Stáhnout soubor... - Moderní

SPOLU
_PROTI
SOBĚ ?
ROK _1968 V ČESKOSLOVENSKU A POLSKU
Vztahy Čechů a Poláků ve 20. století nebyly vždy harmonické, provázely je občasné konflikty
či projevy vzájemného nepřátelství. Z nich pak pochopitelně pramenily nejrůznější stereotypy
a předsudky ve vnímání sousedů za hranicí. V dějinách obou národů však najdeme také chvíle
souznění, solidarity a oboustranného pozitivního ovlivňování. Smyslem našeho projektu
je poznání a pochopení blízkých sousedů, kterého je možné docílit především přeshraničními
pohledy na dílčí dějinné události a pochopením proměn vzájemného ovlivňování. Je zcela
zásadní, abychom byli schopni rozpoznat a pojmenovat, co máme společného a z čeho pramení
naše rozdílnost.
Ideálním východiskem pro takové nahlížení jsou nedávné historické události, které výrazně poznamenaly dějiny obou národů. Jedním z takových společných
historických „uzlů“ jsou československé a polské události dramatického roku 1968. Oba komunistické režimy se tehdy ocitly na jedné ze svých dějinných
křižovatek. Reformní proces v ČSSR vedl k nečekaným a dříve nemyslitelným změnám v samotné straně a postupně celé společnosti, k liberalizaci, živené
nadějemi a očekáváním většiny obyvatel, až k fatálnímu dni vojenské intervence vojsk Varšavské smlouvy, krutému celospolečenskému procitnutí a nástupu
normalizace. I představitelé polského komunistického režimu byli ve stejném roce konfrontováni s liberálními požadavky studentů a intelektuálů, mnohdy
inspirovanými československými událostmi. Na rozdíl od svých československých soudruhů však udrželi události v Polsku „pod kontrolou“, zasáhli tvrdě proti
názorové opozici doma, podporovali výrazně vojenský zásah proti „kontrarevoluci“ v ČSSR a nakonec se na této ostudné akci sami vojensky podíleli. Byla to rána
pro všechny svobodomyslné občany obou států, jejichž režimy zůstaly totalitní. Protestní sebeupálení Ryszarda Siwce v Polsku, Jana Palacha, Jana Zajíce
a Evžena Plocka v Československu byla tragickým epilogem, protestem proti nekompromisnímu násilí, pokusem probudit lidi z všudypřítomné beznaděje.
Výstava vznikla jako součást projektu Z periferie impéria do svobodné Evropy aneb proměny českých a polských vztahů k Rusku v novodobých dějinách.
Projekt byl podpořen z prostředků Ministerstva zahraničních věcí ČR v rámci projektů Česko-polského fóra.
Výstavu připravilo Občanské sdružení _pant ve spolupráci s polským Institutem paměti národa.
Autoři koncepce výstavy: Petr Šimíček a Jiří Sovadina
Autoři textů: Petr Šimíček, Jiří Hoppe, Jiří Suk a Jaroslav Cuhra
Grafické zpracování: Jiří Sovadina
Fotografie: Instytut Pamięci Narodowej, Květoslav Kubala, Jan Klos, dobový tisk, soukromé archívy
Poděkování patří: Petrušce Šustrové, Pavle Foglové, Květoslavu Kubalovi a Petru Pánkovi
PRAŽSKÉ_JARO
A REFORMASOCIALISMU
SPOLU _PROTI SOBĚ? ROK 1968 V ČESKOSLOVENSKU A POLSKU
Antonín Novotný odchází
Plíživá krize
komunistického
režimu
Českoslovenští komunisté podle sovětského vzoru
a diktátu budovali od roku 1948 státní socialismus,
který charakterizovala neomezená vláda jejich strany
opřená o tři mocenské sloupy: armádu, policii a justici.
S jejich pomocí potírali občanská práva a svobody, řídli
a cenzurovali média, plánovali a kontrolovali ekonomiku.
Hlavním krizovým jevem od počátku byla trvalá nefunkčnost
národního hospodářství, která se existenčně dotýkala
každého občana. Centrální plánování, jež plně nahradilo tržní
ekonomiku, způsobovalo každodenní výpadky v zásobování
obchodní sítě, dokonce u základních potravin. Zboží se
v obchodech nekupovalo, nýbrž shánělo. Pro Čechy
a Slováky znamenal německý a rakouský hospodářský zázrak
60. let hořké prozření, neboť po válce mělo Československo
ekonomiku v nepoměrně lepší kondici. Bylo nad slunce
jasné, že za každodenní mizérii může politický a ekonomický
systém, komunistická strana a příslušnost k zaostalému
sovětskému bloku. Život podle sovětského vzoru se stával
terčem karikatur a anekdot. Jako hlavní zdroj sarkastického
politického humoru se lidem v Československu nabízel sám
jejich prezident Antonín Novotný. Nevzdělaný a samolibý
aparátník stál v čele státu a komunistické strany skoro
patnáct let. Lidé si s tímto průměrným mužem spojovali
většinu dobových absurdit, viděli v něm symbol každodenního
šlendriánu. Kvetoucí politický humor svědčil o latentní krizi
režimu a zároveň uvolňoval napětí z každodenního stresu.
Alexander Dubček
Pražské jaro 1968
Spontánní společensko-politický pohyb vymykající
se kontrole KSČ začal zrušením cenzury v posledním únorovém
týdnu roku 1968. Svoboda slova, vlastní demokratickým
režimům, byla v příkrém rozporu s politickým systémem
založeným na absolutní dominanci jediné strany. Do vnitřních
záležitostí KSČ jako politického hegemona se začal plést
„řadový občan“, rodilo se svobodné veřejné mínění. Média
se z hlásné trouby režimu proměnila v jeho nejpřísnějšího
kritika. Tisk, rozhlas a televize záhy překročily mez, která
byla pro reformní centrum přijatelná. V březnu na schůzce
v Drážďanech označil sovětský vůdce Leonid Iljič Brežněv
situaci v Československu za kontrarevoluční. Utažení šroubů,
k němuž Moskva své problematické spojence nabádala,
se však neuskutečnilo. Právě naopak.
Dubčekovi reformisté se od května pokoušeli utlumit a zastavit
nebezpečně rozběhnuté občanské aktivity a svobodu slova.
Z jedné strany cítili tlak československé veřejnosti, naléhající
na urychlení reforem, z druhé strany se Moskva stále ostřeji
dožadovala jejich úplného zastavení a „obnovení pořádku“.
Probuzená společnost tento rozpor velmi silně vnímala
a získanou svobodu chtěla uhájit. Jejím bojovým nástrojem
se stal manifest Dva tisíce slov. Vybízel k občanské aktivitě
a zakládání občanských výborů, které by vzaly do rukou
věci veřejné. Moskva označila manifest za otevřený „nástup
kontrarevoluce“.
