Okenko 2007-04 final - Římskokatolická farnost Šlapanice

Okenko 2007-04 final - Římskokatolická farnost Šlapanice

Okénko
OKÉNKO
o
o
o
o
-2-
16. prosince 2007
Matriky vypravují
o
Z vody a z Ducha svatého se znovu narodili:
do života farních společenství ve Šlapanicích, Podolí a Praci
Ročník XIX, číslo 4
Vyšlo: 16.12.2007
G. K. Chesterton
VÁNOČNÍ DŮM
Až sem došla rodička vyhnaná
od prahu hostince,
v místě, kde domov nenašla,
my všichni doma jsme.
Stáj zviklaná, zchátralá,
prach, písek, vetché trámy, tma,
však dotud vzejde moc, jež přetrvá
Řím v slávě kamenné.
Hle, Dítě v chlévě odporném,
kde žerou, funí zvířata.
Tam, kde On domov nenašel,
jsme doma ty i já.
Šikovné ruce máme, hlavy učené,
však srdce kdesi dávno ztracené,
nikde mapa a loď už vůbec ne,
jen klenba nebeská.
Lidé v svých domovech nejsou doma,
jsou jak cizinci pod sluncem
uléhají ve vyhnanství,
když večer končí den.
Na zemi máme boj, oči nám žhnou,
čest, překvapení, šanci nemnohou,
však domov najdem zde,
pod noční oblohou,
kde příběh Vánoc změnil zem.
Svět je plný divů, jak v pohádkách
prazvláštní místo věcí všech,
země však stačí – i vzduch stačí
pro úžas, boj, zatajený dech.
I když náš cíl se jeví vzdálený,
náš pokoj k nedosažení,
hřmí pohyb křídel nad pomyšlení
zázračný hvězdný koloběh.
Večer v tom domě s dveřmi dokořán
všechen lid najde domov, vím,
to místo starší nežli Ráj,
je nebetyčnější než Řím.
Tam dráha hvězdy nalezla svůj cíl,
děj zhola nemožný se vyplnil,
tam, kde Bůh bezdomovcem byl,
jsme všichni doma – s Ním.
přeložil Josef Hrdlička
Ze sbírky “Souzvuk barev“- 2004
9.9. Eva Zdislava Staňková ze Šlapanic
Tereza Procházková ze Šlapanic
7.10. Jitka Buchtová z Jiříkovic
Karolína Buchtová z Jiříkovic
Lucie Lindušková ze Šlapanic
Tomáš Hutta z Blažovic
28.10. Matěj Benešovský z Ponětovic
Nikola Peclová z Kobylnic
Matyáš Brychta z Ponětovic
Vojtěch Brychta z Ponětovic
11.11. Pavel Paseka ze Šlapanic
2.12. Barbora Entlerová z Prace
Slib lásky, úcty a věrnosti si vyměnili:
6.10. Pavel Bříza ze Šlapanic a Kateřina Bodnárová ze Šlapanic
17.11. Martin Doležal z Brna a Markéta Peclová z Kobylnic
Ve společenství víry, naděje a lásky se s námi rozloučili:
31.8.
8.9.
18.9.
25.9.
14.10.
20.10.
27.10.
4.11.
8.11.
12.11.
12.11.
15.11.
16.11.
Jarmila Hemalová z Hostěnic
Ludmila Šedá ze Šlapanic
Antonie Veselá z Velatic
Růžena Fišerová z Jiříkovic
Josef Fišer z Jiříkovic
Milada Fišerová ze Šlapanic
Emilie Matalová ze Šlapanic
Václav Hrdlička ze Šlapanic
Vojtěch Nohel z Kobylnic
Marie Zemanová z Jiříkovic
Karel Horka ze Šlapanic
Milan Kyselka z Kobylnic
Alois Matula ze Šlapanic
(*1928)
(*1923)
(*1920)
(*1922)
(*1919)
(*1923)
(*1928)
(*1928)
(*1963)
(*1928)
(*1938)
(*1941)
(*1921)
Okénko
-3-
Z kalendáře
25.1.
6.2.
15.-16.2.
1.3.
16.3.
23.3.
Farní ples v Jiříkovicích
Popeleční středa
Postní duchovní obnova – P. Zdenek Wasserbauer
Adorace s obnovou manželských slibů
Květná neděle
Slavnost Zmrtvýchvstání Páně
16. prosince 2007
Okénko
-4-
16. prosince 2007
Slovo k adventu
Rozumný člověk může poznat, kam se ubírá cesta jeho života, je-li dobrá nebo
špatná. Pomůckou k tomu je svědomí. Čisté a vyrovnané svědomí vede k pocitu
vnitřního klidu a uspokojení. Ve své křehkosti nebo i zlobě jednáme často proti hlasu
svědomí a tak se dopouštíme hříchů. Neradi mluvíme o hříchu a neradi se k němu
přiznáváme. K tomu je totiž třeba pokory, vlastnosti, která v konzumní společnosti je
velmi vzácná. Víme však, že i křesťan, pro kterého konečným cílem je Bůh, nedokáže
důsledně žít podle svého svědomí a Božích zákonů. I sv. Pavel v listu Římanům
přiznává: „Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci,
nýbrž zlo, které nechci.“ (Ř 7,18-19). Láska Boží však všem, kteří se nedokázali ubránit
hříchu, chce pomoci. Ježíš Kristus svěřuje své církvi moc odpouštět hříchy ve svátosti
smíření. V adventní době je zvlášť příhodný čas k tomu, abychom této milosti využili.
Vždyť chceme-li o Vánocích prožívat pravou radost z Narození Pána Ježíše, nestačí se
jen hezky obléci, ale přijít na „půlnoční“ i s čistou duší.
Přání otce biskupa Vojtěcha
Svět i my jsme nemocní mnoha chorobami.
Betlém není jen nějaká stáj nebo chlév.
Betlém je setkání s Boží láskou, která uzdravuje.
Betlém je setkání s Ježíšem Kristem,
kterým se Bůh dotýká osudu každého z nás,
abychom se i my mohli svým životem dotýkat Boha,
neboť on v nás má zalíbení.
Radost z tohoto Božího daru i v příštím roce
přeje
Mons. Vojtěch Cikrle
biskup brněnský
Brno, Vánoce 2007
Toto je především výzva pro rodiče - dát příklad svým dětem. Přičemž nejde jen
o zpověď, ale i o to, jak se budou chovat před a po zpovědi. Formálnost se nevyplácí.
Lehce se dá poznat, zda to myslíme vážně nebo to jen hrajeme. Život sám to dosvědčuje.
Nejedná se jen o rodiče, kteří mají dát dětem příklad, ale i o děti, které mají umožnit
svým rodičům svátostný život v jejich nemoci a před odchodem na věčnost. Právě
adventní doba je vhodná k nabídnutí svátostí našim nemocným, zvláště těm, kteří jsou
nemocí upoutáni na lůžko. Kněz je povinen navštěvovat nemocné, musí jít tam, kam je
volán, protože to je hlas trpícího Spasitele. Odejít z tohoto světa klidně a zaopatřen
svátostmi je také milost, o kterou je třeba Pána prosit. Je pro kněze i věřící velmi
bolestné stát u rakve a mluvit o naději, když dotyčný zemřel v hříchu - nezaopatřen. Jak
Okénko
-5-
16. prosince 2007
často rodina zná stav nemocného a i jeho přání přijmout svátosti, ale nenašel se nikdo,
kdo by zavolal kněze. Věříme-li v Boha a posmrtný život, potom bychom měli jednat
a nezapomínat na naší křesťanskou povinnost.
Spravedlivý a milosrdný Bože, chci vykonat dobrou zpověď. Dej mi světlo, ať jasně
poznám své hříchy. Dej mi pravou úctu a bázeň před Tebou, ať jsem schopen opravdově
jich litovat a mít vůli se jich zříct. Dej mi pokoru a sílu, ať se z nich dovedu upřímně
a úplně vyznat knězi, který Tě zastupuje. Pane, Ty víš všechno. Důvěřuji v Tvé
milosrdenství a v účinnost Tvé svátosti. Dej, ať touto zpovědí najdu duševní klid a mír,
po kterém toužím. Amen.
P.Pavel Kopeček
Ohlédnutí za rokem 2007
Stejně jako předchozí roky ve vánočním Okénku, tak i tentokrát přijměte ohlédnutí
za uplynulým rokem. Křesťan se sice nemá ohlížet – Ježíš říká, že kdo položí ruku na
pluh a otáčí se, není způsobilý pro Boží království; sv. Pavel zase říká – Nehledím
k tomu, co je za mnou, ale k tomu, co je přede mnou. Přesto existují legitimní důvody
pohledu zpět, totiž uvidět to, co bylo dobré a za to poděkovat, za to nepovedené odprosit
a ze všeho – dobrého i špatného – se poučit, abychom se zase víc přiblížili Pánu
a šťastné věčnosti.
Církevní rok 2007 pro nás věřící začal již tradičně žehnáním adventních věnců. Díky
tomu, že 4. neděle adventní připadla na 24. prosince, jsme prožili pouze třítýdenní
advent a čtvrtou svíčku na adventním věnci jsme zapálili pouze ráno na Štědrý den. Jak
se v tak krátké době podařilo či nepodařilo připravit se na svátky Narození našeho Pána,
si musí připomenout každý z nás. Nezávisle na tom, zda se to podařilo více či méně, tady
najednou byla půlnoční mše svatá, která byla zde ve Šlapanicích poprvé přenášena
televizním signálem do našich domovů. Jak tuto skutečnost zhodnotit? Na prvním místě
je třeba říci, že vše se dělalo na poslední chvíli a zvládlo se to jen díky obrovskému
nasazení zainteresovaných lidí, kteří na přenosu pracovali, a také díky velkému
pochopení jejich rodinných příslušníků, kteří se museli po velkou část Štědrého dne
smířit s tím, že jejich blízcí nejsou doma, ale připravují přenos v kostele. Dle ohlasů tyto
„oběti“ přinesly užitek – nemocní farníci a ti, kteří museli z různých důvodů zůstat
doma, se cítili s farností spojeni a s vděčností mluvili o tom, že třebaže fyzicky vzdáleni,
vnímali, že patří k tomu společenství, které v kostele oslavovalo Narození Páně.
