Slovenské Národné Divadlo: LOUSKÁČEK

Vydání 1. • Prosinec 2013 • Vydavatel: Smile by horse o.p.s. • tisk: Tiskárna Kyjov • Neprodejné
přináší úsměv
MILUJI ŤĚ
Dívat se a mlčet …
Ne !
Zavřít oči a dívat se …
do Duše
Tvé
Povzdechem listy Tvé knihy obracet
… poprosit oheň, ať nepraská
Ať v naprostém tichu
slyšet je
Naše Láska
Barbora
Slovenské Národné Divadlo:
LOUSKÁČEK
2
smile úvodník
Drazí přátelé,
přejeme vám nádherné prožití vánočních svátků,
především ve zdraví,
s milou či milovanou bytostí,
pod stromečkem aspoň ušlechtilou myšlenku,
dobré slovo nebo nejlépe dobrý skutek.
A nezapomeňte:
„Láska je veličina, která se dělením násobí"
Děti z Dětského domova Hodonín a vaše smilebyhorse.cz
smile dobrůtkárna
Recept na lásku
Uvědom si, že nikdo nepřišel na tento svět dělat ti pomyšlení, žít tvé předsta‑
vy, plnit tvé sny. Jen Ty sám. Nesuď a neodsuzuj. To, že někdo nekoná v soula‑
du s tvým charakterem, neznamená, že je špatný a odsouzeníhodný.
Zasej si do srdce semínko Tolerance a Odpuštění. Přináší to úlevu a rozpouští
ledy.
Chovej se k ostatním tak, jak bys chtěl, aby se oni chovali k tobě.
Neočekávej, předejdeš rozčarování. Raději přijímej realitu a věz, že všechno
zlé je na NĚCO dobré. Čas vždycky ukáže.
Tvé myšlenky, slova, skutky jsou jen a jen Tvoje. Neukvapuj se, i volba, co
s nimi uděláš, je jen a jen Tvá.
smile srdcaři
V tomto svátečním čísle, které je zároveň prvním vydáním našeho periodika
oficiálně registrovaného ministerstvem kultury, bychom chtěli poděkovat
všem dobrým duším, které pomáhají komukoliv na světě.
Lidem, kteří foukají bolístky, naslouchají, hladí, přispívají potřebným, zajímají
se o ně, omezují se, angažují se, soucítí, dávají naději, šíří dobro, rozdávají
lásku a není jim prostě jedno …
3
smile Turistické zajímavosti
St. Pölten
hlavní město Dolního Rakouska a festivalů
Vážení a milí čtenáři a čtenářky,
Jak si užíváte listopadového počasí? Předpokládám, že Vám
tento přechodný měsíc není zrovna po chuti. Na druhou stranu
si už víno hoví v sudech, stavy pálenky byly u mnoha lidí ra‑
pidně navýšeny a děti poslušně chodí do školy (nebo za školu).
Já si sedím v Praze v kanceláři a jsem ve finálové fázi mé praxe
na Rakouském kulturním fóru. A poté mě čeká návrat do mého
rodného města St. Pölten.
V minulých číslech jsme se poměrně podrobně zabývali vi‑
nařskou a kulinářskou oblastí Wachau. A protože je čas přejít
k novým tématům a zážitkům, je třeba také najít odpovídající
přemostění – tím bude právě St. Pölten.
Ospalé asi 50ti tisícové městečko vás až na barokní historické
centrum nijak nenadchne. Když se však odvážíte k bližšímu
seznámení, budete až překvapeni kulturním zázemím. Na
náměstí, kde se nachází i radnice, je několik moderních kaváren
a k tomu dokonce kinokavárna Cinema Paradiso, která byla v
roce 2006 oceněna cenou European Cinema of the Year. Dále
se na náměstí nachází krajské divadlo, jehož počátky se datují
k roku 1820. V centru se nachází obrovské množství tradičních
rakouských kaváren a paleta různorodých restaurací (Indie,
Řecko, Turecko, Japonsko). Dalším významným kulturním
centrem je kulturní dům Festspielhaus, kde se nejen konají
koncerty rozličných filharmonií, jazzbandů a alternativní hud‑
by, ale také taneční představení a prestižní hudební soutěže pro
mladé muzikanty. Mezi interprety najdeme jména z různých
koutů Evropy a celého světa. Samozřejmě jsou v Sankt Pöltenu
i muzea a galerie, které návštěvníky určitě okouzlí.
Místem, kde se pořádají největší akce, je komplex FAZ. Zde
se konají hlavně velké hudební festivaly jako například FM4
Frequency Festival (Korn, The Cure, Placebo, The Black Keys,
Dispatch, Billy Talent, The Fratellis a další) nebo Beatpatrol
(Steve Aoki, Hardwell).
Co se týče politického dění v St. Pöltenu, sídlí zde zemská vláda
Dolního Rakouska v čele se zemským hejtmanem (v Rakousku
Landeshauptmann) Erwinem Pröllem. Starostou je momentál‑
ně Matthias Stadler.
Zázemí pro sportovní vyžití je stejně jako u kultury téměř
neomezené. Od posiloven, fotbalových hřišť, přes lezecké stěny
až k tenisovým kurtům zde najdete vše, co uspokojí vás i vašeho
sportovního ducha.
