ústí nad labem - Zmizelí sousedé

ÚSTÍ NAD LABEM
Naše skupina se rozhodla, že se v rámci projektu vyhlášeného Ministerstvem školství, mládeže
a tělovýchovy ČR pod názvem „Zmizelí sousedé“
pokusí o pohled zpátky. 0 takové docela malé
ohlédnutí do doby, která patří k nejsmutnějším
v lidských dějinách a zároveň z pohledu dnešního
mladého člověka k nejabsurdnějším a nejzrůdnějším.
Mysleli jsme si, že nám tato práce pomůže najít
odpovědi na naše otázky. Jenže opak je pravdou.
Čím více jsme se dovídali, tím větší množství
dalších otázek se objevovalo. Tušíme, že na hlavní otázku - jak je to vůbec možné? - odpověď
nenajdeme. Přesto se budeme ptát dál.
Autoři
Zuzana Benešová
Vratislav Drobeček
Veronika Kolompárová
Petra Mesarosová
Miroslava Špetlíková
Pedagogické vedení
Mgr. Martina Svobodová
Základní škola a mateřská škola Štoky, Štoky 220, 582 53
ÚSTÍ NAD LABEM
Práci na projektu Zmizelí sousedé jsem dětem nabídla v únoru
2000. Myslela jsem, že se přihlásí jeden nebo dva žáci, ale přihlásila
se šestnáctičlenná skupina, která byla velmi aktivní. Scházeli jsme se
každé úterý v sedm hodin ráno a strašně je to bavilo.
Mgr. Martina Svobodová
Mgr. Martina Svobodová
Měli jsme možnost osobně se setkat s paní ing. Vierou Siladiovou, která přežila Osvětim, přes
internet korespondovat s paní Rachel Isserow, jež musela se svou rodinou opustit Ústí nad Labem.
Měli jsme možnost nahlédnout do autentických deníkových záznamů pradědečka naší spolužačky
a seznámit se vzpomínkami babiček dalších dvou spolužaček. Nejedná se o vzpomínky vyčtené z
knih. O to jsou tyto výpovědi pro nás cennější.
Každý z nás se práci na projektu věnoval ze své vlastní vůle a všechny nás spojovala určitá
zvědavost dozvědět se nejen něco více z minulosti našeho města, ale i něco o tom, jak žili naši
spoluobčané v době protektorátu.
Zároveň si myslíme, že je velmi důležité, aby se naše a i budoucí generace dověděly více o tom,
kam až může člověka zavést fanatismus a nenávist ke svému bližnímu, o tom, jakou zkázu dokáže
člověk připravit člověku.
Žáci 8. a 9. tříd ZŠ a ZUŠ Husova 19, Ústí nad Labem
Otázky:
– Jaké autentické zdroje informací měli řešitelé projektu k dispozici?
– Jak se zachránila babička Veroniky před deportací?
– Kterou národnostní menšinu v protektorátu také postihly norimberské
zákony?
– Jakým způsobem chránil Židy sňatek s nežidovským partnerem?
ÚSTÍ NAD LABEM
Židé v Ústí nad Labem před 2. světovou válkou a během ní
V pamětní knize královského města Ústí nad Labem od Friedricha Sonnenwenda (1839) stojí,
že do r. 1839 nežila ve městě žádná židovská rodina. První Židé se zde natrvalo usadili po roce
1848. Nejbližšími místy s trvalou židovskou komunitou před r. 1848 byly Teplice, Sobědruhy
a Roudnice.
Roku 1863 byl v Ústí založen židovský kultovní spolek, jehož modlitebna se nacházela v rohovém domě č. 286 v Bílinské a Malé Hradební ulici. Pátého listopadu 1866 ve 14 hodin bylo
rabínem Davidem Pickem vysvěceno místo židovského hřbitova. Na tomto „starém“ hřbitově se
pohřbívalo do r. 1893, tehdy bylo založeno samostatné židovské oddělení na nově vytvořeném
centrálním hřbitově. Toto oddělení bylo zrušeno r. 1953. Na místě tohoto hřbitova je dnes provoz
epichlorhydrinu ústecké Spolchemie.
