Geologie

1/Geologie
ª věda zkoumající zejména vznik, složení a procesy ovlivňující vývoj Země
¾
základní členění geologie:
> dynamická geologie – zkoumá působení vnitřních (=endogenních) a vnějších (=exogenních) sil na
zemský povrch
> historická geologie – shromažďuje a vyhodnocuje údaje o pořadí (posloupnosti) vzniku geologických
těles, stáří a souslednosti geologických pochodů
> regionální geologie – zkoumá geologickou stavbu zvoleného území (regionu)
> aplikovaná (=užitá) geologie – využití geologie pro potřeby průmyslu a zemědělství (např.
hydrogeologie, pedologie, hornictví, ložisková geologie apod.)
¾
příbuzné geologické vědy:
> mineralogie – zabývá se minerály (nerosty)
> petrologie – studuje a zkoumá horniny
> geochemie – zkoumá chemické složení Země
> paleontologie – věda o vzniku a vývoji života v minulých geologických dobách
> planetologie – vědní obor zabývající se studiem planet z fyzikálního, astronomického, geologického a
chemického hlediska
> geomorfologie – studuje tvary zemského povrchu a jejich vývoj
1 . 1 . Vesmír, jeho složení a vznik
¾
vesmír tvoří od sebe navzájem různě vzdálené galaxie (obr. 1-1):
> seskupení hvězd, mezihvězdného prachu a plynu, rotující kolem společného středu
> značně rozmanitý tvar: spirální, nepravidelné nebo eliptické (nejpočetnější)
> Slunce je součástí systému Mléčné dráhy (spirální galaxie); obsahuje více než 100 miliard hvězd (téměř
všechny hvězdy, které vidíme na noční obloze)
Obr. 1-1 Galaxie (zleva spirální, eliptická a nepravidelná)
1 . 1 . 1 . Hvězdy
ª
horké objekty různé velikosti a hustoty, vydávající intenzivní záření, které je výsledkem termonukleární
reakce (bližší vysvětlení dále v textu)
¾
¾
vznikají postupným smršťováním (kondenzací) mezihvězdné hmoty
ve vznikajícím útvaru roste s hustotou také teplota, která v jistém okamžiku umožní zažehnutí termonukleární reakce
vlastní vývoj hvězdy, její svítivost a povrchová teplota je určen zejména počáteční hmotností:
> hvězdy o hmotnosti mnohem menší než Slunce postupně chladnou a končí svůj vývoj jako tzv. hnědí
trpaslíci (termonukleární reakce vůbec neprobíhá), po vychladnutí se stávají černými trpaslíky
> hvězdy podobné Slunci (tzv. hlavní posloupnost hvězd), vyznačující se dlouhým životem a stálostí
energetického výkonu, končí svůj vývoj jako tzv. červení obři (při odčerpávání jaderného paliva
postupně vzrůstá objem – expandují), na konci jejich vývoje může dojít k jejich explozi a vytvoření tzv.
bílého trpaslíka (po odvržení vnějších řídkých vrstev se obnažuje velmi hmotné jádro původní hvězdy)
> hvězdy, jejichž hmotnost mnohonásobně převyšuje hmotnost Slunce, končí svůj vývoj buď jako supertěžké neutronové hvězdy (=pulsary) nebo explodují jako supernovy a uvolní tak materiál pro další
cyklus vývoje hvězd (vznikají mlhoviny)
¾
2/Geologie
1 . 1 . 2 . Vznik vesmíru
¾
¾
¾
¾
¾
vysvětluje se dnes teorií velkého třesku (Big Bang)
podle této teorie měl vesmír vzniknout z extrémně husté hmoty, která se po explozi začala rozpínat
při rozpínání klesala teplota a z původně volných základních stavebních částic (protony, neutrony a
elektrony) se postupně vytvořily atomy lehkých prvků (H, He tvoří většinu hmoty sluncí)
těžší prvky se vytvořily postupně při termonukleárních reakcích probíhajících ve hvězdách
podle současných pozorování se vesmír dodnes neustále rozpíná
1 . 2 . Sluneční soustava, Slunce
¾
tvoří ji Slunce a všechna tělesa, obíhající v jeho gravitačním poli
1 . 2 . 1 . Slunce
ª plynná koule, tvořená převážně vodíkem, jejíž hmota je ve středu stlačena a zahřátá natolik, že umožňuje
termonukleární reakci
¾
¾
¾
¾
¾
¾
podstata termonukleární reakce (=syntézy) spočívá ve slučování jader vodíku za vzniku jader helia
podmínkou je působení dostatečného tlaku a teploty
při slučování se uvolňuje značné množství energie ve formě paprsků gama (velmi krátkovlnné záření)
uvolněné záření je při postupu k povrchu Slunce mnohonásobně pohlceno a znovu vyzářeno
vrstvy nacházející se blíže k povrchu jsou chladnější a záření, které vyzařují, má větší vlnovou délku než
záření těmito vrstvami pohlcené
povrch Slunce vyzařuje proto do okolního prostoru (tedy i směrem k Zemi) zejména záření ve viditelné části
spektra (fotony, vlnová délka přibližně 400 – 740 nm)
¾
základní parametry Slunce:
> poloměr..............................................................696 000 km
> hustota................................................................1,4 g*cm-3
> hmotnost ............................................................1,99*1030 kg
> povrchová teplota...............................................5780 K
> teplota v jádře ....................................................přibližně 15 000 000 K
> střední vzdálenost od Země ...............................149 597 000 km (=1 astronomická jednotka)
¾
chemické složení: zejména H a He, malá příměs těžších prvků
Obr. 1-2 Vnitřní stavba
Slunce, slun. atmosféra
protuberance
koróna
chromosféra
fotosféra
zóna konvektivních
(výstupných) proudů
jádro
zóna záření
¾ atmosféru Slunce tvoří:
> fotosféra – vysílá nejvíce
záření (99%); představuje povrch,
který vnímáme zrakem
> chromosféra – je teplejší a
řidší než fotosféra; k záření
přispívá pouze 0,1%
> koróna – řídká a velmi horká,
zasahuje do značné vzdálenosti od
Slunce, postupně přechází ve
sluneční vítr = proud
ionizovaných částic (vyvolává
např. polární záři)
3/Geologie
¾
sluneční činnost:
> sluneční skvrny – oblasti nižší teploty (4 200 K) ve fotosféře, kruhovitého nebo nepravidelného tvaru,
průměr skvrn se pohybuje od několika set kilometru až po 200 000 km
> počet a velikost skvrn se časem mění, přibližně po 11 letech se opakuje maximum sluneční aktivity –
na Slunci je možné vidět i desítky skvrn najednou
> protuberance – jsou poměrně hustá a chladná oblaka podpíraná v koróně silným magnetickým polem,
na okraji Slunce jsou pozorovatelné jako jasné útvary nad chromosférou, promítají-li se na sluneční
kotouč, mají charakter temných vláken
> některé druhy sluneční činnosti se výrazně projevuji na Zemi: např. ultrafialové a rentgenové záření
působí na ionosféru, proudy nabitých částic ovlivňují zemské magnetické pole
> nepřímo se může zvýšení sluneční činnosti projevit i v biosféře, např. zrychlením růstu dřevin
¾
vznik sluneční soustavy (Slunce):
> před asi 5 miliardami let stlačil výbuch supernovy část mezihvězdné hmoty (=mlhovina)
> zhuštěný oblak se dále smršťoval vlastní gravitací, vytvořil se zárodek sluneční soustavy
> původní chuchvalec se působením odstředivých sil (rotace) zploštil v diskovitý útvar, z jehož středu
vznikl základ Slunce (99% hmoty disku)
> Slunce zářilo původně v infračervené části spektra (=tepelné záření)
> dalším smršťováním rostla teplota až k hodnotě přibližně 15 000 000 K – teplota nezbytná pro
zažehnutí termonukleární reakce, Slunce začalo zářit v celé oblasti spektra
> ztenčený okraj disku (obsahující i těžší částice) obsahoval hmotu, z níž se formovaly základy planet
> vývoj planet probíhal postupným srážením a shlukováním drobných částeček ve větší kusy –
planetesimály (velikost desítky až stovky kilometrů)
> srážením a shlukováním planetesimál se tvořily protoplanety a posléze planety
1 . 2 . 1 . Stavba sluneční soustavy
¾
složení sluneční soustavy:
> Slunce
> planety
> planetky (=asteroidy)
> kometární jádra – komety
> meteorická tělíska (=meteoroidy)
> prach
> řídká plazma
1 . 2 . 1 . 1 . Planety
¾
¾
¾
¾
¾
nesvítí vlastním světlem
mají vlastní, malé zdroje energie (např. rozpad radioaktivních prvků)
kolem Slunce obíhají po eliptických drahách (J. Kepler)
otáčí se kolem vlastní osy, osa rotace různě ukloněná vůči rovině oběhu (ekliptice)
okolo planet obíhají měsíce (satelity)
¾
rozdělení planet:
> planety zemského typu (vnitřní)
ƒ Merkur, Venuše, Země, Mars
ƒ menší hmotnost, rozměry, vyšší hustota
>
¾
velké planety (velké)
ƒ Jupiter, Saturn, Uran, Neptun
ƒ větší hmotnost, nízká hustota
ƒ složení podobné Slunci
ƒ rychlá rotace kolem vlastní osy, početné rodiny měsíců
ƒ pozn. Pluto velmi pravděpodobně není planetou, patří mezi větší skupinu těles ležících za drahou
Neptunu (tzv. Kuiperův pás planetek)
Merkur
> planeta velikosti Měsíce
> povrch je posetý četnými krátery
4/Geologie
>
>
pomalá rotace kolem vlastní osy způsobena slapovými silami Slunce
chybí atmosféra – značné rozdíly v teplotách na osvětlené a zastíněné straně (rozdíl teplot až 600°C)
¾
Venuše
> pojmenována po římské bohyni lásky (důvodem bylo příjemně žluté zbarvení planety)
> třetí nejjasnější nebeské těleso (po Slunci a Měsíci)
> rotuje kolem vlastní osy v opačném smyslu než ostatní planety
> povrch je zakryt velmi hustou a chemicky agresivní atmosférou (oxid uhličitý, kyselina sírová, kyselina
chlorovodíková, kyselina fluorovodíková)
> při povrchu panují extrémní podmínky (teplota kolem 500°C, tlak skoro 90krát větší než při povrchu
Země)
> teplota udržována působením skleníkového efektu (vyvolán vysokých obsahem plynů v atmosféře)
¾
Mars
> pojmenován po římském bohu války (důvodem bylo krvavě rudé zbarvení)
> barva podmíněna bohatým zastoupením oxidu železitého (Fe2O3) v půdě
> velmi řídká atmosféra (téměř výhradně tvořena CO2), malé množství vody
> typické jsou polární čepičky (tvořeny suchým ledem – tuhý CO2 a malým množstvím vody)
> zvláštností povrchu jsou gigantické sopky, z nichž nejvyšší dosahují výšky 30 km
> měsíce: Phobos, Deimos
¾
Jupiter a Saturn
> největší planety sluneční soustavy
> převažujícími prvky jsou vodík a helium
> atmosféra Jupiteru obsahuje světlé a tmavé pásy (vznikají konvekcí – prouděním), víry (nejznámnější je
Velká červená skvrna)
> Saturn je známý svými prstenci tvořenými prachem i většími kameny
> početné rodiny měsíců (Jupiter – např. Europa, Ganymed, Kallisto, Io; Saturn – např. Titan)
¾
Uran a Neptun
> menší hmotnost než Jupiter a Saturn
> vodík tvoří jen asi 10% hmotnosti, převažují tzv. ledové plyny (CH4, NH3, H2O)
Tab. 1-1 Vlastnosti planet
(pozn. hmotnost je porovnávána se Zemí, u obřích planet je doba rotace udána pro atmosféru)
planeta
Merkur
Venuše
Země
Mars
Jupiter
Saturn
Uran
Neptun
Pluto
hlavní poloosa oběžná doba
dráhy (106km) (rok)
58
108
150
229
780
1 431
2 889
4 529
5 978
0,24
0,62
1,00
1,88
11,86
29,46
84,01
164,79
248,43
hmotnost
0,055
0,815
1,000
0,107
317,894
95,184
14,537
17,132
0,002
rovníkový
poloměr (km)
2439
6051
6378
3397
71 492
60 268
25 559
24 764
1 180
doba rotace
58,65 d
243,01 d
23,93 h
24,62 h
≈ 10 h
≈ 10 h
≈ 16 h
≈ 16 h
6,387 d
střední hustota
(kg*m-3)
5 400
5 200
5 500
3 900
1 300
710
1 240
1 670
2 000
1 . 2 . 1 . 2 . Planetky (=asteroidy)
¾
¾
¾
¾
¾
¾
