SC08/2 - Náboženská společnost českých unitářů

SC08/2 - Náboženská společnost českých unitářů

SVOBODNÁ CESTA
Č A S O P I S O B C E U N I TÁ Ř Ů V P L Z N I
číslo
2
duben–červen
2008
ročník iv
******************************************
Obsah čísla 2:
LOVČÍ, Radovan: Úvodník k číslu 2 .......................... s. 1–3
MIKEŠ, Otakar: Univerzální náboženství a unitářství ..…..
……………………………………………………....... s. 3–5
KATZL, Mirek: Unitáři ve službách armády? ……… s. 5–8
ČAPKOVÁ-HAŠPLOVÁ, Bohdana: Reinkarnace. Odkud
jsme přišli a kam jdeme? …………………………... s. 8–16
MIKEŠ, Otakar: Je člověk posledním stupněm vývoje
biosféry? …………………………………..……… s. 17–28
SCHWARZ, Jan: Opočlověčí ………………….…. s. 29–30
PALKA, Jiří: Co je to mystická škola? ................... s. 30–34
******************************************
Úvodník k číslu 2:
Vážení a milí čtenáři,
v úvodu druhého čísla Svobodné cesty naleznete kratší příspěvek bratra doktora Mikeše, který v něm stručně rozvíjí ideje obsažené
ve svém minulém článku (Univerzální náboženství budoucnosti, otištěn
v čísle 1, s. 10–19) a přidává několik podstatných doplňujících poznámek.
V dalším, tradičně pečlivě zpracovaném příspěvku pak rozvíjí úvahu na
téma: Je člověk posledním stupněm vývoje biosféry?
Rád bych tímto bratru Mikešovi poděkoval za jeho dosavadní spolupráci s redakcí SC, jíž pravidelně zásobuje hodnotnými pojednáními,
a zároveň upozornil čtenáře na to, že v dalších číslech našeho časopisu
se mohou mimo jiné těšit na bratrovy vzpomínky na jeho duchovní působení v NSČU a také na poměrně obsáhlou stať o předních českých necírkevních duchovních učitelích. V ní zmiňuje i některé čelné české unitáře
a jejich stručné charakteristiky.
Na stránkách Svobodné cesty se poprvé představuje pražský a současně floridský unitář bratr Mirek Katzl, který občas publikuje v sesterském periodiku Unitářské listy (vydává Pražská obec unitářů). Bratr Katzl
1
odešel v době komunistické nesvobody za hranice Československa a prožil řadu let na Západě. V 90. letech po určitý čas znovu působil na české půdě. Byl zde činný též politicky a zastával mimo jiné úlohu poradce senátora Petra Pitharta. V posledních letech žije se svou chotí na půdě USA a ve svém volnu se aktivně účastní života unitářské obce ve floridském městě Tampa. Zde také propaguje odkaz zakladatele NSČSU Norberta Fabiána Čapka a aktuálně pracuje rovněž na anglickém překladu brožurky o Michaelu Servetovi. Ta byla vydána plzeňskými unitáři roku 2003
a letos by měla být bratrovým přispěním publikována v USA. Mirek Katzl je
zkušeným překladatelem a v loňském roce například úspěšně publikoval anglický překlad Svátkových Pamětí kata Mydláře („The Memoirs of
a Prague Executioner“, vydal CreateSpace), k čemuž mu upřímně gratulujeme.
Tutéž gratulaci si zaslouží náš další přispěvatel – bratr dr. Jan
Schwarz, jenž před nedlouhou dobou vydal v nakladatelství Mladá fronta
výběr svých fejetonů pod názvem „Dobré jitro, přátelé“. Kniha byla prezentována v rámci knižních novinek i na letošním veletrhu Svět knihy, který se odehrál na konci dubna v pražských Holešovicích. Bratr Schwarz,
jenž v současné době pracuje na vzniku další unitářské obce na půdě hlavního města Prahy (obec by měla nést poetický název Svítání v duši) nám
do dnešního čísla přispěl fejetonem se záhadným názvem „Opočlověčí“.
Další zásadní pojednání ve druhém čísle SC pochází z pera jedné z prvních českých žen-duchovních a historicky prvé ordinované české unitářské duchovní – Rev. Bc. Bohdany Čapkové-Hašplové, vnučky
N. F. Čapka a choti doktora Karla Hašpla. Stať zaměřenou na otázku reinkarnace vybral do časopisu bratr Luděk Pivoňka.
Vzpomínky na dobu svého pobytu v theosofickém klášteře
v Summit University v USA sepsal na mou žádost pro Svobodnou cestu
bratr Jiří Palka, pensionovaný unitářský duchovní, který již za časů
ústředního duchovního správce NSČSU dr. Dušana Kafky působil coby
laický kazatel na Jablonecku a Liberecku a podle svých možností navštěvoval též jiné unitářské obce v Českých zemích. Bratr Palka se zabýval duchovními naukami do hloubky po celý svůj život. Poznal se osobně
s dr. Paulem Bruntonem a jeden rok svého života prožil též v již řečeném klášteře, kde se intenzivně seznamoval mimo jiné s mantrajógou, jejímuž umění pak učil některé české unitáře i zájemce mimo Unitarii a vě2
noval jí speciální přednášky. Jeho nynější příspěvek však nepojednává
o mantrách, ale stručně rekapituluje některé bratrovy zkušenosti z klášterního života. Věřím, že stejně jako mne zaujme i jiné čtenáře.
Přeji příjemné čtení
Za redakci Svobodné cesty
Radovan Lovčí
**********************************
Univerzální náboženství
a unitářství
Otakar Mikeš
**********************************
1. Úvod
V letošním prvém jarním čísle Svobodné Cesty byl uveřejněn článek Univerzální nedogmatické náboženství budoucnosti, ve kterém jsem
tento duchovní směr charakterizoval jako všesvětový soubor knih a statí
většího počtu tam jmenovaných duchovně a vědecky zaměřených autorů, který bude zveřejňován na internetu i jinými způsoby. Do něho bude možné nejen různými podobně zaměřenými publikacemi přispívat, ale z něho
je možné také hodně čerpat. Tato forma náboženství nebyla chápána jako nějaká instituce (církev s kněžskou hierarchií), nýbrž jako volný soubor, z něhož si každý může vybrat to, co ho nějak oslovuje, a vytvářet
si tak vlastní druh náboženství. Z toho plyne, že tato forma víry či přesvědčení nebude u všech jedinců úplně stejná (identická), ale přesto se bude vcelku slévat v podobně zaměřenou duchovní orientaci.
Když už byla tato stať v tisku a nemohl jsem ji tudíž doplnit, uvědomil jsem si, že užívám-li pro tento duchovní směr názvu náboženství,
3
tak se dopouštím určité chyby, neboť náboženství obecně je společenský jev a zmíněné pojetí společenské kontakty nepředpokládalo. Tuto
svou chybu jsem si uvědomil ještě zřetelněji při diskusi o promluvě dr.
Petra Samojského s názvem Náboženství čistého stolu, která se konala v neděli 13. 1. 2008 v pražské Unitarii. V diskusi bylo pojetí „čistého stolu“
přirovnáváno právě k onomu duchovnímu souboru, který jsem vylíčil ve
zmíněném pojetí univerzálního náboženství budoucnosti. Navíc tam při
diskusi vyvstala nezodpovězená otázka duchovního vedení, o které se v mé
publikované stati nepojednávalo, ale která při náboženském pojetí samozřejmě vyvstávala. Proto jsem usoudil, že je nutné k mému výše citovanému pojednání napsat doplněk, což tímto činím.
2. Společenské pojetí univerzálního
náboženství
Vedle vytvoření jakéhosi celospolečenského duchovního kadlubu, obsahujícího duchovní vědecky zaměřené příspěvky řady pokrokových autorů, je nutné uvažovat i o vzniku třeba malých, ale četných duchovních společenství, ve kterých by se přívrženci tohoto nového necírkevního náboženského směru pravidelně scházeli, tyto nauky tam diskutovali a hledali mezi sebou charismatické intelektuálně i duchovně vyvinuté jedince, kteří by toto učení perfektně ovládali a mohli tak hrát úlohu jakýchsi duchovních učitelů (panditů, guruů), a ti by se pak stávali rádci těch, kteří by takové vedení vítali. Tím by bylo zajištěno zespolečenštění
rozvoje univerzálního nedogmatického vědě blízkého náboženství budoucnosti.
3. Úloha unitářů v tomto snažení
Typicky vhodným společenským prostředím pro rozvíjení zmíněných snah jsou právě unitářské obce. Jejich nezávislý a necírkevní duchovně pokrokový a tolerantní přístup k náboženským naukám je přímo
předurčuje k tomu, aby hrály úlohu takovýchto duchovních center. Je jasné, že jako celé unitářství, tak i tyto snahy budou především zprvu vyhovovat intelektuálně disponovaným jedincům. Nepůjde tedy (jako u celého
unitářského snažení) o masový přístup. Prostší vrstvy obyvatel samo4
zřejmě zůstanou u svých tradičně pověrečných forem víry (pokud nepropadnou materialistickému ateismu). Avšak vzhledem k tomu, že s vývojem lidstva prokazatelně vzrůstá i vzdělanost, lze očekávat nárůst počtu
takto intelektuálně orientovaných občanů, a proto můžeme s důvěrou sdílet optimismus, že v daleké budoucnosti toto nedogmatické necírkevní
a vědecky orientované duchovní učení bude mít stále větší možnosti růstu a rozvoje.
