Kdyš Otar odełel

Když Otar odešel
(Depuis qu’Otar est parti… )
Francie-Belgie, 2003
I jedna nevinná lež může proměnit váš život...
Formát:
Délka:
Verze:
Distributor:
Přístupnost:
Počet kopií:
35 mm, barevný, 1:1.85, Dolby SRD
102 min.
Francouzsko-gruzinsko-rusky s českými titulky
Cinemart, a.s.
Od 12 let
1
Premiéra 3. února 2005
Producenti:
Produkce:
YAËL FOGIEL, LAETITIA GONZALEZ
LES FILMS DU POISSON, ARTE FRANCE CINÉMA, ENTRE CHIEN ET LOUP,
STUDIO 99
Tvůrci:
Režie
Scénář
Kamera
Střih
Kostýmy
Hrají:
Eka
Ada
Marina
Tenguiz
Roussiko
Alexi
Niko
The Berber
JULIE BERTUCCELLI
JULIE BERTUCCELLI, BERNARD RENUCCI
CHRISTOPHE POLLOCK
EMMANUELLE CASTRO
NATHALIE RAOUL
ESTHER GORINTIN
DINARA DROUKAROVA
NINO KHOMASSOURIDZE
TEMOUR KALANDADZE
ROUSSOUDAN BOLKVADZE
SACHA SARICHVILI
DOUTA SKHIRTLADZE
ABDALLAH MOUNDY
1
KDYŽ OTAR ODEŠEL
SYNOPSE:
Francouzsko-belgický snímek KDYŽ OTAR ODEŠEL citlivě vypovídá o vzájemných vztazích tří
generací žen: dominantní babičky Eky, její dcery Mariny a vnučky Ady.
Zatímco Marina se musí postarat o živobytí prodejem cetek na bleším trhu, Ada se věnuje
studiu a její babička Eka se s dětinskou radostí upíná na občasné telefonáty svého
milovaného syna Otara z daleké Paříže a na jeho dopisy, které jí za dlouhých večerů předčítá
mladinká Ada.
V době, kdy babička tráví čas na venkově, se její dcera s vnučkou dozvědí, že Otar nečekaně
zemřel. Ve snaze uchránit stařenku před šokem z odchodu zbožňovaného syna, se
rozhodnou před ní tragickou zprávu zatajit. Stařenka tak nadále dostává Otarovy dopisy, jen
netuší, že jejich skutečným pisatelem je Ada.
Jednoho dne však stará dáma všechny překvapí svým náhlým rozhodnutím – chce odjet do
Paříže vyhledat svého syna.
JULIE BERTUCCELLI – REŽISÉRKA A SPOLUSCÉNÁRISTKA
Po absolutoriu filosofie vystudovala dokumentární
film na Ateliers Varan v Paříži. Jako asistentka
režie pracovala na filmech režisérů Otara
Iosselianiho, Krysztofa Kieslowského, Bertranda
Taverniera, Emmanuela Finkieleho, Rithy Panha.
Poté
natočila
několik
dokumentů,
které
zaznamenaly značný úspěch. Snímek KDYŽ OTAR
ODEŠEL je jejím hraným debutem. Získal řadu
ocenění.
Hrané filmy:
2003: KDYŽ OTAR ODEŠEL
Dokumenty:
2001 UN MONDE EN FUSION ( A WORLD IN FUSION) 52 min.
2000 VOYAGES, VOYAGES – THE AEOLIAN ISLES, 43 min.
1999 BIENVENNUE AU GRAND MAGASIN (WELCOME TO THE DEPARTMENT STORE)
4 x 26 min soap dokument
1998 FABRIQUE DES JUGES (JUDGES FACTORY) 68 min.
1994 UNE LIBERTÉ (ONE LIBERTY) 18 min.
1993 UN METIER COMME LES AUTRES (A JOB AS GOOD AS ANOTHER) 26 min.
ESTHER GORINTIN – EKA
Narodila se v Polsku, nyní žije v Paříži. Svou hereckou dráhu zahájila ve svých 85 letech rolí
ve filmu Emmanuela Finkieleho VOYAGE, která jí mimo jiné získala cenu za nejlepší ženský
herecký výkon na festivalu v Albi. Od té doby hrála v několika filmech krátkých a čtyřech
celovečerních.
