrž v angličtině, němčině, francouzštině, španělštině,
samozřejmě italštině, ruštině, slovenštině a dalších světových jazycích. Stálo by proto za to
vysvětlit, jak tyto názvy vznikly:
Martius - pojmenován na počest římského boha Marta (1. pád Mars), mýtického prapředka
Římanů. Není příliš známo, že Mars svou božskou kariéru začínal v pozici boha úrody a
ochránce dobytka (proto po něm byl pojmenován první, a navíc jarní měsíc). V této funkci
se však příliš neosvědčil - údajně během velkého hladomoru z roku 496 př.n.l. přijali
Římané (na základě Sibyliných věšteb) bohyni Ceres (řeckého původu). Mars posléze dostal
na starost resort vojenství, ve kterém se mu, jak známo, dařilo mnohem lépe.
Aprilis - pojmenován buď podle latinského výrazu pro otevírání (zde jarních květů, přírody) lat. aprilis, nebo (méně pravděpodobně) podle etruského výrazu pro bohyni Afroditu (řecká
bohyně lásky a krásy) - etrusky Apru.
Maius - pojmenován pravděpodobně podle latinského výrazu pro zvětšený, zkrášlený - lat.
mactus nebo (méně pravděpodobně) podle řecké bohyně úrodnosti jménem Maia (dle mého
názoru nemá pojmenování zrovna měsíce května po bohyni úrodnosti příliš opodstatnění,
navíc v době pravděpodobného vzniku názvů měsíců se Římané zřejmě řeckými bohy natolik
nezabývali).
Iunis - pojmenován podle římské bohyně Iunony, patronky sňatků a žen.
Quintilis, Sextilis, September, October, November, December - snad Římanům došla
fantazie, snad si chtěli kalendář zjednodušit, ale posledních šest z původních deseti měsíců
nazvali prostě podle jejich pořadí v kalendáři.
Ianuaris - pojmenován podle boha Iana (1. pád Ianus), římského boha počátků a konců
(proto bývá vyobrazován se dvěma tvářemi, dívaje se jak dopředu, tak dozadu).
Symbolizuje konec starého a počátek nového, změnu, vývoj.
Februaris - pojmenovaný podle etruského boha Februa, boha smrti a očisty. Konec roku byl
za starých časů věnován očistným rituálům.
K tomu, abych splnil první část toho, co jsem slíbil v úvodu, tedy vysvětlit vznik názvů
měsíců dodnes mnoha světovými jazyky používaných, zbývá mi ještě vysvětlit změny jmen
měsíců quintilis a sextilis - ale to si nechám na později, rád bych totiž postupoval
chronologicky. Z výše uvedeného však vyplývá, proč zrovna únor má (dodnes) méně dní byl prostě poslední a devětadvacátý den na něj už nezbyl (a vzato do důsledku, i ianuaris,
předchůdce ledna, získal svůj devětadvacátý den "neprávem", jen proto, aby římský rok
neměl sudý počet dnů).
Vraťme se tedy ke "kalendářní teorii". Jak jsem uvedl výše, měl římský kalendář po reformě
355 dní. Všichni ale víme, a staří Římané to věděli také, že solární (sluneční) rok má 365 a
Nezařazené poznámky - stránka 17
355 dní. Všichni ale víme, a staří Římané to věděli také, že solární (sluneční) rok má 365 a
1/4 dne a že příroda se řídí právě solárním rokem. Bylo by proto žádoucí, aby jakýkoliv
kalendář odpovídal v delším časovém horizontu roku solárnímu, neboť lunární cykly nemají
praktický význam. Toho se dosahovalo poměrně složitým vkládáním přestupných měsíců.
Každé dva roky (tedy v době, kdy se kalendář opožďoval o 20 dní) se vložil přestupný měsíc
o délce střídavě 22 a 23 dní. Čtyřletý cyklus tedy vypadal takto:
...
běžný rok (355 dní)
přestupný rok (377 dní)
běžný rok (355 dní)
přestupný rok (378 dní)
...
Výsledkem tohoto složitého systému korekce kalendáře bylo - že se kalendář předbíhal o
jeden den ročně! (Komu nestačí moje tvrzení, nabízím matematické zdůvodnění: V průběhu
čtyř let by běžný kalendář zaostával o 10,25 dní ročně, tedy celkem o 41 dní; dvojice
přestupných měsíců však přidala čtyřletému cyklu 22 + 23 = 45 dní; za čtyři roky byl tedy
kalendář čtyři dny napřed.)
Spisovatel Censorinus, který se zabýval mimo jiné matematikou, ve svém díle nabízí způsob
jak korigovat i tuto nepřesnost - v podstatě předpokládá v ještě delší periodě pravidelné
vynechání jednoho přestupného měsíce. Jeho dílo však pochází až ze třetího století našeho
letopočtu, kdy Římané už tři sta let používali reformovaný juliánský kalendář (viz dále), a
bylo v podstatě pouze šedivou teorií - kdežto, jak známo, zelený je strom života. Římané se
totiž ve skutečnosti neřídili ani systémem přestupných měsíců popsaným výše, neboť
správné vkládání přestupných měsíců měl na starosti pontifex maximus (nejvyšší římský
kněz) a ten mnohdy měsíce vkládal (či opomíjel vkládat) spíše z politických než z
astronomických důvodů - mohl tím totiž příhodně prodloužit, případně neprodloužit, funkční
období magistrátů daného roku. Římský kalendář tak nutně nemusel korespondovat s
ročním obdobím...
Nás však bude zajímat spíše to, kam se přestupné měsíce vkládaly - ano, bylo to do
februaru, tedy února. Je to logické, uvážíme-li, že únor byl původně posledním měsícem
roku. Měsíc navíc se tedy vložil na konec kalendáře. (I když ani to není tak úplně pravda,
neboť intercalaris (tak se přestupný měsíc nazýval; z lat. vložený) se vkládal mezi 23. a 24.
februaris. Proč zrovna sem, nepodařilo se mi v pramenech nalézt. Domnívám se ale, že
účelem bylo, aby svátky a rituály spojené s koncem roku, které byly v kalendáři umístěny
na konci februaru, zůstaly na konci roku i v případě, že jde o rok s vloženým měsícem.)
Je na čase podívat se na problém počátku římského kalendářního roku. Jak už bylo řečeno,
původně měl římský rok deset měsíců a pak "bezprizorní" zimní období. Je tedy logické, že
kalendářní rok v této době začínal martiem a končil decembrem. Když byly přidány další dva
měsíce, považovaly se za pokračování roku a jeho počátek tedy s největší pravděpodobností
zůstal v martiu. Během dějin římské republiky se však datum nástupu volených magistrátů
do úřadu několikrát přesunovalo - a to se dá považovat za přesunování samotného počátku
roku, neboť Římané až do konce republiky určovali rok jmény obou mužů, kteří v něm
zastávali konsulát ("... za konsulátu toho a toho"); počítání ad urbi condita, tedy "od
založení Města", které také existovalo, prosadil do obecného užívání až Augustus - není
divu, konsulové už se tou dobou stali jen loutkami v jeho rukou a nemělo by smyslu podle
nich pojmenovávat jednotlivé roky. Den nástupu nových konsulů byl postupně měněn takto:
463 př.n.l. - 1. srpna
450 př.n.l. - 15. května
423 př.n.l. - 13. prosince
391 př.n.l. - 1. července
218 př.n.l. - 15. březen
153 př.n.l. - 1. ledna
Poslední datum považujeme za začátek roku dodnes. Výše uvedená tabulka ukazuje, že je
to v podstatě náhoda... (Nepodařilo se mi objevit důvody těchto přesunů data nástupu
magistrátů. Snad mohly souviset s okamžitými potřebami či politickou situací.)
Jak jsem se již zmínil, správné vkládání přestupných měsíců do kalendáře bylo díky systému
spíše výjimkou než pravidlem. Přesto ale římský kalendářní rok po většinu času aspoň
zhruba odpovídal roku solárnímu. Prokazatelně došlo ke dvěma totálním zhroucením tohoto
systému, což nevylučuje možnost, že k něčemu podobnému docházelo i dříve (totálním
zhroucením systému se rozumí stav, kdy například leden připadá na léto, obětní slavnosti za
bohatou úrodu právě dozrávajícího vína na nejtužší zimu atd). Bylo to během druhé punské
války a po ní (dá se předpokládat, že odpovědní Římané měli v tuto dobu spoustu mnohem
zásadnějších starostí než udržovat v pořádku kalendář). V roce 191 př.n.l. byl proto přijat
speciální zákon (Lex Acilia - Římané měli ve zvyku pojmenovávat své zákony podle jejich
autorů) na úpravu kalendáře. Podrobnosti nejsou známy, ale zdá se mi pravděpodobné, že
šlo jednak o jednorázovou úpravu, která vrátila kalendář do správné pozice, a jednak o
nějaká opatření k jeho dlouhodobé stabilitě. Nicméně v první polovině 1. stol. př.n.l. se
Nezařazené poznámky - stránka 18
nějaká opatření k jeho dlouhodobé stabilitě. Nicméně v první polovině 1. stol. př.n.l. se
problémy začaly objevovat znovu, vyvrcholily pak v období Caesarova pontifikátu (po roce
63 př.n.l.).
Zajímavé je, že právě Gaius Iulius Caesar, který měl od roku 63 př.n.l. z titulu své funkce
vkládání přestupných měsíců na starosti a svou povinnost vykonával tak nedbale, že období
let 63 - 46 př.n.l. se začalo říkat "zmatené roky", nakonec přišel s reformou, která problém
definitivně vyřešila. Bylo by podle mého názoru zjednodušené tvrdit, že Caesar svůj nový
kalendář (nazvaný posléze juliánský) nechal vytvořit jen proto, aby se zbavil jedné ze svých
povinností. Spíše se v určitý okamžik s energií sobě vlastní vrhl na další problém, který
Římanům sice občas znepříjemňoval život, ale dosud ho nikdo nebyl ochoten řešit. Jako
perličku uvedu ještě, že poslední římský rok před tím, než začal platit juliánský kalendář
(tedy rok 46 př.n.l.), měl plných 445 dnů, neboť Caesar do něj postupně navkládal 4
přestupné měsíce (jeden tradičně do februaru, tři zbývající mezi november a december).
Od roku 45 př.n.l. se Římané tedy začali řídit pravděpodobně tímto kalendářem:
Ianuaris (31)
Februaris (29)
Martius (31)
Aprilis (30)
Maius (31)
Iunis (30)
Quintilis (31)
Sextilis (30)
September (31)
October (30)
November (31)
December (30)
(rozložení delších a kratších měsíců není zcela jisté - tato "symetrická" verze je
nejpravděpodobnější, ostatními možnostmi se není nutné na tomto místě zabývat).
