Katolická teologická fakulta PRAHA 2004

Komentáře

Transkript

Katolická teologická fakulta PRAHA 2004
UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE
Katolická teologická fakulta
Pavel SANDTNER
DOPROVÁZENÍ V HOSPICOVÉ PÉČI A LOGOTERAPIE
Diplomová práce
Vedoucí diplomové práce: P. Ing. Aleš Opatrný, Th. D.
PRAHA 2004
1
Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a v seznamu pramenů
a literatury uvedl veškeré informační zdroje, které jsem použil.
V Praze dne …………………
2
OBSAH
1.ÚVOD............................................................................................................................6
2. HOSPICOVÁ A PASTORAČNÍ PÉČE....................................................................8
2.1. HOSPICOVÁ PÉČE.....................................................................................................................................8
2.1.1. Hospice v historii.........................................................................................................................8
2.1.2 Paliativní péče .............................................................................................................................9
2.1.3 Hospicová péče...........................................................................................................................10
2.2 PASTORAČNÍ DOPROVÁZENÍ V HOSPICOVÉ PÉČI.............................................................................................18
2.2.1 Pastorační péče..........................................................................................................................18
2.2.2 Dvě podoby pastorační péče.......................................................................................................19
2.2.3 Charakter doprovázení...............................................................................................................19
2.2.4 Adresáti pastorační péče............................................................................................................20
2.3 HOSPICOVÁ A PASTORAČNÍ PÉČE ...............................................................................................................20
2.3.1 Cíle pastorace v hospicové péči.................................................................................................21
2.4 PRAVDA, NADĚJE, LÁSKA V DOPROVÁZENÍ...................................................................................................21
2.4.1. Sdělování pravdy.......................................................................................................................21
2.4.2 Naděje.........................................................................................................................................22
2.4.3 Láska ..........................................................................................................................................23
3. LOGOTERAPIE.......................................................................................................24
3.1 VIKTOR EMANUEL FRANKL......................................................................................................................24
3.2 LOGOTERAPIE.........................................................................................................................................27
3.2.1 Slovní význam.............................................................................................................................27
3.2.2 Logos..........................................................................................................................................28
3.2.3 Logoterapie.................................................................................................................................28
3.2.4 Existenciální analýza versus logoterapie ..................................................................................29
3.2.5 Historický rámec.........................................................................................................................30
3.2.6 Franklova filosofie a antropologie.............................................................................................31
3.2.7 Logoterapie (terapeutická metoda)............................................................................................42
3.3 SHRNUTÍ...............................................................................................................................................44
3.4 EXISTENCIÁLNÍ ANALÝZA.........................................................................................................................44
3.4.1 Alfried Längle ............................................................................................................................44
3.4.2 Rozchod s Franklem...................................................................................................................44
3.4.3 Längleho existenciální analýza, teorie motivace........................................................................45
3.4.4 Od terapeuta k nemocnému (krátký výsek existenciální analýzy)..............................................47
3.5 SHRNUTÍ – LOGOTERAPIE A DOPROVÁZENÍ UMÍRAJÍCÍCH.................................................................................48
4. NEMOCNÝ, DOPROVÁZENÝ, ČLOVĚK...........................................................50
4.1 FÁZE PODLE KŐBLER-ROSSOVÉ ...............................................................................................................50
4.1.1 První stadium – popírání a izolace............................................................................................51
4.1.2 Druhé stadium – zlost.................................................................................................................52
4.1.3 Třetí stadium - smlouvání...........................................................................................................53
4.1.4 Čtvrté stadium – deprese............................................................................................................54
4.1.5 Páté stadium – akceptace (přijetí)..............................................................................................55
4.2 EMOCE PROVÁZEJÍCÍ UMÍRÁNÍ...................................................................................................................56
4.2.1 Negativní emoce.........................................................................................................................56
4.2.2 Pozitivní emoce...........................................................................................................................58
4.3 OČEKÁVÁNÍ UMÍRAJÍCÍHO ČLOVĚKA...........................................................................................................59
4.4 PRÁVA UMÍRAJÍCÍCH ...............................................................................................................................59
4.5 NEMOCNÝ A ZVLÁDÁNÍ NEMOCI................................................................................................................60
4.5.1 Zvládání......................................................................................................................................60
4.5.2 Osobnostní charakteristiky člověka „úspěšněji“ zvládajícího zátěžové situace........................60
4.5.3 Pevnost osobnosti.......................................................................................................................61
4.5.4 Zvládání těžké situace.................................................................................................................61
4.6 ÚKOLY NEMOCNÉHO................................................................................................................................64
4.7 PSYCHOFYZICKÝ STAV UMÍRAJÍCÍHO PŘED KONCEM.......................................................................................64
4.7.1 Známky odchodu.........................................................................................................................65
4.8 UTRPENÍ, SMRT A ZLO..............................................................................................................................65
4.8.1 Smrt, utrpení, nemoc v křesťanském kontextu............................................................................66
3
4.8.2 Plodná smrt.................................................................................................................................67
4.8.3 Bezmoc dítěte, svoboda dítěte Božího.........................................................................................68
4.8.4 Smrt jako sjednocení...................................................................................................................68
4.8.5 Utrpení a smrt jako příležitost ke společenství lásky, láska jako odpověď na smysl utrpení.....69
4.8.6 Utrpení a smrt jako zkouška.......................................................................................................69
4.8.7 Utrpení a smrt jako cesta k nejlidštějšímu v člověku..................................................................69
4.8.8 Sekulárně řečeno........................................................................................................................70
4.8.9 Smrt jako běžná zkušenost..........................................................................................................70
4.8.10 Smrt a utrpení jako úkol...........................................................................................................71
4.9 EUTHANASIE..........................................................................................................................................71
5. DOPROVÁZEJÍCÍ....................................................................................................73
5.1 MILOVAT SÁM SEBE.................................................................................................................................73
5.2 POROZUMĚT SOBĚ SAMÉMU......................................................................................................................74
5.3 DOPROVÁZENÍ DOPROVÁZEJÍCÍCH...............................................................................................................75
5.4 SYNDROM VYHOŘENÍ...............................................................................................................................75
5.5 ZAKOTVENÍ DOPROVÁZEJÍCÍHO..................................................................................................................76
5.6 DOPROVÁZENÍ – ÚKOL SPOLEČENSTVÍ .......................................................................................................77
5.7 JAKÝ BY MĚL BÝT DOPROVÁZEJÍCÍ.............................................................................................................77
5.7.1 Být s ním.....................................................................................................................................77
5.7.2 Informovanost, znalost................................................................................................................80
5.7.3 Otevřenost...................................................................................................................................80
5.7.4 Věrnost, trpělivost, vytrvalost.....................................................................................................81
5.7.5 Udělat si čas...............................................................................................................................81
5.7.6 Pokora........................................................................................................................................82
5.7.7 Radost.........................................................................................................................................82
5.7.8 Modlitba......................................................................................................................................82
6. DOPROVÁZENÍ JAKO ROZHOVOR .................................................................84
6.1 DIALOGOS, COMMUNICARE.......................................................................................................................84
6.2 BŮH JAKO ROZHOVOR..............................................................................................................................84
6.3. FALEŠNÉ PŘEDSTAVY O SOCIÁLNÍ KOMUNIKACI............................................................................................84
6.4 CO SI V DIALOGU SDĚLUJEME....................................................................................................................85
6.5 JAK SI TO SDĚLUJEME..............................................................................................................................86
6.6 UMĚNÍ KOMUNIKACE, UMĚNÍ NASLOUCHAT..................................................................................................86
6.6.1 Komunikace smysly.....................................................................................................................86
6.6.2 Umění naslouchat.......................................................................................................................86
6.6.3 Selektivní naslouchání................................................................................................................87
6.7 NEVERBÁLNÍ KOMUNIKACE.......................................................................................................................88
6.7.1 Způsoby neverbální komunikace................................................................................................88
6.8 UMĚNÍ MLUVIT.......................................................................................................................................89
6.8.1 Situační kontext...........................................................................................................................89
6.8.2 Paralingvistické aspekty řeči......................................................................................................90
6.8.3 Lingvistické aspekty ...................................................................................................................90
6.9 UMĚNÍ MLČET........................................................................................................................................90
6.10 K LŮŽKU NEMOCNÉHO...........................................................................................................................90
6.11 POZORNÁ PŘÍTOMNOST...........................................................................................................................91
6.12 JAK SE CHOVAT.....................................................................................................................................92
6.13 PASTÝŘSKÝ ROZHOVOR..........................................................................................................................93
6.13.1 Zásady vedení pastýřského rozhovoru......................................................................................93
6.13.2 Model pomáhajícího rozhovoru ...............................................................................................94
6.13.3 Otázky.......................................................................................................................................96
6.13.4 Některé otázky nemocného.......................................................................................................97
6.13.5 Odpovědi...................................................................................................................................97
6.13.6 Minulost, přítomnost, budoucnost v rozhovoru. ......................................................................97
6.13.7 Rozhovor o víře.........................................................................................................................98
6.14 PSYCHOTERAPIE A PASTORACE.................................................................................................................98
7. ZÁVĚR.....................................................................................................................101
PRAMENY...................................................................................................................102
4
LITERATURA.............................................................................................................102
ZKRATKY ..................................................................................................................104
RESUMÉ......................................................................................................................105
5
„Nadešel čas nové ,fantazie lásky´, jejíž měrou nebude ani tak účinnost poskytnutých
služeb, jako spíše schopnost přiblížit se tomu, kdo trpí, být s ním solidární, aby tuto
pomoc nevnímal jako ponižující milodar, nýbrž jako bratrské sdílení.“1
1. Úvod
Nejprve bych rád vysvětlil, co mne vedlo k výběru tématu této práce. S hospicovou
problematikou a prostředím jsem se díky přednášce Marie Svatošové seznámil v roce
1999. Později jsem absolvoval čtrnáctidenní praxi v hospici v Červeném Kostelci a
v listopadu téhož roku jsem nastoupil jako pomocný ošetřovatel v pražském hospicu sv.
Lazara (dnes hospic Štrasburk). Zde jsem pracoval asi šest měsíců. Práce s nemocnými
je činnost, která pro mne hodně znamená, proto jsem se rozhodl napsat diplomovou
práci zabývající se doprovázením nemocných, umírajících.
V době svých středoškolských studií jsem se zajímal o psychologii a v roce 2002 jsem
vstoupil do poradenského výcviku v logoterapii a existenciální analýze, pořádaného
Společností pro logoterapii a existenciální analýzu (SLEA) v Praze. Stále jsem jeho
frekventantem. Franklova logoterapie a existenciální analýza Alfrieda Längleho je mi
blízká svými kořeny i svými závěry a zdá se mi užitečnou pro doprovázení umírajících.
Kněz, pastor či jiný doprovázející v pastoraci se nesetkává v prvé řadě s věřícími,
ani nevěřícími, ale s lidmi. Má se přiblížit k člověku a doprovázet ho ve svobodném
prostoru vzájemné tolerance a lásky. Takový doprovod by měl doprovázenému
i doprovázejícímu pomoci setkat se s Bohem. Domnívám se, že takové doprovázení
může být pozitivně obohaceno logoterapií.
Jedním z důvodů, proč se chci logoterapií zabývat, je, že proměňuje doprovázejícího
a učí ho spatřovat, přijímat a prožívat život jako dobrý a smysluplný. Učí ho žít ve
vztahu a jinak se dívat i na druhého.
V této práci budu o logoterapii mluvit především ve smyslu pomocné filosofickopsychologické metody, která má doplňovat klasické pastorační působení. Nejde mi o to,
směšovat práci terapeuta a pastýře, jde mi o to, že znalost východisek, metod a závěrů
konkrétní psychoterapeutické školy může člověka proměnit a uschopnit ho přiblížit se
sobě, ale i druhému člověku, zvláště tomu, který má jiný názor, „nevěří“. To je dalším
důvodem, proč se chci logoterapií zabývat. Otevírá nový prostor, jak je možné chápat
a doprovázet ty, kteří o explicitní slovo víry zatím nestojí. Znalost terapeutického
přístupu může pastýřům pomoci poskytnout druhému více svobody, více jej doprovázet
1
Srv. JAN PAVEL II., Novo millenio ineunte, Praha: Sekretariát české biskupské konference, 2001,
odst. 50.
6
a méně vést. Abych využil logoterapií nabízené možnosti prohloubit porozumění
„věřícího“ doprovázejícího „nevěřícímu“ doprovázenému, a zároveň abych co
nejpřesněji zacílil tuto práci, úmyslně jsem ji zaměřil na „nevěřící“ umírající a „věřící“
doprovázející.
Dalším důvodem, proč se chci logoterapií zabývat v doprovázení umírajících, je její
vztah ke krajnostem lidského života (bolest, nemoc, umírání, smrt). Pokouší se totiž říci
člověku nenáboženským jazykem, že i v takové situaci má život smysl, zároveň se
nesnaží dávat odpověď na otázky po smyslu těchto situací, nýbrž vede člověka, aby sám
hledal smysl a odpovídal.
Tato práce chce čtenáře seznámit s učením logoterapie a ukázat na jeho vnitřní
souvislost s doprovázením umírajícího člověka v hospicovém prostředí.
Cílem této práce je ukázat na smysluplnost vzájemného obohacování logoterapie
a doprovázení umírajících nemocných.
Zároveň se tato práce chce co nejvíce přiblížit nemocnému a dobře se podívat i na
osobu doprovázejícího. Podle toho je práce rozdělena do sedmi oddílů. Po úvodu
následuje druhý oddíl o pastorační hospicové péči (vykresluje prostředí a zásady
hospicové péče), třetí oddíl představuje stručně logoterapii a její principy, čtvrtý oddíl se
zamýšlí nad situací nemocného, pátý nad situací doprovázejícího, šestý se snaží
vykreslit situaci doprovázení, sedmý oddíl uzavírá.
7
2. Hospicová a pastorační péče
2.1. Hospicová péče
2.1.1. Hospice v historii
Útočiště, útulek, domov. Tak zní překlad anglického slova hospice. Ve středověku
se toto slovo užívalo pro domy, které sloužily poutníkům k odpočinku. Mohli se najíst,
napít, vyspat, nechat se ošetřit, pohovořit s jinými lidmi, podělit se o své zkušenosti,
trápení, bylo postaráno o jejich tělo i ducha. Zvláště jich využívali poutníci putující do
Palestiny. Ten, kdo hospic vedl, byl zpravidla člověk, který se vyznal ve věcech
pohostinství i ranhojičství.
Později hospice zanikly. K oživení hospicové ideje dochází až v 18. století, kdy je
v Dublinu z popudu Mary Aikdenheadové zřízena nemocnice pro umírající, která je
nazvána Hospic. Hospic jako zařízení zaměřené speciálně na umírající nemocné se
objevuje až ve století dvacátém. Na počátku století je otevřen Saint Joseph´s Hospice na
východě Londýna. Nemocným zde slouží členky Charity irských sester. Výrazně
přibývá hospiců po druhé světové válce. Anglická lékařka Cecilia Saundersová, vůdčí
osobnost moderního hospicového hnutí ve světě, zakládá roku 1969 první moderní
hospic Saint Christopher´s Hospice a stává se jeho ředitelkou. Odtud se hospicová
myšlenka šíří po celém světě. Haškovcová ve své knize z roku 2000 uvádí, že je ve
světě zřízeno přibližně přes dva tisíce hospiců, v Anglii kolem sto padesáti. V naší
republice se historie hospiců počítá od roku 1993 (ale už v roce 1992 je v provozu první
oddělení paliativní péče zřízené při nemocnici pro tuberkulózně nemocných v Babicích
nad Svitavou u Brna). Roku 1993 zakládá doktorka Svatošová občanské sdružení Ecce
homo, které propaguje hospicovou myšlenku a zřizuje v součinnosti s královehradeckou
diecézní charitou první český hospic Anežky České v Červeném Kostelci. Otevřen je
koncem roku 1995. Roku 1998 se otvírá hospic Štrasburk v Praze a hospic svatého
Lazara v Plzni (oba založeny z popudu vojenského a špitálního řádu sv. Lazara
Jeruzalémského), téhož roku je Masarykovým onkologickým ústavem zřízen hospic sv.
Alžběty v Brně. Roku 1999 je otevřen Dům léčby bolesti a hospic sv. Josefa v Rajhradě
u Brna (péčí Brněnské diecézní charity). Roku 2001 je z popudu občanského Sdružení
pro založení a podporu hospice v Litoměřicích zřízen hospic sv. Štěpána v Litoměřicích.
Roku 2002 je otevřen hospic na Svatém Kopečku u Olomouce (založený Olomouckou
arcidiecézní charitou). Mnoho objektů se projektuje nebo staví. Hospic v Mostě,
Valašském Meziříčí, Havlíčkově Brodě, Jablonci nad Nisou, Čerčanech, dětský hospic
v Malejovicích v Posázaví. Existuje také celá řada hospicových sdružení, či sdružení
8
poskytovatelů hospicové péče. Pro podrobnější informaci odkazuji na internetové
stránky2.
2.1.2 Paliativní péče3
U Haškovcové nacházíme následující vymezení paliativní péče4. O paliativní péči
uvažujeme u těch nemocných, jejichž onemocnění nereaguje na kurativní léčbu.
Nejdůležitějším momentem takové péče je léčba bolesti a dalších symptomů, dále řešení
psychologických, sociálních a duchovních problémů nemocných. Jejím cílem je
umožnit co nejlepší kvalitu života nemocných a jejich rodin. Paliativní péče podporuje
život a chápe umírání jako normální proces; neurychluje ani neoddaluje smrt; poskytuje
úlevu od bolestí a podobných symptomů; integruje do péče o člověka psychické
a duchovní aspekty; vytváří systém podpory, který pomáhá nemocnému žít aktivně až
do smrti; vytváří systém podpory, který umožní rodině vyrovnat se s odchodem
nemocného, se zármutkem, žalem.
Paliativní medicína bývá také nazývána útěšnou, zmírňující. Klasická, už neefektivní
léčba může být v takovém léčebném prostředí nemocným odmítnuta či lékařem ukončena. Nemocný není přetěžován procedurami, které se snaží udržet život za každou cenu
(infuze, časté injekce, někdy i nesmyslné transfuze apod.). Na druhé straně je paliativní
péče otevřená změně, a když nastane nečekané zlepšení, může opět nastoupit péče kurativní (klasická úspěšná medicína).
Původní koncept paliativní péče se zaměřoval především na umírající onkologické
nemocné v posledním stadiu života. V posledním desetiletí se koncept paliativní péče
posouvá od zaměření na převážně onkologická onemocnění i k jiným progresivním
chronickým chorobám. Rozšiřuje se i časový záběr péče, která zahrnuje ne už pouze
terminální stav nemocného, ale život ohrožující stav vůbec (nemocný má život
ohrožující diagnózu, nemusí právě umírat).
Takto pojatá paliativní péče opravuje původní tezi, že paliativní péče nastupuje tam, kde
končí péče kurativní, tezí o vzájemné komplementaritě obou disciplín.
Principy paliativní péče se řídí potřebami nemocných (umírajících). Jejich cílem je
léčba symptomů (nebo jejich akceptace), zmírňování bolestí, emotivní podpora, sociální
Srv. <http://www.hospice.cz/hospice1/org.php>, 25. 3. 2004.
K problematice paliativní péče ještě: Jiří VORLÍČEK, Zdeněk ADAM a kol, Paliativní medicína, Praha:
Grada Publishing, 1998. Dále na článek Jakub HUČÍN, Nemocný není bezmocný, Psychologie dnes 5,
2003, s. 24 – 25.
4
Srv. Helena HAŠKOVCOVÁ, Thanatologie, Praha: Galén, 2000, s. 34 – 39.
2
3
9
zázemí, spirituální pomoc, aktivizační program pro umírající a doprovodná pomoc
blízkým umírajícího.
Hospicová péče je určitou formou péče paliativní, která je spjatá s myšlenkou
útočištného domu, hospice. Jak uvidíme, je však spíše ideou přístupu k člověku než péčí
vázanou na místo.
2.1.3 Hospicová péče
Hospicová péče je „určitý způsob přístupu k umírajícímu“5. Důstojná péče o člověka,
který umírá. Smrt a umírání jsou brány jako součást života. Je zde snaha o vytvoření
atmosféry, v níž by umírání nebylo záležitostí strachu a nesmyslného utrpení. Člověk
má právo, aby byl brán vážně, a aby s ním bylo zacházeno jako s člověkem, až do
poslední chvíle. Má právo nechat si pomoci od druhých, když sám nemůže. Vždy je
třeba si připomínat, že před námi stojí ne „pacient, ale vždy jedinečný člověk se svou
nemocí“6.
V hospicové péči nejde v prvé řadě o péči v hospici – budově. Ačkoliv i tato forma péče
sem spadá. Jako způsob přístupu k člověku může být hospicová péče realizována
kdekoli. Jak se tato myšlenka šíří, dokládá Svatošová, když mluví o tom, že kde delší
dobu existuje hospic, zlepšuje se péče o umírající i v nemocnicích7.
Rovina péče a doprovázení stojí na vzájemném vztahu člověk – člověk (další lidé). Tedy
zásadním momentem hospicové péče je způsob, kterým k člověku (k nemocnému) ten
či onen doprovázející (nebo příbuzný, duchovní, zdravotník, uklizečka, příležitostný návštěvník) přistupuje.
Hospicový přístup je příznačný bezvýhradným respektem k důstojnosti lidské osoby.
Vnímá člověka jako neopakovatelnou a jedinečnou bytost, která svou důstojnost
neztrácí ani v situaci vážného postižení8 (defektní děti, nemocné v bezvědomí, duševně
narušené, staré, umírající...). Usiluje o to, neredukovat člověka na žádnou z jeho rovin
bytí. Svatošová uvádí ve své práci čtyřdimenzionální pojetí člověka: dimenze
biologická, psychologická, sociální a spirituální9. První ze jmenovaných si všímá
nemocného těla. Pečuje o ty potřeby nemocného, které se vztahují k jeho fyzickému
zdraví. Druhá rovina zahrnuje citový rozměr člověka. V těsném spojení s péčí
o biologické potřeby se zaměřuje na prožívání nemocného, jeho potřeby v oblasti
5
Srv. Marie SVATOŠOVÁ a kol., Hospic slovem a obrazem, Praha: Ecce Homo, 1998, s. 14.
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Stanislav KACZMARCZYK, Poslední úsek cesty, Praha: Návrat domů, 1995,
s. 74.
7
Srv. Marie SVATOŠOVÁ, Hospice a umění doprovázet, Praha: Ecce Homo, 1995, s. 133.
8
Srv. Adolf SLABÝ, Pastorální medicína a zdravotní etika, Praha: Karolinum,1991 s. 18.
9
Srv. Marie SVATOŠOVÁ, Hospice a umění doprovázet, s. 22 – 24.
6
10
emočního prožívání. Třetí dimenze člověka odkazuje na rovinu vztahů. Člověk je
člověkem jen ve spojení s druhými lidmi. Zde se pečuje o jeho sociální (vztahové)
potřeby. Poslední vrstva člověka je jakoby přesažením a integrací všech předchozích.
Předpokládá je a staví na nich. Zahrnuje otázky po smyslu života a jeho jednotlivých
úseků, týká se bytostného určení člověka. Zahrnuje to, co je člověku vlastní oproti
jiným tvorům – svoboda, odpovědnost, bytostná otevřenost… Můžeme tedy mluvit
o čtyřrozměrném zdraví člověka. Protože je člověk jednotou, na jeho zdraví se různou
měrou podílí každá ze složek. Duchovní rovina je charakteristická ve své integrující
funkci, je ostatním nadřazená.
2.1.3.1 Duchovní dimenze a smysl života
Řekli jsme, že na úrovni ducha se pokládají otázky po smyslu života. Zodpovídání
takové otázky po smyslu bytí může (a v křesťanském pojetí má) vést k odpovědi
v Bohu. Protože člověk sám o sobě není „to, co si myslí sám o sobě (psychologický
přístup), ani to, co si o něm myslí druzí (sociologický přístup), ale to, jak o něm smýšlí
Bůh, jak ho vidí a vnímá“10. V situaci umírajících nemocných se kategorie smyslu
zvláště zviditelňuje, protože je většinou pociťována silná potřeba bilancovat svůj život.
Před hloubkou svého tajemství ale nakonec stojí každý sám. Rád bych citoval slova
vídeňského psychiatra V. E. Frankla, který, když mluví o své terapeutické soustavě,
zdůrazňuje, že je to v posledku člověk sám, kdo nalézá smysl svého života. „Ten /smysl
života/ musí pacient najít sám a samostatně.“11 „Smysl nemůže být dán, nýbrž musí být
nalezen… na otázku po posledním smyslu lidského utrpení, lidského života nemůže už
být intelektuální, nýbrž pouze existenciální odpověď: Neodpovídáme slovy, nýbrž
odpovědí je celá naše existence.“12 Hledání smyslu pak spočívá v tom postavit se
odpovědně ke svému životu, přijmout jej, vnímat jeho výzvy. Vše nakonec směřuje
k tomu, aby umírající mohl říct „nakonec je to nějak dobře“, aby dokázal přijmout svůj
život a přítomnou situaci a aby uviděl, jaké možnosti mu tato situace ještě nabízí.
Předchozímu
dimenzionálnímu
rozvrstvení
člověka
odpovídá
podobné
pojetí
zmíněného psychiatra Viktora Frankla. Ten prezentuje člověka jako trojrozměrnou
bytost fyzickou, psychickou a duchovní. Sociální rozměr je zahrnut v oblasti
psychosociální. Ke správnému obrazu člověka docházíme tak, že jej v souladu s jeho
trojrozměrností promítáme do všech tří rovin jeho existence. Jinak je totiž prostorový
10
Srv. Pavel AMBROS a kol., Studijní texty z pastorální teologie III., Velehrad: Refugium Velehrad –
Roma s r.o., 2002, s. 8.
11
Srv. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, Brno: Cesta, 1997, s. 126.
12
Srv. tamtéž, s. 18 – 19.
11
obraz deformován13. Blíže se tomu modelu přiblížíme v části práce pojednávající
o logoterapii.
Protože je spirituální vrstva člověka tou nejhlubší a nejpodstatnější (aniž by ovšem
mohla existovat bez předchozích, vždyť člověk je „jednota navzdory rozmanitosti“14,
jakákoli redukce člověka jen na jednu z jeho rovin by nebyla správná), budeme se jí teď
věnovat.
2.1.3.1.1 Co vlastně znamená spirituální dimenze člověka?
Vnitřní svět člověka, v němž je přítomen sám Tvůrce tohoto prostoru, zde existuje bez
ohledu na to, zda někdo v Boha věří, či nikoli. Tohle jádro člověka je nedotknutelné,
ono je totiž Boží15.
Frankl označuje duchovní dimenzi člověka také jako prostor svobody. Prostor kde
„člověk není v žádném případě a za žádných podmínek vydán svému osudu napospas“ 16
. Vždy se totiž může k dané situaci postavit, někdy ji změnit. Duchovní dimenze
svobody je také relativně nezávislá na tělesné a psychosociální dimenzi17. V duchovním
jádru je člověk vlastně nezranitelný. „Neboť ,duch´, duchovní osoba sama nemůže
vůbec onemocnět...“18 Jinak by totiž veškerá snaha o léčení duševně nemocných
vycházela naprázdno. Jen za předpokladu, že v každém existuje něco jako
nedotknutelné jádro člověka, můžeme mu vůbec pomáhat z nesnází. Opatrný mluví
o duchovní vrstvě jako o zásadním základu člověka, který není ohrožen nemocí ani
vyřazením z aktivní činnosti. Mluví také o „hlubině bezpečnosti člověka… /kteroužto
dimenzi/ můžeme u každého člověka oprávněně předpokládat19. Paul Tillich vidí
takovou duchovní hlubinu člověka v náboženství. „Ono /náboženství/ je všade vo
svojom vlastnom dome, čiže v hľbke všetkých funkcií duchovného života človeka.
Náboženstvo je dimenzia hľbky každej z nich. Náboženstvo je hľbkový aspekt ľudského
ducha v jeho úplnosti.“20 Pro oba naposled jmenované autory je dimenze ducha také
nositelem kulturní a umělecké činnosti člověka.
Prostor spirituální roviny člověka je také místem dialogu se smyslem. Tedy shrneme-li,
co bylo řečeno, je duchovní dimenze tím nejlidštějším v člověku.
13
Srv. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 102n.
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, Brno: Cesta, 1996, s. 35.
15
Srv. KKC 300.
16
Srv. Elizabeth LUKASOVÁ, I tvoje trpení má smysl, Brno: Cesta, 1998, s. 11.
17
Srv. tamtéž, s.110.
18
Srv. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 78.
19
Srv. Aleš OPATRNÝ, Malá pastorační příručka pro nemocné, Praha: Pastorační středisko, 2001, s. 5.
20
Srv. LEŠČINSKÝ Jozef, Teologia XX storočia, Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška, 1999, s. 69.
14
12
Všechny uvedené charakteristické otázky člověka platí stejně pro věřící jako i nevěřící.
Neboť i nevěřící si klade otázky po smyslu, setkává se v životě s tím, co jej přesahuje,
zažívá sebe ve vztahu. Je-li věřící vystaven pochybnostem o smyslu života a víry, je
zase nevěrec vystaven pochybnosti o smyslu svého života a nevíry21. I on má
„vertikální dimenzi“ – vztah k transcendenci a „horizontální dimenzi“ – vztah k sobě
a druhým22. Jedna věc mu ale pravděpodobně chybí – totiž jistota, že zárukou jeho
vlastní hodnoty a hodnoty všeho v životě není jen on sám, ale především dobrý Bůh.
Při vší snaze porozumět člověku bychom měli mít na paměti, že člověk je tajemstvím.
Vždy se budeme jeden druhému i sobě navzájem blížit, ale skutečné porozumění bude
vždycky záležitostí Boží – tajemství člověka je skryté v tajemství Vtěleného. Můžeme
přidat, co o člověku říká Jaspers. „Člověk je však vždy víc, než je sám s to o sobě vědět.
Člověk jako možnost své spontaneity se vzpírá, aby byl pouze výsledkem poznaných sil
a souvislostí.“23
Člověk je symbol. V původním slova smyslu (symbol jako věc, která je celou teprve