tělesa tvořená zejména horninami (podobný materiál jako planety)
obíhají mezi Marsem a Jupiterem
Jupiter svým gravitačním působením narušoval tvorbu planet v tomto prostoru, hmota zůstala rozptýlena
v podobě menších těles
kulovité pouze největší (přibližně od 600 km průměru), ostatní tvar často značně nepravidelný
např. Ceres (největší známá planetka, průměr přibližně 1 000 km)
nálezy meteoritů pocházejících z planetek jsou z důvodu jejich vzniku velmi ceněné, poskytují informace o
5/Geologie
období formování naší sluneční soustavy
1 . 2 . 1 . 3 . Komety
¾
¾
¾
tělesa tvořená zejména zmrzlými plyny a ledem, v menším množství přítomny i horniny – kometární jádro
rozměry se pohybují v rozmezí několika kilometrů nebo desítek kilometrů
dnes je známo přibližně tisíc komet, dělí se na:
> periodické
ƒ krátkoperiodické – perioda návratu kratší než 200 let
- Halleyova kometa – perioda přibližně 76 let (naposledy v roce 1986, obr. 1-3)
ƒ dlouhoperiodické – perioda návratu přesahuje 200 let
- kometa Hale-Bopp - perioda 3800 let (naposledy 1997)
- jejich původ leží za hranicemi sluneční soustavy v tzv. Oortově mračnu
> neperiodické
¾
¾
¾
kometární jádro se stává viditelným v okamžiku dostatečného přiblížení ke Slunci
povrch komety se ohřívá a do okolí sublimují plyny a uvolňuje se prach
tvoří se velmi řídký oblak – koma, ve směru od Slunce velmi dlouhý a ještě řidší ohon (oba útvary svítí
odraženým světlem)
¾ při každém oběhu kolem Slunce ztrácí kometa značnou část své hmotnosti
¾ materiál, který kometa uvolní při odpařování ze svého povrchu, může křížit dráhu Země – meteorické roje
¾ Slunce (i planety) mohou svým gravitačním působením značně ovlivnit dráhu komety, případně kometu
zcela zničit (např. v r. 1994 planeta Jupiter způsobila při vzájemné srážce zánik komety Shoemaker-Levy 9)
¾ komety jsou považovány za geologicky velmi stará tělesa, jejich složení se používá k potvrzování modelů
vývoje sluneční soustavy
Obr. 1-3 Halleyova kometa
1 . 2 . 1 . 4 . Meteorická tělíska (=meteoroidy)
¾
tělesa vznikající např.:
> postupným rozpadem komet
▪ obvykle tvoří meteorické roje (tab. 1-2)
▪ název odvozen od souhvězdí, ze kterého meteorického roje zdánlivě vylétají (tzv. radiant)
> srážkami a tříštěním planetek – sporadická meteorická tělesa
> při srážce např. Marsu s meteorickým tělesem, uvolní se část hmoty planety
Tab. 1-2 Meteorické roje (vybrané příklady patří k nejaktivnějším)
Název meteorického roje
Lyridy
Perseidy
Drakonidy
Tauridy
Leonidy
Geminidy
Období aktivity
19.-25. dubna
23. července-20. srpna
20. říjen-30. listopad
15.-20. listopad
7.-16. prosinec
Maximum aktivy
22. dubna
6.srpna
10. října
2. listopadu
17. listopadu
13. prosince
6/Geologie
¾
¾
většina meteorických těles zaniká pomalým pádem po spirále do Slunce
jinou možností je zachycení tělesem s dostatečnou gravitací (planetou nebo planetkou):
> na povrch tělesa mohou dopadnout nepoškozeny (pokud chybí atmosféra)
> po vstupu do atmosféry Země se jejich povrch silně ohřívá a hoří – meteory (světelné úkazy)
> meteorit – zbytek meteoru, který dopadl na zem. povrch:
▪ meteority kometárního původu přežijí průchod atmosférou v případě, že jejich velikost
přesáhne několik metrů
▪ meteority obsahující větší podíl železa pocházejí obvykle z úlomků planetek
> velmi jasně svítící meteory se nazývají bolidy
1 . 3 . Země
1 . 3 . 1 . Základní údaje o Zemi
1 . 3 . 1 . 2 . Tvar Země
¾
¾
zemské těleso je označováno jako geoid – nepravidelně kulovitý tvar
v oblasti pólů je Země mírně oploštělá (vlivem odstředivé síly působící při formování tělesa)
1 . 3 . 1 . 2 . Rozměry Země (některé údaje obsahuje tab. 1-1)
¾ rovníkový obvod ................................ 40 075 km
¾ povrch ................................................ 510*106 km2 ............voda pokrývá 361*106 km2 (70,8%)
pevnina pokrývá 149*106 km2 (29,2%)
¾ vzdálenost od Slunce.......................... nejblíže na začátku ledna – přísluní (perihel) – 147,1*106 km
nejdále na začátku července – odsluní (afel) – 152,1*106 km
¾ hmotnost............................................. 5,98*1024 kg
¾ průměrná teplota při povrchu............. 15°C
kolmice na rovinu
ekliptiky
1 . 3 . 1 . 3 . Pohyby Země
23°30´
zemská osa
jarní rovnodennost
letní slunovrat
rovina ekliptiky
zimní slunovrat
podzimní rovnodennost
Obr. 1-4
Hlavní
pohyby Země
7/Geologie
¾
nejdůležitější:
> oběh kolem Slunce (obr. 1-4)
▪ dráha Země leží v rovině – rovina ekliptiky
▪ probíhá setrvačností a pod vlivem gravitační síly mezi Zemí a Sluncem (I. Newton)
▪ gravitační síla Slunce zakřivuje dráhu do tvaru elipsy blízké kružnici
▪ Slunce leží v jednom z ohnisek této eliptické dráhy (J. Kepler )
▪ pohyb po elipse znamená pravidelné přibližování a vzdalování Země
▪ přísluní (perihélium, perihel) – místo největšího přiblížení Země ke Slunci
▪ odsluní (afelium, afel) – místo největšího oddálení Země od Slunce
>
otáčení kolem vlastní osy (rotace, obr. 1-4)
▪ zemská osa je šikmá, s rovinou ekliptiky svírá úhel zhruba 66°30´ (90°-23°30´)
▪ otočení se uskuteční jedenkrát za den setrvačností
1 . 3 . 2 . Seismické (=zemětřesné) vlny
Obr. 1-5 Typy seismických vln
¾ vlny vyvolané deformací hornin způsobenou:
otřesem (=zemětřesení), umělým výbuchem,
¾ horniny mohou být deformovány různým
způsobem:
> P (tlakové, primární) - vlny – stlačováním
a rozpínáním ve směru šíření vlny, částice
kmitají ve směru vlnění, šíří se největší
rychlostí
> S (střižné, sekundární) - vlny – mění se
vnější tvar hornin, částice kmitají kolmo
ke směru šíření seismické vlny, nemohou
se šířit v kapalném prostředí
¾
¾
seismické vlny se využívají k nepřímému výzkumu vnitřní stavby Země (různá rychlost šíření umožňuje
např. stanovit změny hustoty hmoty, skupenství látek)
průchod seismických vln je zaznamenáván seismografy (obr. 1-6)
Obr. 1-6 Seismograf
1 . 3 . 3 . Vnitřní stavba Země
¾
¾
zemské těleso tvořeno geosférami (zemská kůra, zem. plášť, zem. jádro)
geologie při tvorbě modelů vnitřní stavby Země vychází zejména z poznatků o průchodu seismických vln
Zemí
1 . 3 . 3 . 1 . Zemská kůra (maximálně do hloubky 90 km)
8/Geologie
¾
¾
¾
¾
¾
¾
nejsvrchnější pevný obal země
hustota zemské kůry: ρ = 2,8 g*cm-3
ve srovnání s pláštěm je kůra obohacena o Na, K, Ca, Si a Al
pevninská kůra mocnější než oceánská, nejtenčí je kůra v místě středooceánských hřbetů (místa, kde se
zemská kůra tvoří)
převažujícími minerály jsou živce, křemen a hlinitokřemičitany (zejména slídy)
hranici s pláštěm tvoří tzv. Mohorovičičova diskontinuita (diskontinuita = plocha nespojitosti):
> mění se rychlost šíření seismických vln (důsledek vzrůstu hustoty hornin)
> nalézá se v hloubce 20 – 90 km pod kontinenty a 10 – 50 km pod oceány (různá hloubka uložení
způsobena zprohýbáním vrstev)
Obr. 1-7 Chemické složení zemské
kůry
1 . 3 . 3 . 2 . Zemský plášť (přibližně 60 – 2900 km)
¾
>
>
>
>
>
svrchní plášť (do hloubky přibližně 650 km)
geologicky velmi významná vrstva, ovlivňuje geologické procesy v zemské kůře i na povrchu Země
horniny zemské kůry se vytvořily z materiálu svrchního pláště
v hloubce 60 – 250 km se šíří seismické vlny relativně pomaleji – astenosféra:
▪ plastická vrstva
▪ intenzivní vedení tepla prouděním hmoty pláště
▪ nese na své svrchní straně litosféru (=horninový obal Země)
▪ umožňuje pohyb litosférických desek, tvoří se zde magma
s hloubkou postupně vzrůstá hustota hmoty pláště
předpokládá se přítomnost křemičitanů železa a hořčíku (MgSiO3, FeSiO3)
Obr. 1-8 Podíl geosfér na hmotě
Země
¾
spodní plášť (650 – 2900 km)
> pravděpodobně se mění chemické a mineralogické složení
> chemické složení málo známo, předpokládá se přítomnost křemičitanů železa a hořčíku (MgSiO3,
FeSiO3), oxidu křemičitého (SiO2) a hořečnatého (MgO)
> minerály jsou vystaveny značnému tlaku a teplotě (ovlivňují uspořádání atomů do krystalových mřížek)
1 . 3 . 3 . 3 . Zemské jádro (2900 – 6378 km)
¾
od pláště odděleno Guttenbergovou diskontinuitou
9/Geologie
¾
¾
¾
¾
¾
reprezentuje asi 1/2 průměru Země, dvakrát těžší než plášť
chemické složení: Fe, Ni
hustota dosahuje 12 – 13 g*cm-3
podle údaje ze seismografů se dělí na:
> vnější jádro (2900 – 5100 km)
▪ hmota pravděpodobně částečně roztavená (možná tekutá)
▪ S-vlny se nešíří
▪ teplota: 5000 – 7000 K
> vnitřní jádro (5100 – 6378 km)
▪ hmota v pevném stavu
▪ vzniklo pravděpodobně krystalizací z taveniny v období formování Země
relativními pohyby vnějšího jádra vůči vnitřnímu je vytvářeno magnetické pole Země
Otázky a úkoly k opakování I
1.
V denním tisku popř. v televizních předpovědích počasí se často objevuje zmínka o sluneční aktivitě (slabá,
střední, silná apod.). Kromě pravděpodobného vlivu na lidské zdraví může silnější sluneční aktivita
vyvolávat také magnetické bouře ve vyšší atmosféře, narušení radiového provozu a podobně. Může
vyzařované viditelné světlo a teplo vyvolat tyto efekty nebo Slunce uvolňuje do svého okolí „ještě něco
dalšího“ (jiné než viditelné záření, častice)?
2.
Na obrázku vlevo můžete nalézt hvězdy,
které se nalézají nejblíže ke Slunci. Na
souřadnicových osách je možné odečítat
vzdálenost, která je v tomto případě uvedena
ve světelných letech. Pro astronomii je
poměrně typické, že používá jiné míry pro
měření vzdáleností. Převeďte do běžné
pozemské
míry
(kilometrů)
takové
astronomické
jednotky
jako
jsou:
astronomická jednotka, světelný rok, parsec.
3.
Prohlédněte si obr. 1-3 Halleyova kometa.
Kometa se musela v době vytvoření obrázku
nacházet relativně blízko Slunci. Dokladem
je dlouhý ohon komety táhnoucí se daleko
za jádro komety. Předpokládejme, že jádro
komety má velikost několika desítek
kilometrů, pokuste se odhadnout přibližnou
délku ohonu komety.
4.
Vraťme se ještě k obr. 1-3 Halleyova kometa. Materiál tvořící ohon komety nepochybně pochází
z povrchu kometárního jádra, které taje v blízkosti Slunce. Jak se však materiál dostane do tak značné
vzdálenosti od kometárního jádra (tedy co vyvolává strhávání materiálu z povrchu jádra)?
5.
V obr. 1-4 Hlavní pohyby Země je několik význačných dnů v roce (jarní rovnodennost, letní slunovrat,
podzimní rovnodennost, zimní slunovrat.). Přiřaďte těmto dnům datum dne, na který obvykle v roce
připadají. Dokážete z obrázku určit, která část roku je jednak nejteplejší a jednak nejchladnější na jižní
polokouli?
6.
V obr. 1-6 Seismograf je několik anglických slov. Pokuste se je přeložit. Proč se seismografy, jak je
ostatně patrné z obrázku, umísťují poměrně hluboko pod zemský povrch? Věděli byste, jak se zachovat
v případě, že se ocitnete v oblasti zasažené zemětřesením? Je důležité pro občany České republiky znát tato
opatření ?
