8. JOHN LOCKE: DRUHÉ POJEDNÁNÍ O VLÁDĚ

8. JOHN LOCKE: DRUHÉ POJEDNÁNÍ O VLÁDĚ
ŽIVOT: John Locke se narodil v roce 1632 v malé vesnici nedaleko Bristolu. Locke se mimo filosofie
věnoval i lékařské vědě (vystudoval i medicínu) a ekonomii (zejména měnové politice). Díky svým
lékařským úspěchům se seznámil s A. A. Cooperem, hrabětem ze Shaftesbury, jehož poradcem a
osobním lékařem se následně stává. Cooper, zakladatel politického hnutí whigů (protivníků
konzervativních toryů) – ze kterého později, v polovině 19. století, vznikla Liberální strana – byl
politicky velmi aktivní a v roce 1672 se stal Lordem Kancléřem. Posléze však kvůli obvinění z účasti
na spiknutí proti králi Locke i Cooper prchají do Holandska, kde Cooper umírá; Locke zde,
v poklidném exilu, spisuje svá nejvýznamnější díla. Do Anglie se vrací až po Slavné revoluci v roce
1688 společně s Vilémem Oranžským. Zbytek života stráví Locke, jakožto prominentní intelektuál, na
venkovské usedlosti v Essexu, kde také v roce 1704 umírá.
DÍLO (nejvýznamnější spisy):
Dopisy o toleranci
Dvě pojednání o vládě
Esej o lidském rozumu
Myšlenky o vzdělání
Rozumnost křesťanství
Několik úvah o důsledcích snižování úroku a zvyšování hodnoty
peněz.
DRUHÉ POJEDNÁNÍ O VLÁDĚ
John Locke není výhradně politickým filosofem, nicméně otázky týkající se politiky, morálky
a náboženství160 patřily k tematickým okruhům jeho debat s přáteli, v nichž se často dostávali do
neřešitelných obtíží.161 Tyto otázky ho také přivedly ke zkoumáním dalším, zejména v oblasti obecné
teorie poznání, jejichž výsledky obsahuje především jeho Esej o lidském rozumu. Teprve tehdy, když
pokládal tyto fundamentální filosofické problémy za vyjasněné, pustil se do analýzy politické
společnosti a státu, kterou předložil zejména ve Dvou pojednáních o vládě.
V Prvním pojednání se Locke věnuje vyvrácení tehdy populární politické teorie Roberta
Filmera,162 která vysvětlovala moc panovníků „z Adamova osobního panství a otcovské autority“.163
Tato teorie politické moci byla založena na představě, že panovnické rody představují nejstarší linii
Adamova potomstva a tudíž zdědili v této nejstarší linii Adamovo panování na světem a lidmi. To
bylo Adamovi darováno samotným Bohem. Z Filmerova pohledu byli lidé stvořeni sobě nerovni,
otcové stojí nad syny, muži nad ženami, starší nad mladšími a král nad nimi všemi.
Druhé pojednání o vládě patří k nejvlivnějším textům politické filosofie vůbec, mnohé moderní
demokracie se jím inspirovaly a například v americké ústavě a Deklaraci nezávislosti jsou pasáže,
které téměř přesně citují některá místa tohoto díla. Podobně jako Hobbes, vychází Locke z přirozeného
stavu, ve kterém jsou lidé před zřízením státu, ovšem nedomnívá se, že by byl tento stav totožný se
stavem válečným. V přirozeném stavu je život podle Locka vcelku spokojený, platí v něm přirozený
zákon, který říká „že proto, že všichni jsou si rovni a nezávislí, nikdo nemá poškozovat druhého v jeho
životě, zdraví, svobodě nebo majetku“.164 Nicméně občas dojde k tomu, že někdo přirozený zákon
překročí, a pak ho má poškozený právo potrestat. V přirozeném stavu však není ve sporech
nestranného soudce, neboť každý je své věci vždy zaujatý, dále také obvykle není k dispozici
dostatečná síla k potrestání viníka, i když by byla jeho vina nade vší pochybnost prokázána. Jelikož
v přirozeném stavu nejsou jednotná měřítka či pravidla pro posouzení těchto činů, bude stupeň
potrestání i v případech podobných zcela různý. To jsou podle Locka hlavní důvody, proč se lidé
160
Locke se domnívá, že politická filosofie ve své podstatě spadá do oblasti filosofie morální a většinu jejích problémů lze
převést na otázky týkající se vzájemných smluv mezi jednotlivými lidmi ve společnosti (J. Locke. Dopis 2320 adresovaný
Lady Peterborough).
161
J. Locke. Esej o lidském rozumu. Epis: 7.
162
R. Filmer. Patriarcha, or the Natural Power of Kings. London 1680.
163
J. Locke. Druhé pojednání o vládě. I.1 (dále jen DPV); úvodní kapitola Druhého pojednání obsahuje stručné shrnutí
Prvního pojednání.