**********************************
Unitáři ve službách
armády?
Mirek Katzl
**********************************
Komu slouží unitáři jako duchovní?
„Veliká jatka světové války neobešla se bez požehnání kněžského. Polní kuráti všech armád modlili se a sloužili polní mše za vítězství
té strany, čí chleba jedli. Lidi šli v celé Evropě na jatka jako dobytek,
kam je vedli vedle řezníků císařů, králů a jiných potentátů a vojevůdců
kněží všech vyznání, žehnajíce jim a dávajíce jim falešně přísahat, že na
zemi, ve vzduchu, na moři a tak dále...” Tolik o vojenských kaplanech Jaroslav Hašek ve své slavné knize Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války. Měl však Hašek pravdu? Zřejmě ano, ale asi ne úplně.
Ve francouzském filmu režiséra Christiana Cariona Joyeux Noël
(Veselé vánoce) inspirovaném skutečnými událostmi na počátku První
světové války vystupují dva duchovní anglikánské církve, kteří reprezentují dva protipóly. Skotský kněz Palmer, který působí s vojáky v zákopech, se snaží poskytovat vojákům duchovní podporu. Když velitelé
francouzského, německého a skotského regimentu vyhlásí několikahodinové vánoční příměří, Reverend Palmer slouží improvizovanou vánoční mši pro všechny vojáky, včetně těch německých. Za svou službu
5
je napaden svým nadřízeným – anglikánským biskupem, který ho vyzve, aby opustil duchovní službu. Biskup poté promluví k vojákům a důrazně je žádá, aby nepřítele zabíjeli jako zvířata, neboť „Bůh je na naší
straně.” Podle historiků měl obdobnou řeč pronést na počátku války arcibiskup z Canterbury…
Vojenský duchovní je ovšem také vojákem a důstojníkem. A ti,
jak známo, musejí poslouchat rozkazy. Snadno se tedy může dostat do konfliktu, komu má vlastně sloužit – vojákům, anebo armádě? Jsou a byli
vojenští kaplané, kteří slouží v první řadě armádě, a vojenští kaplané,
kteří slouží především vojákům. Je ale vůbec možné sloužit dvěma pánům? Nepochybuji, že čtenář bude mít na věc vlastní názor. Myslím však,
že každý vojenský duchovní by se měl řídit zejména svým svědomím.
Pak tu je ještě také třetí možnost. Někteří vojenští duchovní (a nejen ti
vojenští) slouží hlavně sami sobě. Kdo by neznal cynického alkoholika a holkaře feldkuráta Katze ze Švejka? Nemám pochyby, že podobné kaplany
lze najít i v současnosti v mnohých armádách. Doufejme však, že jde jen
o výjimky.
Jeden z prvních unitářů vojenským kaplanem
Jedním z prvních unitářů-univerzalistů, kteří se stali vojenskými kaplany, je Rev. George Tyler ze státu New York v USA. Po čtrnácti letech služby na postu unitářsko-univerzalistického duchovního Rev.
Tyler vstoupil do Armády USA.
Očekává, že v létě 2008 bude s jednotkou vyslán do Iráku. Zřejmě
tam bude mít dost příležitostí k vyrovnání se s vlastním svědomím.
O své službě říká: „Líbí se mi, že
jako vojenský kaplan budu mít konečně možnost být neustále s lidmi, kterým sloužím. Myslím, že vojákům rozumím a že mohu v armádě vykonat více než v civilní kongregaci. Jedním z důvodů, proč jsem vstoupil do armády, byl fakt, že jsem chtěl,
aby v ní byli zastoupeni rovněž unitáři-univerzalisté. V armádě jsou již zastoupena mnohá liberální náboženství, ale doposud ne unitářský univer6
zalismus. My unitáři-univerzalisté rádi hodně mluvíme o různorodosti našich kongregací. Někteří z nás však často neví, o čem mluví. V armádě
máme skutečnou kongregační různorodost. Někteří unitáři-univerzalisté jsou důstojníky se vzděláním z elitních univerzit. Jiní jsou obyčejnými vojáky, kteří mají sotva základní vzdělání. Máme křesťany, ateisty,
wiccanisty (novodobé pohanství, poznámka autora), vše co si lze jen představit. Vojenský kaplan je člověkem, na kterého se ale může obrátit
každý.”
Rev. Tyler (na obrázku na předchozí straně s vojáky unitářskouniverzalistické orientace) nemůže nosit zbraň a na své uniformě nosí
odznak kříže. Říká o tom: „Pro mě kříž nepředstavuje symbol jednotlivé víry, nýbrž odznak vojenského kaplana. Kdybych nosil na čepici hořící kalich, asi by mě nikdo jako vojenského duchovního nepoznal. Musím také říci, že z vlastní zkušenosti vím, že vojenští duchovní rozličných konfesí si jsou v armádě vzájemnou oporou.” Unitářsko-univerzalistická asociace USA se vstupem svých duchovních do armády souhlasí. Podle vyjádření jejího vedení působí v současné době v ozbrojených
silách USA přes 5 vojenských kaplanů hlásících se k unitářsko-univerzalistickému hnutí.
Duchovní v armádě České republiky
V Československé armádě byla duchovní služba zrušena po únoru 1948, kdy se vojenští duchovní – stejně jako mnozí jiní naši občané
– ocitli ve velmi nezáviděníhodné situaci. Uplynulo 50 let a v roce
1998 byla duchovní služba obnovena rozkazem ministra obrany České
republiky. Zřízení duchovní služby Armády ČR předcházela dvouletá
jednání mezi Ministerstvem obrany ČR, Ekumenickou radou církví
a Českou biskupskou konferencí. Prvním českým vojenským kaplanem
se stal Tomáš Holub, duchovní Římskokatolické církve, který v 90. letech působil s našimi jednotkami v Bosně a Hercegovině. Sám jsem se
před lety při své návštěvě našich vojáků v Bosně mohl přesvědčit, že
sloužil především vojákům a byl oporou jak věřícím, tak i nevěřícím.
Spolu s vojenským psychologem jim poskytoval duchovní a morální pod-
7
poru a pomáhal jim řešit složité životní
situace. Na rozdíl od Haškova feldkuráta
Katze tak duchovnímu stavu dělal čest. Podle vyjádření Ministerstva obrany ČR působí v současnosti v Armádě ČR 17 vojenských kaplanů v činné službě, 8 v záloze
a 2 v aktivní záloze, v hodnostech od poručíka až po podplukovníka. Nejvíce je
v naší armádě zastoupena Římskokatolická
církev. Následuje Českobratrská církev evangelická, Církev československá husitská a Církev adventistů sedmého dne. Hlavním armádním kaplanem je podplukovník Jan
Kozler, duchovní Církve československé husitské. Čeští unitáři prozatím v Armádě České republiky zastoupeni nejsou.
O duchovní službě Armády ČR více na webových stránkách:
http://www.army.cz/scripts/detail.php?id=307
**********************************
Reinkarnace.
Odkud jsme přišli
a kam jdeme?
Bohdana Čapková-Hašplová
**********************************
Naše úvahy o záhadách života a smrti vyústily v domněnku, že
náš pozemský život nekončí smrtí, nýbrž, že tato je důležitou změnou
životní formy, přestupní stanicí života. Snažili jsme se zdůvodnit si
tuto domněnku po stránce vědecké, pokud je to možné, po stránce filo8
sofické i mravní. Je to důležitá domněnka, protože může být v životě
značnou oporou. Víra, že život není jen to, co pozorujeme smysly, že
nekončí smrtí, že smrt nezahlazuje stopy našich činů, že tu je mravní,
vesmírný řád – posiluje v dobách, kdy se život zdá těžký a když někdy
na sobě pociťujeme nějakou křivdu.
Kdykoli se snažíme najít odpověď na to, co bude po smrti, vyvstává zároveň otázka, co bylo před narozením, odkud jsme přišli do této životní formy? – Tyto dvě otázky patří k sobě. Domníváme-li se, že
život smrtí nekončí, nutí nás to k domněnce, že ani narozením náš život nezačíná. Jak tuto domněnku ověřit, čím ji podepřít, jak ji dokázat?
Nepřijímáme žádnou víru bez kritiky, hledáme důkazy, pokud je to
možné. Jsou tu nějaké přesvědčující důkazy?
Především jsou tu důkazy, že velcí myslitelé dávnověku tuto
domněnku sdíleli a kladli na ni důraz. Nejen myslitelé dalekého Východu, kde víra v reinkarnaci, čili ve znovuzrození, víra v opětný návrat do života na Zemi, je velmi hluboce zakořeněna. I Platón sdílel
tuto víru, Pýthagorás a mnozí jiní. Již v pátém století před novým letopočtem řekl velký řecký dramatik Eurípidés: „Kdo ví, zda není život
umíráním a smrt životem.“ – I vědci 19. století považovali víru v pokračování života za nejrozumnější. Johann Wolfgang Goethe se otázkou reinkarnace obíral a přijímal ji jako možnou, rovněž Nietzsche, Herder, Spencer a jiní.
