sborník Já se tam vrátím

Zase už voní jehličí
S jablky na stromečku.
Od dveří zima zafičí,
Zdvih vítr sněžnou vlečku.
Rolničky slyším poznova
Zacinkat nad závějí
A k teplým stěnám domova
Se choulím nejúžeji.
I tam, kde nikdo nečeká,
Dnes milé hosty mají.
Vzpomínky. Přišly zdaleka.
A k stolu přisedají.
O čem tu šeptem hovoří
Tak důvěrně a známě?:
O štěstí? Lásce? O hoři?
Čím podepřou nám rámě?
Místo úvodu
Na srpnovém setkání bolelouckých rodáků zaznělo tolik zajímavých vzpomínek a příběhů
dokreslujících atmosféru minulých časů a kolorit Bolelouce s všedními či rázovitými lidmi a
lidičkami naplňujícími svůj život, že jsme si řekly, že by byla velká škoda, aby jen tak zapadly.
A tak se zrodil nápad sestavit malý sborník rozmanitých vyprávění věnovaných Bolelouci. A
těší nás dvojnásob, že se vám dostává do rukou těsně před Vánocemi. Přejeme si, aby vám
toto dílko zpříjemnilo sváteční chvíle třeba jen tím, že vám napomůže rozostřit paměť a oživí
kontury životních osudů dávných sousedů a známých míst, které nenápadně zanáší proud času
do polozapomnění. Sborník je sestaven z příspěvků účastníků setkání rodáků v srpnu 2013 a
dalších autorů, které jsme oslovily a kteří byli ochotni své vzpomínky sepsat, ale i ze
starších příspěvků věnovaných Bolelouci, které byly otištěny v Dubském zpravodaji, a
z informací vyhledaných v archiválních písemnostech.
Mgr. Jitka Pěchová, Ludmila Skopalová
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Nejkrásnější na světě
světě nejsou věci, ale okamžiky. Karel Čapek
Ohlédnutí za setkáním bolelouckých rodáků aneb Léta běží, vážení….
Je poslední srpnová sobota roku 2013 a hosté, kteří přijali pozvání na setkání bolelouckých
rodáků, se začínají scházet v hostinci U Kříže ( dříve U Čecháků). Jedna z prvních společných
fotografií vzniká u kamenného kříže, kde začíná naše miniprocházka po Bolelouci, a je zde
přečten první z několika úryvků z pamětní knihy obce Bolelouce: „ Před východem z vesnice
k jihu stojí kamenný kříž, u něhož se zastavuje každý pohřební průvod jako na rozloučenou
zesnulého s obcí. Kříž tento nestojí na původním místě, stál asi 10 kroků jižněji, ale při stavbě
silnice roku 1914 byl přesazen.“ Pak už nebylo třeba účastníky pobízet ke vzpomínkám,
Já se tam vrátím
1
nezapomenutelné zážitky z dětství, mládí i dospělosti se řinou spontánně. Někteří účastníci
naše informace doplňují zajímavými fakty z historie obce. Procházíme kolem bývalé
Martincovy kovárny, kolem bývalé pastoušky, bývalého zahradnictví pana Látala ( tady jsme
kupovali maminkám k svátku MDŽ frézie) a míříme k bývalé škole ( mapa z roku 1934
uvádí, že tato ulice nese jméno ulice J. A. Komenského, stejně se v ní najdete ulici Vodní,
Polní, Spodní). Máme domluveno, že se můžeme do školní budovy podívat. A tak si mnozí
z nás, které osud zavál bůhví kam ( zaznamenali jsme účastníky z Opavy, Přerova,
Olomouce, Hněvotína, Topolan, Tovačova, Klopotovic, Rokytnice a dalších bližších či
vzdálenějších míst), zopakují po mnoha letech výstup po schodech a vstup bočním vchodem
do školní budovy. Dnes už bez školní aktovky. A také paní učitelka vykonávající dozor nad
rozdováděnými dětmi chybí. Tady bývala šatna, zde ředitelna a naproti učitelský byt.
Zvědavě nahlížíme do třídy, kam jsme svého času – někteří z nás ještě i o sobotách – zasedali
do dřevěných lavic opatřených schránkou na inkoust. Ale školní lavice, tabuli, školní
nástěnné obrazy už tu bohužel nenacházíme. Škola dnes slouží obyvatelům Bolelouce jako
knihovna. Pokračujeme dál. Humny se dostáváme k Pustému, chvíli se zastavíme u zvoničky
a prohlížíme si její zrekonstruovaný interiér. Písemnosti prozrazují, že dříve zde zřejmě
stávala dřevěná (později zbudovaná jako zděná) kaple se zvonem, jehož hlas - dnes už
ztichlý - oznamoval dvojím či trojím zazněním sousedům odchod bližních na věčnost…
Proud vzpomínek mohutněl při posezení v hostinci, kde byla připravena projekce
historických fotografií Bolelouce ( náves, hostinec U Dostálů, Kalábova kovárna, státní statek
aj.) i školních tříd ( např. fotografie skupiny dívek – uprostřed je moje stařenka A.
Soušková/Smékalová, nar. 1897, jména jejích vrstevnic se zachovala díky zápisu na zadní
straně fotografie: A. Smělá, E. Lajčíková, M. Dostálová, C. Medková, M. Skoupilová, A.
Spáčilová; fotografie kolektivu školních dětí z r. 1940 a na fotografii školní třídy z roku
1957 lze v pozadí přečíst na tabuli nápis psaný křídou bystrý – obyčej – bydlíme, který
napoví, že dívenky s copy a mašlemi ve vlasech a okatí chlapci se právě prodírali
záludnostmi českého jazyka).
To byla jen malá ochutnávka z programu setkání bolelouckých rodáků. Ve společnosti
vyprávění , vzpomínek, fotografií, příběhů někteří z nás zůstali až do večerních hodin. Pokud
jsme zúčastněným zpříjemnily tímto vzpomínkovým programem na časy minulé a na lidi
v nich sobotní odpoledne, pak čas věnovaný přípravě a vynaložené úsilí nebyly zbytečné.
Mgr. Jitka Pěchová, napsáno pro Dubský zpravodaj
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Co prozradily záznamy v archivech
„Obec naše leží na pravém břehu řeky Moravy na dost příkrém svahu ku východu
obráceném. Pohlédne-li někdo na naši ves od východu, má dojem, že jsou to vesnice dvě.
Neboť na jistém místě tzv. „pustym“ je vesnice takřka přerušena. Příčina toho je, že asi před
osmdesáti lety domy v této prorvě stojící se zřítily následkem sjíždění země.
Obec naše při posledním sčítání v roce 1921 čítala 134 čísel domovních a 667 obyvatelů,
z nichž 666 Čechů, 1 Němec. Nejvýstavnější rolnickou usedlostí je číslo 7, jehož
vybudovatelem a dnešním majitelem jest Jindřich a Anna Hlávkovi. Ostatní budovy, ovšem
větší hospodářské usedlosti, se více méně sobě podobají.
Škola dvoutřídní stojí za osadou na západní straně za t. zv. Humnama a je jednopatrová.
Ku škole ze západní strany přiléhá zahrada jako tělocvičné místo a pokusná školka pro žáky.
Já se tam vrátím
2
Nynějším řídícím školy je Stanislav Vyhnánek a učitel je Josef Tovačovský. Před školou po
pravé straně stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Socha tato postavena roku 1879 nákladem
Františka a Barbory Hradilových. Před východem z vesnice k jihu stojí kamenný kříž, u něhož
se zastavuje každý pohřební průvod jako na rozloučenou zesnulého z obcí. Kříž tento nestojí
na původním místě, stál asi 10 kroků jižněji, ale při stavbě silnice roku 1914 byl přesazen.