St. Pölten je poměrně zelené město a prostoru k procházkám
je také mnoho. Je zde několik parků. Podél řeky Traisen je vy‑
budována cyklistická stezka. Dále je zde i několik jezírek, které
vás v létě příjemně ochladí. V blízkém okolí se nachází mnoho
lesů, ve kterých si každý houbař přijde na své. Častokrát se zde
setkáte s mloky a říčními raky.
St. Pölten je město pro staré i mladé. Není tu tolik pohybu jako
ve Vídni, ale dá se tu skvěle odpočinout a zároveň se nadýchat
kulturního vzduchu. A kdyby vás to přeci jen nebavilo, Vídeň je
25 minut vlakem a Wachau ani ne půl hodiny autem…
Gregor Mikesa
4
smile Rozhovor
Schöller Weinboutique
ZA HRANICEMI VŠEDNÍCH DNŮ na dohled od Valtic, v příhraničním
Schrattenbergu, kde mladí vinaři přebírají kormidla…
…Pokud chcete ochutnat opravdu vyjímečné mladé víno
a užít si při tom „echtovní“ rakouské „Heuriger“, nezbyde
mi, než vám doporučit výlet do blízkého Schrattenbergu na
moravsko‑rakouské hranici.
Jedenatřicetiletý nadšenec z Kremže, (který se dle mnohých mu‑
sel asi zbláznit), koupil víceméně zajeté vinařství a začal si podle
svého hospodařit. 4,7 ha vlastních vinic, víc než hektar v nájmu,
sklep, vinárna – to je pověstné tradiční „Heuriger“, kde si sedne
na 60 lidí, kde voní a hřejí kamna a smích se nese až do spících
vinohradů… Prostě práce nad hlavu, v cizím prostředí plném
zvědavců a proroků.
Náš nový kamarád s čistou duší a čistým srdcem, vinař a nimrod,
neustále v doprovodu veselé fenečky drsnosrstého jezevčíka
jménem Luna. Distingovaný a slušný člověk s velkými plány a
nadějemi – Rolland Schöller.
Jeho první produkt, Veltlínské zelené 2013, ze mne udělalo oka‑
mžitě jeho fanynku. Úžasná zlatozelená barva, překrásná vůně,
plná chuť a mnou tak strašně milovaná kyselinka v extraktivním
víně - nádhera :-).
Nakonec, co vám budu povídat, přijďte se podívat a pochutnat si
nejenom na víně. Jeho „Heuriger“ vás nadchne i vynikající stu‑
denou kuchyní plnou rakouských dobrot. Až do 15. 12. od čtvrtka
do neděle od 16 do 22 hodin. Pokud to v předvánočním shonu
nestihnete, otevírá se zas v půli ledna na plné tři měsíce.
Těší se Rolland Schöller
Tomáš Kosík - přeprava a doprava osob
+420 776 256 156
Jeďte s Kosem
!
za svým nosem
e-mail: [email protected], facebook.com/PrincExpres
5
smile Rozhovor
První Gurmet shop v Břeclavi
Francouzský paradox
Často dostávám otázky k
významu loga naší společ‑
nosti, které pro nás vytvořila
firma TISK PÁLKA, s.r.o. z
Břeclavi. Základem je žlutá
a červená barva, představují
bílé a červené víno. Barvy,
resp. bílé a červené víno,
jsou spojeny do tvaru srdce
jako symbol toho, že víno má
pozitivní vliv na naše zdraví.
Ale zvláště zdůrazňuji, pokud
se pije v rozumném množství.
„Rozumné množství“ je velmi
individuální míra. Mezi lékaři
je obecně známa skutečnost,
že je vhodné konzumovat sklenku vína denně. V případě žen je
tomu skutečně tak, denně by měly vypít asi dvě až tři decilitry
vína. Muž si naproti tomu může dovolit až deci čtyři. Co je však
stejně důležité, je pravidelnost. Za pravidelností se skrývá denní
příjem. Pokud denně vypijeme uvedenou skleničku nebo dvě,
je prokázáno, že lékaři doporučovaný postup má kladný účinek.
Jestliže si některý den víno nedáme, pak se nic nestane a roz‑
hodně to nezanechá negativní vliv na našem zdraví. Nedoporu‑
čuje se zmíněný deficit dohánět sklenkou vína další den nebo
snad tím, že vypijeme láhev jednou týdně v průběhu večera.
Rakousko a také západní část Německa. Také testy na králících,
které provedli vědci Wistarova ústavu anatomie a biologie ve
Filadelfii, prokázaly pozitivní účinky vína. Smyslem jejich práce
bylo porovnat účinky vína, piva a tvrdého alkoholu při ochraně
před aterosklerózou. Nejlépe ze srovnání vyšlo červené víno.
Tím bylo také prokázáno, že za pozitivními účinky na zdraví
nestojí alkohol jako takový, ale musí to být jiná látka, která je
obsažena ve víně.
Také se vedou diskuse o tom, které víno je zdravější. Zde bych
přeskočil o pár let zpátky, přesně do roku 1819, kdy irský
lékař Samuel Black popsal jev zvaný „Francouzský paradox“.
Francouzským paradoxem označujeme skutečnost, že lidé žijící
ve Francii trpí relativně nízkým výskytem akutních srdečních
příhod, a to navzdory nezdravému způsobu života. Je známo,
že Francouzi jedí s oblibou jídla s vyšším obsahem tuku, kouří
více než průměrný obyvatel jiné země, méně cvičí, a přesto trpí
menším výskytem infarktů než většina obyvatel Evropy. Co
dělají Francouzi jinak?
