Svatoprokopské ruchadlo - Květen 2008

Svatoprokopské
ruchadlo 36
časopis pro celou (farní) rodinu
KVĚTEN
2008
Veni Sancte Spiritus!
Svatodušní sekvence
Svatý Duchu, sestup k nám,
dej své světlo temnotám,
v jasu lásky nech nás žít.
Bez tebe jsme na zemi
ubozí a ztracení,
kořist pro tmu, pro omyl.
Přijď se svými dary zas,
otče chudých, mezi nás,
přijď nám srdce potěšit.
Smyj z nás hříchy, stopy vin,
dej svou svěžest žíznivým,
vyhoj z bolestí a ran.
Těšiteli, buď náš host,
žij nám v srdci pro radost,
pro klid, kterým oplýváš.
Zchladlým srdcím oheň dej,
z lhostejnosti pomáhej,
odveď ze scestí a chraň.
Po práci nech oddychnout,
osvěž naši zprahlou pouť,
setři slzy z našich řas.
Veď nás k ctnostem, nauč nás
dobrem naplňovat čas
svými dary pomoz všem.
Daruj šťastný plamen svůj
věrným srdcím, pamatuj
na nás, k nimž ses naklonil.
Uč nás, jak si zasloužit
šťastnou smrt. A dej nám žít
věčnou radost před Bohem.
2
Na úvod
Milí čtenáři Ruchadla, jelikož jsem na poslední chvíli na
internetu objevil pěkné svědectví (a na stránkách www.jezis.cz je
jich spousta dalších – koukněte se tam!), které jsem chtěl přetisknout
i přesto, že zabere více místa, nezbývá už mnoho místa pro mé
úvodní povídání. A tak ať povídá časopis a jeho obsah sám za sebe!
o. František OSBM
P.S. Snad jen jednu poznámečku. Nechcete taky někdo něco napsat
nebo jinak pomoct s přípravou dalších čísel? Budou Letnice, zkusme
intenzivně prosit Svatého Ducha o konkrétní dary pro službu
v Církvi a nebojme se je používat!!!
Krátký výklad „Zdrávas Maria“
1. Celé Zdrávas, které se modlíme, obsahuje nejen pozdrav
anděla: „Zdrávas, Maria, milosti plná, Pán s Tebou, požehnaná Ty
mezi ženami,“ ale také pozdrav Alžběty: „Požehnaný plod života
Tvého,“ pak slova: „Svatá Maria, Matko Boží, pros za nás hříšné
nyní i v hodinu smrti naší. Amen.“ Tato prosba se používá už mnoho
staletí, i v římské Církvi, která má u všech katolíků neochvějnou
autoritu. Užívali ji i mnozí svatí Otcové. Přesto se celá modlitba
nazývá andělský pozdrav, poněvadž její začátek obsahuje slova
anděla. Pramenem, z kterého tento pozdrav vyšel, byl anděl. On tak
začal a pozdravil Pannu, a my ho napodobujeme. Slova anděla a
svaté Alžběty tvoří první část Ave. Ta sestává zcela ze slov, která
jsou v Evangeliu, jsou tedy vpravdě evangelní, obojí byla řečena z
vnuknutí Ducha Svatého, vyšla od téhož Boha a byla napsána jistě
jen k našemu užitku. Tato první část není prosba, nýbrž díkuvzdání,
chvála Boha, že vybavil tuto Pannu tak mnohými a nádhernými dary
a my Jí blahopřejeme, chválíme a velebíme pro Její přednosti. V
druhé části prosíme Marii o Její přímluvu u Boha.
2. V první části tedy chválíme a velebíme Marii. Úcta svatých
a Marie nespočívá totiž jen v jejich vzývání a napodobování, nýbrž
také v uctívání, že je totiž chválíme a velebíme pro jejich přednosti.
Jistě, nestačÍ je jen vzývat a chválit, ale máme je i následovat, svůj
život a své mravy zařídit podle jejich vzoru. To dokazuje Spasitel,
když na chválu své Matky od jedné ženy z lidu odpovídá, že Jeho
Matka je blahoslavená především proto, poněvadž slyší Boží slovo a
zachovává je, to znamená, že se jím řídí. Ovšem chvála a velebení
patří k mariánskému kultu také. Není to snad správné? Svatí Otcové
nám v tom dávají obdivu hodný příklad. Nikdy se neunaví
označováním Marie tituly, Jejím zdobením velmi čestnými
příjmeními, nedovedou vůbec přestat, jsou zcela u vytržení a
nenacházejí slova, jak by Jí vyjádřili svůj obdiv, Ji chválili a velebili,
dosvědčovali svou úctu a vážnost k Ní, Ji oslavovali, blahopřáli a
blahoslavili. To je tedy důležitá součást mariánské úcty, Tak to činili
Otcové, tak to učinil i anděl a žena v evangeliu, a stejně tak to
Činíme i my, a zcela právem.
Tento pozdrav obsahuje v několika slovech všechno, co se dá
říci ke cti Panny Marie a o všech Jejích nádherných vlastnostech. Je
proto oblíben nejen u lidí na zemi, ale i u andělů v nebi a užívají ho,
aby Marii ctili a oslavili. Tím, že tak lidé činí, stávají se podobnými
andělům, poněvadž aniž by o něco prosili pro sebe, oddávají se Čistě
chvále a oslavě Boha, který je veliký ve svých svatých. Modlit se
znamená také chválit Boha, ať v Něm samém, nebo v Jeho dílech. To
je modlitba díků, že uznáváme Boží dobrodiní a oslavujeme je
chválou. A tímto uvažováním o přednostech Panny Marie se
připravujeme na následující prosebnou modlitbu, neboť budeme s
větší důvěrou prosit o všechno, když vidíme, že Ona je Matka Boží,
plná milosti a požehnaná mezi všemi.