Asi ve středu osady, totiž mezi jižním koncem osady a tzv. pustym stojí kaple, jež je
zároveň zvonicí. Kdo tuto starobylou stavbu budoval, není pamětníka. Na severní straně asi ½
km do osady v poli stojí boží muka, o jejímž původu není taktéž nic známo. Od této boží
muky severoseverozápadně asi 1 a ½ km stojí malá polní kaple. Na hřebenu střechy této kaple
je též železný kříž a donedávna tam byl i také kalich. Pak ještě jeden kamenný kříž stojí v poli
na západ asi ½ km od osady, kde stýká se silnice táhnoucí z Dubu přes naši osadu se silnicí
Tovačov – Olomouc.
Pojmenuji také jednotlivé části obce, jak se jim říkalo od nepaměti. Hned při vchodu do
osady od jihu pravé straně se říkalo „přisadnička“, dole od přisadničky byly Bobrovany. Na
levé straně od přisadničky je „vývoz“. Pak následuje dědina. Z dědiny na východ táhnoucí se
k mostu ulici se říká „hulička“. Od „pustého“ až po konec na sever se řekne „ ranešov“. Pak
zbývají tři domy za stodolami na západ stojící , jimž se říká „ za humnama“. V roku 1914 –
1917, tedy v době válečné, byla vybudována silnice přes naši obec jako spojka Věrovany –
Bolelouc. Největšího nákladu při stavbě silnice si vyžádal kousek u t.zv. pustého, neboť je tu
sjízdná země jílová, kterouž bylo různými trativody a odvodněními učiniti pevnou. Stavbu
prováděl inženýr Horák.
Naše obec udržuje tři mosty táhnoucí se přes tři ramena řeky Moravy a jeden společně
s mlynáři přes mlýnský tok tzv. štěpnická řeka.
Na dráhu je z naší obce dost daleko a sice do Blatce, kdež je jen zastávka ¾ hodiny a do
Brodku na stanici 5/4 h. Asi před třiceti lety chtělo město Olomouc postavit silnici od svých
lomů na vápenec přes naše pole tzv. luka a přes naši obec jako spojku z Horky, kdež má
město taktéž kruhovou vápenku, na silnici Tovačov – Olomouc, čímž by obci udržování
mostu odpadlo. Avšak tehdejší představenstvo obce nemohlo se dohodnout se správou města
Olomouce a tak se stavby sešlo. A také se asi třicet roků mluví o stavbě dráhy Tovačov –
Blatec a během této doby se někdy zdálo, že se již počne, a přece se dosud nezačíná. A dráha
tato by byla pro naši obec dobrodiním.
Poštovní, telegrafní a telefonní úřad máme v Dubě ¼ hod. vzdáleném.
Katastr naší obce je 652 ha a téměř všechno je orná půda až na nepatrnou část luk a závrbků,
majetku to obecního. Katastr náš rozděluje řeka Morava na horní a dolní část. Půda v horní
části je mnohem levnější než na lukách. Největší péče se v rolnictví věnuje pěstování cukrové
řepy, kteroužto plodinou je oseta necelá třetina pozemků. Druhou plodinou je ječmen. Pak
následuje pšenice, žito a jiné plodiny. Nejvíce řepy u nás vypěstované dodává se do
akciového rolnického cukrovaru v Brodku, menší pak množství do akciového cukrovaru ve
Vrbátkách. Dostávají ovšem naši řepu i německé cukrovary: Bystřický (Primavesiho) a
Hejčínský (Mayův) ale v množství nepatrném.“
Opis úryvku z Pamětní knihy obce Bolelouce, který zapsal Stanislav Vyhnánek, druhý
kronikář obce, dle sešitových záznamů Josefa Bouly, ruského legionáře a prvního kronikáře
Bolelouce před rokem 1928, str. 5-12, Zemský archiv v Opavě, pobočka Olomouc
Já se tam vrátím
3
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Boleloucký jez
Důležité technické stavbě na řece Moravě bude již přes 80 roků. Byl stavěn v letech 1929
– 1932. Před ním jsou zbytky starého jezu, viditelné při srážce. Byl vybudován na dřevěných
pilotech, místo mezi nimi vyplňovaly cihly zalité horkým kvašeným vápnem, tzv. kurovinou.
Díky tomuto zařízení mohly vznikat vodní mlýny a elektrárny a v době tání nebo povodní se
mohla usměrňovat voda v řece. Už od středověku tu kvůli mlýnům stával ještě druhý jez, kde
se vypouštěla voda z mlýnského náhonu. Práce na stavidlech je velmi zodpovědná a bývala
při ruční manipulaci těžká.
Dlouhá léta se o stavidlo starého i nového jezu staral boleloucký občan pan František
Přecechtěl a jeho syn Josef. Spolek podílníků tvořili majitelé mlýnů v Nenakonicích,
Věrovanech, Tovačově a Lobodicích a cukrovaru v Anníně. V čisté vodě před i pod jezem
vzniklo vyhledávané místo pro koupání. Každý rok se bagrovalo a čistilo celé koryto náhonu,
upravovaly se břehy, opravovala se dřevěná prádla. Spolek bolelouckého jezu zaniká
znárodněním v roce 1948.
Dubský zpravodaj 3/2000
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Dětství je sen, který byl kdysi skutečností.
J. Mucha
Dobrý den Liduško,
jak jsem slíbila na setkání rodáků obce Bolelouc, posílám historii naší rodiny Balkových ,
jak jsme se stali starousedlíky a sousedy bolelouckých rodáků.
Moje maminka Rozália, rozená Hašková se narodila v roce 1929 uprostřed Maďarska u
města Kiskörös v malé obci Bócsa maďarským rodičům, takže byla Maďarka. Zde její rodina
žila spokojeně až do roku 1946, kdy se vítězné mocnosti II. světové války dohodly na
výměně obyvatelstva , v rámci kterého se asi 75 tisíc Slováků žijících na území Maďarska
přestěhovalo na jižní Slovensko. Asi se ptáš, proč zrovna naše rodina šla na Slovensko?
Pradědečkova manželka se za svobodna jmenovala Sláviková a pravděpodobně měla kořeny
na Slovensku. Proto se dědeček rozhodl s částí jejich rodiny odstěhovat na Slovensko, aby
nebyli v neznámém státě sami. Musíme se na to podívat očima Maďarů. Představ si, že bydlíš
v Komárně nebo až v Nitře, jsi Maďar a najednou, aniž bys hnula prstem, stáváš se menšinou
v československém státě. To je zase příklad našeho tatínka Petera Balko, jehož rodiče se vždy
cítili Maďary, doma mluvili jen maďarsky a bydleli vždy v okrese Nitra. Hranice státu se na
jižním Slovensku měnila po světových válkách a tím pádem se v Maďarsku objevila
několikatisícová slovenská menšina a na Slovensku zase byli menšinou Maďaři.
Moje rodiče, kteří se seznámili až na Slovensku, přišli do Bolelouce za prací v roce 1956
z obce Nesvady. Nesvady jsou sice obec slovenská, ale od nepaměti tam žijí občané obou
národností – Slováci a Maďaři. Naše rodina se vždy hlásila k maďarské národnosti, doma se
mluvilo maďarsky. Rodiče přijeli na Moravu za lepším výdělkem, protože na Slovensku
opravovali rodinný domek. V té době jistě neplánovali zůstat zde natrvalo. V roce 1958 mě
vzali s sebou na Moravu a v roce 1959 se v Olomouci narodil můj bratr Imrich. Práce a
pobyt na Moravě však natrvalo rozdělil naši rodinu, protože starší sestra Rozálie již v té době
navštěvovala maďarskou školu, tak zůstala na jižním Slovensku. Začátky pro rodiče i pro mě
byly těžké, neuměli jsme řeč, neměli jsme zde žádné příbuzné a sousedy, přátele jsme si
teprve hledali. Tatínek v roce 1968 vážně onemocněl a v roce 1978 zemřel. Moje maminka
Já se tam vrátím
4
zde již zůstala a na Slovensko se vracela jen na návštěvu za svými sourozenci. Už tu měla
nový domov - nás s bratrem, postupně i vnoučata a jistě měla obavy se vrátit zpět a začínat
od znova.