Autor: Mgr. Miroslav Čapka
Odpověď na tuto otázku hledalo mnoho vědců a vědeckých
týmů dlouhou dobu. Postupně se docházelo k závěru, že za fran‑
couzským paradoxem stojí pravidelné pití vína. V roce 1979 bylo
totiž zjištěno, že v zemích, kde je naprosto obvyklá konzumace
vína, dosahovala úmrtnost na ischemickou chorobu srdeční
podstatně nižších hodnot než v zemích, kde víno takovou tradici
nemělo. Mezi tyto země se zařadily Francie, Itálie, Španělsko,
Další výzkumy tedy byly zaměřeny do oblasti vína a jeho látko‑
vého složení. Výsledkem bylo objevení resveratrolu. Zázračné
působení resveratrolu má být založeno na jeho antioxidačních
vlastnostech, tedy na zamezování účinku tzv. volných radikálů,
jež poškozují buňky. Má spouštět procesy, které chrání genetic‑
kou informaci buněk.
Proč je tedy červené víno „zdravější“ než červené? Protože má
větší obsah antioxidantů, kam patří také resveratrol. Důvodem
je skutečnost, že se při výrobě červeného vína nechává slupka
hroznu po určitou dobu fermentovat. Je to právě slupka bobule,
která je zdrojem zmíněné látky. Bílé víno nezůstává při fer‑
mentaci na slupkách, a proto jsou v něm antioxidanty obsaženy
v menším množství. Množství antioxidantů ovšem nezávisí
pouze na barvě vína a technologii zpracování hroznů, je rovněž
ovlivněno půdou a dalšími faktory jako je např. filtrace vína. Ale
o tom třeba zas někdy příště.
6
smile Koně
Slovenský Teplokrevník
ušlechtilý, široce nasazený na trup. Má vý‑
razný kohoutek, přecházející ve výborně
utvářený trup, široký rovný hřbet, který
je delší. Hrudník je dostatečně hluboký.
Široká záď je dobře osvalená, kříž je rovný
a bedra jsou dobře vázaná. Osvalení bérce
je mohutné, zůstává v souladu s celko‑
vým vzhledem. Toto plemeno má hodně
robustní trup a velmi kvalitní končetiny.
Fundament nohou je silný, korektní,
hlezna jsou dobře utvářená. Kopyta jsou
pěkně tvarovaná, pevná. Svou velikostí
se však zdají poněkud malá v poměru k
velmi statnému tělu.
Jerda a Pavlínka
Všichni teplokrevníci pocházející z
bývalého Československa jsou plemena,
která vznikla v době Rakouska-Uherska.
Na vývoji tohoto plemene se podílelo
mnoho vlivů (český, maďarský, rakouský,
ale i polský). Základem však zůstává vliv
uherských plemen. Slovenský teplokrev‑
ník z Topoĺčianok je založen především na
plemenech Nonius, ale měl zde také vliv
kmen Przedswit, Gidran a Furioso.
Původně se v chovu západoevropská ple‑
mena skoro vůbec nepoužívala. K přílivu
krve trakénských a hannoverských koní
došlo až v nedávné době.
Na Slovensku byl chován slovenský tep‑
lokrevník ve třech výkonnostních typech
(těžkém, lehkém a středním). Dnes se na
Slovensku chovají koně kmene Nonius
mohutného a kostnatého typu s všestran‑
nou užitkovostí. Od roku 1995 je toto
plemeno chováno na základě oprávnění
k vedení plemenné knihy, které bylo vy‑
dáno Ministerstvem zemědělství ČR dne
13. 10. 1995. V České republice je vedena
plemenná kniha slovenského teplokrevní‑
ka. V roce 2004 zde bylo zaregistrováno 55
plemenných hřebců a až 900 klisen.
Slovenský teplokrevník je moderní
mnohostranný kůň. Má střední tělesnou
stavbu, trup je mohutně stavěný s obdél‑
níkovým rámcem. Má ušlechtilou hlavu
s rovným nebo mírně štičím profilem.
Krk slovenského teplokrevníka je štíhlý,
Slovenský teplokrevník vyniká jezdec‑
kými vlastnostmi a má dobré, energické
chody. Slovenský a český teplokrevník
nezapřou svůj smíšený původ. Obě ple‑
mena jsou stále na programu šlechtitelů.
Představitelé slovenského teplokrevníka
jsou pevní s dobrou tělesnou konstrukcí.
Mají mnoho znaků připomínající kočárové
předky, ovšem s proměnlivou mechani‑
kou pohybu. Slovenský teplokrevník se
zpravidla dožívá vysokého věku. Mezi
jeho dobré vlastnosti patří to, že se těší
dobrému zdraví, je vytrvalý, navíc také
skromný a nenáročný s velmi dobrác‑
kou povahou. Je ovšem živější než český
teplokrevník a často mívá až ohnivý
temperament. Ale i přesto je velmi dobře
ovladatelný. Nejčastějším zbarvením
tohoto plemene je ryzák a hnědák. Výška
v kohoutku slovenského teplokrevníka
je 163 až 170 cm. Slovenský teplokrevník
je všestranně využívaným koněm. Pro
své energické chody slouží i jako lehký
kočárový kůň, lehká tělesná stavba ve
spojení s vysokou výkonností a živěj‑
ším temperamentem přináší vynikající
jezdecké vlastnosti s vysokým skokovým
potenciálem. Nezřídka je také využíván
pro rekreační ježdění. Jeho majitel by
měl být již zdatnějším jezdcem a počítat
s živým temperamentem slovenského
teplokrevníka.
