renovace rodinné vily karla babky a lídy babkové-baarové

RENOVACE RODINNÉ VILY
KARLA BABKY A LÍDY
BABKOVÉ-BAAROVÉ
TOP REALIZACE
5
PRAHA 6
LADISLAV LÁBUS, MARTINA NOVOTNÁ
PŘIPRAVILA HANA VINŠOVÁ
F O T O J A N M A LÝ A A R C H I V
Vila byla navržena architektem Ladislavem
Žákem jako dvougenerační dům s oddělenými
vstupy do dvou vertikálně řešených bytů se
vzájemně propojenou dispozicí. Renovace
byla zaměřena na sanaci stavebního stavu
konstrukcí i povrchových úprav a na obnovení
a zlepšení architektonického, provozního
i technického standardu. Rekonstrukci jsme
prováděli s ohledem a úctou k architektonické
hodnotě stavby. V podstatě se jedná
o renovaci původního stavu včetně zhotovení
repasí původních prvků a výrobků. Nezbytné
drobné stavební úpravy vynucené současnými
provozními a technickými nároky byly
minimalizovány a také řešení zahrady sledovalo
původní předpokládaný charakter v duchu
zásad Ladislava Žáka.
Z HISTORIE
Dům postavil v letech 1937 – 38 Ing. Jiří
Palička pro rodinu vrchního magistrátního
ředitele Karla Babky a jeho dceru Lídu
Babkovou-Baarovou. Původně byl projekt
zadán bratřím Šlapetům a na projekt Čestmíra
Šlapety bylo již v roce 1937 vydáno stavební
povolení. Před zahájením stavby se však
rodina rozhodla oslovit Ladislava Žáka.
Po roce 1948 byla část vily patřící Lídě
Baarové zestátněna. Matka i sestra Lídy
Baarové zemřely těsně po válce, otec se
svou druhou manželkou, žijící v nevyvlastněné
části vily, byli v padesátých letech nuceni
opustit Prahu. V roce 1967 dům koupil od
vdovy po Karlu Babkovi tehdejší primátor hl.
m. Prahy L. Černý, který zde provedl drobné
stavební úpravy, např. odstranil samostatné
závětří a zazdil vstup do levé části stavby.
Dále zazdil a později znovu vyboural boční
okno v levém rohu zimní zahrady, podezdil
schody pod terasou, zasklil a podezdil závětří,
vyměnil plot atd. Výhoda možnosti rozdělit
stavbu na dva byty byla využita v devadesátých
letech, kdy se levá část domu pronajímala jako
architektonická kancelář. V roce 2005 vilu
koupil nový majitel.
KONCEPCE RENOVACE
Památková ochrana funkcionalistických staveb
naráží na paradox zájmu a úsilí konzervovat
původní stav, což je v naprostém protikladu
s idejí funkcionalismu, jenž chtěl domy
i jejich uživatele zbavit vlivu těžkopádné
historie a vytvářet architekturu přizpůsobivou
požadavkům doby. U těchto domů platí
dvojnásob, že pokud chceme opravdu ctít
minulost, nemůžeme nerespektovat, případně
se stydět za současnost. Vily Ladislava Žáka
jsou z tohoto pohledu unikátním příkladem pro
svou výraznou formu, jakou se snažil aplikovat
u individuálních zakázek standardizovaný
typ sociálního bydlení. V návrhu proto byly
uplatněny pouze drobné úpravy dispozic
a zateplení obvodového pláště. Snažili jsme
se napravit nevhodné novodobé úpravy
fasády a interiéru – například jsme odstranili
obklad soklu kabřincem, novodobé venkovní
dlažby a materiály v interiéru. Zároveň jsme
také řešili nevyhovující stavebněfyzikální
vlastnosti stavby i drobné dispoziční
změny původního stavu.
DISPOZIČNÍ ŘEŠENÍ
Původní dvojdům po rekonstrukci slouží
jako jedna bytová jednotka. Dispoziční
zásahy však byly minimální a nadále bude
možné vilu po malých úpravách používat
dvougeneračně, neboť vnitřní dělení v zásadě
zůstalo zachováno. Půdorys je řešen tak,
jak je u Žákových domů obvyklé, tedy jako
dispoziční a konstrukční dvoutrakt. U jižní
fasády se nachází obytný trakt, u fasády
severní jsou komunikační a obslužné prostory.
Vila má celkem čtyři podlaží a funkční využití
hlavních místností zůstalo stejné. Ke změnám
došlo pouze v pomocných místnostech
tvořících zázemí, např. byl vybudován pokoj
hosta s vlastní koupelnou v místě bývalé
sušárny prádla, resp. skladu v levé části
suterénu nebo jídelní kout v místě bývalé
komory či pokoje služky v přízemí.
KONSTRUKČNÍ ŘEŠENÍ
Nosnou konstrukci tvoří železobetonový
skelet s trámkovými stropy. Obvodové stěny,
plnící místy i nosnou funkci, jsou vyzdívané.
Trámkové stropy jsou přiznány pouze
v některých místnostech v suterénu, většinou
byly opatřeny štukovaným podhledem.
Vzhledem k výšce uzavřených trámkových
stropů a malým konstrukčním výškám místnosti
jsou světlé výšky interiéru enormně nízké i na
funkcionalistickou stavbu. Nezvykle malá výška
místností, pohybující se od 235 do 265 cm,
zřejmě architektovi vyhovovala k dokreslení
požadované atmosféry vnitřních prostorů,
pojímaných jako kajuty.
V průběhu zpracování projektu pro
stavební povolení jsme provedli stavebně-technické a historické průzkumy. V rámci
zpracování prováděcího projektu, ještě před
zahájením stavebních prací, byla provedena
rovněž podrobná pasportizace dochovaných
prvků a výrobků, jako jsou dveře, okna, kování,
svítidla atd., jež byla předána NPÚ.
Skladby konstrukcí byly zjištěny na
základě sond při stavebním průzkumu. Bylo
třeba vyměnit nevyhovující skladby střech
a také podlahy a dožité konstrukce. Vzhledem
k potřebě zlepšit izolační schopnosti zdí
a stropů a požadavku odstranit novodobou
vnější omítku se provedlo zateplení
obvodového pláště tepelnou izolací v míře,
která měla co nejméně narušit charakter
fasád (cca 50 mm).
STAVEBNÍ ÚPRAVY
Většinou jsme sledovali renovaci původního
stavu, resp. původně navrhovaného řešení
stavby. K úpravám došlo pouze v místech,
kde se stavby z třicátých let nejvíce odlišují
od současných nároků na bydlení a způsobu
života. Jedná se především o dimenze
vstupních partií domu a garáže, nevyhovující
provozní propojení obytné místnosti, jídelny
a kuchyně, dále vybavení a standard koupelen.