Roku 1866 byl dále zakoupen dům v Malé Hradební
pro stavbu synagogy. Začala 1. 4. 1880, umožnila ji sbírka
30 židovských rodin (celkem bylo vybráno 26 000 zlatých). Synagoga byla vysvěcena téhož roku teplickým
rabínem Dr. Rosenzweigem. Roku 1870 byla v Ústí povolena izraelitská náboženská obec, jejímž prvním správcem
se stal učitel Lippmann Deller.
Ve druhé polovině 30. let žilo na celém ústeckém
okrese 1250 osob hlásících se k židovské náboženské
obci. Od roku 1936 docházelo v Ústí k projevům rasové
nesnášenlivosti. V té době začali zvláště bohatší Židé město opouštět (mezi nimi např. i rodiny
Petschků a Weinmannů). Ve městě docházelo k protižidovským výtržnostem (poškození synagogy,
vytloukání oken židovských obchodů). Koncem roku 1941 bylo z města odvlečeno 15 - 20 židovských sportovců. Nacisté o nich roztrousili zprávu, že byli povoláni na práci do Říše.
Ústečtí Židé byli evidováni v kartotéce obyvatel města a jejich karty byly označeny písmenem
„J“ a dvěma červenými jezdci, u tzv. míšenců jezdcem jedním. Pouze u několika karet je uvedena poznámka z r. 1942 „odstěhoval se neznámo kam“, pouze u karty Karla Löwyho je uvedena
poznámka o transportu do Polska.
Celkem žilo v českém a moravském pohraničí před mnichovským diktátem cca 30 000 židovských občanů. Po odtržení pohraničí a vytvoření „Sudetské župy“ zbyla na tomto území necelá
desetina původní židovské populace (1939/2373 obyvatel). Transporty do Terezína ze Sudetské
župy odjížděly z Ústí nad Labem, Karlových Varů a Opavy od 13. 11. 1942 do 7. 3. 1945. Z 2373
obyvatel spadajících pod norimberské zákony bylo v tomto období transportováno 612 mužů,
žen a dětí. Osvobození se dožilo pouze 247 osob. Ústečtí Židé byli umisťováni do internačního
tábora na zámku v obci Krásný Les v Krušných horách a odtud byli dále transportováni do Terezína.
Z Ústí odešlo 12 transportů, deportováni byli Židé z celého Ústecka. Ústečtí Židé odcházeli
v transportech XIX/5, 6 a 8. Po válce se do Ústí vrátily z emigrace a táborů jen tři rodiny. Leo Pick z Tel Avivu se pokusil
po válce evidovat členy předválečné ústecké obce. Zjistil, že na našem území jich žije 20, v Británii a západní Evropě asi 35, v Izraeli 80, v Kanadě a USA 35, Jižní Americe asi 20 a Austrálii pět.
ÚSTÍ NAD LABEM
Vzpomínky Ing. Viery Siládiové
Paní Viera se narodila r. 1922 na jižním Slovensku v rodině židovského lékaře. Jelikož je židovského původu, vztahovaly se na ni v době
II. světové války norimberské rasové zákony. Rok 1944 se pro ni a její
rodinu stal osudným. Její otec byl společně s dalšími dvěma sty lékaři
zatčen. Viera a její matka byly po týdenním pobytu v ghettu transportovány do polského vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka. Cesta
do tábora smrti probíhala ve stísněných podmínkách přeplněného
vlaku, kde se v jednom vagónu tísnilo několik desítek lidí. Viera, její
matka, spolucestující - nikdo netušil, co přesně je v Osvětimi čeká.
Po příjezdu byli vězni rozřazováni - zdraví jedinci vlevo, staří
a nemocní vpravo. V tomto případě slovo vpravo znamená cestu
na smrt, cestu do plynových komor. Převážná část rodiny paní Viery šla
cestou vpravo ... Na radu polských vězňů Viera uvedla, že její maminka je její sestrou. Tato záměna zachránila mamince život.
Co dál? Oholení vlasů, přidělení hadrů, vyhlazovací lágr B3. Strašné místo. Nebyla zde voda,
kanalizace, dívky musely ležet na zemi bez přikrývek, možnost umýt se byla zhruba jednou
za 14 dní v „lázních“. Neustále je doprovázela obrovská nejistota: jdou skutečně do „lázní“?