Februaris zůstal tradičně kratším měsícem a Caesar mu dal možnost jednou za čtyři roky
stát se "plnohodnotným" měsícem se třiceti dny. Toto řešení tzv. přestupného roku se
používá dodnes.
Při příležitosti zavedení reformovaného kalendáře navrhl jeden z Caesarových přátel
přejmenovat sedmý měsíc (quintilis) na iulius, na počest tvůrce tohoto kalendáře. Nechtěl
tím odstranit rozpor v názvu a pořadí měsíce (to by musel přejmenovat i všechny
následující), ale quintilis byl vybrán proto, že se v něm Caesar roku 100 či 101 př.n.l.
narodil. Podobně jeho nástupce, první římský císař Augustus, ochotně přejmenoval
(samozřejmě také na návrh jednoho ze svých přátel) osmý měsíc (sextilis) na augustus.
Tím jsem splatil dluh, který jsem nechal otevřený o hodný kus výše - nyní již známe původ
názvů všech měsíců.
Zbývá vysvětlit poslední drobnost - a to jak se do kalendáře dostala anomálie v podobě
dvou jedenatřicetidenních měsíců za sebou. Jsou to právě dva posledně zmiňované - iulius a
augustus (všimněte si, že v uvedeném juliánském kalendáři se anomálie nevyskytuje).
Upřímně řečeno, ověřeným vysvětlením sloužit nemůžu. Podle zajímavější verze ji způsobila
také politika, a sice že Augustus nemohl dopustit, aby "jeho" měsíc byl kratší než měsíc
"Caesarův". Proto prý odebral jeden den věčnému otloukánku februaru a přidal ho ke
"svému" měsíci. Aby zachoval aspoň částečnou symetrii, posunul počty dnů následujících
měsíců do pořadí, v jakém je známe dnes. Toto vysvětlení má však několik trhlin. Celá
rošáda se dny se zdá být zbytečně složitá, navíc toto vysvětlení vychází z úvah jistého
učence Sacrobosca ze 13. století (!), jehož další podobné úvahy o římském kalendáři se
ukázaly být téměř určitě chybnými, a konečně Augustus se (ještě jako Gaius Octavianus)
narodil v měsíci septembru, co mu tedy bránilo, záleželo-li mu tolik na tom, aby "jeho"
měsíc nebyl kratší než iulius, pojmenovat po sobě právě september, který 31 dnů v
juliánském kalendáři má?
(Předpokládám, že teď vás napadá otázka, proč po sobě tedy Augustus pojmenoval sextilis.
Je to proto, že v něm zemřela Kleopatra. Na první pohled možná zvláštní důvod, nicméně
její sebevraždou skončila občanská válka v Římě a Augustus se (tehdy ovšem stále ještě
jako Gaius Octavianus) stal jediným vládcem Říma a, jak se později ukázalo, zakladatelem
císařství; dalšími důvody pro výběr zrovna tohoto měsíce jsou ty, že Augustus v něm dosáhl
svého prvního konsulátu, vybojoval většinu svých vítězství, oslavil tři triumfy... sextilis byl
prostě jeho šťastným měsícem; podpůrným důvodem mohlo být i to, že sextilis následoval
po iuliu, stejně jako Augustus byl následníkem Caesarovým; to, že právě v tomto měsíci
Augustus nakonec roku 14 n.l. zemřel, je pouze hříčka osudu.)
Nyní, když jsem úspěšně zpochybnil vysvětlení, které jsem o pár řádek před tím sám nabídl,
nezbývá než přiznat, že lepší vysvětlení neexistuje. Jedinou alternativou je, že kalendář v
takovéto podobě sestavil - ovšem z nepochopitelných důvodů - už Caesar.
Mimochodem, v tradici přejmenovávání měsíců po právě panujících císařích se někteří z nich
pokusili pokračovat. Rozumně ji přerušil hned Augustův následník Tiberius. Jeho
Nezařazené poznámky - stránka 19
pokusili pokračovat. Rozumně ji přerušil hned Augustův následník Tiberius. Jeho
nástupce Caligula však přejmenoval september na germanicus (jeho skutečné rodové
jméno), Nero se do přejmenování pustil s ještě větší vervou, když změnil aprilis na
neroneus, maius na claudius (jedno z jeho rodových jmen) a iunius (červen) na germanicus
(druhé z jeho rodových jmen). Domitianus pro změnu přejmenoval na germanicus
september, zatímco october skromně nazval domitianus. Antoninus Pius přejmenoval zase
september na antoninus a november na faustina (jméno jeho ženy), také Tacitus stihl za
dobu své sedmiměsíční vlády přejmenovat měsíc september podle sebe. Šampionem v
tomto oboru se pak stal Commodus, který dosáhl absolutního rekordu přejmenováním všech
dvanácti měsíců podle svých (původních i přijatých) jmen. Pro zajímavost uvádím, jak také
mohl vypadat rok: amazonius, invictus, felix, pius, lucius, aelius, aurelius, commodus,
augustus, herculeus, romanus, exsuperatorius (povšimněte si, že měsíc augustus, který se
zde jako jediný opakuje z původního kalendáře, není osmý, nýbrž devátý; Commodus tím
taktně dává najevo, že tento augustus odkazuje na "Augustus" v jeho jméně, nikoliv na
prvního římského císaře).
Jak jste pravděpodobně pochopili z opakovaného výskytu některých měsíců v předchozím
výčtu (hlavně september byl velmi oblíbenou obětí ješitnosti jednotlivých císařů), tato nová
pojmenování zřídkakdy přečkala smrt svého autora. Jestli vám připadá, že zmiňovaní
inovátoři mají něco společného, bude to nejspíš to, že všichni (snad s výjimkou Antonina
Pia) patří mezi ty římské císaře, obecně považované za příklady panovníků nehodných
následování, ne-li přímo šílenců.
Vloženo z <http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_11187.html>
Útok Húnov na Rím
Od roku 753 př.n.l, mýtického data založení města Říma, uplynula staletí. Z původně
malého římského městského státu bojujícího o holou existenci, se postupem času vyvinula
sebevědomá republika, která rozšiřovala své území na úkor svých sousedů. Dávno vybledly
vzpomínky na dobytí Říma a proslulý výrok Vae victis (běda poraženým) vítězného
keltského krále Brenna. Nyní to byli Římané kdo útočili. Ani legendární kartaginský
vojevůdce Hannibal, kterým strašily římské matky své děti, Věčné město nedobyl. Proto
útok barbarů ze severu koncem 2. století př.n.l. znamenal pro sebevědomé Římany šok.
Kmeny germánských Timbrů a Teutonů, uštědřily římské armádě několik porážek. Ta u
Arausia (Orange ve Francii) byla co do počtu padlých na římské straně vůbec netěžší v
římské historii. Germánský příval sice zastavil konzul Gaius Marius v bitvách u Aquae
Sextiae a na Campi Raudii u Vercellae, ale ani vojevůdci císaře Augusta, Nero
Drusus,Tiberius (pozdější císař) a syn Nerona Drusa, Germanicus, kteří posunuli hranici
mezi Římskou říší a svobodnou Germánií až k Labi, problémy s bojovnými Germány
nevyřešili a porážka v Teutoburském lese v roce 9 n.l. donutila Římany soustředit se spíše
na zabezpečení hranic. Jako ochrana před germánskými vpády se od vlády
císaře Domitiana začal budovat limes Romanus, pásmo opevnění tvořené palisádovými
hradbami, příkopy a valy, které spojovalo přirozené hranice tvořené řekami Rýn (Rhenus) a
Dunaj (Istrus). Ale ani limes Romanus ani legionáři v opevněných vojenských táborech
(castra) a pevnůstkách (castella) nájezdníky vždy nezastavili. Za vlády císaře Marca
Aurelia (161 – 180) pronikly hluboko na římské území kmeny germánských Markomanů a
Kvádů a sarmatských Jazygů. Marcus Aurelius vedl proti Markomanům dvě války a dokonce
zvažoval invazi a vytvoření nových provincíí, Markomanie a Sarmatie, ale náklady na vedení
války a okupaci těchto území by byly vyšší než případné zisky a od těchto plánů se upustilo.
K dalšímu vyhrocení situace došlo za vlády císařů tzv. vojenské dynastie, limes byl proražen
na Rýnu Alamany a na Dunaji Góty. Ještě jednou se Římské impérium konsoliduje. V roce
269 porazil císař Claudius II. Gothicus, Góty a Heruly u Naissu (Niš v Srbsku) a Gótové byli
vytlačeni za Istrus (Dunaj). Tyto nájezdy z východu byly však jen předzvěstí velikého tažení
barbarských kmenů z Asie do Evropy a žádný nájezd nevyděsil a neotřásl Římským
impériem tak, jak velké stěhování národů ve druhé polovině 4. století. Tehdy se daly do
pohybu nomádské kmeny Hunů.
Hunové a jejich původ
Odkud se vynořil tento tajuplný nomádský kmenový svaz, který naháněl strach jak
Číňanům, tak Indům, Peršanům, Germánům i Římské říši. Hrůza jakou naháněli Hunové
svým protivníkům se odráží v dílech římských, čínských i řeckých historiků i v germánských
legendách. Římský historik Ammianus Marcellinus hovoří o „..nepůvabných postavách
živících se kořínky a polosyrovým masem.., o zvířatech nemajících rozum, oddávajících se
pudové zběsilosti, nerozlišujících čest ani bezectnost“. Řecký historik Zosimos označuje
Huny za „opičí zjevy“. Podle germánských pověstí byli Hunové „potomky čarodějnic
Nezařazené poznámky - stránka 20
Huny za „opičí zjevy“. Podle germánských pověstí byli Hunové „potomky čarodějnic
zahnaných lidmi do močálů a zlých duchů z bažin, pololidmi dorozumívajícími se zvířecími
skřeky“.
