časopis - KELTOVINY

Transkript

časopis - KELTOVINY

číslo 15
září 2014
1
Podzim se nám neúprosně blíží. Myslivci se
připravují na své hony a tak i my jsme připravili
stylovou titulní stranu našeho časopisu.
Za dobu od minulého vydání časopisu jsme
stihli řadu věcí - účastnit se Bambiriády, ukázat
na několika letních dětských táborech práci s kolty
a biči, vyjeli jsme i na nějaký ten výlet a řadu
dalších aktivit – asi nejlépe je to vidět v našem
kalendáři na stránkách.
Podařilo se nám i upravit grafickou stránku
našich internetových stránek, nápisů a hlavně jsme
změnili logo – najdete ho na našem facebooku.
Co nás čeká ve sdružení v nejbližší době čeká?
V polovině září se budeme účastnit Táborských
slavností. Na konci září proběhne další kroužek
Šikovné ručičky. V říjnu se připravujeme zapojit
do akce 72 hodin. A další a další akce, vše
naleznete na našich stránkách.
POKUD NĚKDO ZNÁTE NĚJAKÉHO
MATURANTA, ŘEKNĚTE MU O NÁS A MY
MU PŘIPRAVÍME PROGRAM NA JEHO PLES.
Za redakci přeji pěkné počtení. Martin Štulla
Vydává občanské sdružení KELTOVINY
Redakční rada a dopisovatelé:
Martin Štulla (šéfredaktor), Pavla Štullová (korektura
textu), Karel Halberštádt, Zuzana Rottová, Věra
Melicharová, Ivan Vaněk, Vojta „Kiďák“ Tomáško,
Lenka Jenderková, Regina Štefanová, Iva Blümelová …
Použité fotografie a ostatní obrazový materiál:
titulní strana: Zdeněk Melichar, zadní strana: Keltoviny;
ostatní fotografie jsou přímo se jménem autora
Obsah 15. čísla časopisu:
DOSTAVNÍK
Mayovky v komiksu
CESTOU NECESTOU
U silnice v Mongolsku
POD KOPYTY KONÍ…
Historie rodea – 4. díl
SVĚT PŘÍRODY
Psí odpad
VZPOMÍNÁME
Jan Šimáně - Galén
KOMIKS
Březové lístky
PŘEDSTAVUJEME
Nositelé Březových lístků
POVÍDKOBRANÍ
Návštěva
SPEKTRUM
Retro potraviny
SERIÁLOVÁ SKLIZEŇ
Proč bychom se netopili
PÍSNĚ PRO POTĚCHU DUŠE
Country boy
VZPOMÍNÁME
František Vít Blažek
SPEKTRUM
Děti píší z prázdnin
KOMIKS
Buffalo Bill
KULTURNÍ POZVÁNKY
NAŠLI JSME PRO VÁS NÁVOD JAK ZABEZPEČIT
CHATU ČI CHALUPU PŘED ZLODĚJI?
1. Kupte si v second handu pár pracovních bot č. 48
2. Dejte je před dveře a podložte časopisem Policista
3. Vedle bot položte hodně velkou misku na žrádlo pro psa
4. Na dveře dejte lístek s následujícím:
„Kámo, s Karlem a Honzou jsme šli pro
pivo. Vydrž. Jsme za chvilku zpátky.
S pitbulama nelaškuj, jsou nějaký nervózní,
včera jeden pokousal pošťáka. Pro jistotu
jsou zavřený v baráku.
2
3
6
8
9
10
11
12
13
14
16
17
18
18
20
21
Mayovky v česko-slovenském komiksu
Martin Štulla
upraveno z karel-may.majerco.net
Vinnetou, náčelník Apačů a Old Shatterhand, jeho bílý bratr, byli idoly celých generací a navždy
se zapsali do našich srdcí. Učili nás, že i v dobách násilí a útlaku, je jen přátelství a smysl pro
spravedlnost, to jsou jediné hodnoty, za které se vyplatí bojovat. Doživotní představa dokonalých vánoc je
spojena s Vinnetouem a Old Shatterhandem – nesmí ale chybět spokojená rodina, rozzářený vánoční
stromeček, vůně domácí vánočky s mandlemi a v televizi příběhy Karla Maye. Filmové zpracování
legendárních mayovek tady zná snad každý. Málokdo ale ví, že tento fenomén vnikl i do oblasti československého komiksu. A proto Vám komiksového Vinnetoua chci nyní představit…
Vinnetou, 1964-66
Karel May / Gustav Krum / Zápisník
Později souborné vydání díla Gustava Kruma, BB Art 2002
Tento první komiksový Vinnetou je shodou okolností i jediný, který mne vzhledem k době svého vzniku
obešel (v letech 1964-66 jsem nefiguroval ani v těch nejodvážnějších plánech svých rodičů). Jeho
existenci mi připomíná jen několik naskenovaných stránek a beznadějně vyprodaná kniha Krumových
komiksů z dílny BBartu z roku 2002. Přestože Krum byl skvělým ilustrátorem knih Karla Maye, tomu
komiksovému Vinnetouovi jakoby chyběla šťáva. Je statický, zcela zde absentuje klasický komiksový
prvek (bublina pro přímou řeč postav), a i přes barevné provedení (nebo právě proto) je kresba docela
nevýrazná. V porovnání s pozdějšími nádhernými černobílými komiksy Gustava Kruma Kapitán Blood
(1970) a Král Madagaskaru (1975-76) vyznívá Vinnetou jako chudý příbuzný.
Vinnetou, 1990
Karel May / kresba Peter Stankovič / text Jozef Kollár / časopis Kamarát 1990/1991 (Slovensky)
42 stran, formát A4, barevné
To Vinnetou kreslíře Petra Stankoviče je z docela jiného soudku - nádherně černobílý (co se charakterů
týče, nikoliv obrázků), dětsky hravý a srozumitelný, a přesto si zachovává epickou šířku vyprávěných
dobrodružství. Nosným pilířem příběhu je setkání greenhorna s apačským náčelníkem, které zabírá
31 stran z celého příběhu. Až na malé odchylky, kdy se autor nechal ovlivnit filmovým zpracováním
(Shatterhand vezme Vinnetouovi při jeho osvobození přívěšek s drápem medvěda namísto pramenu
vlasů), se autor až překvapivě drží předlohy. Zbývajících 11 stran je jakýmsi mixem motivů z druhého
a třetího dílu filmových mayovek - přepadení kolony a obvinění Apačů, nastrčení zraněného "kolonisty",
indiánský úkryt v jeskyni, vyjednávání a následná smrt Vinnetoua ve skalách. Autor v tomto komiksu
používá dostupné komiksové výrazové prostředky i hru barev, a proto patří mezi moje nejoblíbenější
i přesto, že v závěru je patrný úbytek kvality jak scénáře, tak kresby.
Syn lovce medvědů, 1991
Karel May / František Mráz / Bublinky 03-05/1991
15 stran, formát A4, barevné + 1 vystřihovánka
Když se v roce 1990 objevil na pultech trafik nový česko-slovenský časopis Bublinky, bylo jen otázkou
času, kdy se na jeho stránkách objeví i jedni z nejpopulárnějších knižních a filmových hrdinů – Vinnetou
a Old Shatterhand. A nebylo žádným překvapením, že se tohoto úkolu zhostil tehdejší šéfredaktor
Bublinek, slovenská komiksová a ilustrátorská hvězda František Mráz, který už měl s indiánskou
3
tematikou své zkušenosti - v roce 1990 mu ve Středoslovenském
vydavatelství v Banské Bystřici vyšly komiksové sešitky na motivy
románů J.F. Coopera Stopař (14 s. A4, B) a Poslední mohykán (2x 14 s.