Ještě taková perlička k našim národnostem. Při rozdělení Československa v roce 1993
moje maminka automaticky dostala českou národnost, protože na území Čech žila od roku
1956, bratr také, protože se narodil v Olomouci, já jsem měla podle úřadů národnost
slovenskou, protože jsem se narodila na území Slovenska a moje sestra, přestože se narodila
na stejném místě, měla podle úřadů národnost maďarskou - no a to všechny tři děti máme
pořád stejné rodiče. Dost jsme se nasmáli, že maminka narozená uprostřed Maďarska je
Češka a my ostatní jsme každý jiné národnosti.
A co dodat k mému pobytu v Bolelouci? Na příjezd si nevzpomínám, ale pamatuji si na
svou první dětskou bitku. Tu jsem měla na dvoře státního statku u kádě s melasou s Janou
(Soňou) Hruškovou. Chápu, že mě ostatní odháněli, nerozuměli jsme si, neuměla jsem česky,
ale já se chtěla kamarádit. Pak už si na žádné rozbroje nepamatuji, ba naopak našla jsem zde
přátele na celý život. Naše rodina nijak nevynikla, to spíše v Bolelouci byly významnější
rodiny, o kterých se v minulosti moc nemluvilo. Já osobně jsem vždy obdivovala dámy
Hradilovy. Vždycky jsem chtěla vypadat jak ony, až budu velká. Když šly v neděli
pravděpodobně do Dubu do kostela, měly kolem krku nádherné hedvábné šátky a ty galoše na
podpatku, žádné s límečkem, ale pěkně na druk u kotníčku. V dějepise nás také neučili, že pan
Hradil, letec, byl za II. sv. války sestřelen nad Francií, že obě dámy byly vězněny
v koncentračním táboře. To je pro mě zajímavé, jak dokázaly tuto těžkou životní situaci
překonat.
Vzpomínám také, jak byla šikovná stařenka Bednaříková, která seděla před domem a
háčkovala nádherné věci, všichni jsme jí říkali stařenko, i když nebyla naše příbuzná. Dále na
paní Medkovou, bydlela v uličce (Boroši), ta mně upletla krásný bílý kostýmek , měla jsem
ho na biřmování nebo paní Veselá, ta mně zase strojově upletla kostýmek do školy a mamince
zelený svetr. Nesmím zapomenout na paní Skládalovou, na její úžasné zákusky a vynikající
guláš. V Bolelouci bydlelo hodně obyvatel, co měli nadání na ruční práce. Potom mám
stejné vzpomínky a zážitky, o kterých se mluvilo na setkání rodáků. Třeba čekání na pana
Janošíka , abychom se mohli povozit, když svážel mléko. Bratr si vzpomíná, jak mu za jízdy
ujídali z pytlů na voze sušené datle nebo švestky, které vozil do kravína jako krmivo pro
telata. Také si vybavuji pouštění draků za humny, naše bojové hry ve stodolách a skákání do
řízkového dolu na státním statku. Dále vzpomínám na pana řídícího Vodičku, jak jsme
všichni museli zpívat bojové písně, až se škola otřásala, jak byl taky někdy krutý, když
spolužáky fyzicky trestal. O bratra zlomil dřevěné ukazovátko a bratr, potom poprosil pana
Tomečka a ten mu v JZD za balíček tabáku Taras Bulba vysoustružil nové. Na promítání
filmů u Čecháků v hostinci, které nám promítali příbuzní Františka Přecechtěla, kteří v té
době byli asi v Egyptě a tak jsme poznávali cizí země. Když jsem doma mluvila o tom, že
jsem byla na setkání bolelouckých rodáků, tak si sestra také vzpomněla, jak se v Bolelouci
dole u Čechových natáčel nějaký krátký dokument, že jsme stáli všichni před domem, a ona
držela v náručí bratra a snažila se mu schovat díru v punčocháčích, aby to nebylo vidět. Pan
Čech se najednou rozběhl, natáčení nenatáčení a šel domů, protože se mu vraceli holubi. Na
letní období, kdy jsme se chodili koupat do řeky Moravy , kdy břehy byly plné dek, že si
nebylo kam lehnout. A v zimním období se bruslilo po zamrzlé řece až do Drahlova. Na jaře
jsme chodili pro přísadu k Dostálům a řezané květiny jsme zase nakupovali u Látalů. Nesmím
zapomenout ani na naše velké kamarádství, kdy jsi to byla ty, kdo mě přivedl ke čtení, kdo
mně půjčoval krásné knížky a přinutil mě jít studovat střední školu. Toto bylo období mého
dospívání , které vlastně ovlivnili všichni uvedení sousedé. V roce 1978 jsem se provdala a
z Bolelouce se odstěhovala. Dnes v obci navštěvuji jen maminku „babičku bolelouckou od
komína“, jak jí říkají moje děti. V příloze ti posílám dvě fotokopie fotografií - moji cestu
Já se tam vrátím
5
s rodiči do Dubu v září roku 1958 a svatební, kdy v únoru 1978 odcházím do nového
bydliště. Po odchodu z Bolelouce jsem přestala být Eržikou a noví přátelé a sousedi mně
začali říkat Bety, protože už nevěděli, že pocházím z maďarské rodiny.
Na dotaz, jestli se dneska cítím víc Češkou, Slovenkou nebo snad Maďarkou – ani jedním
– jsem Čechoslovák s maďarskými rodiči. Kam vlastně patřím – tam, kde mám děti, rodinu,
přátele, práci a dobré sousedy.
Eržika Mazalová, roz. Balková, Lutín 7. 11. 2013
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Šťastný národ, který má hojnost dobrých škol a dobrých knih.
J. Á. Komenský
Mateřská škola
První zmínka, tehdy ještě o zemědělském útulku, je z roku 1958. Docházely do něj děti
v období polních prací, tj. od 1. března do 30. listopadu. V roce 1959 se rada MNV
v Bolelouci rozhodla zkvalitnit péči o děti zaměstnaných matek s tím, že přemění zemědělský
útulek na mateřskou školu. Útulek byl umístěn ve dvou malých místnostech v budově národní
školy. Rada MNV se rozhodla pro stavbu budovy mateřské školy v akci „Z“. 1. září 1960 byl
zahájen provoz v nové MŠ. Ředitelkou MŠ byla tehdy paní učitelka Zdenka Dvořáková a
vydržela v ní celých 17 roků. V roce 1975 ukončila činnost škola a mateřská škola se
stěhovala do bývalé národní školy. V budově MŠ byly zřízeny jesle. Počty dětí však i nadále
klesaly, v roce 1999 se mateřská škola v Bolelouci spojila s dubskou.
Převzato z knihy Historie a současnost Dubu, Bolelouce a Tučap
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Výchova dětí je ten nejtěžší úkol,
úkol, jaký lze člověku uložit. Immanuel Kant
Povolení zřídit si vlastní školu získala obec Bolelouc v roce 1874 za starosty Ondřeje
Žáčka z čísla 13 a vyučování v nové škole začalo 13. října 1875 pro 107 žáků, z toho bylo 54
děvčat a 53 chlapců. Škola byla jednopatrová budova s jemnými štukami, opatřená plotem na
podezdívce s bílými sloupky.
