Šestá čakra

Šestá čakra - Třetí oko
Umístění:
Duchovní aspekt:
Princip:
Základní potřeba:
Emoce:
Žlázy s vnitřní sekrecí:
Tělesné orgány:
Barva:
Element:
Smyslová funkce:
čelo, palec nad kořenem nosu, nebo na spojnici páteře s lebkou
odpovědnost za sebe sama
poznání a uvědomění bytí
vize a rovnováha
zmatek a jasnost
hypofýza - podvěsek mozkový
oči, spodní část čela, dutiny, je spojena s meridiány močového měchýře a
trávicí soustavy
indigo, žlutá a fialová
nadsmyslové vnímání, všechny smysly
Kdo jsem a jak zapadám do tohoto světa?
Intuice
V dnešní době absolutně nepochopený a nechápaný fenomén. Jak bychom ji definovali? Jako
pocitovou potřebu se nějak projevovat, nějak chovat, jako potřebu se něčemu, co nás zajímá
věnovat, jako potřebu se v životě vydat nějakým směrem. Potřebu, „puzení“ mít určité koníčky a
zájmy.
A teď jiný příběh, o mořských želvách. Jediné, co mořská želva dá svému dítěti, želvátku je to, že jej
zplodí na straně samce a na straně samice, že se o něj postará, když je ještě vajíčkem. A přesto, když
se želvátku podaří prokousat z vajíčka a vyhrabat se z písku, okamžitě ví, že musí jako o zlom krk, jako
o život běžet do vody. A opravdu to běh o život je. Protože na okamžik klubání želvátek čeká mnoho
predátorů. Když už je želvátko ve vodě, umí používat ploutvičky a ví, že dýchat pod vodou nesmí a že
dýchat musí nad vodou, že musí jíst a ví co jíst. Na to jsme celkem zvyklí u zvířat. Želvy žijí celkem
osaměle. A přesto vědí, že musí plavat do nějaké oblasti oceánu za potravou, a pak zase, že se mají
vrátit ke svému rodnému ostrovu a tam naklást zase svoje vejce. A najdou a neminou ostrůvek a pak
pláž o takové velikosti, že my lidé s dnešními GPS bychom měli problém tu pláž najít. Jak to?
Želvy si pocitově pamatují to, co prožili jejich „tatínek“ a jejich „maminka“a tuto schopnost máme
všichni i my lidé, nezapomněli jsme ji, aktivně ji používáme. Malé želvičky si vzpomínají, co dělali a co
prožívali jejich rodiče. Ale takové vzpomínky mají jiný charakter. Nemají konkrétní děj a nejsou to
obrazy a zvuky, jsou to POCITY. Pocit plavat k ostrovu, a když jsem moc vpravo od správné trasy,
pocit, že mám zahnout doleva, je to pocit, jenž želvičku nutí konat, jenž ji vede… Pod vlivem tohoto
jednají všechna zvířata a u některých je to i dobře vidět, třeba lososi a příkladů si každý sám najdete
víc. Zvířata prostě jen replikují své rodiče a my máme fyzická těla, jako zvířata a fungujeme naprosto
stejně, jako ona.
Takže, co je to intuice? Už asi tušíte, z 90 až 99 procent pocitová potřeba replikovat chování rodičů. A
protože rodiče replikujeme, jsou i výsledky našeho jednání dost podobné.
A tak v naší praxi třeba slyším takové věci, jako: „Nechápu svoji maminku, měla milence z Německa.
Bylo to za socialismu, tak ji asi to, že byl ze západu, nějak imponovalo“. Za rok mi ta samá paní říká:
„Nevím proč, nechápu to, ale našla jsem si přítele Mexičana“.
Anebo se můžeme podívat na slavné lidi, třeba Steve Jobs. Měl křesťanskou maminku a ta jej počala
jako svobodná. Pod tlakem křesťanství se jej vzdala a nabídla jej k adopci. A Steve? Ten toto jednání
zopakoval. Zplodil dítě, odmítl jej přijmout a starat se o něj, dokonce byl stejně starý, jako jeho otec,
když se mu dítě narodilo a on jej odmítl. „Intuice“, pocitová vzpomínka, nutkavá potřeba se nějak
chovat jej k tomu dovedla, i když měl problém se s jednáním svých rodičů vyrovnat, neviděl, že jedná
stejně.
Ve své praxi tyto vazby vidíme a aktivně s nimi pracujeme. Prostě jen replikujeme rodiče, ale musíme
se umět dívat, abychom to viděli.
