Pravoslavná církev

Transkript

Pravoslavná církev
HLAS PRAVOSLAVÍ
DUBEN 2014 - ROČNÍK LXIX - CENA 24 KČ / 1 €
4
EDITORIA
L
,
,
N
e
n
í
z
d
e
,
b
y
l
v
z
k
ř
í
š
e
n
!
“
(
L
k
2
4
,
6
6
)
M
i
l
í
p
ř
á
t
e
l
é
v
K
r
i
s
t
u
a
d
u
c
h
o
v
n
í
o
t
c
o
v
é
,
m
o
ž
n
á
s
e
d
i
t
o
r
i
a
l
e
m
t
r
o
c
h
u
p
ř
e
d
b
í
h
á
m
.
A
l
e
p
o
u
z
e
t
a
t
o
j
e
d
i
n
á
v
ě
t
a
,
v
ě
t
a
,
k
t
e
r
o
u
ř
e
k
l
i
a
n
d
ě
l
é
b
e
z
r
a
d
n
ý
m
ž
e
n
á
m
u
h
r
o
b
u
P
á
n
ě
,
t
a
j
e
t
o
h
l
a
v
n
í
a
n
e
j
d
ů
l
e
ž
i
t
ě
j
š
í
p
o
s
e
l
s
t
v
í
d
o
b
y
,
v
e
k
t
e
r
é
s
e
n
a
c
h
á
z
í
m
e
.
A
č
k
o
l
i
n
á
s
j
e
š
t
ě
č
e
k
a
j
í
p
o
s
l
e
d
n
í
p
o
s
t
n
í
d
n
y
a
c
e
s
t
a
s
K
r
i
s
t
e
m
n
a
G
o
l
g
o
t
u
,
u
ž
v
t
ě
c
h
t
o
c
h
v
í
l
í
c
h
s
e
v
n
á
s
a
n
a
š
i
c
h
d
u
š
í
c
h
p
o
m
a
l
u
r
o
z
e
z
n
í
v
a
j
í
j
e
m
n
é
s
t
r
u
n
y
h
y
m
n
u
V
s
t
a
l
z
m
r
t
v
ý
c
h
K
r
i
s
t
u
s
.
M
n
o
z
í
z
n
á
s
m
i
l
u
j
í
j
e
h
o
ř
e
c
k
o
u
v
e
r
z
i
a
o
P
a
s
š
e
s
e
t
ř
e
b
a
s
e
s
v
ý
m
i
p
ř
á
t
e
l
i
b
u
d
e
m
e
z
d
r
a
v
i
t
s
l
o
v
y
„
C
h
r
i
s
t
o
s
a
n
e
s
t
i
“
,
p
r
o
s
t
ě
k
a
ž
d
ý
p
o
d
l
e
t
o
h
o
,
c
o
j
e
m
u
b
l
í
z
k
é
.
K
d
y
ž
s
e
p
o
d
í
v
á
m
e
n
a
n
á
s
l
e
d
e
k
z
j
e
v
e
n
í
s
v
a
t
é
M
a
r
i
i
M
a
g
d
a
l
s
k
é
,
z
a
j
á
s
a
j
í
t
y
s
e
s
t
r
y
,
k
t
e
r
é
m
a
j
í
v
s
o
b
ě
f
e
m
i
n
i
s
t
i
c
k
é
h
o
d
u
c
h
a
.
A
t
ř
e
b
a
t
o
n
a
j
e
j
i
c
h
t
v
á
ř
í
c
h
v
y
v
o
l
á
m
í
r
n
ě
j
í
z
l
i
v
ý
ú
s
m
ě
v
.
P
r
o
t
o
ž
e
v
z
k
ř
í
š
e
n
ý
P
á
n
s
e
z
j
e
v
i
l
ž
e
n
ě
,
z
a
t
í
m
c
o
s
e
a
p
o
š
t
o
l
o
v
é
t
ř
á
s
l
i
s
t
r
a
c
h
y
v
ú
k
r
y
t
u
.
P
o
k
u
d
p
o
m
i
n
e
m
e
r
ů
z
n
é
i
n
t
e
r
p
r
e
t
a
c
e
,
n
a
k
t
e
r
ý
c
h
s
e
k
o
m
e
r
c
e
s
n
a
ž
í
v
y
s
t
a
v
ě
t
d
o
j
e
m
n
é
p
ř
í
b
ě
h
y
a
r
o
l
i
M
a
r
i
e
M
a
g
d
a
l
e
n
y
s
i
u
t
v
á
ř
í
t
a
k
,
a
b
y
b
y
l
a
z
a
j
í
m
a
v
ě
j
š
í
p
r
o
d
i
v
á
k
a
o
č
e
k
á
v
a
j
í
c
í
h
o
s
e
n
z
a
c
i
o
d
v
ý
s
t
u
p
ů
f
i
l
m
a
ř
s
k
é
h
o
č
i
k
n
i
ž
n
í
h
o
p
r
ů
m
y
s
l
u
,
n
e
m
ů
ž
e
m
e
s
v
ě
t
i
c
i
u
p
ř
í
t
j
e
d
n
o
.
P
ř
e
s
v
š
e
c
h
n
y
m
o
ž
n
é
p
o
c
h
y
b
n
é
i
n
t
e
r
p
r
e
t
a
c
e
b
y
l
a
p
r
v
n
í
,
k
t
e
r
á
v
i
d
ě
l
a
z
m
r
t
v
ý
c
h
v
s
t
a
l
é
h
o
P
á
n
a
.
Z
j
a
k
é
h
o
d
ů
v
o
d
u
t
o
m
u
t
a
k
b
y
l
o
j
i
ž
n
e
z
j
i
s
t
í
m
e
a
a
s
i
a
n
i
n
e
n
í
v
h
o
d
n
é
n
a
d
t
í
m
u
v
a
ž
o
v
a
t
a
s
p
l
é
t
a
t
j
a
k
é
s
i
f
a
n
t
a
s
t
i
c
k
é
s
c
é
n
á
ř
e
,
p
r
o
t
o
ž
e
p
r
a
v
ý
d
ů
v
o
d
j
e
z
n
á
m
p
o
u
z
byla doe úkrytu apoštolů přece jen vpuštěna, aby jim mohla zvěstovat zprávu, že viděla
vzkříšeného Pána. Pro ni, pro učedníky, ale i pro nás je nejdůležitější již přes 2000 let jen jedna
věta. Ta,H kterou vyslovili andělé u prázdného hrobu. ,,Není tady, byl vzkříšen!“ Kéž světlo
o
nadcházejícího
Kristova vzkříšení prozáří s pomocí Hospodinovou tmavá zákoutí sv našich srdcích, aby nebyly pouze prázdným duchovním hrobem, ale naplnila je Boží
láska,pdobrota a radost ze slavného vítězství nad smrtí, kterou Kristus svou vlastní smrtí
o
překonal.
d ἀνέστη! Христос воскресе!
Χριστός
i vstal z mrtvých!
Kristus
n
PK, foto: Igor Sadowsky
u
.
3
M
a
OBSAH ČÍSLA
POSOLSTVO
POSVÄTNEJ SYNODY PRAVOSLÁVNEJ CÍRKVI V
ČESKÝCH
KRAJINÁCH A NA SLOVENSKU
Editorial
3
Posolstvo
5
Ct. Maxim Vyznavač
7
Ježíš jako Syn člověka
8
r
i
e
M
a
g
d
a
l
s
k
á
Neplač nade mnou, matko
10
Monastýr Panagia Soumela
27
Nastala Pascha Páně!
13
Zprávy z eparchie
29
Plán EU proti homofobii
16
Představení knihy L. Radslavského
30
Proč panenství až do svatby? II.
Bylo před velikonočními svátky
17
20
Pastýřský list vladyky Jáchyma
31
Řecká Pascha
23
Epitafios a Velký pátek
26
D
Pozvánka na pouť
35
ôstojným kňazom a diakonom, ctihodným
mníchom a mníškam
a
všetkým
Christa
milujúcim
veriacim
pri
príležitosti
sviatku Zmŕtvychvstania
nášho Spasiteľa v roku 2014 Dôstojní
otcovia, milovaní bratia a sestry,
CHRISTÓS VOSKRÉSE!
CHRISTÓS VOSKRÉSE!
CHRISTOS VSTAL Z MŔTVYCH!
Konečne nastal ten veľký a svetlý deň, na
ktorý sme sa všetci
spoločne pripravovali
počas uplynulých
štyridsiatich dní v
modlitbách, bdení a
pôstom, aby sme sa ako
noví,
vnútorne
premenení
ľudia,
otvorení Božej láske a
daru života, mohli plní
radosti, viery a nádeje
stretnúť so svojím
Pánom, Majstrom a
Učiteľom, ktorý svojou
oživujúcou
smrťou
na
Dreve Kríža
zvíťazil nad kliatbou smrti
a zažiaril z temnôt hrobu
ako
„prvorodený
z
mŕtvych“ (1 Kor 15, 20).
Drahí v Christu, svätá Pánova Pascha nie je
iba jedným zo sviatkov cirkevného roka, ale
je jedinečnou slávnosťou Božského Svetla, v
ktorej je obsiahnutý všetok zmysel nášho
kresťanského života. V bohoľudskej Osobe
nášho Spasiteľa sa Boh vo svojej láske k
človeku stretáva osobne s každým z nás a cez
očistenie a uzdravenie samotných hlbín
našich sŕdc od nákazy hriechu a hniloby smrti
v životodarnej milosti Ducha Svätého nás náš
milujúci Otec vedie „od slávy k sláve“ (2 Kor
3, 18), teda k
plnosti života v
Bohu a s Bohom
bez strachu zo
smrti, v radosti,
nádeji a láske, k
plnosti
života,
ktorá v udalosti
svetlom
prežiareného
Pánovho
Zmŕtvychvstania
už nie je a nemôže
byť
ohraničená
temnotou hriechu,
nenávisti, bolesti,
zúfalstva,
prázdnoty, času a
priestoru.
Milovaní, aby v nás
táto nádej nového života, ktorý zažiaril z
prázdneho Hrobu za hradbami Jeruzalema,
deň odo dňa vzrastala a menila náš život, je
potrebné neustále čerpať z osviežujúcich
sviatostných
prameňov, darov Ducha
Svätého, ktoré vyvierajú v každom
pravoslávnom chráme, kde sa Christova
Cirkev okolo svojich biskupov a kňazov
zhromažďuje k oslave svojho Pána.
Nezabúdajme teda pravidelne pris-
4
5
tupovať k oživujúcim svätým tajomstvám, život, druhí ľudia alebo najčastejšie náš
prosme Pána o dar odpustenia a nových vlastný hriech v životodarnom prameni
začiatkov v sviatosti pokánia, omývajme Christovej Krvi v tajomstve Eucharistie,
svoje jazvy a zranenia, ktoré nám uštedril
ktoré neustále obnovuje náš vzťah so Zmŕtvychvstalým Pánom.
Bratia a sestry, počas svetlej paschálnej slávnosti teda môžeme znovu prežiť tu
skutočnosť, že v Christu a s Christom nejestvuje utrpenie či bolesť kríža, ktoré by
nemohli byť premenené na radosť Zmŕtvychvstania. Tento paradox, totiž že Boh môže
učiniť temnotu hrobu počiatkom nového istote
svetlého
Christovho
života, sa netýka len ľudí, ale aj Cirkvi, Zmŕtvychvstania vieru, lásku a nádej do
ktorá je tiež živým bohoľudským, a teda svojich domovov, rodín, cirkevných obcí
aj krehkým a zraniteľným organizmom.
a do celej spoločnosti! Učme sa sami a
Čo sa našej miestnej Cirkvi týka, zdá sa, pomáhajme pochopiť aj ľuďom okolo nás,
že sme si počas uplynulého roka siahli až že Pán, ktorý zvíťazil nad smrťou, a Jeho
na samotné dno. Chvíľami sa zdalo, že nekonečná láska k človeku sú jedinou
ľudská slabosť a nedokonalosť zatieni jej istotou a nádejou pre svet, ktorý sa v
radostné posolstvo spoločnosti, v ktorej poslednej dobe tak búrlivo mení a ktorý
žijeme. Prichádzali okamihy, kedy sme už očividne stráca smerovanie a zmysel.
možno boli zúfalí či znechutení. No Pán Nech milostivý Pán, ktorý „smrťou smrť
vo svojej nezmernej milosti a láske nás prekonal a tým, čo sú v hroboch, život
neopustil. 13. miestny snem, ktorý sa daroval“, žehná všetkých Vás, Vaše
konal 11. januára tohto roka v Prešove, rodiny a cirkevné spoločenstvá!
potvrdil rozhodnutie Posvätnej synody o
menovaní vladyku Jáchyma na pražskú CHRISTÓS VOSKRÉSE!
arcibiskupskú katedru a zároveň zvolil CHRISTÓS VOSKRÉSE!
prešovského
arcibiskupa
vladyku CHRISTOS VSTAL Z MŔTVYCH!
Rastislava za metropolitu českých krajín a
Slovenska. Drahí, spoločne s Vami + Rastislav, arcibiskup prešovský,
všetkými chceme aj my, Vaši biskupi, metropolita českých
dúfať, že sa s Božou pomocou začne nová krajín a Slovenska + Jáchym,
etapa v živote našej Cirkvi, chceme veriť, arcibiskup pražský a českých
že po temnote zúfalstva zažiari nádej krajín + Juraj, arcibiskup
nového života. Veď práve slávnosť michalovsko-košický
Paschy je časom nových začiatkov, kedy
môžeme s radosťou jeden druhého objať a
(foto:
Viliam
nazvať bratmi aj tých, čo nás nenávidia, Fencik)
hvězdy, když vyjde slunce.
ako to spievame v paschálnych stichirách.
Bratia a sestry, zodpovednosť za rozvoj 6
Cirkvi a za zrozumiteľnosť a
7. Jestliže je duše lepší než tělo a Bůh neporovnatelně lepší
hodnovernosť posolstva Evanjelia
než svět, který
nemajú len biskupi, ale sú k nej
povolaní všetci bez rozdielu, každý tam,
stvořil, ten, kdo dává přednost tělu před
kde ho Pán povolal. Učme sa teda všetci
duší a světu před Bohem, který ho stvořil,
odznova budovať v sebe Božie ČTYŘI STA KAPITOL O LÁSCE
nijak se neliší od uctívačů model.
Kráľovstvo, učme sa každodenne v
II
Pánovej škole modlitby, ponárajme sa
6. Ten, kdo zaměřil svoji mysl na Boží 8. Ten, kdo odděluje svoji mysl od lásky a
7
do hlbín našej pravoslávnej duchovnej
lásku, přezírá všechny viditelné věci, oddanosti Bohu a nechává ji svázanou s
tradície,
čerpajme
z
prameňov
dokonce i své tělo jako cizí.
jakoukoli viditelnou věcí, je tím, kdo dává
oživujúcich Christových tajomstiev,
přednost
tělu
vnášajme s pokorou a s vedomím
vlastnej nedostatočnosti, no v radostnej
CT. MAXIM
VYZNAVAČ
před duší a stvořeným
věcem před Bohem,
jejich Stvořitelem.
9.
Jestliže
je
životem
duše
osvícení poznání, které se rodí z
lásky k Bohu, pak je
správně řečeno, že
není nic většího než
láska.
10. Když v plném
zápalu své lásky k
Bohu duše vychází ze
sebe, pak je zbavena
vnímání jak sebe, tak
všeho
stvoření.
Protože když byla
jednou
osvícena
božským
a
nekonečným světlem,
zůstává nevnímavá k
čemukoli, co je jím
stvořeno, tak jako
fyzické oko nevnímá
Překlad: Jan Křipač
PATERIK
BIBLISTIKA
JEŽÍŠ JAKO
SYN
narození toutéměř vždy jako žebně
očekával. Pro sebeoznačení většinu Židů
byla ale Ježíše. Původ-bližší představa
polině se označení tického mesiáše, který
„syn člověka“ vyžene Římany a obv
hebrejšti-noví izraelské královně používalo
ství. Titul „mesiáš“ byl jako básnický proto
pro většinu Židů opis pro člově-spojen právě
s předstaka. Důležitější vou královského
mepostava vykreslo-vyznává Ježíše vána jako
nebeský jako mesiáše (Mk soudce, jehož
jméno 8, 27-33). Pán však
Bůh vyslovil „dříve učedníky napomínež vznikly nebeské hvězdy“ a
jenž bude
ežíš o sobě často mluvil jako o „Synu „světlem národům“ (tedy pohanům). S
tuto nebeskou bytost označení „Syn lidským rodem však i nadále svazuje
čločlověka“ a bylo to hlavní označení,
8
kte- věka“. Není pochyb o tom, že „Syna nům. Ježíš však není válečným mesiášem,
čloale mesiášem trpícím, kterého popsal prorok
ré sám pro sebe používal. V evangeliích Izaiáš („ebed Adonai“). Po tomto vyznání
věka“ bylo možno
V jitřní bohoslužbě velkého pátku Ježíš začal učedníkům
chápat
i
jako
čteme Evangelium o utrpení Páně. V vysvětlovat, že „Syn
mesiáše, se tento
něm zaznívají i tato slova (Mk 14, 61- člověka musí mnoho
titul ob-jehož Izrael
62): Opět se jej velekněz zeptal: „Jsi ty trpět... být zabit a po
