Josef (Gn 49, 22-26) „Josef, toť mladý plodonosný štěp, plodonosný

1
Josef (Gn 49, 22-26)
„Josef, toť mladý plodonosný štěp, plodonosný štěp nad
pramenem, přes zeď pnou se jeho ratolesti. Hořkostí ho naplnili, ohrožovali ho, střelci úklady mu nastrojili. Jeho luk si
zachová svou pružnost, jeho paže svoji svěžest. Z rukou Přesilného Jákobova vzejde pastýř, kámen Izraele, z rukou Boha
tvého otce. Kéž pomáhá tobě, kéž ti Všemohoucí žehná shora
hojným požehnáním nebes, hojným požehnáním tůně propastné, jež odpočívá dole, hojným požehnáním prsů, požehnáním
lůna. Požehnání tvého otce překonají požehnání horstev věčných, pahorků dávnověkých dary vytoužené. Ať přijdou na
hlavu Josefovu, na temeno zasvěcence mezi bratry.“
Jako předposlední v Jákobově závěti přichází na řadu Josef. Je sice předposlední, s kým Jákob mluví o jeho poslání, to
ale neznamená, že jeho poslání je nejméně důležité. Pořadí
synů v Jákobově závěti není dáno jejich postavením v rodině,
ani důležitostí jejich poslání,. Jsou zcela prozaicky řazeni
podle matek. Josef a Benjamín, uvedení v závěru závěti, jsou
vlastní synové Jákobovy milované ženy Ráchel. Víme, že
k těmto synům měl Jákob obzvlášť silný vztah. Ten se nezapře
ani teď. Ze slov určených Josefovi dýchá láska a úcta, je vidět,
že je Jákob na něj pyšný.
A Josef si to uznání zasloužil. Byl opravdu tím „plodonosným štěpem“, jak se o něm Jákob vyjádřil. Nebýt Josefa, kdoví, jak by to s Jákobovou rodinou dopadlo. Byl to on, kdo svou
rodinu držel, kdo se stal její pevnou oporou v době hladu, nadějí v úzkosti z budoucnosti. Celá Jákobova rodina žila
z ovoce jeho díla, a nejen ona. Víme, že jen díky Josefovi a
jeho moudrosti byl uchráněn před hladem Egypt, ano pod jeho
vedením se dokonce stal místem, kam se v době nouze uchylovaly i okolní národy. „Josef, toť plodonosný štěp, plodonosný
štěp nad pramenem, přes zeď pnou se jeho ratolesti“, řekne
Jákob. A je to výstižná charakteristika. Josef je skutečně jako
2
strom bohatě obsypaný ovocem. Má co nabídnout svému okolí, má z čeho rozdávat a taky to dělá.
Není to ovšem jen jeho zásluha, není to jen tím, že má výjimečné schopnosti. Ty Josef zajisté měl, ale to ještě není záruka ničeho. Člověk, jistě mi dáte za pravdu, dovede své
schopnosti velice snadno promarnit, takže nejsou k užitku ani
jemu ani druhým. Josef, jak víme z jeho příběhu, své schopnosti nepromarnil, naopak se u něj bohatě rozvinuly. Protože
„stál nad pramenem vod živých“, řekne Jákob.
A my víme, jaký pramen měl na mysli: Boha, jeho slovo,
jeho přítomnost. Kdo žije v Boží blízkosti, kdo čerpá z jeho
slova, jím se sytí, má stále co nabízet a dávat, a to až do nejvyššího stáří, ujišťuje nás Písmo! „Ti, kdo v domě Hospodinově jsou zasazeni, kdo rostou v nádvořích našeho Boha, ještě
v šedinách ponesou plody, zůstanou statní a svěží“, čteme v Ž
92 (14n). Na Josefovi vidíme, že je to slovo pravdivé. On měl
co nabídnout právě proto, že žil s Bohem a z Boha, u něj čerpal
sílu, odvahu, naději, jemu důvěřoval, o něj se opíral.
Vím, že leckdo namítne: „Na tom, jestli člověk věří v Boha
nebo ne, přece nezáleží. I nevěřící může bohatě rozdávat
z ovoce svého života. A možná i víc než věřící!?!“ To nepopírám. Posláním Božího lidu je být tím plodonosným štěpem
jako Josef, stromem, po jehož ovoci budou lidé toužit, budou
dychtit po tom, si ho utrhnout. Aby se nasytili, aby ukojili svůj
hlad po lásce, naději, pokoji, po radosti. Bohužel je smutnou
pravdou, že toto poslání zdaleka nenaplňujeme tak, jak bychom měli. Ovoce, které neseme, není vždycky lákavé ani
chutné. Někdy je scvrklé, bez šťávy, trpké a hořké.