A4, B). Vždy jsem měl slabost pro Mrázův kreslířský styl, schopnost
používat komiksové výrazové prostředky k vyprávění, či gradaci děje, jeho
hru s barvami, světlem i stínem, a když k tomu kreslil Vinnetoua a Old
Shatterhanda, kteří vypadali jako ti filmoví, ničehož víc jsem
nepotřeboval. Mráz nám na zlatém podnosu naservíroval pravou
nefalšovanou mayovku se vším, co k ní patří a přidal i něco navíc
- vystřihovánku hlavních postav - tak, jak bylo v Bublinkách zvykem.
V době, kdy videopřehrávač mělo doma jen pár vyvolených, jsme
najednou měli doma vinnetouovku, kterou jsme si mohli "přehrát"
kdykoliv se nám zachtělo a na poličce vedle knih stáli hrdinové našeho
mládí coby papírové figurky. Opravdu neuvěřitelné, jak málo bylo
zapotřebí, abychom byli dokonale šťastní.
foto: karel-may.majerco.net
Petrolejový princ
Karel May / Matějka a Ája / Kometa 20-26/1991
Komiksový časopis Kometa začal vycházet už v roce 1989, a když v roce 1992 skončil, měl na svém
kontě 36 regulérních čísel, speciální Magazín Komety a na svých stránkách dvakrát nabídl příběhy Karla
Maye. Prvním z nich byl Petrolejový princ autorské dvojice Matějka a Ája, který se věrně drží knižní
předlohy. Po výtvarné stránce je však docela svérázný - kresba je jednoduchá až schematická, stejně tak
koloring. Ale i přes tu jednoduchost je komiks dobře čitelný a srozumitelný a ani schematičnost neubrala
hlavním hrdinům podobnost s těmi filmovými. Komiks nepostrádá ani základní komiksové výrazové
prvky jako gradování děje pomocí umístění komiksových rámečků a zvýraznění konkrétních objektů.
Vinnetou, 1992
Karel May / Jiří Zvolský / Kometa 34-35/1992
Druhou "kometovou" mayovkou je komiksový epos Vinnetou autora Jiřího Zvolského, který
na 60 stranách rozvíjí velmi pěkně nakreslený první díl Vinnetoua. Autor se snaží striktně držet knižní
předlohy a daří se mu to. Jeho hrdinové však zůstávají svérázní a zevnější podoba s filmovým
zpracováním zde absentuje. Malými nedostatky Zvolského Vinnetoua je slabší práce s komiksovými
výrazovými prostředky (prapodivné dělení stran do geometricky zkosených rámečků, statická akce…)
a špatně čitelné písmo. Velké celostránkové ilustrace přispívají k celkové atraktivitě díla.
Winnetou, 1992
Karel May / Stano Lajda / Bublinky 01/1992
2 strany, formát A4, barevné + 1 vystřihovánka
V prvním čísle ročníku 1992 přidal kreslíř Stano Lajda k oblíbeným specialitám
Bublinek (plakát, vystřihovánka, tematická alba, komiks čtenářů) tzv. FilmStory
komiks - příběh filmu, vyprávěný pomocí kreslených scén s doprovodným
textem. Jedním z nich byl také Vinnetou, složený ze záběrů, které jsme jako
černobílé pohlednice kupovali za nekřesťanské peníze u kolotočů a na poutích
(aby nám je záhy ukradli pouliční rváči). Tentokrát jsme však Vinnetoua dostali
v plné barvě a s kvalitními, téměř fotorealistickými kresbami zabírajícími více
než jeden a půl strany, a k tomu veliký obrázek Vinnetoua se Stříbrnou puškou.
Komiksově samozřejmě dílo pokulhává. Už z prvních řádků je patrné, že věrně
kopíruje filmové vyprávění, ale byl to ten pravý Vinnetou, kterého jsme
milovali, a tak jsme tyto drobné nedostatky rádi prominuli.
4
Old Shatterhand, 1992
Druhý FilmStory komiks Stana Lajdy přinesl méně známý filmový příběh - Old Shatterhand (tehdy
se pravidelně reprizovaly zejména tři díly Vinnetoua a Poklad na Stříbrném jezeře). Lajda opět barevně
reprodukoval klíčové scény filmu a doplnil je téměř půlstránkovým obrázkem Old Shatterhanda s jeho
legendární opakovačkou. K tomu tradičně přidal vystřihovánku s dokonale namalovanými postavami
Vinnetoua, Old Shatterhanda, apačského medicinmana, Velkého Medvěda, Gunsticka Unclea, mladého
Tujungy, chlapce Toma, kapitána Bradleyho a Palomy. Informace o hercích tentokrát chybí.
Poklad na Stříbrném jezeře, 1992
Úspěšná mayovská série FilmStory komiksů Stana Lajdy pokračovala i v šestém čísle Bublinek notoricky
známým (přesto neskutečně oblíbeným) příběhem Poklad na Stříbrném jezeře. Dvoustrana s deseti
nádhernými barevnými kresbami a velkým detailem indiánské mapy pokladu doplnila rozrůstající
se sbírku indiánských komiksovo-filmových crossoverů. Nechyběl ani seznam účinkujících herců.
Vystřihovánka tentokrát přinesla lorda Castlepoola s jeho vysněným motýlem papiliem polymnestorem
parindou, medicinmana Utahů, Ellen Pattersonovou, Freda Engela, Cornela Brinkleyho, náčelníka Utahů
Velkého vlka, Pattersona i část zlatého pokladu.
Winnetou - Rudý gentleman, 1992
Nezklamal ani druhý díl filmové ságy o náčelníkovi Apačů s podtitulem Rudý gentleman. Dvoustraně
s osmi krásnými ilustracemi a doprovodným textem kraluje kresba Ribanny s nádherně smutným
pohledem. Seznam herců v hlavních rolích filmu je zde doplněn i o dosud chybějící herecké obsazení
filmu Old Shatterhand. Bonusová vystřihovánka zahrnuje postavy z druhého i třetího dílu filmového
Vinnetoua - náčelníka Bílého buvola, Hbitého pantera, Rollinse, Davida Luku, Forrestera, náčelníka
Tah-ša-tungu, Ribannu a Merrila.
Winnetou - Poslední výstřel, 1992
Všechno dobré jednou končí a tak se v roce 1992 v desátém čísle Bublinek
objevil poslední FilmStory komiks s tematikou filmových mayovek Poslední výstřel. Jako obvykle byl tvořený dvoustranou s přepracovanými
kresbami a popisem dějové linie filmu, nechyběla ani akční sekvence
Vinnetouova smrtelného zranění podlým Rollinsem, ani sloupek s hereckým
obsazením a seznamem publikovaných FilmStory mayovek. Vystřihovánka
nabídla obrázky Old Shatterhanda sklánějícího se nad umírajícím náčelníkem
Apačů, Vinnetouovu Stříbrnou pušku, čelenku a nůž, dále koně obou
pokrevních bratrů, postavy Apačů, totem a stany tee-pee. Tím byla uzavřena
i největší série vystřihovánek.
V roce 1992 začal česko-slovenský komiks upadat, postupně zanikly všechny původní komiksové
časopisy, do roku 1995 i komiksové akce (Comics x5 1992, Comicsové Svety 1994, Slovenské Dni Comics
1993-1995). Po pár letech komiksové svobody nastoupilo období komiksového temna, které až na pár
individuálních pokusů (například Poklad na Stříbrném jezeře v roce 2003 od westernového městečka
v Boskovicích, kde se jednalo spíše o propagaci městečka) trvá dodnes…
I když…V roce 2013 začalo nakladatelství Olympia vydávat opět některé dobrodružné komiksy
Jaroslava Foglara či nakladatelství Václav Vávra vydala Modrá pětka na stezce dobrodružství, Walitaka
a další komiksy Marko Čermáka. Bohužel žádný komiks se nevěnuje již tematice s Vinnetouem.