Máme ještě větší důvod ctít Marii s obdivem a žasnout nad
Božími dary v Ní než archanděl Gabriel, neboť tehdy ještě byla
skrytá v Nazaretském domku a málo známá. Nyní však trůní v nebi.
Tehdy byla ještě ve smrtelném těle vystavena tolika utrpením a
ranám osudu, nyní je od toho všeho osvobozena a v blaženosti nebes
vyvýšena nad anděly. Anděl čekal na Její souhlas, že poskytne
budoucímu Mesiáši tělo a duši a Ona věřila, že bude zároveň pannou
a matkou. Nyní však Ji pozdravujeme a blahopřejeme Jí, že uvěřila
andělu, poslechla Boha, počala a porodila Božího Syna. Nyní je Její
důstojnost, ctnost a sláva zjevnější než tehdy. Milost, kterou u Ní
Gabriel chválil a obdivoval, učinila v Ní až do Jejího nanebevzetí
4
nesmírné pokroky a všechno, co Jí řekl, má nyní větší smysl n dříve,
všechno je nyní pravdivé v mnohem dokonalejší míře. Tehdy ještě
nebyla tak plná milosti jako nyní ve slávě v nebi, kde už Ji nezdržuje
žádná překážka, jak to zakusila zde na zemi. Nyní patří neustále na
Boží tvář a vládne se svým Synem. Nyní je ještě požehnanější mezi
ženami, neboť Bůh Jí už dal všechny dary a odměnu, kterou měl pro
Ni připravenou. Tak máme nyní ještě více důvodů Jí blahopřát a říci
Jí: „Zdráva buď, milostiplná Pán s Tebou, požehnaná Ty mezi
ženami a požehnaný plod života Tvého.“
3. Ave — „Buď pozdravena“, „raduj se“. Tento pozdrav
neučinila Církev, nýbrž prvně jej vyslovil anděl — přinesl jej z nebe.
Nebyl vynalezen lidmi, nýbrž byl vysloven ve jménu a na rozkaz
Nejsvětější Trojice, napsán a uchován. „Ave Maria...!“ Ano, raduj se,
svatá Panno, předpovězená proroky, toužená patriarchy, nám daná
darem Boha Nejvyššího, ne jako Matka
umírajících, nýbrž znovu žijících, ano,
jako Matka Bohočlověka.
„Milostiplná...“ Raduj se, plná
milosti, praví anděl. Takový pozdrav se
nenachází v celém svatém Písmě,
jedině Maria je takto pozdravena. Čím
je něco řidší, tím je to vzácnější.
Pozdrav tohoto obsahu dosud nikdo
neslyšel. Když se lidé navzájem
pozdravují, pak si přejí dobro, pokoj, štěstí, někdy se přitom políbí,
obejmou, ale — „Milostiplná“, to nebylo dosud slyšeno. Tomuto
slovu samotnému o sobě by se mohlo rozumět jako přání nebo
ujištění. Avšak poněvadž anděl dobře znal Marii a Boží vůli, tak Jí
těmito slovy nechtěl teprve do budoucna přát plnost milosti nýbrž
říká, že je už nyní plná milosti. Chce říci: „Mám veškerý důvod Tě
uctít a uctivě pozdravit, neboť Ty jsi plná Boží milosti a Pán je s
Tebou, a proto jsi první mezi všemi lidmi a všichni stojí pod Tebou.“
Je-li pravda, že Maria je plná milosti, pak na Ní nikdy nelpěla
poskvrna hříchu, žádná špína, žádný kvas dědičné viny, ale musí být
zcela čistá a neposkvrněná, zcela zářící, zcela nevinná a ozdobená
všemi dary. Proto jaká horlivost ve všech ctnostech, jaký žár lásky,
5
jaký stupeň dokonalosti v Té, která přetéká milostí? Proto se raduj,
svatá Panno, která nejen že jsi prostá každé poskvrny hříchu, nýbrž i
plná milosti, víc než všichni svatí. Ty jsi opravdu hvězda, která
osvěcuje nebe i zemi.
Dominus tecum — „Pán s Tebou“. Tato slova mají zcela
zvláštní význam. Anděl chce říci: Bůh je s Marií způsobem, jakým
není se žádným jiným tvorem, neboť On je s Ní takřka jedno,
poněvadž je část z Ní, když přijal z Ní tělo a krev, své lidství. To
přísluší jen Marii. S Ní se spojil jedinečným způsobem, jako s
žádným jiným tvorem, žádným člověkem, žádným svatým, žádným
andělem. Dítě je přece částí matky. Boží Syn s Ní má stejnou
přirozenost, vzal ji z Ní, neboť se stal člověkem z Ní. Tím však s Ní
není zcela zvláštním způsobem jen Syn Boží, nýbrž i Otec, poněvadž
počala Jeho Syna, a Duch Svatý, poněvadž Syna počala z Něho.
Působila v Ní tedy celá Nejsvětější Trojice: Virtus Altissimi
obumbrabit te - „moc Nejvyššího Tě zastíní“, tj. všemohoucnost Otce
způsobí vtělení Syna. Quod nascetur ex te, vocabitur Filius Dei —
„Svaté, které se z Tebe narodí, se bude nazývat Syn Boží“, Boží Syn
z Ní vzal tělo. Spiritus sanctus superveniet in te — „Duch Svatý na
Tebe sestoupí“. Láska Boží totiž učinila toto spojení, toto nejužší
spojení, neboť čím větší láska, tím vroucnější spojení. To nepřísluší
jinak žádnému člověku, žádnému svatému. Maria je skutečně lože
odpočinku celé Nejsvětější Trojice. Poněvadž jako Bohorodička byla
nejvroucněji spojena s Duchem Svatým, proto Ji v každém způsobu
posvětil a ozdobil. Kdo na zemi nebo na nebi se důvěrněji stýkal s
Bohem nežli Maria, kdo obdržel Boží dary v hojnější míře, je
sladčeji vychutnal a dokonaleji uchoval? S kterým tvorem nejvyšší
Král zachází tak jako s Ní, tak štědře, vlídně, podivuhodně a božsky!
