docDisertace - O.Roubal - Institut sociologických studií UK FSV
download 
Stížnost Transkript
Disertace - O.Roubal - Institut sociologických studií UK FSV
Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Disertační práce 2009 Mgr. Ondřej Roubal Univerzita Karlova v Praze Fakulta sociálních věd Institut sociologických studií Teritoriální identita v biografických vyprávěních poválečných osídlenců pohraničí severních Čech Vypracoval: Mgr. Ondřej Roubal Školitel: prof. Ing. František Zich, DrSc. 2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem tuto disertační práci vypracoval samostatně, s použitím uvedených pramenů a literatury. V Praze dne 8.3. 2009 Mgr. Ondřej Roubal 3 Poděkování Rád bych tímto poděkoval svému školiteli prof. F. Zichovi za cenné rady, připomínky a řadu inspirujících diskuzí. 4 Obsah Úvod ……………………………………………………………………………. 7 Popis výzkumu a postup práce ……………………………………………... 21 Výzkumné otázky ……………………………………………………............. 24 Metoda výzkumu …………………………………………………………….. 25 Výběr respondentů ………………………………………………………….. 27 Zpracování biografických rozhovorů ……………………………………… 30 Badatelská reflexe …………………………………………………………… 32 1. Identita v koncepcích moderního a pozdně moderního myšlení ………………………………………………….. 33 Krátce o původu pojmu identita …………………………………………… 35 Psychologické přístupy k pojmu identita ………………………………….. 37 Sociologické přístupy k pojmu identita…………………………………….. 38 Konstruktivistické chápaní identity ……………………………………….. 44 Postmoderní komplikace …………………………………………………… 52 Identita a prostor ……………………………………………………………. 55 Souvislost zkoumání identity s jinými výzkumnými tématy ……………… 60 2. Identita a biografie …………………………………………………… 64 Specifika biografické metody ……………………………………………….. 65 Biografie jako možné řešení „dvojakosti“ pohledu na lidskou identitu …. 67 Vztah identity a biografie …………………………………………………... 70 3. Od pojmu identita k pojetí biografické identity …………. 72 Lidská identita – východisko chápání biografické identity ………………. 72 5 Metodologické otázky narativní biografie ………………………………… 77 Jak vypravěč tvoří vlastní obraz (identitu) ……………………………….. 79 Badatelská rekonstrukce biografické identity …………………………….. 83 Teritoriální identita v kontextu obsahu biografické identity ……………. 98 Případová studie – biografická identita p. Havliny ……………………….. 103 Etnická identita Lužických Srbů v biografických vyprávěních z pohledu mezigeneračního srovnání …………………………………….... 115 4. Vytváření teritoriální identity poválečných novoosídlenců pohraničí severních Čech – nový domov …………………………………………………………… 123 Specifika pohraničí jako prostoru sociální a kulturní diskontinuity …….. 123 Etapy formování teritoriální identity – konstrukce analytických kategorií teritoriální identity vypravěčů …………………………………… 127 Motivace příchodu osídlenců do pohraničí po roce 1945 …………………. 130 Osidlování pohraničí jako prožitek „terra incognita“ ……………………. 140 Osvojení „terra incognita“ …………………………………………………. 153 Vědomí „dvojího domova“ …………………………………………………. 162 Domov v pohraničí ………………………………………………………….. 167 Závěry …………………………………………………………………………. 175 English Summary …………………………………………………………… 188 Seznam použité literatury ………………………………………………… 190 Příloha 1 ……………………………………………………………………… 204 Příloha 2 ……………………………………………………………………… 206 6 Úvod Území českého pohraničí je v nejrůznějších souvislostech a významech předmětem výzkumného zájmu především sociologů, kulturních a sociálních antropologů, geografů, z dlouhodobějšího hlediska pak historiků a etnografů. Zájem řady badatelů je soustředěn zejména na okolnosti specifického poválečného vývoje pohraničních oblastí a života obyvatel, hlavně v česko-německém a česko-rakouském pohraničí. Po druhé světové válce byly na základě Postupimské dohody pohraniční oblasti připojeny zpět k tehdejšímu Československu a většina německého obyvatelstva vystěhována do Německa. Oblasti této části českého pohraničí byly v poválečných letech (méně intenzivněji v letech padesátých) osidlovány obyvatelstvem jak z vnitrozemí Československa, tak i ze zahraničí. Osidlování pohraničí představovalo nebývalý migrační pohyb na území tehdejšího Československa a ve srovnání s vnitrozemskými oblastmi státu přineslo řadu demografických a hospodářských změn. Současně došlo v diskontinuitních podmínkách života v pohraničí k změnám sociální struktury a k dalším proměnám kulturně-společenských jevů v kontextu kulturní, sociální či etnické různorodosti původního a nově příchozího obyvatelstva pohraničí. Šlo o složité procesy konstituování místních společenství obcí a měst z často velmi různorodých a víceméně náhodně složených souborů novoosídlenců. To v podmínkách poválečné atmosféry v níž dominovala protiněmecká orientace představovalo velmi dynamické a rozporuplné sociální procesy. Většina novoosídlenců přicházela na území, které prakticky neznala, což prožívali často jako dobrodružství pionýrských dobyvatelů. I když relativně málo je atmosféra obsazování českého pohraničí zachycena i v krásné literatuře1. Například Řezáčův Nástup popisuje - s určitou mírou tendenčnosti poplatnou protiněmecké hysterii a levicové budovatelské ideologii – situaci bezprostředně po ukončení války v prostředí Kadaňska. Podobně jsou události spojené s obsazováním pohraničí uměleckou formou zachyceny i jinde. V poslední době kupříkladu v retroskopickém televizním seriálu České televize Zdivočelá země. 1 Situace poválečného pohraničí je zajímavě ztvárněna i v knize J. Durycha - Boží duha. 7 Seriózní badatelská činnost zaměřená na zkoumání specifických podmínek formování novoosídleneckého pohraničí má zřejmě nejdelší tradici v podobě řady etnografických a folkloristických studií. První zmínky o nové kulturně-společenské situaci v poválečném pohraničí českých zemí nacházíme již v roce 1946 v etnografickém časopise Český lid. Systematické zkoumání oblastí českého pohraničí, zejména částí odkud byli odsunuti Němci, započalo v podobě rozsáhlejších etnografických výzkumů až začátkem padesátých let. Jednou z prvních pohraničních lokalit, která byla podrobněji etnograficky studována (pod vedením J. Kramaříka), bylo v roce 1952 Horšovskotýnsko (Kramařík 1952). Následovaly další výzkumy zaměřené na sociokulturní změny v poválečném pohraničí například na Tachovsku, Žatecku nebo jižní Moravě (Heroldová 1978). Postupně se odborný zájem o studium novoosídleneckého pohraničí zvýšil v průběhu šedesátých let, v letech sedmdesátých se potom problematika výzkumu českého pohraničí stala koncepční součástí studia etnických procesů na území tehdejšího Československa. Později byla v souvislosti s odborným a organizačním zajištěním výzkumného úkolu Etnické procesy v ČSR, který koordinoval ÚEF ČSAV, vytvořena síť spolupracovníků z různých pracovišť a institucí (fakulty vysokých škol, archívy, muzea), kteří podle jednotných metodických pokynů pomocí dotazníků realizovali etnografické výzkumy v různých regionech svého působiště. V průběhu dalšího období se tak podařilo získat mnoho poznatků, informací a faktografického materiálu z různých lokalit a regionů českého pohraničí. Tyto poznatky byly v rámci výzkumného úkolu Etnické procesy v ČSR vyhodnocovány a dále syntetizovány s cílem poznání zákonitostí společenského, kulturního a etnického vývoje oblastí českého pohraničí od konce druhé světové války do současnosti. Demografické změny byly soustavně sledovány (např. Srb 1984). V rámci etnografických výzkumů byly nejčastěji aplikovány kvalitativní metody. Uplatňovaly se tak nejčastěji různé hloubkové rozhovory s použitím dotazníků tematicky zaměřených na nejrůznější problémové okruhy otázek (okolnosti přistěhování do pohraničí, adaptace na nové materiální podmínky života, otázky bydlení, udržování zvyklostí a tradic apod.). Vedle využití volných nestandardizovaných rozhovorů se při výzkumech nezřídka prosazovaly i techniky zúčastněného pozorování, cíleně zaměřené na možnosti autentického zachycení 8 určitých oslav, svátků, tradic a projevů lokálních zvláštností v životě lidí novoosídleneckého pohraničí. Byly vytvořeny podmínky k získání bohatých záznamů fotodokumentace i pořízení audio záznamů písňového či narativního charakteru. Zvláště ve vztahu k biografické metodě využité v této práci je potom důležité zmínit, že se obecně, v rámci zkoumání problematiky života v pohraničí, uplatnily a stále uplatňují i vzpomínková vyprávění lidí. Jedná se o pořizování rozhovorů s obyvateli pohraničí, kteří formou narace životních historií poskytují cenná individuální svědectví a subjektivní dojmy na pozadí různě významných dějinných událostí a společenských změn života v pohraničí. Vzpomínková vyprávění představují pramennou hodnotu zejména těch výzkumů, které směřují k hlubšímu poznání některých kvalitativních dimenzí života osídlenců v pohraničí. Snahou těchto výzkumů je nejčastěji objasnit způsob prožívání různých životních situací a autentické zachycení osudů lidí v jiném geograficko-klimatickém prostředí a v odlišném sociokulurním kontextu, než v kterém se rozhodli dobrovolně či pod tlakem vnějších okolností po válce žít, tj. v pohraničí. Zejména slovesní folkloristé (Šrámková 1982, 1983; Beneš 1986) konstatují, že právě vzpomínková vyprávění a jejich obsahy jsou nejvýznamněji soustředěny na okolnosti přesídlení a první roky života v pohraničí.2 Slovesní folkloristé dále poukazují, že právě začátky života v pohraničí a vzpomínky na toto období jsou často emočně silná a velmi frekventovaná narativní témata. Na základě poznatků slovesných folkloristů získaných metodou spontánního narativního vyprávění pamětníků lze předběžně usuzovat, že životní změna v podobě přestěhování do pohraničí a adaptace na nové životní podmínky je vnímána vypravěči vesměs jako zlomová či dokonce osudová událost v jejich životech. Tato životní změna je nejčastěji poznamenána jak zkušenostmi s materiálními problémy, tak zkušenostmi s problémy sociokulturní povahy. Podle Valáškové a Uherka (2006) lze při studiu novoosídleneckého pohraničí sledovat nejčastěji následující tematické okruhy: a) průběh osidlování pohraničí jak z hlediska migrace z Československého vnitrozemí, tak i z hlediska reemigrace z různých států; zkoumání je nejčastěji zaměřeno na demografickou, socio-profesní a etnickou strukturu novoosídlenců; b) prostředí, do kterého se osídlenci přistěhovali, zvláště pak materiální podmínky a kultura německého obyvatelstva, kterou po 2 To koneckonců potvrzují i mnohá zjištění tohoto výzkumu. 9 vystěhování zanechali – například německá architektura staveb; c) formování kultury osídlenců v pohraničí ve vztahu k normám (habitům) chování či návykům získaných v podmínkách kulturního prostředí v období života před přistěhováním do pohraničí; d) adaptační procesy přistěhovalců v novém prostředí, separační a integrační tendence osídlenců v rámci žitého prostoru a konstituování lokálních společenství; e) sledování rozdílů mezi novoosídleneckými vesnicemi a vesnicemi ve vnitrozemí (Valášková– Uherek 2006:81). Tradiční tematické okruhy výzkumů novoosídleneckého pohraničí se však do jisté míry mění, aktualizují a to zejména v souvislosti se společenskými změnami po roce 1989. Otevření hranic znamená, že badatelské úsilí zaměřené na výzkum pohraničí již přesahuje rámec jednoho státu a soustředí se na další aktuální otázky přeshraničních společenství v procesech evropské integrace a fungování Evropské unie. Objevují se i nejrůznější komparativní mezinárodní studie zaměřené na různé aspekty života lidí v pohraničních oblastech sousedících států v evropském prostoru. K formulování nových tematických okruhů přispěl i vznik a fungování euroregionů jako svým způsobem nadnárodně fungujících územních celků. Zatímco do konce osmdesátých let byla problematika českého pohraničí tradičně studována převážně etnograficky, od počátku let devadesátých je výzkum pohraničí stále více předmětem zájmu sociologů, sociálních geografů, kulturních a sociálních antropologů. Uplatňují se současně nejrůznější výzkumné techniky a metody zkoumání, od kvantitativních dotazníkových šetření, obsahové analýzy biografických rozhovorů, přes antropologii emocí a nového sbližování kultur přerušených hranic či antropologii mentálních map. Zřejmě nejintenzivněji se výzkumu českého pohraničí od počátku devadesátých let věnoval Sociologický ústav AV ČR v rámci tematické orientace „České pohraničí v procesech evropské integrace“ realizované specializovaným výzkumným oddělením České pohraničí v Ústí nad Labem. Na tomto pracovišti se realizovalo několik domácích grantových projektů a mezinárodních výzkumů, byly uskutečněny konference, vznikla řada monografií, odborných publikací a výzkumných zpráv (například Zich, Houžvička, Jeřábek, Kastner 1996; Kastner 1999; Zich 1999; Zich 2000; Zich, Roubal, Spalová 2003; Zich 2007; Houžvička, Novotný 2007). K nejvýznamnějším domácím výzkumům tohoto pracoviště posledních let zřejmě 10 patří projekty Nositelé přeshraniční spolupráce na česko-německé hranici (1996– 1999) a Regionální identita obyvatel české části Euroregionu Nisa (2002–2003). Dále je třeba zmínit i v nedávné době úspěšně dokončený výzkumný projekt Přeshraniční vlivy působící na místní společenství českého pohraničí realizovaný v letech 2005– 2007 na Univerzitě J. E. Purkyně v Ústí nad Labem. V rámci mezinárodních projektů potom výzkum Biografické identity v pohraničí (Univerzita Göttingen, Univerzita Wroclaw, Sociologický ústav AV ČR, 1999–2005) a mezinárodní projekt Otisky historie v regionálních identitách obyvatel pohraničí. Sebedefinice a vzájemné vnímání Čechů a Němců v přímém sousedství (Centrum pro užitý politický výzkum Univerzity Ludwiga Maximiliana Mnichov a Sociologický ústav AV ČR, 2003– 2005). Výzkumné aktivity sledující proměny formování identit obyvatel v pohraničních či přeshraničních lokalitách a regionech jsou v současnosti významně zakotveny v kontextu integrujícího se evropského prostoru. K rozsáhlejším výzkumům posledních let patří zřejmě projekty „Border Identities“ (vedený interdisciplinárním evropským konsorciem badatelů vědeckých pracovišť a univerzit, 2002)3 nebo projekt s účastí českých vědců „Von Identitäten in Europa zu europäischen Identitäten“ (Rakousko, Řecko a ČR, 2004). Řada výzkumů (viz výše) zaměřených na poznání identit lidí (kulturních, národních, politických ...) formovaných v místech jako jsou nejrůznější pohraniční či přeshraniční lokality a regiony jsou zaměřeny na jeden z jistě nosných tematických okruhů, jímž je široká problematika teritoriálních identit.4 Zvláště pak poznání nejrůznějších rovin teritoriální identity obyvatel v lokalitách českého pohraničí získává zvláštní význam z toho důvodu, že zdrojem těchto identit je prostředí, které je specifické svým historickým, kulturním, společenským či politickým vývojem. Fenomén novoosidleneckého pohraničí a zkušenosti lidí, kteří opustili svá rodiště, popřípadě místa původních domovů a vydali se hledat domovy do nového a neznámého prostředí zpravidla vedou k vědomí „dvojího domova“. Teritoriální identita tak nemusí vždy být svázána výhradně s místem bezprostředního pobytu, ale 3 Univerzita Southampton, Univerzita Klagenfurt, Univerzita Terst, Univerzita Wolverhampton, Technická univerzita Chemnitz, Univerzita Ljubljana, Univerzita Bern a Maďarská Akademie věd. 4 K výzkumům a publikacím, kde jsou otázky poznání teritoriální identity (nejčastěji ve vztahu k lokalitám, regionům, národu a Evropě) tematizovány jako ústřední objekty bádání lze uvést stručným výběrem domácích prací např. studie Zicha a Houžvičky (1996–2007) k regionálním a přeshraničním identitám, studie k české národní identitě Vlachové a Řehákové (2004), dále práci Gbúrové (2001) věnováné problému národní a občanské identity v kontextu tvorby evropského občanství nebo soubor studií k euroregionální přeshraniční spolupráci a identitám obyvatel na česko-polské hranici Lednického a Janečkové (2001). 11 jejím zdrojem mohou být i vzpomínky na jiná místa, třeba na domov původní (např. touha či naopak nechuť se vrátit). Místo, s nímž se člověk ztotožňuje může být dokonce i to, kde ještě nikdy nebyl, které nikdy nesdílel a jehož přímý vliv nikdy nezažil (Anderson 1994). Identita s konkrétním místem může být v této perspektivě narušena dynamikou vztahovaní se k více místům současně. Životní zkušenosti přistěhovalců do pohraničí tak umožňují netradiční pohledy na domov, na způsoby jeho prožívání a obecně tak mohou zpochybňovat dosti rozšířené zjednodušené představy o „zakořeněných“, jedinečných a neměnných (esenciálních) teritoriálních identitách lidí.5 Přesto (nebo právě proto), že máme k dispozici celou řadu odborných studií a výzkumných poznatků k tematice zkoumání identit, existují v této oblasti mnohé nejasnosti a bílá místa. Předně zatím neexistuje dostatečná shoda v tom, jak (nejen) teritoriální identitu chápat či jaký význam v soudobém světě pro moderního člověka představuje. Badatelská práce orientovaná na poznání teritoriálních identit lidí v nejrůznějších výzkumných kontextech oborů humanitních a společenských věd, výzkumných souvislostech a tematikách tak přináší často velmi rozmanité poznatky, někdy jen obtížně srovnatelné již z hlediska samotného vymezení a chápání pojmu identity.6 S tím souvisí otázka epistemologická – jak přistupovat k jevu, který označujeme jako identitu. Z toho, co jsem již naznačil je zřejmé, že tento pojem nechápeme doslova jako totožnost ve smyslu „A“ je totožné – tedy totéž co – „B“, ale identitu vnímáme jako vztah „ztotožnění“ (ztotožňování) subjektu s něčím. Ztotožnění jako vztah je neúplné, má různou míru intenzity, je přístupné změně a má pro subjekt různé významy. Závisí tedy na subjektu, jak tento vztah sám definuje a konstruuje. K těmto otázkám se ještě vrátím v další části této práce. Další ne dosti objasněnou problematikou, která souvisí s tématem této disertace, je jistý deficit znalostí o tom, jak v každodenním životě probíhá proces ztotožňování (k jakým dochází změnám) člověka s fyzickým a sociálním prostředím, v němž žije a zejména do kterého vstupuje, například při přestěhování jako do prostředí relativně 5 Ideje esencializace teritoriálních identit jsou typické například pro etologii. Etologická východiska přístupu zkoumání vztahu člověka a teritoria jsou sociology či etnology nezřídka podceňovány, někdy zcela ignorovány. Vztah člověka k místu je podle etologů nejčastěji objasňován na základě vrozených lidských instinktů a přirozených potřeb člověka jako představitele živočišného druhu se teritoriálně vymezit (De Blij-Muller 1988). Etologické výzkumy poukazují na teritoriální podstatu člověka, kterou lze chápat jako druhovou, vrozenou, a proto neodstranitelnou vlastnost člověka, tvořící určitou antropologickou konstantu lidského druhu (Koter-Suliborski 1994). K tomu též primatologické studie (Vančata 2003). 6 K diskurzu pojmu identita ve společenských vědách kapitola 1 této práce. 12 cizího. Jaká je pak výsledná míra ztotožnění – teritoriální identita – těchto subjektů s příslušným prostředím? ٭٭٭ Obecně vztahem lidí a míst se zabývá řada sociologických výzkumů a empiricky založených publikací, sociálně antropologických či etnologických studií.7 Ty referují o teritoriálních identitách jak v podobě hlavních, tak dílčích poznatků ze širších teoreticky či empiricky zaměřených pozic orientovaných na nejrůznější problémy politického, kulturního či ekonomického života. Základní sociologický přístup pojetí teritoriální identity nacházíme v práci Szcepańského (1999). Různě specifikovanou a vymezenou teritoriální identitu lze podle Szcepańského chápat na jedné straně jako ztotožnění s určitým teritoriem (místem, prostorem, lokalitou, oblastí) a na straně druhé vztahem k duchovním a materiálním hodnotám, charakteristických pro určitý soubor heterogenních společenstev, které jsou odkazovány (předávány) dalším generacím. O různě vymezeném prostoru lze na nejvyšším stupni zobecnění uvažovat tedy ve smyslu fyzickém a sociálním.8 Lidé se v běžném životě nevztahují pouze k hmotným objektům přírody, krajině a výsledkům hmotné kultury lidské tvořivosti. Současně v tomto prostoru vytvářejí formy sociálního uspořádání, navazují sociální vztahy, respektují určité hodnoty, sdílejí společnou kulturu, tradice a historii, ke kterým se posléze jako sociálním obsahům prostoru různě vztahují. Vytvářejí to, co je někdy označováno jako místní společenství. Součástí teritoriální identity se tedy stává i vztah k tomuto místnímu společenství. Koncepce prostoru v souvislosti se zkoumáním teritoriální identity obyvatel nemá význam pouze jako na mapě vymezené území. V jistém smyslu je však určitá 7 K citovanějším sociálně-antropologickým publikacím věnovaným otázkám teritoriality jistě patří práce Lovellové (1998) považovaná v posledních letech za jednu z nejvýznamnějších v oboru antropologie. Autorka v práci objasňuje, jak jsou různá teritoria jako životní prostory lidí úzce provázána a vzájemně propojena se specifickým myšlením obyvatel, jejich kulturou, představami o minulosti, často i s vnímáním vlastní tělesnosti. Zabývá se pojmy prostor, paměť, etnicita nebo mytologie pomocí kterých odhaluje úzké souvislosti mezi podobou lokality a vědomím teritoriální identity jedinců a skupin. K argumentaci využívá řadu případových studií zpracovaných na základě poznatků a jejich vzájemného srovnávání mj. z oblastí Konga, Toga, Indonésie, Zanzibaru či Argentiny. 8 Někteří autoři v této souvislosti zdůrazňují i význam mentálního obsahu vztahu člověka k prostoru, zprostředkovaný pomocí tzv. mentálních map. Například Lynch (1960), Gould, P., White, R. (1974). 13 lokalita, region a prostor obecně respektovaný jako objektivně existující entita nezávislá na vědomí člověka. Dokonce můžeme říci, že charakteristickým rysem místa je právě to, že disponuje relativně stálou podobou a v zásadě neměnnou existencí nezávislou na pozorovateli. Nepochybně nejspíše geograf by energicky argumentoval fyzicko-geografickým členěním určitého území a přesvědčoval by své okolí, že region „Vněkarpatských sníženin“, „Grand Canyon“ nebo „Šluknovský výběžek“ jsou přírodní útvary vzniklé a samostatně existující nezávisle na přítomnosti či nepřítomnosti člověka. Opravdu, jakýkoli prostor můžeme v podstatě redukovat na částice hmoty, materiál, chemické prvky nebo obrázek na mapě. Prostor můžeme definovat pomocí souřadnic, nadmořské výšky, rozlohy či klimatických podmínek. Můžeme určit ložiska nerostných surovin a bohatství přírodních zdrojů. Dokážeme tak různá místa nejen využít ve svůj prospěch, ale i pojmenovat, přiznat prostoru specifický charakter, určit parametry a vyslovit vlastnosti podmiňující hodnotu místa. Současně je nejen člověk, ale i celá společnost na fyzickém prostoru existenciálně závislá (zdroje obživy, klimatické podmínky nutné pro přežití, suroviny, možnost biologické reprodukce …), zatímco příroda by mohla bez člověka dále a bez problému přežívat. Z hlediska čistě praktického přežití lidského rodu je závislost člověka a prostředí jednostrannou neoddiskutovatelnou záležitostí. Pohled geografa se však nemusí shodovat s pohledem například fenomenologa.9 Fenomenolog by se pravděpodobně shodl s geografem na myšlence nezávislosti bytí přírody, hmoty či předmětů na člověku (hora je, řeka je, krajina je, region Vněkarpatských sníženin je…). Ale pro úplnost tohoto tvrzení by takto orientovaný filozof jistě dodal, že hory, řeky a v podstatě vše to, co člověka nějakým způsobem obklopuje a je ve svém bytí absolutní nemá při absenci lidské aktivity žádný smysl (ve svém smyslu je tedy relativní). Člověk je v tomto pohledu povýšen na tvůrce světa a nositele smysluplnosti všeho jsoucího. K tomu, aby fyzický prostor a vše co tento prostor obsahuje nabylo smyslu a významnosti nestačí samotná lidská přítomnost, ale praktické, aktivní a tvůrčí vztahování se k tomuto světu. Fyzický prostor tak činíme nejen obyvatelným a životaschopným, ale vkládáme do něj jakýsi řád a hlubší smysl. Fyzický prostor není v každodenním životě svých obyvatel pouze homogenním či heterogenním systémem živého a neživého, ale i zdrojem estetických počitků, krajinou, přírodou, smyslově vnímatelným objektem, který je důvodem toho proč 9 Podrobněji k tomu Neff (1993:109–110). 14 chodíme na rozhledny, touláme se po kopcích, plavíme se po řekách a bezcílně procházíme lesy. Jsme schopni rozpoznat a vnímat jednotlivé detaily a prožívat sebemenší změny a proměny okolí. Vzhledem k přirozené schopnosti aktivně zapojovat krajinu a všechny její objekty do oblasti lidské činnosti (zemědělství, způsob bydlení, ekonomické aktivity …) stává se krajina součástí společenského systému a způsobu života. Prostor obecně je tedy potenciálním zdrojem každodenních zkušeností osobního i kolektivního života současně poskytující důležité informace při vytváření různě intenzivních identifikačních vztahů. Podle Szcepańského je třeba teritoriální identitu posuzovat a chápat nejen z hlediska významu fyzického prostoru, ale i v rámci prostoru „sociálních obsahů“. Z hlediska sociologického zkoumání je různě vymezený prostor současně zajímavý i jako území, na které se váže konkrétní historie, kultura, poznatky a zkušenosti lidí, společností sdílené hodnoty, způsob života či povaha mezilidských vztahů. Přítomnost člověka a jeho žití v prostoru nabízí možnosti nejen k biologické reprodukci zajišťující samotné fyzické přežití, ale i osobní seberealizaci, smysluplné a cílevědomé činnosti, komunikaci, navazování sociálních vztahů, tvorby specifické kultury a nakonec i podmínkám vytváření lokálních komunit a pospolitostí. Význam sociálních vztahů a vazeb, existenci lokálních a regionálních společenství v procesech identifikace člověka s prostorem popisuje například socioložka Szlachcicowa (2003). Ta využívá poznatků z krátké eseje G. Simmela „Cizí“, kde Simmel vztah k prostoru činí základem definování vztahu „svůj“ a „cizí“ (Simmel 1975). Podle Szlachcicowé Simmel v eseji uvádí, že vnímání prostoru jedincem je podmíněné a určující jeho relaci s jinými osobami – „vztah k prostoru je, z jedné strany jeho podmínkou a z druhé strany zase symbolem vztahu k člověku“.10 Szlachcicowá se snaží vysvětlit, že k zakořenění, tedy vytvoření silného identifikačního vztahu k prostoru může docházet pouze mezi „svými“ a naopak pramenem cizosti je odstup a nemožnost identifikovat se s okolím. Cizost tedy znamená, že i přes prostorovou blízkost můžeme o osobách či skupinách uvažovat jako o vzájemně velmi vzdálených. Tematizaci vztahu člověka a prostoru a jejich vzájemného propojování nalézáme i ve starší literatuře. Například v dnes již klasické práci A. I. Bláhy (Bláha 1937). Bláha píše o zřetelných rozdílech „selského lidu“ a obyvatel měst, daných 10 Citováno dle Szlachcicowa (2003 : 140). 15 právě okolnostmi života v určitém prostředí, konkrétním životním prostoru venkova a města. Venkovský lid se, podle Bláhy, liší kromě svých zvyků, přání a zájmů rovněž svou „duševností“, na kterou působil „zdrsňující vliv přírody“ (Bláha 1937:209) a snad proto byl, podle Bláhy, tento lid „rozumově zanedbán a opožděn“ (tamtéž s. 204). Bláha spatřuje rozdíly nejen v charakteru obyvatelstva, ale i hmotné organizaci, která je opět určena specifikou městského, respektive venkovského prostoru. Poválečné období, charakteristické rozvojem industrializace a modernizace i v oblasti venkova, znamená všeobecnou změnu, nebo alespoň zmírnění této Bláhou vyhraněné kontrapozice. V tomto ohledu je průlomovou studií zásadně zpochybňující opoziční vnímání venkovského a městského obyvatelstva tzv. Mendrasova studie (Mendras 1967). Tato práce svým způsobem překonává tradiční chápání teritoria jako vesměs izolovaného, neměnného a celkově stabilního prostředí, které lze jednoznačně vymezit nejen na základě určitých hranic, ale i specifického sociálního prostředí. Autor studie upozorňuje na skutečnost, že začátkem padesátých let ve Francii došlo k vymizení tradičního rolnictva, které představovalo tisíciletou kulturu. Mendras poukazuje dále na fakt, že venkov je stále intenzivněji ovlivňován městským způsobem života, sílí příchod městských skupin obyvatelstva na venkov, zemědělci na venkově upouští od tradičních návyků a přizpůsobují se více moderním praktikám. Tato studie svým způsobem předznamenává pohledy některých soudobých koncepcí vztahu teritoria a člověka v době globalizace, technického pokroku a rozvoje komunikačních technologií proměňujících celkové chápání prostoru (Augé 1999; Giddens 1996; Bauman 1999, 2002). V Antropologii současných světů si Augé všímá, že v současnosti již není důvod zabývat se teritoriem jako specifickým prostorem například venkova nebo městské čtvrti formující určitou sociální skupinu či komunitu. Podle Augého je vymezení každé teritoriálně určené skupiny zpochybnitelné. Lze tudíž konstatovat, že životy lidí se v perspektivě takového pojetí, zdůrazňujícího význam globalizace, rozšiřování komunikačního okruhu teritorií, vzájemného sbližování či propojování kultur, neorganizují podle jasně definovaných hranic a vzájemně izolovaných teritorií (Augé 1999:93). Podle Augého však instituce modernity a soudobé způsoby života lidí v globalizovaném světě, které se vyznačují dynamickým pohybem se jeví jako destruktivní síly, které eliminují skutečná místní společenství a místní kulturní identity. Tuto myšlenku rozvíjí v rámci konceptu takových míst, které v současnosti kolonizují nemalý prostor žitého světa a koncentrují do nich značné množství lidí. Jde například o letiště, hotely, 16 hypermarkety, čekárny, nemocnice, které nenesou žádné „historické“ významy a nerozvíjejí kulturní identitu lidí – tato místa Augé označuje jako ne-místa11 (Augé 1995:78). V souvislosti se zkoumáním teritoriální identity v kontextu globalizace je z domácí odborné produkce zajímavá mj. práce P. Lozoviuka (2005). Těžiště jeho studie je soustředěno především na problematiku konstruování kolektivních identit společenství v evropském prostoru. Objasňuje a vzájemně srovnává zdroje a významy evropského (etno-) regionálního lokalismu a národního nacionalismu v kontextu unifikujících globalizačních procesů. Úvahy Lozoviuka o vzestupu regionálního patriotismu, lokalismu jako protiváhy národního nacionalismu a současně reakce na globalizační procesy vyjadřující ambice vytvářet transkulturní společenství sjednocováním lokálních, regionálních a národních kultur lze rozšířit o koncept tzv. „glokalizace“. Koncept „glokalizace“ jejímž autorem je britský sociolog R. Robertson je založen na představě tzv. interkulturních fúzí či hybridů (hybridních identit), jenž v sobě spojují kulturní prvky různých zdrojů (Robertson 1995).12 Předpokladem Robertsonovy teorie hybridních identit je vnímání sociálního života jako kombinace univerzálního a partikulárního. Na jedné straně jsou životy aktérů a celých společností lokalizovány v čase a prostoru, ale současně jsou i zapojeny do globálních procesů. Podle Robertsona jsou jednoduše lidé současně vybaveni „lokálními kořeny“, ale ontologický smysl své existence nemohou pochopit bez zapojení do globálního kontextu. Pochopitelně ani teoretikové konceptů pozdně moderních společností nemohou nereflektovat ve svých studiích proměny teritoriálně koncipovaných identit (Reich 1995, Giddens 1996, ....Bauman 2002). Zatímco Reich uvažuje podrobně o spojitosti míst, lidí a idejí a klade si otázku míry loajality lidí k místům v situaci proměn států v 11 Srovnej Benko-Strohmayer (1997). Robertson původně rozvíjel myšlenku fúze globálního a lokálního ve snaze pochopit synkretický charakter japonského náboženství. Podle Robertsona je typickým znakem japonského náboženství vypůjčování různých prvků zbožností jak z buddhismu, tak šintoismu – japonského státního náboženství. Japonci se však přiklánění k oběma podobám náboženství, přičemž podle Robertsona jde právě o moment fúze lokálních a globálních kulturních projevů. 12 17 regionální ekonomiky globálního světa (Reich 1995),13 Giddens existenci člověka vidí především v perspektivě situace vymezené oddělením času a prostoru (píše o tzv. časoprostorové kompresi).14 Bauman se v kontextu pozdně moderní globalizované společnosti zamýšlí nad možnou typologií prostoru a prostorového chování lidí (Bauman 1999, 2002). Soudobá tekutá modernita společnosti se podle Baumana vyznačuje novými formami prostoru, které typicky spoluurčují životní situaci moderního člověka. Jsou to místa emická, fágní, nemísta a prázdné prostory, která zaplnila životní svět lidí (Bauman 2002 : 158–168).15 Bauman pojednává dále o lidech, kteří se z nejrůznějších důvodů nezúčastňují prostorové mobility a zůstávají vázáni k lokalitě domova. Na druhé straně existují lidé, které lze nejspíše označit jako kosmopolity, přemisťující se z místa na místo s tím, že domov vnímají vždy tam, kde se právě nacházejí. Nad tímto druhým typem teritoriálního chování se zamýšlí J. Keller, který uvádí, že lokální a jiné územní vazby jsou v současnosti nezřídka považovány za projev konzervatizmu, nedostatečné pružnosti a schopnosti reagovat na podněty doby (Keller 2000). Vazba na místo a lokální determinace se mohou chápat jako projevy nízké flexibility, mobility či nepřizpůsobivosti. Stálosti vazeb se v této perspektivě příliš nevěří a na „zápecnictví“ jakoby nebyl čas. Přístavy domova jsou jednoduše nahrazovány dočasnými azyly v bezmezí globálního prostoru. „Být usazený, zakořeněný, být na něco fixovaný, znamená v postmoderní řeči totéž jako být naprosto nepoužitelný, nevhodný, neperspektivní, přímo nemožný“ (Keller 2000:84). ٭٭٭ 13 Změny v pojetí teritoriálně koncipované identity v podmínkách globalizace komentuje Reich následovně: „Loajalita k místu – k městu, regionu či zemi – dříve přirozeněji odpovídala vlastnímu hospodářskému zájmu. Jednotliví občané podporovali vzdělávání, silnice a další zlepšování obce, i když jakožto jednotlivci krátkodobě využili jen zlomku toho, co zaplatili. Očekávali totiž, že takovéto oběti budou nakonec bohatě odměněny. Občanský aktivismus, veřejné investice a hospodářská spolupráce byly ve shodě s Tocquevillovým principem‚ správně pochopeného vlastního zájmu‘…Výsledné sítě vzájemné hospodářské závislosti podporovaly občanské návyky...Státy se stávají regiony globální ekonomiky a jejich občané pracovníky globálního trhu. Otázkou je, zda jsou občanské návyky dostatečně silné, aby odolaly odstředivým silám nové globální ekonomiky. Existuje dostatek prosté loajality k místu, dostatek občanské loajality, která by nás inspirovala k obětem i při absenci osvíceného absolutního zájmu? ...Jak pevné je sociální a politické pouto v době, kdy se uvolňují pouta ekonomická“? (Reich 1995:335–336). 14 Podle Giddens je důsledkem tzv. časoprostorové komprese překrývání regionálního (lokálního) a globálního prostoru. „Globalizace se týká bodů přítomnosti a nepřítomnosti, spleti sociálních událostí a relací ‚na vzdálenost‘ od sociálních kontextů“ (Giddens 1996:31). 15 Bauman přisuzuje emickou strategii místu jako je např. La Defense v Paříži, fágní strategii místům „spotřeby“ (hypermarkety), nemísta jsou prostory bez symbolického vyjádření identity (veřejná doprava, anonymní hotelové pokoje) a prázdné prostory představují místa, kterým nepřikládáme žádný význam. 18 Uvedený stručný přehled zájmu o problematiku teritoriální identity a jejího vymezování naznačuje, že tato pojmová kategorie je jednou z dimenzí složité struktury identity člověka. Identitě při tom na nejvyšší úrovni zobecnění rozumím jako jistému rozměru sebeuvědomění člověka umožňující definování sebe sama ve světě, který jej obklopuje. Základním předpokladem uvažování o teritoriální identitě je jen těžko zpochybnitelný fakt, že se člověk vždy pohybuje v nějakém prostoru, ke kterému má nějaký vztah, nějakým způsobem ho prožívá a je s ním v té či oné míře ztotožněn. Při tom takový prostor nemusí být jediný, lidé mohou prožívat (a nezřídka též prožívají) různé prostory jak v současnosti, tak ve vzpomínkách na minulost nebo v představách o budoucnosti. Tento vztah, či přesněji vztahy, však jsou daleko spíše než apriorní daností výsledkem procesu konstruování významů tohoto prostoru člověkem a jeho různě silným a intenzivním oceněním těchto významů. Tyto významy se vztahují k fyzickým (ekologickým) kvalitám prostoru a k jeho sociálním, kulturním, ekonomickým, historickým a jiným obsahům a souvislostem. Takto chápanou teritoriální identitu lze pak posuzovat z hlediska jejího obsahu a síly (míry interiorizace a ztotožnění). Teritoriální identita jako výsledek procesu konstruování významů nemusí a často ani není definitivní. Je vystavena změnám, kdy člověk v různých životních situacích a etapách života tyto vztahy a významy přehodnocuje, aktualizuje, různě rozvíjí a ujasňuje. Narativní biografické vzpomínky na tento prostor jsou pak jedním z možných zdrojů sledování a porozumění teritoriální identity, jejího utváření, udržování, potvrzování či přehodnocování. Jedním z cílů této práce je přispět k obecnějším teoretickým diskuzím týkajících se otázek vymezení lidské identity a jejích jednotlivých složek a současně empiricky ověřit a využít možnosti biografické metody jejího hlubšího poznání. Identitu zkoumám na základě analýzy a interpretace biografických rozhovorů. Jde tedy o specifický empirický materiál, v němž respondent sděluje události svého životního příběhu a jejich hodnocení v závislosti na mnoha okolnostech, z nichž nejdůležitější je zřejmě čas (etapa životní dráhy), sociální prostředí a osobnost tazatele. Vlastní strukturu identity člověka a jeho identitu samu, lze touto cestou zjišťovat jen zprostředkovaně, tedy jako identitu převyprávěnou, biograficky rekonstruovanou, vyvolanou do značné míry badatelem a fixovanou situací pořízení rozhovoru. Pro takto získaný popis a hodnocení obsahu životního příběhu používám termín 19 biografická identita. Následná analýza významů a souvislostí vyprávění umožňuje identifikovat a interpretovat dimenze identity vypravěče, včetně jeho identity teritoriální. Hlavním cílem této práce je přispět k poznání teritoriální dimenze identity – její povahy, obsahu a síly – těch obyvatel, kteří přišli do pohraničí v období po roce 1945 (nejpozději začátkem padesátých let) a v pohraničí zůstali. Biografický pohled umožní také přispět k objasnění procesů vytváření nového místního společenství po odsunu Němců v pohraničních regionech. Uvedený přehled literatury a výzkumů týkající se pohraničí ukazuje i na význam této tématiky pro politickou sféru. Je důležité znát současný stav místních společenství v pohraničí, stejně jako myšlení místního obyvatelstva i z těch důvodů, že akt odsunu německého obyvatelstva z pohraničí je i po více jak šedesáti letech stále častým předmětem politických aktivit různých skupin. Zůstává zde přitom, podle mého soudu, řada nezodpovězených otázek týkajících se současného obyvatelstva v českém pohraničí. Jednou z nich je právě zjištění vztahu obyvatel k území, ve kterém žijí a k průběhu procesu identifikace s tímto územím. Těmto záměrům odpovídá struktura textu práce. Vedle úvodu, objasnění projektu výzkumu, vymezení cílů práce (výzkumných otázek) a metodologie je text strukturován ve čtyřech kapitolách. V kapitole první se zaměřuji na obecnější diskuzi pojmu identita. Tematizování a problematizace pojmu identita je v produkci společensko vědní literatury nesmírně široké, diskuze tohoto pojmu v této kapitole proto nepředstavuje zdaleka vyčerpávající přehled různých koncepcí a přístupů. Zaměřuji se zde zejména na přístupy sociologické a dále pak ty, které jsou relevantní k otázce vztahu identity a prostoru. Jelikož se v této práci zabývám poznáním identity prostřednictvím obsahů biografických rozhovorů, v druhé kapitole objasňuji vzájemný vztah identity a biografie a naznačuji možnosti využití biografické metody při jejím zkoumání. Ve třetí kapitole, v souladu se sociálně-konstruktivistickými východisky, vymezuji pojem identity a definuji, jak identitě rozumím a s jakým jejím pojetím v textu dále pracuji. Na základě analýzy a interpretace provedených biografických rozhovorů v české části Euroregionu Nisa současně předkládám koncept biografické identity a objasňuji její strukturu. Ve čtvrté kapitole se snažím na základě provedené analýzy poznat a popsat procesy, které vedly k vytvoření 20 teritoriální identity vypravěčů. Zaměřuji se na objasnění současného stavu a obsahu této teritoriální identity vypravěčů a předkládám její možnou typologii. Popis výzkumu a postup práce Hlavním cílem disertační práce je poznání teritoriální identity poválečných osídlenců pohraničí severních Čech, konkrétně české části Euroregionu Nisa.16 Dílčím cílem je současně přiblížit strukturu a obsahy biografické identity vypravěčů. Tento projekt navazuje a svým způsobem rozšiřuje poznatky mezinárodního výzkumu „Biographische Identitäten im Grenzraum“ realizovaný v letech 1999–2005 v rámci výzkumných pracovišť Univerzity Göttingen (vedoucí řešitel a koordinátor projektu prof. P. Alheit), Univerzity Wroclaw (vedoucí polského výzkumného týmu doc. I. Szlachcicowa) a Sociologického ústavu AV ČR (vedoucí českého výzkumného týmu prof. F. Zich). Hlavním úkolem mezinárodního srovnávacího výzkumu bylo zkoumání biografické identity a mentality obyvatel v trojúhelníku tří zemí Euroregionu Nisa. Výzkum byl založen na biografické metodě a kvalitativní analýze obsahů biografických rozhovorů získaných na české, německé a polské straně tohoto euroregionu. Badatelská činnost tak byla soustředěna především na poznání toho, jak vypravěči biograficky rekonstruují různé historické události a jak biograficky prožívají svou národní, kulturní a regionální identitu. V konkrétnější podobě šlo v zásadě o zkoumání rozdílů a podobností národních kultur tří zemí; poznání rozdílů sociálního prostředí a rozdílů v mentalitě obyvatel; poznání mezigeneračních rozdílů a forem mezigeneračního přenosu kulturních hodnot a tradic. V praktické rovině byl projekt prezentován jako příspěvek k poznání možností multikulturního porozumění a sbližování „cizího“ a „vlastního“. Mnohaletá práce na řešení mezinárodního projektu zkoumání biografické identity obyvatel Euroregionu Nisa vyústila v řadu odborných seminářů a konferencí. Byly zveřejněny odborné studie, sborníky a články. V roce 16 Veškeré osobní údaje o respondentech, jejich rodinách, příbuzných a známých, stejně jako v rozhovorech uvedená jména, místa a další možné indicie, které by mohly narušit anonymitu vypravěčů jsou v interpretační části práce pozměněny nebo vyjádřeny zkratkami. Anonymita respondentů je respektována nejen v rámci etiky výzkumné práce, ale i ve vztahu k současným platným právním normám. 21 2006 byla v Německu publikována k výsledkům tohoto mezinárodního projektu společná německo-česko-polská závěrečná monografie Biographien im Grenzraum.17 V empirické části řešení projektu byl získán bohatý empirický materiál. Celkem ve všech částech euroregionu šlo o více jak 150 dvojic pořízených biografických rozhovorů.18 Ukázalo se, že tato data lze využít nejen k vyvozování závěrů o identitách, ale i o národních povahových rysech či vzájemného srovnávání specifik národních mentalit Čechů, Poláků a Němců. Obsahy biografických narací též vypovídají mnohé o tom, jak lidé prožívali a stále prožívají svůj život na území, které bylo v důsledku poválečných událostí z větší části vysídleno a postupně osidlováno nově příchozím obyvatelstvem z vnitrozemí i zahraničí. Jak se postupně ukazovalo, zvláště rozhovory s novoosídlenci (tím rozumím obyvatele, kteří přišli do pohraničí po vysídlení Němců zhruba do poloviny padesátých let) v těchto otázkách naznačovaly mnoho zajímavého o způsobu vytváření teritoriální identity. Novoosídlenci prožívali v souvislosti s příchodem do pohraničí řadu životních změn, byli vystaveni novým životním situacím a mnohdy i řadě životních nástrah. Vyrovnávali se s okolností života pro většinu z nich v neznámém prostředí s různorodostí nově se formujícího sociálního a kulturního prostředí a v neposlední řadě i novými materiálními podmínkami života a charakterem fyzického prostředí. Adaptační procesy nových osídlenců probíhaly v oblastech pohraničí pozvolna, podobně jako se jen postupně vytvářelo místní společenství a spolu s tím se mohla vytvářet teritoriální identita novoosídlenců a jejich vztah k regionu (lokalitě). Podle Alheita (Alheit 2003:111) má otázka toho, jak se lidé v pohraničí cítí, jak se v průběhu svého života snažili osvojit si původně cizí prostředí a na základě čeho se s takovým prostředím identifikují, daleko více co do činění se subjektivně prožitou historií a zkušeností, nežli s vnějšími „objektivními“ politickými a ekonomickými podmínkami života. V této souvislosti vzniká otázka, zda-li biografická metoda umožňuje hlubší a podrobnější proniknutí k problému poznání obsahu a vytváření teritoriální identity. Výzkumným úkolem této práce je objasnit obsah a charakter teritoriální identity vypravěčů tak, jak je v životních příbězích narátorů biograficky rekonstruována a prezentována. 17 Alheit, P., Szlachcicowa, I., Zich, F. Biographien im Grenzraum. Dresden: Neisse Verlag, 2006. Biografické rozhovory byly pořizovány vždy ve dvojicích – tandemech s představiteli nejstarší (“dědové”) a nejmladší (“vnuci”) generace v rámci jedné rodiny. 18 22 Výzkumný projekt disertační práce zaměřený na poznání biografické a teritoriální identity poválečných osídlenců pohraničí severních Čech byl rozložen do několika etap. Vedle základního zmapování a rozboru statistických údajů o obyvatelstvu a vývoji osidlovacího procesu šlo v první fázi výzkumu (2000–2002) o pořizování první části biografických rozhovorů a jejich předběžné zpracování (zejména otevřené kódování a zpracování socio-biografických portrétů respondentů). V následující etapě provádění biografických rozhovorů bylo postupně, v souladu s metodikou výběru respondentů, nashromážděno na české straně euroregionu celkem 65 dvojic biografických rozhovorů. Z tohoto počtu jsem osobně pořídil celkem 22 dvojic rozhovorů, především v oblastech Liberecka, Jablonecka a Českolipska. V této etapě jsem u průběžně získaných biografických rozhovorů prováděl tzv. otevřené kódování, zpracovával socio-biografické portréty vypravěčů a s kolegy z výzkumného týmu se pravidelně setkával nad interpretacemi obsahů biografií. Tyto práce současně probíhaly i na úrovni mezinárodní spolupráce s dalšími národními týmy v rámci společných workshopů. Upřesňovaly se tak dílčí poznatky jednotlivých výzkumných týmů, formulovaly pracovní hypotézy a především se diskutovala metodika výzkumu a interpretačních přístupů z hlediska možností standardizace a komparace. Od roku 2002 jsem v souvislosti s přijetím do doktorského studia začal samostatně, paralelně s tímto výzkumem, pracovat podrobněji s biografickými rozhovory novoosídlenců a soustředil se na problematiku jejich biografické a teritoriální identity. Tento soubor biografií jsem dále rozšiřoval o další biografické rozhovory tak, aby bylo možno vyhovět požadavkům reprezentativnosti. Východiskem pro výběr respondentů byl v rámci celého mezinárodního projektu, jak ukáži dále ještě podrobněji, koncept diferenciace sociálního prostoru (Bourdieu 1998). Od roku 2003 bylo v rámci týmu k dispozici již celkem 30 biografických rozhovorů s novoosídlenci. Druhý výzkumný krok (2003–2005) spočíval jak v pokračování intenzivního studia odborné literatury k řešené problematice výzkumu, tak v pořízení potřebných doplňujících biografických rozhovorů a jejich podrobné analýze. Právě zpracování biografických rozhovorů založené na otevřeném, axiálním a selektivním kódování19 se ukázalo jako časově nesmírně náročné. K dispozici byly dále terénní zápisky a protokoly. Vzniklo tak postupně mnoho poznámek a zápisků při vyhledávání nejrůznějších možných souvislostí, podmíněností, podobností, rozdílů a pravidelností, 19 Viz práce: Strauss, A., Corbinová, J. (1999): Základy kvalitativního výzkumu. Brno: Albert. 23 jak jsem se k obsahům biografií byl nucen opakovaně vracet a neustále je vzájemně srovnávat. Postupně jsem na základě těchto zápisků formuloval souvislejší teze, posléze zpracoval první pracovní verze textů a později publikoval první poznatky z výzkumu. V třetí etapě projektu (2005–2007) jsem začal konkrétněji a s jasnější představou syntetizovat teoretické poznatky řešeného problému s poznatky vyvozených z biografického materiálu. To umožnilo formulovat první ucelenější hypotézy a výstupy projektu. V této etapě bylo možné konceptualizovat pojem identity a předložit k diskusi návrh vlastního pojetí kategorií biografické a teritoriální identity. To bylo předpokladem pro zpracování analyticko-interpretační části práce zaměřené zejména na poznání biografické identity vypravěčů a podrobnější objasnění obsahů biografické rekonstrukce teritoriální identity. Paralelně s těmito pracemi probíhala interpretace a zpracování závěrů celého mezinárodního projektu, zejména byla koncipována mezigenerační typologie a provedeno srovnání mezi jednotlivými zeměmi. Na těchto pracích jsem se rovněž účastnil. Výzkumné otázky Výzkumné otázky lze ve stručnosti shrnout takto: • Jak probíhal proces identifikace s územím u nově příchozích do pohraničí po roce 1945 po odsunu Němců a jakou roli představuje v těchto procesech fyzické a sociální prostředí? • Jaká je současná teritoriální identita obyvatel pohraničí (v rámci území české části Euroregionu Nisa)? • Jak silné je toto ztotožnění a na co je především vázáno? • V jaké podobě jsou obsahy teritoriální identity prezentovány v biografiích novoosídlenců? Výzkum by měl v obecnější rovině dále přispět k rozvoji teorií a výzkumů českého pohraničí, zejména s ohledem na stav sociálního systému pohraničních regionů ve srovnání s vnitrozemím (rozdíly sociálního potenciálu, kulturního, sociálního a lidského kapitálu). Předpokládám, že bude dále možné přispět k poznání historického vědomí a mentality obyvatel pohraničí. Konkrétněji potom přispět k poznatkům problematiky formování 24 identit pohraničních (přeshraničních) společenství v kontextu fungování euroregionů, procesů evropské integrace (evropeizace) a globalizace. V praktické rovině by výsledky výzkumu mohly posloužit činnosti regionálních institucí a institucí sociálního rozvoje v pohraničí. Metoda výzkumu Projekt disertační práce, jak již bylo uvedeno, navazuje na širší výzkum biografické a teritoriální identity obyvatel severních Čech – české části Euroregionu Nisa. Z hlediska metodologických s výzkumnou koncepcí a postupů metodikou zpracování (metoda postupuje v souladu biografických rozhovorů) mezinárodního projektu „Biographische Identitäten im Grenzraum“. Jako člen českého výzkumného týmu jsem se účastnil odborných seminářů a workshopů týkajících se metody biografického výzkumu, které v průběhu trvání výzkumného projektu vedl vedoucí výzkumu prof. Alheit. Výhody či přednosti této metody a její principy popisuje řada autorů (například F. Schütze 1977; B. Glaser 1992; Fischer–Rosenthal 1997; A. Strauss–J. Corbinová 1999; u nás J. Alan 1989, 1991; V. Majerová 2002, 2004; J. Hendl 2005, Z. Konopásek 1999, 2005 a další). Zvlášť přesvědčivě o vhodnosti biografické metody při zkoumání celé řady sociologických témat uvažuje Alheit (1994). Alheit jako ostatně i další autoři připouští, že biografie představují „subjektivní“ data. Biografická vyprávění jsou vždy individuálním zpracováním prožívaného života. Jsou selektivní a podléhající konkrétním hodnocením vypravěčů. Ale jsou snad proto tato data sociologicky nezajímavá? V životních historiích a jejich převyprávění jsou uchovávány jedinečné zkušenosti a prožitky, které přesahují život vypravěče a spojují jej s jeho sociálním prostředím. Biografická vyprávění tak odrážejí subjektivní prožívání nejrůznějších životních situací, problémů, očekávání, nadějí, zklamání či nečekaných osudových okamžiků na pozadí dějinných událostí, společenských procesů, kulturních změn či ekonomických a politických podmínek života společnosti. Biografie tak obsahují bohatý zdroj sociologicky relevantních poznatků. Častá námitka, svým způsobem zpochybňující využití biografické metody v sociologickém výzkumu, spočívá v otázce reprezentativnosti. Je zpravidla vedena ze strany sociologů zaměřujících se spíše na kvantitativní postupy ve výzkumu. Jde o 25 problém zobecnitelnosti získaných poznatků, v zásadě tedy o problém posouzení rozsahu platnosti zjištěných závěrů. Biografická metoda, založena na naraci většinou nepříliš početné skupiny dotazovaných a používající kvalitativní postupy zpracování směřující spíše k porozumění než vysvětlení, je srovnávána s kvantitativními metodami, kde je možné reprezentativnost, tj. vztah mezi výzkumným a základním souborem, přesně sledovat (může být stanovena dostatečná velikost výběrového souboru, použity určité výběrové postupy, zvolena nebo vypočítána hodnota výběrové chyby a spolehlivosti). V tomto ohledu jsou kvantitativní postupy považovány za exaktní a jsou částí odborné veřejnosti proto považovány za důkaz vědeckosti provedeného výzkumu. Biografická metoda je založena obvykle na tzv. teoretickém výběru, na rozdíl od kvantitativních metod výzkumu standardně nepracuje s tak početnými soubory respondentů. Reprezentativnost zde tudíž není určena ani výběrovou chybou či spolehlivostí, ale je dosahována pomocí neustálé komparace a doplňování získaných poznatků při procesu kódování a postupně analyzovaných biografických rozhovorů (Strauss, Corbinová 1999:131–145). Toho se však nemusí dosahovat jedině tím, že se výzkumník po určitém čase opakovaně vrací do terénu za účelem doplnění či konfrontace již získaného materiálu. Stejně tak je v souladu s touto metodou obvyklé pracovat s již získaným materiálem a vyhnout se tak i možným komplikacím „tříštění“ biografií, v případě jejich opakovaného a doplňujícího provádění v terénu – „...protože citlivost se s časem obvykle zvyšuje, je zajímavým a důležitým rysem výzkumu podle zakotvené teorie to, že je možné pořizovat vzorky z již dříve shromážděných údajů stejně, jako z údajů, které teprve shromážděny budou...“ (Strauss, Corbinová 1999:135).To znamená, že biografie jsou z obsahového hlediska neustále porovnávány, hledají se jejich vzájemné podobnosti, průniky a rozdíly. Postupně se vynořují určité pravidelnosti, kategorie a poznatky, které jsou dále ověřovány tím, že se pořizují další odlišné případy biografií, které, pokud existují, představují nástroj dílčí a postupné verifikace již získaných poznatků. Hledání dalších souhlasných, případně i nesouhlasných případů je cesta upřesňování dosud získaných poznatků. Provádí se tak dlouho, dokud nenastane dostatečně silné potvrzení dosaženého poznatku. Pokud bychom v této souvislosti uvažovali o reprezentativnosti, pak by to muselo být z hlediska obsahového, tj. o dosažení takového poznatku, který lze považovat za potvrzený. Tento přístup jsem se snažil 26 uplatnit i v této práci. Je samozřejmě vždy otázkou, zda je postup teoretického výběru dostatečně naplněn a je-li nutné v takovém „vzorkování“ dále pokračovat. Například v práci provedená analýza biografií „kulturních elit“ poukazuje na jistou variabilitu poznatků a tím i na nejistou jejich úplnost. Zřejmě by bylo vhodné z tohoto sociálního „milieu“ doplnit další biografie a pokračovat tak v dalším ověřování některých zjištění. Výběr respondentů Postup teoretického výběru byl uplatněn na základě znalosti sociální struktury obyvatel Euroregionu Nisa. Konkrétní výběr respondentů ve vztahu k metodologickým kritériím mezinárodního projektu v první etapě vycházel jednak z dostupných statistických údajů základní struktury obyvatelstva české části Euroregionu Nisa20 a dále pak z modelu diferenciace sociálního prostoru české společnosti s přihlédnutím k specifice pohraničí. Tento model sociálního prostoru byl zpracován českým výzkumným týmem v rámci mezinárodního projektu a je v souladu s koncepcí Bourdieua definován dimenzemi souhrnného kapitálu a poměrem dimenzí mezi kulturním a sociálním kapitálem.21 Vzhledem k struktuře obyvatel regionu podle tohoto modelu sociálních „milieu“ bylo pro biografické rozhovory vybráno v první fázi pořizování rozhovorů více respondentů z dělnického a zaměstnaneckého prostředí, méně z prostředí zemědělského, podnikatelského a prostředí kulturních elit (viz schéma 1). Nejen v rámci mezinárodního projektu, ale i ve vztahu k vlastnímu výzkumu teritoriální identity novoosídlenců byly tyto zprvu nepříliš početně zastoupené rozhovory s příslušníky hlavních sociální prostředí v další etapě výzkumu postupně doplňovány podle průběhu jejich analýzy o další biografické rozhovory. Výběr respondentů a průběh rozhovorů probíhaly ve většině případů bezproblémově, jen výjimečně jsem se setkal s odmítnutím a s tím, že u některých biografických rozhovorů byla přítomna třetí osoba (nejčastěji manžel nebo manželka). Zkušenosti se získáváním rozhovorů jsou převážně dobré. Získaní 20 Sociálně ekonomická a demografická situace obyvatelstva české části Euroregionu Nisa je podrobně rozpracována v diplomové práci: Roubal, O. Česko-německý vztah v životních příbězích obyvatelstva české části Euroregionu Nisa. Praha: FHS UK, 2001. 21 Vychází z koncepce společenského a symbolického prostoru P. Bourdieua (Bourdieu 1998:15). 27 vypravěči, zejména starší generace, rádi a ochotně sdělovali svůj životní příběh a vstřícně se dělili o své životní zkušenosti. Podíl odmítnutých rozhovorů je při tom přibližně 5 % respondentů. Nejčastějšími důvody odmítnutí bylo: nedostatek času, nepochopení smyslu vyprávění o vlastním životě, neochota někomu cizímu sdělovat soukromí apod. Biografické rozhovory byly zaznamenávány na diktafon a poté přepsány. Současně byly zaznamenány základní údaje o respondentovi do předem připraveného formuláře. V průměru byly rozhovory dlouhé cca 90–120 minut. Někteří respondenti sdělovali pochybnosti o smyslu vyprávění vlastní biografie jako zdroji vědeckého poznání, jiní se zase obávali možného porušení anonymity. Před zahájením rozhovoru jsem se zpravidla snažil nejen srozumitelně a jasně vysvětlit okolnosti a cíle výzkumu, ale současně i ujistit respondenta o zachování veškerých získaných informací v anonymní podobě a o jejich využití výhradně k výzkumným účelům. To vše nejen v souladu s etickými zásadami terénních výzkumů, ale i současnou platnou legislativní úpravou. Současně jsem usiloval o získání důvěry a navození přátelské a uvolněné atmosféry. To se dařilo někdy více, někdy méně úspěšně. K pořizování biografických rozhovorů jsem přistupoval s vědomím toho, že je vždy důležité, aby respondent pokud možno vyprávěl spontánně, v co nejdelších a nejméně přerušovaných biografických pasáží. To se v některých případech příliš nedařilo, a tak jsem byl nucen více či méně vstupovat do rozhovorů, klást otázky a iniciovat tak vypravěče k větší narativní aktivitě. Z hlediska požadavků biografické metody a pořizování biografických rozhovorů je naopak žádoucí, aby výzkumník v roli moderátora vstupoval do rozhovoru co nejméně a iniciativu přenechal vypravěči. Moderátor by měl, pokud vůbec, vstoupit do rozhovoru až ve chvíli, kdy vypravěč vyčerpal svůj narativní potenciál a kdy je vhodné položit možné doplňující otázky. V každém případě jsou v rámci životního příběhu z hlediska zajímavosti a interpretativní hodnoty nejcennější právě spontánní moderátorem nepřerušované biografické pasáže, které se staly současně i hlavním zdrojem analýzy této práce. Provedený výběr v zásadě pokrývá všechna hlavní sociální prostředí společenského prostoru vymezeného osou souhrnného a osou poměru ekonomického a kulturního kapitálu. Jistý deficit biografií existuje pouze s ohledem na sociálně deprimované prostředí romské komunity žijící v regionu. Celkem uspokojivě jsou, co do počtu z hlediska rovnoměrnosti, zastoupeny i jednotlivé oblasti české části 28 Euroregionu Nisa. Metoda ověřování reprezentativnosti cestou kódování biografií a tvorby zakotvené teorie ponechává některé otázky otevřené, nicméně potvrzuje základní požadavek pro vyslovení závěrů o povaze teritoriální identity obyvatel (poválečných osídlenců) současného území české části Euroregionu Nisa. Tato práce se soustřeďuje na nejstarší současně žijící generaci těch, kteří přišli do pohraničí po odsunu Němců.22 Jak již bylo uvedeno celkem jsem měl k dispozici třicet biografických rozhovorů, z nichž jsem v terénu uskutečnil samostatně celkem dvacet dva. Schéma 1 – Sociokulturní prostor české společnosti v devadesátých letech23 Souhrnný kapitál (+) Podnikatelské milieu Milieu kulturních elit Vlastníci průmyslových koncernů Politici akcionáři, manažeři zahraničních firem, advokáti, notáři Tradiční elity, spisovatelé, novináři, učitelé, lékaři, architekti Restituenti Zaměstnanecké milieu (vyšší) Zaměstnanci Drobní podnikatelé Živnostníci, řemeslníci Ekonomický kapitál (-) Zaměstnanecké milieu (nižší) Kulturní kapitál (+) Dělnické milieu Dělníci Zemědělští dělníci Sociálně deprimovaní, deklasovaní Část romského etnika, dlouhodobě nezaměstnaní Narkomani, bezdomovci (-) 22 Převážná část našich respondentů (24) se do pohraničí přistěhovala v období let 1945–1947, ostatní nejpozději do roku 1955. 