5
U silnice v Mongolsku…
autor: Iva Blűmelová
zdroj: vlastní autorská tvorba
Mongolsko je země zelených pastvin, zaoblených kopečků, ale také domovem neuvěřitelně milých
a přátelských lidí. Pokud člověk obětuje trochu svého času a trpělivosti, pak se dá prostopovat a odvézt
si spoustu autentických zážitků s místními obyvateli, na které se ještě dlouho vzpomíná.
foto: Iva Blűmelová
Že stopování v Mongolsku nebude tak úplně snadné, jsme se přesvědčili hned na začátku – ležel před
námi úkol dostat se z městečka Zamiin Uud, které leží ihned za čínskými hranicemi, do hlavního města
Ulaanbaatoru – těžký stopařský oříšek hned na úvod (vzdálenost cca 860 km).
To lze jedině vlakem!
Auto nám zastavilo téměř současně s naším příchodem k silnici – po dlouhém vysvětlování, kam
to vlastně chceme, řidič pokynul, jakože domluveno a jeli jsme. Nebylo to však tak jednoduché, jak
to vypadalo. Byli jsme odvezeni za město mezi jurty, sjeli jsme na prašnou cestu a začínalo to být
podezřelé.
Poté jsme u jedné z jurt zastavili, vylezla velice úsporně oblečená žena (jejímu mohutnému poprsí,
které se nebála vystavovat, se dodnes smějeme) a lámanou angličtinou nám začala vysvětlovat, že máme
jet vlakem. Do Ulaanbaatoru se prý stopem vůbec nemůžeme dostat a kdesi cosi.
Následně nás její manžel opět naložil do auta
a odvezl před nádražní budovu, kde nám ještě
významně ukázal, kde staví vlak. Byli jsme na stejném
místě jako před půl druhou hodinou…
My se nedáme
Nevzdávali jsme se a zkusili štěstí znovu, vlak jel
stejně až za 10 hodin, tak co dělat jiného do té doby. U
benzínové pumpy jsme oslovili tatínka se synem, kteří se
akorát
připravovali
vyjet
nákladními
auty
do Ulaanbaatoru, po chvilce přemlouvání a vysvětlování
jsme si plácli a naše dobrodružství mohlo začít.
6
Vydali jsme se skrz poušť Gobi a na dva dny se stali jejich parťáky, dělili jsme se o jídlo, vodu, vodku,
poslouchali mongolské národní písně a snažili se rukama nohama a také trochu rusky o nějakou
konverzaci. Po dva dny jsme viděli velbloudy, divoká zvířata, občas postavenou jurtu a dost poházených
prázdných lahví vodky. A pak, že se stopem do Ulaanbaatoru nedostaneme.
Volnost nade vše
Během našeho měsíčního stopařského dobrodružství jsme zažili mnoho krásného – zaháněli jsme
dobytek domů z pastvy, přespávali v jurtě, pomáhali dovézt pitnou vodu ze vzdálené řeky a také jsme
se ocitli na pravém šamanském obřadu.
Dva dny jsme strávili s cestovateli z Holandska a přespali
tak v turistickém kempu, kde jsme byli obohaceni
o japonskou kulturu, protože na místě byli i asijští turisté.
Druhý den jsme však věděli, že nám daleko více vyhovuje
naše volnost a sázka v loterii, kdo další nás sveze, a tak
jsme i přes nabídku pokračovat v cestování pohodlným
(relativně) terénním autem, volili jednoznačně možnost
stopování…
Někdy je potřeba zaplatit
Ne vždy jsme se však setkali s pozitivními reakcemi – často se nám stávalo, že řidiči byli ochotni zavézt
nás kamkoliv, ovšem za hodně přemrštěné ceny. Jednou jsme se dokonce ocitli na policejní stanici, když
jsme řidiči nechtěli za odvoz zaplatit (přestože jsme mu to dávali najevo již od nastoupení do vozidla…).
Policista se však zachoval velice profesionálně, vyslechl obě strany a ve výsledku jsme měli řidiči zaplatit
částku, kterou bychom platili při cestě autobusem. Bylo to férové, máme další nezapomenutelný zážitek
a ještě jsme si tak udělali zastávku v městečku, které jsme ani neměli v plánu a prošli si okolí, které bylo
moc pěkné…
A co můžete očekávat, pokud se také rozhodnete Mongolsko prostopovat?
Spíš neočekávejte nic. Kvalitní silnice, vlastně silnice, v Mongolsku chybí. Většina cest jsou
nezpevněné prašné cesty, asfalt je opravdu výjimkou. Z tohoto důvodu jsou na silnicích vidět převážně
terénní auta, většinou staré ruské džípy, které se velice často rozbíjejí.
V Mongolsku však není stres a spěch na
denním pořádku, proto Mongolové vždy
závady řeší s chladnou hlavou. Dají si cigárko,
bouchnou do kapoty, pod kapotu, zleva, zprava,
spraveno a jede se dál… Krom závad na
vozidlech jsou časté přestávky u jurt. Vypadá
to, že všichni Mongolové jsou příbuzní (nebo
to alespoň říkají…). Zpravidla se zastaví
u jurty, vypije se lahev vodky, ochutná domácí
kuchyně a jede se tak dlouho, dokud se
neporouchá stroj anebo nepotká další jurta.
Občas se objeví restaurace nebo jednoduchý
obchod, kde se dají doplnit zásoby, ale není
dobré na to předem spoléhat…
I když mnohokrát by bylo lepší sednout na vlak, autobus nebo si pronajmout auto s řidičem než stát
u silnice a čekat na štěstí, tak i přesto bych mongolské stopování za nic na světě nevyměnila.
A v neposlední řadě. Češi jsou velice kladně přijímáni a máme oproti ostatním národům velkou výhodu pro většinou obyvatel jsme totiž stále „ti bratři“.
7
Historie rodea – 4. díl
autor: Martin Štulla
zdroj: upraveno z http://www.prorodeo.cz/prorodeo
Rodeo po 2. světové válce
Po válce se CTA a RAA spojily, aby vytvořily jednu asociaci – PRCA, která převzala úplnou kontrolu
nad celým sportem. Muži jako Austin, Johnson a Autry už dále nemohli nárokovat kontrolu, kterou si
doteď udržovali. Současně Madison Square Garden Rodeo ztratilo svůj lesk a PRCA založila NFR, aby
tak po příští půl století určovala, kdo je skutečným světovým šampionem. Při utváření své asociace byli
kovbojové desetiletí před ostatními profesionálními sporty. V roce 1953, v prvním roce, z kterého je
taková informace dostupná, byla celková suma ve výhrách na PRCA rodeích necelých 2,5 milionu dolarů.
O třicet let později tato suma vystoupila lehce přes 13 milionů dolarů! S rostoucí výší výher samozřejmě
rostly i výdělky jednotlivců. V roce 1976 se Tom Ferguson, který soutěžil ve všech čtyřech časových
disciplínách, stal prvním kovbojem, který přesáhl částku 100 000 dolarů ve výhrách za jeden rok. Jen
o šest let později byla tato suma překonána v jedné jediné disciplíně. Bareback Bronco jezdec Bruce Ford
nashromáždil 101 351 dolarů před NFR. V roce 2006 všichni soutěžící startující na NFR jako vedoucí
peněžní výherci ve své disciplíně vyhráli přinejmenším 100 000 dolarů, kromě team roperů, kteří měli
lehce přes 90 000 dolarů každý. Když NFR v roce 1959 začalo, celková suma ve výhrách byla 50 000
dolarů. Dnes je toto číslo v desítkách milionů dolarů!
