Autentičnost využití objektů lidového stavitelství ve skanzenech

Autentičnost využití objektů lidového stavitelství ve skanzenech

Autentičnost využití objektů lidového stavitelství ve skanzenech
The authenticity of the use of objects in open-air vernacular architecture
Ing. Martin Klempíř, Ing. Ondřej Hnilica
ABSTRACT:
The article examines the use of general purpose and historic buildings of vernacular
architecture located in open-air museums.
The paper describes several areas of the open air museum, which presents life in the
past, including examples of work practices of various crafts. The fundamental
question is whether the current effort is responsible for the authenticity of the then
real life.
ABSTRAKT:
Článek se obecně zamýšlí nad využitím a smyslem historických stavebních objektů
lidového stavitelství umístěných ve skanzenech.
V příspěvku jsou popsány areály několika skanzenů v nichž je prezentován život
v minulosti, včetně ukázek pracovních postupů a nejrůznějších řemesel. Základní
otázkou je, zda nynější snaha o autentičnost odpovídá tehdejšímu skutečnému
životu.
1
Úvod
Název „skansen“ se poprvé objevil v roce 1891, kdy švédský badatel Artur
Hazelius shromáždil památky lidového stavitelství Švédska. Tato myšlenka pronikla
do celého světa.
Lze říci, že záměr uchování památek lidového stavitelství je společensky
nutný a prospěšný. Je důležité mít vazbu s minulostí ať hmotnou, tak i nehmotnou
z důvodu zachování mravní integrity a „kořenů“.
Tento článek uvádí několik poznatků ze skanzenů v České republice i na
Slovensku, převážně z oblastí, kde převažovala roubená konstrukce staveb.
2
Historické souvislosti
Snaha vytvářet areály, ve kterých by se soustřeďovaly hmotné doklady života
předků, byla součástí národního uvědomění celé řady evropských národů. Začala se
projevovat ve druhé polovině 19. století a to zejména jako součást národních, ale i
světových výstav.
V roce 1851 byly v Londýně vystaveny modely staveb ze všech světadílů,
převážně z britských kolonií. V roce 1878 v Paříži byla součástí Světové výstavy
přehlídka zařízení domů s krojovanými figurínami. Na velkých výstavách roku 1883 v
Amsterodamu a roku 1885 v Budapešti (interiéry dvanácti domů z uherských zemí).
151
V roce 1891 na Jubilejní výstavě v Praze postavili podle vídeňského vzoru českou
vesnickou chalupu z Polabí.
Shromažďování objektů lidového stavitelství mělo pouze podružný a
doprovodný charakter výstav jako jakési zpestření a atrakce.
Až ve Skandinávii byly uskutečněny úspěšné pokusy. V Norsk Folkemuseum
v Oslo dodnes stojí tzv. královská sbírka přenesených lidových staveb, koncipovaná
roku 1881 a realizovaná roku 1888. Podobný záměr Georga J. Karlina z roku 1882
se v Lundu začal uskutečňovat roku 1891, kdy Artur Hazelius zpřístupnil svoje
muzeum Skansen ve Stockholmu. Budoval ho od roku 1880, ale již dvanáct let
předtím se věnoval terénním výzkumům a sběratelství a v roce 1872 založil národopisné muzeum severských zemí (Nordiska museet). Podle hesla „Může přijít den, kdy
všechno naše zlato nepostačí k tomu, abychom vytvořili obraz zmizelých časů“
podnítil s přáteli muzejní hnutí Seveřanů. Jejich cílem nebylo jen zachování
zanikajících stavení, ale i jejich často již zaniklého prostředí a prvků starého životního
stylu.
Ve střední Evropě měly tyto snahy výraznější ohlas jen v Rožnově pod
Radhoštěm od roku 1912 díky iniciativě malíře Bohumíra Jaroňka. Realizace se
vinou 1. světové války zdržela do roku 1925.
Situace v budování muzeí v přírodě se podstatně změnila po roce 1945.
Nenahraditelnými ztrátami kulturního dědictví způsobené 2. světovou válkou byly
postiženy nejvíce středoevropské a východoevropské země. Současně venkovské
stavby přestávaly vyhovovat stupňujícím se nárokům na bydlení, takže mnohem
rychleji než dříve podléhaly necitlivým zásahům poválečné stavební obnovy a
následující hospodářské konjunktury. To vyburcovalo téměř všechny evropské
národy ke vzniku a intenzivní činnosti systému památkové péče v této oblasti.
I deklarace světové muzejní organizace ICOM od roku 1956 doporučovala budování
muzeí v přírodě.
Nastal velký rozvoj v této oblasti spojený se všemi klady a zápory, které
provázejí každé horečné konání. Vznikaly soubory o různé kvalitě staveb i pojetí
z hlediska etnografického i stavebního. Na jedné straně jsou tu vysoce kultivované
skanzeny, vytvářené nejlepšími odborníky. Mezi tato muzea patří i tzv. ekoskanzeny,
kde jsou až úzkostlivě dodržovány zemědělské i výrobní postupy a dobře připravení
pracovníci seznamují návštěvníky se všemi podrobnostmi. Na druhé straně stojí
soubory vytvořené spíše nadšenci, kteří této myšlence obětují doslova celý život.
