Obrat k praxi a hledisku aktérů

Obrat k praxi a hledisku aktérů: Bourdieovy reprodukční strategie a formy
nadvlády
Csaba Szalo, Tomáš Katrňák1
Sociologické poznání bude vždy konkurovat poznání každodenního světa. Pokud
by tomu tak nebylo, pokud by sociologie říkala to, co každý ví a zná, ztratila by jako
vědní obor oprávnění ke své existenci. Sociologické ústavy, katedry a pracoviště by se
mohly zrušit, protože opakováním názorů, myšlenek a znalostí, které jsou všeobecně
rozšířené, a uváděním příkladů z každodenního života, které jsou očividné a pro
všechny známé, by sociologie nedělala nic jiného, než že by konzervovala stávající
instituce, postoje a hodnoty. Se značným přispění sociologů by tak společnost sama
sebe viděla pouze z jednoho úhlu pohledu a sociologický výzkum by vypadal asi
následovně: namísto zkoumání jednání lidí a povahy institucí by se sociologové ptali na
názory lidí na fenomény, jevy a události, jež jsou povýtce definovány jako předmět
sociologie, a tyto názory by vydávali za odpověď na otázku po pravé podstatě těchto
fenoménů, jevů nebo událostí. Například na otázku po poklesu porodnosti by sociologie
odpovídala odpovědí konkrétních lidí na otázku, proč k poklesu porodnosti dochází, na
otázku po příčinách socioekonomických nerovností by odpovídala odpovědí
konkrétních lidí na otázku, proč socioekonomická nerovnost existuje, a na otázku po
povaze rodiny by odpovídala odpovědí konkrétních lidí na otázku, jaké jsou jejich
postoje k rodině. Vnímání žitého světa by se tímto způsobem míchalo se sociologickými
aspiracemi postihnout pravou podstatu sociálních fenoménů. Jednoduchá hermeneutika,
vycházející z hodnot, předsudků a představ, by odpovídala dvojité hermeneutice, jejímž
základem je odstup, bezpředpokladovost a povědomí o první hermeneutice. Zkrátka
řečeno, poznání členů společnosti a sociologické poznání o společnosti by byly v jedno
svázané.
K tomu ovšem nedochází. Jednak proto, že sociologie vzniká jako důsledek
pochybnosti o tom, že společenské instituce jsou tím, čím se zdají na rovině
1
Veškerou korespondenci zasílejte na adresu PhDr. Csaba Szalo, PhD a Mgr. Tomáš Katrňák, Fakulta
Sociálních Studií MU, Katedra sociologie, Gorkého 7, Brno 602 00, email [email protected] a
[email protected].
2
každodenního života být, a jednak proto, že sociologický přístup vychází z odlišných
premis než přístup každodenního aktéra (bezhodnotovost vs. hodnoty, nezaujatost vs.
zaujatost, objektivita vs. subjektivita, nepolitičnost vs. političnost, atd.). Ve Francii, jež
je kolébkou sociologie, se tento vědní obor ustavuje především jako vědomí o
nejednoznačnosti společenských institucí, jejichž pravou povahu je nutné nejen
postihnout, ale především vysvětlit, ovšem bez přispění psychologie, biologie,
antropologie nebo politologie. Základními otázkami, jež jdou pak ve větší nebo menší
míře napříč všemi sociologickými koncepcemi dvacátého století, jsou otázky tázající se
po sociálním řádu, po kontinuitě společnosti z jedné generace na druhou. Jakým
způsobem dochází k tomu, že jedni dominují na druhými? Jakým způsobem tyto
nerovnosti přetrvávají v čase? A jak je možné, že toto společenské rozdělení je nejen
pro ovládající, ale především pro ovládané přijatelné? To jsou otázky, na něž se
sociologové snaží odpovědět – otázky, kolem nichž se točí také Bourdieův text
Reprodukční strategie a formy nadvlády.
Obrat k praxi a hledisku aktérů
Formulace nových konceptů je hlavním instrumentem „epistemologického
zlomu“, který Bourdieu, jda ve stopách filozofie vědy Gastona Bachelarda, považuje za
základní charakteristiku sociologického myšlení. Podstatou „epistemologického zlomu“
je skepse vůči etablovaným formám vědění: jednak vůči takzvanému zdravému rozumu
a samozřejmostem každodennosti a jednak vůči zaběhlým pojmům a myšlenkovým
postupům vědeckého a oficiálního myšlení. Hlavním cílem „epistemologického zlomu“
v sociologii je nahradit pojmové prostředky dřívějších „zlomů“, jež ve snaze překonat
každodenní vědění úplně přehlížely jak jeho roli, tak s ním spojenou každodenní
praktickou zkušenost aktérů v reprodukci sociálního světa.
