Jen medvědi spí v zimě

Transkript

Jen medvědi spí v zimě
(původně soutěžní text do zimní soutěže Triumvirátu 2014-2015)
Pavel Šimík Šíma
text © 2014 autor
(překlepy a nedoklepy vyhrazeny)
ilustrace © 2014 autor
(free images & clipart)
(triumvirat.cz)
(text byl myšlen jako soutěžní, ale v celkovém vyznění a pojetí se mi nelíbí, něco tomu chybí)
Jen medvědi spí v zimě (původně soutěžní text do zimní soutěže Triumvirátu 2014-2015)
Jedna
Sněžilo.
Bílé vločky se zvolna snášely k zemi. Tiše a nezúčastněně. Nepadaly kolmo dolů, ale
nechávaly se strhávat větrem. Vítr hučel kolem štítů hor a hnal do kotliny husté naducané mraky,
které byly plné sněhu. Ne, nesněžilo, ženili se všichni čerti. Do městečka dorazila pořádná vánice.
Ulice zely prázdnotou.
Prázdno bylo slabé slovo. Nikde nebylo vidět ani živáčka. Tedy takřka, protože by náhodný
pozorovatel mohl ve vířícím bílém nadělení na okamžik spatřit temný stín, který zmizel kdesi v
jedné z postranních uliček, kde tolik nefoukalo, ale sníh padal také. Přízrak beze svědků proběhl
městem. Kam asi šel? A proč vlastně? Proč nechtěl, aby jej kdokoli spatřil?
V ten den přišel večer brzy.
Mohl za to i nečas, který se rozhodl, že městečko zasype přívaly sněhu dříve než obvykle.
Nikdo však nevycházel z domu, všichni čekali, až se bouře přežene. Kdo by chtěl umrznout ve
větru uvězněný ve sněhu? Jen blázen by vyšel ven. Blázen? Blázen nebo ten, kdo nemá čisté
svědomí.
Něco viselo ve vzduchu a bylo to cítit...
Dvě
„Venku se zase žení všichni čerti,“ otřásl se Sam, když pohlédl úkosem k oknu, za kterým
nebylo nic vidět. Kdyby řekl, že nebylo vidět ani na špičku nosu, nemýlil by se. „Zima přišla letos
brzy.“
„Přeháníš,“ usmála se na něj jeho žena.
„Fakt?“ pokrčil rameny. „Lidi budou zase remcat, že městské služby neprotáhly ulice
včas...“
„Jak to myslíš?“ nechápala jej.
Ve městě, ve kterém dávaly lišky skorem všem dobrou noc, nebylo mnoho událostí, které by
rozvířily stojatou vodu každodenní šedi. Občas nějaký ten festival, letní sezóna u nedalekého jezera
zvala každoročně dávku turistů, ale to příliš nevynášelo, nehledě na to, že v zimním období bylo ve
městě turistů méně, zdejší kopce totiž nebyly příliš uzpůsobeny k provozování lyžařských vleků.
Proto město vlastnilo i jednu z největších pil v kraji, továrnu na těžbu a zpracování dřeva, které
-2-
nikdo neřekl jinak než Pila.
„Starosta a radní budou sedět na zadku a čekat, až to za ně udělají jiní...“ uchechtl se a napil
se z velkého zeleného hrnku.
„Mají úřad a postavení,“ pousmála se. „A mladí budou rádi, že si vydělají...“
„Sten je držgrešle,“ zamračil se Sam. „Jako bys to nevěděla! Nechal by si pro niklák koleno
vrtat!“
Někdo zabouchal na dveře domu.
„Koho sem čerti nesou, v téhle slotě?“ zarazil se Sam. Jeho žena na něj pohlédla s otázkou v
očích. „Jdu otevřít...“ řekl a pokrčil rameny.
„Zdravím, šerife,“ řekl mu blonďatý klučina, kterému málem teklo mlíko po bradě.
„Pro Krista pána, Tome, co tu děláš?“ zděsil se.
„Já vím, je počasí, že by psa nevyhnal, ale...“
„Leze to z tebe jako z chlupaté deky, co se stalo?“ zamračil se. „Nedáš si šálek čaje a něco
ostřejšího k tomu? Jak ses sem vůbec dostal? V tomdle nečase...?“
„Na lyžích, jak jinak,“ pokrčil Tom rameny. „Dobrý den, paní Thompsonová!“
„Zdravím, Tome,“ usmála se na něj Samova žena. „Mládí vpřed...“
„Jo, ve futrále,“ mávl šerif rukou. „Tak co se děje tak vážného, že jsi nemohl počkat do
zítřejška, až to přejde?“
„Víte...“ začal mladý pomocník šerifa, když si pověsil bundu na věšák, boty nechal sušit na
botníků a sedl si v kuchyni za ručně dělaný stůl. Židle pod ním malinko zapraskala, ano i posilovna
a dobrá strava dělají své. „Znáte toho vysokého a štíhlého chlápka, který občas vypomáhá na Pile?“
„Ne, víš, kolik je tam od jara do podzimu brigádníků? Od té doby, co to vede starostův bratr,
bys tam mohl stálých zaměstnanců spočítat na prstech jedné ruky...“
„No, právě...“ souhlasil Tom. „Dal bych si trochu čaje, malinko jsme promrzl!“
„Hele, já vím, že je krásný už zimní večer, a že bychom si mohli povídat do rána, ale zkrať
to!“ pousmál se šerif.
„Nějaký měsíc tropil v městečku jen výtržnosti...“ usrkl Tom z modrého hrnku a postavil jej
nedaleko šerifova zeleného. „Přistěhoval se sem zjara, jde o bývalého mariňáka, však víte, šéfe!“
„To je ten blázen, co má na ramenou vytetovány emblémy, jako by byl rovnou od Sealsů?
Co se chválí, že umí zabít člověka sto způsoby a dokáže nést na jednom rameni kládu větší než je
on sám? Hraje si jen na Schwartzneggera!“
„No, tak právě ten...“ zarazil se Tom. „Ten byl dneska ještě před bouří nalezen na Pile
-3-
mrtvý!“
„Mrtvý?“ nechápal jej Sam. „Nehoda? Nebo někoho pořádně nakrkl?“
„Ležel pod kládami v jižní části pozemků Pily, kde vozí tahače s návěsy čerstvě poražený
dříví... Buď si nedal pozor a sesypalo se to na něj, nebo mu někdo pomohl...“
„Byl vůbec u armády?“ odfrkl si. „Taková sirka...“
„Poslední půlrok chodil prý i do posilovny a líbila se mu stejná holka jako Eltonovi, který
také příležitostně pracoval na Pile a oba chodili do stejné putyky na břehu jezera.“
„Oběma se líbila stejná holka? Takže si myslíš, že by mohl mít motiv? Vražda v našem
ospalém městě, kde se dohromady nic neděje?“ odfrkl si šerif. „Občas tu někdo někomu něco
štípne, nebo zařízne slepici... Ale vražda?“
„Je to jako z filmu, že jo?“ usrkl si Tom čaje.
„No, musíme počítat se vším, klidně může jít i o neúmyslné zabití z nedbalosti...“ pokrčil
šerif rameny. „To ta zima pěkně začíná... Hele, Tome, nechceš zůstat s námi a zahrát si kanastu?
Dokud to nepřejde, nemá cenu vylézat ven...“
„No, já vás chtěl, šerife, stejně poprosit, jestli bych nemohl zůstat u vás do rána, než bouře
ustane, v tomdle nečase bych stejně nedošel daleko...“ souhlasil Tom.
„A když jsme u toho, co místo činu?“
„No, Edgar všechno označil, vyfotil a nechal tělo odvézt do naší márnice ve městě,
svědkové zatím nejsou a ve sněhu, který zasypal místo činu se těžko něco najde...“ řekl Tom suše.
„Vy jste to nepřikryli plachtou?“
„Ale jo, chtěli jsme, ale majitel Pily chtěl právě použít ty kmeny ke zpracování... Nenechal
se přesvědčit, takže...“ usrkl si Tom čaje. „Ale vzali jsme aspoň vzorky kůry, na kterých byla krev
toho mrtvého chlapa!“
„Aspoň něco,“ souhlasil šerif. „Budu si muset popovídat s oběma bratry, jak je to s mými
kompetencemi a kompetencemi mých podřízených...“
„Vypadá to, jako by chtěli zamést stopy, že ano? Nakonec se jim to podařilo, a my neměli
možnost, jak jim v tom zabránit, bylo to jejich dřevo na jejich pozemku... A co když si bude starosta
vyskakovat?“ zamračil se Tom. „Víte, šéfe, že jste voleným zástupcem policejní moci, a že vás
může starosta kdykoliv sesadit...“
„Může,“ souhlasil šerif. „Ale udělal jsem toho pro něj za celé období, co jsem v téhle díře
šerifem, docela dost na to, aby se mnou jednal fér!“
„Co když je do toho někdo z Pily taky zapletený!“
-4-
„To nemůžeme vyloučit,“ souhlasil šerif, „ale také nemůžeme dělat předčasné závěry. Už jsi
mluvil s Eltonem?“
„Nebyl čas, než jsem se za ním vydal, přišla tahle slota,“ rozhodil Tom ruce. „Nakonec si
nemyslím, že by Elton někam odjel z města. Jen tak náhodou...“
„To nemůžeš nikdy vyloučit,“ zamračil se šerif. „Jdeme na ty karty, ne? Jít v tomhle blizardu
ven je hotová sebevražda! Jdu ještě zavolat na ústředí, pokud budu mít signál...“
„Tak já uvařím další čaj a přidám do něj i něco ostřejšího, co vy na to?“ usmála se šerifova
žena. „A nachystám svíčky, kdyby spadly dráty a vypnuli nám i elektřinu!“
„Tady šerif Sam Thompson, slyšíte mě?“ ozvalo se z vedlejšího pokoje spolu se statickým
rušením, jak přepnul přístroj na příjem.
„Jasně a zřetelně,“ ozvalo se.
„Pomocník Tom je u nás, o nehodě na Pile mne obeznámil, podrobnosti sdělím později,
pokud počasí dovolí, nebudu zítra k zastižení, podrobnosti sdělí má žena později, naše vysílání
může být odposloucháváno, přepínám!“
„Ústředí rozumí, šerife, budeme čekat další zprávy, konec!“
„Šerif končí a přepíná!“ nechal se Sam slyšet a vrátil se do kuchyně. „Tak, mládeži, jdeme
na to!“
Tři
„Vypadáte, jako kdyby jste šli nahoru do hor,“ usmála se Samova žena. „Myslíte, že budete
mít štěstí?“
„Jako horolezci?“ zazubil se Sam. Oba měli na sobě kompletní výbavu do přírody.
„Ne, jako strážci zákona,“ řekla jim oběma bodrá žena. „Tak se mějte..“
„Naschle, paní Thomsonová,“ podal jí Tom ruku. „Nebojte, dám na vašeho muže pozor!“
„To si myslím,“ usmála se a chvíli ještě stála ve dveřích, jakoby čekala, až jí sejdu s očí.
„Mluvko,“ zavrčel šerif.
„Sorry, šéfe, ale vaše žena vypadala, že potřebuje povzbudit...“ pokrčil Tom rameny. „Tak
kam půjdeme nejdříve?“
„K Eltonovi, přece!“ zamračil se šerif. „Na Pile nebude co na práci, beztak to tak už tak
zplundrovali, že všechny důkazy, které jste nezajistili, budou už dávno v pánu!“
„To je taky pravda,“ souhlasil Tom. „Edgar mi slíbil, že dá vědět, až něco bude vědět... Až
-5-
mu to soudní lékař...“
„Já vím,“ souhlasil šerif. „Nemyslím si, že byste to nějak flákali...“
„Díky, šéfe,“ pousmál se Tom, zatím co kráčeli po břehu jezera, které ještě nestačilo
zamrznout. Jen po jeho hladině plavaly kusy letu, na kterých ležel sníh z noční vánice. Vítr jim
posměšně fičel do tváře a obaloval jejich postavy sněhem. Bouře byla sice pryč, ale poryvy větru,
které na ně útočily, si s ní v ničem nezadaly. A jen bůh věděl, co ještě přijde. Po několika metrech se
zastavovali a nastavoval větru záda, aby se mohli řádně nadechnout a setřídit si myšlenky.
