Hejčínské OKO - Farnost Olomouc Hejčín

Hejčínské OKO
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně
ZÁŘÍ 2015
Úvodní
slovo
Skončily prázdniny, začal nový školní rok. Lidí, s kterými jsme
se nějaký čas neviděli, se ptáme, co je u nich nového. Co je
nového ve farnosti? Kostel stojí, sestava kněží je nezměněna.
Můžu prozradit, že v říjnu se v Hejčíně uskuteční po mnoha letech volby do pastorační rady farnosti. Podrobnosti se objeví
během měsíce září v kostele. V září také začne po delší době
příprava na svátost biřmování, která je jednou ze třech základních svátostí spolu se křtem a eucharistií. První setkání je naplánované na středu 16. září v 19.15 hodin. Přihlášky, které najdete v kostele, odevzdejte prosím nejpozději do neděle 13. září.
Chtěl bych povzbudit především ty, kdo ještě nepřijali tuto svátost a nejsou třeba již nejmladší: „Nebojte se a nestyďte se přihlásit!“ Nedávno mi někdo z vás farníků řekl krásné přirovnání,
že nemít biřmování je jako plavit se na moři v loďce bez plachty. Jestli si myslíte, že biřmování k životu nepotřebujete, udělejte krok víry: „Pane, chci uvěřit, že tvá nabídka daru Ducha Svatého skrze biřmování je pro mě dobrá a prospěšná, i když v tuto
chvíli to třeba tak nevidím a nevím, co tím získám.“
Pán má o každého z nás zájem a chce nás znovu a nově obdarovávat biřmované i nebiřmované. Slovy jednoho Ježíšova
podobenství nás zve na královskou svatební hostinu. Byla by
škoda patřit neustále mezi ty, kteří se pořád na něco vymlouvají (čas, povinnosti, práci, rodinu, zdraví, věk...) a nikdy neokusit,
co Pán nabízí na zemi i v nebi. (srov. Lk 14,15–20)
P. Marian
2
Eucharistická
hodina
U příležitosti diecézního eucharistického kongresu 16. května 2015 založil olomoucký arcibiskup Jan Graubner společenství adorátorů olomoucké
arcidiecéze nazvané „Eucharistická hodina“. Přihlásit se do něj může každý
diecézan – laik i duchovní, dospělý i dítě – nejlépe prostřednictvím své farnosti. Přihlašovací formulář je k dispozici vzadu v kostele. Kdo uvede také
e-mail, bude dostávat informace či duchovní materiály. Každý přihlášený obdrží členskou knížku, na pokrytí nákladů spojených s jejím pořízením jsou
členové žádáni o jednorázový dar 100 korun. Dar je možné odevzdat při převzetí knížky. Přinášíme plné znění dekretu, který shrnuje zásady tohoto společenství.
DEKRET
Jan Graubner, arcibiskup olomoucký a metropolita moravský, v roce dvacátého výročí návštěvy svatého papeže Jana
Pavla II. v Olomouci a svatořečení diecézního kněze Jana Sarkandra, v den arcidiecézního eucharistického kongresu, který
je součástí kongresu národního, ve snaze prodloužit mimořádnou slavnost do běžného života věřících a přispět k dlouhodobému a pravidelnému prohlubování osobního vztahu věřících
k Pánu Ježíši, vyhlašuje založení společenství adorátorů Arcidiecéze olomoucké, nazvané Eucharistická hodina.
Eucharistická hodina
1. je duchovní společenství věřících. Členství vzniká zapsáním do matriky členů, která je vedena na arcibiskupství. Každý
přijatý obdrží členskou knížku. Společenství nemá právní subjektivitu. Pokud člen zemře, prosíme pozůstalé, aby jeho úmrtí
oznámili na Arcibiskupství olomoucké.
3
2. Společenství navazuje na historická sdružení a eucharistická bratrstva, která v některých farnostech existovala už v barokní době, dokonce i jako členské organizace světového Eucharistického arcibratrstva, jako například v Olomouci u sv. Mořice z roku 1677. Arcidiecézní bratrstvo (Jednota) vzniklo roku
1870. V roce 1918 bylo bratrstvo ve více než třech stech farností. Do dneška žije například v Nivnici. (Poprvé na světě bylo
ustavičné klanění zavedeno v roce 1226 Ludvíkem VIII. v Avignonu ve Francii.)
3. Členové společenství se snaží prožít půl hodiny s Pánem
Ježíšem u svatostánku každý týden, minimálně však jednou za
měsíc. Žádné konkrétní modlitby nejsou závazné. Členská knížka nabízí několik adoračních pobožností a jednotlivých modliteb, z nichž si může každý vybrat. Stejně tak může číst úryvky
z Písma, zvláště z evangelií, a rozjímat o nich, nebo se modlit
vlastními slovy, či jen mlčky prožívat Boží blízkost, hledět na Ježíše skrytého ve svátosti oltářní a vědět, že on se dívá na nás.