Také v dnešní době se velcí myslitelé pozastavují nad touto
domněnkou a považují ji za oprávněnou. Pandit Nehrú ve své knize
„Objevení Indie“ říká: „Život není jen to, co vidíme, cítíme a slyšíme,
není totožný jen s viditelným světem, který prodělává změny v čase
a prostoru. Neustále se dotýkáme viditelného světa, jiných, snad stálejších, či stejně proměnlivých složek a žádný myslící člověk nemůže tento neviditelný svět ignorovat. Je možné, že existuje duše, která přežívá
smrt těla. Za předpokladu, že existuje duše, zdá se být do jisté míry
logická teorie jejího převtělování. – Často, když pohlížím na tento svět,
mám pocit tajemství nepoznaných hlubin.“ Tak mluvil velký státník, pokračovatel Mahátmy Gándhího, ač nebyl teologem, ani neměl zvláštní
náboženské zájmy.
Dříve stačilo odvolat se na autority, dnes to k důkazu nestačí,
protože i věhlasný člověk se může mýlit. Proto hledáme takové důka9
zy, které je možno ověřovat. Musíme však přiznat, že zatím více ověřujeme jevy přírodní a to ty hmatatelné, kdežto jevy psychické odsunujeme do pozadí. Vždyť pokaždé se objevovali lidé nevšedních zážitků,
kteří prokazovali neobyčejně zajímavé důkazy o dřívější své existenci.
Nikdo však takové případy vědecky zvláště nezkoumal. Nebo se objevily takzvané zázračné děti, které prozrazovaly neobyčejné schopnosti,
kterých nemohly nabýt ve svém krátkém životě; ale ani takových si
věda zvlášť nevšímala, a tak zapadaly v zapomenutí.
Již roku 1885 byla zorganizována na široké mezinárodní základně „Společnost pro psychická bádání“, v níž vědci a filosofové, jakož i věhlasní duchovní pečlivě zkoumají ony nevšední úkazy, které
vrhají světlo na onen neznámý svět, který kolem sebe tušíme, na který
svými nejjemnějšími smysly narážíme, ale do kterého nemůžeme normálními metodami proniknout. V této organizaci byly zkoumány četné případy, z nichž bylo možno soudit, že našemu dnešnímu životu předcházely životy dřívější, že náš dnešní život není prvním na této Zemi a nebude patrně ani posledním.
Než obrátíme pozornost k některým těmto případům, připomeňme si ještě vlastní zkušenosti. Mnohému z nás se stalo, že přišel poprvé na některá místa, třeba i v jiných městech a krajinách, kde měl náhle dojem, že tam již někdy byl. Jindy potkáme člověka, jehož podoba
nás až zaráží. Nikdy před tím jsme jej neviděli, přesto cítíme, že jej
známe. Někteří nám jsou zvláště sympatičtí, jiní méně. Také se nám
stává, že ve snu se vracíme často na určitá místa, která v tom snu dobře
známe, ale v bdělém stavu se na ně nemůžeme upamatovat. Jsou lidé,
kteří si se zájmem dávají jiné jméno a mají odpor k vlastnímu, mají pocit, že jsou někým jiným. Ovšem tu musíme rozlišovat od patologických případů rozdělené osobnosti. V takových případech se může někdo vydávat za Napoleona, Sókrata, Ježíše, Petra, kněžnu Libuši apod.
To nemá nic společného s reinkarnací.
Také je nutno brát v úvahu, že naše podvědomí je pravý mistr
ve vytváření románů, jehož postavou jsme my, ale při analýze takového případu shledáme, že nejde o reinkarnaci, ale o naše zbožné přání, sekundární uspokojení našich tužeb, vyrovnání nějakého komplexu
apod. Ale kromě takových úchylných zjevů je dosti těch, které stojí za
zkoumání.
10
Mnozí z vás jste slyšeli o Heinrichu Schliemannovi, německém
archeologovi. Byl to syn duchovního a žil v létech 1822–1890. Už jako
malý hoch snil o starém Řecku a o dnu, kdy najde ztracené město Tróju. Tato touha se stala jeho životním posláním. Bylo tu velmi málo důkazů, mimo Homérovy Iliady a Odysseje, že Trója vůbec někdy existovala.
Heinrich Schliemann
Schliemann věnoval svá mladá léta k získání dostatku peněz,
aby mohl financovat výzkum sloužící k nalezení legendárního města.
Naučil se 9 jazykům, včetně staročeštiny i moderní řečtiny. Když se
mu podařilo získat značné jmění výnosným obchodem, usadil se v Řecku a oženil se s Řekyní. Své děti pojmenoval Agamemnón a Andromaché. Celé své jmění dal do financování svého snu. Najal si dělníky a ti kopali a dlouho kopali a nic nenalézali. Vysmívali se Schliemanonovi a považovali ho za blázna, který vyhazuje peníze z pouhé
kratochvíle. I ostatní archeologové se mu vysmívali. Schliemann však
byl neúnavný, on si byl jist – a jeho sen se mu vyplnil.
11
Co to bylo v Schliemannovi? On nehádal, on šel najisto. – A důkazy? – Snad měl neomylný instinkt.
Pro zajímavost uvádím jiný případ. V přímořských lázních Blackpoolu žila mladá učitelka, která se dovedla uvést do stavu autohypnózy. V tomto stavu si vybavuje svůj dřívější život. Uvádí, že před
3 300 lety byla chrámovou tanečnicí v Jarmaku, Egyptě. Popisuje tehdejší obřady do velkých podrobností – přitom mluví staroegyptským
jazykem 18. dynastie.
V bdělém stavu nejeví žádný zájem o Egypt, nezná jediný hieroglyf a žádné egyptské slovo. Dva vědci, prof. Hulme a dr. Wood,
zkoumali tento případ plných 5 let a zapsali slova a věty, jež tato mladá dívka pronášela. Tímto způsobem získali 800 vět, zaznamenali výslovnost a přezkoušeli její výroky a doklady, pokud to bylo možné. Tyto
výroky se shodovaly s překvapující přesností se skutečností vědecky
zjištěnou. Dívka předváděla i chrámové tance, kdežto v bdělém stavu
žádný takový pohyb nedokázala. Popsala také do velkých podrobností
život u dvora faraona Amenhotepa III., zákulisní intriky, kdy manželka
faraonova a její komorná byly hozeny krokodýlům v Nilu. Prof. Hulme
prohlásil, že tato dívka v autohypnóze mluví nejenom plynně egyptsky,
nýbrž píše hieroglyfickým písmem a užívá obratů, kterých dovede používat jen starý Egypťan.
Kdyby snad bývala tato dívka už někdy dříve poslouchala staroegyptštinu, nebo jinak přišla do styku s egyptologií, mohlo by se vysvětlovat tím, že v autohypnotickém stavu reprodukuje to, co bylo zachyceno jejím podvědomím. Zde však bylo něco takového vyloučeno,
neboť se nikdy předtím egyptštinou a tím spíše staroegyptštinou nezabývala a také tuto řeč nikde neslyšela.
Jiného výkladu není, než že tu je onen vzácný důkaz, že v sobě
skrýváme mnohem více tajemství, než jsme s to prozradit; že náš denní
život je jen článkem v řetězu předcházejících životů a že na náš dnešní
článek bude navázán opět další.
Můžeme říci, že je to podvědomí? To by nebylo pravé vysvětlení. Nezbývá nic jiného, než přiznat, že stojíme tváří v tvář mnohému
tajemství života, které není tak jednoduché, jak by se někomu zdálo. Je
pochopitelné, že kdo na sobě zažije takovou zkušenost, neuvěří, že by
život byl jen tím, co postřehujeme svými nedokonalými smysly.
12
Jistý 14letý chlapec evropských rodičů přednášel o japonštině.
Uměl dokonale japonsky, ačkoliv v Japonsku nikdy nebyl, ba ani neměl
možnost stýkat se s Japonci. I rodilí Japonci byli překvapeni znalostmi
jazyka, jemností podrobné znalosti gramatiky i literatury. Když byl tázán, jak dlouho se učí, odpověděl, že dva roky a dodal, že mu to všechno připadá, jakoby to již znal a jakoby to jen opakoval. Proč ten pocit?
Proč jiným je to tak těžké?
V italském časopise „Filosofia della Scienza“ byla popsána
zkušenost jistého lékaře. Případ se týká prosté ženy, která čas od času
upadala do zvláštního stavu a líčila podrobnosti života, který se odehrával v římské společnosti za dob Diokleciánových. V bdělém stavu
o ničem takovém neměla nějakých znalostí. Její výroky byly přezkoumány a ukázaly se pravdivými.
Život je nekonečný tok, jako řeka nebo trať, která má mnoho úseků. Z toho vyplývá, že život, jak jej známe, není život celý, ale jen určitý úsek. Po tomto úseku přijde odpočinek, proměna a opět nový a další
úsek. Té doby odpočinku, doby k proměně je zapotřebí, aby mohlo nastat nové údobí života.
Zamysleme se nad životem takového génia. Vyroste muž nebo
žena, kteří mohou být středem pozorností celého světa díky svým neobyčejným výšinám ducha. Když dostoupí vrcholu svého duševního
nebo duchovního rozletu a když se jim odkrývají nové výhledy a oni
cítí, že by mohli mnohem dál, že by mohli nabýt nových potřebných zkušeností, tu najednou se ozve smrt a je konec. Vše ztraceno, vše pohřbeno.
Kdyby tomu tak bylo, proč by se lidský duch vnitřně tak namáhal, aby dospěl k takovým výšinám? Že by to měl být konec a že by nemělo být pokračování?