7
smile Nezapomenutelní
Vladimír Sečkář z Moravské Nové Vsi
Jednu z nejkrásnějších básní o víně napsal
básník Oldřich Mikulášek po návštěvě
sklepa v řádku u novoveského nádraží.
I když víno, které oslavil, vytvořil Jan
Sečkář, znal se básník velice dobře i s jeho
otcem. Pan Vladimír Sečkář (1901-1980)
patřil ke skutečným osobnostem. Skrom‑
ný člověk, rolník, neobyčejně vzdělaný
a zvídavý, masarykovec svobodné mysli.
Ne náhodou – ba právě proto – si ho
vytypovala StB v roce 1950 k inscenova‑
né akci. Za údajné napomáhání k útěku
za hranice nasazeným provokatérům,
které pohostil a nechal přenocovat, ho
obžalovala a nechala odsoudit na deset let
do kriminálu. Jeho vzpomínky na tu dobu
vyšly pod názvem Jel jsem orat v časopise
ZVUK (1/2005); měly by být pro zájemce
dostupné v místní knihovně. Po návratu
z vězení se na týden doma uzavřel a svého
malířského nadání využil k tomu, aby
nakreslil půdorys věznice v Leopoldově,
kterou jako člen zednické čety plánovitě
odkrokoval a uložil si do paměti.
Jednou – to mu už bylo přes sedmdesát
- mně vysvětloval, že jízdní kolo nemá
proto, aby na něm jezdil, ale aby ho vodilo.
Ve svém sklípku pobýval přes celý den,
v zimě přitápěl posekaným révím a vítal
skleničkou kolemjdoucí a náhodné pout‑
níky. Měl rád mladé lidi. Ptal se, co je kde
nového, chtěl slyšet jejich názory. Víno,
které naléval, bylo cestou k rozmluvě.
Mezi pravidelnými návštěvníky sklípku
Vladimíra a Jana Sečkáře nechyběli kromě
Oldřicha Mikuláška a jeho ženy Věry,
spisovatelky, redaktorky a po roce 1990
ředitelky brněnského televizního studia,
i další významní lidé – zejména básník
Jan Skácel. Možná sem zamířily i kroky
spisovatele Jaromíra Tomečka, který vždy
rád vzpomínal na Moravskou Novou Ves
a svého přítele Vránu z parního mlýna.
O dalších vzácných hostech sklípků u trati
někdy jindy…
Miroslav Plešák
Oldřich Mikulášek
ÓDA NA SEČKÁŘOVO ČERVENÉ
Až v tichém sklípku
Jana Sečkáře
budeme čekat na červené
jako na čáře života a smrti,
než ve sklence se zachvěje
a sklene pradávnou žízeň s chutí
po révové krvi –
roztají nám v srdci závěje
a i u poslední krůpěje
budeme vždycky prví.
A někdy i poslední
u té mladé, prvé,
když na návsi se rozední
a my až po hrdlo
budeme plní ještě mladší krve.
Vladimír Sečkář (1901-1980), foto: Jan Svoboda
SUCHÉ STAVBY - SÁDROKARTONOVÉ PRÁCE
KVALITNĚ - SPOLEHLIVĚ - S CERTIFIKÁTEM
www.sadrokartony-suchy.4fan.cz
+420 608740309
8
smile Povídání
Povídání borové
druhů a její areál zahrnuje mírné pásmo
severní polokoule až k pásmu subpolár‑
nímu. Některé druhy mají docela hezká
„příjmení“, některá si připomeneme.
Borovici lesní jsme si říkali, u nás známá
je i borovice černá s šedivou kůrou
a tmavším jehličím, jejíž starší stromy
vzbuzují „elegantně ponurý“ dojem.
Pak je to horská kleč čili kosodřevina,
borovice vejmutovka s dlouhým, jemným
jehličím, borovice limba, tu můžeme
potkat na Slovensku v Tatrách, borovice
sibiřská, borovice jedlá, borovice těžká,
borovice osinatá, pinie středomořská,
borovice banksovka, borovice sladká
a tak dále a dále... Mezi druhy jsou rozdíly
ve vzrůstu a vzhledu a některé se dožívají
úctyhodného věku. Vedle známých sek‑
vojí je za nejvíc dlouhověký strom světa
považována borovice osinatá, která se prý
může dožít až 5000 let.
Hezký den. Listí ze stromu už opadlo
a spokojeně si tleje, a tak na chvilku
zabrousíme do světa stromů jehličnatých.
Ty se na nás budou zeleně usmívat i teď,
kdy listnáče odpočívají. Tedy, jehličnany
odpočívají taky, jen ne tak okatě...
„Bory šumí po skalinách“, zpívá se v naší
hymně, tak si povíme něco o borovici.
Borovice - elegantní to dáma s bujnou,
nepěstěnou kšticí tmavě zelených vlasů
a rezavě hnědou pletí , voní pronikavě
do dálky, že se za ní otočí kdejaký dub.
No dobře, tak ne dub, ale smrk určitě.
Mluvím teď o naší nejznámější borovi‑
ci, borovici lesní. Je vysoká až 40 metrů
a dožívá se do 350 let. Nejen po skalinách,
šumí si vesele i v písčité, suché půdě
s dostatkem světla, je odolná vůči větru
a mrazu, taková dáma do nepohody.