Jakkoli PRCA upřednostňovala bílé muže, ostatní skupiny, které se kdysi rodeí účastnily, téměř
vymizely. Původní obyvatelé Ameriky dnes mají svou vlastní rodeovou organizaci a o aktivity PRCA se
zajímají jen velmi málo. Záznamy nevykazují žádnou plánovitou diskriminaci ze strany PRCA, přestože
žertem kolovalo, že v 50. a 60. letech vybrané rodeové výbory někdy diskriminovaly Hispánce
a Afroameričany. Nicméně je zde řada PRCA světových šampionů hispánského a afroamerického
původu, začínaje L. Camarillem, který vyhrál 5 titulů v team ropingu a získal vstup na NFR 15x po sobě.
Ženy zjistily, že je to jen na nich, aby se dostaly zpět do hlavního proudu tohoto sportu. Po uspořádání
úspěšného ženského rodea se řada z účastnic sešla, aby v roce 1948 založila organizaci dnes známou jako
WPRA. Organizace si dala za úkol, aby ženám umožnila přístup na legální rodeové soutěže pod
hlavičkou PRCA a do dobytčích a ropingových disciplín na rodeích pouze pro ženy. Přestože výhry
v ženských rodeích nikdy nedosáhly takové výše, aby alespoň pokryly náklady, WPRA byla přesto velmi
úspěšná v navrácení žen do soutěží PRCA. Barrel racing byl nejpopulárnější disciplínou WPRA a rychle
se šířil celou zemí. V roce 1955 prezident PRCA Bill Linderman a prezidentka WPRA Jackie
Worthington podepsali historický dokument, který zůstal v platnosti po půl století. Prosazoval včlenění
WPRA disciplíny barrel race do PRCA rodeí a vyžadoval na PRCA rodeích disciplíny pro ženy, které se
budou jezdit podle WPRA pravidel a nařízení. Následovala dlouhá kampaň, po které byla barrel race
v roce 1968 zařazen jako oficiální disciplína NFR.
Přestože barrel race byl v NFR, ženské peněžní výhry byly stále pod úrovní těch mužských. Hnutí
za rovnoprávnost pohlaví přimělo v roce 1980 WPRA poslat ultimátum 650-ti výborům po celých Státech
s požadavkem, aby do roku 1985 byla úroveň výher srovnána, nebo se WPRA nebude soutěží účastnit.
Shoda na této věci byla téměř jednomyslná, kromě akce NFR. WPRA navíc získala firemní sponzory, aby
navýšila peníze pro NFR pro disciplínu team roping, nejhůře placených účastníků, jejichž již tak nízká
výhra se ještě dělila mezi oba členy týmu. Na NFR v roce 1997 kovbojové a kovbojky vedení team
roperem Mattem Tylerem vyhrožovali stávkou, pokud nedostanou stejné peněžní výhry jako ostatní. Tato
8
spolupráce vedla k úspěšným vyjednáváním. Od roku 1998 NFR vyplácelo stejné peníze všem
účastníkům. Dodatečné financování získalo z prodeje speciálních VIP místenek.
V roce 1923 si Tex Austin najal na 10 dní New Yankee Stadion a zamýšlel nabídnout 50 000 dolarů na
výhrách, dvojnásobek toho, co bylo nabízeno na předchozím rodeu Medison Square Garden rok předtím.
Lístky na událost stály mezi 2 a 3 dolary. Tex Austin plánoval, že kovbojům vyplatí 10 centů na dolar.
Z disciplín se měli pořádat bronco riding, bulldoging, calf roping, trikové a efektní ježdění, „steer“ riding,
štafetový dostih a ženský bronco riding. Známí bronco koně Mystery, Nose Dive, P. J. Nutt a Peaceful
Henry byli na soutěži i předchozí rok. Mezi jezdci byli i Mike Hastings, Mabel Strickland, Roy Quick,
Ike Rude, Powder River Thompson, Bonnie McCarroll, Bonnie Gray a řada dalších.
V roce 1958 RCA založila komisi National Finals
Rodeo za účelem vytvořit hlavní vyvrcholení sezony
rodea stejně prestižní jako World Series pro baseball
nebo Stanley Cup pro hokej. CBS vysílala takovou
soutěž poprvé. Přestože rodeo tradičně televizi
pokládalo spíše za přítěž než přínos (drželo lidi
doma před televizory, místo aby přišli na rodeo),
průmysl s vysíláním srdečně souhlasil. Rodeové
školy, které měly své zkušební začátky ve 30. letech,
na sebe přitáhly pozornost a začaly sílit během 50
let, první stálá škola byla otevřena v roce 1962.
foto: prorodeo.cz
V 70. letech rodeo zažilo nebývalý rozmach. Soutěžící, někdy označovaní za „nový druh“, rodeu
přinášeli rostoucí pozornost médií. Tito soutěžící byli mladí, většinou z městského prostředí a rodeo si
vybrali kvůli jeho odměnám. Fotožurnalisti a reportéři jej považovali za zdroj zajímavých příběhů
o zákulisní rutině a životnímu stylu. „Nový druh“ byl daleko od tradičních mužů rodea, kteří celou noc
vyhledávali flámy spíše než dobytčí portfolia, kreditní karty, nahrávací a televizní smlouvy a důchodové
balíčky, které nový druh považoval za žádoucí. V roce 1985 měla jedna třetina členů PRCA středoškolské
vzdělání a ze všech jezdců jedna polovina přiznala, že nikdy nepracovala na dobytčí farmě.
Psí odpad
autor: Regina Štefanová
To je tak, když má člověk psa, co rád střílí své výrobky a k tomu ten člověk používá papírové pytlíky na psí odpad...
Jelikož je mi nepříjemné pomyšlení, že každý den použiji kolem
3 igelitových pytlíků na jednoho psa, to znamená 9 pytlíků za naší domácnost
denně, tak používám ty z recyklovaného papíru s tou úžasnou papírovou
lopatičkou. Ano, dost často se vztekám, že musím hromádku honit po
trávníku několik minut, než se mi ji podaří sebrat. Asistenci zvědavých psích
pohledů, co to tam tak snaživě honím už nějak nevnímám. Taky se vztekám,
že zase měsíc neposekali trávu v městském parku. Jak to mám z té džungle
lovit tou úžasnou lopatou, když se ta šiška úspěšně zamotává do všech těch
trav okolo a ta stébla ji vší silou omotají a drží, jakoby týden nežrala! To že se
vztekám, že už je zase přeplněný koš a musím to s sebou táhnout kilometry
daleko, to už vlastně není tak hrozné. Tedy pokud to ty kilometry
k tomu koši můj úžasný Ori nemůže bez aportu vydržet - dvě ruce, vodítko
kolem krku, jedna ruka aport, druhá ruka "smetí". Samozřejmě, občas mi
prostě mozek vypne a spletu si ruce. Nevadí.
9
foto: Regina Štefanová
Další věc, u které se občas vztekám v souvislosti s těmi pytlíky a psím "odpadem" je můj skvělý pes, který si své
výrobky uklízí po svém. Nejstarší Feiby to po sobě tak způsobně zahrabává. Tak, že vše zůstane na svém místě.
Tedy kromě té hlíny a trávy, kterou na to zahrabání chtěla použít, ta zpravidla končí všude jinde, než na hromádce.
Nás nevynechá. Mladší Lexa se vždy tak rychle od místa činu odpíchne a pálí to někam pryč do dáli. Asi je to tou
náhlou lehkostí. Tak moc se vždycky těší, až od toho zdrhne, že to často ani nedodělá a zbytky po sobě trousí
v trysku. Naším úkolem je jít po stopě a žádnou nevynechat. Třetí - nebezpečný střelec.
Ori si své hromádky jednoduše rád odpálkuje co nejdále, nejvýše… vážně nevím, na kterou disciplínu nacvičuje.
