Válka polsko-polská. Diagnóza, pozadí a pochmurné

Válka polsko-polská. Diagnóza, pozadí a pochmurné vyhlídky
Poslední dění v Polsku se vymyká chápání mnoha zahraničních komentátorů a
vyvolává čím dál vetší zneklidnění v Evropské Unii. Klíčem k porozumění jsou
zde potransformační politické dějiny této země.
Zprávy z Polska se střídají v rychlém sledu. Právo a Spravedlnost míří k ovládnutí
Ústavního soudu, zpravodajských služeb a médií. Opozice svolává lidi do ulic. Kvůli
novému mediálnímu zákonu se polská vláda dostává do střetu s Bruselem. Od
evropských politiků padají silná slova. Bývalý premiér Belgie Guy Verhofstadt obvinil
Kaczyńského z toho, že je on Putinovým ledoborcem, zatímco předseda Evropského
parlamentu Martin Schultz se domnívá , že vládnutí PiS má povahu puče. Diváci ČT
se v hlavním vydání zpráv dozvídají, že desetitisíce Poláků chovají obavy o budoucnost
demokracie. Je snad sousední země na hraně katastrofy?
Zmatení trvá od doby, kdy k nepochopení komentátorů liberální Občanská Platforma
utrpěla dvě porážky - ve sněmovních a prezidentských volbách. Rozhodnutí většiny
voličů se jevilo tím méně srozumitelné, že Polsko bylo v posledních letech pokládáno
za úspěšný příběh v rámci východní Evropy. Země jako jedna z mála nebyla postižena
ekonomickou krizí a zviditelnila se na mezinárodní politické aréně. Bývalý předseda
polské vlády Donald Tusk byl jmenován předsedou Evropské rady. Tu a tam se sice
objevily zprávy na téma jakýchsi politických skandálů, ale ty přeci jen k politice patří.
Co tím pádem vedlo k zemětřesení v polské politice? Problém s tak nastíněným
obrazem, s nímž se setkáváme v médiích spočívá v jeho neúplnosti a povrchnosti.
Vinu za to nese nedostatečná znalost referenčního rámce - moderních politických dějin
země.
26 let zrady
Donedávna mohl vnější pozorovatel podlehnout dojmu, že polská politika posledních
let je jak poklidné vody jen zřídka rozvířené dramatickou událostí ,jak bylo v případě
letecké nehody u Smolenska, a že je to dané společenským konsenzem a úspěšností
polských liberálních vlád. Ve skutečnosti není nic tak vzdálené pravdě. Nejenže jsou
Poláci rozpolcený národ, ale příkop dělící společnost na dva tábory je čím dál hlubší.
Zjednodušeně a obrazně řečeno vedou všechny cesty ke kulatému stolu.
Stojí za připomenutí, že jednání u kulatého stolu odstartovala změnu režimu a
předcházela prvním částečně svobodným volbám. Rozumní komunističtí pohlaváři
dospěli společně s konstruktivní částí opozice k dějinnému kompromisu. Krátce poté
události nabraly na obrátkách. Vznikla nezávislá Gazeta Wyborcza. Byl zvolen první
nekomunistický předseda vlády. Následovaly změny v ústavě, přechod k demokracii a
jmenování dávného disidenta prezidentem.
Takto zní obecně přijatý výklad polské verze sametové revoluce. Ovšem zeptáte-li se
někoho z opačného tábora, dozvíte se, že smyslem kulatého stolu bylo umožnit
komunistům uchovat moc a jmění, vytvořit zdání kompromisu a demokratizace a
jakýsi reformovaný socialismus. Zásadní otázky vyřešily zákulisní dohody části
opozice a všechno se odehrálo pod taktovkou Kremlu. Zrada vedla k politice tlusté
čáry, státem řízeného zapomenutí komunistických zločinů a vzniku podivných
majetků. Tím způsobem vzniknuvší vazby a mocenské struktury přetrvávají poněkud
dodnes.