Bourdieův „zlom“ spočívá v obratu ke konceptu strategie, což znamená obrat
k praktikám každodenního žitého světa, neboli obrat k hledisku aktérů. Pro tento obrat
je zásadní uvědomit si odlišnost mezi diskursem intelektuální rekonstrukce světa aktérů
a diskursem konkrétních aktérů tohoto světa (Bourdieu 1972). Participace na diskursu
aktérů předpokládá sdílení samozřejmostí žitého světa, neboli rozumění souboru jejich
referencí, včetně nevyslovených odkazů, gest a mlčení. Intelektuální reflexe a slovní
formulace těchto samozřejmostí je prvním stupněm jejich objektivizace, protože jedině
3
takto, v podobě slov, se mohou stát objekty diskursu pozorovatele. Porozumění světu a
jednání aktérů je pro pozorovatele pak možné prostřednictvím překladu tohoto světa do
jazyka a diskursu, který je pro něj srozumitelný. Máme na mysli například překlad do
světa pravidel, norem, práv a povinností, který je srozumitelný pro moderní Evropany,
přesněji řečeno pro „moderně“ vzdělané elity a úředníky. Tímto překladem vzniká
objektivizovaný, intelektuálně rekonstruovaný obraz světa aktérů. Tento obraz však
není totožný s žitým světem aktérů. V nejlepším případě je pouze adekvátní
intelektuální reprezentací dílčích částí žitého světa.
Bourdieův obrat k praxi a hledisku aktérů tedy znamená uvědomění si
skutečnosti, že aktéři nemyslí, nejednají a nežijí v tomto objektivizovaném a
intelektuálně rekonstruovaném světě.
Jednání a sociální normy
Koncept strategie má význam „zlomu“, protože překonává tzv. juridismus
strukturalistické antropologie (například Radcliffa-Browna nebo Levi-Strausse). Tento
legalistický způsob myšlení představuje jednání jako vykonávání příkazů (Bourdieu
1972). Legalistické pojetí jednání vede k představě přímé odvoditelnosti konkrétních
forem jednání: jednak z pravidel legálně konstituovaných a sankcionovaných, jednak
z pravidel zvykových, které jsou sankcionované morálně nebo nábožensky. Představa
jednání jako vykonávání je propojena s legalistickou logikou konstituce sociálních
vztahů, podle níž se tyto vztahy ustavují na základě práv a povinností nebo jako
odvozeniny
z
preexistujícího
řádu
pravidel.
Rigidita
legalistického
pohledu
neponechává žádný prostor aktivitě jedinců, která má podobu kompromisů nebo
vyjednávání. Bourdieova zásadní námitka proti této legalistické logice strukturalismu
spočívá v následujícím: z toho důvodu, že tato logika vychází z povýšeného a
objektivizujícího pohledu vzdáleného pozorovatele, není schopná postihnout skutečnou
praxi, v níž oficiální normy a pravidla jsou pouze jedním z faktorů, na něž jedinci berou
ohled při tvorbě svých strategií.
Na první pohled by se mohlo zdát, že Bourdieu pouze nahrazuje strukturalistický
pojem pravidla pojmem strategie. Tato reorganizace diskursu pomocí konceptu strategie
je ovšem úplná pouze ve spojení s dalším klíčovým pojmem, jímž je habitus. Jinak
4
řečeno: pravidlo jako předpoklad jednání je ve skutečnosti nahrazeno dualitou strategie
a habitu.
Habitus je dispozice k určitému jednání. Rámuje všechny prožité zkušenosti
člověka, které se projevují v jeho vnímání, myšlení, reflexi a jednání (Bourdieu, 1977).
Habitus je internalizovaná socioekonomická pozice, která je skrze něj rozpoznatelná a
která je jeho prostřednictvím také udržována. Habitus se získává v průběhu socializace a
je trvalou vlastností člověka. Jeho charakter je tedy nejen kulturní (společenský), ale
také biografický (individuální). Není to ovšem nějaký zvyk – něco, co se člověk jednou
naučil a ve svých názorech a postojích neustále opakuje. Habitus je neustále vytvářen a
přetvářen a jeho podoba není nikdy definitivní.