Doufejme však, že další přímý přenos z našeho kostela už nebude tak hektický, jako ten
loňský, a že to bude za cenu menších obětí, než tomu bylo loni.
V době vánoční jsme prožili ještě jednu událost (kromě těch obvyklých, na které
jsme si již zvykli – doprovodu bohoslužeb v podání sboru a scholy, vánočního
vystoupení šlapanického gymnázia na Boží narození či koledování v kostele na závěr
vánoční doby, atd.), která stojí za zmínku: tentokrát „do společného“ velkým dílem
přispěla pratecká farnost svým živým betlémem, který se uskutečnil 25.12. v pozdní
Okénko
-6-
16. prosince 2007
odpoledne v Praci za umělého osvětlení na schodech pod kostelem. Početní návštěvníci
této víc než zdařilé připomínky událostí Narození Ježíše Krista mohli prožít
v neopakovatelné atmosféře mnoho z toho, co prožívala Svatá rodina o prvních
Vánocích.
Po Vánocích nás v lednu v Praci čekalo žehnání nově opravených varhan. Tuto
slavnost jsme prožili spolu s naším děkanem, P. Janem Nekudou z Pozořic. Byla to
mimo jiné také příležitost poznat našeho děkana, kterého do té doby někteří farníci
neznali.
Leden již pak tradičně obohatil 3. farní ples. Kdo neváhal a přišel, nelitoval –
atmosféra plesu byla opět výborná a to nejen díky hudbě Radka Habáně, ale také
především díky všem, kteří přišli a byli ochotni se zapojit nejen do předešlé přípravy, ale
i do samotného průběhu.
Po době „plesání“ přišla doba „odříkání“ a s ní i příprava na oslavu vzkříšení Ježíše
Krista. V tomto čase postní doby jsme se vypravili u příležitosti 230. výročí založení
naší diecéze na pouť do katedrály na Petrov, kde jsme se setkali s celým naším
modřickým děkanstvím. Kromě duchovního programu jsme mohli využít volného vstupu
do krypty katedrály, podívat se na výstavu Vita Christi, prohlédnout si z ptačí
perspektivy z věží katedrály krásy Brna a vše zakončit v budově Petrov 2 posezením při
cimbálu s ochutnávkou vín, kterou zajistila farnost Moutnice. Dobu pokání a smíření
zpestřila nejen pouť do katedrály, ale také ji obohatil v našich farnostech P. Miloslav
Kabrda. Při duchovní obnově nás vedl mimo jiné k modlitbě. Jeho památný výrok „….až
proklečíte 10 let, pak v modlitbě teprve postoupíte dál“ v nás doufám stále rezonuje a je
pro nás stálou výzvou k pravidelné a vytrvalé modlitbě.
Třebaže postní doba byla jednou tak dlouhá než doba adventní, přesto i ta uběhla
velice rychle a my se přes slavení Velké noci a Ježíšova vzkříšení dostali až k pouti do
Křtin, kterou s námi letos prožil P. Bohumil Poláček, bývalý šlapanický kaplan. V tomto
období začaly také ve Šlapanicích práce na opravě schodiště u hlavního vchodu kostela,
na které pak navázaly práce na opravě schodů u vchodu bočního. V Praci se pak začalo
pracovat na úpravě části farní zahrady, z které by měl vyrůst farní prostor sloužící nejen
jako hřiště, ale také jako místo, kterého by se dalo využívat např. pro uskutečnění
farního odpoledne a podobných akcí. Zatímco ve Šlapanicích jsou schodiště kromě
dodělání mobilního nájezdu pro vozíčkáře u bočního vchodu hotová, v Praci se nám
práce z vícero důvodů protáhly o něco více. Přesto věřím, že se vše podaří dokončit ať
už ve Šlapanicích či v Praci ke spokojenosti a ku prospěchu všech.
Při našem ohlédnutí nelze opět pominout farní den ve Šlapanicích, který byl letos
s pořadovým číslem tři. Stejně jako roky předchozí nám Hospodin požehnal a dopřál
nám počasí bez deště, třebaže v okolí opět pršelo! A tak díky této Boží přízni jsme mohli
prožít pohádkový farní den, který začal ranní mši svatou s kázáním, které bylo
inspirované pohádkami, přes pohádkovou výzdobu farního dvora, která byla vytvořena
z obrázků našich dětí a živých pohádkových postav farníků, přes soutěže inspirované
pohádkami a pohádkový les v městském parku až k pořadu Videostop. A to vše
s pohádkovým koncem – vše znovu, díky Božímu požehnání a nasazení velkého
množství lidí – malých, mladých i těch dříve narozených, vyšlo.
Okénko
-7-
16. prosince 2007
Čas farního dne vždy připomíná, že se opět blíží prázdniny, které naše děti i letos
prožily mimo jiné na táborech. Letos mohly využít tábora v Náměšti, a také farního
tábora v Rešicích, který se nakonec podařilo zorganizovat. S farníky, kteří zrovna nebyli
na dovolené, jsme mohli v srpnu prožít opět slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Mše
svatá v 9 hodin byla opět v městském parku a její atmosféra byla pamětníky vnímána,
jako jedna z nejlepších z těch, které v parku kdy byly. Při příležitosti Šlapanických
slavností byl také prezentován nový kalendář šlapanické farnosti na příští rok. Snad tento
kalendář bude dobrým průvodcem v nastávajícím roce.
Přes tradiční farní události - pouť do Tuřan, Hody v Praci a pouť na Vranov, přes
děkovnou pobožnost na Santonu a Dušičkovou pobožnost na hřbitovech, se pomalu
dostáváme k závěru církevního roku, který nám opět přinesl skutečnosti tradiční
i skutečnosti nové. Z těch druhých bych chtěl ještě na závěr zmínit radostný fakt, že po
dlouhé době počet pokřtěných ve Šlapanicích (k 30.11.) je větší než počet zemřelých.
Navíc díky tomu, že se Šlapanice rozrůstají, tak se v kostele objevují noví lidé a nové
rodiny, což je jistě radostná skutečnost, z které se máme radovat, ale z které pro nás
plyne také úkol: všimnout si jich, oslovit je, pozvat je mezi sebe. A to se nám všem,
včetně mě, tak úplně nedaří. A tak to bych chtěl postavit před nás jako výzvu do dalšího
období, abychom byli všímaví k nové příchozím a pomohli jim, jak se lidově říká,
zapadnout do našeho společenství, aby se pro ně naše farnost stala i jejich farností a farní
rodinou, ve které a pro kterou by také žili.
Závěrem tedy nezbývá než opět děkovat za to, že jsme mohli v uplynulém roce
znovu zakusit Boží přízeň, Boží požehnání, Boží věrnost i Boží milosrdenství vůči nám
slabým lidem. A proto na závěr ať zní „BOHU DÍKY“.
otec Miloš
Okénko
-8-
16. prosince 2007
Vánoce v zahraničí
Zase se blíží konec roku a s tím přichází i oslava vánočních svátků. Většina z nás
spojuje vánoce s vánočním kaprem, bramborovým salátem a dobrým cukrovím. I já jsem
takto trávila vánoce více než 25 let. Až jednou přišla změna. Rozhodla jsem se opustit
evropský kontinent a rozjela jsem se do kanadské metropole Toronta.
Je to město s několika milióny lidí různých ras a vyznání. Město, do kterého se
přistěhovali lidé ze všech pěti kontinentů a obohacující se navzájem svými zvyky.
V tomto městě jsem si začala více uvědomovat rozdílné zvyky a náboženství, o kterých
jsem před tím jen slyšela.
Je celkem obtížné popsat oslavy Vánoc v Torontu, protože každý si je slaví podle
svých tradic. Kanadské rodiny zdobí vánoční stromečky už pár týdnů před
24. prosincem. Pod něj postupně ukládají dárky, které jsou pak většinou rozbalovány
25. prosince ráno. Některé rodiny začínají oslavy už 24. prosince tím, že si každý rozbalí
pouze jeden dárek.
Vánoční jídelníček je take rozdílný podle národnosti. Italové podávají své oblíbené
těstoviny. Kanaďané pečou krocany a lidé z české komunity se radí, kde je možné koupit
kapra. Ryba, kterou zná každý Čech, se stává skoro nedostatkovým zbožím na
kontinentu obklopeným mořskou vodou.
26. prosinec je tady nazýván “Boxing Day”. Je to den, kdy se projevuje životní styl
lidí. Konzumuchtiví jedinci běhají po obchodech a shánějí výhodné nákupy nebo vracejí
dary, které obdrželi den před tím, ale nepotěšily je. Lidé, kteří nepodlehli nákupním
horečkám, si užívají posledního dne volna v rodinném kruhu nebo si užívají zimních
sportů.
Po pár letech strávených v zámoří vím jednu věc jistě. Není pro mě důležité, jestli
mám na talíři rybu nebo krocana, ale je pro mě hodně důležité, s jakými lidmi trávím
tyto dny a jaký mám pocit v duši.
Tak přeji všem, ať tráví nejen vánoční dny, ale i zbytek roku v blízkosti milých lidí,
a tím nejlepším darem, ať jsou rozzářené úsměvy kolem nás.