Napříč polskou společností není shoda v popisu reality a významu kulatého stolu, a
právě odtud pramení zásadní rozdíl v pohledu na celý potransformační vývoj. Kdo se
snaží o pochopení dnešního dění v Polsku, musí vzít v potaz, že způsob hodnocení
přechodu z takzvané lidové demokracie do III Polské republiky dodnes určuje
sounáležitost jednoho z dvou hlavních společensko-politických proudů a v jisté míře
voličské preference.
Následující politický boj za vlády Mazowieckého, který se odehrával mezi
národoveckým křídlem tábora Solidarity vedeným Jaroslawem Kaczyńským a jejím
levicovým křídlem reprezentovaným Adamem Michnikem, nazvaný bojem nahoře
(pol. Walka na górze) zadefinoval linie konfliktu i brutální standardy politického klání.
Demoralizující střet v kruzích bývalých disidentů vyústil vznikem Dohody střed předchůdci dnešní vládní strany Právo a Spravedlnost (dále jako PiS) , zatímco z
prostředí části jejich oponentů vzešla pak Občanská Platforma (dále jako PO) .
Zásadní ideologické pozice byly zformovány už tenkrát a dnes slýcháme jejich
ozvěnu. Události z té doby spustily řetězovou reakci, která způsobila nejen trvalý
rozkol v řadách disidentů, ale navíc měla a nadále má celospolečenský dopad.
Noční změna vlády
Vyprávění o historickém pozadí dnešní situace by nebylo úplné, kdyby v něm chyběla
epizoda, jež do učebnic dějepisu vstoupila jako noční změna. Jedná se o příběh o pádu
jedné vlády a zmařených reformách a zároveň o jádro politické mytologie, která
poskytuje munici národoveckým uskupením a především Právu a Spravedlnosti.
Píše se rok 1992. Tehdejší nestabilní pravicová vláda Jana Olszewského se dostává do
střetu s prezidentem Lechem Wałesou v mj. souvislosti s jeho cestou do Moskvy a
zněním jednoho z bodů smlouvy, kterou měl uzavřít s Ruskou Federací. V květnu toho
roku dochází k nečekanému vývoji událostí, který prohloubil politický konflikt a stál u
zrodu mýtu. V té době byla myšlenka lustrace a očisty veřejného života přirozeně
předmětem debat. Dá se předpokládat, že tehdejší ministr vnitra Antoni Macierewicz,
pod jehož taktovkou v nitru probíhaly práce v ministerském archivu, by učinil opatření
tímto směrem. K obecnému překvapení poslanec Janusz Korwin-Mikke, jedna z
nejbarvitějších postav polské politické scény předložil návrh usnesení, které nařizovalo
ministrovi vnitra odtajnit údaje tajných spolupracovníků komunistických
bezpečnostních služeb mezi poslanci a senátory a ostatními státními činiteli.
Sněmovní aritmetika a neúčast některých poslanců vedly k přijetí usnesení a krátce
nato zuřila v polském Sejmu a tisku ideologická debata. Ministr Macierewicz vázán
usnesením vzápětí poskytl předsedům klubů seznam poslanců, jejichž jména byla
uvedená v archivu bezpečnostních služeb. Na druhém seznamu, který dostali vrchní
činitelé, figuroval mimo jiné samotný Wałęsa. Napětí stoupalo a Poláci sledovali
emoční sněmovní proslovy. Zrychlený pokus o lustraci nakonec ovšem ztroskotal.
Nepromyšlenost a technická nedokonalost usnesení vedly v hlasovaní o nedůvěře a
zákulisní hry prezidenta zapříčinily výměnu vlády a nastolení nové, pod vedením
neohrabaného lídra lidovců.