Čí tělo a duši měl Bůh pozvednout k větší cti, ne-li Její? Proto se
raduj, svatá Panno, která jsi s Bohem tak sjednocena, že jsi dala
podstatu svého těla, aby byla spojena s božskou přirozeností v jedné
osobě, takže Bůh je člověk a člověk je Bůh. Raduj se, která jediná jsi
nepochopitelným způsobem a mocí Nejvyššího nejsladšího
Emanuela počala, nosila, porodila, živila a vychovávala.
Benedicta tu in mulieribus — „Požehnaná Ty mezi ženami“.
Je-li požehnaná mezi ženami, pak netřeba pochybovat, že je prostá
6
obecné smutné kletby, která postihla ženské pokolení. Nemá nic
společného s nedostatky a chybami ženského pokolení. Nelze v Ní
najít žádnou ženskou ješitnost, ani tu nejmenší; pak také nemá ani
nejmenší hnutí žádostivosti. Když je požehnaná, pak je bez svého
porušení plodná, nosí plod bez obtíží, zůstane neporušená při porodu,
rodí bez bolestí, a zůstává vždy pannou. A je-li požehnaná nad
všechny ženy, bude pak snad méně šťastná než Eva ve stavu, v němž
byla stvořena, prostá každé viny? Pak je zcela neposkvrněná, celá
krásná, tak krásná, že nebeský Ženich, který považoval za důstojné
Její něžné objetí, chtěl v Ní v Jejím klíně bydlet. Nemá být pak i tím,
čím byla Eva, totiž Matkou všech živých, Matkou všech, kteří žijí
podle Ducha, kteří se z Krista znovu narodili? Je-li požehnaná mezi
všemi ženami, může Jí pak chybět nějaká dobrá vlastnost, nějaká
přednost, ctnost, kterou měly slavné ženy před Ní? Slavná byla
Kleopatra u Egypťanů, Římané oslavovali Lukrecii, Kartagiňané
Didinu. Avšak tyto pohanské ženy daleko předčí biblické ženy; např.
Sára, Rebeka, Ráchel, Anna, Judit, makabejská matka. A nádhernější
než tyto jsou Snoubenky Kristovy, které byly ozdobeny tolika
drahokamy evangelního ducha, např. Tekla, Valerie, Anežka,
Cecilie, Justina, Dorota, Lucie, Voršila, které všechny nosí bílé
roucho panenství a purpurové prapory mučednictví. Ale připoj k těm
všem ještě jiné panny, vdovy, matky, které v průběhu staletí měly
slavné jméno nebo vynikly ctností na zemi. Ty všechny zanikají jako
malé hvězdičky před jasným světlem Mariiným, Ona je měsíc mezi
hvězdami. Tato naše Královna je pravá Ester, která přinesla
nepřítelem utlačovanému a téměř zoufalému národu největší útěchu a
záchranu, ona mužná panna a vítězná Judit, která přemohla tyrana a
svému národu dala svobodu. Proto se raduj, Ty požehnaná mezi
ženami, neboť Ty jsi odstranila hanbu neplodnosti. Požehnaná jsi
mezi všemi ženami, poněvadž jsi obnovila původní spravedlnost,
kterou první žena ztratila a zničila. Jsi požehnaná mezi všemi tvory a
nad všechny tvory, neboť jen Tvůj Syn a Bůh je vyšší než Ty.
Benedictus fructus ventris tui — „Požehaný plod života
Tvého“. Jaký to musel být strom, který přinesl tak vybrané ovoce!
Může být na něm jen prášek, skvrnka hříchu, v němž Původce a
milovník čistoty rozbil své bydlení a tolik měsíců v něm přebýval?
7
Jak by se zde mohlo najít něco nezřízeného a ošklivého tam, kde
přebývá Vítěz nad smrtí a hříchem, Obnovitel života, Učitel veškeré
spravedlnosti, Slunce, které vzejde na nebi po hrozné noci? Co může
být světějšího než tento živý Boží chrám, kde odpočíval v takovém
blahu Svatý svatých? Co může být čistšího než toto lůno, které v
sobě uzavíralo pramen čistoty a milosti, otevřený pramen pro dům
Jákobův a všechny, kdo bydlí v Jeruzalémě, aby všechny čistě umyl?
Raduj se, svatá Panno, neboť požehnaný je plod Tvého života, neboť
v Něm budou požehnána a posvěcena všechna pokolení země a
všechny řády andělů na věky. Požehnaný je plod Ježíš Kristus, jehož
Ty sama máš spolu s Bohem Otcem jako společného Syna a světu,
který byl ztracený, nabízíš jako Vykupitele.
Sancta Maria Mater Dei, ora pro nobis peccatoribus nunc et
in hora mortis nostrae. Amen — „Svatá Maria, Matko Boží, pros za
nás hříšné nyní i v hodinu naší smrti. Amen“. Svatá Maria, Matko
Boží, kterou Bůh vyvýšil k největší poctě, takže všechna pokolení
budou Tě blahoslavit a uctívat, pros za nás hříšné, abychom Toho,
kterého jsi nejdříve ukázala jako Vykupitele pastýřům a mudrcům,
tzn. Židům a pohanům, zasloužili si jednou mít milostivým soudcem
a mohli se radovat v Jeho království.
