snář z továrny - Dream Factory Ostrava

P
SNÁŘ Z TOVÁRNY
MAGAZÍN FESTIVALU DREAM FACTORY OSTRAVA 2013
K7
. ČERVNA
20
4
1
3
Dream Factory
E
ÁT
J´arrive
Nejen za zvuků trub, ale také plného orchestru přijíždějí hudebníci, herci, a všelijací další kumštýři
do Ostravy, aby tu rozveselili diváky, utratili majlant v hospodách
a poblili zeď, nebo aspoň sako.
Chtěl bych mít kapelu ze samých
pozounů. A ta černá holka, co zpívala s LA Sunday a občas se přitom
i válela po stole, to v klubu včera
docela festovně rozjížděla. Tančilo se tam i jinde. Kuloáry pomalu
rozdělují debaty nad patřičně rozporně přijímanými představeními, rodí i rozpadají se první páry,
protože už prší jen v divadelních
představeních, zdá se být všehcno
na nejlepší cestě. Ono z denního
baru Metro a pivního baru Dílo se
na svět přece jenom kouká úplně
jinak. Zamlženými okny, krhavými
zraky a pod mázdrou neurčitého
poklidu, třebaže chemicky přivolaného.
Festival je v plném proudu, a ačkoli podle některých už vrchol
byl (Všechno, co řeknete, může
být použito – vzpomínáte?), minimálně papírově ještě přijde, neboť pátek a především weekend
přicházejí se skutečnými divadelními lahůdkami. A Ostrava byla
vždycky město baletu, jak věděl
už Achille Viscusi.
Vojtěch Varyš
Nestřílejte, když na mě mluvíte
„Jo, Ede, život je někdy prevít. Teď až někoho zastřelím, tak mě můžou i zavřít“.
Životní trauma propuštěného policisty přesně pojmenoval Leslie Nielsen v Bláznivé střele, a z podobného momentu vychází i drama Keitha Huffa Deštivé dny,
které je o dvou starých kamrádech a vesměs poctivých policajtech. Jasně, trocha
výpalného, sem tam drogy a taky nějaký pasení děvek, ale jinak rodina, italskej
temperament, milej synek, věrná manželka a huňáč. A k tomu věrnej kámoš,
kterej vás vždycky podrží a i o rodinu se postará, kdyby bylo zle. Nebo kdyby vás
kvůli tomu musel poslat třeba do báně. Dílko režíroval v pražském Ungeltu Janusz
Klismza s Richardem Krajčem a Davidem Švehlíkem, kteří vlastně jen sedí na židli
a mluví. Inscenace posazená na síle textu a herectví si získala srdce diváků i kritiků (Krajčo získal álii) a na „domácí“, tedy bezručácké půdě byl úspěch dvojího
festivalového hostování téměř fenomenální. A že to maj policajti těžký,
víme díky Miloši Brázdovi a Edovi
Svrchníkovi už od včerejška.
Je dobré, že se festivalem šíří
rozličné názory, třeba právě Deštivé
dny si získaly dvakrát nejen vyprodáno
(festivalový standard), ale předeveším
ovace ve stoje. I otrlejší diváci přiznali,
že jim ukápla slzička. Poníky slabosti
pokládali jedni, zejména mladší diváci
v čele s Koboxem, za zásadní vrchol
festivalu, pro jiné, třeba Jiřího Nekvasila, ředitele NDM, a Jiřího P. Kříže,
kritika, to byl „příliš velký punk“. Oba
naopak svorně ocenili Kolečkovu sevřenou svatební komedii Zakázané
uvolnění. Macháčkův kus Mrkev v řiti si
získala spíš zdvořilé pousmívání a rozpačité pohledy, nejen díky technickým
potížím. Ale zas Ivan Motýl to označil
za skvělé divadlo, jakých by rád viděl
víc. A k mému smutku mnoho nadšených příznivců nezískal ani sardonický
autoportrét Blaha Uhlára. Ale tak už to
chodí.
Festivalové debaty, či jevištní rozhovory s tvůrci a herci, jak jsme
je nazvali, jsou zvláštní žánr. Třeba
s Blahem Uhlárem to nakonec byl
krátký neformální rozhovor o podmínkách nezávislé kultury u nás i na
Slovensku v kruhu několika zasvěcených. A všichni byli spokojeni. Petr
Kolečko se zas obával, že na něj bude
někdo útočit, ale kromě nakažlivého
smíchu přítomného režiséra Špinara
a jedné otázky „zasmrádající kritikou“ to byl veskrze příjemný příhovor
o tenise, psaní a koncích. A svatba
v Zakázaném uvolnění nakonec byla
inspirována skutečností, jen na to
už mistr zapomněl. Debata s režisérem Januszem Klimszou a rozverně
se špičkujícími Davidem Švehlíkem
a Richardem Krajčem byla pak přímo
přídavkem k představení – nechyběly
ani praktické ukázky a historky z cest
vlakem, autem a tramavají.
