DVATISÍCESEDM

DVATISÍCESEDM
1000835
Ú vodník
uložení RM v Nepálu. V oblasti Solu Khumbu...
Namche Bazar (3420 m.n.m) – Shangri La lodge
Dole (4090 m.n.m) Cho Oyu lodge Machhermo
(4410 m.n.m) Tashi Dele lodge Gokyo (4750 m.n.m) Lakeside lodge.
na CD jsou nějaké fotky...udělal bych to celé jinak...vím jak, ale nevím
kdy...času není moc...leda tak do příštího vydání RM...teď sháním tuhle
švihařku totiž...CD s fotkama Ti nechám v dílně.
M.
jo fota, 1000834, 835 – Gokyo, 1000961, 962 Dawa Sherpa v Gokyo
1000641 Namche Bazar / Shangri la lodge 1000758 Machhermo –
Tashi Dele lodge
1000962
O BSAH
Úvodník
3
Obsah
5
Pavel Špaček
6
Mirka Křivánková
12
Michal Šanda
14
David Jan Žák
16
Kateřina Komoradová
18
Renata Bulová
19
Jiří Hrabě
21
Kateřina Cukerová
24
Karel Tomek
28
Ludvík Hess
30
Petr Kment
34
Karel Babuljak
49
Jan Majcher
50
Pavel Zdražil
53
Marek Karhan
57
Tomáš Bělíček
60
Milan Dedera
63
Pavel Rakušan
64
Vlastislav Matoušek
70
Thukydides
76
David Vávra
86
Ondřej Vaculík
90
David Jan Žák
92
Václav Slon Kořán
98
5
D RAK
PAVEL ŠPAČEK
6
*1963
I.
Klapání podpatků v horním apartmá se zpočátku zdálo nejen nesnesitelné, ale hlavně nevysvětlitelné. Je možné, aby si někdo vzal na dovolenou k moři domácí obuv s podpatkem?
A ještě ten rytmus! Jako když rychlík projíždí nádražím. Samozřejmě, že dlážděná podlaha
moc nepomůže, ale i Báře bylo jasné, že prkenná by zase pár metrů od pláže dlouho nevydržela.
Moře na dosah ruky… tak laciné reklamní masáži se snad ani nesmí uvěřit. A ono to někdy
může být pravda! A ještě k tomu araukárie, jinak blahočty, osvěžila si své zahradnické znalosti, vánoční jehličnany rostoucí kousek od pláže. Jen je ozdobit a mohl by přijít Ježíšek.
Kam jsem se to jen dostala? A když už jsem tu, proč si tady přivolávám zimní depiny, když
venku tak krásně svítí slunce? Vánoce stále jsou v Nymburce, ale v Nymburku nevezmu ani
kurku. Tak nějak zněla básnička, kterou nedávno četla ve jakémsi sborníku nazvaném reví
mítink? Pointa té básničky jí však nedošla ani dnes a nebýt toho, že se točila kolem jejího
rodného města, nezbylo by z ní v hlavě vůbec nic. Takhle zůstala jen mrazivá vánoční
pachuť.
Asi nejsem úplně v pořádku, pomyslela si, když se v tomhle prosluněném a prosoleném
počasí brodím v močálech svých depresí. V močálech? Nejsem snad taky básnířka? Zasmála se sama sobě. Bude to tím, že už je skoro listopad, skutečné vánoce za dveřmi
a k tomu dvacet tři let na krku. Tak to bylo zase klišé na klišé, pokárala se za tu myšlenku.
Ale to určitě přejde, na tomhle úžasně krásném místě, s šuměním přílivu… jen ty střevíčky
nad hlavou, klapající jak porouchaný psací stroj! Snad už je dnes večer ta ženská odloží.
Třeba to není ženská. Ta myšlenka byla dnes první věc, která Báru trochu pobavila. Rozhodla se, že půjde k moři.
Nejprve se před zrcadlem důkladně učesala. Každému vlasu se snažila věnovat stejnou
pozornost, hladíc ho opatrně mohutným kartáčem. Myšlenky se vracely domů. Čí to byl
7
vlastně nápad, vydat se tímhle výletem ze všech peněz? A proč na Krétu? Tahala kartáč
rytmicky dolů, jako by se snažila vyčesat právě ten první nápad, ukrytý v koříncích vlasů.
Všichni se nad tím rozplývali. Jižní Kréta? To musíš vidět! Bratislavská cestovní kancelář
pojmenovaná po řecké bohyni. Jestlipak bohyním šedivěly vlasy? Mámě začaly šedivět
brzy, vzpomínala a pozorně prohlížela své tmavě hnědé pevné prameny, dobře padnoucí
k temnému obočí a výrazně tvarovaným rtům. V této až černobíle pojaté fotografii pak vynikala dvě drobná horská plesa, jak kdysi zamilovaně poznamenal jeden odrostlejší ctitel. Ze
strachu, že ji k těm opravdovým plesům bude nutit vystoupat, byl to jeho poslední kompliment.
Oči máš po otci, ale vlasy po mně. A jeho jméno ti také nenechám. Často ji od dětství zněla
v uších matčina porozvodová písnička. Matka je přejmenovala obě. Když umřela, zůstaly
po ní Báře kromě jména její husté vlasy. Po otci nezbylo ani telefonní číslo.
Od dveří se ozvalo zaklepání.
„Dále,“ vstala rychle od zrcadla, jako přistižená při něčem nevhodném.
„Dobrý deň, prepáčte, my sme susedia, tu od vedľa a chceme sa opýtať, o koľkej že máme
tu schôdzku s delegátom.“
Bára si prohlížela tetu naklánějící se do pokoje přes zpola otevřené dveře.
„Opravdu nevím, byla jsem z letadla úplně vyčerpaná a v autobuse jsem spala,“ odpověděla co nejpříjemněji a pokračovala pomalu v česání.
„A kde, to asi taktiež neviete, no nevadí, tak dovi,“ dveře se zavřely.
Bára se otočila k zrcadlu. Uvědomila si, že není na skupinové zájezdy zvyklá. A ke všemu
s sebou určitě mají několik ukňouraných capartů. Na ty nebyla ani zvědavá. Aby zvykání
trochu oddálila, otevřela si kufr a začala pečlivě hledat plavky. Ani to jí moc neuspokojilo.
Nakonec se natáhla na postel. Myšlenky se samovolně vydaly k domovu. Co by na to
všechno tady asi řekla Klára? A proč s ní vlastně nejela, když zájezd byl zaplacen pro dva?
Určitě se spolu hodně nasmáli. Oči se ji při vzpomínání pomalu zavřely a mysl zasnila…
II.
…Klára vrazila do dveří pokoje dusíc se smíchem. Skácela se na postel a svíjela se několik minut v hereckém záchvatu. Mohla by se začít víc ovládat, napadlo Báru, ale s nehraným zájmem čekala, až hysterický výlev opadne a ona se dozví jeho důvod.
„To bys, teda, to bys, fakt neuhodla,“ a další salva smíchu.
Vydržím vše, řekla si Bára, mám čas. Ještě dvanáct dní.
„Ne, to fakt neuhodneš, a my myslely, že jsou to střevíčky.“
„Klariso, uklidni se, prosím, a poděl se o tu legraci. Takhle fakt nevím, čemu se smát!“
„Baruchňo, já jsem téměř kožená, jako naše Božena,“ zubila se Klára na posteli. Vždycky
si trochu vychutnávala, když měla výjimečně navrch nad svoji o chlup hezčí „nejlepší“
kamarádkou.
Klarisa a Baruchňa byly přezdívky ještě ze základní školy a používaly se v těch důvěrnějších situacích, jako byla tato. Jelikož však už nepřicházela další otázka, musela Klára
s celou srandou ven.
„Tak ty střevíčky nejsou střevíčky a ta paní není paní! Je to jeden milý pán s umělou nohou,
která, když je zutá, tedy bez boty, má na konci špičku, jak hůlka na lyže a ťuká jako podpatek!“
„Tu dap tap, tu dap tap,“ opakovaly obě rytmicky a jedna doplňovala druhou, která se
právě zalykala smíchem. Nakonec vyčerpány padly na postele.
„Jdu se osprchovat,“ řekla Klára, „připadám si jak vymačkanej citrón.“
V mžiku ze sebe shodila šaty. Ve světle slunečního svitu proplétajícího se dřevěnými žaluziemi si Bára nečekaně jasně uvědomila křivky jejího vypracovaného těla, s pevným bříškem, dívčími ňadry, mírně svalnatějšími stehny a hlavně dvojbarevně vytetovaným
ornamentem ve tvaru orientálního draka, kterého si Klárka přivezla jako velikou vzácnost
8
z výletu do Amsterodamu. Dráček se pařáty opíral o roztomilé bochánky nad hýžděmi, ocasem směřoval mezi jejich poloviny a zakloněnou hlavou chrlil oheň směrem k pevné šíji…
…na Holandsko dobré, ale na Čechy trochu příliš. Ta myšlenka Báru probrala ze spánku.
Bylo ji to jasné hned, jak se s kérkou kamarádka přivalila. Mělo by mě to štvát nebo trochu
rajcovat? Co by stalo, kdyby se Klára ještě chvíli protahovala? A kdyby koupelnu nezamkla? Vešla bych za ní? Kde se berou takové sny? Jsem přetažená jak budík. Obrátila se na
druhý bok a snažila myslet na něco jiného...
III.
Viktor se z městečka nevrátil v dobré náladě. Nejenže si nevyfotil nic z nedělní řeckokatolické bohoslužby, což mělo být téma pro jeden cestopisný plátek, ale nezachytil ani řádění předpubertálních školáků, kteří měli po obřadu za úkol uklidit kostel. Místo toho se honili s košťaty
mezi pozlacenými ikonami za oslintaným sklem. Při divoké honičce stačili ještě se vší úctou
svaté olíbávat a zanechávat na skle stopy svých žvýkaček, vyprávěl Viktor otráveně.
„To muselo být veselé. Proč jsi nefotil aspoň tohle, jenom tak, pro sebe?“ zeptala se Bára
bezelstně.
„To jsou otázky. Podívej se, prosím tě, nejdřív na poličku a pak se ptej,“ odsekl Viktor,
„nechal jsem baterku v nabíječce!“
„Aha, to jsem si nevšimla. No, kdybys fotil na moji starou mechanickou leiku, tam bys baterku nepotřeboval,“ dodala nevinně.
„To jsou rady, co bych asi s těma fotkama dělal? Kde by mi je vzali, v jaký redakci, nevíš?!“
„Tak to bys na tom byl vlastně stejně jako teď, když žádný nemáš,“ hrála svou nevinnost dál.
„Víš co? Radši mlč!“ Viktor se odešel uklidnit do koupelny.
„No, no, myslím, že zatím se moje divadelní fotky dostaly dál než tvé reportážní cestopisné
pecky,“ pokračovala dostatečně hlasitě, aby bylo slyšet až u umyvadla. Bylo jí jasné, že
zásah na tak citlivé místo neprojde jen tak.
Viktor vyšel beze slova z koupelny a začal si sbírat věci na pláž.
„Je hrozné vedro, jdu na pláž. Jdeš se mnou?“
„Nejsem ještě hotová.“
„Aha, ale bude poledne.“
Bára si upila kafe.
„Takže mám jít sám? Měl jsem dojem, že to je společná dovolená, na kterou jsi mě pozvala a já kvůli tomu zrušil několik kšeftů a naštval spoustu lidí, takže by ses třeba mohla podle
toho chovat. Mám jít taky sám na oběd? A na večeři se laskavě uráčíš? To jsi mohla zůstat
doma!“
Jeden z nás určitě, pomyslela si. Práskly dveře…
…Bára se prudce probrala. Vyskočila z pohovky. Chvíli přemýšlela, kdo ji probudil. Asi děti
venku.
Dnes už na pláž nepůjdu, rozhodla se a pomalu pokračovala ve vybalování věcí.
IV.
„...menom celej našej cestovnej kancelárie dúfam, že sa vám dovolenka s nami páčila, že
ste si dozaista odpočinuli, že ste načerpali nové životné sily a zároveň vy, ktorý ste po prvý
krát privoňali ku gréckej kultúre a nemyslím len k tej kulinárskej, že ste si ju obľúbili, zvlášť
jej špecificky krétsku ostrovnú podobu, hrdú a hrejivú i v týchto jesenných mesiacích,“ plynul z autobusových reproduktorů mladý hlas delegátky cestovní kanceláře, kterou Bára po
celém týdnu téměř neznala. Důsledně se všem společným akcím vyhýbala. Autobus se
mistrně nakláněl v horských serpentinách a řeč delegátky hladce plynula jako namazaná
vyhlášeným místním olivovým olejem.
9
„A pokiaľ vám môžem ešte raz odpovedať na vaše otázky, rada tak behom ostávajúcich niekoľko minút cesty na letisko urobím.“
Bára se chtěla zeptat na klapající střevíčky, které jak se ukázalo nebyly neobutou protézou,
na trojbarevná koťata, která se ještě nestihla narodit, na anglického staříka, který v taverně
pil chlazený Mythos za Mythosem a vždy trefil sám do svého apartmá. Chtěla by se zeptat
ještě na spoustu dalších věcí, ale věděla, že není, kdo by jí dokázal odpovědět.
Bez velkého přemáhání zůstala mlčky sedět. Pozorovala nevzhledné krabicové domy podél
cest, s nedokončenými terasami a drátěnými fousy trčícími k nebi jako antény. Hlavou si
nechala běžet obrazy, které možná nikdy neviděla, ale přesto si je odvážela s sebou. Vesnici zavěšenou ve strmém svahu pod vápencovou horou, složenou jako stavebnice ze špinavých kostek. Vesnici spojenou pletivem černých hadic s olivovníkovými háji, jediným
majetkem domorodců. Staříka v zelené beranici a jeho nejjemnější pálenku z granátových
jablek, stařenku s bělavým, jak loket silným copem, v nezbytných černočerných šatech,
jejichž cena ve městě na trhu si vyžádala mnoho potu v olivovém háji.
Ze snění Báru vytrhl hlas delegátky.
„A vám sa taktiež páčilo, slečna Dosoudilová? Vyzerala ste tak trocha osamelá.“
„Jmenuji se Dokoupilová, ale na tom už teď nesejde.“
„Prepáčte, tak málo sme sa stretávali. Ale ja mám pre vás dobrú správu. Hovorila som
s centrálou našej cestovnej kancelárie v Bratislave a peniaze za ten stornovaný pobyt, ktorý
ste tesne pred odjazdom zrušila, vám zarátajú a peniaze vrátia. Prajem príjemnú cestu
domov.“
„Děkuji,“ odpověděla Bára. Nemohla si jen přesně vzpomenout, pro koho vlastně měl být
ten stornovaný zájezd. Byla si ale jistá, že příště už sama nikam nejede.
V.
Betonové retardéry si pohrávaly s chladným proudem Vltavy, zdvíhaly hučící vodní bubny
a drtily zpěněné peřeje. Trójský kanál bývá na konci října skoro opuštěný.
Nedaleká půjčovna kajaků a vodáckého náčiní byla sice o víkendu ještě otevřená, ale pramalý zájem o její obnošenou vodáckou výbavu signalizoval, že letos je to asi naposled. Jen
slunce se nechtělo smířit s blížící se zimou a snažilo se ze všech sil vytvořit poslední iluzi
léta.
Viktor byl nadšený. Měkké světlo spolu s neobvykle dlouhými stíny vytvářely na hladině
kanálu živé kompozice a on jen trpělivě čekal na správný odlesk vlnící se peřeje a suverénně mačkal spoušť. Materiál k článku o vodních sportech. Občas se zaměřil na ojedinělého kajakáře, který se bláhově snažil bojovat s proudem, usilovně kmital rukama
v oprýskané brance a když se jeho tělo náklonem zhouplo kolem jedné z tyček, ladným
obloukem se téměř po boku sklouzl po proudu. Spoušť aparátu pracovala.
Sportovní tréninkovou atmosféru kanálu rušila jen nesourodá skupina raftařů, která se opakovaně snažila své nafukovací monstrum převrátit a utopit pod ním nedospělou část posádky. Obojí se jim nakonec málem podařilo a Viktor si s foťákem připadal jak hyena z bulváru.
Když se chvilka napětí pod převráceným raftem rozplynula v osvobozující smích, oddechl
si spolu s rodiči málem utonulých dětí a najednou si uvědomil, že ani on tu není sám. Jeho
doprovod se opaloval na nedalekém molu. Otočena zády ke slunci ukazovala sportovní
postava světu svá pevná opálená záda podepřená v kříži nápadným dvoubarevným drakem. Viktor nasadil krytku na objektiv a vyrazil za dráčkem.
10
MIRKA
KŘIVÁNKOVÁ
*1954
ŠAUKLE
řetízkáč a klece
tyrkysová mašle
opičky na gumičce
první prstýnky
bigboš
duet velké
první lásky
Až dozraje víno
začne listí padat
a mlha poletovat
Ještě ti zavolám
Naposled
Vytočím číslo poslepu
a dlouze budu poslouchat
ty – týt ty – týt
ticho
němé stínohry ptáků
rukama na zdi
a nohama na stropě
Potom TAKE FIVE
vyklepu na kolenou
a zamávám křídly
vaetžraal
á
v
o
r
k
Cu pes jitrničku s
aneb
zyku
ji na ja
řevalu oblázky
p
a
v
Tvá slo
k řeka
m je ja ké žvatlání
omýlá
ts
nké dě
tichou epetice
pr
rep re
kola
o a do
do a d mi točí
se
hlava
lásky
ne bez
jazyku
tak už
se na
á
v
lý
p
roz
á vata
cukrov oči
nitivně
je
áří defi
v
zalepu
t
e
s
rok
ti
Tenhle rdce v kleci
la smr
s
é
n
e
ř
strašid epetice
v
t
se
e
íj
b
z
r
lo ro
rásná
přesta
kola k
ky
o a do
prováz
d
m
a
o
lů
d
id
š
a
r
t
jí s
řeci
praska
m si p
umírá
le
ě
v
k
s
ky
od lás
skvěle
12
beze slov
šapitó
je plno je nabito
hej – hej
nejlepší výprodej
balonky letí
barevné smetí
padáš provazochodče
konečně
jednokolák trakař
a kára zkárovaná
tíží a už se blíží
už jsou tady
už tě vezou
komedianta
chce se ti plakat?
SMĚJ SE PAŇÁCO
KONEC JE MILOVÁNÍ
Povlaky nohama vzhůru
Matka nohama vzhůru
Godard vzhůru nohama
a spinet dokonce třema
Stojím tu pod plátnem nebe
Má černou barvu....
Jakou barvu mám já?
hraběnka
vzpomněla panenka na tváři růměnku
jak snadno z ní udělali hraběnku
hraběnka hráběma zahrábla
melodaj o tom co vyhrábla
hraběnko neplač a zavři očička
za krkem je tvá věrná kočička
rakvový likér – miláček
opička sedá už na víčka
poslední hrábni sólíčko
neorané je tvé políčko
vínečko víno
jak chtěl by lásku
lásku lásečku na provázku
zatáhnu půjde
povolím nechá
snění o srdéčku pro člověka
zhoupnu se dolů krvavá modrá
pro blázny lahvinka
a pro nás také dobrá
útěchu v blbosti ducha
pomoc je v krůpěji
ach pomoc jednoduchá
nechte ji chuděrku
bezvěrku stonat
nechte ji programově
životně onanovat
naděje krůpěje, lísteček slzí
krůpěj se zachvěje
a program neomrzí
13
14
Fiakr z Brixenu
Pfii zastávce na obûd ve formanském hostinci v Rattenbergu rozkuráÏen opeãen˘m bockwurstem pronesl vrchní komisafi Dedera na
adresu eskortovaného Karla Havlíãka:
Génius je chyba v systému.
Schmeckt gut, opáãil nevûda kterak má o v˘roku svého nadfiízeného sm˘‰let na adresu bockwurstu koãí Matûj Chadraba.
Neoficiální ceník stanoven˘ vojáky obou stran znûl:
1 komisárek – 2 bajonety
1 biskup kufiecí ãi jiné hrabavé drÛbeÏe – 1 flinta
1/2 libry hrachu – 3 granáty
3 vufity – 4 fedrpu‰e a 2 deky
1 libra ‰peku – 1 bota pravá ãi levá do páru
Kaprál Bondardoni posnídal nabídnutou pruskou kost od ‰unky, av‰ak odmítl vzdát se v˘mûnou své tornistry, ãímÏ roznítil ãtyfii hodiny trvající masakr, kter˘ se po frontové linii pfienesl aÏ ku Sadové. Na Svíbském palouku ve‰ker˘ proviant rozmetán na padrÈ. Pouze
kolibfiík naboden˘ na roÏeÀ ze sicherheitsky, pod nímÏ vzplála rakouská patrona, byl dokfiupava.
Neb˘t kaprál Giuseppe Bondardoni lakotn˘
zfiejmû by diplomaté ve Vídni i Berlínû bitvu u Hradce Králové nazvali frapantní ‰arvátkou. O pÛl osmé ráno 3. ãervenec 1866 pfiedsunutá 2. ãeta 12. meranského pluku ve Svíbském lese u Máslojed narazila na pfiedsunutou jednotku 7. gardové divize Labské armády, právû snídající na palouku mezi bfiízami.
MICHAL ·ANDA
*1965
NùKOLIK MARGINÁLNÍCH P¤IPODOTKNUTÍ K NÁRODNÍMU DùJEPISU
15
Poslední brtník na ChoceÀsku
V sedmém revírním oddûlení na m˘tinû u Oucmanic medvûda stfielil pytlák Bofiislav Mareda. Maredu pfii odfiezávání tlap a stahování koÏe‰iny stfielil for‰tmistr Jan Daubner. Na místû tragédie byl na náklady Norberta Oktaviána hrabûte Kinského do pískovcového
balvanu vytesán nápis. âasem pískovec podlehl om‰ení a erozivním hfiíãkám pfiírodních sil, proãeÏ po odstranûní mechoví turista
mÛÏe se doãíst, Ïe
An dieser Stelle ist am 18.September 1712 der letzte Bär
Borislaw Mareda erschossen worden.
Nafiãena z ãarodûjnictví
Magdalena Rebcová z Benátecké Vrutice u Milovic, ãekajíc na v˘slech útrpn˘m právem byv‰e jí v prvním stupni tortury odÀato stravy po dobu od outerka po sv. Dûtfiichu do pátka, v spárách mezi kamenn˘mi bloky zdí kobky nalezla cínem zaletovanou konzervu.
KdyÏ pominutá hladem o podlahu probrousila její dno, namísto ‰protu vypadl z ní umolousan˘ lístek.
Staãilo odfiíkat na nûm psané:
Astaroth, asperge me spermate tuo et inquinabor.
Kdyby ov‰em znala ãíst a latinsky, takto Magdalena Rebcová vydechla du‰i na skfiipci nevinná.
Avantgardní
kompozice skladatele Johna Cagea s názvem 4’ 33” zmocnil se dirigent Johann Gottfried Hübschmann v nahrávacím studiu firmy
Parlophone jako Dvofiákovy Novosvûtské a staccata pro nÛÏky. Dodateãnû bylo napoãítáno, Ïe za ãtyfii minuty tfiiatfiicet vtefiin rozstfiihali vídeÀ‰tí filharmonikové pod Hübschmannovou taktovkou dvû stû sedmnáct partitur tohoto klenotu ãeské hudby.
*1971
DAVID JAN ŽÁK
Mlžná je noc mlžná a plavá
pramínky stékají drobnými kvítky petrklíče
ach prvosenko jarní přirostlá k mé hrudi
o čem ti šeptá?
že hvězdy pochrupují a tma se šklebí?
že měsíc vadne po úplňku steskem?
že ranní modlitbou je zívnutí do rozednění?
do mlhy přichystané k snídani?
/Olze Tokarczukové/
V Kielcích usíná sama
usměvavá jak mrtví bývají
krásná
nikdo už nezabuší do zavřených vrat
SOPEČNÁ KŮRA
bosá touha
tvar
vl
n
v propasti klína zůstal
do příjezdu
popel
ář
ů
cholerický sen sopky
o květech na
dosud žh
avé
lá
v
ě
rekvizitou noci stín uprostřed jeřabin
tam kdesi v nitru vpadáváš do mých řas
a vyvoláváš třas…
za mnou je vleklá tůň v ní stojí pije kůň
je celý ryšavý s plamínkem v oháňce
mé prsty zbloudily…
rekvizitou dne je krok má nekonečně slok
v tůni koni podobná koupe se žena
a jitro zpívá po řasách…
nevcházím do hlubin za ženou z rozpuklin
co oheň svírá mezi kameny
neunesu víc…
Koblížek svět se točí sní
o stáji uvázaných hřebců
ukusují vlasy
světlovlasým dívkám
s očima chalcedonů s očima tesknoty
Podkova zvoní o žlab plný zrní
Pastýř se probouzí chvěje se
a milá volá po slehnutí
16
RODINA
Žena táhne tělo cestou
On bolestně táhne ženu
Voda šumí táhle navzdory
a z ničeho nic
na tebe oba hledí
jak z divokých vajec
Pasti jsou líným korbelem
pivo v něm zkyslo není k pití
a tvoje boky nedoslechnou
odbíjení hodin
VARIACE
NA LUKÁŠE MARVANA
Zdají se mu sny
mrtvé sny
noc co noc
mrtvé sny
stromy k tomu
vřeští
větve ulamují
mrtví
nerozmlouvají
jakoby nebyli
duté rány listů
do mnichovy kutny
Ve věži dávná znamení
průhledy k svatým na orloji
tak proč už tvoje srdce
nenaráží do mého zvonu?
/Viliamu Poltikovičovi/
Na ledovci střepu zpíváš
zaposlouchán v proudu mlčení
Příteli
z očí odhazuješ hrany
ty ostré plátky
a češeš hlubiny
V objetí
hory hoří na přivítanou
Chvalšinský kostel sám
naklání stín
zpívá větrem
usíná
prázdný v očekávání
nedýchá
pozastaví čas
Básně ze sbírky Na břiše svítání
Davida Jana Žáka (2006)
17
Kateřina KOMORADOVÁ
*1982
JSEM ŠMOUHA NA PLÁTNĚ ŽIVOTA
… jsem korán zbavenej súr,
jsem déšť stepující pouští,
jsem ticho pod křídly nočních můr.
Jsem čas prohranej v kartách,
jsem zlomenej klíč,
jsem ozvěnou týhle společnosti,
jsem dno, kam padnul lidskej chtíč.
Jsem vlnobití za soumraku,
co podupal slunci čelo,
jsem hořkost, co se válí na jazyku
- a pořád jenom JSEM
i když chtělo by se
ŽÍT.
V AUTOŠKOLE JSME SE UČILI
před křižovatkou nevyřazovat
hlavně nedojíždět
tak jsem dojela
v tepnách prázdno
brzdové destičky na padrť
věčně řazenou zpátečkou
v autoškole jsme se učili
opustit křižovatku co nejrychlejc
kam
nám už nikdo neřekl
stačila by jiskra
a nové svíčky
co nezhasnou ani ráno
po spanilé jízdě nocí
stačil by ten správný
klíč od zapalování
atrapou nenastartuješ
18
Š AMAN
RENATA BULVOVÁ
*1966
Ležel na stromě. Objímal tu nejtlustší větev a rozhlížel se kolem. Na střechách domů, všude
kam jeho oko dohlédlo, rozprostírala se novoroční nadílka, stříbrná jako moře. Z okapů trčely rampouchy, viděl, jak mezi nimi prosvítá zbytek zapadajícího slunce a náhle ucítil, že je
konečně šťasten.
První noc oka nezamhouřil. Držel se větve jako mýval a čekal, kdy se rozjitří. Druhou noc už
spokojeně oddychoval. Nenechal se vyrušit ani vrabci. Škoda jen, že ho nenapadlo vylézt
na strom dřív. Mohl předejít spoustě problémů. Osobních, a tak. Přitom to jediné, čeho se
obával, bylo, aby na něj vůbec vylezl. Vážil skoro metrák a dlouho se svým tělem nic pořádného neudělal. Ale snad že byl Nový rok, a jak na Nový, tak po celý, na strom doslova
vyskočil.
19
Vše začalo pár dní před Silvestrem. Přijel na chatu, kterou mu půjčil kamarád. Čekal na
Kamilu. Čekal na ni v křesle. Občas se zvedl a přiložil poleno do krbu. Díval se, jak hoří. Díval
se do plamenů, pak ven z okna. Strávil tři dny přikládáním dřeva do ohně a pozorováním
okenní tabule. Třetí den si uvědomil, že po celou dobu sleduje strom, který je za ní. Měl pocit,
že v něm, v jeho rozložitých větvích, spatřil obličej. Přišlo mu, že mu chce něco říct. Šel ven
a oběma rukama se chytil spodní větve. Když se na větvi usalašil, došlo mu, že Kamilu nemiluje. Nebylo to mezi nimi poslední dobou růžové. Mohl by klidně říct, že to nemělo žádnou
barvu. Jejich vztah pomalu vyčpíval. Kamile bylo třicet a chtěla dítě. On byl přesvědčen, že
si ho život vybral pro něco docela jiného, daleko zásadnějšího než plodit potomky a vydělávat na ně peníze. Jeho osud ležel nejspíš někde mezi anténou a topolem, jak jednou odpověděl reportérovi z rádia, který ho zastavil na ulici a zeptal se ho, jestli viděl Ufo.