Domovská krajina Hunů se nacházela na Dálném Východě, pravděpodobně v oblasti ležící na
hranicích mezi Čínou a Koreou. Huny můžeme ztotožnit buď s nomádským etnikem
nazývaných Číňany Siung-nu nebo s kmenovým společenstvím, které se Siung-nu sousedilo,
a které jimi bylo vytlačeno ze svého území poté, co byli Siung-nu donuceni opustit území na
severu a severozápadě tehdejší Číny. O Hunech, či Siung-nu, se čínští starověcí historikové
vyjadřují stejně nenávistně a opovržlivě jako jejich evropští kolegové. Siung-nu nebyli
považováni za lidi, ale za „...bytosti v jejíchž hrudích bijí srdce divokých zvířat“. V roce 215
př.n.l. generál císař sjednotitel Čchin Ś-chuang-ti, Meng Tchien „vítěz nad barbary“, s 330
000 vojáky zatlačil severní kmenové svazy Siung-nu, Lin-chu a Tung-chu o 350 km na sever
a na obranu před útoky nomádů ze severu byla vybudována Nejmocnější z hradeb
světa, Velká čínská zeď (Wan-li čchang-čcheng, zeď dlouhá deset tisíc li (asi 5 000 km)). Za
vlády dynastie Západní (Dřívější) Chan (206 př.n.l. – 8 n.l.) se Čína konsolidovala a
rozrostla o další území. S některými kmeny Siung-nu žila Čína v míru a navázala s nimi
obchodní styky. V té době vládnul hunským kmenům, „Národům, které napínají luk“, jak
nazýval kmeny pod svoji vládou, Mao Dun, který se zasazoval o mírovou koexistenci mezi
hunskými kmeny a čínskými císaři. Nájezdy jiných, k Číně nepřátelských, hunských kmenů
byly odraženy a první hunské kmeny se vydaly na pouť na západ. Úspěchem čínských
vojevůdců skončily, v letech 73, 89 a 91 n.l., tři vojenské výpravy proti Hunům, kteří
ohrožovali hedvábnou stezku, nad kterou měli od roku 120 n.l. Číňané kontrolu. Posledním
výrazným vojenským úspěchem Siung-nu bylo dobytí hlavního města čínské Severní říše,
Čchang-an (dnešní Si-an) v roce 316 a tím i ukončení vlády dynastie Západních Tin (vládla v
letech 265 – 316). Zanedlouho nastal soumrak Siung-nu v Číně. V roce 350, v období vlády
dynastie Východní Tin (vládla v letech 317 až 420), byli Siung-nu z Tchien-sia (Podnebesí),
jak nazývali starověcí Číňané svoji zemi, vyhnáni. Byly zabity desetitisíce lidí, mužů, žen i
dětí. Siung-nu před brutální etnickou čistkou uprchli na sever. A právě zde můžeme
vypozorovat začátek Velkého stěhování národů. Útěk Siung-nu z Číny donutil hunské
kmeny, pokud nebyli Hunové identičtí se Siung-nu, k odchodu z jejich území. Rozhodujícím
faktorem pro tažení nomádských kmenů na západ byly nepříznivé změny klimatu, ke
kterým došlo někdy kolem roku 373. Podle starých čínských pramenů nebyly hunské kmeny
ortodoxními nomády, pokoušely se, byť s nevelkým úspěchem a na neúrodné půdě, o
zemědělskou činnost a stavěli i pevná dřevená sídla. Neúroda a přelidněnost území
znamenala hladomor. Zůstat nebylo možné, cesta na jih byla uzavřena Velkou čínskou zdí a
čínskou armádou. Jediným východiskem tedy byla migrace směrem na západ. Touto cestou
se hunské kmeny vydávaly už celá století, ale teprve příval z let 373–375 způsobil
tzv. Velké stěhování národů.
Invaze Hunů do Evropy
Hunské kmeny táhly na západ jako nezadržitelný příval. Své protivníky děsili rychlostí.
Každý hunský bojovník měl k dispozici několik koní, které během jízdy prostřídával a cválal
tedy vždy na odpočinutém koni. Malí, otužilí hunští koníci prosluli svojí vytrvalostí a
nenáročností. Díky svým koním, kteří se dokázali i v zimě prohrabat k zbytkům trávy pod
sněhem, byli Hunové, např. na rozdíl od římské jízdy, bojeschopní po celý rok. Římanům
připomínali Hunové kentaury. Pro Huny byli koně natolik cenní a nepostradatelní, že s nimi
bylo v průběhu války zakázáno obchodovat, přestože obchod s nimi patřil k
nejvýdělečnějším. Ammianus Marcellinus o jezdeckém umění Hunů píše: „Na svých
otužilých, i když ošklivých koních sedí Hunové jako přikovaní a občas na nich jezdí po
ženském způsobu, když vyřizují své přirozené potřeby. Ze svého koně kterýkoli příslušník
tohoto národa nakupuje a prodává, jí a pije, skloněný k úzké šíji svého zvířete spí hlubokým
spánkem. Je-li potřeba poradit se o důležitých záležitostech, radí se všichni společně v
tomto postoji.“ Neobyčejnou stabilitu Hunům umožňovala sedla s vpředu a vzadu
vyvýšenou, dřevenou kostrou. Hunové používali i jakési primitivní třmeny, pytle nebo
kožené bandáže jako oporu pro nohy (první kovové třmeny se objevují až v 5. století).
Třmeny a sedla dovolovala hunským jezdcům cílenou střelbu v plné rychlosti a na všechny
strany. Účinnou výzbroj Hunů představovaly především luky. Luky s dvojitým zakřivením,
tzv. reflexní (kompozitní), se v Číně používaly už od začátku druhého tisíciletí př.n.l. Luky,
vyrobené ze šestero druhů materiálu, dřeva, rohoviny, zvířecích šlach, hedvábí, lepidla a
laku, byly ve starověké Číně velice ceněny. Jejich výroba trvala více než rok! Hunské luky
byly menší, asi 100cm dlouhé, a byly přizpůsobeny tak, aby jimi mohli snáze střílet jezdci,
tedy s dolním obloukem kratším. Vznikla tak účinná zbraň, asymetrický reflexní luk s
maximálním dostřelem asi 250 metrů. Na vzdálenost 60 až 70 metrů však dokázali hunští
jezdci s velkou přesností zasahovat protivníky 60 až 80 cm dlouhými šípy s kovovými hroty
(Ammianus Marcellinus mylně uvádí, že hroty hunských šípů byly vyrobeny z ostrých kostí)
a spolehlivě prorážet běžnou zbroj všech svých protivníků. V průběhu tažení do Evropy se
kvalita hunských luků snižovala, chyběl potřebný materiál i odborníci na jejich výrobu.
Bojová taktika Hunů spočívala v bleskových přepadech ve skupinách o pěti stech až tisíci
Nezařazené poznámky - stránka 21
Bojová taktika Hunů spočívala v bleskových přepadech ve skupinách o pěti stech až tisíci
jezdců. Své nepřátele zasypali ze vzdálenosti mimo dostřel protivníka přívalem šípů. Při své
pohyblivosti a rychlosti se snadno vyhnuli protiútoku nepřátel a předstíraným ústupem lákali
protivníka do léčky, kde na něho v záloze číhali další hunští bojovníci a krvavě ho dorazili. V
boji z blízka používali Hunové kvalitnější meče než např. Římané. Hunské dlouhé,
oboustranně broušené meče byly proti zranění způsobovaném při sklouznutí nepřátelského
meče po čepeli, opatřeny záštitou na jílci. Oblíbenou taktikou Hunů bylo i strhávání
protivníků lasy. Na protivníky děsivě působily i jizvy, kterými si Hunové „zkrášlovali“ tváře a
psychicky tak deptali nepřítele. Řemeslem Hunů byla válka a bojovali i sami mezi sebou
nebo se nechávali najímat jako žoldnéři do římských služeb. Od doby vlády králů Rugy a
Octara docházelo k násilnému sjednocování hunských kmenů a síla a moc Hunů tím
vzrostla. V závěrečné fázi jejich panování za krále Attily ovládali, třebas nepříliš dovedně,
dobývání velkých opevněných měst za pomoci obléhacích strojů. V jejich konstrukci vynikal
Řek Onégésios. Velkého stěhování národů se účastnily dva hlavní, etnicky rozdílné hunské
kmenové svazy. Tzv. Bílí Hunové(Neftalité) se usídlili na Kavkaze. Přibližně od roku 350
začali útočit na Novoperskou říši. Invaze do Evropy se nezúčastnili, ale svým kořistnickými
výpady na východořímskou říší v letech 395-450 přispěli k destabilizaci Římského impéria.
Novoperská říše ohrožuje Řím
Ještě před příchodem Hunů do Evropy byla Římská říše oslabena nejen boji s Germány, ale i
válkami s expanzivní Novoperskou říší. Cílem nové vládnoucí dynastie perských Sásánovců,
kteří v roce 224 svrhli dosud vládnoucí parthské Arsakovce, bylo obnovení slávy perské
achaimenovské říše. Novoperská říše s duchovním centrem v Istachru u Persepole, se brzy
rozrostla a ovládala území dnešních států Íránu, Iráku, Afghanistánu a části Gruzie a
Arménie. Dalším cílem Sásánovců bylo vytlačení Římanů z Asie. Římskou moc v této oblasti
obnovil, poté co Peršané za krále Šápúra I. (241–272) dobyli části římské Mezopotámie a
Arménie, až císař Diocletianus (284–305). Řeka Eufrat se stala hranicí mezi oběma říšemi.
Od roku 338 zahájil novou sérii útoků na Nisibis (Nusaybin v Turecku), hlavní opěrný bod
Římanů v oblasti, Šápur II (309–379). Zatímco se na východě dávaly do pohybu kmeny
stepních nomádů, vyčerpávaly se obě velmoci dalšími boji. Římský císař Iulianus Apostata
(361–363) pronikl s mohutným vojskem hluboko do nitra Novoperské říše až ke Ktésifontu
na Tigridu (poblíž Bagdádu), ale při bojích zahynul. Jeho nástupce Iovianus (363–364)
musel přistoupit na pro Řím nevýhodný mír. Římané se vzdali svrchovanosti nad Arménií,
částí severní Mezopotámie a vyklidili Nisibis. Římská říše je vysílena, ale dostává ještě pár
let relativního klidu. Od roku 350 totiž na Persii z Kavkazu útočí kmeny Bílých Hunů
(Neftalitů) a Peršané nemohou pomýšlet na další útoky na římská území. Persie a Řím
uzavírají mír na třicet let (později, po mírové smlouvě z roku 387 si Římané a Peršané
území Arménie rozdělili, 80 % území připadlo Persii, 20 % Římu). Římané se
pravděpodobně zavázali platit roční poplatek jako příspěvek na boj s východními nomády.
Nikdo v té době netušil jaká pohroma se v Hunech na Římskou říši valí.
Římská armáda v druhé polovině 4. století
Síla armády, kterou mohlo římské impérium nasadit proti germánským a hunským kmenům
při velkém stěhování národů, byla na první pohled působivá. Ve zbrani bylo teoreticky až
500 000 vojáků. I když bylo Římské impérium až do roku 395 jedním státem, obě poloviny
říše, západořímská i východořímská, měly od roku 293, kdy císař Diocletianus zavedl tzv.
tetrarchát (čtyřvládí) své císaře velitele i vojenské jednotky a se vzájemnou pomocí váhaly.