7.
Předpokládejme, že seismografy zaznamenaly zemětřesení. Kolik přístrojů je nezbytných pro určení tzv.
epicentra zemětřesení. Epicentrum je místo, kde se účinky zemětřesení na zemském povrchu projevily
nejsilněji. Leží vlastně nad místem vzniku zemětřesení v zemské kůře nebo plášti (nad hypocentrem). Má
smysl umísťovat seismografy i do míst, kde se zemětřesení neobjevují?
10/Geologie
8.
9.
Určete u obrázku vlevo, kterou oblast na zemském
povrchu zobrazuje. Toto místo je nechvalně
proslulé mnoha zemětřeseními, které se zde
v minulosti objevily. Pokuste se z obrázku
odhadnout několik příčin, které vyvolávají
zemětřesení v této oblasti.
Na obrázku vpravo vidíte část povrchu planety
Merkur. Na snímku jsou dobře patrné krátery
vzniklé dopadem meteoritů, případně i větších
těles (např. v bílém kruhu). S podobnými útvary
se můžeme setkat i na dalších tělesech ve
sluneční soustavě. U některých bylo odhadnuto i
stáří, čítající často mnoho desítek miliónů let.
Přestože Země byla nepochybně také mnohokrát
zasažena podobnými tělesy, krátery vzniklé
jejich dopadem jsou velmi vzácné, zvláště ty
starší. Jak si vysvětlujete tuto skutečnost?
10. Pro ty z Vás, kteří se učí anglicky je určena níže
uvedená tabulka zachycující tzv. Richterovu stupnici (Richterovo magnitudo). Hodnota magnituda udává
množství energie uvolněné při zemětřesení, každému zemětřesení je přiřazena pouze jedna hodnota
magnituda. Zkuste tabulku přeložit do češtiny.
11/Geologie
Cvičný test 1
1. Rozhodněte, která z uvedených tvrzení jsou platná:
Vzor: Země je nejmenší z vnitřních planet. (tvrzení neplatí, odpověď bude ne)
1.1. Teplota na povrchu planety Merkur je relativně stálá. Rozdíly mezi osvětlenou a neosvětlenou stranou
jsou malé.
1.2. Atmosféra planety Venuše je velmi horká a hustá.
1.3. Planeta Mars (podobně jako Merkur a Venuše) nemá žádné vlastní měsíce.
otázka
vzor
1.1
1.2
1.3
odpověď
Ano
Ano
Ano
Ano
odpověď
Ne
Ne
Ne
Ne
2. Čtěte text. Jedna z uvedených vět je chybná. Tuto větu podtrhněte (celou!) a na vyhrazené
místo napište správnou podobu věty.
Hvězdy
Hvězdy jsou zářící tělesa s vlastním zdrojem energie (termonukleární reakce). Jejich velikost významně
ovlivňuje délku jejich existence. S rostoucí velikostí se obvykle prodlužuje délka jejich existence. Hvězdy
podobné velikosti jako naše Slunce existují přibližně 10 až 15 miliard let. Jejich zánik je provázen obrovským
výbuchem, malá část hmoty zformuje tzv. bílého trpaslíka.
Správné znění věty:__________________________________________________________________________
_________________________________________________________________________________________
3. Vyberte (a zakroužkujte) všechny správné odpovědi týkající se vnitřní stavby Země.
Mohorovičičova plocha nespojitosti (=diskontinuita):
a) odděluje zemský plášť a zemské jádro,
b) mění rychlost procházejících zemětřesných vln,
c) leží obvykle 30 až 40 km pod povrchem Země,
d) odděluje zemskou kůru a zemský plášť,
e) je součástí astenosféry,
f) leží v hloubce okolo 2900 km pod povrchem.
4. Zemětřesení
Na obrázku je naznačen kontakt dvou litosférických desek. Podsouváním oceánské desky pod pevninu vznikají
zemětřesení. Nakreslete (pomocí bodů) polohu hypocentra a epicentra nějakého zemětřesení. Šipkami vyznačte,
jak se z hypocentra šíří primární a sekundární zemětřesné vlny (ke každé šipce napište typ vlny).
oceánská kůra
pevninská kůra
5. Vysvětlete pojmy:
Hypocentrum_______________________________________________________________________________
_________________________________________________________________________________________
Epicentrum ________________________________________________________________________________
________________________________________________________________________________
12/Geologie
1 . 3 . 4 . Vznik a vývoj Země
1 . 3 . 4 . 1 . Vznik Země
¾
¾
¾
¾
¾
planety vznikající v průběhu tvorby sluneční soustavy byly tvořené roztavenou hmotou (působením srážek,
gravitace, radioaktivního rozpadu)
v roztaveném stavu se Země začala rozvrstvovat:
> těžší prvky a sloučeniny se dostávaly do spodních vrstev (jádro – Fe, Ni)
> lehčí prvky a sloučeniny byly vynášeny k povrchu
povrchové vrstvy postupně chladly, spodní jsou dodnes vlivem zbytkového původního tepla a pokračujícími
reakcemi (radioaktivní rozpad) udržovány značně ohřáté
povrchové vrstvy byly o těžší prvky obohaceny zejména z dopadajících meteoritů
vyčlenily se tři geosféry (zemská kůra, plášť, jádro)
1 . 3 . 4 . 1 . Geologický vývoj Země
Tab. 1-3 Přehled geologických období
ÉRA
PERIODA
Prahory (4 – 2,5 mld let)
Starohory (2,5 – 0,57 mld let)
kambrium
ordovik
Prvohory (570 – 225 mil let)
silur
devon
karbon
perm
trias
Druhohory (225 – 65 mil let)
jura
křída
Třetihory (65 – 3 mil let)
paleogén
neogén
Čtvrtohory (3 – 0 mil let)
pleistocén
holocén
VRÁSNĚNÍ (OROGENEZE)
kadomské (panafrické)
kaledonské
hercynské (variské)
alpinské
¾
předgeologické období – období vzniku planety, na jehož konci se vytvořila litosféra
¾
geologické období – zahrnuje období od vytvoření pevné zemské kůry (3,8 – 4 miliardy let)
> člení se na éry, oddělené od sebe významnými geologickými procesy (vrásnění, tab. 1-3)
>
prahory (archaikum, archeozoikum)
▪ postupný vývoj zemské kůry, atmosféry a hydrosféry
▪ intenzivní přetavování hornin v malých hloubkách (příčinou značný přebytek tepla)
▪ mohutná sopečná (vulkanická) činnost na povrchu planety
▪ nedostatek volného kyslíku; přebytek CO2, HCl, HF, NH3, H2S
▪ nejstarší známé horniny (cca. 4 mld. let) pochází z Grónska, Antarktidy a záp. Austrálie
>
starohory (proterozoikum)
▪ výrazné ochlazování obalů Země, procesy přetavování přecházejí do větších hloubek
▪ litosféra se trhá na jednotlivé desky, které se vůči sobě začínají pohybovat
▪ roste množství volného kyslíku v atmosféře (zvětrávání - červené pískovce)
▪ mnoho horotvorných procesů (= vrásnění = orogenezí) zformovalo tzv. štíty (obr. 5-8) – nejstarší
součásti dnešních kontinentů
▪ kadomské (=panafrické, assyntské, bajkalské) vrásnění – nejvýznamnější horotvorný proces
probíhající ve starohorách, ovlivnilo převážně okraje Pangey (= Pangea I)
13/Geologie
Obr. 1-9 Vývoj kontinentů v prvohorách
(paleozoikum)
▪
▪
▪
▪
▪
Obr.1-10 Vývoj kontinentů v druhohorách
(mesozoikum)
▪
▪
▪
▪
▪
postupný rozpad Pangey a oddělování dnešních
kontinentů
postupně se tvoří Atlantský a Indický oceán
(oddalováním kontinentálních desek – rift,
prostřední a spodní obrázek)
kontinenty významně ovlivňovány opakovaným
zaplavováním (= transgrese), četné mořské
sedimenty (např. Česká křídová pánev)
na konci druhohor počínají mohutné procesy
alpinského vrásnění – postupně vyvrásněna
pohoří alpínsko-himalájského systému (např.
Pyreneje, Alpy, Karpaty, Krym, Kavkaz)
na posledním obrázku je dobře patrná Indická
deska, která se po oddělení rychle pohybovala
směrem k severu (konec druhohor – křída)
(podle jednoho modelu se Pangea v prvohorách
trhá na severní Laurasii a jižní Gondwanu; oba
superkontinenty odděleny oceánem Prototethys)
podle jiného modelu (zde zobrazeného) bylo na
severní
polokouli
několik
samostatných
kontinentálních desek (např. Laurentie – Sev.
Amerika s Grónskem, Baltika – sev. Evropa
s Ruskou tabulí) a Laurasie se vytvořila kolizí
Laurentie a Baltiky
poloha kontinentálních desek se postupně měnila
(jádro Českého masívu se v tomto období
nacházelo v tropickém pásmu na severním okraji
Gondwany)
nejvýznamnější horotvorné procesy:
- hercynské (=variské) vrásnění – vytvořilo
mohutné variské horstvo (včetně Českého
masívu)
- kolize Gondwany a Laurasie – vznik
rozsáhlé prapevniny Pangey (= Pangea II)
- variská pohoří byla postupně téměř zcela
erodována (zahlazena, jejich zbytky mají
velmi složitou stavbu)
podnebí převážně teplé, zaznamenáno i kolísání
teplot (zaledněny oblasti sev. Afriky)
14/Geologie
Obr. 1-11 Vývoj kontinentů v třetihorách
(terciér)
▪
▪
▪
▪
▪
▪
>
odděleny dnešní kontinenty, prodělávaly jen
menší pohyby (výjimkou byla litosférická deska
Indie, při jejíž rychlém pohybu k severu došlo ke
kolizi se stavebními prvky Asie za současného
vyvrásnění Himálají)
dále pokračovalo alpinské vrásnění
srážkami litosférických desek vznikala alpinská
pohoří (v Evropě např. Pyreneje, Alpy, Karpaty) se
složitou příkrovovou stavbu
procesy alpinského vrásnění provázeny mohutnou
sopečnou činností (vulkanismem)
klima se vyznačovalo postupným ochlazováním,
Antarktida se postupně zaledňuje (na začátku
třetihor průměrné teploty ještě 6-8°C), v důsledku
ochlazování postupně převažuje mírné klimatické
pásmo na úkor pásma tropického
poslední obrázek v podstatě reprezentuje rozložení
kontinentů v současnosti (čtvrtohorách)
čtvrtohory (kvartér)
▪ typické jsou výrazné klimatické změny (střídání ledových dob – glaciálů a meziledových dob –
interglaciálů)
▪ za nejpravděpodobnější příčiny výrazných klim. změn jsou považovány:
- astronomické příčiny – periodické změny sklonu zemské osy vůči rovině ekliptiky (oběhu)
- změny rozložení kontinentů, vznik nových horstev, změny režimu vzdušných a vodních
proudů
▪ v chladných obdobích narůstala mocnost kontinentálních ledovců a značně se zvětšovala rozloha
horských ledovců (až 32% pevniny pokryto ledem, ledovce částečně zasahovaly i na naše území)
▪ klesala teplota oceánů (o 4-7° C) i výška hladiny (až o 100m pod dnešní stav)
▪ v meziledových dobách klima podobné současnosti (teplota o 2-3° C vyšší než dnes), výška hladiny
oceánů přesahovala současný stav, při zvětrávání se uplatňovaly chemické a biologické procesy
Box 1
Vývoj lesních společenstev po poslední době ledové (v holocénu – mladších
čtvrtohorách) na území ČR
●
poslední (pozdní) glaciál skončil před asi 10 000 lety; převládalo suché a chladné klima; krajina měla
podobu stepi a tundry a převažující borovicí, břízou, vrbami, osikou a jalovcem; tvoří se první rašeliniště
v zamokřených sníženinách
●
-
preboreál (10 300 – 9 500)
prudké oteplení, suché klima
lesy tvořené borovicí a břízou s hojnou lískou
●
-
boreál (9 500 – 8 000)
teplé klima, suchá léta
boro-březové lesy postupně nahrazovány smíšenými doubravami
tvoří se otevřená, bezlesá rašeliniště zazemňováním vodních nádrží
15/Geologie
●
-
atlantik (8 000 – 4 500)
průměrná teplota asi o 4°C vyšší než dnes
srážky vydatnější (oceánické klima)
převažují smíšené doubravy s jilmem (jeho podíl postupně klesá)
první umělé odlesnění, přetváření krajiny prvními zemědělci
●
-
subboreál (4 500 – 2 800)
nestabilní klima, tepleji než dnes
smíšené doubravy ustupují ve prospěch buku, jedle a smrku
silný vliv pastvy na vegetaci
●
-
subatlantik (2 800 – současnost)
chladné a vlhké klima
částečný ústup osídlení, les kolonizuje zemědělskou půdu
převažují buk, jedle a habr
zásadní změny krajiny vlivem osídlení po r. 800 n.l.
