Časopis - KELTOVINY

Transkript

Časopis - KELTOVINY

číslo 12
prosinec 2013
1
Obsah 12. čísla časopisu:
Krásný podzimní či zimní den přejeme všem
našim čtenářům. Od tohoto čísla proběhly nějaké
grafické úpravy v časopise. Snažili jsme
se a doufáme, že veškeré změny budou změnami
k lepšímu. Novinou je také nová grafická podoba
lišt u článků…
KELTOVINY
Keltoviny v roce 2013…
SPEKTRUM
Sifro©k
ŽELEZNIČNÍ CESTOU
Jihočeskou krajinou
POD KOPYTY KONÍ…
Historie rodea
PÍSNĚ PRO POTĚCHU DUŠE
Co se stalo v Betlémě
SPEKTRUM
Adventní čas
SERIÁLOVÁ SKLIZEŇ
Hříchy pro pátera Knoxe
POVÍDKOBRANÍ
Můj první potlach
CO NOVÉHO VE SPORTU
Před ZOH 2014
COWORKING CENTRER
Co to je?
SPEKTRUM
Divadlo na Šiklově Mlýně
KRÁLOVSKÉ NOVINY
KULTURNÍ POZVÁNKY
A co v tomto čísle naleznete? Koukneme se po
letošní činnosti OBČANSKÉHO SDRUŽENÍ
KELTOVINY. Ano, již jsme oficiální.
Od 30. října jsme se stali oficiálně občanským
sdružením pracujícím s dětmi a mládeží – proto
stále přivítáme nové mladé autory do časopisu.
Dále se projedete na hřbetu koní na rodeu,
vláčkem se podíváme do Jižních Čech, zasmějete
se nad autorskou povídkou od Vojty Kiďák
Tomáška (ano, je to ten písničkář, který s námi
začal spolupracovat  a jsme za to moc rádi)
či budete rozjímat nad článkem o Adventním
čase… Také si přečtete reportáž i postupové akci
pro mládež od 15 let s názvem ŠIFRO(C)K, které
jsme dělali mediálního partnera.
Martin Štulla
3
4
6
8
10
11
14
15
17
19
20
23
26
Vydává občanské sdružení KELTOVINY
Redakční rada:
Martin Štulla (šéfredaktor, grafická úprava), Pavla Stejskalová (korektura textu), Karel Halberštádt, Tomáš Fiala,
Zuzana Rottová, Věra Melicharová, Ivan Vaněk, Vojta „Kiďák“ Tomáško, Dana Šimková
Použité fotografie a ostatní obrazový materiál:
titulní strana: Karel Pfeifer, zadní strana: kresba: archiv Keltoviny; ostatní fotografie jsou přímo se jménem autora
2
Keltoviny v roce 2013 …
Abychom zbytečně nevypisovali, co jsme letos zažili, rozhodli jsme
se udělat jen takový malý výběr toho nejdůležitějšího…
31. října 2013 vzniklo OBČANSKÉ SDRUŽENÍ KELTOVINY
V říjnu a listopadu jsme uspořádali náš vlastní tvořivý otevřený kurz
Šikovné ručičky, kde se děti i dospělí mohli naučit různé tvořivé činnosti –
uzlíčkování náramků, Quiling a další… Za spolupráci na této akci děkujeme
Café hostel ČB a Tyflokabinet České Budějovice.
Časopis Keltoviny byl mediálním partnerem šifrovací akce ŠIFRO(C)K
Proběhlo cca 24 vystoupení na 14 akcích po celé ČR.
např. Praha, Č. Budějovice, Liberec, Borovany, Braškov, Chrastava…
Prezentovali jsme se na Veletrhu cestovního ruchu JIHOČESKÝ
KOMPAS, na aktivní prezentaci občanských sdružení dětí a mládeže
a středisek volného času BAMBIRIÁDA a na VELETRHU ZÁJMOVÝCH
KROUŽKŮ v NC Géčko České Budějovice…
DĚKUJEME VŠEM NAŠIM PARTNERŮM
a řadě dalších bezvadných lidiček okolo nás…
V roce 2013 vyšli 4. čísla našeho časopisu Keltoviny.
3
ŠIFRO©K
Martin Mařík
autorský článek
Šifrovací hra v Budějovicích?
Jasně! Bylo to tu, byl tu Šifro©k!
Podívejte se, jak to dopadlo.
Název, vizuál, propagace, termín,…
Věci spojené s propagací byly asi nejsložitější
vymyslet, protože jsme ještě neměli jasno, jak
celá hra bude vypadat a nebylo tedy jednoduché
dát dohromady základní údaje. Nicméně jsme
dali hlavy (tedy spíš diáře) dohromady a hledali
jsme společný volný termín. Oko padlo
na 26. 10. 2013. Trochu jsem se obával zimy, ale
nakonec to bylo opravdu zbytečné, protože
počasí nám vyšlo vskutku dokonale. Volný
termín byl měsíc od první schůzky. Říkal jsem si:
„Zvládneme to? Nebude to propadák?“ Dnes si
říkám: „Když máte dobrý tým, zvládnete
nezvládnutelné ještě dříve, než musíte!“
O co vlastně šlo.
Asi v polovině řijna jsme se s Vendy (skautka
a dlouholetá kamarádka) domluvili, že bychom
uspořádali šifrovací hru v Českých Budějovicích.
Bylo to hlavně z důvodu, že nám taková zábava
v městě chyběla, v té době jsme věděli pouze
o jedné na podobné téma a to myslím, že není na
stotisícové město příliš.
Takže přišla řada na rychlé rozhodnutí. Buďto
jít do toho ještě letos a hru stihnout připravit ve
velmi krátké době, nebo termín odložit na další
rok (na jaře probíhá zmíněná hra podobné
tématiky, tak jsme nechtěli tvořit konkurenci).
No, a jelikož čtete tento článek, tak jsme
se rozhodli pro variantu první – jít do toho!
První otázku, kterou jsem tedy Vendy položil,
byla „Kteří blázni do toho s námi půjdou?“.
Překvapivě jsme dokázali dát dohromady funkční
tým ve velmi krátké době a již 24. 9. uskutečnit
první bojovou poradu. Ve finále tvořili
organizátory: Vendy Šimanová, Verča Daňhová,
Honza Hájek, Hanka Kratochvílová a já.
Dalším důležitým prvkem byl název. Padala
spousta nápadů, ale ten vítězný dala dohromady
má kamarádka a bývalá spolužačka ze střední
školy Hanka Hladovců – tím byl ‚Šifro©k‘.
Jakmile to padlo, tak jsme věděli, že je to ono.
Bylo
to
úderné,
dobře
zpracovatelné,
zapamatovatelné a prostě ideální. Řekli jsme si:
„Takhle to chceme.“
Přišla na řadu tvorba loga, plakátů, webových
stránek a dalších věcí důležitých pro zvládnutí
kvalitní propagace. Souběžně s těmito úkoly
jsme tvořili první šifry a zakomponování příběhu
do hry. Tady bych rád ještě zmínil jednoho
člověka a tím je Martin Štulla. Je to člověk, který
nám se svým časopisem Keltoviny zásadně
pomohl s propagací a stal se mediálním
partnerem Šifro©ku.
Máme tedy tým. Na první schůzce jsme řekli
ostatním, co máme v plánu a ještě jednou padla
otázka, zda do toho opravdu půjdeme a zda
zahájíme tradici další šifrovačky v ČB. Nechtěl
jsem do toho jít s tím, že to uděláme rychle na
úkor kvality. Tudíž bylo jasně dáno, že pokud
do toho půjdeme, tak naplno a se vší parádou.
Reakce od všech byla kladná, tak jsme se pustili
do příprav.
foto: Denisa Šimanová
Stanovili jsme si hranici minimálního počtu
týmů, kdy půjdeme do realizace a tím bylo
číslo 8. Věděli jsme, že se jedná o první ročník,
že jsme s propagací začali relativně pozdě
a hlavně, že jsou v tomto víkendu zrovna volby
a prázdniny – což pro nás znamenalo, že studenti
pojedou domů ať už z důvodu odvolit nebo
si odpočinout. Ale naděje byla, tak jsme tomu
nechali volný průběh.
4
Situace s blížící se hrou nás překvapila
a najednou bylo týmů přes 15 – což nás velmi
potěšilo a ověřili jsme si, že propagace fungovala
nad očekávání. Číslo se zastavilo ve středu před
víkendem na počtu 25. Z počtu přihlášených
týmů jsme byli doslova nadšeni.
Na vyhlášení se dostavila většina týmů a tam
proběhlo závěrečné povídání o šifrách, o tom jak
se hra líbila a samozřejmě také vyhlášení.
Všechny šifry nám vyluštily 3 týmy a 4 týmy hru
vzdaly ještě před koncem. Postup týmů si můžete
prohlédnout také na stránkách akce.
Přípravy tedy probíhaly relativně v poklidu
a hladce. Když nastal problém, tak jsme ho
jednoduše vyřešili.
Den D a „máme vše správně?“
26. 10. 2013 jsme se všichni sešli na Lannově
třídě. Přišlo úžasných 85 hráčů, což bylo skvělé.
Týmy se dozvěděly pravidla hry, dostali
startovací balíček a také první šifru.
Celou hru provázela tematická linie, která
byla vedena historií a pověstmi Českých
Budějovic. První zapojení do tématu hráči
dostali v podobě videa, které jsme poslali
emailem před hrou.