Sv. Petr Kanisius, Maria, nedostižná Panna a svatá Bohorodička
Ema Mariani – dítě Eucharistie
Ema je už od nejútlejšího věku přitahována k Ježíši
V italském městě Lucca, ležícím v provincii Toskánsko,
uctívají hroby sv. Richarda, svaté služky Zity, v letech 1878 až 1903
zde žila sv. Gemma Galgani a také se zde narodila malá Ema, která
byla též omilostněným dítětem, i když v jiném směru než sv.
Gemma. Už ve velmi útlém věku byla Ema velmi otevřená
tajemnému Božímu působení.
Ema Mariani přišla na svět 6. listopadu 1911 a ve svém
rodném městě 26. července 1916 také zemřela. Dítě budilo zvláštní
pozornost tím, jak ho přitahoval Spasitel ve svatostánku.
Měla teprve dva roky a několik měsíců, když byla na
procházce s tetou Cesarinou. Klášterní kostely někdy navenek vůbec
8
nevypadají jako kostely nebo kaple. Když však přecházeli kolem
jedné takové nenápadné budovy, dítě se najednou zastavilo: „Cítím
líbeznou vůni, která pochází od Ježíška. Někde blízko tu musí být
Ježíš. Kde jen může být? Nikde tu nevidím kostel.“
„Toto je zavřený kostel řeholních sester,“ řekl někdo. Vešli
dovnitř. V kostelíku byla vystavená k pokloně Nejsvětější svátost.
Ema přišla dopředu, klekla si, poklonila se Ježíši, poslala mu rukou
polibek a tiše se modlila. Za chvíli ji Cesarina vyzývá, aby šli domů,
ale Ema to nepozoruje. Její upřený pohled je jakoby připoután
k Ježíši v monstranci. Pak přijde k sobě, znovu pošle rukou polibek
Ježíši v Nejsvětější svátosti, hluboce se ukloní, políbí zem a obrátí se
k tetě:
„Proč se ani nepohneš? Proč znovu nepoklekneš a nepolíbíš
zem?“
„Už jsem se pomodlila. A vůbec, proč bych měla líbat zem?“
„Nevíš, že je tu přítomen Ježíš? Nevidíš, necítíš ho? Poklekni
znovu! Nevíš, že Ježíš je Bůh? Ano, je to velký Bůh a my jsme jen
takoví malí drobečci,“ říká dítě ukazujíc přitom ručičkou k zemi.
„Podívej, tak jsme maličcí. Ale Ježíš je velký, velmi velký!“ Přitom
zdvihla ručky tak vysoko, jak jen mohla. „Podívej se, On je tak
velký, že sahá až do nebe, tak tedy poklekni!“
Teta znervózněla. „Pojďme už, nebo přijdeme pozdě!“ Dítě si
hluboce povzdechlo: „Ubohý Ježíš! – Ze srdce Tě miluji.“
Když se jí doma ptali, kdo ji to všechno naučil, odpověděla:
„Nikdo mě to neučil. Cítím to sama tu v srdci,“ a položila si na
srdíčko ruku. „Řekl mi to Ježíš, vždyť On mi toho říká velmi
mnoho.“
Jednoho dne se jí zeptali: „Vidí Bůh všechno?“ – „Ano,
všechno! Všechno, i v posledním koutku. Také tu!“ Přitom ukázala
na své čelíčko.
„A co máš tam vevnitř?“ – „Co bych tam měla? Tam vevnitř
jsou mé malé myšlenky.“ – „A kolik jich tam je?“ – „Vlastně jen
jedna. Myslím na Ježíše.“
Bylo to až neuvěřitelné. Ale dítě skoro každý den znovu a
důrazně ujišťovalo: „Já toho mám na srdci tolik, o čem bych chtěla
hovořit jen s Ježíšem!“
9
Jak šla Ema k svatému přijímání
Emina touha po sv. přijímání rostla den ze dne. Měla doslova
hlad po nebeském chlebu. Konečně se dožila velké radosti 18.
listopadu 1914, ve svých třech letech. Tvář jí zářila štěstím. Byla při
tom zbožná a soustředěná jako anděl. Byla přirozeně živá a jako
ostatní děti měla ráda hry a vtipkování. Ale teď klečela před
svatostánkem a zapomněla na všechno, co jí jindy přinášelo radost.
Ježíš žil v ní a ona žila s Ježíšem.
Ema dostala
první sv. přijímání
už jako tříletá. Je to
velmi neobvyklé, ale
neprotiřečí to tomu,
co řekl v roce 1910
papež sv. Pius X. o
době prvního sv.
už děti dovedou do
přijímání: „…když
určité míry používat
svůj rozum, znají
základní
pravdy
katolické
víry,
dokáží rozlišit hostii
od
obyčejného
chleba a s čistým srdcem, zbožně chtějí přijat sv. přijímání.“ Tyto
všechny podmínky splňovala díky zvláštnímu působení Ducha sv. ve
své duši.
Církev si přeje, aby bylo srdce pro přijetí Ježíše čisté, v stavu
posvěcující milosti a proto nenamítá, aby už malé děti přistupovaly
k svátosti smíření, a to už před prvním sv. přijímáním. Ema však ke
svátosti smíření šla až později. K sv. přijímání přistupovala často.
Bylo zřejmé, že se mohla dopustit jen velmi zřídka malých všedních
hříchů. Nakonec se však sama snažila přistoupit ke zpovědi v které
se srdce opět očišťuje.
Jednoho dne se tedy chtěla konečně vyzpovídat. Uvolněně
vešla do sakristie, kde byl právě kanovník František della Santina.