1 . 4 . Dynamická geologie
ª zkoumá působení vnitřních (=endogenních) a vnějších (=exogenních) sil na zemský povrch
¾
tyto síly vychází z:
> vnitřních zdrojů energie – koncentrovaných v horkém nitru Země (jádro, plášť)
> vnějších zdrojů energie – Slunce
1 . 4 . 1 . Endogenní (=vnitřní) dynamika
¾
projevuje se zejména jako:
> tektonické pohyby – krátkodobé i dlouhodobé pohyby zemské kůry, které způsobují její deformace a
mají za následek změny v její vnitřní stavbě
> vulkanismus – sopečná činnost, pohyby magmatu
> zemětřesení – krátkodobá vyrovnávání napětí vznikající v zemské kůře
1 . 4 . 1 . 1 . Stavba a pohyby litosférických desek – teorie globální deskové tektoniky
¾
¾
litosférické desky jsou části litosféry pohybující se po plastické vrstvě svrchního pláště – astenosféře
(rychlost pohybu je několik cm/rok)
litosférické desky spolu sousedí jako:
> rozhraní, na němž dochází k oddalování sousedních desek v důsledku rozpínání zemské kůry v místě
rozhraní (např. středooceánské hřbety, rifty)
> rozhraní, na němž dochází k aktivnímu podsouvání (=subdukci) jedné litosférické desky pod druhou
> rozhraní, na němž se desky pohybují podél sebe (tedy paralelně)
Obr. 1-12 Mapa litosférických desek s vyznačením relativního pohybu (šipky značí směr
rozpínání lit. desek –
tvorba oceánské kůry,
trojúhelníčky ukazují
směr podsouvání lit.
desek – zánik oceánské
kůry,
ostatní
čáry
mohou
znamenat
paralelní pohyb)
16/Geologie
¾
¾
¾
dnes je známo (a četnými důkazy doloženo), že kontinenty a oceány nezaujímaly v geologické minulosti
stálou pozici
A. Wegener (německý geolog) vytvořil základy teorie globální deskové tektoniky, která je dnes
považována za nejlepší vysvětlení těchto pohybů
teorie vychází z těchto předpokladů:
> pod litosférou je plastická vrstva – astenosféra – po níž se desky pohybují
> litosférické desky jsou vůči sobě v (relativním) pohybu (přirůstají na středooceánských hřbetech)
> rozměry Země jsou zachovány – rozpínání (vznik nové desky) na jednom místě je vyrovnáváno
podsouváním (tedy zánikem staré desky) na místě jiném
Obr. 1-13 Tvarová
podobnost kontinentů
Z obrázku je patrná výrazná
tvarová podobnost kontinentů
jižní polokoule. S jistou tolerancí
jejich okraje do sebe dobře
zapadají.
¾
vznik a zánik oceánské litosféry
> oceánská kůra je tenčí než kontinentální, z hornin převažují čediče (=bazalty), má vyšší hustotu a
v průměru menší stáří
> její tvorba a zánik jsou jedním z hlavních motorů pohybů litosférických desek
> podle vnějšího tvaru (=morfologie) můžeme povrch oceánské litosféry rozdělit na několik částí:
▪ středooceánské hřbety (rifty, místa vzniku oceánské litosféry)
- vytváří členitá podmořská pohoří rozdělovaná příčnými zlomy
- ční až do výšky 3 km, šířka dosahuje stovek km
- představují rozhraní, na nichž dochází k oddalování sousedních desek v důsledku rozpínání
oceánské kůry
- vystupující magma způsobuje rozpínání kůry oceánského dna, kůra se ztenčuje a do trhlin
vniká magma tvořící novou oceánskou kůru
- rychlost rozpínání se pohybuje v rozmezí od desetin centimetru do 10 cm
- stáří oceánské kůry v oblasti středooceánských hřbetů je minimální a zvětšuje se symetricky na
obě strany od centra rozpínání
Obr. 1-14
Středooceánský
hřbet (rift)
▪
abyssální plošiny
- rozsáhlé, málo členité oblasti oceánských pánví
- pokryté tenkou vrstvou usazenin (=sedimentů)
17/Geologie
-
▪
▪
v oblastech, kde prostupuje kůrou magma (tzv. horké skvrny) se tvoří sopečné kužely
značných rozměrů (např. sopky Havajských ostrovů)
hlubokomořské příkopy (místa zániku oceánské litosféry)
- hluboké sníženiny (=deprese) v místě, kde se podsouvá oceánská kůra pod ostrovní oblouk
nebo kontinentální okraj a klesá zpět do pláště
- podsouvaný materiál se (rostoucí teplotou a tlakem) postupně taví
- ohraničují např. podstatnou část pacifické desky (pacifický oceán tak postupně zaniká)
kontinentální okraje
- oblasti mezi zónou podsouvání a pevninou (nebo okraje kontinentů zalité mořem v případě, že
zóna podsouvání chybí)
- kontinentální šelf – zvolna do oceánu klesající část pevniny, větší vrstvy usazenin
- kontinentální svah – strmá část kontinentů až po okraj abyssální plošiny
Obr. 1-15 Kolize oceánské litosféry
s pevninskou
Obrázek (a):
> je dobře patrný pohyb oceánské litosféry (ang.
ocean crust) proti pevnině (continental crust)
> oceánská litosféra má větší hustotu (tím i
hmotnost) a v oblasti hlubokomořského příkopu
(trench) se podsouvá pod pevninu
> ve větších hloubkách se hmota taví (vyšší
teplota a tlak, pomáhá i voda, kterou deska strhla s
sebou)
> část taveniny prostupuje pevninskou kůrou a
tvoří pásemná pohoří sopečného původu (např.
Andy)
Obrázek (b):
> po uzavření oceánu následuje kolize dvou
pevninských litosférických desek
> materiál ležící mezi deskami je vytlačován
vzhůru a vytváří postupně pásemné pohoří, často se
složitou stavbou (vrásy, příkrovy,četné zlomy – viz
kap. 1.4.1.2, přeměny hornin)
> nejmohutnější pohoří světa (Himálaje) vzniklo
kolizí Euroasijské desky s Indickou deskou
Obr. 1-16 Kolize dvou oceánských desek
> ostrovní (=vnější) oblouk (volcanic island arc)
se tvoří v případě, že se oceánská litosféra podsouvá
ve značné vzdálenosti od vlastního okraje kontinentu
(západní Pacifik – Japonsko, Indonésie)
> ostrovní oblouk od pevniny oddělen okrajovým
mořem (předoblouková pánev)
18/Geologie
¾
stavba pevninské (kontinentální) litosféry
> má složitější stavbu než oceánská litosféra
> je tvořena kontinentální kůrou a svrchní částí pláště, které odděluje Mohorovičičova diskontinuita
> jednotlivé části pevninské kůry mají proti oceánské poměrně stabilní stavbu, nalezeny horniny jsou
staré až 4 mld let (oceánská kůra dosahuje stáří max. 200 mil let)
> svrchní vrstvu kůry tvoří usazené horniny (=sedimenty) a vyvřelé popř. přeměněné horniny typu žul
(=granitů), spodní část tvoří zejména čediče (=bazalty)
Obr. 1-17 Rozsah štítů, platforem a
pásemných pohoří na příkladě
Severní Ameriky
Pevninskou litosféru tvoří:
▪ štíty (štítové oblasti)
- tvoří stará jádra kontinentů
- horniny značného geologického stáří
(prahory, starohory)
▪ platformy (platformní oblasti, pokryvy)
- tvořeny krystalickými horninami
podobného stáří jako u štítů
- typické jsou překryvy sedimenty
(tloušťka i několika kilometrů)
- v obrázku tvoří platformu Apalačské
pohoří na východě a Kordillery na
západě
▪ pásemná pohoří
- tvořeny kůrou s nejkomplikovanější
stavbou
- tloušťka kůry značně rozdílná (mladá
pohoří – Alpy, Himaláje – 60 až 90
km)
1 . 4 . 1 . 2 . Deformace zemské kůry
¾
¾
¾
jednotlivé části zemské kůry se působením vnějšího napětí tvarově mění – deformují se
deformací vznikají v horninách druhotné struktury, jako např. ohyb vrstev, vrása nebo zlom
rozdělení deformací:
> tektonické (souvisí s pohyby litosférických desek)
▪ vrásové (spojité – bez přerušení souvislosti vrstev, vrásy)
▪ zlomové (nespojité – souvislost vrstev porušena, zlomy)
> atektonické (netektonického původu, mohou být vyvolány i činností člověka)
▪ skluzy, sesuvy
Obr. 1-18 Stavba vrásy
osní
rovina
vrchol
antiklinály
střední
rameno
vrchol
synklinály
antiklinála
synklinála
> vrásy jsou zprohýbané vrstvy zemské
kůry bez přerušení jejich souvislosti
> mají tvar periodicky se opakujících vln
> mění se tvar a případně objem
geologických těles, celistvost tělesa je
zachována
> tvoří se v podmínkách dostatečné
ohebnosti (plasticity) hornin ohybem
vrstev, vyvolaným v důsledku napětí
působícího různým směrem na uložené
vrstvy
19/Geologie
¾
Zlomy
> útvary u nichž je porušena souvislost vrstev
> původně souvislé geologické těleso je zlomovou spárou rozděleno do dvou vůči sobě se pohybujících
bloků
> pohyb se popisuje vzhledem k podložní (spodní) kře (bloku)
> studium zlomů a rozbor pohybů na zlomech má značný praktický význam, na zlomy jsou vázány žíly
rudních i nerudních surovin
> v terénu se zlomy projevují existencí zlomových svahů, přítomností pramenů, prohlubněmi (depresemi)
tahové
zlomy
Obr. 1-19 Rozdělení zlomů
ƒ
ƒ
tlakové ƒ
zlomy
tahové zlomy – pohyb se děje kolmo ke zlomové spáře, bloky se
navzájem vzdalují
tlakové zlomy – bez pohybu, často spojené s drcením okrajů
sousedících bloků
střižné zlomy – k posunu dochází často na párových střižných
plochách, které jsou orientovány šikmo k maximálnímu tlaku i
relativnímu tahu; k posunu ker dochází podél zlomové spáry
střižné
zlomy
přesmyk
(zdvih)
výchozí
stav
Obr. 1-20 Typy střižných zlomů – pokles,
přesmyk, horizontální posun
>
poklesy (= poklesové zlomy)
▪ nadložní kra se pohybuje směrem dolů
▪ vznikají v místech relativního rozpínání zemské
kůry
▪ dávají vznik tektonicky založeným pánvím –
příkopovým propadlinám
>
přesmyky
▪ nadložní kra se pohybuje směrem vzhůru – zdvih
▪ u přesmyku je kromě vertikálního pohybu
(typického pro zdvih) výrazný i pohyb horizontální
▪ vznikají v místech stlačování (komprese) zemské
kůry
▪ zlomy s dalekosáhlým horizontálním přesunem
nadložní kry se označují jako násunové zlomy
▪ příkrov – přemístění svrchní kry převyšuje 5km
>
horizontální posuny
▪ kry se pohybují v horizontálním směru podél
zlomové spáry
▪ velké horizontální posuny se vyskytují v oblastech
šikmých kolizí litosférických desek (podsouvání +
pohyb podél okrajů desek)
>
většina zlomů v přírodě kombinuje výše uvedené typy
(poklesy, zdvihy a horizontální posuny)
pokles
horizontální
posun
20/Geologie
1 . 4 . 1 . 3 . Sopečná činnost = vulkanismus
ª označuje všechny projevy povrchové magmatické činnosti
Obr. 1-21 Rozšíření sopečné
aktivity
v současnosti a její
vazba na globálně –
tektonické procesy
Sopky (nebo skupiny sopek)
jsou
zobrazeny
černými
tečkami. Podstatná část sopek
je vázaná na aktivní okraje
litosférických
desek
(podsouvání
desek
nebo
riftové oblasti). Sopky mimo
aktivní okraje mohou vznikat
na
tzv.
horké
skvrně
(intenzivní proudění magmatu z pláště), výlevy magmatu
v rozsáhlých zlomech apod.