„Ještě pořád pěkně fouká,“ řekl Tom vcelku zbytečně.
„Jo, počítal jsem s tím, ty ne?“ zakřenil se šerif.
„Co když nebude doma?“ zapochyboval Tom.
„Elton?“ otočil k němu šerif hlavu a na chvíli se zastavil na místě. „Proč? Kde jinde by měl
být?“
„Netuším, jen hádám...“ pokrčil Tom rameny.
„Tak nehádej a šlapej!“ řekl mu šerif a otřásl se.
Elton bydlel na kraji městečka u jezera, daleko od běžných turistických letovisek, kterými
bylo vlastně jen několik hotelů, jejichž výška zdaleka nepřesahovala deset pater. Rajské jezero, tak
se ta velká louže jmenovala. Co na ní bylo rajského, to však oba muži netušili. Eltonova chata
nebyla skrze sněhové závěje takřka vidět. Nezdálo se, že by Elton dopoledne také vyházel sníh
okolo domu. Možná spal, možná mu to bylo jedno, avšak jedno bylo jisté, z komína se nekouřilo.
Co když měl Tom pravdu?
„Neříkal někde, že by měl někam namířeno?“ podíval se šerif na Toma úkosem. „Věděl jsi
to, nebo jen tušil?“
„Já?“ zarazil se zástupce šerifa. „Ne, nikdo mi nic neřekl!“
„Aha,“ řekl šerif polohlasně. „Tak jdeme... Šestý smysl?“
„Bez příkazu k prohlídce?“
„Jo,“ přikývl Sam hlavou, „nebo máš snad lepší nápad? Je podezřelým číslo jedna, nebo
snad ne?“
„Ne,“ pokrčil Tom rameny, „nemám!“
Sníh byl hluboký, cesta k chatě jim trvala déle, než oba mysleli. Jedno však bylo jisté, Elton
buďto nebyl doma, nebo se mu něco stalo. Právě na to myslel šerif, když odházel malou lopatkou
sníh okolo vstupních dveří a na okamžik strnul. Přeci jen neměl povolení lézt někomu do domu bez
svolení k prohlídce od patřičných orgánů.
-6-
„Může vás to stát místo,“ řekl mu Tom.
„Je prvním z lidí, kteří by mohli mít motiv,“ pokrčil šerif rameny. „Já jdu, ty můžeš zůstat
venku!“
„Kreju vám záda, šéfe,“ řekl Tom. „Jdeme...“
Čtyři
„Doprdele, tady je ale smrad,“ přikryl si šerif nos.
„To je jako z hororu!“ sykl Tom. „Rozdělíme se?“
„Blázníš?“ zeptal se jej šerif. „Tahle chajda má stěží tři pokoje... Dávej si majzla, sviť do
každého roku a vytáhni si pistoli!“
Muži se ozbrojili a ještě než vkročili do malé předsíňky, rozsvítili baterky. Kužely světla
pobíhaly zmateně od předmětu k předmětu, jakoby ti dva netušili, co mají hledat. Vítr se opíral do
stěn chaty a dřevo až nepřirozeně skřípalo. Možná ji Elton postavil z méně kvalitního materiálu,
které dostal z Pily za babku, když chtěl ušetřit nějaký ten dolar z již tak nízkého platu, jež dostával
na Pile jako brigádník. Čím se živil normálně, to oba muži netušili.
„On tu snad nikdy nevětrá,“ řekl si šerif polohlasně, když vešel do hlavní obývací místnosti,
zůstal překvapeně stát. Chata se zdála být opuštěná. Oheň v krbu byl vyhaslý, zbytky ohořelého
dřeva se válelo ve studeném popelu. Jen v komíně polohlasně zpívala meluzína.
„Tady je ale prachu,“ řekl Tom polohlasně. „Stačí kýchnout a neuvidíme na krok.“
„Je to jako dům z města duchů,“ souhlasil šerif a bloudil světlem z baterky od stolu ke
skříni, krbu, další skříni, dalšímu stolu, židli, starému sporáku a dvěma dveřím, které nejspíš vedly
do ložnice a skladu. Podlaha byla prošlapaná a bylo na ní několik milimetrů prachu, jako kdyby
Elton neuklízel nejméně půl roku. Co však bylo zarážející, mimo svých stop neviděli žádné další
známky přítomnosti lidí, Eatona nevyjímaje.
„Mluvíme o tom stejném Eltonovi?“ otočil se šerif ke svému zástupci. „Tady očividně nikdo
dlouhou dobu nebyl, ale zkontrolujeme ještě zbývající místnosti, třeba něco objevíme...“
„Tahle chajda se zdá být už pěkně dlouho opuštěná, kde potom Elton spal?“ ptal se
polohlasně Tom.
„Já s ním nespím...“ zavrčel šerif. V chatě panovalo šero, které umocňovaly poletující
částečky prachu, jež vířil vzduch, který do chaty pronikal nejen studeným komínem, ale i
netěsnostmi mezi okny a stěnami domu. Tom si připadal jako v Silent Hill, hororovém filmu, který
-7-
kdysi šel jak v kinech, tak v televizi. Měl rád horory, o to více však detektivky, a koutku své duše
snil, že Sam jednou pověsí své řemeslo na hřebíček a on jej vystřídá. Jak často se však plní lidské
sny?
„Všude leží jen obvyklé předměty, nic podezřelého,“ rozkašlal se šerif. Schoval zbraň do
pouzdra a počkal, až udělá Tom totéž. „Nikdo tu není...“
„Nemá tahle chajda i sklep?“ zeptal se jej Tom a několikrát dupl nohou do podlahy. Neznělo
to dutě, místo toho se z podlahy zvedlo mračno prachu.
„Ježíši...“ zamračil se šerif. Naposledy se rozhlédl okolo sebe. Všechno logicky leželo na
svém místě. Nádobí na stole nebo u dřezu. Sporák byl prázdný. Ve skříních byly potraviny, hrnce,
nebo další věci, které se běžně používají v domácnosti. Ani oblečení v šatních skříních nic
nenapovídalo o tom, kde by mohl Elton být. Vyšli z chaty a zajistili vstupní dveře, aby do ní
nevnikli zvířata, která nemají tolik inteligence jako lidé, před kterými žádný zámek neobstojí...
„Myslíte, šéfe, že utekl?“ zeptal se jej Tom.
„Jak to mám vědět?“ pokrčil šerif rameny. „Možné je všechno...“
„Vás to nezajímá, šéfe?“ zarazil se Tom.
„Ale ano, ale ještě víc mě zajímá ten druhý chlap, který leží natažený v naší městské
márnici!“ řekl mu šerif a pohlédl na oblohu. „Do večera to tu bude zase... Jdem, pokud nechceme,
aby z nás byli sněhuláci! Umíš stavět iglú, Tome?“
„Já?“ zeptal se tázaný. „Ne, proč se ptáte?“
„Pamatuješ na ten opuštěný hotel, ve kterém nikdo nechtěl bydlet, protože minulý rok
vyhořel a majitel jej opustil, páč neměl peníze na jeho opravu?“
„Na opačné straně jezera?“ zapochyboval Tom. „No a, šéfe?“
„Jsme oblečení jako na tůru, máme dost jídla i vody, co kdybychom se šli podívat tam?“
„A není to krapet z ruky?“ zděsil se zástupce šerifa. „Chci říct, bude nám to k něčemu?“
„Autem se tam dá z měst dostat za deset patnáct minut, ne?“
„Po silnici, když nedodržujete rychlost,“ souhlasil Tom. „A když je bez problémů sjízdná!“
„My taky nebudeme dodržovat rychlost,“ přikývl šerif hlavou. „A přidáme do kroku, to
jezero je docela velké!“
„Škoda že nemrzne, mohli bychom si zkrátit cestu...“
„To mohli,“ souhlasil šerif, „ale také bychom mohli být mrtví!“
„To je taky pravda...“ řekl si Tom.
Oba vykročili. Opět spolu mluvili jen zřídka. Krajina okolo byla zapadaná sněhem, ale oni
-8-
díky sněžnicím šli poměrně lehce. Nohy se jim nebořily, a hole jim pomáhaly v postupu. Vítr jim
zpíval své tklivé melodie a pomalu se přibližující temné mraky nevěstily nic dobrého.
„Možná tam přespíme,“ houkl šerif na svého zástupce.
„V tom hotelu?“
„Jo,“ mávl šerif rukou. „Dám ti možnost splnit svůj slib, který jsi dal mé ženě, když jsi jí
říkal, že mne pohlídáš!“
„Že já nedržel hubu,“ zavrtěl Tom hlavou.
Sam myslel spíše na to, kde by mohl Elton být a proč takovou dobu nebydlel ve svém srubu.
Opravdu brousil za Susan, nejkrásnější holkou ve městě, nebo v tom bylo i něco jiného? Vždyť za
ní brousil každý chlápek, který si jen trochu o sobě myslel, že na něj ženské letí. Snad díky její
přítomnosti byla ta knajpa, jedna z mnoha ve městě, pořád plná. Jak moc si toho majitel té hospody
cenil? Co když se ženou jen za přeludem a celý incident byl jen nešťastnou náhodou?
„Vážně jste na nic nepřišli, když vás k té nehodě zavolali?“ otočil se k Tomovi.
„Ne, šéfe, vše vypadalo, jako když to na něj slítlo, když šel okolo a nedával pozor...“
„Jak okolo?“ zamračil se šerif. „To jen tak půjdeš okolo hromady rostlých kmenů?“
„Asi šel příliš blízko, šéfe!“ pokrčil Tom rameny.
„Nebo k tomu měl důvod,“ zamyslel se šerif.
„Důvod?“
„Jo, důvod,“ souhlasil šerif. „Hele, ten hotel je už vidět, jak moc se bojíš v opuštěných
domech?“
„A jaké to tam bude?“ zarazil se Tom, když pohlédl na ještě stojící budovu hotelu, která byla
očouzena ohněm. Vypadala přesně tak jak čekali, byla opuštěna, jako stavba z města duchů.
„Ještě hůře než v Eltonově chatě,“ zazubil se šerif. „Jdem, co nevidět nebude vidět na krok!“
Šerif měl pravdu, jen co dorazili k hotelu, spadla obloha.
Pět
Když prošli dveřmi, které držely na svém místě jen silou vůle, museli si zvyknout na
neurčitý zápach spáleniny. Prachu nebylo v opuštěném komplexu méně než v chatě, kterou před
několika hodinami opustili. Chůze v hlubokém sněhu je docela unavila a oni museli v závěru své
pouti dost zpomalit, aby vůbec dorazili k hotelu.
Vstupní hala byla prázdná. Žádný nábytek, žádné obložení, jen holé očouzené zdi. I
-9-
schodiště bylo značně poznamenané ohněm. Z recepce toho moc nezbylo. Budova měla sice jen tři
patra, ale o to se roztahovala do šířky a délky. Potemnělé prostory jen dotvářely celkovou atmosféru
a vyvolávaly v mysli obou mužů docela nepěkné myšlenky.
„Neříkal jsi u Eltona v chatě něco o hororu?“ zazubil se šerif. „Co říkáš teď?“
„Bojím, bojím,“ zakřenil se Tom. „Neprojdem to tu?“
„Jen přízemí, najdem si nejlepší místo pro útočiště a rozděláme si oheň!“
„Blázníte, tady to už jednou vyhořelo,“ zděsil se Tom.
„Neboj, vím co dělám,“ řekl šerif. „Tyhle zdi jsou tak prochladlé, vlhké a prohnilé, že by je
zapálil snad jen plamenomet. A nezapomeň, hotel stojí jen díky tomu, že je z cihel a betonu...“
„To je taky pravda,“ rozhlédl se Tom okolo. „Taky z toho máte podivný pocit, šéfe?“
Venku se znovu začal ženit čert s ďáblem. Vstupní dveře se divoce otřásaly pod
nenechavými dotyky vichru a hrozilo jim, že je brzy odnese bůh ví kam.