2
KDYŽ OTAR ODEŠEL
Filmografie:
2003 KDYŽ OTAR ODEŠEL, režie: Julie Bertuccelli
2002 CARNAGES, rež. Delphine Gleize
2001 WIMBLEDON STAGE, Mathieu Amalric
2001 IMAGO, rež. Marie Vermillard
1999 VOYAGES, Emmanuel Finkiel
DINARA DRUKAROVA – ADA
Narodila se v Petrohradě, ale už několik let žije v Paříži. Ve filmech hraje od svých čtrnácti let,
kdy se objevila ve snímcích Vitali Kanevského DON'T MOVE, DIE AND RISE AGAIN! a AN
INDEPENDENT LIFE.
Filmografie:
2003: KDYŽ OTAR ODEŠEL, rež. Julie Bertuccelli
2002: SMALL CUTS, rež. Pascal Bonitzer
2000: ENGRENAGE (CAUGHT IN THE SYSTÉM), rež. Frank Nicotra
1999: LE DERNIER DES IMMOBILES /LAST TO MOVE), rež. Nicola Sornaga
1998: IT HAPPENED NEAR THE SEA, rež. Ayan Shakhmalieva
1998: OF FREAKS AND MEN, rež. Alexej Balabanov
1996: UN AMOUR INACHEVE (UNFINISHED LOVE), rež. Fabrice Cazeneuve
1995: THE SON OF GASCOGNE, rež. Pascal Aubier
1994: WE THE CHILDREN OF TWENTIETH CENTURY, Vitali Kanevski
1993: DONIASHA, rež. Aeropetian
1993: ANGLES IN PARADISE, rež. Eugueni Lounguine
(Ocenění: Directors' Fortnight Cannes 93, Best Actress Prize, Honfleur Russian Film Festival 99)
1992: SMOG, rež. Ayan Shakhmalieva
1992: AN INDEPENDENT LIFE, rež. Vitali Kanevski
(Ocenění: Jury Prize, Cannes 1992)
1990: DON’T MOVE, DIE AND RISE AGAIN!, rež. Vitali Kanveski
(Ocenění: Camera d'Or Cannes 1990)
NINO KHOMASSOURIDZE – MARINA
Narodila se v Gruzii, žije v Tbilisi. Ve filmech hraje od patnácti let, objevila se v několika
gruzinských a ruských filmech. Za posledních dvacet let účinkovala ve čtyřiceti produkcích
slavného divadelního souboru Mardjanishvili. Kromě filmu a divadla se objevuje také
v televizních dramatech.
Filmografie:
REVERSE SMILE
LAUGHING GUYS, rež. Rezo Tchkheidze
THE CITY WAKES
3
KDYŽ OTAR ODEŠEL
DAWN BELLS
ROZHOVOR S JULIE BERTUCCELLI
Natočila jste řadu dokumentů. Když chcete sdělit pocity postav prostřednictvím jejich
gesta nebo výrazu vycházíte ze zkušenosti s dokumenty?
Snad. U dokumentů se mi líbí, že lidé vymýšlejí scény sami od sebe, aniž bych je musela
žádat. Každý si vybere svou postavu, určí podmínky natáčení, správný způsob a správný
odstup a já už se pak jen jednoduše dívám a sleduji je, snažím se je ukázat, jak nejlépe
dovedu a věřím svým vlastním očím. Myslím, že jsem chtěla pracovat dál takto svobodně i
v hraném filmu, jen v jiných podmínkách. Když o tom mluvím, ve svých dokumentech nikdy
nezobrazuji soukromý život. Často natáčím lidi v práci, a pokud to udělám dobře, pak se dojem
intimity objeví na jejich tvářích a postojích, na způsobu mluvy nebo na pomlkách mezi slovy.