International Herald Tribune
Dubček a reformisté
mezi dvěma tlaky
Sovětský nátlak, ukrytý dosud v kabinetech a kuloárech,
přerostl v otevřený konflikt mezi KSČ a komunistickými
stranami sousedních zemí. Na schůzce v Čierné nad Tisou
29. července – 1. srpna Dubček kremelskému vůdci
pravděpodobně slíbil, že obnoví autoritu strany se všemi
důsledky. On i další progresivní komunisté varovné
výsledky setkání bagatelizovali a ujišťovali veřejnost,
že obavy o suverenitu Československa jsou neopodstatněné.
Dubček měl na výběr dvě řešení: buď splnit vůli Moskvy
a rozejít se s veřejným míněním, nebo vsadit na podporu
československých občanů a riskovat konflikt s Rusy.
Reformní komunisté se proto chystali utáhnout šroub.
Nespokojený Brežněv a jeho politbyro, podporováni satelitními
státy, však mezitím rozhodli o invazi.
Ludvík Svoboda a Alexander Dubček
Cíle reformních
komunistů
V mocenském centru, v aparátu KSČ, vznikala pozvolna
reformní frakce. Novotného oponenti prosazovali především
důkladnou ekonomickou reformu, která měla zvýšit mizernou
produktivitu národního hospodářství a životní úroveň obyvatel.
Naléhavou potřebu změn pociťovali nejenom komunisté,
ale většina Čechů a Slováků všech generací. Intelektuálové,
kteří po změnách volali, psali své názory do novin, hovořili
o nich na vysokých školách a ve vědeckých ústavech. Lidé
chtěli žít svobodně, bavit se, užívat civilizačních vymožeností,
z nichž se těšili jejich jižní a západní sousedé, Rakušané
a Němci. Od neoblíbeného prezidenta se postupně odklonily
prakticky všechny stranické orgány. A tak se na přelomu let
1967-68 odehrál v Praze palácový převrat. Novotný byl sesazen
z funkce prvního tajemníka ÚV KSČ a na místo nejmocnějšího
muže v zemi přišel slovenský aparátník Alexander Dubček.
Brzy se ukázalo, že představy „progresivních“ komunistů
o reformě jsou nesourodé a mlhavé. Chtěli prosadit určité
změny v komunistické straně a politickém systému,
ekonomice a státoprávním uspořádání, ovšem takové, jež by
sami schvalovali a kontrolovali. Reformu nazývali „obrodným
procesem“ a „demokratizací“. Její cíl se však skrýval za
neurčitým pojmem „demokratický socialismus“, působivěji
„socialismus s lidskou tváří“. Slibovali více svobody, avšak
jejich autorita měla zůstat nedotčena; KSČ si hodlala nadále
podržet „vedoucí úlohu ve státě a společnosti“. Osvícení
komunisté vyloučili vznik jakékoli nesocialistické opoziční
strany a jiných nezávislých aktivit.
Ludvík Svoboda, Alexander Dubček, Oldřich Černík a Josef Smrkovský
prezident Ludvík Svoboda
předseda vlády Oldřich Černík
„Letošní jaro se nám vydařilo!“
„Jen aby ještě neuhodily mrazy, aby nám tu krásnou úrodu nespálily!“
21. SRPEN 1968
_OKUPACE ČI BRATRSKÁ POMOC“?
SPOLU _PROTI SOBĚ? ROK 1968 V ČESKOSLOVENSKU A POLSKU
Ostrava
Český těšín
Praha
Opava
Ostrava
Ostrava
Scénář
Invaze vojsk Varšavské smlouvy měla v Československu
„obnovit pořádek“, vrátit zemi do postavení poslušného
vazala. Ruští osnovatelé nechtěli zavést okupační správu,
považovali ji za krajní řešení, a proto spoléhali na „zdravé
jádro“ ve vedení Komunistické strany Československa.
Především na ty soudruhy, kteří ve dvou tajných dopisech
(tzv. zvacích) naléhavě žádali Brežněva o „opravdovou pomoc
a podporu všemi prostředky“– Aloise Indru, Vasila Biľaka,
Drahomíra Koldera, Antonína Kapka a Oldřicha Švestku.
Úkoly byly rozděleny: my pošleme vojska, a vy se postaráte
o politický úspěch invaze. Tak to bylo naplánováno, stalo
se však něco docela jiného. „Zdravým silám“ v předsednictvu
ÚV KSČ se na schůzi z 20. na 21 srpna nepodařilo převzít
iniciativu a uskutečnit dohodnutý plán. Naopak vznikl návrh
prohlášení, v němž stálo, že invaze se děje bez vědomí
nejvyšších stranických a státních orgánů, odporuje
mezinárodnímu právu a dobrým vztahům mezi socialistickými
státy. Ozbrojený odpor Československé lidové armády
a občanské domobrany však předsednictvo strany jednomyslně
odmítlo. Proti moci přicházející z Východu jako by nebylo obrany.
Neočekávané
komplikace
Mezitím se invazní armády valily přes československé hranice.
Na ministerstvu vnitra a ve Státní bezpečnosti se iniciativy
chopilo spiklenecké vedení resortu přímo řízené poradci z KGB.
To akcelerovalo sedmidenní všeobecný občanský a národní
odpor, jenž se odehrával před očima celého světa. Invaze
vyvolala všeobecné pozdvižení – metropole (a s ní i další česká
a slovenská města) připomínala mobilizované mraveniště.
Alexander Dubček s pěti dalšími komunisty byl zatčen
21. srpna brzy ráno. Odpoledne byli Dubček, Smrkovský, Kriegel,
Šimon, Špaček a Černík převezeni na letiště a odtud přepraveni
do ukrajinských lesů, kde v domku patřícímu KGB bez spojení
s domovem a pod ozbrojeným dozorem čekali na to, co přijde.
Českoslovenští straničtí funkcionáři zasvěcení do invazních
plánů pod dohledem sovětského velvyslance Červoněnka
začali sestavovat „dělnicko-rolnickou vládu“. Ve vzájemné
shodě se pokoušeli naplnit moskevský scénář Biľak, Indra,
Kolder, Jakeš, Lenárt, Švestka a Pavlovský. Východiskem
z politicky zamotané situace se stalo jednání prezidenta
republika Ludvíka Svobody, který odmítl Červoněnkovu
nabídku, aby se sám postavil do čela revoluční vlády, a odmítl
také jakoukoli jinou vládu jmenovat. O východisku z krize
si utvořil vlastní představu: v čele vládní delegace odletí
do Moskvy, vyjedná návrat odvlečených politiků, první tajemník
Dubček poté odstoupí z funkce, „tragické nedorozumění“ se
vysvětlí, rozjitřená atmosféra zklidní a odcházející Rudou
armádu zasypou lidé květinami jako v roce 1945.