A teď vám to celé ještě zkomplikuji. Abyste chápali, prozradím vám některé skutečnosti z oblasti
karmy. Karmou jsou nám naši rodiče a naše karma je v nich vyjádřena. Takže na začátku každého
zvířete, i nás lidí je spermie a vajíčko. Tyto buňky v sobě nesou genetickou informaci. A jako všechny
buňky těla v sobě nesou genetickou informaci o celém těle. Díky tomu je možné klonování. Na
mentální rovině to znamená, že každá buňka, i tyto dvě, v sobě nese vědomí buňky, genetickou
informaci o funkci buňky a zároveň vědomí celé bytosti, jejíž součástí buňka je.
Takže můžeme říct, že na začátku každého z nás jsou dvě vědomí, vědomí matky a vědomí otce. Ta
dvě vědomí se setkají a splynou v jedno, dojde k početí. A každé dítě zkombinuje vědomí, geny rodičů
jinak. Proto mohou být děti v rámci jedné rodiny velmi různé.
Takže všichni máme v sobě pocitové vzpomínky na to, co a jak a s jakými pocity prožil táta a co
maminka. A máme nutkavou, pocitovou potřebu to zopakovat, replikovat. VLASTNĚ ANI NIC JINÉHO
NEUMÍME. Jsme vlastně takoví robůtci naprogramovaní svými rodiči. Neseme v sobě vše, čím byli
naši rodiče, neseme v sobě i vzpomínky na jejich rodiče, to znamená, neseme v sobě i informace o
tom, co budou mít potřebu žít naši rodiče po tom, co nás zplodili a i toto pak nepřímo replikujeme
také.
A tak je mnoho lidí, kteří nic neví o nevěrách rodičů, protože rodiče je dobře utajili, nebo je žili jen ve
svých představách, lidí, kteří mají velkou potřebu nevěry a neví, kde se v nich bere. A toto lze vyjádřit
ještě trochu jinak. Potřeba nevěry, co to je? Jsou to pocitová východiska pro partnerský vztah, která
vedou k nevěře. Způsobů a možností je mnoho, tak třeba: vztahuji se pocitově k partnerovi tak, že
k němu mám hodně výhrad, vadí mi na něm spousta věcí, není to nic o partnerovi, ale je to o tom, jak
já jej vnímám. Pak si takového partnera pomalu přestávám vážit a přirozený důsledek je, že si hledám
partnera, kterého bych si vážit mohl. TOTO JE TO, CO PÍŠI, KDYŽ ŘÍKÁM, ŽE REPLIKUJEME MIMO JINÉ
POCITOVÉ VZORCE JEDNÁNÍ. Vědci tento fenomén znají a říkají mu genetická paměť a současné
době se intenzivně zkoumá, třeba u slonů.
Takže naše intuice je potřeba replikovat rodiče. Potřeba replikovat i to, co teprve prožijí. Takže rodiče
nás zplodí v 25 a pak jsou si ve 40 nevěrní. A my, až nám bude čtyřicet, budeme mít neodolatelnou
potřebu se chovat tak, že do nevěry jaksi spadneme také, nebo o ní budeme intenzivně uvažovat.
Protože máme v sobě vědomí rodičů a jeho součástí je i vzpomínka na jejich rodiče, naše prarodiče.
Když děláme kurzy, kurzisté někde kolem 5. kurzu obvykle pochopí, že žijí replikaci a jsou v šoku. A
ptají se: „A kde jsem já?“ A říkají: „Já tady nikde nejsem. To je hrozné. A to jsem si myslel celý život,
že se snažím si jít svojí cestou. Budovat vlastní osobnost.“ A my jim odpovídáme: „Skutečně tu nikde
nejsi, ale přesto tu jsi, protože ty jsi ta JEDINEČNÁ kombinace mámy a táty“. Je to málo? Je to hodně?
Je hodně lidí, kteří překvapivě své rodiče nemají rádi a vyjadřují to tak, že jim vadí, když zjišťují, že
jsou nějakým způsobem povahově, gestikulací, vzhledem rodičům podobní. Tak těmto lidem je to
málo, že jsou jedinečnou kombinací. A vyvstává tu otázka. Je možné toto změnit? A my odpovídáme
ano, je to možné a víme také, jak se to dělá. A zároveň říkáme: „Je to dřina, velká dřina a počítejte s
tím, že vám zabere 2, možná 3 roky života“. Říkáme: „Stačí, když pochopíte své rodiče, stačí, když
pochopíte, co je za jejich a tím i za vaším jednáním. Když pochopíte jejich a svoje pocitové postoje.