Navíc větší část, hlavně v Západořímské říši, tvořili pomocné jednotky (auxilia) verbované
ze spojeneckých, převážně germánských kmenů. Armáda byla vázána hlavně ochranou
hranic. Oddíly limitanei, převážně pěší jednotky, střežily vymezené úseky limitu, mobilní
zálohu, comitatenses, tvořili převážně jízdní oddíly ve stálých posádkách, které byly
operativně nasazovány na ohrožené úseky limitu nebo proti nepříteli, který prorazil hranice
a proniknul do vnitrozemí. V čele každé císařské armády stál vojevůdce, magister militum. V
čele jízdních vojsk stál magister equitum. Od doby vládnutí císaře Theodosia I. Velikého byla
zřízena funkce vrchního velitele armády, magister utriusque militae, velícího jízdním i pěším
jednotkám. Preatoriánskou gardu nahradily oddíly rekrutované z comitatenses, tzv. palatini,
ze kterých byli jako osobní císařova garda vyčlenění scholae palatinae a elitní, do bílých
uniforem oblečení, candidati. Oddíly zvláštního určení, protectores domestici, stály mimo
pravomoc velitelů armády a pod velením svého velitele (comites domesticorum) prováděly
akce, kterými je pověřil samotný císař. Krize impéria dolehla i na armádu. Nedostatek peněz
způsoboval problémy se zverbováním dostatečného počtu rekrutů ze svobodných římských
občanů. Služba v armádě byla nepopulární. Mediolanský biskup Ambrosius konstatoval, že
„služba v armádě už nebyla vlasteneckou povinností, ale otročinou, které je lépe se
vyhnout“. Východiskem nebyl ani zákon o dědičné vázanosti, podle kterého se vojákem,
pokud jím byl otec, musel stát i syn. Ani tvrdé tresty (za sebezmrzačení a tím i vyhnutí
vojenské službě hrozil trest smrti upálením) mnohdy odpírače nezastrašily. I majitelé
pozemků, kteří byli povinni podle výměru půdy dodávat odpovídající počet branců, se této
povinnosti také snažili vyhnout. Nezřídka se stávalo, že do armády posílali pouze
problémové kolóny, kterých se chtěli zbavit anebo, jak jim bylo později zákonem umožněno,
Nezařazené poznámky - stránka 22
problémové kolóny, kterých se chtěli zbavit anebo, jak jim bylo později zákonem umožněno,
se z této povinnosti vykupovali (adaeratio, zpeněžení). Např. v roce 375, tedy v době, kdy
Římskou říši začaly ohrožovat gótské kmeny, které prchaly před hunským přílivem, činilo
adaeratio 376 solidů (solidus - řecky nomisma - 4,55 gramová zlatá mince) za jednoho
muže. Peníze z takto získaných daní pak byly použity pro najmutí převážně germánských
žoldnéřů, někdy i celých kmenů, které se na základě smlouvy (foedu) stávaly římskými
spojenci (foederaty) a usazovaly se uvnitř hranic impéria. Římské impérium tak v těchto
osudových letech svěřilo svoji bezpečnost do rukou nepříliš loajálních žoldnéřů, často stejné
národnosti jako byli útočníci, před kterými měli římské hranice chránit. Ani armádní výzbroj
už nedosahovala dřívější kvality. Hrudní pancíř, kyrys (lorica segmentata), byl postupně
nahrazován drátěnými košilemi nebo šupinovou zbrojí (lorica squamata). Krátký bodný meč
(gladius) stále častěji střídala spatha (dlouhý sečný meč). Rovněž klasické vysoké vypouklé
štíty (scutum) byly nahrazovány menšími plochými kulatými nebo oválnými štíty. Počet legií
vzrostl, počty vojáků, které je tvořily, klesaly až na polovinu. Římská armáda se tak stále
více podobala barbarským armádám. Narozdíl od pěchoty, jejíž bojové schopnosti klesaly a
z pěších těžkooděnců se postupem času stávali spíše lehkooděnci, došlo k posílení údernosti
jízdy. Proces přeměny jízdy z lehce vyzbrojených oddílů určených spíše k pomocným nebo
průzkumným účelům, k těžké jízdě, probíhal už od počátku 1.století n.l., ale rozhodující pro
tento krok byly bojové zkušenosti se střety s proslavenou těžkou perskou jízdou. Římští
jízdní těžkooděnci, cataphractarii, byli po vzoru perské a sarmatské těžké jízdy, obrněni
šupinovou zbrojí, která chránila i jejich koně. Hlavní zbraní římské těžké jízdy bylo kopí
(hastum). Problémem římské těžké jízdy byla oproti Hunům menší pohyblivost a
manévrovatelnost.
Hunové útočí na Alany a Góty
Černí Hunové (Heftalité) napadli někdy kolem roku 370 sarmatské Alany. Království Alanů,
které se rozprostíralo na jihu dnešního Ruska mezi řekami Oarus (Volha) a Tanais (Don) a
zasahovalo až do severního Íránu, přestalo existovat. Část Alanů před vítěznými Huny
uprchla na západ (později se přidali ke germánským Vandalům a své putování za novým
domovem ukončili až v severní Africe), ale většina se podrobila a jako hunští vazalové
následovali své přemožitele v tažení k hranicím Římského impéria. Po porážce Alanů nyní
Hunům v cestě na západ bránily silné kmenové svazy germánských Gótů, které se v
sedmdesátých letech 3. století usadily na severním a severozápadním pobřeží Černého moře
(Pontus Euxinus). Tehdy byli Gótové po porážce u Naissu vytlačeni z římského území
císařem Claudiem II.(268–270) a jeho následovníkem Aurelianem (270–275). Gótské
kmeny ustoupily za Dunaj (Istrus) a pravděpodobně v této době se rozdělily na dva hlavní
kmenové svazy, Západní Góty (Vizigóty), nazývané také Moudrými nebo Tervingy a
Východní Góty (Ostrogóty), Bystré nebo-li Greutungy. Po porážce Alanů zaútočili Hunové za
pomoci části Alanů na Ostrogóty, kteří obývali území mezi řekami Danastrus (Dněstr) a
Tanais (Don). V roce 375 je Hunové a jejich noví spojenci Alanové porážejí. Ostrogótský král
Ermanarich spáchal sebevraždu. Náporu neodolal ani nový král Vithimir, který posílil
ostrogótské vojsko o najaté hunské a alanské žoldnéře. Po Vithimirově smrti převzali velení
náčelníci Alatheus a Saphrax, regenti Vithimirova syna Videricha, a začali ustupovat k
Danastru. V letech 375-76 zaútočili Hunové a Alani posílení částí poražených Ostrogótů na
Vizigóty (Tervingy), kteří se usídlili mezi řekami Danastrus a Pyretos (Prut). Vizigótský
náčelník Athanarich se útočníkům postavil na Danastru. Hunové a jejich spojenci
nepozorovaně překročili řeku, napadli opevněný Athanarichův tábor z týlu a zahnali Vizigóty
na útěk. Poražený Athanarich se stáhnul do jižních Karpat. Větší část Vizigótů ustoupila k
Istru (Dunaji) a požádala římského císaře Valenta (364–378) o povolení usadit se na
relativně bezpečném území Římského impéria. Na podzim 376 jim císař Valens vyhověl.
Patrně ve Vizigótech viděl vítané posily pro římskou armádu a možnost ušetřit finance
získané z adaeratia, není ale vyloučeno, že souhlas se vstupem Vizigótů na římské byl jen
krokem z nutnosti, protože jeho síly byly vázány válkou s Peršany a na zastavení přílivu
Gótů prostě neměl dostatek sil.
Římská porážka u Hadrianopole, nová federátní smlouva s Vizigóty
Na 200 000 Vizigótů v čele s náčelníky Fritigernem a Alavivem přešlo v oblasti Durostora
(rumunské Silistry) Istrus a usadilo se v thrácké diecézi (v provinciích Moesii a Dacii
Ripensis). Císař jim slíbil příděly obilí a půdy. Milánský biskup Ambrosius nám podává
svědectví o hektické době stěhování národů: „Hunové přepadli Alany, Alanové Góty, Gótové
Taifaly a Sarmaty, a nás vyhánějí Gótové z Illýrie, vyhnaní ze své země, a konec je v
nedohlednu“. Římští thráčtí místodržící Lupicinus a Maximus situaci nezvládli a se
svobodnými Germány jednali jak se znevolněnými kolóny. Místo slíbené půdy byli Vizigóti
internováni ve střežených táborech a příděly obilí byly nedostatečné. Přesídlenci byli nuceni
kupovat další, předražené, od spekulantů, zadlužovali se a upadávali do otroctví. V roce 377
se Vizigóti vedení Fritigernem vzbouřili a u Marcianopole (Reka Devnja v Bulharsku),
západně od Odéssu (Varny), porazili římské vojsko. Po vítězné bitvě se k Vizigótům přidávali
místní thráčtí kolóni a povstalce posílili i Ostrogóti Alathea a Saphraxe, část Alanů a některé
hunské kmeny. Císař Valens se rozhodl pro velkou ofenzívu s cílem povstalce zničit. Aniž by
Nezařazené poznámky - stránka 23
hunské kmeny. Císař Valens se rozhodl pro velkou ofenzívu s cílem povstalce zničit. Aniž by
vyčkal na příchod posil od císaře Gratiana (367-373), přitáhnul z Antiochie do Thrákie se 40
000 vojáky a 9. srpna 378 čelil u Hadrianopole (Edirne v evropské části dnešního Turecka)
70 000 povstalců. Bitva skončila pro římské vojsko katastrofální porážkou, zabito bylo na 30
000 římských vojáků i samotný císař Valens. Po bitvě byla Thrákie vypleněna, ale města
Hadrianopolis a Konstantinopolis se povstalcům dobýt nepodařilo. Císař Gratianus jmenoval
spoluvládcem úspěšného vojevůdce z Hispánie svého magistra equitum Theodosia (císař v
letech 379–395), který situaci zklidnil. Ostrogóti (Greitungové), Alani a některé hunské
kmeny, poté co byli Theodosiem v roce 379 poraženi, byli v roce 380 usídlení v Pannonii (asi
v Panonii Secunda) jako spojenci. Přelomovou smlouvu (foedus) uzavřel císař Theodosius
I. 3. února 382 s Vizigóty (Tervingy). Na jejím základě se Tervingové stali římskými
spojenci (foederaty). Tervingové nebyli prvními Germány, kterým byl přiznán status
spojence, ale foederátní smlouva s Tervingy byla kvalitativně zcela odlišná. Tervingům
(Vizigótům) usazeným v provinciích Dacia Ripensis a Moesia Secunda byla přiznána
autonomie v rámci Římského impéria. Vizigóti se nestali římskými občany, neplatili daně a
každoročně měli nárok na příděly potravin. Na svém autonomním území žili podle svých
zvyklostí a řídili se svými vlastními zákony. V případě války je smlouva zavazovala bojovat
na straně římských císařů, ale pod velením svých náčelníků a za službu v římské armádě
měli pobírat žold. Noví foederati vytvořili dvě pomocné jednotky (auxilia), Vesi a Tervingi.
