About time 2.odt

Bylo na čase
Kagome odhodlaně směřovala ke stromu zvanému Goshinboku. Věděla, že ho najde někde
nahoře v koruně, kterak spí, jí nebo provádí cokoliv jiného, co tam běžně dělává. Dobře. „Dnes v
noci se ale mnoho nevyspí, pokud tomu pomohu!“ přemýšlela Kagome samolibě. Kaede, Shippō,
Miroku i Sango šli na večer nakupovat, což byla vynikající příležitost udělat to, co už nějakou chvíli
plánovala. Kagome už dávno poznala podle způsobu, jakým se na ni koukal, když si myslel, že ho
nevidí, že cítí to samé jako ona. Chudák bláhový. Mohutný, prastarý strom se nad ní náhle
rozprostřel, vyrušiv ji z jejího přemítání. Strom byl zjizvený, vrásčitý a popraskaný všemi těmi léty,
co stojí na svém místě. Hluboké, hrubé rýhy v jeho kůře dávaly jejím nervózním dlaním chladivý a
uklidňující pocit. Kagome vzhlédla váhavě vzhůru a zavolala:
„Inuyasho?“ Kagome sebou trhla, když zaslechla ve svém hlase náznak jakéhosi příslibu.
„Hlavně nic neprozraď,“ opakovala si tiše.
„Co?!“ sjel dolů listím rozhněvané zavrčení psího démona.
„Pojď sem.“ Tón jejího hlasu zůstal lehký, s nádechem tajemství. „Dnes,“ říkala si, „tuto noc.
Dnes v noci ho zlomím.“ Jediné, co jí zbývalo udělat, bylo nalákat ho do své pasti.
„Proč?!“ Silné větve se rozhoupaly a listoví zašustilo, jak se Inuyasha netrpělivě zavrtěl.
„Protože tě chci.“ Jak moc doslova to Kagome myslela to ale Inuyasha nevěděl. Uchichtla se a
na jejích ústech se vytvořil nesmělý úsměv.
„Proč?“
„Prostě slez sem dolů!“ dupla tvrdohlavě nohou. „Já to řeknu!“
„Ne! To nedělej! Už jdu.“ Kagome si představila jeho skrčené štíhlé nohy připravující se na
půvabný skok. Jeho zádové svaly napínající se pro udržení rovnováhy. Inuyasha přistál elegantně
jen pár centimetrů před ní bez jediného zašustění. Kagome uskočila překvapením. Ten pohyb
nevydal jediný zvuk, jediný lísteček se nezatřásl, žádná větev se ani nepohnula. Úžasné. Jen
doufám, že se nechová stejně tiše i v posteli. Nevědomky zírala na jeho dobře propracovanou
postavu. Jeho bílé vlasy se modře třpytily v soumračném světle, stále se ještěr vlnící po onom
skoku. Prameny vlasů provlály kolem Inuyashovy tváře a ramen a s jemným zhoupnutím se usadily
na jeho zádech. Temný nádech démonovy opálené kůže ostře kontrastoval s jeho vlajícími prameny
vlasů, zhrubělými a obnošenými z neustálého pobytu venku. Štíhlá, téměř vychrtlá postava, jen
obtížně zpozorovatelná přes rudé sklady jeho yukaty a kimona. Jeho silné ruce s dlouhými prsty,
zakončenými ostrými drápy spočívaly lehce na jeho nártech. Inuyasha se díval jako by dokázal
kdykoliv vyskočit a roztrhat jakéhokoliv nepřítele bez většího úsilí. Tento celkové děsivý pohled,
jakoby říkající: „Bojte se, něco vydržím!“ doplňovaly jeho oči zlatavé barvy. Nebo spíše barvy
temného jantaru střídající tmavší i světlejší odstíny. Vyzařovala z nich potlačovaná nedůtklivost.
Násilnost vycházející z jeho démonní polovičky. Měl také plné právo být naštvaný, byl přece
vzbuzen z příjemného šlofíku. Kagome si v duchu musela vynadat; výraz psího démona se znatelně
měnil k větší a větší nedůtklivosti, jak ho dále zkoumala svým zvědavým zrakem, naneštěstí bez
jediného slova.
„Tak co!!!?“ vybouchl Inuyasha nakonec.