přiložením druhé části) někým, kdo není sám o sobě celý. Je jakoby polovinou, „která
směřuje pro své doplnění k druhému...“24. Člověk se proto stává sám sobě pochopitelný
až ve vyjití k druhému. Je totiž svou podstatou zaměřen k tomu, stávat se darem. Sám
sebe nalézá, nakolik se dokáže vložit do vztahu a učinit se darem druhému. Zůstane-li
však jen na lidské úrovni, může být zklamán. „Každé lidské Ty je v základě zklamáním,
protože existuje okamžik, kdy žádné setkání nemůže překonat nejzazší osamocenost“.25
2.1.3.2 Garance hospicové péče
Nyní si ukažme na první „garanci“ hospicové péče. Nemocný „nebude trpět
nesnesitelnou bolestí“26. To můžeme vztáhnout opět na celého člověka. I bolest bude
tedy čtyřdimenzionální27. Nejsnáze se bude zřejmě zacházet s bolestí fyzickou
(vzhledem k možnostem současné medicíny). Emoční bolest zasahuje do vnitřního světa
prožívání nemocného (jak se vyrovnává se sebou, svým stavem apod.). Sociální bolest
může mít podobu strachu z odloučenosti, osamocenosti, nebo aktuální osamocenosti.
Nejtěžší bude vymezit a rozpoznat bolest v případě bolesti spirituální. Můžeme
zjednodušeně říci, že jde o bolest ze ztráty sebe sama, porozumění sobě a smyslu života,
21
Srv. Josef RATZINGER, Úvod do křesťanství, Brno: Petrov, 1991, s. 12 – 13.
Srv. Pavel AMBROS a kol., Studijní texty z pastorální teologie III., s. 40.
23
Srv. Hans J. STÖRIG, Malé dějiny filosofie, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2000,
s. 447.
24
Srv. Josef RATZINGER, Úvod do křesťanství, s. 47.
25
Srv. tamtéž, s. 55.
26
Srv. Marie SVATOŠOVÁ, Hospice a umění doprovázet, s. 123.
27
Srv. Pavel AMBROS a kol., Studijní texty z pastorální teologie III., s. 23.
22
13
nebo vůbec z absence takového smyslu. Spirituální složka bolesti může do značné míry
ovlivňovat celkovou bolest nemocného (bolest snášená za nějakým účelem je snášena
mnohem lépe, než bolest „nesmyslná“). Druhá garance hospicové péče je, že „v každé
situaci bude respektována jeho lidská důstojnost“28. Důstojnost člověka nám bude opět
vystupovat ve čtyřech rozměrech. Úcta patří jak tělu, tak duchovnímu v člověku (tělo je
chrámem, duch pánem29). Třetí garancí péče v hospicích je, že nemocný „v posledních
chvílích života nezůstane osamocen“30. Samota je opět záležitostí celého člověka
a různě zasahuje do všech jeho dimenzí.
Vztah dimenzí člověka můžeme popsat takto31. Nejhlubší vrstvou člověka je vrstva
duchovní, má ze všech nejvyšší schopnost integrace osoby. Psychická a sociální rovina
má funkci prostředečnou, biologická je nejméně integrativní. Princip jednoty člověka
leží tedy převážně v dimenzi ducha.
2.1.3.3 Formy poskytování hospicové péče
V hospicové péči rozeznáváme trojí formu poskytování. V domácí péči se pacient cítí
zpravidla nejlépe. Ovšem v dnešní době, která je pro rodinné vztahy zátěžová, často
může být vhodnější jiná forma péče. Podobně může komplikovat situaci, když nemoc
člena rodiny výrazně narušuje její chod, nebo je třeba častých odborných zásahů, či
schází síly. V každém případě, pokud to jen trochu jde, domnívám se, že je lepší, aby
umírající zůstal doma. Na tom totiž v ideálním případě získá nejen on, ale hlavně ti
druzí. Služba nemocnému může prohloubit rodinné vztahy, upevnit přirozené vazby.
Nemocný je stále se svými ve známém prostředí. Existence různých pečovatelských
agentur může takovou domácí péči o nemocného ulehčit. Agentury poskytují
ošetřovatelskou péči a někdy i zapůjčují zdravotnické pomůcky32. Lůžková péče se
odehrává v zařízení nesoucí název hospic. Jedná se o nadstandardní zařízení, které
umožňuje komplexnější péči s ohledem na potřeby pacienta v terminálním stadiu.
V budově je společenská místnost, kaple, případně místnost posledního rozloučení.
Někde i knihovna, kavárna, popřípadě další zařízení, která mají za cíl zpříjemnit život
nemocných (zimní zahrada v Červeném Kostelci, venkovní posezení v pražském
hospici apod.). Je usilováno o to, aby atmosféra hospice byla co „nejteplejší“. Za tím
účelem má být hospic i místem různých kulturních (koncerty apod.) či jiných aktivit.
28
Srv. Marie SVATOŠOVÁ, Hospice a umění doprovázet, s. 123.
Srv. 1Kor 6,19.
30
Srv. Marie SVATOŠOVÁ, Hospice a umění doprovázet, s. 123.
31
Srv. Adolf SLABÝ, Pastorální medicína a zdravotní etika, s. 14.
32
Připomínám občanské sdružení Cesta Domů (sídlem Bubenská 3, Praha 7), které je poskytovatelem
domácí hospicové péče.
29
14
Obyvatelé domu mají být co nejvíce vtaženi do dění kolem. Jsou zde převážně
jednolůžkové pokoje s přistýlkou (zvláště pro rodinné příslušníky). Péče je zde
celodenní, neinvazivní, tedy usilující o prospěch pacienta šetrnými zásahy (jak na
úrovni lékařské, tak ošetřovatelské i duchovní). Denní pořádek si má nemocný určovat
sám. Není vězněm a pokud může (a lékař dovolí) a chce, má svobodu odcházet
a přicházet. A to i třeba na týden, měsíc. Hospic by měl mít vlastního lékaře,
psychologa, a duchovního a samozřejmě další zdravotnický a ošetřovatelský personál.
A stejně samozřejmě řadu dobrovolníků.
Třetí formou péče je stacionární péče. Jedná se formu celodenního pobývání ve
stacionáři, kdy si příbuzní svého nemocného večer odvážejí. Důvody a vhodnost mohou
být různé. Třeba léčebný, psychoterapeutický, nebo si zkrátka nemocný potřebuje
odpočinout od rodiny i rodina od něj. Nad tím se netřeba pohoršovat.
2.1.3.4 Kdo ji může poskytovat
Každý, kdo přichází do styku s nemocným, samozřejmě v závislosti na svých
kompetencích (jinak lékař, jinak kněz, jinak dobrovolník). Poskytování hospicové péče
je záležitostí týmové spolupráce. Příbuzní, přátele, lékaři, sestry, ostatní „doprovázeči“
– ti všichni by měli maximálně spolupracovat na společném cíli, jímž je doprovázet
a pomáhat. V tomto kolektivu má každý své nezastupitelné místo. Nesmí to však popírat
fakt kompetentnosti jednotlivých osob. Velmi důležitou bází hospicové péče (zvláště té
v budově – hospici) je dobrovolnická činnost. Pro komplexní uspokojení potřeb
nemocného je tato báze potřebná (těžko si představit, že by byli všichni, kdo nějak
pečují o nemocného, placeni). Navíc to život nemocných obohacuje. Bylo by velmi
dobré, aby se hospicová péče stala záležitostí dané farnosti, obce, společenství na
daném místě žijícím.
2.1.3.5 Komu je péče adresována
Adresáty hospicové péče se stávají ti nemocní, jejichž stav splňuje několik podmínek
(podle nich se zvažuje přijetí nemocného do hospicové péče), které zjišťují naléhavost
a vhodnost umístění nemocného do hospicové péče. Svatošová mluví o čtyřech
kritériích indikace33. Postupující nemoc ohrožuje nemocného na životě; paliativní léčba
a péče je nezbytná; nemocný nepotřebuje akutní ošetření nebo nemocniční péči; domácí
péče svépomocí je nedostatečná nebo nemožná. Souhlasně se současným pojetím
33
Srv. Marie SVATOŠOVÁ a kol., Hospic slovem a obrazem, s. 21.
15
paliativní péče můžeme okruh adresátů hospicové péče rozšířit o nemocné s život
ohrožující diagnózou vůbec (nemusí jít o nemocné v terminální fázi).
Připomeňme také, že objektem hospicové péče se stává i rodina nemocného, a to často
i po jeho smrti34.
2.1.3.6 Vědět o nemocném co nejvíc
Abychom mohli nemocného skutečně doprovázet, je třeba se mu maximálně přiblížit,
dozvědět se o něm co nejvíc. Z toho důvodu je doporučeno v hospicové ošetřovatelské
dokumentaci nemocných zanášet maximum informací.
2.1.3.7 Fáze hospicové péče
Svatošová rozlišuje tři fáze hospicové péče35 o nemocné a jejich blízké. Prae finem,
tedy fáze, na kterou se vztahují etapy podle Kőbler-Rossové, jak je uvidíme níže, stav
před vlastním umíráním, terminálním stadiem. In finem je stadium vlastního umírání.
Post finem pak zahrnuje péči o mrtvé tělo, ale také péči o pozůstalé. Podobně rozděluje
Kaczmarczyk
pastorační
péči
o umírající
na
péči
premortální,
perimortální
a postmortální36. Z toho je vidět, že hospicová péče se nezužuje jen na péči ve stadiu
vlastního umírání.
2.1.3.8 Cíle hospicové péče
Jaké cíle si hospicová péče klade? Usiluje o to, pomoci nemocnému naplnit každý
okamžik svého života kvalitou, smyslem. Snahou je naplnit „dny životem, nikoli život
naplnit dny“37. Chce člověku umožnit důstojně žít i poslední fázi životní cesty. Chce mu
nabídnout blízkost druhého, cestu z jeho samoty. To je důležitý cíl hospicové péče…
aby nemocný nebyl sám! Ulehčit nemocnému umírání tím, „že mu budeme pomáhat žít,
že ho nenecháme, aby jen přežíval v samotě“ 38. Prožitek života vyplývá až z toho, když
vejdeme s věcí či osobou do vztahu. Péče o umírajícího by neměla opomíjet nabízet
dostatek vztahů.
Hospicová péče chce vést k přijetí sebe a života v této konkrétní chvíli. Nemocnému by
mělo být pomoženo zahlédnout ve svém utrpení výzvu smyslu – třeba jen snést to
utrpení, lidsky se k němu postavit. Člověk je totiž ten, který vždycky může jednat
34
V rámci péče o pozůstalé se v hospici v Červeném Kostelci konají slavnostní zápisy do knihy živých,
což jsou vlastně vzpomínková setkání se mší svatou.
35
Srv. Marie SVATOŠOVÁ, Hospice a umění doprovázet, s. 132.
36
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Stanislav KACZMARCZYK, Poslední úsek cesty, s. 51.
37
Srv. Marie SVATOŠOVÁ, Hospice a umění doprovázet, s. 123.
38
Srv. Elizabeth KÜBLER-ROSSOVÁ, O smrti a umírání, Turnov: Arica, 1993, s. 19.
16
„navzdory“ svému osudu. „Duchovní svoboda člověka, kterou mu nelze až do
posledního dechu vzít, mu až do posledního dechu dává příležitost uspořádat svůj život
smysluplně.“39 Neboť člověk má vždy svobodu alespoň v tom, jak se ke svému utrpení
postaví. „Vypořádání se s tím, co je osudově dáno, je poslední úkol a vlastní cíl
utrpení.“40 A tak by se dalo říci, že cílem hospicové péče je umožnit pacientovi přijmout
jeho vážnou situaci jako součást života a pomoci mu ji projít a nalézt v ní smysl.
Utrpení a smrt je totiž součást života. Umírání je nakonec tvůrčí aktivitou. Jak píše
Weinert, stojí umírání ve své aktivitě v opozici k „pasivitě narození“41. Je to jedinečná
etapa jedinečného člověka. On ji má utvářet, stejně jako celý svůj život. Umírání není
pasivním procesem, a proto je vlastním úkolem doprovázení pomáhat nemocnému „žít
v etapě umírání“42.
Tak je v doprovázení umírajících postaven do centra život a nikoli smrt!
Je třeba obrátit nemocného k aktivitě, ukázat mu, že přes všechna omezení může svůj
život stále utvářet a „řídit“ (volí, co si obleče, kdy půjde ven, kdy si půjde popovídat se
spolunemocnými).
Rád bych připomněl, že jako jsme výše mluvili o jedinečnosti osoby, je třeba mluvit i
o jedinečném charakteru chvíle43, situace v přítomnosti, před kterou jsme postaveni.
Stejná už nenastane. Snad bychom mohli za důležité východisko hospicové péče
přijmout následující tezi, že naše „existence, celá naše existence, a to v každém
jednotlivém okamžiku, má vždy jiný, vždy se měnící, ale vždy nějaký smysl“44. Jde o to,
pomoci nemocnému takový smysl nalézt, přitakat životu. Říci své „ano ke světu, ano
k svému životu, ano k vlastní osobě a ano ke smyslu“45, jak to terapeutickým jazykem
vyjadřuje existenciální analýza vycházející z logoterapie V. E. Frankla. Konečně říci
ano Bohu, nejvyššímu smyslu.
Péče o umírajícího usiluje o aktivizaci nemocného, o obrat od toho, co nemůže, k tomu,
co může. Při zdůrazňování duchovní dimenze člověka je jejím velkým cílem také
mírnění bolestí člověka v širším slova smyslu (bolestí fyzických, psychických, sociálních).
39
Srv. Viktor E. FRANKL, A přece říci životu ano, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1996,
s. 64.
40
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 108.
41
Srv. Heinrich PERA, Bernd WEINERT, Nemocným nablízku, Praha: Vyšehrad, 1996, s.123.
42
Srv. tamtéž, s. 128.
43
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 60.
44
Srv. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 45.
45
Autorem čtyř základních motivací člověka je MUDr. PhDr. A. Längle.
17
2.2 Pastorační doprovázení v hospicové péči
V této části prvního oddílu bych se rád věnoval pastorační péči o umírající nemocné.
Také bych rád vymezil hranice pastorační péče a hospicové péče (ačkoliv se nám obě
péče v předchozím textu prolínají).
2.2.1 Pastorační péče
Pastorační péče o člověka je „takové jednání s člověkem, ve kterém ho respektujeme
v jeho jedinečnosti, přistupujeme k němu z pozice věřících křesťanů, doprovázíme ho
v jeho obtížích, nemoci, utrpení či umírání a pomáháme mu k lidsky důstojnému
zvládnutí jeho životní situace včetně smrti, a to na jemu dostupné úrovni víry
s perspektivou jejího možného rozvoje“46. Taková služba umírajícím má být pomocí
člověku, „která mu otevře vztah k Bohu“47.
První citát odráží tradiční rozdělení úkolů pastoračního úsilí: hlásání, svědectví, služba,
společenství, a posvěcování. Krista hlásat, o něm svědčit, jemu sloužit (v druhých), být
ve službě jeho posvěcování Božího lidu a vytvářet s lidmi společenství s ním. Je to
jediná skutečnost popsaná pěti pojmy. Jejím nejvyšším cílem je to, co popisuje druhý
citát.
Pastorační působení má doprovázenému otevřít vztah k Bohu. Není jejím cílem
přesvědčit, zmanipulovat, udělat rozhodnutí o víře za druhého.
Chce-li pastorační pracovník pomoci nemocnému, aby se potkal s Bohem, musí se
s ním nejprve setkat jako s člověkem. Pečovat o druhého znamená vtělit se, potkat se
s druhým jako člověk s člověkem. Gaudium et spes mluví o křesťanech jako těch,
kterým není nic lidského cizí „není nic opravdu lidského, co by nenašlo v jejich /našem/
srdci odezvu“48. V životě nelze oddělovat hlásání Krista od konkrétní služby lásky
k bližnímu. Pastorace má být konána tak, aby se duchovní (doprovázející) „setkal
s celým člověkem“49 a pomohl mu najít cestu k Bohu. Cílem pastorační péče je
doprovázet druhé na jejich cestě v naději, „že nás potká Kristus – světlo a život“.
Musíme být ovšem připraveni na to, „že nemocný může mojí /naši/ nabídku
odmítnout“50. To nás upomíná na Opatrného perspektivu víry (srv. výše), která je
u konkrétního nemocného možná. Pastorační péče se tedy děje s co největším ohledem
46
Srv. Aleš OPATRNÝ, Pastorační péče v méně obvyklých situacích I., Praha: Pastorační středisko Praha,
2001, s. 4.
47
Srv. Pavel AMBROS a kol., Studijní texty z pastorální teologie III., s. 12.
48
Srv. GS 1.
49
Srv. Heinrich PERA, Bernd WEINERT, Nemocným nablízku, s. 28.
50
Srv, tamtéž, s. 26.
18
na situaci doprovázeného. Zachoval se zajímavě vyjadřuje když říká, že doprovázející je
v doprovázení „spíš katalyzátorem než činitelem“51.
Pastorace má mít na zřeteli člověka (i jeho bolesti a smrt) jako tajemství. Zvláště by si
měla uvědomovat, že cesta do hlubiny druhého vede jedině skrze Krista. A to
i u nevěřících.
Pojmeme-li pojem pastorační péče šířeji, můžeme ji popsat jako věřícím člověkem
poskytované poradenství, které se odehrává v kontextu křesťanství a kde se počítá
s uzdravující intervencí křesťanské víry52.
2.2.2 Dvě podoby pastorační péče
Pastorální péče má dvojí zaměření. Prvé směřuje k těm, kteří jsou uvnitř církve, druhé
k těm na okraji, nebo mimo církev. V obou případech má vycházet z evangelní zvěsti a
k ní vést. Aby mohla toto svoje zaměření uskutečňovat, potřebuje dobře znát
evangelium a kotvit v něm. Pastorace musí být vědomá (vychází z vědomí identity
církve, její podstaty a poslání, vědomě se identifikuje s Ježíšem Kristem), cílená (musí
vědět oč jí jde, kam směřuje), moudrá (volí vhodné prostředky k cíli), zaměřená na
druhého (není-li adresátem a středem pastorační péče bližní, pastorace vyznívá do
prázdna) a má se dít s vědomím, že ten, kdo má jako první péči o člověka, je Bůh.
Pastorační péče směřující mimo hranice církve má dvojí charakter. Je to služba, ale
i reprezentace. Doprovázející je jak služebník, tak svědek Kristův a reprezentant církve,
z které je vyslán.
Pastorace je „současně otevřená Bohu, otevřená světu a neobrácená k sobě samé“53.
Pastorace se nemá redukovat na péči o privilegovanou skupinu „katolíků“, ale otevřít se
i jiným, podobně by měla sloužit jak církvi tak celé společnosti, v které se děje.
2.2.3 Charakter doprovázení
Opatrného definice před nás výše postavila následující pojmy spojené s pomocí.
Doprovázení, jednání s člověkem, respekt k jedinečnosti druhého, pomoc v lidsky
důstojném zvládnutí životní situace, respekt k jeho úrovni víry. Doprovázející je volán
k napodobování Boží lásky k člověku. Má se setkávat s Bohem milovaným člověkem
a svědčit o jeho lásce. Význam slova doprovázení jasně naznačuje charakter této služby.
51
Srv. Jan ZACHOVAL, K obsahu pojmu duchovní služba, in: Pavel AMBROS a kol., Studijní texty
z pastorální teologie III., s. 48.
52
Srv. Bohumila BAŠTECKÁ, Petr GOLDMANN, Základy klinické psychologie, Praha: Portál, 2001, s.
54.
53
Srv. Aleš OPATRNÝ, Pastorace v postmoderní společnosti, Kostelní Vydří: Karmelitánské
nakladatelství, 1996, s. 83.
19
Vždy je to pomoc druhému na jeho cestě. On je tím, kdo určuje směr cesty, rozhoduje
o tom, co udělá. Doprovázení znamená partnerství, vzájemnou úctu k jedinečnosti
druhého, otevřenost k vzájemnému obohacování, dialog. Takový uctivý vztah jednoho
k druhému platí i na rovině víry. Musí jít o doprovázení, nikoli o vedení. Předávání víry
nemá být manipulací a přesvědčováním, ale svědectvím. Lidsky důstojně zvládnout
situaci předkládá požadavek respektu k celé osobní historii nemocného, pomoci mu
nalézt, či podpořit jemu vlastní lidskou důstojnost a schopnost podle ní jednat.
Doprovázení je setkáním bez výhrad54. Neznamená to nemocného nést, ale jít s ním.
2.2.4 Adresáti pastorační péče
Doprovázející má vycházet z toho, „že duchovní rozměr nemají jenom lidé ,duchovně
založení´, protože tento rozměr souvisí se vztahem člověka k tomu, co ho přesahuje, ať
už to nazývá jakkoli“55. Jako pastorující osoba „nejsem poslán jen k věřícím – je
nezbytné, abych byl otevřený vůči všem“56. Tedy předpokladem pastorační péče je, že
každý člověk je v nějakém vztahu k tomu, který jej přesahuje, k Bohu, nebo alespoň
k něčemu, co jej přesahuje. Kristus se přece vydal za nás všecky57. A protože každý
z nás (člověk) je obrazem Boha (více či méně pošpiněným), v každém z nás je Bůh.
Předmětem pastorační péče se tak stává každý.
2.3 Hospicová a pastorační péče
Obě zmíněné péče (hospicová a pastorační) se sice prolínají, nicméně obecně mají
poněkud jiný záběr a cíle. Zatímco hospicová péče se realizuje také ve zdravotnické
péči a sem mimo jiné také klade své cíle (léčba bolesti, ošetřovatelská péče), pastorace
vidí své priority především na duchovním poli člověka, snaží se pracovat v prostoru
vztahu Boha a člověka. Má nemocnému pomoci, aby zharmonizoval svůj duchovní
rozměr58. V obou péčích je třeba respektovat člověka jako celek, ve všech jeho
dimenzích. V realitě se tyto oblasti natolik prolínají, že je nelze oddělovat. Přece však
něco jiného máme na mysli, když mluvíme o hospicové péči (nezahrnuje pouze péči
pastorační), a něco jiného když mluvíme o pastoraci (má mnohem širší záběr než oblast
hospicové péče).
54
Srv. Heinrich PERA, Bernd WEINERT, Nemocným nablízku, s. 41.
Srv. Pavel AMBROS a kol., Studijní texty z pastorální teologie III., s. 46.
56
Srv. Heinrich PERA, Bernd WEINERT, Nemocným nablízku, s. 26.
57
Srv. Řím 8,32.
58
Srv. Pavel AMBROS a kol., Studijní texty z pastorální teologie III., s. 47.
55
20
2.3.1 Cíle pastorace v hospicové péči
Situace umírajících nemocných zvýrazňuje některé z úkolů pastoračního doprovázení.
Je to zejména snaha o pomožení nemocnému člověku smířit se (se sebou, svým životem
a situací, s lidmi, s Bohem), objevit svůj život jako hodnotu a naplňovat jej, vypořádat
své spirituální otázky, uspořádat svůj život vzhledem k blížícímu se konci (zejména
vztahy).
Zachoval59 ve třech oblastech specifikuje pomoc pastorujícího nemocnému.
Nemocnému by mělo být pomoženo, aby alespoň částečně pocítil vděčnost za dobré ve
svém životě a přijal i svá selhání, aby mohl pocítit lítost a důvěřovat v odpuštění
(odpustit sobě). Stejně je pomoc nemocnému směřována k tomu, aby byl alespoň
částečně vděčný za dobré lidi ve svém životě, aby přijal svoje selhání ve vztazích
a poznal utržené rány, aby dokázal odpustit druhým a sám o odpuštění žádat.
Nemocnému má být pomoženo, aby pocítil alespoň záblesk naděje, že jeho život
nekončí smrtí a že se na to může připravit, mělo by mu být pomoženo aktualizovat svou
víru podle nové životní (duchovní) situace. Můžeme to upřesnit jako pomoc spatřit
záblesk smyslu a rozšířit takovou pomoc na obrat nemocného k životu jako úkolu teď
a tady. Spojíme-li pohledy hospicové pastorace a logoterapie, můžeme říci, že cílem
doprovázení je pomoci nemocnému k zodpovědnému postoji lásky k sobě, bližním, Bohu
i světu. Pomoci mu, aby si porozuměl.
2.4 Pravda, naděje, láska v doprovázení
2.4.1. Sdělování pravdy
Pravdivé obeznámení nemocného s jeho zdravotním stavem mu umožňuje postavit se
vlastnímu osudu, přijmout jej a objevit v něm smysl. Jedním z práv člověka je znát
pravdu o svém zdravotním stavu (ale také právo nebýt o tom informován60). Dnešní
diskuse o sdělování diagnózy nemocným se v křesťanských kruzích ubírá spíše tím
směrem, kdy a jak pravdu sdělit, a právo člověka na to znát pravdu, předpokládá jako
samozřejmost. Otázka „kdy“ a „jak“ je otázkou individuality osoby, které se pravda
sděluje. Přesto můžeme obecně říci, že sdělování pravdy má svá pravidla.
Předně se má dít v atmosféře lásky. Zásadně nemá takové sdělení brát nemocnému
naději. Má to být milosrdné sdělení v pravý čas.
59
Srv. ZACHOVAL Jan, Duchovní péče v hospicích, in: Marie Šamánková a kol., Naše hospice, Praha:
SPHP, 2002, s. 21.
60
Srv. Günter VIRT, Žít až do konce, Praha: Vyšehrad, 2000, s. 42.
21
Pravda nemá povahu jednorázové informace, nejde zde tedy jen o znalost, ale také
o přijetí a postoj, který zaujmeme. Pravda je spíše „[…] procesem hledání a nacházení
smyslu v tomto důležitém životním úkolu a v této životní fázi“61. V tomto hledání je pro
člověka nosný vztah, proto jsem výše mluvili o pravdě, která je ve vztahu. Můžeme
rozlišovat pravdu o něčem, o někom a pravdu absolutní62. První je jen sdělením. Druhá
je pravdou v lásce, v dialogu s druhou osobou. A třetí je krokem víry. Pravda nikdy není
lež! Co se týče času sdělení pravdy, závisí na dispozicích a rozhodnutích nemocného.
Důležitá je zásada, že každá pravda má svůj čas.63 Může být předávána postupně
s ohledem na to, je-li nemocný ve stavu ji unést. Někdy je ve službě pravdě možné
použít zámlky. Existují samozřejmě výjimky ve sdělování pravdy u některých
psychiatrických diagnóz.
Důležitým poznatkem těch, kteří umírající doprovázeli, je, že většina nemocných tuší,
nebo jsou si vědomi svého vážného stavu bez ohledu na to, jestli jim to kdo sdělí64.
Upozorňuji, že v našich podmínkách je to především lékař, kdo sděluje diagnózu
nemocnému. Nicméně i na doprovázejícího vyvíjí otázka sdělování nepříjemné zprávy
jistý nátlak. Pro podrobnější pojednání o sdělování pravdy odkazuji na Haškovcovou65.
2.4.2 Naděje
„Doufat znamená vidět před sebou možnost.“66 Naděje umírajícího může mít různou
podobu. Může doufat v uzdravení, zázrak, nebo jen v částečné zlepšení, nebo jen v to,
že neumře v bolestech a příliš brzy. Může věřit v lásku, v Boha a věčný život.
Haškovcová rozlišuje naději reálnou, částečně reálnou a iracionální. Takové rozlišení se
řídí reálností toho, k čemu se naděje upíná. Reálnou a částečnou naději můžeme
poskytovat v závislosti na jejím reálném, nebo alespoň částečně reálném předmětu
(amputovaná noha nenaroste, ale nemusí už bolet…). Iracionální naději si vytváří spíše
nemocný sám. K takovému rozdělení přidejme naději transcendentní, která přistupuje
u lidí náboženských a je zvláštní typ naděje reálné, jejím předmětem jsou skutečnosti
přesahující rámec běžné smyslové zkušenosti.
Nemůže-li se nemocný uzdravit, může stále dělat jiné věci. Nemůže-li si stanovit velké
cíle a dělat velké kroky, může se upínat k menším cílům (těšit se na návštěvu blízkých,
61
Srv. Günter VIRT, Žít až do konce, s. 42.
Srv. Heinrich PERA, Bernd WEINERT, Nemocným nablízku, s. 150.
63
Možným vhodným okamžikem pro sdělení diagnózy může být například čas těsně po zjištěných
histologických výsledcích (později to může být složitější).
64
Toto tvrzení dokládá i zakladatelka prvního hospice Cecily Saundersová, stejně Kübler-Rossová, Virt,
Svatošová a další. Srv. např. Elisabeth KÜBLER-ROSSOVÁ, O smrti a umírání, s. 212, 225.
65
Srv. Helena HAŠKOVCOVÁ, Spoutaný život, Praha: 3. LF UK, 1991, s. 51n.
66
Srv. Marie SVATOŠOVÁ, Hospice a umění doprovázet, s. 34.
62
22
na to, že za oknem rozkvete jabloň), byť se to děje kratšími kroky. Může se radovat „…
ze spousty malých, ale dosažitelných cílů, a i když krůčky jsou stále kratší, naděje
zůstává“67. Situace není nikdy beznadějná. Může to být „vážné nebo těžké. Rozdíl je
v tom, že důraz je na tíži nikoli na beznaději“68 Člověk potřebuje mít proč žít. Pak unese
každé jak.
Weinert mluví o třech předpokladech naděje69. Člověk má mít jméno (být vnímán jako
jedinečný a nezastupitelný, musí mít příležitost něco dělat, projevovat se, třetím
předpokladem je zázemí nemocného. Splnění těchto předpokladů vede u nemocného
k přerodu iluzí v naděje. Jako se děje pravda ve vztahu, děje se v něm i naděje. Proto
bude brzy následovat kapitola o lásce.
K naději patří i touha po věčném životě. Svatošová mluví o naději v nesmrtelný život
u nevěřících nemocných. I oni nějakým způsobem představují svou nesmrtelnost –
doufají ve své dílo, či potomstvo, ve kterém budou žít dál.
2.4.3 Láska
Milovat znamená duchovní pohyb směrem k druhému. Jedinečnost a jednorázovost
milovaného člověka je pojímána do milujícího. A to tak dalece, že už nezáleží na
aktuální existenci milovaného (láska trvá i po smrti). Láska zahlíží člověka jak v tom,
čím je, tak také v jeho možnosti, „jaký může být a bude moci být“70. Jak ho vidí a miluje
Bůh71. „Láska nám dává prožít druhého jako svět pro sebe, a rozšiřuje tak náš vlastní
svět.“72 Podstata druhého naplňuje milujícího tak, že svou vlastní skutečnost staví jaksi
stranou73.
Ze strany milovaného být milován neznamená zásluhu, ale milost. Láska se jaksi nedá
zasloužit.
Láska je tedy střet dvou světů. Z jejich střetu má vzejít vzájemné obohacení jednoho
druhým. Jeden se může skrze druhého poučit o sobě samém, o vlastní skutečnosti. Jeden
se může stát cestou pro druhého74.
67
Srv. Marie SVATOŠOVÁ, Hospice a umění doprovázet, s. 34.
Srv. 2Kor 4, 8 – 10.
69
Srv. Heinrich PERA, Bernd WEINERT, Nemocným nablízku, s.127.
70
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 136.
71
Srv. tamtéž, s. 135, a Pavel AMBROS a kol., Studijní texty z pastorální teologie III., s. 11.
72
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 137.
73
Srv. Gal 2,20.
74
Srv. Heinrich PERA, Bernd WEINERT, Nemocným nablízku, s. 100.
68
23
3. Logoterapie
Dříve než se budu věnovat logoterapii, uvedu několik životopisných dat o jejím
zakladateli. Můžeme se tak přiblížit nejen autorovi, ale i lépe porozumět tomu, v jakém
kontextu a z jakých životních zkušeností se logoterapie vyvinula.
3.1 Viktor Emanuel Frankl
Narodil se 26. března 1905 ve Vídni. S příchodem první světové války se Franklově
rodině vede velmi špatně. Meziválečná doba se pro Viktora stává příležitostí ke studiu
přírodních filosofů (Fechner, Ostwald). Na střední škole se zajímá o psychologii.
Navštěvuje lidovou univerzitu. Seznamuje se s učením Sigmunda Freuda, s kterým si
v průběhu celých středoškolských studií dopisuje. Vliv Freudovy psychoanalýzy jej
vede k přání stát se psychiatrem. Freud doporučuje jeden jeho článek k vydání
v časopise Internationale Zeitschrift főr Psychoanalyse. Na lidové univerzitě již
v šestnácti letech přednáší ve filosofickém kruhu studentů o smyslu života. Už tehdy
formuluje některé základní myšlenky, se kterými se budeme v jeho terapeutickém
filosofickém systému setkávat. Zabývá se nejen psychologií a filosofií, ale také
sociologií. V roce 1924 byl předsedou socialistických středoškoláků celého Rakouska.
Už o rok později je vytištěn jeho jiný článek doporučený Alfredem Adlerem
v Internationale Zeitschrift főr Individualpsychologie. To dokládá jeho rozchod
s Freudem a příklon k Adlerovi. Zajímavé je téma této práce. Frankl o jejím tématu říká:
„Prochází jako červená nit všemi mými pracemi: objasnění hraniční oblasti, která se
rozprostírá mezi psychoterapií a filosofií, se zvláštním zřetelem k problematice smyslu
a hodnoty psychoterapie.“75
Roku 1927 byl formálně vyloučen ze Spolku pro individuální psychologii. Byl jedním
ze tří, kteří založili Akademický spolek lékařské psychologie. O logoterapii hovořil
veřejně poprvé roku 1926 ve Vídni. V roce 1929 rozlišuje tři možné způsoby jak
osmyslit život. „Čin, který si vytyčíme, dílo které vytvoříme, nebo zážitek, setkání
a láska.“76 Později uvidíme, jakou roli mají tyto tři hodnoty ve Franklově systému.
Organizuje poradny pro mládež v tísni. Frankl přednáší v Berlíně, Praze, Budapešti.
Dále přednáší také na lidové univerzitě a pro socialistické spolky mládeže. Ještě jako
student medicíny provozuje samostatně psychoterapii. Jako lékař pracuje se sebevrahy.
75
76
Srv. Viktor E. FRANKL, Co v mých knihách není, Brno: Cesta, 1997, s. 45.
Srv. tamtéž, s. 50.
24
Od roku 1937 provozuje soukromou praxi jako odborný neurolog a psychiatr. V březnu
1938 je jeho praxe přerušena vpádem hitlerovských vojsk. Po neúspěšném pokusu
vycestovat do zahraniční přijímá Frankl místo na neurologickém oddělení Rotschildovy
nemocnice ve Vídni. Tato pozice také dočasně ochraňovala Frankla samotného i jeho
rodinu od transportu do koncentračních táborů. Zde se věnuje vědecké práci, pracuje se
sebevražednými pacienty (tyto tendence narůstaly pochopitelně zvláště u židovského
obyvatelstva). S představeným nemocnice se snaží sabotovat nacistickou vyhlazovací
politiku židů (nařízené euthanasie).
Roku 1941 dostává výjezdní vízum do Ameriky, protože se však nevztahuje na jeho
rodinné příslušníky, nechá je propadnout.
Později se seznamuje se v nemocnici se svou první ženou Tilly Grosserovou.
Neoficiální, ale existující zákaz těhotenství židovských žen (měly být posílány do
koncentračního tábora) vede k tomu, že Tilly musí obětovat jejich nenarozené dítě.
Frankl pak věnuje svou knihu The Unheard Cry for Meaning právě jemu. Ještě před
transportem do koncentračního tábora přepracovává Frankl svou Lékařskou péči o duši
(na níž začal pracovat už v roce 1938). Její rukopis se ztratil v Osvětimi.
Devět měsíců po svatbě jsou už oba manželé v koncentračním táboře v Terezíně. Pak
v Osvětimi, kde jsou odděleni. Pak je Frankl přesunut do tábora Kaufering III.
a Tőrkheim. Zde onemocní skvrnitým tyfem, a aby nepodlehl cévnímu kolapsu, udržuje
se v bdělém stavu načrtáváním rekonstrukce svého spisu Lékařská péče o duši.
Jeho
nauka
o vůli
ke
smyslu,
sebedistanci
a sebetranscendenci
člověka
se
v koncentrácích empiricky ověřuje. Rád bych se na tomto místě zastavil. V roce 1945
píše Frankl svou nejznámější knihu Ein Psycholog erlebt das Konzentrationslager,
později vydané jako Troztdem Ja zum Leben sagen. Totéž dílo je v angličtině vydáno
pod názvem Man’s Search for meaning. V češtině je známe jako A přesto říci životu
ano, nebo jako součást staršího díla Člověk hledá smysl.
Čas strávený v koncentračních táborech je pro utváření logoterapie velmi důležitým
momentem. Podívejme se proto krátce alespoň na dvě myšlenky, zasazené do tohoto
období. Prosvítá jimi totiž jasná souvislost s tématem této práce.
Jinak zní slovo o vnitřní svobodě od člověka, který byl v koncentráku „veškeré“
svobody zbaven a jinak od někoho jiného. Když Frankl mluví o životě v lágru a jeho
vlivu na lidské kvality vězňů, staví se radikálně proti situačnímu determinismu, tedy
popírá, že by vnější podmínky, nebo omezení, mohla fatálně určovat, jak se má člověk
chovat. Tvrdí, že člověk je vždy vnitřně svobodný. Alespoň jako ten, který má svobodu
25
se situaci, kterou nemůže změnit, nějak postavit. „V zásadě tedy může každý člověk,
dokonce i za takových okolností (život v lágru), o sobě nějak rozhodnout, co (spirituálně
viděno) z něho v lágru bude: typický koncentráčník anebo člověk, který i zde ještě
zůstane člověkem a zachová si svou lidskou důstojnost.“77
Pro tuto diplomovou práci je toto tvrzení velmi důležité. Analogicky totiž v tomto světle
umírající nemocný má tutéž nezcizitelnou vnitřní svobodu, která „mu až do posledního
dechu dává příležitost uspořádat svůj život smysluplně“78. Tedy je na něm jakou kvalitu
svému životu přizná. Je na něm, objeví-li smysl.
Také známý koperníkovský obrat79 v tázání po smyslu života chci zmínit již na tomto
místě. Totiž, že „naprosto nezáleží na tom, co my ještě očekáváme od života, jako spíše
na tom, co život očekává od nás“80. To je přímá výzva k převzetí odpovědnosti
(odpovídání) za svůj život teď a tady. Každá situace je otevřenou příležitostí.
Tvrzení Franklovy logoterapie koření nejen ve zkušenostech lékaře, ale i ve zkušenosti
koncentráčního vězně se sebou samým i s druhými. Tato zkušenost je klíčovým
momentem platnosti celé teorie. Ta je teď „opuncovaná“ životní zkušeností.
Logoterapie postuluje nietzscheovské „Kdo má Proč žít, snese téměř každé Jak“81. Pro
Frankla to byla láska k rodině (ale také pomoc spoluvězňům), práce na knize, kterou
chtěl znovu napsat a víra v Boha. Všechna tato jeho proč se pak odrážejí v pojetí
logoterapie, když Frankl mluví o třech skupinách hodnot, jako o cestách ke smyslu. Je
to vztah, tvůrčí práce a postoj k životu.
Po válce se Frankl vrací do Vídně. Dovídá se o smrti svých rodinných příslušníků,
včetně své manželky. Ve své situaci vidí výzvu k úkolu a dává se do práce. Stává se
přednostou neurologické kliniky. Píše třetí znění Ärtzliche Seelsorge (u nás Lékařská
péče o duši), kterou má předložit k habilitaci. Absolvuje řadu přednášek po celém světě.
Vydává velkou spoustu děl. Například Die Psychotherapie in der praxis. Eine
kasuistische Einfőhrung főr Ärtzte, kde uvádí logoterapeutickou techniku dereflexe.
Roku 1982 vydává Der Wille zum Sinn, v češtině Vůle ke smyslu. V letech 1971 – 1981
vychází v devíti vydáních Psychotherapie főr den Laien, v češtině známa jako
Psychoterapie pro laiky. K základní bibliografii odkazuji na knihu Vůle ke smyslu82.
V roce 1948 získává doktorát filosofie v oboru psychologie disertací Der unbewuste
77
Srv. Viktor E. FRANKL, A přece říci životu ano, s. 64.
Srv. tamtéž.
79
Srv. také např. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 72.
80
Srv. Viktor E. FRANKL, A přece říci životu ano, s.74.
81
Tak uvádí Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 68.
82
Srv. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 211 – 212.
78
26
Gott (Nevědomý Bůh). Později se stává soukromým docentem na vídeňské univerzitě.
Zakládá společnost pro psychoterapii. V roce 1959 vychází Franklovo dílo Grundriß
der Existenzanalyse und Logotherapie „nejsystematičtější zpracování základů
logoterapie a existenciální analýzy“83. Přednáší na mnoha univerzitách ve světě. Na
univerzitě v San Diegu je založena první profesura logoterapie. V roce 1994 obdržel
v Brně zlatou medaili Masarykovy Univerzity, téhož roku mu byl udělen čestný
doktorát Karlovy Univerzity. Roku 1997 dostává 29. čestný doktorát na Ohio State
Univerzity. Jeho knihy jsou přeloženy do 24 světových jazyků včetně čínštiny