Větev ho příjemně hřála do zad. Pak ho přišla navštívit paní Čímanová, místní hostinská.
Nakrmila ho pravými domácími šiškami omaštěnými v sádle a přitom mu vyprávěla o místních lidech. Přestali k ní chodit na točenou desítku. Mají hluboko do talíře. Spočítali si, že je
to levnější s lahváčem a v klidu u televize. Však si ji taky pořídila. Tu bednu. Byla by se
zbláznila z toho věčného ticha. Pysky mu otřela vlastním kapesníkem, který mu nechala.
„A co vám mám připravit na zítřek? Nechcete palačinky nebo filé?“
„Jo.“ Zněla odpověď.
„Tak filé. Já ho dělám do vajíčka, se sýrem.“
Odpoledne přišla paní Lašková. Přehodila přes něj deku s motivem orchidejí, aby mu nebyla v noci zima. Jeho dlouhé černé vlasy, tu a tam protkané stříbrnými, ji zašimraly pod
nosem. Hlasitě pšíkla. Miloš jí podal kapesník. Řekla, že mu ho vypere.
Miloš se měl na stromě dobře. Místní za ním chodili a nosili mu různé věci. Rozbité štafle,
prasklou lampu, prošoupaná křesla, starou ledničku. Taky igelitové pytle plné hadrů. Policie kolem projela, ale nezastavila se. Až jednou. To už byl konec dubna a strom začal
pučet. Pod ním se kupa dotýkala spodních větví a kysele čpěla. Vystoupili z auta a nařídili
mu, aby věci odstranil. Vypsali mu papírek s pokutou 50 000 korun. Pak zase odjeli.
V květnu byl strom zelený. Skrz husté listoví nebylo Miloše vidět. Lidé na něj zapomínali.
Někteří si našli jinou zábavu, začali chodit zase do hospody na točenou desítku. Miloš chátral a dost často míval hlad.
Začátkem června, možná už bylo pravé léto, přijela Kamila. Odhrnula větev a spatřila prošedivělého kmeta. Vyděsila se, ale nenechala na sobě nic znát. Poručila mu, aby slezl dolů.
Nebylo to jednoduché. Dlouho se svým tělem nic pořádného neudělal. Končetiny měl
zatuhlé, nehty vrostlé do větve. Musel se hodně snažit, aby si je nepolámal, ale i tak jich
o řadu přišel. Dolů spadl rychleji, než by čekal. Jako dělová koule se propadl do odpadkoviště. Pak mu ale trvalo dlouho, než se z něho vyhrabal a než se dobelhal k vozidlu.
Kamila po celou dobu stála u otevřeného auta, aniž by řekla jediné slovo. Co tedy dodat.
Snad jen, že auto mělo červenou barvu.
20
Jiří
HRABĚ
*1980
DENTRO DEL CORRIENTE
Polykám nitě
španělských ptáčků,
kteří nestihli
následovat Salvadora
do zahrady s pomeranči.
Na červený rybky
nepotřebuješ Salingera,
vždyť za rohem se
nebojovalo,
a kvůli opalování
si neprostřelíš hlavu!?
Ve spirálách odtékají
symboly světla
ztracené sněním
uprostřed proudu.
DÝCHÁM S TEBOU
Rozkročit do polí
nechodíš bez (pasu)
a mezi klasy kukuřic
si hraju na celníka.
Prohlídka
povolit
překročit
hranice?
Dýchám s tebou
rychleji,
než opilá těla
spolkne tma.
CHINA IN MY HANDS
Každý máme svou poetiku,
do slabin všeptám tisíc hříchů,
pro tichou věčnost nirvány
spálím tvůj polštář ze slámy.
Ve tváři lepty všech těch nocí,
skrz síto z hřebů budem prosit,
O milost?
Ale jděte!
to radši vedví rozetněte
ty sochy plný ideálů,
co šeptaly si do rukávu,
a za půl nočního svádění,
(vy)tryskalo z nich kamení.
T
Á
R
E
U
Z
T
E
N
N
I TER
N
I
na
68
*19
Á
ROV
UKE
C
NA
EŘI
KAT
Těžko je vydržet sama se sebou. A tak jsem si podala inzerát. Takový, na který jsem ani
nepředpokládala, že mně někdo odpoví, i když zvědavá jsem byla. Hlavně jsem si chtěla
ujasnit, co vlastně sama chci, vyslat informaci do vesmíru, a bylo mi celkem jedno, jestli
odpověď přijde formou odpovědi na inzerát nebo jinak. Odpověď nakonec přišla, tak i tak.
Můj inzerát zněl takto: Ráda bych potkala muže, který neztratil optimismus a víru mj. ve
vztah založený na úctě, muže, který umí pracovat sám na sobě, na vztahu, ale i úplně obyčejně mužsky, muže, pro kterého číselné údaje týkající se mé osoby nejsou důležité. Můj
přístup k životu koresponduje s tím, co hledám. Nejsem věru dokonalá, jen každý den
dělám, co můžu.
ę
Kromě toho, že jsem tímto inzerátem nehledala ani tak muže (i když to taky), jako spíš sebe
samu, jsem pochybovala o své vlastní víře, svém optimismu, o své schopnosti práce na
sobě samé, na vztahu, ale i o svém obyčejně ženském fungování. Jediné, co mě fakt netrápilo, bylo to, jak vypadám, a tudíž ani to, jak by měl fyzicky vypadat můj případný protějšek. V tom to přece vůbec není! (Zkouška na toto téma přišla záhy.) Bavila jsem se tím, jak
si případný čtenář mého inzerátu říká: „To tedy musí být nějaká hrůza, když nechce prozradit žádný svůj parametr.“
Navzdory očekávání pár odpovědí přišlo. Dva úchyláci, které jsem ignorovala. Pak jedna
roztomilá odpověď, která vypadala takto: ‚????? Pepa‘. Naprosto jsem chápala úžas onoho
Pepy: Co to má být? Nějaká ujetina? (Ujetina jsem.) Na nic se ale Pepa nezeptal, tak jsem
mu na nic neodpověděla. A pak přišla odpověď od jednoho nesebevědomého prťavce,
24
který se ptal, jestli mi nevadí, že měří 150 cm. Tak jsem mu odpověděla, že mi to nevadí
a jestli jemu nevadí, že já jsem naopak dost vysoká: 180 cm. Asi mu to vadilo, protože
neodpověděl. A pak přišla odpověď, která se mi opravdu moc líbila, přestože vzhled pro
dotyčného odepisovatele do určité míry důležitý byl. Měl obavy, abych nebyla tlustá, resp.
tlustší, než je on sám, což jsem ho mohla uklidnit, protože s nadváhou skutečně problémy
nemám. Na konci jeho odpovědi byla básnička o dívce, která neumí číst, ale přiloží-li si
dopis od milého k čelu a přitiskne-li jej k srdci, v sounáležitosti s přírodou je jí blaze, i když
„nerozumí“ …
A tak začala hojná denní mailová korespondence. Snad nikdy jsem si s nikým nebyla tak
blízko. Řekli, resp. napsali jsme si věci, které si manželé často neřeknou ani po padesáti
letech manželství. Naše názory se překrývaly, doplňovaly po mužsku či po žensku, ale
i úplně obyčejně lidsky, neskutečně hřály a hladily. V jednu chvíli jsem však vpustila do
tohoto úžasného plynutí racio a s tímto novým úhlem pohledu mně to všechno začalo připadat nějak ulítlé. Chtěla jsem náš vztah ukončit nebo aspoň na čas přerušit s tím, že se
obávám jakési virtuální závislosti. Přišla mi odpověď, ve které se Imrich (tak se totiž jmenuje) svěřil s takovými věcmi, že jsem byla šokovaná a dojatá zároveň. A proti virtuální závislosti navrhnul vpustit nějaké nevirtuální prvky. Poslal mi svá telefonní čísla. Moje srdce bylo
zajato a já bezpečně věděla, že musím, že chci! pokračovat.
Po prvním telefonickém hovoru jsem byla rozčarována. V první řadě jsem byla zaskočená
skutečností, že je to muž. Tento fakt jsem samozřejmě věděla, ale pro mě byl něco jako bezpohlavní bytost (byť o věcech pohlavních psal hojně, zasvěceně, fakticky a bez jakéhokoli
úchylného nádechu). A pak – jeho hlas se mi nelíbil. Život mě ale poučil, abych chvíli vyčkala, než se vytasím (byť jen sama pro sebe) s nějakým soudem. A jaký že ten jeho hlas byl?
Takový skřehotavý, na rozdíl od mailů nehladivý. Když jsem si posléze formulovala, co jsem
za tím hlasem slyšela, byla to obrovská sebekontrola, sebedisciplína a z toho plynoucí jakási topornost – vše ale koneckonců sympatické, protože jsem v tom jednoduše nacházela
to, co jsem hledala – onu práci na sobě. Když se to ve mně rozleželo, začal mi ten hlas připadat vlastně docela příjemný a po dalším telefonátu už se mi vyloženě líbil, začala jsem
se na něj těšit.
Už tedy zbýval jen třetí a poslední střípek do mozaiky plné reality (i když: Co to plná realita vlastně je?) – setkání. Změní se jím vše, co jsem tak plnohodnotně cítila? Trochu jsem se
těšila, hodně jsem se bála a úplně ze všeho nejvíc jsem byla zvědavá. To už jsem věděla,
že Imrich je menší, silnější, skoro slepý a že v jeho žilách koluje maďarsko-rómská krev.
Vždy jsem se nad nějakou takovouto nově přišedší informací, nad kterou bych se kdysi
bývala zarazila, jenom usmála a mé srdce bylo otevřené a stále otevřenější. Přestože handicap měl daleko významnější než onen muž měřící 150cm (Imrich mimochodem není
o moc vyšší), evidentně se s ním srovnával úplně jiným, mně velmi sympatickým způsobem,
takovým, že jsem (i přes jasnou informaci) ani nevnímala, že nějaký handicap má. Popisoval, jak studuje, čte, maily psal vydatně (technika při tom všem přirozeně pomáhá) a hezké
holky podle všeho taky rozpozná – ‚Tak v čem je problém?‘ říkala jsem si.
Den D tedy nadešel. Bylo to zvláštní, netradiční, jakoby úplně obrácené. My už jsme spolu
prožili snad vše, co se prožít dá (alespoň to hezké), aniž bychom se byli viděli. A teď jsme
se měli konečně potkat! Snažila jsem se zachovat klid, ale čím více se hodina setkání blížila, tím více jsem propadala stresu, který se stupňoval a stupňoval. Měla jsem intenzivní
nutkání setkání zrušit a krátce před odchodem z domova jsem tak málem byla skutečně
učinila. Nechtěla jsem být ale zbabělá. Přemohla jsem se a na setkání se rozjela. Na schůzku jsem neplánovaně přijela o čtvrt hodiny dříve, tak jsem se procházela historickou Prahou
a zhluboka dýchala. V té době už jsem setkání rušit nechtěla. Zvědavost a touha po nějakém definitivním „rozštípnutí“ byla obrovská.
25
Říkal, že bude stát před kavárnou se sluchátky na uších. Stál tam. Moje představy nebyly nijak konkrétní, pořád jsem si držela linii, že je-li krásná jeho duše (a to podle všeho je)
a staví-li se k životu konstruktivně (a to podle všeho staví), nemůže být ošklivý. Moje jasná
linie v ten moment, v moment setkání, vzala za své. Věděla jsem, že je malý, ale nemyslela jsem si, že až tak moc. (I on věděl, že jsem vysoká, ale nemyslel si, že až tak moc,
jak se posléze svěřil.) Ten výškový rozdíl byl nejmarkantnější a pro oba v první chvíli nejvíce šokující. Ale ani v jiném jsem na něm na první pohled nenacházela nic, co by alespoň vzdáleně mohlo připomínat fyzicky pěkného muže. V chaosu, který mnou proběhl, mi
vystřelila ruka na pozdrav. Imrich však tuto skutečnost – zřejmě s ohledem ke svému
handicapu a taktéž jistému rozčarování – vůbec nezaznamenal. Otočil se a kolíbavým,
avšak rychlým krokem vplul do kavárny. Jak se otočil, zaznamenala jsem, že je majitelem
zadku, kterému říkám: syndrom padajících kalhot. (Z estetického hlediska je totiž jedno,
jestli kalhoty skutečně padají nebo jestli to jen tak vypadá.) Každopádně zůstala jsem stát
s napřaženou rukou, dveře přede mnou se zabouchly a mně hlavou prolítla myšlenka: „To
tedy bude zajímavý.“
Objednala jsem si čaj a Imrich kávu. Míchal si ji takovým naprosto zvláštním způsobem,
jakoby ji nemíchal jen na 100, ale na 250%. Velice důmyslně kroutil zápěstím, hlavu nakloněnou doprava a usmíval se. Vypadalo to, jako by se s kávou mazlil. Těžko říct, co se v něm
odehrávalo. V sedě náš výškový rozdíl zmizel a já , aniž bych si to ještě uvědomovala, jsem
se stávala přístupnější. Nicméně zkouška na téma: Je pro mě povrchní vzhled opravdu
nepodstatný? pokračovala. Při našem telefonickém rozhovoru říkal, že už nemá bujnou kštici jako za mlada, přesto jsem doufala, že aspoň s vlasy to bude jakž takž. Nebylo. A navrch
jedno ucho měl výrazně odstáté. Kdyby obě, aby v jeho vzhledu byla aspoň nějaká symetrie!
Bylo to všechno nepopsatelné, ale nemůžu říct, že vyloženě nepříjemné, jenom děsný zmatek. Kdybych Imricha nebyla znala z předchozího, nejspíš bych to záhy vzdala. Říkala jsem
si, že někde TO přece musí být, a tak jsem nic nevzdávala a ONO TO skutečně začalo záhy
probleskovat. Zpočátku jen tak slabě, ale zřejmě dost na to, abych neutekla. Věděla jsem,
že vidí jen trochu a to jen na jedno oko, tak jsem se zeptala, na které, abych věděla, kam
se mám dívat a abych pochopila (aspoň částečně) jeho úhel pohledu. Klidně a věcně mi
odpověděl.
„Je to ten pánbůh ale srandista, co, že nás obsadil do těl, do kterých nás obsadil“, řekla
jsem, když jsme si porovnávali velikost našich dlaní – mojí elegantně obrovitou a jeho rozložitě krátkou a jemnou. Ten dotyk rukou nebyl ani za mák nepříjemný, naopak! Což můj
zmatek ještě zesílilo. Nevěřila jsem, že by to tak mohlo být, i když v hloubi duše jsem to
věděla.
Pak jsme šli do vedlejší vinárny, kde Imrich hraje na klavír. Místo u stolu vedle klavíru bylo
obsazené, tak mě číšník, urostlý, nádherný a děsně namyšlený chlap, posadil na balkónek. Cítila jsem z něho negativní vibrace-asi jsem se mu nepozdávala nebo prostě jenom
neměl svůj den nebo oboje. Imrich za mnou prozíravě poslal jiného, velmi sympatického
číšníka, taky moc pěkného chlapa. Dala jsem si polívku a kupodivu jsem po letech dostala chuť na pivo. ‚Co tu budu dělat?‘ říkala jsem si, když jsem dojedla. Snažila jsem se něco
číst . Ale nešlo to. Tak jsem jen seděla a svrchu pozorovala, jak vinárnou plují ti krásní číšníci a jak na klavír hraje onen prazvláštní člověk. Moje vyčerpanost vším tím zmatkem byla
obrovská, a tak jsem to v jednu chvíli všechno pustila. Přišlo uvolnění a dostavilo se to
důležité. Imrich ke mně prostřednictvím své hudby mluvil. A já na tuto mluvu slyšela. Byla
to komunikace od srdce k srdci. Rozplakala jsem se. Už jsem nechtěla odejít od Imricha,
ale z vinárny ano.
26
Pak měl Imrich pauzu, tak jsme opět přešli do vedlejší kavárny. (Imrich totiž nechtěl být
v tomtéž prostředí, ve kterém po celý večer hraje.) Valnou část jeho přestávky jsem strávila na záchodě. Když jsem se konečně vrátila, vyjevila jsem mu svoji touhu odejít. Navrhla
jsem mu, že se pro něj vrátím, až dohraje. Imrich řekl, že bude respektovat, když odejdu,
ale že by si moc přál, abych se do vinárny vrátila. Odkvačil hrát a já zůstala sama se svým
zmatkem: Co teď? Ještě, že existují mobilní telefony! Zavolala jsem kamarádce Adéle,
která byla do všeho zasvěcená. Už nevím, co mi říkala, důležité bylo, že jsem se povídáním opět relativně zklidnila a dala tak šanci tomu podstatnému. Najednou mě prostoupil
prapodivně jasný a silný pocit, že za tímto člověkem se nemůžu nevrátit, nejen kvůli němu.
Vzedmula se ve mně obrovská touha nedopustit, aby se mu ještě kdy stalo něco špatného, alespoň toho, co je v mé moci. Vrácením se do vinárny jsem měla první příležitost tento
svůj postoj demonstrovat. Nebyl to soucit, jak by se na první pohled mohlo zdát, k tomu
mně Imrich bez tak nedal ani v nejmenším příležitost. Cítila jsem lásku, skutečnou čistou
lásku – a ona proudila.
Sešla jsem se se svojí letitou kamarádkou Kristýnou. Od dětství sledujeme svoje životní
peripetie. Tak jsem jí barvitě vylíčila tuto svoji momentální.
Smála se a s nadsázkou konstatovala: „No to je zase dobrej exot. Malej, tlustej, slepej,
vypelichanej cikán… Ty, Jolano, černocha jsi ještě neměla, viď?“
Potvrdila jsem.
„Protože pak už zbejvá jenom mimozemšťan…,“ podotkla s humorem sobě vlastním.
Bylo blahodárné od srdce se nasmát tak, jako už dávno ne.
„Imrich o sobě říká, že ví, že je hezkej až na druhej, třetí nebo dokonce čtvrtej pohled. A je!
A ta krása stojí za to!“ nedala jsem sebe ani Imricha.
Kristýna se přestala smát a konečně začala vnímat a skutečně respektovat hloubku mého
zaujetí.
A tak šel čas, nějak rychle tou dobou. A záhy se pomalu a nenápadně vplížil strach do
mého prožívání, strach z toho, že to hezké skončí, strach z toho, že to hezké potrvá, strach,
který vetkává do života nedůvěru a nedovolí proudit lásce. A ten strach mi dal pocítit, že
před sebou skutečně nikam a k nikomu neuteču a dal mi pocítit radost, že tomu tak opravdu je. Co zbývá? Neustále čistit kanál, aby láska mohla proudit nejen na poli vztahovém,
ale na poli jakémkoli. Rozpoznávat, kdy se čistá „voda“ mění v zanesenou, neúnavně zastavovat valící se proud nečistot, aby člověk nezačal smrdět a hnít pod jejich nánosem.
Volala Kristýna. Chvíli jsme si povídaly a ona se pak zeptala: „Co Imrich?“
Pověděla jsem jí, že mi řekl, že mě nemiluje, že to necítí v srdci, že nechce vztah. Kristýna
s neskrývaným překvapením konstatovala, že to tentokrát beru tak klidně, že se nehroutím,
že ani nevolám.
Už smířeně jsem vysvětlila, že jsem opět tlačila na pilu, opět vykloubila sebe samu ze sebe,
opět se nechala unést svým strachem. „Tak co jsem měla čekat? Kromě toho je taky docela možný, že to je on, kdo se bál víc. Co kdybych mu náhodou časem pláchla s někým
dokonalejším?!“
Kristýna se však vytrvale podivovala mému netradičnímu přijetí odmítnutí od člověka, o kterého jsem evidentně stála, jako by vůbec nebyla schopna pochopit to, co jsem říkala.
Usmívala jsem se. Není nad to přijímat sebe samu se všemi kopanci dostávanými i rozdávanými. Ale co jsem měla více vysvětlovat, už to bylo součástí mého bytí. A tak jsem jen
prohodila:
„Dnes Imrich volal a ptal se, jaký si má koupit mlíko – jestli modrý nebo červený.“
„Cos mu poradila?“ zeptala se Kristýna.
„Červený.“
27
28
BOHYNĚ
KAREL TOMEK
*1963
29
Vstoupil jsem do potoka víc,
řežavé jiskry na bocích
a zhluboka se napil ohně.
Zem pode mnou se rozpálila,
já ustoupil,
zaklelo ticho,
ona vzdychla,
hrom prásk.
Já narovnal se v ramenou,
ona, prozrazena,
s úsměvem plachým
změnila se v potok ohnivý.
Rukou pokynula a její oči,
dvě slunce nad řekou
tak blízko žhnuly,
když jsem v nich pannu uviděl.
Ve vlasech had byl strnulý,
úsměv a večer měňavý,
já se na kolenou chvěl,
nevím
jak to bylo dlouho.
Stála na mraku
a dívala se dolů,
na mne.
LUDVÍK HESS
ANTOLOGIE
DIVOKÉ VÍNO
1964–2007
V roce 1964
napadlo studenty
gymnázia
Na Zámečku
v pražské Libni
vydávat literární
časopis. Příhodně
jej pojmenovali
Divoké víno. Za
sedm báječných
let publikovalo
v Divokém víně
360 autorů
většinou básničky
a prózu, ale
i překlady,
fotografie, kreslený
humor a grafiku.
Rok 1972 přinesl
náhlý konec
časopisu.
Zázrak vzkříšení
nastal v roce 2002.
Časopis začal opět
vycházet jako
www.divokevino.cz.
30
Antologie Divokého
vína mapuje
časopis od vzniku
do roku 2007.
Ve 27 kapitolách
jsou vzpomínky
editora
a šéfredaktora
Ludvíka Hesse
na historky
šedesátých let
a počátku let
sedmdesátých
proloženy
konfrontací
mladické tvorby
významných
českých básníků
a umělců se
současnou
tvorbou. Jejich díla
se potkávají
s básničkami
a uměním mladíčků
a panen
současných.
Na stránkách 27
čísel
www.divokevino.cz
publikovalo čtyři
stovky autorů,
z toho 212 je jich
uvedeno
v Antologii
Divokého vína –
Miloň Čepelka,
Vladimíra
Čerepková, Jana
Černá alias Honza
Krejcarová, Václav
Hrabě, Ladislav
Landa, Pavel
Hudec Ahasver,
Pavel Jasanský,
Jan Vyčítal,
Stanislav Holý,
Vladimír Jiránek,
Vladimír Merta,
Zdeněk Rytíř, Jiří
Žáček, Karel Sýs,
Jaroslav Holoubek,
Petr Cincibuch,
Pavel Verner a více
jak dvě stovky
dalších...
Knihu vydaly
Nakladatelství
Slovart a Národní
knihovna ČR.
Čítá 496 stran
formátu 200 x 275,
vytištěna je
dvoubarevně na
křídovém papíře,
v plátěné vazbě
s ražbou
a s přebalem.
A považte, váží jen
dva kilogramy.
Kniha je u každého
lepšího knihkupce,
objednávky
vyřizuje taky
Nakladatelství
Slovart na
www.slovart.cz.
Divoké víno –
současná tvorba
PAVLÍNA PULCOVÁ
BABIČČINO ÚDOLÍ
Alejí urostlých kaštanů
Úpa se líně vleče – nepospíchá
Kužele květů světélkují v lahvové zeleni
Loknout si vůní
A pak zvesela
Pěšinkou klikatou
Blankytu nad hlavou
Ve staré zdi se kameny dotýkají stovky let
Svorně a věrně dýchají chlad
A o kus dál v chalupě vržou prkna do kroku
Kolik lidských nohou……?
Ale co na tom!
Když zdálky nese se hukot splavu
V sluneční lázni dovádí - jiskřivě radostný
Až chtělo by se zapomenout
Na všechny Viktorky
stříbřité proudy kořenů
hukvaldských buků
plynou staletím
neviditelný pohyb
jenž přežil
svědky
*H*A*I*K*U*
mlhy úsvit tají
dlaně země ukrývají
prozření
31
IVANA SVOBODOVÁ
ZAŘÍKÁNÍ SEDMI
...už vím.
Musel jsem projít sedm černých zemí,
v každé z těch zemí stálo sedm dvorců.
Každý z dvorců měl sedm bran z bronzu.
Od sedmé brány se sedm písečných stezek
rozbíhalo do všech stran.
Sedmá cesta vedla údolím s popelavými lány
a na sedmé křižovatce leželo sedm bochánků
- v každém sedm svic.
Kolem stálo sedm bílých stromů.
Vrkalo na nich šest hrdliček s obojky na hrdle.
Jen ta sedmá naříkala.
Tos byla ty.
SIRÉNA I
Ležím sama před svítáním,
dva kroky před kokrháním.
Po nohou mi stéká slída,
vítr mi oči otevírá.
Má hlava je znetvořená,
napůl zvíře napůl žena.
Kdyby viděls mě v tu chvíli,
nervy by ti povolily.
Rybářský hák v mojí noze
a červánky na obloze
jsou tak stejné,
až to bolí.
zubatou tlamou pro rozkousání.
Kde jsem očekáván tak naléhavě,
že jsem protahován i štěrbinou ve skále?
Kde jsem očekáván?
Padám do propasti.
Husy táhnou dál
32
33
CAFÉ A LA TURCA
PETR KMENT
*1978
Bitevním polem pod hradbami města Vídně zasvištěla kartáčová střela. Útočníci zaslechli
táhlý syčivý zvuk, který se proměnil ve výbuch těsně vedle cihlové zdi malého bastionu. Další
kráter rozryl hlínu vídeňského předpolí. Špičatá věžička bastionu se zachvěla, avšak zůstala
neporušená. Ne nadlouho. Pouze několik minut stačilo rakouským artileristům k naládování
kanónu a dalšímu výstřelu. Obránci tentokrát mířili přesně. Kus zdi se s věžičkou a zeleným
tureckým praporem zřítil k zemi. Janičáři dnes zaútočili s prvním paprskem a jejich jediným
úspěchem je odražení dvou výpadů z městských bran a dobytí malého bastionu.
„Zadní řada nabíjet. Přední pal!“ ozval se velitelův hlas. Muži v bílých vojenských pláštích
a černých šarivarech jsou seřazeni do dvou dlouhých řad, jedna orta vedle druhé, celkem dva
tisíce mužů. Obklopili velké a pyšné město a mimo dosah jeho děl střílejí po obráncích, kteří
se odváží podniknout protiútok.
Štěkavá salva několika set mušket zazněla. Vojáci velikého sultána Mehmeda míří přesně. Jakmile se rozplynul hustý bílý dým, bylo vidět, že obránce, kteří nedoběhli do bran, povečeří
krkavci. Přestože jsou janičáři netrpěliví a krev v nich vře, nikdo nevydává rozkaz ke ztečení
hradeb. Velitelé objíždějí sešikované řady a jen občas přikáží střílet. Jakoby na něco čekali.
Morálku mužstva to ale snižuje. Obléhají Vídeň po dva měsíce a ještě v den útoku dobytí zdržují.
U Alláha, na co čekáme, pomyslel si zlostně osmadvacetiletý hromotluk Jilmaz a pohlédl na
obléhací žebříky povalující se v trávě. Stejně jako jeho druhové z devadesáté deváté orty je
i pro něj vyčkávání před útokem nesnesitelné. Jejich domovem je bitevní vřava, zaměstnáním
sekání hlav nevěřících. Dvouměsíční obléhání spojené s pleněním okolních vesnic je nudné
a ponižující.
Příští minuty odhalily důvod vyčkávaní: východní část městského opevnění na deseti místech
explodovala. Výbuchy vycházely zpod povrchu a vysoká hradební zeď na několika místech nadskočila. Když se rozptýlil prach, objevily se v ní široké trhliny. Některé úseky členitého hradebního pásu chyběly docela. Francouzští sapéři po celou dobu obléhání hloubili tunely k hradbám,
podminovávali je a dnes vyhodili do povětří. Jeden křesťanský pes požírá druhého.
Velitelé čekali právě na tento výbuch. Povely létají vzduchem a vzápětí se k sesutým úsekům
hradeb rozbíhá na dvacet tisíc bílých plášťů s jatagany v rukou. Dezorientovaní dělostřelci na
hradbách se vzpamatovávají a pokoušejí se útočící černobílou masu rozstřílet. Ale zdá se, že už
je pozdě. Jestli Turci proniknou trhlinami do města, je s ním ámen. V boji v ulicích nebudou
mít pěšáci proti osmanským fanatikům šanci.
V táboře obléhatelů stojí před rozlehlým zeleným stanem muž. Přísný pohled a třpytivé safíry
na turbanu prozrazují generála velkovezíra Karu Mustafu. Zkušeným okem pozoruje masakr
na bojišti a město, které do večera shrábne jako piastry z hrací desky. Velkovezír do sebe obrátil zbytek kořeněné kávy z mosazného koflíku. Pyšně pohlédl na svůj prapor se třemi koňskými oháňkami a vešel dovnitř.
„Akime,“ zařval na otroka písaře. Mladík přiběhl. „Piš turecky a potom kopii ve francouzštině pro našeho přítele krále Ludvíka,“ přikázal vojevůdce. Písař usedl za stolek a čekal, až jeho
pán zformuluje věty.