Kagome sebou škubla, jak přišla k sobě a její bledé tváře se začaly červenat, když si
uvědomila, že na Inuyashu zírala skoro celou minutu.
„Mm.“ Hryzání nervozity ji donutilo pohlédnout k zemi. „Pojď se mnou.“ Prudce se otočila a
zamířila směrem ke Kaedině chajdě. Ignorujíc Inuyashův smířený povzdech začala experimentovat
s řečí těla. Trošku více pohybovala boky a pročísla si nevinně vlasy rukou, majíc na paměti, co jí
Kaede-san říkala o svádění: Všechno je to o postoji, důvěře; jednej, jako bys věděla, jak to dopadne
a je tvůj. „Můj.“ Při této myšlence musela Kagome potlačit náznak smíchu, jenž se jí chtěl vydrat z
úst.
Inuyasha zíral na záda dívky před ním. Co jenom chce? Vůbec se mi to nelíbí. Mám pocit,
jako bych byl veden do pavoučí sítě. Její držení těla ho v tom ještěr více utvrzovalo. Jedná tak
sebejistě. Ona něco ví. Už před tím bylo v jejím hlase něco, co říkalo, že nastane něco méně
obvyklého. Vypadalo to jako, že vzduch vznášející se kolem ní je prosycen tajemstvím. KRUCI! Už
zase! Nemohl si nevšimnout, že pohyby jejího těla jsou dnes mnohem smyslnější než kdy dříve.
Pomalé pohupování jejích útlých boků, záclona z vlasů vlajících do poloviny jejích zad a jemné
pohyby jejích rukou a očí. Byla to mocná červeň, jež zastřela jeho zrak, co ho donutilo odvrátit zrak
dříve, než by nastalo něco, co by jim oběma ublížilo. Skočil na ty chlípné myšlenky ve své mysli,
chytaje je a strkaje je do přecpané místnosti, zamykaje její dveře. Každý den to samé, to samé
odolávání, to samé sebeovládání, jež mu řídilo život. Už od chvíle, co se poprvé potkali, se musel
bránit nutkání ji prostě hodit na zem a udělat jí to po svém. Opět, psí démon odstranil všechny tyto
myšlenky a násilně je zasadil hluboko pod zem, kde měly být. Co hodlá udělat teď?
Tito dva plni nedorozumění se vcelku rychle dostaly do chajdy, jež nebyla příliš daleko od
Goshinboku. V chajdě to vypadalo velice staře a bylo tam vlhko a mrtvolné ticho. Jediným zdrojem
osvětlení byly vybledlé paprsky slunečního světla, jež prozářily zakalenými tabulkami jediného
Kaedina okna. V těchto bledých paprscích se daly pozorovat zrnka prachu poletující sem a tam.
„Hmmmmmm…“ Inuyasha pomyslel, že ta čarodějnice už asi pěknou dobu neuklízela.
„Tedy?“ Inuyasha si překřížil ruce a pozoroval Kagome netrpělivě, dychtiv se vrátit zpět na
strom a pokračovat ve svém příjemném spánku. „Co tedy chceš?“ otočil se rychle, když ucítil její
pohled na svých zádech.
Výraz na Kagomeině tváři způsobil, že šokován ucouvl. Její kouřově šedomodré oči tancovaly
vyjadřujíce neznámé pocity. Její ústa neměla daleko od lehce svádivého úsměvu. Opírala se o zeď a
své dlouhé, štíhlé nohy měla odpočatě zkřížené, hravě vrtíc jedním svým prstem v dlouhém
půlnočním prameni vlasů. Její malá šedozelená fuku perfektně předváděla její postavu plnou života.
„Sedni.“ Inuyashův průzkum byl ukončen náhlým střetnutím se zemí. Možnost svléci Kagome
svýma očima za tohle rozhodně nestála. Tupá bolest hučela v Inuyashových zádech a tento psí
démon byl natolik zaměstnán úsilím ji vydržet, že ani nezpozoroval, že naléhající ruce nejprve
jemně uzpůsobily jeho polohu, umisťujíce jeho bezvládné tělo do napůl klečící, napůl sedící polohy
ke zdi. Mezi jeho lopatkami se nacházel roh ztrouchnivělého trámu. Jeho ruce byly náhle
vyzdviženy nad hlavu a přivázány k trámu měkoučkou stuhou. Poté byla jeho zápěstí svázána a
pevně zapečetěna chladným řetězem z perel.