a korejštiny.
Roku 1947 se podruhé oženil s Elli Schwindtovou, se kterou má dceru Gabrielu. V září
1997 Frankl umírá na selhání srdce.
Na závěr se můžeme ptát, „co bylo záležitostí jeho života“84. Odpověď formuluje jeden
student: „Spatřoval jste smysl svého života v tom, že jste pomáhal druhým vidět smysl
jejich života.“ O to jde i nám při doprovázení umírajících.
3.2 Logoterapie
3.2.1 Slovní význam
Dříve než budeme hovořit o Franklově systému, podívejme se na slovo logoterapie.
Řecké slovo logos má v češtině mnoho významů. V našem případě znamená smysl
(života).
Sloveso therapeuein se překládá jako sloužiti, být pozorný, uctívat, pečovat, ošetřovat,
léčit, vzdělávat, pomáhat, cvičit, navádět.
Spojíme-li obě slova vychází nám léčba smyslem, nebo pomoc ke smyslu. Také cesta ke
smyslu.
Obsah, který oběma termínům dává Frankl, vyznívá z následujícího: „Člověk je bytost
hledající smysl, logos, a poskytnout člověku pomoc v jeho hledání smyslu je jeden
z úkolů psychoterapie – je to právě úkol logoterapie.“85
83
Srv. Martin WAGENKNECHT, Prof. MUDr. PhDr. Viktor Emil Frankl, Dr. h.c.mult. (1905 - 1997),
<http://www.volny.cz/slea/Archiv/viktor.htm#profesor>, 25. 3. 2004.
84
Pro tento i následující citát srv. Viktor E. FRANKL, Co v mých knihách není, s.108.
85
Srv. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 5.
27
3.2.2 Logos
Karel Balcar popisuje Franklovo pojetí logu jako „objektivní duchovní svět smyslu
a hodnot; …či prostě smysl života“86. Smysl je ono proč, o kterém mluví Nietzsche ve
svém výroku: „Kdo má Proč žít, snese téměř každé Jak“ 87. Je tedy něčím nosným
a podstatným v lidském životě. Smysl života je úzce spjat s chutí žít. De Chardin, když
mluví o chuti žít, píše, že jde o duševní vlohu, která „dává vidět celek života, světa
a činnosti jako zářící, zajímavý a vábný“88. Smysl je světlem, bez něhož život v pravém
slova smyslu nežijeme. Smysl má také charakter jednorázovosti a jedinečnosti
vzhledem k situaci i osobě. Každá situace klade na určitou osobu určitý požadavek.
Smysl je pak uskutečňován naším konkrétním jednáním, odpovídáním na tento
požadavek. „Pouze jedna cesta je za daných okolností a právě pro tohoto člověka tou
nejlepší.“89 A ta jediná cesta je také smyslem dané situace. Křesťanskou terminologií
bychom řekli, že smysluplné jednání je takové, které poznávám podle svého nejlepšího
svědomí za správné. Situačně a osobně podmíněný smysl můžeme s Länglem90 označit
jako existenciální, jako ontologický smysl pak ten, který je ve věcech samých a nezávisí
na situaci ani osobě.
U vyššího smyslu mluví Frankl o něčem, co přesahuje situační a osobní charakter
smyslu a je už na pomezí víry. Frankl vymezuje další pojem – hodnoty – jako
„abstraktní smyslové univerzálie“91. Tedy mající širší platnost než v jediném případě
a jediné situaci.
3.2.3 Logoterapie
Logoterapie je psychoterapeutickou metodou, která má doplňovat předchozí směry
o dimenzi duchovna, rozšířit je o „vztažení duchovna do duševního léčení92. Frankl
nepojímá svou teorii jako nový směr, který by měl nahradit současnou psychoterapii.
Jeho záměrem je doplnit stávající teorie o duchovní dimenzi, vrátit se k člověku jako
duchovní bytosti. Nezůstává však pouze u psychoterapie. Pojímá logoterapii jako
Srv. Karel BALCAR, Logoterapie a existenciální analýza Viktora E. Frankla, <
http://www.volny.cz/slea/Archiv/ltaeavef.htm>, 25. 3. 2004.
87
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 68.
88
Srv. SMÉKAL Vladimír, Ztráta nadšení a smyslu života, přednáška, Akademické týdny, Nové Město
nad Metují, srpen 2003, neuveřejněný rukopis.
89
Srv. Alfried LÄNGLE, Smysluplně žít, Brno: Cesta, 2002, s. 28.
90
Srv. Alfried Längle, Nalézt přitakání životu, <http://www.volny.cz/slea/Archiv/alfriedl.htm>, 25. 3
2004.
91
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 60.
92
Srv. tamtéž, s. 24.
86
28
prostředek k navrácení duchovní dimenze do dalších vědních oborů (medicína,
pedagogika,
společenské
vědy).
Zároveň
takový
systém
ostře
oponuje
redukcionistickým tendencím pojímat člověka jako „nic než“93 soubor fyziologických,
společenských či psychických pochodů. Jako psychoterapeutická metoda se logoterapie
uplatňuje především tam, kde jde o ztrátu smyslu, a z toho pramenící existenciální
frustraci. Neurotické poruchy, způsobené ztrátou smyslu života, Frankl označuje jako
noogenní94 neurózy. Podle průzkumů tvoří až dvacet procent neuróz vůbec. Logoterapie
je ovšem šířeji uplatnitelná ve všech případech, kdy je využitelné poukázat na přesah
duchovní dimenze člověka, otevřít mu nové cesty, pomoci mu nalézt smysl situace
a pomoci mu situaci vůbec unést.
Do psychoterapie vnáší logoterapie otázku utrpení z nesmyslnosti existence.
Existenciální analýza (součást logoterapie) vychází z analýzy lidského bytí jako
vědomého a odpovědného. Za cíl si klade dovést člověka k vědomému odpovídání,
odpovědnosti vůči otázkám a požadavkům života. Přitom mu dává naději, že „život
člověka má svůj smysl …dokud dýchá“95. Jejím základním východiskem je tedy
„bezpodmínečná víra v nepodmíněný smysl“96 každého okamžiku života.
Základní motivací a hybnou silou v duchovním životě člověka je vůle ke smyslu. Tíhnutí
osoby ke smyslu. Tuto tendenci člověka odvozuje Frankl ze samotného tázání člověka
po smyslu. Touží-li člověk po smyslu, pak tu tento již musí být. Jinými slovy, je-li tu
jednou touha po smyslu (žízeň), je tu také smysl (voda).
Vůle ke smyslu má kořeny v životním napětí mezi tím, co je a co být má. Co je právě
teď a co bych měl udělat. Svědomí jako „orgán smyslu“97 má člověka vést a pomoci mu
rozpoznávat výzvy smyslu v životních situacích.
3.2.4 Existenciální analýza versus logoterapie
Frankl užívá98 v rámci svého systému dva pojmy.
Existenciální analýza je „teoreticko-výzkumný směr, který se zabývá ontologickou
rovinou existence“99. Logoterapie je pak psychoterapeutickou léčebnou metodou. Na
jednom místě Frankl označuje existenciální analýzu jako speciální formu logoterapie100.
Inspirujeme-li se Balcarovým textem, můžeme logoterapii vidět jako vektor směřující
93
Srv. Viktor E. FRANKL, Psychoterapie pro laiky, Brno: Cesta, 1998, s. 16.
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 25.
95
Srv. tamtéž, s. 62.
96
Srv. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 136.
97
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 58.
98
Někdy je zaměňuje a mluví o existenciální analýze jako alternativním onačení logoterapie, srv. Viktor
E. FRANKL, Co v mých knihách není, s. 49 – 50.
99
Srv. <http//www.volny.cz/slea/slealtea.htm>, 25. 3. 2004.
100
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 43.
94
29
ze světa objektivních hodnot (svoboda, zodpovědnost) k člověku a existenciální analýzu
jako vektor směřující od člověka k hledání smyslu101. Tamtéž označuje Balcar vzájemný
poměr obou směrů pojmy cesta poznání (existenciální analýza) a cesta pomoci
(logoterapie).
3.2.5 Historický rámec
Nyní zařaďme Franklovu teorii do historického rámce. V první polovině minulého
století se v psychoterapii objevuje směr, který způsobí obrat do psychických hlubin
člověka. Je to Freudova psychoanalýza. Jejím předmětem se stává vědomí člověka
(nebo spíše právě jeho nevědomí). Člověk je vnímán jako místo střetu konfliktů
vnitřních sil. Základní motivační silou člověka je vůle ke slasti. Hovoří se zde
o potlačení, přenosu, sublimaci pudových energií v člověku. Další školou, která se
objevuje na scéně je Adlerova individuální psychologie. Zabývá se lidskou
odpovědností, do centra staví vůli k moci. Oba tyto směry se dopouštějí určitého
redukcionismu. Člověk totiž nezůstává ani jen svým vědomím ani jen svou
odpovědností, nýbrž obojím. Ani není předurčen pudovými silami či motivy. Není
nevolníkem smyslů. Člověk totiž „náramně dobře může jinak“102.
Tak Frankl po krátkém sympatizování s oběma směry přechází od psychologie hlubin,
k psychologii výšin lidského ducha103. Upozorňuje na hodnoty, které člověka přesahují,
že jeho přesahování se je nakonec jeho podstatou. Obě teorie doplňuje o dimenzi ducha,
přesahu vztahu, vykročení k Ty. Základní motivační silou člověka je vůle ke smyslu. Je-li důraz psychoanalýzy kladen na to, co člověk musí učinit, důraz individuální
psychologie na to, co člověk chce učinit, pak logoterapie zdůrazňuje to, co člověk má
učinit104. Pracuje s pojmy sebedistance, sebetranscendence, mluví o vzdorné moci
ducha, nezadatelné svobodě člověka a o mnohém jiném, jak uvidíme dále. Uvidíme
silnou vazbu na svět filosofie – např. Heideggera, Bubera, Jasperse, Kirkegaarda,
Schellera, Husserla. Tento směr je později nazýván třetí vídeňskou psychoterapeutickou
školou.
Vlastně se zde na poli psychoterapie odehrálo něco podobného, co se na poli péče
o nemocné odehrálo, když se vedle psychických, sociálních a biologických dimenzí
nemocných opět objevuje, že člověk má ještě jeden rozměr – duchovní.
101
Srv. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 85.
Srv. Viktor E. FRANKL, A přece říci životu ano, s. 63.
103
Srv. Karel BALCAR, Logoterapie a existenciální analýza Viktora E. Frankla,
<http://www.volny.cz/slea/Archiv/ltaeavef.htm>, 25. 3. 2004.
104
Srv. tamtéž.
102
30
Krátce se zmíním ještě o historii samotné logoterapie. Od druhé poloviny minulého
století se logoterapie velmi rozšířila. Má mnoho stoupenců. S některými svými žáky se
Frankl posléze rozchází. Tak se v roce 1991 zříká pojetí doktora Längleho. Snad proto,
že se tento praktik více zaměřuje na lidské prožívání sebe sama. Nicméně Längle
přejímá Franklovy závěry a vypracovává na jejich základě vlastní terapeutickou školu
založenou na sebezkušenosti. Jejím vyvrcholením pak má být logoterapie ve Franklově
slova smyslu. Zde je tedy spíše logoterapie speciální disciplínou existenciální analýzy.
O jeho vstupech do učení logoterapie bude ještě řeč na konci tohoto oddílu. Cesta
reprezentovaná tímto psychoterapeutem je nazývána vídeňským směrem a označována
spíše termínem existenciální analýza.
Elizabeth Lukasová je zase představitelkou směru mnichovského, který se od Frankla
příliš neliší. Tento směr je spíše nazýván jako logoterapie. Nyní se tedy pokusím
přiblížit, s čím Frankl ve své psychoterapii přichází. Budu při tom užívat i práce jeho
žáků, ovšem ve snaze držet se původního Franklova pojetí.
3.2.6 Franklova filosofie a antropologie
3.2.6.1 Člověk v obraze
Frankla můžeme řadit mezi trialisty, tedy ty myslitele, kteří nevidí člověka ve dvou
dimenzích, tělesnosti a duševnosti, ale jako jednotu těla, duše (psýché – psychično
člověka) a ducha. Když se Frankl vyrovnává s mnohovrstevností člověka, definuje jej
jako „jednotu navzdory rozmanitosti“105. Na vysvětlenou předkládá geometrický
obrazec, ve kterém pracuje s průměty těles. Mějme na mysli otevřenou nádobu ve tvaru
válce. Promítáme-li ji (jinak trojrozměrnou) do dvojrozměrného systému, spatřujeme
její průmět ve tvaru kruhu na spodní rovině promítání a obdélníkový průmět na rovině
boční. Že je nádoba otevřeným válcem, se nám v tomto zobrazení nevyjeví. Při tom
platí, že průměty předmětu do nižší dimenze (dvojrozměrná), než je jeho vlastní
(trojrozměrná), si navzájem odporují. Jednou je to čtverec, podruhé obdélník. To je
první zákon dimenzionální ontologie106, jak ji Frankl nazývá. Druhým zákonem je dáno,
že promítáme-li různé předměty do jedné z jejich nižších rovin, jsou tyto obrazy
víceznačné. Promítneme-li kouli, kužel a válec na rovinu půdorysu, spatřujeme obraz
kruhu. Nejsme schopni z toho vyvodit výpověď o tom, o jaké předměty se vlastně
jedná. Všechny průměty těles však vypovídají pravdu, ovšem jen v rámci své úrovně.
Autor pak tento geometrický obrazec vykládá v souvislosti s člověkem následovně.
Nahlížíme-li člověka necelostně, tedy sledujeme-li jenom jeho průměty do nižších rovin
105
106
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 35.
Srv. tamtéž, s. 36.
31
(biologická, psychologická), jeví se jako rozporné (jednou je to výpověď v řádu
biologie, podruhé psychologie). Ale duchovní dimenze, tedy to, co se nám v průmětech
nezobrazilo, sjednocuje tyto rozpory na vyšší rovině. Obdélník i kruh v půdorysu jsou
výpovědí o jediném válci. Tak člověk je jak biologický, tak psycho-sociologický. Tuto
jednotu rozmanitosti v člověku nenalezneme v rovinách průmětů… ani v oblasti
psychologie, ani v oblasti biologie. Stejně jako jsme v rovinách průmětu válce
nezpozorovali, že je to válec. A navíc otevřený válec. Projekce válce dávala dva
uzavřené obrazce, otevřenost se ztratila… Přitom tato otevřenost do sebe uzavřené
průměty „bez problémů“ pojímá. Podobně člověk, u něhož se nepočítá s jemu vlastní
bytostnou otevřeností, jeho duchovou rovinou, tedy něčím, co samo už člověka
přesahuje, protože to leží na vyšší rovině než psychofyzično člověka, je karikaturou.107
Jednota člověka není součtem jeho dimenzí, ale spíše střetem ducha a psychofyzických
sil.
Nositelem duchovní dimenze je člověk, osoba. Připomeňme na tomto místě deset
Franklových tezí o osobě z knihy Vůle ke smyslu.
3.2.6.2 Osoba108
Osoba je nedělitelná, je in-dividuem, jednotou.
Je také in-summabile, neslučitelná, je celkem, je nepředatelná.
Je absolutní novum, duchovní existence je nepředatelná.
Osoba je duchovní. Organismus zde vystupuje jako nástroj jednání a výraz
osoby, která jej nese a je jím nesena, má prostředečnou hodnotu. Osobě přísluší
nepodmíněná důstojnost.
Je existenciální – stává se.
Osoba je neodvoditelná z mechanismů pudů.
Zakládá jednotu a celost těla, duše a ducha.
Osoba je dynamická. Má schopnost stavět se proti svým danostem. Je schopna
konfliktu se svým psychofyzičnem.
Osoba ukazuje nad sebe samu.
Člověk chápe sám sebe v kontextu vycházení z transcendentního. Kontakt
s transcendentním mu zprostředkuje vlastní svědomí.
V následujícím výkladu nebude systematicky probírána teze po tezi, spíše budou
zmíněná stanoviska prolínat textem.
107
108
Pro jiné názorné geometrické zobrazení srv. Viktor E. FRANKL, Psychoterapie pro laiky, s. 17 – 18.
Srv. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 76 – 83.
32
3.2.6.3 Člověk, sebetranscendence a sebedistance
„Podstata lidské existence spočívá v sebetranscendenci, řekl bych. Být člověkem
znamená už vždycky být zaměřen a namířen na něco, nebo někoho, být oddán dílu,
jemuž se člověk věnuje, člověku, jehož miluje, bohu, jemuž slouží.“109 Tímto tvrzením se
Frankl staví do opozice proti všem teoriím, které se snaží člověka obrátit jen k němu
samému. Člověk je tedy zásadně sebepřesahující se110. „Být člověkem ukazuje na něco
za sebe sama, co už není on sám … na smysl, který má být naplněn, nebo na bytí
bližního, s nímž se setkává.“111 Schopnost vykročení ze sebe je podstatou vztahu jako
takového. Vztahu k hodnotám, Bohu, bližním, věcem. „Já se stává Já teprve
prostřednictvím Ty.“112 Osoba je tak zásadně dialogická. Chápající se v dialogu s něčím
(někým) mimo sebe. Stává se prostřednictvím vztahu.
Vztahování se k někomu či k něčemu je láskou a lásku bychom tak mohli označit jako
existenciální cestu ke smyslu. Láska a logos pak splývá vjedno jako dvě tváře téhož
bytí. Člověk je vztahem. „Všechno bytí je vztažením.“113
Plnohodnotný sebepřesah, kde se člověk stává zcela sebou, je tam, „kde sám sebe
přehlíží a zapomíná“114. Schopnost transcendence (otevřenost světu) je doplňována
schopností sebedistance (otevřenost vůči sobě), tedy schopností poodstoupit od sebe
sama. Schopnost sebetranscendence je schopnost dialogu se světem, hodnotami,
smyslem.
„Ek–sistovat znamená podle Frankla vystoupit ze sebe sama ven a přesáhnout sebe
sama, přičemž člověk vystupuje z roviny tělesně-duševní a přichází k sobě skrz duchovní
prostor.“115
109
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 37.
Srv. GS 24.
111
Srv. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 11.
112
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 20.
113
Srv. tamtéž, s. 19.
114
Srv. tamtéž, s. 147.
115
Srv. Martin WAGENKNECHT, Osoba v dialogu, <http://www.volny.cz/slea/Archiv/ovd.htm>, 25. 3.
2004.
110
33
3.2.6.4 Duchovní dimenze
Bytostná otevřenost člověka k sebepřesahu, jeho schopnost se vztahovat je podstatou
duchovní dimenze člověka. Ta má svou vlastní autonomii vůči ostatním dvěma rovinám
člověka (biologická a psychologická rovina). Je jim nadřazená. Z toho plyne, že v jejím
poli působnosti je možné jednat nezávisle na determinantách psychofyzična. A to v tom
smyslu, že specificky lidské chování se objevuje až tam, kde není člověk podřízen svým
psychofyzickým danostem116. Teprve tam se naplno projeví člověku vlastní radikální
svoboda.
Člověk je „rozhodujícím“ bytím, které prostě „není“, ale teprve se rozhoduje, čím je117.
Je fakultativním bytím, které se stává, to míní Frankl, když říká: „Osoba je
existenciální“118.
Duchovní dimenze je tedy Franklovi vlastním prostorem svobody člověka.
3.2.6.5 Člověk a napětí
Když Frankl mluví o člověku jako trojdimenzionální bytosti, zdůrazňuje, že duchovní
rovina je na zbývajících nezávislá. Biologická rovina člověka směřuje k uspokojení
svých potřeb, usiluje o uchování a zdraví. Psychická podobně směřuje k psychické
pohodě, usiluje o příjemné pocity. Provázanost psychofyzična označuje Frankl
psychofyzickým paralelismem. V jeho rámci nemusí jít vždy o dobré, smysluplné
jednání. Co je příjemné, nemusí být smysluplné a naopak.
Člověku je podstatně vlastní usilování o smysl. Jeho pohybem je noodynamika – tedy
jakási schopnost pohybu v rozhodování se a jednání nad rámec psychofyzických
principů směrem ke smyslu. Tato opozice ducha je nazývána antagonismem ducha.
Zdrojem takového životního pohybu je napětí mezi tím, co je a co být má. Napětí „mezi
existencí a esencí, mezi bytím a smyslem“119.
Takto chápané napětí je člověku přirozené, je pozitivní, je zdrojem energie. Je vlastní
dynamikou člověka.
Jsme puzeni jednat navzdory svým psychofyzickým i osudovým danostem směrem ke
smyslu a hodnotám. Cílem ovšem není se tomuto napětí vyhnout, ale na jeho základě
růst. Smysl lidského života se ukazuje v napjatém „lidském úsilí a zápasu člověka se
sebou samým“120.
116
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 41.
Tak uvádí Frankl podle Jasperse, srv. tamtéž, s. 41.; Hans J. STÖRIG, Malé dějiny filosofie, s. 447.
118
Srv. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 79.
119
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s.76.
120
Srv. Elisabeth LUKASOVÁ, I tvoje trpení má smysl, s.85.
117
34
3.2.6.6 Člověk a život
Život člověka je pro něj příležitostí. Logoterapie nám klade před oči axióm. „Život má
smysl za všech podmínek a ve všech situacích, i když onen smysl často není
rozpoznán.“121 V každé situaci je tedy skrytý smysl (vázaný na nějakou hodnotu), který
má člověk nalézt. A tento smysl v pravém významu toho slova je vždy to nejlepší, co
mohu a mám udělat. Ovšem člověk nestojí k takovéto životní nabídce jaksi pasivně, že
by čekal, co obdrží. Člověk stojí před životem jako ten, jemuž „život den co den
a hodinu co hodinu klade otázky“122. Čili odpovídání člověka neleží na straně života
(jakoby on měl tuhle otázku odpovědět za něj), ale na straně člověka. Jen on je
odpovědný za odpověď na otázku „můj život“. „Být znamená být tázán.“123 Život je
před nás položen jako úkol. A to jako úkol jedinečný co do svého nositele i co se týče
jednorázovosti situace. Život člověka má tak „jedinečný cíl, k němuž vede jen jednou
daná cesta“124.
Aby takovou životní výzvu člověk zahlédl, musí ji k sobě napřed nechat přijít.
Nemocný se musí postavit pravdě, jinak se potácí všude jinde než tam, kde je předně
životem tázán. Kdo si připustí otázku, kterou mu život klade, může teprve odpovídat.
Kdo neodpovídá, jakoby nežil.
3.2.6.7 Hodnoty
Když Frankl mluví o hodnotách, pojímá je jako „abstraktní smyslové univerzálie“125,
platné pro lidskou přirozenost jako takovou.
Je přirozenou lidskou potřebou „objevovat a naplňovat ve světě hodnoty přesahující
nároky vlastního přežití a sebeuplatnění...“126. Dodejme, že zdravý člověk v životních
situacích hodnoty spatřuje jaksi samozřejmě, nenuceně.
Autor mluví o třech skupinách hodnot, skrze které člověk může uskutečňovat smysl.
3.2.6.7.1 Hodnoty tvůrčí
Tato skupina hodnot zahrnuje lidskou tvůrčí činnost. Patří sem práce manuální, duševní,
umělecké aktivity. Všechno to, v čem je člověk aktivní, co aktivně utváří a přináší jako
121
Srv. Elisabeth LUKASOVÁ, I tvoje trpení má smysl, s. 164.
Srv. Viktor E. FRANKL, A přece říci životu ano, s.74.
123
Srv. Alfried LÄNGLE, Smysluplně žít, s. 51.
124
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 69.
125
Srv. tamtéž, s. 60.
126
Srv. Karel BALCAR, Logoterapie a existenciální analýza Viktora E. Frankla, <
http://www.volny.cz/slea/Archiv/ltaeavef.htm>, 25. 3 2004.
122
35
hodnotu do světa. Může jít i o věci nenápadné, zapadlé myšlenky, nepublikované knihy.
Vše se jakoby zapisuje do knihy našeho života. „,Román´, který člověk prožil, je stále
nesrovnatelně větším tvůrčím výkonem než takový, který někdo napsal.“ A nejde zde
„ani tak o velkolepost výtvoru, jako spíš o angažovanost tvůrce“ 127. Nakonec celý náš
životní příběh je velkým kreativním úkonem, utváříme svůj život.
Na této úrovni nebývá problémem hodnoty vypozorovat. Snad každý spatřuje smysl
v tom, když něco dělá. Když je nějaké aktivity schopen.
3.2.6.7.2 Hodnoty zážitkové
Zde jde o hodnoty, které člověk spíše přijímá, zažívá. Něco prožívá, spočívá v prožitku
krásného, dobrého, opravdového. Může jít o radost z uměleckého díla, krásy přírody, ze
společného setkání s přáteli. Sem patří především láska. Odevzdání se milované osobě.
Také spočinutí v modlitbě.
Jde o hodnoty související s naší emocionalitou. Způsobují radost, zpříjemňují život.
Jsou to chvíle, kdy člověk prožívá, že už jen pro to stojí za to žít. Takový okamžik může
být ukazatelem velikosti života. Frankl to vysvětluje na příkladu128. Výška pohoří se
přece neměří v údolích, ale na nejvyšším vrcholu. Tedy i takový okamžik, například
zážitek lásky, může být vrcholem lidského života. A tak může zpětně osmyslit celý
život.
3.2.6.7.3 Hodnoty postojové
Byla řeč o bezpodmínečném smyslu života. Frankl vychází z toho, že pokud má život
smysl, pak tedy ne pouze jako tvůrčí nebo zážitkový, ale i jako utrpení, bolest, dokonce
i smrt129. Tyto stavy totiž patří k životu. Má-li tedy celý život smysl, má jej
i v okamžicích bolesti, umírání, kdy člověk omezený v realizaci tvůrčích či zážitkových
hodnot, může realizovat hodnoty postojové.
Ty se realizují v postoji k nezměnitelným životním danostem (nevyléčitelná nemoc,
umírání). Člověk je i v této situaci svobodný, aby se aktivně rozhodl, jak tuhle
„nezměnitelnou“ situaci přijme. Postojové hodnoty se tedy uplatňují v situaci zdánlivé
bezmoci proti osudu. Člověk může důstojně žít i teď. Jde o to jakým způsobem svoje
utrpení přijímá, jak jej „nese, jak ho jako svůj kříž bere na sebe, že ho nese“ 130 To je
lidský výkon v pravém slova smyslu, člověk proměňuje nezměnitelnou situaci vlastním
127
Pro obě citace srv. Alfried LÄNGLE, Smysluplně žít, s. 33.
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 62.
129
Srv. Viktor E. FRANKL, A přece říci životu ano, s. 65.
130
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 62.
128
36
postojem. Žít navzdory, to je ústřední poselství celé logoterapie. „A přece říci životu
ano.“131 I v ve vypjaté krajní situaci člověku zůstává odpovědnost, může rozhodnout jak
se postaví k tomu, co je. Může rozhodnout zda své utrpení promění v lidský čin. Může
„dát“ svému utrpení smysl (trpět za někoho). Skrze uplatněné postojové hodnoty se
může člověk nově otevřít i tvůrčím a zážitkovým hodnotám.
3.2.6.8 Svoboda a odpovědnost člověka
Velmi silnou výpovědí logoterapie je její tvrzení o zásadní svobodě člověka. Nejsme
nezávislí na našich osudových danostech. Přesto jsme svobodní.
Svobodu Frankl nevnímá především jako svobodu od (podmínek), ale jako svobodu
k „zaujetí postoje vůči všem podmínkám“132. Je to svoboda v prvé řadě k odpovídání na
životní výzvy. Není tedy nic, co by takto chápanou svobodu mohlo omezit. Ani utrpení,
ani blížící se smrt, ani osudové danosti nemohou člověku vzít radikální svobodu
postavit se realitě. Stále rozhoduje a může volit. „Osud patří k člověku právě tak jako
země, k níž ho poutá přitažlivost, bez níž by byla chůze nemožná. Ke svému osudu se
máme stavět jako k zemi, na níž stojíme – k zemi, která je odrazovým prknem pro naši
svobodu.“133 Frankl označuje lidskou svobodu také jako svobodu vzdorovat. Za všech
okolností životu říkat ano, to je projev vzdorné moci ducha134.
Tak radikální svoboda volá po odpovědnosti. Kdo může jednat, má jednat. Existenciální
analýza se snaží k takovému přístupu k životu vést. Snaží se vzbudit u člověka vědomí
života jako úkolu a apeluje na něj, aby za něj převzal odpovědnost.
Odpovědnost má fatální důsledky. Co je totiž rozhodnuto, zůstává jako čin, zatímco
všechny ostatní alternativy chování v dané situaci se propadají do nicoty, nenastanou.
Člověk je tím, kdo rozhoduje, co se v jeho životě „ztratí“ a co ne. Odpovědnost člověka
je o to vážnější, že nejen situace se neopakují, ale celý život je jen jednou „načisto“
a má svůj konec. Existenciální analýza nevymezuje definitivně komu je člověk
odpovědný, zůstává u relativní zodpovědnosti vlastnímu svědomí. Můžeme říci
s Länglem, že člověk je „odpovědný před nejvyšší hodnotou, kterou v životě zná“135.
Člověk je samozřejmě vybaven i svobodou neposlechnout výzvy svého svědomí.
131
Srv. název stejnojmenné knihy, Viktor E. FRANKL, A přece říci životu ano.
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 35.
133
Srv. tamtéž, s. 88.
134
Srv. Elisabeth LUKASOVÁ, I tvoje trpení má smysl, s.20.
135
Srv. Alfried LÄNGLE, Smysluplně žít, s. 69.
132
37
3.2.6.9 Člověk a náboženství, psychoterapeut a kněz
Frankl říká, že ačkoliv se analýza existence zaměřuje na imanentní v člověku, zůstává
otevřená pro transcendenci. Jestliže tedy kompetence logoterapie končí u uvědomění si
života jako úkolu, neznamená to, že je to konečná zastávka. „Ale z oné stanice, až ke
které může (existenciální analýza) přivést člověka právě tak religiózního jako,
nereligiózního, může religiózní člověk najít také bez dalšího ,přímé spojení´ke své
konečné stanici.“136 Logoterapie jako psychoterapeutický směr pojímá člověka
(religiózního i nereligiózního) jako hledajícího a nepokouší se rozhodnout za člověka
čemu, či komu má být odpovědný. Pomáhá mu nalézat cestu ke smyslu, který ovšem
musí nalézt jen on sám. Postavit se k němu musí zase jen on sám. Náboženská rovina je
tedy něco, co překračuje kompetenci logoterapie, která člověka přivádí k postoji
odpovědnosti k životu. Víra je „jeden krok dále“137. Dimenze víry je „vyšší, to znamená
rozsáhlejší, než dimenze, v níž se odehrává něco takového jako psychoterapie. Průlom
do vyšší dimenze se však neděje ve vědění, nýbrž ve víře“138. Religiozita člověka je tedy
vnímána jako předmět logoterapie, ne jako její výchozí stanovisko. Její pole působnosti
je v zodpovídání otázky po smyslu života před rozvětvením „na jednu stranu do
teistického a na druhou stranu do ateistického světového názoru“139. Z hlediska
psychoterapeutické práce je víra v Boha spíše obsáhlejší vírou ve smysl a potud je jejím
předmětem. Logoterapie se liší od náboženství také ve svých cílech. Zatímco cílem
psychoterapie je „duševní uzdravení“ u náboženství je jím „spása duše“140.
Religiozita je předmětem logoterapie také proto, že potom co prohlásila, že veškerá
redukce člověka je nesprávná (psychologismus, sociologismus,biologismus), nemůže se
zastavit u antropologismu. Nemůže prohlásit člověka za absolutního. Viděli jsme, že
Frankl vidí podstatu člověka v sebetranscendenci. Člověk není Bůh.
Dalším důvodem toho, že je religiozita předmětem zkoumání logoterapie je její
terapeutický důvod. Náboženské prožívání je přínosem ve zvládání mezních situací,
pomáhá na cestě ke smyslu.
V jedné kapitole uvádí Frankl některé důvody, proč je na místě věřit. Hovoří o tom, že
je to zaměřenost naší činnosti, která sama odhaluje transcendentní. Tedy co je aktivně
hledáno, musí tu již nějak být. „To, co má být milováno, je dříve než milování; našemu
milování však nestačí všechno to, co nachází v rámci světa; to pak, co by našemu
136
Srv. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 54.
Srv. tamtéž, s. 56.
138
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 197.
139
Srv. tamtéž, s. 198.
140
Srv. tamtéž, s. 196.
137
38
milování mohlo opravdu stačit – to nazýváme Bohem; a potud je Bůh.“141 Tedy jde
o jakousi formu důkazu z lidské zaměřenosti, intencionality. Dá se potom formulovat
teze podobná Descartově cogito ergo sum: amo (Deum) ergo (Deus) est 142. Je-li možné
odvodit z aktu myšlení existenci subjektu, existenci já, pak není problém odvodit z aktu
nekonečné lásky existenci nekonečného objektu, Boha.
Kdo je pro Frankla Bůh religiózního člověka? Je-li jádro osoby druhého, ty, vlastně
neuchopitelné (může snad někdo pojmout co znamená osoba toho druhého?), je-li toto
ty pochopitelné jen za tím vším, co můžeme vnímat, pak můžeme Boha označit jako
pra-Ty. Frankl také mluví o Bohu jako o myslitelné nejvyšší hodnotě, která by byla
konvergencí všech ostatních hodnot. Tak jako se úběžné přímky na obraze sbíhají do
jednoho bodu, který je ovšem sám mimo obraz (přesto je jím obraz určen), tak se
hodnoty sbíhají k Hodnotě, která není tak docela poznatelná. Tak hodnoty dovedené do
absolutního stupně končí v Bohu.
Postoj věřícího vidí Frankl v opozici k metafyzikovi v tom, že se nesnaží přijít věci na
kloub v tom smyslu, jakoby chtěl poznat nepoznatelné. Mnohem spíše si uvědomuje, že
otázky, které dosahují na hloubku bytí, nemají odpověď, protože bytí je nekonečné.
Vzpomeňme ještě na tvrzení logoterapie, že člověk má být odpovědným. Přebírá-li
člověk v životě odpovědnost, podřizuje se jistému řádu. Jde tu tedy o jakousi zpětnou
vazbu svobody řádem. Je to re-ligio.
3.2.6.9.1 Lékařská a kněžská péče o duši
Mnohé z vymezení hranic mezi působením kněze a psychoterapeuta už bylo řečeno.
Frankl zdůrazňuje, že logoterapie není světskou zpovědí, ale lékařskou péčí o duši.
V kapitole člověk a náboženství jsme viděli, že věci víry jsou mimo kompetenci
psychoterapeuta. Ten by měl zachovat neutrální postoj. Víra je krokem za rámec
terapeutické metody.
Viděli jsme, že i cíle obou péčí se liší. Jediným modelem, který Frankl doporučuje pro
spolupráci obou péčí, je kooperace. Při tom mají být zachovány hranice jak byly
pospány výše. Shrňme tedy tím, že logoterapie a kněžská péče o duši se k sobě mají
jako už popsané dva kroky. První k poznání života jako úkolu a přijetí odpovědnosti,
druhý jako krok víry, která poznává Komu je odpovědná.
141
142
Srv. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 47.
Pro následující srv. tamtéž, s. 48.
39
3.2.6.10 Člověk a čas
Člověk svým rozhodnutím v každém okamžiku spoluurčuje, která možnost jednání
nastane. Co vykoná, prožije, jak se ke skutečnosti postaví, to se stane. Naopak ostatní
možnosti prostě nenastanou. Svým způsobem se tak to, co bylo odžito, stává věčností.
Budoucí není, přítomné je mostem, cestou, minulé věčností143.
Frankl nabádá člověka, aby odpovědně utvářel svůj život teď, zároveň mu ukazuje na
„bohaté stodoly minulosti“144, kde je shromážděno všechno to, co vykonal, tak jak to
vykonal. Z toho je zjevná veliká zodpovědnost člověka za to, co bude v těchto stodolách
nashromážděno.
Co však je-li naše minulost poznamenaná něčím špatným (a to jistě je). „Všechno
dobré, všechno krásné z minulosti – v minulosti je jistě uchováno. Na druhé straně je
však každá vina a každé zlo – po celý život – ještě vykupitelné.“145 Domnívám se, že
bychom zde marně hledali explicitní christologický význam slova vykupitelné.
Mnohem spíše se tu jedná o schopnost člověka se tomu zlému postavit, litovat, poučit
se, jednat jinak. Definitivním ukončením života je smrt. Ta je branou do minulosti,
věčnosti.
3.2.6.11 Člověk a utrpení, vina, smrt
Ve svém díle Kauza tragického optimismu pojednává Frankl o triádě tragických
konstant v životě člověka. Tyto nás často zbavují vědomí smysluplnosti života. Přesto
mají v životě své místo a svůj smysl. Utrpení nás vyzývá, abychom jej proměnili
v „dílo a čin“. Tedy zaujali k němu postoj a i v něm hledali výzvu. Vina nám ukládá,
abychom z ní vyvodili „příležitost změnit se k lepšímu“. A lidská pomíjejícnost je
výzvou vyvodit z ní „podnět pro uskutečnění odpovědného činu“146.
Každý tragický okamžik v životě člověka se tak stává příležitostí.
3.2.6.11.1 Utrpení
Když jsme mluvili o napětí, řekli jsme, že vyvěrá z konfliktu mezi tím co jsem a co
mám být. Utrpení právě takové napětí navozuje. Jsem nemocný, zoufalý, něco
nedokážu, co s tím udělám? Jak se s tím vypořádám? „Osud, který člověk protrpí, má
tedy za prvé ten smysl, aby byl utvářen – tam, kde je to možné – a za druhé, aby byl
nesen – je-li to nutné.“147
143
Srv. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 36 – 39.
Srv. tamtéž, s. 41.
145
Srv. tamtéž, s. 51.
146
Srv. SMÉKAL Vladimír, Ztráta nadšení a smyslu života.
147
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 110.
144
40
Co je tedy možné vybojovat, má se vybojovat. Není třeba umírat na chřipku. Co už ne,
to se má přijmout, nést. I v situacích, které nemůžeme změnit, a v kterých jsme zdánlivě
bezmocní a svázaní, nám zůstává svoboda postoje. Jakým způsobem utrpení ponesu, co
všechno mohu dělat navzdory tomu. Máme příležitost k uskutečnění postojových
hodnot, jak jsme o nich mluvili výše.
Utrpení je příležitostí k růstu, zrání, k sebepřekonání. K tomu uvádí Frankl Goetheho:
„Neexistuje žádná situace, kterou by člověk nemohl zušlechtit tím, co dělá, nebo jak ji
snáší.“148. V životě jde o to bojovat, nemusíme na všech liniích vyhrát! Dokonce
i ztroskotaný život může mít smysl, třeba v poznání ztroskotání, v lítosti.
Utrpení je příležitost ke zisku. Zkušenost získaná v utrpení umožňuje člověku jakousi
jasnozřivost vzhledem k utrpení druhých, jiný pohled. Svět hodnot se stává
průzračnější, přezkušuje se opravdovost hodnot.
Utrpení je z naší vlastní zkušenosti prostě součástí života. A není smysluplné před ním
utíkat, ale postavit se skutečnosti.
3.2.6.11.2 Smrt
„Smysl lidské existence se zakládá na jejím ireverzibilním charakteru.“149 Smrt je se
životem svázaná. Je jako poslední okénko filmu. Jen když je film natočen do posledního
okénka, je kompletní a může o něčem vypovídat150. Jednorázový charakter života
a odpovědný přístup k němu je pochopitelný z vědomí pomíjivosti. Máme jen jeden
pokus na živo. Smrt jako ohraničení naší životní historie, našeho žitého filmu, nás
vybízí, abychom každou sekvenci filmu naplnili tím nejlepším. Kdybychom žili
nekonečně, snadno bychom mohli svoji odpovědnost ke smyslu odkládat na zítřek (a
pravda je, že to děláme i tváří v tvář smrti). Ve světle toho, jak jsme v předchozí
kapitole (člověk a čas) mluvili o věčném charakteru minulosti, nepřekvapí tolik, že ve
smrti člověk sice nemá život, „ale zato jím je“151. Ve smrti se člověk stává dokončeným
filmem. Smrt je tečkou za románem života.
V souvislosti s ohraničeností lidské existence formuluje Frankl jakýsi existenciální
imperativ. „Žij tak, jako bys žil podruhé a jako bys byl poprvé udělal všechno tak