Stín služeb, ideologická povaha sporu a v neposlední řadě dramatické a chaotické
okolnosti pádu vlády zrodily zakládající mýtus politického tažení uskupení Jaroslawa
Kaczyńského. Za svržením vlády stály hluboké mocenské a zájmové struktury, které
společně se svými agenty a představiteli ve státních institucích, politických stranách a
mediích s vlivnou v té době Gazetou Wyborczou spustily nenávistnou kampaň proti
pravdě. Skutečnost je ovšem trochu všednější. Osud slabé vlády Olszewského byl
zapečetěný její samotnou neschopností vytvořit koalici, kdežto nešikovný pokus o
odhalení jmen spolupracovníků státní bezpečností bohužel spíše poskytl argumenty
protivníkům lustrace. Navíc skutečný iniciátor vzniku vlády, Jaroslaw Kaczyński
měl v plánu její přestavbu. Byl totiž zklamán z nezávislosti premiéra
Olszewského, který se mu utrhl z řetězu. Dlužno uvést, že ke vzniku mýtu přispěla
Gazeta Wyborcza, která tak tenkrát jak i po celou dobu od roku 1989 vystupovala proti
plánům vypořádaní se se zločiny komunistického režimu.
Avšak věcná analýza událostí známých jako noční změna je vedlejší. Mýtus o
vlasteneckém premiérovi , který v boji o dekomunizaci podlehl přesile zrádců žije
svým životem a mobilizuje konzervativně národovecké kruhy, zatímco komplikovaná
povaha tehdejších vztahů obou politiků vůbec nebraní Kaczyńskému odkazovat na
jakousi myšlenkovou kontinuitu se svrženou vládou a vychvalovat ji. Tato proslulá
epizoda prokazuje, že navzdory Kaczyńskému přisuzovanému fanatizmu se spíše
jedná o velmi pragmatického hráče vybaveného železnou vůlí a mocichtivostí.
IV RP
Revoluce bývají provázené změnami v symbolické rovině. Mění se názvy ulic, úřadů,
dochází dokonce k přejmenování státních útvarů. K takovému symbolickému způsobu
odříznutí se od minulosti navazoval koncept IV Polské republiky, který je nutným
předpokladem v pochopení dnešního vládnutí Práva a Spravedlnosti. Termín IV
Polská republika se vyskytoval již dříve v konzervativní publicistice jako volání po
obrodě a reakce na četné nešvary postkomunistického Polska. V r.2005
se toto atraktivní heslo stalo nejen ústředním volebním sloganem strany bratrů
Kaczyńských, ale také oficiálním programem morální a politické
obrody, kterou uskupení chtělo uskutečnit. Země byla v té době postižena mnoha
patologiemi. Nejasné vazby mezi světem politiky, byznysu, tajných služeb a zločinu a
opakující se korupční skandály na vrcholných patrech státu tvořily ve společnosti
klima nedůvěry, které se svým způsobem podobalo společenských náladám v
Česku, těsně před nástupem Babiše.
Přestože se z hlediska dnešní totální války mezi PO a PiS představa o koalici těchto
stran jeví jako bizarní, byla po volbách v r.2005 ještě šance na její vznik. Nakonec
ovšem převážily vzájemná nedůvěra a ambice stranických vůdců. Podle tehdejšího
premiéra Marcinkiewicze mohl také určitou roli odehrát Tuskův plán vstoupit do boje
o prezidentské křeslo v dalších volbách. Od té doby bylo soutěžení dvou
lídrů zatvrzelejší, než kdy dřív a svým způsobem se stalo hlavním tématem politického
dění. Kaczyński se ve finále obrátil na ultra katolickou Ligu Polských Rodin a buřiče a
provokatéry z populistické chlapské Sebeobrany, což vedlo k vzniku podivné koalice,
která nevydržela do termínu voleb. Atmosféra v zemi byla tehdy tuhá. Místo očisty se
odehrávalo surreální politické představení, jakási směs jak korupčních tak i
sexuálních afér, blokování sněmovního řečniště, boje všech se všemi, včetně
vnitrokoaličních roztržek. Ideje IV byla zprofanovaná a z konfliktů unavení Poláci
v r.2007 projevili přízeň tuskovu uskupení. Kaczyńský ustoupil do pozadí a zahájil
neúnavnou práci při budování opozičního hnutí. Neohrabané silácké jednání PiSu,
kterého jsme dnes svědky, je důkazem toho, že si ze své porážky vzal jen dílčí
ponaučení v podobě zesílené nedůvěřivosti vůči ostatním aktérům politické scény, z
níž pramení přesvědčení, že klíčem k úspěchu je kolonizace státních struktur svými
lidmi. Místo republiky, tedy věci veřejné (vzpomeneme-li si na smysl a význam tohoto
slova), je opět politické území k dobytí, jak píše významný konservativní politolog
Rafał Matyja.