„Co to sakra…“ zavrčel psí démon v podrážděném zmatení. Ale k ničemu mu nebyly ani
pokusy o své osvobození. Inuyashovy bystré oči těkaly po místnosti, zatímco se démon sám
pokoušel osvobodit škubáním za řetěz. To je určitě jedna z těch prokletých mnišských věcí! Těch,
co se jich démoni jako já nemohou zbavit! Co se to SAKRA děje?!?!? „Kagome! Co to má
znamenat?“ zavrčel.
„Šššš,“ utišila ho Kagome přiložením svého něžného prstu na jeho spodní ret.
„Ale…“, začal Inuyasha, marně se snaže nebrat ten jemný tlak na vědomí.
„Jen klid…“ Kagome přejela prstem nahoru po jeho tváři a skrze jeho vlasy, aby mohla laskat
citlivou špičku jeho ucha. Inuyasha na ní jen zíral s otevřenou pusou. Naprostý údiv opanoval jeho
mysl a milióny myšlenek se mu honily hlavou najednou, ale ustálily se na zmatené neuspokojenosti.
Kagome se před něj klidně posadila, téměř se dotýkajíc vzájemně svými koleny. Zdvihla svou
pravou ruku a začala masírovat Inuyashovo druhé ucho. „Tohle jsem chtěla vždycky udělat,“ usmála
se stydlivě. Poté nechala své ruce poklesnout na jeho ramena, pročesavši jeho stříbrné vlasy odshora
dolů. Zatímco Kagome mnula Inuyashova ramena, psí démon nebyl schopen pohlédnout jinam než
do jejích nádherných očí barvy bouřkového mraku. Jeho kimono a plášť se najednou rozevřely, když
Kagome zasunula své prsty pod límec a zatáhla. Sklady červené látky se rozpadly a vystavily
Inuyashovu bronzovou svalnatou hruď.
„Kde jsi přišel k takovému opálení?“ zasmála se.
„Co bych rád věděl, je…“ Kagome ho přerušila lehkým polibkem. Démonovy nešťastné oči se
nejprve rozšířily a posléze upadly do zpola zavřeného stavu blahem. Konec konců, našeptávala mu
jeho mysl, to nebyl ani tak polibek, jako pouze dotyk. Jenom přitiskla svá ústa na jeho v utišujícím
gestu. Jenže Inuyasha nechal svou hlavu položit se dozadu, použije svou ruku jako polštář. Jeho oči
byly stále otevřené, bedlivě sledující Kagomeino takřka nepostřehnutelné mihotání očních víček.
Neslyšitelné mlasknutí a Kagome se odtáhla, vedouc své rty smyslně podél jeho vyklenutého hrdla.
Lehce okusovala jeho čelist a klíční kost, než se usadila na místě, kde se jeho tep dostává na povrch.
Během tohoto používala své ruce ke kopírování cest jeho hrudních svalů a následně k lechtání
Inuyashy na břiše. Horká krev se začala protloukat Inuyashovými žilami zahalující veškerou
schopnost rozumně uvažovat. Marně bojoval s řetězem, jímž byl spoután, aby ukojil touhu oplatit
Kagome její náklonnost, ale jeho ruce zůstaly tvrdohlavě spoutány nad jeho hlavou. Rukávy jeho
kimona byly setřeseny zakrývajíce jeho ramena. Přední část se otevírala stále více, nechávajíc jeho
břicho střetnout se se studeným, šerým vzduchem a s Kagomeinými sladkými dotyky.
„Kagome,“ zašeptal.
„Šššššš, buď v klidu, zvířátko,“ zašeptala mu na odpověď, aniž by zdvihla své rty z
Inuyashova krku. Toto příjemné laskání způsobilo, že z Inuyashových chodidel vystřelila do jeho
boků další vlna vášně. Kagome pootevřela oči a viděla poskočit ohryzek psího démona, jak hluboce
polkl, snaže se jí odolávat. To by nešlo… zasmála se Kagome v duchu. Její ústa opustila ono
zvláštní místo na jeho krku a pokračovala cestou, jež šla původně svýma rukama. Zanechala stopu
lehkých polibků na jeho hrudi a ještěr více škody páchala svýma prozkoumávajícíma rukama. Hrubá
látka, z níž byla Inuyashova yukata, se vlnila pod jejími prsty, ale zatím ji nechala tam, kde je.