Vojtěch Varyš
Co dělat na divadelním festivalu, když nejdete do divadla
Ráno se vzbudíte s knedlíkem v krku
a celkovými příznaky přicházející virózy
(tady si doplňte libovolnou narážku na
současnýho najemníka Pražskýho Hradu, případně pana ministra přes finance,
já jsem línej to vymejšlet a máte toho
plnej internet). A řeknete si, že si teda
dneska vyberete sanitární den, ať máte
energii na závěrečný, co do obsahu
značně nabušený tři dny. Sedíte u sní-
partneři Dream Factory Ostrava 2013
Státní fond kultury
České republiky
daně, okolo vás se trousí herecký soubor
a technika ze Zábradlí a dramatik Kolečko vás poučuje (jak jinak) o přednostech cereálních vloček k snídani, nenápadně naznačuje, že vaše volba slanina
se slaninou a kafem není hodna kulturního člověka a že se cpete jako Rus.
Odkážete Petra do příslušných mezí
s tím, ať si radši kouká zkulturnit svojí
crew z Rubínu, která to podle dostupných informací opět táhla U Bezručů do
sedmi do rána a jdete vymyslet, co teda
dneska. Galerie? Výlet za historií černé
Ostravy? Nakonec ale zvítězí hluboce
zakořeněný smysl pro povinnost. Slibíl
jsem přece vám, ctěným čtenářům, že
i nadále budu referovat o dění v baru
Metro, ne? Po cestě dumám nad tím,
zda bude mít zase službu ta absurdně
krásná blonďatá barmanka. Když procházím Stodolní, tak se rozhodnu, že
určitě jo a když se blížím betonovým
podchodem k baru samotnýmu, mám
v zásadě sesumírovanej plán dnešního
odpoledne a večera: figuruje v něm mimořádně bryskní a zábavná konverzace
z mojí strany, smích a obdivné pohledy
slečny barmanky a velmi pozdní večeře
ve dvou, až slečně skončí směna. Vcházím do podniku. Za barpultem stojí asi
padesátiletý proplešatělý pán. Vypadá celkem sympaticky, ale obávám se,
že tudy cesta nepovede. Do toho mi
přichází SMS od redakčního kolegy Varyše, ze které je evidentní, že Vojtěch
umí své dny žít opravdu naplno, nehledě na vcelku brzkou odpolední hodinu.
A k dovršení všeho ve mně začne hlodat
svědomí- když už jsem jednou na divadelním festivalu, nemám dělat zagorky
a mazat do divadla. Vystavěná fabule
o odpočinkovém dni tak bere definitivně za své a já si z programu vybírám
představení Pokus od nestora slovenského experimentálního a autorského
divadla Blaho Uhlára. Můžu k tomu říct
pouze toto- jakožto student režie jsem
si zakázal jakkoliv a cokoliv zde na Dream Factory (i jinde) recenzovat, neb
by to bylo krajně nevkusný, takže čistě
dojmologicky- na můj vkus málo ironie
a seberefelexe a příliš mnoho zbytečně
detailních záběrů na povadlé penisy. Jiří
Nekvasil, se kterým pak krátce mluvím
před Starou Arénou, má zdá se podobný názor.
Co tedy dělat na divadelním
festivalu, když nejdete do divadla? Jak
vidíte, takhle to prostě nefunguje. Dřív
nebo později vás to stejně nasaje a pak
vyplivne. Někdy trochu pocuchaný
a rozmrzelý, jako včera mě, ale s tím se
musí počítat, ne?
Kryštof Pavelka
Vítkovické peklo, velkovýrobna mrzáků aneb Rothschildova mordovna
Stoletý kurýr Ivana Motýla č. IV
Kdyby vycházely všechny plány tak jak
mají, bylo by tématem dnešního dne:
Steel my Heart. Družba košického ocelového srdce s tím ostravským. Štúdio
novej drámy a jeho příběhy řadových
košických hutníků versus ostravské publikum. Okolnosti chtěly jinak, a tak
o následcích takového představení můžeme jen snít. Sny to ovšme budou pořádně znepokojivé.
Vítkovické peklo, velkovýrobna
mrzáků aneb Rothschildova mordovna!
To jsou jen některá z přízvisek, jaké dával
levicový tisk na počátku minulého století
Vítkovickým železárnám. Nejčastěji ostravský sociálně demokratický deník Duch
času, podle něhož vládli Rothschildové
celé továrně hůře než tureckému pašalíku, což se nejvíce projevovalo v krutosti
mistrů. „Ve vítkovické slévárně zaměstnán jest slévačský mistr Bräcker, jenž dovede podřízené titulovati jen: Vole, osle!
