Lucemburkové
Transkript
Lucemburkové
Lucemburkové Karlův rod Lucemburkové byli druhou českou královskou dynastií. Zemím Koruny české vládli v letech 1310–1437. Od roku 1196 vládli v lucemburském hrabství, v roce 1310 získali český trůn a v roce 1387 i uherský trůn. Svůj původ odvozovali od bájné víly Meluzíny. Pověst o ní byla zaznamenána Janem z Arrasu kolem roku 1660. Skotský král Elinas se potkal s vílou Présine. Ta mu slíbila moc a bohatství, pokud si ji vezme za ženu. Musel však slíbit, že ji nikdy nebude chtít spatřit při porodu. Žili spolu velmi šťastně, avšak Elinas zapomněl na svůj slib. Présiné proto musela Elinase opustit. Odešla i se třemi dcerami na ostrov Avalon. Když dcery dospěly, potrestaly otce tak, že ho zavřely do nitra kouzelné hory. Protože Présiné svého manžela stále milovala, přivolala na dcery za tento skutek prokletí. Nejstarší z nich Meluzína měla každou sobotu místo nohou hadí ocas. Jednou ji v lese potkal rytíř Raimondin. Byl velmi smutný, protože právě nešťastnou náhodou při lovu usmrtil svého strýce. Meluzína k němu promlouvala velmi vlídně a Raimondin si ji nakonec vzal za ženu. Musel však slíbit, že ji nikdy nebude chtít vidět v sobotu. Spolu pak žili velmi šťastně, narodilo se jim celkem deset synů a kromě jiného založil i hrad Lusignan. Jednou však Raimondina přesvědčil jeho bratr, že Meluzína nechce, aby ji v sobotu viděl proto, že mu právě v sobotu bývá nevěrná. Raimondin v sobotu tajně pozoroval svou ženu při koupeli a zjistil, že se částečně proměňuje v hada. Meluzína se tehdy proměnila nastálo do své hadí pdoby a odletěla z Lusignanu pryč. V noci však chodila za svými dětmi, aby se o ně postarala. Raimondin svého skutku velmi litoval a uchýlil se k poustevnickému životu v Montserratu. Tři dny před smrtí se mu Meluzína zjevila, aby jej upozornila na blížící se konec. Od těch dob se zjevuje potomkům, aby je upozornila, že za tři dny zemřou. Z Meluzininých a Raimondinových synů povstaly tři mocné rody a sice Valoa, Lusignanové, a Lucemburkové. Meluzína se stala jejich ochránkyní. Meluzína tajně pozorovaná v lázni rytířem Raimondinem. (Gilbert z Met, kolem r. 1410) Skutečnou zakladatelkou rodu byla Ermesinda manželka Warlama III. Limburského. Tento rod vládl území dnešního Lucemburska. Na vrcholu moci byli Lucemburkové na přelomu 13. a 14. století, kdy v Říši hájili zájmy Francie. Balduin Lucemburský se stal trevírským arcibiskupem. Stal se tak jedním z mocných Římskoněmecké říše. V roce 1308 pomohl získat svému bratru Jindřichu VII. Lucemburskému titul římskoněmeckého krále. Jindřich VII. byl otcem Jana Lucemburského, prvního českého krále z rodu Lucemburků. Karlovi rodiče Otec: Jan Lucemburský (10. 8. 1296 – 26. 8. 1346) Desátý český král, první z rodu Lucemburků. Narodil se 10. 8. 1296 hraběti Jindřichu VII. Lucemburskému a Markétě Brabantské jako prvorozený syn. Maminka Markéta Brabantská byla neteř francouzského krále Filipa IV. Dětství prožil na dvoře francouzského krále Filipa IV. Sličného, vychováván zde byl až do svých 12 let. Tehdy mu otec udělil titul hrabě lucemburský a Jan se musel vrátit zpět domů. V roce 1309 se o Jana začala zajímat česká šlechta, která v něm viděla vhodného ženicha pro Elišku Přemyslovnu. Jindřich VII. tomuto sňatku zpočátku příliš nakloněn nebyl. Jednak byla Eliška starší než Jan, jednak měl obavy z politických poměrů v Čechách. Nabídl proto jako ženicha Elišce svého mladšího bratra Warlama. Ten se však nelíbil české šlechtě. Jindřich VII. dokonce šel tak daleko, že když měla Eliška přijet na zásnuby do Špýru, poslal jí naproti Warlama a tajně doufal, že se do něj Eliška zamiluje. Nakonec se v prvním zářijovém týdnu 1310 konala svatba čtrnáctiletého Jana Lucemburského a osmnáctileté Elišky Přemyslovny. Přestože si jej česká šlechta vybrala, musel mladičký Jan Čechy vojensky obsadit a jako první panovník v českých dějinách při slibu českých stavů o věrnosti současně potvrdil jejich privilegia inauguračními diplomy (zvlášť pro Čechy a zvlášť pro Moravu). Mezi nejdůležitější patřily sliby o tom, že šlechta