148
Srv. tamtéž, s. 111.
Srv. tamtéž, s. 81.
150
„Co vlastně člověk koná ve svém umírání a svým umíráním? Vkládá do svého života smysl, či ne-smysl
svého žití. Svým nejvnitřnějším postojem tváří v tvář smrti říká výslovně či alespoň mlčky, zda jeho život
má,nebo nemá cenu. Dává svému životu konečnou podobu a tvář.“ Srv. Pavel AMBROS a kol., Studijní
texty z pastorální teologie III., s. 13.
151
Srv. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 40.
149
41
špatně, jak si jen dovedeš představit.“152 Opět nám cítíme váhu odpovědnosti, která je
na člověka kladena.
3.2.6.11.3 Vina
Odpovědné utváření života v naší situaci znamená i pochybení. Člověk nevolí vždy to
nejlepší, co mu situace nabízí, někdy volí to špatné. Jedná proti svému svědomí. Z toho
pak vyvěrá pocit viny.Vina je u Frankla, podobně jako utrpení, příležitost. Je to výzva
k odpovědnosti, k tomu, abychom se stali lepšími. Vyzývá nás k lítosti a napravení.
Všechna pojednaná témata se vztahují k tomu, co Frankl označuje jako obecnou
existenciální analýzu153. Mluví ale také o analýze speciální154. Ta analyzuje konkrétní
problémy nemocného v případech úzkostné a nutkavé neurózy, psychologie schizofrenie
a melancholie apod. Věnovat se konkrétní analýze popsaných nemocí by bylo nad
rámec této práce. Zdůrazněme jen, že konkrétní aplikace speciální existenciální analýzy
vychází z výše popsaných principů analýzy obecné.
3.2.7 Logoterapie (terapeutická metoda)
Psychoterapeutická metoda zahrnuje oblast toho, co jsme nazvali speciální existenciální
analýzou a vychází z toho, co jsme nazvali analýzou obecnou. V oblasti neurotických
poruch zavádí Frankl pojem noogenní neuróza. Podle vlastních výzkumů i výzkumů
jiných autorů mluví o tom, že tyto neurózy tvoří až dvacet procent neuróz vůbec. Jejím
kořenem je ztráta životního smyslu. V jádru stojí „strach ze smrti a zároveň ze
života“155. V souvislosti s tím mluví Frankl o existenciálním vakuu, existenciální
frustraci. Logoterapie má být pomocí při takových (i ne neurotických) krizích smyslu.
Má pomoci nemocnému objevit v jeho životě smysl, odvrátit se od strachu k úkolu.
Vycházeje ze všech v předchozím oddíle popsaných principů, podívejme se na tři známé
metody, které jsou pro praxi logoterapie charakteristické156 (existují zde ovšem i jiné
metody – například technika společného jmenovatele, a další).
152
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 81.
Srv. tamtéž, s. 43n.
154
Srv. tamtéž, s. 149n.
155
Srv. Karel BALCAR, Logoterapie a existenciální analýza Viktora E. Frankla, <
http://www.volny.cz/slea/Archiv/ltaeavef.htm>, 25. 3. 2004.
156
„Všechny specificky logoterapeutické metody staví na tom, že si pacient vytváří volný prostor, kam
nezasahuje vliv jeho osudových determinujících faktorů, a že bude asociovat získaný volný prostor
s potencionálním nebo efektivním naplněním smyslu. Kdo jednou absolvoval sérii logoterapeutických
rozhovorů, neučil se především zacházet s nemocnou částí svého života, ale hlavně jak více méně využit tu
zdravou část.“ Srv. Elisabeth LUKASOVÁ, I tvoje trpení má smysl, s. 20.
153
42
3.2.7.1 Paradoxní intence
Tato technika pracuje s lidskou schopností sebedistance a humoru. Nemocný je ve stavu
kdy je svázán strachem, úzkostí z očekávání, že nastane to, čeho se obává (například
bojí se, že zkolabuje, nebo že přijdou nějaké nutkavé myšlenky). Strach sám aktivuje
symptom, nemocný ze strachu pře kolapsem skutečně zkolabuje, napadne ho myšlenka,
které se tak bojí. To opět posiluje strach z opakování takové události. Kruh se uzavírá.
Logoterapie nabádá takového nemocného, aby si vědomě a dobrovolně přál právě to,
čeho se obává. Proto je tato technika nazvána paradoxní.
Takové přání nemocného má být pokud možno formulováno co nejvtipněji. Tak
například si nemocný, který je sužován strachem z toho, že dostane infarkt (objektivně
neopodstatněný strach) může umiňovat: udělám všechno proto, abych zahynul na
infarkt alespoň třikrát denně157.
Humor má zvláštní vlastnost přivést člověka k odstoupení od sebe sama. Mohu-li se
svému strachu zasmát, pak mám vlastně už vyhráno a kruh strachu se zhroutí. Navíc
„příliš intenzivní přání už znemožňuje to, co si člověk tolik přeje“158. Hned dvojím
způsobem je tu tedy napadán samotný mechanismus strachu.
3.2.7.2 Dereflexe
Tato technika navrací člověka k naplňování smyslu uskutečňováním hodnot jej
přesahujících. Nemocný někdy zůstává přehnaně u sebe, krouží okolo svého symptomu,
který nakonec existuje jen potud, pokud se okolo něj krouží. Přehnané sebepozorování –
hyperreflexe, a přehnané usilování o cíl, který není vlastní hodnotou – hyperintence
(například usilování o štěstí, slast, které přece nejsou cílem, ale důsledkem) brání
nemocnému hodnoty spatřovat, otevřít se jim a jednat. Smyslem je odsoustředit
nemocného, odvést ho od sebepozorování. Jde o to, aby nemocný neustále jen nekroužil
okolo sebe samého. Snahou dereflexe je, aby na sebe nemocný zapomněl a obrátil se
k výzvám života jeho osobu přesahujícím.
3.2.7.3 Modulace postoje
Snahou je přivést nemocného k tomu, aby změnil svůj postoj k situaci. Má se snažit
vidět své pozitivní možnosti, co ještě může, navzdory tomu, co už nemůže. Je to tedy
obrat k pozitivnímu. Uplatňuje se zejména v případě postojových hodnot. Nemocnému
je pomoženo uvědomit si, že může i k nezměnitelným faktům svého života svobodně
zaujmout pozitivní postoj.
157
158
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 173.
Srv. tamtéž, s. 168.
43
3.3 Shrnutí
Pokusme se nyní shrnout poselství logoterapie. Logoterapie vnímá člověka jako
podstatně dialogickou bytost směřující k druhému a realizující se ve vztahu k jinému od
sebe. Jejím fundamentem je tendence k sebepřesahu. Její základní charakteristikou je
vnitřní svoboda, je to bytost rozhodující a odpovídající. Cílem logoterapeutické
psychoterapie není nic jiného než člověka přivést k tomuto poznání a k jednání z toho
vyplývajícímu.
3.4 Existenciální analýza
Nyní se zaměříme na to, jak Franklův systém rozšířil jeho žák Alfried Längle.
3.4.1 Alfried Längle
Narodil se roku 1951 v rakouském Hohenems. Po absolvování gymnázia studuje
medicínu a psychologii v Insbrucku, navštěvuje univerzitu v Římě, Toulouse a Vídni.
Promuje roku 1978 jako doktor medicíny a roku 1981 jako doktor filosofie (obor
psychologie). V letech 1976 – 1983 absolvuje terapeutický výcvik u Viktora Frankla.
Od roku 1983 pracuje samostatně jako psychoterapeut, spoluzakládá výcvikové skupiny
v logoterapii a existenciální analýze. Roku 1985 zakládá společnost Gesellschaft főr
Logotherapie und Existenzanalyze (Společnost pro logoterapii a existenciální analýzu),
až dodnes je jejím předsedou. V letech 1984 – 1986 je Franklovým přednáškovým
asistentem. V roce 1991 se Frankl s jeho pojetím rozchází na základě jeho rozpracování
logoterapie. Längle v současné době působí jako přednášející na univerzitě ve Vídni,
Insbrucku a Grazu.
3.4.2 Rozchod s Franklem
Frankl se v roce 1991 zříká pojetí Längleho.
Längle do terapeutické práce vnáší příklon k subjektu a jeho prožívání. Dále
rozpracovává teorii motivace, přidává nové metody a v biografické práci se obrací
i k minulosti nemocného.
Längle se zaměřuje na to, aby se člověk potkal se sebou samým. Před Franklovo
transcendentní zaměření člověka postuluje předpoklady vyjití ke smyslu, obrací se
k prožitku, sleduje biografii nemocného. Frankl nepovažoval takový obrat k sobě za
něco, co by bylo součástí logoterapie. Zdálo se mu, že obrat člověka k sobě odvádí od
jeho transcendentní podstaty. Že odvádí pozornost od druhých a úkolů k sobě samému.
44
Obrat k sobě ve smyslu analýzy je úzce spjatý s tělesností člověka, tedy jeho
psychofyzičnem (důraz na prožívání). Tak je skutečně čímsi odlišným od Franklovy
logoterapie. Analýza učí člověka mít se rád a prožívat se jako hodnotu, ale nezůstává
u toho a pokračuje dál v intenci logoterapie.
Od roku 1991 se tedy Franklova logoterapie odděluje od Längleho existenciální
analýzy. Podle Längleho pojetí je logoterapie spíše poradenskou metodou orientovanou
na smysl. Rozšířením logoterapie vzniká existenciální analýza jako samostatná
psychoterapeutická metoda.
Längle pojímá logoterapii jako
speciální
oblast
existenciální analýzy. Jako její završení, poslední fázi.
Nyní se blíže podíváme na Längleho rozpracování teorie motivace a seznámíme se
stručně s jeho terapeutickou teorií (v naší zemi ji prezentuje SLEA - Společnost pro
Logoterapii a Existenciální Analýzu - česká forma sdružení Gesellschaft főr
Logotherapie und Existenzanalyze).
3.4.3 Längleho existenciální analýza, teorie motivace
Längle přejímá Franklovu nauku a přidává k ní „požadavek osoby“159, vztahu k sobě.
Tedy obrat k subjektu, obrací se také k tělu člověka. Zachovává dialogický charakter
osoby, která se stává prostřednictvím vztahu k druhému (ale i k sobě). Základní
motivační silou zůstává Franklova vůle ke smyslu, je základní existenciální motivací.
Této základní motivaci předřazuje Längle tři předpoklady naplnění smyslu. Vytváří tak
celek čtyř základních osobních motivací. Vlastní naplnění každé z nich je vnitřním
přitakáním životu. Je to Franklovo ano životu v každé situaci. Längle předkládá
psychoterapeutický systém mající za cíl učinit člověka schopným vnitřního souhlasu.
Obecná existenciální analýza mluví o obecných předpokladech dobrého života, ptá se
na cestu ke smysluplnému životu. Speciální existenciální analýza se vztahuje ke
konkrétní existenci. Klade si za cíl pomoci klientovi otevřít se, vidět, rozumět,
rozhodnout se a jednat. Základním předpokladem pro smysluplné jednání je otevřenost
člověka k dialogu. Jsem –li otevřený, je třeba nechat se oslovit, porozumět výzvám
okamžiku a rozhodnout se (hodnotící role zde přísluší našemu svědomí) pro to nejlepší.
Potom jednat.
Srv. Martin WAGENKNECHT, Osoba v dialogu, <http://www.volny.cz/slea/Archiv/ovd.htm>, 25. 3.
2004.
159
45
3.4.3.1 První základní osobní motivace (dále ZOM) – Ano ke světu (mohu zde být?)
Na této úrovni si člověk má odpovědět na otázku může-li vůbec být zde. Představuje-li
pro něj svět pozitivní prostor, kde může žít. Ano ke světu znamená přijmout život a říci:
„Nakonec to takhle může být a já to unesu.“
Na
somatické
rovině
je
prožitek
prostoru
pro
mou
existenci
asociován
s dechem, plícemi.
Nádech a výdech vyvolává prožitek prostoru. Ten se zvětšuje, zmenšuje. Dýchání je
spojeno s prožitkem života a svobody.
V terapeutické práci na rovině této ZOM pomáhá terapeut klientovi hledat to, co jej
v životě podrží, unese, ochrání, nenechá padnout. Užívá k tomu lidského těla. Nakonec
nejmenším prostorem každého z nás je naše tělo. A nejprostší oporou pro nemocného je
zem, na které spočívá.
Předpokladem pro uspokojivou odpověď na otázku „mohu být“, je tedy prožít přijetí
vlastní existence a důvěřovat v možnost žít dobře ve světě.
3.4.3.2 Druhá ZOM – Ano ke svému životu (chci zde být?)
Zodpovíme-li otázku po možnosti bytí stojíme před otázkou položenou o řádek výše.
Aby člověk odpověděl kladně, musí zažívat hodnotu svého života. To se děje především
v prožívání blízkosti, lásky, náklonnosti. Jinak položená otázka druhé ZOM zní: mohu
mít rád?
Láska je zdrojem energie, na úrovni prožitků aktivizuje, uvádí do pohybu. Láska je
pojímána ve dvou polohách. Poloha ty je vztahem, blízkostí ke světu, osobám. Poloha já
je blízkostí k sobě samému, láskou k sobě.
Důležitým pojmem druhé ZOM je vztah. Vztah je nosnou konstrukcí našeho bytí,
rodíme se do něj. Ústředním tématem je emocionální kvalita života.
Tělesná rovina nám nabízí orgánovou paralelu ke vztahu – tep, srdce. Mít rád je spojeno
s prožitkem tepla, aktivity, životem. Láska pulzuje životem.
Zažití lásky potvrzuje naší vlastní hodnotu. K lásce je ovšem třeba se otevřít, vejít do
blízkosti druhého, sebe nebo předmětu. Tomu předchází rozhodnutí, úsilí, a základní
důvěra v sebe, jak jsme viděli v první ZOM.
Úspěšné zodpovězení otázky po chtění být je z lásky k sobě i druhým vyplývající
prožitek: je dobře, že jsem. A tedy chci být. Svět je přátelský.
46
3.4.3.3 Třetí ZOM - Ano k vlastní osobě (smím být takovým?)
Po zjištění mohu být a chci být se můžeme tázat a smím si sebe vážit? Tématem je zde
vlastní jinakost, postoj ke svým selháním, osobním zvláštnostem. Pozitivní odpověď na
tuto otázku je vědomí vlastní osobní hodnoty. Já jsem hodnotou.
3.4.3.4 Čtvrtá ZOM – Ano ke smyslu (chci smysl?)
Předchozí motivační roviny se vztahovaly na osobu, čtvrtá rovina se vztahuje na smysl,
situaci, hodnoty. Jejím obsah byl zhusta popsán v kapitole o logoterapii, jde o Franklovo
pojetí tíhnutí člověka ke smyslu.
3.4.4 Od terapeuta k nemocnému (krátký výsek existenciální analýzy)
Krátký výsek průběhu analytické terapie depresivních poruch nám bude užitečný, neboť
nám může pomoci správně přistupovat k člověku nejen na úrovni psychoterapie, ale
i v pastoraci.
Depresivní nemocný je zablokován v dialogu se světem i životem a jeho nabídkami
smyslu. Jeho vztah k sobě je narušen.
Terapeut klienta uvítá, má vytvořit atmosféru bezpodmínečného přijetí, prostor, kde
může klient prostě bez dalšího být. Depresivita má charakter chladu. Proto se terapeut
snaží vytvářet hřejivou atmosféru (ujišťování nemocného, že je s ním, ale i nabídnout
teplý čaj apod.). Nerozhodnost nemocného má být narušována jistou měrou direktivního
působení. Terapeut má poukázat na vizi možného zlepšení.
Prvním krokem je odlehčit nemocnému, zastavit další vyčerpávání (redukce
hyperaktivity nemocného).
Následujícím krokem je obrat k přítomnosti. Terapeut se snaží nalézat s nemocným ta
místa v jeho každodenním životě, ze kterých může čerpat sílu. Pozornost nemocného
člověka se obrací k tomu, co může i přes svou bezmoc. Tedy k pozitivnímu, k tomu co
mohu navzdory svému onemocnění. Terapeut nemocného vede k odstupu od nemoci
(právě skrze uvědomění si, že mohu žít i navzdory svému postižení), nemocný zaujímá
ke své nemoci postoj.
Depresivní nemocný (depresi můžeme zjednodušeně popsat jako hluboký smutek) často
život nežije, spíše je jím žit. Terapeut relativizuje absolutní nároky nemocného na
vlastní míru zodpovědnosti. Nemá žít „pro“ druhé bez míry (v tom smyslu, že žije tolik
pro druhé, že svůj život neprožívá, zapomíná na sebe). Snahou je přiblížit nemocnému
prožitek života. Je nabádán, aby setrvával ve chvílích „bez úmyslu“. Například
v přírodě, při pozorování umění. Má nechat bytí, aby se jej dotýkalo. Má prostě bez
47
dalšího být, jen tak být. Svou roli tu hraje i ztišení. Nemocný má zakusit, že je dobře, že
je.
Následuje intenzivní biografická práce. Terapeut pomáhá nemocnému porozumět svým
potížím, sobě samému. Hledá s ním životní situace, ve kterých koření jeho problémy se
základní hodnotou sebe sama. Kde docházelo k nepřijetí jeho osoby apod. Základní
hodnota osoby je prostředkována vztahem k ty, které zde prezentuje terapeut, který
pomáhá nemocnému vytvářet si vztah k sobě. Často je to bolestivé hledání, objeví se
slzy, agrese, hněv. Slzy, agrese, hněv už jsou ale aktivitou, prožívaným životem, který
stojí v opozici k pasivitě deprese. Biografická práce si klade za cíl přiblížit se
bolestivým situacím života člověka za účelem jejich zpracování a porozumění sobě
samému.
Specifickou aktivitou existenciální terapie neuróz je terapie základní hodnoty, která se
zabývá rozměrem života jako vztahu mezi já a ty.
Tolik skica z práce s nemocným podle přednášky PhDr. Božukové160.
Nemocný je terapií veden k převzetí zodpovědnosti za svůj život, k postoji otevřenosti
k výzvám smyslu ve svém životě. Ten však musí uchopit samostatně. Protože smysl
nemůže být někomu vtisknut, ani někým vynalezen, on je dán k nalézání.
Důležitou charakteristikou terapeutického postupu v existenciální analýze je orientace
na prožitek. Terapeut se snaží pracovat s prožitky nemocného. Tedy nejde mu ani tolik
o jeho sebeinterpretaci, ani teoretickou znalost sebe sama. Sama vědomost nemá
existenciální sílu jako prožitek. „Miluji“ je na hony vzdálené teorii lásky. Snahou je
poskytnout nemocnému reflexi jeho samotného, aby si sám porozuměl, aby uchopil svůj
prožitek.
Terapeut klienta nemanipuluje, doprovází (vyjímečně vede), nechává mu dostatečný
prostor svobody, nehodnotí, apod. Níže uvidíme, že základní charakteristiky
doprovázení jsou stejné u terapeuta i jiného doprovázejícího. Všichni tu stojí v situaci
pomoci.
3.5 Shrnutí – logoterapie a doprovázení umírajících
Logoterapie může pomoci na prvním místě doprovázejícímu, pak samozřejmě
i doprovázenému. Může mu pomoci spatřovat vlastní život jako barevný, smysluplný,
jako výzvu a takový život zodpovědně uchopit. Činí člověka vnímavějším k hodnotám
v sobě a svém okolí, učí ho žít s vnitřním souhlasem. Orientuje ho na pozitivní a možné.
Pomáhá vidět pozitivní hodnoty také v osobě a životě druhého člověka. Pomáhá vyjít
160
Srv. Jana BOŽUKOVÁ, Je dobře, že žiji?, Psychologie dnes 12, 2003, s. 26 – 28.
48
z pasivního otroctví života, máme být živi, nikoli žiti. To ještě více zdůrazňuje existenciální analýza ve svém obratu k subjektu a prožitku.
To všechno není nic, co by nebylo předtím v křesťanství. Logoterapie říká stejné věci jiným jazykem, přibližuje se člověku jiným způsobem. Nepostrádá Boha, ale mluví o něm
jinak než teologie.
Jestliže doprovázející pozná takový jiný přístup psychoterapie, může to na prvním místě
jemu samotnému pomoci uchopit vlastní život a tím více to bude moci umožnit
nemocnému. Nakolik doprovázející žije s autentickým vnitřním souhlasem své
křesťanské hodnoty, natolik ony mají schopnost promlouvat k druhým.
Myslím, že uvědomit si takový jiný pohled, nám může pomoci přiblížit se lidem, kteří
nejsou připraveni vnímat a pochopit pravdy života tlumočené jazykem víry.
Jiný pohled logoterapie umožní doprovázejícímu uvědomit si, že pravdy, které zná z náboženského jazyka mají i svůj sekulární, psychologický výraz.
Klíčem k využití logoterapie v doprovázení je, aby se jí doprovázející nechal oslovit.
Když se on sám dostane do blízkosti svého života a prožívání, nechá se oslovit
proklamovanou lidskou svobodou, přesažností, intencionalitou, vztahovostí; může nově
pochopit náboženské pravdy vlastní víry a nově je nabízet druhému ve svobodném
prostoru sdílení.
49
4. Nemocný, doprovázený, člověk
Mějme před očima nemocného. Člověk. Teď stojí, sedí, či leží před námi. Dozvěděl se,
že je nemocný, že jeho nemoc je vážná. A nebo se dozvěděl jenom částečnou pravdu
o vážnosti svého stavu. Nebo taky neví téměř nic.
Možná nechce uvěřit, že se to stalo právě jemu, snad si to ještě nepřipustil. Je tu sám.
Má strach a touží po něčí blízkosti. Všechno je najednou jinak než obyčejně bývalo.
Obnažují se staré rány, objevují se nové problémy. Objevilo se spousta otázek, na které
dříve nebyl čas.
Snad v sobě chová veliké naděje, že „to přejde“. A nebo je mu to úplně jedno. Svůj
život zahodil už dávno před tím. Rezignuje. Možná je naštvaný a hněvá se na všechny
kolem. Taky chce možná radši zemřít hned. A nebo také vůbec nechce přemýšlet, jen
stojí a nemoc ho paralyzuje a zbavuje života. Taky asi cítí, že má už málo času. Možná
nemá sílu dát svůj život do pořádku, neví jak, a tiše trpí. Nebo křičí a nikdo kolem
neslyší.
Možná je ale plný naděje, že může žít i navzdory tomu, co se s ním děje. Člověk před
námi má své kořeny, vztahy, role, úkoly, vlastní způsob vnímání a prožívání sebe sama,
Boha i světa kolem. Má právo na vlastní názory, má právo je vyslovovat, má „právo být
slyšen“161.
Člověk v situaci vážné nemoci směřující ke smrti zažívá intenzivní pocit ztráty
a izolace. Cítí se osamělý, je často vyčerpán předcházející kurativní léčbou. Z prostředí
našich nemocnic je také značně ochromeno jeho vědomí vlastní identity (byl pacientem
číslo 24). Je odcizen sám sobě, ztratil sociální zázemí, postavení, soukromí, životní
rytmus, svoje dosavadní zvyklosti, stud, pocit bezpečí a zakotvení. Jeho život je obrácen
naruby. Zažívá strach (ze smrti, ze života, z utrpení, bolesti, opuštěnosti, ze selhání,
strach o druhé), pociťuje vinu.
Nemocný má ale i pozitivní emoce. Může doufat, věřit, milovat, pociťovat radost,
zažívat pokoj.
4.1 Fáze podle Kőbler-Rossové
K tomu, abychom porozuměli chování umírajícího nemocného, nám mohou být pomocí
zkušenosti mnohých doprovázejících. Opřeme se o velmi známý návrh americké lé-
161
Srv. Elisabeth KÜBLER-ROSSOVÁ, O smrti a umírání, s. 8.
50
kařky Elizabeth Kőbler Rossové, která rozlišuje pět fází vyrovnávání se člověka se
situací smrtelného onemocnění.
4.1.1 První stadium – popírání a izolace162
Člověk se brání. „To není možné, to nemůže být pravda!“. Přesvědčuje sám sebe, že se
lékaři spletli. Tato obranná strategie se objevuje v určité míře téměř u všech. Zvláště
u těch lidí, kterým byla diagnóza necitlivým a nedůstojným způsobem. Vlastně je to
jakási přirozená reakce, kdy si lidská psychika říká o čas. Popření skutečnosti tak
vlastně vytváří prostor pro její přijetí. Spíše než slyšet slova potřebuje člověk cítit, že
není sám. Potřebuje čas, aby mohl přijmout tvrdou pravdu. Možná nastane chvíle, kdy
se s námi bude chtít bavit o tom, co tak tvrdošíjně popírá. Ale pravou chvíli takového
rozhovoru určuje on. Stejně tak i míru zabývání se tématem a trvání rozhovoru. Je třeba
maximálně respektovat jeho bytostné ustrojení. On teď není připraven, nebo ochoten
vzít na vědomí skutečnost, že je smrtelně nemocný. Můžeme při něm stát a čekat na
vhodnou chvíli. To neznamená lhát, ale říkat pravdu s ohledem na připravenost člověka
ji přijmout.
Když nemocného při přijetí skutečnosti blokuje jeho okolí, takřka mu nedovolí zemřít,
nepropustí ho, nechce slyšet nic o smrti, ztěžuje to život nejen těm okolo, ale
i nemocnému.
Může se stát, že člověk popírá svou situaci až do konce.163 Nereaguje na výzvu, kterou
před něj život předkládá, vlastně ji prostě asi nevidí. Nevidí, nebo nechce vidět164.
I v Bibli můžeme sledovat popírání. Vzpomeňme na Jonáše. Jak se vzpírá, doslova už
neví, kam by se před svým úkolem, před realitou, utekl, kam by se schoval před
Hospodinem165. Jeho vzdor však má své dno. Je jím dno moře, kam je svržen
námořníky. Jonáš vidí, že před pravdou o sobě neuteče. A přece se vzpírá dál. Tentokrát
pravdě o Bohu166.
Ve zkratce se ještě podívejme na podobné návrhy první fáze umírání, jak je uvádějí ve
svém systému jiní autoři167. Horowitz pojmenovává svou první fázi jako výkřik, zděšení,
paniku. Umírající reaguje výkřiky, pláčem, zoufalstvím, malomyslností, úzkostností,
depresí či otupěním, nebo až bezvědomím. Nebo reaguje naopak hranou nebojácností.
162
Srv. Elisabeth KÜBLER-ROSSOVÁ, O smrti a umírání, s. 35.
Děje se to ovšem velmi zřídka. Srv. tamtéž, s. 37.
164
Srv. tamtéž, s. 36.
165
Srv. Jon 1,3.5.12.
166
Srv. Jon 4,1 – 3.
167
Pro modely fází vyrovnávání se s umíráním u jiných autorů zde i v dalším textu srv. Heinrich PERA,
Bernd WEINERT, Nemocným nablízku, s. 85 – 87, 135; Jaro KŘIVOHLAVÝ, Stanislav
KACZMARCZYK, Poslední úsek cesty, s. 40 – 42.
163
51
Nightswonger nazývá první období vyrovnávání se umíráním „šok: odmítnutí (nebo
panika)“. Stejně nazývá první období i Pera.
4.1.2 Druhé stadium – zlost168
Připustí-li člověk skutečnost, možná se začne hněvat. Proč právě on, proč právě teď?
Možná se mu vše okolo zdá směšně vzdálené. Ostatní jsou v životě a on, jakoby byl už
ve smrti, je prostě mimo hru. Není to k zlosti? A tak se hněvá. Na všechny okolo. Snad
bychom mohli říci, že neustále obtěžuje svoje okolí svými požadavky, stížnostmi,
chováním. A tak se dostává do izolace.
Jestliže bylo důležité vytrvat při nemocném a dopřát mu čas v předchozí fázi, ještě
důležitější je to teď. Stát při něm i přes nesmyslné výlevy hněvu proti všem. Buďte mi
blízko! To je poselství člověka. A přesto, že se to může jevit jinak, většinou člověk
o blízkost stojí.
Jak říká Kőbler Rossová: „ne, neznamená vždycky ne“. Kdo se bojí blízkosti druhého,
nejvíc ji potřebuje169.
Hněv vytváří napětí, uvádí člověka do pohybu. Doprovázený je teď možná destruktivně
zaměřený na všechno kolem, i na sebe.
I hněv je přirozenou reakcí, jak se vyrovnávat s něčím, co obtížně zvládáme. I v něm se
dá setrvat, nebo se od něj odrazit. Je to energie, které můžeme využít dobře i špatně. Je
to pohyb. A hýbat se je dobré. Kdo stojí na místě nikam se nedostane. Kolikrát to
v Bibli slyšíme. Kdo se nehýbe, je v nebezpečí, že nebude ani „horký“ ani „studený“,
leda tak „k vyplivnutí“170.
Jak lidský je hněv můžeme číst i v Písmu svatém. Jeremiáš úpí k Hospodinu, jeho
poslání k zatvrzelému lidu se mu zdá být už nesnesitelným. „Proč je má bolest trvalá
a má rána nevyléčitelná a nechce se hojit? Stal ses mi tím, kdo jakoby lhal, vodou
nestálou.“171 A Hospodin? „… já jsem s tebou, abych tě spasil a vysvobodil…“172. Bůh
jeho hněv unese. Možná i nemocný člověk volá po tom, abychom unesli jeho hněv.
Nerozumí, proč se to stalo právě jemu. Možná se mu Bůh jeví jako lhář, když dopouští
utrpení. Ale důležité je, že kdo z hněvu vyjde, a obrátí se zase k životu, Bohu, ten dojde
požehnání, spasení a vysvobození.
168
Srv. Elisabeth KÜBLER-ROSSOVÁ, O smrti a umírání, s. 45 – 73.
Srv. tamtéž, s. 50.
170
Srv. Zj 3, 15.
171
Srv. Jer 15,18.
172
Srv. Jer 15, 20.
169
52
Podobně i Jonáš se na Hospodina hněvá „až k smrti“173. Ale Bůh jej vede k tomu, aby se
od svého hněvu odrazil a uviděl jinou cestu, cestu která se nad milosrdenstvím Božím
nepohoršuje, ale přijímá jej174. Jonášův příběh podle mého názoru velmi dobře
vykresluje souvislost obou výše popsaných fází smiřování se s pravdou. Jonáš pravdu
popírá, a když je s ní nutně konfrontován, vzteká se, protože je pro něj příliš tvrdá.
Horowitz uvádí jako druhou fázi „Popírání“. Nemocný je apatický, bez zájmu,
vytlačuje pravdu ze svého vědomí. Druhá fáze je u Nightswongera nazvána „emoce
(katarze nebo deprese)“. Podobně u Pery jsou to nářky. Nemocný se dožaduje svého
práva naříkat, nikdo mu ho nemá upírat.
4.1.3 Třetí stadium - smlouvání175
Nemocný se pokouší o určitý kompromis s realitou. Už skutečnost tak intenzivně
nepopírá, možná se už nehněvá, ale smlouvá. Kőbler Rossová přirovnává takové
chování k chování dítěte. To se nejdříve naléhavě dožaduje, aby mu bylo dovoleno
přespat u svého kamaráda. Když mu to dovoleno není, třeba se urazí nebo vzteká. Ale
pak přijde, samo od sebe začne pomáhat v domácnosti a začne vyjednávat. Jestli když
se bude takto chovat dál, může přece přespat u svého kamaráda 176.
Nešlo-li to po zlém, například hněvem a vztekem, snad by to mohlo jít po dobrém.
Cítíme, že i v této reakci je znát nepřijetí skutečnosti. Nešlo-li se jí vyhnout jinak, co
zkusit život, Boha tak trochu uplatit.
Většina smluv umírajících je uzavírána s Bohem, a to zpravidla skrytě177. Motivem
takového smlouvání může být i pocit viny.
Zdá se mi, že ať už je představa Boha v takovéto fázi jakákoli, přece člověk do nějakého
vztahu s Bohem „vchází“.
I zde se nám nabízí biblický příklad. Nepůjde zde sice o smlouvání, ale spíše
o vymlouvání. Přece nám to může pomoci přiblížit se tak tomu prožitku, kterým
prochází nemocný. Mojžíš dostává úkol vyvést Izraelity z otroctví Egypťanů. Bůh se
mu zjeví, oznámí mu svoje jméno, prokáže se znameními. Mojžíš přesto stále namítá, že
není dost výmluvný, stále jakoby s Bohem licitoval. Přece by si to Bůh nerozmyslel?
A nakonec, když jej Hospodin ujistí, že on sám bude mluvit jeho ústy, Mojžíš řekne:
„Prosím panovníku, pošli si koho chceš“178, ne ovšem mě! Mojžíš zkouší usmlouvat to,
173
Srv. Jon 4,9.
Srv. Jon 4,10 – 11.
175
Srv. Elisabeth KÜBLER-ROSSOVÁ, O smrti a umírání, s. 74 – 76.
176
Srv. tamtéž, s. 74.
177
Srv. tamtéž, s. 76.
174
178
Srv. Ex 4,13.
53
k čemu je povolán. Stejně jako nemocný chce oddálit úkol, který před něj právě teď
život postavil.
Jak reaguje Hospodin? Rozhněvá se, ale částečně ustoupí Mojžíšovu naléhání, dává mu
na pomoc jeho bratra. Jasně cítíme, kdo všechno řídí, není to Mojžíš...
Tím chci jen naznačit, že smlouvání je opět něco velmi lidského a dokonce i Bůh jej do
jisté míry respektuje.
Horowitz nazývá třetí fázi „Intruze“. Nemocný je neustále nucen myslet na šokující
prožitek. Je toho až přeplněný. O ničem jiném nemluví, na nic jiného nemyslí. Jedná se
o neodbytné představy. To ho samozřejmě zatěžuje a sráží. Nightswonger mluví na
třetím místě o „vyjednávání, smlouvání (nebo výprodeji)“. Pera mluví o čase hledání.
Nemocný se po fázi smutku snaží najít svou další cestu.
4.1.4 Čtvrté stadium – deprese179
Charakteristickým slovem pro popis tohoto období je ZTRÁTA. Nemocný je
konfrontován s realitou. Uvědomuje si kolik toho ztrácí. Čelí mnohým omezením.
Nemůže se hýbat, možná je upoutaný na lůžko. Nemůže jíst, co by chtěl a dopřávat si
co, si dopřával předtím. Jeho finanční situace se zpravidla zhorší. Má bolesti, klesá jeho
výkonnost. Ztrácí některé sociální role a jiné se proměňují. Věci, které naplňovaly jeho
život jsou teď pryč. A dokonce i některé vztahy a lidi. Možná má výčitky, strach. Ztrácí
sebejistotu, všechno se třese. Možná sám sobě zapáchá, cítí, že je druhým na obtíž.
Nemocný „ztrácí všechno a všechny, které miluje“180. Má ještě smysl tady takhle být?
Možná chce slyšet, že Někdo s ním zůstává. Možná chce jen vnímat, že tu někdo je.
Člověk volá: „buďte se mnou“. Touží po tom, aby tu byl někdo, kdo vydrží a unese jeho
depresivitu, a nebude mu smutek povrchně vyvracet.
Člověk je v hlubokém smutku. Svět ztrácí barvy, chutě i vůni. Snad i smysl. Smutek je
lidský. Každé odlučování a ztráta je bolestivá a provází jí smutek. Co nemocný cítí a jak
velké utrpení prožívá, nám může zprostředkovat jen podobný prožitek nás samých.
Vlastní zkušenost, která je nepředatelná.
Rossová rozděluje depresi tohoto období na reaktivní, která je odezvou utrpěných ztrát,
a na přípravnou, která je očekáváním ztrát v budoucnosti181. Depresivní úsek cesty
nemocného může člověka vést k přijetí věcí, jak jsou. Ano, všechno jsem ztratil, snad
nemá smysl, abych tu byl. Můžu i přesto žít? Je tu pro mě přesto ještě nějaký úkol? Má
můj život smysl?
179
Srv. Elisabeth KÜBLER-ROSSOVÁ, O smrti a umírání, s. 77 – 98.
Srv. tamtéž, s. 79.
181
Srv. tamtéž, s. 78.
180
54
Bible nám nabízí mnoho příkladů smutku. Job obsypaný vředy lká: „život mě omrzel,
dám teď volný průchod svému lkání, budu mluvit v hořkosti své duše“182.
Na jiném místě se táže Hospodina: „Proč dopřává Bůh bědnému světlo, život těm, kdo
mají v duši hořkost, kdo toužebně čekají na smrt - a ona nejde...“183.
Ježíš Kristus a jeho křížová cesta. Další obraz cesty nemocného. Ježíš ztrácel všechno.
Úctu, lásku, svá práva, v židovském chápání ztrácel ukřižováním nárok na spásu. Je
opuštěný, opovrhovaný, poplivaný a posmívaný. Visí na kříži obnažen, podobně jako
nemocný, ztrácí poslední zbytky intimity. A Ježíšovo zvolání na kříži „Bože můj, Bože
můj, proč jsi mě opustil?“184, můžeme těžko považovat za zvolání radosti. Co Ježíš cítil,
je tajemství, podobně jako je nám tajemstvím, co cítí člověk, který leží před námi.
Horowitz uvádí jako čtvrtou etapu „Vyrovnávání“. Nemocný člověk se snaží najít
východisko ze své situace Zkouší alternativní léčebné postupy, hledá nové cesty atd.
Ještě však stále odmítá smířit se se situací, jak je. Nightswonger nazývá své čtvrté
stadium „Poznání: realistická naděje (nebo zoufalství)“. Pera mluví o smutku, loučení
se s minulostí.
4.1.5 Páté stadium – akceptace (přijetí)185
V ideálním případě dospěje nemocný až do tohoto stadia. Už se nehněvá, přijímá stav
takový jaký je. Je spíše unavený, často spí. Nejeví už takový zájem o dění v okolí. Více
si přeje být sám. Slov je čím dál méně. Taky třeba už mluvit nemůže. Komunikace se
děje spíše na úrovni blízkosti, doteků, pohledů. Je dobojováno a nastává čas „na
poslední odpočinek před dlouhou cestou“186.
Rossová o tomto stadiu tvrdí, že je to „téměř ztráta vědomí“187 a nemělo by být
považováno za šťastné. V aktivním přijetí ovšem lze zakoušet pokoj188, který bychom
jako stav snad mohli označit i slovem „šťastný“.
Kaczmarczyk a Křivohlavý mluví o přijetí ve třech úkonech189. Vidět (vyslechnout
a pochopit, souhlasit), ujmout se toho (přivlastnění) a jednat podle toho. Svatošová
mluví ve fázi akceptace o dvou možných cestách. První je sice přijetí, ale rezignující.
Druhé je přijetí do posledních sil usilující život nějak naplnit.
182
Srv. Job 10,1.
Srv. Job 3,20.
184
Srv. Mt 27, 46.
185
Srv. Elisabeth KÜBLER-ROSSOVÁ, O smrti a umírání, s. 99 - 120.
186
Srv. tamtéž, s. 100.
187
Srv. tamtéž.
188
Srv. Helena HAŠKOVCOVÁ, Thanatologie, s. 74.
189
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Stanislav KACZMARCZYK, Poslední úsek cesty,s. 43.
183
55
Scéna ukřižování se nabízí jako paralela k fázi akceptace. Ježíš umírající na kříži zvolá:
„Otče do tvých rukou odevzdávám svého ducha“190. U Jana ještě čteme:„Dokonáno
jest“191. Akceptace je odevzdanost v pravdě a lásce.
Horowitz mluví o poslední fázi jako o „Smíření“. Nemocný není pouze smířený se
situací. Je jaksi nad věcí. Je svobodný v tom, kdy na svou těžkou situaci myslí a kdy ne.
Nightswonger výstižně pojmenovává poslední stadia (jeho stádií je šest, tedy páté
a šesté): „Přijetí skutečného stavu (nebo rezignace). Vyústění: naplnění (nebo
bezradnost)“. Pera zde mluví o období, jehož cílem je proměna, znovuzrození.
Předložené fáze nemusí následovat chronologicky za sebou, mohou se objevit, když už
se zdály být pryč. Také nemusí k některé fázi dojít. Podobnými fázemi vyrovnávání se
s pravdou situace prochází i rodina a blízcí nemocného (včetně doprovázejícího). Stává
se, že se nemocný a jeho blízcí nacházejí v rozdílných fázích, což je pochopitelně zátěží
pro vzájemné vztahy.
4.2 Emoce provázející umírání
Shrňme některé z těch emocí, které nemocný prožívá.
4.2.1 Negativní emoce
4.2.1.1 Úzkost, strach
Zatímco strach má konkrétní předmět a týká se určitého nebezpečí (strach ze smrti),
úzkost je spíše bezpředmětná, není zaměřená na určité nebezpečí, má povahu obavy
z bytí, nebo obavy o vlastní bytí192, jakéhosi všeobecného znejistění, které se rozlévá do
mnoha oblastí života.
U strachu ze smrti popisuje publikace Křivohlavého a Kaczmarczyka několik složek
takového strachu. Člověk se bojí bolesti, zvláště intenzivní, nesnesitelné bolesti. Má
strach že bude opuštěn. Bojí se, že selže, nezvládne situaci. Má strach z utrpení, „...že
žít bude těžší než-li nebýt...“193. Má strach ze ztráty získaného stupně zralosti své
osobnosti (že se ve vypjaté situaci utrpení bude chovat nedůstojně - jako malé dítě).
Bojí se, že ztratí samostatnost, nebude moci jednat tak, jak chce, a bude muset jednat
podle nařízení jiných. Bojí se o vlastní rodinu a blízké, jak to bez něj zvládnou. Má
strach z nedokončení práce či životního díla. Bojí se, že léčba či nemoc sama změní
jeho vzezření tak, že už nepozná sebe sama.
190
Srv. Lk 23,46.
Srv. Jan 19,30.
192
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Stanislav KACZMARCZYK, Poslední úsek cesty, s. 26.
193
Srv. tamtéž.
191
56
Na úrovni spirituální dimenze můžeme mluvit o strachu z bezesmyslnosti života,
naprosté prázdnoty, devalvace vlastního života a bytí vůbec. Takový hluboký strach se
možná bude zahalovat do bezpředmětné úzkosti, která bude znejišťovat nemocného
v jeho jednání
a prožitcích. Do oblasti obav týkajících se smyslu života jistě patří i otázky víry. Víra je