Jak jsme již ukázali, předpokladem Bourdieovy konceptuální transformace, jež
v sobě zahrnuje změnu pohledu na jednání a jednajícího aktéra, je reflexe teoretické
perspektivy strukturalismu jednání jako následování pravidel. Klíčovým momentem této
reflexe je rozlišení mezi třemi způsoby užívání pojmu pravidla v diskursu sociologie a
antropologie: (a) pravidla ve smyslu objektivních pravidelností, jež ve skutečnosti
ovlivňují jednání aktérů, (b) pravidla ve smyslu právních, vědomě produkovaných a
osvojených norem a (c) pravidla ve smyslu teoretické konstrukce formulované tak, aby
vysvětlila opakující se jednání. Hlavní problém strukturalismu pak spočívá v tom, že
pravidla ve smyslu teoretických konstrukcí pokládá za zdroje pravidelnosti jednání. Tím
pádem soustavu vědění, jež ve skutečnosti vzniká jako produkt snahy o vysvětlení
pravidelnosti jednání, projektuje do podoby síly, která tuto pravidelnost vytváří. Nebo
ještě jinak: pravidelnost jednání zakotvuje v aktérově znalosti pravidel jednání.
Bourdieu nezpochybňuje existenci takové formy jednání, která vychází z aktérova
vědomého následování norem, jež si intelektuálně osvojil, odmítá však přijmout
generalizaci této formy jako principu veškerého jednání.
Jaké důvody stojí za tímto odmítnutím? Jde především o to, že marginální případ
jednání, zakládající se na vědomém následování norem, je možný jedině díky určitým
předpokladům, které strukturalismus přehlíží. A právě tyto předpoklady Bourdieu
konceptualizuje jako habitus, jako praktické dispozice aktérů k určitému jednání, jako
praktický smysl pro pravidelnost sociální hry, který jedinci získávají v každodenním
světe, v němž intelektuální poznávání hraje okrajovou nebo prakticky žádnou roli.
Podoba strategií jednání podléhá tomuto praktickému smyslu, přičemž rozdíl mezi
5
pravidly jednání a samotným jednáním je stejný jako rozdíl, který najdeme mezi
jazykem jako formální strukturou pravidel a konkrétní řečí nebo mezi partiturou a
individuálním provedením skladby. Před aktérem vždy stojí paleta možností, ohraničená
sice pravidly a normami, ovšem tyto normy a pravidla mnoho neříkají o podobě jednání
a už vůbec se nedotýkají motivů jednání.
Překonání dvou iluzí – svobody a strukturalismu
Konceptem strategie, podobně jako konceptem habitu, Bourdieu překonává dvě
filozofické „iluze“: jednak existencialistickou iluzi svobodně jednajícího jednotlivce
Jean-Paula Sartra a jednak strukturalistickou iluzi jednání jako následování objektivních
pravidel Claudea Leviho-Strausse. Konceptu strategie porozumíme především tehdy,
když ustavení tohoto konceptu budeme vnímat jako epistemologický zlom v diskursu o
vztahu dějin a lidské svobody. Je lidské jednání a myšlení – nebo dokonce samotná
subjektivně zakoušená individualita jednajícího jedince – pouhou manifestací dějinné
nutnosti? Jsou dějiny proudem událostí, jež vznikají jako výsledek svobodných voleb
vědomě jednajících aktérů? Bourdieuova cesta vede přes reinterpretaci těchto otázek až
k rekonceptualizaci samotného jednání.
Na jedné straně Bourdieu (1990b) nepojímá aktéry jako subjekty – nejsou
subjekty ve smyslu podřízenosti (subjected) objektivním strukturám dějin, ani subjekty
ve smyslu morálních nositelů svobodné vůle –, na straně druhé ovšem nevnímá jednání
ani jako akt vykonávání. Není to akt následování pravidel a norem, není to ovšem ani
akt vykonávání vědomých rozhodnutí. Koncept strategie představuje alternativní pojetí
jednání tak, že na místo následování pravidel nebo individuálního rozhodování
představuje jednání jako herní praktiky improvizace. Neznamená to ovšem, že jednání
je vedeno nahodilostí nebo libovůlí. Podstatou improvizačních praktik není nahodilost,
ale kompetence aktérů aktivně odpovídat na měnící se herní situace, vymezené pravidly.