23 Srovnej Zich, F., Roubal, O., Spalová, B. (2003: 23–35). 29 Zpracování biografických rozhovorů První etapa zpracování biografických rozhovorů byla založena na vypracování biografického portrétu jednotlivých vypravěčů. Jde o stručný životní profil – sociobiografický portrét respondenta obsahující hlavní mezníky života (narození, studium, nástup do zaměstnání, vstup do manželství, atd.). Vedle zpracování biografických portrétů jsem se současně soustředil na obsahovou analýzu narací. Vlastní analýza záznamů biografií postupovala podle metodiky popsané v odborné literatuře. (viz např. Strauss–Corbinová 1999). Tento postup byl uplatněn v rámci celého mezinárodního týmu a do značné míry posloužil jako základ pro možnost komparace rozdílných biografií. V prvém kroku jsem prováděl otevřené kódování a identifikoval přehled tematických sekvencí vyprávění. Strukturace biografického rozhovoru podle narativních témat mi dále umožnila tato témata pojmenovat a pomocí dostatečně obecných pojmů postupně kategorizovat a dále s nimi pracovat při vzájemném porovnávání, hledání podobností a rozdílů napříč dalšími obsahy biografií. Hlavní výkladové osy jsou při tom u většiny vypravěčů vesměs standardní. Biografie obvykle začínají etapou dětství, vzpomínkami na rodinné prostředí, školu, nástup do zaměstnání, založení rodiny, osudy dětí a vnoučat. Muži se obvykle v životním příběhu více než ženy soustřeďují na témata profesního života, profesní dráhy, kariéry, politiky a hodnocení historických, politických a společenských událostí. Naproti tomu ženy se v biografiích zaměřují častěji na otázky rodinného života a orientují vyprávění směrem na osudy dětí, vnoučat a příbuzných. Další významnou osu biografií tvoří různé společenské a historické události, které se odehrály během života respondentů a s různou intenzitou a významem ovlivnily jejich životy. Nejčastěji se objevují vzpomínky na předválečné období (česko-německé vztahy), válku a poválečná léta (zvláště v souvislosti s přistěhováním do pohraničí, odsunem Němců a rokem 1948). Dále respondenti často vyprávějí o životě jak probíhal v období socialismu, jak prožívali rok 1968 a následující léta „normalizace“. Biografie současně obsahují hodnocení společenských změn po roce 1989 a postoje k aktuální společenské a politické situaci v zemi. V rámci otevřeného kódování jsem současně vyhledával „jádrové pasáže“, tedy ty části biografických rozhovorů, které vyjadřují nejdůležitější a nejtypičtější úseky života vypravěčů. V tomto smyslu jsou „jádrové pasáže“ považovány za 30 charakteristické při objasňování biografické identity vypravěčů. Jádrová pasáž je při tom vždy předmětem několikastupňové, opakované významové analýzy srovnávání s jinými biografiemi a interpretace. Jádrová pasáž slouží zároveň jako argumentační materiál pro vyvozené kategorie. Výsledkem takové práce byly určité předběžné závěry a hypotézy vztahující se k charakteristickým rysům biografií. V souvislosti s tím jsem se zaměřoval i na vyhledávání „klíčových slov“ jako pomocných znaků při interpretaci. Od otevřeného kódování jsem tímto postupem přecházel plynule v kódování axiální. Postup při tomto procesu má odlišné zaměřením tím, že je rozvíjena každá předběžně definovaná kategorie, a to ve smyslu jejich příčinných podmínek a souvislostí. Mohl jsem tak vytvářet nová uspořádání získaných údajů a hledat další vazby mezi jednotlivými kategoriemi a jejich kontexty. Opakovaně jsem komparoval dílčí poznatky z dalších získaných biografií a kladl si další výzkumné otázky, což se vždy zcela nedařilo, s cílem tyto poznatky dále rozvíjet a obohacovat. Ukázalo se však, jak důležité je neustále se vracet k již přečteným a analyzovaným biografiím. Průběžně jsem se tak při opakovaném čtení biografií ujišťoval nejen o dalších doposud analyticky a interpretačně nevyčerpaných významech obsahů biografií nebo jenom krátkých zmínkách, které z počátku nebyly zajímavé a stály jakoby mimo osu příběhu. Odkrývání dalších doposud skrytých významů informací působilo do jisté míry povzbuzujícím způsobem a bylo zdrojem pocitů přesvědčení o hlubším vlastním vcítění a porozumění jednotlivým životním příběhům a osudům narátorů. Do jaké míry se však výzkumník na toto přesvědčení může spolehnout, je vždy otázkou. Je třeba připomenout, že opakované čtení biografií a neustálé srovnávání vyvozených poznatků nejen v rámci tohoto textu, ale i na úrovni dalších doplněných rozhovorů je samozřejmou podmínkou každého biografického výzkumu. Je to předpokladem rozvíjení nových myšlenek, hypotéz a kladení dalších výzkumných otázek a současně, jak se později ukázalo, i zamítnutí některých domněnek, které se mi vkrádaly na mysl jako původně seriózní poznatky v průběhu vstupu do biografické analýzy. Nutno přiznat, že opakované čtení biografií, které by mělo, podle mého názoru, být především uměním čtení textu jinak, nově, přináší i pocity nejistoty. Jinými slovy některé životní příběhy se zdají být dlouho jakoby „neprůstřelné“, nedaří se pochopit informace jinak než tomu bylo včera, před týdnem či měsícem. Často nemusejí být zcela zřejmé důvody toho, že se některé významy a biografie v našich očích neproměňují v čase tolik jako ostatní. Nejsou-li 31 některé biografie již zdrojem nových myšlenek, nápadů a tvůrčích posunů, můžeme se domnívat, že naše umění nového čtení – hledání dalších souvislostí, identifikace doposud skrytých významů a obsahů – postupně selhává, text je z hlediska získání dalších poznatků v našich očích vyčerpaný. Axiálním kódováním je připraven základ pro kódování selektivní. To je založeno především na výběru „centrálních kategorií“ vyprávění, které jsou systematicky uváděny do vztahu k dalším ústředním kategoriím obsahů vyprávění. Tyto vztahy je třeba dále ověřovat a tím zdokonalovat a rozvíjet centrální kategorie. Vzájemné srovnávání (ověřování) centrálních kategorií je zdrojem ucelenějších a stále méně zpochybnitelných poznatků pro vyslovení dalších hypotéz a tvrzení vznikající „zakotvené teorie“. Badatelská reflexe Pořizování narativních rozhovorů, využívaných obvykle v rámci biografických metod výzkumů, lze označit jako typicky reaktivní techniku sběru empirických dat (Disman 2005). V této souvislosti se v rámci empirických výzkumů nejčastěji uvažuje o interferenci se zkoumaným systémem, přičemž měřící aparát (v tomto případě moderátor rozhovoru) ovlivňuje měřený systém (vypravěče). Problém tkví v tom, že každá technika sběru dat, kterou lze označit jako reaktivní nebo též agresivní (též zúčastněné neanonymní pozorování či další typy osobních rozhovorů) je zdrojem řady zkreslení, kterému je při použití takové techniky nesnadné předejít. Nezáleží pouze na tom, kdo je tazatelem, ale současně i na tom, jak je tazatel respondentem vnímán. Při pořizování biografických rozhovorů bylo potvrzeno, jak důležitá je příprava rozhovoru, kdy se oba účastníci „výzkumné akce“ vzájemně seznamují, tazatel se snaží prolomit psychické bariéry, které by mohly bránit vypravěči otevřené, klidné a spontánní naraci životního příběhu. Z osobní zkušenosti však plyne, že není jednoduché, někdy ani možné, zachovat při takovém seznamování neutrální postoj. A pokud ano, je to úkol velmi nelehký. Dochází tak k tomu, že se tazatel v situaci před začátkem pořízení rozhovoru a při snaze „ladit“ atmosféru a získat respondentovu důvěru vždy nějak projeví, něco o sobě prozradí, k něčemu se vyjádří, zaujme postoj, zkrátka se nevyhne „nějakému“ chování. Ať je takové chování jakékoli, vždy vyvolává nějaký dojem a nabízí respondentům zdroje ke konstruování jistých 32 představ o sobě. Při pořizování biografických rozhovorů tak hraje velice významnou roli faktor osobnosti tazatele. Právě tento faktor posiluje dále přesvědčení, že biografické vyprávění se konstruuje a fixuje teprve až ve chvíli pořízení rozhovoru. Jinými slovy to, jakým způsobem vypravěč uchopí vlastní životní příběh, jak jej bude celkově reinterpretovat, co a jakým způsobem zmíní, co nezmíní, co zvýznamní, čemu se bude v naraci věnovat pouze okrajově, nezáleží jen na aktuální životní (biografické) situaci respondenta, jeho současném sebepojetí, ale i na osobnosti tazatele a vnímání interakce badatel-vypravěč. Biografická reflexe ovšem spočívá dále v tom, jak badatel „reflektuje“ získaný biografický materiál, jak mu porozumí, jak jej interpretuje (viz kapitola 3 této práce). 1. Identita v koncepcích moderního a pozdně moderního myšlení Problematika identit je již dlouhou dobu předmětem zájmu vědeckého výzkumu. V této souvislosti je pojem identita jedním z nejčastěji užívaných termínů ve společenských vědách i publicistice. Odborná diskuze o identitě, identitách a identifikacích je současně velmi nejednoznačná, prostupující řadou oborů a disciplín a navazující na nejrůznější myšlenkové tradice. Na šíři diskursivního pole pojmu identita v sociologické, sociálně-psychologické, antropologické, interakcionistické či vývojově psychologické oblasti upozorňuje Brunner (1987). Podle něho koncept identity v sociálních vědách již delší dobu prožívá období konjunktury a je „inflačním pojmem číslo jedna“ (Brunner 1987:63). Současně se poukazuje na problematičnost rostoucí popularity tohoto pojmu a vyjadřuje skepse k důsledkům jeho příliš častému (nad)užívání. Podle Gleasona (1983) se z identity stává klišé, přičemž diskuze různých konceptů identity nevedou k vyššímu porozumění a přehlednosti, ale spíše ztrátě orientace a častému nepochopení. Obsahové nejasnosti týkající se tohoto pojmu přetrvávají. Gans (2003) dokonce naznačuje, že identita není užitečným pojmem. Nikoli náhodou se pojem identita ve společenských vědách objevuje jako specifický analytický nástroj v padesátých až šedesátých letech 20. století, tedy v období, kdy se stávají zvláště aktuální otázky multirasové či multikulturní 33 společnosti. Ve Spojených státech vrcholí boj za práva Afroameričanů, v mnoha částech vyspělých zemí nastává problém masové imigrace z oblastí bývalých kolonií. Mnozí autoři tak v poválečných dvou desetiletí tematizují v rámci sociálněpolitických studií vedle problémů sociální exkluze, marginalizace, odcizení, vykořeněnosti, izolace také otázku identity. K významnějším publikacím v tomto směru patří zvláště práce amerických autorů O. Handlinse The Uprooted (1951, Boston); W. Herberga Protestant – Catholic- Jew (1955, Garden City); W. L. Mortona The Canadian Identity (1961, Madison) nebo R. P. Warrena Who Speaks for the Negro (1965, New York). Otázky etnické či náboženské identity, jejich proměn v perspektivě „dialogického“ vyjednávání v různých socio-kulturních kontextech společnosti se v perspektivě reflexe společenských změn objevuje jako nosné téma v sociálních vědách (Gleason 1983). Přední teoretik multikulturalismu Ch. Taylor, tolik kritizovaný právě za prosazování komunitaristického modelu multikulturní společnosti, zdůrazňuje nutnost uznání „autentických identit“, které jsou chápány vždy jako dialogické (Taylor 2001). Taylor uvádí, že politika uznání identity jedince či skupiny by měla být především uznáním či potvrzením jejich zvláštnosti a jedinečnosti vůči všem ostatním (Taylor 2001: 48-49). Všímá si tedy toho, že identity jakožto „dialogické entity“ jsou tím, co vzniká, přetváří, potvrzuje či zaniká nikoli samo o sobě, ale vždy ve vztahu k „druhým“. Jak uvádí Taylor, „má vlastní identita bytostně závisí na mých dialogických vztazích k druhým“ (Taylor 2001:51). Pojem identity se stává v období padesátých až šedesátých let 20. století na pozadí společenských a politických změn ve společnosti nepostradatelnou součástí mocenského slovníku. Jakkoli se identita zdá být v očích různých odborníků více či méně užitečným pojmem, jakkoli se diskutuje o jejím nadužívání nebo je dokonce označována za inflační pojem, vyznačuje se tato tématika nebývalou schopností přitahovat pozornost nemalého množství autorů. Snad i proto je její studium tolik komplikované, vyžadující jistou trpělivost a ochotu analyzovat řadu textů, jakkoli vzájemně rozporuplných a nejednoznačných. Zejména pak vědomí nesmírného množství existujících materiálů, nových souvislostí a zejména pak vědomí těch souvislostí a textů neobjevených či jen ne zcela pochopených, je zřejmě něčím, s čím se musí autor při psaní textu o identitě v určitém čase dokázat smířit. 34 V následující části této práce se pokusím o přehled chápání pojmu identita v odborné literatuře. Soustředím se při tom hlavně na ty koncepce a přístupy, které jsou podle mého soudu významné při objasňování pojmu identita pro potřeby biografického výzkumu teritoriální identity obyvatel pohraničí. Nejde tudíž o vyčerpávající diskurz všech možných koncepcí souvisejících s pojmem a tématikou identity. Krátce o původu pojmu identita Pojem identita měl původně technický význam v algebře a logice, v humanistické perspektivě se pak identita objevuje v dílech empirických filozofů J. Locka (Esej o lidském rozumu, 1690) a D. Huma (Pojednání o lidské přirozenosti, 1739), kde je identita asociována v psychologickém významu ve vztahu totožnosti a „jednoty“ osobnosti. Langbaum zdůrazňuje, že Lock s Humem tím, jak dokázali identitu dále tematizovat ve filozoficko-psychologickém kontextu jako imanentní podmínku „integrity Já“ a tudíž předpoklad sebeuvědomění jako jedinečné, neopakovatelné a vnitřně koherentní bytosti, přiřadili diskuzím o identitě intelektuální vážnost a vědecký význam (Langbaum 1977:25). V duchu osvícenské tradice je pro porozumění lidské identitě důležitý koncept „autonomie“. Ten souvisí především s představou emancipace člověka a rostoucí mírou individualizace společnosti. Elias průběh individualizačního procesu charakterizuje radikální změnou poměru mezi My-identity a Já-identity (Wir-IchBalance) směrem k přesunu akcentu z My na Já. V době tradiční společnosti byla podle Eliase ve vztahu mezi My-identity a Já-identity (Wir- und Ich- Identität) na prvním pólu, od dob renesance a osvícenství se však přesouvá směrem opačným. Jinými slovy, zatímco v období tradiční společnosti byla identita založena na kolektivitách, v době evropské moderny ustupuje identitě utvářené s odkazem na ideu individuální osoby, která má vlastní vnitřní svět, rozum, vůli a vědění (Elias 1987). Osvícenskému ideálu svobodného a racionálně jednajícího člověka odpovídá bytost schopna stanovit sama sobě mravní zákony a normativní podmínky vlastní existence (principy, maximy a meze vlastního chování). Individuální autonomie tak spočívá zvláště na vlastním rozumu a schopnostech svobodného a nezávislého rozhodování, 35 možnosti si stanovit vlastní cíle a kritéria šťastného života. Otázky „kdo jsem“ nebo „kým jsem“ lze snad nejlépe zodpovědět sokratovským „poznej sebe sama“ nebo descartovým „myslím, tedy jsem“, kdy se vztahování k sobě samému řídí výhradně rozumem. Taková forma sebeuvědomování je založena výhradně na rozumem uchopitelné realitě, opomíjí intuitivní a citové vztahování se ke světu, odmítá metafyzické přesahy a hledání sebepojetí v transcendentních a iracionálně hlubinných rovinách vědomí. Osvícenské pojetí identity pak lze definovat jako racionálně logický konstrukt relativně svobodného a nezávislého individua. Pojetí osvícenské autonomie člověka se však střetává s konceptem „autenticity“ jako reakcí romantismu na osvícenský ideál racionálního jedince. Myšlenka autenticity zásadně zpochybňuje rozumem vytýčené hranice lidského jednání a sebepoznání, naopak svádí člověka tyto hranice posouvat a překračovat. Racionální rámec v němž je život jedinců utvářen by měl být překonán, neboť rozum současně znamená deficit autenticity (Přibáň 2004:58). Autenticita spočívá v úsilí hledat sebe sama v netušených souvislostech a snaze aktivního utváření a přetváření vlastního života. Spíše než na snahu „poznat sám sebe“ je člověk orientován na nutnost „být sám sebou“. Hledání autenticity není zdaleka individuální záležitostí, naopak je založeno na sounáležitosti a vzájemnosti s ostatními, je modem uvědomění společných kořenů, tenduje k sebeuvědomění prostřednictvím kolektivit a vědomým sdílení společných znaků. Toto tradiční pojetí autenticity snad nejjasněji artikuloval Herder. S využitím hesla Francouzské revoluce a politickým očekáváním lidí lze konstatovat, že zatímco svoboda a rovnost je věcí autonomie, myšlenka bratrství je výsadou autenticity (Přibáň 2004:59). Napětí mezi autonomií a autenticitou má ústřední význam zejména v polemikách o podobách multikulturní společnosti a politice identit jako sporu mezi liberálním a komunitaristickým politickým myšlením v multikulturní společnosti. Upozorňuje se multikulturalismu, na problém kdy je (či obecná spíše nebezpečí) identita kolektivistické politického lidu verze (sjednocena prostřednictvím ústavy, demokratických procedur a občanských práv) podřízena režimu nejrůznějších kulturních identit pospolitostí, jimž je pomocí ústavně právních prostředků zajišťována (nařizována) kolektivní výlučnost (Přibáň 2004, Hirt– Jakoubek 2005). O identitě se v multikulturní situaci posléze uvažuje nejčastěji jako o zvláštní souhře totožnosti a jinakosti. 36 Psychologické přístupy k pojmu identita Významnou intelektuální tradici, s níž je porozumění pojmu identita spojováno, nalézáme v práci psychoanalytické Erica klinické E. Eriksona, praxe.24 založené Zatímco zejména kupříkladu na Freud poznatcích ve svých psychoanalytických koncepcích s pojmem identita nepracuje, Erikson konstatuje, že „identita se pro mnohé, zejména v dobách změny v struktuře společnosti, stává právě tak důležitou jako potrava, bezpečnost a sexuální uspokojení“ (Coles 1970:24). Právě Erikson, jak uvádí Gleason (1983), představuje klíčovou postavu, která identitu v sociálních vědách uvádí v „oběh“ (Gleason 1983:914). Erikson chápe identitu v souvislostech psychoanalytického pojetí životního cyklu osobnosti, přičemž rozlišuje osm vývojových fází, z nichž je každá charakteristická určitou krizí identity, tedy přesněji krizí definování vlastního já (sebepojetí). K nejzávažnější krizi identity dochází podle Eriksona v období adolescence, v níž dominuje konfúze sociální role při přebírání sociální role dospělého (Erikson 1963).25 V jeho pojetí je identita založena na schopnosti vnímání vlastní stejnosti a kontinuity v čase a současně s tím spojené vnímání toho, že i ostatní lidé poznávají tuto stejnost a kontinuitu. Identitu definuje současně jako cosi určitého, zároveň však proměnlivého, prchavého a pomíjivého. Eriksonovo porozumění identitě tak odkazuje k jejímu duálnímu charakteru – jednak identita zahrnuje proces uskutečňující se v nitru jednotlivce, jednak ve struktuře sdílených kulturních hodnot a vzorců. Tomu lze rozumět tak, že identita člověka se utváří v interakci vnitřního psychického vývoje osobnosti ve smyslu freudiánského modelu id-ego-superego s vnějším světem, kde je pocit „jáství“ odvozen od internalizace kulturních hodnot a norem, osvojování sociálních rolí a dosahování rozdílných statusů. Doplňme jen, že se Eriksonův zájem zkoumat lidskou identitu posouvá dále v souvislosti s nástupem Adolfa Hitlera k moci a expandujícím nacionalismem a fašismem jako ideologiemi, jejichž působení se odráží ve vývoji a formování osobností a povahy identity lidí. 24 Vedle Eriksona používají pojmu identita v tradici vývojové psychologie osobnosti a socializačního procesu další autoři – např. Shaffir W. B. –Turowetz A. (1987): Socialization and the itself. In: Rosenberg, M. M. et al. (eds.) An introduction to sociology. Toronto-New York-London; Hagedorn, R. (1990 ed.): Sociology. Toronto (4. vydání). 25 O krizi identity píše např. i D. Riesman, jenž tuto krizi situuje do období středního věku, kdy lidé příliš úzkostlivě sledují „sociální scénář“a ztrácejí smysl sebe sama – srovnej Riesman, D. (1954): Individualism reconsidered an other essays. New Haven. 37 Eriksonova práce, navzdory svým zjevně psychologizujícím ambicím poznání lidské identity, oslovuje další odborníky v prostředí společenských věd. R. Coles je autorem monografie o Eriksonovi, jeho životu a díle. V této publikaci máme možnost se podrobněji seznámit s Eriksonovým pojetím identity v nových souvislostech a podobách (Coles 1970). Eriksonovo psychoanalytické porozumění identitě jako převážně vrozené výbavě jedince, jejíž podstata je spatřována v charakteru jako celku trvalých sklonů, podle nichž můžeme rozpoznávat jedince je zásadně odlišné od těch koncepcí identity, které zdůrazňují její „sociální“ povahu. Takto například v rozporu s psychoanalytickým pojetím identity uvažuje Arendtová (1958), jež zdůrazňuje, že identitu nelze chápat jako soubor individuálních schopností a vlastností. Poukazuje tedy naopak k tomu, že identita se formuje výhradně v interakcích s druhými lidmi, utváření identity osobnosti pak spatřuje ve způsobech, jak člověk přijímá jisté závazky ve společnosti. Podle Arendtové jsou to „ti druzí“, s nimiž sdílíme společný svět, kdo nás vážou na slib, který jsme dali, a tím nás stvrzují v naší identitě, případně tuto identitu teprve utvářejí (Arendtová 1958). Arendtová tak zkrátka obrací pozornost od identity ve smyslu stejnosti nebo pouhé kontinuity změn k tomu, jakou odezvu nachází u druhých svobodná iniciativa jednajícího, čímž akcentuje při formování identity člověka význam druhých lidí. Podobně Ricoeur soudí, že identita může probíhat jedině v komunikaci s druhými. Ta je utvářena závazky, které člověk přijímá ve vztahu k druhým lidem. Tyto závazky však nejsou neměnné, jejich smysl je závislý vždy na těch, vůči nimž byly přijaty (Ricoeur 2000). I zde tak má identita výrazně sociální povahu. Sociologické přístupy k pojmu identita Eriksonova práce založená především na psychoanalytické klinické praxi, vzbudila v oblasti společenských věd nemalou pozornost. Zvláště pak další problematizace pojetí identity se stává díky Eriksonovi i tématem teorií moderních sociologických směrů, paradigmat a škol. Zejména pod vlivem symbolických interakcionistů (Cooley 1902; Mead 1924; 1968), etnometodologů – dramaturgická škola (Goffman 1959; 1961; 2003; Garfinkel 1967), fenomenologicky orientovaných sociologů (Schütz 1962-1969; Berger-Luckmann 1999) a strukturních funkcionalistů (Merton 1949) se prosazoval model identity tzv. sociálního subjektu. Tento přístup v zásadě vyjadřuje přesvědčení, že lidská identita vzniká, formuje se, obměňuje, 38 potvrzuje či zaniká ve vztahu jednotlivce a sociálního prostředí.26 Význam lidské identity je v souladu s tímto modelem založen zejména na procesu aktivní socializace. Zdrojem lidské identity jsou tak především sociální interakce, mezilidské vztahy a komunikace s okolím. Zakladatelé symbolického interakcionismu (Cooley, Mead) ještě ve čtyřicátých letech 20. století sice pojem identita nepoužívali a pracovali s konceptem „já“ (self), časem se však pojem identita stal pro symbolické interakcionisty klíčovým termínem. Významnou roli v sociologickém porozumění identitě sehrál zejména E. Goffman, jenž nahrazuje v práci Stigma užívání pojmu „já“ konceptem identity. Vedle Goffmana pak pojem identita v sociologickém pojetí dále rozpracovali z pozic fenomenologické sociologie především Berger s Luckmannem (1999), nepřímo i funkcionalista Merton v teorii referenčních skupin. Vedle sebe tak stojí dva hlavní přístupy chápání identity – model psychologický, reprezentovaný zejména psychoanalytiky a poukazující k identitě jako k něčemu spíše „vnitřnímu“ a závislému na psychickém zrání a vývoji osobnosti a model sociologický, reprezentovaný již zmiňovanými symbolickými interakcionisty, etnometodology, fenomenology či funkcionalisty, odmítajícími hledat zdroje identity v hlubinných strukturách psychiky člověka. Sociologický přístup při tom klade důraz na sociální utváření, udržování, stvrzování či zpochybňování a obecně připisování identit ve vztahu jedinec – skupina – společnost. Zdroje identit nalézá v interakcích, přijímání různých rolí a sférách socializace v socio-kulturních kontextech. Identita v této perspektivě tak není pouze sociálně ukotvena, ale i sociálně budována, konstruována a podporována. V obecnější rovině sociologický model řeší problém toho, jakým způsobem může být jedinec ovlivněn společností a naopak, jak jedinci jakožto individuality udržují společenský řád a současně mobilizují společnost ke změnám. Rostoucí složitost moderního světa vede některé autory k úvahám neuvažovat jedince a společnost jako dvě oddělené, samostatně existující nezávislé sféry. Když v roce 1936 vychází studie R. Lintona The Study of Man objasňující koncepci statusu a role, která byla dále sociology rozpracována v podobě teorie rolí, stala se postupně velice nosnou sociologickou perspektivou bádání. Teorie rolí se stala i předmětem kritiky, v roce 1951 upozorňuje ve své studii Nelson N. Foote, že tato teorii postrádá 26 Což je s ohledem na výzkumné téma práce velice významné. Lze předpokládat, že teritoriální identita je velmi vlivnou dimenzí identity, respektive, že je závislá na sociálních vztazích a souvislostech v daném regionu. 39 uspokojivé objasnění toho, za jakých okolností a proč jsou lidé ochotni dobrovolně akceptovat naplňování určitých rolí a jakými motivacemi se aktéři nejčastěji řídí (Foote 1951:14–21). Foote potom navrhuje uvažovat spíše o porozumění procesu identifikace jako základním východisku teorie motivace v sociálních interakcích. Nicméně se teorie rolí stala konceptem umožňujícím seriózně rozvinout sociální (sociologický) model identity. Linton, který člověka chápe především optikou statusů a rolí, svým způsobem tímto dramaturgickým přístupem naplňuje Shakespearovu vizi světa jako divadelní scény. Zaměřme se v další části textu na některé myšlenky o vztahu sociálních rolí a identity aktéra jako ilustrace toho, jak lze v duchu sociálního (sociologického) modelu k identitě přistupovat. ٭٭٭ Podle některých funkcionalistů (Parsons 1949; 1971, Merton 1957) hrají jedinci role, které mohou být přirovnány k divadelním rolím. Podobně jako herec na jevišti divadelní scény osobitým způsobem interpretuje formulovaný text, jedná sociální aktér tak, aby způsobem sobě vlastním naplňoval očekávání druhých. Základní charakteristiky určitých rolí jsou podle funkcionalistů pro všechny aktéry shodné a naruší-li jedinec základní schéma konkrétní role, vybočí-li z očekávaného jednání v roli, bude (nebo může být) vystaven sankcím. Socializace a současně mechanismy sociální kontroly tak nechávají jedincům pouze jen velmi úzký manévrovací prostor. Stručně řečeno, koncept sociální role umožňuje funkcionalistům vysvětlit stálost, stabilitu a jistou předpověditelnost sociálního chování. Současně i etnometodologové přispívají svými poznatky k rozvoji teorie sociálních rolí, obecněji potom vztahům jedince a společnosti. Také Goffman (1959) ve shodě s řadou funkcionalistů přirovnává sociálního aktéra k divadelnímu herci. Zajímavé je však na etnometodologických přístupech konstatování toho, že se jedinci se svou rolí plně neztotožňují, protože si uvědomují její relativnost. Sociální aktér si je vědom toho, že bez jisté míry konformity není život v žádné společnosti možný. Úkolem jedince tak není bezmezné podřizování se sociálním normám, hodnotám a pravidlům, ale spíše úsilí dokazovat, že je respektuje. Jednoduše řečeno, sociální aktér interpretuje svou roli v podstatě svobodně, ale takovým způsobem, aby obstál, uspokojil své publikum a vyhnul se sankcím a dalším negativním reakcím. V etnometodologické koncepci nejsou sociální role „daností“, které se musí aktéři nutně podřídit. Etnometodologové 40 vycházejí při svých výzkumech - „garfankeling“ - z předpokladu, že základ všeho společenského tvoří mezilidské vztahy. Docházejí tak k závěru, že se role v průběhu sociálních interakcí přetvářejí v závislosti na vzájemných očekáváních jednotlivých partnerů. To ovšem neznamená, že se obnovují neustále – jedinci, kteří jsou permanentně vybízeni ke konformnímu chování, se ve většině případů rozhodnou hrát role, které jim společnost předepisuje. Dalším klíčovým pojmem je v rámci uvažování sociálního modelu identity Meadovo „sociální já – Self“. Podle Meada se „já“ formuje v procesu socializace v interakcích, při nichž dochází k výměně verbálních a neverbálních symbolů. Mead neuvažuje proces socializace jako pouhý pasivní akt přizpůsobování se a osvojování si hodnot a norem, naopak zdůrazňuje jeho aktivní význam a dynamický charakter. V rámci socializačního procesu si dítě nejprve osvojuje a přejímá role těch osob, které jsou pro formování jeho sebepojetí nejdůležitější. Tuto skupinu osob Mead nazývá „významní druzí“. Jedná se o spontánní, sociálně neregulovanou a neorganizovanou živelnou aktivitu napodobování rolí nejbližších osob. Později se dítě učí, že konkrétní role, a s tím související vzorce chování a způsobů reakcí, jsou důležitou sociální výbavou nejen v okruhu blízkých, ale i ve vztahu k očekáváním společnosti jako celku. Konkrétní vzory jsou nahrazeny tím, co Mead nazývá „generalizovaný druhý“ nebo rovněž objevením „zobecněného druhého“. Koncepci sebe sama, vědomí vlastní identity a tedy vznik „já“ lze „Meadovsky“ ztotožnit s objevováním společnosti. Společnost jako celek klade na jednotlivce určitá očekávání. Jinými slovy, očekává se, že v určitých situacích se bude chovat očekávaným způsobem. Osvojováním rolí, kterým se učíme od nejrannějšího dětství, si současně osvojujeme i způsoby chování, vystupování a reakcí v nejrůznějších sociálních situacích. Role nám poskytuje určitý vzorec či návod jednání v konkrétní situaci. „Role tedy může být definována jako typizovaná odpověď na typizované očekávání“ (Berger 2003 : 101). Jaký je vztah rolí a identity člověka? Lze souhlasit s tvrzením, že se sociálními rolemi, které ve společnosti plníme souvisí naše identita? Nejsou snad role pouze dobře zvládnutými, snadno odložitelnými maskami a společnost karnevalem nejdokonalejších převleků, zatímco naše identita je jiná? Nejprve se pokusme zapochybovat o našem hereckém mistrovství a uměleckých schopnostech. Rovněž odmítněme představu obrazu společnosti jako množiny rafinovaných intrikánů a dokonalých sociálních „podvodníků“, kteří záměrně a promyšleně podvádějí a 41 klamou své okolí tím, že se převlékají do masek, kterým sami nevěří a hraní rolí ironizují bez jejího skutečného významu. Společnost by byla jedním velkým podvodem. V úvaze proč tomu tak nemusí být nám pomůže pojem internalizace. Sociální role jsou nejen návodem určitého způsobu jednání, vystupování či specifických projevů vnějšího chování, ale i nositelem určitých hodnot, přesvědčení, postojů a emocí, které s daným jednáním souvisejí. „Člověk se stává moudrým, když je jmenován profesorem, věřícím, když se věnuje činnostem, které předpokládají víru a ochotnými jít do boje, když pochoduje ve vojenském útvaru“ (Berger 2003 : 102). Roli můžeme chápat jako „tvarovací“ nástroj formující osobnost nejen v očekávaném vnějším projevu, ale i vnitřním rozvrhu osobnosti. Jinými slovy sociální role formují a typizují určité modely chování a jednání, ale i samotného jednajícího. Představu toho, že sociální jednání a hraní rolí jsou více než pouhá veselohra nebo tragédie nacházíme mj. v díle R. Dahrendorfa (1964). Dahrendorf zdůrazňuje moment „propuštění“ (rozumíme zvnitřnění) role do vlastní skutečnosti a roli tak považuje za více než odložitelnou masku na scéně společnosti. Význam ztotožnění se s rolí, tedy zvnitřnění role, je mnohdy přijatelnější než představa neustálého klamání sebe i okolí disharmonií jednání a pocitů (označované jako distance nebo odstup od role). Navíc je vědomí trvalého napětí vztahu osobnosti a role sociálních aktérů problematické z hlediska psychicky vyčerpávajícího jednání přetvářky. Z hlediska psychologie je nejpohodlnější být upřímným a neklamat sebe sama v rolích, kterým sami nevěříme. Jinými slovy je často snazší věřit tomu, co hrajeme nebo naopak nehrát to, čemu nevěříme. Podle D. Riesmana (1968) upřímný člověk věří své vlastní propagandě. Nestáváme se tak ideology vlastních rolí? Sociální role nejsou tedy v předchozím výkladu chápány jako pouhé masky vnějšího způsobu jednání a vystupování, ale především jako součásti procesu vytváření identifikačních vztahů významných pro pojetí sebechápání a vnitřního ztotožňování s určitými významy a kvalitami. Role, které lidé přijímají a naplňují tedy korespondují se strukturou jejich identity. V kontextu úvahy o ztotožňování jedinců se sociálními rolemi, jejich internalizací a vnitřním prožíváním tak zbavujeme společnost možného podezření podvodného „ansámblu“ falešných herců a mistrů dokonalých převleků. Naproti tomu by bylo však pravděpodobně naivní přijmout 42 tvrzení, že sociální role musejí vždy souviset s vnitřním přesvědčením člověka, nemusejí být v souladu ani s tím, s čím se člověk dlouhodoběji identifikuje a prožívá jako součást sebepojetí. To, co je pro jiné identita, může být pro druhé vhodný převlek. Jedná se o to, co Goffman označuje „odstupem od role“ nebo Dahrendorf „zcizením člověka“ (Goffman 1961; Dahrendorf 1964). Tito autoři v obecné rovině shodně poukazují na to, že mezi identitou člověka a sociální rolí může existovat napětí či vzájemný rozpor. Sociální role jsou, nebo mohou být, předváděny záměrně, často účelově bez vnitřního ztotožnění. Zatímco jsem v předchozí části textu označil sociální konstruování identit a hraní rolí za nereflektované a téměř automatické odpovědi na očekávané situace (Berger 2003), v případě vnitřního odstupu role a osobnosti jedná aktér s vědomím „hrané“ role. Pokud bychom tak ale jednali vždy a všichni, byla by společnost podvodem od samého začátku. 43 Podrobnější schéma konvergence a divergence rolí (Nakonečný 1995:244 podle Lersche 1964) Konvergence Divergence (role jedinci „sedí“) identifikace s rolí (role jedinci „nesedí“) odchylka od role role je zpracována plnění role z účelně racionálních postupné přivykání důvodů (vnější přizpůsobení (vrůstání do role) role není zpracována vnější přizpůsobení odmítnutí role při latentním procesu při vnitřní distanci jako modus vivendi) Výše jsem zdůraznil, že identita člověka není samostatně se vyvíjející vztah ani „příběh“ na pozadí „ničeho“, ale že je výsledkem neustálé konfrontace a dialogu s okolním prostředím, který se mimo jiné uskutečňuje prostřednictvím rolí, které lidé vykonávají. Jinými slovy se k subjektu, respektive jeho neutrálnímu a nezměnitelnému substrátu (biologické dispozice, barva pleti, pohlaví…) připojují nejrůznější sociální a kulturní determinace, konstituující a rozvíjející tento substanciální podklad. Sociální pojetí identity subjektu tak překonává propast mezi „vnitřním“ světem jednotlivce a „vnějším“ světem společnosti. Lidská identita je tímto vymezena vztahově jako sociálně konstruovaná kvalita formující se v interakcích člověka a sociálního prostředí. Konstruktivistické chápaní identity Práce symbolických interakcionistů, fenomenologicky orientovaných sociologů nebo etnometodologů založených na různých více či méně se lišících přístupech a koncepcích zásadně posunula sociologický diskurz studia identity. Mikrosociologická 44 perspektiva zájmu o identitu kulminovala v sedmdesátých letech 20. století. Sociologové se tak zaměřovali primárně na procesy formování individuálního „já“ a objasňovali na základě sociálních interakcí způsoby konstruování „sebepojetí“. Karen A. Cerulo si všímá, jak se od počátku osmdesátých let sociologická produkce věnovaná problematice identit obsahově výrazně mění svým zaměřením od studia individuální identity k identitě definované jako jisté kolektivní kvalitě (Cerulo 1997:385). Cerulo spatřuje v posledních dvou až třech desetiletí tři hlavní proudy, kterými se sociologické studium identity ubírá. Za prvé se v důsledku řady sociálních, politických, národnostních hnutí a občanských iniciativ v posledních desetiletích nutně obrátila pozornost badatelů k otázkám skupinových záležitostí, problematice kolektivit a otázkám politického jednání. Z tohoto důvodu je studium lidské identity sociology nezřídka relokováno směrem k významu jejího kolektivního pojetí. Zájem odborníků je soustředěn na různé typy sociálních identit jako genderové identity, etnické identity a třídní identity (Cerulo 1997:386). Za druhé se intelektuální zájem obrací na studium významů procesů identifikace. V rovině kolektivního pojetí identity se badatelé zaměřují na poznání mechanismů, které tyto kolektivity vytvářejí, potvrzují, zpochybňují a celkově proměňují (Lamont 1992, White 1992, Somers 1994). A nakonec třetí trend se odvíjí pod vlivem nejrůznějších moderních komunikačních technologií od představy, že identita aktérů a skupin je konstruována nikoli jen „sociálně“, ale že do tohoto konstruování výrazně intervenují i ne-lidské faktory, jako právě informační technologie a různé instituce (Meyrowitz 1997). V tomto kontextu se například uvažuje i o „kyber–prostorových“ identitách. V rámci zmiňovaných trendů studia identit je důležité zmínit, že se zde uplatňují zejména sociálně konstruktivistické přístupy. Zájem je tak soustředěn na odhalování nedaností všeho sociálního. Sociálně konstruktivistický přístup svým způsobem navazuje a dále rozšiřuje tradiční teorie symbolických interakcionistů či fenomenologicky zaměřených sociologů. Základním východiskem konstruktivismu je principiální odmítnutí identity, vyznačující se jakoukoli předem danou substancí, atributem nebo vlastností (například biologického typu) představující „původní danost“. Právě zde se sociální konstruktivismus střetává s modelem esencialistickým či také primordiálním, kdy předmětem jen těžko rozhodnutelného metafyzického sporu je to, do jaké míry je identita neměně dána v objektech, či do jaké míry ji produkuje vědění o objektech. Primordialismus zde představuje antitezi všem 45 konstruktivistickým modelům studia nejrůznějších typů identit. Tento model tak popírá či zpochybňuje význam sociálního prostředí a interakcí jako ústředního zdroje „(re)fabrikování“ identit a formování individuálních a skupinových identit. Zřetelně se vzájemné napětí konstruktivismu a primordialismu (esencialismu) promítá například do studia genderových nebo etnických identit. Odlišnost těchto přístupů lze stručně ilustrovat následovně: v případě studia sexuálních/genderových identit esencialistický pohled na maskulinitu a feminitu vychází nejčastěji z biologických a fylogenetických předpokladů o „daných“, vrozených a evolučně podmíněných rozdílech mezi mužem a ženou. O mužské a ženské sexualitě touto perspektivou zajímavě uvažuje například známý britských evoluční sociobiolog a zoolog M. Ridley (2007), v daleko více popularizované podobě pak manželé Peasovi, jejichž publikace o tom, „proč muži nepláčou a ženy neumějí číst v mapách“ se staly záhy bestsellery a zaplavily (nejen) český knižní trh. Konstruktivisté naopak konceptualizují genderové identity jako výsledek sociálních interakcí a kontinuálního sociálního „vyjednávání“. Taková identita je tedy spíše výsledkem určitého procesu „stávání se“ a vystupující jako forma sociální reprezentace (Meadová 1935,... Wittig 1981; Margolis 1985; Connell 1995). Rozpor primordiálního a konstruktivistického přístupu je v sociologicky relevantní diskuzi ukotven v tradici studia etnických a národních identit. Tato diskuze vztahující se rovněž k teoriím nacionalismu a národních hnutí je vedena též v podobě sporu primordiálních a tzv. instrumentálních koncepcí (Smith 1991; Gellner 1993). Základní východiska tohoto sporu názorně ilustruje Bačová (1997:303–313). Pokud bychom se rozhodli postavit vedle sebe (přesněji snad proti sobě) základní teze stoupenců primordialismu a instrumentalismu (konstruktivismu), získali bychom asi takovýto obraz: a) skupinová příslušnost jednotlivce je jednou pro vždy daná / člověk se může stát členem libovolné etnické/národní skupiny b) příslušníkem národa či etnika se člověk narodí, nemůže se jím stát / etnicita je věcí výběru a rozhodnutí c) budoucí pokolení by měla rozvíjet národní dědictví / další generace se otázkou národa nemusí zabývat d) zárukou jednoty státu je národní čistota území / preferování národnostního principu před občanským je nebezpečné e) každý národ má přirozené právo na vytvoření národního státu / lidé začali žít jako národy teprve nedávno. Kořeny sporu těchto zmíněných dvou přístupů lze vystopovat v začátcích šedesátých let 20. století. V roce 1963 vychází kniha autorů Glazera a Moynihana 46 Beyond the Melting Pot, současně je v tomto roce publikována i studie Geertze Old Societes and New States. První z těchto prací se zaměřuje na etnické skupiny ve Spojených státech, druhá na etnika v jiných zemí. Zatímco dílo Glazera a Moynihana lze označit za pionýrskou studii konstruktivistického přístupu, Geertz reprezentuje primordialistické principy přístupu studia. Autorská dvojice Glazer a Moynihan pojednává etnicitu jako sociální formu zrozenou na základě podmínek, ve kterých se nacházeli imigranti po příchodu do Spojených států. Etnicita zde není objasňována jako cosi predikovatelného, nevyhnutelného či přirozeného, nepředstavuje zdaleka ani žádný biologický fenomén. Naopak to, co dává vzniknout etnicitě jsou podle autorů „racionální ekonomické zájmy“ a „konkrétní vazby organizací“. Etnicita je tudíž mobilizována a celkově formována v konkrétních sociálních podmínkách a za specifickým sociálním účelem. Autoři zdůrazňují, že etnicitě a etnické identitě nelze porozumět tak, že na etnickou skupinu nahlížíme jako na izolovanou skupinu a analyzujeme-li pouze kulturní prostředí této skupiny. Upozorňují, že je třeba zkoumat vztahy etnika k majoritní společnosti, jejím strukturám a stratifikaci. Etnická skupina a její identita pak nepředstavují apriori existující neměnnou fakticitu, ale sociální konstrukt (produkt) kolektivit, kulturních vzorců a hodnot a dalších sociálních okolností. Na tomto místě nelze nezmínit práci autora F. Bartha Ethnic Groups and Boundaries (1969), jehož konstruktivistické pojetí etnicity je založeno na vytváření a udržování hranic mezi skupinami. Ačkoli nelze autorství knihy přisuzovat pouze Barthovi (kniha je souborem řady dílčích studií více autorů), Barthův úvodní text dostatečně přesně vystihuje konstruktivistické hledisko stojící v opozici primordialismu (1969:9–38). Odmítá zde primárně substancialistickou představu toho, že etnické skupiny jsou jednou provždy dané a svým způsobem hotové entity. Barth se současně kriticky staví k tradičnímu antropologickému přístupu zkoumání společností a kultur jako něčeho vzájemně nespojitého a od sebe odděleného, v průběhu času neprocházejícího žádnou změnou. Společnosti by tudíž neměly být nahlíženy jako agregáty lidí žijící v geografické a sociální izolaci. Jeho úsilí naopak směřuje k obrácení pozornosti na vztahy mezi etniky. Barthovo uvažování se soustředí na dva hlavní body – etnickou hranici a sociální interakci. Etnikum chápe jako formu sociální organizace, podobně i k etnické identitě přistupuje jako ke kategorii, která není něčím předem a trvale připsaným. Barth netvrdí, že by znaky etnických skupin jako jazyk, kultura nebo 47 náboženství nehrály v životě etnik žádnou roli, daleko důležitější je podle Bartha si uvědomit, že pro porozumění konceptu etnicity je výzamnější, že právě jazyk nebo kultura jsou tím, co vymezuje a udržuje hranice mezi skupinami v závislosti na sociálních interakcí těchto skupin. Podmínkou existence těchto hranic je i fakt udržování sociálních vztahů přes tyto hranice. Jinak řečeno, etnické kategorie askripce a etnická identifikace členů je založena právě na mezi-skupinových interakcích. Etnikum tak funguje na základě dichotomizující logiky oddělující tzv. insidery a outsidery. Podle Bartha to není nic jiného než etnická hranice, co definuje skupinu a dodává, že nelze ztotožnit etnickou skupinu s přináležející kulturou (Barth 1969:15). Doplňme jen, že Barthova studie se současně uplatnila i v teoriích moderního nacionalismu. Na tomto místě se nabízí možnost Barthovu konstruktivistickou koncepci stručně srovnat s primordialistickým přístupem C. Geertze. Geertz v eseji Integrační revoluce: primordiální postoje a občanská politika v nových státech (2000) obrací pozornost na problémy nových států, tj. států vzniklých po pádu kolonialismu v Africe a v jihovýchodní Asii. Tyto problémy podle Geertze pramení z primordiální prvotní diversity uzavřených společností, které se nacházejí uvnitř jednotlivých států. Primordiální vazbu pak Geertz definuje jako vazbu, která „....pramení z ‚daností‘ – nebo přesněji předpokládaných ‚daností‘, vzhledem k tomu, že se tyto záležitosti zase nevyhnutelně týkají kultury – sociální existence: okamžitá blízkost a hlavně rodové vztahy, ale kromě nich také danost, která vychází z faktu, že se člověk narodí do určité náboženské komunity, mluví určitým jazykem, či dokonce nářečím určitého jazyka, a zachovává konkrétní společenské zvyky. Je vidět, že toto sdílení krve, řeči, zvyků, atd. má nepopsatelnou a někdy silnou setrvačnost. Člověk je vázán na své příbuzné, sousedy, spoluvěrce; je to výsledkem nejen osobní náklonnosti, praktické nezbytnosti, společného zájmu nebo případných závazků, ale přinejmenším do značné míry působení nějakého nevypočitatelného absolutního významu připsaného vazbě samé. Celková síla takových primordiálních vazeb a jejich důležité typy se liší od člověka k člověku, od společnosti ke společnosti a v různých dobách. Ale zdá se, že doslova pro každého člověka v každé společnosti téměř ve všech dobách některé vazby vyplývají více z pocitu přirozeného – někdo by řekl duchovního – příbuzenství než sociální interakce“ (Geertz 2000:289). Tyto „danosti“ představující jakýsi esenciální základ a neměnný, v realitě usazený substrát definující charakter a výlučnost určitého společenství lze chápat například v podobě předpokladu pokrevních vazeb (společné krve), rasy, jazyka, náboženství či společně 48 sdíleného historického území. Skupiny či etnika založená na těchto „esencích“ jsou podle Geertze daleko rezistentnější vůči snahám po vytvoření jednotné státní společnosti založené na západním konceptu občanství. Problém nových států pak spočívá v tom, že pokud tyto státy jsou považovány za reprezentaci jedné homogenní společnosti, začnou být z důvodu existence silných primordiálních vazeb nestabilní. Podle Geertze pak jisté primordiální partikularismy (tribalismus, kmenové cítění, lokalismy, regionalismy atd.) ohrožují zavedení občanského řádu a státní integraci založenou na sdílení společné identity politického lidu daleko silněji než ostatní podoby sociální identity a „konkurenční“ loajality v podobě vztahu k třídě, profesní skupině, politické straně atd. Geertzem manifestovaný primordialismus označující etnicitu jako cosi přírodně daného, iracionálního současně odkazuje k jeho pojetí identity, která představuje určité „nitro“ člověka, tedy jedinečné a integrované motivační a kognitivní univerzum. Toto individuální „nitro“ stojí proti „vnějšku“ sociálního a fyzického prostředí (Geertz 2000). Snad nejcitovanějším obhájcem primordalistické teorie je americký antropolog P. van den Berghe (1981), jeden z hlavních představitelů reprezentující názory na opodstatněnou úlohu biologie a psychologie v rámci akademické sociologie (srovnej Wilson 1998:210). Van den Berghe se na rozdíl od Geertze domnívá, že etnicita je především výsledkem biologicko-evolučních procesů a slouží k ochraně a k zachování skupiny, jejích rysů a charakteristik. Jeho úvahy úzce korespondující s východisky sociobiologie, jsou při studiu lidského chování soustředěny zejména na vzájemné působení genetických, kulturních a ekologických faktorů a mechanismus přirozeného výběru. Etnicitě, rasové identitě a různým sentimentům, jak uvádí van den Berghe „by mělo být rozuměno jako rozšířené a oslabené podobě kin selekce“ (Berghe 1978:403). Rasa a etnicita se tak, podle van den Bergha, vyznačují tím nejsilnějším možným přírodním základem. Snad právě proto je van den Berghe označován jako představitel jakési vyhraněné podoby primordialismu. ٭٭٭ Obecně vzato, zatímco na straně jedné primordialisté pracují s pojmy jako je blízkost, spřízněnost, příbuzenství, teritorialita či sdílení biologických znaků, na straně druhé je zdůrazňování sociálních a kulturních historií, jimiž byly etnika, 49 národy, třídy nebo gender konstruovány způsobem jak překonat sevření esencialistických identit. Jde tedy o to, zda-li pojmy jako kultura, etnikum, národ,....... identita můžeme konkretizovat, zhmotňovat, esencializovat, přisuzovat jim stabilní jádro a vidět v nich samostatné entity existující jako přírodní objekty ve zcela zřetelných časových a prostorových hranicích nebo se těmto přístupům snažit důsledně vyvarovat, jak píše J. Clifford (1988) nebo R. Handler (1994). V této souvislosti Handler (1994) uvažuje, a to kriticky, o – commonsense notion of identity – jako obecném porozumění osobní nebo kolektivní identitě, která je charakteristická jedinečností, skutečností, jež je sama v sobě i mimo sebe, ve svém vnitřním bytí a bez odkazu k vnějšku. Podle této představy pak například národy mají své kořeny, přičemž je zdůrazňován mýtus jejich společného původu a homogenita národní kultury.27 Handler dále upozorňuje, že sociální skupiny (etnika, národy) jsou spíše symbolickými procesy, které se vynořují a různě potvrzují či zpochybňují v kontextech jednání. Současně Handler dodává, že to „kým jsme“ představuje komunikační proces. Hovořit o identitě znamená tuto identitu měnit a konstruovat (Handler 1994:28–30). Konstruktivistické pozice při objasňování konceptu identity reprezentují v tomto ohledu často citovaní Berger s Luckmannem (1999) či Schutz s Luckmannem (1973). V jejich pojetí nevystupuje identita jako inherentní vlastnost člověka, ale jako „typifikační schéma“ utvářené jazykem a věděním. Identity jako zmíněná „typifikační schémata“ jsou pak konstruovány akty „typifikace“, představující různé podoby lidského jednání (jako je například stigma utvářeno stigmatizací nebo vědomí sebe sama -Jáství- utvářeno sebe-interpretací). Identita tedy není něčím existujícím samo o sobě, je vždy naopak něčím, co je vytvářeno. V tomto pojetí identita jako typifikační schéma představuje jistou formu vědění produkovanou akty označování. Identita se pak formuje jako určitá diskursivní praktika (Szaló 2003a:15–16). Na konstruktivistická východiska navazují i další autoři v řadě možných tematizací předmětů sociologického studia. Například E. J. Hobsbawm a T. Ranger (1983), H. Bhaba (1990), B. Anderson (1991), M. Waters (1990), J. Nagel (1995) či zmiňovaný R. Handler (1994) (a mnozí další) odmítají identitě rozumět jako kvalitě existující sama o sobě, ale navrhují koncept identity jako proces neustálého vyjednávání a konstruování. Například Hobsbawm s Rangerem upozorňují, že nacionalistické představy, o kterých často uvažujeme jako o neměnných a daných, 27 Srovnej A. D. Smith (1986): The Ethnic Origin of Nations. 50 jsou založeny na „vynalézání tradic a kulturní minulosti“; Bhabha se zaměřuje na význam vyprávění/narace, tedy na „příběh“, který má moc mobilizovat pocity identity, stejně jako vytvářet ideu etnika a národa; Waters se zabývá konstruováním etnických identit v USA jako produktu „aktivních individuálních voleb“; Nagel se věnuje „indiánským“ identitám jako „sociálně politicky konstruovaným fenoménům“. V neposlední řadě Anderson si všímá toho, jakým způsobem lidé zakoušejí své společenství v podobě dílčího národa a uvažuje o tzv. „myšlených pospolitostech“. Národ je podle Andersona myšlený jako společenství, a to proto, že bez ohledu na aktuální nerovnost nebo vykořisťování, které může v každém převládat, národ je projektován jako hluboké a horizontální soudružství/comradeship (Anderson 1991:6– 7). Na linii tohoto uvažování navazuje i etnometodologie, která se snaží ukázat jak toto vyjednávání či „vynalézání“ identit lze sledovat. Etnometodologové studují identitu jako kvalitu „záležející především na jednotlivcích a jejich vzájemné komunikaci“ (Williams 2000:145). Studium identity jako jevu specificky produkovaného na úrovni komunikace zdůrazňují i další autoři (Hester, Housley 2002). Identita, jak jsem se snažil ilustrovat výše, je v diskurzu sociálních věd chápána spíše než jako bezčasá esence, jako proměnlivé, konstruované vědění o jiných a o nás samých. Identita tedy není objevována „jako již existující“ kvalita, ale je naopak konstituována procesem produkce poznávání (Hall 1997). Navzdory různosti tematického zaměření uvedených autorů je zde zřetelná převaha společné snahy porozumět a objasnit koncept identity jako proces, odmítající představy její apriorní danosti a neměnnosti. Identita je v pojetí konstruktivistů tudíž spíše slovesem než substantivem. Vyznačuje se vztahovostí k sociálním a kulturním kontextům, která je současně formována, ujasňována, potvrzována a zpochybňována. Identita nepředstavuje jednou pro vždy danou fixovanou a neproblematickou danost, ať partikulárního nebo univerzálního charakteru. Naopak je prezentována jako soubor různých, časově a situačně podmíněných vztahů, vyjadřujících její zásadně nestatický charakter. V tomto smyslu chápu i teritoriální identitu pro potřeby této práce. 51 Postmoderní komplikace Studium identity je ukotveno dále v postmoderním (poststrukturalistickém) diskurzu v rámci něhož je identitě typicky přisuzována vlastnost hypertrofujícího konstruktu vznikajícího a zanikajícího mimo subjektivitu člověka. Tento diskurz svým způsobem navazuje na některá sociálně konstruktivistická východiska, v řadě směrech je však rozšiřuje, dále posouvá a v mnohých ohledech i kritizuje (Calhoun 1995). Postmoderní debata se snaží především podrobněji a daleko důsledněji studovat procesy konstruování identit a více se zaměřit na povahu těchto procesů (Cerulo 1997:391). Jinými slovy, postmoderní studium identity představuje ve srovnání s předchozími konstruktivistickými úvahami daleko radikálnější odmítnutí všech esencialistických koncepcí identity. Radikalitu konstruktivistického přístupu představuje dále J. Butler (2003), která s neobyčejnou rozhodností kritizuje „už tak dost konstruktivistický“ model inskripce M. Foucaulta. Foucault na mnoha konkrétních analýzách ukazuje, že i fyzické dispozice, projevy a posturika lidského těla nejsou vrozené, ale konstruované (Foucault 2000). Lidské tělo slouží jako neutrální, předem připravený substrát, do něhož se „vpisují“ nejrůznější vnější mechanismy mocenského a autoritářského charakteru. Model inskripce tudíž předpokládá lidské tělo jako „povrch pro zapisování informací“. V přístupu Butlerové je snaha zpochybnit tuto představu prvotní a počínající lidské tělesnosti a učinit z této esenciality konstrukci a výsledek kulturních determinací. Neexistovala by tak žádná předem „daná“ a přirozená substance, která by byla konstituujícím prvkem, ale naopak by představovala konstruovaný následek. Identita je v optice postmoderní diskuze typicky charakteristická vlastnostmi vnějškovosti, mnohoznačnosti, proměnlivosti, možná i jisté povrchnosti a dosud neznámé neuchopitelnosti. Zajímavým způsobem rozvíjí problematiku „já“ například K. J. Gergen, který navrhuje následující typologii: „já“ – romantické „já“, charakterizuje v zásadě jako „já“ vzpoury a vzdoru všemu dominantnímu postupně se vymaňující ze závislosti na různých institucích (církve, stát) – moderní „já“, vystihují nejrůznější vrozené nebo získané vlastnosti – a konečně postmoderní „já“, které již není schopno tvořit vlastní autentickou a do jisté míry nezávislou identitu „já“, jde o „já“, které odpovídá fragmentarizované kultuře, v níž není schopno se 52 samo najít (Gergen 1991; Petrusek 2006). Postmoderní chápání identity dále vystihuje Fischer–Rosenthal pomocí slov M. Foucaulta,28 …identita, kterou jsme se tak chabě snažili skrýt pod svou maskou, není nic jiného, než parodie, je ovládána mnoha nespočetnými dušemi, které se dožadují svých práv a ovládají jedna druhou jako překrývající se systémy“. Subjekt se tak skládá z více proměnlivých, kdykoli zaměnitelných, někdy i vzájemně nevyhraněných či dokonce odporujících identit. V kontextu toho se pochopitelně objevují otázky spojené s problémem potřeby integrace různých stránek identity osobnosti či hledisko pevnosti, systémovosti a vzájemné koexistence identit lidí (Bauman 1999, 2002; Baudrillard 1996). Jako zcela zásadní se ukazuje skutečnost, že subjektivita není považována za apriori určenou konstitutivní kvalitu, která je dále rozvíjena jakoby „ze sebe“ v interakci s kulturními a sociálními světy, nýbrž jako „totální“ následek čistě mimosubjektivních determinací. Jakýsi substanciální podklad či esence subjektu se neobjevuje ve formě „sama o sobě“, s výjimkou té, jež je subjektu výhradně dodávána zvnějšku. V perspektivě těchto přístupů je substanciální báze lidské identity radikálně zpochybněna, biologický a genetický základ je konstrukcí mající tendenci se zvěcňovat a jakoby zpětně vyvolávat dojem „přirozenosti“. V rámci postmoderního diskurzu se proto nezřídka hovoří o tzv. smrti subjektu. K autorům, kteří reprezentují takové pojetí se řadí například J. Lacan (1966), M. Foucault (2000) nebo J. Butler (2003). Lacan, který ve třicátých letech 20. století zformuloval známou teorii „zrcadlení“, jakoby „rozpustil“ subjekt (aktéra) ve struktuře světa, jazyka a konání. Lacan se zabýval zejména přechodem od biologického a přírodního k lidskému a kulturnímu, kdy se člověku „vnucují“ společenské normy a pravidla. Nenarozený člověk podle Lacana je sám sobě universem, nepociťuje žádné nedostatky, ale aktem porodu se toto universum hroutí a rozpadá. Takto se vytváří trvalý konflikt v navazování člověka s vnějším světem jako pokus o znovuvytvoření jednoty (návrat k universu jako stavu původní blaženosti), který však opakovaně selhává. Lacan uvádí, že okolo šestého měsíce života se člověk ocitá v tzv. imaginárním stadiu, kdy je podoba „já“ odvozena z obrazu druhých, s tímto obrazem se jedinec identifikuje a současně se v něm i „rozpouští“. Původní jednoty – tj. universa má být podle Lacana nabyto prostřednictvím jazyka, jakožto symbolického řádu. Ani toto stádium však nepřináší jedinci dokonalé uspokojení, jazyk totiž 28 citováno z Fischer–Rosenthal (1997:6). 53 představuje nástroj, který rovněž klade odpor – člověk se musí přizpůsobovat již existujícím strukturám jazyka. V dalším stádiu „reálného řádu“ začíná člověk konat. Avšak jakékoli lidské konání podléhá podobným předem daným strukturám a mechanismům jako jazyk. Ani zde tak člověk není schopen plně rekonstruovat původní universum. Pokud se člověk uchýlí k chování, které „jde“ proti strukturám (Lacan to označuje jako subverzi), to je však zasaženo „mocí struktur“, což znamená, že subjekt se v těchto strukturách rozpouští. Lacan dospívá k přesvědčení, že k původní blaženosti se již nelze vrátit, nelze ji nalézt a znovu prožít. Tato blaženost se ukazuje stále více jako fikce, identita člověka a vědomí jedinečného „já“ je pak něčím, co pochází jakoby z omylu a falešného přesvědčení „já“, které se nám vnucuje, ale již jen jako ideál. Zatím jsme o identitě uvažovali výhradně jako o entitě spojené s lidským jedincem a sociální prostředím. Nelze však opomenout to, co zdůrazňují představitelé teorie sítě aktérů –ANT (Latour 1987, Michael 1996), tedy, že identita je vpletena i do nejrůznějších matérií, tedy je vztažena i k tomu, co představuje vše nelidské a nejazykové. Teorie ANT se snaží poukázat na to, jak jsou významy a praktická jednání zajišťovány a stvrzovány prostřednictvím vztahových ujednání mezi lidmi (actors) a ne-lidmi (actans). Podle Latoura jsou tedy zkušenosti lidí odvozovány jak od vztahu k neživým objektům tak i sociálního světa, přičemž zkušenosti s materiální stránkou života vstupují do interakce s našimi myšlenkami a organizací sociálního světa. Lidské a ne-lidské vzájemně interaguje a utváří se navzájem v síti (autor network). To, co nás dělá lidmi, je způsob, jakým vstupujeme do kontaktu s okolním světem a jak na nás tento svět reaguje ve srovnání s tím, jakou si my lidé vytváříme představu o tom, jak má být reagováno na lidské bytosti. V souvislosti s tím se v posledních zhruba dvou desetiletích uvažuje o rostoucím významu nových komunikačních technologií (NCT) jako nástrojů a současně zdrojů formování lidské identity. Například Meyrowitz se zaměřuje na studium způsobů, jak elektronická média reorganizují povahu sociálních interakcí a současně oslabují či rozpojují vztah mezi „sociálním“ a „fyzickým“ prostorem (Meyrowitz 1985). Lidské „já“ se podle Meyrowitze nalézá v jakési hybridní aréně mediálních akcí propojující soukromé a veřejné. 