¾
sopečná činnost (=vulkanismus) zahrnuje:
> výlevy magmatu (láv)
> exploze par a plynů
> výstup termálních vod
¾
nejnápadnějším projevem vulkanické činnosti je vznik sopek – vulkánů:
> tvar sopek ovlivněn zejména složením lávy a obsahem těkavých látek
> magma se dostává u většiny sopek k povrchu úzkou přívodní dráhou – sopouchem (sopečným
komínem)
> vylévá se z kráteru sopky nebo dílčích vedlejších (parazitických) kráterů a trhlin na svazích v podobě
lávy
> láva – je magma vystupující na povrch, obsahuje pevnou fázi (krystaly, které vznikly při výstupu),
kapalnou fázi (vlastní taveninu) a plynnou složku (plyny – CO2, S, H2, CO a vodní páry)
▪ láva stéká do údolí v podobě lávových proudů nebo vytváří rozsáhlejší lávové příkrovy
▪ teplota lávy se pohybuje v rozmezí 1 300 až 750 °C
▪ při chladnutí se uvolňují plyny a páry, které dávají vznik porézní textuře (přítomnost dutin)
Obr. 1-22 Diagram znázorňující tvary těles výlevných a
některé
hlubinné
formy
vyvřelých hornin
21/Geologie
¾
typy sopek:
> výlevné (=efuzivní, lávové) sopky
▪ uvolňují lávu s nižším obsahem SiO2 a menší viskozitou (bazická láva)
▪ štítové sopky
− mají tvar velmi plochého kuželu ukončeného mělkým kráterem
− tvořeny téměř výhradně čediči (popř. olivinickými čediči)
− islandského typu – menší rozměry, max. 1 000 m, např. Hekla, Askja, Katla
− havajského typu – jedny z největších vulkánů na Zemi, např. Mauna Loa, Killauea
▪ lineární lávové vulkány
− čedičové lávy vytékající z trhlin v zemské kůře (oblasti rozpínání zemské kůry – riftové zóny)
− značný plošný rozsah, malá tloušťka vrstev (5 až 15 km, celková tloušťka až několik km)
− budují rozsáhlé náhorní roviny (tzv. tabulové čediče)
− např. jižní Afrika, Island (současnost)
>
výbušné (=explozivní ) sopky
▪ magma vystupuje na povrch jen zřídka v podobě souvislého výlevu nebo vytlačené kupy (České
Středohoří), je silně viskózní
▪ láva je spíše kyselá (např. trachyty, dacity, andezity)
▪ typické jsou mohutné exploze a uvolnění značného množství žhavého popela a sypkých sopečných
hmot (pyroklastik) tvořících valy kolem hrdla kráteru
▪ mohou vznikat prohlubně – maary , které se po vyhasnutí často zaplňují vodou
>
složené sopky (=stratovulkány)
▪ jméno odvozeno od vrstevnaté stavby, lávy neutrální až kyselé (např. andezity, trachyty, znělce)
▪ střídají se vrstvy sypkých sopečných hmot a lávy, které se ukládají rovnoběžně s pláštěm
sopečného kužele
▪ na svazích se často objevují trhliny, na nichž vznikají struskové kužele a parazitické krátery
▪ např. Vesuv, Etna,Stromboli, Krakatau, Mont Pelée
▪ kaldera – kráter vznikající propadnutím svrchní části sopky po vyčerpání magmatu nebo při
výbuchu (sopka Bandai San, Japonsko; Katmai, Aljaška), obyčejně je posléze vyplněna vodou
(Crater Lake, sopka Masama, USA)
¾
produkty sopečné činnosti (sopečné hmoty):
> člení se podle velikosti na:
▪ sopečné bloky a balvany
▪ sopečné bomby (pumy)
▪ lapilli (lat. lapilli = kaménky)
▪ sopečný písek
▪ sopečný popel a prach
> z úlomkovitých sopečných vyvrženin vznikají nové horniny:
▪ tufy – z jemnozrnných vyvrženin, mohou být stmeleny lávou
▪ tufity – sopečný písek a popel uložený ve vodním prostředí a stmelené jílovitou hmotou ze souše
¾
¾
utuhlá láva vylévající se do vodního prostředí má charakteristický polštářovitý tvar
podmořský vulkanismus je spojen se vznikem a růstem vulkanických ostrovů (např. ostrov Surtsey, vynořil
se v r. 1963 v blízkosti Islandu)
¾
procesy doprovázející vulkanickou činnost:
> zemětřesná činnost
> hydrotermální aktivita – projevující se vznikem gejzírů, horkých pramenů
> výrony sopečných plynů – uvolňují se při odplynění magmatu
▪ fumaroly – teplota se pohybuje mezi 200 – 800 °C, převažují páry HCl, méně zastoupeny SO2,
H2S, SO3 a přehřátá vodní pára
▪ solfatary – teplota se pohybuje mezi 100 – 200 °C, převažují vodní páry, s příměsí H2S, SO2, CO2
▪ mofetty – teplota se pohybuje v rozmezí 20 – 30 °C, CO2, bahenní sopky (např. Soos u
Františkových Lázní)
22/Geologie
Otázky a úkoly k opakování II
1. Paleogeografie
Pokuste se srovnat obrázky do správného pořadí! ________________________________
1
2
3
4
2. Vraťme se k obrázku 1-13 Tvarová podobnost kontinentů.
Pokuste se vyjmenovat co nejvíce důkazů, které podporují teorii globální deskové
tektoniky:
_____________________________________________________________
_____________________________________________________________
_____________________________________________________________
_____________________________________________________________
3. Horká skvrna
Pohyby litosférických desek je možné
dokazovat mnoha způsoby. Jedním z velmi
přesvědčivých důkazů je existence řetězců
ostrovů sopečného původu (Havaj). Pokuste
se podle přiloženého obrázku popsat vznik
takového řetězce ostrovů.
_____________________________________
_____________________________________
_____________________________________
_____________________________________
1
4
3
2
6
5
4. Horninový cyklus
Připojte k jednotlivým číslům v obrázku
probíhající proces:
1. (příklad) vznik oceánské litosféry
2.
____________________________________
3.
____________________________________
4.
____________________________________
5.
____________________________________
6.
____________________________________
23/Geologie
5. Vyhledejte v literatuře (geologické učebnice, slovníky apod.), které oblasti (pohoří,
kopce apod.) vznikly v důsledku sopečné aktivity. Rozsáhlejší oblasti vyznačte přímo
do přiložené mapy, menší oblasti (jednotlivé kopce) vypište.
_______________________________________________________________
_______________________________________________________________
_______________________________________________________________
6. Put the pictures in order by reading the text.
A long time ago, Africa was not far from South America. In
fact, 300 million years ago all the land on earth was only one big
kontinent, called ‘Pangaea’.
Very slowly, Pangaea separated into two parts, and the future
continents began to move towards their places. But until 160
million years ago South America, Africa, India, Australia and
Antarctica were still only one huge land mass (‘Gondwanaland’).
North America, Europe and Asia together made the other supercontinent (‘Laurasia’).
Then Gondwanaland and Laurasia also began to divide. Seas
started to spread between the new continents. This was a slow
process. Africa and South America only finished separating 91
million years ago.
Some strange results of land mass movements:
a) There is a diamond deposit that starts in Africa, stops on the
west coast, and begins again in South America.
b) Mountains in Norway, Scotland, Greenland and the northeast US all belong to the same mountain chain.
The correct order is:
a) A, C, D, B
b) B, D, A, C
c) B, A, D, C
d) C, A, D, B
e) C, D, A, B
24/Geologie
Cvičný test 2
1. Rozhodněte, která z uvedených tvrzení jsou platná:
Vzor: Země je nejmenší z vnitřních planet. (tvrzení neplatí, odpověď bude ne)
1.1. Geologické období Země začalo prvohorami.
1.2. Atlantický oceán se na rozdíl od Tichého oceánu postupně zmenšuje.
1.3. Sopky islandského a havajského typu produkují řídké (málo viskózní) magma.
otázka
vzor
1.1
1.2
1.3
odpověď
Ano
Ano
Ano
Ano
odpověď
Ne
Ne
Ne
Ne
2. Paleogeografie
Pokuste se určit období (éru) odpovídající
obrázku (zakroužkujte):
a) začátek starohor,
b) začátek prvohor,
c) začátek druhohor,
d) začátek třetihor.
Popište stručně další vývoj:
......................................................
......................................................
......................................................
3. Vznik Japonských ostrovů
Čtěte text. Jedna z uvedených vět je chybná. Tuto větu podtrhněte (celou!) a na vyhrazené místo napište
správnou podobu věty
Japonské ostrovy vznikly zejména výlevy magmatu, jsou tedy sopečného původu. Zdrojem magmatu je tavicí se
deska Tichého oceánu, která se podsouvá pod asijskou desku. Dokladem vzniku je velký počet sopek, včetně
japonské národní hory Fuji. Sopka Fuji je typická výlevná sopka (podobného typu jako havajské sopky). Její
aktivita zahrnuje jak výbuchy (popel, kameny), tak výlevy magmatu.
.................................................................................................................................
4. Doplňte vhodné slovo!
………………………… byla kontinentem, který se vytvořil na konci prvohor.
………………………………………je proláklina, která vzniká po vyhasnutí výbušné sopky (často vyplněna
vodou).
5. Nakreslete schéma subdukce oceánské desky pod pevninskou desku. (Obrázek popište!)
25/Geologie
1 . 4 . 2 . Exogenní dynamika
zabývá se působením vnějších geologických sil (=činitelů) na zemský povrch
zatímco základní geologické struktury vznikly endogenními procesy, vnější (exogenní) síly neustále na tyto
struktury působí ve svrchních částech zemské kůry, vytvářejí a přeměňují zemský povrch
vnějšími činiteli se rozumí například změny teploty, činnost vody, mrazu, ledovců, větru, organismů
zdrojem energie pro tyto změny je zejména Slunce (tepelná energie), méně slapové účinky Slunce a Měsíce
vlivu vnějších činitelů jsou vystaveny zejména horniny na zemském povrchu a nehluboko pod ním,
dlouhodobým působením jsou narušovány i nejtvrdší a nejodolnější z nich – zvětrávání
rozrušování hornin a tvarů zemského povrchu se děje velmi účinně přímým působením exogenních činitelů,
a to rozrýváním, výmolem – erozí (z lat. erodere = vymílat)
vzniklé úlomky jsou vodou, větrem a jinými činiteli odnášeny a přemisťovány, obnaží se neporušená
hornina a proces se může opakovat – denudace (z lat. denudare = obnažovat)
při přemisťování jsou úlomky dále obrušovány, zmenšují se a rozpadají
na jiném místě dochází k jejich hromadění a usazování - sedimentaci
1 . 4 . 2 . 1 . Zvětrávání
soubor procesů, při kterých dochází k mechanickému rozpadu a chemickému rozkladu hornin na zemském
povrchu
horniny se působením atmosférických a hydrosférických činitelů a také působením biosféry rozpadají na
sypké nesoudržné materiály – rezidua, zvětraliny
porušené horniny snadno reagují s chemicky aktivními látkami rozpuštěnými ve vodě, nestabilní minerály se
rozpouští a tvoří se nové (stabilní na zemském povrchu)
v závislosti na klimatických podmínkách může jeden typ nad druhým převažovat (v chladných a suchých
teplých oblastech převažuje mechanický rozpad, v teplý oblastech převažuje chemické zvětrávání)
Obr. 1-23 Mrazový srub je produktem mrazového
zvětrávání hornin (Králický Sněžník)
mezi procesy způsobující mechanické zvětrávání patří zejména:
> objemové změny způsobené rychlým zahříváním a
ochlazováním horniny; při dlouhodobém působení vyvolávají
odlupování povrchových vrstev horniny
> rozmrzání a zamrzání pórové vody a vody vázané na
pukliny a trhliny – způsobuje odlamování hornin podle těchto
porušených ploch
> působení gravitace, které vyvolává odlamování narušených
hornin
> činnost rostlin – kořeny rostlin narušují soudržnost hornin,
zvětšují pukliny a trhliny
> větrná abraze – částice hornin nesené větrem narážejí na
povrch horniny a postupně jej obrušují
chemické procesy zvětrávání
> procesy složitější než zvětrávání mechanické, dochází k chemické změně výchozí horniny
> pouze nejodolnější minerály jsou chemickým zvětráváním postiženy jen málo (např. křemen)
> při chemickém zvětrávání se uplatňují například tyto reakce:
▪ rozpouštění – např. soli jsou z původního sedimentu nebo sedimentární horniny zcela převedeny
do roztoku a transportovány vodou na značné vzdálenosti
▪ karbonatizace – vzdušný CO2 rozpuštěný ve vodě vytváří slabou kyselinu uhličitou, která reaguje
s kalcitem (vápenec) za uvolňování vápníku nebo rozpustného hydrogenuhličitanu vápenatého
H2O + CO2
H2CO3
+
H + HCO3 + CaCO3
-
H+ + HCO3
Ca2+ + 2 HCO3
26/Geologie
1 . 4 . 2 . 2 . Geologická činnost tekoucí vody
tekoucí voda (tj. voda vázaná v tocích) je nejvýznamnějším geologickým činitelem, který se podílí na
zvětrávání, transportu i sedimentaci
vodnatost řek, hustota a charakter říční sítě je dán poměrem srážek v dané oblasti, odtokem a evapotranspirací (množství vody vypařené z povrchu půdy a uvolněné rostlinami při dýchání)
vodní bilance určité oblasti je ovlivněna zejména srážkami a výparem (odtokem jen v malé míře)
v oblastech geologicky mladých, s členitým terénem je charakter říční sítě zřetelně podmíněn geologickou
stavbou, uplatňují se zejména směry hlavních struktur a odolnost hornin vůči erozi, povodí bývají plošně
více či méně omezená
v oblastech geologicky starších (se zarovnaným terénem) se vytváří charakteristické stromovité uspořádání
říční sítě, tvoří se rozsáhlá povodí oddělená horskými řetězci
mechanický účinek srážkové vody lze pozorovat po dešti:
> ron dešťové vody hloubí na půdách na svazích rýhy, brázdy, žlábky a stružky
> dopadající dešťové kapky při běžných i extrémních srážkách nebo při prudkém tání sněhu způsobují na
svazích erozi
geologická činnost tekoucí vody se projevuje jako činnost:
> rušivá (erozní)
▪ rychlost vody v korytu je značně proměnlivá, roste od okrajů směrem do středu koryta, nejvyšší je
v blízkosti hladiny
▪ při dně a po stranách koryta se tvoří vírové (turbulentní) proudění, které v místech svého největšího
účinku způsobuje erozi koryta (boční, hloubková eroze)
▪ v místech nejpomalejšího toku se materiál postupně usazuje (sedimentuje)
▪ tvoří se nárazové a nánosové břehy (meandrování) – boční eroze
▪ tekoucí voda se velmi významně podílí na vytváření říčního reliéfu (říčního koryta), charakter
procesů je odlišný v jednotlivých částech toku:
Obr. 1-24 Příčný průřez údolím v horní
části toku má typický tvar písmene V.
