Alena Stěpánková_Černá_bílá a červená

Závěrečná práce
Černá, bílá a červená
závěrečná práce z dvouletého arteterapeutického kurzu
Vypracovala: Alena Štěpánková
Odevzdáno: 5. 12. 2008
Obsah
1. Úvod
2. Světlo, barva a věda
3. Symbolika barev
3a. Černá barva
3b. Bílá barva
3c. Červená barva
Úvod
Světlem a jeho teorií se budu zabývat, protože světlo je nedílnou součástí barev. Světlo je nedílnou
nezbytnou podmínkou pro vnímání barev. A proto přiblížím historický vývoj pochopení světla.
Dále se budu zabývat barvami červená, černá a bílá “barvy nebarvy”, které právě v tomto spojení
znali jako první národy v Africe například národ Ndembu. Konkrétní pojmenování barev neměli. Je
to dáno především tím, že se s nimi setkávali hlavně nejčastěji - červená krev, bílá - rituály, černá
podle oblasti, kde žili - spojení se zemí. Důležitá byla i dostupnost přírodních zdrojů.
Červená je barvou výstražnou. Setkáváme se s ní na semaforech a dopravních značkách. Při bojích
válečník tím, že se natíral či oblékal do červené, mátl protivníka, protože nebyla vidět jeho krev při
poranění. Je barvou sexuality. Ne náhodou se již od dob, kdy se objevily harémy či nevěstince stala
významnou právě tam, protože tato barva působí vzrušivě. Červená má využití i u obchodů s
rychlým občerstvením a jídlem obecně, protože je to barva lovu a i dnešní konzumní člověk svou
potravu v podstatě loví (pudy), i když ji nakonec uloví v nějakém fast foodu. Červená ve spojení s
černou může význam pekla a Satana. Můžeme tu najít i význam v politické ikonografii. Jako
symbolika barev pro různá radikální hnutí, ať už levicová či pravicová. Radikálové v levém i
pravém spektru se halí radikálové do černé barvy při demonstracích, aby měla policie problémy s
identifikací osob. Černá ve spojení s bílou působí vyrovnaně, jsou to barvy, které se doplňují.
Východní filosofie zná toto spojení například v symbolickém propojení principů ženy a muže ( Jing
a Jang).
Světlo, barva a věda
Roku 384 - 322 př. n. l. žil řecký filosof Aristotelés, který byl velkou osobností a autoritou
starověké i středověké vědy a to co kázal bylo nevyvratitelné a nesmělo se zpochybňovat. V jeho
díle "O smyslech" se můžeme dočíst: "Barva jest na předmětu o sobě viditelných, tím o sobě
nemyslí se jejich pojem, nýbrž že příčinu viditelnosti mají v sobě. Každá barva pak jest hybným
činitelem toho, co skutečně jest průhledné, a tom je jejich podstata. Proto také není bez světla
viditelná a každá barva každého předmětu vidí vše jen ve světle." Díky svému vědeckému bádání
došel k názoru, že světlo je "něco průhledného" a to něco se šíří vlněním. Když vyřkl tento názor,
nemohl tušit, že tak vytvoří spor, který se potáhne až do soušasnosti. Vystoupil totiž proti teorii
Démokrita (asi 460 - 370 př. n. l.), který byl toho názoru, že světlo je proud částic.
Další názor, který vypustil do světa vědy v 17. století holanďan Christiaan Huygens v traktátu
Traité de la lumiére, Traktát o světle, který se týkal světelného éteru v němž je světlo postupující
rozruch, který se šíří podélným vlněním, látka jenž prostupuje celým vesmírem. Toto vlnění
považuje analogicky za podélné, tzn. za periodické zhušťování a zrěďování prostředí.
V 18. století Isaac Newton přichází s teorií korpuskulární teorie světla, která spočívá v proudu
letících částic, odrazu světla a lomu světelných paprsků, kdy vzniká spektrum barev na rozhraní
dvou prostředí a právě tam působí přitažlivé síly. Několik rozporů v této teorii přece jenom zůstává.
Například se někdy světlo zachová úplně jinak než by podle teorie mělo a to především při ohýbání
se kolem malých překážek a pak se opět vydá do pohybu přímočarého v původním směru.
