SOCH-T-II - SPŠKS Hořice

SPSKS
Předmluva
Od dob založení C. a k. odborné školy sochařsko-kamenické v Hořicích v roce
1884 se průběžně, až na jednoroční výpadek za války, vyučovalo sochařské
technologii. Pedagogové si vedli pečlivé přípravy, poznámky, ale nakonec po
nich nezůstala ve škole ani jedna stránka. Každý student si odnášel své
poznámky domů, do praxe. Za 120 let vzdělávací činnosti se v Učitelské
knihovně školy zachovaly jen text Plastická anatomie a útlá knížka Ing. Krýsla
Stavitelství.
Jedinou celostátně vydanou učebnicí pro sochaře napsal Bohumil Teplý, sochař,
absolvent školy (1959), (O sochařské reprodukci, 1973).
Materiál textu nelze považovat za úplný. Doufám, že budeme mít následovníky,
aby text mohl být doplňován a přepracován i když se jedná o historické řemeslo.
Text je určen pro žáky 2. ročníku Kamenosochařství – kamenosochařská tvorba.
Látka je členěna do čtyř kapitol.
První kapitola podává stručný výklad technologie kamenické výroby, tradiční
ruční postupy, řešení bohatších profilů a tvarů i dalších výrobků.
Druhá kapitola podává přehled dostupných tradičních reprodukčních
sochařských technik. Odlišuje metody přesné reprodukce od postupů poměrného
zvětšování či zmenšování.
Třetí kapitola řeší možnosti realizace písma do kamene. Krátký historický
přehled, stylizace textu na kámen i seznámení s různými možnostmi provedení
nápisů v kameni.
Čtvrtá kapitola seznamuje se současným stavem dobývání kamenných bloků
v České republice a Evropě.
Žáci během čtyř let studia výtvarného oboru se v technologii seznámí se všemi
tradičními postupy i novinkami oboru. Práce s hlínou, práce se sádrou, základy
kamenického řemesla a sochařské reprodukce. Současný stav techniky
v kamenoprůmyslu umožní ulehčit provádění díla zejména ve fázi jeho přípravy.
Stále zůstává na kamenosochaři hlavní podíl v dokončení skulptury.
SPSKS
Text, rozepsaný před několika lety, dostává tisknutelnou podobu. Chci vyjádřit
poděkování panu Luďkovi Valehrachovi, za čas, který věnoval revizi kapitoly o
písmu. Patří mu dík za náměty i za trpělivost, kterou projevoval během mých
častých návštěv ve školních dílnách.
Hořice 30. května 2012
Ing. Erik Tichý
1
Úvodem
Pokračování studijních textů o sochařské technologii je zaměřeno na praktické
provádění sochařské reprodukce. Technologie v obecné rovině řeší praktický
úkol, k jehož provádění se nabízí jedno nebo více řešení. Technicky
vyhodnotíme postup. Stanovíme hospodárné i méně hospodárné postupy.
Otázky hospodárnosti jsou řešeny hlavně s ohledem na dosažitelnost moderní
strojní technologie. Postupy opracování kamene prošly tisíciletým vývojem.
Důležitou roli hrál i vývoj nástrojů a strojů. Za tradiční nástroje dnes
označujeme nástroje známé sotva pár století. Provádění jednoduchých
kamenických prací se plně přesouvá na strojní technologii. Programovatelné
frézy jsou používány k výrobě složitých profilací. Jistý pokrok je znát i při
reprodukování výtvarných návrhů do kamene. I přes vývoj techniky řezání,
frézování, broušení kamene jsou v textu postupně rozebrány jednotlivé manuální
postupy sochařské reprodukce. Dříve, než žák začne pracovat na nosu sv.
Šebastiána, musí pochopit a zvládnout základy kamenického řemesla.
Technologie kamenické výroby
Kamenické výrobky rozdělujeme podle způsobu opracování lícních ploch do tří
skupin.
1. Hrubé kamenické výrobky jsou na povrchu, tedy na lícních plochách se
stopami po dělení suroviny klínem, vrtáním, štípáním, výjimečně i ručním
přetloukáním. Příkladem výrobků jsou štípaná dlažební kostka a silniční
krajník (na školním dvoře krajníky lemují chodníky).
2. Čisté kamenické výrobky jsou na lícních plochách ručně opracované
špičákem, dlátem, pemrlicí, zubákem nebo rýhovačkou. Pěknou
kamenickou prací je pískovcová balustráda se sloupky a kuželkami u
děkanského kostela v Hořicích.
3. Ušlechtilé kamenické výrobky jsou zpracovány pomocí strojů. Jsou
charakterizovány povrchy řezanými, broušenými a leštěnými, opalováním
nebo tryskáním. Příkladem jsou různé deskové obklady i dlažby a masivní
leštěné výrobky.
Základní tvar kamene v přibližně pravoúhlém tvaru označujeme jako „kvádr“.
Kvádr odborně vyjádřeno je „pravoúhlý rovnoběžnostěn“. Některé výrobky z
kamene nemají plný pravoúhlý tvar, tyto plochy nazýváme zkosené.
Pro zjištění požadovaného objemu suroviny ke zhotovení výrobku vycházíme
z tvaru opsaného rovnoběžnostěnu. Takto zjištěné rozměry slouží při stanovení
ceny suroviny potřebné suroviny ke kalkulaci výrobku.
Na výrobku rozlišujeme plochy lícové, ložné a styčné. Plochy lícové jsou přesně
a kvalitně opracované. Počet lícových ploch je určen výrobní dokumentací.
Běžné jsou kvádry s jednou lícovou plochou, dále jsou kvádry se dvěma i více
lícovými plochami.
SPSKS
2
Obr.: 1. Zobrazení kvádru a popis ploch kamenického výrobku
Plochy kvádru se odlišují v kvalitě provedení roviny i jejich povrchové úpravy
od ploch lícních i styčných. Při tradičním ručním opracování byla povolena
nerovnost v ploše, ale vždy přesné provádění roviny lemy.
Styčné plochy
nepřenáší zatížení konstrukcí a tak se na vypracování těchto ploch nevyžadovala
větší přesnost.
SPSKS
Pro čisté kamenické výrobky jsou charakteristickými znaky lícových ploch tvar,
rovinnost, přesnost úhlů, kvalita povrchové úpravy ploch, hran i rohů a rozměry
v dané toleranci. Na ložné a styčné plochy jsou kladeny menší nároky.
Ušlechtilé kamenické výrobky deskové jsou křehké a citlivé na údery a otěr.
Desky mají malou tloušťku. Pro vnější obklady jsou tlusté minimálně 30 mm.
Dále se zpracovávají desky 50, 40, 25, 20 mm. Velmi tenké desky, připravené
zvláštní technologií, jsou 12, 10 nebo 8 mm slabé. Nelze je ručně opracovat
tradičním náčiním.
Opracování pískovcového kvádru
Ve speciální technologii pro kamenického učně, byly po bodech vypsány
všechny nutné činnosti k ručnímu opracování plochy kvádru. Zdá-li se to příliš
podrobné, vypisovat sled úkonů, každý má praktickou možnost některé body
vynechat a následně zhodnotit výsledek.
• Vyměřování a zapsání dvou lemů. Na ploše se proměřují nejhlubší místa a
informace se přenášejí na bok kvádru. Odměřuje se metrem, tužkou.
Podle značek vyhodnotíme nejvýhodnější variantu (odsekat co nejméně) a
zapíšeme oba lemy podle pravítka.
3
Kámen nad zapsáním se
odprýskne prýskačem, větší
vrstvu
kamene
prýskáme
opakovaně. Na rohu prýskač
přesuneme o 1,5 až 2 cm.
• Zaprýsknuté hrany plochy
odšpicujeme do roviny pravítka
(do 2 cm). Lem upravíme
špičákem do roviny plochy na
větší šířku (5 -10 cm).
Obr.: 2. Proměření nerovností plochy
•
• Zubákem zasekáváme rovinu lemu, seky vedeme šikmo od hrany. Rovina
zubovaného lemu musí zachovat zapsanou čáru i stopu po prýskači!
• Zasekávání lemů dlátem vedeme šikmo nebo kolmo na hranu kvádru.
Povolené nerovnosti závisí na délce lemů (2 - 5 mm/1 m).
SPSKS
Obr.: 3. Zhlížení roviny a kontrolní zhlížení dvěma pravítky
• Zhlížení do roviny a zapsání lemů. Na hotový lem položíme delší
pravítko. Zaklekneme na protější straně kamene. Jedním okem vyhledáme
spojnici dvou protilehlých bodů pravítka a zasekaného lemu. V průsečíku
spojnice oko – pravítko zapíšeme čtvrtý bod roviny.
4
SPSKS
Obr.: 4. Kontrola rozpracované roviny dvěma pravítky
• Provedení zbývajících lemů do roviny plochy. Pokračujeme zapsáním
třetího a čtvrtého lemu, zaprýsknutí lemů, špicování lemů, úprava lemů do
roviny zubákem a olemování dlátem.
• Špicování plochy – jako
přechodná úprava – plochu
kamene sešpicujeme do roviny
1 až 2 cm nad lemy.
• Zubování plochy – jako
přechodná úprava - plochu
kamene zubákem srovnáme do
roviny 0,5 cm nad lemy.
• Rýhování plochy – konečná
úprava – rýhovačku vedeme
kolmo na lemy. Pro zlepšení
vzhledu
rýhované
plochy
můžeme rovinu opakovaně
přesekat. Ozdobně rýhovaná
plocha se nazývá rázovaná nebo
kanelovaná.
Obr.: 5. Měření hloubky druhé lícní plochy
•
5
•
•
•
•
•
•
Na připravenou rovinu kvádru se předkreslí čáry podle navržené rozteče
(od 0,5 do 2 cm).
Kontrolu roviny provádíme opakovaným pokládáním dřevěného pravítka.
Ocelová pravítka se nešetrným pokládáním znehodnotí, proto je
používáme výjimečně.
Zapsání druhé lícové plochy podle úhelnice. Jsou opakovány všechny
úkony z první plochy. Na kontrolu nejhlubších míst použijeme úhelnici a
odměřenou hloubku přeneseme na hotovou plochu. Pokračujeme
prýskáním, špicováním, zubováním, provedením tří lemů dlátem. Čtvrtým
lemem doplníme rovinu druhé plochy.
Provedení třetí lícové plochy kvádru. Hranu vyměřujeme a zapisujeme
podle úhelnice. Na rohu kvádru se před odprýsknutím doporučuje provést
odlehčení materiálu (podšpicování hrany). Platí pro ruční opracování
velmi tvrdých pískovců a pro všechny granitoidní materiály.
Ložné plochy kvádru přenáší tlak konstrukcí. Plocha musí mít plné lemy
bez ohledu na počet viditelných ploch. V rovině jsou povoleny malé
prohloubeniny, ojediněle do hloubky 3 cm.
Provedení styčné plochy kvádru je nejméně náročné. Na styku s dalším
kamenem postačí lem. Pokračování plochy můžeme i mírně podkosit,
protože ve spáře bude spojovací malta. Počet plných lemů na styčné ploše
závisí na počtu navazujících lícových ploch sousedních kamenů.
SPSKS
Zásady řemeslného postupu při opracování kvádru:
1. První plocha se volí lícová, viditelná a největší
2. Druhá plocha se volí lícová, viditelná a navazující na první lícovou plochu
3. Spárové plochy, na které se zapisuje profil, vypracujeme čistě
4. Profily se zapisují až na plně opracovaný kvádr
Při současných technických možnostech je příprava rovných ploch prováděna
stroji (řezání listem, lanem, kotoučem). Výjimečně musíme pracovat klasickou
technologií ručně.
Při opracování různých materiálů – granitu, mramorů, trachytu – se nepoužívaly
všechny nástroje. V tabulce je výběr doporučených nástrojů daný k jednotlivým
skupinám materiálů. Je na sochaři, zda ruční nástroje pro sochařské opracování
použije.
Zhotovení profilů do kamene
Připravíme si základní hranol. Zapíšeme profil podle šablony (plech, UH) na
dvou protilehlých plochách. Takové plochy, styčné spáry, označujeme jako
„hlavy“.
6
+
+
+
+
+
+
-
+
+
+
+
+
+
+
+
-
+
+
+
slín - opuka
pískovec
Podh. Újezd
+
+
pískovec
Řeka
pískovec
Mšeno
+
+
pískovec
Božanov
travertin
špičák
mramor
prýskač
granit
nástroj
Tab. 1: Použití nástrojů na různé materiály
+
+
+
+
+
+
+
-
+
+
+
+
+
+
-
-
+
SPSKS
+
zubák
dláto,
úzké
dláto
rýhovačka
zubatá
rýhovačka
pemrlice
zrnovák,
sekyra
+
-
+
+
-
+
+
+
+
-
+
-
Tvar profilu postupně zasekáváme úzkým dlátem na obou hlavách. Zasekané
profily spojujeme postupně pomocnými lemy tzv. „pěšinami nebo stezkami“. U
hlubokého profilu si vyznačíme pomocnou rovinu asi 1,5 cm nad profilem.
Tuto
rovinu
z
boků
opatrně
odprýskneme
a
ošpicujeme
a
tak bezpečně odstraníme nadbytečný
kámen.
Jednotlivé články profilu vypracujeme
postupně shora dolů. Předem
vypracujeme jednoduché články, tj.
okosení hrany, šikmé plošky a
drážky.
Pokračujeme náročnějším výžlabkem
nebo oblounem. Na závěr vypracujeme
nejsložitější články tzv. lalošky.
Obr.: 6. Okosená hrana – šikmá plocha
7
Profily složené z článků jsou:
1. Přímé;
rovný kus má obě hlavy styčné spáry
2. Lomené obraty vnější;
profil levý nebo pravý, má pokračování profilu pod pravým nebo kosým
úhlem
3. Lomené obraty vnitřní;
profilace se obrací v tělese
jako levý nebo pravý koutový
obrat, vnitřní profil se nedá
zapsat, vysekává se postupně
podle kontrašablony
4. Koutové (zasekání
„domrtva“);
profil končí u zasazené plochy
v kameni, profil se nedá
zapsat
podle
šablony,
vysekává se postupně podle
kontrašablony.
SPSKS
Obr.: 7. Postup zasekávání oblounu
Pravoúhlý vnější obrat profilu
Pro vytvoření obratu rovného profilu zapisujeme pravítkem styk profilů pod
úhlem 45°. Na obratu je nutno vyhledat okem (nebo odměřit) nejhlubší místo
profilu. Na tuto značku se okem orientujeme a zapisujeme přes hranu pravítka.
Rohový profil je na nároží, viditelně pokračuje pod úhlem obratu, např.
pravoúhlý, tupoúhlý a výjimečně i pod ostrým úhlem. Profilový obrat zapíšeme
podle šablony a zhlédnutím přes pravítko. Šablonu můžeme přiložit jenom na
spárovou stranu. Na budoucí rozhraní profilů nemůžeme použít šablonu ani
kontrašablonu. U dobře vysekaných obratů má rozhraní profilů vždy přímkový
charakter. Přes pravítko snadno kontrolujeme průběh přímky na zakřivených
tvarech.
Koutový obrat je tvořen stykem dvou stejných profilů v koutu. Na opracovaný
hranol zapíšeme profil podle šablony. Podle šablony připravíme z plechu
pevnou kontrašablonu. Začneme vysekávat pomocné stezky podle
kontrašablony. Po jejich přesném vysekání spojujeme lemy na delším profilu.
8
SPSKS
Obr.: 8. Propisování obratu profilu
Obr.: 9. Úprava bosírky hlubokého profilu
9
Vzájemné propojení profilu je prováděno postupně z obou stran. V koutě je
hrana styku obou profilů, která se jeví pod určitým úhlem jako přímka.
Na obr. Je naznačen postup prací; 1, 2 zapsání profilů, 3 stezky podle
kontrašablony.
SPSKS
Obr.: 10. Pomocné stezky vnitřního obratu
10
SPSKS
Obr.: 11. Propisování obratu kuželky
11
Postupy zhotovení rotačních těles
Mezi zajímavé tvary pro kamenické zpracování patří válec/sloup, komolý kužel
a koule, případně části koule. Z dávných let se zachovalo mnoho výrobků
z nejrůznějších hornin.
U všech rotačních těles vycházíme z přesně vypracovaného tělesa. Na tělese
jsou důležité olemované plochy s vyznačenými středy a vysekanými pěšinami.
Plochy mezi lemy a pěšinami není potřeba opracovat, protože budou opracovány
později podle kontrašablony.
Válec/sloup
Připravíme
hranol
s dobře
upravenými
plnými
hlavami
(budoucí základny =
ložné plochy). Na
základnách propíšeme
kružidlem
poloměr
válce/sloupu).
SPSKS
Obr.: 12. Varianty postupů pro výrobu válců
Na jedné základně vyznačíme kříž, přesně v polovině hrany stran. Polohu kříže
na druhé základně překontrolujeme zhlédnutím přes dvě pravítka.
Na dříku válce (sloupu) jsou čtyři plochy s přesnými pěšinami středem ploch.
Na pěšinách vyznačíme povrchové přímky pro ¼ válcové plochy. Ze
šablonového plechu si vystřihneme kontrašablonu velikosti ¼ kruhového
oblouku. Podle kontrašablony postupně kontrolujeme vysekání několika stezek
(např. po 30 cm). Kontrašablona musí dosednout až na pěšiny. Dokončení
povrchu řešíme podle druhu materiálu a požadované povrchové úpravy.
Kontrolu válcové plochy provádíme přikládáním pravítka k vyznačeným bodům
(1-1 = povrchové přímky válce) a podle kontrašablony.
Koule je velice náročný a dokonalý tvar. Kouli můžeme vepsat do krychle.