O plynových komorách Vieru informoval jeden polský důstojník.
Vězňové byli vystavováni nejen fyzickým, ale i psychickým útrapám. Každodenní apely, nekonečné počítání a stání v pětistupech, ponižující boje o pitnou vodu, klečení s kamenem drženým
nad hlavou, podávání slaných jídel s cílem vyvolat velkou žízeň, snaha zlikvidovat osobnost,
mlácení. Často se stávalo, že na dívky byli poštváni psi, kteří jim způsobili zranění. Jak to všechno přežít? Viera byla svědkem případů, kdy si dívky dobrovolně sáhly na život - skočily do drátů.
Mezi strašné zážitky patří den, kdy byl likvidován cikánský lágr. Viera slyšela pláč, křik, volání
o pomoc ...
V hrůzných podmínkách lágru chytila Viera spálu, po níž následoval zánět kloubů. Díky přátelství a solidaritě se jí podařilo svou nemoc skrýt a tím i přežít. Obě, Viera i maminka, byly z Osvětimi transportovány do dalšího koncentračního tábora Ravensbrück. Zde byly šest týdnů. Byly zde
i Češky - lidické ženy. Vězni v tomto táboře byli označeni a navzájem odlišeni různobarevnými
trojúhelníky. Trojúhelníky politických vězňů měly červenou barvu, věřících alovou, Židů žlutou
s nápisem Jude. V tomto táboře Viera našla novou přítelkyni. Češku Boženu Němcovou.
Třetím a posledním táborem, kterým musely Viera a její maminka projít, byl Buchenwald.
Pracovaly v továrně na kabely na denních i nočních směnách, které trvaly 12 hodin. Volno bylo
pouze v neděli. Ubytovací podmínky i stravování byly lepší než v lágrech předchozích. V dubnu
1945 začala evakuace tábora – pochod smrti. Vězni museli denně ujít kolem třiceti kilometrů,
k dispozici měli pouze velmi málo potravin (cukr a chléb), byli nedostatečně oblečeni, po cestě
byli mláceni (jizvy po ranách má paní Viera dodnes). Několik kilometrů před Chebem Vieře, její
mamince a čtyřem dalším pomohla skupina Francouzů. Po ukrývání v seně následovalo osm dní
ukrývání v lese. Poté se Viera mohla poprvé po dlouhé době svobodně nadechnout - válka skončila. Návrat domů. Viera i maminka přežily. Tatínek byl zastřelen 6. 10. 1944.
Po válce paní Viera Siládiová vystudovala Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze,
získala akademický titul inženýrka, roku 1950 se přestěhovala do Ústí nad Labem.
ÚSTÍ NAD LABEM
Pradědečkův deník
Stránky ze zápisníku, které jsou přiloženy za tímto textem, jsou vlastně stránkami deníku mého pradědečka. Psal v něm hlavně o své malé
dceři Haničce - mé babičce z tatínkovy strany, avšak mezi tím se někdy
vyskytne úryvek o tom, jaká omezení mají Židé v protektorátě a koho
z rodiny či přátel čeká transport. Například zde uvádí, že Židé mají
zákaz koupání na veřejném koupališti, nesmějí navštěvovat kavárny,
biografy a výletní restaurace, nesmějí být členy spolků a mají zakázáno
chodit ven po osmé hodině. Když můj pradědeček deník psal, zřejmě předpokládal, že ho někdo
bude později číst. Je zde např. s jistou dávkou ironie poznamenáno:
„... Na vysvětlenou, žijeme totiž ve věku, kdy je nebezpečno posvítit
si na schodech. Na ulicích i ve velkých městech je v noci veliká tma,
osvětlená okna se zapisují a obyvatelé jsou pokutováni. To vše, aby nás
nenašla nepřátelská letadla, která mají na nás v protektorátě strašně spadeno. Dosud od počátku
války jsme zde ani jedno neviděli.“ Dále zde píše o Davidově hvězdě, kterou musel nosit na levé straně prsou. Často zmiňuje
rodinné příslušníky, kteří nastoupili transport. Zmiňuje se o tom, že strýc Karel je v Buchenwaldu
- Weimaru, že strýc Hugo byl z Terezína přemístěn do Rigy (transportní číslo H 375). S kolínským
transportem zmizeli další: babička (Cl 506), teta Emma (AAv 140), strýc Emil (AAc 583). Všechny
čekala cesta do neznáma. Díky tomu, že můj pradědeček měl za manželku Němku, odešel až s posledními transporty
a jako jediný z rodiny se vrátil živý. Jeho jediní zbylí příbuzní, Kabeláčovi, emigrovali do Francie.