„Tady zůstat nemůžeme,“ řekl šerif a ukázal na zbytky sněhu ve vstupní hale z minulé
vánice. „Znám to tady, jdeme do kuchyně...“
„Vy jste tu kdysi bydlel, šéfe?“ zamračil se Tom. „Nebo snad makal? Myl nádobí?“
„Mluvko,“ zavrčel Sam. „Občas ti to moc žvaní...“
„Já vím,“ připustil Tom. „Ale taky i občas myslí!“
„To taky,“ souhlasil šerif, když se protáhli poměrně zachovalými dveřmi do kuchyně. Šlo o
služební vstup. Prostory vývařovny byly tiché, plné prachu, sazí a špíny. Ovšem nezdálo se, že by
oheň zničil zařízení kuchyně. Spíše musel vzniknout jinde, a sem se nedostal po tom, co sem přijeli
městští požárníci a pomoci vody z jezera uhasili celé to nadělení.
Tehdy nikdo neměl ani páru, zda oheň vznikl náhodou, nebo mu někdo pomohl. Chvíli se
šuškalo o tom, že si chtěl majitel krapet pomoct a objekt zapálil, aby donutil pojišťovnu vypláznout
nějaký ten dolar, ale chyběly důkazy. A chyběly nejen tehdy, ale i dnes. Za majitelem se zaprášilo a
hotel se stal útočištěm pro různé nekalé živly. Tedy alespoň do té doby, co jej pravidelně nezačali
navštěvovat strážci zákona.
„Nikdo tu není...“ řekl Tom.
„Myslíš?“ ušklíbl se šerif.
Kdesi zaštěkal pes. Možná byl jen jeden, možná jich bylo více.
„Pes? Čekal jsem nějakého vlka...“
„Asi jo, a asi je sám!“ řekl mu šerif.
„Jak to poznáte?“
- 10 -
„Podle toho, jak štěká,“ pokrčil šerif rameny. „Tendle se projevoval dost nesměle!“
„Aha,“ řekl Tom, vybral si místo u okna, které bylo ještě zasklené a díval se na široké dveře
s malými kruhovými okénky do opuštěné a potemnělé jídelny. „Co když je jich více?“
„Ne, je jen jeden, a na návštěvu si netroufne,“ pousmál se šerif. „Tady kdysi býval malý krb,
zatopíme si v něm...“
„Krb? V kuchyni?“
„Co je na tom divného?“ zarazil se šerif.
„Čekal bych spíše plynové sporáky a tak něco...“ pokrčil Tom rameny.
„Dáme si do trumpety, pak si prohlídneme hotel, čeká nás dlouhá noc,“ zamyslel se šerif.
„Kdyby se něco stalo, jak o nás budou ostatní vědět?“ zeptal se jej Tom.
„Správná otázka,“ souhlasil Sam. „Řekl jsem ženě, kam půjdeme, napsal jsem jí do plánku
okolí města harmonogram naší cesty... Celý případ bude stejně veden jako nehoda, dokud se na
něco nepřijde. Pro starostu a jeho bratra bude snazší, když se celá věc ututlá, označí jako nehoda, a
založí se do šanonu!“
„A když to nehoda nebyla?“ zamyslel se Tom.
„Pokud v tom měl Elton prsty, určitě na to přijdeme. A když nebudeme mít na vyřešení dost
sil, vždy můžeme zavolat státní nebo federální policii...“
„Ale pořád je to náš případ?“ souhlasil Tom. „Tak proč si ho nechat vzít?“
„Správně!“ poplácal jej šerif po rameni. „Něco sezobnem a prověříme objekt!“
„A když tu Eltona najdeme? Pokud ho najdeme, proč by se sem ukrýval? Tak daleko od
města?“ zeptal se jej Tom s plnými ústy.
„Protože tenhle opuštěný hotel je daleko od města...“ zakřenil se šerif.
Venku řádila nová bouře. Vítr fičel okolo budov hotelu a naplňoval hlavní budovu až
prapodivnou směsicí různých zvuků. Pes se již neozval. Nejspíš někde spí na špinavé dece nebo
pelesti a nechává si zdát svůj sen o studené kosti.
„Tenhle případ nám byl čert dlužen!“ sykl Tom.
„Nemluv o Peklu, dokud nemáš důvod,“ řekl mu šerif. „Co víš o Peklu?“
„Existuje vůbec?“
„Peklo?“ zamyslel se šerif. „Třeba v něm žijeme, jen to netušíme...“
„Nerozděláme oheň?“ zeptal se jej Tom.
„Až prověříme hlavní budovu a budeme si jistí, že jsme tu sami.“
„Jen přízemí?“ zapochyboval Tom.
- 11 -
„Jen přízemí,“ řekl mu šerif. „Všiml sis toho dřevěného schodiště? Je celé prohnilé, od
mezipatra k prvnímu patru až do třetího zeje jedna velká díra, tudy by se dostal nahoru snad jen
kamzík...“
„To myslíte to zvíře, které žije v horách a pase se mezi skalami?“ zamračil se Tom. „Nebo
superman.“
„Jo, právě to zvíře...“
„Šéfe, co je na tom pravdy?“
„Na čem,“ zeptal se jej šerif, když dojedli.
„Vážně spí medvědi hlavně v zimě?“
„Jak kteří, proč se ptáš?“
„Jen tak... Kdy je takový medvěd nejnebezpečnější?“
„Když jej probudíš a on zjistí, jaký má hlad,“ řekl mu šerif. „Tys okolo té nehody snad viděl
stopy medvěda?“
„Ne, ne,“ zavrtěl Tom hlavou. „Já jen, že někdo by musel mít sílu jako medvěd, aby s tou
hromadou pohnul tak, aby to na toho nebožáka spadlo!“
„Aha...“
„Jdem prohlídnout ten hotel?“ vstal Tom ze země, nechal batoh u stěny u okna a pohlédl na
dveře do jídelny. „Co když pláčeme na špatném hrobě?“
„To myslíš obrazně?“ zamyslel se šerif. „A jaká je pointa?“
„Možná neměl Elton dost síly, aby ty klády shodil na toho muže, který mu lezl za Susan..“
„A kdo mu za ní nelezl?“ zeptal se jej šerif.
„Pokud by byla motivem jen žárlivost, pachatelem by mohl být kdokoliv, kdo pracuje nebo
pracoval na pile...“ zamyslel se Tom.
„To je taky pravda,“ posvítil si na něj šerif. „Ale co když byly motivem peníze nebo neshody
v zaměstnání? Nebo nějaká jiná levárna? Drogy? Hazardní hra? Co já vím?“
„Pak vás musím opravit, šéfe, že se pohybujete ve vlastních spekulacích...“
„Nenavařila ti dneska moje žena vtipnou kaši?“ zeptal se jej šerif. Jeho zástupce raději nic
neříkal, nerad by se zatahoval do nějakého sporu se svým nadřízeným. Věděl, že Sam není žádný
idiot a že mu to také docela pálí. Jen byl krapet nedůtklivý a panovačný, žádný kladný hrdina.
Oba se pomalu vydali do jídelny, zatím co budovou otřásala vichřice. Všude vládla tma, jen
občas onu temnotu prozářila do vzdálenosti několika kroků svítilna obou mužů. Hotel se zdál být
prázdný, otázkou bylo, je-li skutečně opuštěný. Avšak mimo skřípění dřeva, praskání ve zdech a
- 12 -
kapání vody z neutažených kohoutků, neslyšeli žádný další zvuk, pokud pominuli bouři tam venku.
Nikdo z nich si nevšiml temného stínu, který se pohyboval v patře a občas nakoukl do
zřícené schodišťové šachty, která kdysi zaplňovala prostory nedaleko výtahů. Budova měla kdysi
dva výtahy, který byly nyní mimo provoz. Jeden stál v třetím patře a druhý v přízemí. Šerif jaksi
pozapomněl, že měla výtahová šachta také nouzový žebřík, který vedl celou výtahovou šachtou, a
dalo se po něm docela snadno vylézt všude tam, kde bylo otevřeno.
A temný stín trpělivě vyčkával, až přijde jeho chvíle...
Šest
Jídelna zela prázdnotou, až na rozházené stoly a židle. Vstupní hala byla také poloprázdná,
jen navátý sníh marně skrýval zašlou slávu hotelu, který kdysi obývaly stovky lidí. V kancelářích a
pokojích zaměstnanců bylo možno spatřit nepořádek, který se dal čekat po tom, co byla budova víc
jak rok opuštěná. Co neodnesli hledači pokladů, není nad radiátory, potrubí, kabely a další věci,
které se dají střelit, to se spálilo, i skvoteři se musejí ohřát. Již požárem spálený hotel mohl těžko
znovu vyhořet, nehledě na to, že takřka žádné okno nezůstalo celé, a tak měly živly volný přístup do
budovy ze všech stran.
Procházeli chodbami po plesnivých kobercích a nahlíželi do prázdných a zanedbaných
pokojů, ve kterých bylo málokdy to, co by naznačovalo, že v nich kdysi pobývali lidé. Zbývalo jen
prohlédnout obě křídla. Severní a jižní, každé o třech patrech. Chtě nechtě se museli rozdělit. Mohli
sice prohlédnout obě sekce spolu, ale trvalo by jim to dvojnásobnou dobu.
„Žádné hlouposti,“ řekl šerif svému zástupci. „Ty si vezmeš severní a já jižní křídlo,
sejdeme se tu po půlhodině...“
Oba zkontrolovali své přístroje. Zdály se být v pořádku. Ovšem i zde zdání klame, protože
mráz dokáže vycucat životnost baterie na minimum spolehlivě a docela rychle. Než jeden řekne
švec, je po bateriích.
„Tady šerif, slyšíš mě?“ zavolal Sam na svého podřízeného, když se oba rozešli chodbami
do protilehlých sekcí hotelů.
„Jasně a zřetelně,“ odpověděl mu Tom. „Co když narazím na toho psa?“
„Bojíš se jednoho čokla?“ pousmál se šerif. „Střílej jen v sebeobraně!“
„Provedu...“ nechal se slyšet jeho zástupce, spojení utichlo, oba však byli na přijmu.
Je rozdíl, když je v nehostinném a na první pohled nepřátelském prostředí člověk sám, a
- 13 -
když je v něm spolu s někým dalším. Jak šerif, tak jeho zástupce dostali po rozdělení podivný pocit.
Připadalo jim, že je někdo neustále sleduje, jako kdyby měly všechny zdi oči a uši. A ke všemu je
prudil i ten protivný a všudypřítomný vítr, který rozbitými okna foukal do objektu nenechavý a
vlezlý sníh.
„Jak to jde?“ zavolal po chvíli šerif svému zástupci.
„Zatím nic,“ ozvalo se v přístroji. „Hledám dál...“
Hotel se zdál být prázdný. Nic nenasvědčovalo tomu, že v něm někdo, mimo zvířata, bydlí.
Severní schodiště do vyšších pater bylo poškozeno ohněm do té míry, že se také zřítilo. Cestu
nahoru měl šerif odříznutou. Tom měl sice více štěstí, ale hned na úrovni prvního patra bylo ústí
schodiště zabarikádováno těžkými kovovými skříněmi, zbytky z postelí a dalším harampádím. Jak
řekl šerif, do patra nebyl běžný přístup...
„Jižní křídlo je skorem netknuté,“ hlásil se Tom. „Narazil jsem i na divokou kočku, málem
mne poškrábala... Schodiště do patra je neprostupné... Přepínám!“
„Vidíš to?“ smál se mu šerif. „To znamená, že máš nechat ženský na pokoji. Mé křídlo je
zničené ohněm, nikdo tu není, sejdeme se v hale, přepínám!“
Vysílačka v šerifově ruce souhlasně zapraskala a on měl najednou pocit, že na okamžik
spatřil temnou siluetu. Jak rozeznat v šeru či tmě ještě černější postavu? V hotelu nesvítilo jediné
světlo, a příruční baterka příliš jasný pohledu na věc nepřidala. Než šerif přenesl světelný kužel na
místo, kde podle svého uvážení spatřil vetřelce, byla dotyčná osoba pryč. Pokud šlo o člověka a ne
o přízrak...
