Tour

Tschechisch
Srdečnĕ Vás vítáme v Císařských apartmá, Sisi - Muzeu
a Stříbrné komoře ve vídeňském Hofburgu.
Stříbrná komora
2 Všeobecné údaje o Stříbrné komoře a sbírkách
měděného nádobí
Po zániku monarchie v roce 1918 bylo více oddělení nyní
osiřelé obrovské domácnosti vídeňského dvora shromážděno
v “Dvorní komoře stříbra a stolního vybavení“ a od roku
1923 společně s objekty ze sbírky porcelánu jakož i Dvorního
cukrářství, Dvorního sklepa, Dvorní kuchyně a Dvorní
prádelny zpřístupněno veřejnosti.
Prožijte při své návštěvě nejrůznější podoby bývalé domácnosti vídeňského dvora a poznejte kulturu stolování Habsburků.
Před sebou vidíte výběr měděných pánví, kotlů, hrnců a
forem, které dávají představu o rozsahu a různorodosti Dvorní
kuchyně: pánve na platýze, kotle na vodu, nádoby na chřest,
pot-à-oil na speciální polévky, vany na žhavé uhlí, v jejichž
prohloubených poklopech dodávalo žhoucí uhlí teplo shora.
Všechny tyto předměty svědčí o nesmírné náročnosti, kterou
vyžadoval provoz dvorního státu o počtu až 5000 osob.
Měděné formy se používaly v nesčetných variantách na želé,
sulc, biskvit, krémy, nugát a samozřejmě na císařskou bábovku
a dávají nahlédnout do vysokého umění mistrů cukrářů a
pekařů.
Měd byla v té době běžným materiálem ve šlechtických a
měšťanských domácnostech. Měla tu výhodu, že dobře vodila
teplo, nevýhodou byla jedovatá měděnka, která se vytvářela
při vaření kyselých pokrmů. Proto muselo být nádobí pozinkováno a neustále kontrolováno, jestli zinek někde nechybí.
3 Stará stříbrná komora, různé servisy, stříbrné příbory
V první místnosti Dvorní komory stříbra a stolního vybavení s
dubovými vitrínami, které pochazejí ještě z dob monarchie,
vidíte jednotlivé kusy nebo části starovídeňských, uherských a
českých servisů jakož i příklady bílo-zlatého sanitárního
porcelánu z Čech.
Pozoruhodné jsou krásné série sklenic s různými variacemi
brusu od firmy Lobmeyr/Wien. Zelené sklenice byly
používány na rýnská vína.
Ve vitríně uprostřed místnosti je vystaven císařský stříbrný
příbor. Dodnes se používá při státních návštěvách. První velký
soubor dodal Stephan Mayerhofer ještě před rokem 1837,
později dostala zakázku následná firma Mayerhofer a Klinkosch a nakonec dvorní dodavatel Joseph Karel Klinkosch.
Zvláštností jsou ozdoby po stranách příboru, dodnes oblíbený
vzor housličkového tvaru s lištami.
4 Dvorní prádlo, prostírání pro státní návštěvy
Ve vitríně uprostřed jsou vystaveny objekty z císařské prádelny. Do roku 1872 se prádlo dvorní domácnosti označovalo
různými razítky a žlutou barvou, teprve později byly na prádle
vyšívány monogramy a korunky.
Osušky a ložní prádlo byly dříve výlučně z bílého jemného lnu.
Teprve na konci 19. století se ručníky začaly vyrábět z piké a
později také z anglického froté.
Různé porcelánové servisy ve vitrínách dokumentují proměnu
vkusu v průběhu doby. Na počátku 19. století se stolní nádobí
pro běžné denní užívání poměrně neměnilo – byl to jednoduchý bílý porcelán se zlatým okrajem, pouze císařský orel
vykazuje vliv módy či rukopis malíře.
tabuli. Nádobí z masivního stříbra je zdobeno císařským
erbem a udivuje svou jednoduchou zdrženlivou elegancí. Toto
obrovské množství stříbrného nádobí je zapříčiněno tím, že se
na vídeňském dvoře jedlo výlučně na stříbrném a zlatém
nádobí. Dlouho se používal porcelán, vyráběný od roku 1710 i
v Evropě pouze pro polévky a dezerty, avšak všechny státní
chody se nadále servírovaly na stříbrných talířích. Teprve v
průběhu 19. století se při soukromém stolování prosadil
porcelánový servis.
Lombardie s hradební korunou a rohem hojnosti jakož i
alegorii Benátek s dóžecí čapkou a lvem, symbolem sv. Marka.
Na okrajích podnosů se střídají tančící géniové a svícny.
Při pohledu na tuto stolní dekoraci je možné si představit
okázalou nádheru císařských tabulí, které byly zdobeny
bohatými kyticemi, ovocem a sladkostmi. Klasicistní figurální
zdobení této dekorace navazuje na tradici barokních stolních
dekorací, které podle toho, pro jaký účel byla hostina
pořádána, tématizovaly elementy božstev, válečnictví či lásky.
Ve vitríně nalevo od průchodu do další místnosti vidíte již
části „servisu pro státní návštěvy“, který byl ještě donedávna
používán coby reprezentativní servis pro státní slavnostní
večeře. V dobách monarchie byl nazýván „Hofform“ a byl
používán pro večeře císařské rodiny.
V postranních vitrínách jsou uchovávány pozlacené nástolní
ozdoby; stolní ozdobné podstavce – tzv. kandelábry – pro
sladkosti a víceramenné ozdobné svícny z pozlaceného
bronzu – tzv. žirandoly - pocházejí z nástolní ozdoby nazývané „novofrancouzská“, kterou později ještě uvidíte.
12 Ceremonie omývání nohou
U vídeňského dvora se zachovávala staletá tradice, kdy císař a
císařovna na Zelený čtvrtek omývali nohy 12 mužům a 12
ženám. Tato tradice byla upomínkou na pokorné omývání
nohou apoštolů Kristem.
5 Sanitární porcelán
Ještě předtím než si Alžběta v roce 1876 jako první člen
rakouského císařského domu nechala zřídit vlastní koupelnu
podle dnešních měřítek, neexistovaly koupelny v moderním
smyslu, ale i poté se většina příslušníků dvora musela spokojit
se sanitárními soupravami sestávajícími z mís a džbánů na
mytí, nádob na mytí nohou, na holení, misek na mýdlo,
nočníků a podobně. Tyto soupravy nebyly jednotné –
většinou byly z bílého porcelánu, ozdobené zlatým okrajem
a zlatým orlem.
9 Státní prostírání
Servis v historizujícím stylu nazývaný „Hofform“, který se ještě
dlouho po skončení monarchie až do roku 2000 používal pro
státní bankety, pochází z Vídeňské porcelánové manufaktury.
Stříbrné talíře, které se kdysi u dvorních tabulí používaly pro
jednotlivé chody, byly v době republiky degradovány na
pouhé předkládací talíře. Jednotlivé chody se v dobách
republiky servírovaly na porcelánu nazývaném „servis pro
státní návštěvy“. Tento porcelán je bílé barvy s jemnou zlatou
bordurou, puncovaným dekorem a černo-červeno-zlatým
dvouhlavým orlem. Jeho technická zvláštnost spočívá v nově
vynalezeném litografickém zlato- a barvotisku, který byl
vynalezen v roce 1855, a kterým byl tento porcelán ozdoben.
Tím bylo ruční pomalování nahrazeno racionalizovanou
sériovou produkcí.
Tato ceremonie se prováděla u starých, chudých a nemohoucích lidí, kteří se po pečlivé lékařské prohlídce a řádném
umytí dostavili na Zelený čtvrtek ke dvoru. Po obřadu mytí
nohou a po jídle, při kterém byly podávány tradiční půstní
pokrmy, dostaly vyvolené osoby jako dárek hliněný džbán s
poklopem naplněný bílým vínem, stříbrný pohár s dvouhlavým orlem a letopočtem, pokrmy a měšec s 30 stříbrnými
mincemi, který měl připomínat stříbrňáky Ježíšova zrádce
Jidáše.
6 Minton - Servis
Zvláštností je neobyčejný anglický jídelní servis, který byl
dárkem císařovny Alžběty císaři Františku Josefu pro lovecký
zámeček Offensee. Návrh z roku1870 pochází od Williama
Colemana a znázorňuje naturalistickým způsobem hmyz,
ptáky, mořskou faunu a flóru.