Příprava polotovaru začíná vypracováním krychle. Krychle i koule mají
společných šest bodů. Na krychli potřebujeme vyznačit (postupně) všech šest
plošek ve středech čtvercových stran. Všech šest stran krychle olemujeme,
v každé ploše přesně zasekáme a označíme vrchol koule. Pro přesné zajištění
polohy středů = vrcholů koule, postačí pečlivé provádění lemů po obvodu ploch.
Středem plochy vedeme jedinou stezku přes vrchol. Značky zafixujeme
šelakem, protože musí zůstat zřetelné až do závěru práce.
Pomocné lemy na krychli zmizí dalším postupem. Připravíme kontrašablonu
z plechu (pozinkového plech, je tužší) ve velikosti čtvrtkružnice.
12
Kulovou plochu vypracujeme po
částech, po osmině povrchu.
Spojením tří bodů, 1 – 2 – 3 do
kontrašablony vytvoříme přesné
vodící
stezky.
Z libovolného
vrcholu, 1, 2, 3, kružítkem opíšeme
oblouky; rovník a poledníky koule.
Připravíme kontrašablonu z plechu
(pozinkového plech, je tužší) ve
velikosti čtvrtkružnice.
Tužkou vyznačíme přesnou polohu
dotyku válcové a kulové roviny.
Z vrcholu přisekáváme na kulové
ploše stezky a kontrolujeme
kontrašablonou.
Obr.: 13. Postup vypracování kulové plochy po částech
Počet stezek volíme přiměřeně velikosti koule. V závěru neustále přirovnáváme
tvar do kontrašablony v různých směrech. Rozhodující jsou vždy vrcholy koule
a přesně měření na zapsané rovnoběžky a poledníky tvaru. Tento postup
opakujeme celkem osmkrát.
V sochařské praxi se vyskytne koule pouze z části. V tomto případě se nedá
použít kamenický postup. Části kulové plochy musí být vymodelovány a dále se
postupuje reprodukcí tečkovacím strojkem nebo kružidly.
SPSKS
Komolý kužel byl v architektuře často používán jako nosný sloup hladký nebo
opatřený kanelurami. Pro vypracování komolého kužele je třeba připravit hranol
se čtvercovými základnami, shodně
jako u válce. Provedení obou základen
rozhodne o přesném stanovení
povrchových
přímek
budoucí
kuželové
plochy.
Na
čelech
propíšeme osy kružnic. Zhlédneme
osy do pravítek. Obě kružnice
rozdělíme na stejný počet dílků. Na
obou čtvrtinách kuželové plochy
zasekáme lemy.
Obr.: 14. Zhlížení os komolého kužele
Spojením jednotlivých dvojic bodů vypracujeme stezky.
Hotové stezky označíme tužkou.
13
Čáry představují „povrchové přímky“ a dbáme na to, aby zůstaly zřetelné až do
konce práce. Povrchovou úpravu kužele upravíme podle oka, s přihlédnutím k
povrchové úpravě. Na ploše se nesmí vytvářet prohloubeniny a vlnité partie.
SPSKS
Obr.: 15. Základní provedení zasazených ploch
Zasazené plochy
Podle orientace k základní rovině rozdělujeme zasazené plochy jako
stejnoměrně zasazené (A) a šikmo zasazené (B). Podle ohraničení okrajů ploch
jsou plochy zasazené jednostranně (A, B), dvojstranně (viz obr.), třístranně (C) a
čtyřstranně (D) ohraničené. U zasazené plochy zasekáváme hranu dlátkem pod
úhlem 45° a špičákem si pomůžeme při uvolnění do hloubky plochy. Pro
stanovenou hloubku zasekáme malé plošky po obvodu roviny. Postupně spojíme
plošky vnitřními lemy. Rovinu mezi lemy upravíme (viditelná nebo spárová
plocha). Dokončíme zaúhlování zasazené hrany.
U tvrdých kamenů je zasekávání velmi obtížné. Vypomůžeme si zaříznutím hran
elektrickou úhlovou bruskou s diakotoučem. Vodící stezky jsou nezbytné,
vnitřní hrany až nakonec.
14
Zborcené
plochy
představují
plochy vzniklé mezi dvěma
různoběžkami. Dvě přímky, kde
jedna zůstává v daném směru, ale
druhá přímka se od ní odchyluje
pod
malým
úhlem,
vytváří
zborcenou plochu. Klasické úlohy
kamenořezu řeší průměty zdi se
dvěma sklony svahu. Přechod mezi
sklony svahů vyřešíme zborcenými
plochami na jednotlivých kvádrech.
Obr.: 16. Zborcená plocha kamenného svahu
Plocha zborcená vychází ze
základní roviny, na které provedeme
rovné lemy. Zborcení je tvořeno
odchýlením
jedné
ze
dvou
protilehlých hran. Na jednu hranu
zapíšeme odkloněnou přímku. Obě
protilehlé přímky rozdělíme na
stejný
počet
dílů.
Postupně
provádíme lemy po obvodu plochy.
Mezi dvojicemi označených bodů
vypracujeme stezky a vyznačíme
tužkou přímky. Plochu mezi
přímkami vyrovnáme do zborcené
plochy.
Obr.: 17. Orientace kontrolních stezek
SPSKS
Technologie sochařské reprodukce
U pojmu sochařské reprodukce rozlišujeme:
1. reprodukční práce - práce předem naznačená, což sice neznamená
jednoznačně daná, ale omezuje výraz díla. Naznačení spočívá v existenci
náčrtu nebo modelu, odkud přenášíme vybrané prostorové body
2. reprodukční technika - je souhrn mechanických činností při
reprodukování, provádí se přenášení bodů a linií okem nebo měřickými
postupy pomocí reprodukčních prostředků (pomůcek)
Poznámka: S ohledem na sochařskou technologii je dobré přijmout rozdělení
sochařských hmot na skulpturní materiály a plastické materiály.
15
Skulpturní materiály jsou hmoty, které při opracování libovolnou technologií
sochař z hmoty výhradně ubírá. Takovými materiály jsou kámen, kost, dřevo
apod. a vytvořené sochy se terminologicky přesně nazývají skulptury.
Hmoty, které sochař může podle potřeby nakládat, přidávat jsou plastické
materiály. Jsou to hlína, modurit, plastelína, vosk, štuk, sádra, kov, beton,
laminátové hmoty apod. Takto vzniklá díla se nazývají plastiky. Prostředky a
příprava práce s plastickými materiály jsou uvedeny v textu pro1.ročník. Dále
bude popisován postup práce na skulpturách.
Z technologického hlediska dělíme reprodukční techniky pro práci na
skulpturách do dvou skupin:
1. hlavní model je vzhledem ke skulptuře v měřítku 1 :1; přesnou reprodukcí
2. hlavní model je vzhledem ke skulptuře zvětšený nebo zmenšený.
Pro přesnou reprodukci v měřítku 1:1 použijeme některý z těchto prostředků:
1. tečkovací strojek
2. kružidla
3. při tečkování reliéfů
na harfu
na můstek
na šibeničku
Pro přesnou reprodukci zvětšením nebo zmenšením použijeme:
1. měřící lať s kružidly
2. redukční úhel s kružidly
3. pantograf (speciální konstrukce)
Reprodukce, kde se přesně nevymezují body, tzv. poměrové odměřování
používá tyto pomůcky:
1. proporční kleště
2. proporční úhel
3. historické techniky
SPSKS
Měřící pomůcky pro sochařskou práci
K základnímu vybavení sochaře patří délková měřidla, pravítka, úhelnice, měřící
latě, kružidla. Pro sochaře jsou některá věci potřebné jen v počátku práce, při
vyměřování suroviny a jsou typizovanými pomůckami. Ostatní volně upravené
nástroje pomůcky jsou speciálně pro určitou reprodukční práci:
1. Metr, dřevěný dvoumetr, svinovací pásové měřidla (2; 3; 5; 7,5; 10m)
2. Úhelnice s rameny typizovaných rozměrů (delší ramena jsou 160; 250;
400; 630; 1000 mm) nebo kovářsky svařená z kvalitní pásové oceli
libovolných délek
3. Měřící latě – dřevěná lať musí být dostatečně masivní (aby se nehroutila,
neseschla), pokrytá páskem zinkového nebo pozinkovaného plechu.
16
Pásek je o 20 mm užší než lať, plocha je přetřena sádrovým mlékem, přes
celou délku latě středem vede ryska (špičkou vyrytá rýha), na počátku
rysky stanovíme bod (zatlučeme mosazný nýt). Měřící lať slouží
k reprodukci v měřítku 1:1 nebo při zvětšování modelu celými čísly
(např.: 2x, 3x, 4x).
4. Kružidla - skládají se ze dvou ramen spojených masivním kulovým
nýtem, mezi ocelová ramena jsou vloženy mosazné podložky, ocelová
ramena jsou vyřezána z plechu, jeho tloušťka musí odpovídat délce
kružidla (např.: rameno 0,5m vyžaduje tloušťku ≥ 3mm), ramena se nesmí
prohýbat, hroty ramen se přibrušují nebo vykovají do požadovaného
tvaru, pro míry které bezpečně neobsáhneme kružidlem, tj. přes 1,5 m
přišroubujeme na obou koncích latě po rameni kružidla, tzv. „kosičky“
5. Redukční úhly jsou připravovány podle propočtů na konkrétní situaci. Je
to spojení dvou měřících latí zkonstruovaných ke zvětšování nebo ke
zmenšování, obvykle to nejsou celá čísla, např.: zmenšení 1:0,52;
příkladně zvětšení 1: 1,75, velikost nám dává velikost reprodukce
6. Tečkovací strojek je sestaven:
• z jednoho nebo dvou ramen
z tvrdého dřeva (a, b)
• spojovacího a otočného kloubu mezi
rameny (c)
• nástavného trubkového raménka na
konci ramene (e)
• kulového kloubu (f) s pojišťovacím
šroubem
• vidlicí s perem (i), kterou strkáváme
výsuvnou jehlu (h)
• jezdcem, který pojíždí po jehle, jeho
polohu jistíme šroubem (j, obr. 21)
SPSKS
Obr.: 18. Tečkovací strojek s jedním ramenem
Obr.: 19. Měřící lať
17
Obr.: 20. Kolekce úhelnic a hmatacích kružidel
SPSKS
Obr.: 21. Kolekce úhelnic, pokosníku, metru a kovového měřítka (300 mm)
18
SPSKS
Obr.: 22. Výběr umístění hlavních bodů
Přenášení hlavního bodu modelu na kámen
Využijeme pravoúhlého promítání, kdy z hlediska umístění hlavních bodů na
kameni vycházíme z půdorysu plastiky. Půdorys případně natáčíme podle
potřeby.
Na papír nakreslíme půdorys, z něj si odvodíme prostorové rozmístění hlavních
bodů. Vycházíme z vertikálních i horizontálních os, od kterých odměřujeme
umístění bodů i s ohledem na materiálovou rezervu.
19
SPSKS
Obr. 22a: Výběr umístění hlavních bodů posunutím
20
S ohledem na potřebu rezervy umisťujeme plastiku k jedné straně bloku, je
možnost odhalit vady materiálu a včas přesunout polohu plastiky v bloku.
Dbáme na zachování polohy kříže. Změnou úhlu sochu natočíme.
Natáčení sochy v kameni
Změnu polohy natáčení sochy můžeme dosáhnout:
1. Posunutím dolních hlavních směrových bodů vpřed nebo vzad se socha
v kameni předklání nebo zaklání, mění se úhel svírání sochy se
základnou.
2. Natočení plastiky kolem svislé osy, posunutím jednoho dolního
směrového hlavního bodu vpřed nebo vzad
3. Naklánění sochy v kameni vůči svislé ose, posunutím dolního směrového
hlavního bodu nahoru (druhý bod jde dolů).
Reprodukce tečkovacím strojkem
Tečkovací strojek upevníme na dřevěný kříž, jehož konstrukce je podřízena
velikosti modelu. Kříž má tři trny, kdy horní trn je nosný a dolní dva jsou
směrové hroty. Přípravu těchto dvou hrotů připravíme na modelu i kameni.
SPSKS
Obr.: 23. Detail tečkovacího strojku
Na vybraná místa naneseme sádrové komolé jehlany se vsazenými hliníkovými
nýty (jehlany uvnitř ztužíme hřebíky).
Poznámka: tvar kříže je označován podle heraldického hlediska jako
svatopetrský kříž; svatý Petr byl ukřižován hlavou dolů, protože nebyl hoden
ukřižování jako Ježíš.
Odlišný postup úpravy polohy obou bodů řeší plechové kornouty uchycené
sádrou. Do nich jsou směrové hroty vkládány lehčeji a bez velké kontroly.
Úpravu směrových bodů lze ještě kombinovat – jeden bod je veden přesně na
nýt a druhý do plechové drážky v ostrém úhlu. Hlavní body na modelu umístíme
tak, aby se kříž s tečkovacím strojkem nakláněl k modelu.
21
Pro vysvětlení funkce nosného kříže si připomeneme základní věty o určení
roviny. Tři body, pokud neleží na přímce, tvoří rovinu. Rovina je určena také
přímkou a bodem. Tři hroty kříže určují základnu pro odměřování bodů na
modelu i na kameni.
Obr.: 24. Uchycení tečkovacího strojku svěrkou na kříži
K tomu, aby se poloha
kříže dobře uplatnila, je
nutno získat několik cm
odstupu od modelu. Hlavní
body, na modelu i na
kameni, musíme ponechat
po celou dobu provádění
díla.
SPSKS
Obr.: 25. Vyměření hrubých bodů
Postup tečkování začíná
vyhledáním
nejvyšších
bodů na modelu. Vybrané
body z
modelu přenášíme na
kámen. Dobře zvolené
body na kameni urychlí
hrubé
odsekávání
přebytečné
hmoty
a
zabrání prosekání tvaru.
Obr.: 26. Zajištění vyměřeného bodu
22
V počátku práce připravujeme několik bodů nanečisto. Při vyměření bodu na
modelu podložíme jehlu tužkou (kamenická 1 cm tl.). Jezdcem na jehle fixujeme
tuto provizorní polohu. Přeneseme upravenou hodnotu na kámen. V kameni
připravíme půlkulatým dlátkem zahloubenou jamku. Vyznačíme tužkou křížkem
v jamce
hrubou
polohu
bodu.
Odsekáváme
přebytečný kámen
mezi
určenými
body.
Provádění
definitivního bodu
dokončíme
úpravou
jamky
půlkulatým
dlátkem a při
kontrolním
vysunutí
jehly
vyznačíme
bod
tužkou do lehce
zavrtané jamky.
Počet kontrolních
bodů závisí na
mnoha faktorech.
Kontrolní body
vedeme po liniích
tvarů a vyznačíme
jimi hlubší místa.
Jednoduchá,
plochá zobrazení
zbytečně
netečkujeme.
SPSKS
Obr.: 27. Zavěšení kříže na modelu
Možnosti reprodukce reliéfu:
1. Tečkovacím strojkem – reprodukce 1 : 1
2. Reprodukce na můstek – 1 : 1 a omezeně i se zvětšením
3. Reprodukce na harfu – 1 : 1 a omezeně i se zvětšením
23
Reprodukce na můstek
Technologie je vhodná pro svou jednoduchost k zhotovení jednoduchých a
nízkých reliéfů. Reprodukci provádíme 1 : 1.
Tento postup reprodukce se po úpravě dá použít i ke zvětšování reliéfu v celých
číslech (2x, 3x, …). Připravíme si dvě latě a vyznačíme na nich měřítkem
značky podle potřebného zvětšení modelu do kamene. Na boku reliéfu obě
dřevěné lišty upevníme do roviny. Totéž provedeme na kameni.
Existují dvě varianty podle způsobu použití lišt pro můstek:
1. Lišty jsou připevněny z boku reliéfu a nad úrovní jeho nejvyššího bodu;
poslouží jako rovina pro pravítko k odměřování hloubek
2. Lišty jsou připevněny z boku pod úrovní reliéfu, na delších bocích a
můstek je stlučen do obráceného „U“ a posouvá se po lištách
Na modelu i kameni založíme dva hlavní body. Průsečík hledaného bodu
vymezíme pomocí kružidel. Z můstku nebo pravítka odměřujeme hloubky.
Platí obecné zásady:
• připravit hlavní body
• vybraný počet pomocných bodů nejdříve po nejvyšších polohách modelu
• odsekávat po ploškách nadbytečný kámen
• připravit jednotlivé konečné body po konturách reliéfu
• doplnit ve vymezené oblasti reliéfu detailní nutné body.
SPSKS
Reprodukce na harfu
Technologie je v principu podobná s použitím můstku. Na boku reliéfu
upevníme dvě dřevěné rovnoběžné lišty. Pravítko nebo můstek nahrazuje struna.
Strunu zatížíme na obou stranách lehkým závažím. Na lati jsou podle měřítka
zatlučeny hřebíčky. Zatíženou strunu hřebíčky udržují ve zvolené poloze.
Rozteč hřebíčků volíme podle velikosti a složitosti tvarů, např. 1 cm; 1,5; 2 cm,
shodně na modelu i kameni. Polohy reliéfu i kamene zajistíme v mírně
naklopené poloze. Příliš sklopená poloha zadržuje odsekávané škaje a prach. Se
strunou se pracuje přesněji a pohodlněji.
Pro zvětšování je reprodukce harfou výhodnější, zvlášť u vysokých plastických
reliéfů. Boční lišty je možné upravit panty (závěsy), potom se dají sklápět a
usnadnit přístup na okraje kamene. Pro výběr dvou hlavních bodů platí zásady
shodné s prací můstku.
24
SPSKS
Obr.: 28. Reprodukce reliéfu na harfu
Hlavní body volíme na spodním okraji reliéfu. Body vyhledáváme v průsečíku
dvou kružidel, ale některé polohy měření mezi hlavními body a na krajích ploch
nejsou přesné. Pečlivým proměřením, podle modelace reliéfu, stanovíme ještě
třetí hlavní bod. Tak zabezpečíme přesné měření na kritických místech.