nebude povinna vojensky podporovat krále v zahraničí a úřady obou zemí (Čech a Moravy) budou zastávány pouze rodáky. Korunovace proběhal až 7. února 1311 v bazilice sv. Víta. V čele královské rady Jana Lucemburského stanul opat zbraslavského kláštera Petr z Aspeltu (byl již kancléřem i Václava II.). Českými rádci byli např. Jindřich z Lipé (životní partner královny vdovy po Václavu II. Elišky Rejčky) a Petr z Rožmberka. Při příchodu do Čech Jan přináší zcela nový – moderní způsob vedení královské kanceláře (po francouzském vzoru). Jako čtrnáctiletý chlapec poslouchal především rady svého otce - lépe řečeno rádce, které mu otec vybral. To ovšem vyvolalo nevůli české šlechty, která se zakrátko postavila proti svému králi. Po smrti Janova otce Jindřicha VII. se proti způsobu vlády postavila jeho manželka Eliška Přemyslovna – Jan odjel do Lucemburska, odkud se vrátil s početným vojskem a Čechy obsadil. Poté, co se proti němu postavila r. 1319 i pražská šlechta, Jan Lucemburský ztratil o Čechy zájem a sledoval především rodovou politiku – tj. zájmy Lucemburského rodu. Jeho dlouhodobá nepřítomnost v zemi měla za následek rozrušení tradičního způsobu vlády. Zemi vládl prakticky Jindřich z Lipé, kterému Jan Lucemburský svěřil správu Čech. . Z obavy o růst jeho moci pak šlechta požádala Janova syna VáclavaKarla o návrat do vlasti. Na přelomu let 1333/1334 mu Jan Lucemburský udělil titul markraběte moravského a v r. 1341 mu zajistil nástupnictví na českém trůně. O kolik byl neúspěšný v domácí politice, o to více úspěchů měl v politice zahraniční. Vedl obratnou diplomatickou i sňatkovou politiku, jejímž výsledkem bylo trvalé připojení Chebska k Českému království. V letech 1319 – 1329 byla součástí Českého království také Horní Lužice, Vratislav a část Slezska. Roku 1335 se vzdal polské koruny náhradou za připojení Slezska a 20 tisíc kop českých grošů od polského Kazimíra III. V Itálii měl v držení celkem 8 měst ( např. Miláno, Navaru, Cremonu…). S pomocí svého strýce Balduina – trevírského arcibiskupa připravil volbu nového římskoněmeckého krále, kterým byl v r. 1346 zvolen jeho syn Karel. Po smrti Elišky Přemyslovny (1330) se v roce 1334 znovu oženil. Jeho druhou manželkou se stala Beatrix Bourbonská. Jan Lucemburský …„Při svatební slavnosti v Paříži i velký turnaj zřídil. Při něm byl nešťastně velmi těžce raněn, takže poté několik měsíců musel sobě poležeti, nežli se z ran vyhojil.“… (K. V. Zap: Česko-Moravská kronika) V roce 1325 nechal razit první zlaté mince u nás FLORÉNY. Byly raženy pražskou mincovnou a byl na nich vyobrazen Jan Lucemburský + heraldický lev. Jeho zásluhou byly v Praze vydlážděny ulice. V roce 1338 nechal v Praze zřídit první radnici v Čechách, roku 1344 bylo pražské biskupství povýšeno na arcibiskupství a v Litomyšli bylo zřízeno nové biskupství. V této době však zemi už fakticky řídil syn Václav/Karel IV. V Evropě byl Jan Lucemburský znám jako velmi zdatný válečník a rytíř. Neobešla se bez něj žádná významná bitva a stačil ukázat své rytířské umění snad na všech kolbištích Evropy. V roce 1337 jej postihla dědičná oční choroba – oslepl na jedno oko, v roce 1339 oslepl i na druhé. Jeho účast v bitvě u Kresčaku znamenala spíše dobrovolnou smrt. (Bojoval ve stoleté válce jako jeden z nejvěrnějších spojenců francouzského krále.) Pohřben je v Lucemburku v katedrále Panny Marie. …Když zaslechl povel k boji, zeptal se, kde je jeho syn Karel. Průvodci mu řekli, že nevědí, že se však nejspíš někde bije, načež král pravil:"Pánové, jste dnes všichni mými přáteli a bratry ve zbrani, proto vás žádám, jelikož sám jsem slepý, veďte mne tak daleko do bitevní vřavy, abych měl nepřátelé na dosah meče." Rytíři souhlasili, a protože ho nechtěli ztratit v tlačenici lidí, svázali otěže koní dohromady. Krále pak dle jeho přání vysunuli o něco kupředu a tímto způsobem postupovali proti Angličanům... Postoupili však příliš kupředu a byli všichni na místě pobiti. Ráno je nalezli na zemi mrtvé, s koňmi navzájem spojenými. (Jean Foissart – Kronika stoletá) Jako poslední slova jsou mu připisována: „Toho bohdá nebude, aby český král z boje utíkal“. Mnohdy je označován za krále cizince, diplomata, či posledního rytíře. Přestože v Českém království za 36 let své vlády moc nepobýval, rozšířil a upevnil území Českého království, zajistil nástupnictví Lucemburků a svého syna prosadil do úřadu římskoněmeckého krále. Byl hrabětem lucemburským králem českým a do r. 1335 i králem polským. Bitva u Kresčaku na dobové iluminaci Matka: Eliška Přemyslovna (20. 