Ponechali jsme pouze jeden vstup při
provedení úprav sledujících tvarovou renovaci
původního, resp. projektovaného stavu
vstupního prostoru. Zádveří bylo zřejmě
z důvodu nedostatečného založení silně
staticky narušeno. Na základě statického
průzkumu a sond bylo rozhodnuto, že se
původní železobetonová konstrukce zádveří
odstraní a nahradí replikou. Na rozdíl od
původního projektu, kde byla konstrukce
zádveří otevřená, a byla tedy pouze závětřím,
jsme provedli částečné zasklení zádveří
provedené se subtilními detaily, které není
příliš patrné, takže respektuje původně
navrhovaný tvar a charakter závětří. Dále
TOP REALIZACE
jsme provedli drobnou stavební úpravu
vstupu, sledující mírné zvětšení prostorového
komfortu, vybouráním jednoho ze dvou
záchodů. Původní koncept úzké chodby
přitom zůstal zachován.
Malá kuchyně byla od obytné místnosti
oddělena chodbou a pouze 70 cm širokými
dveřmi v rohu pokoje, kde se počítalo
s umístěním jídelního stolu. Přímé spojení
mezi kuchyní a pokojem, resp. jídelním koutem
bylo zajištěno pouze podávacím okénkem.
Vedle kuchyně byla prostorná komora
orientovaná na terasu, sloužící zřejmě jako
pokoj služky. Z pokoje služky bylo možné
obsluhovat obdobným okénkem terasu.
S ohledem na původní prostorový koncept
stavby jsme kuchyň a komoru vybouráním
příčky spojili do jedné místnosti – obytné
kuchyně s jídelním koutem. Jídelní kout
a obývací pokoj pak byly propojeny menším
otvorem u jižní fasády.
V patře jsme pokud možno co nejvíce
respektovali řešení Ladislava Žáka, až
na drobné stavební úpravy hygienického
vybavení. U menších ložnic byly dle původního
návrhu doplněny šatnové předsíňky. V nárožní
ložnici jsme obnovili oddělení původně
navrhované komory – šatny, s mírným
posunutím původně navrhované polohy její
dělicí stěny směrem k severní fasádě, aby
byl zachován přímý vstup ze stávající šatny
před koupelnou do ložnice.
Z ložnicového patra vede schodiště na
střechu, která je přístupná přes zimní zahradu.
Tato místnost, využívaná jako pracovna,
byla vybavena nově instalovanou čajovou
kuchyňkou. Střecha je částečně využívaná
jako terasa se sluneční lázní – soláriem, které
je vybaveno sprchou. Po venkovních strmých
schůdcích je přístupná komínová lávka, řešená
jako vyhlídková plošina.
Polozapuštěné podzemní podlaží vily
bylo přístupné jednoramenným schodištěm,
uzavřeným na horní i dolní úrovni. Jeho
stísněnost jsme eliminovali odstraněním
části zdi oddělující schodiště od chodby
v suterénu. Spodní část zdi byla, stejně jako
u ostatních schodišť v domě, ponechána
jako pevné zábradlí s dřevěným madlem.
Domnívali jsme se, že schodiště do suterénu
bylo takto původně navrženo, což se během
stavby potvrdilo, takže jsme vlastně provedli
repliku původního stavu. Přímo osvětlenou
sušárnu prádla, resp. sklad s přímým vstupem
na zahradu jsme navrhli jako pokoj hosta
s vlastní koupelnou.
Opakovaným problémem rekonstrukce vil
z třicátých let minulého století je nedostatek
garážových stání i samotná nedostatečná
velikost původních garáží. Přístavby
garáží, které zásadně mění původní objem
staveb a proporce jejich fasád, vznikají
i v tak významných památkově chráněných
lokalitách, jako je Baba nebo Hanspaulka.
Při rekonstrukci vily na Hanspaulce jsme
proto lehký přístřešek na auto zakomponovali
do oplocení pozemku, u Paličkovy vily jsme
na parkování využili stávající zakrytý prostor
pod terasou. Rovněž majitel vily v Neherovské
ulici požadoval zajistit garážování dvou
aut. Stávající garáž byla sice původně
zamýšlena jako dvougaráž, ale vzhledem
k velikosti dnešních vozidel se do ní dvě auta
nevejdou. Jelikož druhé místo v garáži bude
využíváno pouze občasně, nechtěli jsem
zahradu i stavbu zatěžovat a znehodnocovat
novým objektem pro druhé auto umístěným
mimo dům. Velikost garáže jsme tedy řešili
prodloužením stávající garáže o prostor dvou
skladů a zmenšením prádelny.
DROBNÁ ARCHITEKTURA
A ZAHRADNÍ ÚPRAVY
Vyměnili jsme uliční oplocení a novým plotem
byla také nahrazena zeď z keramických
tvarovek podél příjezdové rampy do garáže.
Na jižní straně parcely jsme vybudovali
opěrnou zeď pro zahradu, jejíž plocha byla
výškově srovnána se sousedním pozemkem
na východní straně. Novodobě provedená
opěrná zídka z žulových kostek na jižní
hranici pozemku byla odstraněna a nahrazena
gabionovou zdí.
Stavebně nekvalitní sklípek s parkovacím
stáním na střeše byl zbourán a ve větším
půdorysném rozměru znovu postaven,
ovšem s výrazně sníženou úrovní střechy.
Jeho snížením se měla co nejvíce potlačit
bariéra, kterou tento objekt tvořil při
průhledu do ulice.
6
Příjezdová rampa ke garáži, původně navržená
z malých žulových kostek, byla na přání klienta
z důvodu použití tehdy pokrokové technologie,
s odkazem na Müllerovu vilu, provedena
z asfaltu. Novodobé schody z betonu
spojující chodník s plochou před
garáží byly nahrazeny pozvolnějším
kamenným schodištěm. Rovněž chodník od
branky ke vchodu je zhotoven z pískovce,
pouze na chodníčku před jižní fasádou se
uchovaly a byly repasovány původní kameny.
Necitlivě osazené a příliš dominantní
symetrické schodiště do zahrady odporovalo
pojetí zahradních úprav realizovaných
Ladislavem Žákem. Navrhli jsme proto dvě
nová schodiště respektující nástupy do domu,
nakonec bylo realizováno pouze jedno. Také
další řešení zahrady zpracované architektkou
Fingerovou sledovalo předpokládaný
charakter zahradních úprav v duchu zásad
Ladislava Žáka. Záměrně jsme proto
potlačili užitkovost zahrady. Ovocné stromy
byly nahrazeny sortimentem stromů a keřů
odpovídajících potřebě clonit pozemek
od novodobých činžovních domů i duchu
a architektonické formě stavby.
původní situace
TOP REALIZACE
7
TOP REALIZACE
ROZHOVOR
8
S LADISLAVEM LÁBUSEM
Funkcionalistické domy jsou si v něčem
hodně podobné, i když je těžko můžeme
srovnávat – vy máte za sebou rekonstrukce
tří z nich. Dvě vily a trafostanici Edison
nedaleko Jindřišské věže.
získali v polovině devadesátých let při
rekonstrukci bytového domu v ulici
Na Smetance. Už tam jsme si všimli pro
nás nepochopitelné odvahy a absence
snahy o standardizaci při navrhování
nosných železobetonových konstrukcí.
