docJak šel čas - Krajská knihovna v Pardubicích
download 
Stížnost Transkript
Jak šel čas - Krajská knihovna v Pardubicích
Časopis pro čtenářskou veřejnost Kapka Knihovnické aktuality září/07 Pa r d u b i c k é h o k r a j e Jak šel čas v Městské knihovně v Chrudimi Josef Pejchal (rozhovor) Muzeum antiky Litomyšl v Pardubickém kraji... Tř v p etí ro čísl sin o ci vyj 20 de 07 . Vychází Krajská knihovna v Pardubicích Vás srdečně zve na výstavu 110 let knihovny v Pardubicích Prostory krajské knihovny od 23. 7. do 6. 10. 2007 Otevřeno v provozní dny knihovny Vstup zdarma Obsah Knihovnické aktuality Pardubického kraje 1. KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH 110 let knihovny v Pardubicích (2. část) 2. Z KNIHOVEN PARDUBICKÉHO KRAJE Z městské knihovny v Jablonném nad Orlicí (2. část) Městská knihovna v Litomyšli otevřela novou studovnu a čítárnu Jak šel čas v Městské knihovně v Chrudimi 3. PARDUBICKÝ KRAJ ZNÁMÝ – NEZNÁMÝ Muzeum antického sochařství a architektury v Litomyšli 4. NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA LITERATURU – výročí Jasunari Kawabata 5. SPISOVATELÉ PARDUBICKÉHO KRAJE Jan Evangelista Kosina 6 . ČTENÁŘŮM K ZAMYŠLENÍ 7. NÁŠ ROZHOVOR s Josefem Pejchalem 8. Z LITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ Tajné heslo 9. SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE Krajská literární soutěž „O pardubický pramínek“ – „Jak mě lidé provázeli životem“ 10. KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM Radka Denemarková: Peníze od Hitlera 11. KAPKA JUNIORŮM Zábavný test pro kluky a děvčata Tajné tipy knihovnic Nabídka besed dětského oddělení pro rok 2007 - 2008 12. VYCHÁZÍ V PARDUBICKÉM KRAJI Šárka Bubíková: Smaragdové město 13. KNIHOVNY PARDUBICKÉHO KRAJE NABÍZEJÍ... Vydává Krajská knihovna v Pardubicích, příspěvková organizace Pardubického kraje. Vychází 4x ročně. Adresa: Krajská knihovna v Pardubicích, Pernštýnské náměstí 77, 530 94 Pardubice Volejte: 466 531 259 nebo 466 531 258, pište: [email protected], [email protected], [email protected] ISSN 1802 - 5455 Kapka I 1 KRAJSKÁ KNIHOVNA V PARDUBICÍCH 110 let knihovny v Pardubicích (dokončení článku z minulého čísla Kapky) V červenci a srpnu roku 1960 byla knihovna s konečnou platností přestěhována ze Smetanova náměstí (za divadlem) do zrekonstruované budovy na Pernštýnském náměstí a v září byl zahájen provoz. V té době knihovna (znovu okresní) vlastnila 82 735 svazků a měla 6 235 čtenářů. Spravovala celkem šest poboček – na Skřivánku, v Pardubičkách, ve Studánce, na Slovanech, na Okrouhlíku a v Jägermannově ulici. Otázka městské čítárny se vyřešila umístěním právě v této budově a byla součástí oddělení dospělých čtenářů. V roce 1962 začala rekonstrukce sousední budovy č. p. 78. V této budově byl zřízen byt domovníka, jehož místo zastávala ve vedlejším pracovním poměru 2 I Kapka jedna z knihovnic. Pro knihovní účely tak bylo získáno 519 m2 plochy. 1. října zahájilo svoji činnost oddělení politické literatury. V roce 1966 byla otevřena další pobočka a to v Klubu Polabiny I. Čítárna, která byla umístěna v rekonstruované budově č. p. 78, nabízela na 200 titulů periodik, dále se v budově nalézalo metodické oddělení a hlavně potřebné sklady. Blížil se konec šedesátých a začátek sedmdesátých let a činnost knihovny byla určována kulturní politikou tehdejšího systému. Na základě „Dokumentu o kultuře v Pardubickém okrese“ z 11. prosince 1969 (vydaný na základě konsolidačního procesu) proběhla rozsáhlá revize knižního fondu. Byla opět vyřazena „nevhodná literatura“, která neodpovídala „formování“ veřejnosti. V roce 1971 začala profesionalizace místních lidových knihoven - tzv. střediskový systém. Střediskové knihovny začaly budovat výměnné fondy, které postupně cirkulovaly mezi přidruženými místními knihovnami. V roce 1984 byla otevřena největší pobočka na sídlišti Dubina. V roce 1985 se v knihovně začíná budovat samostatný úsek bibliograficko-informační služby. Přichází rok 1989 a s ním v celé společnosti velké změny. Změnou politické situace byly uvolněny ze zvláštních fondů některé tituly, které musely být na počátku sedmdesátých let z knihoven vyřazeny. Celá devadesátá léta 20.století znamenala pro knihovnictví posílení prestiže a určitě ukázala široké veřejnosti možnosti, které jim jako instituce knihovna může nabídnout. Mám na mysli technický pokrok a s ním spojenou postupnou automatizaci všech pracovních postupů. Pardubická knihovna byla jednou z prvních, které se poměrně dobře zhostily zavádění výpočetní techniky do pracovního procesu ihned po roce 1989. Jednalo se o postupné automatizování knihovnických, bibliografických a ekonomických agend. Vznikl nový Organizační řád v souvislosti s vytvořením nových oddělení. V září roku 1991 bylo slavnostně zprovozněno hudební oddělení, které má k dispozici půjčovnu a poslechové studio. V roce 1992 přešlo organizačně pod knihovnu regionální středisko kulturních služeb. Toto detašované pracoviště (Dům hudby) se zabývá především kulturními, vzdělávacími a zájmovými aktivitami. Zastřešuje krajské neprofesionální kulturní aktivity ve spolupráci s různými subjekty působícími v oblasti kultury v rámci kraje. Vytváří vlastně příležitosti k naplnění volného času pro všechny věkové i sociální skupiny. V roce 1994 bylo zprovozněno informační oddělení, které poskytuje informace jak pro čtenáře knihovny, tak pro širokou veřejnost z oblasti práva, ekonomiky a cestovního ruchu. V roce 1997 byl implementován nový knihovnický systém, který v té době vlastně umožnil zautomatizování všech základních knihovnických činností. Během tohoto roku probíhala jednání se zřizovatelem (okresní úřad) o možné rekonstrukci obou historických budov. Jednání byla úspěšná a knihovna podstoupila v letech 1998 – 2000 zatím nejrozsáhlejší rekonstrukci. Veřejnost dostala možnost většího volného výběru knih, do užívání bylo dáno více internetových stanic a on-line katalogů. Podařilo se skloubit současnou funkci budovy a přitom nenarušit její historickou krásu z období goticko-renesančního. Poprvé byla dána do provozu šatna pro návštěvníky a samozřejmostí se stal bezbariérový přístup. V roce 2001 vznikl Pardubický kraj a tím se začala psát další novodobá historie knihovny. Následující rok 2002 znamená další velkou změnu v poslání a činnosti knihovny. Od 1.1. 2002 byla zřízena usnesením Zastupitelstva Pardubické- ho kraje Krajská knihovna v Pardubicích. Knihovna se tak stala ústřední knihovnou Pardubického kraje a začala plnit povinnosti a práva vyplývající ze zákona č. 257/2001 Sb. (knihovní zákon) a Usnesení Vlády ČR 195/2001 o zajištění regionálních funkcí. Je nutno zmínit, že také od 1.1. 2002 jsme knihovnou bez jediné městské pobočky. Městské pobočky byly převedeny pod Magistrát města Pardubice. historie knihovny až po její současnost. Určitě zde nebylo zcela vše podrobně popsáno, jak šel vývoj krok za krokem. Dalo by se psát o akcích, které pro veřejnost knihovna připravovala a připravuje, jak se snaží v dnešním počítačovém světě proškolit knihovníky v počítačové gramotnosti v celém Pardubickém kraji, aby obstáli v bludišti informací. Přejme knihovně do dalších let, aby zůstala důstojnou S povinnostmi krajské knihovny rostly samozřejmě jak personální, tak prostorové požadavky na celkové zajištění provozu. K vyřešení nedostatečných prostor pro činnost knihovny zakoupil Pardubický kraj v roce 2003 sousední objekt č.p. 79 dům U Zlatého beránka. Rok 2004 byl ve znamení rekonstrukce tohoto domu a zhotovení vestavby ve dvoře pro čítárnu a dětské oddělení. V dalším roce 2005 byla dokončena rekonstrukce i dvorní vestavba a knihovna tak dostala k užívání další krásné prostory pro veřejnost i pro zaměstnance a zároveň tolik potřebné sklady s kompaktními regály. A to je vlastně vše z bohaté a potřebnou institucí, aby byla místem, kde se lidé budou rádi potkávat a setkávat při různých akcích a aby byla jakousi lékárnou lidských duší v dnešním, až příliš hektickém světě. Na závěr bych ráda přidala moudrý verš, který byl napsán před 3 550 lety ve starověkém Egyptě: Všechno, co řekneš, se vykoná, vyznáš-li se v knihách. Vnikni do knih, ulož je do svého srdce. A vše, co řekneš, bude znamenité. Libuše Adamová Kapka I 3 Městská knihovna v Litomyšli otevřela novou studovnu a čítárnu Z KNIHOVEN PARDUBICKÉHO KRAJE Městská knihovna v Jablonném nad Orlicí (2. část) V minulém čísle našeho časopisu jsme přinesli informace o akcích knihovny v Jablonném nad Orlicí, které zdejší pracovnice připravují pro své dětské čtenáře. Dnes se dozvíte, jaké aktivity poskytuje knihovna svým dospělým čtenářům. Akce naší knihovny pro dospělé: Pořádáme výstavky knih – s různými tématy (Knihy pro potěchu duše, Zfilmované knihy, Knihy od nositelů Nobelových cen, Regionální literatura, „Malé“ evropské literatury). Největší úspěch měla výstavka Přineste svoji Babičku, uspořádaná ke 150. výročí jejího prvního vydání. Své výtisky přinesli i čtenáři a výsledkem bylo překvapivě pestré množství různých vydání. Čtení z městské kroniky – starosta města po tři zimní podvečery vybíral zajímavé úryvky z kroniky a pamětníci komentovali promítané obrázky. Přejte si knihu – lednová anonymní anketa, v loňském roce bylo osm požadavků, letos se jich sešlo třicet šest. Z nich se nám podařilo opatřit třicet čtyři a v březnu – Měsíci knihy – je zařazujeme do knihovního fondu. 