Namísto, aby ji sundala ho vzala pevně do dlaně přes ní vědouc, že jejímu účelu masáž určitě
pomůže.
Inuyasha vyvalil oči a jeho tělem se prohnal další, ještěr více vařicí pocit, zanechávající po
sobě ozvěnu rozechvívající jeho bedra. Kagomeiny malé ruce byly naléhavě přitisknuty u základny
Inuyashovy nepodstatnější části a démon ucítil, jak se jeho boky divoce zdvihly, bez možnosti být
ovládány prosící o více rozkoše. Tichý, lámaný sten opustil Inuyashovo hrdlo. Kagome kolem něj
několikrát projela prsty a začala ho pomalu, rytmicky masírovat. Inuyasha nechal svou hlavu
skloněnou, používaje pruhy své chundelaté hřívy bílých vlasů, aby skryl výraz potěšení na své tváři.
„Díky tobě dokáže tato samočinná věc opravdu HODNĚ ztvrdnout,“ zavrčel a nechal sebou
kolébat jejími pohyby. Jeho slova byla protkána bezdyšnými vzdychy. Kagome přejela jazykem po
svém spodním rtu a na odpověď se na něj zlomyslně zatvářila.
Ve chvíli Kagome odstranila opasek Inuyashovy yukaty a stáhla ji dolů, takže všechno co byl
zasáhl chladný, teď již noční vzduch. Inuyasha se začal vzpouzet, ale Kagome se sklonila dolů a
vzala konec jeho mužství mezi své rty dříve, než dokázal vznést slovo protestu. Démonovy boky
divoce vyskočily a jeho dech zůstal uvězněn v hrdle. Tlukoucí pulz si protloukal svou cestu žilami,
zastírajíc jeho pohled rudou záclonou a drtíc jeho mysl na kaši. Kagome přejela jazykem kolem a
umístila pomalu několik polibků po jeho celém vztyčeném vzrušení. Inuyashova hruď lapala po
dechu a schopnost mluvit byla naprosto ztracena. Jeho sevřenými zuby se drala ven nesrozumitelná
slova, vzdychy a steny. Ah, Kagome! křičela na Inuyashu jeho mysl.
Pomalá muka se protloukala jeho tělem, když sehnula svou hlavu a vzala ho do svých úst
celého. Prosím, snažil se démon říci, ale ven se dostal pouze hluboký, mohutný vzdych. Kagome se
činila svými ústy a hlavou kolem něj, unášejíc ho výše a výše vstříc vrcholu naprostého blaha a
zapomnění. Inuyasha zuřivě bojoval se svými pouty, ale růženec ne a ne povolit, takže jediné, čeho
dosáhl, bylo vytrhávání třísek ze ztrouchnivělého trámu, zanechávaje v něm hluboké rýhy. Už byl
tak blízko… tak blízko tomu nejzazšímu bodu. Bodu, kde neexistuje nic na světě kromě toho
pocitu. Kde divoká rozkoš a sobecký chtíč vezmou vše a tělo vzplane neuhasitelným ohněm.
Prosím, Kagome, nenechej toho! křičel v duchu.
Ale, stalo se. Kagome se od Inuyashi odtáhla v tom nejposlednějším okamžiku, nechajíc ho na
pokraji. Jen jen vyvrcholit. Inuyashova hlava spadla a jeho tělo ochable skleslo. Zatímco jeho tělo
bezvládně viselo na poutech, jimiž byl přivázán, nechal svou hlavu spočinout na hrudi a nechal ji
tam odpočívat. Přestože byl okolní noční vzduch velice chladný, z Inuyashy stékal proudem pot.
Veškeré horko zůstalo obíhat v jeho žilách neuspokojeně a chtějící.
Když dokázal konečně otevřít oči, pozdravil ho šedomodrý pohled jeho potenciální milenky.
Zíral na ní, ale nemohl zabránit divokému zdvihání své hrudi, aby se jí mohl zeptat, proč to udělala.
Kagome se na něj dívala zpět tázavě.
„Já,“ začal.