A jak vyložit, že se zrodí dítě, které si do života přinese tak
obrovský duševní poklad, že začíná již od počátku jako génius? A tím je
to zvláštnější, když uvážíme, že obyčejně rodiče i prarodiče takových dětí
nejevili nejmenších známek geniality. Odkud se najednou vzala? Byly
děti s neobyčejnou pamětí, hudebně nadané, jako např. Mozart, který
komponoval již ve 4 letech, Josef Hofman, polský dětský zázrak, hrál
na piano klasicky již ve dvou letech svého věku a rovněž tak mladý černošský chlapec zahrál jakýkoli jazz ve svých dvou letech na piano.
13
Jak to všechno vysvětlit? – Není-li to evoluční vývoj nespočetných generací?
Nebyl by to nesmyslný svět, kdyby tento život bylo vše, co lze
očekávat, a nic bychom nezískali z našich omylů a bolestí?
Proč by měla duše zaniknout, když ani hmota nezaniká? Hmota
není stvořena, ani nemůže být zničena. A duše by měla být zničena?
Byly děti nadané technickými znalostmi, takže již v dětském věku řídily odpovědné stavby a montáže. Byli jedinci, kteří si přinesli do
života tak obrovské duševní bohatství, které i mnohý pilný člověk neobsáhne za celý svůj život.
Povšimněme si těchto tzv. zázračných dětí:
Wim Sidis (z Massachusetts) uměl psát a číst ve věku 2 let a ve
svých 4 letech znal 4 různé jazyky, v 10 letech dovedl rozluštit nejtěžší
geometrické problémy.
Malíř Zerah Colburn byl uznáván jako hotový malíř pařížským
salonem umění ve svých 12 letech.
Maurice Frankel již ve svých 5 letech projevil genialitu v matematice.
Tasso psal verše ve svých 7 letech.
Haendel ve věku 11 let složil 3 opery.
Michelangelo byl uznávaným malířem ve svých 8 letech, kdy
už předčil svého učitele.
Švédský chlapec Ericsson byl již jako 12letý ustanoven švédskou vládou inspektorem vodních prací, jako mechanický génius a řídil
práci 600 dělníků.
Jak vysvětlit tyto případy geniálních dětí, kde je dědičnost vyloučena?
Není to nápověď toho, že tu neprožíváme jeden život, ale životů několik, že se vracíme ke svému dílu, když jsme opět nabrali sil
a pokračujeme s doplněnými znalostmi?
Víra v reinkarnaci je jednou z nejstarších věr tohoto světa. Mluvila jsem jak zde, tak i v cizině s velmi střízlivě smýšlejícími lidmi,
s vědci, psychology, lékaři, kteří se dostali k těmto otázkám a ti se vyslovovali asi tak, že to je nakonec nejrozumnější víra: neboť kdyby jinak byl život sbíráním zkušeností a tyto zkušenosti se ztrácely v okamžiku smrti a nebyly nijak zachovány a vcelku předávány, aby v nich
14
mohlo být pokračováno, byl by život velkým omylem a nesmyslem.
Často se tu vyskytuje otázka, proč si to nepamatujeme, že jsem tu byli
a čím jsme byli. Snad by se nám lépe žilo, snad bychom se jinak dívali
na život, jinak se na věčnou dráhu snad připravovali.
Jsou četné případy, kdy si to lidé uvědomili a kdy si částečně
nebo i podrobně ujasnili některou za svých dřívějších životních drah.
Každý z nás míváme podivná tušení, že jsme již něco prožili. Možná,
že to jsou ony záblesky toho vědomí, v nichž jsou všechny naše předešlé zkušenosti. Proč? To nevím. Proč si minulé životy nepamatujeme? Jistě, že je to otázka namístě, ale bohužel velmi těžká. Snad jsme ještě natolik nevyspělí, abychom mohli chápat, snad to není ještě potřebné k našemu dalšímu vzrůstu.
Když dítě vyrůstá a vyspívá, my víme téměř všechno, co jej
v životě čeká, co se bude muset naučit, co bude muset vědět. Ale nikterak se nenamáháme, aby se to všechno dovědělo v prvních letech života. Naopak víme, kdybychom zatěžovali jeho mozek takovými věcmi, že bychom dítěti uškodili. Jeho vývoj by nebyl normální.
Jsou děti chápavější než druhé, některé už v pěti letech ví to, co
jiné až v deseti apod., ale nemůže vědět v 10 letech všechno, co skýtá
život. Nadarmo se neříká, že to dítě, které je přespříliš zvídavé a chtělo
by všechno najednou obsáhnout, bude brzy staré.
Ta moudrost, která řídí běh našeho lidského života ví, co má dělat a jak má co probíhat. Je velkou otázkou, zda by mnohý z nás se neděsil toho příštího, jiný by viděl jen to velkolepé a unavovalo by jej to,
co k tomu velkolepému vede. Cesta vzhůru je trnitá a kamenitá, musí
se po ní jít, ale kdyby si člověk sedl, nikam by nedošel. Život to je stálé stoupání, to je stálá cesta přes překážky. Je to proto asi správné, že tušíme věčnost, že tušíme ony širší obzory, že tušíme ony hluboké prameny, ale všechno o nich nevíme.
Kdyby pracující lékař, vědec, vynálezce, chemik nebo fyzik neměli ve své mysli pohled na konečný cíl své práce, kdyby nevěřili, že
někam směřuje, kdyby naopak věřili, že z jejich práce nic nebude, nemohli by také nic vykonat. Život má smysl jen tehdy, je-li zaměřen
k nějakému hodnotnému cíli. A jestliže k němu celý život zaměříme,
jinak se nám žije, jinak si uvědomujeme svou odpovědnost, své jednání a jiný život a svět si tím vytváříme.
15
Jestliže vycházíme z předpokladu, že život je víc než to, co žijeme nyní a co přestane v hodině smrti, potom si jasněji uvědomíme,
že všechno, co děláme, se váže dohromady, že každý náš krok a každá
naše stopa je počítána, že nic se neztrácí, ani dobré, ani to špatné a že
ze všeho se jednou vyvodí důsledky. Tyto důsledky se promítnou v našem dalším žití.
Názor na svět a lidské počínání se velmi měnil podle toho, co
pravdivého lidé o světě a životě objevili. Když např. fyzikové zjistili,
že hmota je nezničitelná, ale že se mění jen její tvářnost, znamenalo to
nový vztah k hmotě. Když se zjistilo, že v každé hmotě je uložena nezměrná síla, že hmota se rovná energii a že tuto energii je možno uvolnit a použít, znamenalo to jiné počínání. Zdá se, že víme o životě velmi
mnoho, ale známe jen zlomky pravdy. Bádáním o tajemství života se
stále blížíme k obsáhlejším pravdám.
Nic se na světě neztrácí. Neztrácí se hmota, ba neztrácejí se ani
stopy, které tato hmota přijala. Dnes víme něco o tzv. magnetických
stopách. Na vlasově tenký drát můžeme dotekem nepatrného hrotu učinit stopu zvuku i světla. Na tom drátu není nic vidět. Je takový, jako
každý jiný, ale když jej vložíme do příslušného aparátu, ta stopa zvuku
nebo světla se tam ozve a bude se ozývat třeba po tisíciletí. 1 Nejsme i my
takovým přijímacím zařízením, které přijímá stopy tohoto života, aby
někde jinde v patřičném jiném zařízení toto všechno vyznívalo?
Není tedy ani možné, aby se ztrácely stopy našeho života. Každý náš skutek, každý záchvěv srdce, každé vyjádření dobré i zlé, všechno je někde zachyceno a všechno bude jednou znít buď jako ladný tón,
anebo rušivý akord v naší bytosti.
Proto se mi zdá, že celá otázka reinkarnace má především velkou mravní hodnotu – hodnotu etickou. Všímáme si dobře lidí, kteří se
nelekají ani nejhorších zločinů. Takoví lidé nemají víry v pokračování
života. Kdyby ji měli, nebyli by schopni surových činů a nevedli by války. Nepozvedli by zhoubných nástrojů k ničení lidstva, ale žili by pro
mír a mír by ve světě šířili…
**********************************
1
Přednáška byla publikována jako interní tisk NSČSU v roce 1975 ústředím čs. unitářů v počtu 400 kusů.
16
**********************************
Je člověk posledním
stupněm vývoje
biosféry?
Otakar Mikeš
**********************************
Tuto otázku bychom mohli také formulovat takto: skončil člověkem vývoj živých bytostí na Zemi? Přírodovědec by na ni samozřejmě odpověděl negativně, protože evoluce je základní součástí přírodního dění a člověk je jen jednou větvičkou vývoje primátů a není žádný důvod se domnívat, že jeho vznikem evoluce končí. Fundamentalistický kreacionisticky orientovaný vyznavač Bible by však podle znění
Genese řekl, že Bůh během šesti dní svou tvůrčí aktivitu skončil a po
vytvoření Adama a jeho ženy Evy již žádné další nové druhy živých
bytostí nevznikají. Jestliže zaujmeme prvé (tj. přírodovědecké, evolucinistické) hledisko, pak musí následovat další logická otázka: „ Jak si představujeme další vývoj bytosti, kterou nazýváme člověk?“ A pokus o zodpovězení této druhé otázky bude předmětem tohoto předkládaného pojednání.