Štěpánka Havelková, Toronto
Okénko
-9-
16. prosince 2007
Dnes vám představujeme
Dnes vám představujeme členku naší farnosti Radku Lockerovou, která pracuje ve
Sdružení pěstounských rodin jako sociální pracovnice DOMU JISTOTY. Zeptali jsme
se jí, kdo nejčastěji Dům jistoty navštěvuje, jaké akce tam pořádají, co nejvíc baví děti,
o které se stará, a co je nejzajímavější na její práci. Tady jsou odpovědi:
Do Sdružení pěstounských rodin jsem nastoupila letos v červenci po ukončení VŠ
v Olomouci. Studovala jsem obor charitní a sociální práce, a proto jsem hledala
uplatnění jako sociální pracovnice. Když jsem do Sdružení pěstounských rodin
nastoupila, nepředpokládala jsem, že mojí hlavní náplní bude každodenní kontakt
s romskou komunitou Starého Brna. Toto jsem zjistila až posléze, když jsem se
„prokousala“ všemi možnými dokumenty a trošičku se zorientovala ve své pozici.
Jelikož je struktura Sdružení rozčleněna na 3 hlavní činnosti, nejdříve bych vás ráda
s tímto členěním alespoň trošičku seznámila. Jedná se o tři projekty a každý z projektů je
orientován na jinou skupinu uživatelů. V prvé řadě je to Poradna náhradní rodinné péče,
která se zaměřuje především na rodiny vychovávající dítě přijaté do pěstounské péče,
osvojení, opatrovnictví, hostitelství, a také na žadatele i zájemce o přijetí dítěte do
náhradní rodinné péče. Druhým je Dům na půli cesty ve Velkém Dvoře u Pohořelic. Zde
je nabízeno přechodné bydlení a zaměstnání mladým lidem, kteří po dosažení zletilosti
odcházejí z dětských domovů, z pěstounských rodin či se nacházejí v obtížné životní
situaci. Třetím projektem je Dům jistoty, který je orientován na prevenci a pomoc dětem
a mladistvým ze sociálně znevýhodněných rodin.
Jak již bylo řečeno, pracuji v Domě jistoty, nyní jako vedoucí tohoto projektu. Je to
komunitní centrum, které navštěvují především romské rodiny žijící na Starém Brně.
Provozujeme nízkoprahovou Pestrou klubovnu pro děti věku základní školy. Při
kontaktu s nimi je nejdříve potřeba pochopit odlišnosti vnímání a následného chování
dětí. Ty jsou způsobeny především odlišnou výchovou a hluboce zakotvenými tradicemi
Romů. Není možné říct, že by tyto děti byly „horší“. Jsou prostě jen odlišné. I přesto, že
romská komunita, se kterou spolupracuji, je téměř integrovaná do majoritní společnosti,
je patrná rozdílnost v celkovém pojetí života.
Mojí pracovní náplní je pravidelný kontakt s rodiči dětí, které navštěvují Pestrou
klubovnu, návrhy a realizace různých akcí a také komunikace s lektory a praktikanty,
kteří zajišťují program v Pestré klubovně. Je to například hudební, výtvarný, taneční,
počítačový kroužek atd. Každý den probíhají minimálně dva různé kroužky, aby si děti
mohly vybrat, jak stráví svůj volný čas. Také se snažím, aby každý týden proběhla
nějaká akce - pro děti, pro rodiče nebo pro celé rodiny. Důležitý je stálý a nepřetržitý
kontakt, stálé „těšení se na něco nového“. Právě toto považuji za nejzajímavější na mé
práci. Pod těmito „akcemi“ se skrývají víkendové pobyty s romskými rodinami, výlety
s dětmi po Brně i okolí, návštěva divadla, sportovní odpoledne pro děti i rodiče,
divadelní vystoupení dětí z Pestré klubovny, „bazárek“ oblečení, hippoterapie ve
Velkém Dvoře u Pohořelic, Mikulášská besídka a mnoho dalšího. Děti i celé rodiny se
akcí s nadšením zúčastňují. Nejvíce jsou ale děti šťastné, když se mohou ony samy
předvést. Proto minimálně jednou měsíčně pořádáme taneční vystoupení dětí přímo
Okénko
- 10 -
16. prosince 2007
v Pestré klubovně. Toto vystoupení navštěvují především rodiče dětí, jejich příbuzní
a my, zaměstnanci Sdružení. Vždy je to pro nás milé překvapení, jak děti v tanci
pokročily. Právě při těchto vystoupeních je vidět, jak jsou děti temperamentní a že tanec
mají „v krvi“.
Když se zamýšlím nad otázkou, co je na mé práci nejzajímavější, nejdříve mě napadá
odpověď, že je to práce s lidmi. Každá práce s lidmi je zajímavá, pokud je přístup ke
„klientům“ individuální a především bez předsudků. Slovo klienti jsem dala schválně do
uvozovek, jelikož pro mě jsou to nyní spíš přátelé, kterým mohu alespoň částečně
pomoci. Mezi Romy jsem poznala spoustu zajímavých a dobrých lidiček, kteří mi
ukazují, že to, co dělám, má smysl.
Na úplný závěr chci podotknout, že dle potřeby vypomáhám i v Poradně náhradní
rodinné péče. Pokud by se tedy někdo chtěl dozvědět více o náhradní rodinné péči
(adopce, pěstounská péče,..), může se na mě s důvěrou obrátit. Ráda Vám zodpovím
otázky i ohledně této problematiky. Obecné informace najdete na www.pestouni.cz nebo
ve čtvrtletním časopise Průvodce náhradní rodinnou péčí, který se tématy zaměřuje
především na náhradní rodinnou péči. Časopis je k dispozici na faře ve Šlapanicích.
Radka Lockerová
(připravil Rudolf Staněk)
Okénko
- 11 -
16. prosince 2007
Fotbalové klání kněží
Mnohým čtenářům našeho časopisu určitě neunikl článek s názvem „Čeští a moravští
kněží hráli fotbal“ v Katolickém týdeníku č.43/2007. Ale ne každý si možná všiml, že na
fotografii zúčastněných hráčů je i náš pan farář. A tak jsme se ho zeptali:
Okénko
- 12 -
16. prosince 2007
svým fanděním nám Moravákům zase vrátit vítězství na naši stranu. Diváci jsou velice často hráčem navíc, a to budeme potřebovat. A tak se, dá-li Pán, budeme těšit
v pondělí 26.5. v 16 hodin na hřišti SK Šlapanice na vaši podporu a fandění.
Děkuji za rozhovor!
Ptal se Rudolf Staněk
1.
Otče Miloši, můžeš nám říct, jak se to seběhlo, že jsi nastoupil
ve fotbalovém zápase kněží Čech a Moravy?
Bylo to velice prosté - dva týdny před utkáním mi přišla od jednoho kněze
z olomoucké arcidiecéze sms s textem, že utkání se hraje ten a ten den, v tolik
a v tolik hodin, tam a tam, a že se mám dostavit. Takto jsem nominaci na zápas kněží sice obdržel už asi 3x, ale pokaždé to bylo na poslední chvíli, a tak jsem se vždy
musel z důvodu časového zaneprázdnění omluvit. Tentokrát připadl termín zápasu
na dny, kdy jsem měl dovolenou, a tak jsem konečně mohl „vyrazit“…
2.
Kde se zápas hrál, jakou měl atmosféru a jak nakonec dopadl?
Zápas se hrál v Trhovém Štěpánově, což je malé město s asi 1.300 obyvateli, které
se nachází v blízkosti dálnice D1, 60 km před Prahou. Pro městečko to byla událost.
Na to, že bylo úterní říjnové odpoledne (hrálo se v 16 hodin), tak přišlo aspoň 70 fanoušků, kteří byli evidentně zvědaví, jak takoví faráři hrají fotbal. Bylo cítit, že pro
malé městečko to byla událost – plakátky oznamující utkání byly na více místech
v obci. Při fotbale se točilo pivo a limonáda, byla možnost zakoupit si párky. Hned
po utkání starosta obce předal nám hráčům krásnou upomínkovou knihu o jejich
městě a další upomínkové předměty, a samozřejmě nás čekalo také připravené občerstvení.
Výsledek zápasu byl pro nás Moraváky nepříznivý, utekl nám totiž začátek zápasu,
než jsme se trošičku sehráli (Čechům se podařilo předtím 2x společně trénovat), tak
jsme již prohrávali 0:3, a to se ve fotbale špatně dohání. Ač jsme se snažili sebevíc,
tak to na lepší výsledek než 2:4 nestačilo. Škoda velkého množství zahozených šancí. Každopádně to byla i přes prohru vydařená akce, na které jsem se mohl potkat
s kamarády kněžími a probrat nejenom sportovní, ale i kněžské záležitosti.
3.
Plánujete už nějakou odvetu?
Fotbalová družstva kněží Moravy a Čech
Již během pozápasového občerstvení jsme vzali do rukou kalendáře a „domluvili“
termín odvety. Bylo to skoro jako domlouvat termíny kvalifikace fotbalového mistrovství světa – tomu se nehodilo to datum, druhému další, atd. Nakonec bylo stanoveno datum odvety na pondělí 26. května. A kde že se bude hrát? Mimo jiné i díky
vstřícnosti SK Šlapanice právě ve Šlapanicích. A tak prosím vás farníci - i vy si
vezměte kalendáře a poznačte si toto datum, abyste mohli přijít fandit a pomoci
Foto:Katolický týdeník
Okénko
- 13 -
16. prosince 2007
Okénko
- 14 -
16. prosince 2007
Setkání čtenářek časopisu IN
Anežka a Štěpánka z naší farnosti se zúčastnily setkání čtenářek dívčího
křesťanského časopisu IN. Zeptali jsme se jich, jak se jim líbilo.
Ahoj holky, tak jsem slyšel, že jste byly na nějaké dobré akci, která je určena čtenářkám časopisu IN. Můžete nám o tom něco říct?
