Trasa1999 - J.H.Pento

1. NÁSTUPCI PIONÝRŮ POTVRDILI SVÉ KVALITY
Počátek našeho podnikání byl spojen s dovozem někdy chválených, jindy zatracovaných
minimotocyklů STELLA, které vyráběl "Rižský motocyklový závod". Podvozek lotyšské
konstrukce byl univerzální, proto do něj v závodě sériově montovali tři druhy motorů. Vždy se
jednalo o vzduchem chlazené dvoudobé jednoválce o objemu padesát kubíků. Nejlevnější
model je vybaven motorem litevské produkce. Jednalo se o motor, který pamatujeme z
Našich, mopedů Stadion. Litevci provedli jejich modernizaci, kterou byla změna ručního
řazení na nožní a nový design válce a bloku. Tvarově motor získal, ovšem kvalitou za
našimi oblíbenými "kozími dechy" značně zaostal. Další model byl vybaven solidním polským
motore DEZAMET vyráběný ve francouzské licenci BERNARD. I tento měl dvoustupňovou
mechanickou převodovkou. Poslední, námi dovážený, obsahoval známý motor z BABETTY.
Poddimenzovaný podvozek a složitost motoru volala po generální modernizaci.
Prvním krokem byla náhrada poruchového motoru. Při návštěvě výrobního závodu v Rize se mi
zalíbil model, ve kterém byl užit italský motor "Franco Morini M1K". Jednoduchost a spolehlivost,
tohoto vzduchem chlazeného jednoválce s rozvodem membránami a výkonem dva a půl koně,
mne doslova fascinovala a já chtěl koupit jeden kus pro sebe. Závod však vyrobil pouze dva kusy.
Jeden si ponechal ředitel, druhý vedoucí podnikové prodejny a na mne zbyl kapesník pro
zamáčknutí slzy. Vzhledem k tomu že oba dodavatelské závody Babetta Kolárovo i RMZ Riga
měly své dny již sečteny, proběhla modernizace moravské dílničce naší firmy. Návštěva Bologny sídla firmy Franco Morini zajistila dodávky požadovaných motorů M1K, ale i seznámení s dalšími
typy M101K, RV, GS… Podvozek získal nové, centrální odpružení zadního kola se zdvihem 120
mm a celý motocykl slušivou kapotáž. Tento model byl homologován jako český výrobek.
V rámci brněnského autosalónu 1999 jsme se rozhodli poprvé prověřit spolehlivost a
ovladatelnost našich minimotocyklů /určených především ke krátký pojížďkám ve městě/ na dlouhé
trati kolem republiky. Trať vedla po silnicích prvé, druhé, ale i neidentifikovatelné třídy. Pro test byl
použit jeden sériový motocykl, vybavený motorem M1K, jehož test byl uveřejněn ve Světě motorů
č. 46/98. Jednalo se o jednomístný, jedno rychlostní model s ležatým válcem. Dále vyjely dva
prototypy připravovaného dvoumístného modelu s motorek RV, který měly stojatý válec a převod
variátorem popsané v čísle ve SVĚTĚ MOTORŮ č. 24/99. Tato trojice byla doplněna tzv.
mezitypem s variátorovým převodem a ležatým válcem, který se do sériové výroby nedostal,
protože italský výrobce přestal motor M101K vyrábět. Šlo tedy o skůtříky s automatickým
ovládáním a maximální rychlostí 40 – 50 kilometrů za hodinu. Cílem této cesty bylo prověřit
spolehlivost a jízdní vlastnosti nové konstrukce. Čtyři minimotocykly měly během čtyř dnů objet
republiku, navštívit její nejjižnější, nezápadnější a nejsevernější místo, s cílem vyjet na nejvýše
položenou komunikací ve výšce téměř 1500 m n.m. Start i cíl byl z brněnského výstaviště od
stánku firmy VALVOLINE, jejichž oleje jsme používali. Zkoušeli jsme syntetický SYNPOWER 2 T.
Zpočátku jsme z obavy proti zadření používali poměr s benzinem 1 : 40, v závěru jsme bez
nejmenších problémů míchali poměr 1 : 60.
V sobotu 5.6.1999 v 10.30 jsme vystartovali z bran výstaviště a pisáreckým tunelem zamířili
směrem na Třebíč. Jelo se slunečným letním dnem. V Telči jsme poobědvali, prohlédli si historické
náměstí a nabrali kurz na Jindřichův Hradec.
V Českých Budějovicích, ani v Českém Krumlově jsme nezastavovali. Během tohoto dne
došlo k prvé kuriózní situaci. Jel jsem na dvoumístném prototypu s novým ještě nezajetým
motorem. Z obavy, abych jej v horkém dnu nezadřel jsem jel pomaleji. Mladí spolujezdci, kteří tuto
zkoušku vytrvalosti pochopili jako závod, jeli prakticky celou trasu na plný plyn. Tak se stalo, že
z Krumlova jsme vyjeli každý jiným směrem. Zatím co kolegové zamířili nejkratší cestou k jižní
hranici, já jsem si udělal zajížďku kolem Lipna. Čtenáři nemusí mít obavy. Mobilní telefony nás
vždy spolehlivě svedly dohromady ve Studánkách - nejjižnějším cípu republiky. Nocleh
v Loučovicích ukončil sobotní etapu, která byla pro některé tragická. Prakticky celou dobu jsme jeli
proti slunci. Přilba ještě nebyla povinná. Chladivý větřík osvěžoval a večer měli někteří zcela
spálené tváře, které se později proměnily ve strupy.