54 Při zkoumání formování vztahu lidí k různě vymezenému území tak mohou být významným činitelem stvrzování identity právě fyzické objekty jako domy, historické památky, kulturní artefakty, přírodní útvary, apod. ANT se odvolává k sociálnímu světu jako síti zahrnující nejrůznorodější prvky, v nichž je identita neustále transformována a reprodukována.V těchto sítích jsou mezi prvky navozována nová spojení, přičemž ty dřívější jsou rozrušovány či naopak upevňovány. Identita je tak situována do neustále měnícího se mnohorozměrného prostoru sítí a jejich uzlů. Klíčový je při tom vztahový charakter těchto prvků sítí a vzájemné propojování lidských a nelidských aktérů (Michael 1996). Teorie ANT současně předpokládá, že aktéři sami si v těchto sítích identitu nejen vyjednávají, ale že je jim stejně tak i připisována. Připouštíme tedy, že identita je záležitostí vztahovou, je proto multidimenzionální, je vztahem k mnoha věcem i k sobě samému. Připouštíme, že je to koneckonců konstrukce, ale konstrukce smysluplná, významová, obsahová a jako s takovou s ní budeme dále pracovat. Identita a prostor Podmínky globalizované modernity v rámci kterých se zásadně proměňují vztahy lidí a míst a pojetí prostorů jsou reflektovány v soudobých migračních teorií. Odborný diskurz je zde soustředěn nejen na nejrůznější podoby lokálně-kulturních, regionálních či národních identit, ale stále významněji i na podoby identit translokálních, transregionálních či transnacionálních (Szaló 2007). Tyto transnacionální či translokální identity v době globalizované modernity a rozvoje dopravních, informačních a komunikačních prostředků nabývají bezprecedentních podob. V souvislosti s nejen antropologickou, ale i sociologickou reflexí současných proměn vztahu lidí a míst a zpochybněním představy teritoriálně ukotvených identit formovaných izolovaně hranicemi vymezenými prostory, představuje význačnou alternativu teorie transnacionální migrace. Tato teorie, pracující s pojmy jako translokalita, transnacioální sociální pole, transnacionální sociální sítě či transidentity se snaží objasňovat komplexnost procesů formování identit přistěhovalců (transmigrantů) z hlediska konceptu multi-lokálního životního světa, tedy života lidí, 55 kteří prožívají zkušenosti v různorodých prostředí významů (Vertovec 2001). Zpochybňuje tím současně bipolární teoretický model těch migračních teorií, které sledují přistěhovalce jako pasivní aktéry pohybující se mezi dvěma oddělenými prostory (domovem „zde“ a „tam“). Představuje současně alternativu makroteoretickým přístupům migrace, zobrazujícím přistěhovalce jako pasivní subjekty mezi tzv. přijímajícími a vysílajícími společnostmi. Přistěhovalce je naopak třeba nahlížet jako aktivně jednající subjekty schopné dynamického propojování původních a nových domovů (Brettell 2000). Kritika je v této perspektivě soustředěna na zásadní zpochybnění jednoty místa, kultury a identity s tím, že situace každodenního života přistěhovalců v sobě zahrnuje životní podmínky současně jejich původního a nového domova (Gupta-Ferguson 1997). Životní svět přistěhovalců (transmigrantů) tak podle teorie transnacionální migrace není tvořen odděleně a nezávisle jednotlivými domovy (původními a novými), ale transnacionálním sociálním polem (Basch 1994). V této perspektivě tak nejsou identity teritoriálně svázány a současně konstituovány ani „zde“ ani „tam“, ale spíše v jakémsi imaginárním „třetím prostoru,“29 tedy v interagujícím prostoru mezi „zde“ a „tam“. Takové pojetí představuje současně impulz i k možným úvahám o podobách a zkušenostech formování teritoriálních identit poválečných osídlenců českého pohraničí, jejich životy jsou rovněž propojeny s místy „zde“ (v pohraničí) a místy „tam“ (rodiště, původní domovy), i když většinou již jen ve vzpomínkách. Na formování (nejen) teritoriální identity poválečných přesídlenců by pak optikou těchto teorií bylo možné nahlížet i tak, že jejich identity nejsou svázány teritoriálně s jedním z míst (současného nebo dřívějšího domova), ale odehrává se v translokálních či transregionálních sociálních polí, která tato místa propojují - tj. imaginárním prostoru mezi „zde“ a „tam“. Taková identita je potom výsledkem vztahu k více místům současně. Ačkoli se dnes životy poválečných osídlenců zpravidla nevyznačují zdaleka migračními charakteristikami ve smyslu střídavého pobývání a fyzického přesouvání se z místa na místo, může však být jejich současný i minulý život v pohraničí konfrontován přinejmenším vzpomínkami na období dětství či dospívání v místě rodiště, místě původního domova. Takovým 29 Srovnej Bhabha (1994) a jeho pojetí pojmu „třetí prostor“. Tento prostor Bhabha chápe jako prostor bez jistot a trvalé zakotvenosti, jako místo střídajících se zkušeností s vymístěním z původního domova a začleňováním do nového prostředí. 56 „třetím prostorem“ představujícím zdroje formování teritoriální identity by pak mohly být právě vzpomínky, imaginace či pocity nostalgie, sdělované formou biografií.30 S tímto přístupem souvisejí teoretické perspektivy, které se objevily v současnosti ve společenských vědách, zvláště pak v antropologii a přinesly relativně nový pohled na vztah lidí a míst. Přispěly zejména k reflexi procesu teritorializace a deteritorializace nejrůznějších podob identit (Gupta-Ferguson 1997; Clifford 1988; Appadurai 1988; Hannerz 1992). Tato reflexe zpochybňuje tradiční představu „zakořeněnosti“ lidí v určitých místech jejich pobytu a snaží se poukázat na skutečnost, že vztahy lidí k domovu a kultuře jsou komplikovanější než v minulosti. A to zvláště v tom smyslu, že stále více lidí žije své životy v podmínkách pohybu a změn.31 V tomto smyslu lze význam života v pohybu orientovat na ty aktéry, kteří své původní domovy z různých důvodů opustili, ať natrvalo nebo jen dočasně, popřípadě migrují mezi více domovy, které střídavě opouštějí a zpět se do nich navrací. Idea toho, že lidé přináleží k jedinému místu, jenž je i exkluzivním a jediným možným zdrojem formování jejich kulturních a dalších identit, je v soudobé antropologické reflexi zásadně zpochybňována fenoménem toho, že se soudobý svět vyznačuje lidmi, kteří jsou nositeli deteritorializovaných podob identity. V tomto smyslu se lidé identifikují s nejrůznějšími deteritorializovanými podobami vlastní kultury a domova. Formování vztahu k domovům a vědomí přináležení k určité kultuře tak může probíhat bez ohledu na „přítomnost vlastního územního základu“ této kultury. Významnou roli zde pak hrají i vzpomínky a představy míst, na nichž lidé aktuálně nepobývají. Odmítání představy nevyhnutelnosti místní zakotvenosti kultur a esencializované ideje „zakořeněnosti“ v domovech pobytu vede naopak k přijímání významu existence translokálních sociálních vztahů a interakcí jako klíčových objektů zkoumání při formování různých podob identit. Pochopitelně, že sociální vztahy a symbolické interakce přesahující hranice lokalit nejsou typickým rysem až dnešní doby. Snahou mnohých autorů je však ukázat, že vedle teritorializovaných 30 Tato úvaha je však jen pokus o paralelu. Před více jak šedesáti lety neexistovaly podmínky soudobého pozdně moderního světa vyznačujícího se možností „on line“ informací, možnostmi rychlého překonávání vzdáleností jako i existencí multikulturního prostředí v mnoha místech soudobého světa. Proto je možné připustit, že teritoriální identita je u migrujících skupin nejednoznačná, vztahuje se k více místům a může být vyjadřována v mnohem širším půdorysu, než tomu bylo u našich migrantů do pohraničí v poválečném období. Proto jak uvidíme dále se setkáváme spíše jen s tím, co lze označit jako vědomí tzv. dvojího domova. 31 Srovnej Szaló (2006) a jeho zamyšlení o podobách života v pohybu. 57 kultur a identit, jenž existují v podobě různých lokálních, regionálních či národních soustav sociálních vztahů, a které jsou realizovány typicky v rámci hranicemi vymezených území (např. národního státu), můžeme pozorovat rovněž podoby deteritorializovaných kultur a identit (Appadurai 1997). Toto pojetí deteritorializovaných a nesvázaných identit však bylo podrobeno řadou kritických textů a polemik s cílem reinterpretovat některé základní pojmy (např. deteritorializace). Tato kritika je soustředěna zvláště v teorii „transnacionalismu zdola“ (Guarnizo – Smith 1998). Ta rovněž vychází z teze, že hustota udržovaných sociálních sítí přistěhovalců mezi místy pobytu a původních domovů dosáhly bezprecedentní úrovně. Zpochybňuje však snahu zavádění pojmů jako „nesvázanost“ nebo „třetí prostor“, prostřednictvím kterých se fenomén přistěhovalectví (transmigrací) interpretuje. Transnacionální praktiky se dle této teorie neuskutečňují v imaginárním „třetím prostoru“, abstraktně umístěném v jakési trans–lokální–regionální–nacionální lokalitě. Naopak, tato teorie se snaží vykreslit situaci přistěhovalců tak, že není zdaleka osvobozena od omezujících podmínek a omezených příležitostí, které jsou obvykle určené soustavou sociálních vztahů existujících na konkrétním místě v konkrétním historickém čase. Jinak řečeno, tato teorie se snaží o jistou rehabilitaci konceptu lokality a rovněž poukázat k významu lokální územní svázanosti přistěhovalců. Koncepty vztahu člověka a lokality se objevují i v disciplíně tzv. human geography (Tuan 1974, Agnew 1987).32 Zvláště Tuanova práce je nezřídka citovaným zdrojem úvah o způsobech vnímání místa, modelech jeho porozumění, prožívání a nalézání identity. Na jedné straně Tuan (1974) rozlišuje dva významy vnímání místa (sense of place): vizuální (estetický) – tj. schopnost vnímání krásy míst a další smyslový – tj. ten význam, jehož podmínkou je jistý zvyk, dlouhodobější kontakt s prostředím a sžívání s ním. Na druhé straně je Tuan současně kritický k vnímání míst u moderního člověka, který tuto schopnost údajně ztratil a přešel ke 32 Základní sociologické vymezení vztahu člověka a místa předkládá Szcepański, z něhož řada koncepcí human geography čerpá. Ten poukazuje na dvě základní složky tohoto vztahu – dimenzi sociální a prostorovou (fyzickou). Přitom sociálně prostorová identifikace jako proces různě silného ztotožnění člověka s místem má dvě polohy: individuální, reprezentovanou vědomě formovaným vztahem jednotlivce k prostoru a rovinu kolektivní, jež se projevuje určitým skupinovým vědomím, vymezujícím vlastní prostor odlišující se od jiného prostoru, zpravidla jiné komunity, odlišného společenství – podle sociologického konceptu My vs. Oni – (Szcepański 1999). 58 geniu loci jako výrazu jisté atmosféry místa.33 Podle Tuana přestal člověk smysl místa rozlišovat. Tuan koncepci vnímání místa definuje současně jako vztah konkurence a konfliktu s jinými, která v podstatě odpovídá klasické sociologické koncepci vymezování my x oni ve vztahu k posilování teritoriálních, ale například i etnických identit. Identita je tak, podle Tuana, nejčastěji definována konkurencí a konfliktem s jinými. Zdrojem identit tudíž nemusí být pouze sociálně sdílená stejnost, ale i „sdílená“ diference. V tomto smyslu diference identitu nejen předchází, ale i konstituuje (Sökefeld 1999). To může platit nejen pro jednotlivce, ale i skupiny. Smysl naší existence tak nepředstavují pouze pozitivní síly, ale také jevy rizikové, konfliktní či dokonce ohrožující naši samotnou existenci (Suttlese 1972). Koncept my x oni Tuan popisuje na dvou rozdílných komunitách – uzavřenější (kam patří nižší socioekonomické vrstvy) a kosmopolitní (vzdělanější část obyvatel). Každá komunita je potom představována prostorově soustředěnými kružnicemi, které jsou ohraničeny úrovní lokální, regionální, národní a nadnárodní. Podle Tuana se uzavřenější komunita vyznačuje silným vymezením na lokální úrovni (rodák a přistěhovalec, v našem případě starousedlík a novoosídlenec) a dále pak na národní úrovni (Čech a cizinec). Slabější je potom vymezení mezi regionem a státem. Členové uzavřenější komunity projevují zpravidla vysokou míru intolerance k nově příchozím obyvatelům a cizincům na „svém“ území. Vedle toho je kosmopolitní skupina rozlišována na skupinu my (příslušníky mezinárodní, evropské, kontinentální či světové společnosti) a skupinu oni, nejčastěji považovaných za skupinu „omezených a nevzdělaných“ lidí. Tuan dochází k závěru, že tam, kde žijí netolerantní patrioti, jsou silně negativně vymezeny na lokální úrovni (obec) postoje k nově příchozím (hovoří se tak o „náplavách“, „přivandrovalcích“ apod.). Současně je zřetelně konfliktně až nepřátelsky vymezen vztah vůči těm, kteří nepatří k danému národu. To lze koneckonců doložit na řadě příkladů odporu obyvatel některých měst, kde byla zřízena centra pro uprchlíky. Jinak ovšem vypadá místo, které se vyznačuje kosmopolitním obyvatelstvem. Obyvatelé otevřené komunity se spíše identifikují s územím regionu a v nadnárodní úrovní se reprezentují jako velmi kosmopolitní a demokratičtí „světoobčané“. Inspirativní je dále Tuanova typologie míst, rozlišující místa jako veřejné symboly (public symbols) a místa jako místa zvýšené péče (fields 33 K pojmu genius loci zajímavě (Votruba 2000: 92–115). 59 of care).34 První typ představují ta místa, která upoutají lidský zrak na první pohled, jde o místa okázalá, oficiální a veřejně uznávaná (divadla, historické budovy, památky atd.). Tato místa obvykle vyvolávají jistou úctu a respekt a snadno je rozpoznají i cizinci. Jsou nositely mnoha znaků, které upozorňují pozorovatele na své charakteristiky a mohou být pozorovány a vnímány jak „zevnitř“(místní obyvatelé, usedlíci) tak z „vnějšku“ (cizinci). Druhým typem míst jsou podle Tuana místa zvýšené péče, která mohou být poznávána zásadně jen „vnitřní“ perspektivou. Nejsou tedy určena cizincům, pro něž jsou tato místa zcela anonymní a „neviditelná“. Místa zvýšené péče jsou ta místa, která představují neoficiální součást života komunity a bez nichž by v komunitě neexistovala soudržnost (místní kostel, hřbitov, tržiště, hospůdka, roh ulice atd.). Existují jen díky síti interpersonálních vztahů a vyjadřují v podstatě její zhmotnělou podobu.35 Jsou to zpravidla místa nenápadná, avšak vzbuzující v pozorovateli citový vztah. Existence takového vztahu však vyžaduje jistý čas, pozorovatelu trpělivost, aktivitu vnímat. To je předpokladem postupného spontánního emociálního svázání lidí s materiálním prostředím a vědomím místní identity a prostorové omezenosti. Důležitá je přitom každodenní opakovaná zkušenost s takovými místy. Taková místa se stávají nejen předpoklady pocitu domova, ale i jeho nedílnou součástí a reprezentací. Domovem se pak stává to místo, kde každý den je násoben dny předcházejícími (Stark 1948). Souvislost zkoumání identity s jinými výzkumnými tématy V další části textu se pokusím stručně nastínit, že problematizace poznání lidské identity nalézá v sociálních vědách právem své opodstatnění i při studiu jiných výzkumných oblastí. To, že tematizování lidské identity jde napříč řadou nejrůznějších okruhů společensko vědních studií dokazují i některé aktuální studie věnované problematice sociálního kapitálu (Halpern 2007; Šafr–Sedláčková 2006; Zich a kol. 2006) nebo sociální soudržnosti (Potůček a kol. 2003). Ačkoli zde není identita většinou explicitně pojednávána jako primární či jinak klíčové téma takto 34 Srovnej s typologií míst (Agnew 1987). Ten rozlišuje tři hlavní složky místa: a) uspořádání – zde jsou konstituovány sociální vztahy (formální nebo institucionální) b) umístění – geografické území zahrnující uspořádání sociálních interakcí, které jsou určeny sociálními a ekonomickými procesy c) vnímání místa – místní struktura vědomí/cítění. 35 Srovnej Wagner (1972). 60 zaměřených studií, je často zmiňována a implicitně je význam identity a identifikačních procesů (jednotlivců, skupin, organizací,....) vždy v té či oné míře přítomen. Je-li kupříkladu zájem badatelů soustředěn na poznání stavu sociálního kapitálu nebo sociální koheze, toto zkoumání může vyvolávat různě intenzivní potřebu odpovědět i na otázky typu: „o koho jde?“; „s čím nebo s kým se lidé identifikují?“; „jak silné a trvalé jsou tyto vazby?“; „jaký vliv mají tyto více či méně sdílené identifikační vazby na celkový stav sociální kapitálu zkoumaného sociálního celku?“. O vztahu lidské identity a sociálního kapitálu je dále vhodné uvažovat i v kontextu přístupu R. Putnama (1993), který definuje sociální kapitál jako kulturní jev vymezený rozsahem občanského vědomí, sdílení společných norem, hodnot a cílů lidí určitého společenství nebo skupiny vedoucí ke kolektivní akci. Základním předpokladem je potom stupeň vzájemné důvěry lidí a důvěry v instituce (armádu, policii, církve…). Tato koncepce vymezuje sociální kapitál jako „veřejné blaho”, které se jako pozitivní jev společenství formuje historicky na základě dlouhodobého fungování určitého sociálního prostředí. Podobně definuje sociální kapitál i F. Fukuyama: „Sociální kapitál můžeme definovat prostě jako soubor neformálních hodnot nebo norem, kterými se řídí příslušníci určité skupiny a které jim umožňují spolupracovat. Jestliže členové skupiny očekávají, že i ostatní budou poctiví a spolehliví, začnou si vzájemně důvěřovat. Důvěra je jako mazadlo, které napomáhá lepšímu chodu a výkonu skupiny nebo organizace” (Fukuyama 2006:29). Je zřejmé, že stav sociálního kapitálu určitého společenství výrazně ovlivňuje míru participace jednotlivců v sociálním životě skupiny a obráceně, aktivita lidí ovlivňuje velikost sociálního kapitálu skupiny. Sociální kapitál lze chápat jako schopnost lidí postarat se o sebe (nebo být v tomto ohledu alespoň dostatečně aktivní) s oporou sociálních vztahů a vazeb. Je to také ochota lidí angažovat se v záležitostech veřejného života, účastnit se aktivně dosahování společných cílů, řešit společné problémy, jednat zodpovědně a nesobecky, vyjadřovat solidaritu vůči druhým a zajímat se o dění ve svém okolí. Na druhé straně nízká míra sociálního kapitálu odpovídá spíše prostředí, kde členové společenství příliš spoléhají na druhé, upřednostňují výhradně vlastní často sobecké zájmy, preferují naplňování individuálních přání a tužeb bez ohledu na zájmy druhých lidí či celé společnosti. Tito lidé tak nejsou ochotni věnovat čas, úsilí ani pozornost skupinovým problémům a veřejným záležitostem skupiny či 61 organizace. Jednoduše projevují nezájem, neochotu, problémy druhých odmítají a vnímají je jako příliš vzdálené a cizí. Neztotožňují se se skupinovými normami, hodnotami a společnými cíly, často tyto normy ani nerespektují. Celkové narušení přijímání společných norem a hodnot způsobuje nejistotu v očekávání chování ostatních členů společenství. Množství nejistoty přispívá k trvalému narušování důvěry k sociálnímu okolí (sousedům, přátelům, spoluobčanům…) a institucím a tím i vážně zpochybňuje ochotu k vzájemné spolupráci. Nefunkčnost a nedůvěra v rámci sociálního systému zabraňuje hlubšímu ztotožnění se se společenskými hodnotami a normami. Řešení společných problémů potom není výzvou, ale obtěžováním učinit něco navíc, mimo rámec svého osobního zájmu či přesvědčení. Podobný scénář může přerůst v sociologii popisovanou tradiční koncepci „atomizovaných jedinců“. V kontextu toho lze připomenout úvahu Z. Baumana o „věšákových komunitách“, odvrácené stránce procesů individualizace a rozpadu občanství (Bauman 2002). Sociální kapitál (viz Putnam) tedy v zásadě spočívá na mezilidských (skupinových) vztazích a vzájemné důvěře. Silnější sociální kapitál je zřejmě tam, kde existuje hustá síť sociálních vztahů a kdy jsou jednotlivci a různé skupiny do takové sítě aktivně zapojeni a zejména jsou-li ochotni na těchto vztazích participovat. To současně znamená zapojení se do vztahů v rámci kterých se realizují společné hodnoty, normy a dosahují společné cíle daného společenství. Je ovšem vždy otázkou, s jakou mírou ztotožnění jednotlivci a skupiny tyto společné hodnoty či sdílené normy prožívají, jak silně se s nimi identifikují, zda-li jsou ochotni je realizovat nebo pro jejich dosahování či naplňování ochotni i něco obětovat. Je třeba se ptát, do jaké míry se lidé v určitém místě, kde žijí, ztotožňují kupříkladu s kulturními tradicemi společenství, politickým a náboženským životem, praktikovaným životním stylem, způsobem (ne-)fungování místních sdružení a organizací nebo morálními kritérii uplatňovanými druhými lidmi v okolí. Lze tedy předpokládat, že čím vyšší bude míra ztotožnění lidí s určitými společnými hodnotami a normami daného společenství, čím silnější a přesvědčivější tyto vazby budou, tím vyšší budou i šance rozvíjet sociální kapitál a celková ochota lidí vzájemně kooperovat a dosahovat společných cílů. Svým způsobem tak úroveň či míra sociálního kapitálu určitého společenství či skupiny souvisí se stupněm či sílou identifikačních vazeb nositelů sociálního kapitálu s nejrůznějšími kvalitami, 62 hodnotami a normami uplatnitelnými v daném sociálním prostředí, realizovanými a prožívanými v rámci sociálních sítí. V souvislosti vztahu sociálního kapitálu a identity lidí je možné dále zmínit význam sociální koheze – sociální soudržnosti. Ta je považována za základní atribut společnosti, sine qua non její existence a dalšího rozvoje. Míra sociálního kapitálu potom koreluje s integrací skupiny. Pokud je sociální aktér dostatečně integrován ve skupině, její normy, hodnoty a cíle nepovažuje za cizí. V množství kontaktů a každodenních sociálních interakcí si aktéři uvědomují svou pozici v rámci sociálních vztahů, různě se zařazují či naopak vymezují vůči ostatním, ujasňují si vlastní priority a současně i zájmy skupin či organizací kam patří a v rámci kterých často nacházejí či potvrzují svou identitu. Participace na veřejném životě společenství, její hodnoty, normy a cíle se tak mnohdy stávají součástí osobních životů, identity lidí, jejich sebepojetí i předpokladem rozvoje občanství. Význam sociální koheze, sociálního kapitálu a identity lidí výstižně ilustrují některé úvahy teorií kolektivní akce. Například ochota lidí třídit odpad nebo aktivní účast na čištění lesa předpokládá existenci určitých skupinových norem ve vědomí obyvatel vedoucí k tomu, co označujeme jako kolektivní akci. Bez kolektivní akce žádné společenství nedokáže efektivně vyrábět a chránit veřejné statky či bojovat proti veřejným nedostatkům. Kolektivní akci tak chápeme jako jeden z významných projevů sociálního kapitálu určitého společenství. Lidé stojí před potřebou kolektivní akce v okamžiku, kdy je pro všechny zúčastněné potřebné, nebo výhodné něco udělat, ale nikomu se nevyplatí, nebo na to nestačí, aby to udělal on sám. Například vzhledem k významu čistoty ovzduší by bylo pro všechny potřebné, kdybychom přestali používat automobily (nebo alespoň omezili jejich provoz), ale na silnicích plných aut není řešením individuální akce, nevyplatí se, abych sám přestal jezdit autem. Ekologicky čistší planeta je veřejný statek, který lze realizovat pouze kolektivní akcí. Ovšem z výhod, které veřejný statek přináší, nelze nikoho vyloučit, takže všichni jedinci realizují zisky kolektivní akce – používání automobilů, jako „černí pasažéři“. V praxi to znamená, že cestování automobilem neomezí, ale případné zlepšení kvality ovzduší využijí. Teorie kolektivního jednání jako jednání racionálních aktérů je založena na metodologickém individualismu amerických sociologů rozpracovaném zejména v polovině šedesátých let 20. století (Olson 1965). V tomto pojetí se jedinec účastní 63 kolektivní akce pouze v tom případě, že náklady na mobilizaci (čas, peníze, fyzická námaha) nepřekračují předpokládaný zisk. Jedná-li se navíc o zisky kolektivní (z akce profitují všichni), zvolí aktér strategii „černého pasažéra“ – kolektivní akce se nezúčastní (náklady budou nulové), ale případných zisků využije. Jedním z nejostřeji kritizovaných aspektů teorie racionálního aktéra patří zpochybnění hypotézy, podle níž jednají všichni lidé racionálně. To potvrzují i některé teorie organizace zdůrazňující omezenou racionalitu lidského jednání (Keller 2007). Do jisté míry je tím zpochybněna teze, že motivace aktérů k určitému konání je determinována pouze ekonomickou kalkulací zisků a ztrát. Například účasti na nejrůznějších protestních hnutích nemusí být výsledkem racionálního kalkulu zisku a ztrát, ale naopak vyjádřením určitých hodnot, zastávaných idejí a norem aktérů. V současné sociologii se v souvislosti s kritikou a konstatováním nejrůznějších omezení koncepce racionálních jedinců prosazuje alternativní (konkurenční) teorie vysvětlující kolektivní jednání pomocí konstrukce kolektivní identity. Tato teorie vychází z předpokladu, že kolektivní akce může být motivována společnou identitou a kolektivním vědomím. Jinými slovy se jedná o již zmiňovanou míru ztotožnění s něčím, co je lidem společné, o co stojí usilovat a co je třeba chránit. Je skutečností, že s „kolektivní akcí“ se setkáváme v současné době právě velmi často v souvislosti s ochranou místa životního prostředí a to jak obecně, tak lokálně. Tyto akce pak vyjadřují i vysokou míru lokální, či teritoriální identity, sledující ochranu zájmů místních společenství. Nejde tedy pouze o to, zda-li ve společnosti existuje síť sociálních vztahů jako základní předpoklad sociálního kapitálu, jedná se o míru identifikace lidí s tím, co se v rámci těchto vztahů a sítí odehrává, co nového tam vzniká, co zaniká, co se udržuje, co obměňuje. Jedině jistá míra ztotožnění se s určitými společnými hodnotami a normami může vést k tomu, co označujme jako kolektivní akci a tedy i projev sociálního kapitálu. 2. Identita a biografie Tematika identity sociálních subjektů je zkoumána různými metodologickými postupy. Není výjimečné například použití dotazníku s otázkami typu: ...co se vám na 64 místě vašeho bydliště líbí, nelíbí?,...cítíte se zde dobře? – nebo se na identitu uvažuje prostřednictvím zjišťování migračních tendencí – ...uvažoval jste o tom, že se odstěhujete, jestliže ano, proč?... apod. Tyto postupy poskytují spíše jen orientační a dosti povrchní informace o tom, nakolik jsou lidé ztotožněni s územím, v němž žijí, umožňují jistou kvantifikaci (jak velký podíl lidí je spokojen/nespokojen s místem, kde žije), ale neumožňují většinou pochopení v čem spočívá podstata ztotožnění, na co je vázána, jak je prožívána, zdůvodňována apod. Mnohem hlubší možnosti poznání obsahu identity i identity týkající se určitého území poskytují kvalitativní postupy. Nejhlouběji lze obsah pojmu identita patrně studovat v rámci biografického výzkumu. Ten umožňuje prostřednictvím biografických vyprávění sledovat obsahy, následnost a zvýznamňování určitých prožitých situací v závislosti na širokém okruhu podmínek a nejrůznějších souvislostí. V našem případě umožňuje rovněž poznat, nakolik lidé o svém vztahu (o svém ztotožnění se) k území vůbec uvažují, jak spontánní a prožívaný je tento vztah a jak jej sami zmiňují (konstruují). Specifika biografické metody Proč právě biografie? Jaké výhody nám vůbec vyprávění životní historie poskytuje? Biografie odkazuje k příběhu, který jsme prožili a který můžeme a někdy i musíme vyprávět, chceme-li svůj život chápat jako srozumitelný, někam směřující, mající svou logiku, svůj začátek, střed, zápletky a snad i nějaké smysluplné pokračování. Životní příběh je vyprávěn z různých důvodů, často i tehdy, má-li pomoci vyprávějícímu porozumět nejen „kdo je“ a „kým se stal“, ale také, jak porozuměl světu, se kterým byl a je konfrontován. V běžném životě lidé ovšem většinou nevypráví svůj příběh na potkání, často ani jako rekapitulaci, evaluaci a východisko reformy pro své jednání. Pokud k takovým situacím dochází, pak většinou jde jen o epizodické záležitosti vztahující se k určitému období nebo události mající význam pro další život. V případě našeho projektu šlo o „vyvolanou biografii“, tedy o biografický rozhovor, jehož projektová konstrukce předpokládala, že hlavní část vyprávění bude iniciována první otázkou tazatele a po pokud možno úplné v maximálně možné míře spontánní expozici životního příběhu budou kladeny další otázky, které jsou významné pro výzkumná témata. 65 Ve spontánní části vyprávění předpokládáme, že i ve vyprávění na doplňující otázky se prolínají nejen fakticita (historické události, vlastní činy, politická rozhodnutí atd.), ale i vlastní zhodnocení prožitých událostí a snaha o jejich chronologické řazení. V příbězích tak nacházíme rovněž vyjádření životních postojů a vztahů ke společnosti a světu vůbec. To umožňuje odhalit konstitutivní složky identity o kterých předpokládáme, že tvoří hierarchizovanou strukturu různě významných identifikačních vazeb vypravěče k okolí i ke své osobě. Některé z nich se mohou v průběhu života z důvodu nejrůznějších vnějších událostí a změn i vnitřních pohnutek měnit, jiné naopak zůstávají. Biografickému vyprávění je proto třeba rozumět jako práci se sdělovanou minulostí. Někteří autoři se ve svých studiích zaměřili na fenomén institucionální prefabrikace biografií či zkrátka prefabrikovanou minulost (Berger 2003:61–73). Výše jsem uvedl, že člověk se většinou snaží v průběhu vyprávění uspořádat různé události svého života do určité podoby. Tato snaha může vyvolávat problémy i v čistě chronologickém záznamu životopisu, které události a životní příběhy zařadit a které naopak vynechat. Klademe si tak otázku relativní důležitosti a významu různých životních událostí, které jsou nám vypravěčem sdělovány. Rozhodnout o tom, co bylo v životě více a co méně důležité a ohodnotit jednotlivé události, není jednoduché. Kritéria se mění v závislosti na životní situaci a také ve vztahu k okolnosti komu, při jaké příležitosti a v jaké situaci životní příběh vyprávíme. Stejně tak si musíme položit otázku, proč respondent řadí události ve svém vyprávění právě tak, jak to sděluje, jak souvisí tato prezentace se situací rozhovoru a s osobou tazatele. Biografická rekonstrukce životní historie tak může mít mnoho podob. Vzpomínky, průběh prožitých událostí, zážitky a zkušenosti tak podléhají proměnlivým interpretacím, vyprávíme o minulosti a rekonstruujeme ji podle svých nynějších představ v souladu s tím, co považujeme a co nikoli za důležité či jinak významné. Jak uvádí Berger „náš život neustále interpretujeme a reinterpretujeme my sami“ (Berger 2003:63). Důležitá v této souvislosti je ovšem otázka, zda reinterpretace životního příběhu v závislosti na situaci, v níž je prezentována, znamená také změnu identity, případně některé její složky. Sama o sobě odpověď na tuto otázku je zodpověditelná jen na základě analýzy konkrétních situací. Přeměny identity a proměny představ o sobě samém se dávají často do souvislosti s vysokým nárůstem sociální a geografické mobility současné společnosti 66 (Berger 2003: 61–70). Například lidé se v určité životní situaci rozhodnou změnit dosavadní způsob života. Někteří nespokojeni s dosavadním způsobem života, který se doposud odvíjel v podmínkách moderního velkoměstského života, koncentrovaného individualismu ve společnosti blahobytu se rozhodnou změnit svůj život a přestěhují se do jiného prostředí. Rozhodují se tak zřejmě na základě reinterpretace své dosavadní životní zkušenosti a touto cestou aktualizují podstatné aspekty vlastní identity, včetně identity teritoriální. To, co tito lidé považovali až dosud za důležité a smysluplné pravděpodobně bude v rozporu se způsobem, jakým na sebe v nové životní situaci pohlíží nebo si přejí pohlížet. Na obraze minulosti se objevily nové požadavky, více vyhovující současnému stavu sebepojetí. Takovéto radikální změny života nejsou jistě v současné době časté. K aktualizacím biografické identity lidí však obvykle dochází v daleko běžnějších situacích, mezi něž patří například přestěhování do jiné obce, změna zaměstnání, rozvod apod. Zdá se, že žádná událost ani žádný stav v životě, žádná zkušenost není definitivní, aby nemohly být za určitých okolností nahrazeny novější. Z pohledu biografického výzkumu je významné, že v souvislosti s těmito změnami člověk koriguje pohled na vlastní minulost v závislosti na nové situaci. Hledisko pohledu na minulost lze ztotožnit s určitým referenčním rámcem, ve kterém se nachází vědomí člověka vnímajícího v daný čas vlastní biografii jako proces vytváření sebe sama uvnitř sociálního světa, k němuž patří kvalitativně odlišné významové systémy. Biografie jako možné řešení „dvojakosti“ pohledu na lidskou identitu Biografie současně představuje způsob možného řešení dvojího pohledu na identitu. „Dvojakost“ pohledu na identitu člověka spočívá v tom, že je ji možno na jedné straně chápat jako něco pevně fixovaného na jedince, jako jeho neoddělitelnou, zakotvenou vlastnost a současně je nutno brát v úvahu podmíněnost této vlastnosti existencí jedince v reálném sociálním prostředí. Tedy lidská identita je v tomto ohledu vždy průnikem „vnitřního“ a „vnějšího“. Na jedné straně lze tedy uvažovat tak, že jsme aktéry – tvůrci a zodpovědnými staviteli „budovy“ osobnosti. Jsme nositeli vývojově podmíněné, nicméně dostatečně definované podoby integrované struktury vlastní identity (Erikson 1991). Naproti tomu však v důsledku toho, že prožíváme logiku svého života v téměř nepřehledné 67 pluralitě působení různých vlivů, proměnlivých interakcí, konstrukcí a dekonstrukcí, stojíme před neustálou nutností potvrzovat či reformovat strukturu vlastní identity. Otázka stojí dokonce tak, do jaké míry lze hovořit o „já“ jako relativně nezávislém subjektu na „druzí“, a nakolik jsme při hledání odpovědi na otázku „kdo jsem“ součástí „oni“, „my“, „ty“, „společnost“…. Například Sampson (1985) označuje identitu jako decentrovanou a uvádí, podobně jako Foucault (1993), že identita jedince je obsažena mimo „já“, a tudíž nemá smysl se ptát „kdo jsem“, neboť „já“ je de facto nepostižitelnou a trvale nedefinovatelnou identitou člověka, závisející na množství situací a různosti sociálních rolí.36 Z tohoto hlediska je tedy nesmírně složité rozlišit sebe, jako jedinečného autora vlastního jednání nebo „sebe“, jako sdílenou situační součást ostatních. Objevuje se zde problém, jakým způsobem řešit v každodenním životě tento neuvěřitelný propletenec „já“ a „ostatní“, když veškerá logika snažení po explicitním rozlišení na „já“ a ti „druzí“ neústí v žádný jednoznačně uspokojivý závěr. Je při tom významné, že člověk jako jedinec vždy potřebuje jisté vědomí vlastní identity, právě jako nástroj k orientaci vůči jiným lidem a vůči prostředí obecně. Tudíž je třeba řešit otázky: Do jaké míry je naše chování, jednání, myšlení a prožívání obecně závislé na druhých lidech? Je naše identita více „já“ nebo více „oni“? Mělo by „já“ bez „druzí“ nějaký obsah? Jsme schopni si svou identitu obhájit, chovat se jako suverénní subjekt nebo je naše identita „rozpuštěna“ ve prospěch mnohoznačné vnějškovosti „druhých“? Tyto otázky jsou zřejmě legitimní, stejně jako je oprávněné ptát se, zda lidé uvažují o své identitě, případně v jakých souvislostech a jakým způsobem. Jaký význam popřípadě lidé identitě přikládají, jak se vyrovnávají s mnohoznačností vztahů k okolí a především jakým způsobem udržují současně koherentní sociální prostředí a prožívají vědomí nezávislé integrované osobnosti. Hledejme tedy takový koncept, který by předešel jakési „schizofrenii identit“ nebo neurčitosti identit sociálních aktérů, napomohl integrovat identitu subjektu a sociální prostředí a umožnil nalézt a prožít smysl sebeidentity – vědomí vlastního „já“. Tedy takový koncept, který zprostředkuje způsoby zpracování prožitých zkušeností, umožní přístupy sebe-interpretace každodenního jednání a v neposlední řadě zachytí život v 36 Což do jisté míry odpovídá některým postmoderním či poststrukturalistickým přístupům. 68 temporalitě procesů identifikací v prostředí společenských událostí a změn, sociálních institucí a kulturních kategorií společnosti. Domnívám se, že tímto konceptem pro každého člověka může být jeho biografie. Biografie je zvláště cenným prostředkem, který umožňuje nahlédnout do rozmanitosti života tak, jak byl a je žit, do života, jak je člověkem prožíván, chápán, interpretován a internalizován v určitý více či méně konzistentní celek. Vyprávění o průběhu života lze uvažovat také jako o procesu dosahování sebe-porozumění vypravěče, které přispívá nejen k jeho orientaci v sociálním prostředí, ale i k pocitu vlastní stability a integrity. Je tedy možno říci, že při biografickém výzkumu je na jedné straně biografické vyprávění zajímavým zdrojem vědeckého bádání a na straně druhé je pro autora biografie příležitost vyprávět životní příběh jako proces porozumění vlastního jednání a pozice v podmínkách konkrétního sociálního prostředí, stejně jako uvědomění si kontinuity vlastního života a jeho integrity (Giddens 1996). Biografie totiž nereprodukuje jedince a společnost jako dichotomii, obě sféry naopak propojuje a výrazně strukturuje ve smysluplný a srozumitelný celek (FischerRosenthal 1997; Alheit 1993; 2002). Podle Alheita (2002) jsou v biografii integrovány všechny principy sociálního světa, tj. struktury a jednání, subjektu a objektu, společnosti a jedince. Biografie, jak dále uvádí Alheit, zahrnuje vždy obojí: emergenci a strukturu. Biografické vyprávění potom svým způsobem překonává diskuze o tom, přináleží-li více „autorství“ identity tvůrčímu subjektu či zda je identita subjektu rozptýlena (v tom smyslu jakoby zaniká) v kulturních kategoriích společnosti, institucionálních normách a komplexitě sociálního řádu vůbec. Biografické vyprávění, logika konstrukce životního příběhu, konstituuje procesy vytváření identity vypravěče (Alheit-Dausien 1985). V biografii se ve filozofickém smyslu prolíná existencionální pojetí identity volby jako svobody a strukturalistického pojetí identity danosti jako nutnosti (Hamarová 2002:32). Biografické vyprávění je tak jedinečným sdělením životního příběhu a současně způsobem interpretace podnětů a vlivů sociálního prostředí, ale i dokumentem, který přispívá k pochopení kolektivně sdílené historie společnosti. 69 Vztah identity a biografie Často se setkáváme s chápáním identity člověka jen ve smyslu „někam patřit“ nebo naopak „nepatřit“. Takové pojetí je však dosti nepřesné, statické a odporující řadě běžných zkušeností a výzkumných poznatků a vyžadující proto upřesnění. Identita člověka představuje složitě strukturovaný a měnící se systém vnitřních i vnějších vztahů člověka. Velmi kriticky proti představě statického konceptu identity jen ve smyslu „být“ nebo „mít“ vystupuje Fischer–Rosenthal s návrhem nahradit koncept identity konkurenčním konceptem biografie (Fischer–Rosenthal 1997: 9–10). Zatímco podle Fischer–Rosenthal je biografie konceptem respektujícím temporalitu s vlastností tuto temporalitu konstituovat a zpracovávat, je identita temporální pouze ve smyslu „patřit někam jednou provždy“. V tomto pohledu biografie odkazuje na interpretačně neuzavřený proces „stávání se“ a identita je naopak vyjádřením více méně fixního stavu „bytí“ a „vlastnění“. Neměnnost některých aspektů lidské identity ovšem platí. Význam onoho „patřit někam jednou provždy“ si snadněji představíme v případě sexuální či náboženské identity, obtížněji potom v dalších rovinách jako například v případě profesní identity. V kontextu zkoumání teritoriální identity je třeba zvážit skutečnost, že lidé se v minulosti i současnosti, dobrovolně či nedobrovolně, s ochotou či nechutí stěhují, migrují, osidlují, což jistě odporuje obecným představám „něčeho jednou provždy“, nehybnosti a rigiditě vztahu člověka k místu. Dynamiku prožívání a uvědomování si teritoriální příslušnosti a identity lze tudíž sledovat právě prostřednictvím biografického vyprávění. Koncept identity zde nestavím proti biografii v podobě kontrapozice, ale naopak uvažuji o nich jako o komplementárních kategorií spojitelných v podobě biografické identity. „To je taková koncepce identity, která je založena na spojení různých identifikačních momentů–situací, jež se během života objeví, v jeden smysluplný proces sebepoznání, jehož výsledkem je vědomí sounáležitosti či ztotožnění se s nějakým sociálním celkem, hodnotou, ideou, se sebou samým“ (Zich 2003:19). Zkoumání biografické identity sledované v životních příbězích umožňuje uchopit proces „stávání se“ na pozadí „velké historie“ zahrnující „popisy a vysvětlení záležitostí státu a sociálního vývoje, politická kultura a tržní ekonomika“ (Alan 2003) 70 a současně zprostředkovat reflexivní interpretaci zkušeností „malé historie“ jako subjektivního prožívání různých událostí a osobních zkušeností na pozadí této „velké historie“. „Vyprávěné životní příběhy jsou obzvláště vhodné ke sledování procesu konstituce identity, neboť v biografické reprezentaci sebe samých pozorujeme na jedné straně proces internalizace žitého světa v průběhu socializace – tedy vnější utváření identity, a na druhé straně pozorujeme zařazení biografických zkušeností do stávajících stavů vědění – tedy vnitřní výstavbu identity“ (Alheit 2002: 29). Podle Alheita lze v narativních biografiích sledovat kromě statického aspektu identity ve smyslu „já jsem…patřím tam…“, mimo jiné tolik kritizované Fischer–Rosenthal, druhou dimenzi identity, kterou Alheit označuje jako „vnitřní strukturu“. Tu označuje jako „biografickou konstrukci“ (Alheit 1997), která generuje a zpracovává životní zkušenosti a prožité události. Tuto identitu označuje Alheit za identitu biografickou, jež je vypravěčem rekonstruována v průběhu vyprávění. S narativní konstrukcí identit máme možnost se seznámit i v práci autorky Nóry Hamarové. Ta uvádí, že „…odpovědět na otázku kdo jsem a syntetizovat rozdílné a měnící se pozice subjektu, do nichž se během životní dráhy jedinec chtě nechtě dostává, lze nejvěrohodněji pomocí vyprávění příběhů. Jinými slovy: osobní identita se formuje v nepřetržitém procesu narativního zvýznamňování naší fragmentované, nahodilé a chaotické minulosti“ (Hamarová 2002 : 35–36). Hamarová dodává, že osobní identita jedince se nerodí pouze v událostech (life as lived) a ve zkušenostech (life as experienced), ale i v samotném vyprávění příběhu (life as told).37 Biografické vyprávění obsahuje nejen fakticitu žitého (popis událostí, data), ale rovněž jedinečnou rekonstrukci prožití této fakticity, její zhodnocení a integraci do různých časových perspektiv životního příběhu. Biografické vyprávění tak není pouze reprezentací identity, ale je to proces dosahování sebeporozumění ve snaze vlastní interpretace (sebe-interpretace) a konstrukce příběhu. Schopnost vyprávět životní příběh přispívá k pocitu integrity a stability osobnosti, smysluplnosti jednání a činů či významu prožitých zkušeností. Konstruováním biografie může vypravěč přijít i na to, „kým se stal“ (Fischer-Rosenthal 1997). 37 Pro rozlišení popsaných tří úrovní Hamar odkazuje například na Denzin (1989 : 30). 71 3. Od pojmu identita k pojetí biografické identity V předchozích kapitolách jsem se snažil poukázat nejen na šíři a nejednoznačnost pojetí identity v sociálních vědách, ale i nastínit některé sociologicky relevantní koncepce a možnosti studia identity. Dále pak poukázat na vzájemnou souvislost pojmů identita a biografie. V následujícím textu se pokusím předložit vlastní pojetí pojmu identita, čímž současně naváži na předchozí diskurz, zejména pak na konstruktivistické koncepce identity. Ty jsou současně východiskem i při snaze o objasnění identity biografické, které rozumím jako identitě „vyprávěné“ a utvářené v podobě autobiografické narace. Toto vymezení koresponduje s pojetím biografické identity P. Alheita jako identity, která je biograficky konstruovaná (Alheit 1997). Z povahy biografické identity pak plyne, že vedle teoretického konceptu jejího ukotvení jsou významným zdrojem jejího konkrétního obsahu jak výpovědi analyzovaných a interpretovaných biografických rozhovorů, tak i okolnosti jejich pořizování v situaci biografické komunikace na ose tazatel-vypravěč. Lidská identita – východisko chápání biografické identity Pokud nám někdo řekne, že sousedovi na zahrádce rostou růže, snadno si představíme jejich podobu, tvar a při troše fantazie si doplníme i možnou barvu. Ovšem v případě naší představy o identitě našeho pomyslného souseda si nemusíme být zdaleka tak jisti a spíše budeme pochybovat o tom, co konkrétně si máme o jeho identitě myslet. Třeba že víme, že náš soused je muž staršího věku, že pracuje na místním obecním úřadě, ve volných chvílích navštěvuje fotbalová utkání a jeho dvě děti studují vysokou školu. Způsob, jak se přiblížit k hlubší struktuře jeho identity je, ptát se, jaký je kupříkladu vztah našeho souseda k zahrádce, na které růže pěstuje, jaký je jeho vztah k domovu, kde žije a společenství lidí, kde od dětství vyrůstal. Čeho by se byl ochoten vzdát, aby svou zahrádku neztratil, nepřišel o svůj domov a mohl žít dál mezi lidmi, které má rád. Je třeba se ptát, co dalšího a jaké okolnosti podmiňují sílu jeho vztahu k těmto hodnotám, do jaké míry se s nimi ztotožňuje, co tvoří obsah takového ztotožnění nebo jak se tyto obsahy v čase životní dráhy proměňují. Podobným způsobem kladení otázek lze pokračovat stále dál, důležité 72 však je, že o lidské identitě je vždy třeba uvažovat ve vztazích, což je koneckonců přirozenou schopností a základním předpokladem lidského myšlení. Můžeme dokonce říci, že základní akt lidského myšlení vyjadřuje vždy nějaký vztah, relaci k něčemu či někomu. Uvažováním o lidské identitě ve vztazích ji přibližujeme určitému souboru významů, specifikujeme její obsahy a současně ji problematizujeme. Shrneme-li předchozí stručnou úvahu, lidské myšlení je svou podstatou vztahové, zbavuje identitu, tak jako ostatní obecné pojmy, neurčitosti a přikládá jí smysluplnost teprve v určitých vztazích. Tvrzení, že člověk myslí ve vztazích jistě nepředstavuje šokující zjištění. Pro účely hlubšího poznání povahy a obsahu lidské identity má však takové konstatování nemalý význam. Vyjadřuje totiž skutečnost ze které plyne, že lidská identita může být posuzována a chápána v souvislostech a má tudíž pluralitní povahu (je multiplicitní či vícedimenzionální). Je zvýznamňována v různých rovinách, vztazích, vazbách a rozvíjena na základě možností vícero ztotožnění se s něčím, někým a především pak se sebou samým. Jelikož je identita člověka pluralitní povahy, vyjadřuje tak síť různě pevných a významově rozdílných vztahů k okolnímu světu, které tvoří struktury vlastní identity. Tyto vztahy se vzájemně nemusí vylučovat, mohou se však vzájemně překrývat, doplňovat nebo naopak si mohou v určitých životních etapách či situacích konkurovat, zvýznamňovat na úkor jiných vztahů a obecně se proměňovat v čase. Průběžně se vytváří relativně ustálená, i když stále vystavená možnosti dalších proměn, komplementární soustava vazeb k okolnímu světu a jejich následná interpretace. Metaforicky vyjádřeno, pluralita lidských identit umožňuje lidem prožívat v rámci životní dráhy vícero „životních příběhů“. Naznačil jsem, že jednotlivé vztahy pojící člověka se světem nebývají vždy rovnocenné a hrají v životě lidí různý význam. Můžeme se například vztahovat k politické myšlence, národu nebo rodnému městu a o žádném z těchto vztahů nemusíme být v určité životní situaci vždy přesvědčeni, že je významnější součástí našeho vnitřního světa, ztotožnění, smyslu života či dokonce otázkou přežití. Současně si osobní vztahy k řadě skutečností v běhu všedního dne nemáme obvykle potřebu zdůvodňovat, řešit či jinak se jimi osudově zabývat. Málokdo si například denně klade otázku, jak silný je jeho vztah k domovu? Za jakých okolností by tento 73 domov byl ochoten opustit? Byl ochoten riskovat vlastní život za obranu národa? Politické ideje, existence národa a naše rodné město mohou být (a zřejmě i jsou) častěji více neuvědomovanou samozřejmostí každodennosti než předmětem vážného uvažovaní nad tím, do jaké míry a jak významně se s těmito skutečnostmi ztotožňujeme, co bychom byli například ochotni pro ně obětovat a čeho se vzdát. Jinými slovy nejen politické ideje, národ či rodné město, ale pochopitelně i mnohé další hodnoty a součásti života nemusejí vždy znamenat v určité etapě lidského bytí to nejdůležitější, něco, co musí být neustále předmětem uvědomění, potvrzování či konfrontování. Jaké vztahy k okolí jsou tedy pro člověka významné, jak je prožíval dříve a jak je prožívá dnes? Za jakých podmínek o významech těchto identifikačních vztahů člověk uvažuje? Co je a co není součástí lidské identity? Současně je na místě i otázka, jak jsou tyto vztahy hodnoceny, interpretovány a nakonec sdělovány, tedy jak probíhá proces jejich konstruování. Identita člověka je tvořena strukturou identifikačních vztahů, které mají různý charakter, význam, důležitost a jsou podle toho také příslušným způsobem vyjadřovány a sdělovány. Tak nějak probíhá proces konstrukce plurality identit. Jednotlivé vztahy vůči okolí vytvářejí specifický hierarchický soubor kvalit, přičemž tyto vztahy spolu nemusejí nutně souviset, respektive nemusejí být v určitou dobu za určité situace přítomny současně. V rámci systému identifikačních vztahů jsou některé tyto vztahy v určitém čase z hlediska subjektu podstatnější, důležitější, hodnotnější než ostatní a to zejména v závislosti na zlomových životních situacích, dějinných, politických či sociálních okolnostech a aktuální životní (biografické) situaci. Identita člověka je založena právě na těchto „zvýznamněných“ vazbách k okolí. Identita je v podstatě uvědomělý (pojmenovaný) vztah. Tyto vazby určující identitu člověka nemusejí mít a často ani nemají definitivní podobu. Identita nepředstavuje soubor nějakých předem daných statických vlastností a zrovna tak není tvořena ani jednou navěky danými stabilními vztahy (Arendtová 1958). Takovému pojetí do jisté míry odpovídá i Castellsova (1996) koncepce identity jako procesu „tvorby významů“. Jeho přístup rovněž zdůrazňuje pluralitní charakter identity, která je výsledkem konstruování významů v procesu individualizace ve vztahu k různým zdrojům (kultura, historie, geografie….). M. Castells uvádí: „Identitě, tak jak se vztahuje k sociálním aktérům rozumím jako procesu konstruování významů založeném na základě kulturního atributu nebo ve vztahu k množině kulturních atributů, které 74 jsou prioritní vůči ostatním možným zdrojům významů. Pro určitého jedince nebo společné aktéry platí předpoklad plurality identit. Identity jsou pro aktéry zdroje významů a současně jsou tyto významy aktéry konstruovány v procesu individualizace. Samotné konstruování identit je založeno na zdrojích historie, geografie, biologie, činností a institucí, kolektivní paměti a vlastních fantazií, mocenského aparátu a náboženských představ“ (Castells 1996:6–7). Vznikající, zanikající, obměňující se nebo potvrzující se identita je tak vždy tvorbou nebo naopak zpochybněním určitých významů, jejich konstrukcí nebo naopak dekonstrukcí. Na předpoklad toho, že identita představuje pluralitní soubor různých časově a situačně podmíněných identifikačních vztahů, které jsou výsledkem „konstrukce významů“ v interakci člověka a okolí, lze navázat tím, že identita představuje současně proces – utvářený a formovaný jazykem a poznáním (věděním). Jinak řečeno, „konstruování významů“ je založeno na procesu vyžadující formy komunikace (jazyk) a jistou sumu vědění o světě. Z konstruktivistického hlediska je pak identita člověka konstituována dynamickým procesem produkce vědění (Hall 1997) a současně definovatelná jako typifikační schéma, utvářena v aktech typifikace (Berger, Luckmann 1999).38 Takové pojetí identity jako typifikačního schématu představuje formu vědění produkovanou akty označování (například stigma – stigmatizace). Zdrojem identit jsou tak právě typifikační schémata, která osobám připisují diskursivní praktiky. Na formování lidské identity lze tudíž nahlížet i jako na diskursivní praktiku. Zde je důležité zmínit, že typifikační schémata nepřipisujeme pouze ostatním lidem a objektům, ale že jsme schopni aplikovat typifikační praktiky také vůči sobě, jinými slovy tak provádět reflexivní diskursivní praktiky. Výsledkem je, že osoba ví nejen to, kdo jsou ostatní, ale i to, kdo je ona sama. Pojem identity tak odkazuje přímo k individuu, které je schopno připisovat si typifikační schéma a formulovat představu vědění o sobě samé. Vzhledem k tomu, že pojem identity 38 Berger s Luckmanem považují identitu za klíčový prvek subjektivní reality. „Identita se utváří během sociálních procesů. Jakmile je vytvořena, je udržována, obměňována, dokonce i přebudována sociálními vztahy. Sociální procesy, jež se podílejí na formování i udržování identity jsou dány sociální strukturou. Identity vytvořené vzájemným působením organismu, individuálního vědomí a sociální struktury ovlivňují, udržují, obměňují a dokonce ji i přebudovávají. Společnosti mají své dějiny, v jejichž průběhu vznikají určité identity. Tyto dějiny jsou však vytvářeny lidmi s určitou identitou. Určité historické struktury dávají vzniknout typům identit, které jsou v každém jednotlivém případě dobře rozpoznatelné... Identita je jev, který je výslednicí dialektiky vztahu jedince a společnosti“ (Berger-Luckman 1999:170–172). 75 v tomto pojetí odkazuje k myšlence specifické formy vědění, která typifikuje osoby na základě diskursivních a reflexivně diskursivních praktik je na tomto místě vhodné rozlišit mezi a) sebe-identitami, tj. takovými identitami, které odkazují k sebepoznání jedinců, formovaného reflexivními diskursivními praktikami a b) typy identit, které představují formy vědění utvářené diskursivními praktikami a vztahující se k lidem obecně (Berger, Luckmann 1999, též k tomu Szaló 2003). Sebe-identity a typy identit (specifickými typy identit může být například kulturní identita, sociální identita, náboženská identita nebo naše teritoriální identita) vytvářejí komplementární vztah, nejsou tedy v opozici ani se vzájemně nevylučují. Reflexivní diskursivní praktiky konstruující formy sebepoznání probíhají vždy v rámci podmínek socio-kulturního diskurzu utvářejícího specifické typy identit lidí, a naopak diskursivní formy vědění, které produkují typy identit jsou zpětně inkorporovány do sebepoznání jednotlivých osob. Je tedy důležité si uvědomit, že sebe-identita zahrnuje různé typy identit, které jakožto produkty diskursivních praktik jsou posléze individualizovány a reflexivně aplikovány subjektem na sebe sama (Szaló 2003:21). Sebe-identita tedy představuje jistou formu vědění o sobě samém utvářenou v intersubjektivně založeném procesu interpretace. Jak v této souvislosti upozorňuje J. Kabele (1996) jde o cyklus: subjektivní interpretace situací se externalizují v expresi a jednání, tím se objektivizují a jako takové jsou znovu jednotlivci internalizovány. Jedná se o proces historický, do něhož se jedinec vřazuje v rámci prvotní a druhotné socializace (Kabele 1996:324). Sebe-identitě, jakožto individuální formě sebepoznání rozumím v prvé řadě jako identitě „žité“ – tj. identitě utvářené v každodennosti života, identitě, po jejímž smyslu a obsahu běžně nepátráme a jako té identitě, kterou „žijeme“ nejčastěji jako identitu nevyslovenou a nesdělovanou. Sebe-identitu však nelze redukovat pouze na to, co si člověk na základě reflexivních diskurzivních praktik jako zdrojů sebepoznání o sobě myslí, nebo myslet může. Je budována vždy ve vztahu k druhým lidem a objektům a současně udržována prováděním konkrétních forem jednání, činností, praktikujícím stylem života, psaním a nebo právě mluvením – vyprávěním. Její smysl tedy nespočívá pouze ve vlastní schopnosti připisování typifikačních schémat (schopnosti provádět reflexivní diskursivní praktiky) sobě samému, ale v praktickém konání a jednání, komunikaci s druhými a schopnosti toto sebepoznání dále sdělovat. Podle Arendtové tak může identita existovat výhradně pouze tam, kde se člověk může 76 projevovat jednáním a řečí. Jednáním, kterým se identita manifestuje, je současně odpovědí na otázku „kdo jsem“, ale aby jedinečnost takového jednání, respektive projevu identity byla srozumitelná i druhým, musí být provázeno řečí, tedy i schopností nebo možností vyprávět (Arendtová 1958). Specificky auto/ biografické vyprávění je potom způsob, jak sebe-identitu vědomě spoluutvářet a reprezentovat, jak vyprávěním o sobě a o druhých budovat konzistentní představu sebe sama, uvědomit si kontinuitu vlastního života a jeho integritu (Giddens 1996). Autobiografie nebo biografie je potom vlastně vyprávěná identita (Konopásek 1994:3). Biografické vyprávění pak z identity „žité“ (nevyslovené) činí identitu „vyprávěnou“, tudíž i vyslovenou v podobě životního příběhu. Zatímco je sebe-identita formována reflexivními diskurzivními praktikami a udržována či zpochybňována sociálně v každodenních intersubjektivních procesech konstruováním významů a jejich různých interpretacích, je biografické vyprávění aktem její re-konstrukce do podoby identity biografické. Tato identita se „vynořuje“ na základě sdělení vypravěčova životního příběhu tak, jak byl žit, přičemž žitý život a žitá identita jsou transformovány aktem narace do podoby života (pře-)vyprávěného a (pře-)vyprávěné – biografické – identity. Metodologické otázky narativní biografie V následující části textu se pojetí biografické identity pokusím rozpracovat na základě analýzy souboru biografických rozhovorů s poválečnými osídlenci pohraničí severních Čech. Pokusím se zde poukázat především na to, že biografická identita sledovaná v podobě vyprávění představuje výsledek „tvůrčí“ činnosti vypravěče, stejně jako snahy badatele tuto vypravěčem narativně re-konstruovanou biografickou identitu pochopit, věrohodně popsat a srozumitelně objasnit. Poskytnuté životní příběhy, které byly získány výše uvedenou metodou a jejichž obsahy jsem analyzoval, představují pravděpodobně jen jeden z více vždy možných „autentických“ a „jedinečných“ životních příběhů (respektive jeho formu), které vypravěči buď již někdy někomu sdělili nebo sdělí, respektive mohli sdělit nebo mohou sdělit. Nikdy totiž nevíme, který z příběhů (kterou formu) nám vlastně vypravěč sdělil a kolik takových příběhů a v kolika variacích by byl ještě schopen nabídnout. Podle 77 Osterlanda je tak pro sociologa z metodologického hlediska v podstatě nemožné určit, zda-li je vyprávění životní minulosti aktéra tím, co se skutečně stalo nebo je-li více jeho představou či iluzí vlastní minulosti (Osterland 1983: 285). Vzniká tak i kardinální otázka: existuje tedy více biografických identit? Je možné z biografického příběhu usuzovat na identitu člověka? Při výzkumné práci máme obvykle k dispozici pouze jednu z mnoha variant možných vyprávění. Nejedná se tedy o nic definitivního, co je vždy v každém životním čase „při ruce“ ve stejné a nezměněné podobě. Každý vyprávěný příběh je totiž svým způsobem unikátní, selektivní, nikdy se nevypráví všechno a vždy lze vyprávět i jinak (Ricoeur 2000a:37). Zabývat se biografickou identitou tedy zpravidla znamená, zajímat se o to, zda je biografické vyprávění, které máme k dispozici, použitelné pro poznání biografické identity vypravěče. Na biografické vyprávění stejně jako biografickou identitu je třeba nahlížet jako na situační záležitost, fixovanou vždy až momentem pořízení rozhovoru. To samozřejmě předpokládá určité metodické kroky k ověření validity sdělovaného obsahu. Těmi jsou především volba vhodného postupu, prostředí rozhovoru, pořízení terénních zápisků, přesný záznam, případně použití doplňujících a kontrolních otázek, ověření z jiných zdrojů apod. Situační povahu biografického vyprávění, respektive biografické identity lze vyjádřit specifickým vztahem mezi badatelem a vypravěčem (tzv. situací biografické komunikace), který v okamžiku pořizování rozhovoru nastává. 