Přirozeně roste ve vyšších polohách, u nás
na jih Moravy ji vysadil člověk z hospo‑
dářských důvodů až později. Borovice
je druhově velmi rozmanitá, kolem 100
Borovice byla odpradávna ceněna nejen
pro své dřevo. Borovice limba a sibiřská
plodí jedlé a velmi chutné a výživné
oříšky a kdo má rád těstoviny a zná pesto,
tak ví, že důležitou složkou pesta jsou
piniové oříšky, tedy oříšky již zmíněné
pinie středomořské. Vnitřní část kůry bo‑
rovice jedlé se vaří, třeba jako špagety, je
sladká, je možno ji sušit a používat místo
mouky. Tato i jiné borovice mají sladkou
pryskyřici, která se dá ztužit a použít
jako žvýkačka. Takže, vážení zahrádkáři,
když vám pomrznou meruňky, zkuste
to s borovicí ... Borovice je léčivá, nálev
z pupenů má protizánětlivé účinky, zevně
se používá na vyrážky a revma. Terpe‑
nické silice působí blahodárně na osoby
trpící astmatem a jinými dýchacími
poruchami, proto se borovice sázeli
kolem plicních sanatorií. V borovém lese
je prý ve vzduchu míň bakterií, než ve
sterilním pokoji v nemocnici. Až budete
potřebovat vyoperovat třebas kuří oko,
nemusíte s tím zrovna na Homolku, stačí
do Bzence... Kdysi jsem si myslel, že i boro‑
vá voda je z borovice, ale to už je hodně
dávno. Borovicová pryskyřice se používá
při výrobě barev, laků, rozpouštědel,
leštidel, kalafuny. Borovice se pro svou
nenáročnost a schopnost zpevňovat svahy
vysazuje jako rekultivační strom, proti
erozi do písčitých půd. Pokud jezdíte rádi
vlakem, zkuste se někdy projet na úseku
mezi Rohatcem a Bzencem - Přívozem,
některé samostatně stojící stromy oprav‑
du stojí za podívání. Krásné borovice
černé rostou ve valtickém zámeckém
parku, neméně krásné vejmutovky poblíž
Nového dvora u Lednice a sám mám pár
oblíbených, které vždy jednou za čas zajdu
navštívit.
Borové dřevo je z našich dřevin nejbohat‑
ší pryskyřicí. Je měkké, pevné a pružné,
díky pryskyřici dost trvanlivé a odolné
vůči povětrnosti i vůči hmyzu a houbám.
Jeho mladé bělové dřevo je smetanově
bílé, vyzrálé jádrové má oranžově hnědou
či rezavou barvu, s výraznými letokru‑
hy. Bělové dřevo trpívá zamodráváním.
Z borového dřeva se vyrábí okna a dveře,
zárubně, trámy, z borovice černé pražce.
Byla a je důležitým materiálem ke stavbě
lodí. Nábytek z borovice prý odpuzuje
moly. Dobře se štípá, je výhřevná, víc ale
čadí. Hůře se moří, lepí a přijímá nátěry.
Při obrábění rychle zanáší nástroje i bru‑
sivo. Avšak její vůně a krása nás neodradí.
Některé druhy, například borovice limba,
mají dobře zarostlé krvavě červené suky,
které působí velmi dekorativně na ná‑
bytku a na obložení. Na obrázku vidíte
tužkovník (bez tužek)a ten je ze dřeva
borovice vejmutovky.
V keltském horoskopu znamení boro‑
vice vychází na období od 21.2. do 2.3.
a od 25.8. do 3.9. Lidé, narození v tomto
znamení, se vyznačují dobrosrdečností
a inteligencí, houževnatostí a schopností
jít pevně za svým cílem. Bývají impulsivní
a idealističtí. Známou osobností, naroze‑
nou ve znamení borovice, byl například
Bedřich Smetana.
A na závěr malou historku. Ve věku
asi 12 let jsem si přečetl v moudré knížce
pro mladé vědce, chemiky a jiné pokustó‑
ny, kterak z mladého borového jehličí vy‑
robit destilací voňavku. Mladé jehličí jsem
sice na podzim nesehnal, ale po obejití
tohoto a jiných nepodstatných detailů se
mi podařilo, za pomoci konvice, skleněné
trubičky, čistého lihu, vody, elektrického
vařiče a svatého Tritola, patrona všech py‑
rotechniků, vytvořit asi polévkovou lžíci
tekutiny, vůní připomínající terpentýn.
Takže , podařilo se!!!
Přeji krásné zimní dny.
Filip Šumbera
9
smile Povídání
Zrozen pro rychlost a život na útěku...
Ačkoli pravidelne píši o dravcích, dovolila
jsem si trošku pozměnit předmět pozornosti.
Dnes bude řeč o šelmě kočkovité, která je
taky skvělým lovcem a současně je nejrych‑
lejším suchozemským tvorem. Představte si,
že jedete po dálnici maximální povolenou
rychlostí a podél vašeho auta běží zvíře. A ne
jen tak nějaké. Tvor, který dokáže zrychlit
z nuly na stovku v průběhu 3-4 sekund.....
to je něco, že? Napověděla jsem vám trošku,
a tak vím, že už tušíte, o kom si budeme
právě povídat....O zvířeti tak rychlém, že utí‑
kat před ním dokáže jenom jeho přirozená
kořist, gazela. Gepard štíhlý, latinsky Aci‑
nonyx jubatus. Tato nádherná štíhlá kočka
s elegantní kůží je unikátním sprinterem.