(Vingar, Julské Alpy)
–
–
–
v horní části toku výrazně převažuje eroze
do hloubky, vyvolaná velkým spádem a
unášeným ostrohranným materiálem, údolí
má tvar písmene V
ve střední části se rychlost snižuje, materiál
je více ohlazený; důsledkem je eroze do boku
a ukládání materiálu za vzniku nivy
(naplavený materiál, často opakovaně
zaplavovaný za vysokého stavu vody)
v dolní části toku je rychlost toku nízká,
zvyšuje se intenzita meandrování a ukládání
materiálu
Obr. 1-25 Schéma dolního
toku řeky s
meandry
v údolní nivě. Při vzniku
meandru se uplatňuje jak
rušivá, tak tvořivá činnost
vody. Hluboké meandry se
mohou uzavírat jako slepá
ramena. Meandrující tok
výrazně zpomaluje odtok
vody z krajiny.
27/Geologie
▪
▪
>
evorze (vířívá eroze) – obrušování koryta materiálem neseným vodou, vznikají mísovité útvary
(obří hrnce, např. Mumlava u Harrachova)
v rozpustných horninách (vápence) je významnou složkou eroze i rozpouštění
přenášecí (transportní )
▪ saltace – částice transportovány válením nebo skokem, nutná vyšší rychlost toku
▪ v suspenzi – jemné částice při transportu trvale drženy ve vznosu
▪ v roztoku – částice transportovány v roztoku (ionty)
Obr. 1-26 Způsob pohybu
částic ve vodě
>
tvořivá (sedimentační)
▪ říční (fluviální) sedimenty se tvoří při ztrátě unášecí schopnosti, při zpomalení proudu nebo při
snížení průtoku vody, jsou charakteristicky opracovány ohlazením
▪ sled ukládání začíná u největších částic (kameny, štěrk) a končí jílovitými částicemi
▪ v říčním korytu se tvoří např. náplavové kužely, štěrkové výspy, říční terasy apod.
▪ nejrozšířenější typy říčních sedimentů: písky, štěrky, jílovité sedimenty (např. hlíny)
Obr. 1-27 Náplavový kužel.
Materiál nesený např. horskými
potoky vytékajícími do širšího
údolí se vlivem náhlého snížení
rychlosti při vtoku ukládá jako
náplavový
kužel
(Svalbard,
Norsko).
1 . 4 . 2 . 3 . Krasové jevy
jsou důsledkem chemické eroze rozpustných hornin (kamenná sůl, sádrovec, kalcit – vápenec, zčásti
dolomit), nejvýraznější je eroze na vápencích
vápenec se rozpouští již v čisté vodě, rozpustnost se dále urychlí jestliže působíme na vápenec kyselinami
v přírodě se přirozeně objevuje kyselina uhličitá vznikající rozpouštěním oxidu uhličitého ve vodě, ve
vodném roztoku je disociována na ionty
H2O + CO2
-
H+(proton) + HCO3 (hydrogenuhličitan)
H2CO3
kyselina uhličitá rozpouští uhličitan vápenatý (kalcit – vápenec) za vzniku rozpustného hydrogenuhličitanu
vápenatého (bikarbonátu)
-
H+ + HCO3 + CaCO3
Ca2+ + 2 HCO3
-
28/Geologie
reakce je vratná, kromě rozpouštění vápenců také dochází k jejich opětnému vysrážení ve formě
nerozpustného uhličitanu (karbonátu)
důsledkem je jednak vznik povrchových krasových útvarů, jednak vznik krasových dutin a jejich
charakteristická výzdoba v podzemí
Obr. 1-27 Škrapy jako povrchový úkaz v krasových oblastech
vznikají nerovnoměrným rozpouštěním vápenců.
povrchové krasové jevy:
> škrapy – nerovnosti povrchu zkrasovatělé oblasti
> propadání – místa, kde se v podzemním jeskynním systému ztrácejí
povrchové vodní toky (ponory)
> propasti – jámy v krasových oblastech, u nichž převažujícím rozměrem je
hloubka (např. Macocha, Moravský kras)
> závrty – kuželovité prohlubně (deprese) na povrchu krasových planin,
vznikají rozpouštěním vápenců podél puklin (mohou být otevřené i
uzavřené – po vyplnění vodou vzniká krasové jezírko)
> vyvěračky – výstupy podzemních krasových vod na povrch (vývěr
Punkvy)
Obr. 1-28 Schématický průřez
krasové
oblasti
s hlavními
krasovými jevy
podzemní krasové jevy:
> jeskyně
> sintry – útvary z vysráženého vápence (povlaky, závoje, výplně, krápníky)
> krápníky – duté útvary rampouchovitého tvaru
▪ stalaktity (z řec. stalaktitos = kapající) – visí ze stropu jeskyně
▪ stalagmity (z řec. stalagma = kapka) – vyrůstá proti stalaktitu ze dna jeskyně
▪ stalagnáty – krápníkové sloupy, vznikají spojením předchozích typů
rozšíření krasových oblastí:
> v ČR vzácněji: Moravský kras (devonské vápence), Hranický kras (východní Morava), Český kras,
Mladečský kras (severní část Drahanské vysočiny), okolí Štramberku (jurské vápence)
> Evropa: např. Balkánský poloostrov (Dinárský a řecký kras), Slovensko (triasové vápence, Slovenský
kras, část Slovenského ráje, severní část Nízkých Tater s Demänovskými jeskyněmi), Francie (v pohoří
Causses), Rusko (Krym, Kavkaz, Ural)
přírodní podmínky v krasových oblastech:
> mají specifické srážkové poměry – srážkové voda prosakuje do podzemí, kde tvoří podzemní toky a
nádrže
> krasové oblasti se proto vyznačují nedostatkem povrchových vod i nedostatkem vody v půdách
> mikroklimaticky jsou to oblasti obvykle suché a teplé
> z lesnického hlediska se jedná o stanoviště značně extrémní – půdy jsou vysychavé, mělké a kamenité,
lehce podléhají vodní erozi, mohou se snadno změnit ve skalní pouště (např. jihoevropské krasy – jižní
Francie, Chorvatsko, Bosna a Hercegovina, Řecko)
29/Geologie
1 . 4 . 2 . 4 . Geologická činnost ledu
voda v pevném skupenství působí rušivě i tvořivě v podobě sněhu (laviny), ledovců a říčního ledu zemský
povrch je ve větším měřítku přetvářen zejména pohybem ledovců
každý ledovec může být rozdělen na oblast hromadění hmoty (zóna akumulace) a oblast odtávání (zóna
s hmotovým úbytkem, pod sněžnou čárou)
za tzv. sněžnou čarou, nadmořskou výškou, kde je trvalá sněhová pokrývka, dochází k postupnému
zpevňování sněhu
sněhové vločky se tlakem mění v jednotlivá krystalická zrna ledu – vzniká firn (objem se přitom zmenšuje,
takže např. 8 m mocná vrstva čerstvého sněhu se dokáže proměnit ve vrstvu firnu o mocnosti 1 m)
dalším zpevňováním se krystaly ledu spojí až vznikne dokonale krystalická kompaktní hmota – ledovcový
led
ledovce na zemském povrchu lze rozdělit na:
> kontinentální ledovce (grónského typu) pokrývají souvisle rozsáhlé části pevnin v polárních oblastech
– Antarktidě a Grónsku
▪ jejich mocnost v centrálních částech dosahuje 3400 až 4000 m a představují zbytek rozsáhlého
ledovcového pokryvu ze čtvrtohor
▪ tehdy zasahoval ledovec až do Střední Evropy a Ameriky
> vysokohorské (údolní, alpského typu) ledovce vznikají z firnu ve vyšších pohořích
▪ sníh se hromadí ve sběrné oblasti, která se označuje jako kar a mívá mísovitý tvar
▪ odtud se začíná ledovec pohybovat směrem do údolí ve formě splazu a končí ledovcovým čelem
Obr. 1-29 Vznik ledovce. 1 - firn, 2
- kar, 3 - névé, 4 - firnová čára, 5 boční moréna, 6 - střední moréna, 7
- ablační moréna, 8 - údolí tvaru U,
9 - jezero hrazené ledem, 10 seříznutý ostroh, 11 - visuté údolí,
12 – sérak, 13 - vnitřní moréna, 14 spodní (základní) moréna, 15 –
oblík , 16 – závrt, 17 - čelní
(koncová) moréna, 18 - esker, 19 ledovcový náplavový kužel a vody
vytékající z čela ledovce, 20 drumliny
geologická činnost ledu se projevuje jako činnost:
> erozní (rušivá)
▪ ledovce charakteristicky modelují terén
▪ tvoří protáhlá údolí (trogy, fjordy) tvaru písmene U ukončená v oblasti vyživování ledovce
(akumulační zóna) mísovitým karem
Obr. 1-30 Schéma erozní činnosti
vysokohorského ledovce
▪
▪
▪
brázdění (exarace) – modelace terénu
účinkem materiálu neseného ledovcem (visutá
údolí – vznikají pohybem ledovců v různě
odolných horninách)
odlamování (detrakce) – opakovaným
mrznutím vody jsou na spodní straně ledovce
odlamovány horniny, jejich nesením a
hromaděním vznikají spodní morény
ohlazování a obrušování (abraze a deterze) –
obrušováním podloží vznikají v odolných
horninách rýhy (striace)
30/Geologie
>
transportní a sedimentační (přenášecí a tvořivá)
▪ eratické bloky (bludné balvany) – transportovány na značné vzdálenosti uvnitř těla ledovce (např.
do střední Evropy byly během čtvrtohorních zalednění transportovány balvany až ze Skandinávie)
▪ morény – materiál přemísťovaný ledovcem ve směru jeho toku, jde o materiál nevytříděný
(obsahuje stěrky, písky, hlíny, jílovité částice apod., tzv. till, jeho zpevněním vzniká tillit), mohou
tvořit hráze ledovcových jezer
− čelní morény
− spodní morény
− boční morény
− střední morény – vznikají spojením bočních morén dvou ledovcových splazů
Obr. 1-31 Kamenná (skalní) moře (Králický Sněžník)
periglaciální jevy
> vznikly na našem území za ledových dob následkem
mrazového klimatu na nezaledněné části území v předpolí
ledovce, kdy byla půdy v hloubce stále zmrzlá
> kamenná (skalní) moře – vznikají mechanickým rozpadem
hornin vlivem mrazu (např. Krkonoše, Orlické hory)
> polygonální (mnohoúhelníkové) půdy – mají na svém
povrchu vyvinuty mnohoúhelníkové vzory, lemované
mrazem vytříděnými kameny (Krkonoše – vrcholové partie)
Obr. 1-32 Příčný průřez
polygonální půdou
1 . 4 . 2 . 5 . Geologická činnost větru
Obr. 1-33 Viklany
proudění
vzduchu
(vítr)
je
vyvoláno
rozdíly
v atmosférickém tlaku nad různými místy zemského
povrchu
jako geologický činitel se uplatňuje zejména v suchých
oblastech bez vegetace (proudění je jen minimálně
zpomalováno)
v rámci hydrologického cyklu přináší proudění vzduchu
nad pevninu srážky a tak ovlivňuje účinnost vodní eroze
v neposlední řadě vyvolává proudění vzduchu i pohyby
svrchní části hydrosféry ve formě vlnění nebo mořských
proudů a erozi pobřežních oblastí
geologická činnost větru je projevuje jako činnost:
> erozní (rušivá)
▪ obrušování (abraze) skalního podkladu větrem a drobnými zrny narážejícími na podklad, tvoří se
31/Geologie
▪
povrchové prohlubně (voštiny – pískovcová skalní města, dnes se vznik voštin častěji vysvětluje
geologickým působením vody), při dlouhodobém působení se mohou vytvořit viklany (zvýšená
eroze v blízkosti zemského povrchu)
odvívání (deflace) drobnějších zrn prachu a písku, tvoří se mělké prohlubně (deflační pánve)
Obr. 1-34 Vznik kamenné
pouštní dlažby postupným
odvíváním (deflací) drobnějších
zrn prachu a písku
>
transportní a sedimentační (přenášecí a tvořivá)
▪ tvoří se při ztrátě unášecí schopnosti větru
▪ částice se ukládají na zemském povrchu v podobě eolitických těles (dun) různých tvarů, velikostí a
vnitřního uspořádání
▪ spraše – jemné ostrohranné prachové částice, typické sedimenty meziledových dob (čtvrtohory)
zejména na závětrné straně terénních nerovností, typický je vysoký obsah uhličitanu vápenatého
▪ duny – pískové částice tvořící charakteristicky tvarovaná tělesa (často značných rozměrů)
Obr. 1-35 Příklady větrných (eolických) akumulačních tvarů
32/Geologie
1 . 5 . Geomorfologie
nauka o tvarech zemského povrchu a jejich vzniku
povrchové tvary vznikají zejména působením vnitřních geologických sil (např. pohybem litosférických
desek – vznik zlomů a vrás, sopečnou činností atd.)