78 Výzkumník (pořizovatel rozhovoru) Badatelská reflexe situace Situace biografické komunikace - vyvolaná (uměle navozená) narace životního příběhu - interakce výzkumníka a vypravěče – vliv osoby tazatele, způsob vedení rozhovoru Vypravěč (narátor, informátor) Aktuální biografická situace vypravěče Situačně podmíněné vyprávění životního příběhu fixované momentem pořízení rozhovoru Práce s minulostí a pamětí – re(interpretace) a (re)konstrukce životního příběhu: reprezentace vyprávěné –biografické- identity Jak vypravěč tvoří vlastní obraz (identitu) Za prvé je třeba rozlišit mezi biografickým vyprávěním vyvolaným a nevyvolaným, a tím poukázat na obecnější charakter biografické komunikační situace pořizování rozhovorů. Nevyvolané či nezáměrné biografické vyprávění je to, které bývá obvykle výzkumníkům jako cizím a vypravěčům vzdáleným osobám utajeno a znepřístupněno. Je založeno nejčastěji vztahem k důvěrně blízké či milované osobě (v kruhu rodiny nebo blízkých přátel), je spontánní, vyžaduje zvláštní okolnosti, podmínky a atmosféru a lze jej označit za projev intimity. Nemusí ale být souvislé a mít podobu uceleného životního příběhu, naopak může mít častěji povahu „pouze“ převyprávění jediné etapy nebo vybrané události v životě. Smyslem takových spontánních intimních sdělení může být předávání jistých životních zkušeností či „životního moudra“, doporučení, morálního apelu nebo být i projevem blízkého vztahu, vztahu důvěry, snahy pomoci, vzájemné upřímnosti, přátelství a lásky, stejně tak může být i součástí běžné konverzace. Podobně mohou dědové či babičky za jistých okolností promlouvat k svým vnukům, rodiče k dětem či přátelé k přátelům. Jako výzkumník jsem při pořizování rozhovorů v takových situacích samozřejmě nebyl. Jednalo se vždy o komunikaci vyvolanou či uměle (alespoň zpočátku) 79 navozenou. Biografická vyprávění zde proto představují „materiál“ získaný na základě zájmu badatele, který toto vyprávění (uměle) vyvolal. Této skutečnosti do jisté míry odpovídaly formou i obsahem zejména některé úvodní pasáže biografií, které se v několika případech jen velmi vzdáleně blížily nenucenému spontánnímu vyprávění. Navíc zapnutý diktafon ležící na stole nepřidal vypravěčům na klidu a uměle navozenou komunikační situaci a jisté sevření informátorů často jen umocnil. Šlo pak v několika případech o formální, stručný, popisný a vesměs faktografický přístup narace ve stylu respondenta pana J. - „narodil jsem se tam a tam, v tom a v tom roce, chodil do školy s Jardou tam a tam, oženil se s tou a tou, pracoval tam a tam, dnes jsem v důchodu a.... politika nestojí za nic....a co ještě chcete slyšet?.....už vám opravdu nemám více co říct“. Vyprávěl by nejmenovaný respondent o svém životě takto i svému vnukovi? Je to jediný možný „příběh“, který lze od vypravěče získat? Jistě, že nikoli. Krátce před mým odchodem, vlastně až ve dveřích a s vypnutým diktafonem v kapse, začal tento starší pán vyprávět. Jakoby mě znal od dětství začal spontánně a velmi zajímavě vzpomínat na události o odsunu Němců ve zdejší obci, dramatické události a situace, které prožil v poválečných letech. Tímto případem pana J. bych rád poukázal na skutečnost, že biografické rozhovory nejsou v situaci badatelem navozené komunikace vždy jen formálním a vynuceným sdělením osobní faktografie, ani jen zdrojem jedinečných vzpomínek a spontánního vyprávění. Jsou kombinací obojího, střídáním spontánních (jádrových) pasáží, tj. procítěných narativů a strohých všeobecných jakoby vnějších popisů věcí a událostí. Jakožto výzkumník jsem se snažil o to, aby se v biografiích objevovaly spontánní pasáže co nejčastěji, což současně znamenalo intervenovat do vyprávění pokud možno co nejméně a případné otázky ponechat až na úplný závěr. Právě spontánní pasáže zde představují ústřední a nejcennější zdroj analýz a interpretací biografické (teritoriální) identity vypravěčů. Ty se nejčastěji objevovaly přibližně v polovině délky trvání rozhovorů, tj. mezi 25–40 minutou vyprávění. Jsou však k dispozici i biografie, kde jsou jádrové spontánní narativní pasáže identifikovány již na prvních nebo naopak až posledních stránkách přepisů rozhovorů. Nejčastěji jsou však biografická vyprávění charakteristická vzájemným prolínáním a střídáním narativů a popisů. Vedle toho, že povahu pořízených dat – formu a obsah vyprávění – ovlivňuje situace navozené či vyvolané komunikace ze strany výzkumníka, je další důležitou okolností sama osoba badatele, které se „vypráví“. V tomto smyslu je vyprávění 80 určeno vždy někomu, konkrétní osobě, není tedy neutrální. Vlastním kontaktům s narátory vždy předcházela předběžná příprava. To znamená výběr a oslovení respondenta, vysvětlení záměrů a smyslu rozhovoru o jeho životě a získání jeho souhlasu. Setkal jsem se při tom samozřejmě i s několika případy odmítnutí. Při pořizování rozhovorů jsem vystupoval v roli mladého výzkumníka, „Pražáka“, který na sebe před začátkem rozhovorů obvykle něco prozradil. Situace před zahájením vlastních rozhovorů, přes předběžný souhlas, byla přesto často obtížná – „nezávazně si popovídat“ a získat důvěru, navodit uvolněnou atmosféru, srozumitelně vysvětlit průběh interview a především – moc toho na sebe neprozradit. Určitý dojem jsem však nutně vždy vyvolal, v duchu výše zmíněné povahy biografické komunikace jsem byl respondentem někam typově a jinak zařazen. V řadě interview jsem se zřejmě „prozradil“ dále v průběhu vyprávění, kdy jsem zvednutým obočím, kývnutím hlavy či pohybem úst reagoval na části vyprávění a třeba „jen“ neverbálně některé vzpomínky pamětníků viditelně registroval. Jistě, vyprávět příběh mladému člověku, představiteli současné nejmladší generace, který neprožil atmosféru poválečného pohraničí ani klíčové okamžiky československé historie (1948, 1968) a nepamatuje si na to, co byl devizový příslib je něco jiného, něž vyprávět člověku z pamětníkovy vlastní generace. Poněkud jinak by se mohlo vyprávět i tomu, kdo není například z Prahy, ale většinu života prožil v pohraničí. Nebo někomu, v jehož řeči je patrný německý přízvuk. Jak toto všechno a jakým směrem mění nebo měnit může obsah a celkovou povahu získaného narativu není jednoznačné a stává se spíše předmětem spekulací a hypotetických otázek, jak a v čem mohl být vyprávěný životní příběh jiný, v čem se mohl lišit od toho získaného, co mohlo být dále vysloveno apod. Což na druhé straně vyvolává potřebu kritického pohledu na získaný materiál cestou badatelské reflexe a významové komparace. Badatelskou reflexi se snažím dokumentovat v případové studii pana Havliny, v dalších pasážích analytické části práce, kde pracuji s citacemi biografických extraktů relevantních k poznání formování vztahu k území, nejsou podmínky pro využití badatelské reflexe v rámci těchto stručných (často jen ilustrativních) pasáží příliš vhodné. Situační podmíněnost biografického vyprávění je vedle konkrétní osoby badatele – tj. otázka „komu“ se vypráví – a skutečnosti, že vyprávění je navozené a badatelem vyvolané za účelem získání empirických dat – tj. otázka „motivace“ narátora sdělovat životní příběh – dále ukotven v životní situaci či životní etapě 81 vypravěče, ve které se právě nachází. Jinými slovy je třeba vždy respektovat aktuální biografickou situaci vypravěče. Zde biografickou situaci chápu v souladu s fenomenologickou a biografickou sociologií jako koncept, odvolávající se na individuální biografii každého jednotlivce, kdy je pro pochopení vlastní identity nejdůležitější to, jaké významy člověk připisuje událostem, které prožil a prožívá (Schütz 1962). Každý člověk, tedy i každý z našich vypravěčů, se nachází v biograficky determinované situaci, která představuje sediment jeho individuální minulosti a mění se v průběhu celé životní dráhy. Biograficky determinovaná situace vypravěčů se tedy v průběhu jejich životů mění, je aktualizována dalšími a dalšími životními významy. Aktuální biografická situace tak odkazuje i k „situovanosti“ tematizace vlastní minulosti a konstrukce životního příběhu. Biografické vyprávění se tedy rodí z relativně složité a svým způsobem jedinečné komunikační situace. Představuje snahu vypravěče (re-)konstruovat život tak, jak byl žit, v podobě smysluplného a víceméně srozumitelně sděleného příběhu. Takový životní příběh však nikdy neobsahuje vše, je složen z různých narativ a popisů, těm je samotným vypravěčem přisuzován různý význam a souvislosti. Navíc vzpomínání a vyprávění vzpomínek je vždy tvůrčím aktem, možností „pracovat“ s vlastní minulostí, příležitostí různě s ní manipulovat, přizpůsobovat, obohacovat nebo ji v dílčích aspektech vytěsňovat. Životní příběhy jsou proto vždy selektivní, stejně jako je selektivní i lidská paměť. Nedílnou součástí biografií je tedy i zapomínání, vědomé i nevědomé. Vyprávění tedy zahrnuje vedle schopnosti aktivního vzpomínání, i „schopnost“ aktivního zapomínání.39 V biografiích jsou lidé a události jak předmětem procesu vzpomínání a zvýznamňování, tak i tím, prostřednictvím čehož dochází k potlačení dřívějších forem a interpretací událostí, stejně jako k vyzdvihnutí forem a interpretací jiných, zdůrazňujících kontinuitu vlastního příběhu (Bhaba 1990:297). Uchopování minulosti v příběhu může být zatíženo současně účelovým používáním paměti, přičemž minulost je zde podřízena diktátu přítomnosti (Alan 1989:17–18). Paměť nemusí sloužit jako prostředník historie, ale jako její interpret – interpret, který však nemá k dispozici jiné nástroje pro uchopení minulosti, než ty, které poskytuje přítomnost. Vyprávění příběhu, který má být vyslyšen jako pravdivý, znamená pro vypravěče znát kritéria, podle nichž posluchači rozlišují, co je 39 V empirické rovině biografických výzkumů je k fenoménu aktivního zapomínání a vytěsňování vzpomínek inspirativní například studie věnovaná situaci na italsko-slovinské hranici a „strategii zapomnění“ na italský fašismus ze strany italských narátorů (Meinhof 2002). 82 pravda a co lež (Denzin 1989:76). Biografie tak může představovat nástroj destrukce minulosti a systematické eliminace určitých faktů, viděných a posuzovaných jako nevhodných či nehodných přítomnosti (Giordano 2001:185). Podobné úvahy vedou dokonce k přesvědčení, že na veškerou minulost lze nahlížet jako na „zfalšovanou“ (Herzfeld 1991). Jinak řečeno minulost není pasivním a nehybným přívěskem připoutaným k přítomnosti, je naopak tvořena a různě zvýznamňována, je předmětem interpretací a re-interpretací, konstrukcí a re-konstrukcí, čímž dochází také k neustálé aktualizaci biografické identity. Výsledná biografická identita není tedy objektivní obraz vlastní minulosti, ale je to výsledek složitého tvůrčího procesu, interpretací prožitých událostí a jejich významů. Je pak na badateli jak a zda vůbec pozná jednotlivé významy i pochopí podstatné z takto vypravěčem vytvořené biografické identity. Badatelská rekonstrukce biografické identity Problém nespočívá pouze v tom, jak biografickou identitu „tvoří“, tedy (re-) interpretují a (re-)konstruují sami narátoři, důležité je i jak badatel k takové biografické tvorbě identity přistoupí, jak tuto tvorbu pochopí, analyticky zachytí a interpretuje. Dochází k tomu ve vícestupňovém procesu interpretace biografického vyprávění. Analýza pořízených biografií, obsahujících v každém příběhu množství dílčích vzpomínek týkajících se různých událostí, situací či zkušeností prožitých v nejrůznějších etapách života umožňuje interpretaci souboru identifikačních znaků vypravěčů, respektive zpřístupňuje poznání a pojmenování jednotlivých dimenzí biografické identity a jejich strukturu. Tyto dimenze je možné v prvém kroku identifikovat na základě rozlišovací (významové) analýzy a zaznamenat je v podobě tzv. „mapy biografických identifikací“. Ta napomáhá jednak učinit si konkrétnější představu o jednotlivých dimenzích biografické identity vypravěčů – pluralitách identifikačních vztahů, a jednak si ujasnit jejich možné vzájemné prolínání, logiku a souvislosti. Především však umožňuje situovat pozici teritoriální dimenze biografického vyprávění ve vztahu k dalším dimenzím. Tabulka biografických 83 identifikací znázorňuje přehled všech dimenzí biografických identit vyvozených z rozlišovací analýzy a následné interpretace narativních rozhovorů. Neznamená to však, že se jedná o prostou obecně shrnující apriorní klasifikaci, či výčet narativních témat získaných na základě otevřeného kódování. V tabulce jsou zaznamenána jednotlivá biografická témata, jejichž obsahy a sdělení jsem identifikoval jako významné ve vztahu k jednotlivým životním příběhům, tedy jako profilující, klíčová či v biografiích jinak konkrétně významná a současně vyjádřená spontánními narativními pasážemi. Mapa identifikací tedy vyjadřuje tematizované části těch obsahů biografií, které jsem ve vztahu k jednotlivým životním příběhům a dalším biografiím identifikoval prostřednictvím otevřeného, axiálního a zvláště pak selektivního kódování jako centrální („osové“ či „jádrové“ kategorie). Vyprávěná – biografická – identita Badatelova snaha porozumět obsahům naracím – analýza a interpretace dat Dimenze biografické identity - rodinná dimenze b.i. - kulturně-sociální dimenze b.i. - profesní dimenze b.i. - národní/etnická dimenze b.i. - náboženská dimenze b.i. - politická dimenze b.i. - teritoriální dimenze b.i. Mapa biografických identifikací Než přiblížím jednotlivé dimenze biografické identity vypravěčů je třeba vzít v úvahu, že tyto dimenze jsou vyvozeny na základě analýzy a interpretace autentického souboru mnou provedených biografických rozhovorů, s konkrétními vypravěči, na určitém místě a v určitém čase. Proto by bylo i zřejmě zavádějící předpokládat, že tato podoba mapy biografických identit a její interpretace nutně představuje univerzálně platný a pro každé podmínky podobných výzkumů zobecnitelný poznatek. 84 Navrhovaný model „mapy identifikací“ by se mohl více méně lišit v případě odlišného souboru respondentů (například změnou poměru počtu mužů a žen, provedením rozhovorů s představiteli mladších generací, vnitrozemským obyvatelstvem apod.). Stejně tak i v situaci jiného badatele s odlišnou interpretační schopností, přístupem, trpělivostí, citlivostí, intuicí a zkušenostmi (např. jak posoudí výzkumník v rámci biografického vyprávění ústřední osu narace, jak se celkově vypořádá s rozpoznáním významnějších sekvencí vyprávění a zejména jak je dokáže interpretovat, aniž by neměnil jejich autentický smysl, jak seskupí a pojmenuje dimenze biografické identity, jak je bude prezentovat). Podobně tak i označení a způsob diferenciace uvedených dimenzí biografické identity podléhá specifickým přístupům autora. 85 Mapa biografických identifikací Dimenze biografické identity40 Stručná charakteristika narativních obsahů Rodinná Význam primárních skupin - vazba na rodinu, příbuzní, partneři, blízcí přátelé, zájem o osudy Představuje osu vyprávění, dětí a zvláště vnuků, propojování vlastních kolem které se shlukují dílčí biografií s životními osudy potomků – rozvinutá příběhy a výroky vztahující typicky v biografiích žen se k životu s rodinou významně spoluurčuje obsah a povahu teritoriální identity ve smyslu výroku „kde je rodina, kde mám děti, tam jsem i doma“ Kulturně-sociální Zpravidla méně výrazná osa, zahrnuje vyprávění a příběhy vztahující se k širšímu okolí Význam sekundárních skupin a širšího sociálního prostředí – sousedské vztahy, role a význam pracovních kolektivů, různá přátelství, známosti – vědomí určitého statusového zařazení Vztah k hodnotám, kulturním představám, zvykům, způsobům chování, životnímu stylu a vědomí jejich společného sdílení s ostatními – zde nejčastěji na úrovni lokálního společenství, generační příslušnosti – ztotožnění s určitým sociokulturním prostředím významně spoluurčuje obsah a povahu teritoriální identity Národní/etnická Osa sdělování významu příchodu do pohraničí v souvislosti s obnovou českého vlivu Vztah k národu / etnické skupině – význam historického vědomí (historické paměti), vnímání sousedství s Německem (prolíná se s identitou kulturně sociální ve smyslu vztahu k společně sdílené historii, tradicím, zvykům, jazyku, území, mentalitě – zde na úrovni národa/etnika) je významnou součástí teritoriální identity Náboženská Vztah k víře, náboženskému vyznání a duchovním hodnotám Vedlejší osa některých vyprávění. Výrazná aktivita věřících nacházíme souvislost s charakterem teritoriální identity 40 Pro zjednodušení budu v další části práce na místo přesnějšího označení rodinná, politická, teritoriální..... dimenze biografické identity......používat označení rodinná identita, politická identita, teritoriální identita...... . Má se však vždy na mysli dimenze biografické – vyprávěné-identity. 86 Profesní Silná paralelní osa k ose vyprávění o rodině ve smyslu zajištění existence a realizace Vztah k profesi, existenční okolnosti zaměstnání, možnost seberealizace, podmínky práce (zvláště méně kvalifikované profese) Vztah k zaměstnání jako poslání, možnost naplňování vyšších životních hodnot, ambice něco měnit, ovlivňovat, touha něco dokázat, vytvořit (zde typické pro intelektuální a vysoce kvalifikované profese) nacházíme souvislost s charakterem teritoriální identity Politická Vztah k politickému přesvědčení, projevy politických názorů Vedlejší osa sdělení vztahující se k socialistické ideologii a budování českého pohraničí nacházíme souvislost s charakterem teritoriální identity Teritoriální Vztah k domovu, pocit přináležení k místu – existence dvojího vztahu k domovu v pohraničí a domovu jako místu rodiště Osa spojující vyprávění a zmínky o místě, podmínkách života a hodnocení krajiny ideologii, Význam identifikace s fyzickou a sociální dimenzí prostoru teritoriální identitu nelze v rámci biografické narace chápat jinak, než ve vztahu k dalším dimenzím biografické identity Struktura dimenzí biografické identity není překvapující, jednotlivé dimenze vytvářejí biografický prostor, liší se jednak rozsahem, jednak významem ve vzájemném vztahu a působení. Obsahy rodinné identity jsou zpravidla určeny citovým vztahem vypravěčů k rodině, rodinným hodnotám, dětem, příbuzným a partnerům. Hodnota rodiny představuje v biografiích ústřední narativní motiv a osudy rodinných příslušníků jsou často úzce propojeny s životní historií vypravěčů. Identifikace s rodinou je typická zejména pro vyprávění „babiček“, jejich životní příběhy jsou ve srovnání s „dědy“ výrazněji provázány s osudy jednotlivých členů rodiny, především potom dětí a začínající životní dráhou dospívajících vnoučat. Některé životní historie pamětnic představují spíše než svědectví vlastního života více reprezentaci příběhů dětí, jejich 87 starostí, životních plánů, úspěchů a zklamání. Jak ukáží dále, rodinná identita je významně biograficky provázána s identitou teritoriální. Vědomí kulturně-sociální identity vypravěčů je generováno často ve vzpomínkách na život v pohraničí v době krátce po přistěhování zvláště jako zkušenost s kulturní a etnickou různorodostí lidí, kteří vybaveni vzájemně odlišnými socio-kulturními vlastnostmi postupně formovali lokální společenství. Kulturněsociální identitu tak lze na základě obsahů biografických vzpomínek interpretovat jako obecnější snahu vyjádřit subjektivní vztah k rozdílným životním hodnotám, zvykům, kulturním představám, způsobům chování a dalším vlastnostem lidí, kteří přicházeli z nejrůznějších socio-kulturních prostředí do pohraničí. Slovy pana V. a paní B. „No to víte, když jsme sem přišli, lidi tady byli fakt různý, to jsme někdy koukali, co třeba dělali po práci, moc jsme jim někdy ani nerozuměli, spíš jsme se smáli tý jejich řeči....ale některý ty jejich slavnosti tady, to bylo někdy zajímavý, ale oni měli takovej svůj život, no prostě jinej......no a potom tady bylo pár Němců, co tady zůstalo po tý válce, no ale ti byli jako stranou.... no nejvíc tady bylo nás Čechů, jinak tedy bez problémů “........ „tady byli lidi z nerůznějších koutů, ale jinak úplně bez problémů, žádný problémy tady nebyly, byla spíš legrace někdy poslouchat ty různý řeči a koukat na ty jejich různý zvyky…“. Kulturně-sociální identita je tedy biograficky významně rekonstruována hlavně v minulém čase, často vztahem vůči „jinakosti“ druhých a naopak zařazování se k těm skupinám, které vykazovaly podobné zvyky, tradice a hodnoty – tedy majoritnímu českému obyvatelstvu. Současně, podle některých autorů etnologických studií, relativně nevelké regionální rozdíly v kultuře a způsobu života českých přesídlenců dále nevyvolávaly nutnost dramaticky korigovat či zásadněji měnit jejich stávající životní návyky či způsob chování. V podstatě se tak do jisté míry „utlumil“ v rámci majoritního obyvatelstva českého vnitrozemí možný potenciál vzájemného kulturního nepochopení, sociální distance či dokonce nepřátelství (Valášková, Uherek 2006:91). Tomu nasvědčují i mnohé biografické vzpomínky vypravěčů, kde sice jsou 88 reflektovány skutečnosti různorodosti socio-kulturního prostředí, nenasvědčují však, že by byly zdrojem konfliktů či dokonce nepřátelství.41 Vypravěči v biografiích tedy reflektují kulturně-sociální různorodost lidí, kteří „…přicházeli ze všech možnejch koutů, byli to Volyňáci, Slováci, ale i z Rumunska přicházeli a taky Cikáni tady byli…“ (z rozhovoru s paní A.) a v mnoha zvyklostech a dalších vlastnostech se od většinového českého obyvatelstva původem z vnitrozemí odlišovali.42 Dále je relativně častým projevem biografických zkušeností narativní tematizace česko-německých vztahů.43 To je dáno zřejmě i tím, že většina pamětníků, jejichž biografie máme k dispozici, se do pohraničí přistěhovala v prvních poválečných měsících. Měli tudíž i příležitost prožít tehdejší poválečnou atmosféru v pohraničí a být teoreticky nablízku událostem, které se v pohraničí odehrály. Biografické vzpomínky sice poukazují, i když jen v náznacích a spíše zprostředkovaných zkušenostech, na tehdejší protiněmeckou atmosféru v pohraničí a v celé republice, osobní zkušenosti s Němci však, podle výpovědí, vyznívají většinou neproblémově, bez projevů zášti a nepřátelství.44 V případech, kdy výzkumné dotazy v průběhu rozhovoru přímo zamířily k otázce odsunu a jiným možným dramatickým okolnostem česko-německých vztahů v poválečném pohraničí (například – „Byl jste svědkem nebo slyšel jste o tzv. akcích odplaty?“) byli narátoři velmi struční a obezřetní při hodnocení těchto událostí. Zaujímali spíše pozice pozorovatelů a 41 Současně však řada etnografických poznatků (Heroldová 1984 a jiní) upozorňuje na určitou míru sociální distance mezi majoritním obyvatelstvem a skupinami reemigrantů v období prvních poválečných let. Reemigranti byli často považováni za „cizáky“ či „vetřelce“, ze strany majoritního obyvatelstva nebylo ani výjimečné reemigranty přímo označovat apelativy (Rumuni, Volyňáci…), což bylo těmito minoritami přijímáno často jako něco urážlivého. Skupiny reemigrantů byly navíc dosti uzavřené, setrvávaly u navyklého způsobu života i tradic. Současně i sňatky se zejména v prvních desetiletích po jejich příchodu odehrávaly mezi partnery v rámci těchto skupin, což dále nepodporovalo jejich silnější integraci do majoritní společnosti. Zkušenosti s reemigranty se v našich biografických rozhovorech objevují ale jen okrajově. Patrně také na sledovaném území netvoří statisticky významnou skupinu. Navíc jde o výpovědi převážně jen zprostředkované, které nebyly respondenty prožity, fungují jen jako určitá zkušenost obecnějšího vědomí a znalostí o etnické rozmanitosti tehdy osidlovaného pohraničí. 42 Je zde zajímavé si všimnout, jaké označení vypravěč volí pro tyto skupiny přistěhovalců – jde o mnohdy typické použití apelativů, znějící reemigrantům jako urážlivé. 43 K situaci česko-německých vztahů v období poválečných měsíců v pohraničí podrobněji v kapitole 4 44 Řada historických poznatků, etnografických či sociologických studií však svědčí o tom, že se vůči německému obyvatelstvu relativně dlouho udržovala sociální distance jako reakce na německý fašismus a nacionalismus a to nikoli pouze ze strany majoritního českého obyvatelstva, ale i například ze strany volyňských či jugoslávských Čechů, kteří se aktivně účastnili bojů za druhé světové války (Valášková, Uherek 2006:91). Reminiscence událostí druhé světové války tuto sociální distanci v mnohém prohlubovaly a vztah k Němcům dále komplikovaly (Houžvička 2007:15–48). 89 nezúčastněných aktérů, kterých se tyto události osobně nedotkly. Odpovědi byly často podobné následujícímu výroku pana P. „…něco takovýho tady proběhlo, i to se tady taky asi dělo, ale víc o tom nevím, nebyl jsem u toho, to známej by vám řekl víc, ten u toho snad i byl…“. Někteří vypravěči však v biografiích připomínají, že by se nemělo zapomínat ani na to, co situaci v poválečném pohraničí předcházelo a úseky vzpomínkového vyprávění na tuto dobu a události zapojují do příběhů zážitků z války. V obecnějším pohledu je tedy zřejmé, že mezi osídlenci v pohraničí docházelo k překonávání vzájemných rozdílů a někdy i bariér pouze pozvolna a mezi různými skupinami a jedinci, a to s nestejnou intenzitou. Na základě analýzy rozhovorů lze vyslovit zjištění, že pamětníci navzdory vědomí různosti sociální, kulturní a etnické dimenze prostoru tuto situaci biograficky neprožívají problémově či v postojích konfliktu, ale spíše jako životní okolnost, před kterou byli postaveni, kterou museli „nějak“ přežít a pokud možno se s ní dokázat bez potíží vyrovnat.Také problematiku odsunu si pamětníci víceméně cílevědomě vytěsňují z myšlení a paměti, spíše jako nepříjemnou záležitost. Je to zřejmě i důležitý předpoklad formování vztahu k teritoriu právě u nejstarší generace. Pamětníci potom vzpomínají více na to, jak se „dávali dohromady“ a jak probíhalo vzájemné sbližování lidí. Zdůrazňují při tom význam všelidských hodnot než vyhledávání sporů, problémů a zvýznamňování vzájemných odlišností. V tomto zdůvodňování se během vyprávění projevuje jistá opatrnost a únik k všeobecným výrokům. Další vyvozenou dimenzí biografické identity je identita náboženská. Důvodem definování dimenze náboženské identity je především zjištění, že vztah k náboženské víře může být, a také se to potvrdilo, zcela zásadní životní okolností, která je významná při řešení některých dramatických či zlomových životních událostí. Na druhé straně je třeba zmínit, že náboženská identita vyjádřená vztahem k víře či náboženskému vyznání se z hlediska frekvence narativního tematizování nevyskytuje zdaleka tak často a silně jako jiné dimenze biografické identity. Nejvýznamněji se zřejmě objevuje v případě biografie paní M., kde vztah k náboženské víře, respektive rozhodnutí „věřit“, je příčinou zásadního přehodnocení její životní historie. Životní příběh paní M. je z větší části vyprávěním o síle překonání vážného onemocnění cestou náboženské víry, zvnitřněním takových hodnot, které ji, jak sama uvádí, 90 napomohly zásadně změnit pohled na svět a redefinovat některé životní postoje a názory. Tento životní příběh se odehrává ve dvou životních etapách – „životem bez vyznání“ a „životem s vírou“. Příběh „života bez vyznání“ je příběhem jedné životní historie, která je v rámci biografického rozhovoru přehodnocena a v zásadě odmítnuta jako etapa života povrchního, života, kde absentuje prožívání vztahu k hlubším hodnotám a životním cílům. Příběh „života s vírou“ je naopak příběhem, kde zvýznamnění vztahu k náboženskému vyznání představuje zásadní reinterpretaci sebepojetí a celé životní historie. Biografickou identitu v této části příběhu narátorka odvozuje již od zcela jiných identifikačních vztahů, aktualizuje ji a zvýznamňuje svůj vztah k jiným skupinám lidí (zdůrazňuje roli místního faráře a obecně věřících), ztotožňuje se s jinými hodnotami a kulturními orientacemi. Vypravěčka tak zásadně přehodnocuje a reinterpretuje vlastní minulost i současnost, v rámci vyprávění životního příběhu objevuje a „vynalézá“ nové pojetí identity. Narace tedy poukazuje k tomu, jak biografickou prací s vlastní minulostí lze rekonstruovat aktuální sebepojetí formou příběhu, v rámci kterého různé osudové okamžiky, životní situace a způsoby jejich řešení reinterpretujeme a přisuzujeme jim nestejné významy. Úloha víry, či náboženství ve vztahu vytváření teritoriální identity nehraje však celkově v pohraničí významnější roli. Zvláště případy narativních rozhovorů s tradičními elitami a zároveň muži (lékař, akademičtí malíři, učitelé a architekt) poukázaly na hlubší význam vztahů respondentů k profesi či zaměstnání. To se v biografiích projevuje často identifikací těchto vypravěčů s jejich profesní dráhou, zdůrazňováním společenského významu profese, naplňováním prostřednictvím profese osobních přání, cílů a představ. Vesměs odlišně je potom role profese či zaměstnání biograficky zobrazena v životních příbězích těch vypravěčů, kteří pracovali nebo pracují v dělnických profesích či na pozicích, které nevyžadují vyšší kvalifikaci. Zde je vztah k zaměstnání narativizován především pragmaticky potřebami materiálního zabezpečení sebe a rodiny, tedy nutností existenčního přežití. Mnozí tito respondenti – dělníci z průmyslových továren (textilky, sklárny, oděvní průmysl apod.) – často v kontextu pracovního života vzpomínají na různé zaměstnanecké kolektivy, společné „šichty“ a mnohá přátelství, která v práci navázali. Profesní identita je pak v těchto případech biograficky konstruována jako součást identity sociální a kulturní. 91 V každém případě se profese v řadě biografií objevuje jako nedílná součást životních příběhů ovlivňující mnoho dalších životních situací a rozhodnutí. Zdá se, že profesní identita hraje do jisté míry roli i ve vztahu k formování teritoriální identity. Například v biografii akademického malíře je patrné, že hlubší vztah k domovu v pohraničí získal na základě uměleckého ztvárnění okolní krajiny a jejího uměleckého vnímání. „Když takhle vzpomínám, nejlepší to bylo, když jsem tady projížděl ty kopce, hlavně navečer tady byly pěkný západy slunce, to nešlo nechat bejt, to se prostě muselo malovat....a bez malování by to nešlo, to je můj život...a to mě bavilo, vyjet si v klidu do krásný přírody a nechat to na sebe působit, to jsem miloval.....jinak ty obrázky jsem už různě rozdal nebo i prodal“ (Pan N.).45 Životní příběhy generace prarodičů, tedy generace, která prožila válku a dramatické okamžiky české historie naznačují zvláštní význam otázky národní identity.46 Vědomí národní totožnosti a vztah k národním hodnotám jsou biograficky nejčastěji zachyceny v perspektivě historické zkušenosti ohrožení českého národa ze strany hitlerovského Německa. Lze předpokládat, že otázka národní identity nabývá v životních příbězích pamětníků často zvláštního významu právě z důvodu prožitých událostí války jako přímé zkušenosti s osudovým ohrožením přežití českého národa. Vztah k národu je v kontextu toho interpretován jako nesamozřejmá hodnota vyjadřující společně sdílenou kulturu, tradice a minulost. Národní identita a obecně vědomí češství je narátory biograficky rekonstruováno typicky hlavně v kontextu vztahu k německému národu a Němcům. Národní identita je narativně tematizovaná i ve vztahu k současné politické a ekonomické situaci, zejména potom k přílivu německého kapitálu a rostoucího vlivu německé ekonomiky na české hospodářství po roce 1989. Právě v této souvislosti někteří vypravěči vyjadřují obavy z ohrožení národní suverenity a připomínají pro český národ neblahé historické zkušenosti s německým národem. Jeden z pamětníků tuto obavu verbalizuje jako „současný 45 Nemůžu zde nezmínit okolnosti pořizování rozhovoru s tímto pamětníkem. Vzpomínám si, jak jsem seděl v obývacím pokoji jeho domu a obdivoval jsem obrazy na jeho stěnách, jimiž byl autorem. Při tom mi tyto krajinomalby byly velmi povědomé. Zmínil jsem se o tom, že strýc mého otce byl rovněž „krajinář“ a mnohá jeho díla, která mi právě připomínala malby pana N., mám doma na stěnách. Nakonec vyšlo najevo, že pan N. byl s „Toníčkem“ (strýc se jmenoval Antonín Rychlovský) nejen spolužák z Akademie výtvarných umění, ale že byli též velcí kamarádi. Podobnost jejich tvorby je dána vedením tzv. Nejedlého školy. Jeho žáci si říkali „Nejedláci“. 46 K dimenzi národní identity podrobněji případová studie pana Havliny v této práci. 92 ekonomický protektorát“. V souvislosti s významem národní identity jako dimenzí biografické identity vypravěčů se objevuje v naracích i pojem „mentalita“. Ten slouží nejčastěji jako kategorie určující příslušnost k národu nebo též národní povahu. Podle některých narátorů je tedy národní identita vesměs dána i mentalitou, která je biograficky reprezentována podobným způsobem myšlení, přibližně stejným způsobem života a jednáním lidí určitého národa. „...no já nevim, ty Němci prostě jsou jiný, to je taková ta jejich mentalita, která tam je daná, vždycky se roztahovali, dyť to vidíte…a co je to za národ, kterej rozpoutá dvě světový války“ (Pan S.). Především v narativních biografiích mužů jsou dále tematizovány různé roviny politického života. Zejména uzlové body národní historie (předválečné období třicátých let, válka, 1945, 1948, 1968, 1989) jsou biograficky využívaným potenciálem k objasňování celé řady životních situací, dramatických vzpomínek a zlomů v životních osudech. Biograficky rekonstruovaná identita je tak sycena významem politických zkušeností a obecně politickým životem společnosti. Domnívám se, že právě dimenze politické identity by byla vzhledem k obsahům narativních rozhovorů vhodným předmětem hlubšího výzkumného bádání. A to i přesto (a možná i právě proto), že biografické rekonstruování politických identit vypravěčů zřejmě zůstává v řadě případů „skryto“. Právě otázka politické identity se z hlediska interpretace ukazuje v mnohých naracích jako do jisté míry problematická. Za prvé je v řadě rozhovorů obtížné rozpoznat, zda-li vypravěč pouze pragmaticky a účelově nedemonstruje takové politické názory, které odpovídají současnému většinovému přesvědčení či smýšlení veřejnosti (nebo jsou v souladu s vytušenými nebo dokonce prozrazenými postoji moderátora rozhovoru), což se v naracích zobrazuje nejčastěji v podobách radikálního odmítání všeho levicového, kritikou komunismu, vzpomínkami na zdolávání překážek a úskalí tehdejšího režimu nebo zmínkami o vlastních „malých hrdinských činech“ vystihujících tehdejší odvahu vzdorovat totalitnímu režimu. Nezřídka se tudíž objevují snahy narátorů důrazně projevit vlastní politický postoj způsobem odmítnutí jiného. S čím se tedy respondenti „skutečně“ identifikují, s jakými politickými názory či postoji, často zůstává otázkou. Za druhé se objevuje to, co můžeme označit jako „strategii mlčení“ nebo „narativní obezřetnost“. Zde se naopak o politice příliš nehovoří, i když lze z jiných souvislostí 93 životního příběhu mnohé vytušit. Mnozí narátoři tak pouze „naťukávají“ moderátora a jen velmi opatrně rekonstruují některé své životní etapy a pouze naznačují některé své myšlenky, kterými poodhalují často jen pozvolna hlubší kořeny možného politického přesvědčení. Teritoriální dimenzi biografické identity se věnuji samostatně v analytické části této práce (kapitola 4). Na tomto místě se však pokusím prostřednictvím schematického zobrazení přiblížit dva základní aspekty této dimenze, tj. vztah k sociálnímu a fyzickému rozměru biografického prostoru a upozornit na různý význam obsahu a úrovní těchto dimenzí tak, jak se projevují v biografických vyprávěních. Uvedeným schématem se tudíž snažím na základě analytických poznatků z biografického materiálu naznačit základní strukturu teritoriální identity. Schéma chápu jako východisko pro podrobnější další interpretaci obsahu teritoriální identity jako součásti komplexu identity biografické. V návaznosti na uvedenou „mapu biografických identifikací“ a z obsahů narací vyvozené dimenze biografické identity se dále pokusím přiblížit to, jak je biograficky konstruována teritoriální identita ve vztahu k dalším dimenzím biografické identity. Jinými slovy se pokusím poukázat na ty momenty biografického vyprávění, kde je vztah k místu narativně provázán s dalšími osami vzpomínkového vyprávění, které tento vztah nějak podmiňují nebo jinak určují. 94 Schéma pojmu teritoriální identity 47 Obsah prostoru teritoriální identity Aktuálně žitý prostor Domov, zóna intimity a přivlastnění a prožívání prostoru, bezpečí, jistota, manifestace rodinných hodnot a tradic- „genius domicili“ Byt, dům, zahrádka, hospodářství –hmotné prostředí Lokalismus - prostor obce, města a přilehlých částí – místní a okolní krajina, památky Rodina, příbuzní, sousedé, blízcí přátelé Vrstevníci, známí, spolupracovníci Instituce zaměstnání, škola, spolky, zájmová sdružení Regionalismus –pojem pohraničí a další regionální specifikace prostoru jako (Českolipsko, Liberecko) Regionální společenství, rodáci, krajané Území národního státu Národ, etnikum Euroregion Nisa 47 Srovnej Zich (2003:28) Analýza a interpretace obsahů biografických rozhovorů nasvědčuje tomu, že teritoriální identita je podle předpokladů nejsilněji prožívána v rozsahu aktuálně žitého prostoru. Ten lze definovat místem domova (bydliště), jeho bezprostředním okolím a prostorem, který tvoří zónu bezpečí, intimity, důvěrné znalosti, opory a spolehlivosti. Tento prostor je možné dále vyjádřit hodnotami rodinného života, soukromím, blízkostí přátel a sousedů. Je to prostor sdílení společného světa interpretací, vztahů důvěry a blízkosti. Je místem umožňujícím navázání „čistého vztahu my“ (Schutz – Luckmann 1984).48 Aktuálně žitý prostor představuje „jádro“ prostoru teritoriální identity vypravěčů, je jejím nejintenzivněji a nejpřesvědčivěji prožívaným obsahem. Je to místo návratů a intenzivního sociálního prožívání. Prostor teritoriální identity tvoří i další obsahy. Jsou jimi dále lokalita obce či města, okolní krajina, případně ještě vzdálenější objekty. Vedle toho je teritoriální identita v biografiích spolutvořena i prostorem pracovního uplatnění (dřívějšího i současného) a možnostmi zapojení do dalších aktivit v rámci zájmových sdružení (např. ocenění fungování Klubu důchodců pořádající společné výlety – respondent z Jablonce nad Nisou), případně správy obce. Významnou součástí a rovněž předpokladem takto vymezené teritoriální identity jsou existující sociální vazby, různá přátelství, vztahy na pracovištích (kterých je vzhledem k věku většiny vypravěčů stále méně) a známosti umožňující společně sdílet volný čas, mít se s kým podělit o radosti a starosti, mít se komu svěřit. Právě v tomto ohledu si někteří vypravěči v souvislosti s hodnocením obce či města kde žijí, stěžují na nedostatek sociálních kontaktů, což souvisí s faktem ubývajícího počtu vrstevníků a přátel. Touto skutečností tak tito vypravěči do jisté míry relativizují jiné přednosti a kvality místa a svým způsobem tak i zpochybňují v této souvislosti sílu teritoriální identity v pohraničí. Vedle aktuálně žitého prostoru jako ústřední opory teritoriální identity a relativně silného vědomí lokalismu tvoří tento prostor také regionální vědomí. To se v biografiích nejčastěji projevuje pojmenováním a manifestací příslušnosti k určitému regionu nebo širší oblasti – (výběrem z biografií – pan H., paní V., pan N.) - „jsem Severočech, i když tady nejsem kořeny“; „tady u nás v pohraničí“; „vždycky se mi Českolipsko líbilo“. Vedle jistých, ne však příliš přesvědčivých projevů regionální identity se potvrzuje jakási přirozená a historicky podmíněná vazba k území národního státu. Zdá se, že zejména pro obyvatele pohraničí je otázka národní identity stále aktuální, jak z hlediska 48 Srovnej pojetí žitého prostoru (Lefebvre 1991:39). historických zkušeností s Německem a německým národem, tak i z hlediska současného sousedství s Němci a jejich kontakty v příhraničních oblastech. Naproti tomu se v této rovině neobjevují Poláci, ačkoli územně jsou rovněž velice blízko. To, co by se mohlo označit jako euroregionální identita a identita evropanství se nestalo tématem biografického vyprávění. Můžeme se jen domnívat, že územní celek Euroregionu Nisa je vnímán především jako umělý výtvor a příliš abstraktní prostor. Podobně nesnadno uchopitelné ve vztahu k teritoriální identitě mohou být i nově zřízené administrativní kraje. Ani myšlenka evropanství není v biografiích představitelů současné nejstarší generace aktuální. Patrně by se ale tyto vztahy objevily v jiných souvislostech a ve výzkumech s použitím jiných metod. Na druhé straně byli novoosídlenci v pohraničí vystaveni nutnosti vyrovnat se s podmínkami fyzického prostředí – krajinou, klimatem, bydlením. V pohraničí byly odlišné geograficko-klimatické podmínky, které zdaleka nevyhovovaly řadě zemědělců a někdo například jen velmi těžko přivykal horskému terénu (to je obecně známo zvláště v případě volyňských Čechů z rovinatých oblastí). Ilustrují to i příběhy mnohých vypravěčů, kteří se do pohraničí přistěhovali především z rovinatých oblastí českého vnitrozemí. Tito vypravěči vzpomínají, jak nesnadné bylo přizpůsobit se drsnějšímu počasí a hornaté krajině pohraničí. Někteří tomuto charakteru krajiny přivykli snadněji, mnozí v ní našli zalíbení a dnes ji oceňují. Například slovy pana H. „…je tady strašně hezkej kraj, ty hory, kopce, vzduch, to prostě člověk musí milovat…“. Jiní zase vzpomínají na krajinu svých rodných domovů, přičemž si doposud horský terén zřejmě příliš neosvojili. Toto lze stručně ilustrovat částí biografie paní J.: „…už jsem si trochu zvykla, ale stejně no… doma byla rovina, takový rovinatější kraj, všude jste bez problémů došla, tam bylo krásně. Tady je to dost jiný, hlavně zima je tady taková drsná…“. Zdá se, že jistou úlohu v adaptaci na materiální či fyzické podmínky života v pohraničí sehrál i odlišný typ místní architektury. Ta podle některých výpovědí pamětníků působila zprvu cize a „moc německy“. Tento pocit ovšem neměnil nic na skutečnosti, že rodiny osídlenců získaly nakonec samostatné bydlení, často větší a kvalitnější než bylo jejich původní, proto nebyla německá architektura tak významnou překážkou k nastěhování. Ti, kteří migrovali do pohraničí v následujících dvou letech po konci války získávali obvykle lepší usedlosti a celkově výhodnější podmínky bydlení. Měli často možnost si vybrat takové bydlení, které nevyžadovalo 97 zdaleka tak razantní opravy a rekonstrukce, které se dotkly zvláště těch osídlenců, kteří se stěhovali do pohraničí v pozdějším období (zejména reemigranti). Postupem času si lidé zvykli na nové prostředí, což lze chápat jako první etapu identifikace a nelze současně vyloučit, že pro mnohé i etapu konečnou. Teritoriální identitu bychom však chápali hlouběji nejen jako prožívaný zvykový prostor, ale i jako prostor interiorizovaný, opřený o jisté (historické, geografické) znalosti regionu. Teritoriální identita v kontextu obsahu biografické identity Nepřekvapí zřejmě, že v biografiích pamětníci většinou vyprávějí o tom, že jsou s místem, kde žijí spokojeni. Když jsem se například v průběhu několika rozhovorů ptal na to „…jak se Vám líbí v pohraničí, kde se cítíte být doma a co rozhodlo v pohraničí zůstat?“, respondenti v podstatě začali spontánně vyprávět o rodině, nejčastěji vnoučatech a rodinách svých dětí. Podobný způsob odvozování vědomí domova od místa života rodiny se projevuje téměř výhradně v biografiích žen.49 Některé vypravěčky se svěřovaly s tím, že se v pohraničí cítí být doma právě jen proto, že se zde narodily jejich děti, což byl zřejmě důležitý moment potvrzující „definitivu“ tohoto domova. Děti samozřejmě o tom, kde mají svůj domov (tedy v pohraničí) již nepochybují. To ilustruje následující část rozhovoru s paní P. „Už jsem tady od války, to je dlouho, vzpomínám někdy na to, jaký to je asi u nás doma, tam v S., ale zvykla jsem si, i když to počasí tady někdy není hezký….No, mně tady stejně drží hlavně ta rodina, děti a vnoučata, ty už tady jsou doma. Kde je prostě doma rodina, tam jsem doma i já, s tim se nedá nic dělat, to je přece normální“. To, jaký význam představuje rodinná identita ve vztahu k identitě teritoriální lze dále ukázat na základě stručných extraktů biografií paní S. a paní D. : „...kde je rodina, tam je přeci i domov......doma je přece tam, kde mám děti...“ ; „tady už zůstanu, mám je všechny (rodiny svých dětí) na blízku, nedovedu si představit, že bych se odstěhovala jinam, že bych o vánocích zůstala sama nebo museli někam jezdit, to ne, to ne... já bych za nima jezdit asi už nemohla“. V kontextu toho je vztah k domovu významně podmíněn prožíváním rodinných vztahů a vědomím přítomnosti citově blízkých osob. Zřejmě jak starost o své potomky, potřeba je mít na blízku, mít „pod dohledem“ jejich osudy, 49 Význam rodinné identity jako dimenze biografické identity může být dán i tím, že většina biografií byla pořízena s ženami (celkem 17 rozhovorů), oproti celkem 13 rozhovorů s muži. 98 stejně jako snaha nezůstat v osamění a těšit se z přítomnosti svých nejbližších jsou okolnostmi definujícími pocit domova a potřebuje jej udržet. Není to jen rodina a rodinné vztahy, které spoluurčují pocity domova. Jsou to dále i vzpomínky na různá přátelství a společenský způsob života, zejména v období produktivního věku. Významnou roli zde pravděpodobně sehrály pracovní kolektivy a vůbec vztahy na pracovištích, na které se v biografiích nezřídka vzpomíná s jistou nostalgií. Když se paní V. v úvodu vyprávění rozpovídala o svém vnukovi a jeho starostech v práci, navázala tím vzpomínkami na dobu svého zaměstnání tímto způsobem: „...no jo, kluk to tam nemá lehký, musej se snažit, pořád je v práci a taky se bojí jak to tam vlastně bude, jestli třeba bude někam muset pak dojíždět nebo se vodstěhovat do většího města, když to tam zrušej, ...no to my měli jiný v tý době tady, to byla někdy i sranda v tý práci, tak sem se tam i těšila, jezdilo se na ty rekreace a tak, na ten život tady v tý obci ráda vzpomínám, s holkama sme byly dobrá parta, ještě dneska se vídáme, ne všechny ale vídáme, jako sama kdybych tady seděla doma, to by asi nešlo.“. Podobně vzpomíná i paní J. o životě v pohraničí: „…v pohraničí jsem si zvykla, byla tady dobrá parta, tak se mi tady líbilo a chtěla jsem tady zůstat, chodili jsme na ty odpolední čaje, jezdili s holkama na výlety…. Jenom teď už je to horší, nemám si s kým popovídat, ta moje kamarádka se už odstěhovala, ale nějak to už tady dožiju, mám tady rodinu a to je hlavní, taky na zahrádce něco udělám“. Zvláště ti vypravěči, jejichž životní partneři již nežijí, zvýznamňují roli nejrůznější přátelských vztahů, které jsou biograficky zobrazovány často jako podmínky posilující pouto k domovu v pohraničí. „No to víte, po smrti manžela, že bych odjela k bratrovi tam k nám, abych nebyla sama. Mám tady vedle ale dvě kamarádky, už dlouho se známe, chodíme spolu hodně tady....jako vůbec nemůžu říct, že bych byla jako sama, děti za mnou jezdí, jinak tady s holkama to vždycky je fajn...ani nechci myslet, že by to takhle nebylo, to by bylo těžký“ (Paní K). Teritoriální identita je tedy v biografiích (zejména žen) silně provázána s rodinnou identitou a obecně kvalitou sociálních vztahů. To, jak je možné sledovat spojitost teritoriální identity s dalšími dimenzemi biografické identity dále ukáži na 99 dvou biografických případech novoosídlenců – pana Š. a pana H., kteří se do pohraničí přistěhovali na základě umístěnky začátkem padesátých let. Oba se v rozhovorech svěřují s tím pocitem, že nedobrovolný a v podstatě vynucený odchod do pohraničí byl něčím, s čím se jen těžko vyrovnávali. Přestěhování do pohraničí je potom v těchto biografiích interpretováno jako nedobrovolná z vnějšku nařízená záležitost, která pak zřejmě a priori alespoň počáteční vztah k místu v pohraničí mohla problematizovat. Intenzivně tito pamětníci líčí zážitky s překonáváním řady obtíží života v pohraničí a vzpomínají i na to, jak se často toužili vrátit zpět do vnitrozemí. Ale i v těchto biografiích se však ukazuje, jak toto počáteční neosvojení si života v pohraničí bylo postupně překonáváno a jak se jejich teritoriální identita postupně formovala ze zdrojů náboženské, respektive profesní identity. Pan Š. v biografii vzpomíná, jak mu bylo začátkem padesátých let z rozhodnutí ředitelství státních lesů přiděleno na základě umístěnky místo hajného na Frýdlantsku. S životem v pohraničí nebyl příliš spokojen, práce ho nenaplňovala, krajina neoslovila, chtěl se odstěhovat zpět do vnitrozemí. „Já sem se narodil v B. u Příbrami. Tam sem prožil mládí a todle to. Tam se cítím být víc doma…. To sem absolvoval lesnickou školu v Praze, a tak sem tedy potom měl toho hajnýho. A tehdy potom ředitelství státních lesů, mě tedy jo přidělilo místo na Frýdlantsku, že tam tedy jo potřebujou. …Já sem se chtěl tedy odstěhovat zpátky tady na Zbraslav. Blízko lesnického ústavu. A tam mě chtěli přijmout. Ale lesní závod napsal jim tam, že lesní závod je taky důležitej v pohraničí, jako tady. A už jsem se nedostal zpátky. Ale jinak tedy vlastně mě to tam někdy štvalo, že jo, to polesí v Č. A ty hory, jo ty Jizerský hory. Voni vždycky potřebovali na léto výpomoc, tak nás tam vždycky votravovali, aby sme tam šli na měsíc. Voni tam byl trestanci, že jo. A mi sme tam pomáhali a bydleli sme tam taky, že jo, ale člověk se nemohl věnovat svému hájenství. A tam to potom vázlo, ale zkrátka mě to tam štvalo”. Přesto pan Š. v pohraničí zůstal, cítí se tady doma, i když současně chápe jako domov i místo, kde se narodil. Je to pouze přivyknutí na život v pohraničí nebo něco dalšího co napomohlo rozhodnutí v pohraničí zůstat? Odehrálo se snad v minulosti života pana Š. něco významného, co jeho osud s pohraničím provázalo? Ve vztahu k jakým životním okolnostem o životě v pohraničí vypráví? Zde je důležité, že v životním příběhu pana Š. hraje zvlášť významnou úlohu jeho náboženské přesvědčení. Právě víra a ochota pro tuto víru něco vykonat se ukázala jako jedna z 100 okolností a důvod v pohraničí zůstat a žít. Pan Š. se totiž jako katolík koncem padesátých let v pohraničí aktivně angažoval za záchranu jisté katolické kapličky a usiloval zde o zavedení náboženských obřadů. Až s nástupem šedesátých let se panu Š.tento sen naplnil. „…… a tam byla jedna taková kaplička, to bylo v letech, co tedy (přemýšlí a počítá roky) padesát osm. No a tam byla taková hezká kaplička a vona byla zpustošená, byla naproti hájovně, tedy jo. No a vymlácený okna. Tak sem se na to ptal církevního hodnostáře, jestli by se to dalo spravit a tak podobně. Ten místní funkcionář na tý vesnici, já sem taky byl na tý radě, sem se taky dostal do tý rady a tak sem tedy pracoval na tom, aby ta kaple byla nakonec opravená. Když to bylo hotový, tak jako že tam bude mše svatá, no vona tedy nakonec nebyla, pan tajemník obecního úřadu jel za okresním církevníkem tady v Liberci, a tam aby se zakázal, aby zakázal, aby tady nebyla ta mše svatá , že už tam nebyla od roku padesát tři, tak aby se nepovolila…. Jo a potom, když nastoupil Dubček..., když nastoupil svojí funkci. Tak to byla jakoby svoboda. Tak tam udělali mši svatou nakonec, že jo. Pozvali kněze z Liberce a vod tý doby se tam všecko děje. Pouti a to je každejch čtrnáct dní. A to sme byli jen takoví průkopníci, ale když potom nastoupil Husák, tak některý ty funkcionáři z městskýho výboru to chtěli znova zakázat. Ale už neměli tu sílu, my sme to zkrátka neposlechli. A neměli tu sílu a odvahu, aby nám odebrali klíč a zakázali to… Takže ta kaple byl takovej můj životní cíl, poslání jako tady něco udělat, to mě tady drželo. A hlavně aby tady byly ty mše svatý, o to tady šlo”. Nelze se při tom vyhnout domněnce, že tímto příběhem o záchraně kapličky a snaze o zavedení mše svaté v době totality poukazuje současně pan Š. na „malé hrdinství”, odvahy vzepřít se tehdejšímu režimu a riskovat i pronásledování. Pro nás je však důležitější to, že mnohaleté cílevědomé směřování k naplnění určitého úkolu či cíle, poskytovalo panu Š. možnost zcela konkrétního a intenzivního prožívání lokality v podobě péče o kapličku a místní komunitu věřících. Nový domov v pohraničí, se kterým nebyl pan Š. původně příliš spokojen, postupně propojil s něčím, co mu připadalo zvlášť smysluplné, možná až osudové. Opravená kaplička a každých čtrnáct dní konající se mše svaté mohou dodnes připomínat panu Š. zcela zřetelně to, co pojí jeho život s domovem v pohraničí a prostřednictvím čeho tento domov může chápat. Dalším příkladem je biografický rozhovor s panem H., který sice nežije v rámci Euroregionu Nisa, ale jeho biografické vyprávění o pohraničí je natolik 101 charakteristické pro ukázku vytvoření teritoriální identity, že z něho zde uvádím významnou část. Pan H. se ocitl v pohraničí nedobrovolně. Jako čerstvý absolvent vysoké školy uměleckého zaměření se na základě umístěnky musel přestěhovat do většího města v pohraničí. Vzpomíná, že byl odhodlán se po dvou letech života v pohraničí odstěhovat, necítil se zde doma a nebyl dlouho přesvědčen o tom, že by zde chtěl zůstat. Pan H. se nejdříve nemohl vyrovnat s velmi znečištěnou krajinou i sociální situací, kdy v jeho okolí žila převážně romská komunita. Naproti těmto vzpomínkám se v dalším průběhu biografického rozhovoru dozvídáme, že se dnes již s hrdostí hlásí k tomu, že je Severočechem, že krajina pohraničí pro něj vyjadřuje neutuchající uměleckou inspiraci a možnost intenzivní malířské tvorby. Jednoduše se netají tím, že si region pohraničí osvojil a svým způsobem se s ním sžil a do jisté míry i ztotožnil, a to doslova v životě i smrti „na to město držím, žiju tu to víte, když tu žiju. Ve zdejšim krematoriu mi jednou miláček nechá spát”. V jistém okamžiku, nebo postupně došlo u tohoto respondenta k úplné „domestikaci“ s místem kam byl nedobrovolně přesídlen. V čem spočívají všechny příčiny této změny nelze z biografie přesně stanovit. Patří mezi ně patrně možnost a aktivní práce umělce. Jisté umělecké sklony pana H. a intenzivní profesní kariéra malíře mu zřejmě umožnily teritoriální identitu v pohraničí formovat a prohlubovat současně na základě specifického vztahu k estetickým kvalitám kraje, architektuře města, jeho historii a geniu loci. „Já to řeknu takhle: Který města v Evropě, jeho středem teče velká řeka, tak těch by se pár našlo. Který města v Evropě má u svého vjezdu kulisu naprosto unikátního romantickýho hradu na vysoký skále, to je prostě úplně vymyšlený divadelně. Který město má 100 metrů nebo 200 metrů vod centra vod náměstí přírodní útvar to je tu Mariánskou. skálu. Který město vůbec má takovouhle krajinu jo?… A taky já sem někdy v roce 78 když sem byl v Belgii tak sme seděli zas kdesi v Antverpách nebo kde to bylo, s nějakými kolegy a oni říkali a odkuď seš? A já sem měl zrovna protože vycházel barevnej Průboj to byl takovej ten plátek krajskej a byl barevnej a na první stránce shodou okolností byla taková krásná, aspoň mně se to zdálo barevná fotka, pohled na město z V. Tak sem běžel hned do kufru a říkám – moje město. Teď voni na to tak čuměli, v Antverpách to bylo. Ty Antverpy byly značně zničený a sou prej už prej je postavili“. Profese malíře a umělecké nadšení pana H. se ukázaly jako možné předpoklady jeho hlubšího ztotožnění s pohraničím. To se projevuje například i tím, že dodnes se aktivně pan H. podílí na projektech a akcích pro zlepšení města, angažuje se v řadě místních organizací. Obsahem takové teritoriální identity se nestává jen žitý prostor a 102 blízké okolí domova. Vedle projevů lokální identity lze usuzovat i na značný stupeň identity regionální. Pan H. současně disponuje historickými znalostmi o pohraničí, dokazuje i znalost topografickou. Zajímá se dále o politické souvislosti života v pohraničí, zvláště pak se zaujetím hodnotí aktuální otázky restitucí v pohraničí, kterou považuje vzhledem k historii za nesprávnou a nemorální. V další části textu navážu na mapu biografických identifikací dvěma případovými studiemi. Smyslem těchto studií je především prokázat oprávněnost definovaných dimenzí biografické identity a upřesnění obsahu teritoriální identity. Případová studie – biografická identita p. Havliny Případová studie biografického vyprávění pamětníka pana Havliny reprezentuje způsob analytické práce a dalších interpretačních postupů při zpracování souboru získaných narativních rozhovorů. Jsou zde naznačeny postupy obvykle uplatňované v rámci využití biografické metody. Postupně se zaměřím v jednotlivých analytických krocích na tematické rozlišení struktury textu, kategorizaci tematických okruhů a obsahů vyprávění, na výběr jádrové (-vých) pasáže (-ží) textu a dále se pokusím o identifikaci centrální kategorie příběhu - ústřední narativní osu, okolo které se seskupují další témata a subtémata vyprávění. Pro analýzu a interpretaci rozhovorů byly využity dále terénní poznámky a vlastní komentáře z průběhů pořizování rozhovorů. Sociobiografický portrét: Pan Havlina (1914) – důchodce, dříve dělník v textilním průmyslu Pan Havlina se narodil v roce 1914. Otec byl Čech, původním povoláním obuvník, matka Němka pracující v domácnosti. Na základě otcova rozhodnutí navštěvoval pan Havlina českou školu v H. V době hospodářské krize otec pracoval jako listonoš a současně se věnoval drobnému hospodářství. Pan Havlina pracoval jako dělník v textilním průmyslu, jeho bratr na poště jako úředník. Rodina tak podle vzpomínek pana Havliny v době hospodářské krize v třicátých letech nestrádala. Před začátkem druhé světové války se pan Havlina oženil s Němkou (původem 103 z Raspinavy). V roce 1940 byl pan Havlina povolán jako voják do německé armády, nejprve do Francie a později dokonce bojoval i na frontě v Rusku, kde se později dostal do zajetí. V roce 1947 se dostal s pomocí svého otce zpět domů. Žena pana Havliny v té době žila u manželových rodičů, všichni její příbuzní včetně rodičů, protože byli Němci, byli z pohraničí po roce 1945 vysídleni. Pan Havlina po návratu ze zajetí získal bez větších problémů zaměstnání v místní textilce, kde společně se ženou dlouhá léta pracovali. Pan Havlina při zaměstnání vystudoval dálkově střední průmyslovou školu v D. V příštích dvou letech se Havlinům postupně narodila dcera a syn. Děti získaly středoškolské vzdělání Před deseti lety spáchala žena pana Havliny sebevraždu oběšením. Kontext a okolnosti biografického rozhovoru Biografický rozhovor s panem Havlinou probíhal v klidném prostředí jeho bydliště, bez přítomnosti dalších osob. Záznamu rozhovoru předcházela přibližně třicetiminutová diskuze s cílem vytvořit atmosféru vzájemné důvěry a ochoty respondenta vypovídat pokud možno bez obav a strachu o své minulosti i současném životě. Pan Havlina byl stručně informován o výzkumném záměru a způsobu zpracování biografických rozhovorů s tím, že bylo výzkumníkem zdůrazněno zachování anonymity vypravěče. Na základě tematického rozboru obsahu narativního rozhovoru (Příloha 1) lze zpracovat obecnější přehled tematických polí a přiblížit jejich další „parametry“. Především nás zajímá, zda-li se jednotlivé tematické celky v naraci objevují spontánně nebo jsou-li vyvolány či jinak iniciovány moderátorem rozhovoru. Lze si tak vytvořit ucelenější představu nejen o tom, jaká biografická témata volí vypravěč „dobrovolně“ a která jsou naopak nutná nějakým způsobem iniciovat (otázkou, dovětkem, poznámkou apod.), ale i to, což je velmi důležité, vědět o čem vypravěč nehovoří a co nezmiňuje. Narativní témata současně kvantifikuji z hlediska času, který vypravěč různým obsahům biografie v rámci životního příběhu věnoval (Příloha 2). Tematický rozbor biografického rozhovoru umožnil zpracovat přehled jednotlivých obsahových segmentů a různé obsahy vyprávění seskupit k jednotlivým obecněji formulovaným tematickým kategoriím. Současně jsem do tabulky zaznamenal i slovní výrazy vypravěče, které se v narativním rozhovoru častěji 104 opakovaly. V tomto případě jsem identifikoval jako klíčové slovo výraz přizpůsobit, který, jak se zdá, odkazuje k významným biografickým pasážím, zřejmě pak vystihuje způsoby, jakými tento vypravěč biograficky rekonstruuje svou národní identitu a vyrovnává se s její „dvojakostí“. V podstatě v prvním kroku analýzy jde o zpracování přehledu o čem respondent hovoří (je tedy vidět i o čem nehovoří), kolik prostoru ve svém vyprávění jednotlivým tematickým sekvencím věnuje, hovoří-li o určitých tématech či etapách života spontánně a jakými obsahy různé narativní pasáže biograficky naplňuje. Dalším krokem analýzy je opakované čtení textu, vyhledávání dalších významů, souvislostí, vztahů a průběžné vzájemné srovnávání tematických kategorií vyprávění a jejich vlastností (hlavní snahou je zaměřit se na to, co jednotlivá témata obsahují a k čemu se významově vztahují). V souvislosti s přechodem od popisu příběhu ke konceptualizaci kostry příběhu jsem vyhledával a následně interpretoval jádrovou pasáž rozhovoru, kterou lze označit ve vztahu k zaznamenanému životnímu příběhu jako ústřední, zvlášť významnou a současně vystihující profil centrální kategorie vyprávění. Obecně jde tedy v zásadě o identifikaci ústřední osy biografického vyprávění, okolo které se organizují v různě významných souvislostech další narativní témata. Podíváme-li se souhrnně na přehled tematických kategorií rozhovoru, lze konstatovat, že životní příběh pana Havliny je biograficky rekonstruován v jedenácti obecnějších tematických celcích. Obsah narativního rozhovoru mj. zpřístupnil okolnosti biografického prožívání dětství pana Havliny, přiblížil jeho zkušenosti s válkou a umožnil nahlédnout na podmínky života v pohraničí na pozadí různých dějinných událostí. Do jisté míry lze usuzovat i na povahu jeho vztahu ke krajině, k místu kde žije a přemýšlet o tom, jakým způsobem a jak silně se pan Havlina ztotožňuje s domovem, jak jej chápe a co tvoří jeho obsah. Po prvním či druhém přečtení biografie a provedení tematické segmentace textu tak víme o čem pan Havlina hovořil, jak o tom hovořil, o čem nehovořil, k jakým tématům se opakovaně vracel, jaké slovní výrazy používal, které okamžiky života zdůrazňoval apod. To vše jsem pochopitelně sledoval již při pořizování rozhovorů, abych měl přehled o tom, která biografická témata se objevují nejčastěji, zda-li v obsazích rozhovorů nacházíme dostatek potřebných informací a jakým způsobem orientovat výběr dalších rozhovorů. 