Napřed bychom však měli vysvětlit tři základní pojmy: (1) co
je to biosféra, (2) co je to vývoj a (3) co je to člověk. Začněme biosférou. Tak se podle biologa JANA BĚLEHRÁDKA (žijícího v létech
1896–1980) nazývá soubor veškerého života na Zemi, který je složen
z živých soustav tak, že jednodušší soustava tvoří část soustavy složitější, tato opět složitější, až lze nakonec veškerou biosféru považovat
za živou soustavu jakožto vrcholné společenstvo životní. Jsou tedy živé soustavy vzájemně spjaty principem skladebním, přičemž nejníže
je samotná živá hmota, nejvýše pak biosféra. Kde biosféra končí? Biologové tento pojem omezují na pozemskou přírodu. Z hlediska filozofického bychom však měli tento pojem rozšířit na celý vesmír, v němž
17
velice pravděpodobně existují všemožné druhy živých bytostí. Nemáme však o tom dostatek spolehlivých informací. Proto se biologové
„drží při Zemi“.
A nyní přistupme k výkladu vývoje. Naše „Náboženství Moudrosti“ (viz internet: http://sweb.cz/MikesOtakar ) říká: „Základní metodou, kterou je náš vesmír na všech úrovních prostřednictvím přírodních zákonů a duchovního driftu ustavičně a nepřetržitě vytvářen, je
postupný vývoj – evoluce. Probíhá na úrovni kosmu i pozemské přírody, kde se vztahuje na fylogenézu (vývoj druhů) i na ontogenézu (vývoj jedince) a platí i pro úrovně čistě duchovní. Vývoj je základní univerzální metoda, která trvale směřuje ke stále větší dokonalosti všeho tvořeného.“ – Po těchto větách je nutné vysvětlit, co se v naší doktríně rozumí pod pojmem „duchovní drift“. Podle ní nahodilé vývojové procesy v mechanickém pojetí darwinismu neprobíhají v přírodě bez jakéhokoli ovlivňování podle pravidel pravděpodobnosti jen v duchu známých přírodních zákonů, nýbrž ta nahodilost nebo pravděpodobnost je
jemně ovlivňována tvůrčím duchovním působením (aniž by se tím známé přírodní zákony nějak narušovaly), a to vysoce inteligentním jsoucnem, které trvale působí jako podstata vesmíru a které obvykle nazýváme termínem Bůh. Tyto představy byly podrobně vysvětleny v článku autora této stati, nazvaném „Má pravdu Bible, anebo Darwin?“. Nutno zdůraznit, že evoluce je trvalým tvůrčím procesem a vznikem člověka rozhodně neskončila.
Jak známo, základní zákony evoluce živých bytostí (tj. jejich
vývoj od jednodušších ke složitějším) a jejich ovlivňování přirozeným výběrem podrobně popsal Angličan CHARLES DARWIN
(1809–1882), čímž zásadně pozměnil tehdy převažující názory
o vzniku života a člověka, kterým tenkrát věřil dokonce i švédský přírodovědec CARL LINNÉ (1707–1778), zakladatel vědecké systematiky rostlin a živočichů. Darwin našel mnoho následovníků. Nejznámějiší německý darwinista ERNST HAECKEL (1843–1919) zformuloval
tzv. „biogenetický zákon“; podle něj ontogenéza (vývoj jedince) je do
jisté míry rekapitulací fylogenéze (vývoje druhu). To znamená, že vývoj individuální živé bytosti v těle matky od zárodečné buňky až k plné dokonalosti narozeného človíčka je zkráceným (určitými vlivy ovšem
poněkud pozměněným) opakováním té řady forem, kterou prošli jeho
18
předkové od počátku vývoje života až do současnosti. Evoluční biologie (vycházející z Darwina) se dnes zabývá mnoha tématy, přesahujícími značně rámec biologie a je výzvou nejen pro filozofii, ale i pro
mnoho tradičních duchovních postojů. Bohužel základní orientace tohoto příspěvku nám nedovoluje se těmito zajímavými tématy podrobněji zabývat.
Carl von Linné
Třetí pojem, který je nutné také komentovat (ač se to může mnohým zdát podivné), se nazývá člověk. Již nejstarší filozofové a proroci se
pochopitelně jeho pojetím zabývali. Stará čínská filozofie chápala abstraktní duchovní pojem „Tao“ (česky bychom řekli „To“) nejen jako
duchovní cestu vývoje, ale zejména jako univerzální kosmický princip,
příčinu vývoje věcí i lidí. Podle silně duchovně orientovaného Lao-c´a
(„Starý Mistr“ LAO C´ žil na rozhraní 6. a 5. stol. př. n. l.) člověk má
žít a působit ve světě, avšak tak, jako by vnitřně „nebyl z tohoto světa“. Jeho o něco mladší čínský současník Khung-fu-c´(KONFUCIUS;
551 či 552–479 př. n. l.) vytvořil filozofii, která – na rozdíl od taoismu
– zdůrazňuje právě příklon člověka k praktickému životu a vypracoval
etiku, která se stala pro Číňany po staletí vyznávaným praktickým náboženstvím. Konfuciův žák Meng-c´ (MENCIUS, 373–289 př. n. l.) vypracoval psychologii konkrétní lidské povahy, vycházející ze zásady, že
19
„člověk je dobrý“, neboť všichni v sobě máme klíč k harmonickému životu. Jeho současník Sün-c´ (SÜNCIUS; 355–288 př.n.l.) vycházel ze
zcela opačné zásady: přirozenost člověka je špatná, aby se stal člověkem kultivovaným, musí se vychovávat; dobro v člověku je pouze vypěstované.
Opusťme však Číňany a přes BUDDHU (asi 563–483), který
pro člověka nastínil cestu vedoucí k osvobození od utrpení a přes hebrejské náboženství, které prohlásilo izraelského člověka za součást
Bohem vyvoleného národa, a přes z hebrejského náboženství vzniklé křesťanství, v němž JEŽÍŠ NAZARETSKÝ-KRISTUS (asi 4 př. n.l.
–30 n. l.) údajně sňal z člověka „dědičný hřích“, skončíme u rozporůplného islámu, kde osud člověka (tzv. kismet) je plně v rukou Boha.
A nyní je čas přejít k filozofům antickým. Je zajímavé, že
HÉRAKLEITOS Z EFESU (asi 540–480 př. n. l.) se vyslovil kriticky
k touze člověka po věčném míru: „Nemají pravdu ti, kteří touží po tom,
aby veškerý boj skončil a nastal věčný mír, neboť pomine-li tvůrčí napětí, zavládne naprostý klid a nastane smrt. Proto by pro člověka nebylo dobré, kdyby dospěl k cíli všech svých přání.“ Sókratův žák PLATÓN (427–347 př. n. l.) napsal: „Nesmrtelná duše člověka nemá počátek ani konec a je svou podstatou stejná jako duše světa.“
Nejvýznamnější Platónův žák ARISTOTELÉS ZE STAGEIRY (asi 383–322 př. n. l.) rozvíjel etické a společenské názory, které
jsou dost blízké Platónovým: „Člověk je „zoon politikon“ (tj. živá bytost společenská-politická). K udržení a zdokonalení života potřebuje
společenství s jinými takovými společenskými bytostmi“. Výroky antických filozofů o člověku nám uzavírá systematizátor novoplatónismu
PLÓTÍNOS (asi 204–270 n. l.), který systematicky rozvíjel nauku o člověku. Podle něho nejvyšší cíl člověka a jeho blaženost spočívá v opětném sjednocení jeho duše s Bohem, z něhož vzešla.
Teď skočíme rovnou do evropského rozhraní středověku a novověku, do období humanismu a renesance. Za titána tohoto období a jeho génia je právem považován vědec a umělec LEONARDO DA VINCI (1452–1519), který sice považoval člověka „za nejvznešenější nástroj přírody“, byl však značně kritický ke společensky neplodnému člověku, když řekl: „O některých lidech nemůžeme říci nic jiného, než že
to jsou průchody pro stravu, výrobci hnoje a plniči záchodů, neboť po
20
nich nic jiného ve světě nenacházíme; nic dobrého nečiní a nic po nich
též nezůstává, kromě plných záchodů.“
Ne tak radikální smýšlení o člověku pronášel „přírodní filozof“
z konce renesance, italský rodák BERNARDO TELESIO (1501–1588),
když napsal: „Člověk má dvě duše: nižší je spojena s tělem, vyšší je člověku vdechnuta Bohem a je nesmrtelná, je schopna sebeobětování pro
vyšší cíle.“ Již zmíněný darwinista ERNST HAECKEL hlásal monismus:
„Člověk není nadřazen přírodě, ani jejím protějškem, nýbrž její součástí, Bůh a svět jsou jedno a totéž.“
Leonardo da Vinci
Protikladem Aristotelova ušlechtilého pojetí člověka jako „zoon
politikon“ jsou názory z konce renesance a humanismu, které vyslovil problematický (vychvalovaný i proklínaný) florentský rodák NICCOLÓ
MACHIAVELLI (1469–1527), který podrobil střízlivé analýze politické problémy své doby. Podle něj – chceme-li se v politice uplatnit –
musíme poznávat zákonitosti ve hře soupeřících sil a vyvíjet vlastní
energii bez ohledu na morální nebo náboženské hodnocení a respektovat „ducha doby“. Morální ohledy mají být podřízeny politickým cílům. Bohužel, dílčí Machiavelliho přístupy charakterizují některé praktiky naší současné politické scény (psáno v červnu r. 2006).
21
V moderní době se na poli filozofie k podstatě člověka vyjadřovali tzv. existencionalisté. Jejich představitel Němec KARL JASPERS (1883–1969) se vyslovil zcela stručně: „Člověk je možnost“. Náboženský existencionalista rakousko-polský žid MARTIN BUBER
(1878–1965), známý představitel chasidismu (židovského mystického
a velice zbožného směru) ve svých spisech Já a ty a Rozmluva považuje vnitřní setkání s druhým člověkem za odlesk setkání s Bohem. Podle Bubera je možný – přes nekonečnou propast mezi oběma – rozhovor mezi Bohem a člověkem.