Vizigótská autonomie byla předzvěstí budoucích samosprávných germánských království na
římském území.
Hunové, žoldnéři i nájezdníci
Hunské kmeny se začaly usazovat u hranic Římského impéria. Hunové nebyli jednotní,
bojovali nejen proti jiným národů a kmenům, ale i navzájem proti sobě. Římané toho
využívali a najímali si je jako žoldnéře. Hunové bojovali ve vojsku císaře Theodosia I.
Velikého v bitvách u Poetovie (Ptuj ve Slovinsku) v roce 388, kde Theodosius I. porazil
uzurpátora Magna Maxima (383–388) a v bitvě u Frigidu v Iulských Alpách, kde 6. září 395
porazil Theodosius dalšího uzurpátora Flavia Eugenia (392–394). V roce 384 najímá
pannonské Huny západořímský magister utriusque militae Flavius Bauto k tažení proti
sarmatským Juthungům v Raetii (přibližně na území dnešního Švýcarska). Hunové Juthungy
porážejí a pronásledují až na území Galie. Zatímco někteří Hunové bojovali za římské císaře,
jiné hunské kmeny využily římské občanské války a podnikly první ničivý nájezd na území
Římského impéria. V zimě 395 přešly kmeny Černých Hunů přes zamrzlý Istrus a pustošili
provincie thrácké diecéze. V létě téhož roku prošli Bílí Hunové přes průsmyky Kavkazu a
napadli Novoperskou říši a římská území v Malé Asii. Peršané útoky odrazili, ale část
útočníků prošla až k řece Halys (Kizilirmak v Turecku), a pronikla do římských maloasijských
provincií Arménie, Kappadocie a Sýrie. Bílí Hunové dobyli Melitene (Malatya v Turecku),
Emesu (Homs v Sýrii) a Antiochii (Antakya v Turecku), jedno z největších a nejbohatších
měst římského impéria. Děsivé scény z dobytého města popsal neznámý autor: „Najednou
byli mezi námi, aniž bychom věděli odkud přišli. Jejich koně pili ze studny bohů. Na
schodech chrámů si brali naše ženy. U sloupů našeho města drtili hlavy našich dětí. Nahé a
hozené přes hřbet koně, tak opustily naše dcery Antiochii. Nikdy víc je
nespatříme.“ Nájezdníky z východořímských území vytlačil magister officiorum (kancléř)
Eutropius. Od roku 398 zavládl na hranicích relativní klid.
Hunové za vlády krále Uldina
Na počátku 5. století se historici zmiňují o hunském náčelníkovi Uldinovi, vládci v Multenii,
území ležícím na levém břehu řeky Alutus (Olt v Rumunsku). Uldin porazil a nechal popravit
povstaleckého vizigótského náčelníka Gainase, který v roce 400 uprchnul na hunská území
po protigótském povstání v Konstantinopoli. Hlavu velitele vizigótských oddílů z bitvy Frigidu
pak nechal, jako gesto dobré vůle, poslat západořímskému císaři Honoriovi (395–423).
(Gainas Honoria zradil a dal se do služeb Východního Říma.) Uldinovi Hunové si kolem roku
400 podmanili gótské Gepidy, ale možná je i varianta, že Gepidy porazili hunští vazalové
Ostrogóti. V zimě roku 404/405 pronásledoval Uldin vazalské gótské a sarmatské kmeny,
které se chtěly vymanit z hunské nadvlády a prchaly za Istrus. Uldin překonal řeku a pronikl
do Moesie v thrácké diecézi na území Východořímské říše. Ostrogótský král Radagaisus
proniknul do Itálie, Vandalové, Suébové a Alani mířili na západ do Galie. V roce 406 se
vrchní velitel západořímské armády, magister utriusque militae, Flavius Stilicho s Uldinem
dohodl na společném postupu proti Radagaisovi. Hunská armáda se postavila na římskou
stranu a v létě 406 společně porazili Radagaisovy Ostrogóty v bitvě u Faesulae (Fiesole). 23.
srpna 406 byl Radagaisus popraven. Se Západořímskou říší udržovali Hunové dobré vztahy,
Západní Římané v nich viděli vítané spojence proti germánským kmenům, které pronikaly
do západořímského území. Území Východořímské říše se stává příležitostným cílem
hunských loupeživých nájezdů. Když v roce 408 umírá východořímský císař Arcadius
(395–408), využije Uldin příležitosti a opět proniká do Moesie. Po počátečních úspěších,
podařilo se mu dobýt římskou pevnost Castra Martis (Kula v Bulharsku), sebevědomě
prohlašuje: „Vše na co slunce svítí si můžu porobit, budu-li chtít“. Vyjednavačům nového
východořímského císaře Theodosia II. (408–450) se podaří obratným vyjednáváním s
Nezařazené poznámky - stránka 24
východořímského císaře Theodosia II. (408–450) se podaří obratným vyjednáváním s
Uldinovými vazalskými náčelníky oslabit jeho armádu. V roce 409 zesilují východořímské
jednotky útoky na Uldina a ten je po těžkých bojích nucen stáhnout se za Istrus. O Uldinově
osudu nejsou poté žádné informace. V roce 409 se oddíl hunských bojovníků angažoval i v
bitvě u Pisae (Pisy), kde magister officiorum západořímského císaře Honoria, Olympius,
porazil vizigótského náčelníka Athaulfa táhnoucího na pomoc svému švagrovi Alarichovi.
Přibližně od roku roku 410 se Hunové začínají usazovat v Alsfoldu (uherské nížině).
Východořímský dvůr na to reaguje ambiciózním sedmiletým plánem na posílení dunajské
flotily v provinciích Moesii a Scythii (oblast kolem Dobrudžev Rumunsku) na 200 lodí a
stavbou mohutného opevnění Konstantinopole, tzv. Theodosiových hradeb (zásluhu na
jejich vybudování mají prefekti Anthemios a Kyros).
Hunové ve službách Flavia Aetia
Daleko významnější roli sehrávají Hunové, nyní už pod vedením králů Octara a Rugy, ve
službách západořímského vojevůdce Flavia Aetia. V roce 425 je Flavius Aetius získá do
služeb proti uzurpátoru Ioannovi, ale Hunové s Aetiem v čele dorazí až poté, co byl
uzurpátor Ioannes poražen a popraven. Dojde pouze nevýznamné šarvátce s
východořímským vojevůdcem Flaviem Asparem, ale nakonec jsou Hunové vyplaceni. Na
krátký čas je jim dokonce povoleno usadit se v Pannonii (patrně Pannonii Secunda), ale po
dvou letech, v roce 427, je vojevůdce Flavius Felix donutí Pannonii vyklidit. Flavius Aetius,
nyní vojenský velitel v Galii (magister militum per Galliarum), zaměstnává hunské žoldnéře
při potlačování rebelií germánských foederatů. V letech 425–427 bojují proti Vizigótům, v
roce 428 zasahují proti ripuárským (středorýnským) Frankům. V roce 430 umírá při tažení
proti Burgundům Aetiův přítel, hunský král Octar. Flavius Aetius je císařovnou Gallou Placidií
(vládne jako regentka za svého syna Valentiniana III.) zbaven moci. Aetius nachází útočiště
u hunského krále Rugy. V roce 433 přitáhne Flavius Aetius s hunským vojskem k Ravenně.
Vizigóti, kteří byli častým cílem vojenských tažení západořímských vojsk, Galle Placidii
pomoci odmítli a ta je nucena přistoupit na Aetiovy požadavky. Flavius Aetius se stává
vrchním velitelem západořímské armády (magister utriusque militae). Hunové od něho v
roce 435 obdrží římskou provincii Pannonii Superior. Úspěšná spolupráce Aetia s Huny
pokračuje. V roce 435 se Burgundové rozhodli svévolně rozšířit území pod svojí kontrolou.
Cílem jejich útoku je další galská provincie Belgica Prima. Aetiův vojevůdce Litorius na ně o
rok později zaútočí s vojsky hunských spojenců. Krvavá porážka Burgundů, při které bylo
zabito na 20 000 příslušníků tohoto kmene s králem Gundaharem v čele, vejde do
germánské mytologie v eposu Píseň o Nibelunzích. Poražení Burgundové jsou Aetiem
přesídleni do Sapaudie (Savojska). V roce 435 uzavírá Západořímská říše foederátní
smlouvu s Vandaly krále Geisericha. Vizigóti jsou uznáním svých úhlavních nepřátel Vandalů
jako spojenců Západního Říma pobouřeni a reagují ozbrojeným povstáním. V roce 436
oblehnou Narbo (Narbonne) a Arelate (Arles), správní centrum Galie. Flavius Aetius vysílá v
roce 437 k Narbonu vojevůdce Litoria a početný kontingent hunských žoldnéřů. Litoriovi se s
hunskou pomocí daří prolomit obklíčení města a do Narbonu dopravit zásilku potravin.
Litorius pak pokračuje v akcích proti Vizigótům až do roku 439, kdy je u Tolosy (Toulouse),
Vizigóty zajat a později popraven. Hunské vojsko, které se v oblasti dopustilo krvavých
násilností, se bez Litoriova velení stává kořistí Vizigótů a je pobito téměř do posledního
muže. Toloské království Vizigótů se stává fakticky nezávislým státem.
Germánské kmeny pronikají na území západořímské říše, vytváření autonomních federálních
germánských útvarů
31. prosince 406 přešly u Mogontiaca (Mohuče) řeku Rhenus (Rýn) početné kmeny
germánských Suébů, Alanů, silingských a hasdingských Vandalů a Burgundů. Hranice byla v
důsledku bojů Flavia Stilichona s Alarichovými Vizigóty (Tervingy) a Radagaisovými
Ostrogóty (Greutungy) prakticky volná. Západořímští foederati jejich vpádu nezabránili a
jednotky pravidelné římské armády byly málo početné. Města Mogontiacum (Mohuč),
Borbetomagus (Worms), Remi (Remeš) a Treveri (Trevír) nájezdu neodolala a byla dobyta
vypleněna. Burgundové se usadili na levém břehu Rhenu (Rýna) a později, od roku 413, jim
byl císařem Honoriem přiznán status foederatů a vytvořili autonomii s centrem v
Borbetomagu. V roce 407 vyklidil Británii Flavius Claudius Constantinus. Prohlásil se císařem
Constantinem III. (407–411) a za své hlavní město si zvolil Arelate (Arles). (Toulouse).