Dění přehlédnuté ve stínu PR
V následujících letech v oslepujícím světle vládních aktivit v oblasti PR bylo poměrně
obtížné si udělat dobrý obrázek o tom, co se dělo v Polsku. A tak mnozí
pozorovatelé podlehli optickému klamu. S ohledem na zahraniční politiku ve středu
zájmu médií bylo sblížení Polska s hlavním unijním proudem a zejména s Německem.
Vystupování lídrů PO vytvořilo zdánlivý dojem růstu významu země na mezinárodní
scéně. Byla přehlížena skutečnost, že reálná schopnost země nastolovat agendu v EU
neodpovídala její velikosti a ambicím, což dramaticky odhalila jednání během
ukrajinské krize, v jejichž průběhu se s Polskem téměř ze dne na den přestalo počítat.
Částečně to zastřela kouřová clona kolem volby Donalda Tuska do čela Evropské
rady.
Co se týče vnitropolitických záležitostí, vyzdvihávali komentátoři nastavší politickou
stabilitu, ekonomický růst a dlouhé osmileté vládnutí PO. Jenže v neprůhledném
pozadí běžely procesy, které přímo vedly k dnešnímu zmatku. Nepovrchnějším a
nejsamozřejmějším výrazem těchto procesů byla postupná eroze vlivu PO na konci
druhého období jejího vládnutí. Souviselo to s řízenými úniky odposlechů, v
jejichž důsledku si mohli Poláci užít vulgárních hospodských řečí z úst členů politické
elity. Od ministra vnitra jsme se tenkrát dozvěděli mimo jiné, že "Polský stát existuje
jen teoreticky". Odposlechy daly Polákům vstupenku do zákulisního světa špinavých
politických obchodů.
Byl to ovšem pouhý poslední hřebíček do rakve PO. Mezi nejmladšími voliči skupina, která dříve volila PO - beztoho narůstala frustrace mimo jiné kvůli poměrům
na trhu práce. Jde však o více něž pouhou nespokojenost nejmladších voličů. Po dobu
mnoha let totiž v Polsku probíhal růst jakéhosi lidového protestního hnutí. Jedná se o
mnohem rozsáhlejší jev, než jsou ultrapravicově naladění mladíci nebo pobožné
babičky a dědečkové - fanoušci mediálního konglomerátu vedeného svérázným
mnichem redemptoristou Tadeuszem Rydzykem - kteří donedávna byli využíváni jako
karikatura protivníků liberálních vlád. Přes svou nesourodost má tato protikultura pár
společných jmenovatelů, mezi nimiž je nechuť vůči elitám a mediím hlavního proudu,
vládě, státním a částečně mezinárodním institucím a přesvědčení o tom, že
zakladatelský mýtus polské demokracie byl postaven na lži.
Ona široká fronta postupně bobtnala v období vládnutí PO. Přinejmenším její části
přirozeným způsobem souzněly s konzervativním, národoveckým a sociálním
programem PiS. Kaczyński dovedl těmto lidem dát pocit spoluúčasti v boji o lepší
budoucnost a zapřáhnout je do svého tažení. Právě na této nevyzpytatelné antielitářské subkultuře byl postaven volební úspěch konzervativního kandidáta na post
prezidenta Andrzeja Dudy a překvapivé třetí místo rockového rebela Pawla Kukize,
který se posléze dostal do sněmovny se svým protestním uskupením Kukuz'15.
Poslední moment který přispěl k dynamice politického života a který je nutno zmínit,
bylo zřícení vládního letadla u Smolenska, kde zahynuli prezident Lech Kaczyński s
manželkou, část velení armády, poslanci, státní hodnostáři, představitelé Federace
katyňských rodin a jiné osobnosti. Pro kruhy sympatizantů PiS nabyla táto tragédie
téměř metafyzický rozměr, díky čemuž vznikla kolem Smolenska nová kapitola polské
mytologie utrpění národa.