Sigmund Freud
Biologickým zkoumáním člověka se zabývá přírodovědecká antropologie (řecké slovo „antropos“ znamená „člověk“). Významným přínosem pro ni byl Darwinův spis Původ člověka z r. 1859, který prokazuje genetickou příbuznost člověka s říší zvířat. Později SIGMUND
FREUD (1856–1939) tento „animální element“ v člověku odhalil i v jeho pudové struktuře a v nevědomém duševním životě. Zrod moderní
filozofické antropologie je však nutno vidět především v díle významného německého psychologa a sociologa MAXE SCHELERA (1874–
1928), nazvaném Místo člověka v kosmu, které však vyšlo v r. 1929
po jeho smrti. Současně s ním vyšel spis antropologa HELMUTA
PLESSNERA (1892–1985), nazvaný Stupně organické přírody a člověka.
22
V něm jeho autor prohlásil: „Zatímco zvíře sice má nejrůznější prožitky,
ale neprožívá „samo sebe“, má člověk možnost odstupu od sebe, ... ze
kterého může jakoby pozorovat sebe sama včetně svého prožívání a vnitřního života ...“
Moderní filozofické úvahy o podstatě člověka uzavřeme myšlenkami zakladatele Unitarie doktora NORBERTA FABIÁNA ČAPKA
(1870–1942). Podle něho „člověk je jedním z nejdokonalejších výtvorů Božích, který se stále vyvíjí duševně a mravně stoupá, jeho síly se
zmnožují... Člověk /sice/ nebyl nikdy dokonalým a nikdy jím nemůže
být, nebyl /však/ nikdy svržen a odsouzen k pádu a k záhubě, nýbrž
stále stoupá jako nejvyšší a nejdokonalejší tvor Boží k vyšším stupňům.“
Když jsme takto z různých úhlů pohledu komentovali podstatu
člověka, je nutné se teď obrátit k otázce pro toto pojednání zásadní –
totiž k vývoji člověka. Ten byl velice dlouhý a rozmanitý. Sledujme
stručně linii jeho vývoje: Prvým zárodkem života na Zemi byl mikroskopický protoorganismus – eobiont.
Od jeho vzniku před třemi miliardami let v hlubinách oceánu
v blízkosti vývěru sopečných plynů došlo postupně ke vzniku trochu
větších živých buněk, dále vícebuněčných organismů a přes mořské
obratlovce a výstup života z moře na pevninu a přes vývoj savců (zejména opic) došlo asi před pěti miliony let ke vzniku živočicha, v němž
se vývojová linie primátů významně rozštěpila. Jedna z větví vedla k současným lidoopům (jako jsou orangutani, gorily a šimpanzi), druhá větev vedla k současnému člověku. Proto máme s těmito primáty po fyziologické a biochemické stránce mnoho společného. Na této lidské větvi je však možno ještě pozorovat několik přechodných stupňů a též
slepých odboček.
V Africe se objevil australopithecus s obsahem mozkovny něco přes 500 ml (dnešní hodnota je více než 1 200 ml). Pozdější Homo
habilis (Člověk obratný), žijící v Africe asi před 1 a 3/4 milionem let,
měl obsah mozku již téměř 660 ml a byl schopen používat primitivní
dřevěné a oblázkové nástroje. (Avšak nejstarší člověkem zhotovené
nástroje byly nalezeny v africké Keni v geologické vrstvě staré 2 a 1/2
milionu let). U člověka z Trinilu lebeční objem neklesá pod 800 ml a u největších samců z Pekingu dosahuje 1 100 ml. Tento sinantrop už opra23
covával kámen a udržoval (a snad i rozdělával) oheň. Paleontologové
zvolili pro tuto počáteční lidskou vrstvu název „prehominidé“. Tito archantropové však neměli žádnou kulturu a své mrtvé – podobně jako
zvířata – nepochovávali.
Počáteční člověk Homo erectus (Člověk vzpřímený) se tedy
objevuje ve čtvrtohorách. Avšak ve středních čtvrtohorách prehominidé postupně vymřeli a ve starší době kamenné (asi před 100 000 lety) byla Země osazena neandrtaloidy. A zde již nepochybně stojíme před
představiteli naší lidské rasy.
Neandrtálci měli obsah mozku v podstatě stejný s naším, lišila
se jen část jeho morfologie, ovlivňující schopnost abstraktního myšlení. Do tohoto období patří rozvoj jeskynní industrie (uměli vyrábět
dřevěné a pazourkové nástroje), nepochybné pohřby a zřejmě i vnik prvých forem náboženství. Proto právem jsme tomuto našemu předchůdci
přiřkli název Homo sapiens neanderthalensis (člověk rozumný). Avšak i tito paleoantropové na konci doby ledové postupně vyhynuli spolu s mamuty, které lovili.
Asi před 40 000 lety se na scéně objevuje nový typ člověka, který vzniknul pravděpodobně v Africe na jižním okraji Sahary (jež tehdy byla zatopena mořem) v podhůří pohoří Atlas. Odtamtud se šířil migrací do Evropy a přes Asii do Ameriky a Austrálie. Tehdy totiž ještě
značnou část vody poutaly ledovce, hladina moře byla velmi nízká a tyto kontinenty (i Japonské ostrovy) byly dosažitelné po souši.
V Evropě se tento typ člověka z konce čtvrtohor (který je identický s námi) projevoval jako člověk monstierský, cromaňonský či
aurignanský. Vyznačoval se nejen dokonalejším abstraktním myšlením a větší přizpůsobivostí, ale i překvapivými uměleckými vlohami,
jak je to patrno z někdy překrásných jeskynních maleb. Tento typ
člověka vyvolal tzv. „sapientaci“, tj. přechod k organizované a civilizace schopné společnosti. Proto se odborně nazývá Homo sapiens sapiens (Člověk dvojrozumný). A zmínkou o něm končíme stručný přehled
vývoje člověka od protoorganismu až do současnosti.
A nyní před námi stojí otázka, jejíž zodpovězení je dosti obtížné (přesto se o to pokusíme), totiž – jaký bude další vývojový stupeň
člověka? Prvým, kdo se o její zodpovězení vážně pokoušel, byl francouzský teolog, jezuita a světoznámý učenec PIERRE TEILHARD DE
24
CHARDIN (1881–1955), který se zabýval vědeckou paleontologií,
byl spoluobjevitelem evolučního článku vývoje člověka (nazvaného
Pitecantropus pekinensis) a proslavil se také tvorbou křesťanského evolucionismu s pantheistickými rysy, kde cílem vesmírné kosmogenéze
je Kristus.
P. T. de Chardin
Katolická církev se od něho svého času distancovala, neboť jeho pojetí vzniku života a člověka se rozchází s Biblí, nyní se však k němu hlásí, neboť církev zmoudřela a on otevírá pro křesťanství nové moderní perspektivy vývoje. Podle jeho ne vždy snadno pochopitelných
názorů „vývoj člověka a lidstva spěje od rozvinuté biosféry k noosféře, a konvergence noosféry směřuje do bodu Omega“. Na vysvětlenou: termín
„noosféra“ je převzat z řečtiny a označuje sféru rozumu, která znamená
přímý zásah člověka do vývoje přírody. Podle Vernadského se tak poznání stává „geologickou silou“. Teilhard de Chardin tak označil stadium kosmogenéze duchovna.
Podle něj „vývoj Země lze charakterizovat takto: Za geochemickými, geotektonickými a geobiologickými pulzacemi probíhal jeden a týž základní proces, který se zhmotnil v prvních buňkách a pokračoval ve výstavbě nervových soustav. Geogenéze přesídlila do biogenéze, která konečně není ničím jiným než psychogenézí, a ta nás dovedla až k člověku. Teď se ztrácí, pohlcena či vystřídána do budoucna
25
funkcí ještě vyšší – noogenézí. Srůstání prvků a větví biologie a poznání, geometrická kulatost Země a psychické zakřivení ducha začínají
působit ruku v ruce a převažovat ve světě nad individuálními i kolektivními silami rozptylu, na jejichž místo tak nastupuje sjednocování –
to je hybná síla a koneckonců celé tajemství hominizace.
Když vesmírná látka začala myslet, neskončila tím ještě svůj vývojový cyklus, a my jsme tedy na cestě k nějakému dalšímu kritickému
bodu před námi. Země se pokryla nejdříve myriádami zrnek myšlení
a pak navíc jediným myslícím obalem, takže nakonec tvoří jediné velké
zrno myšlení s planetárními rozměry. To je celkový obraz, jak si na základě analogie a symetrie s minulostí můžeme vědecky představit budoucí podobu lidstva. V takovém ideálním „bodě Omega“ se sčítá a shromažďuje výkvět a celek všeho vědomí, které noogenéze postupně na Zemi uvolnila.“
Teilhard de Chardin rozlišuje tři hlavní směry k dosažení tohoto cíle: organizování vědeckého badání, jeho soustřeďování na člověka jako předmět, a spojování vědy a náboženství. Touto prognózou
uzavřeme popis idejí tohoto věřícího vědce a prognostika a přejdeme k našim vlastním idejím. Přitom budeme citovat (podobně jako při sestavování ostatních odstavců tohoto pojednání) z dvou již rozebraných knižních preprintů autora tohoto pojednání, určených pro potřeby náboženských obcí Unitarie. Prvý vyšel v r. 1996 a jmenuje se Náboženství Moudrosti, druhý roku 1998 pod titulem Filozofie Náboženství Moudrosti.