Nedělní ráno bylo opět prosluněno. Nádherně modré nebe, malebné šumavské pohoří,
nádherně modrá voda lipenské přehrady a bílé plachty, To byl obraz, kterému chyběl pouze podpis
„Vincent“. Zastavujeme, aby se oči nabažily této krásy. Mladí hoši poodjeli na průzkum okolí a já s
řidičem doprovodného vozidla studuji mapu. Vyrušuje nás křik nějakého hoteliéra. Vzrušený muž
přibíhá a začíná mi nadávat. Nechápu důvod jeho rozrušení. Z nesouvislého projevu nakonec
vyplývá, že hoši vjeli na trávník před jeho hotelem a já oblečen do reklamní bundy VALVOLINE byl
považován za viníka. Vybídl jsem postiženého, aby si ověřil, že motor mého motocyklu je studený,
což znamená, že nadává sice správně, ale špatnému člověku. Hoteliér se s nespokojeným
bručením vydává hledat skutečné viníky. Rozumnější bude ustoupit, shodujeme se s kolegou,
mobilem voláme viníky a dáváme si schůzku až u mostu nad zálivem.
Ještě několik kilometrů jízdy se kocháme pohledem na Šumavské moře a najednou jsou před
námi Volary. Ve stoupání na Vimperk nás potkává první nehoda. Chceme doplnit palivo. U
autobusové zastávky zajíždím k okraji silnice a s motocyklem chci vyskočit na chodník. Špatně
jsem odhadl výšku obrubníku a předním kolem narážím. Výsledkem je ohnutá vidlice a časové
zdržení. Na takovou závadu nejsme připraveni.
Prohnutý díl rovnáme kamenem na betonu před čekárnou. Funkčnost byla obnovena. Sjíždíme
lesem do Volyně a odsud stoupáme silnicí do Hoštic. Vesnici, na kterou jsme byli, díky komediální
trilogii SLUNCE,SENO…, tolik zvědaví. Úzká silnička nás dovedla na známou náves, k zámečku,
kostelu faráře Otíka i domkům Konopníků a Škopků. Naše obličeje se protáhly zklamáním při
pohledu na domy, které od natáčení značně zchátraly.
Pouze služby zrestaurovaného hostince SLUNCE, SENO, NEKTAR zlepšily naši náladu.
Posilněni vyjíždíme na cestu přes Strakonice na Klatovy a Domažlice. Okamžik hrůzy jsme zažili
blízko Boru u Tachova, když z jednoho stroje začalo stříkat palivo. Mysleli jsme, že praskla nádrž,
než jsme zjistili, že jezdec rozsedl plechovku energetického nápoje SEMTEX, kterou měl uloženu v
přihrádce pod sedlem. U Mariánských Lázní nás zastihuje déšť a provází nás přes Cheb a Karlovy
Vary do místa našeho druhého noclehu v Ostrově nad Ohří.
Deštivé pondělí nás provází při cestě přes Chomutov, Most, Litvínov až do Dubí. Slíbil jsem
hochům ukázat raritu zdejšího města - rozvoj nejstaršího podnikání. Stále prší, je chladno a tak
jsme žádné sociální pracovnice neviděli. Pro mé mladé spolujezdce by pohled na málo oblečené
dívčí tělo byl jistě vítaným zpestřením, bohužel se museli spokojit pouze s pohledem na vystavené
sádrové trpaslíky, kterým déšť a chlad nevadil. V Ústí n. Labem déšť ustává. Hledáme nejznámější
ulici města "Matiční". Sotva jsme tam vjeli, obklopuje nás skupinka snědé, nepřizpůsobivé
národnostní menšiny. Chovají se k nám velmi přátelsky a chtějí motorečky koupit. Nejsme si jistí
solventností zákazníků a raději se řídíme heslem "Kdo uteče, ten vyhraje". Pokračujeme po břehu
Labe, projíždíme Děčín. Malinko se zahříváme ve stoupání silnice ke Kamenickém Śenovu. Zde si
hoši se zájmem prohlédli známý čedičový útvar, který byl zfilmován v mnoha pohádkách.
Oběd na okraji Liberce mladé hochy osvěžil natolik, že opět pokračují v blbinkách, jako nohy na
řídítkách, jízda ve stoje na sedle, až si vysloužili napomenutí s výstrahou.