1. 1292 – 28. 9. 1330) Narodila se jako páté dítě králi Václavu II. a Jitce (Gutě) Habsburské 20. ledna 1292. Byla poslední Přemyslovnou, která usedla na český trůn. Po smrti otce (a následně i bratra Václava III.) byla vychovávána tetou Kunhutou – abatyší ve svatojiřském klášteře v Praze. V roce 1310 český sněm začal jednat o jejích dědických právech, která se měla sňatkem přenést na jejího budoucího manžela Jana Lucemburského – syna římskoněmeckého krále Jindřicha VII. Jindřich VII. nebyl sňatku zpočátku příliš nakloněný. Vadil mu jednak věkový rozdíl mezi Eliškou, které bylo 18 let a Janem, kterému bylo teprve 14 let, jednak česká šlechta neměla dobrou pověst a Jindřich měl obavy ze situace, která by nastala po nástupu mladičkého Jana na trůn. Nabídl tedy českému poselstvu svého mladšího bratra Warlama. Když byla lucemburskému dvoru Eliška v srpnu 1310 představena, okouzlila nejen Jindřicha VII. a Markéhu Brabantskou, ale také Jana. Svatba se konala 1. září 1310 ve Špýru. Korunovace Jana Lucemburského a Elišky Přemyslovny proběhla 7. února 1311. Eliška Přemyslovna Manželství však nebylo šťastné. Tvrdohlavá Eliška usilovala o obnovení velikosti království v podobě, v jaké bylo za vlády jejího otce. Jan narážel na neústupnost české šlechty, a proto se věnoval především zahraniční politice. Nešťastná byla také nenávist Elišky k nevlastní matce Elišce Rejčce, která se sblížila s Jindřichem z Lipé, jehož Jan pověřil správou Čech. Výsledkem bylo pronásledování Jindřicha z Lipé. Celou situaci Jan vyřešil tím, že Elišce odebral tři nejstarší děti a Eliška se usadila v Mělníku. Manželství se v r. 1319 rozpadlo. V letech 1322- 1325 pobývala u své dcery v Bavorsku. Po návratu se s Janem Lucemburským prakticky nestýkala (vyjma oficiálních příležitostí). V manželství s Janem Lucemburským se Elišce Přemyslovně narodilo celkem sedm dětí. Ke konci svého života podporovala rozvoj zbraslavského kláštera, utrácela peníze za sbírání ostatků svatých. Zemřela na tuberkulózu 28. září 1330. Pohřbena je ve zbraslavském klášteře. Karlovi sourozenci Jan Lucemburský se oženil hned dvakrát. Jeho první manželkou byla dědička přemyslovského rodu Eliška Přemyslovna (1292 – 1330). Z tohoto dvacetiletého manželství se narodilo sedm dětí: 1. Markéta Lucemburská (1313–1341) byla provdána za Jindřicha XIV. Bavorského 2. Jitka Lucemburská (1315 – 1364) ( ve Francii jí říkali Bona) byla provdána za budoucího francouzského krále Jana II., zemřela rok před jeho nástupem na královský trůn 3. Václav (1316 – 1378), jako římskoněmecký císař Karel IV. 4. Přemysl Otakar (1318 – 1320) 5. Jan Jindřich (1322 – 1375) markrabě moravský/Brno 6.- 7. Anna Lucemburská (1323 – 1339) – dvojče Elišky Lucemburské byla provdána za Otu Habsburského Eliška Lucemburská (1323 - ?1330) – dvojče Anny Lucemburské Druhou manželkou Jana Lucemburského byla Beatrix Bourbonská (dcera vévody Ludvíka Bourbonského). Manželství trvalo od r. 1334 až do Janovy smrti (12 let) a narodily se v něm dvě děti: 1. Václav Český (1337 – 1383) Byl vévodou lucemburský, brabantským a limburským 2. Bona (? - ?) Jan Lucemburský měl nemanželského syna Mikuláše Lucemburského (1322 – 1358). Jako nemanželský – neurozený syn byl předurčen pro církevní dráhu. Působil na diecézi v Praze, Olomouci, byl patriarchou v italském Udine, Karel IV. Jej ustanovil vikářem v Triestu,Toskánsku, Feltre a Bellunu. Pohřben je v katedrále v Udine. Zdroje: Spěváček Jiří: Král diplomat (Jan Lucemburský 1296 – 1346). Praha, 1982. www.wikipedia.cz Zap, Karel, Vladislav: Česko-Moravská Kronika, Kniha druhá. Praha 1906. Zbraslavská kronika