7 Grand Vermeil
K nejvýznamnějším servisům Dvorní komory na stříbro patří
bezesporu Grand Vermeil. Toto vrcholné dílo francouzského
zlatnictví čítalo původně předměty k prostíraní pro 40 osob.
Vídeňskými stříbrotepci byl tento servis kolem roku 1850
rozšířen na 140 kusů. Dnes tento slavnostní servis sestává
z celkem 4500 dílů a váží více než jednu tunu. Materiálem je
ohněm zlacené stříbro, pro které se používá francouzský výraz
Vermeil.
Zajímavá je také historie tohoto servisu, která úzce souvisí s
vzestupem a pádem Napoleonovým. Zadavatelem zakázky
byl v roce 1808 Eugène de Beauharnais, nevlastní syn
Napoleonův. Práce byly provedeny pařížským zlatníkem
jménem Martin-Guillaume Biennais a milánským zlatníkem
jménem Eugenio Brusa. Tento servis byl určený pro milánský
dvůr, kde Beauharnais vládl v letech 1805-1814/15 coby
vícekrál.
Po dokončení byl tento servis přivezen do Milána, po
Napoleonově pádu však Království lombardsko-benátské
připadlo Rakousku. Na základě ustanovení Vídeňského
kongresu musel císař František Evženu de Beauharnais servis
odkoupit. Při příležitosti svého čtvrtého sňatku s Karolínou
Augustou nechal František II. tento servis roku 1816 dopravit
do Vídně poté, co byl vyrytý erb Napoleonův jako italského
krále nahrazen erbem císaře Františka I.
8 Stříbro z Vídeňské dvorní tabule
V této poslední místnosti původní části bývalé Dvorní komory
stříbra a stolního vybavení jsou v prostřední vitríně vystaveny
stříbrné talíře, podnosy, mísy, hrnce a teriny, které dávají
představu o rozsahu denně používaného stříbra pro dvorní
Stříbrné příbory pocházejí od firmy J.C. Klinkosch a sklenice
od firmy J. & L. Lobmeyr a doplňují tento státní servis.
Prostírání servisu korunuje ubrousek s umnými „císařskými
sklady“, u kterého se do každého záhybu kladou čerstvé
kousky pečiva. Tento druh skladů se směl používat pouze u
dvorních tabulí, jichž se účastnil císař, a byl dobře střeženým
tajemstvím, které se pouze ústně předávalo vyvoleným
osobám. I dnes smí být tento druh skladu používán pouze při
státních návštěvách korunovaných hlav a prezidentů a existují
pouze dvě osoby, které toto tajemství znají – a střeží!
10 Alžběta, cestovní servis Miramare
Pro cesty ke své vile vystavěné na řeckém ostrově Korfu zvané
„Achilleion“ používala císařovna loď „Miramare“.
Na této jachtě měla císařovna k dispozici speciálně zhotovený
jídelní servis a příbory z alpaky, tedy z postříbřeného kovu.
Tvar servisu pochází z běžné nabídky továrny na železné zboží
Arthura Kruppa v Berndorfu kolem roku 1890. Jediným
ukazatelem prozrazujícím jeho vznešené určení je vyrytý erb s
delfínem korunovaným císařskou korunou. Na zadní straně
vitríny vidíte další objekty, které jsou ozdobeny tímto známým
delfínem, který se stal jakýmsi „logem“ pro všechny předměty,
které byly určeny pro pobyt císařovny v Řecku.
Stříbrné příbory, které jsou rovněž vystaveny a které byly
vyrobeny terstským stříbrotepcem, byly určeny pro Achilleion.
11 Milánská stolní dekorace
U příležitosti korunovace císaře Ferdinanda na krále lombardsko-benátského roku 1838 byla objednána monumentální tak
zvaná Milánská stolní dekorace. Jedná se o nejrozsáhlejší
soupravu Komory stříbrného nádobí, která podle potřeby
dosahuje délky až 30 metrů a sestává z podnosů vykládaných
zrcadly. V její prostřední části vidíte alegorické postavy
Obě zlaté soupravy Lavabo byly zhotoveny nejlepšími
augšpurskými stříbrotepci 18. století. Byly používány při
křtinách Habsburků, při ceremonii mytí u příležitosti veřejných
tabulí a při ceremonii omývání nohou o Velikonocích.
13 Habsburský servis
Dezertní servis, nazývaný dříve „Laxenburský servis“, byl
objednán ve Vídeňské manufaktuře roku 1824 u příležitosti
svatby arcivévody Františka Karla s královskou dcerou Žofií
Bavorskou, rodičů pozdějšího císaře Františka Josefa.
Na konci 18. století nechal císař František I., ženichův otec,
zřídit vedle letního zámku císařské rodiny v Laxenburku
nedaleko Vídně, novou budovu nazvanou Franzensburg, která
byla koncipována jako památník habsburské dynastie.
Historie rodu je zde oslavována prostřednictvím uměleckých
děl jako jsou obrazy, erby, vitráže a sochy v životní velikosti.
Myšlenka oslavy habsburské dynastie se projevila – jak je
vidno – rovněž zdobení jídelních servisů. Vedle erbů a
portrétů dřívějších habsburských vládců a jejich manželek
doplňuje tuto romantickou retrospektivu 60 tzv. „talířů s ruinami“ s pohledy na hrady a zámky Dunajské monarchie.
Není náhodou, že neogotické tvary stolní dekorace
připomínají relikviáře, mešní poháry a další sakrální předměty.
Po zrušení Svaté říše římské roku 1806 se císař František snažil
kompenzovat ztrátu sakrálního ducha německého císařství a
legitimovat posvátnost a kontinuitu habsburské dynastie v
novém rakouském dědičném císařství. Proto byl dokonce i u
stolního nádobí s portréty předků kladen důraz na témeř
liturgický charakter s nárokem na věčnou platnost.
14 Stolní servis pro arcivévodu Ferdinanda Maxe
Tento servis byl dopraven do Vídně ze zámku Miramare
u Terstu, bývalé rezidence arcivévody Ferdinanda Maxe,
pozdějšího císaře Maximiliána Mexického. Tento arcivévoda
byl mladším bratrem císaře Františka Josefa. Roku 1854 začal
velet c.k. námořnictvu. Roku 1864 přijal mexickou císařskou
korunu, ale nemohl se ve své nové říší prosadit. Byl zajat
republikáncem Benitem Juarezem, který jej roku 1867 nechal
podle stanného práva popravit. Další podrobnosti uslyšíte
v císařských apartmá. Stolní servis je produktem porcelánky
Herend v Uhrách, která se nejprve specializovala na kopírování čínských vzorů. Císař Maximilián objednal roku 1865
tento servis pro svou rezidenci v Chapultepek. Moritz Fischer,
majitel manufaktury, získal možnost vystavit tento servis roku
1867 na Světové výstavě v Paříži jako reklamu pro výrobky z
Herendu. Po ukončení této výstavy již Maximilián nebyl na
živu, a proto nebyl tento servis nikdy dopraven do Mexika.
15 Thunský bílo-zlatý servis
Bílo-zlatý jídelní servis byl zakoupen roku 1851 pro císaře
Ferdinanda. Ferdinand, který od poddaných obdržel přídomek
„Dobrotivý“, se vzdal v důsledku revoluce roku 1848 trůnu ve
prospěch svého mladého synovce Františka Josefa a přesídlil
na Pražský Hrad, kde žil v ústraní až do své smrti v roce 1875.
Za účelem nového vybavení jeho pražské domácnosti byl v
hraběcí thunské porcelánce v Klášterci nad Ohří v Čechách
objednán tento bílo-zlatý jídelní servis.
Výtvarný návrh tohoto servisu byl tehdy velmi aktuální.
Všeobecný vkus se kolem poloviny století změnil. Přísné
pravidelné linie biedermeieru ustoupily měkkým formám
plným pohybu. Bohaté zlacení odpovídalo rostoucí potřebě
feudálního přepychu, která se projevovala i na vídeňském
císařském dvoře.
16 Stolní dekorace nazvaná „Novofrancouzská”
Jeden z prvních předmětů do nové domácnosti mladého
císaře Františka Josefa, pořízených po jeho nástupu na trůn
po revolučních událostech roku 1848, byla tak zvaná Novofrancouzská stolní dekorace, objednaná v letech 1850/1851
v Paříži.