Každopádně stát v blízkosti Oriho v době, kdy koná potřebu, je životu nebezpečné. Koukají na mě lidé občas
zvláštně. Pokud začne (víte co…), tak se klidím do bezpečné vzdálenosti. Občas na mě některý ten člověk
povykuje, že od psa se nezdrhá, když kadí, protože se to má sebrat! Samozřejmě, sbírám vždy a všechno, ale
vysvětlujte jim vaší situaci… Horší je to, když jsme někde, kde musí být na vodítku. To koukají ještě divněji.
Představte si to - Ori na vodítku, v klidu jde, najednou to zapíchne. Začne tlačit. Já jdu tak daleko, co mi to metr
a půl dlouhé vodítko dovolí (odečte se půl metru dlouhý pes). Vím, že nesmím stát za ním. Takže se držím na jeho
boku. Před ním stát nemůžu. Když to udělám, hned mi ukáže druhý konec těla. Nedivím se. Jenomže on jaksi při
tom nestojí na jednom místě, ale dost často se celkem hodně otáčí… takže ano, vypadá to z cizího pohledu asi
trošičku komicky. Kadící pes, přešlapující tak, že se při tom otáčí pokaždé jinam. Na druhém konci vodítka panička,
co psa pozorně sleduje a je ve střehu. Za každou cenu se snaží udržet vedle psa, takže pochoduje sem a tam, podle
toho, kam se pes natáčí. No, a když je hotovo, musí rychle zareagovat a psa odtáhnout dál, než provede jeho úžasný
a přesný výkop.
Dnes jsem to po dlouhé době podcenila - nesoustředila jsem se stoprocentně a byla zasažena má nohavice (ještě že
má tak pevné… jen se to odpinklo….). Zbytek odkopnuté úrody se kutálel na parkoviště pod zaparkovaná auta
a část zůstala pohozená na chodníku.
Opravdu nechtějte vědět, jak dlouho jsem to tou skvělou naběračkou uklízela…
Jan Šimáně – Galén
(1. října 1924 - 13. února 2013)
zdroj: upraveno a zkráceno z wikipedia.cz, vontove.org, brezovelistky.cz
Svá poslední léta prožil Jan u své dcery Dobromily v Táboře. To už bylo v době, kdy se začal uzavírat
sám do sebe a potřeboval stálou péči. Před tímto obdobím, kdy ještě bydlel v Praze, využíval každé
příležitosti k setkávání s dětmi a jejich vedoucími všech spolků a organizací, které se zabývají výchovou
dětí a mládeže. Říkali jsme mu "Galén", jehož přezdívku si přisvojil na počest svého vzoru, doktora
Galéna z románu Karla Čapka "Bílá nemoc". Byl velký zastáncem myšlenek našeho prvního prezidenta
T.G.Masaryka, spisovatele Karla Čapka i učitele národů Jana Ámose Komenského.
Celý svůj život věnoval dětem. Nenapsal ani jedinou knihu, ale o to více se zapsal do srdcí a duší
několika tisícovek chlapců a děvčat, kterým věnoval stovky dopisů, jmenovacích dekretů k udělení
Březových lístků či Žlutých kvítků, k povzbuzení ke klubové, družinové i oddílové činnosti
jednotlivců i velkých společenství doslova v celém česko-slovenském prostoru.
Byl spoluautorem "Velké pedagogické hry", zaměřené na výchovu
a sebevýchovu jednotlivce, která vznikala kolem roku 1965 a jejímž
výstupem bylo ocenění barevnými odznáčky se symbolem březového
lístku s označením "JUN" (od slova junior - věčně mladý), kdy později
vlivem společenského útlaku zůstal jen symbol březového lístku, neboť
písmena JUN u mnohých vyvolávala asociaci s junáky…
Jeho jméno nese GNF = Galénův nadační fond, který pokračuje
v tradicích, které Galén zakládal. Mezi nejvýznamnější z nich patří
Celostátní velké výměny zkušeností a udělování březových lístků.
Galén odešel na cestu bez značky. Pro všechny, jejichž život ovlivnil,
se stal nezapomenutelným. Jeho myšlenky ztratily svého
charismatického tvůrce a my všichni velkou osobnost.
Na začátku října by oslavil již 90 narozeniny. Těch se bohužel nedožil.
foto: brezovelistky.cz
10
11
Nositelé Březových lístků
zdroj: upraveno ze stránek sdružení
Nositelé Březových lístků jsou dobrovolným, neoficiálním
a "volným" hnutím - společenstvím lidí, kteří vytvářejí dětem a mládeži
podmínky, prostředí a programy pro hezké a prospěšné trávení jejich
mimoškolního času - schůzkami, hrami, výpravami, tábory, kroužky
dovednosti. Pracují pro ně a s nimi v nejrůznějších zájmových
organizacích - ve skautských, turistických, pionýrských a mnoha
dalších družinách, oddílech a skupinách organizací, sdružených
České radě dětí a mládeže, nebo často působících jinde (např.
spontánní organizátoři dětských táborů či hasičského mládí). V nich
plní "své" zákony, sliby a programy. Při tom vyznávají a svým
svěřencům vštěpují a upevňují přesvědčení, že jedním z nejdůležitějších
prvků života je pevné, chápavé a tolerantní přátelství. Na první straně
propagačního letáčku Březový lístek je proto zdůrazněno: "Nešťastný
je ten, kdo nemá přítele". Propagátoři Březových lístků rozšiřují
přátelství rozrůzněných přes pomyslné hranice působnosti
jednotlivých společenství.
foto: brezovelistky.cz
Nositelé Březových lístků chtějí podporovat vznikání a utvrzování přátelství dětí, mládeže
i dospívajících a dospělých. Naši předchůdci již dávno zjistili, že síla přátelství je zvyšována uměním
a možností vzájemně se hodnotit - vytýkat si nedostatky a oceňovat zásluhy. Nositelé Březových lístků
(dále jen BL) jsou přesvědčeni, že vedle všedního poděkování či "poklepání na rameno" je mimořádně
významné a podněcující i slavnostnější oceňování osobních příkladů. V různých organizacích k tomu
slouží rozličné medaile, odznaky a vyznamenání. Jejich přiznávání má společný postup: jsou navrhována,
schvalována a udělována směrem "shora dolů", se složitějším dodržováním pravomocí a s potřebou
určitého času. V dobrovolném Hnutí BL je používán odlišný postup - ocenění výborné práce může
podnítit i řadový člen určitého společenství, bez ohledu na svůj věk a funkci, i bez projednávání návrhu
"nejvyšší složkou" organizace. A nejen to: může ve spolupráci s nositeli odznaku BL odznáčky i dalším
přátelům udělovat. Často vnímáme, že dobrovolná práce pro děti a mládež je přehlížena. A že činnosti
v dětských a mládežnických organizacích se často považují za "podivínské hraní si s dětičkami". I to jsou
důvody, proč účastníci Hnutí BL nečekají na pochvaly "shora" a s rozvahou udělují svá ocenění "zdola".
Propracovaný systém udělování BL při tom brání udělovatelské "samoobsluze", nekolektivním postupům
a nezdůvodněnému dosahování vyšších stupňů BL. Nositelé odznáčků BL se scházejí na Výměnách
zkušeností a na svých poradách nejaktivnějších nositelů BL, tzv. PONSech.
Hnutí Březový lístek nabízí předávání poznatků, nápadů i poučení z prací s dětmi a mládeží. Nabízí
všem ojedinělou možnost oceňovat práci pro děti a mládež udělováním Březových lístků. Udělování má
svá pravidla, počíná prvním stupněm (odznáčkem v zelené barvě) a končí stupněm dvanáctým - zlatým.