Cesta přes Jablonec pokračovala v klidu. Za Tanvaldem jsme se seznámili s faktem, jak až
špatné mohou být naše vozovky. Ubíhající silnice nás vedla přes Vrchlabí, Trutnov, Náchod, pak
objížďkami zapříčiněnými následky povodní, do Rychnova nad Kněžnou a Vamberka, místa
našeho třetího noclehu.
Zamračené ráno nás vítalo do poslední cestovní etapy. V Červené vodě opět začalo pršet a
déšť nás doprovázel až do Śumperku. Zde nám RADIO PUBLIKUM umožňuje pomocí přímého
vstupu sdělit posluchačům své zážitky a dojmy. Před námi je jeden z nejtvrdších oříšků
Červenohorské sedlo. Několik kilometrů stoupání do výšky 1013 m n.m. prověřuje stálost výkonu.
O tom, že variátorem vybavené motory stoupání překonají jsme příliš nepochybovali. Na úspěch
slabší jedno rychlostní verze nesázel nikdo. O to větší bylo překvapení, že nahoře byl tento
motocykl v těsném závěsu druhý před dalšími dvěma variátory, které měly značný odstup.
Nádherná vyhlídla na jih byla odměnou jezdcům. Znovu se řítíme klesáním směrem k městu
Jeseník a vzápětí stoupáme k vrcholu PRADĚDU – nejvýše položeného bodu naší „Odysey“.
Projíždíme rozkopané komunikacemi kolem Karlovy Studánky, které se momentálně opravují a u
Videlského kříže jsme opět ve výšce 1000 metrů, kde zklamaně zjišťujeme, že na vrchol Pradědu
nedosáhneme. Naši snahu maří kruhová, značka se symbolem auta a motocyklu.
Zklamaní klesáme rozkopanou cestou na Bruntál. V klesání před Štemberkem, to je pro nás
možnosti projet si ECE HOMO v opačném směru. U Štemberku nás zastihl silný nárazový vítr, kdy
jsme na rovné silnici jeli v náklonu, jako při jízdě zatáčkou. Současně spustil liják a tak jsme se
museli rozloučit s vidinou průjezdu rodným Zlínem a zamířili jsme nejkratší cestou k Olomouci.
Liják neustával, promočení jezdci byli již tak prochladlí, že jsme riskli pokutu a do Prostějova
zamířili silnicí pro motorová vozidla. Uklidňovali jsme tím, že na tuto komunikaci sice nesmí vozidla
pomalejší 50 km/h, ale naše přibližovadla byly natolik zajeté, že na rovině dosahovaly až šedesáti
kilometrové rychlosti. Tento kousek cesty byl snad nejnebezpečnějším úsekem. Silnice pro
motorová vozidla nemá na rozdíl od dálnice odstavný pruh, tak jsme museli jet po bílé čáře. Právě
tady bylo možno porovnávat povahy řidičů nákladních aut. Většina řidičů nám fandila, velkým
obloukem nás objížděli a mávali na pozdrav. Byli tady i takoví, kteří najížděli záměrně až k bílé
čáře a snažili se nás buď vystrašit, nebo spíše vytlačit z vozovky. Zkušební cesta končí. Riziko si
již nemůžeme dovolit, tak urychleně sjíždíme na paralelní komunikaci. Po pár kilometrech nás vítá
Vyškov a před námi je Brno, jeho výstaviště - vytoužený a zároveň zasloužený CÍL. Vítá nás
otevřená brána, ruce zvednuté na pozdrav a blesky fotoaparátů. „Odysea“ skončila.
Jako výrobce motocyklů a organizátor testu mohu konstatovat: „Fyzicky jsme na takovou cestu
nebyli připraveni a většina jezdců nevěděla, jak si ke konci etapy sednout. Z původního zadání
jsme nedosáhli nejvýchodnějšího bodu. Trasu jsme museli zkrátit díky zdržení způsobeném
objížďkami v zaplavených Východních Čechách a nevyjeli jsme na vrchol Pradědu. Projížděli jsme
jak po silnicích, tak po polních a lesních cestách, necestách. Přesto že jezdci stroje vůbec
nešetřili, nezaznamenali jsme žádnou vážnější poruchu. Variátorové řemeny nevykazovaly téměř
žádné opotřebení. Problémem byla čistota benzinu, Několikrát jsme museli čistit sítka
v karburátorech. Jediná nehoda, zaviněná přehlédnutím výmolu silnice v Krkonoších skončila bez
zranění. Stroje se držely dobře a uklepaný výfuk byl vzhledem k mizerným cestám zanedbatelnou
závadou. Jelo se na pneumatikách MITAS a používali jsme zapalovací svíčky BRISK.
Spotřebovali 121 litrů benzinu, což dělá průměrně 2,4 l/100 km. Toto bylo nečekaným, příjemným
překvapením, neboť opakuji, jelo se prakticky stále na plný plyn.
Poděkování patří spolujezdcům: Janu Holíkovi, Tomáši Miklovi, Davidu Poláškovi a Vlastimilu
Dudovi. Stejně tak andělu naší cesty, současně řidiči doprovodného vozidla Miloslavu Poláškovi.