Moskevský diktát
Normalizace
Nikdo z očitých svědků v českých ulicích zřejmě nepochyboval
o naduté a despotické surovosti ruského komunistického
imperátora argumentujícího už jen se zbraní v ruce. A právě
tuto masku si Brežněv a spol. nasadili při „jednáních“
s československou „delegací“ v Moskvě 23.–26. srpna.
Vůdcové impéria koncentrovali tvrdý nátlak do výhrůžky:
nepřijmete-li naše podmínky, rozpoutáme válku proti
lidem v ulicích. Brežněvův vztah k Dubčekovi připomínal
chování mafiánského bose a patriarchy rodinného klanu,
v němž se mísí nekompromisní tvrdost s trestající shovívavostí.
Podstatou moskevských „jednání“ byl diktát, kterým silnější
strana, opřená o 27 vyzbrojeným divizí, vnutila svoji vůli
straně, která se zřekla ozbrojeného i jiného možného odporu
a imperátorovi mohla čelit jen svou hrdostí. Způsob, jakým
československá „delegace“ diktát přijala, lze těžko považovat
za něco jiného než kapitulaci. Nepřijmout jej se odvážil jen
jediný z odvlečených politiků – František Kriegel.
Podle veřejného mínění znamenalo přijetí diktátu jednoznačnou
historickou prohru, byť se to po návratu reformistů do funkcí
tak nejevilo. Prostor dokořán otevřený svobodným veřejným
míněním v sedmi uplynulých dnech se začal zavírat. Konsolidace
a normalizace začala již v srpnu 1968 pod vedením progresivních
komunistů. Za Dubčeka mohli lidé svobodu alespoň na krátký
čas okusit. A on zůstal symbolem její krátké existence
i tragického pádu.
...uvolnění z funkcí těch osob, jejichž další činnost by
neodpovídala potřebám upevnění vedoucí úlohy dělnické
třídy a komunistické strany, upevnění vlády pracujících a pozic
socialismu
...přerušit činnost různých skupin a organizací stojících
na antisocialistických pozicích
...nutné uskutečnit některá dočasná opatření, aby vláda pevně
ovládla prostředky boje proti antisocialistickým silám v zemi
...vojska se nebudou vměšovat do vnitřních záležitostí ČSSR.
Jakmile pomine hrozba socialismu v ČSSR a bezpečnosti
zemí socialistického společenství, bude proveden po etapách
odchod spojeneckých vojsk z teritoria ČSSR
...klást rozhodný odpor militaristickým, revanšistickým
a neonacistickým snahám, které sledují politiku revize výsledků
II. světové války, narušit nedotknutelnost existujících hranic
v Evropě
...nutné provést některé další kádrové změny ve stranických
a státních orgánech a organizacích v zájmu zajištění rychlé
konsolidace ve straně i v zemi
...obě strany se zavázaly jménem stran a vlád, že vyvinou
veškeré úsilí KSSS a KSČ, vlád těchto zemí k prohloubení
tradičního historického přátelství národů obou zemí, jejich
bratrského přátelství na věčné časy...
Z Moskevského protokolu
ODPOR _VEŘEJNOSTI
A SVOBODNÉ ZPRÁVY
SPOLU _PROTI SOBĚ? ROK 1968 V ČESKOSLOVENSKU A POLSKU
Ostrava
Boj o sdělovací
prostředky
Zásadní boj v prvních okupačních dnech se odehrával na
poli zpravodajských prostředků. Okupanti se snažili tok
svobodných informací všemi silami zadržet, naopak pracovníci
sdělovacích prostředků a dobrovolníci z řad veřejnosti
dělali vše pro to, aby se pravdivé zprávy k lidem dostávaly.
Okupační vojáci obsazovali centrální i regionální úřady,
ústavy, redakce, rozhlasová a televizní studia, vysílače.
Redaktoři a technici s ochotnou pomocí občanů však vždy
dokázali nalézt východisko z nouze – náhradní prostory
a technické kapacity pro obnovení vysílání. Nepřetržitou
informovanost veřejnosti udržovala také mimořádná
(letáková) vydání československých deníků a časopisů,
kolportovaná dobrovolníky a kolující na náměstích z ruky do
ruky. Rádio Vltava, vysílající z Drážďan zřetelně špatnou
češtinou a slovenštinou, bylo rozpoznáno jako okupantské
a lidé jeho zprávy a výzvy bojkotovali. Pro okupanty nebylo
snadné ovládnout jakoukoli instituci či studio, neboť proti
nim nestály jen davy před budovami, ale také většina jejich
zaměstnanců se zapojila do odporu či pasivní rezistence.
Lidé holýma rukama a slovy bránili svobodně vysílající
Československý rozhlas na Vinohradské třídě. Tady situace
připomínala válečný stav – barikády z autobusů, ohořelé
domy s vymlácenými okny, vytrhaná dlažba, střelba z lehkých
i těžkých zbraní, rachot motorů, křik, pískot a skandování,
výbuchy, oheň a kouř. U rozhlasu nakonec zahynulo sedmnáct
občanů a desítky jich byly vážně zraněny. Před devátou byla
budova obsazena a ruští vojáci z oken pozorovali dění na ulici.
Ostrava
Praha
Národní odpor
k invazi
Konec svobody slova
Byl také divadlem pro svět, aby viděl a nezapomněl na
pokojnou vzpouru malé země proti velmoci: „Nejsme
sami, svět je s námi. Papír, tužka – naše puška.“ Ostře,
téměř shakespearovsky veřejnost rozlišovala hlavní postavy
a charaktery dramatu. Ty, kteří od první chvíle chtěli být
považováni za „zachránce socialismu“, označovala bez
váhání za „okupanty“. A ty, kteří je pozvali a pracovali pro ně,
pojmenovala „zrádci“ a „kolaboranti“. Nebyla to slova nová,
vepsala se do paměti národa v době ohrožení a okupace
nacistickým Německem v letech 1938–45. A nebylo náhodné,
že je národní vědomí znovu objevilo a obě okupace řadilo
k sobě jako jednovaječná dvojčata: „Mnichov 1938 – Moskva
1968.“ – „Varšavský Mnichov!“ – „TASS předčil Goebbelse.“
Odvážlivci, riskující život, běhali mezi tanky s kbelíkem bílé
barvy a štětcem a malovali na ně hákové kříže. Na zdech
a silnicích se objevovaly různé varianty propojení nacistických
a komunistických symbolů, například svastika uvnitř pěticípé
hvězdy.