v době jevuje asi
Mesiáš, Syn Požehnaného?“ Ježíš třech dnech vstát“. Pro
80x a Ježíšova
řekl: „Já jsem. A uzříte Syna člověka
je ale jeho užití v sedět po pravici Všemohoucího a
siáše, válečníka, který
přicházet s oblaky nebeskými.“ byl postavou čistě lidknize Daniel
Spasitelova
odpověď
(7, 13-14). Prorok popisuje
vidění, jak
„s skou,jebyť dnes
jednající z Božího pověření.
nebeskými oblaky přicházel
Ježíšukazovala
si dobře uvědomoval, jak většina lidí
nejasná, jakoby
ale syn
Židům
člověka“, který dostává
od Bohahloubku
věčné jeho
mesiášský
vnímá. Proto jej
skutečnou
vztahu titul
k
království a kterého
budou uctívat nepoužíval a mluvil o sobě raději jako o
Bohu.
všechny národy světa. Je tedy zřejmé, že Synu člověka. Tím zabránil tomu, aby byl
Danielův „syn člověka“ je bytost, která považován za královského mesiáše.
má rysy jak lidské, tak nebeské (přichází Zároveň tak svým posluchačům, z nichž
na oblacích). Má i eschatologický rozměr, znali Danielovo proroctví všichni a
neboť z Boží vůle založí věčné království, někteří
pravděpodobně
i
knihu
jehož součástí budou i pohané.
Henochovu, naznačoval nejen své pravé
Představa „Syna člověka“ se v židovské poslání, ale i svou pravou podstatu.
apokalyptice dále rozvíjela, takže v 1. Krásně to vidíme v případě Petrova
knize Henochově (vznikla na přelomu vyznání u Cesaree Filipovy. Petr v kruhu
učedníků
poprvé
letopočtů) je už tato
ČLOVĚKA
J
učedníky to ale byla slova přesahující vše, co
znali a pochopili je teprve po Vzkříšení. Když Ježíš pro sebe používal označení „Syn
člověka“, tedy titul nebeské bytosti, proč rovnou neříkal, že je Bůh? Odpověď je
jednoduchá. V Izraeli Ježíš nemohl říci „já jsem Bůh“. Nejen, že by to bylo rouhání, ale
Židé by to vůbec nepochopili. Představme si, jak by tehdejším lidem zněl Ježíšův výrok
„já jsem JHVH (Adonai/ Elohím)“. Protože Bůh mluví k lidem tak, aby to mohli
pochopit, musel k nim takto mluvit tím spíše, že Jeho slova vycházela z lidských úst.
Proto o sobě Ježíš hovořil právě jako o Synu člověka, neboť tato
nebeská/božská
bytost byla tím nejvyšším, co Starý zákon i náboženské představy jeho současníků
nabízely k popsání Ježíšovy pravé podstaty, ačkoli jeho Božství postavu
Danielova Syna člověka převyšovalo. Ještě zdůrazněme, že představa Syna
člověka byla spojena s jeho univerzálním posláním pro všechny národy, v kontrastu s
9
klasickou představou mesiáše, určeného pouze pro Izrael. Pokud tedy na veleknězovu
otázkuná,
„Tyaby
jsi to
mesiáš?“
člověka“,
říká
nikomuodpovídá Ježíš „Ano, jsem Syn
neříkali. Lidé by
tím vlastně: „Jsem
totiž pochopili jeho mesiášství špatně a
mesiáš, ale jiný, než
očekávali by, že povede válku proti Římajak ho chápete vy,
jsem mesiáš z nebe a
jsem poslaný nejen k
vám, ale ke všem
národům“. Tehdy i
velekněží pochopili
Ježíšovu
pravou
podstatu a prohlásili
jej za rouhače, který
je hoden smrti, neboť
se Bohu „stavěl na
roveň“ (Jan 5, 18).
Jiří Jukl
NEPLAČ NADE
MNOU,
MATKO
IKONA H άκρα ταπείνωσις [hé
akra tapeinósis]
T
sobě následující procesy,
kterými
prošel Spasitel - ukřižování, oplakávání
Krista a jeho pohřbení do hrobu. Spasitel
je jako ,,ženich“ Církve oslavován řeckým
hymnem:
,,Μέσα στον Τάφο αποτίθεται με τον
Ενταφιασμό και εξέρχεται με την
Ανάσταση η Αγάπη που νίκησε τον θάνατο.
Μέσα εκεί τελέσθηκε ο γάμος του Χριστού
με την Εκκλησία. Ο
IKONOGRAFIE
ze trpícího služebníka.
,,Kdo uvěří naší zprávě? Nad kým se zjeví paže Hospodinova?
Vyrostl před ním jako proutek, jak
oddenek z vyprahlé země, neměl vzhled
ani důstojnost. Viděli jsme ho, ale byl tak
nevzhledný, že jsme po něm nedychtili. Byl
v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný
bolestí, zkoušený nemocemi, jako ten,
před nímž sič lověk zakryje tvář, tak
opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to
život v oběť za vinu. Spatří potomstvo, bude dlouho živ a
zdárně vykoná vůli Hospodinovu. Zbaven svého trápení spatří
světlo, nasytí se tím, co zakusil. „Můj spravedlivý služebník
získá spravedlnost mnohým; jejich nepravosti on na sebe
vezme. Proto mu dám podíl mezi mnohými a s četnými bude
dělit kořist za to, že vydal sám sebe na smrt a byl počten mezi
nevěrníky.“ On nesl hřích mnohých, Bůh jej postihl místo
nevěrných.´´
(Iz 53, 1-12) Ikona poukazuje také na slova sv. Pavla v
epištole Filipským:
,,Je-li možno povzbudit v Kristu, je-li možno posílit láskou, je-li jaké společenství Ducha,
je-li jaký soucit a slitování: dovršte mou radost a buďte stejné mysli, mějte stejnou lásku,
buďte jedné duše, jednoho smýšlení, v ničem se nedejte ovládat ctižádostí ani ješitností,
nýbrž v pokoře pokládejte jeden druhého za přednějšího než sebe; každý ať má na mysli
to, co slouží druhým, ne jen jemu.
Nechť je mezi vámi takové smýšlení jako v Kristu Ježíši: Způsobem bytí byl roven Bohu,
a
ato ikona patří do okruhu ikon, vzta,,Nejhlubší pokora“. Hlavním prvkem Τάφος έγινε παστάδα však naše nemoci,
komhující se k událostem, které νυφική.“jež nesl, naše boprožíváme pozice je kříž a na něm Do hrobu byl po-lesti na sebe vzal, ložen při
Pohřbu a ale domnívali jsme každý z nás se
ukřižovaný Kristus,
dalkterý
svou je
cestou,
jej však
postihl
ve Svatém Týdnu. Je na ní zobrazen trpící
zobrazen
do Hospodin
půli těla.
Nad
pro nepravost nás ukřižovaným
všech. Byl trápen
a
Kristus. Někdy je
Kristem
pokořil se, ústa neotevřel;
jako beránek
se
sám, existuje však V tomto čísle Hlasu pravoslaví se vedený na porážku, jako
vznáší dva andělé. podíváme na ikonu, která se ovce před střihači zůstal
němý, ústa neotevřel.
Jde i verze, na které
angličtině nazývá Extreme Humility,
Byl zadržen a vzat na
je o symbol Boží
v řečtině se pro ni používá výraz η
soud. Kdopak pomyslí na
slávy, oplakáván
Άκρα
Ταπείνωση
[hé
akra
jeho pokolení? Vždyť byl
svou zjevující se
tapeinosé], obé lze do češtiny přeložit
vyťat ze země živých,
nad
Ukřimatkou
jako „krajní“ nebo „nejhlubší
raněn pro nevěrnost
(což ko-žovaným.
pokora“. V církevní slovanštině
mého lidu. Byl mu dán
Při
studonečně
ikona nese název „něridaj meně
naznačuje i vání
hrob se svévolníky, s
máti“ tedy „neplač nade mnou,
ikony jsem našla
boháčem smrt našel ,
matko“.
církevně slovan-v
se, že je raněn, ubit
řeckém textu o ní ský název). Jde o vyšel z něj při Vzkříšení.
Láska
tak
zvíod Boha a poko- přece na své rovnosti nelpěl, nýbrž sám sebe zmařil, vzal na
pojednávajícím, že se ikonu, která praktězila
nad
smrtí.
Uvnitř
byl
slaven
sňatek
pro ni také užívá oznaticky pomocí atriřen. Jenže on byl proklán pro naši sebe způsob služebníka, stal se jedním z lidí. A v podobě
čení „Muž bolesti“. butů na ní umís-Jde o Krista s Církví. Hrob se stal lůžkem nevěrnost, zmučen pro naši nepravost. člověka se ponížil, v poslušnosti podstoupil i smrt, a to smrt
návaznost na vertěných zobrazuje še z svatebním.
Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami na kříži. Proto ho Bůh vyvýšil nade vše a dal mu jméno nad
Izajáše, kapitoly současně tři po 53, Ikona dostala název, který se překládá jako jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako každé jméno, aby se před jménem Ježíšovým sklonilo každé
pojednávající o úlokoleovce,
no – na nebi, na zemi i pod zemí – a k slávě Boha Otce každý
ačkoli se nedopustil násilí a v jeho ústech
jazyk
aby
vyznával:
Ježíš
Kristus
jest Pán.“
nebylo lsti. Ale Hospodinovou vůlí bylo
Ponížení Spasitelovo nemůžeme chápat v psychické nebo morální rovině. Zde se jedná
zkrušit ho nemocí, aby položil svůj
o naprosté ponížení s vyprázdnění sebe sama ve smyslu existenčním. Úplné obětování
se.
Kristovo plnohodnotné člověčenství,
kterému bylo vlastní všechno naše kromě
hříchu, svým přesahem okrajů smrti
vyléčilo a obnovilo padlé stvoření a
duchovního žaláře. Skutečný význam pašijí,
se kterými je ikona Muže bolesti úzce spjata,
lze nalézt v duševní utrpení, které zažívá
každý člověk, v pocitu selhání, izolace a
10
otevřelo mu opět cestu ke zbožštění, která extrémní osamělosti, bolesti lásky. Když se
byla zavřena hříchem Adamovým. Kristu na kříži dere z úst poslední výkřik
Sebevysílení se Kristovo pro naši spásu je před smrtí, není jej třeba chápat jako zoufalé
při výkladu této ikony chápáno jako volání o pomoc, ale jako výkřik vítěze,
naplnění vnitřního
protože
tímto
způsobu existence
aktem
bylo
svobody.
Jako
dosaženo
autonomní,
obnovení našeho
nezávislá realizace
úzkého vztahu s
života lásky a k ní
Bohem, který byl
patřícímu
vztahu,
pochroumán. Byl
který se odehrává
to čin lásky a
mezi
Bohem
a
milosrdenství
člověkem.
Ikona
Božího, který
,,Muž
bolesti“
v nás otevřel opět
symbolizuje vášně,
cestu k tomu,
které
vedly
ke
abychom
byli
konečnému ponížení
obrazem Obrazu.
Spasitele na kříži, k
Vítězství nad smrtí
mukám, jenž musel
je
symbolem
vydržet a snášel je s
pošlapání
smrti
hlubokou láskou k
nohama Božíma.
člověku a v pokoře.
Láska, která poráží
V
ponížení,
v
smrt, ta, která
zapření sebe sama.
oživuje, očišťuje a
Kříž byl v době
proměňuje, ta je
Ježíšově největším možným veřejným hlavním motivem ikony pokorného
ponížením, které mohl zločinec zažít. Krista, poníženého, raněného, stojícího v
Byla to poprava, která byla vyhrazena hrobu. Tajemství krajností lásky bylo
nejhorším vyvrhelům společnosti. Kříž odhaleno,
Boží záměr
jako nástroj hanby a zavržení napomohl k dokončen. Kristus se zavřenýma očima,
poražení úhlavního nepřítele člověka, vedle nějž jsou zobrazeny mučící nástroje,
smrti, kterou jsme svou neposlušností v se nám na ikoně zjevuje jako Král slávy,
ráji pustili k sobě, aby ovládala naše jehož trůnem je kříž. Strastná hymnografie
životy. Díky prohřešení získala vládu nad používá také metafory spánku, když se
Obrazem Božím, ale Kristus snímá na mluví o Kristově smrti. On sám se zcela
dřevě mučícího nástroje naše pouta ztotožnil s lidskou úzkostí a pocitem
odcizení, s bolestí a utrpením, aby byl schopen jejich vyléčení. A v tomto smyslu, pod
tímto úhlem pohledu je potřeba chápat samotnou ikonu η Άκρα Ταπείνωση.
PK, s obětavou pomocí VV a Vladimíra
Štěpánka
11
NASTALA PASCHA PÁNĚ!
J
ako malý kluk jsem Velikonoce miloval. Jaro, blížící se prázdniny v
mohou mít tyto tradice také svůj původ pohanských oslavách příchodu jara.
a celkovou atmosféru svátku, plnou V pravoslavné církvi se věřící zdraví 12
radosti a naděje, kterou nám tady Ježíš slavnostním pozdravem: „Vstal z mrtvých
Kristus! – Christos Voskrese!“ odpověď
Kristus zanechal.
Nejstarším
svědectvím
o
slavení zní: „Vpravdě vstal! – Voistinu voskrese!“
křesťanských Velikonoc může být zmínka Uvádím kromě českého ještě pozdrav
v listech apoštola Pavla (kolem roku 50 po církevněslovanský, poněvadž většina
našeho
chrámu
o
Kristu). Nejstaršími mimobiblickými návštěvníků
důkazy jsou pak spory z 2. století o datum Velikonocích jsou pravoslavní Slované z
slavení Velikonoc a Velikonoční homilie východní a jižní Evropy.
Melitona ze Sard taktéž z 2. století. Ano, všichni zaznamenáváme, jak na nás