Oceňování a podněcování nadšenců k "dobývání" vyššího stupně odznáčku účinně napomáhá dosahování
lepších výsledků práce s dětmi a mládeží ve více společenstvích. To rozhodně není přehlédnutelný
společenský cíl, není to málo. Co z toho plyne? Březový lístek si zaslouží intenzivní pozornost
a využívání.
12
NÁVŠTĚVA
autor: Vojta „Kiďák“ Tomáško
Chodba okresního špitálu byla tichá a ponurá, jako manželství po dvaceti letech. Koukal jsem do stropu
na pokoji číslo 21 a pohledem hypnotizoval obrovskou masařku. Ať mu vlítne do huby, přál jsem si
a myslel jsem na chrápajícího souseda na vedlejší posteli.
Otevřely se dveře a vešla sestra Anežka, které se, nevím proč, říkalo Prdelka.
„Pane Bláha, přidám vám trochu kyslíku, ať se vám líp dejchá.“
Slova patřila astmatickému staříkovi, jehož sípání připomínalo
parní píšťalu na lokomotivě.
V tu chvíli se do pokoje vřítil můj kamarád František, přezdívaný
Ušatý Torpédo. V místech, kde normální člověk mívá normální
uši, trčelo do prostoru něco podobného satelitním anténám.
„Nazdar marodi“, zahalekal a masařka spadla tam, kde jsem ji
chtěl mít. Soused polknul a bylo po chrápání…
foto: nemta.cz
Prdelka zaskočená příchodem hlučné návštěvy, zmateně otočila
ventilem kyslíkové bomby až nadoraz. Děda se nadechl, zmodral,
vytřeštil oči, jako když kocour potká pitbula, serval si kyslíkovou
masku a metelil k oknu. Celý pokoj pokoj se zájmem sledoval
fialového stařečka, jak nábožně vykřikuje do ulice, „Pánbůh zaplať
za inverzi.“
„Máte tu docela veselo,“ konstatoval Torpédo a položil mi na stolek pár láhví plzeňské dvanáctky
a trochu domácí slivovice. „Pitný režim,“ poznamenal, aniž věnoval sebemenší pozornost personálu.
Potom jen tak ledabyle pronesl. „Pánové víte, že já ještě v životě nebyl ve špitále?“ A jak se tak otáčel
po světnici, zavadil ušima o infůsní stojan, kde tenkou hadičkou proudil jakýsi roztok do zafáčovaného
cikána, přivezeného nad ránem z taneční zábavy. Hadička vyklouzla a snědá tvář počala šednout. Torpédo
neztratil duchapřítomnost a okamžitě zasunul konec hadičky do údivem pootevřených úst cikánského
barona. „Ležet, nekecat, polykat“ a přátelsky ho poplácal po přeražené sanici.
Za okny se dalo do deště a František plnými hrstmi rozdával optimismus. „Jo pane, musíme tam
všichni,“ oznamoval dalšímu ubožákovi, který už týden čekal na vyjmutí ledvinových kamínků. „Ale já se
měl v sobotu ženit,“ zmateně koktal zoufalec.
„Utrpením ke svobodě“, pronesl bohorovně Torpédo. „Lepší kámen v ledvinách, než-li ženská na krku“.
Anežka zbaběle vycouvala na chodbu.
Zasádrovaná noha plešatého instruktora lyžování, byla dalším kamínkem v mozaice dnešního dne.
„Člověče, ono to má tuhle kladku, na druhý straně to nadlehčuje tohle závaží a celý to jistí jenom tady ten
malej, prťavej čudlík. A ten, když se takhle trochu povytáhne…“ V tu chvíli uvolněné závaží prudce
kleslo k zemi, zatím co nic netušící instruktor visel za nohu ve vzduchu, jako prase na jatkách. Několik
pacientů, schopných chůze, opustilo s děsem v očích pokoj.
13
„Máte tu čisto a teplo,“ pronesl Torpédo k vychrtlému Vietnamci, který podle doktora Čurdy už tři
měsíce simuloval, že dýchá jen půlkou plic. Patrně taky simuloval žloutenku, černé neštovice a pásový
opar. Jeho tělesná teplota neklesala pod čtyřicet stupňů Celsia, čímž vyhříval celý náš pokoj.
„Ty máš ale kliku,“ povídá mu Torpédo, „kolegové mrznou u stánků
a ty se tu pohodlně rozvaluješ.“ „Di… di… di… do… do pr..,“ ale než
stačil dokončit větu opuchnul a na těle mu naskákaly jakési hnědofialové
fleky. Patrně začal simulovat uštknutí kobrou. „Dobrý,“ pochválil ho
Torpédo, otevřel láhev a pokojem proletěla vůně vypálených švestek.
Za oknem podzimní déšť strhával poslední listy jeřabin a v nemocnici
pomalu končily návštěvy.
„Sestří! Mísu!“ ječel sklerotický stařík, a když Prdelka bleskurychle
odběhla pro žádané, spokojeně prohlásil: „Už je pozdě.“ A klidně usnul.
František dopil a měl se k odchodu. Rozhlédl se po světnici a věštecky
pronesl.
foto: nemta.cz
„Přátelé pamatujte si: „Dělat ze švestek marmeládu je hřích a kdo nemá rád slivovici, nemá rád lidi.
V pátek se na vás zase přijdu mrknout.“
Do konce týdne podepsala většina pacientů revers, vietnamského simulanta předstírajícího exitus, odvezli
na patologii a Prdelka dala výpověď. Není nad dobrého přítele.
Retro potraviny
autor: Pavla Štullová
zdroj: Česká tisková agentura, wikipedie.cz
Napadlo mě, při jednom z nákupů, kolik potravin se už nevyrábí, ale zároveň se jich spousta zachovala
dodnes. Výběr několika z těch „retro“ potravin, které vznikly mezi lety 1948 až 1989, jsem sepsala. Pojďte
si zavzpomínat se mnou .
BON PARI – drops s ovocnými příchutěmi začal v roce 1978 produkovat
podnik Čokoládovny v Praze – Modřanech. Dnes patří Nestlé.
GRANKO – instantní kakaový nápoj vyrobil poprvé v roce 1979 národní
podnik Čokoládovny v závodě Soja Kolín. Pojmenování vzešlo ze
zaměstnanecké soutěže a je akronymem vytvořeným ze slov
„granulované kakao“. Dnes patří Nestlé.
foto: socikstyle.blogspot.com
HORALKY – obvodově máčené oplatky jsou ve výrobě od roku 1956. Jsou tedy o něco mladší než
podobné Tatranky, jejichž historie sahá do roku 1945. Od rozpadu Československa jsou Horalky
mezinárodní značkou. Dnes patří Mondelez International.
JESENKA – zahuštěnou ochucenou smetanu vyrábí Mlékárna Hlinsko od roku 1958. Primárně jde
o přísadu do kávy nebo čaje. Dětem ale chutná i samotná, nejlépe přímo z tuby.
14
foto: www.neaktuality.cz
www.neaktuality.cz
foto:
KOFOLA – základ kolové limonády, sirup Kofo, vyvinul v roce 1960
Zdeněk Blažek z farmaceutické společnosti Galena. Nápoj se měl
jmenovat Kofocola, ale kvůli možným problémům s ochrannou známkou
dostal název Kofola. Sirup limonádovnám dodával národní podnik Zátka
v Praze. Dnes vlastní značku Kofola stejnojmenná firma z Krnova.
MAJOLKA – produkci první průmyslově vyráběné majonézy
v Československu spustil národní podnik Pražské drůbežářské závody
v roce 1957. Dnes patří firmě Boneco.
MÁJKA – vepřový krém se na pultech objevil v roce 1965. Jeho producentem
byl podnik Biochema z Babic na Uherskohradešťsku. Značku dnes vlastní Hamé.
MÍŠA – tvarohový nanuk začala vyrábět mlékárna Laktos v Praze – Vysočanech
v roce 1962. Obal se od roku 1962 nezměnil. Dnes patří Unileveru.