164
DPV II.6
55
sdružují do společenství: potřeba nestranné justice, která bude posuzovat jejich spory; potřeba
zákonodárné moci, která sjednotí zákony i tresty za jejich porušení; a potřeba výkonné moci, která bude
mít sílu zákony a právoplatná rozhodnutí justice prosadit. Locke, podobně jako Hobbes, za legitimní
způsob vzniku politického společenství považuje společenskou smlouvu. Té se také věnuje vybraná
kapitola v našem sborníku.
DRUHÉ POJEDNÁNÍ O VLÁDĚ
O POČÁTKU POLITICKÝCH SPOLEČNOSTÍ
95. Protože lidé jsou, jak bylo řečeno, od přirozenosti všichni svobodni165, rovni166 a nezávislí, nikdo nemůže
být vysazen mimo tento stav a podroben politické moci druhého bez svého souhlasu. Jediná cesta, jíž se někdo
zbavuje své přirozené svobody a navléká si pouta občanské společnosti, je dohoda s jinými, aby se připojili a
sjednotili ve společenství pro svůj pohodlný, bezpečný a pokojný život vespolek v zajištěném požívání svého
vlastnictví a ve větším zabezpečení proti komukoli, kdo k němu nepatří.167 Toto může činit jakýkoli počet lidí,
protože to nepoškozuje svobodu ostatních. Ti zůstávají, jako byli, ve svobodě přirozeného stavu. Když jistý
počet lidí tak souhlasil, aby utvořil jedno společenství nebo vládu, tím se okamžitě slučují a vytvářejí jedno
politické těleso, v němž většina má právo jednat a zavázat ostatní.168
96. Neboť když nějaký počet lidí utvořil se souhlasem každého jednotlivce společenství, tím učinili ono
společenství jedním tělesem s mocí jednat jako jedno těleso, což se děje pouze vůlí a rozhodnutím většiny.
Protože zajisté to, co uvádí v pohyb jakékoli společenství, je jen souhlas jeho jednotlivců, a jako se jedno těleso
musí pohybovat jedním směrem, je nutné, aby se těleso pohybovalo tím směrem, kudy je žene větší síla, totiž
souhlas většiny. Jinak je nemožné, aby jednalo nebo trvalo jako jedno těleso, jako jedno společenství, jak je
chtěl dohodou souhlas všech jednotlivců, kteří se v něm spojili. Tak je každý vázán oním souhlasem, aby se
podrobil většině. A vidíme tedy, že ve shromážděních zmocněných pozitivními zákony169 jednat, kde žádný
165
Locke nechápe svobodu jako „svobodu pro každého si dělat co se mu zachce“ ale jako „svobodu nakládat a spravovat,
podle svého, svou osobu, činy a majetek a celé své vlastnictví, v rámci toho, co dovolují zákony, kterým podléhá, a tedy
nebýt podřízen arbitrární vůli někoho jiného, ale volně následovat jen vůli svou“. Svoboda je tedy přímo propojena se
zákonem, neboť „kde není zákona, není svobody“ a „účelem zákona není svobodu zrušit nebo omezovat, nýbrž zachovat a
rozšířit“ (DPV VI.57) V přirozeném stavu je pak tímto zákonem zákon přirozený. V občanském stavu k přirozenému zákonu
přibývá zákon ustanovený politickou vládou, ovšem ten má být jen explikací přirozeného zákona.
166
Locke říká s odkazem na Hookera (Laws of Ecclesiastical Polity. Vol.1. 1593), že rovnost lidí od přirozenosti je tak
evidentní a mimo veškerou pochybnost, že je možné z ní odvodit povinnost vzájemné lásky mezi lidmi a z ní dále principy
spravedlnosti a vzájemných povinností. (DPV II.5, IV.14). Na rozdíl od Hobbese tak Locke už nepovažuje za nutné rovnost
lidí prokazovat.
167
Lockovo Druhé pojednání o vládě obsahuje také systematickou teorii vlastnictví (kapitola V). Locke se na rozdíl od
Hobbese domnívá, že vlastnictví může existovat i v přirozeném stavu. Východiskem je Lockovi přirozený rozum, který říká,
že „lidé jednou zrození, mají právo na svou sebezáchovu a tudíž na to, aby jedli a pili, a na takové věci, jež příroda poskytuje
pro jejich živobytí“ (DPV V.25), taktéž v tomto smyslu odkazuje na Písmo, které praví, že Bůh „dal zemi synům lidským“
(Žalm 115:16), tj. dal ji lidstvu společně. Jakým způsobem tedy bylo možné převést nějakou přírodní věc, která byla
původně společná, do stavu soukromého vlastnictví? Locke vychází z pojetí, které je někdy označováno jako „posesivní“,
tedy, že každý člověk je primárně vlastníkem své vlastní osoby a v důsledku toho i práce jeho rukou a těla je ve vlastním
smyslu jeho. Pokud následně člověk vyjme cosi z původně přírodního stavu svou prací, pak tedy „s tím smísil svou práci a
tak k tomu připojil něco, co je jeho vlastní, tím to činí svým vlastnictvím“ (DPV V.27). Vltastnictvím se stává přírodnina
právě tímto přimíšením vlastní práce, vlastnictví je tedy v tomto smyslu nezávislé na společnosti a společenských strukturách
a existuje principiálně už v přirozeném stavu.