(Příspěvek k univerzálnímu náboženství budoucnosti). Naše doktrína nám
říká:
„Je člověk opravdu vrcholem všeho živého, jak si to o sobě
často myslí? Podíváme-li se na něj a jeho způsob života trochu důkladněji, uvidíme, že člověk přes řadu svých kladných vlastností rozhodně není žádný ideál. Proč by jím měl vývoj živé přírody vrcholit?
Žijeme v období převážně divergentní evoluce. Znázorníme-li
si graficky vývojové linie fylogenéze v závislosti na čase, dostaneme obraz stále se rozvíjejícího vějíře. I když některé linie nedosáhly současnosti (patří již vyhynulým organismům), nepozorujeme ani náznaky
zastavení tohoto procesu jako celku. Logické zásady extrapolace nás
vedou k závěru, že tento vývoj bude pokračovat a rozvíjet se dál, pokud nebude život na Zemi zničen nějakou kosmickou nebo nesmyslnou
26
lidmi vyvolanou katastrofou. A proč bychom se měli domnívat, že člověk v dnešní biologické formě zůstane trvale jako vzor, jako nejvyšší
vrchol, kterého evoluce může dosáhnout? Vždyť by to bylo proti veškerému přírodovědeckému poznání! Vývoj směřuje stále kupředu, k dokonalejším bytostem.
Člověk se liší od zvířat svou schopností abstraktního logického
myšlení. Je to však opravdu ta nejvyšší schopnost, kterou příroda může dosáhnout? Zvířata schopnost abstraktního myšlení nemají, jsou vybavena jen instinkty, a přesto zcela dobře žijí v přírodě a to řádově delší období, než člověk, který se přemnožuje, přírodě se již dosti odcizil
a hrozí mu zánik po relativně krátké době jeho existence. K čemu je mu
schopnost abstraktního myšlení, když se to pozitivně nepromítá do života lidské rasy? Nebude i fylogenetická linie dnešního člověka na evolučním grafu nakonec slepou linií? – Ale co jiného, dokonalejšího, by se
mohlo vyvinout, co by předčilo dnešního člověka? –
Existuje schopnost, která je vyšší než schopnost logického abstraktního myšlení, jíž je vybaven současný člověk. Je to přímé nazírání.
Logické myšlení se rozvíjí v čase a sestává z asociačních procesů. Přímé nazírání je jednorázové, chápe vše současně, nikoliv sledem myšlenkových řad. Zárodky tohoto procesu se objevují již u současného
člověka a to formou intuice. Současný člověk je však od tohoto způsobu chápání tak vzdálen, jako inteligentní zvířata od logického
myšlení, i když se nám někdy zdá, že náznaky myšlení i u nich pozorujeme.
Přímé nazírání vede k mnohem hlubšímu a principiálně odlišnému chápání života a existence, než naše logické abstraktní myšlení.
Proto lidem, kteří byli výjimečně obdařeni jeho prvými náznaky, ani
pořádně nerozumíme. Poměr lidského chápání k chápání bytosti obdařené touto formou vnímání je asi takový jako poměr chápání psa k chápání jeho pána, u jehož nohou pes sedí. Přímé nazírání se v prvém přiblížení a ne v dokonalé formě objevovalo u proroků, světců, rišiů (zřeců) a jiných duchovně velmi vyvinutých jedinců v době jejich osvícení,
a to zvláštním stavem vědomí, nazývaným vhled (insight) nebo také
satori. Kdo opravdu rozumí těm, kteří to zažili? Jsou to zas jen oni sami.
27
Bytost budoucnosti, odvozená souborem efektivních mutací od
fylogenetické linie současného člověka a obdařená schopností přímého nazírání, by se po stránce fyziologické nelišila od současného člověka více, než se liší současný člověk od vyspělých primátů. Řada fyziologických vlastností by byla dokonce stejná. Avšak tak, jako současný
člověk žije převážně svým duševním životem (zakotveným v myšlenkách
a představách vázaných na „malé já"), bytost obdařená schopností přímého nazírání by trvale žila životem duchovním (zakotveným ve „Vyšším Já").
Taková bytost by nemusela provádět žádná duchovní cvičení,
aby si dočasně otevírala cestu do duchovního světa. Tyto schopnosti
by jí byly vrozeny a byly by pro ni tak trvalé a přirozené, jako jsou
schopnosti abstraktního myšlení vrozeny nám a jsou pro nás přirozené.
My dnes můžeme vzhlížet k takovým možnostem evoluční linie
člověka jako k téměř neuskutečnitelné daleké pohádkové budoucnosti.
Musíme si však uvědomit jednu hlubokou pravdu: nové druhy v přírodě vznikaly proto, že živé bytosti se (podvědomě) chtěly vyvíjet daným směrem, že vyvíjely (podvědomě) tlak určitým směrem, jako by po
tom toužily, jako by chtěly mít ploutve, nohy či křídla (i když je z praxe
předem nemohly znát), jako by tušily, že se tím jejich život usnadní.
Tento vnitřní tlak určitým směrem vedl k inkorporaci efektivních mutací v dané populaci, která se nakonec projevila vznikem nového, dokonalejšího druhu.
Budeme-li intenzivně toužit po vývinu naznačeným směrem, budeme-li všichni – nebo velká skupina z nás – po generace hluboce toužit po duchovním životě, můžeme tím aktivně a na rozdíl od zvířat vědomě přispět k vývoji nové lepší bytosti, nového biologického rodu –
ze člověka oduševnělého, rozumného (Homo sapiens) se může stát člověk oduchovnělý (Homo spiritualis). Teprve takovéto altruistické bytosti
by otevřely životu na Zemi ideální perspektivy opravdového ráje, po nichž
ve skrytu duše toužíme."2
***
2
Tuto a jiné statě lze zdarma stáhnout na adrese: www.nabozenstvimoudrosti.cz.
28
**********************************
Opočlověčí
Jan Schwarz
**********************************
Při čtení otřesných zpráv o týrání zvířat si na to pokaždé vzpomenu. Člověk je nahá opice, která se mstí ostatním tvorům za to, že navždy vyšla z jejich říše; nahá opice už není obyčejné zvíře, a proto se chová někdy ještě hůř než ta nejhorší šelma; zabíjí, i když nemá hlad; ničí
z rozkoše a nikdo ji není schopen zastavit, nakonec obrací své zbraně
i sama proti sobě; usmrtí a neví proč.
Moje sousedka si vedla po ulici štěňátko, obdivoval jsem to ušaté stvoření, které tak věrně následovalo novou paní. „Našli jsme ho v popelnici,“ řekla na vysvětlenou, „naštěstí ještě žilo.“ Koukal jsem na ten
batolící se uzlíček a snažil jsem si představit člověka, který svázal
štěně a hodil ho živé do kontejneru mezi odpadky. Teď jsem četl o chlapci, který se rozhodl svého psa sprovodit ze světa; zavřel ho proto do ždímačky, ale když stroj vypnul, pes stále žil. Vzal tedy sekeru a umlátil
ho.
Nemůžu zapomenout na případ, který mě tlačí jako noční můra. Po otevření popelnice objevili kočku staženou z kůže. Nešťastné
stvoření ještě dýchalo. Nevím, proč se člověk naučil vidět svět a všech29
no živé kolem sebe jako věci, které mu patří. Co mu nevyhovuje, to může zahodit do odpadků, případně zlikvidovat a zahubit. Vždyť je to přece jeho věc a nikdo nemá právo mu do něčeho mluvit. Za psa zaplatil, proč by ho nezabil? Proč by nemohl SVOU kočku zaživa stáhnout
z kůže?
Byla doba, kdy jsme se podobně chovali k indiánům, k černochům, k otrokům. Dnes už na lidskou nelidskost doplácejí „jen“ psi,
kočky a jiná domácí zvířata, která si kdysi v pravěku člověk ochočil,
aby mu usnadnila život.
Mám doma psa a kočku. Nikdy bych nedovolil, aby jim někdo
ublížil. Určitě bych je bránil jako svoje děti. Jsou to totiž mí přátelé.
Dělají mi společnost, dávají najevo všemožnými způsoby své sympatie.
Občas potřebují mou pomoc a vždycky jsou vděční za sebemenší pozornost. Jednat s nimi je prosté, dám jim stravu, postarám se o ně a zvířata
se odvděčí láskou. U člověka není totéž nikdy tak jisté. Měli bychom se
proto lidskosti učit od zvířat, přátelé
Více příspěvků autora najdete na: www.pastorschwarz.cz
**********************************
Co je to mystická
škola?
Jiří Palka
**********************************
Za ta léta, co jsem přednášel v různých unitářských obcích, jsem
se občas zmínil, že jsem studoval mantrajógu v klášterní mystické škole v SUMMIT UNIVERSITY v pohoří svaté Moniky v Kalifornii. Občas se objevila otázka, jak taková škola vypadá, kdo jsou lidé, kteří tam
přijdou, co se tam vyučuje. Protože každá přednáška měla předem dané téma, nebyl nikdy prostor, abych se o tom rozpovídal, a tak si myslím, že bych to měl nyní alespoň trochu dohnat.