Slavení Velikonoc se tedy v církvi z médií útočí reklamní šoty nabádají nás,
objevilo velmi brzy a již od počátku je krize nekrize, co všechno o „svátcích jara“
významově provázáno s židovskou máme ještě koupit sobě a svým dětem, a
oslavou Pesachu (dodnes se v pravoslaví supermarkety nabízejí sladké beránky
všech možných druhů i velikostí. Ostatně
Velikonoce nazývají Paschou), jejíž prvky
proč ne, beránek je skutečným symbolem
v sobě nese. Na I. všeobecném koncilu
Krista, který se obětoval za spásu světa.
církve r. 325 po Kristu v Nikaji bylo
Velikonoce – Vzkříšení Kristovo – jsou
stanoveno pravidlo výpočtu data slavení
totiž ústředním a největším svátkem
Velikonoc. Ježíšovo projití smrtí a křesťanů. Svatý apoštol Pavel říká: „Když
vzkříšení křesťané chápou jako naplnění se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen,
starozákonního obrazu přejití Izraelitů jak mohou někteří mezi vámi říkat, že není
Rudým mořem při východu z Egypta. zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání,
Oslava Velikonoc tradičně trvá celých pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže
padesát dní (tzv. velikonoční doba), které Kristus nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst
vrcholí svátkem Seslání svatého Ducha, klamná a klamná je i vaše víra… Máme-li
Padesátnice (letnice). První týden naději v Kristu jen pro tento život, jsme
Velikonoc se v pravoslavné tradici nazývá nejubožejší ze všech lidí!“ (1Kor 15,12Světlý týden, v tradici římskokatolické 14,19)
pak „velikonoční oktáv“. Lidové zvyklosti Mohl bych ještě zmínit módní
spojené s Velikonocemi se pochopitelně „velikonoční zajíčky“ všeho druhu a
místně liší. Ať jsou to malovaná vajíčka a barev! Nic proti nim, sice jsou cizím
velikonoční mazance, které si v prvkem v našich lidových tradicích,
pravoslavné církvi dávají věřící o ovšem v byzantské křesťanské ikonografii
Velikonocích posvětit, nebo velikonoční symbolizuje zajíc samotného Krista.
pomlázky a lidové veselice, vše se Symbolika zajíce pochází z tradice oslav
soustřeďuje kolem prázdného hrobu svátku pohanské bohyně plodnosti Eostre.
Kristova. Vzhledem k časové blízkosti Z jejího jména
křesťanských
Velikonoc
a
jarní
rovnodennosti
je odvozeno slovo Easter, anglický název proměnila bohyně Eostre ptáčka, který umrzl
křesťanských Velikonoc. Podle legendy ve vánici, v zajíce. On pak z vděčnosti každé
13
jaro kladl vejce jako pták. Zatímco v tradičně
křesťanských zemích jsou svátky Kristova
Vzkříšení vnímány a slaveny se vší váhou a
úctou (v Řecku po celý týden), v naší zemi, a
v jejím pohraničí zvlášť, se oslavy Velikonoc
zredukovaly jen na některé přežívající prvky
lidové tradice, např. pondělní pomlázka apod.
Jistě je to i důsledek toho, že mocní tohoto
světa již odedávna nepřejí jakékoli víře. Lidu
dělnému a prostému postačí „panem et
circenses“, aby se s ním dalo lehce
manipulovat. Je třeba mu z hlavy vyhnat víru
(v Boha) a označit ji za tmářství a
zpátečnictví… Věřící člověk totiž bývá
pevného charakteru a nedá se s ním jen tak
lehce manipulovat. Jen vzpomeňme, co
učinili Kristovi nepřátelé v čele s pontským
Pilátem?! Krista zradili, mučili a zabili.
Učinili vše, nač se zmohli. Pečetili hrob,
stavěli stráž. Vchod hrobový byl zavalen
obrovským kamenem. Nepočítali však s tím,
že není na světě takový obrněný a
pancéřovaný hrob, který by dokázal v sobě
zadržet vzkříšeného Krista. Není takový
sanhedrin
takových
nejvychytralejších
mudrců na světě, kteří by vymysleli, jak to
zařídit, aby vzkříšenému Božskému Mesiáši
zabránili vyjít z hrobu. Není takové moci ani
takové propagandy, i kdyby používali tu
nejlstivější lež, aby se dalo zatajit Boží dílo
vzkříšení. Není tolik zlata na světě, kterým –
jak se jim zdá – nechali by se koupit všichni
lidé, kteří jsou připraveni svědčit o vzkříšení
Mesiáše.
Kristův Kříž byl pro Židy pohoršením a pro
Řeky bláznovstvím: „Židé žádají zázračná
znamení, Řekové vyhledávají moudrost, ale
my kážeme Krista ukřižovaného. Pro Židy je
to kámen úrazu, pro Řeky bláznovství, ale pro
povolané, jak pro Židy, tak pro Řeky, je
Kristus Boží moc a Boží moudrost.“ (1Kor
1,22-24) S obojím, s křížem i vzkříšením, jak
vidíme, byly vždycky potíže. Farizeové
připouštěli možnost vzkříšení, ale u Ježíše jim
vadila smrt na dřevě kříže, která pro ně byla
prokletím. Saduceové vzkříšení vůbec
odmítali. První reakcí žen, když jim anděl
oznámil, že Ježíš vstal z mrtvých, bylo, že
„utekly od hrobu, protože na ně padla hrůza a
úžas. A nikomu raději nic neřekly, neboť se
bály“ (Mk 16,8). Marie z Magdaly, Marie
matka Jakubova a Salome to šly povědět
apoštolům, ale „těm však ta slova připadala
jako blouznění a nevěřili jim. Petr se rozběhl
k hrobu, nahlédl dovnitř a uviděl tam ležet jen
plátna. Vrátil se v údivu nad tím, co se stalo“
(L 24,10–12). Tomáš Didymos neuvěřil,
dokud si nesáhl do Ježíšových ran. Stal se tak
podnětem k úsloví „nevěřící Tomáš“ (J
20,24–29). Také mimo okruh Židů se všechno
točilo kolem otázky, jestli je to pravda, zda
tomu věřit, nebo nevěřit. Apoštol Pavel
neuspěl na Areopágu v rozhovoru s filosofy,
kteří „jakmile uslyšeli o vzkříšení z mrtvých,
jedni se mu začali smát a druzí řekli: ‚Rádi si
tě poslechneme, ale až někdy jindy.‘ A tak
Pavel od nich odešel,“ (Sk 17,32n).
Právě tam, kde narazíme na samotný základ
křesťanské víry, setkáme se s nepochopením,
nevěrou a odmítnutím. Vypadá to tak, že tam,
kde se nám už už podařilo získat zájem o
biblické svědectví, jako bychom lidi nejvíc
odradili tím, co apoštolové a evangelisté, a
stejně tak celá církev až po dnešní časy,
považují za nejdůležitější a nejpodstatnější, že
totiž ukřižovaný Beránek Ježíš Nazaretský
byl vzkříšen a Bůh tak definitivně potvrdil, že je to Kristus, zaslíbený Spasitel
každého člověka a celého světa. Zpráva o
Ježíšově vzkříšení se zajisté vymyká našemu
rozumu. Je to událost nepochopitelná a
podivná. Ale my nemůžeme jinak než znovu
hlasitě vyznat: Ježíš je živý, Ježíš je vítěz,
Ježíš Kristus pro nás znamená všechno a bez
Závěrem
si
dovolím
citovat
část
velikonočního
slova
církevního otce, sv. Řehoře
Teologa, žijícího ve IV. století
po Kr.: „Dnes nastalo spasení
PLÁN EU PROTI HOMOFOBII
něho
bychom
ztratili to, co činí
život
životem,
který nemůže být
bez naděje, bez
opravdové naděje.
Ulrike Lunacek členky rakouské Strany
zelených na ochranu gayů, leseb, trans a
intersexuálních osob. Jde vůbec o
nejzásadnější dokument tohoto typu, který byl
v Unii zatím prosazen. Celá schválená
PROČ
PANENSTVÍ AŽ DO
SVATBY?
světa, světa viditelného i
neviditelného. Kristus vstal z
mrtvých, vstaňte s ním i vy;
Kristus přebývá ve své slávě,
povzneste se i vy; Kristus vstal
z hrobu, osvoboďte se od
hříchu; otevírá se rajská brána,
je zničena smrt, starý Adam je
odložen,
povstává
nový.
Nastala Pascha, Pascha Páně!
A ještě jednou pravím
v čest Svaté Trojice: nastala
Pascha! Je to náš svátek svátků a
slavnost
slavností;
převyšuje
všechny svátky, dokonce i svátky v
čest samotného Krista, o tolik, o
kolik slunce převyšuje hvězdy.“
(Sv. Řehoř Teolog, 330-390) Krásné, radostné
a požehnané svátky velikonoční, svátky
Kristova Vzkříšení, svátky jara, chcete-li,
přeji vám všem, věřícím i nevěřícím,
farníkům našeho chrámu, obyvatelům města
i jeho návštěvníkům.
o. protojerej Josef Hauzar, představený
chrámu sv. Vladimíra v Mariánských
Lázních
vropský parlament schválil Zprávu o plánu
listiny je to, že se
schválením
návrhu
Evropská Unie zavázala
poskytovat
CO
NEJVYŠŠÍ OCHRANU
PRO
GAYE
před
diskriminací na základě
sexuální
orientace
a
rodové identity. Což v
praxi
znamená,
že
prakticky ti, kteří se
vyjádří proti této menšině
ve
smyslu,
že
ji
nepodporují, mohou být
potrestáni podle zákona
odnětím
svobody.
V
odsouhlaseném
dokumentu můžeme
číst například odsouzení
jakékoli diskriminace na
základě sexuální orientace
a genderové identity.
Autorka návrhu se nechala
inspirovat již existujícím a
EU přijatým zákonným
opatřením, platícím pro
zacházení s osobami se
14
E
EU proti homofobii a diskriminaci na základě sexuální orientace a
genderové identity.
Začátkem února tohoto roku schválil
Evropský parlament návrh lesbické aktivistky
zareagovaly křesťanská společenství, jelikož
mají za to, že jde o zatím nejagresívnější útok,
který má za cíl dehonestovat roli rodiny ve
společnosti a naprosto rozložit křesťanské
hodnoty. Nejzásadnějším problémem této
záležitost má oficiální název Plán Evropské
unie proti homofobii a diskriminaci na
základě sexuální orientace a genderové
identity. Norma paní Lunacek má mnoho
odpůrců, obzvláště negativně na její schválení
15
zdravotním postižením.
Ona norma však neklade požadavky na to,
aby těmto osobám byly
zajišťovány ve společnosti
privilegia, ale zajišťuje jim,
aby mohly žít lépe se svým
postižením, například aby
mohli lépe cestovat MHD.
Ovšem schválené opatření na
ochranu LGBTI komunity
privilegia žádá. I přes hlasité
protesty křesťanských sdružení
a tisíce podpisů na peticích
návrh prošel.
Znění odsouhlaseného dokumentu
je
volně přístupné
na
internetu v
češtině, takže se s ním mohou zájemci
seznámit podrobněji. Jelikož na větší rozbory
zde v Hlasu Pravoslaví nemáme prostor.
Nicméně cítíme potřebu o tomto zcela
zásadním zákonném opatření čtenáře
informovat.
Jako reakci na schválení tohoto zákona, jsme
se rozhodli otisknout přednášku o. Josefa
Hauzara, vztahující se k tématu přístupu
pravoslavné církve k sexuálním menšinám.
PK
(dokončení z minulého čísla) Ať už se hrdina
zdá být sympatický, silný a odvážný, je
pravděpodobné, že to není hrdina vašeho
románu. Věřte, že pravé lásce je drzost
vzdálena. Tělesná náklonnost se drží při zemi,
jako dým Kainovy oběti. Avšak opravdové a
neposkvrněné přátelství stoupá k nebesům
jako vůně kadidla. Stejně jako budete opatrně
držet v rukou křehkou nádobu s drahým
vonným olejem, stejně tak zachováte i čistotu
lásky. Jako matka chová novorozeně, přesně
tak budete chovat city první lásky. Nedovolte,
aby byla zničena a rozdeptána tato čistota
panenství, nespěchejte s první nocí. Nebojte
se trochu počkat a za svou trpělivost
16
dostanete nekonečně více z toho, co jste si
odepřeli. Panenství je jako čisťounká tvářička
miminka, smilstvo se podobá jizvě na krásné
tváři. Nečisté myšlenky v duši mají zvuk
skřípějícího železa, které přejíždí po skle.
Stejně jako pád města způsobený přírodním
neštěstím, tak i narušení panenství je
katastrofa člověka v osobním životě. Ztráta
neposkvrněnosti se projevuje i na obličeji. Z
krásy takového člověka mizí svěžest a
projevuje se pečeť znesvěcení. Jeden kněz
zašel do knihovny, kde půjčovné vyřizovala
mladá dívka, ze které vyzařovala nevinnost a
čistota. Na druhý den kněz v šoku
zpozoroval, že na její obličej padl stín plamen pohasl. Jakoby její duši někdo okradl
- kněz vše pochopil.
S žalem o tom později říkal: ,,Kdo se
opovážil oloupit tento nádherný chrám?“