A: Bylo to v Pardubicích, jely jsme tam vlakem a celkově to bylo super.
Š: Časopis IN je časopis pro holky, je to křesťanský časopis, vychází už více než dva
roky a já ho mám moc ráda.
A o čem se tam píše, co tě tam nejvíce zajímá, co si tam počteš?
Š: Jsou to rozhovory, jak o sebe pečovat, je tam i móda, něco i o církvi a křesťanství,
soutěže…
A co byste nám řekly k tomu samotnému setkání. Přijely jste tam vlakem a potom?
Š: Chvilku jsme to hledaly, přijely jsme trochu později, ale to nevadí. Setkaly jsme se,
bylo nás tam skoro padesát. A potom přišel host – Aleš Juchelka.
A kdo je to Aleš Juchelka?
A: Moderuje Medúzu a je to dramaturg České televize.
A co vám řekl?
A: Že se ho můžeme zeptat na co chceme. Ale nemáme se ho ptát, jestli nosí trenýrky
nebo slipy a jaký má plat ☺ To nám zakázal.
A co bylo dál?
Š: Pak jsme šly ven a tam byla módní přehlídka. A pak tam přišel i jeden pan farář…
A: …ten nám říkal, že se zajímá o moderní křesťanskou hudbu a pořád tam mluvil
o jedné zpěvačce, ale my jsme nevěděly, kdo to je. Pouštěl nám nějaké klipy a komentoval je – každý asi tak 15 minut. Bylo to asi 10 klipů. U toho jsme se „náramně bavily“.
A jak to setkání celkově hodnotíte, přes všechny nedostatky?
A: Líbilo se nám to hodně.
Co byste vzkázaly potenciálním čtenářkám časopisu IN? Kdyby třeba některá váhala, jestli si ho mám objednat nebo nemá?
Š+A: No, tak ať neváhá! Je to super časopis!
Š: A ještě kdybyste chtěli, tam můžete přispět na nadační fond časopisu IN. Webová
stránka časopisu je www.in.cz
A tam se asi dočtete i všechno ostatní, že ano?
Š+A: Ano!
A pokud to setkání bude příští rok, pojedete zase?
A+Š: Určitě!
Tak vám děkuju za rozhovor.
Š+A: My taky!
Jenom dodávám, že šéfredaktorkou časopisu IN je Jana Horáčková, která je také z naší
farnosti a přispívá i do Okénka.
Rudolf Staněk
Setkání čtenářek časopisu IN
Foto: Archiv časopisu IN
Bolavá Ukrajina
Pokračování rozhovoru se sestrou Pavlou z Okénka č.2/2007 :
8) „Bezdomné“ ukrajinské děti jsou asi nejbolavější vizitkou Ukrajiny, Kyjeva.
Můžete nám přiblížit jejich životní podmínky?
Jen v Kyjevě jich bylo v době mého pobytu asi 16.000, jak už bylo řečeno v úvodu,
což bylo podle statistiky více, než za II. světové války. Měla jsem zkušenost s jedním
děvčátkem, které přišlo do kostela po útěku z Dětského domova. Bylo chatrně oblečené,
špinavé a podvyživené. Otec Milan Šášik byl po návštěvě jednoho z dětských domovů
zděšený, v jakých podmínkách tam děti žijí. Např. tam chyběly WC, vykonávaly svou
potřebu v okolí dětského domova. Jedna evangelická církev pro děti ulice zakoupila
v Kyjevě dům, kam mohly přes den chodit se najíst i vyslechnout jejich katecheze.
Okénko
- 15 -
16. prosince 2007
Okénko
- 16 -
16. prosince 2007
Přespávat tam ještě v té době nemohly. Katolická církev zřídila a financovala pekárnu
pro chudé. Bezdomné děti přicházely někdy k nám do kostela. Pomáhali jsme jim
z humanitární pomoci. Také byla zajišťována humanitární pomoc do dětských domovů.
13) Ukrajina, stejně jako ostatní posttotalitní státy se potýkají nutně jednak
s duchovní rozervaností, hledáním životní opory a jakýmsi hladem po Bohu.
Vzpomenete na některé konkrétní situace, kdy jste tuto skutečnost živě pocítila?
9) Tato skutečnost se pomalu dostává do povědomí nás, běžných lidí. Je nějaká
možnost, jak konkrétně poskytnout pomoc těmto dětem nebo Ukrajině obecně?
Ano, byly to zvláště nečekané vpády některých dospělých nebo mladých lidí do
našeho kostela, kteří velmi naléhavě prosili o Bibli a nebo se vyzpovídat. Během dne byl
stále někdo v kostele a modlil se nebo jen tak seděl a hleděl na oltář. Přicházelo i mnoho
pravoslavných a říkali, že je přitahuje u nás viditelná „darochranitělnica“, tj. svatostánek,
který v jejich chrámech je skrytý za ikonostasem.
Ve spolupráci se slovenským misionářem Petrem Krenickým zprostředkovává
diecézní charita ostravsko-opavská tzv. „Adopce na dálku“ chudých dětí na Zakarpatské
Ukrajině: DCHOO – Projekt Adopce na dálku, Kratochvílova 3, 702 00 Moravská
Ostrava. Tel./fax: 596 617 778, 596 127 262, e-mail: [email protected],
http://www.dchoo.caritas.cz/SHP.htm
Dále je možné pomáhat humanitární pomocí, misijní činností i dočasnou výpomocí
misionářům, atd. A především, samozřejmě, duchovní podporou modliteb a obětí za tuto
dosud těžce zkoušenou zemi.
10) Svou pomocnou ruku pro Ukrajinu podaly už některé státy Evropy.
Přiblížíte nám, které a jakým způsobem zmírňují tamní bídu?
Ze své zkušenosti vím, že nejvíce v době mého pobytu pomáhalo humanitárně
Německo, dále Polsko, Francie, Slovensko, Česká republika. Finančně velmi pomáhala
zvláště při obnově kostelů „Kirche in Not“ i jiné mezinárodní charitní organizace. Jinak
nemohu podat přesnější informace.
14) Po letech strávených v Kyjevě v intenzivních vztazích s dětmi i dospělými
jste jistě mnohé promýšlela, modlila se a hledala cesty, jak nejlépe pomoci. Mohla
byste říci, jakou cestou by měla Ukrajina vykročit? Co je tím zásadním problémem,
jejž by měla vyřešit?
To je velmi složitá otázka, proto se na ni pokusím odpovědět raději zcela jednoduše:
Ukrajině by pomohlo, jako každému jinému národu, osvobození od různých závislostí,
které tento národ zotročují nebo začínají zotročovat, např. různé sekty (v době mého
pobytu jich tam působilo asi šedesát), alkoholismus, drogy atd., obrácení k pravé víře
v Boha a samozřejmě, v důsledku toho, také spravedlivější společenský a ekonomický
řád.
15) Která vzpomínka na misie Vám po letech zůstala?
11) Vím, že jste měla před lety jedno zajímavé neformální setkání, z nějž se
jakoby náhodou rozvinula hluboce duchovní služba dětem, postiženým autismem.
Jistě, všechno se děje z Boží vůle, tedy i moje jakoby náhodné setkání při cestě
autobusem po Kyjevě. Oslovila mne paní, která se představila jako ředitelka školy, v té
době jediné na celé Ukrajině, pro autistické děti.
Prosila mne, abych se do školy přicházela za ty děti modlit spolu s personálem
i rodiči. Pomáhala mi při tom jedna ukrajinská dívka z kostela sv. Alexandra. Jednou
týdně jsme spolu docházely do této školy a asi hodinu se společně modlily, zatímco děti
kolem nás si hrály nebo tiše naslouchaly.
12) Vysvětleme pojem „autismus“…
Nejsem odborníkem v této záležitosti, ale jak jsem pochopila z vysvětlení této
ředitelky a také poznala ze styku s těmito dětmi, je to těžká psychická porucha jejich
komunikace s lidmi a okolím. Dříve byly označovány jako nevzdělavatelné, nyní už
existují metody, jak je aspoň částečně naučit komunikovat (více snad viz článek „Léčba
láskou“ ).
Je to vzpomínka na štědré a upřímné srdce prostého ukrajinského lidu, hladového po
duchovních hodnotách tím víc, čím více mu byly předchozím režimem odpírány
a ničeny.
Milá sestro Pavlo, děkujeme za opětovné setkání s Vámi. Díky také za pomoc,
kterou jste na Ukrajině v rámci své duchovní služby poskytovala, byť to bylo
„jenom“ pohlazení, nebo letmý rozhovor s hledajícím…
Za rozhovor děkuje a společně s farníky o modlitbu prosí Ivana Horáková
Okénko
- 17 -
16. prosince 2007
Vzpomínka na exercicie na Vranově u Brna
Při kněžských exerciciích na Vranově u Brna 2006 si pan biskup Msgre. F. V.
Lobkowicz všimnul oblíbených svátků vánočních. Obchodní domy obyčejně dlouho
před svátky přitahují koledami a reklamami zákazníky. Pravoslavní křesťané zdůrazňují
souvislost mezi vtělením Syna Božího a křížem. Dítě betlémské je zabaleno do plének,
Boží Syn do pláten. - Deus caritas est = Bůh je láska, říká sv. Jan. Přichází na svět, aby
se obětoval. Znázorníme-li dějiny světa úsečkou a Boha bodem mimo ní, může se
propojit s kterýmkoli bodem této úsečky. V Bohu je stále teď, jsem spojen s bodem B.?
S Kristem nás spojuje Eucharistie. 4x nás zdraví kněz: Pán s vámi! Je to i prosté
konstatování. Jedná se o společenství vykoupených. Scházíme se za jakéhokoli počasí.
Někdo to nazve fanatizmem, ale koho máme rádi, toho navštěvujeme často a pravidelně.