„Letošní rok, tisíc devadesát čtyři hidžry přinesl Osmanům další skvělé vítězství,“ diktoval
generál. „Za slovo ‚hidžry‘ napiš šestnáct set osmdesát tři křesťanského letopočtu,“ zahleděl
se do převodních tabulek. Poté pokračoval: „Přeplněn radostí sděluji Vládci věřících a Vysoké
portě, že Vídeň padla po dvouměsíčním obléhání do našich rukou.“
34
Ustal v diktování a zamyslel se. Nejspolehlivější informace bude mít k dispozici večer, po
dobytí města.
Tři dny plenění taky nemůžu těm nabubřelým kníračům upřít. Mohli by mě podříznout a sultánovi namluvit, že jsem padl v boji, pomyslel si na adresu janičárského sboru. Dopíšu to později.
Natáhl se na divan a dolil si kávu.
„Sděl plukovníkům, že chci císařovu hlavu jako dar pro sultána. A mě ať přivedou několik
mladých zajatců,“ houkl na otroka a mávl dlaní, aby odešel vyřídit rozkaz.
V okamžiku, kdy ponížený Akim vycouval z velkovezírova stanu, stalo se na bitevním poli cosi
neuvěřitelného. Země začala vydávat dunivé zvuky a z dálky se přiblížil mohutný oblak prachu. Bojující strany zjistili, že je to kavalerie o mnoha tisících jezdců. Křesťané vypukli v šílený radostný řev. Na dlouhých kopích husarů se třepetají praporce s křížem a polskou orlicí.
Janičáři se shlukují do improvizovaných čtverců a kartáče trhají jejich těla na kusy. Přesto disciplinovaně nabíjejí muškety a čekají, až se jezdci přiřítí na dostřel.
Půda se děsivě chvěje. Turci rozeznávají detaily kování kyrysů a jezdci sklánějí kopí. Janičáři
stačí vystřelit jen jednou. První jezdci slítávají z koní, další rozrážejí semknuté čtverce a vypukají jatka. Sultánův voják nemá strach ze smrti, ona ho však stejně nemine.
Pach krve zintenzivněl. Zbytky devětadevadesáté orty se semkly okolo polozříceného bastionu. Husaři je zahlédli. Jezdecké pistole zaburácely a na ty, kteří přežili, dopadají rány palašem.
Jilmaz zahlédl vyražené dveře do bastionu. Vletěl dovnitř a vyběhl po schodech okolo několika rozbitých soudků se střelným prachem. Hned ho to napadlo! Popadl povalující se mušketu,
horečně nasypal prach na pánvičku, a zarazil olověnou kulku nabijákem do hlavně. Doutnák
zapálil v okamžiku, kdy do dveří s hrozivým řevem vběhlo pět husarů. Hlavou mu bleskla myšlenka, že ho nesmí dostat živého. To by si mohl vybrat mezi svlékáním z kůže a pomalým nabodáváním na kůl. Anebo spíš nemohl.
Stiskl spoušť. Doutnák se přiklopil k pánvičce a hlavní prošlehl plamen. Kulka mlaskla do dřevěného soudku a bastion se rozletěl na všechny strany. Jilmazovo tělo opsalo ve vzduchu křivku a dopadlo do jednoho z kráterů. Nelidsky zaječel. Kus zdiva, vysoký jako muž, se řítil přímo
na něj. Zaryl se na píď vedle, cynicky pomalu se naklonil a přimáčkl jeho levou ruku k zemi.
Váha několika tun pomalu drtila předloktí a janičár omdlel.
Nastala noc po bitvě. Jeden z krkavců se rychlým houpavým pohybem snáší nad tělo dalšího
sultánova vojáka. Jeho oči ještě sedí v důlcích, a proto je třeba si pospíšit, než je vyklovou
ostatní! Pták usedl na kus zdi, který zraněnému znemožňoval pohyb.
Je to pták, nebo člověk? Jilmaz se probírá z bezvědomí. Chladný večerní vzduch ho vrací do
reality. Není to pták, je to dobíječ raněných. Chodívají po bojištích a obírají mrtvé.
Dobíječ ho zahlédl a lehkým zlodějským krokem se přibližoval. Sevřel v ruce dýku a sám pro
sebe se krutě šklebil dvěma zbylými zuby.
„Und noch ein klein türkish Soldat. Komm zu Papa!“ zaslintal do zrzavého strniště.
Je na padesát kroků od přimáčknuté oběti. Jilmaz nahmatal jílec jataganu. Rychle, rychle, než
si vrah všimne, že se hýbá. Vytahuje čepel a vytváří dokonalého padlého bojovníka, stvořeného pro lidské krkavce.
Hlavně nesmí vykřiknout, napadlo ho.
Zrzavec přichází k janičárovu tělu. Zastrkuje dýku za pás z hrubého provazu a sklání se nad
tělem. Je očividně vzrušený. Rozepíná mrtvému uniformu a hladí jeho ochlupenou hruď.Vzdychá
rychleji a hlasitěji. Padlý však prudce rozevírá oči. Dorážeč mrtvol však nemá čas se leknout. Jilmazova pravá ruka se mihne vzduchem a ostrý jatagan prosekává zrzavcovo hrdlo. Vytryskne
tmavá krev a po janičárově plášti se rozlézá rudá skvrna.
Odkopl tělo od sebe a vytáhl z boty nůž. Pokusil se odhrabat hlínu zpod levé ruky. Po několika minutách končetinu vytáhl, ale pálila jako svědomí těch, kteří dobrovolně přestoupili víru.
Kůži měl sedřenou na kost a ta zůstala nalomená.
Natrhal ze zrzavcovy košile obvazy a stáhl jimi rozdrcené předloktí. Poté co nejrychleji odklopýtal pryč od toho prokletého města, ať ho Alláh zatratí.
Tma jej ukryla před pronásledovateli. Vítězní křesťané vystřelují barevné světlice na potemnělou nebeskou klenbu se zastíněným půlměsícem. Jilmazova tvář se zkřivila nenávistí
35
k veliteli, který dva měsíce obléhá město a poskytne nepříteli čas na přivolání posil. Dnes
ztratil všechny své kamarády a cítí vinu, že nenašel smrt v boji.
Znovu si vzpomněl na okamžik, kdy usekli hlavu veliteli jejich orty. Tehdy pocítil strašnou
nejistotu. Nikdo jim nevelel a z vojáků se stalo nerozhodné stádo, které husaři pobili. Musí
se dostat zpět na turecké území. Je sice možné, že na zbytky poražené armády dopadne sultánův hněv, ale obvykle popravují pouze generály a vyšší důstojníky. Kat je uškrtí hedvábnou šňůrou a hlavu pošle jako důkaz sultánovi. Jilmaz pocítil zadostiučinění. Velkovezírovy
dny jsou sečteny.
V opuštěné vsi objevil koně a zamyslel se nad topografií turecko-rakouského pohraničí. Když
se vydám na východ, musím dojet do Janikkale. Nejprve se zamyslel, zda neexistují dispozice
pro případ zachráněného a opuštěného obléhatele a když na žádné nepřišel, rozhodl se samostatně. Do Janikkale, uherského Györu, zbývalo sedmnáct anatolských mil.
Za zatáčkou se ozvaly výstřely a výkřiky hrubých hlasů. Jilmaz sjel ze silnice a zamířil přes
zarostlou pláň k místu potyčky. Spatřil vůz překrytý purpurovou plachtou a opodál dva muže
bijící třetího. Lupiči! napadlo ho.
Sesedl z koně a pozoroval scénu zpoza stromu. Dva drželi dobře oblečeného starce s dlouhým
plnovousem a třetí rozpáral šavlí purpurovou látku. Z vozu se ozval ženský výkřik provázený
chechotem onoho muže.
„Za tohle tě čeká kůl,“ zakřičel staroch turecky. „Sám budínský paša je můj přítel.“
Zbojník na něj cosi nenávistně zasyčel v nesrozumitelné hatmatilce, kterou mluví Uhři, a udeřil jej pěstí. Starý muž se svalil na zem.
Z vozu se ozývaly zvuky zápasu a trhání látky. Turecká žena nosí několik vrstev oblečení
a chlapa to zdržuje.
Jilmaz se opět musel rozhodnout. Má se do toho plést, nebo ne?
Ale je na čase, aby křesťani taky jednou dostali za vyučenou. Aspoň tady, pomyslel si.
Zatímco ti dva šacovali ležícího starce, vylezl na vůz. Černovláska ležela na zemi. Mezi cáry
tmavé halenky prosvítalo obnažené ňadro. Spatřila dalšího muže a znovu vykřikla. Zbojník
zanechal zdolávání poslední spodničky a otočil se. Vzápětí se na ni svalil s dýkou v srdci. Janičár seskočil z vozu, zkušeným okem odhadl situaci a rozběhl se ke zbylým loupežníkům. Hloupí a nezkušení. První začal nabíjet pistoli a druhý nerozhodně čekal s tesákem v ruce. Za těch
pár sekund však zbraň nabít nestihl. Jilmazův jatagan mu ji vyrazil z ruky a poté téměř chirurgickým řezem rozpáral břicho druhého. Jeho komplic vzal raději nohy na ramena.
Vrátil se k vozu. Žena si cudně zakrývala tělo zbytky šatů a vrhla na něj podivný pohled.
Mužský mozek zdivočelý bojem ještě napadlo několik živočišných myšlenek a vysílené tělo se
svalilo do prachu.
„Probuď se. Uvařila jsem snídani,“ ozval se nad ležícím janičárem ženský hlas.
Jilmaz ležel ve voze vedle starcova těla zabaleného do pláště. Obtížně se hýbal. Na včerejšek
si nevzpomínal, zato zaregistroval, že levá ruka je čerstvě převázaná a nebolí. Zjistil, že se přemístil na břeh poklidné říčky. Vzduchem poletují komáři a sláma z nedalekých polí.
Pohlédl na ženu a vzpomněl si. Teď tu však stála oblečená v mohutných černých šarivarech,
červené kazajce a s šedým mušelínovým závojem. Podle perel a stříbrného vyšívání na oblečení usoudil, že je to žena významného muže.
„Kde jsem a kdo jsi ty?“ zeptal se omámeně.
„Jmenuji se Salime a můj manžel byl tajný rada Vysoké porty. Včera ho zabili a kdybys nepřišel, stalo by se to samé se mnou.“
Položila před něj do trávy mosazný podnos s chlebovými plackami, kusem skopového a kávou.
„Najez se, jsi hrozně zesláblý. Já ti všechno řeknu.“
Voják se pustil do jídla a Salime mu vyprávěla, jak zahnal zbojníky, zachránil ji (nevyvracel jí
to), a že je mu vděčná. Poté co večer usnul, připlazil se k vozu otrok jejího muže. Zapřáhli
koně, naložili Jilmaze do vozu a odjeli sem. Levou ruku mu převázala a potřela mastí ze čtyř
lučních bylinek. Vyčistila mu prý i další rány po celém těle.
Jilmaz zpozorněl, ale žena pokračovala nářečím lidí z rakouského pohraničí: „Našeho zbabělého otroka jsem poslala do Janikkale, aby si přišli pro tělo. Šel pěšky, takže se jen tak nevrátí.“
36
Odmlčela se. Voják dojedl a zvedl se jakoby k odchodu. Salime na něj udiveně pohlédla a zadržela ho. „Počkej, neodcházej. Kdybych byla cikánka a uměla věštit z ruky, dozvěděl by ses, že
z tebe bude velmi bohatý muž. A taky šťastný, kdybys chtěl,“ dodala po chvilce.
Nerozuměl. Mysl zvyklá vnímat povely se náznakové řeči nenaučila. Ale na slovo bohatý slyšel. Bohatství není nikdy na škodu.
Zvláštní ženská, pomyslel si a pokusil se ji zařadit.
Turkyni, Řekyni, Arabku a Židovku, které po nedostupných janičárech pokukovaly v istanbulských ulicích, zamítl.
Kulatější obličej, rovný vlasy a zelený oči. Jako většina ženskejch ve Stambulu je jaksepatří
zaoblená, žádná kost a kůže. Může bejt stará jako já. Že by byla odsud? Možná je taky konvertistka, provedl prvotní odhad.
Janičár má žít v přísném celibátu a Jilmazovi se to až dosud dařilo. Je pravda, že někteří z jeho
druhů odhalili několikerá ženská tajemství, ale také je pravda, že se to muselo udržet pod
pokličkou. Kdo styk se ženou neutajil, dostal výprask bambusovou holí a putoval na Krym válčit proti divokým kozákům. A vojáky, kteří neutajili pederastii, čekaly po katově lavici prach
a olovo u vnější hradební zdi. Zkažená krev nesměla pošpinit město.
„Co jsi myslela tím bohatstvím?“ vrátil se k praktičtějším záležitostem.
„Můj manžel nebyl jen tak někdo. Vláda ho často pověřovala tajným posláním. Našel tady
poklad nějakého pradávného krále nebo sultána,“ ztišila důvěrně hlas.
„Poklad?“ užasl.
„Pojď se mnou.“
Divná žena popadla ošoupanou lampičku s křesadlem a rozběhla se podél říčky. Vydal se za
ní. Po půl hodině zastavili na vyvýšeném pahorku nad obloukovitým meandrem. Ale nic
zvláštního kromě dotěrných komárů a rákosového háje nespatřil. Když se vydýchali, položila
mu otázku: „Nepřipadá ti na tom rákosí něco zvláštního?“
Jilmaz pohlédl na šumící rákos. Nic na něm neviděl. Snad jen, že hájek tvoří malý půlměsíc.
Salime ho dál nenapínala. „Ten král přikázal, aby ho pohřbili i se zlatem a vším, co za svého
života nashromáždil. Ale ne do mohyly, jak bylo zvykem, ale do ukrytého a nenápadného
hrobu.“
„Jak to může taková ženská vědět?“ zabručel nedůvěřivě.
„Řekl mi to manžel. Byl velmi učený a hodný. Vyznal se v astronomii, alchymii a já nevím
v čem ještě. Četl křesťanské i arabské knížky,“ řekla a zádumčivě se odmlčela. „Jenže mu
nezbýval čas na...“
„Na co?“
„Až potom. Teď poklad,“ prohlásila rozhodně. Hrob vykopali na dně řeky. Tehdy tekla o kus
dál. Tam, kde teď roste rákosí.“
Vběhla prosekanou cestičkou do hájku. Dohnal ji a spatřil na konci průseku čerstvý výkop
a na jeho dně kamennou desku. Salime vytáhla tenký kamenný disk o průměru deseti palců
a položila jej do rýhovaného zářezu na desce. Otočila jím dokola a deska se k Jilmazově překvapení odsunula. Objevil se vchod do podzemí.
Tázavě se na ni zadíval. Ona však slezla po několikasáhovém žebříku dolů a zavolala na něj:
„Pojď. Předevčírem jsem tu byla a jak vidíš, nic se mi nestalo.“
Jilmaz nedůvěřivě pohlédl na poklop, který by vlastní silou nikdy neodsunul, ale poslechl ji.
Ocitli se v krátké chodbě. Po stěnách zářila soukolí jakéhosi mechanismu. Prozkoumal řetězy
a kolečka a zjistil, že jsou z ryzího zlata, které nerezaví. Přesně zapadající kamenné desky tvořily stěny, strop i podlahu. Salime odkráčela k dalším kamenným dveřím s vytesanými latinskými písmeny. Těm janičár nerozuměl.
„Teď nesmíme udělat chybu. Musím je tam naházet přesně jako minule,“ zalovila v hlubokých
kapsách šarivarů pro několik drahokamů. „Dveře otevírají takové váhy, které jsou velice přesné a nesmí se na ně naházet víc ani míň. Jinak...“
„Jinak co,“ polkl. Necítil se tam dvakrát dobře.
Neodpověděla. Soustředěně sázela kameny do malého zařízení na dveřích. Opět zlatého.
Každý otvor měl tvar jiného kamene. Jilmaz občas na hlídce pozoroval klenotníky ve Velkém
37
bazaru a věděl, že každý drahokam je jinak těžký a má jiný tvar. Kdo chce otevřít tyto dveře,
musí mít správné kameny a naházet je ve správném pořadí.
Z druhé strany dveří to jednoduše cvaklo a chvilku se nic nedělo. Poté se dveře začaly odsouvat. Nejprve pomalu a postupně zrychlovaly. Vstoupili. Chvíli přizpůsobovali zrak temnotě,
z níž se postupně vynořovaly bílé kosti, zlaté předměty a drahé kamení nevyčíslitelné ceny.
Salime zapálila lampu a Jilmaz spatřil rozlehlou místnost s dvěma řadami podřízených koster
po stranách a nepochybně s královským skeletonem na trůně. Poté, co se vynadíval na bohatství naloupené tím neznámým králem, prozkoumal jeho zbroj. Nebyla nijak složitá: krátký
meč, dávno zrezivělý, reflexní luk, kulatý štít a jednoduchá špičatá přilba.
Podle zbroje je to Tatar, ale že by Tataři existovali už tehdy? zamyslel se.
Z historických spekulací jej vytrhl hlas průvodkyně, která se ho (kvůli množství odpudivých
koster) přidržovala.
„Vem si toho kolik chceš a pojď odsud pryč. Venku bude líp.“
Měla pravdu. Jilmaz vytvořil ze svého pláště vak a naházel do něj, kolik unesl.
Jen co s tím skončil, ozval se zvuk západky a dveře se začaly rychle zasouvat. Salime vykřikla
a zůstala zděšeně stát uprostřed místnosti. Jilmaz popadl jednou rukou ji a druhou svázaný
plášť. Vyběhli ze dveří, které se dovřely opět pomalu.
Nahoře se oba zklidnili a on si uvědomil, že když se to začalo zavírat, pomyslel nejprve na tu ženskou a teprve potom na neočekávané bohatství. Jako o obyčejném člověku o sobě ještě neuvažoval, a proto se vzápětí vrátil ke starému zvyku – myšlení disciplinovaného stroje na zabíjení.
Jenže časy se mění a lidé s nimi. Po návratu k tábořišti už věděl, že s minulostí je konec. S tím,
co mu dnes spadlo do klína, může začít jinde a jinak. Dosavadní život leží pod vídeňskými
hradbami. Nastavil tvář slunci babího léta a vzpomněl si na své hlavní mezníky.
Ve dvanácti letech ho odvedli z malé vsi nedaleko Bosnasaraje, aby se stal janičárem. Musel
konvertovat k islámu, přijmout turecké jméno a prodělat tvrdý vojenský výcvik. Před čtyřmi
lety se zúčastnil první bitvy proti Benátčanům. Zpočátku si nad svým osudem zoufal, ale poté
zjistil, že v turecké společnosti se jeho stav těší vysoké úctě. Janičár má pravidelný plat, který
každý nastupující panovník zvyšuje. Na Masném náměstí dostávají příděly jídla a musí být
poslušni pouze sultána. A když si elitní vojáci postaví hlavu a vzbouří se, jejich pán jim s lehkým srdcem předhodí své ministry a vezíry.
„Otrok se vrátí až zítra. Budu tu muset zůstat přes noc sama,“ vyrušila ho Salime.
Jilmaz pocítil vděčnost za nenadálé zbohatnutí a nabídl se, že ji doprovodí do města. Salime
s tím však nesouhlasila a trvala na tom, že musí čekat zde. Janičár pokrčil rameny. Žena přinesla víno a nějaké papíry. Alkohol odmítl – tma ještě nepadla a Alláh by se mohl dívat. Raději se zahleděl do dokumentů.
Tajný rada sepsal zprávu o nálezu hrobky s pokladem. Sice uměla (proč asi ?) číst a psát latinská písmena, avšak arabský text slabikovala jen s obtížemi. Položila bradu na Jilmazovo rameno a poslouchala, co z papírů vyčte. Muž se nejprve vyrovnal s těžkou vůní parfému Šírazská
orchidej, hitu sezóny. Text elaborátu byl stručný:
Zpráva o vyhledání hrobky vojevůdce Attily (k očím ministrů a vyšším)
Z pověření Vysoké porty sultána pádišáha Mehmeda, Ochránce víry a Stínu Nejvyššího jsem já,
Sait Halet Efendi, funkcí Tajný rada I. stupně po předchozích studiích literárních pramenů dosáhl objevení hrobky. K úkolu jsem mohl přistoupit až po posunutí hranic říše do zájmové oblasti, čímž vysvětluji tříleté zpoždění akce.
Následovaly údaje o cestě z Istanbulu, vyúčtování cesty (s podrobnostmi v přílohách), přírodní poměry lokality, metodika, výsledky, závěry a doporučení. Zajímavé byly dvě pasáže:
– Vstupní mechanismy hrobu jsou nepochybně dílem řeckých či římských zajatců, neboť inteligenční úroveň barbarských kmenů byla pro takto složitou práci nedostatečná.
– Vyzvednutí cenností doporučuji provést přímo úředníky Vysoké porty z Istanbulu, neboť při
použití provinčních jednotek by odhadované ztráty činily cca 60 %.
Jilmaz prohlédl přiložené účtenky. Některá vydání byla zcela nesmyslná a další přemrštěná.
38
„Šest set padesát piastrů za koně?“ otočil k Salime nevěřícně hlavu.
„Můj nebohý manžel měl náročnou ženu a musel pustit státní pokladně žilou,“ prohlásila jakoby se nechumelilo.
Soumrak se vkradl do kraje. Mužův obličej zachovával klid, ale emoce uvnitř už silně bublaly.
Zamyslel se nad dosavadním asketismem a dospěl k názoru, že si tělesné rozkoše odepíral zbytečně. Ostatní si užívali, jen to prováděli po turecku. Ve zkratce to znamená - můžeš dělat co
chceš, ale musíš to utajit.
Salime se k němu přiblížila s kusem plátna namočeným v modrém odvaru. Její tělo pod vrstvami látky vzbuzovalo stále vášnivější imaginace.
„Převážu ti ruku. S tímhle se uzdraví mnohem dřív.“
Jilmaz se zvedl, uchopil ji do náruče a mladé ženě se zatočila hlava. Konečně!
Svalili se do vysoké trávy a nedočkavě se soukali z oblečení.
Chraptivé výdechy přecházejí z tlumených do hlasitějších. Na začátečníka si nepočíná nejhůř,
i když vojáckou brutalitu nezapře. Ruce stírají zbytky ostychu z ňader a jen několik udýchaných okamžiků zbývá do míst, odkud není návratu.
Salime zarývá nehty, ostřejší rakouské šavle, do Jilmazových zad a objevuje se krev.
Uběhlo pár minut.
„Nejmenovala jsem se vždycky Salime,“ řekla po chvilce a pokryla polibky janičárovu zarostlou hruď.
„Nechci o tom nic vědět,“ zabručel, ale ona mu to říci potřebovala: „Dřív jsem se jmenovala
Mária.“
Uchopil ji za vlasy a znepokojeně se vpíjel do zelených očí.
„Ale jsi...muslimka?“
Salime, poučená životem v nejisté, surové době, s ledovým klidem přisvědčila. Jilmazovi se znatelně ulevilo. Zabít ji nemusí.
Dobrodružství v trávě tím skončilo. Dvě půlky disku se válely opodál. Při dovádění v trávě se
klíč k pokladu roztříštil o balvan. Salime mu polovinu věnovala, prý na památku.
Ráno zapřáhl koně do povozu a vrátili se na cestu. Do města promluvili pouze několik rozpačitých slov, z nichž poslední se říkají na rozloučenou. U hradeb koně otočil a zamířil za
novým životem.
Dny příští zahladily její reliéf na jeho duši. Zlato mu umožnilo přejezd Dunaje v houfu
kočovných cikánů a průchod neklidným pohraničím do zvlněné moravské země, kde zapustil kořeny.
O tři sta dvacet tři let později se v parku pod brněnským Špilberkem usadil na lavičku mladý
pár. Mladík vytáhl z kabely notebook v barvě stříbrné metalízy a počal asi dvaadvacetiletou
brunetku ohromovat jeho technickými parametry.
„Unreal Tournament na tom poběží bez problémů. Vůbec se to nebude zadrhávat.“
Dívka k němu otočila hlavu. Bez těch počítačů by to byl fajn kluk, pomyslela si. Přesto se již
dvakrát překonala a zahrála si s ním po síti tu akční hru. Ale poslední dobou se jejich aktivity
povážlivě přesouvaly od hrátek postelových k hrám počítačovým.
„Luki, zítra odjíždím. Příští týden mám tři zkoušky.“
„Už zítra? Dáme večer nějakou gamesu, ne? Můžeme hrát ve třech.“
Otočila se a položila ruku na jeho stehno. Dlaň se sunula po džínové látce výš a mladík
zpozorněl.
„Nebo... Aloise vynecháme a zahrajeme si sami. Stejně je to idiot.“
Dívka se zvedla a prohlásila, že už musí jít. Zamířila do pulsujícího města.
„Zuzko, počkej!“
Chvíli přemýšlel, co udělal špatně a pak si uvědomil, že je na čase se za ní rozběhnout. Před
přechodem ji chytl za loket.
„Pojedu už dneska večer, musím se učit. Pa.“ Vypadala uraženě.
Lukáš tohle nečekal a notebook ho začal pálit v ruce. S nepříliš dobrým pocitem přešel na červeného panáčka.
39
CAFÉ A LA TURCA
Za oprýskaným rohem zapípal další elektronický společník. Vytáhl titěrný mobil z kapsy
a prohlédl displej. 7 hodin Moravska orlice. Ta vec je dost zajimava, stálo v esemesce od bratránka Aloise. Usedl na elegantní lavičku z dob stařičkého mocnáře a uložil notebook do brašny. Dnešek rozhodně nepatří ke šťastným dnům. V práci to vypadá na ukončení poměru a se
Zuzanou jakbysmet.
Že by jí vadily ty pařby? zapřemýšlel. Vždyť většinou vyhrávala...
Položil hlavu do dlaní a vzpomněl si, proč se s ním Alois chce sejít. Lukáš mu včera půjčil takovou dost zvláštní věc. Vypadá to jako půlka perfektně vyleštěného kamenného disku. Tenký
půlkotouč je na několika místech proděravělý a otvory má obložené zlatým kováním. Našel to
mezi starým harampádím, nikdo z rodiny nevěděl, kde se to tam vzalo a teď by ho zajímalo,
jestli to má nějakou cenu. Alois pracuje v soukromé bezpečnostní agentuře zabývající se
ochranou klenotnictví a bank a Lukáš chtěl, aby to černý šerif nechal ocenit. Času má dost,
když se celý den poflakuje po „pochůzkách“.
Mrknul na displej. Šest. Dnešní dovolená se protáhne donekonečna, to už je nad slunce jasnější. V myšlenkách zabrousil k přiřazování adres počítačům v síti a plynule přešel k zaměstnavateli: ten Vrchatý je kretén. Typický manažer, v IT se vůbec nevyzná a jenom blbě kecá,
shrnul svého šéfa.
Zvedl se z lavičky a zamířil loudavou chůzí přes prosluněné jarní centrum k restauraci
‚U Moravské orlice‘. U kapucínské krypty si vzpomněl, jak se tam šli se Zuzanou podívat na
mumie. Automaticky nahmatal mobil, aby jí něco napsal, ale rozmyslel si to. Jestli jí ty hry vadí,
měla mu to říct. Teď ji nebude rozčilovat.
Zevnitř vypadala hospoda U Moravské orlice zajímavěji než zvenčí. Fádní jednopatrový
domek s nazelenalým poutačem ‚Starobrno‘ skrýval útulnou nálevnu s množstvím dekorací na
stěnách. Oblíbený podnik bratránka Aloise zdobily zbraně pouličních bojů konce dvacátého
století, portréty prvorepublikových ultrapravicových politiků lokální působnosti a velká vlajka s červenobílou šachovnicí, orlicí a nápisem ‚Moravian White Power‘.
Lukáš si objednal pivo a chvíli po šesté vstoupil Alois. V civilu – v černé bundě, maskáčích
a naleštěným řetězem u pasu.
„Tož na bohatství, né,“ přiťukl si Alois po chvilce a obrátil do sebe orosený půllitr.
„Chceš říct, že to má nějakou cenu?“ otázal se Lukáš nedůvěřivě, protože bratránkovy sklony
k přehánění dobře znal.
Alois se opatrně rozhlédl. Jen pět vyholených kámošů v rohu nadávalo na nedávný starostův
zákaz písmena W v názvu jejich organizace. Už mohou být pouze Moravian Power.
„Na té věci se píše, že je to klíč k nějaké jeskyni s pokladem. Řekla mi to jedna brigádnice
u Ackermannů, co studuje staré jazyky, jakési. Má pořádné slovanské tvary,“ zakončil Alois
pokusem o žert a přejel prstem po nápisu na obrubě rozpůleného disku. Stříbrný prsten s vyraženými iniciálami MWP přitom házel podivné odlesky.
Lukáš vzal disk do ruky. Řecký nápis nepřečetl, ale přece jen si zjistil adresu Ackermannova
klenotnictví. Raději si to sám ověří.
„Dáme dalšího škopka, né,“ dopil Alois.
„Přiťukli si podruhé, zaplatili a opustili krčmu. Nehledě na obsah alkoholu v krvi nastartoval
bratránek nepřeslechnutelnou Škodu 120 a zamířil k domovu.
Příštího dne připojil Lukáš svůj přenosný počítač k síti. Studentka v klenotnictví mu předtím
sdělila, že je tam poměrně detailně popsaná cesta k nějakému místu. Píše se tam také o pokladu nějakého krále, kterého si snad pamatoval z hodin dějepisu. Musí s tím určitě zajít za
odborníkem a také prý může zkusit internet, který obsahuje spoustu odkazů. Vyhledal je
a vybral z nich osm stránek popisujících nebo zobrazujících věci podobné jeho půldisku. Jednoduchou angličtinou pro jejich autory sesmolil e-mailovou zprávu a bajty se rozletěly do nejrůznějších koutů technizovaného světa.