Tento čin je vždy stíhán výčitkami svědomí.
Po prvním intimním předsvatebním kontaktu
duše ještě cítí něco špatného, jakousi skvrnu
na duši, něco jako zločin - člověk přešel
zakázanou hranici, spáchal ve vlastní duši
hlubokou jizvu, která již nikdy nezmizí. Když
člověk dál pokračuje v tomto duchu, jeho hlas
svědomí se tlumí a dotyčný se hlouběji noří
do mámení a slasti tohoto stylu života.
Odepřít sám sobě tento život je těžké, protože
barikáda svědomí padla a chtíč je naplněn
tělesnými, příjemnými, i když dočasnými
momenty, před kterými ostatní radosti ztrácí
svůj třpyt. Čas plyne a zanedlouho to člověka
nejen omrzí, ale také zjistí, že v sobě cítí
prázdnotu. Ztráta panenství konec konců
končí zklamáním
a
podobá se střepům rozbité, kdysi hezké a
cenné nádoby.
Člověk, který měl
předmanželské styky, většinou není v
okamžiku vstupu do manželství schopen
vnitřně přijmout Boží přikázání:
A budou oba jedním tělem a duší (Mt 19, 5).
Kolikrát byl s ženou a teď chtě nechtě bere
manželství jako další možnost, možná ne
poslední, jak se dotknout předmětu, na který
je už dávno zvyklý. Vyprchalo veškeré
duchovní tajemství intimního vztahu, které se právě proto naše doba v historii není
bere jako tělesná rozkoš a ne jako tajemství a výjimkou. V tom tkví nadčasovost Evangelia
zázrak početí. A ještě ke všemu může začít - novost křesťanství, která nepřestává platit s
srovnávat, s kým mu bylo lépe, tedy jeho míra časem - že právě za podmínek podobných
hodnot není duchovní, ale je na základě pokušení a častých pádů září zvláštním
obyčejných, primitivních pudů.
světlem ctnost panenství. Kdo zachovává
Ve světě existuje zákon: ti, kteří zachovávají čistotu, ten získává zvláštní blízkost k Bohu a
svou čistotu, se nachází pod Boží záštitou. Ale Bůh takovému člokdyž o ni dobrovolně přijdeme, tak také
přicházíme o Boží pomoc. Stejně jako král
věku pomáhá. Ještě dodáme, že i dnes
David, který byl pod Boží ochranou, ale jen
najdeme ve světě čisté duše, která zůstávají
do momentu, kdy zhřešil cizoložstvím. Poté
neposkvrněny. Přiznejme si, že samo svědomí
na něj přišla mnohá neštěstí. A jak jsou stíháni
nám našeptává, že panenství se má chránit.
cizoložníci dnes, je známo. V současné době
Většina smilných hříchů se uskutečňuje na
se mluví o tom, že milostné zkušenosti před
základě nepřítomnosti opravdové lásky. To je
svatbou mají prakticky všichni. Proto se
důležitý moment. Milující vidí ve svém
panenství bere jako smýšlení dávných,
milovaném jen ty nejvyšší hodnoty, a ne
středověkých dob. V tomto případě můžeme
prostředek k uspokojení svých vášní.
konstatovat, že sedmé přikázání nesesmilníš,
Opravdová láska se chvěje
pozbylo svého významu. Ve skutečnosti se
však v tomto tvrzení skrývá obrovská lež. Ti,
kteří ji vyslovují, soudí své okolí podle sebe.
Především si všimněme, že smilstvo bylo
nejen v naší době, ale ve všech staletích a
tisíciletích
bez
výjimky
Proč zachovat panenství až do
oblíbeným pokušením člověka.
svatby? Na základě mnohých
Vůdci národů - císařové, od
zkušeností osvědčených životem lze
kterých vede začátek lidských
říct, že sobec spěchá ukojit sám sebe,
práv – tedy práv římského lidu,
vynikali
neslýchanou své tělesné požitky. Touží po
prostopášností. Kníže Vladimír nasycení své vášně s člověkem, který
si také před přijetím křesťanství se mu zalíbil, ale pouze do momentu,
ženy a milenky neodpíral. kdy dosáhne cíle, pak se od rádoby
Jedna ruská císařovna si po milovaného člověka s lhostejností
večerech vybírala muže na odvrací. Přání mít druhého člověka,
jednu noc z tělesné stráže. ukojit se panenskou krásou,
Dokonce i v životě starce nepoukazují na pravou lásku, ale na
skrytou pýchu.
17
Siluána se píše, že v mládí, kdy o
mnišském životě ani nepřemýšlel, se
seznámil s hezkou dívkou a jednou
večer se s nimi přihodilo „běžné“. A
PRAVOSLAVNÁ
MLÁDEŽ
před nevinností milovaného, protože nedovolí
intimní kontakt před manželstvím a po
jeho uzavření bude věrná. Jak už jsme
zmínili, je zde ještě další pohled na věc.
Jde o myšlenku formulovanou zhruba
takto: Dobře, nebudu zdrojem potěšení při
každé malé známosti. Ale co když se
známe dlouho a dokonce jsme se rozhodli
vzít. Tak proč ,,to poprvé“ odkládat až na
svatební noc? Není jedno, kdy to přijde?
Vždyť se tomu nevyhneme. Toto je pouze
ušlechtilejší druh smilstva - stejně se
vezmeme, tak je jedno, jestli začneme žít
intimně teď, nebo za dva měsíce.
Představte si, že na vaše narozeniny byl
pro vás speciálně prostřen stůl a jen co jste
ho spatřili, hned jste se na něj vrhli - vždyť
je jedno, jestli vše ochutnám teď nebo o
chvíli později, až se sejdou i ostatní a s
každým se můžu potěšit. Ano, oběd byl
přichystán pro vás, ale vy svým chováním
ničíte celou atmosféru svátku a sami sebe
připravujete o štěstí. Stejně tak i ženich s
nevěstou, kteří si nepočkali a pospíšili s
první nocí, vstupují do manželství jako k
již napůl spořádanému obědu – chybí
svěžest a radost z nového života. A co
vlastně znamená ono „je jedno kdy?“
Opravdu je jedno kdy přivést na svět
potomka – před manželstvím nebo až po
svatbě? Je jedno kdy vychovávat dítě –
18
BYLO PŘED VELIKONOČNÍMI
SVÁTKY
B
ylo před velikonočními svátky
(Jan 13,1)
Starozákonní
a
judaistické
paschálních událostí.
času jeho množící se a prosperující potomci ocitli ve vážném nebezpečí. Egypťané
pozadítotiž zapomněli na Jákobova Syna Josefa,
který byl význam-
máme-li po boku spolehlivého manžela nebo
když ani není v dohledu (či
utekl před svatbou)? Je
jedno kdy vyznat lásku –
při prvním pohledu nebo
když blíže poznáte jeden
druhého?
Valerij Duchanin
Překlad:
Dürrová
19
Anastasia
20
Zprávy o Ježíšo-ným
a smrti, dvořanem a
podávají se cizího,
evangelisté,
národa
své líčení si Izraelský
určením podrobili jako
– kla-a později se
období ve-jej zničit.
svátků ale povstal na
svátků
nu
svého
nekvašených chlebů
21
Události utrpení Pána Ježíše Krista a
jeho slavného zmrtvýchvstání, které
dnes oslavujeme, jsou vyvrcholením
spásného Božího působení v dějinách
lidstva. Vyvrcholením, na které bylo
lidstvo připravováno ve vyvoleném
židovském národě. Mnohé události
dějin
spásy
jsou
přímým
předobrazem toho, co se naplnilo v
osobě Spasitele.
kdy měl být zabit velikonoční beránek (Lk 22,7). I naše dnešní
označení největších svátků pravoslavné
církve (Pascha), svědčí o hluboké vnitřní
souvislosti se židovskými velikonočními
imýnavýzan yksjerbeh ,yktávs‫– חספ‬
pesach. Židé všech dob, stejně jako ve své
době Ježíš spolu se svými apoštoly, si při
slavnostech
„pesachu“
připomínali
největší Boží zásah: záchranu židovského
národa – vysvobození, vyvedení z Egypta.
Na
pozadí
egyptským vě utrpení
začali jak nám je
silného
všichni
bát. Nejprve začínají
národ
časovým
otroky těchto událostí
rozhodli dou je do
Hospodin likonočních
ochra(Jan 13,1), čili
vyvoleného
národa – vyvolil si (Mt
střednictvím donutil
faraona, aby Izraelce propustil a oni mohli
odejít zpět do Kanaánu, země zaslíbené –
do země Izraelské. Na Egypt se sneslo
mnoho ran: voda v Nilu se změnila v krev,
zemi napadly kobylky a hmyz, lidé byli
stiženi vředy a mnohé další. Poslední rána,
ta nejstrašnější, zahubila všechny
prvorozené – od dobytčat po faraonova
syna. Izraelité byli ale této pohromy
ušetřeni, neboť na Hospodinův příkaz
označili veřeje svých obydlí krví beránka,
26,17; Mk 14,1), Mojžíše, jehož prohistorické
kterého zabili a v tu stejnou
události, která
noc jedli. Teprve nyní faraje
popsána ve on
svolil, aby Židé mohli Druhé
knize
odejít.
Odcházeli
ve
spěkem
Mojžíšově –
chu, a proto chléb, který
pekli, nestačil vykynout.
Exodu
Tyto
události
byly
a jsou základem pro
,
slavení
velikonočních
svátků Pesachu,
vyvstává předobraz vykoupení celého světa
noci,
kdy
Hospodin
překročil (hebr.
prostřednictvím Ježíšovy oběti.
pasach)
obydlí
Izraelců
a ušetřil jejich
Poté, co patriarcha Jákob se svou rodinou
prvorozené.
Tento
svátek
je
také nazýván
sestoupil z Kanaánu do Egypta a stal se
tam vysoce váženým hostem, se postupem svátnekvašených chlebů, nebo svátkem svobody. Svým významem byl prvním ze všech
svátků, který Židé slavili. Hlavní prvky oslav Pesachu nacházíme již ve zmíněné
Druhé knize Mojžíšově (Exodu). K oslavám patřila povinnost navštívit jeruzalémský
chrám, obětovat a jíst velikonočního beránka spolu s nekvašenými chleby a hořkými
bylinami a vyprávět o událostech východu z Egypta. Tento svátek oslavoval za svého
pozemského života i Ježíš. Židovskou tradici se všemi jejími symbolickými obřady
LITURGIKA
zachoval Spasitel i v posledním roce
svého pozemského života – jak o tom
svorně svědčí všechna čtyři evangelia. O
tom, jak konkrétně vypadala velikonoční
večeře v té době, potažmo jak probíhala
tajemná večeře, na které byl přítomen
Ježíš se svými učedníky, o ní máme
zprávy pouze kusé. I z těchto neúplných
informací se však dá určit alespoň
rámcový průběh této domácí bohoslužby,
vlastně první svaté liturgie. Ale stejně
jako tím, co následovalo na Golgotě a
potom v nedělním jitru u prázdného
hrobu, Kristus dovršil význam vyvedení
Izraelitů z Egypta, dovršil i význam oslav
Pesachu. Při velikonoční večeři proměnil
chléb ve své Tělo a víno ve svou Krev – a
tuto bohoslužbu nám odkázal až do
dnešních dní. Podle evangelia sv. Jana se
Kristova tajemná večeře konala den před
samotným začátkem svátků. Všichni
evangelisté užívají při popisu těchto
událostí pro chléb řecké slovo „artos“,
které znamená prostě chléb v jeho
nejobvyklejší podobě – tedy chléb
kvašený. Tuto tradici zachovávala při
sloužení svaté liturgie celá Církev velice
dlouho, na Západě byl nekvašený chléb
(řecky „azymos“) zaveden až v 9. - 11.
století. Jak přesně vypadal obřad této
večeře nevíme. Jistým vodítkem nám
určitě může být její
současná podoba – tak jak
ji Židé slaví dodnes. Nejstarší podoba
pesachového sederu (což znamená
pořádek, obřad) se nachází v desáté
kapitole mišnaického traktátu Pesachim,
který v písemné podobě pochází z konce
2. století po Kristu, obsahuje však určitě
tradice mnohem starší.
Vlastním oslavám svátku
Pesach předchází dokonalá očista obydlí
od kvasu a všeho kvašeného. Samotný
svátek trvá osm dní. Pesachový seder se
koná v předvečer vlastního svátku, tedy
14. nisanu večer (v zemích diaspory;
mimo Izrael se seder koná po první dva
večery (z důvodů nepřesností při určování
dat v dávnověku). Rodina se schází u
slavnostně prostřeného stolu, kterému
vévodí tác se třemi nekvašenými chleby
(macesy) a zvláštní sederový talíř, na
kterém jsou speciální, symbolické
pokrmy. Po zničení jeruzalémského
chrámu r. 70 p. Kr. se již nepřináší oběť
velikonočního beránka, proto se tedy
beránek nejí, ale chrámová oběť se
alespoň připomíná dvěma pokrmy na
sederovém talíři – kostí se zbytkem masa
a vejcem, pečeným ve skořápce. V
souvislosti s biblickým příkazem jíst
nekvašený chléb spolu s hořkými
bylinami jsou zde připraveny další
symbolické pokrmy – především maror
(hořké byliny), z nichž