4 I Kapka Internet pro seniory – základní kurz pro uživatele. Strom města – nyní vyhlašujeme, jsme zvědavé na ohlas. Tisící a pětitisící návštěvník – již druhým rokem „číháme“ na jubilejního návštěvníka, který dostane malou pozornost a je zveřejněn v městském zpravodaji. Do zpravodaje přispíváme pravidelně, uvádíme novinky a změny v knihovně, zveřejňujeme výsledky různých anket, informujeme o akcích, místo má i statistické okénko. Občany upozorňujeme na celostátní aktivity týkající se čtení a literatury (projekt Celé Česko čte dětem, soutěž Magnesia Litera atd.). Letos chceme vylepšit naše www stránky, zatím je nemáme samostatné, jen v rámci městského úřadu a nemůžeme je průběžně aktualizovat. Jejich součástí by měl být i on-line katalog. Několik slov o našem městě: Naše městečko žije bohatým kulturním životem, místní kino promítá 1-2x týdně, v kulturním domě často hostují divadelní soubory nebo hudební skupiny. Při ZŠ působí dětský pěvecký sbor, který má spoustu trofejí ze soutěží a každý rok vyjíždí na turné do zahraničí. Informační centrum připravuje časté výstavy, ve farním kostele se scházíme na besedách s cestovateli. Občané si tedy mohou vybrat z rozsáhlé kulturní nabídky, knihovna má velkou konkurenci. S naším zřizovatelem spolupracujeme na akcích pořádaných městem – každoroční Tříkrálové setkání důchodců, v minulém roce oslavy Sto let od povýšení Jablonného na město, kdy u nás byla křtěna stejnojmenná kniha. Kolegyním v ostatních knihovnách: Budeme rády, když některé naše náměty vyzkoušíte i v jiných knihovnách a doufáme, že se u Vás setkají s příznivým ohlasem. My zase rády převezmeme zkušenosti odjinud. Všem knihovnicím a knihovníkům přejeme hodně radosti z krásné práce mezi knihami a nadšenými čtenáři! Iva Jandová a Vladimíra Kalousková, knihovnice z Jablonného nad Orlicí K naší velké radosti se po dvou letech snažení a „lobování“ na městském úřadě uskutečnila přestavba bývalé skautské klubovny a ještě dříve skladu uhlí na čítárnu, studovnu a místo s veřejně přístupným internetem. Jelikož se jedná o prostory v přízemí knihovny, nabízí se velká příležitost handicapovaným čtenářům využívat služeb této studovny a čítárny, kam bude zajištěn bezbariérový přístup. Současně tak vznikla i místnost pro přednášky, ur- čené menšímu okruhu posluchačů. Věříme, že i naši čtenáři uvítají možnost klidného studia či čtení časopisů a novin v příjemném interiéru. Přestavba původních prostor na chodbičku s automatem na kávu, komfortním WC ( i pro vozíčkáře) a studovnu a čítárnu si vyžádala zhruba půlmilionovou investici. Vybavení místnosti regály, pultem, pracovním stolem, stolečky, křesílky a stolky pod počítače stálo cca 80 tisíc a pořízení výpočetní techniky a tiskárny (4 PC s LCD panely a laserová tiskárna) cca dalších 85 tisíc korun. Většinu zařízení jsme pořizovali z loňského rozpočtu, ale pult a regály na časopisy jsme platili z prostředků na tento rok. Nábytek jsme si nechali udělat na míru, protože místnost má sloup uprostřed a klenuté stropy. Výsledný dojem – čítárna působí velmi útulně. A to ještě není všechno. Máme v plánu vybudovat venkovní čítárnu ve vnitrobloku, kam by se vcházelo právě z této studovny a čítárny. Do letošního rozpočtu se nepodařilo tento projekt zařadit, ale pan starosta při slavnostním zahájení provozu čítárny v březnu přislíbil, že bude náš plán podporovat. A tak se těšíme, že snad nejpozději do dvou let přibude knihovně příjemný venkovní prostor, zvoucí k posezení a čtení pod širou oblohou. Jana Kroulíková Jak šel čas v Městské knihovně v Chrudimi Spolek Měšťanská beseda, založený v Chrudimi počátkem roku 1847, byl původně národnostně smíšený a v části jeho německého názvu Leseverin je obsažen i jeden z hlavních záměrů zakladatelů – „čtení dovolených knih a časopisů“. Vzhledem k tomu, že českou část tvořila bohatá měšťanská honorace a německou vojenští důstojníci a krajští úředníci, spolek neměl problémy s registrací kon- cem 40. let ani potíže v době politického útlaku a omezení spolkového života v 50. letech 19. století. Beseda odebírala větší množství českých i německých novin a časopisů a stala se nedílnou součástí kulturního života města ve druhé polovině století. Hlavní součástí knihovního fondu byl dědický odkaz významného českého buditele Josefa Liboslava Zieglera (1782 – 1846), chrudimského děkana, který kromě dobových knih a periodik shromáždil i sbírku starých tisků a ve své závěti ji odkázal chrudimské veřejnosti. O dvě desetiletí později vznikl v Chrudimi muzejní spolek a v 90. letech Průmyslové muzeum, do jehož nové pseudorenesanční budovy se v roce 1901 Měšťanská beseda nastěhovala. I po jejím rozpuštění působila Městská veřejná knihovna v rámci muzea až do 40. let minulého století, kdy Kapka I 53 PARDUBICKÝ KRAJ ZNÁMÝ - NEZNÁMÝ Muzeum antického sochařství a architektury v Litomyšli došlo k rozštěpení na dvě samostatné instituce. Muzeum převzalo historické a vzácné tisky a veřejná knihovna se zaměřila na soudobou knižní produkci. V neměnných prostorách působily obě instituce několik desetiletí a stav budovy i technické zabezpečení knihovny dospěly na konci 80. let do havarijního stavu. V roce 1992 se podařilo od restituentů koupit dům v centru města a zahájit jeho rekonstrukci pro potřeby knihovny. Náklady na nákup objektu, opravu a vnitřní vybavení dosáhly 20 milionů korun a slavnostního otevření se na podzim roku 1995 zúčastnil ministr kultury Pavel Tigrid. Nová knihovna je tvořena dvěma mimoúrovňovými budovami nepravidelného půdorysu; vstup, půjčovny a sociální zařízení jsou bezbari- 6 I Kapka érové a přístupné i tělesně postiženým a starším čtenářům. Výpůjční prostory jsou atypické s nepříliš vysokými stropy, a proto jsme vybrali knihovnický nábytek dánské firmy BCI, který je známý vysokou estetickou úrovní a vynikajícími technickými parametry. I po dvanácti letech nepřetržitého provozu je nábytek ve výborném stavu. Retrokonverze katalogů byla dokončena v roce 1994 původně v systému MAKS a knihovna je plně automatizovaná v systému T-series již od roku 1995. V současné době půjčujeme v odděleních pro děti a mládež a v oddělení pro dospělé čtenáře, máme letní čítárnu a klubovnu pro práci s dětmi v podkroví budovy a v květnu jsme vytvořili jedno pracoviště sloučením hudebního a informačního oddělení. V Chrudi- mi pracují ještě dvě pobočky na sídlištích, dvě pobočky máme i v místních částech. K aktivitám knihovny patří i založení literárního klubu Psahlavci, který se pravidelně schází více než rok. V květnu jsme si připomněli historické výročí, které knihovna v letošním roce slaví, uspořádáním Psahlavcova velmi časného odpoledne, setkání autorů, knihovníků i veřejnosti. Kromě literárních příspěvků zazněla i hudba a program zakončil koncert skupiny Pilgrim Pimple. Výročí knihovny jsme věnovali i Čtvrtkoviny, vystoupení dramatického kroužku a dětí základních škol z Chrudimě a okolí v Divadle Karla Pippicha. Hana Mazurová Muzeum antického sochařství a architektury, umístěné v nádherných prostorách barokní jízdárny litomyšlského zámku, je detašovaným pracovištěm Ústavu pro klasickou archeologii FF UK a podobně jako jeho sesterská Galerie antického umění v Hostinném slouží k prezentaci historicky cenné sbírky odlitků antické plastiky z majetku Univerzity Karlovy. Její jádro vzniklo v roce 1872 zároveň se založením stolice klasické archeologie pod názvem Císařská a královská archeologická sbírka při tehdejší Karlo-Ferdinandově univerzitě v Praze. Podle nejstaršího katalogu z roku 1873 obsahovala sbírka již v těchto počátcích na 200 inventárních čísel. O její rozkvět se zasloužil hned první profesor klasické archeologie na pražské univerzitě Otto Benndorf (1872-78) prostřednictvím velkorysých nákupů. Díky svému archeologickému výzkumu na řeckém ostrově Samothráké rovněž významně obohatil i univerzitní sbírku antických originálů. O rozšíření sbírky odlitků se zasloužil také Benndorfův nástupce E. Petersen, pozdější úspěšný ředitel Německého archeologického ústavu v Římě. V roce 1882 po rozdělení pražské univerzity na českou a německou část připadl veškerý majetek stolice klasické archeologie německé větvi. V tomto období dosáhla sbírka antických odlitků svého největšího rozmachu zásluhou profesora Wilhelma Kleina (1886-1923), jemuž se vedle dalších nákupů podařilo získat i podstatnou část zestátněné kolekce odlitků Královské vlastenecké společnosti přátel umění, která původně sloužila výuce na Akademii výtvarných umění. Řada těchto nových přírůstků pocházela původně ze sbírky hraběte Nostice a z nákupů v Itálii v letech 1803-1804. Klein také s pomocí J. V. Myslbeka, který byl ve své tvorbě obdivem k antickému sochařství silně ovlivněn, realizoval na univerzitních odlitcích řadu rekonstrukcí soch i celých skupin, které byly odbornou veřejností příznivě přijaty. Při české větvi Karlovy univerzity vznikala v první třetině 20. století vedle kolekce antických originálů i nová sbírka odlitků antické plastiky, početně však nepřesáhla 20 kusů a za druhé světové války byla z převážné části zničena. Po válce byl majetek obou univerzit včetně sbírek znovu sjednocen. Kolekce odlitků antické plastiky, původně umístěná v budově Klementina, však byla v roce 1962 po osamostatnění Univerzitní knihovny postupně vystěhována nejprve na zámek Hrubý Rohozec u Turnova a posléze do zcela nevyhovujících podmínek stodoly Dlaskova statku v Dolánkách. Před rozpadem a zkázou ji zachránil odsvěcený františkánský kostel v Hostinném, kde byla po rekonstrukci roku 1969 otevřena Galerie antického umění. Pro druhou polovinu sbírky, přestěhovanou z Klementina do depozitáře v Hostinném a do suterénních prostor univerzitních kolejí Větrník v Praze, bylo roku 1994 z iniciativy tehdejšího starosty města Litomyšle ing. Miroslava Brýdla, děkana Filozofické fakulty v Praze profesora Jaromíra Homolky a ředitele Ústavu pro klasickou archeologii profesora Jana Bouzka zřízeno