4. Členové se snaží růst v osobním přátelství s Pánem Ježíšem. Těší se na důvěrné chvíle s ním v modlitbě, ale myslí na
něj i přes den při své práci. Snaží se mu líbit celým svým životem. Protože Eucharistie uchovávaná ve svatostánku je plodem
nejsvětější oběti mše svaté, snaží se podle svých možností být
na mši svaté častěji, než je povinné.
5. Aby jejich láska nebyla planým citem, snaží se sloužit Pánu
Ježíši v potřebných se stejnou láskou, s jakou klečí u svatostánku. Když svatý Petr třikrát vyznal Pánu Ježíši: miluji tě, vždy ho
Pán poslal pást své ovce. Chtěl, aby svou lásku ukázal činy.
Blahoslavená Tereza z Kalkaty říkávala, že její řád je kontemplativní, protože po ranní chvíli s Ježíšem v modlitbě celý den
slouží Kristu v nemocných, které ošetřují. Členská služba Ježíši
v potřebných začíná doma péčí o děti, nemocné či staré, může
4
se rozvíjet v dobrovolnické službě charity či farnosti, může to
být i péče o kostel. Jde o to, aby tato služba byla opravdovým
a vědomým projevem lásky k Ježíši. Členové se snaží aspoň
o půl hodiny takové služby za týden.
6. Za každou půl hodinu adorace před svatostánkem (výstav
není podmínkou) může získat plnomocné odpustky pro sebe
nebo pro duše v očistci, pokud je v milosti posvěcující, byl ten
den u svatého přijímání, aspoň v té chvíli nemá zálibu v žádném
hříchu, ani lehkém, a přidá jakoukoliv modlitbu na úmysl Svatého otce. Aspoň jednou měsíčně přistupuje ke svátosti smíření.
7. Nemocní, kteří nemohou do kostela, mohou plnit členskou
povinnost adorace a získávat stejné milosti, pokud se snaží
adorovat aspoň na dálku, ze svého lůžka.
8. Společenství považuje za své hlavní svátky slavnost Těla
a Krve Páně, adorační den prožívaný v každé farnosti jednou za
rok a bdění s Pánem v Getsemanské zahradě na Zelený čtvrtek
po obřadech a u Božího hrobu na Velký pátek a Bílou sobotu.
9. Arcibiskup olomoucký nebo pověřený sekretář sdružení
slouží začátkem každého měsíce mši svatou za živé a zemřelé
členy. Také členové se modlí za sebe navzájem i za zemřelé členy.
10. Je-li ve farnosti více členů, snaží se o společné klanění,
nebo si rozdělují služby tak, aby mohl být kostel častěji otevřený
pro další věřící. V takovém případě si mohou zvolit vedoucí(ho)
své skupiny. Volbu opakují každý rok.
11. Duchovní společenství je svěřeno pod mocnou ochranu
svatého Jana Sarkandra, který jako farář v Holešově s velkou
vírou v Kristovu přítomnost v Eucharistii vyšel v čele svých věřících s monstrancí v ruce vstříc vojskům, která chtěla město zničit. Vojsko změnilo směr a město bylo uchráněno.
5
Kéž Pán Ježíš provází mimořádnou přízní a zvláštním požehnáním všechny, kteří na jeho pozvání k osobnímu přátelství odpoví velkoryse. Kéž shlédne na jejich víru, vyslyší jejich prosby a od naší diecéze i celé společnosti odvrátí všechny útoky
zla, které ohrožují mír, lidské životy, mezilidské vztahy, duchovní i mravní prostředí, či křesťanskou víru. Kéž buduje Boží království v srdcích těch, kteří se mu otevírají. Kéž skrze ně přinese uzdravení do našich rodin.
V Olomouci 16. května 2015
Jan Graubner, arcibiskup olomoucký, metropolita moravský
Pospíchejte ,
věrní poutníčkové
Letos byl cílem našeho farního putování Cvilín u Krnova. Probíhá Rok zasvěceného života a o kostel na Cvilíně se stará řád
bratří minoritů, což byl jeden z důvodů, proč P. Marian vybral
právě toto místo.
Naše putování bylo pestré na zážitky a cesta nám ubíhala
rychleji také díky modlitbě růžence. Počasí bylo slunečné, teplé a nejednou jsme pomysleli na blahodárný déšť, nestihli jsme
však zmoknout ani jednou.
Ráda bych se s vámi podělila o dva zážitky z naší poutě. Jedno příjemné překvapení nás čekalo v neděli cestou z Jívové do
Moravského Berouna. Šli jsme cestou necestou a najednou se
před námi objevil most přes řeku. Když jsme nahlédli přes most
a koukali jen tak dolů, někdo z nás ve vodě spatřil raka. Jaká to
byla radost a překvapení! Rak nebyl jediný, bylo jich tam víc, tak
jsme sundali batohy a šli se podívat přímo k řece. Většina z nás
se zula a hurá do vody! Vody bylo opravdu málo, tak jsme měli
vodu jen po kotníky. Bylo to příjemné pro unavené nohy. Navíc
6
7
jsme chodili sem a tam a pozorovali raky. Raci s námi občas
hráli na schovávanou, dokonale splývali s kameny v řece, ale
když se dali do pohybu, prozradili je jejich klepítka a my jsme
volali jako malé děti: „Podívej,
tady je jeden a tam další, vidíš
ho?“ Když jsme se dostatečně
osvěžili ve vodě a odpočinuli si
pozorováním raků, obuli jsme
se, vzali batohy a pokračovali
Otec Marian před kostelem
dál v naši pouti.