105 V další a to již více analytické etapě zpracování rozhovorů jsem začínal zpravidla těmito otázkami: Mají definované tematické kategorie biografického rozhovoru něco společného? Dokážu si představit „identifikační mapu“ vypravěče? Jaká narativní témata jsou ve vztahu k poznání biografické identity vypravěče ta nejpodstatnější? Nacházím v biografii takovou narativní pasáž, kterou lze označit jako ústřední – jádrovou? Jsem schopen definovat centrální kategorii vyprávění? Ve vztahu k poznání teritoriální identity jsem se dále zajímal: objevují se v biografickém rozhovoru identifikační vztahy vypravěče k lokalitě? Jakým způsobem je vztah k lokalitě v biografii reprezentován? Je vědomí vztahu k prostoru v souvislosti životního příběhu vůbec důležité? Do jaké míry můžu zjištěné poznatky zobecnit? Jaké závěry lze předběžně vyvozovat v rámci srovnání s ostatními biografiemi? Existují mezi nimi nějaké obsahové pravidelnosti? Pokud bychom vzali v úvahu pouze kvantitativní podíl jednotlivých narativních témat biografie pana Havliny, lze s jistotou říci, že vyprávěč se převážně zaměřil na tématické kategorie rodiny, dětství a otázku česko-německé národnosti. Tato narativní témata tvoří celkem více než polovinu obsahu celého rozhovoru. Neméně důležité je posuzovat i části vyprávění, která jsou vyvolána přímou otázkou moderátora či naopak jsou iniciována spontánní reakcí vypravěče. Vyvolané pasáže vyprávění nelze podceňovat nebo jim přisuzovat jakkoli menší badatelský význam. Snažím se poukázat na to, co je a co není součástí spontánní biografické rekonstrukce životního příběhu. Řada zkušeností s biografickou metodou totiž poukazuje k tomu, že právě v spontánních úsecích narací spočívají hlubší roviny biografického sdělení a intenzivněji prožívané životní zkušenosti (Rosenthal 1995). Právě zde se potom nejčastěji identifikují centrální kategorie příběhu a jádrové pasáže vyprávění. Narativní pasáže v rozhovoru s panem Havlinou identifikované jako spontánní jsou následující tématické kategorie – dětství, rodina, národní identita, národní mentalita, česko-německé vztahy, válka, odsun, mezilidské vztahy. Pochopitelně i tato témata je v dalších částech vyprávění možné označit jako částečně vyvolaná, kdy se výzkumník snaží doplňující otázkou získat více informací. Důležité však je podrobit obsah biografického rozhovoru opakovanému čtení, další podrobnější analýze obsahů tematických kategorií a snaze o neustálé srovnání s dalšími částmi rozhovoru a jejich průběžnou interpretaci. Následně jsem se tedy snažil vyhledávat 106 hlubší, doposud možná neodhalené souvislosti obsahů tematických segmentů textu, jejich nové významy v dalších biografických kontextech a hledat mezi nimi významové pravidelnosti. Další analytické úsilí jsem soustředil především k identifikaci centrální kategorie – biografické kostry příběhu. Obecně je ověřování vyvozené centrální kategorie příběhu prováděno dedukcí a zpětným vztahováním se k jednotlivým segmentům příběhu. Vyložení kostry příběhu bývá obvykle nesnadné a to zejména proto, že se při předchozích fázích kódování a analýzy textu stále ještě zdá být podstatnými více jevů a událostí současně. V případě biografie pana Havliny jsem se na základě dílčích poznatků analýzy ve vztahu k identifikaci centrální kategorie příběhu ptal, jak významné jsou v jeho biografii vzpomínky na válku, jakou roli v jeho životě hraje rodina a jak důležité jsou jeho prožitky z dětství. Snažil jsem se tak přejít od popisu vyvozených kategorií ke konceptualizaci příběhu, jinými slovy k integraci a zobecňování těchto kategorií a jejich podřizování hlavnímu problému příběhu. Současně s tím se objevil problém nalézt dostatečně zobecňující a pro biografické vyprávění jako celek vhodné označení pro centrální kategorii. Pojmenování centrální kategorie je nutné pro účely dalšího ověřování a uvádění do vztahu k ostatním kategoriím příběhu. Vraťme se nyní k životnímu příběhu pana Havliny ve snaze identifikovat centrální kategorii vyprávění a současně pro tuto kategorii hledat adekvátní a dostatečně široké označení. Hlubší interpretace obsahů narativních témat, jejich vzájemné srovnávání a vyhledávání možných souvislostí naznačuje, že zcela zvláštní význam v biografii pana Havliny hraje vědomí národní identity, konkrétně pak dvojí biografické prožívání národní totožnosti. Ukazuje se, že řada biograficky sdělovaných zkušeností, vzpomínek a prožitků se odvíjí právě v kontextu vztahu mezi vědomím příslušnosti k českému a německému národu. Biografická témata organizující se okolo centrální osy životního příběhu pana Havliny potom tvoří: a) původ ze smíšeného česko-německého manželství (otec Čech, matka Němka), o čemž pan Havlina hovoří jako určité vrozené dispozici, danosti (společná krev, mentalita), která je však odlišně zvýznamňována a jinak sociálně konstruována mezi Němci a Čechy a mění se v čase v souvislosti s celospolečenskou situací 107 b) dětství prožité v pohraničí v německém prostředí a potřeba tomuto prostředí se přizpůsobit, navazování kamarádství s německými vrstevníky c) zásah české rodiny (příbuzní otce) žijící v českém vnitrozemí - v dětství významný vliv výchovy ze strany českého otce a tety (zřejmě české patriotky), měl zákaz mluvit německy d) prožité zkušenosti z války v uniformě wehrmachtu a vědomí toho, že za války bojoval na německé straně; zajetí v Rusku a schopnost se přizpůsobit na základě využití českého jazyka a manifestace „polovičního“ českého původu e) návrat domů, narození dětí, manželství s Němkou f) poválečné události v pohraničí – odsun, vysídlení a osudy rodiny ze strany jeho německé manželky g) česko-německé manželství a společný život v českém pohraničí h) sebevražda ženy ch) vnímání současných mezilidských vztahů, život v českém sociální prostředí, pocity sociální distance Centrální kategorii příběhu jsem označil jako „dualitu národní identity“. Pan Havlina vyrůstal v pohraničí v německém prostředí. V biografickém vyprávění v souvislosti s prožitým dětstvím v pohraničí vypráví o sobě jako o cizinci, který vyrostl mezi Němci.50 To zřejmě vnímal jako určitou překážku v navazování přátelských vztahů se svými německými vrstevníky, pociťoval jistou izolaci a možná i nedůvěru ze strany svého okolí. Vzpomíná, že jako dítě se „musel trochu přizpůsobit těm Němcům, aby měl nějaký kamarády, prý to jinak nešlo“, …“nebylo to lehký, člověk se musel přizpůsobit, co se dalo dělat“. V německém prostředí si vybral i svou budoucí ženu, „nakonec jsem se zamiloval do Němky, když jiný nebyly“. (Z této biografické sekvence se zdá, že si Němku vzal tak trochu z nouze, a že kdyby měl příležitost vzít si Češku, rozhodl by se raději pro tuto možnost. Jakou roli zde ale hraje osoba tazatele? Jak by asi tuto situaci pan Havlina biograficky interpretoval v případě, pokud by s ním rozhovor vedla žena, navíc Němka? Jak by potom o této situaci 50 Před zahájením rozhovoru mimo audio záznam se pan Havlina omlouvá za svůj německý přízvuk. Proč? Proto, že tazatel je Čech z Prahy? Co kdyby rozhovor vedl Němec? Vyprávěl by pan Havlina vůbec v češtině? 108 vyprávěl? Stala by se tato životní etapa vůbec součástí jeho životního příběhu? Jak by hodnotil svůj vztah se svou ženou a vyprávěl o její rodině v Německu?). Pan Havlina v době svého dětství a dospívání byl úředně hlášen jako Čech, dojížděl na českou školu a jeho česká teta z vnitrozemí, která při návštěvě zjistila, že neumí pořádně česky ho vzala do české školy a dokonce mu zakazovala mluvit německy. Vliv české výchovy ze strany jeho otce, tety (zřejmě české vlastenky) a slabší vliv výchovy matky a její německé rodiny byl vnímán ve vztahu k německému prostředí a navazování kamarádských vztahů s německými vrstevníky jako možný problém, překážka a snad i handicap. Pan Havlina vzpomíná na události spojené s odvody mladých mužů původem ze smíšených česko-německých manželství do německé armády v roce 1939, kdy mu opakovaně německé úřady přisoudily status Čecha–cizince. Veden především výchovou otce a tety k vědomí „češství“, byl současně německými úřady jako Čech oficiálně potvrzován. Po roce 1940 potřeba německé armády doplnit stavy vojáků wehrmachtu do okupovaných zemích Evropy však německé úřady donutila tento pohled změnit a do armády přijmout i dříve „neplnohodnotné“ poloviční Němce původem ze smíšených manželství. Jako německý voják se však záhy ocitá v ruském zajetí. Výhodou pana Havliny byla schopnost domluvit se s ruskými vojáky česky, přizpůsobit se a navázat s ruskými vojáky bližší vztahy (dokonce hovoří o přátelství s jedním ruským dozorcem). Různé zvýznamňování jeho dvojího národnostního původu v závislosti na životních situacích je dále obsaženo v jeho svazku s německou manželkou, událostmi poválečného odsunu, který postihl i rodinu jeho ženy. Motivem její sebevraždy mělo být právě její dlouhodobé odloučení od rodiny, která od roku 1945 žije trvale v Německu. Životní historie pana Havliny až do současnosti je v podstatě svědectvím vyrovnávání se a současně způsobů „vyjednávání“ a rekonstruování vztahu k české a německé totožnosti v nejrůznějších životních situací a biografických souvislostech. Vzpomínky pana Havliny a způsob jakým životní situace (zvláště v dětství) prožité v německém prostředí biograficky rekonstruuje, lze interpretovat jako neochotu ztotožnění se s rolí cizince, která jím byla zřejmě částečně vnímána jako diskvalifikující moment v navazování běžných přátelských vztahů, kamarádství a zapojení do každodenních sociálních vztahů. Situace života v německé prostředí tak formovala povahu jednání pana Havliny směrem k přizpůsobování se okolí, zdá se však, že nikoli k současnému odmítnutí vědomí českého původu a vztahu k českému 109 jazyku a snad i české mentalitě, o kterou v pozdější části opírá svou argumentaci při biografickém objasňování současného sebepojetí ve vztahu k národní totožnosti. Zajímavé je rovněž sledovat, co vše se může skrývat ve slově přizpůsobit, které jsem v biografickém rozhovoru označil jako klíčové slovo. V tomto případě přizpůsobit jistě neznamená stát se nebo být někým jiným, není zamítnutím jedné identity a přijetí identity jiné. Význam slova přizpůsobení ve vztahu k příběhu pana Havliny lze chápat jako určitou strategii či dokonce nutnost (vzpomeňme na slova, která vyslovuje jakoby s omluvou „musel trochu přizpůsobit; jinak to nešlo; „nakonec jsem se zamiloval do Němky, když jiný nebyly – jakoby naznačuje, že kdyby byly Češky, možná by si vybral raději mezi nimi), která umožní zapojit se do běžných každodenních sociálních vztahů a zpřístupní komunikaci s okolím. Pan Havlina tím, že se přizpůsobuje německému prostředí se snaží naplňovat určité sociální potřeby a hodnoty. Jinými slovy odmítnutí nebo neschopnost se přizpůsobit znamená zůstat nezařazen, nezapojen a do jisté míry odloučen od všedních sociálních vztahů s okolím. Lze předpokládat, že životní zkušenosti pana Havliny s nesnadností „vyjednávání“ vlastní pozice ve vztahu k okolí vyvolávají v biografickém vyprávění postoje zdůrazňující hodnoty vzájemnosti, kvality mezilidských vztahů a sociální soudržnosti. Právě v této souvislosti hovoří pan Havlina o hodnotě náboženství jako o něčem, co umožňuje lidem různých národností a vlastností vzájemně se sbližovat a společně si porozumět. Procesu přizpůsobení se německému prostředí v kontextu vyprávění pana Havliny lze rozumět jako využití určitého „německého“ potenciálu (matka Němka, zvládnutí německého jazyka), ale zřejmě nikoli jako cílenému aktu stát se Němcem. Můžeme spíše hovořit o dočasném (v určitém životním čase i s ohledem na situaci přítomnosti tazatele Čecha, rodáka z Prahy) zvýznamnění vztahů v rámci německého sociálního prostředí, symbolizovaných v tomto případě používáním německého jazyka, účasti (i když nedobrovolné) ve válce v jednotkách wehrmachtu (německá uniforma) či vstup do manželství s Němkou, které rovněž přiblížilo panu Havlinovi možnosti zapojení se do mezilidských vztahů s Němci (minimálně rodinou ženy) a napomohlo tak snadnější integraci do německého prostředí. V souvislosti s historickými událostmi v pohraničí po roce 1945, poválečným odsunem německého obyvatelstva a nově se formujícím socio-kulturním společenstvím v pohraničí v důsledku příchodu nových osídlenců převážně z oblastí českého vnitrozemí je životní historie pana Havliny biograficky zaznamenána 110 zejména v kontextu současných zkušeností s navazováním mezilidských vztahů a sociálních vazeb s českými osídlenci. „Já se svěřím, já jsem takhle otevřenej, já myslím, že vám to nemůže škodit, protože vás už nikdy nepotkám (Jak by se asi odvíjelo v tomto momentě vyprávění pana Havliny, kdyby se s ním měl tazatel setkat ještě jednou? Co kdyby se s ním po čase setkal někdo jiný?), ale já to stejně cejtim, že mě ty Češi, co sem přišli, že mě neberou jako stoprocentního Čecha. (Z předchozí teze je patrné přesvědčení o jisté nedůvěře ze strany českého sociálního prostředí, které zřejmě do jisté míry vyvolává podobnou nedůvěru pana Havliny vůči Čechům – zvláště poválečným přistěhovalcům žijícím v pohraničí. Jak by o této situaci vyprávěl člověku, který by nebyl z Prahy, ale přistěhoval se po válce do pohraničí? Hovořil by o této nedůvěře, popř. jakým způsobem? Jak by tyto pocity pan Havlina biograficky formuloval při rozhovoru s tazatelem – Němcem? Stěžoval by si v tomto případě více na nedůvěru Čechů, byl by otevřenější ve svém sdělení? To já, tak hloupej taky nejsem, ale mě to nevadí. Já jsem toho názoru, jak někdo je ke mně, tak já jsem k němu. Já jsem tady už deset let sám. Ty mladý lidi, co můžete s nima. Jsou tady starší lidi, ale žádný kamarádství tady není. Já bych potřeboval občas s někým promluvit.“ (Nesehrává zde tazatel rozhovoru právě roli člověka, s kterým si pan Havlina potřebuje popovídat, komu se může svěřit? Jak velkou důvěru k tazateli má?) Zdá se, že pan Havlina vnímá vůči sobě ze strany českého okolí dlouhodobě určitý odstup a nedůvěru, kterou přisuzuje svému částečně německému původu a dodnes slyšitelnému německému přízvuku v řeči. Svým způsobem se pan Havlina návratem ze zajetí po roce 1945 opět dostává do situace jakoby „cizince“, na kterého mnozí lidé pohlížejí s podezřením a nedůvěrou a to přesto, že v době jeho návratu dělal jeho otec předsedu Místního národního výboru. Zatímco v předválečné době a během války mu byla ze strany německého prostředí vyčítána „česká polovička“, v českém prostředí se naopak poukazuje na „polovičku německou“. Životní příběh pana Havliny je výpovědí člověka prožívajícího dvě různé národní totožnosti, které se v jeho biografii jeví jako předměty sociálního „vyjednávání“. Česká i německá identita pana Havliny jsou biograficky určeny obsahem životní historie – tedy tím co prožil, jak to prožil a jak to dnes v rámci biografické narace rekonstruuje. Není bez zajímavosti, že národní identity pana Havliny byly a stále jsou ze strany sociálního okolí konstruovány vždy v opozici (mezi Čechy je Němec, pro Němce byl Čech). To vyvolává otázku, zda-li sociální 111 konstruování národní identity pana Havliny (ale i obecně) není spíše založeno na principech upřednostňujících vnímání vzájemných jinakostí, rozdílů a odlišností než na principech vnímání stejnosti, podobnosti a vzájemné blízkosti. Jádrová pasáž vztahující se k problematice sebevraždy ženy p. Havliny 1. Kamarádek měla málo. To víte, s tou řečí... 2. A ty Češi, co sem přišli, ty přeci jen měli trochu odpor. 3. My mezi mezi sebou ne, ale ty ženy jo, ona jenom.. 4. Tady zůstalo těch Němců víc. Ona nejraději, chodila za těma lidma. Nemohla se stoprocentně nemohla smířit, být Češkou. 5. Mně ta řeč nedělala potíže, já mám ale českou krev v sobě, takže je to asi jiný. 6. Ona neměla, ona měla jenom německou. 7. Já nevim, jestli člověk jedný národnosti se může změnit natolik, že se stane druhou národností. 8. Ono taky záleží na tom, kdy k tý změně dojde. 9. Jestli když je člověk malý dítě nebo když je, jí bylo přes 20, není to tak jednoduchý. 10. Ať je to jak chce, rozdíl mezi českým a německým je. 11. Němci jsou na velkou parádu, ale ten český člověk je takový skromnější, i když teď už taky ne. teď už ta mládež taky už... 12. Ta němčina se úplně ztrácí. Potom taky něco dělá ten komunismus. Ona potom taky víra lidi trochu spojila. Ale dnes oni už nejsou pokřtěný. Vy jste chodili do kostela? 13. Ne tatínek nechodil do kostela, ale byli jsme všichni pokřtění, oddaní v kostele, to jsme byli všichni. Ještě ten vnuk, co tu je, ten je taky pokřtěnej. Ale ten je taky z český křesťanský rodiny. Ty byli hodně pobožný, i když měli německý jméno. 14. Ta víra trochu lidi spojila. Já taky nechodím do kostela, ale nějakou cenu to mělo. 15. Moje manželka, to byla německá komunistická rodina a ty už nenechali děti pokřtít, už tenkrát ne. 112 16. Já se smířím, já jsem takhle otevřenej, já myslim, že vám to nemůže škodit, protože vás už nikdy nepotkám, ale já to stejně cejtim, že mě ty Češi, co sem přišli, že mě neberou jako stoprocentního Čecha. 17. To já , tak hloupej taky nejsem, ale mně to nevadí. 18. Já jsem toho názoru, jak někdo je ke mně, tak já jsem k němu. 19. Já jsem tady už 10 let sám. Ty mladý lidi, co můžete s nima. Jsou tady starší lidi, ale žádný kamarádství tady neni. 20. Já bych potřeboval občas s někým promluvit a tak. Ve větší obci by to bylo možný, ale tady je 10 rodin. Takže se cejtíte jako Čech nebo jako Němec? 21. Já se cejtim jako Čech. 22. Já proti tomu nic nemám, co se stalo. 23. To musí být vrozený. 24. Já nemůžu proti Němcům nic mít. Jsou to lidi jako my. 25. Jak je to u Čechů , to nevim. Oni se mnou mluví a všechno, ale velký kamarádství, to jsem nezjistil. Uvažuji–li o centrální kategorii příběhu jako problému duality národní identity nabízí se otázka toho, jakým způsobem jsou národní identity „češství“ a „němectví“ potvrzovány či nepotvrzovány a jak jsou biograficky rekonstruovány. Začněme obecnější úvahou o národní identitě jako sociální konstrukci na základě vnímání stejnosti (my) a odlišnosti (oni).51 Jedná se o pojetí identity podmíněné aktivním sociálním vztahem jedinců a skupin. Právě v těchto vztazích vznikají, formují se, obměňují, ale i potvrzují či zanikají nejrůznější identifikační vztahy. Význam těchto identifikačních vztahů je potom odvozován od vzájemných podobností lidí (členů skupiny, komunity, společenství…), ale i vzájemných odlišností (nečlenů skupiny, komunity, společenství…). Můžeme se však ptát ve vztahu k již uvedené myšlence v jakém poměru jsou tyto koncepty? Převažuje při sociálním konstruování identit více představa stejnosti, tj. vyhledávání podobných či stejných znaků totožnosti, nebo se více soustředíme na jiné a vzájemně odlišné 51 K tomu například Hirt, T., Jakoubek, M. (2005:25–39) 113 charakteristiky? Ptáme se na to, jak moc jsme si podobni, v čem jsme stejní a nebo se k druhým vztahujeme s představou toho, v čem se od nás odlišují? Pan Havlina v biografických vzpomínkách vypráví, jak byl v německém sociálním prostředí vnímán více jako Čech – cizinec (dětství, vztahy s německými vrstevníky, přístup německých úřadů) a jak je mu v českém prostředí naopak přisuzován německý původ a „neúplné“ češství (německý původ, minulost, přízvuk, manželství s Němkou). Vždy se pak cítil nesvůj a musel se přizpůsobovat. V biografii je výrazně zachycena autentická zkušenost dramatického momentu pocitu odlišnosti ve vztahu k okolí. Jakoby právě v tomto případě byla jeho národní identita definována ze strany širšího sociálního okolí více konkurencí a konfliktem. Zdá se, že smysl existence a tedy i vědomé konstruování identit nepředstavují jen pozitivní síly, ale také ty síly, které vnášejí ohrožení. Zatímco pozitivní síly posilují vnímání podobností, síly negativní jsou zaměřeny výhradně na jiné, nestejné a jinak odlišné. Již jsem zmínil, že z interpretace biografie vyplývá manifestace silného vztahu pana Havliny k hodnotám vzájemnosti a soudržnosti mezi lidmi (ve vztahu k tomu argumentuje významem náboženské víry, která dokáže lidi spojovat, více než je rozdělovat – viz jádrová pasáž). Tyto hodnoty však ve svém životním příběhu jakoby stále hledá. Biograficky prožívá pocity odcizení, jednou ze strany českého a podruhé německého prostředí. Jeho biograficky rekonstruovaná národní identita a současné sebepojetí zřetelně postrádají jednoznačnost a její „potvrzení“ v okolních sociálních vztazích. Pan Havlina, na rozdíl od sociálního okolí, které rozvíjí strategii konstrukce identity založené na znacích odlišností, volí strategii opačnou. Odvolává se na to, co je shodné, totožné či podobné. Zdá se, že se pan Havlina biograficky identifikuje s jakýmsi vrozeným stabilním substrátem podmiňujícím členství k určité skupině lidí – národu. Vzhledem k tomu, že se pan Havlina podle svých slov cítí být Čechem i když není českým okolím dostatečně významně a věrohodně jako Čech potvrzován, absentuje-li požadovaná či adekvátní sociálně konstruovaná identita aktéra ze strany sociálního okolí, nalézá její zdroj ve vrozených dispozicích, české krvi a specifice české mentality. 114 Etnická identita Lužických Srbů v biografických vyprávěních z pohledu mezigeneračního srovnání Tato případová studie je založena na analýze a interpretaci narativních rozhovorů dvou mezigeneračních tandemů.52 První dvojici vypravěčů tvoří babička, původem Lužická Srbka a její vnučka, s nimiž byly rozhovory pořízeny na české straně hranic Euroregionu Nisa. Druhou narátorskou dvojici tvoří babička, rovněž Lužická Srbka a její vnuk, oba žijící v Německu nedaleko Budyšínu. Tato případová studie by měla podrobněji přiblížit způsoby biografického rekonstruování etnické identity. Současně se soustředím i na souvislosti toho, zda-li je vědomí etnické identity předmětem možného mezigeneračního přenosu z generace dědů na nejmladší pokolení přímých potomků. První dvojici rozhovorů s babičkou paní Marií a vnukem Stefanem pořídili němečtí kolegové (v roce 2002) na historickém území Lužice v Německu. Paní Marie se narodila v rodině Lužických Srbů. Maminka byla v domácnosti a otec pracoval v kamenolomu. V úvodu vyprávění paní Marie vzpomíná na konkrétní události v lednu 1945, kdy se, podle jejích slov, poprvé jejího života bezprostředně dotýkají události druhé světové války. Lužicko-srbská škola, kterou navštěvovala byla zavřena, a proto musela odejít pracovat do továrny: „Vzpomínám jak v lednu 1945, to zavřeli školu a my dívky jsme musely jít do továrny a tam jsme musely už ani přesně nevím, musely jsme se posadit. Potom jsme vstoupily do haly, kde byly stoly se šicími stroji a každá z nás ten jeden šicí stroj dostala. Potom tam byly ženy, který už tam pracovaly u těch strojů. Každá dívka dostala vojenský kabáty-poškozený – a ty ženy křičely – musíte to opravit!“ Po válce paní Marie dokončila školu a vzhledem k tomu, že se toužila stát učitelkou, pravidelně docházela na učitelský vzdělávací kurz. Po absolvování kurzu začala učit na srbské škole. V padesátých letech se v Lužici paní Marie seznámila se svým budoucím manželem, rovněž učitelem na srbské škole. Po narození jejich nejmladší dcery manžel vážně onemocněl a zanedlouho nemoci podlehl. Kromě vyprávění o vlastním nesnadném životním osudu, starostech o rodinu a výchovu dětí paní Marie v biografii se zaujetím vzpomíná na události, spojené s nepříznivými podmínkami života Lužických Srbů v době války. Vypráví o tom, jak Němci za války 52 Tato studie byla prezentována na mezinárodní vědecké konferenci s názvem „Evropská, národní nebo regionální identita?“ konané v roce 2003 v Praze. Současně byla v rozšířené a upravené podobě publikována (Roubal 2003). 115 zavírali srbské školy a zakazovali mluvit srbsky. „Jsem Srbka, opravdu, ale musela jsem, protože byla válka a srbský jazyk byl zakázán, chodit do školy ve městě. Proto jsem neměla šanci se naučit dobře srbsky psát ani mluvit. Mluvila jsem srbštinou promíchanou s němčinou. …a bylo na mě, abych tam učila. Bylo to pro mě hodně těžký, musela jsem skrývat to, že srbsky moc neumím a srbskou výslovnost jsem se učila vlastně od dětí. Během hodiny jsem prostě nechala číst ty nejlepší žáky. Čtení jsem cvičila doma, ale moc mi to nešlo. Mezi tím jsem se sama naučila srbsky psát. Můžete o mě klidně říci, že jsem naprostý samouk. Dnes už perfektně čtu i píšu.“ Později se paní Marie dokonce živila i překladem srbských knih a textů. Paní Marie si zřejmě uvědomila význam zvládnutí srbského jazyka nejen vzhledem k profesi učitelky, ale i v souvislosti s národní příslušností Lužické Srbky. Nezapomněla na situace, které prožila, kdy se Němci za války snažili zničit nejen jazyk, ale i vše srbské. Projevila tak vysokou míru odhodlání překonat nedostatky v mateřském jazyce a naučit se to, co jí bylo z důvodů okolností války znemožněno. Dnes je velmi hrdá na to, že čtyři ze šesti jejích vnuků hovoří srbsky, i když jejich otcové jsou Němci. Vnuci tak v jejích očích dokázali překonat německý vliv ze strany otců a naplnit tím očekávání babičky – pokračovat v udržování znalosti původního jazyka. V současnosti paní Marie také píše krátké příběhy a novely. Hodně času tráví se svými vnuky, kterým ráda vypráví své životní zážitky. Vnuk Stefan se narodil ve smíšeném manželství otce Němce a matky Lužické Srbky. Po třech letech od jeho narození se Stefanova rodina přestěhovala do menší obce v Lužici. V současnosti žije v prostředí Lužických Srbů a je studentem lužickosrbské střední školy. V úvodu biografického rozhovoru na otázku moderátora „Pokud je pro tebe těžké mluvit o současnosti, tak co děláš dnes, co děláš každý den, jaký je tvůj každodenní život?“ Stefan odpovídá: „Tak dobře. Každý den, dobře, každý týden tak třikrát do týdne chodím na volejbalový trénink. Trénuje nás profesionál, máme trenéra profesionála. Hrál dřív ligu v NDR, jo a taky jednou za týden trénujeme fotbal, učíme se ve vodě zachraňovat životy, jezdíme na koni, právě tady u nás v obci. Tady v parku. No, budu stručnější. Bratranci tady v obci mluví srbsky, protože je tady srbský prostředí. Mám taky bratrance v obci X, a to jsou děti od sestry mojí matky a ta srbštinu zná, ale její manžel už ne, protože tam je německý prostředí tak ani jejich děti nemluví. Nikdy neměla pocit, že by ty děti měla taky naučit srbsky a je jí jedno, jestli by mluvit dokázali nebo ne.“ Stefan kritizuje lhostejnost své tety, která nepociťuje potřebu učit srbštinu své děti. Stefan se tak snaží poukázat na význam srbského jazyka, potřebu pokračovat 116 v jeho znalosti alespoň v rámci rodiny a současně si uvědomuje negativní vliv německého prostředí na udržení srbského jazyka. V tomto ohledu přebírá určité obsahy vědomí babičky, která rovněž vnímá jazyk jako symbol národní příslušnosti a posilující faktor etnické identity. Etnické vědomí Stefan projevuje i v následující pasáži: „Když jsme byli malí kluci, tak nám babička vyprávěla hodně příběhů o tom, jak se Hitler a Němci vždy snažili vyhladit nás Srby a jak se museli schovávat před Němci, který útočili a okrádali nás i Poláky. V každým případě, teď jsem hrdý na to, že jsem Srb a budu vychovávat svý děti – ať bude moje budoucí žena Němka nebo Srbka povedu je k srbským tradicím a jazyku, aby i tahle generace mohla zůstat srbská.“ V této části biografie se zřejmě silně projevuje vliv babičky a jejího vyprávění příběhů vnukům o osudech Lužických Srbů v době války. Stefan si tento „ materiál“ předávaného vědomí formou příběhů internalizoval a přijal za vlastní. Získal tak základní historické vědomí a znalosti o útlaku a diskriminaci Srbů v době druhé světové války. V myšlení Stefana tak zřejmě došlo, pod vlivem vyprávění příběhů babičky, k určité mezigenerační re-identifikaci vědomí konfliktu a boje mezi Němci a Lužickými Srby. I přesto, že osobně tyto události fašistického Německa neprožil a nemá s Němci špatné zkušenosti, akceptuje postoje své babičky a částečně apriori připouští blíže nespecifikované, ale reálné nebezpečí ohrožení vlastního etnika ze strany Němců. Určitou formu národního konfliktu, podle svých slov, přeci jen prožívá, a to v rámci sportovních utkání ve volejbale: „Jsme taková docela atletická třída, držíme snad všichni pospolu ve třídě. Každej den hrajeme fotbal i s klukama z okolních vesnic. Každej den se vidíme při fotbale i při jinejch aktivitách, nebo spolu děláme něco jinýho. Třeba se scházíme v klubu a na volejbalovejch trénincích a nebo někde jinde. Dá se říct, že naše třída je velmi, opravdu velmi silná parta, která celá mluví srbsky. Nemluví moc německy, ale najdou se pochopitelně i výjimky. No, co bych měl dál říct co jsem zažil, zažil hmm…možná něco z tréninku na volejbale, na volejbale máme tréninky. Hráli jsme vždycky zápasy s německejma týmama, vyhráli sme a pak sme se umístili na šampionátu východního Saska a tam si uvědomíte, že mezi Němci a Srby je stále nenávist. Dobře musíte se ptát jak je to možný, že Hitler ovlivnil tak hodně lidí, který souhlasili se zabíjením tolika Srbů a Židů a pak si řeknete, že sou tady stále lidi, který nenáviděj Srby. Když hrajete ty zápasy, tak slyšíte nejrůznější nadávky a opravdu můžete cítit nenávist, nenávist, která mezi Němcema a Srbama stále existuje. My Srbové tu nenávist vůči Němcům samozřejmě nemáme a taky můžeme říct, že proti Němcům vůbec nic nemáme.“ Stefan vypráví o vzájemné národnostní nevraživosti, argumentuje při tom historickou skutečností o vyhlazování Srbů a nerozumí tomu, že i dnes jsou lidé, kteří 117 vůči Srbům projevují nenávist. Určité známky nepřátelství ze strany Němců Stefan pociťuje v průběhu volejbalových zápasů. Nepřátelství tedy vnímá pouze jednostranně, přičemž s jistotou konstatuje, a to i jménem ostatních Srbů (My Srbové, má zřejmě na mysli kamarády z oddílu), že vůči Němcům nic podobného nepociťují. Jeho vztah k Němcům je tedy na jedné straně (spíše vůči anonymní veřejnosti) ovlivněn předsudky, na druhé straně má mezi Němci kamarády. Německým vrstevníkům se nevyhýbá a v rámci sportovních aktivit s nimi udržuje pravidelný kontakt. Připomeňme jen, že Stefan v předchozí pasáži připustil, že by jeho potenciální manželka mohla být i Němka. Projevuje tím určitou vstřícnost a toleranci vůči Němcům. Jeho osobní zaujatost vůči Němcům tak nemusí být dramatická. Jak intenzivní je osobní prožitek a zkušenostmi podložený pocit národnostního sváru (při sportovních utkání) a do jaké míry „pracuje“ Stefan s předsudky a historickým vědomím, zůstává otázkou. Stefan v průběhu biografického vyprávění výrazně projevuje identitu své etnické příslušnosti k Lužickým Srbům, jistý patriotismus a pocit národní sounáležitosti a svébytnosti. Zdůrazňuje pevnost a stabilitu sociálních vazeb vrstevníků v rámci srbské komunity, čímž poukazuje na integritu nejen této skupiny. Ve smyslu „srbství“ tak navazuje na etnické cítění babičky. Jeho pocit silné etnické identity spíše odpovídá tradičnímu způsobu myšlení, zdůrazňující etnické hodnoty. Druhá dvojice Lužických Srbů žije v České republice. Babička, paní Žaludová, se narodila v lužicko-srbské rodině v Dolní Lužici, kde vyrůstala společně s dalšími pěti sourozenci v srbském prostředí. Po dokončení základní školy sloužila v domácnosti místního německého městského radního. Na konec války vzpomíná v souvislosti s dramatickými událostmi, které prožila. (Zajímavé jsou pasáže, kdy vypráví o tom, jak německé úřady vystěhovaly civilní obyvatelstvo před postupující Rudou armádou do severních Čech). Teprve po skončení války se vrátili zpět do Lužice. V roce 1946 přešla ilegálně hranice a odešla do Prahy. V Praze pracovala nejdříve manuálně a později jako sekretářka v Lužickém semináři, který zajišťoval především studium Lužických Srbů na českých vysokých školách. Naučila se dobře česky. Od roku 1950 žije v severních Čechách. Zde se seznámila se svým manželem, který v obci J. pracoval jako dělník na montáži. Po 17 letech spokojeného rodinného života (dvě dcery) se z důvodu manželova pití nechala rozvést. Paní Žaludová se 118 v současnosti aktivně podílí na kulturních akcích lužicko-srbských organizací v severních Čechách i v Německu. Vystupovala v rozhlase, spolupracuje se studenty pražské univerzity při studiu starých zvyků a lužicko-srbských písní. Dodnes udržuje kontakty s příbuznými a známými v Německu a některými Srby, žijícími v Česku. Pocit etnické odlišnosti nejintenzivněji prožívala v době války v konfrontaci s nepříznivými podmínkami fašistického a nacionálního Německa. Na jeden ze svých nejsilnějších zážitků vzpomíná: …„chtěli to zničit tu lužickou srbštinu jo, tak vyměnili srbský učitele dali do německých měst a my sme dostali německý učitele. A my sme jednoho učitele měli na dějepis to byl pan K. a ten druhej se jmenoval E. a to byl pravý a nejhorší fašista. Jednou příde ke mně a říká, tady máš dopis a ten odevzdáš rodičům doma a tam je všechno popsaný co já na nich chci. A v tom dopise doma mi to četli, táta, máma strašně plakala na to nezapomenu. A v tom dopise bylo napsaný, že okamžitě do konce tejdne, musím mít déédééém uniformu. Déédééém je Deutsche Madchen jo a že ji mají všechny a já ji nemám a to musím mít. A von byl takovej, že dával do koncentráku, takovej von byl zlej, všichni měli z něj strach…“. V biografickém vyprávění dále hovoří o současném pocitu národovectví a aktivním postoji k srbské etnicitě: „představte si to, že já jsem byla v televizi a před tím i v rádiu. V lužicko-srbským rádiu. Slyšel to pán učitel, redaktor lužickosrbskej Brotinky a napsal mi dopis, jestli bych něco do tý Brotinky nenapsala. A tak sem napsala. Jednou sem psala o Filipovskej bazilice… a po druhý sem napsala ty nejhezčí zážitky z Prahy, žádný smutný, hezký, nejhezčí z Prahy“. Paní Žaludová se zřetelně považuje za Lužickou Srbku a Lužici považuje stále za svůj domov. Na otázku moderátora „A kde jste doma“? uvádí název rodné vesnice v Lužici. Na doplňující otázku „Ale kde máte pocit, že jste doma“? odpovídá „Doma, já už tady“. Konstatuje tak pocit dvojího domova – v Lužici a Čechách. Život v českém prostředí tak paní Žaludovou ovlivnil a částečně „přesunul“ její identifikační struktury z Lužice na českého prostředí. Jak jsem již uvedl výše, u vnučky Zuzany se v biografii podobné projevy etnického vědomí neobjevily. Zuzana se narodila v českém pohraničním městě R., kde vyrůstala i studovala. Tři roky studovala na vysoké škole v Brně, ale z důvodu nemoci se vrátila do R. V rámci mezigeneračního srovnání navazuje Zuzana na babičku například obsahem hodnotového systému - hodnotou rodiny, přátelství, významem solidarity mezi lidmi, dále pak katolickým vyznáním (Zuzana však hovoří o víře, kterou neztotožňuje nutně s katolicismem) a specifickým způsobem chování a 119 jednání, usilujícím o nekonfliktnost a soulad v mezilidských vztazích. Naopak se ze strany babičky neuskutečnil do jisté míry očekávaný mezigenerační přenos etnického vědomí a národní identity na vnučku. V souvislosti s Lužickými Srby Zuzana uvádí: „a řekla bych, že taky je pro mámu důležitá ta rodina a že ona má vlastně maminku, že tu Lužickou Srbku a ona teda mluví lužicko-srbsky, mamča to teda úplně perfektně ta jako mluví dobře, já teda už zpívám jenom písničky cha, cha, cha, já už teda neumím, jako rozumím když přijedou příbuzní, ale jinak už vůbec neumím. Maminka vždycky sleduje ten pořad, voni maj nějakej jednou za tři týdny pořad v televizi ty Lužický Srbové…, dřív k tomu mamča takovej vztah neměla, že to vlastně přišlo až teď s věkem jo že si toho začala vážit až teď jako bych řekla“. To, že neumí srbsky nechápe jako nějaký nedostatek. Naopak jakoby o tom hovořila s nadhledem, až s určitou lhostejností. Důležité rovněž je, že o Lužických Srbech mluví jako „o nich“. Zřetelně rozlišuje na my a oni. O Srbech uvažuje jako o skupině, ke které nepatří. Lze se právem domnívat, že Zuzana se nepovažuje za příslušníka lužicko-srbské národnosti a nepociťuje etnickou sounáležitost k národnostním kořenům nejstarší generace v rámci rodiny, narodila se v Čechách a cítí se jako Češka. V etnické identitě, patriotismu ani v aktivním národně kulturním postoji své babičky nenachází dostatečně silný důvod, aby na tradici etnické příslušnosti k Lužickým Srbům navázala. Při vzájemném srovnávání dvojic biografií se nabízí otázka: Proč v případě vnuka na německé straně nalézáme tak výrazné projevy etnického vědomí lužickosrbské identity a asimilační rezistence vůči jinému národnímu prostředí a v případě vnučky s lužicko-srbským původem na české straně je vztah k srbskému etniku spíše jen marginální záležitostí. Je zřejmé, že při předávání etnické identity nestačil za této situace pouze vliv prarodičů. I když v případě vnuka Stefana nelze pochybovat o platnosti smyslu předávání zkušeností a zážitků ze strany babičky. Mezigenerační mosty přenosu zkušeností, prožitků a znalostí i přes svůj význam tvoří pouze dílčí součást širšího spektra příčin. Domnívám se tak, že k formování lužicko-srbské identity na české i německé straně dochází vlivem kombinace dalších různě významných faktorů. Podstatné je si uvědomit v rámci jakého prostoru, území či teritoria se etnická identita historicky vyvíjí a především v jakém sociálním a kulturním prostředí se život vnuků odehrává. 120 Historické území Lužice se rozkládá v povodí horního toku Sprévy a Lužické Nisy, ve východní části Německa dosahující zhruba k řece Bóbr v dnešním Polsku. Nejedná se tedy o území, které by bylo etnicky izolované, ale naopak o prostor, který je dlouhodobě osídlen hlavně německým obyvatelstvem. Dlouhodobě na tomto území proto také dochází ke germanizaci srbského etnika a výrazným asimilačním vlivům.53 Lužicko-srbská kultura je po staletí konfrontována s kulturou početně nesrovnatelně většího německého národa, jeho jazykem a mentalitou. Vzniká tak určité napětí mezi národy a objevují se nejrůznější bariéry či nedorozumění ve vzájemných vztazích. Vnímání vzájemných rozdílů a každodenní zkušenosti etnické odlišnosti minority Lužických Srbů mohou vést k posílení vědomí národní (etnické) identity a pevnější integritě vztahů uvnitř komunity. Vnuk Stefan si svou etnicitu nejintenzivněji uvědomuje právě v situacích, kdy je v přímém kontaktu s Němci (sportovní utkání ve volejbale) a konfrontuje sebe a své kamarády s německými vrstevníky. V této souvislosti pociťuje potřebu se vůči Němcům vymezit, zdůraznit vzájemnou odlišnost – především jazykovou a současně potvrdit sebe i vlastní skupinu jako Lužické Srby. Vědomí etnické identity tak může mít jeden ze svých zdrojů v národnostním napětí, které vyvolává aktivní snahu obyvatel Lužice odolávat vnějším asimilačním tlakům Němců. Obsahem historického vědomí Lužických Srbů žijících na území v Německu může být zakořeněná potřeba vymezování se vůči Němcům, které nepřímo posiluje tradiční etnickou identitu a garantuje hodnoty vlastní kultury. Může se tedy jednat o způsob, jakým Lužičtí Srbové historicky upevňují stabilitu a integritu v rámci své komunity a částečně tím definují vlastní identitu na určitém území v konfrontaci s okolním národním prostředím. Stefanovo etnické uvědomění a schopnost odolávat vnější asimilaci je však především důsledkem užšího socio-kulturního prostředí, ve kterém žije. Národovectví i kulturní tradice se v lužicko-srbském prostředí předávají v každodenních sociálních vztazích a interakcích, sdílejí se společné hodnoty, zkušenosti a obsahy vědomí. Navíc se jedná o prostředí, které je vhodným předpokladem pro udržení původního 53 Lužičtí Srbové, představující poslední zbytky tzv. Polabských Slovanů byli postupně germanizováni již od počátku 10. století. Germanizace kraje nezaznamenala žádných změn ani za české či polské politické svrchovanosti. 121 jazyka. Hodnota jazyka, jak nakonec v biografii uvádí i Stefan, je základním kulturním atributem národní příslušnosti. Pro biografický příběh Zuzany, žijící vesměs v homogenním českém prostředí, není fakticita srbského původu jejích prarodičů nijak zřetelně a vědomě význačná. Relativně samozřejmému a bezproblémovému splynutí Zuzany s českým prostředím a naopak nepodlehnutí Stefana německým vlivům lze částečně porozumět i z hlediska rozdílného stupně modernizace obyvatel na českém a německém území. Jak ukázaly závěrečné výsledky mezinárodního výzkumu „Biographien im Grenzraum“ je z hlediska mezigeneračního respektive národního srovnání zřejmé, že generace vnuků na české straně pohraničí je otevřenější modernizačnímu způsobu chování a jednání oproti svým přibližně stejně starým vrstevníkům v německém pohraničí.54 Podle těchto poznatků se nejmladší česká generace liší od svých prarodičů častěji a výrazněji, než je tomu na německé straně hranice. Zuzana žije tedy v takovém prostředí, které modernizační změny a nezávislost na tradicích podporuje nebo dokonce vyvolává. Převzetí etnického vědomí babičky je tak u Zuzany respektováno, ale není prožíváno, spíše je považováno za příliš konzervativní, nevyhovující a možná i vzhledem k současným podmínkám českého sociálního prostředí za nepraktické. Modernizační procesy ve společnosti ovšem probíhají diferencovaně a individuálně, tudíž je složité určit skutečný vliv „modernějšího“ a „konzervativnějšího“ prostředí na strategie chování vnuků. Na základě poznatků analýzy těchto biografických rozhovorů lze konstatovat, že v obou případech se potvrdil především silný vliv socio-kulturního prostředí na předávání vědomí etnické identity. V případě vnuka Stefana se jeho život odehrává v komunitě Lužických Srbů, kde prožívá pocit vzájemnosti, soudržnosti, kamarádství a sdílení každodennosti s ostatními Lužickými Srby. Prochází specifickým procesem socializace a enkulturace v daném prostředí, které přímo determinuje předpoklady pocitu vědomí etnické identity a současně posiluje asimilační rezistenci vůči německému jazykovému prostředí. Naopak v případě původem Lužických Srbů žijících v českém prostředí lze usuzovat z vyprávění vnučky na určité oslabení etnického vědomí již u střední generace (tedy maminky Zuzany). V biografickém 54 K tomu podrobněji Alheit, P., Szlachcicowa, I., Zich, F. (2006). 122 vyprávění vnučky Zuzany, žijící trvale v podmínkách českého socio-kulturního prostředí, není vědomí identity s lužicko-srbskou etnicitou součástí jejího sebepojetí a vnitřního prožívání. Zuzana se výrazně přizpůsobila domácímu prostředí, se kterým národnostně splynula. Potvrzuje se tak význam specifika žitých sociálních vztahů a kulturního prostředí, v rámci kterých jsou identity výsledkem vzájemného konstruování, potvrzování a zvýznamňování. 4. Vytváření teritoriální identity poválečných novoosídlenců pohraničí severních Čech – nový domov Zdrojem osvětlení procesu jak se u novoosídlenců vytvářel vztah k teritoriu, které většinou před příchodem vůbec neznali, jsou opět biografická vyprávění. Jde vlastně o procesy kompletování biografické identity lidí s územím. V této kapitole se, vedle základní charakteristiky historických okolností poválečného vývoje českého pohraničí a obecnějšího nastínění specifik pohraničního prostoru jako území poznamenaného téměř úplnou směnou obyvatel, dále analyticky zaměřím na projevy a obsahy biografického prožívání teritoriální identity vypravěčů. V prvé řadě předložím základní přehled analytických kategorií osvětlujících teritoriální identitu a jejich podrobnější interpretaci. Cílem je vytvoření typologie teritoriální identity vypravěčů a zodpovězení dalších výzkumných otázek vztahujících se k biografickému prožívání a narativnímu rekonstruování teritoriální identity respondentů. Specifika pohraničí jako prostoru sociální a kulturní diskontinuity V souvislosti s poznáním teritoriální identity člověka je vždy důležitý charakter prostoru, území či místa, kterých se výzkum týká. Mám tím na mysli zejména historické, politické, kulturní, sociální a ekonomické kontexty v rámci kterých se život obyvatel na různě vymezených územích odvíjí. Častým objektem výzkumu jsou nezřídka právě ty lokality, kde došlo nebo stále dochází k řadě významných změn v oblastech společenského či kulturního života. Z tohoto hlediska je území českého 123 pohraničí a jeho obyvatelstvo zcela právem dlouhodobě objektem zájmu, zejména sociologů a etnografů. Na tomto místě je důležité alespoň stručně zmínit, jaký obsah pojmu pohraničí lze přisuzovat. V případě českého pohraničí se obsah pojmu utvářel především historicky ve vztahu k národnostním poměrům v zemi. Politického významu nabyl pojem pohraničí hlavně v souvislosti s předválečnými událostmi a rozbitím Československa v roce 1938. Obvykle se pojmem českého pohraničí rozumí území, které bylo od 1. října roku 1938 do 4. května 1945 součástí hitlerovského Německa s celkovou rozlohou 28 643 km2 a k 1. prosinci 1930 počtem 3 637 726 osob (Valášková, Uherek 2006:54). Pohraničí tvořily okresy západních Čech, severozápadních, severních a severovýchodních Čech, východních Čech, severní Moravy a Slezska, jižní Moravy a jižních Čech (Srb 1984). V důsledku poválečných migračních procesů obsah pojmu pohraničí získává přívlastek „novoosídlenecké“. Z historického pohledu je území českého pohraničí významné především sociální a kulturní diskontinuitou způsobenou téměř úplnou směnou obyvatelstva v poválečných letech. Na základě Postupimské dohody vítězných mocností (USA, Francie a SSSR) bylo v létě 1945 rozhodnuto o uspořádání poválečných poměrů v Evropě. Součástí dohody bylo vysídlení německého obyvatelstva z ČSR, Polska a Maďarska. K 1. květnu 1945 žilo v tehdejším Československu, v jeho předválečných hranicích, celkem 3 200 000 Němců, z toho v pohraničních oblastech jich žilo zhruba 2 725 000. Organizovaným odsunem, který oficiálně podle mezinárodních dohod započal 24. ledna 1946 prošlo přibližně 2 250 000 Němců a asi 660 000 osob prošlo tzv. „divokým odsunem“. Z celkového počtu odsunutých Němců bylo zhruba 600 000 tzv. „národních hostů“, kteří se přistěhovali až v době nacistické okupace tehdejšího Československa (Valášková, Uherek 2006:58). V období let 1945–1947 tak bylo z pohraničí vysídleno či uprchlo (Němci, kteří byli aktivními nacisty prchali často přes hranice do Německa dobrovolně) téměř 3 miliony osob německé národnosti, včetně říšských státních příslušníků, uprchlíků před frontou a dalších to bylo okolo 3,5 milionu osob (Staněk 1991:237–238). Rozsáhlé přesuny obyvatelstva spojené se znovuosídlením pohraničních oblastí vedly k výrazným změnám podoby sociální struktury, hustoty osídlení pohraničních částí, vytvářela se méně příznivá vzdělanostní struktura (Houžvička 1996). Při úvahách o charakteru a obsahu teritoriální identity současných obyvatel pohraničí, snaze porozumět vytváření identifikačních vztahů k území pohraničí, způsobům a okolnostem jeho hodnocení, 124 postojům a významům prožívání pohraničního prostoru, je třeba tento fakt brát neustále v úvahu. Obsazování pohraničí probíhalo v několika etapách, a to nerovnoměrně v závislosti na hospodářských poměrech v jednotlivých oblastech. Hlavními cíli znovuosidlování pohraničí bylo, vedle snahy snížit pracovní deficit, obnovit zemědělskou a průmyslovou produkci i politické hledisko posílení českého živlu v pohraničí a zajištění bezpečnosti Československa. Osidlování pohraničí se vyznačovalo především přílivem nového obyvatelstva původem z českého vnitrozemí, ale i ze zahraničí. Další skupiny osídlenců tvořili ti, kteří se v roce 1938 pod tlakem sílícího nacismu odstěhovali z pohraničí (nebo byli vyhnáni)55 a v poválečném období se vraceli zpět do svých původních domovů. Některé skupiny obyvatel, které byly za druhé světové války v pohraničních oblastech s průmyslovou výrobou tzv. totálně nasazeni, v osvobozeném pohraničí zůstávali i po roce 1945. Nejsilnější migrační proudy byly v letech 1945–1947, v dalších letech intenzita osidlovacího procesu v pohraničí slábla. Nově příchozí obyvatelstvo, které se v pohraničí postupně usazovalo, tvořilo velmi heterogenní společenství lidí. Formující se pohraniční společenství tak tvořili lidé z různých socio-kulturních prostředí, rozmanitých zvyklostí, životních zkušeností, osobních očekávání apod. . „Tady v K. prostě se sešly různý typy lidí, vlastně ze všech koutů republiky. No a to se začínalo vlastně takový to soužití mezi těma lidma, který měli každej jinej názor, že jo“ (paní N.). Chyběly společné tradice a zvyky, převládala diskontinuita, lišily se představy, hodnoty, cíle a motivace lidí přicházejících z nejrůznějších částí tehdejšího Československa i zahraničí. Například ze zemí bývalého Sovětského svazu, Polska či Rumunska se přesidlovali do pohraničí Češi nejen dobrovolně, ale byli často přesunuti i z politických důvodů. Nejsilnější migrační proudy směřovaly mezi nejbližšími okresy vnitrozemí (vnitřního pohraničí) a pohraničí (vnějšího pohraničí). Vedle nově příchozího 55 V roce 1938 opustilo své domovy v pohraničí přibližně 400 000 obyvatel. 125 obyvatelstva české, případně slovenské národnosti z vnitrozemí se jednalo částečně o novoosídlence ze zahraničí (Volyňští Češi, Kladští Češi, tzv. Moravci) a případně i o jiné národnosti jako například o Chorvaty (Kastner 1996:31). Přistěhovalci z vnitrozemí přicházeli do pohraničí s různými úmysly a odlišným očekáváním. Někteří s cílem najít nový domov a natrvalo se tam usadit, pro jiné takzvané zlatokopy byl motivem příchodu do pohraničí jednorázový účel zbohatnutí a opětovný návrat do vnitrozemí. Příchozí část obyvatelstva, která zůstala v pohraničí a započala proces osvojování prostředí nového domova, projevovala ve vztahu k starousedlíkům více méně rozdílné kulturní a sociální návyky, tradice a zvyky. Proto se jen postupně, s malou částí českých a německých předválečných starousedlíků, vytvářela nová místní občanská společenství a formovaly se nové kulturní tradice. Konec čtyřicátých let však přinesl do prostředí části pohraničí zcela novou situaci v podobě neprodyšně uzavřené hranice.56 Uvalením vojenského režimu byl zastaven veškerý pohyb osob přes hranici, která byla tehdejším nastupujícím politickým režimem označena za linii budoucího střetu mezi západními mocnostmi a zeměmi východního bloku. V českém pohraničí byla též v důsledku výstavby dopravní infrastruktury a jejího přizpůsobování obranným a vojenským potřebám omezována či zcela likvidována životní aktivita zdejších obyvatel, docházelo k pustošení sídelních celků, které mnohdy končily úplným zánikem. Z hlediska sociálního tak docházelo k celkové degradaci území a to krátce poté, co se v pohraničí podařilo rekonstruovat alespoň částečně původní strukturu a hustotu obydlení. Počátkem padesátých let tyto problémy dále umocňovaly procesy nucené kolektivizace a rušení soukromého majetku. To vedlo k rozhodnutí určité části obyvatel odejít z pohraničí, neboť možnost samostatného hospodaření a podnikání uvažovali jako příležitost sociálního vzestupu a růstu životní úrovně. Pokračující migrace obyvatel, směřující často zpět do některých částí vnitrozemí nebo oblastí s rozvíjející se sférou těžkého průmyslu, dále prohlubovala nepříznivou sociální situaci a podobu struktury obyvatel pohraničí. V souvislosti s tím se některé pohraniční oblasti dlouhodobě potýkaly s problémem stability osídlení a s výrazně nepříznivým procesem vytváření integrovaných místních společenstev. Přesto v období let 1947–1953 se v pohraničí usídlilo 1 366 000 nových obyvatel, čímž byla nahrazena zhruba polovina původního počtu starousedlíků (Houžvička 2007:26). V padesátých letech ještě probíhaly vesměs 56 Zákon o státních hranicích z roku 1948. 126 sporadicky náborové osidlovací akce, přičemž argumentace apelující na „vlasteneckou povinnost“ budování českého pohraničí již nebyla tolik účinná jako v období poválečné euforie pramenící z vítězství nad hitlerovským Německem. Dosídlencům tak byly současně nabízeny různé finanční a hmotné výhody. Do jisté míry pohraničním regionům pomohl v polovině šedesátých let i rozvoj fenoménu českého chalupářství, pořizování venkovských sídel a jejich rekonstrukce pro účely rekreace a trávení volného času. Přetrvávající problémy sídelní struktury pohraničí, neuspokojivou strukturu vzdělanosti či ekonomické problémy regionu se nepodařilo navzdory řadě finančních dotací státu a další řízených intervencí překonat ani v průběhu sedmdesátých a osmdesátých let. Po roce 1989 pádem totalitního režimu, nastartováním ekonomické transformace, liberalizace trhu a všudypřítomnou vlnou doprovodných modernizačních procesů se pohraničí ocitá v nových podmínkách, které často vedou k dalším problémům v růstu nezaměstnanosti, sociální nestabilitě či poklesu míry sociálního a kulturního kapitálu obyvatel. Na druhé straně se vznikem euroregionů, rozvojem přeshraničních vztahů nebo finanční podporou strukturálních fondů EU získávají obyvatelé pohraničí řadu výhod a možností jak zvyšovat životní úroveň či rozvíjet principy občanské společnosti. Tyto naznačené události vývoje pohraničí ovlivnily nesporně i teritoriální identitu lidí, kteří se v pohraničí po roce 1945 postupně usazovali. Etapy formování teritoriální identity – konstrukce analytických kategorií teritoriální identity vypravěčů Jedním z cílů této práce je objasnění procesu vytváření teritoriální identity novoosídlenců českého pohraničí. Předpokládá se, že lidé, kteří přišli do pohraničí bezprostředně v poválečných letech a kteří zde žijí více jak šedesát let si vytvořili vztah k prostoru, ve kterém prožívají svoji každodennost. Tento proces osvojování původně subjektivně pociťovaného cizího území byl složitý, rozporný, ovlivněn i zásahy politické moci a nemusel tedy nutně vyústit vždy v hlubokou územní identifikaci. K poznání procesu územní identifikace poskytují biografické zdroje významné informace. Nedílnou součástí analýzy biografických rozhovorů založené v souladu s kvalitativní metodou výzkumu na aplikaci postupů kódování (viz metoda výzkumu) 127 je objasnění základních vztahů a podmíněností mezi centrální kategorií výzkumu, tj. v tomto případě teritoriální identitou a jejím obsahem ve vyprávění respondentů. Analýzou těchto obsahů lze získat pojmenování obsahů – kategorie, které pak specifikují strukturu teritoriální identity a její souvislosti. Z analýzy biografických vyprávění novoosídlenců celkem logicky vyplývá, že tyto analytické kategorie (viz následující tabulka) se váží na posloupnost kroků procesu identifikování se nově příchozích s územím a sociálním okolím. Tyto kategorie a jejich subkategorie odkazují především k tomu, jak vypravěči biograficky rekonstruují své životní příběhy v souvislosti s prožíváním svého života v prostoru pohraničí a jaké konkrétní narativní obsahy tomuto prožívání v biografiích přisuzují. Na základě interpretace obsahů těchto kategorií lze potom přesněji vymezit povahu teritoriální identity vypravěčů jako výsledek relativně dlouhodobého procesu identifikace. Biografické obsahy kategorií vztahujících se k centrální kategorii, tj. teritoriální identitě, tedy slouží jak k poznání postupu a míry ztotožnění respondentů s daným územím, tak také k hlubšímu pochopení a porozumění způsobů biografického rekonstruování procesů formování teritoriální identity vypravěčů. V následujících kapitolách jsou jednotlivé kategorie podrobněji analyzovány. Struktura teritoriální identity – kategorie Narativní osy teritoriální identity – subkategorie 1. Motiv Vzpomínkové pasáže vyprávění o přistěhování do pohraničí, motivace a okolnosti příchodu –Motiv vstupu do prostoru Subkategorie (příchod do pohraničí) příležitostná – náhodná migrace 2. První dojmy začátky – Prožitek „terra incognita“ promyšleně zištný motiv služební motiv přesídlení Vzpomínkové pasáže vyprávění na období krátce po přistěhování (první týdny a měsíce života v pohraničí) – biograficky rekonstruováno jako životní změna, nová etapa života, častá nepřipravenost na podmínky života v pohraničí, nutnost čelit potížím a problémům při zabydlování Subkategorie Vnímání místa – převažuje vizuálně estetické vnímání prostoru, reakce na „neznámé a nové“ Prožívání specifik fyzického prostoru – hory, krajina, drsnější ráz podnebí 128 3. Aktivní osvojování – Postupný přerod „terra incognita“ v domov Prožívání sociálního prostředí – vnímání etnické a národnostní rozmanitosti, vyrovnávání se s přítomností Němců Překonání vnímání pohraničí jako prostoru „terra incognita“, počátky hlubšího formování teritoriální identity, proces interiorizace prostoru, postupné někdy jen málo přesvědčivé zdomácňování (nejčastěji vzpomínky na období života v produktivním věku, tj. 50.–80. léta) Subkategorie Subjektivizace a intimizace žitého prostoru, emotivizace místa jako možného domova – aktivní formování „genia domicilli“, přizpůsobování žitého prostoru (zvláště 50. léta – přestavby a materiální úpravy domovů); utváření trvalejších sociálních vztahů a jejich význam pro hlubší identifikaci s domovem v pohraničí – role primárních skupin (rodina, příbuzní, sousedé) dále význam zaměstnaneckých kolektivů, organizací, společných rekreací; Významné vymezování se vůči tzv. zlatokopům a jiným dobrodruhům – vědomá diferenciace na skupinu „My“ (co se v pohraničí usadili a nalezli zde své trvalé domovy) a skupinu „Oni“ (motivováni obohacením přišli a odešli) lze rozumět jako projevu jisté formy legitimizace a morálního oprávnění na domov v pohraničí – potvrzení domova v pohraničí - napříč kategoriemi zřejmě první významnější projev teritoriální identity k domovu v pohraničí Vztah k pohraničí jako k domovu je nejčastěji 4. Nový domov biograficky rekonstruován na základě zvyku, prožité zkušenosti s místem, – Novoosídlenecký domov opakované významem jistého trvání života v lokalitě jako otázka zvyku a ztotožnění Subkategorie Vědomí „dvojího domova“ – prožívání napětí mezi rodištěm a domovem v pohraničí; vícenásobné chápání teritoriální identity; konfrontace dvou domovů – role generační kontinuity, tradic, vědomí vykořeněnosti; vědomí „dvojího domova“ jako iniciační moment pro vyprávění o vztahu k domovu v pohraničí; Teritoriální identita jako forma zvyku a typologie teritoriální identity – habituální identita základní a habituální identita rozvinutá 129 Motivace příchodu osídlenců do pohraničí po roce 1945 Za jakých okolností, jakými způsoby, z jakých důvodů a motivací se odehrálo přistěhování do pohraničí v poválečném období se ukázalo jako významné narativní téma, biograficky sdělované v řadě spontánních pasáží. Vedle navrátivší se skupiny Čechů, která žila v pohraničí před rokem 1938 a byla nucena odejít (přesněji řečeno byla vysídlena) do vnitrozemí v důsledku Mnichovské dohody a rostoucímu národnostnímu napětí v českém pohraničí, lze na základě analýzy biografických rozhovorů novoosídlenců konstatovat následující skupiny motivů. 