Vše, co pochopíte, už můžeš změnit. Ale pochopit tak, aby byly změny možné, to je velmi pracné.
Nestačí jen rozumové pochopení, ale pochopení pocitové, neb intuice leží v pocitových vzpomínkách.
Obvykle není nutné, aby člověk žil šťastně, měnit jeho osudové nastavení. Obvykle stačí pochopit
destrukci rodičů, pochopit to, co je pocitově za jich destruktivními projevy a najít jiná pocitová řešení
pro reakce na jejich destrukci nasměrovanou na nás samotné. Pak si dál můžeme žít dle programu,
který jsme, stejně jako želvičky, od rodičů všichni obdrželi, ale protože do toho co, žijeme,
nevkládáme destrukci, je nám v tom hezky. Stále žijeme svoji karmu, ale jiným způsobem. Všimli jste
si, destrukci naší karmy, ale i to hezké, co obsahuje, můžeme vidět v našem vztahu k rodičům a v tom,
co rodiče a jak prožili. A chceme-li v naší karmě cokoli pochopit, cokoli měnit, ve vztahu k rodičům je
to nejsnadnější.
Všimli jste si, v intuici je vyjádřena naše karma. Intuice nás vede do prožitků, daných nám karmou.
Všichni si na určité rovině před zrozením své rodiče vybereme. A vybereme si je takovým způsobem,
aby nám kombinace jejich vědomí v nás, umožnila prožít to, co ještě potřebujeme prožít, co se
potřebujeme naučit z titulu toho, co jsme již prožili v minulých existencích. Abychom si mohli vytvářet
zkušenosti, ve kterých jsme v předcházejících existencích ještě úspěšní nebyli a abychom k řešení
těchto témat mohli použít již získané silné stránky našeho vědomí, silné stránky sebe sama. Vidíte to,
všichni hledáme lásku, spějeme k lásce, ale hledáme a spějeme k ní přes a skrze svoji karmu.
Abychom uměli prožít cokoli, jakoukoli realitu s láskou, neboť žádnou lekci nelze přeskočit, žádnou
vynechat.
Pochopte, celý fyzický vesmír vzešel z jediného hmotného bodu. S vědomím je to stejné. Máme
v sobě vzpomínku, všichni, na vše, co jsme prožili až úplně k té první Buňce, která v tomto vesmíru,
nebo na planetě Zemi vznikla. Ale od té první buňky jsme se pak už ubírali svými vlastními
jedinečnými cestami. Všechno to v sobě máme jako svoji zkušenost a stojíme na vrcholu toho, ve
svém současném životě. Nechcete si toho současného života trochu víc vážit a nechcete na základě
toho k němu přistupovat jinak? Jistě, stále se ve svých zkušenostech jakoby ztrácíme, ale i to je
trochu jinak, jen zkoumáme všechny oblasti života, i ty kudy je cesta nepříjemná, nebo ty, kudy cesta
nevede, což třeba znamená předčasnou smrt bez možnosti zplodit dítě, vytvořit pokračování sebe
sama.
Ztrácíme a nacházíme cestu k lásce, k radosti a štěstí. A můžeme uchopit život jakkoli, pokud do něj
nevložíme nízké hodnocení a pak obviňování a odsuzování, můžeme zažívat nádherné věci, nádherné
zkušenosti. Můžeme objevit ten legendární Ráj, který je pro nás připravený na Zemi tady a teď.
Vlastně hledáme a učíme se, jak žít jakoukoli realit v lásce a radosti. A protože se to učíme, tak to
prostě není dokonalé. Ale jednou pochopíme, že nepříjemné se to celé stane jen v případě, kdy na
nedokonalé dáváme nálepku špatné, na nedokonalá, nedokonalý dáváme nálepku špatná a špatný.
Tento svět je zvláštní místo. Jsme vědomí, které něco v sobě uvědomuje a prožívá na základě
podnětů vnějšího světa. Jsme vědomí, které vnější svět zároveň samo tvoří. To, co je vně nás, co
vnímáme jako vnější realitu, vychází z nás a my na to reagujeme a tím to dál tvoříme. A ta realita je
zároveň jak naše, tak zároveň nás všech, živých bytostí, neb jsme ji postupně tvořili všichni. Od první
živé buňky, od prvního hmotného bodu.