V současnosti žije většina těchto šelem v roz‑
sáhlých travnatých savanách Afriky a ost‑
růvkovitě i ve střední Asii. Tyto odhady se
mírně různí a někdy se pohybují i kolem 10
000. V minulosti žili gepardi po celé Africe,
kromě oblastí pralesů, a v Asii od Arabského
poloostrova až po Indii. Asijští gepardi jsou
skoro úplně vyhubeni, až na malé procen‑
to, a v Africe žije něco přes 10 000 zvířat,
a proto se dostali na listinu ohrožených
zvířat. Živí se zajíci, gazelami a antilopami.
Tato šelma s nápadně dlouhýma nohama loví
úplně jinak než ostatní kočky. Nepozorovaně
se přiblíží k stádu a oběť si vyhlídne. Pak
z úkrytu prudce vyrazí, doběhne ji a srazí
úderem předních nohou k zemi. Následně
za krk odtáhne do vysoké trávy, kde ji nic ne‑
ruší při jídle. Technika lovu spočívá v honu,
který je pro geparda v otevřené krajině
přirozený. Při běhu se dotýká země vždy jen
jednou končetinou, přičemž při každém 7-8
metrovém skoku jsou dvě fáze, během nichž
se nedotýká země vůbec; právě v těchto mo‑
mentech vypadá gepard na fotkách nejlépe
– vypadá to, jako by letěl. V plné rychlosti
dokáže gepard udělat takové skoky za
sekundu tři! Specialitou jejich běhu je schop‑
nost v pohybu manévrovat díky extrémní‑
mu zpomalení a zrychlení. Využívá k tomu
své aerodynamické tělo tvořené dlouhýma
nohama, poměrně malou hlavou ke svému
tělu, hbitým ocasem, který slouží jako kor‑
midlo při rychlé změně trasy, a mimořádně
pružnou páteří, která jeho tělo vymršťuje
jako ocelová pružina. Postavou a pohyby
připomíná spíš chrta než kočkovitou šelmu.
Také gepardí srdce a plíce mají na rychlost
velký vliv. Zatímco v „normálním provozu“
se gepard nadechne za minutu šedesátkrát,
při běhu se tato frekvence zdvouapůlnásobí.
I tak však gepard zvládne běžet jen asi 30
sekund, pak mu dech dojde. Když kořist ne‑
dostihně během několika vteřin, lov vzdává,
protože tohle vražedné tempo dlouho nevy‑
drží Je to jediná kočka, která nemá zatažitel‑
né drápy, kromě jednoho, a ty pak také slouží
k lepšímu odpichu při běhu. Právě tvar ge‑
pardí tlapy a opomenutých drápů dal základ
vzniku běžecké boty Tretry. Samci i samice
žijí odděleně, ale i v párech. Mohou se pářit
v průběhu celého roku. Samice po 90-95
denní březosti vrhne 1-5 mláďat. Při shánění
potravy totiž musí mláďata opustit, a tak se
až 90% gepardů nedožije dospělosti. Malí
gepardi následují matku kolem šestého
týdne a jsou odstaveni ve věku 3-6 měsíců.
S matkou zůstávají cca 13-20 měsíců a učí se
lovit. Teprve tehdy jsou připraveni prožít ži‑
vot samostatně, prožít život na útěku. Jejich
dlouhá šedá kožešinka jim poskytuje dobré
maskování v trávě a připomíná zbarvení
agresivního medojeda kapského k odstrašení
potenciálních lovců. Matka pro ně loví, vrací
se pro ně a vede je k ulovené kořisti. Tito
tuláci nikdy nenocují na tom samém místě.
Jsou velmi bezmocní, tak je matka stěhuje
každých pár dní, protože lvi a jiní predátoři
zabíjí její mláďata. Gepardi rádi vydávají růz‑
né zvuky – předou, vrčí, štěkají, kňučí... Když
je vidět pohromadě více gepardú, jde určitě
o matku s mláďaty, která jsou už ve věku
asi jednoho roku skoro stejně velká jako ona.
Až je samice opustí a znovu se páří, souro‑
zenci zůstávají spolu jěště několik měsíců.
Tento tvor je pro svou rychlost, krásu
a lovecké schopnosti obdivován a cvičen
k lovu už od dob starověkého Egypta.
Právě staří Egypťané uctívali kočičí bohyni
Mafdet s gepardí podobou a faraoni chovali
zkrocená zvířata. Také ve starém Římě je
vysoká šlechta chovala jako domácí mazlíčky.
Asi nejsilnější spojení geparda s člověkem
bylo odpradávna při lovu v oblastech Asýrie
a Persie a u indických maharádžú. Po do‑
bytí Persie toto umění lovu převzali velcí
mongolští chánové. Za jejich vlády a v časech
křižáckých výprav se dostalo až do Evro‑
py. Lovecké gepardy vozili v těch dobách
ve střední Asii na lehkých vozících, Jejich
vůdce je držel na šňůře upoutané kolem
beder a s čepičkou na hlavě. Mongolové
a Arabové je naopak měli za sebou na koních
na speciálních sedlech. Lovit s gepardem
tímhle stylem klade důraz na osobnost
člověka, aby uměl citlivě sladit harmonii člo‑
věka, koně a geparda. A na závěr ještě jedna
perlička pro vás. Ať budete hledat, jak chcete,
nikde nenaleznete zmínku o tom, zda někdy
gepard napadl člověka......