V nedělním shromáždění je On mezi námi. Ježíšova slova jsou jasná, mluví k nám
v evangeliu, ve slovech věčného života. V rádiu se provádí masáž slovem, básník dává
výrazům jiný význam. Slovo Boží je stále platné, pořád živé.
Eucharistická modlitba nám ukazuje Kristovu tvář v její kráse. Přijímání na ruku se
již zažilo. Jazyk může být hříšný, ruka je součást těla. Máme se věnovat díkůčinění.
Děvče u sv. přijímání vidí za sebou svého profesora v době totality a vyhrkne: Ježíš,
soudruhu profesore, čest práci! Na konci se ozve: „Něco s mikrofonem je“ a na to hned
odpověď: I s tebou! Modlíme se: Jen zevšednět mi nedej, Pane! Tatínek otce biskupa
přijímal vždy s velkou soustředěností. Pán jde s námi do všedního života.
Nádhera chrámových staveb povznášela lid. Sv. Augustin říká, že tvář Krista stále
objevujeme v její nadzemské nádheře. Bůh stvořil krásný svět. Sv. František chtěl v noci
obdivovat měsíc jako dílo Boží, pokládali jej za podivína. Od arcibiskupského hradu
v Hukvaldech (bývalé vězení) je nádherný rozhled, ani počítač by to tak
nenaprogramoval. Na margo teologie smrti Boha napsal student na zeď: Tvůj Bůh
zemřel, ale já jsem ho našel ve svém srdci. Můžeš mít síň plnou darů (Spirituál kvintet),
ale láska Boží přitom chybí. Princezna Diána navštívila kardinála Tomáška, byla smutná.
Utíkala před lidmi po noční Paříži, měla být u dětí. Jak je působivý oltář z bílého
mramoru. Knížete Vladimíra z velké Rusi uchvátila krása chrámu Hagia Sofia
v Cařihradě. V roce 1996 voda zatopila kostel v Hrušově u Ostravy 2 m vysoko, přenesla
oltář na jiné místo i s kytkou. Sádrová socha P. Marie se rozpustila, zůstaly jen sepjaté
ruce. Ve filmu „Ve službách papeže“ Michelangelo obchází kámen a vidí v něm už
Pietu, nádherné dílo zdobící velechrám sv. Petra v Římě. Ať je krásné i naše srdce! Být
alter Christus (druhý Kristus).
Církev není sólo, ale společenství (communio). Diktátoři byli sólisté (Napoleon,
Hitler, Stalin), vyčlenili ze z ostatních. Kdo se vyčlení z církve, může to zabalit. Cítíme
potřebu společenství, ale málo je žijeme. Vae soli = běda samotnému. Chodíme do
spolča. Proč je tolik drog a alkoholu? Člověk zahání samotu, ale může být sám v davu
(durch einander - vše spojeno). Všichni všude, a přece sami. Hledá svobodu v tom, co
svazuje. Když měsíční příjem utratí a pak si půjčuje, zadluží se u lichvářů (ti jsou
nepolapitelní), navrhuje se dávat plat týdně, ne měsíčně. Pan biskup před 25 lety přestal
kouřit, je třeba pevné vůle.
Okénko
- 18 -
16. prosince 2007
Člověk je tolik hoden svobody, kolik je jí ochoten dát druhému (kardinál J. Beran).
Na Boží volání mohu říct Bohu „ne“. Modleme o shodu s vůlí Boží. Vztahy mezi lidmi
nejsou dobré. Schopnost milovat je lepší než nenávidět. Pozornost k nemocnému při
návštěvě v nemocnici: Bereš léky, tak se taky nechej zaopatřit! Přišel kněz k babičce,
byla hluchá. Kněz trnul za totality, jak to dopadne. Díky Bohu to dobře dopadlo.
Nereálné umělé situace tlačí do reality show. Jistotu máme v Bohu. Vnášíme do
farnosti jednotu.
V Praze jsou multikulturní problémy. Mějme pochopení pro jednotlivce, ale ať není
vytlačován Bůh. Pan biskup bydlel v kanovnickém domě po Prof. Dr. Fr. Kotalíkovi na
Hradčanech. Mladík ho zastavil: Dej mi 50 Kč, Bůh ti to vrátí, když v něho věříš. Chtěl
se vytáhnou před ostatními, že si troufl na biskupa. Doktoři se nepomlouvají mezi sebou,
nedělejme to ani my!
K betlémům v katolických kostelech rád spěchal židovský chlapec, pozdější dr.
Alfréd Fuchs. Vykonal mnoho pro katolickou myšlenku, rozmlouval např. 2 hodiny
latinsky se sv. Otcem, dovedl promluvit k různým stavům lidí, vydal mj. knihu Oltář
a rotačka, kde ukazuje důležitost sdělovacích prostředků. Podpisoval se zkratkou Draf.
Náboženské tiskoviny jej přivedly k touze poznat víru. Tu pak neohroženě hájil, byl
umučen v koncentráku v Dachau. V brněnském kostele u sv. Josefa býval adventní
betlém, kde Jezulátko každý den postoupilo po schůdkách nahoru k jeskyni. V době
adventní se připravujeme na Vánoce, děti si dělají dobré skutky a mohou si namalovat
stromeček, na kterém jednotlivé ozdoby značí modlitby, účast na pobožnostech a mších
sv. a sebezápory z lásky k Ježíškovi, kterému pak poděkují za dárky. Přeji také všem
milostiplné svátky Narození Páně, plné jasu a radosti.
P. Josef Vlček
Moravská Mariánská akademie
Dne 23.10. t.r. se konala v Brně v budově biskupského gymnázia na Barvičové
Moravská Mariánská akademie, které jsme se mohli zúčastnit. Na slavnostní zahájení
zazpíval dívčí sbor Kampanela pod vedením sbormistryně paní Jelínkové pět zdařilých
skladeb. Pořad moderovala ředitelka Fatimského apoštolátu v ČR a P. Pavel Dokládal,
který přivítal přítomné a zástupce mariánských hnutí, komunit a další hosty. Jako první
z nich vystoupil pan Gabriel Částek svou recitací „Dolorosa.“
Nato se ujal slova P. Pavel Dokládal, který připomněl přítomným 90. výročí zjevení
Panny Marie třem malým pastýřům ve Fatimě: Františku, Hyacintě a Lucii v Cova da
Iria v době od 13. května do 13. října 1917. Zjevení tehdy vyvrcholila velikým
Slunečním zázrakem, ke kterému se tam sešlo na 70.000 věřících i nevěřících. Zázrak
byl přesvědčivý a jedinečný pro všechny přítomné. Malá vesnička mezi Lisabonem
a Coimbrou se tím stala jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst na světě.
Slavnosti k 90. výročí dosáhla svého vrcholu mezi 12. a 14. říjnem 2007, kdy tam
kardinál Tarcisio Bertone vysvětil novou baziliku, kostel Svaté trojice. Kostel je kulatá
stavba o průměru 125 m a poskytuje pro ca 8.800 poutníků místa k sezení. V té době se
Okénko
- 19 -
16. prosince 2007
přišlo poklonit Matce Boží na 300.000 poutníků z 30 zemí celého světa. Delegaci
z České republiky vedl královohradecký biskup Mons. Duka. Svatý Otec Benedikt XVI.
zdůraznil při té příležitosti v neděli ve svém poselství, že evangelium ukazuje lidstvu
cestu k pravému míru a pokoji.
Ve své druhé části uvedl Gabriel Částek příběh: „Kejklíř Matky Boží.“ Kejklíř
předváděl své kousky mnichům v klášteře a tajně také před oltářem v kapli. Když to
zjistil opat kláštera, chtěl kejklíři, bratru Barnabášovi, toto jednání přísně zakázat,
protože je považoval za znesvěcení svatého místa. Při jednom takovém vystoupení však
zpozoroval, jak sama Matka Boží sestupuje se svého trůnu a bratru Barnabáši žehná.
Opat z toho byl zcela ohromený a od svého úmyslu upustil.
Pak dostali slovo představení deseti Mariánských hnutí a komunit v Brně, kteří
mluvili o původu svých hnutí, činností a pravidelných setkání se svými členy.
Akademie byla ukončena rozsvícením svíčky, vystavené před sochou Panny Marie
a společnou modlitbou. Přítomným na cestu domů požehnali přítomní kněží.
Vilém Sitte
Okénko
- 20 -
16. prosince 2007
Když se sejde mládež modřického děkanství…
…tak to znamená pěkný šrumec. Pozořickým kostelem a snad i duší každého ze
zhruba stovky zúčastněných mladých, kteří zastupovali zejména farnosti Tvarožná,
Šlapanice, Moutnice, Sokolnice a samozřejmě hostitelské Pozořice, hřmělo „My jsme
Boží děcka, s Bohem je to pecka!“, což byla po registraci na faře písnička na uvítanou.
Po nezbytných informacích mezi nás vstoupili snoubenci Vítek a Veronika, kteří nám
pověděli (i z vlastní zkušenosti) mnoho zajímavých věcí o vztazích, ptali se i na naše
názory a snažili se odpovědět na naše otázky.