Panny Marie Karmelské v Býkově
Poslední den našeho putování bylo, jako předešlé dny, velké horko a kromě toho, že jsme
si všichni přáli dojít na Cvilín, v nás rostla touha dát si po cestě
nějaký studený a osvěžující nápoj (kofolu, pivo...). Jak jsme tak
kráčeli širou krajinou, pomalu, ale jistě se blížila jedna vesnice
a s ní i naše naděje, že se zde osvěžíme… Do vesnice jsme přišli, ale místní hospoda byla zavřená, našli jsme zde však hodnou paní, která nám do láhví doplnila čistou vodu. Pokračovali jsme dál a doufali jsme, že v další vesnici si uděláme přestávku a třeba se i dočkáme vytoužených nápojů. Jenže v další obci
nebyla žádná hospoda, ale zase jsme tam objevili malý kostelík
zasvěcený Panně Marii Karmelské a padlo zde rozhodnutí, že
půjdeme nejpřímější cestou na Cvilín. Tak se naše naděje přestala upínat ke kofole, ale k našemu opravdovému cíli – k poutnímu kostelu zasvěcenému Panně Marii Sedmibolestné.
Závěr naší poutě byl velmi krásný. Na Cvilín jsme došli večer kolem šesté hodiny a naše kroky vedly přímo do kostela,
kde jsme se společně pomodlili a poděkovali za Boží ochra8
nu během poutě. Bratři minorité nás velmi mile přijali a poskytli nám příjemné zázemí. Když jsme se ubytovali a využili možností sprch, čekala nás krásná a bohatá večeře a na závěr nešpory v kostele. Bylo mi tak dobře, že jsem si na celodenní touhu
po kofole už ani nevzpomněla. Byla to oáza duchovního načerpání, tichý večer vybízející k rozjímání a modlitbě.
Za všechny poutníky bych chtěla poděkovat všem, kteří jste
se za nás celou dobu modlili a mysleli na nás. Také my jsme
vzpomínali v modlitbě na naši farnost, naše rodiny a přátele.
Anička Srovnalová
***
Když bylo oznámeno, že letošním cílem letní pěší poutě bude
Cvilín, hned se mi vybavily nejrůznější vzpomínky na toto místo,
které mám spojené s dobou mého obrácení a setkáváním františkánské mládeže i s pozdějšími poutěmi a návštěvami při nejrůznějších příležitostech – zkrátka „náš Cvilínek“. A protože je
stále za co prosit i děkovat, řekla jsem si, že bych se zkusila letos k poutníkům přidat. A musím říct, že to stálo za to.
Během těch pěti dnů strávených společně na cestě si určitě každý našel něco, co ho povzbudilo, potěšilo, čas ke ztišení
i ke sdílení.
I přes poměrně teplé počasí jsme se vydali, povzbuzeni požehnáním a „startovací“ modlitbou a doprovázeni pobídkou
„Pospíchejte věrní poutníčkové ve vší důvěře k laskavé Matce
Boží“ z pomníku ve Chválkovicích, směr Svatý Kopeček a dále
na sever.
Pár vzpomínek, které zůstanou:
• chvíle růžence, do kterého jsme mohli vložit vše (a zapomenout na prach, horko, kopce i puchýře);
• milá přijetí na farách, zvláště v Moravském Berouně
a v poutním domě na Cvilíně;
9
• raci v potoce u Domašova;
• přírodní živly (zjistila jsem,
že kromě chůze normální a rychlé zvládám ještě „rychlost bouřka“ a „rychlost vosa“), před kterými jsme naštěstí byli uchráněni;
• voda, která v přírodě chyběla,
ale o kterou se dobří lidé podělili;
• noční kostel na Cvilíně se
sv. Šarbelem, sv. Maxmiliánem
Kolbem, sv. Janem Pavlem II.
a Pannou Marií.
Díky všem, kteří se za nás modlili, kteří nám pouť umožnili, které jsme potkali, se kterými jsme
šli a hlavně otci Marianovi, že to tak pěkně zorganizoval.
Hanka Dehnerová
***
Pouť bez modlitby by nebyla poutí, ale výlet. Během pěší poutě jsem velmi oceňoval postupně vzrůstající duchovní sjednocení a naladění celé naší skupiny. Růženec byla modlitba, která nás provázela téměř na každém kroku, jak by mohl říci vnější pozorovatel. Každý desátek jsme se modlili za určitou osobu
či skupinu lidí nebo jiný úmysl, takže naše modlitební putování
bylo velmi konkrétní.
Během poutě jsem měl jeden telefonát. Dotyčnému jsem se
zmínil, že jsem zrovna na pouti, a napadlo mě se ho zeptat,
zda-li by neměl téma k modlitbě, za co chce, abych se modlil.
