16.6. kázání P.Pokorného Beránkův hněv Zj 6

16.6.2013
3. neděle po Trojici
Milost Pána Ježíše Krista, láska Boží, dar a přítomnost Ducha
svatého se všemi námi! Amen. „Hospodine, Pane náš, jak
vznešené je tvoje jméno po vší zemi! – Co je člověk, že na něho
pamatuješ?“ Ž 8,2.5
 Píseň 609 Kdo je mocný jak ty, Hospodine
Modlitba: Hospodine, Bože svatý a věčný,
Děkujeme Ti za to, že jsi na nás pamatoval dříve, než my jsme o
Tobě věděli. Děkujeme Ti za to, že nás Tvoje ruka vytvořila a
zformovala – vždyť bez Tebe bychom nebyli nic než beztvaré
bláto – že nás Tvůj dech oživil – bez Tebe bychom zůstali
v temnotách smrti – děkujeme Ti za to, že Tvůj Syn nám Tebe
ukázal – bez Něho bychom Tě nepoznali a neměli komu děkovat,
ke komu se vztahovat, o koho opírat své naděje.
Pane, s Tebou nejsme sami, a ač znovu upadáme do beztvarosti,
rozplizlosti a bezpáteřnosti, ač na nás dotírají stíny smrti a zmaru,
ač nenacházíme v sobě sílu jim vzdorovat,
přece věříme, že nás miluješ milováním Kristovým, svým
milováním věčným a že nás držíš i v naší nejistotě a při všech
našich trestuhodných nevěrnostech. Bože, smiluj se nad námi.
Amen.
Čtení: Mt 7,12-23
 Píseň 692 Temnou divnou mlhou
Text: Zj 6 Kázání:
Není lépe nevědět? Už Karel Jaromír Erben radil nekoukat
do díry v ledu, raději nenahlížet do budoucnosti. Není lepší
vypnout televizi, když je to jen samá válka a násilí? Přepnout na
nějaký zábavný kanál?
Nebylo by moudřejší zase zaklapnout knihu Zjevení? Do
čeho jsme se to pustili?
Otevřeli jsme Apokalypsu a narazili na zavřenou knihu,
na zapečetěný svitek. Jen Beránek, ten obětovaný je hoden
rozlomit pečetě té knihy, rozvinout svitek, rozbalit a číst. Jen
Beránek umožňuje nahlédnout dovnitř, do vnitřností toho, co se
děje. Je dobré na to myslet – nahlížíme Beránkovi přes rameno,
ty hrůzy vidíme přes jeho hlavu, a Beránek je tady s námi,
nablízku, Beránek to má v ruce. Nepustili jsme se do odhalování
na svou pěst, nevede nás naše zvědavost, nezahrává si s námi
autor knihy Jan jako zručný režisér katastrofického scénáře – to
Beránek nám odkrývá pohled Boží, přináší slovo Boží k tomu, co
se děje.
Spíše než budoucnost, tahle kapitola vykresluje dějiny
světa. Je kritickým pohledem na dějinné epizody, jakoby se
opakující v různých variacích. První jezdec na bílém koni vyjíždí
s věncem vítěze jako vladař, který se považuje už předem za
mesiáše, prezentuje se jako osvoboditel, nositel nového vítězného
pořádku (ale je to hrůza a děs – jako tolikrát v historii: diktátoři,
nacisté či komunisté). Po něm jezdec na krvavém koni občanské
války, která tak často následuje po neslavném odchodu diktátora.
Po smrti Alexandra Velikého, Josipa Broze Tita... A v závěsu za
občanskou válkou hladomor („jen mírka pšenice“!), rozvrat
hospodářství, pak rána morová („a jméno jeho jezdce Smrt“). Za
obraznou básnickou řečí tedy vnímám nám známé („normální“)
události, běžný světa běh.
Beránek před námi rozvíjí svitek – Boží pohled na děje
světa, pohled, který ukazuje souvislosti a důsledky, pohled, který
zbavuje iluzí. A pak – aby té hrůzy nebylo málo – nám ještě
ukáže ty nespravedlivě zabité, obětované pro slovo Boží a pro
svědectví. A ti, které strašní jezdci bez milosti převálcovali, ti
volají k Bohu: „Kdy už zasáhneš, Pane?“ Trýznivá otázka: kdy
už?! Zoufalé volání! Jeden z nejbolestivějších momentů, který si
lze představit: když se oběti nemohou dovolat spravedlnosti a
když se zdá, že pachatelé zla mohou snad počítat s věčnou
beztrestností. (Kéž by nemohli!)
Takže takhle rozumím těm čtyřem koním: jsou tím, co my
lidé sami rozjíždíme, sedláme svou touhou po moci a slávě, ale
potom nedokážeme uřídit.