Vizigóti se na území Západořímské říše stali hosty (hospites) a náležela jim třetina (tertia)
výnosu z pConstantinovi III. se podařilo dalšímu pronikání germánských kmenů do Galie
zamezit, ale Británie byla pro Řím navždy ztracena. V září 409 pronikli Vandalové, Suébové
a Alani do Hispánie. V roce 411 byl magistrem utriusque militae Západořímské říše
jmenován schopný vojevůdce Flavius Constantius (krátkodobě v roce 421 císař, manžel
Gally Placidie). V roce 411 dobyl Arelate a zajal uzurpátora Constantina III. (Constantinus
III. byl zavražděn cestou do Ravenny, kde měl být souzen). V roce 412 pronikli do Galie i
Vizigóti a v jižní Galii vyplenili Narbo a Tolosu. V roce 415 je Flavius Constantius vytlačil do
Hispánie. Vizigóti se pokusili dostat do bohaté severní Afriky, ale nepřízeň počasí záměr
zhatila a museli se obrátit zpět na sever. Constantius ale blokoval Pyreneje a Vizigótům
nezbylo než přistoupit spojenectví s Římem, v roce 416 se tedy, nyní už za krále Wallii
Nezařazené poznámky - stránka 25
nezbylo než přistoupit spojenectví s Římem, v roce 416 se tedy, nyní už za krále Wallii
(415–418), stávají rovněž foederaty. Obdrželi území s centrem v Barcinu (Barceloně) a
každoroční příděly obilí a zavázali se bojovat proti Vandalům. Prakticky vyhladili Silingy,
jejichž zbytky se poté sloučily s hasdingskými Vandaly. V roce 418 Vizigóti na rozkaz Flavia
Constantia přesídlili do Aquitanie v jihozápadní Galii, kde založili tzv. Toloskou říši s centrem
v Toloseozemků starousedlíků. V roce 429 se přeplavil král Geiserich se svými Vandaly do
severní Afriky. Na místo posil, které si vyžádal vojevůdce Bonifatius, který se vzepřel
autoritě západořímské říše, se do Afriky přeplavil celý kmen, asi 80 000 lidí. Geiserich
disponoval asi 20 000 bojovníky, porazil Bonifatia a potupně ovládnul římské provincie v
severní Africe. Po ročním obléhání se Bonifatius za příslib volného odchodu Kartága vzdal a
město padlo do Geiserichových rukou. V roce 435 se i Vandalové stávají římskými
foederaty. Dalším cílem útoku Vandalů se stala Sicílie, kde se Vandalové vylodili v roce 441.
V roce 442 Vandalové Sicílii ovládli a stali se natolik silnými, že vypověděli foedarátní
smlouvu a Vandalské království v severní Africe se stalo na Římu zcela nezávislým. Římští
germánští foederati byli nespolehliví a smlouvy, podle kterých měli bojovat za zájmy
západořímských císařů, dodržovali pouze byly-li pro ně výhodné. Germánská spojenecká
království tak narušovala integritu západořímské říše a tím ji oslabovala.
Východořímská říše pod tlakem Hunů
V letech 420–422 útočí na východořímskou říši Peršané. Císař Theodosius II. (408–450) se
rozhodne platit Hunům tribut 350 liber zlata (114,5 kg). V roce 434 požadoval vyslanec
hunského krále Rugy, Eslas, na dvoře východořímského císaře Theodosia II. vydání
vzpurných hunských kmenů, které se před násilným sjednocováním uchýlily na území
Východořímské říše. Prostřednictvím svého vyslance hrozil Ruga, který si byl vědom
vytíženosti východořímské armády boji s Vandaly v severní Africe, válkou, nebude-li mu
vyhověno. Rugův demonstrativní útok do Thrákie sice ztroskotal a hunský král záhy zemřel,
ale Theodosius II. se rozhodl jednat s jeho nástupci, králi Attilou a Bledou. Poselstvo vedené
Plinthou, Gótem v Theodosiových službách, dorazilo do města Margus (Orašje). Hunským
králům se v roce 435 podařilo vyjednat pro Huny příznivé podmínky smlouvy. Římané přijali
zvýšení tributu z 350 liber zlata na 700 (229 kg). Rovněž se zavázali se nepřijímat žádné
uprchlíky z hunského teritoria a slíbili neuzavírat žádné spojenectví s nepřáteli Hunů.
Hunové si rovněž vymohli vrácení římských zajatců nebo jejich vykoupení za 8 solidů a
právo svobodně obchodovat. Smlouva byla uzavřena, ale v praxi nebyla zcela plněna. Tribut
byl sice zpočátku placen a Hunům byli vydáni někteří vysoce postavení hunští uprchlíci (ti
byli namístě popraveni), ale kmeny, které se nyní nacházely na území Východořímské říše,
zde již zůstaly. Ani toto výpalné však zcela nezabraňovalo kořistnickým nájezdům Hunů na
východořímské území. V letech 441–442 zažily illyrské východořímské diecéze sérii dosud
nejničivějších hunských útoků. Hunové v roce 441 využili války Východořímské říše s
Geiserichovými Vandaly v Africe a útoku perského krále Jesdegerda II. na Arménii, Sýrii a
Kapadocii, a vpadli za Istrus (někteří historici kladou začátek hunského útoku už na rok
440). Jako záminka jim posloužilo údajné znesvěcení hunského pohřebiště, za kterým měl
stát biskup z Margu a poskytování azylu dezertérům a uprchlíkům z hunské říše. Hunové
zpustošili illyrské diecéze Thracii a Dacii. Jejich útoku neodolalo Viminiacium (Kostolac v
Srbsku), které bylo úplně zničeno. Margus vydal Hunům tamní biskup, viník údajného
plenění hrobů hunských králů, bez boje. Hunové postupovali a dobývali další města např.
Singidunum (hlavní město Srbska Bělehrad), Sirmium (Sremska Mitrovica v Srbsku) správní
centrum provincie Pannonia Secunda a sídlo praefecta praetorio pro Illyricu, dále Naissus
(Niš v Srbsku), Serdica (hlavní město dnešního Bulharska Sofie), Filippopolis (Plovdiv v
Bulharsku). Vrchní velitel vojsk Východořímské říše Flavius Aspar byl v roce 441 narychlo
odvolán z neúspěšného afrického tažení, ale v roce 442 utrpěl v Thrákii od Hunů několik
porážek. Jeho zásluhou se ale podařilo v roce 443 podepsat příměří na jeden rok. Hunové si
vymohli placení vyššího tributu, 1 400 liber (458 kg) zlata. Císař Theodosius II. se však s
porážkou nehodlal smířit. Magister officiorum Nomos dostal rozkaz, aby opevnil
nejrizikovější úseky hranice na Istru (Dunaje), místa odkud Hunové nejčastěji vedli útoky na
východořímské území. Byla posílena i římská dunajská říční flotila. V roce 444
pak Theodosius IIodmítnul platit tribut. Příští útok Hunů vedl už přímo ke Konstantinopoli,
metropoli Východního Říma. Některé prameny uvádějí dva hunské útoky, které ohrozily
Konstantinopolis, v letech 443 a 447, jiné hovoří pouze o útoku z roku 447. Silné
zemětřesení strhlo v roce 447 část mohutných hradeb Konstantinopole. Attilashromáždil
Huny i své vazaly a táhnul na Konstantinopolis. Útok byl, oproti válkám z let 441 – 442,
veden přes východní provincie, Skythii a Moesii Secunda, aby se útočící vojska vyhnula nově
vybudovaným opevněním. Hunové obsadili město Tomis (Constanta v Rumunsku). Útočícím
Hunům se postavilo do cesty vojsko vyslané z Marcianopole (Reka Devnja v Bulharsku). V
krvavé bitvě na řece Utus (Vit v Bulharsku) porazili Hunové, za cenu vysokých ztrát,
východořímské vojsko. V bitvě padl i východořímský vojevůdce germánského původu
Flavius Arnegisclus. Vítězní Hunové pak obsadili hlavní město provincie Moesia Secunda,
Marcianopolis. Attilovo vojsko pak úspěšně zaútočilo na Ratiarii (Arčar v Bulharsku), hlavní
město provincie Dacie Ripensis a důležitou základnu římské dunajské flotily. Po pádu
Nezařazené poznámky - stránka 26
město provincie Dacie Ripensis a důležitou základnu římské dunajské flotily. Po pádu
Ratiarie postupovala Attilova vojska k Naissu. Město bylo dobyto a vypáleno. Opět padla i
Serdica. Údolím řeky Hebrus (Marica) pronikli Hunové k městu Filippopolis, které rovněž
podlehlo náporu útočníků. Naopak města Hadrianopolis a Herakleia (Eregli v Turecku)
odolala nebo byla obejita. Hunové se zmocnili i Arcadiopole (Luleburgas v evropské části
Turecka) a blížili se ke Konstantinopoli. Po pádu pevnosti Athyras vzdálené asi 100
kilometrů od Konstantinopole (Corlu v v evropské části Turecka) se Hunové probili až k
Propontidě (Marmarskému moři). Východořímské vojsko Flavia Aspara bylo zablokováno na
Thráckém Chersonésu (Gallipoli). Na Konstantinopolis, mohutné půlmiliónové velkoměsto,
které bylo chráněno mohutným, během dvou měsíců opraveným, prstencem Theodosiových
hradeb, se Attila neodvážil zaútočit a přistoupil na vyjednávání. Nakonec se s vyslanci císaře
Theodosia II. dohodnul na vyplacení jednorázového tributu 6 000 liber zlata, zvýšení
pravidelného ročního tributu na 2 140 liber zlata a postoupení území na pravém břehu
Dunaje od Singiduna až k Novae (Svištov v Bulharsku), což mimo jiné znamenalo ztrátu
celé Dacie Ripensis a částí dalších tří provincií. Hranice, která před válkou kopírovala Dunaj
vedla nyní až přes Naissus. V Athyrasu a Arcadiopoli byly umístěny hunské posádky. Po
smrti císaře Theodosia II. (408–450) nastoupil na konstantinopolský trůn bývalý důstojník
Flavia Aspara, Marcianos (450-457). Flavius Aspar byl původem Alan, takže by jeho volba
byla problematická a pravděpodobně svého oblíbeného důstojníka při nástupu na trůn
podpořil. Marcianos odmítnul novou smlouvu, kterou od roku 447 připravovali zástupci Attily
a Theodosia II. a která byla těsně před ratifikací. Od východořímské říše už nemohl Attila
nic čekat, město pro něho bylo nedobytné a území Thrákie byla po dlouhých letech plenění
zbídačená. Attila obrátil svoji pozornost na Západ. Aby si kryl záda ustupuje Attila od
tvrdých podmínek smlouvy sjednané s Theodosiem II., vyklizuje území obsazené v roce 447
a snižuje tribut. Marcianos ale odmítá platit jakýkoli poplatek. Attila je rozezlen, ale s
pomstou vůči Marcianovi musí počkat až skončí galské tažení. Na hunského velkokrále se s
prosbou o pomoc obrátila sestra západořímského císaře Valentiniana III. (425 – 455)
Honoria. Valentinianus III. neměl mužského dědice, a proto zakázal Honorii sňatek
(Honoriin manžel by se stal císařovým následníkem). Honoria navázala milostný poměr se
správcem svých statků Eugeniem a podle dvorských klepů měla být těhotná. Aby císařský
dvůr zabránil možnému skandálu byl Eugenius popraven a Honoria internována v domácím
vězení. Prostřednictvím eunucha Hyacintha nabídla Attilovi peníze za své
vysvobození. Attila toho využil a argumentujíce prstenem, který mu Honoria poslala,
prohlašoval se za jejího snoubence a požadoval její propuštění z domácího vězení a
navrácení titulu augusty. Jako věno si tento samozvaný ženich nenárokoval nic menšího než
Galii. Honoria byla proto v roce 450 proti své vůli provdána za senátora Herculana. Attila byl
tedy odmítnut s tím, že je jeho potenciální snoubenka už vdaná a navíc mu byl odebrán i
titul a plat magistra militum. Válka s Atilou byla na spadnutí a císař Valentinianus III. se z
Ravenny uchýlil do Říma.