Řekl: „Proste za odpuštění hříchů, které jsou příčinou trvajícího
sucha.“ Ta slova mi vyrazila dech. Dlouho jsem o nich uvažoval.
Modlil jsem se sice za déšť, ale takhle jsem neuvažoval. Splnil
10
V Moravském Berouně s otcem Jiřím Schreiberem
jsem jeho prosbu a modlil jsem se, jak prosil. Později jsem objevil u proroka Jeremiáše pasáž, ve které popisuje modloslužbu Izraele a končí slovy: „Pozdvihni své oči na holá návrší a pohleď: Kde ses neposkvrnila nevěrou? Kvůli nim jsi vysedávala při cestách jako Arab na poušti, potřísnila jsi zemi svým smilstvem, svými zlořády. Proto byla zadržena vláha a nepřišel jarní déšť...“ (Jer 3,2–3) A pod těmito slovy jsem začal jinak nahlížet na sucho a změnil se i směr mé modlitby.
P. Marian
11
Dostali jste už někdy od někoho pozvánku, abyste přišli na
návštěvu? Většina z nás asi ano, takže si asi dokážete představit, co to znamená. Někdo chce s Vámi strávit čas a zve Vás,
abyste se společně setkali. Někdy se dokonce jedná o přesný
čas, a když nepřijdete nebo to odmítnete, tak jste o to setkání
přišli. Ale může se také stát, že dostanete novou šanci! A něco
takového se stalo i mně. Dostala jsem pozvánku od Panny Marie, abych za ní přišla – v červnu skrze Hejčínské oko – ale odmítla jsem, protože jsem si myslela, že se v tom čase budu muset učit na závěrečné zkoušky. Smířila jsem se s tím a úplně
jsem na to zapomněla. Čas šel dál a byl tu začátek srpna. Ve
čtvrtek jsem šla po mši svaté do sakristie a otec Marian se mě
zeptal, zda nechci jít na pouť. Zeptala jsem se, kdy se jde a kdy
se vrátíme? Odpověděl, že vyrážejí teď v sobotu po mši svaté
a návrat bude někdy ve středu. Řekla jsem: „No, to já bych šla,
jen se musím ještě zeptat.“ (…)
A jak to dopadlo? Dostala jsem povolení, napsala jsem otci
Marianovi, že jdu také, a časem jsem zjistila, že jsem vlastně přijala pozvánku od Panny Marie. Pouť mi velmi pomohla v mém
duchovním životě – zakoušela jsem Boží přítomnost, sílu spo12
lečenství a mj. jsem pokračovala v dobývání ctností (důvěry,
pokory, lásky, trpělivosti či zvládání různých zkoušek). Největším darem pro mě bylo živé setkání s Matkou Boží Bolestnou.
Bylo to hluboké, těžko popsatelné. Přeji a vyprošuji Vám, abyste všichni zakusili osobní setkání s Matkou Boží. Stojí to za to!
s. Alžběta
Na Cvilíně...
První, co mě napadne, když si vzpomenu na pouť na Cvilín, je
radost. Radost z modlitby, ticha, přírody, sdílení..., i když horko
a sucho bylo opravdu úmorné. Nikdy bych nevěřila, jak rychle
se z třicetikilometrové túry zotavím – stačilo odložit batoh, jedna
sprcha, a byla jsem jako rybička. A ráno odpočatá jsem se těšila na další trasu. Nejnáročnější byla asi poslední trasa z Bruntálu na Cvilín. Šli jsme v prachu a kamení otevřenou krajinou asi
dvě hodiny v pravé poledne, ale s modlitbou růžence jsem jaksi
útrapy cesty nevnímala.
Velmi příjemné bylo přivítání v cíli, na Cvilíně. Místní duchovní správce nám připravil hostinu – koláče, klobásu, ovoce, zeleninu i víno, a tak jsme důstojně oslavili ukončení našeho putování.
13
Pouť byla pro mě jedinečný duchovní a fyzický zážitek. Všem
přiměřeně zdatným farníkům ji doporučuji absolvovat.
Moc díky otci Marianovi za nápad, organizaci a zajištění poutě. Už se těším, že vyrazíme i příští rok, a jsem zvědavá kam.
Šárka Peřinová
Olomouc hl. n. - po návratu z poutě
50
let zasvěcená
Bohu (1)
U příležitosti padesátého výročí věčných slibů sestra Janina Ołchawa děkovala mší svatou v hejčínském kostele, při níž
znovu obnovila své rozhodnutí odevzdat celý svůj život Bohu.
A následně byla požádána, aby vyprávěla o svém životním povolání. Otiskujeme na pokračování.