Je vyrobena z pozlaceného bronzu a svým bohatým zdobením zdaleka předstihuje všechny ostatní stolní ozdoby.
Obrovské víceramenné svícny, nazývané také žirandoly, mají
bohatě zdobenou konstrukci z úponků a rokaje a jsou oživeny
nahými postavami hrajících si dětí, skákající lovnou zvěří a
ptáky s rozpjatými křídly. Stolní ozdoba v této velikosti byla
nutná, protože mladý císař František Josef pravidelně zval své
rádce a ministry k dvorním tabulím.
Pod vlivem arcivévodnkyně Žofie začal být u dvora opět ve
velké oblibě barokní a rokokový styl, což se odráží především
v interiérovém vybavení apartmá. Tato refeudalizace se
projevila rovněž u stolovacího náčiní.
17 Jídelní a dezertní servis se zelenými pásky (Sèvres)
Servis se zelenými pásky byl exkvizitním dárkem francouzského krále Ludvíka XV. císařovně Marii Terezii. Byl znamením
začínajícího se sbližovaní mezi Rakouskem a Francíí po
Válkách o rakouské dědictví, které přinesly mnohé ztráty.
Zelené proplétané pásky vytvářejí hlavní dekor jednotlivých
částí nádobí, které se tvarem přibližují barokním zlatnickým
pracem. Mezi tímto zdobným prvkem jsou malovány křehké
rokokové scény podle obrazů malíře Françoise Bouchera.
Představují alegorie lásky, poezie, hudby, malířství a sochařství
nebo se vztahují k dílům světové literatury od Homéra až po
Molièra.
Tento servis je nádherným příkladem velmi elegantních
výrobků, které vyráběla Královská porcelánová manufaktura
v Sèvres, která byla založena roku 1738. Jsou formovány ze
speciální křehké masy fritového porcelánu, na které však
barvy díky nižší teplotě pálení mohou dosáhnout speciální
zářivosti. Zářivá zeleň tohoto servisu byla vyvinuta teprve
krátce před jeho výrobou. Pouze jedinkrát byl na dárku pro
Marii Terezii použit dvojitý páskový motiv.
18 Zlaté klasové teriny
V roce 1777 navštívil císař Josef II. svou sestru, francouzskou
královnu Marii Antoinettu. Při svém návratu s sebou přivezl
celkem 500 vzácných porcelánových objektů z Sèvres, k nimž
patřily jídelní servis v jablkové zeleni a 4 nádherné teriny,
ze kterých se tři dochovaly v Komoře stříbrného nádobí.
Okrouhlá nádoba zvaná pot-à-oil, která byla určena pro
zvláště silné polévky, stojí stejně jako obě polévkové teriny
čtyřmi zatočenými nožkami na podstavcích. Pozlacená
plastická výzdoba ze svazků klasů a plody malované v
medailonech, zemědělské produkty, květiny, vejce, mořské
plody, ale i zahradní a polní nářadí poukazují na plodnost
a práci vedoucí k hojnosti úrody.
19 Skládání ubrousků (labuť), stolní textilie
Skládání ubrousků plné fantazie je starým uměním, které ale
bohužel vymírá. Komplikované kreace ve tvaru vějířů, ryb,
mušlí, labutí, kachen či květů se používalo jako stolní dekorace především v raném baroku. Zdaří se ale pouze za
předpokladu, že jsou ubrousky z nejjemnějšího lnu a že mají
určitou velikost. Císařský ubrousek, který se pro to dobře hodí,
má rozměry 1x1 m. Pro tyto umělecké kreace existuje ještě
celá řada předloh ze 17. století.
20 Zlatý servis
Zlatý servis je nejnádhernějším porcelánovým servisem
císařského dvora. Všechny kusy tohoto stolního servisu pro
12 osob jsou pokryty leštěným zlatem, z části také uvnitř a na
spodu. Jemné ornamenty z matného zlata si berou předlohy
z antických ozdobných vlysů.
Zlatý servis je mistrovskou prací Vídeňské porcelánové
manufaktury a byl zhotoven roku 1814. Vybavení tímto
servisem bylo velmi nutné, protože odpovídající zlaté nádobí
bylo během války proti Napoleonovi roztaveno a použito pro
ražení mincí. Když se při pobytu císaře Františka roku 1814
v Paříži ukázalo, že ve Vídni s největší pravděpodobností bude
probíhat velký kongres evropských mocností, byl tento servis
objednán u Vídeňské manufaktury. Tím bylo u velkých tabulí
přinejmenším opticky dosaženo náhrady za zlatý servis
použitý pro ražení mincí.
21 Míšeňský servis
V Míšni byla roku 1710 založena první a na dlouhou dobu
nejlepší porcelánová manufaktura v Evropě. Míšeňský servis,
který vznikl kolem roku 1775, je dominován bohatou malbou
s florálními motivy. Tvary jsou dobrými příklady „barokního
klasicismu“. Zatímco baňaté teriny s úchytkami ve tvaru ovoce
ještě sledují styl baroka, přechází prolamovaný košíček na
ovoce již do klasicismu, jehož vzorem byly tvary typické pro
antiku.
22 „Starofrancouzská“ stolní dekorace
Tato stolní ozdoba byla objednána v Paříži roku 1838 u
příležitosti korunovace císaře Ferdinanda na lombardskobenátského krále v Miláně. Výrobce však není znám. U dvora
se velké zahraniční objednávky často držely v tajnosti nebo
byly vyřizovány nejvyšším hofmistrem, aby nebyli vídeňští
řemeslníci příliš zklamáni.
Dekorace sestává z pozlaceného bronzu. Obdélníkové
zrcadlové plochy reflektují večer světlo svící na žirandolách.
Figurální ozdoby a měkké prohýbané úponky vytvářejí dojem
elegantní nádhery.
23 Talíře s panoramaty
Po Míšni byla roku 1718 ve Vídni založena druhá nejstarší
porcelánová manufaktura Evropy. Porcelán byl tehdy sice
oblíbeným a drahým objektem pro sběratele, avšak císařské
tabule – s výjimkou dezertů - nebyl ještě hoden. Díky tomu,
že bylo ve válečných dobách dvorní stolovací stříbro
používáno pro ražení mincí, se mohl porcelán kolem roku
1800 konečně u dvora prosadit.
Roku 1803 objednal císař František pro dvorní tabuli porcelánový servis sestávající ze 120 kusů. Patřilo k němu 60 talířů na
dezert s různými vyobrazeními a 24 polévkových talířů s
panoramaty, které dosahují jedinečné kvality. Vybrané motivy
byly patriotického i romantického rázu. Mezi zlatými bordurami viděli hosté vulkány chrlící oheň, ledovcové krajiny nebo
nejlepší příklady vídeňské architektury – na každém talíři byly
3 veduty z Rakouska, Švýcarska a Itálie, které malovali nejlepší
malíři na porcelán podle starých rytin. Tato práce trvala 5 let.
24 Kandelábry z novofrancouzské stolní dekorace (Arena)
V atriu vidíte „kandelábry“ neboli pozlacené bronzové stolní
ozdoby, které, obložené cukrovím, zdobily císařskou tabuli.
Patří ke stolní ozdobě zvané „novofrancouzská“ mladého
císaře Františka Josefa.
25 Alexandr Lotrinský / Porcelán Imari
Komora stříbrného nádobí vděčí vévodovi Karlu Alexandru
Lotrinskému za zajímavou a rozsáhlou sbírku východoasijského porcelánu z doby kolem roku 1700.
Karel Alexandr byl mladším bratrem císaře Františka Štěpána,
manžela Marie Terezie. Roku 1744 se oženil s její jedinou
sestrou Marií Annou. Po svatbě přesídlil mladý pár do Bruselu,
kde se Karel Alexandr stal místodržícím Nizozemí. Stal se
vášnivým sběratelem, ale nahromadil tím také dluhy. Po jeho
smrti se jeho synovec císař Josef II. stal správcem odkazu,
velkou část sbírky nechal v Bruselu vydražit, cenný porcelán
Imari se však dostal na vídeňský dvůr.
Některé z dochovaných kusů představují zajímavou symbiózu
mezi východoasijsou a evropskou kulturou. Jsou to porcelánové předměty z Japonska a Číny, které byly evropskými
stříbrotepci dále zpracovány a adaptovány pro použítí u
dvora. Patří k nim mimo jiné talíře a nádoby montované do
stříbra. Jejich modré, červené a zlaté pomalování vykazuje
charakteristické barvy japonského porcelánu z epochy, která
je pojmenována podle přístavu Imari, odkud se tento
porcelán vyvážel.
soupravy nahradily osobní individuálně tvarované příbory
císařské rodiny.