„Někdo tu s námi je, přepínám!“ houkl šerif do vysílačky, ale nikdo mu neodpověděl.
„Máme tu návštěvu, slyšíš mě, Tome?“ opakoval svou výzvu.
Nic se neozvalo, ani zapraskání.
„Zatracené baterie!“ zatřásl s vysílačkou, aby ji dal do náprsní kapsy. Nesvítila na ní jediná
kontrolka. Přístroj byl mrtvý. „Doprdele práce! Halo, je tam někdo?“ zavolal do chodby. Zamířil
tím směrem zbraň a trpělivě čekal.
Nikdo mu však neodpověděl.
Šerif nebyl nikdy třasořitkou. Nikdy se nevyhýbal nebezpečí či odpovědnosti. Proto se
odhodlaně, jen za chabého svitu baterky, vydal vstříc neznámu. Zbraň držel v obou rukou, proto mu
ji nikdo nemohl jen tak vyrazit či vykopnout, což bylo v tomto prostředí výhodou, protože neměl
tušení, co jej čekalo za rohem.
„Je tu někdo? Eltone, jste to vy?“ zavolal do chodby.
- 14 -
Žádná odpověď.
Roh chodby, kde spatřil temnou siluetu, byl prázdný. Nic nenasvědčovalo tomu, že by zde
spolu s policisty měl někdo být. Co se tu, sakra, děje? zeptal se Sam sám sebe v duchu. Co když
mám nahnáno? Všechny místnosti v tomto křídle byly očouzené ohněm a mastným dýmem. Voda
už jen dokonala dílo zkázy. Šerif se vydal zvolna zpět ke vstupní hale. Občas měl pocit, že slyší
někoho chodit v patrech nad sebou, ale nejspíš šlo jen o skřípání konstrukce samotného hotelu.
Svítil do každé místnosti a doufal, že v ní najde odpovědi na své otázky, ale křídlo bylo prázdné a
bez života. Jen vítr za zdmi mu posměšně kvílel do tváře. Šerif znovu vytáhl vysílačku z kapsy,
zatřepal s ní a stiskl tlačítko pro vysílání. Zdálo se mu, že na okamžik znovu ožila.
„Jsem v přízemí a mířím zpět do haly!“ řekl jen a přepnul na příjem. Tom jej zřejmě
neslyšel. „Někoho jsem viděl, ale není po něm ani památky, přepínám!“
Vrátil přístroj do kapsy a pomalu kráčel temnou chodbou k hale. Když tu uslyšel kdesi v
jednom z pokojů podivný rachot. Co to je? Vydal se za zvukem. Pomalu a ostražitě nakoukl dovnitř,
ale nespatřil nic než hromadu ohořelého nábytku se zbytky koberce na podlaze. Nikdo tu není, říkal
si, už se chtěl otočit, když na okamžik spatřil čísi tvář. Kdo to je?
„Já tě znám,“ řekl si polohlasně, než ucítil ránu na zátylku a on se propadl do tmy.
Sedm
Když se probral, seděl opřený o zeď a k jeho údivu mu nic nechybělo.
Dokonce ani zbraň
s baterkou. Začal mít pocit, že se musel o něco praštit do hlavy a následně ztratil paměť, proto si ani
nepamatoval, že se doplazil ke stěně a zůstal o ni opřený, dokud nepřišel plně k vědomí. Ovšem, co
je pravda a co lež? Sam vytáhl vysílačku a prohlédl si ji. Nefungovala. Měl chuť s ní vztekle hodit o
zem, ale vrátil ji do kapsy. Přeci jen byla majetkem města, on ji jen používal.
Vítr za zdmi hotelu hučel se stejnou silou dál a nic nenasvědčovalo tomu, že se bouře v
nejbližších hodinách uklidní. Podíval se na hodinky. Díval se na jejich ciferník a měl pocit, že mu
ujíždí střídavě do všech stran. Marně se chytal jednotlivých číslic, natož ručiček, zdálo se mu, že
spolu dokonale splývají. Doprdele! Svěsil ruku na zem a nadechl se studeného vzduchu, který v této
části hotelu čpěl po ohni více nežli jinde.
Pak uslyšel znovu ten podezřelý zvuk.
Co když to byl jen ten prašivý pes? Takhle zpanikařit! Ježíši... To zase budou řeči. Starý
rajcovník a nechá se unést představivostí jako malé dítě. Promnul si obličej a dostal chuť se napít. V
- 15 -
jedné z bočních kapes našel malou umělohmotnou láhev se studeným čajem. Pousmál se, jeho žena
myslela na všechno.
„Je tu někdo?“ zavolal do tmy na chodbě. „Tady je šerif, nejsem tu pro srandu králíkům!“
Nikdo se neozval.
Kdesi znovu zavyl zdivočelý pes. Jeho protáhlé hauuuu se mu vysmívalo, jakoby byl malým
klukem. Tak co? Napálil jsem tě? Dobře ti tak. Pokusil se vstát, ale když se postavil na nohy,
zemská přitažlivost s ním smekla na podlahu. Tak to musela být rána, řekl si. Zkusil si sáhnout na
temeno hlavy. Se syknutím tam našel velkou bouli. Naštěstí nekrvácel. Paráda, řekl si. Znovu si sedl
a čekal, zda jej nenajde Tom, když se s ním nesetká v hale, určitě jej začne hledat.
Pak po chodbě někdo tiše prošel. Zdálo se mu, že ve spěchu. Na okamžik zahlédl čísi
obličej, dotyčný měl také malou příruční svítilnu. Na okamžik jej oslepil svým světlem a pak zase
zmizel v temnotě. Tak přeci tu někdo je, ale proč jej uhodil do hlavy? Šerif zamžikal očima a
opatrně se snažil pohnout hlavou. Doleva a doprava. Pak jej napadlo, že by mohl vystřelit do
vzduchu, aby na sebe upozornil. Na chvíli si posvítil na strop a stěny pokoje, pak namířil svou zbraň
na venkovní stěnu a třikrát vystřelil...
Osm
„Jste to vy, šéfe?“ zeptal se jej Tom, když našel svého nadřízeného sedět špinavého na
špinavé podlaze. Vybitá baterka i vysílačka ležela vedle něj na zbytcích barevného koberce.
„A kdo by to měl být?“ zakřenil se. „Kde jsi byl tak dlouho?“
„Kde by?“ pokrčil Tom rameny. „Když jste se neobjevil v hale, šel jsem vás hledat...“
„Neviděl jsi někoho?“ zeptal se jej šerif.
„Ne, neviděl jsem živou duši,“ zavrtěl Tom hlavou. „Copak se vám stalo?“
„Někdo tu je...“ řekl mu Sam a mávl rukou. „Praštil mě do hlavy a utekl!“
„Vážně?“ nevěřil mu jeho podřízený. „Slyšel jsem jen toho psa...“
„Je to člověk, na sto procent,“ zavrtěl šerif opatrně hlavou.
„Vážně?“ zamračil se Tom. „Musím vám věřit... Co budeme dělat?“
„Tady máš plastikový sáček, naber do něj sníh a přines ho!“ podal šerif kus plastiku svému
zástupci. „A dej na sebe pozor!“
„Fajn, za chvíli jsem zpátky,“ souhlasil Tom a podal svému šéfovi rezervní baterku. „Já jen,
aby jste mě náhodou nezastřelil...“
- 16 -
„Neboj,“ pousmál se Sam. „A teď padej!“
Neuplynulo ani pět minut a Tom byl zpět s balíčkem studeného sněhu. Obalil jej velkým
kapesníkem a přiložil jej opatrně šerifovi na zátylek. Ten jen zasyčel jako had, ale neřekl ani slovo.
„To by jeden nevěřil, že vás dostane jeden přízrak, šéfe,“ řekl mu Tom.
„Zkus o tom kecnout,“ zamračil se šerif.
„Nebojte, mlčím jako hrob...“ zašklebil se Tom. „Zajdu pro naše věci, bude mi to chvíli
trvat, ale do patnácti minut jsem zpátky!“
„Fajn,“ souhlasil šerif. „Já tady na tebe počkám, nikam ti neuteču...“
„Vážně je tady někdo další? Myslím člověk? Co mám udělat, jestli ho potkám?“
„Zastřel ho,“ řekl šerif chladně.
„To jako fakt?“ zapochyboval zástupce šerifa.
„Už za to přepadení... Bude to jasná sebeobrana, ten chlap tu nemá co dělat!“ zasyčel šerif.
„Ne, dělám si srandu... Až toho lumpa najdeš, zajisti ho!“
„A my?“
„Co my?“ nechápal jej Sam.
„My tu máme co dělat?“ zamračil se zástupce šerifa.
„My se snažíme vyšetřovat vraždu,“ protočil šerif panenky. „A teď vypadni...“
„Provedu!“ přikývl Tom. „Dávejte na sebe pozor, šéfe!“
Devět
K večeru do hotelu vstoupili dva schopní policisté, v noci byl jeden z nich zraněn, zbyl jen
nováček, který se musel nejen postarat o svého šéfa, ale také zjistit, kdo zranil jeho nadřízeného.
Napadení policisty není jen tak, každý, kdo se tohoto činu dopustí, musí počítat se vším. Policisté
mají právo se bránit proti jakémukoliv druhu útoku na jejich osobu. Pokud by toto nechali plavat, za
chvíli by si na ně dovolil každý, nehledě na literu zákona...
Tom se vrátil do kuchyně a posbíral jejich věci. Vlastně si na každé rameno pověsil jeden
batoh, svůj a šerifův, aby se pomalu vydal zpět k místu, kde Sam odpočíval. Nyní byl Tom mnohem
zranitelnější než dříve, protože mu batohy překážely v pohybu, a také jej řádně brzdily. Nebyl tolik
mrštný než obvykle a také nemohl spoléhat jen na svou sílu a obratnost. Připadal si jako kachna na
odstřel, terč na cvičišti. Když procházel halou, vnikl dovnitř vchodovými dveřmi řádný sněhový
mrak. Jako když se roztrhne peřina. Na okamžik se rozkašlal a měl dojem že jej zasypala rovnou
- 17 -
lavina. Avšak když vichr změnil směr a zlomil se ve vstupních dveřích, bílá mlha prořídla.
Nejprve viděl nejbližší zdi, pak zničenou recepci, následně zbytky hlavního schodiště a
následně i chodby, které vedly do obou křídel hotelu. Otřásl se a pohlédl k východu, kde spolu se
sněhem poletovalo kde co. Na okamžik spatřil ve vyvrácených dveřích i podivnou temnou postavu.
Shodil oba batohy ze zad a vytáhl zbraň. Než však stačil namířit na cíl, tajemný vetřelec byl ten
tam. Co když to vše byla jen šalba a klam? Pokrčil rameny, dal si zbraň do pouzdra a zvedl oba
bágly, aby se vydal za šerifem. Myslel na to, že jít sem bez posil byl ten nejhloupější nápad, který
kdy slyšel, avšak říci to šerifovi do očí odvahu neměl.
„Někdo tady vážně je!“ řekl svému nadřízenému, když dorazil do pokoje, ve kterém seděl na
podlaze. „Je tu sice smrádeček, ale teploučko...“
„Děsná sranda...“ zakřenil se šerif. „Cos viděl?“
„Nejasnou postavu...“ zamračil se Tom. „Neviděl jsem mu do tváře... Měl kapuci na hlavě,
černou bundu a kalhoty, vypadal jako přízrak...“
„Takže se mi to nezdálo,“ zamračil se šerif.
„Mě spíš zajímá, šéfe, proč vás rovnou neoddělal!“
„Tak šerifovat se ti zachtělo,“ zasmál se Sam, div se nezakuckal. „No, odvahu na to máš,
kdo jiný by včera šel v bouři ke mně domů...“
„To byla blbost a ne odvaha,“ zavrtěl Tom hlavou. „Stejně tak náš výšlap sem... A co bude
dál?“
„Co by, až se zmátořím, vydáme se do města!“ zasyčel šerif.
