literatura svetova-cz.qxd

SOUHRN SVĚTOVÉ LITERATURY
STAROVĚK ( 3. tisíciletí př.n.l. – 5. stol. n.l.)
Ústní lidová slovesnost – mýty, magické formule, lyrické básně, písně atd.
Po objevu písma asi 3000 př.n.l. – praktické a náboženské texty, později díla vycházející
z lidové slovesnosti, často zapsána až po dlouhé ústní tradici.
Mimoevropská literatura
Mezopotámie: klínové písmo na hliněných destičkách, 3. tisíciletí př.n.l. – ♦Epos
o Gilgamešovi – urucký tyranský král, ze dvou třetin bůh, po smrti přítele Enkidua, kterého
původně bohové seslali proti Gilgamešovi, hledá nesmrtelnost, mj. také u Utanapištima,
člověka, který jediný přežil potopu a je nesmrtelný; Gilgameš neobstojí ve zkouškách,
jeho nesmrtelnost je ve stavbě hradeb, tedy v díle pro vlastní lid, ♦Epos o Atrachasísovi –
potopa světa, ♦Enuma eliš – epos o stvoření světa, ♦Chammurabiho zákoník – právnický text
Egypt: hieroglyfy malované na papyrus – ♦tzv. knihy mrtvých – svitky vkládané do hrobů,
rady zemřelému, ♦tzv. nauky – rady otce synovi, ♦milostná poezie ♦ hymny např. na Nil
♦
Vlastní životopis Sinuhetův – autobiografie zasazená do reálií 20. stol. př.n.l.
Indie: indické písmo, jazyky védština a sanskrt – ♦védy (15. – 6. stol. př.n.l.) – základní
náboženské knihy hinduismu ve verších a většinou šířené ústně, např. jeden ze 4 oddílů
védů ♦Rgvéd – nejstarší hymny (oslavné básně) o bozích, o stvoření, součástí knih jsou
♦
upanišády – tajné nauky, obsahující základy indické filozofie; součástí je i odborná
literatura, zabývající se různými naukami, např. ♦Kámasútra – popisující umění erotické,
které bylo nedílnou součástí staroindické vzdělanosti, ♦Mahábhárata – epos o boji
bharatovských královských rodin – Kuruovců a Pánduovců, nejdelší text (200 000 veršů),
obsahuje náb. knihu ♦Bhagavadgítu – učení Krišnovo, ♦Rámájana – příběh prince Rámy
a jeho manželky Síty, unesena netvorem Chuvavou na Srí Lanku, princi Rámovi pomáhá
opičí král Hanuman, očišování princezny Síty
Čína: znakové písmo – ♦Pět klasických knih – svaté knihy konfucianismu, ♦Kniha písní –
jedna z nich, převážně lidové texty, umělecká hodnota, ♦Hovory – údajné dialogy Konfucia
(552-479 př.n.l.) s jeho žáky, hledání harmonie v mezilidských vztazích, jak žít v rodině
a v pospolitosti, jak pomáhat ctít tradiční hodnoty, ♦Tao-te-ing – taoistické texty,
připisované filozofovi Lao-c' (6. – 5. stol. př.n.l.), učení o Cestě, stálé proměně, pohybu,
člověk má splynout s přírodou, nezasahovat do přirozeného běhu věcí, který je dán bez
příčiny, ♦Čuang-c' – kniha úvah a historek ze života filozofa Čuang-c' (asi 365-285 př.n.l.)
