o smrti a vzkříšení

1. neděle po Velikonocích, Quasimodogeniti, 3. 4. 2016, Blahoslavův dům
„O SMRTI A VZKŘÍŠENÍ“
čtení Písma sv.: J 20,1-18
písně: 116, 667, 152, 426, 660
text kázání: 1 K 15,1-19
Chci vám připomenout, bratří, evangelium, které jsem vám zvěstoval, které jste přijali, které je
základem, na němž stojíte, a skrze něž docházíte spásy, držíte-li se ho tak, jak jsem vám je zvěstoval –
vždyť jste přece neuvěřili nadarmo. Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel
za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom
Dvanácti.
Poté se ukázal více než pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli.
Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.
Vždyť já jsem nejmenší z apoštolů a nejsem ani hoden jména apoštol, protože jsem pronásledoval církev
Boží. Milostí Boží jsem to, co jsem, a milost, kterou mi prokázal, nebyla nadarmo; více než oni všichni
jsem se napracoval – nikoli já, nýbrž milost Boží, která byla se mnou. Ať už tedy já, nebo oni – tak
zvěstujeme a tak jste uvěřili. Když se tedy zvěstuje o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří mezi vámi
říkat, že není zmrtvýchvstání? Není-li zmrtvýchvstání, pak nebyl vzkříšen ani Kristus. A jestliže Kristus
nebyl vzkříšen, pak je naše zvěst klamná, a klamná je i vaše víra, a my jsme odhaleni jako lživí svědkové o
Bohu: dosvědčili jsme, že Bůh vzkřísil Krista, ale on jej nevzkřísil, není-li vzkříšení z mrtvých. Neboť není-li
vzkříšení z mrtvých, nebyl vzkříšen ani Kristus. Nebyl-li však Kristus vzkříšen, je vaše víra marná, ještě
jste ve svých hříších, a jsou ztraceni i ti, kteří zesnuli v Kristu. Máme-li naději v Kristu jen pro tento život,
jsme nejubožejší ze všech lidí!
Milí lidi, bez Velikonoc není v křesťanství žádná víra, žádné zvěstování, žádná církev, žádná bohoslužba!
Řečeno jinak: jestli nejsou – nebyly – (nebudou) Velikonoce... tak to můžem zabalit... - já sundám talár a
na shledanou, zavřeme kostel, jdeme domů, příští neděli budeme ráno dlouho spát, pak vyrazíme na
výlet, budeme si číst nebo klidně půjdeme na velký nákup, sedneme před nějakou obrazovku...
Se vzkříšením stojí (nebo padá) naše víra a všecko s vírou spojené.
Co se vlastně stalo?
Až do Ježíšova ukřižování se pohybujeme v rovině víceméně historické, jaksi srozumitelné, jaksi
popsatelné, a bylo-li by to tenkrát možné, jaksi i fotografovatelné... ale to končí Ježíšovým pohřbem.
Známe ho z evangelií, dnes jsme slyšeli Janův příběh. Josef z Arimatie (a podle Janova evangelia ještě
Nikodém) požádal o Ježíšovo tělo a uložil je do hrobu. Přivalil kámen. Byly tam stráže... Ale co se dělo v
hrobě nebo co se dělo s Ježíšem po pohřbu, se v Bibli nepíše. A ani by to asi nešlo popsat, natož
fotografovat... Až pak v neděli ráno přijdou ženy a zjistí, že hrob je prázdný. Marie si myslí, že Ježíšovo
tělo někdo ukradl. Jak jinak by si člověk mohl vysvětlit, že mrtvý tady byl, ale už není?! A pak Ježíše
nepozná. I další lidé, kteří se se vzkříšeným Ježíšem potkali, ho nejdřív nepoznali (třeba poutníci na cestě
do Emauz). Zřejmě vypadal jinak...
Apoštol Pavel se opírá o svědectví mnohých, kterým se vzkříšený zjevil. Ta slova ze začátku 15. kapitoly 1
Kor (Odevzdal jsem vám především, co jsem sám přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl
pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více než
pěti stům bratří najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi,
potom všem apoštolům. Naposledy ze všech se jako nedochůdčeti ukázal i mně.), jsou nejstarším
vyznáním vzniklé křesťanské církve. Pavel toto vyznání cituje.