Každý sloup a průvlak mají různé rozměry,
podle toho, jaké zatížení přenášejí. Totéž
platí o stropních deskách, které byly
dimenzovány na minimální tloušťky, betonem
i ocelí se velmi šetřilo. Podle rozponu
mají některé desky Na Smetance tloušťku
6 cm, jiné 7 nebo u velkých místností
„dokonce až“ 8 cm. Ve skutečnosti se
potom při stavebních tolerancích pohybují
od 4 do 10 cm.
Dům Jiřího Paličky a Emílie Paličkové a dům
Karla Babky a Lídy Baarové jsou na první
pohled hodně odlišné, ale mají mnoho
společného. Mezi těmito rodinnými domy je
časové rozmezí zhruba šesti let, první vznikal
na sklonku hospodářské krize, druhý během
stavebního boomu, a je to na nich znát.
Každý z nich má jiného a velmi osobitého
autora, ale oba domy realizoval stejný
stavitel – Jiří Palička. Nutno podotknout, že
pro sebe stavěl kupodivu odvážněji a méně
pečlivě. Oba domy jsou umístěny na svahu
s přístupem ze severní strany, takže hlavní
obytná plocha je vůči zahradě vlastně v patře
a ložnice dělí od zahrady dvě patra. Mart
Stam i Ladislav Žák to řešili obdobným
způsobem, k obytným místnostem přičlenili
velké terasy spojené venkovními schodišti
přímo se zahradou. Palička má z tohoto
pohledu opravdu výjimečnou dispozici
s obrovskou terasou zcela zakrytou stropem
a ze tří stran i stěnami, která je výrazně větší
než plocha obývacího pokoje. U obou domů
mají místnosti poměrně skromné rozměry,
zvláště ložnice, které připomínají spíše kajuty.
Edison je proti těmto dvěma subtilním
domům mohutná a masivní stavba. Patří
k raným funkcionalistickým realizacím
v centru Prahy, navíc jde o technologický
objekt, proto působí ve srovnání
s rodinnými domy až těžkopádně.
První zkušenosti s renovací
funkcionalistických staveb jsme
Nešlo o jakýsi experiment v té době, co se
týče subtilnosti betonových konstrukcí?
Jistě chtěli prezentovat progresivní stavební
technologie a zároveň je chtěli využít až
do extrému, aby předvedli jejich výhody.
Je možné v tom vidět i úsilí o efektivitu
a úspornost, ale sledující pouze vlastní
stavební náklady, následné náklady na
provoz staveb je tehdy zřejmě tolik nezajímaly.
U skeletových konstrukcí obvodové zdivo
ztratilo nosnou funkci, a proto používali
tenčí obvodové konstrukce než u tradičních
zděných domů. U Paličky byla místy fasáda
tlustá dokonce jen 20 cm, na vytápění
se moc nehledělo.
Přestože byly konstrukce extrémně
tenké, nesetkal jsem se s jejich vážnějším
poškozením, pomineme-li drobné
praskliny, které Baťa považoval za projev
úsporně navržené konstrukce. Problémy
s minimálními dimenzemi konstrukcí nastávají
při opravách, některé stropní desky u vily
Lídy Baarové byly tak tenké, že došlo k jejich
poškození, když se odstraňovala podlaha.
Dimenzemi i množstvím výztuže se dají
srovnat s dnešními betonovými mazaninami
v plovoucích podlahách. Vila Lídy
Baarové má přitom neuvěřitelně složité,
značně nesystémově navrhované subtilní
trámkové stropy, které jsou přitom
poměrně vysoké, místy skoro až půl
metru – což je zvláštní, když světlé výšky
místností jsou tak malé.
Jak bylo v tomto systému položeno
podlahové topení? Je to pro mě trochu
záhadné... V každé místnosti to bylo jiné.
Samozřejmě jsme prováděli průzkumy, vrtali
mnoho sond a něco se dalo poznat z plánů,
ale nikdy jsme se nemohli spolehnout, jak
to bude o půl metru dál nebo ve vedlejší
místnosti. Z hlediska absence konstrukční
logiky a řádu jsem něco podobného zatím
nepoznal. Netušil jsem, jaký byl Žák vlastně
latentní „dekonstruktivista“, očekával
jsem spíše opak. To se u tradičních domů
nestává, tam při rekonstrukci víte, co můžete
předpokládat. Jde o obecný problém
novodobých technologií, který se v budoucnu
negativně projeví při rekonstrukcích staveb,
bude snadnější je zbourat než se snažit
prokazatelně poznat jejich nepochopitelný
konstrukční systém. Kromě toho má stavba
poměrně složitou konfi guraci v řezu, takže
vznikaly značné problémy s tepelnými mosty
a dům promrzal. Obdobně bylo velmi náročné
řešení instalací a rozvodů, naštěstí zde
Ladislav Žák použil velmi progresivní prvek,
úzkou instalační šachtu umístěnou mezi
dvěma byty – jakousi dvojitou příčku mezi
koupelnami na úrovni patra a mezi pokoji na
úrovni přízemí, do níž umístil také shoz na
prádlo, ústící do prádelny v suterénu.
Zateplení fasády bylo jistě u obou domů
docela složité, a abyste jim neublížil, volil
jste poměrně malou tloušťku vnějších
vrstev. Ano, památkáři neradi na domech
tohoto typu vidí tepelné izolace, které
většinou poškodí jejich vzhled, pokud jsou
navrženy necitlivě, bez ohledu na původní
proporce detailů stavby. U tradičních staveb
k zateplení většinou nepřistupujeme, mají sice
dnes již nevyhovující, ale rozumné dimenze
zdí. Taky to často na rozdíl od moderních
staveb neumožňuje bohaté členění jejich
fasád. Pokud však máte u funkcionalistického
domu zděnou nenosnou obvodovou stěnu
tlustou jako příčku, nic jiného vám nezbývá.
Na některých obvodových stěnách byl u obou
vil použit i sendvičový princip fasády, ale
s izolací na vnitřní straně nebo mezi dvěma
stěnami. Obě stavby měly naštěstí poměrně
hluboko zapuštěná okna, takže jsme nemuseli
TOP REALIZACE
ROZHOVOR
měnit jejich osazení. Také měly poměrně
tlusté vrstvy původních omítek, poškozených
novodobými úpravami. Izolace jsme aplikovali
málo – jen 5 cm, aby se odstranila kritická
místa a zlepšily tepelné parametry stavby,
a přitom se nezměnily její proporce v detailu
zapuštění oken atd. U vily Palička to bylo
ještě daleko extrémnější a složitější, zde
byly tepelné mosty opravdu vydatné,
železobetonové konstrukce bez jakéhokoli
krytí. U obou domů se podařilo renovovat
a utěsnit původní okna – takže teď mají
docela dobré tepelnětechnické vlastnosti,
i když samozřejmě nedosahují parametrů,
jež vyžadují dnešní normy.