Kdysi běžný na třech kontinentech včetně
Evropy a vzácný jako cvičený lovec pro svého
majetného pána, placený ve zlatě, dnes vzác‑
nější kvůli hrozbě vyhynutí svého druhu.
Potřebují volný pohyb a klec jim nesvědčí.
Jen několikrát se podařilo rozmnožit ho
v zajetí. Příčiny mnoha nezdarů chovatelů
nejsou známy. Snad pramení z nedokonalé
znalosti jeho života ve volné přírodě. Proto
bych chtěla vyzdvihnout snahy o jejich
zachování a poděkovat všem chovatelům
s dobrými úmysly.
Slyšeli jste o tom, proč mají gepardi pod oči‑
ma černé pruhy? Legenda vypráví o velké
sourozenecké lásce gepardů, které opustila
jejich matka, ale stále ji milovali. Mladá
gepardice Echu šla ráno na lov, bratři ještě
spali. Když z dálky zacítila dým ze vzníce‑
né suché trávy, vrátila se k nim, slyšela už
jenom jejich pláč.Ale už byli v plamenech
a nemohla je nijak zachránit. Plakala dlouho
na ohořelé skále a nechtěla je opustit , i když
byla hladová. Pak v dáli uviděla dalšího
geparda a poznala v něm svojí matku, ta jí
řekla: „ Já jsem od vás neodešla, nikdy bych
to neudělala...“ Smutně se podívala na oho‑
řelá mláďata a řekla jí: „ Pojď se mnou Echu.
Osud nezměníš.“ Jenomže Echu nemohla,
neměla sílu. Tak ji gepardí matka odnesla
s sebou.... Po čase se Echu vzpamatovala a na‑
brala sílu, ale na tváři jí zůstaly dva černé
pruhy od černých slz, které ronila za své sou‑
rozence. A všem jejím potomkům ty pruhy
zůstaly. Navždy....
....a proto, že je prosinec a navádí mě to
k nostalgii, chtěla bych poslat pozdrav
do zvířecího nebe těm gepardům, kteří
už opustili tuhle krásnou Zemi....a poslat
moje pohlazení tomu, který mi dovolil podí‑
vat se mu přes jeho krásné tmavé oči do jeho
toulavé duše.
Sbohem, budeš nám moc chybět..
Andrea Dušínská
10
smile Balet
LUSKÁČIK – príbeh vianoc
Námetom ku skomponovaniu baletu
Luskáčik bola francúzska verzia rozprávky
Ernsta Theodora Hoffmana od Alexandra
Dumasa st. Čajkovskij do partitúry vložil
vlastné spomienky na detstvo a s ním spo‑
jené detské hry. Jeho hlavnou inšpiráciou
bol svet detí, svet čistoty, radosti a bezhra‑
ničnej fantázie. Hudba, ktorá si vyslúžila
prívlastok „symfónia detstva“, oplýva
úžasnou melodickosťou a snovosťou. Spolu
s Labutím jazerom a so Spiacou krásavicou
je ďalším z Čajkovského diel, ktoré výraz‑
ne posunuli baletné umenie vo svete.
Prvá premiéra Luskáčika sa konala v roku
1892 v Mariinskom divadle v Petrohrade
s libretom Mariusa Petipu a v choreografii
Leva Ivanova. Ten do baletu vložil veľa ori‑
ginálních postáv a postavičiek, civilných
gest, hravosti. Luskáčik sa dožil množstva
ďalších uvedení a stal sa trvalou súčasťou
repertoáru svetových baletných súborov.
V Rusku balet inscenovali najvýznamnejší
choreografi, akými boli Alexander Gorskij
v roku 1917, Lopuchov v roku 1929 a Vasilij
Vajnonen. Jeho inscenácia mala premiéru
v roku 1934 v Kirovovom divadle a dodnes
patrí k najhranejším a najoceňovanej‑
ším na svete. Jurij Grigorovič inscenoval
Luskáčika v roku 1956 vo Veľkom divadle
v Moskve. Na západe Luskáčika prvý raz
uviedol Nikolas Sergejev v Sadler´s Wells
Ballet. K najslávnejším inscenátorom
Luskáčika v západnej Európe patria Rudolf
Nurejev, John Cranko, John Neumaier
a ďalší. V Amerike dielo prvý raz pred‑
stavil súbor Ballet Russe de Monte Carlo
v roku 1940. V roku 1954 uviedol svoju ver‑
ziu Luskáčika George Balanchine pre New
York City Ballet, Michail Baryšnikov
vytvoril modernejšiu verziu v roku 1976
pre American Ballet Theatre.
V SND mal Luskáčik svoju prvú premié‑
ru v roku 1928 v choreografii Achilla
Viscusiho a odvtedy ho má súbor takmer
nepretržite na svojom repertoári. V roku
1956 dielo inscenoval choreograf Jiří
Blažek. Verziu Vasilija Vajnonena uviedli
v naštudovaní Egona Bischoffa a Ursuly
Heinrichovej-Petzoldovej v roku 1981.