Můj zájem o hraný film vznikl potřebou překonat svá omezení a najít jiný způsob natáčení
postav.
Hlavní rozdíl mezi hraným příběhem a dokumentem je, že v prvním z nich hrají herci…
To je pravda, ale můj způsob práce nebyl na začátku moc odlišný. Natáčela jsem herce se
stejným zájmem a zvědavostí jako natáčím lidi v dokumentech; jen jsem neměla takové obavy,
že je bych jimi mohla manipulovat, že bych mohla překročit tabu jejich soukromí. Když jsem
pracovala na Otarovi a uvědomila si, že herci hrají, všechny tyto pocity byly pryč. Užívala jsem
si natáčení psaných dialogů, ale musím říct, že jsem zároveň byla velmi nedůvěřivá. Bála jsem
se, že to bude znít falešně.
Jak Vás napadlo natočit film KDYŽ OTAR ODEŠEL?
KDYŽ OTAR ODEŠEL se zakládá na skutečném příběhu, který jsem slyšela. Příběh byl pravdivý,
ale zároveň tak nepravděpodobný, že jsem si ho chtěla přizpůsobit. A v každém případě to byl
příběh, který ani nemohl být vyprávěný jako dokument, byl příliš intimní. To byl důvod, proč
jsem se pustila do nového druhu vyprávění… A samozřejmě jsme všechno změnili, předělali
jsme příběh, závěr, postavy…
Jak projekt vznikal?
Řekla jsem o svém nápadu Yael Fogiel (producentka) a získali jsme nějaké peníze, abychom
mohli napsat scénář. Scenárista Bernard Renucci, se kterým jsem často pracovala na svých
dokumentech, napsal první tři nebo čtyři verze, v úzké spolupráci s Yael a se mnou. Když jsme
pak obdrželi grant od francouzské vlády, přepsala jsem scénář nejdřív sama, později
s Rogerem Bohbotem.
Proč Gruzie?
V Gruzii jsem strávila šest měsíců, když jsem pracovala na filmu Otara Iosselianiho a
zamilovala jsem se do toho místa, stejně jako jsem se před tím zamilovala do Iosselianiho
filmů. Je to velmi přitažlivá země, křižovatka mezi Evropou a Asií ovlivněná Kavkazem,
Ruskem, Evropou, Asií a Blízkým Východem. To všechno vnímáte, když jste v Tbilisi. Je to
nádherné město, přestože polorozpadlé. Není to tak drsné jako v Rusku. Lidé jsou přátelštější.
Cítila jsem se jako doma. Možná proto, že pocházím ze středomoří. Gruzinská historie je dost
chaotická, měli všechny možné problémy, ale snaží se uchovat to nejlepší, co mají. Gruzie se
mi sice moc líbila jako místo, ale nebyla nepřemýšlela jsem o tom, natáčet tam film. A pak,
4
KDYŽ OTAR ODEŠEL
když se objevil ten příběh, věděla jsem, že to musí být natočené právě tam. Za prvé proto, že
nám zápletka poslouží jako záminka k tomu, abychom ukázali to nádherné a fascinující místo.
A také proto, že jsem chtěl říct něco o Francii – ne o Francii nahlížené zevnitř, o Francii
nahlížené odkudkoliv zvenčí. Zajímaly mě představy „zvenčí“; chtěla jsem natočit film daleko
od domova a použít ten odstup, abych sdělila něco o sobě, jak mě vidí ostatní.
Proč Adina rodina tak miluje Francii?
Gruzie je zemí, která má s Francií dlouhodobé vazby, přestože nejsou tak moc známé. Hodně
Francouzů tam cestovalo a docela hodně se jich tam i trvale usadilo. Neustále probíhá jakýsi
proces výměny. Gruzínci jsou fascinovaní francouzskou kulturou. Stejně jako hodně lidí
z ruských kruhů. Ale nechci to podávat jako film o frankofilii. Nezajímá mě tolik vyprávění o
Francii samotné, ale spíš o tom, jak se někdo zamiluje do země, kterou zná jen z představ
druhého, se všemi možnými deziluzemi, které to přináší.