Po svačině následovaly workshopy, do kterých jsme se podle vlastního uvážení
zapsali již při registraci. Zde nechávám mluvit i některé účastníky: „Workshop
„Alternativní hry“ byl jako stvořený pro lidi s přebytkem energie,“ směje se Maruška
z Tvarožné. „Přetahovali jsme se na laně, hráli „živé pexeso“, „kanystr“ a další, zejména
pohybové hry, kterými pak určitě zaujmeme děti.“ Na otázku, co se skrývalo pod
názvem „Beseda o třetí“ nám odpověděl Tomáš z Pozořic: „Tady to chtělo kytary,
zpěvníky, ale hlavně otevřené srdce, abychom potěšili písničkami (křesťanskými
i lidovými) a povídáním obyvatele Domu s pečovatelskou službou.“ Dana ze Šlapanic,
která se zúčastnila prohlídky kostela a okolí, zase říká: „Již na první pohled mě zaujala
jednoduchost, a přitom působivost pozořického kostela. Naši průvodci sice nebyli žádní
kvalifikovaní historici, ale co se týká kostelních prostor, byli nepřekonatelní. Za
vrstvami usazeného prachu se skrývalo skutečné zážitkové bohatství – lezení po
vratkých schodech a žebřících na kostelní věž, odkud si člověk mohl prohlédnout
zasněženou krajinu, či prozkoumání zvonu sv. Josefa, který jsme nakonec společně
objali. Snad největší vymožeností pozořického kostela je řehtačka velikosti stolního
fotbalu, která vydává opravdu ohlušující rachot. Krypta, do které jsme se těšili od
samého začátku, nás velice překvapila. Už jen ten fakt, že jediný zde ležící nebožtík,
konkrétně zakladatel kostela, je pěkně v teploučku díky trubkám rozvádějícím teplo, mě
pobavil.“ Ve výtvarném workshopu se účastníci pro změnu pomocí temperových barev
a sprejů zvěčnili na veliké plátno formou pestrého abstraktního obrazu. Blízko sebe
sídlily cukrářská a hudební skupinka. Paradoxně však cukrářské skupince nevadilo
trénování písniček na mši, ale zpěváky i kytaristy „zvedala ze židlí“ vůně, linoucí se
z kuchyně. Poslední, divadelní skupinka, do které jsem patřila spolu s dalšími sedmi
lidmi, si v sále Orlovny pověděla něco o gestech, postoji při modlitbě, tanci s vlajkou,
a pak začala formou pantomimy vyjadřovat evangelium o hroutícím se chrámu, válkách
a povstáních, falešných prorocích, soudech, ale i o věčném životě a žádném zkřiveném
vlasu, když při tom všem člověk vytrvá. Každou skupinku krátce navštívil P. René
Strouhal, který po svém tříletém působení na Diecézním centru života mládeže v Osové
Bítýšce sídlí v Moutnicích a z pověření modřického děkana a generálního vikáře má
funkci kaplana pro mládež v modřickém děkanství. V 17:15 jsme se sešli v kostele, kde
při mši schola opravdu zazářila, evangelium formou pantomimy bylo oceněno smíchem,
potleskem i pochvalou, ale hlavně jsme živě vnímali Ježíšovu přítomnost v našem
středu. Na konci mše jsem se svou sestrou Magdou převzala vlajku modřického
děkanátu, protože za rok se bude setkání konat právě ve Šlapanicích.
Okénko
- 21 -
16. prosince 2007
Na večeři, společnou detektivní hru ve farním sále, adoraci a závěrečnou mši v neděli
ráno již mnoho lidí nezůstalo, protože se raději na noc postupně vráceli do svých
farností. Přesto však setkání stálo za to. Potvrzuje to i místní duchovní, P. Jan Nekuda,
který je zároveň naším děkanem: „Ze začátku to chystání probíhalo poněkud rozpačitě,
ale teď vidím, že to děcka zvládla skvěle. Já sám jsem se na to nijak zvlášť
nepřipravoval. Jen jsem si přál, aby přišlo hodně lidí, a to se mi splnilo.“
Co ještě dodat? Bohu díky, díky pozořické mládeži a za rok u nás na viděnou!
Michaela Klímová
P. Alois Koudelka – český Mezzofanti
Letos tomu je 100 let, co do Prace nastoupil jako farář známý překladatel, redaktor,
spisovatel P. Alois Koudelka, známý pod pseudonymem O. S. Vetti. Při příležitosti
tohoto výročí si jeho život a dílo připomeňme a možná i mnozí objevme (sám osobně
jsem o něm nic nevěděl až do doby mého nástupu do Prace), že zde vůbec působil
takovýto vzácný a nadaný muž.
Alois Koudelka se narodil v Kyjově 18.11.1861 v hornické rodině. Studoval na
německém gymnáziu v Kyjově a v Brně. Po maturitě (1879) vstoupil do brněnského
bohosloveckého semináře. Už tehdy začal studovat jazyky a tento zájem se stal
východiskem jeho pozdější literární aktivity. Ovládal 40 jazyků a z 25 překládal.
Studium teologie dokončil 1883, byl vysvěcen na jáhna a během působení v Hrádku
u Znojma po dosažení kanonického věku 1884 na kněze. Vystřídal řadu působišť,
kaplanoval v Bučovicích a v Kobylí a po krátkém pobytu v Brně (1887-88), kdy byl
výpomocným katechetou na české reálce, se stal farářem v Rovečném (1888-91), pak
v Nikolčicích (1891-1907) a konečně v Praci u Slavkova (1907-33). Po první světové
válce dostal nabídku na funkci sekretáře a tlumočníka do prezidentské kanceláře na
Okénko
- 22 -
16. prosince 2007
pražský hrad. Odmítl však a zůstal v Praci. Jména míst, kde žil, podnítila vznik mnoha
jeho pseudonymů, nejznámější z nich je O. S. Vetti - byl utvořen podle názvu
bučovického spolku Osvěta, na jehož činnosti se významně podílel. Stáří strávil jako
poloslepý v brněnském útulku pro staré kněze Augustinium. Zemřel 9.12.1942 v Brně,
kde je také pohřben na ústředním hřbitově.
Za svého života vytvořil rozsáhlé překladatelské dílo, z něhož obrovská část zůstala
roztroušena v mnoha desítkách časopisů, ve kterých nejčastěji publikoval pod oněmi
rozmanitými pseudonymy. Po časopiseckém debutu, jímž byl překlad z italštiny (Květy
1881) se do dvou let objevily v tisku překlady z angličtiny, francouzštiny, španělštiny,
do konce 80. let pak z portugalštiny, dánštiny, nizozemštiny, švédštiny, ruštiny. V 90.
letech se rejstřík jeho překladů rozšířil o polštinu, charvátštinu, slovinštinu, finštinu,
norštinu, maďarštinu, novořečtinu, islandštinu. V prvním desetiletí 20. století přibyly
překlady z dalších jazyků bulharštiny, ukrajinštiny, arménštiny, lotyštiny, estonštiny,
turečtiny, gruzínštiny, rumunštiny, katalánštiny a němčiny. Přispíval do různých
časopisů např. Archa, Besedy lidu, Brněnský obzor, Hlasy z Hané, Hlídka literární,
Kurýr, Květy, Moravské noviny, Náš obzor, Našinec, Nový obzor aj. V letech 18871988 redigoval časopisy Hlas a Týdeník. Byl také autorem glos a přehledů z oboru
světového písemnictví.
V lidových novinách z 19. ledna 1941 v článku o P. Koudelkovi autor Rudolf Fejfuša
píše: „Vypadalo by komicky, kdyby na otázku o znalosti jazyků průměrný občan, který
zpravidla umí dvě tři řeči, odpověděl, že už to zapomněl. Ale ten stařeček (P. Koudelka)
to řekl velmi samozřejmě, neboť na další otázku, které řeči tedy uměl, nespustil sice
rychlý vodopád slov, protože úměrně svému věku mluví důstojně pomalu, ale právě to
pozvolné odkapávání slov i při jménu každé řeči tím plastičtěji vyvolává představu
o úžasné práci a zároveň vědění a vzdělání, kterého tento muž nabyl.“
A právě o té jeho poctivé každodenní práci a námaze svědčí i jeho odpověď na
otázku, která jistě již napadla v souvislosti s jeho jazykovými schopnostmi asi každého
z nás, totiž „Jak se všechny ty řeči naučil?“: „Učil jsem se pořád. Ráno přede mší,
u oběda, na dlouhých procházkách odpoledne i večer, na polích i v lese, dlouho do noci.
A metodu? Nejdříve jsem se vždycky hleděl naučit gramatiku, potom jsem se naučil
slovník a potom vazbu slov a vět a už jsem se pustil do překládání. Někdy to ovšem bylo
velmi těžké. Tak na příklad jsem si sám musel sestavovat islandsko-český slovník, a to
přes islandsko-dánský slovník. Nebo jsem si sám sepsal gruzínskou mluvnici. Většinou
mi pomáhali cizí spisovatelé tím, že mi poslali nějakou knihu, z které se dalo cizí řeči
nejlépe naučit. Ovšem musím se vám přiznat, že nevím, jak bych se byl těmi řečmi
v cizině domluvil, avšak pro překlady mi to úplně stačilo.“
Skrze těchto pár výše uvedených řádků poznáváme, že v našem kraji působil vzácný,
pracovitý a skromný člověk, o němž můžeme směle říci, že patrně ze všech Čechů znal
nejvíce světových jazyků. Jeho odměnou nebyly peníze a velké honoráře, které ostatně
většinou ani nedostával, jak se můžeme dočíst v onom článku z Lidových novin, ale jeho
odměnou bylo spíše potěšení z prostého a pilného života sluhy Páně.
P. Miloš Mičánek
Okénko
- 23 -
16. prosince 2007
Vítězné snímky fotosoutěže Okénka
Letní fotosoutěž časopisu Okénko má hned dva vítěze a vy si zde můžete
prohlédnout jejich „úlovky“. Všechny soutěžní fotografie si můžete prohlédnout na
www.farnostslapanice.com
Okénko
- 24 -
16. prosince 2007
Novinky ve farní knihovně
Dnes jsme pro Vás připravili dvě knihy z polárních oblastí:
POSLEDNÍ ZEMĚ – Marek Orko Vácha
První kniha je od katolického kněze, vědce, biologa, genetika, polárníka, pedagoga…
Marka Orko Váchy. Už to široké smíšení profesí autora napovídá lecos o obsahu knihy.