„Navrhuji zavolat vrtulník, až se počasí umoudří, pěšky by to byla v tom sněhu sebevražda,“
řekl mu zástupce a zamyslel se. „Měli bychom se toho přízraku zeptat, co chce!“
Deset
Říct něco a udělat jsou dvě zásadně rozdílné věci. Když se tom vydal zpět do temných
chodeb hotelu, byla v něm malá dušička. Přeci jen je tu uvěznila bouře, a za druhé, šerif nebyl v
nejlepší kondici, aby mohl vyjednávat či se dotyčnému vetřelci postavit. Ale co když byli vetřelci
právě oni sami? Koho zajímá, že zde zastupují zákon?
„Halo, kde jste!“ zavolal Tom v hale do všude se rozprostírající temnoty. „Chceme s vámi
jen mluvit, necháme vám volný odchod...“
Jeho poslední slova symbolicky odnesl vítr.
- 18 -
Nikdo se neozval.
„Nepřišli jsme vás zatknout, chceme jen zjistit, co se stalo!“ zavolal znovu.
I vítr na okamžik utichl. Ale odpovědi se mu nedostalo.
„Jaké odpovědi chcete slyšet?“ ozvalo se za jeho zády, než se však Tom otočil, byl neznámý
ten tam. Marně svítil na všechny strany, kam dosáhl kužel jeho baterky, byl jen prach a špína.
„Kdo to...“ otáčel se dokola jako korouhvička. „Kdo doprdele jste!“
„Jen tichý hlas v temnotě...“ ozvalo se. „Nemáte nárok!“
„Zabil jste toho muže na Pile?“ zeptal se.
„Já?“ ozval se smích. „Co když jej zabila ona?“
„Kdo ona?“ zeptal se.
Odpověděl mu však jen vítr. Připadal si jako postava v Přízraku z Opery. Sice byl sečtělý a
zajímal jej nejen film, ale i literatura, avšak toto všechno mu bylo nyní k ničemu. Byl jen
študovaným zástupcem šerifa, ze kterého si někdo dělal srandu... Cestou k šerifově úkrytu se stále
ohlížel kolem sebe.
„Tak co?“ zeptal se jej šerif.
„Jen jsem zahlédl jeho stín...“
„A co říkal?“
„Co když jej zabila ona?“ šlo o otázku, když jsem se jej zeptal, zda zabil toho muže na Pile.
„Kdo ona?“
„Susan?“
„Ta z té hospody? Proč by to dělala? Vydíral ji? Věděl něco, co by neměl? To je nesmysl...“
„Já nevím,“ pokrčil Tom rameny. „Počkáme na ráno?“
„Nemá cenu honit ten přízrak po hotelu,“ souhlasil šerif. „Stejně nám nikdo neuvěří.“
Měl pravdu. Do rána byl hotel bez života. Byli v něm jen oni dva a zatoulaný pes. Kam se
poděl ten tajemný muž oba policisté nezjistili. Možná se stáhl do jiných částí hotelu, bylo
nepravděpodobné, že by se v té vánici vydal do města či kamkoliv jinam.
Jedenáct
„Co řekneme vaší ženě? Starostovi a kolegům?“ zeptal se svého nadřízeného Tom, když
ráno vstali a pomalu se vydali hotelem k východu. Sněhu bylo o poznání více, ale nebe bylo
polojasné, slunce svítilo o sto šest a nebýt slunečných brýlí, zcela jistě by dostali sněžnou nemoc.
- 19 -
„Co by,“ pokrčil šerif rameny, „každému jen to, co chce slyšet!“
„Aha,“ řekl si Tom nahlas. „Kam půjdeme teď?“
„Poletíme,“ řekl šerif. „Zavolal jsi přeci létající taxi...“
„Snad se nesplaší půlka města,“ povzdechl si Tom.
Vrtulník skutečně přiletěl několik minut na to, co se zástupce šerifa pokusil zavolat pomoc
vysílačkou. Do města to sice bylo jen necelé dva kilometry, ale jeden nikdy nevěděl, jak velký mají
tyhle krámy dosah. Měli více štěstí než rozumu. Mobily měli oba vybité, mráz zřejmě udělal své.
Tom měl pravdu, přiletěl jen jeden vrtulník, ten policejní, vystoupil z něj Edgar a celý překvapený
zíral na oba muže.
„Co jste tu dělali?“ zeptal se jich, když spatřil velkou bouli na šerifově hlavě. „Tenhle hotel
je na spadnutí...“
„Jen rutina,“ pokrčil šerif rameny.
„Jasně, šéfe,“ souhlasil Edgar. „Mám pro vás zprávu od koronera...“
„A?“
„Smrt byla způsobena dopadem těžkých klád na mužovo tělo, zlomila mu žebra a ta
následně propíchla srdce i plíce!“ řekl šerifovi Edgar, když se usadili ve vrtulníku. Nasadili si
sluchátka a sledovali, jak se vrtulník zvedá do vzduchu a hotel se pomalu zmenšuje.
„Co se tam stalo?“ nenechal se Edgar odbýt.
„Potkali jsem tam jednoho ducha,“ řekl mu Tom.
„Ducha?“ nechápal Edgar.
„Tak kam to bude, pánové?“ ozval se pilot.
„Nejdřív k nemocnici a pak na Pilu!“ řekl mu šerif.
„Jasně, šéfe,“ přikývl pilot. „Dneska se vyčasilo, sněžit by nemělo do neděle, dlouho jsem
nelítal, tak si to užiju...“
„Jaký duch?“ zeptal se Edgar svého kolegy.
„Prostě duch,“ zakřenil se Tom. „Jako fantom Opery!“
„Jdi k šípku se svou sečtělostí!“ zlobil se Edgar. „Duch by šéfovi neudělal takovou bouli na
hlavě...“
„Propadla se pod náma podlaha,“ zalhal Tom. „Ale rozchodili jsme to...“
„Kam jste spadli?“
„Do suterénu, ale nebylo tam nic zajímavého...“ zakřenil se Tom.
„Škoda,“ řekl Edgar, „ale stejně mám pocit, že mě taháte oba za fusekli!“
- 20 -
„A byl tam i jeden zatoulaný pes...“ řekl mu šerif. „Nic víc koroner nezjistil?“
„Ne, šéfe,“ zavrtěl Edgar hlavou. „Klidně by mohlo jít o nešťastnou náhodu, ale stejně, ten
chlap tam neměl co dělat...“
Dvanáct
„Ty ses dočista pomátl na rozumu!“ řekl starosta šerifovi, když spolu seděli v ordinaci
lékaře, který se díval na rentgenové snímky šerifovy hlavy. „Cos tam se svým podřízeným hledal?“
„Odpovědi,“ řekl mu šerif krátce.
„A na co?“ promnul si starosta tváře. „Mohl jsi se tam zabít... Hotel je pro veřejnost
uzavřený!“
„Já nejsem veřejnost...“ opáčil šerif.
„Ne, to nejsi,“ souhlasil starosta. „Ale také nejsi nad zákonem!“
„Ne, to nejsem,“ přikývl šerif. „Omlouvám se...“
„Tak dobře... Co mi řekneš k té nešťastné události na Pile?“ zamračil se starosta.
„Klidně mohlo jít o nehodu...“ pokrčil šerif rameny. „Vše tomu nasvědčuje, nemáme důvod
si myslet, že je tomu jinak!“
„Dobře,“ souhlasil starosta. „Vem si volno, tví podřízení město pohlídají za tebe, že ano,
chlapci?“
„Ano, pane starosto,“ řekli svorně Tom s Edgarem. Po pravdě měl šerif pomocníků více, o
jednoho může méně neměl být žádný problém. I šéf má právo si odpočinout.
„Měl jste víc štěstí než rozumu,“ řekl lékař šerifovi. „Lebka není poškozená, zdá se, že jste
neutrpěl ani vnitřní krvácení... Chvíli se budete muset šetřit, dávat si studené obklady a brát léky,
ale jinak to nevidím na žádné trvalejší následky. Máte hlavu jako beran!“
„To my víme, doktore,“ řekl Tom a krátce na šerifa pohlédl.
„Mluvko,“ zasyčel šerif. „Kdy můžu do služby, doktore?“
„Pokud se cítíte, třeba hned, ale nechal bych vás tak pět dní nebo týden v rekonvalescenci,
jen pro jistotu, ta rána do hlavy... Co kdyby se vám někde udělalo nevolno, třeba při řízení auta?
Pak by vše mohlo skonči pro vás přímo fatálními následky...“
„Na řízení mám své lidi?“ řekl mu šerif a zamračil se na Toma. „Že ano?“
„Jasně, šéfe,“ souhlasil Tom, „dle rozkazu!“
„V tom případě je to na vás, šerife, já jsem jen lékař, ale nevím, co tomu řekne váš
- 21 -
nadřízený...“ zamračil se lékař.
„Starosta?“ zeptal se jej šerif. „Ten o ničem nemusí vědět, že hoši?“
„Jasně, šéfe,“ souhlasili šerifovi podřízení a bylo vymalováno.
Třináct
„Kam poletíme teď?“ zeptal se pilot šerifa, když všichni tři nasedli zpátky do vrtulníku.
„Na Pilu,“ mávl šerif rukou. „Plnou parou!“
„Provedu,“ přikývl pilot, „držte si klobouky!“
Cesta vrtulníkem má své klady, oproti jízdě automobilem má své výhody, může letět rovně
a nemusí kopírovat silnici. Vrtulník není závislý na situaci na vozovce, nezastaví jej žádná dopravní
zácpa a pokud to dovolí povětrnostní podmínky, může letět kamkoliv. Šerif i jeho zástupci se
kochali pohledem na zasněženou krajinu pod vrtulníkem a nikdo neřekl ani slovo.
„Kde přistaneme?“ zeptal se jich pilot. „Před pilou je větší odhrnutý plácek, myslím, že tam
na chvíli zaclánět můžeme!“
„Proveďte,“ přikývl šerif.
Vrtulník se snesl pomalu na zem a ještě než přestal vířit sníh, vyrojilo se u plotu několik
zvědavců. Přeci jen, policejní vrtulník nestaví u Pily každý den. I starostův bratr vyšel na okamžik
ze své kanceláře, aby u velkého okna sledoval, jak z černého stroje vystupují tři postavy. Odfrkl si a
zalezl do svého brlohu. Na co myslel? Nebuďte medvědy v zimě, mohou být nevrlí! Za deset minut
už u něj seděli tři policisté a hleděli na něj s otázkou v očích.
„Byla to nehoda,“ plácl se majitel Pily do stehen. „Ten chlap tam očividně neměl co dělat!
Nebylo to v jeho pracovní náplni toulat se mezi kládami...“
„Ale my netvrdíme nic jiného,“ řekl mu šerif.
„Tak proč jste tady?“ zeptal se jich majitel. „Přeci jste tenhle případ už vyšetřovali...“
„Nedal jste mým mužům příliš prostoru,“ řekl mu šerif nazlobeně. „Ty klády byly důkazy a
vy jste z nich udělal fošny!“
„Pila mne živí a já nemůžu neplnit své závazky vůči dodavatelům!“ zvedl majitel ruce nad
hlavu. „Mne neplatí voliči jako vás, pánové!“
„Stále tatáž písnička,“ řekl mu šerif zamyšleně. „A dál?“
„Muž nemá žádnou rodinu ani známé, nikomu jsme nemohli vyplatit odškodné...“ řekl
majitel Pily a vstal od stolu. „Kdyby jste věděli o někom, komu bychom mohli ty peníze dát, byli
- 22 -
bychom vám jako firma velmi vděční...“
„Co to bylo vůbec za chlapa?“ zeptal se jej Tom.