Muzeum antického sochařství a architektury v objektu jízdárny litomyšlského zámku. Tyto prostory poskytl Univerzitě Památkový úřad v Pardubicích, od roku 1996 patří objekt městu Litomyšl. Celkovou koncep- Kapka I 7 ci expozice připravili prof. Jan Bouzek a doc. Iva Ondřejová z Ústavu pro klasickou archeologii FF UK, architektonické řešení interiéru navrhl ing. arch. J. Lopour z Litomyšle, restaurátorské práce provedli studenti Vyšší odborné školy restaurování a konzervačních technik v Litomyšli pod vedením ing. Ladislava Kryla, ak. soch. Jiřího Seiferta a Jaroslava Řehny. Dnes čítá litomyšlská sbírka odlitků antické plastiky na 270 exponátů, v posledních deseti letech se podařilo získat darem nebo zápůjčkou další odlitky od vídeňské univerzity, Antického muzea a Sbírky Ludwig v Basileji, Státního muzea v Berlíně a Ústavu klasických studií Masarykovy univerzity v Brně. Návštěvníci Litomyšle tak mají možnost seznámit se pod jednou střechou s vrcholnými díly starověkých umělců a zároveň je spatřit v celém kontextu vývoje antické kultury. Jejich prostřednictvím pak mohou nahlédnout i do myšlení a způsobu vnímání světa starých Řeků a Římanů, tedy ke kořenům dnešní západní civilizace. Přehledně chronologicky a tematicky pojednaná stálá expozice seznamuje návštěvníka s charakterem a vývojem řeckého a římského sochařství od archaického stylu přes klasické umění a helénismus až po římské císařství, k dispozici je rovněž drobná ukázka etruské a assyrské dekorativní plastiky a několik originálů transportních amfor, zapůjčených Národním muzeem v Praze. 8 I Kapka Jednotlivé exponáty jsou opatřeny údaji o autorovi, době vzniku a umístění originálu v tom kterém světovém muzeu, tematické kóje doplňují vitríny s informacemi o větších architektonických celcích a jejich grafickou dokumentací, aby bylo možné vytvořit si představu o původním vzhledu objektu a umístění skulptur. Archaické umění je zastoupeno především monumentálním souborem soch ze štítů chrámu bohyně Afaie na Aigíně, který vévodí celé expozici, výzdobou pokladnic řeckých měst z posvátného okrsku v Delfách, odlitky několika dalších známých archaických uměleckých děl (Archermova Níké, metopa s Perseem a Medúsou z chrámu C v Selinúntu) a několika náhrobními stélami. Přechod od archaického období k tzv. přísnému stylu představuje sousoší Tyranobijců. Umění poloviny 5. století reprezentuje výzdoba Diova chrámu v Olympii (chrliče a hlavy postav ze štítové výzdoby) a oddělení věnované athénské Akropoli, obsahující zlomky z architektonické i figurální výzdoby nejen z Erechtheia a Parthenónu, ale i z jejich archaického předchůdce. Z doby o něco mladší pochází rozsáhlý vlys z pohřebního památníku v maloasijském Gjölbaschi s oblíbenými výjevy z řecké mytologie (boj s Amazonkami, pobití Pénelopiných nápadníků Odysseem, obléhání Tróje, lov na Kalydónského kance) a soubor římských replik řeckých originálů připisovaných slavným sochařům konce 5. století př. Kr. (Krésilův Diomédés, Naukydův Diskoforos, Polykleitovský Eféb Westmacott, Athéna Giustiniani, Diadúmenos Farnése, tzv. Eubúleus z Eleusíny a většina postav z tematického oddělení věnovaného pobití Niobovců) a několik atických náhrobních stél. Mistrovská sochařská díla 1. poloviny 4. století př. Kr. představují římské repliky Kéfísodótova Herma s malým Dionýsem, o generaci mladšího Práxitelova Apollóna zabíjejícího ještěrku, Odpočívajícího Satyra a Eróta z Centocelle, Leocharovy Artemidy Versailesské a portéty Alexandra Velikého. Poslední dva jmenovaní umělci se podíleli i na výzdobě dalšího ze Sedmi divů světa Mausóleia v Halikarnássu, které je v expozici rovněž zastoupeno několika architektonickými zlomky a rekonstrukcemi. Ze slavných helénistických staveb jsou v expozici zastoupeny části výzdoby Athénina chrámu v Priéné, Diova oltáře v Pergamu a Svatyně Velkých bohů na ostrově Samothráké. Helénistické sochařství je charakterizováno rozvojem složitějších prostorových kompozic, akty a žánrovými i akčními scénami (Pán a Dafnis, Torzo Belvedere, Pasquino), později také sílícím manýrismem a napodobováním řeckého archaického stylu (Artemis z Pompejí, Athéna Polias, Umírající Amazonka), klasicizující styl jihoitalské školy 1. století př. Kr. představuje tzv. Stefanův jinoch, Chlapec vytahující si trn z nohy či sousoší Orestés a Élektra. Umění augustovské doby je vedle kolosální hlavy tzv. Juno Ludovisi představeno fragmenty ornamentální výzdoby z Oltáře Míru (Ara Pacis), hlavou a pancířem Augusta z Primaporty, portrétem císařovy manželky Lívie a sochami vycházejícími z klasických řeckých předloh. Ze 2. století po Kr. pochází např. portrét Hadriánova favorita Antinoa, sarkofág s Orestovým příběhem či celá řada dalších reliéfů a oblíbených replik řeckých skulptur. Vedle sbírky odlitků nabízí Muzeum antického sochařství a architektury každoročně ke zhlédnutí sezónní výstavu antických originálů z českých a moravských sbírek, pojatou buď tematicky nebo zaměřenou na určitou etapu vývoje antického umění. Až do konce října letošního roku zde probíhá výstava „Víno v antice“, věnovaná nejen pěstování a konzumaci vína, ale především kultuře stolování a roli, kterou víno hrálo i v dalších oblastech života starověkého člověka, zejména v kultu. Na šedesát exponátů mapuje vývoj picího náčiní od doby mykénské až do období římského, vázové malby a terakotové sošky pak představují návštěvníkům boha vína Dionýsa a jeho rozjívené bájné průvodce satyry, Siléna či mainady. Lenka Vacinová Kapka I 359 NOSITELÉ NOBELOVY CENY ZA LITERATURU – VÝROČÍ V letošním roce uplynulo již třicet pět let od úmrtí (16. dubna 1972) prvního japonského nositele Nobelovy ceny za literaturu. Byl jím Jasunari Kawabata, (*11. 6. 1899 v Ósace), prozaik, literární kritik, znalec klasické japonské i evropské (především anglické) literatury. Zpočátku jej můžeme řadit mezi modernisty, ve svém díle usiluje o soulad mezi domácí a světovou literaturou, vždyť již ve dvacátých letech se většina japonských autorů blíže seznamuje s literárními impulzy z Evropy, USA i SSSR. Během druhé světové války a hlavně po roce 1945 se v Kawabatově díle objevují nostalgicky laděné příběhy, dílo je čím dál více spjato s japonskými kulturními a estetickými tradicemi. Autor dle vlastních slov píše již pouze elegie. I v projevu při předávání Nobelovy ceny (1968) zdůrazňuje jedinečnost a životaschopnost japonské kultury. Jasunari Kawabata vytvořil dílo, při jehož čtení se nám v paměti vybaví staré japonské dřevoryty – jednoduché – a snad právě proto tak krásné. Vzpomeneme na kvetoucí sakury, zasněženou Fudži, možná zaslechneme i pro ucho Evropana zvláštní hru na šamisen a tiché kroky Japonek v malovaných kimonech. Kawabatův svět – pro nás 10 I Kapka stále ještě poněkud exotický, ale i lidsky blízký – je zaplněn postavami, které (nebýt některých zvyklostí, japonských jmen a místního koloritu), by mohly být našimi sousedy. Román Příběh z dolního města na řece se odehrává v poválečném Tokiu, ale zave- de nás i na zasněžené stráně v okolí Nagana. Hlavní postava, student medicíny JOŠIMICU KURITA, hledá svou životní cestu. Odmítne místo (pro mnohé velice lákavé) ve strýcově nemocnici. Snaží se vyřešit svůj vztah ke třem dívkám: spolužačce TAMIKO, sestřenici MOMOKO a FUSAKO, mladé krasavici, které nedokázal zachránit malého bratříčka (umírá na zápal plic). Mimo hlavní děj nahlédneme i do míst, kde se pod vlivem amerických vojáků začíná tradiční způsob japonského života pozvolna proměňovat – nejprve v zábavních centrech, ale objevuje se i vliv ev- ropsko-americké módy (oblečení, nábytek). Kawabatovy postavy žijí svým vlastním životem, vytvářejí svůj vlastní svět a nám připadá, že autor je pouhým pozorovatelem, který zaznamenává jejich rozhovory, myšlenky a jednání. Rozhodně nehodnotí jejich činy, nemoralizuje. Román nepatří patrně mezi špičková autorova díla, v oficiálních seznamech jeho děl jej nenalezneme – tam náleží například: povídka Pohled na svátek, Deník šestnáctiletého, Tanečnice z Izu, Sněhová země, novela Meidžin, Tisíc jeřábů, novela Hlas hory či Spící krasavice. Spíše bychom mohli Příběh z dolního města na řece zařadit mezi tzv. střední romány, jež Kawabata psal zejména ve čtyřicátých a padesátých letech pro ženské i jiné časopisy na pokračování. Hlas hory vydal autor knižně roku 1954, původně také vycházel časopisecky ve formě jakýchsi minipovídek. Jedná se však o dílo, z něhož úryvky nalezneme prý ve všech japonských učebnicích literatury. Stárnoucí muž (62) ŠINGO OGATA obdivuje krásu své snachy KIKUKO, dokonce se obává, že je do mladé ženy zamilován. Nemůže se vyrovnat s nevěrou jejího muže, svého syna ŠÚIČIHO. Ani Ogatova dcera FUSAKO není šťastná, její muž AIHARA propadl drogám. Šingo Ogata obviňuje sebe, že snad jeho osud (miloval krásnou sestru své ženy) ovlivnil životy jeho dětí. Je nesmírně unaven, věří, že se snažil žít správně a být dobrým otcem, ale život šel jinak, než si představoval. Nepříliš bohatý děj doplňují překrásné popisy přírody. Pro autora i postavy jsou velice důležití luňáci, jejich kroužení nad horou za Ogatovým domem, přílet vran, ale i kvetoucí slunečnice, divoké tykve i červený javor – malá bonsaj, která mu připomíná pohřeb Jasučiny (manželka) sestry. V závěru knihy slyší Ogata hlas hory, její dunění. Je závěr románu i koncem hrdinova života? Náznaků je v knize několik, přesto poslední slova nevyznívají jednoznačně. V Japonsku je prý nejčtenějším Kawabatovým dílem novela Sněhová země (Jukiguni), na které autor pracoval plných deset let. Děj, opět nepříliš bohatý, se odehrává v severní části ostrova Honšú, nazývané podle zimního období Sněhová země. Staré