jedinou odpovědí na hluboce zakořeněný bytostný strach člověka.
Strach a úzkost volá po opravdovém sdílení, útěše, blízkosti druhého.
4.2.1.2 Vina
Ať už opodstatněné nebo neopodstatněné pocity viny se vyskytují snad u každého
normálního člověka. Mají nás uvědomit o našem špatném jednání. Lítost, touha po
odpuštění a nápravě, ke kterým by měl pocit viny vést, břímě viny snímá. Existuje ale
také pocit viny, který je neopodstatněný, nemá reálný důvod (nechtěné děti pociťují
vinu za to, že vůbec existují).
Většinou se nemocným uleví, mohou-li se o své břemeno s někým podělit. Je na místě,
aby se doprovázející k takovému naslouchání a spolunesení nabídl.
4.2.1.3 Bolest
V úvodní části práce jsme viděli čtverou bolest, která odpovídala čtyřem dimenzím
člověka, bolest fyzickou, psychickou, sociální a spirituální. S poměrem bolestí tomu
může být analogicky jako se Slabého hierarchií dimenzí člověka194. Nejvíce zasahuje
bolest spirituální, méně bolest psychická a sociální a nejméně bolest fyzická. Tak
spirituální bolest může prostupovat všechny „nižší“ dimenze a může se projevit jako
bio-psycho-sociální „onemocnění“ a naopak bolesti na nižších rovinách mohou být
spirituálním zdravím zcela přeznačeny. Není-li bolest možné odstranit, je možné ji
akceptovat a zasadit do smysluplných souvislostí života, tak se bolesti ulamuje hrot.
Stejně i smrti.
Ve zdravotnictví existuje mnoho způsobů, jak se bolest monitoruje, některé z nich jsou
používány i v hospicu.
4.2.1.4 Hněv
Hněv je přirozenou reakcí na přetížení, boj, nezvládnutí. Hněv vyvádí z pasivity a v tom
smyslu je dobrý. Je cestou, ale ne cílem. Při doprovázení je třeba hněv respektovat
194
Srv. Adolf SLABÝ, Pastorální medicína a zdravotní etika, s. 14.
57
a neoplácet, často nebývá zaměřený na doprovázejícího, ale je obrannou strategií
nemocného.
4.2.2 Pozitivní emoce
4.2.2.1 Víra, naděje, láska
Víra je pro člověka oporou, dává mu naději, že je zde někdo nebo něco (idea) pro co
stojí za to žít. Je to potvrzení smyslu života „zvenčí“. Víra je rozhodnutím. Víra je vždy
záležitostí vztahu, dialogu. Je věcí lásky a důvěry. Víra podtrhuje transcendentní
zaměření člověka – člověk potřebuje věřit druhému, ne pouze sám sobě, potřebuje
zakoušet důvěru od druhého, ne sám od sebe. Největší pomocí bude víra tam, kde je
jejím obsahem hluboký vztah k osobě nebo smyslu. Nemocný může v takovém postoji
víry, lásky a naděje zakoušet pokoj navzdory vlastní tíživé situaci.
4.2.2.2 Pokoj
Prožitek pokoje je spojen s pojmem ticha, ztišení, harmonie. Jistý pokoj může být
zakoušen v úlevě od bolesti, pravidelném režimu, uspokojování potřeb. Důležitějším je
však pokoj vnitřní. Ten může být zakoušen v harmonickém uspořádání vztahů, ve
smíření, v přijetí sebe i života, v prožitku lásky, smysluplnosti života, v prožitku zázemí
a přijetí druhými.
4.2.2.3 Radost
Je-li nemocný smířený se svým stavem, osobami, okolím, je-li schopen poodstoupit od
svého strachu, může se radovat z maličkostí, může radostně vychutnávat všechno to, co
mu přese všechno život ještě nabízí. Radost je také do jisté míry naučitelná. Každý z nás
by se měl učit radovat, učit se spatřovat důvody k radosti i tam, kde je nikdy předtím
nedoufal vidět.
Pozitivní emoce mají na člověka tak mocný vliv, že „mohou již vzniklou nemoc zlepšit,
někdy i vyléčit...“195. Naopak negativní emoce mohou nemoc zhoršit, snad i usmrtit.
Platí tedy biblické „Radostné srdce hojí rány, kdežto ubitý duch vysušuje kosti“196.
195
196
Srv. Marie SVATOŠOVÁ, Hospice a umění doprovázet, s. 33.
Srv. Př 17, 22.
58
4.3 Očekávání umírajícího člověka
Člověk očekává, že mu bude ten, kdo jej doprovází věrný, neopustí ho. Touží po
komunikaci, slovech, gestech, dotycích, blízkosti. Hledá s kým by sdílel svůj strach
a obavy. Ale také naději. Dožaduje se jeho upřímnosti a poctivosti. Hledá
u doprovázejícího prostor pro sebe. Prostor v kterém by mohl být přijat jak je, se všemi
svými strategiemi, se svou povahou, se svými přáními, rozhodnutími, směřováním.
Chce zůstat sám sebou (také co nejvíce soběstačným) a aktivně řídit svůj život. Touží
být pro někoho důležitý, někomu něco dát... Chce být hodnotou. Potřebuje nějakou
činnost. Člověk by chtěl, abychom si udělali čas jen pro něj, a má na to právo.
To všechno nehledá ovšem jen u jednoho člověka. Obrací se se svými požadavky
k rodině, blízkým, všem okolo něj, na každého samozřejmě v jiné míře. Doprovázení
umírajících je tak úkolem pro celé společenství lidských bytostí.
4.4 Práva umírajících
Ve vymezení nároků a očekávání umírajících nám poslouží americká charta
umírajících197.
Mám právo na lidsky důstojné zacházení až do své smrti. Mám právo na naději
navzdory mé proměnlivé životní perspektivě. Mám právo svobodně vyjádřit své pocity
a emoce spojené s blízkou smrtí. Mám právo podílet se na rozhodování o péči o mně.
Mám právo na zdravotnickou péči, přestože cílem není uzdravení, ale zachování
pohodlí a kvality života. Mám právo nezemřít sám. Mám právo být ušetřen bolesti.
Mám právo na poctivé odpovědi, když se táži. Mám právo nebýt obelháván. Mám právo
na pomoc rodiny a na pomoc rodině, když se vyrovnává s mým stavem. Mám právo
zemřít v klidu a důstojně. Mám právo zachovat si vlastní individualitu, právo, aby má
rozhodnutí a názory byly pochopeny. Mám právo, aby o mne pečovali lidé, kteří jsou
zkušení, pozorní, citliví, kteří se mi pokusí porozumět a budou prožívat zadostiučinění
z poskytované pomoci na cestě ke smrti.
Pro podrobnější seznámení s texty deklarací práv nemocných odkazuji198.
197
Zpracováno volně podle americké charty umírajících jak uvádí Helena HAŠKOVCOVÁ,
Thanatologie, s. 37 - 38.
198
Srv. <http://www.cestadomu.cz/ down/pp-pp.doc>, 25. 3. 2004.
59
4.5 Nemocný a zvládání nemoci
Abychom byli nemocnému co nejblíže, podívejme se ještě na některé poznatky klinické
psychologie. Přestože budu používat také starší práci199, postačí to k orientaci, o kterou
nám zde jde.
Umírající je ve své situaci postaven do napětí mezi tím, jaké požadavky na něj má
situace, a jak je tento schopen situaci zvládat. Můžeme říci, že se dostává do stresové
situace, kterou má zvládnout.
4.5.1 Zvládání
Tímto termínem se označuje úspěšné řešení krizové situace, ale také „nejvyšší míra
tvořivé aktivity člověka v nejkritičtější situaci“200. Nemocný využívá všech svých
možností aktivně utvářet situaci (či aktivně měnit svůj vlastní postoj).
Důležitým tématem zvládání je zjevně motivace, tedy co mě vede právě k takovému
jednání. To ukazuje na kategorii cíle, tedy smyslu. Hluboce to tak odpovídá Franklově
terapii smyslem, která vede člověka, aby dokázal v situaci spatřovat výzvy smyslu, aby
nalézal cíle, neboť „kdo má Proč, unese každé Jak“201. Ještě zřejmější bude úloha
smyslu při zvládání krizových situací patrná z uvedení těch charakteristik nemocného,
které jej disponují pro úspěšnější zvládnutí situace.
4.5.2 Osobnostní charakteristiky člověka „úspěšněji“ zvládajícího zátěžové
situace202
4.5.2.1 Kladný příklon k životu
Taková tendence nemocného mu umožňuje aktivně se vložit do situace. Odevzdává se
někomu, či něčemu a přijímá z toho plynoucí zodpovědnost. Důležitým termínem je zde
svěření. Svěření se osobě, úkolu. Takový postoj usnadňuje nemocnému nalézat smysl
v různých životních situacích. On ho chce nalézat a chce jej vidět, chce se zapojit.
Výstižně definuje schopnost kladného příklonu k životu definice, která ji pojímá jako
„tendenci aktivního zavzetí do toho, co člověk dělá nebo s čím se setkává“203. Je-li tedy
nemocný otevřený smyslu a ochotný spatřovat ve svém životě smysluplný celek, je
disponován pro úspěšné zvládání krizových situací.
199
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Rozhovor lékaře s pacientem, Praha: Institut pro další vzdělávání lékařů
a farmaceutů, 1988.
200
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Rozhovor lékaře s pacientem, s. 36.
201
Srv. Viktor E. FRANKL, Lékařská péče o duši, s. 68.
202
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Rozhovor lékaře s pacientem, s. 40.
203
Srv. tamtéž, s. 41.
60
4.5.2.2 Tendence ovládat běh dění
Taková vlastnost vyjadřuje, že člověk chce aktivně ovládat běh dění. Nechce být žit, ale
chce žít. Neznamená to, že by vše ovládal na sto procent, ale že k sobě přistupuje jako
k tomu, který není okolnostmi pasivně utvářen, není v jejich vleku, ale utváří je. Takový
člověk se nevzdává odpovědnosti za své jednání v žádné situaci, je přesvědčen, že vždy
nějak může svůj život utvářet.
4.5.2.3 Tendence přijímat těžkosti jako výzvy k řešení životních úkolů
Takové tíhnutí člověka vyjadřuje přesvědčení, že změna je přirozenou součástí života.
Změna je příležitostí k růstu a zrání. Těžká situace je výzvou. Nemocný je otevřený
změně, chce i v ní žít, utvářet jí. Snaží se změny integrovat do svého života.
4.5.3 Pevnost osobnosti
Celek těchto tří charakteristik je Kobasou204 označován jako pevnost osobnosti. Pevnost
osobnosti je formována mnoha činiteli (osobami, situacemi, životní historií člověka).
Důležité pro nás zde je, že je vytvářena velkým dílem učením. Je tedy možné se
k vytyčeným postojům vychovávat a být k nim vychováván. Vidíme, že to zásadní, co
nemocnému umožňuje úspěšné zvládání zátěže, je pozitivní nastavení k životu jako
smysluplnému úkolu. Takový poznatek se kryje ze základními východisky logoterapie,
jak jsme mohli vidět výše.
4.5.2.5 Co pomůže „zvládnout“
Krátce ještě pohlédneme na tři důležité momenty usnadňující zvládání krize.
Je to sociální podržení nemocného (sociální zázemí), možnost ventilovat vnitřní napětí
a nacházení smysluplnosti v tom, co člověk dělá205. Být podržen, moci se vyjádřit
a nalézt smysl.
4.5.4 Zvládání těžké situace
Velmi užitečný nám bude nástin konkrétního postupu při zvládání krizových situací od
nemocných samotných206, v němž se ukáží zásadní momenty, ve kterých se může
realizovat pomoc doprovázejícího.
204
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Rozhovor lékaře s pacientem, s. 44.
Srv. tamtéž, s. 48n.
206
Srv. tamtéž, s. 60 – 62.
205
61
4.5.4.1 Boj s falešnými představami
Aby se nemocný dokázal ve své situaci zorientovat a zvládnout ji, je třeba, aby stál
v pravdě. Aby se zbavil falešných představ, že jeho života se nemoc, nebo utrpení nemá
týkat, že těžkosti jsou něco nepřirozeného a podobně. Logoterapeutickým jazykem
můžeme říci nemocný by měl přitakat své situaci. Přijmout realitu své situace. To
souvisí s přijetím sebe sama, života, druhých. Proces „vejití“ do pravdy může trvat
dlouho.
4.5.4.2 Rozeznat co můžeme změnit, a co ne
Ve vyrovnávání se zátěžovou situací je dobré rozlišit (právě v intenci pravdivého
„čtení“ situace se všemi jejími nabídkami) co je nezbytné přijmout, a naopak čemu
a jak se postavit. Nezměnitelné danosti života je třeba přijmout, zaujmout k nim postoj
a unést je. Přijmout nezměnitelné přitom neznamená být apatický.
Pozornost nemocného je třeba obrátit k věcem změnitelným, k tomu co můžeme
navzdory své nemohoucnosti (nemocný, který se bude stále soustředit jen na to, že
nemůže chodit, nebude mít už energii radovat se z toho, že venku svítí slunce a hraje
pěkná hudba, nebo že přijde návštěva). Je třeba vložit se do života.
4.5.4.3 Revize a stanovení cílů
Situace vážné nemoci, vedoucí k smrti, nutí nemocného člověka k přehodnocení
životních cílů. Taková změna se může dotýkat jak změny celkového zaměření života,
tak nového stanovení cílů krátkodobých. Nemocnému má být pomoženo, aby zahlédl ve
své životní situaci výzvu a odpověděl na ní stanovením cíle, aby se rozhodoval aktivně
utvářet svůj život. Při stanovování krátkodobých cílů směřujících k naplnění života,
nám může být při společném hledání užitečná logoterapeutická triáda hodnot (tvůrčí,
zážitkové a postojové hodnoty). Doprovázející může při stanovování krátkodobých cílů
pomoci velmi prakticky. Nemusí se bát po nemocném něco chtít a nějaký úkol mu uložit
(je-li nemocný grafikem, neostýchat se sehnat mu materiály k tomu, aby pro nás
vytvořil pohlednici; maluje-li rád, donesme mu pastelky; plete-li, požádejme jej
o šálu...). Samozřejmě při tom nesmí nemocného neúměrně zatěžovat. Je třeba mít na
mysli, že jedna ze základních potřeb člověka je, aby byl užitečný, aby to, co dělá, jak
žije, mělo pro někoho smysl. Je dobré nechat se obohatit světem nemocného, jeho
schopnostmi. Nebát se zacházet s nemocnými úměrně k jejich stavu, jako se
„zdravými“. Nebojme se přijímat od nich i věci (vyjímečně snad i peníze). Darovaná
kalkulačka může nemocnému pomoci se odvděčit, udělat nám radost. Nebo chceme
62
druhému upírat právo se odvděčit? Budeme mu tvrdit, že nic nechceme, ať si to schová?
Ne. Kdo sám dává, musí umět i přijímat.
Revize cílů a jejich stanovení úzce souvisí se schopností spatřit svou situaci
v osmyslujícím kontextu. Když pomůžeme nemocnému vidět život jako stále trvající
příležitost
k naplnění
něčeho
smysluplného,
když
obrátíme
jeho
pozornost
k pozitivnímu v něm, možná uvidí smysl tam, kde jej nikdy předtím neviděl.
4.5.4.4 Organizace života
Krátkodobé i dlouhodobé cíle nestanovujeme nemocnému my, ale on sám. Čím
aktivnější postoj k utváření života zaujme, tím lépe pro něj.
4.5.4.5 Naučit se žít „navzdory“
Člověk umírá. Přesto se může rozhodnout ve svém umírání žít navzdory všemu, co to
s sebou nese. V rámci hledání a vytyčování cílů může v každé životní situaci nalézt
smysl. Nakonec i smrt je příležitostí, dobře umřít je umění, stejně jako dobře žít. Žít
navzdory znamená vycházet z reálného vztahu věcí a nevzdat se svého neodcizitelného
práva do poslední chvíle aktivně utvářet svůj život (třeba „jen“ na úrovni postojových
hodnot).
4.5.4.6 První kroky
Rozhodnout se žít navzdory svému omezení, nebo postižení není automaticky činem. Je
třeba udělat první krok. Nejlépe docela malý krůček (cesta k oknu a zpátky, usmát se na
někoho, poslechnout si hudbu, myslet na blízké, psát, malovat). A když se povede, je
třeba se z něj radovat. Každý úspěch stojí za pochvalu. Jako se dítě učí chodit, učí se
nemocný „chodit“ v nové situaci svého života. A když je mu pomoženo, tak se naučí
„chodit“ i kdyby mu chyběly končetiny. Udělat první krok znamená vydržet i další.
Aktivně utvářet svůj život je namáhavá práce a je k ní potřeba se přemoci. Ono to
nepřijde samo. Smysl se dává nalézt v usilování o něj. Jako se Bůh dává poznat těm,
kdo jej hledají.
4.5.4.7 Unést sám sebe
Pomoci nemocnému unést sám sebe můžeme svým postojem vážně míněného
nezlehčujícího a druhého přijímajícího naslouchání.
63
4.5.4.8 Žít teď a tady
Logoterapie mluví o obratu k přítomnosti. Příležitost k životu není v minulosti, ani není
v budoucnosti, ale je právě teď. Film se stále natáčí. Je dobré se obrátit do minulosti
i budoucnosti, ale není dobré v nich zůstat. Život se táže teď a tady, ne včera ani zítra.
Nestačí pomoci nemocnému k životu, ale pomoci mu k životu ve své naléhavosti teď
a tady.
4.5.4.9 Radovat se
Radost není jen pozitivní emocí, ona je i úkolem. Snažit se radovat je úkol těsně spjatý
se snahou žít. Kdo se ze života neraduje, nežije, ale přežívá. Doprovázející může být
druhému cestou k radosti, nebo alespoň výzvou, nebo ji jen vyzařovat. Čím raději
doprovázející žije, tím spíše může nemocnému k takové radosti pomoci.
4.6 Úkoly nemocného
Stav, ve kterém se umírající nachází, je pro něj výzvou, stává se úkolem, který je třeba
zvládnout.
Zaměřme se na ty nejpodstatnější. Nemocný by si v tak vypjaté situaci, jako je umírání,
měl vyjasnit nejen svůj postoj k aktuální situaci, ale i ke smyslu celého svého života.
A celý svůj život by měl přijmout a postavit se k němu. Důležitým úkolem umírání je
smíření. Je třeba přiznat si chyby i úspěchy, odpustit i být vděčný. Smíření se týká
osoby nemocného, a všech okolo něj, těch kteří byli, těch kteří jsou, týká se samozřejmě
Boha. Proměnit se mohou vztahy, postoje, jejich intenzita a prožívání. Umírání je
posledním prostorem pozemského života určeným k proměně a uspořádání života a
k vyřešení spirituálních otázek.
Nemocný je ve smrti vyzýván k tomu, aby se oprostil ode všeho. Do smrti si nevezme
nic, vchází do ní jako dítě, nahé beze všeho. Je tedy třeba, aby se nemocný postupně
oprošťoval od pozemského života. Nejdříve toho, co nemůže, nakonec úplně všeho.
4.7 Psychofyzický stav umírajícího před koncem
Charakteristiky provázející premortální fázi umírání zde probírat nebudeme, jsou velmi
individuální podle typu onemocnění a jednotlivce. Budeme mluvit o tělesných jevech,
které doprovázejí samotné umírání. Takové známky odchodu207 nám mohou někdy
pomoci pochopit, že situace je skutečně vážná. Zároveň by měl mít doprovázející na
207
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Stanislav KACZMARCZYK, Poslední úsek cesty, s. 17.
64
paměti, že vyskytne-li se některá z těchto známek u nemocného, ještě to nemusí
znamenat, že je konec. Jevy, které provázejí umírání nevypovídají o tom, kdy smrt
nastane, jen více či méně jasně naznačují, že se konec blíží (také může dojít k zvratu
a „známky“ mohou zmizet.
4.7.1 Známky odchodu208
U odcházejícího člověka můžeme pozorovat nepravidelné dýchání. Nedostatek vzduchu
(kyslíková nouze) odcházejícího děsí (je dobré uvědomit sestru, která může přistavit
kyslíkový přístroj). Také může klesat jeho krevní tlak a měnit se tepová frekvence.
Končetiny se ochlazují. Tvář ztrácí schopnost mimického výrazu, oči nepravidelně
pomrkávají, obličej vyjadřuje únavu. Vědomí je zastřené, objevují se časté chyby v řeči,
halucinace. Člověk je apatický, zesláblý, jeho koordinace pohybů klesá. Kůže je
zežloutlá. Těsně před odchodem může být kůže nemocného bledá až šedá, lepkavá,
zpocená. Oči jsou zapadlé, nos a uši jsou chladné. Na nohách se objevují skvrny
(nedokrvují se). Vědomí může být porušené. Dýchá ztěžka, s přestávkami. Neudrží moč
a stolici (inkontinence).
Také na úrovni emocí můžeme pozorovat známky odchodu. Zájem o osoby, okolí a dění
ve světě klesá. Umírající si přeje mít na blízku jen ty nejbližší. Může toužit po samotě.
Často spí, ztrácí smysl pro čas, ticho se stává důležitým jevem. Před odchodem se může
objevit euforie, poslední vzedmutí sil nemocného, chová se téměř jako zdravý. Pak
může opět přijít zhoršení, před smrtí se dostavuje smrtelné kóma. Nemocný se
odpoutává od těla. Ale stále slyší a vnímá!! Ještě teď je možné mu něco sdělit, ujistit ho
o naší lásce, usmířit se. Před vlastní smrtí se výraz nemocného může zklidnit, oči se
projasňují, má „mír v očích“209.
4.8 Utrpení, smrt a zlo
Biblická tradice spojuje utrpení a smrt se zlem. Ve hebrejštině Starého zákona chybí
termín pro utrpení, je zahrnuto ve tvarech slova „zlo“. Sv. Pavel v listu Římanům píše:
„Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt; a tak smrt zasáhla
všechny, protože všichni zhřešili“210.
Katolické učení o dědičném hříchu mluví o smrti jako trestu za hřích a o utrpení jako
důsledku prvotního hříchu (narušení prvotního stavu neporušenosti člověka). Příčinou
208
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Stanislav KACZMARCZYK, Poslední úsek cesty, s. 17; Jaro
KŘIVOHLAVÝ, Křesťanská péče o nemocné, Praha: Advent, 1991, s. 77n.
209
Srv. Helena HAŠKOVCOVÁ, Thanatologie, s. 68.
210
Srv. Řím 5, 12.
65
utrpení i smrti je tedy prvotní zlo. Utrpení jako trest (důsledek) hříšného jednání není
samoúčelný, jeho smyslem je pohnout člověka k obrácení, k návratu k Bohu, a tak
k návratu člověka k sobě, jak jej vidí Bůh.
Neplatí ovšem, že každé utrpení konkrétního člověka je trestem. Existuje i utrpení
nevinného211.Je zkouškou víry, lásky, věrnosti. Jiný smysl utrpení nevinného se nám
může vyjasnit při četbě proroctví o trpícím služebníkovi, nejlépe však v samotném
Kristu, který nás skrze a ve svém utrpení nevinného zve ke spolupráci na vykoupení
člověka. Utrpení a smrt se stává prostředkem spásy. Aby se vůbec utrpení a smrt mohly
stát cestou k obrácení a prostředkem vykoupení, přišel Ježíš Kristus, člověk i Bůh, a zlo
trestu a utrpení přetvořil láskou v dobro vykoupení.
Na jedné straně proti utrpení bojoval (uzdravoval, vymýtal zlé duchy), na druhé straně
na sebe utrpení bral a proměňoval jej (Kalvárie). K témuž jsme zváni i my. Pěkně to
vyjadřuje text Obřadů pomazání nemocných a péče o nemocné. „Podle plánu Boží
prozřetelnosti má člověk odhodlaně bojovat s každou nemocí a také se pečlivě starat
o dobré zdraví, aby mohl v lidské společnosti a v církvi plnit své poslání. Vždy však má
být ochoten doplňovat, co zbývá v Kristově utrpení pro spásu světa a očekávat
osvobození celého tvorstva ke slávě Božích dětí (srov. Kol 1, 24; Řím 8, 19 – 21).“212
4.8.1 Smrt, utrpení, nemoc v křesťanském kontextu
Smyslem této kapitoly není podat ucelené učení o utrpení a smrti v křesťanské tradici,
má jen poukázat na základní významy utrpení a smrti v křesťanství.
Křesťanství fenomén smrti a utrpení zcela přeznačuje. Bůh, se v Ježíši Kristu stává
člověkem. Vzal na sebe celé naše lidství, také slabosti, utrpení i smrt. Přišel, aby nás
uvedl na cestu, která vede k Otci. Jeho život a smrt je z lidského pohledu naprostým
neúspěchem. Umírá jako zločinec, přestože jím nebyl, nepochopený, vyčerpaný,
odsuzovaný, posmívaný, je odsouzen vůdci vlastního národa. Ježíš ale prochází
utrpením a smrtí, aby je proměnil. Je vzkříšen a oslaven. A od teď navěky (napříč
minulostí i budoucností) je tajemství bolesti, utrpení a smrti součástí Božího tajemství.
Utrpení, bolest, smrt dostává smysl jako cesta poslušnosti a lásky k Otci i lásky
k druhým, cesta vedoucí k vykoupení a oslavení člověka. Se slabostí, bolestí a smrtí je
spojeno oslavení. Bezmoc, selhání a slabost a utrpení jsou Bohem proměněny v moc,
která zachraňuje svět a činí z člověka v Kristu syna Božího. „Kristovým křížem se nejen
211
Srv. kniha Job.
Srv. Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,
2002, odst. 3.
212
66
uskutečnilo vykoupení, ale bylo vykoupeno i samo lidské utrpení.“213 Ježíšovo utrpení
a smrt je otevřeným pro naše utrpení a smrt, zahrnuje je. Zároveň nás Ježíš zve ke
spolupráci na vykoupení světa. „Ve vykupitelském utrpení, jímž byl svět vykoupen, se
Kristus od začátku otevřel a stále otevírá každému lidskému utrpení. Ano, zdá se, že
k podstatě vykupujícího utrpení patří i to, že chce být neustále doplňováno.“214
Právě teď s námi trpí a činí nás účastnými na Boží moci proměňující zlo smrti v dobro
vykoupení. Jeho výkupné dílo, které nepotřebuje doplnit přece „zůstává otevřené lásce
nacházející se v lidském utrpení“215.
Z lásky trpěl, z lásky zemřel a z lásky vstal z mrtvých. Napodobování Ježíšovy lásky
osmysluje celý život, smrt a odůvodňuje naději ve Vzkříšení. Neexistuje prostor utrpení
a bolesti, ve kterém by nebylo možné se s Ježíšem, Bohem a člověkem, potkat, vše
dostává ve spojení s ním smysl. Smysl činu z lásky.
Utrpení a smrt jsou branou k oslavení, stávají se plodnými.
4.8.2 Plodná smrt
Ježíšovo utrpení a smrt přinášejí lidem spásu, stávají se nepostradatelnými pro spásu
člověka. Jeho smrt se stala nesmírně plodnou, protože se děla z lásky k Otci a člověku.
I křesťan je vyzýván k tomu, aby svou smrt proměnil v dar, oběť pro druhé. Udělat se
darem i v umírání. Žít lásku až do konce. A jako Ježíšova smrt přinesla své plody teprve
až se udála, i lidská smrt přinese své plody až se stane. Kdo s Kristem umírá, bude s ním
rozdávat z plodů vykoupení, sesílat Svatého Ducha. „Není ,seslání Ducha´ nejlepším
vyjádřením skutečnosti, že ty, jež milujete, nenecháváte samotné, nýbrž že jim nabízíte
nové pouto, hlubší než to, které existovalo v tomto pozemském životě? Neznamená
,umírat za druhé´ umírat tak, aby ostatní mohli pokračovat ve svém životě posilováni
duchem naší lásky?“216 Napodobovat Krista v umírání znamená následovat jej při
Vzkříšení a proměnit svůj život v nekonečně plodné sesílání Ducha Svatého.
Křesťan, vystavený vlastní bezmocnosti v konfrontaci se smrtí, by se neměl ptát, co
ještě všechno dokážu, ale spíš „Jak žít, abych mohl nést ovoce, až už nebudu mezi svými
příbuznými a přáteli?“217. Neměl by se pídit po výkonu, ale po tom, jak prostě plodně
být. Jak milovat. Jak říká Saundersová „Život však znamená učit se milovat. Žít
znamená učit se až do posledního okamžiku“218.
213
Srv. JAN PAVEL II., Salvifici doloris, Praha: Zvon, 1995, odst. 19.
Srv. JAN PAVEL II., Salvifici doloris, odst. 24.
215
Srv. tamtéž.
216
Srv. Henri J.M. NOUWEN, Náš největší dar, Praha: Zvon, 1997, s. 47.
217
Srv. tamtéž, s. 50.
218
Srv. Günter VIRT, Žít až do konce, s. 55.
214
67
4.8.3 Bezmoc dítěte, svoboda dítěte Božího
Narození a smrt jsou si v něčem podobné. Totiž jako vcházíme do života bezbranní, nazí
a ne bez pomoci druhých, tak i odcházíme. Umírání je návrat do stavu bezbranného
dítěte. Vše co máme, postupně odkládáme, ztrácí se výkon, zůstává pouhé bytí. „…
budu zbaven všeho i toho, čeho jsem dosáhl v práci, odevzdávám… Odevzdávám i děti...
všechno musím odevzdat… i Mařenku… A přijde Kalvárie, kdy budeme opuštěni i od
Boha… Budeme sami a úplně malí… a i bez Krista… A všechno, za čím jsme šli, se nám
bude zdát jako
bludička…
ale i tím musíme projít…
Teprve pak přijde
zmrtvýchvstání.“219
Umírání je bojem o odevzdanost. Křesťan, který se v Kristu stal Božím synem ví, že se
z lásky Boží zrodil a do lásky Boží se pokládá. Ví, že jako Boží dítě je svobodné
v lásce, láska Boha ho pronese i smrtí, protože Boží láska překonává smrt. Ví, že Ježíš
prošel cestou smrti před ním...
Bezmoc dítěte evokuje odevzdanou otevřenost lásce. A kam může láska proudit, odtud
se také šíří. Jaká je tedy moc bezmoci trpícího člověka? Je to moc svěřit se lásce
a milovat. Bezmoc je příležitostí otevřít se milosti a lásce. Ona vytváří prostor (protože
v bezmoci o všechno přicházíme), který volá po naplnění.
4.8.4 Smrt jako sjednocení220
Naše smrtelnost nemusí být tím, co nás odlučuje. Vždyť jako jsme s druhými zajedno
v životě, jsme s nimi zajedno i ve smrti. Jednota lidstva se podtrhuje ve faktu, že všichni
musíme umřít. Sdílíme život i smrt. Umírání tedy nemusí znamenat osamocenost.
Přestože každý musí umřít sám, zůstává v jednotě se všemi, kteří umřeli před ním
a umřou po něm. Evangelium nám dává doufat, že se setkáme nejen s Bohem, ale i se
všemi těmi, kteří už zemřeli. V Kristu zůstaneme v jednotě i s těmi, kteří žijí.
Umírání je činností společenství. „Přeje-li si Bůh zemřít s námi a za nás, musíme i my
umírat s ostatními a jeden za druhého.“221 Kdo v Kristu umírá, umírá ve spojení se
všemi, kteří jsou Kristovi a za všechny, kteří jsou Kristovi.
„My kdo sloužíme umírajícím, potřebujeme jaksi s odvahou shromáždit kolem našich
umírajících přátel světce a hříšníky všech dob: hladovějící děti, umučené vězně,
bezdomovce, tuláky, postižené AIDS a miliony dalších, kteří již zemřeli nebo právě
219
Srv. Vladimír B. HOLOTA, Hovory na nemocničním lůžku, Praha: Zvon, 1994, s. 11.
Srv. JAN PAVEL II., Salvifici doloris, odst. 8.
221
Srv. Henri J.M. NOUWEN, Náš největší dar, s. 81.
220
68
umírají… Naše umírající přátele to totiž vyvede z jejich izolace a ukáže jim, že jsou
součástí té nejlidštější ze všech lidských událostí.“222
Protože jsme se stali Božími dětmi, jsme si navzájem bratry i sestrami v životě i smrti.
Jako jsme skrze jednoho člověka všichni podlehli hříchu a smrti, skrze jednoho Ježíše
Krista jsme povoláni k věčnému životu a slávě Božích synů223.
4.8.5 Utrpení a smrt jako příležitost ke společenství lásky, láska jako odpověď na
smysl utrpení.
„V Kristově spasitelném programu, jako i v programu Božího království je utrpení na
světě proto, aby vzbuzovalo lásku, dalo podnět ke skutkům lásky k bližnímu a aby
proměnilo celou lidskou civilizaci ve ,společenství lásky´.“224 Utrpení je polem lásky,
kde se ti, kteří na něm stojí, vzájemně obdarovávají. Utrpení je zvláštní příležitostí
k lásce.
Utrpení může intenzivně proměňovat naše vztahy. Spojuje trpícího s pomáhajícím, také
všechny ty, kteří slouží, mezi sebou ve vzájemné výměně darů.
4.8.6 Utrpení a smrt jako zkouška
Tajemství utrpení se zdá být jasnější, pojímáme-li jej jako příležitost oprostit se od
nepodstatného, a směřovat k tomu, co skutečně jsme, a v tom se osvědčit. Bůh v utrpení
nabízí člověku způsob, jak se osvobodit a osvědčit lásku. Utrpení je výzvou. Nakonec
můžeme takovou výzvu spatřovat i ve smrti. Smrt je definitivním vzdáním se všeho
nepodstatného a umírání jedinečná příležitost milovat co nejopravdověji, opravdu vším
co člověk je, protože všechno ostatní, všechny nánosy, masky, modly jsou pryč...
4.8.7 Utrpení a smrt jako cesta k nejlidštějšímu v člověku
Mezní situace života vyzývají k jeho překročení. Utrpení a smrt je příležitostí osvědčit
to, co je člověku nejvlastnější, schopnost překročit sebe sama. Žít navzdory tomu, co
život znemožňuje, vztáhnout se k hodnotám, které překračují trvání pozemského života.
Člověk je jediný tvor na zemi, který může poznat smysl utrpení, spoluutvářet jej,
přetvářet zlo v dobro (ne bez Boha samozřejmě). Utrpení a smrt ukazuje to nejlidštější
v člověku – člověk se stává, když se překračuje. Sebepřesah se ovšem nesmí zastavit jen
222
Srv. Henri J.M. NOUWEN, Náš největší dar, s. 82.
Srv. Řím 12, 5n.
224
Srv. JAN PAVEL II., Salvifici doloris, odst. 30.
223
69
u neosobní hodnoty, ale plně se uskutečňuje ve vztahu k osobě. Byli jsme vykoupeni
skrze vztah.
4.8.8 Sekulárně řečeno
Pár myšlenek, uvedených výše, má svou platnost i u těch, kteří křesťanskou zvěst
nepřijali, nepoznali, explicitně se k ní nehlásí. Běžná lidská zkušenost ukazuje, že láska
trvá i po smrti (nebo přestává mít člověk druhého rád, protože umřel? Zruší smrt lásku
zemřelého člověka k těm, kteří zůstali?). Mohli bychom říci, že láska unese i smrt,
překoná ji. Zemřít v lásce k druhým znamená přinášet plody i po své smrti. Naplněný
život milujícího se neztrácí jako pára nad hrncem. Stává se svědectvím, slovem
o životě, které byť už vyřčené, stále zní. Zdá se, že vlastním úkolem umírání a života
vůbec, je milovat. Vztah je nosnou konstrukcí života.
Že utrpení a slabost je prostorem milosti a síly, v to je třeba věřit, věřit ve smysl
bezmoci. Můžeme říci, že smysl bezmoci lze spatřovat v její moci proměňovat člověka,
vést jej k uvědomění si závislosti na druhých, vlastní nedostatečnosti. Bezmoc působí
silou pravdy o člověku jako slabém a závislém tvoru, který se potřebuje otevřít moci
osobní lásky. Bezmoc má také ohromný aktivizační potenciál. Vyzývá totiž k překonání,
vybízí člověka k tomu, aby žil navzdory svým obtížím. Přijetí bezmoci dává spatřovat
svět novýma očima. Dává zahlížet smysl života tam, kde dříve nebyl viděn. V bezmoci
vyvstává ta mohutnost člověka, kterou Frankl nazývá vzdoromocí ducha. Člověk tak
nikdy své bezmoci zcela nepodléhá, vždy může vůči svému stavu zaujmout postoj.
Teprve ve zdánlivé totální bezmoci se člověk stává svobodným pro úplně odevzdání
milované osobě. Bezmoc se stává příležitostí k lásce.
Společenská povaha smrti je zřejmá tomu, kdo se neuzavírá pojetí lidstva jako rodiny,
ve které její členové sdílejí život i smrt a mají odpovědnost jeden za druhého.
4.8.9 Smrt jako běžná zkušenost
Lidská zkušenost potvrzuje, že v celém našem životě jsme nepřímo konfrontováni
s jistou paralelní zkušeností smrti. Od chvíle, kdy se člověk narodí, provází jej
zkušenost „umírání“, umírá bezstarostnému životu v těle matky. Člověk zakouší, že
životní pohyb je spjatý se zkušeností ztráty, odloučení, oběti. Každá nová životní etapa
žádá odloučení od té předchozí. Úsilí o naplněný život je provázeno řadou „malých“
smrtí. Vidíme tedy, že se v životě s principem smrti setkáváme a považujeme jej za
normální součást života. Každá taková smrt často umožní člověku nově se podívat na
svět okolo sebe, otevřít se novým skutečnostem (radosti, úspěchu, lásce). Skrze utrpení
70
a „smrt“ často nacházíme skutečné životní hodnoty. Zároveň v nás skutečnost malé
smrti posiluje důvěru v život, věříme, že když v konkrétní situaci něčemu odumřeme,
povede to nakonec k něčemu dobrému, život naplňujícímu a udržujícímu.
Můžeme si tak představit, že jako každé utrpení v našem životě může být branou ke
opravdovému životu, tak i skutečná smrt se může dít v naději, že je definitivním
sebezřeknutím se, které povede k životu.
4.8.10 Smrt a utrpení jako úkol
V oddíle o logoterapii jsme viděli, že utrpení i smrt v našem životě mají pro nás smysl
tehdy, jestliže se mu otevřeme. To znamená ze všech svých sil se snažíme poznat smysl
situace, ve které jsme. Snažíme se ji už dopředu chápat jako výzvu, příležitost ke
zkvalitnění, prohloubení života. Utrpení, bolest, nemoc i smrt jsou ale jen příležitostí! Je
na člověku, aby se rozhodl, jak ponese svoje strasti, jaký bude, může se rozhodnout
hledat svoje „proč“ trpět. Ale může se rozhodnout i opačně, vzdát se utrpení, které pro
něj smysl nemá a on se nepokouší mu ho dát, ani ho hledat.
Kdyby Ježíš umřel na kříži jenom bezmocný a trpící, bylo by to málo. Jeho utrpení
a smrt má svůj smysl proto, že se děla z lásky. Jeho bezmoc není samoúčelná, je to
naprostá vydanost milujícímu Otci. Bezmoc se stává chudobou lásky, které nezbylo nic,
protože všechno dala. Smysl osobního utrpení, bolesti, smrti je možné nalézt
v konkrétním osudu trpícího. Trpící, který hledá smysl svého utrpení a kdykoli jej
zahlédne snaží se jej uskutečňovat spoluurčuje smysl smrti i utrpení. Můžeme říci, že
lidský duch spoluvytváří smysl utrpení. Na to poukazuje Frankl, když mluví
o postojových hodnotách. Vždy můžeme utvářet svůj život alespoň postojem, úmyslem.
To nejmohutnější v člověku vyvstává právě tam, kde se člověk zdál už zcela
bezmocným. Tam se ukazuje, že jeho největší mocí je proměňovat nezměnitelné, tak se
smrt může stát smrtí za někoho nebo smrtí zoufalce.
4.9 Euthanasie
Euthanasie bude zde pro rozsah práce projednána jen zběžně. Původní význam slova se
v dnešní době posunuje k významu smrti z milosti, nebo aktivního usmrcení.
Evangelium vitae definuje euthanasii jako „činnost nebo opomenutí, která ve své
podstatě a záměru působí smrt, aby tak byla odstraněna bolest“225. Církví je takové
225
Srv. JAN PAVEL II., Evangelium vitae, Praha: Zvon, 1995, odst. 65.
71
jednání odmítáno, protože zasahuje do stvořitelských práv Božích226 a jako zabití těžce
odporuje důstojnosti lidské osoby.
Svatošová poukazuje na to, že rozhodnutí pro euthanasii je spíše výkřikem nemocného
po větší lásce a péči, pomoci, solidaritě a poskytnutí naděje, než skutečným přáním. Zdá
se, že kde je láskyplná péče o nemocného, tam se žádost o euthanasii spíše nevyskytuje.
Pravý lidský postoj k euthanasii by měl vycházet z lásky k druhému a dít se tak,„že
člověk spoluprožívá bolest druhého, nikoli že zabije toho, jehož nemoc již nemůže
snést“227. Opakem euthanasie je tak zvaná dysthanasie (zadržená smrt). Takové jednání
způsobuje, že je nemocnému prostřednictvím medicíny neustále „násilně“ prodlužován
život, je mu bráněno zemřít. Aby se tomu zabránilo, v jistých případech se dovoluje
přerušit léčbu (je neúčinná, nebezpečná, neúměrně nákladná, péče za každou cenu).
Základní péčí je lékař povinen všem, mimořádnou ovšem nikoli228. Nechat umřít,
nebránit ve smrti a za tím účelem přerušit náročnou léčbu je označováno také pojmem
pasivní euthanasie.
Podávání tišících prostředků proti bolesti (přestože svým vedlejším účinkem mohou
ovlivnit vědomí umírajícího, urychlit smrt, nebo ji mohou v určitém momentě způsobit)