27 Vídeňské stříbro z dvorní tabule
To, že se z dřívějších epoch nedochovalo témeř žádné stříbro
z dvorní tabule, má dva důvody: buď bylo opotřebované
stolní stříbro, které již vyšlo z módy, často neúprosně roztavováno, aby mohlo být nově zpracováno nebo se jeho majitel
dostal do finančních nesnází. Hlavním důvodem pro použití
stříbra na ražení mincí na konci 18. století jsou však napoleonské války, k jejichž financování byly roztaveny téměř
všechny stříbrné předměty v Rakousku. Výjimkou nebylo ani
stříbro z dvorní tabule, které bylo tomuto účelu rovněž
obětováno. Stříbrné soupravy byly nahrazeny porcelánovým
servisem Vídeňské manufaktury.
Teprve od roku 1830/35 se pomalu začalo s nahrazováním
stříbra pro dvorní tabuli. Zakázku obdržel Stefan Mayerhofer,
později doplňovali servis Mayerhofer & Klinkosch, případně
J. C. Klinkosch. Tento servis byl rozšířen zejména po svatbě
císaře Františka Josefa s princeznou Alžbětou Bavorskou roku
1854.
28 Anglický dezertní servis Minton
Tento dezertní servis anglické manufaktury byl jedním z
nejkrásnějších kusů na londýnské světové výstavě roku 1851.
Porcelánový servis sestávající ze 116 dílů byl vyznamenán
nejvyšší cenou za své estetické provedení. Anglická královna
Viktorie tento servis koupila a poslala jeho část jako přátelský
dárek císaři Františku Josefu. Velmi křehké umělecké dílo
s figurkami z biskvitového porcelánu, které nebyly glazovány,
a s malými pohárky pro anglickou omáčku z vajec a smetany,
nebylo na rakouském dvoře nikdy používáno. Fragilita
materiálu učinila tento luxusní výrobek pro jeho původní účel
nepoužitelným.
29 Císařské schodiště
Po Císařském schodišti s přepychovým štukovým mramorem
a pozlacenými vázami z bronzu se dostanete, jako kdysi císař
František Josef, do hlavního poschodí.
Hofburg byl po více než šest století rezidencí Habsburků a tím
také centrem Svaté říše římské. Vedle své funkce coby sídlo
vlády a správní centrum byl ale Hofburg především také zimní
rezidencí císařské rodiny – léto trávil dvůr od 18. století hlavně
na zámku Schönbrunnu.
Stolní dekorace ve tvaru skalní krajiny je pravděpodobně také
vídeňskou stříbrotepeckou prací. Děrováním ve stříbrném
kmeni mohl ucházet vonný kouř. Rovněž plody z čínského
emailu obsahovaly vonné esence
26 Příbor císařovny Marie Terezie
S příborem Marie Terezie se nám dochovaly velice osobní
předměty této panovnice. Jednalo se o příbor, který byl
zhotoven pouze pro ni a používán pouze jí samotnou a který
ji všude doprovázel. Skládá se z nože, vidličky, servírovací
vidličky a lžíce, doplněn malým kalíškem na vajíčko, kombinací lžičky na vajíčko a na morek jakož i slánkou. Byl vyroben
z čistého zlata kolem poloviny 18. století.
Teprve koncem 18. století se vyvinuly stolní příbory, jejichž
soupravy čítaly příbory pro 12, 24, 36 a více osob. Tento počet
je odvozován od počtu apoštolů. Tyto jednotné příborové
© Schloß Schönbrunn Kultur- und BetriebsgesmbH, 2009
Tschechisch
Přibližme se tedy historické Alžbětě:
Muzeum Sisi
37 Dětství a mládi v Bavorsku
Alžběta se narodila 24. prosince roku 1837 v Mnichově jako dcera vévody
Maxmiliána Bavorského a bavorské královské dcery Ludoviky. Sisi – jak je
Alžběta v rodinném kruhu nazývána - se v mnohém podobá svému otci.
Tento vévoda, který má blízký vztah k prostému lidu, miluje přírodu, je
vášnivým jezdcem a nadšeným cestovatelem. Sisi vyrůstá ve svobodné a
nenucené atmosféře v Mnichově a na zámku Possenhofen u jezera
Starnberger See. Není svazována etiketou, dvorským ceremoniálem ani
přísnými dvorskými předpisy. Ke svému o dva roky mladšímu bratrovi
Karlovi Theodorovi, kterému se v rodině přezdívá „Gackel“, má Alžběta po
celý svůj život velmi dobrý a úzký vztah. V levé vitríně vidíte akvarel, který
zobrazuje oba sourozence. Repliku dětských šatiček, které má Alžběta na
sobě, můžete vidět v této místnosti.
V dubnu roku 1854 přijela sotva šestnáctiletá vévodkyně Alžběta
Bavorská do Vídně, aby se provdala za svého bratrance císaře Františka
Josefa. Po svatbě se nastěhovala do svého apartmá v Hofburgu a
vstoupila do imperiálního světa rakouské monarchie. Navštivte nyní
muzeum císařovny Sisi – a prožijte v následujících šesti místnostech „Sisi
– mýtus a pravda“. Upozorňujeme vás, že od této chvíle již není fotografování povoleno.
31 Smrt
10. září roku 1898 šokovala Evropu následující zpráva: císařovna Alžběta
Rakouská byla zavražděna! Alžbětina tragická smrt znamenala konec
pohnutého nešťastného ba často chybně chápaného života neobvyklé
osobnosti. Přispěla ale také ke vzniku mýtu, který Alžběta živila již během
svého života svým nekonvenčním životním stylem. Jak vznikl tento
mýtus? Vydejme se hledat osobnost této císařovny!
32 Vznik mýtu
Novinové výstřižky na tabulích před vámi a za vámi se zabývají otázkou,
jak viděli Alžbětu novináři té doby. Ukazují velmi jasně, že Alžběta nebyla
za svého života všeobecně oblíbená a oslavovaná krásná císařovna, plnící
titulní stránky novin. Skutečností je, že se o Alžbětě, která se již velice
brzy vzdálila své veřejné funkci císařovny a v posledních letech zřídkakdy
pobývala v Vídni, psalo jen velmi málo. Vzhledem k tomu, že noviny v
monarchii rovněž podléhaly velmi přísné cenzuře, byl otevřený kritický
postoj vůči císařovně sotva možný. Císař František Josef zde zaujímal
mnohem důležitější roli. Tento „starý dobrý císař“ se zapsal do srdcí
obyvatelstva a veškeré sympatie patřily jen jemu. To dokládají rovněž
tiskové zprávy po smrti císařovny, v nichž patřila soustrast především
císaři, který se musel vyrovnat s novou těžkou ranou osudu. Teprve po
své tragické smrti byla Alžběta stylizována do podoby uctívané, nezištné
a dobré císařovny a tím se začal předávat zkreslený obraz.
33 Ikona
Za Alžbětina života se veřejnost jen pramálo zajímala o poněkud
„podivnou císařovnu“, která se stahovala do ústraní. Teprve po její smrti
byly objeveny možnosti komercializace legendy o nešťastné krásné
císařovně, která příšla tragicky o život. Začaly se ve stále větší míře
prodávat upomínkové obrázky, mince a další předměty, připomínající
zavražděnou císařovnu A tato komercializace přispěla k tomu, že se z ní
postupně stala ikona.
34 Pomníky
Po Alžbětině smrti byly na její počest zřízeny četné pomníky. Ještě dříve
než ve Vídni se v letech 1901 a 1902 konaly v Budapešti dvě soutěže o
nejlepší návrh na vytvoření Alžbětina pomníku. Tato činnost a další v
Salcburku vedly k tomu, že byl konečně i ve Vídni založen výbor na
zřízení pomníku k poctě císařovny. Hledání důstojného místa, které bylo
spojeno z četnými neshodami, ukončil císař rozhodnutím, že pomník
bude stát v Lidové zahradě – Volksgarten.