Zatím nám červen
přinesl protižidovské
zákony - podle první
úpravy byla Hanička
Árijka, podle druhé
definitivní neárijka,
protože pochází
z manželství uzavřeného po 15 IX. 1935.
V srpnu vyšla protižidovská nařízení zákaz koupání na veř.
koupalištích, návštěvy
kaváren a výletních
restaurací, členství
ve spolcích atd.
Haničce musíme velmi často
předčítat z knížek, jichž má
velkou řadu. Nejraději ovšem
Karafiátovy Broučky poslouchá
a dumá nad osudem hrdiny tohoto vypravování. „Táto, a nemuseli Broučci platit pokutu, když si
tak jen při lítání svítili a neměli
zatemněno? Že na ně nepřišel
strážník.“
Na vysvětlenou, žijeme totiž
ve věku, kdy je nebezpečno
posvítit si na schodech. Na ulicích i ve velkých městech je
v noci veliká tma, osvětlená okna
se zapisují a obyvatelé jsou pokutováni. To vše, aby nás nenašla
nepřátelská letadla, která mají
na nás v protektorátě strašně
spadeno. Dosud od počátku války
jsme zde ani jedno neviděli.
ÚSTÍ NAD LABEM
Ovšem důležitou podmínkou
pro získání práva na cukr vůbec
je arijský původ, který, bohužel,
Hanička nemůže prokázat, narodivši se po 15. září 1935.
ÚSTÍ NAD LABEM
17. XI. Došel dopis od strýčka
Hugy, že ve středu 19. XI. odjíždí
s transportem židů do neznáma.
Velké rozrušení.
18. XI. Telegram oznamující, že
odjezd byl odložen. Modlíme se
k Prozřetelnosti, aby se odklad
protáhl až do konce války.
25. XI. Mamka zavolána k telefonickému hovoru, v němž jí strýc
Hugo oznámil, že přece neušel
zléímu osudu a „jeho“ transport
v nejbližších dnech odjíždí. Teta
Ola nás v neděli navštívila
a sdělila nám vše, co se kolem
této záležitosti sběhlo.
1. XII. V pondělí došla „radostná“
zpráva, že Hugův transport nešel
do Polska, nýbrž jen do Terezína.
Jsme již hodně skromni v oceňování událostí. Ve středu 3. XI.
přišel již lístek od samého Hugy.
4. XII. Odebrali nám železniční
průkazky. První zákon, který se
nezastavil ani před arijskými členy rodiny. Pro tátu celkem bezvýznamné, protože stejně již nemohl
vzhledem k zákazům použíti
dráhy dál než do Staré Paky.
ÚSTÍ NAD LABEM
Došla zpráva, že strýc Hugo byl
z Terezína odvezen do Rigy.
O několik dní později dochází
zpráva, že transport je snad jen
do Jozefa. To bylo vyvráceno
zprávou z Jozefova. Konečně
31/1 se dozvídáme z Prahy, že
strýc Hugo je v Rize u Lodže
v Polsku. Modlíme se za něho,
aby se ve zdraví dočkal šťastných
konců a vrátil se brzy mezi nás.
Zpráva o transportech a jejich
osudech střídá zprávu a nemáme
již chuti všem věřiti. Znovu se
říká, že Hugo je v Rize (Lotyšsko) a že pracuje a je dobře
ubytován. Konečně je uvolněn
písemný styk s Terezínem (lístek
s 30 slovy psanými hůlkovým
písmem). Píšeme a jsme přesvědčeni o marnosti svého pokusu.
Co kdyby lístek byl odeslán
za Hugem na jeho správnou
adresu?