bývá nejčastěji používán
křen nebo salát a též
karpas
(zelenina)
–
například
petržel
a
charoset
(směs
strouhaných
jablek,
oříšků a vína). Pro solení
se této noci neužívá pevná
sůl, ale sůl rozpuštěná ve
vodě. Každý z těchto
pokrmů
má
svůj
symbolický význam: hořké byliny upomínají na hořký úděl otročících Židů v Egyptě,
slaná voda připomíná jejich slzy, směs jablek a oříšků potom maltu, ze které museli
vyrábět cihly na stavbu egyptských měst. Večeře je zahájena požehnáním nad kalichem
vína (celkem se dnes vypijí čtyři poháry vína) a pokračuje vyprávěním o Božím zásahu,
který vedl k vysvobození židovského národa z egyptského otroctví. Během tohoto
vyprávění je lámán a jeden nekvašený chléb spolu s hořkými bylinami atd. Potom
přichází na řadu slavnostní jídlo, po jehož zakončení následuje tzv. požehnání po jídle,
zahájené žehnáním kalicha vína. Po díkůčinění, složeném z mnoha žalmů, je
bohoslužba zakončena voláním po příchodu Mesiáše a vyjádřením naděje, že příští rok
oslaví rodina Pesach v Jeruzalémě. Při pohledu na tyto prastaré zvyky, uchované do
dnešních dob, vidíme jistě mnohé, co je společné Židům i nám – křesťanům. Vždyť i
my si při oslavách Velikonoc připomínáme mocné Boží skutky, kterými vyvedl svůj lid
ze zajetí – čtení o těchto událostech je součástí liturgie, konané na Velkou sobotu. A
mnohé další věci jsou pro nás předobrazem konečného vykoupení celého lidstva v
Kristu. Nekvašený chléb je symbolem čistoty, očištění od hříchu. A jako je od kvasu
pečlivě vysmýčen celý dům, tak i my se máme připravovat na příchod Spasitele s čistou
duší. To, že se velikonoční beránek jedl s hořkými bylinami, ale zároveň se jedla i
sladká směs jablek a oříšků a pilo se víno, poukazuje na skutečnost, že k radostné zvěsti
o Zmrtvýchvstání (a tím i záchraně lidského rodu) vede hořká cesta utrpení a smrti
Ježíše Krista – pravého Božího Beránka. Vždyť zachránila-li Židy krev zvířete, která
označovala jejich obydlí, jsme my zachráněni
Krví Spasitele, vylitou za spásu
světa na Golgotě, kterou jsme spolu s Kristovým Tělem dostali za pokrm a kterou
přijímáme při svatém Přijímání. Křesťanské Velikonoce, jinak též Pascha, totiž nejsou
mrtvou historickou událostí, která se udála kdysi dávno, když Izrael vycházel z Egypta,
nebo když Kristus trpěl a vstal z mrtvých. Velikonoce jsou stále přítomné, protože
Kristus žije a spolu ním jsme živi i my. Židé byli vyvedeni z otroctví ke svobodě, z
Egypta do Izraele. Nás Kristus vyvedl z otroctví hříchu ke svobodě dětí Božích, ze smrti
k životu, když překročil – pasach – onu nepřekonatelnou propast, která nás dělila od
Boha, a kterou svým selháním způsobil první člověk Adam.Toto všechno je příčinou
naší radosti a důvodem k velebení Boha za tyto nejvzácnější dary. Christos voskrese!
Voistinu voskrese!
Vladimír Štěpánek
ŘECKÁ PASCHA
O
slava Paschy je v Řecku, stejně jako klet Pánem. Na jitřní Velikého úterý, která v
celém pravoslavném světě, nejvý- se slaví v pondělí večer, si církev připomíná
znamnější částí liturgického roku. Je to podobenství o deseti pannách (Mt 25,1- 22
svátek nejen oslavy Kristova vzkříšení, 13), které čekaly na příchod ženicha ke
Veliká
ale také pospolitosti, protože se na ni svatební hostině.
středa
spolu scházejí celé široké rodinné Od pondělí do středy Veliké týdne se v
ΜΕΓΆΛΗ
některých farnostech slouží ráno liturgie
klany.
Svatý týden oficiálně začíná jako ve všech předem posvěcených darů. Tato velmi
pravoslavných chrámech Lazarovou stará liturgie je vlastně večerní bohoslužba
sobotou ΣΑΒΒΑΤΟ ΤΟΥ ΛΑΖΑΡΟΥ spolu se svatým přijímáním z Darů,
posvěcených na Květnou neděli.
[Sabato
tú Lazarú]. Lazarova sobota se slaví na
památku vzkříšení Lazara, o němž máme Ιδού, ο νυμφίος έρχεται εν τω
zmínku v Jn 11,1-45. Vzkříšení Ježíšova μέσω της νυκτός και μακάριος
přítele je připomínkou naděje na naše ο δούλος ο ευρήσει
vlastní vzkříšení na konci věků.
γρηγορούνται, ανάξιος δε
A církev spojuje neoddělitelně tento πάλιν, ον ευρήσει ραθυμούντα
svátek se svátkem vjezdu Krista do βλέπε ούν, ψυχή μου, μη τω
Jeruzaléma,
který
oslavuje
hned ύπνω κατενεχθής ίνα μη τω
následující neděli, která se v řečtině θανάτω παραδοθής, και της
nazývá ΚΥΡΙΑΚΉ ΤΩΝ ΒΑΐΩΝ βασιλείας έξω κλεισθής αλλά
[Kyriaki tón vajón]/ doslova Neděle ανάνηψον κράζουσα άγιος,
άγιος, άγιος ει ο θεός ημών, διά
palem.
Květná neděle je oslavou slavného vjezdu της θεοτόκου ελέησον ημάς.
Ježíše do Jeruzaléma (Jn 12,1-18), kdy ho
vítaly zástupy mávající palmovými Hle, ženich přichází uprostřed
ratolestmi, kladly na zem své pláště a noci a požehnaný služebník,
volaly: ,,Hosana synu Davidovu! kterého nalezne, že bdí ale
Blahoslaven, který přichází ve jménu nehodný ten, kterého nalezne
Páně!“ A proto Řekové nosí do chrámu na nepozorného. Proto se měj na
Květnou neděli k požehnání palmové pozoru, duše má, abys neupadla
ratolesti.
do spánku, jinak budeš vydána
Přestože známe podobný jev na Veliký smrti a budeš proto vyloučena z
čtvrtek, kdy se večer slouží vlastně jitřní království.
Velkého pátku, možná nás trochu Proto se probuď a volej: Svatý,
překvapí, že u Řeků je to pravidlem po svatý, svatý jsi Bože náš, skrze
celý Strastný týden. Na Květnou neděli Bohorodici smiluj se nad námi.
večer tedy slouží jitřní Velikého pondělí,
první ze čtyř ,,služeb Ženicha“.
,,Ženichem“ nazýváme Krista, neboť on
při svém umučení položil život za nevěstu
církev.
Na jitřní Velikého pondělí vzpomíná církev
na svatého Josefa a fíkovník, který byl pro-
23
ΤΕΤΆΡΤΗ [Megali tetarti] je také dnem,
kdy se udílí pomazání nemocným.
Na jitřní Svaté středy církev vzpomíná na
pomazání Kristových nohou v domě Šimona
z Bethanie, které vykonala hříšnice, v
Evangeliu nejmenovaná. Tato žena prokázala
svým činem hloubku vlastního pokání a svou
vřelou víru v Krista. Ve středu večer zní v
chrámu ΚΑΣΣΙΑΝΗ [Kasiani], krásná
hymnologická úvaha o konání omilostněné
hříšnice.
Veliký čtvrtek ΜΕΓΆΛΗ ΠΈΜΠΤΗ
[Megali pempti]
Na Veliký čtvrtek, kdy se ráno slouží večerní
liturgie sv. Basila Velikého, na které si
připomínáme ustanovení Eucharistie a
Pánovu Poslední večeři s jeho apoštoly.
Řekové obvykle jdou ráno ke svatému
přijímání a večer se všichni vrací do chrámu,
aby byli přítomni službě ΔΩΔΕΚΑ, což v
překladu znamená Dvanáct - charakterizuje ji
12 evangelií, které se při ní čtou. Celý chrám
čeká na chvíli, kdy se po čtení pátého
evangelia se zhasnou světla a kněz vynese
kříž s ukřižovaným Kristem, začne zpívat
hymnus ,,Dnes visí na dřevě“ a koná se
procesí kolem chrámu.
Σήμερον κρεμάται επί ξύλου, ο εν ύδασι
την γην κρεμάσας. Στέφανον εξ ακανθών
περιτίθεται, ο των αγγέλων βασιλεύς.
Ψευδή πορφύραν περιβάλλεται, ο
περιβάλλων τον ουρανόν εν νεφέλαις.
Ράπισμα κατεδέξατο, ο εν Ιορδάνη
ελευθερώσας τον Αδάμ.
Ήλοις προσηλώθη, ο νυμφίος της Εκκλησίας.
Λόγχη εκεντήθη, ο υιός της Παρθένου.
Προσκυνούμεν σου τα Πάθη, Χριστέ.
Δείξον ημίν και την ένδοξόν σου Ανάστασιν.
Dnes visí na dřevě ten, kdo nad
vodami Zemi zavěsil. Věncem z trní
korunován ten, který je králem
andělů. Do purpuru výsměchu je
zahalen ten, kdo halí nebe do mraků.
Rány do tváře dostává ten, kdo v
Jordánu Adama osvobodil.
Hřeby je přibíjen ženich Církve.
Kopím je proboden syn Panny.
Klaníme se tvému Utrpení, Kriste.
Ukaž nám také své slavné Vzkříšení.
ΕΠΙΤΑΦΙΟΣ [Epitafios]doslova náhrobní
(kámen) – Boží hrob a ΜΕΓΆΛΗ
ΠΑΡΑΣΚΕΥΉ - [Megali paraskevi] Velký
Pátek Na Velký pátek dopoledne se čtou
Královské hodinky, které jsou sestaveny z
žalmů, hymnů a čtení ze Starého a Nového
zákona, vztahujících se ke Kristu. Nastává
čas, aby byl nazdoben επιταφιος [epitafios].
Je to dřevěná konstrukce Božího hrobu, který
se věnčí květinami a následně při
velkopátečních obřadech se vynáší ven z
chrámu a nese po městě v průvodu.
Η ΑΠΟΚΑΘΉΛΩΣΗ [I Apokafilósi],
můžeme ji nazvat pro naše potřeby Sejmutí z
kříže, je první částí velkopátečních obřadů.
Celý chrám je zaplněn lidmi, držícími svíčky,
kteří se účastní pohřbu Páně. Velká večerní
liturgie se začíná obvykle v polovině
odpoledne. Během této služby slyšíme příběh
o ukřižování, ale s důrazem na Kristovu smrt
a následné činy Josefa z Arimatie, který si jde
vyžádat Pánovo tělo od Piláta, aby jej mohl
položit do hrobu. Na příslušném místě čtení
evangelia Umučení, kde jsou tyto události
popisovány, se ikona Kristova Těla jednoduše
odšroubuje z kříže, je zabalena do bílého
plátna a odnesena do oltáře.
Následují ΤΑ ΕΓΚΩΜΙΑ [Ta Enkómia] –
nářky, část která symbolizuje Kristův pohřeb.
Kněz nese chrámem buď ikonu, která byla
sňata z kříže, nebo u nás obvyklou plaštěnicu
(povětšinou řecká diaspora v Americe), aby ji
položil na επιταφιος který je úzce spjat s
dětskou přítomností na bohoslužbách. Děti
mají při velkopátečních obřadech své
nezastupitelné místo, protože zastupují
myronosice (μυροφοροι [myrofóri]) a hází na
επιταφιος voňavé lístky růží a velmi rády
„prolézají“ pod epitafiem.Na Veliký pátek
večer se zpívá jitřní, která již patří k Veliké
sobotě. Skládá se z žalmů, hymnů a čtení,
které se zabývají smrtí Krista. Během jitřní
zpívá sbor lamenty a hymny chvály Pánu,
týkající se jeho konečného vítězství nad smrtí.
Během této služby se επιταφιος nese v
průvodu
kolem
kostela.
ΜΕΓΆΛΟ
ΣΆΒΒΑΤΟ [Megalo sabato] –
24
Veliká sobota
Na Velikou sobotu ráno je celebrována
večerní liturgie, v ní se slaví vzkříšení Krista
a jeho vítězství nad smrtí, které ohlašují
hymny a čtení ze Starého a Nového zákona.
Liturgie je silně orientována na téma křtu,
protože ve staré církvi jí byli přítomni
katechumeni, kteří byli na této liturgii
pokřtěni. Po této liturgii se věřící odeberou
domů, aby se mohli připravit na veliké
tajemství Kristova vzkříšení, které budou
slavit v noci ze soboty na neděli.
Η ΑΝΆΣΤΑΣΗΣ [I Anastasis]– Kristovo
vzkříšení O sobotní půlnoci slavíme
životodárné Vzkříšení našeho Pána a
Spasitele Ježíše Krista. Před půlnocí se
opakují ódy nářku z předchozího dne. Jitřní
vzkříšení začíná v úplné tmě. Kněz zapaluje
svíci od lampády a věřící si do něj zapalují své
svíčky. Kněz zpívá: „Pojď přijímat světlo
neuhasínajícího světla a oslavovat Krista,
který vstal z mrtvých.“ Jen o chvíli později čte
kněz příběh z Markova evangelia o Kristově
vzkříšení (Mk 16,1-8 ) a vede shromáždění ke
zpěvu chvalozpěvu Vzkříšení ,,Kristus vstal z
mrtvých“. Po jitřní bohoslužba pokračuje a
slouží se liturgie.
Doma pak všichni
většinu dne tráví jídlem
a pitím, obvykle se peče
beránek, dnes častěji v
troubě, než na ohništi.
ΕΣΠΕΡΙΝΌΣ ΤΗΣ
ΑΓΆΠΗΣ
[Esperinos tis Agapis] –
Večerní lásky V neděli
odpoledne se pak opět
schází společenství
věřících, aby ještě
jednou se zapálenými
25
svícemi zpívali při Velkých nešporách
,,Kristus vstal z mrtvých!“ Navzájem se
zdraví velikonočním pozdravem „Christos
anesti“ a odpovídají si „Alitos anesti“.
Evangelium Janovo, konkrétně 20,19-25, se
čte ve více jazycích, protože ovoce víry v
Kristovo vzkříšení se má dostávat ke všem