168
Souhlas s vytvořením politického tělesa tedy musí být udělen všemi jeho členy. Další rozhodování se však může řídit
principem většinového hlasování.
169
Pojem zákona je v Lockově filosofii klíčový, protože představuje základ jak jeho náboženské, tak i morální a politické
filosofie. Každý zákon v Lockově filosofii musí mít svého zákonodárce, který zároveň definuje postihy za překročení zákona
a případně odměny za jeho dodržování. Zákonodárce musí mít zároveň moc tyto postihy a odměny realizovat a dodržování
zákona tak vynutit. Představa zákona, který by nebyl svázán se zákonodárcem s mocí prosazovat postihy za jeho překročení,
je pro Locka nesmyslná. Existenci zákonodárce s mocí vynutit dodržování zákonů tedy Locke považuje za samotnou
podstatu zákona vůbec: „Jelikož by bylo zcela marné předpokládat pravidlo předepsané svobodnému lidskému jednání, bez
připojení nějakého donucení, dobrého a zlého, k určení jeho vůle, musíme kdykoli předpokládám zákon, zároveň
předpokládat také nějakou odměnu nebo trest připojený k tomuto zákonu. Bylo by zcela marné, kdyby jedna inteligentní
bytost vytvořila pravidlo pro jednání jiné, kdyby neměla moc odměnit dodržování a potrestat porušování tohoto pravidla…
Toto, jestli se nemýlím, je pravá přirozenost všech zákonů, hodných svého jména.“ (Locke, J. Essay concerning human
understanding. II.xxviii.6) Důsledkem tohoto pojetí také je, že trest a odměna jsou jediným možným důvodem poslušnosti
vůči zákonu. Zákon člověk poslouchá, protože při neuposlechnutí mu hrozí trest, v okamžiku, kdy zmizí hrozba trestu, mizí
také jakýkoliv motiv pro poslušnost vůči zákonu a mizí také sám zákon.
56
počet není stanoven oním pozitivním zákonem, který je zmocňuje, usnesení většiny platí za usnesení celku a o
všem rozhoduje jako mající podle zákona přirozeného170 i zákona rozumu moc celku.171
97. A takto se každý člověk tím, že souhlasí s jinými, aby utvořili jedno politické těleso pod jednou vládou,
zavazuje každému z oné společnosti, že se podrobuje rozhodnutí většiny a že je jím zavázán. Jinak by tato
původní smlouva, jíž se s jinými slučuje v jednu společnost, nic neznamenala a nebyla by smlouvou, zůstal-li by
svoboden a pod žádnými jinými závazky než těmi, v jakých byl předtím ve stavu přirozeném. Jaká by zde totiž
byla známka nějaké smlouvy? Jaký nový závazek, kdyby nebyl člověk dále poután žádnými nařízeními
společnosti než těmi, jež by sám považoval za vhodná a s nimiž by skutečně souhlasil? Toto by byla stále ještě
tak veliká svoboda, jako měl sám před svou smlouvou nebo kdokoli jiný ve stavu přirozeném, kdo se podrobí a
souhlasí s jejím jednáním, pokládá-li je za vhodné.
98. Jestliže totiž souhlas většiny nebude odůvodněně přijat jako usnesení celku a nebude zavazovat každého
jednotlivce, nic nemůže učinit něco usnesením celku leč souhlas každého jednotlivce. Ale takového souhlasu je
téměř nemožné kdy dosíci vzhledem k nemocem a k záležitostem povolání, jež i v počtu lidí mnohem menším,
než je ve státě, budou nutně mnohé zdržovat od veřejného shromáždění. A přidáme-li k tomu rozmanitost
mínění a rozpor zájmů, jež se nevyhnutelně vyskytují ve všech sborech lidí, vstup do společnosti za takových
podmínek by byl pouze Catonovým vstupem do divadla, jenž tam přicházel jenom proto, aby vyšel. Takové
Locke rozděluje existující zákony podle jejich zdroje (zákonodárce) na tři základní typy a zároveň k nim přiřazuje
příslušné morální termíny: „Zákony, na něž se lidé při svém počínání obecně odvolávají, aby posuzovali jeho správnost či
zvrácenost, jsou – zdá se mi – jen následujících tří typů: 1. Božský zákon. 2. Občanský zákon. 3. Zákon veřejného mínění či
dobré pověsti, smím-li to tak nazývat. Podle vztahu, který tyto činnosti vykazují vůči prvému z nich, lidé usuzují, zda-li jsou
jejich skutky hříchem či poslušností; podle druhého soudí, zda jsou zločinnými či nevinnými; a podle třetího soudí, zda jsou
ctnostmi či neřestmi.“ (ib, II.xxviii.7). Každý tento typ zákona má vlastního zákonodárce a jemu příslušející oblast lidského
života. Ukazuje se však, že v některých oblastech lidského života se jednotlivé typy zákonů překrývají. Ačkoli jsou klíčové
prvky morality podle Locka odvozeny z božského zákona, velká část toho, co chápeme jako morální a nemorální, je lidského
původu – jedná se ctnosti a neřesti (virtues and vices). Pojmy ctnosti a neřesti jsou určovány společností, ve které člověk