Na začátku bylo jen vědomí. Pak bylo vědomí projeveno jen jako čisté minerály, ale i ty jsou vědomé,
jen jiným způsobem než my. A protože i toto vědomí minerálů má svůj vývoj, jednou toto vědomí
došlo do bodu, kdy vytvořilo první živou buňku. Takže v rámci obecného světa, jejž tvoříme všichni,
všechna současná vědomí, včetně vědomí minerálů, si všichni žijeme své konkrétní životy a
zkušenosti, své vlastní představy o realitě, své vlastní reality, které si v rámci obecné reality,
obecných podmínek vytváříme sami. Složitá věta, ale má smysl. A je velmi mnoho realit, protože je
velmi mnoho představ o realitách. Přírodní lidé tomuto tématu rozumí mnohem lépe, než my
civilizovaní. Přírodní lidé třeba říkají: „Svět je to, co si myslí většina“. Rozumí tomu, jak si reality
tvoříme zcela sami na mnoha různých úrovních, včetně té osobní.
Odpovědnost za sebe sama
Z úvah, se kterými jsem vás seznámil, vyplývá, že v rámci obecné reality jsme za svůj život kompletně
a úplně zodpovědní my sami. Byl nám předán nějaký program, plán našeho života i představy o jeho
řešení, plán i představy můžeme vidět v našich rodičích a jejich životech. A tento program máme dál
rozvíjet tím, že kombinujeme. Kombinujeme představy maminky a tatínka a každý svým způsobem.
V té kombinaci, v tom kombinování je ten posun, ten rozvoj.
A my, jež máme rodiče, a je nás většina, nějak destruktivní tak, že jejich život měl mnoho nedostatků
a nebyl moc hezký, my jsme odkázáni na duchovní práci. My všichni, chceme-li žít jinak, než žili naši
rodiče, nechceme-li prostě jen naplnit svoji karmu, musíme na sobě pracovat. A duchovní práce
spočívá v pochopení, porozumění. Chceme-li se vyhnout destrukci, která je nám naplánována a ke
které pod vedením intuice máme dojít, měli bychom pochopit, kde rodiče, naši rodiče, dělali
v pocitových postojích chyby a proč. Měli bychom pochopit, proč jednali, jak jednali. Jaká východiska
měli a to nám umožní pochopit sebe.
Ale proč vlastně chápat sebe přes rodiče? Vědomí v lidské podobě ve fyzické realitě nějak funguje. A
platí zde pravidlo vyjádřené třeba v Bibli. Břevno ve svém oku nevidíš, ale třísku v oku bližního ano.
Prostě neumíme sami sebe vidět, to je pro nás problém, ostatní ale vidět umíme dobře. A rodiče jsme
my. Když se budeme dívat na rodiče, uvidíme sebe. Jen se musíme naučit se dívat. Tato společnost to
neumí. Učíme to na kurzech a kurzistům trvá tři čtvrtiny roku, než se naučí základy. Trvá to dlouho,
ale získají moudrost, kterou mohou rozvíjet pak už bez nás. Získají moudrost, se kterou jsou schopni,
budou-li opravdu chtít, změnit cokoli ve svých životech. Získají moudrost, která jim může umožnit
třeba prožít karmicky naplánované lekce bez destrukce, hezky a v radosti.
Zkoumat životy svých rodičů je jako dívat se do vlastní budoucnosti. Jen se člověk musí umět dívat.
Pochopíte, co vás čeká, jaké zkušenosti, jaké radosti, často i jaké nemoci. A pokud máte moudrost,
můžete se, podle tohoto návodu, také téměř čemukoli z toho vyhnout. Můžete téměř cokoli změnit.
Ale nečekejte, že to bude snadné, ale není to zase tak nemožné. Prostě ten proces jen chce vaši
energii. A kdo říká, že to lze snadno a rychle, tomu nikdy nevěřte. Takový svět zatím neumíme tvořit…
A dál? Tak třeba, odsuzovat rodiče za to či ono, to je nejspolehlivější cesta, jak zopakovat jejich
destrukci ve svých vlastních kulisách. Vědomí má své zákony stejně, jako jsou zákony fyzikální. A ve
vědomí platí takový zákon:
„Cokoliv odsoudíme, odsoudíme se žít a prožít“.
Všimněte si, jediná destrukce našich životů, kromě fyzického násilí, je v odsuzování a obviňování. My
něco chceme mít, něco chceme prožít, ale neumíme to. A pokud si svoji neschopnost mít promítáme
do druhých, jako; nechtějí nám to dát, nechtějí se nám dát, nechtějí být takoví, jací bychom chtěli,
aby byli, vytváříme velkou destrukci, kterou žijeme jako nespokojenost se sebou, nebo nespokojenost
s druhými, nejčastěji jako obojí.