Útlá knížečka na křídovém papíře proložená krásnými barevnými fotografiemi je nejen
cestopisem z prostředí jižního pólu, z prostředí české polární stanice, z prostředí kde
„ještě člověk nevystřelil na člověka“.
Je navíc duchovní četbou, lehkou duchovní četbou, u které nebudete potřebovat
filosofické ani teologické slovníky. Je četbou populárně naučnou, protože se dozvíte, jak
se žije na Antarktidě nejen lidem, ale i různým živočišným a rostlinným druhům.
Posledním atributem, který bych chtěl zdůraznit, je humor, „černý“ polárnický humor,
který musí nutně provázet vyprávění o místní jednotvárné stravě, osobní hygieně,
zdravotní péči, a extrémních klimatických jevech. Příjemně mě překvapilo, co všechno
se dá do 169 stran textu nejen vložit, ale i srozumitelně podat. V knihkupectvích
a časopisech můžete narazit i na další autorova díla, jako např.: Tančící skály, Šestá
cesta, Návrat ke stromu života.
(rozhovor s autorem knihy čtěte následující straně)
Autor: Anna Kubišová
INUK ZNAMENÁ ČLOVĚK - Roger Buliar
Tuto knihu jsem spíš poslouchal než četl, jelikož byla odvysílána asi před rokem na
Rádiu Proglas v cyklu Četba na pokračování. Kdo z Vás lépe slyší než vidí, stále ji má
možnost vyslechnout v archivu webových stránek Proglasu.
Autor byl až do své smrti též katolický kněz z kongregace Misionářů oblátů Panny
Marie Neposkvrněné. Deset let strávil mezi Eskymáky pro změnu na „vršku“ severní
polokoule naší planety. Zaujal mě jeho způsob nenásilné evangelizace a misií, který
spočíval především v každodenním rovném soužití s obyvateli tehdejší kanadské Arktidy
(r.1933 a později).
Jde o velmi dobrodružné reportážní autorovo vyprávění o tehdejším velmi drsném
způsobu života, mezilidských vztazích, a každodenních radostech a strastech těchto
kočovníků severu. Je provázeno občasnými drastickými výjevy z boje o život
s neúprosnou přírodou. Avšak na rozdíl od akčních virtuálních počítačových her má zde
každý jen jeden reálný život. A tak právě pro tu realitu, akci a dobrodružnost bych knihu
doporučil i mládeži.
Roger Buliar byl pro Eskymáky často přítelem na „život a na smrt“, lékařem
a duchovním vůdcem v „součinnosti“ s tamními kouzelníky a šamany.
Příjemně mrazivou chvíli ve společnosti těchto knih Vám přeje
Autor: Markéta Remešová
Gratulujeme!
Ivo Blažek
Okénko
- 25 -
16. prosince 2007
S P. Markem Orko Váchou o jeho knize „Poslední země“
Mnozí z Vás už jistě někde slyšeli nebo četli jméno Marek Orko Vácha, popřípadě se
s tímto nevšedním člověkem setkali osobně. Obvyklou charakteristiku „katolický kněz
spravující farnost Lechovice u Znojma, profesor biologie a náboženství na Biskupském
gymnáziu v Brně, autor mnoha odborných článků z oblasti evoluční biologie a lékařské
etiky a také knih Tančící skály, Šestá cesta a Návrat ke stromu života“ bych doplnila
slovy: „nesmírně aktivní, obětavý a přátelský člověk, který rozhodně nezakopává své
hřivny“. S úsměvem vzpomínám na čtvrteční odpolední vyučování ve svém maturitním
ročníku na BiGy, kde nás v setmělé aule při semináři z biologie Orko bušením do stolu
a voláním: “Haló, probuďte se!“ rušil ze sladké dřímoty. Jak se však říká - „Těžko na
cvičišti, lehko na bojišti.“ Díky těmto hodinám, kdy pro nás Orko vyplýtval tolik
energie, mi později na vysoké škole biologie nečinila sebemenší potíže. Orkova čtvrtá
kniha, kterou si můžete vypůjčit ve farní knihovně s názvem „Poslední země“,
pojednávající o Antarktidě, kterou autor dvakrát navštívil. Velmi mě zaujala jak
zajímavým textem, tak nádhernými fotografiemi. Přece jen mě však napadlo ještě
několik otázek:
1) Velmi mě zaujala hned první stránka knihy "Poslední země"– slova Tvého oblíbeného polárníka Ernesta Shackletona: „Pronikli jsme pozlátkem vnějších věcí. Trpěli jsme, hladověli a triumfovali, plazili jsme se, a přece se dotýkali slávy, vyrostli
jsme ve velikosti celku. Viděli jsme Boha v Jeho nádheře a slyšeli slova, která příroda
vypráví. Dosáhli jsme až na dno duše člověka.“ Prožil jsi snad při expedici něco podobného, že jsi tyto věty umístil hned na začátek?
Ano, je to přesný popis toho, co se děje při jakémkoli delším pobytu v přírodě, nejenom
na Antarktidě, nejlépe když je člověk sám. Člověk najednou začne věci vnímat jinak,
jaksi z hloubky.
2) Jak tato kniha vznikala? Dělal sis nějaké zápisky již na Antarktidě? Začal jsi ji
psát sám od sebe nebo na něčí přání?
„Poslední země“ vznikla velmi spontánně. Po návratu z první expedice jsem byl četnými
přáteli dotazován, jak jsem se měl, a vznikla z toho první přednáška provázená diapozitivy. Pak bylo přednášek víc a víc, k dnešnímu dni odhaduji jejich počet mírně nad dvě
stovky. Pro farnosti, spolky turistů, muzea, vysoké školy, mateřské školy, skauty, křesťanské akademie. Z těchto přednášek pak vznikla kniha. Ostatně z přednášek se narodily
i Tančící skály a Návrat ke stromu života.
3) Co Tě vedlo k tomu zkusit si právě roli polárníka, když máš vystudovanou molekulární biologii a genetiku a teologii? Jak jsi k tomu přišel? Polárníkem se asi nemůže stát každý, zřejmě jsou hlavními podmínkami zdraví a finance, viď?
Okénko
- 26 -
16. prosince 2007
Ale kdepak. Nic jsem dopředu neplánoval, jen jsem v zimě jezdíval na jakési možná
malinko extrémnější akce a velmi rád sám. Znal jsem se s polárníkem Jardou Pavlíčkem,
respektive jsem nejprve znal jeho dnes již kultovní knihu Člověk v drsné přírodě.
S Jaroslavem jsme pak dali dohromady tu první expedici v roce 1997. Pak přišla druhá
v roce 2000 a třetí, nezdařená, v roce 2005, kdy jsme zůstali viset ještě v Jižní Americe.
Zdraví není moc důležité a finance už vůbec. Hlavní otázkou je psychická pohoda. Dole
na Antarktidě hlavně člověk musí umět vydržet sám se sebou, bez podpory zábavního
průmyslu. Zní to banálně, když to napíšu tak jednoduše. Odborně se tomu říká „vyrovnat
se s bezpodnětovostí prostředí“, ale je to totéž, jedná se o to vydržet bez televize, rádia,
časopisů, křížovek, internetu, alkoholu, řady přátel. Zkušenost říká, že o něco lépe se
vede lidem věřícím, lidem zvyklým se modlit, tedy těm, kteří mají svůj vnitřní svět a umí
bývat sami.
4) Na kolik člověka taková běžná expedice přijde? Nebo to financuje nějaká organizace?
Jaroslav Pavlíček má jedno z krásných hesel „Kdo chce jít, jde“. Kdo chce jet opravdu
na Antarktidu, tak se tam dostane. Mě různým způsobem podporovali různí kamarádi,
mnohé jsem pak dlouho splácel. Chci jen opatrně říct, že expedice je mimo finanční
možnosti jak duchovního, tak středoškolského učitele. Ale paradoxně: peníze nikdy
nejsou problém. Kdo chce jít, jde, jen je otázka, kolik tomu bude kdo ochoten obětovat.
Někteří kluci pracovali ve dne na montážích a v noci jako noční vrátní.
5) Na BiGy Tě v hodinách náboženství a biologie zastoupili kolegové, jak ses již
zmínil, ale co Tvoje povinnosti administrátora ve farnosti? Musíš to hlásit na biskupství, když chceš na tak dlouho odjet?
Samozřejmě, jsem zaměstnanec jako každý jiný a beru si dovolenou jako každý jiný.
Velmi mi pomohli obětaví kněží z okolí, kteří mě zastupovali ve farnosti (v roce 1997
jsem byl ještě kaplanem), velmi mi pomohli i kolegové z Biskupského gymnázia, kteří
za mě nezištně suplovali, kamarád Ondra Mikula za mě na BiGy vzal kurs zoologie.
6) Co sis z těchto expedic přivezl, ať už hmotného či duchovního? Naplnily Tvoje
očekávání?
To se asi nedá sdělit ve dvou řádcích a asi se to nedá ani nijak uchopit do psaných slov.
Cosi jsem se pokusil dát do Poslední země, ale je to spíš v těch fotografiích než ve slovech.
7) A na závěr, chtěl bys něco vzkázat čtenářům časopisu Okénko?
Mnoho radosti a krásy na Cestě.
za rozhovor děkuje Michaela Klímová
Okénko
- 27 -
16. prosince 2007
Codex gigas – Ďáblova bible
V pražském Klementinu probíhá od 20. 9. 2007 do 6. 1. 2008 velmi zajímavá výstava
rukopisné knihy, která byla ve středověku přirovnávána k sedmi divům světa. Jedná se
o tzv. Codex gigas – Ďáblovu bibli, kterou do Čech zapůjčila vůbec poprvé Královská
knihovna ve Stockholmu. Tato pozoruhodná památka nevyčíslitelné ceny vznikla v naší
zemi na počátku 13. století. Jedná se o jednu z největších knih světa a na její sepsání
bylo zapotřebí kůží ze 160 zvířat. Kvůli jejím rozměrům (90x50cm) a váze 75 kg si
čtenář příliš pohodlně nepočte.