je na místě tam, kde není smrt zamýšlena ani jako prostředek, ani jako cíl. Takové
jednání se někdy označuje jako nepřímá euthanasie.
Oba poslední případy tak, jak byly popsány, nejsou obecně mravně závadné.
226
Srv. Dt 32, 39.
Srv. JAN PAVEL II., Evangelium vitae, odst. 66.
228
Srv. Jiří SKOBLÍK, Přehled křesťanské etiky, Praha: Karolinum, 1997, s. 197.
227
72
5. Doprovázející
Doprovázející je člověk stejně jako nemocný, i jemu se může svět zachvívat, a i on
potřebuje doprovázet. Nachází útěchu a pomoc v Bohu, ale také vzdoruje a pochybuje.
Hledá v životních situacích výzvy smyslu stejně jako jiný člověk. Má stejnou potřebu
smysluplně žít. Obraťme se k němu.
5.1 Milovat sám sebe229
To je nezbytný základ pro práci s umírajícím (pro lásku k druhým vůbec). „Miluj svého
bližního jako sám sebe.“230 Přikázání lásky vyzývá ve stejné míře k lásce k sobě
i k bližnímu. Jen pokud jsme nalezli a přijali sami sebe, můžeme se rozdávat druhým.
Ježíš na základě lásky k sobě (věděl, kdo je a přijímal se, miloval se) vycházel
k druhým: „Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu otec dal všecko do rukou, a že
od Boha vyšel a k Bohu odchází … nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat
nohy…“231. Kdo se nemiluje, neustále krouží okolo sebe a věnuje se hledání sebe sama.
Podmínkou pro vyjití ze sebe je sebeláska, přijetí sebe sama. Teprve z toho, co nějakým
způsobem mám, mohu rozdávat.
Milovat sebe sama vyvěrá ze zkušenosti, že jsem přijímán a milován. Jestliže
k druhému mohu vyjít jen najdu-li a přijmu sám sebe, a sám sebe mohu najít až když
zakouším, že jsem milován druhým, pohybujeme se v kruhu. Prolomen může být jen
zvenku. Ježíš Kristus přišel, aby zjevil Boží lásku k člověku232. Člověk je Bohem
přijímán a milován v Kristu a Kristem. Celý člověk je přijímán Bohem. Protože Boží
láska předchází náš vztah k sobě, můžeme z této zkušenosti přijmout sebe samotné jako
milované bytosti, nechat se milovat. Teprve tehdy, když se otevřeme lásce Boží, jsme
schopni se v něm milovat, a lásku takto přijatou rozdávat dál233. Milovat sebe znamená
i milovat svou možnost, tedy jaký bych mohl být, jak mě chce mít Bůh234. Bůh miluje
první, abychom i my mohli milovat, jako první vychází ze sebe (zjevuje se), abychom
ze sebe mohli vyjít i my.
Láska k sobě znamená i přijetí své tělesnosti a lásku k ní. Svatý Pavel přirovnává v listu
Efesanům lásku manžela k manželce k lásce k jeho vlastnímu tělu, láska k druhému
229
Pro následující srv. Walter TROBISCH, Miluj sám sebe, Náchod: Kompas, neuvedeno.
Srv. Mt 22, 39.
231
Srv. Jan 13, 3n.
232
„...protože jsem si tě zamiloval, dám za tebe mnohé lidi.“ Srv. Iz 43, 4.
233
Srv. Jan 15, 9.
234
Srv. Walter TROBISCH, Miluj sám sebe, s. 17.
230
73
člověku je láskou k sobě. Tak můžeme uzavřít podobně jako jsem začali: „Kdo miluje
svou ženu (druhého), miluje sebe.“235. Tedy milovat druhého a milovat sebe jsou dvě
strany jedné mince.
5.2 Porozumět sobě samému236
Ten, kdo doprovází, musí se nějakým způsobem vyrovnat sám se sebou, svými
otázkami, problémy, chybami, přednostmi, svou smrtelností. Měl by se přijímat a žít
rád237, měl by se vnímat jako hodnota238. Doprovázející, který se nepodívá do zrcadla,
může být v doprovázení překvapen. Setkáním s druhým se totiž potká sám se sebou239.
Narazí na otázky, které si předtím nepokládal, které ho vyděsí, začne se zaměstnávat
sám sebou. A právě v tu chvíli už nemusí mít co nemocnému nabídnout, protože se sám
stal tím, který potřebuje pomoc, který nemůže unést sám sebe240.
Doprovázející nezná na všechno ve svém životě odpověď, a tak se mu jistě stane, že se
v doprovázení potká s nezodpovězenými otázkami o sobě. Může to být překvapivé
a zraňující, může to i změnit život. Ale člověk, který se nějakým způsobem naučil
zacházet se sebou samým, tuto situaci zvládne. Přijal-li sebe, život, utrpení, bolest, smrt,
chce-li přesto všechno přitakat svému životu, má naději to zvládnout. Když k tomu
všemu, co k němu přichází zaujímá postoj (který vyvěrá z bytostného „ano“ životu), už
tomu není vydán napospas. Znát sám sebe znamená také připustit si vlastní
nedostatečnost.
Věřící člověk sám sobě i druhému nemůže dobře porozumět, pokud se nedívá „Božíma
očima“. Jak se na něj i na druhého dívá Bůh, zjišťuje ve vztahu s Ním. A čím hlouběji
vstoupí do vztahu s Bohem, tím upřímněji a tím víc se uvidí a setká se sebou
i s druhými. A obráceně čím více vystoupí od sebe (ze sebestřednosti) k člověku, tím
spíše se přiblíží k Bohu, který se stal člověkem. Tajemství člověka je skryté v tajemství
Vtěleného a Ukřižovaného. Přiblížit se sobě i trpícímu musí souviset s přiblížením se
Kristu.
Člověk stojí před svou smrtí radikálně sám a nikdo tam nemůže být s ním. Tam, kde se
rozhoduje o věčném životě či utrpení, nemá druhý člověk přístup. Bůh ano. Skrze Něj
může doprovázející vstupovat do hlubiny druhého. Ve vztahu k Bohu totiž dostává
235
Srv. Ef 5, 28.
„Kdo se nedokáže vyrovnat sám se sebou, nemůže dobře pomáhat druhým. Bez sebepoznání není láska
k bližnímu možná.“ Srv. Heinrich PERA, Bernd WEINERT, Nemocným nablízku, s. 46.
237
„Prvotní důvěra je ona láska k sobě, kterou má každý, aby díky ní mohl lásku dávat.“ Srv. tamtéž,
s. 55.
238
Srv. Iz 43, 4.
239
Srv. Heinrich PERA, Bernd WEINERT, Nemocným nablízku, s. 88.
240
„Kdo se nedokáže vyrovnat sám se sebou nemůže dobře pomáhat druhým. Bez sebepoznání není láska
k bližnímu možná.“ Srv. tamtéž, s. 46.
236
74
darem „jeho oči“, které mu dovolují pravdivě spatřit druhého ( a stejně i sebe),
porozumět mu.
5.3 Doprovázení doprovázejících
Potkat se se sebou znamená poznat nejen příjemné věci, ale především ty nepříjemné.
Přesto všechno pak usilovat o láskyplné přijetí sebe a života. To je úkol pro oba
účastníky doprovázení.
Ten kdo doprovází, je člověkem na cestě stejně jako doprovázený. A je-li kdo na cestě
potřebuje průvodce, druha, společníka. Je naivní domnívat se, že na všechno stačím
sám.
Pro věřícího to znamená na jedné straně prohlubovat svůj vztah s Pánem, s ním řešit
a na něj vkládat své těžkosti241. Na druhé straně prohlubovat své vztahy s lidmi. Ježíš
Kristus je Bůh a člověk a jako Bůh a člověk k nám přichází, ať jsme s ním sami
v modlitbě nebo se setkáváme s konkrétním člověkem.
Doprovázení nám poskytuje zpětnou vazbu, dává nám k dispozici jiný pohled na věc,
a tak nám umožňuje poodstoupit od sebe. Je to příležitost ventilovat své pocity,
a podělit se o nesená břemena, spočinout ve vztahu, který mě unese. Je to prostor pro
duchovní zrání a růst.
Každý člověk má primární úkol odpovídat za svou spásu (za svůj život). A i když se to
neobejde bez lásky k druhým a odpovědnosti za druhé, přece cítíme, že primární je tu
odpovědnost za sebe. I doprovázející člověk tedy má dbát v prvé řadě (vztah k Bohu) na
rozvoj svého duchovního života (má své spirituální potřeby). K tomu zpravidla
potřebuje doprovodit.
I na rovině profesionální, kolegiální nebo přátelské potřebuje člověk druhého.
5.4 Syndrom vyhoření242
Doprovázející je na cestě s umírajícími konfrontován s mnoha náročnými úkoly. Často
se setkává s trpícími lidmi, jejich smrt se stává smrtí více či méně blízkých lidí.
Vstupuje do mnohých vztahů, často se střídají ti, které doprovází (umírají). Setkává se
s vlastní bezmocí. Přestože často mnohem více než dává dostává, vyžaduje od něj
doprovázení velkou míru přizpůsobivosti a mnoho psychické i fyzické energie.
Jak to udělat, aby se doprovázející nevyzářil, aby nerozdal všechno co má a nestal se tak
člověkem, který „ztratil své srdce“243, který už nemá co dát, je vyčerpaný a unavený,
241
Srv. Mt 11, 28 – 30.
Srv. Žl 55, 23.
243
Srv. Heinrich PERA, Bernd WEINERT, Nemocným nablízku, s. 65 - 66.
242
75
a kterému nezbývá než se zhroutit pod tíhou toho všeho? Jak zabránit syndromu
vyhoření, jak je ve zdravotnictví toto vyčerpání nazýváno?
V prvé řadě to znamená pěstovat vztah s Bohem. Doprovázení je totiž naději otevřeným
dramatem244 o spásu člověka, jehož účastníkem je i doprovázející a jehož hrajícím
režisérem je Bůh sám. Uvědomit si, že naše společné drama je v především v rukou
milosrdného Boha, může být zdrojem energie a radosti. Důvěra v Boha (láska k němu)
by tedy měla nést doprovázení.
I na úrovni nespirituálních rovin člověka je třeba se aktivně starat o to, aby k vyhoření
nedošlo. Sem patří snaha aktivně proměňovat rutinní jednání, zpestřovat si běžnou
činnost. Umět si odpočinout, odreagovat se. Udělat si čas na sebe, své přátele. Pěstovat
v sobě schopnost radovat se z maličkostí, malých úspěchů, umět se zasmát. Schopnost
humoru je zvláště důležitá, vede nás k odstupu od sebe samých, nebereme se přehnaně
vážně, a můžeme v tom pomoci i nemocnému. Vyhoření brání schopnost nadhledu,
odstupu (když s každým umírajícím naváži hluboký emocionální vztah, brzy se
zhroutím). Patří sem znalost vlastních hranic (křesťanský syndrom spasitele světa),
umět říkat ne.
V tom jak ze sebou zacházet abychom předešli syndromu vyhoření se můžeme
inspirovat textem Kaczmarczyka a Křivohlavého245.
5.5 Zakotvení doprovázejícího
Jak už bylo řečeno, jednou z charakteristik hospicové péče je týmová spolupráce. Měl
by tedy existovat organizovaný tým, který se o nemocného stará. V takovém týmu může
doprovázející nalézat oporu a zároveň ji poskytovat. Protože v případě této práce jde
o věřícího doprovázeče, budeme se zabývat jeho zakotvením ve farnosti (sboru)246.
Farnost je v pojetí katolického kanonického práva základní pastorační jednotkou církve.
Je také místem, kde se realizuje církev.
Doprovázející by měl mít ve své farnosti zázemí. Měl by z ní jaksi vyrůstat. Měla by
být místem intenzivně žité víry, ve kterém se lze ohřát247, odpočinout si, místem
porozumění, „kde se v životě člověka spojuje a žije to, co je lidské, i to, co je božské“248.
Kde je možné se potkat s Kristem i člověkem. Měla by poskytovat prostor sdílení
a spolupráce, umožňovat růst ve víře a být schopná unést a podpořit ty, kteří k ní patří.
244
Srv. Pavel AMBROS a kol., Studijní texty z pastorální teologie III., s. 11.
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Stanislav KACZMARCZYK, Poslední úsek cesty, s. 46 – 48.
246
K problému konfesní příslušnosti srv. Viktor E. FRANKL, Vůle ke smyslu, s. 50 – 51.
247
Srv. Aleš OPATRNÝ, Pastorace v postmoderní společnosti, s. 61.
248
Srv. tamtéž, s. 62.
245
76
5.6 Doprovázení – úkol společenství
Péče o nemocné není jen speciálním úkolem pro školené odborníky nebo svěcené
služebníky církve. Každý křesťan je Kristem povolán ke službě. A jako Ježíš
navštěvoval nemocné, vězněné, sytil hladové, oblékal nahé, má to dělat i doprovázející.
„Všichni věřící křesťané ať se podílejí na péči a lásce Krista a církve a podle svých
možností ať věnují nemocným pečlivou pozornost. Ať je navštěvují a utvrzují ve spojení
s Pánem a ať jim všemožně poskytují bratrskou pomoc.“249
Péče o umírajícího v hospicové péči se děje v rámci týmu spolupracovníků (odborníků
i laiků). Pečování se tak stává činností společenství. Všichni, kdo jsou s nemocným ve
styku se podílejí na jeho doprovázení.
5.7 Jaký by měl být doprovázející
5.7.1 Být s ním
Být s druhým je naprosto základní postoj doprovázejícího. V Markově evangeliu čteme,
že Kristus ustanovil svoje učedníky „aby byli s ním“250. Na jiném místě Ježíš říká:
„Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně
jste učinili“251. Být nablízku nemocnému člověku znamená být blízko Kristu.
Doprovázející je povolaný k tomu, aby zůstával s nemocným.
Křivohlavý přirovnává bytí s druhým k biblickému vztahu Adama a Evy252. Být s ním
vyjadřuje jednotu smýšlení, cítění, spolu-bytí253. Takový postoj pastýře můžeme upřesnit
pomocí charakteristik C. Rogerse254.
Být s ním znamená: » bezpodmínečnou úctu k nemocnému člověku,
» bezpodmínečné přijetí,
» pozitivní hodnocení partnera,
» citovou vřelost (hřejivý emocionální přístup),
» ryzost (opravdovost)
» empatii (spolucítění).
5.7.1.1 Bezpodmínečná úcta, tolerance
Úcta k člověka vychází z jeho důstojnosti. Pro věřícího je důstojnost druhého člověka
těsně spjatá s důstojností Boží. Člověk stojí „ve světě jakožto obraz Boha, znamení jeho
249
Srv. Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné, odst. 42.
Srv. Mk 3,14.
251
Srv. Mt 25,40.
252
Srv. Gn 2,24.
253
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Křesťanská péče o nemocné, s. 33.
254
V podání Křivohlavého, srv. tamtéž, s. 33 – 34.
250
77
přítomnosti a odlesk jeho slávy“255. Člověk je stvořen s důstojností jen o „málo“ menší,
než má Bůh sám256. „Sláva Boží je žijící člověk.“257
Bližní stojí před námi jako ten, za kterého Kristus zemřel, aby ho učinil Božím dítětem
a pravým obrazem Otce. Je člověkem, který je hoden naší úcty a lásky, vždyť ho miluje
Bůh.
Ctít partnera ve vztahu znamená dát druhému dost prostoru, aby mohl být sám sebou,
volně dýchat (respekt k jeho systému hodnot, potřebám apod.).
Úcta předpokládá vzájemné uznání vlastních hranic, respektuje soukromí a intimitu
druhého. Jeho hodnoty i potřeby. Nezahltit jej sebou a zároveň mu sebe nabídnout.
Znamená to vzít druhého jako plnohodnotného, sobě rovného člověka, který má stejná
práva jako já. Právo na to být milován a milovat, právo svobodně se rozhodovat a volit,
utvářet svůj život. Má právo se vyjadřovat a být slyšen. Jako člověk může chybovat,
ublížit, litovat, zoufat, hněvat se. Do poslední chvíle svého života má druhý všechna
práva člověka. Je třeba si ho vážit jako sebe. Možná mu dovolit o trochu více než sobě.
Jak říká Ott: „Umírajícího neopravovat, nepeskovat, nemoralizovat, nevnucovat mu
naše vlastní pojetí a představy, nýbrž přijímat, akceptovat jeho projevy takové, jaké
jsou. Snášet je, dovolovat umírajícímu větší míru svobody nežli zdravým lidem“258. Úcta
k druhému souvisí s důvěrou v jeho osobu, s důvěrou v to, že svůj život může
zvládnout. Vážit si druhého velí nikdy mu nebrat naději a nikdy nepřestat doufat, že to
zvládne (i kdyby to mělo zůstat jen nadějí).
Z přesvědčení o úctyhodnosti druhého vyrůstá ochota k přijetí a všechny další
charakteristiky, jak uvidíme.
5.7.1.2 Bezpodmínečné přijetí
Přestože Bůh chce aby se člověk jeho obrazem stával, tedy usiloval jím být, přijímá
člověka takového, jaký je259. S chybami, nedokonalostmi, vzpourami.
Následovat Krista na nás jistě klade náročné požadavky, ale láska, kterou nás miluje,
nemá podmínek260. Bůh miluje člověka bez dalšího. Bůh miluje před tím, než člověk
vůbec pochopí, že je předmětem jeho lásky. Láska předchází požadavky. A požadavky
Boha přicházejí na pomoc tomu, kdo chce na lásku Boží odpovědět.
255
Srv. JAN PAVEL II., Evangelium vitae, odst. 34; Gn 1, 27.
Srv. Žl 8,5 – 6.
257
Srv. JAN PAVEL II., Evangelium vitae, odst. 34.
258
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Stanislav KACZMARCZYK, Poslední úsek cesty, s. 65 .
259
Srv. Iz 1, 18; Řím 15, 7.
260
Srv. Iz 49, 15 – 16.
256
78
Doprovázející, který má před sebou nemocného, musí napřed milovat. Vzít druhého,
jaký je. Neznamená to souhlasit s jeho špatným jednáním, ale milovat ho napřed,
neklást si podmínky, budu tě milovat až… Bůh nepřichází napřed s požadavky, ale říká
miluji tě. Otevři se mojí lásce. Stejně by se o to měl snažit i doprovázející.
Ježíš „vypil poslední temné kapky z poháru Božího hněvu; na mě už zbyla jen láska“ 261.
Doprovázející musí přistupovat k umírajícímu napodobuje lásku Boha, který v Kristu
„za nás zemřel, když jsme ještě byli hříšní. Tím spíše nyní, když jsme byli ospravedlněni
prolitím jeho krve, budeme skrze něho zachráněni od Božího hněvu“ 262. Bůh miluje
první a doprovázející by ho měl napodobit.
5.7.1.3 Pozitivní hodnocení partnera
V náhledu na druhého člověka je důležité si všímat pozitivních hodnot. Nesoustředit se
na záporné jevy, těch je u každého dostatek. Je třeba usilovat o to, spatřovat na něm
dobré věci, kladně ho hodnotit. Máme jistotu, že v každém člověku něco dobrého je.
5.7.1.4 Citová vřelost (hřejivý emocionální přístup)
Zde jde o to, poskytnout nemocnému jakýsi prožitek hřejivého přijetí, hřejivé lásky.
Zapojit do setkání s ním celého člověka, tedy i svou citovost. Nemilovat chladně.
5.7.1.5 Opravdovost (Ryzost)
Všechno co doprovázející vyjadřuje svým chováním k nemocnému, by mělo být ve
shodě s jeho vnitřním postojem. Měl by vším vyjadřovat „mám tě rád“, zároveň to však
musí vnitřně skutečně chtít a snažit se o to (jiná věc je, jestli to vždy cítí; láska bez
pocitu je mnohem náročnější, ale mnohem cennější, musí se o ní totiž bojovat). Myslet
vztah vážně, opravdově, také znamená ochotu nabídnout něco „navíc“. Být ochotný jít
s nemocným jeho cestou ne pouze jednu, ale dvě míle263.
Opravdovost znamená také pravdivost doprovázejícího vůči sobě samému.
5.7.1.6 Empatie (vcítění)
Doprovázející by měl být schopen vcítit se do toho, co druhý prožívá. Porozumět mu.
Přiblížit se mu. Ale zároveň si zachovat odstup. Odstup je nutný ze dvou důvodů. Za
prvé kvůli nemocnému, protože je to on sám, kdo žije svůj život, má za něj
261
Srv. Larry CRABB, Osobnost člověka, Praha: Návrat domů, 1995, s. 38.
Srv. Řím 5, 8 – 9.
263
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Stanislav KACZMARCZYK, Poslední úsek cesty,s. 63; Mt 5,41.
262
79
odpovědnost, a nikdo nemůže stát na jeho místě. Za druhé proto, že i doprovázející
potřebuje „svůj prostor“, aby neztratil sám sebe, svojí identitu.
O empatii můžeme mluvit také jako o oživujícím „jiskření mezi dvěma partnery
v rozhovoru, kdy se každý může ke druhému přiblížit nebo od něho vzdálit, aniž by to
někoho zraňovalo“.264 Empatie je tedy schopností být blízko i v odstupu zároveň, jak je
to právě potřeba, aby si oba zachovaly svou identitu a odpovědnost.
5.7.2 Informovanost, znalost
Je dobré, aby ten kdo doprovází, měl vzhledem ke svým schopnostem znalosti z oblasti
doprovázení a oborů s doprovázením souvisejících (psychologie, sociologie, biologie,
teologie, duchovní život). Také by měl umět tyto znalosti převést do praxe.
Vyhne se tak zbytečným zraněním doprovázeného, může mu lépe porozumět a pomoci.
Oběma to usnadní komunikaci. Doprovázející tak může získat jistý náhled, snáze vést
dialog a podobně.
Informovanost znamená také snahu dozvědět se o nemocném co nejvíc. A to jak od něj,
tak od personálu hospice, případně rodiny. Se získanými informacemi pak citlivě
nakládat. Svou roli tu hraje jméno nemocného. Jméno nás nějak reprezentuje. Neseme
si ho celý život. Když nás někdo nazve jménem (a velmi záleží na tom, jak to udělá)
vstupuje s námi do kontaktu. A bylo by hloupé vstupovat do kontaktu s člověkem
a přitom neznat jeho jméno, nebo je stále zapomínat.
Získané informace o nemocném ovšem v žádném případě nesmí doprovázejícího
svazovat. Musí být vždy otevřen k tomu, aby je poopravil. Primární zůstává člověk a to,
kdo skutečně je, ne to, co se o něm dozvíme.
5.7.3 Otevřenost
Mít úctu k hodnotě druhého člověka znamená být připraven nechat se jím obohatit.
Opravdově se o něj zajímat, protože poznat ho je pro mě přínosem. Zároveň je třeba být
otevřený vzhledem k sobě, ke změně, být připravený přehodnocovat své postoje
k druhému, životu i sobě. Nestačí být otevřený druhému a sobě, ale i situaci, vnímat
okolnosti našeho setkání. Bytostná otevřenost člověka, jak o ní byla řeč v oddíle
o logoterapii, nakonec míří skrze druhého za hranice sebe sama k transcendentnímu,
k živému Bohu (tento člověku darovaný transcendentní sebepřesah funduje přesahování
se člověka vůbec). Čím větší je lidská otevřenost Bohu, tím větší je otevřenost člověka
264
Srv. Heinrich PERA, Bernd WEINERT, Nemocným nablízku, s. 50.
80
osobě i situacím. A opačně skrze odevzdání se osobě, úkolu, situaci se člověk otvírá
Bohu.
Úspěšné doprovázení předpokládá otevřenost lásce. Lásce Boží, lásce k sobě a lásce
k bližnímu.
5.7.4 Věrnost, trpělivost, vytrvalost
Rozhodne-li se kdokoli doprovázet umírajícího, měl by v tom vytrvat. Když se
nemocnému nabídne jako opora, je to nejen služba, ale i závazek.
Jak často doprovázející navštěvuje nemocného, záleží v prvé rovině na přáních
a potřebách nemocného, v druhé rovině na možnostech doprovázejícího. Výsledná
dohoda by měla jít zlatou střední cestou. Doprovázející nesmí být přetížen a nemocný
osamocen. Důležitou zásadou je zůstat nemocnému věrný, neopustit ho. Stát si za svým
rozhodnutím být při tomto člověku za všech podmínek.
Pokud doprovázející nemocnému přislíbí, že příště zase přijde, bylo by chybou nepřijít.
Jestliže se v takovém případě nemocný vůbec dožije další návštěvy, bude už vědět, že
nám jaksi nemůže příliš věřit.
Trpělivost znamená také neukvapovat se a „nezašívat problémy horkou jehlou“. Mnohé
odpovědi leží ve ztišení před tváří Boží. Vytrvalé, věrné a trpělivé doprovázení se
neobejde bez vytrvalé modlitby za nemocného i za sebe.
5.7.5 Udělat si čas
Udělat si čas je zcela klíčový předpoklad doprovázení, bez takového rozhodnutí
k setkání vůbec nedojde. Často je doprovázení záležitost dlouhodobá a má vysoké
nároky na čas, než se podaří navázat důvěrný vztah, dostat se k důležitým otázkám...
Na druhou stranu je v hospici někdy času velmi málo. Nemocného můžeme vidět jen
jednou a přijdeme-li podruhé, už nemusí být živý. To podstatné zde není, jestli bude
dostatek času na důkladné doprovázení, ale rozhodnutí si udělat na nemocného čas, být
teď a tady s ním a pro něj. A to by mělo trvat bez ohledu na to, jestli je doprovázení
v perspektivě dní nebo let. Je důležité, aby nemocný věděl, že tento můj čas patří jemu.
I krátká návštěva, pokud ji skutečně upřímně věnujeme nemocnému, má svůj smysl.
Zatímco dlouhá návštěva svou délkou nezakryje neupřímnost rozhodnutí být s druhým,
nezájem o nemocného.
Setkání lidských bytostí je činným prostorem Ducha Svatého (sdílení lásky). Je třeba
rozhodnout se nechat jej na sebe i na druhého působit, zvát jej do času doprovázení.
81
Velmi důležité je v čase, který mohu nemocnému věnovat, nespěchat. Platí, že je lépe
navštěvovat nemocného pravidelně, než „návalově“.
5.7.6 Pokora
Správným postojem doprovázejícího je takový postoj, ve kterém si je doprovázející
vědom svých lidských hranic, kdy žije v reálných možnostech a zná svou hodnotu.
Upozorněme na některé momenty. Doprovázející není ani kouzelník, který mávnutím
ruky všechno změní. Není spasitel světa, a nemůže všechny zachránit a na všechno
říkat ano, musí se naučit říkat také ne. Ten kdo doprovází není všeuměl a nemusí mít na
všechno odpověď. Je nutné, aby si přiznal, že na něco nemá schopnosti a nestavěl se do
role, kterou nemůže plnit. Pastýř zde není proto, aby nemocného vedl, manipuloval, ale
pomáhal mu jít jeho cestou, šel s ním. Musí nemocného přijmout na tom úseku cesty,
kde se právě nachází a ne jej násilím vytlačovat tam, kde by se měl nacházet.
Doprovázející musí unést, že druhý vůbec nejde tak, jak by si to představoval on.
O spásu člověka nepečuje v prvé řadě doprovázející, ale Bůh sám! Je lepší mlčet, než
aplikovat fráze, či jiné osvědčené postupy bezhlavě (používat je univerzálně pro
všechny podobné případy). Pokora před Bohem a bližním znamená věřit, že druhý se
může změnit (i kdyby se to zdálo nemožné), věřit, že existuje řešení i tam, kde není
vidět. Věřit, že i přes krkolomné pády nebude všechno k ničemu. Pokora je vědomí, že
nejsme ani spasiteli, ani tvůrci, ale prostředníky a nástroji Spasitele a Tvůrce.
Při všech trampotách i úspěších doprovázení by se měl doprovázející nechat nést
slovem Písma: „jsme neužiteční služebníci, učinili jsme to, co jsme byli povinni
učinit“265.
5.7.7 Radost
Velmi důležitou dovedností doprovázejícího by měla být schopnost radovat se. Dokázat
se radovat z maličkostí i velkých věcí, a to i navzdory zármutku a utrpení. Radovat se je
někdy snadné, jindy je to namáhavá práce. Doprovázející by se měl radovat pokud
možno neustále.
5.7.8 Modlitba
Podstatným momentem doprovázení je modlitba. Je naprosto nezbytné, aby se pastýř za
sobě svěřené modlil, také za sebe a za celý průběh doprovázení. Měl by usilovat o to,
stát se nástrojem Boží lásky k člověku. Bez modlitby se činnost doprovázejícího stává
265
Srv. Lk 17, 10.
82
jakousi vylepšenou sociální péčí. Modlitba zde není chápána výhradně jako
verbalizovaná, ale znamená v prvé řadě zůstávat s Bohem, otevřít se mu, přijmout jeho
lásku a rozdávat ji dál, pozvat do takového společenství i nemocného (třeba jen
virtuálně). Modlitba buduje a rozvíjí vztah mezi doprovázejícím a doprovázeným.
83
6. Doprovázení jako rozhovor
6.1 Dialogos, communicare
Podstatnou formou pastorační péče o umírající je rozhovor, dialog.
Podívejme se na významy těchto slov. Řecké dia-logos znamená rozmluva, skrze-slovo.
Logos znamená také možnost mluvit, výraz, ohled, řečnické umění, jednání, očekávání,
událost, mysl, jméno, v Novém zákoně je takto označován Kristus. Můžeme tak smysl
slova dialogos jako rozhovor rozšířit následujícím směrem. Znamená to dát oběma
stranám příležitost promluvit, ponechat druhému svobodu vlastního výrazu, respektovat
jej a brát na něj ohled.
Střet dvou světů skrze slovo je střetnutím vzájemných očekávání, dějin jednoho
s dějinami druhého. Je to událost. Setkání mysli, srdce. Potkávají se dvě jména.
Latinské slovo communicare je nejlépe vyloženo jako „communicare est multum
dare“266. Tedy komunikovat znamená dávat mnohé. Rozhovor je spojením,
dorozumíváním, kterém se děje „sdílením významů“267. Rozhovor ve smyslu
komunikace je vzájemné obdarovávání se, sdílení darů, nebo také sdílení osobních
významů. Můžeme říci, že je to spojit se za účelem obdarování se.
6.2 Bůh jako rozhovor
Rozhovor, jako událost vztahu dvou bytostí, má základ v Trojjediném Bohu. Věčně
milující otec dává Synu vše, Syn vše přijímá a daruje Otci. To vše je Duch Svatý,
prostor lásky i láska sama. Bůh je Dia-logos „nejen myšlenka a smysl, ale rozhovor
a slovo spolu mluvících.“268
Ježíš Kristus je slovem od Otce proneseným k nám lidem. Trojjediný Bůh se v Ježíši
stává člověkem a zjevuje sebe sama jako dialog lásky, do kterého zve člověka. „Jako si
otec zamiloval mne, tak jsem si já zamiloval vás. Zůstaňte v mé lásce.“269 Setkání dvou
lidských bytostí je tedy vždy příležitostí k setkání s Kristem, nakolik se mu zúčastnění
otevřou. A doprovázející by se měl chovat tak, aby Krista zpřítomňoval a svým
jednáním na něj ukazoval.
6.3. Falešné představy o sociální komunikaci
Tvrzení, že komunikace se děje pouze ve slovech, musíme také odmítnout. Je jasné, že
co k druhému promlouvá, nejsou jen moje ústa, ale celá moje bytost. Mnohem víc než
266
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Rozhovor lékaře s pacientem, s.63.
Srv. Bohumila BAŠTECKÁ, Petr GOLDMANN, Základy klinické psychologie, s. 206.
268
Srv. Joseph RATZINGER, Úvod do křesťanství, s. 114.
269
Srv. Jan 15, 9.
267
84
slova promlouvá k druhému opravdovost vztahu. Nejde v prvé řadě o mluvená slova,
ale o to, aby se člověk stával slovem, aby byl pro druhého sdělením, darem. Bůh sám se
nám sděluje a daruje ve svém slovu, které je živým člověkem270. Doprovázející je tím,
kdo má být pro druhého slovem svědčícím o Boží lásce k člověku. Jako byl Ježíš
Kristus slovem Otce, má ve společenství s ním být tímto slovem i doprovázející.
Slovem, které ukazuje na Slovo.
Falešné je přesvědčení, že slovní vyjádření vždy přesně vystihuje to, co se v člověku
děje, co si myslí. Slova jsou někdy volena tak, aby vyjadřovala, co by posluchač chtěl,
nebo měl slyšet. Mnohem spíše jsou slova střípky mozaiky, které poukazují na skutečný
stav, myšlení, prožitky člověka.
Představa, že ten, kdo poslouchá slyší přesně to, co druhý říká, je také nepřesná. Je třeba
počítat s osobností druhého, jeho očekáváními, anticipacemi, selektivním nasloucháním.
Mylné je přesvědčení, že nezáleží na tom, jakým způsobem se co říká. Naopak na tom
velice záleží. Totéž slovo sdělené různým způsobem znamená něco odlišného. Stejně
záleží i na tom, kdy se co říká a za jakých okolností.
Falešná je domněnka, že mluví-li dva stejným jazykem, musí si rozumět. Můžeme zde
rozlišovat objektivní význam slova (např. smrt) a svrchní tón slova, konotaci (smrt zní
jinak zdravému člověku, jinak umírajícímu). Význam slova je individuálně zabarvený
a je třeba s tím v komunikaci počítat („Bolí vás to? To já znám…“, praví zdravý
nemocnému a neví co říká).
Názor, který považuje sdělování za pouhé předávání věcných informací, je mylný.
Každé sdělení v sobě nese více, než jen věcnou informaci. V něm se vyjevuje jak postoj
hovořícího ke sdělované informaci, tak i k posluchači.
Nepřijatelná je představa, že nejvyšší hodnota v mezilidské komunikaci patří vyřčenému
slovu. Ostatní je vedlejší. Komunikace je však nesena v prvé řadě „činy, způsoby
jednání a chování“271. Větší váhu než co člověk říká a jak se tváří, má pro nemocného
co dělá, jak se k němu chová a jedná s ním.
6.4 Co si v dialogu sdělujeme
Krátce můžeme pohlédnout na to, co všechno si ve vzájemné komunikaci předáváme 272.
Sdělujeme si informace. Při tom platí, že není dobré zahltit druhého, ani stále jen
„mlátit prázdnou slámu“. Je třeba mluvit pomalu, jasně a zřetelně. Kvalita informace je
270
Srv. Jan 1, 14.
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Rozhovor lékaře s pacientem, s. 66.
272
Srv. tamtéž, s. 66n.
271
85
spojená s její důležitostí pro účastníky rozhovoru. Sdělujeme si postoje k předávanému.
Zde vyjadřujeme své ano či ne k tomu, co říkáme. Sdělujeme si postoje k sobě
navzájem. Přitom platí, že hraný postoj je velmi problematický a beze zbytku se nedá
nasimulovat. Postojem k druhému můžeme prožitek jeho vlastní hodnoty potvrdit, nebo
naopak snížit. Sdělujeme si svá sebepojetí. Jak vnímáme sami sebe je také předmětem
dialogu. Takové sdílení může vyžadovat od doprovázejícího ratifikaci, potvrzení
sebepojetí druhého, nebo naopak jeho vyvrácení. Sdělujeme si hloubku našeho vztahu.
To se často děje formou neverbálních vyjádření (postoj, vzdálenost od partnera, mimika
apod.). Sdělujeme si pravidla rozhovoru. Jinými slovy, je třeba stanovit pravidla, které
by byly pro oba účastníky přijatelná (aby si mohli oba podržet vlastní důstojnost
a zůstat sami sebou). Sdělujeme si své žádosti, prosby, potřeby.
6.5 Jak si to sdělujeme
Podle toho, užíváme-li slov, děje se komunikace dvojím způsobem. Slovem se děje
komunikace verbální (v širším pojetí tohoto slova nejen slovem mluveným, slyšeným,
ale i psaným, myšleným). Neverbální komunikace se neděje slovem, patří sem mnoho
jiných způsobů vyjadřování, jak uvidíme níže.
6.6 Umění komunikace, umění naslouchat
6.6.1 Komunikace smysly
Člověk užívá celé své tělo, aby komunikoval, tělo je mu nástrojem vyjadřujícím jeho
hlubší duchovní realitu. Pět tělesných smyslů je zaměřeno na zpracovávání skutečnosti
člověka. Zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Sluch a zrak naznačují otevřený postoj
k druhému. Hlas a zrak naznačují schopnost se vyjádřit, k druhému vyjít. Dotek
naznačuje touhu po blízkosti a jednotě. Čich a chuť naznačuje takové pronikání dvou
bytostí, kdy jedna cítí a okouší skutečnost druhého.
6.6.2 Umění naslouchat
Opatrný dobře poukazuje na to, že člověku byly dány dvě uši a jedna ústa273. Důležitým
předpokladem v doprovázení umírajících je ochota k naslouchání. Doprovázející by měl
být schopen naslouchat. Znamená to oprostit se ode všech vlastních aktivních plánů
a představ co všechno je třeba říct, jak rychle něco udělat. Stačí být v přítomnosti
nemocného a být tu pro něj. Teprve osvobodíme-li se „od své potřeby léčit, může mít
273
Srv. Aleš OPATRNÝ, Malá pastorační příručka pro nemocné, s. 19.
86
naše služba skutečně uzdravující účinek, a to způsobem daleko přesahujícím naše
vlastní sny a očekávání“274.
Naslouchání je aktivním úkonem vyžadujícím celého člověka. Je třeba naslouchat, ne
pouze registrovat slyšené. Zaměřovat se na podstatné, umět postřehnout nevyřčené.
Slyšet ušima, očima, srdcem. V aktivním naslouchání se dnes hovoří o technikách
aktivního naslouchání275. Dozvídání a objasnění má za cíl poznat nemocného
a korigovat naše chápání jeho osoby. Porozumění se nejintenzivněji děje vcítěním.
Takové porozumění sestává podle Stanwaye ze tří kroků: „Odložím svoje já stranou...
Vlezu do bot druhého... A vyjádřím daný pocit... 276“. Souhlas a podpora ujišťuje
mluvícího o pozornosti naslouchajícího a snaží se ho pozitivně hodnotit. Ocenění
a uznání situace má nemocnému pomoci dobře porozumět vážnosti situace (docenit ji
i tam, kde je pro něj nepříjemná). Také to obnáší zvýraznit ty emoce a události, které
nemocného podepřou. Utřídění a uzavření směřuje k utřídění, rozložení úkolu na více
částí. Specifikuje a tím ohraničuje konkrétní problémy (neřeší všechno ve všem hned).
Umět naslouchat znamená naslouchat celému člověku. Naslouchat znamená slyšet
slova, všímat si neverbálních projevů, vidět jednání a chování druhého (z toho se snažit
pocítit a zakusit, co druhý cítí, prožívá). Umění naslouchat tak zaměstnává především
naše uši a oči, ale také může použít doteku, usiluje o vcítění a zakoušení světa druhého.
Umění naslouchat zahrnuje také všechny předpoklady, jak jsme je uvedli výše
v charakteristikách doprovázejícího.
6.6.3 Selektivní naslouchání
Každá informace, kterou nám nemocný sděluje, má různou důležitost (jak pro něj, tak
pro nás). Pokud jsme schopni u sdělovaného rozlišit podstatné od nepodstatného, měli
bychom se z roviny všeobecného naslouchání „všemu“ posunout do roviny naslouchání
selektivního, kdy se zaměřujeme na to podstatné. Neznamená to však, že bychom
ostatní informace vůbec neposlouchali a nebrali vážně.
Selektivní naslouchání znamená obecně takové naslouchání, ve kterém není pozornost
zaměřena k obecnému, ale spíš ke speciálnímu, k určitému bodu, momentu. Nebezpečí
takového naslouchání může být v představách a očekáváních dotazujícího se. Tak může
„slyšet“ něco úplně jiného, než co říká nemocný.
274
Srv. Henri J.M. NOUWEN, Náš největší dar, s. 102.
Srv. Bohumila BAŠTECKÁ, Petr GOLDMANN, Základy klinické psychologie, s. 209 – 214.
276
Srv. tamtéž, s. 210.
275
87
6.7 Neverbální komunikace
Takovou komunikací se rozumí vzájemný rozhovor jiným způsobem než mluveným
slovem. Výše jsme mluvili o empatii jako o důležité vlastnosti doprovázejícího. Vcítit
se do druhého není jen vrozenou vlohou, ale také schopností získanou učením. Ke
kultivování schopnosti vciťování se nám dobře poslouží pohled na neverbální způsoby
vyjadřování nemocného. Nejdříve se podíváme na způsob, jakým neverbální
komunikace probíhá, a potom co je jí komunikováno.
6.7.1 Způsoby neverbální komunikace277
6.7.1.1 Pohled
Kdo se někdy skutečně podíval do očí druhému člověku, ví, že očima se říká mnohé.
Pohled některých mluví o skrývané bolesti, jiných o vnitřní radosti. Jsou oči hluboké
a jsou oči mělké, zářivé i chladné, milující i nenávistné. Pohled může být obohacující
a povzbuzující, ale i zraňující a srážející. Kontakt očí ovlivňuje mluvené slovo.
V každém případě jsou oči ne-li nejdůležitějším, tak velmi důležitým aktérem
vzájemného sdělování.
6.7.1.2 Mimika
Výrazy obličeje můžeme vyjadřovat pestrou plejádu našich emocí a stavů. Celkem bez
problémů můžeme rozpoznávat z výrazu obličeje emoce jako štěstí, překvapení, strach,
zlobu, smutek, spokojenost a zájem278.
6.7.1.3 Paralingvistické složky řeči
Jedná se o ty složky řeči, které by při písemném záznamu projevu „vypadly“. Je to