A i když je podoba praktik limitovaná dispozicemi aktérů a situačními podmínkami, je
zcela zásadní, že tato omezení ponechávají aktérům určitý manévrovací prostor.
Vědomí tohoto prostoru pak umožňuje pojímat jednání jako aktivní odpověď, na rozdíl
od jeho pojímání jako mechanické reakce. Je to právě teoretická formulace aktivní
odpovědi v dějinně podmíněném procesu jednání, co přináší onen zlom, který odlišuje
Bourdieuvou sociologii jak od strukturalismu, tak od existencialismu.
6
Jaké důsledky pro sociologickou teorii plynou z nahrazení strukturalistického
principu následování pravidel principem strategie? Jedná se především o návrat aktéra
do diskursu sociologie. Tím, že strukturalismus koncentroval svůj rentgenový pohled na
kostru pravidel jednání, záměrně přehlížel samotnou praxi a tím pádem i aktéra jednání.
Jednání bylo redukováno na „zjevení se“ jeho strukturálních podmínek. Koncept
strategie znamená obrat k aktérovi. Jednání je pak vnímáno jako soubor činností a
praktik, které nejsou striktně zakotveny ve vědomí jednajících v podobě pravidel a
norem. Jsou to flexibilní praktiky, jež někdy následují a někdy překračují zvykem nebo
právem daná pravidla jednání. Tato transgrese stejně jako následování norem ovšem
nejsou výrazem intence a svobody jednajícího jednotlivce. Do jisté míry jsou
předurčeny, ovšem nikoliv pravidly a normami, ale názory, postoji a hodnotami, zkrátka
dispozicemi jedince. Víme-li toto, musíme si položit otázku: v čem se pak odlišuje
Bourdieův jednající jedinec od althusserovského „zjevení se“ strukturálních podmínek,
když – jak se zdá – jako osoba není ani svobodná, ani vědomě kalkulující bytost? Pro
zodpovězení této otázky se musíme znovu vrátit ke konceptu habitu.
Habitus jako spojnice svobody a struktury
Bourdieův důraz na jednání by nás mohl vést k tomu, že flexibilní praktiky
strategií budeme považovat za jakýsi samopohyb habitů a aktéra budeme vidět jako
pouhého nositele habitu. Tímto závěrem bychom se však znovu vrátili do logiky
strukturalismu, pouze bychom na místo principu mechanického následování
objektivních pravidel sledovali princip realizace objektivně daných dispozic k sociální
hře. Proměnili bychom pouze formu metafory, jejímž prostřednictvím si vztah jednání a
jeho předpokladů zpřítomňujeme, přitom její obsah by prakticky zůstal stejný. Metafora
vykonávání pokynů by byla nahrazena metaforou rozvíjení sklonů.
Jak tedy uchopit vztah strategie jednání a habitu aktéra, abychom zachovali
poststrukturalistickou představu jednání jako hry a zároveň byli schopni odlišit
jednajícího aktéra od strukturalistického „zjevení“? Prostřednictvím konceptu habitu.
Habitus sice pro jednání představuje jistou determinaci, nicméně protože je
neustále tvořen a protože jeho charakter je kulturní (sociální) a biografický
(individuální), je ve skutečnosti také tím, co umožňuje proměnlivost a flexibilitu
7
strategií jednání. Habitus v podobě praktického smyslu aktéra pro hru umožňuje vznik
nových forem jednání a tím také dává jedincům možnost přizpůsobit se různým nebo
měnícím se situacím. Například v situacích, kdy se jednání stává v důsledku měnících
se strukturálních podmínek pro udržení sociální pozice neefektivní, aktéři volí konverzi
svých kapitálů, čímž mění i podobu jednání. Ať už se jedná o restrukturalizaci
ekonomiky, pracovního trhu nebo trhu vzdělávání, na tyto změny jedinci nebo celé
rodiny ve svých strategiích aktivně reagují. Konvertují své kapitály od jedné podoby ke
druhé tak, aby jejich výsledná velikost, a tedy i sociální pozice zůstala v čase
nezměněna. Klasické mobilitní výzkumy pak nejsou schopny postihnout žádnou změnu,
protože se zdá, že sociální pozice aktérů se ani intrageneračně, ani intergeneračně
nemění. Přitom dochází ke značným společenským posunům, které se ovšem netýkají
celkového objemu kapitálu (vertikální dimenze sociálního prostoru), ale distribuce
kapitálu (horizontální dimenze sociálního prostoru).
