Stát se hříšníkem

Komentáře

Transkript

Stát se hříšníkem
Stát se hříšníkem
Rožnov, Střítež, 9.2.2014
Kazatel: Josef Hurta
Čtení:
L 22, 54 – 62
Text:
Ž 32
Milé sestry, milí bratři, máme před sebou žalm nazvaný jako poučující. Tedy ne modlitbu v přesném smyslu,
nýbrž jakýsi výklad modlitby, který je určený k poučení dalších modlitebníků nebo účastníků bohoslužeb. Dejme se
tedy tímto žalmem poučit.
„Blaze tomu, z něhož je nevěrnost sňata, jehož hřích je přikryt.“ Tak začíná tento žalm. Je tu řeč o hříchu. Ale
o hříchu přikrytém, sňatém, o nezapočítané nepravosti. Čtěme ten verš přesně. Není tu řečeno: Blaze tomu, kdo se
nedopouští žádného hříchu. Nýbrž: Blaze tomu, jehož hřích je přikryt. A Martin Luther ve svém výkladu domyslel
a dopověděl také negativní, rubovou stránku této kladné výpovědi: „Není blaze, nýbrž je neblaze tomu, kdo
nepočítá hřích sám sobě, kdo se sám sobě líbí, sám se pokládá za zbožného a nevinného...“ A když v závěru žalmu
je řeč o tom, že mnoho bolesti postihne svévolníka (v. 10), vyloží to Luther ještě znovu takto: „Ti svévolní,
bezbožní lidé, jimž není blaze, nýbrž neblaze, jsou ti, kteří si chtějí vládnout sami... a přece o sobě smýšlejí, že Boha
nejlépe ctí, že jsou ti nejposlušnější, nejzbožnější, nejspravedlivější… Ti mají mnoho neštěstí a žádné štěstí.“
Celý žalm je o přikrytém hříchu. Hřích je tu označen hned třemi výrazy. Využijme této příležitosti, abychom se
nad těmito výrazy krátce zamysleli.
Nejdříve je zde slovo, které český ekumenický překlad překládá jako „nevěrnost“, hebrejsky peša (Kralická
bible překládá: „přestoupení“). U toho hebrejského výrazu stojí v popředí myšlenka jakého lomu, zlomeni, či
odlomení. Tedy jde o násilné narušení celistvosti („integrity“), a to buď něčího majetku, nebo narušení společenství
s někým. Co si pod tím představit prakticky? To první, to je hřích třeba jako krádež nebo vloupání. Když od sebe
oddělím něco, co patřilo k sobě, co patřilo někomu. Když si přisvojím to, co mi nepatří. To druhé je narušení
společenství s někým. Tedy narušení vztahu. Sem patří třeba odpadlictví, zrada, přerušení vzájemného vztahu třeba
s bratřími a sestrami. Stejně tak to je třeba hřích cizoložství. Když muž naruší vztah ke své ženě, nalomí vzájemnou
důvěru, nebo když žena naruší vztah ke svému muži nevěrou. Nevěrnost není jen opakem věrnosti, ale nevěra je
také narušením důvěry. Vztah se naruší tím, že si přestaneme věřit, přestaneme si důvěřovat. Ale stejně tak to platí
i ve vztahu k Bohu. Nevěra vůči Bohu je hříchem, jímž dochází k porušení vztahu důvěry mezi člověkem a Bohem.
A tak si pamatujme, že hřích, v tomto svém významu je aktem, jímž se někdo vylomil z harmonického vztahu
k Bohu i k bližnímu.
Druhý výraz, hebrejsky chatáh překládá ekumen. překl. i Kral. svorně jako hřích. Toto podstatné jméno je
odvozeno od slovesa, jehož základní význam je doslova „minout cíl“ (např. na střelnici), nebo „šlápnout vedle“
(např. při chůzi), minout se s něčím, nedosáhnout něčeho. Věříme-li v Boha stvořitele, pak věříme, že Bůh dal
věcem svůj řád, svůj účel a cíl. Nenaplnění tohoto účelu a nerespektování Božího stvořitelského řádu, to je minutí
se s cílem pro můj život a tedy můj hřích. Když nejednám v souladu s Božím záměrem ve svém životě. Pak jsem
vedle. Pak se pohybuji mimo vyznačenou trasu. Náš život je jako cesta zrádnou bažinou, a jen dobrý průvodce ví,
kam šlápnout, aby tě bažina nestáhla a nezahubila. Nejlepší průvodce životem je sám vynálezce života, tedy Bůh.