Přesto, že jste se společně s investorem
snažili dodržet co nejvyšší autenticitu
domu, byly zde provedeny některé
dispoziční změny. Jídelna byla původně
pojatá jinak, obdobně jako v Paličce měli
služku a jídlo se do části obývacího pokoje
s jídelním koutem podávalo okénkem
z kuchyně. Kuchyně byla od pokoje
oddělena dvěma úzkými dveřmi a chodbou
– teď je více propojená s obytným
prostorem, přes jídelnu navrženou v místě
pokoje služky. Malá šířka otvoru mezi
jídelnou a pokojem nemění proporci hlavní
obytné místnosti a realizovaná dispoziční
úprava přitom přináší jednoznačné
provozní výhody. Také byla prodloužena
garáž, aby se do ní vešla dvě auta,
a dále jsme navrhli zvětšení vstupní části
předsíně. Z konstrukčních důvodů jsme
provedli repliku závětří. Ponechali jsme
samozřejmě pouze jeden vchod, druhý,
dnes nefunkční, jsme neobnovovali.
V suterénu jsme u pokoje hosta doplnili
hygienické zázemí. Když to vyjmenovávám,
uvědomuji si, jak jsou problémy
s rekonstrukcí funkcionalistických vil
podobné – když pominu tepelněizolační
vlastnosti fasád, z dispozičního hlediska
narazíte obvykle na tři nebo čtyři zásadní
problémy. Nedostatečné hygienické zázemí,
malé kuchyně oddělené chodbou od jídelního
prostoru, malé garáže a malé vstupní prostory,
do kterých se nevejde šatní skříň. Skoro
se zdá, že autoři těchto domů, resp. jejich
klienti nepotřebovali ani boty, ani kabáty –
v obou domech nebylo místo, kde se zout,
kam pověsit kabát. Vstupovalo se přímo
do úzké chodby plné dveří, což zřejmě
nějak souviselo s ideovým zázemím většiny
tehdejších architektů, s levicovostí jejich
názorů, v kožichu se tam při korpulentnější
postavě totiž nevejdete. Spíše projde
velbloud uchem jehly než boháč takto
dimenzovanou předsíní. Jsem stále pevněji
přesvědčený, že toto pojetí vzniklo jako
otevřený nesouhlas s tradičním řešením
vstupů do rodinných domů, často opatřených
okázalou vstupní halou, ale vím, že Žák
uplatnil v některých jiných stavbách
i velkoryseji pojaté vstupní prostory.
Venkovní schodiště bylo zhotoveno nově,
ale podle původního plánu? Ano, ale ne
pouze z důvodů estetických. Schodiště bylo
špatně založené a značně staticky narušené.
Takže jsme repliku provedli přesněji dle
projektu Ladislava Žáka a bez následných
úprav závětří. Z některých detailů a prvků
stavby, jako je závětří nebo zahradní úpravy,
se skutečně dá odvodit, že dům byl dokončen
už bez dohledu jeho autora.
Moc se mi v domě líbí detaily jako radiátory
ústředního topení, obnovená garnýž
v ložnici, okna včetně kování, vypínače...
Vysoký standard obnovy domu nastavil rovněž
investor, který i těmto detailům věnoval hodně
energie. Dochovalo se dost klik, několik
původních vypínačů a i investor měl silnou
motivaci tyto prvky doplnit. Olivy na oknech
zůstaly skoro všechny, také se zachovala
většina původních dveří, při změnách jsme
nové dveře vybírali z vybouraných, pouze
vstupní dveře jsou z bezpečnostních důvodů
repliky. Některé prvky jsme použili s tím,
že jsme věděli, že je Ladislav Žák uplatnil
na jiných stavbách. Týká se to například
dřevěných detailů na schodišti.
9
English Renovation of a Family Villa,
Prague 6 The villa was designed by the
architect Ladislav Žák as a two–family house
with separate entrances into two vertically
designed fl ats with mutually connected layouts.
The renovation work was focused on the
rehabilitation of the construction state as well
as surface repairs. It also consisted of renewal
and improvements to the architectural,
operational and technical standard. We carried
out the reconstruction work with a view
to and respect for the architectural importance
of the building. It essentially consisted of the
renovation of the original appearance including
the creation of remodels of the original
elements and products. Unavoidable minor
construction adaptations, due to current,
mandatory operational and technical
requirements, were kept to a minimum.
Additionally, the design of the garden adhered
to the original, assumed character in the spirit
of the principles observed by Ladislav Žák.
The house was built over the years 1937 – 38
by Jiří Palička for the family of the prominent
city manager Karel Babka and his daughter,
Lída Babková-Baarová.
RENOVACE RODINNÉ VILY KARLA BABKY
A LÍDY BABKOVÉ-BAAROVÉ
NEHEROVSKÁ 677/8, PRAHA 6
KLIENT soukromá osoba
AUTOR prof. Ing. arch. Ladislav Lábus
ARCHITEKTONICKO-STAVEBNÍ ŘEŠENÍ prof. Ing.
arch. Ladislav Lábus, Ing. arch. Martina Novotná
SPOLUPRÁCE Ing. arch. Petr Cimbulka, Ing. arch.
Mgr. Norbert Schmidt
ZAHRADNÍ ÚPRAVY Ing. Radmila Fingerová
STATIKA Ing. Karel Jerie / YESTA
REALIZACE 2008
TOP REALIZACE
ROZHOVOR
10
S INVESTOREM REKONSTRUKCE DOMU TIBOREM NEMEŠEM
Vila je známá jako dům Lídy Baarové.
Svádí to k domněnkám, že se stavěl
přesně podle jejího přání a pak tu prožila
řadu let. Jak to bylo ve skutečnosti?
V době, kdy se dům stavěl, byla Lída
Baarová velmi mladá, navíc měla smlouvu
s ateliéry UFA v Německu. O stavbu se staral
její otec, magistrátní ředitel Karel Babka.
V jejích pamětech, které vyšly v Torontu
ve vydavatelství manželů Škvoreckých, jsem
četl – a také to odpovídá tomu, co jsem
našel v archivu – že první stavební povolení
bylo schváleno v květnu 1937 na projekt
od architekta Čestmíra Šlapety. V červnu
téhož roku se pak objevuje žádost o jeho
zrušení a nahrazení projektem od Ladislava
Žáka. Baarová vzpomíná, že nového autora
přivedla matka. Předpokládám, že se
rodina znala s režisérem Martinem Fričem,
který vedl ve své nové vile v Hodkovičkách
bohatý společenský život. A tu postavil
architekt Žák.