Kagome ho přerušila pohybem kupředu, čímž mu roztáhla nohy. V porovnání s ním byla tak
malá, že se musela opírat o podlahu chodidly, aby na Inuyashu vůbec dosáhla. Démon ucítil, že z
místa mezi jejíma nohama vyzařuje teplo. Tak blízko! Ale v pozici, v jaké zrovna byl nemohl vůbec
nic dělat, aby mohl dokončit to, co začala. Kagome se s povzdechem zvedla na kolena, takže
Inuyashovy oči byly v úrovni Kagomeiny dobře tvarované hrudi a ona k němu mohla shlížet. Její
tělo bylo blízko přitisknuto k jeho a její ruce jemně spočívaly na jeho ramenech.
Psí démon zaklonil pomalu hlavu, aby se setkal s jejím pohledem.
Kagome se lehce usmívala. Uspokojeně.
Inuyasha cítil, jak se jeho zrak zúžil jako reakce na tento uspokojený pohled. Ty si myslíš, že
jsem s tebou skončil, Kagome? vrčel na ni v duchu. Já bych neřekl. Ty budeš ta, co bude křičet než s
tím skončím. Za to, co jsi mi udělala. Tato myšlenka způsobila, že veškerý Inuyashův hněv rázem
opadl. To, co mi udělala. Musím jí to vrátit. I přesto, že to nedokončila.
Výraz v jeho očích se změnil. Teď na Kagome zíral s omluvnou, dojatou vděčností. Náhle se
ke Kagome naklonil a chytil její ústa svými. V této poloze se ale jeho záda a ramena bolestně
napínala. Jeho vlasy ležely rozcuchané a beztvaré na jeho hrudi a zádech. Prameny vlasů se něžně,
smyslně přichytávaly k jeho kůži pokryté vlhkostí. Polodémon držel krk a ramena napjatá, aby si
udržel ten lehký kontakt s Kagomeinými překvapenými rty. Byly měkké, plné, nevinně lehce
rozevřené, jak se rychle nadechla a on je pro nic na světě nepustí. Nechal svůj jazyk proklouznout
mezi její rty a obmotat její dříve, než se dokázala odvrátit. Jejich rty byly vzrušeně přitisknuty k
sobě, jejich jazyky svádíce experimentální bitvu. Inuyasha zanechal řadu něžných polibků na
Kagomeině tváři a jal se jemně okusovat boltec jejího ucha.
„Odvaž mě,“ zašeptal. Jeho hlas zněl zhruběle a vášnivě. Odtáhla se od něj a tázavě na něj
pohlédla. Jeho temně jantarové oči působily velice donucujícím dojmem. Chtíč a teplo způsobilo, že
jiskřily jako blesk. Ale Inuyasha se musel snažit potlačit náznaky násilnosti jež posílaly záchvěvy
tepla a očekávání do jeho žil. Kagome přikývla a natáhla se pro řetěz a látku.
Elektřina se proháněla po démonových končetinách, jak nedočkavě vyčkával odstranění jeho
pout. Teď, zařekl se: Kagome, teď to budeš ty, kdo bude křičet o pomoc. S tichým šelestem se kus
látky a řetěz uvolnily a snesly se na zem. Inuyasha se zhroutil. Doslova. Jeho kosti byly najednou
jako voda. Pověsil se rukama na Kagomeina ramena, opírajíc se o ně celou vahou jeho svrchního
těla. Nohy měl stále roztažené, ale nyní byla její drobná postava takřka pohlcena jeho a její tělo se
pomalu sehnulo nazad námahou.
Démon zabořil hlavu do jejího ramene a laskal její ucho svým dechem. Z jeho rtů vypadlo
nezvaným šeptem: „Teď já.“
Inuyasha ji políbil. Nebylo to nic jako před tím. Již od začátku byl tento polibek horký a
temný. Více jako vyjádření majetnosti než cokoliv jiného. Jeho rozpraskaná ústa chytila její a
přitiskla ho vášnivě k sobě. Než stihla Kagome jakkoliv zareagovat, rozdělil její rty svým jazykem a
vnikl do jejích úst. Aniž by o tom Kagome věděla, Inuyasha chytil stuhu, jíž byl před tím připoután
a připravoval se ji na ni použít. Jeho zlaté oči nasadily zastřený, nebezpečný, svůdný odlesk, jak se
otevřely polibkem. Rychle a hbitě umístil Kagomeiny štíhlé ruce složené za její záda a uvázal okolo
nich oni stuhu. Aby vydržely pevně a bezpečně na svém místě ji obmotal ještěr kolem jejího
hrudníku. Svázal ji tak, že i pokud by jí šlo o život, nemohla by se ani pohnout.