25
Obr.: 29. Reprodukce reliéfu na harfu (kámen a sádra)
Reprodukce pomocí redukčního úhlu
Během modelování není zvykem řešit velikost budoucího díla. Při volbě
materiálu nastávají různé problémy spojené s velikostí dostupného kamene.
Každý centimetr na kamenném bloku se dá uspokojivě vyřešit výpočtem,
kterým stanovíme o kolik centimetrů nebo procent potřebujeme model do
kamene zmenšit nebo naopak zvětšit.
SPSKS
Obr.: 30. Redukční úhel ke zvětšování
Při zvětšování modelu jsou celé násobky výhodné, ovšem i zde je třeba počítat
s rozumným počtem zvětšení. Např. metrový model zvětšíme bez problému
třikrát. Větší zvětšení modelu bude na úkor přesnosti reprodukce. Řada hodnot
se z malého modelu nedá dobře odečítat.
26
Zvětšování modelu o jakýkoli rozměr vyjádřený číslem, rozměr vypočtený
v procentech je snadno řešitelné přes redukční úhel. Např. zvětšení metrového
modelu do kamene délky 260 cm představuje zvětšení v poměru 1 : 2,6.
Zvětšení provádíme konstrukcí redukčního úhlu vytvořeným pro danou situaci.
Pro redukční úhel použijeme dvě latě spojené pod vypočteným úhlem v rozích.
Latě jsou zabezpečené proti posunu lehkou příčkou. Obě latě mají po celé délce
přibité plechové pásky. Mají společný výchozí bod a středem latí jsou rovné
čáry přetřené řídkou sádrou nebo vápnem. Pro konstrukci redukčního úhlu
využíváme podobnosti trojúhelníku. Úhel sestavíme z největší délky modelu a
maximální délky kamene.
Redukční úhel na zmenšování
Sochař rozhoduje o realizaci modelu do kamene případ od případu. Hledá se
řešení, jak využit stávající surovinu. Běžně se řeší zvětšování modelu do
kamene.
SPSKS
Obr.: 31. Úprava redukčního úhlu
Hodnoty z modelu na lať nanášíme jednou a opíšeme oblouk. Na oblouku
vyznačíme největší délku kamene. Průsečík (B) a bod (A) vymezuje redukční
úhel. Zde se nalézají všechny zmenšované hodnoty z modelu. Řešení
zmenšování je založeno na principu kruhové výseče.
Opačný případ, zmenšování modelu do kamene, bere za základ krajní hodnoty
proměřeného kamene.
27
Příklad: největší rozměr, délka bloku, se musí vyhodnotit jako čistá míra, tj.
odečítáme z délky podlomeniny, závrty a další viditelné trhliny v kameni.
Nepatrná rezerva na všech rozměrech kamene usnadní výběr místa hlavních
bodů. Rozměry modelu se v kameni zmenší.
Matematicky vyhodnotíme zmenšení v poměru, např. 1:0,75 nebo v procentech,
tj. zmenšení o 25%.
Příklad: změříme největší rozměr kamene, tj. výška = 100 cm, chybí 5cm; míry
z modelu zmenšíme v poměru 1 : 0,95; zmenšení všech rozměrů o 5 %.
Místo výpočtů raději použijeme redukční úhel.
Reprodukce třemi kružidly
Kružidlo je měřící pomůckou, kterou můžeme naměřenou hodnotu z modelu
přenášet na zvolený bod nebo opakovaně na lať s vynesenou přímkou. Tato
formulace funkce ukazuje možnosti, které generace sochařů používala při dvou
typech reprodukce modelu do kamene:
1. reprodukce kružidly 1 : 1
2. zvětšování kružidly, kdy body modelu (jejich vzdálenosti) násobíme
stejným celým číslem
SPSKS
Reprodukce 1:1, tj. bez zvětšení modelu. Definovaný bod v prostoru je dán
třemi vzdálenostmi od pevných bodů. Při technologii reprodukce 1 : 1
využíváme ke stanovení vzdáleností nastavení vzdáleností do tří kružidel.
Postačilo by i jedno kružidlo k postupnému měření a přenášení hodnot. Každá
vzdálenost naměřená na modelu se musí opakovaně zkoušet na kameni.
Naměřené hodnoty se mohou výrazně lišit, proto jsou používaná kružidla různé
délky ramen.
Prakticky jsou tři kružidla ideální při vyhledávání jednoho bodu z modelu na
kámen. Natažené tři míry jsou třemi kružidly opakovaně zkoušená na kameni až
do vyhledání definitivní polohy bodu. V praxi si opatrně odkládáme natažená
kružidla na odkládací prostor, stolek nebo latě. Pokud kružidlo spadne, musí se
znovu zajistit jeho skutečná hodnota z modelu. Velmi užitečný je pracovní
návyk, odkládat kružidla ve stále stejném pořadí – 1. 2. 3. Tato část vysvětlení
ukazuje, jak je důležitý, pečlivý výběr bodu. Příklad dvou extrémů:
• zvolený bod nesmí být příliš hluboký, protože se špatně určuje a dá se
snadno prosekat. Do hlubších míst se sochař musí propracovat postupně
• zvolený bod na přímce, dodatečně vložený mezi dva hotové body, je
ztrátou času a je zbytečný.
Úvodní práce začínají vyměřováním hlavní bodů. Jsou to tři body, které si
vybíráme s ohledem na model. Výběr úvodních bodů se může lišit u hlavy,
busty, poloaktu, celé postavy nebo dvoj- či trojsoší.
28
Pro představu můžeme převést vyhledávání bodu jako průnik tří ploch tvořených
kružnicemi. Ideální stav nastane, jsou-li středy kružnic vůči hledanému bodu
navzájem kolmé. K tomuto stavu se můžeme přiblížit, ale se zmenšením nebo
zvětšením úhlů je měření stále méně přesné. Z těchto důvodů si pomáháme
přidáním čtvrtého bodu na plastiku; volíme protilehlou pozici vůči prvním třem
hlavním bodům. Čtvrtý bod přeneseme i na kámen. Tento bod je velmi důležitý
a proto zkontrolujeme výběr i vyměřování raději dvakrát.
Zvětšování kružidly pomocí násobků celých čísel využije předchozích
zkušeností s prací pomocí třech kružidel. Přenášený bod je na měřící lati zvětšen
o násobek např. dvakrát, třikrát. Při vícenásobném zvětšování se upravují
vynášecí pomůcky, protože obvykle neexistují tak veliká kružidla. Používají se
delší latě, na které se přišroubují „kosičky“ – jednotlivá raménka z kružidel.
Nadměrné zvětšení modelu nad čtyřnásobek modelu je často na úkor přesnosti
realizovaného díla.
Doplňující sochařské reprodukční postupy
Proporční úhel
Při jednoduchém zvětšování nebo zmenšování modelu je možné použít
proporční úhel. Při tomto postupu se nehledí na maximální přesnost. Konstrukce
je sestavena ze dvou
dřevěných ramen spojená
šroubem. Poloha šroubu
je nastavitelná a umožní
připravit
poměr
odpovídající
velikosti
kamene a modelu.
Na ramenech proporčního
úhlu jsou vyznačeny
dvojice bodů, jejichž
vzájemná
vzdálenost
k vrcholu úhlu udává
redukční poměr.
V případě
zvětšování
plastiky nám body blíže
k vrcholu určují rozměry
modelu. Při zmenšování
je to opačně.
SPSKS
Obr.: 32. Reprodukční pomůcka – proporční úhel
29
SPSKS
Obr.: 33. Proporční kleště
Proporční kleště
Dvojice kružidel, jsou spojeny rameny se šroubem. Vzdálenosti těchto kružidel
od tohoto šroubu (středu) nám dává redukční poměr.
Kružidla jsou nestejně velká. Na levou stranu se do menších kružidel natahují
míry z modelu (např. reliéfu). Na druhé straně jsou větší kružidla pevně spojená
s menšími kružidly. Středový šroub spojuje obě kombinovaná ramena kružidel.
Šibenička
Reprodukce pomocí šibeničky se používá v případě práce na malých plastikách
nebo malých, málo plastických reliéfů.
Konstrukce mají dvě provedení:
starší typ je celodřevěná konstrukce dostatečně stabilní, aby unesla připevněný
tečkovací strojek, drží usazena ve dvou kapsách
novější kovová konstrukce se opírá o tři nebo čtyři hlavní body.
V obou případech je konstrukce volně nad reprodukovaným objektem.
Reprodukovaný model je připevněn na pracovní desku, na níž je připevněna
šibenička.
30
Obr.: 34. Šibenička (dle textu B. Teplý: O sochařské reprodukci)
SPSKS
Obr.: 35. Reprodukce pantografu (dle B. Teplý: O sochařské reprodukci)
31
Pantograf
Zařízení je pro poměrové odměřování, které pracuje na principu stejnolehlosti
bodu. Konstrukce je na stojanu a má teleskopicky výsuvné rameno s poměrně
velikým dosahem (5 až 7 m).
Na vzájemně propojených ramenech jsou vedeny převodováním dvě jehly.
Jedna jehla dosahuje na model, druhá jehla dosahuje na realizaci zvětšování a
přitom koná kruhový pohyb. Hroty jehel s úchytem ramene a stojanu tvoří za
všech okolností přímku. K výhodám pantografu patří možnost mnohonásobně
zvětšovat. K nevýhodám si přičteme menší přesnost vyhledaných bodů
z modelu. Během realizace se nesmí měnit vzdálenost a postavení materiálu.
Jediný pohyb je povolen otáčení kolem své osy.
V posledních letech byl pantograf použit při modelování na zvětšování modelu
pro realizaci do bronzu. Zvětšování se dá realizovat do hlíny, dřeva i kamene.
Další historické postupy reprodukce
Uvedenými technologickými postupy byla vyčerpána tzv. klasická nabídka.
Historické postupy vyměřování bodů by si každý zájemce mohl vyhledat
v příručce B. Teplého: O sochařské reprodukci, vydání z roku 1973. Zde je se
znalostí věcí popsáno mnoho zajímavých informací a postupů pro sochařskou
práci.
Vývoj strojů na opracování kamene přinesl v posledních dvaceti letech mnoho
nových zařízení a postupů. Pro výtvarné zpracování byl použit vysokotlaký
vodní paprsek ke ztvárnění grafických předloh v oblasti dvou dimenzí (2D).
Jednoduché zobrazení je přeneseno do digitální formy. Tryska s vysokotlakým
vodním paprskem obohaceným velmi jemným abrazivem (přírodní nebo
syntetický korund) vyřezává daný tvar do nejrůznějších materiálů, včetně
kamene. Otázkou je, zda dosáhneme požadované hloubky řezu, respektive
v dobré kvalitě na celou tloušťku kamenné desky.
Velký rozvoj doznaly gravírovací stroje pro texty a kopírovací stroje pro přenos
kreseb na kámen.
Výrobci kamenických strojů se desítky let snažili nabídnout stroj, který je
schopen pracovat s nástroji ve složitějších režimech. Například řezání v tradiční
ortogonální soustavě doplnit programovaným řízením řezacího kotouče
v libovolném diagonálním směru. Vývoj kotoučových pil vyřešil řezání pod
jiným než pravým úhlem. Vlivem vývoje při zlepšováním tradičně
konstruovaných strojů zaostal za vývojem uvolňování dalších stupňů volnosti
nástroje. Obráběcí centra řeší na základě tradičních funkcí stroje – vrtání,
frézování, broušení a leštění celou zakázku komplexně jediným motorickým
centrem. Obráběcí centra jsou zaměřená jen na rovné a plastické úpravy
deskových výrobků. Vyrábí se různé funkční desky do maximálního rozměru
3000 x 1500 mm, ale pokud se jedná o třetí rozměr, polotovarem jsou desky
tloušťky do 50 mm.
SPSKS
32
Skutečný skok v reprodukci trojrozměrných objektů (3D) nastal využitím
vyvinutých strojních technologií ze strojírenství aplikovaných na známé strojní
technologie opracování povrchů kamenů. Proces má tyto fáze:
1. trojrozměrný systém snímání tvaru objektu
2. zpracovaný objem dat je vložen do počítače
3. počítačem je vyhodnocen postup práce jednotlivých agregátů s nástroji
4. postup práce stroje je cyklický, podmíněn potřebou měnit nástroje pro
ekonomicky nejvýhodnější cestu
5. výsledný dosažený tvar úkolu, upravený povrch podle zadání je ovlivněn
kvalitou software, zadanými nástroji a stavem jejich údržby.
Touto průmyslovou technologií, která se teprve rozvíjí, bylo dosaženo
zajímavých výsledků. Nedá se počítat s tím, že kamenosochaři složí ruce do
klínu, ruční sochařské práce bude stále dost. K několika dosud nejasným
problémům patří – pro jaké druhy kamenů se technika vyplatí, jaké jsou
parametry výrobků, pokud se týká délky, šířky a výšky,
Písmo a kámen
Písmo je nejpoužívanějším grafickým projevem. Písmo můžeme ocenit jako
výtvarné dílo. Z historických dokumentů jsou známá vysoká ocenění kaligrafií
staré Číny. Velmi je hodnocena ušlechtilost antického odkazu, pozůstatky
vytesaných textů v kameni. V novodobé historii se s rozvojem tisku vytvářela
řada zajímavých typů písma. Internet velmi pomohl zkvalitnit naše grafické
projevy.
O to horší je jeho dopad na naše vlastní písemné projevy. Nedbalost a
nečitelnost ve vlastním, psaném písmu, napovídá něco o povrchním přístupu
k této významné etapě, která se podílela na výchově každého jedince. Krása
písma zušlechťuje výtvarný cit, působí jako jiná výtvarná díla. Písmo veřejně
vystavené působí i na úroveň prostředí.
SPSKS
Úvod
Většinu potřeb, stavů, situací, přání, myšlenek vyjadřujeme mluvením a řadu
z nich formulujeme i psaním. Formy grafického vyjádření jsou vývojově
poněkud mladší než zvukové projevy. Stejně obtížně, jak se rozvíjela řeč lidí,
prodělalo písmo složitý vývoj.
Od primitivně vyrytých znaků až po ušlechtile upravené tvary písmene.
Jazykové rozdílnosti rodů, kmenů i národů se projevily i ve zcela rozdílném
ztvárnění znaků pro písemné záznamy. Velmi výrazně se od sebe liší znaky
latinky, arabského, hebrejského, čínského a japonského písma.
Podle obsahu rozlišujeme:
1. písma sdělovací – běžná písma, pro okamžitou potřebu
33
2. písma vyznačovací – písma oslavná, pro slavnostní příležitosti a
připomenutí významných dějů s charakterem monumentality.
Určité druhy písma mají již tak pevně zakotvené vazby s historickou dobou, že
je označujeme jako historizující. Jsou pro svou dobu typická, napomáhají
zpřesnit a zařadit představu, přenést se a vcítit do konkrétního času. Taková
písma se bohatě využívá v knižních ilustracích, na plakátech, výstavách,
úpravách filmů a propagaci.
Provádění textů do kamene nebo dalších pevných materiálů (bronzu, dřeva, skla,
keramiky) je často podřízeno tomuto tlaku. Všechny výtvarné projevy, tedy i
písmo, posuzujeme ze stránky obsahu a formy.
Po obsahové stránce lze volbu typu písma použít k navození atmosféry, pro
citovou reakci a tím hlubší stopu v paměti. V hodnocení psychologického
účinku písma se můžeme značně rozcházet.
Forma písma – tvar, barva, provedení v různých materiálech a různými
technikami musí souhlasit s jeho obsahem.
Pro vztah písma a ornamentu je charakteristické srovnání písma jako
ornamentálního pásu. Nebudeme-li textu rozumět, pak toto přirovnání zvlášť
vynikne. Příkladem jsou indické a arabské texty. U ornamentu jde především o
vizuální smyslový vjem. Více sledujeme formu a její vyrovnanosti než obsah.
Je zajímavé, že řada historických nápisů v kameni spojuje obě části do celku.
Nápis i ornament jsou ve vzájemném a vyváženém provedení. Velký vliv má
samotný materiál i zpracování povrchu.
SPSKS
Historický vývoj písma
Vývoj písma je spojen s vývojem lidské společnosti. Vzniklo z potřeby ústně
sdělené informace přenést, zachovat po delší dobu. Rozdělení písma nemůžeme
provést chronologicky pro celý svět. Zaměříme se jen na oblasti Blízkého
východ a Evropy, tak jak byla ovlivněna staršími kulturami.
Základní rozdělení podle způsobu záznamů jsou:
1. mnemogramy
2. piktogramy
3. ideogramy
4. fonogramy
Mnemogramy (od 4 000 př. n. l.) představují snahu o záznam důležitého údaje.
Souvisí s pokusy o malbu, tvoří je značky, šipky, uzly a vruby.
Piktogramy (4 000 až 3 400 př. n. l.) jsou již dokonalejšími záznamy. Jde o
obrazový popis děje, později i myšlenky v celých větách. Všechno je provedené
rafinovanou kreslířskou zkratkou.
34
Považujeme je za bezpečně prokázaný článek ve vývoji písma. Nejstarší
piktogramy se používaly v Mezopotámii, Egyptě, na Krétě a v Číně. Piktogramy
jsou srozumitelné i lidem bez znalostí příslušného jazyka, tedy bez zvukového
podání. I dnes je piktogramů v moderní formě bohatě využíváno pro důležitá
sdělení, návěstí. Příkladem jsou orientační značky v dopravě.
Ideogramy brzy nahradily předchozí piktogramy. Jde o pojmové písmo
umožňující přepis myšlenek. Dodnes se toto písmo udrželo v Číně. Postupně
s vývojem vzdělanosti roste formální zásoba slov a způsobuje značné obtíže při
psaní. Např. dnes v Číně představuje slovní zásoba přes 50 000 znaků.