Lída Baarová píše, že dům viděla
poprvé, až když se vrátila do Prahy po
aféře s Goebbelsem, tedy v roce 1938.
Paradoxně ji díky tomu těžko mohl někdo
po válce obviňovat z kolaborace. Nikdy
nebyla odsouzená, i když rok a půl strávila
na Pankráci. Po celou dobu války se přísně
dodržoval pokyn z nejvyšších míst, že nesmí
nikde hrát, a staré styky byly důsledně
zpřetrhány. Roku 1942 odjela do Itálie
a domů se vrátila poté, když Itálie vstoupila
do války. Její rodiče se v té době ale dostávali
do sporů, takže si se sestrou Zorkou
pronajaly byt na Vinohradech. Kromě toho,
vila se vzhledem k omezeným dodávkám uhlí
nedala dobře vytopit. A po válce tu bydlela
také jenom chvíli – od konce roku 1946, kdy
se vrátila z vazby, až do doby svého útěku
v červnu 1948.
Známá je tragédie Zorky Janů, méně už
se ví o rodičích Lídy Baarové a o tom,
kdo ve vile žil později. Sestra Zorka
skočila z balkonu koupelny, protože jí bylo
znemožněno hrát, maminka zemřela při
výslechu v Bartolomějské na podzim v roce
1945. Otec se znovu oženil a s manželkou
Marií tady žil do října roku 1952, kdy se musel
během jednoho týdne vystěhovat do Nové Vsi
nad Nisou. Zemřel v polovině šedesátých let.
V roce 1967 se o dům začal zajímat pražský
primátor Ludvík Černý. Zjistil, že polovina
vily je konfi skát a druhá polovina patří Marii
Babkové. Odkoupil její polovinu za odhadní
cenu a zároveň jí opatřil byt a zaměstnání
v Praze. K tomu se váže téměř dojemná
historka, kdy paní Marie předala primátorovi
původní, ručně vázaný koberec. Nelíbil se mu,
tak ho sroloval a uložil ve sklepě. Našli jsme
ho tam zcela neporušený. Mimochodem, je
velmi pěkný a svědčí o dobrém vkusu rodiny
Babkových.
Dům byl tedy po emigraci Lídy Baarové
rozdělen na několik bytů? Ve výpisech
z pozemkové knihy jsem našel zápis z roku
1948, že polovinu domu, který patřil Lídě
Baarové, přebírá národní správa. V roce 1950
byl majetek zkonfi skován a v listopadu 1952
podle výměru ministerstva vnitra se vlastnictví
převedlo na ministerstvo národní obrany,
které zde vytvořilo tři vojenské byty. V roce
1958 dům armáda vrátila civilní správě,
takže ho obhospodařovalo OPBH. Poslední
zápisy pocházejí z roku 1967, kdy paní
Marie Babková prodala svoji polovinu rodině
Černých a následně, v roce 1969, Ludvík
Černý získal celý dům. Žil tady asi do roku
2003, pak tu bydlel jeho syn.
Tři roky po smrti Ladislava Žáka,
tedy v roce 1976, byla vila prohlášena
za kulturní památku. Kromě ní se tehdy staly
kulturní památkou další dva Žákovy domy
– vila režiséra Martina Friče a Hajnova vila
ve Vysočanech.
Jistě tu proběhly stavební úpravy. Když se
vila rozdělovala na byty, byly tady postaveny
různé typy příček, z části chodby byla
vytvořena komora, ze zimní zahrady vznikla
uzavřená místnost. Na tyto změny nikdy
nebylo vydáno žádné stavební povolení, takže
v archivu stavebního úřadu o nich nenajdete
ani slovo. Při prodeji své poloviny nemovitosti
navštívila dům v roce 1967 paní Marie
Babková, která v něm žila do roku 1952,
a dochoval se poměrně podrobný zápis, kde
jsou popsány všechny změny proti původnímu
stavu. To nám značně usnadnilo situaci.
V období, kdy tu žila rodina Černých, byl
zazděn separátní vchod pro Lídu Baarovou,
některé příčky odstranili, jiné změny po
předchůdcích zase nechali. Podle tehdejších
trendů nechali dům obložit kabřincem,
ve východní fasádě probourali okno, vyměnili
radiátory ústředního topení a podobně.
Jaké stavební změny jste provedli při
rekonstrukci domu vy? Jeden z mála
původních prvků, které jsme nezachovali,
byl již zazděný vchod do bytu Lídy Baarové.
V průběhu času zmizelo vybavení koupelen,
takže jsme neusilovali o to, abychom je pietně
obnovovali. Podařilo se nám získat několik
fotografi í od bývalých nájemníků, takže víme,
jak vypadala umyvadla. Na snímcích také
vidíme, že v ložnici Lídy Baarové byla nad
rohovým oknem stejná kovová garnýž jako
v obývacím pokoji. Fotografi e pořízená na
střešní terase nám potvrdila, že zábradlí
bylo zcela jednoduché, bez jakéhokoli
dělení, a vidíme na ní také původní svítidla
u sprchy. Na tomto snímku z šedesátých let
je uprostřed rodiny malý chlapec. Několik
měsíců po kolaudaci sem přivedl na návštěvu
své rodiče a pak pro nás dokonce sehnal
téměř stejný typ osvětlovacích těles, která tu
chyběla. Podobně se odehrála i „akce plot“.
Původní plot byl zbourán a nemohli jsme najít
žádný dokument, kde bychom viděli, jaký
typ zde byl použit. Soused, jehož otec byl
náruživý kinoamatér, našel záznam, kde ho
tatínek natočil, jak jde do první třídy podél
„našeho“ plotu.
Věděli jste, co vás čeká, když jste se
rozhodli tento dům koupit? V době,
kdy jste se rozhodovali, byla shodou
okolností k dispozici také Fričova vila.
Domů, o nichž jsme přemýšleli, bylo víc,
ale ve fi nále zůstaly tyto dva. Samozřejmě
jsme zvažovali všechny důvody pro a proti.
V této vile se odehrály velké tragédie,
přesto na nás působila pozitivně a navíc,
v Dejvicích jsme bydleli i dříve a věděli
jsme, že tato čtvrť má vysoké kvality. Dalším
důvodem bylo bezprostřední okolí obou
domů – tady jsou sice našimi sousedy dvě
TOP REALIZACE
ROZHOVOR
bytovky, ale v Hodkovičkách je ze všech
oken výhled přímo na sídliště. Důležité
také bylo, že tento dům má pro nás lepší
dispozici. Kromě toho, renovace Fričovy vily
neproběhla zcela ideálně.
Jak jste došli s architektem Lábusem
k barevnosti fasád a oken? Před
rekonstrukcí byla odkryta původní omítka
– ve výsledku jsme dosáhli snad téměř
autentické kombinace dvou odstínů, tmavšího
a světlejšího. Žlutá barva venkovních rámů
oken byla dokazatelná dobře, původní nátěr
jsme odkryli ve velkých plochách. Okna pro
nás byla překvapením, protože pan Černý je
natřel červenou a hnědou barvou.