ÚSTÍ NAD LABEM
A tak dovršila Hanička v době
nejvýš pohnuté 6. rok svého
věku. Právě ve chvíli, kdy byl
pro nás omezen příděl potravin.
Příšla tím úplně o příděl mléka,
masa, umělého medu, bílého
pečiva a mouky a vajec. Másla
místo dřívějších 12,5 dkg
na týden dostane jen 3,5 dkg.
Další problém vzniklý dovršením
6. roku a zavedením letáků mobilisace pracovních sil nastává
pro mamku - nebude muset
nastoupit pracovní povinnost?
Návštěva školy nepřichází dosud
v úvahu, není počátek školního
roku. A do té doby?! Odvykli
jsme si na tak dlouhou dobu, jako
je 6 měsíců, dělat plány.
ÚSTÍ NAD LABEM
Na Štědrý den přišla úřední zpráva, že Mladoboleslavsko bude
vystěhováno 15. ledna. Poslední
blízký příbuzný naší rodiny babička (71 roků) - nastupuje
se svými a tatínkovými sourozenci a ostatními příbuznými
cestu do neznáma. Doufáme o ní
všichni, že to není již na dlouho
a že to ve zdraví přežije, aby se
všemi našimi drahými v brzku
zase navrátila mezi nás. Haničku
ovšem též zajímá, že s transportem má odejíti její obdivovatel,
milý Jirka Koller. Den tříkrálový
nevymizí nikomu z nás bělohradských z paměti. Do shonu největších příprav dopadla ráno zpráva,
že rodina Weinerových byla
odvedena policií. Byli jsme tím
ohromeni a ochromeni v práci.
Od rána do noci pomáhali jsme
s mamkou u babičky, u Schültzových, u st. Hermannovny, a když
se mezi nás večer vrátil Otík W.,
plakali jsme všichni radostí.
A večer nastoupili jsme službu
u Weinerů.V sobotu večer
o půl sedmé hodině doprovodili
jsme babičku na cestě do vyhnanství. Táta s ní jel ještě do Jičína.
Bylo to těžké loučení.
ÚSTÍ NAD LABEM
Jarní měsíce tohoto roku jsou
pro nás ve znamení vystěhování.
Jeden transport stíhá druhý, po
pražských přicházejí na řadu venkovské moravské a české.
Ze známých odcházejí z Prahy
dr. Ricovi všichni sourozenci [...]
Byli jsme v Mladé Boleslavi
u registrace. Za Hanču tento akt
vyřídil táta. Nebylo řečeno nic
určitého, ale táta přijel s jiskřičkou naděje, že záznamem jako
árijec [...]
[...]
V Bělohradě přísné domovní
prohlídky, i u nás.
Táta si v práci zvrtl nohu a máma
šlápla na hřebík, který si vrazila
hluboko do nohy. 3 dny ležela
a dlouho pokulhávala.
Došla zlá zpráva, že tetička Ela,
strýc Emil a [...] jsou zařazeni
do transportu odcházejícícho
23. I. z Prahy.
ÚSTÍ NAD LABEM
ÚSTÍ NAD LABEM
Vzpomínky paní Marie Farkašové
Má babička Marie Farkašová (narozena 22.9.1931 v Košicích) nesla
II. světovou válku a uvedení norimberských rasových zákonů
do praxe velmi těžce. Je totiž romského původu. V roce 1943 byla
společně s dalšími Romy a i Židy násilně umístěna do prostor košického pivovaru. Tomuto aktu předcházelo napadení její rodiny
ve večerních hodinách. Do pivovaru byla babička převezena pouze
v noční košili. Snažila se prosit, aby si mohla vzít něco na sebe, protože jí byla zima, ale jedním z nacistů byla nejdříve slovně a poté
i fyzicky napadena.
Babička mi se slzami v očích pověděla, že v tento den měla začít
její cesta smrti. Měla být převezena do Komárna (tehdy maďarského) a odtud nastoupit cestu do koncentračního tábora. Při chystaném převozu ji potkalo snad největší možné štěstí, které jí v její
bezmoci pomohlo. Jistá paní, se kterou byla na cestě do Komárna,
měla více dětí a mou babičku si vzala za svoji. Tím jí zachránila
život a babička byla propuštěna. Dodnes si babička říká, že ji musela zachránit bytost, která
na zemi představuje dobro.