Poslední etapa písma je zastoupena fonogramy. K nim se došlo po dlouhém
vývoji. Fonetické písmo – hláskové, je už analýzou řeči na zvukové jednotky, se
samotným vyjádřením pomocí znaku.
Tím se písmo stává nesrozumitelným tomu, kdo neovládá příslušnou řeč. Počet
hlásek se ovšem postupně upravuje a má dodnes v různých jazycích řadu
odchylek.
Za příklad těchto vývojových stádií nám poslouží písma starého Egypta.
Hieroglyfické písmo (asi kolem 4 000 př. n. l.) představuje typ piktogramu.
Mnoho krásných ukázek se dodnes dochovalo a jsou velmi působivé.
SPSKS
Hieratické písmo (asi 3 000 př. n. l.) je značně zjednodušené, dovoluje rychlé
záznamy a je vývojově ještě pod vlivem hieroglyfů. Později vzniklo v Egyptě
písmo démotické (po 900 př. n. l.) se soustavou 25 znaků.
Vývoj písma šel v ostatních starověkých říších osobitou cestou. Např.
v Babylonii a Asyrii se vyvinulo klínové písmo. Rozvinutím obchodního
spojení Féničany pomohlo praktickým záznamům ve fonetické abecedě.
Fénické písmo (1 400 až 900 př. n. l.) mělo 22 znaků. Písmo nevyjadřovalo
samohlásky, takže jejich skutečná znění nelze přesně vyjádřit. Mimochodem i ve
způsobu psaní bylo písmo dost odlišné, např. psali zprava doleva. Od Féničanů
převzali zpočátku jejich písmo Řekové.
Řecká abeceda (1 000 až 700 př. n. l.) se postupně upravovala. Ujednotila se
úprava psaní zleva doprava a tím i definitivní vývoj budoucího Latinského
písma. Římany byla převzata tzv. chalkidská abeceda (600 př. n. l. město
Chalkis na ostrově Eubois), v níž řada písmen je vytvořena zaoblením původně
hranatých tvarů, např. B, C, D, R.
Římské písmo (kolem 100 př. n. l.) má již vytříbenou formu a pro svoji
estetickou kvalitu je podnes velkým vzorem. Forma římského monumentálního
písma, tzn. Římská kapitálka má jen velká písmena. Velká písmena dnes
odborně označujeme jako verzálky. V období renesance se pozornost obrátila
k antickým památkám, samozřejmě i k tesanému písmu.
35
Kopírovaly se tesané texty, odvozovaly proporce tvarů písma. Během pěti století
toto písmo tesané i psané prodělalo další vývoj.
Římská unciála (4. stol..) s tendencí zaoblovat hranaté části římských písmen.
Původně to byla snaha úsporněji psát a projevil se i vliv psacího nástroje –
štětce. Některá písmena mají protaženou část pod úroveň řádků (F, Q, J, F).
Po unciále došel vývoj k polounciále (6. stol.) a vytažením dříků nad původní
řádky. Písaři se snažili napsat co nejvíce písmen jedním tahem.
Dovršením těchto odlišností od římské kapitálky bylo vytvoření karolínské
minuskuly (9. stol.).
Vývojem došlo k rozlišení znaků velké a malé abecedy – verzálek a minusek –
a následně tím i ke zformování naší abecedy tištěné i psané.
Vývoj písma na našem území – první slovanské písmo – začíná hlaholicí (kolem
r. 860), vytvořenou Cyrilem ze Soluně. S ohledem na staroslověnský jazyk měla
abeceda 38 znaků, užívalo se jí až do 11. století.
SPSKS
Obr.: 36. Přehled vývojových typů písma
Pronikání křesťanského vlivu s latinskou liturgií se prosadilo i používání
latinského písma. Cyrilovi žáci zavedli jeho písmo v Rusku, tzv. cyrilici,
v Bulharsku to byl okrouhlejší typ tzv. bulharská hlaholice a důsledně hranatá
chorvatská hlaholice.
36
Západní a střední oblast Evropy počátkem 13. století užívá písmo navazující na
karolinskou minuskuli. Písmo se tvaruje, láme, zeštíhluje. Vzniká gotická
textura – gotické písmo. To se udrželo v germánských zemích až do zavedení
knihtisku, ve kterém se využila podle psaného písma tzv. gotická minuskule (od
poloviny 15. století).
Pro běžnou potřebu se používalo zjednodušené kurzivy pozdního středověku,
upouštělo se od ostře lomených tahů písma. Další vývoj se dělí na dva proudy,
germánský a románský. V německých zemích se stává z kurzívy kurentka,
později vzniká švabach (koncem 15. stol.) a fraktura (16. stol.), které souvisí se
švabachem, ale omezuje se na nápisy, tituly apod.
V románských zemích se nahrazuje gotické písmo v polovině 16. století
rotundem – typem okrouhlého písma, které je čitelnější než gotická textura.
V období renesance se rozvíjí humanistická kurzíva – italika. Od počátku 16.
století je používaná jako knižní písmo i vzor běžného rukopisu psaného šikmo
sříznutým perem. Část vývoje písma nahrazuje ukázka na obr. 38.
S objevem knihtisku je vývoj písma zaměřen na tisková písma. Pro latinské
texty odvozené z římského písma používáme název antikva. Je širším
označením pro odvozená písma. Od 18. století se stále více uplatňovala i
v zemích, které byly pod německým vlivem. U nás se prosadila od poloviny 19.
století. V Rusku se udržela cyrilice až do reformy Petra Velikého (1710), který
zavedl jednodušší graždanku. Toto písmo se používá dodnes s menšími
úpravami podle latinky jako knižní písmo. Po Velké říjnové socialistické
revoluci (VŘSR, 1917) byla graždanka upravena ještě dalším zjednodušením.
Tisková písma se aplikují na různé materiály, kámen nevyjímaje. Jejich
zušlechtěné podoby můžeme nalézt v katalozích písma s označením jejich
tvůrce, také internet nabízí širokou škálu abeced.
SPSKS
Písma používaná k provedení v kameni rozdělujeme do tří skupin:
1. antikva a písma odvozená z anktikvy
2. grotesk a jeho verze
3. kaligrafická písma
Mezi antikvy jsou zahrnuta nejrůznější písma odvozená od římských kapitálek.
Znaky mají vždy serify, tj. ukončení tahů zúžením i patkami. Jejich zakončení je
špičaté, zaoblené až hranaté.
Grotesky představují písma konstrukčně jednodušší než antikvy. Nemají žádná
ukončení dříků serify. Jsou to písma se stálou tloušťkou tahu.
Kaligrafická písma zahrnují písma výtvarně zpracovaná podle stylových
období.
37
Zákonitosti řazení a umístění písma na ploše
Při umísťování textu na ploše kamene sledujeme podmínku ucelenosti dojmu,
zvýraznění hlavního nápisu. Text upravíme symetricky nebo asymetricky.
Symetrické členění textu je náročné. Vyžaduje dobrou znalost zvoleného typu
písma. Velmi záleží na optimální vzdálenosti textů, velikosti ploch mezi řádky.
Symetrickým uspořádání sledujeme i celkové vyplnění plochy textem. Tuto
orientaci můžeme doplnit i vyrovnat ornamentem.
Text se zpracovává proužkovou metodou. Na papírové proužky naskicujeme
řádek textu v hrubém tvaru. Písmena přiřazujeme podle jejich skutečných vazeb.
Řádky rozměřujeme, vyhledáváme jejich svislé osy. Na ploše nápisu vyznačíme
osu, ke které se osy jednotlivých řádků přiřadí. Srovnáním řádků na ploše
získáme podklad pro kontrolu celkového uspořádání. Symetrické členění textu
velmi dobře uplatníme na všech významných textech.
SPSKS
Obr.: 37. Orientace textů na ploše
Asymetrické uspořádání textu zarovnáváme k zarážce, tj. zvolená svislá čára
zleva (viz obr. 39). Vpravo řádky volně dobíhají k hraně plochy. Dalším řešením
je např. použití dalších zarážek v různých vzdálenostech.
Volba formátu je dána okolnostmi a řídí se podle účelu nápisu. Často se řeší na
plochách blízkých poměrům zlatého řezu; konstrukce je na obr. 40. Používají se
také normalizované řady různých poměrů (poměr stran 1:2 aj.).
38
Plocha nápisu je umisťována
tak, aby vznikla na spodní straně
větší plocha (obr. 41). Hlavní
funkcí písma je
záznam
myšlenek a představ. Výhodou
písma je možnost opakovaně
tyto
myšlenky
přenášet,
reprodukovat.
Základním
požadavkem u
písma
je
čitelnost.
Obr.: 38. Konstrukce zlatého řezu při dělení úsečky AB
SPSKS
Obr.: 39. Vymezení plochy pro texty vyznačené ohraničením
39
Čitelnost nápisu závisí na těchto dílčích podmínkách:
1. tvaru písma
2. vazbě tvaru ve slovech
3. velikosti písma
4. síle řezu
5. barvě plochy a barvě písma
6. úpravě textu na ploše
Na řádce textu porovnáváme vzájemně odlišné působení velkých písmen –
VERZÁLEK a řádky malých písmen – mínusek (viz obr. 54). Náročnost
provádění písma vyplývá z nepravidelných tvarů písmen na řádcích. Proporčně
vyrovnané řazení písmen a mezer zrychluje čtení.
Mezera je plocha mezi dvěma písmeny. Vnitřní světlostí u písmen je
ohodnocena plocha uvnitř jejich obrysu. Vnější světlost je zase ta část plochy
vně obrysu písmene. Obojí je málokdy přesně vymezeno. Jednotlivé tvary
písmen – špičaté, křivkové, tzv. „přezařují“ do svého okolí. Ovlivní tím mezeru i
celkové proporce sousedních písmen.
Navrhovaná velikost písma má odpovídat velikosti textu a velikosti nápisové
plochy. Rovněž musí být přiměřená účelu nápisu a předpokládané vzdálenosti
pro běžné sledování textu. Při navržení drobného nápisu musíme pamatovat i na
hranice možností provádění písma v kameni. Pro tesané písmo v tmavém
leštěném kameni je hranice viditelnosti 10 mm. Pod tuto mez není vhodné volit
výšku řádků.
Síla řezu písma je proměnlivá. Vzájemný poměr silných a slabých tahů je u
konstruovaných typů písma přesně určen. Písmo se musí často přizpůsobit
navrženému materiálu (zvlášť to platí pro kámen). Použití knižních typů písma
nemusí dobře vyznít při přenesení na kámen.
U barvy se bere v úvahu kontrast plochy bez písma a tesané plochy. Písmo je
omezeno barvou kamene a často musíme písmo doplnit barevnou úpravou
vytesaných ploch.
Správný rytmus písmen ve slově nesmíme jen mechanicky rozpočítat. Vždy
přihlížíme ke tvaru písmene a vzájemnému napojení na sousední tvary.
Rozhoduje optické působení mezery před a za každým písmenem. Určení mezer
se často nesprávně volí ze skupiny úzkých písmen. Musí se však posuzovat celý
text. Písmena se neřadí jen podle shodné velikosti mezer, ale jejich umístění se
musí opticky vyvažovat.
V praxi psaní písma existují určitá spojení, se stejnými problémy navázání
v textu, která rozdělujeme do skupin:
• spojení s velkým přiblížením písmen – LA, KA, OC, AV, LO, VJ
• spojení oblých písmen ke svislým písmenům – OK, CE, GR,
• spojení oblých tvarů – CO, GO
• spojení písmen jednostranně svislých – E, F, B, R, K, O, P
• spojení oboustranně svislých písmen – M, N, H, I
SPSKS
40
Jsou typy písma, jejichž rozkreslení je méně náročné. Týká se to abeced
vysloveně hranatých tvarů nebo zaoblených, např. grotesku a všech variant
lineárních bezserifových písem.
Při řešení písmen se vyskytují optické klamy a v důsledku toho se v návrhu
chybně vykreslí proporce. Prakticky každou sestavu tvarů musíme opticky
odhadovat a citem opravit nedokonalosti našeho běžného vidění.
Optické klamy – malý výběr, který se řeší při kreslení textů (obr. 42):
• Nestejnost dvou úseček stejné hodnoty, ale odlišného značení (A)
• Stejná délka uhlopříček (B)
• pravý úhel deformovaný našim viděním (C)
• oblá písmena v řádku zdánlivě menší, proto je trochu přetahujeme (D)
• svislé tahy se jeví užší než stejné vodorovné, proto upravujeme vodorovný
tah (E)
• položení středních příček (A, H, E, F, R) nad střední osu místo na střední
osu.
SPSKS
Obr.: 40. Optické klamy
Metodický postup při řešení návrhu nápisu:
• stanovit účel nápisu a jeho celkový ráz
41
• sestavit daný text zhruba do řádků, vytvořit náčrt k posouzení vyváženosti
textu na ploše
• zvolit vhodný typ písma k realizaci
• určit definitivně kompozici textu, doplněk ornamentů, výrazně odlišit
důležitá fakta
• provést definitivní rozpálení písma do pomocných řádků
• provést kontrolní sestavu kompozice a v rovině předpokládaného umístění
kontrolou z různých pohledů.
Výběr kamene
Přírodní kámen k použití pro písmo rozdělíme do skupin podle vzniku. V každé
skupině jsou druhy kamene s přibližně stejnými vlastnostmi, např. pevnosti
v tlaku a tím i jejich problémy při tesání písma mají společný charakter.
Skupina vyvřelých hornin, tzv. tvrdé kameny (granity, syenity, atd.). Text je
realizován do plochy zasekávaným klínovým písmem, jen výjimečně, pro
obtížnost, se realizuje text vystupující nad plochu kamene, tzv. plastické písmo:
• kameny bílé, bělavěšedé až šedé, pro zobrazení značek, textu podmiňují
výrazné barvení textu a nutnost tyto úpravy opakovaně doplnit
• kameny růžové, červené, hnědých odstínů nejsou vhodné k realizaci textů,
uplatní se jako podklad výrazná kovová písmena
• kameny šedomodré, modravé až tmavošedé, pokud mají jemnozrnnou
strukturu, uplatní text zlacením, páskováním a stínováním písmen
• kameny tmavošedé, tmavozelené, struktur jemnozrnných až
hrubozrnných, vyhoví běžným zasekaným textů se zlacením nebo
bronzováním
• kameny černé - leštěné plochy s vytesaným textem stačí i bez barvení.
SPSKS
Skupina usazených hornin klastických, tzv. měkké kameny, pískovce,
slínovce, droby. Písma klínová mají problémy s kvalitou tmelu, který drží zrna.
Písmo plastické vyhoví jen u velmi soudržných materiálů a při větších
rozměrech písmen:
• kameny bělavé, světlešedé až světle okrové, zasekaná písma do plochy
jsou podmíněna vybarvením kontrastní tmavohnědou až černou barvou,
ale trvanlivost je velmi omezená kvalitou pojiva
• kameny pestře zbarvené se obvykle nepoužívají jako podklad textu
• kameny s glaukonitickým tmelem, písmo nebude příliš výrazné, ale může
se kontrastně barvit jen černou barvou.
Skupina usazených hornin karbonátových a přeměněných, vápence a
mramory.
42
povrch kamene
špicovaný, lámaný
špicovaný, lámaný
pemrlovaný
pemrlovaný
rýhovaný, tryskaný
rýhovaný, tryskaný
broušený, kartáčovaný
broušený, kartáčovaný
leštěný
leštěný
způsob provedení
písmo se stejnou
tloušťkou tahu
písmo s nestejnou
tloušťkou tahu
Antikvy
K
0
P
0
K
1
P
1
K
2
P
2
K
3
P
3
K
4
P
4
0
0
1
1
2
2
3
3
4
4
0
0
1
1
2
2
3
3
4
4
Tab. 2: Doporučení k sekání písma podle povrchových úprav kamene
Vysvětlivky k tab.:
K = klínové písmo
P = plastické písmo
O = nedoporučuje se
1 – 4 = doporučení vhodnosti provádět písmo
SPSKS
Materiály této skupiny mají menší odolnost na povětrnosti a doporučují se
výhradně pro nápisy v interiérech. Texty jsou prováděny pouze zasekáváním do
plochy klínovým písmem. Texty lze barvit, bronzovat nebo vyzlatit.
• kameny bílé, světle šedé, narůžovělé – na barevném odstínu tolik nezáleží,
podmínkou je, aby kámen měl stejnoměrný vzhled, bez kresby, fládrů, bez
ojedinělých, odlišně zbarvených pecek.
Druhy povrchových úprav kamene pro písmo
Volba druhu písma byla vždy ovlivněna materiálem, povrchovou úpravou líce
desky. Tabulka č. 1 je sestavena pro použití tří skupin písma podle tloušťky tahů
a serifů. Jejich volba vychází ze základních povrchových úprav.
Profily písma
Písmo provádíme do kamene několika způsoby:
1. písma vyznačená na ploše, mělce ohraničená rytím, škrábáním, barvením
2. písma zahloubená, zasekaná do ploch s různým profilem zasekání
3. písma vystouplá, plastická, tvarovaná i nad okolní plochou
4. písma tryskaná přes ochrannou fólii.
43
Profil písma je podřízen účelu nápisu. Profil je volitelný, ale vždy bereme
v úvahu:
• celkovou formu písma (tvary)
• odlišné provádění úzkých a širokých tahů v libovolných materiálech
• zaplnění nápisní plochy písmem
• doplňkové úpravy písma
Forma a profil písma jsou proměnlivé. Zahlubováním se stává písmo
čitelnějším. U zahloubených písem jsme schopni sekáním provádět různé
varianty.
U plastického písma je třeba mít dostatečně široké tahy, zvlášť s ohledem na
vysekání serifů. Klastické sedimenty (pískovce) nedrží trvale hrany. U
hrubozrnných granitů se jen s obtížemi zasekává přesná hrana do pravého úhlu.