Skromně a slušně se zeptala: „Pane kanovníku, vyzpovídáte mne?“
„Samozřejmě, dítě moje, jen počkej na konec pobožnosti
k Srdci Ježíšovu.“
„Děkuji,“ a odešla. Po pobožnosti přišla znova. Kněz se jí
zeptal. „Dítě moje, že se už těšíš na první sv. přijímání?“
„Důstojný otče, já už jsem přijala první sv. přijímání, ale
nesměla jsem ještě jít k sv. zpovědi.“
10
„Chodíš k sv. přijímání?“ – „Každý den, je-li to možné.“ –
„Děláš to ráda?“ – „Z celého srdce ráda, důstojný otče.“
Od toho času Ema chodila k zpovědi častěji. Vše, co jí kněz
řekl, vyplnila. Při první zpovědi ji vyzval, aby se pomodlila modlitbu
lítosti.
„Neumím ještě modlitbu lítosti,“ přiznala se.
„Tak se ji pomodlíme spolu!“ Ochotně a kajícně to udělala.
„Dítě moje, nauč se modlitbu nazpaměť, to musíš umět.“
„Ano, důstojný otče, příště ji budu umět nazpaměť.“ A tak to
také bylo. Když za týden vstoupila do zpovědnice, s radostnou
hrdostí řekla: „Důstojný otče, už umím modlitbu lítosti.“
Věrná láska k Ježíši a nepokřtěným
Emina láska k Ježíši byla dojímavá. Každý večer chodívala
do kostela San Simo, kde se uctívala Ježíšova soška. Posílala k ní
nesčetné polibky rukou s důvěrnými slovy: „Víš, Ježíšku, jak tě
miluji! Daruji ti celé své srdíčko. Ale i ty my musíš darovat to
svoje.“ Ve svém srdci slyšela Ježíšovu odpověď: „Zanedlouho si tě
vezmu do nebe k andělům.“
Láska k Ježíši v ní probouzela zájem o „pohanské děti“, tedy
děti, které neznají Ježíše a jsou ještě nepokřtěné. Když už ležela
nemocná v posteli, úpěnlivě prosila: „Peníze, které byste vydali na
mne, darujte chudobným nepokřtěným dětem, aby i ty mohly poznat
a milovat Pána Boha. Slibte mi to, prosím!“
Nemoc a předčasná smrt
Ema onemocněla a velmi trpěla. Pře česání trpěla takové
bolesti, že při tom nemohla nenaříkat. Teta jí proto při česání
vyprávěla o Kristově utrpení, hlavně o bolestech, způsobených
trnovou korunou. Od té chvíle dokázala potlačit každý projev bolesti.
Zdravotní stav dítěte se stále zhoršoval. 10. července 1916
ještě šla sama do kostela, aby mohla přijat sv. přijímání. Dalšího dne
ji už museli do kostela odnést. V kostele si přála, aby ji postavili na
zem, protože chtěla přijat Spasitele sama, bez jakékoliv pomoci.
Od 15. července už nedokázala opustit svou postýlku. Slíbili,
že jí přinesou sv. přijímání do pokoje a to ji trochu uklidnilo. „Tak
dobře, přinesu Ježíši oběť.“ Až 25. července byla touha dítěte
splněna. Poslední tři dny jakoby nic nového neviděla a neslyšela.
11
Byla tichá a trpělivá. 26. července 1916 odešlo „dítě svatostánku“ do
nebe. Prožila krátký, ale velmi naplněný život. Jeho obsahem byl
Ježíš. Láska k Němu naplnila srdíčko maličké překypující mírou. Po
čem toužila, toho také dosáhla: spojení s Ježíšem v nebi.
Z knihy Božie deti, Zväzok 1
Sv. Basil Veliký o křesťanském
společenství
Krátká pravidla, otázka 225.
Pán řekl: „Neboť kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu
mém, tam jsem já uprostřed nich“ (Mt 18,20) – jak to můžeme
uskutečnit?
Odpověď:
Ti, kteří se shromáždili v něčím jménu, musí znát úmysl toho,
kdo je shromáždil a podle toho úmyslu se řídit. Tak se mu budou
moci zalíbit a nevystaví se nebezpečí odsouzení pro svévoli nebo
nedbalost. Když je totiž úmyslem shromáždění žatva, shromáždění se
připraví na žatvu, když stavba, přijdou připravení na stavbu. Tak i
my, pozvaní Pánem, máme povinnost pamatovat na slova apoštola:
„Proto vás já, vězeň kvůli Pánu, prosím, abyste tomu povolání,
kterého se vám dostalo, dělali čest svým životem, vždy skromní, tiší
a trpěliví. Snášejte se navzájem v lásce a usilovně hleďte zachovat
jednotu Ducha, spojeni svazkem pokoje. Jedno tělo a jeden Duch, k
jedné naději jste byli povoláni“ (Ef 4,1-4).
Ještě jasněji nám to vysvětluje Pán zaslíbením, které dává
každému: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho
bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (Jn
14,23). Jak se ten, kdo plní přikázání, stane příbytkem Boha, tak
bude Pán přebývat uprostřed těch dvou nebo třech, pokud se podřídí
Jeho vůli. A ti, kteří se shromažďují způsobem nehodným svého
povolání a ne proto, aby činili Boží vůli, i když se bude zdát, že se
shromáždili v Kristově jménu, uslyší: „Proč mne oslovujete 'Pane,
Pane', a nečiníte, co říkám?“ (Lk 6,46).
12
SVĚDECTVÍ
‽
Ahoj,
i když se známe ze všech možných míst a někteří z vás jste to
už slyšeli, řekl jsem si, že vám chci napsat, co pro mě a pro každého
z nás udělal Bůh. Víte, když jsem se obrátil, četl jsem si jednu knihu,
a tam bylo napsáno něco, co mě zaujalo: „Víš, až budu na smrtelné
posteli, chci vidět, že ten můj život stál za to."