Svatý otec František řekl 8. července tohoto roku na setkání
se sestrami, seminaristy a kněžími v Paraguayi kromě jiného,
14
že vyvolení člověka, jeho povolání, všechno, co v životě dělá,
je darované Bohem „gratis“, zadarmo. Bůh obdarovává každého, koho si povolal ke své službě, velikou láskou, která ho nese
v náruči milujícího Otce. V knize Exodus 34,6–7 zvolal k Mojžíšovi: „Hospodin, Hospodin! Bůh plný slitování a milostivý, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný, který osvědčuje milosrdenství
tisícům pokolení, který odpouští vinu, přestoupení...“
Tuto pravdu jsem v jiné souvislosti prožila na samém počátku
misijního povolání ve slovech svatého Pavla „Vím, komu jsem
uvěřil“ (2 Tim 1,12) a ve slovech svatého Jana „Bůh je láska“
(1 Jan 4,8). Bůh Otec nám všechno dává zadarmo a zároveň
říká: „Dávejte zadarmo“, čili služte! (srov. Mt 10,8)
K tomu, abych napsala tento článek, mě vybídl otec Marian,
náš farář, a prosím všechny čtenáře, aby ho četli v tomto duchu,
v duchu obdarování, a spolu se mnou děkovali za 50 let Boží
lásky, jeho věrnosti a milosrdenství.
Nedá se snad říci, že je tolik cest k Bohu i k druhému člověku, kolik je lidí? Každý z nás je jedinečný. Jaká tedy byla moje
cesta během 50 let řeholního života v řádu sester voršilek římské unie?
Přišla jsem na svět v těžkých časech historie Polska a Evropy, v době druhé světové války. Můj otec se den před vypuknutím války oženil a den poté musel do armády, do Německa.
Za nějakou dobu se vrátil do Polska. Pro otce znamenala doba
války duchovně „nové narození“ pro Boha, poněvadž se vrátil díky pomoci a přímluvě Matky Boží, s kterou ho pojil důvěrný vztah. Po návratu do Polska tatínek po dva roky denně zažíval strach před vězením, skrýval se. Díky Matce Boží se dostal
na svobodu. To všechno na mne působilo už jako na pětileté
dítě. Jako výraz vděčnosti otec přislíbil Panně Marii, že už nikdy
nebude pít alkohol a kouřit cigarety. Tomuto slibu zůstal věrný
15
Sestra Janina s otcem Marianem po mši svaté
s obnovou slibů
až do smrti, a já jsem měla doma velmi dobrého a svědomitého tátu, který mě vyznamenával předností a velikou péčí, protože jsem byla jeho prvním dítětem. Náš dům byl pro mne místem rodinného tepla, pracovitosti a společné modlitby. Otec se
denně modlil růženec, často když se vracel domů z práce. V neděli šel vždycky do kostela na zpěvy „hodinek“ k uctění Matky
Boží a vždy byl první na mši svaté. Jednoho dne v práci nabídl
inženýr, s kterým otec pracoval, zaměstnancům zájezd do Tater, na výlet, a právě v neděli. Táta se ho hned zeptal: „A to tam
půjdeme na mši svatou?“ – „Kde máš v horách kostel?“ odpověděl inženýr. Nato otec: „To já s vámi nejedu.“ Bylo mi už tenkrát deset let a vzpomínám si, že jsem si kladla otázku, co to je
ta mše svatá, že táta kvůli ní nejel do hor. Až později jsem jeho
smýšlení porozuměla.
Má rodina byla početná. Bylo nás devět dětí. Po válce jsme žili
skromně, ale rodiče se velmi milovali a byli si věrni až do smrti. Pamatuji si, že nás večer otec všechny shromažďoval ke společné modlitbě. Potom nám vypravoval různé příběhy z války, ale nejenom ty zábavné. Měli jsme ony rodinné
večery moc rádi. V poválečném čase, kdy v Polsku
vládl komunismus, bylo jedinou starostí mých rodičů, „abych neztratila víru“.
Otec věděl z vlastních zkušeností, čím je pro člověka
dar víry.
16
Když mi bylo patnáct let, tatínek mi řekl: „Půjdeš k sestrám
voršilkám, abys neztratila víru.“ Klášter sester voršilek byl vzdálen přibližně 32 kilometrů od naší obce. Před dobou komunismu měly sestry soukromou školu pro dívky. V padesátých letech jim komunisti školu zavřeli. Sestry na tom místě otevřely „něco jako společenství“ pro dívky, které chtěly jít k sestrám
a stát se řeholnicemi. Právě do takového společenství mě poslal táta. Měla jsem tam „neztratit víru“, ale ještě nevěděl, že mě
poslal na cestu řeholního povolání. Neměla jsem o sestrách,
o jejich životě ani ponětí. Nikdy předtím jsem neměla v úmyslu
vstoupit do kláštera. Od přírody jsem byla velmi živá, měla jsem
ráda rodinný život a dokonce jeden z chlapců pomýšlel na náš
společný život. Ale moje zdraví nebylo dostatečné, bývala jsem
často nemocná, a to vždycky na velké svátky. Když mi byl rok,
byla jsem na umření a podle maminky jsem krizi přežila jen díky
Panně Marii. Později jsem už jako mladá řeholnice i na misiích
měla třináct let problémy s páteří. Když jsem odjížděla na misie,
řekl mi jeden lékař, že jsem hloupá, když jedu s takovým stavem páteře do Afriky. Jenže po třinácti letech jsem byla uzdravena otcem Dominikem Tardifem, který přijel z Kanady do Senegalu. Byl to charismatik a Pán mu dal dar uzdravovat během
mše svaté a obzvláště po svatém přijímání. V tu chvíli mu Ježíš dával poznat, koho má uzdravit. Byla jsem uzdravena společně ještě s dalšími nemocnými. Z toho je vidět, že lékaři „ještě
nejsou bohy“ a nevědí vždycky všechno. Pánu Bohu náleží poslední mínění i jeho působení.