Jak je to možné, když přece věřím v Boha?, zeptáte se. Inu,
bude to tím, že ze mě vyzařuje jen to, co mám v sobě, co jsem
přijala, čeho se držím, z čeho žije mé srdce. To určuje podobu
ovoce, které nesu. To že není vždy krásné a žádoucí, ba že
někdy vyloženě odpuzuje, je proto moje vina. Usvědčuje mě
z toho, že nenaslouchám dobře Bohu, že nejsem dost otevřená
3
jeho požehnání, že jsou v mém životě, v mém srdci překážky,
které tomu požehnání v něm brání proudit.
Bůh nás zasadil u vod svého slova, zahrnul nás svým požehnáním. A je připraven o nás pečovat tak, jako sadař pečuje
o své stromy, mají-li nést bohaté ovoce. Nechce nás nechat
zplanět, zpustnout. Chce nás jako dobrý sadař zahrnovat živinami – svým slovem. Ale také je připraven nás ořezávat a čistit
od všeho zplanělého, prázdného, všeho, co nemá budoucnost.
Po ničem jiném totiž Bůh netouží, než abychom byli jako ten
Josef plodonosným štěpem, nositeli jeho bohatého požehnání.
S tímto záměrem budoval svůj lid v tomto světě. „Požehnám tě, staň se požehnáním“, řekl hned Abrahamovi, když ho
povolával do své služby. (Gn 12,3) K tomuto poslání ho pak
celý život vedl. Všechno, čím Abraham prošel, mělo sloužit
jedinému: jeho zušlechtění. Strom se této péči, která bývá i
bolestná a zraňuje, nebrání, nemá jak. My ano. Dovedeme
uhýbat Božím zásahům, Božímu napomenutí. Dovedeme jeho
slovo překrucovat tak, aby se nám líbilo. Dovedeme se mu
uzavřít, dovedeme s Bohem nemluvit, se na něj zlobit, když
s námi nejedná, jak bychom chtěli. A to on opravdu leckdy
nejedná.
Josef to poznal na vlastní kůži. Měl velká obdarování, vypadalo to, že je Božím miláčkem. A přece jak nesnadný život
měl! Nesnadnější než kterýkoliv z jeho bratrů. Poznal, co je
nenávist a zloba, prošel otroctvím, vězením. Dost na to, aby se
cítil Bohem opuštěn a zavržen. V takových situacích mnohý
ztratí víru, přestane důvěřovat Boží lásce, o které máme své
představy. „Kde je Bůh? Jak to může dopustit?“, voláváme
v takových těžkých chvílích – rozzlobeně, nechápavě, zoufale.
Ano, kde byl Bůh, když Josefa „hořkostí naplnili, ohrožovali ho, úklady mu strojili“, dokonce jeho vlastní krev!? Ano,
kde tehdy byl Bůh? Byl s ním, dozvídáme se z Josefova příběhu. Odešel s ním do otroctví, odešel s ním i do vězení. Byl
s Josefem a Josef byl s ním, žil trvale a vytrvale v Boží blízkosti, z ní čerpal sílu, naději a odvahu v době úzkostí a bolesti,
4
v době ponížení. A proto se mohl i v těch temných místech
otroctví stát svému okolí světlem a požehnáním; proto i tam
mohl nést bohaté ovoce, kterým se sytili všichni kolem něj. Ať
to byl Potífar, v jehož domě jako otrok žil, ať to byli spoluvězni ve faraónově žaláři. Jeho paže si skutečně za všech okolností zachovala svou svěžest, jak konstatuje Jákob. Nic ho nedokázalo zlomit, na všem, co dělal, bylo vidět, že je Bůh silou
jeho života.
„Byl jsem pokořen a bylo mi to k dobru“, konstatuje žalmista (Ž 119,71). Je to vyznání, které nám asi nejde snadno
přes rty. Žalmista ale ví, stejně jako ten Josef, že skutečná láska musí občas i zranit, je-li to potřeba pro dobrý vývin a růst.
Josef byl velice pokořen. V mládí byl v rodičovském domě
otcem vyvyšován, až přespříliš vyznamenáván. Na úkor ostatních. Co by z něj asi vyrostlo, kdyby ho Bůh nechal doma?