tvar terénu je dále upravován působením vnějších geologických sil (denudace povrchu)
zemský povrch se vyvíjí v cyklech:
> každý cyklus začíná hluboce zaříznutými údolími (V – tvar), stupňovitým spádem toků
> postupně probíhá eroze, terén se snižuje a zarovnává
> údolí se boční erozí rozšiřují, postupně převládají pahorkatiny a vrchoviny
> vývoj postupně směřuje k úplnému zarovnání povrchu – vzniká parovina
vlastní průběh cyklu závisí na typu klimatu:
> pro teplé oblasti je typický mechanický rozpad hornin a geologické působení větru – aridní cyklus
> v chladných oblastech převažuje mrazový rozpad a geologické působení ledu – glaciální cyklus
1 . 5 . 1 . Terén a jeho části
základní terénní linie:
> vrstevnice – spojují body o stejné nadmořské výšce
> spádnice – čáry kolmé na vrstevnice, přímky největšího spádu
> hřbetnice – čára spojující nejvyšší body hřbetů, voda od ní stéká na obě strany
> údolnice – čára spojující nejnižší body údolí
> úpatnice – čára oddělující patu svahu od rovinatého okolí
tvary terénu:
> rovina – vodorovný terén v úrovni vodního toku (aluvia – náplavy říčních toků)
> plošina – plochý (popř. nepatrně zvlněný) terén mimo dosah vodních toků, vzniká:
▪ zvětráváním – odnosem zvětralin – denudační plošiny
▪ říční terasy – akumulační plošiny
▪ vodorovně uložené vrstvy – tabulové plošiny (Česká tabule)
> vrchol – vyvýšenina, omezená ze stran svahy
▪ kupa – zaoblený tvar
▪ hrot – ostrý tvar
> hřbet – vyvýšenina, omezená svahy ze dvou stran
> svah – nakloněná část zemského povrchu
1 . 5 . 2 . Rozdělení geomorfologických reliéfů
rozdělení podle způsobu modelace reliéfu:
> eolitický reliéf – plošiny v oblastech navátých hornin, přesypové písky a spraše
> fluviatilní reliéf – výsledek činnosti tekoucích vod
▪ říční údolí – rušivá činnost vody
▪ říční sedimenty – tvořivá činnost vody
> krasový reliéf – povrchové i podpovrchové krasové jevy, hluboká údolí a nedostatek povrchových toků
> glaciální reliéf – vytvořený ledovci, morény, plesa, kary, trogy
> abrazní reliéf – plošná eroze mořských pobřeží – tvorba terasy (např. Nízký Jeseník, Oderské vrchy)
rozdělení podle nadmořské výšky:
> nížiny – do 200 m n.m.
> pahorkatiny – 200 – 500 m n.m.
> vrchoviny (vysočiny) – 500 – 1000 m n.m.
> hornatiny – nad 1000 m n.m.
1 . 5 . 3 . Geomorfologické členění ČR
území ČR se člení na dvě základní taxonomické jednotky – systémy:
> Hercynský systém (tab. 5-4), Alpsko-himalájský systém (tab. 5-5)
33/Geologie
Tab. 5-4 Hercynský systém – Hercynská pohoří
HERCYNSKÁ POHOŘÍ (subsystém)
I Česká vysočina (provincie)
I2 Česko-moravská subprovincie I3 Krušnohorská subprovincie
I2A Středočeská pahorkatina
I3A Krušnohorská hornatina
I2A-1 Benešovská pahorkatina
I3A-1 Smrčiny
I2A-2 Vlašimská pahorkatina
I3A-2 Krušné hory
I2 A-3 Táborská pahorkatina
I3A-3 Děčínská vrchovina
I2A-4 Blatenská pahorkatina
I3B Podkrušnohorská hornatina
I2B Jihočeské pánve
I3B-1 Chebská pánev
I2B-1 Českobudějovická pánev
I3B-2 Sokolovská pánev
I2B-2 Třeboňská pánev
I3B-3 Mostecká pánev
I2C Českomoravská vrchovina
I3B-4 Doupovské hory
I2C-1 Křemešnická vrchovina
I3B-5 České středohoří
I2C-2 Hornosázavská
I3C Karlovarská vrchovina
pahorkatina
I3C-1 Slavkovský les
I2C-3 Železné hory
I3C-2 Tepelská vrchovina
I2C-4 Hornosvratecká
vrchovina
I2C-5 Křižanovská vrchovina
I2C-6 ]avořická vrchovina
I2C-7 Jevišovická pahorkatina
I2D Brněnská vrchovina
I2D-1 Boskovická brázda
I2D-2 Bobravská vrchovina
I2D-3 Drahanská vrchovina
I4 Krkonošsko-jesenická subprov. I5 Poberounská subprovincie
I6 Česká tabule
I5A Brdská oblast
I6A Severočeská tabule
I4A Krkonošská oblast
I4A-1 Šluknovská pahorkatina
I5A-1 Džbán
I6A-1 Ralská pahorkatina
I4A-2 Lužické hory
I5A-2 Pražská plošina
I6A-2 Jičínská pahorkatina
I4A-3 Ještědsko-kozákovský
I5A-3 Křivoklátská vrchovina
I6B Středočeská tabule
hřbet
I5A-4 Hořovická pahorkatina
I6B-1 Dolnooharská tabule
I4A-4 Žitavská pánev
I5A-5 Brdská vrchovina
I6B-2 Jizerská tabule
I4A-5 Frýdlantská pahorkatina
I5B Plzeňská pahorkatina
I6B-3 Středolabská tabule
I4A-6 Jizerské hory
I5B-1 Rakovnická pahorkatina
I6C Východočeská tabule
I4A-7 Krkonoše
I5B-2 Plaská pahorkatina
I6C-1 Východolabská tabule
I4A-8 Krkonošské podhůří
I5B-3 Švihovská vrchovina
I6C-2 Orlická tabule
I4B Orlická oblast
I6C-3 Svitavská pahorkatina
I4B-1 Broumovská vrchovina
I4B-2 Orlické hory
I4B-3 Podorlická pahorkatina
I4B-4 Kladská kotlina
I4C Jesenická oblast
I4C-1 Zábřežská vrchovina
I4C-2 Mohelnická brázda
I4C-3 Hanušovická vrchovina
I4C-4 Králický Sněžník
I4C-5 Rychlebské hory
I4C-6 Zlatohorská vrchovina
I4C-7 Hrubý Jeseník
I4C-8 Nízký Jeseník
I4D Krkonoš.-jesenické podhůří
I4D-1 Vidnavská nížina
I4D-2 Žulovská pahorkatina
I1 Šumavská subprovinice
I1A Českoleská oblast
I1A-1 Český les
I1A-2 Podčeskoleská
pahorkatina
I1A-3 Všerubská vrchovina
I1B Šumavská hornatina
I1B-1 Šumava
I1B-2 Šumavské podhůří
I1B-3 Novohradské hory
I1B-4 Novohradské podhůří
34/Geologie
Tab. 5-5 Alpsko-himalájský systém – Karpaty, Panonská nížina
KARPATY
PANONSKÁ NÍŽINA
III Západní Karpaty
IV Západopanonská pánev
III1 Vněkarpatské sníženiny
III1A Západní vněkarpatské
sníženiny
III1A-1 Dyjsko-svratecký
úval
III1A-2 Vyškovská brána
III1A-3 Hornomoravský
úval
III1A-4 Moravská brána
III1B Severní vněkarpatské
sníženiny
III1B-1 Ostravská pánev
IV1 Vídeňská pánev
III2 Vnější západní Karpaty
III2A Jihomoravské Karpaty
IV1A Jihomoravská pánev
III2A-1 Mikulovská
IV1A-1 Dolnomoravský
vrchovina
úval
III2B Středomoravské Karpaty
IV1B Záhorská nížina
III2B-1 Ždánický les
IV1B-1 Chvojnická
III2B-2 Litenčická
pahorkatina
pahorkatina
III2B-3 Chřiby
III2B-4 Kyjovská
pahorkatina
III2C Slovensko-moravské
Karpaty
III2C-1 Vizovická
vrchovina
III2C-2 Bílé Karpaty
III2C-3 Javorníky
III2D Západobeskydské
podhůří
III2D-1 Podbeskydská
pahorkatina
III2E Západní Beskydy
III2E-1 Hostýnskovsetínská hornatina
III2E-2 Rožnovská brázda
III2E-3 Moravskoslezské
Beskydy
III2E-4 Jablunkovská
brázda
III2E-5 Slezské Beskydy
III2E-6 Jablunkovské
mezihoří
1 . 6 . Regionální geologie
vymezuje základní oblasti krajiny na základě poznatků jednotlivých geologických věd
území ČR tvoří dva velké geologické a geomorfologické celky:
> Český masív (tvořený Hercynským systémem)
> Karpaty (tvořené Alpsko-Himalájským systémem)
1 . 6 . 1 . Český masív
byl vyvrásněn při hercynském vrásnění (prvohorní vrásnění)
mohutné pohoří vytvořené touto orogenezí (vrásněním) bylo posléze téměř zcela denudováno
další vývoj:
> vytvoření pánví v mladších prvohorách (permokarbon – černouhelné sloje)
> zaplavení mořem (tzv. transgrese v druhohorách – mořské sedimenty – Česká křídová pánev)
> další vrásnění (alpinské – četné zlomy s následnými pohyby) vedlo k vytvoření:
▪ třetihorních pánví (hnědouhelné sloje)
▪ vyzdvižení okrajových pohoří
▪ výlevy magmatu z některých zlomů (Doupovské hory, České středohoří)
> modelování terénu činností ledovců a řek ve čtvrtohorách (sedimenty)
z hlediska regionálně-geologického se rozlišují tyto oblasti:
> oblasti krystalinika
35/Geologie
>
>
>
>
>
>
oblasti starých zvrásněných sedimentů
oblasti permokarbonských sedimentů
oblasti českého útvaru křídového
oblasti třetihorních pánví
oblasti třetihorních sopečných pohoří
oblasti čtvrtohorních pokryvů
oblasti krystalinika (přeměněné a vyvřelé horniny)
> oblasti hornin krystalických (hlubinných a přeměněných)
> horniny jsou starohorního až prvohorního stáří
▪ krystalinikum jižní části Českého masívu:
− Středočeská pahorkatina, Bobravská vrchovina (hlubinné vyvřeliny)
− Českomoravská vrchovina (přeměněné horniny – ruly, svory, fylity)
− Šumavská hornatina, Všerubská vrchovina (přeměněné horniny – ruly)
▪ krystalinikum západní části Českého masívu:
− Český les, část Podčeskoleské pahorkatiny, Karlovarská vrchovina
− ruly, svory, fylity; žuly, granodiority
▪ krystalinikum soustavy krušnohorské:
− Smrčiny, Krušné hory
− ruly, svory, fylity; žuly
▪ krystalinikum soustavy lužicko-slezské:
− ruly, fylity, méně svory; žuly, granodiority
− západní část: Šluknovská pahorkatina, Lužické hory, část Ještědsko-kozákovského hřbetu,
Frýdlantská pahorkatina, Jizerské hory, Krkonoše, část Krkonošského podhůří
− východní část: Orlické hory, část Podorlické pahorkatiny, Zábřežská vrchovina, Králický
Sněžník, Hanušovická vrchovina, Rychlebské hory, Hrubý Jeseník
oblasti starých zvrásněných sedimentů
> hlavně střední a západní Čechy
> sedimenty stáří starohorního a staroprvohorního
> břidlice, slepence, pískovce, droby, buližníky
> nejvýznamnější oblasti:
▪ Brdská vrchovina, Hořovická pahorkatina, Křivoklátská vrchovina, větší část Plzeňské
pahorkatiny, část Podčeskoleské pahorkatiny
▪ Drahanská vrchovina, Nízký Jeseník
oblasti permokarbonských sedimentů
> v období karbonu se tvořily jezerní pánve, zde se ukládaly sedimenty – nejsou zvrásněné
> jílovce, pískovce (často červená barva), arkózy, slepence, vápence
> nejvýznamnější oblasti výskytu permokarbonských sedimentů:
▪ Džbán, části Dolnooharské tabule a Pražské plošiny přiléhající ke Džbánu, část Plzeňské
pahorkatiny severozápadně od Plzně
▪ Krkonošské podhůří, část Broumovské vrchoviny
▪ Boskovická brázda, oblasti přiléhající na severu k Boskovické brázdě (část Svitavské a Podorlické
pahorkatiny)
oblasti českého útvaru křídového
> horniny (sedimenty) jsou mořského původu, pouze malá část sladkovodního
> pískovce (kaolinické, slínité, vápnité), jíly, slíny, opuky (obsahují CaCO3)
> nejvýznamnější oblasti českého útvaru křídového:
▪ Česká (křídová) tabule
▪ část Broumovské vrchoviny a Podorlické pahorkatiny
▪ Českobudějovická a Třeboňská pánev
▪ Kladská kotlina (mezi Orlickými horami a Králickým Sněžníkem)
▪ Děčínská vrchovina
oblasti třetihorních pánví
> vznikly poklesem ker vzniklých při alpinském vrásnění
36/Geologie
>
>
>
vytvořila se sladkovodní jezera, na jejichž dně se ukládaly sedimenty – jíly, jílovce, písky
uhelnatěním organických usazenin se vytvořily sloje hnědého uhlí
nejvýznamnější oblasti:
▪ Chebská, Sokolovská a Mostecká pánev