Takže můžete žít naprosto dle společenských pravidel a zvyklostí a můžete žít velkou destrukci,
použijete-li obviňování a souzení. A můžete žít naprosto mimo společenské normy, třeba mimo
manželství, s více partnery, pokud přijdete na to, jak to udělat bez obviňování a souzení, bude to
krásné a nikdo vás neodsoudí. Jediný problém našich životů je neláska a tou je souzení a odsuzování.
A důsledkem toho je pak i fyzické násilí a zabíjení.
A všichni víme, že rozumem pocitům poručit nelze, když mně něco štve, tak mně to štve a
nenamluvím si, že ne. Ale pocity také mohu pochopit, a pokud je pochopení dostatečné, pocity
pocitové nastavení se změní. A protože sebe objektivně vidět moc neumíme, máme na pochopení
sebe zase rodiče.
Použijte jakýkoli postoj, který by vás vyvedl z odsuzování, a vězte, že veškeré odsuzování druhých
vychází z odsuzování sebe. Takže jediný způsob, jak je vyléčit, je vyléčit souzení sebe a to má zase
kořeny v rodičích a v jejich vztahu k nám.
A tak vám dám takový pohled, který pro vás bude možná nový. Například herečka Stela Zázvorková.
Krásná a úspěšná osobnost, krásný člověk. Ale kdo zná její život, ví, že byla vdaná pouze dva roky a
pak už žila sama. Ty dva roky jí stačily na to, aby pochopila, že manželství, partnerský vztah prostě
bez destrukce neumí. Tak se mu vyhnula. A vidíte? Přesto byla krásným člověkem, protože se za to
nesoudila! I vy toto můžete udělat, být tímto způsobem krásnými lidmi. Jen musíte počítat s tím, že
důsledky svých neschopností vždy žít budete, jako Stela. Žila bez manželství a asi to pro ni nebylo
snadné.
Takže, chcete-li v životě něco mít, hledejte, co je ve vás za neschopnost, že to mít neumíte. Nikdy
nehledejte problém v druhých, nebo v okolnostech. Tam není. Svůj svět si tvoříme všichni sami. A lze
u toho tvoření udělat velmi, velmi mnoho chyb. A nejvíce se naši klienti natrápí s takovým zajímavým
myšlenkovým zkratem. Ze začátku prostě klienti neumí vidět problémy v sobě, setrvačností je stále
promítají do druhých. A tak vždy zase znovu a znovu spadnou do postojů, problém je v těch okolo a
znovu se ztratí ve svých životech. Místo toho, aby přemýšleli, proč vlastně svoje problémy nejsou
schopni vidět v sobě.
Abyste pochopili, co vám tady píšu, asi se neobejdete bez znalostí textů z nižších čaker a měli byste
těmto textům alespoň trochu rozumět.
Vize a rovnováha
Jakou máme všichni vizi, to už víme. Chceme prožít život, jako naši rodiče. Nicméně kombinací
vědomí našich rodičů, jejich představ a pocitových postojů, může vzniknout mnoho nových aspektů,
tedy představ o tom, jak se k životu postavit a jak jej prožít.
Všichni máme svoji vizi, jak život prožít, rodiče byli inženýři a my jsme třeba umělci. Ale ke svému
umělectví přistupujeme naprosto stejně, jako rodiče ke svému inženýrství. Naše životy nemusí
vypadat stejně, ale mohou být prožity velmi, velmi podobně. Se stejnou měrou sebe přijetí, anebo
odsouzení. A tam je míra pocitů radosti a štěstí bez ohledu na to, jakou realitu žijeme. Tam může být
rovnováha, anebo ne.
Zmatek a jasnost
Pocity, pocity, které v nás mohou vznikat mnoha způsoby, a my se teď budeme zabývat tím, jak v nás
mohou vznikat díky problémům v šesté čakře. Pokud naše karma obsahuje mnoho potřeba postojů,
které sestavujeme tak, že mezi sebou vytváří konflikty, pak v nás vzniká zmatek.
Třeba taková lidská klasika. Chci mít milence, potřebuji mít milence, ale odsuzuji se za to, že to chci.
Mám v sobě dvoje protichůdné potřeby být věrný a být nevěrný a mnohdy si ani takto život uvědomit
neumím a přesto tento konflikt v sobě žiji a vzniká ve mně zmatek.