Hebrejská literatura: ♦Bible – soubor židovských a křesanských náboženských textů
♦
Starý zákon – psaný hebrejsky, část aramejsky, vznikal v 1. tisíciletí př.n.l., původně
židovský, přejatý křesanstvím, obsahuje knihy rozmanitých žánrů (historická a mytická
vyprávění, úvahy, milostné a duchovní písně, přísloví), 3 části – ♦Zákon tj. Tóra (pět knih
Mojžíšových = Pentateuch – Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium),
♦
Proroci (dřívější proroci – Jozue, kniha Soudců, 2 knihy Samuelovy, 2 knihy Královské,
pozdní proroci – Izajáš, Jeremjáš, Ezechiel a 12 malých proroků) ♦Spisy (3 velké –
Žalmy, Jób, Přísloví + 5 svátečních svitků – Rút, Píseň písní, Kazatel, Pláč, Ester)
♦
Nový zákon – psaný řecky, vznik 1. a 2. stol. n.l., obsahuje ♦4 evangelia (Matoušovo,
Markovo, Lukášovo a Janovo) – vyprávění o životě Ježíše Krista a jeho učení, ♦Skutky
apoštolů – osudy Ježíšových učedníků a šíření křesanství, ♦Epištoly – dopisy apoštolů,
nejvíce od sv. Pavla křesanským obcím, např. Římu, Korintu, Galacii, Efezu, a jednotlivcům,
♦
Apokalypsu (Zjevení sv. Jana) – vize posledního soudu, konce světa a hrůz s ním spojených
První a důležité překlady Bible – ♦Septuaginta – Starý zákon přel. do řečtiny (3. stol.),
♦
Vulgáta – překlad Bible do latiny sv. Jeronýmem (kol. r. 400), do staroslověnštiny
přeložena prakticky celá Bible v 9. století Cyrilem a Metodějem (nedochováno)
ANTICKÁ LITERATURA
Základ evropské vzdělanosti, rozvoj racionálního myšlení, vznik věd, důležitá filozofie.
Řecko: písmo – řecká abeceda
Archaické období – 9. – 6. stol. př.n.l., epika – bájný autor Homér – 2 eposy (zřejmě
vznikly v rozmezí asi sta let) ♦Ílias – epizoda z Trojské války – Achilles, uražen kvůli
otrokyni Bríseovně, odmítá bojovat, jeho přítel Patroklos v Achillově zbroji zastaví
Trojany, ale zabit Hektorem, největším trojským hrdinou, toho pak sám Achilles zabije
a vláčí 9 dní před trojskými hradbami; odehrává se během 50 dní, ♦Odyssea – dobrodružné
desetileté putování hrdiny Odyssea z Troje do rodné Ithaky, setkání s nymfou Kalypsó,
Kyklopem Polyfémem, čarodějnicí Kirké, s nástrahami Sirén, se Skyllou a Charybdou,
Fajáky, jejichž králi vše vypráví (zde píseň o lsti s trojským koněm), v závěru Odysseus
s pomocí syna Telemacha přemůže ve svém domě nápadníky manželky Pénelopy; epos
měl větší ohlas než Ílias pro svoji dějovost, Hesiodos (kol. r. 700 př.n.l.) – první doložený
autor – ♦Práce a dni – didaktický epos, praktické rady, lyrika – Sapfó (asi 627- asi 568
př.n.l.) – básnířka na ostrově Lesbos, milostná poezie, Anakreón (asi 572-487 př.n.l.) –
pijácké a milostné básně – typ anakreontská lyrika, Ezop (asi 6. stol. př.n.l.) – otrok,
historicky nedoložen, bajky se závěrečným poučením
Attické období – 5. a 4. stol. př.n.l. – velký rozvoj společnosti, centrem Athény, drama –
původ ve sborových vystoupeních při dionýských slavnostech, 1 - 3 herci (muži) a chór,
tragédie – vychází z mýtů, člověk se v nich potýká s překážkami danými bohy, osudem,
často situace neřešitelné, patetické verše, kompozice – expozice, kolize, krize, peripetie,
katastrofa, zákon tří jednot – místa, děje a času (definováno v Aristotelově Poetice)
Aischylos (525-456 př.n.l.) – ♦Oresteia (trilogie) – Agamemnon zabit po návratu
z trojské války manželkou Klytaiméstrou (obětoval dceru Ífigenii, milenec Aigisthos), syn
Orestés jej pomstí a pronásledován Erínyemi utíká se pod ochranu Apollóna, spor
rozsoudí lidský soud, zřízený Athénou, Orestés osvobozen, krevní msta zastavena,
Sofoklés (asi 496-406 př.n.l.) – ♦Král Oidipús – syn thébského krále Laia a královny
Iokasté, věštba, že zabije otce, ožení se s matkou, Oidipús se snaží vyhnout osudu, ale vše