Jsem si skoro jistá, že vzdor obrovskému obdarování by Josef
nebyl s to svému okolí mnoho dát. A pokud by schopen byl,
bylo by příjemcem jen nejbližší okolí.
Bůh s ním měl ale větší plány. Jeho požehnání není nikdy
určeno jen malému kroužku vyvolených, má padat do celého
světa, na všechny bez rozdílu. Ne vždy to dost chápeme, ne
vždy jsme ochotni se stát v tomto ohledu Božím nástrojem.
Leckdy si chceme žít jen pro sebe, jen pro své nejbližší. Ne, že
by to bylo zásadně špatné, ale i v našem případě platí, že Boží
požehnání je určeno širokému okolí. Požehnáním, které i nám
bohatě uděluje, Bůh rozmnožuje naše síly, posiluje naše obdarování. Právě proto, abychom měli z čeho rozdávat, aby měl
svět kolem nás z čeho žít.
Jsme ochotni a připraveni se stát požehnáním světu? Vždy
a všude? To „všude“ je docela důležité. Bůh i nás jako toho
Josefa občas postaví do nesnadné situace, zavede do míst, kde
jsme být nechtěli. I u nás s cílem nás něčemu naučit, i v našem
případě, aby se jeho požehnání dostalo tam, kam by se jinak
nedostalo. Jsme otevřeni Božímu vedení? Umíme přijmout
jeho napomenutí, poddat se jeho formující ruce?
5
Není to nic samozřejmého. Bohaté Boží požehnání lze i
promarnit, jak víme např. z příběhu krále Saula. Lpěl až příliš
na svých představách o sobě i o Bohu, neuměl přijmout napomenutí, být k sobě upřímný a pravdivý. Vždycky se dovedl
před Bohem na něco vymluvit, vždycky dovedl omluvit svou
neposlušnost. Ke škodě vlastní i celého Božího lidu. Saul je
protikladem Josefa. Oba dostali velmi mnoho, ale jen jeden
z nich Boží obdarování proměnil. Josef. Protože uměl opravdu
naslouchat, protože uměl - jako později Kristus - přijímat
z Boží ruky vše, co přicházelo, a obracet to v dobré. Protože
v každé situaci dovedl vidět druhé vedle sebe.
„Josef, toť plodonosný štěp, plodonosný štěp nad pramenem, přes zeď pnou se jeho ratolesti“, říká s uznáním a vděčností Jákob o svém synovi. Kéž mohou něco podobného říkat
se stejnou radostí lidé i o nás.
Modlitba
Pane Bože, byli bychom rádi, kdyby bylo lidem v naší přítomnosti dobře, kdyby na nás s vděčností vzpomínali. Byli
bychom rádi, kdyby náš život nebyl marný a zbytečný. Nemusí
být, vždyť ty jsi i nás jako toho Josefa bohatě zahrnul svými
dary, svým požehnáním. I nás jsi zasadil při prameni vod živých – známe tvé slovo, můžeme z něj neomezeně nabírat.
Jsme ti vděčni, Pane, za tvou péči, radujeme, že nemusíme mít
v ničem nedostatek.
Zároveň ale prosíme: smiluj se nad námi a odpusť nám, že
neumíme tvých darů dobře využívat, že je necháváme krnět a
planět. A to ne jen proto, že bychom nechtěli tvých darů využívat, ale i proto, že je leckdy vůbec nevidíme, nerozpoznáváme. Považujeme se za malé a nedůležité, zdá se nám, že druzí
jsou důležitější, pro tebe zajímavější a upotřebitelnější. Dnes
jsme si mohli uvědomit, že počítáš s každým z nás, že každý
z nás je důležitý a potřebný na svém místě, pro své okolí.
V něm – bližším i vzdálenějším – máme být tvým požehnáním.
6
Duchu svatý, stůj prosíme při nás. Očišťuj nás od všeho, co
nám brání být tvým požehnáním i světlem svému okolí. Zbavuj nás sobecké zaměřenosti jen na sebe, uzavřenosti, veď nás
do Boží přítomnosti, probouzej v nás touhu po slyšení Božího
slova. Dej, aby se i nám stávalo pramenem síly, naděje, radosti
a pokoje. Aby i v nás neslo bohaté ovoce, které by bylo
k potěšení všem kolem.
Hospodine, i dnes přidáváme ke svým prosbám modlitbu,
v níž tě oslovujeme v důvěře jako svého Otce. Otče náš...
Čtení: J 15,1-11