30
Pohoří svaté Moniky je pustá pahorkatina na sever od Los
Angeles, kde veškeré pokusy o zalesnění ztroskotaly, protože to
vždy shořelo. Campus univerzity má asi 20 hektarů, je obehnán plotem a nalézá se v něm řada budov přízemních a jednopatrových, jak je
v Americe zvykem. Vše je součástí církve jménem CHURCH UNIVERSAL AND TRIUMPHANT, kterou v roce 1958 založil Mark Prophet, který roku 1973 zemřel, nebo spíše „nanebevstoupil“, a od té doby ji vedla jeho žena Elisabeth Clare Prophet. Tato církev nemá u nás
pobočku.
Elizabeth C. Prophet
Jedinou dvoupatrovou budovou v komplexu kláštera byla ubytovna s přednáškovým sálem pro 150 lidí v přízemí. Pak se tam nacházely dva kostely; větší s lavicemi pro 250 lidí a menší, kde na oltáři bylo Pražské jezulátko. To mne přivedlo do rozpaků, protože oni o něm
věděli více než já. Dále zde byla malá vilka pro matku představenou, naší Guru-Ma; budova, kde se redigují a tisknou knihy a časopisy vydávané klášterem; budova, kde je nahrávací studio pro duchovní hudbu
a zpěvy a výrobna audio- a videokazet. Mimoto se zde dala nalézt budova s menším přednáškovým sálem; místnosti pro batolata s personálem; třídy pro děti předškolního věku, vychovávané podle metod Montessori; základní škola, do které děti chodí od pěti let, a střední škola,
31
na níž mohli studenti v závěru studia skládat maturitu. Rovněž se tu vyskytovala rozsáhlá kuchyně pro vegetářskou stravu, zastřešená jídelna
a potom ještě jedna, daleko větší v zahradě pod palmami, kde jsme
se nacházeli převážně, protože je tam stále pěkné počasí. Nechyběly samozřejmě kanceláře, ošetřovna, marodka, sprchy atd. Někde vzadu
se páslo několik koní a ještě dále stádo krav, které nám dodávaly čerstvé mléko. (Jednu dobu to mléko musili vylévat, protože se nad Kalifornii dostal mrak s radioaktivním spadem, který tam připutoval z Černobylu.)
Stálých obyvatel kláštera bylo asi 150, muži, ženy i manželské
páry s dětmi, a dále obyvatelé nestálí, účastníci kurzů. Kurz mantrajógy byl třístupňový, každý stupeň trval tři měsíce. V roce 1984 jsem prošel prvním a roku 1986 druhým stupněm. V klášteře tedy žili lidé od
batolat do 70 let, různých národností. V kurzu bylo asi 50 křesťanů, zbylých 35 byli hinduisté, buddhisté, zoroasteriáni, Číňané, kteří vyznávali
bohyni Quan Yin, a možná ještě jiní. Když jsem se ptal, proč tam není
žádný žid ani muslim, dostalo se mi úsměvu bez dalšího vysvětlení. Nebylo zajímavé, jaké náboženství někdo vyznává, protože Bůj je jenom
jeden. Rozhodující bylo, jak dalece je aura žadatele pročištěna, což
Gura-Ma zjišťovala pomocí fotografie.
Do kurzů se hlásili lidé nejrůznějších profesí od 17 do 70 let
a někdy se stávalo, že po skončení kurzu se rozhodli zůstat. Byl to třeba zubař nebo vedoucí oddělení velkého podniku, kteří prohlásili, že
tam zůstanou, a to do smrti, i kdyby měli jen zametat dvůr. Někteří
odešli a po roce se vrátili s tím, že s vnějším světem nadobro skoncovali. Tolik jim pobyt tam dával. A tak tam byl nadbytek lékařů, zubařů,
právníků, manažerů a třeba duchovních jiných církví. Každý měl právo
kdykoliv odejít.
Vždycky jsem si myslil, že v klášteře jsou hlavně lidé nehezcí
nebo nějak poznamenaní, kteří nemohou najít životního partnera. Opak
byl pravdou. Byli tam převážně krásní lidé, kteří právě proto nebyli s to si
toho správného vybrat. Stávalo se, že právě toho správného našli v klášteře. Měl jsem pochybnosti, když jsem zjistil, že klášter vede žena. Později jsem už pochybnosti neměl, ale jen zíral.
Program kurzu byl nabytý od půl šesté ráno do večera. Málokdy do pěti, obyčejně do sedmi, deseti nebo do půlnoci. Bylo dovoleno
32
mít 15 minut soukromého rozhovoru denně, ale na to nebyl zpravidla
čas ani chuť. Obsah kurzu nám tolik dával, že lidé nestáli o nějaké klábosení. Vyžadovat určitou kázeň za takových okolností nebylo nutné.
Jiří Palka
Zbývá odpovědět na poslední otázku: co se v mystické škole
vyučuje? Všechny světské školy obracejí pozornost ven, do projeveného světa, mystická škola dovnitř. Uvědomovat si své vlastní emoce,
kam směřuje tok myšlenek, jaké mám povahové rysy atd. Být schopen
uvědomit si: teď mám radost, teď vztek nebo se něčeho obávám, něco
bych rád získal. Že ta a ta řada myšlenek je vyjádřením touhy být důležitým atd. Zamyslit se nad tím vším. Které emoce jsou negativní až destruktivní. Jak jsem k nim přišel, co by se s tím dalo dělat? Všechny emoce jsou odnožemi pudu sebezáchovy a pudu uchování druhu. Zda jsem
v minulosti potlačil či vytěsnil do podvědomí něco, za co se stydím, co
si vyčítám? Kde mám špatné svědomí, co mne tíží?….
Když člověk prošel bezpočtem životů, zjistil, že ve vnějším
světě je vše pomíjivé, nespolehlivé, podmíněné nejrůznějšími vlivy. Že
světské požitky jsou krátkodobé. Čím silnější požitek, tím více je podmíněn výdejem energie, která není nekonečná. Čivy, které tento požitek prožívají, se rychle otupí. V každém světském požitku je tak zakódována jeho dočasnost. Jaký úžas, když člověk zjistí, že u duchovních
zážitků je to právě obráceně! Jeden takový zážitek nám vystačí pro ce33
lý život jen tím, že zjistíme, že existuje! Naplní nás tak, že již nemáme
žádné přání, dosáhneme stavu bezžádostivosti, který není podmíněn
vzrušením. A začneme hledat Boha. Nejdříve ve vnějším světě, pak sami v sobě. Bůh se ale nenalézá na mentální úrovni, tj. v oblasti myšlenek, představ, slov. Ty jsou jen ukazatelem směru v počátečních fázích. Cílem mystické školy je Bohu se přiblížit a nakonec s ním splynout. Ale protože to jsou děje mimo mentální úroveň, nejsou dělitelné.
A teď po mně někdo chcete, abych vysvětlil, co se v té škole „vyučuje“.
Pokusím se přiblížit alespoň jeden aspekt toho „vyučování“,
i když vím, že mnohým čtenářům to nic neřekne. Nebo si pomyslí: „Co
tím chtěl básník říci?“ Míním tím atmosféru svatosti, která naplňovala
celý klášter. Ne tedy jen kostel při bohoslužbě nebo kostel prázdný, ale
i posluchárnu, všechny budovy, jídelnu pod palmami, klášterní zahradu, jezírko s labutěmi, záhony růží a sochu Ježíše uprostřed toho všeho. Tato atmosféra způsobila, že jste se dokonale fyzicky i duševně uvolnili s pocitem hlubokého vnitřního harmonického míru. Nenarazili jste
na člověka, který by byl rozmrzelý či se dokonce zlobil. Dokonce ani
ne, aby se hlasitě smál. Smích je dosti hrubá vibrace. Lidé se spíše
s mírnou laskavostí usmívali, jak to vidíme na Buddhových sochách. Takové prostředí vás vnitřně přemodelovává. Slova by ten vliv jen narušovala. Když jsme přijeli, vyfotografovali nás, a když jsme měli odjet,
znovu. Obě fotografie nám pak dali na památku. Hleděli jsme na ně
s rozpaky. Byl to tentýž člověk, aspoň zvenku, ale někdo jiný zevnitř…
Ti, kdo mne blíže znají, vědí, že jsem měl první duchovní zážitky v sedmi letech. A pak s odstupem mnoha let znovu a znovu. To byl
velký dar osudu. Bylo to ale velmi málo ve srovnání s tím klášterem.
To byl největší zážitek mého života.
Pokud jsem svým vypravováním někoho nadchl a chtěl by se
tam dostat, musím ho zklamat. SUMMIT UNIVERSITY sice ještě existuje, ale naše Guru-Ma se pro svůj vysoký věk musila stáhnout do soukromí a její pokračovatelé nedokážou to, co ona. Tyto kurzy se už mnoho let nekonají…
Více na www.spirala.cz/reinkarnace
**********************************
34
Osvícený rozum a probuzené svědomí
jsou naší nejvyšší autoritou,
veškerá pravda a jen pravda je naší Biblí,
všichni dobří lidé jsou našimi svatými,
celá příroda je naším chrámem
a láska ideálem každodenního života.
SVOBODNÁ CESTA
časopis Obce unitářů v Plzni
odpovědný redaktor: PhDr. Radovan Lovčí
redakční rada: Mgr. Luděk Pivoňka, Libuše Volfová
adresa: Obec unitářů v Plzni, Tomanova 3, 301 00 Plzeň
tel: 377 44 26 38, e-mail: [email protected]
internet: www.unitaria.cz/plzen