domy zde mají převislé střechy, aby lidé mohli procházet chráněni před sněhovými přívaly. Tradičním zaměstnáním pro zimní měsíce tu byla výroba konopného plátna Čidžimi, které se bělilo ve sněhu. ŠIMAMURA, hlavní postava novely, přijíždí do Sněhové země poprvé, aby zaplnil svůj volný čas (nepracuje, zdědil poměrně značný majetek, pouze se zajímá o evropský balet), později za dívkou KOMAKO, která se stala gejšou, aby zaplatila léčení JUKIA (syna učitelky, u které bydlela). Mladý muž však přesto umírá. Vztah Šimamury – Komako i krasavice JOKO (kterou hlavní hrdina spatřil poprvé ve vlaku) je pouze naznačen v několika impresionistických obrazech. Vše je jakoby snové, zahalené neurčitostí, vzpomínkami a především krásou horské krajiny – zasněženými vrcholy hor, rudnoucími javory, kvetoucí trávou, ale i pohledem na Mléčnou dráhu, jejíž záře v závěru prostupuje Šimamurovo tělo a osvětluje poslední scénu novely: Komako nesoucí v náručí patrně umírající Joko. Smrt je v Kawabatových dílech velice častá, nejenom ve Sněhové zemi, ale také v Příběhu z dolního města na řece i v Hlasu hory. Sám autor, ač se při udílení Nobelovy ceny vyjádřil k sebevraždě odmítavě, roku 1972 odchází dobrovolně ze světa – důvody odchodu můžeme pouze tušit. Patrně k nim náležela ztráta klidu, příliš časté vystupování na veřejnosti, neúnosná pozornost médií, ale také změny v japonské společnosti, její až překotný vývoj, při kterém je tradičnímu japonskému životu i kultuře ponecháván stále menší a menší prostor. (JaK) SPISOVATELÉ PARDUBICKÉHO KRAJE Lubomír Macháček Jan Evangelista Kosina (1827 – 1899) a jeho Život starého kantora Navštíví-li některý ze zvídavých čtenářů město Lázně Bohdaneč a bude veden snahou o bližší poznání jeho kulturní historie, dovedou ho kroky nepochybně i k pro- hlídce bohdanečského „Slavína“, to jest dobře upraveného a udržovaného městského hřbitova, odkud je pěkný rozhled po okolí. Bude nejspíše hledat hrob bohdanečské- ho básníka J. J. Langra. Tento hrob snadno nalezne, ale bez bližšího upozornění si nepovšimne břečťanem obrostlého náhrobku rodiny Kosinovy a Steimannovy v jeho těsné Kapka I 11 blízkosti . Zde jsou mimo jiné uloženy ostatky Jana Evangelisty Kosiny, který z Bohdanče sice přímo nepocházel, ale měl k tomuto městu horoucí vztah, který zvěčnil literárním dílem, ve své době ceněným, nyní však v podstatě zapomenutým a málo dostupným. Smyslem našich řádků je připomenout v roce , kdy uplynulo 180 let od Kosinova narození, zvláště jeho dílo z konce života, které by i dnes mělo smysl uvést opět do knižního oběhu. Kdo byl J. E. Kosina ? Bližší pohled do odborných příruček nás poučí o tom, že byl ve své době uznávaným literárním kritikem, filologem, esejistou, pedagogem teoretickým i praktickým, středoškolským profesorem, ředitelem školy, nakonec zemským školním inspektorem. Kosinovi jsou přiznávány nepochybné zásluhy o české školství na Moravě v 2. polovině 19. století. V roce 2002 byl jeho přínos oceněn na odborné konferenci v Přerově. Nejživější a oceňovanou část Kosinova literárního úsilí představují jeho beletrizované vzpomínky, na kterých začal pracovat koncem svého života. Dal jim název Život starého kantora a zpřesnil je podtitulem Autobiografická líceň. Pod knižním slovem líceň rozuměj líčení, Kosina měl zalíbení v knižních tvarech, což patří k půvabu jeho textů, v nichž vylíčil své dětství a chlapectví v 30. a 40. letech 19. století. Toto dětství prožil jako syn vojenského kováře a učitelské dcery v různých místech vo- 12 I Kapka jenských jezdeckých posádek země české, spíše říše habsburské (Josefov, Pardubice, Debrecín, St. Pölten, Vídeň, Slavkov u Brna, Břežany na Ukrajině). Ústředním bodem jeho autobiografického po- drobného líčení je však městečko Bohdaneč, odkud pocházela Kosinova maminka, učitelská dcera Kateřina Steimannová. Dobu, strávenou v prostředí bohdanečské školy, kde vládl Kosinův dědeček, učitel, varhaník a hudebník Steimann, pokládá autor za nejšťastnější ve svém životě. Z tohoto důvodu také nakonec v Bohdanči tráví část své výslužby a dodatečně jsou jeho tělesné ostatky do Boh- danče převezeny z Moravy. Nedivme se, že pokračovatel nedokončených beletrizovaných vzpomínek, Kosinův žák Arnošt Vávra v jakémsi Epilogu neváhá trochu nadneseně srovnávat Kosinovo dílo s Ba- bičkou B. Němcové. Jaký půvabný a výstižný popis Kosina volí, když přibližuje Bohdaneč: „Nebylo pro mne na světě a nebude tuším do nejdelší smrti místečko milejším nad Bohdaneč. Vezmeš-li , čtenáři milý, do rukou mapu severovýchodních Čech, tam v tom koutě, kde Labe opouštějíc tok svůj jižní náhle se obrací k západu, poznamenáno shledáš vedle několika menších čtvero rybníků velikých, jejichž voda pokrývala několik tisíc jiter půdy zemské. A na jihovýchodním konci té spousty vodní městečko – sic od času krále Vladislava druhého, jakož toho každý dočísti se může v majestátě pečlivě chovaném na radnici – Bohdaneč město, jehož čtyři ulice do čtyř úhlů světových od velikánského náměstí se rozbíhající čtvero protíná silnic dobře ražených. Pokud ony rybníky netoliko na mapách existovaly, nýbrž i ve skutečnosti, krajina vůkol, širošírá to rovina několika nepatrnými pahorky prostoupená, podobala se pravému úkrojku ráje.“ Kosina v memoárovém vyprávění, velmi živém a plastickém,uplatňuje svou představu, kterou si z Bohdanče odnesl jako dítě a malý chlapec s domáckým jménem Januška a kterou i dnešní bohdanečtí občané jistě rádi slyší: „V blažené krajině té – tak alespoň mi se zdávalo za chlapeckých let – tváří smutných skoro ani nebylo viděti.“ Kosinovo líčení, měli bychom se držet uplatněného slova líceň, má svůj půvab použitím knižních výrazů a obratů, knižním pořádkem slov a zjevným vypravěčským zalíbením, osobním uchvácením a obrozeneckým nadšením. Vynáší na příkladu svého dědečka, řídícího učitele, buditelské zásluhy českých učitelů. S nadsázkou v pamětech tvrdí: „ Na třicátý rok už milý dědeček můj, když mě mu matka přivezla, seděl na škole bohdanečské. Za dlouhá ta léta přetvořil všecko téměř obyvatelstvo na muzikanty.“ Kosina začal psát své vzpomínky v Bohdanči od roku 1888, kdy odešel do výslužby. Pobýval zde do roku 1894, kdy odešel do Olomouce. Tam v roce 1899 zemřel a byl i pohřben. V roce 1913 byly Kosinovy ostatky převezeny do rodinného hrobu v Bohdanči. Tak dovršil svůj životní oblouk v duchu svých pamětí a ocitl se natrvalo v místě , o kterém v 2. díle svých vzpomínek napsal: „Nikdy nezapomenu na velebný pohled (od sv. Jiří na bohdanečském hřbitově), jenž se zrakům našim skýtal...Široširá pláň tu ležela před našima nohama vroubena ohromným obloukem lesů ....A uprostřed toho hezounké městečko jako Betlém...často, ba skoro denně jsem si později popřával rozkošného pohledu toho a nikdy jsem se na naň nemohl dosti vynadívati. Dařilo se mi se s ním tak jako za let pozdějších s Homérovou Iliadou: Čím jsem ji častěji čítal, tím mi se zdála býti krásnější.“ Podle našeho mínění by vydání Kosinova díla, byť ve zkrácené a upravené verzi, bylo pro bohdanečské občany zajímavé i dnes. Použitá literatura: Kosina, J. E.: Život starého kantora (Autobiografická líceň),díl 1, Olomouc R. Promberger 1899, 320 stran Kosina , J. E. : Život starého kantora (Autobiografická líceň),díl 2 , Olomouc R. Promberger 1899, 297 stran Vávra, A.: Život starého kantora (Epilog k autobiografické lícni J.E. Kosiny), Olomouc R. Promberger 1901, 178 stran Lexikon české literatury 2/I, Academi Praha 1993, s. 864 865 Slovník spisovatelů Pardubicka (zpracovala M. Zlatohlávková), Krajská knihovna Pardubice 2004 Významné pedagogické osobnosti – J. E. Kosina, J. Lepař, J. Úlehla a jejich podíl na utváření českého školství. Materiály z odborné konference konané 6. 11. 2002 v Přerově PhDr. Pavel Studnička Kapka I 13 Karel Čapek náleží dodnes k našim předním spisovatelům. Jeho dramata se neustále hrají, stále cítíme jejich varování, moudrost, porozumění člověku. Známe je skutečně dobře? Na tuto otázku by nám měl odpovědět dnešní test. Z každé hry jsou uvedeny dvě ( u poslední tři) ukázky promluvy vždy jiné postavy. Poznáte, o kterou z Čapkových her se jedná? Správné odpovědi naleznete za testem. A/ „Kdyby jen ta latina nebyla tak sprostá! Všechno, všechno snesu, ale nesmí to mít ošklivé jméno. Felixi, k ženám musíte být delikátní. Kdybyste mě teď políbil, dal byste tomu také tak hrozné jméno?“ „Ba je to starost vychovávat děti. Veliká starost, že? Vážný úkol, pane. Živit rodinu, považte. Nakrmit ty ubohé drobečky. Vypiplat je, zajistit jim budoucnost, no ne? Žádná maličkost, což? Musím už běžet. Má úcta, nazdar. Služebník, pane. Papa, dceruško, hned tu budu! B/ „Nic vlastně. To byl jen takový děsný klid. Tak to je konec, nebo tak něco. Docela klidně, jasně a hloupě si to člověk myslí a přitom kouká, kde se asi rozmázne. Tamhle bych nechtěl, tam jsou stromy; ale tady na tom poli by to snad bylo lepší –„ „Ne, nech mne! Vždyť jsem vám tak rozuměla, když jste byli malí, pamatuješ se, Ondro? Doma jsem věděla, když si někdo z vás venku rozbil koleno, a už jsem vyběhla – A když jste všichni seděli kolem stolu, cítila jsem tak silně – to jsem já. To všecko jsem já. Docela tělesně jsem to cítila: Ty děti, to jsem já! A teď – mami, tomu ty nerozumíš.“ C/ „Nic, domek a zahrada. A dva psi. Kdybys viděl, jak mi lížou ruce, a jejich štěňata, ach Prime, nic snad není krásnějšího! Vezmeš je na klín a chováš, a pak už nemyslíš na nic a nestaráš se o nic, až slunce zapadne; když potom vstaneš, je ti jako bys udělal stokrát víc než mnoho práce.