Tak, jakoby tito současně s ním někde
v chlévě byli vyrostli,“ nebál se Duch času
v roce 1902 adresně poukázat na šikanu
ze strany jednoho z mistrů. Mistr Antonín Šistek ve válcovně zase s oblibou dělníkům říkal: „Vy svině, jak nebude dosť
páry, tak vás všechny vházím do pece.“
Na tím, jak by na podobné veřejné výtky
reagovali dnešní šéfové Vítkovic, raději nepřemítejme, míra svobody tisku za
Františka Josefa I. je ovšem překvapivá.
„V pondělí zmlátil mistr Cvrček dělníka
Františka Schippa do krve. Cvrček začal
bušiti do Schippa tak, že tento celý zkrvácený, potlučený v obličeji i na nohou,
odnesen býti musel,“ rozkrývala tribuna
ostravské levice případ za případem.
A když nezaútočil mistr, přišla nějaká
bezručovsko – magdonovská tragédie,
drastický pracovní úraz. „Vitě, co je vysoka pec? Tame chlopi padaju tajak muchy a jaci byli smoci,“ napsal v roce 1934
ostravský prozaik Josef Filgas. A místní
básník líčil obdobně: „Jéžíši svatý!/ Na
prsou plamenem chytají šaty,/ do srdce
boří se ohnivá tyč, /Klvaňo, křič!/ Klvaňa
nekřičí, poulí jen oči,/ jak jimi po druzích
s výčitkou točí,/ syčí a praská v něm, vědomí ztrácí,/ vrávorá pod tíhou, na zem
se kácí.“ To byl emotivní básnický popis
úrazu ve Vítkovicích železárnách z roku
1932 z pera ostravského poety Jana
Vrby, jednoho z četných epigonů Petra
Bezruče. Dost možná, že Vrba vycházel
z této reálné zprávy: „Hrozné neštěstí
v železárně. Ve válcovně č. I. vítkovických železáren projel 18letému dělníkovi, jehož jméno se tají, rozžhavený ocelový prut v délce as 20 m. stehnem. Za
hrozných bolestí byl donesen nešťastník
s celým dlouhým prutem ku zvláštnímu
stroji, jímž byl železný prut odstřihnut
a dělník pak s kusem ocele as půl metru
dlouhým v noze dopraven do nemocnice,
kde mu byla celá noha odňata.“
Hrůza obcházela železárny
i v březnu 1913: „Ve vítkovických událo
se děsné neštěstí. Roura, kterou dělníci ze země vykopali a pak odnášeli na
stranu, dotkla se drátu, jímž probíhal
elektrický proud vysokého napětí. Dva
dělníci, Blahut a Kuš, byli proudem na
místě usmrceni, jiní dva, Ligocki a Fiedroň, omráčeni. Poslední dva byli dopraveni do nemocnice, v níž jim byla poskytnuta lékařská pomoc.“
A když už hutník přežil ataky
mistrů a vyhnul se rozžhavené tyči či
rouře pod vysokým napětím, nic pěkného ho nečekalo ani za branami fabriky.
I tam se rozkládalo vítkovické peklo.
Alespoň dle novinového zpravodajství
jakoby v Ostravě ještě dozníval středověk, vždyť ve Vítkovicích řádila parta
chacharů, která se neváhala krutě bavit
po vzoru středověkých mordýřů a když
náhodného nočního chodce svalila na
zem, prsty mu vyloupala oči. Snad nejotřesnější vraždou, která se tu odehrála
v roce 1910, je případ, kdy na ubytovně
zavraždili spolunocležníci svého kamaráda jen proto, že chrápal. „Škrtili jsme
tak, až pěruň přestal chrápat. Mrtvolu
jsem hodili na podlahu a spali dále,“
přiznali vrazi po zatčení.
Bezpečno tedy nebylo ani na ubytovnách
v blízkosti oceláren, ještě hůře
na tom ale byli ti, kteří se museli v noci
navracet domů do vesniček rozesetých
kolem Ostravy. „Pro naše smutné poměry jest charakteristický případ, kdy se
Methoděj Pokorný vracel z Ostravy do
Martinova a ze tmy se vynořili tři chachaři. Strhli jej na zem a začali řezat hlava nehlava a nožem ho bodli několikrát
do rukou i hlavy,“ informovaly 2. dubna
1910 Ostravské listy a dodaly, že kraj
ovládla „vražedná mánie“.