Volí se zahnutí hran mezi 45°až 90° i když písmo ztrácí na čitelnosti a
výraznosti. Zaplnění plochy textem o tučných tazích způsobí „slitý“ dojem,
zmenší se čitelnost.
Pro obsáhlý text jsou vhodná písma se štíhlými tahy. U krátkých textů, hesel,
názvů apod, aby se odlišily od okolního textu nebo zvýraznily, jsou vhodná
písma zesílená i tučná. Podle okolností využíváme i barev materiálu.
SPSKS
Obr.: 41. Profily zasekávaného písma
44
Kontrast plochy dosahujeme opracováním, ruční nástroje zesvětlují plochu
kamene (pemrlice, dláto), strojní broušení ztmaví původně světlý dojem
kamene. Nejtmavší jsou plochy leštěné i kartáčované.
Převážná většina provedených textů do kamene vychází z tiskového písma.
Názvosloví konstrukčních prvků tiskového písma je na obr. i s popisem.
Kreslení písma na hrubé plochy
Přenášení textů na hrubé plochy komplikují nerovnosti, drsnost povrchu a
hrubost struktury kamene. Jsou to plochy lámané, hrubě až jemně špicované,
pemrlované, tryskané, opalované plamenem i rýhované, Před kreslením, na
vybrané části takových ploch, provedeme potřebné srovnání povrchu. Strhneme
výrazné výstupky odpovídajícím nástrojem; např. špičákem, dlátem nebo
pemrlicí, vždy se potlačují stopy po nástrojích.
Na nenasákavé ploše se provede nátěr bílou barvou, aby se po dokončení dal
nátěr odstranit. Předem připravené texty se jako celek obtížně udrží na hrubých
plochách. Text se rozstříhá na řádky. Na ploše můžeme předkreslit pouze pozice
řádků (horní a dolní účaří) a jejich osy. Potom přikládáme řádky ke kopírování.
Text se předkreslí tvrdou tužkou.
Na nenatřené plochy se psalo mastnými tužkami (žlutá, červená, zelená modrá),
ale v závěru se špatně odstraňují zbytky barvy. Při kreslení pečlivě obtahujeme
kontury písma.
Během tesání musíme obrysy písmen uvažovat jen informativně a postupně
dotahovat na plný tah. Na hrubém povrchu je důležitý celkový dojem.
Text předkreslený tužkou se snadno stírá rukou při pevném držení nástroje,
proto jej zajišťujeme fixačním lakem (šelak v lihu a se zbarvením podle barvy
kamene). Štětečkem nanášíme lak tence přes tužkový záznam. Po zaschnutí
bezpečně drží a odstraní se lihem nebo opatrným přesekáním.
SPSKS
Kreslení písma na hladké plochy
Jsou to tradičně jen plochy leštěné, ale lze požadovat písmo i na broušené
plochy a nově navrhované povrchy kartáčované. Z rozdílností povrchů vyplývá,
že na broušené kameny píšeme přímo tužkou, např. na mramory, pískovce. Na
leštěné povrchy se dá přímo psát speciální mastnou barevnou tužkou (bílá, žlutá,
červená). Zakreslení písmen je v náznaku a neúplné. Obtažení kontur se provede
diamantovým hrotem tužky. Tento postup vyžaduje značné zkušenosti.
Leštěné plochy je možné předem upravit, nastříkáním bílým matným
nitrocelulózovým sprejem. Matný povrch dobře drží tužku. Dokončený nápis
očistíme nitroředidlem. U měkkých materiálů s vyšší nasáklivostí je dobré
vyzkoušet předem způsob závěrečného čištění.
Na leštěných plochách je předkreslený text zafixován čarami diamantové tužky.
Vedení hrotu tužky je náročné.
45
Diamant po kameni klouže a nedoporučuje se spoléhat na pevnost ruky. Dobrou
pomůckou jsou příložník, trojúhelník a křivítko. Pracovní poloha hrotu diamantu
je vyznačena na držáku tužky. Přerýsování kresby diamantem je velmi výrazné
na tmavých kamenech, proto se před sekáním odstraňuje krycí nátěr. Text
vynikne, ovšem vyniknout i nedostatky v přerýsování kresby, chybějící hrany
apod.
Metodika překreslování na ploše nebo kopírováním předkresleného textu
zajišťuje, aby se při kreslení nevynechaly některé čáry. Doporučuje pracovat
systematicky tak, že se postupně podaří:
• vyznačit všechny svislé čáry
• vyznačit všechny vodorovné čáry
• dokončit šikmé a oblé čáry včetně vyznačení serifů.
Nářadí na tesání písma a ornamentů
Pro většinu pevných materiálů (granity, mramory) používáme výhradně nástroje
s břitovými destičkami ze slinutých karbidů (SK nástroje). Úprava ostří a jejich
šířky musí vyhovovat výšce písmen. Pracujeme se špičákem a dlátky různé šíře.
Pokud chybí špičák, dá se upravit z dlátka (4 mm), tupější špička.
Pro měkčí materiály, zejména pískovce, slínovce, pracujeme s nástroji kovanými
se zakalenými břity. Lépe vnikají do kamene, protože mají velmi malý úhel
ostří.
Otupené ostří podle potřeby stále přebrušujeme. Nejnověji se dlátka brousí na
plochém diamantovém brousku (má tři druhy zrnitosti). Tradičně se ještě brousí
na karborundovém brusu (60 a 120) a podle potřeby i na středním až
jemnozrnném pískovci. Na dlátka přiklepáváme malým kladívkem hmotnosti
0,3 - 0,5 kg.
SPSKS
Bezpečnost a hygiena práce při sekání písma
Nápisní plochu ukládáme do roviny na pracovní stůl, masivní kusy podložíme
kamenickými kozami. Obvyklá výška roviny se řídí výškou pracovníka; tj.
zhruba 10 cm pod kyčelní kloub postavy.
Desku umístíme na dobře osvětlené místo. Nejlépe vyhovuje přirozené
osvětlení. Umělé osvětlení musí být dostatečně rozptýlené. Pracovník nesmí být
oslňován.
Při tesání vznikají odštěpky a velmi drobné prachové částice. Pro jejich
odstraňování použijeme na leštěných kamenech měkký hadr, jinak smetáček
s jemným vlasem nebo široký plochý štětec. Velmi nesprávným zvykem
odfukovat prach ústy. Prach způsobuje plicní onemocnění – silikózu, která je
neléčitelná. Prach škodí očím odletujícími částečkami i vysokou koncentrací
poblíž očí, zejména při velikostech pod 10 µ.
Nástroje na písmo odkládáme na měkkou podložku, abychom nepoškodili
leštěnou opracovanou plochu. Dílna musí být temperována na 18 až 20°C.
46
Kámen je dobrý vodič tepla a při nižší teplotě rychle propouští teplo. Při sekání
se pracovník částí ruky opírá o kámen, aby se zpevnilo držení ruky. U chladného
kamene se dá podložit ruka měkkou koženou podložkou.
Tesání klínového písma
Postupy práce při tesání jsou odlišné u tesání měkkých kamenů (pískovce) a
tvrdých kamenů (granitů, mramorů).
U měkkých kamenů začneme s uvolněním středů svislých tahů. Používáme
širokého dlátka. První údery vedeme blízko středu, ustupujeme k rysce a
opakujeme zahloubení. Opatrně prohlubujeme vlastní profil klínu až do potřebné
hloubky.
Tento postup se opakuje podle potřeby a provedeme ho na celém řádku
najednou (případně na celém textu). Postup se zracionalizuje, získáme větší
jistotu ve vedení dlátka. Z druhé strany dosekáváme svislé tahy širokým dlátkem
opakovaně.
Při jednorázovém nasazení dlátka přímo od rysky se může kámen vyštípnout.
Nedostatečné zahloubení opravíme opakovaným odsekáváním od rysky do
středu, oboustranně. Hloubka středního klínu musí být jednotná. Hloubky
navážou na ostatní tahy písma. U serifů nenasazujeme dláto až do krajů, došlo
by ke zbytečnému prosekání klínu.
Stejný postup, ale prováděný užším dlátkem použijeme na vodorovné a šikmé
tahy. Oblé tahy napojujeme postupným vysekáváním vnějšího a vnitřního
oblouku rohem dlátka. Na závěr vyčistíme u každého písmene rohem dlátka
ukončení dříků, serify a uvnitř
vytvoříme trojúhelníkové plošky.
Pro tesání klínového písma je
charakteristické vedení dlátka ve
sklonu. Nástroj vedeme klínem a
postupně upravujeme jeho tvar.
Tento způsob držení nástroje se dá
uplatnit u měkkých materiálů, ale u
tvrdých kamenů se má provést až při
závěrečné korekci všech písmen.
Všechny hrany musí zůstat hladké,
nezaštípané.
U tvrdých kamenů se jen obtížně
proniká do leštěného materiálu.
Používáme jen nástrojů s břity SK.
Nejdříve
malým
špičákem
s kuželovou špičkou narušíme střed
písmena mezi ryskami.
Obr.: 42. Uvolnění materiálu u klínového písma
SPSKS
47
Špičák držíme kolmo k ploše. Hrot můžeme vést až 2 mm od hrany. Po uvolnění
středů písmen postupujeme širokým dlátkem (do 12 mm) stejně jako u měkkých
kamenů. Celý pracovní postup je obtížnější a musíme zasekávání klínu vícekrát
opakovat.
Držení nástroje nesmí vyvolat
křeč ruky. Při únavě se snadno
dopouštíme chyb z nepřesného
nasazení
nástroje.
Častou
chybou začátečníků je předčasné
odsekávání vnitřních oblouků.
Přednostně zasekáváme hrubý
obrys písmene a vnější oblouky.
Obr.: 43. Zhotovení žlábkového písma
Na dokončení a sjednocení vzhledu přesekáme jemnými údery na dlátko
všechna písmena. Dlátko vedeme rohem ve vnitřní hraně klínu. Směr stop po
dlátku je třeba udržovat kolmo k hraně.
SPSKS
Tesání žlábkového písma
Dnes se prakticky nepoužívá, je vhodné pro měkké kameny. Vyžaduje šířku
tahu přes 10 mm, hloubka profilu 5 mm. Postup práce se shoduje s klínovým
písmem. Dokončení žlábku - dna, provedeme přesekáním zaobleným dlátkem
se šířkou menší než je šířka tahu písmen.
Tesání drážkového písma
Provádí se do pískovců.
Postup vytváření drážky je
náročný
úkol.
Předem
částečně uvolníme boky
písmen. Na dně písmene
musíme vysekat rovinu o
stejném
zahloubení.
Postupně
zasekáváme
všechny hrany pod úhlem
45°. Úzkým drážkovacím
dlátem rozšiřujeme dno.
Obr.: 44. Provedení drážkového profilu
48
Šířka dlátka je o něco užší než šířka tahu. Dno je rovnoběžné s lícem nápisní
roviny. Boky drážky zahýbáme do pravého úhlu. Úmyslně pracujeme co
nejužším nástrojem, abychom nemuseli překonávat velký odpor materiálu. Dno
přesekáváme jemnými údery na drážkovací dlátko.
Tesání plastického písma
Monumentalita plastického písma vede k tomu, aby se používalo na významná
sdělení, menší nápisy. Plastické zobrazení je tvořeno na ploše textem,
vystupujícím nad hrany desky a obvykle má odlišnou povrchovou úpravu.
U granitů volíme např. leštěný s ušlechtile špicovaným povrchem, u pískovců
broušený líc a zubovaný nebo jemně špicovaný povrch kamene.
Pro tvrdé kameny s leštěným povrchem je vhodné rovinu okolo písma snížit
minimálně o 5mm. Písmo má vrhat stín, proto mu větší výška dodá plastičnosti.
Trvanlivost provedení je zaručena u všech druhů. Tmavé druhy kamenů
poskytují i velmi dobrou čitelnost.
Pro měkké kameny s broušeným povrchem je vhodné snížit aspoň o 10 mm
okolní rovinu desky. Plastické písmo v měkkých kamenech není vhodné
vystavovat povětrnostním vlivům; hrany časem ztrácejí přesnost. Doporučuje se
pracovat pouze s krátkými texty.
Velikost písmene vzhledem ke struktuře by neměla klesnout pod 50 mm;
výjimku tvoří velmi jemnozrnné struktury zahraničních pískovců.
SPSKS
Obr.: 45. Profily plastického písma
49
Obecný postup práce na textu s plastickým písmem.
• na kámen zapíšeme plastické písmo a fixujeme zapsání (např. šelakem)
• zapíšeme sníženou rovinu okolo písma na boky desky
• prýskačem zaprýskneme hrany a provedeme pomocné olemování lemů,
protože definitivní úpravu necháme až na závěr
• uvolníme hrany okolo písmen nahrubo, tj. 10 mm od zapsání
• okolo písmen vypracujeme plošky do požadované hloubky
• zahneme postupně všechny hrany písmen pod 45°, případně až do pravého
úhlu, kolmo k ploše, protože k dokonalému vzhledu písma patří pečlivé
dokončení vnitřních i vnějších hran
• dokončíme opracování plochy okolo písma a sjednotíme ušlechtilý vzhled
opracování.
Zjednodušené úpravy písma na kámen
Jedná se o písma mělce zahloubená do plochy. Velmi dobré výsledky jsou u
tmavých materiálů. Kontrast leštěné a zdrsněné plošky je dobře čitelný. Existují
dvě varianty:
písmo polodrážkové, také se nazývá „stržený lesk“
písmo poloplastické
Pro obě varianty se připraví na kameni text pečlivě zarýsovaný. Polodrážkové
písmo je od hran dlátem, špičákem (dlátkem) stejnoměrně zdrsněno.
SPSKS
Obr.: 46. Varianty úprav polodrážkového a poloplastického písma.
50
Poloplastické písmo má diamantem orýsovaný leštěný text a zbytek plochy bez
písma se rovnoměrně zdrsní. Rovnoměrnost opracování se dosahuje nejsnáze
špičákem. Při použití dláta je nutné předepsat směr jeho kladení.
Stroje na písmo a provádění písma strojem
Současná technika nabízí pro reprodukci zvolených textů strojní vybavení ve
více variantách. Malé a přenosné systémy pracují vibracemi nástroje
s minimální energií při přenášení zadaného textu počítačem. Větší a stabilní
stroje, plotry, pracují v mírně nakloněné rovině, na upravený kámen, převážně
leštěný.
Starší stroje, převážně německé a italské produkce byly stabilní konstrukce pro
nápisová těla do velikosti max. 1,5 m.
Pro požadovaný text se musela připravit sestava lisovaných negativních šablon
písmen ze vzorů, shodně jak skládali tiskaři v dávných dobách řádky pro tisk.
Pracovním nástrojem byla rotující fréza pantografu propojená s hrotem, který
rukou vedl pracovník šablonou písmene. Strojem se prováděly nápisy v
klínovém písmu. Kvalita nápisu byla horší, části písmen se dosekávaly ručně.
Nevýhodou systému byla jeho vyšší cena a omezenost sad písma a jejich
velikostí.
SPSKS
Obr.: 47. Vedení hlavice pantografu v šablonách (Kamenoprůmysl Stěžery)
51
Tryskaná písma
Zavedení technického skla obarveného na tmavěfialový až černý neprůhledný
materiál dostalo označení opaxit. Přes sto let se využívaly leštěné skleněné
desky na hřbitovech i pro označení budov a organizací levnými nápisy. Jako
skleněné desky se tryskáním upravují i nápisní plochy z přírodních kamenů.
Abrazivní materiál, kterým tryskáme, má mít větší tvrdost než tryskaný podklad.
Osvědčil se křemičitý písek v zrnitosti 0,2 – 0,3 mm. Jeho použití na volném
prostředí vytváří velmi nebezpečný prach. Moderní agregáty používají silicium
karbidová zrna nebo korund (K40 – K60). Použité abrazivo smíchané se
skleněným nebo kamenným prachem se nerecykluje.
Kamenná (skleněná) deska se přelepí krycí fólií. Zadaný text se nakreslí na fólii.
Jednotlivá písmena se z fólie vyříznou. Deska se uloží do uzavřené kabiny.
Agregát s kompresorem, pomocí stlačeného vzduchu a abraziva vytryská
vyříznuté otvory ve fólii. Prodloužením doby tryskání dosáhneme hlubší
písmena, ale je nutné volit fólii větší tloušťky, jinak se předčasně proseká až na
sklo/kámen. Také se zhorší kvalita hran.
SPSKS
Obr.: 48. Tryskací zařízení KALLISTO 400
Drobní podnikatelé mají upravená starší, stabilní zařízení na tryskání. Izolovaná
kabina na ukládání desek (skleněných i kamenných) s odsáváním prachu a
agregát s kompresorem, zásobníkem abraziva a tryskou. Pro návrh se používá
počítač a k vyřezávání fólie plotr.
Při starších postupu tryskání obsluha ovládá trysku z izolovaného prostoru.
Zařízení je s ohledem na agresivní prach nutno obsluhovat s respirátorem. Prach
vzniklý tryskáním je třeba stabilizovat účinným filtrem, nejlépe přes vodní
clonu.
52
Moderní zařízení pro tryskání písma jsou lépe vybavena s ohledem na
bezpečnost a hygienu práce. Při tryskání abrazivo i prach odvádí z okolí trysky.
Zařízení je přemístitelné a malých rozměrů (viz obr. č. 50).
Nově se řeší provádění nápisů, fotografií na kámen, vývoj dospěl ke konstrukci
pantografu bez vodících šablon. Pantografy pracují v rozlišení 2D se zajištěním
reprodukčních funkcí na vypracování návrhu i provedení textu s grafickými
doplňky.
Dva typy konstrukcí se liší nástroji:
1. elektromechanická hlava s diamantovým nástrojem (hrotem)
2. elektromechanická hlava s technologií CO2 laseru
Účelem konstrukcí je překopírovat danou předlohu na kámen, sklo i kov.