žije, a jsou tedy kulturně determinované. Sféra zákonů týkajících se náboženství spadá do oblasti božského zákona, ale i
zákona občanského. To souvisí s problematikou formálních součásti náboženského rituálu (things indifferent), kterým Locke
věnoval nepublikovaný rukopis Two Tracts of Government (nezaměňovat s dílem, ze kterého je naše ukázka: Dvě pojednání
o vládě – Two Treatises of Government). Podobně i sféra politického života spadá pod dva typy zákonů – zákon božský a
zákon občanský
170
Přirozený zákon byl pro Locka součástí zákona božského. Po napsání Eseje vedl na toto téma obsáhlou korespondenci s
Tyrrellem, který ho informoval o svých připomínkách k tomuto dílu, i o kritice svého okolí (King, L. The Life and Letters of
John Locke with extracts from his Journals and Common-place Books. 1830. str. 366-373). Jedním z diskutovaných
problémů bylo i postavení přirozeného zákona v systému zákonů tak, jak byl popsán v Eseji. Přestože Locke, jak z této
korespondence plyne, byl přesvědčen, že přirozený zákon je součástí, nebo přímo totožný se zákonem božským, v Eseji není
toto téma důkladně zpracováno a nejsou zde ani žádné podstatné argumenty pro toto tvrzení. Ani dopisy Tyrrellovi nejsou v
tomto ohledu důslednější, a diskuse končí bez toho, že by Lockovi podařilo svého přítele jednoznačně přesvědčit.(Srv.
Laslett, P. Introduction. In: Locke, J. Two Treatises of Government. (Ed.: Lasett, P.) New York, Toronto 1965. str. 94)
To, co Locka zásadně odlišuje od předchozích teoretiků přirozeného zákona, je právě nemožnost říci, že přirozený zákon je
vrozený (klíčovou myšlenkou Eseje je odmítnutí vrozených idejí). Tradiční představa středověkých teoretiků byla, že
přirozený zákon je nějakým způsobem Bohem „vepsán do srdce“ všech lidí a lidé tudíž tento zákon přirozeně znají, nebo
jsou s to jej s minimálním úsilím nahlédnout (Římanům 2.14-15 „Jestliže národy, které nemají zákon, sami od sebe činí to,
co zákon žádá, pak jsou samy sobě zákonem, i když zákon nemají. Tím ukazují, že to, co zákon požaduje, mají napsáno ve
svém srdci, jak dosvědčuje jejich svědomí, poněvadž jejich myšlenky je jednou obviňují, jednou hájí.“). To Locke odmítá,
místo toho rozvíjí vlastní teorii, spočívající v tom, že koncepty zákona, dobra, štěstí, atd. jsou komplexními ideami
speciálního typu – tzv. mixed-mode – tedy takovými, které nemají ve skutečnosti reálný komplexní ekvivalent. Naopak
vznikají v naší vlastní mysli skládáním a srovnáváním jednodušších idejí, které jsme získali s pomocí smyslů. Smyslem
těchto konceptů pak také není nějak zobrazovat reálné složky světa, místo toho slouží jako určité archetypy, které si
vytváříme k tomu, abychom mohli věci třídit a posuzovat: „naše složené ideje jsou svobodně vytvářené kombinace
jednoduchých idejí, které mysl skládá dohromady, bez reference k nějakým reálným archetypům…a nemohou než být
adekvátními idejemi. To proto, že nejsou zamýšleny být kopiemi věcí reálně existujících, ale být archetypy vytvořenými
myslí, za účelem třídění a pojmenovávání věcí…“ (Locke, J. Essay concerning human understanding. II.xxx.3). Porozumět
tomu, co je boží zákon, je pak v takovém případě určitě složitější než pokud je tento zákon „vepsán do srdce“ každého
člověka. Nicméně podle Locka je každý schopen a povinen se o to snažit. Každý je od Boha vybaven rozumem, který je
dostatečný k tomu, aby mu umožnil poznávat boží zákon, a každý má čas k tomu, aby o tomto přemýšlel, a to minimálně
v neděli, kdy se nemusí věnovat svému běžnému zaměstnání. Přirozený zákon v politickém smyslu je nám nařízen Bohem,
jako zákonodárcem a také realizátorem sankcí, a je tedy, jak už bylo řečeno, v podstatě součástí toho, co Locke chápe jako
božský zákon (Srv. Taylor, Ch. Philosophical Arguments. Harvard 1997. str. 71)
171
Locke zde používá analogii s fyzikálním tělesem, které se také pohybuje tím směrem, kterým ho tlačí největší síla
(přesněji se však jedná o vektorový součet sil). Taková analogie je pro Locka příznačná, protože přirozený zákon v kontextu
morálním a politickém a přírodní zákony v kontextu fyziky byly pro něj jen dvě podoby jednoho a téhož zákona stanoveného
všemocným Bohem. Termín „law of nature“ používá Locke jak ve spisech věnovaných politické filosofii, tak i v úvahách
týkajících se fyzikálních zákonitostí.