Všichni děláme chyby - a hodně, ale pokud půjdeme za
Ježíšem, Mistrem Moudrosti, můžeme se těšit „až se šedá záclona
tohoto světa rozjasní a vy uvidíte bílé břehy"(z Tolkienova Pána
Prstenů), neboť budeme vědět, že On na každého z nás na druhém
břehu čeká. „Znáte přece milost našeho Pána Ježíše Krista: byl
bohatý, ale pro vás se stal chudým, abyste vy Jeho chudobou
zbohatli". (2 Kor 8,9)
Jmenuji se Ondřej Rozkopal a jsem z Ostravy. Chci vám říct
svůj životní příběh.
Všechno z dětství si nepamatuji, ale myslím, že bylo pěkné.
Od mládí jsem celkem chodil do kostela a jako desetiletý kluk jsem
prožil, jak je ještě někde zvykem, další uvedení do křesťanského
života - první svaté příjímání a zpověď. Bral jsem to vážně, ale
jediné, co si z toho pamatuji, je, že jsem měl víc hříchů než ostatní.
Neměl jsem moc rád autoritu a nesnášel jsem školku, školu a
různé takové věci. Od střední jsem postupně začal kouřit a pít, kouřit
marihuanu a zkoušet další drogy. Ve škole i doma jsem měl
problémy. Pořád jsem něco hledal, dnes bych to nazval láska nebo
lépe - Ježíše. Taky jsem hledal nějakou holku, ale byl jsem spíš
stydlivý a neuměl jsem moc balit, takže z toho moc nebylo. V
osmnácti letech se ze mě stal poloautomat. Ráno jsem vstal, šel
do školy, večer se zkouřil, a šel spát. Stal jsem se též závislým na
onanii. Zkoušel jsem různé látky, i LSD, a jak jsem to měl
párkrát, začal jsem mít zlé sny. Ve snu jsem se dvakrát ocitl na
hrozně škaredém místě, nevím, kde to bylo, ale nemohl jsem ven a
13
bylo mi tam hrozně. Potřeboval jsem z toho ven. Možná čekáte
nějaký happy end, ale cesta ven nebyla zas tak lehká. Byly takové tří
věci, které mě hodně ovlivnily.
První, když jsem nevěděl, co dělat, tak jsem se zeptal mamky
a ona mi řekla, že by bylo dobré jít na celoživotní zpověď. Je to
taková akce, kdy jdete ke knězi a vyndáte všechno zlo ze sebe a Bůh
vám odpustí, často to i pocítíte, jak z vás něco spadlo.Tak jsem tam
zašel a bylo to 19.9.1999, takové zvláštní datum. Něco se ve mně
hnulo, ani nevím co. Žil jsem dál tím stejným životem, ale mělo to na
mě velký vliv.
Druhá věc, že jsem začal po té zpovědi chodit do jednoho
společenství křesťanů a četl různé křesťanské knihy. Jedna se
jmenovala „Život v nových dimenzích" a tam bylo také napsáno, že
každý křesťan má dar Ducha svatého, něco jako dárek od Boha pro
druhé i pro sebe. Stačí jen poprosit a objevíme ho. Tak jsem si řekl,
že to zkusím, večer jsem si jen tak klekl, a řekl: „Bože, tak já Tě tedy
prosím o nějaký dar “, jenom takhle jednoduše. A ozvalo se mi něco
v hlavě, ne slova, spíš myšlenka, jestli tomu věřím, že něco dostanu.
Já jsem po nějakém boji řekl, že ano. A najednou mi do hlavy přišla
slova a já jsem začal mluvit v jazycích. Je to takový dar intenzivní
modlitby, podobně je to napsáno v Bibli v 2.kapitole Skutků
apoštolských. Byl to pro mě hodně velký zážitek, protože jsem druhý
den v kostele cítil Boží lásku takovým způsobem, že jsem se nemohl
hýbat a prosil jsem Boha, aby ode mě ustoupil, čehož jsem vzápětí
litoval, ale opravdu se to nedalo.
Třetí věc, že než jsem úplně přestal s tím životem, tak jsem
upadl do hodně těžké krize, řekl bych z bláta do louže. Začal jsem
mít hodně velké deprese, často jsem se cítil prázdný a nejhorší na
tom bylo, že jsem byl pořád do někoho zamilovaný - a nějak to
nevycházelo. V té krizi se stalo, že jsem postupně přestal s těmi
věcmi, co jsem dělal, přestal jsem kouřit, do dneška nepiji, neberu
žádné návykové látky a neonanuji. Kristus mě vysvobodil ze
všech těch závislostí, které nedělají člověku dobře. Taky jsem se
začal modlit a číst Bibli, což je pro mě zázrak. V tom obojím se
potkávám s Bohem. Dnes je mi ještě často těžko a vím, že to není
lehké, ale když k Bohu volám, tak vím, že je to On, kdo mě vyslyší a
14
kdo mě má rád, vím, že mi pomůže. Často se stalo, že mi opravdu
velmi pomohl.