„Cože?“ podíval se majitel nejdříve na zástupce šerifa a pak na jeho nadřízeného. „Co?“
„Můj muž vám jen položil prostou otázku...“ rozhodil šerif ruce. „Tak odpovězte!“
„Ožrala a násilník...“ pokrčil majitel Pily rameny. „Všichni jsou stejní...“
„Tak proč nemáte stálé a zaučené zaměstnance, ale jen brigádníky? Sezónu co sezónu?“
zeptal se jej šerif. „Odpověď je jednoduchá, nemusíte platit daně, zdravotní a sociální pojištění...“
„Ale...“ mávl majitel rukou. „Snažíme se přežít, jak jen to jde...“
„Jste největším podnikem v okolí, máte ty nejlepší zakázky a snažíte se přežít?“ zamračil se
šerif. „Proč mi tu něco smrdí?“
„Já si vyprošuji...“ začal majitel Pily. „Proč by za tím měla být nějaká levota?“
„Za dobrými obchody je vždy něco nalevo,“ pokrčil šerif rameny. „Jinak by nešlo o dobré
obchody!“
„Dal jste se na podnikání?“ zasmál se majitel Pily. „Co mi vůbec chcete?“
„Co bezpečnost práce?“ zeptal se jej šerif. „Co když ty klády nebyly řádně uloženy, než byly
zpracovány!“
„Tak to mi nepřišijete!“ vybuchl majitel Pily. „Tohle ne!“
Čtrnáct
„Pěkně jste ho nasral, šéfe,“ řekl Edgar šerifovi, když všichni seděli ve vrtulníku, který mířil
na základnu. Místo, kde k incidentu došlo, bylo pod sněhem, klády rozřezány, nebylo co vyšetřovat,
důkazy byly uklizeny a zameteny pod koberec.
„Zasloužil si to,“ pokrčil šerif rameny.
„Co když bude volat svému bratrovi?“ zeptal se šerifa Tom.
„To si piš, že bude,“ zamračil se šerif. „A co? Nesednu si na zadek před nějakým
podnikatelem se dřevem...“
„Je starostův bratr a každý ví, že spolu už léta pečou...“ pokrčil Edgar rameny.
„No a?“ otočil se k němu šerif.
„Starosta má pod palcem nejen Pilu, ale i další podniky ve městě... Dokonce má v rukou i
městskou radu a nikdo se neodváží mu odporovat!“ řekl mu Edgar.
„Tomu se říká demokracie,“ zakřenil se Tom.
- 23 -
„Živí nás,“ řekl oběma šerif. „Dává nám práci, nemůžeme jít až do krajnosti, ale to nám
nebráni, abychom je občas trochu nenaštvali...“
„Víte, jak se to říká, šéfe,“ zamyslel se Tom. „Nedráždil hada bosou nohou...“
„Kobru,“ souhlasil šerif.
„Jsme na místě, můžu nechat odtáhnout vrtulník do hangáru, pánové?“
„Jasně,“ řekl šerif. „Díky za taxi!“
„Není zač,“ zašklebil se pilot. „Rád jsem si zalítal, kdyby něco, víte, kde mne máte hledat!“
„Potěšení na mé straně,“ podal mu šerif ruku.
Všichni tři vystoupili a vydali se k vozu, který tam na ně již čekal.
„Co se děje?“ houkl šerif na svého dalšího podřízeného.
„Přijela jsem si pro vás, šéfe!“ zazubila se jediná žena ve sboru. „Tak nasedáte, nebo co?“
„Božínku,“ usmál se šerif. „Pro vás cokoliv, Agnes, jak se dneska máte?“
„Když vás vidím v dobré náladě, šerife, tam mi srdéčko tluče jen pro vás!“ usmála se. „Jsou
všichni na palubě? Jak se máte hoši?“
„Dobře,“ řekli oba zástupci svorně.
„Takže?“ otočila se žena k šerifovi. „Kam to bude?“
„Ke koronerovi a pak k nám domů... Kdo je v ústředí?“
„Allan a ten nový... Má takové to polské jméno, čert ho vem...“ pokrčila rameny. „Však
nebudeme venku furt, ne? Nakonec se nic neděje, nebo snad ano, pane?“
„Ne, milá Agnes, neděje,“ souhlasil šerif. „Když jsme u toho, neznáte náhodou nějakou
Susan z té hospody u jezera?“
„Tu davajku?“ zasmála se. „Tu snad znají všichni chlapi ve městě...“
„Davajku?“ zeptal se řidičky jeden ze zástupců.
„Jo, kluci, dá každému, kdo se jí líbí...“
„A co třeba Elton, ten chlap z pily? Bydlel u jezera...“ zeptal se jí šerif.
„Tak tomu jedinému nedala,“ zakřenila se žena za volantem.
„Proč ne?“ nechápal ji šerif.
„Co myslíte?“ mrkla na něj Agnes. „Vy chlapi jste všichni stejní...“
„Pfff,“ zasyčel šerif.
„Až dojedem domů na ústředí, já vám to, pane, vysvětlím...“ usmála se.
„To si myslím,“ zamračil se šerif. „Tak hybaj ke koronerovi... Davajka!“
- 24 -
Patnáct
„Takže, je to vše, co nám můžete k případu říci?“ zeptal se šerif koronera.
„A co byste chtěl slyšet více?“ podivil se muž u pitevního stolů. „Chcete vědět víc, pozvěte
si specialisty!“
„Ale to stojí čas a peníze,“ řekl mu šerif. „Mimo ta zranění způsobená kládami, nebylo na
těle i něco jiného? Neobvyklého?“
„Ne, žádné stopy zápasu, nakonec, tělo vypadalo, jako by jej tam i zpátky přejel parní válec,
jak byste si chtěl pak všimnout jiných zranění, která se stala předtím? Kolik toho dříví bylo? A jak
těžké ty klády byly?“
„No,“ zamyslel se šerif. „A co nějaké cizí látky v krvi?“
„Máte na mysli léky nebo narkotika?“ zamyslel se koroner.
„Přesně...“
„Šerife, všichni vědí, že byl ožrala!“ zamračil se muž v gumové zástěře. „Ožrala!“
„Chápu...“ zamračil se šerif. „A díky!“
„Rádo se stalo...“
„A ještě něco, co bude s tělem?“ zeptal se jej šerif.
„Co by? Pokud se k němu nikdo nepřihlásí, bude pohřbeno na městské náklady na zdejším
hřbitově, proč se ptáte, šerife?“
„Jen tak mne to napadlo, ještě jednou díky!“
Šestnáct
Ještě téhož večera odvezla Agnes šerifa služebním vozem do Hostince u jezera, tak se
jmenoval ten podnik, ve kterém Susan pracovala jako servírka. Cestou z ústředí k hospodě
vysvětlila šerifovi, jak je to s tou davajkou, že je Susan krapet do větru, protože přišla na to, že není
na škodu být ke chlapům trochu štědřejší, mělo to ovšem i malý háček, nemohla si dovolit stálou
známost, hrozilo tu nebezpečí újmy na zdraví, jejím nebo milence. Bokovky samozřejmě...
Lidé od městských služeb se činili. Hlavní i vedlejší silnice byly sjízdné, s chodníky to bylo
horší, naštěstí většina lidí jezdila ve městě auty. Školy a další zařízení, vyjma nemocnice, byly
zavřené, takže nehrozil zvýšený pohyb chodců na vozovkách. Sam myslel na to, že je letos zima
opět překvapila. Bylo tomu každým rokem. Nikdy si nebyli jistí, kdy to přijde.
- 25 -
„Na co myslíte, šéfe?“ zeptala se jej Agnes, než zatočili na vedlejší silnici, která vedla k
hostinci. „Susan je sice do větru, ale jinak docela dobrá holka...“
„Že to ženským ve městě nevadí, že spala s polovinou města?“ zakřenil se šerif.
„Že byste jako chlap žárlil?“ zasmála se Agnes, div nevjela i s vozem do nejbližší sněhové
závěje. „Pardon, šéfe, musím dávat pozor na cestu!“
„Já?“ ohradil se šerif. „Jsem šťastně ženatý!“
„Právě proto,“ uculila se Agnes. „Tamhle to je, a je tam i docela veselo! Kalamita sem a
kalamita tam...“
Měla pravdu.
Susan byla v práci. Chlapi pili jako obvykle a nejen pivo a kořalka se lilo plným proudem.
Když šerif vstoupil se svou zástupkyní do lokálu, na chvíli vše utichlo, aby se vzápětí ruch večera
znovu rozjel na plné obrátky. Susan si jich také všimla a věnovala oběma jeden ze svých
nejzářivějších úsměvů.
„Líbíte se jí,“ špitla Agnes šerifovi do ucha. „To je tutovka!“
„Jdi ty brepto,“ řekl jí šerif s úsměvem. „Co by dělala s takovým starým kocourem, jako
jsem já?“
„S vámi,“ přivřela Agnes oči, „s vámi by se ještě daly dělat věci...“
„Odstup satane,“ zlobil se šerif naoko. „Jak to narafičíme?“
„Já už to zařídím, nebojte se, šéfe,“ řekla mu Agnes a nasměrovala šerifa k nejbližšímu
stolu, do pěti minut už seděli všichni tři u okna a pití roznášela o trochu méně hezčí servírka.
„Co mi chcete, šerife?“ zeptala se jej Susan s o něco méně radostným úsměvem.
„Co dělá Elton?“ položil jí šerif jednoduchou otázku.
„Co já vím?“ zamyslela se. „Už jsem ho nějaký den neviděla...“
„Prý máš velmi rušné večery,“ usmála se Agnes.
„Co je vám do toho?“ zamračila se Susan. „Do toho vám nic není!“
„Ne, dokud se chlapi kvůli vám nezačnou zabíjet!“ zasyčel šerif polohlasně. Nikdo je
neslyšel. Někteří si však již všimli, že má Susan nějaké to jednání se strážci zákona, nikdo se je
však neodvažoval vyrušit. „Tak co?“
„Předevčírem tu byl, než přišel ten první blizard...“ řekla polohlasně. „Byl tu i po zavíračce,
odešli jsme ke mně a dál si to dovedete představit...“
„A dál?“ vyzvídal šerif.
„Co dál?“ nechápala jej Susan. „Zašukali jsme si a pak se odvalil domů... Nebyl první ani
- 26 -
poslední!“
„Za tu noc?“ zarazila se Agnes.
„Já nejsem kurva!“ vyřkla Susan krapet hlasitěji, ale hudbu v lokále se jí naštěstí překřičet
nepodařilo. „Přišel jste mě urážet? Také mám svá práva!“
„Ale vůbec ne,“ chlácholila ji Agnes. „Víš...“
„Na Pile došlo ke smrtelné nehodě, víte o tom?“ zeptal se jí šerif.
„Něco se už rozneslo,“ souhlasila.
„Co když v tom má Elton prsty?“ zamračil se šerif.
„Ze žárlivosti?“ zarazila se Susan. „Věděl, že nechodím jen s ním... Neslibovali jsme si
věrnost až za hrob! Blázen... On tomu chlapovi něco udělal? Prý to byla skutečně nehoda!“
„Vypadá to tak,“ souhlasil šerif. „Nevíte, kde by mohl Elton být?“
„U sebe doma?“ zeptala se jej Susan.
„Jeho chata je už nějaký měsíc neuklízená, nebydlel by v ní ani ten nejotrlejší vagabund a
houmelesák! Tak kde by mohl být?“ trval šerif na svém. „Je to důležité, zkuste si vzpomenout!“
„Když já...“ zarazila se servírka. „To je těžký...“
„Pokud něco skutečně provedl...“ začal šerif. „Pokud toho chlapa skutečně zabil ze žárlivosti
a to kvůli vám... A pokud jej vy sama kryjete, můžete být obviněna ze spolčování a můžete být i
souzena jako spolupachatel!“
„To snad nemyslíte vážně,“ zasyčela pro změnu Susan. „To že ráda chrápu s mladýma
chlapama ještě neznamená, že jsem vrah!“
„Ale my nic podobného netvrdíme,“ řekla jí Agnes. „Tak kápni božskou, holka!“
„A co ten starý hotel?“ začala Susan opatrně.
„Který?“ sklonil se k ní blíže šerif.
„Ten co vyhořel před rokem...“
„Ale tam jsem včera byl a málem mě tam někdo sejmul!“ zamračil se šerif. „Co když to byl
právě Elton? Nebyl jsem tam sám, byl jsem tam se svým pomocníkem, byli jsme dva... A přesto
nám unikl!“
„On by vám neublížil, šerife, to musela být mejlka!“ popotáhla Susan. Div se nerozbrečela.