1) Příležitostná migrace (víceméně náhodné rozhodnutí přestěhovat se do měnícího se českého pohraničí) je motivem jednoznačně nejpočetnější skupiny novoosídlenců. Tento motiv existoval na pozadí „oficiálního“ obsahu tehdejší poválečné ideologie a propagandy „pomoci vytvořit české pohraničí“, který byl cíleně podporován tehdejší vládní politikou a úzce korespondoval se stavem veřejného mínění. Na straně druhé byla tato obecná a oficiální ideologická proklamace, jakkoli byla většinou příchozích upřímně přijímána, spojena s pragmatickými pohnutkami využít šance na zlepšení svých často nepříznivých osobních a rodinných životních podmínek ve vnitrozemí. Motivujícím tedy byla možnost získání určitého majetku, lepšího bydlení, hospodářství, pracovního uplatnění. Jednalo se většinou o příslušníky sociálně slabších vrstev s nižším kulturním a ekonomickým kapitálem. Na to, kdo odcházel osidlovat pohraničí vzpomíná pan K. Jeho zkušenosti reprezentují skeptický pohled na skupinu přistěhovalců jako „zkrachovanců“ a problematických odpadlíků: „…a najednou se rozkřiklo je volný pohraničí, tak vím kdo z tý vesnice odešel sem. Sem neodešli ani řemeslníci ani sedláci ani dělníci třeba z Janečkárny z fabriky, sem, pardon teď mluvíme o našem o mé malé zkušenosti. Z týhle tý vesnice odcházeli takzvaní deputátníci, to znamená ty lidi bez majetku, bez schopnosti majetek vytvořit, taková ta horší sorta tý vesnice. Anebo odcházeli dejme tomu se hádali dva synové na gruntě a tak ten jeden vodešel…“ . Ještě kritičtěji se na základě svých zkušeností v zaměstnání vyjadřuje i pan Ř.: „Jó to byli starousedlíci, ale ty já sem neměl, já sem měl ty přivandrovalce ze všech různejch koutů a ty neměli vztah k práci žádnej. To byli doopravdy flinkové by se dalo říct“. 130 Důvody příchodu nových osídlenců do pohraničí hodnotí pamětnice paní N.: „Tady bylo poměrně dost textilního průmyslu. Tady bylo několik fabrik textilek, takže zaměstnání pro ty lidi tady vcelku bylo. A můžu říct, že i to bydlení tady pro ně bylo, protože Němci odešli, že a ty domy vostaly prázdný. Takže ty lidi měli i prostě se kam nastěhovat, takže to bydlení tady získali a získali i zaměstnání a tim může říct, že se tady poměrně dost, dost lidí nastěhovalo. Protože to prostě bylo základ živobytí, že jo. Protože když se to vzalo, tak v Praze bylo přelidnění, i v těch velkejch městech ty lidi měli třeba špatný bydlení, malý bydlení“ O tom, jak lidé uvažovali o přistěhování do pohraničí, jaké motivy a faktory rozhodovaly, vypovídají následující pasáže biografických rozhovorů. Spontaneitu rozhodování využít příležitosti v pohraničí dokumentují vzpomínky paní Ř.: „…to bylo někde u tý Bratislavy no a mezitím tohleto se stalo, že mohlo se jít do toho pohraničí. Tak tenhleten brácha, ten Tonda co je u těch Bačálek, co je na to zemědělství zvyklej, tak pro něj to prostě byla taky výhoda, protože sme už měli, doma nebylo místo už vyrostly všechny že jo a nebylo místo v tom baráku a nic tak prostě tam nějakej kamarád nějakej Pavel Vranák říká Toníku poď pudeme se podívat do Sudet snad tam něco zaberem. Hm, hm. No tak jeli se podívat no a zabrali to tady u jak je ta Dubá to Nedvezí tady nahoře. Maminka mu říká prosím tebe neber nic moc velkýho jen aby byly aspoň 2 krávy, abychom si to políčko mohli vobdělat, abychom měli to živobytí. No tak von zabral se dvouma krávama a kdybyste to viděl tam je to když dete nahoru na Dražilov, tam je takhle po tý silnici, tam máte skály vysoký skály a na těch skálách je vesnice“ . Polepšit si, jako na motivaci příchodu do pohraničí svých rodičů vzpomíná pamětnice paní B.: „No my sme měli hospodářství, ale malý a můj tatínek prostě byl milovník koní a neměl na ně místo takže koupil si sice koně, ale to měl u sousedky která už neměla žádný hospodářství tak kvůli tomu pak šel do pohraničí a dokonce s tím koněm a vozem jel z Jižních Čech až do tý k Marjánským Lázním prostě….To byla hrozná cesta vemte to je asi 170 kilometrů jo a s vozem a všechno. No a potom tam si vzal zabral hospodářství že jo, podle aby stačili to sami udělat, 8 hektarů jenom, potom eště jeho bratr taky tam jeden šel no a ten si vzal větší hospodářství, za prvý měli taky kluky a my sme byly jenom 2 holky a ta sestra byla malá ta je vo 10 let mladší než já takže tej byly 2 roky když sme se přistěhovali no a potom 131 Ztratilovi vyhořela hospoda teda stodola, takže my sme si vzali ten jejich barák, my sme nekoukali na nějaký teda naši rodiče na nějakej velkej barák prostě podle polností aby to stihli sami, aby to zvládli. No takže potom, my sme měli takovej dřevěnej barák dole byl zděnej jako typický jak tam byly, no tak potom se zase přestěhovali do toho baráku to tom strejdovi a von si ve vedlejší vesnici potom vzal barák“. Vedle výpovědí pamětníků dokumentujících vesměs moment „uchopení šance“ a využití příležitosti pro zlepšení vlastní situace – lepší bydlení, možnost hospodařit, vhodné podmínky pro zaměstnání apod. – je v mechanismu osidlování pohraničí výrazně zastoupen efekt „sněhové koule“. Ten pochopitelně pragmatické důvody a využití existenčních podmínek novoosídlenci v pohraničí nevylučuje. Jedná se tudíž o skupinu lidí, která nesledovala vždy jako primární cíl nějaký užitek či výhodu, ale stěhovala se z důvodu potřeby či nutnosti následovat rodiče, příbuzenstvo či partnery. Nebo budoucí osídlenci pouze příbuzenstvo a známé v pohraničí příležitostně navštívili, a po té se rozhodli zůstat. V biografických vyprávěních a vzpomínkách pamětníků se ukazuje, jak významnou roli v osidlování pohraničí sehrála náhoda, spontaneita a „síla“ okamžiku při rozhodnutí usadit se. Pozoruhodným způsobem vypráví o okolnostech příchodu a momentech rozhodování odstěhovat se do pohraničí pan Ř., vyučený kovář z Prahy-Holešovic: Otázka moderátora: „A jak jste se tady octli?“ „No voctli. My sme se tady voctli čistě náhodou. My sme sem nechtěli z Prahy to sme nechtěli, ale dědek Fígrů jako, von to byl nevlastní táta, ne táta von to byl jenom takovej přítel matky jo, měl bráchu jo a ten brácha dělal v Avii v Praze. A po tý, po tom pětačtyřicátým roce že jo když to... Tak ta Avie sem posílala lidi že jo z tý fabriky a tím vobsazovala prostě ta Avie ten Kamenec a to, to vobsazovala ta Avie. A von měl v Modrý zabral statek. Von sice dělal v tý Avii ale von měl něco s koňma. A to jako dycky jako to tak von byl vždycky sedlák už jako zamlada a to a tak von zabral statek jo. A teďko přišel dopis jestli bysme mu nepřišli na žně pomoct, že sou na to sami jenom vona a von, že jo. Tak sme říkali co bysme se nepodívali někde kde sme v životě nebyli, poněvadž já tu v životě nebyl, že jo. Tak sme to jim tam měsíc dělali na žních jo pomáhali sme jim a to. A takhle jednou du přes ty pole tadyhle, ale to bych vám musel ukázat že jo, když takhle po večeři, a najednou vám přídu na to a koukám a říkám kristapána to je krásná vesnička to je jak Václavák, jedna řada takhle jedna takhle no. Samá chaloupka a to. Tak přídu domů a říkám mámě hele mami a bráchovi taky, tam ti je krásná, tam sem 132 našel takovou krásnou vesničku co kdybychom se tam mrkli. No tak prej se tam pudeme mrknout, ale to už sme nešli přes to pole jako já, šli sme prostě přes silnici a to a ten jak sme se tam blížili tak ten barák tam eště dneska stojí“. Otázka moderátora: „To byl ten Kamenec, jo“? „Co? Jo to byl ten Kamenec. Ty tam eště bydlí. No bydlí. Tam sme tam prostě šli a řikáme no heleď v tý Praze je to takový všelijaký co kdybychom tu zůstali.“ Jak dokumentuje následující biografická pasáž paní U., rozhodnutí odejít do pohraničí podřídila vůli svého manžela, aby neohrozila soudržnost rodiny. Nakonec se s rodinou usadili v Novém Boru, kde si pochvaluje kvalitní životní prostředí, krajinu a lesy. „V Praze, v Praze. Právě v Tróji to sem měla moc hezkej byt a doposud mně to vnučka vyčítá, že musel z něj protože von (manžel) mermomocí chtěl do pohraničí a všichni mně říkali, říkali nechoď no ale já bych byla ohrozila rodinu, že jo když mermomocí chtěli. No tak sme šli do Rokytnice v Orlických horách a to víte tam mě přijali s otevřenou náručí protože vlastně já sem tam byla jediná učitelka… Ale chtěla sem votamtuď. Bylo tam hezky v létě dyť to znáš v létě je tam krásně, ale ty zimy byly strašný. No a tenkrát tam ani nebyla eště školka nic že jo. Potom postupně se to tam upravilo no a tehdy v Praze mi řekli když se vám tam nebude líbit za 2 roky můžete nazpátek. Jo houby. Za 2 roky nikdo vo ničem nevěděl no a tak sme tam zůstali celkem 7 let a já sem tam neviděla žádnou perspektivu pro děti protože tyhle velký děti ty už byly z domu, Milan, že jo tvůj táta a Stáňa byla jako sestra teda v Praze no a tak po 7 letech sme se přistěhovali sem. Přímo do Boru… Mně se tady líbí když sem jako nemohla bejt v Praze tam, tady se mi to z těch severočeskejch měst, je tady to nejhezčí to město a poměrně zdravo, víte to že sou tady kolem ty lesy“. Přistěhovalci současně využili potenciálu a výhod (dříve či později), které pohraničí nabízelo. Vedle ocenění krajiny a lesů, rodiny novoosídlenců nejčastěji využily možností zlepšit vlastní situaci s bydlením nebo se chopily příležitosti většího hospodářství, popřípadě živnosti. Pro rodinu paní N. bylo motivem příchodu do pohraničí spontánní následování rodičů jejího manžela. S rodinou žili do konce války v Praze a podle slov paní N. rozhodně netrpěli nedostatkem a bídou. Žili relativně spokojeně, otec měl stálé zaměstnání a matka byla v domácnosti. Přesto v roce 1946 odešli do Cvikova za 133 rodiči manžela paní N. Motivem jejich odchodu do pohraničí nebyla primárně nutnost řešit existenční problémy nebo touha po zisku majetku. Přesto si rodina paní N. uvědomila, že odchodem do pohraničí mohou získat větší bydlení „…když už tady ta možnost byla“. Paní N. dále vypráví: „…no po skončení války to bylo teda zase krásná věc, když už se řeklo: Je konec války, můžeme žít trochu líp. No tak já sem se v tu dobu seznámila s mým prvnim tedy manželem. A jeho rodiče se odstěhovali v roce 46 sem do Cvikova a já sem s mejma rodičema za rok sem přišla za nima. Naši bydleli nejdřiv na náměstí, sme bydleli ve Cvikově. No a pak sme, otec tady dělal truhláře a maminka, ta byla doma. No tak sem se vdala. V roce 46 se mně narodil syn František, no…. No my sme se přistěhovali sem. Tady to nebylo všechno takle dobrý a hezký, jako je to dneska. Cvikov sice byl hezkej, ale takovej, bych řekla, dost takovej německej. Jako i ty domy, ty typy a to všecko… A jako my sme třeba kuchyň, pokoj a takovej malej pokojíček v Praze malinkatej. A to tam sme se sestrou byly my dvě. Rodiče jako byli vedle, takže my sme vlastně šli sem taky kvůli tomu, že abysme měli lepší bydlení. Pohodlnější, když ta možnost byla“. O spontánním příchodu do pohraničí vypráví paní S. Vzpomíná na bezstarostný život ve vnitrozemí, kde jim v podstatě ke spokojenosti nic nechybělo. V následující pasáži se objevuje kombinace obou motivů, tedy „kontakt s pohraničím na základě přítomnosti příbuzných a známých, resp. následování svých blízkých do pohraničí“ a sekundárně využití nabízejících se možnosti „polepšit si“. Paní S. v úvodu vyprávění vzpomíná: „…a už se začali lidi stěhovat do pohraničí. No ale my sme byli takový hloupý dobráci víte. Ty co se stěhovali, některý vodešli, ty co měli hospodářstvíčko maličký, narabovali a vrátili se zpátky. Některý vodešli, poctivě našli si práci a tak. No ale my nic, my sme normálně pracovali normálně žili a pak se vodstěhovali manžela rodiče, maminka s tatínkem do pohraničí sem do Jiříkova, do Jiříkova se nastěhovali a manžel je šel navštívit, jako můj, manžel Svoboda. No ale nic nezabral. Nic nezabral, podíval se jak to tam vypadá a zase se vrátil. Ty co se stěhovali prodávali nábytek a my to eště vod nich kupovali. Támhle je zrovna. Vopravdu v tý Mladý Boleslavi to vám nelžu. No ale když už všechny vodcházeli a my sme tam zůstávali samotný, už pár rodin jenom, jednou zase táta šel do toho Jiříkova, ale když já sem byla pořád doma v hospodářství všade na hospodářství sem dělala rozumíte. Já sem měla ráda husy, dobytek a to všechno. Já sem chtěla aby manžel zabral třeba nějaký hospodářství. Jo ten zabral hospodářství. Zabral hospodářství v Jiříkově. To byla vdova, její manžel to byli Němci. Její manžel padl ve válce a 134 vona si namluvila Čecha. Ale souseda, už tam přestěhoval se a zůstala s ním taky v jiným stavu. A z toho hospodářství všechny ty pěkný věci vodstěhovala k němu víte a i ty pěkný krávy vyměnili než my sme se tam vrátili, zbyly tam asi 3 kravky jenom, tak to nebylo, to bylo takový malinký jenom. No ale já sem jako měla, to manžel zabral. No tak sme se stěhovali“. Výrazně nejpočetnější část interpretovaných biografiích z hlediska analýzy motivů a důvodů přistěhování do pohraničí má charakter spontánního rozhodnutí využít příležitosti zlepšit dosavadní převážně materiální podmínky života. Volba místa přistěhování byla většinou náhodná. O přistěhovaní do pohraničí významným způsobem rozhodovala i přítomnost příbuzných a známých, kteří své blízké informovali o možnostech a podmínkách života v pohraničí. Zkušenosti s přistěhováním do pohraničí jsou v biografických rozhovorech nejčastěji vyjádřeny (klíčovými) slovy, která naznačují spontaneitu a nahodilost motivů příchodu: „zabrat..., vzít..., zkusit to tam..., možná budeme mít štěstí..., uvidíme, snad to tam bude lepší....“. 2) Promyšleně zištný motiv – motiv rychlého obohacení reprezentují tzv. „zlatokopové“. Jednalo se většinou o jednotlivce a malé skupiny lidí, kteří se snažili nashromáždit co nejvíce hmotného majetku a vrátit se zpět, většinou do vnitrozemí. Většina z nich odešla do roku 1948. Přesto, že nemáme k dispozici žádný biografický rozhovor „zlatokopa“, můžeme tento motiv charakterizovat slovy pana S. . „Taky sem přišlo mnoho lidí v 45., který už tady dávno nejsou. Vyrabovali a šlo se co si budem povídat… my sme náhodou nebyli z těch kdo sem šel hledat nějaký poklady a nebo podobně protože tady byla fůra lidí který sem šli za tím…Ty, co sem přišli na to vyrabování, ty už tady nebyli v 48.“ O lidech, jejichž příchod do pohraničí byl motivován čistě zištnými úmysly, vyprávějí i další pamětníci. Pana Ř., který vzpomíná na rok 1945 a přistěhování do vesničky Kamenice, doplňuje manželka slovy: 135 „A taky byli lidi, který sem přišli prostě a vyhrabali a vybrakovali baráky, nabalili do kufru a vodešli a už se sem nevrátili, jenom vyrabovat baráky. No těch bylo taky hodně no to je jasný“. Kritický přístup k lidem motivovaným relativně snadným způsobem obohacení, vyjadřuje vyprávění paní F. Zištný motiv „zlatokopů“ odsuzuje a současně zdůrazňuje nezištnost a poctivost vlastní rodiny. „A už se začali lidi stěhovat do pohraničí. No, ale my jsme byli takoví hloupí dobráci, víte. Ty co se stěhovali, některý vodešli, co měli hospodářstvíčko maličký, narabovali a vrátili se zpátky. Některý vodešli poctivě, našli si práci a tak. No, ale my nic, normálně jsme pracovali, normálně žili a pak se odstěhovali manžela rodiče….Válka, žádná válka nestojí za nic že jo. To sou jenom pohromy a když je po válce tak ty lidi se trošku semknou k sobě, víte. Tak to bylo i po tuhlencty naši, ale když potom šlo do toho pohraničí, tak to bylo takový, některý si tam přišli zarabovat a utíkali zpátky a my co sme tady zůstali, tak my sme byli ty poctivý, který tady zůstali pracovat a kterým na tom záleželo“. Zištný motiv příchodu do pohraničí, touha po obohacení lidí a fenomén „zlatokopectví“ je v biografických rozhovorech s našimi pamětníky shodně charakterizován jako amorální, vypočítavý a přinejmenším nepoctivý. Vyprávění poukazují na snahu důrazně se vymezit a distancovat od skupiny „zlatokopů“. Zajímavý je zde moment sociální diferenciace na skupinu „my“ a „oni“. „My“ – kteří uvažovali zodpovědně, zachovali se poctivě a morálně, dokázali se vyrovnat s různými nesnázemi a v pohraničí i přesto zůstali – na rozdíl od „oni“ – kteří slovy autentických vzpomínek pamětníků „vyhrabali, vybrakovali, vyrabovali, zarabovali, odešli a utekli“. Tento sociální vztah může být i faktorem, který ovlivnil budování teritoriální identity. Lze předpokládat, že ti z usedlíků, kteří takto důrazně odsuzují „zlatokopy“ a jejich konání, tímto způsobem v biografiích manifestují vztah k pohraničí, čímž současně legitimizují a potvrzují své nové domovy. To vystupuje do popředí zajímavým způsobem dále v souvislosti s problematikou restitucí. Záležitost navrácení majetku lidem, kteří si na něj kladou v současnosti nárok, i když v pohraničí nežili a o majetky se nestarali respondenti vesměs hodnotí jako něco 136 nespravedlivého a nemorálního. Takový postoj lze podrobněji ilustrovat na části biografického rozhovoru s panem H.: „…A teď se dělaly horší věci, ta restituce se neměla nikdy na pohraničí vztahovat. To je, to je neštěstí protože. My máme chalupu tady v S. a takovou roubenku asi 150 let starou, tehdy sme ji koupili asi za tisíc korun ve stavu že tak akorát to bylo palivo a udělali sme si z toho takovou jako chaloupku pro sebe pro svůj klid pro všecko a tam v tý dědině žije pán, to byl takovej nějakej Volyňskej Čech nebo co a ten přišel a stal se předsedou Národního výboru, tak jak pamětníci říkaj chodil pistoli u pasu že jo a byl veliký pán. Zabíral dycky něco zabral, především udělal jednu věc, že si to nechal někde na Pozemkách na sebe napsat, nic za to nemusel napsat, to asi byli rádi že jim někdo se vo to stará, von to dneska by se řeklo vytuneloval, tenkrát se řeklo normálně vykrad co se ukrást dalo co se dalo spálit spálil, hlavně tam nadělal děsivej bordel. Třeba v tý naší chaloupce, on když otevřel konzervu tak ji zežral votevřel vokno a tu plechovku vyhodil voknem ven, jo nebo sklenici vyhodil ať už se rozbila nebo to, no neskutečné. A tento pán dneska restituuje, je to starej blbec doslova. Už mu to moc nemyslí, ale protože zase v určitejch chvílích vyráběl děťátka a těch zase vyrobil několik a ty děťátka vyrostly v tomto prostředí čili s nějakejma vlastnostma a takže von prostě, najednou příde a tadyhle ten kravín, tam byl kravín, to byla kovárna a to mi patřilo já na to mám papíry“. Mnozí z těch, kteří do pohraničí přišli ze zištných důvodů nebo v pohraničí nevydrželi se po roce 1989 vehementně hlásili o „své“ majetky. Nemovitý majetek si tehdy mnozí „zlatokopové“ a další z těch, kteří z pohraničí odešli nechali zaregistrovat na katastrech a v rámci restitucí jej, nebo jejich potomci, žádali zpět. Po právní stránce tedy většinou uspěli. Vznikl však morální problém nároků na tyto majetky ze strany těchto jednotlivců (i jejich potomků), kteří sledovali pouze vlastní ekonomický zájem, aniž by se snažili vytvářet k těmto majetkům jako součásti pohraničního území hlubší a zodpovědnější vztah. V současnosti se jedná nezřídka o majetky v lukrativních lokalitách pohraničí. Nutno zmínit, že tito restituenti v pohraničí většinou nežijí, získané majetky prodali, nebo je pronajímají. U této skupiny lidí lze obtížně hledat lokální či regionální ztotožnění s nějakým prostorem v pohraničí, mají k němu většinou jen pragmatický vztah. Jejich teritoriální identita je spojena zřejmě s jiným prostorem. 137 3) Služební motiv – část nových osídlenců byla do pohraničí přeložena nebo dostala po studiích umístěnku do různých podniků či na různá místa ve státním aparátu. V počátečních letech osídlování se jednalo hlavně o zaměstnance na dráze, v lesnictví, zdravotnictví či školství. Významnou a zřejmě největší skupinou byly služební přesuny policie a vojáků, zejména v první polovině padesátých let v souvislosti se zřízením pohraniční stráže. Vojenský rozkaz byl motivem příchodu do pohraničí i rodiny paní K., která vzpomíná: „Tenkrát – můj tatínek byl důstojník, inženýr vojenskej a byl sem přidělenej prostě tadyhle do ZP a tenkrát se to menovalo Novoborské strojírny a mimo jiné nebo vlastně v hlavní míře se to zabývalo vojenskou výrobou, a on byl jako vodvelenej prostě, jako voják jako vlastně zástupce armády, kterej vlastně tu výrobu tam kontroloval a přejímal. No takže my sme šli za ním”. Na umístěnku do pohraničí vzpomínají hajný pan Ž. a pan H.: „A to sem absolvoval, tedy lesnickou zkoušku tedy v Praze a, tak sem potom, měl tedy hajnýho. A tehdy potom ředitelství Státní lesů, mě tedy jo přidělilo místo na Frýdlansku. Na Frýdlansku, že tam tedy jo potřebujou. No to zkrátka vodělení, jo ... Takže tedy vlastně na začátku padesátých let, sem byl, do Panančic, na Frýdlantsko. K prameni Jizery. No a tam sem tedy vlastně si užil…. Já sem se chtěl mezitím tedy vodstěhovat zpátky, na Zbraslav. Blízko lesnického ústavu. A tam mě chtěli přijmout. Ale lesní závod, napsal jim tam, že lesní závod je taky tak důležitej v pohraničí, jako tady. A už sem se nedostal zpátky, ale jinak tedy vlastně mě to tam někdy štvalo, že jo, to polesí”. V polovině padesátých let se dostal na umístěnku do pohraničí absolvent pedagogické fakulty ze středních Čech pan M.: „Já vlastně do S. nepatřím. Je to směšný to co sem řekl tu větu, ale já nepatřím proto protože nebejt takovej ten systém, kterej vy ste ve svým věku nemohl zažít, když jste studoval na vejšce tak ste končil na vejšce a dostal ste umístěnku jo. Umístěnkou byl papír někam jít jo…, protože jsem vám říkal, dostali jsme umístěnky, dostal jsem umístěnku Severočeský kraj. Tak jsem dojel do R. šel jsem na KNV a tam mi řekli máme místo tam a tam. A šli jsme jako na umístěnky sme šli do toho S….Já dycky vykládám jak když člověk, řekl sem že sem nepatřím, nepatřím sem proto, že jako ta touha, že sem ze středu Čech, že sem kousek vod Prahy byla i v tom když sem končil Pedagogickou fakultu v pětapadesátým roce tak sem říkal 138 no nedá se nic dělat, sou umístěnky, dostali sme umístěnku do pohraničí hodili sme si korunou do kterého pohraničí takže mohly padnout Karlovy Vary, Liberecko, Ústecko…. A takže tak sme se dostali do pohraničí. A to co sme si říkali že vodejdem po roce po dvou, no sme tady vod roku 55, cha, cha”. O přeložení do pohraničí uvažují jako o určité nutnosti respektovat tehdejší systémové rozhodnutí. Přesto oba pamětníci v pohraničí zůstali a vyjadřují v současnosti s tímto domovem spokojenost. 4) Přesídlenci – jedná se o skupiny obyvatel, kteří byli přesidlováni většinou hromadně na základě politických rozhodnutí a mezinárodních dohod. Zahraniční skupiny jako například Volyňští Češi, tzv. rumunští Slováci a Češi z Polska byli nejčastěji umisťováni do nedostatečně obydlených obcí. Postupně byli socializováni kulturou majoritní společnosti a postupně tak přicházeli o specifika vlastní kultury, tradice, zvyky a náboženství. O této skupině novoosídlenců můžeme uvažovat pouze teoreticky, a to na základě historických znalostí a faktů. V dostupném empirickém materiálu nemáme k dispozici biografické vyprávění žádného přesídlence. Dílčí analýzou biografických rozhovorů novoosídlenců ve vztahu k motivacím a okolnostem migrace do pohraničí lze konstatovat zejména projevy spontaneity, jisté impulzivnosti a do jisté míry i nepřipravenosti při osidlování pohraničních oblastí. Dále se ukázalo, že osidlování pohraničí bylo nejčastěji motivováno zejména snahou po zlepšení materiální situace rodiny, získání většího bydlení, zaměstnání či možnosti samostatně hospodařit. Vedle výše citovaných narativně spontánních pasáží rozhovorů, lze tuto skutečnost dokumentovat slovy paní K.: „No a pak když přišla tahleta doba no tak automaticky z těch vesnic z toho vnitrozemí, hodně lidí, zvláště ty, který nic neměli, tak se přesouvali sem. Když to tak vezmete tak tady když se zeptáte lidí vodkud přicházeli tak prakticky to byli z jednoho místa. Protože jeden se jel podívat, přišel a říká no je to tam takový a takový, no tak se sebrali ty vostatní a jeli taky. No tak tím způsobem jsme se sem dostali a pak, no…”. 139 V rozhodování odejít do pohraničí se významně uplatňovaly právě bezprostřední zkušenosti a informace od známých či příbuzných, současně i veřejné diskuze a společenské vědomí o možnostech a nových příložitostech života v pohraničí. Z analýzy biografií dále plyne, že migrační proudy přistěhovalců do pohraničí rovněž významně podmiňoval efekt “sněhové koule”, tedy motivace stěhování se za svými příbuznými a známými. Pracovní umístěnky a služební přemístění do oblasti pohraničí k výkonu zaměstnání ve státním aparátu je dalším motivem či důvodem příchodu do pohraničí. Významně je v biografiích reflektován i fenomén tzv. zlatokopectví. Tyto skupiny lidí a jejich chování motivováno pouze ziskem, snadným a rychlým zbohatnutím je v biografiích jednoznačně hodnoceno jako nemorální, nezodpovědné a odsouzenihodné. Dále lze z obsahů biografií usuzovat na určitou snahu se vůči těmto lidem vymezit, poukázat na jejich ziskuchtivost a nepoctivost. V další části textu se na tento moment zaměřím podrobněji, a to ve vztahu k posilování a rozvíjení identifikačních vztahů vypravěčů k domovu. Poukáži na způsoby morálního vymezování se novoosídlenců zakládajících v pohraničí své nové domovy vůči nejrůznějším skupinám lidí, jejichž úmyslem nebylo v pohraničí se trvale usadit, ale spíše sledovat pouze materiální hodnoty. Osidlování pohraničí jako prožitek „terra incognita“ Vzpomínky vypravěčů jsou obvykle v návaznosti na vyprávění okolností a motivací příchodu do pohraničí zaměřeny na období života krátce po přistěhování. V řadě spontánních pasáží biografických vyprávění tak jsou generovány vzpomínky na první kontakty s neznámým prostředím a začátky života v pohraničí. V biografiích pamětníků se objevují různé konfrontace původních představ, přání a očekávání s realitou v pohraničí. Vzpomínky jsou často soustředěny na detailní prožitky a reakce, které okolnosti přistěhování do pohraničí nutně přinášely. Tyto vzpomínky se ukázaly v průběhu rozhovorů jako zdroje mnoha spontánních reakcí a intenzivních pasáží vyprávění. Pro biografickou rekonstrukci těchto vzpomínek a zážitků spojených s příchodem do pohraničí a objevováním neznámého prostoru jsem zvolil obecnější pojmovou kategorii, kterou jsem pracovně nazval jako prožitek terra incognita. Biografické vzpomínky reprezentující zkušenosti s terra incognita jsou zde typicky profilovány současně jak vztahem k fyzické, tak i sociální dimenzi prostoru. Takto 140 vyvozená kategorie tedy zahrnuje způsoby biografického rekonstruování prožitků spojených nejčastěji s okolnostmi a průběhem stěhování, prvními dojmy a bezprostředními reakcemi na nové a neznámé prostředí, konfrontací reality a subjektivních očekávání, způsobů vyrovnávání se s nejrůznějšími prvotními překážkami a problémy a obecně hodnocením této životní změny v období prvních týdnů a měsíců po přistěhování do pohraničí. Způsoby biografického prožívání vzpomínek na počáteční fázi osidlování se napříč obsahy rozhovorů pochopitelně různí. Objevují se jak vzpomínky vyvolávající u vypravěčů negativní pocity, nespokojenost, rozčarování či zklamání, tak i vzpomínky příjemnější a více optimistické. Osidlování pohraničí jako vstup na terra incognita dokumentuje následující biografická pasáž. Vypravěčka paní M. vzpomíná na průběh stěhování, čímž svým způsobem poukazuje i na skutečnost toho, jak mnozí lidé při odchodu do pohraničí nevěděli, jaké materiální podmínky je tam čekají a s jakou spontaneitou často do pohraničí odcházeli: „…No tak sme se stěhovali. Představte si jak sme se stěhovali. My sme měli vagón, všechen nábytek. Já sem nevěděla že přídu do toho že tam bude všechno. My sme měli vagón, všechno sme naložili do toho vagónu tenkrát sme platili asi 5 tisíc korun za to, však to bylo dost a z tý Kropáčovy V. sme jeli přes Mladou Boleslav a takhle nahoru. Malý prase sem táhla, housata, čtyřletýho kluka, toho co se narodil v prosinci, teda čtyřletýho, čtyřměsíčního, kočárek a jeli sme. Jídlo sem měla a teď sme jeli… A jé to sou těžký vzpomínky. No ale to nevadilo, byla tam kravka… My sme se tam přistěhovali a nic. Ale já sem držela zase slepice, ty králíci sme tam vzali zahrada tam byla vokolo velká víte, tak sme to pustili a manžel začal dělat ty elektrický trouby jo a pak se to začalo zvelebovat”. Na bezprostřední dojmy a pocity krátce po příjezdu do pohraničí vzpomíná v úvodu vyprávění pan H.: „A já sem přijel z Jindřichova Hradce a jel sem rovnou sem. A já sem se tu málem rozbrečel ze zoufalství. Tady ste vylezla z nádraží, už to nádraží je trošku trošininku vylepšený, ale to byl špeluněk strašnej. Vylezla ste do bordelu špíny, tadyhle ta ulička tady byly takový nizoučký baráky na spadnutí. Tadyhle tou úzkou ulicí jezdila strašná tramvaj ta jela a takhle to házelo a já myslel že sním že sem prostě dovopravdy mezi…a těch cikánů už tenkrát tady bylo hrozně, no prostě strašný. 141 To sem říkal, no to snad, to sem jel vodsuď do B. a B. tekla ta červenorudohnědá fenolem smrdící V. To sem tam takhle stál na takovým můstku čuměl sem do tý špíny hrozný smrdutý a říkal sem ježiš marjá co sem komu udělal, do tohohle mám jít?“ Vybraná biografická pasáž pamětníka pana H. dokumentuje jednu ze spontánních reakcí na první okamžiky po příjezdu z Jindřichova Hradce do svého nového působiště v pohraničí. Svou pozornost při tom vypravěč soustředí nejdříve na hodnocení fyzického prostředí a estetické kvality, přičemž jeho vesměs negativní postoje vyvolané prvními dojmy s pohraniční lokalitou dále umocňuje charakteristika sociální situace - „…a těch cikánů….“. Výrazně zde převažuje ve smyslu vnímání místa to, co Tuan (1974) označuje vizuálním (estetickým) vnímáním prostoru. Tento způsob vnímání místa podle Tuana nevyžaduje dřívější zkušenosti ani dlouhodobější kontakt s místem. Je jednoduše bezprostředním oceněním či neoceněním vizuálně estetických kvalit prostoru, respektive schopností člověka tyto kvality vnímat a hodnotit. Tuanovo pojetí vizuálně-estetického vnímání místa je pro obsah kategorie terra incognita profilující i v dalších případech biografií. Naproti výpovědi pana H., jehož vzpomínky na situaci přistěhování do pohraničí nasvědčují spíše pragmatickému a racionálnímu přístupu hodnocení, vzpomínky manželky pana Ř. na okolnosti přistěhování do pohraničí připomínají naopak romantické vyprávění o naplněných snech a životním štěstí. Prožitek terra incognita je v těchto vzpomínkách spojen s pocity bezprostředního okouzlení obcí a setkání s osudovým partnerem. „A jela sem vlakem a z vlaku sem viděla ten K. a já říkám jéžiš támhle je to tak krásný tam bych chtěla jednou bydlet. Představte si a vono se mi to splnilo. Von přišel z vojny a já sem dělala v L. a von tam pak přišel dělat údržbáře já sem tam dělala závozníka, rozváželi sme limonády, chtěla sem si nějakou korunu vydělat no a tam sme se namluvili a nakonec se mi přání splnilo.“ Vnímání místa z hlediska jeho vizuálně estetického hodnocení je oživováno ve vzpomínkách i proto, že řada pamětníků se ocitla v podobě krajiny, jen velice vzdálené svým charakterem krajině domova, odkud do pohraničí přicházeli. Paní K., rodačka z jižní Moravy, na okolnosti příchodu do pohraničí vzpomíná takto: 142 „…Tak vlastně já jsem se sem přistěhovala až když mi bylo 16 let. Naše rodina pochází z jižní Moravy. No tak to bylo tam na jižní Moravě, na jih od Brna, na vesnici, nic zvláštního. Žádný velký mimořádky. Jinak nevim. Tady co pro mě bylo jako tenkrát zajímavý, ten přechod jako mezi tou, těma krajinama různejma. To bylo dost zajímavý protože tam je ta krajina taková víceméně bez lesů, s vinohradama, řekou. Kdežto tady je podstatně tedy drsnější, počasí a já nevím ta krajina zdaleka ne tak úrodná. Taková prostě ty lesy, ale to sem si tedy na ty hory to sem si teda pak zvykla“. Vizuálně estetické vnímání neznámé krajiny v pohraničí je součástí spontánní biografické pasáže vzpomínek prvních dojmů paní Č. po přestěhování z jedné východočeské obce: „...jéje, to sme tehdá koukali na to okolí tady, kopce, hory, to bylo úplně něco jinýho než tam u nás, i takovej silnej vzduch tady byl, no jako bylo to náročný ze začátku si na to zvyknout, samej kopec tady, bylo to nakonec pěkný i ty lesy, a pak sem se taky bála toho, jaká tady bude zima,... někdy to jsou těžký vzpomínky...“. Prožitek terra incognita se v biografiích nevyznačuje pouze vizuálně estetickým vnímáním místa, tedy vnímáním specifického rázu krajiny nebo podob místní architektury, ale i reflexí sociálního prostředí. Terra incognita je tedy biograficky konfrontována nejen jako nové a neznámé fyzické prostředí, ale i jako místo nového a neznámého prostředí sociálních vztahů. Vypravěči nejčastěji vzpomínají, jak se po přistěhování do pohraničí setkávali s lidmi, slovy pamětnice paní M. ...„z nejrůznějších koutů republiky i zahraničí.“ Co se však objevuje jako zvlášť společný rys těchto vzpomínek je to, že různé kulturní, etnické či sociální odlišnosti lidí nebyly vypravěči považovány za překážku vzájemného soužití nebo zdroj nedorozumění či dokonce konfliktů. Tyto vzpomínky bezprostředních dojmů s „jinakostí“ sociálního okolí nejen že nevyjadřují negativní náboj, ale naopak jsou v naracích soustředěny v poloze, manifestující důraz na principy, které vnímání vzájemných kulturních rozdílů jakoby překonávají. Prožitek terra incognita, biografickými vzpomínkami profilován současně jako zkušenost s „jinakostí druhých“, pamětníci vyjadřují idejemi všeobecného lidství, vědomí společného údělu a osudu lidí, kteří se ocitli svým způsobem „na jedné lodi“. Výběrem stručných výrazů pamětníků (paní Č., paní U., pan B. a paní S.) to lze ilustrovat slovy: 143 „...všichni jsme přišli odněkud, ale taky jsme byli všichni prostě lidi“; „...bylo docela zajímavý pozorovat ty jiný zvyky, hlavně ten přízvuk některejch lidí bylo někdy zajímavý poslouchat, ale to přece nikomu nevadilo”; „...všichni jsme jenom lidi, nezáleží na tom, kdo odkud přišel, ale jaký je člověk“; „....no to víte, když jsme sem přijeli, tak to sme koukali, kdo se tady všechno voctnul, ale na to sme nehleděli, kdo jak mluvil či co, všichni sme na tom byli tak nějak stejně...“. Biografické vzpomínky prožitků terra incognita tedy vyjadřují zkušenosti s různorodostí sociálního prostředí a vzájemnou kulturní či jazykovou „jinakostí“ lidí, současně jsou tyto rozdíly v rozhovorech jakoby podřizovány vyššímu společnému jmenovateli umožňujícímu překonat možné pocity vzájemné cizosti a do jisté míry neutralizovat potenciál vzájemně kulturní rozdílnosti a možného nedorozumění. Tyto obecněji manifestované postoje v biografiích nejspíše reprezentuje následující pasáž z rozhovoru s paní F.: „To spíš paní K. říkala, že za války, protože její muž byl Čech, tak že tady (v pohraničí) měla různý trable. Ale po válce. Když to vezmete, tady byly různý, kromě nás co jsme sem přišli z vnitrozemí, my jsme jim říkali Poláci, jenže voni to byli nějaký ty Volyňský Češi nebo něco takovýho a těch tady taky bylo dost. Sice byla legrace, jejich řeč a naše řeč. …Tady se neviděly nějaký takový ty rozdíly, já nevim, že by se někdo nějak lišil od druhýho. Byli jsme tady všicky stejný. Já nevim, nás to nezajímalo kdo vodkud byl. Záleželo jakej to byl člověk. Vždyť ze Slovenska tady taky bylo dost lidí no a taky jsme s nima taky normálně žili“. Biografické vzpomínky na události krátce po přistěhování do pohraničí jsou v naracích dále sdělovány v souvislostech popisu těžkých a nesnadných začátků. V tomto smyslu terra incognita představuje i možné zdroje nejistoty a snad i nebezpečí. Zde se ukazuje jako důležitá zejména pomoc širší rodiny, známých či nových sousedů. To představuje významné sociální opory těm, kteří po přistěhování – zejména pokud přišli sami – do pohraničí čelili často pocitům samoty, obav z neznámého, ale i nedostatku základních životních potřeb. 144 Prožitek terra incognita je v biografii paní S. spojen s dramatickými okolnostmi životního osudu z období konce války. Do pohraničí se dostala po útěku z pracovního nasazení v Německu, odkud utíkala spolu se svým přítelem, budoucím manželem. Vzpomíná na složitou životní situaci, ve které se v pohraničí po příchodu ocitla a kterou řešila za pomoci převážně příbuzných svého muže a sousedů, kteří jí poskytli základní životní potřeby. Spokojenost s životem v J. tak svým způsobem biograficky rekonstruuje na základě vzpomínek prožitku terra incognita a zejména pozitivními zkušenostmi s lidmi ve svém okolí. „…no já sem, nemůžu nařikat, já sem tady byla spokojená všecky byli jak jeho rodiny z jeho rodiny všecky byli ke mně hodní, všecko pomáhali, protože my když se to veme když sme nebo šli z toho Německa sme vlastně utikali, protože tam ještě to, tak sme prostě v noci sebrali se a šli sme z vlaku, takže sme šli prostě jenom co sme měli a před tím než tohleto se stalo tak přeci náš lágr vyhořel, všecko nám shořelo, takže sme měli co sme měli na sobě, no a takhle sme potom utíkali, takže sem přijela vlastně a neměla se ani do čeho převklíknout no takže teta mi něco dala a ještě měl dvě sestry no tak ti mi to prostě prádlo a bráchu měl ten byl krejčí, tak mně honem ušil kostýmek ňákej, šaty mi prostě tam sousedky ňáký prostě všecky věděly že nic nemám a takže prostě pomáhaly, no potom když sme se tam sme byli vlastně vod toho ehm v dubnu sme se tam vrátili ňák před koncem války v dubnu když se vrátili, no a v září desátýho září sme se stěhovali sem do toho kraje… V pětačtyřicátym a v šestačtyřicátym v květnu se mi narodila dcerka, no a v tom hospodářství no a potom tady to všecko i ve fabrice když sem dělala vlastně sem byla tady jako cizinka, no ale vůbec mě nikdo jako nedal znát že bych……doopravdy, doopravdy sem byla tady spokojená, nemůžu nařikat“. Tomu, že terra incognita v biografiích představuje i možné zdroje nejistoty a napětí nasvědčují vzpomínky přibližující tehdejší atmosféru poválečného pohraničí. Prožitek terra incognita je v některých biografiích propojen vzpomínkami na tehdejší situaci poválečného pohraničí, specificky na přítomnost Němců. Tyto vzpomínky se vyznačují dvojí rovinou – jednak jsou v nich, i když často jen stručně, útržkovitě a někdy jen v náznacích, zaznamenána různá, obvykle zprostředkovaná svědectví o tom, že situace v pohraničí byla všeobecně z hlediska vztahu k Němcům vypjatá, že se k Němcům přistupovalo jako k nepřátelům a že nebyly vůči nim neobvyklé ani projevy otevřené nenávisti a násilí. V těchto případech se mluví jakoby o třetí osobě nebo neurčitě: „děly se takové věci“. Současně jsou však vzpomínky tohoto typu jakoby „korigovány“ zdůrazňováním osobně neproblematickými zkušenostmi 145 s konkrétními Němci. Ty nevyznívají zdaleka tak dramaticky, naopak vyjadřují nekonfliktní postoje, někdy i vstřícnost a vlastní snahu nepodlehnout všeobecně převládajícím protiněmeckým náladám. Zásadně se tedy liší popis historické situace dramatické atmosféry v pohraničí a narativní vzpomínání na ty situace, které pamětníci osobně prožili, kde nějakým způsobem figurovali a které mohli svým jednáním ovlivnit. Zatímco se tedy na jedné straně v biografiích objevují (často až jako odpovědi na přímé dotazy výzkumníka) odosobněné stručné zmínky například o tzv. „akcích odplaty“ nebo o excesech při odsunu, na druhé straně lze v biografiích identifikovat velice konkrétní osobní zkušenosti s Němci sdělované v rovině poklidných vztahů i přátelství či dokonce pomoci. V řadě dalších biografiích je ovšem prožitek terra incognita ve vztahu k Němcům, zejména pak událostem odsunu předmětem toho, co ve své biografické studii o formování přeshraničních identit na slovinsko-italské hranici autoři Augusto Carli, Emidio Sussi a Majda Kaučič-Baša označují jako „jazyk zapomnění“ (Meinhof 2002).57 Pan B., jeden z vypravěčů, který se v této souvislosti neuchyluje k „jazyku zapomnění“ na období krátce po přistěhování do pohraničí vzpomíná takto: „....no to víte, že to tady bylo takový, po tý válce k těm Němcům, když sme sem právě přišli, tak se tady prej děly věci, támhle prej hnali nějakýho Němce až bůhví kam, tak se lidi mstili po tý válce různě no, to bylo celkem i pochopitelný,... to člověk nevěděl co se stane zejtra.....ale jinak, já sem vždycky s Němcema vycházel dobře, jako jinak problémy nebyly....“. Podobně vzpomíná i pan S., který se přistěhoval s rodiči do pohraničí v letních měsících roku 1945. „No, no. A pak sme se v roce 45 vodstěhovali s rodičema do R. no a v R. tam to bylo, v tom 45. roce. R. byl vlastně se dá říct německým městem protože tam já sem chodil do školy a 90 % spolužáků byli Němci že jo no. Ale jinak sem měl mezi nima fůru kamarádů jako každý dítě akorát vím, že sem se nikdy německy nenaučil protože sem měl takovej nějakej jako prostě (pozn. odpor, nechuť?) když někdo řek Němec tak to byl nepřítel že jo, proto taky fůra 57 V rámci biografického výzkumu zkoumajícího život na italsko-slovinské hranici koncem devadesátých let 20. století autoři studie - Augusto Carli, Emidio Sussi, Majda Kaučič-Baša konstatují, jak se tato „strategie mlčení“ uplatňuje na italské straně hranice v souvislosti s vytěsňováním vzpomínek na italský fašismus. Jak autoři této studie uvádějí, z obsahů vyprávění italských informátorů se zde vytrácejí ty vzpomínky, které by zprostředkovaly svědectví o událostech vztahujících se k projevům italského fašismu ovlivňující vztahy lidí na obou stranách hranic. 146 mejch spolužáků se bála a styděla se za rodiče a takovýhle ty, neradi si mě vodili domu protože ty jejich rodiče tak ty zas neuměli vůbec česky že jo protože ty jako to. Takže to jako to, takže to bylo jako trošku komplikovanější, ale jinak to tam šlo v tom R. bylo to tam výborný.” V následující biografické pasáži paní K. vzpomíná na zkušenosti s Němci krátce po přistěhování do pohraničí a ty zároveň konfrontuje se vzpomínkami na Němce z Brna, odkud původně pochází. „Já nevím no. No tady bylo ještě hodně Němců, hodně se němčilo tak. To bylo pro mě nezvyk. To byl pro mě velkej nezvyk. To se dá těžko, protože. A to ještě teďko mám zetě Němce, že. Ať chceme nebo nechcem, my krásně vycházíme, vopravdu pěkně. Von je, ale v něčom, člověk musí něco v sobě. Protože my sme byli jenom Češi kolem Brna, no sou tam ostrůvky Němců to jo. Ale co tam bylo v koncentrákách, co tam bylo lidí…. No všecko sme zažili a prožili. No a teď sem přišla a mezi Němce. Teď tady neuslyšíte. Ale ty Němce potkávám a mluví česky dneska. Ale většinou ty Němky ráno, to se zdravily na ulici nahlas, aby bylo vidět, no. Pro mě to byl šok no. Ty který tady bydleli, co znám, který tady bydleli, vodstěhovali se a vrátili se, tak těm to bylo jedno že. Voni je znali vodjakživa, říkali na to se nehleď, to máš jedno. A dneska šli do obchodu a jenom německy mluvili, ale já sem jim to nezazlívala, no tak sou Němci, sou Němci, ale ne. Tak s Gertem se dá rozumně mluvit. Já říkám Gerte podívej se. Jednou přišel za mnou, ta starší si hrála tady s klukama. Tady si ty děcka nehrály na nic jinýho když sme sem přišli – partyzán a Němec a to. A vona přišla, já sem u toho nebyla a von, každýho Němce patří zabít aby už nikdy nebyla válka. Von přišel zelenej jak sedmica. Přišel mi to říct. Já povídám Gerte, vod nás to asi neví. Slovo se před ňou neřekne, to se neřekne. Ale je tady, slyšíš to, slyšíš to až sem, do baráku. Tos musel počítat, takovýho něco příde“. Výpovědi paní K. obsahují rovněž dramatické vzpomínky na období války, které prožila v Brně. Její vztah k Němcům je poznamenán právě jistými v biografii naznačenými negativními zkušenostmi (koncentrační tábory), přičemž pouze poukazuje k tomu, že to, co Němci během války spáchali „něco“ v člověku musí zanechat. Jejímu možná ostřejšímu či přímočařejšímu vyjádření zřejmě brání i skutečnost toho, že její zeť je Němec a že se sama s mnoha Němci zná a přátelí. Tomu svým způsobem odpovídá i pojetí části biografického vyprávění o zkušenostech s Němci po přistěhování do pohraničí. Přítomnost Němců po příchodu 147 do pohraničí paní Kovářová označuje nekonfliktním a neutrální výrazem „nezvyk“, i když je ve zvukové nahrávce patrný jistý intonační důraz ve výrazu „velkej nezvyk“ (nebo snad chce říci, že cítila znepokojení z toho, že ještě po válce byli v její přítomnosti stále Němci a byla slyšet němčina?). To vzbuzuje současně dojem (nikoli pevné přesvědčení), že paní Kovářová prožívá vnitřní konflikt mezi tím co říká, co si myslí, nebo co si myslet chce, a co zřejmě s Němci v době války skutečně prožila. Tomu nasvědčuje i věta „To se dá těžko…(co se dá těžko, říci, vysvětlit, popsat? Proč?), ...protože (Němci byli za války krutí, ale její zeť je Němec a ona ho má ráda? Že v osobním životě žádné konflikty s Němci neměla? Že má mezi Němci mnoho přátel?).... A to ještě teďko mám zetě Němce, že”… Biografie paní K. je ve vztahu k prožitkům terra incognita soustředěna zvláště na přítomnost Němců v pohraničí. Podobně jako v případě řady dalších biografií je i tato biografická pasáž profilována jistým pochopením tehdejších protiněmeckých nálad jako následku válečných tragédií. Mnohé je dále jen naznačeno s tím, že vlastní postoje vůči Němcům nejsou v zásadě hroceny a jinak dramatizovány. Shrnutí – diskuze Kategorie prožitku terra incognita představuje zobecňující poznatek obsahově různých biograficky sdělených prožitků, dojmů, zkušeností a pocitů ve vztahu k období prvních týdnů a měsíců po přistěhování do pohraničí. Tato kategorie je vyvozena převážně na základě spontánních narativních pasáží a je v zásadě biograficky zaznamenána současně dimenzemi vztahu k fyzickému prostoru (hodnocení krajiny, ekologie, výstavba...), sociálnímu prostředí (vztahem k ostatním lidem), ale jak jsme viděli i dimenzí časovosti ve smyslu srovnávání toho, co bylo tehdy a co je dnes.58 Prožitek terra incognita je v biografických vyprávěních identifikovatelný jednak vztahem k fyzickému prostoru založeném typicky na vnímání vizuálních a estetických kvalit místa (Tuan 1974) a vztahem k sociálnímu prostředí. Novoosídlenci se v samotných začátcích života v pohraničí vcelku logicky soustředili především na základní podmínky zajišťující přežití a existenční jistoty, zajímali se zejména o 58 Podobná zjištění konstatuje ve své stati Laštovková (2007:85–93) 148 kvalitu a možnosti bydlení a bezprostřední okolí nového domova jako útočiště v novém prostředí. Prožitek terra incognita je tak ve vztahu k fyzickému prostoru v biografiích novoosídlenců vymezován převážně lokálně. Zvláště pak nově budovaným domovem definovaného místem bydliště a jeho okolím (obcí). Biografické prožívání kategorie terra incognita je tak v zásadě vymezeno rozsahem žitého prostoru. Tomu odpovídá i sociální dimenze prožívání prostoru, která je biograficky nejčastěji zvýznamňována ve vztahu k rodině, příbuzným, sousedům, známým, tedy obecně lidem sdílejícím společný „svět interpretací“, prostor vzájemné každodenní blízkosti a důvěry. Žitý prostor zde představuje místo umožňující navázání „čistého vztahu my“ (Schutz–Luckmann 1984). Současně vše to, co přesahuje rozsah žitého prostoru, nemusí být v etapě prožívání prostoru jako místa terra incognita vnímáno jako zvlášť rozhodující. Význam úlohy primárních skupin se v biografiích potvrzuje nejen v souvislosti s motivacemi rozhodování migrovat do pohraničí, ale současně i v narativním kontextu řešení řady situací nesnadných začátků při překonávání překážek v období krátce po přistěhování. Rodina, příbuzní a další blízké osoby představují v biografických vzpomínkách vypravěčů nejen významnou roli ve vztahu k překonávání řady praktických obtíží či problémů. Fungování primárních skupin navíc podle řady biografických vzpomínek napomáhalo překonávat pocity cizosti a poskytovat vědomí jistoty a bezpečí v neznámém prostředí. Dimenze kvality mezilidských vztahů, vzájemná důvěra a přátelství se pak vcelku přirozeně ukazují jako významné faktory napomáhající vzbuzovat pocity domova v neznámém prostředí. Biografické vzpomínky na dobu krátce po přistěhování do pohraničí někteří vypravěči orientují k popisu specifické atmosféry poválečného pohraničí, konkrétně situaci česko-německých vztahů. Jako zajímavé se zde ukazuje především to, co bych označil jako „strategii kompenzace.“ Ta napříč biografiemi spočívá v tom, že na jedné straně se někteří pamětníci ve spontánních pasáží vyprávění propracují k dílčím vzpomínkám na dramatické události ve vztahu k Němcům (odsun, „akce odplaty“), zpravidla zdůrazní svou pasivní a jen vzdáleně pozorovatelskou úlohu, vyhnou se přímočařejšímu hodnocení těchto událostí, aby v zápětí nejen dodali, že pro řadu těchto událostí je třeba mít jisté „pochopení“, „...protože bylo po válce, a ty všechny hrůzy byly v lidech, bylo to ještě hrozně čerstvý, plno emocí...“ (paní S.), ale navíc i 149 navázali příběhem z obyčejného života o řadě fungujících přátelství ve vztazích obou národů. Vyjádřeno slovy paní B., jež vzpomíná na sousedovo svědectví: „...támhle prej hnali toho Němce až… no, taková to byla doba, to víte, po tý válce byl na Němce pěknej vztek, no a vidíte já měla zrovna takovou prima Němku za sousedku, to jsme si i pomáhaly, když ona nebo já něco potřebovala, vždycky jsme se nějak v dobrym dohodly“. Na jedné straně se tedy v biografiích objevují náznaky toho, že nenávist vůči Němcům měla své jisté opodstatnění jako důsledek válečných tragédií, na straně druhé však toto zdůvodnění nemusí být dostatečně silným vnitřním argumentem k potřebě tyto činy ospravedlnit. Pokud bychom zde tedy připustili, že vypravěči skutečně tuto potřebu biografického ospravedlňování násilností na Němcích pociťují, strategií tohoto ospravedlnění nemusí být kompenzace těchto činů ukotvena pouze ve výrocích typu „je to důsledek války, taková byla doba“, ale může být vyjádřena i v podobě vzpomínání „miniaturních příběhů“ o vlastní snaze a vůli s Němci vycházet, o vzájemnosti v každodenním životě, o přátelství a „... fůře kamarádů mezi Němci“. Zatímco „strategie kompenzace“ odkazuje v biografiích současně jak k negativním, tak i pozitivním „silám“ v česko-německých vztazích, to, co můžeme označit jako „strategii mlčení“ je způsobem, jak se vzpomínkám, zkušenostem nebo hodnocení prvně zmiňovanému „typu“ těchto sil v biografiích vyhnout. Zde mám na mysli pochopitelně ty případy biografií, kde v tomto smyslu je čemu se vyhnout, tedy je „o čem mlčet“ (ne každý se například akcí jako byl odsun nutně účastnil, zvláště pak ti novoosídlenci, kteří v době deportací Němců ještě v pohraničí nebyli, značná část vypravěčů též byla v této době ve školním věku). Jedná se tedy o biografie, kde lze identifikovat jen velice jemné náznaky „něčeho“, co je při interpretaci rozhovorů důvodem se domnívat, že vypravěč sice něco dramatického prožil, ale tuto zkušenost narativně dále nerozvíjí, je pro něj složité ji sdělit (například z biografie pana J. „.... no to víte, že tady byl ten odsun, já s bráchou u toho byl, no to bylo,.....ale to takhle nejde, to vám přeci nebudu mluvit o tom dneska....“). „Strategii mlčení“ lze pak chápat jako záměrné, vědomé či programové vytěsňování určitých vzpomínek, cílené vyhýbaní se problematickým či jinak kontroverzním tématům (Meinhof 2002). To odpovídá do jisté míry takovému způsobu uchopování minulosti v příběhu, který může být zatížen účelovým používáním paměti, přičemž minulost je zde podřízena diktátu přítomnosti 150 (Alan 1989:17–18). „Strategie mlčení“ tak může představovat i nástroj destrukce minulosti a systematické eliminace určitých faktů, viděných a posuzovaných jako nevhodných či nehodných přítomnosti (Giordano 2001:185). „Strategie mlčení“ může být dále umocňována i nedůvěrou vůči moderátorovi rozhovoru, neochotou nebo i strachem podělit se s ním o tu část své biografie, která je vypravěčem považována za jakkoli problematickou či kontroverzní v situaci biografické komunikace s výzkumníkem. Vypravěči se v průběhu biografické komunikace – puštěného diktafonu a přítomnosti moderátora – možná i obávali toho, že jejich názory a postoje kupříkladu k otázce spravedlnosti či nespravedlnosti odsunu mohou vyvolat odmítavou reakci moderátora, že informace mohou být prozrazeny a různým způsobem zneužity (podobné obavy jsem při pořizování rozhovorů v několika případech zaznamenal). Někteří vypravěči se jednoduše mohli (a z průběhu několika biografií plyne, že to i udělali) rozhodnout k opatrnosti, zdrženlivosti a jistotě mlčení. Jak „strategie kompenzace“, tak do jisté míry i „strategie mlčení“ jsou v biografiích uplatňovány v rámci takových vzpomínek na prožívání terra incognita, které v rovině osobních zkušeností nenasvědčují střetům, konfliktům, vyhledávání či schvalování násilí. Naopak, vzpomínková vyprávění na období krátce po přistěhování do pohraničí poukazují na úrovni sociálních vztahů a vlastních každodenních zkušeností s lidmi v okolí, a to nejen s Němci, na vesměs přátelskou atmosféru, lidské pochopení, solidaritu a vzájemnost. Právě tyto pozitivní osobní vzpomínky vypravěčů na mezilidské vztahy, jichž byli účastníky, profilují prožívání terra incognita, jakožto svým způsobem počáteční fázi formování teritoriální identity novoosídlenců. Co je pak pro počáteční fázi budování teritoriální identity na úrovni sociálních vztahů důležitější? Pozitivní síly stejnosti, nebo negativní síly střetů? V souladu s Tuanovou (1974) koncepcí identity a místa, lze identitu obecně definovat na základě negativního vymezování se založeného na vzájemném odlišení, různosti, jinakosti, konkurenci a konfliktu s druhými jedinci či skupinami. Podle Sökefelda (1999) pak vzájemné diference, odlišnosti a rozdíly identitu nejen předcházejí, ale dokonce i konstituují. Oba tyto přístupy v zásadě pojednávají o konstruování symbolických hranic mezi lidmi a potvrzování vlastní identity ve vztahu k druhým jedincům či skupinám, které lze chápat v nejrůznějším smyslu odlišně. Můžeme předpokládat, že v řadě případů vytváření teritoriálních identit je takový mechanismus uplatňován zejména v situacích, kdy nás někdo ohrožuje, někdo neznámý se má přistěhovat nebo má být 151 území domova zasaženo výstavbou dálnice (Suttles 1972). V takových případech si citlivě uvědomujeme, že místo našeho života, prostor, který obýváme má určitý smysl, hranice a identitu. Smysl naší existence tak nemusí představovat pouze jen pozitivní náboj, ale také síly, které vnášejí ohrožení. Lze podobně uvažovat i v případě novoosídlenců, kteří svou teritoriální identitu na novém místě v pohraničí teprve hledali? Jsou počátky formování této teritoriální identity závislé více na negativních nebo pozitivních faktorech? Z obsahů biografií vyplývá, že různá prožívání zkušeností terra incognita nejsou poznamenány pocity ohrožení, nebezpečím či konkurencí ze strany například předválečných usedlíků. Naopak, o novoosídlencích můžeme uvažovat spíše jako o skupině lidí, která určitou formu ohrožení může představovat – například vůči zůstavším německým obyvatelům. Novoosídlenci představující v očích mnoha starousedlíků (jak jsem se dozvěděl z některých rozhovorů) naplaveninu či přivandrovalce. Nebyli těmi, kteří o něco přicházeli nebo mohli ztratit (koneckonců pocit či vědomí domova mohli odvozovat vždy od místa, odkud přicházeli nebo se narodili). Doposud nerozvinutá a mnohdy ani nezapočatá teritoriální identita novoosídlenců nemá tehdy ještě dostatek zdrojů k tomu, aby mohla vystupovat jako samostatně dostatečně stabilní faktor, který by sám o sobě mohl představovat předmět zpochybnění či ohrožení. V podstatě není vytvořeno něco, za co stojí bojovat, co je třeba potvrzovat opozicí k jinému či cizímu. Na úrovni biografických vzpomínek prožitků terra incognita je cizí samo prostředí, kam se osídlenci přistěhovali. Na druhé straně je třeba připomenout, že novoosídlenci měli v době příchodu do pohraničí a seznamování se s cizím prostředím k dispozici svoji původní, více či méně, silnou teritoriální identitu. Toto spojení s místem, kde až doposud žili, odkud přišli je jistě významné i pro proces formování identity s novým prostorem. Přistěhovalci zde představují tu skupinu lidí, která se snaží usadit v místě, do kterého nikdy nepatřila. Právě proto v jejich zkušenostech a vzpomínkách vynikají odlišnosti mezi „novým“ a „původním“ domovem (Szaló 2006:147). Původní teritoriální identita ve smyslu někam patřit je i jistým zdrojem jistoty ve smyslu „mohu se vrátit“. K těmto otázkám se ještě vrátím v další části práce v souvislosti s diskusí o tzv. „dvojím domově“. Připustíme-li předpoklad toho, že ve vztahu k definování teritoriálních identit je vědomí nebezpečí a ohrožení hybatelem spíše záporných sil vymezujících takovou identitu negativně (identita jako jinakost), je možné uvažovat i o silách pozitivních, 152 které napomáhají vytvářet dosud nepříliš rozvinutou (či zcela vůbec nevytvořenou) identitu. Ta spočívala na principu vzájemnosti lidí a podobnosti (identita jako stejnost). V takové úvaze je možné hledat vysvětlení odlišných strategií jednání starousedlíků (jejichž biografie by bylo třeba za tímto účelem podrobněji analyzovat) a novoosídlenců, jejichž vesměs pozitivní přístup v otázkách mezilidských vztahů či soužití s Němci v kritické době poválečného pohraničí, zachycený v narativní kategorii terra incognita se stal navzdory očekáváním poněkud překvapující. Jiný pohled na tutéž věc může být chápán i ve smyslu v zásadě pragmaticky orientované strategie. Totiž snahám vybudovat si bezpečné zázemí, minimalizovat rizika a nejistoty v počátečních dnech, týdnech či měsících po přistěhování nemusí prospívat (či toto podporovat) zaměření se na vyhledávání konfliktů, střetů a jiných problémů. Skutečným obsahem prožitku terra incognita může být racionalizované rozhodnutí pro strategii spolupráce, organizovanosti a snad i vědomé snahy o vytvoření fungujícího společenství, dále podporované tehdejší oficiální ideologií budování českého pohraničí jako společného úkolu. Začátkům formování teritoriální identity – v rámci obsahů kategorie prožitku terra incognita – ve smyslu toho můžeme rozumět jako procesu zvýznamňování vzájemných stejností a společných znaků oproti zdůrazňování jinakostí, atmosféry vzájemné nedůvěry a nepřátelství, odlišností a rozdílů mezi lidmi. Osvojení „terra incognita“ Tím, že naši vypravěči po přistěhování do pohraničí tento prostor neopustili a žijí zde dodnes, nezůstala biografická rekonstrukce života v pohraničí omezena prvním prožitkem terra incognita. Další významný okruh biografických vzpomínek tvoří okolnosti přivykání a podmínky zdomácňování v pohraničí. Tyto vzpomínky ukazují, že nešlo jen o přizpůsobování místa, ale také o jeho aktivní osvojování. Obsahy biografických rozhovorů při tom naznačily, že důležitým předpokladem zvnitřňováním místa a uvědomování si jeho hodnoty se děje opakovanou žitou zkušeností, tedy každodenním prožíváním prostředí (Stark 1948). Analýza biografických vzpomínek vypravěčů na život v pohraničí nevypovídá o tom, že by vědomí pocitu domova vznikalo jakkoli automaticky, jen na základě holé 153 skutečnosti přestěhování či obsazení konkrétního domu či hospodářství. Prožitek terra incognita ještě není tou zkušeností, která by představovala hlubší vztah k místu. Osvojování místa, lokality jako přeměna cizího prostředí v domov je biograficky nejčastěji líčeno jako pozvolný proces, i když místy jen velmi nepřesvědčivý, ztotožňování se s určitými kvalitami a hodnotami nejčastěji vymezenými žitým prostorem. Domov zde při tom získává jasnějších a konkrétnějších obrysů jako „cíl projektu“ (Szaló 2006).59 Biografické vzpomínky na okolnosti zabydlování a překonávání cizosti neznámého prostředí jsou typicky soustředěny na prostor vymezený každodenní praxí, sociálními interakcemi a mezilidskými vztahy v místě bydliště, zaměstnáním a blízkým okolím. Z biografií dále vyplývá, že právě aktuálně žitý prostor se zdá být zřejmě dostatečně konkrétní, přehledný a relativně ohraničený tak, aby v něm bylo možné vytvářet podobně konkrétní a jasně definované identifikační vazby. Zřetelně se totiž v biografiích projevují potřeby subjektivizace místa, vytváření vztahů k místům jako k zónám intimity, soukromí a bezpečí. Tento poznatek lze ilustrovat na části výpovědi rozhovoru s paní A.: „…no to víte tehdá, koukali jsme se tam nějak zabydlet, no prostě nějak si to udělat pro sebe, jak jsme byli zvyklí. Trochu jsme to tam upravili a vyházeli to cizí, jinak to nešlo. Se sousedy jsme vycházeli taky dobře, chodili k nám a my k nim…… měli jsme tam fajn lidi“. Podobně vzpomíná a paní J.: „ …tak jsme nějak moc nevěděli co nás tam čeká, všechno jsme radši brali sebou, aby sme se mohli hned nějak zařídit, kdyby nic nebylo …nevim po kom to tam bylo, ale stejně sme si to museli postupně nějak tak všechno zrychtovat podle svýho, tady ta kuchyň a tak no prostě, no bylo to nadlouho co se to zařizovalo, brácha taky pomáhal, ale když tady chcete nějak žít tak prostě musíte, abyste se tady nějak cejtili….