Složil ruce za zátylkem a opřel se do měkkého opěradla šedé sériové židle. Před pár týdny by
v takovém okamžiku zatoužil po Zuzaně, ale nyní si uvědomil, že se k sobě příliš nehodí. Má
jiné zájmy, je mnohem chytřejší a brzo vystuduje práva. Lukáše zajímají jen počítače a hned po
maturitě si slíbil, že už do žádné školy v životě nepáchne.
40
Pohlédl z okna. Ladně zaoblenou krajinu pokryla nejsytější zeleň. Ten obraz ho uklidnil
a představil si číslo odstínu v šestnáctkové soustavě. Leč mozek podrážděný jarem mu přece
jen vnutil Zuzanu a vzpomínky na podpeřinové vlnění zpocených těl. Možná si v Práglu někoho našla, shrnul situaci.
‚Ahoj, jsem Wendy. Zaujal mě Tvůj dopis. Taky se zajímám o historii, ráda bych se s Tebou setkala. Jsem z New Yorku a chystám se do východní Evropy. Musí to být super žít v zemi, ve
které je ještě nějaká kultura, bez konzumu,‘ přeložil si první odpověď na svůj e-mail. Američanka připojila fotografii. Odpůrkyni konzumní společnosti nepřipomínala ani vzdáleně. Spíše
vyznavačku laskominek nejznámějšího fast-foodového řetězce.
Oproti tomu odesílatel [email protected] vládl podstatně vědečtější angličtinou:
Disk je světový unikát. Pravděpodobně klíč k dlouho hledanému hrobu krále Atilly z pátého
století. Muzeum má velký zájem ho odkoupit.
Následovala adresa muzea v hlavním městě Turecka a podpis ‚Leila Celik, M.A.‘
Mladý muž oněměl úžasem. Kde se u nich na půdě vzal tak cenný kousek?
A k úžasu se připojila dobrodružná žilka, která se táhla jejich rodem po generace. Pojedeš hledat ten poklad, přikázala mu.
Nikdo přesně neví, kde se žilka vzala zrovna zde, v kraji usedlých lidí, pyšných na svoji zem
a půdu. U rodinného krbu vedli řeči o tom, že v sedmnáctém století vnesl do linie dobrodružné geny jakýsi turecký renegát. Lukáš se usmál při vzpomínce, jak tomu Alois odmítal
uvěřit.
Plán byl jednoduchý a v souladu s dobovou mentalitou: Pojedu do Ankary, pokusím se vyzvědět co nejvíc o pokladu a najdu ho. Když to nevyjde, prodám jako nouzové řešení půldisk.
Od myšlenky k činu nebylo daleko. Autobus se přehnal rozbitým Balkánem za doprovodu
zvuků výrobcem nespecifikovaných. Každá hranice si vybrala několikahodinovou daň. Lukášovi se díky dvaapadesátiprocentní slivovici podařilo usnout a nevnímat. Pálenka zlidštila
i bulharského celníka s mentalitou Viktora Koženého a vizáží Babinského bezprostředně po
propuštění ze Špilberku.
Hranice první asijské země v Lukášově životě se přibližuje a o půlnoci se stává realitou. Balkánské trhany střídají chodící parfumerie a módní butiky turecké národnosti.
Ohromení gigantickým a nepřehledným autobusovým nádražím v Istanbulu následoval nákup
jízdenky do hlavního města ve společnosti neodbytných naháněčů a přejezd Bosporu do Asie,
starší a magičtější, než její zpohodlnělá sestřička.
Očekává jej město, které se dříve jmenovalo Angora. Město koček s ostrými drápky.
Dva mladíci na zadním sedadle se kočkují vskutku zvláštně. Mladý muž si vzpomněl na informace z tlustého průvodce. Turci jsou vojácký národ a na homosexualitu se budou dívat jinak
než v Evropě. Jen aby se to nechtělo po mě, polkl a znovu si uvědomil, jak daleko je od rodné
hroudy a že zde platí jiná pravidla.
Šestiproudová dálnice svírá Ankaru do gigantického prstence. Secesně-orientální budova
archeologického ústavu vznikla z vůle posledního velikého sultána Abdülhamida. Ve druhém
patře, provoněném čajem a mátou, se až na samém konci chodby krčí překližkové dveře.
Mladý cizinec k nim přistoupil, zkontroloval ručně psanou cedulku na dveřích a zaťukal. Nic.
Vzpomněl si, jak před chvilkou překonal vrátného tlusťocha. Nešlo mu nic vysvětlit, a proto
mu zamával před nosem vytištěným e-mailem a suverénně vkráčel do instituce. Vrátný se
nezmohl na slovo a mladík si s jistou dávkou arogance pomyslel, jak to funguje.
Nyní stojí přede dveřmi, za kterými pracuje Leila Celik.
„No tak, nebraň se. Brzy budu přece tvůj muž (tur.),“ ozvalo se zevnitř.
Lukáš zkusil dveře, otevřel a pochopil. Aspirující archeoložka Leila Celik se nechávala zapřít
se svým mládencem a cizinec je vyrušil při čemsi důležitém. K příchozímu otočil hlavu jako
první mladý důstojník. Nevěstil nic dobrého ten pohled čerkesky modrých očí.
Žena už Lukáše také zaregistrovala a zůstala na cizokrajného návštěvníka udiveně hledět.
Cítil se trapně.
„Excuse me,...“ začal, aby se něco stalo. „Potřebuju s vámi mluvit,“ řekl a položil vytištěný
e-mail na její stůl mezi střepy, kosti a štětce nejrůznějších velikostí.
41
CAFÉ A LA TURCA
Její nápadník si urovnal vycházkovou letní uniformu a hmátl po papíru. Přečetl text a znovu
Lukáše odhadl pichlavýma očima.
Tomu jde opravdu jen o nějakej šutr, pomyslel si. Lukášovo oblečení zmuchlané po třech
dnech v autobuse v kdejakém srbském a bulharském zapadákově nemohlo konkurovat dvěma
hvězdičkám na ramenou a přehnanému parfému.
Dívka mu vzala papír z ruky a Turek přistrčil před cizince židli.
„Posaďte se,“ vybídl ho škodolibě turecky.
Pochopil a usedl. Archeoložka dočetla papír a vyběhla z kanceláře. „One moment, please.“
Po pěti minutách se vrátila upravenější. Bylo však vidět, že se na toaletě buď smála, nebo plakala.
„Jsem Lejla āelik. A to je můj přítel Ismet.“
„Lukáš Pánek.“
„Můžu vidět váš pas?“ otázal se Lejlin přítel anglicky.
„Jasně,“ usmál se stejně starý mladík a vytáhl z kapsy košile přeloženou kopii. Poučen turistickými radami nedával z ruky originál. Turek si prohlédl kopii a štítivě ji odložil na stůl. Lejla
mu pravděpodobně oznámila čas příští schůzky. Odešel v dobré náladě a ona osaměla s cizincem.
Archeoložka zapnula na první pohled výkonné pentium. Půldisk, který cizinec předtím vytáhl
z batohu a z novinového papíru, vzala opatrně do rukou, prohlédla jej lupou a z trezoru vyndala podobný. Lukáše nepřekvapilo, že k sobě obě půlky pasují. Spíš to, jak rychle začala po
různých hromádkách hledat slovník starověké latiny a řečtiny, a jak po několika úderech do
klávesnice vyjelo z tiskárny sedm listů v turečtině, prý její práce na téma ‚klíč k hrobu Attily,
krále Hunů‘.
Také Lejla Čelik měla tolik let co Lukáš. Mezi nezpracovanými úlomky, starověkými vázami
a v úžasném nepořádku proplouvala zelenooká bytost s kaštanovými vlnkami vlasů mrštně
a obratně.
Kočka z Angory, napadlo mladíka.
„Musím vaší polovinu disku nechat ocenit u ředitele.“
„Půjdu s vámi,“ odvětil. Nechtělo se mu odloučit od toho kousku.
Na chodbách bylo přelidněno: šatnáři, roznašeči čaje a sladkých zákusků, prodavači knih. Přezaměstnanost na první pohled.
„V Turecku je málo nezaměstnaných,“ vysvětlila mu. „Ale v České republice budou mít vědci
víc klidu na práci...“
„Nevím,“ začervenal se Lukáš. Ve vědeckém ústavu nikdy nebyl a na Lejle Čelik se mu zalíbily její lehce kypré tvary, bronzová pleť a představa klíče k pokladu. Střepy a kosti mu neimponují.
Proplešatělý ředitel s dokonalým knírem a masivním zlatým prstenem s arabským textem prozkoumával půldisk dlouho. Ještě déle s Lejlou nahlíželi do tabulek.
„Iki bin euro,“ vyhrkl nakonec.
Archeoložka se zatvářila udiveně. Dva tisíce euro jí připadlo málo za takový unikát.
Lukáš se zamyslel. No, moc to není, vzhledem k tomu, že na jeho konci má být poklad.
„To si ho radši nechám!“
„A deklaroval jste ten artefakt na hranicích?“ taktizoval ředitel. „Jestli ne, bude obtížné jej
vyvézt.“
Avšak Lejla tu věc velmi chtěla. Uhrančivý půldisk a objev světového významu ležely nadosah
ruky. Domluvila se s ředitelem, že transakci zařídí sama.
„Máte kde spát? Jestli jste ještě nezaplatil hotel, zvu vás domů. Maminka upeče kebab.“
„Můžu vám říkat Lejlo? A mě prosím říkej Luke,“ nabídl jí, když vstupovali do bílého domku
nedaleko vlakového nádraží. Prodrali se houštím rozbujelé révy a vešli.
Toho dne měla Lejlina třígenerační rodina o zábavu postaráno. Otázky možného vstupu
Turecka do Evropské Unie cizinec odbyl tím, že ho politika nezajímá. Mnohem více ho zajímalo, co s ním chce jeho nová známá provést.
Přijde taky ten týpek, co ji oblézal v kanclu? zauvažoval Lukáš.
42
Nepřišel a Lukáš s Lejlou vešli do pokojíku v podkroví. Zapnula služební notebook a ukázala mu dalších několik desítek o Attilově pokladu.
„Věnuju se tomu už dlouho. Už když jsem studovala, psala jsem na toto téma práci. Mám
k tomu osobní vztah,“ přiznala se. „Polovina disku z pátého století je v majetku naší rodiny po
staletí. Moje část textu lokalizuje hrobku nepřesně. Pouze vzdáleností od římských měst Vindobona a Aquincum.“
„From where?“
„Od Vídně a Budapešti. Jenže nevím, kterým směrem.“
„Tak si nakresli na mapu dvě kružnice se středy v těch městech a tam, kde se dotknou leží král
Attila (a doufám, že taky dost zlata).“
Zůstala na něj udiveně hledět. „To mě nenapadlo. Ale musím to rychle zkusit. Kde je nějaká
mapa?“
Zaplavil jej pocit šiřitele evropské civilizace mezi zaostalým asijským plemenem.
„Zapomeň na mapu. Znáš program Route 66? Ten co se dá napojit na GPS?“
Zavrtěla hlavou a Lukáš se mohl předvádět dál: „Zítra stáhnu z netu demoverzi (a vzápětí z ní
udělám plnou).“
„A nebude to porušení autorských práv?“
Útrpně se na ni zadíval. Bude lepší, když to vezme do ruky sám. Ona ať jen přečte text na disku.
Bylo načase jít spát, leč mladému muži stále ležel v hlavě dnešní zelený mozek.
„Co že nepřišel tvůj boy-friend?“
„Uvidíme se zítra. Víš, u nás to není tak volné jako v Evropě. Naše zásnuby domluvil s mým
otcem jeho strýc, ten ředitel ústavu. Rodinné vztahy jsou tu hodně provázané,“ pronesla Lejla
jakoby omluvně.
Lukáše to zajímalo: „Miluješ ho?“
Smutně přikývla.
Přestal se ovládat a vyhrkl: „A moc?“
„Tak moc zas ne.“
Po noci, v níž dlouho nemohl usnout při pomyšlení, že v sousedním pokoji oddychuje ona, se
znovu vypravili do ústavu. Domluvili se, že půjdou Attilův hrob hledat spolu.
Ředitel přivítal návštěvu z Evropy srdečně a vlídně. Potřebuje si opsat několik údajů z pasu,
aby mohl připravit kupní smlouvu. Lukáš se zamyslel. Opravdu mu ten disk chce prodat? Už
nechce. A navíc zavětřil léčku.
„Nechal jsem pas v hotelu,“ zalhal. „Přinesu ho později.“
Snědá tvář s vyhaslýma očima se zamyslela. Řekl, že je to v pořádku a Lukáš vešel s rozporuplnými pocity do Lejliny nudlovité pracovny. Přiložili své půlky disku k sobě a archeoložka je
zkušenými pohyby slepila.
Jenže to nejdůležitější, překlad textu, už nestihla. Dovnitř vrazil Ismet.
„Přišli jsme ho zatknout. Vpašoval do země historický artefakt a předáme ho policii.“
„Lejla tomu nemohla uvěřit, avšak mozek inteligentní ženy začal vzápětí urychleně pracovat.
„Na to jsi nemohl přijít vlastní hlavou! A jak to, my? Ty nejsi sám?“
Kočičí rychlostí přeběhla ke dveřím a otočila klíčem v zámku. „Udělalo se horko,“ řekla anglicky a otevřela okno.
Důstojník nevydržel a uchopil ji za ruku. Cosi na ni zařval. Nemohlo to být nic jiného než
výčitka, že cizinec strávil noc v jejich domě.
V Lukášovi se zpěnila krev. Sevřel jeho ruku a odtrhl ji. Ismet se na něj vrhl a po chvilce se na
zemi objevila spousta střepů a první kapky krve. Mládenec z Moravy se naposledy pral
v sedmé třídě, a proto neměl proti vojáku trávícímu své dny na cvičišti příliš šancí. Ran na jeho
tělo přibývalo. S vypětím všech sil jej odkopl. Iónská váza spadla ze skříně na Ismetovu hlavu
a Turek ztratil vědomí.
„Chtějí tě zatknout. Musíš rychle pryč. Přesně za týden, v úterý a ve stejnou hodinu v Istanbulu na nádraží Sirkeci. Na tom evropském,“ zahučela Lejla do šokovaného Lukáše. Naštěstí
se rychle vzpamatoval, shrábl ze stolu obě půlky disku a vrazil je do batohu.
Ozvaly se údery na dveře. Někdo je chtěl vyrazit.
43
„Musíš utéct z Ankary. Vlakem ani autobusem ne! Odjeď dolmušem do nejbližší vesnice
a dostopuj do Istanbulu. Pozor na policajty! A utři si krev,“ dodala archeoložka a přidala
svůj šátek.
Lukáš skočil z okna druhého patra do kontejneru s čímsi měkkým. Netříděný odpad v podobě shnilých rajčat, starých papírů a plastových lahví jeho pád ztlumil. Zvedl se. Žádná zlomenina, jen intenzivní aroma kuchyňských zbytků. Přehoupl se přes stěnu a pohlédl nahoru.
Nebyla tam, ale dal na její radu a vypadl z města.
První modrobílé vozy s nápisem POLIS vyvolaly v mladém cizinci mrazení v zádech. Ale
nikde žádné kontroly. Možná, že to byla jen planá hrozba...
Na čtrnáctém kilometru za Ankarou zatoužil po brněnském pokojíku s počítačovými hrami.
Zrovna v okamžiku, kdy vedle něj zahvízdaly brzdy.
„Kam máš namířeno?“ otázal se řidič mercedesu, jehož rok výroby se shodoval s Lukášovým
narozením.
Mladík znejistěl. Co když ho vyloží na první policejní stanici? Ale na druhou stranu: co nejdřív a co nejdál! pomyslel si.
„Istanbul.“
„Nasedej! Před půlnocí jsme tam. Bydlím na předměstí,“ pronesl rezolutně vytáhlý knír
s kšiltem. Okresní silnice, pouze s občasnými vysoko naloženými náklaďáky působila na
uprchlíka pozitivním dojmem. V patnáctimilionové megalopoli se schová.
Pohostinný řidič, který se představil jako Ali HekimoŘlu, nabídl nocleh, a když se město přiblížilo na dohled, pronesl: „Vítej ve Stambulu, v pavučině osudů, z jejíhož středu tahalo za
nitky dějin sto dvacet císařů a sultánů.“
Že by náš uprchlík potkal skutečného tureckého básníka? Zasmušilá tvář autorova a množství knih na poličkách prostého domku by tomu nasvědčovaly.
Osaměli u přeslazeného černého čaje. Uštvané rysy cizincovy tváře vzbudily v postarším muži
zvědavost.
„Jdou po tobě?“ spustil bez okolků. „Mě naposled přišili neplacení daní. Dělám převozníka
na Bosporu a provádím turisty po městě. Kdysi jsem byl učitel, ale vyhodili mě, protože jsem
děti učil, aby milovali Boha a ne Atatürka.“
Lukáš mu z vděčnosti za porozumění převyprávěl všechno, co zažil a ukázal slepený disk.
Tím byl jeho příběh vyřčen a ocejchován opravdovostí. Doteď událostem s Lejlou věřil
tak nějak na půl a stále doufal, že se probudí ze snu. Nyní se dostavil pálivý pocit v oblasti žaludku.
Tohle není počítačová hra! Nemůžeš si to sejvnout, jít k mamince na knedlíky a potom se vrátit na uloženou pozici. Jediná chybička a shniješ tu! vyštěklo zbabělejší alter ego.
Ali pootočil masivním prstenem do dlaně a pečlivě disk prohlédl.
„To je práce pro archeologa,“ pronesl zamyšleným hlasem a pokračoval praktičtěji: „Co
chceš dělat? Můžeš zůstat u mě. Jsem muslim a hosta policii nevydám.“
Hostitelův zrak se však po chvíli zneklidněně zabodl okenní tabulky: „Po mě teď nejdou,
takže musí být tvoji!“
Do uličky se vetřel policejní maják opisující stále neúprosnější parabolu.
„Chci předstoupit před Proroka s čistým svědomím. Dveře na dvorek jsou támhle a tvoje
nádraží Sirkeci na druhém břehu Bosporu. Budeš muset trajektem. Já už tě nepřevezu,“ dodal
Ali temně. Vytáhl z pod pohovky revolver a hodil Lukášovi klíče od svého korábu silnic.
Mladý muž nevěděl co říct, jen si dlouze stiskli ruku. Vyběhl do postranní uličky a ztratil se
v periferijní změti, kterou sytila ázerština, turkmenština a další jazyky východních příbuzných, kteří do Istanbulu přišli hledat štěstí.
Zvláštní národ, pomyslel si o Turcích. Pro cizího vagabunda se obětují jen proto, že Alláh jim
nařizuje chránit hosta. A tamti tě nechají zavřít jen proto, že jsi přespal u Lejly. A co Lejla!
Přijde? Věděl, že ano. Ty její oči se na disk dívaly tak plně, skoro zamilovaně.
Chce udělat světový objev, nebo je v tom něco jiného? zamyslel se pod hvězdami na nebetyčné haldě komunálního odpadu. Třeba něco, co má spojitost s minulostí, našeptalo romantické alter ego.
44
Méně romantičtěji proběhly první istanbulské dny. Po noci strávené u hory odpadků, které se
policie jistě na sto honů vyhne, si vzpomněl na mercedes. Vrátil se, domek byl prázdný. Nastartoval vůz, který se mu stal nepohodlným obydlím. Rekapitulace peněženky a batohu nedopadla zle: dvě stě nových lir s usměvavým otcem Turků na každé z nich. Hlady neumřu,
pomyslel si a dny trávil zašitý v měšitách.
Uběhl týden. Po skládce a kabině obstarožního meďoura vypadal jako galejník osmanské flotily po bitvě Lepanta. Kuaför, to bude holič, nahlédl do jedné z provozoven v Küčükpazaru,
čtvrti nevalné pověsti. Chvíli se rozmýšlel se, zda vstoupit. Současný zevnějšek by mohl docela dobře sloužit jako maskování, ale policejní hlídka courající se uličkou rozhodla. Zapadl
dovnitř, vyšel jako uhlazený západní turista a prodral se tureckou masou na nádraží Sirkeci.
Archeoložka čekala v odjezdové hale. Touha po senzačním objevu byla silnější než strach
z útěku z města i země.
„Proč jsme si koupili lístky jen do Edirne?“ zabořil nos do mapy.
„Protože si nejsem jistá, jestli tě nehledají. Na hranicích by tě zatkli.“
Lukáš si znovu uvědomil realitu. Zatoužil po bulharském území a vzpomněl si na celníka. Milá
slovanská tvář, které rád odpustí klackovité chování. Jen pryč odsud!
„Jak...jak se tedy dostaneme přes hranici?“
„Jediná možnost je převaděč.“
„Ale čím ho zaplatíme. Já už skoro nic nemám.“
„Mám ještě peníze na tvůj disk,“ pronesla zamyšleně a sledovala zbytky cařihradského opevnění.
„Víš co se říká?“ obrátila list. „Sultán Mehmed dobyl Konstantinopol kvůli ženě. On velmi
miloval nejmladší sestru byzantského císaře a dlouho jej žádal, aby se s ní mohl oženit. Ale
Konstantin ji odmítl dát asijskému barbarovi a navíc muslimovi. Ona Mehmeda ráda měla. Byl
odvážný, hezký a vládl velkému území. Jenže císař odpověděl poslednímu poslovi: I kdybys
dobyl mé město, zabiju ji dříve, než se jí zmocníš! Pyšný Řek pohrdal naším sultánem jako
otrokem.
No, Konstantinopol padla a janičáři usekli císařovu hlavu. Když se princezna dozvěděla o bratrově smrti, skočila z hradeb do moře. Chudinka se víc považovala za instituci než za člověka.
Mehmed byl šílený bolestí. V dobytém městě prováděl nepředstavitelné krutosti. Vysmíval se
Bohu a páchal všech sedm smrtelných hříchů. Jenže jak se přiblížila smrt, začal se kát. Poblíž
místa, kde se zabila jeho milovaná, nechal vystavět pevnost. Jmenuje se Jedikule, Sedmivěží.
Má připomínat, čeho je muž schopen kvůli nešťastné lásce,“ dokončila a drobná slza se zaklikatila na tváři.
Za zaprášeným okénkem defilovaly baňaté vápencové věže. Prakticky založenému mladíkovi
se paralela o všeho schopných mužích hned nevybavila, avšak postupně mu to docházelo do
zrůdnějších a konkrétnějších obrysů: „Co? Co ti udělal?!“
Lejla mlčela a rozevřela notebook.
„Nainstalovala jsem ten program. Je to sto osm kilometrů od Vídně. A od Budapešti stejně,“
pokračovala nekompromisně věcně.
Nakreslil tedy do programu kružnice, které se však protnuly ve dvou bodech blízko sebe
a města Györu. Bylo vidět, že starořímská kartografie přece jen pokulhává za tou moderní.
„Takže abychom našli přesnou cestu k hrobce, musím přeložit text,“ shrnula situaci a začala
přepisovat řecká písmena na papír.
Ale Lukáš nedal pokoj a osmělil se ji pohladit po vlasech. Lejla otočila hlavu k ostříhanému
a oholenému blondýnovi. Dovolila hedvábnému šátku, aby přetřel jeho tvář. ‚Jsem tady, ale na
cestě ke mě si rozedřeš bosý chodidla, hezkej cizinče!‘ řekla pohledem a on to vyčetl ze zelených propastí. Má pravdu! V této zemi je bosý a rány si může lízat až za hranicemi.
V jiné zemi, v té moravské, zvedl Lukášův bratranec Alois sluchátko.
„Nastartuj ferrari a v sobotu v deset ať jsi v Maďarsku. Vezmi od mámy moji GPS a lopatu,
krumpáč, dynamit. A taky horolezecké lano.“ Nic víc Lukáše v tu chvíli nenapadlo.
„Tož si blbý? Maďarsko je veliké. Kde přesně?“
„Györ, před nádražím. Budeme hledat ten poklad,“ dokončil Lukáš.
45
Lejla čekala před poštou. Od nočního kličkování v bahně mezi tureckou a bulharskou pohraniční hlídkou uběhly dva dny. Bylo vidět, že se archeoložka trápí steskem po domově. Ne
nadarmo vštěpovali mladým lidem do hlavy, že Turecko je obklopené nepřáteli a oni sami že
se musí postarat o jeho obranu. Střední Evropa na ni působí cize, nepřátelsky. Každá druhá
pamětní deska připomíná, co kdy bylo osvobozeno od osmanské nadvlády.
V okolí města Györu, kdysi osmanského Janikkale, se rozprostírá nížina s občasnými usedlostmi a nekonečnými lány kukuřice a slunečnic. Typická maďarská krajinka produkující dráždidla chuťových buněk.
Bývalé říční koryto není těžké lokalizovat s vymoženostmi jakými jsou GPS napojená na satelit a nadějná mladá archeoložka. Právě stojí na vyvýšenině nad zarostlým rákosovým hájkem
a pokouší se odhadnout, které útvary v terénu jsou antropogenní.
Alois stále trucuje opodál. Od prvního okamžiku se nemohl smířit s Lejlinou národností a už
to vypadalo, že se místo koordinované spolupráce s Lukášem poperou. Co nemůže vidět nikdo
je to, že z města se za nimi vydal bílý Golf s tureckou registrační značkou. Dva páry fanatických očí je neustále sledují.
„Padesát metrů na sever,“ zavolala na Lukáše, prodírajícího se rákosem a lískami.
Došel k velké haldě z omletých kamenů a hlíny.
Tak co, vytvořila to řeka, nebo člověk? Nezbývá než použít krumpáč a lopatu, pomyslel si
a zavzpomínal na budovatelskou minulost své země. Po několika hodinách a jednom neúspěšném pokusu železo narazilo na masivní kamennou desku. Lejla se na ni vrhla a odstranila
rukama hlínu z otvoru pro disk. Objevilo se zlaté kování. Našli to!
Chvějícíma se rukama vložila disk do otvoru a pootočila. Kámen zaskřípal o kámen, jinak nic.
Zkusil to Lukáš. Opět o kousek, ale opět nic. Zavolal bratránka a společně diskem otočili.
Mohutná deska se začala odsouvat, z díry vyvanul zemitý vzduch a na světlo se vydraly kolonie půdního hmyzu.
Archeoložka posvítila dolů. V hloubce pěti metrů se objevilo hemžící se dno.
„Ať tam vleze ona,“ zhodnotil situaci Alois: temný hrob prolezlý červy je ideální místo pro
tureckou holku.
„Vlezete tam všichni, my friend,“ ozvalo se za nimi. Otočili se a Lukáš nemohl uvěřit vlastním
očím. Ali HekimoŘlu! A pochopil, o čem se trojice baví. Vedle stojící komplic s parabelou není
nikdo jiný než ředitel ankarského ústavu.
Ali vyštěkl na Lejlu několik rozvitých vět, jak jen to turecká gramatika zavedla. Vypadala překvapeně. Měla tak dlouho něco před očima a nedošlo jí to.
„Jsou z teroristické organizace Fronta velkých východních islámských nájezdníků a chtějí ten
poklad. Buď vylezeme s ním, nebo vůbec,“ shrnula anglicky.
Lukáš nepotlačil smích. Turci si vymysleli ještě stupidnější název než brněnská bojůvka.
Ali ho udeřil rukou s pistolí. To není k smíchu!
Spustili se do šachty. Nikomu v tu chvíli nepřipadalo pravděpodobné, že je ‚nájezdníci‘ opět
vytáhnou.
Malí obyvatelé podzemí tiše křupali pod nohama a Lukáš narazil na kamenné dveře.
„Jsou to starověké bezpečnostní dveře, do kterých se dá vstoupit jen s klíčem. V našem případě se čtyřmi typy kamenů,“ pronesla zamyšleně Lejla, když přelouskala jejich latinské názvy.
„Topaz, smaragd, safír a turmalín.“
„Nevzal jsi taky nějaké drahokamy?“ obrátil se Lukáš na Aloise, aby odlehčil atmosféru.
Neodpověděl. Tlustá stonožka mu právě zalézala do kanady a podezřele zbledl.
Lukáš ho políčkem zmoralizoval. Po chvíli se ozvala dutá rána a kamenné dveře se rozlétly.
Skin neustoupil dostatečně daleko a tlaková vlna jej odhodila na zeď. Bohaté zkušenosti
s dynamitem tedy neměl. Lukáš pustil Lejlu a prozkoumal bratránkův stav. Omdlel.
Vstoupili do místnosti, kam čilý Hun Attila ukryl lup ze zdegenerovaného římského impéria.
Zbytky tkání z koster za tři staletí již definitivně opadaly. Archeoložka vzrušeně proběhla mezi
nimi, šperky pozdně římského období, ozdobnými předměty denní potřeby a starověkými
zbraněmi. Dnes dosáhla vrcholu své kariéry. Zato Lukáš rozdýchával ohromující zjištění, že
teď si může koupit úplně všechno. Podzemím se rozsvítil druhý ostrý kužel. Vstoupil Ali a také
46
jeho zaplavila vlna emocí. Dnes nalezl prostředky k tomu, jak nastolit Alláhovu vládu jistě
nejen nad Tureckem, ale celým světem.