Jej obnovená premiéra sa konala v roku
1992, keď ju spolu s Egonom Bischoffom
inscenoval Jozef Dolinský. V roku 2008
uviedol Balet SND verziu kanadského cho‑
reografa Fernanda Naulta v naštudovaní
Andrého Laprisa. Autormi choreografie
a réžie aktuálneho uvedenie Čajkovského
rozprávkového baletu Luskáčik podľa Va‑
silija Vajnonena sú Rafael Avnikjan a Jozef
Dolinský.
www.snd.sk vás srdečně zve do hlediště :-)
11
smile Historie
Vydavatel:
Smile by horse o.p.s.
Anenská 551,
691 55 Moravská Nová Ves
Piotr Iľjič Čajkovskij (7. 5. 1840 – 6. 11. 1893)
Jeden z nej‑
významnějších
představitelů hud‑
by19. Století, autor
světoznámých
oper Evžen Oněgin
a Piková dáma
nebo baletů Labutí
jezero, Spící krasa‑
vice a Louskáček,
napsal množství
dalších úžasných
děl, kromě jiného
šest symfonií,
z kterých je nejznámější ta poslední, Patetická.
Připomínáme si 120 let od jeho úmrtí.
Petr Iljič Čajkovský se narodil 7. května 1840
v ruském městě Votkins jako druhý syn důlního
inženýra. Když dovršil 8 let, rodina se přestěhovala
do Petrohradu. Učil se hrát na klavír a začal studo‑
vat právo. Ve 14 mu zemřela matka.
V roce 1856 vytvořil svoje první dílo, krátkou píseň
v italském stylu, nazvanou Mezza notte.
V roce 1959 dokončil právnickou školu a nastoupil
na ministerstvo spravedlnosti. Práce ho nebavila,
proto začal studovat konzervatoř pod vedením
Antona Rubinštejna. V roce 1866 přijal místo učite‑
le harmonie na Moskevské konzervatoři.
V následujících letech složil kromě jiných děl
předehru – fantazii Romeo a Julie. Roku 1875 se
pustil do komponování Třetí symfonie a baletu
Labutí jezero, který si u něj objednalo ředitelství
Carských divadel v Moskvě. Jeho premiéra roku
1877 nebyla úspěšná, členům orchestru se jeho
hudba ve srovnání s jednoduchými skladbami,
které tehdy doprovázely tanec, zdála těžká. Balet
byl úspěšný až po skladatelově smrti.
V roce 1876 vstoupily do Čajkovského života dvě
ženy, které měli vliv na jeho další vývoj. První byla
bohatá vdova madame von Mecková, obdivova‑
telka jeho hudby. Od roku 1877 mu poskytovala
roční rentu, díky níž se mohl vzdát učitelské práce
na konzervatoři. Druhou ženou byla studentka
Antonina Ivanovna Miľjukovová, která vyznala
Čajkovskému svou lásku a skladatel urychleně
souhlasil se svatbou. Manželství uzavřené roku
1877 bylo omylem. Od roku 1878 vedl Čajkovskij
nestálý způsob života. Ustavičně cestoval mezi
Ruskem a západní Evropu a psal mnoho skladeb
na objednávku. Jeho hudba se proslavila hlavně
svým výrazným ruským charakterem.
V roku 1888 absolvoval s velkým úspěchem
svoje první dirigentské turné po západní Evropě.
V Lipsku se setkal s Brahmsem a Griegem, v Praze
s Dvořákem a v Paříži s Gounodem, Faurém
a Massenetoem. Po návratu do Ruska napsal svou
Pátou symfonii, dílo publikum přijalo s nadšením.
Roku 1889 dokončil svůj druhý celovečerní balet
Spící krasavice, který patřil k jeho nejoblíbenějším.
Čajkovského bratr Modest napsal libreto k jeho
další opeře Piková dáma, inspirované stejně jako
v případě Evžene Oněgina Puškinovou povídkou,
v které hrál úlohu osud.
Zlom v skladatelově životě způsobil roku 1890 list
od dlouholeté mecenášky madame von Meckové,
která náhle přerušila jejich písemné přátelství
i finanční podporu. Čajkovskij utrpěl hlubokou
duševní ránu, z které se do smrti nevzpamatoval.
Za rok nato začal pracovat na baletě Louskáček
– podle detailně vypracovaného libreta Mariuse
Petipu. Ten specifikoval nejen obsah a dění na je‑
višti, ale i počet taktů a charakter hudby, dokonce
její rytmické hodnoty. O rok později uvedli hudbu
z Louskáčku ve formě koncertní svity, kterou
veřejnost přijala s nadšením. Premiéra baletu
Louskáček se konala v Petrohradě 6. prosince 1892
v nastudování Leva Ivanova.
Roku 1893, v posledním roku svého života, se Čaj‑
kovskij těšil z úspěchu a popularity ve velké míře
hlavně v zahraničí (USA). Poslední šestou symfonii
Patetickou dirigoval 28. října 1893 v Petrohradě
a považoval ji za „to nejlepší, co napsal.“
Za několik dní, 6. Prosince, zemřel na následky
cholery.
Zdroj: SND
Z celého srdce děkujeme::
SHEAN s.r.o., Tiskárna Šiki Kyjov, Farma Rudimov, Agromoravia a.s., Jezdecká stáj Borový Dvůr
[email protected]
www.smilebyhorse.cz
IČ: 29369541
ev.č.: MK ČR E 21411
Redaktor:
Regina Lanová
[email protected]
tel: +420 725 113 100
tisk:
Tiskárna Kyjov
Pište nám
Vyhrazeno právo na úpravu textu.
Neprodejné