Jakmile Inuyasha Kagome svázal, rychle se od něj odtáhla a dívala se na něj vyděšeně. „Co…
Inuyasho! Pusť mě!“ křičela.
Inuyasha ji políbil.
A navzdory všem pravidlům byl tento polibek ještěr hlubší než ten první. Ponořil se do jejích
překvapených úst bez rezervy a důkladně to uvnitř vydrancoval. Celou tu dobu ho naplňoval pocit
naprostého uspokojení. Netřeba zmiňovat ten horký, silný oheň sžíhající jeho mysl. Naprostý
úpadek sebeovládání bylo jako být opilý silným vínem.
Kagome lehce vzdychla a přizpůsobila svou polohu, aby k ní lépe mohl. Náhle jí mrštil
dozadu na příhodně umístěný futon za jejími zády a roztáhl jí nohy od sebe. Během celé této akce
jeho rty neopustily její a i teď si nepřestávaly spolu hrát. Lehce kousajíc Kagome do jejího spodního
rtu, Inuyasha roztrhl její košili a uchopil jedno z jejích dobře proporcovaných ňader do své ruky s
drápy. Zadržela dech a neúnavně zápasila se stuhou, jež ji svazovala. Toho si však Inuyasha ani
nevšiml a on rozhodně nebyl galantní milenec.
Jeho ruce a ústa cestovaly bez smilování po jejím těle, způsobujíce jí nekonečné vlny blaha a
potěšení. Za to všechno mohly jeho drsné drápy a ostré zuby. Její šaty byly brzo všechny buď
strženy úplně pryč nebo se zachytily na onom kusu látky, jímž byla Kagome spoutána.
Démon přejel svými ostrými drápy přes její ňadra a lehce jimi vytvářel obrazce na jejím břiše.
Její tělo bylo krásně opálené a štíhlé z toho všeho cestování, co už spolu absolvovali. Naprosto
obklopen její spanilou krásou vybuchlo z Inuyashových třísel rudé světlo a nutilo ho se zuřivě chvět.
Chtěl, aby Kagome cítila totéž co on předtím. Ne, mnohem více! A v zápalu chtíče dosáhnout svého
cíle zabrousil rukou mezi její stehna k jejímu vlhkému ženství. Bez váhání rozdělil její vnější pysky
a zasunul do ní prst zakončený dlouhým drápem.
Náramná záplava pocitů překazila Kagomeiny veškeré pokusy přemýšlet. Její záda se
vyklenula vysoko nad postel a Kagome vzrušeně zavzdychala. Marně se sápajíc po onom pruhu
látky. Inuyasha se nejprve na náznak varování nebezpečně ušklíbl a pak si Kagome přitáhl silou k
sobě tak, že teď ležela skoro na konci postele s nohama visícíma ven ohnutýma v koleni. Klekl si
pomalu mezi ně a vrhl se jedním svým drápem na její poštěváček. Třesouce se se Kagomeina hruď
pravidelně zdvihala s jejím dechem.
„Ah… Inuyasho!“
Jeho jedinou odpovědí bylo, že roztáhl její nohy tak daleko od sebe, jak to jen šlo a sehnul se
k ní dolů. Kolem jeho citlivého nosu se prohnal temný, vzrušující pach. Teď se on měl klepat.
Kagome ho obracela na ruby a způsobovala jeho srdci takovou bolest jen svojí vlastní existencí tam,
kde je křičíc jeho jméno. Jeho egu ani nijak nepomohlo vědění, že se ani nesnažila. Nevnímaje tyto
myšlenky se Inuyasha ještěr více sehnul a přejel po ní vášnivě jazykem. Kagome ucítila vlnu tepla a
pocitů, jak s ní démon tam dole pracoval. Sevřela pěsti a bojovala s nadcházejícím orgazmem. Ne,
dokud to neudělá, zapřísáhla se, kousajíc se do spodního rtu a nasávajíc krev. Poté se Inuyashův
jazyk setkal se svými prsty uvnitř ní a všechno se zahalilo do ruda. Mezitím si Inuyasha užíval její
chuti a jejího pachu. Byla tak chutná, jak mu jeho smysly vždy říkaly, že by mohla být. Dokonce
více než si kdy dokázal představit a Inuyasha měl opravdu dokonalou představivost. Než si vůbec
stihl uvědomit, co dělá, psí démon se sesunul na kolena a vnikl do ní. Škubnul s jejími boky tak, aby
se dotkly těch jeho a ponořil se do ní až na doraz.