Jenže archeoložka se s jeho příchodem vrátila do reality. Nedovolí, aby fanatik vrátil její zemi
do středověku a aby na ni měl muž právo kdykoliv se mu zlíbí. Ať se to tu raději zavalí s nimi!
Zapálila jednu z Aloisových dynamitových patron a hodila ji mezi ně a Turka.
Mladý muž zkameněl. Smutně se na ni podíval a hlavou mu blesklo, že je škoda umřít teď, když
spolu ještě ani nespali.
Velký východní nájezdník se však svého plánu nechtěl vzdát. Vrhl se k vesele uhořívajícímu
doutnáku. A Lukáš taky. Turkovi se podařilo vytrhnout doutnák z patrony a Lukášovi zasáhnout jej nártem do brady.
Úder nebyl dostatečně silný. Muži se na sebe vrhají a padají na jednu z koster. Pistoli už Turek
v ruce nedrží, ale jestli dosáhne na vystřelovák, je konec. Nesmí ho uvolnit! Válejí se po zemi
a mladíkova ruka nahmátne ženskou botu a cosi tvrdého. Ostrý pahýl stehenní kosti, který vzápětí zarazí do Aliho krku.
Islamista dochroptěl a Lukáš se začal srovnávat se zásadním životním zvratem. A další překvapení na sebe nechalo čekat jen několik minut: Lejla mu oznámila, že už může nahoru.
„Co jsi mu řekla, že nás pustil?“ vyzvídal Lukáš.
„Je chytrý. Dobře si spočítal, že je lepší vrátit se domů bohatý a mít do smrti vystaráno. O tom,
co se tu stalo, bude ve vlastním zájmu mlčet.“
Aliho druh ve víře vyměnil přesvědčení Alláhova bojovníka za několik kilogramů ryzího
prvku se sedmdesáti devíti protony v jádře. Samotnému se mu do díry nechtělo, takže se nemohl přesvědčit, kolik toho podzemí skrývá.
Lukáš nemohl dostat krev z rukou a zamířil, stále zasmušilý, k potoku. Dva kroky za ním ona.
Na břehu si všiml, že se kvapem stmívá. Ostatně na tom místě se jim z nějakého důvodu zalíbilo. Jakoby tam už někdy byli.
Uchopil ji za předloktí umazané od hlíny. Lejla zajela rukou do jeho vlasů.
„Jsi statečný a moc hezký.“
Antická bohyně Afrodité nad jejich vynalézavostí povytáhla obočí a studem si zahalila tvář.
CAFÉ A LA TURCA
47
KAREL BABULJAK
*1957
PŘIHRAJ A BĚŽ
A DÍKY
ADDIEU
JÁ RÁD TI VRACÍM
CO MÉ – JE TVÉ
NECHME VYHRÁT BRAZÍLII NAD UKRAJINOU
JAKO NECHÁ DÍVKA CHLAPCE MYSLET NA JINOU
TY VOLE JÁ BYCH JEL TAK RÁD NA TIBET
A nejspíš na koňovi
Všude by mě vítali
A všichni by hned jásali
Všude by mě objímali
A všude by mě hostili
Ježíšmarjá já bych jel tak rád na Tibet
Ty vole já bych tak rád na Tibet
Opravdu musím jet do Mexika
Už jsem tam dlouho nebyl na Tua Tika
Abych se tam pomodlil
Pak se opil a poblil
Abych byl hostem, nic víc
Vydržím velikej
Vydržím velikej
Obrovskej šílenej
Mexickej hic…
JAKÝ SEN, TAKÝ ZEN
A snové menu zas podle zenu
PODZIMNÍ OHEŇ NA ZAHRADĚ
Za tmy
Za rosy
V klidu vesnice
Na pokraji města
Ořezána jabloň
Krásná, však stará byla
K omládnutí zralá
Teď hranice puků
Větviček a listů
Oheň nechce planout
Dým je vůní
49
BYLO NÁS ŠEST
JAN MAJCHER
*1959
50
Bylo nás pět, kteří jsme ten den v místním kině shlédli od pěti hodin
Swannovu lásku podle Marcela Prousta. Domů jsme šli oklikou. Dva
z nás měli naspěch. To víte. On a ona. Stojíme před vraty průchodu do
restaurace, ti dva setrvávají na protějším břehu silnice. Loučíme se.
Jemu změkl obličej.
„Á, jdou taky,“ myslíme si.
„Jenom na jedno pivo,“ povídá.
Uvnitř hospody je plno, uvnitř hospody je prázdno. V hlavním sále vříská dechovka. Tancují a zpívají tu důchodci. My, my mladí k nim, ani do
malé oddělené kavárničky nepůjdeme – nenalili by nám tam pivo.
Zbývá výčep. Jdeme do výčepu a obsazujeme „domácí stůl“. Už je
nás šest.
„Bylo nás pět,“ říkám nostalgicky šestému. „Jak jsi tu dlouho?“
„Jenom jedno pivo.“
„Na Swannovu lásku od osmi hodin, půjdeš?“ ptá se třetí šestého.
„Od osmi hodin? Eh, někdy jindy. Vono to neuteče.“
„Jseš debil,“ třetí vydechuje bez důrazu a šestý mu přikyvuje. Vědí
své.
Je tu příjemně.
„V televizi dávají seriál Zlá krev. Dopijeme a půjdeme,“ říká ona. „Hm,“
přitakává on.
„Swannova láska Volker Schlöndorffa s Jeremy Ironsem, Ornelou Mutti
i Alainem Delonem. To byl ale filmeček!“ myslím nahlas. „Srovnal bych
ho třeba… s Homo Faber,“ významně mlčím.
„Taky mě to několikrát napadlo. Nebo i s Věkem nevinnosti od Scorseseho,“ souhlasí třetí.
Mluvíme.
„Tak nějak to asi bude,“ přitakává nakonec šestý, i když film neviděl –
a snad ani nikdy neuvidí.
Uběhla hodina. Jsme stále v plném počtu. V televizi za výčepem už
dávno běží kýžený seriál. On a ona ho uvidí přímo zde.
První mlčí, druhý, má milá druhá sedí vedle mne, třetí přepočítává
zbylé drobné na piva, čtvrtá mu pomáhá, počítají oba dva, a šestý
občas nabere do ucha dechovku z vedlejšího sálu: „Už kamárádé,
pomalu stáárnem a za svým mláádím, jen rukou máávnem…“
Šestý zpívá hezky a s patosem.
Je nám tu dneska dobře a číšník, s kterým jsem kdysi hrával fotbal,
nás oslovuje jménem: „Ještě pivo, Honzo, ještě jedno, Petře…“ a tak
podobně. Má nás, asi, i svou práci, rád. Jenom půllitry moc nemeje.
Ale to uvidíš zase jen tady, u výčepu. Není tu ani teplo, ani zima, avšak
číšník vybírá žhavotu z kamen v hlavním sále a pokouší se roztopit
násypná kamna blízko nás. Kamna kouří. Žertujeme…
„Dobře, Petře,“ říká číšník. „Co tomu říkáš? V kanystru mám pět litrů
benzínu. Chm. Přitopíme si trochu.“
„Jen nedělej,“ na to první. „Plameny olížou rouru i z vrchu.“
„Ale jo,“ na to číšník, „a naleju!“
„Tak jo, jenom to nelej vůbec dovnitř. To je škoda. Šetři a rovnou benzín vylej na kamna!“ radí třetí.
Číšníkovi se právě podařilo omylem smíchat tmavé a světlé pivo.
„Petře, vem si!“ povídá prvnímu.
„Ne, nechci, nechci.“
„Ber, to je zadarmo!“ domlouvá třetí.
„Fakt je zadarmo?“ ptá se Petr. „V tom případě…“
Číšník pivo stahuje k sobě. Přemýšlí.
„Dej ho támhle tomu dědkovi!“ Šestý zatrpkle ukazuje na křepčícího dědu do
sálu. „Stejně dostane mrtvici.“
Právě dveřmi vstoupil mladý muž s koženou rukavicí a s dravým ptákem na
ruce. S mladou dívkou v doprovodu. Opravdu k němu patří? Díváme se.
Za nimi s rukama chlapácky od sebe přišel další mladík, známý místní „pankáč“
a exhibicionista. Ten prý včera na číšníkovi a na cvičiteli ptáka vyhrál čtyři stovky v kartách. Poroučí ruskou vodku. Za chvíli odchází širokou námořnickou
chůzí – i s lahví. Obdivujeme ho v jeho hrané pýše. Nejobdivovanější je ovšem
dravec. Majitel ptáka pyšně kouří a důstojně popíjí pivo: „Nechceš si pohladit
ptáka? Bacha! Hlaď jenom zezadu! – Za kolik? Prodat? – No to bys musel prodat hospodu…“
Stražím uši.
„No, hospodu ne, ale auťák bys za něho měl…“ snižuje o trochu cenu.
„To je sokol?“
„Ne, káně…“ říká majitel tiše. Pak silně: „Šest supů mi za něj… nabízel. Víš,
kolik je za supa?“
„Ne.“
„No, celej život bys nemusel pracovat…“
„Proč to neuděláš? Celej život nemuset –“
„To se nedá. Hlídá se to. Komu prodáš supa…“
BYLO NÁS ŠEST
Pankáč exhibicionista se už vrátil bez lahve vodky. Stojí tu opřený pod televizí:
„Za dvacet korun hodinky. Prodám. Bereš? Dobře. Dojdu ti pro ně domů. Dej mi
těch dvacet korun na cestu domů a donesu ti hodinky!“
„To ne. Nejdřív hodinky a pak dvacet korun.“
„Na cestu domů mi dej dvacet korun… To jsem řek. – Podívej, pojedu autobusem, chytne mě revizor, a je hned kilo v prdeli…“ Pankáč exhibicionista se exhibicionisticky směje.
„Klucí, a nekouří někdo doutníky?“ Zklamaný človíček, který diskutoval o hodinkách, přehodnocuje situaci. Jeho pohled míří na mne.
„Ó nikoliv, pane,“ říkám. Ale pak si uvědomuju, že třetí občas doutníky kouří…
„Ale jo, tady on kouří doutníky.“
Obracím se na třetího: „Chceš doutník?“ Ale nepochopil jsem. Ani jeden, ani
druhý doutník nemá. Kouřit by chtěli oba. Zklamaný človíček se celému domácímu stolu omlouvá a odchází. Dobrý zvyk. S domácími si nezahrávej.
Káně je krásný lesní pták. Vím to. Jeho majitel, budu říkat ptáčník, ho už dávno
nemá na rukavici. Posadil dravce na ruku dívence, která s ním prve přišla.
Šestý nabízí ptákovi čokoládové kočičí jazýčky. Pták by určitě raději spíš maso.
Ptáčník ukazuje číšníkovi ošklivý klofanec na levé ruce. „Ne, tady neklovne.
V cizím prostředí se bojí,“ říká tiše. „Nalej mi vodku!“
Číšník mu nalévá malou ruskou vodku.
„Ne malou, já chci větší!“
„Dobře.“ Ptáčníkovi je nalita decka.
„Ne tuhle, nalej mi dvojitou! Slyšíš, já chci dvojitou vodku!“
Číšník decku přelévá do větší sklínky a znovu dolévá.
„Chci do půllitru! Slyšíš?! Já chci vodku do půllitru. Plnou!“
Číšník přelévá ptáčníkovi vodku z dvoudecky a dolévá zbytek do půllitru
z lahve. Zdálo by se, že jsou teď oba konečně spokojeni. Jenomže: ptáčník se
nadechuje. Jako by ještě o něčem přemýšlel… „Nalej mi jedno pivo!“ poroučí
za chvíli tiše. Číšník mu bystře nalévá hladinku.
51
BYLO NÁS ŠEST
52
Z kombinovaného, už trošku zvětralého půllitru, onoho půllitru natočeného omylem napůl se světlým a napůl s tmavým pivem, odlévá až nyní třetinu. Zbytek
dolévá čerstvým pivem světlým.
„Ehm…“ pokyvujeme.
„Pitomci! Tak si to někdo dělá!“ křičí číšník a běží malinko ztmavlé světlé pivo
konečně vrazit dědulovi vedle do sálu.
Rozhlížím se. Vpravo ode mne se hecují dva: „…ale ať ti na ruku sedne bez
rukavice!“
„Klidně!“
„No, ať bez rukavice!“
Přiznávám, že mi trochu trne. Představuji si živě, jak bude, až káně někoho klovne. U výčepu stojí ptáčník a hádky si vůbec nevšímá. Káně na ruce co chvíli
poskočí, a on jako by stále o něčem usilovně přemýšlel…
Nad tím vším sedí jako malý bůžek televize. V ní běží seriál Zlá krev, pokračování Sňatků z rozumu od spisovatele Neffa.
„Zajímalo by mě,“ vyslovuje někdo myšlenku, „jestli ten důraz na problémy sociální je i v předloze Zlé krve. Připadá mi zde i v porovnání s předchozím dílem
seriálu trochu přehnaný…“
„Ale děj je už takovej i v předloze. Ke konci pan spisovatel asi drobátko zblbnul,“ odpovídá ten, který chtěl seriál původně se svou milou sledovat doma.
Defilé, ach defilé herců, myslím si. „Jestli ještě přijde Cízler,“ žertuju, „odcházím.“
Nastupuje čilá debata. Kdekdo brání napadeného herce.
„Už se kecá!“ mnu si ruce.
Číšník se vrátil a ptáčník mu hned povídá: „Jedno pivko chci do tohodle poháru!“
Číšník přikyvuje. Bere pivo a vylévá. Nové pivo opravdu točí do toho samého
poháru.
„A ještě jedno! Slyšíš? Chci ještě jedno pivko sem do tohodle poháru!“ křičí
ptáčník, a číšník mu poslušně nalévá nové pivo do dalšího poháru.
Majitel ptáka pak odbíhá do vinárničky, která je naproti přes chodbu. Vrací se
s mrtvým kánětem. Děsíme se.
„Hele, voni mu ho zabili!“ říká někdo. Představuji si, jak ptákovi někdo ve vinárně zakroutil krkem a je mi líto tvora i ptáčníka. Ten se celý zarudlý opírá o výčep.
Vteřinu mlčíme. Naštěstí je tu hned ptáčníkova dívenka s živým kánětem na
ruce. S tím původním. Už nám to celé dochází. „Tak proto před chvílí ztichla
vedle v sále dechovka!“
Znovu mlčíme. Ryčná hudba se mi teď jeví ještě nesnesitelnější, než kdy před tím.
Ptáčník cpe mrtvé káně do igelitové tašky. Ptáka mu dnes zastřelil místní hajný.
„Ta kurva Macourek si už nevystřelí!“ řve.
„Co s ním budeš dělat?“ ptá se třetí.
„Někde ho zakope,“ říkám nahlas.
„Ale ne, nechá si ho vycpat,“ šeptá mi do ucha druhá. Nevěřím jí.
„No, vycpu ho a vystavim si ho doma!“ řve ptáčník.
Jsem opilý. Dívám se trochu skelně na majitele živého i mrtvého ptáka, majitele vodky v půllitru včetně „dvou piv přesně do těchhle pohárů“ a poprvé v životě přemýšlím, že se stanu vegetariánem. Ptáčník bouchá rukou do výčepu:
„Slyšíš?! Chci dvojitý pivko do jedný velký sklenice!“
Číšník dlouho přemýšlí. Tuším, že se k něčemu schyluje. Zdá se mi, že číšník
říká: „Dvě piva do velký sklenice ti nedám,“ ale jist si nejsem. V seriálu Zlá krev
se konečně objevil herec Cízler, a tak odcházíme.
53
54
55
56
TP U LÁC
I
O STŘEC
HÁCH
MAREK
KARHA
N
*1965
Zapadající podzimní slunce ostře odkrojilo jasně červené tašky západní strany střechy od
ponuře umírajícího zbytku. Na střeše se proti nebi tyčily dva komíny, připomínajíce tak dva
mužiky z ruského románu. Byly jako dva protipóly. Jeden byl ještě celý zalit sluncem, zatímco ten druhý se již choulil v posledních říjnových paprscích.
Velký černý kocour Matyáš se dlouze protáhl a se zdviženým ocasem se pomalu prošmajchloval tam a zpět okolo prohřáté zdi komínu. Pozdní odpoledne kvapem vyklízelo pole chvátajícímu soumraku a Matyášovi se nikam nechtělo. Střecha byla jeho rajón a kdo by se chtěl jen
přiblížit, musil by se s ním nejdřív popasovat. A těch, kdo by si troufnuli, moc nebylo. Kocour
se stočil do klubíčka tak, aby zády dolehl k teplé zdi komína a zvolna začal klimbat.
V prvním podlaží, hned nad bytem pana Vosáhla, si pořídili byt noví nájemníci. Prý vyhráli ve Sportce. Celé týdny bylo slyšet stavební dělníky, tedy spíše jejich mechanizaci, jak
přeměňují lehce nabyté finance do nových dlaždiček a bidetů. Lindě, totiž baronce Lindě
z Kentu, to bylo úplně jedno. Hověla si ve svém pelechu stejně v novém, jako ve starém
bytě. Panička pro ni udělala první poslední a snad jen volání dálek a vábivý hlas volající
po lásce byly atributy tajemna, jež v ní vzbuzovaly žádosti dosud nepoznané. V zámku
zaharašil klíč a ozval se vysoký paniččin hlas: „Lindi, no copasme nám to přinesly? Rybičku, viď?“
Baronka si nejprve protáhla tlapky, přičemž táhle a rozkošnicky doširoka zívla. Otevřela oči
a počala s večerní hygienou. Z kuchyně se linula opojná vůně ryb. Linda si však dále olizovala tlapky, jako by protahovala ten slastný okamžik, kdy skloní čumák nad růžovou miskou se svým zlatým monogramem, aby pak bez protahování zhltla jeho obsah. Posléze
však přeci jen vstala a svižně doběhla k paničce. Nejdřív se jí párkrát protáhla kolem lýtek,
nechajíc se laskat po hebkém kožíšku, pak obezřetně očichala okraj misky a než se kdo
nadál, byla miska prázdná. Kočičí slečna se ještě párkrát zavrtěla kolem paní domácí, trochu zapředla, aby se neřeklo, a už zase běžela k oknu, odkud byl náramný výhled na dvorek za domem.
Dole v ulici pomalu padal na kout s popelnicemi soumrak. Dlouhé stíny se pojednou slily
v šedý a temný závoj, milostivě zahalující příšerný raprcajch z odpadků a veteše. Tato ulice
oddělovala hezčí část čtvrti od chudinské; a jako taková byla ideálním místem pro bejvák
57
dobrodruha samotáře. Kocour bydlel v nikým nepoužívaném sklepě hned proti tomu novému domu. Sem tam vídal fešnou slečinku, jak se protahuje za oknem v prvním patře. No jo,
jenže sny! Ach, na ty nebylo kdy. A i kdyby, pomyslel si, stejnak taková nikdy z tý svý parády nevyleze. Kocour začal mít hlad, ale rozhodl se, že počká, až se ještě víc setmí. Kocour
měl jméno, ale on sám o sobě moc neuvažoval, a když, tak jako o Kocourovi. Ostatně,
Nakopnitohohajzla bylo stejnak moc dlouhý. Jen si od doby, kdy mu nějací výrostci to jméno
dali, začal držet od lidí řádný odstup. Ještě jednou si precizně promnul vousky a vyrazil do
zšeřelých ulic za něčím k snědku a kdoví, třeba i za nějakým dobrodružstvím.
Linda se vyšvihla na okenní parapet a překvapením, smíšeném se vzrušením, sklopila uši
i fousy. Okno bylo otevřené! Ohlédla se za paničkou, ta však byla zabrána do nějaké nepochopitelné činnosti. A vůbec – Linda si již zvykla na všechny ty vrtochy, které paní domácí
prováděla. Teď se jí však zrak rychle stočil k té nevelké skulině mezi rámem a okenním křídlem. Linda zkusila tlapkou vzít za okraj… A skutečně! Okno se pootevřelo natolik, aby se
mohla protáhnout ven. Na venkovní římse vál svěží vítr, nesouc s sebou spousty nových
vůní i zvuků. Linda si sedla, vychutnávala ten nepoznaný pocit a snad svědomí, či zvyk, ji
nutily se mimoděk ohlédnout zpět domů. Nikdo se nedíval. No a co? Vždyť se stejně hned
vrátí. Jenom se na chvilku proběhne porozhlédnout a zase se vrátí. Výška se nezdála nikterak závratná. Hlavní bylo, že římsa vedla ke střeše vedlejšího domu. No - a dál se už uvidí!
Matyáše probudilo ze snu vrznutí. Zůstal ležet stočený u komína a aniž otevřel oči, jen stáčel uši po zdroji toho zvuku. Teď znovu. Na vedlejší střeše je evidentně nějaký vetřelec.
Kocour vstal, protáhl se. Pak rychle kýchl, zívnul a znovu kýchl, aby se vzápětí užasle zatvářil. Ten zvuk mohl pocházet pouze od kočičích tlapek. Co by ale tady mohla hledat nějaká
kóča za štěstí? Maximálně tak pořádné nastuzení. Matyáš se rozhodl přijít věci na kloub. Šel
starou, naučenou cestou. Byla vyťapkána jeho tlapkami natolik, že na některých místech
vrhala matné odlesky. Jinde, zvláště tam, kde byly staré, vetché a popraskané tašky, byly
zřetelné stopy jeho ostrých drápků. Přišel ke krajovému komínu a pohlédl zpoza jeho drolící se stěny o patro níž, na střechu sousedního domu. Seděla tam! Seděla tam ta nejkrásnější Kočka, kterou kdy v životě spatřil. Byla sice drobet při těle (což se mu mohlo jen zdát
kvůli jeho vychrtlosti), ale ta srst! Ten hustý a zrzavý kožich! Vrtěla neklidně ocasem a střídavě se otáčela na všechny strany. Matyáš byl doslova přilepen ke střeše. Mohlo jít okolo
padesát obezřetných myšáků a ani jeden by si ho v té chvíli nevšiml. Ostatně naštěstí pro
ně by je stejně neviděl. Teď se otočila a Matyáš cítil, jak se začíná topit v obrovských zelenožlutých očích. Vztyčil se, naježil vousy a zazpíval tu nejhezčí píseň lásky, co znal. Trochu
mu přeskočil hlas, jenže stejnak to na ni udělalo dojem. Přidal ještě pár teskných nápěvů.
Ty podle sprostých kleteb udělaly dojem i na obyvatele ulice. Linda vyběhla výš, až nahoru na hřeben a tam se usadila. Uvelebena na pozadí vycházejících hvězd, vyzpívala jemný,
nic neslibující nápěv. Matyáš měl co dělat, by nespadl po hlavě dolů. Chvilku poslouchal
ten krásný tetelivý hlas a pak se, využiv odmlky, připojil. Nad noční ulicí se rozezvučel ten
nejkrásnější duet.
Procházeli se spolu po střechách a z Matyáše se stal velmi pozorný průvodce. Vysvětloval,
kde v kterém okně žijí hodní lidé, kteří ti sem tam nechají misku s jídlem za okny. Ukazoval,
kde tě v mrazu vezmou domů přespat. A taky ta okna, kterým je lépe se vyhnout. Kdekoliv
to bylo možné, galantně pouštěl zrzavou krasavici před sebe, aby se vzápětí tu přitulil, či
aspoň náhodou otřel o ten hustý a hebký kožíšek. Měsíc, osvětlujíc střešní krajinu svým
stříbřitým světlem, uběhl mílovými kroky větší část své neviditelné dráhy. Blížilo se již ráno
a tma rozvažovala, zda-li neustoupit světlu, když Matyáš s Lindou pomalu dorazili na půdu
neobydleného domu. Linda viděla ty velké rozpaky a tak sama jako první seskočila vikýřem
na podlahu půdy. „Ty kočky se ouplně zbláznily. Taklenc nad ránem a porád vřeštěj.“ Poznamenal náhodný chodec, popotáhl nosem a v sychravém ránu zamířil od domovních dveří
k první tramvaji.
Paprsky slunce nakoukly škvírou mezi taškami na půdu a jako opatrná chůva pošimraly
nazlátlou srst za Lindinýma ouškama. Linda zavrněla a pootevřela oči. Všude kolem byla
58
strašlivá špína a romantická krása, kterou si pamatovala z noci, byla ta tam. Otočila se
a vedle spokojeně oddychoval šlachovitý černý kocour. Linda si pečlivě olizovala tlapky
a zálibně si ho prohlížela. „Sympatický chlapík, jen co je pravda,“ zamroukala si pod vousky. Najednou se v ní ozval hlad. Jé, doma, tam bude dobrot. A panička! Už ji určitě hledá.
Jenže kudy vede cesta domů? Matyáš tak krásně zpíval a okolo svítily hvězdy. Stačilo, když
zavřela oči a úplně se jí zatočila hlava. Kdepak. Nemůže zde zůstat. Neslyšně, jak to jen
kočky umí, odkráčela s hrdě zdviženým ocasem k stařičkému, červotočem prožranému
žebříku, vedoucímu z půdy dolů. Na chodbě bez rozhlížení zamířila přímo ke schodišti
a hurá dolů. Jenže ouha. Vrata na ulici byla zamčena. Linda běhala po domě a hledala
i malou skulinku, kterou by se protáhla ven. Vypadalo to, že to bude muset vzdát a vrátit se
nahoru. Byla by to taková malá potupa, prosit se ho o pomoc. Jenže naštěstí ve sklepě uviděla malé okénko nad hromadou uhlí, které vedlo přímo na ulici a bylo otevřené. Než však
stačila vyskočit na vysokou předprseň, zaslechla kdesi za sebou myší zakvíknutí.
Tři malá, tříbarevná koťata si hrála v hloubi průjezdu starého secesního domu. Pojednou,
jako když utne, zanechala hry a dychtivýma, velikýma očima sledovala ruch na ulici. Po protější straně se opatrně, avšak stále s určitou hrdostí, prosmýkl pan Kocour. Nerad běhal takhle přes den po ulici. Jenže dnes už od rána nemohl dospat a něco ho stále pudilo ven.
„Sakra!“ Přidušeně sykl jen tak sám k sobě, uskakujíc před koly projíždějícího automobilu.
Musí víc dávat pozor na cestu. Hbitě se propletl mezi stánky, nabízejícími všelijakou veteš
a seskočil šachtičkou pro shoz uhlí do sklepa. Cesta přes sklepy byla jeho oblíbená. Touto
roční dobou byly sklepy rohy hojnosti. Aspoň co se vypasených myší týče. „Tss, takovej
myšák si myslí bůhví, jak je vykutálenej,“ pomyslel si. Ale kdepak! Úplně stačilo se pěkně
přikrčit, číhat a ani nedutat. Kocour věděl, že k úplné dokonalosti mu chybí jenom zklidnit
ocas. Jenže jak se blížila myš, vždy se mu sama od sebe rozkmitala špičička ocásku jak
splávek rybáře. Cha, stejnak si toho nevšimly! Přikrčil se poblíž místa, kde se křižují myší
pěšinky a postupně se proměnil v kus odhozeného hadru na podlahu. Vteřiny se změnily
v minuty, z minut byla půlhodina – nic. Pojednou se za plaňkovím, oddělujícím jednotlivé
kóje, objevil špičatý čumáček. Tam někde uvnitř domnělého hadru se probudila šelma.
Konec ocásku začal opisovat malou, malinkou křivku. A hup. Duše nepozorné myši, odebírajíc se do ráje, užasle pozorovala vlastní tělesnou schránku, držící v zubech kus sýra.
Kocour, stále se sklopenýma ušima, vyběhl směrem k domovu sýr – nesýr, když ho sluch
upozornil na přítomnost jiné kočky. Nebýt čichu, otupeného loveckou vášní, jistě by byl
varován dříve. Zastavil se a ze sousední místnosti doslova vyplula kočičí slečna. Kocourovi překvapením vypadl myšák z tlamy. Krasavice z protějšího okna! Tak to je dilema. Před
ním krásná zrzka, v žaludku již méně krásný hlad. K překvapení jeho samotného, jí s ostychem a lehce sklopenými vousky, nabídl zardoušeného hlodavce.
Linda neměla moc velký hlad, a tak jen tak kořist oďobávala. Přitom si po očku lovce prohlížela. Neobvyklá Kocourova galantnost na ní zapůsobila. Nebyl žádný fešák, jiné by jeho
jizvy připadaly ošklivé, až znetvořující. Linda v něm však viděla bojovníka. Hláskem, jako
smetanový krém, špitla cosi o tom, kterak zabloudila, jak je tu nová, prostě, šiknul by se statečný a světaznalý průvodce. Kocour se nadmul. Lakonicky prohlásil, že mu v celém okolí
nikdo neřekne jinak, než mistr Nakopnitohohajzla a vůbec blábolil, tak jak kocouři žvaní,
když jim pěkná kočka čirou náhodou projeví část své povrchní přízně. Celý den spolu procházeli všemi sklepeními a hrdinný lovec, se tu i onde zastavoval, by upozornil na místa
svých přečetných, heroických vítězství. Tu nad lstivým myšákem, onde obřím a zavilým
kocourem ze sousední čtvrti. Linda dělajíc, že to na ni nijak nepůsobí a přesto opilá všemi
těmi úžasnými historkami, nechala se vést až ke Kocourovu obydlí. Do toho nejexotičtějšího místa, kde kdy byla. V bezpečí domova se novopečený svůdník zhluboka nadechl a zazpíval starou píseň udatných lovců. Linda kontrovala árií z Roztouženého Mourka. Krása
nápěvů i škála písní se nesly nad ztichlou, usínající ulicí.