57
zřízení jako toto by dalo mohutnému leviatanu kratší trvání než nejslabším tvorům a nedalo by mu přečkat den,
kdy se zrodil. To však nelze předpokládat, dokud si nemůžeme myslit, že rozumní tvorové by si přáli a zřizovali
společnosti jenom proto, aby se rozpadly. Neboť kde většina nemůže zavazovat ostatní, tam nemohou jednat
jako jedno těleso, a tudíž se ihned zase rozpadnou.
99. Kdokoli se tedy ze stavu přirozeného spojují ve společenství, postupují, jak je nutné rozumět, veškerou
moc nutnou k účelům, pro něž se spojují ve společnost, většině společenství, leč by se výslovně dohodli na
nějakém větším čísle, než je většina. A toto se děje pouhou dohodou, že se spojí v jednu politickou společnost,
což je veškerá smlouva, jež je nebo musí být mezi jednotlivci, kteří vstupují do státu nebo jej tvoří. A tak to, co
počíná a skutečně ustavuje jakoukoli politickou společnost, je jen souhlas jakéhokoli počtu svobodných lidí
schopného většiny, že se spojí a sloučí v takovou společnost. A toto a jedině toto dalo nebo mohlo dát počátek
každé zákonné vládě na světě.
100. Proti tomu se vznášejí, jak shledávám, dvě námitky:
1. "Nelze najít v dějinách žádné příklady společnosti lidí nezávislých a sobě navzájem rovných, kteří se sešli
a tímto způsobem počali a dosadili vládu."
2. "Je právně nemožné, aby tak učinili, protože všichni lidé, narození pod vládou, mají se jí podrobit a
nemají volnost počít novou."
101. Na první lze odpovědět toto: Tomu se nelze vůbec divit, že historie nám vypravuje jen velmi málo o
lidech, kteří žili pohromadě ve stavu přirozeném.172 Jakmile nevýhody tohoto stavu a láska a potřeba společnosti
svedly nějaký jejich počet dohromady, ihned se spojili a sloučili, zamýšleli-li žít dále pohromadě. A nemůžemeli předpokládat, že lidé byli kdy ve stavu přirozeném, protože neslyšíme mnoho o nich v takovém stavu,
můžeme právě tak předpokládat, že vojáci vojsk Salmanasarových173 nebo Xerxových174 nebyli nikdy dětmi,
protože málo slyšíme o nich, dokud nebyli muži a spojeni ve vojska. Vláda všude předchází před listinami a
písemnictví se zřídka objevuje v národě, dokud se dlouhé pokračování občanské společnosti nepostaralo jinými
nutnějšími uměními o jeho bezpečnost, pohodlí a blahobyt. A tu se začínají ohlížet po dějinách svých
zakladatelů a pátrat po jejich původu, když přežili vzpomínku na to. Neboť se státy je to jako s jednotlivými
osobami, nevědí obyčejně nic o svém narození a dětství, a vědí-li o tom něco, jsou za to zavázáni náhodným
zprávám, jež o tom zachovali jiní. A ty, jež máme o počátku kterýchkoli politických společností ve světě, vyjma
židovskou, kde bůh sám přímo zakročil a jež vůbec nemluví pro otcovské panství, jsou všechny buď jasné
příklady takového začátku, jak jsem uvedl, nebo toho nesou alespoň zřejmé stopy. (…)
Druhá námitka, jak shledávám, zdůrazňovaná proti počátku států způsobem, jejž jsem uvedl, je tato, totiž:
113. "že je nemožno, protože všichni lidé jsou narození pod tou či onou vládou, aby někteří z nich byli kdy
svobodni a měli volnost spojit se dohromady a začít novou vládu nebo být kdy s to zřídit zákonnou vládu".
Platí-li tento důvod, ptám se: Jak přišlo tolik zákonných monarchií na svět? Neboť jestliže mi někdo za
tohoto předpokladu může ukázat v kterémkoli věku světa někoho svobodného, aby začal zákonnou monarchii,
budu zavázán ukázat mu deset jiných svobodných lidí, kteří měli v témž čase volnost spojit se a začít novou
vládu pod královskou nebo kteroukoli jinou formou. A to je důkazem, že může-li někdo narozený pod panstvím
druhého být tak svobodný, aby měl právo poroučet jiným v nové a odlišné říši, každý, kdo je narozen pod
panstvím druhého, může být tak svoboden také a může se stát vladařem nebo poddaným odlišné, zvláštní vlády.
A tak podle této jejich vlastní zásady buď všichni lidé, jakkoli narození, jsou svobodni, nebo jinak je jen jeden
172
Lidé podle Locka žili pohromadě vždy, člověk je pro něj, v souladu s antickou tradicí, tvorem bytostně společenským.