▪ křídové sedimenty Třeboňské a Českobudějovické pánve byly překryty v třetihorách rašeliništi
oblasti třetihorních sopečných pohoří
> zlomy mezi krami vystupovalo v na některých místech Českého masívu magma – sopečná pohoří
> nejvýznamnější oblasti:
▪ Doupovské hory – jediná mohutná sopka (čediče, tufy)
▪ České Středohoří – více sopečných fází (čediče, tufy, znělce)
oblasti čtvrtohorních pokryvů
> čtvrtohorní sedimenty značně rozšířeny, pokrývají starší horniny
> ve čtvrtohorách se značně mění klima, doby ledové (glaciály) střídají teplejší meziledové doby
(interglaciály)
> území Českého masívu bylo zaledněno jen zčásti (některá okrajová pohoří), zbytek území se
charakterem klimatu blížil tundře (suché a chladné klima)
> převládalo mechanické zvětrávání a větrný odnos, tvořily se periglaciální jevy
> vznikající sedimenty byly původu:
▪ říčního (okolí většího vodních toků)
▪ větrného (spraše)
▪ ledovcového (horské oblasti)
> doznívá sopečná činnost (okolí Chebu a Bruntálu)
1 . 6 . 2 . Karpaty
až do druhohor podobný vývoj jako Český masív
na začátku druhohor mohutná transgrese (zaplavení mořem) – tvorba mořských sedimentů, eroze mořským
příbojem (abraze), sopečná činnost – výlevy magmatu a vznik přeměněných hornin, okrajové oblasti Karpat
tvoří flyše – zvrásněné mořské sedimenty
v třetihorách hranice mezi Českým masívem a Karpaty vyplněna mořskými sedimenty – tvoří se úvaly
(vápnité jíly a písky)
ve čtvrtohorách sedimenty úvalů překryty z větší části štěrky, písky, sprašemi a hlínami
hlavní oblasti výskytu sedimentů flyšového pásma
▪ Podbeskydská pahorkatina, Slezské Beskydy, Moravskoslezské Beskydy, Hostýnsko-vsetínská hornatina,
Javorníky, Vizovická vrchovina, Bílé Karpaty, Středomoravské Karpaty, Jihomoravské Karpaty
▪ pískovce, lupky (vrstevnaté jílovce)
hlavní oblasti výskytu třetihorních sedimentů (mořské)
▪ Dyjsko-svratecký úval, Dolnomoravský úval, Hornomoravský úval, Moravská brána, Vyškovská brána
▪ jíly, písky
hlavní oblasti výskytu čtvrtohorních sedimentů (říční, větrné, ledovcové)
▪ překrývají třetihorní sedimenty v úvalech
▪ Ostravská pánev, Hornomoravský úval, Dolnomoravský úval, Moravská brána , Dyjsko-svratecký úval
▪ štěrky, písky, spraše, hlíny
37/Geologie
Otázky a úkoly k opakování III.
1.
Periglaciální jevy (obr. 1-32)
Velice zajímavým (i když alespoň v České republice vzácným jevem) jsou mrazem tříděné půdy. Setkat se
s nimi můžeme např. v alpínským polohách Krkonoš. Vypadají jako malé mnohoúhelníkové plošky
ohraničené malými kamennými valy. Kameny byly přemístěny dlouhodobým procesem střídavého mrznutí
a rozmrzání půdy.
• Pokuste se navrhnout mechanismus pohybu kamenů za předpokladu jejich původně
rovnoměrného rozmístění po ploše.
2.
Geomorfologie v mapě
Pokuste se nalézt a vyznačit v topografické mapě tyto terénní tvary:
• vrstevnice
• hřbetnice
• údolnice
• spádnice
V případě, že je Vám některý z pojmů neznámý hledejte vysvětlení v učebním textu.
3.
Regionální geologie České republiky
Srovnejte do správného pořadí (do správné časové posloupnosti) tyto úseky geologického vývoje České
republiky:
• vyvrásnění Karpat alpínským vrásněním,
• druhohorní zaplavení Českého masívu (křídové sedimenty v Polabí),
• vznik ložisek černého uhlí (např. Podkrkonoší, Ostravská pánev),
• uložení a vznik světoznámých sedimentů v oblasti Barrandien,
• variské vrásnění v Českém masívu,
• výlevy magmatu v severních Čechách,
• rozsáhlé náplavy v okolí velkých řek (Labe, Morava apod.),
38/Geologie
• modelování některých pohoří (např. Krkonoše, Šumava) horskými ledovci,
• vytvoření rozsáhlých ložisek hnědého uhlí v severních Čechách (hnědouhelné pánve).
4.
Geomorfologie
Pokuste se nalézt a vyznačit v topografické mapě přibližnou polohu těchto reliéfů (např. v případě
krasového reliéfu vyznačte polohu Moravského krasu apod.):
• krasový reliéf
• fluviatilní reliéf
• glaciální reliéf
V případě, že je Vám některý z pojmů neznámý hledejte vysvětlení v učebním textu.
5.
Pojmenujte zobrazené geologické útvary
_________________________________________________________________________________________
6.
Výzkum složení atmosféry v minulých geologických obdobích
Ledovce v současnosti pokrývají deset procent zemského povrchu a představují 80 procent celosvětových
zásob sladké vody. Grónský ledovec je své centrální části silný tři kilometry a led na jeho bázi je starý přibližně
160 tisíc let. V Antarktidě je maximální tloušťka ledu pět kilometrů a stáří ledu na bázi je přibližně půl milionu
let.
39/Geologie
Ledovce umožňují poměrně přesné průzkumy složení atmosféry v minulých obdobích. Např. v Antarktidě je
prováděn výzkum v projektu EPICA Dome C ležící ve výšce 3 233 m nad mořem. Vědci se se svými vrty
dostali na samé dno ledovce do hloubky 3 270 m a 20 cm, čímž získali údaje o vývoji složení atmosféry za
posledních několik set tisíc let.
Molekuly plynů jsou zachycené v mikroskopických bublinkách v ledu. Zajímavé jsou zejména údaje o
obsahu oxidu uhličitého a methanu. Analýzy ukazují, že během posledního půlmilionu let nebyly nikdy
koncentrace těchto plynů tak vysoké jako dnes.
• Určete průměrné roční tempo přírustu ledu Grónského ledovce a ledovce v Antarktidě.
• Pokuste se popsat rozložení vody na zemském povrchu (zejména výšku hladiny moře) v případě, že
rozloha ledové pokrývky roste a klesá.
• Lze z výzkumů složení ledu prokázat vliv člověka na změnu složení atmosféry. V případě kladné
odpovědi udejte zdroje znečišťujících látek.
• Někteří klimatologové spojují růst koncentrace oxidu uhličitého a methanu se stoupající hladinou
moří a oceánů. Jak vysvětlují tuto spojitost?
7.
Vývoj říčního koryta – vznik meandrů (obr. 1-25)
Obrázek meandrujícího toku není v naší krajině bohužel příliš častým. Nejedná se o žádnou specialitu naší
země, i v některých jiných zemích byly meandry srovnány a řeky spoutány do betonových koryt. Naštěstí na
některých tocích zůstali zbytky nedotčených meandrů a tak můžeme porovnávat vlastnosti toků s přírodním
korytem a toků s korytech technicky upraveným.
Přestože náklady na vodohospodářské úpravy toků určitě nebyly malé, byly prováděny zejména ve druhé
polovině 20. století ve velkém měřítku.
• Pokuste se zamyslet na možnými důvody takovýchto opatření.
Přes nesporný estetický efekt, kdy meandrující potoky a řeky působí mnohem přirozenějším dojmem, má
samotné meandrování značný význam pro odtok vody z krajiny. Zejména v posledních letech se setkáváme
s četnými záplavami, které způsobují značné ekonomické škody.
• Pokuste se porovnat rychlost odtoku vody z krajiny u meadrujících koryt a koryt technicky
upravených.
• Co znamenají termíny: pětiletá, desetiletá, stoletá, pětisetletá voda?
• Co jsou poldry?
• Když mluvíme o povodních, zmiňujme zejména možná negativa. Mohou přinášet krajině,
zasaženým ekosystémům povodně něco pozitivního?
• Zkusme chvíli počítat. Představte si koryto řeky široké 10 m, na vodočetné lati odečtená výška
hladiny vody bude 1 m. Vypočtěte objem vody, která proteče korytem za 1 hod (1 den) v případě
-1
že rychlost tekoucí vody je 5 m.s .
8.
Crossword puzzle
is a common chemical substance that is essential to all known
forms of life
is a visible mass of condensed droplets, frozen crystals in the
atmosphere
is the third planet from the Sun
is type of precipitation in the form of crystalline water ice
is a large, slow moving river of ice, formed from compacted layers
of snow
is the movement of air which is caused by uneven heating of the
Earth's surface
is a cloud in contact with the ground (the air is one hundred per
cent full of water)
Vocabulary:
droplet .................................kapka, kapička
precipitation ........................srážení, vylučování
compact ...............................stlačit
uneven.................................nerovnoměrný, nestejný
cloud....................................oblak
essential...............................základní, nepostradatelný
cause....................................zapříčinit, vyvolat
40/Geologie
Cvičný test 3
1. Rozhodněte, která z uvedených tvrzení jsou platná:
Vzor: Země je nejmenší z vnitřních planet. (tvrzení neplatí, odpověď bude ne)
1.1. Horniny obvykle dobře odolávají objemovým změnám, které jsou vyvolané změnami teplot.
1.2. Erozní aktivita vody je přímo úměrná rychlosti toku vody.
1.3. Ledovec (horský) tlačí před sebou materiál (moréna), který po ústupu ledovce vyplní mísovité údolí
(kar).
otázka
vzor
1.1
1.2
1.3
odpověď
Ano
Ano
Ano
Ano
odpověď
Ne
Ne
Ne
Ne
2. Zvětrávání
Určete název objektu z obrázku:
a) polygonální půda,
b) trog,
c) kamenné moře,
d) suťový kužel,
e) mrazový srub.
Popište stručně mechanismus vzniku:
.............................................................................................
.............................................................................................
.............................................................................................
3. Krasové oblasti
Čtěte text. Jedna z uvedených vět je chybná. Tuto větu podtrhněte (celou!) a na vyhrazené místo napište
správnou podobu věty
V krasových oblastech obvykle převažují vápence. Tato hornina je poměrně odolná proti rozpouštění. Při jejím
rozpouštění se tvoří rozpustný hydrogenuhličitan vápenatý. Jeho zpětným vysrážením vznikají typické krasové
útvary (krápníky). Přírodní a ekologické podmínky v krasových oblastech jsou poměrně extrémní.
......................................................................................................................................................
4. Doplňte vhodné slovo!
………………………… jsou typické zákruty koryta řeky ve střední a dolní části toku.
Zejména v suchých oblastech se působením větrné eroze tvoří charakteristická tělesa (často značných rozměrů)
označovaná jako ………………………………….. .
5. Nakreslete průřez krasovou oblastí a vyznačte tyto útvary: škrapy, kaňon, stalaktit,
stalagmit. (obrázek musí být jasně čitelný, jednotlivé útvary popište)