Hráči měli tedy zachránit sestřičku, která
zmizela během natáčení videa. Dějovou linii
posouvala každá šifra, popř. "živé" stanoviště,
kde se pohybovala třeba smrtka nebo upír.
Hra probíhala ze začátku trochu pomaleji, než
jsme předpokládali, ale asi po deváté hodině se
týmy začaly mnohem rychleji pohybovat, což
bylo skvělé - měli jsme totiž strach, že nám
žádný tým nedojde do cíle a tím pádem bychom
prodlužovali hru. Také nám dělal starosti trochu
čas, protože v noci, kdy probíhala akce, se měnil
letní čas na zimní a tím mohl způsobit problémy
v systému hry. Nicméně jsme hru ukončili
v plánované 2 hodiny ráno a bylo vše OK.
Na prvním místě se umístil tým Carpe
Testudo, s kterým jsme se seznámili a zjistili, že
jsou to pořadatelé právě druhé hry v Českých
Budějovicích.
Od hráčů jsme si také nechali napsat zpětnou
vazbu, a když jsem si ji doma pročítal, byl jsem
nadšený, jak se hra líbila. Motivovalo nás
to k uskuteční i příštího ročníku. Hru jsme
oficiálně ukončili po vyhlášení okolo opět druhé
hodiny (změna času) a poté se hráči odebrali do
svých domovů, doufám, že s dobrým pocitem ze
hry.
Poděkování
Rád bych poděkoval celému organizačnímu
týmu, který fungoval úžasně od samého začátku,
Denče Šimanů za fotodokumentaci, samozřejmě
hráčům, bez kterých by akce nešla vůbec
uspořádat, dále médiím, jenž nás tak hezky
propagovaly, za mediální partnerství díky
časopisu Keltoviny v čele s Martinem Štullou
a poslední avšak neméně důležité poděkování
patří testerům, kteří nám pomohli šifry vyzkoušet
a udělat jejich rozbor.
Menší statistika:
Přihlášených týmů
Startujících týmů:
Všechny šifry došlo týmů:
Vzdalo:
Počet účastníků:
Počet organizátorů:
25
23
3
4
85
5
Unikátních návštěvníků na webu
za období 27. 9. - 3. 11. 2013: 1618
www.sifrock.cz
Jak mi Martin Štulla po akci napsal: „Poslední
krok je hotov… Tradice započala…“
5
A měl pravdu.
Jihočeskou krajinou
Tomáš Fiala
doplňující informace použity z Jízdní řád 2012
Již v předminulém článku jsem se zmínil o tom, že existují „krajské“ jízdenky za výhodné ceny.
Lednový výlet po Středních Čechách byl velmi úspěšný, ale Česká republika spoustu krajů, které
rozhodně stojí za to navštívit. Proto jsme se domluvili se spolužákem, že se vydáme trochu jižněji, a sice
do okolí Českých Budějovic.
Ráno jsme si museli přivstat, jeli jsme totiž hned prvním vlakem. Z Třebíče jsem vyrazil ve 4:15
a kamarád si přisedl o čtvrt hodiny později v Okříškách. Hned v prvním vlaku mě potkala smůla – nechal
jsem tam bundu, což jsem ovšem zjistil až o hezkou chvíli později. Naštěstí byl před námi poměrně teplý
den, takže mi bohatě postačila mikina. A s bundou jsem se díky nějakému obětavému a čestnému
zaměstnanci setkal zase večer v Jihlavě.
Dále jsme pokračovali osobním vlakem do Horní Cerekve a Tábora – takovýchto přímých vlaků jezdí
opravu málo. Seděli jsme v motorovém voze 814 zvaném Regionova, který v současné době zná alespoň
od vidění snad každý, kdo používá pravidelně ke svým cestám železnici.
Na chvíli bych se mohl zastavit u tratě Horní Cerekev – Tábor, která prošla před nějakým časem (svým
způsobem by se dalo dokonce říci, že už je to dlouho) výraznou modernizací. Výsledkem této
modernizace jsou především úspory v nákladech na personál. Ze stanic totiž zmizeli výpravčí a provoz
je řízen na dálku. Jediná stanice, kde to „žije“, je Pelhřimov.
Dojeli jsme do Tábora a rychle jsme nafotili to, co stálo ve stanici. A potom už jsme pospíchali na
autobus. V úseku Tábor – Slapy totiž probíhala velký výluka kvůli výměně mostu. My jsme však byli rádi
– normálně totiž jezdily do Bechyně rovněž Regionovy. A řekněte sami, jezdit po nejstarší elektrifikované
trati motorákem, to je ostuda. Ale díky výluce byly povolány do služby elektrické lokomotivy řady 113
s vozy řady Bt. Je sice pravda, že na každé soupravě byl nasazen jen jeden vůz, ale skutečně to stálo za to.
Největším zážitkem pak byla jízda přes „Bechyňskou duhu“, což je nádherný vysoký most přes Lužnici,
po kterém jezdí společně auta i vlaky. V praxi to pak vypadá, jako by vlaky uměly jezdit i po asfaltu.
A protože jsme měli v Bechyni zhruba hodinovou pauzu, vydali jsme se na most i pěšky – samozřejmě
až poté, co jsme fotograficky zdokumentovali objíždění soupravy v Bechyni. Oba jsme byli nadšení!
Zpáteční cesta už nás v podstatě neměla čím překvapit, ale na druhou stranu jsme aspoň už věděli, kde
se máme na co zajímavého soustředit. Do Tábora jsme opět museli využít autobus, ale zpoždění jsme
naštěstí žádné neschytali. Potom nás opět čekalo nekonečné kolíbání v Regionově, rozhodli jsme si totiž
projet lokálku Tábor – Ražice. I ona má svá kouzla,
ale z relativně moderního motoráku to člověk asi
nedokáže pořádně ocenit… Už z Tábora navíc jelo
dost lidí, takže jsme se spíše nudili.
V Ražicích nás dostihla další mrzutost. Rychlík,
kterým jsme se hodlali dostat do Strakonic, měl
ohlášeno asi deset minut zpoždění. Nevadilo by nám
to, kdybychom neměli v plánu ostrý přestup na jednu
z nejzajímavějších jihočeských lokálek. Rychle jsem
dal dohromady náhradní variantu, sice jistější, ale
to bychom se té lokálce úplně vyhnuli. Rozhodli jsme
foto: Tomáš Fiala
se proto zariskovat.
6
A podařilo se! Takže jsme například projeli zastávkou
Hoštice u Volyně. Pokud je vám tento název povědomý, pak foto: Tomáš Fiala
jste asi viděli trilogii Slunce, seno,…, která se odehrává právě
v těch místech. Seděli jsme v malém přívěsném voze, který byl
ze Strakonic pěkně plný, ale lidé postupně vystupovali a skoro
nikdo nepřistupoval. A tak se stalo, že na nejzajímavějším
úseku, při stoupání na Kubovu Huť, jsme zůstali ve vagóně
úplně sami. Vypadalo to, že vystoupáme až do oblak, terén se
stále zvedal a motorák musel zabírat ze všech sil.
Samotná stanice Kubova Huť je nejvýše položenou železniční
stanicí v České republice, na nádražní budově je uveden údaj
foto: Tomáš Fiala
995 m. n m. Skutečnost je o pět metrů nižší, nejvyšší místo,
ve kterém se stoupání láme, je o kus dál na trati.
Potom už jsme se dostali přes Lenoru do Volar, kde je mj.
depo. V něm jsou umístěny především motorové vozy různých
řad, ale v menší míře též dieselové lokomotivy.
Následujícím vlakem jsme jeli jen kousíček, do Černého Kříže,
kde nás opět čekala Regionova. A opět jsme v ní seděli pěkně
dlouho, cesta kolem Lipna do Českých Budějovic se pěkně vleče. Výhled však stojí za to, koleje vedou
v jednom úseku hned po břehu přehrady.
V Horní Plané jsme na chvilku vystoupili z vlaku, čekali jsme totiž na křižování. A mohli jsme si tak
vyfotit jak pěkně zmodernizovanou stanici, tak lokomotivu řady 749, která už je v dnešní době mimo
provoz a v čele vlaku se skoro jistě již nikdy neobjeví. Krátce po uskutečnění našeho výletu totiž řada 749
přestala v osobní dopravě na jihu Čech působit.
Další křižování nás čekalo za hodinu v Českém Krumlově, tentokráte už bohužel tolik zajímavé nebylo.
A potom se konečně přiblížily České Budějovice. Fascinoval nás pohled na depo, které je z okna celé
vidět. Tolik lokomotiv pohromadě! Ale ani jsme nemohli fotit, protože ve vlaku bylo hrozné množství lidí
a strana směrem k depu byla úplně obsazená (my seděli naproti přes uličku).
Cesta z Českých Budějovic by se dala považovat za méně zajímavou. Rychlíkem do Tábora
a Regionovou do Jihlavy… Jenže – u Horní Cerekve začalo všechno vypadat nějak nebezpečně. Nejprve
se něco porouchalo u podvozku, takže jsme stáli v Horní Cerekvi déle, než stanovuje jízdní řád. Naštěstí
byla závada nakonec nějak provizorně zajištěna a mohli jsme pokračovat.
Úplný kousíček od Jihlavy se nachází Rantířov. A zde nás potkala další nepříjemnost. Vlakem jeho
v tuto pozdní hodinu (kolem desáté večer) minimum lidí, seděli jsme proto s kamarádem sami v oddíle.