“ „Přírodo, přírodo, život nezahyne! Kamarádi, Heleno, život nezahyne! Zase se začne z lásky , začne se nahý a maličký; ujme se v pustině, a nebude mu k ničemu, co jsme dělali a budovali, k ničemu města a továrny, k ničemu naše umění, k ničemu naše myšlenky, a přece nezahyne!“ D/ „Dejme všem tři sta let života! Bude to největší událost od stvoření člověka; bude to osvobození, bude to nové a definitivní stvoření člověka! Bože, co se dá z člověka udělat za tři sta let! Padesát let být dítětem a žákem; padesát let poznávat svět a vidět vše, co je; sto let užitečně pracovat pro všechny; a pak sto let, když jsme vše poznali , žít v moudrosti, vládnout, učit a dávat příklad!“ „ Jak vám to mám říct? Je snad láska, ale je jenom ve vás. Jakmile není ve vás, není nikde, není vůbec žádná láska... nikde ve vesmíru...Člověk nemůže milovat tři sta let. Ani doufat, ani tvořit, ani se dívat tři sta let. Nevydrží to. Všecko omrzí. Omrzí být dobrý a omrzí být špatný. Nebe i země tě omrzí. A pak vidíš, že to vlastně není. Nic není. Ani hřích, ani bolest, ani země, vůbec nic. Jen to je, co má nějakou cenu. 14 I Kapka A pro vás má všecko cenu. Ó bože, já byla jako vy! Já byla děvče, já byla dáma, já byla šťastná, já – já byla člověk!“ E/ „Ne, holenku! Myslíte, že beru vážně vaše hadry na hlavě? Nebo vaši lásku či co? Kejkle jsou to! Flanc! Maškaráda! Na to jsem trochu stár, abych nepoznal, s kým mám tu čest! Vy jste to pravé mládí! Vy, vy jste hrozně nebezpečný člověk, protože nejste vážný!“ „Láska? Já nevím. Láska spíš byla, když jsem už nechtěla čekat..., když jsem jednou ... chtěla utéci za tebou, a ničeho nedbat, ani hanby... ničeho... Tys o tom nevěděl. Neřekla jsem ti to, protože... protože bys mně to beztoho vymluvil. A tak mě to přešlo... docela.“ „To není náš dům, tam nebyly mříže; byla tam okna dokořán. Jak jsme si v nich hrály, když jsme byly malé, oknem domů, oknem ven... Oknem ven...“ A) Ze života hmyzu, B) Matka, C) RUR , D) Věc Makropulos, E) Loupežník ČTENÁŘŮM K ZAMYŠLENÍ (Připravila K. Jará) NÁŠ ROZHOVOR Martina Kynclová se zná s Josefem Pejchalem, hercem Východočeského divadla v Pardubicích, již řadu let, když jej požádala o rozhovor, ochotně souhlasil. Josef Pejchal: Začínal jsem už jako malý špuntík. “Někteří lidé mě poznávají rovnou, někteří mají jen představu, že mě odněkud znají, že jim třeba něco dlužím,“ říká Josef Pejchal alias MUDr. Adam Suk z Ordinace v Růžové zahradě. Děláme rozhovor pro knihovnický časopis, takže se zeptám, chodíš do knihovny? Do knihovny chodím rád, má pro mne kouzlo, že si tam vlastně můžu najít cokoli a je tam uchovávána „moudrost světa“. Pochopitelně je také jiné to, že když si čtu nějakou knihu na internetu oproti tomu, když si ji mohu vzít do ruky přímo. Vloni jsme byli jako herci Východočeského divadla osloveni Krajskou knihovnou v Pardubicích, abychom pomohli přiblížit dětem četbu. Šlo o celodenní čtení z knih, které byly vždy tematicky a žánrově zaměřeny na určitou věkovou skupinu. Střídali jsme se s kolegyní, chvíli ona četla pro dvě, tři třídy a pak jsem zas četl nějaký čas já. Bylo to moc hezké a myslím, že to bylo hodně užitečné pro nás i pro děti. Vzpomínám si, že když jsem tam měl trochu starší školní mládež, tak jsem chvíli četl z knížek, které tam byly už předvybrány jako vhodné. Mezi nimi tam byla i knížka, která mě oslovila hned, a to byl Švejk. Říkal jsem si, paráda, přečteme si něco ze Švejka, to je klasika, to se nedá zkazit, všichni by ho měli znát alespoň trošku. Otevřel jsem náhodně nějakou stránku a začal jsem pro ty náctileté děti číst o tom, jak někdo vyprávěl zrovinka o tom, že paní Millerová nebo která ženština tam měla prý takový zadek, že všichni chlapi z toho byli úplně hotoví a ona tím zadkem prostě všechny dostala do varu atd.. Jak jsem četl dál a dál, tak to bylo čím dál víc peprnější, až jsem se začal před těmi dětmi červenat a potit. Říkal jsem si, skvělý!Tak tohle já jim tady čtu Kapka I 15 v týdnu literatury pro školní mládež! Tak jsem jim řekl, no dobře, kdo má zájem, ať si to dočte doma sám, že jsou tam i jiné, zajímavější části. Co teď čteš? Teď čtu Střípky, to jsou příběhy politických vězňů nebo lidí, kteří byli perzekuováni za komunismu pro svou víru, knížku jsem dostal od známého z královéhradecké diecéze. Dá se to číst na pokračování, takže mě to nijak časově netlačí. Právě jsem si přes internet objednal, koupil a rozečetl skvělou knihu Teologie těla pro začátečníky od Christophera Westa. Jde o stručný úvod do sexuální revoluce nedávno zesnulého papeže Jana Pavla II., teď cituji autora hned z úvodu knihy: “Teologie těla...spustila něco, co mnozí nazývají „sexuální kontrarevoluce“. Šíří se a nejde zastavit.“ Jaká je tvoje oblíbená knížka nebo autor? Když jsem byl před pár měsíci v knihkupectví, objevil jsem nebo spíše znovuobjevil spoustu krásných knížek. Nakonec jsem si vybral a koupil jednu, která mě hned chytla a ač má několik set stran, přečetl jsem ji velmi rychle. Jedná se o knihu, kterou napsal Michka Assayas a jmenuje se Bono o Bonovi. Je psaná formou rozhovoru a je to hodně otevřená zpověď zpěváka Bona, který ani tak nemluví o stále populární kapele U2, ale o pomoci a odpuštění dluhu třetího světa, o své spolupráci s různými osobnostmi, o zkušenostech s politiky a zároveň o jeho problematickém 16 I Kapka vztahu k otci, o rodině a jeho dětství. Moc krásná a otevřená kniha. Jak ses vlastně dostal k herectví? Začínal jsem už jako malý špuntík, na faře jsme hráli různé divadelní hry, které se s různým úspěchem pak předváděli v okolních farnostech např. o velikonočních a vánočních svátcích. U nás doma, nebo u tety se hrávalo skoro každý rok loutkové divadlo. Na to jsme se moc těšili, i když rodiče pro nás hráli pokaždé stejnou pohádku. Sešlo se nás třeba dvacet dětí a bylo to vždycky moc krásné. Radost z divadla ve mně byla tedy už od dětství. Během základní školy jsem chodil na dramaťák. Vedla mě paní Jitka Kalábová, která tady v Pardubicích shodou okolností nedávno byla pozvána přednášet na lektorském kursu. Tato paní mě připravovala (tajně, protože táta byl proti tomu) na přijímačky na pražskou konzervatoř, obor herectví. Vyšlo to a v roce 1996 jsem nastoupil do Prahy na konzervatoř, kterou jsem ukončil absolutoriem v roce 2002. Hraješ v seriálu Ordinace v Růžové zahradě, jak se ti hraje se známými herci? Mně se s nimi hraje skvěle, doufám, že i jim se hraje dobře se mnou. Jak stíháš zároveň divadlo a seriál? Špatně, protože seriál se natáčí v Praze. Už jen to cestování zabírá čas a v seriálu mám bohudíky (bohužel) více prostoru než jsem měl doteď, proto nemám tolik času, který bych trávil tady v divadle. A protože nemůžu být k dispozici na zkoušení nových divadelních her, cítil jsem potřebu si svou smlouvu ukrátit. Proto jsem nyní ve Východočeském divadle v Pardubicích na částečný úvazek. Co bude dál? Uvidíme, nechám se mile překvapit! Stalo se ti někdy na jevišti něco, s čím jsi nepočítal? Častokrát se během představení objeví nějaká vykutálenost, legrácka, ať už taková, která vznikne čistě spontánně, náhodně – různá zapomenutí textu - nebo jako drobný úmysl od kolegů, kteří také rádi žertují. Vše ale v souladu s představením, ne na úkor kvality, v tom se všichni shodují. A něco konkrétního? Nenapadá mě teď zrovna nic zásadního, spíše jen maličkosti. Možná příště?! Poznávají tě lidé na ulici často? Jak reagují? Občas se mi stává, že mě lidé poznají nebo spíše mají ten pocit. Jdou si ulicí, v jeden moment se zarazí, protože najednou vidí někoho, kdo je jim jakoby známý a nemůžou si vzpomenout odkud. Někteří z nich, kdo sledují seriál Ordinace v růžové zahradě, tak už ví nebo tuší, že to je ten herec, který hraje tady v Pardubicích v divadle, někteří mají jen představu, že mě odněkud znají, že jim třeba něco dlužím. Takový ten pocit, moment, moment, počkejte tady chvilku, stoupněte si a já si vás prohlédnu, kde jsem vás to jen viděl...?! Co děláš ve volném čase? Tak ve svém volném čase si třeba povídám s tebou nebo s některými jinými novináři. Podívám se občas na různé charitativní akce, ale kvůli práci jich, bohužel, tolik nestíhám. Jsou mi velkou radostí a příležitostí pomoci. Baví mě práce pro rozhlas nebo dabing. Rád bych také věnoval více času svým blízkým a milovaným, ale není to časově jednoduché. Velmi rád sportuji, zejména volejbal a fotbal, ale také moc rád odpočívám. Ranní vstávání je pro mne dennodenním trápením! Chodíš třeba do kina? Do kina chodím moc rád, ale na filmy, které si chci vybrat a ne na ty, které mi budou vnuceny reklamou. Byl jsem nedávno na Vratných lahvích, viděl jsem je podruhé a je to příjemný film, ale mrzí mě tam ty reklamy, které nejsou ani tak podprahové jako přímo účelné. Ale bohužel to asi jinak nešlo, takže to beru jako takovou úlitbu konzumu. Ten film je ale hezký, lehce sentimentální; mohu jen doporučit. Máš nějaké své oblíbené místo, kam se rád vracíš? Rád se vracím do postele, tam se vracím velmi rád! Jinak mám moc rád návraty do mého rodného Českého Krumlova. Velmi blízká jsou mi i místa, kde jsem od dětství trávil své prázdniny, malebné městečko Počátky a Žirovnice na Českomoravské vrchovině. Mezi má oblíbená místa patří samozřejmě i Praha. Její historické centrum, ty uličky, kostely, hospůdky...no paráda! A v neposlední řadě se rád vracím i do Pardubic, protože pro mne není důležité místo, ale lidé, kteří tam žili nebo stále žijí a patří do mého srdce. Bez nadsázky i pathosu! Z LITERÁRNÍ DÍLNY NAŠICH ČTENÁŘŮ Tajné heslo Z dětského pokojíku se ozýval řev. Právě jsme se synem dokončili jednu z mnoha bitev. Dovnitř nakoukla jako průzkumník manželčina hlava. „To si nemůžeš s tím dítětem hrát jednou normálně? Učíš ho jen samé násilí, rvačky a ničení hraček. To si s ním nemůžeš sednout ke knížce a něco mu číst?