Rozhodli jste se pro vcelku samostatný
způsob stavby, což je poměrně neobvyklý
postup. Našel jste si odborníka jako
vlastní stavební dozor a společně jste
pak vybírali jednotlivé subdodavatele...
Nechtěli jsme jít metodou pokusů a omylů
a řešit hádky o tom, co kdo měl udělat
a za kolik – takže jsme se dohodli tak,
že stavbu budeme mít zastřešenou
logistickou fi rmou, která zabezpečí dozor
a stavbyvedoucího. Ten věděl, jakým
způsobem je možné postupovat, a dobře
spolupracoval s „naším“ člověkem. Zadání
pro stavbyvedoucího bylo formulováno tak,
že je třeba pohlídat veškeré detaily.
Systém několika subdodavatelů nám
do značné míry ušetřil náklady a zaručil
také vyšší kvalitu prací. Bylo možné
naprosto přesně zkontrolovat, kolik materiálu
a jaké náklady za skutečně odvedenou
práci jsou účtovány.
Mohl byste vyjmenovat zásadní momenty,
které jste při stavbě řešili? Například
rozšíření dvojgaráže a vybudování
příjezdové cesty, zhotovení opěrné zdi
zahrady a změna sklonu jejího terénu,
dlažba na terasách a podobně. S ateliérem
architekta Lábuse jsme také poměrně
dlouho zjišťovali, jak vlastně vypadala
zimní zahrada u střešní terasy.
S rekonstrukcemi podobných domů
nejsou tak velké zkušenosti a současná doba
s sebou nese požadavek například na velké
množství elektrorozvodů. Vznikla tedy otázka,
kudy rozvody vést, když zdi z dutých cihel jsou
poměrně tenké a navíc jsou všude orámované
železobetonovými konstrukcemi stropů
a sloupů. Pak jsme tu ale objevili zajímavý
detail – všechny stoupačky vody i odpadů
vedly ve dvojité příčce, v místě, kde se
nachází dělení původních dvou bytů. Tento typ
příčky má uprostřed dostatečně velký prostor
i pro to, aby se tam vešel shoz na prádlo,
který ústí do prádelny, a zároveň tudy vedly do
koupelen všechny odpady a přívod plynu.
Dále jsme zažili dlouhý pocit nejistoty,
zda bude možné instalovat podlahové topení.
Díky tomu, že tady Žák měnil výšky místností
tak, že buď železobetonová žebra otočil
nahoru, nebo dolů, vznikl dostatečně velký
prostor i v podlahách, aby se mu tam ta žebra
vešla. Takže pod úrovní podlahy bylo dost
místa na to, abychom sem mohli podlahové
topení instalovat.
Vrátili jste se u podlah k původním
povrchům? V obytných místnostech byly
parkety vyskládané do tzv. stromečku. Tento
vzor jsme zachovali a myslím, že jsme udělali
dobře. Vzhledem k tomu, že používáme
podlahové topení, dochází ke změnám teplot,
a tedy i smršťování a bobtnání dřeva, což
tento typ pokládky skvěle zvládá – rozměrové
změny se kompenzují a podlaha se ani nehne.
Navíc, dům byl postaven velmi rychle a zedníci
se příliš netrápili s pravými úhly. Stromečkový
vzor interiéry zachránil, nerovnosti nejsou
nikde téměř vidět.
A schodiště? Původně byla obě schodiště
pokrytá linoleem, o němž jsme dlouho
uvažovali. Věděli jsme, že v době vzniku
domu bylo lino preferovaným materiálem,
což nakonec vidíme na mnoha realizacích,
například i u vily Tugendhat. V našem domě se
však nejedná o klasické chodby oddělené
od ostatních místností, jsou spíše součástí
interiéru, tedy jakýsi mezistupeň mezi tradiční
dispozicí a dispozicí propojenou. Proto jsme
nakonec zvolili dřevěný obklad. Architekt Žák
ho použil v domě Martina Friče, a tak myslím,
že se nejedná o nepatřičný, cizorodý prvek.
11
Podlahové vytápění s nízkou teplotou vody
asi nedokáže vyhřát celý dům... Litinové
radiátory jsme původně instalovali spíše
proto, že sem beze sporu patří, bez vážného
úmyslu jimi vytápět – nakonec ale běží na
samostatný okruh, čímž jsme kompenzovali to,
že pod parketami nemůžeme vodu vyhřívat na
teplotu vyšší než 30 stupňů. Chtěli jsme, aby
v celém domě včetně chodeb byla konstantní
teplota. Účtem za elektřinu jsme byli celkem
příjemně překvapeni, i když jsme od začátku
věděli, že tento dům bude energeticky
spíše náročný.
Často se také uvažuje o izolačních
dvojsklech u oken. Po provedení průzkumů
se ukázalo, že okna jsou v dobrém stavu,
takže jsme je ponechali a navíc, architekt
Lábus o tom nechtěl ani slyšet. Dovolili jsme
si luxus tepelných ztrát, ale snažili jsme se
to vyřešit tím, že jsme pro vytápění zvolili
tepelné čerpadlo s vrty tak, aby tady vznikla
dostatečná rezerva.
Byl společně s návrhem domu zhotoven
také projekt zahrady? Ladislav Žák je
známý svými poměrně radikálními názory
v tomto oboru. Dokazatelně existoval,
ale zahrada podle něho nebyla nikdy
realizována. Oslovili jsme architektku Radmilu
Fingerovou, která nastudovala o Žákově
vztahu k zahradám snad všechny dostupné
materiály a zahradu navrhla v duchu jeho
projektů. Nemáme tu žádné záhony a skalky,
které nenáviděl, naopak jsme zasadili docela
dost stromů.
L. Žák, skica, 1937
původní pohled – jihovýchod
původní pohled – severozápad
pohledy – původní střecha
půdorys 3. NP
půdorys 2. NP
půdorys 1. NP
půdorys 1. PP
TOP REALIZACE
RECENZE
14
„DOKONALEJŠÍ“ NEŽ SÁM ŽÁK, ANEB FUNKCIONALISMU PATINA NESLUŠÍ
TEXT JAKUB POTŮČEK
Když jsme před několika lety s Rostislavem
Šváchou a jeho studenty v Praze navštívili
Paličkův rodinný dům od architekta Marta
Stama, byli jsem okouzleni. Nefascinovala
nás jen sama stavba, nýbrž i její pietní
rekonstrukce, dílo Ladislava Lábuse a vkus
jejího majitele, od jehož manželky se nám
dostalo vřelého uvítání. Podobně přátelsky
jsme byli přijati i v nedalekém rodinném domě
někdejšího ředitele Uměleckoprůmyslového
musea Karla Heraina, realizovaného podle
projektu Ladislava Žáka. Ten den to byl již
třetí silný zážitek, který nám památky pražské
meziválečné architektury poskytly. Nutno
dodat, že naše tehdejší exkurze začala
prohlídkou Müllerovy vily od Adolfa Loose,
kterou nám zcela podmanivým způsobem
představil Karel Ksandr. Proč to všechno
zmiňuji? V každé z trojice výše uvedených
staveb se zrcadlí tři nejtypičtější metody
obnovy památek moderní architektury.