Dokončování úpravy nápisů a ornamentů
K úpravám počítáme různé způsoby zvýrazňování písma:
• barvení
• páskování a stínování
• zlacení
• stříbření, bronzování
SPSKS
Dost často volíme šelak v menší koncentraci pro pískovce. Na povětrnosti musí
odolat lepící složka, tím je kvalitní mixtion. Důležitá je i pečlivá práce při
vytírání nadbytečného nátěru v klínech písma.
Veškeré práce při obnově textů na volném prostředí vyžadují příznivé teploty,
suché podkladní kameny a minimální vítr. Při zlacení na hřbitově si pomůžeme
k vytvoření příznivých podmínek vhodnou PVC, PE fólií.
Barvení písma
Používáme jen trvanlivých barev v předem dohodnutém odstínu. Volíme barvy
kontrastní k typu materiálu, např. pro pískovce černou, tmavohnědou apod.
Deska musí být suchá a zbavená prachu. Úzkým pevným štětečkem (s tvrdým
vlasem) nanášíme barvu do vysekaných klínů.
Barvu pečlivě roztíráme, ale přebytečnou barvu vytíráme zpět. Hotový nápis
překryjeme papírem před zaprášením a hmyzem. Po zaschnutí barvy odstraníme
přetažení tvaru písmen.
U leštěných granitů a mramorů použijeme na stržení barvy zabroušený zinkový
plech (nepoškrábe lesk). Suché zbytky nátěru odstraníme sepiovou kostí za
stálého máčení vodou.
U broušených povrchů se k očištění používá pemza s vodou. Přírodní pemza
může mít v sobě křemičitá zrnka, proto je vhodnější přeplavená umělá pemza
s vodou. Pemza by leštěný povrch jistě poškrábala.
53
SPSKS
Obr.: 49. Zařízení pro zhotovení různých textů na deskové materiály
Pokud je nutné ihned po nátěru očistit přetahy, použijeme mramorovou destičku,
a přes ni napneme jemnou látku. Hadřík navlhčíme benzinem. Krouživými
pohyby stíráme z okolí písmen zbytky barvy.
Samostatnou úpravou písmen je páskování. Provádí se u světlých kamenů.
Zahloubený tvar se barví, bronzuje nebo zlatí. Pro zvýšení čitelnosti je okolo
písmen několik milimetrů široký pásek. Použijeme úzkého tvrdého štětce. Na
leštěném povrchu je trvanlivost páskování menší.
54
Při stínování písmen postupujeme jako u páskování. Ve směru vrženého stínu
doplňujeme písmena jen zprava (na svislých a šikmých tazích), případně zprava
zespodu (svislé, šikmé tahy zprava a všechny vodorovné odspodu). Stínováním
se snažíme vyvolat dojem plastického písma.
Stříbření a bronzování písma
Ke stříbření musíme připravit podkladní plochu shodně jako pro zlacení:
• u nasáklivých kamenů provedeme napouštěcí nátěr šelakem.
• kameny s minimální nasáklivostí upravíme nátěrem z bělošedé barvy
v mixtionu a necháme dobře zaschnout
• písmo posypeme plavenou křídou a dobře vytřeme štětcem
• provedeme podložení čistým mixtionem a necháme zaschnout na „otisk“
• stříbrnou nebo hliníkovou fólii rozkrájíme a po částech přikládáme na
písmena.
Při práci s fóliemi kovů je nutné upravit podklad barevně. Při poškození fólie
musí prosvítat tónovaná barva podkladu.
Bronzování je rychlá, jednodušší a také nejlevnější barevná úprava
vysekávaného písma. Velmi jemné prášky v barvě stříbrné, zlaté (ve více
barevných odstínech) jsou na bázi hliníku. Trvanlivost bronzování je velmi
omezená, závisí na podmínkách umístění textu. Na písmo se provedl nátěr
mixtionu s malým množství prášku. Po důkladném vytření záhybů v písmu se
celý text lehce poprášil Al prachem. Nové tinktury jsou upravené pro přímý
nátěr; nahrazují starší postupy míchání komponentů před vybarvováním.
SPSKS
Zlacení písma
Postup zlacení patří k náročným úpravám písma. Kámen musí být suchý a bez
prachu. Provedeme nátěr podkladní barvou (střední žluť) rozmíchanou
v mixtionu. Nátěr musí vyschnout (doporučuje se i několik dnů). Další
nanesenou vrstvu samotného mixtionu kontrolujeme během zasychání prstem.
Nátěr musí být rovnoměrně tenký. Doba potřebná pro tuto fázi je dána úpravou
mixtionu a vyjadřuje se v hodinách (6, 12, 24 hod.). Správný okamžik nastane,
otiskne-li se prst jen papilárními čarami.
Pokládání zlata vyžaduje přiměřenou teplotu a uzavřený prostor. Plátky zlata v
kvalitě 23,75 i 24 crt, jsou vložené do „knížek“ o rozměrech 80/80 nebo 100/100
mm. Fólii Au z knížky položíme na hladkou koženou podložku.
Lístek krájíme plochým nožem na plátky potřebné velikosti. Plochým štětcem
přenášíme na písmeno. Drobná písmena kryjeme plně, bez ohledu na otvory a
volné plošky v písmenu. Velká písmena skládáme z nařezaných proužků, které
nepatrně překládáme přes sebe. Fólii krájíme s nepatrným přesahem, aby se
zakrylo celé písmeno i po vtlačení do klínu.
55
Obr.: 50. Zlacení písma fóliemi
Položené zlato jemným kulatým štětcem vtlačujeme do lepivé podložky.
Kruhovým
pohybem
stíráme přebytečný zlatý
prach a na závěr celý nápis
přeleštíme.
U větrového zlata (zlato
nalepené na tenký list)
nastříháme
jednotlivé
proužky papíru se zlatem
podle potřeby nůžkami.
K odstranění přetažených
hran barvou i zlacením
použijeme
zabroušený
zinkový plech (1 mm tl.).
Zaschnutý nápis očistíme
sepiovou kostí vlhčenou
vodou. Také se čistí
plochou
destičkou
s přetaženým
hadříkem.
Hadřík pokapeme benzínem
a postupně krouživými
pohyby přejíždíme přes
písmo.
SPSKS
Obr.: 51. Kotvení kovových písmen s čepy
56
Kovová písmena a jejich uplatnění na kameni
Materiál kovových písmen a způsob jejich připevnění ovlivní trvanlivost nápisu.
Pro významnější účely jsou písmena odlita do bronzu a mosazi. Používá se také
písmena z nerezu (tvarovaný a povrchově upravený plech), porcelánu a
nejnověji také ze syntetické pryskyřice.
K upevnění písmen se musí vytvořit podmínky. Nejspolehlivější je písmeno
s trnem na rubu, kdy tělo písmene je na ložné ploše opatřeno odlitými čepy.
Další úpravou jsou připájený trn na rub písmene nebo připájená matice a trn se
závitem.
Písmena bez čepů lepíme přímo na kámen. Používá se polyesterová nebo
epoxitové pryskyřice. Na ploše kamene vyznačíme řádky a osy nápisu.
Rozložíme písmena textu po ploše a naznačíme jejich obrysy. Vnitřní plošky
písmen zdrsníme dlátkem, špičákem. Při lepení dodržíme podmínky stanovené
výrobcem lepidla (teplota 20° C, suchý a bezprašný podklad bez rezu, mastnoty
apod.)
Kovová písmena s čepy rozměříme na polystyrenové desce překryté tuhou
papírovou čtvrtkou s nakreslenou osnovou řádků. Náhradní rovinu utvoří také
ohraničený suchý písek se čtvrtkou, kam snadno vtlačujeme čepy písmen. Tento
postup nelze opakovat a opravovat polohu písmen. Písmena rovnáme na řádek
opačně, lícem dolů, posoudíme navržení mezer.
SPSKS
List, s vytlačenými otvory po čepech, tvoří vrtací šablonu. Na šabloně
vyznačíme rozměření osy řádků. Papírovou šablonu urovnáme na kameni do
požadované polohy a zatížíme. Označíme špičákem jednotlivé otvory pro čepy.
Otvory musí být pečlivě vyvrtané. Hloubka vrtu je o několik milimetrů (3 – 5
mm) větší než délka čepu. Použité průměry vrtáků nesmí překročit šířku tahu
písmene; proto jsou vrty pro čepy zakryté.
Pro upevnění písmen volíme portlandský cement s vodou nebo novější tmely.
Otvory vždy předem navlhčíme, vyplníme tmelem. Čepy vtlačíme do otvorů a
doklepneme
do
roviny
kladívkem. Srovnáme písmena
do
roviny
pravítkem.
Vytlačený tmel odstraníme a
přetřeme navlhčenou houbou.
Ponecháme položenou desku
pár dní v klidu. Po ztvrdnutí
tmelu očistíme celý nápis a
vyleštíme písmena měkkým
kartáčem.
Obr.: 52. Základní rozlišení velikosti provedení písmen
57
Obr.: 53. Písmo odvozené z antikvy – TIMES NEW ROMAN
SPSKS
Obr.: 54. Písmo pro kámen odvozené z grotesku -ARIAL
58
SPSKS
Obr.: 55. Šablonové písmo pro pantograf vzor Latino (fma Incimar)
Obr.: 56. Šablonové písmo pro pantograf vzor Romano (fma Incimar)
59
Arial Unicode MS…
Baskerwille Old… ABC
Bodoni MT Post… ABCDEFGHILKLMNOP
Book Antiqua.. ABC
Brush Sript MT… ABC
Calibri… ABCDEFGHIJK
Cambria… ABCDEFGI
Garamond… ABCDEF
Harlov Solid Italie…
Modern No.20… ABCD
Vladimir script … ABCO
SPSKS
Obr.: 57. Ukázky různých stylů písem – historických i současných
60
Těžba surových bloků
Bloky jsou základní surovinou pro kamenickou a kamenosochařskou práci.
Přírodní kameny mají velmi dobré technické a užitné vlastnosti. Těžíme je ke
zpracování na masivní i deskové výrobky. Dekorativní druhy kamene těžíme
hlavně pro jejich vysoké estetické hodnoty. Významné jsou fyzikálně
mechanické vlastnosti kamene, protože mnoho druhů kamene má velmi dobrou
odolnost proti nepříznivým povětrnostním vlivům i mechanickému poškození.
Odedávna jsou zachována významná historická díla z kamene. Použití kamene
je symbolem stálosti i reprezentace v lidské společnosti a tuto hodnotu si
zachoval dodnes.
Cílem dobývání bloků je vylomit z ložiska neporušený celistvý kvádr. Dostupné
kameny, které vylamujeme z povrchu zemské kůry, patří k magmatickým,
sedimentárním i metamorfovaným horninám. Když jsou v ložisku nalezeny
dostatečně veliké, viditelně neporušené bloky, je předpoklad k jejich použití pro
kamenickou výrobu. Vybrané druhy kvalitních druhů se uplatnily pro
sochařskou realizaci. S oblibou jsou zpracovány měkké kameny a jen malá část
tvrdých kamenů byla využita pro sochařské ztvárnění.
Použitelnost kamenů pro kamenickou práci posuzujeme podle základních
zkoušek:
1. objemová hmotnost
2. pevnost v tlaku
3. pevnost v tahu za ohybu
4. nasákavost
5. mrazuvzdornost
To jsou vlastnosti, podle kterých se dá spolehlivě určit dostatečná kvalita
kamene. Sochař musí mít především zájem o trvanlivost provedeného díla, proto
si vybírá kameny odzkoušené a prověřené časem.
Nová evropské normy při posuzování vylomeného hrubého bloku podle ČSN
EN 1467 Přírodní kámen – Hrubé bloky požaduje hodnoty, které nejsou pro
sochařskou práci podstatné:
1. stanovení měrné hmotnosti
2. stanovení objemové hmotnosti
3. stanovení celkové a otevřené pórovitosti
4. stanovení pevnosti za ohybu při soustředěném zatížení
5. petrografický rozbor
6. pevnosti za ohybu při konstantním momentu
SPSKS
Trvanlivost kamenů ovlivní jejich minerální složení, struktury a u rozměrných
děl i textury některých druhů. V bloku kamene se mohou vyskytnout nepatrné
trhliny. Tento přirozený jev nebyl způsoben jen chladnutím magmatu, rozpadem
celistvých těles, kontaktním působením sousedním masivů.
61
Postupnému střídání stlačování i smršťování zemské kůry vděčíme za
kvádrovitou odlučnost dobývaných hornin i drobné trhliny v kameni.
Přirozené trhliny označují plochy odlučnosti kamenů. Podle tří ploch, často
velmi rozdílných charakteristik, je možné vybrat směry pro dělení kamene.
L - ležení (Lager), na ni kolmou plochu běžnou,
S – dobrá strana (Seite), přední strana
Q – „po špatné“, (quer) i tzv. „po hlavě“, boční strana.
Základní orientace ploch dělitelnosti jsou patrné nejen v ložisku, ale dají se
„nahmatat“ i na vylomeném kameni.
SPSKS
Obr.: 58. Ukázka orientace stran výhodných pro těžbu bloků
Těžíme magmatické horniny hlubinné světlé i tmavé. Mají velmi příznivé
technické vlastnosti. Jsou to pro granity, syenity, diority, gabra a jejich
přechodové varianty, jako je např. granodiorit.
Sedimentární horniny klastické, těžíme hlavně pískovce, méně vápnité slínovce,
zanedbatelně droby a arkózy. Horniny jsou obvykle příznivě horizontálně
uloženy.
Poznámka: V průběhu posledních 150 let mnoho místních ložisek skončilo těžbu
a dnes jsou tyto prostory zastavěny, zalesněny a téměř neznámé. V ČR to jsou
zejména lokality pískovcové a po slínovcích a slínitých vápencích. Dnes je těžba
pískovců orientována na necelou desítku těžených ložisek.
Sedimentární horniny karbonátové v celistvých blocích prakticky netěžíme, patří
sem pouze vápence.
Metamorfované horniny jsou vázány na velikost přeměny původních hornin.
Ortoruly mají základní magmatický granitový silikátový materiál. Pararuly jsou
přetvořeny metamorfózou z původního karbonátového sedimentu. V České
republice netěžíme ortoruly v blocích, protože jsou tektonicky narušené. U
pararul těžíme několik menších lokalit mramorů.
62
V přehledu dobývacích metod budou uvedeny metody těžby bloků včetně metod
uplatněných jen v zahraničí.
SPSKS
Obr.: 59. Ložisko pískovce v Podhorním Újezdu
Výlom bloků
Počátky těžby bloků byly obtížné. Tradiční technologie výlomu byla klínování.
V části očištěné skály lamač vysekal otvory, kapsy kolem 100 x 60 mm a do
hloubky až 100 mm. Do otvorů vložil ocelové klíny, které palicí zatloukal. Na
těžené lavici se hledaly svislé pukliny, rýhy. Taková rýha se vyčistila a rozšířila,
aby mohla nahradit vrty. Do rýhy bylo vloženo malé množství černého trhacího
prachu. Pro uvolnění většího množství kamene je tato metoda použitelná i dnes.
Uvolnění bloku z ložiska, tzv. výlom vyžaduje vždy tři volné plochy. Systém tří
volných ploch odpovídá volnému čelu, volné přední, běžné ploše a vrchní ložné
ploše. Vylamováním postupně vytváříme těžební stupně. Výška stupně odpovídá
přirozeným lavicím v daném ložisku.
63
Metody použité pro výlom bloků označujeme podle používané techniky:
1. odvrtávání perforováním
2. odvrtáváním na souvislou drážku (pro uvolnění těžební hlavy)
3. propalování termickým hořákem
4. vyřezáváním lanem (dvě metody, podle typu lana)
5. vyřezáváním řetězem
6. vyřezáváním kotoučem
7. vyřezáváním vysokotlakým vodním paprskem
Metoda odvrtávání perforováním
Použitá technika: pneumatické vrtací kladivo na lafetě s jedním nebo dvěma
kladivy. Vrtací tyče vrtají s vrtacími korunkami průměrů od 36 do 45 mm. Vrtá
se do hloubky od 1 do 3 m (výjimečně až 6m). Mezi vrty jsou zvoleny různé
rozteče (vzdálenosti) 0,1 - 0,35 m, podle materiálu a polohy vrtů.
SPSKS
Obr.: 60. Odvrtávání bloků perforováním
O rozteči mezi vrty rozhoduje druh materiálu, směr lámání (běžný nebo po
hlavě) a způsob rozpojování. Vyvrtáním otvorů se kámen neoddělí od masivu.
K oddělení od skály můžeme použít několik odlišných, ale zcela samostatných
postupů:
a) oddělení bloku pérovými klíny
b) odtržení bloku hydraulickými pérovými klíny
c) použitím trhaviny Vezuvit TN (tradiční černý trhací prach)
d) použitím nevýbušné suché směsi Cevamit
64
Odvrtávání bloků perforováním je zcela převažující technologií v České
republice. V metodě, jak odpojit blok od masivu, jsou používané různé postupy.
Oddělení bloku pérovými klíny připravíme pomůckou – pérovým klínem.
Třídílný klín se vsadí do vybraných vyvrtaných otvorů. Je více možností kolik
klínů použijeme, např. do každé třetí nebo čtvrté díry, podle celkové délky
odvrtaného bloku. Klíny natočíme po směru rozlomu a přitloukáme palicí. Tlak
klínů působí rovnoměrně na rozlom. Použití je univerzální, bezpečné, ale
fyzicky náročné.
Odtržení bloku hydraulickými pérovými klíny je variantou použití pérových
klínů. Strojní zařízení je z hnací jednotky na vyvinutí hydraulického tlaku,
tlakových hadic a čtveřicí hydroklínů. Mají větší hmotnost i sílu na odtržení
navrtaného bloku (viz obr. 54). Užíval se více u granitů a mramorů.