“ „Já raději střílím tatínka!“ ozval se Jakub a přitiskl mi revolver k hlavě. „Mamka má pravdu, sesedni, budeme si chvíli číst pohádky!“ „Pohádky jsou pro malé děti, já už půjdu za chvíli do školy. Můj kámoš Jáša už viděl Termináto- ra, oba díly!“ „No to se má teda s čím vytahovat!“ sekundovala manželka z kuchyně. „Kdybys Jakuba raději učil něčemu, co se mu v životě hodí, jestli ovšem z něho nechceš mít vojáka nebo osobního strážce!“ „Náhodou, paní učitelka nám říkala, že umět se prát dnes není na škodu, ale musíme se umět jenom bránit a hlavně se nedávat do řeči s cizími lidmi!“ „To je pravda,“ souhlasila výjimečně manželka. Jakub konečně opustil moji hruď. Ovšem revolver si pro jistotu nechal. Vzal jsem ho na klín. „Podívej, Jakube, to je jednoduché, uvedu příklad. Do školky si pro tebe přijde někdo, koho neznáš. Paní učitelka tě samozřejmě může dát jenom mně a mamce, ale může se stát cokoliv. I kdyby vypadal stejně jako já nebo jako maminka a stejně se tak choval, nesmíš s takovým člověkem odejít. Dnes se používají takové převleky, že se člověk může převléknout za kohokoliv. Masky na tváře jsou dokonalé!“ „A jak tě tedy poznám, že jsi to skutečně ty, když by lupič použil tvoji hlavu?“ ptal se Jakub a najednou byl velmi pozorný. „To je jednoduchý, domluvíme Kapka I 17 si heslo!“ „Co to je?“ „Prostě takové slovo, které budeme znát jen my dva a ještě naše mamka! Souhlasíš?“ Jakub přikývl. „Třeba Gargamel?“ „Jasně, to je správné heslo!“ souhlasil jsem. „Proč taková komedie, stejně chodím pro Jakuba vždycky já!“ protestovala opět má drahá polovička. Ale my jsme si s Jakubem plácli. Tajné heslo bylo na světě. Na druhý den mi krátce po poledni zavolala manželka. Změna plánu, musím odložit angličtinu, protože manželka má důležitou pracovní poradu. Angličtina počká, ale nepočká Jakub! Vůbec se mi to nehodilo, angličtinu jsem hodil za hlavu, ale vzápětí si i já domluvil důležitou schůzku. S manželkou oba podnikáme a náš čas je jako žvýkačka. Natahuje se, jak jen se dá! Musel jsem stihnout všechno. Jakuba i schůzku! Koupím mu cestou něco na zub a vezmu ho na schůzku s sebou. Zvonil jsem na dveře školky, které byly proti příchozímu zabezpečeny elektronickým zámkem: „Dobrý den, tady Plecitý, jdu si pro Jakuba!“ Koukl jsem na hodinky. Musím sebou hodit. Všichni se v tuhle denní dobu zbláznili a vyjeli auty do ulic. Hlavní městská tepna připomínala ucpané vodovodní potrubí. „Vy jste pan Plecitý?“ ptala se paní učitelka, protože jsem byl ve školce poprvé. „Jdete ale, pane Plecitý, příliš brzy, děti právě vstaly z postýlek a Jakub 18 I Kapka je louda, nestačil se ještě ani obléci. A co svačina?“ „To je dobrý, koupím mu cestou zmrzlinu.“ Paní učitelka se zatvářila tak, že jsem pokorně sklonil zrak a dalších slov se raději zdržel. „Jakube, dnes si pro tebe přišel tvůj taťka!“ ti, že musíme sebou hodit!“ „Řekni heslo!“ opakoval Jakub a udělal dva kroky ode mě vzad! „Heslo, heslo... teď není čas na blbosti, jdeme!“ „Něco není v pořádku?“ ozvala se učitelka. „Tohle není můj tatínek!“ „Co blbneš, Jakube, copak mě Hledal jsem občanku marně. Jistě! Zůstala v mé pracovně! Sakra. „To snad není pravda!“ zvolal jsem a znovu se s nešťastným pohledem prošacoval. „Jakube, znáš tohohle pána, nebo ne?“ ptala se učitelka a na její tváři bylo vidět, že se chystá k rozhodné akci. „Ne, tohle není můj tatínek. S cizím člověkem já nikam nepůjdu. Přijde si pro mě maminka!“ „Maminka nemá čas, Jakube!“ „Zavoláme policii, to bude asi nejlepší řešení!“ zvolala učitelka a sahala po sluchátku. „Ne, počkejte, Jakub si dělá legraci. Chce po mně nějaké heslo. Stačí, když si na ně vzpomenu... nebo ještě lépe, zavolám manželce. Všechno se hned vysvětlí!“ „To doufám, jinak zavolám okamžitě policii, pane!“ „Manželka to nebere, má nějakou poradu. Vždycky vypíná mobil!“ „Prosím, abyste se, pane, nevzdaloval. Pro takové případy máme jasné instrukce!“ řekla paní učitelka a tentokrát už zvedla telefonní sluchátko s pevným rozmyslem. „To snad není možné“!“ vykřikl jsem a znovu Jakubovi zahrozil. „Do naší školky vnikla cizí osoba a pokusila se o únos dítěte... !“ slyšel jsem část hovoru. „Ano, zadržíme ho tady!“ ukončila paní učitelka hovor. Vrhnul jsem ještě rozzlobený výraz na Jakuba a pak na hodinky. „Tak si tu zůstaň, ty nevděčníku jedna!“ zvolal jsem a seběhl rychle po schodišti ke vstupním dveřím. Ale chyba lávky, byly zavřené. Elektronicky se daly otevřít jen zevnitř. Vztekle jsem s nimi zalomcoval. „Heslo, heslo,“ opakoval jsem si pro sebe. „Panebože, proč jsem takový blbec. Vymyslet heslo! Ale jaké bylo?“ Vrhnul jsem zoufalý pohled na nástěnku. Byla plná Šmoulů. Mezi nimi stál ... čaroděj Gargamel. Vytřeštil jsem oči. „GARGAMEL! GARGAMEL!“ křičel jsem na celé kolo a hnal se po třech schodech znovu nahoru. „Gargamel!“ znovu jsem vykřikl na celou školku a Jakub se rozběhl ke mně. Fungovalo to! Nakonec jsme se smáli všichni. Paní učitelka i policista, který mě přišel zatknout. Petr Borovec SPISOVATELSKÉ NADĚJE PARDUBICKÉHO KRAJE KRAJSKÁ LITERÁRNÍ SOUTĚŽ O PARDUBICKÝ PRAMÍNEK „Jakube, koukej sebou švihat, pojedeš se mnou na takovou důležitou poradu. Musím tě vzít s sebou jako mého pomocníka, když už jsi tak veliký kluk!“ „Řekni heslo,“ zašeptal mi do ucha Jakub. „Co blbneš, jaké heslo, říkal jsem neznáš? Přestaň dělat ty blbosti, nebo ti doma, přísahám, nařežu!“ „Ukažte mi občanský průkaz, pane! To jste měl udělat jako první!“ přikázala přísným tónem učitelka a Jakub se schoval za její záda. V minulém čísle KAPKY jsme přinesli vítěznou práci na téma: „Úplně nová cestománie“, letos mladí autoři psali o domech a jejich vyprávění. Uvádíme několik slov z hodnocení pana doktora Lubomíra Macháčka: „Na jednom jste se jako autoři shodli. Každý dům, ať už je to nějaké polorozbořené stavení, hrad, usedlost, venkovská chalupa, panelák nebo dokonce dům vysněný, v sobě skrývá nějaké tajemství, záleží jen na nás, jestli ho objevíme. A to tajemství nemusí být jen jedno: někdo se potká s duchy zesnulých, ze kterých se nakonec vyklube zatoulaná kočka, jiný objeví stařenku pamětnici, která se rozpomíná na historii domu a chce v něm dožít, dokonce i domy mezi sebou hovoří. Ty staré, které dosluhují, s těmi novými, které teprve budou postaveny... Zkrátka a dobře i domy mohou tvořit naši historii, ve svých zdech ukrývají tajemství lidských osudů. V budovách nejen straší, ale budovy vyprávějí a hlavně žijí. Je zajímavé, a je to tak správně, že i když píšete o budovách a o lidech, kteří v nich žili a žijí, píšete hlavně o sobě, o svých pocitech, láskách i přátelstvích, o svém životě. Píšete o domech, ve kterých byste chtěli nebo nechtěli bydlet. Je to váš osobní vklad do toho, čemu se říká tvorba. Ostatně podle toho jsme také vaše práce hodnotili.“ Kapka I 19 JAK MĚ LIDÉ PROVÁZELI ŽIVOTEM (Kateřina Kovářová, Gymnázium Ústí nad Orlicí, 2. roč.) V ulici vládne ticho, nikde ani živáčka. Jen vítr si pohrává s listím a prachem. Stojím tu a doufám, že uslyším kroky, zpěv či smích. Marně. Lidé sem již nechodí, není ničeho, co by zde hledali. Já však stejně naslouchám a vzpomínám na doby, kdy bylo vše jinak. Můj příběh začal jednoho vlahého jarního rána. Na zdejší půdu přišli dělníci a jali se mě cihlu po cihle stavět. Rychle jsem rostl do výšky a stejným tempem mě i rozšiřovali. Poté mě uvnitř členili a nakonec mi na hlavu nasadili slušivou střechu. Architekt se dmul pýchou. Tyčil jsem se nad všechny domy a stal jsem se malým zázrakem své doby. Patřil jsem k nejmodernějším stavbám. Lidé sem chodili a obdivovali mě. Samozřejmě jsem dlouho nezůstal sám. Ještě téhož roku vedle mě postavili několik dalších domů. Nejvíce mi učarovala krásná škola, budova spíš nižší, ale o to propracovanější. Každá její cihla měla své kouzlo. Výstavba pokračovala velmi intenzivně. Stala se z nás vysoce moderní čtvrť. Byl jsem náležitě hrdý na to, kde stojím. Netrvalo dlouho a nastěhovali se do mě první nájemníci. Cítil jsem se naplněn štěstím a láskou. Slyšel jsem všechny jejich rozhovory, sdílel jsem s nimi radosti, trápení i první krůčky jejich dětí. Mé nitro bylo prozářeno, jako bych v sobě měl malé slunce. Když si vzpome- 20 I Kapka nu na sladké žvatlání batolat či něžná slova milenců, ptám se sám sebe, jestli se to vůbec stalo. Postupem času se však lidem ztrácel úsměv ze rtů. Jejich tváře naplnily obavy a ani děti se už tak často nesmály. Zakrátko přišla válka a s ní i den, kdy všichni toto místo opustili. Nahradili je však jiní. Mluvili chladnou a úsečnou řečí, které jsem nerozuměl. Nelíbila se mi. Nezdáli se mi ani ti lidé. Nosili všichni stejné oblečení a vysoké boty s podpatky, dělajícími hrozný rámus. Snad nikdy je nezouvali. Cítil jsem smutek. Přestože ve mně bydlelo tolik lidí, jako bych zel prázdnotou. Mnohdy jsem si zoufale přál chvíli ticha. Ozývalo se neustále všudypřítomné klap, klap, klap. Válka sama ke mně mnoho nedolehla. Jen občas jsem cítil zvláštní otřesy, které připomínaly, že se něco děje. Naše ulice však poprvé utichla. I krásná škola ztrácela v tom prostředí lesk. My domy jsme, bohužel, nemohly nijak pomoci. Zbývalo jen čekat, až to skončí. Jednoho dne jsme se dočkaly. Už jsem ani nedoufal. Chladní muži odešli a vrátili se do nás lidé mluvící řečí, kterou jsem důvěrně znal. Starost jim ale už z tváří nezmizela. Mnozí působili zlomeně a zkroušeně. Nerozuměl jsem tomu. Ke štěstí mi však stačil dětský smích, jejž válka nepoznamenala. Naše ulice opět ožila a já s ní. Jenže poté nastala zvláštní léta. Lidé se chovali jinak. Většina vypadala jaksi ustrašeně. Věděl jsem, že se něco děje. Vzduch jako by těžkl, atmosféra v rodinách houstla. Nikdo však masově neodcházel, jen někteří