Korpuskulární teorie a vlnová teorie světla se tak dostaly na více jak sto let opět do rozporu. Isaac
Newton byl natolik významná osobnost, že upozadil spousty velmi dobrých teorií a s nimi, i v té
době, nadějné vědce. Jedním z nich byl i Thomas Young (1773 - 1829), který dvěma úzkými otvory
nechal projít světlo svíčky, čímž se na stínidle objevily tmavé a světlé pruhy a místy křížení vln.
Stále to však nestačilo a bylo třeba zkoumat dál, jak světlo vlastně funguje.
S převratným objevem nakonec přišel Augustin Jean Fresnel (1788 - 1827). Fresnelovými pokusy
dosáhla vítězství vlnová teorie světla. Přišel na to, že světlo se šíří éterem (Huygens), ale světelné
vlny jsou příčné, ne podélné, jak pravil Huygens. A tak Fresnel přináší odpovědi na dobové otázky
týkající se fyzikálních jevů. Nehovoříme zde samozřejmě o éteru ve smyslu organické sloučeniny,
ale jakési hypotetické nehmatatelné substance, kterou si mnoho tehdejších vědců “vypomáhalo” ve
svých teoriích.
Vzhledem k tomu, že věda dlouho uvízla na poznání Jeana Fresnela, byla zde stále znatelnější
potřeba prohloubit vědomosti a pokusit se o novou teorii. Velkou měrou k ní přispěl Skot James
Clark Maxwell (1855 - 1865). Vytvořil teorii elektromagnetického pole podloženou matematicko fyzikálním pojednáním. Toto pojednání obsahovalo čtyři diferenciální rovnice, které vyjadřují
základní vlastnosti elektřiny a magnetismu. Přišel tedy na to, že světlo a magnetismus mají stejnou
podstatu a že světlo je elektromagnetický vzruch, šířící se polem elektromagnetických zákonů
"Dynamická teotie elektromagnetického pole"(1864). V této knize vysvětluje
vše od zákonů
přímočarého šíření světla, lom a ohyb světla, šíření světla, odraz, interferenci a disperzi. Učinil
základní objevy v oblasti rádiových vln.
A “éter”? Na sklonku 19. století americký fyzik Albert Abraham Michelson (1852 - 1931) dokázal,
že žádný neexistuje. Díky přístroji interferometru změřil rychlost světla zpomaleného “éterem” a
srovnání hledal s rychlostí světla ve vakuu. Přišel na to, že rychlost světla je vždy 300 000 kilometrů
za sekundu.
Světlo je tedy elektrický jev. Barvy jsou elektromagnetické vlnění s různou vlnovou délkou. Každá
barva slunečního spektra má jinou vlnovou délku světla. Tuto teorii prokázal v praxi Heinrich
Hertz, německý fyzik. Červené světlo má vlnovou délku kolem 700 nanometrů, fialové světlo 420
nanometrů. Za červeným koncem se nalézá infračervené záření (pod červenou barvou ležící) a
vlnová délka je 720 - 300 000 nanometrů. Někdy se nazývá tepelné, původci tohoto záření jsou totiž
lidské tělo, kamna či slunce. Ultrafialové záření leží za koncem fialovým. Jeho délka je 400 - 10
nanometrů.
Symbolika barev
Černá barva
Černou barvu nazýváme achromatickou tzn. že ji řadíme mezi “barvy nebarvy”. V symbolice je
chápána jako opak barvy bílé. Je to barva tmy, magie, smrti a zla. V křesťanství, křesťanských
zemích a Bibli byla chápána jako barva zkázy světa (Apokalypsa). Černá znamenala smrt kohokoliv
a čehokoliv. Je to tedy barva smuteční. Při ztrátě blízkého člověka se lidé halili do černých šatů,
věšeli černé plachty na své příbytky. Zemřelý byl halen do černé barvy, tzn. dostal se do věčné tmy,
neměl být už spatřen a pro živé měl být neviditelný a neexistující, pomíjivý. Mrtvý člověk byl
pohřben v černých šatech do země v černé rakvi, protože černá je nitro země. Něco, co je za
životem samým. Země a čerň s ní spjata je místo, kde může člověk spočinout, odpočinout a znovu
uzrát jako zrno nového bytí. V některých asketických náboženských směrech měla černá barva za
úkol potlačovat smysly. Obecně v dávných dobách patřila černá barva Satanovi, pánu temnot, který
byl ztělesněn černou kočkou nebo černým kozlem. Černá byla symbolem hříchu a zlých myšlenek
(platí dodnes - černé myšlenky). Černá barva ale měla i opačný význam. Byla barvou mnichů a
kleriků, respektive se do ní odívali, aby na ní poukázali jako na barvu pokory, skromnosti, askeze,
vnitřní disciplíny, oddanosti, zásadovosti a věrnosti.