„Ty kočky se ouplně zbláznily. Taklenc na noc a porád vřeštěj.“ Poznamenal náhodný chodec, popotáhl nosem a sychravou nocí se vydal od poslední tramvaje k domovu.
59
TOMÁŠ BĚLÍČEK
*1981
VZPOMÍNKA NA CESTU LODÍ V ČINĚ
Hromada šrotu se dala do pohybu – skřípání železa, přehlušující siréna, mraveniště lidí, mumraj a zmatek.
Cestující zběsile hledají svoji kajutu, přeskakují jeden druhého po točitých schodech nahoru a dolu a pořád dokola. Jakoby to nemělo nikdy
skončit.
Snad jen já z ceny svého lístku správně odhaduji, že se ta moje
nachází kdesi hluboko pod bodem ponoru – nechápu to dění kolem,
a tak se raději prodírám zpět k přídi, kde pozoruji živočišný let racků
napadající svými hladovými zobáky obří rybářskou flotilu vracející se
zpět z širého moře. Slunce zapadá v zrcadlech mizících mrakodrapů
a menší budovy postupně zahaluje neodvratitelná noc. Na nedalekých březích pečlivě nakládají jeřábníci poslední kontejnery se zbožím do pestrobarevných řad zaocenáských křižníků a stejně jako já
tuší, že zde prožíváme poslední minuty končícího dne. Vzduch se
nápadně ochlazuje. První kapička vody z tříštících se vln dopadá na
předloktí mé ruky a do vlasů se mi začíná vkrádat vlhký a štiplavý
proud oceánského vzduchu, který se proměnil z něžného večerního
vánku mávnutím kouzelného proutku. Poslední bóje značící konec
předepsané rychlosti závratně navyšují uzly hodné daleké plavby.
Procítěn krásou okamžiku vracím se zpět ke dveřím vedoucím do
útrob lodi, když přímo nad hlavou jako na znamení zakrouží zatoulaný
racek: “Spatři obzor cizinče.... kráááá“. A v mizící dáli v poslední rudé
záři zablýsknuvší se slunce jakoby naposled v životě prostupuje mou
duší.
Nastal čas rozhlédnout se, kde budu trávit blížící se noc. Kajuta je
skutečně kdesi u dna zrezivělého monstra. Tuhle loď už zjevně nemá
cenu natírat znovu. Před měsícem šla její sestra se vší ctí a taky
posádkou ke dnu, a tak je snad pravděpodobnost dalšího incidentu
v této krátké době mizivá. Nicméně ani tato slabá úvaha mi nepřidává příliš klidu do mého nejistého srdce, které potají buší čím dál od
břehu víc a víc.
Prostor pro přespání méně movitých cestujících se táhne přes půl lodi,
v té druhé je buď strojovna nebo je už asi úplně zatopená vodou.
Realita nezávislého cestovaní se zde odráží v plném jasu, přesto se
i teď v mé mysli dosud nevstřebaných zážitků nalézá místo pro další.
Zpocená polonahá těla zahalená do cigaretového dýmu jakoby vyfárala
60
odkudsi z těžební štoly. Co chvíli zabliká v potemnělé místnosti zapalovač, který následuje výdech kouře oslavující dobytou matraci. Na
podlaze se čerstvě lesknou odpařující se hleny. Nikdo si mě nevšímá,
jako bych se svým údivem cizincem vůbec nebyl. Brzy i já nalézám
volnou palandu. Prohnutá spleť drátů podepírá rozedranou matraci se
vzory rezavých kruhů. Teď už je jasné, proč o ní nikdo nestál. Ze stropu jako z krápníkové jeskyně odkapává nahnědlá tekutina přímo na
polštář, svítilny zavěšené na kabelech ze stropu naznačují, k jaké straně se zhoupneme v následujícím okamžiku. Rzí prožrané zdi vydávají v pravidelném rytmu zvuky skřípajících obřích vrat. Místnost se
sociální zařízením je tak veřejná, že v ní neunikne přítomnému nic,
společný žlab pro všechny bez výjimky je jediná dostupná varianta
jak naplnit potřebu.
Místo spánku se radši setkávám na palubě se studentem Pekingské
univerzity doktorského studia biologie. Dostal grant na výzkum vzácných rostlin kdesi uprostřed džungle na ostrově Putošan. Po odlehčené diskuzi a náčrtků do zrezavělé paluby na téma ‘význam
kosočtverce v Československu a v Číně’, jsme se odebrali do lodního baru.
Vstupujeme do místnosti, kde by se z cigaretového dýmu dalo vykrajovat vánoční cukroví. Zatímco kolega z fakulty biologie objednává
na účet svého vědeckého grantu dvě sedmidecková piva Čingdao,
kdesi na druhém konci lokálu za hloučkem polonahých těl se ozývá
vítězný výkřik skupinky lidí. Po rychlém přípitku nás zvědavost přivádí přímo do centra dění. Uprostřed hloučku se zmítá v rytmu kolébající se lodi vratký stůl, na němž si hbitě vyměňují dva mladíci bílý
míček. Úroveň jejich hry není valná, ale nadšení a snaha předvést se
před ostatními dělá z jejich vystoupení zajímavou podívanou. Vědom
si hrozby posměchu ze způsobu uchopení pálky v evropském stylu,
žádám svého kolegu, zda by byl tak hodný a domluvil mi jednadvacet výměn s vítězem probíhajícího utkání. Po krátké domluvě se
dozvídáme, že jsou již sázky uzavřené a že by moje účast ve hře
zanesla zmatek do systému kurzů. A tak nám nezbývá než si objednat další pivo značky Čingdao, vsadit si na muže s tetováním – to vše
na účet univerzity v Pekingu – a už jen doufat, že se dnes v noci
nepotopíme i s ping-pongovým stolem.
61
MILAN DEDERA
*1987
DŮM HRŮZY
Otevírám nejistě dveře. Že já hlupák jsem sem chodil. Již od prvního podnětu,
který zapříčinil toto nešťastné rozhodnutí, si hubuji. Nejistě a znechuceně nasedám na dvě prázdné sedačky úplně vpředu. Ozývá se hudba uvádějící počátek
mého utrpení. Vykřiknu. Přichází konferenciér a uvádí jízdu smrti. Proboha. Už to
nejde zastavit. Jsem v tom. Jedu. Proklínám dům hrůzy. Přede mnou se odehrává něco, co jsem v životě neviděl. Nebezpečné, snad i zakázané písmo mě
obklopuje ze všech stran. Sám satan? Ať už je konec. Zavírám oči. Nemohu to
snést. Hledám ochranu ve spánku. Jak dlouho spím? Deset, dvacet minut. Ve
spánku prožívám úlevu, modlím se, ať se probudím až na konci hrůzyplné jízdy.
Nepodařilo se. Vzbudí mě konferenciér, že mě prý vybral jako asistenta při zaklínání ďábla. To né! Jsem nucen odříkávat písmo, které neznám. Jsem za mou
neznalost kárán. Ale proč? Nemám s ďáblem nic společného. Neumím jej tedy
ani zaklít. Ostatně nikdy jsem se to neučil. Zaříkadla, co po mě konferenciér vyžaduje, slyším poprvé. Opakuji tedy po něm. Stejně to nepomáhá. Ďábel zůstává
nezapuzen. Se zlou jsem se potázal. Jsem vyzván k usazení se. Všímám si plamene, který plane v konferenciérových očích. Můj strach dosahuje na mé stupnici strachu 11 z deseti možných. K asistenci je vyzván návštěvník sedící za
mnou. Je mu dán ten samý úkol. Jak je možné, že zná tajné písmo? Nerozumím.
Umí luštit i hieroglyfy! Ďábel je prý zapuzen. Návštěvník usedá. Ale jak je to
možné? Já ho stále vidím, je všude okolo mě. Na stěnách, na tabuli. Na tabuli?...Zvoní! Vysvobození! Jízda smrti skončila. Stejně tak jako hodina chemie.
Č
O
T
O
L
O
K
Ý
K
S
V
O
TEENAGER
Martin měl rád Viky. Oprava, Martin Viky zbožňoval. Byl u vytržení a zároveň ho
dovádělo k zbláznění, kdykoli o ní zavadil, byť jen myšlenkou. Viky chodila
s Tomášem, milovala však Martina. Tomáše Viky vůbec nezajímala. Tomáše zajímal jenom Tomáš, tedy on sám. Do party patří ještě Kristýna, kterou neměl rád
nikdo, což se absolutně rozcházelo s jejím přesvědčením. Škoda, mohla z toho
být třeba i láska Viky! Nejšťastnější ze všech byla Kristýna!
63
PAVEL RAKUŠAN
*1964
–
D
E
M ÍC–
V I–
C
64
Vím co chcete!
Jak to víte?!
65
Stačí se na vás podívat.
Protože jsem medvěd?
To ne, mám na to voko!
66
Myslíte, že hledám
nějakou buchtu?
Vy jste spíš na řízky.
Ale ne na vepřový.
67
To ne!
68
Jo tak akorát...
69
70
*1948
Výhružné předpovědi o plísních, monzunech a nesnesitelných vedrech se konečně vyplnily, s výjimkou plísní. Pršelo, lilo a lilo pěkných pár dní,
a vedra teď jsou opravdu drsná. Musím se dost často namáčet pod studenou sprchou, abych se při cvičení na shakuhachi nerozptyloval myšlenkami na přehřátý organismus. Jsem tu celý den sám a tak můžu poklidně existovat v adamově rouše, to je mnohem snesitelnější (všichni normální lidé tu mají ovšem klimatizaci!). Když se musím občas obléknout a jít ven, je to pěkné utrpení. Představa, že jsem jedním z četných
„byznysmenů“ kolem, v kvádrech s kravatami, jest mi učiněným hororem. Na vlastní kůži jsem krásně porozuměl, proč se tu všichni tolik těší na
podzim. Je to prý skutečné vysvobození.
Japonští lidičkové to snáší statečně, jsou jiní. Například nesmírně rádi mluví. Při všech příležitostech. Takové proslovy na „párty” po premiéře mé
Cesty zvonů byly k nepřečkání, každý musel mluvit, někteří dvakrát i třikrát, byl jsem pěkně ztrápen. Všichni japonští účastníci měli ale zřejmě
pocit, že právě bez JEJICH projevu by večírek neměl smysl.
A jak rádi telefonují! Když někdo z mých japonských přátel vezme telefon, ševelí a ševelí, minuty ubíhají, čtvrt, půl hodiny..., já zírám a marně si
představuji, co si takovou dobu sdělují.
Telefony jsou všude, všechny fungují – vandalismus tu snad ani neznají, poškozených telefonů je údajně v celém Tokyu 5, slovy pět(!) za rok. Je
jich tolik, že jsem ještě ani na nejrušnějších místech neviděl frontu čekajících. Mě telefon zřídili za pět dní od podání žádosti, ještě se mi omluvili za takové mimořádné zdržení. To jim však nestačí.
Zdá se, že právě Japonci budou prvním totálním národem mobilních telefonistů. V davu lidí kolem vás se každou chvilku z něčí kapsy ozve charakteristické zacvrlikání, a už se ševelí.
Jsou to nejen důležití pečlivě kvádrovaní "byznysmeni", obchodníci, podnikatelé, ale i třeba středoškolská mládež, která zjevně jen tak tlachá
pro radost. Telefonuje se všude, i lidičkové v nacpaných vagónech metra a vlaku, spěchající chodci při chůzi rušnou ulicí, projíždějící auta jsou
řízena telefonujícími řidiči. Ohromující jsou cyklisté, kteří při bravurním vyhýbání se chodcům – v Japonsku se jezdí především mezi chodci po
chodnících(!) – ještě ševelí do svých mobilních přístrojíků, elegantních, droboučkých, různobarevných, někteří se tváří důležitě, jiní radostně při
jízdě rozkládají.
Není se co divit, zřízení je prý mnohem levnější než u normálního telefonu, jen impulsy jsou zatím ještě o něco dražší, ZATÍM! Zkrátka cosi jako
další odstín informační revoluce. Ta masovost je fascinující, bylo mi řečeno, že se to přihodilo poslední půlrok. Tak to chodí, neopomenul by dodat
můj oblíbený Kurt Vonnegut.
Napadá mne neodbytně – těšte se, brzy to máme i u nás!
NÁROD MOBILNÍCH TELEFONISTŮ
VLASTISLAV MATOUŠEK
71
„Každy ma svuj domov“ – nekompromisně vždy hlaholil roztomilý vyhazovač zvaný „Cibuláč” po skončení tancovačky v jedné úpické hospodě,
když jsem tam tak před dvaceti lety hrával se svou kapelou do skoku. Dnes ovšem máme bezdomovce, řečené houmlesáky, a můžeme snadno
nabýt dojmu, že na ně se to okřídlené rčení nevztahuje. Možná u nás.
V Japonsku, přátelé, je tomu jinak.
Bezdomovce tu sotva můžete minout, jsou tu i na těch nejnepravděpodobnějších místech a je jich mnoho. Někteří jsou opravdu roztomilí – jak
vystřižení ze 7 samurajů a ostaních filmů ze středověkého Japonska – s dlouhými vlasy a řídkými vousisky, uhrančivých pohledů. Kdykoliv je vidím,
pospávají, nebo jen tak pozorují svět. Setrvávají. Jsou mírní jak ovečky, jde z nich zvláštní klid. Děti se jich tu nebojí a klidně si kolem nich hrají.
Prvním překvapením pro mě bylo, že každý má nikoliv jednu igelitku, jako ti naši, leč celou spoustu majetku, nejčastěji v nějakém praktickém
plastovém boxu, zřejmě proti dešti. Většina jezdí tím pádem s vozíčkem.
V parcích uvidíte často celá podivuhodná uskupení jejich vynalézavých přístřešků z plastových fólií. Jako třeba ve známém parku v Ueno.
Jsou pak ale i místa, zejména v četných podchodech, u metra a podobně, jako například na nádraží v Shinjuku, kde bezdomovci mají celá svá
sídliště, městečka, jak v nějaké sci-fi. Tady pod střechou je stavebním materiálem vlnitá lepenka z papírových krabic. Vznikla tu celá puebla na
sebe natěsnaných domků z vlnité lepenky. Jsou to třeba jen metr vysoké ohrádky s poklidně dřímajícím majitelem uvnitř, jiné jsou ale i se střechou, třeba i o více místnostech, některé nesmírně nápaditě architektonicky řešené, zajímavě vyzdobené podivuhodnými malbami a graffiti.
Kolem je často uspořádáno množství věcí a osobního majetku. Viděl jsem dokonce, že se někteří uvnitř i přezouvají.
Vrcholným takovým výtvorem byl pro mě pojízdný domek z vlnité lepenky, zbudovaný na starém přívěsném vozíku. To už je k maringotce a regulérnímu domovu jen krůček. Zbývá jen připojit ho třeba za lepenkový skůtr, či auto a jsme zpět v civilizaci, byť alternativní – lacinější, celé jen
z odpadu té naší.
Vlastní subkulturu už asi mají, nikdo mi neřekl, kde berou peníze, z čeho žijí, hladoví rozhodně nejsou. Bývají to často prý vzdělaní lidé, kteří prostě nechtějí komunikovat se zbytkem společnosti. Japonští lidičkové kolem naprosto tolerantně dělají jakoby nic neviděli, tak to tu chodí.
Tihle zvláštní bezdomovci možná ani nepotřebují moje oblíbené buddhistické přání štěstí pro všechny bytosti, vypadají totiž dočista šťastně.
Pro jistotu myslím samozřejmě i na ně – šťastny ať jsou VŠECHNY bytosti.
O JAPONSKÝCH BEZDOMOVCÍCH, ANEB „KAŽDY MA SVUJ DOMOV“
72
Ani takový zcela nekočovný tvor jako já – nejšťastnější v okolí svého doupěte – se tu nevyhne cestování. Tak jako řada věcí i cestování je tu jiné
než u nás, je totiž docela příjemné.
Občas musím zajet na konzultace za svým profesorem do Osaky. Je to asi 500 km a dá se jet řadou způsobů: nočním autobusem či různými vlaky,
to trvá skoro 7 hodin a je to poměrně laciné, nebo letadlem či pověstným shinkansenem - rychlovlakem. To je za 3 hodiny a patřičně dražší, kupodivu obojí skoro stejně.
Shinkansen je ale skutečný zážitek. Poprvé jsem z toho měl lehký kulturní šok, je to trochu jak sci-fi. Do Osaky jezdí asi každých dvacet minut,
a dobrá třetina ceny se dá ušetřit při použití některého z pěti vozů, které nejsou na místenky. Zatím kdykoliv jsem jel, bylo celkem volno, a když
ten svůj náhodou nestihnete, můžete jet kterýmkoliv dalším. Jsou tu samozřejmě k dispozici všechny představitelné vymoženosti včetně telefonu, všemožných občerstvení a víte na minutu i metr přesně, kdy a kam dojedete. Na obrazovce jsou k dispozici informace o jízdě, vždy dokonce
i v angličtině. Rychlost jízdy člověk skoro nevnímá, žádné vibrace a hluk, na které jsme zvyklí z našich vlaků. Zážitek, který se dá těžko zapomenout.
Vyzkoušel jsem si i dálkový autobus při cestě za přáteli do 300 km vzdálené Matsukawy. Už mě ani nepřekvapilo, že spoje jezdí celý den asi tak
po půl hodinách. Několika zřízenci přesně na vteřinu organizovaný nástup pasažérů a odjezd autobusu mě fascinoval jako zatím málo co tady.
Vše funguje v klidu a naprosto spolehlivě, každý má své místo. Snad poprvé v životě jsem si připadal v autobuse jako cestující člověk, bez stresů, na rozdíl od pocitů převážené zvěře, které mám vždy třeba na cestách Praha – Nový Bydžov s ČSAD. Když někdo další nastupuje, řidič – jak
je zde obvyklé – v bílých rukavičkách, vymydlený v uniformě, nehledá peníze, má automat na jízdenky a na drobné. Například pětitisícovou bankovku strčí do mašinky, vypadne mu lístek, rozměněné bankovky a mince. Jízdenka je i s místenkou, řidič jako laborant si udělá razítečko do diagramu a jede se dál "močálem černým kolem bílých skal...“
Na obrazovce před vámi se objeví vždy jméno následující stanice, hlasatelka ho navíc příjemným hláskem oznámí. Že je tu také záchod a na karty
fungující telefon je naprostou samozřejmostí. V uvolněném rozpoložení jsem si četl, občas koukal na zalesněné kopce, kterými jsme (doslova)
projíždeli spoustou dlouhých tunelů. Kolem dálnice jsou všude živé ploty, vše obrostlé stromy, celá ta civilizace se tu zdá jaksi lidštější, více propojená s přírodou.
Je to docela radost, cestovat – v Japonsku.
O NEZVYKLÉM CESTOVÁNÍ
73
Lidé se rádi baví. Nejinak je tomu tady v Tokyu. Japonští lidičkové mají však kromě svých tradičních zábav – jako jsou například zápasy velkých
tlouštíků sumo, střelba z luku na cíl z cválajícího koně, či kolektivní běhání s přenosnou svatyní – i spoustu nových zábav. Třeba baseball. Kdykoliv tu zapnu svoji – mými dětmi mezi odpadky nalezenou – TV, je tam přímý přenos, či alespoň záznam.
Protože japonští lidičkové nesmírně rádi zpívají, jednou z nejoblíbenějších zábav je tu karaoke. Doslova „prázdný orchestr“.
Znal jsem karaoke jen z bájného vyprávění. Když ale na párty po žákovském koncertě moji japonští spolužáci shakuhachisté zjistili, že jsem to
ještě nezažil, sám pan profesor rozhodl, že se mi to prostě musí předvést.
Naše parta se tedy přesunula do speciální kabinky, kde se kolem stolu může sesednout tak asi dvanáct lidiček. Ve stěně je parádní obrazovka,
pod ní přístroj, na kterém lze číselným kódem navolit písně dle tlustých seznamů. Pak už to jede, jedna za druhou. Do přístroje jsou zapojeny dva
řádně nahalené mikrofony pro zpěv. Z reproduktorů zní v dokonalém hifi stereu doprovod – co nejvěrnější napodobenina originální nahrávky.
Na obrazovce běží nějaký srdceryvný klip. Při tom se tam promítá text, který vtipně mění barvu podle toho, kde se právě zpívá. Po ruce je volič,
kterým lze kdykoliv po půltónech měnit tóninu doprovodu a snadno si najít tu pro sebe nejvhodnější. Vše v pohodlí, bezchybně fungující. Díky
dokonalé technice je iluze osobní účasti v klipu a světě pop music zcela přesvědčivá. Užije se při tom spousta legrace a človek se může docela
obstojně exhibovat.
Popíjí se, pojídá a zpívá třeba po řadě kolem stolu. Seznamy byly bohužel plné právě těch nejstupidnějších, nejsentimentálnějších písní, naštěstí se dalo najít i pár osvědčených standardních kousků, dokonce asi 20 písní od Beatles. Tak jsem si také zazpíval. „Ticket to ride“ dokonce se
svým profesorem dvojhlasně. Všichni jsme zněli jako profesionální zpěváci pop music.
Skončili jsme o půlnoci. Říkali mi, že takhle se tu spousta lidí baví každý večer, trochu děsivá představa. Doufám, že to bylo tvrzení alespoň částečně přehnané. Proti předžvýkanému, umělohmotnému, prefabrikovanému karaoke mi připadá staré dobré české čundrácké muzicírování s kytarami u táborových ohňů jako výsostně ušlechtilá a hodnotná aktivita. Ale kdo ví, jakou zábavu si oblíbí další generace. Proti gustu žádný dišputát
praví klasik a každý svého štěstí strůjcem.
O JEDNÉ OBLÍBENÉ ZÁBAVĚ
74
Tak jako všechna „zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější” – jak odhalil jeden klasik, všichni lidé jsou, alespoň občas, čistotní. Japonští lidičkové jsou však zřejmě vůbec nejčistotnější.
Neustálé mytí se při všech možných příležitostech patří neodmyslitelně k jejich kultuře. Mýt se je třeba před vstupem do chrámu, do shintoistické svatyně, do čajového domku, vlastně před každým důležitějším jednáním a činností. Když si například chcete něco dát v restauraci, nejdříve
vám přinesou vlhký napařený, většinou ještě horký ubrousek, kterým si lze krásně umýt ruce a obličej. Než mi můj učitel udělil první lekci hry na
shakuhachi požádal mě, abych podstoupil tradiční japonskou lázeň, nestačilo, že jsem se před tím osprchoval.
Taková lázeň není jen tak. Spočívá v tom, že člověk delší dobu setrvá ponořen v opravdu horké vodě. Tak jako před každou důležitou činností,
ovšem i před vnořením se do lázně je třeba se dokonale umýt a vydrhnout. K tomu slouží zvláštní zapuštěný prostor s odtokem, který nechybí
před žádnou vanou v sebemenší koupelničce. Japonské průtokové ohřívače a bojlery na teplou vodu mají vždy ještě zvláštní režim, který už
napuštěnou vodu jedním otvorem z vany odebírá, ohřívá a druhým vpouští zpátky. Tak si každý může vodu libovolně přihřát. Jelikož jsou všichni předem umytí, je samozřejmé, že v jednou napuštěné vodě se vykoupe třeba celá rodina i s hosty, a takové koupání je nakonec úspornější
a ekologičtější než naše, kdy každý pro sebe spotřebujeme celou vanu.
Mám pocit, že tento dávný tradiční způsob koupání tu vznikl díky zvláštním přírodním podmínkám. Japonské ostrovy jsou geologicky velice
mladé, což má za následek, kromě nevýhod jako jsou častá zemětřesení a občasné výbuchy sopek i výhodu. Je tu spousta horkých pramenů,
které lze využívat jako přírodní lázně. Například v Shuzenji, duchovním a lázeňském centru poloostrova Izu, měl každý sebemenší hotýlek a snad
i každý dům svůj vlastní horký pramínek a svou přírodní lázeň. Navíc byla ještě jedna veřejná volně přístupná uprostřed náměstí. Byla to asi pětimetrová nádrž z balvanů, zastřešená malým altánkem. Tento onsen, jak se tu horká zřídla nazývají, byl kupodivu místo, kde se nořily do vody
ženy s muži dohromady, samozřejmě bez oblečení. Jinak mají japonští lidičkové lázně pro ženy a muže pečlivě oddělené. Z mých spolužáků shakuhachistů, se kterými jsme tam byli na suizenovém soustředění, se všichni chtěli koupat až se setmí a většina až po půlnoci, aby je nikdo neviděl. Žádný si ale příležitost k takové koupeli nenechal ujít.
Voda byla tak horká, že po třech minutách – déle jsem to nevydržel - jsem vylezl červený jak rak a dvě hodiny mě zvláštně brnělo celé tělo. Kupodivu mě nejvíc pálila chodidla. Pocit očištění a regenerace organismu mi pak vydržel několik dní. Opravdu jedinečná zkušenost. Teď chápu, proč
to mají japonští lidičkové tolik rádi a možná i proč si to pak doma tak rádi připomínají ve svých miniaturních vysokých vanách.
O LÁZNIVYCH BYTOSTECH
75
Fejetony Z japonského denníku osamělého pištce
a Obrázky ze Země vycházejícího slunce byly napsány
během studijního pobytu v Japonsku v roce 1996.
Vlastislav Matou‰ek (*8. 11. 1948 v Trutnovû) – po studiu
hudební vûdy na filosofické fakultû University Karlovy v Praze
vystudoval kompozici a postgraduální kurz hudební teorie na
hudební fakultû AMU v Praze, kde od roku 1991 pfiedná‰í
etnomusikologii. Zab˘vá se hudbou mimoevropsk˘ch kultur
a organologií. Spolupracuje jako hudební publicista s âesk˘m
rozhlasem v Praze. Autor excentrick˘ch skladeb, nejãastûji
s úãastí exotick˘ch nástrojÛ. Jako interpret sólovû vystupuje pfii
prezentaci vlastních kompozic pro etnické nástroje, ãasto
v kombinaci s elektronikou. Hráã na tabla a exotické nástroje ve
skupinû Relaxace, se souborem Duodena Cantitans se vûnuje
interpretaci vokální polyfonie. Jako autor, zpûvák a hráã na
baskytaru pÛsobil v fiadû souborÛ alternativního rocku.
Th uKIdydes
Th uKIdydes
*460 – 455 př. n. l.
+ přelom 5. a 4. stol. př. n. l.
Athéňan Thukydides popsal válku mezi Peloponnésany a Athéňany, jak ji spolu vedli, a začal
hned při jejím vypuknutí, protože předvídal, že bude velká, ze všech dosavadních nejdůležitější. Usuzoval tak z toho, že válečné přípravy obou stran dosáhly v každém ohledu vrcholu, a viděl, jak se ostatní řecký svět přidává k jedněm nebo druhým, někteří okamžitě, jiní to
měli v úmyslu. Je to vskutku největší otřes, jaký zažili Řekové a část barbarů, ba skoro by se
dalo říci většina lidstva. Pro velký časový odstup nebylo možné zjistit něco bezpečného
o událostech předcházejících tuto válku a ještě starších, avšak pokud mohu soudit na základě svědectví, jež jsem prozkoumal co nejdál do minulosti a jež se mi zdají věrohodná, myslím, že nedošlo k ničemu mimořádnému ani z hlediska vojenského, ani jiného.
76
77
Th uKIdydes
Th uKIdydes
Je totiž jasné, že to, čemu se dnes říká Řecko, nebylo kdysi trvale osídleno, ale že zde v dřívějších dobách docházelo k stěhováni a každý národ snadno opouštěl svou zem, donucen
k tomu národem početnějším. Nebyl obchod, vzájemný styk nebyl bezpečný ani po zemi,
ani po moři, každý bral ze své země tolik užitku, kolik bylo třeba k obživě, neměli však
žádné zásoby ani nesázeli stromy, protože se nevědělo, kdy někdo jiný přijde a okrade je,
zvlášť když neměli žádné hradby; věřili, že potravu potřebnou na jeden den najdou kdekoliv, a proto nebylo pro ně těžké měnit sídlo; z těchto důvodů také nebyli silní velikostí měst
ani jinými věcmi schopnými zajistit je. Zejména na nejlepší půdě se obyvatelstvo stále střídalo – to se týká kraje zvaného dnes Thesálie, Boiótie, velké části Peloponnésu s výjimkou
Arkádie, z ostatního území těch míst, která jsou nejúrodnější. Když totiž úrodnost půdy
pomohla jedněm nebo druhým k větší moci, docházelo mezi nimi ke sporům, které se stávaly příčinu jejich zkázy, a současně také byli pak víc vystaveni úkladům cizinců. Ovšem
Atika se svou tenkou vrstvou ornice byla od nejdávnějších dob uchráněna podobných
sporů a měla stále totéž obyvatelstvo. Významným dokladem pro mé tvrzení, že se ostatní
kraje nevzmohly tolik jako Atika právě pro stálé stěhování, je toto: z těch, kteří byli vyhnáni
z některé jiné části Řecka v důsledku války nebo vnitřních rozbrojů, právě ti nejmocnější přicházeli do Athén přesvědčeni, že tam najdou nejbezpečnější útulek, a když získali občanství, už od nejdávnějších dob přispívali k zvětšení počtu obyvatel města, takže Athéňané
později posílali osadníky do Iónie, ježto jim Atika už nestačila.