Ovšem jejich pojetí je do značné míry romantizované a od skutečné autentičnosti
vzdálené, kdy opravdu cenné údaje jsou ponechány bez povšimnutí a celkové
vyznění je orientováno na efekt. [1]
152
3 Zachování autentičnosti
3.1 umístění
O odbornosti a kvalitě skanzenu hovoří také využití a údržba objektů v těchto
areálech umístěných. Prakticky už volba prostředí a způsob umísťování objektů má
velký vliv na dodržování autenticity a celkového dojmu.(obr.1, 2) Při umísťování
objektů tohoto typu bychom měli brát v úvahu genia loci původního místa a snažit se
ho uplatnit v maximální míře i na novém stanovišti. Výjimku mohou tvořit celonárodní
muzea v přírodě, kdy se tomuto problému nelze vyhnout. Příkladem může být
Múzeum Slovenskej dědiny u města Martin.
obr. 1 – Příklad vhodného umístění objektů v krajině, Múzeum Slovenskej dědiny, Martin
obr. 2 – Roubený kostel, Múzeum Oravskej dědiny, Zuberec
153
Ztráta autentičnosti prostředí je problémem, se kterým se musí tvůrci
skanzenů vypořádat při převozu objektů.
Už sama volba pozemků pro areál muzea musí být vedena s ohledem na druh
a počet staveb. Proto musí mít tvůrci velmi pečlivě provedenou koncepci lokace
jednotlivých objektů, aby tato byla logická a srozumitelná i pro laiky. S dobrou
koncepcí souvisí i správná velikost areálu s ohledem na doplňování stavu a počtu
objektů.
3.2 Materiál a konstrukce
Při převozu objektů do muzeí je snaha o maximální zachování původního
materiálu. Ale i zde vlivem okolností nutně dochází k nahrazování poškozených částí
za nové.
S tímto nahrazováním souvisí i dodržování původních technologií a
pracovních postupů. Lze se setkat s roubenými objekty, u kterých byly tesařské spoje
prováděny motorovými pilami, slaměné došky převázány nevhodným materiálem
(obr.3), špatné provádění hliněných omítek, tedy absence podpůrné konstrukce,
která by zajistila lepší soudržnost s povrchem (např. utěsnění spár mechem a poté
přidání hlinitojílové směsi, zatloukání dřevěných kolíčků do spár mezi trámy – tzv.
ježkování)(obr. 5).
obr. 3 – Příklad nevhodného materiálu na převázání slaměných došků , Skanzen Řepora,
Řeporyje
154
obr. 4 – Příklad dveří z tesaných prken , Skanzen Řepora, Řeporyje
obr. 5 – Příklad opadávání hliněné omítky , Skanzen Řepora, Řeporyje
155
4
Současné využívání
Otázkou, jíž si lze položit, je, zda současné prezentované využívání
historických objektů odpovídá realitě a účelu, pro který byly stavěny. Na tomto místě
vyplývá problém prezentace využití pro muzeální účely (obytný objekt je prezentován
jako obytný), což je u většiny skutečných objektů splněno. Na druhé straně tyto
objekty přenesením do muzea ztrácí svou funkci danou každodenním životem.
Problém nastává u hypoteticky rekonstruovaného prostředí, kdy jde o novostavby
s ryze účelovým využitím. Jsou to areály relativně volně nahromaděných objektů bez
velké návaznosti na okolí. Stavby svým materiálem a způsobem provedení mohou
splňovat daná kritéria, ale návazností nikoli. Snahou tvůrců je tedy již zmiňovaný
efekt a snaha ohromit kvantitou, ale na úkor kvality, ať si pod tímto pojmem v této
souvislosti představíme cokoli.
Možným řešením by mohlo být co nejcitlivější spojení obou přístupů, neboť i
velice kvalitní a kultivované muzeum v přírodě musí zajistit svou finanční
soběstačnost. Stále tu je však nebezpečně blízko překročení hranice míry vkusu.
Extrémním případem je využití objektu typu roubené sýpky jako hygienického
zařízení v Múzeu liptovskej dědiny v Pribylině. V tomto případě šlo o novostavbu,
tvarem a materiálem zapadající do koncepce skanzenu. Na tomto místě však lze
uvažovat o oddělení takto funkčních objektů od slohové jednoty areálu a použít
architektonické pojetí dneška.
Závěr
Naplnění podstaty skanzenu má apriori vycházet z pravdivosti a autenticity
zde prezentovaných exponátů. Pro zprostředkování kontaktů s životem v minulosti
v porovnání s dnešním a pro uspokojení všech typů návštěvníků předpokládáme
snahu vyvázat se z komerční složky a mít edukativně kulturní aspekt. Míra
idealizace, či ojedinělé falzifikace je proto nemístná a zavádějící.
Obecně jsme spokojeni se stavem námi navštívených skanzenů, ač se
ojediněle můžeme setkat s uplatněním chyb, které patrně vznikly opomenutím, či
nedbalostí.
LITERATURA:
[1]
LANGER, J.: Evropská muzea v přírodě, Baset, 2005, ISBN 80-7340-069-3
[2]
MENCL V. Lidová architektura v Československu, ACADEMIA, 1980,
ISBN 26-29977-87-2
156