Prvním učitelem na jednotřídce se stal František Neradil, dalším učitelem byl Antonín
Raab;. Po deseti letech, v roce 1884, se stala dvojtřídní. 37 roků působil na škole Alois Vrtěl,
rodák z Polkovic, který se stal čestným občanem Bolelouce. Dalšími učiteli,
co se podařilo zjistit, N. Juráš, František Lukeš, Václav Odstrčil, Antonín
Přikryl, sestry Anna a Božena Malé, Stanislav Vyhnánek, Josef Tovačovský,
V. Pytlíček, Stanislav Vrba, Anna Havlíčková, Anna Medková, Ladislav
Matějíček, Eduard Richter, Josef Vodička a jeho manželka Zdeňka.
V letech 1959 – 1962 probíhala poslední oprava školy za ředitelování
pana Josefa Vodičky. Snaha o dostavbu tělocvičny byla neúspěšná. Když se škola v roce 1975
(přesně po stoletém trvání) rušila, měla jen 14 žáků.
Marie Šnajdrová, Dubský zpravodaj 2/2003
Já se tam vrátím
6
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Nic netrvá věčně, ani příroda, ani lidský život, jediná trvalá je změna. A. G. Bebel
Jednička
Každý z Bolelouckých věděl, že to není známka v žákovské knížce, ale rozsáhlé
venkovské stavení s číslem popisným jedna. Ne snad, že by to byl první postavený dům
v Bolelouci, ale různými změnami v číslování se stal prostě výchozí pozicí.
Co já pamatuji, patřil dům ke státnímu statku a bydleli tam lidé, kteří na státním statku
pracovali. Hned naproti byla Čechákova hospoda , v jejíž části byla i prodejna masa, vlevo
(při čelním pohledu na dům č.p. 1) kovárna u Martinců, dále pokračující domy do Úvozu a
Látalovo zahradnictví a ještě dále Záhumení. Bylo to jedno z přirozených shromaždišť dětí.
Čekaly jsme na maso, před hospodou na příjezd pojízdného kina. K Martincům jsme chodily
na „čumendu“ a taktéž dvůr domu č. 1 skýtal velká dobrodružství. Něco málo vzpomínek
poskytla paní Věra Zaorálková z Čertoryj, která v domě bydlela. Její tatínek pan Antonín Bola
vojákoval v Táboře , a jak už to bývá, zakoukal se do sličné dívky Růženky Markvartové a
domů se již vracel s dcerou Věruškou.To se psal rok 1950.
Krátkou dobu bydleli Bolovi v zahradnictví u Látalů ( byli tzv. z přízně a také tam pan
Bola nedlouho pracoval). Tam „u Látalů“ se narodila další dcerka Hanka a poté se
přestěhovali na číslo jedna. A aby soupis byl kompletní, přišla na svět ještě třetí dcera
Jindřiška. V té době na čísle jedna bydleli Stašákovi a Vilčekovi a nastěhovali se Mádrovi,
Bučkovi….Rodiny se potom rozprchly do světa: Bolovi do Čertoryj, Vilčekovi koupili dům
v Bolelouci, Stašákovi v Nemilanech atd. Se zrušením státního statku dům chátral a na jeho
místě se v akci „Z“ postavila prodejna Jednota, nyní COOP. A život jde dál a nám zůstávají
jen vzpomínky. Některé z nich chceme uchovat pro další generace.
Ludmila Skopalová
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
starých
rých hlav. Plinius
K tomu, aby bylo dobře, je třeba mladých rukou a sta
V Bolelouci žil svého času zajímavý kovář mistr Čeněk Daníček.Narodil se v Lipové na
Valašsku manželku měl z Kojetína.
V roce 1902 koupil kovárnu od Antonína Zaorala, dnešní stará kovárna Kalábových.
Pracoval na zlepšení kovářské práce a o sobě někde napsal, že „vlastním důmyslem postavil
atd.“ šlapací pérové kladivo, kovářskou výheň ( patentovanou v roce 1907), šlapací smirkový
brus, pérový buchar, nůžky na stříhání železa síly 1 – 15 mm. Ty měl
chráněné značkou REKORD.
Za stroj na stáčení a dělání podkov obdržel na hospodářské
výstavě v Hranicích v roce 1927 stříbrnou medaili. To všechno při
běžné práci kovářské.
Daníčkovi byli bezdětní, za schovance si vzali z početnější rodiny paní Daníčkové malého
Rudolfa Kalába. Ten se narodil ve Vídni v roce 1904. U strýce Daníčka se vyučil, zdatně
s ním spolupracoval, někdy i na jeho vynálezech a později i sám, když mu strýc živnost
předal. Věci na výstavy vozívali povoznicky s někým z dědiny, např. s panem Kočičkou.
V roce 1946 koupil pan Kaláb dodávkové auto zn. FORD.
Já se tam vrátím
7
Pan Daníček zemřel v srpnu 1945. Hrob manželů Rudolfa a Marie Kalábových je na
dubském hřbitově. V roce 2014 uplyne 110 roků od narození p. Rudolfa Kalába.
Informace byly získány od dcery a syna p. Kalába pro Dubský zpravodaj v roce 2004 do stati
o koních a kovářích. Zpracovala p. Šnajdrová.
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Ve vzpomínkách si udělejte občas úklid. Vymeťte zbytečné, spalte chmurné, oprašte
oprašte příjemné a vyleštěte
radostné zážitky své minulosti.
Mé vzpomínky z dětství na podnikatelské aktivity v mé rodné vesničce Bolelouci jsou již
zlomkovité, a nečiní si tudíž nárok na přesnost a časovou posloupnost, respektive dobu odkdy
dokdy živnosti existovaly. Na Hraneštově ( my známe výraz Hranešov) měla malý obchůdek
paní Klamertová. Po její smrti provozovali prodej manželé Indrákovi. Pan Indrák byl
domorodec, paní byla Ruska. Pan Indrák rovněž poskytoval zájemcům holičské služby. Další
obchod u kapličky vlastnil pan Alois Smělý. Prodej smíšeného zboží rovněž provozovali
Dostálovi vedle Žáčků. Celkem měla obec tři obchody se smíšeným zbožím.
Řeznictví byla rovněž tři. Horákovi na kraji obce, Arnošt Dostál u kříže a později si
otevřel řeznickou živnost pan Čapka, který razil heslo: U nás dobře kupovat, u nás chladí
FRIGOMAT. Kovářství provozovali pan Martinec a pan Kaláb. Okrasou obce byly dvě
hospody. Dostálova měla výčep v přízemí a v 1. poschodí byl jediný „sál“ v obci, ve kterém
se odehrávaly tradiční a slavné bály: hasičský a babský. (V přízemí této hospody byla později
zřízena prodejna Jednoty a v 1. poschodí – při opravě školy – se učilo). Druhou hospodu
provozovali bratři Arnošt a Valentin Dostálovi, později byl podnik prodán rodině Čecháků,
kteří jej zcela přestavěli. Přehled je nutno doplnit informací o místním ševci, panu Kučerovi.
Řemeslo po něm převzal pan František Zdařil, který i v době Baťů, Chromců a Poprů dovedl
ušít pěknou a pohodlnou obuv pánskou i dámskou.
Známé a svého času velmi prosperující zahradnictví provozoval pan Hynek Látal, jehož
rozkvétající podnik přerušil totalitní režim.
Čas oponou trhnul a tudíž ještě vzpomenu, že dlouholetým starostou obce byl pan Rychlý,
obecním policajtem a bubeníkem čili šiřitelem obecním zpráv byl pan Arnošt Ježák.
Současně lze konstatovat, že i když byla nouze, žilo se slušně a lidé si dokázali navzájem
hodně pomoci.