Bůh stvořil podle Locka člověka tak, že nemůže existovat bez společnosti: „Jestliže [člověk] zjistí, že jeho samého i všechny
ostatní lidi Bůh stvořil ve stavu, v němž nemohou existovat bez společnosti, a dal jim úsudek, aby rozlišili co je schopno
zachovávat a udržovat společnost, může snad nevyvodit, že je povinen, a Bůh po něm požaduje, aby dodržoval ty pravidla,
která přispívají k zachování společnosti?“ (Nevydaný Lockův deník z roku 1678, citováno podle P. Laslett, Introduction. In:
Locke, J. Two Treatises of Government. London 1965. str. 49). Lockova představa je taková, že člověk je přirozeně
společenská bytost. Není možné předpokládat, že člověk by mohl někdy žít izolovaně, že by mohl někdy existovat nějaký
„přirozený“ stav, ve kterém by lidé nežili spolu ve společnosti. Takový stav je pro Locka nemyslitelný – člověk bez
společnosti nemůže izolovaně přežít, společnost dává jednotlivému člověku prostředky k přežití. Tato představa společenské
podstaty člověka Locka řadí do stejné linie teoretiků přirozeného zákona jako byl zakladatel novodobé teorie přirozeného
práva Hugo Grotius.
Z představy, že Bůh stvořil člověka tak, že nemůže samostatně bez společnosti existovat, pak Locke odvozuje, že Bůh
požaduje, aby člověk dodržoval pravidla vedoucí k zachování společnosti. To považuje Locke za základní princip, odvozený
rozumem z toho, jakým způsobem byl člověk Bohem stvořen. Pokud byl člověk stvořen tak, že nemůže existovat bez
společnosti, potom musí dodržovat pravidla vedoucí k zachování společnosti. Zánik společnosti by znamenal nejen smrt jeho
samého, ale i smrt ostatních lidí. Samozřejmě klíčová otázka, která z této úvahy vychází, je, která jsou ona „pravidla vedoucí
k zachování společnosti“ a jak je možné je určit.
173
Myšlen je Salmanasar III. (vládnoucí v letech 858 - 824 př.n.l ). Jeden z největších panovníků Asyrské říše, který vedl
neustálé útočné a dobyvačné války.
174
Xerxés I. (vládnoucí v letech 485–465 př.n.l.), perský král z rodu Achaimenovců.
58
zákonný kníže, jedna zákonná vláda na světě, a pak nám mají pouze ukázat, která to je. Učiní-li to, nepochybuji,
že celé lidstvo se snadno shodne, že jí bude prokazovat poslušnost.175
114. Ač je dostatečnou odpovědí na jejich námitku, ukáže-li se, že je zaplétá do týchž nesnází, jež působí
těm, kdo jí užívají proti nim, přece se budu snažit odhalit slabost toho důvodu o něco dále.
"Všichni lidé," praví, "jsou narozeni pod vládou a nemohou tudíž mít volnost začít novou. Každý je narozen
jako poddaný svého otce nebo svého knížete a je tudíž pod trvalým závazkem poddanství a věrnosti."176 Je jasné,
že lidstvo nikdy nemělo ani neuvažovalo o nějaké takové přirozené podřízenosti, v níž se narodili, jednomu
nebo druhému, jež je poutala bez jejich vlastního souhlasu k podřízení jim a jejich dědicům.
115. Neboť žádné příklady nejsou tak četné v historii jak posvátné tak světské, jako příklady mužů
vyprostivších sebe a svou poslušnost z pravomoci pod níž byli narozeni, a z rodiny nebo společenství, němž
vyrostli, a zřídivších nové vlády na jiných místech. (…)
116. Toto byl obvyklý postup světa od jeho prvního počátku až do dneška. Není také nyní nijakou větší
překážkou svobodě lidí, že jsou narozeni ve státech zřízených a starých, jež mají zavedené zákony a stanovené
formy vlády, než kdyby byli narozeni v lesích mezi neobmezovanými obyvateli, kteří v nich volně pobíhají.
Neboť ti, kdo by nám chtěli namluvit, že "tím, že jsme narozeni pod nějakou vládou, jsme jí od přirozenosti
poddáni" a nemáme již žádné právo nebo nárok na svobodu stavu přirozeného, nemají pro to jiný důvod
(pomineme- li důvod otcovské moci, na nějž jsme již odpověděli) leč jedině ten, že naši otcové nebo předkové
promarnili svou přirozenou svobodu a tím zavázali sebe i své potomstvo k trvalému poddanství vládě, jíž se
sami podřídili. Je pravdivé, že ten, kdo za sebe učinil jakékoli závazky nebo sliby, je jimi vázán, ale nemůže
žádnou smlouvou vázat své děti nebo potomstvo. Neboť protože jeho syn, když dospěje, je celkem tak svobodný
jako jeho otec, nemůže žádný "čin otcův zcizit svobodu synovu více" než kohokoli jiného. Může ovšem připojit
takové podmínky k půdě, jíž požíval jako poddaný nějakého státu, jež mohou zavazovat jeho syna, aby byl
příslušníkem tohoto společenství, chce-li požívat onoho majetku, který patřil jeho otci. Protože toto jmění je
vlastnictvím jeho otce, může tento s ním nakládat nebo je uspořádat, jak se mu líbí.177
117. A toto dávalo všeobecně příležitost k omylu v této věci. Protože státy nedovolují, aby nějaká část jejich
panství byla odtržena, ani aby jí užíval kdokoli mimo členy jejich společenství, nemůže syn požívat majetku
svého otce leč za týchž podmínek jako otec tím, že se stane členem společnosti. Tím se zároveň staví pod vládu,
již zde nachází dosazenu, stejně jako kterýkoli jiný poddaný toho státu. A protože takto "souhlas svobodných
lidí, narozených pod vládou, jenž jediný je činí jejími členy", se dává odděleně po řadě, jak se každý stává
zletilý, a ne v množství pohromadě, lidé si toho nevšímají, myslí, že se nedává vůbec nebo že není nutný, a
uzavírají, že jsou od přirozenosti poddanými, jako jsou lidmi. (...)