například rychlost řeči, intonace, hlasitost, důraz apod. Více o nich v kapitole o umění
mluvit.
6.7.1.4 Gesta
Jde o postoje či pohyby, symbolické úkony, které mají v daném společenství smysl,
kterým „se“ rozumí. Gesta jsou tedy v úzké vazbě na společenství, ve kterém se jich
užívá. Ve vývoji jedince předcházejí gesta mluvené slovo.
277
278
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Rozhovor lékaře s pacientem, s.71 – 75.
Srv. tamtéž, s. 72.
88
6.7.1.5 Uspořádání všech částí těla
Tělem vyjadřuje nemocný ochotu nebo neochotu k dialogu, aktivitu či pasivitu, strach
nebo odvahu a jiné postoje. Sdělování se děje polohou celého těla.
6.7.1.6 Doteky
Haptický kontakt člověka s člověkem je přirozený a dobrý. Může se jím sdělit mnohé,
na co slova nestačí. Může jít o podání ruky, pohlazení, poplácaní a podobně.
6.7.1.7 Vzdálenost
Vzdálenost partnerů v rozhovoru spoluurčuje atmosféru setkání. Určitá vzdálenost je
ještě vnímána jako normální, určitá jako nepříjemná a ještě větší blízkost jako
nepřijatelná. Opačně, je-li partner příliš daleko, není to vnímáno pozitivně. Přiměřenost
vzdálenosti v rozhovoru je vymezována vztahem, blízkostí osob (jiná bude vzdálenost
mezi nadřízeným a podřízeným a podřízeným a jeho manželkou). Fyzická blízkost ale
neznamená vždy blízkost duchovní. Duchovní blízkost může znamenat fyzické oddálení
(z úcty k druhému).Vzdálenost v sociální komunikaci neleží jen v horizontální rovině,
ale také v rovině vertikální. Je rozdíl mezi tím, jestli se k nemocnému skláníme z výšin,
nebo si přisedneme k posteli, snížíme se na jeho úroveň.
6.8 Umění mluvit
Slova mohou zpřesnit symbolickou řeč gest, doplnit ji, nebo ji přeznačit. Naopak
neverbální
vyjadřování
pomáhá
slovu,
aby
se
stalo
co
nejsrozumitelnější
a nejautentičtější.
6.8.1 Situační kontext
Každá řeč je položena do konkrétní situace. Má tedy svůj situační charakter.
K soukromému rozhovoru dvou lidí je třeba vytvořit intimní atmosféru. Platí, že čím
„hřejivější“ bude situační kontext mluvy, tím vřelejší a uvolněnější bude komunikace.
K situačním charakteristikám rozhovoru můžeme řadit i načasování rozhovoru, místo
rozhovoru, a mnohé jiné (vybavení místnosti, osvětlení, přítomnost květin, horký čaj
a sušenky...).
89
6.8.2 Paralingvistické aspekty řeči279
V řeči se uplatňují mnohé prvky, které dotváří zvukovou podobu naší řeči (spadají do
komunikace neverbální). Patří sem rychlost naší řeči, hlasitost projevu, tónová výška,
barva hlasu, intonace, přízvuk, důraz, přestávky v řeči, různé chyby v řeči, výslovnost,
celková modulace řeči.
6.8.3 Lingvistické aspekty
Takové aspekty řeči upozorňují na to, že tentýž jazyk partnerů dialogu neznamená
automaticky porozumění.
6.9 Umění mlčet
Je-li zpočátku třeba naslouchat, později snad mluvit, velmi často je třeba mlčet. Mlčet
vedle umírajícího, který spíše než jakákoli slova potřebuje naši blízkost. Takové
zdánlivě bezmocné mlčení je třeba unést. Ale i v takové situaci promlouváme. Tím jak
mlčíme, jak spolucítíme, jak umíráme s nemocným. Mlčení samo je příležitostí
k modlitbě.
6.10 K lůžku nemocného
Dříve než se obrátíme ke konkrétním zásadám vedení rozhovoru, podívejme se na některé momenty setkání s nemocným.
Dozví-li se doprovázející, že někdo blízký umírá, mělo by to pro něj znamenat „všeho“
nechat a jít jej navštívit. O chvíli později může být pozdě.
Než půjde k umírajícímu, měl by si uvědomit proč k němu přichází, co jej k tomu vede.
Také by se na setkání měl připravit (modlitbou, získáváním informací), uvědomit si
(pokud možno) za kým jde. A měl by odložit zaručené recepty „jak na to“. Přichází za
konkrétním člověkem, kterému nemůže vnucovat své představy pomoci. Jde k němu,
aby byl s ním. A nabídl mu, že s ním půjde kus cesty. A pokud může, má zvěstovat
Toho, který je všem mnohem blíž než si sami dokážou být.
Před návštěvou je dobré domluvit se s ostatními, kteří nemocného navštěvují, kdo kdy
přijde. Více návštěv znamená většinou více radosti. Lze tak také zabránit vyčerpávání
nemocného, když musí komunikovat s desetihlavou návštěvou najednou.
V duchovním doprovázení je nezbytné vytvořit diskrétní prostor pro vzájemné sdílení,
a to není možné v přítomnosti více lidí (vzhledem k tomu o jak osobní témata se jedná).
279
Podrobněji srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Rozhovor lékaře s pacientem, s. 84 – 86.
90
Dárek nemocného může potěšit (ale také namíchnout). Před vstupem na pokoj je dobré
zaklepat (i když víme že se neozve pozvání – nemocný možná nemůže mluvit). Při
vstupu je dobré, aby se doprovázející zeptal, neruší-li a může-li na chvíli vstoupit. Také
je dobré se představit, a to způsobem, který nemocného nezatěžuje (postačí krátké
exposé). Na místě není familiérní chování. Pokud není vyzván, nesedá si nikdy na
postel nemocného, to je jeho výsostný prostor. Neodkládá si sem ani své věci.
V hospicu nakonec celý pokoj patří nemocnému. Neměl by se v něm chovat
automaticky jako ve svém. Důležité je snížit se na rovinu nemocného, nestát nad ním,
ale přisednout, snížit se. Kdo stojí, vyvolává dojem, že už musí zase jít. Je třeba hlídat
čas, nezahltit nemocného a nespěchat. I krátký čas může být plodný, není-li uspěchaný.
Člověk před námi netouží jen po tom, aby se celý rozhovor točil kolem něho, jeho stavu
a bolestí, chtěl by se možná dozvědět něco ze světa kolem. Člověk, který doprovází se
nemusí bát mluvit i tehdy, když nemocný mluvit nemůže, nebo mu to dělá potíže. Pokud
ho nezatěžuje mnoha otázkami a není mu nepříjemná jeho řeč, může ho to potěšit. Začít
rozhovor někdy může znamenat hned z kraje se trochu poodhalit, aby se i nemocný
uvolnil. Když mluví nemocný, nechá jej doprovázející mluvit, ale ujišťuje ho o své
pozornosti (neverbálně například). Když nastane pauza, nechá ji plynout, když přijde
chvíle, kdy je dobré mlčet, promlčí ji s nemocným. Cítí-li, že by člověk naproti němu
potřeboval vzít za ruku, pohladit, možná obejmout, může to udělat. Po skončení
návštěvy se rozloučí (podání ruky, nebo jiný haptický kontakt je vhodný). Když
odchází, ujistí nemocného, že přijde zase (pokud o to stojí), a kdy. A slib splní.
Důležité při vstupu na pokoj je umět se dívat. Obrazy na stěnách, vystavené fotografie,
interiér, to vše nám může pomoci navázat rozhovor. To vše může být prvním slovem
nemocného, ještě než nám cokoli řekne, to vše o něm může vypovídat. A nejen o něm,
ale i o jeho rodině, o vztahu jeho blízkých k němu. Všechno, co spatříme očima po
vstupu do místnosti, k nám má mluvit. Rádio nemusí znamenat nic, ale může vypovídat
o zálibě v hudbě, hromada propisek na stole tam nebude náhodou, orchidej na televizoru
bude asi dar od milé osoby…
6.11 Pozorná přítomnost
Doprovázející pastýř není u nemocného jen pro ryze duchovní otázky, jak jsme už
několikrát viděli. Je zde pro celého člověka. Proto je třeba si všímat mnohého.
Například jestli nemocný nepotřebuje změnit polohu. S pomocí zdravotnického
personálu, nebo i sám (podle situace) mu doprovázející může pomoci polohu změnit.
Reaguje i na projevené pocity chladu, či horka, hladu, žízně, apod... Důležitou zásadou
91
při doprovázení umírajících nemocných je péče o dostatečný přísun tekutin. Je potřeba
tekutiny nabízet (nebo prostě podávat). Umírající si často o tekutinu už neřekne a může
jednoduše umřít žízní. V hospicu se používá celá řada technik v podávání tekutin (po
lžičkách, stříkačkou s připojenou hadičkou, brčkem, dudlíkem... Fantazii se meze
nekladou, důležitý je výsledek). Naopak se někdy (v případě zadržování tekutin v těle
a rozsáhlých otoků) na projevenou žízeň nemocného nereaguje podáním tekutiny (otoky
by se zhoršily a žízeň by zůstala), ale například ochucenou kostkou ledu, která tiší žízeň
a nevpravuje do těla jím už nepřijímanou tekutinu. Může být na místě vytřít ústa
speciální štětičkou, nebo navlhčit rty.
Nabízení potravy je také na místě, ale je třeba si uvědomit, že nemocné tělo nepožaduje
potravu jako zdravé a mnohdy ji už ani není schopno zpracovávat (zvracení, potíže
s trávicím traktem). Jídlo proto doprovázející nevnucuje, respektuje, že nemocný možná
jíst vůbec nechce a nepotřebuje.
Mokrý ručník na hlavě ulehčí při horečce, zvýšená poloha těla a otevřené okno usnadní
dýchání. Možná je světlo v místnosti příliš ostré a člověk na lůžku by uvítal, kdyby ho
někdo přitlumil, nebo rozsvítil jiný zdroj méně ostrého světla. A mohli bychom
pokračovat dál.
Tato kapitola má upozornit na to, že doprovázející zde není jen v roli osoby pro věci
duchovní, ale stává se také ošetřovatelem, člověkem pečujícím o lidské potřeby toho
druhého.
6.12 Jak se chovat
Podle Kocha280 uveďme některé zásady chování k nemocnému.
Být nemocnému člověku k dispozici kdykoli si to přeje. Pokud je to možné.
Nemocnému nevyvracet jeho představy (zejména v rámci jeho obranných mechanismů).
Nepokoušet se o násilnou konfrontaci nemocného člověka s realitou.
Dovolit nemocnému, aby se v naší přítomnosti uvolnil. Nebát se jeho slz, hněvu, agrese,
výčitek proti Bohu. Nechat jej ventilovat nakumulované napětí. Dělat vše proti izolaci
nemocného. Nikdy jej neodepisovat.
Doprovázející se má snažit v nemocném probouzet naději, právě tím, že je věrně při
něm. Může mu pomoci spatřovat momenty, ze kterých může čerpat naději (očekávání
významné události, návštěvy). Pokud se nemocný otevře otázkám víry, je doprovázející
povinen svědčit o naději, která přesahuje naděje světa.
280
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Křesťanská péče o nemocné, s. 25 – 26.
92
Do doprovázení je dobré zapojit rodinu a blízké nemocného. S tím se pojí pastorační
pozornost doprovázejícího k těmto osobám.
6.13 Pastýřský rozhovor
Takový rozhovor by měl být vždy příležitostí k setkání s Bohem. Vždy by měl
respektovat jedinečnost nemocného, včetně jeho náboženského postoje. Nikdy by
neměl klást postoj víry jako podmínku přijetí nemocného, nebo lásky k němu.
Každý rozhovor je příležitostí k hlubšímu porozumění druhému i sobě. Rozhovor je
vztah, vzájemná výměna darů. Role dárce a příjemce se neustále proměňuje.
Rozhovor s nemocným můžeme s Kaczmarczykem a Křivohlavým dělit na tři fáze.
První fází je fáze sbližování, nebo také naslouchání. Druhá pak fáze terapeutická
(léčebná) a třetí pastorační ve vlastním slova smyslu. První a druhá fáze přibližují oba
účastníky rozhovoru sobě navzájem, budují vztah důvěry a porozumění. Třetí fází je
klasická pastorační péče o nemocného, která se s nemocným spouští do hloubky
problému a je více otevřená víře.
Předchozí kapitoly oddílu o doprovázejícím se snažily popsat, co je potřeba k vytvoření
atmosféry sdílení. Současně s vytvářením atmosféry důvěry a sdílení se postupně
otvírají problematické uzly v životě nemocného. Ten, kdo doprovází, se pak dostává do
role terapeuta i duchovního zároveň (nechci tím říci, že by měl doprovázející
nahrazovat terapeuta, nebo naopak, spíše tolik, že duchovní je volán k terapeutickému
postoji stejně, jako je terapeut volán k duchovnímu přístupu k nemocnému).
6.13.1 Zásady vedení pastýřského rozhovoru281
Těžištěm rozhovoru je nemocný. To znamená, že se doprovázející soustředí na
myšlenky, starosti, city nemocného, snaží se vycházet z jeho situace, potřeb, přání. Dává
nemocnému dost prostoru k mluvení, na začátku mu dá slovo. Nechá pokud možno na
nemocném, aby zvolil téma hovoru a svobodně od něj odstupoval. Dává umírajícímu
prostor pro to o něčem pomlčet. Do značné míry nechává na nemocném i míru sblížení
(sociální distance). Mluví klidně, přátelsky, vřele. Aktivně se o nemocného zajímá, ptá
se. Zaměřuje se především na člověka, nenechává se zaujmout výlučně věcným
aspektem sdělení
Na otázky nemocného odpovídá pokud možno bezprostředně (někdy může být na místě
neodpovídat, nebo si dát na odpověď čas). Jeho vyjadřování by nemělo zabírat příliš
281
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Křesťanská péče o nemocné, s. 36 – 37.
93
mnoho času, aby měl nemocný více času a prostoru pro vlastní formulace dotazů
a sdělení. Není dobré, aby hned přicházel se svými hodnoceními, názory, ale spíše se
snažil poznat stanoviska nemocného. Obrazné vyjadřování má přednost před užitím
cizích slov. Pastýř má usilovat o to, aby jazyk, kterým mluví, byl nemocnému
srozumitelný. Je nutné věnovat pozornost slovům, kterým se nemocný nápadně vyhýbá,
nebo s ním jinak „hýbou“.
Vedení pastoračního rozhovoru má v mnohém podobné charakteristiky jako vedení
rozhovoru v logoterapii (už proto, že k člověku přistupuje stejně celostně). V mnohém
se také přirozeně liší (odborná práce s psychickými problémy, cíl obou péčí). Nyní se
podívejme na rozšířený model pomáhajícího rozhovoru od Carkhuffa, dále na návrh
konkrétního postupu zvládání zátěžových situací vypracovaný na základě zkušeností
několika autorů Křivohlavým (zde zahrnuje autor i poznatky Franklovy) a propojme to
s poznatky jiných prací o doprovázení a s existenciální terapií, jak byla představena
výše.
6.13.2 Model pomáhajícího rozhovoru282
V rozhovoru počítá Carkhuff se dvěma rovinami – rovinou lékaře a rovinou nemocného.
6.13.2.1 Rovina lékaře
6.13.2.1.1 Pozorování a naslouchání nemocnému
Snahou zde je věnovat nemocnému maximální pozornost (všímat si jeho verbálního
i neverbálního projevu). Poznávat jeho myšlení, emoce, potřeby, přání. Prvním krokem
pomáhajícího rozhovoru je tedy být zde pro nemocného, abychom ho poznali,
porozuměli mu. V této etapě se výrazně uplatní dovednost aktivního naslouchání, jak
jsme o ní mluvili výše.
6.13.2.1.2 Ulehčení
Při rozhovoru s nemocným je velmi důležité odlehčit zátěži, zmírnit napětí, úzkost,
strach. Takové ulehčení je osvobozující a umožňuje nemocnému vystoupit ze svázanosti
ke svobodě. Ke svobodě odstupu od sebe, vidět v širších souvislostech a jednat
s nadhledem. Takové odlehčení, popisované jak v existenciální terapii, tak v literatuře
o doprovázení, se realizuje zejména při pozorném a vnímajícím naslouchání.
282
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Rozhovor lékaře s pacientem, s. 87 – 88.
94
6.13.2.1.3 Odpovídání
Smysl odpovídání je zde míněn jako „zrcadlení“ nabídnuté nemocnému. Při aktivním
naslouchání zpracovává naslouchající přijímané informace o nemocném. Ve svých
reakcích tlumočí nemocnému svými slovy jeho vlastní výpovědi o sobě. Děje se to
formulacemi jako: „říkáte, že...“, nebo „máte pocit, že…“, a podobně. Takové zrcadlení
má dvojí blahodárný dopad. Na jedné straně umožňuje lékaři skutečně nemocného
poznat, opravit si svůj možný špatný výklad toho, co mu nemocný řekl. Na druhé straně
nemocný pozoruje, že je zde někdo, kdo mu usiluje porozumět, kdo mu rozumí.
Doporučuje se, aby takové zrcadlení poskytované nemocnému nebylo manipulativní.
Neříkat tedy : „myslíte si, že...“, ale spíše uvozovat nabízenou reflexi slovy „zdá se mi,
že...“, nebo „vidím (slyším) v tom...“, „všiml jsem si, že...“, „cítím, že...“. Nemocnému
se tak nevnucuje interpretace jeho slov naslouchajícím a doprovázející se otevírá
případné korekci špatného porozumění nemocnému. Mluví tak za sebe, nikoli za
nemocného. Protože subjektem takové reflexe „zdá se mi, že…“ je doprovázející, nabízí
také nemocnému zpětnou vazbu, jak on působí na jiné. Umožňuje mu se na sebe
podívat i jinak. Reflexí vnímání jeho samého můžeme nemocnému pomoci vidět
všechno jinýma očima.
6.13.2.1.4 Zosobnění
Úkolem této etapy je vnímat nemocného v kontextu jeho života. Doprovázející se snaží
chápat těžkosti nemocného „z perspektivy jeho životní situace“283, snaží se vidět svět
očima nemocného. Teprve ponoří-li se naslouchající do člověka, kterého má před sebou,
může mu začít pomáhat vidět svět očima Božíma. Existenciální terapie zde pracuje
s životní historií nemocného a hledá kořeny jeho problémů (co poznáme, to nás už
nezotročuje).
6.13.2.1.5 Hledání cesty
Završením rozhovoru ze strany lékaře či doprovázejícího je pomoci nemocnému nalézt
cestu k řešení životní situace. To znamená postavit se čelem k otázkám smyslu osoby,
života a situace. Zasadit životní situaci do souvislostí smyslu. Vidět skutečnost
pozitivně, obrátit nemocného k odpovědné aktivitě a pomoci mu stanovit si konkrétní
dosažitelné cíle. Tato etapa zahrnuje společné hledání smyslu v životě nemocného, který
jej musí nalézt sám, ale cestou k nalezení se může stát doprovázející. U otázek po
smyslu života je nám užitečná právě logoterapie a její nauka.
283
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Rozhovor lékaře s pacientem, s. 87.
95
6.13.2.2. Rovina nemocného
6.13.2.2.1 Poznat situaci
Nemocný se prostřednictvím porozumění a „zrcadlení“ doprovázejícího učí pohlížet na
sebe v širších souvislostech. Poznává sám sebe prostřednictvím druhého.
6.13.2.2.2 Život v souvislostech
Nemocný je rozhovorem veden k tomu, aby vnímal sebe sama a svou situaci vzhledem
ke svým cílům, směřováním, smyslu svého života. Učí se vidět život v souvislostech
smyslu, svou cestu jako cestu k cíli.
6.13.2.2.3 Jednání
Nemocný, který vidí cíl, je lépe disponován ke zvládání překážek. Při vědomí cíle se
zátěžové situace stávají úkolem, který je třeba zvládnout. Obrat k tomuto úkolu se má
projevit ve stanovování cílů, stanovení strategií chování k tomuto cíli vedoucích
a konečně by si měl nemocný stanovit konkrétní „první krok“ na započaté cestě.
6.13.3 Otázky
Otázky v pastoračním rozhovoru rozděluje Křivohlavý284 do několika skupin. Uzavřené
otázky jsou takové, které připouští jedinou krátkou odpověď. Jsou to dotazy typu
„kolik?, kdy?, kde?, je to tak?“, apod. Dotazování tohoto typu proměňuje rozhovor ve
výslech. Dává totiž příliš málo prostoru nemocnému. Nebezpečné jsou otázky
sugestivní, tj. takové které vytváří nátlak („Nemáte hlad, že?“). Svádivé otázky budí
zdání důležitosti, ale podstatné opomíjí, pohybují se na povrchu. Otázky otevřené dávají
nemocnému člověku prostor, aby se rozhovořil („Jak se vám tady líbí?“).
Podle zaměření, postavení rozlišuje Křivohlavý otázky následovně. Otázka ozvěnou
(parafráze) reaguje na slovo nemocného opakováním jeho slov („...to mě mrzelo. A co
vás mrzelo?“). Rozšiřující otázka se ptá po hlubším porozumění výpovědi nemocného
(“...ještě něco vás zranilo?“). Otázka usilující o nepřímé vyjasnění bude směřovat
k tomu, co bylo řečeno „mezi řádky“ (nemocný mluví o reakcích různých lidí na svůj
stav, nezmíní však manželku, nepřímé vyjasnění se projeví otázkou na manželku).
Otázka po přímém vyjasnění se ptá na konkrétní detail, o kterém člověk před námi
nepromluvil. Reflektující otázky umožní doprovázejícímu konfrontovat vlastní
porozumění druhému s tím, co chtěl skutečně říci. Konfrontující otázky pracují se
284
Srv. Jaro KŘIVOHLAVÝ, Křesťanská péče o nemocné, s. 19, 20.
96
srovnáváním (je-li podle nemocného téměř všechno špatně, je také něco dobře?).
Opakováním
otázky
se
vracíme
k otázce
předtím
nezodpovězené.
Baštecká
a Goldmann285 přidávají vedle otevřených a uzavřených otázek skupinu otázek
navozujících změnu. Patří sem otázky strategické, konstruktivní a projektivní. Otázka
prvního typu cíleně vstupuje do světa nemocného, aby na něco upozornila, nebo mu
otevřela cestu ke změně. Konstruktivní otázka sleduje kontext problému v životě
nemocného. Táže se na problém, řešení, úspěchy v minulosti, zvládání, jaké by bylo
chování nemocného při absenci problému, snaží se sledovat míru utrpení a sil
nemocného, vede jej k zhodnocení smyslu rozhovoru. Projektivní otázka se snaží získat
informaci oklikou (nepřímé tázání). U konstruktivních otázek, které mají odhalující
charakter, je třeba se mít na pozoru před přehnaným vyčerpáváním nemocného.
„Žádné otázky nejsou dobré, nebo špatné. Mohou být jen dobře, nebo špatně užity.“286
6.13.4 Některé otázky nemocného
Člověk před námi se neptá vždy s úmyslem, aby byl poučen co má a nemá dělat.
Mnohdy nečeká odpověď, jeho otázky nevyjadřují touhu po intelektuálním obohacení,
ale mohou být prostě vyjádřením stavu ve kterém se nachází (fáze vzdoru například),
nebo očekává odpověď na úrovni porozumění a blízkosti druhého287. Každá otázka
nesměřuje k odpovědi, ale třeba jen k vyjádření spoluúčasti, ujištění o naší blízkosti.
6.13.5 Odpovědi
Odpověď, která pomůže nemocnému, může mít následující charakter. Je shrnující, snaží
se shrnout poznání o skutečnosti, jak je sdělena nemocným. Při tom pomáhá poopravit
porozumění doprovázejícího nemocnému. Drží se tématu, brání nevhodnému zabíhání.
Není univerzální, ale má na mysli konkrétního člověka. Je vždy odpovědí člověka
člověku. Je vždy pravdivá, ne vždy vyčerpávající. Shrneme-li to, můžeme říci, že
správně odpovídat znamená reagovat na otázky druhého pravdivě, ale vždy s láskou.
6.13.6 Minulost, přítomnost, budoucnost v rozhovoru.
V modelu rozhovoru s nemocným jsme viděli, že je třeba obracet nemocného
k přítomnému okamžiku, ten je aktuální výzvou. Neznamená to ovšem, že by se neměl
obracet ke své minulosti, nebo že by měl přestat myslet na to, že bude „zítra“. Jako
285
Srv. Bohumila BAŠTECKÁ, Petr GOLDMANN, Základy klinické psychologie, s. 215 – 217.
Srv. tamtéž, s. 217.
287
Srv. Aleš OPATRNÝ, Malá pastorační příručka pro nemocné, s. 20.
286
97
květina, z něčeho vyrůstáme a někam rosteme. Rozhovor by měl být příležitostí, která
umožňuje obojí. Nesmí však být příležitostí k trvalému popření přítomnosti. Když se
květina obrátí výhradně ke svým kořenům, poroste hlavou dolů a obrátí-li se výhradně
k nebi (budoucnosti) a nebude respektovat svůj růst, zlomí ji časem vítr.
6.13.7 Rozhovor o víře
Pastorační rozhovor by měl usilovat o to být příležitostí k setkání člověka s Bohem.
Vždy by to mělo být setkání ve svobodě, nesené respektem k úrovni víry288 nemocného
člověka. Je třeba být trpělivý, neagitovat, nevnucovat, neklást podmínky. Půdou, na
které se „staví dům“ není představa pastýře, ale úroveň víry nemocného. Je lepší, začne
–li o víře mluvit nemocný. Nevylučuje se tím, že může začít doprovázející (nemocný
nemá odvahu „načít“ takové téma, ale vlastně by začal velmi rád). Jakékoli téma
pomáhajícího rozhovoru, zvláště rozhovoru na téma víry, se má rozvíjet v atmosféře
svobody, ve které je možné se od tématu beztrestně vzdálit (může samozřejmě nastat
situace, ve které je nemocného nutné u tématu přidržet, mělo by to být přiměřené a ke
skutečnému prospěchu nemocného člověka). Při tématu víry je třeba přistupovat
k nemocnému se vší důstojností, jako při všech jiných tématech. Nakonec je třeba si
uvědomit, že každé naše sdělení nemocnému je sdělením víry, protože k nemocnému
nepromlouváme v prvé řadě svými ideály, ale svou osobností, tím jací jsme, jaký
k němu máme vztah. A nakolik je naše víra a život ve shodě, natolik promlouváme
k druhým, a zvěstujeme Ježíše. Slovo, které neustále tluče na dveře, ale nevyráží je.
Respektuje, když zůstanou zavřené. Nehasí doutnající knot, ani neláme nalomenou
třtinu289.
Doprovázející by měl usilovat o to, být stále tlukoucím slovem lásky, jako Ježíš Kristus
sám. Může se při tom spolehnout na to, že Kristus je ten, který promlouvá první
i poslední.
6.14 Psychoterapie a pastorace
V oddíle o logoterapii jsme viděli, jak Frankl vymezuje kompetence psychoterapie
a pastorační péče, úlohu kněze a terapeuta. Byla řeč o rozdílných cílech obou přístupů.
Podobně se vyjadřuje Opatrný, když tvrdí, že pastorační rozhovor „nemůže a nemá být
záměrným pokusem o psychoterapii“290. V tomto tvrzení vychází z rozdílnosti cílů obou
přístupů a z toho vyplývajících metod.
288
Srv. Aleš OPATRNÝ, Malá pastorační příručka pro nemocné, s. 10n.
Srv. Mt 12,20.
290
Srv. Aleš OPATRNÝ, Pastorační péče v méně obvyklých situacích I., s. 7.
289
98
Cílem pastorační péče je duchovní růst doprovázeného, zatímco cílem psychoterapie je
zvládnutí života, odstranění duševních překážek autentického prožívání života, apod...
Podle toho se liší i užité prostředky. Rozdílná povaha působení pastoračního pracovníka
a terapeuta se ukazuje už v samotném hlásání Krista, které může v psychoterapii stát
proti zásadě neutrality terapeuta. Pastorální péče a psychoterapie se liší i ve svém
předmětu. Prvá se zaměřuje spíše k duchu, druhá spíše k duševnímu.
Z pohledu na člověka, z kterého vychází tato práce (člověk jako čtyřdimenzionální
bytost), je tělesná, duševní i duchovní péče o člověka v těsném sepětí. Na úrovni
duchovního poradenství se obě roviny (psychoterapeutická i pastorační) v určité míře
prolínají. Přitom zůstávají jasné platné hranice obou oborů tam, kde jde o určitou oblast
kompetence některé z disciplín (těžká duševní porucha, přesahující rámec pouhého
poradenství, každé, i lehké psychické onemocnění, přesahující schopnosti a kompetence
pastora, naopak u terapeuta se taková hranice vyjevuje ve svátostné praxi a poradenství,
kterého nemusí být schopen).
Takové
„prolínavé“
poradenství
využívá
principů
a poznatků
psychologie
a psychoterapie, přitom si však klade za cíl spásu duše, nebo duchovní růst
doprovázeného. Zvláště v případě logoterapie se psychoterapeutický přístup svou
metodou (vést k odpovědnému přijetí a utváření života vzhledem ke svému svědomí)
dosti blíží metodě pastorační páče, podobně i svým chápáním doprovázení a svými
předpoklady (existence smyslu). Duchovní by měl být schopen (ne u závažných poruch)
dočasně vstupovat do role terapeuta. Doprovázející psychoterapeut se nemusí bát mluvit
o víře, stejně jako duchovní se nemusí bát osvětlit trpícímu jeho situaci podle poznatků
psychologie, pokud je toho schopen. Přitom všem zde pastorační pracovník zůstává
věrný svému cíli, terapeut naopak svému. Smyslem takového počínání není aby jedno
nahrazovalo druhé, ale aby pastorace a psychoterapie byla v postoji vzájemné
kooperace. Spolupráce, ve které je využito schopností doprovázejícího a zároveň je zde
přítomno vědomí hranic schopností doprovázejícího. Můžeme říci, že pastorace se
„opírá o psychologii, ale otvírá se působení Ducha“291.
Na závěr uvedu příklad, jak se na spolupráci pastorace a psychoterapie dívá psycholog:
„Mám takovou představu, takový sen, že bychom měli žít s lidmi, kteří pečují
o náboženství, v přátelství, vzájemně respektovat jeden druhého a držet se ve svých
hranicích. Víra je jakási vertikála a my v psychoterapii pracujeme spíše s horizontálou
člověka, více pracujeme s jeho vztahy. Nemyslím si, že bych v psychoterapii potřeboval
nějak zvlášť oslovovat vztah člověka k Bohu. Vždycky si budu velmi vážit věřícího
291
Srv. Adolf SLABÝ, Pastorální medicína a zdravotní etika, s. 152.
99
člověka, který praktikuje jakékoli náboženství, náboženskou péčí o člověka se ale sám
zabývat nebudu a nechám to s pokorou na někom, kdo je v této oblasti profesionál. Od
něj zároveň očekávám, že bude respektovat moji hranici psychoterapeuta a nebude se
pouštět do psychoterapie. … Existuje řada kněží nebo farářů, kteří se chtějí dozvědět
něco více o psychoterapii, a proto vstupují do různých výcviků. Proč ne? Já potřebu
oslovovat náboženskou dimenzi nemám. … Věřím, že i když nemáme úplně stejné cíle,
nacházejí se alespoň na stejné cestě. Oba dva se snažíme, aby člověku bylo lépe na
duši, aby byl šťastnější a spokojenější.“292
292
Srv. Jakub HUČÍN, Hovory o psychoterapii, Praha: Portál, 2001, s. 14, 16.
100
7. Závěr
První část práce charakterizovala prostředí hospicové pastorační péče jako prostor, ve
kterém se zachází s celým člověkem, s jeho tělem, emocemi, vztahy i duchovností.
Nosným tématem komplexní péče o nemocného se ukázalo vědomí smyslu života. Završením hledání smyslu je v ideálním případě setkání s Bohem.
Navázal oddíl o logoterapii, který podrobně rozvedl problematiku smyslu života, čímž
se prokázala spojitost s pastorací umírajících, neboť dimenze smyslu je pro ni nepostradatelná. Zároveň logoterapie pomáhá přiblížit se nemocnému člověku a uvádí tak oddíl
o nemocném. Oddíl o nemocném se pokusil přiblížit se umírajícímu člověku. Poukázal
na to, že bez pokusu o vcítění a přiblížení se nemocnému, není doprovázení možné. Následující oddíl upozornil na to, že pozornost, láska a odpovědnost není na místě jen
vzhledem k druhému, ale i vzhledem k sobě. Jako je nezbytné se přiblížit nemocnému,
je třeba přiblížit se i sobě (doprovázejícímu). Šestá část této práce se věnovala dialogu
a naznačila základní pravidla plodného vzájemného lidského setkání. Tato práce měla za
cíl seznámit čtenáře s logoterapií a ukázat, že znalost terapie smyslem obohacuje vzájemné setkání doprovázejícího a doprovázeného v obou směrech.
Logoterapie může obohatit pastorační péči o umírající ve dvou rovinách. V prvé rovině
umožňuje doprovázejícímu přiblížit se sobě a lépe uchopit vlastní život, žít s vnitřním
souhlasem. Totéž platí analogicky i pro doprovázeného.
Ve druhé rovině pomáhá logoterapie doprovázejícímu přiblížit se těm umírajícím,
jejichž smyslem života, tématem života, není explicitně vyjádřená víra v Boha. Nabízí
se jako cesta ke smyslu, která připravuje člověka pro vejití do prostoru vlastní pastorace
(dimenze víry).
Tato práce ukázala, že logoterapie a pastorace se vzájemně obohacují, aniž by se zcela
směšovaly. Průsečíkem obou přístupů je téma smyslu. Logoterapie uchopuje toto téma
aby člověka otevřela pro vnímání smyslu. Pastorace uvádí člověka do prostoru, ve kterém se může setkat s Bohem Ježíšem Kristem, posledním a nejvyšším smyslem bytí
člověka293.
293
Srv. Kol 1, 16 – 17.
101
Prameny
Bible, Praha: Česká biblická společnost, 1995
Dokumenty II. vatikánského koncilu, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002
FRANKL Viktor E., Vůle ke smyslu, Brno: Cesta, 1997
FRANKL Viktor E., Psychoterapie pro laiky, Brno: Cesta, 1998
FRANKL Viktor E., Co v mých knihách není, Brno: Cesta, 1997
FRANKL Viktor E., Lékařská péče o duši, Brno: Cesta, 1996
FRANKL Viktor E., A přece říci životu ano, Kostelní Vydří: Karmelitánské
nakladatelství, 1996
HAŠKOVCOVÁ Helena, Spoutaný život, Praha: 3. LF UK, 1991
HAŠKOVCOVÁ Helena, Thanatologie, Praha: Galén, 2000
JAN PAVEL II., Evangelium vitae, Praha: Zvon, 1995
JAN PAVEL II., Salvifici doloris, Praha: Zvon, 1995
Katechismus katolické církve, Praha: Zvon, 1995
KŘIVOHLAVÝ Jaro, Rozhovor lékaře s pacientem, Praha: Institut pro další vzdělávání
lékařů a farmaceutů, 1988
KŘIVOHLAVÝ Jaro, Křesťanská péče o nemocné, Praha: Advent, 1991
KŘIVOHLAVÝ Jaro, KACZMARCZYK Stanislav, Poslední úsek cesty, Praha: Návrat
domů, 1995
LÄNGLE Alfried, Smysluplně žít, Brno: Cesta, 2002
LUKASOVÁ Elisabeth, I tvoje trpení má smysl, Brno: Cesta, 1998
OPATRNÝ Aleš, Pastorace v postmoderní společnosti, Kostelní Vydří: Karmelitánské
nakladatelství, 1996
PERA Heinrich, WEINERT Bernd, Nemocným nablízku, Praha: Vyšehrad, 1996
SKOBLÍK Jiří, Přehled křesťanské etiky, Praha: Karolinum, 1997
SVATOŠOVÁ Marie, Hospice a umění doprovázet, Praha: Ecce Homo, 1995
VIRT Günter, Žít až do konce, Praha: Vyšehrad, 2000
Literatura
AMBROS Pavel a kol.: Studijní texty z pastorální teologie III., Velehrad: Refugium
Velehrad – Roma s. r.o., 2002
BAŠTECKÁ Bohumila, GOLDMANN Petr, Základy klinické psychologie, Praha:
Portál, 2001
CRABB Larry, Osobnost člověka, Praha: Návrat domů, 1995
102
FRIELINGSDORF Karl, Falešné představy o Bohu, Kostelní Vydří: Karmelitánské
nakladatelství, 1995
HOLOTA Vladimír B., Hovory na nemocničním lůžku, Praha: Zvon, 1994
HUČÍN Jakub, Hovory o psychoterapii, Praha: Portál, 2001
JAN PAVEL II., Novo millenio ineunte, Praha: Sekretariát české biskupské konference,
2001
KUBINOVÁ Jaroslava, Psychologická a duchovní péče o trpící, nemocné a umírající.
Diplomová práce, Praha: Katolická teologická fakulta Univerzity Karlovy, 2003
KÜBLER-ROSSOVÁ Elisabeth, O smrti a umírání, Turnov: Arica, 1992
LEŠČINSKÝ Jozef, Teologia XX storočia, Prešov: Vydavateľstvo Michala Vaška, 1999
NOUWEN Henri J.M., Náš největší dar, Praha: Zvon, 1997
Obřady pomazání nemocných a péče o nemocné, Kostelní Vydří: Karmelitánské
nakladatelství, 2002
OPATRNÝ Aleš, Pastorační péče v méně obvyklých situacích I., II., Praha: Pastorační
středisko, 2001
OPATRNÝ Aleš, Malá pastorační příručka pro nemocné, Praha: Pastorační středisko,
2001
POSPÍŠIL Ctirad V., Soteriologie a teologie kříže Bonaventury z Bagnoregia, Brno:
nakl. L. Marek, 2002
PRACH Václav, Řecko-český slovník, Praha: Vyšehrad, 1998
RATZINGER Joseph, Úvod do křesťanství, Brno: Petrov, 1991
SLABÝ Adolf, Pastorální medicína a zdravotní etika, Praha: Karolinum,1991
STÖRIG Hans J., Malé dějiny filosofie, Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství,
2000
SVATOŠOVÁ Marie a kol., Hospic slovem a obrazem, Praha: Ecce Homo, 1998
ŠAMÁNKOVÁ Marie a kol., Naše hospice, Praha: SPHP, 2002
TROBISCH Walter, Miluj sám sebe, Náchod: Kompas, neuvedeno
VORLÍČEK Jiří, ADAM Zdeněk a kol., Paliativní medicína, Praha: Grada Publishing,
1998
Přednášky
SMÉKAL Vladimír, Ztráta nadšení a smyslu života, přednáška, Akademické týdny,
Nové Město nad Metují, srpen 2003, neuveřejněný rukopis.
103
Periodika
HUČÍN Jakub, Nemocný není bezmocný, Psychologie dnes 5, 2003, s. 24 - 25
POMPEY Heinrich, Pravda jako prvek léčebného procesu, Teologické texty 4, 1997, s.
115 – 118.
BOŽUKOVÁ Jana, Je dobře, že žiji?, Psychologie dnes 12, 2003, s. 26 – 28.
POLÁKOVÁ Jolana, … vždyť se mnou jsi Ty, Teologické texty 3, 1995, s. 108.
Internetové články
BALCAR Karel, Logoterapie a existenciální analýza Viktora E. Frankla,
<http://www.volny.cz/slea/Archiv/ltaeavef.htm>, 25. 3. 2004
LÄNGLE Alfried, Nalézt přitakání životu,<
http://www.volny.cz/slea/Archiv/alfriedl.htm>, 25. 3. 2004
WAGENKNECHT Martin, Osoba v dialogu, <http://www.volny.cz/slea/Archiv/ovd.htm
>, 25. 3. 2004
WAGENKNECHT Martin, Prof. MUDr. PhDr. Viktor Emil Frankl, Dr. h.c.mult.
(1905 - 1997), <http://www.volny.cz/slea/Archiv/viktor.htm#profesor>, 25. 3 2004
<http://www.hospice.cz/hospice1/org.php>, 25. 3. 2004
<http://www.cestadomu.cz/down/pp-pp.doc>, 25. 3. 2004
<http//www.volny.cz/slea/slealtea.htm>, 25. 3. 2004
Zkratky
GS
-------- Gaudium et Spes
KKC ------- Katechismus katolické církve
104
Resumé
První část práce charakterizuje prostředí hospicové pastorační péče jako prostor, ve kterém se zachází s celým člověkem, s jeho tělem, emocemi, vztahy i duchovností.
Nosným tématem komplexní péče o nemocného se zde ukazuje vědomí smyslu života.
Navazuje oddíl o logoterapii, který podrobně rozvádí problematiku smyslu života, čímž
se prokazuje spojitost s pastorací umírajících, neboť dimenze smyslu je pro ni nepostradatelná. Zároveň logoterapie pomáhá přiblížit se nemocnému člověku a uvádí tak oddíl
o nemocném. Oddíl o nemocném se usiluje o to přiblížit se umírajícímu člověku. Poukazuje na to, že bez pokusu o vcítění a přiblížení se nemocnému, není doprovázení
možné. Následující oddíl upozorňuje na to, že pozornost, láska a odpovědnost není na
místě jen vzhledem k druhému, ale i vzhledem k sobě. Šestá část této práce se věnuje
dialogu a naznačuje základní pravidla plodného vzájemného lidského setkání. Cílem
této práce je seznámit čtenáře s logoterapií a ukázat, že znalost terapie smyslem obohacuje vzájemné setkání doprovázejícího a doprovázeného v obou směrech.
Tato práce ukazuje, že logoterapie a pastorace se vzájemně obohacují, aniž by se zcela
směšovaly. Průsečíkem obou přístupů je téma smyslu. Logoterapie uchopuje toto téma
aby člověka otevřela pro vnímání smyslu. Pastorace uvádí člověka do prostoru, ve kterém se může setkat s Bohem Ježíšem Kristem, posledním a nejvyšším smyslem bytí
člověka.
105