bez ohledu na rasu
a jazyk. Aby bez
rozdílu nacházeli
naději v jeho
zmrtvýchvstání,
proto se také tato
neděle nazývá
,,Neděle Agapé“.
Pavlína Klaudová
Vladimír Štěpánek
EPITAFIOS A VELKÝ PÁTEK
Během této služby slyšíme příběh o
ukřižování, ale s důrazem na Kristovu
smrt a následné činy Josefa z Arima
tie, který si jde vyžádat Pánovo tělo
od Piláta, aby jej mohl položit do hro
bu.
Ve velkopátečních obřadech mají
-
-
Epitafios (επιταφιος) a Velký
pátek (Μεγαλη Παρασκευη
–
Megali paraskevi)
Na Velký pátek nastává čas,
aby byl nazdoben επ ιταφιος. Je
to dřevěná konstrukce Božího
hrobu, která se věnčí květina
mi. Velká večerní liturgie se
své nezastupitelné mís
to děti, protože
za stupují
myronosice
( μυροφοροι ) a hází na
επ ιταφιος voňavé lístky
růží.
Během
večerní
Velkopáteční služby se
επιταφιος nese v průvodu
kolem kostela a pak až na
náměstí, kde se ten večer
sejdou průvody ze všech
městských kostelů.
Dovolíme
si
ukázat
pár příkladů, jak může
začíná obvykle v polovině odpoledne.
vypadat nazdobený επιταφιος.
26
MONASTÝR PANAGIA
SOUMELA
O
sudy monastýru Panagia Sou- černomořského pobřeží rozšířilo velmi mela
na pozadí dějin pontských záhy, o čemž dodnes svědčí dochované
starobylé chrámy (například Hagia Sofia v
Řeků v severovýchodní Anatolii.
s
bohatou
freskovou
Pontští Řekové patří v Řecku, ale i v Trapezuntu
početné diaspoře v USA, Austrálii, Rusku výzdobou) a monastýry (nejstarší sv. Jana
či Gruzii, k významné skupině Předchůdce pochází již z roku 270).
obyvatelstva čerpající svou hrdost z Podstatnou roli sehrálo při rozvoji
v
lokalitě
především
bohaté minulosti, krásné kultury a silné křesťanství
religiozity. Řekům vysídleným roku 1923 sousedství Kappadokie, odkud pocházely
z Malé Asie se do dnešních dnů podařilo přední osobnosti rané církve. Kupříkladu
udržet si svoji tradiční kulturu, která má sv. Basil Veliký založil roku 358 právě v
díky anatolským vlivům specifický pontské Annesii (dnes Sonusa/Uluköy)
charakter, z jehož projevů zmiňme monastýr a sepsal zde pravidla, jež se stala
například zvláštní jazykový dialekt (kvůli základem východního monasticismu.
jehož odlišnosti se Ponťané po příchodu Pontské území původně patřilo do oblasti
do Řecka museli naučit moderní řečtině), Kappadokie jako tzv. „Kappadokie při
lyru Kemče, pontský buben či jedny z Pontu“ (tedy Kappadokie při moři),
nejstarších tanců na světě (Sara, Pyrchikos postupně se ale vžilo kratší pojmenováatd).
Řekové se začali
usazovat v Pontu1
(řec. Πόντος =
moře,
dnes
severovýchodní
oblast Turecka při
Černém moři) již
od 8. stol. př. Kr. a
tato
kolonizace
nalezla patrně
svůj literární odraz v
mytologickém vyprávění o Iásonově cestě s
argonauty za kolchidským zlatým
rounem.2
Nejmocnějšího
vlastního
starověkého státního útvaru se místní
obyvatelé dočkali v podobě Pontského
království (281–63 př. Kr.) založeného
králem Mithridatem I. a posléze
ovládnutého římskou říší. Křesťanství se
na jihu
ní „Pontos“. Rozmachu dosáhl Pontos již
v rámci Byzantské říše, nicméně po dobytí
Konstantinopole vojáky IV. křížové
výpravy v roce 1204 se transformoval v
samostatné
Trapezuntské
císařství
spravované dynastií Komnénovců, které
přečkalo i definitivní pád Byzance a
zaniklo až roku 1461 (hlavním městem
27
císařství byl černomořský přístav
Trapezunt). Přestože pod nově nastolenou
nadvládou Osmanské říše čelili pontští
Řekové silné islamizaci, drtivá většina z
nich zůstala věrná křesťanství. Právě
náboženství se stalo v čase pronásledování
jednotícím prvkem řeckého obyvatelstva,
a proto nepřekvapí, že s Pontem jsou
spojena jména mnoha významných světců
– jen namátkou připomeňme Aquilu
(manžela Priscilly), Evagria z Pontu,
Theodora z Tyru,
Řehoře
Thaumaturga, Jana
Sučavského,
Helenu ze Sinope,
Jiřího z Dramy či
Sofii z Kleisury. V
neposlední řadě je
třeba
zmínit
i
trapezuntského
rodáka
Atanáše
Athoského,
zakladatele Velké Lávry na Athosu
(963).
Duchovním centrem pontských Řeků po
staletí býval (a symbolicky zůstává)
monastýr Panagia Soumela3 ležící 50 km
jižně od města Trapezunt ve výšce 1 200
m v pohoří Melá. Monastýr je zasazen v
úchvatné přírodní scenérii na prudkém
úbočí jednoho z horských masivů čnícím
nad údolím Altındere a patří spolu s
dalšími dvěma nedalekými monastýry sv.
Jana Předchůdce (Vazelon) a sv. Jiří k
nejstarším na světě.
Vstup do monastýru se nachází nad hranicí
lesa a vede k němu úbočím úzké schodiště.
Ústředním objektem komplexu je skalní
chrám s překrásnými byzantskými
freskami z 2. poloviny 14. stol. Nad
hlavami návštěvníků se doslova vznášejí
nejrůznější duchovní motivy – vyobrazení
Pantokratora,
Bohorodičky
Oranty,
Bohorodičky na trůně, Anastasis, Kristův
vjezd do Jeruzaléma, Snímání z kříže,
přičemž nechybí ani zástupy světců,
vzkříšení sv. Lazara či sv. Jonáš ve
velrybě. Z areálu monastýru dále zmiňme
několik kaplí (nejpozoruhodnější je
vyzdobena freskami z 18. stol), knihovnu,
kuchyni,
obydlí
monachů
(dříve se 72
celami), dům
pro hosty a v
neposlední
řadě rovněž
svatý
pramen. Zvláštní pozornost z a s
h u j e dlouhý akvadukt
zásobující
areál
vodou.
Nejcennějším
klenotem
monastýru
Panagia
Soumela
bývala stejnojmenná divotvorná ikona
Bohorodičky napsaná dle tradice
apoštolem Lukášem. Ikona je kryta
masivní stříbrnou rizou (se zlacením)
zdobenou po stranách postavami Davida,
Mojžíše, Izajáše a Arona. S výjimkou
slabých obrysů kontur očí Bohorodičky, je
bohužel dnes již vlastní malba velmi stěží
patrná. Evangelista údajně nosil ikonu
Bohorodičky na cestách stále u sebe a po
jeho smrti ji přenesl mistrův žák Ananias
l
u
na konci 1. století z Théb (dnes Thivy) do chrámu zasvěceného
Bohorodičce v Athénách. Zde se jí dostalo pojmenování „Panagia
Athiniotissa“.
(pokračování v příštím čísle)
Jiří
Vidlička
ZPRÁVY Z
EPARCHIE
U
příležitosti udělení evropské ceny
Trebbia
obdrželo
občanské
sdružení Křesťanské Tachovsko finanční
dar ve výši 110 000 Kč, které pomohou
ještě intenzivnějšímu rozvoji aktivit tohoto
sdružení, v jehož čele stojí o. Eugen Bakoš.
Blahopřejeme.
17.
spolu
s
otci
Evženem
Červinbřezna sloužil vladyka Jáchym
ským, Vasilem Stojkou, igumenem
Onufrijem, Igorem Efremuškinem a
Vasilem Čerepkem liturgii předem
posvěcených darů v monastýru v Loděnici.
Toto se událo při příležitosti oslavy
chrámového svátku - přenesení ostatků sv.
Václava. Vladyka poděkoval igumence
Valentině, otci Onufrijovi i sestrám
monastýru za to, jak vše nádherně
připravili. Vyprošuje pro ně Boží požehnání
k další práci na budování monastýru.
Prosíme zvláště o modlitby za dobrodince
Georgije a Irinu, kteří monastýru pomáhají.
Po bohoslužbě všichni společně zasadili první strom plánovaného
monastýrského parku.
V
neděli Uctívání svatého kříže 23.
3. 2014 sloužil vladyka Jáchym
archijerejskou liturgii v chrámu sv. Ducha
V Chomutově. V chrámu nádherně
vyzdobeném květinami přivítal vladyku
duchovní správce, otec Dorotej, který
oslavil 17. let od svého diákonského
svěcení, se svými farníky. Na závěr
liturgie
dostali
věřící
kromě
archijerejského požehnání i pomazání sv. olejem. Vladyka byl velmi
potěšen jak vřelým přijetím, tak krásnou
úpravou chrámu, které svědčí o velké
lásce chomutovských věřících k církvi.
Připojujeme se k vladykovi Jáchymovi a
otci Doroteji přejeme mnohá léta a Boží
požehnání k pastýřské službě a pro další
práci v naší eparchii!
sobotu 29. března se konal Pochod pro život, který pořádala organizace Pro Life.
Na pochodu se objevili zástupci různých denominací.
Tato akce již pomalu přestává být vnímána jen jako aktivita římských katolíků, a
pomalu se k ní přidávají, aby podpořili snahu o znovunavrácení úcty k životu, nejen
pravoslavní, ale také mnozí naši evangeličtí přátelé, včetně duchovenstva.
Naše církev pěstuje dobré vztahy s hnutím Pro
28
29
PŘEDTAVENÍ KNIHY LIBORA
RACLAVSKÉHO
V
Life již dlouho, ale tento rok vůbec poprvé
za celou dobu probíhající spolupráce měl
Pochod pro život veřejnou podporu hlavy
naší církve.
foto: Jakub Augustin
Valenta (Redakce čerpala z oficiálního
webu pravoslavnacirkev.cz)
PRAVOSLAVNÁ
OBEC
CÍRKEVNÍ
V PŘEROVĚ
Vás zve na
představení
knihy Libora
Raclavského
CESTA K OBĚTI
Životní příběh kněze
Aloise Václava Čikla,
které se uskuteční v
úterý 29.
dubna
2014 v 17.00 hod. v pravoslavném chrámu sv. Cyrila a Metoděje
v Přerově (Wilsonova 16).Současně je možné shlédnout výstavu o
tragických událostech spojených s
perzekucí pravoslavné církve
v období heydrichiády.
PŘEDSTAVENÍ KNIHY
30
PASTÝŘSKÝ LIST
VLADYKY JÁCHYMA
P
astýřský list arcibiskupa praž- budeme i nadále zakládat naši společnou práci,
ského a českých zemí Jáchyma což je velmi radostné a perspektivní pro rozvoj
duchovním a věřícím Pravoslavné naší místní církve a pro uchování její
církve v českých zemích ze dne 3. dubna celistvosti a samostatnosti.
2014 Důstojní otcové, bratři a sestry!
Mnozí z Vás již byli informováni o
Dovolte mi, abych Vás všechny pozdravil stanovisku,
které
ekumenický
v tyto posvátné dny Svaté Čtyřicátnice, patriarchát vydal 1. dubna t.r.. Toto
kdy se spolu se svatým Ondřejem stanovisko řadu lidí znepokojilo.
Krétským, autorem Velkého kajícného Především je třeba zdůraznit, že toto
kánonu, a dle příkladu svaté Marie komuniké v žádném případě nesděluje
Egyptské máme ponořit do nejhlubšího nic, co by zpochybňovalo pravoslavnost či
pokání: „hřešili jsme, žili nezákonně a kanonicitu naší místní církve jako takové
nespravedlivě před Tebou“ (irmos 7. nebo co by znamenalo přerušení
písně). Bocírkevního společenství ze
hužel, i v tyto dny, kdy jsme Církví strany Konstantinopole, jak by zváni k vnitřnímu
dílu – k modlit-třeba někteří lidé chtěli vykládat a bě a pokání, jsme nuceni se také
dále tak znepokojovat naše věřící. věnovat věcem vnějším a praktic-Toto stanovisko
ekumenického kým a já Vás chci podrobně infor-patriarchátu pouze opakuje to,
movat o všech aktuálních vážných co již konstantinopolská církev otázkách.sdělila
dříve. Tlumočí tedy její
Dnes zasedala Eparchiální rada pochybnosti o kanonickém průolomouckobrněnské eparchie, běhu zasedání našeho Posvátného která svými usneseními
projevila synodu a také XIII. sněmu naší
poslušnost a respekt k Posvátnému synodu a na jeho žádost doporučila
do funkce správce eparchie prot. Petra
Klokočku ze Zlína. Posvátný synod v
nejbližších dnech jmenovaného správce
eparchie v této funkci potvrdí. Prosím
tímto duchovní a věřící olomoucko –
brněnské eparchie, aby byli po jmenování
poslušni a nápomocni správci eparchie
prot. Petru Klokočkovi i řediteli Úřadu ER
prot. Liboru Raclavskému, aby se
sjednotili a pomohli i s přípravou
Eparchiálního shromáždění, na kterém
bude volen eparchiální archijerej. Nyní
můžeme s jistotou a úlevou konstatovat,
že všechny naše církevní orgány jsou
jednotné a jednomyslné (celocírkevní
Sněm, Posvátný synod, obě metropolitní
rady i všechny čtyři eparchiální rady). Na
této jednotě
místní církve, na kterém jsme