Ve východních zemích je černá barva pokládána za barvu úrodné země, vzniku nového života,
barva plodnosti. Indická bohyně plodnosti Kálí má černou tvář, protože je symbolem něčeho
nového, něčeho vznikajícího a zrajícího. Stejný význam můžeme hledat u Novgorodské černé
madony (a to je obecně platné pro východní část Evropy), některé české křesťanské madony, ale i v
Řecku u Déméter jako bohyně plodnosti. Ve Španělsku je černá barvou slavnostní. Do černé barvy
se halili tamní králové a lidé významní a uznávaní.
Věda, která se zabývá studiem erbů (heraldika) je na barevné symbolice postavena. Heraldika, jež
nazývá barvy tinkturami, dělí povrchy na na kovy, kožešiny a skutečné barvy. V heraldice najdeme
dva kovy, zlato (žlutá) a stříbro (bílá). Dále čtyři kožešiny: hermelín, popeličinu, kuninu a sobolinu.
Základními barvami jsou červená, modrá, černá a zelená, doplňkové barvy, které se občas objevují
jsou purpurová a oranžová. Heraldika měla jasně vymezenou symboliku barev. Zlatá byla barvou
slunce, symbolicky vzato byla zlatá barvou úspěchu, blahobytu, znamenitosti, vážnosti,
ušlechtilosti, cti. Stříbrná byla barvou luny, znamenala čest, právo a spravedlnost, čistotu, nevinnost
a radost. Symbolizovala jak smutek tak vítězství. Černá je v heraldice barvou země. Symbolizuje
vládu, sílu, ctnost ale také pokoru a oddanost. Modré barvě byla připisována vážnost a chlad,
věrnost a víra, pokora, stálost, rozum, vědění a spravedlnost. Barvou volnosti, důvěry, veselosti,
krásy, přátelství, naděje a míru byla zelená.
V psychologii a psychopatologii se k černé nebo obecně tmavším barvám či tónům špinavým, dále
pak k barvám studeným a ponurým často uchylují lidé depresivní, projevuje se to v různých
psychologických testech (Rorschachův test apod.) ale také při arteterapii (léčba výtvarným uměním)
či ergoterapii (pracoví rehabilitace a pracovní terapie).
Bílá barva
Tak jako barva černá, bílá je barvou achromatickou. Bílá barva je symbolem vyšších hodnot a
principů. Ve Střední Evropě je barvou slavnostní, naopak ve Francii smuteční, která souvisí s
koncem, se smrtí, ale zároveň plodí cosi nového a jedinečného.
Barvou smutku je také ve
východních zemích, tam, kde lidé věří na převťelování. Bílá je propojena se začátkem života a s
jeho koncem, ale také je začátkem nového konce i koncem nového začátku. Významné zastoupení
má v mýtech a pověstech. Často se zde objevují bílá zvířata, která jsou obětována bohům, je
ochranitelskou barvou před černou magií. Je to barva bílé paní, germánských skřítků, ale i duší,
které jsou uvězněny v tělech bílých zvířat, nejčastěji ptáků zvěstující smrt.
V křesťanských zemích je to barva duchovní, nehmotná. Je symbolem duchovní jednoty (vliv
Platona), božské síly a znamená duchovní osvícení. Bohem byl i Zeus, který se nazýval bílým
"Leukaios". Zároveň člověka dělá citovějšího, oduševnělého a méně pudového, což souvisí s
"vítězstvím" nad přírodními silami. Vyprošťuje ho ze zaběhnutého stereotypu, odpoutává se od
všeho přírodního a pudového a stává se jedinečným, výrazným a individuálním člověkem ve
společnosti.
Je to barva velmi náročná na údržbu, snadno se ušpiní a je tedy těžké ji udržet čistou. V našem
kulturním prostředí je barvou elity, která se většinou pohybuje v čistém prostředí, poukazuje i na
morální a etickou čistotu. Bílá nám dodává spoustu síly je to tedy i barva dominance a manipulace.