119. Protože je každý člověk, jak bylo ukázáno, od přirozenosti svobodný a nic není s to, aby jej uvrhlo do
poddanství nějaké pozemské moci, leč pouze jeho vlastní souhlas, je nutné uvážit, co se má rozumět
dostatečným prohlášením souhlasu člověka, aby jej učinilo poddaným zákonů nějaké vlády. Rozlišuje se obecně
175
Podobnému tématu se Locke důkladněji věnuje v Prvním pojednání o vládě.
V době před Dvěma pojednáními se Locke také domníval, že ačkoli jsou zákony platné v dané společnosti dílem lidí, tak
příkaz dodržovat je je zákonem božím (Srv. Dunn, J. Locke. 1984. str. 29). Jakýkoli odpor vůči platným zákonům je
narušením společnosti, které může v důsledku vést až k jejímu rozpadu, a je tak prohřeškem vůči základnímu požadavku
zachování společnosti. Boží zákon neboli přirozený zákon tedy podle Locka zakazuje „výtržnosti nebo rozklad vlády“
(„disturbance or dissolution of governments“) (Nevydaný Lockův deník z roku 1976, Obligation of Penal Laws. Viz P.
Laslett. Introduction. In: Locke, J. Two Treatises of Government. London 1965. str. 48). Povinností všech lidí pak je
poslouchat vládu v zemi, kde žijí, a to i v případě, že jim připadá nespravedlivá. Základním prvkem Lockových názorů
v tomto období je, že se na rozdíl od pozdějších představ sepsaných ve Dvou pojednáních domnívá, že běžný občan nemá
právo posuzovat činy vlády. Názory běžného občana jsou irelevantní, a i v případě nesouhlasu musí v souladu s božím
zákonem vládu pasivně poslouchat, protože nesouhlas a odpor by mohl vést k rozpadu vlády a společnosti, což je přímo
v rozporu jak s rozumem, tak i s náboženstvím. V jednoduchosti tedy můžeme napsat, že v tomto období byla pro Locka
oním zmiňovaným „pravidlem“ vedoucím k zachování společnosti bezvýhradná poslušnost vládě. V případě, že bylo toto
pravidlo obecně dodržováno, mohlo sice docházet k partikulárním problémům, nespravedlnostem nebo křivdám, ale to
podstatné – tedy fungující lidská společnost – zůstalo zachováno, a ony partikulární křivdy by byly nakonec stejně
spravedlivě zúčtovány Bohem.
Výše naznačený přístup však naráží, jak už bylo výše naznačeno, na jeden základní problém, který si Locke, v souvislosti s
aktuálním politickým vývojem v Anglii, brzy uvědomil. Je-li základní politickou hodnotou zachování společnosti a řadoví
občané nemají právo posuzovat činy vlády, ani se proti nim aktivně stavět, co se stane v případě, že činy samotné vlády,
resp. panovníka, vedou k rozpadu společnosti? To je zcela zásadní problém jím naznačeného původního systému, protože
panovník nejen že má daleko více možností k uskutečnění rozpadu společnosti než běžný občan, ale ani nikdo, podle
Lockova požadavku, nemůže panovníkovy činy posuzovat, natož jim aktivně bránit. V takové situaci spěje lockovská
společnost neodvratně k zániku, a to zcela v rozporu s božími principy, které si Locke sám stanovil.
Ve Dvou pojednáních proto od této koncepce ustupuje a povinnost trvalé poslušnosti a věrnosti relativizuje, stejně jako
mocenské postavení panovníka. Za určitých okolností je tak možné dokonce i vystoupit proti moci monarchy.
177
Závazek společenské smlouvy na sebe musí vzít každý individuálně. Ovšem disponování půdou spadající pod suverenitu
státu může být podmíněno přistoupením ke společenské smlouvě.