Ale stačí dát postoje do harmonie, a je nám jasné, co máme dělat, jak se máme chovat a cokoliv na co
přijdete a cokoliv, co objevíte, jak prožít s láskou, bude hezké. A cokoliv, na co přijdete, jak prožít bez
lásky, hezké nebude. A tak jsem svědky životů, kdy lidé pod vlajkou morálky svoji potřebu nevěry
popřeli a pak šel život v jejich představách mimo ně, nebyl naplněný a nebyl hezký. A obráceně, lidé,
kteří přišli na to, jak žít život a mít víc partnerů s láskou a bez souzení, tudíž bez destrukce, z toho žili
život plný krásný a šťastný. Ale pozor. Jediné kritérium, jestli vám to jde nebo ne, jsou důsledky toho,
co žijete… Nedá se říct, co je správně a co je špatně.
Hledejte jasnost, a když v sobě máte zmatek, vězte, že jeho příčina je zase, jak jinak, v nějakém sebe
odsuzování se, v nějakém obviňování se, které pak vždy promítáme do svého jednání a postojů
k okolní, námi tvořené realitě. Hledejte, co ve vás je v konfliktu, jaké potřeby a postoje. A dívejte se
na rodiče, na sto procent žili stejný konflikt, jako vy. Pokud konflikt vyřešíte, rozpustili jste část
destrukce své karmy.
Nadsmyslové vnímání
Je mnoho realit, které jsme, jako vědomí, v tomto existujícím vesmíru již vytvořili. A my lidé umíme
z nějakého důvodu vnímat a používat jen velmi malou část existujícího jsoucna. Jsme jako televize,
naladěná na jedinou stanici, jediný aspekt jsoucna, přitom součástí jsoucna je realit nekonečně
mnoho. Je velmi inspirující naladit jinou stanici, vstoupit do jiných světů, jiných realit. A je to možné
na mnoha různých úrovních. Jak ale takové mosty mezi realitami postavit? Někteří z nás ten potenciál
stavět mosty v sobě nesou jako zkušenost z minulých existencí, ale protože jim nikdo neřekl, že jej
mají, nikdy je nenapadlo, ke své škodě, jej využít.
Ale i používat mosty mezi realitami není snadné, můžete si naladit jinou stanici a může být v jiném
jazyce, uslyšíte krásnou, velmi krásnou hudbu, velmi krásný obraz, ale rozumět nebudete ničemu.
Toho jsem svědkem velmi často. Takže postavit most a vstoupit do jiné reality ještě nic neznamená,
vám řeknou všichni, kteří s tím mají opravdovou zkušenost. Život a karmu vám to samo o sobě
nezmění. To stále musíte udělat sami. A dlouho, dlouho trvá, než pochopíte, co se to na té jiné stanici
vlastně děje. Já sám takovou jinou stanici už poslouchám skoro deset let. A vidím, jak rozumím jen
malému zlomku toho, co slyším a vidím.
Všimněte si, svět je o rezonanci, stejně jako rádio, či televize. Naladit se můžeme jen na světy, na
kterých umíme rezonovat. Máme-li v sobě dost lásky, tak jsme schopni rezonovat se světy, kde není
obviňování, jako je v tomto světě. Přemýšlejte o tom, přemýšlejte o sobě, připusťte si to.
Pak vás tyto stanice mohou inspirovat a pomoci vám zakusit, jak může chutnat a vonět právě vaše
realita, pokud z ní obviňování vypustíte. Mohou vám ukázat, jak se můžete cítit bez omezení vaší
karmy, jak může vaše sebepřijetí vypadat. Mohou vás k tomu částečně vést, ale jen tak, jak se budete
umět ptát, jak budete umět naslouchat, jak budete umět pochopit. A umění pochopit je přímo závislé
na vaší schopnosti pochopit sebe, tvoření vašeho života a na vaší práci na něm. A s každým
opravdovým pocitem „můžu“, se vám mohou otevřít další a další dveře.
A i zde platí, je tak snadné, velmi snadné se ztratit. Jde o priority, vážení, o třetí čakru. Važte špatně,
zaměřte se na nepodstatné a život, nebo jeho část je prohrána. Stále si pokládejte otázku, co je nyní
pro vás v této fyzické realitě důležité, před jakými dilematy a problémy stojíte, važte, hodnoťte, co je
pro vás důležité, opravdu důležité, co vás udělá šťastnými. Lítání v oblacích to nikdy nebude…
V Litomyšli, 2. května 2012
http://www.leceni-zivota.wz.cz