Když mi tedy bylo patnáct let, dostala jsem se do malého dívčího společenství u sester. Naší vychovatelkou byla sestra Jolanta Wroniecká, budoucí zakladatelka nové kongregace v Indii
se zaměřením na katechezi rodin. Kongregace, kterou v Indii založila, má jméno Satyseva Catechist Sisters of the
17
Families (SCS). Dnes sestry z této kongregace už pracují v Polsku a také v Německu. Sestra Jolanta byla vzděláním umělecká malířka. Měla však zálibu v práci mezi dětmi ulice. V městečku, kde jsem pobývala, byla čtvrť, kde bydlely osamělé matky
s dětmi, z nichž některé už byly dospělé. Ženy své děti porodily
v Německu během války a nyní se samy vrátily do Polska. Ony
děti nejčastěji pobývaly hladové na ulici, rozbíjely okna a ničily
různé věci.
Sestra Jolanta se rozhodla věnovat se takovým rodinám.
Chodila do těch ulic a sbírala ta „ptáčata“ a uchystala jim „hnízdo“ ve vlastním voršilském společenství. Pro tuto práci získala
naši společnost devíti děvčat. Voršilská komunita, ke které sestra Jolanta patřila, byla tehdy početná. Bylo v ní mnoho vynikajících učitelek ze staré školy, některé sestry byly skutečné mystičky a velmi pracovité. Právě toto společenství se dělilo o polévku a dokonce o druhé jídlo s dětmi sestry Jolanty. V prostorách společenství bylo několik sálů, které sestra Jolanta zařídila pro odpolední školní činnost dětí. Škola byla pro všechny děti
povinná. Odpoledne jsme pomáhaly dětem s učením, chystaly
jsme společnou zábavu. Během prázdnin brala každá z nás jedno dítě do vlastní rodiny. Pamatuji si, že u nás byl jeden chlapec.
Ve společenství u sester jsem byla sedm let. Pro můj budoucí
duchovní život to bylo jedno z nejhezčích období v životě. Proč?
Sestra Jolanta velmi pečovala o náš vnitřní život. Každodenně
jsme se účastnily mše svaté. Pravidelně každé dva týdny byla
zpověď, jeden den v měsíci byl tzv. „den soustředění“. Sestry nám připravovaly výlety do hor, poznávání kultury, společné
zábavy plné radosti a mladistvé čistoty. Každý večer k nám přicházela jedna sestra a připravovala nás na ranní modlitbu. Četla nám krátký úryvek z evangelia a měla k němu komentář. Uči18
la nás modlit se a naslouchat Božímu slovu. Pamatuji si, jak silně se už tehdy Pán dotýkal mého srdce, očišťoval je a zapaloval pro hledání osoby Ježíše Krista. Teď po letech života vidím
jasně, jak důležitou záležitostí naší víry a jejího rozvoje je osobní setkání s Ježíšem Kristem. Pro svatého apoštola Pavla nebylo nic závažnějšího než „poznání Ježíše Krista“. To byly počátky mého řeholního života.
Po těch dvou letech pobytu u sester jsem vstoupila do pětiletého studia na Lyceu výtvarného umění. I dál jsem bydlela
u sester. Ve škole byly necelé tři stovky studentů. Výuka byla
na vysoké úrovni. Studenti s vynikajícími výsledky dostávali odznaky Vzorný žák a stipendium. Dostala jsem také toto ocenění. Za tři měsíce se ředitel školy dozvěděl, že bydlím u sester,
zavolal mě do kabinetu a řekl mi: „Nebudeme ve škole podporovat řeholnice. Jestli chceš dostávat stipendium, musíš přejít do
světského internátu, čili školního.“ To, že bych přešla do školního internátu, pro mě znamenalo ztratit všechno duchovní bohatství od sester.
Když jsem přišla ze školy, setkala jsem se se sestrou Jolantou a řekla jí, co bylo ve škole s ředitelem. Ptala jsem se, co
mám dělat. Na to mi vychovatelka odpověděla: „Jsi už dospělá,
rozhodni se sama.“ Po noci soužení a možná i pláče, po modlitbě jsem se rozhodla, že za každou cenu zůstanu u sester. Druhý den ráno jsem šla do ředitelova kabinetu a řekla mu, že chci
zůstat u sester a žádám, aby mi odebral stipendium.