Na straně jedné se tu setkáváme s citlivou
restaurátorskou rehabilitací (Loosova vila),
kde každý z autentických detailů je pietně
„oprášen“ a poté vrácen na původní místo,
aniž by do organismu stavby bylo výrazně
zasahováno. Tento model může ovšem
s úspěchem fungovat jen v případě, že stavba
přestane žít a stane se z ní třeba muzejní
expozice nebo se ji s ujme skalní příznivce,
který své potřeby zcela podřídí milovanému
dílu. Na straně druhé tu máme příklad
ohleduplné rekonstrukce, kde je samozřejmě
pečlivě dbáno na zachování původních
prvků, ovšem tam, kde se nedochovaly, byly
vážně poškozeny nebo nevyhovují dnešním
přehnaně náročným požadavkům, jsou
nahrazeny replikami nebo kultivovanými
novotvary, v ideálním případě extrahovanými
z původních esencí. Přestože se obě metody
v zásadě odlišují, přeci mají jedno společné.
Touhu dosáhnout optimální podoby, co
nejvěrněji se přiblížit výchozímu stavu. Jejich
úskalím je přítomnost jisté dávky idealizace.
Domnívám se totiž, že ač se budeme sebevíce
snažit, jen stěží se můžeme odpoutat od naší
idealizované či dokonce vysněné představy
o díle i době jeho vzniku. V žádném případě
nechci tvrdit, že je to špatně, neboť i pietně
rekonstruovaný dům, má-li sloužit svému
ať už původnímu nebo novému účelu, musí
umět přirozeně žít a stárnout se svými
obyvateli. Zbývá ještě příklad třetího domu
– Herainovy vily, která sice nezáří novotou
renovovaných detailů i celku, skrývá však
v sobě onu nefalšovanou dávku autenticity,
v akceptovatelných mezích přirozeně
poznamenanou zubem času. Na tomto
tradičním způsobu péče, tedy kontinuální
údržbě stavby, okořeněným špetkou
elementárních znalostí a respektem, je mimo
jiné sympatické, že ji lze provádět s nevelkými
fi nancemi. Pokud by se v únoru 1948 neudály
v naší společnosti dramatické změny, spojené
s postupnou degradací elementárního vkusu,
bylo by jistě staveb podobných Herainově vile
mnohem více a my bychom dnes nemuseli
vynakládat takové úsilí k záchraně památek
moderní architektury. Podobný osud ani
štěstí na osvícené majitele Žákova poslední
realizovaná stavba neměla. Není tedy divu,
že architekt Ladislav Lábus kráčel i v případě
vily herečky Lídy Baarové ve stopách obnovy
Paličkovy vily. O správnosti Lábusovy volby
nemusíme ani na okamžik pochybovat, neboť
kvality jeho díla, na první pohled stejně
nezaměnitelného jako jeho „volná“ tvorba,
samy vystoupí na povrch, pohlédneme-li na
funkcionalistickou vilu v sousedství Žákova
díla. I tento dům, Verunáčova vila (1931)
od architekta Josefa Chochola, prošel
nedávno komplexní rekonstrukcí. Autor
této rekonstrukce, architekt Luděk Rýzner
ovšem sáhl po poněkud drastičtějším
způsobu rekonstrukce. Stavbu obnažil
až na samu dřeň a poté vše na původní
místo vrátil v podobě ne příliš zdařilých
replik a novotvarů. Ve výsledku proto vila
spíše než rekonstruované funkcionalistické
dílo připomíná neofunkcionalistickou
novostavbu. Rovněž Lábus v Žákově vile,
jež měla být původně postavena podle
projektu architekta Čestmíra Šlapety
provedl několik výraznějších zásahů, které
však funkcionalistické dílo nijak negativně
nepoznamenaly. Především z vily, disponující
původně dvěma samostatnými byty, učinil
dům pro jednu rodinu a dříve oddělenou
kuchyni a jídelnu propojil s centrálním
obytným prostorem. Kvůli nedostatečným
tepelně izolačním vlastnostem původního
pláště bylo provedeno jeho zateplení, které
vzhledem ke své malé tloušťce a brilantně
provedené omítce v odstínu pískově žluté
barvy nelze ani postřehnout. Novotvarem,
respektive přesnou a zřejmě i mnohem
dokonalejší replikou bylo nahrazeno původní
poškozené aerodynamické závětří hlavního
vstupu a rovněž schodiště se dočkalo nového
provedení. Původní dřevěná okna byla
samozřejmě zachována, přičemž navzdory
Lábusově oblíbené neutrální šedi byla
nalakována okrovou barvou. A tak bychom
mohli ve výčtu pokračovat dál. Domnívám
se ale, že to není nutné, neboť s detailními
informacemi všech zúčastněných se můžeme
seznámit na jiných stranách tohoto časopisu.
Podstatné je, že se Ladislavu Lábusovi, nad
míru zkušenému autorovi mnoha dalších
stejně citlivých rekonstrukcí, podařilo vrátit
dílu Ladislava Žáka někdejší lesk a rozšířit tak
nevelké portfolio špičkově rekonstruovaných
památek moderní architektury. Rekonstrukci
nelze skutečně nic vytknout a sebemenší
problém mi ani nečiní volba sedacího nábytku
od Miese van der Rohe, který se vzhledem
k tehdejším Žákovým názorům do interiéru
příliš nehodí. Málo platné, i dnes platí teze
z jednoho z mnoha Loosových esejů: „Kdo
si zakládá domov, ať si zařizuje všecko sám“.
Přesto bych si na samý závěr dovolil vyřknout
jedno přání. U podobně koncipovaných
rekonstrukcí bych na příště uvítal více
autentických prvků ve stavu přirozeně
poznamenaném neúprosným zubem času.
I když vlastně striktně na tom netrvám, neboť
jak je známo, patina funkcionalismu nesluší.