Podobné dokumenty

Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií Řízení a

Univerzita Karlova v Praze Fakulta humanitních studií Řízení a mezistavu následujícím po fyzické smrti a dále hovoří také o nezastupitelné roli guru u lůžka umírajícího, co by doprovázejícího k naplnění zákonu karmy, průniku do vyšší dimenze. [57] Jedním z pří...

Více

Metodika k audiovizuální pomůcce Zprávy agenta Kixe pro výuku

Metodika k audiovizuální pomůcce Zprávy agenta Kixe pro výuku vyvolávat otazníky a otázky, to je naším hlavním cílem. Etická výchova se totiž nemůže nadiktovat, o ní se musí přemýšlet, ta se musí žít v každodenním životě. Doporučujeme tedy každému pedagogovi ...

Více

Duchovní složka osobnosti

Duchovní složka osobnosti Tradiční výklady uvádějí, ţe i duchovní sloţka člověka má tři základní mohutnosti či vlastnosti, podobně jako tomu bylo u sloţky duševní. U ducha jsou těmito funkcemi zjevení, uctívání a společenst...

Více

Jan Motal - Mediální kurzy.cz

Jan Motal - Mediální kurzy.cz Druhá kapitola podává přehled základních termínů a principů rádiové praxe. Tento výběr je však spíše inspirací, stejně jako techniky pro práci s týmem aj. Učebnice předpokládá, že se stane průvodce...

Více

filosofický seminář

filosofický seminář berou za své, že Freud při analýsách snů vycházel z vlastního zdroje. Ten, podle nich významě omezil onu tolik žádanou vědeckou objektivitu. Na adresu této kritiky bych zde rád upozornil na to, že ...

Více

Hospicová péče v českých zemích

Hospicová péče v českých zemích KATEDRA CÍRKEVNÍCH DĚJIN A DĚJIN KŘESŤANSKÉHO UMĚNÍ

Více

Logoterapie a existenciální analýza Viktora Emanuela

Logoterapie a existenciální analýza Viktora Emanuela se otázkou smyslu, resp. motivu rovněţ zabýval a to dříve, neţ V.E. Frankl. Přesto, ţe Viktor Frankl vycházel z psychoanalýzy a individuální psychologie, vytvořil samostatný přístup, koncepci, jako...

Více