Ještě bych chtěl říct, že věřím tomu, že každý z vás je
povolán k něčemu velkému. Bůh si přeje, aby o každém z nás
mohl říct, že mi velké věci učinil ten, který je mocný. Mně
opravdu učinil velké věci. Kristus nikdy neřekl, že cesta, po které se
vydáme, bude lehká, ale slíbil nám, že bude stát za to. Já jsem toho
živým příkladem. Ještě jedna věc z Bible mě na začátku hodně
oslovila. Zjevení 21: „Hle, příbytek Boží uprostřed lidí, Bůh bude
přebývat mezi nimi a oni budou jeho lid, On sám, jejich Bůh, bude s
nimi a setře jim každou slzu z očí. A smrti již nebude, ani žalu, ani
nářku, ani bolesti už nebude, neboť co bylo, pominulo.“
„Bůh tak, (TAK MOC) miloval svět, že dal svého jediného
Syna, aby žádný, kdo v Něho věří, nezahynul, ale měl život
věčný."(Jan 3,16) „V nikom jiném není záchrany (před smrtí), není
pod nebem jiného jména, zjeveného lidem, jímž bychom mohli být
zachráněni." (Sk 4,12) a „Ježíš mu odpověděl: Já jsem ta Cesta,
Pravda a Život.“ (Jan 14,6). Víte, je možné dobře znát doktríny o
vzkříšení, ale přitom nemít vztah se Vzkříšeným.. Jako Marta v 11.
kapitole Janova evangelia věřila ve vzkříšení, ale nevěděla, že Ježíš
je Vzkříšení a Život, a JEŠTĚ DNES bude její bratr Lazar vzkříšen..
Ondřej Rozkopal, duben 2007, převzato z: www.jezis.cz
Ožehavé otázky
Způsobilo
krizi?
křesťanství
ekologickou
Jestliže neodmítneme křesťanský axióm, podle kterého nemá
příroda jiný smysl než sloužit člověku, ekologická krize se bude dále
prohlubovat. Současná věda a technologie jsou dnes tak plné
arogance křesťanské ortodoxie vůči přírodě, že od nich nemůžeme
čekat žádné řešení ekologické krize. Protože kořeny zla jsou
15
především náboženské, lék musí být ve své podstatě také náboženský,
nezávisle na tom, zda ho tak budeme nazývat či ne.
Lynn White, „The Historical Roots of Pour Ecologic Crisis“ (1967)
Autor článku, z kterého jsme citovali těchto několik vět, háže
na křesťanství plnou odpovědnost za ekologickou krizi planety. Esej
Lynna Whitea vešel do „folklóru“ ekologického hnutí. Třicet pět let
po jeho otištění je stále uváděn jako poslední slovo v této otázce,
ačkoliv existují mnohé důkazy o nepravdivosti předloženého tvrzení.
Jádro obvinění L. Whitea spočívá v tvrzení, že to byla
židovsko-křesťanská Písma, která člověka vedla k tomu, aby se cítil
absolutním pánem nad přírodou, kterou má využívat a jejíž dobra
může zneužívat, protože má k tomu dovolení božího zákona. Slova
Svatého Písma z knihy Genesis (1,28): „A Bůh jim požehnal a řekl
jim: "Ploďte a množte se a naplňte zemi. Podmaňte ji a panujte nad
mořskými rybami, nad nebeským ptactvem, nade vším živým, co se
na zemi hýbe"“, by prý měla skutečně dovolovat podřízení si a
zničení přírody člověkem.
Chceme ale připomenout, že sloveso „podmanit si“
(dominovat), pochází od slova „dominus“, které ukazuje na „pána“;
ve smyslu správce, kterému Bůh svěřil přírodní prostředí, aby ho
odpovědným způsobem řídil. Podle biblické antropologie člověk,
jelikož je bytostí tělesně-duchovou, nepochybně převyšuje svět
přírody. Nemůže však být jeho absolutním vládcem, neboť sám je
také stvořením a bude se muset zodpovídat ze svého správcovství
Bohu.
Koncepce člověka jako absolutního pána vesmíru, který může
používat přírodní bohatství jak se mu zlíbí, není – na rozdíl od toho
co tvrdí White – vůbec biblická. Objevila se spíše v 18. st. spolu
s dualismem a mechanistickou filosofií R. Descarta. Oddělení
„myslící substance“ (ducha) od „prostorové substance“ (hmoty),
vede ke koncepci materiálního světa, v kterém rozum – a tím i člověk
– jsou v jistém smyslu nepřítomné nebo přinejmenším cizí elementy.
Tato koncepce byla klíčová v celém osvícenství a rozvinula se
později v prostředí scientistické ideologie. Můžeme s klidem tvrdit,
že křesťanství nelze zaměňovat s „úchylkami“ racionalismu. L.
16
White snadno zapomíná, že industrializace – jejíž ničící výsledky
v ekologii správně podtrhuje – se objevila a rozvinula v kontextu
výrazně antikřesťanském. A je nakonec třeba připomínat i to, že
ekologická krize se týká nejen křesťanských kultur?
Obviňujíc křesťanský transcentendalismus, L. White chce
vyzdvihnout naturalistickou filosofii, která touží dát přírodě status
podmětu a ne předmětu, a to podmětu téměř božského. V této
perspektivě můžeme velmi dobře pochopit znovuobjevení se kultu
bohyně Gai, jejímž jménem pojmenoval Hesiodus planetu Zem ve
své Teogonii (8. st. př. Kr.).
Článek P. J.M. Verlinde z časopisu Final-Age 3, s. 14-16.
Úvahy nad responsoriálními žalmy
Ž 147 – Slavnost Těla a Krve Páně
Odp.: Jeruzaléme, oslavuj Hospodina nebo Aleluja
Jeruzaléme, oslavuj Hospodina, - chval svého
Boha Sióne, - že zpevnil závory tvých bran, požehnal tvým synům v tobě.
Zjednal tvému území pokoj – a sytí tě jadrnou
pšenicí. – Sesílá svůj rozkaz na zemi, - rychle běží
jeho slovo.
Oznámil své slovo Jakubovi, - své zákony a
přikázání Izraeli. – Tak nejednal se žádným
národem: - nesdělil jim svá přikázání.