Alexander Dubček promluvil k národu 27. srpna večer
po návratu z Moskvy. Nejprve poděkoval lidem za důvěru,
již označil za nesmírnou, a pak rozechvělým hlasem mluvil, jak mu
moskevské protokoly kázaly. Zdůraznil nutnost konsolidace a
normalizace, jež se projeví dočasnými opatřeními omezujícími
dosažený stupeň demokracie a svobody projevu. Žádal
o disciplínu, uvědomělou kázeň a obnovení pořádku. A to vše
kvůli tomu, aby bylo možné pokračovat v reformním kurzu
pražského jara.
...ovládání sdělovacích prostředků s tím, aby plně sloužily věci
socialismu, stranické a státní orgány upraví situaci v tisku,
rozhlase a televizi pomocí nových zákonů a opatření.
Z Moskevského protokolu
Praha
OKUPACE V ANEKDOTÁCH
_VÍTĚZSTVÍ NAD STRACHEM
SPOLU _PROTI SOBĚ? ROK 1968 V ČESKOSLOVENSKU A POLSKU
Proti poraženectví
humor
Proti invazi tanků a samopalů se postavila ofenzíva slov a gest.
Z hlubin národního vědomí vytrysklo mnohovrstevné výrazové
spektrum, ve kterém se v četných rovinách odrážel odpor proti
okupaci a obrana ohrožených hodnot. Po celý týden zaplavovala
veřejný prostor slova, která se bezprostředně vtělovala do
veřejného mínění. Pocity zrady, bezmoci a nenávisti hrozily
pádem do letargie – proti tomu mobilizovalo vědomí morální
převahy a přesvědčení o pravdě, již nelze převálcovat pásy
tanků. Směs ostře protikladných emocí rozpoutala kreativitu,
v níž se davové afekty jakoby zázrakem projevovaly klidným
a kultivovaným výrazem. Vznikl virtuální politický prostor –
zcela svobodný a zcela demokratický. Naplňovalo ho morální
rozhořčení i sugestivní humor uvolňující napětí.
„Anonymní město“
Hrdinové a zrádci
Pohledy odjinud
Dřívější přesvědčování bylo pozvolna nahrazeno pasivní
rezistencí. Lidé ozbrojence v ulicích ignorovali, nemluvili
s nimi, vyklízeli náměstí a ponechávali je jen s „jejich vlastní
hanbou“. Způsobem odporu se stalo „anonymní město“ –
názvy ulic, institucí, úřadů a ukazatelů cest byly zamalovány za
účelem ztížit nebo znemožnit vojskům orientaci v neznámém
prostředí. Naopak objevovaly se provokativní vzkazy české
i ruské: „Poznali jste civilizaci, táhněte domů!“ – „Moskva –
vaše město.“ – „Ivane, jdi domů!“ K ignorování a anonymitě se
přiřadilo odmítnutí podat unaveným a hladovým vojínům vodu
a chléb: „Okupantům chleba neprodáváme!“ – „Okupantům
nenaléváme vodu, natož vodku.“ – „Okupanti netrpí hladem.
Denně dostávají čerstvé kachny z moskevské Pravdy.“
Všem autorům zvacího dopisu a zasvěcencům do invazních
plánů se dostalo sžíravě sarkastické říkanky. Drahomíru
Kolderovi: „Koldere, Koldere, nikdo ti to nežere!“ Aloisi Indrovi:
„Ani vindru za zrádce Indru!“ Vasilu Biľakovi (vyučenému
krejčímu): „Počkej Biľaku, ty dostaneš do fraku.“ Oldřichu
Švestkovi: „Švestko, ty shnilý plode!“ Viliamu Šalgovičovi:
„Šalgoviči, Šalgoviči, rozbiju ti prdel biči.“ Naproti tomu
kolektivní vědomí si vytvořilo své hrdiny a těžko je mu
možno vyčítat nedostatek realismu a předvídavosti. Neřídilo
se reflexivní rozvahou, nýbrž emotivní volbou: „Chceme
Dubčeka, žádné Indrikány!“ – „Dubček, Svoboda – to je vůle
národa!“ – „Ať žije Dubček, Svoboda, Smrkovský, Černík!“ –
„Jsme s vámi – buďte s námi.“ Satira a humor ve vypjatých
dějinných okamžicích pomáhá uvolnit napětí, zvítězit nad
strachem, je účinným způsobem, jak čelit agresivitě světa.
V československém případě zjevnému násilí a protiprávnímu
jednání agresorských zemí. Karikaturisté a často anonymní
tvůrci aktuálních anekdot pranýřovali politiky a vojáky
„bratrských“ komunistických stran, invazi s jejími tragickými
důsledky, stejně jako zrádné československé politiky, kteří se
stali symboly kolaborace. Dobové vtipy a karikatury odrážejí
víru v budoucnost „socialismu s lidskou tváří“ a rovněž obavu
z budoucího vývoje a očekávaného návratu cenzury, opětovného
porušování základních lidských práv a svobod.
Československé události neunikly pozornosti zahraničních
médií, která na ně reagovala pochopitelně zcela odlišně.
Západní karikaturisté zachycovali události v ČSSR jako
okupaci, agresi, porušení mezinárodního práva, naopak
tvůrci ze „spřátelených zemí“ východního bloku a SSSR
se sarkasticky trefovali do „zrádných“ československých
„kontrarevolucionářů“, kteří chystali „imperialistickou agresi“
do ČSSR, a oživovali tak tradiční propagandistické stereotypy
z 50. let.
POLSKÝ
BŘEZEN ´68
SPOLU _PROTI SOBĚ? ROK 1968 V ČESKOSLOVENSKU A POLSKU
Studentské protesty a protirežimní demonstrace
Studentské protesty a protirežimní demonstrace
Represe, Varšava
„Obušky se pravdá nedá zabít“
Studentské protesty a protirežimní demonstrace
Studentské protesty a protirežimní demonstrace
Nespokojenost
a protesty
Polský Březen ´68 byl událostí s mnoha zápletkami,
v nichž se mísily na sobě nezávislé, často zcela odlišné jevy.
Podhoubím protestů mládeže byla nepochybně narůstající
nespokojenost a zklamání z politiky vůdce Polské
sjednocené dělnické strany (PZPR) Władysława Gomułky,
který začal velmi rychle upouštět od změn a reforem, které si
polská společnost vybojovala od podzimu roku 1956. Polští
komunisté postupně omezovali svobodu slova, svobodu
tisku a cíleně likvidovali množství nezávislých iniciativ. Obnovili
válku s církví a také politické represe. Do toho se navíc začala od
počátku 60. let zhoršovat hospodářská situace země. Situaci
v Polsku ještě komplikovaly vnitřní boje v samotné straně
PZPR, které vyvrcholily vznikem několika frakcí. Neformální
úklady, zákulisní rošády o mocenský vliv mohly potencionálně
ohrožovat postavení samotného Gomułky. Kritické nálady
vůči politice strany v oblasti kultury prohloubilo i stažení
hry Adama Mickiewicze „Dziady“ na počátku roku 1968
z programu Národního divadla, které následně vyprovokovalo
protesty intelektuálů, umělců a studentů. Již v polovině
60. let se mezi nespokojenými studenty Varšavské univerzity
zrodily skupiny „komandosů“, kteří se objevovali nečekaně
na oficiálních schůzích a mluvčím dávali nepohodlné otázky.