„On takový není!“
„Vy ho skutečně milujete?“ podivil se šerif. „Proč potom chodíte do postele i s jinými?“
„Jsem prostě nymfomanka, no,“ zasyčela Susan. Agnes si poposedla a pohlédla na šerifa.
„Není to nemoc?“ zeptal se jí šerif.
- 27 -
„Ne, není,“ řekla mu. „To je, jako kdybyste řekl, že jsou buzeranti taky nemocní!“
„Nechtěl jsem vás urazit, promiňte...“ zamyslel se šerif. „Mi nejde o to, jakou máte
orientaci, zda jste na chlapy či na holky, nebo jestli musíte šoustat dnes a denně... Já chci jen vědět,
kde je Elton!“
„V ubytovně nedaleko severní výpadovky z města, je tam pod falešným jménem,“ řekla a
utřela si oči. „Promiňte, musím makat! Vybral si jméno toho známého zpěváka... Znáte ho, už
umřel, ale byl King!“
„Elis?“ podivila se Agnes. „Zlatý Elvis? Kristova noho...“
Susan odešla od stolu, nasadila svůj profesionální úsměv a již to byla ona stará Susan, která
má srdce na rozdávání. Šerif chvíli nehnutě seděl a nad něčím přemýšlel. Agnes si zatím prohlížela
opilé mladíky a chlapy, kteří žili nebo pracovali ve městě a trochu při tom špulila rty.
„Tak co, krasotinko, nechceš si hupsnout?“ zeptal se jí jeden přiopilý postarší muž.
„Trhni si,“ řekla mu a usmála se na něj. „Jsem ve službě!“
„Agnes, víte jaký mám pocit?“ zeptal se jí znenadání šerif.
„Že tu sedíme na sucho jako teplý páreček?“ zamyslela se.
„Ne, to ani ne,“ řekl jí šerif. „Nezdá se vám celý ten případ tak trochu absurdní?“
„V jakém smyslu?“ nechápala jej jeho zástupkyně.
„Co když je v tom pro tentokrát Susan nevinně?“
„Fakt?“ zamračila se. „Kdo vám dal vůbec ten tip?“
„Ten chlap, který mne včera praštil po hlavě,“ řekl šerif své podřízené.
„No, tak to mě potěš,“ přikývla. „Asi budem potřebovat posily, ne? Co říkáte?“
„Ne, když na to půjdeme chytře!“ pousmál se.
„Vy jste tu šéf,“ přikývla a nechala se odvést z hostince.
Sedmnáct
Když šerif s Agnes dorazili do zmíněné ubytovny, stálo na parkovišti sotva pět vozů. Dva
měli jinou státní poznávací značku, jeden patřil do jiného okresu a jen dva poslední z nich patřily
trvalejším obyvatelům městečka. Šerif žil v naději, že právě jeden z automobilů patří Elvisovi, tedy
vlastně Eltonovi. Sám si od dětství nebyl jistý, zda Elvis skutečně zemřel, nebo teď někde žije v
poklidu a lebedí si ve vatě.
„Jsme tady,“ řekla mu Agnes. „Jak si to představujete, šéfe?“
- 28 -
„Nemáte tu něco civilnějšího?“ zeptal se jí šerif.
„No,“ zamyslela se Agnes. „Ani ne, ale v kufru mám kozačky, staré džíny a koženou
bundu!“
„To by mělo stačit,“ přikývl šerif. „Co kdybyste se převlíkla u záchodků?“
„Bože, a pak?“ zamračila se.
„Zjistíte mi, ve kterém pokoji pan Elvis právě bydlí,“ pousmál se šerif.
„Od recepčního?“ souhlasila zástupkyně šerifa. „Bohužel jsem pětky kozy nechala doma!“
„Cože?“
„Podprdu s vycpávkama!“ zakřenila se Agnes. „Snad mé trojky budou stačit!“
„Uvidíme,“ zakuckal se šerif. „Počkám tady a pak budeme pokračovat v našem plánu!“
„O kterém nic moc zatím nevím...“ souhlasila Agnes. „Nemám tomu Elvisovi vlézt rovnou
do postele, že ne?“
„A vy byste toho byla schopna?“ podivil se šerif.
„Pro služební postup cokoliv!“ zasalutovala a šla se převlíknout. Když se vrátila, hodila
služební uniformu ležérně do kufru, jako kdyby šlo o estrádní převlek a šla si popovídat s
recepčním. Vůz, ve kterém přijeli byl civilní, služební káru nechali na ústředí, aby nebudili
přílišnou pozornost.
„Dvaadvacítka,“ řekla šerifovi, když přišla zpět k vozu, točila s klíčem jako lehká děva a
mrkala přitom, jako kdyby jí něco spadlo do oka. „Jak mi to jde?“
„Ještě chvíli a vlítnu na vás rovnou na zadním sedadle!“
„Tak to by šlo,“ urovnala si bundu a obešla vůz, aby si sedla za volant. „Co teď?“
„Otevřete dvaadvacítku tímhle klíčem a vejdete tam, jako kdyby to byl váš pokoj,“ řekl jí
šerif. „Klidně ze sebe i něco shoďte, Elvis bude určitě překvapený, pak tam vlítnu já!“
„A když se zdržíte, mám mu vyhonit ptáka?“ zamračila se. „To že nemám chlapa
neznamená, že budu vždy hrát couru!“
„Ale, no tak?“ zazubil se šerif. „Nikdo po vás nechce, abyste mu ho vykouřila!“
„Když vy hrajete tak krásně na rovinu,“ pohladila jej Agnes po hlavě. „Jak to ta vaše s váma
může tak dlouho vydržet!“
„Zkuste se jí zeptat...“ řekl jí šerif s úsměvem.
„Pche,“ odsekla mu a vyšla z vozu, aby se pomalou a houpavou chůzí vydala ke dveřím
číslo dvacet dva.
Sam myslel jen na jedno, co když tam Elton není? Co když je tam někdo jiný? Vytáhl z
- 29 -
pouzdra svou zbraň, zkontroloval ji a vložil zpátky. Pak jako by nic vystoupil z vozu a tiše za sebou
zavřel dveře. Pohlédl na Agnes a kývl hlavou, ať jde do akce, sám ji pomalu následoval ve stínů,
kam nedosáhly lampy pouličního osvětlení.
Osmnáct
Když Agnes tiše vešla do pokoje, zjistila, že je prázdný. Postel byla sice rozestlaná a v
koupelně vedle tekla voda, ale po Elvisovi nebylo ani památky. Elvis nebo Elton, všechno jedno,
říkala si v duchu. Ano, byl tady, ale kde je teď? Odhodila svou bundu a pomalu otevřela dveře do
koupelny. Zástěna z umělé hmoty byla zatažená a z páry z horké vody vykukovala mužská silueta.
Agnes na nic nečekala, přistoupila k zástěně a odsunula ji se slovy: „Brouku, tak jsem doma, můžeš
mě mít celou!“
Následovalo překvapení. Ve sprše byl skutečně Elvis, tedy nejspíš jeho dvojník a nevypadal
na to, že by byl z její přítomnosti nadšený, protože ji odbyl se slovy: „Kdo - kurva - jste?“
„Zástupkyně šerifa a vy?“ odpověděla mu vzápětí.
„Vydělávám si tu po městě jako falešný Elvis, je na tom něco trestného?“ zeptal se jí.
„Ani ne,“ řekla mu a podívala se na jeho ochablé přirození. „Myslela jsem, že jsi King!“
„Jsem na chlapečky,“ zazubil se. „Nemáš tu nějakého s sebou?“
„Mám, ale je starý a ženatý!“ souhlasila.
„Se šerify nechodím...“ řekl jí a zatáhl zástěnu. „A pokud můžete, vypadněte, zamkněte a ten
rezervní klíč vraťte recepčnímu!“
„Jasně, brouku!“ řekla Agnes a vrátila se do pokoje, kde se takřka srazila se šerifem.
„Takže?“ zeptal se jí.
„Koupe se, má malého ptáka a je na chlapečky...“
„Cože?“
„Není to Elton, je to skutečný Elvis!“ řekla šerifovi a naznačila mu, aby vyšel ven na ulici.
„Ale ten přeci zemřel, nebo ne?“ nechápal ji šerif.
„Jo, tenhle jej imituje!“ souhlasila. „Susan nelhala, jen nechápu, proč pořád kryje Eltona!“
„Kurva,“ řekl šerif tiše. „Co budeme dělat? Ten chlap může být dávno za horama!“
„To může,“ souhlasila Agnes. „Ale vy jste tu šéf!“
- 30 -
Devatenáct
„Myslela jsem, že se ti něco stalo...“ řekla mu jeho žena, když dorazil domů.
„Není to nic vážného,“ usmál se na ni šerif, když se díval, jak Agnes pomalu odjíždí domů.
Dnes mu velmi pomohla, přestože jejich snažení přišlo vniveč. Na Susan si budou muset lépe
posvítit, ale i tak je možné, že Elton neopustil městečko.
„Stalo se něco?“ zeptala se jej.
„Potkal jsem Elvise,“ řekl jí šerif zamyšleně.
„Pravého Elvise?“ změřila si jej jeho žena. „Prý tě někdo uhodil do hlavy, je to pravda? Už
nejsi nejmladší!“
„Jo, ve starém hotelu, v tom co vyhořel,“ souhlasil. „Byl jsem tam s Tomem...“
„A kdo to byl, to netušíš?“
„Ne, viděli jsme oba jen siluetu jeho postavy...“ zavrtěl hlavou. „Bylo to jak z hororu!“
„To mě mrzí a dá se s tím něco dělat?“ zamračila se pro změnu ona.
„Jo, dát celý případ k ledu, označit jej za skutečnou nehodu a jít do důchodu!“ zavrčel.
„Nemusíš být na mne hned zlý,“ řekla mu. „Jdu si lehnout, pokud nic nepotřebuješ!“
„Ne, díky, omlouvám se!“ dal jí pusu na čelo. „Sladké sny!“
„Tobě taky a nepij!“ řekla mu. „Alespoň ne moc! A co ti říkal doktor?“
„Že mám tvrdou hlavu!“
„Ale to vím už dávno, že jsi tvrdohlavý,“ mávla rukou. „A víc nic?“
„Ani ne...“ zavrtěl hlavou. „Běž spát, přijdu za chvilku!“
„Dobře,“ souhlasila, ale to znamenalo, že bude zase dřímat v křesle u krbu v obývacím
pokoji a popíjet kořalku. Ne moc, ale jen tolik, aby mu to lépe myslelo. „Co by se stalo, kdybys na
to nepřišel? Jak vyřešit tento případ?“
„Nejspíš nic,“ řekl jí, „starosta a jeho brácha by byli v sedmém nebi!“
„Tak proč jim neudělat radost,“ zeptala se jej. „Co ti pomůže víc? Vyřešit ten případ nebo jej
nevyřešit? Nakonec, ten chlap, dej mu pánbůh věčné nebe, prý byl pěkný hajzl, zasloužil si to...“
„Dík, že se staráš,“ usmál se na ní. „Ale musím si to sám srovnat v hlavě!“
„Já vím...“ řekla mu a zmizela v ložnici.
Sedl si ke krbu, ve kterém hořelo už jen jedno polínko, aby hned na to vstal a přiložil do
ohně. Pak si otevřel lahev skotské, nalil si pořádného panáka a sedl si do svého oblíbeného křesla.
Cestou pozhasínal všechna světla. Nejraději jen tak zíral do plamenů a nechal myšlenky ve své
- 31 -
hlavě volně proudit.
„Co říkala Susan?“ zeptal se jej náhle přízrak, který se znenadání objevil v šerifově domě.
„Cože?“ otočil se k siluetě neznámého muže. „Co tu děláte?“
„Jen jsem se přišel zeptat... Co vám řekla Susan?“
„Dohromady nic,“ zamračil se. „Navedla nás na falešnou stopu!“
„Hodná holka,“ přikývla postava.
„A co z toho?“ zeptal se jej šerif.
„Chcete tu věc objasnit, nebo nechcete?“ zeptal se přízrak znovu.