Zároveň je to barva ochraňující před vším zlým. V Africe symbolizovala (a stále symbolizuje) bílá
barva něco neviditelného. Tělo člověka bylo natřeno při obřadu bílou barvou, díky které byl
rituálně vnímán jako neviditelný. Jakýsi stav mezi životem a smrtí. Bílá barva je symbolem
řeholníků, zároveň počátkem něčeho nového, kdy při svatebních obřadech nevěsta obléká bílý šat,
významově bráno jako opouštím staré pro nové.
To, že tuto barvu je těžké udržet čistou poznali i naši předkové, kteří se ji snažili vyrábět co
nejbělejší, ale stejně toho nikdy úplně nedosáhli. Souviselo to s tím, že přírodní materiály, minerální
hlinky, které byly trochu zažloutlé, nikomu nedovolovaly čistou běl a tak se vymýšleli různé
způsoby, jak docílit bělosti. Pro zesvětlení se používala sádra, křída, vápenec, dále pak vybělené
kosti. Například Toga candida, kterou nosili římští kandidáti o státní úřad, byla vybělována
dodatečně bílou křídou. Tento hábit měl být symbolem morální čistoty a upřímnosti, začátkem
něčeho nového (bílé vesty = morální čistota). "Psimithion", takto se označovala olověná běloba,
kterou vymyslel Theofrastos kolem roku 320 př. n. l., která se též označovala jako "album
plumbum" nebo "cerussa", podle olovnatého karbonátu, který byl součástí barvy. Nejpokročilejší
nalost přípravy barev je připisována Východu. Řecké sochařství znalo základní barvy černou, bílou,
červenou a zelenou. Vylepšená běloba, zvaná "Nihilum album"(“Bílé nic”) známa až v 19. století
byla rovněž nazývána bílý sníh. Byla jedovatá, ale méně než "Psimithion". Titanová běloba byla
třetím, ve své době nejdokonalejším, bílým bavivem, protože nebylo jedovaté a mělo vysokou
svítivost. Mezi malíři byla proto nejoblíbenější.
Červená barva
Červená barva je první pojmenovanou barvou z pohledu ontologického i fylogenetického. Je
známa všem národům a kulturám. Červená barva je spojena u většiny národů se životem, protože
souvisí s krví v těle kolující. Jde o barvu životní síly. Používána byla prokazatelně už v mladém
paleolitu. Zemřelý byl zřejmě potírán červenou barvou (červená rudka spojena s živočišnými tuky),
aby mu byl zajištěn dobrý posmrtný život plný síly. Do hrobů vedle zemřelého byly pokládány
předměty červené barvy jako keramika, korále, destičky na roztírání barvy a samozřejmě se místo
odpočinku vysypávalo červenou rudkou. Na většině jeskynních maleb byly použity různé ostíny
červené barvy. Z téhož období se dochovaly i sošky, tzv. venuše (první barevná plastika), kde
význam potřených venuší červeným okrem byl nejspíš ten samý. Zároveň tím přikládá červené
barvě význam další - plodnost, což souvisí i se sexualitou. Staří Egypťané potírali dobytek, stromy
a modly červenou barvou, aby zajistili dostatek úrody a blahobytu v podobě rodících se mláďat i
potomstva. Je barvou lásky, vášně (indická bohyně Lakšmí, řecký bůžek Eros).
Červená barva byla první známou barvou nejen díky své spojitosti s krví (která se samozřejmě
nedá použít jako stabilní červené barvivo), ale i proto že snad na každém kontinentu bylo dost
přírodních zdrojů pro její výrobu, obvykle minerálního původu.
Psychická účinnost této barvy je nesmírně silná a naléhavá i když její frekvence energeticky stojí
až na samém konci barevného spektra.
Indiáni si při vyhlášení boje mazali tělo červenou hlinkou, nikoliv však pro ozdobu, nýbrž aby
nebyla vidět zranění a zmátli tak soupeře. Proto dostali od bělochů označení rudoši, ti totiž zpočátku
nepochopili, že se jedná pouze o maskování a domnívali se, že je to přirozená barva pleti. Později v
letech 1807 - 1882 se italský revolucionář Giuseppe Garibaldi nechal inspirovat jihoamerickými
indiány, se kterými bojoval na Rio Grande. V bojích měl na sobě červenou košili, aby nebyla vidět
zranění.