Četba by však byla zajímavá. Kniha je totiž spíše knihovnou obsahující soupis
nejdůležitější křesťanské moudrosti. Kromě Starého a Nového zákona v ní najdeme dílo
Josefa Flavia – Židovská válka a Starožitnosti, Kosmovu kroniku, Penitenciál – příručka
pro kněze, jak zpovídat, či Kalendárium svatých.
Okénko
- 28 -
16. prosince 2007
Důvod, proč je v Bibli namalován téměř půlmetrový ďáblík, je ale jiný. Napadne Vás
při pohledu na otevřenou knihu – na protilehlé straně je totiž ve stejném orámování dvou
sloupů vymalováno město – Nový Jeruzalém. A tak jako byste slyšeli memento staré 900
let a přesto stále aktuální: Člověče, vyber si. Není jiná možnost – Nový Jeruzalém nebo
brána do pekla.
Pokud byste měli chuť přenést se do doby dávno minulé, nechat se unést atmosférou,
kterou s sebou nese tato rukopisná kniha – svědek mnohých událostí a lidských osudů,
pak Vám doporučuji výstavu Codex gigas v Galerii pražského Klementina.
Lenka Klašková
Podolské koncerty duchovní hudby
V listopadu zazněly v podolském kostele Ave Maria předních světových skladatelů
v podání vynikající brněnské sopranistky Natálie Romanové a mezzosopranistky Nadi
Bláhové. Brněnská beseda provedla také Vivaldiho Magnificat. Vynikající byla rovněž
varhanní improvizace Davida Postráneckého, který využil všech barev a možností tohoto
nástroje.
Dohodnuté koncerty do konce roku 2008:
26.12.2007
6.1.2008
10.2.2008
30.3.2008
Grafologové s historiky se shodují v tom, že se jedná o dílo vytvořené jednou rukou,
jedním autorem. Byl jím benediktinský mnich v podlažickém klášteře a zůstává záhadou,
jak dlouhý čas k tomu potřeboval. Můžeme hádat, zda psal 7 či 20 let. Z podlažického
kláštera se rukopis dostal do pražského Břevnovského kláštera. Před ničícími husity byl
zachráněn odvozem do Broumova (r. 1420), kde zůstal až do doby, kdy si jej vyžádal
uměnímilovný císař Rudolf II. do svých sbírek. Po dobytí Prahy Švédy (roku 1648) byl
Codex odvezen definitivně do Švédska.
Pro svoji výjimečnost a tajemnost dostala kniha i jméno - Ďáblova bible. Těžko totiž
uvěřit, že tak veliké, krásné, barevnými iluminacemi vyzdobené dílo vytvořil jeden
člověk - ledaže by mu v tom pomáhal ďábel. Podle pověsti žil v podlažickém klášteře
mnich, který byl za svůj hříšný skutek odsouzen k zazdění zaživa. Jako pokání nabídl
opatovi, že opíše Písmo svaté do největší knihy na světě. Když viděl, jak nesplnitelný je
jeho úkol, pozval si na pomoc ďábla, který dílo dokončil za jedinou noc. Podle úmluvy
ďábla do knihy vymaloval. Přestože unikl trestu, jeho život se stal peklem.
25.5.2008
Červen
Říjen
Listopad
26.12.2008
v 16 hodin obě Kantilény - dětská a smíšená
v 16 hodin Vánoční příběh od Martina Jakubíčka
v podání Ars brunensis, cimbálové muziky a sólistů
Cesta na Golgotu - Růžencové sonáty F. Bibera pro housle a varhany
v podání manželů Preisingerových. Ladislav Lakomý - recitace
Vivaldiho Gloria a Mozartovo motteto se slavným Aleluja –
Beseda brněnská a sólisté
Javory s Ulrychovými
Hustopečský smíšený sbor - účinkování při mši sv.
komorní koncert - housle horna, varhany
Biblické písně Ant. Dvořáka - zpěv, varhany
J. J. Ryba - Česká mše vánoční - Český filharmonický sbor
a Čeští komorní sólisté
Srdečně vás zveme na všechny tyto koncerty duchovní hudby, které pořádáme v naší
farnosti již desátý rok. Snažíme se, v rámci našich možností, nabídnout vám zajímavá
díla světové hudební literatury v podání předních brněnských umělců. Potěšilo by nás,
kdyby tuto naši snahu ocenili další noví posluchači svojí účastí.
Miloš Lorenc
Okénko
- 29 -
16. prosince 2007
Okénko
- 30 -
16. prosince 2007
Farní ples 2008
V tomto Okénku jste našli plakátek, který zve na 4. farní ples. Tradiční prostory
Orlovny v Jiříkovicích, zajisté dobrá nálada a období 60. let minulého století, do kterých
bude ples laděn, mají napomoci k dalšímu společnému setkání mladých i těch dříve
narozených. Proto milé dámy a vážení pánové - neváhejte a začněte hledat v šatnících
vhodný oděv, který nám připomene léta dávno minulá.
Předprodej vstupenek bude probíhat v neděli 13.1. po deváté mši svaté na faře ve
Šlapanicích. Ten, kdo by mohl přispět do tomboly, tak může učinit svým darem kdykoli
po mši svaté v sakristii nebo na faře, a to do středy 23.1. Doprava z plesu je zajištěna.
Tým spolupracovníků, kteří ples připravují, vás prosí o modlitbu za jeho zdar.
Chtěli byste, aby Vaše děti věřily v Boha?
Chcete, abyste se jim jako rodiče nestali překážkou?
Centrum pro rodinu a sociální péči
ve spolupráci
s Národním centrem pro rodinu
pro vás připravilo kurz na téma:
Předávání víry v rodině
Na čtyřech navazujících setkáních se bude hovořit o křesťanských hodnotách ve
spojení s lidskými dovednostmi (kompetencemi) a o jejich důležitosti pro předávání
víry v rodině.
CO VÁS ČEKÁ?
Recept:
Novoroční guláš bez míchání a bez koukání
1 kg plecka, 3 cibule, 5 stroužků česneku, 2 čaj lžičky gulášového koření (kari), 3 lžičky
papriky, 3 lžičky solamylu, sůl, pepř, 2 kostky masoxu, feferonka, 0,75 litru vody.
Vše nakrájíme tak, jak jsme zvyklí na guláš, smícháme v jednom hrnci a dáme péci
přikryté pokličkou nebo alobalem na 1,5 hodiny při 250°C. Důležité je nemíchat po
celou dobu pečení a neotvírat. Výsledek zaručen. Takto lze připravovat jakákoliv jiná
masa na šťávě.
Jednotlivá setkání budou probíhat ve skupince 20 účastníků. Program je založen na zážitkových technikách doplněných teorií. Témata budou zaměřena na základní křesťanské
postoje, jakými jsou důvěra, úcta, autorita, umění dávat a přijímat, odpuštění…
Budeme se snažit zapojit všechny stránky lidské osobnosti, prostor bude i pro relaxaci.
Účastníci obdrží texty k dalšímu pokračování ve společenstvích rodičů. Kurz bude
vhodnou příležitostí k ekumenickému setkání křesťanů různých denominací.
Kde: Centrum pro rodinu a sociální péči
Josefská l, Brno 602 00, malý sál
Kdy: vždy ve čtvrtek 18.30 – 21.30 hod.
10.1., 24.1., 7.2., 14.2. 2008
Kurzovné: 350 Kč / osoba, 600 Kč / manželský pár
Přihlášky: Centrum pro rodinu a sociální péči, Josefská 1, Brno 602 00
Dana Chaloupková, tel. 542 21 74 64, 731 40 27 61
[email protected]
Okénko
- 31 -
16. prosince 2007
Okénko
- 32 -
16. prosince 2007
Mše svaté o vánocích 2007/2008
Nabídka Nového CD
Šlapanického rodáka Pavla Cipryse
Pondělí
Úterý
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota
Neděle
Pondělí
Úterý
Středa
Čtvrtek
Pátek
Sobota
24.12.
25.12.
26.12.
27.12.
28.12.
29.12.
30.12.
31.12.
1.1.
2.1.
3.1.
4.1.
5.1.
Neděle
6.1.
ŠLAPANICE
21.30
7.00; 9.00; 18.30
7.00; 9.00
-----18.00
7.30
7.00; 9.00; 18.30
16.00
7.00; 9.00; 18.30
18.00
18.00 - Ponětovice
18.00
7.30
7.00; 9.00; 18.30
PRACE
20.00
10.00
10.00
---------------10.00
17.00
10.00
----------18.00
-----10.00
PODOLÍ
22.00
8.00
8.00
------8.00
--8.00
--------8.00
***
Požehnané Vánoce a nový rok 2008 přeje všem čtenářům Okénka
Redakce
***
obsahuje sonáty pro violu a klavír
D. Milhauda, P. Hindemitha a A. Winklera
Ke koupi v sákristii za akční cenu 230 Kč,
30 Kč z každého zakoupeného CD
jde na potřeby farnosti.
Datum uzávěrky dalšího čísla časopisu okénko: 29.2.2008
Plánované datum vydání:16.3.2008
e-mail, na který je možno posílat příspěvky: [email protected]
OKÉNKO – časopis farních společenství ve Šlapanicích, Podolí a Praci
Vydává Římskokatolická farnost Šlapanice u Brna, Masarykovo nám. 9, 664 51 Šlapanice
telefon: 544 245 280, e-mail: [email protected], http://www.farnostslapanice.com
Tisk: OLPRINT – Jaroslav Olejko, Brněnská 228, 664 51 Šlapanice, telefon: 544 228 208
NEPRODEJNÉ!