„Měl bych?“ přimhouřil šerif oči. Neměl strach, spíše byl zvědavý, jak se ten muž dostal do
jeho domu. „Co mi nabízíte, mimo rány do hlavy?“
„Omlouvám se, myslel jsem, že jste někdo jiný...“ rozhodil přízrak ruce. „Proti vám nic
nemám!“
„Tak to se mi ulevilo!“ přikývl šerif. „A jaká je pointa?“
„Viděl jste Elvise?“ zeptal se jej přízrak.
„Kterého?“ zamračil se. „Elvis je přeci po smrti!“
„A ten Elvis, kterého vám předhodila Susan?“
„Hraje... Imituje... Nepracuje na Pile, nebo snad ano?“ zarazil se šerif.
„Viděl jste krále a nenapadlo vás to?“ zapochyboval přízrak.
„Co mne mělo napadnout?“ nechápal jej šerif.
„Myslel jsem, že jste chytřejší,“ řekl přízrak smutně. „Ale možná za to můžu sám! Když
dovolíte, tak tiše zmizím... A nemluvte nahlas, vaše žena by si mohla myslet, že vám přeskočilo!“
„Tak to jste mi vážně pomohl,“ zasyčel na něj šerif. „A co chcete na oplátku?“
„Já?“ zarazil se přízrak u dveří do zahrady. „Vlastně... nechci nic! Třeba se ještě potkáme!“
A byl ten tam.
„Doprdele práce!“ rozčílil se šerif, div nehodil sklenku alkoholu do krbu. Dopil její obsah a
položil ji na stolek vedle křesla, aby se znovu zahleděl do ohnivých jazyků, které olizovaly polena v
krbu. Elvis, co s tím vším má společného Elvis? Proč jej Susan poslala právě za ním?
„Král je mrtev, ať žije král,“ problesklo mu hlavou.
No a? Co s tím má společného jedna servírka a chlap zavalený hromadou kmenů ze
vzrostlých stromů? Imitace. Všechno je jen imitace... Ale čeho? O co tu, sakra, jde? ptal se sám
sebe. Nemohl na to přijít, co má se vším společného jeden přihřátý imitátor velkého zpěváka a
umělce, který nechtěl nic jiného, než si žít, užívat, mít hromadu žen a být v balíku...
- 32 -
Když se probudil, byl krb již dávno vyhaslý. Venku foukal studený vítr. Nebe bylo jasné,
svítily na něm hvězdy a nad horizontem se skláněl srpek měsíce. Jak zemřel Elvis? Upil se?
Předávkoval? Byly v tom drogy? Ale co by dělaly drogy v našem městečku? Až do této chvíle si
myslel, že se jim to svinstvo obloukem vyhnulo. Co když měl ten přízrak pravdu? Co když měla
pravdu i Susan? Ale proč to všechno? A co s tím má společného ten mrtvý chlap?
Bože, ta rána do hlavy...
Až bude ráno, musím se vrátit do toho hotelu, řekl si v duchu. Tam je nejspíš zakopaný pes,
ale ne sám. Se mnou přijde i zákon.
Dvacet
Poslední, co by chtěl, bylo, aby se do celé věci zapletli federálové nebo státní policie. Stůj
co stůj chtěl celou věc udržet pod pokličkou. Co se doma uvaří, to se doma sní! Když přijel
služebním vozem s náhonem na všechny čtyři kola před opuštěný hotel, nebylo nikde ani památky
po jakékoliv nelegální činnosti. Dokonce ani tehdy před bouří si ničeho nevšiml. Dnes tu však s
sebou měl ještě tři kolegy a psa. Víc než doufal, že tu něco najde a že konečně všemu přijde na
kloub.
„Kde začneme, šéfe?“ zeptal se jej psovod.
„Vezmeme to od suterénu po střechu, ale půjdu vždy první, nechci, abychom se někam
propadli, nebo na nás něco spadlo!“ řekl mu šerif. „Budeme potřebovat posily, další vůz je na
cestě?“
„Jasně, šéfe!“ přikývl řidič, který následně vylezl z automobilu a zabouchl za sebou dveře.
Chvíli se díval nejistě na to, co zůstalo z kdysi honosné stavby a zeptal se: „Vážně si myslíte, šerife,
že tu něco najdeme?“
„Možná ano,“ přikývl. „Ten chlap v márnici, ten mrtvý chlap byl buď to ožralý nebo sjetý!“
„No potěš,“ zamračil se řidič, „to zase bude den!“
Venku zůstal před vozem jen jeden z šerifových pomocníků, který čekal na další posily.
Všichni byli spolu spojení nejen vysílačkou, ale i pomoci mobilů. S sebou měli také brokovnice a
silné svítilny, které byly schopné osvítit byť ten nejskrytější roh. Nebyl čas na kompromisy, natož
na další selhání. Král byl mrtev, ať žije král. Jen na jedno šerif nepřestával myslet, co se stane, až se
znovu setká s přízrakem.
- 33 -
Dvacet jedna
„On všechno ví,“ řekl starostovi jeho bratr. „A když neví, tak na to přijde!“
„Ale to je nesmysl,“ zavrtěl starosta hlavou. „Nedáš si něco ostřejšího? To tě uklidní!“
„Vydal se se dvěma vozy do toho hotelu...“ zamračil se vlastník Pily. „A měli s sebou i psa!“
„No a?“ rozhodil starosta ruce. „Co najdou? Nenajdou nic!“
„Někdo musel žvanit...“ řekl majitel Pily. „Ta ženská... Určitě to byla ta děvka z toho
hostince u jezera, nebo jak se to tam jmenuje! Vychrápala se snad z každým chlapem ve městě!“
„Jen s tebou ne!“ pousmál se starosta.
„Tohle je vážné, co když zavolají federály?“
„Nezavolají,“ zavrtěl starosta hlavou. „Protože nic nemají... Nemají ani ň!“
„Kde bereš tu jistotu?“ zeptal se jej bratr. „Ve všem jedeme spolu? Máš... Máme pod palcem
celé město... Co když to všechno krachne?“
„Uklidni se,“ řekl mu starosta bodře. „Uklidni se, nebo to začnu řešit jinak...“
„Ty mi vyhrožuješ?“ zamračil se vlastník Pily. „Vlastnímu bratrovi?“
„Ano, jsem tvůj brácha, no a co?“ zeptal se jej starosta. „Jestli nás ohrozíš, budu se muset
podle toho zařídit!“
„Ty ses dočista zbláznil? To ti je už všechno jedno? Máš všechno u prdele?“
„Já ne, a ty?“ zeptal se jej starosta. „Tak se raději dej dohromady!“
„Nebo co?“
„Nebo si najdu někoho jiného a tobě se stane nějaká nehoda, dřeva máš ve fabrice ještě dost,
nebo ne?“
„Tak dobře,“ souhlasil bratr starosty. „Dobře, ať je po tvém... Ale kdyby něco prasklo,
neznáme se!“
„To je pravda,“ souhlasil starosta. „Když něco praskne, neznáme se, na to se můžeš
spolehnout!“
Dvacet dva
Hotel byl prázdný. Ne že by byl prázdný, ale opravdu v něm nic nebylo. Žádné drogy, prostě
nic. Když skončili s prohlídkou, blížil se večer. Všichni nasedli do vozů a vydali se zpátky do
- 34 -
města. Nikdo se neodvážil říci jediné slovo. Šerifovi podřízení jen čekali, co na to řekne jejich
nadřízený, ten však zarytě mlčel. Co když jej i přízrak chtěl zavést na falešnou stopu?
„Jedeme na Pilu!“ řekl šerif náhle. „Rozumíte?“
„Rozkaz,“ řekl řidič prostě a na další křižovatce odbočil doprava. Namísto do centra zamířili
k periferii. „Co bude tam?“
„Bratr starosty bude vědět víc...“ zamračil se šerif.
„A co když opět šlápneme vedle?“ zeptal se jej Tom.
„Koroner si stál za svým...“ opáčil šerif. „Ten mrtvý chlap byl ožrala nebo byl na fetu...“
„Naše malé městečko někdo zásobuje drogama?“ zděsil se Edgar.
„Patrně ano,“ souhlasil šerif.
„Ale odkud máte ten tip?“ zeptal se jej Tom.
„Ten přízrak byl u mne v domě,“ zamračil se šerif. „Mluvil se mnou a pak se rozplynul jako
pára nad hrncem!“
„A nebyl to jen sen, nebo halucinace?“ nenechal se Tom odbýt.
„Halucinace?“ nechápal jej šerif. „Ten chlap byl z masa a kostí... Věděl víc, než mi řekl!“
„Bojím se pomyslet, co najdeme na Pile!“ zamyslel se Edgar.
Našli.
V kanceláři na podlaze ležela mrtvola starostova bratra. Na první pohled nenesla na sobě
žádné stopy zápasu. Jako kdyby zemřel na infarkt... V ruce svíral kousek poskládaného dopisního
papíru. Stálo v něm doslovné přiznání. Něco tu však nehrálo...
„Kam pojedeme teď?“ zeptal se jeden ze šerifových pomocníků, když řádně zajistili všechny
stopy.
„Za starostou...“ řekl mu šerif. „Doufám, že až se to dozví, že jej také netrefí šlak!“
Dvacet tři
Když vtrhli do starostovy kanceláře, našli jej s pistolí v ruce. Šerif si říkal, že celý konec je
až pateticky laděný. Jedno klišé vedle druhého. Čekal, kdy si starosta prostřelí hlavu, ale neudělal
to.
„Bratr je mrtvý?“ zeptal se šerifa.
„Je po smrti,“ souhlasil. „Našli jsme jej v jeho kanceláři na Pile...“
„Škoda ho...“ zamračil se starosta. „Takhle to nemělo skončit!“
- 35 -
„Co ten člověk bez obličeje, kdo je to?“ zeptal se jej šerif.
„Obyčejný pěšák, který si usmyslel, že se stane králem!“ mávl starosta rukou. „Obyčejná
figurka, která se rozhodla, že bude hrát jinou roli!“
„Elvis?“
„Říkejte si mu, jak chcete...“
„A jakou roli v tom hraje Susan?“ nechápal jej šerif. „A jak se vám podařilo vytvořit v tak
malém městě síť prodejců drogy?“
„Pila byla jen zástěrkou,“ řekl mu starosta. „Stejně tak všechny kšefty okolo... Kdyby můj
bratr nezačal zmatkovat, nic by se nestalo a vše by šlo ve starých kolejích!“
„Takže za všechno můžete vy, starosto?“ zeptal se jej šerif a stále se díval na zbraň ve
starostově ruce. Namíří ji na sebe, nebo na něj? Co udělá?
„Já?“ zasmál se tázaný. „Ne! Ale teď, když je bratr mrtvý, je mi už stejně všechno jedno!“
„Takže?“
„Já jsem také jen šachová figurka, šerife!“ řekl mu starosta. „Ta pravá osoba, která vše řídí,
tu najdete v hostinci u jezera!“
„Susan?“ zhrozil se šerif.
Než se nadál, zazněl výstřel. Starosta padl mrtvý k zemi s prostřelenou hlavou. Mohl něco
udělat? Vytrhnout mu zbraň? Mohl postřelit jej nebo sebe. Co kdyby se pak nic nedozvěděl?
„Susan?“ nechápal Edgar a pohlédl na zaskočeného Toma.
„Spala s půlkou města...“ souhlasil Tom.
„Právě proto,“ řekl jim šerif. „Pod svícnem bývá obvykle tma... Teď mne více zajímá, kdo
další zemře... Nemáte pocit, že se nám to začíná vymykat z rukou? Nezavoláme raději federály?“
Když pohlédli z okna, začalo znovu sněžit...
- 36 -
V Bystřici dne 5.12.2014
autorův web: psimik.sweb.cz
- 37 -

Jen medvědi spí v zimě

Transkript

Podobné dokumenty

Zlatá pole budou otevřena v pátek 18. 3. 2016 v 18:00!

Věznice Arizona

Donde esta la capateria - naopak, v opaku protikladu je pravda

1. Tatík mě zlehka překračoval, syn na mě rukou dosahoval, vnuk na

zobrazit vydání v PDF verzi