Vůdčí osobností skupiny byl Adam Michnik, jeho patrony
se stali Jacek Kuroń a Karol Modzelewski, věznění od roku
1965. Před Březnem byla skupina „komandosů“ kompaktní,
uměli efektivně jednat a organizovat protestní akce. V Polsku
existovalo také několik dalších drobných konspiračních skupin,
které častěji tvořili učni než studenti.
Represe
a antisemitská
kampaň
Původně studentské protesty se začaly šířit po celé zemi.
Desítky tisíc lidí se účastnily shromáždění, demonstrací
a stávek s nadějí na politickou změnu v zemi. Režim proti
demonstrujícím a stávkujícím zasáhl velmi tvrdě, poslední úder
přišel ve dnech 22. a 23. března, posledním dozvukem polského
Března ´68 byla prvomájová demonstrace ve Vratislavi. Jedním
z nejviditelnějších projevů oficiální propagandy v březnu roku
1968 se stal prvoplánový antisemitismus, prezentovaný jako
antisionismus, namířený proti Izraeli a jeho sympatizantům
v PLR. Do poloviny 60. let komunistická vláda vnímala
Židy navzdory tradičním stereotypům o židobolševismu
nekonfliktně. Situace se razantně změnila po vypuknutí
šestidenní arabsko-izraelské války 5. června 1967. Polská
lidová republika, stejně jako ČSSR, ukončila na popud Moskvy
diplomatické vztahy s Izraelem a rozpoutala protiizraelskou
propagandistickou kampaň, v jejímž důsledku emigrovaly
tisíce polských Židů. Po projevu Gomułky, v němž 19. června
1967 nazval polské Židy „pátou kolonou“, se ve stranickém
aparátu, bezpečnostní službě a armádě rozpoutala rozsáhlá
antisemitská čistka. Kampaň provázely rovněž nechutné
útoky na studenty a intelektuály židovského původu.
„Březen 1968 Nevydařený pokus o zvrat režimu v Polsku“
Význam Března ´68
Březnové události byly v první řadě hnutím morálního
rozhořčení a odporu vůči represivnímu komunistickému
režimu, nikoliv hnutím jasně programově vyhraněným.
Protestující požadovali především ukončení represí, návrat
svobody a odmítnutí propagandistických lží. Šlo nejen
o studentské povstání, ale o jasný generační protest. Mezi
zadrženými v souvislosti s březnovými událostmi tvořili
studenti téměř jednu čtvrtinu a v pouličních protestech hráli
zpravidla vedoucí roli. Podle ministerstva vnitra bylo v celé
zemi k 25. březnu 1968 zatčeno 2549 osob. Toto číslo
zahrnuje zatčené během demonstrací, tvůrce a distributory
letáků, spojky mezi akademickými pracovišti. Specifickou
a obzvláště těžkou formou represe bylo povolávání studentů
do prezenční vojenské služby. Rozsah této formy represe
není bohužel znám. V celém Polsku se nezřídka vyskytovaly
případy solidarity se studenty, organizovaly se sbírky
peněz a potravin pro demonstranty, mnozí odmítali režimní
antistudentskou kampaň. Je však pravdou, že rovnostářské
argumenty komunistické propagandy také přesvědčily mnoho
osob a dokázaly je postavit proti protestujícím studentům.
satirická báseň namířená proti policii
dokument ministerstva vnitra z 26. března 1968 uvádí dosavadní počet zadržených
Manifestace na Gomułkovu podporu - „antisionistická hesla“
Manifestace na Gomułkovu podporu - „antisionistická hesla“
první tajemník ÚV PSDS Władysław Gomułka
Manifestace na Gomułkovu podporu - „antisionistická hesla“
represe
leták ironizující Gomulku a ministra vnitra Moczara - prodej psů „moczarek“
POLSKÉ
REAKCE NA PRAŽSKÉ_JARO
SPOLU _PROTI SOBĚ? ROK 1968 V ČESKOSLOVENSKU A POLSKU
první tajemník ÚV PSDS Władysław Gomułka
březen 1968
A. Dubček vítá W. Gomułku na letišti v Mošnově. 7. února 1968
Kritika a obavy
polských komunistů
Polské projevy
solidarity
Zhoršení vztahů
„bratrských“ stran
Vývoj v komunistickém Československu a sousedním Polsku
se v předvečer dramatického roku 1968 začal viditelně ubírat
rozličnými cestami. Zatímco v PLR dochází již od poloviny roku
1967 k „utahování šroubů“, ostřejšímu postupu vůči opozici
a omezování prostoru svobody, v Československu narůstá víra
obyvatel v pozitivní změny ve straně i společnosti a svoboda
slova se rozšiřuje. Od samotných počátků reformního procesu
v ČSSR proto zastávalo vedení Polské lidové republiky
k „socialismu s lidskou tváří“ výrazně kritický a odmítavý
postoj. Sám vůdce komunistického Polska Władysław
Gomułka, který po svém nástupu inicioval reformy v Polsku,
patřil v roce 1968 k tvrdým zastáncům represí proti
domácím demokratickým silám a byl hlasitým kritikem
československých změn. Ty zpravidla hodnotil jako projevy
„kontrarevoluce“ či „ideologického rozkladu“ v ČSSR, obával
se zjevně dopadu těchto událostí v samotném Polsku. Strach
z šíření liberální „československé nákazy“ a z možných
nekontrolovatelných společenských pohybů nakonec vedly
Gomułku a polské vedení ke spuštění propagandistické
kampaně vůči Československu. Během ní se sdělovací
prostředky z příkazu strany neštítily využívat tradičních
předsudků a stereotypů vůči Čechům. Gomułka nevnímal vývoj
a změny v ČSSR jako „vnitřní záležitost“ sousedního státu, ale
jako vážné ohrožení a možné oslabení celého sovětského
bloku. Zároveň se tak snažil odpoutat pozornost sovětského
vedení od vlastních polských nepokojů a demonstrací.
