Těm, komu se to dostane do rukou Vážené dámy a pánové, porotci

Komentáře

Transkript

Těm, komu se to dostane do rukou Vážené dámy a pánové, porotci
Těm, komu se to dostane do rukou
Vážené dámy a pánové, porotci,
dovolte mi celou práci adresovat Vám, protože budete nejspíš jediní, kdo ji bude číst, a jistě jediní,
kdo ji bude hodnotit. Hned zkraje Vám chci vyjádřit obdiv a svou bezvýhradnou podporu, protože si
ani nedovedu představit, jaké to je, opravovat, pokud možno nezaujatě s plnou pozorností, soutěžní
díla, kterých jistě máte požehnaně. A přál bych Vám jich stejně nebo ještě více i do dalších let, neboť
je to určitě Vašim cílem, zaujmout co nejvíce mladých lidí a vstoupit tak do jejich povědomí.
Zároveň Vám chci poděkovat za čas strávený s mou prací a za zájem a pečlivost, s níž se jí budete
zabývat. Což mi v mé ješitnosti plně vyhovuje. I protože jsem v poslední době nabyl dojmu, že o mě
jako o individuum a o mé dílo nejeví téměř nikdo zájem nebo alespoň ne takový, jaký bych si
představoval.
Co se týče památníku Terezín a zadaného tématu: „…a na troskách ghetta budeme se smát…“, jedná
se o pojmy a skutečnosti mně poměrně blízké, už jen protože jsem zčásti Žid, po prababičce, a někteří
moji příbuzní dnes zpívají ve skupině Mišpacha, což znamená rodina, ale to Vám jistě nemusím
vysvětlovat. (K mému štěstí, či k mojí smůle mám také poměrně tmavou pleť, takže si občas někteří
lidé myslí, že jsem Rom a někteří z nich mi to dávají ochotně a rádi na vědomí, pro případ, že bych to
nevěděl nebo na to třeba zapomněl. Jsou to ale povětšinou lidé nezralí nebo děti nebo mající nějaké
potíže. A ani se nedá říct, že by to vždycky mysleli zle.)Naší rodiny se holokaust dotknul dost citelně,
přežila ho z Židů jen s velkým štěstím prababička a jeden její bratr. Dlouhou dobu o sobě vůbec
nevěděli a asi se po válce už ani nikdy nesetkali, protože on se odstěhoval do Ameriky. A u nás
takříkajíc za starými časy spadla opona.
Doufám, že nic z toho mě ve Vašich očích nijak nepoškodí a Vaše hodnocení nijak nesníží. I když,
kdybyste mi chtěli dát cenu jenom za to, bylo by to také špatně. Ale kdyby se přece jenom zadařilo a
došlo by na nějakou tu odměnu, prosil bych tu nejvyšší. Víte přece, že Židi jsou na ty peníze.
To jsem zažertoval, jestli se Vám vtip nelíbil, nedá se nic dělat, už jste si ho stejně přečetli.
Ale stereotyp dí, že to tak je. Co mě překvapuje, je to, že je hluboce zakořeněný i u mých spolužáků i
mnohem mladších dětí, kteří viděli nějakého praktikujícího Žida maximálně na obrázku. Je to asi
folklór. Kromě tradovaných vlastností Vyvoleného národa přetrvávají i negativní postoje k němu.
Například onehdy na obědě jsem v souvislosti s filmem Schindlerův seznam vysvětloval spolužačce, že
je zvykem namísto květin pokládat na náhrobky kamínky. Potom jsem se jí zeptal, jestli nebyla nikdy
na židovském hřbitově. Co bych tam jako dělala? Zněla odpověď. Nevím, třeba tam máš nějaké
příbuzné, odpověděl jsem bezelstně.
Není to přece nic až tolik neobvyklého, mít židovské předky. Spousta lidí o tom ale buď neví, nebo se
za to asi stydí. V každém případě se to spolužačky velmi dotklo a řekl bych, že i dost naštvalo. Raději
jsem po zbytek stolování zvolil jiné téma. Škoda, a to je jedna z těch „lepších“, „normálních“.
Myšleno, že nemá předsudky atd. Respektive jich má málo nebo je dobře skrývá.
Je to pro mě dost znechucující, že i po tak dlouhé době od konce druhé světové válce, okupace,
sametové revoluce je tolik z nás tak malých, xenofobních, mrzkých, hnusných, do sebe zahleděných a
ustrašených, sobeckých lejnapožírajících blbečků. Dnes už by měli být lidé s minulostí srovnaní a
hledět sebevědomě, ale ne pyšně vstříc nové společné Evropě. To si aspoň myslím já a jiní. Ale to
ještě samo o sobě nic neznamená, protože kolikrát víc než na replice záleží na tom, kdo ji vyslovuje.
A tak se zvolna dostávám k zadání: „…a na troskách ghetta budeme se smát…“, podle mě je to motto
velice pozitivní a chce se říct dobré. Záleží ale na tom, kdo ho bude mít v ústech. Pokud třeba vězni
v Terezíně, doufající ve šťastný konec svých peripetií, pak samozřejmě. Pokud ale třeba esesmani ze
zásahového oddílu po potlačení povstání, jako třeba ve varšavském ghettu, je to už na pováženou. A
co pokládám za vůbec nejhorší: Kdyby se dnes mí vrstevníci třeba i se mnou smáli na troskách ghetta,
protože by zapomněli, že něco takového kdy bylo a co ty relikty v krajině nebo v zástavbě znamenají.
Kdybychom se na troskách ghetta smáli židovským vtipům, jak je podává jeden v tom zběhlý
spolužák. Třeba ten o tom, že množství Židů, kteří se vlezou do auta, závisí na kapacitě popelníku
nebo, že Žid má velký nos, protože vzduch je zadarmo a mnohým dalším vypečeným taškařicím.
Už se s Vámi začnu pomalu loučit. Dochází mi inspirace a nepochybně máte před sebou ještě kopy
dalších textů. Snad obsahující hlubší myšlenky, významy a koherenci než ten můj. Ale i tak děkuji za
Váš čas a tak za všechno, vůbec za tu možnost moct si zasoutěžit. Mějte se moc krásně. Ale stejně,
kdybyste si na mě vzpomněli, tak ty peníze se vždycky hodí, za chvíli jsou zase Vánoce, však víte.
P.S. V talmudu se sice radí vtipem jednání začínat, ale snad nezaškodí jím ani skončit. Nikdy předtím
jsem takto pořadatele neoslovil. Nikdy jsem necítil potřebu je kontaktovat. Kdybyste měli zájem a
chtěli mi napsat zpátky, (třeba nějakou zpětnou vazbu nebo něco podobného) velmi to uvítám.
Jenom prosím napište moje jméno před adresu školy. Ono dostávat otevřenou korespondenci není
zrovna moje oblíbená reminiscence z našich dějin, i když dostat z Terezína vedením prověřený dopis
by bylo stylové.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------Těm, komu se to dostane do rukou
Jan Lukáš, 19 let
Gymnázium a Jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky Zlín, 4. roč.,
Pedagog: Mgr. Jana Ševelová