Na Bolelouc zavzpomínala paní Jiřina Sigmundová, rozená Surmová
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Co prozradily záznamy v archivech
Když jsem připravovala program na setkání rodáků, pátrala jsem také v archiváliích
Zemského archivu v Opavě, v pobočce Olomouc a mimo jiné i v záznamech fondu
Obchodní a živnostenské komory v Olomouci. Ve sčítacích listech pro udělení živnostenské
koncese jsem objevila jména majitelů živností, jež zmiňovala paní Surmová nebo paní Olga
Hrubá, mnohá z nich si vybavuji i já z vyprávění svých rodičů či prarodičů. Některé
boleloucké živnostníky pro zajímavost uvádím, neboť napovídají mnohé o životě v obci v 1.
Já se tam vrátím
8
polovině 20. století (pro snazší identifikaci doplňuji i datum a místo narození - pokud bylo
uvedeno-, a číslo popisné domu, v němž provozovna byla hlášena):
- Alois Čapka, nar. 1910 (rodák z Drahlova) – řeznictví s výsekem masa, Bolelouc č. 127
- Frant. Čechák, nar. 1896 (rodiště Majetín) – koncese hostinská a výčepnická, Bolelouc č. 78
-Vincenc Daníček , nar. 1873 (rodiště Slavičín) - kovářství a podkovářství, Bolelouc č. 117
-Antonín Dočkal, nar. 1868 ( rodiště Troubky) - kramářství, pekařství , Bolelouc č. 121
-Dočkalová Františka, nar. 1896 (rodiště Bolelouc) – obchod cukrovinkami, zeleninou,
ovocem, zbožím textilním a střižným na trzích v republice, Bolelouc č. 75
-Josefa Doležalová, nar. 1896 (Majetín) – živnost hostinská a výčepnická, Bolelouc č. 78
-Dostálová Anna, nar. 1892 (Bolelouc) – koncese hostinská a výčepnická s oprávněními:
prodávati pokrmy, nalévati pivo a víno a víno ovocné, nalévati a v drobném prodávati pálené
nápoje lihové, prodávati kávu, čaj, čokoládu a jiné teplé nápoje a občerstvení, Bolelouc č. 58
-Arnošt Dostál, nar. 1906 (Bolelouc) – řeznictví, Bolelouc č. 78
-Franz Dostál, nar. 1871 ( Tučapy ) „trafik in Boleloutz“, Bolelouc č. 78
-Josef Dostál , nar. 1860 (Tučapy) - obchod smíšeným zbožím
-Julie Dostálová, nar. 1903 (Bolelouc)- obchod zbožím smíšeným, Bolelouc č. 62
-Vlasta Dostálová, nar. 1924 ( Bolelouc) - koncese hostinská, Bolelouc č. 58
-Balíčková Anna, nar. 1894 (Bolelouc)- obchod mlékem, vejci, mléčnými výrobky a drůbeží,
Bolelouc č.71
-František Grunt, nar.1888 ( Bolelouc) - koncese hostinská, zemřel 1921, živnost provozována
jeho manželkou, která se r. 1923 provdala za Aloise Dostála
-Vojtěch Harna , nar. 1892 ( Nenakonice) - holičství, Bolelouc č. 88
-Anton Horak, nar. 1884 , řeznictví, Bolelouc č. 9
-Jan Chybík , nar. 1881 (Babice), obchod ovocem, Bolelouc č. 97
-Alois Indrák, nar.1895 v Bolelouci, holičství a kadeřnictví, Bolelouc č. 48
-Olga Indráková, nar. 1894 v Kyjevě, obchod smíšeným zbožím, Bolelouc č. 43
-V. Indráková, nar. 1894 – obchod smíšeným zbožím, Bolelouc č. 13
-František Jánošík, nar. 1875 – výroba a prodej tvarůžků, Bolelouc č.50
-Matylda Jánošíková, nar. 1875 ( Dub nad Mor.) – obchod mlékem a mléčnými výrobky a
donáškou do domu, Bolelouc č. 30
-Rudolf Kaláb, nar. 1904 v Bolelouci - kovářství a podkovářství, Bolelouc č. 117
(Pozn.: v listě je skutečně jako rodiště uveden Bolelouc, i když v jiných archiváliích jsem našla Vídeň.)
-Eleonora Klamert, 1865 – stáčení piva do láhví, Bolelouc č. 43
-František Lajčík, kovářství a podkovářství, Bolelouc č. 79
-Hynek Látal, zahradnictví, Bolelouc č. 41
-Metoděj Martinec, nar. 1897 v Žalkovicích, koncese podkovářská a kovářství, Bolelouc č.90
-Vojtěch Novák, nar. 1902 ( Dub nad Mor.) - kapelnictví, Bolelouc č. 46
-Jan Procházka, nar. 1889 ( Brtnice ) - stolařství, Bolelouc č.49
-Alois Sitta, nar. 1895 (Zvole u Zábřehu) - obuvnictví, Bolelouc č. 72
-František Smékal, nar. 1865 (Bolelouc) - holičství, Bolelouc č.77
-Alois Smělý, nar. 1903 (Bolelouc) - obchod smíšeným zbožím, prodejem piva, ovocného a
přírodního vína, ovocných šťáv , lihovin, likérů, sodovek, sifonů a minerálních vod v lahvích
uzavřených, Bolelouc č. 10
-Jaroslav Smělý, nar.1893 (Bolelouc) -řeznictví, Bolelouc č. 10
-Josef Smělý, obchod zbožím smíšeným a prodejem chleba, Bolelouc č. 10
-Tomáš Stejskal, krejčovství, Bolelouc č. 101
-Františka Surmová, nar. 1897 ( Bolelouc) - obchod veškerým zbožím, Bolelouc č. 76
-František Zdařil, nar. 1903 ( Margelíkov )- obuvnictví, Bolelouc č. 93
Zpracovala Mgr. Jitka Pěchová
Já se tam vrátím
9
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Abyste pochopili lásku vašich rodičů, musíte sami vychovávat děti. Čínské přísloví
Nejsem čistokrevný rodák z Bolelouce (narodila jsem se v Lipanech u Tršic) a v mém
věku jednoho roku jsme se přestěhovali do domku v boleloucké oboře.
Byl to obrovský sad, který se mi mohl stát osudným. Když mi byly asi dva roky,
zabloudila jsem v sadu, hledali mne rodiče, všichni zaměstnanci obory. Večer se blížil,
začínalo pršet, a proto mě nemohl najít ani můj tradiční hlídač a ošetřovatel vlčácký pes Aida.
Naštěstí ta noc nebyla chladná, ráno jsem začala plakat, a tak mne našli. Odnesla jsem to
pořádným nachlazením.
Z obory jsme se odstěhovali na Hranešov do tehdejšího čísla 25 a později ještě blíže do
domu vedle školy a blíže státního statku. Ten je právě středobodem mého dětství, období
školního věku a hlavně prázdnin.
Rodiče odešli každé ráno v 7 hodin na dvůr státního statku, kde proběhla tzv. rozdílka
práce, kde správce ( v té době pan Šponar) přidělil kdo co bude ten den dělat. Byli tam koně,
krávy , kovárna, jezdilo se do pole, obhospodařovaly se sklady, sýpky, vařilo se pro
zaměstnance. A také tam byly kanceláře a ubytovací prostory pro letní brigádníky za
Slovenska a některé stálé, osamělé zaměstnance.
Do kuchyně jsme občas jako děti chodily pomáhat - škrabat brambory ( o škrabce se nám
ani nezdálo), umývat talíře a jídelnu. Šéfovala tam paní Škurková. Doma jsme se musely
postarat o slepice, kachny, králíky a potom dle potřeb do pole.
Tatínek byl již v té době „pracující důchodce“. Já mu pomáhala vázat seno pro koně. Byl tam
také , alespoň jak já si pamatuji, závodní kůň a dokonce jsem ho viděla závodit v Olomouci na
Lazcích. Jezdec se jmenoval p. Švikruha.
Život nás dětí byl velmi volný, přátelský, kamarádský, ale zároveň zodpovědný. Postarat
se o domácnost, přinést oběd ze statku, někteří ještě měli péči o mladší sourozence.