Je to právě tato otevřenost habitu, schopnost reakce na měnící se podmínky
jednání, co je strukturalistickou teorií ztěží postihnutelné. Strukturalistická představa
jednání, vedeného pravidly, by byla adekvátní reprezentací reality jedině v případě zcela
ritualizované společnosti. Taková společnost by ovšem nebyla schopná přežít, přetrvat v
měnícím se přírodním a sociálním prostředí. Sociální svět může přetrvávat ve svém bytí
právě díky tomu, že jednání není pevně vázáno na institucionalizovaná pravidla, jež jsou
jako sedimentace minulosti příliš rigidní na to, aby umožnila aktivní odpověď
v kontextu měnících se situací. Reprodukce sociálního řádu tak není zabezpečena pouze
prostřednictvím institucionalizace, ale rovněž prostřednictvím inovace, a ideálním
typem aktéra v úspěšně se reprodukujícím sociálním řádu není subjekt totálně
ritualizované společnosti, nýbrž aktivní aktér zaujatě participující na hře.
Reprodukční strategie a kontinuita sociálního řádu
Hra je pro Bourdieuho metaforou společnosti. Každá hra je dána pravidly. Bez
nich by hra neměla smysl. Hráč hraje podle pravidel, stejně jako každý člen společnosti
jedná v rámci zákona, nicméně to, jak se bude hra vyvíjet, k čemu všemu v ní dojde a
především jaký bude její výsledek, není dáno pravidly hry (podobně jako není konkrétní
jednání člověka dáno normami a zákony). Pravidla pouze vymezují herní pole a ukazují,
co je maximálně přípustné a co už nikoliv. Neříkají nic o herních kombinacích, o
8
rozhodnutích, taktice, načasování a podobě ofenzívy, zkrátka nic o herních variantách
(podobně jako ve společnosti zákony mnoho neříkají o konkrétním chování lidí). Za
volbou ve hře, stejně jako za jednáním ve společnosti se skrývá „svoboda“ jedince –
svoboda jednak orámovaná pravidly hry, které všechny hráče staví na jednu rovinu a
které hráči musejí respektovat (nedělají-li to, nejsou hráči v pravém slova smyslu a jsou
ze hry vyloučeni podobně jsou lidé ve společnosti trestáni za překročení zákona), a
jednak vymezená zvenku, velikostí kapitálů člověka (tím, co člověk drží v ruce) a
jednak podmíněná zevnitř, jeho habitem (jeho osobními dispozicemi). Herní strategie,
stejně
jako
jednání
v určitém
sociálním
poli,
vymezeném
právě
pravidly
charakteristickými pro toto pole, pak označuje postupy, jednání, chování, jež vedou
k určitému cíli. Je-li výsledkem takových postupů zachování společenských zdrojů a
výhod, udržení společenské pozice v čase, přetrvávání mocenských vztahů (forma
nadvlády), jedná se o reprodukční strategie.
Ponecháme-li stranou pravidla hry, je podoba reprodukčních strategií dána
kapitály, na něž se mohou jednotliví hráči spolehnout (za kapitál Bourdieu považuje
každý zdroj, které lze zužitkovávat, ať už je jeho podoba ekonomická, kulturní, sociální
nebo symbolická), a jejich habity, jejich osobními dispozicemi. Na jedné straně záleží
na tom, o co se v daném sociálním poli „hraje“, které kapitály jsou zde nejvíce ceněny,
na straně druhé záleží na tom, zdali jedinec tyto kapitály vlastní a zdali má dispozice
k tomu je zužitkovávat a tím je také reprodukovat.
Společnost je složena z jednotlivých, do jisté míry autonomních sociálních polí
(politika, ekonomika, náboženství, věda, umění, atd.), která mají svoje vlastní pravidla a
jimiž jedinci během svého života procházejí. Podle velikosti svých kapitálů a charakteru
svých habitů jsou v těchto polích různě úspěšní. Míra úspěšnosti pak zpětně vymezuje
jejich společenské postavení, jejich socioekonomickou pozici, tedy velikost a typ jejich
kapitálů a charakter jejich habitů. Spojení kapitálu a habitu tak na jednu stranu sice
strukturuje jednání a sociální dráhu člověka, přitom je ale také strukturováno silami
jednotlivých sociálních polí. Sociální jednání potom není ani pouze čisté, ani pouze
podléhající strukturálním tlakům. Bourdieu tyto dva prvky jednání spojuje v jedno a
ukazuje, že v jednání nalezneme jak individuální intenci, tak sociální omezení a tlaky.