Použití trhaviny Vezuvit TN (tradiční černý trhací prach) je podmíněno
povolením od Obvodní báňské správy. Trhací práci smí provádět pouze
střelmistr. Pracuje se za přísných bezpečnostních opatření. Vezuvit je citlivý na
otevřený oheň, statickou elektřinu. Velmi malé množství Vezuvitu vložíme na
dno vývrtu. Nemusíme vždy plnit všechny vývrty trhavinou. Vrty utěsníme a
odpálíme elektrickým palníkem. Metoda se používá ve většině lomů s tvrdými
horninami i těžbě pískovců. Nedoporučuje se pro těžbu mramorů.
SPSKS
Rozpojení použitím Cevamitu. Sypká látka Cevamit se podobná cementu. Její
složení má tu vlastnost, že ve spojení s vodou, v omezeném prostoru zvětší
objem, za vývinu velkého tlaku.
Odvrtávání souvislé drážky
Potřebná technika: pneumatické
vrtací kladivo se posouvá na
stabilním rámu. Odvrtáváme přesné
vrty s průměry kolem 100 mm.
Jednotlivé vrty jsou po odvrtání tak
těsně na sobě, že vytváří souvislou
drážku. Během vrtání má vrták
tendenci uhnout do vedlejší
odvrtané díry. Do dokončeného
vrtu se vloží ocelová vodící trubka.
Trubka má délku shodnou
s hloubkou vrtu.
Obr.: 61. Odvrtávání souvislé drážky
65
Vložená tyč zabrání odchýlení vrtací korunky na tyči. Vodící tyče mají menší
průměr než vrtací korunka (0,7 D). Hloubka vrtání závisí na výšce lavic. Vrtá se
do hloubky až 3 m.
Tento postup je značně pomalý, ale zajistí uvolnění těžební hlavy. Používá se
výjimečně pro velkou pracnost.
Dobývání bloků propalováním termickým hořákem
Metoda je použitelná u hornin, které mají vyšší obsah volného SiO2, tedy
především u granitů a granitoidních hornin. Propalování se provádí tryskově
termickým hořákem. Na kámen působí proud horkých plynů o teplotě 1400 –
2200°C. Z trysek hořáku proudí plyny nadzvukovou rychlostí (1500 – 2000 m/s)
a zahřívají zrna hornin. Zrna vyšší teplotou zvětšují objem, odlupují se a proud
částic uvolňuje drážku v masivu.
V hořáku se spaluje palivo (benzin, kerosen nebo nafta) a do směsi se přidává
okysličovadlo (technický kyslík nebo směs kyslíku se vzduchem i jen prostý
stlačený vzduch).
SPSKS
Obr.: 62. Souprava pro termické řezání kamene
Tlaková nádoba na obr. je s palivem, tlusté hadice vedou stlačený vzduch od
kompresoru a dlouhá tyč umožní řezat do hloubky odpovídající její délce.
66
Na konci tyče je široký válec hořáku trysky. Plamen vystupuje trochu mimo osu
tyče a to umožní udržet šířku propalované drážky.
SPSKS
Obr.: 63. Propalování masivu lehkou propalovací soupravou
Obr.: 64. Tepelný hořák propaluje drážku v granitovém masivu
67
Délka trubky s hořákem (od 2 do 6 m) vymezuje hloubku propalované vrstvy
kamene. Propálená drážka má šířku odpovídající průměru hořáku, tj. obvykle
okolo 100 mm.
Délka řezu není omezena. Propalování je velmi hlučná a prašná technologie a
obsluha se musí chránit podobně jako obsluha tryskových letadel.
Těžba bloků lanovou pilou
Od počátků vybavování mramorových lomů stroji (koncem 19. stol.) byl
používán splétaný ocelový drát (dvojice nebo trojice drátů) na vyřezávání skály.
Drážka řezu s lanem byla zalévána jemným křemičitým pískem. Tato technika
těžby mramorů řezáním byla rozšířena v jižních evropských státech např.
v Itálii, na Balkánu, Řecku, Bulharsku, tedy v tradičních zemích s velikými
zásobami mramorů, travertinů, onyxů.
Tato technologie je překonaná a nahrazuje novou technikou. Místa ocelového
lana s křemičitým pískem řežou speciální lana s diamantovým obložením.
SPSKS
Obr.: 65. Dialano pro těžbu bloků
Koncem 20. stol. bylo vyvinuto dokonalejší řezací lano s diabortovými prvky.
Na vícedrátkovém nosném laně jsou navlečené diaperly (perline – it., beads –
ang.), s mezerami vyplněnými distančními spojkami. Distance je ocelová
pružina nebo dutinka z umělé hmoty. Po obvodu kovového nosiče mají diaperly
naneseny diabortová zrna (syntetické diamanty) v kovovém pojivu.
lano má různé průměry diaperel (8,5 - 11,5 mm). Stroj napíná lano posuvem
stroje po kolejové dráze. Dialano musí být během řezání důkladně zaléváno
vodou.
68
Diamanty pomohly zvýšit rychlost řezání čtyřnásobně. Dialano je výkonnější a
má vysokou životnost. Metr dialana má koncentraci asi 1,5 crt/cm3, počtem
30/32 perliček na metr, dosahuje životnost mezi 25 až 35 m2 odřezaného
mramoru.
Vlastní nasazení řezací techniky je podmíněno provedením vertikálních a
horizontálních děr, které se musí v určitém místě spojit.
SPSKS
Obr.: 66. Vyřezávání bloků kamene lanovou pilou
Výkon dialana je oproti tradičnímu řezání 3 – 5 krát vyšší. Novou technikou
můžeme řezat svislé i téměř vodorovné řezy. Dialano bylo použité i pro řezání
granitů (v ČR provoz Vápenice).
Parametr jednoho z mnoha italských řezacích strojů:
Lanová pila Beta 870/M pro těžbu mramorů, pracuje s rychlostí lana 40 m/s a
příkonu 75 HP.
Metoda vyřezávání bloků řetězem
Řetězová pila je strojní zařízení s velkou hmotností. Má pohyblivé rameno, na
něm obíhají články řetězu se zuby SK. Během řezání působí rameno velkou
silou do řezané skály. Řetěz je trvale chlazen vodou. Voda také vyplavuje z řezu
rozmělněnou horninu, tzv. měl.
69
Po každém řezu krátké rameno nahrazujeme delším i s řetězy a tak dosahujeme
hlubších řezů. Ramena jsou dlouhá od 1,5 m až do 4,5 m. Zuby řetězu jsou
hodně široké 36 až 40 mm. Vyřezaná drážka v horninovém masivu je podstatně
širší.
Stroje jsou použitelné pouze na řezání měkkých materiálů, vápenců, mramorů,
případně tufů.
Diabortové obložení se uplatnilo na nových pilách používáním řetězu s články
řetězu, které mají diamantové obložení šířky 40 mm a obepínají celé rameno.
Tyto stroje jsou používány v některých zemích Evropy (Francie – Cognag,
Itálie). V ČR na lokalitě Supíkovice pracoval bulharský stroj KMX-2 (1980).
SPSKS
Obr.: 67. Schéma řetězové pily
Popis schématu řetězové pily: 1 – kolejové vedení, 2 – hnací hydromotory,
3 – vyměnitelná lišta, 4 – ozubený řetěz.
Metoda vyřezávání bloků velkým kotoučem
Zařízení pily je masivní stroj velké hmotnosti, která výrazně ovlivní přesné
vedení kotouče. Kotoučem řežeme všechny karbonátové horniny (mramory,
travertiny). Velkoprůměrové kotoučové pily pracují s diakotouči 3 500 mm.
Užitečná hloubka řezu se pohybuje kolem 1,0 až 1,2 m.
Stroj má mohutný tuhý rám v délce přes 10 metrů. Před řezáním je rám
hydraulicky horizontálně vyrovnám a stabilizován. Hnací jednotka se posouvá
do řezu po rámu. Spuštěný řezací kotouč se postupně zařezává do kamene. Po
dosažení potřebné hloubky projíždí v kameni po celou délku rámu.
Pila má více strojních variant. Základní stroj provádí jen svislé řezy na plnou
hloubku kotouče. Další konstrukce stroje má dvě varianty polohy kotouče.
70
Kotouč řeže první řez ve svislé poloze. Po přestavění kotouče, pracuje v
horizontální poloze, kdy podřezává lavici kamene.
Stroj je velmi náročný na přípravu podmínek v ložisku (především potřebuje
větší pracovní plochu a na ní dostatečně upravenou rovinu).
Vyžaduje odpovídající chlazení vodou během řezu; doporučuje se množství
chladící vody až 120 lt/min. Stroj vyřezává měkké karbonátové horniny –
vápence, mramory, travertiny.
V jugoslávském lomu na mramor Sivec začalo v roce 1976 pracovat zařízení
francouzské firmy Wallem, typ RV 3000. Stroj dosahoval kolísavého výkonu
mezi 5 – 8 m2/hod. odřezané plochy. Název stroje byl docela přiléhavý „Requin
= žralok“.
V Evropě není tato technologie rozšířená. V ČR nebyla uplatněna.
SPSKS
Obr.: 68. Schéma práce velkoprůměrové kotoučové pily na ložisku
71
Historická poznámka: na ideové kresbě lomu jsou naznačeny řezy podélné i
příčné. Omezení hloubky řezu znamená, že i vytěžené bloky jsou
omezeny rozměry, např. 3 x 1 x 1 m. Podobné bloky se přivážely do ČSSR po
roce 1958 z SSSR; byl to koelginský mramor (viz dlažba chodby SPŠKS
v Hořicích v 1. p. ze 70. let).
SPSKS
Obr.: 69. Řetězová pila v italském mramorovém lomu
72
Vyřezávání kamene vysokotlakým vodním paprskem
V základním vybavení stroje je jednoduchý tuhý rám. Na rámu pojíždí
konstrukce s velmi výkonným tlakovým agregátem pro dosažení extrémních
tlaků, vlastním elektropohonem čerpadel a vodící lafetou s tryskou. Přestavění
lafety vodícího zařízení umožní provádět svislé i vodorovné řezy.
SPSKS
Obr.: 70. Vyřezávání bloků vysokotlakým vodním paprskem
Parametry stroje PEL JET - firma Pellegrini (Itálie)
spotřeba vody - 680 l/m2; od 15 l/min výše
rychlost řezání ve svislém řezu - 2,54 m2/h .
rychlost řezání ve vodorovném řezu - 1,66 m2/h
odolnost trysky na 100 m2 řezu
spotřeba elektrického proudu - 50 kW/m2
elektromotor 74 kW
V České republice těží pomocí vysokotlakého vodního paprsku bloky velmi
měkkého pískovce (lom Mšené Lázně).
73
SPSKS
Obr.: 71. Oddělení surového perforovaného bloku třemi hydroklíny
Počet vývrtů a počet použitých hydroklínů je určován s ohledem na druh
suroviny a hloubku vrtání. Spolehlivý rozlom se zajistí vrty na plnou výšku
lavice. Pro rozpojení postačí tři nebo dva hydroklíny. Velikost hydroklínů je
odstupňovaná podle trhací síly.
Doplňující poznámka k historické těžbě. Před sto lety se v těžbě kamene hledaly
ve skále trhliny, větší spáry. Tyto spáry vyčištěné byly naplněné menším
množstvím černého trhacího prachu. Tento odstřel se nazýval podle nalezené
trhliny – lasy, tedy „lasový odstřel“. Dnes se nepoužívá.
74
Obr.: 72. Sloupový jeřáb s mobilním jeřábem, provoz Žulová ve Slezsku
SPSKS
Při dnešním systematickém používání perforačních vrtů těžíme pěkně vyhraněné
bloky. K průmyslovému využití jsou těženy bloky velikosti, které vyhovují pro
největší řezací stroje. V ČR jsou pro listové pily vhodné bloky velikosti
maximálně do 3 x 2 x 1,6 m. Obvyklé rozměry těžených bloků bývají menší. Pro
sochařskou práci se vyhledává blok požadovaných rozměrů. Při objednávání
bloků se udává tzv. „přemíra“, tj. na potřebné rozměry skulptury přidává se na
každý rozměr 50 mm.
Nakládání a manipulace při těžbě bloků
Odtržením bloku od skalního masivu vzniknou menší trhliny, ale blok zůstává
na ložné spáře. K vyzvednutí odlomeného bloku z lomu připravíme vázací
prostředky. Lamači využívají drobné pomůcky pro manipulaci – sochor a hák s
okem pro jeřáb. Sochorem uvolňujeme trhlinu výlomů pro zasunutí háku a
jeřábem trochu nadzvedneme. Do spáry pod blokem snadněji vsuneme ocelová
lana.
K novějším prostředkům pro uvolňování bloku patří vzduchový vak (např. 500 x
500 x 30 mm). Minimální tloušťka prázdného vaku je 30 mm. Po naplnění
stlačeným vzduchem se vak rozšíří. Vak vsouváme do volných lomových spár,
případně spáry rozšíříme sochorem.
75
SPSKS
Obr.: 73. Plazový jeřáb v Božanově, těžba pískovce
Vzduchový vak se dá opakovaně podsouvat, břemeno podkládat nebo zdvojovat
k dosažení dostatečně volné spáry u těženého bloku.
V cizině, kde jsou veliké lomy, zejména v Itálii, se odřezávaly ze skal celky tzv.
monolity (přes 100 m3). Pro sklopení odříznutých monolitů používají
hydraulické válce. Pro hydraulické válce byla vysekána kapsa podle velikosti
hydraulického válce. Válce vyvinou na bok monolitu tlaky od 100 t výše.
Sklopený monolit je dále dělen řezáním nebo odvrtáváním.
76
SPSKS
Obr.: 74. Pohled a půdorysné schéma stabilního jeřábu Derik
Bloky vážeme podle situace:
• dvojicí stejně dlouhých ocelových lan
• řetězem s háčkem
• na krepnu; lanem zvedáme krepnu s blokem
• kamene jediným lanem
V lomech pro těžbu bloků používáme zvedací mechanizmy stabilní a mobilní.
Jsou to stabilní mechanizmy:
sloupový jeřáb zvaný derik
lanový jeřáb
77
Obr.: 75. Lanový jeřáb nad těžební jámou (schématický řez lomem)
Sloupový jeřáb, zvaný derik, má umístění jeřábu nad lomovou stěnou
nebo byl stavěn na vytěženou počvu před těžební stěnu. Vybírá se místo, kam
nepostupuje těžba a jeřáb obsáhne
pracoviště v lomu. Jeřáb zde ukládá
vytěžené bloky na skládku
s manipulační plochou. Část bloků je
na místě zpracovaná na hrubé
kamenické výrobky. K manipulační
ploše vedeme komunikaci pro
nákladní vozidla. Prostor je
vyhrazený pro bezpečné najíždění
nákladních automobilů a
vysokozdvižných vozíků.
SPSKS
Stabilní jeřáby obslouží prostor na
dosah jeřábového ramene. Nově
provozy vybavujeme mobilními
jeřáby a pro menší manipulaci
používáme vysokozdvižné vozíky
s vyšší nosností.
Obr.: 76. Vzduchový vak vkládaný do řezné spáry
Vysokozdvižné vozíky (VZV) jsou vhodné pro manipulaci jednotlivými
kusy suroviny ke zpracování HKV přímo v lomu. V prostoru výroby HKV
slouží k zásobování jednotlivých pracovišť, pro výpomoc při překlápění, pro
nakládání a odvoz palet s hotovými výrobky.
Manipulace s blokem na laně si vyžaduje ve všech fázích pohybu břemene
mnohem vyšší obezřetnost vazače. Zatížením se nosné lano značně prohne.
Zvedací rychlost je nižší než pojezdová. Jeřáb a vazač jsou vyškolené osoby,
protože nejvyšší podíl na úrazech v lomech je způsobený manipulací.
78
Automobilová doprava se využívá na odvoz suroviny a výrobků z lomu, tedy z
dobývacího prostoru. Dbá se na bezpečné uložení nákladu. Jednotlivé bloky
ukládáme na ložnou plochu vozu na podložky. Výška podkladu má vyhovovat
pro snadné podsunutí ocelových lan nebo vidlic vysokozdvižného vozíku.
Zpracování menších bločků při výrobě hrubých kamenických výrobků je
využito pro výrobu soklového kamene, silničních krajníků a přípravu plátků pro
dlažební kostky.
Pro krepnu volíme otvor vždy v pomyslném těžišti kamene. Moderní krepna se
zasazuje do kruhového vývrtu hloubky od 180 do 250 mm. Do tělesa navrtáme
pouze jediný otvor vrtákem o průměru 38 až 42 mm (průměr je závislý na
profilu krepny). Těleso krepny, dvojdílné nebo třídílné, vložíme do vývrtu a
zaklínujeme klínem. Při zvedání tělesa postupujeme velice opatrně. Trvale hrozí
riziko uvolnění krepny a pád tělesa. Použití krepny znamená urychlení
manipulace.
Pro trvalé nasazení v lomu opatříme pneumatiky VZV ochrannými řetězy.
Stroje jsou konstruovány na lehký provoz po pevných plochách s menší
nosností. Pro těžký provoz jsou opatřeny terénní úpravou s dvojitou montáží.
Nosnost vozíku Desta 3222 TN byla 3,2 t; původní standard v ČSSR.
Dnes zahraniční výrobci nabízí také stroje o vyšší nosnosti. Z 35 předních
světových značek má řada firem zastoupení v ČR, např. firmy Nissan, Toyota.