se splní, Oidipús se oslepí a opouští Théby, ♦Antigona – po odchodu Oidipa jeho synové
Eteoklés a Polyneikos bojují o trůn, oba zahynou, ale nový král, strýc Kreón, nedovolí
pohřbít Polyneika (šel proti vlastní zemi), sestra Antigona se o to pokusí, je potrestána,
volí smrt, zemře i Kreontův syn Haimón, který Antigonu miluje, zabije se i Kreontova
žena, Kreón závěrem pochopí trest za svoji zpupnost proti bohům, ♦Élektrá – sestra
Orestova, je oslavován její hrdinný postoj k vraždě matky, Eurípidés (480-406 př.n.l.) –
♦
Médeia – kouzelnice, která z lásky k argonautovi Iásonovi oklame otce, zabije bratra,
uprchne s Iásonem, v Korintu ji Iáson zradí, Médeia zabije jeho budoucí nevěstu a jejího
otce, hlavně však své a Iásonovy děti, ♦Trojanky, komedie – zesměšňování současných
nedostatků, mýty pojaty bez vznešenosti, Aristofanés (asi 445 - po 388 př.n.l.) – ♦Jezdci
♦
Žáby ♦Lýsistraté – athénské a spartské ženy se dohodnou, že nebudou s muži sdílet
lože, dokud budou válčit; nakonec je uzavřen mír, próza – historie – Hérodotos (asi 480 po 425 př.n.l.) – ♦Dějiny – od bájných počátků po perské války, přidává příběhy,
Thúkýdidés (asi 460-396 př.n.l.) – ♦Dějiny peloponéské války – historicky spolehlivé,
filozofie – Platón (427-347 př.n.l.) – ♦Faidros ♦Symposion – literární dialogy jeho učitele
Sókrata, ♦Ústava – představa o uspořádání státu, Aristotelés (asi 384-322 př.n.l.) –
všestranný vzdělanec, zakladatel logiky – ♦Rétorika – o řečnictví, ♦Poetika – teorie
literatury (tragédie a eposu), např. teorie tří jednot v dramatu, řečnictví – Démosthenés
(384-322 př.n.l.) – útočné politické proslovy proti Filipu Makedonskému – žánr filipika
Helénistické období – 4. – 1. stol. př.n.l. – kontakt s východními civilizacemi, obohacování
a prolínání, nová komedie – Menandros (343-291 př.n.l.) – spíše rodinné a milostné problémy, poezie – Theokritos (kol. 300- kol. 260 př.n.l.) – počátky žánru bukolické poezie (idealizovaný život pastýřů), Plútarchos (asi 50-120) – ♦Paralelní životopisy (obsahují 50 životopisů významných Řeků a Římanů, jeho spis měl přispět k urovnání vztahů mezi zeměmi)
Řím: písmo – latinka, nejstarší psané památky ovlivněny literaturou řeckou
Archaické období – 3. a 2. stol. př.n.l., drama – Titus Maccius Plautus (asi 251-184 př.n.l.)
– typ nové komedie – ♦Lišák Pseudolus ♦Komedie o hrnci (téma pozdějšího Molièrova Lakomce)
Klasické období – 1. stol. př.n.l., období Ciceronovo – do 30 př.n.l., řečnictví – Marcus
Tulius Cicero (106-43 př.n.l.), próza – Gaius Julius Caesar (100-44 př.n.l.) – ♦Zápisky
o válce galské, lyrika – Gaius Valerius Catullus (asi 87-54 př.n.l.) – milostná poezie
o dívce Lesbii; zlaté období – 30 př.n.l. – 14 n.l. (období vlády Augusta), poezie –
Publius Vergilius Maro (70-19 př.n.l.) – ♦Zpěvy rolnické ♦Zpěvy pastýřské – bukolická
poezie, ♦Aeneis – homérský epos o hrdinovi z Troje, praotci Říma, Aeneas bojoval na
straně Trojanů, jednal podle věštby, že založí nové město a národ, jeho cestu zdržovala
bohyně Juno, mnoho dobrodružství, při ústí Tiberu se věštba nakonec splnila, epos vznikl
na základě císařova příkazu a měl dosáhnout hodnoty Homérových eposů, Quintus
Horatius Flaccus (65-8 př.n.l.) – ♦Satiry ♦Ódy, Publius Ovidius Naso (43 př.n.l.-18 n.l.) –
♦
Listy heroin – smyšlené dopisy žen svým významným mužům (Pénelopa Odysseovi,
Faidra Hippolytovi, Dido Aeneovi, Médeia Iásonovi, Bríseovna Achilleovi aj.), ♦Umění
milovat – rady v lásce, ♦Proměny – více než 200 antických bájí, založených na proměně
člověka v jinou bytost nebo věc jako trest nebo odměna boží, ♦Žalozpěvy – básně psané
ve vyhnanství na černomořském pobřeží, historická próza – Titus Livius (59 př.n.l.-17 n.l.)