Z Kagomeina oka ukápla malá slza a roztříštila se na Inuyashově ruce. „Kagome,“ vzdychnul
omluvně. Ale ona ho akorát objala kolem ramen a přitiskla se k němu blíže.
Inuyasha zavrtěl boky a pokusil se držet se trochu zpátky, protože jinak by z toho jeho
milovaná dívka nic neměla. Zatracené samičky a to jejich utrpení, klel si v duchu. Kagome
sledovala tel lítý boj odehrávající se na jeho tváři s jistým zděšením. Chvíli jí to trvalo, než přišla na
to, co se to vlastně děje.
„Inuyasho, nemusíš se tolik krotit,“ zamumlala mezi nádechy, „já to chci také tolik co ty.“
Tato slova zbourala jeho poslední zábrany a vypustila veškerou hrubost číhající těsně pod
povrchem. Tato vášnivá bezohlednost k ostatním byla část jeho démonické bytosti. Inuyasha jí hodil
na zem a hluboce zavrčel. Zabořil se do ní bez slitování. Celé měsíce mu zaplavovala touha po
tomto celý rozum. Po celou dobu obklopovala Kagome Inuyashův pás svýma nohama a vzrušeně
vzdychala.
„Jsi moje,“ zavrčel, „Řekni to!“
„Jsem tvoje,“ zašeptala dívka, „patřím ti.“
Ztráta sebeovládání je nedostatečné vyjádření toho, co nastalo.
Bílé světlo explodovalo napříč jejich rudým zrakem v tu samou chvíli. Kagome se prohnula
záda, Inuyashova pánev sebou škubla a oba byli ztraceni v neutuchajícím orgazmu.
O deset minut později leželi schouleni navzájem ve svých rukou. Démon shlédl dolů na
spokojenou tvář její milované a zatřásl jí.
„He?“
„Proč jsi to udělala?“
„Protože,“ Kagome se pokusila navrátit do jejího klidného spánku, ale Inuyasha s ní opět
zatřásl.
„Protože co?“ trval na odpovědi Inuyasha.
Kagome ho políbila na nos, aby ho uklidnila. „Protože tě miluji, hlupáčku.“
Asi vteřinu na ni zíral a pak se zašklebil. „Já tebe také.“
„Já vím.“
„Ale… jak to můžeš vědět?“ zavrčel zmateně. Kagome se mu podívala do očí. On to opravdu
chtěl slyšet.
„Přemýšlej, Inuyasho, vždyť to bylo naprosto zřejmé.“
„Ale…“
Kagome ho přerušila lehkým polibkem.
„Mmmmmmm.“
Později toho večera.
Kaede opatrně otevřela dveře do chajdy a zavedla Sango, Mirokeho a Shippōa dovnitř. Složili
všelijaké balíčky a stařena šla rozsvítit. Oheň po chvíli zaplápolal k životu a odhalil pohled, který
nikdo z nich nečekal.
„Ah,“ vydechla Sango a omdlela Mirokemu do náručí. Mnich jen zíral, zatímco Shippō se
škodolibě pochechtával. Kaede zdvihla obočí a pomalu odložila křesadlo vedle ruksaku.
Inuyasha se probudil a zavrčel. Museli usnout. Kagome byla stále svinuta na jeho hrudi, její
nohy přehozené přes jeho skrčené. Světlo svíčky donutilo Inuyashu ucuknout bolestí. Jak se
rozhlížel po místnosti, rozmazané tvary postupně začínaly získávat známý tvar.
„Do prdele!“ snažil se je rychle rozpoznat. Rychleji, než by ho stihlo oko sledovat se odvalil
od Kagome, nasadit si kalhoty a postavit se do pozoru. Kagome zmateně vstala a zamrkala.
Inuyasha jí hodil košili. „Ummm,“ bylo jeho jediné vysvětlení.
„No, no, no…“ řekla Kaede stroze, „už bylo na čase.“
Konec.