35 Klotzova socha
Jednoduchá stojící postava císařovny, která byla vytvořena pro Salcburk,
inspirovala vídeňského sochaře Hermanna Klotze, který obohatil svou
verzi o jeden pohybový prvek. Postava „vznešeně kráčející“ byla
vytvořena jako malá plastika v životní velikosti. Tomuto zpodobnění se
dostalo velkého uznání. Jeden exemplář plastiky zdobil dokonce
pracovnu císaře na zámku Schönbrunn.
Zde vystavená plastika v životní velikosti byla dar arcivévody Franze
Salvatora, zetě císařovny, rakouské republice.
36 Alžběta ve filmu
Teprve na základě filmových produkcí se stala Alžběta světově známou a
zbožňovanou „Sissi“. K tomu přispěla především legendární filmová
trilogie „Sissi“ od Ernsta Marischky z padesátých let, která proslavila
mladou Romy Schneiderovou. Ovlivnila a dosud ovlivňuje obraz mladé,
srdečné, nenucené „Sissi“, který však pouze částečně odpovídá skutečné
osobnosti císařovny Alžběty.
38 Zasnoubení v Ischlu
V létě 1853 doprovází Sisi svou matku a starší sestru Helenu - zvanou
Néné – do Bad Ischlu, aby spolu s ostatními oslavila 23. narozeniny svého
bratrance, mladého císaře Františka Josefa. Pravým důvodem této cesty
jsou však svatební plány, které ukuly obě matky, které byly sestrami.
František Josef se bezhlavě zamiluje do patnáctileté Sisi:
19. srpna se koná slavnostní zasnoubení. Sisi je pozorností, která je na ní
soustředěna, zastrašená a tichá – František Josef je přešťasten. Také jeho
matka arcivévodkyně Žofie má pochopení pro zamlklou Sisi a ostatně
nemá, jak se často tvrdí, žádné námitky proti volbě svého syna, nýbrž má
radost z toho, že ho vidí tak šťastného.
39 Šaty z předsvatebního večera
Po zasnoubení v Ischlu se Sisi vrací zpátky do Bavorska, kde jsou
okamžitě zahájeny svatební přípravy. Kromě toho se Sisi velmi intenzívně
připravuje na svou budoucí úlohu rakouské císařovny. Sisi začíná mít
stísněný pocit a její strach z vídeňského dvora je stále větší. Cítí, že svým
zasnoubením v Bad Ischlu vstoupila na jeviště světových dějin a vzdala se
tak své osobní svobody.
Zachovalo se velice málo Alžbětiných šatů. Jedny z nich jsou šaty z
předsvatebního večera, jejichž napodobeninu vidíte zde. Originální šaty
jsou majetkem Umělecko-historického muzea ve Vídni, ale z konzervátorských důvodů již nesmějí být vystavovány. Tyto neobvyklé šaty měla
Alžběta na sobě pravděpodobně u příležitosti oslavy na rozloučenou
před svým odjezdem do Vídně. Zajímavé jsou především orientální
výšivky na štole, vedle sultánského znaku je vyšitý arabský nápis, který v
překladu znamená „Ó můj pane, jaký to překrásný sen“.
40 Svatba
Svatbou dne 24. dubna 1854 začíná pro Alžbětu zcela nové období
života. Slavnosti a ceremonie, cizí pohledy, vysoké nároky a velká
očekávání přesahují Alžbětiny síly. Během své první velké recepce v nové
roli císařovny se náhle z vyčerpání rozpláče a vyběhne ze sálu.
Alžběta se na začátku snaží poslušně plnit všechny úlohy, které jsou jí
ukládané. Císařskému páru se narodí čtyři děti. Nejstarší dcera Žofie však
zemře již v útlém věku dvou let. Alžběta je zoufalá, avšak musí své city
potlačovat, neboť povinnosti vyplývající z jejího postavení mají přednost
před osobními problémy.
41 Raab
Na stěně vidíte obraz malíře Georga Raaba, na němž je vyobrazena
císařovna se slavným rubínovým náhrdelníkem u příležitosti oslav
stříbrné svatby císařského páru v roce 1879. Tento šperk patří k dnes již
neexistujícím korunovačním klenotům Habsburků. Ve stéle vedle plátna
můžete vidět jeho rekonstrukci.
42 Winterhalter
Mladá císařovna trpí stále více nespavostí, nechutenstvím a trvalým
kašlem. Aby se zabránilo onemocnění plic, je na radu lékařů poslána na
Madeiru. Poprvé je Sisi opět svobodná, zbavená jakýchkoli povinností a
plnými doušky si užívá života daleko od dvorských formalit a předpisů.
Když se Alžběta po dvouleté nepřitomnosti vrací zpět na vídeňský dvůr,
je na ní patrná zcela zásadní proměna. Z půvabné, ale nesmělé melancholické dívky se stala sebevědomá, krásná žena. V této době rovněž
vznikají známé portréty od Franze Xavera Winterhaltera. Nejznámější z
nich je bezpochyby obraz před vámi, který představuje Alžbětu v roce
1865 v plesové róbě – v tak zvaných šatech s hvězdami - a se známými
diamantovými hvězdami ve vlasech. Alžbětě patřila souprava 27
diamantových hvězd, které později odkázala své vnučce arcivévodkyni
Alžbětě, dceři Rudolfa. Ve skleněné stéle si můžete prohlédnout
rekonstrukci těchto diamantových hvězd.
43 Uherská královna
Alžběta se naučila stále častěji využívat svou krásu k prosazení svých
zájmů. O aktivní politické dění se příliš nezajímala a tak se stalo jen
jednou, že zasáhla do vládních záležitostí svého muže. Tehdy šlo o
pomoc Uhrám.
Alžběta pociťuje velkou náklonnost k temperamentnímu a hrdému
uherskému lidu, který od potlačení revoluce roku 1849 trpí pod
absolutistickou nadvládou. Alžběta se stavá horlivou zastánkyní
uherských zájmů a udržuje úzký kontakt s hlavními představiteli Uherska.
Bezesporu má velký podíl na tom, že František Josef v roce 1867 nakonec
podepisuje tak zvané Rakousko-uherské vyrovnání, které uznává
historická práva Uher a zakládá tím Rakousko-uherskou monarchii. Téhož
roku se v Budapešti v kostele sv. Matyáše koná slavnostní korunovace, při
níž se rovněž Alžběta stává uherskou královnou.
44 Uherské korunovační šaty
Před portrétem Alžběty jako uherské královny si můžete prohlédnout
další šaty. Je to replika uherských korunovačních šatů, které byly ušity v
módním salonu Worth v Paříži.
Když František Josef a Alžběta po korunovaci vycházejí z kostela sv.
Matyáše, vítá je nadšené „Eljen“ – „nechť žijí“ z hrdel mnohatisícového
davu. Poté se Alžběta co nejrychleji převléká z těchto těžkých šatů s
dlouhou vlečkou do jednoduchých šatů z měkkého tylu.
Ve stéle vedle šatů vidíte rekonstrukci uherských korunovačních klenotů.
Originály již bohužel neexistují.
45 Reprezentace
Se stále vzrůstající nevolí plní Alžběta své povinnosti cisařovny. Reprezentace je jí nepříjemná, dvorní ceremonie obtížné a z hloubi duše
pohrdá strnulými hierarchickými strukturami a intriky u vídeňského
dvora.
46 Jízda na koni
Císařovna nachází útočiště před vídeňským dvorem ve sportu, v
pěstování kultu krásy a v cestování. Jednou z největších Alžbětiných
vášní je od dětství jízda na koni. Krasojízdě se naučila již od svého otce,
nyní absolvuje cisařovna tvrdý trénink a stává se z ní jedna z nejlepších a
nejodvážnějších jezdkyň v Evropě. Její jezdecké výkony při parforsních
honech (štvanicích) jsou často na hranici lidských možností. Poprvé se
zde setkáváme s Alžbětou, která vědomě hledá své vlastní hranice –
mimo jiné ve špičkových sportovních výkonech, přičemž se často ocitá v
nebezpečných situacích.
47 Krása
Alžběta byla považována za jednu z nejkrásnějších žen své doby a také si
toho byla patřičně vědoma. Péče o krásu zabírala většinu času z jejího
každodenního programu. Zvláště pyšná byla na své husté vlasy, které
dosahovaly až skoro na zem. Také jim věnovala neobvyklou péči – denně
je nechávala 2-3 hodiny rozčesávat.