Attilovo tažení do Galie
Galie nebyla jednotná ani centralizovaná a o nějaké soudržnosti se nedalo mluvit. Z Attilova
pohledu se útok na Galii jevil jako reálně proveditelný. Toloské království Vizigótů bylo
součástí západořímské říše spíše formálně. Do Sapaudie přesídlení Burgundi, kteří zde měli
bránit Galii před útoky germánských Alamanů , byli po porážce od Hunů oslabeni. Galii a
Hispánii ohrožovala také povstání Bagaudů (uprchlých otroků a nemajetných kolónů).
Bagaudi si v Aremorice (Bretani) budovali státní útvar nezávislý na Západním Římu. V roce
442 oblehli Bagaudi město Civitas Turorum (Tours). Aetius reagoval tím, že usadil Alany v
okolí Aureliana (Orleansu) jako foederaty a pověřil je bojem proti Bagaudům v Aremorice. V
době hunského vpádu do Galie v roce 451 vládl Alanům král Sangiban, který se hodlal
postavit na Atilovu stranu. Sálští Frankové vedení králem Chlogiem zaútočili v roce 448
nebo 450 na oblast kolem měst Atrebatum (Arras) a Camaracum (Cambrai) a obsadili
galskou provincii Belgica Prima. Attila byl o situaci v Galii informován. K Hunům uprchnul
jeden z vůdců Bagaudů lékař Eudoxius, který hunského krále k útoku na Galii
podporoval. Attila doufal i v pomoc vandalského krále Geisericha, tradičního nepřítele
Vizigótů, který vysláním svého syna Hunericha na dvůr Valentiniana III. a jeho zasnoubením
s císařovou dcerou, vylepšil vztahy mezi vandalským královstvím v severní Africe a
Západním Římem. Flavius Aetius tušil, že se schyluje k mohutné ofenzívě Hunů a všemožně
se snažil, vyjednáváním i silou, přesvědčit foederaty, že společná obrana Galie je v zájmu
všech. Sálské Franky porazil a uzavřel s nimi novou smlouvu. Franský král Chlogio se stal
foederatem a správcem provincie Belgica Secunda. O jižní sousedy sálských Franků,
středorýnské, ripuárské Franky, zmítané v té době spory o následnictví, svedli Attila s
Aetiem diplomatickou bitvu. Attila a Aetius podpořili každý jiného kandidáta. Ripuárští
Frankové se nakonec rozštěpili a oba potenciální králové odvedli své stoupence na opačné
strany. Podle gótského historika Jordana shromáždil Attila na jaře roku 451 obrovské vojsko
čítající na půl milionu mužů. Hunové, Ostrogóti, Herulové, Skirové, Gepidové, Slované a
příslušníci mnoha dalších menších kmenů se chystali vyrazit na Galii. Uvážíme-li početnost
vojsk jakými nedlouho před Attilovou výpravou disponovali v taženích jiní vojevůdci (Alarich
Nezařazené poznámky - stránka 27
vojsk jakými nedlouho před Attilovou výpravou disponovali v taženích jiní vojevůdci (Alarich
40 000, Geiserich a Stilicho po 20 000), jeví se tento odhad jako značně nadsazený. Do
bojů v Galii však zasáhli pod Aetiem prakticky všichni západořímští foederati a i Attila do
galského tažení povolal všechny své vazaly. Obě vojska tedy musela být nezvykle
početná, Attila i Aetiusmohli mít každý tak 80 000 až 100 000 vojáků. Před vpádem do Galie
se Attila pokusil obratnou diplomacií rozdělit protivníkovy síly. Vizigótského krále
Theodericha I. ujišťoval, že cílem jeho útoku není toloské království Vizigótů, ale jen
centrální vláda západořímské říše. Císaře Valentinina III. naopak informoval, že útok bude
směřovat pouze proti Vizigótům. Theoderich I. se po důkladném uvážení rozhodl bojovat na
straně císaře Valentinina III.. Zásluhu na rozhodnutí vizigótského krále má obratná
diplomacie Aetiova vyjednavače, senátora Eparcha Avita. Theoderich svému zeti, římskému
vojevůdci Aetiovi, napsal: „Vaše přání, Římané, je vyplněno. Podařilo se vám zasít
nepřátelství mezi nás a Attilu. Budeme ho pronásledovat kamkoli nás povolá.“ Přítomnost
Vizigótů ve foederátní armádě byla pro Aetia naprosto klíčová. Sám disponoval pouze svojí
osobní gardou a několika oddíly pravidelné římské armády. Kontingenty ostatních foederátů
byly početně slabší než vizigótské. Na stranu Západořímské říše se nakonec postavili i
Burgundové, kteří nezapomněli na krvavou porážku od Hunů. Paradoxně nevzali v potaz, že
to byl právě Flavius Aetius, který hunskou armádu proti Burgundům vyslal. K Aetiově
armádě se přidávají i sálští Frankové, Sasové, Bagaudi z Aremoricy a další menší kmeny. V
únoru 451 dorazila hrůzu nahánějící Attilova armáda k Rhenu (Rýnu). V březnu se Attilovo
vojsko přepravilo přes Rhenus v oblasti, kterou kontrolovali jejich franští ripuárští spojenci,
mezi městy Confluentes (Koblenz v Německu) a Mogontiacum (Mainz, Mohuč v Německu).
Přepravě na vorech a provizorních mostech přes řeku padly za oběť rozsáhlé lesy.
Confluentes bylo zničeno, Colonia Agrippina (Kolín nad Rýnem) náporu odolala. Hlavní síly
Attilovy mnohonárodnostní armády postupovaly do Galie údolím řeky Mossely na jihozápad
k Treveri (Trier, Trevír v Německu). Po pádu Treveri se početná armáda rozdělila do
několika proudů, aby se vyhnula potížím se zásobováním. Jedna kolona vojsk zamířila na
severozápad směrem na Atrebatum (Arras), druhá pokračovala údolím Mosely na jihozápad.
Koncem března dorazil Attila k městu Mettis (Metz, Mety ve Francii) a 7. dubna 451, během
tzv. Krvavého Velikonočního pondělí, ho dobyl a vyplenil. Remi (Remeš) nezachránil před
útočníky ani remešský biskup Romanus, který vyšel v čele procesí vstříc nájezdníkům, aby
je požádal o milost. Byl namístě sťat. Město bylo vypleněno, ale obyvatelé Remi ušetřeni.
Gótští Gepidové krále Ardaricha dobyli Argentoratum (Štrasburk), Nemetae (Speyer v
Německu), Borbetomagus (Worms v Německu) a Mogontiacum. Ostrogótský král Theodemir
zaútočil proti Burgundům v Sapaudii. Pravděpodobně nepostupoval s jádrem Attilovy
armády na severozápad podél Rýna k Mogontiacu, ale mířil dále na západ podél Istru. Cílem
útoku se stala města Basilia (Basilej ve Švýcarsku) a Colmar (ve Francii), které se mu
podařila dobýt. Úspěšně pokračovalo i tažení Hunů a jejich spojenců, tažení na severozápad.
Dobyty jsou města Rotomagus (Rouen) a Argatus (Caen). Na scéně se konečně objevuje i
Aetius. Přes Přímořské Alpy a řeku Rhodanus (Rhonu) dorazí do správního střediska Galie
Arelate (Arles) a na přelomu dubna a května 451 spojuje své oddíly s početným vizigótským
vojskem, které přivedl král Theoderich I., doprovázený do války svým nejstarším synem
Theodemirem. Attila si je vědom nebezpečí útoku Aetiovy foederátní armády do boku svých
vojsk a obrací své voje směrem na jih. Lutetia (Paříž) byla proto, pomineme-li legendu,
podle které zachránila město svatá Genevieva, z taktických důvodů obejita a ušetřena
obléhání. Attila rychle směřuje k Aurelianu (Orleansu) a snaží se ho obsadit ještě před
příchodem protivníka. Aureliano držel náčelník Alanů Sangiban, který se chtěl Attilovi
poddat. Aetiovi se na poslední chvíli podaří ve městě umístit svoji posádku a ta brání město
a strategický most přes řeku Liger (Loira). Od května je město obleženo. V červnu se ho
Attilovi téměř daří dobýt, ale v okamžiku, kdy Hunové pronikají do města dorazí Aetius a v
bitvě před městskými hradbami Attilu poráží. Attila odvádí svá otřesená, nemocemi a
hledem strádající vojska na severovýchod, do oblasti dnešní francouzské Champagne,
ohraničené řekami Yonne a Aisne, a soustřeďuje je u Mauriaca nedaleko města Augustobona
(Troyes). Gepidové krále Ardaricha kryjí ústup Attilových hlavních sil a tvrdě se střetnou se
sálskými Franky. Po bitvě se zbytky Ardarichových vojáků stahují k Attilovi. Zde, na
Maurických polích (campus Mauriacus), se odehraje rozhodující bitva galského tažení. Bitva
je známější jako bitva na Katalaunských polích podle města Catalaunum (Chalons sur
Marne), ale tato lokalizace bitvy je nesprávná.