“ . 59 Zatímco zkušenosti „navrátilců“ jsou blízké mýtické podobě pojetí domova jako „místa návratu“, zkušenosti „přistěhovalců“ typicky odkazují k pojetí domova jako budoucího „cíle projektu“ (Szaló 2006) 154 Tyto potřeby se potom pravděpodobně nejsnázeji naplňují v místech všedního života každodennosti a praxe. Takto vymezený prostor není v perspektivě každodennosti třeba složitě zdůvodňovat, uvažovat nad jeho hlubším smyslem a významem, čemuž odpovídají i obsahy inkriminovaných pasáží biografií. Šířeji vymezené území se potom v souvislosti s postupným utvářením pocitu domova a ujasňováním pozice v novém a neprobádaném prostředí může jevit jako méně významné, příliš abstraktní, málo konkrétní a pro každodenní život nepraktické. Biograficky definovat postupně rozvíjející se a zatím jen velmi „mladou“ teritoriální identitu, například ve vztahu k regionu, se tak může jevit jako příliš složitá konstrukce. Předpokládá získání dalších znalostí prostoru, přehled o tradicích a místopisu (což v případě novoosídlenců byla záležitost dlouhodobější). Spíše než navázat na určité místní tradice, šlo o vytváření tradic nových. V tomto ohledu se ukázala jako vlivná náboženská tradice různých svátků, která pro svou univerzalitu byla respektována většinou nových obyvatel pohraničí. Některé biografické vzpomínky vypravěčů naznačují, že okolnosti nastěhování se do opuštěných domů či zabrání hospodářství po příchodu do pohraničí byly často spojeny se snahami zbavovat domy či stavení jejich původního vzhledu, zařízení, podoby či funkce. Vedle jistě celé řady praktických důvodů a nutnosti uvádět věci do fungujícího stavu jsou biografické vzpomínky v souvislosti s tím jakoby prodchnuty potřebami „očišťování“ místa od předešlých vlastníků, tedy Němců, nutností sejmout staré nánosy a tendencí nahradit tuto cizí minulost vlastní přítomností. Což je zřejmě motivováno nejen potřebou překonání cizosti, ale také překonání jisté míry nejistoty pramenící z možného pocitu vlastní nepatřičnosti v tomto prostoru, pobývání v cizích domech či manipulace s cizími věcmi. Také se zde projevuje vliv doby příchodu do pohraničí, někteří respondenti přišli do domů, které již byly určitým způsobem poznamenány předcházejícími příchozími (zpravidla „zlatokopy“). To lze ilustrovat na části výpovědi pana J.: „…no bordel tady byl, to se po nich vyházelo, vo to šlo taky, to nějak dát dohromady, člověk taky aspoň nepřemejšlel ten stál tady a dělal tohle, a tak prostě nějak to bylo…“. 155 Předpokladem vytvoření si nového domova, pak může být jeho konkretizace jako vlastního a jedinečného prostoru každodennosti a bezpečí, jeho postupná emotivizace, propojování materiálních objektů s vlastními představami a hodnotami. To vše současně napomáhalo překonávat pocity plynoucí ze života v cizím prostředí, života v domě „po Němcích“, jejich způsobu bydlení apod. Domov byl zbavován charakteristik předchozího, původního a zároveň byl propojen s totožností nových obyvatel, což ale mělo různou intenzitu a podobu. V biografiích je proces osvojování nového domova a ztotožňování se s ním charakteristický aktivním přístupem přeměny. Úsilí o subjektivizaci místa a zdomácnění založené na přetváření nebo přizpůsobování původního a vytváření nového lze ilustrovat pomocí řady slovních výrazů ve výpovědích narátorů– v tomto případě klíčových slov – které se v souvislosti s vytvářením domova objevují napříč různými biografiemi. V narativních příbězích jsou nejčastěji zkušenosti s přistěhováním do nového domu či stavení spojovány s nutností něco zrychtovat, zvelebit, přestavět, zútulnit a upravit.60 Snad v nejkoncentrovanější a nejsouvislejší podobě jsem taková slova dokumentující subjektivizaci místa za účelem zdomácnění identifikoval v následující biografické pasáži paní N.: „Bydleli sme tady. Přestavěli sme hned trochu barák. Manžel udělal nový vokna, sme dělali. A celej barák se tak trochu přestavěl, protože tady byly takový malý okýnka, asi osm. A to se všecko prostě přestavělo. Tadydle byl vchod do domu, jo. Jak je vokno, tak to se udělala kuchyň z toho, že jo. A vchod druhou stranou. Přestavěla se veranda. No takže prostě ty úpravy se tady dělaly prostě poměrně poměrně dost… Takže sme si koukali pomalu všecko tak nějak zrychtovat a zvelebit tak nějak podle vlastních představ“. Ukazuje se tedy, že jedním z možných předpokladů hlubšího osvojování žitého prostoru je aktivní přístup „subjektivizovat“ prostředí bydliště a vkládat tomuto místu specifický symbolický řád (Entrikin 1991). To znamená nejen z praktických důvodů cokoli materiálně měnit a přetvářet, ale zřejmě i z důvodů emocionálních vkládat 60 Zde je třeba upozornit, že na základě těchto biografických vzpomínek nelze zpravidla přesněji určit období, kdy se k nejrůznějším přestavbám a větším úpravám osídlenci odhodlali. Není tedy na základě biografií vždy zcela zřejmé, po jak dlouhé době po přistěhování k těmto hmotným investicím do domovů docházelo. Lze však na základě jistých historických znalostí předpokládat, že se jednalo pravděpodobně o dobu v řádu let od nastěhování. 156 domovu novou identitu, která nahradí tu dřívější – cizí. Vyprávění pamětníků o přestavbách, zvelebování, zrychtování či jiných úpravách tak nemuselo být vždy motivováno pouze praktickými účely, ale mohlo pomoci novým osídlencům při pohledu na původní podobu domu (například dispozici kuchyně, rozestavění místností, míst na spaní apod.) překonávat případné myšlenky na to, kdo zde žil, jak tu žil a proč již tady nebydlí. Takové myšlenky mohly při obsazování prázdných domovů vyvolávat někdy i pocity provinění, možná i krádeže. Biografické vyprávění pana V., jehož rodina se přistěhovala do pohraničí v prvních poválečných měsících, obsahuje nejen vzpomínky okolností přistěhování, ale specifikuje navíc i způsoby přetváření a přizpůsobování místa bydliště: „....to když jsme sem přišli, tak tady toho bylo volnýho docela dost, tady to bylo naštěstí dost velký, ale taky práce na tom bylo dost, to vim jak máma tu kuchyň chtěla pořád po svým, né že by to tam bylo nějak špatný ale říkala, jak tady ty lidi před tim asi byli, tak to prostě se změnilo všechno“. Lze říci, že bydlet v původním nebo jen málo pozměněném prostředí může navozovat pocity vetřelectví, zatímco vložení vlastního úsilí a prostředků do úprav je způsob jak přiblížit bydlení více pocitu života ve vlastním. Místu bydlení se tak v biografiích přisuzuje zvláštní význam. Jedná se v podstatě o proces přivlastňování místa a jeho přeměnu k obrazu svému, které je více než jenom prostorem pro existenci ve smyslu přežívání, ale i místem, kde se můžeme i „být“ (v souvislosti úvah E. Fromma, 1992). Diskuze o genius loci tak můžeme v tomto kontextu nahradit diskuzí o významu pojmu genius domicilli, jako specifikovanému geograficky zmenšenému a prožitkově intenzivnějšímu označení ducha domova (Votruba 2000). „Genius domicili si hledali v masovém měřítku i první osídlenci českého pohraničí v roce 1945, kdy přicházeli ´do Sudet´ jako území německého a často i nepřátelského (před odsunem Němců). Dříve než měli čas a možnost sžít se s městem a krajinou v okolí, než měli kdy pocítit genius loci jako vztah k městu, potřebovali nezbytně aspoň jednu, dvě místnosti, kde by rozestavěli část svého nábytku, vystlali své peřiny „Přece nebudu spát v peřinách po Němcích“ – autentický výraz osídlence K. J. (Votruba 2000:99). 157 Prožitek terra incognita je postupně překonáván opakovanou zkušeností a prožíváním místa, nejen ve smyslu fyzického prostoru, ale i rozvíjením sociálních vztahů a mezilidských vazeb. Sociální dimenze tohoto prostoru je při tom v biografiích zmiňována nejčastěji v rozsahu rodiny, sousedských vztahů, různých přátelských a kamarádských vztahů s vrstevníky nebo partou lidí a kolektivem v zaměstnání. Když paní B. začala vzpomínat na to, jak se v pohraničí postupně s manželem a dětmi zabydlovali, zmiňuje jak důležitou okolností pocitu domova byla přátelství navázaná na pracovišti: „Celej život jsem vlastně pracovala tady v tý fabrice, no když jsme přišli do pohraničí, tak jsem brzo nastoupila a myslim, že jsme byly s holkama fakt dobrá parta, moc ráda na to vzpomínám, jaká byla sranda a taky po práci jsme někdy vyrazily. Taky to bylo hrozně důležitý, to víte, sem se bála jak to tady v pohraničí bude, jestli s těma lidma vyjdeme, nebo jak to bude, ale že tady byla ta parta mě hrozně pomohlo“. V biografii paní Ř. se vzpomínkové vyprávění na dobu „zabydlování“ v pohraničí pojí s přátelským sousedským vztahem, jenž trvá dodnes. „Tak jsme se snažili tady mít jako dobře, bydleli jsme tak nějak,..... To bylo takový no to víte, Starosti s dětma a, ale bylo to fajn i v tom baráku. Já sem měla takovou prima sousedku a ta sousedka ta byla, vona byla vo 11 roků starší než já a vona mě brala jako všude. Vona přišla a třeba za plotem říkala – poďte, támhle vyvorávali brambory, poďte posbírat brambory. Já i nechtíc sem musela vzít kolo a tašky a jít s ní sbírat brambory jo…a my sme tam jednou chodily vybírat a vona vždycky, já musela jít i kdybych nechtěla jo, vona mě donutila k tomu jo, vona mě donutila do všeho, takhle s ní, ale bylo to jako fajn takový docela se s ní, bydlelo a eště žije, takže už jí je osmdesát, počkejte mě bude 77 jí 88...“. Řada vzpomínek často vyznívá nostalgicky po „starých dobrých časech“, přičemž je zde zřetelný důraz na význam kolektivních akcí pro vytváření nového místního společenství v pohraničí. Významnou roli v tom sehrál tehdejší způsob trávení volného času a formy zábavy. Například paní M. vzpomíná, že se v té době (má na mysli období 60.–80. let) lidé chodili společně bavit a trávili spolu více volného času: 158 „…to se chodilo na ty odpolední čaje, to sme se v práci domluvili a všichni tam byli…potom se jezdilo na ty podnikový rekreace, to se vždycky vyrazilo a byla legrace, nemužu říct, že by sme se nudili…na to vždycky ráda zavzpomínám jinak se těm mladejm dneska divim, jako tomu, čim se baví…“. Je příznačné, že to jsou zejména ženy, které rády s jistou nostalgií vzpomínají na minulá přátelství, vztahy na pracovištích a dřívější kolektivní zábavu. Paní M. vypráví o tom, že se do práce vždycky těšila, vzpomíná na pohodu, která tam panovala a legraci, kterou si tam užila. Jakoby spokojenost života v pohraničí měřila právě optikou kvality sociálních vztahů a úrovní společenského života. K současnosti se vyjadřuje více skepticky, postrádá v okolí osoby, které by naslouchaly jejím problémům a současně s ní mohly trávit volný čas. Pamětnici bylo v době rozhovoru 92 let. Pro vytváření nového domova a transformaci cizího prostředí v osvojené území se ukázaly být důležité dobré mezilidské vztahy. Ty byly většinou také rozhodující pro stabilitu osídlenců a postupné formování domova. V následujících vybraných biografických pasážích jsou vesměs sdělovány vzpomínky na všední každodenní život, přičemž je svým způsobem zachycen lidský rozměr žitého prostoru jako místa, kde lze navázat „vztah my“ (Schutz - Luckmann 1984). Na význam každodenních přátelských sousedských vztahů po přistěhování vzpomíná paní S.: „Já sem podojila kravku a sousedky Němky přišly a dostaly mlíčko. Viděly, že prase naše běhá po zahradě, viděly housata nebylo to nikterak oplocený, tam nebylo oplocený. Takhle bylo sousedi Němci a takhle a to naše hospodářstvíčko taky. Studně tam byla u každýho toho, to nebylo voda v baráku to sme museli do tý studně, nosit si do baráku vodu, nebyla zavedená víte. No ale co sme, ovoce bylo, jabka tam bylo dost, ovoce bylo, vycházeli sme dobře se sousedy“ . Pamětníci se ve vzpomínkových vyprávění často zabývají lidmi, které lze označit jako „zlatokopy“. Jde v podstatě o specifickou skupinu novoosídlenců, kteří svým jednáním komplikovali místní poměry a vytvářeli pocit nejistoty. Šlo většinou o 159 ty, kteří ani neusilovali o hledání nového domova. Narátoři se tak v rámci těch pasáží vyprávění, kde vzpomínají na okolnosti zabydlování v pohraničí často ostře vymezují vůči všem jedincům a skupinám, svého druhu dobrodruhů, kteří do pohraničí přišli a vzápětí jej opustili s motivem rychlého a snadného zbohatnutí. Jednalo se však i o ty, kteří sice v pohraničí zůstali, ale později různě v rámci pohraničí migrovali z místa na místo a nikde se trvaleji neusadili. Vypravěči při tom v kontrastu s tím poukazují na vlastní morální kvality jako zodpovědnost, poctivost, pracovitost, svědomitost, kterými se vymezují vůči amorálním motivacím zlatokopů v pohraničí – pouze zbohatnout či prožít nějaké dobrodružství. Slova jednoho z pamětníků (pan R.) „vždyť my to na rozdíl od nich s tím pohraničím myslíme vážně“ ilustrují v biografiích i další podobné projevy sociální diferenciace na „my“ (ti co v pohraničí zůstali) a „oni“ (co jej uchopili převážně jako prostředek jednorázového obohacení a posléze jej opustili). Připomeňme část biografické pasáže paní S.: „Tak to bylo i po tuhlencty naši ale když potom šlo do toho pohraničí, tak to bylo takový, některý si tam přišli zarabovat a utíkali zpátky a my co sme tady zůstali tak my sme byli ty poctivý který tady zůstali pracovat a kterým na tom záleželo… …a už se začali lidi stěhovat do pohraničí. No ale my sme byli takový hloupý dobráci víte. Ty co se stěhovali, některý vodešli, ty co měli hospodářstvíčko maličký, narabovali a vrátili se zpátky. Některý vodešli poctivě našli si práci a tak. No ale my nic my sme normálně pracovali normálně žili”. Shrnutí – diskuze Rozbor biografických rozhovorů ukazuje, že žitý prostor a jeho interiorizace je pro formování „mladé“ a postupně se rozvíjející teritoriální identity v zásadě rozhodující. Je to prostor utváření identifikačních vztahů osvojování místa a formování vědomí domova v pohraničí. A to jak v rovině snahy aktivního vyrovnávání se s fyzickým prostorem a jeho reprezentacemi (Lefébvre 1991), tak i ve smyslu společně sdíleného prostoru sociálních vztahů s druhými lidmi, což je klíčová charakteristika domova (Schutz - Luckmann 1984). V této souvislosti Tuan (1974) mluví o formování „zvykového pole“, které si člověk pobytem na určitém místě, jeho aktivním osvojováním, každodenní komunikací s ostatními lidmi postupně vytváří. Překonání terra incognita jen jako bezprostředního prožitku při příchodu do pohraničí je při tom založeno na opakované zkušenosti žitého prostoru. Předpokladem pocitu 160 domova a způsobem jak jej „dostat pod kůži“ je každodenní kontakt s tímto místem (Rasmussen 1962). Na základě řady biografických vzpomínek lze usuzovat na zvláštní význam aktivního vytváření tzv. genia domicilli, jako důležitého předpokladu pocitu vlastního domova a vyrovnání se s „cizostí“ prostředí (Votruba 2000). Smyslu vytváření genia domicilli lze dále rozumět jako organizaci zóny intimity, bezpečí a jistot. Ztotožňování s místem jako s domovem je potom založeno na subjektivizaci tohoto prostoru, jeho ozvláštnění vlastní přítomností a přizpůsobení fyzického zázemí vlastním představám a potřebám. Smyslem takového přetváření při tom nemusejí být, a zřejmě ani nebyly, pouze praktické potřeby osídlenců, ale i snaha „vtisknout“ domovu vlastní tvář a identitu, vložit do domova „něco“ svého a tak si jej emocionálně přiblížit a osvojit. V biografiích se při tom neobjevily vzpomínky, které by naznačovaly, že zabrání volných domů či hospodářství po Němcích vyvolávalo nějaké výčitky či negativní pocity. Je však možné (biografie to však nepotvrzují), že se s tím vypravěči biograficky vyrovnávají (legitimizují) tak, že vyprávějí o tom, v jak často dezolátních podmínkách tyto domovy či stavení byly, jak moc je museli opravovat, kolik času a úsilí obětovali. Případné výčitky osídlení původně cizího majetku v pohraničí jsou v některých biografiích možná alibisticky kompenzovány odvoláváním se na tehdejší oficiální politické výzvy budování českého pohraničí a zajištění bezpečnosti tohoto území a také na mezinárodní dohody. Ve světle toho se okolnost zabírání majetků po Němcích nejen morálně relativizuje, ale stává se naopak ctihodnou povinností ve smyslu společensky (národně) žádoucího aktu. Koneckonců šlo o zákonný akt na základě rozhodnutí vítězných mocností. Okolnosti osvojování domova v pohraničí a rozvíjení teritoriální identity v tomto prostoru jsou v biografiích potvrzovány dále sociálními vztahy a mezilidskými vazbami. Adaptace na sociální podmínky života v pohraničí je při tom nejčastěji vymezena prostorem rodinných, sousedských vztahů, přáteli a pracovními kontakty. Zapojení do sítě sociálních vztahů se jeví jako důležitý předpoklad pocitu domova a zakotvení. Zajímavým momentem při biografickém vyprávění procesu překonávání prostoru pohraničí jako místa terra incognita je způsob, jakým se pamětníci vymezují vůči lidem, kteří do pohraničí sice přišli, ale neusadili se zde. Zatímco biografické vzpomínky na první dojmy života v pohraničí jsou převážně spojovány s pozitivním pojetím sociálních vztahů, tedy snahou spíše „vidět“ u lidí to společné a vzájemně propojující, vzpomínky na další období života v pohraničí jsou spojeny již se 161 sebevědomě manifestovanou diferenciací na skupinu „my“ – tj. těch lidí, kteří se v pohraničí natrvalo usadili, dokázali se poprat s řadou nesnází a problémů, našli si zde práci, založili si zde své rodiny, a proto „mají na pohraničí nárok“ a skupinu „oni“ – kteří v pohraničí nezůstali, pouze „zarabovali“ a posléze se vrátili zpět do vnitrozemí. Zde by se pak potvrzovalo Tuanovo (1974) pojetí identity, definované především konkurencí a konfliktem s jinými a opodstatňovaly i Sökefeldovy (1999) myšlenky o konstituování identity na základě diferencí. Právě moment podobného vymezení se vůči určité skupině lidí může v biografiích představovat významný projev potvrzení jistého stupně vědomí teritoriální identity novoosídlenců v pohraničí. Nakonec i podle Simmela (1975) je v souladu s tím vztah lidí k prostoru vždy definován především vztahem „svůj“ a „cizí“. Vědomí „dvojího domova“ Připomeneme-li si logiku výkladu předcházející části textu, který se snaží postihnout proces tvorby a etapy formování teritoriální identity vypravěčů, kde šlo o postižení postupu vytváření domova a pevnějších vazeb na celý žitý prostor, v následujícím se zaměřím na situaci, kdy už je tento proces tvorby identity víceméně ukončen. Kdy tedy vznikl relativně pevný vztah k místu a vědomí domova jako základu teritoriální identity. Tento stav „dokončené“ teritoriální identity samozřejmě nutno chápat podmíněně v tom smyslu, že vztah k domovu a území se reprodukuje a do určité míry se při tom mění, nabývá jiné konstelace a podoby. Jinými slovy proces teritoriální identity, podobně jako další vztahové dimenze identity člověka, není nikdy definitivně ukončen. Stejně tak je třeba zaznamenat, že ukončení procesu vytváření teritoriální identity je u různých lidí časově odlišné, tedy, že i uvedené a z biografií identifikované etapy mají z hlediska jednotlivce i skupin rozdílnou temporalitu. Nelze ani tvrdit, že například od roku 1985 jsou všichni novoosídlenci „domestikovaní“, že mají vytvořenou definitivní teritoriální identitu. Ještě dnes někteří novoosídlenci, jak ukáži dále, naznačují vazbu na původní domov. Právě okolnost odchodu z místa rodného (původního) domova, jako prostoru hluboce interiorizovaného prostřednictvím intenzivních sociálních zážitků zpravidla dětského věku, do pohraničí, jako místa cizího a nového prostředí, je momentem 162 životní zkušenosti přemístění.61 Tato zkušenost je významně zachycena v řadě narativních pasáží, kterou lze vyjádřit v podobě fenoménu „dvojího domova“, představující v zásadě biografickou rekonstrukcí zvláštní formy teritoriální identity se dvěma místy. Domov je pojmenováním určitého významu a smyslu, který hraje v životě lidí nezřídka ústřední roli. Představuje symbolický objekt, který souběžně zastupuje jak místa pobytu, jako jsou například obydlí, města, krajina ..., tak symbolické atributy místního způsobu života, jimiž jsou přátelé, rodiče, hudba nebo zvyky (Szaló 2006:148). Domovem máme nejčastěji na mysli místo či prostor, kde žijeme nebo jsme dlouho žili. Z tohoto hlediska můžeme mít vztah k více domovům, tedy domovu minulému i současnému. Vědomí „dvojího domova“ se v biografických rozhovorech narátorů projevuje jako subjektivní vztah jednak k místu v pohraničí, kde žijí a jednak k místu, odkud se do pohraničí přistěhovali. Původní domov, tedy většinou místo odkud se narátoři do pohraničí přistěhovali, je v biografiích nalezištěm řady nostalgických vzpomínek, které odkazují hluboko do minulosti. Tento domov je biograficky tematizován často jako místo prezentované v podobě symbolického řádu původu, předků a kořenů, je vyjadřován až v mytizujících představách jedinečnosti a sounáležitosti s tímto domovem (Anderson 1991, Clifford 1988). Má často podobu identity autentické, původní a určující, lze ji vyjádřit pojmem „rodová identita“. A kde je doma pro pana N.? „...No to víte, doma je pro mě vždycky tam, kde sem cvrnkal kuličky, prostě každej odněkud je, to nejde jinak, každej má nějaký kořeny, jen zálěží, kde se narodil, když už dneska tam není a doma je už jinde“. A jak o domově vypráví paní S.? „....takhle si někdy zastesknu, když zavzpomínám, jaký to tam u nás bylo, no narodila sem se tam, tak tam k tomu kraji tak nějak patřim, máme tam s bratrem předky, i když už žijeme tady, ale i tady je fajn a líbí se mi tady, jinam bych už přeci nešla, tady v tom baráčku to už ráda dožiju.“ 61 V širším teoretickém rámci je fenomén přesídlení (přemístění) jako výraz života v pohybu pojímán často z hlediska řešení problému, jak integrovat lidi, kteří byli ze svých původních domovů vykořenění (Castles – Davidson 2000). V našem případě je ovšem tento problém třeba chápat v jiné rovině, neboť se v podstatě nejedná o situaci začleňování přesídlenců do již existujícího stabilního společenství, ale o situaci vytváření či formování společenství nového. 163 Právě nostalgické „povzdechy“ vztahující se k místům původního domova odkazují ve vzpomínkách na zkušenost z „krize opuštění“ tohoto domova, navíc jisté mytizování míst rodiště může být posilováno i vědomím toho, že nepředstavují možná „místa návratu“ ve smyslu výroku „...tam k nám domů už se asi nikdy nepodívám“ nebo „…to už zůstane jenom ve vzpomínkách“ (paní Č.). Tento v biografiích identifikovaný jev lze objasnit i prostřednictvím pojmu „dynamické zakořeněnosti“ (Mafessoli 2002). Právě Maffesoliho pojem „dynamické zakořeněnosti“ zachycuje ambivalenci dvojí přítomnosti zakořeněnosti, v našem případě vědomí domova v místě rodiště a domova v pohraničí. Poukazuje k tomu, jak místo, odkud někdo pochází, získává na významu v procesu jeho reálného (nebo i fiktivního) překonání aktem odchodu. V případě nově příchozích do pohraničí, tak nejen že byla uchovávána původní teritoriální identita, ale dokonce po nějakou dobu docházelo k zesilování tohoto vědomí „odkud jsem“ v důsledku konfrontace s jinými lidmi. To se potvrzuje i v řadě dílčích biografických vzpomínek, kdy k prvním otázkám setkávání lidí v pohraničí, kteří se neznali, patřilo „odkud jste,...a přišli jste z kterýho kraje?“ Podobné zesilování tohoto vědomí zřejmě patřilo k rysům první etapy života v pohraničí, to se postupně oslabovalo tím, jak si lidé na domov v pohraničí přivykali. Nicméně biografické vzpomínky toto vědomí původní teritoriální identity aktualizují a konfrontují s vědomím domova v pohraničí. V souladu s pojetím pojmu „dynamické zakořeněnosti“ tak z hlediska teritoriální identity není formativní pouze místo současného domova, ale i domova minulého. Část rozhovoru s paní Č. ilustruje, jak je možné dvojí domov chápat: „no jinam bych už přeci nešla, …jsem tady už doma, zvykla jsem si. Tady prostě líbí se mně tady no je tady hezky jak v zimě tak v létě i když teď to hezký není začalo pršet je všude bláto jo to hezký není, A když napadne sníh a sou hezký závěje to je nádhera tady a v létě je tady taky krásně….Tady chci dožít, mám tady dcerku, syna tady mám. I když třeba přijede bratr a vodjíždí domů tak říkám jé já bych nejradši jela s tebou domů tam k nám. No ale u nich bych nemohla tam bydlet nemají to tak velký bydlí tam s dcerkou taky no a koupit si tam byt dneska to je strašně drahý. No ale je tam rovina na tom P. tam je rovina všude tam můžete všude na kole objet to. Tam je to krásný naproti našim tam je nádhernej rybník 50 hektarů tam se kempuje a to je tam hezky“. 164 Předchozí část biografického rozhovoru s paní Č. vyjadřuje vztah k domovu v pohraničí jako místu „kde je doma, kde si už zvykla a cítí se být spokojená,...a jinam by přeci nešla“. Je tedy pro ni místem „konečným“, místem, jenž se stalo „cílem projektu“ budování domova a pocitu zázemí. Současně se jejími vzpomínkami otevírá prostor k vyjádření nostalgické touhy k domovu původnímu, naznačuje to, jak ráda by se vrátila „tam k nám domů“, aby však vzápětí tuto možnost se vrátit popřela, označila za nereálnou. Dvojí vztah k těmto domovům se vzájemně nevylučuje, jeden z domovů tedy nevylučuje vztah k tomu druhému. Jde ovšem o vztahy asymetrické. Obě místa jsou paralelně prožívána jako domovy, zatímco je však v biografiích původní domov vyjadřován nejčastěji „jazykem nostalgických vzpomínek“ a hypoteticky jen velmi vzdálené a neuskutečnitelné „místo návratu“, domov v pohraničí je zobrazen jako „výsledek projektu“ jako „konečné místo“. Podobně o „dvojím domově“ vypráví i pan R. : „no já bych už nikam nešel, doma jsem už dávno tady, zvyknul sem si tady za těch let na všechno, to ...ale vobčas takhle vzpomínám, jaký to je asi u nás doma, už jsem tam nebyl ani nepamatuju, rád bych se tam aspoň podíval, ale asi bych to tam už asi nepoznal (smích)...., no to už se nedá bohužel nic dělat, můžu tak akorát vzpomínat“. Fenomén „dvojího domova“ jako vztahu domova „rodového“ a domova „získaného“ se samozřejmě netýká jen osídlenců v pohraničí. Tento jev vzniká vždy tam, kde dochází k změně přestěhování, tedy pochopitelně vzniká i dnes například při přestěhování do centra republiky, na nová místa trvalého usídlení. Specifika našeho případu spočívají v poválečných okolnostech změny domova. Novoosídlenci po roce 1945 přicházeli do svého druhu nepřátelského a v tom smyslu cizího prostředí, které si museli nejen osvojit jako geografický prostor, ale postupně i přetvořit ve smyslu kulturním a národním k obrazu svému. Navíc toto prostředí bylo z větší části „sociálně prázdné“ v důsledku odsunu původního obyvatelstva. Celá místní pospolitost musela být teprve vytvářena, a to včetně společného povědomí. Tento proces lze dokumentovat na vědomí „vykořeněnosti“, jak se projevoval v některých biografických vyprávění. Toto vědomí je v biografiích interpretováno jako určitý handicap, možná stigma těch, kteří pohraničí osidlovali. V nejsouvislejší podobě vypráví o „vykořeněnosti“ pan H., který tento jev vztahuje na celou generaci novoosídlenců, jimž „...chybí společná minulost a nemožnost navázat na společné tradice a 165 životy svých předků,...je to tady vlastně taková uměle vytvořená pospolitost lidí“. V tomto smyslu vědomí „vykořeněnosti“ relativizuje vztah domova původního a domova v pohraničí. Podle pana H. poválečné přerušení sociální a kulturní kontinuity v pohraničí a absentující společné tradice působí dodnes negativně, což se podle některých vypravěčů projevuje nezájmem lidí o dění v pohraničí, nižší mírou sociální soudržnosti nebo nedostačující úrovni neformální sociální kontroly. Možné nepříznivé důsledky okolnosti sociální diskontinuity života v poválečném pohraničí podrobněji ilustruje následující biografická pasáž: „Nejsem tu Severočech kořeny, tak jako moje haranti sou tu vlastně už doma, protože se tady narodili, ale my sme sem přivandrovali vlastně …že sou tady věci který sou jako zblblý a blbý ale ty nejsou tím že je to pohraničí anebo je to tím. Víte fakt je ten, že třeba když nastane krizová chvíle, krizový chvíle, říkejme rok 68, 70, 89 jo takový ty když se něco láme ve společnosti tak tam u nás na Sázavě v K. najednou nikdo nemůže začít vyskakovat blbnout absurdně protože mu hned někdo řekne hele di do háje, tvůj táta, tvůj děda, ty lidi se znají. My tady se známe no to je, já si myslím že moje generace nebo generace nás kterejm táhne ta stovka tak sme generace která vlastně až pro ty děti naše vytváří nějaký ty vazby ale my si tady, my tady neznáme kořeny jeden druhého a to je vošklivý to je blbý. Já nevim já třeba Honzu B. znám strašnejch let a nevím nic vo jeho kořenech. U nás na Sázavě bych velice přesně věděl kdo byl tatínek B. kdo byl dědeček B. jo“…. …“Před deseti lety dělat velkou revoluci jo v tý vsi protože tam zase byli kamarádi a spolužáci, tak prostě moje spolužačka která tam zase leta učila mi napsala že Evžen dělá revoluci. Pak mi napsala Evžen musel honem zmizet protože logicky ta vesnice řekla prosím tě víš kdo byl tvůj táta, dyť to byl udavač, tvůj táta, prostě rodově znemožněnej. Tím nechci říct že máte vláčet s sebou že dědeček byl já nevim co jo. Ale prostě je tu nějaká dimenze protože ta vesnice si pamatuje že někdo v tom rodě selhal a to určitý kritérium třeba je, nikoliv k odsouzení nikoliv k prokletí nebo k doživotnímu nebo k většímu prokletí ale pokud sou pamětníci tak je to přece jenom dimenze která se musí brát v úvahu“ . Pan H. vnímá negativně především to, že v pohraničí nastala v důsledku úplné směny obyvatel v poválečných letech situace, kdy se jedna celá generace obyvatel pohraničí musí vypořádat s absencí místní rodové kontinuity. Tuto skutečnost posuzuje v zásadě jako sociálně nepříznivý (či možná dokonce patologický) jev poškozující mechanizmy fungování neformální sociální kontroly a negativně ovlivňující chování lidí v možných krizových situací. Ve smyslu toho naznačuje, že by tak ve vztahu k místu neměla chybět jeho „sociální paměť“, která je udržována 166 předáváním zkušeností a tradic z generace na generaci. Právě chybějící „sociální paměť“ generace novoosídlenců v pohraničí, nemožnost zde navázat na rodové tradice a zkušenosti předchozích generací a vědomí „vykořeněnosti“ tak při jistém zobecnění mohou představovat pro tuto generaci osídlenců hlavní překážky omezující rozvinutí teritoriální identity a hlubší ztotožnění s jejich současným domovem v pohraničí. Problém chybějící „rodové“ paměti v pohraničí bude, podle výpovědi pana H., vyřešen celkem přirozeně nastupující mladou generací. V biografickém vyprávění pana H.. jsou zřejmé náznaky toho, že jeho generace představuje jistý základ jak vytvářet „rodovou“ tradici, rehabilitovat „sociální paměť“ místa a svým potomkům „vytvářet“ minulost a tím umožnit do jisté míry navázat na předchozí generace. Je dále otázkou, zda-li je toto vědomí obecnější součástí společného myšlení či jen součástí mentality generace novoosídlenců. Domov v pohraničí Biografickou rekonstrukci teritoriální identity máme možnost pozorovat v celé řadě nejrůznějších projevů. To je dáno zejména tím, že při vyprávění životních historií narátoři volí z mnoha zkušeností, prožitých situací, zážitků či osudových okamžiků to, co považují za významné pro sdělení. To vše obsahuje prostorové souvislosti, nebo-li vyjadřuje skutečnost toho, že se tyto a další biograficky narativizované životní události nutně odehrávají na určitém místě, v určitém prostoru, v jisté životní fázi. Biografické pojetí prostoru je však něčím víc, než jen nezpochybnitelnou nutností toho, v rámci čeho se musí životní děje odehrávat. Sdělování životní historie umožňuje prostor narativizovat, různě zvýznamňovat, zapojovat do souvislostí a vztahů životních událostí. Jako takový je v biografiích různě vymezený prostor prožíván s nestejnou intenzitou, důležitostí, vnitřním přesvědčením či odhodláním něco vykonat či nevykonat a zůstat pasivní. Není proto zvláštní, když člověk v průběhu vyprávění na pozadí různých životních fází svoje teritoriální ztotožnění mění a má potřebu tuto skutečnost biograficky zdůvodňovat a dále objasňovat. Naproti tomu nemusí být vždy teritoriální identita něčím tak intenzivně uvědomovaným, může se jednat o skutečnost vesměs samozřejmou a jen 167 málo proměnlivou. Vzniká zde i obecnější otázka toho, zda-li je vůbec pro člověka ztotožnění se s určitým místem nutné, musí-li člověk vždy někam patřit a dokázat jednoznačně definovat svoji teritoriální identitu. Má smysl vztah k místu hodnotit? Zřejmě ne v každém případě. Nicméně se domnívám, že většině lidí není lhostejno „kde žijí”, „kam patří”, „kam nepatří”, „kde se cítí doma” či „kde by chtěli žít”. Obsahy biografických rozhovorů to koneckonců dokazují. Na základě zjištěných poznatků vyvozených z obsahů biografických rozhovorů, lze analyzovat teritoriální identitu podle stupňů vyjadřujících sílu a obsah vztahu respondentů k místu. Je možné definovat dva základní typy teritoriální identity, které jsem označil postupně jako – habituální základní a habituálně rozvinutou identitu.62 a) habituální základní identita – tímto typem identity se vyznačuje převážná část respondentů. Habituální základní identita je vymezena určitým základním nejčastěji však jen málo uvědomovaným vztahem k místu. Tato identita je založena především na zvyku, opakované prožité zkušenosti s místem, je dána určitým trváním života v lokalitě. Habituální základní identita se vyznačuje dále i jistou ustáleností vztahu k prostoru. O tom, že tento typ (stupeň) teritoriální identity lze považovat „jen” jako za základní svědčí i to, že je v biografiích sice často uváděn, ale jen málo zdůvodňován, není příliš přesvědčivý a dostatečně „kvalifikovaný” ve smyslu hlubších historických i topografických znalostí regionu. Nejčastěji je v biografiích vymezen konstatováním „…líbí se mi tady, už jsem si tady zvykl(-a), už to tady dožiju, jinam už nepůjdu…”. Vyznačuje se převážně tím, co Tuan (1974) označuje vizuálně – estetickým vnímáním místa a jeho hodnocením a naopak se zde vytrácí to, co lze označit jako kognitivní kapitál,63 jenž by vztah k místu biograficky propojoval a současně zdůvodňoval určitou sumou znalostí o lokalitě (regionu). Neznamená to ovšem, že by ti, kteří se vyznačují habituální teritoriální identitou znalostmi nutně nedisponovali, nemusejí je jen v biografiích sdělovat. Podobně jako se zpravidla neobjevují ani zmínky k různým společenským a politickým tématům, která se různě regionu pohraničí přímo či nepřímo dotýkají (například otázka současných restitucí v pohraničí, fungování euroregionů, přeshraničních kontaktů a spolupráce). Tento typ teritoriální identity je narativizován obvykle vztahem k žitému prostoru, který je 62 63 Slovem habituální zde rozumím zvykem ustálený. Srovnej Geertz (1983:175). 168 obvykle v biografiích vymezen relativně úzce místem bydliště, ulicí, čtvrtí, obcí, místem zaměstnání nebo odpočinku. Jde tedy prostor vykonávání každodenních činností, místa kde se člověk pravidelně pohybuje a vytváří zde „stopy“, jejichž propojením vzniká jakási pavučina nodů a jejich spojnic, podmiňující systém vnímání místa (Tuan 1974). S takovým místem jako prostorem identifikace je pak spojován pocit domova. A jak o tom vypráví paní K.? „Kde jsem doma? Tak tady u mě na zahradě, na zápraží, kam si chodím dát cigárko tajně, protože tchýně ani manžel by to nesnesli, pod ořešákem, tam si sednu ráda, tam mě často v létě uvidíte, když půjdete kolem… No tak dobře, tak takhle je jako Hvozd s rozhlednou, tady jsou Lužický boudy, tam chodím na procházku moc ráda, tady jsou koně u toho divnýho domečku. To je taková moje procházka, to bych mohla chodit každej den stejnou cestou, nahoru k Boudám a pak po cestě k lavičce a přes louky zpátky. A co ještě, tak tis jeden a ten druhej v ohrádce, tady jsou Liškovi a takovej strom tam u nich. Prostě tady ta část K. , to je moje“ 64. Pokud využiji dále Tuanovu (1974) klasifikaci míst – tedy míst na pohled s velkou přitažlivostí (místa jako veřejné symboly – public symbols) a míst na pohled s přitažlivostí malou (místa jako místa zvýšené péče – fields of care) lze ve vztahu k výzkumným poznatkům konstatovat, že habituální identita je v biografiích konstruována převážně (nikoli však výhradně) vztahem k místům „zvýšené péče”. Prvně zmiňovaná kategorie představuje místa zpravidla okázalá, místa oficiální, vyvolávající úctu, a která současně upoutají náš zrak. Druhá kategorie představuje místa napohled nenápadná a vzbuzující ve vnímavém pozorovateli citový vztah. Jsou těžko identifikovatelná v pohledu cizince či vnějšího pozorovatele, který s nimi nemá opakovanou zkušenost. Tato místa jsou poznávána výhradně „zevnitř” na základě subjektivních prožitků a často nemají ani vizuální identitu. Jde v zásadě o určitou intimizaci míst a definovaní prostoru identifikace, což lze v biografiích vypravěčů sledovat kupříkladu vztahem k oblíbené místní hospůdce „…kam chodíme každou neděli na karty…”, vzrostlému ořešáku na zahrádce ”…kam si chodím dát cigárko a kde je mi nejlíp…” nebo kamenům u řeky ”…kam jsem jako kluk chodíval každý den po škole a dodnes mi ty kameny připomínají dětství…”(výběrem z biografií). 64 Jde o část biografického rozhovoru získaného kolegyní B. Spalovou. 169 Sociálně je tato vesměs nepoučená a nerozvinutá identita založená na zvyku typická pro spodní a nižší střední vrstvy, které se z hlediska okolností přistěhování do pohraničí v této oblasti ocitly převážně neplánovaně na základě spontánního rozhodnutí. Z hlediska profesního zařazení respondentů jde nejčastěji o různé dělnické a zemědělské profese a zaměstnání, nevyžadující vyšší odbornou kvalifikaci. b) habituálně rozvinutá identita – je rovněž dána základní úrovní zvyku, kdy vztah k místu je biograficky konstruován na základě prožitků opakované zkušenosti s prostorem. Přesto tomuto typu identity nelze přisuzovat pouze jen tento její základní význam. Jedná se o typ identity svým obsahem rozvinutější, přesvědčivější, více zdůvodněný a uvědomovaný. Je profilován projevy kognitivního kapitálu, vyznačujícího se zmínkami takto identifikovaných respondentů o historických znalostech místa a okolí, kde žijí nebo schopností prezentovat místo a upozorňovat na jeho význam prostřednictvím památek či lokálních tradic a svátků. V biografiích jsou generována obvykle i různě závažná společenská či politická témata současnosti, vůči kterým se snaží takto identifikovaní vypravěči zaujmout konkrétní, nezřídka i angažovaný postoj (pan H.). Na jedné straně se jedná o projevy zájmu na lokální úrovni (například dlouhodobá snaha respondentky paní N. rekonstruovat v obci základní školu nebo zájem jiných o fungování místních sportovních klubů), na straně druhé se respondenti s jistým zájmem a starostlivostí vyjadřují k otázkám regionálních problémů či národních záležitostí (viz otázka restitucí). Habituální rozvinutá identita je biograficky konstruována jednak identifikací s obsahy žitého prostoru, místy každodenní praxe a realizace rutinních činností. Na rozdíl od habituální identity základní se v biografiích těchto respondentů objevují i projevy (někdy jen málo přesvědčivé) vztahu k šířeji vymezenému prostoru. Pan H. v úvodu vyprávění zmiňuje, že jako přistěhovalec do pohraničí kořeny nepatří, ale „vždycky hrdě tvrdím že jsem Severočech“, pan Č. si zase zakládá na tom, že „..jsem Jablonečák, už dlouho...“ Podobné projevy vztahu k prostoru vyjadřují schopnost či ochotu ztotožňovat se s místy, která působí abstraktněji než většinou zcela konkrétní místo lokality domova. – např. malíř pan N. vypráví o svém domovu jako místu Českolipska, tedy prostoru přesahujícího pouze žitý prostor „…Českolipsko se mi 170 vždycky líbilo, už když jsme se přistěhovali, jinam bych už nešel,.....tady u nás na Českolipsku jsou krásny lesy,...“. Podle již zmiňované Tuanovi klasifikace míst, lze usuzovat, že je tento typ identity biograficky rekonstruován jak prostřednictvím míst „zvýšené péče”, tak současně i místy „veřejných symbolů” (připomeňme jen, jak pan Honza obdivuje romantický hrad na skále jako symbol města). Ztotožnění s místem tak někteří respondenti nenalézají pouze v intimitě míst a jejich každodenním prožíváním, ale biograficky se identifikují například i s monumentalitou městských staveb, pyšní se, že v jejich obci je řada význačných historických památek nebo se hrdě hlásí k budově místního divadla nebo knihovny. „To sem si právě něž jste sem přišel tady řikala s vnučkou, jak tady kousek máme krásnou budovu starýho divadla, jak by bylo dobrý, kdyby to zase fungovalo. Stojí tady kousek, to se nedá přehlídnout, každéj kdo sem přijede, si toho musí všimnout, až pojedete, tak se tam stavte,....“ (paní U.). Sociálně takto rozvinutá, aktivní, uvědomovaná identita zahrnuje převážně střední vrstvy a intelektuální profese. Konkrétně se jedná z hlediska povolání o biografie (dvou uměleckých malířů, grafika, středoškolských učitelů, státního úředníka, lékaře a podnikatele). Poznatky z výzkumu umožnily definovat výše uvedené dva typy (stupně) teritoriální identity podle jejich síly a obsahu (míry ztotožnění, vnitřního přesvědčení, znalostí a zdůvodnění). Vzhledem k tomu, že se takto vyvozené typy vztahují k biografiím nových osídlenců, tedy těch obyvatel, kteří se v pohraničí nenarodili je otázkou, o jakém možném stupni či síle teritoriální identity lze uvažovat v souvislosti s generací starousedlíků. Podobnou typologií se zabývá i Zich (2007) v rámci výzkumu,65 který vedle nových osídlenců zahrnuje právě i rodáky pohraničí. Starousedlíci podle tohoto výzkumu pociťují silnou vazbu k místu, kde žijí a cítí se být odpovědni za kulturní, ekologický či sociální stav regionu. Jsou udržovateli různých zvyků a místních kulturních zvláštností, aktivně se podílejí na kulturním 65 Mezinárodní vědecký projekt „Otisky historie v regionálních identitách obyvatel pohraničí. Sebedefinice a vzájemné vnímání Čechů a Němců v přímém sousedství“. Výzkum byl realizován v letech 2003–2005 v rámci výzkumného oddělení České pohraničí Sociologického ústavu AV ČR společně s Centrem pro užitý politický výzkum Univerzity Ludwiga Maximiliana v Mnichově. 171 životě a působí i v řadě lokálních organizací. V závislosti na stupni vzdělání se vyznačují i hlubokou znalostí historie regionu. Starousedlíci jsou zde označeni jako lokální patrioti a jejich identita, podle stupně síly, jako aktivní a rozvinutá. Výsledky tohoto výzkumu ve vztahu k teritoriální identitě starousedlíků dále poukázaly na význam „rodové” identity a rodové tradice, která má perzistentní charakter a jako taková se předává na další generace. Silnější vazbu k regionu či identifikaci s lokalitou lze proto očekávat i u představitelů současné mladé generace, která se v pohraničí narodila a vnímá zde své kořeny. Mezi habituální rozvinutou identitou vyvozenou z biografií nových osídlenců a výše charakterizovanou aktivní identitou rodáků pohraničí existuje v určitých případech jistý průnik. Nemusí se tedy jednat o takové typy identity, které jsou vždy striktně obsahově odděleny nebo jsou ve vzájemném rozporu. Někteří respondenti, jejichž teritoriální identitu označuji jako habituálně rozvinutou totiž projevují jisté lokál-patriotistické rysy. Angažují se v různých lokálních či regionálních sdruženích, aktivně se podílejí na činnosti některých místních organizacích. V každém případě je typ aktivní identity (lokální patrioti) v těchto souvislostech dalším možným stupněm doplňujícím typologii teritoriální identity obyvatel pohraničí. Pravděpodobně bychom se s podobnou typologií mohli setkat i u obyvatel vnitrozemí, pochopitelně však s jiným obsahem. Biografická metoda na rozdíl od standardizovaného dotazníkového výzkumu, kdy se většinou vychází z určitého apriorně určeného územního celku odkud jsou vybíráni respondenti a v rámci kterého jsou zkoumány prostřednictvím stanovených otázek míra a způsob ztotožnění respondentů (například s konkrétním městem, krajem, regionem atd.) umožňuje zjišťovat často velmi široký a v biografiích spontánně formulovaný soubor zmínek a vyjádření vztahujících se k prostoru, kde člověk žil nebo žije. Jde tedy zejména o to, že každá životní situace je prostorově určena, tento prostor je nějak chápán, něčím definován, je mu přisouzen určitý význam a je rovněž vymezen, ohraničen. Na základě analýzy biografických rozhovorů lze konstatovat, že teritoriální identita je nejčastěji a současně i nejsilněji vázána k místům žitého prostoru, který je určen specifickým obsahem fyzické a sociální dimenze místa. Žitý prostor je možné 172 prožívat aktivně i pasivně. Na jedné straně tento prostor „nějak“ působí na své obyvatele ve smyslu nutnosti se vyrovnat například s fyzickým prostředím (drsné počasí), na straně druhé je objektem subjektivního osvojování, aktivního přístupu svých „uživatelů“, je přivlastňován a na základě potřeb a zájmů i „měněn“ (Lefebvre 1991). Skutečnost toho, že lidé většinou pociťují nejsilnější identifikační vztah k svému nejbližšímu okolí (bydlišti, ulici, čtvrti, obci) než k širšímu území (kraj, region), potvrzují i některé další výzkumné poznatky (Nedomová–Kostelecký 1997; Zich 2003, 2007;). Z hlediska formování teritoriální identity respondentů je žitý prostor zřejmě její nejvýznamnější a biograficky nejintenzivněji prožívanou oblastí. Takový prostor je v biografiích vymezen jednak v užším významu – nejčastěji vztahem k bydlišti, místu zaměstnání či odpočinku, jednak v širším významu zahrnující i další aktivity v rámci lokality (obce či města) – například cestování za zábavou, návštěvy kulturních akcí apod. Biografická rekonstrukce teritoriální identity respondentů je tedy vymezována převážně lokální úrovní prostoru. Vedle lokální identity, kterou lze označit jako „lokalismus” jsou vypravěči současně biograficky zvýznamňovány projevy identifikace s územím národního státu. V naracích se tedy objevuje to, co lze označit jako prostorové vědomí národní identity. O národní identitě při tom uvažuji jako o projevu či součásti teritoriální identity (národní identita může být též chápána jako nejvyšší forma teritoriální identity).66 Nicméně vazba k národnímu státu je nejčastěji v biografiích tematizována v kontextu narací o národní historii a dějinných událostech národa (historické vědomí), zvláště pak v kontextu vývoje česko-německých vztahů a zkušeností s německým národem. Příslušnost k českému národu je potom v biografiích nejsilněji pociťována jako identifikace s určitým kulturním společenstvím, společnou historií, jejími zvyky, tradicemi, způsobem myšlení (mentalitou), ale i územím a jeho historickými hranicemi. Ukazuje se, že právě vazba k národu je zřejmě z geografického hlediska nejvyšší entitou, k níž se respondenti cítí být vázáni. Myšlenka identity evropanství ani identifikace s nadnárodními územními celky 66 Ve výzkumu ISSP v roce 1995 byla národní identita měřena v prvé řadě právě jako identita teritoriální. Podle vztahu k čtvrti, vesnici, městu, regionu, státu a kontinentu měl výzkum v Evropě rozlišit lokalisty, regionalisty, patrioty a Evropany. V dalším podobném výzkumu ISSP realizovaném v roce 2003 byla národní identita zkoumána rovněž (i když ne jenom) jako teritoriální identita. 173 euroregionů (v tomto případě výzkumu Euroregionem Nisa) se nezdá být podle obsahů biografií aktuální. V této souvislosti někteří autoři diskutují koncept tzv. koncové (teritoriální) identity – terminal identity (Peters, Hunold 1999). Tento koncept v zásadě vyjadřuje tvrzení, že lidé od entity, s níž je pojí koncová identita, jsou zpravidla ochotni přijímat výkon vládní moci, dobrovolně přijímat různá nařízení či jsou připraveni aktivně jednat ve prospěch takové entity. Na koncept koncové identity navazuje koncept „dvojí podřízenosti” – double allegiance (Van Kersbergen 2000). To znamená, že lidé mohou být vázáni současně k dvěma nebo více entitám, přičemž vazba k jedné entitě nevylučuje vazbu jinou. V souvislosti s tím Marks (1999) rozlišuje tři typy teritoriální identity – mnohonásobné, exkluzivní a žádné. Tyto tři typy identit tvoří pomyslný trojúhelníkový prostor uvnitř kterého se většina lidí nachází. Pokud bychom měli Marksovu klasifikaci teritoriální identity využít při analýze biografických rozhovorů, nejspíše bychom na základě výzkumných poznatků teritoriální identitu vypravěčů označili jako mnohonásobnou. Na jedné straně totiž v biografiích pozorujeme teritoriální identitu orientovanou k lokalitě (citový vztah k lokalitě jako domovu, ochota pro lokalitu něco vykonat, podřízení se jistým lokálním zvyklostem, způsobům života, respektování místních nařízení), na straně druhé současně vymezovanou vztahem k českému národu a národnímu státu (vědomí češství, pocit věrnosti a láska k národu, připravenost jednat ve prospěch národa, národní hrdost, sdílení národní minulosti, tradic, zvyků, respektování vládních nařízení). Z hlediska mnohonásobného pojetí teritoriální identity vypravěčů lze takto chápanou identitu označit nejspíše jako lokálně-národní. Vedle této lokálně-národní identity poznatky výzkumu nasvědčují naopak pro relativně slabší identitu vymezenou regionálně či nadnárodně (mimonárodně). Většina obsahů biografií se nevyznačuje otevřenými projevy identifikace s územím na regionální úrovni ani na úrovni euroregionů, Evropské unie nebo dokonce rovině globální společnosti. Jen u některých představitelů tradičních (kulturních) elit, tedy skupiny, která se vyznačuje převážně habituálně rozvinutým stupněm identity se můžeme setkat se zájmem o procesy evropské integrace, formování přeshraničního společenství na česko-německé hranici a celkově se rozšiřující společný (evropský) prostor „bez hranic”. Tato skutečnost je pak biograficky nejvíce tematizovaná u mladších generací, pro které 174 podle některých respondentů myšlenka „evropanství” a život v nadnárodním měřítku Evropy nebude něčím cizím. Mnohonásobné nebo též pluralitní pojetí teritoriální identity znamená, že teprve se formující identita „evropanství” nemusí vylučovat identitu národní nebo lokální, může být s různou mírou intenzity a vnitřního přesvědčení prožívána paralelně. Je tedy otázkou, do jaké míry procesy evropské integrace a globalizace tyto nadnárodní identity posilují, nebo naopak není-li globalizace tím procesem, který zesiluje identifikační vztahy lidí k lokalitám a regionálním společenstvím v rámci národních států. Nebo snad zvítězí hybridní koncept „glokalizace” (Robertson 1995)? Odpověď však potom hledejme v životech dalších generací. Závěry Osidlování českého (moravského) pohraničí po druhé světové válce bylo procesem, který poznamenal životy tisíců lidí. Předcházelo mu vystěhování přibližně třech milionů tzv. sudetských Němců, kterého se mnozí nově příchozí aktivně zúčastnili. Pro pochopení těchto fatálních změn je nezbytné docenit historické souvislosti, zejména roli německého fašismu a jeho porážku a s tím související poválečného „ducha doby“ vítězů. Pohraničí, do kterého přicházeli novoosídlenci bezprostředně po květnu 1945 bylo ve všestranném rozvalu a nejistotě. Postupný odsun Němců způsobil téměř zcela přerušenou socio-kulturní a ekonomickou kontinuitu a znamenal prakticky úplnou diskontinuitu etnickou. Příchod do nového prostředí nejen Čechů z vnitrozemí a zahraničí, ale i dalších národních či etnických skupin předpokládal intenzivní adaptační procesy na nové životní podmínky materiální a nemateriální povahy. Vedle tzv. zlatokopů a dalších skupin, u nichž byl příchod do pohraničí a následující odchod vesměs jednorázovou akcí motivovanou ziskem materiálních výhod si většina nových osídlenců pohraničí postupně vytvářela různě silný vztah k pro ně většinou neznámému prostředí. Přizpůsobit se prostředí a vytvořit si strukturu sociálních vazeb s dalšími příchozími byla svým způsobem nutnost všech osídlenců. Obsah a intenzita těchto procesů byly různé v závislosti na řadě objektivních i subjektivních faktorů. Záleželo na socio-kulturních podmínkách 175 v rámci kterých osídlenci žili před příchodem do pohraničí, byli jimi formováni a které si mimo jiné internalizovali a jako svoji kulturní výbavu přivezli sebou do pohraničí. Tu posléze konfrontovali s novými životními situacemi a odlišnými životními podmínkami v kontextu nových sociálních vztahů. Tento proces zdaleka nebyl jednoduchý, vystavoval příchozí náročné zkoušce odolnosti vůči cizímu prostředí, vyžadoval aktivní přístup, schopnost adaptability a vytrvalost. I když bylo zaznamenáno, že většinou novoosídlenci přicházeli ve skupinách známých, nebo skupinách rodáků z jedné vnitrozemské obce nebo města, mnozí nezvládli adaptační procesy, dočasnou sociální izolaci, či nové pracovní nároky a vraceli se zpět do jistoty, které představovalo vnitrozemí. O tom, že představy o životě v pohraničí nesplnily očekávání a představy zdaleka všech migrantů, svědčí i statistické údaje o vystěhovalých zpět do českého vnitrozemí a Slovenska. Podle Srba se v období od 22. května 1947 do 1. března 1950 z pohraničí odstěhovalo zhruba 90 tisíc osob (Srb 1984:6). Formování pohraničních společenství se tak nedělo zdaleka plynule, územně rovnoměrně a bez obtíží. Jak ukázaly biografické rozhovory, přesídlenci se různě vyrovnávali s novou životní situací v neznámém prostředí jak z hlediska okolní krajiny, klimatických podmínek a materiálního zázemí, tak z hlediska formujícího se rozmanitého socio-kulturního a etnického prostředí. „Přišli jsme do pohraničí hned nějak po válce. No co vám budu povídat, bylo to úplně jiný než u nás doma, máma byla taková docela nešťastná, pořád jako říkala, jaký by to asi bylo doma lepší, že tady prej nikoho nezná, a že doma byla zvyklá jak si popovídala se sousedkou, a tak no. Jo a taky jí vadily trochu ty kopce tady, no byl to vejšlap tady k nám. Takže v zimě nevěděla, jak se sem budeme dostávat v tom sněhu. Táta ten dělal tady kousek, my sme za nim s bráchou a mámou se chodili dívat do tý fabriky. No nejsou to lehký vzpomínky, ty začátky, než si to tak nějak sedlo“ (pan L.). V úvahu musíme vzít i fakt, že stabilizace obyvatelstva v pohraničí byla ovlivněna vývojem mezinárodní a hlavně vnitropolitické situace. Po roce 1948 dochází k časté emigraci do zahraničí, došlo k vyváření pohraničních pásem v důsledku čehož byli mnozí občané, zvláště na západní části pohraničí, vystěhováni do vnitřní části pohraničí. V následujících letech pak ovlivňuje procesy adaptace novoosídlenců program socializace zemědělství, rušení živností či vytváření 176 komunálních podniků. Důsledkem je nový poměrně početně silný odchod novoosídlenců z pohraničí. Tyto události jsou v získaných biografiích zmiňovány spíše jen okrajově a nepřímo. Opět je v této souvislosti zdůrazňováno, že zůstat v pohraničí znamenalo pochopit potřebu a potvrdit věrnost novému, stále ještě ne dost interiorizovanému domovu. „...Některý co sem přišli po tý válce, zase hned utekli, no a taky po tom čtyřicátým osmým vodsud taky ještě lidi vodcházeli, no jako nesouhlasili s tim znárodňováním a s tím všim co se tady dělo. No my sme to vydrželi všechno a zůstali sme tady do teď. Kdyby utekli všichni tak nevim jak by to tady asi dopadlo, to pohraničí by se pak nikdy dohromady nedalo, lehký to nebylo, ale někdo to prostě musel vzít vážně“ (pan R.). Hlavním cílem této práce je přispět k poznání procesů vytváření teritoriální identity obyvatel pohraničí a její současné povahy, obsahu a síly. Teritoriální identitu chápu jako jednu z dimenzí lidské identity, nicméně dimenzi – zvláště v uvedených historických souvislostech – velmi důležitou. Vyjadřuje vztah obyvatel – novoosídlenců – k území, které nebylo původně jejich vlastním životním prostředím, bylo jimi dokonce z počátku vnímáno jako více méně cizí s nepřátelskými rezidui a symboly, které bylo nutno přizpůsobit vlastním potřebám a hodnotám. Cílem je současně odpovědět i otázku, jak je v podobě biografických vzpomínek zachycen tento proces ztotožňování se s prostorem pohraničí a jak je tento proces formování vztahu k území vypravěči biograficky (re-)konstruován a prezentován. V této souvislosti jde také o to empiricky ověřit možnosti biografické metody pro hlubší a komplexnější poznání lidské identity, kterou se zde zabývám v podobě identity biografické. Východiskem pro dosažení těchto cílů je analýza a interpretace celkem 30 biografických rozhovorů s poválečnými osídlenci pohraničí severních Čech (dnešní části Euroregionu Nisa). Metodologicky významným předpokladem poznání procesů vytváření a poznání současného stavu teritoriální identity novoosídlenců zkoumaného regionu je objasnění vlastního pojmu identita. Identitu člověka přitom nechápu jako něco k čemu by lidé běžně přistupovali jako k předmětu každodenního ujasňování, zvažování a hodnocení. Běžná potřeba člověka řešit identifikační otázky jako: „kdo jsem“, „kam patřím“, „čemu věřím“, „za co jsem ochoten něco obětovat“ tak zřejmě není zdaleka naléhavá a silná. Identita je v této poloze každodennosti něco 177 samozřejmého, má spíše jakýsi implicitní a rutinní charakter. Jsou ale životy nás lidí vždy jen rutinou? A jsou potom podobně rutinní záležitostí i naše biografická vyprávění? V této práci jsem pojem identita nejprve diskutoval v obecnějších teoretických souvislostech a poukázal na různé přístupy a pojetí tohoto pojmu tak, jak se objevují v produkci domácí i zahraniční společensko-vědní literatury. Vzhledem k veliké šíři tohoto diskurzu zde nebylo možné poskytnout vyčerpávající přehled všech koncepcí identity, ale spíše jen upozornit na ty přístupy, které jsou z hlediska zkoumání vztahu identity a prostoru relevantní a odpovídají cílům této práce (Tuan 1974; Agnew 1987; Clifford 1988; Gupta-Ferguson 1992; Bhabha 1994;....Szaló 2007). Jen okrajově jsem se věnoval například přístupům filozofickým (Lock 1690; Hume 1739), psychologickým či psychoanalytickým (Erikson 1991) nebo koncepcím sociobiologickým (Ridley 2007) a zaměřil tak větší pozornost na sociologická pojetí identity. V sociologické diskuzi pojmu identita pak vedle moderních přístupů (mj. Berger-Luckmann 1999) naznačuji i některé postmoderní způsoby chápání identity (mj. Lacan 1966; Butler 2003). Identitou se dále stručně zabývám v souvislosti dalších výzkumných témat (sociálního kapitálu) a naznačuji její význam zkoumání v rovině konkrétních sociálních problémů (Putnam 2003; Fukuyama 2006). Vzhledem k tomu, že v této práci zkoumám identitu prostřednictvím biografického materiálu, zaměřil jsem se dále na objasnění vztahu pojmů identita a biografie s cílem objasnit specifika a možnosti biografické metody při zkoumání lidské identity. Poukázal jsem na možnosti sledování identity v rámci biografického vyprávění a naznačil, jak v tomto vyprávění životní dráha člověka podléhá v závislosti na různých okolnostech, včetně situace při pořizování biografie, procesu „práce s vlastní minulostí“ (Berger 2003). Předmětem této „práce s vlastní minulostí“ je i interpretace, reinterpretace či aktualizace lidské identity. O identitě a biografii, jakkoli jsou tyto pojmy v literatuře pojednávány jako dichotomie (Fischer-Rosenthal 1997), je smysluplné uvažovat v jejich vzájemném propojení v podobě biografické identity (Alheit 1997; Alheit 2002). Při vymezení pojmu biografická identita vycházím z Alheitových úvah, že biografie představuje vhodný zdroj sledování procesu konstituování identity, neboť v biografické reprezentaci vypravěče lze pozorovat na jedné straně proces internalizace žitého světa zejména v průběhu 178 socializace – tedy vnější utváření identity, a na straně druhé pozorovat zařazení biografických zkušeností do stávajících stavů vědění subjektu – tedy vnitřní výstavbu identity. Tu lze označit jako „biografickou konstrukci“ (Alheit 1997), která generuje, zpracovává a prezentuje životní zkušenosti a prožité události. Této identitě pak rozumím v souladu s Alheitovým přístupem jako identitě biografické, jež je vypravěčem konstruována a rekonstruována v průběhu vyprávění. Při vymezení a vlastním chápáním identity vycházím z konstruktivistické koncepce identity (Berger-Luckmann 1999). Identita člověka jako celek je v tomto přístupu charakteristická pluralitní povahou, je tedy tvořena strukturou identifikačních vztahů, přičemž se tyto vztahy nevyznačují jednou pro vždy danou stabilitou a neměnností, ale naopak podléhají změnám (Arendtová 1958). Identitě tedy v souladu s tím rozumím jako pluralitní vztahové záležitosti a současně výsledku