176
59
mezi výslovným a tichým souhlasem, což se bude týkat našeho přítomného případu. Nikdo nepochybuje, že jen
výslovný souhlas kohokoli, kdo vstupuje do nějaké společnosti, jej činí dokonalým členem této společnosti,
poddaným této vlády. Potíž je v tom, nač se máme dívat jako na tichý souhlas a jak dalece tento zavazuje, tj. jak
dalece se máme dívat na kohokoli, že souhlasil a tím se podřídil nějaké vládě v tom, o čem se vůbec nijak
nevyjádřil. A k tomu pravím, že každý, kdo je v držení nějaké části území vlády nebo jí užívá, dává tím svůj
tichý souhlas a je potud zavázán k poslušnosti zákonů té vlády, pokud toto užívá, tak jako kdokoli pod ní, ať
toto jeho držení půdy patří jemu a jeho dědicům navždy nebo jako obydlí jen na týden či ať pouze cestuje
svobodně na veřejné silnici. A ve skutečnosti se to vztahuje na kohokoli, pokud již jen pobývá na území té
vlády.178
120. Abychom tomu rozuměli lépe, je vhodné uvážit, že každý člověk, když se nejprve včlení do nějakého
státu, tím, že se s ním spojí, připojuje také ke společenství a podřizuje mu onen majetek, jejž má nebo získá a
jenž již nepatří nějaké jiné vládě. Bylo by zajisté v přímém rozporu pro kohokoli vstoupit do společnosti s
jinými pro zabezpečení a úpravu vlastnictví a přece předpokládat, že jeho půda, jejíž vlastnictví má být
upraveno podle zákonů společnosti, by měla být vyňata z pravomoci oné vlády, jíž je on sám a vlastnictví půdy
poddáno. Týmž aktem tedy, jímž kdo spojuje svou osobu, která byla dříve svobodná, s některým státem, týmž s
ním spojuje také svůj majetek, který byl dříve svobodný, a stávají se oba, osoba i majetek, poddanými vlády a
panství onoho státu, pokud existuje. Kdokoli tedy od té doby zděděním, koupí, povolením nebo jinak užívá
nějaké části půdy tak připojené a pod vládou onoho státu, musí to přijmout s podmínkou, pod níž to je, totiž
podřídit se vládě státu, pod jehož pravomocí to je, jako každý její poddaný.
121. Ale protože vláda má přímou pravomoc jenom nad půdou a vztahuje se na jejího majitele (dříve, než se
skutečně včlenil do společnosti) pouze pokud na ní pobývá a jí užívá, závazek, pod nímž kdokoli je na základě
takového užívání, „podřídit se vládě, začíná a končí užíváním.“ Tak kdykoli se vlastník, který dal jen takový
tichý souhlas k vládě, chce darováním, prodejem nebo jinak řečeného majetku vzdát, má volnost jít a včlenit se
do kteréhokoli jiného státu nebo dohodnout se s jinými, že začnou nový stát in vacuis locis, v některé části světa,
kterou mohou najít svobodnou a neobsazenou. Naproti tomu ten, kdo skutečnou dohodou a nějakým výslovným
prohlášením dal jednou svůj souhlas, že přísluší do některého státu, je trvale a nevyhnutelně vázán být a zůstat
neměnně jeho poddaným a nikdy nemůže mít opět volnost přirozeného stavu, leč by se nějakou pohromou
vláda, pod níž byl, rozpadla nebo jinak jej některým veřejným prohlášením vyloučila, aby byl dále jejím členem.
122. Ale podřídit se zákonům nějaké země, žít pokojně a požívat výsad a ochrany pod nimi nečiní člověka
členem té společnosti. Je to jen místní ochrana a poddanost povinná všem těma ode všech těch, kdo nejsouce ve
stavu válečném přicházejí do území patřících některému státu, na jehož všechny části se vztahuje platnost jeho
zákona. Ale toto nečiní člověka členem oné společnosti, stálým poddaným onoho státu více, než by učinilo
člověka poddaným někoho jiného, v jehož rodině shledal vhodné po nějaký čas bydlet, ačkoli zatím co v ní dále
žil, byl zavázán přizpůsobit se zákonům a podřídit se vládě, již zde nalezl. A takto vidíme, že cizinci tím, že žijí
po celý svůj život pod jinou vládou a požívají jejích výhod a ochrany, ačkoli jsou vázáni i ve svědomí podřídit
se její správě právě tak jako každý občan, přece se tím nestávají poddanými nebo členy onoho státu. Nic jím
nemůže nikoho učinit než jeho skutečný vstup do něho pozitivním závazkem a výslovným slibem a smlouvou.
Toto je to, co se podle mého domnění týká začátku politických společností a onoho souhlasu, který činí někoho
členem nějakého státu.
Studijní literatura - primární:
J. Locke. Druhé pojednání o vládě. Praha 1992.
J. Locke. Dvě pojednání o vládě. Praha 1965.
J. Locke. Esej o lidském rozumu. Praha 1984.
J. Locke. Dopis o toleranci. Brno 2000.
J. Locke. The works of John Locke : in nine volumes. London 1824.
Studijní literatura - sekundární:
M. Hemelík. Sešity k dějinám filosofie IV. Praha 1997
W. Röd. Novověká filosofie II. Praha 2004.
178
60
Občanská práva byla vázána na vlastnictví půdy už v Athénské demokracii.