Pokoj a mír přišel do Vítkovic až
za komunismu. Místní zločinnost totiž
denní tisk z principu ignoroval a soustředil se na zločiny západních válečných štváčů. To bylo patrné například v roce 1982
při slavnostním zahájení nového pracovního roku v expediční hale provozu jaderné energetiky Vítkovických železáren,
kdy bylo řečeno, že ČESKOSLOVENSKO
PATŘÍ K NEJVĚTŠÍM JADERNÝM MOCNOSTEM NA SVĚTĚ. Řečníci skloňovali
ve všech pádech podstatná jména socialismus, práce a úderníci. „Po příkladu
hrdinů socialistické práce a předních
pracovníků budete dále rozvíjet socialistické soutěžení a dosahovat soustavně
rekordních výsledků,“ nařídil hutníkům
z Vítkovic tajemník severomoravských
komunistů Miroslav Mamula.
Tak hurá do ostravských ulic.
A ať už bydlíte kdekoliv, nejdobrodužnější cesta domů vede kolem Vítkovických
železáren.
Ivan Motýl
DNES / PÁTEK 7. ČERVNA
13.00 / Stará Aréna / foyer
FESTIVALOVÁ DISKUSE
Doupě
Divadlo na cucky se po mnohých činoherních zkušenostech pouští na tenký
taneční led. První festivalový výlet na
Důl Hlubina! Pornocastingy inspirovaly
show, přemítající o ceně i kráse lidského těla a prodejnosti sexu. Atraktivní
podívaná
Jožkalipnikjebožíčlověkaneumílhát
No.13
Další ze série neodolatelných a pekelně
vtipných dialogů mezi Jožkou Lipnikem,
aspirantem spisovatelské slávy, a vševědoucím géniem Herrmannem Schlechtfreundem. Znáte z komiksu Monstrakabaret Freda Brunolda a z pravidelných
stripů v A2, ale naživo je to ještě zábavnější! Absurdní humor at his best!
15.00 / Stará Aréna
JOŽKALIPNIKJEBOŽÍČLOVĚKANEUMÍLHÁT! NO. 13 /
Monstrkabaret Freda Brunolda
a Nová síť o.s. (Praha)
16.30 / Stará Aréna / foyer
VIDĚNO JINAK – DEBATA
19.00 / Divadlo Petra Bezruče
EYOLFEK / Divadlo v Dlouhé
(Praha)
21.30 / Důl Hlubina
DOUPĚ /
Divadlo na cucky (Olomouc)
ZÍTRA / SOBOTA 8. ČERVNA
10.00 / Minikino
ODPAD MĚSTO SMRT
Eyolfek
Manželství jako akvárium plné egoismu, emocí a vzájemného přetlačování.
Dynamická podívaná s hádkami, které
jste ještě neviděli. A s funknčí pračkou.
Jan Nebeský oživil prastarý Ibsenův text
s cynickým šklebem dnešní materializované doby. Skvělí Jan Vondráček a Lucie
Trmíková. A nechybí ani ságo a psík.
Festivalová debata
Ve Staré Aréně se bude pokračovat ve
festivalové tradici debat. Tentokrát na
téma granty, finanční i existenční nejistota nezávislých těles, účetní kouzla
a jak to všechno přežít. Hosty budou
Eva Velická ze sdružení Omnimusa,
umělecký šéf Studia Hrdinů
Upozornění
Tak jako každý pátek, i 7. června otevírá své brány tajemná galerie Rubrum, hostící ty nelepší současné umělce, spolu s Tajnou krčmou, kde není nouze o kvalitní
zábavu, krmi i alkohol. Podnik pod vizionářským vedením našeho kolegy Ivana
Motýla a pod laskavým dohledem jeho půvabné ženy Elli láká ostravskou bohému;
jak mladé dívky a adepty umění, tak vyžilé básníky; a je centem kulturního a společenského dění. Tajnou krčmu najdete na Náměstí Svatopluka Čecha vedle České
spořitelny. Jedna stanice před hlavním nádražím (ve směru z centra). Otevřeno
od 18:00 do pozdních večerních hodin. Sírovec žlutooranžový v octu, polské pivo,
kapela Servise Funerale.
Kryštof Pavelka
13.00 / Minikino
ODPAD MĚSTO SMRT
16.00 / Divadlo Petra Bezruče
TICHÝ TARZAN /
Husa na provázku (Brno)
19.00 / Důl Hlubina
DEN OPRIČNÍKA /
Studio Hrdinů (Praha)
21.00 / Divadlo Petra Bezruče
DIVADLO GOČÁR /
Omnimusa o.s. (Praha)
22.30 / Divadlo Petra Bezruče –
klub /
KABARET MIX / Omnimusa o.s.
(Praha)
Snář z továrny / magazín festivalu Dream Factory Ostrava 2013 / Čtvrté číslo, vychází v pátek 7. června /
Redakce Vojtěch Varyš, Kryštof Pavelka / Spolupracovníci Ivan Motýl, Ilona Smejkalová / Fotografie Lukáš Horký
a archiv Dream Factory Ostrava / Grafika a sazba Lukáš Horký / kontakt [email protected] / www.dfov.cz /
Vydává festival Dream Factory Ostrava