Tento stav nějakou dobu trval. Nakonec mě ředitel po projednání s pedagogickou radou školy pozval k sobě a prohlásil:
„Rozhodli jsme, že ti stipendium necháme, a ještě ho zvýšíme.“
Jako svoji odpověď za to rozhodnutí, které jsem považovala za
„snahu kupovat si lidi za peníze“, jsem si předsevzala nebát se
19
po celý život mluvit a dělat, co si myslím, podle svého svědomí,
a Bohu dávat přednost před lidmi.
Tento fakt měl ve značné míře vliv na další „zápasy“, které
jsme my mladí v těch dobách komunismu museli svádět s bratry
komunisty. Katolická mládež nemohla nosit křížky, ve školách
sundávali kříže, byly těžkosti při přijímání na vyšší studia. Vybavuji si jednu událost. Otec jedné rodiny pracoval ve škole jako
školník. Přikázali mu sundat ve škole všechny kříže. Odmítl.
Další den byl propuštěn z práce – a to měl doma sedm dětí.
Můj otec nebyl ve straně, v té jediné. Straníci za ním chodili do našeho domu. Přemlouvali ho, vyhrožovali. A jednou večer
ho odvedli na Státní bezpečnost. Přikázali mu svléknout oděv
a vyprázdnit kapsy. Tatínek vždycky nosil v kapse růženec. Vybídli ho, aby růženec z kapsy vytáhl. Tatínek se vzpíral. Policajti také nechtěli sami odebírat růženec. Tak provokovali. Potom
výslech. Ale táta růženec nevytáhl. Ráno se rozhodli, že ho pustí domů. Matka Boží ho zachránila.
(Dokončení příště)
INFORMACE
Aktuální informace naleznete také na farních webových
stránkách www.farnost-olomouc-hejcin.cz.
ZMĚNY BOHOSLUŽEB V HEJČÍNSKÉM KOSTELE: Mše svatá nebude v pondělí 7. září a v pondělí 28. září (mše svatá
v katedrále).
20
Cherubínek se po prázdninách opět bude věnovat dětem při
každé nedělní mši svaté v 10 hodin během bohoslužby slova,
a to od neděle 6. září.
Návštěva nemocných se uskuteční ve čtvrtek 10. září dopoledne, další pak ve čtvrtek 1. října rovněž dopoledne.
Po několika letech se uskuteční v hejčínské farnosti příprava
na biřmování. Biřmování je jednou ze tří základních křesťanských svátostí, která završuje to, co započal křest. Dělá z člověka dospělého křesťana, odpovědného za svoji víru a za svědectví, které vydává svému okolí. Uděluje se od 14 let věku. Přihlášky najdete vzadu v kostele. Vyplněné přihlášky odevzdejte do neděle 13. září. První setkání bude ve středu 16. září
v 19.15 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií.
Farní spoření a sbírka na opravu hejčínského kostela bude
v neděli 20. září.
Setkání seniorů proběhne ve čtvrtek 24. září v 10 hodin v hejčínském kostele v místnosti nad sakristií.
Úklid hejčínského kostela bude v sobotu 26. září od 9 hodin.
Potravinová sbírka Krajíc chleba pro chudé se uskuteční v neděli 27. září. Pomoc může mít finanční i materiální podobu a výtěžek bude použit na zajištění jídla pro lidi bez domova v Olomouci. Sbírají se zejména potraviny na vaření polévek – luštěniny, cibule, brambory, polévkové koření, olej, sůl, ocet, pepř,
těstoviny, rýže, mouka, vejce, zelenina (mrkev, celer, česnek
apod.). Dále čaj, káva, cukr, sirup, paštiky a jiné konzervy.
V pondělí 28. září o slavnosti svatého Václava bude v olomoucké katedrále pontifikální mše svatá v 10 hodin. Při návštěvě
21
katedrály je možné v tento den (patrocinium kostela) získat za
obvyklých podmínek plnomocné odpustky. Tento den je rovněž výročním dnem jmenování arcibiskupem olomouckým
Mons. Jana Graubnera (1992) – pamatujme na něho a celou
arcidiecézi v modlitbě.
Ve čtvrtek 1. října v 17.30 hodin bude v kapli Panny Marie mše
svatá ze svátku sv. Terezie z Lisieux a po ní bude následovat modlitba se svatou Terezkou a žehnání růží. Tak jako
každý rok, i letos bude možné vytáhnout si lísteček s citátem
z textů svaté Terezie jako inspiraci pro naši duchovní cestu.
Tradiční víkend mužů Chlapi sobě se letos uskuteční v Písařově (u Šumperka) od pátku 2. října do neděle 4. října. Bližší
informace a přihlášky: Jiří Hubička, tel. 736 458 520, e-mail:
[email protected].
Arcibiskup Jan Graubner založil u příležitosti diecézního Eucharistického kongresu Společenství adorátorů Arcidiecéze olomoucké nazvané „Eucharistická hodina“. Plné znění dekretu, který shrnuje zásady tohoto společenství, najdete uvnitř Oka
a v kostele na nástěnce. Přihlásit se může každý diecézan (dospělí i děti), nejlépe prostřednictvím své farnosti. Přihlašovací
formulář je v kostele vzadu na stolku. Kdo uvede i e-mail, bude
dostávat informace či duchovní materiály. Každý zapsaný do
knihy členů obdrží členskou knížku se svým jménem.