Proto člověk udělá nejlépe, když se jím nechá vést. Když bude žít v souladu s Božím slovem. Končívá tragicky,
když si chceme jít vlastní cestou. Když zacházíme se svým životem podle vlastního uvážení. Když např.
hazardujeme se zdravím. Když chaoticky pomícháme životní hodnoty. Když neuspořádáme podle návodu Božího
slova své vztahy k lidem, k majetku, ke společnosti. Když nenecháme promlouvat Boží slovo do naší
každodennosti, do našeho rodinného života, do výchovy dětí, do manželství nebo sexuality. Když ignorujeme, že
bible varuje před smilstvem, tedy sexuálním poměrem mimo rámec manželství, mimo rámec slibu věrnosti. To vše
je minutí se s Božím záměrem pro člověka, a tedy hřích. Proto si pamatujme, že hřích v tomto druhém ze svých
významů je aktem, jímž se míjíme s cílem, který je nám určen, šlapeme vedle.
A konečně třetí výraz, hebrejské avón (nepravost) souvisí se slovesem, jež značí „ohýbat, křivit, kroutit“. Je to
tedy pokřivenina rovného, mohli bychom říci „zvrácenina“, něco, co není přímé, nýbrž pokřivené. Pokřivené
vztahy, neupřímnost, překrucování skutečnosti, přetvářka, lež, podvod, podlézavost, podlost. Obrazně se říká
o někom třeba: „Má křivou páteř.“ Nebo známe „křivou výpověď, křivé svědectví“. Opět je to hřích jak ve vztahu
k bližním, tak i ve vztahu k Bohu. I tady pamatujme: Hřích je v tomto třetím významu aktem, jímž člověk křiví
něco, co mělo být rovné a přímé.
To jsou tedy tři odstíny hříchu. Ale řekli jsme, že zájem žalmistova „poučení“ ve skutečnosti není výklad
o hříchu, nýbrž poučení o tom, že hřích smí být přikryt a přemožen. Hřích může být sňat, doslova: nesen a odnesen
(v.1). Hřích jako minutí cíle může být přikryt tak, že už není trvale před očima. Hřích jako pokřivení pak Hospodin
nepočítá (v. 2), nebere na vědomí, jedná jako by ho nebylo. Jak k tomu dochází - to je středem zájmu žalmistova
poučení.
Žalmista vidí a srovnává dvojí situaci. Na jedné straně: Situaci toho, jehož hřích byl odnesen, přikryt a přestal
být počítán. Takový člověk je blahoslavený. Na druhé straně je tu situace toho, na němž těžce ležela ruka
Hospodinova, takže celé dny pronaříkal (v. 3 a 4). Obě tyto situace poznal a zakusil sám žalmista. Tu druhou líčí
zvláště barvitě: jeho kosti chřadly (v.3) vysýchal mu morek. To není popis nemoci, ale popis duchovního stavu,
v jakém se žalmista nacházel.
Podle 3. v. je příčina v tom, že žalmista o svém hříchu mlčel, že svůj hřích chtěl zamlčet, že ho chtěl přikrýt
sám (v. 5), utajit, ututlat. Snad i sám před sebou, snad před druhými lidmi, ale také před Hospodinem. A právě
v tomto pokusu o utajení posléze vidí nejvlastnější hříšnost svého hříchu. Tímto mlčením, tímto zamlčením si
působil svou bolest, své odcizení, protože odmítal být tím, čím opravdu byl: totiž hříšníkem. Nechtěl si připouštět,
že je člověkem, který narušuje celistvost a harmonii, že je člověkem, jenž se míjí cíle, který je vedle jak ta jedle,
člověkem, jehož cesty jsou po křivené. Snad si sliboval od svého mlčení úlevu, ale ve skutečnosti si působil bolest.
Celé noci pronaříkal beze spánku a životní síla ho opouštěla. Hospodin, se kterým přestal mluvit, se kterým hodlal
mlčet, a který se mu mohl stát odpouštějícím Otcem, tak se mu díky vlastní zarputilosti stal protivníkem, jehož ruka
na žalmistu těžce dolehla.
Ale pak - snad ve chvíli, kdy na něm, jak čteme v 8.v. spočinulo Boží oko asi jako Ježíšovo oko na Petrovi na
nádvoří veleknězova domu (L 22,61) – pak nastala změna situace. Žalmista píše: „Svůj hřích jsem před tebou
přiznal, svoji nepravost jsem nezakrýval, řekl jsem: vyznám se Hospodinu ze své nevěrnosti“ (v. 5). A pak před
Hospodinem přestal mlčet. Přestal se tvářit jako by se nic nestalo, přestal se přetvařovat. Stal se hříšníkem. Konečně
vyslovil: Ano, to co jsem dělal, je hřích. A právě tím byla překonána nejvlastnější hříšnost lidského hříchu: tedy jeho
zamlčování, zapírání, omlouvání, vysvětlování, vymlouvání se. To je konečně chlapské rozhodnutí. Vyznám se
Hospodinu ze své nevěrnosti! Protrhnu své mlčení!