A lámou se další pečeti a svitek se odvíjí a ukazuje děsivé
pokračování (snad další důsledky toho, co jsme my lidé uvedli do
pohybu?): nastane zemětřesení, i slunce zčerná a měsíc zrudne a
hvězdy padají z nebe jako přezrálé fíky... jsou to ekologické a
kosmické důsledky lidského hříchu? Pád nebeských těles – ani
nebesa už nejsou jistotou. (Tím se tak někdy člověk utěšuje: však
se svět nezboří! vlády padají, pozemské trůny se otřásají,
ekonomické krize přicházejí, ale zítra vyjde slunce zas...) Ale i ta
nebesa se svinují jako přečtený a už nezajímavý svitek – nenašlo
se v nich nic, co by stálo za zachování, nic pevného, nic
pravdivého...? Takhle se možná znechucené lidstvo obrací ke
spiritualitě, k vědám duchovním, ke hvězdám. Ale i ty padají.
Neměli jsme přece raději rychle tu knihu zavřít? Nespletli
jsme se v Beránkovi? Jako bychom s ním nahlíželi do propasti...
Ano – a pak se ještě Beránek rozhněvá! „Kdo bude moci
obstát před jeho hněvem?“ A najednou mi dochází, že
Apokalypsa nám předkládá dvojí perspektivu – tak jako její autor
Jan vidí do nebe, ale zároveň je ve vyhnanství na ostrově Patmos,
tak my tady nahlížíme Beránkovi přes rameno do vnitřností
světového dění, ale jsme zároveň uprostřed toho dění, jsme jeho
součástí, dokonce jsme jeho aktéry. Koukáme z nebe s Beránkem
a zároveň jsme na zemi jako ti na útěku, kdo vzývají hory:
„Padněte na nás a skryjte nás!“
Leckdo se utěšuje tím, že Beránkův hněv je lepší než hněv
toho, jenž sedí na trůně. Že u Beránka je naděje, že odpustí.
Možná, ale je-li Beránkem Kristus, pak odpuštění nebude laciné.
Beránek vidí dovnitř, pod kůži, do srdce. Když si vybavím
Ježíšovo kázání na hoře, mrazí mne z toho, jak ostře odhaluje
(„apokalypsuje“!) skryté nečisté motivy, tajná hnutí srdce,
povrchnost, pokrytectví, falešnou zbožnost... zločiny
„spravedlivých“, zradu slušňáků, nevinných a zbožných, kteří
dokáží odepsat a nepomoci a ještě si to omlouvat.
Milost a odpuštění? Možná – ale jedině tehdy, až tohle
všechno vyjde najevo.
Zjevení je přece psáno pro ty, kdo stojí v boji. Pro bratry
těch, kdo vydali svědectví (a třeba špatně skončili). Taky se
možná ptají: Kdy už s tím, Pane, něco uděláš? - - Ale slyší jen:
mějte strpení – ještě někdo z vás musí doplnit počet svědků. Jaké
je v tom evangelium?
Že by pro Boží zásah měl být nějaký předem stanovený
počet umučených, který se musí naplnit, jako se za komunistů
plnil plán, to je hodně šílená myšlenka. Ale je to perspektiva,
která nám nepřísluší.
Spíš tomu rozumím takto: na každém z nás záleží, na naší
věrnosti, na našem svědectví. I ten bezejmenný osud, člověk
někde rozmáznutý jako červ, zašlapaný do země, totálně
zapomenutý, pokud byl v pravdě, je kapkou, která není mimo,
která je v počtu. Další kapka do poháru Beránkova hněvu? Záleží
na každém nepatrném, kdy pohár přeteče, kdy se šílený běh světa
zlomí a svine se svitek hrůz? Věrnost a svědectví, o nichž se
mluví v Apokalypse, znamenaly v té době asi prostě přihlásit se
ke křesťanství, ke Kristu. Takové přihlášení, vydávání svědectví
určitě není jen slovním prohlášením, ale činem následování,
jednání, žití v Kristově Duchu. Každý se v roce 1989 musel
rozhodnout sám, jestli půjde na Národní, ale teprve dostatečný
počet zmlácených nastartoval změnu. Právě tak může záležet na
každém jednotlivém člověku, který se rozhodne připojit se
k protestům v Turecku, kdy se jejich poměry začnou měnit k
lepšímu. A na každém, kdo se třeba odváží ozvat se proti
rasistickým a xenofobním poznámkám. Kdo před vlastním
pohodlím dá přednost Božímu království... Je to těžké. A klíč ke
smyslu toho všeho zápasení a utrpení nemáme. Jen víme, že ho
má Beránek. Amen.
 Píseň 629 Může být, že padne vše
Ohlášky + sbírka
 Píseň 690 Soudce všeho světa, Bože
Přímluvná modlitba + Otče náš
Poslání: „Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu
stvoření.“ Mk 16,15
Požehnání
 Píseň 419 Mocný Bože, při Kristovu