Prázdninovou událostí byly žně. Kombajn se objevoval sporadicky, takže obilí se dovezlo
z pole za Humna, kde hučely mlátičky, sláma se vozila do stodol a obilí na sýpku v areálu
státního statku, kde se nejdříve sušilo a přehazovalo velkými lopatami, potom již se pytlovalo
a ukládalo do skladu. Po vytřídění některé se využívalo na krmení, některé se odváželo do sila
v Olomouci k dalšímu zpracování.A v tom skladu pracovali p. Tesařík a pomocný dělník
Milan Přehnálek. Všichni - včetně nás dětí- jsme věděli, že s ním není něco v pořádku, ale co
nikdo neřešil. Byl to prostě Milan. Dle dnešních měřítek byl postižený. V areálu státního
statku také byla kovárna, i když ve vesnici byly ještě dvě další : pana Martince a pana
Kalába. V té na statku vládl pan Mašlej a později přišel pan Abrahám a s ním ještě mladý
pohledný Ervín Abrahám.
Žně byly nejdůležitější součástí zemědělského roku. Probíhaly v průběhu školních
prázdnin, a proto se nás více dotýkaly. Každé dítě vědělo, že se muselo obilí zasít, seno sušit,
řepa vyjednotit ( tzv. jednokličková byla ještě ve výzkumných ústavech, tak se musely ty
velké, širé, rodné lány nejdříve vyjednotit). A to byla důležitá pomoc nás dětí. Dospělí
jednotili velkou motykou, ale např. já bych práci s velkou motykou nezvládla ( koneckonců
jednotit znamená, že jedna řepa má zůstat). Tak jsem používala malou motyčku, což
představovalo to, že ta pole mám – hned několikrát - proplazena po kolenech. Zajímavější již
bylo, když se na podzim v dešti nebo v mlze okrojovala a sklízela řepa. Zemědělský stroj řepu
vyoral, my jsme ji vytáhli, oklepali a dali na hromádku. Potom přišel na řadu velký nůž nebo
srp a oddělila se nať od bulvy. Listí sloužilo jako krmení pro krávy a bílé bulvy řepy putovaly
do cukrovarů ke zpracování na cukr ( v okolí byly dva cukrovary v Brodku u Přerova a ve
Vrbátkách). A jestli si myslíte, že jsme měli čas na hyperaktivní jednání, tak se mýlíte. Upadli
jsme do hlubokého spánku, aby se vše příštího dne opakovalo. A abych nezapomněla! Před
Já se tam vrátím
10
sklizní řepy se ještě sbíraly brambory. Na pole vyjel čert a my s košíky nebo kbelíky sbírali
bulvy.
S podzimem k nám zavítalo pojízdné kino, vstupné bylo 1
korunu, a kdo neměl ani to, umluvil pana promítače, že obnos
přinese příště. Hrálo se v hospodě pana Čecháka. Z této doby mám
nezapomenutelné vzpomínky na film Jeana Eifella, kreslený film o
stvoření světa, který se promítá dodnes. A škola? Řídící učitel pan
Eduard Richter (mne učil v 1. a2, třídě) a jeho paní (dobrá duše
školy, která nás obdarovávala různými cukrovinkami), později manželé Vodičkovi. Škola
byla dvojtřídní a byla od 1. do 5. postupného ročníku. A v červnu v 5. třídě jsme jeli do Dubu
a dělali jsme tzv. rozdílové zkoušky do 6. třídy. Do dubské ZDŠ jsem chodila do roku 1964,
v roce 2014 to bude již 50 roků od ukončení povinné školní docházky. Stále se však 1 x za
rok se spolužáky scházíme a máme si co říci a na co vzpomínat.
Naši rodiče, alespoň jak já si pamatuji, nám denně neříkali, že nás mají rádi. Vychovávali
nás svým vzorem, příkladem, jen ojediněle se objevilo „tam nesmíš, je to nebezpečné“. Také
jsme v zápalu hry rozbili okno, ale nebylo to s úmyslem ničit, přiznali jsme se a chybu
napravili.
Ještě nesmím zapomenout na zimní bruslení. Probíhalo každoročně na laguně řeky
Moravy, na Pustém a v mnoha letech i na řece Moravě, kdy jsme dojeli až do Drahlova.
Nezáleželo přitom jestli máte brusle na kličku tzv. kačenky, kanady nebo výjimečně bílé
kraso! Doba se změnila, děti jsou jiné, mají jiné možnosti, ale neměla by se vytrácet lidskost.
My jsme byli vedeni k tomu, abychom každého pozdravili, poděkovali , pomohli. Já si např.
nepamatuji, že bychom doma přes den zamykali. A nejinak tomu bylo i v dalších staveních, u
mé kamarádky se např. nezamykalo ani na noc a psa neměli.
Ludmila Skopalová
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Domov není místo, kde bydlíš, ale místo, kde ti rozumějí. Christian Morgenstern
Právě dnes se mění letní na zimní čas. Budím se uprostřed noci a poslouchám případného
zloděje. Dnes přišly vzpomínky. Doslechl jsem se, že v prostoru Pusté bylo vybudováno
naučné odpočinkové centrum. A říkám si
- kam my jsme chodili?
V létě na prvním místě byl cvičák. Fotbal byl pro všechny věkové kategorie - od
šestiletých po dvacetileté - přitažlivý nejvíc. Problém byl ale v tom, abychom se sešli aspoň
tři na tři. Hřiště bylo nerovné od krtků, zarostlé plevelem, výjimečně trávníkem. Kraje byly
zvednuté, branky stlučené ze tří kůlů, čáry nebyly. Záviděli jsme fotbalové hřiště Dubu. Ale
my bychom ho nikdy nenaplnili. Nebylo by to televizí a počítači, nás v Bolelouci zkrátka
tolik nebylo. A tak spolu hrály všechny generace. Dnes se mi zdá, že nasazení a zápal by
nám dnešní reprezentace mohla závidět. Během času si svazáci udělali uprostřed hřiště
fotbalového hřiště na volejbal. Ten u nás přišel do módy - ale myslím, že neměl dlouhého
trvání.
To v mé generaci se ujala vybíjená. Stačilo kus cesty a pár hráčů a dokázali jsme do sebe
bušit celé hodiny. Na Hranešově byla období , kdy jsme hráli denně od jara do zimy. A ne
špatně. A výhoda byla velká, že s námi hrály holky. A to velmi dobře! Stáhli jsme děcka i z
dědiny. Úroveň a výkonnost se tak zvedala, že jsme na souboj vyzvali Dub. Doma i venku
jsme je vyprášili tak, že ještě měsíc se o tom mluvilo. Alespoň tedy my „Hranešováci“.
O prázdninách jsme měli stálá místa, kde jsme se scházeli - buď zákoutí u zvonice, nebo
Já se tam vrátím
11
dřevěnou plochu naproti hospody u kříže, kam se ukládaly konve s mlékem na odvoz. Tam
jsme o prázdninách mazali s obrovským zápalem duráka. Karetní turnaje - měřeno dětskýma
očima - obrovské důležitosti. Pokud se nás sešlo méně, svezli jsme na koňském povozu s p.
Janošíkem, který mléko svážel.
K rodinné rekreaci byla využívaná Morava, a to místo za Moravou pod jezem. Zde byla
udržovaná travnatá plocha a o víkendech se zde sešlo půl Bolelouce. Ostrůvek, jez, písek,
hodně vody nad splavem – to vše skýtalo dost prostoru pro plavání a dovádění. Doma
proběhly nezbytné přípravy - deky, koláče, pití s sebou a hup na jízdní kola a už se jelo.