– ♦Od založení města – umělecky hodnotné dílo, faktograficky nespolehlivé
Postklasické období, tzv. stříbrné – 1. stol. (vláda tyranů), próza – Seneca (asi 4 př.n.l.
-65 n.l.) – mravně výchovné filozofické texty, např. ♦O duševním klidu – forma odpovědi
na dopis přítele, filozofie stoicismu – rozumný život v souladu s přírodou, moudrost
a svoboda – zbavit se vášní, Gaius Petronius Arbiter (zemř. 66 n.l.) – ♦Satiricon – zlomky
románu ze soudobé římské společnosti, nejznámější zlomek – Hostina Trimalchionova –
nadutost tehdejší smetánky, historická próza – Publius Cornelius Tacitus (asi 55-120 n.l.)
– ♦Letopisy ♦Dějiny – zachytil dění 1. stol. n.l., poezie – Decimus Iunius Iuvenalis (asi 60
- asi 140) – satirické básně, Marcus Valerius Martialis (asi 40-104) – epigramy
Doba úpadku – 2. – 5. stol., próza – Lucius Apoleius (asi 125-180) – ♦Proměny – satirický
román, Antonius Marcus Aurelius (121-180) – ♦Hovory k sobě – řecky psané poznámky,
myšlenky stoicismu, Aurelius Augustinus – sv. Augustin (354-430) – nejvýznamnější
představitel patristiky (učení církevních Otců), vliv na křesanské myšlení až do 13. stol.
– napsal autobiografii ♦Vyznání
STŘEDOVĚK (5. – 15. století)
Umění pod vlivem křesanství, základem je Bible, zpočátku převažují duchovní texty
psané latinsky, národní jazyky se uplatňují od 8., 9. a hlavně pak 11. století spolu s tvorbou
lit. památek světských (laických). Znaky literatury – touha napodobit dokonalé, tj. božské,
proto vytvářeli typy postav (ne reální hrdinové), užívali zobecnění, alegorii, symboly;
nedůležité autorství a originalita, přebírání námětů a zároveň adaptace. V milostné poezii
navazovali na biblickou Píseň písní. Žánry – legendy, duchovní písně, obřadní (liturgické)
hry (velikonoční, vánoční), kázání, traktáty (učená pojednání na náboženská témata),
spory, kroniky, hrdinské eposy, dvorská lyrika a epika, žákovská poezie, cestopisy atd.
Filozofie – Itálie: Tomáš Akvinský (1225-1274) – scholastika, Francie: Pierre Abélard
(1079-1142)
Legendy – Itálie: Jacobus de Voragine (1229-1298) – ♦Legenda aurea – populární sbírka
legend, přeložená do všech evropských jazyků
Hrdinské eposy – Anglie: ♦Beowulf (8. stol.), Francie: ♦Píseň o Rolandovi (12. stol.) –
příběh inspirovaný historickou událostí, Ganelon, jeden z rytířů Karla Velikého, domluví,
že nepřítel napadne zadní voj Karlova vojska, kterému velí Roland, jeho nevlastní syn.
Pro hrdost Roland dlouho nevolá o pomoc, odhodlá se příliš pozdě, všichni jsou pobiti,
Španělsko: ♦Píseň o Cidovi (12. stol.) – chrabré činy národního hrdiny Cida, jeho boj
s Araby i španělskými šlechtici, kteří se zachovali špatně ke králi a Cidovým dcerám,
Německo: ♦Píseň o Nibelunzích (13. stol.) – vychází ze starogermánských pověstí, hrdina
Siegfried, Island: ♦Edda (13. stol.) – soubor epických hrdinských a mytologických písní,
Rusko: ♦Slovo o pluku Igorově (12. stol. – dnes pochybnosti o jeho původu), byliny –
veršovaná vyprávění o bohatýrech
Dvorská lyrika (kurtoazní) – milostná poezie dle předem daného schématu, bez opravdového prožitku, motivy služby, vazalství, žena vždy vdaná, láska platonická – jižní
Francie: trubadúři (11. stol.) – Vilém z Poitiers, Bertrans de Born, severní Francie: truvéři
(12. stol.) – král Richard Lví srdce, Adam de la Halle, Německo: minnesängři (13. stol.)