Bitva na Mauriackých polích
Attilovo vyčerpané vojsko očekává protivníka uzavřené v opevněném táboře chráněném
vozovou hradbou, případným útočištěm při nepříznivém průběhu bitvy. V den bitvy
vyvede Attila vojsko z tábora až po poledni a sešikuje ho. Sám obklopen svými Huny zaujal
místo ve středu linie, z boků chráněn svými nejvěrnějšími vazaly. Na pravém křídle ho kryl
gepidský král Ardarich, po Attilově levém boku velel ostrogótský král Theodemir. Proti
Attilovi stál oslabený střed Aetiovy armády, nespolehlivý král Alanů Sangiban. Ardarich měl
proti sobě Aetia a Theodemir čelil vizigótskému králi Theoderichovi I.. Kolem třetí hodiny
odpolední bitva začíná.
Nezařazené poznámky - stránka 28
odpolední bitva začíná.
Střetnutí začíná lépe pro Aetia, který ovládne strategickou výšinu nad Ardarichovým
křídlem. Attilovi Hunové odpovídají prudkým útokem na nepřátelský střed. Všude zuří tvrdé
boje a bitva se stává nepřehlednou. V boji umírá vizigótský král Theoderich I. Právě
Vizigótům se ale podaří obchvat levého křídla hunské armády. Attilovi hrozí útok zezadu
nebo obklíčení a dává rozkaz k ústupu do opevněného tábora. Obě armády utrpí strašlivé
ztráty. Protože byla bitva zahájena až pozdě odpoledne, začalo se ještě před jejím koncem
na bitevním poli stmívat. S houstnoucí tmou se bitva stávala čím dál více nepřehlednou.
Velitelé přestali kontrolovat své vojáky a hrozilo, že se bojem rozvášnění muži pustí omylem
do svých spojenců. Situace na bojišti se vyjasnila až ráno druhého dne. Attila se s vojskem
opevnil v táboře, Aetius ovládnul bojiště pokryté mrtvými těly. Hunský velkokrál hodlal
bojovat až do posledního muže. Podle gótského historika Jordana přikázal Attila svým
vojákům vystavět hranici z jezdeckých sedel a chtěl se v okamžiku, kdy do hunského tábora
proniknou nepřátelé vrhnout do plamenů: „Aby nikdo nejásal nad jeho smrtelnou ranou,
nebo aby on sám, pán nad tak velkými národy, nepadl živý do rukou nepřátel.“ Dobývání
opevněného tábora bylo pro unavené Aetiovo vojsko riskantním podnikem. Attila se ocitnul
v zoufalé situaci, ale kapitulaci odmítá. Jeho stále početné vojsko by obležení nemohlo pro
nedostatek potravin dlouho vydržet a muselo by se pokusit o průlom. Zdá se, že Aetius po
zvážení situace dospěl k názoru, že úplné zničení Hunů a jejich spojenců není v zájmu
Západořímské říše. Výhodnější se jevilo nastavit rovnováhu sil. Vítězstvím posílení Vizigóti
by se mohli od západořímské říše definitivně odtrhnout a ohrožovat ji. Aetius proto rozpustí
foederátní vojsko. Jako vhodná záminka se hodí smrt vizigótského krále Theodericha I. Jeho
nejstarší syn Thorismund byl Aetiem vyzván, aby se urychleně vrátil do Tolosy a uplatnil
svůj nárok na nástupnictví. Attila se po odchodu Aetia a jeho spojenců mohl stáhnout zpět
za Rhenus. Flavius Aetius se vrací na císařský dvůr do Ravenny.
Attilův vpád do Itálie
Je obdivuhodné, že se Attila tak brzy po fiasku v Galii vzpamatoval. Hned na jaře roku 452
dobyl Emonu (Lublaň ve Slovinsku) a poté se svými vojsky prošel přes nechráněné
průsmyky Iulských Alp do severní Itálie. Po rozpuštění foederátního vojska byla Itálie
prakticky bezbranná. První oběť, město Aquileia, se statečně bránilo, ale po třech měsících
prorazily obléhací stroje hradby a Hunové vtrhli do města. Aquileia byla zničena. Do
Attilových rukou padají další města, Vicentia (Vicenza), Patavia (Padova), Berexia (Brescia),
Bergamus (Bergamo), Mediolanum (Milán), Ticinum (Pavie), Concordie (Concordia), Altinum
(Altino). Hunové získávají bohatou kořist. Flavius Aetius dokonce uvažoval o císařově
evakuaci do Galie. Attilovo vojsko je však sužováno nedostatkem potravin a epidemií,
patrně moru nebo bahenní zimnice. Navíc mu hrozil útok Aetiova vojska, posíleného nyní o
oddíly východořímského císaře Marciana. Attila proto přistupuje na mírová jednání s Aetiem.
Na řece Mincius (Mincio) se Attila setkává s Aetiovými vyjednavači, papežem Leonem I.,
konzulem Gennadiem Avienem a senátorem Trigetiem (Trigetius v roce 435 úspěšně
vyjednával o míru s Geiserichem) Attila ustupuje od záměru zaútočit na Řím a souhlasí s
výměnou zajatců. Attila si mohl ponechat kořist dobytou v severoitalských městech. Attila
poté z Itálie ustupuje, ale ze zajetí propouští pouze římské vojáky a důstojníky. Zajaté
civilisty odvádí do otroctví.
Atilova smrt, konec hunské říše
Po návratu z Itálie se Attila rozhodl zasáhnout proti východořímskému císaři Marcianovi. Ten
už před Attilovým tažením do Galie odmítl platit tribut a v době, kdy hunský velkokrál válčil
v severní Itálii, posílil západořímské jednotky kontingentem svých vojsk. Attila znovu
vyzývá Marciana k placení poplatků, ten, posílen Atilovými neúspěchy v Galii severní Itálii,
odmítá a Attila chystá další vojenskou akci. Ještě před tažením proti Východořímské říši
však Attila umírá. Stane se tak při jeho svatbě s burgundskou princeznou Ildico. Smrt
charismatického Attily znamená konec hunské říše. V roce 453 nebo 454 dochází k bojům
mezi Huny a některými ostrogótskými kmeny. Řeka Savus (Sáva) v Panonii je svědkem
porážky Hunů od Ostrogótů. Hunové jsou poraženi, ale Attilovi synové si z porážky nevzali
ponaučení. I věrný Attilův vazal král Ardarich se odmítá podřídit jeho následníkům, kteří
podle něho Gepidy pohrdají a nedoceňují jejich pomoc ve válce. V roce 454 nebo 455 poráží
Ardarichovi Gepidé se spojenci z řad Skirů, Rugiů a Herulů Huny v bitvě na řece Nedao, na
blíže neupřesněném území v Pannonii (pravděpodobně nějaký přítok Sávy). V bitvě bylo
podle Jordana zabito 30 000 Hunů a na bojišti nalezl smrt i Attilův syn Ellac. Chaosu po
Attilově smrti a vzpouře Gepidů využívá západořímský císař a na podzim 455 bez boje
ovládne Pannonii. Do dění na bývalém hunském teritoriu zasahuje i východořímský císař
Marcianos. S jeho souhlasem se v Pannonii Secunda usazují Ostrogóti. Attilovi synové
svedou v příštích letech s Ostrogóty, které obviňují ze zrady (Úloha Ostrogótů v bitvě u
Nedao není zcela jasná. Na straně Gepida Ardaricha pravděpodobně nebojovali. Buď
zachovali neutralitu nebo bojovali na straně Hunů a po porážce je opustili.), dvě neúspěšné
války. První v roce 456 nebo 457, druhou v letech 464 až 466/467. Vojenská síla Hunů je
podlomena. Poslední pokus vydobýt si na Východořímské říši území a tribut nastal v roce
467. Attilův syn Dengizich napadl v zimě Moesii a Thrákii. Když o dva roky později zahynul,
Nezařazené poznámky - stránka 29
467. Attilův syn Dengizich napadl v zimě Moesii a Thrákii. Když o dva roky později zahynul,
byla jeho hlava odvezena do Konstantinopole, kde byla naražena na kůl a vystavena
radujícím se obyvatelům města. Moc Černých Hunů je definitivně zlomena a jednotlivé
hunské kmeny se rozptýlily v Evropě nebo odtáhly za řeku Borysthenes (Dněpr) na jih
dnešního Ruska, kde se usadily. Říše bílých Hunů přetrvala až do 6. století. Od druhé
poloviny 5. století útočili Bílí Hunové na Indii. Svrhnuli vládnoucí dynastii Guptovců a od
roku 515 se severozápadní Indie stala součástí jejich středoasijské říše, která však neměla
dlouhou existenci. V šedesátých letech 6. století ji společně vyvrátili Peršané a Turci.
Důsledky vpádu Hunů do Evropy
Expanze Hunů z východní Asie byla příčinou Velkého stěhování národů. Hunské kmeny valící
se přes asijské stepi uvedl nejprve do pohybu germánské a sarmatské národy, které začali
pronikat na území Římského impéria. Východní i Západní Řím se ve válkách s nimi vyčerpal
a byl nucen tyto kmeny přijmout na své území, čímž se oslabila soudržnost Římského
impéria. V druhé fázi to byli sami Hunové, kteří podnikali nejprve kořistnické nájezdy na
římská území (především na Východní Řím) a po sjednocení hunských kmenů došlo k
mohutné invazi do Galie a Itálie. Římané tyto útoky za vydatné pomoci svých barbarských
foederatů odvrátili, ale impérium bylo jejich útoky nenávratně oslabeno a otřeseno. Určující
mocenskou silou živořícího Říma se stala prakticky nezávislá germánská království. Pád
Západního Říma v roce 476, kdy Germán z kmene Skirů, Odoaker, sesadil loutkového císaře
Romula Augusta, posledního západořímského císaře a nechal se provolat králem, byl
formálním potvrzením stavu, který už delší dobu v západořímské říši existoval.
Vloženo z <http://www.valka.cz/newdesign/v900/clanek_11258.html>
Nezařazené poznámky - stránka 30