Náboženství se bude v letošním školním roce vyučovat následovně:
ZŠ Helsinská: v pondělí od 15 hodin, začíná se 5. října, učí
Dagmar Hubičková, e-mail: [email protected].
22
ZŠ Horka nad Moravou: ve středu 1.–2. třída a poté 3. třída,
příprava na první svaté přijímání, po vyučování, učí s. Magdaléna, e-mail: [email protected].
Fara Horka nad Moravou: 4. třída chlapci v úterý od 15.30 hodin, čas se upřesní, učí s. Magdaléna.
U sester voršilek doma (Jaromírova 21, Olomouc): 5. třída
děvčata, pondělí od 15 hodin, učí s. Magdaléna.
Skupiny, které učí s. Magdaléna, začínají výuku v týdnu od
14. září.
Gymnázium Hejčín: v úterý od 15 hodin, první informativní setkání v úterý 8. září v 15 hodin, učí Jaroslav Franc,
e-mail: [email protected].
Hejčínský kostel, místnost nad sakristií: 1. a 2. třída ve čtvrtek od 15 hodin, začíná se 17. září, učí Marcela Koupilová,
e-mail: [email protected] • 3. a 4. třída ve čtvrtek od 16 hodin, začíná se 17. září, učí Marcela Koupilová •
8. a 9. třída formou společenství ve čtvrtek v 18.30 hodin, začíná se 17. září a vede P. Marian.
Prosíme, přihlaste děti nejpozději v neděli 6. září. Změna vyhrazena. Sledujte ohlášky v kostele nebo web farnosti. Přihlášky jsou v kostele vzadu na stolku.
Až do 30. září 2015 mají všichni farníci možnost uzavřít smlouvy na dodávku energií (s variabilním počátkem platnosti) s výhodnými cenami: slevou 19 % ze standardního ceníku elektřiny
a 7 % ze standardního ceníku plynu společnosti E.ON, kterou
jim zprostředkoval Kristýn služebník. Tato akce je určena pouze
farníkům a sjednává se prostřednictvím kontaktního formuláře
na webu www.eon.cz/kristyn (stránka nebude funkční po zmiňovaném „akčním“ období). Pro aktivování produktu je nutné heslo, které dostanete u faráře farnosti.
23
Z Centra pro rodinný život Arcibiskupství olomouckého:
Zveme všechny na pravidelnou pouť za víru v našich rodinách. Pouť povede od katedrály sv. Václava v Olomouci do baziliky Navštívení Panny Marie na Svatém Kopečku u Olomouce. Cesta je dlouhá asi 8 km a jde zhruba o 2 hodiny chůze.
Podle svých fyzických sil a možností se můžete k pouti přidat:
ve 12.45–13.00 hodin před katedrálou sv. Václava (odchod ve
13 hodin) nebo zhruba ve 14.30 hodin pod kopcem v Samotiškách (zde je také možné nastoupit do autobusu a vyvézt se nahoru) nebo v 15 hodin na mši svaté v bazilice na Svatém Kopečku. Nejbližší termín poutě je neděle 13. září. Bližší informace jsou na www.rodinnyzivot.cz nebo na tel. 587 405 251 či
e-mailu: [email protected].
Pěší pouť ze Svatého Kopečka na Svatý Hostýn: Pro zájem
o tento druh poutě jsme se letos rozhodli nabídnout otcům (snad
i maminkám – dle společné domluvy) a jejich ratolestem
další pouť s jinou trasu. Na začátku školního roku chceme poprvé společně vyrazit na trasu ze Svatého Kopečka u Olomouce
na Svatý Hostýn v termínu od 18. (večer) do 20. září 2015. Pouť
zahájíme v pátek večerní mší svatou v bazilice na Sv. Kopečku
a ukončíme v neděli odpoledne mší svatou v bazilice na Svatém Hostýně. Jako vždy budeme mít k dispozici doprovodné
vozidlo. Přespíme na faře ve Velké Bystřici a v Centru pro rodinu Ráj v Pavlovicích u Přerova. Pouť bude doprovázet P. Marian Masařík. Přihlašovat se můžete na www.rodinnyzivot.cz.
Bližší informace: Peter Markovič, tel. 587 405 293, e-mail:
[email protected].
Zpravodaj farnosti sv. Cyrila a Metoděje v Olomouci-Hejčíně.
Adresa redakce: Římskokatolická farnost, Cyrilometodějské nám. 1, 779 00 Olomouc 9,
tel.: 585 425 025, mobil: 775 970 461, e-mail: [email protected], internet: www.farnost-olomouc-hejcin.cz.
Redakční rada: Daniel Dehner, Jaroslav Franc, Ondřej Koupil, Jaroslava Krejčí, Veronika Lojdová, P. Marian Masařík.
Tisk Matice cyrilometodějská s. r. o., Olomouc 2015.
Příští číslo: 4. října 2015.