PITO – nealkoholické pivo pro řidiče začal v roce 1975 vařit národní podnik
Jihočeské pivovary v budějovickém závodě Samson. Název výrobku vzešel ze
soutěže, je složen z počáteční slabiky slova pivo a koncové slabiky slova auto.
SUNAR – mléčná výživa pro kojence se vyrábí od roku 1950. Název vznikl
spojením počátečních slabik slov „sušené národní“. Značka patří švýcarské
společnosti Hero.
foto: zmrzlina-misa.cz
TERMIX – tvarohový dezert vyrábí mlékárna v Poděbradech nepřetržitě od roku 1976.
VINEA – nealkoholický sycený nápoj z bílých hroznů se zrodil
v roce 1974 ve vinařském závodě ve slovenském Pezinku. Patří
Kofole.
foto: novinky.cz
VITACIT – rozpustný nápoj s příchutí citrusů vyráběly od přelomu
60. a 70. let Zemědělské závody Kaznějov u Plzně. Zejména děti
Vitacit rády konzumovaly v podobě jazyk zbarvujícího prášku.
Dnes značku využívá firma Wissa.
PRIBINÁČEK – právě letos slavý tento dezert z tvarohu a smetany 60 let.
Recepturu vymyslela v roce 1954 JIndřiška Hessová z Přibyslavi. Bylo
vyráběno až 16 druhů příchutí, mezi jinými i třeba zeleninová. Pribináček
se objevil i ve filmu „Ať žijí duchové“. Aby Pribináček mohly ochutnat
všechny české děti, bylo nařízeno přibyslavské mlékárně, aby přísně
střeženou recepturu prozradila i ostatním mlékárnám. Vznikly tak krémy
podobného typu s názvy LIPÁNEK, BOBÍK, SMETÁNEK,
PACHOLÍK AJ.
ANTIPERLE - mentolové bonbony přibližného tvaru koule, vyráběné
Sfinxem. Vznikly v roce 1960 v Chotyni v pobočce libereckého podniku
Lipo. Antiperle se prodávaly v plechových krabičkách. Někdy v polovině
šedesátých let 20. století se místo toho začaly prodávat v zelených
krabičkách navrchu průhledných tvaru malého válce, u těchto krabiček
se již zůstalo.
foto: kerner.cz
Některé další potraviny je možné jmenovat: MARGOT, TATRANKY, MELTA, MASOX, KAŠTANY,
ESÍČKA, RUMOVÉ PRALINKY…
15
Proč bychom se netopili
zdroj: ceskatelevize.cz, Týdeník televize
V průběhu prázdnin jsem řešil jaký český seriál zařadit do tohoto čísla časopisu. Napadlo mě
sehnat informace ještě o nějakém seriálu, který se týká prázdnin… A kde jinde než o prázdninách
vyrazit s partou kamarádů na vodu. Ať už Lužnici, Berounku, Sázavu, Vltavu či další naši větší či
menší řeku a říčku.
Proč bychom se netopili je desetidílný český televizní seriál.
Seriál o vodácích natočil na motivy knih Zdeňka Šmída Proč
bychom se netopili aneb Vodácký průvodce pro Ofélii a Proč
bychom se netěšili aneb Jak se držet nad vodou režisér Petr
Nikolaev. Zdeněk Šmíd se společně s Miroslavem Adamcem
podílel na scénáři. Seriál v premiéře vysílala od 26. ledna 2009
Česká televize.
„Je to seriál, který by měl potěšit všechny romantické duše - nejen ty, kteří někdy vodu jeli, mají rádi
přírodu, vzpomínání na mládí a možná až trochu idealizované soužití lidí na vodě,“ říká režisér. V záplavě
současné tvorby by měl být výjimečný hned v několika ohledech.
„Bude se odehrávat v reálech a nikoli ve studiu, kde si mluvící hlavy vyměňují nějaká moudra. Všechno
budeme točit na řece, v divoké i poklidné přírodě a řada situací bude možná víc než reálná - třeba průjezd
šlajsnami má vždy kouzlo okamžiku. V jednom díle se vydáme dokonce i do Vysokých Tater… Mohl by
to být seriál hodně filmový, obrazový, akční a zároveň by měl mít typickou českou drobnokresbu, kterou
se vyznačuje předloha Zdeňka Šmída - humor a poezie by mu měly vévodit. Myslím, že by to mohla být
v tom nejlepším slova smyslu česká látka.“
Obsazení bylo pro režiséra malým velkým oříškem, protože dobře věděl, že společně stráví téměř dva
roky prázdnin na vodě. Bylo důležité dát dohromady partu, která bude působit vodácky sehraně, a zároveň
se v ní objeví deset nezaměnitelných osobností. „
A s kým na vodu pojedete?
KENY (23) - student matematické fakulty, hlavní organizátor a vypravěč celého příběhu, rád se
seznamuje s lidmi, přátelský, sportovní typ, hodný, bezelstný člověk, superaktivní sympaťák, dobrý
vodák, používá rčení „a šmytec“.
LUCIE (22) - nezávislá, studuje pět řečí, příjemný typ
kultivované intelektuálky, mluví spisovně, dovede být
praktická a ironická, když se zamiluje – zkrásní,
v budoucnosti bude dělat překladatelku, na vodě je nováček.
SUMEC (25) – vystudoval zemědělské inženýrství, kutil,
pod jehož drsnou slupkou a nevrlou mluvou lze vytušit
dobrou duši, je majetnický, později úspěšný podnikatel.
LÍDA (21) - po maturitě pracuje jako stavební referent,
dobře vyvinutá - mánesovský typ, dobrá hospodyňka,
přímočará v jednání, otevřeně sděluje své názory, chodí se
Sumcem.
foto: ceskatelevize.cz
16
MARUŠKA (20) - kamarádská temperamentní holka s vlasy staženými do dvou culíků, mluví
nepřehlédnutelným moravským dialektem, pracuje jako chemická laborantka, do děje vstoupí ve druhém
dílu seriálu, kdy původně přijede za Otoušem.
GÁBINA (21) - učitelka, provokativní, hádavá, atraktivní, temperamentní, leč i mile naivní a čímsi
jímavá, má houpavý krok modelek, spíš než voda ji zajímají kluci, díky partě se však mění na
talentovanou vodačku, na vodě je nováček.
OTOUŠ (24) - studuje chemii, rád jí a zpívá, je perfektní vodák, oslnivě zábavný a nepřehlédnutelný do té
doby, než se v jeho blízkosti objeví dívka, na které mu záleží, v tu chvíli se mění v submisivního
úzkostlivce, který náhle nemá čím okouzlit. Nicméně i pro takové muže mají některé ženy slabost...
BONGO (27) - zubař, s heslem „co nezvládnu grifem, to urvu silou“ zvládá všechny situace, ve kterých
se jako nováček ocitne, divoký, prudký, sportovní typ s chlapáckými mravy (nejvíc podobný Křižákovi,
se kterým na sportovním poli soupeří), až do zralého věku zůstane svobodný.
DANA (19) - má po maturitě, nováček na vodě, nejkrásnější dívka našich vod, spíš kotě než kočka,
beznadějně zamilovaná do svého kormidelníka Křižáka, suverénní, veselá, kamarádská a obětavá.
KŘIŽÁK (lehce přes 40) - perfektně zachovalý, klidný, zdánlivě líný, úsporný v gestech i v řeči,
neokázalý dobrodruh, horolezec, cestovatel, pracuje jako záchranář, příležitostně dělá dobře placené
a nebezpečné práce ve výškách, žije naplno, typický sólista na lodi i v životě.
Country Boy – Pavel Bobek
autor: Věra Melicharová
zdroj: pisnicky-akordy.cz
F
Dmi
C
F
1. Po dlažbě měst se procházím
B
F
C
F
dávno už vím, že sem nepatřím.