Aby si zachovala svou všemi obdivovanou krásu zkouší Alžběta nesčetné
zkrášlující recepty – před sebou vidíte některé z jejích originálních
receptů. Alžběta je rovněž přesvědčena o tak výstředních metodách jako
jsou účinky syrového telecího masa. Vykládala jím zvláštní kožené masky
na obličej, které pak měla nasazené přes noc. Zvláštní důraz klade
Alžběta na svou štíhlou linii. Byla vysoká 172 cm a vážila mezi 45 a 47
kilogramy. Obdivuhodný je také neuvěřitelný objem jejího pasu - 51
centimetrů. Navíc zkouší Alžběta nejrůznější diety, aby si udržela svou
štíhlou postavu. Při tom hraje váha rozhodující roli: Alžběta se denně váží
a s přibývajícim věkem drží stále radikálnější diety. Zprávy, podle kterých
se Alžběta živila syrovou šťávou z masa, jsou však přehnané. Syrové telecí
maso z kýty bylo pomocí speciálních lisů vymačkáno a tato šťáva byla
okořeněna a převařena předtím, než ji Alžběta vypila. Do říše legend
patří rovněž dohady, že Alžběta stále hladověla aby zůstala štíhlá. Účty z
různých cukráren dokládají, že Alžběta často a ráda mlsala zmrzlinu a
bonbóny
48 Zdraví
Sportovně založená císařovna, která pečlivě dbá o svou tělesnou
schránku, je samozřejmě také pod stálým lékařským dohledem. Ví dobře,
že ke zdravému tělu a krásnému obličeji patří i zdravé a krásné zuby.
Zubařské instrumenty jejího osobního zubního lékaře a dopisy její
důvěrnice hraběnky Ferenczyové dokazují, že si Alžběta nechávala svůj
chrup pravidelně ošetřovat.
49 Centrum
Po tragické sebevraždě svého jediného syna Rudolfa v roce 1889 Alžběta
stále více hořkne, stahuje se do sebe a straní se lidí. Je stále ostýchavější a
nepřístupnější a chodí už pouze v černém.
50 Vitrína s vějíři a smutečními šperky
Vějíře, závoje a slunečníky provázejí císařovnu na každém kroku.
Poskytují jí nutnou ochranu před pohledy zvědavců.
Alžběta nesnáší, když na ni lidé civějí. Jako patnáctiletá píše:
„Možná, že budu později chodit vždy jen zahalená závojem, a ani moje
bezprostřední okolí nebude smět více spatřit mou tvář.“
Ke smutečním šatům nosí císařovna smuteční šperky s černými
skleněnými perlami a gagátem, což byl tmavý druh hnědého uhlí. Pro
smuteční období bylo typické, že se nenosily šperky z vzácných kamenů.
Jednoduchost použitého materiálu měla demonstrovat vlastní
skromnost a zřeknutí se symbolů bohatství během smutečního období.
51 Refugia
Časem se Alžběta naučí prosadit se u císařského dvora a začíná žít život,
který odpovídá jejím představám. Dělá pouze to, co dělat chce a stále
častěji odmítá roli císařovny. František Josef a Alžběta se navzájem
odcizili.
Alžběta se cítí být magicky přitahována nekonečným oceánem a sní o
tom být svobodná jako racek: „Jsem jako racek bez pevniny...“
Aby se zabavila, podniká Alžběta dlouhé cesty a hledá si různá útočiště,
místa, kde by mohla svobodně žít. Patří k nim uherský zámek Gödöllö u
Budapešti, Hermesova vila ve vídeňském přírodním parku Tiergarten
Lainz nebo také vila Achilleion na řeckém ostrově Korfu. Tuto nádhernou
vilu vystavěnou v pompejánském stylu, která nese jméno císařovnina
nejoblíbenějšího hrdiny, nechává Alžběta s velkým nadšením zařídit
cennými antickými předměty. Po dokončení všech prací však ztrácí stále
neklidnější císařovna o Achilleion zájem a nabízí vilu k prodeji. K tomu
však dojde až po její smrti.
52 Titanie
Alžběta, která píše básně již od svého mládí, se stále více utíká k poezii
touhy. Miluje Homéra a inspirována svým velkým idolem Heinrichem
Heinem píše řadu básní, které jsou poznamenané jejím zklamáním,
těžkou myslí a touhami, ale také opovrhováním lidmi a přibývající izolací.
Začíná se identifikovat s královnou víl Titanií z Shakespearovy hry Sen
noci svatojánské. Aby své milované ženě udělal radost, nechává František
Josef dokonce její ložnici v Hermesově vile ve Vídni, kterou nazývá
„kouzelným zámkem Titanie“, vymalovat scénami ze Snu noci svatojánské.
53 Cesty
„Jen nezůstat dlouho na jednom místě“... píše Alžběta.
Stále silněji podléhá Alžběta lákání dálek – čím je dále od Vídně tím lépe
se cítí. Z důvodu údajně ohroženého zdraví podniká císařovna dlouhé
cesty, chce poznat cizí země a kultury. Miluje především cesty lodí,
hlavně při vlnobití, kdy se cítí být živlům zvláště blízká. Na palubě její
jachty si nechává zřídit skleněný pavilon, odkud má volný výhled na
moře. Zde se nechává za bouřlivých vln, kdy už se celá lodní posádka
začíná bát o své životy, připoutat na židli a prohlašuje: „Dělám to jako
Odysseus, protože mne vlny lákají“
54 Cestovní lékárnička
63dílná příruční lékárnička, která byla součástí císařovniných cestovních
zavazedel, obsahuje kromě četných hořčičných náplastí, gázových
obvazů, krémů a lahviček také pro naši dobu velmi zajímavou kokainovou injekci. Omamné drogy byly tehdy - jinak než dnes - hojně užívány
jako léky. A protože byl již tehdy velmi dobře známý účinek kokainu jako
látky, která zamezuje křečím a zlepšuje náladu, aplikoval se nitrožilně při
menstruačních obtížích a během menopauzy.
55 Dvorní salonní vůz
Jak nenáročná je Alžběta při cestách lodí, o to větším luxusem se
obklopuje při cestách vlakem. Salonní vůz, postavený speciálně pro její
potřeby, ve kterém cestuje po celé Evropě, je vybaven vskutku císařsky.
Projděte nyní rekonstrukcí obytného salonu tohoto dvorního salonního
vozu. Originál je možné si prohlédnout ve vídeňském Technickém
muzeu.
56 Cíle cest
„Cíle cest jsou jen proto tak vytoužené, protože je třeba k nim
přicestovat. Kdybych někam přijela a věděla, že se z toho místa už nikdy
nesmím vzdálit, stal by se mi pobyt v ráji peklem,“ napsala Alžběta.
Její neklid vzrůstá a rodina i blízcí lidé si dělají stále větší starosti o
trudnomyslnou císařovnu. Roku 1897 zapisuje dcera Marie Valerie do
svého deníku: „Bohužel chce být mamá ještě více sama nežli dříve... a
hovoří jen o smutných věcech“ a v květnu roku 1898: „...hluboký smutek,
který mamá dříve jen občas obklopoval, ji nyní už vůbec neopouští. Dnes
řekla mamá opět, že často touží po smrti...
57 Atentát a pohřeb
V září roku 1898 pobývá Alžběta na několikatýdenním lázeňském pobytu
v Territetu u švýcarského Montreux a se svou dvorní dámou Irmou
Sztarayovou podniká 9. září výlet do Prégny, aby tam navštívila baronku
Rothschildovou. Večer pak cestuje Alžběta do Ženevy, kde nocuje, a chce
se příštího dne opět vrátit do Montreux. Jelikož cestuje Alžběta jako
soukromá osoba, užívá pokaždé v takovém případě jeden ze svých titulů,
aby ji nikdo nepoznal. Jako hraběnka z Hohenembsu se ubytuje v
ženevském hotelu Beau Rivage. Indiskrece však zapříčiní, že se následujícího dne objeví v místních novinách zpráva, že se v hotelu ubytovala
rakouská císařovna. Tuto zprávu čte i Luigi Lucheni, italský anarchista,
který přijel do Ženevy, aby zavraždil prince Orleánského. To, že princ v
posledním okamžiku změnil plán cesty a do Ženevy se nedostavil,
Luchenimu nevadí – náhoda mu přihrála do cesty mnohem
prominentnější oběť.