Přesto bylo stále zjevnější, že vývoj událostí v Československu
na počátku roku 1968 více a více ovlivňoval vývoj
v Polsku, především názory liberálních spisovatelů, umělců,
novinářů a nespokojených studentů. Společným cílem
studentských protestů celospolečenského charakteru v Polsku
i ČSSR byla liberalizace reálného socialismu. Hesla solidarity
s československými změnami se objevila už 9. března 1968 na
demonstraci ve Varšavě, sympatie k československému vývoji
a polské naděje se promítly do hesla „Celé Polsko čeká na
svého Dubčeka!“
Vztahy mezi oběma státy se výrazně zhoršily v březnu
1968, Gomułka obviňoval československou stranu ze ztráty
kontroly nad sdělovacími prostředky, které v té době pravdivě
a kriticky popisovaly polské protesty. Do Polska směřovaly
stále častěji výrazy podpory postiženým polským studentům
a vědcům, dokonce nabídky pracovních a studentských
míst na československých vysokých školách a vědeckých
ústavech. Bylo znatelné, že pohled české veřejnosti na
Poláky se pod vlivem médií částečně proměnil a zpochybnil
ustálené nepříznivé historické stereotypy. Polské vládní
orgány se snažily za každou cenu izolovat Polsko, radikálně
byly posíleny kontroly na jižní hranici, rozšířila se kontrola
korespondence z Československa i do něj. Mnoho pozdravů
a výrazů podpory polským demokratům tak nikdy nebylo
doručeno jejich adresátům. Po kritickém dopisu polskému
vedení s výhradou vůči sílící antisemitské kampani, který
podepsali spisovatelé Pavel Kohout, Jan Procházka
a Arnošt Lustig, následovala bezprecedentní reakce.
Představitelé PLR podali protestní diplomatickou nótu, v níž
napadli„protipolskou kampaň“ československých médií.
Na ni pak navázaly další oficiálně formulované stížnosti,
které kritizovaly údajnou ztrátu kontroly vedení strany
nad hromadnými sdělovacími prostředky. Polský Březen
´68, kdy byl silou zlomen odpor studentů a nekonformních
intelektuálů, znamenal konec nadějí, že by reformní hnutí
v obou zemích působila paralelně a navzájem se podporovala.
pouliční demonstrace v Polsku
Alexander Dubček v Bratislavě 2. srpna 1968
Týdeník Reportér, 31. července 1968
Pavel Kohout
satirická protipolicejní karikatura
dokument ministerstva vnitra - Informace o „činnosti západních diverzních skupin v ČSSR“
příjezd Brežněva na schůzku ve Varšavě 14. července 1968
satirická protipolicejní báseň
ukončení „cvičení“ vojsk Varšavské smlouvy v Milovicích 2.7.1968
Práce, 9. května 1968
ÚČAST POLSKÝCH VOJÁKŮ
NA OKUPACI _ČSSR
SPOLU _PROTI SOBĚ? ROK 1968 V ČESKOSLOVENSKU A POLSKU
setkání polských a sovětských vojáků v Československu
Gomułkova
role při řešení
československé
„kontrarevoluce“
Sílící kritika československých reformních změn zaznívající
stále více varovně z Moskvy, nalezla pochopitelně vřelou
podporu ve vystoupeních polského vedení. Zatímco Alexander
Dubček a českoslovenští reformní komunisté po celých osm
měsíců pražského jara podceňovali nebezpečí hrozící z Moskvy,
Brežněv se opakovaně vyjadřoval kriticky o „protipolských“
vystoupeních v Československu a stupňoval tlak vůči stále
„nespolehlivější“ zemi. Československým představitelům dával
za příklad hodný následování tvrdé řešení studentských
nepokojů v Polsku. „Boj je boj. Dali do nosu nepřátelům strany
a čestně řekli, že dělnickou moc nikomu nevydají.“ Nebylo
proto překvapením, že právě polské vedení při vojenském
řešení československé krize sehrálo významnou roli.
Již v dubnu roku 1968 Gomułka uvítal přípravu této varianty
a horlivě spolupracoval s Moskvou na její realizaci. Podle něj
bylo „rozmístění sovětských vojsk v Československu v rámci
Varšavské smlouvy nezbytné“. Ze všech komunistických
vůdců vytvořil nejplastičtější ideologickou vizi kontrarevoluce
v ČSSR.
polští vojáci v Hradci Králové, srpen 1968
Příprava invaze
a polská účast
Varovným signálem a nátlakem určeným československému
vedení se mělo stát ve dnech 18. června až 2. července
rozsáhlé vojenské cvičení „Šumava“, které se konalo
v jižním Polsku, jižní části NDR a na území ČSSR, kde se během
něj pohybovalo 24 tisíc vojáků. Polské a sovětské jednotky
zůstaly přes intervence československých politiků na jeho
území až do 13. července. Od konce července měla pokračovat
operace „Dunaj“ čili invaze do ČSSR, štáb intervenčních vojsk
byl umístěn v polském městě Legnice. Největší kontingent
zajišťovala pochopitelně sovětská armáda. V noci z 28. na 29.
července 1968 byly jednotky 2. polské armády přeskupeny
do nástupních prostorů 20 až 40 km od hranic s Československem.
Hodina „H“ byla stanovena na 00.00 hod. 21. srpna 1968. Pět
měsíců po potlačení studentských nepokojů v Polsku vtrhla
21. srpna invazní vojska, včetně polských jednotek, do
Československa. Štáb polské armády byl umístěn na letišti
v Hradci Králové. 25. srpna se na území ČSSR nacházelo
27 intervenčních divizí, polská armáda měla v Československu
téměř 30 tisíc vojáků. Po podpisu moskevského protokolu
26. srpna a slibu pacifikace země se začaly intervenční jednotky
stahovat z větších center a soustředily se v lesích a územích
kolem měst. Tento stav se změnil 16. října 1968, kdy byla
v Praze podepsána smlouva o podmínkách dočasného pobytu
sovětských vojsk na území ČSSR. Poté mohlo začít stahování
intervenčních vojsk, 12. listopadu 1968 v 7.00 překročil hranice
poslední transport stahujících se polských jednotek.
polská armáda opouští Československo, říjen 1968
Kritické a solidární
ohlasy v Polsku
Svobodomyslní Poláci reagovali na invazi vojsk Varšavské
smlouvy do Československa rozhořčeně. Účast polských
jednotek byla vnímána jako národní hanba. V ulicích
polských měst se objevily nápisy a letáky vyjadřující sympatie
a podporu znásilněné zemi. Polská armáda plnila v ČSSR
roli okupanta, nacházela se tam jako jiné armády proti vůli
vlády a společnosti, intervence pochopitelně v danou chvíli
zkomplikovala vztahy mezi Čechy a Poláky. Na druhou
stranu společný tragický zážitek března a srpna 1968 se
stal v polovině 70. let východiskem pro spolupráci české
a polské opozice, jejíž představitelé sehráli později významnou
roli při zhroucení komunistických režimů a vytváření nových
vztahů mezi oběma státy. Dolní komora polského parlamentu
odsoudila intervenci pěti států Varšavské smlouvy
do Československa 17. srpna 1989.