zcela jednoznačně zvolili metropolitu. Upřímně řečeno nám není váhavý
postoj ekumenického patriarchátu zcela
srozumitelný a domníváme se, že je z
velké části založen nedostatečnými
informacemi o dění v naší církvi resp.
desinformacemi, kterými někteří lidé
vytrvale
a
usilovně
zahlcují
Konstantinopolskou patriarchii. Je třeba
zdůraznit i tu skutečnost, že do
Konstantinopole na nedávné zasedání
představitelů místních církví nebyl
pozván nejen náš nově zvolený
metropolita Rostislav, ale ani bývalý
metropolitní správce, vladyka Simeon. S
Konstantinopolí pochopitelně budeme i
nadále vstřícně a intenzivně jednat a vše
trpělivě vysvětlovat. Dle dřívějších
dobrých zkušeností z bratrských vztahů
pevně věříme, že vstřícnost
31
a pochopení budou vzájemné. Taktéž je třeba
upozornit na to, že řada místních církví
naopak v dění v naší místní církvi, přesněji
řečeno ve volbě nového metropolity, nevidí
žádný kanonický problém a Jeho Blaženost
metropolitu Rastislava již plně uznala. Jsou to
církve, které nás teritoriálně obklopují a jsou
nám blízké, a se kterými dlouhodobě
spolupracujeme, orientují se tudíž dobře v
naší situaci: místní církve ruská, rumunská a
polská, dále našeho metropolitu respektují i
církev antiochijská a pravoslavná církev
Ameriky. Ostatní místní církve zaujaly k naší
otázce neutrální postoj, ačkoli v soukromé
rovině vyjádřily pochopení k naší situaci a
ochotu akceptovat volbu metropolity
Rastislava (kupř. církve srbská a bulharská).
Všechny tyto církve ale mají své bilaterální
vztahy s ekumenickým patriarchátem, které
nejsou vždy prosté problémů, a proto je
pochopitelné, že dané církve nechtějí činit
jednostranné kroky a vyčkávají na konečné
stanovisko Konstantinopole. Pro nás jsou
cenné vztahy se všemi místními církvemi,
proto budeme i nadále trpělivě vysvětlovat
dění u nás, což také děláme. V případě
potřeby se budeme obracet o radu a pomoc,
ovšem není možné, abychom tolerovali
nepatřičné tlaky na naši místní církev a
jakékoliv nerespektování naší autokefality a
suverenity. Je zřejmé, že tato situace není v
žádném případě vinou naší místní církve. Je
dána různými pohledy na autokefalitu v rámci
celého světového pravoslaví, její povahu,
způsoby udělování, různými důrazy v
košatém církevním právu kupříkladu u církví
řeckých na straně jedné a církví slovanských
na straně druhé. Dále situaci komplikují
některé
zvláštnosti
našeho
místního
kanonického práva a taktéž ne vždy plná
kompatibilita mezi požadavky církevního a
světského práva. Tuto již tak nelehkou situaci
pak komplikují lidé, kteří z různých důvodů
nejsou schopni či ochotni respektovat
rozhodnutí kompetentních církevních orgánů,
tedy Sněmu, Posvátného synodu či
metropolitních a eparchiálních rad. Jsme
církví pravoslavnou, církví, jejíž správa se
děje na základě určitých principů. Jedním ze
základních principů je, že žádný biskup
nemůže diktovat svoji vůli sboru biskupů, ale
naopak sboru biskupů podléhá. Z tohoto
důvodu se musel, jak již víte, posvátný synod
27. března t.r. zásadně vyjádřit k osobě a
působení bývalého arcibiskupa olomouckobrněnského Simeona. Celoživotního díla
vladyky Simeona si všichni nesmírně vážíme
a Posvátný synod tuto úctu nejednou
deklaroval, několik měsíců čekal na vstřícnost
a snahu domluvit se, zval k jednání. Marně.
Jsem při své úctě k vladykovi Simeonovi stále
přesvědčen o tom, že on sám nejednal ve
snaze poškodit naši církev, ale byl spíše
ovlivněn lidmi, kteří ho obklopili, a kteří naši
církev poškodit chtěli. I proto se mi velmi
těžce píší tyto řádky, ovšem v této fázi už
nezbývá nic jiného než podat jasné stanovisko
a reagovat tímto na lži a desinformace, které
se mezi Vás šíří. Vladyka Simeon bohužel
neakceptoval rozhodnutí Posvátného synodu
o potřebné změně metropolitního správce, za
kterého byl tím samým Synodem dříve
zvolen, a na které měl Posvátný synod, po
zvážení mnohých důvodů, plné právo.
Nejenom to. Vladyka Simeon od tohoto dne
zavlekl do života naší místní církve dosud
neslýchanou rétoriku užívající obraty jako
„lžisynod“, „lžibiskupové“, „samozvaný
synod“, „rozkolní biskupové“ apod. Prohlásil
se za „jediného kanonického biskupa“ v naší
místní církvi, což šířil i do zahraničí.
Následně
ignoroval
místní
Sněm,
celocírkevní platformu, na níž se mohly
probrat, a přes bojkot vladyky Simeona také
skutečně
probraly,
všechny
zásadní
celocírkevní otázky. Vladyka Simeon se
Sněmu nejen neúčastnil, ale následně ho
nazval „lžisněmem“. Tento „lžisněm“ přitom
proběhl v pokojné a radostné atmosféře,
kterou přítomní popisovali jako duchovní
svátek a vítězství Církve nad velkým
pokušením. Trvalé ignorování sněmovních i
synodálních rozhodnutí ze strany vladyky
Simeona bylo prezentováno na internetových
stránkách, které založil, a od kterých se
distancovala i samotná moravská Eparchiální
rada. Vše vyvrcholilo jeho pokusem založit
bez vědomí členů Posvátného synodu na
kanonickém území naší autokefální církve
paralelní církevní strukturu, tedy skutečně
založit rozkol, vznikly by tím dvě církevní
organizace na jednom území, což by mělo
nedozírné následky. Vladyka se pokusil
zorganizovat biskupské svěcení laika G.
Kontourise, zvoleného před téměř 20 lety za
pomocného biskupa pražského. Svěcení mělo
proběhnout tajně, mimo pražskou eparchii,
bez vědomí ostatních biskupů naší místní
církve, navíc měl být G. Kontouris z laika na
biskupa vysvěcen během tří dnů, a to včetně
mnišského postřihu. Tímto svěcením by byla
hrubě porušena řada kánonů, konkrétně 25.
pravidlo IV. všeob. sněmu (chirotonie se má
udělit nejpozději 3 měsíce po vybrání
biskupa), 16. pravidlo cařihradského sněmu
– dvojnásobného (pozbytí biskupství pro 6
měsíců trvající nepřítomnost v eparchii – G.
Kontouris opustil pražskou eparchii na cca 10
let), pravidlo 10. sardického sněmu a 17.
pravidlo
cařihradského
sněmu
–
dvojnásobného (opakovaný přísný zákaz
rychlé chirotonie svěcenců), 4. pravidlo I.
všeob. sněmu (svěcení na biskupa se má dít
se souhlasem a pokud možno za přítomnosti
všech biskupů místní církve), 7. pravidlo
Theofila Alexandrijského (svěcení se nesmí
konat tajně, ale naopak veřejně před lidem v
chrámu). Vladyka Simeon na ně bez vědomí
místních biskupů zval i biskupy z ostatních
pravoslavných církví. K pokusu o toto
nekanonické svěcení se vl. Simeon sám před
svědky přiznal na schůzce s metropolitou
Rastislavem 26. 3. 2014 v Bratislavě, svědčili
o něm i další hodnověrní svědci. Vladyka
Simeon a jeho stoupenci, nikoli Posvátný
synod, nesou bohužel zodpovědnost za to, že
se před naší církví chtě-nechtě objevily dvě
cesty, které jsou navzájem neslučitelné. První
cesta je cesta respektování rozhodnutí
kompetentních církevních orgánů –
Sněmu,
Posvátného
synodu,
metropolitních a eparchiálních rad a
poslušnost k nim, jakkoli s těmito
rozhodnutími nemusíme být jako jednotlivci
osobně spokojeni. Je to cesta konsolidace
našeho církevního života, pokoje, pokání,
odpuštění a smíření. Je to také cesta
upřímných a co nejlepších vztahů se všemi
místními pravoslavnými církvemi. Druhá
cesta je cesta nerespektování rozhodnutí
církevních orgánů, násilné prosazování svých
vlastních představ a přání na úkor evidentní
vůle velké většiny církve, cesta násilí výrazné
menšiny na většině naší místní církve. Je to
cesta nejistého vývoje vztahu se státem
(vzpomeňme, že vladyka Simeon svého času
opakovaně vyzval k nepřijetí finančních
náhrad ze strany státu, což by mělo fatální
dopady na hospodaření naší církve a
zabezpečení platů našim duchovním, kteří se
starají o často mnohodětné rodiny).
Důstojní otcové, bratři a sestry! Pevně věřím
v Boží pomoc a záštitu nad naší místní církví.
Jsem přesvědčen o záštitě Přesvaté
Bohorodice a jsem také přesvědčen o
soudnosti našich duchovních i věřících. Víme
přece, kde je Pravda, která nás osvobodí (J
8.32). Víme, kde je dezinformace, manipulace
a lež a víme také, že kde je lež, tam je i otec
lži (J 8.44). A především věříme, že jsme údy
Kristova Těla, Církve, kterou brány pekelné
nepřemohou (Mt 16.18). V předvečer svátku
Zvěstování Přesvaté Bohorodice, s nímž Vás
srdečně pozdravuji, zvolejme se slovy
akathistu: „upros, Panno, z tebe vtěleného
Krista, Boha našeho, aby přepásal nás silou
svou shůry proti neviditelným i viditelným
nepřátelům našim“.
+Jáchym, arcibiskup pražský a českých
Požehnání Hospodinovo na Vás dle milosti
a lidumilnosti, vždycky, nyní i příště, až na zemí
věky věkův. Amen.
32
33
TIRÁŽ
Děkujeme všem čtenářům, kteří podpořili vydávání našeho časopisu modlitbou a
finančním darem. Děkujeme také všem přispěvatelům, kteří nám do redakce Hlasu
pravoslaví zaslali svoje příspěvky, zprávy a názory.
Účet Hlasu Pravoslaví: Raiffeisen bank, a.s.
501 110 3614 / 5500 Pro převod ze zahraničí:
IBAN CZ285500000005011103614
Objednejte si Hlas Pravoslaví na celý rok! Objednat Hlas pravoslaví na celý rok si
však můžete nejenom na přelomu roku, ale kdykoliv za: 288 Kč + 86 Kč poštovné =
celkem 374 Kč (Stávajícím předplatitelům je předplatné na rok 2014 sníženo na částku
343 Kč, vzhledem k tomu, že v loňském roce z technických důvodů nevyšlo číslo 7)
Distribuce a objednávky: Dupress, Podolská 110, 147 00 Praha 4
[email protected] tel.: 241 433 396 mobil: 721 407 486
Vydává Pravoslavná církev v českých zemích. Hlas pravoslaví vychází s požehnáním
Jeho Vysokopřeosvícenosti arcibiskupa pražského a českých zemí Jáchyma
Číslo 4/2014, ročník LXIX
Adresa redakce:
Š
á
r
e
c
k
á
1
0
6
5
/
3
6
,
1
6
0
0
0
P
r
a
h
a
6
P
.
O
.
B
O
X
6
5
5
,
C
Z
l
l
l
2
1
P
r
a
h
a
1
Registrace:
MKČRE248
Odpovědná redaktorka:
Pavlína Klaudová
T
e
c
h
n
i
c
k
ý
r
e
d
a
k
t
o
r
:
M
a
r
t
i
n
B
e
n
e
š
Adresa
pro
zasílání
příspěvk
ů:
hlasprav
oslavi@g
mail.com
R
Pravoslavná církevní obec v Litoměřicích
a
Bratrstvo pravoslavné mládeže
vás ve čtvrtek 8. 5. 2014 srdečně zvou
na 12. ročník pouti ke sv. Jiří na horu Říp
V 9:00 vychází procesí od úpatí Řípu.
V 11:00 bude v rotundě sv. Jiří a sv. Vojtěcha sloužena
arcibiskupem Jáchymem archijerejská liturgie.
e
d
a
k
c
e
s
i
v
y
h
r
a
z
u
j
e
p
r
á
v
o
n
a
p
ř
í
p
a
d
n
é
ú
p
r
a
v
y
č
i
k
r
á
c
e
n
í
z
a
s
l
a
n
ý
c
h
p
ř
í
s
p
ě
v
k
ů
.
R
e
d
a
k
c
í
n
e
v
y
ž
á
d
a
n
é
r
u
k
o
p
i
s
y
,
f
o
t
o
g
r
a
f
i
e
a
k
r
e
s
b
y
s
e
n
e
v
r
a
c
e
j
í
.
A
u
t
o
r
s
k
é
č
l
á
n
k
y
,
p
ř
e
k
l
a
d
y
a
f
o
t
o
g
r
a
f
i
e
j
s
o
u
d
a
r
e
m
c
í
r
k
v
i
a
a
u
t
o
ř
i
s
i
n
e
n
á
r
o
k
u
j
í
a
u
t
o
r
s
k
ý
h
o
n
o
r
á
ř
v
e
s
m
y
s
l
u
A
u
t
o
r
s
k
é
h
o
z
á
k
o
n
a
.
O
t
i
š
t
ě
n
é
m
a
t
e
r
i
á
l
y
n
e
l
z
e
r
o
z
š
i
ř
o
v
a
t
b
e
z
s
o
u
h
l
a
s
u
r
e
d
a
k
c
e
n
e
b
o
a
u
t
o
r
a
.
Fotografie na přebalu:
f
o
t
o
n
a
s
B
t
o
r
c
.
z
2
k
:
o
a
C
u
o
t
n
o
á
r
s
J
č
a
e
n
k
B
á
o
v
g
m
d
ě
a
s
n
í
c
n
i
u
k
:
v
Chci být mátuška
ě
Ikona Vzkříšení Páně
t
Pravoslavný pohled na homosexualitu
34
Καλο Πασχα!
Χριστός ανέστη εκ νεκρών,
θανάτω θάνατον πατήσας,
και τοις εν τοις μνήμασι,
ζωὴν χαρισάμενος!