A v Rantířově k nám nastoupila asi desetičlenná
parta namol opilých lidí. Zde je nutno podotknout,
že jsme museli obdivovat průvodčího, který nejen
že z nich dostal jízdenku, ale ještě s úsměvem na
tváři vyhovoval jejich požadavkům typu razítko
na břicho!
V Jihlavě jsme měli skoro hodinu pauzu, takže
jsem se zeptal na pokladně, zda neví něco o mé
bundě. A jak už jsem se zmínil na začátku,
dopadlo to dobře. V půl dvanácté jsem proto už
opět procházel Třebíčí a vracel jsem se unavený foto: Tomáš Fiala
ku domovu. Unavený, ale naprosto spokojený!
7
Historie rodea – 1. díl
Martin Štulla
upraveno ze stránek PRORODEO
Historie rodea od prvopočátků až po vznik moderního západního rodea…
Santa Fe v Novém Mexiku si nárokuje první rodeo založené
na základě dopisu z roku 1847, napsaného kapitánem Maynem
Reidem ze Santa Fe kamarádovi do Irska: „V tuto roční dobu
dobytkáři mají takzvané shromažďování, kdy značkují telata
a vybírají vykrmené kusy, které jsou odvedeny na trh stovky mil
daleko. Toto shromažďování je pro kovboje skvělým časem. Soutěží
mezi sebou v lasování a házení, mají zde koňské dostihy a whiskey
a vína. Za jasných nocí se v ulicích tančí.“ Z jiných zdrojů lze zase
vyčíst, že první organizované rodeo se pořádalo v Cheyenne
ve Wyomingu v roce 1872 po Americké občanské válce. Prescott
v Arizoně zase tvrdí, že jim bylo poctou pořádat první profesionální
rodeo, když vybírali startovné a rozdávali trofeje v roce 1888…
foto: prorodeo.cz
Rodeo vyzdvihuje svůj obraz hrdiny Západu a vznik ryze americké záležitosti. Ve skutečnosti má své
základy v praktikách španělských rančerů a jejich mexických rančovních pomocníků (vaqueros), jakési
směsi hlídání dobytka a býčích zápasů, které se datují zpět až k dobyvatelům Ameriky do 16.století.
Rodeo původně nebylo sportovní událostí, ale součástí dobytkářského života v oblastech se španělským
vlivem. Pracovní rodeo se udrželo v některých částech amerického jihozápadu i po americko-mexické
válce. Ve skutečnosti se rodeo stalo natolik důležité, že v Kalifornii získalo dokonce právní status: Zákon
pro regulaci rodeí (3. dubna 1851)
„Každý majitel dobytčí farmy je povinen jednou ročně uspořádat jedno rodeo uvnitř hranic svého ranče,
a to v době od prvního dubna do třicátého prvního července v okresech San Luise Obispo, Santa Barbara
a San Diego; v ostatních okresech od prvního dne března do třicátého prvního dne srpna…za účelem
setkání zainteresovaných osob a roztřídění jejich dobytka, který jim patří.“
„Třetí týden v únoru jsem se stal svědkem jednoho z nejzajímavějších setkání v rancheros stylu, který
jsem kdy zažil. Bylo to typické rodeo trvající dva nebo tři dny, pořádané za účelem roztřídění a seskupení
dobytka a koní, konající se na pozemcích Williama Workmana na ranči La Peunte. Přesněji řečeno, rodeo
netrvalo déle než dva dny, protože dobytek, který měl být roztříděn a označen, musel být odstaven
od obvyklého krmení, takže práce musela být odvedena rychle. Pod vedením Soudce plání – při této
příležitosti nažehlený kavalír Don Felipe Lugo – byl dobytek prohlédnut, rozdělen a označkován nebo
přeznačkován horkým železem (většinou písmenem nebo zvláštním monogramem), které muselo být
řádně zaregistrováno u soudu a chráněno certifikátem v okresních záznamech. Nikdy jsem neviděl
vybranějšího horsemanshipu než právě na této akci u těch, jejichž úkolem bylo vybrat dobytče, chytit
do lasa jeho hlavu nebo nohu. A přestože většinou neminuli, jejich nadšení bylo vždy obrovské, když
některý vaquero položil svou oběť. Mezi hosty byla většina známých a bohatých rančerů se svými
sloužícími, kteří se jako společnost těšili z proslavené pohostinnosti Workmanů. Kromě práce s tříděním
tak obrovského množství smíšeného dobytka v co nejkratším čase tuto akci činila také výjimečnou
obdivuhodná, až ohromující schopnost jezdců kontrolovat svá zvířata; lasování nebyla jejich jediná silná
stránka. Vaquero za starých časů byl chytrý horseman okolo koní, především těch bronco (často chybně
psané jako broncho) někdy mustangů, někdy indiánských koní. Ze stáda, kde ani jeden kus nikdy nebyl
osedlán, vaquero zalasoval jednoho, nandal mu ohlávku a oslepil ho pruhem látky širokým nějakých
8
10 až 15 centimetrů přes oči a připevněným k ohlávce. Pak na bronco rychle naskočil a strhnul tento pruh
látky. Kůň, který nikdy nezažil omezení a neučil se disciplíně, vyhazoval a kopal přes čtvrt míle, se pak
zastavil jen proto, že byl vyčerpaný. Pouze s občasným případem zranění se tak vaquero podařilo téměř
bez výjimky mustanga obsednout během tří až čtyř dnů. Tento malý mexický koník, možná ne tak
elegantní jako jeho americký bratr, byl známý svou vytrvalostí a pokud to bylo potřeba, mohl cválat
od rána do večera bez známek vážnějšího vyčerpání. Když mluvíme o zručnosti, mohl bych ještě dodat,
že původní kalifornští vaqueros své dovednosti pěkně předváděli i ve městě. Útěky, částečně z důvodu
nedostatku uvazovacích míst stejně tak jako z nedbalosti, byly na denním pořádku a dovedný horseman,
který se vyskytoval poblíž, vyděšeného koně předstihnul a zalasoval ještě předtím než se mohl někde
vážně poranit.“
Jednou z aktivit, které byly dovezeny Španěly a byly začleněny jako součást sportovního rodea, je Bull
riding. Další byl Bull wrestling, který se skládal ze skolení dobytčete k zemi tím, že ho jezdec dojel,
chytnul za ocas a přetočil ho k zemi. Bull wrestling byl součástí starověké tradice v celém starověkém
Středomoří včetně Španělska. Staří Kréťané praktikovali skok přes býka, jízdu na býku a složení býka.
Bull wrestling mohl být jedním z olympijských sportů starověkého Řecka. Soutěže se šířily
místokrálovstvím Nové Španělsko a v 19. století se na ně dalo narazit na trzích, závodištích, fiestách
a slavnostech v jihozápadních oblastech, které dnes zahrnují i Spojené státy. Nicméně tyto soutěže, stejně
jako lasování, ježdění a závodění, nikdy nepřitahovali přívržence z řad anglosaských kovbojů nebo
diváků. Jsou ale jedněmi z nejoblíbenějších součástí charready, typu rodea, které vzniklo v mexickém
státě Jalisco.
Disciplína Steer wrestling (Bull wrestling) by se možná vůbec nestala součástí amerického rodea, nebýt
jednoho černého kovboje z Texasu, který se jmenoval Bill Pickett a který si vytvořil svůj vlastní styl
pokládání dobytka. Skočil ze svého koně na záda býčka, kousnul ho do horního pysku a srazil ho k zemi
chytnutím za rohy. Předváděl tento styl v představeních na místních trzích a rodeích ve středním Texasu,
kde ho objevil agent, který ho přihlásil na výstavu Cheyenne Frontier Days v roce 1904. To Billovi
vyneslo kontrakt se slavným Rančem 101 v Oklahomě a poté cestoval s Wild West show, s kterou strávil
řadu let představeními ve Státech a v zahraničí.Pickett přilákal mnoho napodobovatelů, kteří
se objevovali na rodeích a Wild West představeních, a brzy jich bylo tolik, že stálo zato uspořádat pro ně
soutěž. První ženský bulldogger se objevil v roce 1913, když tento výkon předváděla velká šampionka
v trikové a bronco jízdě Tillie Baldwin.
foto: prorodeo.cz
Ženská soutěž v bulldoggingu se nicméně nikdy neprosadila. Kovbojové
ovšem tento sport přijali s nadšením – i když bez kousání do horního pysku
– a když byly ustanoveny pravidla steer wrestlingu, stal se jednou
ze standardních disciplín. Dvě síně slávy uznávají Billa Picketta jako
jediného vynálezce bulldoggingu. Je to jediná disciplína, jejíž vznik
je připisován jednotlivci.
Rodeo jako takové vzniklo po Texaské revoluci a americko-mexické válce, když se anglosaští
kovbojové naučili dovednosti, slovníku a převzali vybavení a sport jako takový od vaqueros. Soutěže
ranče proti ranči se postupně rozrůstaly; disciplíny bull riding, bronco riding a roping se začaly objevovat
na závodních dráhách, trzích a slavnostech všeho druhu. William F. Cody (Buffalo Bill) založil první
hlavní rodeo akci Wild West show v North Platee v Nebrasce v roce 1882. Na základě tohoto úspěšného
konceptu Cody začal jezdit se svou Wild West show a ostatní organizátory nechal pořádat to, co se dnes
stalo profesionálním rodeem. Rodea a Wild West show koexistovaly dlouho pospolu a zaměstnávaly
ty samé hvězdy, které vydělávaly na přetrvávajícím kouzlu mytického Západu. Ženy se k Wild West
show a k soutěžím připojily v 90.letech 19.století a jejich účast se rozšiřovala s tím, jak se obě akce
rozšiřovaly geograficky. Ochránci práv zvířat se na rodeo začali zaměřovat již od jeho začátků a od té
doby své aktivity prosazují s větším či menším úspěchem.