Ještě vzpomenu na stavění, hlídání a kácení máje. Na cvičáku v neděli se sešly desítky - a
možná stovky lidí – na kulturní program Vaška Mlejnka z Kuželova, Jarmily Šulákové a na
makrely. Hodně soutěží a sladké odměny - štafety, skákání v pytli, běh s vodou apod. A
makrely se občas opékaly i v neděli odpoledne a bylo je možno zakoupit a konzumovat na
místě nebo odvézt domů.
A v zimě jsme - samozřejmě využívali k hrám Pusté. Na velkých ledových plochách bylo
plno dětí i omladiny. A osvětlení od kačince umožnilo zápasy protáhnout do pozdního večera,
ale hledat zatoulané puky ve tmě nebylo snadné. Okraje ledu u břehu byly i zrádné. Když
pod břeh zajel puk, těžko se hledal, často klesl ke dnu. Pak přišlo na řadu vyhrnutí rukávu a
šmátrání pod vodou.
A jaké to byly pro kluky zápasy! Hokejky na jednu hromadu a probíhalo důležité
losování – jeden zvolený kluk si dřepl zády k hromadě hokejek - aby byla zaručena
objektivita sestavy mužstva – a už jedna hokejka letěla doprava, druhá doleva a soutěžní týmy
se už rýsovaly. Všechny hokejky nebyly kupované, řada byla přírodních, která narostla vedle
v závrbku. Když se šikovně uřezaly, posloužily dobře. Polovina hráčů také neměla brusle, tak
svižně běhali – často ve skluzu - po ledě a to byla velká legrace. Branky byly ohraničeny
párem bot, které poskytl některý dobrák zapálený do hokeje , aby je měl nakonec plné sněhu
a ledově studené. Cesta domů v nich pak byla utrpením. Alespoň prvních pár metrů, než se
nohy v botách chůzí zahřály, doma pak už na nás čekalo příjemné teplo v kuchyni a horký čaj.
Starostliví rodiče věděli své. Každý bruslil, jak uměl. Některé vyhnuté kotníky vidím dodnes
a nevím, jak to přestály.
Z generace na generaci se předávala i ústně sestavená pravidla.
Nesmělo se zvedat – ale to se porušovalo už v druhé minutě. Já jsem často
jako mladší hráč stával v brance a dodnes si vybavuji tu ostrou bolest na
holeni, když puk zvednutý v zápalu boje trefil nohu. Když se táta dověděl,
že často stojím v brance, ručně ušil mi z několika vrstev filcu hokejové
chrániče překryté shora pásy dýhy. Šatny jsme měli na břehu – tj. boty
srovnané v řadě. Když zasněžilo, boty jsme hledali . Nejhorší bylo odhrnout
hřiště, když do rána napadlo dvacet centimetrů sněhu. Shrnovák byl většinou
jen jeden. Pamatuji jen dvakrát, kdy Morava byla zamrzlá tak, že jsme jeli do Charvát po řece.
Bylo nás více, jeli jsme při kraji, protože uprostřed to strašidelně praskalo. Rána jak z děla a
puklina v ledu.
Pusté jsme využívali i k sáňkování a lyžování. Kdo sjel „Macochu“ - byl dobrý. Když byl
čas a voda, poléval se kopec od Kropáčů vodou, po zamrznutí to byla bobová dráha bez
mantinelů. Deska a na ni přišroubované brusle - těžko řiditelný stroj byl na světě! Nepamatuji
si, že by se někdo zranil. A to jezdilo až na led.
Ing.Vladimír Soušek
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Já se tam vrátím
12
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Věci, které v životě skutečně něco znamenají, se nedají koupit.
Do Bolelouce jsem poprvé přijela na prázdniny, když mi bylo asi šest roků. Teta se
strýcem, řídícím učitelem Eduardem Richterem, bydlela ve škole v Bolelouci. Vzpomínám si
na vysokou budovu na kopečku, schody a i uvnitř byly stropy hodně vysoké. Venku svítilo
sluníčko, ale já byla zamračená a smutná. Teta měla nachystáno – upečené zákusky,
usmažené řízky a květák. Teprve po chvíli mě nalákali na smažený květák a já přestávala
brečet. Strýc mi ukázal školu a vzal mě nahoru do třídy, kde jsem mohla
sedět v lavici a kreslit. Když jsem si pomalu zvykala, přijeli rodiče i
s malým bráškou a jeli jsme domů. Teta se strýcem bydleli ve škole 11
roků a v roce 1957 se přestěhovali do svého domečku na Hranešově.
A já jsem opět přišla do budovy školy až v roce 1992, kdy jsem
zastupovala jako ředitelka, do mateřské školy v Bolelouci. Mateřská
škola byla do této budovy přestěhována 1. 10. 1977 a tam byla až do roku
1999, kdy jsem se zbývajícími dětmi přešla do MŠ v Dubě nad Moravou.
Fryšová Alena
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Mládí je šťastné pro svou schopnost vidět krásu. Kdo si uchovává schopnost vidět krásu – nestárne.
F. Kafka
Za dob mého mládí žila omladina bohatým kulturním životem. Vzpomínám si na
karnevaly, silvestrovské programy, kácení máje aj. aktivity, při jejichž přípravě jsme museli
přiložit ruku k dílu. K nejaktivnějším organizátorům patřili sourozenci Helena a Zdenek
Zaoralovi, nevybavím si už dnes na jakou akci, ale vím, že jsem i já u nich jednou na nějakou
společenskou zábavu připravovala občerstvení a chystala chlebíčky. Hodně legrace jsme
zažili při přípravě silvestrovského programu, duší a organizátorkou těchto akcí bývala paní
Božena Čecháková, scházeli jsme se u nich v hospodě kolem velkého oválného stolu a
plánovali program plný kupletů, scének, písní atd. Nebylo jednoduché naplnit dobu od 20.
hodiny večerní do půlnoci tak, aby se lidé dobře bavili. Výčep v té době ( hovořím o 2.
polovině 40. let 20. století) byl ve zvýšené části místnosti a jeviště bylo těsně před výčepem.
Sál s židličkami srovnanými jako v divadle ( jen kolem stěn byly stoly) byl plný k prasknutí.
Hlava na hlavě, omladina seděla i na okenních parapetech. Červená opona se po ukončení
programu několikrát zvedala a pro účinkující v kupletech a jednotlivých číslech – např.
Helen Zaoralovou, Růžu Kočičkovou, která velmi pěkně zpívala, Silvu Kočičku, Staňu
Kyselého aj. – byl potlesk znamením, že jejich práce měla úspěch. Ještě dnes po letech si
vybavuji, že jeden kuplet se jmenoval Slečna Irma, hvězda z Damašku, a tenkou knížečku
s divadelním scénářem jsem měla donedávna schovanou na památku.
Po půlnoci pokračoval program taneční zábavou, kdy se židle rychle
odnesly (pomohli hasiči), a bylo mnohdy veselo až do 4. hodiny ranní.
Na těchto akcích jsem měla jako garde staršího bratra Františka a
společně jsme se museli vracet domů.