Možná Ježíše někteří poznali na první pohled, jiní až když promluvil, nebo když začal lámat chleba,
některé si Ježíš sám zastavil na cestě jako Pavla... Nemá cenu spekulovat o tom, jak vzkříšený Ježíš
vypadal. Vzkříšení nebylo návratem do života z klinické ani skutečné smrti, nebylo oživením, resuscitací.
Podle zpráv o tom, jak se Ježíš zjevoval, taky nemůžeme sestavit nějakou mapu nebo časový rozpis, kdy
kde se zjevil. Byl jaksi mimo čas a prostor. Nebo – je mimo čas a prostor.
Ještě jinak: smrt (Ježíšova i ty smrti nás lidí) je věcí člověka, až do ní platí naše pravidla a časové
zákonitosti, vzkříšení je ale věcí Boží, při něm mizí i kategorie časové.
V Apoštolském vyznání víry, kterým svou víru vyznáváme při křtech a obvykle i při slavení svaté večeře
Páně, říkáme větu: „sestoupil do pekel“. To je stručné vyjádření toho, co se událo mezi Velkým pátkem a
velikonoční nedělí vzkříšení. A je to pro tu neděli důležité.
Tedy – sestoupil do pekel. Co je to „peklo“? Raději se teď nebudu moc dívat na galerii, kdo ví, co bych se
doslechla... Peklo se říká ledasčemu... Nevhodnému oblečení, nudné vyučovací hodině, ale taky
neúnosným pracovním či životním podmínkám, bolestem duše při psychiatrických onemocněních... A
možná stačí v poslední době (vlastně, ne jen v poslední) sledovat zprávy ze světa...
V 16. žalmu čteme verš: Nebo nenecháš duše mé v pekle, známou učiníš mi cestu života. (v. 10 a 11)
Peklo není konečná.
Ale – ne že peklo není. Peklo, podsvětí, jáma, hrob. Smrt, konec. Realita, s kterou žijeme, která nás někdy
děsí. Nejistota, do které člověk mizí, propadá se se smrtí. A peklo, které si děláme navzájem v životě.
Bohužel – peklo je.
Jeden reklamní článek o Rwandě je nadepsán: Země, kam Bůh chodil odpočívat, když tvořil svět. Teď
můžete v této zemi obdivovat přírodu a gorily, ale také navštívit muzeum genocidy. Prý je to jen pro otrlé.
Tak to někdy je, když vládu přebírá člověk. Ale i do takového pekla sestupuje Bůh. Nedistancuje se od
stvořeného světa, i když z něj lidé dělají peklo.
Bílá sobota je dnem „smrti Boha“. K takové zkušenosti dochází naše doba, Bůh nepřítomný, v hrobě,
mlčící. Už ani není potřeba ho popírat, dá se prostě minout. „Bůh je mrtev, to my jsme ho zabili.“ (F.
Nietzsche) To je Bílá sobota.
Ježíš zakusil prázdnotu bez Boha. Vstoupil do ní. Vstupuje tam, kde my jsme v prázdnotě bez Boha.
Ve smrti je člověk sám. Jsou to dveře, kterými můžeme projít jen sami. Brána smrti. Všechen strach světa
je nakonec strachem z této samoty. Smrt je absolutní samota. A ona samota, do níž už nemůže
proniknout láska, je peklo. Jenže – právě do téhle samoty a ticha vstoupil On. Tím je peklo překonáno.
Smrt, která byla peklem, už peklem není. Uprostřed smrti je život, láska.
Nevím, kdy, kde a jak budu po smrti. Bude to mimo čas, mimo svět, jak ho zažíváme... ale (věřím, že to
bude) u Boha, že to bude setkání s ním. Možná to bude setkání těžké, bolestné, asi se budu stydět, ale
bude to setkání s milujícím Bohem.
Bůh Ježíše z hrobu, tmy, pekla, smrti... vytáhl. Vzkřísil. To je naděje pro nás. Že smrt (ale ani různá pekla v
životě) nejsou konečná, nebudou mít poslední slovo. Poslední slovo v Ježíšově příběhu měl Bůh a bude
ho mít i v příběhu našem.
Vzkříšení se nedá dokázat. Smíme věřit. A protože věříme, má pro nás smysl chodit v neděli do kostela.
Podnik zvaný křesťanská víra má budoucnost. Ne díky nám, ale díky Bohu. Amen.
modlitba ke kázání
Pane a Bože, díky tobě máme naději, díky tobě máme budoucnost. Věříme... pomoz naší nedověře!
Amen