Pokračování příště…
9
Co se tak svítí v Betlémě
Věra Melicharová
zdroj: www.taborradost.cz
1. Co se tak svítí v Betlémě,
jaké to znamení,
v noci že andělé velebně
na nebi zpívají?
Dítě se nám narodilo
krásné, sličné, spanilé.
2. Ó, jak dnes moc Boží divná
nám se ukázala,
neboť jej matka blažená
Maria porodila.
Překrásného nám synáčka
dala v noční hodině.
R:
R: Děkujeme mu s radostí,
že k nám přišel z výsosti,
aby nás vykoupil
foto: Věra Melicharová
3.V maličkém městě Betlémě
leží to děťátko,
zahřívají nemluvňátko
volek a oslátko.
Plenkami jest ovinuté,
leží v jeslích na seně.
10
ADVENTNÍ ČAS
Pavla Stejskalová
upraveno ze stránek wikipedia.cz
Advent (z lat. adventus příchod) je začátek liturgického roku a přípravou na Vánoce. V teologickém
smyslu se advent vyznačuje dvojím očekáváním – slavnosti narození Ježíše Krista a jeho druhého
příchodu na konci času.
Advent v církevním kalendáři
Advent začíná první nedělí adventní, tedy neděli mezi 27. listopadem a 3. prosincem. Konec adventu
pak představuje západ slunce Štědrého večera. Liturgickou barvou je fialová. Třetí neděle adventní
se nazývá Gaudete a v liturgii je dovoleno užít barvu růžovou.
Pravoslavná církev dodržuje až dodnes šestitýdenní advent, který trvá od 15. listopadu do 24. prosince,
a to jako období postu. U pravoslavných advent není začátkem církevního roku. Na Východě začíná
církevní rok už 1. září.
V západní tradici je advent také dobou zklidnění. Odpovídalo to životnímu stylu našich předků
za dlouhých prosincových nocí. Dnes je však advent komerčně využíván, a proto o něm jako o době
ztišení lze mluvit jen v prostředí křesťanských tradic. Výrazným symbolem adventu je adventní věnec
ozdobený čtyřmi svícemi podle počtu adventních nedělí. Děti otevírají obvykle adventní kalendář.
Česká hudební tradice se může pochlubit výjimečným počtem kvalitních adventních písní. Uplatňují
se zejména při jitřních mariánských mších zvaných roráty.
Adventní neděle
V současnosti se jednotlivé adventní neděle označují jako železná,
bronzová, stříbrná a zlatá. Toto označení je čistě komerční a nemá nic
společného s křesťanskou tradicí. Cílem tohoto označení je pouze
povzbudit komerční pojetí Vánoc a podpořit zákazníky v nakupování
vánočních dárků a potravin. O těchto nedělích mají obchodníci obvykle
prodlouženou otevírací dobu.
Adventní kalendář
Je zvláštní druh kalendáře ukazující 24 dní spojených s křesťanskými
Vánocemi a dobou adventu. Kalendář slouží k odpočítávání dnů adventu
ke Štědrému dnu. Rozšířená je papírová verze, ve které se nachází
24 políček vyplněných malou sladkostí, často čokoládou různého tvaru.
Adventní věnec
Je tradiční symbol západní církve sloužící k symbolickému odpočítávání čtyř týdnů adventu. Obvykle
má podobu věnce ze jehličnatých větví ozdobeného 4 svícemi. Každou adventní neděli se zapaluje další
svíčka. Svíček může být ale i více, v závislosti na zvyklostech a trendech. Svíce mohou být různě vysoké,
různých barev, symetricky, nebo asymetricky rozmístěné. Zdobené věnce bez svíček, které jsou také
nazývány adventní věnce jsou používány k ozdobení vchodových dveří. Klasické adventní věnce byly
zavěšované na stuhách, v posledních letech (počátek 21. století) je nahradily věnce, které se kladou přímo
na svátečně upravený stůl.
Advent má v křesťanské symbolice zvláštní význam, zahajuje nový liturgický rok.
11
Formy adventního věnce
Adventní věnce se liší v tradičních barvách i v počtu svíček. Tato pravidla jsou velice úzce spojena
s použitím a smyslem věnce, a proto jsou do značné míry rozhodující. Dále se technické provedení může
lišit umístěním buď na stůl, nebo zavěšením na stuhy pod strop. Jako adventní věnce (bez svíček) jsou
označovány i věnce vyvěšované na dveře nebo na zeď v období adventu.
Symbolika
Rozsvícení svící na adventním věnci nepřímo navazuje na židovskou tradici starou 2000 let - na slavení
svátků světel zvaných Chanuka. Na židovských chanukových svícnech se rozsvěcuje postupně osm světel.
Některé zdroje ale odkazují i na starý germánský zvyk zapalování uprostřed zimy ohně v zeleném kruhu,
který byl symbolem slunce.
Adventní věnec je vykládán jako symbolika Kristova kříže a ve vztahu ke čtyřem světovým stranám
jako jeho požehnání na každou světovou stranu. Tato symbolika ustupuje pro neznalost křesťanství
s moderními adventními věnci, na které se svíčky umisťují libovolně a i jejich počet je různý (šest i tři).
Čtyři svíčky symbolizují čtyři týdny, jež předcházejí Vánocům. Jejich světlo Krista, který je světlem světa
ozařující plamenem lásky každého člověka. Řekl totiž: "Já jsem světlo světa; kdo mě následuje, nebude
chodit ve tmě, ale bude mít světlo života." (Jan 8, 12) Podle jiných výkladů byl věnec vždy
(od románských dob) určen vítězi, tímto vítězem nad temnotou je podle křesťanské víry Ježíš, jehož
narození je v adventu očekáváno.
Existuje více výkladů i u křesťanské symboliky adventního věnce. Symbolika věnce je odvozena
od atributů přikládaných božským bytostem, nebo atributů předpokládaných u Boha a bytostí v Bibli.
Fialová a zelená, barvy, v kterých bývá adventní věnec zobrazován, jsou sekulární vánoční barvy. I když
pocházejí ze starší evropské praxe, používání jehličnanů a cesmíny symbolizuje pokračování života
(po smrti) a naděje, na Kristovo narození.
Z předkřesťanských dob připomínají adventní věnec dva zvyky. V zimním období nosili lidé do svých
příbytků čerstvé zelené větve a tím poskytovali příjemné bydlení dobrým duchům. Holé věnce ze slámy
odháněly zlé duchy a tím zajišťovaly požehnání.
Je tradicí, že na adventním věnci svíčky jsou vždy zapalovány proti směru hodinových ručiček.
Svíčky podle křesťanské tradice
Světlo - akumulace světla, postupné zapálení většího množství svíček
je výrazem rostoucího toužebného očekávání narození Ježíše Krista, který
je v křesťanské víře Spasitelem, Vyvoleným. V bohoslužbách se často objevuje
výraz, fráze „na jehož příchod čekáme“. Druhý příchod Ježíše Krista ovšem
pro většinou křesťanů znamená konec světa, Apokalypsu (nejspíše zničení
života na planetě mystickými bytostmi) a Poslední soud (rozsouzení
vzkříšených mrtvých k věčnému zatracení, nebo pro život věčný). Ježíš bývá
také nazýván světlo světa.
foto: Pavla Stejskalová
Symbolika kruhu u základu adventního věnce
Kruhový věnec představuje Boží věčnost a jednotu (lze také chápat jako jednotu trojjediného Boha),
vzkříšení a věčný život. Stálezelené rostliny jsou symbolem života jako takového, nezničitelnosti, stálosti
ve víře a také věčnosti.
Pět svíček
Existuje více variant adventního věnce, zřejmě nejpoužívanější obdobou klasického vzoru je adventní
věnec zahrnující pátou bílou svíčku ve středu věnce jako symbol Panny Marie, Vánoc, nebo často také
jako symbol samotného Ježíše Krista. Někdy bývá nazývána jako "Kristova svíčka." Ta může být zapálena
na Štědrý den a Boží hod vánoční. Bílá je tradiční sváteční barva v Západní Evropě. Čtyři červené svíčky
s jednou bílou ve středu je pravděpodobně nejčastější uspořádání adventního věnce u protestantských
církví v Británii. Bílá barva reprezentuje duchovní čistotu, Ježíše Krista a jeho Matku Pannu Marii.
Kristus i Maria je bez hříchu, neposkvrněný, čistý Spasitel. Je zdůrazňováno, že ti, kteří přijmou Ježíše
Krista, jako Spasitele se podle křesťanské symboliky umyjí ze svých hříchů a učiní se tak bělejšími než
sníh.
12
Svíčky - názvy a barvy
Mimo různícího se počtu svíček (čtyři, pět i více) jsou použity i svíčky různých barev, podle symboliky.
Kromě čtyř fialových, nebo červených svíček se používá další klasický vzor tři fialové svíčky a jednu
růžová svíčka. Ve středu věnce může být podle dalšího tradičního modelu také bílá svíčka. Jako celek,
tyto svíčky představují příchod světla Kristova do světa, nebo Ježíše Krista na svět. Existuje ovšem i další
množství barevných variant, z nichž některé jsou dosti rozšířené, ale vycházejí z neznalosti křesťanských
symbolů.