odjeli a už se nevrátili. V několika bytech se začalo mluvit víc šeptem. Nerozuměl jsem, o čem hovoří, ale cítil jsem strach. Ten se tu zakotvil a zůstal strašně dlouho. Naše ulice se měnila. Jednou za čas se objevil krásný průvod, jinak ale život stagnoval. Dny byly stejné, jeden jako druhý. I lidé mi jaksi začali splývat v jeden šedý celek. Stali se opatrnými, smutnými, věčně měli špatnou náladu. Ne, ta léta se mi opravdu nelíbila. Navíc nedaleko vyrostly nové domy, vysoké asi jako já. Chyběly jim barvy i duše. Vypadaly ošklivě a já se zlobil, protože se mi zdálo, že sem nepatří. Když jsem se však podíval pozorněji na své přátele, zjistil jsem, že náš lesk a krása kamsi mizí. Barvy se vytrácely, první trhliny se prokousávaly našimi zdmi. Ach, co s námi jen bude, ptal jsem se tak často sám sebe. Léta se líně převalovala a já se zabýval jen strachem o svoje bytí. Náhle se situace počala obracet. Lidé kuli nějaké pikle. Netušil jsem, co mají v plánu, ale cítil jsem, že je to pro ně důležité. Pak se jedné zimy snad zbláznili. Většina nájemníků odjela, vrátili se však dost brzo, mnozí ošklivě potlučení. I přesto vypadali šťastně a já se mohl radovat s nimi. Doba se náhle změnila. Začala povážlivě zrychlovat, jako by chtěla dohnat, co zmeškala. Já tomu z naší ulice jen nechápavě přihlížel. Jednoho rána opět všichni nájemníci odešli. Už se tu nikdy neobjevili. Místo nich přišli pánové v oblecích. Přestavěli mě a zřídili uvnitř kanceláře. Měl jsem radost, že je tu alespoň někdo se mnou, i když odpoledne odcházeli a já večery trávil sám. Pořád spěchali a tvářili se nepřístupně. Moc spolu nemluvili a já opět začal pociťovat to známé prázdno. I oni jednoho dne zmizeli. Majitel přesunul firmu jinam. Poprvé po mnoha letech jsem byl úplně sám. A stejně skon- čily i všechny domy v naší ulici. Všude kolem se začaly tyčit budovy mnohem vyšší a modernější něž my. Prostě už jsme nebyly dost dobré... Jsem stár. Cítím, že se můj konec blíží. Nedávno strhli jeden dům nedaleko. Prý hrozilo nebezpečí, že spadne. Brzy dojde i na krásnou školu. Už není krásná, je stará a šedá. Všechny domy tu jsou staré a šedé. Naše ulice upadla v zapomnění. Jak rád bych ještě jednou cítil dotyk bosých dětských nohou, slyšel dívčí smích či veselé skotačení. Na to ale mohu zapomenout, sem už lidé nechodí. Nebude to trvat dlouho a přijde muž, který řekne, že musím ustoupit nějaké moderní stavbě, že už nemám dost sil, abych stál. A tak mě zbourají. Vždyt‘ jsem jen věc, jejich výtvor, mohou se mnou dělat, co chtějí. Avšak to, že mám svoji duši a vlastní příběh, zůstane jen mým tajemstvím... KNIHOVNICE SVÝM ČTENÁŘŮM Radka Denemarková: Peníze od Hitlera Milí čtenáři, pokud máte odvahu konfrontovat se s krutostí novodobé historie naší země, pak je tu pro vás román mladé české autorky Radky Denemarkové: Peníze od Hitlera. Letos na jaře byl shledán pozoruhodným i literárními odborníky a obdržel cenu Magnesia litera za rok 2006. Knihu vydalo nakladatelství Host v Brně. Text, vyznačující se údernou stručností, je rozčleněn na množství krátkých podkapitol uvozených výstižnými názvy. Děj se odehrává ve dvou časových liniích: první bezprostředně po 2. světové válce prolínající se s válečnou retrospektivou, druhá v současnosti roku 2005, se střípkovitými sondami do doby komunistického režimu. Jedná se o příběh ženy, která se „provinila“ tím, že se narodila v Čechách do rodiny židovského velkostatkáře s německým příjmením a kořeny. Autorka si vzala na mušku zlo v jeho nej(h)různějších podobách. Jeho obětí se stává hrdinka příběhu Gita Lauschmannová, kterou potkáváme při jejích „návratech“. Poprvé coby šestnáctiletou dívku, která se jako jediná z rodiny vrací z koncentračního tábora do rodné vesnice, aby zjistila, že už zde pro ni není místo. Stačilo málo a nepřežila „vlastenecké“ běsnění svých spoluobčanů. K druhému návratu dochází po šedesáti letech, kdy životem těžce zkoušená, avšak hrdá doktorka Lauschmannová stane tváří v tvář představitelům rodné vesnice ve věci restituce majetku. Dalším subjektem představujícím ono koncentrované zlo je vesnice (její obyvatelé) se svou nenávistí, hamižností a tupostí. V každé z obou dějových linií se ve vesnici nalézá pouze jediný člověk, jehož činy se řídí svědomím. Nemohu se ubránit asociaci s biblickou Sodomou. Autorka brilantně používá zhuštěnou jazykovou i obsahovou formu a své čtenáře skutečně nešetří. Mrazí nás z přímočarosti popisů událostí i z pouhých náznaků myšlenek a prožitků hlavní hrdinky. Její příběh nás nesmí nechat lhostejnými, ale s fakty připomínajícími naši nedávnou minulost se musíme vyrovnat každý sám. Připojuji se ke slovům Radky Denemarkové v úvodu knihy: „Žádná podobnost není náhodná. Všechny ty příběhy se staly. Pořád nevím proč.“ Eva Skálová Kapka I 21 KAPKA JUNIORŮM 1. Co pro Foglarovy příznivce znamenala DVOJKA? a) sudé číslo jako každé jiné b) název jeho milovaného skautského oddílu c) druhý skautský tábor ve Sluneční zátoce 2. Mezi knihy Jaroslava Foglara nepatří: a) Tábor smůly b) Tajemná Řásnovka c) Země stínů Poslední den v březnu slaví svátek všechny knihovnické děti. Ptáte se proč? Inu, narodil se pohádkář HANS CHRISTIAN ANDERSEN. V knihovnách se v tento den otevírají dveře všem , kdo si rádi hrají a čtou. Tato akce je známá jako Noc s Andersenem a v naší krajské knihovně jsme se k svátku připojili také. Asi třicet chlapců a děvčat si vyrobilo masku s Pipi – Dlouhou punčoškou. Poté se vydali do tajemných uliček Stínadel, kde hledali ztracený hlavolam – ježka v kleci. Pomáhali jim přitom skauti ze 7. skautského oddílu pod vedením Libora Jirouta. Jeden kviz si můžete sami vyzkoušet: ZNÁŠ CHLAPECKÝ SVĚT JAROSLAVA FOGLARA? ZÁBAVNÝ TEST PRO KLUKY A DĚVČATA („Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré... “ Hoši od Bobří řeky) 3. Jaroslav Foglar vymyslel pro skauty ze svého oddílu zkoušky, které měly posílit jejich dobré vlastnosti. Tyto zkoušky se jmenovaly: a) Bobříci b) Kolibříci c) Výzvědčíci 4. Knihy Jaroslava Foglara přestaly být na počátku sedmdesátých let vydávány. Jaký byl k tomu důvod? a) nikdo jeho knihy nechtěl číst a kupovat b) Foglarovy knihy byly málo dobrodružné c) skautská výchova byla nepohodlná tehdejšímu režimu 5. Tří orlí pera je název pro: a) knihu Jaroslava Foglara b) klukovskou partu z knihy J. Foglara c) zkoušku, kterou skauti plnili na svých táborech 6. Jaroslava Foglara známe pod skautskou přezdívkou: a) Ostříž TAJNÉ TIPY KNIHOVNIC b) Jestřáb c) Sokol 7. Co znamenalo pro malé skauty ČIGOLIGO? a) skautský pokřik b) táborovou zkoušku c) přezdívku pro jeden z táborů 8. Partu Rychlých šípů tvořili: a) Mirek, Jarka, Tlouštík, Rychlonožka, Červenáček b) Mirek, Jarka, Jindra, Rychlonožka, Červenáček c) Mirek, Jarka, Jindra, Štětináč, Rychlonožka 9. Jak se jmenuje trilogie knih, kde kluky z Rychlých šípů najdete? a) Záhada hlavolamu, Stínadla se bouří, Tajemství Velkého Vonta b) Záhada hlavolamu, Hoši od Bobří řeky, Poklad Velkého Vonta c) Záhada hlavolamu, Modrá rokle, Boj o první místo 10. Ježek v kleci je snad nejznámější český hlavolam, vymyslel ho Jaroslav Foglar. Kdo ježka v kleci poprvé vyrobil? a) byl to sám Jaroslav Foglar b) chlapci na jednom z táborů c) učeň ze Škodových závodů, který ho zhotovil podle popisu v knize a následně poslal J. Foglarovi jako dar Luis SEPÚLVEDA: O rackovi a kočce, která se naučila létat Přátelství je vztah, bez kterého se nikdo z nás neobejde. Můžete se kamarádit s lidmi i zvířaty, ale když se přátelí racek a kocour, bude v tom něco zvláštního. Proč, jaký důvod má tlustý černý kocour, který bdí nad životem čerstvě narozeného mláděte? Něco tu ne- hraje – mládě racka a kocour. Něhu, laskavost, rozhodnost a odvahu musí projevit kocour – máma. Pohádkové vyprávění, které se dotýká následků špatného lidského chování k přírodě. Kniha je vhodná pro všechny od 8 do 88 let. Pavel BRYZC: Kouzelný svět Gabriely Hrdinka Gabriela patří do světa dětí, kterým bylo dopřáno rozumět řeči zvířat, věcí a pohádkových bytostí. Knížka potěší i pěknými ilustracemi známé filmařky Šárky Zikové. Stanislava JAROLÍMKOVÁ : Co v učebnicích nebývá, aneb čeští panovníci , jak je možná neznáte Všechno už víte z hodin dějepisu a z knížek o historii? Tak to je omyl! Ty peprné zajímavosti, které vám ve škole neřeknou, co byste chtěli znát ze soukromí a života našich panovníků, se dozvíte právě v téhle knížce. Tak např. císařovna Sisi se koupala v mléce, Fridrich Falcký se bál výstřelů z děla. A další a další pozoruhodnosti ze života slavných. Manfréd MAI: Co se děje ve škole Kniha je určena pro začínající čtenáře cizího jazyka (němčina, angličtina). Na pozadí příběhů se děti seznámí se základními gramatickými jevy a otvírá se jim prostor pro další jazykový rozvoj. Stejným způsobem je napsána i kniha Zvířátka a Příhody malého kouzelníka. NABÍDKA BESED DĚTSKÉHO ODDĚLENÍ pro školní rok 2007-2008 Pohádky nejen od babičky Moderní a lidová pohádka Tematická beseda pro zvídavé kluky i holčičky (1. – 2. třída ZŠ) Foglara Tematická beseda rozvíjející přátelství a vzájemné soužití třídy (5. – 6. třída ZŠ, skautské oddíly) a Svitavska ve vztahu k historické realitě s několika základními informacemi z heraldiky (1. - 3. ročník SŠ) Rozpustilé příhody dětí očima Astrid Lingrenové Tematická beseda zaměřená na dílo této autorky (3. – 4. třída ZŠ) Pověsti Pardubického kraje I Povídání, které vás zavede do čtyř oblastí našeho kraje a připomene nejednu pověst, ale i historickou zajímavost ( 4. – 6. ročník ZŠ) Na besedy je nutné se předem objednat. „Pojď se mnou tam, kde nebe je vysoké a modré...