– Neidhart von Reuental, Tannhäuser, Heinrich von Meissen „Frauenlob“
Dvorská epika – Francie: Gualter Castellionský (asi 1135 - asi 1200) – ♦Alexandreida –
první latinský text o Alexandru Makedonském, vyznívá v křesanském duchu, Chrétien de
Troyes (asi 1130 - asi 1183) – ♦Perceval ♦Lancelot ♦Tristan a Isolda – artušovská látka
s důrazem na milostná témata, Německo (Čechy): Gottfried von Strassburg (kol. 1200)
– ♦Tristan a Isolda, Wolfram von Eschenbach (asi 1170 - po 1220) – ♦Parzival
Cestopisy – Itálie: Marco Polo (1254-1324) – ♦Milion, Anglie: ♦Mandeville (14. stol.) –
mystifikace i autorská
Mimoevropská literatura
Arábie: ♦Korán (7. stol.) – v arabštině, základní soubor mytologických, věroučných
i právních textů, dle islámu boží pravdy, zvěstované proroku Muhammadovi, ♦Tisíc
a jedna noc (8. – 17. stol.) – množství žánrů epických i lyrických, rámcová kompozice –
vypravování princezny Šahrazád, Čína: zlatý věk – 7. – 9. stol., poezie – Wang Wej
(asi 701-761), Li Po (701-762), Tu Fu (712-770), Indie: Kálidása (4. – 5. stol.) –
♦
Šakuntala – hra na námět z Mahábháraty
RENESANCE (14. – 16. století)
Nová situace ve společnosti (vrchol feudalismu, rozvoj měšanstva), vědecké objevy,
především v astronomii, nové názory na člověka, jeho možnosti a svobodu, také na
přírodu. Jde o nový životní styl (vliv antiky). Staví se důrazně proti středověku obecně,
jedná se o obrácení zájmu člověka od Boha k sobě samému. Humanismus –
společenské, vědecké a literární hnutí, které projevilo zvýšený zájem o antiku, nově
zkoumali antické rukopisy, studium pramenů, studia humana – zájem o člověka.
Reformace – reforma církve – Martin Luther (1483-1546), Jan Kalvín (1509-1564) – proti
povrchnosti, hromadění majetku, snaha vrátit církev k textu Bible, vrátit niternost víry.
Vynález knihtisku (pol. 15. stol.) – Johannes Guttenberg (asi 1400-1468). V literatuře
příklon ke světským tématům, konkrétní reálné postavy, láska ke skutečné ženě, popis
nectností, zrad, nevěr, užíván humor, výsměch. Umění chápáno jako prestižní
dovednost, umělci jsou podporováni šlechtici. Nové žánry – sonet, villonská balada,
směšnohrdinský epos, novela, esej, moderní román.
Itálie: konec 13. a 14. stol., kolébka renesance, středisko Florencie: Dante Alighieri
(1265-1321) – ♦Božská komedie – didakticko-alegorický epos, 3 části – Peklo, Očistec,
Ráj, znaky středověku – očistná cesta duše za spásou, cílem je dosáhnout věčné
blaženosti, zájem o nadpozemské problémy, zemřelá milenka Beatrice je pojata
symbolicky; znaky renesance – hl. postavou je sám autor, který mnohé osobně prožívá,
průvodcem je antický Vergilius, vyskytuje se mnoho historických postav, Francesco
Petrarca (1304-1374) – ♦Zpěvník (Sonety Lauře) – forma sonetu – dvě čtyřveršové (teze
a antiteze neboli myšlenka a protiklad), dvě tříveršové sloky (syntéza – obsahuje
myšlenkové shrnutí celé básně), Giovanni Boccaccio (1313-1375) – ♦Dekameron – 100
novel v rámcové kompozici (10 uprchlíků před morem si 10 dní vypráví historky na daná
témata, především o lásce), příběhy různého původu (např. antické, orientální) a určené
k pobavení, Lodovico Ariosto (1474-1533) – ♦Zuřivý Roland – epos s klasickým námětem
a satirickým podtextem, Niccolo Machiavelli (1469-1527) – ♦Vladař – popsán moudrý
a pevný vladař, který sleduje obecné blaho a v případě jeho ohrožení neváhá použít
veškerých prostředků („účel světí prostředky“)
Francie: François Villon (asi 1431- po 1463) – ♦Odkaz ♦Závě – první moderní básník
s hlubokým osobním prožitkem, humorem, ironií a sarkasmem; lyrika, villonská balada
(tři sloky po 8 – 12 verších a závěrečné poslání s polovičním počtem veršů, ve kterém je
–1–
–2–