Barvy adventních svíček
V katolické církvi jsou nejoblíbenější barvy adventních svíček fialová a růžová. Historicky je podle
křesťanské liturgie hlavní barva adventu fialová. Je to barva důstojnosti, pokání a půstu, stejně jako barva
přivítání příchodu Krále (Ježíše Krista na svět). Fialová je také barvou utrpení během postní doby
a velikonočního týdne. Je poukazováno na významnou souvislost mezi narozením Ježíše a jeho smrtí
(obětoval se za lidstvo). Aby dodával důrazu odkaz Vánoc jako oslavy narození Ježíše (narodil se,
aby trpěl pro hříchy lidstva) a utrpení Ježíše Krista (především při ukřižování) byl původně advent doba
pokání a půstu. V nedávné době však u oslavy Adventu došlo k změně výkladu a v některých církvích byl
nahrazen důrazem na naději a očekávání. Změnou výkladu a barvy svící není však omezen a odsunut
důraz na pokání v tomto období. Se zaměřením na advent nebo příchod Ježíše, je v souvislosti
se symbolikou adventu a zapalování svící vyzdvihována příprava na druhý příchod Ježíše.
V západní katolické církvi se fialová barva používá ve třech ze čtyř adventních nedělí. Na třetí adventní
neděli nadchází čas radosti, že půst je skoro u konce V některých tradicích se růžová svíčka nazývá
Gaudete, podle latinského slova pro "radujte se" (podle vstupní antifony-modlitby z listu apoštola Pavla
Filipanům: "Radujte se stále v Pánu, opakuji, radujte se! Pán je blízko!“). Přechod od fialové do růžové
barvy na třetí neděli adventní svíčky upozorňuje na sváteční atmosféru blížící se oslavy. V mnoha
kostelech třetí neděle zůstává označena růžovou barvou. Barvy jsou podle barvy liturgických rouch:
liturgická barva adventu je fialová, růžová na třetí neděli adventní.
V protestantských církvích je obvyklejší
použít čtyři červené svíčky. Červená
je používána jako tradiční vánoční barva,
symbolizující radost, srdce, Krista, důstojnost,
vítězství bohatství, štěstí a krev.
Většina protestantských církví nyní používá
modrou barvu k rozlišení období adventu
od postní doby a tedy na adventním věnci
je fialová barva nahrazena modrou. Modrá
je někdy používána jako symbol královské
hodnosti. Některé kostely používají modrou
jako symbol noční oblohu, očekávání blížícího
příchodu krále, Ježíše Krista na svět, nebo jako
symbol vody Genesis, počátek nového
stvoření. Některé kostely, včetně některých
katolických kostelů, zachovávají tradiční
použití fialové. Takové současné použití dvou
barev poskytuje dojem harmonického souladu
mezi fialovou a modrou.
S přechodem na modrou barvu adventu v nekatolických církvích si některé církve zachovaly mezi
barvami svíček na adventním věnci růžovou barvu, ale použily ho na čtvrtou neděli adventní. Ta je stále
spojena se vzájemností, ale je někdy používána jako vyvrcholení sezony adventu, jako poslední neděle
před Vánocemi.
13
Hříchy pro pátera Knoxe,
Hříchy pro diváky detektivek
Martin Štulla
upraveno a zkráceno z čsfd.cz, fdb.cz, českátelevize.cz
Televizní seriál z roku 1992 „Hříchy pro pátera Knoxe“ byl na svou dobu docela neobvyklý
projekt, i když…i když tak zcela neobvyklý také ne, jelikož byl vysílán živě a tvůrci se tak přenesli
o nějaké to desetiletí zpět, do doby 50. let, kdy ČST začala vysílat a záznam v té době ještě
neexistoval, tzn. že veškeré inscenace musely být vysílány „naživo“. V roce 1992 byl spuštěn tento
seriál, který se svou technickou koncepcí vrací do počátku televize a svým způsobem se tak stává jedním
ze zcela prvních interaktivních novodobých projektů. Částečným předchůdcem byl již v 80. letech seriál
„Rozpaky kuchaře Svatopluka“, kde si o konci každého dílu mohli rozhodnout sami diváci, tehdy formou
„hlasování“ prostřednictvím elektráren (dle intenzity nasvěcování a zhasínání elektrické energie
v domácnostech). Hrané scény byly předtočené, zatímco u „Hříchů“ bylo vše skutečně vysíláno naživo.
A jak tedy vše probíhalo? Tvůrci vycházeli ze stejnojmenné povídkové knihy Josefa
Škvoreckého. Jde o deset různých vyprávění s detektivním podtextem, kde spojnicí
mezi jednotlivými příběhy je barová zpěvačka Eva Adamová (v podání své
„skorojmenovkyně“ Zlaty Adamovské). Je to ona, která výraznou měrou zasahuje
do dění aktuálního příběhu a detektivem – amatérem, jenž má lví podíl na vyřešení
každého případu. Ale proč jde o „hříchy“? Těmi hříchy je myšleno porušení
detektivního desatera, kterak mají vypadat správné detektivky. Deset zásad sepsal
Msgre. Ronald Arbuthnott Knox (1888 – 1957), anglický katolický kněz a autor
foto: Česká televize
detektivních příběhů.
Těchto deset zásad tedy zní:
1. Zločinec musí být někdo, o němž je zmínka brzo na začátku příběhu.
2. Všechny nadpřirozené nebo nepřirozené faktory jsou zcela vyloučeny.
3. Není přípustná víc než jedna tajná místnost nebo tajná chodba; i ta je přípustná pouze tehdy, odehrává-li
se děj ve stavbě, kde lze takové zařízení předpokládat.
4. Nesmí být použito žádného „dosud neobjeveného“ jedu ani přístrojů a metod, které vyžadují dlouhého
vědeckého vysvětlování na konci příběhu.
5. V příběhu nesmí vystupovat žádný Číňan. (Tohle není projev rasismu dobrého pátera, jen výraz dobové
averze proti nejzprofanovanější rekvizitě šestákových detektivek.)
6. K řešení nesmí detektivovi dopomoci náhoda, ani nesmí být veden nevysvětlitelnou intuicí.
7. Pachatelem nesmí být sám detektiv.
8. Detektiv nesmí odkrýt žádnou stopu, aniž ji hned odhalí také čtenáři.
9. Duchem chudý přítel detektivův, jeho Watson, nesmí zatajit žádné myšlenky, které se mu honí v hlavě;
musí mít inteligenci mírně, ale jen velmi mírně podprůměrnou.
10. Nesmí se vyskytovat dvojčata nebo dvojníci.
Průvodkyní ve studiu byla televizní hlasatelka Marta Skarlandtová. Ta „odstartovala“ odvíjení se příběhu,
který v určitý moment zastavil sám pan režisér – Dušan Klein. Proč? Inu proto, že diváci viděli příběh
a také už měli dostatek indicií, aby odhalili pachatele daného případu. Nastal určený čas, během něhož
diváci do studia volali a sdělovali své tipy na pachatele. Po uplynutí dané doby nastal tzv. „dovětek“, kdy
bylo divákům předloženo rozuzlení příběhu. Pachatel byl tedy odhalen, ale stále ještě nebylo prozrazeno,
jaké pravidlo pátera Knoxe bylo porušeno. To byla totiž další soutěž pro diváky, tentokrát již formou
korespondenčních lístků. Ze zaslaných správných odpovědí byli v mezidobí mezi vysíláním jednotlivých
14
detektivek vylosováni diváci, kteří byli přizváni na natáčení dalšího dílu
a vždy jeden z nich byl maskéry šikovně upraven a přeměněn na epizodní
postavičku příběhu. Aby diváci opravdu věřili, že se jedná o živý přenos, byla
často jako kulisa včleněna do příběhu nějaká skutečná probíhající událost –
např. sportovní přenos na druhém televizním kanále apod.
„Hříchy pro pátera Knoxe“ byly vysílány jednou měsíčně, od ledna do června
a dále pak od září do prosince v roce 1992. Zlata Adamovská, známá dabérka
a herečka, sama nazpívala v rámci své role písně provázející tento seriál.
foto: Česká televize
V roce 1995 se na televizní obrazovky se vrací druhá desítka oblíbených kriminálních případů, další
cyklus Hříchů, nikoliv však už pro pátera Knoxe, ale pro diváky detektivek. Režisérskou taktovku
opět svírá Dušan Klein, v roli detektiva "v sukních" zasahuje Dagmar Veškrnová. Rovněž i v této
sérii se diváci mohou stát detektivy "amatéry", ověřit si při rekapitulaci událostí v závěru svůj
odhad a tipovat, kdo je pachatelem.
I zde byla hlavní postavou žena – tzv. „detektiv amatér“, kterou v první sérii hrála Zlata Adamovská.
Ovšem v roce 1995 byla tato herečka těhotná a tak bylo třeba najít náhradnici, která by se zhostila toho
něžného i rozhodného prvku v seriálu zároveň. Volba padla na Dagmar Veškrnovou. Seriálová zpěvačka
Dáša se stala průvodkyní novým detektivním seriálem, který byl již koncipován jako „položivé“ vysílání.
Vlastní případ byl předtočen. V klíčovém okamžiku došlo k zastavení obrazu a divák se ocitl ve studiu,
kde byla samozřejmě Dagmar. Byla položena otázka a cesta k pachateli. Diváci mohli hlasovat
a po ukončení hlasování jsme mohli vidět zbytek příběhu s často nečekaným rozuzlením.