V Septuagintě má žalm nadpisek „od Agea a Zachariáše“.
Napsán byl tedy nejspíše po návratu Židů z babylónského zajetí jako
poděkování za návrat a obnovu Jeruzaléma, jeho hradeb a chrámu. U
Ezdráše můžeme číst, že „Proroci Ageus a Zacharjáš, syn Idův,
prorokovali Židům v Judsku a Jeruzalémě ve jménu Boha Izraele“
(Ezd 5,1) a „Židovští starší stavěli a dílo se jim dařilo, jak
prorokovali Ageus a Zacharjáš, syn Idův. Stavbu dokončili podle
17
rozkazu Boha Izraele…“ (Ezd 6,14). Jejich proroctví vešla do
kánonu sv. Písma jako samostatné knihy.
Žalm můžeme chápat jako prorockou výzvu k oslavě Boha,
neboť proroctví nemá jen rozměr „předpovídání budoucnosti“, ale
jak píše apoštol Pavel, prorocký dar je určen k „budování,
napomenutí a povzbuzení“ (1 Kor 14,3). Proto je tento žalm silně
nadčasový a Církev ho vztahuje na sebe. Tak jako Jeruzalém (Sión),
tedy Židé, kteří se vrátili ze zajetí, byli vyzýváni k oslavě Boha a
díkům za ochranu, tak i křesťané mají Boha chválit. Za co? Za
pevnou ochranu Církve, která je novým Jeruzalémem, městem pevně
hrazeným, ve kterém vládne bezpečí, do kterého nemá přístup
nepřítel lidské spásy. (Samozřejmě za podmínky, že my sami se mu
nevěrou a neposlušností Božím příkazům neotevřeme, že přijmeme
ochranu hradeb Jeruzaléma – Božího slova jak nám je vykládá
Církev.) Zde je možno dojít skutečného – duchovního – pokoje, zde
lze najít nejhojnější Boží požehnání.
V Církvi Bůh své děti sytí jadrnou pšenicí (pšeničnou bělí ekum. překlad), tedy Eucharistií. Právě především pro tento prorocký
verš je žalm zpíván v liturgii slavnosti Eucharistie.
Bůh sesílal své slovo, své příkazy Izraeli, dal mu zákon a tak
starozákonní Boží lid převyšoval všechny ostatní národy. Vynikalo-li
starozákonní zjevené náboženství nad všechna náboženství
pohanská, oč více nad ně vyniká křesťanství, které je plností Božího
zjevení! Toto vědomí by nás však nemělo vést k duchovní pýše,
protože „Před Bohem nejsou spravedliví ti, kdo zákon slyší;
ospravedlněni budou ti, kdo zákon svými činy plní“ (Ř 2,13).
A kdo vyplnil dokonale Boží zákon? Matka Boží, Panna
Maria. Uvedená slova žalmu Církev vztahuje také na ni, neboť i ona
byla pevnost, věž, brána pevně zavřená, kterou nedopustil Bůh
otevřít. To se týká její tělesné čistoty a panenství, ale především
čistoty duchovní, neboť do ní neměl nikdy a žádným způsobem
přístup ďábel – Boží nepřítel, ona mu nikdy v ničem nepodlehla.
V tomto vítězném boji s ďáblem nám tedy může být velkou
Pomocnicí, Ochránkyní a Přímluvkyní. Chvalme tedy Boha jako její
synové a dcery spolu s Ní.
o. František OSBM
18
Pro děti
19
PRAVIDELNÉ BOHOSLUŽBY
Úterý
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota
Neděle
18:00 mše sv.
18:00 mše sv.
18:00 růženec 18:30 mše sv.
18:00 mše sv.
10:00 růženec 10:30 mše sv.
8:30 mše sv. - Rataje nad Sázavou
10:30 mše sv. – Sázava
15:00 mše sv. – Úžice (3. neděli v měsíci)
Každý první pátek v měsíci je na faře od 1900 biblický kurz při
kterém probíráme základní pravdy křesťanství. Zván je každý, kdo
chce blíže poznat křesťanství, včetně těch, kteří se neúčastní
pravidelně bohoslužeb. Pozvěte své známé!
Každý pátek od 20 do 21 hod je modlitební setkání (volná
modlitba, písně) v kryptě kostela. Také tato setkání jsou otevřená pro
všechny.
Kdo se chce zapojit do modlitební stráže, ať se přihlásí u
duchovního správce farnosti. Modlitební stráž spočívá v modlitbě za
aktuální úmysly v průběhu 10-ti dní v měsíci (1 hodina ve zvoleném
čase + čas od 20 do 21 hod.).
☺ Abba Bissarión byl připraven odejít do pouště, když tu ho náhle
obklopila skupinka mladíků, kteří se mu posmívali: „Kam to utíkáš,
Bissarióne? Copak nevíš, že ďábel umřel?
Svatý otec odvětil: „Přijměte tedy, vy ubozí sirotci, mou upřímnou
soustrast.“
☺ Jeden stařec se svěřil druhému se svým postřehem na adresu žen:
„Vzpomínám si, že se kdysi ženy červenaly, když se dostaly do rozpaků.
Dnes upadají do rozpaků, když si uvědomí, že se začervenaly.“
Svatoprokopské ruchadlo
Vydává Římskokatolická farnost Sázava-Černé Budy.
Adresa: Černé Budy 75, 285 06 SÁZAVA, tel. 776 141 827,
e-mail: [email protected], web: www.svprokop-sazava.cz.
Čekáme na vaše svědectví, podněty a připomínky!
Pán Bůh zaplať všem, kdo se svou pomocí, dary a modlitbami
podílejí na přípravě tohoto časopisu!
20