Babiččině mamince se transport vyhnul, ale její nevlastní otec Alois Budaj přežil Osvětim
a Buchenwald. Z lágrů se vrátil fyzicky i psychicky podlomen a poznamenán. Od babičky jsem se
dověděla, jak bylo s lidmi v lágrech zacházeno a jak byli týráni. Babiččin nevlastní otec po několika málo letech zemřel. I jeho první žena Ilona Budajová byla transportována do koncentračního
tábora. Nevrátila se. Byla zaživa upálena v peci.
V koncentračním táboře byli i babiččini známí: František Horváth (1912), Jozef Polák (1913),
Alexandr Hudi (1910). Všichni tito muži se vrátili, byli však navždy tragicky poznamenáni a jejich
život po návratu z lágru netrval déle než čtyři roky. Jediný dosud žijící babiččin známý, který přežil
lágr, je Alois Krok (1926), jenž v táboře prodělal TBC. Dodnes je jeho psychika podlomená.
V současné době žije na Slovensku.
ÚSTÍ NAD LABEM
Transporty z Ústí nad Labem
Ve druhé polovině 30. let žilo na celém ústeckém okrese 1250 osob hlásících se k židovské
náboženské obci. Od roku 1936 docházelo v Ústí k projevům rasové nesnášenlivosti. V této době
začali zvláště bohatší Židé město opouštět (mezi nimi např. i rodiny Petschků a Weinmannů). Ve
městě docházelo k protižidovským výtržnostem (poškození synagogy, vytloukání oken židovských
obchodů). Koncem roku 1941 bylo z města odvlečeno 15 - 20 židovských sportovců. Nacisté o
nich roztrousili zprávu, že byli povoláni na práci do Říše.
Ústečtí Židé byli evidováni v kartotéce obyvatel města a jejich karty byly označeny písmenem
„J“ a dvěma červenými jezdci, u tzv. míšenců jezdcem jedním. Pouze u několika karet je uvedena poznámka z r. 1942 „odstěhoval se neznámo kam“, pouze u karty Karla Löwyho je uvedena
poznámka o transportu do Polska.
Z Ústí odešlo 12 transportů, deportováni byli Židé z celého Ústecka. Ústečtí Židé odcházeli
v transportech XIX/5, 6 a 8. Přehled transportů z Ústí přikládáme.
Na základě materiálů z Yad Vashem jsme zjistili jména židovských občanů našeho města, kteří
byli transportováni z Terezína dále na východ, a jména těch, kteří přežili.
Ústečtí Židé, kteří transport nepřežili:
Transport XIX/5, 11. 6. 1943 Glässner Adolf, Glässnerová Hedvika Marie, Glässnerová Anita,
Transport XIX/6, 10.1. 1944 Grünfeld Josef, Neumannová Helena, *15. 12. 1899, ÚL, EV 1736, * 7. 10. 1889, Praha, EV 1737, * 25. 8. 1924, ÚL, EV 1738, deportován z Terezína do Osvětimi,
+ 28.10.1944 deportována z Terezína do Osvětimi,
+ 28. 10. 1944 deportována z Terezína do Osvětimi,
+ 28. 10. 1944
*9. 10. 1882, Ev 1648, * 31. 1. 1897, Ep, deportován z Terezína do Osvětimi,
+ 28. 10. 1944 transportována z Terezína do Osvětimi,
+ 9. 10. 1944
Ústečtí Židé, kteří byli osvobozeni:
Transport XIX/6, 10. 1. 1944 Glöcknerová Rosa, Hohlerová Olga Paula,
Kunzová Berta,
Richterová Bella, * 1. 9. 1882, * 20. 3. 1880, * 9. 7. 1875, *14. 5. 1893, osv. Terezín osv. Terezín osv. Terezín osv. Terezín
Transport XIX/8,6.2. 1945 Ginsburg Filip, Glässner Quido, Pick Josef, Singer Arthur, Wernerová Marta, * 8. 4. 1884, * 31. ?. 1884, * 14. 12. 1875,
* 11. 12. 1882,
* 26. 9. 1898, osv.Terezín osv. Terezín osv. Terezín osv. Terezín osv. Terezín