Tento krok nazývá Martin Luther: Stát se hříšníkem - tím, co vpravdě jsem.
Ale to není všechno. To je jen nezbytný první krok, ale toliko první. Není tomu tak, že by hřích zmizel jen
tím, že se z něj vyzpovídám a vypovídám, že jej někomu svěřím, sdělím, pošeptám do ucha. Víme ovšem, a vědí to
i odborníci na lidskou psychiku, jakou úlevu může obtíženému svědomí přinést, když člověk má možnost se svěřit,
vypovídat se z toho, co jej utajeně trápí. Je to úleva, ale není to ještě přemožení, odstranění hříchu. Nejde jen o to,
aby se mi v mém hříchu ulevilo, jde o to, aby hřích byl odstraněn. A zde je jen jedna cesta: že bude sňat a přikryt,
odnesen, odpuštěn. A „ty jsi ze mne sňal nepravost, hřích můj“ (v. 5). To je ten druhý krok. A slyšíme-li o „nesení“
hříchu, nebude dlouho trvat, než nám vytane na mysli „Beránek Boží, který snímá hřích světa“ (J 2,29). K němu
směřuje a cílí poučení tohoto vyučujícího žalmu.
Nemůžeme přehlédnout, že myšlenková kostra tohoto žalmu má svůj odpovídající protějšek v Novém zákoně:
„Říkáme-li, že jsme bez hříchu, klameme sami sebe a pravda v nás není. Jestliže doznáváme své hříchy, on je tak
věrný a spravedlivý, že nám hříchy od pouští a očišťuje nás od každé nepravosti“.
Bratři a sestry, člověk hříšný, homo peccator, nejen smí a může, on musí mluvit k Hospodinu, má-li být ze svého
hříchu vyproštěn. Kdo chce se svým hříchem zůstat sám, a se svým proviněním se nějak poprat a vyrovnat, ten se
z něj sotva vymotá. To je jen zdánlivé hrdinství, které ve většině případů skončí tím, že člověk svůj hřích i sám před
sebou zamlčí, vysvětlí vlivem dědičnosti, okolností, špatné výchovy, režimu anebo veřejné nemorálky. Ale nemylme
se: Odpuštění si nikdo nemůže právoplatně udělit sám - i biskup, i papež má svého zpovědníka. Nikdo nemůže svůj
hřích sám „odnést“, ze sebe sejmout. Vyznat hřích před Bohem a přijmout jeho odpuštění, zvěstované bratrem či
sestrou, není žádná slabost ani hanba.
A je to třeba udělat raději dřív, než pozdě, v čas, kdy lze tě ještě nalézt (v. 6), říká žalmista už rovnou Bohu.
Jednou by totiž mohlo být pozdě, až rozvodněné potoky hříchu a jeho následků, jak čteme dále, se vzedmou jako
mocné vodstvo tak, že nebude kam uhnout. Ale kdo svůj hřích vyznal a Boží odpuštění přijal, jako by byl postaven
nad čáru ponoru a vodstvo k němu nedosáhne.
Kdy však je vhodný čas vyznávat hříchy, činit pokání? Ve výkladu k ek. př. se dočteme, že šlo o příležitost
kultickou, o izraelskou slavnost obnovení smlouvy nebo den smíření. Ale na nádvoří v domě velekněze, kdy se Petr
v nočním chladu potloukal kolem ohňů, až na něm spočinulo oko Mistrovo, tam se žádná kultická slavnost
nekonala. A Petr „vyšel ven a hořce se rozplakal“ (L 22,62). To je ta příležitost, ten vhodný čas vyznat hřích: Když
na tobě spočine Boží oko, když ti je dána prozíravost, ukázána cesta, kterou půjdeš, když se ti dostane rady (v. 8).
Ne až se začne vyzvánět před bohoslužbami, ne až spustí varhaník první píseň, ne až se změní poměry, ne až se
vytvoří vhodná kulisa, atmosféra, tradiční liturgický kolorit a k jakémusi nyní již „bezpečnému“ pokání tě bude
nahánět tvé okolí. Nemají valnou cenu taková nařízená vyznání vin, pokud jsi s Petrem neplakal hořce už předtím,
než se začalo vyzvánět.
Modlitba: Beránku Boží, který snímáš i náš hřích, smiluj se nad námi. Amen.

Podobné dokumenty