Ale jádro filmu spočívá v portrétu tří generací žen…
Ano, původní myšlenka byla ukázat vztahy mezi třemi ženami zastiženými ve světě
proměňujícím se někdy k lepšímu, někdy k horšímu. Chtěla jsem, aby Eka, Marina a Ada byly
stejně důležité, ne aby jedna postava zastiňovala druhou. Můžete říct, že všechny tři jsou tři
podoby jedné postavy, stejná žena v různých fázích života. A pak samozřejmě je tato rodina
bez mužů. Muži jsou odvrhnuti, postaveni stranou. Když muži v Gruzii nedokáží zaopatřit
rodinu, ženy musí převzít zodpovědnost. Otar není jediný muž, který odešel pryč. Jak je
zmíněno ve filmu, Adin otec zemřel v Afghánistánu. Možná byl Rus, nikdo neví. Vzhledem
k tomu, že pocházím z dost matriarchálního světa, projektovala jsem do příběhu hodně sebe,
abych představila vztah matka-dcera.
Příběh začíná němou scénou s dortem. Není řečeno jediné slovo a přesto každý
okamžitě pochopí vzájemné vztahy mezi těmito ženami…
Ta úvodní scéna nebyla ve scénáři, byla to naprostá improvizace. Jen jsme měli potřebu
ukázat ty tři pohromadě beze slov, jednu neděli. Jdou na procházku, nudí se, nemají co dělat a
o čem si spolu povídat…Byl to náš poslední den natáčení v Gruzii. Ani jsem nemusela
režírovat, herci už dobře znali své role.
Jak jste film obsazovala?
První nápad byl najít tři Gruzínky. Nakonec jen Nino Khomassouridze, představitelka Mariny,
je Gruzínka. V Gruzii je silná divadelní tradice. Nino je úchvatná žena, je velmi smyslná, velmi
krásná. A jak jsem později zjistila, sama zažila něco velmi podobného tomu, co je ve filmu,
něco tragického. Šéf castingu Stephane Batut hledal ve Francii i v Gruzii správnou Adu. Už
jsme se začali poohlížet po neprofesionálních hercích. Viděli jsme desítky Gruzínek mluvících
francouzsky, ale pořád jsme nemohli najít tu správnou osobu. Nakonec jsme se vypravili do
Ruska, vzhledem k tomu, že ruština je v Gruzii rozšířená a brzy na to jsem se seznámila
s Dinarou Drukarovou, která teď žije v Paříži. Lidé si ji mohou pamatovat z filmu Kanevského
DON'T MOVE, DIE AND RISE AGAIN!. A protože je to jeden z mých oblíbených filmů, byla jsem
velmi dojatá, že jsem Dinaru potkala. Je Ruska s mongolskými kořeny. Původně byla Ada ve
scénáři postava, která měla problém se svým ženstvím, byla pětadvacetiletý puberťák, byla
nevrlá, tlustá a nespokojená sama se sebou. Dinara je ale tak půvabná, že jsem příběh
musela přizpůsobit její štíhlé postavě. Na konec, je její nespokojenost vyjádřená tím, že
vypadá odlišně, tvrdohlavě.
A co Eka, babička?
5
KDYŽ OTAR ODEŠEL
Esther Gorinthin se mi moc líbila ve VOYAGE, úžasném filmu Emmanuela Finkielho. Ale bála
jsem se právě spojitost s tímto filmem, když ji obsadím. A taky jsem do této role chtěla obsadit
nějakou autentickou frankofilní Gruzínku, která se před tím nikdy ve filmu neobjevila. Nakonec,
po dlouhém hledání a setkáních s neuvěřitelnými lidmi, se Esther jasně zdála jako správná
volba. Je pozoruhodná herečka. Je jí 90 let a nebylo pro ni jednoduché odjet do Gruzie na dva
měsíce a natáčet film. Ale byla úžasná. Její soustředění bylo neuvěřitelné, byla profesionální a
neúnavná. Moc se jí tam líbilo a tak si oblíbila místní kuchyni, že přibrala přes pět kilo.