Společnost a její sociální struktura se tímto způsobem reprodukuje. Za přispění
individuálních schopností (habitů), strukturálních omezení (velikostí kapitálů) a
9
sociálních tlaků (pravidel sociálních polí) přetrvává z jedné generace na druhou. Každé
významnější jednání, každý významnější čin a rozhodnutí, můžeme pak uchopit
konceptem reprodukčních strategií. Ať se jedná o výchovu, o vzdělávání, o vztah ke
škole, o orientaci na ekonomický nebo kulturní kapitál, o volbu povolání, o volbu
partnera atd. – všechny tyto činnosti prováděné na úrovni rodiny mají takovou podobu,
aby vedly k reprodukci sociálního postavení z jedné generace na druhou. Všechny tyto
činnosti jsou z určitého úhlu pohledu provedeny tak, že nemají-li zlepšit sociální pozici
člověka ve společnosti, mají ji alespoň stvrdit. Přitom nemusejí být vůbec samotnými
aktéry takto formulovány a reflektovány.
Přitom by bylo jistě chybou Bourdieuho číst z hlediska utilitaristické teorie
jednání nebo dokonce ho vidět ve světle teorie racionální volby. Tyto teorie ukazují
aktéra jako osobu, která jedná tak, aby dosáhla co největšího zisku, co největšího užitku
ve formě ekonomického kapitálu. Tyto teorie naprosto selhávají při vysvětlení situací,
kdy jedinec tímto způsobem nejedná, kdy má příležitost akumulovat ekonomický
kapitál a nedělá to. Například situace, kdy matka zůstává s dítětem po jeho narození
doma po dobu delší než je nezbytně nutná a přitom ji na trhu práce uniká ekonomický
příjem, se jeví z hlediska teorie racionální volby jako neracionální. Nebudeme-li se
ovšem soustředit pouze na ekonomický kapitál a připustíme-li spolu s Bourdiem, že
také jiné kapitály hrají ve společnosti roli, uvidíme, že jednání takové matky je
racionální, protože se za ním skrývá investice do kulturního kapitálu dítěte, který lze
zužitkovat na poli vzdělávání.
Motorem lidského jednání proto není podle Bourdieuho ekonomický užitek a
zisk, ale především hlad po důstojnosti, touha po sociálním statusu. Je to sociální
postavení, o co lidé usilují a na co orientují veškeré své jednání a strategie. Toto
postavení, tuto důstojnost nelze získat nikde jinde než ve společnosti, protože je odvislá
od druhých, od jejich úsudku, od jejich názoru a postoje. Postavení je spojeno s úctou,
oprávněními, chováním, nároky a požadavky, tedy v širším slova smyslu se jménem,
místem, funkcí a především smyslem. Je to prvek, s jehož pomocí lze vzdorovat
absurditě a nahodilosti lidské existence, je to jistota v nejistém a proměnlivém světě.
Z hlediska této jistoty, této žízni po důstojnosti spojené se sociálním zakotvením,
musíme vnímat veškeré lidské jednání.
10
Literatura
Bourdieu, Pierre: „Reproduction culturelle et reproduction sociale.“ Social Sciences
Information 10 (1971), č. 2, str. 45-79.
Bourdieu, Pierre: „Les stratégies matrimoniales dans le système de reproduction.“
Annales 27 (1972), č. 4-5, str. 1105-1127.
Bourdieu, Pierre: La distinction: critique sociale du jugement. Editions de Minuit, Paris
1979.
Bourdieu, Pierre: La noblesse ďÉtat: grandes école et espirit de corps. Editions de
Minuit, Paris 1989.
Bourdieu, Pierre: „Stratégies de reproduction et modes de domination.“ Actes de la
recherche en sciences sociales (1994), č. 105, str. 3-12.
Bourdieu, Pierre: In Other Words: Essays toward a Reflexive Sociolog. Polity,
Cambridge 1990a.
Bourdieu, Pierre: The Logic Of Practice. Stanford University Press, Stanford 1990b.
Bourdieu, Pierre: Teorie jednání. Karolinum, Praha 1998.
Bourdieu, Pierre; Wacquant, Loic J. D.: An Invitation to Reflexive Sociology. University
of Chicago Press, Chicago 1992.
Wacquant, Loïc: „Pierre Bourdieu.“ In: Rob Stones (Ed.): Key Sociological Thinkers.
Maccmillan, London 1998.