Nehovoříme zde ovšem jen o světě představ nějakých okrajových skupin, ale o
obrovským impulsu. Jaroslaw Kaczyński, který v katastrofě přišel o bratra Lecha
a řadu přátel, získal cynicky řečeno nástroj pomocí kterého může mobilizovat
přívržence strany. V praktické rovině vedla smolenská katastrofa k dalšímu vyhrocení
politického klání a vzniku spikleneckým názorů ohledně příčin havárie letadla. Vláda
PO byla obniňovaná přinejmenším z nedůkladného vyšetření nehody a příjetí ruské
verze.
V našem líčení polsko-polské studené války docházíme do roku 2015. V té době se
pozornost Evropské Unie upírá na události na Ukrajině, uprchlickou vlnu a reformních
požadavcích Velké Británie. Málokdo si ale uvědomuje, že se v polském tavícím
kotlíku namíchaly všechny ingredience dostačující k razantnímu obratu poměrů,
dominance PO je jako kraslice - hezky zdobené ačkoliv prázdné a křehké vejce.
Sousedské analogie
Zde stojí za to udělat malou odbočku a zkusit najít pár analogií mezi stavem polské a
české společnosti. Usnadní to pochopení neznámého skrze známé a uvědomění si, kde
spočívají rozdílnosti mezi zeměmi, které sice sdílejí mnoho zkušeností nejnovějších
dějin, a přesto jsou si natolik nepodobné.
Východisko v obou případech je obdobné - nenásilný přechod do demokracie, který
upřednostňoval lidi s postavením uvnitř státního aparátu a který vedl k rozdílné
startovací čáře pro různé skupiny obyvatelstva. V obou zemích došlo k privatizačním
procesům, které jsou dodnes předmětem sporů. Čtvrt století po poklidných revolucích
jsou v obou zemích jak mýty, tak i pochybnosti kolem okolností přechodu do
demokracie.
Společné jsou i jiné neduhy postkomunistického dědictví, jako třeba jistá míra korupce
a podivně získané majetky. Frustrace vrstev, které se cítí být poraženými v
potransformační realitě se prolíná se skepsí vůči EU, zklamáním z politické třídy a s
nacionalistickými sentimenty. Nálady společné pro obě země vyústily ovšem jinak v
Polsku a jinak v Česku.
Na jedné straně je v tuzemsku totalitní dědictví , v některých skupinách v podobě
silnějších prokremelských fascinací a stále se udržující podpora komunistů. Na druhou
stranu došlo k vzestupu postpolitických uskupení - jako jsou Věci Veřejné a především
ANO 2011 - jenž úplně proměnilo tradiční politickou scénu s její pravo-levým
dělením. Nespokojenost polských voličů se ventiluje jinými způsoby. Klíčová slova
jsou zde konzervativní-vlastenecká subkultura, Katolická církev a antikomunismus.
Lustrace je pořád nosným tématem a málokdo vzhlíží k východu.
Přes veškeré rozdílnosti lze však poukázat na jednu fascinující analogii.
Polští duchovní bratři zdejších odpůrců Václava Havla a všeho co reprezentoval, chrlí
obvinění směrem k bývalému disidentovi Adamu Michnikovi. Redaktor novin Gazeta
Wyborcza a levicový liberál Michnik se po transformaci kromě krátké epizody
kontraktního sněmu v politice jako takové neangažoval, avšak vliv jeho listu býval
srovnatelný s vlivem politických stran. Díky důslednému zastávání se politiky tlusté
čáry a obhajobě komunistických generálů Jaruzelského a Kiszczaka se tento někdejší
politický vězeň stal terčem útoků pravice a symbolem zrady. Téměř přesným
protějškem hanlivé formulace pravdoláskářství je proto michnikowszczyzna. Není tedy
překvapivé, že se Gazeta Wyborcza se svými stoupenci a táborem PiS nachází na
protipólech vyhrocené politické debaty v Polsku.