procesu „konstruování významů“ (Castells 1996). Nejedná se tudíž o pojetí identity ve smyslu pevně určené a neměnné entity, ale přístup, kterým identitu objasňuji více jako proces stávání se, utvářený a přetvářený v sociální realitě. Identitu ovšem nevymezuji jednoduše jen jako vztahovou kvalitu a relativně stabilní výsledek „konstrukce významů“, navazuji i tím, že identita představuje proces utvářený a formovaný poznáním (věděním) a jazykem. Jinými slovy se odvolávám na to, že identitu lze chápat jako typifikační schéma utvářenou v aktech typifikace, a je možné ji nahlížet jako diskursivní praktiku (BergerLuckmann 1999). Zdůrazňuji, že typifikační schémata jsou lidé schopni připisovat i sami sobě, jsou tudíž schopni provádět reflexivní diskursivní praktiky. Rozlišuji tak dále mezi sebe-identitami jako výsledkem reflexivních diskursivních praktik a typy identit, jako výsledkem diskursivních praktik (Szaló 2006). Sebe-identitě, jakožto individuální formě sebepoznání rozumím jako identitě „žité“ – identitě, kterou „žijeme“ nejčastěji jako identitu nevyslovenou a nesdělovanou, v každodenním životě zpravidla explicitně nezdůvodňovanou. Sebe-identita při tom nepředstavuje pouze to, co si člověk o sobě myslí, ale je vždy budována ve vztahu k druhým lidem a objektům. Je tvořena a udržována prováděním konkrétních forem jednání a praktik, přičemž jednou z těchto podmínek je i schopnost vyprávět, což zajišťuje uvědomění si kontinuity vlastního života a jeho integrity (Giddens 1996). Biografické vyprávění je potom způsob, jak sebe-identitu nejen reprezentovat, ale i spoluutvářet a 179 konstruovat. K biografickému vyprávění pak přistupuji jako k „vyprávěné“ identitě (Konopásek 1994). Biografické vyprávění pak z identity „žité“ (nevyslovené) činí identitu „vyprávěnou“, tudíž i vyslovenou v podobě životního příběhu. Zatímco tedy identitu „žitou“ chápu jako výsledek procesu konstruování významů, jehož nedílnou součástí jsou reflexivní diskurzivní praktiky, je biografické vyprávění aktem její re-konstrukce v podobě identity biografické. Žitý život a žitá identita jsou transformovány aktem narace do podoby života (pře-)vyprávěného, stejně jako i (pře-)vyprávěné – biografické – identity. Na základě tohoto objasnění a chápání lidské identity a jejího vztahu k biografii přistupuji k analýze a následné interpretaci obsahů celkem třiceti biografických vyprávění a k předložení vlastní koncepce biografické identity. Vedle metodologických otázek možností poznání biografické identity (Osterland 1983; Ricoeur 2000) rozlišuji několik rovin biografické identity. Zaměřuji se na strategie konstruování tvorby sebeobrazu – identity – vypravěčů (Schütz 1962, Denzin 1989, Alan 1989,...) a dále na to, jak je biografická identita konstruována (poznávána) nebo přesněji řečeno, jak probíhá její (re-)konstrukce samotným badatelem. Jde o to jak biografický materiál analyticky uchopit a srozumitelně (ale i citlivě a věrohodně) interpretovat. Biografickou identitu, jakožto výsledek tohoto „dvojího konstruování“, dále objasňuji prostřednictvím tzv. biografické mapy identifikací. Zde na základě axiálního a selektivního kódování narativních obsahů biografií identifikuji hlavní osy vyprávění, které svým významem, hloubkou i rozsahem tvoří jednotlivé dimenze biografické identity a její základní strukturální síť. Struktura biografické identity je, jak plyne z analýzy, tvořena osou rodinnou, kulturně-sociální, profesní, národní/etnickou, politickou, náboženskou a teritoriální. K poznání teritoriální identity tak přistupuji jako k jedné z dimenzí biografické identity vypravěčů. Pokud tedy identitu obecně chápeme jako proces konstruování významů, nelze sledovat teritoriální identitu vypravěčů v rámci biografických vyprávění jinak než jako projev její narativní (re-)konstrukce. K analýze biografií je třeba vždy přistupovat jako k relativně uceleným životním příběhům (Rosenthal 1995). Teritoriální identitu jsem tedy nezkoumal jakoby samostatně, izolovaně či odděleně od ostatních životních dějů. V biografiích sdělované životní zkušenosti 180 s prostorem, vztahem k místu nebo pojetí domova jako specifický projev teritoriální identity, to vše je v nějaké míře a nějakým způsobem provázáno s dalšími narativními osami biografií, nejsilněji pak dimenzí (osou) rodinnou. Studium teritoriální identity sleduji i ve vztahu a souvislostech s dalšími poznanými dimenzemi biografické identity (profesní a náboženská dimenze). Tento přístup je ilustrován v podobě schematického zobrazení základní struktury pojmu teritoriální identity s tím, že je dále rozlišován její fyzický (vztah k hmotnému prostředí) a sociální rozměr. Na základě analýzy biografických rozhovorů s novoosídlenci se ukázalo, že různé subjektivní prožívání a sdělování zkušeností s teritorialitou tvoří významnou část či okolnost životních historií vypravěčů. Narativní tematizace vztahu k území se jeví více než jen jako postojová záležitost, je také součástí hodnotových struktur člověka a projevem hlubších životních zkušeností ovlivňující další životní osudy. Teritorialita není osídlenci biograficky sdělována přímo jako jednorázová záležitost či neměnná zkušenost. V podobě biografické narace je vědomí identity a domova v pohraničí zvýznamňováno převážně jako proces, který probíhal často komplikovaně, obtížně a v mnohém tedy nebyl samozřejmým. Otázka způsobů biografického prožívání teritoriality je především otázkou míry interiorizace prostoru, jeho osvojení, síly identifikační vazby, přičemž významně zde působí také zvyk. Narátoři biograficky tematizují teritorialitu nejen ve smyslu „ kam patří a kde mají domov“, ale v rámci životního příběhu si kladou často i otázku proč tam patří, co je podmínkou či podmínkami vztahu k místu, co určuje pocit domova či jak hodnotí sílu vazby k domovu. Teritorialita je tudíž biograficky interpretována šířeji než jen jako „místo pobytu“, je chápána jako součást životní historie, sebezakotvení a je spojena s hodnocením a perspektivou. Narativní obsahy biografií umožňují sledovat teritoriální identitu především jako proces postupného formování vztahu k neznámému prostoru. Tento proces je zachycen v podobě vzpomínek na příchod do pohraničí a dalšího období života v tomto prostředí. V biografiích bylo možné identifikovat postupné etapy formování teritoriální identity a spolu s tím bylo pro jejich podrobnější vysvětlení také možné konstruovat analytické kategorie, pomocí kterých byly tyto etapy analyticky uchopeny, pojmenovány a dále ve vzájemných souvislostech interpretovány. Tyto analytické kategorie vyjadřují nejen vztah centrální kategorie výzkumu – teritoriální identity – a jejích narativních obsahů, ale poukazují též na strukturu teritoriální 181 identity jakožto výsledku relativně dlouhodobého procesu identifikace vypravěčů s prostorem pohraničí. První vyvozenou kategorií procesu vytváření teritoriální identity je motiv příchodu do pohraničí. Motiv příchodu se ve vyprávění objevuje velice záhy a je sdělován spontánně jako významný vstupní prvek zdůvodňující příchod do pohraničí. Interpretace této kategorie je založena na řadě narativních vzpomínek vypravěčů, kteří se nejčastěji zmiňují o spontaneitě, náhodnosti, jisté nepřipravenosti a nejasných očekávání, která si s příchodem do pohraničí spojovali. Motiv přistěhování do pohraničí je v některých biografiích narativizován též v souvislosti s promyšlenězištnými záměry tzv. zlatokopů, dále se zde objevuje služební důvod a pracovní umístěnky do pohraničí. Opuštění původních domovů a příchod do nového a neznámého prostředí pohraničí je vypravěči v biografiích reflektováno jako určitý životní zlom, změna, často popisovaná v detailních vzpomínkách a sdělována prostřednictvím popisu tehdy prožívaných konkrétních emocí. Formování teritoriální identity vypravěčů v pohraničí tedy pochopitelně započalo právě aktem přistěhování do tohoto prostoru. Motivy příchodu do pohraničí jsou v biografiích významně propojeny vzpomínkami na první týdny a měsíce života v pohraničí. Jedná se o ty spontánní pasáže biografických rozhovorů, jejichž obsahem jsou vzpomínky na první dojmy a začátky života v novém a neznámém prostředí. Druhou kategorii jsem označil jako prožitek terra incognita. Vzpomínky na první zkušenosti života v pohraničí jako místa dosud neprobádaného, neznámého, cizího, jsou vypravěči převážně spojovány s vizuálně-estetickým vnímáním prostředí (Tuan 1974). Vztah k místu tak podle obsahů narací a těchto vzpomínek byl formován zprvu vztahem k vnějšímu prostředí, charakteru krajiny, přírodnímu prostředí, horám, ale i specifickému rázu podnebí. Vizuálně-estetické vnímání místa neprobíhalo podle výpovědí mnohdy bez rozpaků, překvapení, údivu a někdy jej doprovázelo i rozčarování a zklamání. Novoosídlenci stáli před problémem změny a nutností se s touto změnou nějak vyrovnat. Bylo to však i sociální prostředí, s čím se nově příchozí v pohraničí vyrovnávali a které spoluvytvářeli. Vypravěči svými vzpomínkami zpřístupňují nejen své obecnější zkušenosti s různorodou národnostní skladbou lidí a obecně vzájemnými kulturními rozdíly mezi novoosídlenci, specificky pak vyprávějí, stejně tak jako i někteří „zapomínají“ na tehdejší události odehrávajícími se v česko-německých vztazích 182 (Meinhof 2002). Počátky formování teritoriální identity jako prožitku terra incognita v rámci navazování nových sociálních vztahů (různá přátelství, sousedské vztahy, pracovní vztahy) není obvykle vypravěči spojováno s ničím dramatickým, problematickým a konfliktním. Naopak. Začátky života v pohraničí vyznívají v biografiích ve smyslu prožívání mezilidských vztahů místy až idylicky. Jakoby se postupně formoval společný, sdílený svět interpretací, který umožňoval navázání „čistého vztahu my“ (Schutz-Luckmann 1984). Právě význam dobrých mezilidských vztahů, navazování vztahů důvěry a blízkosti se zde ukazuje jako důležitý předpoklad spokojenosti s životem v pohraničí a vytváření pocitu domova. Časově relativně ne příliš dlouhá etapa (podle vzpomínek šlo o týdny a měsíce) překonávání prostoru pohraničí jako místa terra incognita umožnilo pokračovat novým osídlencům v hlubším osvojování domova v pohraničí. Třetí analytickou kategorii jsem s ohledem na obsahy narací pamětníků označil jako aktivní vytváření domova (osvojení terra incognita). Teritoriální identita vypravěčů je tak v biografiích konstruována na základě událostí, které vyjadřují postupně hlubší interiorizaci prostoru, jejích intenzivní osvojení a zahrnují i přizpůsobování prostředí svým představám. Důležitým momentem formování teritoriální identity je zde především snaha vytvářet to, co lze označit jako genius domicilli. Jsou to i přestavby, rekonstrukce, výstavby, změny interiéru domovů, zvelebování pokojů či přeměny okolí míst bydliště (renovace zahrádek), tím vším je vyjadřována snaha o propojení sebe s těmito místy, tato místa emotivizovat, vtisknout jim vlastní ráz, formovat je jako projekt vlastních představ a cílů. Spolu s tím dochází i k vytváření hlubšího vztahu k těm místům, které Tuan (1974) označuje jako místa „zvýšené péče“. Jde tedy o vztah k takovým místům, kterého není schopen žádný cizinec, ale jedině ten člověk, který ví, že se pohybuje v domácím a důvěrně známém prostředí, které opakovaně prožívá. Jde tak především o ztotožňování s místy každodenní praxe, prostorem rutinních činností a každodenní komunikace. Svoji roli zde sehrává samozřejmě i zaměstnání včetně příslušných sociálních vazeb. Posilování vědomí domova v pohraničí je biograficky dále konstruováno prostřednictvím vymezování se vůči lidem, kteří sehráli při osidlování pohraničí negativní úlohu tím, že zde nevytrvali a odešli. Souběžně je tím upozorňováno na jisté vlastní zásluhy o české pohraničí, které ti co zůstali, pomohli znovuosídlit, nezachovali se zištně, projevili zodpovědnost a morální kvality. Objevuje se zde jakýsi neosobní prvek teritoriální 183 identity spojený zřejmě s národní a sociální osou biografické identity. O místě, kde dnes žijí uvažují i tak, že si jej svým způsobem sami vydobyli, zasloužili a právem jim dnes náleží. Kriticky je proto těmito respondenty nahlíženo například na otázku restitucí v pohraničí, kde prosazují restituční nároky právě i lidé, kteří přišli do pohraničí jen na krátký čas ze zištných důvodů. Cílem analýzy biografických zdrojů bylo současně zodpovědět otázku, jaký je současný stav teritoriální identity vypravěčů a co tvoří její obsah. Pro současný stav teritoriální identity většiny vypravěčů je charakteristické vědomí „dvojího domova“. Vědomí domova především pro svou citovou zakotvenost při tom představuje základ teritoriální identity a svým způsobem nejvyšší míru identifikace. V tomto smyslu bylo zjištěno, že novoosídlenci mají pocit domova „zde“ i „tam“, tedy jak v pohraničí, místě současného domova, tak místě původního domova, který v minulosti opustili. Tento vztah k dvojímu domovu je však asymetrický v tom smyslu, že prožívaný domov v pohraničí je mnohem silnější, zatímco původní domov je prezentován jako vzpomínka většinou ve spojení s různými zážitky z mládí. Objevuje se zde tak současně dvojí rozdílná zkušenost s domovem. Na domov v pohraničí lze perspektivou novoosídlenců nahlížet jako na realizovaný „cíl projektu“, tj. vytváření nového domova a dnes domova „konečného“. Tento domov je vztahován k delší životní zkušenosti žité přítomnosti na určitém místě, zatímco zkušenost s domovem původním je zkušeností s odcizením místa, které opustili a ztratili (Mallett 2004). Pozitivní vztah k jednomu z těchto domovů při tom nevylučuje podobný vztah k tomu druhému. Zdá se, že zkušenost s opuštěním původního domova a jeho prožíváním zpravidla jen ve vzpomínkách, jako i představa toho, že tento domov již nikdy nebude „místem možného návratu“, vyvolává do značné míry mytizující obraz v symbolickém řádu „kořenů“, původu, jedinečnosti, čímž je tento domov jakoby esencializován (Clifford 1988). Vědomí „dvojího domova“ tak, jak je biograficky konstruováno vypravěči, lze označit pojmem „dynamická zakořeněnost“ zachycující ambivalenci dvojí přítomnosti zakořeněnosti (Mafesolli 2002). Tato v analyzovaných biografiích konstruovaná zkušenost s „dvojím domovem“ současně zpochybňuje představu toho, že domov je spojen výhradně jen s jedním místem. Na straně jedné tak teritoriální identita může být formována v místě žité přítomnosti, na straně druhé je současně možné identifikovat se s nejrůznějšími podobami deteritorializovaných forem vlastní kultury a původního domova. Formování vztahu k domovům tak může 184 probíhat bez ohledu na „přítomnost vlastního územního základu“ (Szaló 2006). Vědomí „dvojího domova“, tak jak je z našich biografií rekonstruováno, současně neznamená, že by se zde vytvářel jakýsi „třetí prostor“, jak o něm uvažuje H. Bhabha (1994). Tedy imaginární prostor, který by v důsledku vztahu k dvěma místům představoval prostor prožívané nejistoty, nerozhodnosti a nezakotvenosti a střídajících se zkušeností s vymístěním z původního domova a začleněním do nového prostředí. Což zřejmě souvisí s motivací příchodu do pohraničí i s vnějšími politickými podmínkami současné Evropy. Tento „třetí prostor“ zde nevzniká právě proto, že životy vypravěčů se nevyznačují charakterem života v pohybu, ve smyslu střídavého pobývání na místě „zde“ a „tam“ tak, jak je typické u některých migrujících jedinců a skupin, fyzicky se přesouvajících z místa na místo. To souvisí také s tím, že teritoriální identita je zda sledována na generaci starých lidí, je sledována retrospektivně za období, kdy byla územní stabilita samozřejmou a v pohraničí výrazně pozitivní záležitostí. Problém „třetího prostoru“ je spojen zejména s pozdně moderní situací soudobého světa a mohl by se dotýkat mladších generací našich respondentů.67 Teritoriální identitu vypravěčů rozlišuji z hlediska jejího obsahu a síly na identitu habituální základní a na silnější identitu habituální rozvinutou. Oba tyto stupně vyjadřují identitu ustálenou, kdy vztah k domovu v pohraničí je biograficky konstruován prostřednictvím opakovaných zkušeností s místy žité přítomnosti (Rasmussen 1962). Představuje tedy relativně završený proces vytváření teritoriální identity jako domova novoosídlenců. Teritoriální identita je při tom nejsilněji a nejintenzivněji prožívána v rozsahu žitého prostoru (Schutz-Luckmann 1984; Lefébvre 1991). Vyznačuje se především silným vztahem k místu bydliště, ulici, čtvrti, obci, okolní krajině. Vedle lokalismu je teritoriální identita v biografiích novoosídlenců konstruována i jako identita národní. Identifikaci s územím národního státu, jeho historií, kulturou a tradicemi lze interpretovat jako vyšší formu teritoriální 67 V této souvislosti je vhodné poukázat na výsledky generačního srovnávání biografické identity, které bylo provedeno v rámci projektu Biografie v pohraničí. Toto srovnání ukázalo výrazné modernizační chování a myšlení nejmladší generace novoosídlenců, které se projevuje v přístupech k moderním hodnotám, ochotě migrovat za prací a za úspěchem mimo region apod. Je zajímavé, že ve srovnání s populací německé části Euroregionu Nisa, která byla stejným způsobem zkoumána je nejmladší česká generace výrazně více nakloněna tomuto modernizačnímu chování. Zatímco německé se jeví být v tomto ohledu mnohem konzervativnější (Alheit–Szlachcicowa–Zich 2006) 185 identity. Důležitou roli při konstruování národních obsahů teritoriální identity hrají jak aktuální zkušenosti s přímým sousedstvím s Německem, tak i události a historické zkušenosti vztahů mezi oběma národy. Projevy regionalismu a regionální identity jsou ovšem v získaných naracích slabší, výjimku představují jen některé biografické zmínky respondentů o vztahu k Liberecku, Jablonecku a Českolipsku, objevuje se i případ vědomí „severočešství“. Více je preferován konkrétnější a uchopitelnější prostor lokality, místa žité přítomnosti. Silnější identifikace s regiony, krajem, jakožto i Euroregionem Nisa v biografiích může být obtížná proto, že takto vymezené území působí až příliš abstraktně a vzdáleně. Závěrem je možné konstatovat, že výzkumné otázky formulované jako cíle v úvodní části práce byly zodpovězeny. Předně se prokázalo, že biografické narace mohou poskytnout kvalitní informace vztahující se k objasnění tak složitého procesu jakým je proces utváření teritoriální identity lidmi, kteří přicházejí do v zásadě neznámého prostředí, poznamenaného poválečnými zmatky. Lidmi, kteří při tom pocházejí z různých sociálních a kulturních prostředí. Proces koncipování teritoriální identity do úrovně nového domova vyžadoval od účastníků nejen trpělivost a toleranci, ale i značné úsilí pro vytvoření vlastní podoby žitého prostoru. Tyto i další významy bylo možné v biografických vyprávění identifikovat, analyzovat a závěry i přiměřeně zobecňovat. Dále bylo možné na základě analýzy biografických vyprávění prokázat vlastní průběh identifikace s novým územím. Jsou rozlišeny čtyři základní časové a obsahově se lišící kategorie – etapy. Pro trvalé usídlení zřejmě byl důležitý vstupní motiv příchodu, u větší části novoosídlenců bylo důležité spojení sledování osobního zájmu ve smyslu využití příležitosti, nabídky na zlepšení životních podmínek s národně orientovanou argumentací o budování českého pohraničí. Překonávání území terra incognita a další etapy vytváření vztahu k území měly v závislosti na individuálních kvalitách a podmínkách různý průběh. Je obtížně identifikovat jejich časovou synchronizaci, zřejmě byly jednotlivé úseky různě intenzivní a časově odlišné. Závěrečná etapa identifikace s územím je charakterizována jako vytvoření nového domova. Jak se ukázalo, je vědomí nového domova spojeno s vědomím domova původního, odkud novoosídlenci přišli. Tento dvojí domov celkově nesnižuje sílu teritoriální identity, je spíše komplementem charakterizujícím příslušnou generaci. 186 V jiných souvislostech výzkumu se ukazuje, že jde o záležitost, která se již netýká střední a nejmladší generace, které naopak prokazují schopnost adaptace na požadavky pozdně moderní společnosti. Takto je možné také uzavřít odpověď na otázku, jak silná je současná teritoriální identita obyvatel (novoosídlenců) v rámci české části Euroregionu Nisa. Většina si vytvořila pevný vztah k tomuto území, který je spojen jak s bezprostředně žitým prostorem domova a nejbližšího okolí, tak s širším prostředím regionu. Respondenti často zdůrazňují přírodní přednosti tohoto území. Důležitou roli s územní identifikací sehrál fakt pracovních příležitostí a uplatnění v místě, stejně jako společenský život a činnost místních zájmových organizací, které se většina příchozích aktivně zúčastňovala. Celkově je tedy možné konstatovat, že sledovaná generace lidí, kteří přišli do pohraničí po roce 1945 tvoří stabilizovanou část populace místních společenství. 187 English Summary Ondřej Roubal Territorial identity in biographic narration of post-war settlers of Northern Bohemian border region (Under the direction of prof. F. Zich) Objective: Many (not only) sociological researches focused on a life of the Czech border region inhabitants concentrate on finding problems and issues reflecting specific development of this region in the post-war period. Uniqueness of this development in the regions of Czech-German and Czech-Austrian frontiers is formed by almost entire shift of inhabitants and a process of creation of new border settlement. The diploma work has been focused on finding the territorial identity of so-called neo-settlers towards the region of the Northern Bohemian frontier- today the Czech part of Euroregion Nisa. Based on analysis of thirty biographic interviews with post-war frontier settlers I have examined character of their biographic identity focusing on manifestation and contents of their territorial identity. I deal mainly with questions how the territorial identity is expressed in biographic interviews, how it is narratively experienced, how the process of its forming is biographically reconstructed and what its current state, contents and power are. Methods: Solving the issue of finding the biographic and territorial identity of post-war settlers of Northern Bohemian frontier is empirically based on (besides theoretical studying specialized literature and other sources) a method of biographic interviews, their analysis and interpretation. In accordance with this method a procedure of theoretical selection of respondents was applied and based on 188 differentiation of social environment of the Czech society taking into account specific features of border region- the Czech part of Euroregion Nisa. Findings of the research are based on thirty biographic interviews with generation of current “grandfathers” and “grandmothers”. Processing biographic interviews and their contents analysis the standard procedures of open, axial and selective coding are applied. Results: 1) Territorial identity is delimited simultaneously by social and physical dimension of environment. The territorial identity is narratively generated mostly in memories of immigration and beginning of life in the border region. 2) Territoriality as a biographic topic is narrated as a biographic reconstruction “creation of meanings” and becomes a subject of deeper subjective living and to the certain extent the part of self-understanding of narrators. The biographic topic of territoriality could be therefore understood as an issue of territorial identity. 3) Identity of a human is understood non-statically as “a social construction of meanings” – biographic identity is therefore a process of its reconstruction in the form of narration of a life story. The territorial identity is a significant dimension of the biographical identity of neo-settlers. 4) Narration of the territorial identity is initiated by awareness of so called “double home”. Biographically a theme of tension of “ancestral” identity and territorial identity in the border region is defined. 5) Plural character of a biographical identity needs a research of a territorial identity with relation to other dimensions of identity. 6) I have identified two types of a territorial identity of respondents according to levels of intensity of relation to the territory and contents of relation to the place: habitual basic identity and habitual extended identity. 7) The character of territorial identity of respondents has been profiled mostly as a local identity and a national identity. 189 Seznam literatury Agnew, J. A. (1987): Place and politics: the geographical mediation of state and society. Boston: Allen and Unwin. Alan, J. (1989): Etapy života očima sociologie. Praha: Panorama. Alan, J., Šanderová, J. (1991): Pracovní a rodiný život vědeckých pracovníků: autobiografické rozhovory. Kvalitativní přístupy v sociologii. Masarykova česká sociologická společnost při ČSAV. Praha. Alan, J. (2003): Podoby minulosti. Dostupné virtualni.institut.cz/bio_hi/prednas/před_3.htm. z htttp://www. Alheit, P., Dausien, B. (1985): Arbeitsleben. Frankfurt/New York: Campus. Alheit, P. (1993): Die Ambivalenz von Bildung in modernen Gesellschaften: Strukturprinzip kumulativer Ungleichheit oder Potential biographischer Handlungsautonomie? Pädagogische Rundschau, 47 (1) : 53–67. Alheit, P. (1994 a): Zivile Kultur, Verlust und Wiederaneignung der Moderne. Frankfurt/New York: Campus Verlag. Alheit, P. (1994 b): Taking the Knocks. London: Cassel. Alheit, P. (2002): Identita nebo „biograficita“? Biograf 29 : 21–47. Alheit, P. (2003): Biografie a mentality: Nový přístup mezinárodního srovnávacího výzkumu. In. Zich, F. (2003 ed.): Regionální identita obyvatel v pohraničí. Praha: Soú AV ČR : 111–131. Alheit, P., Szlachcicowa, I., Zich, F. (2006): Biographien im Grenzraum. Dresden: Neisse Verlag. Ahbe, Thomas (1997): Ressourcen–transformation–Identität. In: Kneupp, H.,/Höffer, B. Identitäsarbeit heute: Klassische und aktuelle Perspektiven in der Identitätsforschung. Frankfurt/M. : Suhrkamp. Anderson, B. (1991): Imagined Communities: Reflections on the Origin and Spread of Nationalism. (Revised edition). London: Verso. Anderson, B. (1994): Exodus. Critical Inquiry 20 : 314–327. Appadurai, A. (1988): Putting Hierarchy in its Place. Cultural Anthropology 3 : 36– 49. Arendtová, H. (1958): The Human Condition. Chicago Press. Augé, M. (1995): Non–places: Introduction to the Antropology of Supermodernity. London: Verso. Augé, M. (1999): Antropologie současných světů. Brno: Atlantis. Bačová, V. (1997): Primordiálny versus inštrumentálny základ etnickej a národnej identity. Čs. psychologie 4 : 303–313. 190 Barker, C., Galasinski, D. (2000): Signs of Identity. Cultural Studies and Critical Discourse Analysis in Dialogue. London: Sage. Barth, F. (1969): Ethnic Groups and Boundaries. Boston: Little, Brown and Company. Bartoš, J. (1972): K pojetí, vymezení a významu regionu. In: O socialistické kultuře a regionalismu. Profil : 73–79. Basch, L. et al (1994): Nations Unbound: Transnational Projects, Postcolonial Predicaments, and Deterritorialized Kation-States. London: Routledge. Baudrillard, J. (1996): Selected Writings (ed. M. Poster). Oxford: Blackwell. Baudrillard, J. (2001): Dokonalý zločin. Olomouc: Periplum. Bauman, Z. (1995): Úvahy o postmoderní době. Praha: Sociologické nakladatelství (Slon). Bauman, Z. (1999): Globalizace: Praha. Mladá fronta. Bauman, Z. (2000): Myslet sociologicky. Praha: Sociologické nakladatelství (Slon). Bauman, Z. (2001): Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta. Bauman, Z. (2002): Tekutá modernita. Praha. Mladá fronta. Bauman, Z. (2004a): Myslet sociologicky. (Přepracované vydání). Praha: Sociologické nakladatelství (Slon). Bauman, Z. (2004b): Individualizovaná společnost. Praha: Mladá fronta. Beck, U. (2004): Riziková společnost. Praha: Sociologické nakladatelství (Slon). Bell, D. (1973): The Coming of Post-Industrial Society: A Venture in Social Forecasting. New York: Basic Books. Beneš, B. (1986): Folklórní slovesný prozaický projev přesídlenců na jižní Moravě. In: Etnické procesy v pohraničí českých zemí po roce 1945. (Společnost a kultura), sv. 2. Národopisná knižnice. Praha: ÚEF ČSAV: 29–55. Benko, G., Strohmayer, U. (1997): Space and Social Theory: Interpreting Modernity and Postmodernisty.Oxford: Blackwell. Berger, P. L., Luckmann, T.(1999): Sociální konstrukce reality: pojednání o sociologii vědění. Brno: CDK. Berger, P. L. (2003): Pozvání do sociologie. Brno: Barrister and Principal. Berghe, van den P. (1978): Race and Ethnicity: A Sociobiological Perspective. In Ethni and Racial Studies 4 (1): 402–411. Berghe, van den P. (1981): The Ethnic Phenomenon. New York: Elsevier. Bělohradský, V. (1982): Krize eschatologie neosobnosti. Londýn: Rozmluvy. Bělohradský, V. (1991): Přirozený svět jako politický problém. Praha. Bhabha, H. K. (1990): Narrating and Nation. In: Bhabha, H. K. (ed.): Nation and Naration. London: Routledge: 8–22. Bláha, A. I. (1937): Sociologie sedláka a dělníka. Praha: Orbis. Bourdieu, P. (1998): Teorie jednání. Praha: Karolinum. 191 Brodský, J. (2001): The Czech Experience of Identity. In Drulák, P. (2001 ed.) National and European Identities in EU Enlargement. Praha: Institute of International Relations: 21–38. Brunner, K.M. (1987): Zweisprachigkeit und Identität: Probleme sprachlicher Identität von ethnischen Minderheiten am Beispiel Kärtner Slowenen. Psychologie und Gesellschaftskritik 11 (4): 57–76. Budil, I. T. (1995): Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. II. vydání. Praha: Triton. Budil, I. T. (2003): Mýtus, jazyk a kulturní antropologie. IV. vydání. Praha: Triton. Bunčák, J. (2001): Dôsledky modernizácie pre centrálne regióny a periférie. In: Adamski W., Machonin P., Zapf, W. (eds.). Transformace a modernizační vývzvy. Česko–Německo–Maďarsko–Polsko– Slovensko. Praha: Soú AV ČR: 179–182. Butler, J. (2003): Trampoty s rodom. Bratislava: Aspekt. Calhoun, C. (1995): Critical Social Theory: Culture, History and the Challenge of Differnce. Oxford: Blackwell. Castells, M. (1996): The Rise of the Network Society. I. díl. Oxford: Blackwell Publishers. Castles, S., Davidson, A. (2000): Citizenship and Migration. Globalization and the Politics of Belonging. London: Macmillan. Cerulo, Karen A. (1997): Identity Construction: New Issues, New Directions. Annual Reviews Sociology 23: 385–409. Cílek, V. (2005): Krajiny vnitřní a vnější. Texty o paměti krajiny, smysluplném bobrovi, areálu jablkového štrúdlu a také o tom, proč lezeme na rozhlednu. Praha: Dokořán. Clifford, J. (1988): The Predicament of Culture. Twentieth-Century Etnography, Literature and Art. Cambridge: Harvard University Press. Coles, R. (1970): Erik. H. Erikson. The Growth of His Work. Boston, Toronto: Little, Brown and Company. Connell, R. (1995): Masculinities. Berkley: Univerzita of California Press. Cooley, C. (1902): Human Nature and the Social Order. New York: Scribner´s. Dahrendorf, R. (1964): Homo Sociologicus. Köln: Opladen. De Blij, Muller H. J. (1988): Geography. Regions and Concepts. New York: John Wiley and Sons. Denzin, N. K. (1989): Interpretive biography. Newbury Park: Sage. Disman, M. (2005): Jak se vyrábí sociologická znalost. Praha: Karolinum. Donnan, Hastings a Wilson, Thomas M. (1999): Borders: Frontiers of Identity, Nation and State. Oxford, New York :Berg. Drucker, P.(1993): Postkapitalistická společnost. Praha: Management Press. Drulák, P. (2001): Introduction: The Return of Identity to European Politics. In Drulák, P. (2001 ed.) National and European Identities in EU Enlargement. Praha: Institute of International Relations: 11–20. 192 Elias, N. (1987): Die Gesellschaft der Individuen. Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag. Entrikin, J. N. (1991): The betweennessof place: towards a geography of modernity. Baltimore, MD: Johns Hopkins University Press. Erikson, E. H. (1963): Childhood and society. New York : Norton (2. rozšířené vydání). Erikson, E. H. (1991): Identität und Lebenszyklus. Frankfurt: Suhrkamp. Fazik, A., Matějů, M. (2005 eds.): Aktuální problémy životního stylu. Praha: FF UK. Fischer, J. L. (1930): Kultura a regionalismus. Brno: Index. Fischer–Rosenthal, W. (1997): Potíže s identitou. Biograf 12: 1–18. Foote, Nelson N. (1951): Identification as the Basis for a Theory of Motivation. American Sociological Review 16: 14–21. Foucault, M. (1993): Von der Subversion des Wissens. Frankfurt: Fischer TB. Foucault, M. (2000): Dohlížet a trestat. Kniha o zrodu vězení. Praha: Dauphin. Fromm, E. (1992): Mít nebo být? Praha: Naše vojsko. Fukuyama, F. (2002): Konec dějin a poslední člověk. Praha: Rybka. Fukuyama, F. (2006): Velký rozvrat. Lidská přirozenost a rekonstrukce společenského řádu. Praha: Academia. Gaisler, J. (2000): Primatologie pro antropolgy. Panoráma biologické a sociokulturní antropologie. Brno: Nadace Universitatis Masarykiana. Gans, H. (2003): Identity. Kroniky vysokoškolského vzdělávání, s. B4. Garfinkel, H. (1967): Studies in ethnomethodology. Englewood Cliffs, NJ: Prentice Hall. Gbúrová, M. (2001): Národná a občianská identita v kontextu tvorby európskeho občianstva. In. Mihina, F., Polláková, N. (eds.): K teórii veci verejných. Prešov, Bolton, Thessaloniky: FF PU. Geertz, C. (1983): Local Knowledge. Further Essays in Interpretative Antropology. New York: Basic Books. Geertz, C. (2000): Interpretace kultur: vybrané eseje. Praha: Sociologické nakladatelství (Slon). Gellner, A. (1993): Národy a nacionalismus. Praha: Hříbal. Gergen, K. J. (1991): The Saturated Self. New York: Basic Books. Giddens, A. (1996): Modernity and Self Identity: Self and Society in the Late Modern Age. Camridge : Polity Press. Giddens, A. (2003): Důsledky modernity. II. vydání. Praha: Sociologické nakladatelství (Slon). 193 Giddens, A. (2004): Třetí cesta a její kritici. Praha: Mladá fronta. Giordano, Ch. (2001): Mobilising History: The Politics of Time in European Societies. In: Šmitek, Z., Brumen, B. (eds.) Zemljevidi časa / Maps of Time. Zbornik ob 60. obletnici Oddelka za etnologijo in kulturno antropoogijo. Ljublana: Univerza v Lublani: 171-192. Glaser, B. G. (1992): Basics of grounded theory analysis. Mill Valley, CA: Sociology Press. Gleason, P. (1983): Identifying Identity: A Semantic History. The Journal of American History. 69 (4): 910–931. Goffman, E. (1959): The Presentation of Self in Everyday Life. Garden City, N.Y.: Doubleday Anchor. (Český překlad: Všichni hrajeme divadlo: Sebeprezentace v každodenním životě. Praha: Ypsilon, 1999). Goffman, E. (1961): Encounters: Two Studies in the Sociology of Interaction. Indianapolis. Goffman, E. (2003): Stigma. Poznámky o způsobech zvládání narušené identity. Praha: Sociologické nakladatelství (Slon). Gould, P., White, R. (1974): Mental maps. Pelican Books: Glasgow. Grygar, J. (2002): Historie, paměť, autobiografie (Poznámky k tematizování minulosti). In: Lidé města 7: 139–152. Guarnizo, L., E., Smith, P.M. (1998): Transnacionalism from Below. New Brunswick. NJ: Transaction Publisher. Gupta, A., Ferguson, J. (1997): Beyond, Culture: Space, Identity and the Politics of Difference. In: Gupta, A., Ferguson, J. (eds.): Culture, Power, Place: Explorations in Critical Anthropology. Durham: Duke University Press: 33–51. Habermas, J. (1976): Zur Rekonstruktion des Historischen Materialismus. Frankfurt: Suhrkamp. Habermas, J. (1981): Theorie des kommunikativen Handelns. Frankfurt: Suhrkamp. Habermas, J. (1988): Individuirung durch Vergesellschaftung. Zu G.M. Meads Theorie der Subjektivität. In Nachmetaphysisches Denken. Frankfurt: Suhrkamp: 187–241. Hall, S. (1997): The work of Representation. In: Hall, S. (ed.): Representations. Cultural Representations and Signifying Practices. London: Sage: 13–64. Haller, M. (2000): National Identity and national Pride in Europe. A study in Mine Member States of the EU. Manuscript. Contribution to the volume Gaspare Nevola (ed.). Una Patrie per gli Italiani: La Questione Nazionale. Oggi, Editore Carocci, Roma 2003. Halpern, D. (2007): Social capital. Cambridge: Polity Press. Hamarová, N. (2002): Nalézání a vynalézání sebe v příběhu. O narativní konstrukci židovských identit. Biograf 27: 29–49. 194 Handler, R. (1994): Is ‚identity’ a useful cross-cultural concept? In: Gillis, J.R. (ed.): Commemorations. The Politics of National Identity. Princeton: Princeton University Press: 27-40. Hannerz, U. (1992): Cultural Complexity: Studies in the Social Organization of Meaning. New York: Columbia University Press. Hannerz, U. (1998): Transnational Connections. London: Routledge. Hauser, K. (1989): Identität. In Endruweit, G.-Trommsdorff, G.: Wörterbuch. Havel, V. (1990): O lidskou identitu. Praha: Nakladatelství Tomského. Havelka, M. (2000): Paměť a dějiny. In: Wagnerová, A.: Neodsunuté vzpomínky. Česká zkušenost pohraničí. Praha: Prostor: 227-233. Hendl, J. (2005): Kvalitativní výzkum. Základní metody a aplikace. Praha: Portál. Heroldová, I. (1978): Národopisná problematika novoosídleneckého pohraničí. Český lid 65: 195–206. Herová, I. (2004): Lokální identita obyvatel českého venkova. In APXIII.- Trvale udržitelný rozvoj agrárního sektoru – výzvy a rizika. Praha: PEF ČZU: 399–403. Herzfeld, M. (1991): A Place in History: Socialand Monumental Time in a Creation Town. Princeton: Princeton University Press. Hester S., Housley, W. (2002): Ethnomethodology and National Identity. In: Hester S., Housley, W. (eds.): Language, Interaction and national Identity. Studies in the Social Organisation of National Identity in Talk-in Interaction. Burlington: Ashgate: 1-15 Hewitt, J. P. (1988): Self and society: A symbolic interactionist social psychology. Boston. Hirt, T., Jakoubek, M. (2005 eds.): Soudobé spory o multikulturalismus a politiku identit. Plzeň: Aleš Čeněk. Hobsbawm, E., Ranger, T. (1983): The Invention of Tradition. Cambridge: Cambridge University Press. Holý, L. (2001): Malý český člověk a velký český národ. Národní identita a postkomunistická transformace. Praha: Sociologické nakladatelství (Slon). Houžvička, V. (1996): Česko-německé pohraničí v nových souvislostech. In Zich, F., Houžvička, V., Jeřábek, M., Kastner, Q. (1996): Kdo žije v pohraničí. Praha: Soú AV ČR: 11–25. Houžvička, V., Novotný, L. (2007): Otisky historie v regionálních identitách obyvatel pohraničí. Praha: Soú AV ČR. Houžvička, V. (2007): Otisky historie ve vědomí obyvatel pohraničí západních Čech – Dějiny jako zdroj regionálních identit. In Houžvička, V., Novotný, L. (2007 eds.): Otisky historie v regionálních identitách obyvatel pohraničí. Praha: Soú AV ČR: 15–49. Chalupný, E. (1931): Regionální sociologie a demokracie dle nauky Radhakamala Mukerdží. Kdyně: Okresní sbor osvětový. Chalupný, E. (1932): Národní povaha československá. Praha. 195 Inglehart, R. (1977): The Silent Revolution. Changing Values and Political Styles among Western Publics. Princeton: Princeton University Press. Jeřábek, M. (1999): Geografická analýza pohraničí České republiky. WP 99:11. Praha: Soú AVČR. Kabele, J. (1996): Sociální konstruktivismus. Sociologický časopis (3): 317-337. Kahn, H., Wiener, A. J (1967): The Year 2000. A Framework for Speculation on the Next Thirty-Three Years. London: Macmillan. Kastner, Q. (1996): Změny národnostní skladby obyvatelstva českého pohraničí. In Zich, F., Houžvička, V., Jeřábek, M., Kastner, Q. (1996): Kdo žije v pohraničí. Praha: Soú AV ČR: 25–49. Kastner, Q. (1999): Osidlování českého pohraničí od května 1945. Ústí nad Labem: Soú AV ČR. Keller, J. (1997): Úvod do sociologie. Praha: Sociologické nakladatelství (Slon). Keller, J. (2000): Vzestup a pád středních vrstev. Praha: Sociologické nakladatelství (Slon). Keller, J. (2003): Nedomyšlená společnost. Brno: Doplněk. Keller, J. (2007): Sociologie organizace a byrokracie (2. vydání). Praha: Sociologické nakladatelství (Slon). Kilias, J. (2005): Někerej Maďar taky za to nemůže, že je Maďar: o sociologickém popisu národní identifikace. Sociologický časopis (4): 675–693. Komárek, S. (2005): Moc, nemoc a psychosomatika. Praha: Mladá fronta. Konopásek, Z. (1994): Auto/biografie a sociologie. Druhá verze. Praha: ISS FSV UK. Konopásek, Z. (1999 ed.): Otevřená minulost: Autobiografická sociologie státního socialismu. Praha: Karolinum. Konopásek, Z. (2005): Co znamená interpretovat text? In: Miovský, M., Čermák, J., Chrz, V. (eds.): Kvalitativní přístup a metody ve vědách o člověku – IV. Vybrané aspekty teorie a praxe. Olomouc: FF UP: 85–95. Koter, M., Suliborski, A. (1994): Region and Regionalism. A Political – Geographical Approach. In. Region and Regionalism. Lodž – Opole, No. 1. Kramařík, J. (1952): Zpráva o výzkumu Horšovotýnecku. Český lid 39: 167–169. národopisného semináře na Krejčí, J. (1993): O češství a evropanství. O českém národním charakteru. 1. díl. Ostrava: Amosium servis. Křen, J. (2005): Dvě století střední Evropy. Praha: Argo. Kundera, M. (1984): The Tragedy of Central Europe. The New York Review of Books 26: 33–38. Kurcz, Z. (1999): Pogranicze z Niemcami a inne pogranicza Polski. Univerzita Wroclaw. Lacan, J. (1966): Le stade du miroir. In: Ecrits, Seuil, Paris. 196 Lamont, M. (1992): Money, Morals and Manners: The Culture of the French and the Američan Upper Middle Vlase. Chicago: University Chicago Press. Langbaum, R. (1977): The Mysteries of Identity: A Theme in Modern Literature. New York. Laštovková, J. (2007): Doma v pohraničí. In. Houžvička, V., Novotný, L. (2007): Otisky historie v regionálních identitách obyvatel pohraničí. Praha: Soú AV ČR: 85–93. Latour, B. (1987): Science in action: how to follow scientist and engineers through society. Cambridge: Harvard University Press. Lednický, V., Janečková, V. (2001 eds.): Euroregionální přeshraniční spolupráce na česko-polské hranici. Ostrava: Ostravská univerzita. Lefebvre, H. (1991): The Production of Space. Oxford: Blackwell. Lenderová, M. (1992): Region, regionalismus, regionalizace. Sociologický časopis (4): 554–557. Lersch, P. (1964): Aufbau der Person. München: Barth. Lesaar, H.R. (2001): Semper Idem? The Relationship of European and National Identities. In. Drulák, P. (ed.): National and European Identities in EU Enlargement. Praha: Institute of International Relations: 179–194. Lévinas, E. (1988): Výbor z textů, etika a nekonečno. Praha: Oikoymenh. Linton, R. (1936): The study of man. New York: Appleton. Linton, R. (1945): The Cultural Backround of Personality. New York: Appleton. Lovellová, N. (1998): Locality and Belonging. London: Routledge. Lozoviuk, P. (2005): Evropská etnologie ve středoevropské perspektivě. Fakulta humanitních studií Univerzity Pardubice, Monographica III. Lynch, K. (1960): The image of the city. Massachusetts, Cambridge, London: The MIT Press. Lyotard, J. F. (1979): Postmoderní situace. Praha: Filosofický ústav AV. Maffesoli, M. (2002): O nomádství: Iniciační toulky. Praha: Prostor. Majerová, V. (1999): Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství. Praha: CŽU. Majerová, M., Majer, E. (2002): Kvalitativní výzkum v sociologii venkova a zemědělství. Skripta PEF CŽU díl I. Praha. Majerová, V. (2004): Metodologické aspekty výzkumu českého venkova po vstupu do EU. Praha: PEF ČZU: 442–447. Majerová, V. a kol. (2005): Český venkov 2005 – Rozvoj venkovské společnosti. Praha: PEF ČZU. Mallett, S. (2004): Understanding Home: a Critical Review of Literature. The Sociological Review 52: 62–89. 197 Margolis, D. (1985): Re-defining the situation: negotiations on the meaning of „woman“. Soc. Probl. 32: 332–34. Marks, G. (1999): Territorial Identities in the EuropeanUnion. In Anderson J. J. (ed.): Regional Integration and Democracy: Expanding on the European Experience. Boulder, CO: Rowman and Littlefield: 69–91. Maříková, P., Tuček, M. (2005): Život na venkově a vztah k obci. In Majerová, V. a kol. (2005): Český venkov 2004 – Život mladých a starých lidí. Praha: PEF ČZU. Mead, G. H. (1924): The Genesis of the Self and Social Control. International Journal of Ethics 35: 251–277. Mead, G. H. (1968): Geist, Identität und Gesellschaft. Frankfurt. Suhrkamp. Meadová, M. (1935): Sex and Temperament in Three Primitive Societies. New York: Morrow. Meinhof, H. Ulrike (2002 ed.): Living (with) Borders, Southampton, Ashgate. Melosik, Z., Szkudlarek, T. (1998): Kultura, Tozsamosc i Demokracja : MigotanieZnaczen. Krakow. Impuls. Mendras, H. (1984): La fin de paysans. Paříž. Merton, R. K. (1949): Social theory and Social Structure. New York: Free Press (1968, rozšířené vydání). Merton, R. K. (1957): The role-set: Problems in sociological theory. British Journal of Sociology: 106–120. Meyrowitz, J. (1997): Shifting worlds of strangers: medium theory and changes in „them“ versus „us“. Soc. Inq. 67 (1): 59–71. Michael, M. (1996): Constructing identities: The social, the nonhuman and change. London: Sage. Michaud, Y. (1997): Des Identités flexibles. Le Monde (24. října). Mollstedt, B. (1994): Evropa – mozaika regionů. Mezinárodní politika 18 (4): 7. Müller, H. (2001): Soužití kultur. Střední Evropa 107 : 30–46. Murphy, R. F. (2001): Umlčené tělo. Praha: Sociologické nakladatelství (Slon). Nagel, J. (1995): American Indian ethnic renewal: politics and the resurgence of identity. American Sociologhical Review. 60 (6): 947-965. Nakonečný, M. (1995): Lexikon psychologie. Praha: Vodnář. Nakonečný, M. (2005): Životní styl jako psychologický koncept. In Fazik, A., Matějů, M. (2005 eds.): Aktuální problémy životního stylu. Praha: FF UK: 19– 25. Nedomová, A., Kostelecký, T. (1997): The Czech National Identity. Sociologický časopis (1): 79–94. Neff, V. (1993): Filosofický slovník pro samouky (neboli Antigorgias). Praha: Mladá fronta. 198 Nosková, J. (2007): Reemigrace a usidlování volyňských Čechů v interpretacích aktérů a odborné literatury. Brno: ÚEE FF MU. Olson, M. (1965): The Logic of Collective Action. Public Goods and the Theory of Groups. Cambridge: Harvard University Press. Osterland, M. (1983): Die Mythologisierung des Lebenslaufs. Zur Problematik des Erinnerns. In Baethge, M. and Essbach, W. (eds.) Soziologie: Entdeckungen im Alltäglichen. Hans Paul Bahrdt. Festschrift zu seinem 65. Geburtstag Frankfurt and New York: Campus: 279–90. Parsons, T. (1949): The structure of social action. New York. Parsons, T. (1971): Společnosti. Praha: Svoboda. Patočka, J. (1992): Co jsou Češi? Praha: Panorama. Pechar, J. (1995): Být sám sebou. Pojem identity a jeho meze. Praha: Hynek. Pechar, J. (2001): Místo a citový vztah k němu. In: Kultura a místo. Studie z komparatistiky III. Praha: Centrum komparatistiky FF UK. Petrusek, M. (2006): Společnosti pozdní doby. Praha: Sociologické nakladatelství (Slon). Peters, B.G., Hunold, Ch. (1999): European Politics Reconsidered (2.vydání). New York: Holmes and Meyer. Potůček, M. a kol. (2003): Putování českou budoucností. 1. vyd. Praha: Gutenberg. Procházka, M. (1994): Kde domov můj? K problémům území, hranic a identity v české a slovenské obrozenecké kultuře, Svět literatury 7: 31–38. Procházka, J. (1999): Hranice, pohraničí, kulturní okruhy a podokruhy ve střední Evropě. In: Hranice a pohraničí jako geopolitický, ekonomický, historický, sociokulturní a filosofický fenomén. Ostrava: Katedra občanské výchovy Pedagogické fakulta Ostravské univerzity – Katedra společenských věd Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava : 45–47. Přibáň, J. (2004): Jací můžeme být? Podoby demokracie a identity v multikulturní situaci. Praha: Slon. Putnam, R. (1993): Making Democracy Work: Civic Traditions in Modern Italy. Princeton: Princeton University Press. Rasmussen, S.E. (1962): Experiancing architecture. Cambridge: MIT Press. Reich, R.B. (1995): Dílo národů. Příprava na kapitalismus 21. století. Praha: Prostor. Ricoeur, P. (2000): Čas a vyprávění. Praha: Oikoimenh. Ricoeur, P. (2000a): Křehká identita. Třebenice: Mlýn. Ridley, M. (2007): Červená královna. Praha: Portál. Riesman, D. (1968): Osamělý dav: studie o změnách amerického charakteru. Praha: Mladá fronta. 199 Robertson, R. (1995): Glocalization, Time-Space and Homogeneity – Homogeneity. In Featherstone, M., Lash, S., Robertson, R. (eds.). Global Modernities. London: Sage. Rosenberg, M. (1979): Conceiving the self. New York. Rosenthal, W. F. (1997): Potíže s identitou. Biografie jako řešení některých (post)moderních dilemat. Biograf 12: 1–18. Rosenthal, G. (1995): Erlebte und erzählte Lebensgeschichte. Frankfurt: Campus. Roubal, O. Česko-německý vztah v životních příbězích obyvatelstva české části Euroregionu Nisa. Praha: FHS UK, 2001 – diplomová práce. Roubal, O. (2002): Regionální identita obyvatel (české části) Euroregionu Nisa. In. Balej, M., Jeřábek, M. (2002 eds.): Pohraničí, přeshraniční spolupráce a euroregiony. Ústí nad Labem: UJEP : 62–69. Roubal, O. (2003): Etnická identita Lužických Srbů v biografických vyprávění. In. Zich, F. (2003 ed.): Regionální identita obyvatel v pohraničí. Praha: Soú AV ČR: 81–93. Roubal, O. (2004): The Regional Identity in the Relations of Globalization and Modernization. Czech-German Connections 2 (2): 8–9. Roubal, O. (2005a): Regionální identita obyvatel českého pohraničí. In. Zich, F. (2005 ed.): Přeshraniční vlivy působící na místní společenství pohraničí České republiky. Ústí nad Labem: UJEP. Roubal, O. (2005b): Životní styl jako problém identity člověka. In Fazik, A., Matějů, M. (2005 eds.): Aktuální problémy životního stylu. Praha: FF UK: 53– 60. Roubal, O. (2006): Der Typus der affirmativen Modernisierung. In. Alheit, P., Szlachcicowa, I., Zich, F. (2006): Biographien im Grenzraum. Dresden: Neisse Verlag: 477–494. Sádlo, J., Pokorný, P., Hájek, P., Dreslerová, D., Cílek, V. (2005): Krajina a revoluce. Významné přelomy ve vývoji kulturní krajiny českých zemí. Praha: Malá Skála. Sampson, E.E. (1985): The Decenralization of Identity. Toward a Revised Concept of Personal and Social Order. American Psychologist 40: 1203–1211. Schütz, A. (1962-1969): Collected Papers I., II., III. Hague: Nijhoff. Schütz, A., Luckmann, T. (1984): Strukturen der Lebenswelt. Sv. 2. Frankfurt am Main: Suhrkamp. Schütz, F. (1977): Die Technik des narrativen Interviews in Interaktionsfeldstudien. Arbeitsberichte und Materialen Nr. 1, Bielefeld: Fakultät für Soziologie. Simmel, G. (1975): Socjologia. Warszawa. Siwek, T. – Kaňok, J. (2000): Vědomí slezské identity v mentální mapě. Ostrava: Ostravská univerzita. Smith, A. D. (1991): National Identity. London: Penguin. 200 Sökefeld, M. (1999): Debating Self, Identity, and Culture in Anthropology. Current Anthropology 40 (4): 417-445. Somers, M.R.(1994): The narrative constitution of identity: a relation and network approach. Theory Soc. 23: 605-649. Srb, V. (1984): Osídlení českého pohraničí v letech 1945–1959 (Demografický přehled). In Materiály k problematice novoosídleneckého pohraničí, sv. 8. Praha: Zpravodaj KSVI ÚEF ČSAV. Staněk, T. (1991): Odsun Němců z Československa 1945–1947. Praha: AcademiaNaše vojsko. Stark, F. (1948): Perseus in the wind. London: John Murray. Stibral, K. (2005): Proč je příroda krásná. Estetické vnímání přírody v novověku. Praha: Dokořán. Strauss, A. L. (1959): Mirrors and Masks. New York: The Free Press of Glencoe. Strauss, A., Corbinová, J. (1999): Základy kvalitativního výzkumu. Brno: Albert. Suttles, G.D. (1972):The social construction of communities. Chicago: University of Chicago Press. Szaló, C. (2002): Proces kulturní asimilace a konstrukce identity „přistěhovalců“.In Syrovátka, T. (2002 ed.): Menšiny marginalizované skupiny v České republice. Brno: FSS MU a Georgetown: 179-197. Szaló, C., Nosál, I. (2003 eds.): Mozaika v rekonstrukci. Formování sociálních Identit v současné střední Evropě. Brno: MPÚ MU. Szaló, C. (2003a): Sociologie formování sociálních identit. In: Szaló, C., Nosál, I. (eds.): Mozaika v rekonstrukci. Formování sociálních Identit v současné střední Evropě. Brno: MPÚ MU: 13-36. Szaló, C. (2006): Domov a jiná místa/ne-místa formování kulturních identit. Sociální studia 1. FSS MU: 145-160. Szaló, C. (2007): Transnacionální migrace. Proměny identit, hranic a vědění o nich. Brno: CDK. Szcepański, M.S. (1999) : Toźsamość regionalna – w kregu pojeć podstawowych i metodologii badań. In Rozwój, region, spoleczeństwo. Warszawa-Katowice. Szlachcicowa, I. (2003): Evropská, národní či regionální identita ? In: Zich, F. (2003 ed.) Regionální identita obyvatel v pohraničí. Praha: Soú AV ČR: 139– 153. Šafr, J., Sedláčková, M. (2006): Sociální kapitál. Sociologické studie 7. Praha: Sociologický ústav AV ČR. Šatava, L. (1994): Národnostní menšiny v Evropě. Encyklopedická příručka. Praha: Ivo Železný. Šindler, P. (1999): Hranice státu jako politickogeografický fenomén. In: Hranice a pohraničí jako geopolitický, ekonomický, historický, sociokulturní a filosofický fenomén. Ostrava: Filozofická fakulta OU – Vysoká škola báňská – Technická univerzita Ostrava: 7–14. 201 Šrámková, M. (1982): Vypravěčský repertoár etnických skupin v pohraničí a jeho proměny. In: Materiály k problematice novoosídleneckého pohraničí, sv. 3. Praha: Zpravodaj KSVI ÚEF ČSAV: 116–121. Šrámková, M. (1983): Vzpomínkové vyprávění jako pramen poznání života v pohraničí. Český lid 70: 154–161. Taylor, Ch. (2001): Politika uznání. In: A. Gutmanová (ed.) Multikulturalismus: Zkoumání politiky a uznání. Praha: Filosofia. Tocqueville, A. de (1992): Demokracie v Americe. 2 díly, Praha: Lidové noviny. Tocqueville, A. de (2003): Starý režim a revoluce. Praha: Academia. Tuan, Y. F. (1974): Space and Place. Humanistic perspective. Progress in Geography 6. In Agnew, J. (eds.): Human Geography. An Essential Anthology. UK: Blackwell Publisher: 33–46 Uherek, Z. (2006 ed.): Kultura–společnost–tradice. Praha: Etnologický ústav AV ČR. Valášková, N., Uherek, Z. (2006): Novoosídlenecké pohraničí. In Uherek, Z. (2006 ed.): Kultura–společnost–tradice. Praha: Etnologický ústav AV ČR: 53–109. Van Kersbergen, K. (2000): Political Allegiance and European Integration. European Journal of Political Research 37 (1): 1–17. Vančata, V. (2003): Evoluce, adaptace, ekologie a chování primátů. Praha: PF UK, 1.díl. Vertovec, S. (2001): Transnacionalism and Identity. Journal of Ethnic and Migration Studies. 27 (4): 573-582. Vlachová, K., Řeháková, B. (2004): Národ, národní identita a národní hrdost v Evropě. Sociologický časpopis 4: 489–509. Votruba, J. (2000): Přeshraniční spolupráce je i vývozem genia loci. In Zich, F. (ed.): Vytváření přeshraničního společenství na česko-německé hranici. Ústí nad Labem: Soú AV ČR: 92–115. Wagner, P. (1972): Environments and Peoples. Englewood Cliffs, NJ: PrenticeHall. Walde, M. (2003): Identität als Selbstwerterleben. In Zich, F. (ed.): Regionální identita obyvatel v pohraničí. Praha: Soú AV ČR: 191–203. Waters, M.C. (1990): Ethnic Options: Choosing Identities in America. Berkley: Universita California Press. Williams, R. (2000): Making Identity Matter: Identity, Society and Social Interaction. London: Sage. Wilson, E. O. (1998): Konsilience: Jednota vědění. Praha: Lidové noviny. Wittig, M. (1981): One is not born a woman. Fem. Issues Fall: 47-54. Zich, F., Houžvička, V., Jeřábek, M., Kastner, Q. (1996): Kdo žije v pohraničí. Praha: Soú AV ČR. 202 Zich, F. (1999): Nositelé přeshraniční spolupráce na česko-německé hranici. Working papers 99:4. Praha: Soú AV ČR. Zich, F. (2000 ed.): Vytváření přeshraničního společenství na česko-německé hranici. Ústí nad labem: Soú AV ČR. Zich, F., Roubal, O., Spalová, B. (2001): Biographical Identity of the Inhabitants of the Czech Part of the Nisa Euroregion. Continious study for the international comparative. Prague: Soú AV ČR. Zich, F. (2003a): Regionální identita obyvatel Euroregionu Nisa. In Zich, F.: Regionální identita obyvatel v pohraničí. Praha: Soú AV ČR: 17–59. Zich, F. (2003b): Regionální identita obyvatel v pohraničí. Praha: Soú AV ČR. Zich, F., Roubal, O., Spalová, B. (2003): Mezigenerační biografická konfigurace obyvatel české části Euroregionu Nisa. Sociologické texty 03:2. Praha: Soú AV ČR. Zich, F. (2005 ed.): Přeshraniční vlivy působící na místní společenství pohraničí České republiky. Ústí nad Labem: UJEP. Zich, F., Roubal, O., Kunz, V., Rytina, J. (2006): Sociální potenciál regionu. Praha: Vysoká škola finanční a správní–Eupress. Zich, F. (2007a ed. ): Přeshraniční vlivy v českém pohraničí. (Přeshraniční spolupráce v pohraničí jako evropeizace zdola)? Ústí nad Labem: UJEP. Zich, F. (2007b): Regionální identita obyvatel českého západního pohraničí. In. Houžvička, V., Novotný, L.: Otisky historie v regionálních identitách obyvatel pohraničí. Praha: Soú AV ČR: 49–61. 203 Příloha 1 Stránka Tematická pasáž S/V Čas Poznámky 1 Život v pohraničí / historické události – vzpomínka na nesnadný život; vnímání napětí ve vztazích mezi Čechy a Němci; význam národnostně smíšeného manželství rodičů S 1m Úvodní věta vyprávění: „Všechno to dopadlo špatně“. 1 Dětství – vzpomínky na otce a okolnosti jeho příchodu do obce P.; navštěvování české školy; otcovo zaměstnání; nutnost přizpůsobit se Němcům, aby měl kamarády V 3m Pan Havlina se omlouvá za svou výslovnost – odvolává se na to, že vyrůstal mezi Němci 1 Rodina – hospodářská krize, ekonomická situace rodiny; spokojenost, seznámení se svou ženou (Němkou) S 2m 1–2 Válka – 1940 a povolávací rozkaz k nástupu do německé armády; význam německé národnosti jeho matky; zajetí S 3m 2 Život v pohraničí / historické události – návrat ze zajetí (1947); situace německé rodiny jeho ženy – odsun S 3m 2 Život v pohraničí – zaměstnání po návratu ze zajetí; pracovní příležitosti pro Čechy S 2m 2 Rodina – narození dcery a syna; situace její ženy po odsunu její rodiny; význam německé národnosti jeho ženy v českém prostředí; důvody sebevraždy jeho ženy S 4m 3 Rodina – kontakty s rodinou ženy ve východním Německu V 2m Otázka výzkumníka: „Bylo jí smutno. A ty její příbuzný byli tady na východě nebo na západě?“ 3 Dětství – nutnost přizpůsobení se Němcům; V 3m Otázka výzkumníka: „Je to zajímavý, jestli by jste nezavzpomínal ještě jednou na to mládí?“ 3 Rodina – osudy dětí; jejich současná zaměstnání S 3m 3–4 Válka – výhoda znalosti českého jazyka v Jugoslávii a v ruském zajetí V 2m Otázka výzkumníka: „Ještě kdyby jste zavzpomínal na tu válku?“ 4 Zaměstnání – profese dělníka; zaměstnání bratra; pomoc českých Sokolů V 3m Otázka výzkumníka: „Vy jste se pak vrátil a dělal jste průmyslovku?“ 204 Tematická pasáž S/V Čas Poznámky Teritorialita – vztah k lokalitě, estetické hledisko, kritika novoosídlenců v neschopnosti vnímat (využívat) krajinu; ekologické hledisko V 2m Otázka výzkumníka: „Tady je takovej hezkej kraj, jak se vám tady líbí?“ Válka – okolnosti návratu ze zajetí S 2m Odsun – odsun antifašistů S 3m Národní mentalita – hrdost, srovnání Čechů a Poláků V 1m = Rodina – osudy členů širší rodiny S 2m č í s 10 l o Mezilidské vztahy – hodnoty sociální soudržnosti; moralizující postoje S 2m Stránka P o z9 n á m k a :9 S t 9–10 r á n k10 a 10 77m Otázka výzkumníka: „A co Poláci, máte nějaké styky?“ s t ránky přepisu rozhovoru; Tematická pasáž = teze vyjadřující stručně tematický blok, respektive tematický segment rozhovoru; S/V = jedná-li se o spontánní nebo vyvolanou (v reakci na výzkumníkovu otázku) narativní pasáž rozhovoru; Čas = časová délka narativního segmentu v minutách (zaokrouhleno na celé minuty). 205 Příloha 2 Téma Frekvence Časový Klíčová výskytu – S/V rozsah slova abs./rel. 3/0 6m 8% přizpůsobit Dětství 1/2 9m 12 % přizpůsobit Válka 2/1 7m 9% Rodina 6/2 25 m 32 % Zaměstnání 0/1 3m 4% Sociální 1/1 4m 5% Národnost 2/3 9m 12 % Náboženství 0/1 1m 1% Odsun 1/0 3m 4% Česko- 1/1 8m 10 % 2m 3% Život v pohraničí vztahy německé vztahy Teritorialita 0/1 77 m 206 přizpůsobit
Podobné dokumenty
bakalářská práce - úvod - Západočeská univerzita
Předkládám tímto k posouzení a obhajobě bakalářskou práci zpracovanou na závěr
bakalářského studia na Fakultě aplikovaných věd Západočeské univerzity v Plzni.
Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci ...
Zpravodaj č. 2/05
a krytina mìdìný plech (náklady 740 tis.). Kdy pak jsme nechali firmou Pyrus udìlat odborný prùzkum krovù nad lodí kostela, zjistilo se, e pokození trámù je rozsáhlejí, ne se na první pohled...
- Katedra antropologie | FF ZČU
Typ vědomí (consciousness): život transmigrantů je životem „tady i tam“ a jako takový
s sebou nese otázky o vlastní situovanosti. Je to „vědomí multi-lokality stimulující
touhu spojit sebe s druhým...