Ne nejmenším důkazem slabosti dávných Řeků je pro mne také toto. Ukazuje se, že před
trojskou válkou nepodniklo Řecko nic společně. Zdá se mi dokonce, že se tohoto jména pro
celé území ještě neužívalo, ale že před Deukaliónovým synem Hellénem toto označení
vůbec ani neexistovalo, nýbrž každý národ dal své jméno území, na němž bydlel, a největší rozšíření zajistili svému jménu Pelasgové. Když se pak Hellén a jeho synové stali mocnými ve Fthiótidě a jiní si je zvali na pomoc do svých měst, šířilo se na základě těchto styků
postupně i mezi nimi jméno Heléni, ovšem trvalo to dost dlouho, než převládlo u všech.
Dosvědčuje to zejména Homér. Ten žil takovou dobu po trojské válce a nikde tak neříká
všem, ale jen Achilleovým bojovníkům z Fthiótidy, kteří právě byli první Helény, kdežto ostatním říká ve svých eposech Danaové, Argejští a Achajové. Také neužil nikde slovo barbaři,
protože, jak se mi zdá, Helénové ještě nebyli sjednoceni v jediné jméno, které by bylo
možno postavit proti označeni „barbaři“. Tak tedy ti, kteří postupně získali jméno Helénové,
jedno město za druhým, podle toho, jak byli schopni vzájemně se dorozumět, až už nakonec byli všichni, nepodnikli před trojskou válkou nic společně, protože byli slabí a protože
se vzájemně nestýkali. Ale i k této výpravě se spojili jen proto, že už měli větší zkušenosti
s námořní plavbou.
Minós byl totiž první, o němž tradice tvrdí, že měl loďstvo a ovládal největší část dnešního
Řeckého moře, panoval nad Kykladami a většinu z nich osídlil první, když vyhnal Kary,
a dosadil tam své syny jako vladaře. Je také přirozené, že se všemožně snažil vymýtit
námořní lupičství, aby se mu líp scházely daně.
Staří Řekové totiž a z barbarů ti, kteří byli usazeni na pobřeží pevniny nebo na ostrovech,
dali se na loupežení, jakmile začali častěji plout přes moře a vzájemně se navštěvovat;
jejich vůdci byli vždy ti nejodvážnější, kteří to dělali kvůli svému zisku a kvůli obživě pro
78
Th uKIdydes
slabé. Napadali obce, které neměly hradby a byly rozdělené v jednotlivé vesnice, plenili je
a opatřovali si tím většinu svého živobytí. Taková činnost tenkrát ještě nepřinášela hanbu,
spíš z ní plynulo i trochu slávy. Dokazuji to ještě dnes některé národy na pevnině, pro které
je ctí provozovat úspěšně pirátství, a dávní básnici, kteří se všude bez výjimky ptají připlouvajících, zda jsou piráti, jako by dotazovaní nepovažovali takové jednáni za nedůstojné a tazatelé a ti, jimž záleželo na tom, aby se to dověděli, jako by to nekárali. Avšak
olupovali se vzájemně i na pevnině. Ještě dnes se v mnoha částech Řecka žije starým způsobem, například u Lokrů Ozolských, u Aitólů, Akarnanů a vůbec v těch končinách. U těchto pevninských národů se udržel z těchto pirátských dob zvyk chodit ozbrojen.
Celé Řecko totiž nosilo zbraně, protože příbytky nebyly chráněny a cesty nebyly bezpečné,
a tak si zvykli žít se zbraněmi jako barbaři. Ony části Řecka, ve kterých se stále ještě takto žije,
dosvědčují obyčeje kdysi společné všem. První mezi nimi odložili zbraně Athéňané, a když se
jejich způsob života uvolnil, začali žit ve větším přepychu. A není tomu tak dávno, co starší muži
z vyšších kruhů přestali nosit na znamení zjemnělého života lněné chitóny a upevňovat si uzel
z vlasů sponou v podobě zlaté cikády. Odtud má také svůj původ, že se vlivem příbuzenství
tento zvyk ještě dlouho udržel u starších Iónů, vždyť jsou s Athéňany příbuzní.
První, kdo užíval prostý oděv, podobný dnešnímu, byli Lakedaimoňané, a i jinak si u nich
bohatí zvykli na způsob života velmi podobný způsobu života většiny. První se také ukazovali nazí, svlékali se na veřejnosti a natírali se před cvičením olejem. Kdysi i při olympijských
hrách závodníci soutěžili s opaskem kolem ohanbí a neuplynulo ještě mnoho let od doby,
kdy se s tím přestalo. Ještě dnes někteří barbaři, zejména v Asii, vyhlašují soutěže v pěstním zápase a v zápolení a atleti jsou při nich opásáni. I v mnohém jiném ohledu by se dalo
poukázat na to, že dávní Řekové žili podobně jako dnešní barbaři. Ta města, která byla
založena nejpozději, v době, kdy už byla rozvinuta námořní plavba, dovolující získat větší
majetek, byla stavěna s hradbami na samém břehu moře a zabírala šíje, aby mohla snáze
obchodovat a aby měla víc síy proti sousedům. Naproti tomu starší města byla kvůli dlouhotrvajícímu pirátství zakládána dál od moře, ať už šlo o města na ostrovech, nebo na
pevné zemi, neboť okrádala jak vzájemně jedno druhé, tak i jiná města, která stála blízko
břehu, i když nebyla přímo u moře. Tato města jsou ještě dnes ve vnitrozemí.
V míře ne menší byli piráty i ostrované, Kárové a Foiničané; ti totiž bydlili na většině ostrovů. Doklad: Když Athéňané v této válce očišťovali Délos a odstranili při tom všechny schránky s nebožtíky, kolik jich na ostrově bylo, ukázalo se, že víc než polovina jich byli Kárové,
jak bylo možno poznat podle typu zbraní, které byly uloženy spolu s nimi, a podle způsobu, jimž ještě dnes Kárové pochovávají. Když si Minós vybudoval loďstvo, styk po moři mezi
jednotlivými národy se prohloubil (Minós osídlil totiž mnoho ostrovů, a kdykoli to učinil,
vyhnal odtamtud zločince) a ti, kteří bydlili u moře, víc se věnovali získávání majetku, měli
stálejší sídla a někteří z nich sevřeli své město hradbami, jak je přirozené u lidí, kteří zbohatli. Z touhy po zisku se slabší dávali do služeb silnějších a mocnější, kteří měli víc prostředků, si podmaňovali menší města. Krátce nato, když se takové poměry ustálily, vytáhli
proti Tróji.
Zdá se mi, že Agamemnón shromáždil onu výpravu spíš proto, že svou mocí překonal
všechny své současníky, ne proto, že by se bývalí Helenini nápadníci cítili zavázáni přísa79
Th uKIdydes
hou danou Tyndareovi a kvůli ní se dali odvést do války. Ti, kteří shromáždili z ústního podání předků nejzaručenější zprávy o dějinách Peloponnésu, tvrdí, že si Pelops zajistil moc především díky velkému bohatství, s nímž přišel z Asie k lidem chudým, a dal zemi jméno,
třebaže byl cizinec, a jeho potomci měli později ještě větší štěstí. Eurystheus před svou
výpravou do Atiky svěřil Mykény a vládu Atreovi na základě příbuzenských svazků, neboť
Atreus byl bratrem jeho matky (Atreus byl právě ve vyhnanství, neboť ho jeho otec vypověděl kvůli Chrysippově smrti); když se pak Eurystheus nevrátil, protože ho v Atice zabili
Hérakleovci, ujal se Atreus vlády nad Mykénami a vším ostatním, co patřilo k Eurystheově
říši, se souhlasem Mykéňanů, kteří měli strach z Hérakleovců, i proto, že se zdál mocný a že
lichotil lidu, a tak zajistil Pelopovcům větší moc, než měli Perseovci.
To všechno zdědil Agamemnón, současně byl také svým loďstvem silnější než ostatní, a tak
podle mého názoru uskutečnil toto tažení spíš proto, že shromáždil účastníky zastrašováním, než že se mu tím chtěli zavděčit. Je přece zřejmé, že se účastnil s největším počtem
lodí a další že poskytl Arkadům, jak dosvědčuje Homér, pokud jej ovšem lze pokládat za
hodnověrného. Když Homér mluví o odevzdání žezla, říká, že vládl ostrovům mnohým
a celého Argu byl pánem. Nebyl by tedy mohl vládnout on, obyvatel pevniny, ostrovům, vyjímaje ty nejbližší (a těch nemohlo být mnoho), kdyby nebyl měl loďstvo. I z této vojenské
výpravy lze si učinit představu o tom, jaký byl stav věci před ní.
Kdyby někdo vycházel z toho, že Mykény byly malé nebo že se některé z tehdejších měst
zdá nyní bezvýznamné, a nevěřil, že ono tažení bylo tak velké, za jaké je prohlásili básníci
a jak o něm vypráví pověst, neopíral by se o nezvratný důkaz. Vždyť kdyby bylo město.
Lakedaimoňanů zpustošeno a zachovaly se z něho jen chrámy a základy budov, myslím,
že by po uplynutí dlouhé doby těžko potomci uvěřili, že jejich moc odpovídala jejich slávě,
a přitom nad dvěma pětinami Peloponnésu vládnou a na celém jsou vedoucí silou, stejně
tak jako u mnoha spojenců mimo Peloponnésos. Protože však jejich město nebylo vybudováno jako jednotný celek ani nemá nákladné chrámy a jiné stavby, ale skládá se podle starého řeckého způsobu z více skupin domů, jakoby jednotlivých vesnic, mohlo by se zdát
méně důležité. Kdyby naproti tomu stejný osud postihl Athény, tu by podle toho, jak se
navenek jeví, vyvolávaly představu dvojnásobné moci, než ve skutečnosti mají. Je tedy
třeba nebýt hned nedůvěřivý a nedívat se víc na vzhled měst než na jejich moc, ale považovat ono tažení za větší než všechna předcházející, i když menší, než jsou tažení nynější.
Jde ovšem o to, zda se má i zde věřit Homérově poezii, který – vždyť je to básník – pravděpodobně věc přikrašluje; ale i když jeho údaje přijmeme, jeví se nám ona výprava menší.
Uvedl, že z tisíce dvou set lodí lodi boiótské měly po sto dvaceti mužích, Filoktétovy po
padesáti. Podle mého názoru chtěl tím ukázat na největší a nejmenší. O velikostí jiných se
aspoň v seznamu lodí nezmínil. Že všichni byli současně veslaři i bojovníky, to vzkázal u lodí
Filoktétových, neboť o všech veslařích mluví jako o lučištnících. Není pravděpodobné, že
by tam bylo mnoho jiných cestujících, nepočítáme-li krále a jiné významné osobnosti, už
proto ne, že měli plout přes moře se vším, co bylo nutné k vedení války, že lodi nebyly kryté
palubou, ale že byly zařízené jako za starých časů po pirátsku. Přihlédneme-li k průměru
mezi loďmi největšími a nejmenšími, ukazuje se, že jich nevyplulo mnoho, vezmeme-li
v úvahu, že je vysílalo celé Řecko.
80
Th uKIdydes
Důvodem nebyl ani tak malý počet obyvatelstva jako nedostatek peněz. Pro potíže se zásobováním přivedli tam menší vojsko, tak velké, jaké by se tam, jak doufali, mohlo ve válce uživit z místních zdrojů. A když po svém příjezdu vyhráli bitvu (a o tom se nedá pochybovat,
jinak by přece nepostavili kolem svého tábora opevněni), ani potom, jak se zdá, nepoužili
veškerou svou brannou moc, ale pro nedostatek potravin se dali do sedlačení na Chersonésu a do loupežení. Trójané jim právě proto, že byli tak rozptýleni, odolávali v otevřeném
boji po deset let, neboť byli vždy rovnocenní těm, kteří tam právě byli ponecháni. Kdyby byli
přišli s dostatečnými zásobami potravin a kdyby byli všichni najednou, bez loupežení
a obdělávání půdy, vedli bez přerušení válku, byli by je snadno přemohli v boji a Tróju dobyli, vždyť i když byli rozptýleni, odolávali jim s tou částí, která byla právě po ruce, nebo by je
byli oblehli a v kratším čase a s menší námahou by se byli Tróje zmocnili. Avšak pro nedostatek peněz byla období předcházející slabá a i tyto události, slavnější než všechno, co bylo
předtím podniknuto, se ukázaly ve skutečnosti méně významné než jejich pověst a než
představa, která se o nich zásluhou básníků vytvořila. I po trojské válce docházelo v Řecku
ke stěhováni a zakládání nových sídel, takže nebylo dost klidu k rozvoji.
Pozdní návrat Řeků z Tróje byl příčinou novot, ve městech docházelo často k vnitřním
bojům, po nichž někteří odcházeli a zakládali nová města. Dnešní Boióťané se šedesát let
po dobytí Tróje, když je Thesalové vyhnali z Arny, nastěhovali do nynější Boiótie, která se
dříve nazývala zemí Kadetovou (už dříve byla ovsem v té zemi část Boióťanů a odtud také
vytáhli k Iliu), a Dórové osmdesát let po trojské válce dobyli pod vedením Hérakleovců Peloponnésos. Jen s potížemi a po dlouhé době se Řecko dočkalo trvalého klidu, už v něm
nedocházelo k žádným násilným pohybům obyvatelstva, jen zakládalo osady. Tak například
Athéňané vyslali osadníky do Iónie a na mnoho ostrovů, kdežto v Itálii a na Sicílii založili většinu osad Peloponnésané a usadili se také v některých místech ostatního Řecka. Všechna
tato místa byla však kolonizována až po trojské válce.
Jak se moc Řecka zvětšovala a jak se v něm bohatství hromadilo rychleji než předtím, obvykle ve městech současně se vzrůstem důchodů vznikaly tyranidy (dřív tam byly dědičné
monarchie s přesně vymezenými výsadami). Řecko také stavělo loďstva a více se věnovalo moři. Tvrdí se, že Korinťané první provozovali námořnictví způsobem nejbližším dnešnímu a v Korintě že byly poprvé v Řecku stavěny triéry. Je také známo, že korintský stavitel
lodi Ameinokles postavil čtyři lodi i Samským, od Ameinokleova příchodu na Samos až do
konce této války uplynulo asi tři sta let. Nejstarší námořní bitva, o níž víme, byla bitva mezi
Korinťany a Kerkyřany; od ní až k stejnému datu nynější války je to asi 260 let. Ježto město,
které Korinťané obývají, leží na šiji – Isthmu, bylo odjakživa obchodním střediskem, protože
v dřívějších dobách chodili Řekové z Peloponnésu a mimo něj jedni k druhým víc po zemi
než po moři, procházeli při tom zemí Korinťanů a ti byli mocni svým bohatstvím, jak to
dosvědčují i staří básníci, neboť ti Korintu, říkali „bohatý“. Když se pak Řekové víc věnovali mořeplavbě, pořídili si Korinťané lodi, potlačovali pirátství, vytvořili středisko obchodu
pozemního i námořního a velkými příjmy peněžními povznesli své město k velké moci. Také
Iónové měli později, za časů prvního perského krále Kýra a jeho syna Kambysa; velké loďstvo a za války s Kýrem ovládli na nějaký čas moře u své země. A Polykrates, tyran na Samu
v době Kambysově, silný svým loďstvem, podrobil si různé ostrovy, mezi nimi také Rhéne-
81
Th uKIdydes
iu, a tu zasvětil Apollónovi Délskému. Konečně Fókové, když zakládali Massalii, porazili
v námořní bitvě Kartágince.
Toto byly nejvýznamnější námořní mocnosti. Ale i ony, třebaže vznikly mnoho generací po
trojské válce, užívaly, jak je zřejmé, jen málo triéry a byly ještě vybaveny padesátiveslicemi a dlouhými loďmi jako kdysi. Krátce před perskými válkami a před smrti Dareia,
který se stal perským králem po Kambysovi, měli sicilští tyrani a Kerkyřané triér velké
množství - to byly v řeckém světě před Xerxovou výpravou poslední námořní mocnosti
zasluhující zmínku. Aigiňané, Athéňané, popřípadě ještě někteří jiní měli totiž jen malá
loďstva, a to ještě převážně složená z padesátiveslic. Teprve mnohem později, za války
s Aigiňany, když už také bylo možno čekat příchod perského krále, přemluvil Themistókles Athéňany, aby si postavili lodi – ty, s nimiž pak svedli námořní bitvu. Ale ani ty ještě
nebyly celé kryté palubou.
Takové to tedy bylo u Řeků s mořeplavbou jak v nejstarších dobách, tak i později. Ti, kteří
se jí věnovali, domohli se přesto nemalé moci jednak příjmy peněžitými, jednak ovládáním
jiných; přepadali totiž ostrovy a podmaňovali si je, především ti, kteří neměli dost půdy. Na
pevnině však nebyla svedena žádná válka, která by vítězi pomohla k zvětšení moci, neboť
všechny, k nimž došlo, byly vedeny proti nejbližším sousedům. Řekové nikdy nepodnikali
výpravy do cizích zemí, vzdálených od jejich vlasti, aby tam válčili a podmaňovali si jiné
národy. Nespojovali se totiž s největšími státy jako jejich poddaní ani nepodnikali společné
výpravy jako rovný s rovným, spíš spolu jednotlivě válčili sousedé. Jen ve válce mezi Chalkiďany a Eretřany, k níž došlo kdysi dávno, se ostatní řecký svět rozdělil a někteří pomáhali jedněm, někteří druhým.
Různé národy na různých místech se setkaly s různými překážkami, které bránily jejich rozvoji. Když už se Iónové dostali hodně nahoru, vytáhl proti ním Kýros a celá perská říše, která
porazila Kroisa a všechny země mezi řekou Halys a mořem, a zotročil řecká města na asijské pevnině; později si Dareios díky převaze, kterou mu propůjčovalo foinické loďstvo, podrobil i ostrovy.
Všichni tyrani, kolik jich jen bylo v řeckých městech, hleděli pouze na své vlastní zájmy, ať
už šlo o jejich osobní bezpečnost, nebo o zvětšení jejich rodinného majetku, řídili proto svůj
stát s největší možnou obezřelostí a jinak nevykonali nic, co by stálo za zmínku, leda proti
vlastním sousedům. Ovšem tyrani na Sicílii dospěli k velké moci. Tak bylo Řecko po dlouhý
čas všestranně zdržováno, nedokázali uskutečnit něco významného společně a jednotlivá
města byla příliš málo podnikavá.
Tyrani v Athénách a v ostatním Řecku, kde i dřív byla na mnoha místech tyranida, byli nakonec z velké části – s výjimkou tyranů na Sicílii – svrženi Lakedaimoňany. Sparta totiž po
svém založení Dóry, kteří v ní teď bydlí, byla po většinu doby, kterou můžeme sledovat, zmítána vnitřními rozbroji, a přesto, měla od nejstarších časů dobré zákony a nikdy nebyla ovládána tyrany; je to asi čtyři sta let nebo o málo víc, počítáme-li od konce této války, co mají
Lakedaimoňané stejnou ústavu, a z toho pramení jejich moc, která jim umožnila zasáhnout
do vnitřního uspořádání jiných států.
82
Th uKIdydes
Nemnoho let po vyhnání tyranů z Řecka došlo u Marathónu k bitvě Athéňanů s Peršany.
O deset let později přitáhl barbar znova s velkou výpravou na Řecko, aby je zotročil. Když
hrozilo velké nebezpečí, Lakedaimoňané, nejmocnější ze všech Řeků, kteří se spojili k boji,
postavili se v jejich čelo a Athéňané se při postupu Peršanů rozhodli opustit své město,
sebrali svůj majetek, vstoupili na lodi a stali se námořníky. Krátce nato, co byl společným
úsilím odražen barbar, přidali se jak ti, kteří odpadli od perského krále, tak i ti, kteří předtím
byli spojenci, buď k Athéňanům, nebo k Lakedaimoňanům. Tyto dva státy se totiž ukázaly
nejmocnější: jedni byli silní na pevnině, druzí loďstvem.
Společenství trvalo jen krátký čas, pak se Lakedaimoňané a Athéňané znepřátelili a válčili
spolu podporováni svými spojenci. Od té doby kdykoli se někteří z ostatních Řeků nepohodli, přidávali se k jedné z těch dvou stran. A tak se od perských válek až do této války
neustále bud' domlouvají, nebo válčí mezi sebou nebo se svými spojenci, kteří od nich
odpadli, tím si dobře osvojili válečnické řemeslo, a protože se cvičili uprostřed nebezpečí,
získali víc zkušeností.
Lakedaimoňané, kteří zaujímali mezi svými spojenci vůdčí místo, počínali si při tom tak, že
jim neukládali žádné poplatky, jen hleděli na to, aby měli oligarchickou vládu jim nakloněnou, kdežto Athéňané zabírali během doby pro sebe lodi jednotlivých měst s výjimkou Chia
a Lesbu a všem uložili placení daní. A tak jejich připravenost na tuto válku byla větší než
v době jejich největšího rozkvětu, když bylo spojenectví ještě nenarušené.
Tak se tedy jeví ony dávné doby na základě mých zkoumaní; je těžké svěřit každému svědectví o nich jen tak beze všeho. Vždyť lidé přijímají jeden od druhého zprávy o tom co se
stalo bez ověřování, i když se to týká jejich vlastni země. Například většina Athéňanů věří,
že Hipparchos byl zabit Harmodiem a Aristogeitonem, když byl tyranem, a nevědí, že vládl
Hippias, protože byl nejstarší z Peisistratových synů, a Hipparchos a Thessalos byli jeho
bratři. Harmodios a Aristogeitón si však toho dne právě, v určený čas myslili, že je kdosi ze
spoluúčastníků udal Hippiovi; Hippiu ušetřili, protože se domnívali, že o tom ví, chtěli však,
dřív než budou zatčeni, učinit něco odvážného, aby si nebezpečí zasloužili, a tak když se
náhodou setkali u takzvaného Leókoreia s Hipparchem, který připravoval slavnostní průvod
panathénajský, zabili ho.
I jiní Řekové mají nesprávnou představu o mnoha jiných věcech, a to nynějších, ne takových, které čas zavál zapomenutím, například že každý ze spartských králů má dva hlasy,
ne jen jeden, a že je u nich vojenský oddíl zvaný pitanský, jaký ve skutečnosti nikdy neexistoval. Tak málo práce si mnozí dávají s hledáním pravdy a raději se obracejí k tomu, co je
na dosah ruky.
Nedopustil by se chyby ten, kdo by na základě uvedených svědectví stejně chápal události, jež jsem vyložil, a kdo by nevěřil víc básníkům, kteří je oslavují a přehnaně přikrašlují,
ani dějepiscům, kteří o nich vypravují spíš tak, aby se zavděčili posluchačům, než aby řekli
pravdu – vždyť ony události nelze dokázat a většina z nich se během doby stala součástí
mýtu do té míry, že jim nelze věřit, a kdo by uznal, že jsem o těch událostech zjistil pravdu
na základě nejbezpečnějších údajů, pokud to je u něčeho tak dávného vůbec možné.
83
Th uKIdydes
Abych se však vrátil k této válce: třebaže lidé považují za největší vždy tu válku, na níž mají
účast, ale když se skončí, obdivují víc to, co je dávné, pouhý pohled na činy samé prozradí, že tato válka je větší než všechny předcházející.
Co se týče řečí, které proslovili jedni i druzí, jednak když se chystali do války, jednak během
ní, bylo pro mne těžké zapamatovat si přesné znění těch, které jsem sám slyšel, a bylo to
těžké i pro ty, kteří mi podávali zprávu o jiných, pronesených někde jinde; vyjádřil jsem to,
co jsem si myslil, že nejspíš každý jednotlivec mluvil, aby se to v té které situaci hodilo,
a držel jsem se při tom co nejvěrněji základního smyslu skutečně pronesených řečí.
O akcích, k nimž došlo během této války, jsem nepovažoval za vhodné psát to, co jsem se
dověděl od prvního, s kým jsem se setkal, ani jak jsem si to já představoval, ale vypravoval
jsem o těch, při nichž jsem sám byl, a o těch, o nichž jsem získal co nejpřesnější zprávy od
jiných. Vyhledávání nebylo lehké, neboť ti, kteří se jednotlivých akcí zúčastnili, neříkali totéž
o týchž věcech, ale mluvili podle toho, jak byli nakloněni jedné nebo druhé straně nebo jak
jim sloužila paměť. Možná že se má práce postrádající bájivý prvek bude zdát na poslech
méně líbivá, avšak jestliže ten, kdo bude chtít získat spolehlivé poznání událostí minulých
i budoucích – a ty se, jako všechny lidské věci, s nimi shodují nebo se jim podobají – shledá moje dílo vyhovujícím, úplně to postačí. Bylo složeno víc proto, aby bylo majetkem na
věčné časy, než krasořečnickým kouskem určeným k jednorázovému poslechu.
Text je úvodní částí z knihy Dějiny Peloponnéské války od řeckého historika Thukidydese.
Je předobrazem líčení vzájemných bojů mezi peloponéským spolkem vedeným Spartou
a mezi athénským námořním spolkem. Ty provázely celý Thukydidův život.
K první válce mezi Spartou a Athénami došlo v letech 461 až 446/5 př. n. l.
Pak následovalo období míru – tzv. „zlaté období“ athénských dějin pod politickým
vedením Periklovým. Rozhodující mocenský konflikt – peloponéská válka – probíhající
v létech 431 až 404 př. n. l. skončil porážkou Athén a rozpadem jejich říše.
Thukydides se narodil v Athénách někdy mezi lety 460 – 455 př. n. l. Pocházel
z významné a bohaté athénské rodiny, která měla nějaké vztahy s Thrákií (Thukydides měl
podíl na zlatém dolu v Thrákii). V roce 424 byl zvolen jedním z deseti stratégů, tedy
jedním z nejvyšších vojenských velitelů i nejvyšších athénských politických činitelů.
Zemřel podle zpráv násilnou smrtí v Athénách nebo v Thrákii někdy na přelomu
5. a 4. stol. př. n. l.
Jako historik se Thukydides opíral především o vlastní zkušenost a vzpomínky
současníků. Z ukázky jsou patrné další podstatné rysy jeho metody jako jsou: snaha
o věcnost a chronologickou přesnost, mimořádná úspornost, absence nadpřirozených
výkladů, v neposlední řadě kritické zacházení s prameny.
Snad díky nim působí úvodní část Dějin jako předobraz historickým událostem i časově
mnohem vzdálenějším, kterým již Thukydides (bohům žel) nemohl být přímým svědkem.
84
DAVID VÁVRA
*1957
Výběr ze sbírky
„Gregarie“
(25. 5. – 27. 5. 1987)
Motto: Dobře mířený licous,
znamená mnohdy víc než válka.
(jediná gregárie z roku 1981)
Autor sám o sobě a o gregoriích
O gregorii jsem se dozvěděl náhodou z radia, okamžitě jsem
zjistil, že jsem její zakladatel; překřtil jsem ji na gregarii, ve třech
dnech jsem napsal tuto sbírku a jako mrtvý a vyčerpaný obor
lidské snahy jsem ji okamžitě pohřbil. Všechny další gregorské
sbírky jsou a budou více nebo méně podařenými kompiláty mého
ostrého gregarského díla.
První opravdový gregarista
mlčenlivý mim David Vávra
86
87
Stromy jsou protiklady dolů.
Největší kozy jsou vejce.
Briketa je žehlička chudých.
Krajáč není maso ani mléko, je to keramický krajáč.
Žádný doutník není dost dlouhý.
Tuplovaný Findejs lepší Bičovského.
Noty na buben ještě nikoho nepokousaly.
Ledovce jsou nezaměnitelné povahy lidí.
Kůže je guma.
Umírat znamená žít.
Borový les – med na prsa.
Fotbal je veselá hra.
Hroší volenka – největší sprosťárna století.
Plešoun je mlsná kolena.
Prožívání civilizačního strachu u eskymáků je tak silné, že odcházejí za svobodou do kožených kajaků.
Kdo usedá na kufr, odpočívá.
Nikdo nenabral tak hlubokou lžíci, jako tatařín z míčovny.
Smrad je přírodní šance.
Zmazaný čert – převlečená kartářka.
Porcelánové polibky za rána, převlečená svině za páva.
Výlisek lepší originálu.
Umění je prostředek jak vyvlastnit nadhodnotu.
Máj už není obchodní dům.
Pravda soudí víru vždy podle okapového žlabu.
Bruslit znamená myslet nohou.
Tlustý je pravý opak tenkého, ale tenký má svůj protiklad jen sám v sobě.
Na válce je sympatické, že příliš nezdržuje.
Nejnaléhavěji se dá odpovídat, pokud otázka je opakem záporu.
Fotbal je krásná a nebezpečná hra.
Kdo častokrát otevírá tašku je debil.
Držáky osobností jsou ve skutečnosti zcela průměrné konstrukce.
Kůže je opak gumy.
Dýně jsou hlavatost zahradníka.
Stavěl srdce bez příček, ale lidstvo ho oslavilo jako zedníka.
Jen ten je špatný do něhož bylo hozeno kamenem.
Já miluju Západní Německo!
Matka je měst.
Auto je hromada smetí.
Závist má dva hrady.
Nejvíc nahatý člověk je ještěrka.