10. září dopoledne Alžběta ještě obstarává nákupy a navštěvuje svou
oblíbenou cukrárnu. V poledne má v úmyslu nastoupit na palubu lodi,
aby se vrátila do Montreux. Na cestě k přístavišti již na ní Lucheni číhá,
vrhne se na císařovnu a pilníkem ji bodne do hrudi. Alžběta padne k
zemi, hned nato však opět vstane a spěšně pokračuje v cestě do
přístaviště, aby nezmeškala loď. Avšak krátce nato po nastoupení na
palubu se císařovna zhroutí. Při otevření živůtku je nalezena drobná
bodná rána. Loď okamžitě otočí a smrtelně zraněná císařovna je dopravena do hotelu, kde krátce nato umírá.
Když František Josef obdrží zprávu o smrti své ženy, jsou jeho jediná
slova: „Vy nevíte, jak jsem tuto ženu miloval.“
Císařovy Apartmány
58 Místnost tělesné gardy, zvaná „Trabantenstube“
Odsud se dostanete do historických obytných apartmá císařského páru
– nejprve do apartmá císaře Františka Josefa, na které pak navazuje
soukromé apartmá Alžbětino.
59 Sál pro čekatele na audienci
Císař František Josef zvolil trakt Říšského kancléřství pro své apartmá, kde
byly mimo úředních místností umístěny rovněž jeho soukromé obytné
místnosti, které užíval až do své smrti v roce 1916.
Audience uděloval císař dvakrát týdně, termíny byly oznamovány v
novinách Wiener Zeitung a poté, co byl udělen osobní termín, přicházeli
návštěvníci po bohatě zdobeném Císařském schodišti do této místnosti,
ve které čekali, než směli vejít do audienční místnosti.
Stěny jsou zdobeny třemi monumentálními obrazy malíře Johanna Petra
Kraffta z roku 1832 a vyprávějí epizody ze života císaře Františka II./I.,
dědečka císaře Františka Josefa.
60 Audienční místnost
Zde přijímal císař vždy vstoje své audienční návštěvníky a vzápětí
pokračoval ve vedení rozhovoru. Na pultu se stojánkem ležela audienční
listina, ve které bylo zapsáno pořadí účastníků audience jakož i důvod
jejich příchodu. Zde bylo možné se císaři představit, poděkovat mu za
udělené vyznamenání, poprosit o milost pro sebe či své příbuzné nebo
také přednést soukromou žádost. Jelikož František Josef během jediného
dopolede přijímal až sto osob, trvaly tyto audience jen několik minut.
Lehkým pokývnutím hlavy císař audience ukončoval.
61 Konferenční místnost
V této místnosti se konaly porady ministrů, tzv. “Minister Conseils”,
kterým císař vždy předsedal. Mramorová bysta a čestná šavle vpravo
vedle zadní niky připomínají polního maršála Radeckého, jednoho z
nejznámějších vojevůdců monarchie. Nesmrtelnost mu však přinesl
teprve slavný Radeckého pochod, který zkomponoval Johann Strauss
otec. Obrazy ukazují výjevy z bitev z revoluce v Uhrách roku 1849.
Otevřenými dveřmi v pozadí vidíte tzv. Císařskou šatnu, v níž stávaly za
dob panování Františka Josefa skříně a komody s jeho osobním šatstvem.
František Josef nosil téměř výhradně uniformu. Pouze na soukromých
cestách býval oblečený do civilních šatů, na lov nosil kožené kalhoty,
zelenou vestu, pohorky a štýrský klobouk.
62 Pracovna
František Josef bral svou funkci císaře velmi vážně a plně si uvědomoval
svou zodpovědnost za mnohonárodnostní říši, jíž vládl. Svou hlavní
úlohu neviděl v nákladné reprezentaci, ale v konkrétní práci. Po celou
dobu své vlády se považoval za prvního úředníka své říše čítající 56
miliónů obyvatel. Většinu času v průběhu dne proto trávil ve své
pracovně, aby mohl prostudovat všechna akta, která měl podepsat. Jeho
pracovní den začínal před pátou hodinou ranní a končil teprve pozdě
večer po slavnostních večeřích, recepcích a plesech.
Za psacím stolem a také na levé stěně vidíte Alžbětiny portréty od
Františka Xavera Winterhaltera, zobrazující císařovnu s rozpuštěnými
vlasy. Tyto obrazy jeho “andělské Sisi”, jak František Josef svou milovanou
ženu nazýval, byly cisařovy nejoblíbenější portréty.
Otevřené dveře v tapetě v pozadí vedou do místnosti osobního
komorníka jménem Evžen Ketterl. Měl na starosti osobní pohodlí
Františka Josefa, byl císaři kdykoliv k dispozici a servíroval mu snídani
nebo malé přesnídávky na pracovní stůl.
63 Ložnice
Když se císařský pár přestěhoval do rozdělených ložnic, byla tato
místnost zařízena jako císařova ložnice. František Josef spal na této
jednoduché železné posteli, což odráží veskrze spartánský styl jeho
života. František Josef začínal svůj den dlouho před rozedněním,
většinou v půl čtvrté ráno, pouze po větších oslavách si dopřával hodinu
spánku navíc. Nejprve byl císař koupán lázeňským v kaučukové vaně,
která se denně stavěla do ložnice. Jednoduchý toaletní stolek pro denní
hygienu, který vidíte stát před postelí, ukazuje, že František Josef dával
přednost nejen skromnému vybavení svých soukromých komnat, nýbrž i
odmítal veškerý luxus jako zbytečnost. Poté, co se císař oblékl, vykonával
denně na klekátku, které vidíte na pravo od postele, v kleče svou
každodenní ranní modlitbu. Poté byla Františku Josefovi předkládána
snídaně v jeho pracovně.
64 Velký salon
Vybavení místnosti jako ostatně i vybavení celého císařova apartmá
pochází převážně z 18. století, zatímco nábytek pochází z dob Františka
Josefa. Jako všechny místnosti v Hofburgu, byl i Velký salon vytápěn keramickými kamny. V kamnech se zatápělo dřevem a c.k. dvorní topiči je
zahřívali výhradně zvenčí přes topnou chodbu, která probíhala za
místnostmi, aby tak do mísnosti nebyla zanášena nečistota. Od roku
1824 byl postupně instalován systém horkovzdušného topení, které
vynalezl profesor Meißner. Kamna byla vytápěna horkým vzduchem,
centrálně rozváděným potrubím do všech místností.
65 Malý salon / Upomínková místnost na císaře Maximiliána
Mexického
Tato místnost byla v dobách Františka Josefa používána jako kuřácký
salon do kterého se mohli odebrat pánové, jelikož v přítomnosti dam se
nekouřilo. Dnes je tato místnost upomínkovou místností na císaře
Maxmiliána Mexického, mladšího bratra Františka Josefa. Na pravé straně
vidíte jeho portrét. Maxmilián přijal v roce 1864 mexickou císařskou
korunu a odebral se se svou ctižádostivou ženou Charlottou Belgickou
do Mexika. Charlotta Belgická, jejíž portrét vidíte po levé straně, nutila
svého muže přijmout korunu napříč obtížné politické situaci. Již krátce
nato zrušila Francie svou přislíbenou pomoc a tím byl Maximilán vydán
revolucionářům pod vedením Benita Juareze napospas – byl jimi zajat a
roku 1867 popraven. V této místnosti končí císařovo apartmá.
66 Apartmá císařovny Alžběty: obývací pokoj a ložnice
Od roku 1857 obývala Alžběta hlavní patro Amalienburgu, které
navazovalo na císařovo apartmá.
Alžběta využívala tuto místnost nejen jako soukromý obytný salon, ale i
jako ložnici. Postel stávala uprostřed místnosti a byla chráněna paravánem. Na psacím stole v zadním okenním výklenku vyřizovala Alžběta
svou korespondenci a psala také některé ze svých nesčetných básní.
Dnes zde vidíte faksmile jejího testamentu.
67 Toaletní místnost a tělocvična
Toaletní místnost s tělocvičnou byla nejdůležitější a zároveň nejosobnější
místnost Alžběty, v níž trávila většinu času. Nalevo vidíte císařovnin
toaletní stolek, u kterého Alžběta denně dvě až tři hodiny seděla, zatímco
byla česána. Tyto hodiny využívala císařovna hlavně k četbě a k učení se
cizím jazykům. Alžběta mluvila nejen anglicky a francouzsky ale i
perfektně maďarsky. V oblibě měla především řeckou antiku a mytologii
– na malé židli vedle toaletního stolku sedával většinou její řecký učitel
Constantin Christomanos, který jí během náročné procedúry česání
předčítal Homérovu Odyseu či Iliadu anebo kontroloval řecká gramatická
cvičení, neboť císařovna se učila také staro- a novořečtině.