TOP REALIZACE
RECENZE
16
ŽÁKOVA EMILIA MARTY PO PLASTICKÉ OPERACI
TEXT MICHAL JANATA
Vila Lídy Baarové od Ladislava Žáka
je komponována v proudnicovém stylu
s nautickými prvky. Na první pohled apartní
stavba, která vzývá eleganci tvarů a funkčnost
provozu, jenže tato elegance i funkčnost
mají svá úskalí. Jak známo, prvorepublikové
funkcionalistické vily snadno ztrácejí svůj pel,
není-li jejich fasádní zjev udržován v patřičné
a permanentní neporušenosti. Tyto stavební
dámy se až příliš podobají Emilii Marty
z Čapkovy Věci Makropulos, jíž je něco přes
tři sta účinkem rudolfínského elixíru. Není to
náhoda, protože právě ve dvacátém století
sílí kult mládí, které se nechápe jako životní
etapa, ale jako náhražka za ztrátu věčnosti,
kterou dříve slibovalo křesťanství. Onou
novou věčností je nikdy nekončící mládí,
tedy mýtus, jehož pokračování jsme svědky
dodnes. Funkcionalistické stavby přes
vyhlašovaný racionalismus a civilnost jsou
živeny podobným libidem věčnosti – jejich
permanentní mladost má zaručit zářivý úběl
fasád i proudnicová dynamika siluet. Tato
věčná stavební mladost může být udržována
perpetuem rekonstrukcí, ale přesto anebo
právě proto stárnou funkcionalistické vily dřív,
než stačí být mladé. Udržovatelem mýtu věčné
mladosti vily filmové divy Lídy Baarové se stal
i Ladislav Lábus, když se chopil rekonstrukce,
ale nutno zdůraznit, že jde o zdařilý kompromis
mezi nekompromisním požadavkem majitele
nepovolit Lábusovi být učitelem Žáka
a touhou architekta nebýt za každou cenu
ortodoxním žákem původního architekta.
Jenže tato zdařilost vzbuzuje rozpaky a těžko
rozlišit, zda nad původním Žákovým dílem,
či nad zvolenou metodou rekonstrukce.
Obnovená jemně žlutavá barevnost vrátila vile
svěžest mladosti, ale dům stejně působí jako
zhmotnělé vzpomínky na salonní léta republiky,
která příliš bujaře vstoupila do prvních let
své existence, aniž by tušila své brzké konce.
Po rekonstrukční kúře Ladislava Lábuse
získalo hanspaulské dílo Ladislava Žáka zpět
svoji stavební integritu, je-li něco takového
do důsledků vůbec možné, ale vypadá
mnohem historičtěji než její historizující sestry
ze starších časových vrstev jen o pár čtvrtí dál
(Bubeneč). Jako by Žákova vila v Lábusově
rekonstrukční verzi ztělesňovala to, co činí
funkcionalismus obsoletním. Přílišné vymknutí
z tradice nemusí hned zakládat novou tradici,
jak bylo ambicí avantgardistů. Je to novost,
která velmi rychle stárne, a to navzdory tomu,
že funkcionalistické vily stárnout neumějí,
respektive nestárnou vůbec, protože se
narodily staré. Lábusův perfekcionismus
i jeho střídmá rovnováha mezi respektem
k původnosti a snahou po poučené aktualizaci
jsou obdivuhodné a pomohly Žákově Emilii
Marty k dalším desetiletím (staletím?) věčné
mladosti, ale nebylo by prospěšnější přiznat
více rekonstrukční proces samotný, aby z vily
nevyhřezal příliš silný nostalgismus?
Nostalgie je však příliš silné pokušení
a produkuje mýty typu meziválečné
Československo jako výkladní skříň
demokracie. Není-li funkcionalistická
elegance mýtem, pak jím je zcela určitě
často proklamovaná funkčnost funkcionalismu.
Forma tohoto způsobu architektonické tvorby
totiž nesleduje funkci, ale estetický kánon
a (někdy i) sociálně-politické dogma. U tak
horizontální vily s aerodynamicky ztvárněnými
tvary bychom čekali zcela jiné dispozice uvnitř.
Místo kontinuálního prostoru jsou jednotlivá
podlaží segmentována na malé prostory hodící
se spíš do činžovního domu. Přihlédneme-li
k občasným nautickým prvkům Žákovy stavby,
pak se nezbavíme rozpačitého dojmu, že
jde o loď s příliš mnoha kajutami. Dispozice
je konvenční, navzdory tomu, že si Žák
trochu po loosovsku pohrává s raumplanem
konstruováním rozdílných výšek místností.
Představíme-li si konkrétní život v konkrétních
dispozicích, mnoho funkčnosti zde nenajdeme,
kromě několika půvabných provozních grifů,
jako je například šachta na prádlo, ale s tou
se můžeme setkat i jinde. Jistěže nemůžeme
se stejně zarputilou dogmatičnosti, s jakou
funkcionalismus posílal na popraviště dějin
předešlé slohy, tvrdit, že funkcionalisté
navzdory svým prohlášením byli bytostně
nefunkční, ale o Žákově vile to můžeme
tvrdit, aniž bychom se příliš vystavovali
riziku omylu. Ostatně omyl má mnohem blíže
k pravdě než pravda vůbec nevystavená
omylu. O kolik jsou funkčnější v Žákově době
tolik opovrhované historizující (či jiné) vily,
o tolik jsou funkcionalistické domy daleko
od halasně proklamovaného ideálu provozní
racionality. Jistě, funkcionalistické vily jsou
nesporně krásné, ale jejich krása je umělá
stejně jako všechny současné Emilie Marty,
které chtějí vypadat ve svých tři sta letech jako
v devatenácti.
Co měl dělat a co udělal autor
rekonstrukce? Měl se zcela podvolit
přání majitele a na vlnách nostalgismu
oživit salonního ducha 30. let minulého
století? Pak se měl ovšem zcela podřídit
požadavkům majitele a například znovu osadit
schodiště tehdy tak módním linoleem. Je
snad Gallowayův vynález hoden zavržení
jen proto, že byl vytlačen alergenním PVC
a pan architekt ho nemá v oblibě? Linoleum
bylo v dobách vzniku vily Lídy Baarové
synonymem praktičnosti i elegance a do
jisté míry právem bychom si ho měli cenit
pro jeho antialergické vlastnosti, snadnou
provozní údržbu i někdejší noblesu dodnes.
Nebo měla pietu příliš striktní restitutio in
integrum, tj. navrácení do původního stavu,
vystřídat odvaha, jíž štěstí přeje a pokusit
se jít nad Žáka návratem k Žákovi, který
nepozbyl sám sebe. To znamená přebudovat
dispozice tak, aby rozdrobený vnitřek
nekolidoval s exteriérem domu, probourat
všechny nenosné příčky, vyžaduje-li to
zprůchodnění a zprůhlednění interiéru. Teprve
pak mohl proudnicový tvar nalézt svůj pandán
i uvnitř. Žákova slabina se mohla stát jeho
silou. Autor rekonstrukce přece nestojí před
osudovým kierkegaardovským buď, anebo.
Tuto osudovost volby můžeme vyhradit pro
vážnější životní rozhodnutí než oprášení
lesku prvorepublikové slávy. Mohlo jít o větší
příklon k pietě, nebo o obrazoboreckou
korekci Žákových dispozic. Respektive
mohl autor rekonstrukce spojit obě
krajnosti do působivějšího řešení.
Obecněji řečeno, mohl poslat pokroucený
mýtus o mechanické nekonečnosti
na skutečnou věčnost.