Podobné dokumenty

11/2006 - Pravoslaví.cz

11/2006 - Pravoslaví.cz farnosti jsme byli na podzim loňského roku vřele přijati v rodině Mužíkových, u mátušky Darie a otce Miroslava, kteří dlouho spravovali třebíčskou církevní obec. Výsledným plodem naší návštěvy byl ...

Více

Rozhovor: Rebecca Neff

Rozhovor: Rebecca Neff Myslím, že nyní není třeba něco měnit.

Více

EXARCH Á T Vážení čtenáři, otevíráme spolu 39. číslo zpra

EXARCH Á T Vážení čtenáři, otevíráme spolu 39. číslo zpra herečka žijící na jiném kontinentu nebo jakým ekologickým problémem čelí lidé na dalekém ostrově v Tichém oceánu. A to by se mělo změnit, protože nás to vede k tomu, že začínáme žít ve virtuálním, ...

Více

Blahoslavení tiší

Blahoslavení tiší smyslu laskavý[v poměru k lidem], ale sotva tím vystihují podstatu věci. Odevzdanost Bohu způsobuje i jiný poměr k lidem, ale nz prays označuje především vztah k Bohu, nikoli k lidem. Ježíš sám jak...

Více

Doba Seniorů 2/2010

Doba Seniorů 2/2010 o těchto ikonách režimu pěli jen chválu. Chápal jsem jejich strach. Víc mě zaráželo to, že jsem nikde ve městě neviděl starší lidi a ani invalidy. Přitom Korejský poloostrov v padesátých letech pro...

Více