V této místnosti absolvovala císařovna – k velkému zděšení a nepochopení dvorního státu – rovněž svůj denní cvičební program, aby si udržela
štíhlou linii a zdraví. Vidíte zde ribstol, hrazdu a kruhy upěvněné v
dveřních zárubních.
68 Toaleta
Z toaletní místnosti se nyní dostanete stejně jako kdysi Alžběta do
intimních císařovniných místností. V průchodu uvidíte po pravé straně
císařovninu toaletu. Klozet s vodním splachováním z malovaného
porcelánu má tvar delfína, vedle vidíte malé umyvadlo.
69 Koupelna
Za toaletní místností si nechala Alžběta roku 1876 jako první člen císařské
rodiny zřídit svou vlastní koupelnu dle dnešních měřítek. Na levé straně
stojí dodnes císařovnina vana z pozinkovaného měděného plechu,
baterie a příslušenství, které k tomu patřily, se bohužel nedochovaly. Zde
si dopřávala Alžběta své časté parní či olejové koupele jakož i studené
koupele k povzbuzení krevního oběhu a k prokrvení. Stejně tak zde
probíhala procedúra mytí vlasů ze směsi žloutku a koňaku, která byla
připravována speciálně pro ni a která trvala celý den. Zvláště zajímavá je
podlaha – jedná se o linoleum, což byl tehdy zcela nový vynález. Dveřmi
se dostanete do obou tzv. „Berglových místností“, které pravděpodobně
sloužily jako císařovniny oblékárny.
70 Berglovy místnosti
„Berglovy místnosti“ jsou pojmenovány po malíři Johannu Berglovi, který
je kolem roku 1766 vyzdobil. Celoplošně pomalované stěny nás přenášejí
do fantastické, exotické krajiny s bohatou faunou a flórou. Zdržte se zde
několik minut a zahleďte se na četné detaily jako jsou malí ptáčkové,
motýli a exotické ovoce, které tuto fantastickou krajinu oživují.
Odsud se nyní dostane do Malého císařovnina salonu. Než se zde však
otočíte doprava podívejte se doleva do Velkého císařovnina salonu –
místnosti číslo 71.
71 Velký salon
Tuto místnost používala Alžběta především jako přijímací salon.
Mramorová socha, kterou vidíte v rohu, představuje múzu Polyhymnii od
Antonia Canovy, která se dostala roku 1816 do Vídně jako dárek
Království lombardsko-benátského císaři Františku II./I.
Stůl prostřený k snídani, který vidíte před sebou, připomíná, že zde
císařský pár občas společně snídával, jak ostatně ukazuje i současné
aranžmá.
72 Malý salon
Nyní jste v Malém císařovnině salonu. Tato místnost byla původně
vyzdobena obrazy císaře Františka Josefa a dětí Gisely, Rudolfa a Marie
Valerie.
73 Velká předsíň
Po schodišti zvaném Adlerstiege v navazujícím Leopoldinském traktu se
císařovna přes dveřníkovu místnost a předsíň dostávala do svého
apartmá. Obrazy na stěnách nás zavedou do 18. století, do období
panování Marie Terezie. Neorokokový styl této epochy měl za vlády
Františka Josefa velký vliv na kulturu bydlení u vídeňského dvora.
Dva z obrazů představují výjevy ze slavných oper „Il parnasso confuso“ a
„Il trionfo d’amore“ skladatelů Glucka a Gassmanna v interpretaci dětí
Marie Terezie. Na jednom z pláten je vyobrazena nejmladší dcera Marie
Terezie Marie Antoinette jako baletka.
podle obrazů malíře Françoise Bouchera. Také nábytek, paravan a
ochranná plenta u kamen jsou potaženy gobelíny. Celý soubor byl
součástí darů francouzského krále Ludvíka XVI. svému švagru císaři
Josefu II.
76 Jídelní sál
V této místnosti vidíte, jak se v době císaře Františka Josefa prostíralo jen
pro nejvýznamnější rodinné večeře v úzkém kruhu. Galavečeře se konaly
výhradně ve velkých slavnostních sálech rezidence. Tabule je prostřena
podle etikety “Nejvyšší dvorní tabule”, protože i večeře v nejužším
rodinném kruhu probíhala podle přísného ceremoniálu. Tabule byla vždy
slavnostně vyzdobena, uprostřed stály pozlacené stolní ozdoby,
obložené květinami, ovocem a cukrovím. Na stříbrných talířích ležely
umně skládané damaškové ubrousky, prostíralo se vždy pro každý
jednotlivý chod zvlášť: pro polévky a dezert porcelánové talíře, pro
ostatní chody stříbrné talíře, stolní příbory ze stříbra zdobí dvojhlavý orel.
Ke každému chodu se podávalo jiné víno, přičemž pro každý druh vína
byla připravena jiná sklenice, zelené sklenice byly používány pro rýnská
vína. Dále měl každý ze stolujících k dispozici vlastní karafu na víno,
karafu na vodu a vlastní slánku. Aby jídla mohla být vždy servírována
čerstvá a teplá, byla dvorní kuchyní transportována ve vytápěných
bednách do příslušných apartmá, kde se ve vedlejších místnostech
udržovala v teple pomocí speciálních nádob s ohřevem na uhlí, později
na plyn.
Císař seděl uprostřed tabule, naproti němu jeho čestný host a poté hosté
dle stupně příbuznosti či hodnosti. Dámy a pánové seděli střídavě,
konverzace byla povolena pouze se sousedem u stolu. Hosté byli
obslouženi současně s císařem, který okamžitě začínal jíst. A protože,
jakmile císař odložil příbor, byl chod ukončen a okamžitě odnášen, dával
císař pozor, aby svůj příbor odložil teprve tehdy, když hosté dojedli.
Večeře se skládala z devíti až třinácti chodů a trvala maximálně 45 minut,
káva a likér se podávaly po večeři v jiné místnosti, kde bylo pánům
dovoleno kouřit.
Tím končí naše prohlídka císařských apartmá, chcete-li vidět a dozvědět
se více o životním stylu u vídeňského dvora, zveme Vás srdečně, abyste
navštívili Císařský dvorní mobiliář (Kaiserliches Hofmobiliendepot), kde
Vás očekává velké množství interiérového vybavení z nejvýznamnějších
rezidencí Habsburků.
Naproti východu z císařských apartmá je stanice metra trasa U3, s níž se
během pěti minut a po třech stanicích pohodlně dostanete do
Císařského dvorního mobiliáře. Na závěr bychom Vás rádi upozornili také
na císařská apartmá v zámku Schönbrunnu, bývalé letní rezidenci
císařské rodiny.
Až vyjdete ven, ocitnete se na náměstí Ballhausplatz – přímo proti
vchodu k úředním místnostem rakouského spolkového prezidenta –
a přímo naproti Spolkovému kancléřství. K lepší orientaci najdete u
východu plán.
Na závěr bychom Vám rádi poděkovali za Vaši návštěvu, kterou jste
přispěli k zachování císařských apartmá, a přejeme Vám ještě krásný další
pobyt v Vídni.
74 Alexandrovo apartmá/Průchozí místnost
Prostory Amalienburgu ležící na severní straně (směrem k naměstí
Ballhausplatz) byly v letech 1814 a 1815 – v době konání Vídeňského
kongresu - obývány carem Alexandrem. Tehdy se všechny významné
korunované hlavy Evropy zdržovaly ve Vídni za účelem nového rozdělení
Evropy po Napoleonově pádu. Když byl Amalienburg obýván císařovnou
Alžbětou, konaly se zde soukromé císařovniny recepce, nakonec zde měl
své úřední místnosti v letech 1916 až 1918 poslení rakouský císař Karel I.
75 Červený salon
Tento salon, který sloužil jako přijímací salon posledního císaře Karla I., je
vybaven vzácnými tapiseriemi pařížské gobelínové manufaktury, které
byly utkány v letech 1772 a 1776. Výjevy v medailonech byly vytvořeny
© Schloß Schönbrunn Kultur- und BetriebsgesmbH, 2009