SPSKS
79
Prospekty firem:
Alois Wamprechtsamer KG, Wien
BUSSE spol. s r.o. Praha 10
GRAC spol. s r.o. Praha 4 Bráník
HTM Group S.r.l., La Specia, Itálie
CHAB, s.r.o., Košeca, Slovensko
INCIMAR, Cento, Itálie
NUOVA Fa. U.DI. Marcellina (Roma) Itálie
O.M.A.G., Zonica, Itálie
PAVONI S.r.l. Řím, Itálie
WEHA s.r.o. Pelhřimov, ČR
Literatura:
Masarykův naučný slovník
Syrový B.: Architektura naučný slovník, Praha, SNTL, 1961
Sýkora P., Stehlík J.: Kameník pro opracování žuly a mramoru, Státní pracovní
zálohy, Praha, 1954
Šedý V.: Sochařské řemeslo: Praha, SNKLHU, 1953
Technický naučný slovník
Teplý B.: O sochařské reprodukci. Praha: SPN, 1973
Tichý E.: Technologie těžby, 5. část, studijní texty SPŠK Hořice, 2008
Tichý E.: Zpracování kamene I. Praha, Institut ministerstva kultury ČSR, 1990
SPSKS
Doporučená literatura k dalšímu studiu:
Böhm J.: Kameník Technologie pro 1. A 2. ročník učebního oboru 0612. Praha,
SNTL, 1963
Slouka J. a kol.: Kámen od horniny k soše. Praha: Grada Publishing, a.s., 2007.
Syrový B. a kol.: Kámen v architektuře. Praha: SNTL, 1984.
Syrový B.: Kámen v architektuře a jeho povrchové úpravy. Praha, SNTL, 1956.
80
SLOVNÍČEK POJMŮ
basreliéf
plochý, nízký reliéf
bosa
(z fr. la bosse = hrb, nádor, boule, it. bozzo = výběžek, hrubá práce) vystupující
část lícní plochy kvádru, s úpravou špicovanou, omezenou lemy
bosáž
(z fr. le bossage = výstupek), zdivo s plasticky zdůrazněnými čely jednotlivých
kvádrů v líci; při kamenické úpravě přechází do rustiky
bosírka (a)
je velmi hrubé srovnání roviny kamene, prováděla se špičákem nebo
pneumatickou sbíječkou; taková úprava bloků nevhodných tvarů se prováděla
před prodejem bloků od konce 19. stol. do poloviny 20. stol. jejich vyhraněním
do tvaru pravoúhlého kvádru
bosírka (b)
v minulosti, od počátku živnostenského zpracování kamene byla při ručním
opracování bosírka placena přirážkou na mzdě; ulomený kámen se před
opracováním ohodnotil v rozměrech a bosírka se platila jen tehdy, když byla
vrstva kamene, zejména lícních ploch, při opracování vyšší než 3 cm, u malých
spárových ploch hranolu (schodu, obrub) se při větší plánované délce kamene přes 10 cm - platil ještě odlom kusu; bosírka se uváděla v tabulkách
článkovacích systémů a rovněž ve smluvních tarifech kamenických odborů
SPSKS
busta
(z it. busto = prsa), plná skulptura znázorňující hlavu a část poprsí nebo s celým
poprsím včetně paží; charakter spodní části je torzo, bustu doplňuje sokl,
hranatý, profilovaný nebo rotační
deskový prvek
kamenná deska tloušťky do 50 mm, s upravenými boky, lícní
plochy jsou upraveny řezáním, termicky opalováním, tryskáním, broušením,
kartáčováním, leštěním; desky mají použití pro dlažby, soklíky, obklady,
parapety, stupnice a podstupnice k obložení schodů, sárky a kontrasárky pro
obložení schodišťových stěn
81
kanelura
výžlabek na slohovém sloupu (dórský), na pilíři, profily kruhového segmentu,
eliptický, oválný, mezi kanelurami je pásek různě široký nebo se kanelury
navzájem dotýkají, tvoří hranu
koza kamenická
pracovní pomůcka pro usazení kamenů, je sestavená z hranolů až 150/150 mm,
z měkkého dříví, stabilní čtyři nohy nesou hranol; kamenické kozy mají výšku
podle tloušťky opracovaného kusu od 300 mm do 1 000 mm
laloška
architektonický článek, spojení oblounu a výžlabku jedinou křivkou; v antické
architektuře výzdobný článek s podporující funkcí, laloška lesbická nebo řecká
dórská, ionská
masivní prvek
kamenický výrobek o tloušťce přes 50 mm, prvek s povrchovou úpravou lícních
ploch od hrubého až k leštění, je objemnější, větší hmotnosti, má více lícních
ploch, může být pravoúhlý např. kvádr nebo je různě tvarován, např. klenák
SPSKS
mixtion
tvoří lepivý podklad při zlacení a bronzování písma, je vyrobený z fermeže
(lněný, konopný i rybí oleje) převařené se sikativem (boritanem olovnatým),
čisté fermeže mají přísadu sikativů podle potřeby schnutí, např. 48 hod, 24 hod.
a méně
monument
dílo velkých rozměru, mohutné kompozice, výtvarný objekt postavení k uctění
památky vynikající osobnosti nebo význačné události, např. stavba, socha
pemza
kámen, pěnovec, šedá, houbovitá pevná hmota, láva nakypřená sopečnými
plyny, náleziště Liparské ostrovy, používal se k broušení látek i kamene; umělá
pemza je z rozdrcené přírodní pemzy, je přetříděním zbavená cizích zrn
(křemen) a spojená tmelem
perforace
děrování kamene, představuje odstranění hmoty kamene odvrtáním s předem
zvolenou roztečí; perforování kamene v lomech se může provádět na plnou
výšku ležení i do poloviny vrstvy kamene, následuje výlom pomocí pérových
klínů, trhavinou nebo hydraulickými klíny
82
proporce
(z lat.) poměr, rozměr, v matematice úměra, proporcionální, úměrný,
proporcionální nauka ve výtvarném umění stanoví zásady pro úměru údů
zobrazovaných postav; proporce stanoví vzájemný vztah rozměrů délek, ploch,
prostorů n. hmot, důležitý výtvarný činitel architektonického díla, stavby
komponované s ohledem na proporční vztahy mají rozměry celkového obrysu a
jednotlivých prostorů i částí svázány určitým řádem, zákonitostí; pevné proporce
byly vodítkem architektům antickým, zejména řeckým, byly odvozeny ze
základní jednotky modulu
pilastr
dekorativní architektonický článek v podobě plochého pilíře zapuštěného do zdi,
člení se jako sloup na patku, dřík a hlavici
pilíř
je volně stojící nebo u budovy přisazená opěra z kamene i jiných materiálů,
přenáší velké tlaky
počva
nejnižší poloha pracoviště v lomu, tvoří ji odvodněné dno lomu
SPSKS
redukční kružidlo
dvojramenné odpichovací kružidlo, u něhož lze nastavením přesuvného kloubu
měnit délky ramen, redukční kružidlo se používá k zmenšování n. zvětšování
délek, při rýsování geometricky podobných obrazců ve zvoleném měřítku
redukční úhel
pomůcka k přenesení rozměrů ze vzoru (modelu) na zpracovávaný materiál
(skulpturu), přenáší se rozměry zvětšené nebo zmenšené
serif
ozdobná úprava antických písem, antikvy, patka písma
silikóza
zaprášení plic křemičitým prachem, sníží výkonnost plic, nemoc z povolání
sloup
svislá, kamenná (dřevěná) podpora s funkcí pilíře v daném slohovém období,
nemusí mít vždy funkci pilíře, slouží pro dekoraci
sokl
u budov označíme základní vrstvy soklem, sokl je rovněž podstavcem sochy
83
šablona
vystřižený plech podle výkresu, ze šablony se upravuje protikus, tzv.
kontrašablona, kterou přikládáme při kontrole vysekávaných profilů
šelak
přírodní nebo synteticky vyrobená pryskyřice s nízkým bodem tání, využívá se
k ochranným nátěrům sádry i při odlévání formy jako separační nátěr, dříve se
používal i k lepení brousících segmentů na brousící hlavu
vazoneuróza
onemocnění kloubních vazů způsobené dlouhodobým užíváním elektrického
nebo pneumatického vibračního nářadí, např. klínovací kladivo, sbíječek,
pneumatických vrtacích kladiv
zaúhlování
úprava pravoúhlého rohu zapsáním úhelnicí, zapsání lemů pro úpravu čistého
obratu profilu
zborcená plocha
přechodová plocha, vytvářená mezi dvěma mimoběžnými přímkami, příkladně
je zeď se dvěma sklony zdiva, která se vyrovná zborcenou plochou; rovina
kvádrů není kontrolovatelná pravítky.
SPSKS
84
Seznam obrázků
Obr.: 1. Zobrazení kvádru a popis ploch kamenického výrobku.......................... 3
Obr.: 2. Proměření nerovností plochy ................................................................... 4
Obr.: 3. Zhlížení roviny a kontrolní zhlížení dvěma pravítky .............................. 4
Obr.: 4. Kontrola rozpracované roviny dvěma pravítky ....................................... 5
Obr.: 5. Měření hloubky druhé lícní plochy.......................................................... 5
Obr.: 6. Okosená hrana – šikmá plocha ................................................................ 7
Obr.: 7. Postup zasekávání oblounu ...................................................................... 8
Obr.: 8. Propisování obratu profilu ....................................................................... 9
Obr.: 9. Úprava bosírky hlubokého profilu........................................................... 9
Obr.: 10. Pomocné stezky vnitřního obratu ........................................................ 10
Obr.: 12. Varianty postupů pro výrobu válců ..................................................... 12
Obr.: 13. Postup vypracování kulové plochy po částech .................................... 13
Obr.: 14. Zhlížení os komolého kužele ............................................................... 13
Obr.: 15. Základní provedení zasazených ploch ................................................. 14
Obr.: 16. Zborcená plocha kamenného svahu..................................................... 15
Obr.: 17. Orientace kontrolních stezek................................................................ 15
Obr.: 18. Tečkovací strojek s jedním ramenem .................................................. 17
Obr.: 19. Měřící lať ............................................................................................. 17
Obr.: 20. Kolekce úhelnic a hmatacích kružidel ................................................. 18
Obr.: 21. Kolekce úhelnic, pokosníku, metru a kovového měřítka (300 mm) ... 18
Obr.: 22. Výběr umístění hlavních bodů............................................................. 19
Obr. 22a: Výběr umístění hlavních bodů posunutím .......................................... 20
Obr.: 23. Detail tečkovacího strojku ................................................................... 21
Obr.: 24. Uchycení tečkovacího strojku svěrkou na kříži................................... 22
Obr.: 25. Vyměření hrubých bodů ...................................................................... 22
Obr.: 26. Zajištění vyměřeného bodu.................................................................. 22
Obr.: 27. Zavěšení kříže na modelu .................................................................... 23
Obr.: 28. Reprodukce reliéfu na harfu................................................................. 25
Obr.: 29. Reprodukce reliéfu na harfu (kámen a sádra)...................................... 26
Obr.: 30. Redukční úhel ke zvětšování ............................................................... 26
Obr.: 31. Úprava redukčního úhlu....................................................................... 27
Obr.: 32. Reprodukční pomůcka – proporční úhel.............................................. 29
Obr.: 33. Proporční kleště ................................................................................... 30
Obr.: 34. Šibenička (dle textu B. Teplý: O sochařské reprodukci)..................... 31
Obr.: 35. Reprodukce pantografu (dle B. Teplý: O sochařské reprodukci)........ 31
Obr.: 36. Přehled vývojových typů písma........................................................... 36
Obr.: 37. Orientace textů na ploše....................................................................... 38
Obr.: 38. Konstrukce zlatého řezu při dělení úsečky AB.................................... 39
Obr.: 39. Vymezení plochy pro texty vyznačené ohraničením........................... 39
Obr.: 40. Optické klamy ...................................................................................... 41
Obr.: 41. Profily zasekávaného písma................................................................. 44
SPSKS
85
Obr.: 42. Uvolnění materiálu u klínového písma................................................ 47
Obr.: 43. Zhotovení žlábkového písma ............................................................... 48
Obr.: 44. Provedení drážkového profilu.............................................................. 48
Obr.: 45. Profily plastického písma..................................................................... 49
Obr.: 46. Varianty úprav polodrážkového a poloplastického písma................... 50
Obr.: 47. Vedení hlavice pantografu v šablonách (Kamenoprůmysl Stěžery) ... 51
Obr.: 48. Tryskací zařízení KALLISTO 400 ...................................................... 52
Obr.: 49. Zařízení pro zhotovení různých textů na deskové materiály.............. 54
Obr.: 50. Zlacení písma fóliemi .......................................................................... 56
Obr.: 51. Kotvení kovových písmen s čepy ........................................................ 56
Obr.: 52. Základní rozlišení velikosti provedení písmen .................................... 57
Obr.: 53. Písmo odvozené z antikvy – TIMES NEW ROMAN ......................... 58
Obr.: 54. Písmo pro kámen odvozené z grotesku -ARIAL................................. 58
Obr.: 55. Šablonové písmo pro pantograf vzor Latino (fma Incimar) ................ 59
Obr.: 56. Šablonové písmo pro pantograf vzor Romano (fma Incimar)............. 59
Obr.: 57. Ukázky různých stylů písem – historických i současných .................. 60
Obr.: 58. Ukázka orientace stran výhodných pro těžbu bloků............................ 62
Obr.: 59. Ložisko pískovce v Podhorním Újezdu ............................................... 63
Obr.: 60. Odvrtávání bloků perforováním........................................................... 64
Obr.: 61. Odvrtávání souvislé drážky.................................................................. 65
Obr.: 62. Souprava pro termické řezání kamene................................................. 66
Obr.: 63. Propalování masivu lehkou propalovací soupravou ............................ 67
Obr.: 64. Tepelný hořák propaluje drážku v granitovém masivu ....................... 67
Obr.: 65. Dialano pro těžbu bloků....................................................................... 68
Obr.: 66. Vyřezávání bloků kamene lanovou pilou ............................................ 69
Obr.: 67. Schéma řetězové pily ........................................................................... 70
Obr.: 68. Schéma práce velkoprůměrové kotoučové pily na ložisku ................. 71
Obr.: 70. Vyřezávání bloků vysokotlakým vodním paprskem ........................... 73
Obr.: 71. Oddělení surového perforovaného bloku třemi hydroklíny ................ 74
Obr.: 72. Sloupový jeřáb s mobilním jeřábem, provoz Žulová ve Slezsku ........ 75
Obr.: 73. Plazový jeřáb v Božanově, těžba pískovce.......................................... 76
Obr.: 74. Pohled a půdorysné schéma stabilního jeřábu Derik........................... 77
Obr.: 75. Lanový jeřáb nad těžební jámou (schématický řez lomem) ................ 78
Obr.: 76. Vzduchový vak vkládaný do řezné spáry ............................................ 78
SPSKS
Seznam tabulek
Tab. 1: Použití nástrojů na různé materiály .......................................................... 7
Tab.2: Doporučení k sekání písma podle povrchových úprav kamene .............. 43
86
Obsah
Úvodem .............................................................................................................. 2
Technologie kamenické výroby ......................................................................... 2
Opracování pískovcového kvádru................................................................. 3
Zhotovení profilů do kamene ........................................................................ 6
Pravoúhlý vnější obrat profilu....................................................................... 8
Postupy zhotovení rotačních těles............................................................... 12
Technologie sochařské reprodukce.................................................................. 15
Měřící pomůcky pro sochařskou práci........................................................ 16
Přenášení hlavního bodu modelu na kámen................................................ 19
Natáčení sochy v kameni............................................................................. 21
Reprodukce tečkovacím strojkem ............................................................... 21
Reprodukce na můstek ................................................................................ 24
Reprodukce na harfu ................................................................................... 24
Reprodukce pomocí redukčního úhlu ......................................................... 26
Redukční úhel na zmenšování..................................................................... 27
Reprodukce třemi kružidly.......................................................................... 28
Doplňující sochařské reprodukční postupy................................................. 29
Proporční úhel ............................................................................................. 29
Proporční kleště........................................................................................... 30
Šibenička ..................................................................................................... 30
Pantograf ..................................................................................................... 32
Další historické postupy reprodukce........................................................... 32
Písmo a kámen ................................................................................................. 33
Úvod ............................................................................................................ 33
Historický vývoj písma ............................................................................... 34
Zákonitosti řazení a umístění písma na ploše ............................................. 38
Výběr kamene.............................................................................................. 42
Druhy povrchových úprav kamene pro písmo ............................................ 43
Profily písma ............................................................................................... 43
Kreslení písma na hrubé plochy.................................................................. 45
Kreslení písma na hladké plochy ................................................................ 45
Nářadí na tesání písma a ornamentů ........................................................... 46
Bezpečnost a hygiena práce při sekání písma ............................................. 46
Tesání klínového písma............................................................................... 47
Tesání žlábkového písma ............................................................................ 48
Tesání drážkového písma ............................................................................ 48
Tesání plastického písma ............................................................................ 49
Zjednodušené úpravy písma na kámen ....................................................... 50
Stroje na písmo a provádění písma strojem ................................................ 51
Tryskaná písma............................................................................................ 52
Dokončování úpravy nápisů a ornamentů................................................... 53
Barvení písma.............................................................................................. 53
SPSKS
87
Stříbření a bronzování písma....................................................................... 55
Zlacení písma .............................................................................................. 55
Kovová písmena a jejich uplatnění na kameni............................................ 57
Těžba surových bloků ...................................................................................... 61
Metoda odvrtávání perforováním................................................................ 64
Odvrtávání souvislé drážky......................................................................... 65
Dobývání bloků propalováním termickým hořákem .................................. 66
Těžba bloků lanovou pilou.......................................................................... 68
Metoda vyřezávání bloků řetězem .............................................................. 69
Metoda vyřezávání bloků velkým kotoučem .............................................. 70
Vyřezávání kamene vysokotlakým vodním paprskem ............................... 73
Nakládání a manipulace při těžbě bloků ..................................................... 75
SPSKS
88
SPSKS
89
SPSKS