výsek z vojenské mapy - rozmístění polských jednotek
„Ať žije Dubček, smrt agresorům 1938-68“
letáky vyjadřující solidaritu s Československem
setkání polských a sovětských vojáků v Československu
tábor polských vojáků v Československu
polská armáda opouští Československo, říjen 1968
hlídka polské armády v ulicích Jičína
Wroclaw, slavnostní uvítání vojáků polské armády po návratu z Československa
RYSZARD SIWIEC
_ŽIVÁ POCHODEŇ
SPOLU _PROTI SOBĚ? ROK 1968 V ČESKOSLOVENSKU A POLSKU
„Slyšte můj křik! Křik šedého, obyčejného
člověka, syna národa, který vlastní i cizí
svobodu miloval nade všechno,
i nad vlastní život! Vzpamatujte se!
Ještě není pozdě!“
„Ať žije svobodné Polsko! To je křik umírajícího
svobodného člověka! ...Protestuji proti
nevyprovokované agresi proti bratrskému
Československu...“
Stadion desetiletí, Varšava, 8. září 1968
Narodil se 7. března 1909 v Dębici. Studoval gymnázium
a poté univerzitu. Za II. světové války odchází z finančního
úřadu, a aby nesloužil německým okupantům, ošetřuje
městskou zeleň a zapojuje se do odboje v Zemské armádě.
Po válce, kdy se komunisté v Polsku zmocňují vlády,
je znárodněn podnik na výrobu vína a medu, jehož je Siwiec
spolumajitelem, pak zde pracuje jako účetní. Postupně
stále intenzivněji kritizuje polský socialistický režim, jeho
představitele a praktiky. V dramatickém roce 1968 tiskne
letáky na podporu demonstrantů, v dubnu sepisuje svou závěť.
„Stále četl noviny a knihy a poslouchal rozhlas - zejména
zahraniční vysílání. Často si stěžoval na bolest hlavy... Pokud
se doma o něčem bavil, bylo to jen na politické téma“
Maria Siwcová
21. 8. 1968 se 30 000 polských vojáků účastní invaze
do Československa, část Poláků vnímá okupaci jako národní
hanbu; následují protesty – letáky, nápisy na zdech, protestní
dopisy. Ryszard Siwiec těžce prožívá okupaci Československa,
pečlivě připravuje svůj čin, krátce před tím namlouvá na
magnetofon své poselství.
„Čtrnáct milionů Čechů a Slováků bylo přepadeno armádami
reprezentujícími téměř tři sta milionů lidí. Vojáci bez špetky
studu provedli invazi do malé, mírumilovné a bezbranné země,
která nekladla žádný vojenský odpor. Hanba tohoto činu mluví
sama za sebe. Na věčné časy zůstane jednou z nejčernějších
skvrn ve vašich dějinách.“
„Lidé, v nichž ještě tkví jiskřička lidského citu! Vzpamatujte
se! Slyšte můj křik! Křik šedého, obyčejného člověka, syna
národa, který vlastní i cizí svobodu miloval nade všechno,
i nad vlastní život! Vzpamatujte se! Ještě není pozdě!“
„Neplač! Je to škoda sil a budeš je potřebovat, jsem si jist,
že jsem právě kvůli tomu žil 60 let, odpusť, nebylo to jinak
možné, aby nezhynula pravda, lidstvo, když svoboda umírá.
Je to menší zlo než smrt milionů, nejezdi do Varšavy, mně už
nikdo, nic nepomůže, přijíždíme do Varšavy a píšu ve vlaku,
proto je to nakřivo. Je mi tak dobře a cítím takový vnitřní mír
- jako nikdy v životě! Milé děti, nezlobte maminku, učte se,
protože to je teď Váš nejdůležitější úkol. Ať o Vás pečuje Bůh.“
Dopis Ryszarda Siwce manželce
8. září 1968 se ve Varšavě na Stadionu desetiletí během
dožínkové slavnosti, které se účastnilo 100 000 lidí z celého
Polska včetně nejvyšších polských komunistů i Gomułky,
Ryszard Siwiec v jednom ze sektorů uprostřed lidí polil
rozpouštědlem a zapálil.
„Ať žije svobodné Polsko! To je křik umírajícího svobodného
člověka!“
„Protestuji proti nevyprovokované agresi proti bratrskému
Československu...“
„Pravda a lidstvo“
„Pravda“
Hesla z připravených letáků, které měl u sebe v aktovce
Ryszard Siwiec byl popálen na osmdesáti procentech
těla, tajná policie zabavila jeho věci, dožínková slavnost
pokračovala dál, lidé nic nepochopili a vrátili se ke sledování
oslav. Zemřel ve strašných bolestech o čtyři dny později
12. září 1968. Tajná policie nařídila svědkům pod hrozbou
postihu mlčenlivost, jeho poslední dopis byl zabaven ještě
před doručením, pořízený fotografický materiál byl zničen,
filmové záběry uloženy do trezoru, redakce Rádia Svobodná
Evropa informacím o tomto činu nedůvěřovala, zůstal před
veřejností dokonale zatajen. Rodina Ryszarda Siwce byla
v dalších letech sledována, pomlouvána a šikanována.
Prezident Václav Havel udělil v roce 2001 R. Siwcovi nejvyšší
vyznamenání, Řád Tomáše Garrigua Masaryka prvního stupně
in memoriam za vynikající zásluhy o demokracii a lidská práva.
V roce 2009 byla po Ryszardu Siwcovi pojmenována v Praze
ulice, kde sídlí Ústav pro studium totalitních režimů. V roce
2010 zde byl odhalen pamětní obelisk.
Ryszard Siwiec
Ryszard Siwiec s manželkou a přáteli
Ryszard Siwiec s manželkou a dětmi
fragment závěti Ryszarda Siwce
Stadion desetiletí, Varšava, 8. září 1968
policejní hlášení o činu Ryszarda Siwce z 8. září 1968
dokument zmiňuje letáky Ryszarda Siwce s „falešnými informacemi“ o situaci v PLR
Palach, Zajíc, Plocek
_ABSOLUTNÍ OBĚTI
SPOLU _PROTI SOBĚ? ROK 1968 V ČESKOSLOVENSKU A POLSKU
Jan Palach
Jan Zajíc
Evžen Plocek
pohřeb Jana Palacha
pohřeb Jana Palacha
pohřeb Jana Palacha
„Někdo by měl národu sáhnout na svědomí. Probudit lidi z beznaděje.