Seriál tvoří deset detektivních povídek.
Můj první potlach – díl první
Vojta „Kiďák“ Tomáško
autorská tvorba
Naše bláznivá rodina, má toulání v krvi a nejde s tím dělat vůbec nic.
Patrně to zavinila některá z prababiček, když podlehla milostnému
tokání urostlého Asiata, který k nám přijel šířit východní kulturu
a náboženství, pomocí meče, ohně a násilí.
Můj děda se poprvé ocitl z domova, když mu bylo pět let. Při pasení
kozy-živitelky rodiny, se vyhoupl na kostnatý hřbet, chytil zvíře
za rohy a byl odnesen až do okresního města. Odtamtud byl i s kozou,
dopraven rakousko-uherským četníkem zpět do rodné vísky.
Časem se oženil a usadil, ale přesto ho občas popadla „toulavá“
a potom jeho kroky vedly od města k městu, od hospůdky k hospůdce, foto: Vojta „Kiďák“ Tomáško
což babička nesla velice nelibě. Ale i ona se občas zatoulala při sběru
léčivých bylinek a nejednou musela přespat v hájence nadlesního. Což zasevelice nelibě nesl dědeček
a hajného zmlátil na mysliveckém bále čaganem. A natruc se stal pytlákem. Ale potom dědeček babičce
odpustil, ona odpustila jemu, po čase mi zplodili otce a spokojeně žili až do smrti.
Jenže můj otec, snad ani jako by nebyl náš. Nikdy mu v žilách nebouřila krev, když jarní vítr přinášel
vůni dálek. Neměl v očích odlesk nebe, když táhnou divoké kačeny, nenasával to zvláštní vábení
kouřových signálů tuláckých ohňů, nikdy nesevřel v ruce imaginární toulavou hůl.
15
Pravda, nasával, ale pouze v začouzené knajpě „U lípy“ a odlesk v očích se mu občas měnil v rumový
zákal. Tuláckou hůl sice neměl, zato vlastnil těžkou sukovici, kterou neváhal použít, když měl pocit,
že jsem se mu moc nepovedl.
Na mě přišla „toulavá“ dost pozdě. To už jsem potají zkoušel kouřit a koukat po holkách. Na den, kdy
to všechno začalo, si vzpomínám, docela přesně.
Skončilo páteční vyučování a já vyletěl ze školy stejně jako spousta mých vrstevníků. Namísto domů
jsem však zamířil k řece, s tím, že si dám cigárko a v klidu vyvětrám mozek od zbytečných vědomostí.
Jenomže moje místečko pod vrbou bylo už obsazené. Tři postavy v zeleně strakatých košilích
se rozvalovaly na trávě a nostalgicky se pokoušely plivnout na starou ropuchu.
„Hej, nemáš náhodou sirky?“ povídá ten nejstarší, pak jsme si zapálili a seznámili se. Když mu podali
ruku, tak mi zarumplovali palcem, až jsem měl pocit, že mi ho chtějí vyvrátit. Neměl jsem ani páru,
že zalomení palce je tradiční trempský pozdrav. A už vůbec jsem netušil, že Šerif, Kulhavý Jimm a Ušatý
Torpédo, budou hrát v mém životě velkou roli.
Když jsme společně dokouřili pár vyklepaných Startek a konečně plivli na ropuchu, pozval mě Šerif,
abych večer přišel za nimi k ohni, že si uděláme takovou menší slezinu. Na rovinu jsem mu řekl,
že vnitřnosti nejím, ale k ohni přijdu a opeču si buřta. Šerif a Jimm padli smíchy do trávy, zatím co Ušatý
Torpédo třepal hlavou tak silně, až mu uši fackovaly tváře. Tak jsem se dozvěděl, že slezina není slezina,
ale že se tak říká menší sešlosti. Jako, že se lidi slezou a kecají a tak.
Večer se vydařil. Hvězdy padaly do řeky, březové dřevo vonělo a já získal tři parťáky a tušení,
že mě čekají nezapomenutelné zážitky.
Jednou o prázdninách přišel Jimm s nápadem, že v sobotu vyrazíme na nějaký poplach. Abych zase
nevypadal jako blbec, tak jsem mlčel, ale v duchu jsem si říkal, co tam budu dělat, když nejsem ani hasič
a zdaleka ne voják. Ještě, že jsem se neptal, za čas jsem se dozvěděl, že se neříká poplach, ale potlach.
Taková větší slezina. Víc lidí, větší oheň, větší sranda.
„Takže v sobotu v jednu před nádražím“, připomněl Jimm. „ Nezapomeň sbalit tele, deku, vezmi
si půllitry a něco na zub. Ahoj“
Poprvé v životě jsem byl rád, že máme malé hospodářství. Když rodiče odešli na pole okopávat řepu,
sbalil jsem otcovu prošívanou deku, z kredence vyndal dva půllitry a do tašky uložil pecen chleba, uzenou
kýtu a tři paličky česneku. Potom jsem ze stáje vyvedl malé telátko a vydal se k nádraží.
Šerifa, když mě spatřil, málem trefila mrtvice, zatím co Jimm s Torpédem předváděli něco velmi
podobného tanci svatého Víta. Nechápal jsem jejich veselí. Měl jsem všecko, co mi řekli a česnek navíc.
Když jsme dorazili na místo, kde se potlach konal, byla už tma a Velký vůz nad námi se usmíval, stejně
jako mí přátelé, kteří mě nejdříve donutili vrátit zvíře do stáje a půllitry do kredence. Cestu jsem
absolvoval v holínkách, jelikož vojenské boty, zvané půllitry jsme opravdu doma neměli.
Jen, co jsme se posadili, museli jsme si zase stoupnout, protože se všichni dali do sborového zpěvu
o tom, jak něčí vlajka letí vzhůru a starší, děsně fousatý chlápek s hořícím klackem se snažil zapálit
asi dvoumetrovou hranici smrkových polen. Moc mu to nešlo, a tak jsem mu chtěl nějak pomoct. Měl
jsem v tašce pro všechny případy i láhev otcovy osmdesátiprocentní pálenky z našeho švestkohradu. Polil
jsem spodní větve a škrtl sirkou.
Oheň se rozhořel takovou silou, že přední řady začaly doutnat a vzadu někdo tvrdil, že jsme narazili
na naftu a chytil zemní plyn. Chlápek, co chtěl původně zapálit hranici, tu stál jak solný sloup. Bez fousů
vypadal mnohem mladší. Než – li jsem mu to stačil oznámit, popadli mě dva vazouni a táhli k potoku.
Mumlali při tom něco o urážce ohně, šerifského kruhu, Manitua a kdo ví koho ještě. Od utopení mě
zachránil Jimm, když všem sdělil, že jsem na potlachu poprvé a ještě neznám trampské zákony. A když
jsem potom vybalil z tašky chleba, kýtu a česnek, bylo mi dovoleno zůstat.
U ohně se střídali kluci a holky s kytarama, zpívali o neznámých městech a o pasácích krav, co se jim
říká kovbojové a o jakési temně hučící Niagaře. Zpívali o holce, kterou nešťastný tulák hodlá, nevím proč,
zlíbat v kanoi a taky o tom, že velká voda odnesla trempům chatu, což mi přišlo líto.
Mezitím někdo vyprávěl děsně srandovní fóry, podali mi ešus s čajem, který voněl jehličím, pak se mi
zavřela víčka a hvězdy nade mnou věděly, že už jsem navždy chycený a spiklenecky pomrkávaly.
Prošívaná deka, plná malých dírek od jisker hřála a ve snu jsem slyšel, jakoby někdo říkal, že je fajn, když
ta moje prabába měla tenkrát slabou chvilku…
Pokračování příště…
16
Před ZOH 2014
Karel Halberštádt
Olympijská sezóna již některým
zimním sportům odstartovala, jiným
začne v nejbližších dnech. České
fanoušky samozřejmě zajímá, jak na
tom jsou čeští sportovci. Pojďme se
tedy krátce podívat, jak na tom čeští
reprezentanti v různých sportech jsou.
autorská tvorba
logo: www.olympic.cz
Šárka Záhrobská se vdala a touží po medaili ze Soči
Sen o medaili ze Soči má Šárka Strachová. Ta se provdala za svého trenéra a září štěstím, byť
ji v prvním závodě v Levi sfoukl vítr. Tam naopak bodovaným umístěním ukázala potenciál mladá
Martina Dubovská, koukat by měla další mladice Kateřina Pauláthová. Dobré výkony můžeme snad
očekávat i od mužů. Pokud se Ondřej Bank vyhne zraněním, mohl by atakovat v kombinaci medailové
příčky. Pěkné umístění v technických disciplínách vyhlížejí i Kryštof Krýzl a Filip Trejbal. Zajímavé bude
sledovat, jak si český tým povede v soutěži družstev, kde obvykle patříme k černým koňům.
Běžci na lyžích omladili týmy, lídrem opět Lukáš Bauer
Běžce na lyžích už tradičně povede do olympijské sezóny Lukáš Bauer, mezi ženami jasně vyčnívá zase
Eva Vrabcová. Oběma lídrům se v přípravě velmi dařilo, Vrabcová dokonce hlásí životní formu. Můžeme
se taky těšit na bronzovou štafetu z Vancouveru, neboť vše nasvědčuje tomu, že se Martin Koukal znovu
odskočí od dálkového běhu a doplní Bauera, Magála a Jakše. Pozor bychom si ale měli dávat i na
sprintery Razýma a Kožíška. Prvně jmenovaný dokonce uspěl v přípravném závodě na 10 kilometrů
a naznačil formu. Ženy mají zase naději opět sestavit štafetu. Ve sprintech by se mohla do širší světové
špičky adaptovat juniorka Karolína Grohová.