Dmi
C
F
Vždyť sláma dál mi čouhá z bot
B
F
C
F
a co udělám ostatním není vhod.
B
F
C
F
R: Klobouk mám plný deště a trablů dost
Dmi
B
C
F
já dál žiju v městě jako cizí host.
B
F
C
F
S přesilou aut já denně svádím boj
Dmi
B
C
F
a říkají o mě, že jsem country boy.
2. Když ráno smog vdechnu z plných plic
až do pozdních hodin se mnou není nic.
A kravatu mám jak oprátku
dýl to nevydržím, než zase do pátku.
R:
3. Jestli máš mě ráda tak můžem jít
pryč odtut tady se nedá žít.
Možná znám pár míst, tam kde končí svět
tak pojď se mnou a zmizíme tam na pár let.
R:
foto: Martin Štulla
17
František Vít Blažek
(27. října 1904 – 6. listopadu 1966)
zdroj: : abart-full.artarchiv.cz, svk7.svkkl.cz, vyprávění pamětníků
Dovolte nám zavzpomínat na jednoho umělce a tím je akademický malíř František
Vít Blažek. Narodil se v Kolíně před 110 lety, přesně 27. 10. 1904. Zemřel
6. listopadu 1966 taktéž v Kolíně
Studoval v malířské škole M. Maliny, na Ukrajinské akademii výtvarného umění,
Akademii výtvarného umění u O. Nejedlého a u F. Tröstera na Akademii múzických
umění v Praze. V letech 1948-1955 byl šéfem výpravy kolínského divadla, později
učitel kreslení lidové školy umění. Maloval podobizny, zátiší a především krajiny.
Objevil se i v několika publikacích například v Kolín a Polabí v dílech výtvarníků, Kolínsko - sešit 6
(1957), Výtvarné umění Kolínska (1963), Výtvarné umění na Kolínsku od 40. let po současnost (1993),
Slovník českých a slovenských výtvarných umělců 1950 - 1997 (1998)… V září v roce 1943 měl výstavu
s názvem Výstava souboru malířského díla akademického malíře Františka Víta Blažka v Rubešově
galerie v Praze.
Velice rád maloval Polabskou nížinu, ale také Podkrkonoší, kam
dlouhá léta jezdil na roubenou chaloupku do Bukoviny u Pecky.
Chodíval také po okolních kopcích a hledal náměty na své obrazy.
Pochován je v zadní části Ústředního hřbitova v Kolíně.
Děti píší z prázdnin:
autor: Pavla Štullová
zdroj: prozeny.cz, facebook.com, rodina.cz
Děti a jejich vzkazy z táborů. Někdy mohou rodiče pořádně vyděsit, ale vesměs jde o velmi úsměvné
a originální pohledy, korespondenční lístky či dopisy. V dnešní domě už ale i sms, někde mají přístup
i k internetu a z tabletů a notebooků posílají zprávy také. Pokud nic nepřichází, bojíme se, že se něco stalo.
Pokud přijde nějaká podobná zpráva, jaké budou níže, tak se bojíme co se děje…
Pro začátek něco delšího…
„Milá maminko a tatínku, píšu Vám z letního tábora až nyní,
protože jsme byly týden s ostatníma dětma v nemocnici. Hned
první den nám kuchař uvařil smaženici i z hub, které jsme
nasbírali při zábavné hře HŘIB NEBO SATAN. Z nemocnice už
jsme venku, byla to jen malá otrava, ale už je to za náma. Včera
byla legrace, topil se náš vedoucí Carda co vede plavecký výcvik.
Aby ho vytáhli, museli vypustit rybník a teď, když Novák
z prvního oddílu zapálil les tak nemáme vodu na hašení. Anička
18
Červených a ještě pár dětí má nějakou vysokou horečku, ale nevíme kolik, protože tu nemají teploměr. Za
to mají děravé stany, proto jsme se večer byly podívat na vedoucího Cibulku a kuchařku Bártovou. To, za
co dává táta patnácet v masážním salonu u Milušky, viděli jsme na dětském táboře úplně zadarmo. Jinak
se tu nic zvláštního neděje. Už musím končit, od toho Novákova požáru nám chytla hlavní budova, takže
nás evakuují. Líbá vás váš syn.
PS: Dneska jsem s klukama našel malou zmiji, tak s ní budu spát ve spacáku.
„Ahoj mami, ztratila jsem pláštěnku,
nemůžu najít holiny a nepromokavá
bunda se mi roztrhala. Ale mně déšť
nevadí, neboj se.“
„Ahoj, je to tady super a dobře vaří. Mami, bude
vadit, když budu mít kluka? Jmenuje se Ondra.
A mami, můžu jet příští rok znova?“. Za tři dny
přišlo upřesnění: „Ahoj, s Ondrou už nechodím,
je to debil.“
Ahoj babi abych nezapoměl
viděli jsme tu pravěkou příšeru!
Nějakého ještěra. Divého! Sem
živ a zdráv. Nekousnul mě!
Martin
Ahoj tatí a mamí. Píši Vám
špatnou správu, že mi někdo
ukrad tužku, ptám se Vás, jestli
to vadí nebo ne. Odepište mi.
Ahoj rodino. Všichni jsme dojely dobře. Představte si, že
u lesa byl, živí Golem. Mami já si nedělám srandu. To by
asi nepřijel nějakej pán, který je farář židů. No, a když sme
měly nástup tak nám vyprávěl kdo Golema stvořil a my
půjdeme do toho lesa ho hledat. No jinak žiju dobře.
Veronika
----------------------------------------------
Ahoj babičko, dědečku, teto a teto! Pozdravujte Jindru,
ferdu, Kohouta, slepice, králíky, Bročka vrabčáky!
Jindřížkův dopis mi už dneska připochodoval až k nosu.
„Tohle okseroksuj 100x. Pošli
hned. Mates“ (k tomu v dopise
přiložená táborová bankovka).
„Ahojky, jakpak se máte? Já se mám dobře. Počasí
je tady dobré. Už jsme měli dvě diskošky, jsem
popíchaná jako prase.“
„Ahoj mami, jak se máš? Užíváš si beze mě?
Přijeď pro mě. Čau.“
Píši Vám ještě jednou hezký
pozdrav z tábora, abyste se dobře
měli, to máte za minule. To jsem
na to zapoměl 
----------------------------------------------
....zrovna
píšu,
když
je
velikánskej slejvák, ale počasí je
hezké...
Ahoj tati, chodím tady s dvěma
a půl holkama. Šárka ještě neví,
jestli bude chodit se mnou nebo
s Tomášem
----------------------------------------------
Promiň táto, když jsem psal
mámě ten dlouhý dopis tak jsem
zapomněl napsat kdy je večerka a
kdy je budíček. Budíček 7.00
hod, Večerka 21.30hod ahoj
----------------------------------------------
Milá maminko, přeji ti všechno nejlepší a přeji Ti
hodně úspěchů v práci.
---------------------------------------------
Ahoj mami a tati. Už máš zuby a táta auto?
---------------------------------------------
„Maminko, přijeďte pro mě, tečou tady potoky
slz,“ napsala.
19
Ahoj strejdo a dědo. Jsou tu
přeháňky. Jak vám hraje barevná
televize a kolik je v akvariu
desetikorun?.
20
3.9.20:00
Strašnická kovárna, Vinohradská 228
9.9.20:00
Country klub restaurace U Vodárny, Korunní 75, Praha 3
13.9.19:00
Jazzová zahrada Na Staré štaci, Neratovice Libiš
20.9.20:00
Pivnice Šutka, Čimická 33, Praha 8
21
22
23
24

časopis - KELTOVINY

Transkript

Podobné dokumenty