Zkoušeli jste?
Párkrát jsme měli čtené zkoušky, ale nebylo jich mnoho. Měli jsme jazykové problémy,
francouzština, ruština, gruzínština…Esther mluvila rusky a francouzsky, ale Dinara se musela
naučit gruzínsky a Marina nerada mluvila rusky, protože to pro ni byl jazyk útisku. Hlavní
předností zkoušek bylo, že jsme stanovili, kdo kdy bude mluvit jakým jazykem. A pro mě to
bylo velmi užitečné, možnost pozorovat své herečky. Nechtěla jsem psychologizovat věci ani
jim dávat přesné pokyny. Potřebovala jsem je pozorovat, najít drobnosti v jejich chování, které
odpovídaly charakteru postav a naopak…Někteří lidé mají svůj způsob uklízení stolu nebo
pokoje předtím, než si sednou k práci. Potřebovala jsem vidět skutečné lidi a místa, pocítit vůni
lokací, vybavení, jednotlivostí, všechno týkající se fáze před natáčením.
Je Vás film o lhaní?
Ano a ne. Samozřejmě, že lhaní je na mnoha úrovních a jako takové vytváří další lži. Jako
koncept je lhaní fascinující, je to úžasný prostor, kde se má odehrát film, protože je to dvojí
síla, destruktivní i kreativní. Ale v tomto příběhu je lhaní katalyzátorem, který ukazuje, jak
každá z žen žije lež a obzvlášť jak každá z nich mění svůj život, aby ho přizpůsobila této lži.
Jsem sama velmi dobrá lhářka – alespoň si užívám bohatost možností, ambivalence v hraní si
s realitou – takže jsem nechtěla lhaní morálně odsuzovat: chtěla jsem to ukázat jako fakt.
Lhaní není otázka principu, vychází z přebytku citu a to není něco, co je třeba odsuzovat: není
to nic víc, než mírně neurotický, mírně šílený způsob, jak pro sebe nalézt život, jak učinit život
snesitelnější a možná taky způsob manipulace s lidmi a naopak také dovolení nechat se
manipulovat ostatními. V tomto filmu každý těží z ústřední lži.
Je to příběh o lhaní a o následcích lhaní. Jak to proměňuje postavy?
Například matka to celé nese jako břímě, vlastně jako povinnost, a postupně jí tato lež přinese
jistý druh klidu. Mezí ní a její matkou se objeví nová něžnost, jejich vztah je mnohem
uvolněnější. A co se týče Ady, naším hlavním záměrem bylo pozorovat, jak rozkvétá a stává
se díky lži sama sebou, jak si to vlastně užívá a učí se být sobecká. Ada dělá lež věrohodnou;
je to ona, kdo píše a přetváří věci. A nakonec, když odchází, není to kvůli tomu, co udělala. To
je jedna z věcí, která se mě nejvíc dotýká, vidět jak si lidé vytvářejí život v omezujících
podmínkách, z ničeho, z pár kousků. Nakonec je to babička, která je nejenergičtější ze všech
tří postav právě proto, že má sílu si „vytvořit život“. Její postoj je takový, že v jakoukoliv chvíli
může být všechno zpochybněno, pak můžete změnit směr, nepotřebujete pevný plán.
Nádherná věc je, jak jsou životy každé z postav proměněné. Nesnáším, když se lidé škatulkují.
Natočila jsem filmy o hrobařích, o muži vycházejícím z vězení, o vládní právnické škole, o
obchodním domě. A pokaždé to byli lidi dokazující omyl předsudků.
6
KDYŽ OTAR ODEŠEL
OCENĚNÍ:
MFF CANNES 2003: Cena týdne kritiky, Grand Golden Rail
CÉSAR: Cena za nejlepší debut
VIENNALE 2003: Cena FIPRESCI (Zvláštní uznání pro Julii Bertuccelli)
MFF ZLÍN 2004 : Cena Evropa – nejlepší první evropský film
POZNÁMKY:
7
KDYŽ OTAR ODEŠEL