V křesťanské symbolice se rozlišují dva odstíny červené. První odstín je jasná červeň, karmazín,
smyslem této barvy je láska, která znamená utrpení i oběť. Červená barva patří ke svátkům
mučedníků, protože odstín červené, purpurová barva zde symbolizuje mučednictví, krev
mučedníků, prolitou při obhajobě křesťanské ideologie.
První člověk podle Bible, Adam, se jmenoval podle “addamah”, červené země ze které bylo
vytvořeno jeho tělo. Jazykový původ má v babylonském "damu", význam slova znamená krev, která
byla chápána ve smyslu ženském, tedy opětovné znovuzrození smrtí.
Je to barva, která propojuje svět pozemský s božským světem ve smyslu pozemské spravedlnosti a
Boží milosti, jež rozhoduje o trestu. Prostředníkem byl kat, který se při popravách oblékal do
červeného oděvu a kápě byla symbolem toho, že pozemský tvor, člověk, může vykonat spravedlivý
trest s boží pomocí. Kat byl uznávanou osobou, který dává spravedlnost řádu, jež byl nastaven
společností.
Červená je i barvou pekla a ďábla, zejména v kombinaci s černou barvou. Za ďáblovy spojence
byli označováni lidé rusovlasí i ti, kteří měli červená mateřská znaménka. To samé platilo u zvířat.
Zabarvená do červena jako
lišky, veverky byla údajně také ve spojení s pekelným knížetem
Mefistem, který, jak jinak, nosil rudý plášť.
V Egyptě byla červená barva spojována se zlem a neštěstím. Pokud se jednalo o neštěstí nebo o
bytosti s ním spojeném, jako byl Seth, bůh zla či Apofis, had neštěstí, které měli písaři zapsat,
máčeli pero v inkoustu červené barvy. Tímto způsobem se zapisovaly i špatné věštby. Napsat či
namalovat něco červeně lze vykládat jako smrt, vykrvácení. Zkrátka něco co už neexistuje.
V Číně byla zase červená barva natolik významná, že s ní mohl psát pouze jediný člověk v říši a to
císař.
Červená znamenala i ochranu proti čárám, kouzlům a nemocem. Látkami červené barvy se léčily
vředy, vyrážky. Sloužila proti potratům i horečkám. Lidé se zdobili přívěšky, amulety, červených
barev (granát, karneol, rubín), obětní červená krev zvířat měla chránit před neštěstím. Červená
zastrašovala zlé duchy a démony.
Bůh války Mars se, podle mytologie, halil do červeného pláště a tak i “rudá” planeta naší sluneční
soustavy byla pojmenována po něm a v souladu s tím astrologie přiřazuje k symbolice této planety
červenou barvu. Po vzoru Marta nosil červený plášť i římský vojevůdce ve velkolepém průvodu,
který se konal na jeho počest a také si při této příležitosti natíral tvář červeně. V římských dějinách
se červeně barvila i socha Jupitera na římském Kapitolu při svátcích a při zasvěcování nových
státních úředníků.
Červená barva se v dějinách často stávala symbolem radikálních politických směrů. Setkáme se s
ní za Francouzské revoluce (ostatně i její symbol, později používaný jinými republikánskými
hnutími, tzv. Frygická čapka byla červená). O pár desetiletí později si červenou barvu jako politický
symbol osvojila i celá řada radikálních hnutí. Zjednodušeně řečeno, červenou “proslavili”
především komunisté, jejichž politická ikonografie se bez ní neobešla. Stejně tak anarchisté, jež se s
komunisty shodují v potřebě hluboké přeměny společnosti, kteří tradičně používají červenou ve
spojení s černou. A vlastně i nacisté, taktéž požadující sociální revoluci a přestavbu společnosti,
používali červenou doplněnou o černou a bílou. Ostatně nemálo lidí se během svého života
pohybovalo mezi těmito směry a vedle ideologických konceptů a rétoriky se jistě vzájemně
ovlivňovala i symbolika. Existuje mnoho více či méně ověřených dohadů o tom, jak to které hnutí
ke své symbolice přišlo (a často jsou to učiněné legendy, šířené hnutími samotnými). Z
pragmatického pohledu však můžeme předpokládat, že důvodem byla především dynamičnost a
zneklidňující působivost červené a jejích kombinací s bílou a černou, která spolupůsobila při
radikalizaci a dynamizaci mas.
Doporučená literatura:
Baleka Jan, Modř, barva mezi barvami, Akademie, 1999
Pleskotová Petra, Svět barev, Albatros, 1987