Skokan Jakub Janda snad našel na konci kariéry svou někdejší formu
Velmi pozitivně se v létě předváděli čeští skokani. Někdejší nejlepší skokan světa Jakub Janda ohlásil,
že po sezóně ukončí svou kariéru. A vypadá to, že zmobilizoval veškeré své síly a bude se chtít rozloučit
tím jediným, co mu v jeho sbírce chybí – olympijskou medailí. V LGP se Janda radoval i z výhry a tam,
kde startoval, patřil k naprosté špičce. Výborně se prezentovali i Jan Matura, Roman Koudelka, Čestmír
Kožíšek a Antonín Hájek, což dává šance i pro soutěž družstev. Češi pojedou do Ruska v šesti.
Medailové šance pro super rychlého sdruženáře Miroslava Dvořáka
V severské kombinaci jsme na minulé olympiádě spoléhali na Pavla Churavého, teď to bude Miroslav
Dvořák, kdo povede náš tým. Dvořák už delší dobu exceluje v běžeckých částech, v poslední sezóně
i dobře skákal, V letní GP ukázal, že si formu snad udržel. Zajímavé bude sledovat i výkony supertalentu
Tomáše Portyka, který je úřadujícím mládežnickým olympijským vítězem. V Soči bude sbírat důležité
zkušenosti.
Od biatlonistů můžeme očekávat galapředstavení
Biatlon se dere mezi nejpopulárnější české sporty a není se čemu divit. I v Soči budeme od biatlonistů
čekat velké věci. Gabriela Soukalová se zařadila v minulé sezóně mezi absolutní světovou špičku,
sekundovat by jí však mohla i Veronika Vítková. To mezi muži je daleko větší konkurence. Z tria Ondřej
17
Moravec, Michal Šlesingr a Jaroslav Soukup může
prakticky kdokoliv promluvit do medailových bojů.
Zraky českých fanoušků se můžou upírat taky
na mužskou a smíšenou štafetu. Dobrou zprávou je,
že do Soči budeme moci vyslat celkem 10 zástupců.
Mezi akrobaty vyčnívají Kraus a Sudová
Na minulé olympiádě skikrosový král Tomáš Kraus
neuspěl, v Rusku by to chtěl napravit. To samé se dá
očekávat i od boulařky Nikoly Sudové, kterou před
4 lety potkalo smolné zranění a i přes heroický výkon
za prahem bolesti to na dobré pozice nestačilo. Další
akrobaté nemají reálné šance na dobré umístění.
foto: www.olympic.cz
Na prknech by měly řádit Pančochová a Samková
Ze snowboardových disciplín by mohla Česká republika vytěžit nejeden cenný kov. Šárka Pančochová
bude chtít ukázat pevné nervy a předvést dobré triky, to Eva Samková bude závodit v ostrém
snowboardcrossu. Překvapit můžou i jiní, například zkušený Michal Novotný.
O medaili mezi rychlobruslaři už nesní jen Sáblíková, ale také Erbanová
Začátek sezóny se Martině Sáblíkové povedl, ale také naznačil, že někdejší suverenita už tak velká
nebude. Nepříjemnou zprávou je zranění, které česká jednička utrpěla na závodech SP, mělo by však být
jen lehké. Po medailových příčkách by mohla pošilhávat i neustále se zlepšující Karolína Erbanová, která
se specializuje na kratší tratě. O účast budou bojovat i Nikola Zdráhalová či Zdeněk Haselberger.
V shorttracku velké výsledky nečekejme
Velkých výsledků se zřejmě nedočkáme ze shorttracku. Na druhé straně bude mít Česká republika dvojí
účast, což je oproti minulé olympiádě pokrok. Krom stálice Kateřiny Novotné se bude v tomto kontaktním
sportu bít i Vojtěch Loudín.
Krasobruslařský souboj Verner – Březina
České fanoušky bude velmi zajímat krasobruslařská soutěž mužů. V grandiózní formě se ukazují oba
naši zástupci, Tomáš Verner i Michal Brežina O případných medailových šancí bude však rozhodovat
hlavně psychika, na kterou Češi už několikrát doplatili, zvláště Verner. Překvapením je olympijská účast
naší závodnice Elizavety Ukolovové.
České curlingové výběry s nadějí na olympijskou účast
Historicky poprvé můžou na olympiádě hrát i české curlingové týmy. Jak muže, tak ženy čeká
prosincová kvalifikace, kde se budou rozdávat v obou kategoriích dvě místenky do Soči. Zálusk na postup
si dělá hlavně mužský tým vedený legendárním skipem Jiřím Snítilem.
Hokejistům se v přípravě nedaří, v NHL ano
Svěřenci Aloise Hadamczika v přípravě zatím paběrkují, ale je nutné zmínit fakt, že většinu
olympijského výběru budou tvořit hráči z NHL. A tam se Čechům daří. Jaromír Jágr chytl druhou múzu
a skvěle se prezentuje mladý Tomáš Hertl. V brance opět září Tomáš Pavelec a tím výčet českých hvězd
nekončí. Máme se na co těšit.
MY FANDIT BUDEME…
A CO VY?
18
V Českých Budějovicích se pomalu formuje první
coworkingové centrum. Autoři této myšlenky si kladou za cíl
podpořit začínající podnikatele i malé firmy tím, že jim
nabídnou prostory k práci, ale i možnost získat nové obchodní
kontakty. Coworking Center ČB bude fungovat na principu
sdílené kanceláře, ve které budou členové moci trávit tolik
hodin, kolik jim dovolí jimi zvolený tarif. Za velice příjemné
ceny tak získají pracovní zázemí, ale především možnost
seznámit se s ostatními členy a navázat spolupráci. Centrum
budou moci využívat i lidé z ostatních krajů, kteří se vydají
do Českých Budějovic na schůzku a budou chtít klidné místo
k projednání obchodních záležitostí. Samozřejmostí bude bezdrátové připojení k internetu, zasedací
místnost, tiskárna a kopírka. Členové si budou moci zdarma udělat kávu a čaj nebo zakoupit menší
občerstvení. V centru bude vždy přítomný recepční, aby dohlížel na plynulý chod centra a řešil případné
problémy. Tuto myšlenku podpořilo již mnoho institucí a organizací jako je Jihočeská univerzita, JAIP
nebo organizace JCI.
https://www.facebook.com/coworkingcentercb nebo na www.coworkingcb.cz.
19
Divadlo na Šiklově Mlýně
Dana Šimková
autorská recenze, autorka píše pro operadream.com
Hlavní odvětví své činnosti zaměřuji na operu. V létě jsou „operní prázdniny“ a já jsem hledala jinou
možnost najít nějakou zábavu. Setkala jsem se proto s činoherními představeními, která považuji za velmi
zdařilá, a s radostí vás na ně zvu! Jeďte se na ně podívat do Šiklova mlýna.
Nenajdete tam profesionální herce, ani hry hodné Shakespeara, ale zdařilou práci
herců ochotníků, kteří si vše sami vytvářejí - od příběhů a režie přes kostýmy, kulisy,
líčení a pyrotechniku. Získají vás svým nadšením a uměním improvizace. Najdete mezi
nimi profesionály z oboru pyrotechniky, lasování, sedláře, kulisáře, kostyméry…
Je třeba také zmínit, že za jeden den (6 dní v týdnu) zahrají 2-3 představení a k tomu
westernovou show - zhruba 120 představení během letních prázdnin. A že není repríza
jedna jako druhá, vám mohu potvrdit, protože jsem některá z nich shlédla 4x.
Uprchlíci
foto: David Kopeček
Každý den v 11 hodin se v největším přírodním amfiteátru u nás
odehrává komický příběh Uprchlíci. Dostáváte se do městečka, kde
country bál se koná jednou za 5 týdnů, kam už i dostavníky odmítají
dojíždět, protože "kdo by do takové díry jezdil", kde je konečná stanice
vlaku, šerif holdující alkoholu a kde se zabydlel čínský obchodník pan
"Simson" držící se teorie "levně koupil, draze prodal".
Sem přicházejí uprchlí vězni - mazaný Jack a koktající Pinďa.
Využívají situace, kdy v městečku očekávají příjezd pana Smitse, který
tu kdysi bydlel, ale nikdo si ho už nepamatuje, a který si tu má
vyzvednout v bance peníze a zlato. Jack se automaticky vydává
za tohoto muže a loupež by se mu povedla, pokud by jej ovšem včas
neodhalila a nezatkla bývalá šerifka Bibi Navarová.
V tomto představení vás čeká první série výbuchů v jednom dni, které vytvořil profesionální
pyrotechnik Jiří Frimel. S jeho prací se můžete setkat nejen v České republice, ale i v zahraničí. Před
nedávnem pracoval i na projektu v Dubaji. Je také autorem a režisérem všech představení, která se každý
rok hrají na Šiklově mlýně.
V Uprchlících, stejně jako v dalších představeních, se setkáváte s dokonale vyhraněnými postavami.