Kdosi vybíral tóny podle smutku, lepené pro práci a klihované pro doby nudy.
Pes, který štěká, ztrácí se do hrnce.
Únava je pastýř zapomínání.
88
DO SLOV
TOMÁŠE HANÁKA
Milý čtenáři,
dostává se ti do rukou první sbírka českých gregerií. To ovšem – globálně nazýváno –
znamená zlom v kontextu naší literatury. Gregerie byla mezi našimi literárními směry
skutečnou Popelkou.
Je pravda, že se nám ústním podáním dochovaly jisté „gregerie“, které si při práci
na polích předávaly celé generace našich předků – ať už vezmeme známé: „Každý švícko
je chirurg při zašívání“, nebo novější: „Štěstí - můška jenom zlatá...“
Ovšem gregerie současná, vpravdě dnešní, chyběla naší slovesnosti jako ta žirafa
ze slavné de la Sernovy sbírky: „Žirafa je periskop k obhlížení horizontu pouště“. Ano české
– ale i slovenské – literatuře chyběla žirafa – periskop k obhlížení (a glosaci) nepříliš širokého
horizontu naší české literární pouště.
Tou žirafou se stal David Vávra (narozen 9. 3. 1957), v psané sféře naší kultury dosud
nepříliš zavedený. Věkem se sice řadí k střední generaci světových gregeristů, projevem
však patří mezi – pozitivně řečeno – kojence. Vávrovy gregerie jsou oslavou okamžiku,
hymnou prostoty, opojením hříčkou. Poskokem radosti v běhu vleklé chůze. Růží, vzkvetlou
na smrdutém smetišti. Jiskrou, vykřesanou údery již otupělých hlav – křemenů. Výtryskem
pousmání nad zdánlivě šedou bezbarvostí.
Mnohý čtenář jistě namítne: „To snad umí každý, tohleto!“ Umí – neumí... Skutečností
zůstává, že Vávra pracoval – lze-li tak zplod gregerie vůbec nazvat – na své sbírce od 25.
do 27. května t.r., to jest plné dva dny; 48 hodin, 2880 minut, 172 800 vteřin. A uvědomímeli si, že každá gregerie je záznamem okamžiku, okamžiku poznání (v tom se jen málo liší od
fotografie!), pak je jasné, že dosáhl docela slušného průměru.
Proč kamenovat? Gregerie Davida Vávry jsou – podle mého –skutečně slušné. Nenajdeme
tu ani laciné efekty, ani sprostá slova, ani balast moudrostí našich předních životaznalců
(Horníček, Haničinec, Pešek, Vašinka, Marhoul). A když mne David pár hodin před vydáním
své prvotiny požádal o pár slov pro doslov – přijal jsem.
Ne, skutečně jsem neměl čas si gregerie svého přítele (známe se dlouhá léta a – proč to
nepřiznat – rádi si spolu vypijeme sklenku dobrého vína) přečíst – avšak jsou slušné. O tom
jsem přesvědčen. A síto doby dá mému tvrzení jistě za pravdu.
Gr. Hanák
1. 6. 1987
89
90
ONDŘEJ VACULÍK
*1954
O ŠPEJBLOVITOSTI
V dětství jsem Spejbla a Hurvínka považoval za dva milé poplety, víc slavné než vtipné.
Uznával jsem, že jako humorně vyřezaní vážní být nemohou, a musí-li být člověk vtipný za
každou cenu, leckdy bývává trapný – pokud není geniální, stává se loutkou svého zadání.
Ještě nejlepší byli S + H na starých šustivých deskách, kde kráva u splavu chroustala
chrousta a Spejbl to musel stokrát podepsat. V příručním slovníku naučném naší neodložitelné doby byl Spejbl kádrován jako „loutková karikatura omezeného měšťáka“, Hurvínek
jako „loutka všetečně prostořekého synka Spejblova“. A s tím si, chudáci, celá desetiletí
museli vystačit. Na stejných šustivých deskách byly naštěstí i písničky Ježka, Voskovce
a Wericha i s jejich předscénami. Kam se na ně Spejl s Hurvínkem hrabou! zdálo se mi
tehdy.
K Spejblovi a Hurvínkovi jsem se vrátil po mnoha letech, kdy jsem s povýšeným úsměvem
chtěl tyto dva historické poplety představit svým dětem. Avšak úsměv se změnil v úžas! Na
týchž šustivých deskách ve stejných scénách jako by se Hurvínek se Spejblem vymkli
svému zadání, jako by oddřevěněli. To, co jsem dříve pokládal za trapné, bylo náhle vtipné – až bolestně. Hurvínek totiž není žádný popleta, ale nadaný, přirozený a velice důvtipný kluk, který čím více se vzpírá opratím Spejblovy otcovské stupidity, tím je vtipnější.
Obrana humorem není bavičský trik ani divadelní šarže, ale způsob jak přemoci vlastní
úzkost ze zotročení, jak z pasti vylézt alespoň vnitřním hlasem. V tom je lidské mládě nejohroženější a Hurvínek je jeho představitelem nejpřirozenějším. Na druhé straně i Spejbl je
dokonalý prototyp: mužské nadutosti snoubící se s přehršlí komplexů, vzorný představitel
nutkavě otcovského autokratismu, jenž ani své dítě nemá za sobě rovné. Jedná s ním jako
se svým milovaným majetkem, který tak láskyplně ovládá a zotročuje. Hurvínek je jeho a to
by bylo, aby ho jednou, kluka nezdárného, neudolal, že ano. Spejbl pochopitelně zůstává
Spejblem i v práci – sedí na pozici manažera, asi – a čím je pro své okolí nesnesitelnější,
tím více pak nakládá na malého Hurvínka.
Když jsem tohle pochopil, rval bych si vlasy, nebýt Spejblem. Okamžitě jsem to chtěl napravit, ale nenapadlo mě nic jiného než zase špejblovina: Važme si svých dětí, neboť proti nám
jsou nekonečně hodné a dobré, že ano. A Hurvínek to musí stokrát opsat, protože z každého Hurvínka se jednou stane Špejbl.
Josef Skupa byl geniální a Miloš Kirschner se snažil v jeho díle pokračovat i v omezené
době. Nedávno jsem slyšel nahrávku úplně novodobou, zvuk vzorně jasný a čistý. Nepříjemný ženský hlas oslovoval Spejbla Pepo. Hurvínek vůbec nebyl chytrý, ale velice hloupý
a zdeptaný, a Spejbl byl ještě větší blbec, než jsme si mysleli, i když v práci povýšil, asi.
Trapnost stíhala trapnost. Nevím, jestli se mi ulevilo, nebo přitížilo.
Protože co když se za dvacet let budeme poznávat i v tomhle Špejblovi?
91
ZÁ VRAŤ
DAVID JAN ŽÁK
*1971
Závrať znamená, že nás
hloubka pod námi
přitahuje, vábí, probouzí
v nás touhu po pádu,
které se pak vyděšeni
bráníme. Milan Kundera
92
Z kapsy kabátku vytáhla mobilní telefon.
„Haló…, dobrý den, mluvím s paní doktorkou? Tady… Miriam Kostyšinová. Ano…, ano, já
jen…, kdy bych mohla přijít? Až… za týden? Možná už zítra? Ano, jste moc… laskavá, že
přijdete dřív… než obvykle, takže v sedm patnáct. Nashledanou.“
Teprve nyní si uvědomila, že nepoděkovala a opět se objevily výčitky, ty ostré hroty zabodávající se do jejího nitra. Myslela si o sobě, že je nevděčná, že si díky tomu nedokázala
udržet muže, ani syna, ani dceru, že ztratila všechno a zůstaly jí jen oči pro pláč.
Miriam stojí u kmene mladé lípy, drží mobilní telefon, onen prapodivný vynález, o němž ještě
před pár lety neměla potuchy, a dívá se kamsi do dálky, kde jakoby ji něco zaujalo, jakýsi
výjev, pohyb, barevná skvrna, když se tam zahledím, nevidím nic, co by odpovídalo jejímu
upřenému pohledu; pronikám do jejích myšlenek a vidím jen útržky obrazů z minulosti, nic,
co by evokovalo přítomnou chvíli.
Miriam opět, snad po sté – po milionté –, stojí v prázdném bytě s nákupem v ruce. Intuitivně pozvedá hlas ke schodišti, aby si ověřila, že ono šalebné ticho je opravdové, že signalizuje vakuum – prázdnotu bytu, že on je pryč, zmizel, vzal roha, zdrhnul, utekl, odplížil se,
zmatněl, vypařil se, rozpustil, spustil… ano, je to jasné jako facka, musí v tom být žena! Já
pitomá káča, křičí na sebe, lomí rukou, jen jednou, vždyť ve druhé stále třímá igelitovou
tašku s nakoupenou snídaní a surovinami, z nichž chtěla připravit oběd, kurevník, kurevník
to je, bez špetky charakteru, vděčnosti, soucitu, mravnosti, kam jsem dala oči, kam?...
kam… kam… kam…, co naděláš, když přijdou roky a přechod a všechno se zhroutí na
93
jedné jediné přihlouplé sukni, co se mihne kolem a jen tak zavadí o jeho pohled a on znejistí, zasní se, zmagoří, uhne, vyhne se, utne, všechno je rázem pryč!, proč jen to muselo
potkat mě? Já…, zabiju se, zabiju ho, zabiju se, ať jen vidí, kam mě uvrhl, do jaké hanby,
ponížení, snížení, vplížím se do svého vlastního domu jako zloděj, otevřu plyn, ach dobře,
vím, že je sporák elektrický, ale ta představa je sladká a bolestivá, až by mě našli, až by
našli mé udušené otrávené promodralé mrtvé tělo, mou schránu, dodnes žádoucí a štíhlou,
řeknou: taková škoda té zralé ženy, co mohla potěšit nejen oko nejednoho chlapa; vždyť už
by jí mohlo být jedno… všechno jedno, ta stydlivost a strach z nedostatečnosti, ze sexu
a vilnosti, ale teď?, teď by se rozdala prvnímu, kdo by se namanul, obejda vejda, uvnitř jejího těla by nabodával hrdost jejího muže svým hnusným pyjem, ach ano, jen ať vejde, ať se
postará o dovršení pomsty, ale co když…, co když…, co když… no ano – jak jsi jen mohla
být tak hloupá, marnivá, žárlivá; on jistě stojí venku v zahradě za domem a kouří svou třetí
cigaretu, neodešel, nezmizel, nevytratil se – on jen ví, jak jí kouř v bytě, v záclonách
a šatech, vadí, jak jí vadí ona zatuchlost a smrad, jak je pak vždy nepříjemná a pichlavá,
namíchnutá, zlá… zlá?, ano, zlá – přiznej si to, Miriam, býváš na něho někdy až moc přísná, nech ho nadechnout, zašlukovat si, vydechnout, vdechnout, zadržet dech, vzdychnout,
on je jen slabým mužem, ať pocítí taky tvou vlídnost, něhu, lásku, cit, vciť se do něho, vraž
mu až do útrob svou dobrotu, polechtej ho ve střevech, žaludku, konečníku, polaskej se
s jeho prostatou, již tak ztrápenou, ukaž mu svou milou lidskou tvář! A jak do té doby stála
v chodbě s nákupem v ruce, poskočila, vyběhla schody ke dveřím směřujícím k obýváku,
odkud vedlo francouzské okno do zahrady; cestou šlápla své milé číče na ocas, své milované Míně, své princezně, krasavici chlupatici; vymňoukla – Mína, tos pěkně vymňoukla,
pomyslí si, vždyť její chráněnkyni nesměl nikdo zkřivit chlup na těle, to ona dostávala přednost před mužem, dcerou i synem, na prvním místě Mína, jedině Mína! ji nikdy nezradila,
ani nezradí, jen Mína ví, co panička potřebuje, jak ji utěšit, zavrnět, vlísnout se do přízně
šikovným pohybem, a teď tohle? Chudinko moje, dí Miriam k Míně, panička ti nechtěla šlápnout na oháňku, to všechno kvůli němu, nehodnému, smrdutému tchoři, to kvůli chlapům si
nevědomky vzájemně ubližujeme, my ženy bychom měly držet pohromadě, nelézt si do
zelí, do cesty, spolupracovat, milovat se vzájemně. Cože? Myšlenka na milostný poměr
dvou žen ji zasáhla jak bič – nechutné, nemravné, zkažené, shnilé, podivné, ba hnusné…
ano, jistě je to hnusné! To raději lehávat s mužem, co páchne cigaretami, ale ten…, kde jen
může být? Na lavičce pod oknem nesedí, ani na trávě pod stromem, ani v záhonu, ani
u kolny, ani ve skleníku – taky aby kouřil ve skleníku! To by ho hnala, mezi jejími rajčátky
a papričkami!... kde jen může být? A tu náhle se úlisně vtírá stará a pradávná myšlenka na
cizí ženu, na jeho odchod, na jeho ztrátu, na jeho marnivost pro mladé maso, ta zkaženost,
nemravnost, vbíhá do domu, chodbou k ložnici a tam a tam a tam, je to tam! Skříň otevřená! Zpřeházeno spodní prádlo! Jeho spodní prádlo! Do koupelny, ale fofrem, je-li to opravdu… ano, je-li, je-li… jelito – kopyto – platí to! Ano, nemýlila ses, Miriam, zmizel i zubní
kartáček, pěna na holení, voda po holení, pro koho si jen on myslí, že sis vyholovala podpaždí a pipku? Ten bídák! Licoměrník! Satanáš! Otče náš…vrhá se ke skříňce nad umyvadlem, jejíž dvířka jsou složena ze zrcadel, těch narudlých dvojnic, těch poukazovatelek na
míjející čas, na odváté mládí, odhalují vrásky, mejkap, rozmazané šminky, kruhy pod očima,
rozrušenou tvář a vytřeštěné oči, rychle je rozevře, jen ať už nemusí zírat na tu tvář!.. a tam
leží zapomenutá – BŘITVA –… nikdy se neholil ničím jiným, než touto břitvou!... vrátí se…
vrátí se… vrátí se…. Vrátí se! On se pro ni jistě vrátí, bez ní je ztracený; když tu ona zůstane, vyčká u té břitvy, tak ho nemine, zachytí ho, uchopí, nepustí, přicucne se, ano… ano,
tak to má být. Rychle! Jen rychle, nesmí přijít pozdě!
A ona se náhle jako mladice rozbíhá pryč od stromu, za jejím pohledem je znát jasné a silné
odhodlání, vůli po činu. Běží přes silnici, nevnímá skřípot brzd, ani volání řidiče, ani troubení klaksonů, ani svůj vnitřní hlas – můj hlas… tichý… nejtišší můj hlas. Ona mě už dávno
neslyší, je zahlušená svou bolestí, marností, ztraceností a běží kolem bývalého pomníku,
kde již nikdo nestojí a nekyne lidu, kolem pošty, kolem soudu, kolem bašty a hradeb, kolem
Žáby, kolem stromů s kaštany, kolem života, jen mimo sebe, bez sebe, v mimóze, v pohy94
bu, co míjí realitu a chytá se virtuálního záchranného kruhu utkaného z pavučiny strachu ze
stáří, z osamění, sama ze sebe, že by opravdu mohla udělat tu věc, o níž zauvažovala na
nepatrnou chvilku v chodbě jejich domu, když intuitivně vytušila, že ji Petr opustil. Zabije
se? Zabije? Teď na to nemyslet, před vnitřním zrakem trůní jen a jen břitva, pro niž se on
jistě vrátí… vrátí… vrátí…
Běžela jako smyslů zbavená nahoru ulicí, co chvíli popadajíc dech, kašlala, kuckala, zajíkala se, ach, je plná úzkosti… bude tam či nebude?... a poslední metry k domu už jen sípala a křečovitě svírala v pěsti horní část blůzy, aby její plíce a srdce nevyskočily a neutekly,
neopustily ji stejně jako on, to by snad opravdu nepřežila… ne nepřežila, jistě že ne, vždyť
tělo potřebuje oba orgány, ano, ano, já vím, třeba tělo mám i nemám – teď najít klíč, kde jen
je?, kde může být?, nezabouchla jej ve dveřích?, je v kabelce?, není.
Ten blbý –
– blbý –
– blbý – klíč v kabelce opravdu není, jak se to mohlo stát?, jak?, jen nezmatkovat, nehysterčit, nezešílet… Necháváš přeci, Miriam, přes den otevřené dveře na balkon, aby se Mína
mohla po libosti procházet venku a zaběhnout dovnitř z hladu či jiné potřeby, tak tam vlez
jako ona, po pergole ze zahrady, ano po pergole, po starých kolenou, ale vždyť nejsou tak
stará, pouze osmapadesátiletá, co je to za věk?, stále jsi šaramantní děvče, tak šup do
zahrádky a nahoru, neboj se – pergolu přece stavěl Petr, něco unese, je bytelná, nespadneš!, nevážíš tunu – jen se nedívej dolů, pěkně před sebe a jako kočka, jako kočka…, ale
Míno no tak, uhni z cesty, copak nevidíš, že má panička problém, že lezení po čtyřech je
více než namáhavé, co namáhavé… vysilující!, tak běž pryč, honem, fofrem, neumíš
poslechnout?, nepřekážej, safra, holka neposlušná, copak si přeješ, aby paninka spadla
dolů na dlažbu, aby si zlámala nohu nebo ruku nebo obojí, aby si rozbila hlavu nebo nos?,
aby se dokonce tím pádem zabila? Copak tohle chceš ty nevděčnice?, jsi jako oni?, jako
on, co vzal kramle?, jako syn, který se věčnost neukázal, nezavolal, nepsal?, jako dcera, co
není schopná v životě ukotvit a stát se konečně ženou a matkou?, no tak miláčku, Míničko
zlatá…, ano…, ano, tak je to správné, jen se pěkně vrať na balkon, ať může panička za
tebou, dá ti pak rybičku, voňavou rybičku a taky ty slaďoučké vitamíny, no ano, vitamíny
jistě…, uf…, konečně…, protáhni se dveřmi, záclonou a vejdi, vejdi, vendi vidi vici, vejdi
jako zloděj do vlastního domu, jako zloděj, šmírák, tulák, bezdomovec, jako všichni ti obejdové a padouši a rychle ke koupelně, kde by měla ještě ležet a jestli neleží – pak?, pak…
…neodvážila se otevřít zrcadlová dvířka hned, přerývaný dech zaplnil místnost, tolik pospíchala, až jej nemohla popadnout. Nakonec se odhodlala a prudce škubla dvířky… jaká
úleva, téměř blaženost!, břitva tam trůnila v lenivé poloze římského imperátora přejedeného ze samého hodování a pití, na bělostném lůžku obklopeném chomáčky vaty, prázdnou
lahvičkou, v níž mívala – antidepresiva.
An-ti-de-pre-si-va…
Kdy si má pro ně zajít?... volala přeci své psychiatričce, té nepříjemné lvici?... vzpomene
si?, vzpomene, ale teď má důležitější povinnosti, musí hlídat břitvu! Vběhne do kuchyně pro
židli, dovleče ji ke koupelně, nechá ji stát na prahu, rozhlíží se, ale ne, tak ne přeci, židli
ještě jednou zvedne a přisouvá ji blíž mezi vanu a umyvadlo, tak aby z ní bylo dobře vidět,
jak na zrcadlovou skříňku s břitvou, tak na dveře, kterými Petr musí vejít. Usedá, soustředí
se na svůj úkol. Stihla to! Stihla… teď jen vydržet, být trpělivá, nenechat se zmást nějakými
vedlejšími ruchy, mezi něž počítá i můj hlas, hlas vlastní sestry a já bych jí tolik chtěla
pomoci, konejšit, obejmout, ale copak mohu? Má sestřička je zcela pohroužena do svých
představ a nenaslouchá, nevidí, nevnímá… usedám proto na okraj vany, abych byla co nej95
blíže u ní a tichounce zpívám její oblíbenou pasáž z Verdiho, ano přesně tu, s níž chtěla
dobýt svět. Sestřička usíná s otevřenýma očima, usíná a slabě chrápe, ústa pootevřená, jak
ji ten dnešní ranní vzruch zmohl, a to zdaleka není poledne. Jen spinkej princezno, spinkej,
ať alespoň sny jsou konejšivé.
Ve snu prochází chodbou domu k pokoji svého syna, na malou chvilku, drobný okamžik,
setinu vteřiny ustrne pohled na její levé ruce s prstenem a náramkem, ta ruka vypadá
mladě, mlaději, než jak se jeví dnes, je tedy mladší, krásnější, přitažlivější, jistě, ano, a ona
bere za kliku k pokoji svého syna a bez klepání, bez požehnání vchází. Bohdan sedí soustředěný za stolem a kreslí, miluje kreslení, malování, čárání, miluje vůni barev, jiskřivá světýlka v barevných tuších, je tak zabrán do práce, že ji neslyší, nevnímá, neregistruje, jakoby
ani nebyla, jako já, jako já, ano on se k ní chová přesně jako se chová ke mně má vlastní
sestra! – ke mně, starostlivé tetičce!, a Miriam se nad něho naklání, dlaň připravenou –
světe div se! – k pohlazení, pochvale, jen vědět zač ho chválit; však ruka se zasekne,
zůstane výhrůžně viset nad chlapcem, otřese se a pak náhle jako jestřáb z čistého nebe
sletí dolů a dopadne coby facka, pohlavek, políček, rána a hoch pláče, spíš leknutím než
bolestí.
„Nestydíš se? Co? Kdo tě to učí?, takové sprosťárny?, řekni!, kdo tě to učí?“
A chlapec neví, co po něm matka chce, vnímá jen její hněv; tvář znetvořená hnusem a záští
a on se jí bojí, tak jako ve snech těch strašidel, démonů a duchů a ona dál spílá a bere
obrázky a trhá je na kousky a dál křičí, křičí, a on by rád věděl, co je špatného na papírových panenkách, které holky od nich ze třídy rády oblékají do vystřižených šatečků – na
nahá tílka jim nejdříve dají spodní prádlo, pak halenku, punčochy, sukni a svetřík; on však
stihl nakreslit jen dvě panny s krásnými ňadry a zaoblenými boky, jeho dětská fantazie, dětská sexualita, o níž Miriam nikdy nic nevěděla, nečetla Freuda a sama svou vlastní sexualitu pohřbila pod útočnými ranami své vlastní matky...
Pozoruji svou sestřičku Miriam, je dopoledne, ani ne deset hodin a ona chrápe. Z pootevřených úst stéká slina, dopadá na halenu. Jen ať si odpočine, chuděrka malá, jen ať si uleví.
Šukám po místnostech a zůstávám stát před knihovnou, vlevo ve spodní poličce leží Bohdanova poslední básnická sbírka – je poslední – ještě čerstvá; Spodní zrcadla, její verše
jsou nasáklé Traklovskou melancholií a předzvěstí pádu do hlubiny.
Náhle se vedle mě objevuje, přece jen přišel, přijal pozvání, můj milovaný synovec Bohdan,
usmívá se, vzpřímený jako vždy, štíhlý, hladce oholen, ne jako jeho otec, krásný, ach, ano,
ano, stále krásný a ušlechtilý, můj… jsem tu, tetičko, říká a naklání se ke mně v lehkém polibku, téměř neznatelném, jako když prolétne kolem tváře motýl. Jsi pořád stejná koketka… to
mě má urazit?... jak chceš, ty víš nejlíp, co tě má, či nemá, co se má nebo nemá, jak se má,
a jak nemá a proč, vždyť ty jsi strážkyní toho všeho tady… ale, ale, odpovídám na jeho opovážlivost, neboť on je stále, stále huba nevymáchaná, co na srdci to na jazyku, ale on pokračuje a opravdu to vypadá, že mě chce namíchnout, naštvat, urazit, ale copak mě může můj
miláček urazit?, a proč taky, vždyť je hravý a mladý, tak mladý, jak já nikdy nebyla…, tetičko,
tetičko, co vyvádíš?, přeháníš, vyprávíš příběh cizích – neznámých lidí, vždyť ty sis nás
všechny vymyslela a teď jen balamutíš, i když, promiň – není to lež, jsi prostě umělkyně, dramatička a podšívka podšitá, jsi tvůrkyní, vypravěčkou dramatu, ale nechme toho, přece jsi
mě nevolala jen proto, aby sis vyslechla mé pichlavosti, nebo snad ano?... ne, ne, můj milý,
jen bych ráda znala tvůj příběh, zatím procházím po pokojích rodičů, tu a tam prarodičů, ale
to jen tak, …jen tak kvůli pohnutkám, broušení či zakrnění charakteru, vždyť víš sám nejlépe, jsi básníkem – musíš lépe vědět –, jak je obtížné převyprávět osud, zápletku, vyvrcholení, ach, jak se mám ještě co od tebe učit, můj milý, ale ať neplácám, vypravuj, vypravuj, jsem
96
jedno ucho, jeden dech, jedno dlouhé táhlé hvízdnutí, téměř neslyšné, ale pronikavé, miluju
tě, Bohdane, miluju, mohu si dovolit milovat?... vrať se k matce, tetičko, právě se probouzí,
neskákej z postavy na postavu jako nějaký nedomrlý koník, ano, ano, zas přijdu a zalistujeme mým příběhem, knihou s uvolněnými listy i vazbou, teď už pospíchej, nenech tu ženu
samotnou v koupelně s BŘITVOU…
Nakonec se probudila, nevidomě zamžourala, podívala se na hodinky, a pak – jakoby si
vzpomněla, vyskočila a pohled věnovala břitvě stále se povalující na dně skříňky. Byla tam,
neutekla, neodešla jako on, jako on, jako on, – z města zněl zvon, kostelní zvon, odzváněl
poledne, pravé poledne, tak dlouho spala!
Miriam náhle, z ničeho nic, vyskočila ze židle, jedním skokem byla u skříňky, uchopila břitvu – co kdyby za tu chvilku přišel a břitvu s ostrým břitem si vzal a opět zmizel – vyšla do
chodby k obýváku a dál mezi nahuštěné svazky knih obří knihovny. Vytáhla drobný titul –
Spodní zrcadla, básně svého syna nesla v levé, břitvu v pravé ruce. Vrátila se do koupelny
a jakoby mimochodem pustila kohoutek s teplou vodou, když předtím upustila břitvu na dno
vany a prsty pravé ruky zandala do výpusti černý špunt. Knihu odložila na okraj vany
a vysvlékla se – jak žena v hypnotickém spánku –, pak tam nahá vklouzla, vyjekla, probrala se a připustila ihned vodu i z druhého modrého kohoutku. Začala téct příjemná teplá, ani
horká, ani ledová; já stála ve dveřích a pozorovala ji, jak se uvolňuje a roztává, jak jí to sluší,
byla krásná má mladší sestra, drobná ňadra vykukovala nad hladinu a připomínala prsa
mladých dívek, tak byla nepovadlá. Chtěla jsem jí předčítat z Bohdanových básní, ale předešla mě, uchopila knihu a listovala. U jedné z básní se pozastavila, dlouho přejížděla po
verších svým mokrým prstem, až se list papíru zkrabatěl do drobných vlnek. Druhou rukou
zalovila pod svým stehnem, nahmátla břitvu a vylovila ji. Lekla jsem se, že si ublíží, že ji
přece jen přepadly myšlenky na sebevraždu; zatím jen uchopila onen list a pomalu uřezávala proužek za proužkem, až malí bílí hádci – jeden po druhém – upadávali do vody, na
její prsa i bříško, a když byl list s básní pozřen, pustila se do dalšího a dalšího. Zmizela celá
sbírka a tenké proužky v mokré kupce na těle ženy, matky, sestry, připomínaly cukrovou
vatu – na těle, které se s poezií začalo laskat, vzrušovat, onanovat. Poprvé v životě zakusila rozkoš sebelásky, kdy na vlnách masturbace mezi prsty vplouvaly útržky metafor a veršů,
narážely jemně do jejího poštěváčku, mezi stydké pysky a ona poprvé vykřikla, poprvé
zasažena vlnou orgasmu. Stála jsem nad ní, nad jejími přivřenými víčky, a tiše záviděla;
pomilovat se s Bohdanovo poezií byl i můj tajný sen, a zatímco mou sestru pohlcoval jeden
orgiastický proud za druhým v několikanásobném vyvrcholení, mě zasáhlo sucho žárlivosti. Rozběhla jsem se z koupelny ke knihovně, mlátila kolem sebe a tiše úpěla nad tou
nespravedlností…, to já měla být teď na jejím místě, to já měla zakoušet slast, to já… doběhla jsem do knihovny, upadla na parkety a poprvé se rozplakala nad svým údělem bezdětné sestry, sestry bez rodiny, sestry bez lásky i nenávisti, sestry ošetřovatelky, strážkyně
a utěšovatelky, přepadla mě lítost a v lítosti jsem konečně usnula a na drobný okamžik
spánku přestala Miriam hlídat.
(ukázka ze stejnojmenného románu)
97
98
99
Vydavatel: Sdružení Reví Mítink,
e-mail: [email protected],
www.hanushert.com/rm.htm
Redakce: šéfredaktor Pavel Špaček
Výchozí 5/123, 147 00 Praha 4
Redakce: Erik Hanuš, Tomáš Janíček,
Kateřina Špačková, Karel Tomek
Kresby: Petr Teissig, Foto Nepál: Michal Čorňák
Logo: Hedvika Marešová, Zlom a tisk: Cellula
Registrace: MK ČR E 8130, vychází 5. října 2007
Reví Mítink je vydáván s podporou MK ČR.
5/10/2007