Zastat se národa proti tomu bezbřehému násilí.“ Jan Palach
Narodil se 11. srpna 1948 v Praze.
Student historie a politické ekonomie na FF UK.
V letech 1967 a 1968 navštíví v rámci studentské brigády
Sovětský svaz. Po okupaci projevuje nesmířlivý postoj proti násilí
a aroganci moci, odmítá letargii a rezignaci v době nastupující
normalizace. Spolužáci a učitelé Jana Palacha charakterizovali
jako spravedlivého člověka, který se dokázal zastat slabšího
a který nenáviděl křivdu. Velmi rád diskutoval, měl dobrý
vědomostní základ, spolužáci ho respektovali a zároveň ho
i trochu obdivovali, nikdy se nechvástal, zůstával v pozadí, ale
když byl vyzván, do diskuse se rád zapojil.
Dopis Jana Palacha
pohřeb Jana Zajíce
„Vzhledem k tomu, že se naše národy ocitly na okraji
beznaděje a odevzdanosti, rozhodli jsme se vyjádřit svůj
protest a probudit svědomí národa.
Naše skupina se skládá z dobrovolníků, kteří jsou
odhodláni se dát za naši věc upálit.
Já jsem měl tu čest vylosovat si jednotku, a tak jsem
získal právo napsat první listy a nastoupit coby první
pochodeň.
Naše požadavky jsou:
1) okamžité zrušení cenzury
2)zákaz rozšiřování „Zpráv“.
Jak viděno, naše požadavky nejsou přemrštěné, spíše
naopak.
Jestliže naše požadavky nebudou splněny
do pěti dnů, to jest do 21. 1. 1969, a nevystoupí-li lid
s dostatečnou podporou (časově neomezenou stávkou)
našich požadavků,vzplanou další pochodně.
Pochodeň č. 1
PS: Věřím, že naše národy víc světla potřebovat nebudou.
Leden začal shora, leden 1969 musí začít zdola (má-li
začít).“
pohřeb Jana Zajíce
pohřeb Jana Zajíce
Narodil se 3. 7. 1950 ve Vítkově.
Studoval střední průmyslovou školu železniční v Šumperku.
Projevuje zájem o humanitní vědy, má nepochybné literární
nadání, píše básně. Snaží se vyburcovat veřejnost upadající
do letargie k odporu proti postupující normalizaci.
Poslední dopis Jana Zajíce
„OBČANÉ REPUBLIKY ČESKOSLOVENSKÉ!
Protože se navzdory činu JANA PALACHA vrací zas život
do starých kolejí, rozhodl jsem se, že vyburcuji Vaše
vědomí jako POCHODEŇ č. 2.
Nedělám to proto, aby nás někdo oplakával, nebo proto,
abych byl slavný anebo snad že jsem se zbláznil.
K tomuto činu jsem se rozhodl proto, aby jste se
už vážně vzchopili a nedali s sebou vláčet několika
diktátory! Pamatujte: „Když někomu vystoupí voda nad
hlavu, je už jedno kolik.“ Nemáme se čeho bát - jedině
smrti.
Ale: „Smrt není zlá, strašné je jenom umírání.“ A toto
pomalé umírání národní svobody.
Nenechte si hrdý a krásný český a slovenský lide
diktovat, s kým navěky půjdeš!
Vy všichni, na které můj čin zapůsobí, a kteří nechcete
aby byly další oběti, uposlechněte následující výzvy!
STÁVKUJTE, BOJUJTE! „KDO NEBOJUJE, NEVÍTĚZÍ!“
Nemám na mysli jen ozbrojený boj.
Ať moje pochodeň zapálí Vaše srdce! Ať osvítí váš rozum!
Ať moje pochodeň svítí na cestu k svobodnému
ČESKOSLOVENSKU.
Měli jsme dvě šance a obě jsme promarnili! Vytvářím
šanci třetí! NEZAHAZUJTE JI!
Jen tak budu žít dál. UMŘEL JEN TEN, KDO ŽIL PRO
SEBE!!
Jan Zajíc.
Narodil se 29. 10. 1929 v Jihlavě.
Jako reformní komunista přivítal změny, které přineslo
pražské jaro, a účastnil se tzv. vysočanského sjezdu KSČ,
který se postavil proti vstupu vojsk Varšavské smlouvy do
ČSSR v srpnu 1968. Když pochopil, že se normalizace stala
neodvratitelnou realitou, zapálil se 4. dubna 1969 před sídlem
okresního výboru KSČ v Jihlavě. Byl převezen do jihlavské
nemocnice, kde 9. dubna 1969 zemřel. Přes mnohé překážky
se podařilo uspořádat v Jihlavě veřejný pohřeb. V tisku se však
o sebeupálení Evžena Plocka kromě dvouřádkového oznámení
neobjevilo ani slovo.
„Pravda je revoluční, napsal Antonio Gramsci“
„Jsem pro lidskou tvář, nesnáším necit – Evžen“
Odjíždí do Prahy, v kufříku má několik dopisů a výzvu občanům
Československa.
16. ledna 1969
25. února 1969
Jan Palach se na protest proti sovětské okupaci a pokračujícím
ústupkům okupantům ze strany čs. politické reprezentace
zapálil před Národním muzeem na Václavském náměstí
v Praze. Jeho pohřeb 25. ledna 1969 v Praze se stal celonárodní
manifestací proti sovětské okupaci. Pro komunistický režim
představovaly dokonce ostatky Jana Palacha nebezpečí.
Původně byly pochovány na pražském Olšanských hřbitovech,
v říjnu 1973 však byly v tajnosti policejně exhumovány,
zpopelněny a urna s popelem uložena na hřbitově ve Všetatech.
V roce 1990 byla přenesena do původního hrobu na Olšanech.
28. října 1991 byl Janu Palachovi propůjčen Řád Tomáše
Garrigua Masaryka prvního stupně in memoriam za vynikající
zásluhy o demokracii a lidská práva.
(v den 21. výročí komunistického převzetí moci
v Československu) si kupuje kyselinu, benzinový čistič
a pastu na parkety, jíž si na toaletě potře celé tělo, odpoledne
se v průjezdu domu č. 39 na Václavském náměstí zapálí,
z průjezdu se mu nepodaří vyběhnout, po několika krocích padá
a na místě umírá. StB znemožní naplnit přání Jana Zajíce být
pochován v Praze, proto byl pohřben 2. března 1969 za účasti
rodiny a tisíců truchlících na hřbitově v rodném Vítkově. V roce
1998 obdržel čestnou Medaili T. G. Masaryka a od prezidenta
Václava Havla in memoriam Řád T. G. Masaryka.
báseň Jana Zajíce