K oblíbeným akcím patřilo také stavění máje. Večer před 1.
květnem se zdobila májka buď u nás na dvoře nebo u kříže, kde se také
vztyčila na vysoké holi. Po večerech se hlídala, bylo zvykem, že v noci májky kradli kluci
z okolních vesnic. Poslední květnovou neděli probíhalo kácení máje, ráno proběhla tzv.
zvačka, jezdili jsme na ověnčeném voze či žebřiňáku zvát hosty, koně vždy zapůjčil některý
Já se tam vrátím
13
hospodář. Oblečeni v různých krojích jsme objížděli vesnice celého okolí, začalo se
v Bolelouci, pokračovalo se v Čertoryjích, Charvátech, Blatci, Vrbátkách a Štětovicích a
domů jsme se vraceli v poledne. Po obědě se spoluobčané i přespolní sešli i kříže, májka se
skácela a v průvodu za účasti hudby se s ní odcházelo na výletiště u splavu. Tam proběhla
připravená kulturní akce, např. byla zatančena česká beseda v hanáckém kroji, vystoupení
měla i škola, pro pobavení byl pozván i lidový vypravěč Vašek Mlýnek z Kuželova. Každý
rok se program obměnil. Program byl zakončován taneční zábavou. Po několika týdnech se
organizovaly tak oblíbené tradiční boleloucké karnevaly s půlnočním vystoupením na voru
nad splavem za hojné účasti omladiny z celého okolí. Také pro drobotinu obce se našla
zábava za delších podvečerů, kdy např. u Podmolíků se zrodil nápad připravit pro děti
loutkové divadlo na motivy lidových pohádek. Šikovné ruce otce a dvou starších synů se
spojily a vyrobily loutky. Velká kuchyně rodiny Podmolíkova stavení byla zaplněna dětmi do
posledního místečka, které sledovaly hru s velkým napětím. I když padl soumrak a hra
skončila, domů se nechtělo a rozcházely zvolna. S příchodem zimy a napadením sněhu se
přešlo na sáňkování u kříže a bruslení na „Pustym“.
Omladina zejména z místní části Bobrovany se také ráda scházívala v nedělní podvečery
u štítu Podmolíkova stavení, kde stával válec s deskou, na níž jsme posedávali , povídali si a
zpívali. Starší lidé – vybavuji si – často sedávali ve dveřích ve chvílích nedělného odpočinku
a v zimě, kdy už nebylo tolik práce na polích a v zahradách, chodívali i k nám do kuchyně na
besedu např. pan František Smékal, pantáta Podmolík, Dominik Jánošík a sedávali, kde se
dalo. I na otýpce proutí připraveného na zatápění.
Dle vyprávění maminky Emílie Souškové (nar.1932) zapsala Mgr. Jitka Pěchová
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Je lepší rozsvítit jen malou svíčku, než proklínat temnotu. Konfucius
Teta Julinka patřila ke koloritu mého dětství. Byla to sestra mého tatínka pana Josefa
Dostála, jinak zahradníka. Slečna Julinka, jak ji oslovovali všichni ostatní, byla milá, ochotná
a přívětivá obchodnice. Ve svém obchůdku prodávala všechno. Základní potraviny, např.
mouku, cukr, sůl, nějaké sladkosti a co bylo potřeba do domácnosti na vesnici.
Ještě se mi vybavuje jedna humorná událost: vesnici navštívili kočovní cikáni. Julinčin
obchůdek byl jako vždy otevřený a Julinka pobývala v zadní části anebo i dále
v kuchyni, protože to vše bylo propojeno. Byl čas oběda. Najednou uslyšeli - ti
doma v kuchyni - velký rachot a nadávání. Přiběhli do obchůdku a co nevidí:
cikánka, které nestačilo trochu mouky a cukru, se soustředila na šuple s penězi.
Vzhledem k tomu, že v té době byly hlavním platidlem kovové mince, šuplík byl velmi těžký,
s čímž ona nepočítala, upadl jí, mince se vysypaly na podlahu a rámus upozornil na
vetřelkyni. Duchaplný Julinčin táta - čili můj dědeček - popadl sukovici, kterou měl pro každý
případ při ruce, a milou cikánku hnal, za použití sukovice, za hranice obce.
Olga Hrubá (Dostálová)
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Já se tam vrátím
14
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Co prozradily záznamy v archívech
Víte, že v Bolelouci…..
…… měl obecní pastýř za povinnost „ bezplatně mosty spravovati a obecní kočár v potřebě
očistiti“?
…… v roce 1914 byla provozována knihovna čtenářského spolku Svornost?
…… v roce 1923 byla pořádána hanácká slavnost na stavě bolelouckém, jejíž součástí bylo
divadlo Jeden z nás se musí oženit a předvedení národních tanců, na jejichž secvičení měl
největší zásluhy učitel Josef Tovačovský?
…… byl v roce 1892 založen sbor dobrovolných hasičů, jehož prvním předsedou byl Ondřej
Vystrčil, starosta obce, rolník č. 10?
…… 1. 5. 1945 ruský průzkumný tank napadl a rozprášil německou zásobovací kolonu a 18
vozy?
…… v soutěži v pomoci při zemědělských a lesnických pracích získali dva žáci 5. postupného
ročníku – Josef Skládal a Josef Vilček – letenky na vyhlídkový let nad Olomoucí?
……. byla výrobna sýrů a tvarůžků?
Zlomek z mnoha zajímavostí o Bolelouci z archivních materiálů vybrala Mgr. Jitka Pěchová
∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗∗
Komentář k černobílým fotografiím vloženým do sborníku:
Strana 1:
Detail pohlednice Bolelouce, vpravo obchod slečny Julie Dostálové.
Sčítací list pro udělené listy živnostenské, koncese a uznání živností reálných. OŽK v Olomouci. ZA v Opavě,
pobočka Olomouc.
Pohlednice Bolelouce. Ze své sbírky poskytl Ing. Vítězslav Matula.
Fotografie ulice v Dědině ke kříži. Fotografii poskytla z rodinného alba Marie Procházková.
Fotografie domku manželů Richterových, který manželé zakoupili a opravili, před domem, stojí p. Richterová.
Ze sbírky L. Skopalové.
Strana 2:
Skupina dívek, uprostřed v tmavé zástěře sedí Apolonie Soušková, nar. 1897.
Zadní strana fotografie s příjmeními dívek. Fotografii poskytla z rodinného alba Emílie Soušková.
Školní třída asi rok 1940, v první lavici sedí Emílie Soušková, vedle její kamarádka Jaroslava Čecháková, roz.
Žáčková. Fotografii poskytla Emílie Soušková.
Školní třída , 2. tř. rok 1957. Fotografii poskytla z rodinného alba Ludmila Skopalová.
Kopie otisku razítka Obecního úřadu v Bolelouci. Z Pamětní knihy obce Bolelouc. ZA v Opavě.
Strana 3:
Žáci 2. tř. na schodišti školy v Bolelouci, rok 1961. Fotografii poskytl Ing. Vladimír Soušek.
Titulní list knihy M. Ferka První film s podpisem p. Zdeny Dvořákové, ředitelky MŠ, jež je zmíněna ve
sborníku. Poskytla Mgr. J. Pěchová.
Titulní list Pamětní knihy obce Bolelouc. ZA v Opavě.
Fotografie školní tříd 4. a 5. p.r. s paní učitelkou Z. Vodičkovou. Fotografii poskytla z rodinného alba Mgr. J.
Pěchová.
Strana 4 :
Zaměstnanci obory, asi rok 1950. Fotografii poskytla L. Skopalová.
Pan Alois Mišun. Fotografii poskytla dcera L. Skopalová.
Stodoly za Humny. Fotografii poskytla L. Skopalová.
František Václavík na voze s koňmi. Fotografii poskytla Marie Procházková.
Rodina Balkových na vycházce. Fotografii poskytla Eržika Mazalová.
Já se tam vrátím
15
Já se tam vrátím
Sborník vzpomínek inspirovaný setkáním bolelouckých
bolelouckých rodáků v srpnu 2013
Zpracovaly:
Zpracovaly:
Mgr. Jitka Pěchová
Ludmila Skopalová
Použitá literatura a prameny:
Dubský zpravodaj
Historie a současnost Dubu, Bolelouce a Tučap
Pamětní kniha obce Bolelouce. Zemský archiv v Opavě
Fond obce Bolelouc.
Bolelouc. Zemský archiv v Opavě
Poděkování patří všem, kteří jakoukoliv formou přispěli k přípravě a vydání tohoto
sborníku, který je věnován našim milým blízkým a památce našich předků,
předků, před jejichž
životem, prací a charakterem se skláníme v hluboké úctě.
Já se tam vrátím
16