Manichejský svět Poláků
Po osmi letech dominance liberálů nastal vítězoslavný návrat PiSu. Jaroslaw
Kaczyński se s velkou razancí pustil do dobývání bašt moci, což samo o sobě
nevykračuje mimo rámec nastolený za vlád PO a postkomunistů. Státní podniky a
média patřily odjakživa k válečným kořistem v politickém boji. Vzhledem k ohlasu,
který vyvolal v EU svým demonstrativně siláckým počínaním, před námi
vyvstává otázka, jak velkolepé plány reforem dopadnou tentokrát, kdy proti sobě má
nejen opozici v Polsku, ale i kritiky z řad unijných funkcionářů.
Jak vidno z nastíněného příběhu jsou spory rozdělující Poláky emanacemi konfliktů,
které způsobily trhlinu ve tkáni společnosti ještě v dobách kulatého stolu.
Nejzásadnější otřesy na politické scéně nezávislého Polska jsou jak lehko obměněné
variace na stejné téma, a dnešní rozkol zapádá ideálně do téhož bipolárního vzorce.
PiS je postižen dvěma obrovskými problémy. Ten první je současně tragédií celé
polské společnosti a spočívá právě v neschopnosti překlenout toto černobílé vnímání
světa, které nezná žádné odstíny. Jsi s námi nebo proti nám. Názory se vyskytují
v pomyslných dogmatických balíčcích. Je to manichejský svět, kde v závislosti na
tom, kam patříte vnímáte nynější zápas na jeden ze dvou způsobů. Je to buď vzteklý
útok elit, lžitisku, bývalých esbeků (polským estabaků), mafiánů a davu užitečných
idiotů proti morální obrodě národa nebo boj, v němž skuteční proevropsky náladění
demokraté vzdorují náporu fanatiků, šílenců a nacionalistů z řad PiSu.
Bohužel tato polarizace Kaczyńskému nevadí. Naopak výužívá ji ve svůj prospěch,
nevšímaje si přitom, že taková taktická výhoda je z hlediska deklarovaných cílů (věci
veřejné, cit pro společenství a společné dobro) klackem, který si sám háže pod nohy.
Nedají se totiž prosadit hluboké proměny společnosti v atmosféře války všech se
všemi a s bičem v ruce. Dobrá změna, která je nejnovějším heslem PiSu vyžaduje
širokou podporu napříč společností. O tu politici vládní strany nestojí a s oblibou
urážejí další skupiny, jak se jim zlíbí. Posledními obětmi této agresivní rétoriky byli
cyklisté a vegetariani, kteří dle ministra zahraničí Waszykowského nemají co do činění
s polskými tradicemi.
Z těchto důvodů lze predikovat, že panování PiSu nejspíš nepřinese změnu kvality,
nýbrž vyčerpávající drama v Kaczyńského stylu.V politice lze totiž rozlišit obsah a
styl. Občas se ovšem stává, ať již kvůli absenci obsahu nebo svéráznosti stylu, že se
styl stává obsahem, čehož je příkladem i český prezident Miloš Zeman.
Druhý ústřední problém Kaczyńského strany je - také podle jejich bývalých členů skutečnost, že veškerá moc a rozhodování jsou v rukou předsedy."Miloval jsem PiS,
ale připadal jsem si v ní jako v trestném zařízení", vyprávěl v roce 2011 Jacek Kurski,
který nově obsadil post generálního ředitele Polské televize, a který již opakovaně
odcházel z PiSu. Čím menší a silnější je totiž skupina navrcholu mocenské struktury,
ať již je to stát nebo strana, tím více k popisu a pochopění oné struktury potřebujeme
psychologa místo politologa. A toto vystihuje případ PiSu, tedy strany kde tón ve
velké míře udává jeden člověk, jenž věnoval celý život téměř výhradně mocenskému
boji. Jedná se o osobu ukotvenou v konfliktech minulých pětadvaceti let, nedůvěřivou,
vybavenou imunitou vůči kritice a toužící po kontrole a moci. Není pochyb o tom,
že na PR soustředěná PO sehlala, a že je zapotřebí dobré změny. Lze ovšem
pochybovat, zdaKaczyńským vedený PiS je schopen takové změny.