“ Dobrodružný svět Jaroslava Pověsti Pardubického kraje II Krajové pověsti Pardubicka, Chrudimska, Ústeckoorlicka Kontaktní osoby: Jitka Kyclová, Karla Jará Telefon: 466 531 259 466 531 246 466 531 285 Správné odpovědi : 1b, 2c, 3a, 4c, 5c, 6b, 7a, 8b, 9a, 10c 22 I Kapka Kapka I 23 VYCHÁZÍ V PARDUBICKÉM KRAJI Šárka Bubíková: Smaragdové město Román chrudimské rodačky Šárky Bubíkové Smaragdové město vypráví příběh české studentky, která krátce po listopadové revoluci odchází do Spojených států, aby si vyzkoušela život za právě zhroucenou „železnou oponou“. Pod zdánlivě jednoduchým, přímočarým vyprávěním v tradici romance a iniciačního románu se však skrývá překvapivě hluboký vhled nejen do odlišností dvou kultur, ale především do vývojové krize hlavní hrdinky Jitky Konečné, která postupně zjišťuje, že spíše než tajemství oné „země zaslíbené“ odhaluje tajemství svého vlastního nitra. Poutavému příběhu o jednom milostném a duchovním probuzení dominují citlivě vykreslené postavy reprezentující prakticky všechny sociální vrstvy současné Ameriky, působivé obrazy přírodních scenérií, netradiční prostředí a v neposlední řadě zajímavá symbolika fotografování. (Převzato z přebalu knihy) Ukázka z textu: Ráno nezvonil žádný budík, ale Jason ji něžně šeptal do ucha: „Miláčku, vstávej, sněží!“ Byl to první sníh, který ten rok napadl. Snášel se v obrovských vločkách, tiše a důstojně, jako by si byl vědom své výjimečnosti v tomhle místě. Dosedal 24 I Kapka na zelený trávník na břehu jezera lehce jako křídla bělostných ptáků, lepil se na laty rákosí a roztával na černých perutích maličkých lysek. „Pojď, vyjedeme do hor fotit. V průsmyku teď bude nádherně.“ Zběžně posnídali a vydali se na expedici. Jitka ještě zavolala Michelle, že nepřijde na směnu do Meals on Wheels, protože je nemocná. Trochu při tom koktala a snažila se otočit k Jasonovi zády, aby neviděl, jak se červená. Michelle jí popřála brzké uzdravení a ujistila ji, že by se do práce nejspíš ani nedostala, protože ve městě řádí sněhová bouře. No no, pomyslela si Jitka s despektem, vaše sněhová bouře je naše obyčejná chumelenice. „Jo tak ty jsi nemocná?“ optal se Jason posměšně, když mu vrátila telefon. „Jasně. Ztratila jsem kvůli tobě hlavu,“ odvětila Jitka. „No myslím, že některé symptomy bezhlavosti jsem už u tebe zpozoroval. Ale jak budeš bez hlavy fotit?“ A fotit opravdu bylo co. Museli se cestou zastavit pro další filmy, tak je vzájemná blízkost a krása zasněžené krajiny inspirovaly. Daleko od Seattlu si zašli do restaurace, vešli tam těsně do sebe zavěšeni a líbali se mezi sousty, až se servírka jejich stolu vyhýbala. Pak pokračovali v cestě, projížděli zasněžené vesničky na úpatí Kaskád a šplhali vzhůru k horskému průsmyku až zastavili na odpočívadle pod hřebenem. Tady bylo sněhu o mnoho víc a stále se sypal další. „Jasone, proč ty mě vždycky vezmeš na nějakou vyhlídku, když není vidět ani na krok?“ „Á, to je dobrá otázka. Fakt je, že normálně je odsud nádherný rozhled.“ Jitka po něm hodila sněhovou kouli. „To mi teda vyprávěj!“ Ale Jason nic nevyprávěl, rovněž se shýbl, aby nabral sníh, a tak vypukla sněhová bitva. Pak mu Jitka ukazovala, jak se dělají ve sněhu andělíčci, takže se vrátili do auta oba notně promočení. „Sundej to ze sebe, ať nenastydneš,“ řekl Jason starostlivě, až mu Jitka chtěla odpovědět rozkaz, taťko, ale nakonec to neřekla nahlas. Zapnul naplno topení. „Podívej, vždyť mám úplně promočenou bundu,“ bručel. „A kalhoty taky.“ To Jitce vnuklo nápad: „Hele, mám otázku z reálií: je pravda, že se v Americe lidi často milujou v autě, jak to bývá ve filmech?“ „Jasně. S trochou akrobacie... mohu posloužit jednou praktickou ukázkou...“ Po ní Jitka poznamenala: „No jo, americký auta jsou na to přímo stavěný.“ „Až na to, že tohle auto je japonský.“ KNIHOVNY PARDUBICKÉHO KRAJE NABÍZEJÍ ODDĚLENÍ KULTURNÍCH SLUŽEB KRAJSKÉ KNIHOVNY V PARDUBICÍCH VÁM NABÍZÍ PESTROBAREVNÉ POZNÁVÁNÍ Cyklus populárně naučných přednášek Určený pro zájemce o poznatky z různých oblastí lidského života, kultury a vědy Program září – prosinec: 5. září, 3. října, 14. listopadu, 12. prosince Kontaktní adresa: Oddělení kulturních služeb Krajské knihovny v Pardubicích Dům hudby, Sukova třída 1260 530 02 Pardubice Telefon: 466 513 131 E-mail: [email protected] TEMATICKÝ ZÁJEZD Určeno zájemcům o literaturu, hudbu, fotografii, film a výtvarné umění Putování za uměním Dopolední program: Trasa A – určena příznivcům hudby, sbormistrům a pedagogům Police nad Metují – návštěva ZUŠ s nestandardním vybavením, nahrávacím studiem... Trasa B - určena příznivcům literatury, fotografům a filmařům Zámek Ratibořice – návštěva zámku, individuální prohlídka Babiččina údolí. V místě „Posvícení v Babiččině údolí“ – kostýmované literární postavy z Babičky a vystoupení folklorního souboru Odpolední společný program: Zámek Kuks – divadelní představení v obnovených prostorách barokního divadla „Amor Tyran aneb Olitovaná pomsta“ Kapka I 25 Termín: sobota 22. září 2007 Odjezd: 8,00 od Domu hudby v Pardubicích Cena: 400,- (předplatitelé Hezky česky, Kurzu sbormistrů, fotografických seminářů) 500,- (ostatní zájemci) Vložné zahrnuje příspěvek na dopravu, vstupné na výše uvedená místa, vstupenku na divadelní představení Předpokládaný návrat: okolo 18. hodiny Závazné přihlášky na telefonních číslech: 466 513 131, 466 500 755 PARDUBICKÉ POETICKÉ SETKÁNÍ 11. ročník recitační přehlídky studentů středních škol 11. října 2007, od 9,30 hod. v Divadle 29 (Pardubice) Telefon: 466 500 755 E-mail: [email protected] HEZKY ČESKY Komponované programy pro milovníky češtiny. Populárně naučná přednáška bývá doplněna přednesem, hudbou, ukázkou z textu, filozofickou úvahou. Termíny jednotlivých přednášek budou doplněny v září. Cena jednotlivé přednášky: 50,Telefon: 466 500 755 E-mail: [email protected] VÝCHODOČESKÝ MARATON AUTORSKÉ ČTENÍ MLADÝCH ZAČÍNAJÍCÍCH AUTORŮ V úterý 16. října 2007 od 17,00 hod. v sále Evropského spolkového domu na Pernštýnském náměstí v Pardubicích. Spolu s OKS pořádá Východočeské středisko Obce spisovatelů. Telefon: 466 500 755 E-mail: [email protected] PARDUBICKÝ FILMOVÝ PODZIM 2. ročník soutěže amatérských filmařů z celé České republiky. Soutěž je vyhlášena na volné téma, pouze s časovým omezením do 20 minut. Tříčlenná odborná porota vybere a ohodnotí tři nejlepší snímky v kategorii reportáž, dokumentární, hraný a experimentální snímek. Na závěr je připraven rozborový seminář a současně diskuse zúčastněných autorů s porotou. PFP se uskuteční v sobotu 13. října 2007 od 9,00 hodin v Divadle 29 v Pardubicích. Uzávěrka přihlášek do soutěže: 14. září 2007 Telefon: 466 513 131 E-mail: [email protected] Kurz je určen začínajícím amatérským filmařům. V jednotlivých lekcích se zaměří na postavení filmu v mediálním světě, filmové profese, naučí, jak dojít ke scénáři, jak pracovat s videokamerou. Součástí kurzu je i rozbor ukázek z filmů různých žánrů, individuální konzultace a rozbory filmů natočených účastníky kurzu. Cena jednotlivé lekce: 300,Telefon: 466 513 131 E-mail: [email protected] OTEVŘENÁ FOTOGRAFICKÁ SOUTĚŽ OKA-MŽIKY ŽIVOTA Věnovaná Jiřímu Platenkovi. Uzávěrka soutěže: 30. září 2007 Propozice a bližší informace: www.knihovna-pardubice.cz (kulturní služby) VÝTVARNÁ DÍLNA PRO DOSPĚLÉ Určeno pro amatérské výtvarníky a všechny, kdo mají zájem začít tvořit! Každý čtvrtek dopoledne od 10,00 do 12,00 hod. nebo odpoledne 17,00 – 19,00 hod. v Pardubicích v Domě hudby. Lekce zahrnují základní teoretické znalosti a praktické dovednosti z oblasti kresby, grafiky a malby. Cena jednotlivé lekce: 50,Telefon: 466 500 755 E-mail: [email protected] KURZ PRO SBORMISTRY, KOREPETITORY A UČITELE HUDBY Akreditovaný cyklus seminářů bude zaměřen ve dvou sobotních lekcích na metodiku nácviku soudobé sborové literatury, jazzových skladeb a populárního repertoáru, na úpravy muzikálových, filmových písní a skladeb, na rozbor skladby z hlediska dirigování, práci s doprovodem a korepetitorem. Cena jednotlivé lekce: 500,Telefon: 466 513 131 E-mail: [email protected] Termíny: 20. října a 10. listopadu 2007 PERNÍKOVÝ SLAVÍK Soutěž v sólovém zpěvu chlapců ZŠ nejen Pardubického kraje. Termín: listopad 2007 Bližší informace: Jana Línková Telefon: 466 513 131 O POLABSKÉHO ČIPERU 13. ročník nepostupové výtvarné soutěže především sociálně a zdravotně handicapovaných dětí. Termín: říjen 2007 Bližší informace: Jana Línková Telefon: 466 513 131 KURZ PRO FOTOGRAFY Digitální fotografie pro začátečníky – bude zahájeno v lednu 2008 Telefon: 466 500 755 E-mail: [email protected] CESTA K FILMU 26 I Kapka Kapka I 27 whyk|ipjl ?5êiO±êmOê ¤©¥±¾ê ¾5ê 5ê 5ê Bê ê t?ê ê ê ¢¡êBêêBêêêOBêSêÀê?5êiO±êê êêwkêmOê ê{êêê:êê5O?Bêêêêê :Bêw?OBêê êOê?êWBêBUêUêBê êUêSêêw ê}>êê55ê z{vsl{ êvos ku|{ mOê £©¥±¾ê yBê5ê ê%êw êê êê?êdê ¡ªªêêêBêêêw >êêê?Uêêm¾ Oê ê}>êê55ê rvz{lsêz}êihy{vsvtqlê}êwhyk|ipjjo ¢¤© ±¾ }Bêo U±êqdBêz? ¡ê ê d>ê ê ê Uê 55ê {ê ê ¾ ê ê5?OBê >ê ê ê ê :5êWêêO¾ Bê ê ê 5Bê ê ê ê ¡©©¤¾¡©©§ê tWBê : BUê ê UêBêOêê>ê êz:Uê ¾ê±ê ? |urhmslr têrOd ©¥±¾ oUê5êê>êdB±êêê5Uê Uê¾ êdêê>êêÀêê>ê5êêê5ê opz{vyplêwhyk|ipjr ovêovrlql têU whyk|ipjr#êryhq ¤¥ª±¾ ?5êiO±êmOê ¤©¥±¾ rhylsêlwhêÀêwhyk|ipjr#êhyjop{lr{ê }lê}r|êulqpz{v{êêêê ¤¥ª±¾ wêw±ê?5êiO whyk|ipjrêhz{h}luêêê qêw5±êtêr±ês BêuO ¢©¥±¾ wvkuênv{prhêhêyhuêylulzhujlê }êwhyk|ipjjoê ¤©¥±¾ }Bêo U z}{v} ê}#z{h}êlwvê vkêiy|zls|êwvêhpjopê ¤©¥±¾ pêhêtê±ê?5êiO rhslpkvzrvwê{}hy!êÀêz{vsl{êtvklyu hyjop{lr{|yê}êwhyk|ipjr têryhqpê ¤©¥±¾ ?êsO±êwêw±ê?5êiO zht|lsê qBêw5B: ¡¤¥±¾ oUê 5ê ê ê ê ê £ªê >ê 5ê k?ê ê 55ê ê ¾ }êyvjlꢪª§ê}qkl lujrsvwlkplêwhyk|ipjr ovêovrlqlê têU ¤¥ª±¾ w:5Bê êêw >ê mv{vnyhmv} êwhyk|ipjr ovêryhqlê }Bê}ê ¤©¥±¾ rupor|wlj{} olspvz qdBêy±êê wOU>ê5ꤩ±ê w www.knihovna-pardubice.cz E-mail: [email protected]