Zloději Jack a Pinďa jsou povedená dvojice "šikovného" s "nešikou". Jsou jako ušití na míru hercům
Marianu Furdekovi (Jack) a Marku Balážovi (Pinďa). Vedle všech komických situací, které v představení
předvedou, je výborná ta, kdy Jack vjíždí do města na svém (neodmyslitelném) běloušovi a za ním běží
Pinďa jen s ohlávkou v ruce, protože mu utekl osel. A proč neochutnat dynamit, když vypadá jako (pěkně
prošlá) hořická trubička? Svými gesty, prací s hlasem a nadšením, které z nich vyzařuje, si získávají
diváky už od svého prvního příchodu. Takovým padouchům se prostě musí fandit, ať chcete nebo ne. Jen
čekám, kdy Jack konečně hodí do publika ten zapálený dynamit. :-)
20
Bibi Navarová (Ivana Frimelová), která v městečku uvízla kvůli nejezdícím dostavníkům, hledá
rozptýlení na každém kroku a jako typická ženská je pěkně upovídaná. Svou "pravou tvář", tedy bývalou
šerifku, šikovně tají až do konce představení. Za povšimnutí stojí i její horlivé "pletení" na balkóně nad
Saloonem a předstírání, že bouchačku drží poprvé v ruce! :-)
Přehlédnout se nedá ani šerif (Jan Valnoha), který nikam nespěchá a na všechno má čas. VŽDYŤ SE TU
NIC NEDĚJE a dostavníky už taky nepřijedou… Proč si nezajít na skleničku s osamělou Bibi? Má přece
svého vynikajícího zástupce Billa, na kterého je spolehnutí! Užijte si v jeho případě výborné grimasy,
přesvědčivou opilost a hlavně nakažlivý smích ve chvíli, kdy odhalí totožnost lupičů.
Jan Čmuda vytvořil senzační postavu Billa, šerifova zástupce, který se dočasně ujímá funkce bankéře.
Jestli sám šerif nikam nespěchá, on si dává načas ještě víc. Buď není k nalezení, nebo není k udržení.
Nezapomenu na jeho počítání peněz, kdy se mu u 3 424 dolarovek rozsype pokladna a může počítat
znova. Tuhle postavu mám vyloženě ráda.
Celou tuto skupinu doplňují vtipné vedlejší postavy - hostinská (Bára Sekničková), která při
vychvalování ubytování v saloonu popisuje přepych zmíněním se o "přenosném sociálním zařízení"
(nočníku), nenošení kufrů (kdo se s nimi má tahat?) a studené koupeli (tady se vám s vodou nikdo ohřívat
nebude); čínský obchodník (José Markuš) se snaží své zboží nabídnout při každé příležitosti. Za celé
představení však prodělá celých 10 dolarů. Při přestřelce statečně vytahuje svůj samurajský meč a snaží
se tak zabránit zlodějům v útěku. José si s postavou perfektně pohrál. Přímo se vyžívá v mluvení, hraje
si s publikem a na všechno má řešení. A mimochodem, ať máme trochu hudby, každý pátek večer pořádá
malý koncert country písniček, ale dostanete z něj téměř cokoli si vzpomenete od Dallasu až po Esmeraldu
a Harryho Pottera. :-) Nezapomněl i na kousek Čajkovského. Poslední neodmyslitelnou postavou je mladý
student Jim (Libor Pokorný), který se právě vrátil ze studií na Harvardu. Vedle nevzdělaných obyvatel
městečka vypadá se svými znalostmi geologie a geografie jako pěst na oko a komické situace vzniklé
z nepochopení jeho slov na sebe nenechají dlouho čekat. Role nezkušeného mladíka, který se dosud snad
jen válel v knihách, sedí Liborovi na míru. Ono bavit se s prostitutkou o pohybech dvou pánví (že jsou
tektonické, už je nedůležitý detail), jistě skončí jinak, než by vědec čekal.
Amy Thompsonová
Kdo si ve všední den počká na 16:45 hodin (v sobotu
dle rozpisu programu), shlédne podle mého soudu
nejlepší představení v sezóně - smutný příběh Amy
Thompsonová. Za bankéřem, který už ve městě žije
mnoho let, přijde neznámé děvče a přinese mu dopis
od své matky. Ani jeden netuší, že děvče je bankéřova
dcera. V dopise se píše, že se má o děvče postarat.
To se však nelíbí jeho synovci, který by mohl přijít
o majetek, na který si dělá zálusk, a tak se bude chtít
dívky zbavit... Příběh natolik zaujal spisovatelku Isabellu
Darmotovou, která v té době v městečku pobývala, aby
napsala jeden z nejúspěšnějších románů té doby.
Zde se naplno projevuje skvělý herecký um všech protagonistů a představení se setkává s velkým
ohlasem u diváků (jednou vedle mě seděly nadšené malé děti, které už ho viděly 5x - mám co dohánět
- a odříkávaly doslova celý text a zkušeně hodnotily výkony herců, samozřejmě pochvalně). Nemohou
chybět ani koně, obrovské výbuchy a pořádná přestřelka na závěr. Tvůrci si dali tak záležet, že nejednoho
z nás diváků přesvědčili o tom, že skutečně existuje román Amy Thompsonová a Isabella Darmotová
je skutečná spisovatelka. A není tomu tak!
21
Pokud mám vybrat jednu postavu, díky které se k tomuto představení stále vracím (i na videu
na YouTube), je to bankéř Swan Eaton (Jan Valnoha). Diváci spolu s ním doslova prožívají vzpomínky
na dávnou ztracenou lásku Claris Thompsonovou, jsou dojatí při zjištění, že byla vážně nemocná
a zemřela, pláčou radostí, když najde dceru (dokonce to často odmění i potleskem!), a trpí ve chvíli, kdy
mu umírá v náručí (diváci hodně dlouho čekají se závěrečným aplausem). Jestli tento člověk není herec,
tak už nikdo. On to nehraje, on to doslova prožívá. Nejednou si utírá skutečné slzy, v hlase se projevují
všechny emoce - dojetí, radost, hněv, zoufalství…, neuvidíte ho dvakrát zahrát stejně tuto postavu.
Je vidět, že na ní stále pracuje a přivádí ji k dokonalosti. Neuměla bych si představit v této roli nikoho
jiného. A že to je šikovný člověk, se můžete přesvědčit i v jeho obchůdku na náměstí, kde prodává kožené
výrobky, a během westernové show, kde ukazuje trikové lasování (jak to dělá, to FAKT nechápu) a chytá
do lasa krávy a telata (pardon, chytá děti).
Malou roli si připsal i sám autor Jiří Frimel v postavě pistolníka Jacka, který provází O´Neillovou.
Rozhodně má můj obdiv za skvěle vymyšlený příběh, režii a za postavy přesně sedící na herce!
Návrat Morgany
Že umí herci zahrát kladné i záporné postavy, o tom se můžete přesvědčit během jednoho dne každý
čtvrtek a sobotu. V Návratu Morgany, představení, které je na provedení nejnáročnější a jistě velmi drahé,
si vychutnáte ohňovou show, ohňostroj, jezdecké umění, krásné dívky a pohádkový příběh, jak má být.
Mocná čarodějnice Morgana znovu povstala, aby rozsévala po světě zlo. Jen velmi mocný bojovník
ji může porazit. A samozřejmě, když už je to pohádka, bojovník se zcela určitě objeví a zahubí ji se vší
parádou bez jediného škrábnutí!
Do záporné role Morgany se tentokrát převtělila Ivana Frimelová a zahrála ji výborně. Má takový ten
správný "ukřičený hluboký hlas", který se na drsnou ženskou bez špetky slitovaný perfektně hodí. Pěkně
si s ním pohrála.
Obrovský obdiv patří děvčatům hrajícím Morganinu družinu. Na tribuně jsme seděli zabalení v dekách
a i tak jsme drkotali zuby a ony hrály téměř polonahé. Ba co víc, hrály si s ohněm, jako by to dělaly
denně, a nejednou už jsem se lekla, že se musely popálit.
Hluboko až k zemi se však skláním přes prací pyrotechnika Jiřího
Frimela. S velkým zájmem jsem sledovala jeho práci při přípravách
před představením. Ukázal se také jako výborný uvaděč, kdy
diváky seznámil s jednotlivými prvky efektů, které uvidíme světelnými, dýmovými (pokud jsem to nepředimenzoval, něco
uvidíte, pokud ano, 20 vteřin neuvidíte vůbec nic) a zvukovými
(nezapomenu na účinnou ochranu před hlukem podle jeho návodu.
Klidně to zkuste také. :-D Zvedněte obě ruce, zvedněte
ukazováčky, skloňte je o 90° a zmáčkněte si jimi ušní lalůčky). Jen
nevím, nevím, kolik diváků stihlo během představení včas tuto
ochranu použít. :-) Rozhodně nemohu zapomenout na výborné
osvětlení, které dodávalo příběhu děsivý ráz.
Poslední velká poklona za všechna představení rozhodně patří za výběr hudby a celkové nazvučení.
To nebyl hluk, při kterém vám praskají ušní bubínky, jak mám mnohdy zkušenost s divadlem
na mikrofony, hudba vhodně dokresluje příběh, ale nepřehlušuje dialogy.
Rozhodně všem hercům a tvůrcům představení děkuji za úžasné výkony a nezapomenutelné zážitky.
Určitě se na vás příští rok přijedu opět podívat!
22
23
24
25
26
27
28

Časopis - KELTOVINY

Transkript

Podobné dokumenty